Henrik Pontoppidan: Det forjættede land (Zaslíbená země). Poznámky k druhovému zařazení, kompozici a charakteristice hlavních postav Jarmila Gabrielová (1996) Třídílný román Det forjættede land (Zaslíbená země: I. Muld – Rodná půda, 1891; II. Det forjættede land – Zaslíbená země, 1892; III. Dommens dag – Poslední soud, 1895, souborně poprvé 1898) je první velkou románovou prací proslulého dánského prozaika, nositele Nobelovy ceny za literaturu (1917) Henrika Pontoppidana (18571943). Předtím, tj. do konce osmdesátých let 19. století, převažovaly v jeho tvorbě drobnější útvary, povídky a novely, případně romány menšího rozsahu. Z nich je třeba zmínit Sandinge Menighed (Sandingenští, 1883), jenž se odehrává ve stejném prostředí jako román Det forjættede land. Později následovaly zejména romány Lykke-Per (Šťastný Per, 1898-1904, česky František Fröhlich, 1980) a De dødes rige (Říše mrtvých, 1912-1916), které tvoří spolu s oním výše zmíněným dílem jakousi velkou volnou románovou trilogii a které mají podle autorových vlastních slov podat souhrnný obraz Dánska od konce sedmdesátých let 19. století až do první světové války, a to "líčením lidských charakterů a osudů, v nichž se zrcadlí dobové společenské, náboženské a politické proměny".1 Text románu Det forjættede land vznikal jak zřejmo po etapách, na pokračování. Je známo i to, že autor poměrně dlouho neměl jasno o tom, kolik dílů bude jeho román mít a kam až dovede osudy hlavní postavy.2 Toto vše se samozřejmě promítlo i do výsledného tvaru díla a zanechalo stopy v jeho výstavbě, není to však podle mého soudu okolnost rozhodující. Vysvětlení některých jeho (skutečných nebo domnělých) slabin a rozporuplných rysů je třeba hledat jinde. V následujícím výkladu zvažuji postupně úlohu naturalistických prvků, dále to, do jaké míry lze dílo číst jako vývojový román a jako legendu a posléze to, jakým způsobem se v něm uplatňují autobiografické momenty. Přihlížím rovněž k postavení tohoto díla v naznačeném kontextu Pontoppidanovy tvorby a k jeho působení na další autory, jmenovitě na Martina A. Hansena a jeho román Løgneren (Lhář, 1950, český překlad Robert Novotný, 2003). 1. Det forjættede land a naturalismus Ve shodě s právě uvedenou autorskou charakteristikou bývá román Det forjættede land označován za "stěžejní dílo dánského naturalismu".3 Toto chápání je však podle mého soudu poněkud povrchní, jednostranné i zavádějící a při důkladnějším čtení Pontoppidanova textu neobstojí. Vyjdeme-li z běžné definice naturalismu jako literárního směru4, můžeme snad počítat k naturalistickým rysům tohoto románu za prvé popisnost, tzn. důraz na pokud možno věrný a detailní popis prostředí a jednajících postav, jakož i tendenci vnášet do samotného děje (vyprávění) reálie z dobového politického a veřejného života, a za druhé zřejmou snahu o zaujetí pokud možno objektivně věcného, nezaujatého nebo spíše kriticky distancujícího vypravěčského stanoviska. Říkám-li "snad", mám na mysli jednak to, že důkladný a na náš vkus mnohdy jakoby až příliš rozvláčný popis exteriérů, interiérů i zevnějšku jednotlivých postav, není sám o sobě jenom výsadou a doménou naturalismu (zdá se mi naopak, že v tomto ohledu je autor poplatný spíše starší tradici první poloviny 19. století, srv. dále), a jednak to, že ono "věcné", chladně #
1
pozorující vypravěčské stanovisko zde ve skutečnosti není uplatněno důsledně. (Je prolamováno především přítomností autobiografických prvků, jak o tom rovněž bude řeč níže.) Pokud jde o dobové reálie (politické diskuse a náboženské spory), lze na tomto místě konstatovat, že právě ony působí v celém textu nejvíc vnějškově a neústrojně, paradoxně zejména tehdy, jsou-li vkládány do úst jednotlivých postav v situacích, které jsou formálně založeny jako dialog. Mám na mysli například promluvu tkalce Hansena v prvním dílu, při prvním setkání s Emanuelem Hanstedem u Anderse Jørgena (druhá kniha, kap. 8), anebo výklady biskupa při vizitaci na faře ve Vejlby tamtéž (čtvrtá kniha, kap. 5): dialogická situace přechází do jednostranných monologických výlevů, rozhovor se proměňuje v politickou přednášku. K naturalistickým rysům Pontoppidanova románu patří nepochybně přesvědčení o determinující roli prostředí, v němž člověk vyrostl, dále pak - v jistém smyslu vlastně opačná, konkurenční, s předchozím názorem neslučitelná - představa o určujícím vlivu biologických faktorů neboli dědičnosti na životní osudy jedince, a konečně sestup do "suterénu společnosti", neboli popis životních podmínek těch nejnižších, fyzicky i morálně zdevastovaných společenských vrstev. Odvažuji se však tvrdit, že oba posledně jmenované momenty, tj. dědičnost a zájem o nízké společenské vrstvy, hrají v tomto románu (každý svým způsobem) relativně podružnou roli. V žádném případě nejsou pro celek díla rozhodující a autor s nimi kromě toho také zachází jen velice opatrně, váhavě a zdrženlivě. Je sice pravda, že se zde motiv dědičnosti, v daném případě dědičného zatížení z matčiny strany, vedoucího k duševní chorobě, demonstruje na osudu ústřední postavy, pastora Emanuela Hansteda, čímž nabývá v celku díla automaticky větší váhu. Ovšem Emanuelova fyzická i povahová podobnost s matkou je v textu spíše jen letmo a stručně naznačována - například v poznámce probošta Tønnesena: …Det er noget ubeslutsomt over ham. Jeg tror, han går her og fanger griller. Sligt ligger nok til familien. Hans moder skal nok...have vaeret en temmelig overspændt dame... (1. díl, 2. kniha, kap. 2, s. 41)5, nebo v emfatickém zvolání představeného ze Sandinge: ...For at du er Emanuel, - det behøver jeg ikke at spørge dig om. Du vil sandelig ikke have let ved et lyve dig en moder til, kære ven... (1. díl, 4. kniha, kap. 4, s. 154) apod. O "skutečném" osudu jeho matky, o tom, jaká vlastně byla a co bylo příčinou jejího neblahého konce, zda to byla v prvé řadě biologická dispozice anebo spíše tlak prostředí, jemuž nedokázala vzdorovat6, se z pera "vševědoucího" autorského vypravěče nedozvídáme prakticky nic. Všechno, co je v knize o Emanuelově matce řečeno, jsou pouze letmé, zčásti záhadné výroky a narážky vedlejších postav (tkadlec Hansen při již zmíněném prvním setkání, 1. díl s. 68 aj.) a Emanuelovy nejasné dětské vzpomínky (1. díl, 2. kniha, kap. 9, s. 72-73). Stejně tak Emanuelovo psychické zhroucení je popsáno poměrně stručně (3. díl, 4. kniha, kap. 5, s. 109-111) a závěrečnou temnou fázi jeho krátkého života shrnuje již s odstupem vypravěč, pozorující pohřební průvod (5. kniha, kap. 3, s. 128-131). Uvažujeme-li o tom, zda a do jaké míry se tu dá hovořit o naturalismu, můžeme pro srovnání připomenout, jakým způsobem pojednává a rozvíjí stejné téma dědičného zatížení a šílenství Henrik Ibsen ve hře Strašidla (Spøgelser, 1881): právě na tomto pozadí se Pontoppidan jeví daleko více poplatný starší, romantické tradici - jako příklad z dánské literatury první poloviny 19. století zde připadá v úvahu Steen Steensen Blicher a jeho povídka Punčochář (Hosekrammeren, 1829). Zdá se, že motiv osudového dědičného zatížení funguje v románu Det forjættede land spíše jako ornament, který má dodat celku větší "zajímavosti", napínavosti, nebo dokonce nádechu senzačnosti. Téměř totéž lze říci o úloze, kterou v románu hraje #
2
prostředí nejnižších společenských vrstev, v daném případě venkovská spodina živořící stranou vesnického společenství v chatrčích zvaných Moseskærhusene. Toto prostředí se "objeví na scéně" vlastně jenom nakrátko v závěru druhého dílu (Emanuelova návštěva, 4. kniha, kap. 4, s. 130-136) a je opět líčeno velmi uměřeně a zdrženlivě, bez příslovečné naturalistické "vědecké dokumentárnosti" a zároveň nepřehlédnutelné "estetické" záliby v ošklivosti. K tomu, abychom zde mohli zcela bez výhrad hovořit o naturalistickém románu, pak podle mého soudu rovněž chybí prostředí, jež je vlastní doménou naturalismu (především pak naturalismu francouzského), totiž město a moderní technická civilizace se všemi svými fascinujícími i odpudivými stránkami. U Pontoppidana je město (v daném případě hlavní město Kodaň) přítomno jenom jako jakési matné kontrastní pozadí, jako předmět kritické distance anebo naopak touhy ve vzpomínkách a reflexích jednotlivých postav i v komentářích vypravěče. Samotný protiklad (topos) zkaženého města a idylického venkova, který je tímto způsobem v románu exponován, pochází ostatně opět od romantiků (u nichž představuje další variantu prastarého a pro evropskou literaturu a kulturu nadmíru významného topos pastorálního). Naproti tomu vliv a působení prostředí, ze kterého jedinec pochází a v němž vyrůstá, je u Pontoppidana něčím naprosto podstatným a rozhodujícím, v každém případě převažujícím nad ryze biologickými, dědičnými faktory - v románu Det forjættede land stejně jako v Šťastném Perovi anebo příznačně v rané povídce Ørneflugt (Orlí let). Opět přitom ale nejde o striktně naturalistické pojetí, v němž jedinec (románová postava) vystupuje jako pouhý průsečík a produkt působení neosobních společenských sil7, nýbrž o to, že prostředí, z něhož vyšel, klade tomuto jedinci viditelné i neviditelné bariéry, jež jsou v každém případě nepřekročitelné. (Společným jmenovatelem, spojujícím toto Pontoppidanovo pojetí s ortodoxním naturalismem, se zdá být základní a hluboký pesimismus, přesvědčení o neutěšenosti a neudržitelnosti poměrů a zároveň o nemožnosti jakékoliv změny.) Život v těchto mezích může být pro jedince téměř nesnesitelný, ovšem jakýkoliv pokus o vzpouru, o překročení těchto hranic a mezí (ať už směrem vzhůru jako v povídce Ørneflugt a v románu Šťastný Per, anebo směrem opačným jako v případě Emanuela Hansteda) znamená omyl, který má za následek neštěstí, v krajním případě mentální poruchu a fyzické ztroskotání. Jedinou možnou a schůdnou cestou, která nevede do katastrofy, a která může za určitých okolností přinést pocit duševního klidu nebo dokonce štěstí, je smíření s daným stavem, respektování hranic, které jsou nám zvnějšku dány a přijetí údělu, který je nám tak jako tak určen. - V románu Det forjættede land je ona šťastná možnost ztělesněna v epizodní postavě venkovské dívky Ane, přítelkyně Emanuelovy manželky Hansine. 2. Det forjættede land jako vývojový román Dostáváme se tak k dosti podstatnému problému. Z výše uvedené úvahy vyplývá, že román Det forjættede land není v zásadě tím, čím chtěl snad původně být, respektive tím, zač je obvykle považován (srv. výše), to jest románem naturalistickým, jakýmsi panoramatem událostí, idejí a lidských osudů, společenskou freskou či mozaikou, v níž jsou jednotlivé postavy pouhými dílčími kamínky, pouhými pasívními produkty neosobních společenských sil a mluvčími abstraktních idejí. (Tato charakteristika platí - což je zcela pochopitelné a přirozené - nanejvýše pro některé epizodní postavy, jako je biskup anebo kupec Villing, z důležitějších postav pak snad jedině pro Emanuelova hlavního protihráče, tkalce Hansena.) Román Det forjættede land je naopak zásadně a primárně vyprávěním o životě a osudu hlavního "hrdiny", nešťastného pastora Emanuela Hansteda.8 (Příznačné je ostatně i to, že zde nenacházíme žádný vedlejší #
3
příběh, žádnou vedlejší dějovou linii.) Z toho by se dalo usoudit, že patří spíše (podobně jako později v daleko vyhraněnější podobě román Šťastný Per) k typu vývojového románu či románu formování9 a že se tak hlásí k důležité linii románové tvorby 19. století - k linii, která měla za sebou v 90. letech již dosti dlouhou a významnou, byť zdaleka ještě neukončenou historii (z děl vzniklých ve 20. století připomeňme aspoň Rollandova Jana Kryštofa nebo Kouzelný vrch Thomase Manna). Háček je ovšem v tom - přijmeme-li pro tuto chvíli zmíněné interpretační schéma -, že se tu jedná jakoby o "vývojový román naruby": to, co je zde na osudu hlavní postavy, ale i některých postav dalších předvedeno a zpodobeno, není osobní růst a zrání, nýbrž - řečeno moderní psychologickou a psychoanalytickou terminologií regres. - V následujících poznámkách se pokusím toto tvrzení blíže osvětlit. Ústřední postava románu, pastor Emanuel Hansted, je představen od samého počátku jako nezralá osobnost, jako nejistý a nepraktický donkichotský idealista, jako snílek odtržený od skutečnosti, neschopný včas nahlédnout pravý stav věcí, neschopný komunikovat se svým okolím10, zato bezpečně vykračující pokaždé nesprávným směrem. (Přesně takto ho ostatně charakterizuje v samotném závěru románu skeptický pozorovatel a komentátor událostí, pastor Petersen: Med fuld ret kunne der engang...skrives på hans gravsten: Herunder hviles Don Quixotes genganger, Emanuel Hansted ved navn, ...som regelmæssigt forfuskede, hvad han fik mellem hænder... atd., 3. díl, 4. kniha, kap. 5, s. 121.) Sled těchto jeho chybných kroků a počinů předem odsouzených k nezdaru začíná vlastně už rozhodnutím dát se na duchovní dráhu, stát se oproti rodinné tradici a otcovskému očekávání pastorem. Po příchodu na venkovskou farnost ve Vejlby a Skibberupu následují postupně - roztržka s proboštem Tønnesenem a příklon ke skibberupským "odbojníkům" (1. díl, 3. kniha) - přijetí biskupovy nabídky nastoupit na místo, které probošt Tønnesen pod tlakem okolností opouští (1. díl, 4. kniha, kap. 5) - okouzlení selským životem a manželství se selskou dívkou Hansine (závěr 1. dílu, 5. kniha, kap. 4) - trestuhodně nezodpovědný přístup k nemoci nejstaršího syna (2. díl, 2. kniha) - roztržka s farníky, kteří ho původně podporovali proti proboštu Tønnesenovi (2. díl, 4. kniha) - rozchod s Hansine a návrat do Kodaně do otcova domu, do područí své původní rodiny (2. díl, 5. kniha) - beznadějný vztah k proboštově dceři Ragnhild, který je pro něho dalším zdrojem pocitu viny a selhání (2. díl, 3. kniha; 3. díl) - a nakonec opětovný návrat do Sandinge a Skibberupu, který dovrší jeho osobní katastrofu (3. díl). Brzy po příchodu do Vejlby propadá Emanuel depresi a cítí, že udělal chybu (Det var, som om der mellem ham og menigheden åbnede sig et bestandig bredere svælg...en isnede afgrund, hvori alle hans mod himlen stræbende ord et for et sank ned som ihjelfrosne fugle... Han forstod nu, at han har taget fejl..., 1. díl, 2. kniha, kap. 3, s. 45-46), avšak okamžitě se snaží tuto myšlenku zapudit (Nej, nej, han kunne ikke - han ville ikke tro, at faderen og de andre havde ret; - at alt, hvad han så lykkelig havde håbet og drømt, var lutter tomt fantaseri!..., tamtéž, s. 44). Vzápětí poté je zváben možností překonat své osamění a nechá se zlákat nabídkou skibberupského tkalce Hansena k uzavření spojenectví. Zavírá oči před skutečností, že skibberupští farníci i jejich vůdce tkadlec Hansen jsou krajně nespolehliví, že ho
#
4
chtějí využít hlavně jako nástroj vzpoury proti neoblíbenému proboštu Tønnesenovi a že se mohou kdykoliv v budoucnosti stejným způsobem obrátit proti němu. Biskup, který přijíždí o pár týdnů později na vizitaci s úkolem urovnat rozhárané poměry, které mezitím ve Vejlby a Skibberupu nastaly, není Emanuelem a jeho počínáním nikterak nadšen. Protože však také sleduje především své vlastní zájmy - kandiduje do parlamentu a potřebuje získat hlasy místních voličů -, rozhodne se řešit situaci odvoláním probošta Tønnesena a dosazením Emanuela na jeho místo. Emanuel je tak víceméně proti své vůli vmanévrován do postavení, které je dlouhodobě nad jeho síly a které ho nutí opustit jiný sen, ke kterému se mezitím upnul: koupit si za peníze, které zdědil po matce, malou usedlost, hospodařit na ní společně s Hansine, dcerou sedláka Anderse Jørgense ze Skibberupu, s níž se mezitím zasnoubil, a stát se přitom neformální duchovní oporou okolním vesničanům. Rovněž zásnuby a sňatek s Hansine jsou vpodstatě zbrklým, neuváženým krokem, který Emanuel činí pod tlakem okolností - poté, co je jeho sotva začínající vztah k Hansine škodolibě vyzrazen slídivým učitelským pomocníkem Johansenem a poté, co po návratu na uprázdněnou faru ve Vejlby pociťuje náhle tíživé osamění. (Stejný přehnaný zájem a tlak okolí ostatně - kromě jiného - od samého začátku brání tomu, aby mohlo dojít ke srozumění a navázání vztahu mezi Emanuelem a Ragnhild Tønnesenovou.) Nicméně se zdá, že Emanuel dokáže po nějakou dobu klamat sám sebe a přesvědčit do jisté míry i své okolí, že je vše v pořádku. Vrcholem tohoto sebeklamu a nezodpovědnosti je jeho přístup k nemoci nejstaršího synka Guttena, tvrdohlavé odmítání lékařské pomoci, které nakonec způsobí chlapcovu smrt. Od této chvíle nastává zlom, vše se jakoby obrací proti němu. K dovršení všeho neštěstí se Emanuel po letech znovu potkává s Ragnhild, což jen zvýší jeho bezmocnost a vnitřní zmatek. V této situaci nenachází pro sebe jiné východisko, než odjezd do Kodaně - útěk před zodpovědností a před následky svých činů. V Kodani pak po nějakou dobu žije - jako dospělý muž a otec dvou malých dcer - v otcovském domě a z otcovy podpory, zatímco děti svěřuje do péče své mladší sestry Betty. Jeho vztah k Ragnhild je za těchto okolností naprosto beznadějný, jeho duševní stav se postupně zhoršuje. Stále více touží po návratu do míst, s nimiž kdysi spojil své naděje a sny, a chce se také znovu smířit s Hansine. Příjezd zpátky do Skibberupu a Sandinge však nesplní tyto jeho - opět nerealistické - naděje a očekávání, ale naopak urychlí a dovrší jeho osobní katastrofu. To, že se v Emanuelově případě jedná o sled omylů a kroků nesprávným směrem, přitom v románu většinou nevyplývá přímo a explicitně ze stanoviska a komentářů autorského vypravěče.11 (Výše citované místo, které podává jednoznačné hodnocení Emanuelovy situace, nahlížené zároveň jeho vlastníma očima...han forstod nu, at han har taget fejl... je v celém románu naprosto výjimečné.) Typickým prostředkem, s nímž zde autor pracuje - a který lze mimochodem rovněž jen stěží považovat za "realistický" či "naturalistický" -, jsou naopak různá varovná znamení a předtuchy, jež tvoří víceméně souvislý sled či řetězec, prostupující celým dějem románu i jeho jednotlivými fázemi. Patří sem v prvé řadě neobvyklé přírodní jevy a úkazy: Emanuelův příjezd na faru do Vejlby uprostřed kruté zimy, za bouře a nepohody (1. díl, 1. kniha, kap. 1), bouře, která ohlašuje poslední fázi Guttenovy nemoci (2. díl, 2. kniha, kap. 1)12 i počasí, které vyznačuje poslední týdny Emanuelova života: bičující déšť při jeho příjezdu do Sandinge (3. díl, 1. kniha, kap. 1), dusné vedro v následujících dnech (3. díl, 2. kniha, kap. 1-2) a konečně opět bouře (úder hromu) a průtrž mračen, provázející jeho psychické zhroucení (3. díl, 4. kniha, kap. 5-6, a předtím už 2. kniha, kap. 6, s. 69; srv. též níže). Druhou, subtilnější vrstvu tvoří
#
5
podobné narážky a varovné signály ve sféře lidských setkání a vztahů. Zde můžeme jmenovat Emanuelovu noční cestu do Skibberupu a snově přízračnou scénu s vesničany prohazujícími sněhem zavátou cestu (1. díl, 1. kniha, kap. 6) a jeho setkání s nemocnou Hansine (1. díl, 1. kniha, kap. 7: v této chvíli leží Hansine v mdlobách a nemůže s Emanuelem mluvit - stejně jako s ním nedokáže hovořit později, celé její manželství s ním je "nemoc" - a Emanuela přepadá smrtelná úzkost: anst betog ham..., s. 26), dále Emanuelův neblahý dojem z prvního setkání s tkalcem Hansenem (1. díl, 2. kniha, kap. 8, s. 65: På Emanuel...gjorde hans person og væsen et såre utiltalende indtryk. Og denne følelse af ubehag blev ikke mindre levende hos ham, da den ubekendte nu....fikserede ham med et blik, der halvt skjultes af hans røde, svulne øjenlåg...) a konec konců i jeho rozpaky při příchodu představeného z højskole v Sandinge (1. díl, 4. kniha, kap. 4, s. 156: ...Emanuel...stod helt forlegen overfor den andens overstrømmende fortrolighed og følte sig desuden lidt trykket af at være i sine arbejdsklæder...). Vrcholem této řady v 1. dílu románu je výstup ošklivé Maren Smedsové při Emanuelově první přednášce ve Skibberupu (3. kniha, kap. 4). Protějškem Emanuelových tísnivých pocitů a zážitků je nejistota a úzkost, které od samého začátku pociťuje Hansine: …Idet de to søskende (= Hansine a její bratr Ole) fik øje på ham, undslap der dem bægge et lille udråb af forskrækkelse (s. 65, při nečekané Emanuelově návštěvě na statku Anderse Jørgense); ...hun stod som lammed og svarede intet ...hun blev stående lige stum og stirrede ubevæægelig på ham med et halvt truende, halvt bønfaldende blik, der mindede om et dødsåret dyrs... (s. 107, setkání po Emanuelově přednášce ve Skibberupu); …I det hele var hun bleven unaturlig letskræmt siden sin forlovelse. Det var,som om denne begivenhed havde forryket noget i hendes væsens før så solide grundvold.. Ved hver nok så lille, uventet tildragelse skiftede hun farve, som om hun bestandig følte jorden usikker under sig... (s. 158). Emanuelovo bloudění a pochybení je opakovaně zdůrazňováno také tím, že je v rozhodujících okamžicích vždy jakoby "očarován", "omámen" (další "nerealistický", téměř pohádkový motiv)13, takže ztrácí vládu sám nad sebou a nejedná na základě rozumného rozhodnutí a střízlivého hodnocení skutečnosti. Osudné kouzlo začíná působit hned při první noční jízdě do Skibberupu za nemocnou Hansine (1. díl, 1. kniha, kap. 6) Sněhová bouře se utišila, nastala klidná, jasná, mrazivá noc, ...over den hele natur hvilede en overjordisk fred. Der hørtes under himmelbuen ingen anden lyd end af hestenes rustne bjælder; men i den uendelige stilhed lød denne kimen med en tusindstemmig klang, som om luften hang fuld af usynlige klokker... (s. 19), a na Emanuela působil pohled na zimní krajinu jako "snové zjevení" (en drømmeåbenbaring): ...Her var alts nu hans hjem! Over disse marker skulle han vandre, ind i disse hytter skulle han træde som Herrens udkårne tjener!...O, at han dog måtte blive værdig til den store gerning, der var ham betroet!... (s. 20). Stejné mámení smyslů způsobuje, že se namísto "skutečné" venkovské dívky Hansine zamilovává do snu, do idylického obrázku: ...han havde fået øje på Hansine, der sad på hug ude i det lille vænge bag forældrenes hus ifærd med at give et moderløst lam mælk af en patteflaske. Fortryllet af dette syn blev han længe stående ganske stille med et lykkeligt smil om sine læber... (s.150) …Hun minder om naturen her, sagde han ved sig selv og havde ondt ved at løsrive sig fra sin beskuen... (s. 62). Později, při opětovném nečekaném setkání s Ragnhild se na jeho "očarování" podílí také hudba - Chopinův smuteční pochod, který Ragnhild hraje při večeři v domě doktora Hassinga a který v něm evokuje vzpomínky na dětství: ...brusende, højtidelige harmonier, der kom til ham ligesom langt borte fra.. Han....forstod ligeså lidt den stærke sindsbevægelse, hvori de
#
6
satte ham.. Han følte sig som fangen under en fortryllelse... Under skamfuld forvirring strøg han sig med bægge hænder gennem håret... Han følte sig ilde; han ville hjem. ... Men heller ikke herude hævedes straks fortryllelsen ... Musikens toner blev ved at forfølge ham... (2. díl, 3. kniha, kap. 5, s. 106-107). O dalších postavách se zmíníme na tomto místě stručněji. Cesta zpátky, sestup, regres charakterizuje (byť v jiném vývojovém oblouku a především v mnohem jednodušších konturách) také hlavního Emanuelova protihráče, zprvu spojence a pak protivníka, tkalce Hansena. Přes veškeré své úsilí o společenský vzestup (vyprovokované - jak si v okamžiku pozdního a přechodného náznaku "prozření" a reálnějšího pohledu na věci bolestně uvědomuje Emanuel - nikoliv láskyplným příkladem a povzbuzováním, ale naopak nesmazatelným dětským zážitkem hlubokého ponížení, 2. díl, 4. kniha, kap. 3, s. 128; též 3. díl, 5. kniha, kap. 1), přes veškerou snahu o dosažení lepšího postavení a vlivu v obci - v níž ostatně nevolí vždy zcela čisté prostředky - je nakonec poražen a padá zpátky tam, odkud vyšel, tj. do společnosti lidí z Mosekærshusene. Poněkud jinak je tomu s Hansine, jednou ze dvou hlavních ženských postav románu. Také ona touží svým způsobem po vzestupu a po úniku z prostředí, v němž dosud žila. Pobyt na højskole v Sandinge v ní tuto latentní touhu jen posiluje a zároveň má za následek určité odcizení mezi ní a jejím okolím. Také Hansine je - podobně jako Emanuel a zároveň jinak než on - do značné míry uzavřená ve svém vlastním světě, pasívní, tiše trpící, neschopná komunikovat se svým okolím (snad s výjimkou své přítelkyně Ane) a projevit svou vůli. Neví přesně, co chce, nemá jasno v sobě samé. (Na rozdíl od Emanuela je ovšem na začátku ještě téměř dítě, je jí pouhých devatenáct let.) Emanuelův zájem ji zprvu zaskočí, ale nebrání se mu, sňatku s ním se obává (srv. výše), chce jej oddálit, ale nakonec se podvolí jeho přání. Společenský "vzestup", kterého se jí takto dostane a které jí okolí závidí, nové cizí prostředí, v němž se necítí dobře, jí nepřináší štěstí. Východisko nachází - stejně jako Emanuel - v návratu domů, do rodného statku, kde nejprve pečuje o staré nemocné rodiče a po jejich smrti hospodaří společně se svým svobodným mladším bratrem. Její rozhodnutí udělat tečku za svým manželstvím, rozejít se s Emanuelem a trvat na tomto stanovisku (...Ja, det stod urokkeligt fast nu. De måtte skilles. Hun ville ikke se ham mere...Den dyrekåbte fred, hun havde nået, skulle ikke atter letsindigt sættes på spil..., 3. díl, 2. kniha, kap. 6, s. 76) se jeví opět jako silně ambivalentní: regres, téměř instinktivní útěk ze situace, která se postupně stala nesnesitelnou a neřešitelnou (ale bylo tomu tak doopravdy, nebyla zde přece jen, přese všechno, co se stalo a co nebylo možno odčinit, zmařena nějaká šance?) a zároveň odvážný a téměř zoufalý krok, vyžadující velké sebezapření i rozhodnost, dokonce jakousi tvrdost, která skrz naskrz kontrastuje s Hansininou předchozí pasivitou (nedokázala prosadit svou vůli proti Emanuelovi ani v tak vážné a osudové věci, jako byla nemoc syna Guttena) a která tudíž působí tedy i dosti nevěrohodně a psychologicky nepřesvědčivě.14 Anebo snad smíme chápat toto Hansinino zoufal odvážné rozhodnutí - z Pontoppidanova textu to ovšem bezprostředně nevyčteme - tak, že Guttenova nemoc a smrt byla pro ni tou poslední kapkou, byla katalyzátorem, který urychlil její proměnu, že se hlavně pod dojmem této tragické zkušenosti utvrdila v tom, že jakékoliv dorozumění s Emanuelem (a jakýkoliv soucit s ním) jsou pro ni nemožné? (Zároveň ale jakoby si uvědomila i své selhání a svůj podíl viny a rozhodla se jednat podle toho ...) "Životní moudrost", ke které po všech těchto zkušenostech Hansine dospívá, zdůvodnění, které nakonec pro sebe a pro svůj krok formuluje (Hun havde lært, at lykken her i livet bestod i at have sin rod i egen jordbund og vokse i lyset af den hjemlige himmel - hvor lav og trang og solforladt denne end var..., 3. díl, 2. kniha, kap. 6, s. 76), působí ovšem opět
#
7
nevěrohodně z hlediska její charakteristiky jakožto románové postavy a vyjadřuje na tomto místě, zdá se, vcelku jednoznačně stanovisko samotného autora. Toto přesvědčení nicméně určuje i osud Hansininy dcery Sigrid (a samosebou i druhé dcerky, malé Dagny, která ale zatím nic nechápe), jejíž naivní dětská touha po společenském vzestupu - představovaném pro ni krásnými šaty, které má na sobě nenadálá návštěva z města (2. díl, 4. kniha, kap. 2, s. 125-126) je po krátkém kodaňském intermezzu nemilosrdně odkázána do svých mezí zapojením do koloběhu domácích prací na statku. Nejsložitější a také psychologicky nejpropracovanější postavou je Ragnhild Tønnesenová - ztělesňující zároveň "ženskou otázku", neboli problém ženské emancipace a jejích mezí na konci devatenáctého století. (Rozhodně ve větší míře než například Hansine; opačnou možnost, totiž typický příklad dobového neemancipovaného ženského údělu představuje naopak Emanuelova mladší sestra a Ragnhildina přítelkyně Betty.) Pojem regres se v případě jejího osudu rovněž tak úplně nehodí. Také Ragnhild se vzpírá prostředí, ve kterém žije a které ji svazuje, svádí s ním marný boj a posléze rezignuje - tj. přizpůsobí se společenskému očekávání. Je mladá, krásná, umělecky nadaná i duchaplná, citově bohatá a vášnivá, avšak ani jednu ze svých vloh a předností nemůže naplno rozvinout. Své mládí tráví v nudě venkovské fary, v poměrech, které se jí z duše protiví a které téměř nenávidí. Ve svých jednadvaceti letech má dojem, že pro ni život skončil, že ji už nic nečeká, že je na všechno už pozdě. Své intelektuální ambice může uspokojit nanejvýš četbou francouzských nebo anglických románů. Své hudební vlohy nemůže a nesmí naplno rozvinout - lékař (patriarchální autorita) jí výslovně zakazuje hrát na klavír déle než tři hodiny denně a ona se tomuto zákazu podřizuje (1. díl, 2. kniha, kap. 5). V Kodani, kam se po pěti letech pobytu ve Vejlby víceméně šťastnou shodou okolností konečně vrací (poté, co se její otec na zásah biskupa musel vzdát místa tamějšího pastora ve prospěch Emanuela Hansteda), se jí daří podstatně lépe, ale přesto: její vášnivý a hluboký vztah k Emanuelovi (o jehož pravé podstatě nemá, jak se zdá, dlouho ani ona sama jasno, s nímž si pohrává a před nímž opět couvá ve chvíli, kdy vzbudí partnerovu odezvu a kdy pro ni situace začíná být nebezpečná), zůstává a nutně musí zůstat nenaplněn - oba jsou příliš rozdílní (a oba tuto rozdílnost ženou na ostří nože) na to, aby se kdy mohli doopravdy setkat. Její šarm a inteligence hrozí zplanět ve vyzývavé koketérii a pohrdavé ironii. Východisko, které se pro ni na prahu třicítky rýsuje, totiž sňatek z rozumu s postarším a poněkud cynickým pastorem Petersenem, pro ni sice neslibuje žádné velké štěstí, ale nakonec je pro ni možná tou poměrně nejschůdnější cestou a také společensky nejpřiměřenější perspektivou. 3. Det forjættede land jako legenda Na tomto místě bychom mohli náš výklad skončit, domnívám se však, že román Det forjættede land je možno přečíst a typologicky zařadit ještě jiným způsobem, než stojí psáno výše. Z předchozího výkladu vyplynulo nejenom to, že nejde v zásadě o naturalistický román, ale i to, že ani pojem "vývojový román" se na toto dílo nehodí beze zbytku. To, co nejvíc zpochybňuje takovéto druhové zařazení, je ve skutečnosti právě nedostatek oné "vývojovosti", vylíčení vývoje lidského jedince v jeho kontinuitě, jakési přirozené posloupnosti a návaznosti jednotlivých stádií, jež je především kontinuitou jeho vnitřního (myšlenkového a citového) světa. Nedostatek této návaznosti je zde na první pohled až zarážející, přičemž nejde jen o nápadnou mezerovitost časového průběhu15, ale zejména o mezerovitost psychologického propracování, introspekce, autorského vhledu do nitra jednajících postav. Zdá se však, že většina z těchto námitek může odpadnout, pokud text přečteme (jak to ostatně #
8
naznačuje jeho samotný závěr) jako "vyprávění o životě, utrpení a mučednické smrti Emanuela Hansteda" - neboli jakožto legendu. Přiřazení Pontoppidanova díla k tradici tohoto původně středověkého žánru - který ostatně právě na konci 19. století zažívá určitou renesanci, byť ne právě v literatuře realistického nebo naturalistického směru může činit určitou obtíž snad jedině z hlediska nesouměřitelnosti rozsahu obou těchto útvarů. Životní cesta Emanuela Hansteda - už jeho křestní jméno je v tomto ohledu příznačné, neboť odkazuje ke starozákonní i k evangelijní tradici (Iz. 7,14: Protož sám Pán dá vám znamení: Aj, panna počne a porodí syna, a nazve jméno jeho Immanuel; Mat. 1, 23: Aj, panna těhotná bude, a porodí syna, a nazveš jméno jeho Emmanuel, kteréž se vykládá: S námi Bůh) - se pak z tohoto pohledu už nejeví jako regres, nýbrž jako série nutných a nevyhnutelných zkoušek, na jejímž konci je vykoupení. K těmto pozemským zkouškám patří zejména nepochopení a odmítnutí těch, které Emanuel miloval a pro něž se obětoval, nemoc a smrt jediného syna (ta z tohoto pohledu nenastala jeho zaviněním, ale musela nutně přijít, byla nevyhnutelná), "pokušení těla" ("kødets fristelse"), které představuje Ragnhild a které je nutno překonat (3. díl, 3. kniha. kap. 2) a posléze duševní choroba. "Zaslíbenou zemí" se pak stává místo jeho posledního odpočinku. Legendární prvky a momenty se vrší zejména v závěrečném dílu románu - přestože jde (paradoxně) o díl, který je z hlediska kompozice a vypravěčské techniky zřejmě nejsevřenější, "nejrománovější".16 Biblické citáty a paralely jsou postupně stále četnější a nápadnější. Dosud živý a duševně jakž takž zdravý Emanuel, který byl už předtím nazván "moderním apoštolem" (2. díl, 1. kniha, kap. 1), a který na své okolí působil občas až prorockým dojmem (2. díl, 3. kniha, kap. 4), se nyní začíná stále více ztotožňovat s Kristem a nabývá takřka nadzemských rysů. V něm samotném i kolem něho se dějí podivné věci, které lze sice vysvětlit i "zdravým lidským rozumem", které však působí jako zázraky: obrácení "černé Trine" (3. díl, 1. kniha, kap. 8), "vidění", které vyděsí a vyvede z rovnováhy jindy střízlivě a racionálně uvažující Ragnhild (2. kniha, kap. 5), či zjevení matky (4. kniha, kap. 4), v němž se spolu s Emanuelem dostáváme téměř na práh Apokalypsy ("žena sluncem oděná", Zj. 12, 1). Ale patří sem, zdá se, i výše zmíněný motiv "očarování" (fortryllelse), který se několikrát vrací v prvním i druhém dílu - stejně tak jako rovněž zmíněná (zdánlivá) nesoudržnost kompozice a diskontinuita časového průběhu. Legenda znamená totiž (podobně jako křížová cesta, via crucis) i ve formálním ohledu sled zastavení, vyprávění o důležitých událostech světcova života, které spolu nemusejí časově ani kauzálně nikterak souviset - a které nepotřebují samozřejmě ani žádného psychologického rozvedení a zdůvodnění. V našem případě jde v prvých dvou dílech o sled zastavení, která procházejí cyklickým časem ročních dob - což zároveň představuje zřejmý kompoziční záměr. První díl se odehrává v rámci jednoho roku, a to ve sledu zima - jaro - léto - podzim: Emanuelův příjezd do Vejlby - vzpoura proti proboštu Tønnesenovi, aliance se skibberupskými a počátek vztahu k Hansine - zásah biskupa a Emanuelovo povýšení - svatba s Hansine. V druhém dílu o sedm let později (sedmička jako posvátné číslo?) máme opět jaro, léto a podzim: Guttenova nemoc a smrt - roztržka s farníky a setkání Emanuela s Ragnhild - Emanuelův rozchod s Hansine a odjezd do Kodaně. Za zmínku přitom stojí několik nápadných posunů, jež znamenají porušení obvyklé konvence a symboliky ročních dob: v prvním dílu nezačíná děj jarem, jak bychom nejspíš očekávali17, a v druhém dílu nepřináší jaro nový život, nýbrž smrt. Třetí díl pak představuje poslední zastavení na cestě, které následuje necelé dva roky po dílu druhém, a odehrává se ve víceméně sevřeném #
9
časovém sledu několika málo týdnů července a srpna - s epilogem o pár měsíců později na podzim téhož roku. Biblická paralela je dovršena - Emanuel umírá v Kristových letech. 4. Závěrečné poznámky Román Det forjættede land tedy není - přes zdánlivě jednoduchou "vnější formu" nijak jednoduchým a snadno přístupným dílem, nýbrž mnohovýznamovou a mnohovrstevnatou literární strukturou. Jednotlivé vrstvy přitom nejsou hladce a beze zbytku propojeny, celek je naopak v mnoha ohledech nesourodý, rozporuplný, ambivalentní. V žádném případě však nelze přijmout názor, že se jedná pouze o jakousi problematickou a víceméně nepovedenou prvotinu.18 Naopak, právě ony rozporné a ambivalentní rysy mohou zdá se i dnes, po více než sto letech od vzniku díla, zaujmout vnímavé a poučené čtenáře a zanechat trvalé stopy v jejich myslích podobně, jako vzbudily v průběhu doby více či méně nápadné ohlasy literární. Například v proslulém a mnohokráte diskutovaném románu Martina A. Hansena Lhář (Løgneren, 1950) lze podle mého soudu nalézt - při vší rozdílnosti, ba nesouměřitelnosti obou děl z hlediska kompozice, časové struktury a vypravěčské techniky19 - hned celou řadu latentních inspirací i přímých souvislostí. Aniž bych se pouštěla do detailního srovnávání obou textů, upozorním zde aspoň na některé z těchto vzájemných vztahů. Společné je především základní téma či základní problém obou románů: existenciální situace osamělého jedince uprostřed uzavřeného, tradičně strukturovaného venkovského společenství, jedince, který na sebe bere - ať už dobrovolně či nedobrovolně - roli duchovního vůdce a rádce tohoto společenství, který však tuto roli nakonec neunese a selhává. (Z tohoto pohledu je Emanuel Hansted stejný "lhář" jako Johannes Vig.) Společná je dále do jisté míry úloha přírody a přírodních scenérií, v níž se oba příběhy odehrávají. Také román Lhář začíná podobně jak Det forjættede land - v zimě, přesněji na konci nekonečně dlouhé kruté zimy, také u Martina A. Hansena není dlouho očekávaný příchod jara symbolem nového života. Krajina na ostrově Sandø, viděná očima Johannese Viga, je velmi podobná scenériím, které má před sebou Emanuel Hansted při pohledu z okna svého podkrovního pokojíku na faře ve Vejlby a při svých osamělých procházkách kolem Vejlby a Skibberupu. Kostel na Sandø, v němž káže Johannes Vig, se pak vskutku nápadně podobá kostelu ve Skibberupu, který Pontoppidan zevrubně popisuje na začátku svého románu (1. díl, 2. kniha, kap. 1). Rovněž zkušenost, kterou opakovaně prožívá Emanuel Hansted jako kazatel a řečník, stojící osaměle tváří v tvář odmítavému a nepřátelskému davu (1. díl, 2. kniha, kap. 3, 2. díl, 5. kniha, kap. 4, a ovšem katastrofa v závěru, 3. díl, 4. kniha, kap. 5) stojí zřejmě v pozadí klíčové šesté kapitoly Hansenova románu. Také Hansenův Johannes Vig strávil posléze na ostrově Sandø sedm let, o nichž nám nechce sdělit nic bližšího. Pokud jde o ženské postavy, stojí snad v této souvislosti za zmínku, že jedna z vedlejších osob Hansenova románu, utrápená matka smrtelně nemocného chlapce Kaje, se jmenuje Hansigne. A Pontoppidanova Ragnhild je ve své vnitřní vyprahlosti, smyslnosti i nenaplněnosti své lásky nepochybně předobrazem Hansenovy Rigmor. Poukazuje k tomu nejen nápadná aliterační shoda obou jmen, ale možná dokonce i takový detail, jakým jsou květiny. Při první vážné rozmluvě (a prvním střetu) mezi Emanuelem a Ragnhild v předvečer domácí slavnosti na faře ve Vejlby je totiž na začátku řeč o fialkách (...Har De noget imod at følge mig et øjeblik ned i kastanjealleen... Jeg skulle se, om jeg kunne finde et par violer..., 1. díl, 2. kniha, kap. 4, s. 47). Tytéž jarní květy přináší za podobných okolností Johannes Vig jako dárek Rigmor, což má (jak pak sám zpětně uvažuje) pro jejich vztah osudové důsledky. #
10
Problém autobiografických prvků a souvislostí v románu Martina A. Hansena ponechávám na tomto místě samozřejmě stranou, u Pontoppidana se však ještě na okamžik zastavíme. Není pochyb o tom, že v přípdadě románu Det forjættede land představuje autorova biografie další důležitou významovou rovinu a další klíč k jeho čtení a interpretaci. Román i jeho hlavní postava obsahuje (podobně jako později Šťastný Per) celou řadu autobiografických rysů, počínaje Pontoppidanovým dočasným odchodem na venkov (po nedokončených vysokoškolských studiích na kodaňské technice) a působením na "lidové vysoké škole" (folkehøjskole) a konče nevydařeným manželstvím se selskou dívkou a milostným poměrem s ženou, s níž se později rovněž rozešel.20 Dílo lze tedy chápat i jako autorovo "probuzení ze sna" a účtování s jednou etapou vlastního života, která mu s odstupem doby připadala jako poblouznění. (Toto stanovisko, tuto distanci vyjadřuje v samém závěru 3. dílu románu pastor Petersen v rozhovoru s Ragnhild; 5. kniha, kap. 2, srv. výše). Odtud pramení zřejmě také onen výše zmíněný Pontoppidanův pesimismus, nebo spíše jeho zklamání a skepse vůči společnosti, která ho obklopuje. Obraz jednotlivých společenských prostředí, v nichž se pohybují jeho postavy, je na prvý pohled neutěšený, žádná volba není dobrá a nikde se nerýsuje východisko nebo aspoň malá naděje. Město je zkažené a změkčilé, oficiální církev je chladná a pokrytecká, sedláci omezení a přitom vychytralí, fyzický a morální úpadek chudiny budí spíše odpor než soucit. Snahy o nápravu poměrů prostřednictvím povznesení a vzdělání nižších vrstev nemají smysl, v plytce racionalistickém a hašteřivém pojetí nové generace grundtvigiánů jsou nejen směšné, ale dokonce nebezpečné. Ale přece, při důkladnějším čtení postřehneme i v této rovině určitou ambivalenci. Zdá se totiž, že ve srovnání s odstupem vůči venkovskému světu, jakož i se sžíravou ironickou kritikou snažení grundtvigiánů, je moralistická kritika "města" a zkaženosti "civilizace" vposledku nepřesvědčivá, zatímco postoj, který zaujímá v provokativně vyhrocené podobě Ragnhild a umírněněji například doktor Hassing nebo i pastor Petersen, má vposledku autorské přitakání a sympatii. Jakoby zde tedy autor naznačoval aspoň pro sebe samého cestu a východisko. Nenapravitelný snílek a blouznivec Emanuel Hansted musel zemřít, aby mohl člověk a spisovatel Henrik Pontoppidan dále žít a tvořit. Tomu, který zemřel, přitom postavil bez nadsázky nesmrtelný pomník. Poznámky: 1
...et sammenhængende billede af datidens Danmark fra slutningen af 1870'erne til henimod første verdenskrig "gennem skildringer af menneskesind og menneskeskæbner, hvori tidens sociale, religi se og politiske brydninger afspejler sig... Srv. Henrik PONTOPPIDAN: Det forjættede land 1-2, København 1993 (= reprint 10. vydání z r. 1979), cit. dle charakteristiky na obálce 2. svazku. zpět 2
Srv. Thorkild SKJERBÆK, doslov k cit. vyd., 1. sv. s. 189-210, 2. sv. s. 166-176, 137-164, kde je podán podrobný přehled historie vzniku a vydávání díla a jeho jednotlivých verzí. zpět 3
Et hovedværk i dansk naturalisme, dle charakteristiky na obálce 1. i 2. svazku cit. vydání. zpět 4
Srv. např. Štěpán VLAŠÍN a kol.: Slovník literární teorie, Praha 1977, s. 245-246.
zpět 5
Tento i všechny následující odkazy na stránky se vztahují k vydání citovanému v pozn. 1. zpět #
11
6
V této souvislosti připomínám publikaci Wahnsinns Frauen, ed. Sibylle DUDA a Luise F. PUSCH, Frankfurt a.M. 1992, která obsahuje jedenáct biografií nebo spíše "případových studií" duševně chorých žen z různých historických období, počínaje královnou Johannou Šílenou a konče Camille Claudelovou a Virginií Woolfovou. Z feministického stanoviska, které tato práce zastává, jsou duševní poruchy těchto žen vykládány výhradně jako důsledek tlaku patriarchálního prostředí a z něho plynoucích neřešitelných vnitřních konfliktů. zpět 7
Viz Slovník literární teorie, s. 245. zpět
8
Na tuto skutečnost poukazuje rovněž Robert Novotný, který ovšem jinak trvá na charakteristice Pontoppidanova díla jakožto (špatně napsaného) naturalistického románu. Srv. Robert NOVOTNÝ: Henrik Pontoppidan. Det forjættede land. Martin A. Hansen: Løgneren. Sammenligning af en naturalistisk og en eksistentialistisk roman, diplomová práce, Praha FF UK 1993, s. 12-15. zpět 9
Něm. Entwicklungsroman, Bildungsroman, dánsky dannelsesroman. terminologie podle Slovníku literární teorie, op. cit. s. 412-413. zpět
Česká
10
Problém komunikace, to jest vnějších bariér i vnitřních zábran, které stojí v cestě vzájemnému porozumění mezi jednotlivými postavami, je jedním ze závažných témat Pontoppidanova románu, jež by určitě stálo za samostatnou úvahu. zpět 11
Problematika vypravěče, tzn. jeho "objektivity", spolehlivosti, zorného úhlu (synsvinkel), sympatií s jednotlivými postavami atd. je podle mého soudu v tomto románu poněkud komplikovanější, než by se zdálo na první pohled (a než se domnívá R. Novotný v cit. diplomové práci) Důkladnější analýza vypravěčské techniky ovšem rovněž přesahuje rámec tohoto pojednání. zpět 12
Robert Novotný (op. cit., s. 24-27) hovoří v této souvislosti o "pokleslých, melodramatických elementech" (lavromantiske, melodramatiske elementer). Ovšem problém vztahu mezi vysokým a nízkým (triviálním) uměním se jeví v 19. století a zejména pak v romantické tradici poněkud jinak než ve století dvacátém. Přechody mezi jednotlivými úrovněmi byly spíše plynulé a hranice "dobrého vkusu" nebyly ani zdaleka tak pevné, jak jsme zvyklí vidět dnes. (Pojem "kýč" ostatně také přináší teprve dvacáté století.) - Pokud jde konkrétně o bouři (rozpoutané přírodní živly) jakožto předzvěst nebo obraz lidských dramat a katastrof, sluší se na tomto místě připomenout velkou tradici těchto scén v dobové opeře, od Weberova Čarostřelce (1821) přes Wagnerova Bludného Holanďana (1841) a Valkýru (1856) až k Verdiho Otellovi (1887), Čajkovského Pikové dámě (189O) a Janáčkově Kátě Kabanové (1921) - abych jmenovala díla, jejichž umělecký nárok se snad nikdo neodváží zpochybňovat. Situace, popisovaná ve zmíněné kapitole Pontoppidanova románu, je mnohem více "operní" než (ve špatném slova smyslu) "melodramatická". zpět 13
Srv. též výklad v knize Dansk litteraturhistorie, København 1984, sv. 6 (Dannelse, folkelighed, individualisme 1848-1901), s. 513-517. zpět 14
Z "vegetativní", nereflektované existence se obratem stává charakter, neboli (jinak řečeno) autor při výstavbě postavy Hansine náhle vystřídá "stylovou rovinu", což nepůsobí zcela zdařilým a přesvědčivým dojmem. zpět 15
Na tyto "nedokonalosti" kompozice a přeryvy v časové struktuře rovněž poukazuje R. Novotný (op. cit. s. 15-24). zpět
#
12
16
R. Novotný (op. cit. s. 23) zde hovoří výslovně o "odlišnosti ve formě a v obsahu".
zpět 17
Také nemoc Hansine je ve skutečnosti nezvyklým a zarážejícím expozičním postupem, podobnou dějovou epizodu bychom očekávali spíše někde v dalším průběhu románu, jako prostředek stupňování napětí, případně kolize a krize - mám-li tentokrát užít terminologii z oblasti teorie dramatu. zpět 18
Jak již bylo zmíněno, k tomuto negativnímu náhledu dospívá R. Novotný, a to na základě dosti povrchního rozboru v cit. diplomové práci. zpět 19
Nesouměřitelnost obou děl je také základní tezí výkladu R. Novotného v cit. diplomové práci. zpět 20
Srv. Dansk litteraturhistorie, op. cit. s. 301-313. zpět
Prameny a literatura: Biblí svatá aneb všecka svatá písma Starého i Nového zákona, Praha 1957 (podle posledního vydání kralického z roku 1613) BLICHER, Steen Steensen: Pozdní probuzení, přel. Helena Fialová a František Fröhlich, předmluva František Fröhlich, Praha 1990 Dansk litteraturhistorie, sv. 6 (Dannelse, folkelighed, individualisme 1848-1901), København 1984 DUDA, Sibylle-PUSCH, Luise F. (ed.): Wahnsinns Frauen, Frankfurt a.M. 1992 HANSEN, Martin A.: Løgneren, København 1992 (česky: Lhář, přel. Robert Novotný, Praha 2003) IBSEN, Henrik: Hry, sv. 3 (= Spisy Henrika Ibsena sv. 3), přel. Božena Ehrmannová, Karel Kraus, Milada Lesná-Krausová, Dagmar Pallasová a Jan Rak, úvod Radko Kejzlar, Praha 1958 NOVOTNÝ, Robert: Henrik Pontoppidan. Det forjaettede land. Martin A. Hansen: Løgneren. Sammenligning af en naturalistisk og en eksistentialistisk roman, diplomová práce, Praha FF UK 1993 PONTOPPIDAN, Henrik: Det forjaettede land 1-2, med efterskrift af Thorkild Skjerbæk, København 1993; Ørneflugt, in: Fortællinger bind 1, København 1899; Šťastný Per, přel. a doslov napsal František Fröhlich, Praha 1980 VLAŠÍN, Štěpán (ed.): Slovník literární teorie, Praha 1977 VORAGINE, Jakub de: Legenda aurea, přel. Václav Bahník a Anežka Vidmanová, úvodní studie a komentář Anežka Vidmanová, Praha 1984
#
13
Résumé: (Henrik Pontoppidan: Det forjættede land. Bemærkninger til genreklassifikation, komposition og karakteristik af hovedpersonerne) Det forjættede land anses for den første store roman af den danske nobelpristager Henrik Pontoppidan (1857-1943). Romanens tre bind (I. Muld, II. Det forjættede land, III. Dommens dag) opstod i årene 1891-1895, og som samlet roman udkom de i 1898. Sammen med Pontoppidans senere berømte romaner Lykke-Per (1898-1904) og De dødes rige (1912-1916) danner de en løs trilogi, som giver et sammenhængende billede af datidens Danmark fra slutningen af 1870'erne til henimod første verdenskrig "gennem skildringer af menneskesind og menneskeskæbner, hvori tidens sociale, religi se og politiske brydninger afspejler sig" (som forfatteren selv udtrykte det). Pontoppidans Det forjættede land også anses for "et hovedvaerk i dansk naturalisme", men det er jeg ikke helt overbevidst om. Tværtimod har jeg søgt at læse værket som dannelsesroman og som legende, og at pege på dets selvbiografiske træk. Til sidst har jeg tilføjet en kort sammenligning med Martin A. Hansens Løgneren, som viser den skjulte idésammenhæng mellem de to tekster. zpět
Zpět na domovskou stránku
#
14
