Postižení není profese, říká Šimon Ornest strana 8

Koupí  tohoto  časopisu  podpoříte Konto  Bariéry

www.muzes.cz

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Postižení není profese, říká Šimon Ornest strana 8

�

12/2011

� 

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9  K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0  K č

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov Volejte zdarma: 800 100 659 [email protected] www.vecom.cz

Kompletní v˘roba a dodávka v‰ech typÛ plo‰in pro tûlesnû postiÏené: ‰ikmé schodi‰Èové plo‰iny, vertikální zdviÏné plo‰iny, schodi‰Èové sedaãky a schodolezy.

p ř í m á

c e s t a

k

m o b i l i t ě

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Editorial

Pachatelé dobra Pachatelé dobra jsou lidé, kteří se za  každou cenu snaží někomu vnutit dobro. Mívají ten nejlepší úmysl, výsledkem bývá pravý opak. Takový pachatel dobra se často ani nedozví, co způsobil. Uspokojen, že někomu vnutil své vidění, jde světem dál. A někde zase něco provede. Příkladem může být nešikovně zorganizovaná potravinová pomoc hladovějícím zemím. Pachatel dobra zorganizuje dodávky potravin a je spokojen. Potraviny jsou však poté rozkradeny vládnoucími úředníky, kteří si tak jen upevní moc. A je zaděláno na hladomor v příštím roce. S pachateli dobra se setkávají i naši čtenáři. Lidé s postižením jsou často citliví na to, když je někdo hladí po hlavě a málem na ně šišlá (umějí to i někteří politici). Vozíčkáři například vadí, když při cestě do  schodů vysvětlí přispěchavšímu kolemjdoucímu, jak mu může pomoci, nicméně on to stejně udělá jinak a ve finále oběma hrozí pád. A protože jsou mezi námi i lidé, kteří sobě ani okolí nepotřebují nic dokazovat, jelikož mají prostě dobro v  sobě, rozhodli jsme se tomuto tématu věnovat trochu víc. Velmi důležité je totiž oba lidské druhy od sebe rozeznat. Ale jak? Zajímavý názor přináší psychiatr Cyril Höschl (rozhovor s ním vedl Andrej Halada na straně 14) a jasně se vyjadřuje i socioložka Jiřina Šiklová ve  svém pravidelném sloupku na  straně 10. Oba se shodují v tom, že lidi, kteří pomáhají efektivně, od  těch druhých na  první pohled sice nepoznáte, ale dokážete rychle posoudit jejich činy. A  jsme u  jádra pudla: záleží totiž na každém z nás, na našem zdravém rozumu, abychom dokázali včas říci jedněm děkuji a druhým na shledanou. Je to jako se čtením novin: pokud uvěříte jen tomu, co je v nich napsáno, žijete často v bludu. Ale pokud si dáte dohromady víc informací a sami je vyhodnotíte, prostě si uděláte vlastní názor, máte vyhráno. K tomu, abyste měli pro takové uvažování dostatek informací, jsme zřídili v těchto dnech na našem webu www.muzes.cz novou rubriku. Vysvětlujeme, co všechno přinese (nebo odnese?) připravovaná sociální reforma. Pokud budete chtít v této oblasti něco vědět, neváhejte a  napište nám. Rádi seženeme odpověď těch nejpovolanějších. Přeji vám inspirativní čtení.  Jindřich Štěpánek

3

Obsah

Dobré zprávy Charitativní bazar v Pražské křižovatce Osvětové plakáty Žádosti o dotace The Tap Tap ve Státní opeře Jak se žije s handicapem aneb Poznat znamená porozumět

4–5

Anketa Proč a komu pomáháte?

6

Téma: Kdo jsou ti, kteří pomáhají Šimon Ornest: Postižení není profese Jste tím nejlepším dárkem Cyril Höschl: Kdo je člověk pomáhající? Karel Šiktanc: Tři adventní poznámky

8–10 12–13

Šimon Ornest: Postižení není profese str. 8

14–16 18–19

Výhledy Rozhlédni se, vždyť můžeš

20–21

Nejtěžší hodina Tomáš Pohanka: Kousání všedních dnů

22–23

Půjčování pomůcek Kvalita za slušnou cenu

25

Cyril Höschl: Kdo je člověk pomáhající? str. 14

Nové zahraniční technologie Budoucnost osobní mobility

26–27

Ojeté automobily AAA nově pro lidi s postižením

28

Poradna Dotazy z poradny pro život s postižením

29

Auto Moto Suzuki: Přeborník na malá auta

30–31

Suzuki: Přeborník na malá auta str. 30

Na cesty Euroklíč ještě všude neodemkne Vydává: Sdružení přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (e-mail: [email protected]), Andrej Halada (e-mail: [email protected]), Radek Musílek (e-mail: [email protected]), Jan Šilpoch (e-mail: [email protected]) Manažerka redakce: Martina Bedrnová (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 29 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v prosinci 2011. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

32

Konto BARIÉRY, Melantrichova 5, Praha 1 Svět bez barev. Obchodník bez bariér

33

Na cestách Maltou na vozíku

34–35

Vaše fotografie Světlu vstříc

36–37

Křížovka Mořští obři

38

Maltou na vozíku str. 34

Partneři redakce: můžeš / číslo 12 - 2011

4

Dobré zprávy

Charitativní bazar v Pražské křižovatce V zajímavých prostorách odsvěceného kostela sv. Anny se v pondělí 5. prosince od 12.00 do asi 18.00 hod. uskuteční již sedmý ročník Mikulášského charitativního bazaru. Kostel známý jako Pražská křižovatka má vstup z Liliové ulice nebo z Anenského náměstí na Praze 1. Nákupem vánočních dárků podpoříte dobrou věc a zároveň se zde setkáte se zajímavými hosty a hudebním programem. Hlavním organizátorem je Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. Spolu s ní se této bohulibé akce zúčastní i další neziskové organizace včetně Konta BARIÉRY. Průvodkyní programem bude herečka Kateřina Hrachovcová- Herčíková, která představí jednotlivé organizace, jejich činnost a nabízené výrobky. Spolumoderovat bude také Dagmar Havlová. Pokud mu zdraví dovolí, přijde i prezident Václav Havel. Dále se návštěvníci mohou těšit např. na Kateřinu Brožovou, Jiřího Lábuse, Anetu

Osvětové plakáty oslovují především mládež. Foto: Archiv

Prostor Pražské křižovatky je veřejnosti přístupný jen zcela výjimečně.

Foto: archiv

Langerovou, Simonu Postlerovou a Jana Potměšila. V průběhu odpoledne vystoupí stipendistka Nadace VIZE 97 houslistka Tereza Přívratská, smíšený pěvecký sbor Blanky Laurychové Cantina a MikroChor

Lukáše Prchala společně s Okamžitým Filmovým Orchestrem pod taktovkou Varhana Orchestroviče Bauera. Po 16. hodině zakončí celou akci mikulášská nadílka a společný zpěv koled. 

Osvětové plakáty 

Žádosti o dotace

V prosinci 2011 můžete v pražských tramvajích potkat osvětové plakáty informující zejména mládež a adolescenty o příznacích, které mohou upozorňovat na blížící se duševní krizi. Kampaň pořádá občanské sdružení Green Doors, poskytovatel sociální a pracovní rehabilitace s podporou Ministerstva zdravotnictví České republiky. Více informací pro laiky i odborníky najdete na www.psychoportal.cz. 

Hejtman Středočeského kraje vyzývá k podávání žádostí o dotace z Fondů Středočeského kraje pro rok 2012. Žádosti lze podávat do 15. prosince 2011, akce se týká i středočeského Humanitárního fondu. Jako nová oblast zde byla přidána podpora příspěvkových organizací Středočeského kraje nepodpořených z dotací ministerstva práce a sociálních věcí. Minimální požadovaná výše dotace je sto tisíc, maximální čtyři miliony korun.  Další informace na portálu www.kr-stredocesky.cz. 

The Tap Tap ve Státní opeře Hudební skupina The Tap Tap se 5. 12. 2011 už podruhé představí na prknech Státní opery. Kapelu muzikantů s tělesným postižním tvoří převážně studenti či absolventi Jedličkova ústavu a škol v Praze. Slavnostní mikulášský koncert začínající od 18 hodin odvysílá v přímém přenosu i Česká televize. Unikátní přitom bude živě sehraný Večerníček v podání hostů z divadla Minor. S Tap Tapem se během hodinového programu na jevišti objeví celá řada známých umělců. Klára Vytisková zazpívá hit Michaela Jacksona Black or White, Kamil Střihavka se promění v Jidáše, Jan Haubert přednese Známku punku. Vystoupí i Tonya Graves, Dan Bárta, Kamil Střihavka, David Koller, můžeš / číslo 12 - 2011

Marek Eben, Xindl X, Matěj Ruppert, Tomáš Hanák, Pražský smíšený sbor, Královský symfonický orchestr, sbor Notičky, taneční soubor Mirabel a nevidomý pianista Petr Hudec. Večer moderuje Jan Kraus společně s členem Tap Tapu Láďou Angelovičem. Zazní i hymna Konec světa – zrušeno, která odkazuje na plánovaný Koncert proti konci světa v roce 2012. Vstupenky do Státní opery v ceně 450–550 Kč je možné zakoupit v síti Bohemia Ticket. Bezbariérová část prostoru pojme maximálně dvacet dva elektrické vozíky. Lístky pro jejich uživatele jsou k dostání přímo v prodejně Na Příkopě 18, Praha 1. 

Přímý televizní přenos koncertu ze Státní opery je pro The Tap Tap velká událost.  Foto: Jan Šilpoch

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

5

Z redakční pošty

Jak se žije s handicapem aneb Poznat znamená porozumět…

V

ážená redakce, musím říci, že mě občas Nebraňme selskému rozumu, říká Václav Havel překvapí, jakým lidem popřejete na svých stránkách sluchu. Politické názory, a především činy některých z nich mě přivádějí ke zlosti. A tito lidé se ještě navíc prezentují (nebo si to snad dokonce myslí!?) jako pomocníci postižených! Vašeho měsíčníku si jinak velmi vážím, ale někdy nevycházím z údivu. Jakub Potočný, Jihlava Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ



10/2011

Jednotlivý výtisk 29 Kč / Předplatitelé 20 Kč



strana 8

Vážený pane Potočný, jelikož nejste konkrétní, nemůžeme se ani my vyjádřit adresně. Přesto se domníváme, že náš časopis přináší pluralitu názorů a je otevřený. Proto se na jeho stránkách mohou objevovat i názory, se kterými nesouhlasíte. Ani lidé, kteří je říkají, vám nemusejí být sympatičtí. To je v pořádku, tak to při demokratické diskusi chodí. Váš dopis není v tomto smyslu jediný, i takové k nám do redakce občas přijdou. Zároveň bychom však měli ctít právo druhých na jejich svobodný postoj.  Vaše redakce

M

ilí přátelé, chtěla bych moc poděkoNebraňme selskému rozumu, říká Václav Havel vat za článek s panem prezidentem Václavem Havlem (10/2011). Jeho názorů si velmi vážím a ráda bych mu alespoň touto cestou dodatečně popřála vše nejlepší k narozeninám. Hlavně aby mu drželo zdraví. Z vlastní zkušenosti vím, že je to v životě skoro to nejdůležitější. Pane prezidente, myslím na Vás! S přátelským pozdravem Klára Hrůzová, Plzeň

Návštěvníci výstavy leccos zažijí na vlastní kůži.

Foto: archiv

Až do konce prosince 2011 potrvá výstava Jak se žije s handicapem aneb Poznat znamená porozumět… pořádaná Centrem Bohuslava Martinů v Poličce. Interaktivní expozice přibližuje svět lidí s postižením zraku, sluchu a hybnosti. Autorem je Dětské muzeum v Brně a Klub Ámos z Ostravy. Ve výstavních sálech jsou připraveny kromě jiného kompenzační pomůcky a několik aktivit, při kterých se návštěvník bez postižení může pokusit vžít do role člověka s handicapem. Na vlastní kůži si tak vyzkouší, jaké překážky způsobují největší problémy. 

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ



10/2011

Jednotlivý výtisk 29 Kč / Předplatitelé 20 Kč



Vážená paní Fořtová, jako se objevily různé postoje v diskusi na našich stránkách, tak se různí i reakce v dopisech našich čtenářů. O tom se ostatně sama přesvědčíte při čtení této rubriky. Děkujeme za všechny podnětné příspěvky. Víme, že vám všem stejně jako nám jde o jednu společnou věc – co nejlepší život dětí i dospělých s postižením.  Vaše redakce

M

ilá redakce, mám dětskou mozkovou obrnu, přesto jsem v životě nevkročil do nějakého ústavu. Vím, že je to zásluha především mé rodiny, ale byl bych moc rád, kdyby stejnou šanci jako já měli všichni lidé s podobným osudem špatně chodícího člověka. Myslím, že stát je povinen zajistit přístupnost všech škol bez výjimky. Financují se všelijaké projekty za miliardy. Zrovna tenhle by byl nepopiratelně přínosný pro celou společnost. Tolik moje poznámka k tématu integrace. Vojtěch Stochovský, Olomouc Koupí  tohoto  časopisu  podpoříte  Konto  Bariéry

www.muzes.cz

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

�

11/2011

�

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9  K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0  K č

Postižené novorozeně a osudové dilema rodičů očima lékaře Vladimíra Pucholta

strana 16

strana 8

Vážená paní Hrůzová, děkujeme za přání pro pana prezidenta, pokusíme se je při vhodné příležitosti předat. Pevné zdraví přejeme i my vám.  Vaše redakce

V

je to nezbytné? Pro někoho to prostě není. S úctou Markéta Fořtová, Sokolov (Dopis byl redakčně krácen a upraven.)

ážená redakce, ocenila jsem listopadové číslo věnované inkluzi a integraci. Některé otištěné názory mi přímo mluvily z duše, jiné mě spíš nepotěšily. Budu se snažit obrousit hrany svých postojů, ale bez obalu musím říci, že kdo by zrušil všechny speciální školy, projevuje značnou míru nekompetence. Kdo si myslí, že tam děti trpí, asi tam nikdy nebyl. Možná se nesetkají s realitou v její nejryzejší formě, ale Koupí  tohoto  časopisu  podpoříte  Konto  Bariéry

www.muzes.cz

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

�

11/2011

�

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9  K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0  K č

Postižené novorozeně a osudové dilema rodičů očima lékaře Vladimíra Pucholta

strana 16

Vážený pane Stochovský, naše reakce na váš dopis je v zásadě stejná jako v případě předchozího listu. Snad jen s dovětkem, že vnímání užitečnosti investovaných miliard je často velmi subjektivní. Každý máme priority někde jinde. Věřte, že jsou lidé, kteří ani netuší, že nepřístupnost škol pro lidi s postižením představuje nějaký problém.  Vaše redakce

V

ážená redakce, rád bych se vyjádřil k novým parkovacím kartám se znakem vozíčkáře, které prý mají být brzy zavedeny. Je dobře, že budou platit v celé EU. Nestane se tak už, že hlídač v Polsku zabrání mému zastavení na vyhrazeném místě. Kdo si ale slibuje přítrž zneužívání těchto symbolů, je úplně vedle. Vždyť i dnes karty přiděluje úřad. Petr Svoboda, Ostrava   Vážený pane Svobodo, otázkám nových parkovacích karet se věnujeme v rubrice Poradna. Jejich zneužívání však bohužel nevyřešíme.  Vaše redakce Své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1.  můžeš / číslo 12 - 2011

6

anketa / dobré zprávy

Proč a komu pomáháte? Vendula Bratinková

Miroslav Polák

Eliška Pokorná

Zuzana Rybková

zakladatelka o.s. Rodina 24, Jablonec n. N.

dobrovolnice Asistence, o. s.

dobrovolnice hospicu Cesta domů

dobrovolník Asistence, o. s.

S Cestou domů jsem se poprvé setkala v našem kostele, kde se prodejem domácího vánočního cukroví dobrovolníci snažili získat prostředky.

Na počátku stála chuť pomáhat lidem a vyplnit svůj smysluplným způsobem. Později se tato chuť přetransformovala v něco víc. Zjistil jsem, že dobrovolnictví mi přináší množství výhod – nemyslím tím materiálních, ale spíše morálních.

Obsahem slova „asistence“ je úcta a pokora. Úcta k tomu, jak to náš klient chce sám mít, jak to chce udělat, zařídit. Proto se tak podrobně a přesně ptáme na jeho zvyky, zajímáme se o jeho přání, denní režim, koníčky...

Po překonání prvotních nepříjemných pocitů (Nedělám TO špatně? Není TO nepříjemné klientovi? Neublížím MU?) jsem si zvykl na kontakt s postiženými a nyní je ve většině případů mohu brát jako své kamarády. Jsem student, takže mi vyhovuje práce, která nezabírá celý den.

Abychom ve chvíli, kdy vstupujeme do jeho soukromí a pomáháme mu s osobními, někdy velmi intimními věcmi, které si nedokáže udělat sám, zachovali jeho důstojnost a plně respektovali jeho vlastní rozhodnutí. Naši klienti jsou také lidé ležící, zcela nebo převážně nepohybliví.

Obdivuji ty, kteří se této pomoci věnují naplno. 

Mají často špatnou náladu, odmítají jíst, někdy pít a vzít si léky. Na to všechno mají tito lidé právo. Krásný je na naší službě čas s člověkem, jemuž poskytujeme asistenci, tak vniká neopakovatelný lidský vztah. Díky za něj. 

Bylo to v době, kdy se z našich malých dětí staly děti velké a dospělé a přitom ještě bezdětné. Takže jsem vstoupila a absolvovala dobrovolnický kurz. Odpovídala jsem i sama sobě a svému strachu – ne z vlastní smrti, ale ze smrti někoho jiného, u které třeba jednou budu. Při jedné návštěvě nastala situace, kdy bylo třeba vystupovat najednou klidně, jistě a profesionálně. Pochopila jsem, že v tu chvíli není dotován silou jenom umírající, ale i jeho okolí včetně rozechvělého dobrovolníka. Po několika měsících onemocněla manželova maminka a z naší rodiny se stala rodina pečující, ze mě dobrovolník doma, z dárce příjemce. Cesto domů, díky! A jestli někde v nebi už klienti Cesty domů založili své občanské sdružení, ráda bych se jednou stala jeho členem.

Dobrý projekt. Moravskoslezský kraj získal v r. 2008 z Evropského sociálního fondu 595 mil. Kč na projekt Podpora a rozvoj služeb sociální prevence v Moravskoslezském kraji. V letech 2009 až 2011 projekt podpořil více než 150 poskytovatelů sociálních služeb. Kontakt: e-mail: katerina. [email protected], tel. č. 595 622 212. Vědí, jak na to. Speciální pomůcky pro osoby se zdravotním postižením vyrábí firma Otto Bock ve Zruči-Senci na Plzeňsku. Mezi své klienty řadí děti po mozkové obrně, onkologické operaci, ztrátě končetiny i lidi s vrozenými vadami. Více na: www. ottobock.cz. můžeš / číslo 12 - 2011

Ptejte se po Gabrielovi. Program Gabriel, který připravuje Dobrovolnická agentura při Diecézní charitě Hradec Králové, je určen na pomoc seniorům a lidem se zdravotním postižením. Informace na: e-mail: [email protected], tel. č. 731 402 293. Příspěvek ano, ale s podmínkou. Od ledna příštího roku vzniká firmám, jež zaměstnají osobu se zdravotním postižením, nárok na příspěvek 8000 Kč měsíčně. Bude ale muset tvořit maximálně 75 % mzdy. Škola otevřená všem. Díky dvěma plošinám má ZŠ v Kostelci nad Černými lesy bezbariérový vstup do učeben i na toalety.

Do mých 33 let se můj život točil víceméně kolem mě, a to mě již nenaplňovalo. Cítila jsem potřebu dávat (pomáhat druhým). Dostala jsem tip na občanské sdružení Asistence a vzhledem k tomu, že mě jeho činnost oslovila, vstoupila jsem a od té doby zažívám mnohé krásné chvíle. Víte, vozíčkáři jsou úžasní lidé, kteří mají velká srdce, a tak dobrovolnictví s nimi přináší velkou radost a naplnění. Zároveň tato energie přitahuje lidi s otevřeným srdcem, a tak celý kolektiv podle toho vypadá. Dobrovolnictví pro mě dnes znamená vzájemný vztah. Já jim usnadňuji život, oni ten můj obohacují a dělají mě lepší. 

Ví se o nich. Zaměstnavatelem roku jmenovala Hospodářská komora družstvo invalidů Ergotep se sídlem v Proseči u Skut­­če. Pracuje tam 95 % zaměstnanců se zdravotním postižením. Informace: e-mail: [email protected], tel. č. 777 915 485. Přečte román i skripta. Počítač se speciálním softwarem pořídila Krajská knihovna Karlovy Vary pro své klienty se zrakovým postižením. Program Win Talker Voice jim dokáže převádět text do hlasového výstupu. Osvědčili se. Osmadvacet pracovníků se zdravotním znevýhodněním zaměstnává Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. (nouz) 

Předplaťte si časopis Koupí  tohoto  časopisu  podpoříte  Konto  Bariéry

www.muzes.cz

Předplatné na dva roky se slevou za 380 Kč!

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

�

7– 8 / 2 0 1 1

�

Koupí  tohoto  časopisu  podpoříte  Konto  Bariéry

www.muzes.cz

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9  K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0  K č

Někteří lidé mohou mít svatbu jenom jako

strana 38

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

�

9/2011

�

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9  K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0  K č

Symbol romského neúspěchu Chanov se pomalu mění strana 8

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ



10/2011



Jednotlivý výtisk 29 Kč / Předplatitelé 20 Kč

Nebraňme selskému rozumu, říká Václav Havel strana 8

Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky,  ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč  a proti volnému prodeji 316 Kč.

Soutěž o kartu Handy Card! Kdo z populárních českých filmových herců ze 60. let je v Kanadě lékařem? Odpovědi na tuto otázku zasílejte do 15. následujícího měsíce na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1   nebo na mailovou adresu: [email protected]. Odpovědi označte slovem SOUTĚŽ.

Minulou otázku správně zodpověděla Jaroslava Burianová z Nových Sadů. Vylosovaný autor správné odpovědi získá kartu Handy Card. Ta přináší velké množství slev, kromě jiného na servis aut a pohonné hmoty.

Chcete roční pře -li   změnit n dplatné   a dvouleté zvýhodněné   , kon bezplatn taktujte   ou li České po nku   š 800 300 ty   302

Mobilní telefon za vyluštěnou křížovku! Vylosovaní luštitelé křížovky na str. 38 získávají mobilní telefony.

Objednávám předplatné časopisu Můžeš roční předplatné za 240 Kč

JMÉNO a příjmení:

ulice:

název organizace:

PSČ:

číslo popisné:

město:

dvouleté předplatné za 380 Kč

Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1

telefon:

Předplatné časopisu si můžete dále objednat na: n www.periodik.cz, www.muzes.cz n bezplatné infolince České pošty: 800 300 302 n adrese: Postservis, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, e-mail: [email protected], fax: 284 011 847

8

Téma: Kdo jsou ti, kteří pomáhají

Šimon Ornest:

Postižení

není profese Hudební skupina   The Tap Tap, složená   ze studentů a absolventů škol pražského Jedličkova ústavu, je v poslední době populární nejen na charitativních akcích, ale i mezi běžnými posluchači. Na pódiu předvádí pod vedením kapelníka Šimona Ornesta docela jiný vztah k životu, než je u lidí s postižením běžné.

Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Vaši hudebníci jsou studenti a absolventi škol v Jedličkově ústavu. A přesto se říká, že pod vaším vedením nerostou jen muzikantsky. Prý jste zkrátka přísný šéf…

Když jsme před lety začínali, viděl jsem jako vychovatel u studentů škol Jedličkova ústavu dost velkou pasivitu. I to byl možná jeden z motivů pro založení The Tap Tap. Když ne hlavní, tak nejméně z poloviny důležitý. Přišlo mi hloupé, že se lidé, kterým společnost dost pomáhá, nechtějí trochu rozhýbat. Fyzicky i mentálně. Když vidíte člověka s postižením, které nevyžaduje čtyřiadvacetihodinovou péči, demotivovaného, pasivního a díky neustálému pečování sociálně zakrnělého, je to důvod k zamyšlení. Možná se ve mně trochu probudila i moje minulost ve skautu, kde padaly i nekompromisní tresty za pozdní příchody (byl jsem jejich častým příjemcem). Je zkrátka strašné, když dva lidi z kapely chodí neustále pozdě a myslí si, že je to humor. Najednou si začnete všímat neúměrně nízké ochoty plnit sliby a povinnosti. A tak si položíte otázku – co vlastně je speciální školství, co by mělo přinášet, jak by žáky a studenty mělo připravovat? Přesto jste ale musel vzít v úvahu, že vy postižený nejste.

Jasně, já netvrdím, že umím stoprocentně nahlédnout do duší a osudů lidí s postižením. Ale umím si představit, jak lempl nebo slibotechna budou jednou úspěšní v práci nebo v rodině. Dávno vím, že na naší planemůžeš / číslo 12 - 2011

tě je velká většina lidí, kteří kdyby nemuseli, tak ráno ani nevstanou. Práce pedagoga je právě v tom, aby se co nejvíce jeho žáků zařadilo spíše mezi tu aktivní menšinu. V Tap Tapu jsme ukázali, že to jde. V Jedličkárně jsem potkal několik lidí s velice těžkými progresivními diagnózami, kteří s vyznamenáním studovali na vysokých školách. Když vidíte kluka, který je životně závislý na přístrojové podpoře dýchání, a přitom skládá na univerzitě jednu zkoušku za druhou, tak si nemůžete nevšimnout, že někteří jiní využívají svého postižení jako alibi. Pochopil jsem, že když podpoříme lidi s takhle silnou vůlí a motivací, tak to zcela jistě společnosti vrátí. Chápete? Věřím tomu, že takto schopní lidé mohou vykonávat zodpovědnou a prospěšnou práci, která je ekonomicky přínosná. Nemluvě o obrovsky pozitivním příkladu pro celou společnost… Jako byste boural naše zažité představy o sociální práci, dokonce i o sociální politice.

Všechno, co dostáváme bez vynaložení jakéhokoli úsilí, pro nás nemá žádnou hodnotu. Když v běžné rodině zdravým dětem dáváte nepřiměřeně vysoké kapesné, vlastně z nich také děláte postižené. S velkou pravděpodobností nebudou umět pracovat a normálně žít. Když je někomu osmnáct dvacet, a je zvyklý na neustálou péči, pomoc a zametání cesty, jak se pak má samostatně rozhodovat a samostatně uživit? Tímhle vybavení jedinci snadno rezignují. Nehledejme rozdíl mezi lidmi s postižením a zdravými. Důležité je snažit se umožnit i lidem se specifickými potřebami žít život s plným vědomím vlastní zodpovědnosti. Role pedagoga je velmi

�

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

9

můžeš / číslo 12 - 2011

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Téma: Kdo jsou ti, kteří pomáhají

11

SLOUPEK Jiřiny Šiklové

abychom později museli pomáhat ještě víc. Mám pravdu?

info Kdo je Šimon Ornest Narozen 1974. Vystudoval řezbářství, už jedenáct let pracuje v Jedličkově ústavu jako vychovatel. V roce 1998 založil a dosud vede skupinu The Tap Tap, jejímž členy jsou převážně studenti škol ústavu. Soubory vydal i dvě alba – Hopšidyridy a Párty na kolečkách. Šimon Ornest se v současné době podílí na unikátním projektu Studeo.

Máme v Česku rozšířený bonmot � důležitá. – kdo nic neumí, tak učí. Není to pravda, je

ale fakt, že ve státním školství v podstatě neexistuje způsob, jak ohodnotit výrazně nadprůměrné pedagogy. Ti nejlepší ze školství odcházejí. Plošné zvýšení mzdy o pár stovek tuhle situaci nevyřeší. Na lidové škole umění jsem měl výborného učitele. Nejdříve jsem cvičil hodně pro něj, on moc nechválil, a já o tu pochvalu dost stál. Později jsem zjistil, že mě naučil to nejdůležitější – jak cvičit – a já pochopil, že to dělám hlavně pro sebe. To je úkol pedagoga, tím spíše na speciální škole – podpořit snahu, odměnit píli a práci a probudit schopnost mít radost z dobrého výsledku. Zkrátka nastartovat proces, který vede k co největší samostatnosti.

Stále v tom slyším docela radikální názor – pomáháme příliš mnoho,

Pomáháme nesprávně a bez zaměření na výsledky. V naší sociální pedagogice, ale i v sociální práci je příliš mnoho sentimentu. Často zaměňujeme skutečně efektivní pomoc za lítost a vlastní lenost. Udělat něco za někoho je mnohem snazší a rychlejší než ověřit si, co dotyčný zvládne sám, důsledně to vyžadovat a v rámci možností rozvíjet. Lidé s postižením většinou sami sebe podceňují. A když jsou předmětem úzkostlivé, přehnané a nepřetržité péče, rychle si zvyknou nemít žádnou zodpovědnost a připadá jim to normální. Součástí tohoto přístupu je běžná praxe společnosti – tady máš dávky, ale jinak s tebou už nepočítáme. Tak jen utvrzujete pasivitu – když mám přiznaný důchod, tak si ho asi zasloužím, protože se sám nikdy neuživím, proč by mi ho jinak dávali? Jsem pevně přesvědčený, že je nutné podporovat lidi se zdravotním postižením, kteří mají trvalou motivaci zlepšovat svou životní úroveň. Nejde jenom o peníze. To, jak sami sebe přijímáme a hodnotíme, je přímo úměrné počtu překonaných překážek. Známe vůbec takové příklady?

Není jich příliš mnoho. Ale už legendární Rudolf Jedlička tvrdil, že naším cílem je proměnit příjemce sociálních dávek v daňové poplatníky. Problém je ale s motivací. Když nepotřebujete čtyřiadvacetihodinovou asistenci, a přesto pobíráte nejvyšší možný důchod i nejvyšší příspěvek na péči a bydlíte ve zlevněném chráněném bydlení –, co vás nutí pracovat a učit se něco nového? Co s tím vším udělat? Co děláte vy?

Nevidím v tom nic romanticky nemožného. Potřebujeme silné příklady lidí s handicapem, kteří vlastním úsilím dosáhnou nadprůměrné životní úrovně. Tak, aby se ostatní začali ptát: Co mám dělat pro to, abych se měl jako oni? Tohle by měl v budoucnu umožnit vzdělávací systém STUDEO, který realizujeme v Jedličkárně s podporou evropských strukturálních fondů již podruhé. Za studenty škol JÚŠ docházejí pravidelně lektoři a individuálně se jim věnují v oborech, které je zajímají.  Delší verze rozhovoru a fotogalerie na www.muzes.cz

Když vidíte kluka, který je životně závislý na přístrojové podpoře dýchání, a přitom skládá na univerzitě jednu zkoušku za druhou, tak si nemůžete nevšimnout, že někteří jiní využívají svého postižení jako alibi.

Jak poznáme ty, kteří pomáhají? Na první pohled se dobrovolníci ničím neliší od ostatních. Zvláštní trička nenosí, vlasy mají přirozené barvy, na nohou boty odpovídající ročnímu období. Elegance průměrná, neodlišují se a nechtějí se odlišovat. Plně se na ně vztahuje heslo: obyčejní lidé, kteří dělají neobyčejné věci. Od celku se začnou odlišovat v momentě, když se něco stane. Na rohu došlo ke srážce dvou vozů, lidé přihlížejí, radí, ale jen jeden z nich dobrovolně spontánně jedná. Volá policii, sanitku, sundá kabát, osloví dalšího, aby mu pomohl odsunout zavaleného člověka. Kde se to v něm najednou vzalo? Odpověď je velice jednoduchá: No přece někdo tomu člověku ležícímu na zemi musí pomoci. To se tak dělá. Ano, tak se to dělá ve společnosti lidí, kteří se považují za celek, a byli ve své rodině a ve své obci vedeni k solidaritě s ostatními. Vedení je tak formovalo a podle těchto zásad pak pokračují. Kořeny tohoto přístupu leží v dětství. V rodině, ve které se považovalo za samozřejmé, že jeden druhému pomůže, místo aby s ním soutěžil. A když soutěžil, pak jedině na podkladě předem stanovených a dodržovaných pravidel. Jakmile je odpískán konec hry, zase si pomáháme. Po zápase si podáváme ruce, abychom naznačili, že hra skončila, oba jsme uznali výsledek a pokračuje normální život. Tak je správné skončit i člověče, nezlob se nebo domino. Tento způsob chování si dítě přeneslo do školních let a spontánně se zastalo kluka, kterému druzí ubližovali. V diskusích tyto lidi – třeba na internetu – taky poznáte. Většina přispěvatelů tam nadává těm druhým, ale někteří reagují otázkou: Mně se to taky nelíbí, tak navrhněte, co uděláme, aby to konečně přestalo? Diskuse pokračuje a většina pak píše, že se stejně nedá nic dělat, že to nemá cenu. Ten, kdo má v sobě přesvědčení, či chcete-li ducha člověka pomáhajícího, s tím nesouhlasí a navrhne postup: tak to sepište, zjistěte, jak se ten člověk vlastně jmenuje, jakou má diagnózu, jak se to stalo a pošlete mi to. Pak to zkusíme oznámit, získat alespoň dočasnou pomoc, a když to nepůjde, tak holt založíme občanské sdružení z těch, co bydlí kolem, a uvidíte, že se to pohne dál. Tímto a podobným postupem se dobrovolníci odlišují od celku. Ne tričkem nebo heslem na transparentu. Věřte, že těchto lidí je mezi námi dost a dost. Ale poznáme je jen ve výjimečných situacích. 

Autorka je socioložka, členka rady Konta BARIÉRY. můžeš / číslo 12 - 2011

12

Téma: Kdo jsou ti, kteří pomáhají

Jste tím nejlepším Když skončil Michal Horažďovský studium práv,   několik let se rozhlížel po světě. Potom se dostal   k lince důvěry občanského sdružení Elpida,   jehož klienty jsou převážně senioři. Po devíti letech   má za sebou na 10 000 (!) rozhovorů s bolestně osamělými, opravdu smutnými a někdy i zoufalými lidmi na pokraji odhodlání k tragickému činu sebevraždy. To ho naučilo dobře rozumět bolesti duší. Foto: Jan Šilpoch

N

ejen my, ale všichni, kdo se zabývají krizovou intervencí po telefonu, dobře vědí, že doba od Dušiček do Vánoc je nejrizikovější část roku. Proto se v těchto dnech snažíme svou službu nabízet v rozšířeném čase. A telefony drnčí jeden za druhým. Co je zdrojem tak zvláštního seskupení beznaděje, že lidé prostě musí zavolat? Nic tajemného, jen obyčejná samota. Člověk je opravdu tvor společenský. Prázdné osamění je jeho největší nepřítel a nemůže ho porazit žádná zásilková služba s rádoby fantastickým dárkem. Ale vy, vy blízcí, můžete.

Krizový čas nákupů Když v supermarketu slyším, jak rodinka nad plným vozíkem mudruje – ještě něco pro babičku, aby měla taky dárek, tak si říkám, že větší pitomost svět neviděl. Osamělý, postižený, nemocný nebo jinak znevýhodněný člověk potřebuje hlavně a především váš čas! On opravdu netouží po hromadě dárků, ale po kontaktu. Nepřicházejte za ním proto, abyste co nejdříve odcházeli, nepřicházejte s plnou náručí a prázdným srdcem. Tisíckrát jsem slyšel – oni se stále ptají, co bych chtěla (nebo chtěl), a myslí tím nějakou věc, třeba novou televizi. Ale nikdy se u mě neposadí a neposlouchají, co říkám. Nikdy mě nikam nevezmou, a já už sama (nebo sám) nerada chodím ven. Když přijdou, už jsou zase jednou nohou na odchodu… než se stačím nadechnout, proběhnou bytem, vyčtou mi prach na parapetu a jdou pryč. A tisíckrát jsem přemýšlel, můžeš / číslo 12 - 2011

proč strach ze samoty je zároveň spojen se strachem z výčitek, které někdo znovu a znovu pronáší. Jako by lidé nevěděli, že zejména seniory nesmějí vychovávat, ale měli by je především povzbuzovat. Pomáhat jim zvednout hlavu. Vaše pomoc se nikdy nesmí jmenovat kritika. Na tu si nechte čas až při opravdu dobré, uvolněné náladě. Vy přicházejte s chválou, obdivem, nabídkou, že s ní(m) půjdete k lékaři, na procházku, nebo se dokonce vydáte stovky kilometrů do míst, která přinesou příjemné, třeba i léty narůžovo nabarvené vzpomínky.

Oni ještě mají sílu, nemylte se! Z této práce si – mimo jiné – odnáším hluboké a ověřené poznání, že pomoc můžete efektivně poskytnout jen tehdy, když jste klientem přijati, ale já také musím volajícího přijímat bez předsudků. Cizí člověk volá neznámému konzultantovi hlasem plným proseb, někdy i slz. Od první vteřiny musíte umět nastolit atmosféru důvěry. Anonymita a intimita místa, odkud hovor přichází, je velmi důležitá. Proto k principům tohoto typu krizové intervence patří, že se s klienty se nikdy, opravdu nikdy nesetkáte. Jsou tu jen dva hlasy, dva lidé v někdy neuvěřitelně důvěrném rozhovoru. Potřebou volajícího je pomoc, rada, rozpletení situace, kterou on pokládá za nepříjemnou, někdy až tragickou. Mým cílem je co nejdříve obnovit jeho důstojnost a nabídnout řešení – tu lékaře, tu právníka, tu psychiatra, tu třeba starostu. Mohu být úspěšný, jen když mi druhá strana uvěří čisté úmysly. Jak to, že mně věří, ale ke svým nejbližším má nedůvěru? Co se tam pravděpodobně už dlouho děje? Bohužel často šikana – psychická, finanční, ale

Když v supermarketu slyším, jak rodinka nad plným vozíkem mudruje – ještě něco pro babičku, aby měla taky dárek, tak si říkám, že větší pitomost svět neviděl.

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

13

SLOUPEK Daniely Filipiové

dárkem info Kdo je Michal Horažďovský Narozen 1968. Právník a psychoterapeut. Od roku 2003 pracuje na Lince seniorů (800 200 007), od r. 2006 je jejím vedoucím. Podle vlastních slov ale po devíti letech krizové intervence potřebuje přestávku, takže se soustředí na psychoterapii. Ačkoli se pečlivě věnuje svým malým dcerkám, jeho znalosti světa seniorů jsou mimořádné. Rád odpoví na každý dotaz našich čtenářů, kteří by chtěli umět lépe pomáhat.

i fyzická. Někomu byla osudem vložena povinnost pomáhat, a on místo toho peskuje, vyčítá, zraňuje, omezuje nebo i bije…

Hledejte oporu v okolí Naše společnost se za posledních dvacet let docela proměnila k lepšímu. Přibylo tolik občanských iniciativ, angažovaných lidí a nezištné pomoci, že jsme si to nikdy neuměli představit. A přibývá dál. Tím nejlépe ukazujeme, proč minulý režim se svou neustálou nedůvěrou ke všem a ke každému musel ztroskotat. Proto se změnily i možnosti efektivní pomoci. Kdo hledá, dnes už opravdu najde. Nejrůznější sdružení, nadace, neziskové organizace, soukromé subjekty nabízejí nejen teplé obědy a praní prádla, ale především kontakt s lidmi. Skoro na každém kroku najdete kurzy jazyků, práce s počítačem, cvičení paměti,

speciální tělocvik, výlety za kulturou, půjčování knih nebo třeba setkání s právníkem, lékařem, sociálním pracovníkem. Víte o této nabídce? Zkusili jste tam zajít a poradit se, co by právě vašemu blízkému mohlo zpestřit život? U nás v Elpidě máme už dost příkladů devadesátníků, kteří si loni poprvé sedli k počítači a dnes zvládnou celý svět internetu. Nepodléhejte spotřebitelské psychóze, že jen drahý dárek je dobrý. Nejrůznější pobyty v denních stacionářích opravdu nestojí jmění. A neřiďte se svými falešnými stereotypy! Svět se mění víc, než si připouštíte. Proto i věta – oni tam pořádají taneční pro osmdesátníky, to je blázinec, nic pro tebe – by také měla být trestná. Když už sami nemáte nebo nechcete mít na blízkého člověka čas, darujte mu třeba poukaz na počítačový kurz, na jógu, seriál výletů nebo předplatné do divadla. Všechny tyto aktivity mají ještě jeden ohromný význam – nabízejí nová přátelství. Ta jsou kromě jiného také nejlepší prevencí nejrůznějších nebezpečí: osamělý člověk bývá přece snadnou kořistí zlodějů a jiných živlů, opuštěná duše snáze podlehne „úžasným“ nabídkám podomních prodejců, výhodných půjček nebo falešným kontrolorům plynu, kteří přišli krást, a někdy i zabíjet. Není vůbec pravda, že starý člověk už se těžko seznamuje. Však známe i svatby zrozené v seniorských klubech. Zkrátka, nevěřte reklamním sloganům, že to či ono zboží je nejlepší dárek. To je lež! Nejlepší dárek jste vy, citliví, tolerantní, vždy připravení naslouchat nebo jen společně mlčet a vzpomínat. Když to dokážete, je pravděpodobné, že jednou budete takto obdarováni také. Zkuste to, vy na to máte!  Mezititulky a záznam: zj Delší verze na www.muzes.cz

Dobrovolně? Dobrovolnost. Dobrovolně. Dobrovolnictví. Dobrovolník. Tato slova všichni známe. Známe je ale proto, že jsme s nimi setkali v nějakém článku, literárním díle, nebo je známe ze skutečného života? Proto, že jsme něco sami udělali dobrovolně, bez výzvy nějaké osoby či okolností? Když si zadáme slovo dobrovolně do oblíbeného Googlu, vyjede nám mnoho odkazů. Ale myslím, že by se v mnoha případech dalo s úspěchem pochybovat o tom, že ten či i onen udělal něco opravdu dobrovolně, bez skrytého vedlejšího efektu jakéhokoliv prospěchu pro sebe sama. Obávám se, že jsme podstatu slova dobrovolnost ze svých životů vytěsnili. Že jsme zapomněli na jeho skutečný význam a cennost. Většina naší společnosti vyrůstala v době, kdy byla oblíbená věta, že „ani kuře zadarmo nehrabe“. Vyklíčila v nás jistá forma sobectví. Proč bychom měli dělat něco dobrovolně? Vždyť kdo pro nás udělá cokoliv dobrovolně, aniž bychom o to museli žádat a říci větu „já vám to oplatím, zaplatím vám za to, já se vám budu revanšovat“? A přitom je to tak jednoduché a příjemné. Zkusme si to. Udělejme pro našeho známého, souseda nebo úplně cizího člověka cokoliv dobrovolně a uvidíme, že nás odměna nemine. Ne taková, jaká se nabízí – finanční či něco na oplátku. Ale úžasný vnitřní pocit. Ve vyspělých zemích je zcela běžné, že třeba starší dámy, které již nechodí do práce, jsou samy a mají už dospělé děti, nastupují do dobrovolnické činnosti. Samozřejmě v rámci svých možností a schopností. Velmi často jako společnice opuštěných, bezmocných. Prostě třeba jen navštíví sousedku/ souseda a poklábosí o životě. Při té příležitosti přinesou doma upečené sušenky nebo drobný nákup. A nic za to neočekávají. Tedy kromě onoho úžasného pocitu. Často také navštěvují domovy pro seniory, kde pomohou v tom, na čem profesionálům v zařízení nezbývá čas – sednou si s klienty a povídají si s nimi, vezmou je za ruku, podají jim čaj, doprovodí je na procházku. Věnují se i péči o opuštěné děti a přinesou jim trochu babičkovské něhy. Pomáhají na ulici lidem, na něž se mnohdy díváme s opovržením, bezdomovcům. Pravda, jsou mezi nimi mnozí, kteří si tento způsob života zvolili sami a cítí se v něm dobře, ale je tam i mnoho takových, kteří prostě dopadli špatně. Život a společnost se k nim obrátily zády. Měli prostě smůlu. Skauti mají mezi svými povinnostmi kromě jiného udělat alespoň jeden dobrý skutek denně. Zkusme si alespoň občas zahrát na skauty.  Autorka je senátorka. můžeš / číslo 12 - 2011

14

Téma: Kdo jsou ti, kteří pomáhají

Cyril Höschl:

Kdo je člověk

pomáhající?

Jedno italské přísloví říká, že do žen a do melounů nevidíš. Přesto se ale stále snažíme nejen tu ženskou, ale obecně lidskou povahu i přirozenost rozkrýt. V tomto směru patří mezi naše nejznámější odborníky psychiatr   Cyril Höschl. Ptali jsme se, odkud se v lidech   – a jak ukazuje praxe, hlavně v ženách – bere schopnost i potřeba pomáhat druhým.

Text: Andrej Halada Foto: Jan Šilpoch Čím to je, že ženy jsou ochotny poskytovat pomoc a péči ve větší míře než muži?

I když se to může zdát z dnešního genderového hlediska jako poněkud nekorektní, odpověď spočívá zřejmě v hluboké historii – v tradičním postavení ženy, která v rodině byla spíše pečovatelkou. Muž byl spíše živitelem, případně dobyvatelem či obráncem. Je podle vás pomoc těm druhým – a teď nemyslím nejbližší rodinné příslušníky – záležitostí až vyspělejších civilizací, anebo už je to jev, který lidstvo provází od hlubokého pravěku?

Pomoc druhým není záležitost až vyspělejších civilizací, ale v určité míře je vlastní prakticky celé živočišné říši, ať už v jakékoli podobě. Můžeme sledovat altruismus a určitou solidaritu u slonů, primátů, ale i mnohých ptáků. Nemluvě o takových variantách, jako jsou vyloženě sociální společenství – především hmyz. Je to jenom otázka interpretace a lidské namyšlenosti, jestliže některé bohulibé vlastnosti přičítáme pouze sobě. Měla pomoc bližním v průběhu dějin nějaká důležitá období, či dokonce revoluční změny?

Kulturní antropologové či religionisté by významné etapy, skoky a předěly v dějinách ve vztahu k pomoci bližním určitě našli. Nicméně přírodovědný pohled a priori předpokládá, že tyto vlastnosti jsou v nás do značné míry zakódovány a mají pouze různé fáze, v nichž se projevují. V lidské kultuře přitom hrají důležitou úlohu kodifikace především náboženské. můžeš / číslo 12 - 2011

To jsem se chtěl zeptat: jakou roli hrálo a hraje náboženství? Je západní společnost výrazně ovlivněna křesťanstvím, kde je pomoc bližnímu zásadním prvkem? Anebo jsou muslimové či hinduisté stejní?

Při povrchním pohledu se zdá, že křesťanství vykazuje daleko větší altruismus než ostatní náboženství. Mně se ale jeví, že kupříkladu větší vlídnost, pohodu a submisivitu představuje buddhismus. Mnoho příkladů také ukazuje, že tak imperativní povinnost pomoci bližnímu a služeb hostům, byť cizím, jaké vykazuje islám, v jiném náboženství najdete jen stěží. Takže jakékoli rychlé a paušalizující závěry nejsou v tomto případě na místě. Obecně lze říci, že náboženství jako kodifikovaná etika hraje z hlediska poskytování pomoci bližnímu naprosto zásadní roli. Na druhou stranu ale nelze zapomínat, že určité zábrany v použití agrese a naopak sklony k altruismu jsou nám dány biologicky a vykazují je i jedinci, na které náboženství vliv nemá, případně má jen zanedbatelný. Jednotlivá náboženství se mezi sebou také liší – ale neřekl bych, že v sumárním výsledku. Rozdíly mezi náboženstvími jsou markantní spíše v různých historických etapách. Například křesťanství prodělalo v tomto směru dramatický vývoj, který islám ještě zdaleka nemá za sebou. Říkáte, že sklony k altruismu i agresi jsou nám dány biologicky. V jedné studii jsem se také dočetl, že v každé společnosti se nachází určitý počet těch, kteří mají zvýšený talent či schopnost k tomu, aby poskytovali pomoc. A byly tím myšleny hlavně ženy. Je vůbec možné být obdařen „genem pomoci“?

Tohle je velmi zapeklitá otázka. Z hlediska sociobiologického skutečně můžeme uvažovat o jakémsi „genu“ pro páchání dobra

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

15

Obecně lze říci, že náboženství jako kodifikovaná etika hraje z hlediska poskytování pomoci bližnímu naprosto zásadní roli.

či pro altruismus a mapovat jeho různé varianty a frekvenci jeho výskytu. Obávám se však, že celá věc je přece jen poněkud složitější – souvisí s utvářením jakýchsi rovnovah v evolučně stabilních strategiích chování, mezi něž altruismus nepochybně patří. Píší o tom například evoluční biolog a genetik John Maynard Smith nebo zoolog a biolog Richard Dawkins. Dawkins, Smith a další autoři poukazují na to, že výskyt každého chování v populaci je modifikován jeho úspěšností. Za všechny jeden příklad z živočišné říše, konkrétně u papoušků. Dawkins cituje případ jednoho druhu papoušků, kteří udržují nízkou prevalenci klíšťové encefalitidy tím, že si vyzobávají klíšťata, a na místech, kam jedinec nemůže, například na hlavě, si je vyzobávají navzájem. Pokud se v jejich populaci rozšíří sobectví, neochota obsluhovat druhé, začne jejich populace hynout na klíšťovou encefalitidu. Což je selekční tlak, který za určitou hranicí učiní péči o druhé opět výhodnou a selektovanou vlastností. Tím se opět začne šířit altruismus. V altruistické společnosti však může být natolik výhodné být sobcem – tedy být sám opečováván bez vlastního přičinění –, že se opět začne šířit sobectví. Poměr sobců a altruistů se nakonec ustálí na určité rovnováze, což je onen „stabilní“ poměr vlastností, jež v přírodě pozorujeme. Týká se to přitom nejenom altruismu, ale i agrese, nevěry a podobně. Pokud jde o výchovu: Je potřeba vést děti odmalička ke schopnosti pomáhat, anebo se altruismu může naučit člověk i v dospělosti?

Altruistickému chování se nelze úplně naučit, přesto je výchova nepochybně velice důležitá. A je s ní potřeba začít v raném dětství. Agrese dospělých totiž začíná trháním nožiček mouchám v útlém věku. můžeš / číslo 12 - 2011

�

16

Téma: Kdo jsou ti, kteří pomáhají

Vrozená vloha, tedy geny, pokud o ní � vůbec uvažujeme, má spíše vliv modifiku-

info

jící – nastavuje pravděpodobnost, s jakou jsme schopni výzvy prostředí zvládnout a určité chování si osvojit. Prakticky to znamená, že u vrozeně psychopatických nebo sociopatických osobností je výchova téměř neúčinná. Naopak u těch, kteří mají „shůry dáno“, platí: chytrému napověz, hloupého trkni.

Kdo je Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych. Psychiatr, vysokoškolský pedagog, popularizátor vědy. Nar. 12. 11. 1949, od roku 1974 působí v Psychiatrickém centru Praha (dříve Výzkumný ústav psychiatrický), jehož je od r. 1990 ředitelem.

Trochu z oblasti sociálního inženýrství: lze lidi vychovat do podoby ideálních tvorů, kdy každý bude ochoten pomáhat těm druhým?

Odpovím velice jednoduše: lidi lze vychovávat, ale nikoli definitivně vychovat. V tom je veliký rozdíl.

Zároveň je přednostou 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Působil i ve funkci děkana a proděkana 3. LF UK. Byl a stále je členem různých vědeckých rad a společností. Je autorem několika stovek odborných článků, autorem i spoluautorem desítek knih a publikací na téma psychiatrie.

Existují společnosti a civilizace, které jsou známé svou nadprůměrnou mírou péče o nemocné, slabé nebo staré?

Na rozdíl od některých expertů na tuto otázku se nedomnívám, že by mezi společnostmi a civilizacemi byl v tomto směru nějaký zásadní rozdíl. Rozdíl je spíše ve vizibilitě, čili viditelnosti určitého přístupu k bližním, než v jeho skutečném obsahu. A navíc to, co určité kultury mají „na displeji“, bývá často kompenzováno kontrastem, na který přijdeme, když se s tou kterou kulturou seznámíme důvěrněji. Například v kontrastu s českou švejkovskou povahou některé povahy asijské působí jak neobyčejně příjemně, usměvavě, vlídně a pohodově, tak ale zároveň i krutě a nesmlouvavě. Jeden kolega kdysi správně upozorňoval na to, že když jdete po japonském městě, tak se kolemjdoucí usmívají, nevrážejí do sebe, klaní se, omlouvají. Jsou zdvořilí až submisivní. Ale když demonstrují, házejí po sobě Molotovovy koktejly a neznají slitování. Naproti tomu u nás se k sobě chováme v každodenním styku jako sprosťáci, vrážíme do sebe, neomlouváme se, nikomu se neklaníme. Ale když demonstrujeme, tak voláme „máme holé ruce“. Takže v sumárním výčtu se od sebe kultury tím, co je vidět, výrazně liší. Ale součet je nakonec stejný. Hraje z hlediska sociálního cítění nějakou roli inteligence?

Ta rozhodně žádnou roli nehraje. Skoro bych řekl, že úměra mezi inteligencí a alt­ ruismem je do značné míry spíše nepřímá.

Za svoji práci byl mnohokrát oceněn doma i v zahraničí. Od roku 1976 je ženatý, má čtyři děti a pět vnoučat.

Motivace k altruistickému chování mohou být velice různé. Jak u bohatých, tak i chudších. Část z nich dává svou dobrotivost najevo a snaží se tím vylepšit svůj vnější obraz, část si tím kompenzuje do značné míry špatné svědomí – někteří se skutečně snaží „vykoupit hřích“, což bývá časté u boháčů na sklonku jejich kariéry. Ale ve všech vrstvách jsou jistě i ti, kteří mají naprosto čisté a nezištné úmysly; nejde jim o nic jiného než o dobro jednotlivce, nebo dokonce i celých skupin či společenství. Dovedu si proto představit, že někdo chce svými počiny zlepšit zdravotní stav společnosti, tedy její prosperitu, jiný chce zlepšit stav životního prostředí (v němž sám žije, což jaksi umenšuje altruistický náboj jeho investic, nicméně i tak). Nebo že mu jde o nápravu

věcí veřejných, například odstranění korupce, která je sociální rakovinou a má smysl do jejího potlačení investovat. Vy sám – setkáváte se často s lidmi opravdu pomáhajícími? Co je ve vašich očích spojuje?

Setkávám se s nimi asi s takovou frekvencí jako kdokoli jiný, kdo se pohybuje ve zdravotnictví. V naší kultuře jim často bývá společná právě vazba na nějakou církev. Bývá to i určitá odtažitost ve vztahu k majetku a k penězům, často i osobní zkušenost – buď vlastní, či z blízkého okolí – s nějakým větším utrpením. Anebo prostě to, že zklamání a jistá nenaplněnost vlastního života našly v pomoci bližním alternativu, jež dává životu smysl. 

Říkávalo se, že chudší lidé jsou paradoxně více nakloněni se podělit i o to málo, co mají, zatímco bohatí rozdávají neradi. Je to pravda?

Dělá to na mě také takový dojem. I s ohledem na to, na co jste se ptal v předchozí otázce a co jsem vám odpověděl. Ale dokázat to samozřejmě nemohu.

Myslíte, že velmi bohatí lidé dnes dávají na charitu ze zištných důvodů? Že si chtějí vylepšit image, případně vykoupit „hřích“ svého nadměrného bohatství? můžeš / číslo 12 - 2011

Altruistickému chování se nelze úplně naučit, přesto je výchova nepochybně velice důležitá. A je s ní potřeba začít v raném dětství. Agrese dospělých totiž začíná trháním nožiček mouchám v útlém věku.

18

karel šiktanc:

Tři adventní pozn S klasikem moderní české poezie a dvojnásobným laureátem Ceny Jaroslava Seiferta, kterou uděluje Nadace Charty 77, Karlem Šiktancem jsme se sešli v podzimně pošmourném dni proto, abychom získali zamyšlení člověka, který zná všechny chutě života, včetně té velmi hořké. Foto: Jan Šilpoch

Nejprve o životě Připadá mi, že jsme se ocitli v čase nějakého hrabivého sbírání těkavých zážitků, jejichž cena je půlvteřinová. Tu na nás vyskočí senzační a neopakovatelná nabídka nějakého zboží, tu nás lákají na nevídanou podívanou, jinde vykukuje nahé dívčí pozadí a tvrdí, že ví, co je láska. A co pak z toho všeho zbude? Nic. Horlivý, těkavý, uměle zrychlený život mě vede k úvaze – a netvrdím, že stejný pocit má i můj vnuk – jestli ještě víme něco o chvilce spočinutí. Život v pravém slova smyslu, to je klidný pohled do přírody, kontakt s uměním, čas na rozhovor, třeba i důležité mlčení a ticho. A pak – když se pohybujete normálně v tramvajích a vlacích, najednou si uvědomíte, jako by bylo málo času i na vstřícnost, na pochopení obtíží druhého, na prostou

můžeš / číslo 12 - 2011

lidskou ochotu. Snad proto přibývá nehoráznosti. Nedávno se mi stala docela drsná příhoda. Stojím na chodníku u Masarykova nádraží a najednou do mě zničehonic strčí takový mohutnější pětatřicátník a povídá: „Ještě jednou do mě vrazíš a já tě zabiju!“ Chápete? Člověka v té chvíli nemrazí z fyzického útoku, ale hlavně z hrozivé ne­ omalenosti, svobody bezohledných hulvátů. Vždyť dát dneska přednost ženě ve dveřích je skoro společenský prohřešek. Jednou jsem tak, po staru, pustil dívku a ona: Já se vás o nic takového neprosím! Atmosféra neslušnosti a neúcty tak mnoho protiřečí našemu docela bohatému mate­ riálnímu životu, dostatku všeho a všude, že se až lekám. Jak na tom pak na ulici mohou být lidé s postižením nebo starší, opravdu nemocní? Když zkrátka mezi lidmi nejiskří aspoň trochu radosti a pochopení, když nemáme čas ustoupit druhému, pak přijdete domů a smutku se neubráníte.

O lásce Láska je především docela těžká práce. Nebo jinak – buď umíte do své lásky vkládat všechno, co můžete, a nečekat přitom nic, nebo do lásky přinášíte lenost a povrchnost. Nedostanete také nic, a ještě k tomu vás před zrcadlem napadne: A co jsem čekal? Tahle moje životní, chcete-li, pravda, neplatí jen o lásce mezi mužem a ženou, ale o každém citovém vztahu k druhému. Platí mezi dětmi a rodiči, mezi opravdu nezištnými pečovateli a postiženými, mezi skutečnými přáteli. Když skutečně někoho milujeme,

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

19

námky

Básník karel Šiktanc je skvělým znalcem svého města. I koutů, které přes svůj půvab v bedekrech nenajdete.

Udělování cen je v Nadaci Charty 77 vždy spíše komorním setkáním. Už proto, že vždy je dostávají lidé, jejichž práce daleko přesahuje jeden okamžik.

najednou bychom chtěli být jako on. Předmět naší lásky se nám stává ideálem, to je znamení, že jde opravdu o lásku. Obětavost je ženského rodu. Dnes je až trochu o strach, že žena je měřena spíš profesionálním úspěchem a kariérou než uměním takového kouzla. Tím vůbec neposílám ženy k plotně, ale jen připomínám, že jsou nenahraditelné právě pro svou schopnost nést tíhu svých lásek, manželství a mateřství. A ještě něco je důležité – tajemství našich žen. Celý život po něm pátráme, ale nikdy se nedopátráme. Skvělé, protože žena a láska bez tajemství, bez trochy neurčitosti, není přitažlivá.

info

O poezii

Kdo je Karel Šiktanc

Tajemství poezie je její největší silou a nezrušitelnou zárukou její věčnosti. Tím nemyslím svoji tvorbu, ale poezii jako nepřetržitý sled nových a objevných pohledů na zdánlivé banality. Myslím, že poslední člověk na Zemi jednou vydechne s nějakým výstižným veršem na rtech, o kterém si myslel, že jej dávno zapomněl. K tajemství poezie také patří, že se ji nikdy dokonale nenaučíte. Doma se mi smějí, když každý den v deset sedám ke stolu a nejméně tři hodiny se pokouším psát. Říkám pokouším, protože nikdy, opravdu nikdy nevím, jak to dopadne. Bílý papír přede mnou není nic jiného než velká nejistota, která

Český básník, textař a scenárista. Narozen 1928. V 60. letech minulého století šéfredaktor nakladatelství Mladá fronta. Po roce 1968 umlčen. Pracoval v různých příležitostných profesích. V roce 1989 zvolen předsedou Obce spisovatelů. Kromě básnické tvorby se věnoval práci pro rozhlas a televizi. Proslulé jsou jeho knihy pro děti. Dvakrát získal Cenu Jaroslava Seiferta (1989, 2011), v roce 1999 Státní cenu za literaturu. Obdržel rovněž mnoho dalších ocenění a prémií. V roce 2010 mu prezidenta republiky udělil medaili Za zásluhy.

čeká na můj um nebo neum. A vůbec mě v té chvíli nezajímá, zda se moje poezie vůbec k lidem dostane. To je dnes mimochodem velký otazník. Nejen pro nepřehledný knižní trh. Ale – a nemohu to jinak říct – poezie vyžaduje jistou námahu i od čtenáře. Nedávno mne oslovila v nemocnici mladá lékařka s prosbou o autogram do mé nejnovější sbírky Nesmír. Lékařka! My si o nich myslíme, že je zajímají jen peníze. Poezie dnes má obrovskou konkurenci ve všem, co se nabízí k zábavě bez námahy. Dostali jsme se s básničkami do stejné nevýhody jako vážná muzika, jako balet, jako náročná výtvarná tvorba. Přesto – a stokrát se nestačím divit – se znovu a znovu objevují čtenáři a poezie žije. Hezké Vánoce vám všem a najděte si čas na poezii. Nikdy není ztracený!  Mezititulky a záznam: zj Delší verze na www.muzes.cz můžeš / číslo 12 - 2011

20

Výhledy

Rozhlédni se,

vždyť můžeš! Pohled na přírodu z vyvýšeného místa přináší   potěšení snad každému člověku. Vozíčkáři to   ale nemají například s návštěvami rozhleden jednoduché. Jak si v tomto případě poradit?

Přesně tento pohled se vám naskytne ze silnice č. 281 Sobotka–Újezd pod Troskami, kousek od Mladějova.

Text a foto: Andrej Halada

V

České republice je v současnosti okolo tří stovek rozhleden. V Čechách a na Moravě je krajina malebná i proměnlivá, z rozhleden je na co se dívat. Jenže spojení vozíčkář + rozhledna spolu zrovna neladí. Na rozhlednu vedou schody, dokonce hodně schodů, a to je problém. A bezbariérových rozhleden je u nás minimum. Znamená to tedy, že handicapovaní jsou automaticky ochuzeni o velkolepé pohledy do kraje? Nikoliv. V redakci Můžeš jsme si řekli, že připravíme seriál článků, ve kterých budeme představovat místa, která jsou dobře dostupná pro vozíčkáře, a zároveň je z nich atraktivní výhled do kraje, na přírodu. Tento článek je tedy jakýsi pilotní díl, který by měl celou sérii uvést.

I pod rozhlednou je vidět Bezbariérových rozhleden je málo nejen u nás, ale i ve světě, protože taková stavba je drahá. Bezbariérovost znamená téměř automaticky nutnost výtahu, a ten lze postavit především ve zděných stavbách. Zatímco běžná kovová nebo dřevěná rozhledna stojí několik milionů, ta s výtahem bývá mnohomůžeš / číslo 12 - 2011

Až do vrcholových partií Krkonoš, na vyhlídku k mohyle Hanče a Vrbaty, do výšky 1400 metrů, může vozíčkář dorazit. Jde dokonce o jednu z vyznačených tras projektu Krkonoše bez bariér.

násobně dražší. Rozhlednová věž s výtahem má pak i více funkcí: slouží jako televizní vysílač, může v ní být restaurace atd. Výtahem se vozíčkář dostane na rozhlednu na pražském Petříně, jezdí se i na Žižkovskou věž, a také na věž Staroměstské radnice (budeme se jimi v našem seriálu zabývat). Další rozhledna s výtahem je Karasín na Českomoravské vrchovině poblíž Bystřice nad Pernštejnem. Tím ale výčet pomalu končí, protože třeba na věži na Pradědu sice také jezdí výtah, jenže se k němu autem nesmí a je potřeba zdolat i schodiště do budovy. Ohlášena byla stavba bezbariérové rozhledny v military kempu Radarka u Koněšína na Třebíčsku; k osmnáctimetrové rozhledně povede z hlavní budovy třicetimetrová lávka, vozíčkáři se až na vrchol dostanou výtahem. Lepší situace je zatím v sousedních západních zemích, kde vznikly i unikátní bezbarié­

Ideální výhledové místo pro vozíčkáře – přímo pod rozhlednou Boiika na Pardubicku. Výhled je úplně stejný jako z rozhledny.

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

rové projekty. Snad nejznámější je stezka nad korunami stromů spojená s rozhlednou v německém Neuschönau, v Bavorském lese (neboli na Šumavě). Kdo se chce zase podívat z bezbariérové rozhledny na Krušné hory, ten musí také zamířit do Německa: na rozhlednu Krále Alberta na vrchu Spiegelwald, který leží severozápadně od Klínovce u města Aue ve výšce 728 metrů. Věž byla postavena v roce 1999 a nahoru jede výtah. Na některé české rozhledny se sice návštěvník na vozíčku nedostane, to ale neznamená, že místo samo je pro něj nepřístupné a neposkytne mu dobrý výhled. Typickým příkladem rozhledny, na kterou vlastně netřeba vůbec vystupovat, protože už od jejích základů je výborně vidět, je Boiika na okraji Železných hor v Pardubickém kraji. Stojí v otevřené krajině volně se svažující do Polabí, lze sem pohodlně přijet autem, přímo pod rozhlednu dojede vozíčkář po kameny vydlážděné cestě. Dalším příkladem je třeba vrch Kozákov nad Českým rájem, kde ve výšce 744 metrů stojí od roku 1995 kovová rozhledna. Pro vozíčkáře je sice nedostupná, ale v jejím okolí je několik míst, která nejsou vzdálena od parkoviště, a je z nich vynikající výhled do kraje. I vozíčkář kupříkladu dojede na blízkou louku, ze které startují paraglidisté a odkud se otevírá krásné panorama české krajiny s hradem Trosky v popředí. A samozřejmě existuje v Česku velké množství míst, ze kterých je prostě dobrý výhled: jsou na vrších i v jen mírně zvlněné krajině, hlavní ale je, že výhledu nebrání terénní vlny ani stromy. Hezké výhledy bývají samozřejmě v horách a kupříkladu ty naše nejvyšší, Krkonoše, začínají být k handicapovaným turistům vstřícnější. V rámci projektu Krkonoše bez bariér tu existuje i 10 turistických tras značených pro vozíčkáře, z nichž většina nabízí i krásné vyhlídky.

tech, o kterých se turistické knížky příliš nezmiňují. Jsou totiž přímo na silnicích nebo v jejich bezprostřední blízkosti. Dostat se v případě handicapovaného do přírody znamená v drtivé většině případů jet autem. A právě při jízdách autem narazíte na mnoha cestách v Česku na nádherná místa, kde vidíte daleko do kraje. A kde lze na chvíli zastavit.

21

V některých jižních zemích, kde je při turistických výletech vhodné půjčit si auto – např. na Kanárských ostrovech, existují přímo celé trasy, které nabízejí pohledy zcela adekvátní těm rozhlednovým. I v Alpách najdeme mnoho vyhlídkových silnic, kde jedete desítky minut a můžete se jen kochat. Na některých zvláště atraktivních místech pak bývají parkoviště, a netřeba vystupovat z auta – stačí jen sedět a dívat se. Pro turistu bez handicapu jistě poněkud bařtipánský způsob užívání krajiny, v případě vozíčkáře ale zcela pochopitelný. V Česku sice nenajdeme silnice podobné těm alpským, ale některá místa na šumavských, krušnohorských či podkrkonošských cestách takové vyhlídky rovněž nabízejí. I některé z těchto míst a tras bychom rádi představili. A opět můžeme už teď anoncovat jeden stručný tip na cestu: je jím trasa vedoucí ze Semil přes Vysoké nad Jizerou do Kořenova a pak až pod jizerskohorský Bukovec. Klikaticí se silnice odkrývá na mnoha místech dobré výhledy na Krkonoše i na Jizerské hory a je z ní dobře vidět i část Českého ráje. Jestliže herec Luděk Munzar v populárním seriálu České televize z přelomu tisíciletí Rozhlédni se, člověče, uzavíral vždy svá putování sloganem: „Vzhůru na rozhledny, jasná jitra a pěkný výhled…,“ tak pro naše potřeby bychom si toto pozdravení mohli upravit: „Vzhůru za výhledy, jasná jitra a cesty bez překážek.“ 

Kdo jezdí, není bařtipán Mnoho dobrých vyhlídkových cílů v Česku pro handicapované však najdeme na mísmůžeš / číslo 12 - 2011

22

Nejtěžší hodina

Tomáš Pohanka:

Kousání

všedních dnů Tomáš Pohanka říká, že jeho příběh o tom, jak se ocitl na vozíku a jak na něm už patnáct let žije, je docela běžný. Jenže žádný lidský příběh není psaný přes kopírák. Navíc Tomáš o sobě dokáže mluvit s velkou upřímností a otevřeností. Text: Andrej Halada Foto: Petr Sýbek Jak jste se ocitl na vozíku?

Bylo to po úrazu při lezení v italských Dolomitech v červnu 1996. Uklouzl jsem na sněhu při sestupu v místě, kde se nejistilo. Šlo o vaši lezeckou chybu?

Byla to chyba moje a chyba nedostatečného vybavení. Jako chudý student jsem si koupil lezačky, tedy speciální boty na lezení po skalách, a na turistické boty mi nezbyly peníze. Při sestupu jsem šel v ošlapaných vojenských kanadách. To byl asi problém, když mi to uklouzlo. Co následovalo, jak běžely první dny a týdny?

Nejdříve mě převezli vrtulníkem do nemocnice v Bolzanu. Tam mě stabilizovali, našli mi krev v hlavě a v plicích. Taky mě operovali – měl jsem nestabilní frakturu Th10–Th12 spojenou s přerušením míchy, rozdrcený obratel C5, což ale byla stabilní fraktura jen s lehkým porušením míchy. Takže horní část těla mi funguje dobře. Po týdnu následoval převoz sanitkou do nemocnice v Českých Budějovimůžeš / číslo 12 - 2011

cích, kde jsem prošel traumatologií a rehabilitací s občasnými návštěvami na urologii. Dál asi šest týdnů v Kladrubech a v květnu 1997 jsem byl zase v normálním světě. Jaké bylo zařazení do toho normálu?

V době úrazu jsem studoval ČVUT, Fakultu elektrotechnickou, chtěl jsem se tedy na školu vrátit. Jenže jsem se vrátil na vozíku – na Strahovské koleje, které byly v roce 1997 bez bezbariérových záchodů a sprch. Přišel jsem z nemocnic a rehabilitačních ústavů, kde je vše přizpůsobeno postiženým a jedná se s nimi v rukavičkách. A najednou musíte kousat realitu všedních dnů, kdy si nemůžete ani normálně dojít na záchod. Také jsem měl záněty močových cest, prostě ty běžné věci, jimiž si prošel každý člověk po úrazu míchy. Jak jste to zvládal po mentální stránce? Vnitřně se s takovou změnou člověk určitě nevyrovnává rychle.

Psychicky jsem na tom byl špatně a ten stav trval zhruba půl roku. Právě na začátek návratu na vysokou školu si vzpomínám jako na asi nejhorší období. Spoustu lidí, o kterých jsem si myslel, že jim na mně záleží, jsem od té doby neviděl nebo se chovali jen

jako náhodní kolemjdoucí. Ale zase to mělo klad, že se oddělilo zrno od plev. Co vás v tu chvíli drželo nad vodou?

Na strahovském pokoji jsem po návratu žil s přítelkyní, která mi hodně pomáhala. Po půl roce jsme se sice rozešli, ale jsem jí vděčný za ten nejhorší půlrok v mém životě, kdy byla se mnou. Díky čemu se situace posléze zlepšila?

Je to možná paradoxní, ale stejně jako se mi při sportu přihodil úraz, sport mě částečně zase dokázal dostat nahoru. Hlavně plavání a lyžování na monoski. Dost mi pomohl i počítač a – někdo se může divit – hraní počítačových her po síti. Za computerem je totiž jedno, jestli sedíte na židli nebo na vozíku. Před úrazem jsem sice k počítačům moc netíhnul, ale po něm mi prakticky nic jiného nezbylo. Byl jsem členem strahovské počítačové a síťové komunity, což mi vyplňovalo čas a bylo to dobré i z hlediska sociálních kontaktů – potkal jsem nové lidi. Přes hraní her jsem se dostal k tomu, jak počítač funguje, jak pracuje v síti, a začal jsem se touhle sférou zabývat detailně. Teď mě počítače dokonce živí, starám se o ně na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Vrátily se pak ještě ty těžké chvíle?

Asi dva roky po úrazu. Jezdil jsem tehdy často s olomouckou Fakultou tělesné výchovy a sportu na monoski do Jeseníků, a protože jsem to moc neuměl, řešil jsem vše silou. Přetížil jsem si při lyžování šlachy na obou rukou tak, že jsem s nimi skoro nemohl hýbat. Strávil jsem tehdy opravdu bolestivý rok na posteli doma. Starali se o mě rodiče a za to jim patří můj nezměrný dík. I když jsem ale ležel s ochrnutýma nohama a bolavýma rukama na posteli, věděl jsem, že jednou zase budu jezdit na vozíku a budu

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

23

info Kdo je Tomáš Pohanka Narodil se v roce 1974. V roce 1996 utrpěl úraz, po kterém je na vozíku. Od roku 1992 studoval na ČVUT, školu dokončil v roce 2002. Byl také jedním ze stipendistů Konta Bariéry. Od roku 2006 pracuje na Jihočeské univerzitě jako správce sítě. Je ženatý, s manželkou mají dvojčata.

vrátil se s ostatními do autobusu a život by pokračoval tímhle směrem. Ale smysl to asi nemá. Zkuste charakterizovat váš život před úrazem a dnes.

Byl jsem dvaadvacetiletý kluk a snažil jsem se co nejvíc užívat života. Urvat, co se dá. Lezl jsem po horách, trávil jsem týdny na kole a jezdil po Evropě. Dneska bych to nazval horečnatým štvaním za zážitky. Myslel jsem si, že o tom život je. Třeba ano, ale na vozíku už to v takové míře dělat nejde. Člověk se přeorientuje na něco jiného – ovšem pak jde o to, zda v tom také najde uspokojení. Dneska je můj život usedlejší. Sportuju rekreačně, protože mě to baví a cítím se při fyzické námaze dobře. Otázka je, jak mnoho je tato změna způsobena životem na vozíku anebo zda to přijde samo s postupujícím věkem. Je mi třicet sedm a svůj život bych bez uzardění pojmenoval „klidné vody“. Mám práci, která mě baví, můžu sportovat, mám fungující zdravou rodinu, přátele. Co víc může člověk chtít? Mimochodem: rodina – je větší životní změnou úraz, nebo manželství a narození dětí?

Je to možná paradoxní, ale stejně jako se mi při sportu přihodil úraz, sport mě částečně zase dokázal dostat nahoru.

mít alespoň ruce zdravé. To mě taky drželo nad vodou.

Větší změnou byl úraz. Díky mé ženě byl přechod vztah–svatba–rodina–děti přirozený a nenásilný. Byl to vývoj, jaký asi zažije každý průměrný muž.

Bylo pro vás těžké sehnat zaměstnání?

A v čem člověka změní věk?

Pokud člověk na vozíku nebydlí ve větším městě, má to poměrně obtížné. Tím nemyslím sehnat státem dotovanou práci z domova. Samozřejmě je obrovská výhoda, když člověk něco umí. V případě vozíčkáře je na prvním místě právě ta práce s počítačem – tím ale myslím něco víc než psaní ve wordu a klikání na internetu. Je to ovšem někdy začarovaný kruh, protože nejvíce věcí se člověk naučí až ve chvíli, kdy už práci má a musí v ní řešit nové úkoly. Kolikrát jste si za těch patnáct let říkal: co by bylo, kdybych tenkrát…? A má vůbec smysl si to říkat?

Občas si kladu otázku, jakým směrem by se můj život ubíral, kdybych tenkrát nespadl,

Vážím si normálních věcí, jako je třeba to, že přijdete z práce a čeká vás usměvavá rodina. Změna se projevuje i v tom, že mě už nelákají extrémní sportovní věci. Například o prázdninách 2010 jsem vyjel s kamarádem na handbiku na Dachstein ke spodní stanici lanovky, kam až vede silnice. Ale už jsem cítil, že to pro mě úplně není. I když možná ještě něco zkusím, abych si dokázal, že nejsem tak starej. Po čem ještě toužíte?

Mám touhy jako postavit vlastní dům, možná mít trochu lepší práci… Myslím, že na tyhle touhy ale vozík vliv neměl, měl bych je asi jako zdravý. V zásadě se mám moc dobře. Jsem takový spokojený paraplegik.  můžeš / číslo 12 - 2011

Nová kolekce elektrických vozíků 6000

EDGE

Nová verze exteriérového vozíku R4000. Tento model je vybaven novými čtyřpólovými motory s nižší spotřebou energie a revolučním systémem odpružení pro komfortní jízdu

Vozík se středním náhonem střední rozměrové třídy vhodný do zpevněných exteriérů a excelující v interiéru

Robustní vozík se středním náhonem pro použití v interiéru a exteriéru

Populární exteriérový vozík se zadním náhonem vhodný do všech terénů

Pro Vás dodává

Zažádejte si u nás o nezávaznou předváděcí jízdu v místě bydliště zdarma!

Vše plně hrazeno ze zdravotního pojištění

ATHAMAS s.r.o., Na Vyhlídce 239, 252 29 Dobřichovice, tel.: 605 217 660, email: [email protected], web: www.pride.cz

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

25

Půjčování pomůcek

Kvalita

za slušnou cenu O řadu kompenzačních pomůcek žádáme zdravotní pojišťovny. Přesto je někdy lepší, nebo dokonce nezbytné využít služeb půjčoven. Důvody mohou být různé, často finanční. Naštěstí je z čeho vybírat. Text: Radek Musílek Ilustrační foto: Erik Čipera

O

bčas potřebujeme určitou pomůcku jen na přechodnou dobu a nevyplatilo by se investovat do pořizování vlastní. Stojí to čas i peníze. Jindy si chceme něco vyzkoušet, než si to pořídíme. A často nám půjčovna vytrhne trn z paty, když se vlastní pomůcka rozbije a my čekáme na opravu nebo dodání nové. Při pohledu na internet zjistíte, že půjčování kompenzačních pomůcek se věnuje poměrně velký počet firem a organizací v různých koutech republiky. Obvykle se jedná přímo o prodejce pomůcek, kteří rozšiřují své služby. Nebo takto pomáhají neziskové organizace i poskytovatelé sociálních služeb. Půjčit si přitom lze téměř všechno. Od chodítka přes vozík až po postel. Stačí do vyhledavače napsat „půjčovna kompenzačních pomůcek“ nebo se na www. helpnet.cz podívejte do sekce Pomůcky. Pokud nemáte internet doma, zeptejte se svého lékaře. Hledání by mu nemělo zabrat víc než několik minut. Poradit vám mohou i v prodejnách zdravotních pomůcek.

za den. Také je třeba připočíst příplatek za dopravu postele, který se může pohybovat až kolem patnácti set korun. V obdobných denních sazbách se pohybují i různé zvedáky a schodolezy. Zákazník přitom někdy skládá i vratnou zálohu. Naopak k nejlevnějším patří pronájmy drobnějších pomůcek typu antidekubitní podložka, toaletní židle nebo chodítko. V těchto případech vystačíte i s pětikorunou za den. Jakousi střední cenovou třídu pak představuje klasický mechanický vozík. Ten se dá půjčit přibližně za dvacku na den. Podle sociální pracovnice Kamily Zábojové ze spolku Trend vozíčkářů Olomouc jsou

lidé často mile zaskočeni cenovou dostupností jejich půjčovny. „Určitě na tom nevyděláváme, i když poptávka značně převyšuje nabídku. Největší zájem je o schodolezy, které máme jen dva.“ Nejen podle zkušeností z Hané se dá vypozorovat sezonní zájem. Jakmile je venku hezky a sucho, lidé víc opouštějí své domovy. „Rodiny si třeba hodně půjčují vozíky, aby mohly vyrazit na výlet se svými nepohyblivými příbuznými. U nás je takovou oblíbenou akcí Flora Olomouc,“ dodává Kamila Zábojová. Pozitivní zprávou přitom je, že většina lidí se k zapůjčeným věcem chová slušně.

Auto je také pomůcka Když se vám rozbije polohovací postel, máte se kam obrátit. Co dělat v případě poruchy automobilu? Zatímco člověk bez postižení ani netuší, že se dá půjčit postel, auto si pronajme bez problémů. U vozíčkářů je tomu úplně naopak. Ačkoliv v západních zemích některé autopůjčovny nabízejí ruční řízení, u nás tomu tak není. Dokonce ani u týchž firem. Zavedení této služby od příštího roku plánuje autopůjčovna Eurocar Hradec Králové. Pokud tuto službu někdo nabízí už nyní, dobře ji utajuje. Jediné snadno vyhledatelné půjčování automobilu na ruční řízení tak poskytuje Svaz paraplegiků. Nabízí upravenou Škodu Fabii Combi. Více informací najdete na www.czepa.cz/pujcovani-auta/. Vzhledem k tomu, kolik řidičů-vozíčkářů existuje, jedno auto pro celou ČR není vskutku mnoho. Skoro každý přece občas potřebuje nechat vozidlo v servisu. Jak těch několik dní zvládnout bez auta? Nehledě na nechodící zahraniční návštěvníky, kteří by se třeba po naší zemi rádi povozili půjčeným autem sami. 

Ceny bývají slušné Ceny za půjčení jsou různé, ale nebývají přehnané. To platí především u neziskových organizací. Dlouhodobější zápůjčka vyjde v přepočtu na den levněji. Nejnákladnější je zapůjčení polohovací postele. Zde se půjčovné pohybuje od osmnácti po padesát korun

Půjčit si schodolez nebo jinou pomůcku není tak problematické jako zapůjčení auta na ruční řízení. můžeš / číslo 12 - 2011

26

Nové zahraniční technologie

Budoucnost

osobní mobility Japonsko je země pracovitých lidí (také jediná, která má ve slovníku výrazy pro smrt a sebevraždu z přepracování), ale stále více se potýká se stárnoucí populací. Není tedy divu, že se na své seniory a handicapované velmi zaměřuje. A protože je to země robotiky a technologie, nebojí se využívat jakýchkoli inovací, aby ulehčila od těžkostí postižení nebo stáří. Text: Štěpán Beneš Foto: Archiv

O

 japonském exoskeletu, tedy vnější kostře, který podporuje chůzi elektrohydraulickým aparátem, byla již v této rubrice řeč v souvislosti s podobným zařízením společnosti REX Bionics. Zařízení, vyvinuté původně pro japonské zdravotní sestry pro přenášení pacientů, umí doslova rozchodit vozíčkáře, případně může pomoci lidem, kteří se potýkají s nedostatečnou silou ve svalech. Země vycházejícího slunce je ale podobných nápadů plná. Několik dobrých konceptů pro budoucnost lidské mobility přinesla společnost Honda. Ve všech jsou využity systémy a patenty, které si společnost zkouší již od roku 1999 a které jsou mimo jiné využity i v první linii robotiky – u samostatného robota Honda Asimo. Ten je nekorunovaným králem v napodobení lidské chůze a stability.

i příčně nainstalovanými kolečky schopnými pohybu do boku a diagonálně. Jak je možné, že takto úzké a vysoké zařízení stojí stabilně na místě, když je navíc vespod kolo? Odpověď je prostá: princip podobný gyroskopu. U3-X využívá stejné sofistikované technologie jako vozítko Segway, na které nastoupíte a pokyny k pohybu mu dáváte pouze nahý-

Vozítko ve tvaru číslovky Mezi nejlepší koncepty patří velmi zvláštní vozítko s koncepčním kódem U3-X. Jedná se vlastně o malé zařízení zhruba velikosti příručního zavazadla ve tvaru číslice 8. Je lehké a snadno přenosné, což neubírá nic z jeho funkčnosti. Váží pouze necelých 10 kilogramů. Přestože je poměrně úzké, stojí stabilně na místě, pokud je tak postavíte. Dolní disk „osmičky“ ukrývá kolo tvořené nejen běhounem určeným k pohybu vpřed, ale můžeš / číslo 12 - 2011

Produkty společnosti Honda jsou určené k podpoře aktivního užívání dolních končetin k vyšší fyzické zátěži třeba v zaměstnání.

báním dopředu, případně do stran a vzad. Navíc se na místě samo vyrovnává. Přesný popis fungování tohoto samovyvažovacího systému není dostupný, jedná se o předmět obchodního tajemství. V horním disku ukrývá U3-X na obě strany výklopné sedátko a dole zase malé šlapky na pohodlné usazení nohou. Sledovat, jak to celé dohromady funguje, se směle vyrovná sledování baletního představení. Uživatel si své osobní vozítko přinese podobně jako malý diplomatický kufřík. Postaví je na zem a do stran z něj roztáhne úhlednou anatomickou sedačku a šlapky na nohy. Pohodlně se usadí a nohy zvedne ze země, přičemž vozítko stále stojí rovně. Do pohybu se dá pouze neznatelným nahnutím se do směru, kterým by se rád vydal. O spolehlivost směru a rychlost pohybu se postarají citlivé senzory. Díky chytré konstrukci dolního kola se lze přirozeně pohybovat v jakémkoliv směru bezpečně a ladně. Autonomie systému má jednu obrovskou výhodu: Kromě zcela přirozeného pohybu všemi směry to je naprostá volnost rukou, které mohou být použity k čemukoliv, aniž by je člověk musel užívat k pohybu, jak by tomu bylo na jakémkoliv kolečkovém křesle. Jelikož je podle popisu velmi obtížné si celou funkci a ladnost pohybu představit, podívejte se sami na videoprezentaci na internetových stránkách výrobce: http://asimo.honda.com/innovations/U3X-Personal-Mobility/. Jak by asi vypadal takový autonomní invalidní vozík fungující na stejném principu? Snad se něčeho takového v budoucnu dočkáme. Ostatně – kdo by nechtěl invalidní vozík, který by se pohyboval sám a nechával

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

27

ERA Poradna

HAL, k podpoře aktivního užívání dolních končetin k pohybu, ale i vyšší fyzické zátěži například v zaměstnání. Oba jsou, stejně jako U3-X, ve stadiu konceptu, prezentované modely ale již vypadají velmi hotově. První z nich se jmenuje jednoduše Bodyweight Support Assist (volně přeloženo jako asistenční systém na podporu tělesné hmotnosti). Kdybychom jej měli co nejjednodušeji popsat, jedná se o sedačku podobnou jako na jízdním kole, samozřejmě lépe vytvarovanou a mnohem pohodlnější, a nožičky prakticky kopírující ty lidské. Uživatel si na zařízení nasedne podobně jako na již zmíněné jízdní kolo, usadí se do sedačky uprostřed a nohy zasune do šlapek ve spodní části. Systém je pak schopen využívat umělé síly k podpoře člověka při chůzi, především pak při stoupání po schodech nebo při činnostech v přikrčené poloze těla. Jednoduše na sebe bere část nutné svalové zátěže a zároveň poskytuje určitou podporu ve stabilitě. V současné chvíli se podle dostupných informací zařízení testuje a není vyloučeno, že bude brzy dostupné. Pomoci by mohlo komukoliv v pokročilém věku, ale i dělníkům v továrnách a dalším profesím s extrémním namáháním spodní části těla.

Pomáhá i menší sourozenec

Mezi nejlepší koncepty patří velmi zvláštní vozítko s koncepčním kódem U3-X. Jedná se o zařízení velikosti příručního zavazadla.

nám obě ruce volné? A který by navíc bylo možné jednoduše vzít a položit v autě vedle sebe na sedačku? Pokud by podobný nápad nedostali inženýři v Hondě, což je nepravděpodobné, možná by mohlo takové řešení osobní mobility inspirovat chytré české hlavy a ručičky. Na trhu by se podobný produkt jistě neztratil.

Když už chůze namáhá Další produkty z dílny společnosti Honda jsou určené, podobně jako exoskelet

Druhý systém je o něco menší a neposkytuje oporu pro celou spodní část těla, ale především v oblasti stehen a pánve. Uživatel si zařízení upevní pomocí popruhů na svých bocích a v nejnižší části zad, další popruhy upevní těsně nad koleny pevných nožiček vedoucích po bocích stehen. Ty jsou upevněny v malém placatém kloubu na místě pánve, které obsahuje malý motor. Při chůzi pak motorek podporuje pohyb nohy vpřed i vzad. Při správném nastavení dochází k několika pozitivním efektům. Jednak se šetří svalová činnost, což umožňuje přirozenější chůzi lidem, kterým už nohy tolik neslouží, a naopak vyšší výdrž i rychlost v případě, že jsou končetiny zatím v kondici. Svaly pracují zcela přirozeně a díky podpoře v horní části je jejich využívání rozloženo i na spodní část nohy. Zlepšuje se i rytmus dýchání a srdeční činnost. To, co slova popíšou jen těžko, je k vidění na videoprezentaci společnosti Honda. Oba systémy je možné v akci zhlédnout na této adrese: http://corporate.honda.com/innovation/walk-assist/. Snad brzy nastane doba, kdy bude využívání podobných pomůcek běžné. Naše těla by pak nemusela tolik chátrat a mohli bychom si užívat radosti z bezbolestného a přirozeného pohybu do daleko vyššího věku. A pokud už by ta hybnost nebyla nic moc, nedělejte si starosti. V zemi vycházejícího slunce už na jedné univerzitě testují robota, který pomůže s běžným oblékáním. Dokáže si zapamatovat obličeje a podle nich provádět důležité rutinní pohyby při oblékání. Stačí doslova jen nastavit ruce, případně se trochu pootočit. 

Na vaše dotazy odpovídá Milan Jursík, výkonný manažer marketingu Poštovní spořitelny.

?

Dobrý den, mám problém s rozpo­ čtem naší rodiny – prakticky žijeme od výplaty k výplatě. Nemáte nějaký tip, jak si lépe utřídit finance, aby se nám povedlo také něco ušetřit?

První, co byste měli udělat, je, že si s rozvahou rozdělíte svůj osobní, potažmo rodinný rozpočet na pomyslné hromádky, které pak určíte pro různé potřeby. Klidně si na papír napište veškeré příjmy a výdaje za měsíc – včetně „maličkostí“, jako je doprava do práce, platby za telefon apod. Je velmi důležité nezapomenout žádné položky. Podle toho pak jasně uvidíte, kde lze ušetřit. Samozřejmě že tento postup je někdy na úkor toho, že se musíte mnoha zbytných věcí vzdát. Ve finále ale naopak zjistíte, kolik výdajů bylo zbytečných nebo nepotřebných. Jakmile se vám od té největší „finanční tísně“ uleví, začněte přemýšlet nad spořením, investicemi či pojištěním. Jako výborný spořicí nástroj pro tyto případy mohu doporučit například Era červené konto, které nabízí výhodné úročení v kombinaci s bezpoplatkovou správou. Peníze navíc nemáte vázané výpovědní lhůtou.

?

Co si myslíte o finanční gramotnos­ ti Čechů, hlavně co se týče výchovy dětí na školách apod.? Podle šetření Organizace pro hospodářskou spolu­ práci a rozvoj (OECD) z května letoš­ ního roku se finanční negramotnost obyvatel ČR pohybuje v rozmezí 56 až 65 %...

Finanční gramotnost Čechů je opravdu alarmující. Také naše interní průzkumy to ukazují, a proto se i my snažíme podporovat nejrůznější projekty finančního vzdělávání. Osobně si myslím, že je určitě nutné zavést finanční vzdělávání již v útlém věku. Samozřejmě se musí jednat o zábavnou formu, která by byla pro děti přitažlivá, ale na druhou stranu jim ukázala, co je dobře a co špatně.  Také rodiče mohou zásadně ovlivnit finanční výchovu svých dětí, např. formou pravidelného kapesného či založením prvního dětského účtu, díky kterému se dítě učí hospodařit s penězi. Například Era osobní účet mohou rodiče založit již po dosažení 10 let dítěte.  Pokud máte jakýkoliv dotaz na Milana Jursíka z Poštovní spořitelny, napište jej na adresu info@ muzes.cz nebo Redakce časopisu Můžeš, Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2. můžeš / číslo 12 - 2011

28

Ojeté automobilY

AAA nově pro lidi s postižením Největší autobazar v Česku přichází s novou nabídkou pro handicapované motoristy. AAA Auto jim slibuje výhodné úvěry, levnější pojištění a také následný   servis zakoupených aut.

výběru jetého vozu, ale také zvýhodněný spotřebitelský úvěr při financování auta na půjčku. „Pro ty zákazníky, kteří dostanou státní příspěvek na zakoupení motorového vozidla, je připraveno pojištění státního příspěvku za cenu sníženou o 10 procent,“ napsala redakci Můžeš Karolína Topolová. Vedle toho nabízí AAA Auto handicapovaným motoristům samozřejmě také výkup starého auta na protiúčet.

Text: Petr Buček Foto: Jan Šilpoch

Nové, nebo ojeté auto?

S

peciální nabídku pro handicapované řidiče nebo pro rodiny, které potřebují auto pro převoz člověka s postižením, nemají jen prodejci nových vozů. Například autobazar AAA nyní spouští program Mobilita AAA Auto. Největší síť prodejen jetých vozů slibuje celou řadu výhod a tvrdí, že se zákazník nemusí téměř o nic starat sám. „V naší nabídce máme dostatek vozidel včetně vozidel s automatickou převodovkou, a ta tvoří nezanedbatelný podíl z našeho vozového parku,“ uvádí v e-mailových odpovědích pro magazín Můžeš viceprezidentka AAA Auto Karolína Topolová. V listopadu se největší obchodník s ojetinami chlubí nabídkou více než 5000 vozů, které jsou k mání na 16 pobočkách po celé zemi. „Průběžně vyhodnocujeme, která vozidla u nás handicapovaní kupují. Největší podíl mají samozřejmě vozy značky Škoda,“ napsala Karolína Topolová.

Prodej všude, servis jen ve třech městech Vedle Prahy, Brna a Ostravy má AAA Auto své prodejny také v Plzni, Pardubicích, Teplicích, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Ústí nad Labem, Chomutově, Kladně, Kolíně, Liberci, Olomouci, Opavě a v Otrokovicích. „Na všech našich pobočkách zákazníky obslouží zkušený a dobře vyškolený tým pracovníků. Pracovníci AAA Auto pomohou všem zdravotně postiženým najít pro ně ten nejvhodnější automobil. V případě jakýchkoliv dotazů mohou zákazníci také volat na naši zelenou linku zdarma 800 112 274,“ napsala v odpovědích pro Můžeš Karolína Topolová. můžeš / číslo 12 - 2011

Ačkoliv k prodejnám AAA patří také servisy, přestavbu aut podle požadavků handicapovaných provádějí jen speciální firmy. Bazar proto spolupracuje se společnostmi API CZ, Invacar, Meta Plzeň a Josef Hurt. Odvoz auta do dílen těchto firem poskytuje AAA Auto zdarma. Svá servisní místa nabízí handicapovaným se slevou. Ojeté auto bude patrně potřebovat nějakou opravu dříve než nový vůz. „Společnost AAA Auto nabízí všem občanům se zdravotním postižením slevu 20 procent na záruční i pozáruční servis, a také desetiprocentní slevu na materiál. Servisní práce se vztahují na pobočky v Praze, Brně a Ostravě,“ upřesňuje Karolína Topolová. Lidem s postižením slibuje největší český autobazar nejen levnější servis a pomoc při Viceprezidentka AAA Auto Karolína Topolová (vpravo) předává auto řidičce s postiže­ ním.

Jaké výhody a nevýhody s sebou nese koupě ojetého auta ve srovnání s pořízením nového vozu? Nová auta jsou dražší a rychleji ztrácejí svou hodnotu. K vozu s nulou na počítadle kilometrů dávají výrobci přinejmenším dvouletou záruku. AAA slibuje roční garanci na mechanický stav vozu. Při výběru ve velkém autobazaru je výhodou volba ze široké palety vozů různých značek a velikostí. Odpadá přejíždění z jedné prodejny do druhé, jak tomu bývá při nákupu nového vozu, i když už i prodejci nových aut mají stále častěji pod jednou střechou více automobilových značek.  Více na www.AutemBezpečně.cz

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

29

poradna

Přijímač digitálního signálu stát nedotuje Vybrané  dotazy se tentokrát týkají nového   parkovacího průkazu pro osoby se zdravotním postižením a státem dotovaných přijímačů   digitálního signálu pro postižené občany.

?

Dobrý den, slyšela jsem, že před vy­ pínáním analogového vysílání budou k dispozici státem dotované přijíma­ če digitálního signálu nebo příspěv­ ky pro zdravotně postižené a sociálně potřebné.  Kde mohu o tento přijímač či příspěvek požádat? Mám invalidní důchod III. stupně a průkaz ZTP.

a podle informací Národní koordinační skupiny pro přechod na digitální televizní vysílání se jejich zavedení ani nechystá. Za určitých okolností je možné poskytnout dotaci na pomoc při přechodu na digitální televizní vysílání pouze zařízením sociální péče. Bližší informace naleznete na http://www.digitalne.tv/dotace/. 

Odpověď: Dobrý den, tato informace v minulosti v některých médiích skutečně proběhla, nicméně bylo uváděno, že zavedení těchto příspěvků nebo dotování vysílačů je pravděpodobné. Dosud však žádné podobné příspěvky ani dotace nebyly uzákoněny

Dobrý den, prosím o bližší informa­ ce ke speciálnímu označení vozidla parkovacím průkazem pro OZP, platném v EU. Platí v zahraničí stejná pravidla jako u nás?  Nemusím si tedy poři­

Odpovědi na dotazy čtenářů tentokrát doplňují i dvě důležité informace. Žádat o nový elektrický vozík se bude i nadále po pěti letech Ve Sbírce zákonů vyšla dne  14. 10. 2011 novela zákona o veřejném zdravotním pojištění, která po mnoha debatách nakonec nemění nárok na elektrický vozík od zdravotní pojišťovny. Podle jednoho z návrhů měl být nově elektrický vozík zdravotní pojišťovnou hrazen jedenkrát za sedm let (místo současných pěti let). Nicméně tento návrh neprošel legislativním procesem.

?

I nadále tedy bude možné  žádat od zdravotní pojišťovny elektrický vozík jedenkrát za pět let. Ve Sbírce zákonů naleznete tento právní předpis jako stejnopis částky 105.

O parkovací průkaz pro OZP platný v EU již lze požádat V minulém čísle časopisu Můžeš jsme vás informovali o nové parkovací kartě platné v EU. S účinností od 1. 8. 2011 došlo ke změně zákona o provozu na pozemních komunikacích č. 361/2000 Sb., kde je stávající označení O1 (znak vozíčkáře do auta) nově označeno jako „parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením“. Toto nové označení vozidla by mělo platit i v rámci zemí EU jako uznávaná parkovací karta. Současné znaky vozíčkáře do auta (označení O1) budou platné do ukončení platnosti příslušného průkazu, nejpozději však

zovat dálniční známku, mohu zastavovat na vyhrazených parkovacích místech pro vozíčkáře atd.?

Odpověď: Dobrý den, nové označení vozidla, tzv. parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením (O7), které je v platnosti od 1. 8. 2011, platí i v rámci členských zemí EU jako uznávaná parkovací karta. To však neznamená, že ve všech těchto zemích vás toto označení automaticky opravňuje k čerpání stejných výhod jako v České republice (ty jsou nastaveny naší legislativou pro naše území). Díky nové parkovací kartě jste oprávněn využívat výhod, které se k ní vztahují na základě legislativy jednotlivých zemí EU. Obecně se jedná především o zvýhodnění týkající se parkování. Před výjezdem do konkrétní země je potřeba si zjistit, k využívání jakých výhod vás parkovací průkaz v dané zemi opravňuje.    Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny pro život s postižením Ligy vozíčkářů.

do 31. 12. 2012. Nejpozději do tohoto data je třeba požádat o nový parkovací průkaz. K  datu 4. 10. 2011 byl konečně ve Sbírce zákonů vydán prováděcí předpis ke zmíněnému zákonu, který stanovuje VZOR tohoto průkazu (tedy přesné parametry, jak má označení vypadat). V praxi tedy již nyní obecní úřady obcí s rozšířenou působností mohou vydávat nové parkovací průkazy. Bližší informace získáte na příslušném obecním úřadě obce s rozšířenou působností  v místě vašeho bydliště. Upozorňujeme, že vaše stávající označení O1 platí až do 31. 12. 2012 (pokud vám jeho platnost nekončí před tímto datem).    Lucie Marková, DiS., vedoucí programu Poradenství a informace, vedoucí služby odborné sociální poradenství [email protected] Bezplatná  linka 800 100 250

můžeš / číslo 12 - 2011

30

AUTO-MOTO

Suzuki:

přeborník na malá auta Výhodou vozů Suzuki jsou nízké ceny a dostupná auta s pohonem všech kol. Levnou volbu pro lidi   s postižením představuje Suzuki Splash,   nejmenší a nejlacinějších čtyřkolkou je model SX4. Text: Petr Buček Foto: Suzuki

M

alých pětidveřových aut má Suzuki v nabídce tolik, že ji v tomto ohledu těžko konkurence překoná. Za 200 tisíc je k mání Alto, za 210 tisíc se prodává malý, ale vyšší Splash, za 220 tisíc sportovně vypadající Swift a za 250 tisíc nabízí japonská automobilka terénně vyhlížející model SX4. „Nejčastějšími modely, které si kupují lidé s různým postižením, jsou modely Splash a SX4. U obou je stejná výhoda, a to vyšší posez za volantem, což přináší lepší nastupování a větší pohyblivost při řízení,“ komentuje nabídku japonské automobilky pro handicapované Dominika Vránová, mluvčí dovozce vozů Suzuki do Česka. Suzuki má v tuzemsku speciální program pro nákup vozidla pro držitele karet ZTP. Slevy se v jeho rámci pohybují od čtyř do šesti procent.

můžeš / číslo 12 - 2011

„Všichni naši autorizovaní partneři se umí postarat o prodej vozidla handicapovaným. Někteří se specializují i na přestavby pro invalidní spoluobčany, nejvíce se na speciální přestavby vozidel Suzuki zaměřuje brněnský dealer Canocar,“ uvádí Dominika Vránová.

Upravují i vozy jiných značek Šéf brněnského Canocaru Jiří Vaverka potvrzuje výši slev pro lidi s postižením, ale doplňuje: „Možná některé konkurenční značky nabízejí vyšší slevy. Avšak u Suzuki se nesmí zapomínat, že tato auta jsou velmi levná už sama o sobě,“ říká. Za příklad si bere Suzuki Splash. Jde o malé autíčko dlouhé 371 centimetrů, které se prodává výhradně s pětidveřovou karoserií. Díky svým 159 centimetrům na výšku však nabízí na své rozměry solidní vnitřní prostor. S automatickou převodovkou a s nejširší nabízenou výbavou stojí 275 tisíc korun. Po odpočtu DPH cena klesne na 220 tisíc.

Ve výbavě malého Suzuki Splash přitom nechybí stabilizační systém ESP, klimatizace, vyhřívaná sedadla ani litá kola. „Auto je to drobné, ale například sklopený vozíček jednoduše naložíte do kufru nastojato,“ chválí auto Jiří Vaverka. Nelze ho přitom podezírat z toho, že bude chválit pouze vozy se znakem Suzuki. Canocar totiž pro lidi s postižením přestavuje auta všech značek, a nejen ta nová, ale také ojetá. „Nedá se říci, že bychom nějaké auto dělali nejčastěji, ani škodovky to nejsou,“ uvádí Jiří Vaverka.

Přestavěli stopětku i corvetu Canocar za 12 let své činnosti přestavěl pro potřeby handicapovaných téměř 500 aut. Mezi nimi žádný konkrétní model nevyčnívá, ale vozů Suzuki Splash už letos upravili v Canocaru deset. Jiří Vaverka vzpomíná na to, jak předělávali levnou a už časem ošlehanou Škodu

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

31

SLOUPEK Martina KOVÁŘE

Splash. Malé Suzuki je velmi krátké, ale vyšší karoserie tento handicap vyvažuje. Prodává se jako pětidveřové.

Půlnoční na autostrádě

Kufr pro vozík. Složený vozík se do zavazadlového prostoru bez problémů vejde.

105, ale také drahý sportovní Chevrolet Corvette. Mezi vozy Suzuki čas od času přestavují v brněnských dílnách také modely SX4. S automatickou převodovkou však tento malý teréňák stojí už přes 400 tisíc. A to má pouze pohon předních kol. Ke čtyřkolce se automat nenabízí. Jiří Vaverka radí handicapovaným, aby auto vybírali pečlivě. Vozíčkáři si podle něj zbytečně často kupují auta s pěti dveřmi nebo kombíky. Výhody vozů s jedním párem dveří přitom opomíjejí. „Dveře třídveřových aut bývají delší, často chybí prostřední sloupek karoserie. Nakládání vozíku za přední sedadlo je v takovém případě mnohem jednodušší.

Automat. Postižení řidiči mají štěstí, automatické převodovky se v posledních letech rozšiřují do aut všech velikostí.

Handicapovaní by měli myslet hlavně na své pohodlí,“ míní Jiří Vaverka.

Speciální sedačky pro velké i malé Vedle přestavby aut pro handicapované nabízí Canocar také řadu dalších služeb. Pod jeho střechou sídlí autoškola pro lidi s postižením, během přestavby auta dává zákazníkům zdarma náhradní vozidlo – starší Suzuki Swift s automatickou převodovkou a ručním ovládáním. Samostatnou kapitolou jsou speciální sedačky pro postižené, které do aut montuje. Mezi nimi se objevují také sedadla firmy Recaro, známá ze sportovních vozů. Tato německá společnost však vyrábí také sedadla, která se hodí právě lidem s postižením. Jsou určena těm, kteří mají problémy stabilně sedět v běžných sedadlech. „Recaro nabízí různé délky sedáků, různé velikosti bočního vedení na sedáku a na opěradle. Handicapovaní si mohou vybrat sedadlo přímo na míru podle typu postižení,“ tvrdí Jiří Vaverka. Takové sedadlo může mít navíc také další stabilizační pás, který dále zvyšuje komfort cestování postiženého. Speciální sedadlo na míru stojí okolo 17 tisíc korun a samozřejmě je lze hradit ze státního příspěvku. Vedle sedaček pro dospělé prodává Canocar také speciální dětské autosedačky pro malé cestující s postižením. Pocházejí od společnosti Storchenmühle a mají různé vycpávky určené k lepší stabilitě dětí při cestování autem.  Více na www.autembezpecne.cz

Svátky vánoční, svátky klidu, v teple doma nebo na lyžích na horách, punč, štrúdl, haleluja. Mé dva oblíbené způsoby trávení příchodu slunovratu. Ale znáte to: když vás někdy popadne ta marnivost, někdy nutnost, prostě to auto musíte koupit! A rychle, po Novém roce už tam nebude. Nebo bude za nepředstavitelně jiné peníze. Sehnal jsem kamaráda, vytáhl peníze z kasičky a jedeme. V bazaru kdesi uprostřed SRN vše proběhlo překvapivě bez problémů, šťastni získáváme slevu a pak s ním rovnou pojedeme domů – za krásného slunného dne ještě zkouším usmlouvat přezutí na zimní kola, ale Turek je neoblomný. „So, wenn ist es so unglaublich schönes Wetter,“ hájí počasí ten domestik germánský. Tak se rozdělujeme, jedeme, já ve starém autě 4 x 4 a na zimních gumách, kamarád v novém se zadním náhonem a na letních. Tušíte správně: ocelové mraky nás obemkly a na dálnici A1 už byla vánice, jezdily pluhy a já si říkal, že bych to své nové auto ještě rád viděl. Ujížděl jsem si ve starém jako pán, ale nové mě ujistilo, že také jede, na letních, po krajnici, 40 km/hod., ale kdesi jede a policajti jsou zalezlí. Najednou na mě však začala problikávat kontrolka, přestalo to topit, tuhlo řízení a voltmetr stále padal dolů – je to jasné, mám sice zimní gumy jako na traktor, ale alternátor je v čudu, nedobíjí to. Rychle někam dojet – baterka dlouho nevydrží. Dokonce jsem zhasnul i světla a vyhlížím pumpu – mimochodem – jsou tam daleko řidčeji než u nás, všimli jste si? Ale zato s vánoční výzdobou… Jako ve filmu to nakonec opravdu dojelo k pumpě a chcíplo a nešlo už ani tlačit – ten automat blbej. Zkrátím to. Vánočně jsem rozjímal celé hodiny v noci u německé pumpy, doufal, že na letních gumách se již blíží záchrana a nebudu muset řešit v okolní vánici nějaké odtahy, asi hodně drahé. Fakt přijel, borec, v mém novém, což jsem nechápal, břečky už bylo po kotníky. Ale kamarád je týpek, co si poradí se vším. „Nasedej, jedem, to dojedem a zejtra sem sjedu se dvěma baterkami.“ Jak řekl, tak udělal. Mraky přešly, snad se i rozednilo, Ježíška jsme stihli, a hlavně – bez stresujících nákupů a tlačenic. Veselé Vánoce! 

Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta bariéry. můžeš / číslo 12 - 2011

32

Na cesty

Euroklíč

ještě všude neodemkne Eurozámek a do něj patřící euroklíč má své příznivce i odpůrce. Jedni v něm vidí praktický nápad,   druzí mluví o rýžování peněz. Euroklíč se zabydlel především v německy hovořících zemích Evropy.   U nás se ho již řadu let snaží prosadit občanské sdružení Národní rada osob se zdravotním postižením ČR. Text: Radek Musílek Ilustrační foto: Jan Šilpoch

V

ýsledky snažení jsou různé. Vede Středočeský kraj, který se může pochlubit dvěma sty jedním eurozámkem. Prohrává Liberecký kraj, který nedisponuje žádnými dveřmi na euroklíč. Ovšem kromě Plzně a Prahy by vám i všude jinde k součtům stačilo deset prstů. Hlavní město s počtem čtyřicet také nic moc. Přesný seznam všech míst napříč kraji najdete na adrese www.euroklic.cz. Počet tří set eurozámků na území České republiky je zanedbatelný. V domově projektu, v Německu, odemknete téměř šedesát pět tisíc zámků. Dobře si vedou i země srovnatelně velké jako Česko. Švýcarsko uvádí dvanáct a půl tisíce, Rakousko jedenáct tisíc. Většina západoevropských států se pohybuje v rozmezí čtyř až pěti tisíc. Obdobně jako my jsou na tom Rumuni a Bulhaři. Další postkomunistické státy Evropy o eurozámcích teprve uvažují. Idea euroklíče je jednoduchá. Lidé s postižením budou mít u sebe univerzální klíč, kterým otevřou zámky chránící speciální vybavení. Jelikož však instalace eurozámku záleží na libovůli majitele či provozovatele, nemáte žádnou garanci využitelnosti klíče. V Česku si euroklíč zatím pořídily čtyři tisíce dvě stě lidí. Patřím mezi ně. Na na-

Nemnohé dveře, které v ČR otevřete euroklíčem, jsou na benzinkách, nádražích, úřadech i v obchodních centrech. můžeš / číslo 12 - 2011

šem území jsem ho využil zatím dvakrát. Výrazně užitečnější je euroklíč na cestách po Německu či Rakousku, kde skutečně funguje na většině benzinek. Odpadá tedy dotazování u obsluhy a její udivené pohledy, když se vracíte po neobvykle dlouhé chvíli. Vozíčkářům některé věci prostě trvají déle. Národní rada osob se zdravotním postižením České republiky je výhradním distributorem euroklíčů a eurozámků v rámci celé republiky. Pokud není distribuce klíčů zdarma v rámci přiděleného projektu, zájemci si je mohou pořídit za 360 Kč. Národní rada osob se zdravotním postižením ČR také odkazuje na firmu Helo, s. r. o., která podle svého ceníku prodává eurozámky za ceny pohybující se průměrně kolem čtyř a půl tisíce korun. Přidělené peníze v rámci různých regionálních projektů hradí náklady provozovatelů na instalaci. Jinak by jejich motivace byla vskutku minimální. Zisk z prodeje však bezpochyby plyne zmíněné firmě. Předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR Václav Krása říká: „V současnosti realizujeme dva velké projekty, a to ve Středočeském kraji a v městě Plzni. Současně jsme obdrželi milion korun na realizaci projektu v Plzeňském kraji.“ Po ukončení těchto projektů, přibližně v dubnu 2012, bude rozdáno mezi občany Česka až dvacet pět tisíc euroklíčů. Pokud vše dobře dopadne, tak další eurozámky budou na počátku roku 2012 v Jihomoravském kraji a v Brně. V současné době je také podána žádost na Magistrát hl. m. Prahy a zdá se, že malý grant na zahájení projektu v hlavním městě má naději. Jednalo by se o instalaci asi třiceti zámků a distribuci několika stovek klíčů. Lze tedy říci, že euroklíč se rozbíhá a je jen otázka času, kdy i u nás bude možné prohlásit projekt za úspěšný. Pokud se tato slova naplní, vyšvihneme se na přední příčky v počtu držitelů klíčů. Důležitější faktor je však počet univerzálních zámků. K čemu jsou klíče, když jimi není co otvírat? Například zmiňovaný jeden milion korun by stačil na přibližně dvě stě dvacet eurozámků, klíče nepočítaje. Tím by se sice počet míst v celé zemi takřka zdvojnásobil, ale pořád by nešlo o masovou záležitost. Počkejme si tedy na dny příští.  Více informací o euroklíči najdete na www.muzes.cz.

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

33

Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1

Svět bez barev. Obchodník bez bariér Obě věty v titulku jsou názvy projektů nadace z posledního období. Ten první skončil úspěšnou dražbou, úspěch toho druhého bude záviset i na vás,   na vašich názorech a odpovědích. Foto: Jan Šilpoch

Svět bez barev Poprvé jsem přemlouvala výtvarníky, a ne ledajaké, aby přišli a malovali na Staroměstském náměstí. Nebyla jsem si jista jejich reakcemi, přiznám se, že jsem je oslovovala s ostychem. Akce sama byla úžasná a osobnosti i výtvarníci, kteří na základě našeho osobního pozvání přišli, malovali pro Konto BARIÉRY jako o život. Pod říjnovou oblohou šlo na Staroměstském náměstí v první řadě o soutěž studentů 23 výtvarných škol z celé republiky. Talentované studenty čekaly krásné ceny. Vše inspirovala a sponzorovala společnost Xe­ rox. Charitativní část akce pod názvem Svět bez barev patřila nám. Poslední den babího léta vypadalo Staroměstské náměstí jinak, než ho známe. Žádné stánky s pochybnými

suvenýry, kterými je jinak Praha zaplavena, ale více než 100 malířských stojanů, u nichž se střídalo zhruba 400 soutěžících. Procházející Pražané si všimli i Jiřího Lábuse, Jana Kačera, Ivy Hüttnerové. Mezi těmi, kdo malovali pro Konto BARIÉRY, byli i renomovaní čeští výtvarníci Aleš Lamr, Kurt Gebauer, Jakub Špaňhel, Milan Chabera, Michal Nesázal a další. Akce skončila velmi úspěšnou aukcí. Vydražilo se všech 17 nabízených děl, a to se vždycky nestává. Výnos aukce ve výši 412 600 korun pomůže zrakově postiženým klientům Konta BARIÉRY. Krásná akce, určitě ji budeme příští rok opakovat, a já se moc těším. Co je ale důležitější, těší i naši přátelé, skvělí čeští výtvarníci.

Obchodník bez bariér

Děkuji Vám za celé Konto BARIÉRY. 

Druhý projekt, o kterém vás chci informovat a chci požádat o vaši pomoc. Nové projekty

Aleš Lamr je jeden z významných tvůrců, kteří budili pozornost veřejnosti, Pražanů i turistů.

krouží kolem nadace jako včelky kolem medu. Nedovedu se jim ubránit. Možná proto, že za každým takovým projektem, za každým hodnocením, žebříčky a šancí na zlepšení vidím vás, naše čtenáře, lidi s postižením, kteří mají třeba složitější přístup na trh práce. Proto máme záštitu nad soutěží Zaměstnavatel bez bariér. Se stejnou ambicí – pomoci vám – garantujeme i Banku bez bariér. A Obchodník bez bariér? Tato soutěž má zjistit, s jakými potížemi se potkáváte při nákupech. Chci vás požádat o pomoc. Vyplňte prosím a pošlete zpět na naši adresu jednoduchý dotazník, který je vložený v tomto čísle našeho časopisu. Budeme zvědavě číst nejen vaše hodnocení, ale i vaše vzkazy obchodníkům. Zaměřte se na podmínky parkování u prodejen, na absenci speciálních nákupních vozíků, na to, jestli kvalitnější zboží bývá ve vyšších regálech, které jsou pro vás hůře dostupné, na mnohdy velice úzké uličky mezi regály, na dostupnost platebních terminálů, jejich umístění, výšku čtečky karet i ovládacího panelu a na další věci. Kromě jiného také na ochotu personálu. Co vám budu radit, vaše zkušenosti jsou nepřeberné, a hlavně cenné.

Vaše Božena Jirků [email protected]

Praha 3. října 2011 Staroměstské náměstí k nepoznání, vypadalo opravdu jako evropské město. můžeš / číslo 12 - 2011

34

Na cestách

Maltou

na vozíku

Lidé, kteří tráví dovolenou svépomocnou stavební činností, s oblibou známým tvrdí, že letos byli   „na maltě“. Jaká je ale skutečná Malta? Maličké souostroví ve Středozemním moři splňuje téměř všechno, co můžete od dovolené čekat.   Dokonce i pro vozíčkáře. Text a foto: Radek Musílek

S

ouostroví Maltské republiky rozlohou odpovídá jen dvěma třetinám Prahy. Členská země Evropské unie se rozkládá na pěti kamenitých kouscích pevniny mezi Sicílií, Tuniskem a Libyí. Hlavní ostrovy jsou Malta a Gozo. Hraniční poloha mezi dvěma kontinenty je pro maltskou kulturu příznačná. Najdete tu pestrou směsici vlivů od nejstarších dob po současnost. Ideální destinace pro milovníky památek, kteří si chtějí užít i moře. Ten turisticky romantický kolorit však něco stál. Malťané nikdy neměli snadné živobytí. Obývají krásné, ale neúrodné skály bez valných zdrojů pitné vody. Po tisíciletí byli něčí kolonií. Vystřídali se zde Féničané, Římané, Arabové, řádoví rytíři johanité, Francouzi a nakonec do roku 1964 Britové. Přesto jsou místní obyvatelé milí a podle průzkumů patří k nejspokojenějším národům. Snad jim pomáhá slunné počasí a katolická víra, která má na Maltě silné kořeny.

Vzpoura na začátek Malta se ukázala jako přívětivé místo i z pohledu vozíčkáře, přestože před samotnou cestou to tak úplně nevypadalo. Nepodařilo se nám najít informace o vhodném přístupu do moře a veřejná doprava slibovala přehlídku krásných autobusů z britské produkmůžeš / číslo 12 - 2011

ce posledních šedesáti let. Ani autopůjčovny zatím nezavedly pronájmy aut na ruční řízení. Vrchol pak představovala komunikace s leteckou společností Air Malta. Ta se od „cestovky“ dozvěděla, že nechodím, takže následovala série otázek na parametry mého vozíku. Následně přišel formulář s detailními otázkami na můj zdravotní stav včetně dotazu, zda budu svými projevy nějak obtěžovat ostatní spolucestující. Společnost přitom pár dní před odletem požadovala dokument potvrzený od lékaře. Vzkázal jsem svou diagnózu, ubezpečil je o svém společensky konvenčním chování a odmítl jsem cokoliv dál vyplňovat. V životě jsem nezažil větší byrokracii kvůli cestě letadlem. Malá vzpoura prošla bez následků. Pak už ale následovala jen samá pozitiva. Protože cestovní kanceláře pro transfery z letiště používají bariérové mikrobusy, dopředu jsem si domluvil individuální přepravu osobním autem. Noční jízda křivolakými silničkami ostrova byla zážitkem. Teplý vzduch byl prosycen vůní evokující kostel a každou chvíli někde vykouklo moře, aby zase zmizelo za kamenitou zídkou lemující místní políčka. Řidič řezal zatáčky o sto šest. Navíc se zde jezdí vlevo. Pozůstatek britských koloniálních časů. Rychlost se přitom udává v kilometrech, nikoli v mílích. Náš hotel Paradise Bay ležel od letiště třicet kilometrů. Tedy nepříliš daleko, ale zároveň téměř na druhém konci ostrova.

Do většiny významných památek se díky nájezdům dostanete i na vozíku.

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Festa – katolické slavnosti představují několikadenní pestrobarevnou podívanou.

Slunce, moře a skály tvoří charakteristický obrázek Malty.

Zásluhou nových nízkopodlažních autobusů je místní doprava stoprocentně bezbariérová.

Z hlediska přístupnosti bylo ubytování perfektní. Dokonce když jeden nájezd lehce překračoval normu sklonu, hned vedle stála elektrická plošina. Slabinou hotelu byla poloha. Kromě mořské zátoky, konečné autobusů a přístavu trajektů na ostrov Gozo zde nebylo nic. Každá výprava za poznáním proto znamenala cestování dopravními prostředky. Hned první cesta do hlavního města Valletty ukázala, jak jsou vzdálenosti relativní. Na dálnici představuje třicet kilometrů tak čtvrthodinu. Když jedete autobusem po Maltě, představuje to až dvě hodiny! Chyba však byla i na naší straně. Neznalí poměrů jsme zvolili největší courák. Postupně jsme ale získali praxi a zelené autobusy se staly našimi věrnými spojenci. A hlavně jsme zjistili, že necelé dva měsíce před naším příjezdem došlo k celkové výměně vozového parku. Zmizely tak krásné muzeální kousky a zcela je nahradily moderní, klimatizované, a především bezbariérové vozy. Takže nebylo třeba pátrat, který spoj lze použít. Celodenní jízdenka stojí jedno a půl eura. Platí vozíčkář i doprovod.

Vozíčkář rozbil autobus Vstup do historického centra poklidné a romantické Mdiny, bývalého hlavního města

Nový byl však i systém jízdních řádů a linek. Občas byli zmatení i řidiči, kteří se navíc učili zacházet s výsuvnými plošinami. Jednomu šoférovi se zasekla a on musel vyměnit celý

35

autobus. Večer jsme ho znovu potkali na jiné zastávce s jiným vozem. Žertoval, že mě nevezme, protože jsem mu už jeden autobus rozbil. Dorozumět se přitom nebyl problém. Všichni místní ovládají angličtinu. Naopak z jejich rodné maltštiny byste nepochytili nic. Jde o semitský jazyk příbuzný arabštině, který se však jako jediný zapisuje latinkou. To, že se po Maltě pohybuje vozíčkář a „rozbíjí“ autobusy, se mezi řidiči asi rychle rozkřiklo. Už druhý den mi úplně jiný řidič hlásil, že to jsem určitě já, kvůli komu musel včera kolega odstavit novou „harmoniku“. Návštěvu téhle destinace jsme načasovali dokonale. Zatímco knižní průvodce teprve sliboval, co všechno bude, my už jsme sklízeli sladké plody výstavby. Bezbariérový byl nový přístavní terminál na Gozu i muzejní budova u prehistorických staveb Hagar Qim. Malta je mimochodem velmi bohatá na megalitické chrámy, které jsou až pět a půl tisíce let staré. A právě v Hagar Qimu se dostanete až k nim na vozíku! Stačí překonat dlouhý chodník do kopce. Zastávky na odpočinek nejsou ostuda. Při jedné z nich jsme pozorovali chameleona. Skupina německých turistů si to však interpretovala jako naše vysílení. Ochotně mě vytlačili, aby manželka mohla odpočívat.

Pastva pro všechny smysly Podobné vstřícnosti jsme se dočkali i od místních při stoupání na citadelu ve městě Rabat Victoria. Tam jsme zažili místní církevní slavnosti, tzv. festu. Několikadenní veselice v ulicích s barevnými prapory, sochami svatých, světly, dechovou hudbou, jídlem, koňskými závody a nekončícím ohňostrojem. Pastva pro všechny smysly. Manželka mě v potu tváře zapřísahala, že ji musím oslavně zmínit i v souvislosti ´ c. Kamenitá cesta s cestou na útesy Ta´Cen´ na poledním slunci mezi kaktusy byla vskutku náročná. Připadal jsem si jako v jihoamerické polopoušti. Žena kupodivu mé nadšení nesdílela. Neutěšil ji ani pohled ze stometrového srázu. Výrazně lépe se začala cítit až v příjemných uličkách Mdiny, jejíž atmosféra předčí snad i barokní paláce maltézských rytířů v hlavním městě. Do hlavních památek především v podobě kostelů vedou nájezdy nebo boční vchody a na turisticky exponovaných místech většinou najdete i vhodné toalety. Přestože česká delegátka tvrdila, že na Maltě neexistuje bezbariérová handipláž, my jsme ji objevili hned na první pokus. V zálivu Mellieha stačilo vystoupit z autobusu, rozhlédnout se a hned jsme viděli speciální plážové vozítko pro nechodící. Místo není nijak označené a v lese slunečníků ho lze snadno přehlédnout, ale asistující plavčíci tam byli a chodníček v písku také. Služba spadá pod provoz vodních sportů. Malta zkrátka stojí za návštěvu.  můžeš / číslo 12 - 2011

36

vaše fotografie

Michaela Beránková

Zora Voráčková

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, děkujeme, že posíláte snímky do rubriky Vaše fotografie na adresu www.muzes.cz. Jsou zde každému k nahlédnutí a Ondřej Neff z nich pravidelně vybírá ty nejlepší.Ty pak otiskujeme a autoři dostanou honorář. Uvítáme libovolná témata, nicméně začíná zima, a tak se zaměřte především na ni. Snímky prosím posílejte co největší. Přeji vám dobré světlo. (jš) můžeš / číslo 12 - 2011

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

37

sloupek Ondřeje Neffa

Světlu vstříc

Martina Romanová

Martina Valášková

Tak by se dala nazvat fotka Michaely Beránkové. Zachytila dva cyklisty ujíždějící do prudkého protisvětla. Snímek je pořízen někde hodně pozdě odpoledne nebo brzy ráno, soudě podle délky stínu. Tak je to správné, fotky v krajině je dobře fotit právě za takových podmínek, kdy je slunce nízko. A protisvětlo? Není žádný důvod, proč se fotek v protisvětle bát. Není pravda, že slunce v záběru zničí foto­ aparát. Může se samozřejmě stát – a stalo se to i na této fotce – že slunce vyčaruje všelijaké efekty, všimněte si fialové skvrny vlevo nahoře. No a co? Působí velmi zajímavě, dává fotce tajemný přídech. Opar se spojil se světlem a vznikly šikmé světelné pruhy, z toho soudím, že spíš byl snímek pořízen ráno. A když přidáme splnění kompoziční zásady, že je dobře sledovat úhlopříčku, pak nezbývá než blahopřát ke zdařilé fotce. Se světlem experimentovala i Martina Valášková. Její snímek je dobře postaven, horizont je v horní vodorovné třetině, další výrazné pásmo je ve spodní. Nicméně jednu chybku fotka přece jen má. Nebe je hodně světlé, vypálené. Takové fotky je dobře fotit nadvakrát, jednou s expozicí „na nebe“ a druhou s expozicí (v tomto případě) „na les“. Je velmi snadné dvě takové fotky spasovat a spojit. Tím se vyvarujeme přepálené oblohy, přičemž přepálení je neopravitelná chyba. Martina Romanová se nevypravila jen světlu vstříc, ona míří přímo do nebe! Nápaditě a pohotově spojila dva motivy – sochu, tedy symbol pevnosti, stálosti a neměnnosti, a stopu letadla, ta za minutu od odexponování obrázku zmizí. To je velmi dobrý přístup. Je správné hledat obrazové kontrasty, paradoxy, je dobře skládat to, co k sobě vlastně ani nepatří. Experimentální je i její druhá fotka – hrad viděný skrz stromy. Tenhle experiment se tolik nepodařil. Je dobré si hlídat, aby fotka byla čitelná, tady ty stromy přece jen zabíjejí stavbu, je špatně vidět. Světelný experiment vidíme i na fotce Zory Voráčkové. Nebe se zrcadlí v řece. Břeh je natažen až docela nahoru a hlavní prostor získává odraz mraků ve vodě. Břeh tvoří vlastně jen rámec. Výborné řešení! Měl bych jen jednu poznámku: Je velmi snadné fotku srovnat. Tady ten břeh padá hodně doleva a to působí nepřirozeně. V podstatě libovolným deformačním nástrojem se to dá napravit a pak to bude fotka, jak má být. Těsím se na vaše další snímku.  Ondřej Neff můžeš / číslo 12 - 2011

38

Křížovka

Mořští obři K ytovci, mezi něž patří velryby, delfíni a sviňuchy, jsou podivuhodná zvířata. Například plejtvák obrovský je největší živočich, jaký kdy žil na zemském povrchu; měří až 30 m a váží přes 130 tun. I když mnoho druhů velryb má rybovitý tvar těla, jejich stavba je odlišná. Velryby nemají šupiny charakteristické pro ryby a mají pod kůží tukovou vrstvu, kterou ryby nikdy neměly. Jsou teplokrevnými živočichy a tuková vrstva jim pomáhá uchovat stálou teplotu těla. Dalším rozdílem je ... (tajenka). U ryb je svislá a pohání svého majitele ráznými bočními pohyby. Kytovci se také pohybují dopředu pomocí ocasní ploutve, ale tato ploutev je vodorovná a pohybuje se

1

2

3

4

5

6

7

8

nahoru a dolů; souvisí to s potřebou vyplouvat v pravidelných intervalech na hladinu k nadechnutí. Také dýchací ústrojí je příkladem základní odlišnosti ryb a kytovců. Zatímco ryby získávají kyslík z vody, která oplachuje žábry, a nozdry mají funkci čichovou, u savců je kyslík získáván ze vzduchu v plicích a vzduch je vdechován nozdrami. Kytovci netvoří výjimku, ale jejich nozdry nejsou umístěny na špičce nosu, ale téměř vždy na nejvyšším místě hlavy. Vyúsťují jedním nebo dvěma otvory. Gejzíry chrlené velrybami jsou jejich výdechem, který se sráží v chladném vzduchu spolu s vodou, která zůstala v horních dýchacích cestách. 

9 10 11 12 13 14 15 16 17

A B C D F

Reportáž z oftalmologické kliniky v Hradci Králové. Jak muzea v Česku vycházejí vstříc nevidomým.

G H I Vodorovně: A. Naivní malíř; silniční povrch. - B. Evropská metropole; český tenista; okruh (zastarale). - C. Lihovina z mléka; žal; jezevčík (slangově); bájný český kníže. - D. tělo (z řečtiny); tahač děla; slaňovat. - E. Tajenka. F. Umořovací splátka dluhu; hypotenze; opření (z tělocviku). - G. Čepice; podšívková tkanina; Asiat; světlovlasá. H. Napadení; droliti; Adrie. - I. Barmská řeka; duchovnost (řídce). Svisle: 1. Starověká hrobka. - 2. Napřímiti. - 3. První muž; setina islandské koruny. - 4. Evropanka; vodní tok (slovensky). 5. Cestou přes; český lexikograf; římsky 505. - 6. Ident; slovenská řeka; kus ledu. - 7. Pryskyřice; kus ovoce. - 8. Prostorový útvar (slovensky); pás ke kimonu. - 9. SPZ Prahy; zkratka slovenského divadla; typ čínské opery. - 10. Vyhynulý pštros; jitřiti. - 11. Kanadský zpěvák; vyplňovat. - 12. Okolo; pivovarnická surovina; iniciály politika Rumla. - 13. Starořímský peníz; obojživelník; titul muže. - 14. Německy Dunaj; Olda (slovensky). - 15. Paznehtník; latinsky část. - 16. Zdůvodnit. 17. Římský palác. Pomůcka: Boca, Iravadi, soma.  Zdroj: Panoráma křížovek 1/2002, str. 76.

Knižní cena: Pavel Krejčiřík Družstevní 4 674 01 Třebíč

Výhercům gratulujeme! Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto BARIÉRY. Správně vyluštěnou tajenku zasílejte prosím vždy nejpozději do 15. následujícího měsíce na novou adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1. můžeš / číslo 12 - 2011

Rozhovor se senátorem Milanem Pešákem o tom, jak se nevidomým mění životní podmínky.

Sloupek Jiřiny Šiklové.

E

Správné řešení tajenky z předchozího čísla: ZLOMENÁ KONČETINA Luštitelé – výherci: Knižní cena: Mobilní telefon: Marie Kleinová Jan Jiroušek Vodňanská 463 Eliášova 4 375 01 Týn nad Vltavou 160 00 Praha 6

Na co se můžete těšit v lednovém čísle?

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis!

POZOR!

Jeden vylosovaný čtenář získá za správně vyluštěnou křížovku mobilní telefon a dva knihu.