Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva
Postavení prezidenta republiky v České republice Bakalářská práce
Autor:
Petra Mikušová Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Mgr. Zoran Nerandžič
Praha
Červen 2011 1
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Praze dne: 26. 6. 2011
Petra Mikušová
2
Poděkování: Děkuji vedoucímu bakalářské práce Mgr. Zoranu Nerandžičovi za cenné rady, připomínky a metodické vedení práce. Taktéţ chci poděkovat Mgr. Janu Šottovi, soudci obvodního soudu pro Prahu 5, za cenné rady, jeho podporu a trpělivost.
3
Anotace práce: Bakalářská práce pojednává o postavení prezidenta republiky. Zaměřuje se na postavení hlavy státu v monarchii a republice, na jeho právní postavení v našich ústavách od roku 1918, kdy vznikla samostatná Československá republika, aţ po rok 1993, který je spojen se vznikem samostatné České republiky. V této práci se dále věnuji výkonu pravomocí prezidenta republiky a jeho kompetencím, které jsou mu svěřeny Ústavou, udělováním milostí a jmenováním soudců prezidentem republiky Václavem Klausem. Dále se podrobně zabývám rokem 2005, kdy prezident odmítl jmenovat některé kandidáty do funkcí soudů. V souvislosti s touto prací pro mne bylo poznání jak Václava Havla, tak prezidenta Václava Klause nejen důleţitým přínosem, ale i důvodem k zamyšlení.
Annotation: This bachelor thesis treats of the status of the president of republic and is focused on the position of the head of the state in monarchy and republic and on its legal capacity in our Constitutions since 1918, when the independent Czechoslovak Republic was established, until 1993 which is conjunct with the establishment of the independent Czech Republic. This thesis is furthermore focusing on the excercise of powers of president of republic, competences which are entrust to him by Constitution and also on awarding of mercy and the appointment of judges by Václav Klaus, the president of republic. I am specially focusing on 2005 when president of Czech Republic, rejected to appoint some of candidates as judges and reasoning of this respective step. With respec to this Bachelor thesis the further knowledge about both Václav Havel and the Václav Klaus, the present president of Czech republic, was for me nót only an important benefit but also the reason for muse.
4
Obsah: ÚVOD.................................................................................................................................7 1. HLAVA STÁTU V MONARCHII A REPUBLICE.........................................8 1.1. HLAVA STÁTU V MONARCHII..................................................................9 1.1.1. Hlava státu v parlamentní monarchii........................................................10 1.1.2. Hlava státu v konstituční monarchii..........................................................10 1.1.3. Hlava státu v absolutní monarchii.............................................................11 1.2. HLAVA STÁTU V DIKTATUŘE.................................................................11 1.3. HLAVA STÁTU V REPUBLICE..................................................................12 1.3.1. Hlava státu v parlamentní republice..........................................................13 1.3.2. Hlava státu v poloprezidentské republice..................................................13 1.3.3. Hlava státu v prezidentské republice.........................................................14 2. PRÁVNÍ POSTAVENÍ PREZIDENTŮ ČESKOSLOVENSKA OD ROKU 1918 DO ROKU 1993..........................................................................................16 2.1. OBDOBÍ PŘED VZNIKEM SAMOSTATNOSTI STÁTU.........................16 2.2. ČESKOSLOVENSKO V LETECH 1939 – 1945..........................................24 2.3. ČESKOSLOVENSKO V LETECH 1945 – 1948..........................................26 2.4. ČESKOSLOVENSKO V LETECH 1948 – 1989..........................................26 2.5. ČESKOSLOVENSKO PO ROCE 1989........................................................40 3. PRÁVNÍ POSTAVENÍ PREZIDENTA ČESKÉ REPUBLIKY – VÝKON PRAVOMOCÍ......................................................................................................44 3.1. PRAVOMOCI PREZIDENTA REPUBLIKY..............................................44 3.2. VÁCLAV HAVEL – PREZIDENT...............................................................46 3.3. VÁCLAV KLAUS – PREZIDENT...............................................................47 3.4. JMENOVÁNÍ SOUDCŮ DO FUNKCE.......................................................48 3.5. VÁCLAV KLAUS JMENOVÁNÍ / NEJMENOVÁNÍ SOUDCŮ..............48 3.5.1. Judr. Petr Langer.......................................................................................49 3.6. MILOST PREZIDENTA REPUBLIKY........................................................51 ZÁVĚR.............................................................................................................................55
5
SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY..............................................................................57 Monografie...............................................................................................................57 Elektronické zdroje..................................................................................................58 Seznam právních předpisů.......................................................................................60 Seznam judikatury....................................................................................................61 Příloha č. 1: Srovnávací tabulka pravomocí prezidenta..........................................62 Příloha č. 2: Kasační stíţnost JUDr. Petra Langera...............................................65 Příloha č. 3: Kasační stíţnost prezidenta Václava Klause......................................90
6
Úvod Tato práce pojednává o postavení prezidenta republiky v České republice. Ze silného postavení panovníka v našich dějinách vychází funkce prezidenta, která má v českých zemích dlouholetou historickou tradici. Prezidentský úřad je pokládán spíše za reprezentativní sloţku výkonné moci našeho státu, proto měl a má dosud některé kompetence, které jsou typické a vlastní výlučně jen tomuto úřadu. Úřad prezidenta republiky byl v někdejším Československu - a zůstává i v dnešní České republice – spojen s určitým majestátem a téměř panovnickými atributy. Ačkoliv jeho ústavní pravomoci zde nebyly ve srovnání s jeho prezidentskými republikami nijak mimořádné, jeho autorita a vliv v mezních historických situacích byly vţdy významné a to i proto, ţe jej většinou zastávali přední politici, nikoliv pouze reprezentační osobnosti. Většina občanů vnímá svého prezidenta nejen jako oficiální hlavu státu, symbol, kterému náleţí zvláštní úcta, ale především jako člověka. Československou prezidentskou tradici zaloţil Tomáš Garrigue Masaryk, jehoţ charisma se neobyčejně promítlo do funkce, kterou léta zastával a svojí vzácnou osobností utvářel. Na Masaryka poté navázal Edvard Beneš a co je zajímavé také prostřednictvím své choti, která se stala ,,vzorem“ první dámy republiky. Poté následovali českoslovenští i čeští prezidenti, jejichţ osobnosti hráli jednou více, či méně významnou roli v národních dějinách, ale tato role byla vţdy pozoruhodná a zanechala po sobě vţdy nesmazatelnou stopu. V úvodu této práce jsem se zaměřila na hlavu státu v monarchii a republice, popsala jsem zde postavení těchto panovníků, včetně ,,síly“ jejich pravomocí v tehdejší době. V další části práce jsem se věnovala postavení prezidentů Československa od roku 1918 do roku 1993, kde jsem se věnovala kaţdému prezidentu zvlášť, jejich postavení ve státě, moţnosti vstupovat se svými pravomocemi do vedení země a jejich často nelehkému postavení v systému vedení těchto zemí. Pravomocemi prezidenta republiky, zejména udělováním milostí a jmenováním soudců do funkce, se zabývá neméně důleţitá část této práce, kdy jsem si vybrala k nahlédnutí spor prezidenta republiky Václava Klause a JUDr. Petra Langera. Ve své práci se zamýšlím nad mírou zodpovědnosti prezidenta v našem ústavním systému a snaţím se zde pohlédnout na polistopadové prezidenty Václava Klause i Václava Havla očima prostého člověka, občana České republiky. 7
1. Hlava státu v monarchii a republice Poloţme si otázku ,,Kdo je to vlastně hlava státu?“ V této práci se pokusím najít odpověď nejen na tuto otázku, ale chtěla bych se přiblíţit také tomu, jak se vytvářela prezidentská tradice, věnovat se osobnostem našich někdejších prezidentů, ale i mírně zhodnotit jejich úlohu v dějinách našeho státu. Hlava státu – vezmeme-li to obecně, povaţuje se za hlavu státu osoba, která se méně, či více podílí v politickém ţivotě na jeho fungování a řízení, je to reprezentující orgán státu a zastupuje tento navenek. Zda je touto osobou monarcha, nebo prezident, záleţí na uspořádání země a podílu na postavení a pravomocích hlavy státu (země). Zvláštní postavení hlavy státu je dáno nejen významem tohoto státního orgánu, jeho historickou úlohou, ale také ústavně-politickými funkcemi, které jsou s tímto postavením obvykle spojovány (zastupování státu navenek, vrchní velitel ozbrojených sil, právo udělovat amnestii, sjednávání a ratifikování mezinárodních smluv…).Proto je hlava státu také povaţována za jeden s největších státních orgánů a nejvyššího představitele státu. Kontinuita státní mocí při změnách v obsazování vlády, nebo zákonodárného sboru, stát nad systémem politických stran, být stabilizujícím faktorem uplatňujícím se především v době politických krizí, taková by měla být její role uvnitř státu. Navenek je velice výrazná její role ve vztahu stát a ostatní subjekty mezinárodního práva, je nositelem státní suverenity. Hlava státu je také spojena s mnoha oprávněními, která jsou deklarována v běţných zákonech, ale i poctami. Tyto mají spíše reprezentativní ráz a vlivem zvyklostí v jiných státech a dlouhodobým uţíváním se ustálili v praxi. Státní symboly – velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, prezidentská standarta, státní pečeť, státní hymna- má právo hlava státu také uţívat. Hradní stráţ – 28. řijna 1918 – vznik Československé republiky byl počátečním impulsem pro vznik tohoto útvaru, který střeţil sídlo prezidenta na Praţském hradě a dodnes plní ,,ochrannou funkci“ hlavy státu, zejména ostrahu a obranu objektů Praţského hradu. Postavení prezidenta České republiky v ústavním systému charakterizuje, ţe český stát je republikou s parlamentní formou vlády. Z tohoto důvodu je pro ústavní postavení 8
prezidenta republiky podstatné především ustanovení čl. 54 odst. 1, ţe je hlavou státu. Řada jeho pravomocí obsaţených v ústavních i zákonných předpisech vyjadřuje tuto skutečnost nebo s ní souvisí.1
1.1. Hlava státu v monarchii Úlohu hlavy státu v monarchii vykonává monarcha, nebo-li panovník – král, císař, vévoda, velkovévoda, kníţe, emír, sultán….apod. Titul a moc se zde zpravidla získává dědičně – na základě nástupnictví daného řádem panovnického domu, tedy dědí se tím i postavení jako hlavy státu, který vychází z principu dědičnosti (seniorát, primogenitura…). Dále se vyskytují takové monarchie, kde není funkce hlavy státu dědičná, monarcha je zde volen, drţí si funkci doţivotně, anebo se jí můţe zříci dobrovolně abdikací. Volené monarchie jsou vlastně doţivotní republiky s královským, nebo císařským titulem. V současnosti se mezi ně řadí např. Spojené arabské emiráty, Kambodţa. Zvláštním případem je Kuvajt, kde musí ,,dědičného“ úřadujícího emíra potvrdit v jeho funkci Parlament, dále Malajsie, která je republikou, ale oficiálně monarchií a titul hlavy státu (krále) je zde omezen na čtyři roky. Spojené arabské emiráty jsou oficiálně federativní republikou, ale de facto volenou monarchií.. V minulosti s sebou otázka nástupnictví přinášela i řadu problémů, zejména týkající se nástupnictví v ţenské linii. Typickým příkladem hlavy státu v monarchii je královna Alţběta II., vládnoucí královna šestnácti nezávislých států označovaných jako Commonwealth Realm (Antigua a Barbuda, Austrálie, Bahamy, Barbados, Belize, Grenada, Jamajka, Kanada, Nový Zéland, Papua – Nová Guinea, Svatý Kryštof a Nevis,
Svatá Lucie, Svatý Vincenc a Grenadiny,
Šalamounovy ostrovy, Tuvalu a Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Své královské povinnosti plní královna Alţběta II. pro kaţdou z těchto zemí odděleně.
1
PAVLÍČEK, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda II.díl. Ústavní právo České republiky. Část 2. 2. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2008. 479s. ISBN 978-80-7201-694-5.
9
1.1.1. Hlava státu v parlamentní monarchii Panovníkova moc jako hlavy státu je v parlamentní monarchii výrazně omezena. Panovník nemá velký vliv na státní záleţitosti, neboť tyto jsou obstarávány parlamentem a vládou (parlamentarismus), nedisponuje velkými pravomocemi, ani nesestavuje vládu. Monarcha v tomto případě svoji zemi spíše reprezentuje. Tato forma vlády se v Evropě prezentuje především v Norsku, Dánsku, Belgii, Švédsku (jeho výsost KING KARL XVI GUSTAF král švédský). Mimo Evropu především v Japonsku (císař AKIHITO, jehoţ nástupcem je korunní princ Japonska NARUHITO).
1.1.2. Hlava státu v konstituční monarchii Konstituční monarchie je forma monarchie, ve které je moc panovníka stanovena a omezena ústavou ( z lat. constitutio – ustanovení, ústava). Respektuje zvoleného, nebo dědičného monarchu jako hlavu státu. Moderní konstituční monarchie většinou uznávají systém ,,trias politica“ rozdělení moci, kde je monarcha buď hlavou moci výkonné, nebo má pouze roli představitele. Má-li monarcha absolutní moc, hovoříme o absolutní monarchii. Vliv vlády a právní systém se v takovém druhu monarchie značně liší a to ve prospěch
monarchy.
V konstitučních
monarchiích,
které
jsou
reprezentačními
demokraciemi, např. ve Spojeném království je suverenita představována hlavou státu, nikoli premiérem, který stojí v čele vlády a jehoţ moc s odvozuje přímo, nebo nepřímo z voleb.2 Pro konstituční monarchii je tedy příznačné, ţe panovníkova moc je upravena ústavou, usnáší se na ní obvykle jiný státní orgán, nejčastěji parlament, se kterým se panovník dělí o moc. Panovník nemá privilegované postavení a jeho moc je omezena. Tato forma vlády se uplatňuje například v Jordánsku, Kuvajtu, Maroku (hlava státu král MOHAMMED VI)….
2
Staţeno dne 10. 1. 2011. Konstituční monarchie. http://cs.wikipedia.org/wiki/Konstitucni_monarchie
10
1.1.3. Hlava státu v absolutní monarchii Absolutní monarchie je státní zřízení, kde panovník (monarcha) disponuje nárokem na samostatnou státní moc. Šlechta ztrácí své postavení ve feudálním systému výměnou za privilegia ve státním a vojenském aparátu. Monarcha je ,,legibus absolut us“ (latinsky ,,zákonu nadřazen“) coţ znamená, ţe zákonům, které sám vydává, nepodléhá. Zřejmě nejproslulejším příkladem nároku na absolutní monarchii ja král slunce Ludvík XIV, jehoţ chápání sebe sama podle výroku ,,L’etat, c’est moi“ (česky ,,stát jsem já“), můţeme chápat jako prototyp tohoto uspořádání. Absolutní mocenský nárok však nebylo moţné uplatňovat proti aristokracii (šlechtě) a měšťanstvu, usilujícím o vlastní rozvoj. Proto tam, kde systém absolutní monarchie zůstal dodnes, převzal některé prvky republiky, nebo demokracie.3 V absolutní monarchii je panovník státním orgánem, drţitelem jednotné, nedělitelné a neomezené (zákonodárné, výkonné a soudní) moci ve státě. Veškeré orgány ve státě jednají dle příkazů tohoto panovníka a jsou mu podřízeny. Panovník je suverénní osobou, má privilegované postavení vůči obyvatelstvu a má prvořadé slovo v této monarchii. Mezi absolutní monarchie můţeme dnes například zařadit tyto země: Vatikán – teokratická volená monarchie, Saudská Arábie, Brunej (sultán MUDA HASSANAL BOLKIAH)…
1.2. Hlava státu v diktatuře Diktaturou nazýváme nedemokratickou formu vlády, politická moc je zde drţena politickou skupinou, nebo diktátorem. Pozice diktátora není dědičná. Jde o autoritativní formu vlády. Rozlišujeme většinou dvě formy diktatur: ústavní – koncentrující moc v mezích zákona, protiústavní – neomezená diktatura, je sama sobě zákonem. Hlavou státu bývá prezident, ale můţe pouţívat i označení vůdce revoluce, předseda státní rady….Sám diktátor bývá často prezidentem, sám sebe často jmenuje doţivotním prezidentem a v rukou drţí veškerou moc. Tento ,,prezident“ si sám prodluţuje své volební období, ve volbách bývá sám jediným kandidátem, anebo se volby nekonají vůbec. 3
Staţeno dne 12. 1. 2011. Absolutní monarchie. http://cs.wikipedia.org/wiki/Absolutni_monarchie
11
O opačný případ se jedná, kdy je moc pevně v rukou vládnoucí strany, nebo diktátora, který není prezidentem, v tomto případě jsou pravomoci prezidenta prakticky nulové a prezident je pouze ,,jakási loutka“. Prezidenti, nebo monarchové v parlamentním systému mají větší pravomoce. Jedním ze známých diktátorů je RAUL CASTRO RUZ, vedle bývalého diktátora, svého ,,slavnějšího“ bratra FIDELA ALEJANDRA CASTRA RUZ ( stát Kuba).
1.3. Hlava státu v republice Republika (z latinského res publica věc veřejná) je formou vlády, v níţ zpravidla prezident vykonává úlohu hlavy státu, ale má i jiný titul, např. generální kapitán (republica San Marino). První Československá republika vznikla v roce 1918 na základě výrazného angaţmá exilové skupiny vedené Tomášem Garrigue Masarykem, jejímiţ nejvýznamnějšími členy dále byli Milan Rastislav Štefánik a Edvard Beneš. Domácí politika prošla proměnou od postoje loajálního k podpoře aktivit Masaryka a jeho spolupracovníků, v roce 1918 se však jiţ zřetelně přiklonila k myšlence nezávislého českého, resp. československého státu.4 Hlava státu – prezident je volen buď nepřímo parlamentem, na určité volební období (Česká republika), anebo přímo (Slovensko). Počet republik převyšuje počet monarchií od druhé světové války a prezident je v současné době nejrozšířenějším titulem hlav států.
1.3.1. Hlava státu v parlamentní republice Pilířem politického systému v parlamentních republikách je parlament, který zde má vedoucí postavení a je osou tohoto systému. Jde o parlamentní systém vlády, kde není jasně oddělená moc výkonná a zákonodárná, ale jasně se zde rozlišuje hlava vlády a hlava
4
VODIČKA, Karel; CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. Historie a současnost. 2. vyd. Praha: Portál s. r. o., 2007. 44 s. ISBN 978-80-7367-337-6.
12
státu. Vládu sestavuje vůdce nejsilnější parlamentní strany, schvaluje ji parlament, který jí můţe také vyslovit nedůvěru. Prezident jmenuje vládu, jeho kompetence jako hlavy státu nejsou nijak výrazné, spíše reprezentuje stát a je jeho symbolem navenek. Je odpovědný parlamentu z výkonu svého úřadu, je jím většinou volen, aţ na výjimky (např. Slovensko). Jedna z jeho důleţitých pravomocí je pravomoc rozpustit parlament (ústavně stanovené případy) a vyhlášení nových parlamentních voleb. Bývá vrchním velitelem ozbrojených sil, jmenuje vysoké hodnostáře branné i civilní moci, generály, diplomatické zástupce, soudce a jiné. Přímá závislost mezi výkonem jeho funkce a parlamentem neexistuje, proto svoji funkci vykonává samostatně. Situace, kdy jednotlivé akty hlavy státu podléhají spolupodpisu předsedy, nebo člena vlády odpovědných parlamentu – jde o tzv. nepřímou závislost, která je zprostředkována tzv. institutem kontrasignace, na který bývá vázána například pravomoc udělovat milost (kontrasignace dalšího ústavního činitele). Prezident obvykle v souladu s výsledky parlamentních voleb jmenuje členy vlády, jelikoţ není moţné, aby jmenoval vládu dle svého uváţení, tato by nezískala důvěru zákonodárného sboru, jde ve své podstatě o formální akt. Vláda je v tomto systému vţdy odpovědná parlamentu a dobře můţe fungovat jen tehdy, bude-li mít jeho důvěru. Pád vlády je závislý na hlasování o důvěře, tedy rozhodnutí parlamentu, pokud vláda ztratí tuto důvěru, nemůţe dále plnit svoji výkonnou funkci, pro kterou byla zvolena. V některých parlamentních republikách nevykonává prezident ţádné výkonné funkce a prezident zde má jen čistě symbolické postavení, např. Írán. Mezi parlamentní republiky patří např. Polsko, Česká republika, Slovenská republika, Slovinsko….
1.3.2. Hlava státu v poloprezidentské republice Přímá volba prezidenta občany, jeho postavení přesahující pravomoci prezidenta parlamentní republiky, vláda odpovědná parlamentu, to jsou prvky poloprezidentské republiky. Hlava státu můţe předkládat zákony přímo občanům prostřednictvím referenda, anebo parlamentu. K zákonům má právo veta, svými občany je prezident volen přímo. Jako příklad poloprezidentské republiky – Ruská federace (převáţně poloprezidentská), ústavní systém Francie (prezident NICOLAS SARKOZY) 13
1.3.3. Hlava státu v prezidentské republice Prezidentská forma vlády, vázající se výhradně na republiky, druhá nejrozšířenější forma vlády ve světě. Legitimita výkonné i zákonodárné moci je odvozena od občanů, prezident i zákonodárci jsou většinou voleni přímo ve všeobecných volbách. Moc soudní, výkonná i zákonodárná jsou zde odděleny. Prezident je zde především hlavou výkonné moci a zároveň vykonává funkci předsedy vlády. Ve vztahu k parlamentu nemá ţádné pravomoci a je na něm nezávislý. Prezidentská republika nebývá demokratická a dlouhodobě stabilní, hrozí zde nebezpečí vzniku autoritativního státu, nebo diktatury, neboť je zde soustředěno velké mnoţství moci do jedněch rukou. Výjimku v tomto směru tvoří Spojené státy Americké. Jiţ podle svého názvu prezidentský systém vyvolává představu velice silného prezidenta, který je jediným vrcholným představitelem exekutivy. V prezidentském systému je proto v praxi nejdůsledněji uplatňován systém dělby moci. Také proto je zároveň, vice neţ v ostatních systémech, moc výkonná limitována systémem brzd a vyváţení. Z toho lze usuzovat, ţe právě v prezidentském ústavním systému je ústavně zaručena pravomoc moci zákonodárné nejdůsledněji chráněna před moţným sílícím vlivem exekutivy. Tato ochrana moci zákonodárné platí v USA na všech úrovních, tzn. i na úrovni obecního i městského zřízení, stejně tak, jako na úrovni federací.5 Prezident USA je nejen hlavou státu, ale také ,, jediným nejvyšším ústavním představitelem výkonné moci“. Je volen v nepřímých volbách, kterým předchází nominační kampaň. Voliči v prezidentských volbách USA nevolí přímo prezidenta, ale pouze sbor velitelů – elektorů, kteří pak odevzdávají svůj hlas tomu kandidátovi, k jehoţ volbě se předtím zavázali.6
5
BLAHOŢ, Josef; BALAŠ, Vladimír; KLÍMA, Karel. Srovnávací ústavní právo. 4. vyd. Praha: ASPI a. s., 2003, 102s. ISBN 978-80-7357-629-5. 6 BLAHOŢ, Josef; BALAŠ, Vladimír; KLÍMA, Karel. Srovnávací ústavní právo. 4. vyd. Praha: ASPI a. s., 2003, 124s. ISBN 978-80-7357-629-5.
14
Prezident USA působí jako ústřední hlava státu a pečuje o to, aby zákony byly svědomitě dodrţovány, působí jako vrchní velitel ozbrojených sil, svolává Kongres, vetuje zákony, jmenuje různé úředníky, uzavírá smlouvy, uděluje milost. Tuto smí udělit osobám, které se dopustili provinění proti Spojeným státům, s výjimkou případu ,,impeachmentu“. Impeachment – pohání před soud státního úředníka pro zneuţití své moci, pro jiné prohřešky, nebo pro neschopnost.7 Impeachment je také jedinou výjimkou, která umoţňuje zbavit funkce také prezidenta. Prezident, viceprezident a všichni úředníci Spojených států musí být zproštěni funkcí, budou-li obţalováni a usvědčeni z velezrady, úplatkářství, nebo jiných těţkých zločinů a trestných činů.8 Současným prezidentem byl v roce 2008 zvolen BARACK OBAMA, první prezident afroamerického původu. Zajímavostí je, ţe při své inauguraci přísahal na stejnou bibli, jako Abraham Lincoln, který poté zrušil otrokářství.
7
Staţeno dne 15. 1. 2011. Slovník cizích slov – on-line hledání. http://slovnik-cizichslov.abz.cz/web.php/hledat?typ_hledani=prefix&cizi_slovo=impeachment 8 Staţeno dne 23. 1. 2011. Ústava spojených států amerických. Článek II. Oddíl 4. http://klempera.tripod.com/usustava.htm
15
2. Právní postavení prezidentů Československa od roku 1918 do roku 1993 2.1. Období před vznikem samostatného státu Roku 1914, kdy byla vyhlášena první světová válka, byla odsunuta národnostní otázka do pozadí, většina českého národa totiţ nikdy nepřijala Rakousko – Uhersko za své. Tomáš Garrigue Masaryk (český exil) sice vyvíjel ,,válku proti centrálním mocnostem“, i jeho úzký okruh příznivců, ale snaha ostatních českých politiků, aby byla prosazena samostatnost, byla ihned v začátku potlačena, proto se česká politika odmlčela. Roku 1916 byl sestaven hlavní orgán protirakouského odboje – pozdější Československá národní rada, která nalezla silnou podporu v československých zahraničních legiích. Aţ teprve na počátku roku 1918 byl zahájen společný postup na osamostatnění doma i v zahraničí (Tříkrálová deklarace). 14. října 1918 byla vyhlášena generální stávka v reakci na krizovou situaci – zásoby pro český lid byly vyváţeny z Česka pro rakouská vojska, byl rozšířen leták, vyhlašující vznik republiky, ale ještě téhoţ dne bylo vyhlášení odloţeno a monarchie se udrţela ještě dalších čtrnáct dní. V pondělí 28. října 1918 zaplavily rozjásané davy praţské ulice a v euforii strhávali znaky habsburské monarchie. Představitelé národního výboru převzali moc do svých rukou a vydali prohlášení, v němţ mimo jiné stál: ,,Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných kulturních států světa.“ O podobě rodícího se Československa měli jiţ v té chvíli politikové přibliţnou představu, stejně tak uţ bylo rozhodnuto o ústavním zřízení. Československý stát se stal republikou v čele s prezidentem. Do této funkce byl zvolen Tomáš Garrigue Masaryk.9 Ještě neţ se zaměříme na osobu Tomáše Garrigue Masaryka, je důleţité zabývat se pravomocemi prezidenta republiky, které byly svěřeny dle prozatímní ústavy, účinné od 14. listopadu 1918.
9
ČORNEJ, Petr; LOCKEROVÁ, Jiřina; MAJOR, Pavel. Panovníci českých zemí..3. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2003. 56 s. ISBN 80-7200-811-0.
16
Pravomoci: §10 President republiky: a) zastupuje stát na venek, b) je nejvyšším velitelem vojska, c) přijímá vyslance, d) vypovídá podle usnesení Národního shromáţdění válku a předkládá mu sjednaný mír ku schválení, e) jmenuje důstojníky, státní úředníky a soudce počínaje VI. třídou hodnostní nahoru, f) má právo prominouti nebo zmírniti tresty i právní následky trestného činu, odsouzení nebo trestu, jakoţ i naříditi, aby trestní řízení nebylo zahájeno, anebo zahájené trestní řízení opět bylo zastaveno. K vládním úkonům, jeţ president republiky vykonává, musí býti opatřen spolupodpis příslušného odpovědného člena vlády. § 10a neplatil § 10b neplatil § 11 President republiky má právo zákon usnesený Národním shromáţděním vrátiti do osmi dnů po usnesení k novému projednání. Setrvá-li Národní shromáţdění na svém původním usnesení, musí zákon býti vyhlášen. 10
Tato ústava se brzy dočkala svého novelizovaného znění, účinného do 31. 5. 1919 a změnami prošly i pravomoci prezidenta.
10
Ustanovení §10,10a,b,§11 zákona č. 37/1918 Sb. o prozatímní ústavě. O národním shromáţdění.
17
Zákon 271/1919, kterým se mění zákon o prozatímní ústavě: §10 zní: President republiky: a) zastupuje stát na venek. Sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Smlouvy obchodní, dále smlouvy, ze kterých pro stát nebo občany plynou jakákoli břemena majetková neb osobní, zejména i vojenská, jakoţ i smlouvy, týkající se státního území, potřebují souhlasu Národního shromáţdění; b) je nejvyšším velitelem vší branné moci; c) přijímá a pověřuje vyslance; d) vypovídá podle usnesení Národního shromáţdění válku a předkládá mu sjednaný mír ke schválení; e) má právo veta proti zákonům (§11); f) jmenuje vysokoškolské profesory, státní úředníky, soudce a důstojníky, počínajíc VI. třídou hodnostní; g) má právo prominouti nebo zmírniti tresty i právní následky trestného činu, odsouzení nebo trestu, jakoţ i naříditi, aby trestní řízení nebylo zahájeno, anebo zahájené trestní řízení aby bylo zastaveno. Kaţdý vládní úkon presidenta republiky vyţaduje k své platnosti spolupodpisu příslušného odpovědného člena vlády. § 10 a). President republiky má právo býti přítomen a předsedati schůzím vlády, vyţádati si od vlády a jednotlivých jejích členů písemnou zprávu o kaţdé věci, která náleţí do oboru působnosti dotčeného člena vlády. Má právo pozvati vládu nebo jednotlivé její členy k úradě. § 10 b). President republiky občas podává ústně nebo písemně Národnímu shromáţdění zprávu o stavu republiky. Doporučuje mu k úvaze opatření, která pokládá za nutná a účelná. § 11 zní: President republiky má právo zákon, usnesený Národním shromáţděním, vrátiti s 18
připomínkami do čtrnácti dnů ode dne, kdy byl dodán vládě. Národní shromáţdění zákon, presidentem vrácený, opět projedná. Setrvá-li na svém původním usnesení za přítomnosti nadpoloviční většiny poslanců, musí zákon býti vyhlášen. 11 Výše uvedené znění pravomocí prezidenta platilo do účinnosti ústavy z roku 1920. Tato nabyla účinnosti od 6. 3. 1920 a celou prozatímní ústavu zrušila . Zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky. § 64 (1) President republiky: 1. zastupuje stát na venek. Sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Smlouvy obchodní, dále smlouvy, z kterých pro stát neb občany plynou jakákoli břemena majetková nebo osobní, zejména i vojenská, jakoţ i smlouvy, jimiţ se mění státní území, potřebují souhlasu Národního shromáţdění. Pokud jde o změny státního území, souhlas Národního shromáţdění se dává formou ústavního zákona (čl. I. uvoz. zák.); 2. přijímá a pověřuje vyslance; 3. prohlašuje válečný stav, vypovídá s předchozím souhlasem Národního shromáţdění válku a předkládá mu sjednaný mír k vyslovení souhlasu; 4. svolává, odročuje a rozpouští Národní shromáţdění (§ 28 - 31) a prohlašuje zasedání sněmoven za ukončené; 5. má právo vraceti s připomínkami usnesené zákony (§ 47) a podpisuje zákony Národního shromáţdění (§ 51), sněmu Podkarpatské Rusi (§ 3) a opatření výboru podle § 54; 6. podává ústně nebo písemně Národnímu shromáţdění zprávu o stavu republiky a doporučuje mu k úvaze opatření, která pokládá za nutná a účelná; 7. jmenuje a propouští ministry a stanoví jejich počet; 8. jmenuje vysokoškolské profesory vůbec, dále soudce, státní úředníky a důstojníky, počínajíc VI. hodnostní třídou; 9. uděluje dary a pense z milosti k návrhu vlády; 10. má vrchní velitelství veškeré branné moci; 11. uděluje milost podle § 103. 11
Ustanovení § 10, §10a, b, §11 zákona č. 271/1919, kterým se mění zákon o prozatímní ústavě.
19
(2) Veškerá moc vládní a výkonná, pokud ústavní listinou nebo zákony Československé republiky vydanými po 15. listopadu 1918 není a nebude výslovně vyhrazena presidentovi republiky, přísluší vládě (§ 70). 12 Tato ústava nebyla jiţ novelizována. Ústava ve zněních, která jsou uvedena výše, provázela prezidenty Tomáše Garrigue Masaryka, Edvarda Beneše i Emila Háchu obdobím, kdy stáli v čele republiky a určovala rozsah jejich pravomocí. Podle Ústavního zákona 150/1948 Sb., ze dne 9. Května 1948: § 74 (1) President republiky: 1. zastupuje stát navenek. Sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Politické smlouvy a hospodářské smlouvy obecné povahy, jakoţ i smlouvy, k jejichţ provedení je třeba zákona, vyţadují před ratifikací souhlas Národního shromáţdění. Smlouvy, kterými se mění státní území, schvaluje Národní shromáţdění formou ústavního zákona (§166) Sjednávání mezinárodních smluv a dohod, které nepotřebují souhlasu Národního shromáţdění a v nichţ se nevymiňuje ratifikace, můţe president přenésti na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy. Zákon stanoví, kdy lze hospodářské smlouvy obecné povahy provádět ještě předtím, neţ s nimi Národní shromáţdění vysloví souhlas; 2. přijímá a pověřuje vyslance; 3. svolává, odročuje a rozpouští Národní shromáţdění a prohlašuje jeho zasedání za skončené; 4. podpisuje zákony Národního shromáţdění a opatření jeho předsednictva podle §66; má právo vracet zákony s připomínkami; 5. můţe podávat Národnímu shromáţdění ústně nebo písemně zprávy o stavu republiky a doporučovat mu k úvaze opatření, která povaţuje za nutná a účelná; 6. jmenuje předsedu i ostatní členy vlády, stanoví počet jejích členů a určuje, který z nich řídí které ministerstvo; odvolává vládu, podá-li demisi, i její jednotlivé odstupující členy; 7. má právo být přítomen při schůzích vlády a předsedat jim, zvát vládu nebo její členy k poradám, jakoţ i vyţadovat od vlády i od jejích jednotlivých členů zprávy o kaţdé věci, 12
Ustanovení §64 zákona č. 121/1920 Sb. uvozujícím ústavní listinu Československé republiky
20
která náleţí do oboru jejich působnosti. Vyţádanou zprávu můţe oznámit předsedovi vlády s připomínkami, aby vláda uváţila, zda je potřeba učinit vhodná opatření; 8. jmenuje všechny vysokoškolské profesory, dále soudce z povolání počínajíc V. stupnicí funkčního sluţného a důstojníky, jakoţ i jiné státní zaměstnance, počínajíc 3. platovou stupnicí; 9. propůjčuje vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán, a udílí československým občanům souhlas k přijetí cizozemských vyznamenání a titulů; 10. uděluje na návrh vlády čestné dary a čestné platy, jakoţ i dary a platy z milosti; 11. má právo udílet amnestii, promíjet nebo zmirňovat tresty a právní následky odsouzení trestními soudy a nařizovat s vyloučením trestných činů soukromoţalobních, aby se soudní řízení trestní nezahajovalo nebo se v něm nepokračovalo. Tato práva mu nepříslušejí, bude-li proti němu zavedeno řízení podle § 78, anebo jde-li o presidenta republiky obţalovaného nebo odsouzeného podle § 78, nebo o členy vlády obţalované nebo odsouzené podle § 91; 12. má vrchní velitelství branné moci; prohlašuje na základě usnesení vlády válečný stav a vypovídá z rozhodnutí Národního shromáţdění válku. (2) Veškerá moc vládní a výkonná, pokud není a nebude ústavou nebo jinými zákony výslovně vyhrazena presidentu republiky, přísluší vládě. 13
Tomáš Garrigue Masaryk Studoval sociologii, českou a světovou literaturu….Vstoupil do politiky a v roce 1900 se stal spoluzakladatelem strany tzv. realistů, usilující o parlamentní demokracii a se kterou se podílel na prosazení všeobecného hlasovacího práva. V období první světové války stál v čele odboje s cílem národního osvobození. 14. listopadu 1918 byl zvolen Revolučním národním shromáţděním prezidentem republiky v nepřítomnosti. Podle platné ústavy přijaté v roce 1920 a definitivně potvrzené 1924, neměl president příliš velké pravomoci, avšak v Masarykově případě to ani nebylo třeba. Ve vztahu k vládě
13
Ustanovení § 74 Ústavního zákona č.150/1948 Sb. ze dne 9. května 1948
21
a parlamentu, jejichţ pravomoci byly naopak rozhodující, respektoval Masaryk jejich právo určovat a řídit vnitřní i zahraniční politiku státu.14 Podle Československé ústavy z roku 1920: Druhým nejvyšším orgánem byl podle ústavy Prezident republiky. Tento orgán byl koncipován zejména podle francouzského vzoru. Právní postavení prezidenta vyplývalo z teorie dělby moci, po stránce faktické ústavy bylo pak příznačné, ţe prezidenty se staly význačné autoritativní osobnosti burţoazně demokratického raţení. Prezident byl bolen parlamentem, nebyl mu však odpovědný. Za jeho akty přebíral odpovědnost člen vlády, coţ se dělo spolupodpisem (takzvanou kontrasignací). Prezident měl právo veta vůči odhlasovaným zákonům ( s posledním slovem parlamentu). Měl dále právo svolávat a končit zasedání parlamentu, odročit jej, i rozpustit. Jmenoval a propouštěl vládu, i její jednotlivé členy, přičemţ (jako i při výkonu jiných pravomocí) respektoval i spoluvytvářel stanoviska vůdců koaličních politických stran.15 Na začátku republiky ještě neplatila definitivní ústava z roku 1920. Byla prozatímní ústava, ve které byla pozice prezidenta ještě slabší neţ pak v definitivní verzi. V roce 1919 se objevila volání po prezidentově, Masarykově diktatuře. Souviselo to s kritickými stavy společnosti těsně po válce – nezaměstnanost, různé exesy, národnostní konflikty atd. Masaryk toho samozřejmě trochu vyuţívá. Druhá ústava z roku 1920 jeho pozici v ústavním systému o něco posílí, ale on potom vyuţívá ještě různých mimoústavních (v ţádném případě protiústavních) prostředků, kdy buduje paralelní centrum moci, jako je tak zvaný Hrad. Dále má od parlamentu velmi slušný finanční fond ke své potřebě. To je zase trochu paralela se starým Rakouském, kdy měl císař kaţdý rok od parlamentu obrovskou apanáţ, kterou nemusel nijak zdůvodňovat, ani vyúčtovávat. Masaryk tyto peníze pouţívá. Má jakousi soukromou, můţeme říci zpravodajskou informační síť. A jak ukázal historik Antonín Klimek, neváhá vyuţít těchto prostředků v zájmu svého cíle, kterým je samozřejmě udrţení republiky, její etablování tak, ţe některé lidi, kteří jdou proti jeho cíli, je schopný a ochotný i korumpovat. Existuje jedna zajímavá paralela, kdy Masaryk v očích společnosti jednoznačně symbolizuje dobro a politické strany jsou tím nutným zlem. Tento konflikt běţí v dualitě 14
CÍSAŘ, Čestmír. Moji Českoslovenští prezidenti. 1. vyd. Praha: Nakladatelství SLÁVY DCERA, 2006. 14s. ISBN 80-913725-0-3. 15 ZDOBINSKÝ, Stanislav a kol. ČESKOSLOVENSKÁ ÚSTAVA historie a současnost. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1989. 11s. ISBN 80-205-0006-5.
22
dobra a zla, kdy Masaryk stát drţí, zatímco české, nebo československé politické strany ho nahlodávají, rozkládají a likvidují.16 Na sklonku roku 1935 se prezident Masaryk vzdal své funkce ze zdravotních důvodů, ţil v Lánech, kde v prosinci soku 1935 zemřel. Podle očekávání byl Masarykovým nástupcem zvolen Edvard Beneš. Edvard Beneš Kdyţ válka skončila, podílel se Beneš jako ministr zahraničí na diplomatických jednáních o mírových smlouvách, o novém uspořádání v Evropě, o postavení Československa v něm, včetně vytyčení hranic našeho státu.17 Ještě před svým zvolením se Beneš vzdal místopředsednického postu v národně socialistické straně a ze strany vystoupil, protoţe chtěl být nadstranickým prezidentem. Po jeho zvolení také uvolnil místo ministra zahraničí, ale i nadále udrţoval velmi úzkou spolupráci mezi ministerstvem a prezidentskou kanceláří. Jeho zvolení uvítaly mnohé státy ve světě, protoţe jak doma, tak ,,i v zahraničí byl Beneš často vnímán jako záruka kontinuity československé demokracie i jako garant zachování její dosavadní vnitropolitické i zahraniční line.“ Jiţ od svého nástupu připravoval celé Československo na moţnost obrany státu proti agresorovi viděném v Německu. Tato příprava nevycházela pouze z vojenského hlediska, ale také z psychického, kdy na svých cestách po republice burcoval občany k připravenosti hájit svou zem. Postupem času se Beneš snaţil zajistit bezpečnost pro svůj stát i u spojenců. Tam ale narazil na problém. V květnu 1937 se stal ve Velké Británii ministerským předsedou N. Chamberlain, který se snaţil o integraci Německa do mezinárodních vztahů a usmíření Berlína. Tyto změny v zahraniční politice (tzv. politika appeasementu) se projevily i ve Francii, která začala být opatrnější a orientovala se na Británii. Po anšlusu Rakouska se v březnu 1938 Beneš snaţil získat záruky pomoci u spojenců v případě napadení Československa, ale Francie i Velká Británie tyto závazky 16
Staţeno dne 23.2. 2011. Tomáš Garrigue Masaryk-prezident na trůnu. http://master.ct24.cz/textoveprepisy/historie-cs-eu/6838-tomas-garrigue-masaryk-prezident-na-trunu/ 17 CÍSAŘ, Čestmír; Moji českoslovenští prezidenti. 1. vyd. Praha: Nakladatelství SLÁVY DCERA, 2006. 19s. ISBN 80-903725-0-3
23
vojensky zasáhnout odmítla a snaţila se přimět vládu k jednání se Sudetoněmeckou stranou (SdP).18 Beneš musel od počátku čelit náporu stupňujících se poţadavků sudetoněmecké strany, jeţ se roku 1938 stala účinným nástrojem Hitlerovy protičeskoslovenské politiky. V situaci, kdy Anglie a Francie v naivní snaze zachránit mír ustupovaly Hitlerovi a dokonce spolu s Německem a Mussoliniho Itálií podepsaly 29. 9. 1938 mnichovskou dohodu, mnoho dělat nemohl. S bolestí v srdci přijal mnichovský diktát, vydávající nacistickému Německu bez boje českomoravské pohraničí, ale na znamení nesouhlasu s nepříznivým vývojem podal jiţ 5. 10. demisi.19
2.2. Československo v letech 1939 – 1945 Podepsáním Mnichovské dohody 29. září 1938, nastal konec tzv. První republiky (předválečné ČSR). Sudety, které byly osídleny Němci, byly postoupeny Třetí říši a východní část Těšínska Polsku. Československo jako stát, existovalo jen krátkou dobu. Ze Slovenska, které vyhlásilo samostatnost se stala Slovenská republika, která se stala jedním z mnoha satelitů německé Třetí říše. Nacistiská vojska obsadila zbylá území českých zemí a Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mahren) byl vyhlášen o den později. Roku 1940 bylo v Londýně Edvardem Benešem (1940 – 1945 prezident v exilu) ustanoveno Prozatímní státní zřízení. Tato londýnská exilová vláda se sestavovala z prezidenta, vlády a Státní rady. Prezidentem republiky, která se po pouhých 105 dnech stala Hitlerovým protektorátem, se v těchto těţkých dobách stal Emil Hácha, který byl později uveden jako jedna z nejtragičtějších postav v českých dějinách.
18
Staţeno dne 25. 2. 20011. GREGOROVÁ, Martina, Ing. Prezidentské volby 1935-1946-I. E. Beneš v myšlenkovém a mocenském spektru. http://www.valka.cz/clanek_13385.html 19 ČORNEJ, Petr; LOCKEROVÁ, Jiřina; MAJOR, Pavel. Panovníci českých zemí. 3. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2003. 57-58s. ISBN 80-7200-811-0.
24
Emil Hácha Háchovu volbu uvítal v zahraničí i Edvard Beneš. Poměry se však záhy vyvinuly jinak. Adolf Hitler přiměl Jozefa Tisa k vyhlášení tzv. Slovenského štátu (jeho prezidentem se stal právě Tiso) a v zápětí pozval do Berlína Háchu, od něhoţ si v ranních hodinách 15. 3. 1939 vynutil po sérii výhrůţek souhlas s okupací českých zemí. I po zřízení protektorátu Čechy a aMorava setrval Hácha v jeho čele jako tzv. státní prezident. Jeho postavení a rozhodování ovšem limitoval zastupující říšský protektor. V nezáviděníhodné pozici se Hácha snaţil loajální spoluprací s Němci zachovat maximální moţnou autonomii protektorátu. Do roku 1941 také udrţoval nepřímé kontakty s československou emigrací, ale postupně vnitřně rezignoval a stal se pouhou loutkou v rukou německé politiky.20
Jak se Hácha choval za druhé republiky? Tehdy už se přece objevovala řada autoritářských až totalitních tendencí a on byl hlavou státu. JN: Byl hlavou státu, ale musíme vycházet z toho, s čím ho politická reprezentace druhé republiky do této funkce navrhovala. Tedy s tím, ţe bude jakýmsi čestným prezidentem, který nebude zasahovat do politických záleţitostí. Bylo to vidět v podstatě uţ na jeho první větší cestě, která vedla na Slovensko. Šlo o víceméně přátelskou návštěvu, která ukázala, ţe Hácha opravdu nebude zasahovat do vnitropolitických záleţitostí. Došlo tam i k různým kontroverzím, třeba ţe ho na Slovensku nepřivítala československá jednotka, ale jednotka Hlinkovy gardy, která ho pozdravila "Na stráţ!" Čili Slováci ho v podstatě nebrali za člověka, s kterým by měli nějakým způsobem jednat.21
Povstání, jehoţ cílem bylo, co nejrychleji osvobodit české území od německé nadvlády propuklo 9. května 1945. Tímto byla de-facto ukončena 2. světová válka v Evropě. Důleţitou dohodou, ještě neţ byla tato válka zcela ukončena bylo, ţe prezidentem nové, obnovené republiky se stane opět Edvard Beneš.
20
ČORNEJ, Petr; LOCKEROVÁ, Jiřina; MAJOR, Pavel. Panovníci českých zemí. 3. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2003. 58s. ISBN 80-7200-811-0 21 Staţeno dne 1. 3. 2011. Protektorátní prezident. http://www.ct24.cz/textove-prepisy/historie-cs-eu/88303protektoratni-prezident/
25
2.3. Československo v letech 1945 – 1948 TŘETÍ REPUBLIKA V květnu 1945, skončila válka. Československo bylo znovu obnoveno, ale území Podkarpatské Rusi, které k němu dříve patřilo, bylo připojeno k Ukrajině. Nastal také odsun obyvatel německé národnosti do Německa. ČSR a její samostatnost byla oslabena a začala se prosazovat závislost na Sovětském svazu. V prvních parlamentních volbách, které se po válce uskutečnily (květen 1946) vyhrála komunistická strana Československa. Prezident Beneš se vrátil do Prahy a byl Prozatímním Národním shromáţděním nejprve potvrzen v úřadu prezidenta a později znovu zvolen prezidentem republiky. Svůj sen o vybudování sociálně spravedlivého, na parlamentní demokracii zaloţeného státu, však uskutečnit nemohl. Tlak československých komunistů, podporovaný J. V. Stalinem, byl příliš silný. Navíc zradikalizovaná poválečná společnost uvěřila komunistickým heslům, aniţ si plně uvědomovala, co činí. V politické krizi, vrcholící v únoru 1948 demisí demokratických ministrů, Beneš osudově zaváhal. Demisi 25. 2. Přijal a Klementa Gottwalda pověřil sestavením nového vládního kabinetu. Odhodlal se však k poslednímu vládnímu gestu. Na jaře 1948 odmítl podepsat Ústavu 9. května a 7. 6. 1948 abdikoval.22 Zemřel za tři měsíce po své abdikaci, jeho pohřeb se změnil v protikomunistickou demonstraci, která však byla jedním z nadlouho posledních gest éry demokratického Československa.
2.4. Československo v letech 1948 -1989 KOMUNISTICKÝ REŢIM K převzetí veškeré moci Komunistickou stranou Československa vedl komunistický puč v únoru 1948.
22
ČORNEJ, Petr; LOCKEROVÁ, Jiřina; MAJOR, Pavel. Panovníci českých zemí. 3. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2003. 58-59s. ISBN 80-7200-811-0
26
Po únoru 1948 se tak nadále posílil masový charakter komunistické strany. Počet jejich členů se rychle vyšplhal téměř na dva miliony. Koncem roku 1948 počet členů KSČ poklesl v důsledku čistek, avšak KSČ zůstala dále početně mimořádně silnou stranou. Pouze menšina členů KSČ byla politicky aktivní, většina se neangaţovala nad nutný rámec. Jádro strany tvořili předváleční komunisté, ze kterých se také rekrutovali vedoucí funkcionáři, kteří obsazovali špičkové funkce jak ve státě, tak v hospodářství.23 25. únor 1948 se v pozdějších letech slavil jako ,,Vítězný únor“ po celou éru komunismu, tedy aţ do roku 1989. Jiţ od počátku měsíce března 1948 komunisté začali znárodňovat podniky, rozdělovat statky, reformovat školství a vydali zákon o všeobecném zdravotním pojištění. Za negativní stránky tohoto reţimu hovořilo zřízení táborů nucených prací – uranové doly, zřízení armádních pomocných technických praporů (PTP – pro politicky nespolehlivé jedince). Přesvědčivé vítězství komunistů ve volbách v roce 1946 otevřelo cestu politické kariéře dalšímu muţi, který nejprve obsadil křeslo ministerského předsedy, aby se poté v únoru 1948 stal nejsilnějším muţem Československa a v červnu 1948 byl zvolen prezidentem republiky. Muţe jménem Klement Gottvald. Ještě neţ budeme věnovat pozornost Klementu Gottwaldovi, je opět důleţité zmínit se o Ústavě z roku 1948, pravomocích prezidenta zde uvedených a za důleţité povaţuji se zde také pozastavit u §77 – kontrasignace (spolupodpis člena vlády). Podle Ústavního zákona 150/1948 Sb., ze dne 9. Května 1948: § 74 (1) President republiky: 1. zastupuje stát navenek. Sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Politické smlouvy a hospodářské smlouvy obecné povahy, jakoţ i smlouvy, k jejichţ provedení je třeba zákona, vyţadují před ratifikací souhlas Národního shromáţdění. Smlouvy, kterými se mění státní území, schvaluje Národní shromáţdění formou ústavního zákona (§166) Sjednávání mezinárodních smluv a dohod, které nepotřebují souhlasu Národního shromáţdění a v 23
VODIČKA, Karel; CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. Historie a současnost. 2. vyd. Praha: Portál s. r. o, 2007. 60s. ISBN 978-80-7367-337-6.
27
nichţ se nevymiňuje ratifikace, můţe president přenésti na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy. Zákon stanoví, kdy lze hospodářské smlouvy obecné povahy provádět ještě předtím, neţ s nimi Národní shromáţdění vysloví souhlas; 2. přijímá a pověřuje vyslance; 3. svolává, odročuje a rozpouští Národní shromáţdění a prohlašuje jeho zasedání za skončené; 4. podpisuje zákony Národního shromáţdění a opatření jeho předsednictva podle §66; má právo vracet zákony s připomínkami; 5. můţe podávat Národnímu shromáţdění ústně nebo písemně zprávy o stavu republiky a doporučovat mu k úvaze opatření, která povaţuje za nutná a účelná; 6. jmenuje předsedu i ostatní členy vlády, stanoví počet jejích členů a určuje, který z nich řídí které ministerstvo; odvolává vládu, podá-li demisi, i její jednotlivé odstupující členy; 7. má právo být přítomen při schůzích vlády a předsedat jim, zvát vládu nebo její členy k poradám, jakoţ i vyţadovat od vlády i od jejích jednotlivých členů zprávy o kaţdé věci, která náleţí do oboru jejich působnosti. Vyţádanou zprávu můţe oznámit předsedovi vlády s připomínkami, aby vláda uváţila, zda je potřeba učinit vhodná opatření; 8. jmenuje všechny vysokoškolské profesory, dále soudce z povolání počínajíc V. stupnicí funkčního sluţného a důstojníky, jakoţ i jiné státní zaměstnance, počínajíc 3. platovou stupnicí; 9. propůjčuje vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán, a udílí československým občanům souhlas k přijetí cizozemských vyznamenání a titulů; 10. uděluje na návrh vlády čestné dary a čestné platy, jakoţ i dary a platy z milosti; 11. má právo udílet amnestii, promíjet nebo zmirňovat tresty a právní následky odsouzení trestními soudy a nařizovat s vyloučením trestných činů soukromoţalobních, aby se soudní řízení trestní nezahajovalo nebo se v něm nepokračovalo. Tato práva mu nepříslušejí, bude-li proti němu zavedeno řízení podle § 78, anebo jde-li o presidenta republiky obţalovaného nebo odsouzeného podle § 78, nebo o členy vlády obţalované nebo odsouzené podle § 91; 12. má vrchní velitelství branné moci; prohlašuje na základě usnesení vlády válečný stav a vypovídá z rozhodnutí Národního shromáţdění válku. (2) Veškerá moc vládní a výkonná, pokud není a nebude ústavou nebo jinými zákony výslovně vyhrazena presidentu republiky, přísluší vládě. § 75 28
President republiky skládá před Národním shromáţděním tento slib: "Slibuji na svou čest a svědomí, ţe budu konat své povinnosti v duchu lidově demokratického zřízení podle vůle lidu a v zájmu lidu, dbát blaha republiky a šetřit ústavních a jiných zákonů." § 76 President republiky není odpověden z výkonu svého úřadu. Za jeho projevy souvisící s presidentským úřadem odpovídá vláda. § 77 Jakýkoli presidentův úkon moci vládní nebo výkonné potřebuje k své platnosti spolupodpisu odpovědného člena vlády.24 Tyto pravomoci prezidenta uvedené v ústavě z roku 1948, provázely období, kdy ve funkci prezidenta působili Klement Gottwald, Antonín Zápotocký a Antonín Novotný. A jací vlastně byli tito prezidenti ?
Prezident Klement Gottwald Jako komunistický vůdce se netajil tím, ţe usiluje o vítězství socialistické revoluce, která by rozbila stávající politický systém. Brzy po mnichovském diktátu odjel do Moskvy, kde působil
uţ
v letech
1934-1936.
V hlavním
sovětském
městě
vytvořil
centrum
komunistického zahraničního odboje se zřejmým cílem oponovat oficiální státní exilové reprezentaci v Londýně. Po skončení druhé světové války vypracoval spolu se svými druhy plán pokojného převzetí moci. Úlohu mu usnadnilo přesvědčivé vítězství komunistické strany ve volbách roku 1946. Gottwald po nich obsadil křeslo ministerského předsedy a drţel všechny trumfy v rukou. Vyuţil je dokonale. Po 25. 2. 1948 se stal nejsilnějším muţem v Československu a 14. 6. téhoţ roku byl zvolen prezidentem republiky.25 Po únoru 1948 byla v Československu pod Gottwaldovým vedením a od 14. června 1948 pod jeho prezidentováním nastolena diktatura, ze které brzy přešel smích i mnohé z těch, 24
Ustanovení §74,§75,§76,§77 Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky. ČORNEJ, Petr; LOCKEROVÁ, Jiřina; MAJOR, Pavel. Panovníci českých zemí. 3. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2003. 59s. ISBN 80-7200-811-0 25
29
kteří 25. února 1948 nadšeně Gottwaldovi tleskali na Václavském náměstí. První komunistický prezident vzal občanům Československa vlast. V zemi začali rozhodovat sovětští poradci. Ekonomice naordinovali "ocelovou koncepci", prapříčinu budoucí hospodářské zaostalosti a ekologických katastrof. Radili při násilné kolektivizaci zemědělství, při prosazování monopolu komunistické moci do školství, vědy a kultury. Jejich zájem se soustředil hlavně na bezpečnost, armádu, prokuraturu, soudy, a v Československu našli mnoho učenlivých ţáků.26 9. května 1948 byla přijata Ústava české republiky, tzv. lidovědemokratická ústava, která rušila Ústavní listinu z roku 1920. Zajímavé bylo, ţe skutečné ústavní poměry se od jejího znění odlišovaly, takţe se stala jen jakýmsi ,,prázdným papírem“. Kapitola o postavení prezidenta – Ústava 9. května: Třetí kapitola pojednávala o postavení prezidenta republiky. Vzhledem k období, v němţ se ústava připravovala, i s ohledem na skutečnost, ţe v této době zastával úřad prezidenta republiky dr. E. Beneš, byla z praktických politických důvodů převzata ustanovení o prezidentu republiky převáţně z Ústavy z roku 1920. Sociálně politická situace, sloţení Národního shromáţdění i některá ustanovení ústavy (formulace slibu, nutnost spolupodpisu předsedy vlády ke všem prezidentovým úkonům moci vládní a výkonné) však byly zárukou toho, ţe tato funkce bude vykonávána v duchu lidově demokratického zřízení a podle vůle a zájmu lidu).27 První projev Klementa Gottvalda v Národním shromáţdění 21. prosince 1929: Říkáte konečně, ţe jsme pod komandem Moskvy a ţe si tam chodíme pro rozum. Vy jste pod komandem Ţivnobanky, Petschka, Weimanna, Preise, vy jste pod komandem Společnosti národů, to jest společnosti imperialistických dravců, a vy si chodíte pro rozum k Petschkům, Weimannům, Rotschildům a Preisům, abyste se naučili vydírat pracující lid ještě lépe neţ dosud. A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte
26
Staţeno de 3. 3. 2011. Klement Gottwald. http://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/prezidenti-vminulosti/klement-gottwald.shtml 27 ZDOBINSKÝ, Stanislav; ČESKOSLOVENSKÁ ÚSTAVA historie a současnost. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1989. 38s. ISBN 80-205-0006-5.
30
co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk. A vy víte, ţe ruští bolševici jsou v tom mistry! “ 28 Gotwald začal slepě plnit Stalinovy rozkazy a opustil tak předem naplánovaný československý model cesty k socialismu. V Československu se začala prosazovat stalinovská komunistická diktatura. Došlo k postupné násilné kolektivizaci venkova, znárodňování, pronásledování ,,jinak“ smýšlejících lidí, nenávidění církve, vznikly koncentrační tábory…..Gottwald také dokázal podepsat rozsudky smrti politickým spolupracovníkům, i přátelům. Počátkem března 1953 odletěl Gottwald do Moskvy, poklonit se mrtvému Stalinovi. Zemřel pouhé tři měsíce po návratu z tohoto pohřbu. Období vlády tohoto ,,nástroje stalinovy éry“ je vedle období nacistického teroru označováno jako jedno z nejkrutějších. Po náhlém Gottwaldově úmrtí se vedení komunistické strany Československa rozhodlo , ţe bude prostřednictvím Parlamentu zvolen opět dělnický prezident a jediný kandidát jménem Antoním Zápotocký začal na Praţském hradě roku působit roku 1953. Prezident Antoním Zápotocký Většina obyvatel republiky zaujímala k prezidentovi nejednotná stanoviska, lidé mu vyčítali zatajování měnové reformy…došlo k vyzrazení velmi tajného plánu této měnové reformy a začaly se šířit obavy a panika. Prezident učinil lţivé prohlášení, ţe vše je fáma a obavy o pevnost měny jsou zbytečné, ale druhý den došlo k jejímu oznámení. Lidem zbyly necelé dva dny k utracení peněz, proto kaţdý utrácel, kde mohl, jen aby se zbavil znehodnocených peněz, lidé byli ochotni koupit prakticky cokoli. Měnová reforma, kdy starou korunu nahradila nová koruna Sobota 30. května 1953 byla posledním dnem pracovního týdne. Po návratu z práce tak pracujícího člověka čekal šok vyplývající z rozhlasového projevu čelního představitele státu. Po sedmnácté hodině předseda vlády Viliam Široký oznámil, ţe stávající bankovky budou platit pouze do konce měsíce. Prezentováno to bylo jako vítězství pracujícího lidu a úder burţoazii, ale bylo to znehodnocení úspor a propadnutí vázaných vkladů všech. Výměna bankovek probíhala od pondělí 1. června 1953. Úřadovny v podobě výměnných
28
Staţeno dne 5. 3. 2011. Klement Gottwald. http://cs.wikipedia.org/wiki/Klement_Gottwald
31
středisek pro tento účel vznikly v hostincích, Místních národních výborech, na poštách nebo v pobočkách Státní spořitelny. Na výměnu, doprovázenou silnými emocemi, dohlíţely komise
jmenované
okresními
národními
výbory.
Výměna
peněz
byla
pečlivě
dokumentována, a právě díky reformě získal reţim přehled o majetku jednotlivých občanů. Nevyměněné
peníze
se
na
dlouhou
dobu
staly
bezcennými
papíry.
Občan, který nespadal do kategorie ţivnostníka či boháče, mohl vyměnit svých původních 300 Kčs za 60 Kčs nových. Vyvolené osoby z řad stranických funkcionářů, důstojníků armády a milicionářů mohly údajně v tomto poměru vyměnit i více. Největší mnoţství peněz v hotovosti bylo ale vyměněno v poměru 1:50, za kaţdých 100 starých Kčs příjemce dostal 2 nové Kčs. Stejně tak hotovost v pokladnách podniků a jiných organizací byla směněna v poměru 1:50. Ţivnostníci tak přišli o svůj provozní kapitál a v podstatě díky tomu byli předurčeni ke krachu.29 Jako prezident se Zápotocký snaţil měnit poměry, které v tehdejších letech v Československu panovaly, znám je jeho postoj proti násilné kolektivizaci venkova, měl pozitivní postoj vůči malým ţivnostníkům a řemeslníkům, jejich existenci, spojenou velkým přínosem lidem, povaţoval za nepostradatelnou. Zastával se také zemědělců, stavěl se proti jejich násilnému nucení ke vstupu do druţstev, avšak výhody velkovýrobního hospodaření uznával. Prosazoval názor, ţe rolníci mohou, pokud chtějí, vystoupit z druţstva a hospodařit opět samostatně, čímţ se dostal do konfliktu s Antonínem Novotným (toho času prvním tajemníkem strany). Býval označován za otce dělníků, člověka z lidu, coţ nebylo tak docela pravda, protoţe události, které
nastaly roku 1953 těsně po měnové reformě, se přiklánějí spíše
k negativnímu názoru. K lidem, kteří projevili nesouhlas s komunistickou vládou dokázal být velmi tvrdý a byli to právě dělníci. Zápotocký byl označován jako "otec dělníků" jako člověk z lidu. Při nepokojích během měnové reformy v roce 1953 však neváhal silou Lidových milic zasáhnout proti dělníkům plzeňské Škody. Jednalo se o povstání, které otřáslo celým státem a v praţské centrále moci vyvolalo hlubokou krizi - první od komunistického uchopení moci vůbec. Antonín Zápotocký dal najevo svoje rozhořčení, zároveň ale partajní soudruhy omlouval jako svedené
nepřítelem:
Nepokoje
měly
být
29
dílo
"imperialistických
agentů".
Staţeno dne 9. 3. 2011. Antonín Zápotocký: Naše měna je pevná a měnová reforma nebude. http://www.investujeme.cz/clanky/antonin-zapotocky-nase-mena-je-pevna-a-menova-reforma-nebude/
32
Zápotocký deklaroval politiku tvrdé ruky, a se souhlasem centrály Odborů bylo rozhodnuto - nemilosrdně pronásledovat původce nepokojů i lidí v zákulisí. Zde byl mocenský aparát jednoho ze států východního bloku poprvé konfrontován s odporem lidu, s masovými stávkami a demonstracemi.30 V listopadu roku 1957 zemřel Antonín Zápotocký na infarkt. Jeho místo zaujal do té doby první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný. Prezident Antonín Novotný PREZIDENT ČSSR 19. listopadu 1957 se stal prezidentem Československa, v době jeho působení v čele státu došlo postupně k značnému uvolnění a k částečné rehabilitaci většiny nespravedlivě odsouzených v 50-tých letech. V roce 1960 3.–14. ledna na zasedání tehdejšího ÚV KSČ aktivně prosadil schválení návrhu nové ústavy, tzv. socialistické. Krátce poté se sešlo Národní shromáţdění, které 9. dubna schválilo novou územní organizaci státu. 5.–7. července na celostátní konferenci KSČ Novotný v hlavním projevu konstatoval „vítězství socialismu“ v ČSR. To byl sice nesmysl, ale 11. července Národní shromáţdění novou, tzv. socialistickou ústavu schválilo. Tím byl název Československá republika změněn na Československá socialistická republika ČSSR i s novým státním znakem.31 Nová ústava ČSSR se odlišovala v porovnání s předcházející Ústavou 9. Května svou vnitřní strukturou, celkem obsahovala 112 článků, třetí aţ osmá hlava se věnovala uspořádání státních orgánů, z nichţ: Prezident republiky byl volený Národním shromáţděním a ústava jej charakterizovala jako představitele státní moci. Nová ústava překonala řadu pozůstatků převzatých do Ústavy 9. května z ústavní listiny z roku 1920. Zkrátila volební období hlavy státu, sníţila věkovou hranici pro volbu prezidenta z 35 let na 21 rok, učinila prezidenta odpovědným nejvyššímu zastupitelskému sboru a stanovila v řadě směrů nezbytnou součinnost s Národním shromáţděním a vládou. Řadu prerogativ, která prezident má, můţe vykonávat bez souhlasu dalších státních orgánů, avšak vţdy zůstává zachován vztah odpovědnosti 30
Staţeno dne 12. 3. 2011. Jaké to bylo před rokem 1989. Antonín Zápotocký. http://www.nezapomente.cz/zobraz/1952_zemrel_antonin_zapotocky 31 Staţeno dne 15. 3. 20011. Antonín Novotný. http://cs.wikipedia.org/wiki/Antonín_Novotný
33
vůči Národnímu shromáţdění. Výkon úřadu prezidenta je podle Ústavy ČSSR z roku 1960 neslučitelný s výkonem poslaneckého mandátu a s členstvím ve vládě. Ústava uvádí řadu pravomocí prezidenta, které jsou mu svěřeny jako individuální hlavě státu. Můţeme je rozdělit do tří základních okruhů: zastupování státu navenek, vztahy k Národnímu shromáţdění a vládě, vyplývající z jmenovacích pravomocí prezidenta a z pravomocí vrchního velitele ozbrojených sil.32 Hovoříme však stále o prezidentu Antonínu Novotném a době po přijetí ústavy vyhlašující socialismus. Vzápětí se však země začala potýkat s těţkými ekonomickými problémy, přímým důsledkem komunistického hospodářského voluntarismu. To byl hlavní důvod, proč přes jistou ideovou strnulost umoţnil prezident pozvolný proces liberalizace v kulturní i ekonomické sféře. Přesto, ţe byl v jedné mezinárodní anketě označen za nejhezčí hlavu státu, nezachránila tato pocta Antonína Novotného před politickým pádem. Po tvrdé kritice, vedené liberálnějšími českými komunisty a Slováky, které nechoval v lásce, rezignoval 5. I. 1968 na funkci prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa a 22. 3. i na prezidentský úřad.33 Zmiňme se tedy o pravomocích prezidenta v ústavě z roku 1960. Tato ústava byla několikrát novelizována, ale pravomoci prezidenta nijak výrazněji upraveny nebyly. Vše platilo ale jen do 31. 12. 1968, kdy byla zrušena a pravomoci prezidenta byly upraveny jinde. Ústavní zákon 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky
Čl. 62 (1) Prezident republiky: 1. zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Sjednávání mezinárodních smluv a dohod, které nepotřebují souhlasu Národního shromáţdění, můţe prezident republiky přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy; 2. přijímá a pověřuje vyslance; 32
ZDOBINSKÝ, Stanislav a kol. ČESKOSLOVENSKÁ ÚSTAVA historie a současnost. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1989. 55s. ISBN 80-205-0006-5 33 ČORNEJ, Petr; LOCKEROVÁ, Jiřina; MAJOR, Pavel. Panovníci českých zemí. 3. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2003. 60-61s. ISBN 80-7200-811-0.
34
3. svolává zasedání Národního shromáţdění a prohlašuje jeho zasedání za skončené; 4. podpisuje zákony Národního shromáţdění a zákonná opatření jeho předsednictva; 5. má právo podávat Národnímu shromáţdění zprávy o stavu republiky a o závaţných otázkách politických, předkládat mu návrhy potřebných opatření a být přítomen schůzím Národního shromáţdění; 6. jmenuje a odvolává předsedu i ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev a ostatních ústředních orgánů; 7. má právo být přítomen při schůzích vlády a předsedat jim, vyţadovat si od vlády a od jednotlivých jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které je třeba řešit; 8. jmenuje vyšší státní funkcionáře v případech, v kterých to stanoví zákon; jmenuje a povyšuje generály; 9. propůjčuje vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán; 10. má právo udělovat amnestii, promíjet a zmírňovat tresty uloţené trestními soudy a nařizovat, aby se soudní řízení trestní nezahajovalo nebo aby se v něm nepokračovalo; 11. je vrchním velitelem ozbrojených sil; 12. vyhlašuje na návrh vlády válečný stav a vypovídá na základě rozhodnutí Národního shromáţdění válku, je-li Československo napadeno nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení. (2) Prezidentu republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavě uvedeny, stanoví-li tak zákon. 34 Volba nástupce Antonína Novotného proběhla v atmosféře tzv. Praţského jara. Šlo vlastně o takové krátké období liberalizace, pokus o uvolnění reţimu v zemi, částečnou demokratizaci komunistického Československa. Okolní socialistické země však posílili svůj tlak proti tomuto procesu, který měl za cíl vznik: ,,Socialismu s lidskou tváří“. Následný tlak vyvrcholil v noci z 20. na 21. srpna roku 1968, kdy do země vpadla vojska armády Varšavské smlouvy, která začala okupovat Československou socialistickou republiku. Tímto vlastně zabránilo sovětské vedení dalšímu pokračování Praţského jara a jeho pokojného šíření do dalších okolních socialistických států. V době své volby v březnu roku 1968 jistě armádní generál Ludvík Svoboda, nový nástupce dosavadního prezidenta Antonína Novotného netušil, jak sloţitá bude muset vést 34
Ustanovení Čl. 62 ústavního zákona 100/1960 Sb., Ústava československé socialistické republiky
35
v Moskvě jednání se sovětským vedením, aby dosáhl návratu zadrţeného vedení naší země, které tam bylo na samém počátku okupace uneseno a donuceno k podepsání tzv. Moskevských protokolů, které byly jakýmsi prostředkem řešení dalšího vývoje v Československu, pod dohledem Moskvy. Svou přítomností v Moskvě nakonec dosáhl propuštění těchto politiků, ale podepsání těchto protokolů
bylo vlastně souhlasem
s vojenským vpádem. A vraťme se opět k pravomocem prezidenta republiky, které byly upraveny v ústavním zákoně o československé federaci a to aţ do konce roku 1992, kdy byl zrušen aţ novou českou ústavou, kde se o pravomocích prezidenta zmiňuji v další části této práce. Ústavní zákon č.143/1968 Sb. o československé federaci. Čl.61 (1) President Československé socialistické republiky: a) zastupuje Československou socialistickou republiku navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv, ke kterým není třeba souhlasu Federálního shromáţdění, můţe president přenést na vládu Československé socialistické republiky anebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy; b) přijímá a pověřuje vyslance; c) svolává zasedání Federálního shromáţdění a prohlašuje jeho zasedání za skončené; d) můţe rozpustit Federální shromáţdění, jde-li o případ uvedený v čl. 44 odst. 5; e) podepisuje zákony Federálního shromáţdění a zákonná opatření jeho předsednictva; f) má právo podávat Federálnímu shromáţdění zprávy o stavu Československé socialistické republiky a o závaţných politických otázkách, předkládat mu návrhy potřebných opatření a být přítomen schůzím sněmoven Federálního shromáţdění; g) jmenuje a odvolává předsedu a ostatní členy vlády Československé socialistické republiky a pověřuje je řízením federálních ministerstev a jiných federálních ústředních orgánů a státním tajemníkům určuje, v kterém federálním ministerstvu působí; h) má právo být přítomen při schůzích vlády Československé socialistické republiky a předsedat jí, vyţadovat si od vlády a od jejích jednotlivých členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které je třeba řešit; ch) jmenuje vyšší státní funkcionáře Československé socialistické republiky v případech, ve kterých to stanoví zákon; jmenuje a povyšuje generály, jmenuje na návrh příslušných orgánů České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky profesory a rektory vysokých škol; 36
i) propůjčuje vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán; j) má právo udělovat amnestii, promíjet a zmírňovat tresty uloţené trestními soudy a nařizovat, aby se soudní trestní řízení nezahajovalo nebo aby se v něm nepokračovalo, a zahlazovat odsouzení; k) je vrchním velitelem ozbrojených sil; l) vyhlašuje na návrh vlády Československé socialistické republiky válečný stav a na základě rozhodnutí Federálního shromáţdění vypovídá válku, je-li Československá socialistická republika napadena nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení. (2) Presidentu Československé socialistické republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v tomto ústavním zákonu uvedeny, stanoví-li tak zákon Federálního shromáţdění. 35 Zákon byl mnohokrát znovelizován, ale pravomocí prezidenta se tyto novelizace vesměs netýkaly. Pravomoci v tomto zákoně byly směrodatné pro Ludvíka Svobodu, Gustava Husáka a jedno kratší období i Václava Havla. Ludvík Svoboda ,,Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR 21. 8. 1968, odmítl tuto vojenskou akci morálně i politicky, kategoricky odmítl návrh řešit politickou situaci vytvořením nové vlády jako legalizaci daného stavu. Poţádal o jednání s politickými aktéry invaze vojsk v Moskvě za podmínky osvobození Sověty zadrţených politiků a s jejich účastí, v souladu s jejich funkcemi. Nechtěl dopustit, aby situace vyvrcholila, ať jiţ úmyslně nebo
ţivelně, v násilný konflikt
a v krveprolití. V následném období tzv. normalizace měl jiţ malý prostor pro ovlivňování politického dění. V období upevňování vedoucí úlohy KSČ ve státě a ideologizace ţivota došlo k rozladění jeho vztahů s G. Husákem. Dokonce nebylo dovoleno znovu publikovat l.
díl
jeho
knihy
pamětí
"Cestami
ţivota"
ani
vydání
jejich
2. dílu.
Svými zahraničními kontakty a cestami se snaţil přispívat k obnovování zahraničních styků na nejvyšší úrovni s celou řadou zemí. I v oblasti ekonomické inicioval a dal podporu projektům, které povaţoval za stěţejní impuls pro československou ekonomiku (stavba metra, rozvoj bytové výstavby a odvětví, které s ní souvisely). Slováky a zejména na
35
Ustanovení Čl. 61 zákona 143/1968 Sb., o československé federaci
37
východním Slovensku byl vnímán jako jim blízký člověk. Byl za důsledné řešení československých vztahů federativním uspořádáním republiky, které 28. října 1968 podepsal v Bratislavě. V roce 1973 byl znovu zvolen do funkce prezidenta. Brzy ho však postihla dlouhodobá vleklá choroba, a i kdyţ chtěl podat demisi, nebylo mu to ze spekulativních politických důvodů umoţněno.“36 Během měsíce června roku 1968 byl tedy přijat Národním shromáţděním nový návrh ústavního zákona o přípravě federativního uspořádání Československé socialistické republiky, který zejména vytvořil ústavní základ pro přestavbu unitárního státu na stát federativní, zřídil Českou národní radu a pověřil ji spolu se Slovenskou národní radou plněním
úkolů
spojených
s přípravou
federativního
uspořádání
Československé
socialistické republiky. Tento návrh byl přijat v měsíci říjnu roku 1968, byl sloţen z preambule a osmi hlav, z nichţ hlava čtvrtá o postavení prezidenta uvádí následující: ,,Čtvrtá hlava ústavního zákona upravuje postavení prezidenta československé socialistické republiky, který je v čele státu a je z výkonu své funkce odpovědný federálnímu shromáţdění. Ve srovnání s předchozí ústavní úpravou mu byla rovněţ svěřena pravomoc rozpustit Federální shromáţdění v případě neúspěšného dohodovacího řízení při neshodě obou sněmoven.“37 Od jara 1974 jiţ nemohl Ludvík Svoboda vykonávat ze zdravotních důvodů svou funkci, dva roky předtím utrpěl mozkovou příhodu, která mu působila potíţe s komunikací, potíţe s krevním oběhem….nabídl svoji abdikaci, která ale nebyla přijata a byl znovu zvolen prezidentem. ,,V roce 1975 se ukázalo nezbytné doplnit článek 64 ústavního zákona o československé federaci a umoţnit, pokud hlava státu nevykonává svoji funkci déle neţ rok, zvolit nového prezidenta Československé socialistické republiky.“38
36
Staţeno dne 28.2.2011. Praţský hrad. Ludvík Svoboda. http://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/prezidenti-vminulosti/ludvik-svoboda.shtm 37 ZDOBINSKÝ, Stanislav a kol. ČESKOSLOVENSKÁ ÚSTAVA historie a současnost. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1989. 66s. ISBN 80-205-0006-5 38
ZDOBINSKÝ, Stanislav a kol. ČESKOSLOVENSKÁ ÚSTAVA historie a současnost. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1989. 74s. ISBN 80-205-0006-5
38
Praţský hrad opustil Ludvík Svoboda teprve aţ přijetím tohoto ústavního zákona, na jehoţ základě byl roku 1975 odvolán ze své funkce. Nahradil jej v květnu roku 1975 Gustav Husák. Prezident Gustav Husák Po roce 1968, odešla jiţ třetí vlna emigrantů, Gustav Husák nastoupil do čela KSČ a nastala zlá období, obnovila se cenzura, byla zrušena mnohá politická a zájmová sdruţení a dalších následujících dvacet let se stalo obdobím konformismu, tedy obdobím potlačení vlastních názorů a přizpůsobení se dominantnímu názoru společnosti tohoto období. ,,Kdyţ byl 29. 5. 1975 zvolen prezidentem, vyhlíţela situace ve státě zdánlivě konslolidovaně. Klamná naděje, ţe se lidé při materiálním dostatku smíří s politickým i duchovním útlakem a zhoršujícím se ţivotním prostředím, ale pozvolna brala za své. Umělá ekonomická konjunktura skončila a od poloviny osmdesátých let se ve společnosti prohlubovaly krizové jevy, násobené vývojem v Sovětském svazu. Závěr své politické dráhy si Husák jistě představoval jinak. V prosinci 1987 rezignoval na úřad generálního tajemníka komunistické strany a 10. 12. 1989 v důsledku revolučních událostí abdikoval i z prezidentské funkce.39 ,,Není snadné stručně ohodnotit či alespoň charakterizovat Husákovo působení v čele strany státu, v němţ jeho presidentství nijak nenarušilo kontinuitu myšlení a konání v vyznavače v podstatě stalinistického pojetí socialistického systému.Ačkoli poznal na vlastní kůţi důsledky zplozené zhoubnou teorií i praxí, kdyţ byl nezákonně odsouzen a vězněn, přijímal trpkou zkušenost sice jako osobní křivdu, avšak nadále věřil, ţe diktátorské metody jsou nezbytné a účinné pro dosaţení perspektiv beztřídní společnosti s občanskou rovností a sociální spravedlností. Svým ,,panováním“ prokázal, ţe povaţuje peripetie třídního boje spojené s násilím a donucováním, byť provázené změnami prospěšnými pro vrstvy pracujícího lidu, za platné aţ do vítězství komunismu.40
39
ČORNEJ, Petr; LOCKEROVÁ, Jiřina; MAJOR, Pavel. Panovníci českých zemí. 3. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2003. 61s. ISBN 80-7200-811-0. 40
CÍSAŘ, Čestmír. Moji českoslovenští prezidenti. Praha: Nakladatelství SLÁVY DCERA, 1. vyd. 2006. 107s. ISBN 80-903725-0-3
39
,,Českoslovenští normalizátoři, dosazení k moci sovětskou intervencí ze srpna 1968, odmítali aţ do podzimu 1989 tvrdě jakékoli změny. Od srpna 1988 však sílily projevy občanské nespokojenosti, které se přes masivní nasazení policejních sil nepodařilo zastavit. Brutální potlačení vzpomínkové demonstrace studentů na Národní třídě v Praze dne 17. listopadu 1989 se pak stalo impulsem k rozhodujícímu střetu občanů s totalitní mocí. V následujících dvou týdnech stávek a postupně aţ statisícových demonstrací, nazývaných později obdobím "sametové" či "něţné" revoluce, se komunistický reţim prakticky zhroutil. Koncem prosince byl prezidentem republiky zvolen známý disident a vedoucí osobnost hnutí Charta 77, dramatik Václav Havel“41
2.5. Československo po roce 1989 Po roce 1989 prošla naše země velkými změnami, zhroutil se komunistický systém, na konci roku 1989 byla přijata řada zákonů, včetně ústavních, které měnily do té doby platný právní řád. Prvním ústavním zákonem, který byl přijat po ústavních změnách v listopadu 1989, byl ústavní zákon č. 135/1989 Sb., jímţ byl z textu Ústavy (z roku 1960) vypuštěn článek o vedoucí úloze KSČ apod. Dále byly po tomto ústavním zákoně přijaty ještě další tři zákony, dva z nich se vztahovaly k ústavnímu slibu a volbě prezidenta ČSSR. Počátkem roku 1990 byl přijat ústavní zákon SNR o mimořádném doplnění nových poslanců do národních výborů na Slovensku, jednalo se o kooptaci (přibrání nového člena nikoli volbou, ale rozhodnutím jiţ zvolených členů) nových poslanců. Další ústavní zákony se týkaly například federálních ústředních orgánů - změn v jejich soustavě, zastupitelských sborů – ústavní zákon umoţnil odvolávat poslance a nové poslance kooptovat na jejich místo. V polovině roku 1990 byla dalším ústavním zákonem (č. 46/1990 Sb.) určena neslučitelnost výkonu poslaneckého mandátu a výkonu jiných funkcí. V březnu 1990 byl přijat ústavní zákon o změně názvu Československé socialistické republiky na Československou federativní republiku (na Slovensku Česko-Slovenská federativní republika), tento zákon měl velmi krátkou účinnost, poté nabyl účinnost zákon o zcela novém názvu státu Česká a Slovenská Federativní Republika, tento ústavní zákon zůstal v platnosti aţ do rozpadu federace. Dalším přijetím ústavních zákonů byla řešena 41
Staţeno dne 28.2.2011. Konec totalitních reţimů ve střední a východní Evropě, rozpad sovětského bloku. http://referaty-seminarky.cz/konec-totalitnich-rezimu-ve-stredni-a-jihovychodni-evrope-rozpad-sovetskehobloku/
40
pomalu se vyostřující situace, šlo zde o posun kompetencí do republik, veškeré tyto kompetence federace postupně předala republikám a zanikla. V roce 1990 byl po parlamentních volbách prvním přijatým ústavní zákonem ústavní zákon č. 294/1990 Sb., připravoval volby komunální, tento zákon ukončil éru národních výborů a vrátil se k územní / místní samosprávě. Roku 1990 byla přijata ještě celá řada ústavních zákonů o soudech, soudcích, částečně prokuratuře, dále o navrácení majetku KSČ a majetku SSM lidu ČSFR. Začaly narůstat státoprávní rozpory a události nabraly rychlý spád po parlamentních volbách v červnu 1992, ústavní vývoj republik se ubíral k samostatnosti. Velký význam měl ústavní zákon č. 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky podle územního principu a principu podílu počtu obyvatel. 16. 12. 1992 Česká národní rada schválila Ústavu České republiky, 31. 12. 1992 zanikla ČSFR a nově vznikly Česká republika a Slovenská republika. Rozdělení republiky se promítlo i do funkce prezidenta Václava Havla. Pravomoci prezidenta České a Slovenské Federativní republiky a České republiky jsou pro srovnání uvedeny v Příloze č. 1 této práce.
Václav Havel Jako prezident přislíbil dovést zemi k svobodným volbám po více neţ čtyřiceti letech. Svůj slib splnil. Dne 5. 7. 1990 jej federální shromáţdění znovu zvolilo prezidentem republiky. To jiţ Václav Havel věděl, ţe cesta, která Československo čeká, nebude snadná. Byla však ještě obtíţnější, neţ tušil. Československý stát začal spolu s vytvářením demokratických institucí řešit naléhavé národnostní, ekonomické a sociální problémy…42 Je třeba se také zmínit o volbě prezidenta Václava Havla v prosinci roku 1989, která proběhla veřejným hlasováním, tzv. aklamací. Václav Havel zde byl jediným kandidátem a získal hlasy všech poslanců Sněmovny lidu a Sněmovny národů. Svojí omluvou za odsun německých obyvatel ţijících v našem pohraničí, o kterém rozhodly spojenecké velmoci, jako jednom z důsledků poráţky nacistů se neblaze zapsal do paměti veřejnosti. Válka Adolfa Hitlera stála miliony ţivotů mnoha evropských národů. 42
ČORNEJ, Petr; LOCKEROVÁ, Jiřina; MAJOR, Pavel. Panovníci českých zemí. 3. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2003. 63s. ISBN 80-7200-811-0.
41
Odsun měl ,,odškodnit“ tyto oběti a zabránit opakování národnostních rozbrojů. Havel svojí
zbrklou
a
hlavně
svévolnou,
jednostrannou
omluvou
značně
zneklidnil
československou veřejnost. Co se týká prezidentské amnestie – jejího rozsahu, tuto udělil dle mého názoru zcela neuváţeně, protoţe byli propuštěni i vězni, kteří spáchali nejtěţší trestné činy. Celá tato situace vyvolává dojem, jako by zde Havel zlehčoval aţ popíral zásady spravedlnosti a vše pokračovalo aţ k neúctě k zákonnosti, bez které se ţádná společnost nemůţe obejít, bez ohledu na reţim. Od samého začátku Václavu Havlovi příliš nedůvěřovala slovenská veřejnost. Nemalý účinek na tomto měl i Havlův poţadavek omezení zbrojního průmyslu, který byl z převáţné části umístěn právě na Slovensku a dobře prosperoval. Havel tuto výrobu povaţoval za ,,nemorální“. Patrně si neuvědomoval, ţe zbraně se vyrábějí všude na světě a omezením této části průmyslu poskytne prostor cizím firmám. České straně zase vadily veliké převody českých zdrojů pro rozvoj Slovenska, coţ bylo nastaveno politikou vlády Gustava Husáka. V září 1992 vyhlásila SNR nezávislost slovenského národa. Politici Václav Klaus a Vladimír Mečiar se dohodli a 1. Ledna 1993 došlo k rozluce obou republik. Havel tento proces nepodpořil. Odmítl se tohoto procesu zúčastnit, protoţe se naprosto rozcházel s jeho představami a 20. 7. 1992 odstoupil ze své prezidentské funkce, bylo to tři měsíce před vypršením mandátu a na několik měsíců se stáhl z veřejného ţivota. Pravomoci prezidenta byly ústavně upraveny Ústavním zákonem č. 143/1968 Sb., o Československé federaci, kde se v čl. 64/odst.1 hovoří, ţe pokud se uvolní úřad prezidenta a nový ještě není zvolen, nesloţil slib, nebo nemůţe svojí funkci ze závaţných důvodů vykonávat, výkon jeho funkcí přísluší vládě. Tato můţe v takovém případě pověřit výkonem některých pravomocí prezidenta svého předsedu. Na něj také v této době přechází vrchní velení ozbrojených sil. Proto některé funkce, příslušející hlavě státu, vykonával aţ do konce roku 1992 (zánik ČSFR) předseda federální vlády Jan Stráský. 1. ledna 1993 vznikla samostatná Česká republika Ani návrat na Hrad nebyl triumfální. Havlovo zvolení prezidentem České republiky nebylo bez zrnka či spíše plné hrsti soli. Volba ani zdaleka nebyla jednomyslná. Konala se 26. ledna 1993 a dostavilo se všech 200 poslanců Parlamentu České republiky. Havel obdrţel jen 109 hlasů, protikandidáti – komunistka Marie Stiborová 43 a republikán 42
Miroslav Sládek – 14 hlasů. Z těchto výsledků lze vypočítat, ţe přibliţně jedna čtvrtina – 34 poslanci – vládní koalice (ODS, ODA, KDU-ČSL), ačkoli oficiálně Havlovu kandidaturu podporovala, nedala mu svůj hlas. Pro zvolení sice dostačoval 101 hlas, ale pro Havla to mělo být memento: Buď hodný, nebo…43 V čele samostatné Československé republiky stanul Václav Havel v lednu roku 1993, kdy byl zvolen hned v prvním kole volby. Českou republikou zmítala obtíţná vnitropolitická situace, přesto byl Václav Havel v lednu 1998 opětovně zvolen prezidentem oběma komorami Parlamentu České republiky.
43
MĚCHÝŘ, Jan; Velký převrat či snad revoluce sametová?. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Progetto, 1999. 112s. ISBN 80-86366-00-6
43
3. Právní postavení prezidenta České republiky – výkon pravomocí 3.1. Pravomoci prezidenta České republiky MOC VÝKONNÁ Uvedeny v Ústavním zákoně č. 1/1993 Sb., Čl. 62 a 63. Některé pravomoci prezidenta vyţadují ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády, nebo jím pověřeného člena vlády, jedná se o tzv. kontrasignaci. Prezident republiky tedy s kontrasignací: a) zastupuje stát navenek b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv můţe přenést na vládu, nebo s jejím souhlasem na jednotlivé členy c) je vrchním velitelem ozbrojených sil d) přijímá vedoucí zastupitelských misí e) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí f)
vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu
g) jmenuje a povyšuje generály h) propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán i)
jmenuje soudce
j)
má právo udělovat amnestii Další pravomoci určují běţné zákony např. jmenuje a odvolává rektory vysokých škol a jmenuje profesory, uchovává pečetidlo státní pečeti……
Prezident republiky bez kontrasignace: a)
jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi (odvolává také vládu, která nepodala demisi, ačkoliv byla povinna ji podat)
b)
svolává zasedání Poslanecké sněmovny 44
c)
rozpouští Poslaneckou sněmovnu
d)
pověřuje vládu, jejíţ demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně aţ do jmenování vlády
e)
jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy
f)
jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu
g)
odpouští a zmírňuje tresty uloţené soudem (udělení milosti – abolice), nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení (dochází ke stavu, jako by odsouzený nebyl trestán)
h)
má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního (suspensivní veto, tzn. prezidentovo rozhodnutí můţe být zvráceno, pokud je přehlasováno Poslaneckou sněmovnou)
i)
podepisuje zákony
j)
jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu
k) l)
jmenuje členy Bankovní rady České národní banky vyhlašuje referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii a jeho výsledek44
Důleţitou pravomocí prezidenta republiky je pověření jiného politika sestavením vlády po volbách, anebo pokud vláda zkolabuje, tak během volebního období. Prezident se sám rozhoduje, koho pověří sestavením vlády. Podobně vykonává prezident tuto pravomoc např. na Slovensku, v Itálii, Turecku. V sousedním Německu prezident pouze navrhuje osobu, kterou, ještě předtím, neţ sestaví vládu musí schválit Parlament. Méně jasnější je pravomoc jmenování ministrů (Čl. 68), například v německé ústavě je jasně stanoveno, ţe prezident nemůţe odmítnout jmenovat ministry, které navrhl předseda vlády. Česká ústava nám pouze říká, ţe prezident jmenuje a odvolává ministry na návrh předsedy vlády, otázkou je, zda prezident opravdu musí jmenovat/odvolat ministra, pokud to navrhne předseda vlády. Český prezident je ústavně neodpovědný. Má celou řadu exklusivních pravomocí, které ústavně neodpovědný obvykle nemá, například udělování milostí bez kontrasignace, jmenování ústavních činitelů, aniţ by je nominovala jiná instituce. Téma pravomocí prezidenta je pro mne velmi zajímavé, zejména pravomoci týkající se vztahu k justici. Protoţe sama působím jako přísedící a pracuji ve státní sloţce, je toto 44
Ústava České republiky, Ústavní zákon č.1/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., 300/2000 Sb.,448/2001 Sb., 395/2001 Sb. a 515/2002 Sb.
45
téma pro mne aktuální. Chtěla bych se tedy podrobněji zabývat dvěma pravomocemi a to jmenováním soudců a udělováním milostí prezidentem republiky
3.2. Václav Havel – prezident Od roku 1993 došlo k významným změnám, co se týká srovnání s pravomocemi uzákoněnými v předchozí Ústavě federálního Česko - Slovenska. Prezident republiky pozbyl práva podílet se na tvorbě zákonů od úplného počátku, předkládat své zákonné návrhy Parlamentu, tedy pozbyl práva zákonodárné iniciativy. Pokud zákony schválí obě komory Parlamentu, jsou dále postoupeny k podpisu prezidenta republiky. Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.45 Ústava nespecifikuje, které důvody mohou vést prezidenta k tomuto kroku. O vráceném zákonu znovu hlasuje poslanecká sněmovna. Veto prezidenta republiky je přehlasováno, pokud je zákon podpořen nadpoloviční většinou všech poslanců – zákon musí být v původním znění a stane se zákon součástí právního řádu. V opačném případě zákon nebyl přijat. V platnost zákony vstupují dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů. Co se týká amnestií a milostí Václava Havla, sám si byl vědom, ţe udělováním těchto rozhodnutí jeho popularita v České republice rozhodně nestoupla, spíše naopak a sám se snaţí veřejnosti vysvětlit, ţe o milostech nerozhoduje pouze on sám, ale zabývá se jí zvláštní odbor jeho Kanceláře a přiklání se i ke stanovisku Ministerstva spravedlnosti ke kaţdé milosti. Sám Havel poukazuje na to, ţe je si vědom, ţe zvýšený počet milostí jeho popularitě spíše škodí, ale tuto ústavní pravomoc povaţuje za systémově správnou a proto ji vyuţívá. Také se zamýšlí nad zrušením pravomoci prezidenta udělovat milost a označuje toto za systémovou katastrofu. Zamýšlí se také nad počtem milostí udělených jeho předchůdcem prezidentem Gustavem Husákem, který jich ročně uděloval okolo dvou aţ třech tisíc. Přesto porovnáním počtu milostí Václava Havla a Václava Klause zjišťujeme, ţe Václav Klaus je v udělování mnohem ,,opatrnější“.
45
Ústava České republiky, Ústavní zákon č.1/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., 300/2000 Sb.,448/2001 Sb., 395/2001 Sb. a 515/2002 Sb.
46
3.3. Václav Klaus - prezident Dne 28. 2. 2003 byl zvolen prezidentem republiky Václav Klaus. Václav Klaus Cesta Václava Klause – stát se poprvé prezidentem, nebyla zrovna lehká, pozastavme se nejprve nad jeho zvoleními do funkce prezidenta České republiky: První volba se konala 15. ledna 2003. Kandidáty byli Jaroslav Bureš (navrţen ČSSD), Václav Klaus (navrţen ODS), Miroslav Kříţenecký (navrţen KSČM) a Petr Pithart (navrţen 4KOALICÍ). V prvním kole prezident zvolen nebyl, do druhého postoupili Václav Klaus (díky hlasům poslanců) a Petr Pithart (díky hlasům senátorů). V druhém ani třetím kole prezident zvolen nebyl. Druhá volba se konala 24. ledna 2003. Kandidáty byli Václav Klaus, Jaroslava Moserová a Miloš Zeman. Do druhého kola postoupili Václav Klaus (díky hlasům poslanců) a Jaroslava Moserová (díky hlasům senátorů). V druhém ani třetím kole prezident zvolen nebyl. Pozoruhodný byl velmi nízký počet hlasů pro Miloše Zemana, který navíc ještě před vyhlášením výsledků prvního kola Španělský sál spěšně opustil. Třetí volba se konala 28. února. Tou dobou jiţ byl úřad prezidenta neobsazen. Kandidáty byli Václav Klaus a Jan Sokol. Oba postoupili i do druhého kola, Václav Klaus díky poslancům a Jan Sokol díky senátorům. V druhém kole prezident zvolen nebyl. Ve třetím kole byl zvolen Václav Klaus, kdyţ mezi poslanci získal 109 a mezi senátory 33 hlasů, dohromady tedy 142 z 280 hlasů. Slib sloţil 7. března 2003.46
Od přítomných členů parlamentu získal ve třetím kole nadpoloviční většinu hlasů a porazil Jana Švejnara, který byl jeho protikandidátem. Prezident Václav Klaus je podle mého názoru naprosto odlišná osobnost od Václava Klause. Do politiky vstupovali kaţdý s odlišnými zkušenostmi, z jiného prostředí, s jinými představami, jakoby vstupoval kaţdý jinými dveřmi. V prvních měsících převratu, kdy národ značně ovlivňovaly emoce, měl Václav Havel velmi jasný náskok v podílu na formování společnosti. Václav Klaus byl v té době bankovním expertem, trpělivě 46
Staţeno dne 20. 5. 2011. Volba prezidenta České republiky. http://cs.wikipedia.org/wiki/Volba_prezidenta_Česke_republiky
47
získávajícím světové znalosti, z části i praktické, podporované častými výjezdy do zahraničí. Po prvních svobodných volbách došlo ke střetu Havlovy ,,nepolitické politiky“ s politickou politikou Václava Klause. Havel prohrál na celé čáře. Aby fungovala Havlova ,,nepolitická politika“, museli by v republice existovat samí andělé, ne občané. Ušlechtilé myšlení je krásné, ale bohuţel zvítězilo zjištění, ţe ,,o peníze jde vţdy aţ v první řadě“. Václav Klaus si vybudoval pozici politika, který nebyl lidmi vţdy milován, ale také nebyl nenáviděn. Nejprve se můţeme realisticky podívat na samo srovnání obou prezidentů. Je pravda, ţe Václav Klaus má ve srovnání s Václavem Havlem daleko vyhraněnější a kategoričtější názory na spoustu významných věcí, počínaje stanovisky jiných lidí (všechna jsou zásadně špatná, neshodují-li se s jeho vlastními) a konče dţínovými bundami (jsou falešné). Havel opravdu názory na řadu těchto zásadních věcí formuluje poněkud nesměle (,,myslím si, ţe…..“). Zřetelněji se dosud vyjadřoval jen k takovým podruţnostem, jako byla komunistická diktatura, nebo členství země v Evropské unii.47
3.4. Jmenování soudců do funkce Čl. 62 odst.1 písm. i) Ústavy, podle kterého prezidentu republiky přísluší (s kontrasignací) jmenovat soudce, se vztahuje na všechny soudce působící na soudech v České republice, s výjimkou soudců soudu Ústavního, ty jmenuje prezident republiky bez kontrasignace, avšak se souhlasem Senátu (srov. čl. 84 odst. 2 Ústavy). Soudce je jmenován do funkce bez časového omezení, své funkce se ujímá sloţením slibu (srov. čl. 82 odst. 1 a čl. 93 odst. 1 Ústavy). Soudce, resp. (fyzická) osoba, která má (můţe) být do funkce jmenována, musí splňovat určité předpoklady podle čl. 93 odst. 2 Ústavy.48 Soudní moc je vykonávána nezávislými soudy, prostřednictvím nezávislých soudců. Prezident republiky tyto soudce jmenuje, je to jeho právo, ale zároveň i povinnost, tímto jest podtrţena nezávislost těchto soudů, nezávislostí samotného prezidenta. Dalším předpokladem nezávislosti soudců je jejich neodvolatelnost a nepřeloţitelnost. V prezidentových moţnostech není moţnost ovlivnit setrvání soudců ve svých funkcích.
47
JEŘÁB, Jan; Šíleně pomalá revoluce. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Agite/Fra, 2006. 132s. ISBN 80-8060314-8 48 ŠIMÍČEK, Vojtěch (ed.). Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita 2008, 112s. ISBN 978-80-210-4520-0
48
3.5. Václav Klaus – jmenování / nejmenování soudců Pozastavme se nyní nad pravomocí prezidenta republiky jmenování soudců do jejich funkce. V roce 2005 vzbudil velkou pozornost postup Václava Klause při jmenování soudců, kdy odmítl jmenovat do funkce přes 30 justičních čekatelů (přesněji 32). Vše odůvodnil tím, ţe je jim méně neţ třicet let. Jednalo se však o odůvodnění pro veřejnost, prezident ţádné správní, či jiné rozhodnutí o nejmenování nevydával a kandidátům, které nejmenoval, to ani přímo nijak nevysvětlil. Jeho krok, který málokdo předpokládal, vyvolal řadu diskuzí jak ze strany soudců, tak Ministerstva spravedlnosti. Někteří čekatelé, kteří nebyli úspěšní, podali správní ţalobu k Městskému soudu v Praze, někteří podali proti rozhodnutí prezidenta republiky ústavní stíţnost.
3.5.1 JUDr. Petr Langer Jednou z těch známějších je věc JUDr. Petra Langera, jenţ byl v roce 2005 mezi 55 kandidáty na jmenování do funkce soudců a kterého prezident odmítl jmenovat pro nedosaţení věku třiceti let. JUDr. Langer podal ještě téhoţ roku ţalobu k Městskému soudu v Praze proti tomuto rozhodnutí, Městský soud však tuto ţalobu odmítl s tím, ţe dle jeho náhledu nemá kandidát na funkci soudce ţádné veřejné subjektivní právo - být tímto soudcem jmenován. JUDr. Langer podal proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v kasační stíţnost, ve které zdůraznil, ţe se nedomáhal ve své ţalobě existence práva, zda je, či není dáno veřejné subjektivní právo na jmenování soudcem. Nezákonnost postupu spatřoval v porušení jiných subjektivních práv v Listině základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud rozsudkem usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc byla vrácena k dalšímu řízení, stalo se tak v měsíci dubnu, roku 2006. Rozsudek kasační stíţnosti Judr. Petra Langera, jest přílohou č. 2 této práce. JUDr. Langer dále trval na svých ţalobách –ochrana proti nečinnosti prez. republiky, ţaloba proti rozhodnutí správního orgánu a ţaloba o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu. Rozsudkem z června roku 2007 shledal Městský soud nečinnost prezidenta republiky jako nezákonnou a uloţil mu lhůtu 6 měsíců od právní moci, ve které má rozhodnout o 49
návrhu na jmenování justičního čekatele, tedy buď jej jmenovat do funkce soudce, anebo toto jmenování odmítnout a uvést konkrétní důvody. Prezident republiky podal kasační stíţnost, jíţ napadl tento rozsudek Městského soudu, v ní uvedl své kasační námitky a zejména zde zdůraznil, ţe rozsudek Městského soudu v Praze vnímá jako závaţný zásah do svých kompetencí.
Prezident podal kasační stíţnost Dokumenty 23. 7. 2007 Vyuţívám svého práva a podávám kasační stíţnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 5 Ca 127/2006 – 122, kterým mi bylo uloţeno vydat rozhodnutí, a to ve lhůtě 6 měsíců od právní moci napadaného rozsudku, kterým JUDr. P. Langera jmenuji soudcem, anebo kterým ho soudcem jmenovat nebudu. Rozsudek Městského soudu v Praze povaţuji za nesprávný. Říkám to i při vědomí toho, ţe jeho současné rozhodnutí, proti kterému takto vystupuji, bylo učiněno aţ na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým Nejvyšší správní soud zrušil původní rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2005 č.j. 5 Ca 148/2005 – 9. Jeho původní a Nejvyšším správním soudem následně zrušené rozhodnutí, kterým byla ţaloba odmítnuta pro nepříslušnost soudu, povaţuji i nadále za správné. Oba správní soudy překročily svoji příslušnost a závaţným způsobem zasáhly do mých prezidentských kompetencí. Podle Ústavy jmenování soudců prezidentem republiky nemohou přezkoumávat orgány soudní moci. Ke jmenování nedochází na ţádost dotyčného, na jmenování není ţádný nárok, a jmenovacímu aktu nepředchází ţádné řízení. Pokud jde o procesní stránku jmenování, platí zde jedině procesní úprava obsaţená v samotné Ústavě. Jako kaţdá ze sloţek systému dělby moci má i soudní moc své vymezené pravomoci, mezi něţ ale nepatří moţnost rozhodovat o příchodu nových soudců do justice. Ústava České republiky vznikla v roce 1992 jako soubor základních pravidel a vztahů mezi jednotlivými součástmi státní moci rozhodnutím zvolených zástupců lidu České republiky, kteří jednali s plným vědomím zodpovědnosti za své rozhodnutí. Představitelé jedné z mocí ve státě nemohou interpretovat Ústavu způsobem, který pak této moci umoţní, aby byla vyvázána z Ústavou nastoleného mechanismu vzájemných brzd a protivah. Navrhuji, aby rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 5 Ca 127/2006 – 122 byl zrušen. Odůvodnění stíţnosti přikládám. 50
Václav Klaus V Praze dne 23. července 200749 Kasační stíţnost prezidenta Václava Klause byla zamítnuta. Rozsudek kasační stíţnosti jest přílohou č.3 této práce. Je třeba ještě dodat, ţe JUDr. Langer se také se svojí stíţností obrátil v roce 2005 na Ústavní soud, ten toto řízení přerušil, aby neprobíhalo řízení souběţně a věc nebyla na sobě nezávisle posuzována jak příslušným orgánem veřejné moci, tak Ústavním soudem. Do součastné doby o jmenování JUDr. Petra Langera, do funkce soudce, prezident Václav Klaus nerozhodl, proto nakonec JUDr. Langer zamířil do advokacie, kde působí dodnes.
3.6. Milost prezidenta republiky Prezident můţe cestou milosti zasahovat do pravomoci orgánů činných v trestním řízení (zpravidla soudu). Právo milosti je tradiční pravomocí hlavy státu, milost byla logickou součástí moci panovníka jako nejvyššího zákonodárce a soudce. Svůj smysl si však právo milosti podrţuje i v demokratickém a liberálním právním státě. Účel milosti v systému dělby moci je dvojí: a) Představitel výkonné moci můţe v jednotlivých případech zabránit excesům moci soudní (vyvaţovací aspekt). b) Milost odstraňuje tvrdost zákona, neboť obecný zákon, jimţ jsou soudci vázáni nemusí být a to spravedlivě postihnout všechny okolnosti individuálního osudu člověka (garanční aspekt).50 Pojem milost je chápán v ústavním právu šířeji a je zde zahrnuta i milost, udělována hromadně. Odpovězme si tedy na otázku, co můţe být jejím obsahem v širším smyslu, je třeba si vysvětlit některé pojmy.
49
Staţeno dne 20. 5. 2011. Prezident podal kasační stíţnost. http://www.klaus.cz/clanky/143 ŠIMÍČEK, Vojtěch (ed.). Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita 2008, 31s. ISBN 978-80-210-4520-0 50
51
Abolice – znamená zastavení soudního řízení udělením milosti, znamená to nejen zánik stíhatelnosti, ale také zánik trestného činu. ( neoblíbená Václavem Klausem, na rozdíl od Václava Havla) Agraciace – znamená prominutí, nebo zmírnění pravomocně uloţeného trestu. Rehabilitace – jedná se o navrácení občanské cti a bezúhonnosti pomocí zahlazení odsouzení. Kromě rehabilitace ve formě milosti prezidenta republiky, rozlišujeme ještě typ rehabilitace soudní (ex decreto) a rehabilitaci zákonnou (ex lege). Je třeba se také pozastavit nad rozdílem mezi milostí a amnestií. Zatímco milost se vztahuje na konkrétní případ a jednotlivého pachatele, obecně vyhlašovaná amnestie se týká předem neustanoveného mnoţství osob a případů, rozhoduje zde typ trestného činu, výše trestní sazby apod. O tom do jaké míry je osoba, které byl pravomocně uloţen trest, účastna amnestie, činí soud v prvním stupni, který ve věci rozhodoval předtím. Je-li tato osoba ve výkonu trestu odnětí svobody, rozhodnutí o amnestii této osoby učiní soud, v jehoţ obvodu tato osoby trest vykonává – pouze rozhodnutí o agrociaci. Orgány činné v trestním řízení rozhodují o účasti osoby na amnestii z úřední povinnosti, není tedy třeba podání návrhu, či ţádosti. K udělení milosti prezidentem, není třeba kontrasignace, zatímco k udělení amnestie je jiţ spolupodpis předsedy, či jiného prezidentem
pověřeného člena vlády nutný.
Rozhodnutí o udělení milosti prezidenta republiky jiţ nemůţe být zrušeno (pokud je kontrasignováno), totéţ platí i u amnestie. Prezident Václav Klaus poměrně rychle po svém zvolení zrušil rozhodnutí prezidenta č. 33/1994 Sb. z. 1. 2. 1994, v němţ prezident přenášel na ministra spravedlnosti svou pravomoc provádět řízení o ţádostech o milost a také pravomoc zamítat bezdůvodné ţádosti o milost. V rozhodnutí byly také uvedeny výjimky, týkaly se například pachatelů s trestem odnětí svobody na doţivotí, mladistvých pachatelů, starých lidí… Dále k tomu lze dodat, ţe §366 odst.2 tr. řádu uvádí, ţe: ,, Prezident republiky stanoví, v kterých případech můţe ministr spravedlnosti řízení o ţádosti o milost provést a bezdůvodnou ţádost zamítnout.“51. Tento paragraf se od dob prezidenta Václava Havla nezměnil.
51
Ustanovení §366 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb.,Trestního řádu
52
Znamená to tedy, ţe prezident Václav Havel si nechal rozhodování o milostech jen v některých případech (některé trestné činy, staří lidé, mladiství) a zbytek svěřil ministru spravedlnosti, kterému byl nápomocen k rozhodování zvláštní odbor k tomu zřízený. Toto jeho rozhodnutí má dodnes řadu jeho odpůrců i příznivců. Řada zdůvodnění milostí napsaných Havlem i Klausem, jsou si hodně podobná, jako zdůvodnění uvádějí humanitární důvody. Odsouzený se stará o postiţené dítě, nezletilé děti, nemohoucí příbuzné, je sám nemocný, anebo se milost zdůvodňuje zajištěním fungování rodiny. Klaus se snaţí od Havla odlišit, omilostňuje (zohledňuje) více ekonomickou oblast a omilostňuje trestné činy spojené s podnikáním, totéţ se týká i výţivného. Je to celkem logické, pokud je dluţník zavřený, nemůţe splácet své pohledávky a tyto mu mnohdy i díky pobytu ve vězení dále rostou. Jak jsem výše uvedla, Václav Klaus o milostech rozhoduje sám, ale není tomu, zdá se, zcela tak. V pozadí tohoto rozhodování stojí celá řada lidí z prezidentova okolí, lépe řečeno, šestnáct lidí z prezidentské kanceláře. Způsob výběru nám zatím zůstává utajen. Ţádný způsob výběru ale prezidenta k ničemu nezavazuje, pouze on nese konečnou odpovědnost.
53
Srovnávací tabulka milostí prezidenta Václava Havla a prezidenta Václava Klause.
ROK
Václav HAVEL
Václav KLAUS
- federální prezident 1990
433
1991
62
1992
106 - český prezident
1993
248
1994
407
1995
107
1996
77
1997
63
1998
72
1999
88
2000
105
2001
99
2002
81
2003
5
2004
46
2005
51
2006
36
2007
52
2008
46
2009
69
2010
46
2011
9 (rok 2011 zatím neukončen)
54
Závěr V mé bakalářské práci jsem se zabývala jak historickým vývojem postavení našich prezidentů, tak postavením prezidenta v současnosti. Postavení prezidenta, stejně jako jeho pravomoci ovlivňují nejen ţivot jeho, ale hlavně kaţdodenní ţivot nás – občanů. Postavení prezidenta prošlo několika změnami a to v závislosti jak na společenském vývoji, tak na politické situaci. Základním předpisem, v němţ jsou upraveny pravomoci prezidenta republiky je ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Povaţuji také za důleţité zmínit se o zákoně č. 141/1961 Sb. o trestním řádě soudním (trestní řád), kde jsou upraveny některé úkony, související s trestním řízením, týkající se pravomoci prezidenta. Jeho pravomoci jsou rozděleny na ty, u kterých je při rozhodnutí potřeba kontrasignace předsedy vlády, anebo jím pověřeného člena vlády a na ty, kdy prezident rozhoduje sám. Dle mého názoru, nelze o postavení prezidenta republiky říci, ţe je u nás slabé, ať se to jiţ týká pravomocí podrobněji uvedených v mé práci – jmenování soudců, udělování milostí. Právo prezidenta republiky udělit milost, se mi jeví jako příliš silné a neomezené, stálo by za to zváţit, zda by nebylo dobré, toto právo omezit kontrasignací jiného orgánu, neboť jde o tak závaţný zásah do spravedlnosti, ţe mne to nutí přemýšlet o tom, zda je osoba prezidenta republiky spravedlivější, neţ náš soudní systém, s jeho řádnými i mimořádnými opravnými prostředky. Většina milostí je povaţována za rozumné, ale mohou zde být i milosti udělené na základě jakýchsi podivných korupčních jednání, anebo milosti udělené na základě naprosto nedostatečných informací. Také si myslím, ţe by toto právo mělo být udělováno naprosto výjimečně. Setkání s naprosto rozdílnými osobnostmi, polistopadovými prezidenty Václavem Klausem a Václavem Havlem, jsem se snaţila popsat v jiné části této práce, jejich vzájemný vztah, ať jiţ byl v ,,roli“ prezidenta jeden, či druhý, oběma je nutno přiznat, ţe se politikou v širším smyslu zabývají hodně dlouho. Zmiňuji se zde také o Havlově ,,nepolitické“ politice, kterou prosazoval a které bezmezně věřil, nad kterou nakonec zvítězila ,,dravá“politika“ Václava Klause. Výrazněji si zde také všímám hlavně pravomoci jmenování soudců a konfliktu, který vyvolal Václav Klaus v roce 2005, nejmenováním několika justičních čekatelů do úřadu. Milostí prezidenta republiky, jejich počtem a rozdíly v udělování milostí mezi Václavem
55
Klausem a Václavem Havlem a
způsobem udělování, kdy Václav Klaus se snaţí
rozhodovat o milostech více samostatněji, toto je také jedno z témat této práce. Je nutno dodat, ţe všechny problémy, které se týkají zvoleného tématu zde nebyly zdaleka zmíněny a mnoho z nich, které by si zaslouţily být důkladně rozebrány, zde byly zmíněny pouze stručně. Na závěr bych chtěla uvést citát prezidenta Václava Klause: ,,Lidské chování je vším jiným, neţ realizací nějaké vnější vyšší ideje, koncepce, či smyslu, jakkoli se o to leckteří v dějinách s různými výsledky snaţili.“52
52
Staţeno dne 5. 6. 2011. Citáty Václava Klause. http://www.nemluvizame.cz/
56
Seznam použité literatury: Monografie 1.
BLAHOŢ, Josef; BALAŠ, Vladimír; KLÍMA, Karel. Srovnávací ústavní právo. 4. vyd. Praha: ASPI a. s., 2003, ISBN 978-80-7357-629-5.
2.
CÍSAŘ, Čestmír. Moji českoslovenští prezidenti. Praha: Nakladatelství SLÁVY DCERA, 1. vyd. 2006. ISBN 80-903725-0-3.
3.
ČORNEJ, Petr; LOCKEROVÁ, Jiřina; MAJOR, Pavel. Panovníci českých zemí..3. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2003. ISBN 80-7200-811-0
4.
. JEŘÁB, Jan; Šíleně pomalá revoluce. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Agite/Fra, 2006. ISBN 80-80603-14-8
5.
MĚCHÝŘ, Jan; Velký převrat či snad revoluce sametová?. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Progetto, 1999. ISBN 80-86366-00-6
6.
PAVLÍČEK, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda II.díl. Ústavní právo České republiky. Část 2. 2. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2008. ISBN 978-80-7201694-5.
7.
ŠIMÍČEK, Vojtěch (ed.). Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. ISBN 978-80-210-4520-0
8.
VODIČKA, Karel; CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. Historie a současnost. 2. vyd. Praha: Portál s. r. o., 2007. ISBN 978-80-7367-337-6.
9.
ZDOBINSKÝ, Stanislav a kol. ČESKOSLOVENSKÁ ÚSTAVA historie a současnost. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1989. ISBN 80-205-0006-5. 57
Elektronické zdroje 1.
Konstituční monarchie [online]. [cit. 2011-01-10]. Dostupný z WWW:
2.
Absolutní monarchie [online]. [cit. 2011-01-12]. Dostupný z WWW:
3.
Slovník cizích slov [online]. [cit. 2011-01-15]. Dostupný z WWW:
4.
TINDALL, B, George; SHI, E. David. Dějiny států USA. [online]. [cit. 2011-01-23] Dostupný z WWW:
5.
ČT 24; Tomáš Garrigue Masaryk – prezident na trůnu. [online]. [cit. 2011-02-23]. Dostupný z WWW:
6.
GREGOROVÁ, Martina, Ing; Na cestě za novým státem (1884-1918). [online]. [cit. 2011-02-25]. Dostupný z WWW: < http://www.valka.cz/clanek_13385.html>
7.
ČT 24; Protektorátní prezident. [online]. [cit. 2011-03-01]. Dostupný z WWW:
8.
Klement Gottwald. Autor – redakce. [online]. [cit. 2011-03-03]. Dostupný z WWW:
9.
Klement Gottwald. [online]. [cit. 2011-03-05]. Dostupný z WWW:
58
10.
NOVOTNÝ, Radovan; Antonín Zápotocký: Naše měna je pevná a měnová reforma nebude. [online]. [cit. 2011-03-09]. Dostupný z WWW:
11.
Antonín Zápotocký. Autor – redakce. [online]. [cit. 2011-03-12]. Dostupný z WWW:
12. Antonín Novotný. [online]. [cit. 2011-03-15]. Dostupný z WWW: 13. Ludvík Svoboda. Autor – redakce. [online]. [cit. 2011-02-28]. Dostupný z WWW:
14. Konec totalitních reţimů ve střední a jihovýchodní Evropě; rozpad sovětského bloku. Autor – neuveden. [online]. [cit. 2011-02-08]. Dostupný z WWW:
15. Volba prezidenta republiky. [online]. [cit. 2011-05-20]. Dostupný z WWW: 16. Prezident podal kasační stíţnost. Autor – redakce. [online]. [cit. 2001-05-20]. Dostupný z WWW:
.
59
Seznam právních předpisů 1.
Zákon č. 37/1918 Sb. o prozatímní ústavě. O národním shromáţdění ve znění pozdějších předpisů.
2.
Zákon č. 271/1919 Sb. o změně zákona prozatímní ústavy, ve znění pozdějších předpisů.
3.
Zákon 121/1920 Sb., uvozující ústavní listinu Československé republiky.
4.
Ústava Československé republiky, Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
5.
Ústava Československé socialistické republiky, Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
6.
Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci
7.
Ústava České republiky, Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., 300/2000 Sb., 448/2001 Sb., 395/2001 Sb. a 515/2002 Sb.
8.
Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
60
Seznam judikatury 1.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, č. j. 4 Aps 3/2005 – 35 (kasační stíţnost).
2.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 – 219 (kasační stíţnost).
61
Příloha č. 1 Srovnávací tabulka pravomocí prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky a pravomocí prezidenta České republiky.
143/1968 Ústavní zákon ze dne 27. října 1968 o československé federaci
Čl.61 (1) President České a Slovenské Federativní Republiky: a) zastupuje Českou a Slovenskou Federativní Republiku navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv, ke kterým není třeba souhlasu Federálního shromáţdění, můţe president přenést na vládu České a Slovenské Federativní Republiky anebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy; b) přijímá vedoucí diplomatických misí; s přihlédnutím ke stanoviskům vlády České a Slovenské Federativní Republiky, vlády České republiky a vlády Slovenské republiky pověřuje vedoucí diplomatických misí tak, aby v těchto funkcích byli rovnoměrně zastoupeni občané České republiky a občané Slovenské republiky, c) svolává zasedání Federálního shromáţdění a prohlašuje jeho zasedání za skončené; d) můţe rozpustit Federální shromáţdění, jde-li o případ uvedený v čl. 44 odst. 5; e) podepisuje zákony Federálního shromáţdění a zákonná opatření jeho předsednictva; f) má právo podávat Federálnímu shromáţdění zprávy o stavu České a Slovenské Federativní Republiky a o závaţných politických otázkách, předkládat mu návrhy potřebných opatření a být přítomen schůzím sněmoven Federálního shromáţdění; g) jmenuje a odvolává předsedu a ostatní členy vlády České a Slovenské Federativní Republiky a pověřuje je řízením federálních ministerstev a jiných federálních ústředních orgánů; h) má právo být přítomen při schůzích vlády České a Slovenské Federativní Republiky a předsedat jí, vyţadovat si od vlády a od jejích jednotlivých členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které je třeba řešit;
62
ch) jmenuje vyšší státní funkcionáře České a Slovenské Federativní Republiky v případech, ve kterých to stanoví zákon; jmenuje a povyšuje generály, jmenuje na návrh příslušných orgánů České republiky a Slovenské republiky profesory a rektory vysokých škol; i) propůjčuje vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán; j) má právo udělovat amnestii, promíjet a zmírňovat tresty uloţené trestními soudy a nařizovat, aby se soudní trestní řízení nezahajovalo nebo aby se v něm nepokračovalo, a zahlazovat odsouzení; k) je vrchním velitelem ozbrojených sil; l) vyhlašuje na návrh vlády České a Slovenské Federativní Republiky válečný stav a na základě rozhodnutí Federálního shromáţdění vypovídá válku, je-li Česká a Slovenská Federativní Republika napadena nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení. (2) Presidentu České a Slovenské Federativní Republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v tomto ústavním zákonu uvedeny, stanoví-li tak zákon Federálního shromáţdění. (3) Obstarávání věcí spojených s výkonem funkce, politické a veřejné činnosti prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky zajišťuje Kancelář; podrobnosti stanoví zákon Federálního shromáţdění.
Čl. 62 Ústava České republiky
Prezident republiky
ze dne 16. prosince 1992
a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi,
ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., 300/2000 Sb., 448/2001 Sb., 395/2001 Sb., 515/2002 Sb. a 319/2009 Sb.
b) svolává zasedání Poslanecké sněmovny, c) rozpouští Poslaneckou sněmovnu, d) pověřuje vládu, jejíţ demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně aţ do jmenování nové vlády, e) jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu 63
a místopředsedy, f) jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, g) odpouští a zmírňuje tresty uloţené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení, h) má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, i) podepisuje zákony, j) jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, k) jmenuje členy Bankovní rady České národní banky.
Čl. 63 Prezident republiky dále a) zastupuje stát navenek, b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv můţe přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy, c) je vrchním velitelem ozbrojených sil, d) přijímá vedoucí zastupitelských misí, e) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí, f) vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu, g) jmenuje a povyšuje generály, h) propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán, i) jmenuje soudce, j) má právo udělovat amnestii.
64
Příloha č. 2
Kasační stížnost podaná Judr. Petrem Langerem53
č. j. 4 Aps 3/2005 – 35 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě sloţeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci ţalobce: JUDr. P. L., proti ţalovanému: Prezident České republiky, se sídlem Praha 1 – Hrad, v řízení o kasační stíţnosti ţalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2005, č. j. 5 Ca 148/2005 – 9, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2005, č. j. 5 Ca 148/2005 – 9, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Ţalobce (dále téţ „stěţovatel“) včas podanou kasační stíţností napadá shora označené usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho „ţaloba proti nečinnosti ţalovaného, event. proti rozhodnutí ţalovaného, event. na ochranu proti nezákonnému zásahu ţalovaného“. V ţalobě stěţovatel uvedl, ţe je absolventem Právnické fakulty U. P. v O., studium ukončil s vyznamenáním dne 31. 5. 2001, v dubnu 2002 obhájil rigorózní práci a sloţil rigorózní zkoušku na Právnické fakultě U. K. v P. Nyní studuje v doktorském studijním 53
Staţeno dne 26. 5. 2011. Kasační stíţnost JUDr. Petra Langera. http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2005/0003_4Aps_0500035A_prevedeno.pdf
65
programu na této univerzitě, vykonává pedagogickou činnost a publikuje v odborných časopisech. V roce 2001 se v rámci České republiky ve výběrovém řízení na funkci justičního čekatele umístil na prvním místě, v listopadu 2004 sloţil justiční zkoušku s výsledkem „výtečně způsobilý“. Usnesením vlády České republiky č. 246 ze dne 2. 3. 2005 byl schválen a navrţen ţalovanému na jmenování soudcem. Dne 15. 3. 2005 však obdrţel dopis ministra spravedlnosti České republiky, jímţ mu bylo oznámeno, ţe ţalovaný odmítl jeho návrh na jmenování soudcem z důvodu jeho věku. V odpovědi na dopis jiných dvou justičních čekatelů ţalovaný podle stěţovatele uvedl, ţe vydal jen několik svých rozhodnutí o jmenování soudců a ţe zde je pak další skupina osob, o níţ naopak ţádné rozhodnutí neučinil, jejich jmenování tedy neodmítl. Z této argumentace ţalobce dovodil, ţe prezident republiky je nečinný. Ţalobce dále poukázal na čl. 62 a 63 Ústavy České republiky. Prezident republiky, který jmenuje soudce podle čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), tak činí rozhodnutím, přičemţ výkon této pravomoci je modifikován jednak ústavní praxí, kdy vláda schvaluje kandidáty na funkci soudce a předkládá jejich seznam prezidentovi ke jmenování, jednak konkrétními zákony (zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministersteva jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících soudců a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Ţalobce vyslovil názor, ţe rozhodne-li prezident republiky o jmenování části navrţených kandidátů kladně, rozhodne tím zároveň o zbývající části navrţených kandidátů negativně. Z tohoto pohledu ţalobce dovodil ţalobní legitimaci k podání ţaloby proti rozhodnutí prezidenta republiky, kterým ţalobce nebyl jmenován soudcem. Ţalobce poukázal na nejednotný názor, zda odmítnutí jmenování navrţených kandidátů do funkcí soudců je rozhodnutím či nikoliv, a uvedl, ţe s ohledem na to ţaluje rovněţ proti nezákonnému zásahu správního orgánu, jímţ byl zkrácen na svých právech. V podrobném odůvodnění ţaloby ţalobce argumentoval zejména vybranými ustanoveními Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“),zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy Českérepubliky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,přísedících soudců a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů 66
(zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Ve spojení s tvrzenou nečinností ţalovaného namítal, ţe podle čl. 38 odst. 2 Listiny má kaţdý mimo jiné právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, přičemţ v případě, kdy lhůta není stanovena, mělo by se rozhodnout ve lhůtě přiměřené. Ve spojení s tvrzenou nezákonností rozhodnutí namítal, ţe přístupem ţalovaného k předmětné věci bylo porušeno ustanovení čl. 1 Listiny o svobodě a rovnosti lidí v důstojnosti a právech, došlo k diskriminaci určité skupiny lidí z důvodu věku (čl. 3 odst. 1 Listiny), bylo porušeno právo ţalobce na rovné podmínky v přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím (čl. 21 odst. 4 Listiny), bylo porušeno právo ţalobce na svobodnou volbu povolání, kdyţ pouze zákon můţe stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností (čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny).Ve spojení s tvrzeným nezákonným zásahem namítal, ţe stav, kdy ţalobce nebyl jmenován do funkce soudce, porušuje ústavní pořádek, je v rozporu s vnitrostátními předpisy, jakoţ i s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, kdyţ jím byla porušena ţalobcova veřejná subjektivní práva. K prokázání nezákonnosti odkázal na svá tvrzení učiněná ve spojení s tvrzenou nezákonností rozhodnutí. Závěrem ţalobce navrhl, aby soud po provedeném řízení ţalovanému uloţil povinnost vydat rozhodnutí ve věci jmenování ţalobce soudcem ve lhůtě, kterou ţalobce ponechal na úvaze soudu, eventuálně rozhodnutí ţalovaného o nejmenování ţalobce soudcem zrušil a věc vrátil ţalovanému k dalšímu řízení, eventuálně ţalovanému zakázal, aby pokračoval v porušování ţalobcových práv s tím, ţe ve vztahu k ţalobci přestane přistupovat nerovným přístupem z důvodu jeho věku. Vyjádření ţalovaného k ţalobě spis neobsahuje. Městský soud v Praze po provedeném řízení dospěl k závěru, ţe akt prezidenta rozhodnutím o veřejném subjektivním právu uchazeče (postup, jakým se provádí výběr republiky, jímţ podle čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky jmenuje soudce, není kandidátů na soudce a předkládá návrh na jejich jmenování soudcem, není postaven na principu rozhodování o subjektivním veřejném právu fyzické osoby, ale naopak na principu výběru uchazečů) a není tedy dána pravomoc soudu k přezkoumání takového úkonu; nejde ani o nezákonný zásah (zásahem je třeba rozumět správní činnost, kdy 67
veřejná správa aktivními úkony zasahuje do právních poměrů osob a omezuje je v jejich právech), neboť není-li právem garantován nárok na jmenování soudcem, nemůţe být nejmenování zásahem ve smyslu aktivního úkonu; nelze ani dovodit, ţe prezident republiky je nečinný (ţalobce nemá procesní právo svým vlastním návrhem zahájit řízení, v němţ by bylo povinností rozhodnout o právu ve smyslu zákonem zaloţeného nároku, kdyţ zde takové právo není; postup, jakým se provádí výběr kandidátů na soudce a předkládá návrh na jejich jmenování soudcem, není postaven na principu rozhodování o subjektivním veřejném právu fyzické osoby, ale naopak na principu výběru uchazečů, přičemţ zákonné podmínky musí splnit všichni, kdo se hodlají ucházet o tuto veřejnou funkci, a ze zákona předvídatelně vyplývá, ţe i při splnění podmínek ke jmenování dojít nemusí), neboť ţádný zákon nezakládá právo domáhat se jmenování soudcem. Soud uzavřel, ţe není-li zde zákonem zaloţeno právo ve smyslu hmotném (nárok) ani procesním, není dána pravomoc soudu ve správním soudnictví rozhodnout o podané ţalobě podle § 4 písm. a), b) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Vzhledem k tomu soud ţalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm.a) s. ř. s., neboť nejsou splněny podmínky řízení (pravomoc soudu podle §§ 2 a 4 s. ř. s.), tento nedostatek je neodstranitelný a v řízení nelze pokračovat. Městský soud současně uvedl, ţe v situaci, kdy ţalobu odmítl pro nedostatek pravomoci soudu, z důvodu procesní ekonomie nepoţadoval upřesnění, případně doplnění ţaloby, které by jinak bylo na místě. Ve spojení s tím uvedl, ţe v případě správní ţaloby nepřichází v úvahu eventuální petit a je plně na ţalobci, který (případně které) ze způsobů ochrany zakotvených soudním řádem správním zvolí. V obsáhlé kasační stíţnosti stěţovatel nejprve rozporuje závěr Městského soudu v Praze, ţe ţaloba nemohla být věcně projednána pro nedostatek pravomoci soudu ve spojení s tím, ţe podle názoru soudu ţalobou napadený postup ţalovaného nemohl stěţovatele zkrátit na jeho veřejném subjektivním právu, neboť ţádné takové subjektivní právo zákonem zaloţeno není. Stěţovatel s odkazem na čl. 21 odst. 4 Listiny (přístupu občanů k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek), čl. 3 Listiny a čl. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (rovnost v přístupu k základním právům, zákaz diskriminace) dovozuje, ţe se v jeho případě jedná o veřejné subjektivní právo, jehoţ ochrany se dovolával a tato byla postupem soudu odepřena. Ve spojení se zákonnými podmínkami ochrany veřejných subjektivních práv ve správním soudnictví 68
stěţovatel poukazuje na čl. 36 odst. 2 Listiny (……..Z pravomoci soudu …. nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.) a s podpůrným odkazem na nález ÚS 80/2002 (sv. 26), konstatuje, ţe odmítnutí soudu zabývat se takovým rozhodnutím by v konkrétním případě představovalo denegatio iustitiae. Dále stěţovatel podrobněji polemizuje s přístupem Městského soudu v Praze, který se při rozhodování o tom, zda je dána jeho pravomoc k projednání a rozhodnutí věci, podle názoru stěţovatele omezil pouze na přezkum toho, zda stěţovatel má veřejné subjektivní právo (ve smyslu nároku) na jmenování soudcem a zda toto stěţovatelovo právo mohlo být postupem ţalovaného porušeno, přičemţ dospěl k závěru, ţe stěţovatel nemá subjektivní právo na jmenování soudcem a tudíţ k jeho porušení ani dojít nemohlo. S tím stěţovatel nesouhlasí a uvádí, ţe v ţalobních bodech porušení tohoto veřejného subjektivního práva nenamítal. V ţalobě namítal zejména porušení veřejného subjektivního práva na zákaz diskriminace (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny), porušení veřejného subjektivního práva na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím [čl. 21 odst. 4 Listiny, čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech], porušení veřejného subjektivního práva na projednání věci (mimo jiné) bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), atd… Stěţovatel dále ve spojení se zákonným vymezením pravomoci soudů ve správním soudnictví poukazuje na okruh orgánů, jejichţ aktivity podléhají soudnímu přezkumu, a ve smyslu dikce § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s hlavou třetí Ústavy dovozuje, ţe tato soudní kontrola se vztahuje i na rozhodování prezidenta republiky, spadající do působnosti ve veřejné správě (na rozdíl od politického rozhodování). Další námitky stěţovatele souvisí s otázkou předvídatelnosti postupu ţalovaného, kdy Městský soud v Praze dovodil a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, ţe i při splnění zákonných podmínek nemusí dojít ke jmenování do funkce soudce, neboť postup, jakým se provádí výběr kandidátů na soudce a předkládá se návrh na jejich jmenování soudcem, je postaven na principu výběru uchazečů a nikoliv na principu rozhodování o veřejném subjektivním právu. Stěţovatel, s podpůrnou argumentací nálezem IV. ÚS 690/2001 (sv. 29), uvádí, ţe ke znakům právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty, jehoţ nepominutelným komponentem je 69
nejen předvídatelnost práva, nýbrţ i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými poţadavky. Dále stěţovatel uvádí, ţe pro jmenování soudců 31. 3. 2005 vzal prezident republiky jako rozhodující kriterium, zda navrţený justiční čekatel dovrší v roce 2005 věk 30 let. Ve skutečnosti tedy prezident republiky jmenoval soudci justiční čekatele, kteří v době jmenování byli mladší 30 let. Ostatní navrţení justiční čekatelé byli odmítnuti z důvodu jejich věku, coţ jim bylo sděleno dopisem od místopředsedy vlády a ministra spravedlnosti JUDr. Pavla Němce. Stěţovatel dále uvádí, ţe jak vyplývá z předchozích případů jmenování soudců, které prováděl současný prezident republiky jiţ po účinnosti zákona č. 192/2003 Sb., kterým byl zvýšen minimální věk pro výkon funkce soudce, došlo nejméně v 96 případech(ze 145 soudců) ke jmenování justičního čekatele do výkonu funkce soudce, ačkoliv v době jmenování nedovršil 30 let. Prezident republiky pouţil kriterium věku poprvé aţ v případě stěţovatele, ačkoliv při předchozích jmenováních postupoval ve zcela stejných případech jinak a jmenování ţádného justičního čekatele mladšího 30 let neodmítl, ani neodloţil. Stěţovatel je toho názoru, ţe postup, kdy byl jako justiční čekatel navrţený na jmenování do funkce soudce odmítnut, v porovnání s předchozími případy jmenování soudců neodpovídá legitimnímu poţadavku předvídatelnosti rozhodování orgánů veřejné moci, který je nepominutelným komponentem principu právní jistoty. K principu výběru uchazečů, zmiňovaném v odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, stěţovatel uvádí, ţe tento výběr, s ohledem na znění § 109 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, prakticky počíná jiţ výběrovým řízením na funkci justičního čekatele. Na přijetí uchazeče do přípravné sluţby justičního čekatele není právní nárok a kaţdý, kdo se hodlá o tuto funkci ucházet, musí projít náročným výběrovým řízením (vyhlašovaným ministerstvem spravedlnosti po projednání s předsedy krajských soudů podle potřeby obsazení volných míst čekatelů). Čekatel je v průběhu přípravné sluţby i na její závěr hodnocen poradním sborem pro výchovu čekatelů, návrh závěrečného hodnocení se připojuje k ţádosti čekatele o povolení konat odbornou zkoušku. I po úspěšném absolvování justiční zkoušky nemá justiční čekatel právní nárok, aby byl ministerstvem spravedlnosti navrţen vládě ke schválení pro jmenování soudcem, a ani v případě takového navrţení nemá justiční čekatel právní nárok na schválení vládou. Stěţovatel výslovně poukazuje na to, ţe při jeho schvalování vládou ke jmenování do funkce soudce (usnesení vlády ze dne 2. 3. 2005, č. 246), nebyli schváleni všichni z
70
navrţených ministerstvem spravedlnosti, a tak se zde uplatnil soudem zmiňovaný princip výběru uchazečů. Stěţovatel dále nesouhlasí se závěrem soudu, ţe v případě správní ţaloby nepřichází v úvahu eventuální petit, coţ soud uvedl v návaznosti na konstatování, ţe z důvodů procesní ekonomie nepoţadoval upřesnění, popřípadě doplnění ţaloby, které by jinak bylo na místě. Stěţovatel poukazuje na § 64 s. ř. s., v jehoţ smyslu pro řízení ve správním soudnictví přichází v úvahu, nestanoví-li soudní řád správní jinak, přiměřené pouţití prvé a třetí části občanského soudního řádu. Připouští, ţe ve správním soudnictví nebude formulace eventuálního petitu typická, a priori ji vyloučit by podle stěţovatele bylo výrazně restriktivní interpretací § 64 s. ř. s. Ve správním soudnictví půjde o takové výjimečné případy, kdy ţalobce bude napadat postup správního orgánu, který nebude jednoznačně podřaditelný pod pojem rozhodnutí, nečinnost či zásah správního orgánu, apod.. Návazně stěţovatel akcentuje, v čem nadále shledává opodstatněnost svých ţalobních návrhů. Stěţovatel uvádí, ţe ve své ţalobě primárně vychází z toho, ţe o návrhu na jeho jmenování soudcem dosud nebylo prezidentem republiky rozhodnuto. Vychází přitom především z absence rozhodnutí prezidenta republiky podle čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy spolupodepsaného podle čl. 63 odst. 3 Ústavy, jakoţ i z dopisu prezidenta republiky ze dne 22. 3. 2005, ve kterém prezident republiky uvedl, ţe vydal jen několik svých rozhodnutí o jmenování soudců a ţe zde je pak další skupina osob, o níţ naopak ţádné rozhodnutí neučinil. Podle názoru stěţovatele nepatří jmenování soudců mezi oprávnění prezidenta republiky (čl. 62 a 63 Ústavy), u nichţ je ponecháno pouze na vůli prezidenta republiky, zda je vyuţije či nikoliv, nýbrţ jde o oprávnění, v jehoţ případě je prezident povinen konat, nemůţe blokovat výkon státní moci, a to přestoţe nemá ţádným zákonem stanovené lhůty k výkonu pravomocí. S ohledem na skutečnosti uváděné jak v ţalobě, tak i v kasační stíţnosti, podle názoru stěţovatele prezident republiky svou nečinností při rozhodování podle čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy ve věci jmenování stěţovatele soudcem na základě návrhu obsaţeného v usnesení vlády ze dne 2. 3. 2005, č. 246, porušil čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 21 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
71
Pokud by však přesto soud dospěl k závěru, ţe prezident republiky jiţ, byť neformálním způsobem, rozhodl, ţe stěţovatele nejmenuje soudcem, domáhá se stěţovatel in eventum ţalobou podle § 65 a násl. s. ř. s. zrušení takového rozhodnutí pro nezákonnost. Rozhodování prezidenta podle čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy je podle stěţovatele výkonem státní moci, a tu lze s ohledem na čl. 2 odst. 3 Ústavy vykonávat jen v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Jestliţe zákon o soudech a soudcích stanoví podmínky pro jmenování soudcem, není prezident republiky oprávněn stanovit kriteria nad rámec zákona a uţ vůbec ne kriteria paušální a diskriminující. Jestliţe ze zákona vyplývá, ţe poţadavek věku pro soudce je minimálně 25 let, není prezident republiky oprávněn odmítnout jmenování soudce s tím, ţe on povaţuje za přijatelný věk minimálně 30 let. Výklad prezidenta republiky, podle něhoţ není vázán zákonnými kriterii a můţe si stanovit další, by podle stěţovatele byl výrazným zásahem do dělby moci ve státě, kdyţ by popíral především moc zákonodárnou, ale i výkonnou moc vlády. Pokud jde o osobní kriteria pro funkci soudce, je prezident republiky povinen respektovat zákon o soudech a soudcích, pokud jde o kriteria organizační (např. mnoţství volných míst a finančních prostředků), je povinen respektovat návrh vlády, která je za jmenování soudců odpovědná. Dále stěţovatel namítá, ţe i kdyţ prezident republiky nemůţe soudce jmenovat sám, protoţe je k tomu nezbytný souhlas předsedy vlády, formou negativního stanoviska bez ohledu na zákonná kriteria by mohl odmítat jakéhokoliv kandidáta na funkci soudce, a tím by mohl narušit i rovnováhu mezi jednotlivými mocemi. Stěţovatel připouští, ţe ani z čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy nelze dovozovat, ţe by prezident republiky měl povinnost jmenovat kohokoliv, koho navrhne vláda, a dodává, ţe v dosavadní krátké historii Ústavy České republiky je známo několik málo případů, kdy prezident republiky odmítl jmenovat konkrétní navrţené osoby, nicméně povaţuje za nutné zdůraznit, ţe se tak vţdy stalo z důvodu nesplnění zákonné podmínky pro výkon funkce. Stěţovatel uvádí, ţe tak byla porušena jeho subjektivní veřejná práva: bylo porušeno ustanovení čl. 1 Listiny o svobodě a rovnosti lidí v právech, došlo k porušení zákazu diskriminace – došlo k diskriminaci určité skupiny lidí z důvodu věku (čl. 3 odst. 1 Listiny), došlo k porušení čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (porušení zákazu diskriminace), bylo porušeno právo ţalobce na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím (čl. 21 odst. 4 Listiny), došlo k porušení čl. 25 písm. c) Mezinárodníhopaktu o občanských a politických právech (porušení práva ţalobce vstoupit za rovných podmínek do veřejných sluţeb své země) a čl. 2 Paktu (porušení zákazu diskriminace), bylo porušeno právo ţalobce na svobodnou volbu povolání (čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny). 72
K ţalobnímu návrhu proti nezákonnému zásahu, z důvodu nejednotného názoru, zda odmítnutí jmenování navrţených kandidátů do funkcí soudců je rozhodnutím či nikoliv, stěţovatel dodává, ţe nezákonný zásah nespatřuje v tom, ţe nebyl jmenován soudcem, nýbrţ v tom, ţe byla porušena jeho jiná veřejná subjektivní práva, přičemţ v kasační stíţnosti odkazuje na tvrzení učiněná pod bodem 2 na str. 10 – 11 ţaloby. Stěţovatel nesouhlasí s tím,jak soud v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně definuje nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. Podle názoru stěţovatele lze (snad) zásah ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s. definovat jako jednorázový, protiprávní úkon orgánů veřejné moci namířený vůči právům (svobodám) zaručeným ústavou a zákony. Stěţovatel je toho názoru, ţe s ohledem na dosud chybějící judikaturu je třeba k pojmu „zásah“ ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s. přistupovat opatrněji a rozhodně jej nevykládat tak restriktivně, jak to učinil Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí. Stěţovatel je toho názoru, ţe pokud soud v dané věci neposoudil postup ţalovaného jako nečinnost ve smyslu § 79 a násl. s. ř. s., nebo nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s., byla ţaloba podle § 82 a násl. přípustná. S ohledem na shora uvedené skutečnosti má stěţovatel za to, ţe napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze je nezákonné, kdyţ postupem ţalovaného jako správního orgánu ve smyslu § 4 odst. 1 s. ř. s. byla porušena veřejná subjektivní práva stěţovatele, kterým soud odmítl poskytnout ochranu tím, ţe by ţalobu stěţovatele meritorně projednal a rozhodl o ní, čímţ sám porušil stěţovatelovo subjektivní veřejné právo na soudní ochranu, zakotvené primárně v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Stěţovatel podpůrně odkazuje na nález ÚS č. 92/2000 (sv. 18), ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, ţe právo na přístup k soudu chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaujímá v kaţdé demokratické společnosti natolik významné místo, ţe nepřichází v úvahu ani jeho zuţující výklad, ani formální interpretační přístupy. Na základě výše uvedeného má stěţovatel za to, ţe kasační stíţnost je důvodná, a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
73
Ţalovaný prostřednictvím vedoucího Kanceláře prezidenta republiky sdělil, ţe se se zaslanou kasační stíţností stěţovatele JUDr. P. L. seznámil, své vyjádření k výše uvedené věci však podávat nebude. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěţovatel uplatnil v kasační stíţnosti. Po přezkoumání kasační stíţnosti Nejvyšší správní soud shledal, ţe kasační stíţnost je důvodná. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náleţitosti kasační stíţnosti a konstatoval, ţe kasační stíţnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuţ je kasační stíţnost přípustná, stěţovatel není zastoupen advokátem, sám však splňuje podmínky § 105 odst. 2 s. ř. s. Před samotným posouzením věci povaţuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, ţe v řízení o kasační stíţnosti je jeho úkolem posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v § 103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěţovatelem. Z obsahu kasační stíţnosti je nutno dovodit, ţe stěţovatel uplatňuje důvod podřaditelný ust. § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle tohoto zákonného ustanovení lze kasační stíţnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. S ohledem na výše uvedené podle Nejvyššího správního soudu není předmětem sporu věcné posouzení toho, jak bylo či mělo být s ohledem na platnou právní úpravu postupováno ţalovaným ve věci návrhu na jmenování ţalobce soudcem, nýbrţ jeho předmětem je toliko posoudit, zda je daná právní věc věcí projednatelnou ve správním soudnictví, jak namítá stěţovatel, nebo zda o takovou věc nejde, jak rozhodl Městský soud v Praze. Pod tímto zorným úhlem Nejvyšší správní soud povaţuje za rozhodující posoudit, zda soudu ve správním soudnictví přísluší přezkoumávat napadený postup ţalovaného, kterým se stěţovatel cítí být zkrácen na svém veřejném subjektivním právu, či veřejných subjektivních právech, kdyţ výslovně namítá zkrácení na svém veřejném subjektivním 74
právu na zákaz diskriminace (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny), porušení veřejného subjektivního práva na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím (čl. 21 odst. 4 Listiny, čl. 25 písm. c/ Mezinárodního paktu o občanských a politických právech) a porušení veřejného subjektivního práva na projednání věci (mimo jiné) bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), a kdy stěţovatel namítá, ţe daný postup, kdy byl jako justiční čekatel navrţený na jmenování do funkce soudce odmítnut, v porovnání s předchozími případy jmenování soudců neodpovídá legitimnímu poţadavku rozhodování orgánů veřejné moci, který je nepominutelným komponentem principu právní jistoty, atd. Nejvyšší správní soud se tedy musí zabývat , zda v úvahu přicházející úkony ţalovaného v dané věci mají povahu úkonů podřaditelných reţimu ochrany ze strany soudního řádu správního (Městský soud v Praze uvedl „akt prezidenta republiky, jímţ podle čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky jmenuje soudce, není rozhodnutím o veřejném subjektivním právu uchazeče…“, „….právem není garantován nárok na jmenování soudcem,….“, „… ze zákona předvídatelně vyplývá, ţe i při splnění podmínek ke jmenování dojít nemusí, neboť ţádný zákon nezakládá právo domáhat se jmenování soudcem….“), a ve spojení s tím se musí zabývat i otázkou, zda práva „sama o sobě“, jejichţ porušení stěţovatel namítá, mají povahu veřejných subjektivních práv, jimţ poskytuje ochranu soudní řád správní (soud uzavřel, ţe „není-li zde zákonem zaloţeno právo ve smyslu hmotném /nárok/ ani procesním, není dána pravomoc soudu ve správním soudnictví rozhodnout o podané ţalobě“). Naproti tomu další otázky související s posuzovanou věcí, jako je reţim výběru uchazečů na jmenování do funkce soudce a jeho povaha apod., souvisí jiţ s meritorním projednání věci, k němuţ dosud nedošlo, a proto stíţnostní námitky v tomto směru Nejvyššímu správnímu soudu konkrétně posuzovat nepřísluší. Výchozími ustanoveními soudního řádu správního pro posouzení toho, jaké úkony mají povahu úkonů podřaditelných reţimu ochrany ve správním soudnictví, jsou ustanovení § 2 a 4 zákona č. 150/2002 Sb. Podle § 2 s. ř. s. ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichţ tak stanoví tento zákon. 75
Podle § 4 odst. 1 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují a) o ţalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakoţ i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen "správní orgán"), b) o ochraně proti nečinnosti správního orgánu, c) o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, a d) o kompetenčních ţalobách. Pokud jde o úpravu pravomoci ţalovaného v posuzované věci, ta je dána ústavně právní úpravou. Čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy stanoví, ţe prezident republiky jmenuje soudce, přičemţ podle odst. 3 téhoţ článku Ústavy takové rozhodnutí vyţaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, a podle odst. 4 téhoţ článku Ústavy za takové rozhodnutí prezidenta republiky odpovídá vláda. Předpoklady pro funkci soudce stanoví § 60 zákona č. 6/2002 Sb., o soudecha soudcích (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), a to tak, ţe soudcem nebo přísedícím můţe být ustanoven státní občan České republiky (dále jen "občan"), který je způsobilý k právním úkonům a je bezúhonný, jestliţe jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, ţe bude svou funkci řádně zastávat, v den ustanovení dosáhl věku nejméně 30 let a souhlasí se svým ustanovením za soudce nebo přísedícího a s přidělením k určitému soudu. Podmínku bezúhonnosti nesplňuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen za trestný čin,jestliţe se na něj podle zvláštního právního předpisu nebo rozhodnutí prezidenta republiky nehledí, jako by nebyl odsouzen. Předpokladem pro ustanovení soudcem je téţ vysokoškolské vzdělání získané řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice a sloţení odborné justiční zkoušky. Další předpoklady pro ustanovení soudcem nebo přísedícím stanoví zvláštní právní předpis (zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů.). Za odbornou justiční zkoušku se povaţuje téţ advokátní zkouška, závěrečná zkouška právního čekatele, notářská zkouška a odborná exekutorská zkouška. Stejné účinky má výkon funkce soudce Ústavního soudu alespoň po dobu 2 let. 76
Uvedená věková hranice 30 let, namísto předchozí věkové hranice 25 let, byla zavedena zákonem č. 192/2003 Sb., a to tak, ţe se podle čl. X. tohoto zákona poţadavek dosaţení věku 30 let nevztahuje a) na soudce, kteří byli jmenováni do funkce soudce nebo zvoleni do funkce přísedícího přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a b) na ustanovení soudcem u justičních čekatelů, jejichţ pracovní poměr trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 7. 2004). Správní soudnictví je obecně zaloţeno na myšlence soudní kontroly výkonné moci státu v jejím styku s jednotlivci, a tradičně je spojováno s ochranou veřejných subjektivních práv. Jiţ tzv. naše tradiční nauka poukazovala na to, ţe „Demokratický stát hoví ideálu svobodného občana a liberálního státu, zasahujícího co nejméně do sféry ţivota jedince. A pokud jsou státní zásahy nutné, musí býti upraveny zákonem a tu zase pokud moţno vydány nebo alespoň kontrolovány soudem“ (Neubauer, Z.: Státověda a theorie politiky, Praha 1948, str. 300). Subjektivní práva jsou v našich podmínkách vcelku ustáleně vnímána jako práva osob, zaloţená v právních normách (v objektivním právu), která se projevují jako oprávnění subjektu, jako moţnost chovat se právem předpokládaným způsobem, přičemţ kaţdá taková moţnost zpravidla bývá determinována svým povinnostním doplňkem či rozměrem, charakterizovatelným jako nutnost chování se daného subjektu. Oprávnění jednoho subjektu často odpovídá povinnost jiného subjektu (přičemţ podle nauky opak platit nemusí, tzn. ţe subjektivní povinnosti jednoho nemusí nutně odpovídat subjektivní oprávnění druhého). Subjektivní právo, jako z objektivního práva dovozená moţnost chovat se určitým způsobem v konkrétním právním vztahu (jde o výraz právního dualismu objektivního a subjektivního práva, pro nějţ platí, ţe objektivní právo subjektivnímu právu nutně předchází), přitom lze vnímat jednak v rovině potenciální (obsah práva objektivního, jehoţ můţe být adresát konkrétním nositelem) a dále pak v rovině reálné, kdy se potencionální adresát při splnění zákonných podmínek, a často i po předepsané proceduře, jiţ stal „faktickým“ nositelem příslušného oprávnění. Takto se jedná zpravidla o hmotná subjektivní práva, s nimiţ, a to především ve spojení s procedurou směřující k zaloţení subjektivního práva (v jeho reálné podobě), bezprostředně souvisí procesní subjektivní práva.
77
Subjektivní práva se, obdobně jako právo v objektivním smyslu, dělí na právo soukromé a právo veřejné. Vnímáme-li subjektivní právo jako realizovatelný obsah a současně i realizovaný (konkretizovaný a zpravidla i individualizovaný) projev či výraz objektivního práva, pak nutně takové subjektivní právo nese pečeť "soukromoprávnosti" či "veřejnoprávnosti" práva v objektivním slova smyslu, jeţ je jeho zdrojem. Veřejná subjektivní práva jsou práva zaloţena v normách veřejného objektivního práva, které směřují k realizaci obsahu zákonů ve sféře veřejnomocenských pravomocí. V oblasti výkonné moci realizované k veřejnosprávním účelům jde o taková subjektivní práva, jejichţ obsah i výkon je determinován veřejnými zájmy, veřejnou mocí, a k jejichţ zaloţení či aprobaci je nutný aktivní úkon, či alespoň „respektování“ veřejného subjektivního práva, zaloţeného tzv. ze zákona, příslušným či příslušnými vykonavateli veřejné moci na vţdy daném úseku. Veřejná subjektivní práva nejsou práva ani typově plně stejnorodá, podle svého obsahu se liší. Jiţ naše prvorepubliková nauka (Hoetzel, J.: Československé správní právo, část všeobecná, Praha 1937, str. 238) rozlišovala a) práva, aby se stát zdrţoval určitých zásahů do svobody oprávněncovy, b) práva, aby stát plnil něco positivního ve prospěch občanův, a c) práva, aby stát připustil občana k účasti na tvoření státní vůle. Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, ţe „akt prezidenta republiky, jímţ podle čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky jmenuje soudce, není rozhodnutím o veřejném subjektivním právu uchazeče…“, „….právem není garantován nárok na jmenování soudcem,….“, „… ze zákona předvídatelně vyplývá, ţe i při splnění podmínek ke jmenování dojít nemusí, neboť ţádný zákon nezakládá právo domáhat se jmenování soudcem….“.). Skutečností je, ţe pravomoc prezidenta republiky jmenovat soudce tak, jak je upravena Ústavou, a stejně zákonné vymezení předpokladů pro funkci soudce v zákoně o soudech a soudcích, nejsou koncipovány tak, ţe by z nich bylo moţné dovodit, ţe uchazeč má nárok na jmenování soudcem, nebo, ţe se uchazeč můţe vlastním úkonem ucházet u prezidenta republiky o jmenování soudcem. Uchazeč o funkci soudce můţe svoji vůli stát se soudcem projevovat či uplatňovat pouze tak, ţe po absolvování magisterského studijního programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice, je oprávněn se 78
přihlásit (resp. se přihlásí) do výběrového řízení o přijetí do přípravné sluţby justičních čekatelů, je-li přijat a absolvuje přípravnou sluţbu, je oprávněn poţádat o povolení vykonat odbornou justiční zkoušku a po jejím absolvování mu jiţ toliko přísluší souhlasit se svým ustanovením do funkce soudce nebo přísedícího a s přidělením k určitému soudu. Procedura, která vyúsťuje v předloţení návrhu na jmenování soudcem prezidentu republiky, zákonem výslovně upravena není a je věcí zvyklostí v postupu ministra spravedlnosti a vlády, a jejich součinnosti s prezidentem republiky. Vlastní návrh na jmenování justičního čekatele soudcem je mimo vlastní dispoziční sféru navrhovaného, návrh předkládá ministr spravedlnosti nejprve k projednání vládě a po projednání návrhu je návrh předkládán prezidentu republiky. Z předmětné úpravy lze dovodit, ţe prezident republiky můţe jmenovat soudcem jen toho, kdo splňuje předpoklady pro funkci soudce stanovené zákonem o soudech a soudcích, pro jmenování do funkce soudce. S ohledem na čl. 93 odst. 1 Ústavy platí, ţe prezident republiky jmenuje soudce bez časového omezení, a z ustanovení čl. 63 Ústavy vyplývá, ţe akt jmenování je „rozhodnutím“ prezidenta republiky, řazeným k těm jeho „rozhodnutím“, která vyţadují spolupodpis předsedy vlády nebo pověřeného člena vlády (tzv. kontrasignaci, znovuobnovenou platnou Ústavou) a za které (ve spojení s tím) odpovídá nikoliv prezident, ale vláda. To však platí jen pro případ, ţe akt prezidenta byl učiněn, a předsedou, či pověřeným členem vlády, kontrasignován, a souvisí s tím, ţe takovou pravomoc nemůţe prezident republiky vykonat sám, úplně samostatně, ale můţe ji vykonat jen v součinnosti s vládou (stejně jako platí, ţe nelze činit vládu odpovědnou za úkon či akt prezidenta republiky, k němuţ je třeba kontrasignace, pokud jej prezident republiky vůbec neučinil). S tím souvisí nepřímo i to, ţe při případném rozporování kontrasignovaného aktu prezidenta republiky je napadán sám akt, a není stíhán původce aktu. Prezident republiky je v našich podmínkách součástí moci výkonné, přičemţ v rámci pravomocí prezidenta republiky vymezených Ústavou je moţno, ale současně i nutno, lišit ty pravomoci, které mají povahu a realizují se ve formě správních úkonů (úkonů v oblasti veřejné správy) a odpovídají postavení prezidenta jako „správního úřadu“ sui generis, a ty pravomoci, které mají povahu a realizují se ve formě ústavních aktů a odpovídají postavení prezidenta jako „ústavního činitele“. V posuzované věci (pravomoc jmenovat soudce) se podle názoru Nejvyššího správního soudu jedná o pravomoc prezidenta republiky, jejíţ realizace má povahu i formu správních 79
úkonů (na rozdíl od ústavních aktů, kam spadá např. zastupování státu navenek, sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv, pravomoc svolávat zasedání Poslanecké sněmovny, rozpustit Poslaneckou sněmovnu, podepisovat zákony, apod.). Prezident republiky vystupuje jako správní úřad tam, kde jsou současně splněny dvě podmínky, a to, kdy výkon dané pravomoci je vázán zákonem a dále, kdy jeho rozhodnutí při výkonu takové pravomoci zasahuje do veřejných subjektivních práv konkrétních osob. Ustanovení čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy, které zakládá pravomoc prezidenta republiky jmenovat soudce, je ustanovením „toliko“ kompetenčním, ustanovení § 60 zákona o soudech a soudcích, jímţ se stanoví předpoklady pro funkci soudce je ustanovením hmotněprávním, jeţ je při jmenování soudce předmětem veřejnosprávní aplikace. Výkonem pravomoci prezidenta republiky jmenovat soudce se tak nepochybně aplikuje hmotněprávní úprava předmětných předpokladů, resp. podmínek, pro jmenování soudce ze zákona o soudech a soudcích, přičemţ se při této autoritativní aplikaci veřejného objektivního práva zasahuje do veřejných subjektivních práv justičních čekatelů, navrţených prezidentu republiky ke jmenování do funkce soudce. Pro právní posouzení povahy „správních úkonů“ prezidenta republiky tak není primárně určující, čím je zaloţena předmětná pravomoc prezidenta republiky, ale jak je regulován její výkon. Za tohoto stavu věci je třeba konstatovat, ţe předmětná pravomoc prezidenta, odpovídá dikci § 4 odst. 1 s. ř. s. v tom smyslu, ţe se jedná o pravomoc k rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné cestou aplikace příslušných zákonných ustanovení (takto byla pravomoc prezidenta republiky jmenovat soudce nazírána jiţ dřívější naukou, v návaznosti na vymezení postavení prezidenta republiky v Ústavní listině Československé republiky z roku 1920, kde byla v §§ 56 a násl. funkce prezidenta republiky upravena jako součást moci vládní a výkonné – viz Adler, F.: heslo „prezident republiky“, in Slovník veřejného práva, sv. III., Brno 1934, str. 543 a násl., obdobně Neubauer, Z.: Státověda a theorie politiky, Praha 1948, str. 297; v tomto posledně jmenovaném prameni bylo podřazení pravomoci prezidenta republiky jmenovat soudce moci výkonné argumentačně doplněno tím, ţe jde jen o pravomoc jmenovací, s odepřením pravomoci sesazovací, která jiţ přísluší soudu.). Není bez zajímavosti, ţe jiţ v prvorepublikové nauce také převládal názor, ţe správní úkony, či správní akty prezidenta republiky přísluší přezkoumat ve správním soudnictví (nejreprezentativněji Krejčí, J.: 80
Podléhají právní akty prezidenta republiky kontrole nejvyššího správního soudu?, in sborník: Pocta k šesdesiatym narodeninám Dr. Karla Laštovku, Bratislava 1936, str. 221 a násl.). V této souvislosti bylo naukou zdůrazňováno, ţe „nejde vůbec o odpovědnost orgánů moci výkonné, nýbrţ toliko o zkoumání zákonnosti jejich aktů, kdyţ vláda ani prezident republiky nepodléhají kontrole nejvyššího správního soudu, nýbrţ jen jejich akty, pokud vláda a prezident republiky vykonávají působnost správních úřadů“ (Rádl, Z.: Nejvyšší správní soud, komentář, Praha 1937), stejně jako bylo uváděno: „na tom, ţe před nejvyšším správním soudem je napadán akt, a není stíhán původce aktu, nemění nic dikce zákona – ţalovaný úřad – neboť je zřejmo, ţe stíţnost směřuje proti rozhodnutí nebo opatření“ (Krejčí, J.: Podléhají právní akty prezidenta republiky kontrole nejvyššího správního soudu?, in sborník: Pocta k šesdesiatym narodeninám Dr. Karla Laštovku, Bratislava 1936, str. 230.) Současná ústavně-právní úprava postavení, resp. funkce, prezidenta republiky je úpravou obdobnou, a i v současné nauce je zastáván názor, ţe nejsou ţádné podstatné důvody, které by v tomto ohledu závěry, učiněné za platnosti Ústavy z roku 1920, neměly platit i pro stav za platnosti Ústavy nynější (viz Mikule, V.: Soudní ochrana proti rozhodnutí, jímţ byl předseda soudu odvolán z funkce – nová otázka, Právní zpravodaj, č. 3/2006, str. 16). Je nutno souhlasit se závěrem Městského soudu v Praze, ţe zákon o soudech a soudcích, ani jiný zákon, nezakládá justičnímu čekateli právo (ve smyslu nároku) být prezidentem republiky jmenován soudcem. Stejně tak je zřejmé, ţe jde o rozhodování o „návrhu“ (byť s ohledem na platnou právní úpravu a ustálenou proceduru o návrhu, který nepodává sám navrhovaný), a dále i to, ţe na dané rozhodnutí prezidenta, ať jiţ kladné, či příp. i záporné, je třeba především nutno nazírat jako na rozhodnutí v „materiálním“ slova smyslu, bez výslovně předepsaných náleţitostí jeho písemného vyhotovení. Otázkou je, zda prezident republiky musí či nemusí své rozhodnutí odůvodňovat. Teorie i platná právní úprava staví na tom, ţe rozhodnutí vydaná v oblasti veřejné správy se nemusí odůvodňovat tehdy, pokud jde o rozhodnutí, jimiţ se v plném rozsahu vyhovuje podanému návrhu. U rozhodnutí, jimiţ se podanému návrhu (byť jen z části) nevyhovuje, stejně jako rozhodnutí jimiţ se ukládají povinnosti, nebo jimiţ se mění či ruší dosavadní právní stav, se naopak odůvodňovat musí. Ve vztahu k posuzované věci tak je zřejmé, ţe pokud by se jednalo o rozhodnutí prezidenta republiky, kterým by se vyhovovalo návrhu a navrţený justiční 81
čekatel by byl jmenován soudcem, rozhodnutí by odůvodněno být nemuselo, pokud by však šlo o příp. rozhodnutí, jímţ byl návrh na jmenování soudcem odmítnut, rozhodnutí by alespoň stručně odůvodněno být mělo. Vzhledem k tomu, ţe veškerý výkon exekutivních pravomocí orgánů veřejné moci musí být jako co do případů a mezí, tak i co do způsobů, v souladu se zákony (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy), však nutně platí, ţe důvodem pro to, aby prezident navrţeného kandidáta na funkci soudce do funkce nejmenoval, můţe být jen nesplnění zákonných důvodů, a proto by v takovém případě nemohlo přicházet v úvahu jiné odůvodnění, neţ opírající se o nesplnění zákonných předpokladů. Tak např. i navrţený kandidát, který má sloţenu odbornou zkoušku, dal souhlas se svým ustanovením k výkonu funkce soudce nebo přísedícího a s přidělením k určitému soudu, splňuje věkovou hranici apod. nemusí být prezidentem republiky jmenován do funkce soudce, protoţe např. podle názoru prezidenta republiky zkušenosti a morální vlastnosti navrţeného kandidáta nedávají záruku, ţe bude svou funkci řádně zastávat. Na druhé straně důvodem příp. nejmenování navrţeného kandidáta do funkce soudce ze strany prezidenta republiky by neměl být např. stav „obsazení soudcovských míst“. Tomu nepřímo koresponduje i poslání principu kontrasignace vţdy příslušného rozhodnutí o jmenování soudcem ze strany předsedy či pověřeného člena vlády, jímţ je vzhledem k principu odpovědnosti vlády za takové rozhodnutí prezidenta republiky navíc sledována i účelnost takového rozhodnutí s ohledem na vztah k právní politice státu všeobecně (tady pak právě zejména ve vztahu k počtu soudců a jejich struktuře – srov. Klíma, K.: Komentář k Ústavě a Listině, nakl. A. Čeněk, 2005, str. 324). Můţe tak případně nastat i situace, kdy předseda nebo jiný pověřený člen vlády akt prezidenta republiky nespolupodepíše, a tím takový akt nenabude příslušných právních účinků. Ústavněprávní poţadavek vázanosti výkonné moci „zákony“ je tradičně vykládán tak, ţe dodrţováním zákonů se nutně myslí i dodrţování příslušných ústavněprávních předpisů. Ve správním soudnictví tak, i kdyţ správní soudy nejsou primárně určeny ke kontrole ústavnosti, platí, ţe zákonnost postupů orgánů výkonu veřejné moci, determinovaných příslušnými ustanoveními jednotlivých zákonů, nelze posuzovat odtrţeně bez zohlednění dopadů souvisejících ustanovení Ústavy a Listiny. Současná nauka proto ne náhodou zdůrazňuje, ţe i na jmenování soudců platí Listina, zejména její čl. 3 (srov. Klíma, K.: Komentář k Ústavě a Listině, nakl. A. Čeněk, 2005, str. 324).
82
Městský soud v Praze v posuzované věci „uzavřel, ţe není-li zde zákonem zaloţeno právo ve smyslu hmotném /nárok/ ani procesním, není dána pravomoc soudu ve správním soudnictví rozhodnout o podané ţalobě“. Jiţ výše se Nejvyšší správní soud ztotoţnil s názorem Městského soudu v Praze, ţe pravomoc prezidenta republiky jmenovat soudce tak, jak je upravena Ústavou, a stejně zákonné vymezení předpokladů pro funkci soudce v zákoně o soudech a soudcích, nejsou koncipovány způsobem, ţe by z nich bylo moţné dovodit, ţe uchazeč má nárok na jmenování soudcem, nebo, ţe uchazeč se můţe vlastním úkonem u prezidenta republiky ucházet o jmenování soudcem. V tomto smyslu skutečně platí, ţe uchazeč o funkci soudce nedisponuje subjektivním hmotným právem, jako „nárokem na jmenování“ soudcem, ani procesním subjektivním právem, jako právem, vlastním úkonem se ucházet o jmenování soudcem. Nicméně úkony, k nimţ oprávněn je, a jeţ musí podle ustálené praxe „návrhu na jmenování“ předcházet (viz výše – přihlášení se do výběrového řízení o přijetí do přípravné sluţby justičních čekatelů, absolvování přípravné sluţby, ţádost o povolení vykonat odbornou justiční zkoušku, souhlas s ustanovením za soudce nebo přísedícího a s přidělením k určitému soudu) nepochybně vůli takového uchazeče stát se soudcem vyjadřují, a jsou motivovány představou, a spojeny s legitimním očekáváním, ţe při splnění zákonných podmínek uchazeč soudcem jmenován bude. Stěţovatel uváděl jiţ v ţalobě, a opakovaně uvádí v kasační stíţnosti, ţe zkrácení na svých právech nespatřuje v tom, ţe nebyl jmenován soudcem, nýbrţ v tom, ţe byla porušena jeho jiná veřejná subjektivní práva. Namítal a namítá zkrácení na svém veřejném subjektivním právu na zákaz diskriminace (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny), porušení veřejného subjektivního práva na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím [čl. 21 odst. 4 Listiny, čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech] a porušení veřejného subjektivního práva na projednání věci (mimo jiné) bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), a ve spojení s tím dále namítá, ţe daný postup, kdy byl jako justiční čekatel navrţený na jmenování do funkce soudce odmítnut, v porovnání s předchozími případy jmenování soudců neodpovídá legitimnímu poţadavku předvídatelnosti rozhodování orgánů veřejné moci, který označuje za nepominutelný komponent principu právní jistoty. Z tohoto pohledu, resp. z těchto pohledů, se však Městský soud v Praze ţalobou nezabýval.
83
Ochrana veřejných subjektivních práv se uskutečňuje za podmínek stanovených zákony, přičemţ některým veřejným subjektivním právům soudní ochrana poskytnuta není (jak soudní řád správní, tak i zvláštní zákon, označují některé úkony, jimţ je soudní ochrana odňata, resp. které jsou z přezkumné soudní pravomoci vyňaty). Je však třeba připomenout čl. 36 odst. 2 Listiny, v jehoţ smyslu však nelze vyloučit přezkoumání „rozhodnutí“, týkajících se základních práv a svobod. Jestliţe v daném případě stěţovatel namítal a namítá, ţe byl postupem ţalovaného při splnění zákonem předepsaných předpokladů pro jmenování soudcem zkrácen na svých právech způsobem, který prezentuje jako zkrácení na ústavně zaručených veřejných subjektivních právech (nebýt diskriminován, právo na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím, práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, to vše spojené s legitimním očekáváním), potom je zřejmé, ţe ze soudního přezkumu nebylo moţné vyloučit „postup“ ţalovaného (který mohl znamenat „nečinnost“, nebo by jej bylo příp. moţno posuzovat jako „negativní rozhodnutí“, či který příp. mohl představovat „nezákonný zásah“). Vzhledem k povaze a významu těchto práv je Nejvyšší správní soud toho názoru, ţe soudní ochrana před jejich porušením není nikterak limitována tím, ţe na jmenování soudcem není nárok, stejně jako tím, ţe se uchazeč o jmenování nemůţe o své jmenování ucházet vlastním úkonem (sám nemůţe podat návrh na své jmenování, resp. ţádost o své jmenování, prezidentu republiky). V případě namítaného porušení uváděných základních práv se jedná o jiná veřejná subjektivní práva, jimţ soudní ochranu nelze upřít. Nejvyšší správní soud je toho názoru, ţe dovolávat se práva nebýt diskriminován, jakoţ i legitimního očekávání, je třeba vţdy ve spojení s konkrétním právem, ve vztahu k němuţ by případně k diskriminaci mohlo dojít. Za tohoto stavu věci Nejvyšší správní soud především zastává názor, ţe stěţovatel je oprávněn dovolávat se práva na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím [čl. 21 odst. 4 Listiny, čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech]. Funkce soudce je ve spojení s citovanou dikcí nesporně „jinou veřejnou funkcí“, neboť výkon funkce soudce naplňuje obsah výkonu soudní moci, jako moci státní. Ve spojení s tím, je stěţovatel nepochybně oprávněn dovolávat se toho, aby nebyl na tomto právu diskriminován, stejně jako je zřejmě oprávněn i k tomu, dovolávat se práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), a to i kdyţ sám návrh na projednání věci nepodal. S ohledem na znění čl. 36 Listiny, a to i ve spojení se zákonem o soudech a soudcích, je potom podle názoru Nejvyššího správního soudu nesporné, ţe právo na rovné podmínky přístupu k voleným a 84
jiným veřejným funkcím (v daném případě na přístup k funkci soudce) ve spojení s právem nebýt diskriminován a s legitimním očekáváním, není ze soudního přezkoumání vyloučeno. Soudní ochraně těchto subjektivních práv, tj. práva na zákaz diskriminace (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny), práva na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím [čl. 21 odst. 4 Listiny, čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech] a práva na projednání věci (mimo jiné) bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), a ve spojení s tím legitimního očekávání, ostatně svědčí i rozsáhlá soudní judikatura, byť jde převáţně o judikaturu Ústavního soudu, jíţ je si vědom i stěţovatel, který také na její vybrané případy argumentačně odkazuje. Soudněsprávní judikatura, která by se přímo vztahovala k „nejmenování soudce“, k dispozici není, neboť nyní posuzovaný případ nejmenování uchazeče soudcem je v praxi správního soudnictví dosud zcela ojedinělý. Z posledních let je sice je známo několik málo případů, kdy prezident republiky odmítl jmenovat soudce z konkrétních navrţených osob, vţdy však šlo o jednotlivce a stalo se tak z důvodu nesplnění některé ze zákonem stanovených podmínek pro výkon funkce soudce. Zřejmě proto také nebyly tyto případy rozporovány a soudně přezkoumávány. V tomto ohledu se posuzovaný případ, při namítaném překročení zákonných podmínek, resp. mezí, pro jmenování do funkce soudce ţalovaným, jeví na pozadí poměru počtu vládou navrţených uchazečů ke jmenování do funkce soudce k příslušnému termínu a počtu uchazečů prezidentem republiky do funkce soudce v daném termínu jmenovaných, svým plošným přístupem jako v právním smyslu zcela bezprecedentní vybočení ze zvyklostí při jmenování soudců v našich novodobých podmínkách demokratického a právního státu. Jiţ výše bylo uvedeno, ţe rozhodování prezidenta, jehoţ prostřednictvím realizuje svoji pravomoc jmenovat soudce, má povahu i formu správních úkonů, prezident republiky přitom vystupuje jako „správní úřad“ sui generis. V dané věci prezident republiky vystupuje jako reprezentant moci výkonné, který autoritativně aplikačně rozhoduje v oblasti právně garantovaných a také determinovaných veřejných subjektivních práv vně stojících subjektů, se závaznými právními důsledky pro tyto subjekty. Dopadům takových rozhodnutí, jakoţ i dalších aktů či úkonů prezidenta republiky při výkonu jeho pravomoci jmenovat soudce (vzhledem k tomu, ţe zákonná úprava nestanoví jinak), musí v právním
85
státě nutně příslušet stejná právní ochrana, jako dopadům rozhodnutí, či jiných aktů či úkonů jiných správních úřadů. Za situace, kdy šlo o namítané porušení uváděných základních práv ve spojení s tvrzeným splněním zákonných předpokladů pro jmenování soudcem, je Nejvyšší správní soud toho názoru, ţe správnímu soudnictví přezkoumání „rozhodování“ ţalovaného příslušelo, byť „jen“ se zřetelem k relaci zákonné úpravy (ustanovení zákona o soudech a soudcích, stanovící předpoklady pro jmenování soudcem) a ústavněprávní úpravou uváděných základních práv, jejichţ porušení v daných souvislostech stěţovatel namítal. Ve správním soudnictví přitom nemůţe jít, a také nejde, o přezkoumání ústavní pravomoci prezidenta republiky jmenovat soudce jako takové; co však správnímu soudnictví přísluší přezkoumávat, je naplnění zákonných limitů, které jsou pro výkon funkce soudce dány (splnění zákonných předpokladů zákona o soudech a soudcích). Odmítnutí soudu zabývat se takovým „rozhodováním“ by v konkrétním případě představovalo denegatio iustitiae. Z obsahu spisu nelze spolehlivě zjistit úplný skutkový stav v posuzované věci a Nejvyššímu správnímu soudu jeho posouzení za dané situace ani nepřísluší. Nicméně, pokud Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, ţe předmětná věc je ve správním soudnictví projednatelná, potom současně musí přisvědčit tomu, ţe v daném případě by, pod zorným úhlem výše uváděných subjektivních veřejných práv stěţovatele, mohlo a zřejmě i mělo jít o některý z případů ve smyslu ţalobního návrhu. Buďto by mohlo či mělo jít o „nečinnost“ , to pokud by se zjistilo, ţe se ţalovaný opomněl návrhem zabývat, nebo by mohlo a mělo jít o nezákonné rozhodnutí ve věci samé pokud by se zjistilo, ţe ţalovaný rozhodl negativně, a to aniţ k tomu měl zákonné důvody (tady by se zřejmě jednalo o rozhodnutí v materiálním slova smyslu, formálně patrně písemně nevyhotovené, - coţ se v danou chvíli s ohledem na stěţovatelovo odvolání se na dopis ministra spravedlnosti České republiky, jímţ mu bylo oznámeno, ţe ţalovaný odmítl jeho návrh na jmenování soudcem z důvodu jeho věku, v situaci, kdy se ţalovaný ke kasační stíţnosti nevyjádřil, jeví jako nejpravděpodobnější), nebo by případně mohlo jít o nezákonný zásah, to pokud by zjištěné jednání ţalovaného nebylo „rozhodnutím ve věci“, ale představovalo by toliko „rozhodnutí se“ ţalovaného ve věci bez zákonného důvodu prozatím nerozhodovat. V případě event. zjištěné nečinnosti je podmínkou podle § 79 s. ř. s. bezvýsledné vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k 86
ochraně účastníka proti nečinnosti správního orgánu, a za tohoto stavu věci se účastník můţe se ţalobou domáhat, aby soud uloţil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. V dané věci ţádné prostředky procesní předpis k ochraně účastníka nestanovil, a proto přichází v úvahu přístup k soudu přímo. Soud však nemůţe přikázat, aby bylo rozhodnuto určitým způsobem, můţe pouze vyslovit, ţe daný orgán má bezodkladně vydat rozhodnutí. Bude-li takové rozhodnutí kladné či záporné, to soudu nepřísluší předvídat. V případě event. zjištěného nezákonného rozhodnutí ve věci samé (to, pokud by se zjistilo, ţe ţalovaný rozhodl v dané věci negativně) by potom přicházelo v úvahu zrušení tohoto rozhodnutí a jeho vrácení k novému „projednání a rozhodnutí“ ve smyslu soudem vysloveného právního názoru. Pokud by event. jednání ţalovaného nebylo „rozhodnutím“ (rozhodnutím ve věci), ale představovalo by toliko „rozhodnutí se“ ţalovaného ve věci bez zákonného důvodu prozatím cíleně nerozhodovat, jednalo by se zřejmě o nezákonný zásah, spočívající v aktivním, resp. záměrném bránění v přístupu k právu na „rozhodnutí stran k tzv. jiné veřejné funkci. Za situace, kdy správnímu soudnictví nepřísluší volat k odpovědnosti prezidenta republiky, ale toliko posuzovat jeho akty, potom ten který případný výrok soudu však můţe ve skutečnosti znamenat toliko morální apel na prezidenta republiky, mířící na demokratické a právní cítění daného ústavního činitele při plnění jeho poslání jako součásti moci výkonné. Nicméně přesto, a zřejmě i právě proto, nelze ani za těchto okolností podle názoru Nejvyššího správního soudu rezignovat na poslání a funkci správního soudnictví, které míří, ve spojení s ochranou zákonnosti v rozhodování „správních orgánů“, na celkovou kultivaci výkonné moci (jejíţ součástí prezident republiky je) ve smyslu obecně uznávaných a také převáţně respektovaných principů demokratického a právního státu, a je třeba danou věc ve správním soudnictví řádně posoudit a ve věci meritorně rozhodnout. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, ţe Městský soud v Praze pochybil, kdyţ napadeným usnesením rozhodl, ţe posuzovaná věc (s ohledem na to, ţe uchazeč o funkci soudce nedisponuje subjektivním hmotným právem, jako „nárokem na jmenování“ soudcem, ani procesním subjektivním právem, jako právem, vlastním úkonem se ucházet o jmenování soudcem) nespadá do správního soudnictví, aniţ by se zabýval tím, co ţalobce namítal [zkrácení na svém veřejném subjektivním právu na zákaz diskriminace (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny), porušení veřejného subjektivního práva na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím (čl. 21 odst. 4 Listiny, čl. 25 písm. c/ Mezinárodního paktu o 87
občanských a politických právech) a porušení veřejného subjektivního práva na projednání věci (mimo jiné) bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny)], to vše ve spojení s legitimním očekáváním. Stěţovatel tak namítal porušení veřejného subjektivního práva, spočívající v popření principů legality a předvídatelnosti chování ţalovaného jako správního úřadu sui generis, coţ se ve vztahu k němu projevilo jako porušení jeho legitimního očekávání a právní jistoty, ţe bude postupováno v souladu se zákonem. Pod tímto zorným úhlem však Městský soud v Praze to, zda je předmětná věc přezkoumatelná ve správním soudnictví, vůbec neposoudil. Proto také městský soud, jak ostatně výslovně uvedl v závěru odůvodnění napadeného usnesení, ţe v situaci, kdy ţalobu odmítl pro nedostatek pravomoci soudu, z důvodu procesní ekonomie nepoţadoval upřesnění, případně doplnění ţaloby, které by jinak bylo na místě, bude muset Městský soud v Praze před vlastním projednáním věci vyzvat stěţovatele k upřesnění či doplnění ţaloby, stejně jako „vyţádat spis“ (opatřit podklady, na jejichţ základě mělo být, či bylo, rozhodováno), znovu vyzvat ţalovaného, aby se k věci obsahově vyjádřil (podle zásady „nechtˇ jsou slyšeny obě strany“), příp. provést ještě další potřebné procesní úkony, bude-li jich třeba pro meritorní projednání věci, a teprve poté bude moci ţalobu věcně projednat. Stěţovatel navrhuje eventuální petit. Soud by se tak ve spojení se skutkovým zjištěním a právním posouzením věci měl postupně zabývat uplatněnými ţalobními návrhy ve smyslu a v pořadí uvedeném stěţovatelem v ţalobě, popř. v upřesnění ţaloby. Nejvyšší správní soud tedy se zřetelem ke shora uvedenému dospěl k závěru, ţe kasační stíţnost je důvodná, a ţe odmítnutí ţaloby stěţovatele Městským soudem v Praze bylo nezákonné [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud proto napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je Městský soud v Praze soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení o kasační stíţnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
88
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2006 JUDr. Marie Turková předsedkyně senátu
89
Příloha č. 3 Kasační stížnost podaná prezidentem republiky Václavem Klausem54 4 Ans 9/2007 – 197 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM
REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě sloţeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci ţalobce: Judr . Petr Langer, proti ţalovanému: Prezident republiky, se sídlem Praha 1 – Hrad, zast. JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem, AK Pejchal, Nespala a spol., se sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, v řízení o kasační stíţnosti ţalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2007, č. j. 5 Ca 127/2006 - 122, takto: I.
Kasační stíţnost s e z a m í t á .
II.
Ţádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stíţnosti. Odůvodnění: I. Skutkový stav
Ţalobce je absolventem Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Magisterské studium v oboru právo ukončil s vyznamenáním dne 31. 5. 2001. Na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obhájil v dubnu 2002 rigorózní práci a sloţil rigorózní zkoušku. V roce 2005 pak na stejné fakultě dosáhl titulu Ph.D. Publikuje v odborném tisku a je pedagogicky činný.
54
Staţeno dne 9. 2. 2011. Kasační stíţnost prezidenta Václava Klause. http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2007/0009_4Ans_0700197A_prevedeno.pdf
90
V roce 2001 se ţalobce účastnil I. kola výběrového řízení na pozici justičního čekatele. Z celkového počtu 301 přihlášených uchazečů se umístil na prvním místě. V rámci psychologicko-diagnostického vyšetření byl hodnocen nejvyšším moţným stupněm, tedy „doporučuje se k přijetí bez výhrad“. Po absolvování předepsané praxe u Okresního soudu v Ostravě sloţil v listopadu 2004 odbornou justiční zkoušku s hodnocením „výtečně způsobilý“. Dne 2. 3. 2005 doporučila vláda usnesením č. 246 předsedovi vlády, aby spolupodepsal rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování kandidátů do funkcí soudců. Ţalobce byl 4 Ans 9/2007 – 198 mezi doporučenými kandidáty. Z celkového počtu 55 kandidátů ţalovaný dne 11. března 2005 jmenoval 21 soudců. Ostatní kandidáty na funkce soudců odmítl jmenovat s poukazem na skutečnost, ţe ani jeden z nich nedosáhl věku třiceti let. Tuto skutečnost sdělil ţalobci ministr spravedlnosti přípisem ze dne 13. května 2005. Uvedl, ţe ty z kandidátů, kteří v roce 2005 dosáhnou věku třiceti let, znovu navrhne prezidentu republiky na jmenování soudcem. Kandidatura ţalobce na jmenování do funkce soudce byla opětovně předloţena prezidentu republiky spolu s usnesením vlády ze dne 12. 10. 2005, č. 1322. Ţalovaný však ve věci jmenování ţalobce soudcem doposud nerozhodl. II. Dosavadní průběh řízení Dne 13. 5. 2005 podal ţalobce u Městského soudu v Praze ţalobu proti nečinnosti ţalovaného, eventuálně proti rozhodnutí ţalovaného, eventuálně na ochranu proti nezákonnému zásahu ţalovaného. Městský soud usnesením ze dne 16. 6. 2005, č. j. 5 Ca 148/2005 – 9, ţalobu odmítl. Dovodil, ţe základní podmínkou řízení před správním soudem je existence veřejného subjektivního práva, jehoţ zkrácení se ţalobce dovolává. Tato podmínka však nebyla naplněna. Dle náhledu Městského soudu v Praze nemá kandidát na funkci soudce ţádné veřejné subjektivní právo být prezidentem republiky jmenován soudcem. Rozhodování prezidenta republiky o jmenování soudcem, stejně jako případný akt, který z tohoto rozhodování vzejde, proto nemohou podléhat přezkumu soudů ve správním soudnictví. Proti usnesení Městského soudu v Praze brojil ţalobce kasační stíţností. V ní především zdůraznil, ţe soud se omezil pouze na konstatování, ţe není dáno veřejné subjektivní právo 91
na jmenování soudcem. Existence tohoto práva se však ţalobce ve svém podání vůbec nedomáhal. Nezákonnost postupu či nečinnosti ţalovaného spatřoval v porušení jiných veřejných subjektivních práv, jmenovitě ústavního imperativu rovnosti a zákazu diskriminace - čl. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), rovných podmínek přístupu k voleným a jiným funkcím (čl. 21 odst. 4 Listiny) a v neposlední řadě také práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). V postupu Městského soudu v Praze spatřoval ţalobce odmítnutí práva na soudní ochranu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2006, č. j. 4 Aps 3/2005 - 51, č. 905/2006 Sb. NSS, usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud předně zdůraznil, ţe na jmenování soudcem není právní nárok. Z toho však neplyne, ţe by byl z kontroly ve správním soudnictví vyloučen také celý proces, který jmenování do funkce soudce předchází, stejně jako respektování dalších veřejných subjektivních práv, která mohou být v daném procesu dotčena. Funkce soudce je funkcí veřejnou. Kandidát na tuto funkci je tudíţ oprávněn dovolávat se práva na rovné podmínky v přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím, stejně jako práva nebýt při výběru diskriminován. Dále je oprávněn k projednání věci bez zbytečných průtahů. Nejvyšší správní soud uzavřel, ţe tento soubor veřejných subjektivních práv vytváří v právní sféře kandidáta na funkci soudce legitimní očekávání na předvídatelnost a konzistentnost rozhodování orgánů veřejné moci, jeţ jsou nepominutelnou součástí širšího principu právní jistoty. Při zohlednění těchto východisek a povinnosti správních soudů poskytovat ochranu základním právům (čl. 36 odst. 2 Listiny) nelze ochranu těchto ostatní práv ze soudního přezkumu vyloučit. Nejvyšší správní soud se ve svém zrušujícím rozhodnutí zabýval pouze otázkami přípustnosti soudní ochrany. Uzavřel, ţe věc je projednatelná ve správním soudnictví; nezabýval se však věcným přezkumem. Stejně tak nikterak nepředjímal, zda by se v konkrétním případě mělo jednat o přezkum rozhodnutí správního orgánu, nečinnost či nezákonný zásah. Konstatoval, ţe Městský soud v Praze bude nucen provést další procesní úkony, aby byl schopen určit, ve kterém typu řízení podle soudního řádu správního má být ochrana poskytnuta. V situaci, kdy ţalobce formuloval eventuální petit, by se Městský soud měl v návaznosti na doplněná skutková zjištění postupně zabývat uplatněnými ţalobními návrhy v pořadí uvedeném v ţalobě, popřípadě v upřesnění ţaloby. 92
K výzvě Městského soudu v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2006, č. j. 5 Ca 127/2006 68, ţalobce uvedl, ţe trvá na pořadí svého eventuálního petitu, tj. na pořadí ochrana proti nečinnosti ţalovaného (§ 79 an. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), ţaloba proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 an. s. ř. s.) a ţaloba o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu (§ 82 an. s. ř. s.). Odkázal na argumentaci obsaţenou ve své ţalobě a dále rozvedenou v kasační stíţnosti. Ţalovaný se k ţalobě ani k jejímu doplnění nevyjádřil. Přípisem vedoucího kanceláře prezidenta republiky ze dne 8. 11. 2006, č. j. KPR 9152/2006, soudu toliko postoupil správní spis obsahující dopisy předsedy vlády a ministra spravedlnosti ze dne 17. 2. 2005, č. j. 809/2004-PERS-SO-11, a ze dne 27. 9. 2005, č. j. 186/2005-PERS-SO/7, jimiţ byly prezidentu republiky předloţeny podklady ke jmenování navrţených kandidátů do funkce soudců, včetně seznamů kandidátů a charakteristiky ţalobce. Dále uvedl, ţe vzhledem k tomu, ţe rozhodnutí o jmenování soudců činí prezident republiky v rámci svých ústavních pravomocí, Kancelář prezidenta republiky ani jiným spisovým materiálem ke jmenování ţalobce soudcem nedisponuje. Rozsudkem ze dne 15. 6. 2007, č. j. 5 Ca 127/2006 - 122, shledal Městský soud nezákonnou nečinnost ţalovaného. Uloţil mu rozhodnout ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku. Městský soud dovodil, ţe má-li rozhodování prezidenta republiky, jehoţ prostřednictvím realizuje pravomoc jmenovat soudce, povahu správního aktu, pak má ţalovaný povinnost o návrhu na jmenování justičního čekatele rozhodnout. Rozhodnutím je myšleno buď navrţeného kandidáta do funkce jmenovat, nebo jeho jmenování výslovně a s uvedením konkrétních důvodů odmítnout. Zároveň lze dovodit právo justičního čekatele navrţeného na jmenování soudcem, aby o jeho kandidatuře bylo v přiměřené lhůtě prezidentem republiky rozhodnuto. V případě negativního rozhodnutí není rozhodná jeho forma; z obsahu však musí být seznatelné, ţe jmenování čekatele bylo odmítnuto, a důvody, pro které se tak stalo. S ohledem na doplněné dokazování Městský soud v Praze konstatoval, ţe ţalovaný zůstává i přes opakované návrhy nečinný. Ţalobce do funkce soudce jmenován nebyl a zároveň nelze ze soudu známých důkazů usoudit, ţe by prezident republiky jiţ rozhodl, ţe ţalobce do funkce soudce nejmenuje. Soud zde odkázal nejenom na veřejně přístupné dokumenty, ale také na korespondenci mezi ministerstvem spravedlnosti a prezidentem 93
republiky. Stejný závěr ohledně absence rozhodnutí ostatně vyplynul také z vyjádření vedoucího Kanceláře prezidenta republiky. Soud rovněţ dovodil, ţe ač pro rozhodnutí prezidenta republiky ve věci jmenování soudců není stanovena ţádná lhůta, z čl. 38 odst. 2 Listiny plyne ústavně zaručené právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Prezident republiky nesdělil ţádné skutečnosti, které by rozhodnutí ve věci bránily. Od opakovaných návrhů na jmenování ţalobce soudcem (únor 2005, respektive září 2005) uplynula v okamţiku rozhodování soudu (červen 2007) bezesporu dostatečná doba pro rozhodnutí ve věci samé. Soud proto uzavřel, ţe ţalovaný zůstává i přes uplynutí přiměřené lhůty nečinný ve smyslu § 79 an. s. ř. s. Proti rozsudku Městského soudu v Praze brojí ţalovaný kasační stíţností, jejíţ námitky jsou reprodukovány dále. Pro úplnost přehledu dosavadního řízení ve věci ţalobce zbývá uvést, ţe podáním ze dne 13. 5. 2005 se ţalobce obrátil také na Ústavní soud. Domáhal se vydání rozhodnutí, kterým by Ústavní soud prezidentu republiky zakázal pokračovat v porušování práva stěţovatele zaručeného čl. 2 odst. 3 Ústavy a dále pak čl. 21 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud usnesením ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 282/05, řízení přerušil. Poznamenal, ţe jedním ze základních znaků ústavní stíţnosti je její subsidiarita. O stejné věci bylo vedeno řízení přes správními soudy a nebylo by proto ţádoucí, aby stejný zásah veřejné moci souběţně a na sobě nezávisle posuzoval jak příslušný orgán veřejné moci, tak Ústavní soud. Po vydání výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006, č. j. 4 Aps 3/2005 - 37, Ústavní soud stíţnost ţalobce usnesením ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 282/05, odmítl. Důvodem pro odmítnutí ústavní stíţnosti byla skutečnost, ţe správní ţalobu stěţovatele bude po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu věcně projednávat Městský soud v Praze. Za těchto okolností Ústavní soud uzavřel, ţe stěţovatel má moţnost domáhat se ochrany svých práv v pokračujícím řízení. Teprve v případě, pokud by konečné rozhodnutí správních soudů ve věci samé narušilo jeho ústavně zaručená práva, mohl by se domáhat jejich ochrany podáním ústavní stíţnosti.
94
III. Podání účastníků Včas podanou kasační stíţností napadá ţalovaný rozsudek Městského soudu v Praze. Kasační námitky jsou obsaţeny ve dvou podáních ţalovaného. V prvním podání, učiněném dne23. 7. 2007, ţalovaný zdůraznil, ţe rozsudek Městského soudu v Praze vnímá jako závaţný zásah do svých kompetencí. Dovozuje, aniţ by specifikoval konkrétní články Ústavy České republiky, ţe jmenování soudců prezidentem republiky nemůţe být přezkoumáváno orgány moci soudní. Dle ţalovaného vycházel soud z mylných představ o průběhu a přípravě aktu jmenování soudce. Pravomoc prezidenta republiky jmenovat soudce je zaloţena Ústavou. Nejedná se o ustanovení „toliko kompetenční“, neboť v čl. 93 Ústavy jsou současně upraveny i základní hmotně-právní podmínky. Zákon je zde pouze normou podpůrnou, která nemůţe pravomoc prezidenta republiky v této věci nikterak omezit. Rozhodnutí prezidenta republiky o tom, zda do funkce soudce někoho jmenuje, není závislé na ţádném podání, ţádosti, návrhu či petici. Stejně tak jako můţe prezident republiky kohokoliv jmenovat velvyslancem či komukoliv propůjčit státní vyznamenání, můţe i kohokoliv (ze skupiny osob splňujících ústavní a zákonné podmínky) jmenovat soudcem. K samotnému procesu jmenování ţalovaný zdůraznil, ţe prezidentu republiky se při jmenování soudců nepředkládají ţádné závazné návrhy. Projedná-li vláda skupinu kandidátů na funkci soudců s tím výsledkem, ţe kontrasignaci případného budoucího jmenovacího aktu u těchto osob schválí, pak z toho pro prezidenta plyne jen a jedině to, ţe jmenování těchto osob není ohroţeno z důvodu odmítnutí kontrasignace. Zasíláním seznamů vhodných kandidátů na funkci soudce se vláda nesnaţí o nic víc, neţ napomoci prezidentu republiky ve výběru vhodných kandidátů. Nikterak tím neomezuje ani nepředjímá samotný výběr ze strany prezidenta republiky. Z výše uvedeného charakteru jmenovacího procesu ţalovaný dovodil, ţe čistě na volné úvaze prezidenta republiky je nejenom zda, ale také kdy případně soudce do funkce jmenuje. Pojmově se tedy nemůţe jednat o (správní) řízení, na něţ by bylo moţné vztáhnout běh jakýchkoliv lhůt. Ústava ani ţádný zákon nestanoví ţalovanému jakoukoliv lhůtu pro tento ani ţádný jiný typ rozhodování.
95
V závěru své kasační stíţnosti se ţalovaný vyjadřuje k přípustnosti kasační stíţnosti. Předně dovozuje, ţe v případě jeho kasační stíţnosti není dán důvod nepřípustnosti dle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., který stanoví, ţe kasační stíţnost je nepřípustná proti rozhodnutí, jímţ soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. V předmětné věci se totiţ nejednalo o zrušení rozhodnutí, kterým by bylo rozhodováno ve věci samé, nýbrţ jen o odmítnutí návrhu z důvodu nepříslušnosti soudu. Dle názoru ţalovaného se navíc Městský soud v Praze ani závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem neřídil (§ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., věta za středníkem). Za prvé, Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozsudku uvedl, ţe výrok soudu v této věci můţe znamenat toliko morální apel na prezidenta republiky, aby se počal řídit platným právem. Městský soud v Praze dle názoru ţalovaného tento charakter „morálního apelu“ překročil, kdyţ ţalovanému určil lhůtu k vydání rozhodnutí. Za druhé, Městský soud si nesprávně vyloţil právní názor Nejvyššího správního soudu, který formuloval ve větě, ţe „pro právní posouzení „správních úkonů“ prezidenta republiky tak není primárně určující, čím je zaloţena předmětná pravomoc prezidenta republiky, ale jak je regulován její výkon“. S ohledem na skutečnost, ţe výkon této pravomoci zákonem nikterak regulován není, měl Městský soud v Praze dovodit, ţe se vůbec nejedná o správní akt, který by příslušelo přezkoumávat správním soudům. Na úplný závěr svého podání se ţalovaný vyjadřuje k ţalobcem namítanému porušení čl. 38 odst. 2 Listiny (právo na projednání věci bez zbytečných průtahů) a čl. 21 odst. 4 Listiny (rovné podmínky v přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím). S ohledem na čl. 38 odst. 2 Listiny ţalovaný uvádí, ţe práva zaručená tímto článkem se vztahují výlučně na řízení soudní, nikoliv na obecné řízení správní, řízení daňové, natoţ pro ústavně-právní úkon jmenovací. Toto tvrzení ţalovaný opírá nejenom o systematický výklad hlavy páté Listiny, ale rovněţ o argument ad absurdum: pokud by toto právo bylo zaručeno téţ pro rozhodování správních orgánů, znamenalo by patrně také nárok na jednání veřejné a za přítomnosti ţalobce. V případě porušení čl. 21 odst. 4 Listiny pak ţalovaný uzavřel, ţe domnělá nerovnost v přístupu k veřejným funkcím pro justiční čekatele mladší třiceti let je patrně zaloţena také samotným přechodným ustanovením čl. X zákona č. 192/2003 Sb., podle něhoţ se 96
poţadavek dosaţení 30 let nevztahuje na ustanovení soudcem u justičních čekatelů, jejichţ pracovní poměr trvá ke dni nabytí účinnosti zákona. Samo toto ustanovení zavedlo nerovnost mezi jednotlivými kategoriemi justičních čekatelů v přístupu k funkci soudce. Z těchto důvodů ţalovaný navrhl zrušení rozsudku Městského soudu v Praze. Kasační stíţnost, obsahující výše reprodukované kasační námitky, podal ţalovaný, aniţ by byl z astoupen advokátem ( § 1 05 o dst. 2 s . ř . s .). K výzvě Městského soudu v Praze proto ţalovaný doloţil plnou moc udělenou advokátovi k zastupování v řízení o kasační stíţnosti. Jím zvolený zástupce navíc původní kasační stíţnost doplnil podáním ze dne 23. 7. 2007. V doplnění kasační stíţnosti ţalovaný dále rozvinul svoji argumentaci v pěti bodech. Za prvé, usnesení vlády, kterým se doporučuje předsedovi vlády, aby spolupodepsal rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování kandidátů na funkci soudců, není právním úkonem, kterým by mělo být zahájeno jakékoliv správní řízení o jmenování ţalobce soudcem. Usnesení vlády v podobných případech je čistě interním usnesením, kterým činí vláda předsedovi vlády pouhé právně nezávazné doporučení. Na tomto posouzení charakteru usnesení vlády nic nemění ani skutečnost, ţe toto usnesení je následně zasláno prezidentu republiky spolu s průvodním dopisem ministra spravedlnosti. Zaslání usnesení vlády můţe být vnímáno jako pouhý akt slušnosti ze strany příslušného ministra. Cílem je, aby hlava státu nebyla nucena si vyhledávat dané usnesení na internetových stránkách Úřadu vlády. S ohledem na nezávazný charakter usnesení vlády ţalovaný argumentačně odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. I. ÚS 482/97, Sb. n. u. US, sv. č. 10, usnesení č. 37, str. 483. Za druhé, Městský soud v Praze naprosto pominul konstantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, především pak rozsudek velkého senátu ze dne 8. 12. 1999 ve věci Pellegrin proti Francii (stíţnost č. 28541/95, publikováno v ECHR 1999-VIII). V této věci ESLP dovodil, ţe nároky státních zaměstnanců vůči státu nespadají do pole působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, vyhlášené v ČR pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Evropská úmluva“). Pokud pak Městský soud ve svém odůvodnění dovozuje, ţe nerozhodnutím v přiměřené lhůtě došlo k porušení
97
ţalobcových práv zaručených čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy, jedná se o nekorektní aplikaci Evropské úmluvy. Za třetí, ţalovaný znovu zopakoval, ţe pokud by bylo akceptováno, ţe odmítnutí prezidenta jmenovat soudce z důvodu nízkého věku je diskriminací z důvodu věku, pak je diskriminační také ustanovení čl. X písm. b) zákona č. 192/2003 Sb., jeţ vytváří odlišný reţim pro justiční čekatele mladší třiceti let, kteří však byli ke dni nabytí účinnosti zákona v přípravné sluţbě. Ţalovaný dovozuje diskriminaci ze strany zákonodárce vůči všem advokátům, státním zástupcům, notářům či exekutorům, kteří byli v době nabytí účinnosti zákona mladší třiceti let a přitom splňovali veškeré podmínky pro jmenování soudcem. Není sebemenšího právního důvodu, aby byla zvýhodňována zvláštní skupina justičních čekatelů mladších třiceti let oproti jiným, zcela stejně kvalifikovaným kandidátům na funkce soudců. Za čtvrté, ţalovaný se opětovně vyjádřil k přípustnosti kasační stíţnosti. Zdůraznil, ţe na kasační stíţnost nedopadá § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., a to z toho důvodu, ţe Nejvyšší správní soud ve svém předchozím zrušujícím rozsudku zcela zjevně překročil svoji pravomoc. Protoţe nebyl Nejvyšší správní soud oprávněn v dané věci vůbec rozhodovat, nemohl ani vytvořit ţádný právní názor, kterým by mohl soud niţšího stupně svázat. Městský soud v Praze pak mylně povaţoval názor Nejvyššího správního soudu za názor právní. Ve skutečnosti se však jednalo o názor stojící zcela mimo právo, respektive o názor protiprávní. Korektní postup Městského soudu v Praze proto měl být opětovně ţalobu odmítnout, neboť rozsudek Nejvyššího správního soudu neobsahoval ţádný závazný právní názor ve smyslu § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Ve své poslední kasační námitce ţalovaný označil rozsudek Městského soudu v Praze za jiný zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno základní právo občana Václava Klause, zaručené ústavním pořádkem, proti kterému je přípustná ústavní stíţnost. Napadený rozsudek brání občanu Václavu Klausovi ve výkonu ústavní funkce prezidenta republiky v souladu s Ústavou a ústavním pořádkem České republiky. Rozsudkem Městského soudu v Praze je dále zasahováno do základních práv všech občanů České republiky, neboť prezident republiky vykonává svůj Ústavou vymezený podíl na správě věcí veřejných ve jménu všech občanů České republiky. Ţalovaný uzavřel, ţe v případě
98
bránění v tomto výkonu má nejenom občan Václav Klaus, ale i kaţdý občan České republiky, právo postavit se na odpor dle čl. 23 Listiny. Ţalobce se ke kasační stíţnosti vyjádřil v podání ze dne 9. 10. 2007. V něm uvedl, ţe Městský soud v Praze rozhodl korektně a v souladu s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem. Správně dovodil nečinnost ţalovaného a ve věci rozhodl. Kasační stíţnost ţalovaného proto nemůţe obstát. Ve zbytku ţalobce odkázal na detailní vylíčení svých přednesů v rámci ţaloby, jejího následného doplnění a v předchozí kasační stíţnosti. IV. K přípustnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náleţitosti kasační stíţnosti. Konstatoval, ţe je podána včas. Ţalovaný je zastoupen advokátem. V posuzované věci se však jedná o situaci, kdy Nejvyšší správní soud rozhoduje o kasační stíţnosti, která směřuje proti rozhodnutí soudu, jeţ bylo vydáno ve stejné věci poté, kdy původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Pro případy podobného rozhodování „v druhém kole“ stanoví § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. speciální případ nepřípustnosti kasační stíţnosti. Smysl tohoto ustanovení je patrný: Nejvyšší správní soud by se neměl znovu zabývat posuzováním téţe pro výsledek řízení podstatné otázky, kterou se jiţ jednou věcně zabýval, nezměnily-li se rozhodné okolnosti. S tímto ustanovením koresponduje vázanost krajského soudu právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.), stejně jako pojistka výjimky z nepřípustnosti kasační stíţnosti „ve druhém kole“ v případech, kdy by krajský soud závazného právního názoru Nejvyššího správního soud nedbal [§ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., věta za středníkem]. Nejvyšší správní soud nepovaţuje za nutné vyjadřovat se k argumentaci ţalovaného ohledně přípustnosti kasační stíţnosti z toho důvodu, ţe „mimoprávní“, respektive protiprávní, názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v jeho předchozím rozhodnutí, nemohl být závazn pro následující rozhodování ze strany Městského soudu v Praze. Argumentaci ţalovaného lze však přisvědčit v tom, ţe ustanovení o nepřípustnosti kasační 99
stíţnosti § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nedopadá na projednávaný případ z toho důvodu, ţe závazný právní názor, který Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozsudku vyslovil, se týkal pouze projednatelnosti dané věci ve správním soudnictví, tj. přípustnosti správní ţaloby, nikoliv jejího věcného posouzení. Citované ustanovení o nepřípustnosti „opakované“ kasační stíţnosti nelze vztáhnout na situace, kdy Nejvyšší správní soud krajskému soudu vytkne pouze procesní pochybení, aniţ by se však vyjádřil k meritu věci. Podobný přístup by měl totiţ za následek vyloučení věcného přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu v rámci řízení o kasační stíţnosti a v konečné fázi také k odepření práva na soudní ochranu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, Sb. n. u. US, sv. 37, č. 119, str. 519). Stejný názor na výklad § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. zastává téţ judikatura zdejšího soudu (srov. např. jeho usnesení ze dne 31. 8. 2005, č. j. 1 Afs 86/2005 - 31, usnesení ze dne 29. 3. 2006, č. j. 3 As 48/2005 - 165, rozsudek ze dne 11. 9. 2007, č. j. 2 Afs 48/2007 - 112, vše přístupné na www.nssoud.cz). Kasační stíţnost je proto přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stíţností napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které ţalobce ve své kasační stíţnosti uplatnil. Neshledal přitom v dosavadním řízení vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimţ by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ţalovaný výslovně neoznačil, jaké kasační důvody(vyjmenované v § 103 odst.1 s. ř. s.) uplatňuje. Z obsahu kasační stíţnosti však Nejvyšší správní soud dovodil, ţe námitky ţalovaným uplatněné lze podřadit pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení) a ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem,mající za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé). Kasační stíţnost není důvodná. V. Přípustnost přezkumu jmenovacích aktů prezidenta republiky ve správním soudnictví
100
V. 1. K zákonným a ústavním aspektům Nejvyšší správní soud konstatoval, ţe kasační námitky ţalovaného z podstatné části nesměřují k věcné stránce sporu, který byl předmětem přezkumu v rozsudku Městského soudu v Praze. Namísto toho opětovně polemizují s předchozím rozsudkem Nejvyššího správního soudu týkajícím se otázky přezkoumatelnosti jmenovacích aktů prezidenta republiky ve správním soudnictví. Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbývá neţ v otázkách přípustnosti přezkumu předmětné věci ve správním soudnictví odkázat na odůvodnění svého předchozího rozsudku ze dne 27. 4. 2006, č. j. 4 Aps 3/2005 – 51, k němuţ přesto (s ohledem na stěţovatelovy námitky, které nemohl dříve uplatnit) pro úplnost dodává: Rozsah přezkumné pravomoci soudů ve správním soudnictví vymezuje na zákonné úrovni soudní řád správní, konkrétně ustanovení § 4 ve spojení s § 2 s. ř. s. Ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zavádí legislativní zkratku „správní orgán“. Tím se rozumí orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, jakoţ i fyzická nebo právnická osoba nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Tato legislativní zkratka se vztahuje nejen na pravomoc správních soudů podle tohoto písmene zmíněného ustanovení, nýbrţ i na pravomoci podle dalších písmen, tj. b), c) a d), tedy také na nečinnost „správního orgánu“ či jemu přičitatelný nezákonný zásah. Zákonná definice obsahuje tři prvky: za prvé, jedná se o orgán moci výkonné či jiný z typu orgánů v definici uvedených. Za druhé, tento orgán rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Za třetí, toto rozhodování se děje v oblasti veřejné správy. Prezident republiky je orgánem moci výkonné. Tuto roli mu přisuzuje samotná systematika Ústavy České republiky, která jej v hlavě třetí řadí do moci výkonné. Stejný závěr plyne i z rozboru kompetencí prezidenta republiky; jak jiţ zdejší soud obecněji konstatoval, při vymezení p ojmu s právní o rgán p ro ú čely § 4 s . ř . s. j e t řeba mít na zřeteli nikoliv pouze konkrétní personální obsazení či organizační strukturu posuzovaného 101
subjektu, nýbrţ souhrn a charakteristiku jím vykonávaných kompetencí (k této otázce viz např. usnesení ze dne 29. 8. 2007, č. j. Obn 1/2006 – 11, č. 1386/2007 Sb. NSS, v němţ Nejvyšší správní soud dovodil, ţe v určitých případech vydává rozhodnutí v postavení správního úřadu i Poslaneckásněmovna Parlamentu České republiky). Stejně tak je nesporné, ţe ţalovaný rozhoduje v konkrétním případě o právech a povinnostech fyzických osob: jmenováním do funkce soudce vznikají fyzické osobě práva a povinnosti s výkonem této funkce spojené. Jmenování kandidátů do funkcí soudců je konečně také rozhodování v oblasti veřejné správy. Ať je za výchozí bod úvah akceptována jakákoliv ze standardních definic obsahu pojmu veřejné správy (srov. např. Hendrych, D., a kol., Správní právo. Obecná část, 6. vyd., Praha: C. H. Beck, 2006, s. 3 – 7, respektive s. 100 – 107, anebo Průcha, P., Základní pojmy a instituty správního práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 349 353), vrchnostenské rozhodování o jmenování kandidátů do funkcí soudců bude vţdy posuzováno jako činnost, která má zákonný rámec a děje se ve veřejném zájmu. Činnost či absence činnosti výše definovaných správních orgánů spadá do přezkumné pravomoci správních soudů vţdy tehdy, pokud jsou dotčena veřejná subjektivní práva fyzických nebo právnických osob (§ 2 s. ř. s.). Činnost ţalovaného se takových práv nepochybně dotýká. Jak jiţ Nejvyšší správní soud zdůraznil ve svém předchozím rozhodnutí, ţádné veřejné subjektivní právo na jmenování soudcem neexistuje. Veřejná subjektivní práva, která však v konkrétním případě dotčena být mohou, jsou právo na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným funkcím (čl. 21 odst. 4 Listiny) a zákaz diskriminace (čl. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny). Mezi veřejná subjektivní práva lze také zařadit ochranu subjektů právní regulace či adresátů činnosti orgánů moci výkonné před nezákonným či svévolným počínáním těchto orgánů, které by vybočilo z limitů striktní zákonnosti při uplatňování veškeré státní moci (čl. 2 odst. 2 Listiny). Jak je navíc patrno z judikatury Nejvyššího správního soudu, ţalobní legitimace ve správním soudnictví není nutně svázána s existencí přesně specifikovaných veřejných subjektivních hmotných práv ţalobce. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, č. 906/2006 Sb. NSS, konstatoval, ţe ke vzniku ţalobní legitimace v kontextu řízení o ţalobě proti rozhodnutí správního orgánu postačuje, pokud je dotčena právní sféra ţalobce. Tak tomu bude vţdy v 102
situaci, kdy se jednostranný úkon orgánu moci výkonné, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká právní sféry ţalobce. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu zaloţil, změnil či zrušil práva a povinnosti ţalobce, nýbrţ o to, zda se – podle tvrzení ţalobce v ţalobě – negativně projevil v jeho právní sféře. Není pochyb o tom, ţe odmítání přístupu k funkci soudce se právní sféry ţalobce podstatným způsobem dotýká. Určujícím argumentem pro nutnost přezkumu projednávané věci ve správním soudnictví je konečně také ústavní povinnost správních soudů poskytovat ochranu právům (čl. 36 odst. 2 Listiny, téţ čl. 90 Ústavy). Na ústavní úrovni má pro činnost správního soudnictví klíčový význam právě čl. 36 odst. 2 Listiny: „Kdo tvrdí, ţe byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, můţe se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.“ Listina vymezuje pravomoc soudů poskytovat ochranu subjektivním právům obecnou pozitivní klauzulí: přezkoumat lze kaţdé rozhodnutí orgánu veřejné moci, ledaţe by je ze soudního přezkumu výslovně vyloučil zákon. Tato pozitivní klauzule zakládá jakousi „presumpci přezkumu“, která soudům velí podrobit akty moci veřejné přezkumu potud, pokud není jejich přezkum výslovně vyloučen. Princip presumpce přezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu hraje dále roli širšího interpretačního vodítka pro případ pochybností o rozsahu kompetence správních soudů: v pochybnostech je nutné přezkum umoţnit. Zuţující výklad, který by omezoval přístupu k soudu a zbavoval fyzické a právnické osoby právní ochrany, je nepřípustný. V tomto aspektu lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího správního soudu, opírající se rovněţ o judikaturu Ústavního soudu, např. na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 1 Afs 86/2004 - 54, č. 792/2006 Sb. NSS, rozsudek ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 28/2005 - 89, č. 809/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 29. 3. 2006, č. j. 2 Afs 183/2005 - 64, č. 886/2006 Sb. NSS; všechna rozhodnutí jsou rovněţ přístupná na www.nssoud.cz. Citované ustanovení Listiny nalézá svůj zákonný odraz v ustanovení § 6 s. ř. s., které stanoví, ţe „z rozhodování ve správním soudnictví jsou vyloučeny věci, o nichţ to stanoví tento nebo zvláštní zákon“. S ohledem na výše uvedené ústavní principy je existenci kompetenčních výluk ve správních soudnictví nezbytné vykládat restriktivně: pouze ty 103
věci, které zákonodárce výslovně vyloučil, jsou z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeny. Nic ostatně nebrání zákonodárci, aby rozhodování o některých typech rozhodnutí orgánů veřejné moci z pravomoci správních soudů vyloučil. V případech, kdy by tato výluka nebyla ústavně přípustná, jak je tomu právě u soudní kontroly činnosti prezidenta republiky ve věci jmenování soudců, neboť tato činnost se, jak bylo výše vyloţeno, ústavně zaručených práv fyzických osob dotýká, zákonodárce můţe svěřit rozhodování o těchto otázkách jinému orgánu soudní moci, popřípadě výlučně Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního totiţ není rozhodující, který konkrétní soud provádí kontrolu rozhodnutí způsobilých zasahovat do základních práv a svobod. Podstatné je, ţe kontrola nezávislým a nestranným orgánem moci soudní je zaručena. Věcí zákonodárce je podrobněji upravit, který z článků soustavy soudů bude oprávněn tuto kontrolu v konkrétním případě provádět. Pravomoc ochrany základních práv zaručených ústavním pořádkem proti rozhodnutím orgánů veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny je rozdělena mezi Ústavní soud a správní soudy, respektive „správní soudy soukromoprávní“, fungující podle nynější části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Pro vztah mezi těmito typy ochrany platí princip subsidiarity: poskytnout ochranu právůmzkráceným rozhodnutím orgánu veřejné správy je v prvé řadě úkolem správního soudnictví. Z tohoto náhledu, nesčetněkrát opakovaného v rozhodovací činnosti Ústavního soudu, vycházejí ostatně také výše citovaná dvě usnesení Ústavního soudu, která se týkají ústavní stíţnosti ţalobce: Ústavní soud s odkazem na princip subsidiarity správního přezkumu soudního při ochraně práv ţalobce řízení o jeho ústavní stíţnosti nejprve přerušil a teprve po zjištění, ţe správní soudy se budou projednávaným případem zabývat věcně, ústavní stíţnost odmítl. Přinejmenším nepřímo tak nevyloučil moţnost přezkumu napadeného aktu prezidenta republiky ústavní stíţností a zároveň respektoval primární ochranu, poskytovanou správními soudy. V. 2. Evropská úmluva a judikatura ESLP Ţalovaný se s ohledem na otázku přípustnosti soudního přezkumu dále dovolával judikatury Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 8. 12. 1999 ve věci Pellegrin proti Francii [stíţnost č. 28541/95, publikováno v ECHR 1999-VIII, v češtině v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (nakl. 104
ASPI), roč. 2000, č. 1, s. 7], dále rozhodnutí ze dne 12. 10. 1992 ve věci Salerno proti Itálii stíţnost č. 11955/86, publikováno v Series A no. 245-D) a konečně rozhodnutí ze dne 31. 3. 1992 ve věci X proti Francii (stíţnost č. 18020/91, publikováno v Series A no. 234C). Odkazem na rozsudek Pellegrin proti Francii ţalovaný především dovozoval, ţe ţaloba by neměla být vůbec před českými soudy projednána; tedy ţe se nejedná o otázku, která by měla být projednána správními soudy. V citované kauze se ESLP zabýval otázkou, zda se na spory státních zaměstnanců, týkající se jejich kariéry, náboru, případně ukončení jejich činnosti, vztahuje čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy, tj. zda se jedná o rozhodování o občanských právech či závazcích dané osoby či o trestní obvinění proti němu ve smyslu citovaného ustanovení Evropské úmluvy. Rozsah tohoto ustanovení a tím pádem téţ příslušnosti ESLP ratione materiae je třeba dle Evropského soudu pro lidská právavykládat autonomně, tj., jak je uvedeno v dalších rozhodnutích citovaných ţalovaným, nezávisle na tom, pod jaký typ závazků či obvinění určitý typ kauz řadí právní řády jednotlivých smluvních stran. V rozsudku Pellegrin proti Francii Evropský soud pro lidská práva konstatoval (bod 66 odůvodnění), ţe „[…] z pole působnosti čl. 6 odst. 1 unikají spory veřejných zaměstnanců, jejichţ zaměstnání je charakterizováno specifickými aktivitami veřejné správy v rozsahu, v jakém jedná jakoţto drţitelka veřejné moci pověřená ochranou obecných zájmů státu nebo jiných správních celků. Zřejmým příkladem takovýchto činností jsou ozbrojené síly a policie. Soud se bude v kaţdé věci zabývat tím, zda zaměstnání stěţovatele implikuje - s ohledem na povahu funkcí a odpovědností, které zahrnuje - přímou či nepřímou účast na výkonu veřejné moci a na funkcích, jejichţ posláním je ochrana obecných zájmů státu.“
Z výše uvedeného se tedy podává, ţe v případě státních či veřejných zaměstnanců je přezkum pravidlem a absence přezkumu výjimkou, která musí být v právním řádu smluvní strany výslovně stanovena a musí být objektivně zdůvodnitelná. Pochybnosti, které by bylo moţné vznést s ohledem na temporální působení výše citovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, je pak moţné rozptýlit uvědoměním si role a úlohy judikatury tohoto orgánu v právních řádech smluvních stran. Evropská úmluva a ji naplňující 105
judikatura Evropského soudu pro lidská práva stanoví „minimální práh“, tedy soubor minimálních poţadavků v oblasti ochrany základních práv a svobod, které musí právní řád kaţdé smluvní strany zajistit. Účelem je vytvořit obecný evropský standard ochrany lidských práv (srov. kupř. rozsudek ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a ostatní proti Nizozemí, stíţnost č. 5100/71, Series A no. 22, bod 80 – 81 či rozsudek ze dne 28. 6. 1978 ve věci König proti Německu, stíţnost č. 6232/73, Series A no. 27, body 87 - 91). Argumentační vyuţití tohoto standardu na úrovni právního řádu smluvní strany je svojí povahou jednosměrné: lze jej pouţít pouze pro rozšiřování nezbytné míry ochrany, kterou vyţaduje Evropská úmluva, ale která není zaručena právním řádem smluvní strany. Nicméně skutečnost, ţe určitý typ ochrany Evropská úmluva nevyţaduje, zajisté není argumentem pro odebrání jiţ existující ochrany na úrovni vnitrostátní, tj. ochrany v právním řádu smluvní strany Evropské úmluvy (srov. v tomto ohledu čl. 53 Evropské úmluvy). České právo soudní ochranu pro ţaloby státních zaměstnanců umoţňovalo a umoţňuje, respektive je při existenci obecné klauzule ve prospěch soudního přezkumu čl. 36 odst. 2 Listiny nevylučuje (srov. v tomto ohledu také nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, č. 322/2001 Sb.). Je nesporné, ţe správní soudy jsou příslušné pro projednávání ţalob ve věcech sluţebních poměrů zaměstnanců státu (k rozsahu přezkumu na půdorysu zákona č. 186/1992 Sb., o sluţebním poměru příslušníků Policie České republiky, viz zejména rozsudek ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6 As 29/2003 - 97, č. 415/2004 Sb. NSS; rozsudek ze dne 20. 7. 2005, č. j. 8 As 10/2005 - 38, č. 1046/2007 Sb. NSS; dále rozsudek ze dne 11. 7. 2007, č. j. 6 As 55/2006 - 96, č. 1351/2007). Správní soudy jsou dále povolány rozhodovat i o odvolání/nejmenování do jiných funkcí [namátkou viz např. rozsudek ze dne 30. 11. 2006, č. j. 1 As 41/2005 - 76, www.nssoud.cz (odvolání člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání) či rozsudek ze dne 22. 9. 2004, č. j. 2 As 19/2004 - 92, č. 430/2005 Sb. NSS (pozastavení výkonu exekutorského úřadu)]. Konečně také judikatura Ústavního soudu vnímá mimo jiné čl. 21 odst. 4 Listiny jako dostatečný důvod pro umoţnění soudního přezkumu v otázkách přístupu, volby či odvolávání do jiných veřejných funkcí [viz např. nález ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 255/99, Sb. n. u. ÚS, sv. 15, č. 108, str. 71 (odvolání zástupce pojištěnců z funkce člena Správní rady VZP); nález ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 24/01, č. 235/2002 Sb. (členství v Radě České televize); nález ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. II.ÚS 53/06 (odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu), vše přístupné na http://nalus.usoud.cz]. 106
V. 3. Na základě výše uvedených závěrů ohledně českého práva i práva Evropské úmluvy Nejvyšší správní soud uzavřel, ţe přezkum aktů prezidenta republiky není vyloučen z rozhodování ve správním soudnictví. Nelze si nepovšimnout, ţe v argumentaci ţalovaného ohledně přípustnosti přezkumu aktů prezidenta republiky ve správním soudnictví dochází ke směšování dvou skutečností: absence osobní odpovědnosti (trestní, správní) prezidenta republiky, zakotvené v čl. 54 odst. 3 Ústavy, je zaměňována za absenci jakékoliv kontroly jeho činnosti či přezkoumatelnosti jeho aktů. Podobné vnímání funkce hlavy státu je v demokratickém právním státě, za který se Česká republika povaţuje (čl. 1 odst. 1 Ústavy, respektive čl. 2 odst. 1 Listiny), nepřijatelné. Prezident republiky není nad zákonem a ani mimo jeho kontrolu. Ustanovení čl. 54 odst. 3 Ústavy je nezbytné vykládat pouze tak, ţe prezident republiky nemá přímou politickou odpovědnost vůči ostatním mocím ve státě, jakou nese kupříkladu na základě čl. 68 odst. 1 Ústavy vláda. Jeho osobní odpovědnost v rovině ústavní, ve své podstatě kvazitrestní odpovědnost, je dána jen v mezích odpovědnosti za ústavní delikt velezrady podle čl. 65 odst. 2 Ústavy a § 96 a n. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. To však neznamená vyloučení přezkumu rozhodnutí prezidenta republiky, která jsou schopna zasáhnout do veřejných subjektivních práv fyzických či právnických osob, z kompetence správních soudů. VI. Obsah pravomoci prezidenta republiky při jmenování soudců VI. 1. Ke vztahu prezidenta a vlády v procesu jmenování soudců Pravomoc prezidenta republiky jmenovat soudce řadí čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy mezi pravomoci, jejichţ platná realizace vyţaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády (čl. 63 odst. 3 Ústavy). Lze souhlasit s názorem ţalovaného, ţe se jedná o akt úvahy prezidenta, který není ani v ústavní, ani v zákonné rovině, vázán návrhem ze strany vlády. Jak také ţalovaný korektně uvádí, usnesení vlády, kterým tato 107
schvaluje seznam kandidátů na funkce soudců, není formálně ničím jiným, neţ „doporučením předsedovi vlády, aby spolupodepsal rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování kandidátů“, uvedených v příloze jednotlivých usnesení. Nelze však přijmout argumentaci ţalovaného, ţe usnesení vlády, kterým tato doporučuje předsedovi vlády, aby spolupodepsal rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování kandidátů, nepůsobí ţádné právní následky. Ústavu, ostatně stejně jako celou oblast veřejného práva, nelze vykládat jen s ohledem na formu výkonu veřejné moci, ale především s ohledem na její reálný obsah. Nutně rámcová úprava ústavní je dotvářena praxí a ústavními zvyklostmi, které se tvoří v závislosti na povaze vykonávaných pravomocí, jejich smyslu a účelu. V nálezu ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 14/01, č. 285/2001 Sb., který se týkal otázky spolupodpisu předsedy vlády při jmenování guvernéra České národní banky, Ústavní soud potvrdil význam ústavních zvyklostí pro dotváření ústavního práva: „[…] ústavní zvyklosti, konvence, mají v ústavním státě velký význam právě tím, ţe komponují ústavu do funkčního celku a zaplňují prostor mezi strohým vyjádřením ústavních principů a institucí a variabilitou ústavních situací. V demokratickém právním státě je sotva představitelné, aby interpretace ústavy a jí odpovídající ústavní zvyklosti, respektované a nenapadené po celou dobu od vzniku Ústavy, byly účelovou dezinterpretací ústavy zpochybněny a s nimi i celá dosavadní praxe včetně řady rozhodnutí, jeţ nebyla dosud nikdy napadena.“ Normativní relevanci ústavní praxe soud dále potvrdil v nálezu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 87/2006, http://nalus.usoud.cz, který se týkal pravomoci prezidenta republiky odvolat předsedu Nejvyššího soudu. V citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/01 Ústavní soud konstatoval, ţe ústavní zvyklostí je „dlouhodobě praktikovaný postup, který odpovídá určitému hodnotovému a institucionálnímu konsensu ústavních orgánů a opakovaně potvrzuje určitou interpretaci ustanovení Ústavy“. Definiční znaky jsou tedy dvojí: dlouhodobé praktikování určitého postupu a hodnotový a institucionální konsensus. Druhé ze zmiňovaných kritérií implikuje přesvědčení ústavních aktérů o závaznosti zformovaného pravidla. Byť jej nezakotvuje výslovně, lze se domnívat, ţe institucionální konsensus vyţaduje shodné přesvědčení o závaznosti daného pravidla; blíţe viz Kindlová, M. Ústavní zvyklosti jako součást Ústavy
108
(komparace commonwealthského přístupu a judikatury Ústavního soudu ČR) In: Klíma, K., Jirásek, J. (eds.), Pocta Jánu Grónskému. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 300 – 317. Zformovaná ústavní zvyklost jednak v politickém smyslu váţe ústavní aktéry, jednak slouţí jako výkladové vodítko pro interpretaci Ústavy Ústavním soudem a soudy obecnými. V tomto ohledu se pojetí ústavních zvyklostí v českém právu vzdaluje od vnímání ústavních zvyklostí v angloamerickém systému. V tamním pojetí jsou ústavní zvyklosti pravidly politickými, která soudům, povolaným aplikovat pravidla právní, nepřísluší vynucovat (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu Kanady ze dne 28. 9. 1981, Re: Resolution to Amend the Constitution, [1981] 1 S.C.R. 753, str. 880 an., přístupné online na http://scc.lexum.umontreal.ca). Přístup raţený Ústavním soudem se však přibliţuje pohledu německému, representovanému judikaturou Spolkového ústavního soudu. Ta chápe „trvale vykonávanou a doposud nerozporovanou aplikační praxi státních orgánů“ [Staatspraxis] jako výkladové vodítko a potvrzení určitého čtení ústavy (srov. např. BVerfGE 72, 189, bod 38; BVerfGE 106, 62, body 161, 221, 274; BVerfGE 106, 310, body 124, 161, 164 a především pak BVerfGE 91, 148, bod 65 an.). Obsahem dodrţované ústavní zvyklosti při jmenování soudců v novodobé historii České republiky je reakce prezidenta republiky na podnět ministra spravedlnosti, od druhé poloviny devadesátých let minulého století pak na podnět vlády, kterým je předloţen soubor kandidátů do funkcí soudců spolu s doprovodnými podklady. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, ţe obsahem konvence je, ţe prezident reaguje na předloţený podnět; tímto podnětem však není, jak se ţalovaný nesprávně domnívá, spuštěn jakýkoliv „jmenovací automatismus“. Skutečnost, ţe se určitý kandidát ocitne na seznamu přiloţeném k usnesení vlády, neznamená povinnost hlavy státu tohoto kandidáta jmenovat do funkce soudce. Předloţením seznamu vhodných kandidátů pouze dává druhá sloţka moci výkonné, která je v konečné fázi skrze ústavní akt kontrasignace prováděný předsedou vlády, odpovědná za rozhodnutí prezidenta republiky, najevo svoji vůli v případě souhlasu prezidenta republiky dané rozhodnutí spolupodepsat. Z materiálního hlediska lze povaţovat usnesení vlády, kterým doporučuje svému předsedovi spolupodepsání rozhodnutí prezidenta o jmenování kandidátů do funkcí soudců, za vyslovení souhlasu se spolupodpisem ze strany předsedy vlády ve smyslu čl. 63 odst. 3 Ústavy. Je přirozeně pravdou, ţe formální akt spolupodpisu je proveden teprve 109
v návaznosti na rozhodnutí prezidenta republiky. Jak však sám ţalovaný uvádí, lze si jen obtíţně představit situaci, kdy by předseda vlády, respektive jím pověřený ministr, po rozhodnutí prezidenta republiky nerespektoval usnesení vlády a spolupodpis odmítl. Uţ jen z toho důvodu, ţe vláda rozhoduje ve sboru (čl. 76 odst. 1 Ústavy) a sbor jako celek je v rámci své působnosti oprávněn zavazovat své jednotlivé členy. Srov. v tomto ohledu také přiměřeně ustanovení § 21 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR, podle něhoţ se ministerstva ve veškeré své činnosti řídí také usneseními vlády. Schválením konkrétních kandidátů usnesením vlády je tak ze strany veřejné moci v materiálním smyslu zahájen proces vedoucí ke jmenování daných kandidátů do funkcí soudců. Nejpozději tímto okamţikem vstupuje veřejná moc do právní sféry osoby daného kandidáta. Vytváří v ní legitimní očekávání v tom smyslu, ţe o jeho kandidatuře bude zákonným a s dosavadní praxí konsistentním způsobem rozhodnuto. Mimo jiné v něm také vytváří legitimní očekávání, ţe nezmění-li se v mezidobí relevantní okolnosti (např. kandidát přestane splňovat zákonné podmínky pro jmenování či se změní potřeby soudnictví nebo materiální předpoklady pro zajištění soudcovského místa ve vztahu k danému kandidátovi), bude podnět ke jmenování dotyčné osoby postoupen prezidentu republiky. Tato skutečnost, tedy ţe kandidát byl ze strany orgánu veřejné moci vybrán jako vhodný kandidát a jeho kandidatura byla následně předloţena prezidentu republiky, je nejenom určující pro zformování veřejného subjektivního práva, resp. pro zásah do jeho právní sféry, ale ve svém důsledku pro ţalobní legitimaci. Tento proces individualizace naopak zásadně vylučuje vznik legitimního očekávání v právní sféře všech ostatních potenciálních kandidátů na funkci soudce, a to nejenom z řad justičních čekatelů, ale i dalších osob, které by splňovaly zákonná kritéria pro jmenování soudcem, jako například právě ţalovaným zmiňovaných advokátů, notářů, exekutorů či státních zástupců. Tyto skupiny osob, ač by zákonné podmínky pro jmenovánído funkce soudce splňovaly, však nebyly vybrány ani jedním z orgánů veřejné moci, nadaných spoluúčastí na aktu jmenování. Nelze tedy přisvědčit argumentaci ţalovaného, ţe usnesení vlády, kterým doporučuje svému předsedovi, aby spolupodepsal rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování určitých kandidátů do funkcí soudců, je čistě interním dokumentem vlády „přípravného“ 110
charakteru, který nevyvolává ţádné právní následky vně vlády. Pro podporu svých tvrzení ţalovaný odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. I. ÚS 482/97, Sb. n. u. US, sv. č. 10, usnesení č. 37, s. 483. V tomto usnesení se Ústavní soud vyjádřil k právnímu charakteru usnesení vlády. Ve věci šlo o návrh Komunistické strany Čech a Moravy a M. Grebeníčka na zrušení usnesení vlády České republiky č. 699 ze dne 5. 11. 1997 ke Zprávě o průběhu a výsledcích jednání mezi Českou republikou a Organizací Severoatlantické smlouvy o přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě. Navrhovatelé dovozovali, ţe napadeným usnesením byla porušena základní práva a svobody členů KSČM, stejně jako další práva druhého navrhovatele. Ústavní soud návrh odmítl jako nepřípustný. Konstatoval, ţe napadené usnesení vůbec není schopno zasáhnout práva třetích osob. Usnesení, kterým byla projednána zpráva o vládním vyjednávání a stanoveny další priority při vyjednávání o přistoupení k Organizaci Severoatlantické smlouvy, bylo přípravným, vnitřním dokumentem vlády. Zabývalo se pouze úpravou vnitřního chodu vládních prací. Jiţ s ohledem na popsané pozadí rozhodnutí Ústavního soudu jsou patrné zásadní skutkové odlišnosti. Interní zpráva o postupujících politických jednáních, kterou vláda projednává, jak Ústavní soud zdůraznil, jako přípravný dokument pro další jednání a pro sjednocení pozic v rámci kabinetu, je svým charakterem aktem odlišná od vyslovení souhlasu ze strany vlády se jmenováním konkrétních kandidátů do funkcí soudců. Vláda rozhoduje ve sboru s tím, ţe kaţdé rozhodnutí je přijímáno formou usnesení (čl. 76 odst. 2 Ústavy). Stejná forma však můţe mít velice odlišné materiální dopady do právní sféry adresátů a dotčených osob. Zásah do veřejných subjektivních práv či dotčení právní sféry fyzických či právnických osob je tedy v případě usnesení vlády vţdy nezbytné posuzovat jednotlivě s ohledem na obsah konkrétního přijatého usnesení, nikoliv paušálně s odkazem na skutečnost, ţe se formálně jedná o usnesení vlády. Jmenování soudců podle čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy je aktem, který ke své platnosti vyţaduje spolupodpis předsedy vlády. Nejedná se proto o proces, který by mohl být aktivován výlučně iniciativou vlády. Lze si představit i situaci, kdy se zahájení procesu vedoucího k jmenování soudcem chopí sám prezident republiky. Ten můţe své představy o vhodném kandidátu/kandidátech na funkce soudců sdělit předsedovi vlády, v případě shromáţdění všech potřebných podkladů a ověření splnění všech zákonných poţadavků pak přímo poţádat o spolupodpis jmenovacího aktu. I v tomto případě by pak platilo 111
obecné pravidlo uvedené výše: výběrem určitého kandidáta a jeho navrţením předsedovi vlády ze strany prezidenta republiky je ve sféře vybraného kandidáta/vybraných kandidátů zformováno legitimní očekávání v tom ohledu, ţe druhý orgán moci výkonné (tj. vláda), který se podílí na výběru soudců, o návrhu v rozumném časovém horizontu zákonným způsobem rozhodne: to znamená, ţe jmenování buď spolupodepíše, anebo vydá formální písemný akt, v němţ odůvodní, proč kontrasignaci neprovede. Rovněţ takovéto negativní rozhodnutí by následně podléhalo případnému přezkumu ve správním soudnictví. S ohledem na naposledy zmiňovanou moţnost je však vhodné zdůraznit, ţe určující slovo ve vztahu prezidenta republiky a vlády patří vládě všude tam, kde Ústava vyţaduje pro platnost aktu hlavy státu spolupodpis předsedy vlády či jím pověřeného člena vlády (tedy pro realizaci pravomocí dle čl. 63 Ústavy stejně jako pravomoci zaloţené zákonem). Z principu odpovědnosti vlády za tyto akty prezidenta republiky (čl. 63 odst. 4 Ústavy) vyplývá, ţe určující slovo při realizaci těchto pravomocí má vláda, nikoliv prezident republiky. Z aplikace tohoto principu na projednávaný případ vyplývá, ţe za fungování justice, včetně jmenování soudců, je primárně odpovědná vláda, potaţmo její odpovědný člen – ministr spravedlnosti. Ministerstvo spravedlnosti průběţně sleduje a vyhodnocuje situaci na jednotlivých soudech a v závislosti na tom přiděluje volná soudcovská místa, k čemuţ má k dispozici i potřebný profesionální aparát. Naopak prezident takovými finančními, personálními ani institucionálními zdroji ve vztahu k obecným, především niţším soudům, nedisponuje. Subsididiaritu (nikoliv však výlučnost ve prospěch vlády) role prezidenta v procesu výběru soudců je moţné dovodit i s pomocí argumentu ad absurdum; lze si asi stěţí představit situaci, kdy by prezident jmenoval (tj. předkládal ke kontrasignaci) kandidáty na funkce soudce, pro které by v rámci justice neexistovala odpovídající systemizovaná a finančně zabezpečená místa. VI. 2. K úvaze prezidenta republiky při jmenování soudců Prezident republiky je orgánem moci výkonné. I na jeho počínání se tudíţ beze zbytku vztahuje striktní poţadavek uplatňování státní moci jen v případech stanovených zákonem
112
a v jeho mezích (čl. 2 odst. 2 Listiny, respektive čl. 2 odst. 3 Ústavy). Jmenování soudců, stejně jako jakékoliv jiné formy činnosti prezidenta republiky, vyplývají-li z jeho ústavního postavení a mají-li účinky vůči jiným orgánům nebo osobám, neţ je prezident republiky samotný, jsou způsobem uplatňování státní moci. Konkrétní podmínky pro výkon státní moci ze strany prezidenta republiky při jmenování soudců jsou stanoveny rámcově Ústavou, konkrétně pak jednotlivými ustanoveními zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. s. s.“). Ústavní rámec podmínek pro jmenování soudcem v čl. 93 odst. 2 Ústavy je dále konkretizován v § 60 odst. 1 z. s. s.: „Soudcem nebo přísedícím můţe být ustanoven státní občan České republiky […], který je způsobilý k právním úkonům a bezúhonný, jestliţe jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, ţe bude svou funkci řádně zastávat, v den ustanovení dosáhl věku nejméně 30 let a souhlasí se svým ustanovením za soudce nebo přísedícího a s přidělením k určitému soudu.“ Podle § 60 odst. 3 z. s. s. pak pro soudce navíc oproti přísedícím platí, ţe „předpokladem pro ustanovení soudcem je téţ vysokoškolské vzdělání získané řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice a sloţení odborné justiční zkoušky.“ Prezident republiky má při výběru kandidátů Ústavou a zákony vymezené pole uváţení. Vázanost nejen ústavním pořádkem, ale i zákony, plyne nejenom z jeho postavení orgánu moci výkonné, ale koneckonců i ze slibu prezidenta republiky, kterým se zavazuje zachovávat nejen Ústavu, ale téţ a především zákony (čl. 59 odst. 2 Ústavy). Prezidentu republiky tak při aplikaci jiţ platných zákonů nepřísluší, na rozdíl od Ústavního soudu, pravomoc abstraktního posuzování souladu zákonů s ústavním pořádkem. Je toliko oprávněn a povinen zákony v mezích svých pravomocí aplikovat a při jejich aplikaci je ústavně konformně interpretovat. Poţadavek striktní zákonnosti jednání veřejné moci se v případě pravomocí jmenovacích materializuje ve dvou aspektech: za prvé, stanoví-li zákon taxativní výčet podmínek, které je potřeba splnit pro jmenování do určité funkce, pak zároveň stanoví zákonné meze uplatnění státní moci v konkrétním případě. Pouze a výlučně za splnění dané mnoţiny podmínek je moţné uskutečnit akt jmenování. To znamená, ţe státní moc je oprávněna a zároveň povinna kontrolovat splnění daného souboru podmínek. Za druhé, státní moc není 113
oprávněna seznam podmínek dále rozšiřovat či naopak zuţovat. Tím by vykročila za mez stanovenou zákonem. V rámci kontroly naplnění stávajících zákonných podmínek má veřejná moc nicméně určitou míru uváţení. Tak tomu bude typicky v případech, kdy jsou podmínky jmenování vymezeny neurčitými právními pojmy, jako jsou kupříkladu „zkušenosti a morální vlastnosti“, „řádný výkon funkce“ apod. V rovině právní teorie jsou neurčité právní pojmy odlišné od prostoru vymezenému k volnému uváţení (zákonně zpravidla zakotvenému pouţitím uvozujících spojení typu „lze“ či „můţe“ při vymezení pravomocí příslušného orgánu). V aplikační praxi však mají obě legislativní techniky stejnou funkci: vytvořit pro příslušný orgán prostor pro jeho relativně samostatnou úvahu při výkonu svěřené pravomoci a umoţnit mu adekvátně reagovat na různost okolností. Při výkladu neurčitých pojmů je tedy jmenovací orgán nadán určitou mírou úvahy. Jak jiţ nicméně Nejvyšší správní soud konstatoval, absolutní či neomezené volné správní uváţení je v právním státě pojmově vyloučeno (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, č. 906/2006 Sb. NSS; srov. k tomu v podstatě obdobně nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 49/04, Sb. n. u. ÚS, sv. 40, č. 62, s. 607, část V/b., kde Ústavní soud sice absolutní uváţení připouští, ale dále pak „absolutnost“ takové úvahy relativizuje, kdyţ jasně dává moţnost soudního přezkumu i v těchto oblastech). Orgán veřejné moci je tak i v rámci svých úvah vţdy vázán ústavním pořádkem, právními principy, které vyplývají z charakteru České republiky coby právního státu, jakoţ i dalšími souvisejícími zákonnými předpisy, které mohou pole uváţení podstatně zúţit; je povinen respektovat a chránit základní práva ústavním pořádkem zaručená. S ohledem na předvídatelnost a konzistentnost správních rozhodnutí je orgán veřejné moci také vázán svojí dosavadní aplikační praxí. Úvaha prezidenta republiky při jmenování soudců se proto omezuje na kontrolu splnění zákonných podmínek pro jmenování soudcem, stanovených zákonem o soudech a soudcích a souvisejícími předpisy. Tato skutečnost nezakládá ani povinnost jmenovat všechny kandidáty vládou vybrané, ani nevylučuje úvahu při hodnocení charakteristik jednotlivých kandidátů. Úvaha při jmenování se však musí odehrávat výlučně v rámci zákonných podmínek. Prezident republiky proto nemůţe v prostoru daném pro jeho uváţení další kritéria nad rámec kritérií zákonem výslovně stanovených vytvořit, tj. vyţadovat splnění kritérií, které zákon neobsahuje. Prezident republiky je však oprávněn a zároveň povinen 114
odmítnout jmenování kandidáta, u kterého na základě úvahy odpovídající pravidlům správního uváţení v materiálním právním státě dospěje k závěru, ţe by jeho „zkušenosti a morální vlastnosti“ nedávaly „záruku, ţe bude svou funkci řádně zastávat“, či pokud shledá, ţe není splněno některé z relativně exaktně definovaných zákonných kritérií (kupříkladu podmínka státního občanství, způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost či naplnění věkové hranice a další). Z imperativu zákonnosti činnosti orgánů veřejné moci, z principu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Ústavy) jakoţ i ze zákazu libovůle orgánů veřejné moci konečně plyne poţadavek odůvodnit přijaté rozhodnutí. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je náleţité odůvodnění, které srozumitelně a plně vyloţí důvody pro přijaté rozhodnutí, pojistkou proti libovůli a nekonzistenci rozhodování orgánu veřejné moci (srov. kupř. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb. n. u. ÚS, sv. 3, č. 34, s. 257; nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, Sb. n. u. ÚS, sv. 8, č. 85, s. 287; k neústavnosti absence odůvodnění v rozhodování, viz nález ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, č. 153/2004 Sb. či nález ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. II.ÚS 594/02, Sb. n. u. ÚS, sv. 34, č. 99, s. 57). Ke stejným závěrům ostatně dospívá i judikatura zdejšího soudu (srov. kupř. rozsudek ze dne 14. 7. 2005,č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS či rozsudek ze dne 9. 10. 2007, č. j. 2 As 18/2007 - 115, www.nssoud.cz). Výše uvedené obecné závěry, aplikovány na projednávaný případ, znamenají, ţe prezident republiky při jmenování soudců realizuje úvahu svěřenou mu zákonem, která musí zůstat v jeho mezích. Je vázán co do počtu a obsahu zákonných podmínek. Není oprávněn stanovit podmínky vlastní, které by nebyly obsaţeny v zákoně samotném. Stejně tak není oprávněn od některé z podmínek odhlédnout a jmenovat kandidáta, který by některou ze zákonných podmínek nesplňoval. Pokud se prezident republiky rozhodne kandidáta vlády nejmenovat, pak je povinen jasně a srozumitelně odůvodnit, proč jej odmítl. VII. K nečinnosti žalovaného S ohledem na výše popsaný právní rámec je patrné, ţe Městský soud v Praze nepochybil, pokud dovodil, ţe ţalovaný zůstává i přes opakované návrhy vlády nečinný. Nečinnost soud dovodil i přesto, ţe ţádný procesní předpis nestanoví výslovně lhůtu, v 115
rámci které by byl prezident o návrhu vlády povinen rozhodnout, a také, ţe ţalobce nebyl osobou, jeţ by proces vedoucí ke svému jmenování byla oprávněna samostatně iniciovat. Právě tyto dva závěry Městského soudu v Praze ţalovaný napadá ve své kasační stíţností. Je pravda, ţe ţádný předpis nestanoví prezidentovi republiky lhůtu, v níţ by měl na podnět vlády adekvátně reagovat jmenováním předloţených kandidátů, anebo vydáním formálního písemného aktu, v němţ také odůvodní, proč jmenování neprovede. Stejně tak je nutné přisvědčit argumentaci ţalovaného v tom, ţe čl. 38 odst. 2 Listiny se vztahuje pouze na rozhodování orgánů soudních a nikoliv na rozhodovací činnost správních orgánů. Jak však Nejvyšší správní soud jiţ výše poukázal, rozhodování prezidenta republiky se neodehrává v právním vakuu, ale je vázáno stejnými principy jako veškerý výkon státní moci: striktní zákonností, zákazem libovůle a z toho plynoucími poţadavky na konzistenci a předvídatelnost rozhodování. Jedním z logických atributů poţadavků na rozhodování orgánů veřejné moci v právním státě je také rozhodování v přiměřeném čase, respektive rozhodování bez zbytečných průtahů. Kodifikaci tohoto obecného principu právního ostatně obsahuje nejenom současně platný správní řád (§ 6 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), ale téţ správní řády předchozí (§ 3 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, či § 4 vládního nařízení č. 91/1960 Sb., o správním řízení); uvedené ostatně plyne ze samotného ústavně zakotveného principu právního státu. Nad rámec charakteru rozhodování v přiměřené lhůtě coby obecného principu právního lze poukázat na § 177 nyní platného správního řádu, který základní zásady správního řízení, mezi něţ patří téţ výše citované vyřizování věcí bez zbytečných průtahů, výslovně vztahuje na veškeré počínání veřejné správy. Jak Nejvyšší správní soud dovodil výše, prvním z opakovaných podnětů ze strany vlády, aby prezident republiky jmenoval ţalobce do funkce soudce (další z uvedených projevů toliko stvrdily trvající zájem vlády na jmenování), došlo k zahájení řízení ke jmenování ţalobce do funkce soudce. Jak však Městský soud v Praze zjistil ze shromáţděných důkazů a jak bylo ostatně potvrzeno samotným ţalovaným, ţalovaný do dne rozhodování soudu (§ 81 odst. 1 s. ř. s.), tedy přibliţně ve lhůtě dvou let, o věci nerozhodl. Městský soud v Praze dále uvedl, ţe ţalovaný soudu nesdělil a soud ani sám nezjistil ţádné skutečnosti, které by jeho rozhodnutí ve věci jmenování ţalobce soudcem bránily. Ze spisového materiálu se konečně podává, ţe ţalovaný ve srovnatelných případech jiţ dávno rozhodl – a to jednak o 116
ostatních kandidátech navrţených vládou ve stejných usneseních, jakoţ i o kandidátech navrţených vládou později. Za těchto okolností Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá neţ se připojit k právnímu náhledu Městského soudu v Praze, ţe jiţ uplynula doba dostatečná pro rozhodnutí ve věci samé. Argumentům ţalovaného lze přisvědčit i v tom ohledu, ţe ţalobce není oprávněn proces vedoucí ke jmenování soudcem iniciovat. Z této skutečnosti však neplyne, ţe by v procesu, který byl zahájen z podnětu jiného orgánu veřejné moci, nemohla být dotčena veřejná subjektivní práva třetích osob. Ostatně právě dotčení konkrétních veřejných subjektivních práv ţalobce je v projednávané kauze důvodem, proč je dána příslušnost správních soudů a nikoliv (pouze) příslušnost Ústavního soudu v rámci řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů. Je totiţ zjevné, ţe stejné jednání, tedy nečinnost prezidenta republiky ve vztahu k ústavně relevantnímu podnětu vlády ke jmenování určité osoby do funkce soudce, můţe s ohledem na typ ţalobce být předmětem přezkumu ve dvou větvích moci soudní; před Ústavním soudem v rámci řízení ve sporu o rozsah kompetencí dvou státních orgánů tehdy, pokud by byla ţalobcem vláda podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, respektive § 120 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a dále pak ve správním soudnictvím tehdy, pokud stejná nečinnost je k újmě práv třetích osob a dotčená osoba se domáhá soudní ochrany. Lze tedy uzavřít, ţe ţalovaný zůstává nečinný vůči podnětu vlády. Děje se tak k újmě veřejných subjektivních práv ţalobce. Nejvyšší správní soud ani Městský soud v Praze nedisponují pravomocí k tomu, aby v případě prezidentovy nečinnosti nahradily jeho úkon svým vlastním rozhodnutím. V tomto ohledu má rozhodnutí Městského soudu v Praze vskutku toliko povahu morálního apelu, jak jiţ Nejvyšší správní soud poznamenal ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2006, č. j. 4 Aps 3/2005 - 35. VIII. K dalším věcným námitkám žalovaného Zbylé námitky uplatněné v kasační stíţnosti ţalovaného směřují k otázce namítané diskriminace z důvodu věku. V rozsudku Městského soudu v Praze ţalovaný také spatřuje porušení základního práva občana Václava Klause tím, ţe mu jednak brání vykonávat jeho ústavní funkci v souladu s ústavním pořádkem České republiky, a jednak ţe porušuje jeho 117
základní právo a základní právo všech občanů České republiky podílet se na správě veřejných věcí (čl. 21 odst. 1 Listiny). Občanu Václavu Klausovi, stejně jako všem občanům České republiky, je proto zaručeno právo na odpor (čl. 23 Listiny). VIII. 1. Diskriminace z důvodu věku Ţalobce ve svých podáních dovodil, ţe odmítnutí jmenovat, respektive nečinnost ţalovaného při jmenování z důvodu, ţe ţalobce nedosáhl věku třiceti let, je diskriminací z důvodu věku. V jednání ţalovaného spatřuje porušení čl. 3 odst. 1 Listiny (zákaz diskriminace v ochraně základních práv a svobod), respektive čl. 1 Listiny (rovnost lidí v důstojnosti a právech). Ţalovaný replikoval, ţe k ţádné diskriminaci nedošlo. Pokud by k ní však mělo dojít v případě ţalobce, pak je za diskriminační ustanovení moţné povaţovat celý čl. X písm. b) zákona č. 192/2003 Sb., který stanovil výjimku z obecné podmínky třiceti let pouze pro jmenování justičních čekatelů. Zákonodárce při stanovení této hranice vůbec nevzal v úvahu všechny advokáty, státní zástupce, notáře či exekutory, kteří byli v době vydání zákona mladší třiceti let a splňovali zákonné podmínky pro jmenování soudcem. Celá tato skupina byla zásahem zákonodárce diskriminována na úkor privilegované skupiny justičních čekatelů mladších třiceti let, neboť jim byla bez dalšího odepřena moţnost být jmenován soudcem. Podmínka, ţe soudcem můţe být jmenován pouze kandidát, který v den ustanovení dosáhl věku nejméně 30 let, byla s účinností od 1. 7. 2003 vloţena do § 60 odst. 1 z. s. s. článkem I bod 10 zákona č. 192/2003 Sb. Zmíněný čl. X citovaného zákona obsahoval také přechodné ustanovení ve znění: „Poţadavek dosaţení věku 30 let se nevztahuje a) na soudce a přísedící, kteří byli jmenováni do funkce soudce nebo zvoleni do funkce přísedícího přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, b) na ustanovení soudcem u justičních čekatelů, jejichţ pracovní poměr trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Zřetelná vůle zákonodárce byla jednak zvýšit minimální věk pro jmenování do funkce soudce, zároveň však chránit nabytá práva a legitimní očekávání jiţ jmenovaných soudců, k nabytí účinnosti novely mladších třiceti let, a dále pak všech justičních čekatelů, jejichţ 118
pracovní poměr trval ke dni nabytí účinnosti novely. Uvedené přechodné ustanovení se do zákona č. 192/2003 Sb. dostalo, stejně jako ustanovení o zvýšení minimálního věku pro jmenování soudcem z 25 na 30 let, na základě komplexního pozměňovacího návrhu ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny (sněmovní tisk 299/1, 4. volební období: 2002 - 2006, elektronická verze viz www.psp.cz). V rozpravě Poslanecké sněmovny k této otázce (viz stenoprotokoly ze 16. Schůze Poslanecké sněmovny v jejím 4. volebním období: 2002 - 2006, 16. 5. 2003, rozprava k bodu 1., elektronická verze viz www.psp.cz) výslovně nezaznělo, jaký je smysl a účel právě takto pojatého přechodného ustanovení, zavádějícího ve vztahu k podmínce minimálního věku zvláštní reţim toliko pro justiční čekatele, a nikoli pro jiné osoby, které by téţ připadaly v úvahu jako kandidáti na funkci soudce. Z celkového kontextu projednávání návrhu zákona však lze soudit, ţe úmyslem zákonodárce bylo zavést zvláštní přechodový reţim u justičních čekatelů zejména s ohledem na to, ţe se v tehdejší situaci jednalo o nejčastější zdroj kandidátů na funkci soudce. Reálná situace byla taková, ţe sloţil-li justiční čekatel justiční zkoušku a splnil-li i další zákonné podmínky, byl aţ na výjimky do funkce soudce také jmenován. Jakkoli tedy jmenovací „automatismus“ v právní rovině neplatil, fakticky do značné míry fungoval. Tato fakticita pak byla zřejmě důvodem, pro který zákonodárce přijal pro určitou skupinu, a sice pro justiční čekatele, jejichţ pracovní poměr trval ke dni účinnosti novely, zvláštní (ve své podstatě zvýhodněný) reţim. Stejně tak je patrné, ţe pozice justičního čekatele je s ohledem na přístup k funkci soudce pozicí specifickou: jedná se o speciální typ přípravné sluţby, jejímţ účelem je právě příprava na funkci soudce. Justiční čekatel není v porovnání s ostatními potenciálními kandidáty na funkci soudci ve srovnatelné pozici. Advokát, notář, státní zástupce či soudní exekutor vykonávají samostatnou právní profesi; jmenování do funkce soudce pro ně znamená opuštění dosavadní profese a přechod do justice. Pozice justičního čekatele však samostatnou právní profesí není; v tomto ohledu je srovnatelná nikoliv s pozicí advokáta či státního zástupce, ale s pozicí advokátního koncipienta či právního čekatele. Specifické postavení justičního čekatele v přístupu k funkci soudce je dáno nejenom tradicí kariérního modelu soudnictví v České republice; má téţ oporu v současném zákonu o soudech a soudcích (srov. § 109 a následující z. s. s.).
119
Nejvyšší správní soud proto nevidí důvodu, proč povaţovat předmětné přechodné ustanovení za protiústavní. Zvýhodnění zákonem stanovené skupiny osob povaţuje vzhledem k výše uvedenému za ospravedlnitelné legitimními důvody, spočívajícími v zohlednění faktického stavu, jenţ vyvolal v dotčených osobách určité očekávání. Zákonodárce zůstal podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu v mezích značně širokého prostoru pro uváţení, který mu Ústava dává. Nejvyšší správní proto v daném případě neshledává důvod k tomu, aby postupoval podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a předloţil zákon Ústavnímu soudu s návrhem na jeho zrušení. Jen pro úplnost je vhodné připomenout, ţe pokud ţalovaný citované zákonné ustanovení skutečně povaţuje za protiústavní, poskytuje mu právní úprava pouze jedinou moţnost: podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení tohoto ustanovení podle § 64 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pokud tak však prezident republiky neučinil, je i tímto zákonným ustanovením vázán a nemůţe ho nerespektovat. Jak totiţ jiţ opakovaně zaznělo, rovněţ prezident republiky je státní orgán, který je vázán zákonem. Postup, kdy státní orgán aplikuje pouze ta zákonná ustanovení, která podle svého subjektivního přesvědčení povaţuje za ústavně konformní, a opomíjí pouţít ustanovení, která za taková nepovaţuje, a přitom nevyuţije práva nechat je přezkoumat orgánem k tomu určeným a povolaným, tzn. Ústavním soudem, je neslučitelný s elementárními principy právního státu. Z takto vymezeného zákonného rámce je nepochybné, ţe na ţalobce, který splňoval k okamţiku nabytí účinnosti zákona podmínku čl. X písm. b) zákona č. 192/2003 Sb., se nevztahovala podmínka třiceti let zakotvená v § 60 odst. 1 z. s. s. Z výše uvedených závěrů týkajících se striktní zákonnosti rozhodování presidenta republiky pak plyne, ţe pro rozhodování prezidenta republiky v posuzovaném období a ve vztahu k ţalobci se jednalo o podmínku neuplatnitelnou, která byla zákonem výslovně vyloučena. Pokud se ji nicméně prezident republiky pokusil v konkrétním případě uplatnit, jednalo se o stejnou situaci, jako kdyby si arbitrárně „dotvořil“ podmínku další, která nemá oporu v zákoně. S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu se tedy jednalo o počínání nezákonné. Nad rámec nezbytného odůvodnění Nejvyšší správní soud povaţuje za vhodné poukázat jak na čl. 3 odst. 1 Listiny, tak kupříkladu na čl. 14 Evropské úmluvy zaručující základní práva a svobody bez ohledu na pohlaví, rasu, barvu pleti, jazyka, víry a náboţenství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k 120
národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jinému postavení. Ani v jednom z těchto výčtů nevystupuje mezi zakázanými kritérii věk. V obou případech se však jedná o výčet pouze demonstrativní, který můţe být doplňován zákonodárcem či judikaturou (blíţe viz Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.), Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 43 an.) Společným kritériem výše uvedených kategorií je skutečnost, ţe rozlišování lidí na jejich základě v sobě nese odraz historické stigmatizace, které se dotýká lidské důstojnosti daných osob. Rasa, barva pleti, víra, sociální původ či příslušnost k etnické menšině jsou tradičními důvody zakázaného vyčleňování. V případě věku jako kritéria pro rozlišování však nemusí být tento tradiční aspekt stereotypního znevýhodnění patrný, především v okamţiku, kdy právní úprava spojuje určitý typ činností (řízení motorového vozidla, vlastnictví střelné zbraně apod.) či přístup k určitých funkcím (prezident republiky, soudce Ústavního soudu apod.) s dosaţením minimálního věku. S ohledem na minimální věkovou hranici lze navíc poukázat na skutečnost, ţe jejím stanovením nedochází k absolutnímu vyloučení kandidáta jako v případě maximální věkové hranice; v zásadě kaţdý můţe uplynutím času toto kritérium splnit. Pokud by však věk měl být vţdy povaţován bez dalších úvah za diskriminační důvod, pak by zbývalo posoudit, zda určení věkové hranice není v konkrétním případě moţné ospravedlnit existencí veřejného zájmu. V této oblasti se tradičně ponechává větší pole úvahy zákonodárci či rozhodujícímu orgánu, který by musel posoudit, zda vyčleňování z důvodu věku je ospravedlnitelné. V případě politické volby ohledně dalšího utváření personální politiky v rámci justice a jejího promítnutí do nových kritérií pro jmenování do funkce soudce si lze představit, ţe poţadavek na „vyzrálejší“ soudce je ospravedlnitelný. Nově zvolená hranice není iracionálně vysoká a lze dovodit existenci veřejného zájmu na věkové vyzrálosti soudců, která s sebou obvykle nese i jistou vyzrálost osobnostní. Kritérium dosaţení minimálního věku pro přístup k určité funkci tedy není samo o sobě diskriminační, pokud zároveň vyhovuje poţadavkům přiměřenosti. S ohledem na vyloučení automatického vnímání věku jako důvodu diskriminace lze ostatně podpůrně poukázat také na Směrnici Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (Zvláštní vydání Úředního věstníku EU, kap. 5, sv. 4, s. 79 – 85), která v čl. 6 stanoví výslovnou výjimku ze směrnicí 121
obecně vyţadovaného principu rovného zacházení: „[…] členské státy [mohou] stanovit, ţe rozdíly v zacházení na základě věku nepředstavují diskriminaci, jestliţe jsou v souvislosti s vnitrostátními právními předpisy objektivně a rozumně odůvodněny legitimními cíli, zejména legitimními cíli politiky zaměstnanosti, trhu práce a odborného vzdělávání, a jestliţe prostředky k dosaţení uvedených cílů jsou přiměřené a nezbytné.“ Inspirativní je v tomto ohledu také rozhodovací praxe Nejvyššího soudu Kanady. Ten dovodil, ţe v případě odepření přístupu k sociálnímu zabezpečení z důvodu nízkého věku ţadatelů se o vůbec ţádnou diskriminaci nejedná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Kanady ze dne 25. 3. 1999, Law v. Canada [1999] 1 R. C. S. 497 či rozhodnutí ze dne 19. 12. 2002, Gosselin v. Québec [2002] 4. R. C. S. 429). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavřel, ţe ani zvláštní přechodná ustanovení pro justiční čekatele, ani obecně stanovená hranice třiceti let pro jmenování do funkce soudce, nejsou diskriminační. Toto zjištění však nic nemění na primárním pochybení ţalovaného, kterým byla svévolná aplikace kritéria věku třiceti let, jeţ bylo coby samostatné kritérium z pole jeho úvah výslovně zákonem vyloučeno. Výše uvedené neznamená, ţe úvahy o věku jednotlivého kandidáta na funkci soudce nemohou být předmětem úvahy v rámci jmenování. Otázka věku a z toho plynoucí vyspělosti kandidáta na funkci soudce můţe nalézt svůj odraz při posuzování jeho osobnostních předpokladů. Lze si kupříkladu představit, ţe v případě mladého a nevyzrálého kandidáta nebudou v dostatečné míře shledány zkušenosti a morální vlastnosti, které by dávaly záruku, ţe bude svou funkci řádně zastávat. V takové situaci však plně platí výše uvedené: musí se jednat o odůvodněné rozhodnutí v případě konkrétního kandidáta, nikoliv o aplikaci tohoto kritéria jako paušální podmínky, která nemá oporu v zákoně. VIII. 2. Základní práva občana Václava Klause Ţalovaný na závěr dovozuje, ţe napadený rozsudek Městského soudu v Praze povaţuje za jiný zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno základní právo občana Václava Klause a zprostředkovaně všech občanů České republiky. Ţalovaný se proto domnívá, ţe proti rozsudku Městského soudu v Praze je přípustná ústavní stíţnost dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Porušeným ustanovením má být čl. 21 odst. 1 Listiny, který zaručuje občanům „podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců“. Z jeho porušení ţalovaný vyvozuje své právo, stejně jako právo všech 122
občanů České republiky, postavit se na odpor proti tomuto rozhodnutí, coţ lze dle jeho názoru dovodit z čl. 23 Listiny. Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší vyjadřovat se k přípustnosti případné ústavní stíţnosti ţalovaného. S ohledem na namítané porušení ústavních práv občana Václava Klause Nejvyšší správní soud uvádí, ţe Václav Klaus nevznáší tuto námitku z titulu postavení občana, ale z titulu postavení prezidenta republiky (státního orgánu). Nejvyšší správní soud v tomto směru odkazuje na setrvalou judikaturu Ústavního soudu, podle které orgány veřejné moci, respektive správní orgány, ochrany ţádných základních práv nepoţívají. Jak konstatoval Ústavní soud v plenárním stanovisku ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS-st 9/99, Sb. n. u. ÚS, sv. 16, č. 9, str. 372, „[…] pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůţe být nositelem (subjektem) základních práv a svobod.“ Tento právní názor Ústavního soudu je potvrzen ustálenou judikaturou, mimo jiné kupříkladu v případě ústavní stíţnosti ministra spravedlnosti proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým byla zamítnuta jím podaná stíţnost pro porušení zákona (usnesení ze dne 29. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 597/01, Sb. n. u. ÚS, sv. 24, č. 40, str. 559) či v případě ústavní stíţnosti podané ministerstvem či jiným ústředním orgánem státní správy (usnesení ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. I. ÚS 449/99, Sb. n. u. ÚS, sv. 19, č. 76, str. 397). Jmenovací pravomoc prezidenta republiky v případě soudců je typickým příkladem vrchnostenského rozhodování, kdy orgán veřejné moci autoritativně zasahuje do právní sféry kandidátů. Za těchto okolností si Nejvyšší správní soud nedovede představit, jak by rozsudek Městského soudu v Praze vůbec mohl zasáhnout do, s ohledem na shora zmíněnou judikaturu Ústavního soudu neexistujících, ústavně zaručených práv ţalovaného. Konečným arbitrem pro posouzení této otázky však není Nejvyšší správní soud, nýbrţ Ústavní soud. Pozitivněprávní zakotvení práva na odpor v české Listině je ústavodárným počinem svým způsobem unikátním, zjevně inspirovaným čl. 20 odst. 4 Základního zákona Spolkové republiky Německo. Nezvyklost pozitivního vymezení práva na odpor je dána skutečností, ţe občanský odpor typicky ústící do přeměny ústavního systému je svým charakterem mimoprávní skutečností, která stojí z povahy věcí mimo rámec platné ústavy. Úloha jeho vymezení v Listině má tedy spíše povahu politické deklarace neţ jakéhokoliv 123
základního práva, jehoţ ochranu by mohly poskytnout soudy v rámci platného ústavního pořádku. Toto „právo“ je mířeno na extrémní situace zásadního rozvratu ústavního pořádku, kdy svět právních pravidel bude mít jen málo společného se světem skutečným. (Blíţe k právu na odpor, viz Kysela, J. Právo na odpor a občanskou neposlušnost. 2. vydání. Brno: Doplněk, 2006). Nelze však přehlédnout, ţe Listina stanoví pro uplatnění práva na odpor relativně konkrétní podmínky, jejichţ splnění lze v projednávaném případě zkoumat. Ustanovení čl. 23 Listiny zní: „Občané mají právo postavit se na odpor proti kaţdému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, zaloţený Listinou, jestliţe činnost ústavních orgánů a účinné pouţití zákonných prostředků jsou znemoţněny.“ Vyuţití práva na odpor je tak spojeno se splněním dvou kumulativních podmínek: je odstraňován demokratický řád lidských práv a základních svobod a zároveň se jedná o situaci, ve které jsou činnost ústavních orgánů a účinné pouţití zákonných prostředků znemoţněny. Nejvyšší správní soud konstatuje, ţe ani jedna z podmínek uplatnění práva na odpor není v projednávaném případě splněna. Z argumentace ţalovaného není patrné, jakým způsobem dochází k „odstraňování demokratického řádu lidských práv a základních svobod“. Předmětem sporu a obsahem rozsudku Městského soudu v Praze v konkrétní kauze byl způsob výkonu jedné z kompetencí ţalovaného. Byť se jedná o otázku podstatnou, lze si jen obtíţně představit, ţe rozhodnutím o ní mohlo dojít k odstranění kteréhokoliv z prvků demokratického právního řádu. Nejvyšší správní soud dodává, ţe není splněna ani podmínka druhá, neboť činnost ústavních orgánů a účinné pouţití zákonných prostředků nejsou znemoţněny. Z projednávané věci je naopak patrné, ţe správní soudy obou instancí se věcí zabývaly s patřičnou pozorností. Váţily argumenty obou stran, včetně argumentů ţalovaného spočívajících ve výtce, ţe omezení jeho vůle v procesu jmenování soudců je v rozporu s ústavními principy. Závěry, ke kterým dospěly, se pak snaţily náleţitě odůvodnit; ostatně není náhodou, ţe jádru sporu, tedy povaze a moţnému způsobu výkonu určité prezidentské pravomoci a soudní ochraně před ní, soudy věnovaly v odůvodnění svých rozhodnutí nejvíce pozornosti a předloţily účastníkům řízení detailní argumentaci opřenou o dostupné názory právní doktríny i judikatury. Je tedy zjevné, ţe ani druhá z podmínek uplatnění
124
práva na odpor, tedy nemoţnost účinného pouţití zákonných prostředků, respektive výpadky činnosti ústavních orgánů, není splněna. Závěrem nezbývá neţ podotknout, ţe argumentace právem na odpor ze strany nejvyššího činitele státu, který je ústavně zavázán k chránění stávající ústavy a zákonů České republiky, je poněkud překvapivá. Nejvyššímu správnímu soudu, který je orgánem povolaným k ochraně veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob v rámci stávajícího ústavního systému z výše uvedených důvodů nepřísluší, aby autorizoval vybočení z rámce, který je povolán chránit, navíc za situace, kdy nejsou splněny podmínky předvídané ustanovením čl. 23 Listiny. IX. Náklady řízení O nákladech řízení o kasační stíţnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s . ve s pojení s § 120 s. ř. s . Ţalovaný n eměl v řízení o kasační stíţnosti úspěch. Ţalobce, který v řízení úspěch měl, ţádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani ţádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil. Ţádný z účastníků řízení proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stíţnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. května 2008 JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu
125
