Poznávání památek zapsaných do kulturního dědictví UNESCO v ČR Explore - Express - Explain Prozkoumej - Pojmenuj - Povídej ZŠ Lupáčova, 5. A 2012/2013
ZŠ Lupáčova, 5. A 2012/2013
třídní učitelka Ľubica Karausová
Adéla Bartůnková
Františka Bakošová
Martin Bezdíček
Terezie Čiháková
Matyáš Fales
Klára Fleischhansová
Eliška Foltýnová
Kateřina Hédervári
Michaela Hlavatá
David Chmelík
Jan Novák
Jiří Průšek
Adéla Rybníkářová
Adam Sochor
Jakub Šafka
Tereza Šefrana
Kristián Thiel
Lenka Ungerová
Gabriela Vocásková
Vojtěch Vrzoň
Říjen 2012
Mám pro vás návrh!
Scházíme do místnosti, ve které na nás čeká pan ředitel. Návrh? To zní přinejmenším zajímavě. Zvědavě očekáváme, co se dovíme. Aha! Takže lze využít náš zájem o vytváření projektů v síti Glogster, kde si vytvoříme plakát. Ne však ledajaký. Pokud se nám líbí nějaké téma, umíme si na jedné stránce připravit plochu, na kterou ukládáme, rovnáme, popisujeme a zdobíme své obrázky, fotky. Využijeme hudbu nebo videa podle své fantazie. Tak vzniká onen budoucí plakát, který v elektronické podobě vesele ožívá. To vše v hodinách různě využíváme a tvoříme vlastní práce. Proč naše zkušenosti nevyužít k většímu projektu? Další slova pana ředitele už jsou konkrétnější. V naší vlasti je zapsáno dvanáct míst na seznamu UNESCO. Praha - Kutná Hora - Litomyšl - Zelená hora - Třebíč - Telč - Český Krumlov Holašovice - Lednicko-valtický areál - Kroměříž - Olomouc - Brno Ve školním roce 2013/2014 naše „Lupáčovka“ slaví 100 let od svého vzniku. Rádi jsme se připojili svým putováním po vlastech českých a zemích moravských k důstojným oslavám tohoto významného jubilea. Explore - prozkoumej Express - pojmenuj Explain - povídej Je to výzva! Pane řediteli, nemáme si co rozmýšlet! Bereme!
.
Připravujeme se. Ještě netušíme, co všechno budeme potřebovat, kdo s námi do toho půjde, kdo to jen zkusí a kdo vydrží až do konce. Začínáme přemýšlet a plánovat. Zjišťujeme sami, že i když naše vlast nepatří rozlohou k těm největším, určitě patří k těm nejvýznamnějším. Abychom získali přehled o těchto památkách po našich předcích , budeme se řídit zásadami poznávání. Vidět, dotknout se, přivonět, slyšet a dokonce i ochutnat. Ale nejvíc našemu snažení odpovídá přísloví „Lépe jednou vidět, než stokrát slyšet!“ Tedy vzhůru!
Vysočina - tři poklady Je 18. prosince 2013.
Všude vrcholí předvánoční přípravy a několik dětí a rodičů se vydává na první výlet. Kam? Na Vysočinu. Přijíždíme na Zelenou horu u Žďáru nad Sázavou, na níž se před námi postupně odkrývá pohled na poutní kostel svatého Jana Nepomuckého. Mimochodem, Zelenou horou pojmenoval opat Jan Vejmluva. Obvykle vídáme tuto památku vyobrazenou v létě. My však cítíme starobylou příchuť zimou prolezlého a vánoční vůní nasáklého kostelíčka. Milá paní průvodkyně Marie Dubová nás vřele vítá a vypráví o tom, že tento kostel postavil architekt Jan Blažej Santini - Aichl v 18. století ve stylu barokní gotiky. Stavělo se v období baroka, ale odkazovalo na období života a smrti mučedníka sv. Jana Nepomuckého ve 14. století. Proto tato zvláštní propojenost stavebních slohů. Výborná myšlenka, skvělé provedení a skvostný výsledek! Jak to ale bylo se sv. Janem? Dle legendy byl sv. Jan Nepomucký shozen do Vltavy, protože neprozradil tajemství, které mu svěřila Žofie, manželka krále Václava IV. Tento král nechal Jana mučit, snad aby se o Žofii dozvěděl nějakou špatnost. Jan mučení vydržel a nepromluvil. Poté byl shozen z mostu, ale zpovědní tajemství zůstalo nevyzrazeno. Nad Janovou hlavou se poté objevilo pět hvězd. Santini při stavbě kostela použil znaku sv. Jana Nepomuckého - pěticípé hvězdy. Pěticípý půdorys, pět vchodů, pět oltářních výklenků, dvakrát pět kaplí kolem ústředního prostoru, pět hvězd a pět andělů na hlavním oltáři. Santini spojil svojí myšlenku také s pěti ranami Kristovými a pěti písmeny v latinské slově „tacui“ - mlčel jsem. A výsledkem je tento malý velký architektonický skvost. Jednoduchý, čistý a vždy s jinou atmosférou díky hře slunečního svitu s barvami i stíny. A kdybyste náhodou chtěli vědět, kde skončil jazyk, který nerozvázalo ani mučení, podívejte se nahoru do kupole. Vidíte ho?
První kroky na Zelenou horu
Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého
Hezké Vánoce, milá paní Dubová! Stíháme i koulovačku a s rudými tvářemi nasedáme do aut a přesouváme se do Třebíče.
Kdo hledá, najde
3/
Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého Zelená hora - Ždár nad Sázavou
Horní ochoz
Hlavní oltář s pěti anděli Jeden ze 4 evangelistů sv. Lukáš s atributem býka
Barevná vitráž nad východem z kostela
4/
Bazilika svatého Prokopa v Třebíči aneb Jak v Třebíči po staletí spokojeně vedle sebe žili křesťané i Židé Opravdu se přesouváme. Spíše suneme. A hodně pomalu. Dnes je silnice jako sklo. Konečně jsme tady. Procházíme k pokladně podél ohromné zdi, která snad nemá konce. Už máme vstupenky a můžeme dovnitř. Vcházíme do velkého prostoru, jak se dozvídáme, románsko - gotické baziliky svatého Prokopa. Už vstupní část chránící příchozí před nepřízní počasí je úchvatná. My dnes žádný přístřešek nepotřebujeme. Ale podíváme se rádi. Je to románský portál. O zdobené sloupky se opírá množství půlkruhových oblouků. Hezký vstup. V prostoru uvnitř chrámu, jakoby se z nás stali malí, docela malincí tvorové. Právě to bylo údajně jedním z účelů velkých chrámových středověkých staveb. Člověk měl mít pokoru před Bohem. Ve zdech jsou jednoduchá okna bez větší výzdoby a jsou moc vysoko. Z nich je nejcennější okno prostřední. Je tolik podobné tomu v Katedrále Notre-Dame ve francouzské Remeši! V čem byla stavba tenkrát tak moderní? Uvažte, že vznikala začátkem 13. století a většina staveb byla tehdy ještě románská. Gotika u nás byla teprve v plenkách. Zde se však již stavělo na moderních gotických základech. Půjdeme se na ně za chvíli podívat do krypty. V kostele je velká socha světce v poutnickém hávu s ďáblem u nohou. Vybavujeme si v paměti, že podle pověsti, kterou jsme slyšeli ve čtvrté třídě, by to mohl být svatý Prokop. Protože ten dokázal zkrotit nejen bouřlivého přemyslovského knížete Oldřicha, ale i samotného čerta! Ano, už máme potvrzeno. Je to svatý Prokop.
Levá část východní apsidy poničena za 2.světové války byla obnovena po roce 1945
Pravá část je původní
5/
Bazilika svatého Prokopa
Bazilika sv. Prokopa
Románské kruhové okno uprostřed připomíná okno katedrály v Remeši
Terka - reportérka
Jak dlouho padá penízek do studny?
6/
Krypta Baziliky sv. Prokopa
Co sloup, to originál
Značky kameníků
Zkoumáme značky kameníků
7/
700 let stará výdřeva
Zdeněk Šplíchal - CIRKEV
Zdeněk Šplíchal - TRNOVÁ KORUNA
Erb Valdštejnů ze slitiny
Scházíme do oné podzemní krypty. Klenby se sedm set let starou výdřevou stropů by mohly být gotické. A taky jsou. To je to MODERNÍ! Dnes už historie, v době stavby ještě teprve budoucnost. Ach, jak to voní středověkem! Od slečny průvodkyně se dozvídáme, že každý z padesáti sloupů a polosloupů má jinak zdobenou hlavici. Co sloup, to originál. A našli jsme i zachované značky na jednotlivých kamenech. To od kameníků, kteří si je poznačili při stavbě tohoto chrámu. Vycházíme z krypty. Po pravé straně u východu je obrovský talíř o průměru dospělého člověka. Talíř to ale není. Je to kamenná deska upomínající na významnou ochranitelskou úlohu zdejších Valdštejnů. To souznění dvou odlišných slohů, které se využilo v jednom období! Křesťanský skvost. Dnes už druhý.
8/
TŘEBÍČ Židovská čtvrť Posilněni horkou polévkou se teď rozbíháme na druhou stranu třebíčského náměstí mezi zvláštní domečky, které jsou jako z jiného světa. Jsou namačkané jeden na druhém. Vypadá to jako malé pohádkové městečko vytvořené z přikrčených domků a domečků. A dočítáme se z nápisů například o tom, že zde v tomto domě byla škola, tady měl svou skromnou malou živnost švec, onde byl zase jeden z mnoha krámků. Číslo 888, jejda, to byl chudobinec! Běháme od jednoho domečku k druhému a náhle nám do cesty vstoupí velká, kostel připomínající stavba. Toto je třebíčská židovská čtvrť a my vcházíme do synagogy. Ano, synagoga je kostel pro obyvatele židovského vyznání. Pro Židy je to posvátné místo, kam chodí rozjímat, očišťovat svou duši a vzpomínat na své blízké. Také poslouchají kázání svého rabína, který, zrovna jako křesťanský duchovní, káže o životě, mravnosti, o pokoře a lásce. Vycházíme ze synagogy a jdeme se podívat do jednoho hokynářství. Nacházíme jej v řadě úsporných domečků. Zrovna si můžeme představit židovského klučíka, který od malinka musel pomáhat tátovi ve své živnosti, jak v podvečer běhá se svými kamarády. Jistě běželi i k řece Jihlavě, která občas místním „zavařila“. Trápily je nejen povodně, ale i požáry. To však vždy svojí houževnatostí zvládli. Největší trápení, větší, než kterékoli jiné, však zažili obyvatelé za Hitlera, který krutým a nelidským způsobem téměř vyhladil místní Židy. Z koncentračních táborů, hlavně z Terezína a z Osvětimi se jich po druhé světové válce vrátilo z tehdejších sedmi set obyvatelů pouhých deset. Této pohromě už vzdorovat neuměli. Ach, obraťme list! Kam teď? Už se stmívá. Do Telče! Ale to známe, sem jezdíme vždycky v létě se svými rodiči.
9/
Maketa židovské čtvrti
Židovské muzeum
Příprava židovského slavnostního chleba macesu
Slavnostní stůl svátek Chanuky
Postel pro 8 lidí
Zařízení židovského krámku hokynářství z 30.let minulého století
Předměty denní potřeby
Vnitřek synagogy
Klasický osmihranný svícen chanukový
Klenba stropu
10/
TELČ - Perla renesance No, a to je právě ono. V létě. Ale kolikátého je dnes? 18. PROSINCE! Ve vánoční výzdobě a ve sněhovém hávu s rozsvícenými pouličními světly má úplně jiné kouzlo, než na výletě o letních prázdninách. Když už tak zkoumáme, proč obdivujeme renesanci, když množství domů tu údajně stálo už v období gotiky? Kdepak jsou ty gotické domy? Ach, ten středověk, kde nejdostupnějším stavebním materiálem bylo dřevo! Jak ono krásně dovedlo vzplát! Jak hravě si plamínky dovolovaly přeskakovat ze střechy na střechu! Největší požár se zde odehrál v roce 1530. A to - už se ve staletích začínáme trochu orientovat - i do Čech vstupuje renesance. Zdejší měšťané si po této zkáze nechali rukama mistrů stavět jedno průčelí za druhým. Každý po svém, ale dokázali se podřídit jednotnému duchu nově vznikajícího náměstí. Skromná obydlí za výstavními průčelími. Proč ne? Přeskočit tak pár století a být na chvilku jedním z telčských měšťanů, to by bylo něco! Ale zcela současný je náš hlad k večeru. Renesance, původní a tak výstavná v Itálii, ovlivnila tvář Telče. Což tedy dát si stylově italskou pizzu? Konečně, je potřeba nejen duševní potravy. Je už tma a milá paní průvodkyně, která nás provázela dnešním podvečerem, nám doporučuje místní pizzerii. A už sedíme, baštíme, smějeme se, a už si nechceme povídat o historii.
Být na chvilku jedním z telčských měšťanů
Chladivá krása zimní Telče
11/
Najdi pět rozdílů! Tuto Telč jsme si vytvořili na výtvarné výchově
Zajímavé povídání paní průvodkyně
V pozadí gotická věž kostela sv. Jakuba, vpravo telčský zámek
Živý Betlém na telčském zámku
Náměstí Zachariáše z Hradce
Telč v podobě koruny z keramiky od Gábinky Vocáskové
Ale dospělí stále nemají zážitků dost. Pořád mluví o živém Betlému. Asi se tam přece půjdeme podívat. Zrovna kolem nás prochvátala svatá Marie se svatozáří kolem hlavy a za ní pospíchal „ten černý vzadu” - jeden ze tří králů, Baltazar! Oba spěchali přes náměstí k zámku. Aha, hlavní představitelé živého Betlému jdou na vystoupení. Živý Betlém v renesančním zámečku v Telči je už letitou tradicí. A tak kráčíme na nádvoří. Sice už jsme programu měli dost, ale krásné, hodinu a půl trvající představení asi sta místních ochotníků ve věku od tří až sedmdesáti let, nás dostává! Tak to se Vánoc brzy dočkáme. Už jen pár dní!
Telč, Vánoce, koledy!
Hezký výlet to byl!
12/
Vlakem do Kutné Hory
Velmi vhod nám přichází v únoru nabídka cestovní kanceláře VÝUKA JINAK do Kutné Hory. Paní Kristýna Sičáková, která je její spolumajitelkou, nám připravila zajímavé vyprávění i celodenní program. Ale pro nás je nejzajímavější to, že jedeme VLAKEM!!! Jízdné jsme měli cestovní kanceláří sponzorované. Cestujeme zcela zdarma a paní Sičáková nám velmi ochotně nabídla své průvodcovské služby. V dnešní době je důležité, aby se pro výchovu a vzdělání dětí našli sponzoři, kteří podpoří právě takové projekty. To alespoň říká naše paní učitelka. Je slušné, abychom za takovou vstřícnost poděkovali. Děkujeme! Nuže, žáci, sraz 21. února na Hlavním nádraží ve vestibulu! Všichni se scházíme, hup do vlaku a tradá! Cestu vlakem si krátíme nácvikem několika pověstí z Kutné Hory. Například tu o svaté Barboře, nebo o tom, proč Vlašským dvorem bloudí duchové zavražděných Vlachů, kteří dodnes pátrají po ztraceném stříbře, anebo tu o zvonařském mistru Jakubu Ptáčkovi. Vystupujeme do chladných, zasněžených a sluncem zalitých ulic Kutné Hory. Hned na začátku naší cesty vidíme kostel Panny Marie Na Náměti Jeho zvláštní název souvisí s historií města. Vždyť se zde kutalo stříbro! Na zdejším tržišti se pak prodávalo. Za celý den zde napadalo dost stříbrného prachu. Ten se zametl a po čase se za nametené stříbro postavil kostel zasvěcený Panně Marii. Už víme, proč se to tady jmenuje Na Náměti.
Paní Sičáková dává první instrukce
Kostel Panny Marie Na Náměti
Na otázku, kdopak je ta žena zobrazena na erbu Kutné Hory, ještě nedokážeme odpovědět. A tak nastražíme uši a posloucháme. Trochu podupáváme zimou. Únor, co bychom chtěli? Ta žena je patronka horníků svatá Barbora. Má za sebou nějakou věž. Co to znamená? Podle legendy to byla neobyčejně krásná a moudrá dívka, která se narodila někdy ve třetím století v rodině zámožného pohanského kupce. Když se její otec, zavilý nepřítel křesťanů, dozvěděl, že se nechala pokřtít, uvěznil ji ve věži. Musela být velmi statečná, když ani poté se víry nezřekla. V tu dobu se křesťanství krutě pronásledovalo. Z vězení se však jí podařilo uprchnout. Skryla se ve skále, která se před ní rozestoupila. I tam ji otec našel.
13/
Patronka horníků svatá Barbora
Uvěznil ji podruhé a po krutém mučení byla nakonec odsouzena k trestu smrti setnutím. Tento trest na ní vykonal její vlastní otec! Sotva však odložil meč, zasáhl ho blesk a spálil ho na uhel. Jistě to byl Boží hněv! Brrrr! Nám, s batohem na zádech a s promrzlými prsty, představa nějakého toho tepla zas až tak nevadí. Asi to ale teď není moc povedený vtip. Raději dál!
Brrrr! Nám, s batohem na zádech a s promrzlými prsty, představa nějakého toho tepla zas až tak nevadí.
Rejskova kašna
Kostel sv. Jakuba
Kostel sv. Jakuba
Katedrála Nanebevzetí Panny Marie
14/
Vlašský dvůr Zrovna k němu kráčíme hezky do kopečka. Zde na nás čeká pan Pospíšil. Ptá se, odkud jsme, a když se od nás dozvídá, že jsme z Lupáčovky v Praze, prozrazuje potutelně, že se ucházel před časem o místo učitele dějepisu na naší škole. Vcházíme do mincovny. Při výkladu pana Pospíšila mu doslova visíme na rtech. Co všechno je k vidění i k slyšení na Vlašském dvoře! Pan profesor nás vtahuje do dějin o mnoho století zpátky. A tak si budeme pamatovat, že Václav II., český král, zde nechal zbudovat mincovnu, ve které se razily mince už v 13. století. Pozval si florentské mistry mincíře a pregéře, aby měnili stříbrné pruty ve vzácné stříbrné Pražské groše. Významem si nic nezadají z dnešní evropskou převládající měnou - Eurem. Kdo ví, které platidlo by nakonec vyšlo ze souboje o větší význam vítězně. Ze všeho, co jsme zde slyšeli, cítíme, že napětí mezi Prahou a Kutnou Horou v tomto čase bylo asi dost výrazné. V boji o výsadné postavení měst v Evropě se tehdy naše Praha cítila ohrožena. Pak přecházíme do jiné části. Zasedací síň budí respekt, působí na nás velmi důstojně a slavnostně. Snad někoho nevyrušíme z důležitého jednání! Ale nemusíme mít obavu. Smíme si dokonce sednout! Trochu odpočinku se hodí. Zvláště, když slyšíme o volbě Jiříka z Poděbrad českým králem, nebo například o setkání Zikmunda s bratrem Václavem IV., které se odehrálo právě tady.
Čekáme na prohlídku
Zasedací místnost Vlašského dvora
Nguyen Thao Mi /naše Zeny/
Lenka Ungerová
15/
Gábina Vocásková
V mincovně
Honza Žáček s pregéřem
Pan Pospíšil vypráví o mincovně
Klenba kaple
Prohlížíme si naše panovníky a mince za jejich vlád
Oltář
Kaple ve Vlašském dvoře
Pojďme se ještě podívat do kaple na Vlašském dvoře, která byla postavena za Václava IV. Je celá pomalovaná. Někteří z nás poznávají gotický styl, ale asi před sto lety byla pomalována secesně. Secese je také umělecký sloh. Je však téměř o pět set let mladší, než středověká gotika. O secesi ale někdy jindy a jinde. Bylo toho dnes už docela dost. Ale to nejkrásnější nás teprve čeká. Fany a Terka - pro štěstí
16/
Chrám sv. Barbory Zdáli je vidět, že to není jen tak běžný kostel, jakých je spousta. Je to nádherný gotický chrám, jehož hlavním stavitelem byl Jan Parléř, syn stavitele Chrámu svatého Víta, Ten je po nedávné rekonstrukci na naši návštěvu zcela připraven. Vítá nás svou vznešeností, zdánlivým chladem, pýchou. Trochu mu máme za zlé tu povýšenost. Když se však podíváme kolem - na oltář, na kůr, na strop, na tu síťovanou klenbu, vše mu odpouštíme. Poznáváme rozdíl mezi pýchou a vznešeností. Popsat to můžeme i slovy, avšak být přímo na místě je něco úplně jiného. Právě ten strop je dílem slavného architekta Matyáše Rejska. Ten později stavbu chrámu dokončil. Jen trochu ještě k jednomu dílu tohoto významného stavitele. Na kutnohorském náměstí stojí kašna, která nese jeho jméno - Rejskova kašna. Jen pro nás Pražáky. Zajeďte se podívat k Prašné bráně. Všimněte si, kdo každý se na její stavbě podílel. Ale zpět do chrámu. Prohlížíme si vnitřek, díváme se na řadu dřevěných zpovědnic, nebo na píšťaly místních varhan, kterých je prý na čtyři tisíce! Sice je to opravdu ohromující číslo, ale v nedalekém kostele svatého Jakuba je jich dokonce šest tisíc! Výlet je však výlet a někdy je naše touha dovádět a rošťačit větší, než si přeje paní učitelka. Nakonec se neradi srovnáme a vracíme se zpátky na nádraží. Už si povídáme o něčem jiném, než o historii. Kdo by mohl chtít po páťácích, aby se chovali jako dospělí a neustále jen opěvovali minulost. Nasedáme na vláček ještě celí rozdovádění. V rychlíku, kam přesedáme, nás už všechno zmohlo a vypadáme, že jsme hodní. Nebo jen hodně unavení?
chrám sv. Barbory
Hlavní oltář
„Praha hlavní nádraží. Vlak přijíždí do cíle. Vystupte si, prosím!” Tak tedy vystupujeme, naposledy si uděláme společné foto a voláme: „Výlet byl supééér!”
Barokní varhany
17/
Jan Novák
Eliška Foltýnová
Matyáš Fales
Michaela Hlavatá
Adéla Bartůnková
Síťovaná klenba - od Matěje Rejska
Adam Sochor
U znaku sv. Barbory
Terezie Čiháková
Harmonie gotiky a baroka
Okno v chrámu
„Hlavák” - odjezd
18/
Šlechtický Český Krumlov a barokní stavení holašovických sedláků Je 5. duben 2013 ráno. „Duben, ještě tam budem.” Teda za kamny, jak se říká v jedné pranostice. Je vážně chladno. Ale přímo před školou stojí parádní autobus, batohy máme na zádech, paní učitelka Blanka Jeřábková jede dnes s námi a vyrážíme! Aha! Vy nevíte kam!? Nápověda: - Pětilistá růže - Petr Vok - poslední z Rožmberků Nic? Tak dál: - Perchta - českokrumlovská Bílá paní. To už byla vážně obrovská nápověda. Nezdržujme se tedy a jeďme. V autobusu si o Krumlově ještě něco čteme. Krumlov - v jednom starém cizím jazyce značí něco jako bažinu, či mokřaď. Na Náměstí Svornosti se scházíme s průvodcem panem Jakabem - profesorem místního gymnázia. Bude nás provázet. Zavede nás totiž až na hrad - goticko-renesanční. Toto historické zařazení už je nám srozumitelnější a známější z minulých výletů. Z hradu je krásně vidět, jak řeka se Vltava podivuhodně vlní a stáčí svůj proud tudy, kudy jí to vlhká a promáčená půda dovolí. Je to pěkně zkroucený had. Pokukujeme i po krámcích, voní hranolky, máme na ně chuť, ale jsme docela odolní, protože si všímáme i zajímavých domů, kašen, věžiček, proluk. Nejsme si jisti, ale už zkoušíme hádat, zda jsou to gotické, nebo renesanční stavby. Nebo snad i baroko? Pan průvodce nám postupně vnáší jasno. Nebyli jsme vůbec vedle. Slyšíme, že po mnoho staletí zde vládl mocný rod Rožmberků. To oni mají ve znaku pětilistou růži. Zdejší větev červenou. Hrad se zámkem pak vlastnil i Rudolf II., později Schwarzenberkové. Ovšem Rožmberkové, jedna větev rodu založeného panem Vítkem z Prčice - Vítkovců, zde zanechala tolik gotických a renesančních staveb, že město proslulo v širokém a dalekém okolí a dodnes se sem sjíždí turisté z celého světa. Jako například my. Až z daleké Prahy! Haha! Prohlídka renesančního zámku, ve kterém jsme se míjeli s japonskými turisty, zavřela na chvilku pusy i největším povídálkům a nezbedům. Vidíte? Zlatý kočár! Nejen dnes nám, ale i v roce 1638 se také Římanům zatajil dech při pohledu na něj! A my stojíme snad metr od něj.
19/
Renesanční zámek na gotických základech
Český Krumlov!
„Nejvěžovatější věž” ze všech věží(K.Čapek)
Stříbropěnná Vltava
Vidíte? Zlatý kočár!
20/
Průčelí krumlovských domů
Lenka a její kamarádi
21/
Světově proslulá galerie Egon Schiele Art Centrum
Vy se nejspíš chcete zeptat, o co jde. Když zemřel císař Ferdinand II. Habsburský, měl po něm nastoupit třetí držitel toho jména. Ale k tomu bylo potřeba přijetí u papeže. Kdo mohl být tak bohatým v říši, aby mohl jako vyslanec dostát bohatstvím a reprezentativním způsobem dojednat přijetí Ferdinanda III. u svatého otce v Římě? Byl to tehdejší českokrumlovský pán Jan Antonín z Eggenberku. Ten se asi zaskvěl! Kdepak jsme se to octli teď? Velký vymalovaný sál plný zrcadel, postavy v barokních oděvech jakoby zrovna vystupovali z balkónků, ze zábradlí. Mnoho dam a pánů v maskách. No ovšem, to je ten slavný Karnevalový sál, kde se šlechta tak ráda bavila. Poslední pohled na pětilistou červenou růži v erbu zdejších Rožmberků a pádíme k autobusu. Na shledanou Český Krumlove! Paní učitelka si cestou prozpěvuje Věž kostela sv. Víta
„Malovaný džbánku z krumlovského zámku, znáš ten čas, dobře znáš ten čas....” Scházíme k řece a nastupujeme do autobusu. Jenom pár desítek kilometrů a opět vystupujeme.
Zastřešená kašna na Náměstí Svornosti
22/
Holašovice jako malované Malovaný džbánku ... Slova písničky jakoby vznikla právě zde. V Holašovicích. Ba celá vesnice je jako malovaná Josefem Ladou. Mnozí z nás slyšeli název Holašovice prvně. A ne a ne si zvyknout, že to nejsou Holešovice v Praze. Po dnešku už víme všichni přesně, že jsou to Holašovice s „a”. Už ve 13. století zde stavěli osadníci náves pravidelného tvaru - typické pro gotické osady. O ves tehdy stáli i cisterciáci - mniši z nedalekého Vyššího Brodu. Král Václav II. jim ji nakonec dal náhradou za jiný majetek. Vesnici tvoří dvacet tři památkově chráněných výstavných usedlostí s chlévy, stodolami, maštalemi, výměnky, sýpkami, branami a různými ohrazeními. Pan profesor Jakab nás už dlouho nezdržuje, vidí, že nám je zima a doporučí nám návštěvu v létě. Určitě řekneme rodičům, aby nás sem vzali na výlet. Možná že to také ještě neviděli. Těm malovaným půvabným průčelím na usedlostech se říká selské baroko. Sedláci chtěli mít také pěkné domy, jako měla šlechta ve městech. Celý rok hodně pracovali. Měli svůj kousek země v malebné části jižních Čech velmi rádi. Byli nejen pracovití, ale také moudří. A kdo by jim mohl vyčítat touhu po malované kráse jejich stavení? A o tom, že to nebyla jen levná móda, svědčí to, že dodnes vše plně slouží holašovickým obyvatelům, kterým se ani dnes nechce svá krásná obydlí opouštět. Mnoho rodin zde žije již po několik generací. Tuto podobu, kterou dnes vidíme, dostaly Holašovice v druhé polovině 19. století. Ať se vám tady nadále dobře bydlí! Přijdeme ještě v létě, až budou za vašimi okny rozkvétat muškáty.
A jedeme domůůůů!!! 5. duben - zima se drží
23/
Letní návrat - prázdninová návštěva Den i vesnička - jako malované!
24/
Litomyšl, Bedřich Smetana, renesanční zámek, zámecké divadlo a podivné Portmoneum
4. květen 2013 Deset plus pět - Prosím? - To je součet dětí a rodičů s paní učitelkou. Zůstávají ti nejvytrvalejší. Cíl? Litomyšl Trochu se zašklebíme, protože nám to připomnělo látku z českého jazyka - vyjmenovaná slova po m. Někomu jinému se zase vybaví Smetanova Litomyšl. Oba máme pravdu. Dnes k těmto dvěma spojením přidáme třetí. Litomyšlský zámek To je ale krásný jarní den! Vcházíme do prvního kostelíčka. Stopy chladné vůně kadidla nám lechtá chřípí nosánků. A to je jen taková malá ochutnávka. Vracíme se kolem košatého kaštanu, nebo je to možná lípa, a jdeme za zpěvu ptáčků, jak je můžeme slyšet opravdu jen v květnu, nahoru až k zámku, který je dnešním naším cílem. Mimochodem, když jsme si povídali o renesanci, zmínili jsme se o sgrafitech? Ne, nejde o grafity, jak je známe z pražských zdí, kde jsou nevyžádanou ozdobou, anebo z betonových zdí u Vltavy. Je to název pro renesanční...
„Počkejte, holky, ... kam běžíte???”
„No přece na sgrafita!” Tak to, milá paní učitelko, máš! Jak že to bylo na začátku? Jednou vidět je lepší, než stokrát slyšet! „Ahoj kluci, ahoj, holky!” Vítáme se na zámecké zahradě, kde už na nás čekají naši spolužáci, kteří sem přijeli už dříve. Sgrafita, kam se podíváš! Tolik sgrafit, až oči přechází, tolik sgrafit, až se točí hlava!!!! Sgrafita, sgrafita, sgrafita... pomoooc!!! Aby ne! Je jich asi osm tisíc! Vytvořil je Šimon Vlach asi před čtyřmi sty lety. Renesanční prvek fasády, kterým se zdobilo průčelí renesančních domů, připomíná obálku, psaníčko. Je to hezké české pojmenování sgrafita. Litomyšlský zámek, před kterým jsme se zastavili, musíme obcházet kolem dokola jen velmi zvolna, aby nás nebolely oči.
25/
Nádvoří zámku
Litomyšlský zámek
Sgrafitová výzdoba na nádvoří zámku
Renesanční sgrafita
Psaníčka - která jsou pravá?
26/
Soukromé divadlo zámeckých pánů
27/
Interiéry zámku
Do patra v zámku vyšlápneme delším krokem po nižších schodech. Zajímavé! Dozvídáme se, že to mohlo být přizpůsobeno chůzi koně, na kterém zámecký pán mohl vystoupat do patra. To my taky stoupáme, ale po svých. Poznáváme, že zámky jsou si ve svých vnitřcích hodně podobné. Tak si alespoň přičichneme něco málo pachu staletých zdí, podlah, nábytku. Holky se vidí jako princezny. A kluci? Možná by na chvíli rádi vzali na sebe brnění, aby se mohli v bojích ohánět mečem. Venku je krásně! Děkujeme a na shledanoooouuu!
Šašek - tak se vyobrazil autor sgrafit Šimon Vlach sám
„Kam běžíte?” volají dospělí. Že se vůbec ptají. Ještě si najdeme psaníčko, na kterém se autor obdélníkovitých zdobení, mimochodem, každého s jiným motivem, vyobrazil sám. Á, támhle ten šašek! To je on. Vždyť on se nebral tak vážně. Renesance, ve které Šimon Vlach žil a tvořil, je přece období návratu lidských radostí a potěšení, zábavek, legrácek, komedií takže šašek, to je vlastně renesanční král! Ač nezapsáno na seznam památek UNESCO, je v Litomyšli jedno velmi neobvyklé, až bizardní muzeum.
Rodný byt B. Smetany v zámeckém pivovaru
28/
Portmoneum Museum Josefa Váchala
Cítíme se v tom malinkém domečku s malinkatými dvěma místnůstkami se zdmi pomalovanými malířem Josefem Váchalem tísnivými obrazy, zvláštně se vlnícími výjevy na postelích, kolem oken, na skříních, jako v temně malované truhle. Brrr! Odevšud na nás shlížejí šedozelenomodřežlutočervené bytosti s velkýma očima a dlouhými končetinami. Je to velmi zvláštní! Ponuré, snové,mystické…
Josef Portman v roce 1920 požádal svého přítele Josefa Váchala o výzdobu svého domku
29/
Jistě i velmi zajímavé, ale opravdu už rádi vylézáme na denní světlo. Máme slíbenou zmrzlinu a už se na ni těšíme. Všichni společně si rádi sedáme do zahrádky cukrárny na Náměstí Bedřicha Smetany. Běžíme si stoupnout před jeho sochu. Terka napodobuje jeho postoj na podstavci a my si pobrukujeme, pravda dost falešně, první takty z jeho skladby Vltava. Snad se z toho panu Bedřichovi v noci nezdál strašidelný sen. Projekt studentů grafické školy Josefa Váchala - Camera obscura - v zahradě Portmonea
Gábina to napsala hezky
Jdeme se ještě vyřádit na hřiště a odjíždíme směrem Praha. Na shledanou, pane Smetano! Je dobře, že jste se nestal správcem pivovaru, jak si to přál váš pan otec. Nahoře v budově zámeckého pivovaru, kde jste se narodil, vyrůstal a prvně ťukal do kláves, se vystřídalo mnoho šlotýřů, ledařů, bečvářů, sládků, chasníků pivovarských, pořádných řemeslníků. Zdálo se, že Váš osud byl zpečetěn přáním Vašeho pana otce. Ovšem, kdybyste se stal jedním z nich, nikdy by se žádná harfa nemohla proslavit Vaším vyšehradským „blum blum, blum blum...” a Vltava by si tekla dál, aniž by si lidé mohli tiše pobrukovat lalálalálalálá lálálá, lálá lálalá lálálá....
30/
Moravská cesta Dva dny na cestách jižní Moravou Konečně červen! Myšlenkami jsme už na prázdninách, ale ve škole po nás ještě pořád něco chtějí. To není fér! Ale na co se těšíme, to je výlet! Máme před sebou dva dny, ve kterých poznáme i památky, které se nacházejí na Moravě. A jsou rovnou čtyři!
11. červen 2013 6:15
V Praze je sluníčko, ale Morava, kam dorazíme kolem deváté hodiny, hlásí déšť. Ajaj! To nám to pěkně začíná. Ale co! Pláštěnky máme, dobrou obuv taky, zkrátka nic nás neodradí. Jede s námi pani učitelka Terezka Včelová a také paní Bezdíčková a Šafková. To jsou maminky Martina a Kuby a moc nám pomáhají. Tentokrát jedeme i s několika dětmi z jiných tříd. My jsme se na výlet dobře připravili. Vždyť víme, že nás to pak mnohem víc zajímá. Jedeme v autobusu a každou chvilku si bereme k ústům mikrofon, do kterého si říkáme vše, co jsme si předem připravili i ostatním dětem. Na zajímavosti, které nás čekají, se opravdu těšíme. Jistě budou krásné Lednice i Valtice se svým parkem, kroměřížský arcibiskupský palác, nebo morový Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci. Ale bez přetvářky! Na co se opravdu moc, moc těšíme a mělo by to být skutečnou třešničkou na dortu, je vila Tugendhat v Brně. Moc jsme si o tom ve škole povídali a čím dál víc jsme zvědaví! Už v autobusu se cítíme jako v letadle, které nás zavede jako stroj času do minulosti. Připoutejte se, prosím, a vzhůru za nepoznaným! Když nám o historii něco vypráví dospělí, posloucháme je taky. Ale když slyšíme od našich kamarádů, že se zajímají o něco takového, překvapí to a posloucháme snad ještě víc. Asi ne každý by uvěřil, že my, rošťáci z chodeb, nebo my, rozchechtané holky, které to občas slíznou, anebo my, tiché holky z vedlejší třídy se budeme společně zajímat o část naší historie. Na tom něco musí být! A jsme v Lednicích. Pláštěnky, batohy, foťáky, kamery. Máme všechno? Máme. Můžeme tedy vyrazit. Přicházíme k zámku Lednice. Kolem dokola je rozsáhlý park. Je velmi pěkný, je vidět, že jej založili opravdoví umělci. Jenže letošní dlouhá zima posunula čas v přírodě o měsíc zpátky, a příroda má vlastně půlku dubna. Měli bychom sem přijet v létě. Až rozkvetlé keře a záhony dají teprve vyniknout promyšlené stavbě parku.
Na Moravě déšť, pozor na louže
K lednickému zámku
Zámecká kaple
31/
Lednický zámek
32/
Jednorožec
Ukázka řemeslného mistrovství uměleckých řezbářů
Unikátní vyřezávané schody v knihovně
33/
Kousek od hranice země české od kraje rakouského. Působí dojmem kulis výpravné pohádky. Co asi vypovídá o jeho majitelích? Lomená okna, arkýře, cimbuří a fiály napodobující věžičky gotických kostelů…. To vše něčím připomíná rozmazleného oblíbeného psíčka rozmarné paničky, který dostává samé bonbónky a pamlsky a má krásnou růžovou mašli na culíčku. Panička ho miluje a návštěvy se zalykají chválou. Jenže něco je malinko jinak. Bezpochyby je to honosné, čisté, na „chalupu” posledních majitelů Lichtenštejnů, jak se později dovídáme, pompézní až marnivé. Byli bychom však velmi nespravedliví, kdybychom svůj osobní názor a dojem ukazovali jako vědeckou studii. Nemusí se nám zamlouvat vždy úplně všechno. A navíc se dovídáme, že to, co je světové, obdivuhodné, ojedinělé a daleko významnější, je skutečnost, že Lichtenštejnové zde ruku v ruce s přírodou postupně vybudovali na 300 km² plochy jedinečný celek! To nelze než obdivovat a uctít jako umění. Počasí nám trochu hatí plány a taky nemáme tolik času, abychom si prohlédli více ze zahrad.
Detail dřevěného reliéfu
Co tomu říkáš, Honzo?
Taneční salónek
34/
Prodíráme se davem turistů, kteří chtějí dovnitř. Také se chceme podívat do zámku. Cvakáme foťáky, natáčíme, vnímáme a posloucháme. A je také co! Tak mistrnou práci, jakou tady zanechali umělci řezbáři, truhláři, jen tak někde pohromadě nenajdeme. Vždyť to tady vyřezávali osm let! Schodiště, obklady, tapety, vzácný nábytek, stropní kazety. Bohatá sbírka uměleckých děl. Je to úchvatné. Skláníme se. Je to vážně dech beroucí. Á, ještě nakoukneme do zámeckého skleníku, kde jsou až 300 let staré exotické rostliny. V upršeném dni se v duchu přenášíme do tropických pralesů. Po skleníku stékají potůčky vody, ale my už jdeme dál. V dálce vidíme minaret. Je nám opravdu líto, že nemáme tolik času, abychom si mohli vše prohlédnout. Nejen jako z rychlíku, ale také si v zahradních prostorách pobýt. No, spíš polítat, honit se a taky si chvilku hrát. Co dál? Ještě navštívíme jeden zámek v tomto parku.
Zámecký skleník
V dáli minaret
Interview
Prší? Nevadí! Na zámecké terase
35/
zámek Valtice
Poznáváme barokní sochy, barokní vstupní portály, barokní okna, barokní výzdobu. Vstupujeme dovnitř. Opravdová starobylá vůně. Stará, jakoby si majitel pouze před chvilkou odskočil do konírny, aby se projel po parku. Jistě si s sebou vzal loveckou pušku. Dostal chuť zastřílet si na bažanty, zajíce, možná i nějaká vysoká padne za oběť. Služebnictvo zrovna poklidilo a zůstává s námi jen paní, která sem byla zapůjčena z 21. století, aby nám ukázala, než se vrátí pan Johann Adam z lovu, kde a jak si on bydlí, kde spí, kde stoluje, kde pracuje a kde odpočívá. Který šlechtický rod mohl být majitelem zámku? Od 13. století až do 20 století Lichtenštejnové. Nebo, chcete-li Liechtensteinové. Tento mocný šlechtický rod postupně utvářel podobu původně gotického hradu, přes renesanční přestavby na zámek, a jak jsme viděli na první pohled, největší a nejrozsáhlejší byly úpravy barokní. V roce 1945 však byli Lichtenštejnové o svůj majetek okradeni státem. Byli obviněni ze spolupráce s nacisty, ačkoliv se ukázalo, že to pravda nebyla. Stačilo, že mluvili německy. Spravedlnost bývá někdy asi za rohem, odkud něco někdy nevidí.
Hanička, Gabča a Karolínka
36/
Tak rychle, než se vrátí kníže. U zámecké kaple, která je součástí areálu zámku, si už únavou posedáváme a už je toho na nás dost. Máme hlad a žízeň a bolí nás nohy. Díky, nashledanou a ať se vám daří a ať je knížepán na vás hodný! Průhledy do zámeckých prostor
Zámecká kaple, Martin
Postel s nebesy
Že by se na nás sluníčko přestalo zlobit? Památka sem - památka tam! Teď se už jen těšíme, až přijedeme do penziónku, ve kterém na nás čeká teplý čaj, polévka, guláš. Jedeme až za Olomouc. Už jsme tady. Vítá nás milá starší paní a ubytovává nás. Pravda do čtyřhvězdičkového hotelu to má daleko. Ale copak na tom tolik záleží? Je nás v pokoji hodně, alespoň je legrace. Můžeme si vyběhnout za barák, hrajeme si na schovávanou, běháme, povídáme si, holky nacvičují taneček. Je krásný večer a my můžeme být dlouho venku. Proč ne, byli jsme celý den hodní. A i teď jsme.
Vesele spíváme
V Savíně nás mile přivítali
Bílá, zlatá a pastelové barvy jsou příznačné pro pozdní baroko až rokoko
37/
Sloup Nejsvětější trojice
Pozlacené sousoší Nejsvětejší Trojice
Nanebevzetí Panny Marie
Výjimečná krása barokního sloupu s kaplí uvnitř
Jdeme dovnitř!
38/
Je ráno 12. června 2013 a sluncem zalité stráně
okolních kopců nás mile zdraví. A my se již těšíme na to, co uvidíme dál. Takže snídaně, balení, rozlučka s milou paní, žádný spěch, protože Olomouc je blízko a sraz s paní průvodkyní máme v 9 hodin u sloupu. Jedeme. U jakého sloupu? Ptají se někteří. Hlavně ti, kteří jsou s námi na výletě z jiných tříd. My jsme už na to částečně připraveni. Už v autobusu si bereme mikrofony a vyprávíme o tom, co jsme si připravili. V mikrofonu to zní nějak moudřeji, proto se o něj trochu přetahujeme. Přijíždíme do centra Olomouce a jdeme se podívat na Sloup Nejsvětější Trojice A už vystupujeme. Nebe s huňatými mraky, které nemohou zabránit slunci, aby nezalilo celé olomoucké náměstí. To jsme viděli hned, když jsme vystoupili. Olomoucké náměstí je ve srovnání se Staroměstským náměstím v Praze malé čtvercové pohodové místo, kam si zašli ke kašnám, kterých je tady hned několik, maminky s dětmi. Starý pán tady posedává na lavičce. Tamten hoch s dívkou sedí také na lavičce a drží se za ruce. Možná měli být ve škole. Paní, která nese plnou tašku, jde asi domů vařit oběd. A mezi nimi turisté a místní obyvatelé. Dnes se mezi ně vmísilo asi 40 pražských dětí a téměř všechny se zmrzlinami v ruce. Dnes si to teda užíváme! Uprostřed náměstí je radnice s orlojem, ale to dnes není předmětem našeho zájmu. Tím je přece Sloup Nejsvětější trojice. Trojici tvoří Bůh Otec, Bůh Syn a Duch Svatý. Je to jediný sloup na světě, kterého součástí je kaple. A to velmi důmyslná. Olomoučtí se mohli shromáždit kolem sloupu a kněz mohl kázat zevnitř. Přitom ho bylo slyšet snad na celém náměstí. Bez mikrofonu, prosím! Tak důmyslné bylo vnitřní uspořádání kaple, tak výborná byla akustika. Mistrné!!! Sloup je barokní, mnoho soch, které jsou na sloupu, jsou lidské postavy, jen jediná není – holubice, která je zpodobením Ducha Svatého. Jeho autor, architekt a městský kameník Václav Render přišel v roce 1716 s nápadem postavit na olomouckém Horním náměstí morový sloup. Vypracoval projekt a pomohl ho financovat. Bohužel, nebylo mu souzeno vidět sloup hotový, neboť zemřel v roce 1733 a stačil postavit jen jeho první patro.
Kupola sloupu
Olomoucká radnice
Podíváme se, co tady všechno je.
To unesu!
39/
Olomoucký orloj
Hodí se odpočinek
Posloucháme výklad
Štědrý mistr Render ale ještě před svou smrtí věnoval veškerý svůj majetek na dostavbu sloupu. Za účasti císařovny Marie Terezie a jejího manžela, císaře Františka I. Štěpána Lotrinského byl v Olomouci na Horním náměstí po třiceti osmi letech práce vysvěcen biskupem Troyerem Sloup Nejsvětější Trojice. Jen malá zajímavost. Víte, proč je v horní části sloupu malá zlatá koule? To olomoučtí radní dokázali přesvědčit pruské dobyvatele, aby ušetřili město před zkázou. Na počest této události nechali radní do horní části sloupu vsadit zlatou dělovou kouli.
Viktorka s Haničkou
Lenka s Míšou
Nikam se neženeme, jen si užíváme.
40/
Kroměříž - arcibiskupský palác Ukončete, prosím, výstup a nástup, dveře našeho autobusu se zavírají. Oblékáme si trička s logem a jdeme do paláce. Někdo říká - už zase nějaký palác! Ejhle! Přichází milá, mladá slečna, vlídně nás přivítá, milým jihomoravským přízvukem nás oslovuje a hovoří přímo k nám, ne vzduchu a zdem, ale přímo nám! Mluví o tom, jak zde pobývali arcibiskupové. To jsou nejvyšší církevní hodnostáři na území. Pro zajímavost - dnes máme v České republice arcibiskupy dva. Jednak je to olomoucký arcibiskup - Jan Graubner a v Praze sídlící Dominik Duka. Vraťme se však do paláce. Jak jinak, než informace o tom, že první zmínky o tomto místě jsou asi z roku 1100, že na tomto místě stál původně gotický hrad, posléze přebudován na renesanční zámek a později rozsáhlé barokní úpravy daly zámku konečnou podobu. V období renesance se stal zámek sídlem olomouckých arcibiskupů. Trochu nás to už unavuje. Tato století a slohy jsou nám za tu dobu známé, jako píseň Skákal pes přes oves. Ale čím je tato památka tak vzácná? Milá slečna průvodkyně nám říká, že je to jednak svým výjimečným posláním, svou honosností, čistotou a kvalitní architekturou každého sálu a ve spojení s návaznou Květnou zahradou se vymyká svou nádherou všem ostatním. Škoda, že jsou zahrady plné louží. Dnes se do nich nepodíváme. Ale už víme, kde jsou, a přemluvíme rodiče, aby si sem s námi zajeli třeba v létě.
Lovecký sál
Ztratila Lucinka bačkorku...
41/
Každé slůvko je dobré.
Hezké propojení stavební a zahradní architektury
Raději se o kanón opírat, než z něj střílet
Zahradnický šperk
Postupujeme ze sálu loveckého do rokokových sálků - zde hledáme rokokové mušličky a máme radost, když najdeme nějakou skrytou věc, o které nám slečna průvodkyně říká. Kdo by si kdy pomyslel, že v sídle arcibiskupů v jeho hudebním sále si žáci z Lupáčovky pod vedením paní učitelky zazpívají slovutné hudební dílo - kantátu Holka modrooká! A to hned trojhlasně a v různých verzích. Například Helke medreeké, nebo Hulku mudruukú, nebo Hilki midriikí.. Ještě že pod okny nestála hudební policie. Třeba bychom si tento hudební prohřešek museli odpracovat na zdejší zahradě. Ještě pár fotek u kanónu v tričkách s logem a paní učitelka Včelová, která pilně fotí vše, co jde, odchází s dětmi k autobusu. Ještě, že se nemusíme starat o placení! To za nás vyřizuje paní Bezdíčková. A svým tichým způsobem glosuje, přidává a přivádí nás k úvahám, paní Šafková. A teď už jdeme do finále - jak začíná úvodní znělka jednoho televizního zábavného pořadu. A nám se chce volat: už je to tady, už je to tady, už je to tady!!!
Sněmovní sál byl dějištěm mnoha významných historických událostí
Zpíváme a krásně nám to zní!
42/
Vila Tugendhat - Brno 12. 6. 2013 Jdeme na oběd do brněnské fit restaurace, kde je vše vařeno zdravě. To je zážitek! Jídlo je dobré a prostředí restaurace působí velmi elegantním a moderním dojmem. Jakoby to bylo předzvěstí, že přecházíme do jiného století, opouštíme všechnu tu gotiku, renesanci, baroko nebo rokoko.
Teď se již ocitáme na začátku 20. století.
Už mnoho hodin před návštěvou vily jsme si pouštěli různá videa, hledali jsme obrázky, povídání nebo jakoukoliv zmínku o vile Tugendhat. Už jsme věděli, že vilu nechal pro svou dceru postavit známý majitel brněnské textilky Fritz Tugendhat. Že ji postavil architekt Mies van der Rohe a že při stavbě neustoupil ze svých představ ani o píď. Jak dobře udělal! Najednou v takové klidné čtvrti Brna - Černé Pole - autobus přibrzďuje a my se rozhlížíme, kde je ta třípatrová vila. Někteří ji poznávají. Běží k přízemní budově a volají - to je ono! Tady to je!!! Jsme ohromeni a usazeni absolutní jednoduchostí vily. Vydlážděná vstupní část, jednoduché dveře, ani je v první chvilce nevidíme. V tom někdo zavolá zleva, tam kde končí vila a začíná zahrada pojďte sem! Tady je ten obývák - vidíte tu chodbu s květinami a za nimi ta křesla!?? Nahlížíme přes plot, zvědavé děti i zvědaví dospělí, kteří jsou teď stejní jako děti. Teď je tam první skupina. My si ještě odběhneme na náprotivný Špilberk, starobylé vězení, odkud neutekl nikdy žádný vězeň. Strávíme tam hodinku, než se vystřídáme. Druhá skupinka už ve vile je.
Pohled na Brno ze Špilberku
43/
Oběd v restauraci zdravé výživy přišel vhod
Hrad Špilberk
Vila Tugendhat 13:00 a 15:00
Seznamte se - funkcionalizmus. V jednoduchosti a účelnosti je krása.
Vstupní část vily Tugendhat
Před vilou 14.55 h
Na terase
Konečně jsme na řadě. Vstupujeme do vily, která je tak vzdušná, vyslechneme si to, co jsme si už i předem zjistili. Nepopsatelný pocit vyvolává vnitřní prostor. Pouhé pootevření dveří vysokých až ke stropu před námi ve vteřině změnilo vše kolem nás. Vcházíme do soukromých prostor dospělých i dětí. Je to tak jednoduché a účelné, že to musíme obdivovat. To tam prostě je a patří to sem. Scházíme po úzkých zatočených schodech dolů. Žádná zbytečná ozdoba. Jen se chyť, dávej pozor na schodech a jdi. V tomto veteránovi brázdili ulice Brna Tugendhatovi.
44/
Z ničeho nic jsme v obývacím prostoru. Před očima se otevře půl Brna i s lesíky a domky, ale jsou tak vzdálené, že je to vlastně jeden velký obraz. Co je vevnitř? Jen pár věcí – křesla, stolky, jednoduché skříně. Jsou však velmi vzácné. Každé křeslo například má své vlastní jméno. Onyx. Onyx. Onyx. To je dělící příčka v hlavním prostoru. Velký kulatý stůl. Ten se zjevil jen tak mimoděk za obloukem nenápadné zdi. To je to, co vilu dělá skutečným rájem pro bydlení. Nic nepřekáží a nic se nestaví do cesty, vše v souladu se stylem života majitelů vily. A ještě skýtá i úžasný výhled. A tady jsou ta okna, o kterých jsme tolik mluvili. Až na to, že to nejsou okna, jsou to okenné zdi! Najednou se začínají stahovat. Klesají až k podlaze a my jen vydechujeme „hustýýý!” Je zajímavé, že stavbu nedrží zdi, ale lehké sloupky, které vydržely například i výbuch ve vile. I když z historie víme, že těch „výbuchů“ tady za sto let bylo mnohem více. Necítíme se vůbec jako návštěvníci. Nemusíme se vždy jen dívat po různých stropech, po obkládaných zdech, po vzácných obrazech všech těch zámků. Tady jednoduše jsme jako doma. Jsme klidní a nemáme ani chuť bláznit. Kdyže to postavili? Letos na jaře? Ne, my to samozřejmě víme, ale nějak nám ta úžasná současnost vyrazila dech a tak jsme se jen chtěli ujistit. Ne. Tugendhatovi se sem nastěhovali v prosinci v roce 1930. Máme však takový pocit samozřejmosti, že jsme to klidně mohli být i my. Alespoň bychom si to v tuto chvilku hodně přáli. Žel, majitelé zde mohli žít pouze osm let. Byli nuceni opustit svůj domov, protože byli Židy a k moci se dostává Hitler. Židé měli pouze dvě možnosti. Utéct, nebo umřít. Teď se nám nechce poslouchat, kdo každý tuto vilu obýval, plenil, přivlastnil si ji. Jsme jen vděčni, že ji před 30 lety dali do pořádku a už nás nechte chvíli být. My jdeme na zahradu. Jen čtyři moderní památky na celém světě jsou zapsány na seznam UNESCO. Vila Tugendhat je jednou z nich. A abychom si udělali jasno - stavební sloh tohoto období považoval ozdobu za hřích. Vše mělo mít svůj účel, vše mělo být pro člověka a nic nemělo překážet.
Ložnice Grety Tugendhatové
Dětský pokoj
Účelná elegantní koupelna
Kuchyň
45/
Maketa vily
Tento stůl by mohl vyprávět, například o rozdělení Československa na dva státy v r. 1993
Chvilka odpočinku s pohledem na zahradu
Před onyxovou stěnou
Na zahradě
Nastupujeme do autobusu a vracíme se do Prahy. U autobusu nás vítají naši rodiče a ptají se nás, jak jsme se měli. Dobře! Dobře jsme se měli! Celý rok jsme se měli dobře. Dnes už je to vzpomínka. Tato knížka nás však může vrátit do roku 2012 - 2013. Připomenout, že jsme ušli kus cesty, a to, co jsme dělali, mělo smysl. Hlavní obytná místnost
46/
Ručně vázaná knížka našich kreseb Navštívené památky tak, jak sme si je zapamatovali
Lenka Ungerová, Terezka Čiháková, Jan Novák - Kroměříž
47/
Nguyen Thao Mi /Zenny/ - Sloup Nejsvětější Trojice Františka Bakošová - Lednický zámek
Bartůnková, Terezka Šefraná - Český Krumlov Kateřina Hedervári, Michaela Hlavatá - Litomyšlský zámek
Klárka Flieschhansová - Telč Matyáš Fales - Třebíč
48/
49/
Kristián Thiel, Mattia Sinisi - Holašovice Jakub Šafka - vila Tugendhat
Gabriela Vocásková - vila Tugendhat Lenka Ungerová - Lednický zámek
David Chmelík, Jiří Průšek - Český Krumlov Adéla Rybnikářová, Kačka Bubeníčková - Chrám sv. Barbory
Martin Bezdíček - Minaret Adam Sochor - Český Krumlov
50/
http://terkacih.edu.glogster.com/ sloup-nejsvetejsi-trojice
http://terkacih.edu.glogster.com/vila-tugenhat
http://terkacih.edu.glogster.com/zamek-valtice http://terkacih.edu.glogster.com/zamek-lednice-2469
51/
http://terkacih.edu.glogster.com/kromeriz-1012
http://kubasaf.edu.glogster.com/esky-krumlov/
http://terkacih.edu.glogster.com/cesky-krumlov-4402
http://terkacih.edu.glogster.com/unesco-1
52/
Praha
Neopomenutelným pokladem naší vlasti zapsaným do seznamu UNESCO je historické centrum Prahy. Ve čtvrté třídě jsme vytvořili velké leporelo z návštěv důležitých míst v našem hlavním městě. Teprve jsme se učili poznávat a uvědomovat si vzácnost tohoto města, ve kterém žijeme. Postupně na různých vycházkách s třídou, ale hlavně s paní Dagmar Kripnerovou, skvělou průvodkyní po pražských pamětihodnostech, jsme se dostávali do velkých církevních staveb a zajímavých historicky cenných domů, zahrad, náměstí a spletitých uliček vytvářejících neopakovatelné kouzlo Prahy. Hradčanský soubor s Pražským hradem, Svatovítskou katedrálou, Petřínem, Strahovským klášterem, zámeckými zahradami, Loretou, Vyšehradem a Slavínem, Karlovým mostem a Václavským náměstím, Staroměstským náměstím s orlojem a mnoha dalšími vzácnými místy i zákoutími jsme poznávali právě díky poučným přednáškám a vycházkám s paní průvodkyní Kripnerovou, která v sobě nezapřela bývalou paní učitelku v nejlepším smyslu slova. Pro ukázku z celoročního projektu věnovaného zvlášť Praze uvádíme obrazovou dokumentaci z naší minuloroční práce.
53/
54/
Obsah
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Bazilika sv. Prokopa. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .5 Krypta baziliky sv. Prokopa. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . 7 Židovská čtvrť - Třebíč . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . . . . 9 Telč . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Kutná hora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Vlašský dvůr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Chrám sv. Barbory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . . . . . . 17 Český Krumlov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . . . . . . . . . 19 Holašovice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Litomyšl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Portmoneum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 . Moravská cesta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 Lednický zámek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Zámek Valtice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Sloup Nejsvětější Trojice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .38 . Kroměříž - Arcibiskuský palác . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . 41 Brno . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 Vila Tugendhat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Knížka kreseb . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 Glogy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .51 Praha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53
Poděkování patří hlavně řediteli školy panu Milanovi Hausnerovi. Dále rodičům, kteří spolupracovali na tvorbě plánů tras, podobě programu, hledání vhodných prostředků pro realizaci a také za osobní účast na výletech. Děkuji tedy Jiřímu a Gabriele Vocáskovým, Pavle a Davidovi Bezdíčkovým, Lucii Rybnikářové, Janě Falesové, Beatě Šafkové, Janu Karausovi za ochotu vozit děti na výlety. Za bdělé ohlídání financí určených pro projekt děkuji Pavle Bezdíčkové. Mimořádný dík za grafické zpracování knihy, za obrovskou starostlivost o kvalitní vzezření publikace a její výslední podobu Beatě Šafkové. Terezii Čihákové - žákyni za nesmírnou aktivitu a zájem, tvorbu internetových prezentací tzv. glogů, za množství fotografií, které se použily v této publikaci. Gabriele Vocáskové za vytvoření obrázků a pomoci při výrobě výtvarných objektů - maleb a kreseb. Je autorkou keramické kruhové kreace na telčské náměstí. V neposlední řadě uznání patří žákům, kteří se zúčastnili výletů a svou aktivitou přispěli ke jeho zdárnému ukončení. Ľubica Karausová
Tento projekt vzniknul v rámci oslav 100 LET LUPÁČOVKY zároveň byl součástí mezinárodního projektu v rámci ASIA - EUROPE CLASSROOM NETWORK © 2013 vydala Základní škola Lupáčova 1, Praha 3
www. lupacovka.cz
© fotografie: Terezie Včelová, Terezie Čiháková, Ľubica Karausová, Pavla a David Bezdíčkovi, Beata Šafková © text : Ľubica Karausová © grafická úprava: Beata Šafková
Projekt podpořili:
ExxonMobil Business Support Center Czechia s. r. o. CK VÝUKA JINAK
Explore - Express - Explain Projekt vznikl na podnět ředitele ZŠ Lupáčova, v Praze 3, Ing. Milana Hausnera, který podpořil myšlenku celistvosti výchovy a vzdělávání dítěte. Cílem projektu bylo utvořit vztah žáků ke kulturním hodnotám naší minulosti na základě přímého poznávání památek zachovaným na území Čech a Moravy. Uvědomit si bohatost historie své vlasti. Pochopit na základě poznatků zprostředkovaných odbornými průvodci přímo na navštívených místech důležitost hlubšího vědění o zanechaných hodnotách. Naučit se vážit si pamětihodnosti a na základě toho přemýšlet o možnosti vlastního podílu na vytváření současných hodnot, které by měly být tak kvalitní, aby mohla nastat kontinuita v dalším estetickém a hodnotném vývoji naší země. Podporovat citový rozvoj dětí prostřednictvím věku přiměřeného vyprávění příběhů z minulosti. Následně ve výtvarné podobě přiblížit své dojmy a ve vlastním vyprávění v hodinách mluvit, diskutovat a učit se respektovat odlišný názor. Důležité bylo obohacovat se společně o zážitky z výletů a exkurzí. Vzdělávacím cílem bylo poznávání jednotlivých etap dějin. Dokázat pojmenovat historická období od románského kulturního období, přes gotiku, renesanci, baroko, rokoko, klasicizmus až k poslednímu sledovanému období - funkcionalizmu.
