Srbsko | 1
Vašarski mađioničar / Pouťový kouzelník (2008) Jelena Lengold (*1959) je povídkářka, romanopiskyně a básnířka. Vydala pět básnických sbírek, jeden román (Baltimor, 2003) a čtyři knihy povídek, například Pokisli lavovi (Lvi zmáčení deštěm, 1994), Lift (Výtah, 1999) a Vašarski mađioničar (Pouťový kouzelník, 2008). Její práce vyšly v několika básnických a povídkových antologiích a byly přeloženy do několika jazyků. Lengold deset let pracovala jako novinářka a redaktorka v kulturním oddělení Rádia Bělehrad. Momentálně pracuje jako projektová koordinátorka v programu Management konfliktů na Nansenskolen – Norské humanistické akademii v Lillehammeru. Synopse: Pouťový kouzelník přináší povídky o lásce naplněné i nenaplněné, o všedních každodenních věcech i o hodnotách, které lze pocítit jen ve výjimečných momentech. Vyprávění se promítá v různých podobách, od zjevného realismu k mnoha jiným žánrům, detektivce, thrilleru nebo erotické povídce. V Pouťovém kouzelníku se Lengoldová představuje jako jasnozřivý pozorovatel drobných detailů a prchavých citových záchvěvů. V povídkách jako „Mohla jsem to být já“, „Stín“ nebo „Ofélie, odejdi do kláštera“ se jí velmi osobitým způsobem daří propojovat tělesnou schránku a lidskou duši. Nezáleží na tom, jak všednodenní jsou situace, které autorka popisuje – motivy odloučených milenců, rozpadlých manželství nebo nenaplněných očekávání –, Lengoldová se soustavně pídí po autenticitě a k jejímu nalézání se staví se sofistikovanou ironií, výrazným znakem své literární tvorby. Z originálu přeložil Jakub Novosad.
2 | Srbsko
Mrouskání Kocour se objevil zrovna ve chvíli, kdy žena sklízela ze stolu talíře a salátovou mísu. Jedním ladným pohybem přeskočil zahradní plot a rovnou si to namířil k misce se žrádlem. Věděl přesně, kde se dočká svojí stravy. Žena s radostí vykřikla: „Hej, Lola je zpátky!“ „Říkal jsem ti, že se vrátí,“ ozval se hlas z domu. „Vždycky se vrátí.“ Muž vyšel na násep a nastavil ruku, aby převzal nádobí, které nesla jeho žena. Usmál se: „Kocouři se pro svůj kus žvance vždycky vrátí, tohle snad o nás víš.“ Reagovala jedním z úsměvů, jejichž plný význam znají pouze lidé, kteří spolu sdílejí jedno lože. Jako v pozastaveném záběru filmu tu oba nějakou dobu stáli a pozorovali svého velikého žlutého kocoura. Ten halasně a nenasytně spořádával přidělenou porci. V jednu chvíli, nejspíš když pocítil, že už má dost, se odvrátil od své misky zády a začal se pečlivě oblizovat. Napřed si očistil tlapku, kterou poté přecházel po všech částech svého pružného těla. Při akrobatickém svíjení se mu v nemožných obloucích dařilo jazykem dosáhnout i do nejvzdálenějších bodů zad, břicha i ocasu. „Zdá se, že je v pohodě,“ povídá žena. „Nezdá se mi, že by mu něco chybělo. Uši vcelku, oči dobrý a ocas taky v pohodě. Vypadá to, že se pánovi povedlo i tentokrát vyváznout bez poskvrny.“ „No jasně,“ prohodil její muž, když vcházel do domu. „Bojíš se o něj zbytečně moc. Postavím na kafe.“ Žena se vrátila ke stolu pod velikou lípu, jejíž stín nabízel chladné útočiště v jinak velmi horkém aprílovém dni. Všude kolem tulipány a narcisy v rozkvětu, tohle období byl vrchol jejich sezóny. Zapálila si cigaretu a pohledem přejížděla po zahradě. Dívala se na keře, které by zasloužily trochu prořezat, na místa, jimž by, jak jí přišlo, neuškodil nějaký další květ. Potom se opět zaměřila na Lolu, který teď již docela spokojeně ležel na potrhané dece a pomrkával po ní svýma žlutýma očima. Brzo usne a prospí celé hodiny. Vždycky to tak bylo. Lidé nikdy nespí tak klidně, pomyslí si trochu závistivě. Dokonce ani v dětství. I tehdy se jim do snů vtírají různé příšernosti. Ale Lola spal bezstarostně. Jeho dýchání a rytmické pohyby břicha nahoru a dolů byly sotva zřetelné. Občas, kvůli mouše nebo nějakému broukovi, trhnul uchem. Občas, aniž otevřel oči, vstal, protáhnul si záda, změnil polohu, ale hned zas pokračoval ve spánku. A to by bylo vše. Neměl žádné starosti. Nemyslel na včerejšek, neměl žádné plány. Netrápila ho závist,
Srbsko | 3
neměl žádné ambice, necítil úzkost. Ale kdoví, zamyslela se najednou, třeba se pletu. Možná taky on má nějaké kočičí problémy. Avšak toto pomyšlení se jí nezdálo dvakrát pravděpodobné. Lola tak, jak usnul, představoval reklamu na absolutní spokojenost. Nasycen, umyt a bez starostí. Zcela v bezpečí na své zahradě. Kladla si otázku, jestli ten chlupáč vlastně tuší, co je to bezpečí? Anebo strach pozná jen v okamžiku, kdy ho pocítí? Pozorování kocoura ji vždy zvláštním způsobem dokázalo uklidnit. Milovala jeho společnost. Strašně ráda vedle něj seděla, spala, koukala na filmy. Tuze ráda jedla, když on žral, četla knihu, zatímco dřímal s hlavou na jejích papučích. Zkrátka zbožňovala, když jí kocour byl nablízku. Když byl tady, na dosah. Když byl pryč, vždy se třásla strachem. Ať už se mrouskal kdekoli kolem – po zahradách, na chodnících nebo v malém březovém háji, který začínal hned za jejich zadní zahradou. Kdoví, kam všude Lola lezl, myslela si. A pokaždé trpěla, když si představovala nejhorší možné scénáře: Jak zaklíněn v cizím sklepě mňouká dnem i nocí a nikdo ho neslyší. Jak ho požírá sousedův krvežíznivý pes. Jak spadne do potoka, nedaří se mu vylézt a topí se. Jak leze na strom, když honí ptáka, a přitom skočí na nejtenčí větev – ta ho neudrží a on padá z obrovské výšky, až se celý poláme. Jak ho napadá banda ohromných pouličních kocourů, kteří ho nenávidí, protože je krásný, čistý a stále sytý. V těch myšlenkách ji napadá, že tihle věčně hladoví kocouři určitě vědí, že Lola je šťastnější než oni. Byla si jistá, že to některým smyslem dokážou vycítit. Netroufala si odhadnout jenom to, zda tyhle vlastnosti dělají jejího mazlíčka přitažlivějším místním micinám, které při mrouskání příležitostně proháněl. Anebo že by naopak kočky upřednostňovaly kocoury hrubiány, plné jizev a válečných trofejí? Kdo by rozuměl kočkám. A kdo by rozuměl ženám. Kdo by rozuměl komukoli… „Kafe je tady,“ vytrhne ji ze zamyšlení muž a položí na stůl dva šálky s černým nápojem. Usadil se naproti a pozoroval ji. Nadále mlčky věnovala většinu pozornosti kocourovi. „Už zase s tím začínáš…?“ Jen se na něj podívá a pokrčí rameny. „Prosím tě,“ pronese muž, přičemž se snaží udržet mírný tón, „mluvili jsme o tom už tolikrát. Už toho konečně…“ „Ale všichni říkali, že by to pro něj bylo mnohem lepší…“
4 | Srbsko
„Všichni! Kdo všichni?!“ přeruší ji teď už vzteky rozpálený muž uprostřed věty. „Kdo jsou ti všichni?! No povídej!“ „Tak hned nekřič… Třeba veterinář. A taky další lidi, co mají kočky. Všichni říkají, že by furt nikam nelítal, kdybychom ho nechali vykastrovat. Víc by se na nás vázal a pořád by seděl tady, v zahradě.“ „Jasně! Seděl by tu jak nějaká věc. Jako preparovaná kočičí mrtvola.“ „Nepřeháněj…“ „Já že přeháním?“ Jediným hltem dopil kávu a nervózně klepal prsty po stole. „Poslyš, už mě opravdu nebaví to pořád řešit. Toho kocoura kastrovat nebudeš, je ti to jasný?! Nebudeš! Tečka! A víc už o tom mluvit nebudem. Myslím to naprosto vážně. Měníme téma, teď hned.“ Lola na okamžik zvednul hlavu a líně na ně pohlédnul. Chápe on vůbec, o čem se tu teď bavíme?, dumá žena. A kdyby to věděl, trápilo by ho to snad? Za malou chvilku se kocour natáhnul na záda a pokračoval v sladkém spánku. Hubu měl trochu pootevřenou, takže mu z ní civěly dva ostré špičáky a kus jazyka. Vypadá jako by byl mrtvý, uvědomí si s úžasem jeho majitelka. Najednou se jí zachtělo zajít k němu a otočit ho. Nepřála si pozorovat ho v této mrtvolné póze. Ve svém životě už totiž viděla víc než dost mrtvých kocourů a všichni vypadali přesně tak – jako by se v poslední, posmrtné křeči s takto vyceněnými zuby nějak hořce posmívali kočičímu osudu. Jako by na samém konci celému světu posílali právě takový úsměv. Úsměv se špičákem jasně zářícím ze tmy jejich tlamy. Co by se asi dělo, kdybych mu řekla, že přemýšlím o mrtvých kočkách?, přemítá žena. Co by se asi dělo, kdybychom jeden druhému říkali vše, co nás napadne? Anebo ještě hůř – kdyby se naše myšlenky nedaly zakrýt? Možná by potom lidé ovládli techniku čistých, bezpečných a transparentních myslí? S úsměvem pohlédne zas na svého muže a všimne si, že na jeho tváři jsou ještě patrné známky rozezlenosti. „Čemu se teď směješ?“ zeptá se jí. „Jenom se snažím mít čisté myšlenky. Myšlenky, které by mohl slyšet úplně každý. Co myslíš, je to vůbec možné?“ „Nevěřím, že bys zrovna teď chtěla slyšet moje myšlenky.“ „A proč by ne? Copak jsou tak hrozné?“ zeptá se ho stále ještě plna úsměvů. „Myslím si,“ načíná odpověď pomalu, jako by opatrně vybíral vhodná slova, „že ho vlastně chceš mít úplně pod kontrolou. Nechceš, aby kamkoli chodil. Nepřeješ si, aby měl jakýkoli život
Srbsko | 5
mimo tuhle zahradu. Chceš, aby neustále ležel na prahu a dokresloval tak prostředí dokonalého domova. Přesně tohle si myslím.“ Najednou se jí zdálo, že zavál nějaký ostrý vítr a ochladilo se, a tak se pořádně zachumlala do svého svetru. Když se ale podívala na lipové listí, všimla si, že vůbec nevlaje. Zřejmě si to jen vsugerovala, neboť po větru nikde ani památky. „Ale tak to není. Sám moc dobře víš, že to tak není. Já jenom chci, aby byl v bezpečí.“ „A jaká by podle tebe byla cena toho bezpečí? Jeden nesmyslný život bez sebemenší touhy, bez jakéhokoli nebezpečí, výzev, půtek a rizik. Život, jehož jedinou náplní by bylo, že se dobře nažere a potom půjde spát? Jsi si jistá, že víš, o kolik radosti ho možná připravíš jenom proto, abys ty byla klidná?“ „Radosti? Nechápu, jakou radost může mít z toho, že se neustále tluče s ostatními kocoury a domů se nám pak vrací úplně zubožený a my ho pak vždycky musíme několik měsíců zašívat a léčit. Co je to za radost, prosím tě?“ „Jak to můžeš vědět? Nikdy jsi nebyla kocour. To fakt nemůžeš vědět.“ „A tys snad někdy byl?“ Otevřel ústa, jako kdyby chtěl odpovědět, ale nic neřekl. Jenom tam tak s otevřenou pusou pár vteřin seděl a potom se sebral a odešel ke schodům. Sednul si na práh a podrbal Lolu na hlavě. Kocour se dvěma pohyby přesunul na jeho klín a spal dál. Byla si jistá, že je mu tam dobře. Viděla to. Bylo mu dobře na něčím klíně, nepotřeboval žádné půtky ani mrouskačky. Nějakou dobu mlčeli. Ona pomalu dopíjela kávu, on rukou lehounce přejížděl Lolovi po zádech. Zatímco kocour spokojeně předl, kdesi v koruně lípy se hádal párek vrabčáků. „Nechápu, proč by tohle nemělo stačit?“ zašeptá žena potichu, jako by sama sobě. „Protože tam za plotem existuje jeden celý život, který si zaslouží prozkoumat. Očichat. Okousat. Oškrábat. Protože každý kocour má právo na svoje rány i svoje mrouskání. A pokud se s tím nedokážeš smířit, bylo by líp, aby ses nikoho ani nepokoušela milovat. Nikdy.“ Teď jí už definitivně byla zima. Vstala a vešla do kuchyně. Mechanicky se postavila ke dřezu a začala umývat nádobí od oběda. Udělala co nejvíc pěny a pak se zájmem sledovala, jak bublinky, které se jí tvořily na dlaních, mizely pod proudem tekoucí vody. Přišlo jí to všechno k smíchu. Všechno to jeho zápolení. Jako by nic nevěděla. Samozřejmě, že o tom ví. Všechny ty odchody a příchody. Ta přehnaná ospalost. Samozřejmě, že o tom ví. Za chvíli zase zazvoní
6 | Srbsko
telefon. Ona to samozřejmě ví. A on znovu někam odejde a bude pryč několik hodin. Tohle všechno ona samozřejmě ví. A on by také měl vědět, že ona ví. Později, když už za sebou její muž zavíral branku, zavolala na něj ode dveří: „Nezapomeň koupit žárovku, až se budeš vracet! V koupelně už zase praskla!“ Jeho odpověď se už už ztrácela v povzdálí, ale ona ji přesto zaslechla úplně zřetelně: „Jasně. Jestli budou ochody ještě otevřené…“ Kocour ji neslyšně následoval dovnitř. „Co takhle páreček, co říkáš?“ zeptala se ho. Lola neříkal nic, ale jí se zdálo, že párkem by rozhodně nepohrdnul. Uzeninu pozorně nasekala na malé kousíčky, a protože kocour neměl rád jídlo přímo z lednice, vhodila vše do misky s trochou teplé vody. Po chvilce vodu scedila, prstem vyzkoušela, jestli se maso ohřálo, a teprve poté mu dala jíst. Pustil se do bašty nenasytně, jako kdyby před hodinou dělal něco jiného. „Tak vidíš,“ povídá mu, „já vím nejlépe, co potřebuješ. Až to sníš, zajdeme spolu k panu veterináři. Ani nic neucítíš, protože dostaneš jemňoučkou injekci. A všechno bude hotové za pár minut. Mám pravdu?“ Zdálo se jí, že Lola svou žlutou hlavou souhlasně přikývnul, což jí bohatě stačilo. Sundala ze skříně tašku, v které ho odnese, a šla se převléknout.
Seriál je připravován Českou kanceláří programu EU Culture ve spolupráci s Institutem umění – Divadelním ústavem a Zastoupením Evropské komise v ČR. O Ceně Evropské unie za literaturu se dozvíte více na www.euprizeliterature.eu, další úryvky laureátů jsou ke stažení na www.programculture.cz/cs/eulp.
