Posudek disertační práce
Peter Demján, Svodín. Štruktúra a chronológia sídliska lengyelskej kultúry. Bratislava 2016. Část I. Text (146 str.); část II. Katalóg (310 str. textu, databáze na DVD), Prílohy (11 celkových plánů lokality). Potom, co autor zpracoval ve své bakalářské (2008) a následně i diplomové práci (2010) hroby z lokality Svodín – Busahegy, předkládá v poměrně krátké době jako disertaci zpracování celého výzkumu. Autorkou systematického výzkumu, kterému předcházely menší spíše záchranné akce od roku 1959, byla Dr. V. Pavúková v letech 1971-1985. Soubor nálezů z těchto akcí představuje největší fond archeologických pramenů ke studiu staršího období lengyelské kultury na jihozápadním Slovensku. Souhrnně lze práci ocenit jako pionýrskou v oblasti kvantitativní analýzy, která nemá v oboru mladšího neolitu obdoby jak na Slovensku tak i v sousedních oblastech. Dále nutno ocenit originalitu i samostatnost řešení autora, který se zřejmě velmi dobře orientoval v kvantitativních metodách i všech souvisejících technikách. V neposlední řadě je třeba zdůraznit i relativně krátkou dobu, během níž autor zvládnul svoji rozsáhlou práci dokončit. Předkládaná práce se vyznačuje nesporými předostmi, které lze heslovitě uvést: 1) první komplexním zpracováním sídlištních nálezů lengyelské kultury v evropském rámci jejího rozšíření; 2) originálním samostatně vypracovaným popisným systémem aplikovaným na celý nálezový soubor; 3) vytvořením relační databáze, zahrnující jak popis nálezů tak i všech zkoumaných objektů včetně terénní originální písemné i kreslené dokumentace; 4) samostatně zpracovanou metodikou kvantitativního vyhodnocení 1 vytvořených dat; 5) vyhodnocením struktury dat a jejich intepretací chronologickou i prostorovou. Ad 1) V dosavadní literatuře je lengyelská kultura zpracovávána jen z pohledu celkové koncepce a chronologie, a to zpravidla metodou, kterou můžeme označit jako typologicko intuitivní klasifikace. Jejím cílem povětšinou bývá vnitřní periodizace případně synchronizace jednotlivých chronologických horizontů v širší evropské oblasti. Takové práce jsou četné jak na Slovensku, tak Počáteční nadšení, které bylo vyvoláno aplikacemi kvantitativních metod na archeologické nálezy, následoval koncem minulého století jistý útlum zájmu jak na straně archeologů tak i na straně matematiků. Specifičnost archeologické problematiky doprovázená nejistotou v podání vstupních dat se zdála být nepřekonatelná. Současná doba, kterou bychom mohli označit jako doba masové výuky archeologie, nepodporuje zájem ani žáků ani vyučujících o kvantitativní uspořádání, popis, analýzu nebo klasifikaci dat. Základním problémem při aplikaci metod jiných přírodovědeckých oborů, které se objevují v módních vlnách, zůstává integrace nejen metodiky dosti nekompatibilních oborů, ale i jejich problematiky. V nedávné době lze uvést například geografické informační systémy nebo nejnověji dálkové skenování krajiny.
1
1
také v Rakousku, případně v Maďarsku. V moravské oblasti se soustřeďuje tradičně okolo universitního výzkumu rondelu v Těšeticích v rámci archeologického celku moravské malované keramiky. Komplexnější práce se omezují v celé oblasti především okolo problematiky rondelů, nebo sídlišť a problematiky lengyelské architektury. V tomto kontextu lze předkládanou analýzu keramiky ze Svodína označit jako jednu z prvních svého druhu. Autor ve své práci zahrnuje všechny druhy objektů, počínaje domy, zahloubenými objekty i příkopy a konče hroby, kterými se zabýval již dříve. Všímá si teoretické role movitých artefaktů, ale pro účely své práce se zabývá převážně keramikou v celém rozsahu. V jejím rámci prochází celou cestu od popisu, přes analýzu až k výsledkům a v keramických pojmech jsou formulovány hlavní výsledky chronologie celé lokality. Objekty slouží jako prostředek k definici základních stratigrafických vztahů (str. 48, 67) a jsou samozřejmě hlavním předmětem i výsledné intepretace prostorového uspořádání. Jako chronologicky málo citlivé vyloučil ale nakonec obsah příkopů (str. 98) 2. Ad 2) První popisný systém orientovaný na možné počítačové zpracovávání byl vypracován také v okruhu universitního výzkumu rondelu v Těšeticích ještě v době počátků aplikací kvantitativních metod v archeologii. Popisný systém v předkládané práci zahrnující jak tvary tak i výzdobu a další prvky keramiky je svojí formou originální. Nedotýká se jen technologie keramiky, což by přesahovalo zde vytyčený cíl a specifické studium. Důraz na analýzu tvarů a digitalizace popisu jednotlivých nálezových jednotek odkazuje na tradiční postupy a logiku klasické intuitivní typologie. Svým dopadem ji však zásadně přesahuje zejména informační hodnotou, která byla v následující analýze důsledně využita. Jednotlivé kategorie postupně tvarosloví, rytá a malované výzdoby i plastické prvky jsou formálně uspořádané v jednotné úrovni označované jako motivy. Chronologický význam jednotlivých znaků je předem spíše jen tušený (str. 51) a autor se k němu dopracovává teprve v průběhu analýzy 3. Na závěr jsou jednotlivé popisné prvky sestaveny do soustavy chronologicky významných znaků (str. 98), z nichž jen omezený počet je chronologicky diagnostický ve smyslu interpretovaných sídlištních fází (str. 99). Autor na závěr úspěšně zařadil svoje výsledky do celého rámce vývoje lengyelské keramiky v oblasti jejích rozšíření (kap. 6.2). Ad 3) Dostupnost veškerých dat umožňuje jak případnou revizi analytické práce autora, tak i navázání na jeho výsledky. Data jsou dostupná podle jednotlivých sond i objektů, a to pro písemnou a kresebnou dokumentaci. Zlomky keramiky jsou zobrazeny v samostatných souborech ale i v souhrnných typologických celcích. Fotografie nejsou sice někdy doplněny profily, ale ty jsou dostupné v jiných souvislostech na diagramech klasifikovaných forem okrajů. Autor použil specifické databázové prostředí, které je však poněkud nepřehledné, pokud by čtenář byl zvyklý
Analýza českých rondelových příkopů nedávno zkoumaných v Kolíně byla provedena na keramice a doprovázena systematickým radiokarbonovým datováním sedimentů. Ukázala, že keramické soubory z těchto vrstev jsou chronologicky prakticky neprůkazné a jsou příliš zatíženy postdepozičními procesy. Stratigrafie ze sekundárních výplní vykazuje vesměs převrácenou časovou posloupnost.
2
Můžeme se na tomto místě dovolávat jen zkušeností s chronologicky ohodnocenými znaky pro klasifikaci české lineární keramiky. Po dlouhodobých zkušenostech se ukázalo, že nejvariabilnější jsou techniky lineární výzdoby. Všechny ostatní znaky, pokud mají chronologický význam, je tento mnohem omezenější a jejich variabilita je dlouhodobější. Pro moravskou malovanou keramiku platí v rámci nejstaršího stupně jednoduché kritérium výskytu svazků rýh (Ia), jednoduché linie (Ib) a absence jednoduše rytého ornamentu (Ic). Případná kvantifikace nebyla zatím uvažována.
3
2
na prostředí např. v Accessu. Sestavení jednotlivých hodnot znaků v jednotné úrovni motivů 4 je přehledně předvedeno i graficky (kap. 4.3.2) Ad 4) Celá práce se vyznačuje důslednou autorskou samostatností volených technik a postupů, což dává práci jistý svérázný charakter. Formálně zřejmě přesahuje postupy obvyklé v jiných oborech, ale v rámci archeologické práce je nutno tento postup alespoň v počáteční fázi ocenit. Přesto soudím, že zůstává pro jiné případy kompatibilní. Typologická klasifikace tvarů je provedena na základě digitalizovaných okrajů prostřednictví metody PCA, která zřejmě odpovídá dané problematice. Data respektují sklon a průměr okraje, což jsou základní morfologické markery. Takže výsledek v podstatě simuluje standardní postup při klasifikaci lengyelských tvarů, jenže podstatně lépe filtrovaný od subjektivního hodnocení, což je velmi vítané. Ve výsledných 22 kategoriích (obr. 13 a přílohy) zřejmě ale nejsou zahrnuty nějaké specifické formy. Otázkou zůstává zahrnování tvarů bez a s dutou nožkou do stejné kategorie. Největší pozornost i po stránce matematického vyjádření je věnována chronologickému fázování, které se zakládá jednak na některých statigrafických pozorováních jednak na frekvenci typů vyjádřenou pravděpodobnostní funkcí. Obojí lze hodnotit pozitivně, i když nakonec chronologicky citlivých prvků vychází početně relativně málo 5. V otázce unimodality a multimodality, která podle autora u jednotlivých analyzovaných prvků převažuje, a to jak na sídliště tak i v hrobech, je sám autor velmi skeptický 6 (str. 128). Ad 5) Těžiště výsledků práce spočívá vzhledem k výše uvedeným přednostem charakteru spíše metodického, v intepretaci digitalizované typologie, stanovení obsahu sedmi chronologických fází a prostorového členění areálů rondelu, sídliště a několika skupin hrobů. Výsledky dosažené analýzou jsou v závěru vloženy do prostorového uspořádání lokalit, kde autor rozlišuje tři residenční a tři pohřební komponenty, které jsou uspořádány ve vztahu k dvěma fázím rondelu. Přitom je ale začlenění rondelů dáno patrně jen stratigraficky (?), když nálezy byly předtím z analýzy vyloučeny (str. 98). Významnou součástí stratigraficko-typologického fázování , při čemž autor konstatuje: „… pôvodná seriácia vypracovaná jen na základe typologie hrobových inventárov, vôbec neopovedá chronologickému poriadu zistenému modelováním na základe väčšieho súboru dát, vrátane stratigrafie…“ (str. 96). V tomto bodě bych si dovolil s autorem nesouhlasit, a to v pozitivním slova smyslu. Naopak snad poprvé prokázal dlouho tušenou skutečnost, že keramika se v různých Pro českou lineární keramiku byl vypracován postupně systém sestávají ze tří úrovní podrobnosti prvků-variant-motivů, který dobře umožňuje popis i nedostatečně dochovaných zlomkovitých nálezů, což na nejvyšší úrovni popisu zařazuje do další analýzy co největší počet střepů. 5 Tento závěr by patrně vyžadoval určité experimentální ověřování. Mohl by být jedním z důsledků zahrnutí všech sledovaných znaků do jedné analýzy, což nepochybně slučuje prvky různé chronologické hodnoty a tím vlastně výsledný obraz značně rozostřuje. Nepřipisoval bych to použitým matematickým postupům, jejichž logika se bez bližšího komentáře zdá odpovídající. 6 V tomto bodě se vracím k námitce o apriorním neodlišování chronologického významu znaků. Právě předběžná inspekce by teoreticky měla vyloučit multimodální znaky a upřednostnit znaky unimodální. Seriace i vícerozměrné metody jen velmi pomalu a po vícenásobném experimentováním vedou k optimálnímu výsledku, což je nemusí nutně diskvalifikovat, jak autor uvažuje na str. 128. Příkladem může být dlouhodobý zájem o chronologii laténských spon z münsingenského pohřebiště, kdy autoři nejprve řadili jednoduše spony do jedné řady počínaje danou sponou duchcovského typu a konče mladolaténskou dlouhou sponou. Konečný obrázek uspořádání spon ve vícerozměrném prostoru ukazuje, že časová linie neprobíhá v jednoduché čáře, ale vytváří několikrát zatočenou křivku (Hodson, F.R.1968, The la Tène cemetery at Münsingen-Rain. Catalog and relative chronology. Bern a následující liteatura), kterou pomocí intuitivní typologie nelze zachytit. Samozřejmě ne všechny prvky na sponách jsou rovnocenně chronologické. 4
3
pravěkých kontextech chová nestejně 7. Nakolik se podaří v budoucnu tyto rozpory i v jiných pravěkých obdobích vyřešit a nakolik to ovlivní zažité koncepce, ukáže teprve budoucnost. Přes uvedené základní přednosti práce, která je ve svém obsahu i výsledcích ucelená, je nutno uvést absenci některých oddílů archeologické analýzy, které jsou v dosavadních publikacích běžné a obligatorní. Z takové bych považoval: a) absenci kritiky nálezových souborů, s nimiž autor pracuje jako s rovnocennými soubory dat, o jejichž obsahu jakoby není třeba pochybovat; b) absenci významové hierarchie popisných znaků, jejichž chronologický význam je v práci považován za apriorně daný a není diskutován; c) absenci experimentování s vypracovanou databází, jejíž prvky jsou v jednotné linii postupných analytických kroků lineárně dovedeny do publikovaných výsledků, závěrů a intepretací. Ad a) Variabilita nálezových souborů v závislosti na rozdílné funkci objektů, z jejichž sedimentů pocházejí, není speciálně uvažována. To by bylo v čistě archeologickém postupu obvyklé. V jiných případech víme, že například soubory z příkopů v rondelech se mohou chovat zcela odlišně od souborů v sídlištní objektech. Podobně specifické chování se projevuje nakonec v přehledných grafech. Autor tyto situace odlišil jen výjimečně, např. v případě rondelů. Ad b) Podobně jako v předcházejícím případě nejsou výsledné grafy unimodální, což by mohlo být zjednodušeno právě rozlišováním různého stupně chronologické významnosti jednotlivých znaků. Všeobecně lze říci, že každý znak má různý význam nebo jen určitou převažující variabilitu v některém smyslu, jak již bylo uvedeno v poznámce 6. Většinou takový smysl znaků není předem znám, ale lze ho postupně experimentálním způsobem stanovit. Naopak zavádění znaků různého významu do jedné analýzy vede nutně ke směšování výsledků. Lze uvést příklady, kdy snaha zavést co nejvíce znaků do vstupu vede spíše ke zmatečnému závěru než k jeho zlepšení. Často méně znaků, ale s jasnou časovou variabilitou, zajistí optimální výsledek. Přirozeně většina znaků má časový význam, ale ten může být omezen jinými významy prostorovými, funkčními nebo symbolickými. Artefakty samozřejmě měnily svoji formu, technologii i výzdobu v čase, ale mohlo to být v různém rytmu a nestejných časových intervalech. Jejich výrobu ovlivňovala nejen zručnost výrobců a tradice, ale i vlastní individuální invence, což všechno zanechávalo na artefaktech jakousi významovou polyfonii. Zpočátku analýzy můžeme toto množství významů pominout, ale postupně se dá jejich podíl alespoň částečně rozpoznat 8. Ad c) Úspěšnost každé analýzy je podmíněna samozřejmě metodou, která byla použita. Dosavadní zkušenosti s archeologickými daty ukazují, že větší nejistota výsledku je často důsledkem nekonzistence archeologických dat spíše než použité metody. Z toho vyplývá, že hodnocení Chronologie řady pravěkých kultur je založena na hrobové keramice. V českém neolitu víme, že systém chronologie lineární keramiky založený na kvantitativní analýze sídlištních nálezů, je obtížně srovnatelný s chronologickým systémem vypíchané keramiky, který spočívá na stylistické analýze převážně hrobové keramiky. V lineární jsou hroby málo počtené, ve vypíchané je klasifikace sídlištní keramiky předmětem diskusí. 8 Toto je jeden z nejsložitějších problémů, se kterým se setkáváme. Na počátku pracujeme vlastně jakoby potmě bez znalosti chování znaků. Kromě uvedených okolností může být multimodalita výsledkem řady jiných okolností, jako je nedostatečná definice variant znaků nebo nestejnoměrná či subjektivní úroveň klasifikace jedinců. 7
4
správnosti výsledku není jednoznačně dáno výsledným uspořádáním. Právě volba znaků nejvhodnějších k zamýšlenému cíli, by měla být předmětem určitého experimentování. A tato přípravná etapa se má co nejvíce opírat o dostupné archeologické indicie. Zůstává ovšem otázka hodnocení správnosti výsledku a jeho dostatečnosti. Postup, který volil autor této práce nabízí právě možnost vypracování alternativních řešení a z nich vybírat potom řešení, které dává prostorově i časově optimální obraz. V humanitních oborech nečekáme, že by jediný výsledek mohl být konečný, protože skutečnost je nám příliš vzdálená. Bez ohledu na uváděné námitky i diskutabilní otázky lze předkládanou práci P. Demjána považovat za významný přínos pro současné neolitické bádání nejen v období neolitu. Tento přínos přesahuje hranice jedné národní archeologie a je možno očekávat i jeho následování. Zatím je podobný způsob práce považován stále za nestandardní. Soudím, že v budoucnu by archeologické bádání mělo usilovat o to, aby se naopak stal standardním. Jedině tak bude možno změnit dosud tradované koncepce v historizujícím rámci našich představ o pravěkém vývoji. Autor svojí prací nepochybně vytýčil novou hranici archeologického bádání, jejíž překročení by mělo být cílem již této generace. Přínos předkládané práce vidím jako nadějný příslib pro archeologické bádání. Proto doporučuji práci k dalšímu postupu při obhajobě.
V Praze, dne 14. června 2016.
5
Prof. Ivan Pavlů
