Postavení a pravomoci prezidenta republiky

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Postavení a pravomoci prezidenta republiky Bakalářská práce

Autor:

Markéta Stránská Bankovnictví, Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Elona Khalaila, PhD.

Duben 2012

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci Postavení a pravomoci prezidenta republiky zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze, dne

Markéta Stránská

2

Poděkování Ráda bych touto cestou vyjádřila svoje poděkování paní doktorce Eloně Khalaile za její cenné připomínky, trpělivost, ochotu a metodickou pomoc při vedení mé bakalářské práce.

3

Anotace Tato bakalářská práce pojednává o postavení a pravomocích prezidenta republiky od počátku utváření jeho úřadu aţ po současnost. V uvedených kapitolách jsou popisována a rozebírána různá ustanovení týkající se pravomocí a povinností prezidenta republiky. Práce se spíše zaměřuje na prezidenta České republiky, ale zároveň srovnává tuto funkci v odlišných zemích. Jsou zde jednotlivě probrány české ústavy, které pomáhaly utvářet podobu českého státu. V závěru práce je popsáno, jaký je dnešní pohled na prezidentský úřad. Klíčová slova: Prezident republiky, pravomoci, kompetence, parlament, politický systém, přímá volba prezidenta, český stát

Annotation The Bachelor thesis discusses the posts and the powers belonging to the president of the republic since the beginning of the presidency until the present. There are various enactments concerning the powers and the responsibilities of the president described and analyzed in the following chapters. The thesis focuses primarily on the president of the Czech Republic but it compares the presidency in the different countries. The institutions which have shaped the Czech state are elaborated individually in this work. In conclusion, there is a description of contemporary view on our presidency. Key words: President of the republic, powers, competence, parliament, political system, direct election of the president, Czech state

4

Obsah ÚVOD......................................................................................................................................... 6 1.

2.

3.

4.

5.

6.

PREZIDENT ČESKÉ REPUBLIKY ................................................................................. 7 1.1.

Historie......................................................................................................................... 7

1.2.

Postavení a pravomoci ............................................................................................... 11

SROVNÁNÍ PREZIDENTSKÉ A PARLAMENTNÍ REPUBLIKY .............................. 12 2.1.

Prezidentská republika ............................................................................................... 12

2.2.

Parlamentní republika ................................................................................................ 17

KOMPARACE PREZIDENTSTVÍ VE SVĚTĚ.............................................................. 19 3.1.

Česká republika.......................................................................................................... 19

3.2.

Spojené státy americké .............................................................................................. 21

3.3.

Spolková republika Německo .................................................................................... 24

KOMPARACE POSTAVENÍ PREZIDENTA V ÚSTAVÁCH ..................................... 26 4.1.

Ústava 1920 ............................................................................................................... 26

4.2.

Ústava 1948 ............................................................................................................... 28

4.3.

Ústava 1960 ............................................................................................................... 29

4.4.

Ústava 1993 ............................................................................................................... 30

PRAVOMOCE PREZIDENTA REPUBLIKY ................................................................ 33 5.1.

Moc zákonodárná ....................................................................................................... 33

5.2.

Moc výkonná ............................................................................................................. 34

5.3.

Moc soudní ................................................................................................................ 35

FAKTICKÉ POSTAVENÍ PREZIDENTA ..................................................................... 38 6.1.

Přímá volba prezidenta .............................................................................................. 38

6.2.

Výsledky veřejného mínění ....................................................................................... 39

6.3.

Změny v Ústavě ......................................................................................................... 42

ZÁVĚR ..................................................................................................................................... 44 Seznam pouţité literatury ..................................................................................................... 46 5

ÚVOD Úřad prezidenta republiky v českých zemích má významné postavení díky faktu, ţe jeho funkce má vzor v silném postavení panovníka jako hlavy monarchie. Přestoţe je prezidentský úřad často pokládán spíše za reprezentativní sloţku výkonné moci, některé pravomoci, které prezident v minulosti měl a dosud má, patří výhradně tomuto úřadu a v určitém ohledu jsou pro něj typické. V této práci jsem se především soustředila na postavení a pravomoci prezidenta republiky. Cílem mé práce je seznámení se a poznání funkce prezidenta v současnosti i dřívějších letech. Zaměřím se na prezidenta nejen z pohledu jeho funkce, ale také se na něj podívám jako na osobu, která musí tuto funkci vykonávat. Pokusím se nastínit, jaké měl prezident postavení od vzniku republiky aţ po současnost. Klíčová otázka, kterou se pokusím v této práci zodpovědět, zní: Jaké postavení a pravomoci zahrnuje úřad prezidenta České republiky, jak probíhal jejich vývoj, čím se liší ve srovnání s ostatními státy a jak se změní s přímou volbou prezidenta? Pro zodpovězení této otázky jsem si vybrala metodu analýzy a komparace. Rozebírám historický vývoj prezidentství, rozdíly ve funkci prezidenta působícího v prezidentské a parlamentní republice a novou formu volby prezidenta v České republice. Metodu komparace jsem vyuţila při srovnání úřadů prezidenta České republiky, Spojených států amerických a Spolkové republiky Německo. Dále porovnávám jednotlivé ústavní listiny z let 1920, 1948, 1960 a 1993. Dojde na srovnání pravomocí a zároveň povinností prezidentů různých zemí. V první kapitole shrnu vývoj panovníků českých zemí do nástupu prezidenta v roce 1918 a zaměřím se na jeho kompetence. Ve druhé kapitole poukáţu na rozdíly prezidentské a parlamentní republiky. Ve třetí kapitole srovnám zásadní rozdíly prezidentství v ČR, USA a SRN. Ve čtvrté kapitole popíšu vývoj hlavních ústav českých zemí. V páté kapitole se podívám na to, jakou roli hraje prezident v moci výkonné, zákonodárné a soudní. V poslední kapitole zhodnotím současný stav prezidentského úřadu v souvislosti se stále čerstvou vlnou emocí týkající se přímé volby hlavy státu. 6

1. PREZIDENT ČESKÉ REPUBLIKY 1.1.

Historie

Raně feudální stát „Český stát představoval ve svých počátcích v polovině 9. století především řadu knížectví, ovládaných knížectvím Čechů, reprezentovaným vládnoucím rodem Přemyslovců. Moc tohoto státu se plně rozvinula až po pádu Velké Moravy, do jejíhož rámce zřejmě po jistou dobu patřil.“1 Díky spisu „O spravování říše“, napsaného v 10. století byzantským císařem Konstantinem Porfyrogennetem, dostala první vzniklá slovanská říše na našem území název Velká Morava. Z dochovaných literárních zpráv a zejména podle archeologických nálezů je zřejmé, ţe na přelomu 8. a 9. století dospěl vývoj slovanských kmenů, které obývají dnešní Moravu a jih Slovenska, do takové fáze, kdy původní kmenová organizace přestávala správně fungovat. Tohoto stavu se podařilo vyuţít některým kmenovým předákům, kteří si tak vytvořili vlastní nadkmenovou organizaci. Řešením následující centralizace se stala speciální kníţectví. Konečnou fází těchto státotvorných procesů na Moravě byl vznik dvou hlavních center. Prvním velkým centrem se stala Morava, kde vzniklo panství Mojmírovo. Druhou centrálou se stalo území Nitranska - zde vládl kníţe Pribina. Velkomoravská říše byla raně-středověkým kníţectvím, jehoţ podstatu tvořila vláda kníţete. Kníţe měl kolem sebe druţinu ozbrojených bojovníků, kteří mu pokorně slouţili, plnili jeho vůli a zároveň na něm byli plně závislí. Někteří z těchto bojovníků představovali funkcionáře, které si kníţe sám vybíral pro svůj tehdy jednoduchý „stát“. Forma oslovení moravských kníţat se uţíval kníţe (dux) a někdy dokonce král (rex). Podle kroniky saského kronikáře Vidukinda z 10. století byly Čechy a Morava v roce 906 zničeny maďarskými kmeny, kdyţ přes toto území vedly výpravu do Saska. Důsledkem toho přestává Velkomoravská říše počátkem 10. století existovat a na jejím místě vzniká nový slovanský stát, středověká říše Přemyslovců. 1

MALÝ, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do r. 1945. 4. vydání. Praha: Leges, 2010, 640 s.,

str. 29.

7

Kdyţ se po pádu Velkomoravské říše začal v Čechách vyvíjet rod Přemyslovců, ţádný jiný rod neměl nejmenší šanci na vytvoření samostatného celku. „V čele raně feudálního státu stojí kníže (kněz, vojvoda, někdy i král), který vládne jako představitel přemyslovského rodu a činí si nárok na vládu v celé zemi, kterou jeho rod považuje za své vlastnictví.“2 V nových feudálních poměrech je kníţe „uznán“ za panovníka velmoţi a ostatním svobodným obyvatelstvem v tradičních obřadech. Panovník svolává dvorské sjezdy, kde předkládá otázky k rozhodnutí týkající se například zahraniční politiky, války nebo naopak míru a vykonává soudnictví ve sporech majetkových i trestních. Rozvinutý feudalismus „Hlavou českého státu byl panovník, označovaný původně jako kníže, později užívající titulu král. Již Vratislav II. (r. 1085) získal pro svou osobu právo užívat královský titul, po něm pak Vladislav II. (r. 1158). Jeho nástupcům bylo užívání královského titulu římskými císaři upíráno. Teprve Přemysl Otakar I. získal dědičný královský titul (1198), který pak byl znovu potvrzen r. 1212 ve Zlaté bule sicilské. Od té doby jsou všichni čeští panovníci až do roku 1918 označováni jako králové.“3 Královský titul nepřispíval jen k pompéznosti dvora a mezinárodní autoritě, ale také upozorňoval na jeho suverenitu a nezávislost podle známé poučky kanonisty Alanuse: „Král je císařem ve svém království.“ Nástupnictví na trůn se v dřívějších dobách řídilo zásadou stařešinství, to znamená, ţe vlády se vţdy ujal nejstarší z rodu. Kdyţ však po čase začaly postupně vymírat všechny vedlejší větve zpočátku rozvětveného přemyslovského rodu, změnila se tato zásada na princip prvorozenství. Podle obyčejového práva majetkového mají nárok na dědické právo po otci pouze synové, nikoliv dcery. Ovšem uplatňovala se zásada, kdy nárok na trůn má neprovdaná dcera zemřelého panovníka, pokud nezanechal syna, čili následníka trůnu. Provdané dcery ztrácely nárok na trůn vyplacením věna.

2


str. 32. 3


str. 38.

8

Stavovské období „Podobně jako v době předhusitské se uplatňovaly ve správě českého státu instituce, které byly pojítkem složitého soustátí. Mezi nimi byl nejdůležitější panovník, jehož osoba byla garantem jednotnosti státu. To bylo zajištěno jeho funkcemi v jednotlivých zemích, neboť titul jeho vlády byl v každé zemi jiný: byl králem v Čechách, markrabětem na Moravě, lenním pánem a knížetem ve Slezsku a markrabětem v Lužici.“4 Velkého významu ovšem nabývají i úřady, které jsou ovlivněné především stavy. Stavy mají největší vliv na panovníka a na jeho funkce při obsazování českého trůnu. Stavové vţdy uplatňovali svá práva především v zájmu své moci. Nastupující král vţdy musel potvrdit stavům jejich práva a výsady, a často byl nucen je ještě rozšířit. Král měl především moc vojenskou, vypovídal válku, často nařizoval svolání zemské vojenské hotovosti, sjednával mír anebo uzavíral mezinárodní smlouvy. Královská moc byla samozřejmě v mnoha ohledech omezena stavovskými výsadami. Uţ v tomto období byla soudní moc krále značně omezena. Například královské soudy se dostaly pod přísnou kontrolu stavů. Pravomoc krále byla omezena na předsedání u zemského soudu a udělování milosti. Moc zákonodárná z větší části náleţela stavovským sněmům, které svolával panovník. Moc nad církvemi, to znamená ochrana výkonu náboţenství, trestání kacířů nebo zavádění řádů do země, příslušela panovníkovi. V době královy nepřítomnosti zastupovali jeho funkci místodrţitelé nebo královští hejtmani. Feudální absolutismus Zásadní změny v tomto období přineslo Obnovené zřízení zemské, které bylo vydáno roku 1627 jako reakce Ferdinanda II. na poráţku českého stavovského povstání. Změny se týkaly veškerých odvětví: práva státního, majetkového a trestního, správy i soudnictví. Především došlo ke změně postavení panovníka. Hned první článek zřízení zrušil právo stavů volit a přijímat krále, jestliţe měl nastoupit člen z vládnoucí dynastie. Panovník měl právo výlučné pravomoci zákonodárné. 4


str. 60.

9

Jakákoliv snaha o zásah do práv panovníka, třeba i zákonodárná iniciativa, mohla být trestána smrtí. Jedinou moţností byla příslušnost ke katolické církvi. Moţnost emigrace do jiné země kvůli církvi měly pouze stavy, poddaní byli k přestoupení ke katolictví nuceni násilím. I v soudní moci nabyl panovník více pravomocí. Potvrzoval rozsudky zemského soudu, mohl kohokoli vyloučit z kompetence soudu nebo třeba zastavit soudní řízení. Začala postupná germanizace. Zrovnoprávnění češtiny s němčinou vedlo aţ k tomu, ţe se němčina stala úředním jazykem. Čeština se zachovala pouze při slavnostních ceremoniálech, korunovačních obřadech a v překladech všech německy psaných zákonných norem. Kapitalismus do roku 1918 V rakouském právním řádu měl panovník mimořádné postavení. Jeho moc měla větší sílu neţ samo právo. Funkce panovníka a jeho právní ochrana se nechaly inspirovat pozdně feudálním absolutismem a drţely se tradic římského císařství. V rakouských zemích byl vládnoucí panovník nazýván císařem rakouským. V ústavním ţivotě byl tento vládce označován přívlastky jako posvátný, neporušitelný či neodpovědný. Moc výkonnou vykonávali pod vedením císaře ministři a niţší úředníci. Moc soudní byla čistě pod vládou císaře. Císař velel armádě, rozhodoval o válce a míru a uzavíral mezinárodní smlouvy. Řídil zahraniční politiku, přijímal cizí vyslance a sám zastupoval stát mimo jeho území. Udílel různá vyznamenání a řády. Měl téměř neomezenou vládní pravomoc. Císař se podílel i na moci zákonodárné, sám vydával zákonodárné akty nebo podepisoval zákony, které přijaly sněmovny. Ovšem vůči těmto zákonům mohl pouţít právo veta a zabránit tak jejich přijetí. Kdyţ došlo k rakousko-uherskému vyrovnání, postavení panovníka bylo ještě více upevněno. Všechny „společné“ záleţitosti, především armádu, finance a zahraniční věci měl pod kontrolou císař. Na politický ţivot měl císař v Rakousku-Uhersku mnohem větší vliv, neţ by se mohlo zdát. Měl takovou autoritu, které neměli odvahu vzdorovat ani opoziční politikové.

10

Po první světové válce byl poslední panovník Rakouska-Uherska nucen přijmout poţadavky Čechů a Slováků na samostatný stát, neboť tyto poţadavky schválil i americký prezident W. Wilson. Rakousko-Uhersko se rozpadlo a na jeho místě se objevily tzv. nástupnické státy. 28. října 1918 tedy vznikl samostatný československý stát. Forma státu zpočátku nebyla jistá, přemýšlelo se i o monarchii. Definitivní rozřešení přinesla aţ Prozatímní ústava z 13. 11. 1918, která stanovila republikánskou státní formu a prezidenta jako hlavu státu.

1.2.

Postavení a pravomoci

Mezi některé konstitutivní pravomoci prezidenta patří jmenování předsedy a dalších členů vlády nebo v opačném případě přijímání jejich demisí, jmenování soudců Ústavního soudu (se souhlasem Senátu), včetně jeho předsedy a místopředsedů; jmenování členů Bankovní rady České národní banky. Prezident také můţe udělit amnestii, vrátit zákon Poslanecké sněmovně (pokud se nejedná o ústavní zákon) nebo Poslaneckou sněmovnu za určitých podmínek rozpustit. Mezi kontrasignované pravomoci náleţí zastupování státu navenek, coţ se uplatňuje hlavně v oblasti zahraniční politiky. Pokud se jedná o obranu státu, je prezident vrchním velitelem ozbrojených sil. Do oblasti justice spadá jmenování soudců obecných soudů. V zásadě se jedná o pravomoci z oblasti odborné, výkonné exekutivní činnosti státu, která úzce souvisí s některými vládními resorty. Z toho vyplývá, proč je instituce prezidenta v Ústavě ČR součástí „moci výkonné“. Pokud tedy budeme srovnávat pozici hlavy státu v parlamentních formách vlády, má prezident České republiky mnohem výraznější postavení. Je poměrně samostatnou ústavní institucí, která ovšem nepřebírá pravomoci výkonné moci.

11

2. SROVNÁNÍ PREZIDENTSKÉ A PARLAMENTNÍ REPUBLIKY 2.1.

Prezidentská republika

„Prezidentská republika“ poněkud připomíná tzv. dualistickou monarchii. Tím spíše, ţe se poprvé vytvořila v USA na základě jejího příkladu, avšak podstatně se od ní začala odlišovat (Velká Británie byla v tu dobu v zásadě dualistickou monarchií.). Všeobecně se především hodnotí, ţe v této formě vlády je nejdůsledněji proveden princip dělby moci, který je tradičně v americké doktríně zaloţen na tzv. brzdách a vyváţení. (Samozřejmě, ţe konstatování „nejdůsledněji“ je velmi relativní a lze ho vztahovat zřejmě pouze k protipólu v kategorii „formy vlády“, a sice k dělbě moci v parlamentní formě vlády.) Pro prezidentskou formu vlády je charakteristickým rysem to, ţe jak moc zákonodárná, tak i výkonná si svůj mandát získávají přímo od lidu. V čele výkonné moci stojí prezident přímo zvolený lidem a současně tuto funkci spojuje s funkcí hlavy státu. Koncentrace těchto významných funkcí, které se navzájem prolínají, prezidentskou funkci ještě umocňuje. Tato moc je navíc posílena díky politickým souvislostem mezi přímou volbou prezidenta a typovým většinovým volebním systémem. Nejvýrazněji je v prezidentském ústavním systému uplatněn princip dělby moci. Výkonná moc je v tomto systému ustanovena ve větší míře nezávisle na zákonodárné moci, ovšem co se týče soudnictví, je buď nezávislé na moci zákonodárné i výkonné nebo se při jeho konstituování o podílu exekutivy a moci zákonodárné uplatní princip brzd a vyváţení (checks and balances). Jako příklad lze uvést jmenování soudců Nejvyššího soudu USA, zapotřebí je souhlas prezidenta i Senátu. Systém brzd a vyváţení se projevuje ve více směrech. U této formy vlády je nejdůleţitější suspensivní „odkládací“ veto prezidenta, které má vůči zákonům parlamentu. Právě toto „odkládací“ veto mohou obě komory kvalifikovanou většinou svých hlasů překonat. Senát můţe prezidentovi odmítnout jmenovat nejvyšší funkcionáře a svým podpisem se musí účastnit uzavírání mezinárodních smluv. Na ústavnost aktů prezidenta i parlamentu dohlíţí soudní moc. 12

V prezidentské formě vlády je naprosto znatelně oddělena zákonodárná a výkonná moc. Parlament (moc zákonodárná) vydává zákony a prezident (moc výkonná) se svými podřízenými ministry spravuje a řídí zemi. Přestoţe vláda není často chápána jako kolektivní ústavní orgán, prezident stojí fakticky v jejím čele. Prezidenta si volí sami občané, coţ výrazně posiluje „samostatnost“ prezidentské výkonné moci. Kabinet prezidenta je tvořen ministry, kteří působí jako jeho poradní orgán. Představa velmi silného prezidenta a jeho pozice na vrcholu exekutivy není mylná, ovšem nejde tu o převahu nad zákonodárnou mocí. Častou chybou bývá zuţování charakteristiky prezidentského systému pouze na silného prezidenta. Z tohoto zúţení se poté vyvozuje jeho převaha. Opak je však pravdou. Téměř kaţdý ústavní systém, ať uţ z důvodů operativnosti, toku informací, funkčnosti nebo pohotovosti rozhodování, dnes směřuje k určitému narůstání moci exekutivy a k případnému zasahování exekutivy do tradičních sfér moci zákonodárné. Ovšem můţeme říci, ţe právě prezidentský systém, díky nejdůslednějšímu uplatňování principu dělby moci a současně principu brzd a vyváţení, tomu klade nejvýraznější limity. Pravomoc zákonodárné moci zaručená ústavou je tedy nejlépe chráněna před eventuální invazí ze strany exekutivy právě v systému prezidentském. Jinými slovy, na rozdíl od parlamentního systému, kde se jedná spíše o spolupráci exekutivy a moci zákonodárné, v prezidentském systému jde o konkurenci. Jestliţe konkurence obecně vylučuje do určité míry zasahování jedné sloţky státní moci do druhé, tak právě systémové řešení spolupráce obou sloţek to umoţňuje. Americký původ „Období vzniku a vytváření amerického ústavního systému netvoří jednolitý celek. Z hlediska politické situace je značný rozdíl mezi 4. červencem 1776, dnem Prohlášení nezávislosti Spojených států amerických, a 17. zářím 1787, dnem přijetí federální ústavy. V polovině sedmdesátých let 18. století dosahuje revoluční vlna v amerických osadách usilujících o nezávislost vrcholu a revoluční snahy načas ovlivňují radikalistické proudy americké společnosti.“5 Tyto snahy o nezávislost jsou nejlépe zachyceny v literárním díle 5

BLAHOŢ, J., BALAŠ, V., KLÍMA, K. Srovnávací ústavní právo. 4., přepracované a doplněné vydání. Praha:

Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, 524 s., str. 115.

13

Common Sense od Thomase Paina. Silně ovlivněnými byli těmito radikálními proudy i Thomas Jefferson a Benjamin Franklin, kteří se stali hlavními autory prvního ústavního aktu, Prohlášení nezávislosti. „Radikalistické přirozenoprávní koncepce se odrážejí v úvodních slovech Prohlášení nezávislosti: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že lidé jsou nadáni jistými nezadatelnými právy, jako je právo na život, svobodu a budování osobního štěstí … k zajištění těchto práv si lidé ustavují vlády odvozující svoji oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou … kdykoliv však začne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo svrhnout a ustavit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou tak, jak lid uzná za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí…““6 Díky spojení sil zaměřených na vytvoření pevného ústavního a politického systému mohla vzniknout v roce 1787 Federální ústava Spojených států. K jejímu prosazení značně přispěly i komplikovaná ekonomická situace a nepřestávající státní a politický rozpad konfederace vytvořené v roce 1781. „Ústava Spojených států z roku 1787 je první významná psaná ústava moderního státu, která se stala východiskem a vzorem mnoha dalších ústav.“7 Nejen československá ústava z roku 1920 byla částečně ovlivněna vzorem americké ústavy, ani není divu, z historického hlediska byla americká federální ústava pokládána za dílo velmi zdařilé. Zachycuje věcné předvídání budoucího vývoje USA. Dá se říct, ţe jiţ v době svého přijetí předešla realitu prvotního vývoje americké státnosti. Ovšem ke skutečnému naplnění americké ústavy v praxi dochází aţ po více neţ padesáti letech, kdy se rozvoj společenských vztahů v Unii dostal do harmonie s právní úpravou. Ústava z roku 1787 se na rozdíl od Prohlášení nezávislosti naprosto odklání od rousseauovské koncepce všeobecné vůle. Vychází zejména z předlohy Montesquieho pojetí dělby moci, které bylo dále tvůrci, obzvláště Alexandrem Hamiltonem, Jamesem Madisonem nebo Johnem Jayem, zpracováno v základní princip současné americké ústavy nazvaném „princip brzd a vyváţení“ (checks and balances), podle kterého se na sobě

6


Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, 524 s., str. 115 7



14

nezávislé státní moci, moc zákonodárná, moc výkonná a moc soudní, navzájem brzdí a vyvaţují. Vliv ústavněprávního uspořádání Anglie na Ústavu USA Ovšem musíme si poloţit otázku, jestli vůbec prezidentská forma vlády, zavedená ústavou z roku 1787, je původním myšlenkovým produktem mladé americké demokracie, nebo nakolik je jen napodobeninou vládních systémů z doby feudalismu. Nejde povaţovat za správný takový názor, který hlásá, ţe prezidentská forma vlády, zavedená americkou ústavou z roku 1787, je pouze částečně upravený anglický vládní systém z doby absolutní monarchie 17. století. (Podle extrémního názoru Maurice Duvergera jsou všechny formy vlády západního světa, s výjimkou Švýcarska, pouze kopiemi britského systému v různorodých fázích jeho vývoje. Podle něho v 18. století zrodila britská forma vlády prezidentský systém a v 19. století parlamentarismus. Současný konstitucionalismus je tedy podle Duvergera jakousi mozaikou vývojových stádií britského konstitucionalismu.) Bohuţel ani druhý názor, který říká, ţe federální ústava USA je zcela původní produkt amerického ústavněprávního systému, je nesprávný. Nelze popřít, ţe ústavní realita Anglie 17. století značně ovlivnila vytváření americké federální ústavy. Je totiţ známo, ţe právě 17. století je obdobím, kdy došlo k největšímu přistěhovalectví anglických zámoţných vrstev do zámořských osad na americkém kontinentě. Takové vrstvy, které se staly nositeli anglických ústavních zvyklostí z doby jiţ před rokem 1688. Tato doba znamená pro Anglii počátek pozvolného přechodu k tvorbě parlamentní formy vlády. „Takzvaná slavná revoluce z roku 1688 zavádí z ústavněprávního hlediska systém omezené monarchie, který velmi výrazně ovlivnil část konzervativně orientovaných tvůrců americké ústavy, jejichž představitelem byl jeden z nejvýznačnějších teoretiků amerického konstitucionalismu – Alexander Hamilton (Hamilton například požadoval, aby prezident a senátoři byli voleni na doživotí). Dalším teoretickým zdrojem americké ústavy je přirozenoprávní princip omezené vlády (limited government), charakteristický pro ústavní systémy liberalistické éry, který se projevuje v omezeních federální a státní moci, zaváděných devátým a desátým oddílem I. článku Ústavy a zejména pak v X. dodatkovém článku, podle

15

něhož „práva, která ústava výslovně nepřiznává Unii, ani je nevylučuje z pravomoci států, náležejí jednotlivým státům nebo lidu“.“8 „Americký ústavní systém byl ve svých základních, podstatných rysech vytvořen v počátečním období rozvoje industriální společnosti. Jak je však možné, že americká ústava z roku 1787 může být platnou ústavou moderní společnosti dnes, kdy charakter základních společenských vztahů je zcela nesrovnatelný s charakterem těchto vztahů vytvořených v době, kdy ústava vznikla? Je třeba vidět, že přes svůj formálně rigidní charakter je americká ústava ústavou neobyčejně pružnou. Nejvyšší soud USA, který si přisvojil právo závazně vykládat obsah ústavních článků, ve skutečnosti v průběhu vývoje přetvořil a přetváří mnohá ústavní ustanovení v souladu se zájmy společensky relevantních kruhů. Pod pojmem ústavní právo není proto v USA zdaleka chápán pouze ústavní text, ale náležejí sem rovněž soudní rozhodnutí, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu USA dotvářející a přetvářející ústavu. Hodnota americké ústavy z roku 1787 a revolučních ústavních aktů, zejména Prohlášení nezávislosti Spojených států, přijaté 4. července 1776, je nesporná z hlediska jejich teoretického přínosu pro rozvoj konstitucionalismu na celém světě. Řada zemí v Jižní a Střední

Americe,

v Evropě,

v Africe

i

v Asii

považovala

v určité

etapě

svého

národněosvobozeneckého hnutí Prohlášení nezávislosti a Ústavu Spojených států za svůj vzor, i když politický a ústavní vývoj v těchto zemích se od těchto vzorů později odchýlil.“9 Současné úpravy prezidentského systému „klasického typu“ nabývají prvky parlamentní formy vlády, dochází k vytváření kolektivní vlády, kde jsou ministři téţ podřízeni předsedovi vlády, jako je tomu například v Egyptě nebo v Peru. Ministři jsou odpovědni nejen prezidentovi, ale omezeně také parlamentu (např. Uruguay, Peru, Ekvádor). V řadě zemí Latinské Ameriky, Asie nebo Afriky však moc hlavy státu často současně vycházela z ústavních mezí. To ovšem výrazně směřuje k ústavnímu standardu. Takováto systémová povaha bývá často nazývána „superprezidentská“.

8


Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, 524 s., str. 117. 9



16

Totalitární prezidentský systém Prezidentské systémy se taktéţ někdy staly moţností k násilnému ovládnutí veškeré státní moci a totalitární prezidentský systém (nikoli prezidentská forma dělené moci) se vyznačuje jako nedemokratická forma vlády. To můţeme pozorovat například v některých zemích Afriky. Prezident se tak stává jedinou stranou ovládající státní aparát. Neuznává ţádné meze své pravomoci a jde mu hlavně o regulaci všech aspektů veřejného i soukromého ţivota. Určitou „kombinací“ takové autokracie je vláda „prezidentské vojenské junty“. Tento případ byl v určité době ve státě Chile.

2.2.

Parlamentní republika

Parlamentní ústavní systém je povaţován za nejstarší ústavní systém moderního konstitucionalismu v západní Evropě. Nejprve se objevil v Anglii, odkud se začal postupně rozšiřovat i do ostatních zemí. Do systému parlamentního patří také ústavní systém České republiky. Nejinak tomu bylo i v době České a Slovenské Federativní Republiky a předmnichovské Československé republiky. Podstatou takové formy vlády je způsob jejího formování a politická odpovědnost. Toto znázornění je shodné pro republiku i konstituční monarchii, pouze „hlavy státu“ jsou rozdílné. Ovšem vzorem parlamentního ústavního systému se stal ústavní systém Velké Británie teprve na počátku 19. století. Významně ovlivnil vývoj parlamentního ústavního systému v Belgii, Lucembursku, skandinávských zemích a částečně i v ostatních státech s tímto systémem. Vliv britského ústavního systému se nejvíce prosadil v ústavním uspořádání z roku 1875 ve Francii. Francie tehdy převedla parlamentní ústavní systém do republikánské sféry. Tento modelový ústavní systém Velké Británie podobně ovlivnil po první světové válce uspořádání parlamentní republiky jak v Rakousku, tak v Německu a později, po druhé světové válce, dokonce v Itálii. Původní podoba parlamentního ústavního systému se výrazně liší od současné podoby. Jedná se především o vliv a v některých případech o institucionální řešení. Typickými pro původní podobu jsou například vztahy mezi nejvyššími státními orgány. Parlamentu patří nejvyšší státní moc. To vyjadřuje princip suverenity parlamentu. 17

Vláda, která původně představovala výbor parlamentu, (coţ ji mělo ve vztahu k parlamentu oslabovat), je parlamentu odpovědná z výkonu své funkce a ke své činnosti potřebuje jeho důvěru. Ustavením vlády je pověřen předseda vlády, lídr strany většiny nebo koalice stran, jmenovaný hlavou státu. Prezident pak na návrh předsedy vlády jmenuje ostatní ministry. Čili v parlamentní republice vládne strana „parlamentní většiny“. V klasickém parlamentním ústavním systému musí vláda po svém ustavení předstoupit před parlament a ţádat o důvěru. Dojde-li k tomu, ţe je vládě vyslovena nedůvěra, musí podat demisi hlavě státu. V současné době jde ale spíše o konstrukci teoretickou nebo závislou na změně většiny koaličním „přeskupením“. V případě vyjádření nedůvěry vystupuje hlava státu jako vrcholný arbitr a řeší konflikty mezi vládou a parlamentem. To znamená, ţe buď můţe demisi vlády přijmout, z čehoţ vyplývá, ţe musí oprávnit novou osobu sestavením nové vlády nebo demisi nepřijmout. To ale současně provází povinnost rozpustit parlament a vypsat nové volby. Z historie je známo, ţe toto arbitrární rozhodování bylo jiţ od počátku vzniku parlamentního systému významně ovlivňováno existující vládou. Jelikoţ vláda můţe prezidentovi doporučit rozpuštění parlamentu a vypsání nových voleb, ve většině případů tím sleduje získání více mandátů pro svou stranu v parlamentu. Ovšem například zkušenosti Velké Británie a Francie s předčasnými volbami ukazují spíše opačný výsledek. Důsledkem původní konstrukce, kdy hlava státu je za své ústavní jednání absolutně neodpovědná jinému státnímu orgánu, je nezbytná kontrasignace většiny aktů hlavy státu ministerským předsedou nebo ministrem. Ve Velké Británii je tento fakt formulován tak, ţe královna panuje, nikoli vládne. Odpovědnost za akty hlavy státu vůči parlamentu tedy nese ministerský předseda nebo člen vlády. Hlava státu, pokud se nejedná o monarchii, je převáţně volena parlamentem. Výjimku tvoří státy federativní nebo státy, jejichţ struktura je státům federativním blízká. Tady volí zvláštní shromáţdění skládající se z členů parlamentu a delegátů vrcholných článků územně administrativního členění. V parlamentním systému, podle jeho původní podoby, tedy patří mezi nejvyšší státní orgány parlament, hlava státu a vláda. Vztah parlamentu a vlády funguje na principu spolupráce. Z tohoto principu vyplývá skutečnost, ţe výkon funkce vlády je podmíněn podporou a důvěrou parlamentu, a moc vlády je teoreticky odvozena od moci parlamentu, coţ nás vrací i k původní britské teorii vlády jako výboru parlamentu. 18

3. KOMPARACE PREZIDENTSTVÍ VE SVĚTĚ „Postavení hlavy státu má v každém ústavním systému specifický význam. Je institucionálním i symbolickým vyjádřením suverenity státu, jeho jednoty v různosti, která odráží jak eventuální federativní uspořádání, tak zejména pluralitní demokracii. Koncepční řešení jsou zde opět rozmanitá: v některých státech je hlava státu pouze symbolem ústavnosti a její pravomoci jsou buď zcela formální (Velká Británie), nebo velmi omezené (Spolková republika Německo). Za této situace se zpravidla jiný orgán než hlava státu stává rozhodujícím

ústavně-mocenským

reprezentantem

státu

(například

kancléř

v SRN

a v Rakousku). Naproti tomu v jiných zemích symbolické i ústavně-mocenské vyjádření ústavnosti splývá v jedno.“10

3.1.

Česká republika

Podle obecného pojetí státovědy nebo teorie vládnutí můţeme říci, ţe v souvislosti relativně dlouhých ústavních dějin Československa se forma vlády po roce 1993 vyznačuje jako parlamentní ústavní systém. Postavení prezidenta České republiky, jeho odpovědnost a samostatné pravomoci můţeme díky dějinám povaţovat za velmi osobité. Prezident republiky je v Ústavě ČR v Hlavě třetí nazvané „Výkonná moc“, konkrétně v čl. 54, označen jako hlava státu. Podle Ústavy ČR má prezident republiky různorodé pravomoci od vyloţeně reprezentativních aţ po pravomoci rozhodovací a kreační. Dělí se formálně i obsahově na pravomoci, které prezident vykonává nezávisle na vládní moci, a na ty, ke kterým je nutná ústavněprávní součinnost s vládou. To znamená, ţe tyto pravomoci vyţadují kontrasignaci (spolupodpis) předsedy nebo jiného člena vlády. „Prezident republiky tak vedle pravomocí typických pro formální reprezentativní pozici hlavy státu, s tím souvisí i řada symbolických, ceremoniálních a jiných norem a zvyklostí užívaných v praxi styků mezi státy, představuje některé pravomoci nezávislé jmenovací moci, ale také pravomoci výkonné a nařizovací moci. Prezident České republiky disponuje řadou samostatných kreativních pravomocí ve vztahu k ostatním ústavním orgánům 10



19

ČR. To činí funkci prezidenta výraznější ve vztahu k vnitřním funkcím státu (zejména ve vztahu k moci „soudní“ a „bankovní“). Spolu s funkcí v oblasti obrany ČR tak ústavní pozice prezidenta ČR zřetelně přesahuje její klasickou podobu „slabého“ prezidenta v parlamentním systému formy vlády. Z hlediska srovnání s pozicí hlavy státu v parlamentních formách vlády zaujímá prezident České republiky výraznější postavení relativně samostatné ústavní instituce, která však nepřejímá pravomoci výkonné moci.“11 Volba prezidenta Prezident České republiky je volen v nepřímých volbách komorami Parlamentu na jejich společné schůzi. Volební postup můţe mít aţ tři kola, to v případě, ţe by se v prvním kole nepodařila shromáţdit nadpoloviční většina všech hlasů v kaţdé z komor pro jednoho kandidáta. Prezident je volen na pět let a z výkonu své funkce není odpovědný. Je zajímavé, ţe v řadě zemí volí prezidenta sami občané. Taková volba je typická pro prezidentskou republiku. Ve velké části zemí nazývaných „transformující se demokracie“ se často utvořila smíšená forma vlády, která se ovšem opírala o parlamentní většinu a občany volený prezident často býval charismatickou osobností s velkou popularitou. Česká republika má dvoukomorový parlamentní systém, Poslaneckou sněmovnu a Senát. Obě komory jsou voleny přímo občany. Ačkoliv je ústavní zvyklostí, ţe vládu jmenuje prezident republiky na návrh předsedy nejsilnější volební strany, kterého sám předtím jmenoval předsedou vlády, není tento postup nikde zakotven a prezident nemá povinnost se tímto řídit (koneckonců se tím při posledních volbách neřídil). Vláda musí poţádat Poslaneckou sněmovnu o důvěru, pokud se tak nestane a sněmovna vysloví vůči vládě nedůvěru, znamená to, ţe prezident musí přijmout demisi vlády, tedy ji odvolat. Hlavě státu není umoţněno jakkoliv ovlivňovat kandidaturu předsedy vlády, prezident je brán jako nestranný ústavní subjekt. Podle Ústavy České republiky je vláda odpovědná Poslanecké sněmovně. Ústava České republiky umoţňuje podat Senátu Parlamentu ČR ústavní ţalobu k Ústavnímu soudu ČR a vyvolat tak stíhání prezidenta pro velezradu. Tento akt jde absolutně 11



20

mimo ústavní pravomoci prezidenta republiky. Trestem ve většině případů je ztráta prezidentského křesla a moţnost jeho znovu nabytí. Prezident republiky můţe být Parlamentem zvolen aţ v tříkolové volbě a dá se tedy říct, ţe obě komory mají rovnocenné postavení. Zcela samostatně se podle Ústavy České republiky formálně utvrzuje moc soudní, která se skládá ze dvou celků. První celek zahrnuje soustavu obecných soudů a druhým je samotný Ústavní soud České republiky. Velmi rozsáhlou je ve vztahu k ostatním ústavním orgánům kontrola ústavnosti. Ať se to týká moţnosti rušení zákonů, které jsou v nesouladu s ústavním pořádkem, rušení rozhodnutí obecných soudů nebo třeba řešení kompetenčních konfliktů. Při srovnání s ještě původním parlamentarismem z Anglie by se dalo říct, ţe ústavní systém České republiky stále pokračuje v oddělování třetí „soudní“ moci a staví ji do pozice nezávislého specializovaného kontrolora mocí klasických.

3.2.

Spojené státy americké

Typicky příkladným modelem, kdy je hlava státu symbolem jednoty federace a současně ohromně mocensky a ústavně silnou institucí, jsou Spojené státy americké, které jsou zaloţené na prezidentském systému. Volba prezidenta Ve Spojených státech amerických je prezident nejen hlavou státu, ale současně představuje nejvyššího ústavního činitele výkonné moci. Ačkoliv zde volby prezidenta probíhají volbou nepřímou (voliči si volí prezidenta skrze své zástupce – elektory – zvolené v rámci jednotlivých států, kteří poté hlasují pro toho kandidáta, pro kterého byli zvoleni), často se hovoří o tom, ţe prezidentské volby ve Spojených státech jsou ve své podstatě spíše volbou přímou. Ovšem je třeba zmínit, ţe takový způsob voleb podtrhuje úlohu jednotlivých států Unie v utváření výkonné moci. Prezident Spojených států je volen na čtyřleté období a opětovně můţe být zvolen pouze jednou. Spolu s prezidentem je volen také viceprezident. Díky jiţ tradičnímu systému dvou politických stran, Republikánské strany a Demokratické strany, mají ve Spojených 21

státech důleţitý význam primární volby kandidáta na prezidentství, které jsou následně zakončeny národními dohodami obou politických stran. Na těchto dohodách jsou nominováni kandidáti na prezidentský a viceprezidentský úřad. Pravomoc prezidenta Spojených států je vymezena v článku dvě Ústavy USA velmi stručně, ovšem zároveň velmi široce. Ve vymezení jmenovacího oprávnění prezidenta, zejména včetně členů kabinetu a soudců Nejvyššího soudu USA, je zde zdůrazněn princip checks and balances, a to s dvoutřetinovým souhlasem přítomných senátorů (samozřejmě musí být přítomna více neţ polovina). Podle Ústavy Spojených států je pohlíţeno na kabinet jako na poradní orgán prezidenta, který nemá rozhodovací pravomoci v plénu. Tím se také znatelně liší od vlády v parlamentním systému původním (Velká Británie, Itálie), modifikovaném (Německo, Rakousko) či v systému direktoriálním (Švýcarsko). Tam je na rozdíl od Spojených států rozhodování vlády v plénu jednou v podstatě z nejvýznamnějších ústavních činností. Ve Spojených státech je exekutiva nejdynamičtějším činitelem stimulující ústavní systém a v rámci států je to téměř stejné. Kaţdý stát má svého guvernéra, který z hlediska svých pravomocí „nahrazuje“ prezidenta. Vývoj moci exekutivy je často ztotoţňován s vývojem moci prezidenta a ono tomu opravdu tak je. Ovšem, je nutné se zamyslet, jaký bývá reálný stav za situací, kdy jsou na řídící úlohu státních orgánů kladeny ohromné nároky, co se týče uplatňování preferovaných zájmů. Stačila by vůbec takováto realizace současným potřebám společnosti? Z teoretického hlediska je potřeba něco takového povaţovat téměř za nerealizovatelné. „Prezident jako jediný nositel ústavních pravomocí exekutivy, viceprezident, jehož reálná pravomoc závisí dosud jen na úvaze prezidenta, kabinet s pouhou poradní pravomocí a představitelé dalších ústředních orgánů, jakož i sbory poradců jmenované na základě volné úvahy prezidentem. Před bližším zkoumáním struktur americké exekutivy je třeba vzít především v úvahu pouhou početní stránku jejího stavu v době vzniku USA a v současnosti vzrůst ze dvou tisíc osob na několik milionů.“12 12



22

Největší zájem samozřejmě budí reálná funkce nejvyššího článku exekutivy a jeho Výkonný úřad, který byl vytvořen jiţ v roce 1939. Od té doby jiţ proběhlo několik reorganizací. Většinou se jednalo o reakce na nové úkoly exekutivy v oblasti státního i společenského ţivota. Původními funkcemi Výkonného úřadu prezidenta bylo efektivní řízení, koordinace exekutivy a realizace politických opatření ve vztahu ke Kongresu. Šlo o takovou prodlouţenou ruku prezidenta. V současnosti představuje nejvýznamnější orgán Výkonného úřadu prezidenta Národní bezpečnostní rada. Faktické sloţení Rady se liší podle úřadujícího prezidenta, jelikoţ ten má pravomoc přizvat si podle svého uváţení důleţité představitele exekutivy ke spolupráci v tomto orgánu. „ Oficiálně je funkce Rady pouze poradní – radit prezidentovi, jak nejlépe koordinovat domácí, zahraniční a vojenskou politiku a zajišťovat národní bezpečnost –, ve skutečnosti je však

Národní

bezpečnostní

rada

mocensky

nejvýznamnějším

orgánem

exekutivy.

Již od Eisenhowerovy éry prakticky každé závažné rozhodnutí prezidenta týkající se vnitřních, především však zahraničních otázek je přijímáno po projednání v Národní bezpečnostní radě.“13 Názory na současné poslání prezidenta USA v ústavním systému jsou značně rozporuplné. Dobrým příkladem můţe být kniha Prezidentský národ, kterou napsal významný představitel Demokratické strany USA J. A. Califana. Autor se ve svém díle snaţí upevnit oslabenou tradiční ideologii o prezidentovi jako vůdci. „Aféra Watergate urgentně nastolila otázku řešení rozporů v pojetí prezidentského úřadu, která se v USA projevuje již od poloviny šedesátých let – zda USA přijmou přísně institucionalizované pojetí prezidentského úřadu, v němž osobní moc prezidenta bude do značné míry pohlcena institucionalizovaným stálým aparátem, či zda dojde k uchování neinstitucionalizovaného prezidentského úřadu, v němž vztahy mezi prezidentem a jeho spolupracovníky jsou založeny na převážně osobních kontaktech a osobní loajalitě a v němž prezident hraje rozhodující osobní vůdčí úlohu.“14 Za zachování neinstitucionalizovaného prezidentského úřadu se přimlouvá i Califano, který se

13


Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, 524 s., str. 142. 14



23

i proto ve své práci zaměřuje především na osobní stránku prezidenta. Zdůrazňuje, ţe jedinou zbraní proti byrokratizaci a institucionalizaci exekutivy je osobitost moci prezidenta. Ovšem zastánci institucionalizovaného prezidentského úřadu argumentují tím, ţe tradiční postavení prezidenta jiţ bylo vývojem překonáno a jediným řešením jsou reformy. Jejich cílem je legálně upevnit a dále rozvinout ústavní pozici aparátů exekutivy a tím i umoţnit větší kontrolu prezidenta. Naštěstí současný vývoj směřuje k nalezení kompromisu mezi oběma uvedenými tendencemi. Vztahy prezidenta a guvernérů jednotlivých členských států jsou v ústavě vzájemně odděleny, coţ vychází z důsledné aplikace principu dělby moci. V praxi je to ovšem tak, ţe prezident je velmi často v pracovním styku s guvernéry jednotlivých členských států a federální aparáty exekutivy s exekutivami jednotlivých států, které podléhají guvernérovi. Navíc, od druhé světové války, sílí v oblasti exekutivy tendence označované jako Federalism without states, coţ se vysvětluje jako navazování přímých kontaktů mezi federální exekutivou a exekutivou jednotlivých států. Především se jedná o nejvýznamnější velkoměsta.

3.3.

Spolková republika Německo

Co se týče faktického a formálního postavení a z hlediska ústavní úpravy, je hlava státu Spolkové republiky Německa zcela odlišná od prezidenta USA. Německý prezident patří v současné době mezi nejslabší představitele hlav států. Tato skutečnost se vyvinula jiţ v dávné historii, kdy se spíše kancléř stal symbolem a reprezentantem německého spolku. Volba prezidenta Prezidenta Spolkové republiky Německo volí Spolkové shromáţdění. Toto shromáţdění je sloţeno z členů Spolkového sněmu a shodného počtu členů, kteří jsou voleni lidovými zastoupeními zemí a volí se podle zásad poměrné volby. Prezident SRN je volen na dobu pěti let a bezprostředně můţe být opětovně zvolen pouze jednou. Podle čl. 58 Základního zákona je k platnosti nařízení a veškerých opatření prezidenta vyţadována kontrasignace spolkového kancléře nebo příslušného ministra. Jakékoliv výjimky z tohoto pravidla jsou ústavně i politicky bezvýznamné. Dá se říci, ţe takřka všechny nejvýznamnější ústavní úkony, které má prezident podle Základního zákona právo učinit, v podstatě pokaţdé učinit musí. Prezident, aţ na některé 24

výjimky, má naprosto minimální rozhodovací pravomoc, která je navíc dána pouze v takových případech, které mohou nastat pouze během činnosti ústavního systému naprosto ojediněle. Můţe se tak stát například tehdy, pokud dojde k nějakým komplikacím během volby spolkového kancléře Spolkovým sněmem podle čl. 63 odst. 4 Základního zákona. V tomto případě totiţ můţe prezident při splnění předchozích podmínek podle odst. 1 – 3 téhoţ článku rozhodnout, jestli jmenuje spolkovým kancléřem toho kandidáta, který nedosáhl většiny hlasů ve Spolkovém sněmu, nebo jestli Spolkový sněm zcela rozpustí. Ovšem je třeba říci, ţe takováto situace za dobu existence Spolkové republiky Německo dosud nenastala. V mezinárodních stycích zastupuje Spolkovou republiku Německo prezident, který také přijímá a pověřuje vyslance. Komunikuje s cizími státy a jménem spolku s nimi uzavírá smlouvy. Veškeré mezinárodní smlouvy, které se týkají politických vztahů spolku nebo předmětů spolkového zákonodárství, coţ jsou ve skutečnosti téměř všechny důleţité mezinárodní smlouvy, vyţadují souhlas nebo spolupůsobení odpovídajících zákonodárných sborů. Jestliţe zákon nestanoví jinak, jmenuje či odvolává soudce a spolkové úředníky spolkový prezident. Je tedy zřejmé, ţe prezident nemá v Německu příliš velké postavení. Můţeme říci, ţe vztahy mezi hlavou státu a exekutivou či legislativou jsou v ústavním systému Spolkové republiky Německa v podstatě okrajovou záleţitostí.

25

4. KOMPARACE

POSTAVENÍ

PREZIDENTA

V ÚSTAVÁCH 4.1.

Ústava 1920

Aţ díky zákonu č. 121 publikovaného ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého, který byl přijat Národním shromáţděním dne 29. 2. 1920, mohla vzniknout ústavní listina Československé republiky. Přijetí této ústavní listiny ukončilo dva roky trvající proces realizace ústavnosti v československém státě. Ačkoliv byla tato ústava většinou pokládána za jedinou a definitivní ústavu, stala se jiţ třetí ústavou nově vzniklého samostatného státu. Postupně navazuje na zákon č. 11 ze dne 28. října 1918 o zřízení samostatného státu československého. Ihned nato navazuje na recepční normu, konkrétně na zákon o prozatímní ústavě z listopadu 1918, který byl novelizován v květnu 1919. Ústavu zahajuje slavnostní preambule, dále následuje uvozovací zákon sloţený z 10 článků a nakonec vlastní ústavní listina, která zahrnuje 134 paragrafů rozdělených do 6 hlav. Ústavní listina Československé republiky, která obsahuje 6 hlav se 134 paragrafy, základním způsobem a prostřednictvím nejdůleţitějších zásad upravuje ústavní skutečnosti československého státu. Stala se demokratickou ústavou, která byla zaloţena na teorii dělby moci a parlamentní demokracii. Jedná se o vlastní text první celkové a definitivní ústavy Československa v meziválečném údobí. Navzdory nedostatkům, které tato ústava měla, ji můţeme povaţovat za nejctihodnější ústavu v československé historii vůbec, ovlivnila další ústavní historii. Bohuţel nejen pro svou střídmost, ale právě i kvůli málo otevřenému způsobu vzniku, se tato ústava nestala uctívaným majetkem veřejnosti, přestoţe v podstatných rysech byla velmi respektována. V Hlavě III. Ústavy Československé republiky je upravena funkce prezidenta republiky. Tato hlava je rozdělena do tří skupin ustanovení, konkrétně funkce prezidenta je zpracována v §56 - §69. Prezident a vláda byli nositelé moci vládní a výkonné. Jako hranice mezi mocí zákonodárnou a výkonnou byl ustanoven úvodní §55 této hlavy. Podle tohoto paragrafu je 26

moţné vydat nařízení jen k provedení zákona a pouze v jeho mezích. Tímto byla dána primární moc moci zákonodárné k nařizovacímu právu moci výkonné. „Hlava státu dostala v ústavě (vlastně již v ústavě prozatímní) podobu republikánskou a individuální, obdobně jak tomu bylo v té době ve Francii a Spojených státech a také již v Německu. Prezident měl postavení slabé, blízké pozici francouzského prezidenta, vzdálené od silné pozice amerického prezidenta. Tato „slabost“ se projevovala zejména tím, že každý jeho úkon moci vládní (nebo výkonné) potřeboval ke své platnosti spolupodpis (kontrasignaci) člena vlády, který tím přebíral za neodpovědného prezidenta odpovědnost před parlamentem.“15 Některá odborná mínění dokonce tvrdí, ţe kontrasignace byla nezbytná například k některým písemným poselstvím prezidenta k parlamentu. O úřad prezidenta se směl ucházet člověk starší pět a třiceti let, coţ je kupodivu o deset let méně, neţ bylo třeba pro zvolení senátorem. Působnost prezidenta byla stále mnohem menší neţ působnost vlády. Prezident byl omezen taxativně vymezeným výčtem pravomocí v ústavě nebo v jiných zákonech. Jednalo se pouze o běţné pravomoci hlavy státu. Za zmínku stojí například sjednávání a ratifikování mezinárodních smluv, zastupoval stát navenek, měl právo rozpustit parlament (toho také vyuţil), ačkoliv mohl být překonán, směl vetovat zákony. Co se týče výkonné moci, tak jmenoval a odvolával ministry. Zastupoval funkci vrchního velitele veškeré branné moci a udělením milosti nebo vyhlášením amnestie mohl působit proti rozhodnutí soudu. Od obecně formálního postavení prezidenta republiky je ovšem třeba odlišovat skutečně velmi silné postavení prezidenta T. G. Masaryka, který byl v úřadu od roku 1918 aţ do roku 1935, kdy ho vystřídal jeho nejbliţší spolupracovník Edvard Beneš. K takovému postavení, které vyplynulo z jeho rozhodujícího podílu na vytvoření samostatného a demokratického státu, velmi přispělo jeho mravní, politické a vědecké charisma. Dosti závaţnou byla pro jeho pozici v politickém ţivotě autorita, kterou měl u lídrů koaličních politických stran, neboť ty byly skutečnými vládci první republiky.

15

PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Vydavatelství

Linde Praha, a. s., 2008, 797 s., str. 62.

27

Přestoţe tato ústava a ústavní zákony první republiky nemohly být v období od roku 1938 aţ do roku 1945 prakticky naplňovány, právně zůstala ústava i s ní související ústavní zákony platné aţ doby, kdy byla dne 9. května 1948 přijata ústava nová. Na nemoţnost realizovat ústavní normy bohuţel působila cizí moc jednáním, které můţeme charakterizovat jako násilí.

4.2.

Ústava 1948

Otázkou bylo, zda se má stát poválečným ústavním základem Československa zásadním způsobem změněná a doplněná Ústavní listina z roku 1920, nebo jestli má být přijata ústava zcela nová. Jiţ v roce 1945 bylo všemi politickými stranami sdruţenými v Národní frontě jasně rozhodnuto ve prospěch koncepce úplně nové „lidovědemokratické“ ústavy. Dne 9. května 1948 byla na 114. schůzi personálně prořídlého Ústavodárného národního shromáţdění schválena všemi 246 přítomnými poslanci nová ústava. Tato ústava vstoupila do československých ústavních dějin jako ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky, a podle dne, kdy byla schválena, byla označována jako Ústava 9. května. Hlavním rysem ústavního vývoje v době platnosti Ústavy 9. května bylo to, ţe skutečné ústavní poměry se stále více a nakonec téměř úplně odchýlily od původního znění Ústavy. „Podstatné bylo, že Ústava byla především omezováním a hrubým zasahováním do občanských práv a svobod, odbouráváním demokratických pravidel občanského života, degradací parlamentu a faktickým odstraněním nezávislé justice v masovém měřítku soustavně obcházena, porušována a svévolně interpretována.“16 Prezident, funkce v našem státě povaţována tradičně jako hlava státu, zůstal v čele státu. V Ústavě třetí kapitola, nazvaná Prezident republiky, v podstatě pokračovala v ústavní listině z roku 1920. Prezidenta volilo Národní shromáţdění na dobu sedmi let, ovšem na rozdíl od Ústavy z roku 1920, mohl být zvolen dvakrát po sobě. Ovšem toto ustanovení se 16

PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Vydavatelství

Linde Praha, a. s., 2008, 797 s., str. 201.

28

podle §70 odst. 2 nevztahovalo na druhého prezidenta Československé republiky Edvarda Beneše. V případě, ţe by prezident nemohl vykonávat svou funkci déle neţ šest měsíců, měl parlament právo na návrh vlády jmenovat prezidentova náměstka. Bylo stanoveno, ţe veškerá vládní a výkonná moc, která není nebo nebude ústavou či jinými zákony vyhrazena prezidentu republiky, náleţí vládě. Prezident stále nebyl odpovědný z výkonu své funkce a poţíval rozsáhlou imunitu. Trestně stíhán mohl být jen pro velezradu. Ţalobu muselo podat Předsednictvo Národního shromáţdění a soud by vedlo samo Národní shromáţdění, čili parlament. Jediným moţným trestem by byla ztráta prezidentského úřadu a způsobilost tohoto úřadu jindy znovu nabýt. Ústava stanovila, ţe je to právě vláda, kdo je odpovědný za prezidentovy projevy související s prezidentským úřadem. Na ústavní listinu z roku 1920 téţ navázala tím, ţe na jakýkoliv prezidentův úkon, co se týče moci vládní či výkonné, je ke své platnosti nutný spolupodpis, neboli kontrasignace, odpovědného člena vlády.

4.3.

Ústava 1960

Dne 11. 7. 1960 schválilo Národní shromáţdění jednomyslně ústavní zákon č. 100/1960 Sb. jako Ústavu Československé socialistické republiky. Ústava 1960 byla často nazývána jako socialistická ústava a byla především politickým dokumentem. Aby Ústava vyjádřila tzv. třídní podstatu státu, jiţ ve svém prvním článku označila Československou socialistickou republiku za socialistický stát, který je zaloţený na pevném spojení dělníků, rolníků a inteligence, v jehoţ čele stojí dělnická třída. Přestoţe předcházející diskuse a návrhy toho, aby byla zřízena kolegiální hlava státu, tak jako tomu je v případě Sovětského svazu nebo jiných zemí sovětského bloku, byla silná, prezident republiky nebyl Ústavou označen hlavou státu. Současná Ústava tuto situaci vyřešila podobně jako Ústava 9. května a stanovila, ţe prezident republiky stojí v čele státu. Prezident byl do své funkce volen Národním shromáţděním na pět let a hned na dvou místech si ústava stanovila, ţe z výkonu své funkce je odpovědný parlamentu, čili Národnímu shromáţdění. Ovšem o jakýchkoliv důsledcích, které mohly vzniknout díky této odpovědnosti, v ní nenajdeme ţádnou zmínku. Akty prezidenta nevyţadovaly kontrasignaci, a pokud by došlo k tomu, ţe by prezident nemohl ze závaţných důvodů vykonávat svoji funkci, přešel by výkon této funkce vládě. 29

V ústavní koncepci z roku 1960 byla funkce prezidenta bohuţel čistě reprezentativní. Svou důleţitost si ovšem získala tím, ţe byla spojena s funkcí prvního tajemníka ústředního výboru KSČ, kterým byl Antonín Novotný. O tom, jaká váha byla tehdy přikládána funkci prezidenta a naopak funkci prvního tajemníka ústředního výboru KSČ, nasvědčuje naprosto nekompromisní protokolární pravidlo, ţe jakákoliv oficiální zmínka o Antonínu Novotném a později Gustavu Husákovi, byla vţdy uvedena nejprve první tajemník ÚV KSČ a teprve poté prezident republiky. Z toho vyplývá, ţe co se týče důleţitosti, na prvním místě byla stranická a aţ jako druhá státní funkce. Bylo stanoveno, ţe základem platného ústavního práva byla nejen Ústava 1960, ale i ústavní zákon o československé federaci č. 143/1968 Sb. Skutečnost, ţe ústava byla několikrát změněna anebo doplněna dalšími ústavními zákony, se v tomto období stala určitým znakem ústavnosti. Díky souboru těchto ústavních zákonů byla ústava tvořena dosti zeširoka. Vzhledem ke všem těmto rozsáhlým ústavním změnám byl výsledkem naprosto odlišný text ústavy od původního. Navíc byl ještě doplněn o sloţitý komplex ústavních zákonů. Nejen proto byly uţ v té době vznášeny poţadavky na nezbytnost přípravy zcela nové ústavy jako uceleného dokumentu.

4.4.

Ústava 1993

Ústava 1993 byla schválená jako Ústava České republiky 16. 12. 1992. Platnou se stala 28. 12. 1992 a konečně účinnou 1. 1. 1993. Ve Sbírce zákonů ČR je publikována jako ústavní zákon č. 1/1993 Sb. „Ústavní postavení, reálná úloha, politická funkce a kompetence hlavy státu je velmi specifická, a to nejen psanou ústavní konstrukcí. Záleží na mnohých nepřehlédnutelných faktorech, které mnohdy mohou opodstatnění ústavního i reálného postavení posílit či devalvovat. Odmyslíme-li si mezinárodněprávní konsekvence, vedle Senátu by mu měla příslušet výrazná role politické a ústavní konstruktivity, kontinuity a stability.“17

17

GERLOCH, A., HŘEBEJK, J., ZOUBEK, V. Ústavní systém České republiky. Aktualizované 4. vydání.

Nakladatelství PROSPEKTRUM, s. r. o., 2002, 568 s., str. 192.

30

Český prezident rozhodně není ţádným šéfem exekutivy nebo snad vůdcem parlamentní většiny. Je pouze nepřímo voleným ústavním činitelem, který má ovšem velmi specifické postavení a poslání. Od prezidenta lze legitimně ţádat snad jen jediné, a to jeho představu o smyslu ústavního a politického postavení prezidenta, způsoby, kterými by tento smysl naplňoval a vytyčené hodnoty, které by se jako hlava státu snaţil během výkonu svých pravomocí a při svém veřejném působení hájit, střeţit a prosazovat. Podle ústavy se vláda ujímá moci nebo ji naopak ztrácí tím, ţe dostává nebo ztrácí důvěru Poslanecké sněmovny. Naopak prezident je volen oběma komorami Parlamentu, kterým však není ze své činnosti odpovědný, a není jimi ani odvolatelný. Z toho vyplývá, ţe ať se vystřídají vlády nebo se rozpustí Poslanecká sněmovna, prezident setrvá ve své funkci po celé své funkční období, které trvá pět let. Výjimkou je čl. 66 Ústavy, který říká, ţe Poslanecká sněmovna a Senát se mohou usnést na tom, ţe prezident není ze závaţných důvodů nadále schopen vykonávat svou funkci. Konečné slovo v takovém případě náleţí Ústavnímu soudu. Prezident má právo vrátit Parlamentu zákon k novému projednání. Toto je právo velmi důleţité z toho hlediska, ţe můţe, ale i nemusí, prohloubit spolupráci a dobrý vztah mezi prezidentem a Parlamentem. Parlament by neměl mít zájem na tom, aby mu prezident vracel zákony, čehoţ můţe docílit i seznámením prezidenta se zákonem ještě předtím, neţ jej definitivně schválí. Podpis zákona by pak nemusel být čistě formálností, ale určitým aktem skutečné identifikace se zákonem. Bohuţel v dosavadní ústavní praxi nebyly tyto předpoklady zatím naplněny. S vládou můţe prezidenta sblíţit princip kontrasignace, ze které vyplývá odpovědnost vlády, nikoli prezidenta. Vláda a prezident jsou totiţ na sobě v jistém smyslu závislí. Prezident potřebuje ke všem svým rozhodnutím, které jsou uvedeny v čl. 62, spolupodpis předsedy vlády a vláda naopak potřebuje k lecčemu podpis právě prezidenta. Z toho vyplývá, ţe spolu obě instituce musí kaţdodenně spolupracovat. Díky oběma zmíněným principům (veto a kontrasignace) má prezident, ať uţ přímo nebo nepřímo, značný vliv na politiku státu. Prezident je Ústavou označen jako hlava státu. Konkrétně v čl. 54 odst. 1 je jeho funkce rozdělena na čistě reprezentativní vně i uvnitř státu a na funkci, ve které prezident 31

republiky vystupuje jako primární subjekt mezinárodního práva veřejného reprezentující Českou republiku. Prezident je nositelem vnitřní i vnější suverenity České republiky. Čl. 54 odst. 3 Ústavy se zmiňuje, ţe prezident není z výkonu své funkce odpovědný a podle čl. 65 Ústavy poţívá po dobu výkonu své funkce absolutní trestní či správní imunitu. Pravomoci prezidenta republiky jsou rozděleny na ty, které nevyţadují spolupodpis a ty s kontrasignační odpovědností vlády. U pravomocí bez spolupodpisu platí, ţe prezident rozhoduje zcela samostatně, jako suverén. Patří sem například jmenování a odvolávání předsedy a dalších členů vlády, přijímá jejich demisi nebo odvolává vládu a přijímá její demisi. Svolává zasedání Poslanecké sněmovny nebo ji můţe rozpustit. Jmenuje soudce Ústavního soudu, předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu nebo má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon. Pravomoci s kontrasignační odpovědností vlády vyţadují ke své platnosti spolupodpis předsedy nebo takového člena vlády, kterého tím předseda pověří. Prezident například zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, je vrchním velitelem ozbrojených sil, vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu nebo má právo udělit amnestii. Mohli bychom říci, ţe obsah Ústavy má dvojí myšlenku. Na jednu stranu udává strukturu státu, čili spravuje orgány anebo soustavy orgánů a upravuje jejich vztahy. Ovšem na druhou stranu zahrnuje ústavní normy a jednotlivá základní práva a svobody. Nelze pochybovat o tom, ţe pro naši ústavu a tedy i pro působnost prezidenta se stala jakýmsi vzorem Ústavní listina z roku 1920. Kvůli v současnosti probíhající změně nepřímé volby prezidenta na volbu přímou, se musí počítat s nemalými změnami v této Ústavě.

32

5. PRAVOMOCE PREZIDENTA REPUBLIKY 5.1.

Moc zákonodárná

Moc zákonodárnou představuje Parlament, který se skládá z Poslanecké sněmovny a Senátu. Vztahy mezi prezidentem republiky a Parlamentem se odvozují od skutečnosti, ţe prezident je hlavou státu v parlamentní republice. Ačkoliv je prezident republiky volen Parlamentem, ze své funkce mu není odpovědný. Volba prezidenta končí sloţením slibu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny. Prezident vyhlašuje volby jak do Poslanecké sněmovny, tak do Senátu. V této funkci je omezen pouze čl. 17 Ústavy, který mu přesně určuje, kdy se mají volby konat. Aby bylo toto rozhodnutí platné, je nutná kontrasignace předsedy vlády (nebo jiného člena vlády, který jím byl pověřen). Volby musí prezident vyhlásit nejpozději 90 dnů před jejich konáním a vyhlášení se uveřejní ve Sbírce zákonů. Prezident můţe vyhlásit i „opakované volby“, a to v případě, ţe by se v určitém volebním obvodu nepodařilo zvolit senátora, nebo „volby doplňovací“, které se pořádají v příslušném volebním obvodu, kde došlo z nějakého důvodu k zániku mandátu senátora. Nejpozději 30 dnů po volbách je prezidentem svoláno zasedání Poslanecké sněmovny. Pokud by se tak nestalo, prezident by porušil svou ústavní povinnost a Poslanecká sněmovna by se sešla sama. Podle čl. 62 písm. c) Ústavy má prezident právo rozpustit Poslaneckou sněmovnu. Učinit tak můţe pouze v případě, ţe nastane některý z důvodů uvedených v čl. 35 Ústavy. Rozpuštění Poslanecké sněmovny není povinností, prezident tedy můţe zkusit nalézt i jiné řešení. Prezident má určité pravomoci ve vztahu k legislativnímu procesu. Například můţe vrátit jiţ přijatý zákon zpět Parlamentu (kromě ústavního zákona). Docílí tím toho, ţe se tímto zákonem musí Poslanecká sněmovna znovu zabývat. Vrátit zákon nemůţe pouze v případě, ţe byl přijat ve zkráceném jednání v době válečného stavu či po dobu ohroţení státu. Prezident má na vrácení zákona 15 dnů a vţdy musí své rozhodnutí odůvodnit. Důvod můţe být ústavní, politický nebo jakýkoliv jiný. Další z legislativních pravomocí či povinností je podepisování zákonů. Prezident podepisuje všechny zákony (i ústavní) a v této funkci nemůţe být nikým zastoupen. Váha podpisu prezidenta je však mnohem menší, neţ tomu bylo 33

v minulosti. Podle jednacího řádu Poslanecké sněmovny prezident nepodepisuje ty zákony, proti nimţ uţ dříve, ač neúspěšně, pouţil svého suspenzivního veta. Zákon můţe vejít v platnost i bez jeho podpisu. A to i přes to, ţe podepsat zákon by pro prezidenta republiky mělo být ústavní povinností. Ústava totiţ neudává k tomuto ustanovení ţádnou výjimku (ani ze zákona). Poslední, kdo k zákonu připojuje svůj podpis, je předseda vlády. Prezident má právo účastnit se schůzí Poslanecké sněmovny i Senátu. Můţe se kdykoli a bez omezení vyjádřit k politickým otázkám. Tohoto práva můţe vyuţít od chvíle, kdy se ujme svého úřadu, čili okamţikem sloţení slibu.

5.2.

Moc výkonná

Důleţitým faktem týkajícím se moci výkonné, je, ţe prezident republiky nestojí v čele vlády. Vztahy prezidenta jako hlavy státu a vlády se propojují zejména při utváření, změnách nebo propouštění vlády z úřadu. Jednou z nejdůleţitějších ústavních povinností prezidenta republiky je jmenování a odvolávání předsedy vlády. Na jeho návrh pak můţe odvolat i další členy vlády. Z ústavněprávního hlediska můţe prezident jmenovat předsedou vlády kohokoliv, ovšem z politického hlediska by to měl být někdo, kdo podle předpokladů prezidenta je schopný sestavit vládu a získat si důvěru Poslanecké sněmovny. Ústavní zvyklostí je jmenovat předsedu z nejsilnější strany. Pokud se prezidentovi nepodaří dvakrát za sebou vybrat předsedu vlády, jímţ sestavené vládě by Poslanecká sněmovna vyslovila důvěru, předseda vlády je jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. Podle návrhu předsedy vlády jmenuje prezident členy vlády a pověří je řízením ministerstev nebo jiných úřadů. Předseda i ostatní členové vlády musí podle Ústavy po svém jmenování sloţit slib do rukou prezidenta republiky a zavázat se tak ke svědomitému zastávání úřadu a nezneuţívání svého získaného postavení. Prezident republiky je odpovědný za to, ţe vláda, kterou odvolal nebo od které přijal demisi, bude nadále vykonávat svou funkci, dokud nedojde ke jmenování vlády nové. Je dokonce ústavní povinností prezidenta, aby zabezpečil, ţe působí ta vláda, která spravuje stát. Není moţné, aby úřad měl dvě vlády nebo dva předsedy vlády. Prezident proto musí postupovat tak, aby nevznikla nejistota ohledně toho, kdo vládne. 34

Prezident by měl přijmout demisi předsedy nebo jiného člena vlády, pokud je mu předloţena. Člen vlády podává demisi prezidentovi prostřednictvím předsedy vlády. Předseda vlády ji podává přímo do rukou prezidenta. Pokud předseda vlády podá demisi, končí celá vláda. Prezident republiky nemá právo předsedat schůzím vlády. Můţe se jich však účastnit, poţadovat zprávy anebo projednávat s vládou či jejími členy jednotlivé otázky týkající se jejich působnosti. Prezident si můţe zvolit, zda chce být informován na schůzi vlády nebo formou písemné zprávy od některého člena vlády. Ovšem stále platí, ţe vláda je odpovědná pouze Poslanecké sněmovně. Jiné pravomoci prezidenta republiky Ústava upravuje i vztahy mezi prezidentem republiky a Bezpečnostní radou státu. Ta se skládá z předsedy vlády a některých členů vlády. I v tomto případě má prezident právo účastnit se schůzí, vyţadovat zprávy nebo projednávat jednotlivé otázky. Mezi pravomoci prezidenta jako vrchního velitele ozbrojených sil patří například jmenování a povyšování generálů anebo jmenování a odvolávání náčelníka Generálního štábu Armády České republiky. V době ohroţení státu můţe prezident povolat vojáky v záloze do mimořádné sluţby. Mezi další pravomoci prezidenta republiky patří jmenování a odvolávání předsedy Českého statistického úřadu, Úřadu pro ochranu hospodářské soutěţe nebo Úřadu pro ochranu osobních údajů. Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěţe můţe být odvolán pouze v případě, ţe závaţným způsobem narušuje důstojnost své funkce nebo nezávislost a nestrannost úřadu.

5.3.

Moc soudní

Vztah prezidenta republiky k moci soudní musíme rozlišovat na dvě oblasti – samotný výkon soudnictví, který se dříve označoval jako moc soudcovská a oblast státní správy soudů. Ovšem do obou oblastí můţe prezident republiky zasahovat jako hlava státu pouze v rámci svých ústavních pravomocí a podle zákonů vydaných na základě Ústavy. V oblasti výkonu soudnictví má prezident především právo udělení individuální milosti a amnestie. V oblasti státní správy soudů se projevuje svými jmenovacími a odvolacími pravomocemi. 35

Podle čl. 62 písm. e) Ústavy má prezident republiky na starosti jmenování soudců Ústavního soudu. K tomuto rozhodnutí není potřeba kontrasignace, ale jmenování musí schválit Senát. Pokud dochází ke zřizování Ústavního soudu, kdy ještě není ustaven Senát, dává souhlas ke jmenování Poslanecká sněmovna. Soudci Ústavního soudu jsou prezidentem neodvolatelní, sami se ovšem své funkce vzdát mohou, a to do rukou prezidenta republiky. Předsedu a místopředsedy Ústavního soudu prezident jmenuje podle stejného ustanovení. Prezident republiky jmenuje i soudce obecných soudů. Poţadavky pro výkon této funkce jsou obsaţeny v Ústavě a v zákonech. Především se jedná o zákon č. 6/2002 o soudech a soudcích. K takovému rozhodnutí potřebuje prezident kontrasignaci předsedy vlády nebo jiného pověřeného člena vlády. Z výběru soudců je odpovědna vláda. Soudci jsou jmenováni bez časového omezení, tudíţ odvoláni ze své funkce mohou být pouze dle zákona a prezident toto nemůţe nijak ovlivnit. Ze soudců Nejvyššího správního soudu jmenuje prezident republiky předsedu a místopředsedu Nejvyššího správního soudu. K takovému rozhodnutí je zapotřebí kontrasignace. Mezi další významné pravomoci prezidenta, kterými zasahuje do soudní moci, patří odpouštění nebo zmírnění trestu uloţeného soudem. Můţe nařídit, aby trestní řízení bylo zastaveno nebo se vůbec nezahajovalo. Tato pravomoc se označuje jako udělení individuální milosti, týká se vţdy konkrétní osoby. Prezident k výkonu tohoto práva nepotřebuje souhlas ani vyjádření kohokoli jiného. Moţnost pouţívání milosti je oslabena tím, ţe za tyto akty neodpovídá prezident ani nikdo jiný a nadměrné uţívání tohoto práva by mohlo vést k oslabení právního vědomí a principů právního státu. Dalším zásahem do moci soudní je udělení amnestie. Ta je specifická tím, ţe jde o hromadné prominutí anebo sníţení trestů či právních následků odsouzení. Amnestie ruší zákonem předvídané následky jiţ vykonaných skutků. Dříve byla označována jako hromadná milost. Amnestie můţe být udělena jak za trestné činy, tak i za pouhé přestupky. Nemůţe však zrušit výrok soudu, který není trestem. Například nemůţe prominout náhradu škody. Pokud jiţ došlo k amnestijnímu rozhodnutí, nemůţe být nijak a nikým zrušeno. K platnosti vyhlášení amnestie je zapotřebí kontrasignace předsedy vlády nebo jiného pověřeného člena vlády. Odpovědnou za udělení amnestie je vláda. 36

Prezident republiky se můţe dostat do situace, kdy se stane účastníkem (stranou) řízení před Ústavním soudem. Můţe například podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení. Můţe v řízení před soudem namítat, ţe důvody, pro které byl Poslaneckou sněmovnou a Senátem označen jako nadále neschopný z váţných důvodů vykonávat svou funkci prezidenta, jiţ pominuly nebo ani nenastaly. Prezident se stane účastníkem řízení před Ústavním soudem také tehdy, jestliţe je Senátem ţalován pro velezradu. Za velezradu je povaţováno jednání prezidenta republiky proti demokratickému systému nebo narušující svrchovanost a celistvost republiky. Ţaloba musí povinně obsahovat přesné jednání, kterého se měl prezident dopustit a vše musí být podloţeno důkazy. Zda se jedná o velezradu, nakonec rozhodne Ústavní soud. Trestem pro prezidenta by byla ztráta prezidentského úřadu a moţnost jeho znovunabytí.

37

6. FAKTICKÉ POSTAVENÍ PREZIDENTA 6.1.

Přímá volba prezidenta

V roce 2003 a 2008 se kvůli komplikacím se zvolením prezidenta váţně debatovalo o přímé volbě prezidenta. Ovšem první impuls přišel jiţ v roce 2001. Nabízí se protiargument, ţe jsme parlamentní republika, čili prezidenta by měl volit parlament. Nicméně v mnoha evropských zemích úspěšně probíhají přímé volby prezidenta, přestoţe se jedná o parlamentní republiky. Výhodou přímé volby prezidenta je silnější a významnější postavení prezidenta ve vztahu k premiérovi, prezidentova nadstranickost (pokud budou prezidenta volit občané, nikoli parlament, bude nezávislý na politických stranách) nebo posílení účasti občanů. Většina občanů souhlasí s přímou volbou prezidenta, protoţe si myslí, ţe kdyţ si zvolí svého prezidenta sami, přinese to změny. Ale přestoţe se změní volba prezidenta, jeho pravomoci mohou zůstat stejné. Jeho postavení se nezmění. Způsob volby prezidenta a stupeň jeho pravomocí spolu totiţ nesouvisí. Důkazem můţe být například Slovensko. Tady občané volí svého prezidenta jiţ od roku 1999 a jeho pravomoci zůstaly stejné jako předtím. „Se zavedením přímé volby se nemusí měnit pravomoci prezidenta. Stejně jako nemusí mít způsob ustavení do funkce vliv na pravomoc hlavy státu, nemusí mít žádný vliv ani na její odpovědnost, ať již právní či politickou.“18 V České republice je malá volební účast, nabízí se tedy otázka: „Je český národ natolik zodpovědný, aby zvolil kvalitního prezidenta?“ Přímá volba prezidenta je finančně dost nákladná. Navíc, pokud by prezidentská kampaň neměla omezenou finanční dotaci, kandidáti, za kterými bude stát velká politická strana, budou ve výhodě. Naopak nestranický kandidát nebude mít na tak velkou mediální propagaci peníze. Nezvolí tedy politicky neznalí občané spíše toho kandidáta, který bude schopen zapůsobit na kaţdém kroku? „Se zavedením přímé volby je možné zavést šestileté funkční období prezidenta, aby se volby konaly s částečnými volbami senátorů a střídavě s volbami krajskými anebo obecními, což zvýší volební účast a zlevní prezidentské volby. Při předčasném ukončení mandátu (úmrtí 18

KOUDELKA, Z. Prezident republiky. 1. vydání. Praha: Leges, 2011, 224 s., str. 40.

38

či abdikace prezidenta) by prezidenta mohl za zbytek funkčního období zvolit Parlament většinou přítomných poslanců a senátorů společně, přičemž ve druhém kole by ke zvolení stačila prostá většina přítomných.“19

6.2.

Výsledky veřejného mínění

Na základě výzkumu nazvaného Postoje občanů k prezidentskému úřadu vytvořeného Centrem pro výzkum veřejného mínění lze jasně usoudit, ţe většina obyvatel České republiky se přiklání k přímé volbě prezidenta. Na následujících grafech jsou znázorněny procentuální výsledky zmíněného výzkumu z období duben 2002 a leden 2012. Respondenti odpovídali na otázku: „Který z běţně uţívaných způsobů volby prezidenta je podle Vás nejvhodnější pro Českou republiku? Volba parlamentem, tj. poslanci a senátory současně, volba širším shromáţděním volitelů (např. poslanci, senátory a krajskými zastupiteli), nebo volba všemi voliči?" Graf č. 1: duben 2002 všichni voliči

parlament

Graf č. 2: leden 2012

širší shromáţdění volitelů

všichni voliči

parlament

širší shromáţdění volitelů

14%

14%

18%

22%

68%

64%

Zdroj: http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/101233s_pi120210a.pdf

„Pro přímou volbu se aktuálně vyslovilo 61 % respondentů z reprezentativního vzorku populace. Pro volbu parlamentem je 16 %, pro volbu širším shromážděním volitelů (tj. např. poslanci, senátory a krajskými zastupiteli) se vyjádřilo 13 % dotázaných. Alternativa volby prezidenta parlamentem má statisticky významně častěji podporu u lidí deklarujících dobrou životní úroveň a u lidí s vysokoškolským vzděláním. Z hlediska politické orientace přímou volbu prezidenta výrazně méně často podporují stoupenci ODS, kteří se zároveň v poněkud vyšší míře vyslovují jak pro volbu parlamentem, tak i pro volbu prezidenta širším kolegiem volitelů“20

19

KOUDELKA, Z. Prezident republiky. 1. vydání. Praha: Leges, 2011, 224 s., str. 40.

20

ĎURĎOVIČ, M. Postoje občanů k prezidentskému úřadu. Centrum pro výzkum veřejného mínění, 10. únor

2012. [cit. 2012-04-13]. < http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/101233s_pi120210a.pdf>.

39

Prezidentem by měla být silná osobnost, která by měla umět oslovit občany různého politického vyznání. Jaká osoba je podle občanů nejvhodnější pro výkon funkce prezidenta, je zřejmé z výsledků grafů 3 a 4. Více jak třetina české populace (35 %) by ve funkci prezidenta nejraději viděla osobu pracující v politice, která ovšem není členem ţádné politické strany. Určitě menší zájem je o člověka, který v politice nikdy nebyl – pouhých 20 %.

Graf č. 3: duben 2002

Graf č. 4: leden 2012

politik mimo strany

politik mimo strany

4% 2%

5% 2% nezáleţí na tom

20%

nezáleţí na tom

40%

34%

37%

21% člověk mimo politiku

člověk mimo politiku

35%

člen strany

člen strany

předseda strany

předseda strany

Zdroj: http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/101233s_pi120210a.pdf

„Tyto hodnoty dokládají, že si většina Čechů nepřeje, aby osoba prezidentského kandidáta byla spojena s činností v nějaké konkrétní politické straně. Nezanedbatelná je rovněž asi třetinová skupina lidí, kteří si myslí, že na politickém profilu osoby prezidenta nezáleží (33 %). Výrazně nejméně lidí pak považuje za vhodné, aby funkci prezidenta vykonával člen nějaké politické strany (5 %) nebo přímo její předseda (2 %). Všechny uvedené hodnoty nijak významně nevybočují z rozpětí hodnot naměřených v předchozích letech.“21 Názor hlavy státu Rok před oficiálním odchodem Václava Havla z postu prezidenta České republiky byl zveřejněn jeho článek „Jak volit mého nástupce? Přímo!“ v Mladé frontě Dnes. Vyjadřuje zde svůj pozitivní názor na přímou volbu prezidenta a zároveň zmiňuje výhodu nezávislosti prezidenta voleného přímou volbou na parlamentních stranách, moţnost ponechání dosavadních pravomocí prezidenta a doporučuje prodlouţení vládního období na šest let. 21

ĎURĎOVIČ, M. Postoje občanů k prezidentskému úřadu. Centrum pro výzkum veřejného mínění, 10. únor

2012. [cit. 2012-04-13]. < http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/101233s_pi120210a.pdf >.

40

„Čím déle zastávám svou funkci, čím blíž je definitivní konec mého pobytu v ní a čím víc hovorů na to téma vedu s různými zahraničními politiky, tím větším příznivcem přímé volby prezidenta se stávám.“22 Na základě článku „Přímá volba prezidenta je fatální chyba a fatální omyl, prohlásil Klaus“ publikovaného v Hospodářských novinách v prosinci 2011 lze usoudit, ţe nynější prezident je na rozdíl od Václava Havla jasným odpůrcem přímé volby prezidenta. Podle jeho slov je tento způsob volby příhodný spíše pro prezidentskou formu vlády vyskytující se ve Spojených státech amerických nebo ve Francii, v parlamentní republice – v České republice – se podle něho pravomoci prezidenta voleného přímou volbou nezvýší. "Přímá volba prezidenta bude nová velká česká 'superstar', kde racionální úvahy půjdou stranou.“23 Ohlášení kandidáti na prezidentský úřad Mezi ohlášenými kandidáty na prezidentský úřad jsou Jana Bobošíková, Petr Cibulka, Jan Fischer, Zuzana Roithová, Karel Schwarzenberg, Přemysl Sobotka, Tomáš Vandas a Miloš Zeman. Mezi moţnými kandidáty jsou Jiří Dienstbier, Ladislav Jakl, Jiří Karas, Tomio Okamura, Vladimír Špidla, Jan Švejnar, Evžen Tošenovský a Miroslav Vacek. Mezi kandidáty, kteří kandidaturu odmítli, jsou bývalý premiér a současný místopředseda Senátu Petr Pithart, jediný československý kosmonaut Vladimír Remek a předseda Ústavního soudu České republiky Pavel Rychetský.

22

HAVEL, V. Jak volit mého nástupce? Přímo! Autorský text prezidenta republiky Václava Havla. Mladá fronta

Dnes, 30. ledna 2002. [cit. 2012-04-13]. < http://old.hrad.cz/president/Havel/speeches/index.html >. 23

ČTK. Přímá volba prezidenta je fatální chyba a omyl, prohlásil Klaus. Hospodářské noviny, 18. 12. 2011. [cit.

2012-04-13]. < http://zpravy.ihned.cz/c1-54233180-prima-volba-prezidenta-je-fatalni-chyba-a-omyl-prohlasilklaus >.

41

6.3.

Změny v Ústavě

Přímá volba prezidenta republiky přinesla také změnu v Ústavě. Ústavním zákonem č. 71/2012 Sb. se změnil ústavní zákon č. 1/1993 Sb. Pravděpodobně největší změnou prošel čl. 56 Ústavy České republiky týkající se nových pravidel a ustanovení ohledně volby prezidenta. „Čl. 56 (1) Volba prezidenta republiky se koná tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. (2) Prezidentem republiky je zvolen kandidát, který obdržel nadpoloviční většinu platných hlasů oprávněných voličů. Není-li takový kandidát, koná se za čtrnáct dnů po začátku prvního kola volby druhé kolo volby, do kterého postupují dva nejúspěšnější kandidáti z prvního kola volby. Při rovnosti hlasů postupují do druhého kola volby všichni kandidáti, kteří v prvním kole volby získali nejvyšší počet platných hlasů oprávněných voličů, a nejsou-li takoví kandidáti alespoň dva, postupují i kandidáti, kteří obdrželi druhý nejvyšší počet platných hlasů oprávněných voličů. (3) Prezidentem republiky je zvolen kandidát, který obdržel ve druhém kole volby nejvyšší počet platných hlasů oprávněných voličů. Je-li takových kandidátů více, prezident republiky není zvolen a do deseti dnů se vyhlásí nová volba prezidenta republiky. (4) Pokud kandidát, který postoupil do druhého kola volby, přestane být volitelný za prezidenta republiky před druhým kolem volby anebo se práva kandidovat vzdá, postupuje do druhého kola volby kandidát, který v prvním kole volby získal další nejvyšší počet platných hlasů oprávněných voličů. Druhé kolo volby se koná i tehdy, účastní-li se ho pouze jeden kandidát. (5) Navrhovat kandidáta je oprávněn každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50 000 občany České republiky oprávněnými volit prezidenta republiky. Navrhovat kandidáta je oprávněno nejméně dvacet poslanců nebo nejméně deset senátorů. (6) Právo volit má každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let. (7) Volba prezidenta republiky se koná v posledních šedesáti dnech volebního období úřadujícího prezidenta republiky, nejpozději však třicet dnů před uplynutím volebního období úřadujícího prezidenta republiky. Uvolní-li se úřad prezidenta republiky, koná se volba prezidenta republiky do devadesáti dnů. (8) Volbu prezidenta republiky vyhlašuje předseda Senátu nejpozději devadesát dnů před jejím konáním. Uvolní-li se úřad prezidenta republiky, vyhlásí předseda Senátu volbu prezidenta republiky nejpozději do deseti dnů poté a zároveň nejpozději osmdesát dnů před jejím konáním. 42

(9) Není-li funkce předsedy Senátu obsazena, vyhlašuje volbu prezidenta republiky předseda Poslanecké sněmovny.“24 Mezi další ústavní změny dále patří, ţe prezident uţ není volen Parlamentem, nýbrţ veškerým lidem v přímé volbě. Slib skládá do rukou předsedy Senátu – nikoliv Poslanecké sněmovny. Stejně tomu je i v případě, ţe by se prezident chtěl vzdát svého úřadu – opět do rukou předsedy Senátu. Podle nové úpravy čl. 62 a čl. 63 vyţaduje nařízení o nezahájení nebo zastavení trestního řízení kontrasignaci předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Ústavní stíhání prezidenta z velezrady nebo hrubého porušení Ústavy bylo ztíţeno, neboť Senát k tomu nově potřebuje souhlas Poslanecké sněmovny a obě komory se musí usnést třípětinovou většinou. Navíc čl. 65 odst. 1 ústavního zákona 71/2012 Sb. říká, ţe: „Prezidenta republiky nelze po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt.“ Článek 65 se od původního liší pouze tím, ţe výše zmíněná imunita se vztahuje pouze na období výkonu funkce. Toto omezení není specifikováno v původním znění článku 65. V České republice byla přímá volba prezidenta zavedena ústavním zákonem č. 71/2012 Sb. Tento zákon byl dne 14. prosince 2011 schválen Poslaneckou sněmovnou, 8. února 2012 Senátem a současný prezident Václav Klaus ho podepsal 17. února 2012. Podle posledních odhadů proběhne přímá volba prezidenta v České republice někdy mezi 5. lednem a 6. únorem 2013.

24

Ústavní

soud

České

republiky.

Ústavní

zákon

http://www.usoud.cz/clanek/ustavni_zakon_71-2012 >.

43

č.

71/2012

Sb.

[cit.

2012-04-15].

<

ZÁVĚR Jako cíl své práce jsem si zvolila seznámení se s funkcí prezidenta v současnosti a dřívějších letech a její poznání. V první kapitole jsem se snaţila popsat průběh dějin, kdy se z panovníka stal prezident. Opravdu jednoduchý tento vývoj nebyl. Dokonce můţeme říci, ţe některé pravomoci mají panovník a prezident společné a vyskytují se dodnes. Například zastupování státu navenek, pravomoc udělit milost nebo pravomoc být ve funkci velitele ozbrojených sil. Druhou kapitolu jsem rozdělila na parlamentní republiku a prezidentskou republiku. V obou případech je hlavou státu prezident, jen v jednom případě má více a v druhém méně pravomocí. V parlamentní republice jde spíše o vládu parlamentu a v prezidentské republice stojí na vrcholu opravdu silný prezident. Česká republika patří mezi parlamentní republiky. V další kapitole jsem se soustředila na prezidenta jako osobnost. Konkrétněji jsem se zaměřila na prezidenta České republiky, ovšem došlo i na srovnání s jinými zeměmi. Popsala jsem hlavní úlohu prezidenta, jeho postavení a pravomoci. Co obnáší a naopak přináší funkce prezidenta a jaká je jeho úloha v politické sféře. Je bezpochyby jasné, ţe prezident je neoddělitelnou součástí našeho politického systému. Co se týče minulosti, prošla jsem postupně všechny ústavy, které nějak ovlivnily současný český stát. V Prozatímní ústavě z roku 1918 měl prezident ještě velmi slabé postavení. Pravomoci prezidenta republiky se postupně rozšířily aţ po několika novelizacích prozatímní ústavy z roku 1918, jejíţ úpravu převzala Ústava z roku 1920. Díky následným ústavám, v neposlední řadě současné Ústavě z roku 1993, prezident nabyl i ztratil některé pravomoci, ovšem prezidentský úřad zůstal, a na rozdíl od jiných států nebyl nahrazen kolektivní hlavou státu. Na konci své práce jsem se zaměřila na konkrétní pravomoci spadající do moci výkonné, zákonodárné a soudní. Jaké vztahy má prezident s Parlamentem, vládou a soudy a jak se navzájem ovlivňují. V závěru této kapitoly jsem nezapomněla zmínit v současné době jiţ schválenou přímou volbu prezidenta. Vyčetla jsem některé výhody a nevýhody této volby

44

a snaţila jsem se zachytit, co si o tom myslí občané. Nechybí ovšem ani názor současného a bývalého prezidenta. Vymezená problematika se týkala otázky „Jaké postavení a pravomoci zahrnuje úřad prezidenta České republiky, jak probíhal jejich vývoj, čím se liší ve srovnání s ostatními státy a jak se změní s přímou volbou prezidenta?“. Pomocí metody analýzy a komparace jsem došla k závěru, ţe postavení a pravomoci prezidenta České republiky se liší od pravomocí prezidentů Spojených států amerických a Spolkové republiky Německo sílou rozhodovacích pravomocí. Zároveň lze tvrdit, ţe na rozdíl od Ústav z let 1920, 1948 a 1960 se v Ústavě z roku 1993 pravomoci prezidenta zuţují a jeho postavení slábne. Podrobně jsem analyzovala historický a budoucí vývoj funkce a formu volby prezidenta České republiky, kterou by si podle průzkumu veřejného mínění zvolila většina českých občanů. Osobně si myslím, ţe přímá volba prezidenta by nemusela být špatná, člověk by se cítil více zapojen do fungování svého státu, ale vše by muselo probíhat za jiných podmínek.

45

Seznam použité literatury 1. BLAHOŢ, J.; BALAŠ, V.; KLÍMA, K. Srovnávací ústavní právo. 4. přepracované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011. 524 s. ISBN 978-80-7357-629-5. 2. GERLOCH, A.; HŘEBEJK, J.; ZOUBEK, V. Ústavní systém České republiky. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Prospektrum, 2002. ISBN 80-7175-077-8. 3. KLÍMA, K. a kol. Státověda. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 415 s. ISBN 8086898-98-9. 4. KOUDELKA, Z. Prezident republiky. 1. vydání. Praha: Leges, 2011. 224 s. ISBN 978-80-87212-95-0. 5. MALÝ, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do r. 1945. 4. vydání. Praha: Leges, 2010. 640 s. ISBN 978-80-87212-39-4. 6. PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda. 2. podstatně rozšířené a doplněné vydání. Praha: Linde, 2008. ISBN 978-80-7201-694-5. 7. ZIMEK, J. Ústavnost a český ústavní vývoj. 3. nezměněné vydání. Vydala Masarykova univerzita, 2006. ISBN 80-210-4094-7. 8. ČTK. Přímá volba prezidenta je fatální chyba a omyl, prohlásil Klaus. Hospodářské noviny, 2011. [cit. 2012-04-13]. Dostupný z WWW: < http://zpravy.ihned.cz/c154233180-prima-volba-prezidenta-je-fatalni-chyba-a-omyl-prohlasil-klaus >. 9. ĎURĎOVIČ, M. Postoje občanů k prezidentskému úřadu. Centrum pro výzkum veřejného mínění. Tisková zpráva Pi120210a, 2012. [cit. 2012-04-13]. Dostupný z WWW: < http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/101233s_pi120210a.pdf>. 10. HAVEL, V. Jak volit mého nástupce? Přímo! Autorský text prezidenta republiky Václava Havla. Mladá fronta Dnes, 2002. [cit. 2012-04-13]. Dostupný z WWW: < http://old.hrad.cz/president/Havel/speeches/index.html >. 11. Ústavní soud České republiky. Ústavní zákon č. 71/2012 Sb. [cit. 2012-04-15]. Dostupný z WWW: < http://www.usoud.cz/clanek/ustavni_zakon_71-2012 >.

46

Postavení a pravomoci prezidenta republiky

Recommend Documents