„Soustředění“ v Kladkách 30.12.2002-5.1.2003
Celý plán na tento bláznivý výlet se zrodil v hlavince naší LéniJ. Což o to nápad dobrý. Ale jak napovídalo složení účastníků, nemohlo to dopadnout jinak než hrozivě. No, tak strašné to zase nebylo, ale… Já jsem dostal tento nesnadný úkol sepsat všechny události. A vězte, je jich opravdu mnoho…
Bylo, nebylo aneb začínáme…! DEN PRVNÍ - příjezd a seznámení se s okolím
Po několika organizačních schůzkách, z nichž jsem se dostavil pouze na jednu, jsme dostali pokyn přijít v 10.20 k Albertovi na hl. nádru. Zde to všechno vypuklo. Dostavili jsme se všichni včas, až na nového sólistu Honzu Vlacha, který dorazil autem. Byli jsme tedy ve složení Já (Nahomi), Léňa, David Kabáth, Žyry, Sólista a Vlašák. Cesta autobusem byla věru veselá. Hned za Prostějovem jsme se museli povinně podívat směrem na Plumlov, podle Bohouška centrum Prostějovska. David stále v mlze a přes zamlžené okno toto město neviděl a říkal, že ty tři domy ani být vidět nemůžou. Načež se Bohouš začal vymlouvat, že prý je to za kopcem a že jsme ptáčkové, či co... Po hodině a půl trvající jízdě jsme dorazili do Kladek, kde na nás už čekal Honza. Dostali jsme pokoje a počali se oddávat volné zábavě… Původně jsme sem jeli na běžky, ale jak jistě víte, nečekaný vzestup teploty nás zaskočil... Ale my zdatní orienťáci (až na mě) jsme se ani přírody nezalekli. Ještě dopoledne se na běžky vydali Bohouš s Žyrym a ostatní se váleli v pokojích, protože nevěřili že ta trocha sněhu se dá využít nejen ke koulování. Ale přesto jsme se po obědě s Léňou vydali po jejich stopách (pěšky). Jak tak jdeme, vidíme koníka. Napadla nás samozřejmě strašná blbost. Budeme si hrát na dostihy. Kupodivu vyhrála Léňa, ale jenom proto, že zaběhla do špatného koridoru a tím si celý okruh zkrátila. Po návratu jsme i my ostatní postupně dospěli k závěru, že musíme využít i tu trochu sněhu, co je. Nazuli jsme se do běžek a brázdili jsme to po louce, kde Tom s Bohoušem vyrobili okruh, na kterém jezdili Světový pohár v běhu na lyžích (Tom reprezentoval Norsko a Bob Itálii). Později jsem se přidal také (Rusko) a pěkně jsem jim to natřel. Vůbec vás asi nezajímá, že si Tom zlomil hůlku a Bob ze strachu, že ho přejede raději dobrovolně spadnul... Ale já jsem vyhrálJJ! Leňa nás opustila a šla bruslit na hřiště… Na zákeřných okruzích si hůlku zlomil také Honza. No, na první den docela slušné... Když už na dráze bylo víc hlíny než sněhu, odebrali jsme se do ubytovny. Následovala večeře. Tu nemohl připravovat nikdo jiný než já + Lenka (ostatně jako téměř všechna jídla). Byla opravdu skvělá!!!!!!Taky aby ne. Gulášovou polévku s fazolemi, cibulkou a nějakým kabanosem nikde jinde nedostanete. Nikdo si nemohl stěžovat a už vůbec ne Honza, kterému jsem vnutil i tu poslední kapičku… Promiň!!! Opět byla na řadě volná zábava. Já jsem zvolil pinec s Lenkou. A to vám nepřeji vidět. Vymysleli jsme pravidlo, že kdo to zkazí, musí udělat dřep… Je docela veselé, když někdo odpinkne a okamžitě mizí pod stolem. Potom se už nic zajímavého nedělo až na Bobovu dvouhodinovou přednášku o jeho počítačové hře...
DEN DRUHÝ - Silvestr a vše, co s ním souvisí Tento den začal poněkud pozdní snídaní (11 hodin). Už si ani nevzpomínám, co jsme vlastně měli. Protože od této chvíle mi všechny dny nějak splývají dohromady. Tento den se celý nesl ve sportovním duchu. Teplota klesla pod
bod mrazu a k naší velké radosti napadlo trochu sněhu. Téměř všichni jsme se teda vydali na ony již známé okruhy a někteří opět na hřiště. Ale docela rychle jsme podlehli silnému mrazu a vrátili se na ubytovnu. Nastala naše oblíbená volná zábava. Jako obvykle pinec, spánek apod. Já jsem se seznámil s jednou úplně skvělou, dokonalou, inteligentní a senzační hrou s názvem ABALONE. Je to úplně jednoduché. Máte 14 kuliček bílé barvy a soupeř také 14 černých. Vaším úkolem je vytlačit soupeřovy kuličky z hracího pole. Hej, je to super. Doporučuji. Já vůbec nechápu, proč to se mnou nikdo nechtěl hrát. Prej se u toho moc přemýšlí!! Kecy!! Je to o psychice. Důležité je zůstat ledově klidnýJJJJJ! Odpoledne se náš počet zvýšil. Přijel David Kokojan (dále Žán). Jeho příjezd byl komplikovaný. Očekávali jsme ho ve 12.00. On ale nepřijel. Nevěděli jsme, co se děje. Ale časem jsme to nějak překonali… Pořád jsme polehávali a tu najednou Žán stojí ve dveřích. To bylo radosti... Hlavně jedna členka naší výpravy byla nadšená. Následoval oběd, kterého bylo opravdu mnoho. Ostatně jako všeho jídla, které jsme s Léňou uvařili. No, prostě jsme to trochu (hodně) neodhadliJJ. Prostě byl dobrej a konec!! No a po tom jídle jsme se hodně dlouhou dobu váleli a hráli naše oblíbené hry. ABALONE se mnou nikdo nechtěl hrát, tak jsem objevil opět dokonalou hru. TWISTER. Opět doporučuji. Pro změnu vytlačujete soupeře z hracího pole, ale tentokrát vlastním tělem. Dále no comment. Žádná hra se ale nadá hrát věčně. Přistoupili jsme tedy k věcem neméně příjemným. Nastal trénink. Každý podle toho, jak se cítí a jak se mu hlavně chce. Nejdřív vyrazili do hlubin lesa Bob s Davidem. Potom já s Léňou. My jsme zvolili výklus. Běželi jsme dlouho. Našli spoustu zajímavých míst, jako např. spadený posed. Vraceli jsme se po poli, na jehož konci u silnice byly super závěje. To byla ale zima, když jsme dělali andělíčky do sněhu. No popravdě se nám moc nepovedli. Ten můj měl v zádech díru a Lenčin měl dvě prdele pozadí (no comment). Po teplé dlouhé sprše jsme se pustili do přípravy chlebíčků na dlouhou silvestrovskou noc. To bylo snad to nejhorší, co jsme za celou tu dobu udělali. Měli jsme sedm vek. To si asi dokážete představit tu obrovskou hromadu. No, abych pravdu řekl, jedli jsme je asi tři dny. Na Nový rok jsme jich měli plné zuby, ale bylo nám líto je vyhodit. Zbavovali jsme se jich tedy všemi možnými způsoby. Např. kdo prohraje v kartách, musí jeden z nich sníst… Ale ani to nepomohlo. Někteří z nás měli postupem času strach jít do kuchyně, aby je neviděli. A musím podotknout, že ta kuchyň jich byla plná. Byly všude. Na stole, na židlích, na okně, dokonce i na odpaďáku - jenom dočasně. Prostě už nebylo místo. Ale nakonec jsme je všechny snědli. Teda ale asi každý z nás chlebíček nesní asi dva měsíceJ. S přípravou chlebíčků jsme zabili moře času, takže když jsme je dodělali, byl večer. Nastalo tedy mohutné oslavování. Sledovali jsme televizi, hráli pinec, karty (o chlebíčky), Twister… Přes všechny tyto radovánky jsme se dohrabali ke všemi očekávané půlnoci a tudíž ke konci roku 2002. Bouchalo se šampaňské a připíjelo na nadcházející rok 2003. Po deseti minutách se k našemu velkému překvapení začali z venku ozývat rány petard. Děcka, normálně ohňostroj. Trval asi 10 min. Venku byla strašná zima, na kterou všichni vyzráli teplými bundami. Jen já jsem tam jak…mrznul v tričku s krátkým rukávem. Potom se už začalo projevovat působení ethanolu na náš mozek, takže informace ze zbytku noci se někam ztratiliJ
DEN TŘETÍ - novoroční předsevzetí a boj s chlebíčky Jestliže jsem psal, že na Silvestra byla snídaně pozdní, nevím, jaká byla ta novoroční. Asi téměř polední. Takže něco podobného jako jeden můj spolužák. Ten jednou řekl: „Ráno vstanu a máma obědvá!“ Na snídani byly pro změnu chlebíčky. Potom jsme se celý den váleli a vzpomínali na minulou noc, která byla pro některé opravdu dlouhá a náročná.
Za zmínku stojí snad jen oběd. Byly to brambory s cibulkou. Já opravdu nevím, jak se to stalo, ale bylo jich zase strašně moc, takže se málem nesnědly. Zachránil nás Žyry, který je dojedl s kečupem. NEVÍDAN0?! NESLÝCHAN0!? S kečupem???? Večer byla večeře. A už ani nevím proč, ale šlo se opět spát až dlouho po půlnoci. Teď k těm předsevzetím. Já nevím jak ostatní, ale já jsem si jedno dal. „Začnu trénovat!“ Nechápu proč, když jsem to řekl, se začali všichni přítomní usmívat. Prý že to už znají…. Ale já doopravdy začnu. Někdy… Možná… Ne!!!! Doopravdy!!! (Tak a je to veřejné, tak to musím dodržet. Doufám, že i vy si budete za svým předsevzetím stát jako jáJJJ.
DEN ČTVRTÝ - trénink a slavnostní snězení posledního chlebíčku Tento den byl opravdu výjimečný. Vše to začalo už u snídaně. Kromě čaje, rohlíků a jiných věcí ležel na stole i onen očekávaný poslední talířek s chlebíčky. Sešli jsme se ve složení Honza, David, Léňa a a já a společnými silami jsme je konečně dojedli. Dopoledne se potom už nic nestalo. Jak by taky mohlo, když jsme vstávali v 11 hod. Na oběd jsme vařili špagety s omáčkou. Poprvé se vařilo bez mé přítomnosti (hrál jsem ABALONE) a také to tak dopadlo. Omáčka byla dobrá. Ale ty špagety… Když jsem si jich chtěl několik nabrat, podařilo se mi zvednout je všechny najednou. No, nakonec to nějak šlo, ale natrápili jsme se... Ve 12.00 se dostavili další dva členové našeho oddílu - Petruška a Honza Černohous. Odpoledne jsme vyrazili na trénink. Opět každý jak chtěl. Vytvořili se tu zajímavé dvojice. David a Bohouš. Petruška a Honza Vlach. Jáá a Lééňa. David s Bohouškem běželi k Javořickým jeskyním-18 km. Petra s Janem se šli projít a podívat se na mapu. A já s Léňou jsme si to namířili do Kozova (malá vesnička u Bouzova). Vyběhli jsme přes pole. Po pár stech metrech nás zaskočil plot. No nic, přelezli jsme ho. Po dalších metrech opět plot. Asi jsme byli v nějaké ohradě. Přelezli jsme opět. Běželi jsme po rovné cestě. Asi 3 km před Kozovem jsme našli auto v příkopu. Uvnitř byl pán a vypadal, že spí. Asi už šel někdo pro pomoc a on tady čeká, napadlo nás. Doběhli jsme do Kozova, kde jsme šli oba na velkou. Každý na jednu stranu cesty samozřejmě a běželi jsme zpátky. To auto tam stále bylo. Zaklepali jsme na okénko, ale pán nic. Otevřeli jsme dveře a slušně se zeptali, jestli nepotřebuje pomoc. Když promluvil, okamžitě jsme poznali, že je opilý... Řekl, že nic nepotřebuje. Tak jsme běželi dál. Už se stmívalo. Později už byla taková tma, že jsme na ledem pokryté cestě neviděli hrboly a téměř pravidelně jsme padali... Nakonec jsme se dostali na ubytovnu a honem do sprchy. Večer jsme my nejodolnější šli do místní hospůdky. Samozřejmě na ČÍČU. Musím podotknout, že v Kladkách by se všem spořivým Čechům bezpochyby moc líbilo. Jsou tam neuvěřitelně nízké ceny… Po večeři jsme hráli naše oblíbené hry a asi v 1.00 hod jsme šli spát.
DEN PÁTÝ - déšť a odjezd jednoho z aktérů Toto ráno bylo snad první, kdy jsme vstali poměrně brzo. Po běžných ranních činnostech (nákup, hygiena, snídaně) nám nepřízeň počasí nedovolila nic jiného než zůstat na ubytovně. Každý si zvolil svůj program. Většina kluků hrála karty, já osobně jsem se pomalu chystal na cestu domů, někteří snídali (Petruška dvakrát) a zbytek se nechal zdolat rozestlanou postelí a tvrdě usnul (David+Léňa).
Po „namáhavém“ dopoledni jsme se jali uvařit oběd. Byly to těstoviny s omáčkou ze včerejška nebo na sladko. Jestli se nám doposud nepodařilo připravit alespoň odpovídající množství jídla, tak tentokráte tomu nebylo jinak. I když malá změna se vyskytla. Bylo toho opravdu málo. Takže kdo přišel poslední, už se nenajedl. Odpolední činnost se podobala té dopolední, akorát s výjimkou Bohouška, který připravoval traťě na mapový trénink. Kolem třetí hodiny odpolední všichni vyrazili do lesů a já se loučil s Kladkami... To bylo slzJJ. Na zastávku mě doprovázeli jen ti nejvěrnější (Žán, Žyry a Hanz). Dále už přirozeně nic nevím… Snad jen zajímavost: Celou cestu jsem byl v autobuse sám. Nahomi
Nahomi odjel a my jsme se pomalu začali vracet z lesa. Večer proběhl jako obvykle ve znamení pinecu a jiných her (+ koukání na bednu), ale Petra s Honzou stále nikde… xxxxxx
Nápad uskutečnit tento velkolepý výlet se zrodil v mé a Petruščině hlavičce (HA, HA, HA, tak těm, kteří se smějí mně nebo snad Petrušce, přeji jen to špatnéJ). Můžou za to naše lidská ega, která nás donutila trumfnout Léňu a Aleška v jejich 20km tréninku. Prostě jsme nedokázali překousnout, že doběhli tak daleko. Tak jsme se rozhodli doběhnout až na Bouzov, což mělo být teoreticky dlouhé asi 26km. Chytré oko matematika si muselo všimnout, že vzdálenostní rozdíl je 6km. Ne, že bych chtěl někoho nařknout z matematické negramotnosti, ale když to vidíte „černé na bílém,“ tak je to jasnější… no, dobře dobře, píšu to jen proto, abychom zamachrovali, že jsme ušli víc, no! JSamozřejmě jsme vše drželi do poslední chvíle v tajnosti, jinak by se to určitě zakřiklo. A navíc, poslouchat nějaké nevkusné komentáře od ostatních jsme fakt nemuseli. Byla to docela sranda. Občas jsme vypustiliJ… vypustili nějakou tu narážku nebo náznak, ale nikdo se nechytal a to bylo hlavní. Původně jsme si start naplánovali na 8 hodin ráno dalšího dne. Budík si nastavila Petruška, aby to nebylo tak podezřelé. Tahle část proběhla výjimečně podle plánu. Sice se vzbudil i Alešek a somroval, co se děje, ale my jsme byli tvrdí a nekompromisníJ! Čekalo nás však zklamání z deštivého počasí, které nás už druhým dnem pěkně štvaloL. Po nějaké době váhání jsme se to nakonec rozhodli odložit na odpoledne. Teda přesněji na 1 hodinu. No… tak vyběhli jsme až v 15.20JJJJ. Předtím jsme se však pořádně připravili – napapali jsme se, napili a sbalili do batůžků pár nejnutnějších věci jako bylo spodní prádlo, 2 jablka a … něco co nemůžu tady z papíru, ze kterého to přepisuju, přečíst … no ale určitě to byla další hovadinaJ! A teď jááááJ - Peťula. Tak jsme za posměšných poznámek Toma a Dejva, jestli jsme si nezapomněli pláštěnku, vyrazili... HA, HA, HA! Hned za vesnicí jsme si vysvlíkli pár vrstev za úchylných poznámek podivného domorodce:p! Běh údolím k Balatkově mlýnu jsme dali za 50min (asi 8km). (Já teda myslím, že to bylo víc, ale stejně budem ještě pořádně mlžit J) Ale pozor, nejsme až takové lemry – byli jsme na toaletě + zkoumání červené sierry v příkopě (Ale na tu jsme se, Petruško, jen dívali… teda… jo, stáli jsme… a hrozně, hrozně dlouho jsme si ji prohlíželi J) + cesta byla fakt hustá, samej led… takže asi asi J! Pak přes kopec do Kozova a po silnici na Bouzov (5,5km) Mezitím se slušně setmělo do slušné tmyJ. Neboť mě trápily trošku zdravotní problémy (No, já bych specifikoval, ale Peťula by mi asi naplááácalaJ) a nadšení z výletu mě už přešlo, vyměkla jsem a chtěla jet back by bus. Zeptali jsme se pana řidiče, zdalipak jede něco do Kladek nebo okolí: “Kladke? Tam nic, mosíte pěške“. A posléze nás poslal do prd…, taxsme šli radši pryč… Honzíku, teď je to na toběJ! Byl to prostě kretén, debil a imbecil. Nechápu, jak nemohl pochopit naši jednoduchou prosbu. Vždyť my – tak inteligentní stvoření J - jsme mu to tak jednoznačně formulovali, aby to pochopil i buran z vesniceJ. To byla cílená narážka na šéééredaktora, takže asi asi se klidně uraž, protože jsi v právuJ! Pak jsem se rozhodl, že musíme hlavně najít nějakou mapu, abychom vymysleli další plán. Vzpomněl jsem si, že nějaká mapa má být u hradu. Stalo se. Nakonec jsme ji našli u parkoviště. Bohužel byla moc hustá tmaJ, aby bylo něco vidět. To by tak ani nevadilo, kdyby to nebyla mapa typu PV - Plumlov – Konice v jedné přímce se třemi tečkami (Mimochodem, to si opravdu vybrali středy vesmíruJ)! Uznejte, že i pro orientační bežce je tato mapa mírně řečeno
„ubohá!“ Ona to byla vůbec ubohá vesnice – kdyby neměli ten hrad, tak jsou… tak nejsou nicJ! No, tak jsme se zklamáni vraceli zpátky do centra. V jedné uliččce jsme odchytli jeden postarší pár (asi 40-50 let J) a žádali o nějakou radu. V podstatě jsme se ptali na to samé, co na řidiče. A i oni vymýšleli různé teorie tó svó hanáčtinó;-) Ale opět to bylo všechno na prd… To už ale Petruška byla dost nervózní, tak jsme okamžitě začali hledat něco, kde bychom se ohřáli. Nakonec jsme skončili v jedné docela pěkné a levné restauraci na náměstí. Stejně jsme si dali čaj, takže cenová skupina nás až tak moc nezajímalaJ . Petruška hned odcupitala na záchod, aby se převlékla. No, trvalo ji to přes 15minut – no, ale dejme tomuJ. A to si ještě oblékla moje punčošky a mé spodní prádloJ. Ale já jako dokonalý gentleman jsem se s tím nakonecJ přirozeně smířil. Pak jsem si odskočil i já. Ovšem, mně to naštěstí netrvalo tak dlouhoJ. Posléze jsme se s Petruškou dohodli na kompromisu, že část cesty zpět půjdem pěšky, a pak že něco stopnemJ. Pak si začala vymrčovat, že chce mikrotenové sáčkyL. Ale pan vrchní nám je nechtěl dát zadarmo, že mu musíme napřed na stole zatancovat. Takže si Petruška vylezla na stůl a zapařila – naštěstí už to měla z dřívějška nacvičeno, takže pohoda, pohodaJ. A na rozloučenou dostala ještě tatranku za dobře odvedený výkonJ. Něco po šesté jsme začali sklouzávat z Bouzova směrem do údolí… jistěže se zastávkami na záchodJ. Ten běh z kopce nás tak unavil, že jsme potom museli jít asi 45min po rovince jen chůzíJ. Cestou dostala Peťula chuť na čokoládu. Ještě než jsem chtěl o kousíčíčínek požádat, už byla tatranka dávno slupnutá a… a už i hnojila kytičkyJJ. Nakonec jsem došli k silnici a po ní ke křižovatce, od které jsme chtěli stopovat. Než jsme pořádně okoukali směrovou ceduli s nápisem: “Hartínkov 3km,“ kam jsme měli namířeno, už naše záda osvětlovala nějaká „oběť.“J Tak jsme se rozběhli vstříc temnotě a chystali si prstíky na stopování a Petruška začala jemně odhalovat nožkuJ. No, co „Lééňa“ nechtěla, auto bohužel odbočilo druhým směremL. Tak jsme zklamáni začali stoupat do nadcházejícího kopce… no, nebudu to dlouho protahovat – auto už žádné nejelo, protože to byla silnice, která se v zimě neudržuje. Takže byla opravdu hnusně zledovatělá (po ní by jel akorát řidič - sebevrahJ, že by někdo z oddílu měl zájemJ), až jsme sklouzávali zpět. Cesta se nám zdála nekonečná a morálka samozřejmě totálně upadla. Nakonec vznikla taková ponorka, že jsme se málem pozabíjeli kvůli hádce, jestli ty světýlka jsou okna domů nebo hvězdyJ… Naštěstí jsme se teda dočkali, ale tak tak, asi asiJ. Ty 3km byly fakt nekonečný – spíš to vypadalo na dvojnásobekL. Vesnice to byla sice dlouhá, ale všude bylo stejně mrtvo – prostě konec světa. Silnice naštěstí už byla v poho, takže nám zbytek cesty docela svižně odsejpal… jó, ne že by jsme se snažili běžet, to zas nééééJJJ. Teda já bych běžel, ale Petruška už nemohlaJ. V poslední vesnici před Kladkami… to teda byla vesnice – 3 baráky, ale hlavně že měli hospodu – mně je úplně jasné, co vás napadáJJ! Tak jsme teda rychle vrazili dovnitřJ, že si dáme něco k pití… nealko!!! LL Celou dobu nás šmírovali místní vožralci, což bylo nepříjemné zejména Petrušce, taková jemná a citlivá žena/slečna/dáma by se takovým hromotlukům jistě těžko ubránila (mimochodem, já bych samozřejmě utekl – asi asi – přirozený gentleman, néJ). Z vesnice už to bylo jen přes mírný kopeček do Kladek. Hned, co začly být vidět první chalupy, zalil nás blažený pocit z konce dnešního ohromnééého výletuJ. A tak se taky stalo - asi 30km za námi, zničené nohy, zničená morálka, ale dobrý pocit ze snahy… i když těch 6 hodin bylo asi příliš, coJ?
Vlašák &Petruška
DEN ŠESTÝ – odjezdy pokračují, jídla neubývá Ráno… hmm… kapitola sama pro sebe, opět to stálo za to. Snad nikdo se nepostavil na nohy dříve než v jedenáct hodin. Snídaně s obědem se konala v rozmezí asi 2 hodin (jestli máte špagety a rajskou polívku a nevíte co s tím, tak to dejte určitě dohromady, stojí to za to). A blížila se hodina H, nebo O vlastně spíš odjezd další skupiny – Tom, Petruška, Honza a Žán. ČSAD však opět zklamalo a autobus jak jinak než nejel. A tak vyrazili pěšky do Nectavy (asi 4 km), ovšemže s tím počítal i vlak, který je nenechal na nádraží dlouho mrznout a ani ne tři míny po jejich příchodu už vyjížděl směrem na Prostějov.
A zbytek? Samozřejmě se vydal sportovat… na dvě skupiny (zajímavý, když jsme zůstali jenom tři). Večer již proběhl poklidněji a všichni se spokojeně najedli (dokonce několikrátJ) a odebrali spát.
DEN SEDMÝ – happy end, skoro 9:30 – vstáváme, nevěříte? Vážně to bylo tak, protože v poledne nám bohužel jel autobus. Takže jsme se vykolébali ze spacáčku a začal shon. Uklízet, uklízet a pro změnu ještě uklízet. Všechno se nakonec docela slušně zvládlo (nebo vydařilo? Vždyť je to jedno…). Mělo to jedinou vadu – asi asi – zbylo nám strááášně móóóc jídla - ano ano - , hlavně těstoviny v houbové a rajské omáčce, se zeleninou, s kari… až za hranice vaší fantazie – ani ani – a kuře na smetaně – aby aby – a dva pytle brambor a kečup - ale ale - a grilovací koření a dvě paštiky a hladká mouka - aha aha a marmeláda a ovesné vločky a ... etc. (pro Čechy – atd.). A poté jsme statečně vyrazili k autobusu (teda někteří, jeden z nás pozůstalých nemohl machrovsky (a ještě k tomu sólo) najít klíče, ale my jsme na něj samo počkali, páč jsme nesmírně hodnej oddílJ). Ale to zajisté všeci víteJ… Zamávali jsme lesům, chlebíčkům, špagetám, koníkům, divočákům, starému roku, prázdninám, paní správcové, andělíčkům a ABALONE… a nakonec i Vám, milí přátelé, dobrou noc! Léňa&xxxxx
THE END
