Postavení neprivilegovaných subjektů v žalobě na neplatnost před soudy Evropské unie – současný stav, trendy a implikace pro Českou republiku JUDr. PhDr. Ivo Šlosarčík LL.M., Ph.D. *
EMP 2/2004 Premisy Každý vyspělý právní systém musí mít mechanismus pro ověřování procesní a materiální legality opatření přijímaných jeho institucemi. V Evropské unii (EU) byla potřeba takového ”auto-korigujícího” mechanismu aktuální zejména s ohledem na objem sekundárního práva produkovaného institucemi EU a ne zcela vyvinuté politické kontroly aktivit EU občany členských států (”demokratický deficit”).1 Žaloba na neplatnost je v právním systému EU2 je jedním z mechanismů, jak zaručit co nejvyšší kompatibilitu evropského sekundárního práva s právem primárním. Při rozhodování žaloby na neplatnost působí Evropský soudní dvůr (ESD) / Soud prvé instance (SPI) jako kvazi-ústavní soudy, kdy jejich funkcí odstraňovat ze acquis communautaire normy odporující ”ústavnímu pořádku” EU. Jinými prvky ”auto-korigujícího” mechanismu v evropském právu jsou např. žaloba na náhradu škody způsobené protiprávním jednáním institucí EU3, žaloba na nečinnost institucí EU4, předběžná otázka zaměřená na (ne)platnost evropské legislativy5 nebo předběžný soudní přezkum kompatibility mezinárodních smluv, které hodlá ES uzavřít, s primárním právem. Jedním z prvků, které mohou oslabit demokratický deficit EU, je vysoká míra přímého a bezprostředního zapojení soukromých právnických a fyzických osob do procesu jeho tvorby a aplikace evropského práva. Tato vlastnost je vyjádřena nejen doktrínou přímého účinku podstatné části acquis communautaire, ale i možností, aby nestání subjekty přímo zpochybnily přes ESD/SPI platnost sekundárního práva pro jeho rozpor s právem primárním.
*
Jean Monnet Centre of Excellence, Fakulta sociálních věd, Karlova Universita. Ředitel pro výzkum Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM 1 Biernat, Ewa: The Locus Standi of Private Applicants under article 230 (4) TEC and the Principle of Judicia Protection in the European Community, Jean Monnet Working Paper 12/2003, s. 2 2 Pro účely tohoto článku není rozlišováno mezi právním systémem EU a ES; většina materie popisované v následujícím textu se týká ES, tedy prvního pilíře EU. Použité zjednodušení je nicméně založeno na návrhu na opuštění pilířové struktury EU, který předvídá návrh Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu. Obdobným zjednodušením je používání pojmu ”soudy EU” jako souhrnné označení Evropského soudního dvora a soudu první instance, ačkoliv do soustavy soudů EU patří rovněž vnitrostátní soudy členských států. 3 Čl. 235 a 288 SES 4 Čl. 231 SES 5 Čl. 234 SES, odst. 1, písm. b.
1
Žaloba na neplatnost podaná nestátními subjekty tvoří podstatnou část soudního nápadu SPI6. Možnost soukromých subjektů iniciovat žalobu na neplanost nicméně není neomezená. Podobně jako u většiny vnitrostátních systémů soudní kontroly ústavnosti, i evropské primární právo stanoví omezující podmínky, za kterých může soukromý subjekt přezkum před ESD/SPI iniciovat. Kromě explicitních podmínek v primárním právu pak měla na vymezení přístupu soukromých subjektů k ESD/SPI klíčový význam i judikatura těchto soudů. Primární právo a judikatura ESD Evropské primární právo upravuje žalobu na neplatnost ve čl. 230 SES. Prvé tři odstavce čl. 230 vymezují okruh právních norem, proti kterým může být žaloba na neplatnost použita (právní akty Rady, Komise, Evropského parlamentu a Evropské ústřední banky), důvody pro zrušení napadeného právního aktu (nedostatek pravomocí, porušení základních procesních pravidel, porušení SES či principů její aplikace a zneužití pravomocí) a okruh plně privilegovaných či polo-privilegovaných navrhovatelů. K tzv. plně privilegovaným navrhovatelům patří členské státy, Evropská komise, Rada a Evropský parlament, kteří mohou napadnout platnost jakoukoliv normu spadající pod čl. 230 SES a nemusí prokazovat právní zájem na podání žaloby; Evropská ústřední banka a Účetní dvůr jsou pak čl. 230 odst. 3 zařazeny mezi „polo-privilegované“ navrhovatele, kteří mohou iniciovat řízení proti těm evropským právním aktům, jež porušujících pravomoci příslušné instituce7. Pátý odstavec čl. 230 SES pak vymezuje dvouměsíční lhůtu pro zahájení řízení a pravidla, podle kterých se určuje okamžik, od nějž běží. Pro účely posouzení neprivilegovaných účastníků je pak klíčový čtvrtý odstavec čl. 230 SES, jež výslovně umožňuje, aby žalobu na neplatnost podal i jiný subjekt, než jsou instituce či státy výslovně zmíněné jako privilegovaní či polo-privilegovaní účastníci. Článek 230 odst. 4 zní: Fyzická nebo právnická osoba může, za stejných podmínek (zde je odkazováno k čl. 230 odst. 1, 2 a 5 SES), podat žalobu proti rozhodnutí, která jsou jí určena (adresována), jakož i proti rozhodnutím, která, ačkoliv přijata ve formě nařízení nebo rozhodnutí adresovaného jiné osobě, se jí přímo a osobně ( individuálně) dotýká.8 Vágnost formulace použité ve čl. 230 odst. 4 SES umožnila soudům EU podrobněji vymezit rámec, ve kterém se mohou soukromé subjekty domáhat přímo podle čl. 230 SES zrušení evropské právní normy. Judikatura soudů EU se tak zaměřila zejména na následující okruhy výkladu aktivní procesní legitimace neprivilegovaných subjektů: • přesného vymezení okruhu evropských právních norem, vůči kterým může být žaloba podle čl. 230 odst. 4 SES úspěšně použita; 6
V roce 2002 tvořily žaloby na neplatnost 41,6% nových žalob podaných u SPI; počet nových žalob v minulých letech: 116 (1998), 220 (1999), 220 (2000), 134 (2001) a 171 (2002) – nárůst v letech 1999 a 2000 byl způsoben převážně balíkem 71 žalob týkajících se státní pomoci v Nizozemí (1999) a 59 žalob týkajících se státní pomoci v regionu Benátsko (2000). Zdroj: Výroční zpráva ESD/SPI za rok 2002, k dispozici na http://curia.eu.int/en/instit/presentationfr/index.htm (1. březen 2004) 7 Některé komentáře rozlišují pouze mezi „privilegovanými“ a „neprivilegovanými“ navrhovateli, kdy se mezi „privilegované“ navrhovatele řadí všechny subjekty uvedené ve čl. 230 odst. 2 a 3 SES. Rozlišování mezi (plně) privilegovanými a polo-privilegovanými navrhovateli má nicméně smysl zejména ze dvou důvodů. Prvním se fakt, že jsou tyto dvě kategorie upraveny v odlišných odstavcích čl. 230 SES a pro procesní způsobilost „poloprivilegovaných“ navrhovatelů byly členskými stranami použity více omezující podmínky než u žalob podaných členským státem, Radou, Komisí nebo EP. Druhým důvodem je zejména přeřazování či „povýšení“ instituce z jedné kategorie do druhé – např. ve Smlouvě z NIce, kdy Evropský parlament ve šl. 230 SES „povýšil“ z odst. 3 do odst. 2. 8 Čl. 230 (4) zní: Any natural or legal person may, under the same conditions, institute proceedings against a decision addressed to that person or against a decision which, although in the form of a regulation or a decision addressed to another person, is of direct and individual concern to the former.
2
• vymezení pojmu ”přímý a osobní (individuální) dopad” v případech, kdy žalobu iniciuje jiný subjekt, než je její přímý adresát; • určení oblastí, kde se při posuzování aktivní procesní legitimace neprivilegovaných subjektů použijí mírnější či naopak přísnější kritéria; • vymezení okruhu neprivilegovaných subjektů, při posuzování jejichž aktivní procesní způsobilosti se použijí odlišná kriteria než u subjektů ostatních. Před podrobnější analýzou výše uvedených problémů je pouze vhodné upozornit, že neprivilegovaní navrhovatelé své žaloby zahajují v prvém stupni před SPI. ESD zasahuje pouze jako odvolací orgán, kdy může přezkoumat právní otázky prvoinstančního rozhodnutí SPI. Rozhodovací praxe obou soudů nicméně není totožná, což dále komplikuje jednotné právní posouzení stanoviska soudů EU k posuzované problematice. Situaci rovněž komplikuje další z prvků evropského soudnictví – instituce generálního advokáta, jehož stanovisko v konkrétním případu řešeném ESD je často intenzivně sledováno a komentováno, Evropský soudní dvůr se od něj ve svém konečném rozsudku nicméně často odchyluje9. Vymezení právních norem napadnutelných dle čl. 230 odst. 4 SES V kontextu přezkumu platnosti podle čl. 230 odst. 4 SES předpokládá text Smlouvy výslovně pouze přezkum rozhodnutí. Otázka je ale zkomplikována tím, že Smlouva operuje i s pojmem ”rozhodnutí přijaté ve formě nařízení” pro účely způsobilosti navrhovateleneadresáta právní normy. Před ESD tak vyvstala otázka, jak okruh norem přezkoumatelných dle čl. 230 (4) interpretovat. Katalog právních přezkoumatelných podle čl. 230 odst. 4 SES byl ESD postupně rozšiřován. Interpretační problém nečinil logicky přezkum rozhodnutí, které byla jako ”rozhodnutí” rovněž označena vydávající institucí. Co se týká ”rozhodnutí přijatých ve formě nařízení”, ESD nejdříve pod čl. 230 (4) podřadil situaci, kdy je napadené nařízení ve skutečnosti rozhodnutím či komplexem individuálních rozhodnutí. V raném případu International Fruit Company v. Commission (C-41-44/70) ESD rozhodl, že nařízení Komise o podmínkách vydávání dovozních licencí pro jablka, které se vztahovalo pouze na skupinu dovozců, jež již před přijetím nařízení individuálně požádali u udělení dovozní licence, není ve své podstatě nařízení, ale balíček individuálních rozhodnutí shromážděných do jedné právní normy označené jako ”nařízení”. Dle ESD norma označená formálně jako nařízení, přestože ve své podstatě šlo o skupinu rozhodnutím, spadala do kategorie norem přezkoumatelných podle čl. 230 (4) SES. Ve své starší judikatuře ESD nicméně stále ponechával mimo rámec přezkumu podle čl. 230 (4) ”skutečná” nařízení. Dle ESD byla posuzovaná norma ”skutečným” nařízením, a ne pouze shlukem individuálních rozhodnutí, pokud se aplikovalo na ”situaci určenou objektivním způsobem a zakládá právní důsledky pro kategorie osob vymezených zobecňujícím a abstraktním způsobem” (Calpak, C-789-790/79). Takto použitá interpretace byla kritizována jako umožňující institucím ES snadnou právní cestu, jak zamezit neprivilegovaným navrhovatelům přístup k přezkumu podle čl. 230 odst. 4 SES; institucizákonodárci k tomu stačilo formulovat svá nařízení v abstraktní podobě, byť v praxi přijatá právní norma postihla velmi úzkou skupinu subjektů.10
9
Pro účely posouzení procesní způsobilosti neprivilegovaných navrhovatelů např. rozpor mezi stanoviskem generálního advokáta Jakobse a konečným rozsudkem ESD v níže popisované kauze Union de Pequenos Agricultores (UPA) v. Rada, C-50/00 10 Craig, Paul, Búrca, Gráinne de. EU Law, Text, Cases and Materials. Oxford: Oxford University Press (3. vyd.), s. 494.
3
Na počátku 90. let pak ESD výslovně uznal i možnost přezkumu ”pravých” nařízení. (Codorniu v. Rada, C-309/89). V posuzovaném případě rozhodoval ESD situaci, kdy španělský výrobce šumivého vína označovaného přízviskem ”crémant” napadl žalobou na neplatnost nařízení Rady, které vyhrazovalo používání tohoto označení pouze pro vína pocházející z Francie a Lucemburska. Ačkoliv napadené nařízení bylo ”skutečným” nařízením podle kritéria abstraktnosti a generalizující povahy pojmů použitých v právní normě, ESD umožnil jeho přezkum i z iniciativy neprivilegovaného navrhovatele. . ESD pak svou interpretací i nadále rozšiřoval katalog právních norem, které mohou být úspěšně napadeny neprivilegovanými navrhovateli. Ačkoliv se čl. 230 odst. 4 výslovně nezmiňuje o směrnicích, ESD možnost jejich napadení soukromými navrhovateli naznačil (Gibraltar v. Rada, C-298/89, Asocarne, C-10/95, UEAPME, T-135/96)11. Podobně extenzivní výklad uplatnil ESD při posuzování sporu, zda je dle čl. 230 odst. 4 SES napadnutelná platnost dopisu zaslaného Komisí firmě ucházející se o kontrakt v rámci projektu PHARE, kterým Komise prohlásila nabídku firmy Geotronics za nevyhovující podmínkám vypsané veřejné soutěže (Geotronics v. Komise, C-395/95). ESD zde odmítl úzký výklad SPI, který možnost přezkumu takového dopisu odmítl s odůvodněním, že v rámci PHARE programu by v případě úspěšného tendru nebyla uzavřena smlouva mezi Komisí a vítěznou firmou, ale pouze mezi firmou a příslušným kandidátským státem (zde Rumunsko) – dle názoru SPI proto dopis Komise nebyl evropskou právní normou podléhající přezkumu (Geotronics v. Komise, T-185/94)12. Vymezení pojmu ”přímý a osobní (individuální) dopad” Poměrně široká interpretace katalogu právních norem, proti nimž může neprivilegovaný navrhovatel zaměřit žalobu na neplatnost, je ve značném kontrastu s úzkou interpretací, kterou ESD a SPI zaujaly při posuzování kritéria ”přímého a osobního dopadu”, jež musí splnit navrhovatel pro úspěšné využití čl. 230 odst. 4 SES. Problém s interpretací požadavku ”přímého a osobního dopadu” nevzniká u žalob proti rozhodnutím adresovaným přímo navrhovateli. Zde má adresát právo podat žalobu na neplatnost vždy; při splnění ostatních podmínek čl. 230, zejména dodržení dvouměsíční lhůty. Velké množství žalob podaných přímými (neprivilegovanými) adresáty se objevuje např. v soutěžním právu – žaloby jsou podávány zejména subjekty, kterým byla Komisí uložena sankce za porušení soutěžního práva; často jsou tyto žaloby označovány nepřesně jako ”odvolání” proti rozhodnutí Komise, z formálního hlediska ale jde o žalobu na neplatnost rozhodnutí Komise, kterým byla sankce uložena. Jak již bylo výše zmíněno, okruh potenciálních neprivilegovaných navrhovatelů není u žaloby na neplatnost omezen na přímé adresáty napadené normy. Čl. 230 odst. 4 SES umožňuje zahájit žalobu i jiným subjektům, pokud se jí norma ”přímo a osobně (individuálně) dotýká”. Kumulativně proto musí být splněny dvě podmínky – přímost dopadu napadané normy na navrhovatele a zároveň požadavek, aby se navrhovatel vymezoval od širšího okruhu subjektů, tj. požadavek individuálnosti dopadu. Požadavek ”přímosti” dopadu tak například dle judikatury ESD/SPI dosud vylučuje použít přezkumu podle čl. 230 čl. 4 vůči ”pravé” směrnici (tj. směrnici, která je směrnicemi i svou podstavou, a nejde pouze o nesprávně označená nařízení či blok rozhodnutí). Omezení dané požadavkem přímosti dopadu potvrdili SPI, když odmítl uznat procesní způsobilost
11
Srov. Arnull, Antony. Private Applicants and the Actions for Annulment, Common Market Law Review 2001, str. 22-23. 12 Arnull, Anthony: Private Applicants and the Actions for Annulment, Common Market Law Review 2001, str. 19-20.
4
skupiny firem, které chtěly podle čl. 230 odst. 4 SES napadnout platnost směrnice upravující tabákovou reklamu (Salamander aj. v. EP a Rada, T-172/98 a T-175-177/98). Oproti poměrně omezené judikatuře ve vztahu k ”přímosti” dopadu, ESD/SPI se ve své rozhodovací praxi mnohem obsáhleji vyjadřovaly k interpretaci požadavku, aby měla napadená norma na navrhovatele individuální (osobní) dopad. Klíčovým raným rozsudkem je zde rozhodnutí v případu Plaumann (Plaumann & Co. v. Komise, C-25/62). Dovozce mandarinek (klementinek) Plaumann se v dané kauze domáhal zrušení rozhodnutí Komise, kterým se zamítal návrh SRN na zrušení dovozních dávek při dovozu mandarinek (klementinek) z nečlenských zemí EU. Ačkoliv byla adresátem rozhodnutí SRN, Plaumann argumentoval, že jako profesionální dovozce ovoce, které bylo předmětem napadeného rozhodnutí, je rozhodnutím individuálně dotčen. ESD tuto argumentaci odmítl, když konstatoval, že ”osoby, které nejsou adresáty, mohou tvrdit, že jsou rozhodnutím bezprostředně a osobně dotčeny, pokud se jich rozhodnutí týká pro jejich neměnitelné vlastnosti či pro okolnost, nichž by se jiné osoby neocitly, takže se jedná o osoby určené stejně, jako kdyby se jim bylo rozhodnutí přímo určeno.”13 Protože se do postavení dovozce mandarinek (klementinek) mohl dostat jakýkoli obchodník, který by se pro tento obor podnikání ve SRN rozhodl, nebyl požadavek ESD v tomto případě splněn. Tzv. ”plaumannův test”, praktikovaný ESD i později, byl kritizován jako příliš restriktivní. Pro jeho splnění nestačila, byť velmi intenzivní, ekonomická, sociální či politická vazba na aktivitu upravovanou právní normou, vůči které by měla být žaloba na neplatnost zaměřena. Klíčová byla uzavřenost skupiny neprivilegovaných navrhovatelů-neadresátů. Důraz na formální znaky navrhovatele s opomenutím skutečných vazeb navrhovatele na napadenou právní normu přitom značně opomíjel ekonomickou realitu. Jen poměrně málo oborů je formálně omezeno co do potenciálního počtu subjektů, které v nich mohou působit. V praxi je ale počet subjektů působících v příslušné oblasti omezen poptávkou a jejich počet se obvykle zvýší až v důsledku ekonomických příčin.14 Malý počet subjektů na trhu či možnost přesně určit jejich počet a identitu sám o sobě nezaručuje splnění požadavku ”individuálního dopadu” (Calpak v. Komise, C-789-790/79, Roquette Freres v. Rada, T-298/94)15; rozhodující je (ne)možnost jejího rozšíření v budoucnosti. Další linie kritiky ”plaumannova testu” se zaměřila do minulosti – v podstatě jej mohl splnit člen skupiny, jejíž rozsah byl zafixován v minulosti nebo který se přímo posílel na přípravě napadené právní normy.16 Požadavek ”individuálního dopadu” tak by např. splněn v situaci, kdy byla napadena platnost směrnice o označování šumivého vína (označení ”crémant” mohlo být používáno pouze pro vína pocházející z Francie a Lucemburska) španělským výrobcem, který měl již od roku 1924 pro svá vína označení ”crémant” zaregistrováno (Codorniu v. Komise, C-309/89). K uvolnění úzké interpretace ”plaumannova testu” ESD/SPI, naznačené rozhodnutím v případu Codorniu, nicméně v 90. letech nedošlo. Příkladem návratu k restriktivní interpretaci požadavků čl. 230 odst. 4 SES bylo rozhodnutí ESD v případu Buralux v. Rada (C-209/94), kdy ESD odmítnut způsobilost skupiny firem dopravujícím odpad mezi Francií a Německem napadnout platnost nového nařízení zpřísňujícího podmínky pro přepravu odpadu v EU – dle ESD ke splnění požadavku
13
Český překlad dle Pítrová, L, Pomahač, R. Průvodce judikaturou Evropského soudního dvora (2.díl). Praha: Linde 2001. str. 22. 14 Craig, Paul, Búrca, Gráinne de. EU Law, Text, Cases and Materials. Oxford: Oxford University Press (3. vyd.), s. 488-489. 15 Arnull, Anthony: Private Applicants and the Actions for Annulment, Common Market Law Review 2001, str. 32-33. 16 Biernat, Ewa: The Locus Standi of Private Applicants under article 230 (4) TEC and the Principle of Judicia Protection in the European Community, Jean Monnet Working Paper 12/2003, str. 15.
5
individuálního dopadu nepostačilo ani to, že navrhovatelé byli schopni stanovit přesný počet a identitu firem, které zpochybňované nařízení postihne17. Napětí v otázce rigidní interpretace požadavku ”individuálního dopadu” v evropském právu na přelomu XX.a XXI. století jen potvrdily případy Union de Pequenos Agricultores (Union de Pequenos Agricultores (UPA) v. Rada, C-50/00) a Jégo-Queré (Jégo-Queré v. Komise, T177/01). V prvém případě odmítl ESD uznat aktivní procesní způsobilost španělského sdružení výrobců olivového oleje pro účely žaloby proti nařízení č. 1638/98 měnícímu trh s olivovým olejem v EU, a to zejména v neprospěch malých producentů této komodity. Názor ESD nezměnilo ani riziko, že v důsledku nové regulace trhu s olivovým olejem hrozí mnoha drobným farmářům, členům UPA, úpadek, ani názor generálního advokáta Jacobse, jež navrhoval procesní způsobilost UPA uznat. Procesní způsobilost UPA před ESD nezajistila ani nemožnost dosáhnout přezkumu napadeného nařízení v řízení před vnitrostátními soudy prostřednictvím předběžné otázky položené španělským soudem ESD. Napadené nařízení ke svému působení uvnitř španělského právního systému nevyžadovalo přijetí vnitrostátních implementačních předpisů a nemohlo se dle tak (dle španělských procesních předpisů) stát předmětem soudního sporu před španělským soudem. Ve svém rozsudku sice ESD konstatoval, že by členské státy měly zajistit účinnou právní ochranu subjektů podléhající jejich jurisdikci, zároveň se ale ESD omezil na konstatování, že nemůže absenci odpovídající vnitrostátní právní ochrany suplovat extenzí soudní ochrany na úrovni EU. ESD se tak odchýlil od stanoviska generálního advokáta Jacobse, který navrhl procesní způsobilost UPA uznat a nepřímo doporučil ESD zásadní revizi jeho dosavadní judikatury (viz níže)18. V otázce interpretace čl. 230 odst. 4 SES ale téměř ve stejnou dobu19 zaujal radikálně odlišné stanovisko SPI ve svém rozhodnutí v případu Jégo-Queré (T-177/01). Francouzská rybářská firma Jégo-Queré před ESD napadla platnost nařízení Komise, které omezilo lov štikozubce20 v některých oblastech Atlantického oceánu (např. stanovením minimální velikosti ok v lovných sítích). SPI uznal procesní způsobilost firmy Jégo-Queré zejména proto, že nařízení Komise ke své účinnosti ve Francii nevyžadovalo přijetí zvláštní vnitrostátní implementační normy a firma Jégo-Queré byla zbavena možnosti využít pro přezkum platnosti nařízení spor před francouzským soudem, který by mohl položit ESD předběžnou otázku na platnost normy. Pro závěry SPI byly rovněž klíčové tři linie úvah: prvou bylo odmítnutí argumentace Evropské komise, že by se firma Jégo-Queré mohla domoci vnitrostátní soudní ochrany tím, že nařízení Komise poruší a při soudním přezkumu sankcí uložených francouzskými orgány vznese námitku neplatnosti nařízení a navrhne položení předběžné otázky; SPI prohlásil, že nelze vyžadovat porušení normy jen proto, aby bylo možné dosáhnou soudní ochrany. Zároveň SPI odmítl argumenty, že je dostatečná ochrana firmy zajištěna již institutem náhrady škody za protiprávní jednání institucí EU. Třetím prvkem, který by pro budoucnost mohl mít výrazný dopad na judikaturu ESD byly reference SPI na Chartu základních práv EU. Význam Charty jako pramene evropského práva pak jistě dál vzroste za předpokladu explicitního zakotvení její právní závaznosti v primárním právu21. 17
Craig, Paul, Búrca, Gráinne de. EU Law, Text, Cases and Materials. Oxford: Oxford University Press (3. vyd.), s. 487; Arnull, Anthony: The European Union and its Court of Justice, Oxford University Press, Oxford 1999, s. 44-45. 18 Bobek, Michal: A Revolution which has not (yet?) taken place: the European Court of Justice refuses to reconsider the conditions for the access of individuals to the Community Couts, (www.renouf.be/whatsnew/UPAanalysis.htm) 19 Rozhodnutí SPI v otázce procesní způsobilosti v případu Jégo-Quéré bylo vydáno dne 3.května 2002; rozhodnutí ESD v kauze UPA je ze dne 25.července 2002 20 štikozubec, ang. ”hake”, ryba podobná tresce 21 Podrobnější analýza případu UPA i Jégo-Queré např. Ward, Angela: Judicial Architecture at the Cross Roads: Private Parties and Challenge to EC Measures Post-Jégo-Quéré, in Dashwood, Alan aj. (eds.) The Cambridge Yearbook of European Legal Studies 4/2001, Hart Publishing, Oxford 2002 a Gormley, Laurence: Judicial Review in EC and EU Law – Some Architectural Malfunctions and Design
6
Zvláštní oblasti regulace Přes obecně restriktivní přístup k aktivní procesní způsobilosti neprivilegovaných subjektů ze strany ESD uplatnil tento soud v některých oblastech regulace poněkud měkčí standardy. Jde zejména u problémy: • soutěžního práva; • anti-dumpingového práva; • problematiky veřejných podpor; • sporů s lidsko-právními implikacemi. V případech spojených s otázkami soutěžního práva soudy EU zachovávají vstřícnější postoj k možnosti, aby řízení na neplatnost iniciovaly nejen přímí adresáti napadené normy, ale i konkurenti těch firem, jimž je právní norma (typicky rozhodnutí Komise) adresována. ESD uznalo procesní způsobilost firmy, na jejíž podnět zahájila Komise šetření, zda je distribuční systém konkurenční firmy kartelem zakázaným evropským právem. Poté, co Komise rozhodla, že posuzovaný případ evropské právo neporušuje, ESD umožnilo iniciátorovi šetření, aby napadl rozhodnutí Komise, jež konstatovalo neporušení evropského práva vyšetřovanou firmou, i když iniciátorovi řízení Komise své rozhodnutí přímo neadresovala (METRO v. Komise, C-26/76). Podobně široce interpretoval ESD aktivní procesní způsobilost v oblasti antidumpingového práva. ESD uznal např. aktivní procesní způsobilost největšího dovozce komodity (vápníku), postižené anti-dumpingovým opatřením Rady, kde byl dovozce zároveň největším konečným spotřebitelem dovážené komodity (Extramet v. Rada, C-358/89). Obdobně uznal ESD procesní způsobilost firem, na jejichž návrh Komise zahájila řízení o kompatibilitě poskytnuté státní pomoci s evropským právem, podat žalobu na neplatnost proti rozhodnutí Komise, kterým se kontrola státní pomoci zakončila a byla konstatována slučitelnost poskytnuté státní pomoci s evropským právem (COFAZ v. Komise, C-169/84). SPI také uznal procesní způsobilost zástupců zaměstnanců pro zahájení soudního přezkumu rozhodnutí o povolení fůze firem, ve kterých pracovníci působili – důvodem byla zmínka o zájmech zaměstnanců v příslušné sekundární právní normě (Vittel, T-12/93). Ve výše uvedených případech tak soudy EU v kauzách se soutěžněprávními prvky uznaly aktivní procesní způsobilost subjektů, které by obecně nesplnily požadavky ”plaumannova testu”. Jako obecnější princip ale pro uznání procesní způsobilosti podle čl. 230 odst. 4 SES soudem nestačí prostá existence vztahu konkurence mezi subjektem-adresátem normy a navrhovatelem; nutné je zapojení navrhovatele do předchozí administrativní procedury či uznání jeho specifických zájmů v sekundárním právu22. Obdobně vstřícný přístup prokázaly soudy EU k případům se silným lidskoprávním prvkem. Příkladem může být např. spor o způsobu financování volební kampaně do Evropského parlamentu v polovině 80. let. Systém, přijatý Evropským parlamentem v roce 1982, zvýhodňoval politické strany, které již své zástupce v Evropském parlamentu měly. ESD uznal procesní způsobilost jedné z (neparlamentních) politických stran, jež se cítila být diskriminována a pokusila se rozhodnutí EP o rozdělení fondů zrušit pomocí čl. 230 odst. 4 SES (Parti Ecologiste ”Les Verts” v. EP, C-294/83).
Improvements? in Dashwood, Alan aj. (eds.) The Cambridge Yearbook of European Legal Studies 4/2001, Hart Publishing, Oxford 2002 22
Craig, Paul, Búrca, Gráinne de. EU Law, Text, Cases and Materials. Oxford: Oxford University Press (3. vyd.), s. 509.
7
Zvláštní kategorie neprivilegovaných navrhovatelů Podobně jako soudy EU svou judikaturou vymezily oblasti regulace, kde posuzovaly procesní způsobilost neprivilegovaných subjektů volněji, mohly i vymezit okruhy neprivilegovaných subjektů, se kterými budou zacházet ”vstřícnějším” způsobem. Mezi hlavní kandidáty tohoto postupu, jež by bylo možné charakterizovat větou ”všichni neprivilegovaní navrhovatelé jsou si rovni, ale některé jsou si rovnější”, patřily regiony států EU (representanti jednotlivých regionů ve státech EU), nečlenské státy či mezinárodní organizace a nestání organizace reprezentující zájmy jednotlivých segmentů společnosti. Regiony států EU nejsou v čl. 230 SES výslovně uvedeny jako privilegované či poloprivilegované subjekty. Při odlišnostech ve vnitrostátní regionální struktuře ve státech EU se otevřela otázka, jak chápat pro účely čl. 230 čl. 2 SES pojem ”členský stát” v situacích, kdy vnitrostátní ústavní pravidla příslušného státu svěřují výkon pravomocí, dotčených zpochybňovanou evropskou právní normou, přímo regionům, a ne centrálním státním strukturám. Obdobné interpretační problémy se objevily v otázce zastupování členského státu v Radě (pokud probíraná agenda spadala do kompetencí regionálních vlád) nebo odpovědnosti státu za porušení práva EU (kdy je dle vnitrostátních pravidel za implementaci evropského práva odpovědný region a centrální vláda má jen omezené či vůbec žádné právně-politické nástroje, jak region k aktivitě či neaktivitě přimět). Je jen logické, že obzvlášť aktuální byla otázka přímého zapojení regionů do aktivit na úrovni EU v souvislosti s členskými státy s federální strukturou (SRN, Belgie), států s širokou autonomií vybraných regionů (Itálie) a států prošlých nedávnou devolucí (Spojené království). V otázce regionů a evropského práva, zaujaly soudy EU poměrně úzký výklad. Jednou z cest, jak region může dosáhnout přezkumu evropské právní normy před ESD, je přimět členský stát, aby podal žalobu vlastním jménem. Členský stát při podání takové žaloby není vázán svým postojem při přijímání normy (např. hlasováním v Radě – Itálie v. Rada, C166/78) a může proto při podání žaloby např. zohlednit kritiku normy ze strany svých regionů, ať již je tato kritika vyjádřena po linii ústavněprávní či politické. Příkladem ústavněprávního propojení regionů a členského státu může být Rakousko či Belgie, kde vnitrostátní ústavní úprava umožňuje regionu závazně požadovat od centrální vlády podat žalobu před ESD, a nebo příklad SRN, kde může k žalobě přimět centrální vládu názor Spolkové rady (Bundesrat), parlamentní komory složené ze zástupců spolkových zemí.23 Způsob, jakým dospěl členský stát k rozhodnutí využít čl. 230 SES, ESD nepřezkoumává. Na rozdíl od žalob podaných členským státem, se ESD odmítl zabývat žalobami podanými přímo regiony, které argumentovaly, že napadená evropská právní norma upravuje agendu, jež dle vnitrostátního ústavního pořádku spadá do jejich pravomoci regionu (Région wallonne v. Komise, C-95/97, Regione Toscana v. Komise, C-189/97). Zároveň ESD ve své judikatuře výslovně odkazuje na možnost, že regiony mohou dosáhnout přezkumu tehdy, pokud splní požadavky čl. 230 odst. 4 SES. Region musí být dle vnitřních předpisů svého sátu právnickou osobou a musí být napadenou právní normou ”přímo a individuálně dotčen.” Tento ”plaumannův test” je nicméně interpretován podobně restriktivním způsobem jako u ostatních neprivilegovaných subjektů. Ten např. nesplnil Gibraltar, který se pokusil napadnout před ESD/SPI platnost směrnice, jež v praxi vyloučila gibraltarské letiště z procesu liberalizace leteckého provozu v EU (Gibraltar v. Rada, C-298/89). Naopak Nizozemské Antily obhájily svou procesní způsobilost nařízení regulující režim trhu s rýží; důvodem byla povinnost Komise zohlednit zájmy zámořských území (tj. také Nizozemských Antil) při přijímání nařízení, kde tuto povinnost stanovilo nepřímo primární právo a výslovně
23
Van Nuffel, P.: What‘s In A Member State? Central And Decentralized Authorities Before Community Courts, Common Market Law Review 2001, s. 881
8
nařízení Rady zmocňující Komisi k přijímání prováděcích norem (Netherlands Antilles v. Komise, T-32/98 a T-41/98)24. Nedostatečnosti úpravy procesní způsobilosti regionů pro účely čl. 230 SES si byly vědomy samotné regiony a vlády členských států s federální strukturou. Během mezivládní konference v roce 2000, která vedla k přijetí Smlouvy z Nice, navrhla Belgie modifikaci čl. 230 SES tak, aby se mezi plně privilegované navrhovatele zařadily i regiony členských států s vlastní zákonodárnou pravomocí25. Ačkoliv návrh nakonec nebyl mezivládní konferencí přijat, otázka procesní způsobilostí regionů byla opět otevřena během debat na Konventu o budoucnosti Evropy v letech 2002-3. V konečné verzi návrhu Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu, zformulované Konventem v červenci 2003 ale výslovná procesní způsobilost regionů opět zahrnuta není. Regiony členských států nicméně v otázce přezkumu platnosti norem EU posílily alespoň nepřímo – zařazením Výboru regionů mezi poloprivilegované navrhovatele26. O jiných státech, než jsou členové EU, se čl. 230 SES výslovně nezmiňuje; stejně tak pro účely žaloby na neplatnost specificky neupravuje pozici mezinárodních organizací. U některých nečlenských států nebo mezinárodních organizací by přitom bylo možné uvažovat o vhodnosti interpretace jejich procesní způsobilosti nad rámec obecného neprivilegovaného účastníka dle čl. 230 odst. 4 SES – např. státy kandidující na členství v EU, z nestátních subjektů pak např. OSN, WTO nebo Evropský soud pro lidská práva (ESLP)27. Vymezení navrhovatelů podle čl. 230 odst. 4 je otevřené i subjektům mimo EU – stačí, že splní podmínky ”plaumannova testu”, tj. přímý a individuální dopad napadené normy na navrhovatele. Nad toto vymezení ale ESD/SPI možnost iniciovat přezkum evropských prvních norem neumožnily; i když by bylo jistě zajímavé, pokud by se např. ESLP mohl zahájit přezkum těch norem EU, které považuje za nekompatibilní s evropským standardem lidských práv. V interpretace způsobilosti subjektů mimo EU lze nalézt analogii mezi úzkým a doslovným výkladem, který ESD použil při posuzování oprávnění subjektů mimo EU pokládat předběžné otázky – ESD odmítl otázky položené soudy z nečlenských zemí EU i možnost položení předběžné otázky ESLP nebo Mezinárodním soudním dvorem.28 Stejně odmítavý je i postoj ESD/SPI k výkladu procesní způsobilosti subjektů, které mají representovat zájmy některé zájmové, sociální nebo vlivové skupiny. SPI např. odmítl způsobilost Greenpeace International a několika místních organizací pro ochranu životního prostředí zahájit přezkum rozhodnutí Evropské komise o financování stavby dvou elektráren na Kanárských ostrovech, který dle názoru Greenpeace porušovalo principy ochrany životního prostředí v EU (Stichting Greenpeace Council v. Komise, T-585/93, C-321/95). Soud zde výslovně varoval před rizikem, že by bylo možné obejít podmínky čl. 230 SES ad hoc založením občanského sdružení, nadace či jiné formy zájmové organizace pro účely podání žaloby, pokud by těmto subjektům bylo poskytnuto ze strany soudů EU preferenční zacházení.29 I zájmové organizace ale mohou využít čl. 230 odst. 4 SES v případě, kdy splní podmínku ”plaumannova testu.” Procesní způsobilost neprivilegovaných účastníků – kritika a trendy
24
Burrows, Noreen: Nemo Me Impune Lacessit: The Scottish Rights of Acces to the European Courts, European Public Law 1/2002, s. 60. 25 Burrows, Noreen: Nemo Me Impune Lacessit: The Scottish Rights of Acces to the European Courts, European Public Law 1/2002, s. 45-46. 26 Návrh Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu, čl. III-270, odst. 3. 27 Tento článek se úmyslně nezabývá problematikou EHP a ESV; mimo záběr ponechává i Soud ESVO a jeho vazby na ESD. 28 Douglas-Scott, Sionaidh: Constitutuional Law of the European Union, Longman-Pearson, Harrlow 2002, str. 232. 29 Biernat, Ewa: The Locus Standi of Private Applicants under article 230 (4) TEC and the Principle of Judicia Protection in the European Community, Jean Monnet Working Paper 12/2003, str. 11-12.
9
Systém soudního přezkumu sekundárního komunitárního práva je v současnosti silně kritizován. Je nazýván ”Popelkou” soudního systému EU30 a vzrůstající rozpory se objevují i uvnitř samotných soudů EU.31 Hlavní kritika se zaměřuje na neschopnost poskytnou neprivilegovaným účastníkům dostatečnou soudní ochranu před protiprávními akty EU přímo prostřednictvím ESD a SPI. Soudní systém EU je v současnosti nastaven tak, že neprivilegovaní navrhovatelé jsou směřováni k tomu, aby se pokusili napadnout platnost normy EU nepřímo, prostřednictvím sporu před vnitrostátním soudem, který může položit ESD předběžnou otázku32. Metoda nepřímého přezkumu platnosti práva ES/EU prostřednictvím řízení před vnitrostátními soudy ale rovněž trpí několika závažnými nedostatky: • Zdlouhavost – období nejistoty, kdy je zpochybněna platnost sekundární normy, se nepřímostí přezkumu výrazně prodlužuje. Musí proběhnout počáteční fáze řízení před vnitrostátním soudem (do položení předběžné otázky), řízení před ESD o předběžné otázce (jež trvá v průměru 22-24 měsíců) a pokračující řízení před vnitrostátním soudem33. • Nejistota přezkumu – i když je otázka platnosti právní normy vznesena před vnitrostátním soudem, který je povinen předběžnou otázku položit, konečné rozhodnutí o (ne)položení předběžné otázky je na konkrétním domácím soudu34. Při porušení této povinnosti sice může nastat nárok na náhradu škody vůči státu, jehož soud tímto způsobem porušil právo ES/EU, v praxi je ale dosažení náhrady škody velmi obtížné (Köbler v. Rakousko, C-224/01)35. • Nemožnost přezkumu – z absence jednotných procedurálních pravidel ve členských státech může dojít k situaci, kdy ve vnitrostátním soudním systému neexistuje soud či tribunál, před kterým by se vedl spor, v jehož rámci by bylo možné položit předběžnou otázku. Toto riziko je obzvlášť aktuální v případě těch evropských právních norem, které nevyžadují či dokonce zakazují přijetí vnitrostátních implementačních opatření. I v takovém případě se sice většinou otevírá možnost, aby (potenciální) navrhovatel normu EU porušil a námitku neplatnosti vznesl v následném sankčním řízení vedeném proti němu. Nicméně požadovat od subjektu, který má pochybnosti o legalitě konkrétní evropské normy, její porušení jako jedinou cestu k soudnímu přezkum, by bylo dosti absurdním přístupem kolidujícím s principy právní jistoty a standardů soudní ochrany ve státech EU. • Rigidnost – ESD/SPI v podstatě nezměnily svou interpretaci neprivilegovaného navrhovatele od počátku 60. let, kdy rozhodovaly případ Plaumann. Zejména nezohlednily expanzi oblastí regulovaných právem EU a rozvoj lidskoprávní agendy v evropském právním řádu, včetně přijetí Charty základních práv. Existují nicméně i důvody, proč relativně komplikovaný přímý přístup k ESD/SPI pro neprivilegované subjekty ponechat. Prvým je respekt k úmyslu států při vytváření primárního práva EU. Ty při jednání o podobě evropské integrace měly zjevný úmysl nastavit parametry 30
Gormley, Laurence: Judicial Review in EC and EU Law – Some Architectural Malfunctions and Design Improvements? in Dashwood, Alan aj. (eds.) The Cambridge Yearbook of European Legal Studies 4/2001, Hart Publishing, Oxford 2002, str. 173. 31 Typicky rozpor mezi názorem generálního advokáta a konečným rozsudkem v kauze Union de Pequenos Agricultores (APA) v. Rada, C-50/00. 32 K problematice předběžné otázce na neplatnost evropského práva a odlišnostem od předběžné otázce na výklad evropského práva viz Bobek, Michal: Porušení povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce podle článku 234 (3) SES, C.H.BECK, Praha 2004, s. 16-20. 33 K délce řízení před ESD/SPI viz Výroční zprávy ESD/SPI za léta 2000, 2001 a 2002 34 Problematice položení předběžné otázky a případným vnitrostátních procedurálním omezením se rozsáhle věnuje Bobek, Michal: Porušení povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce podle článku 234 (3) SES, C.H.BECK, Praha 2004 35 Komentář případu Köbler v. Rakousko viz Zemánek, Jiří: Odpovědnost členského státu za škodu způsobenou jednotlivci rozhodnutím nejvyššího soudu, EMP 5/2003, s. 17-20
10
pro přístup neprivilegovaných subjektů k ESD/SPI úzce – tento úmysl je zjevný např. při porovnání úpravy ve SES a staršího Smlouvy o ESUO, kde byl přístup neprivilegovaných sujetů k soudnímu přezkum upraven volněji; členské státy také nevyužily – při vědomí interpretační praxe ESD – možnost změnit čl. 230 (4) SES při změnách primárního práva, naposledy v Smlouvě z Nice. Druhou obvyklou námitkou proti větší otevřenosti pro neprivilegované subjekty je obava z prudkého soudního nápadu SPI (a nepřímo ESD), pokud by byly podmínky čl. 230 odst. 4 SES výrazně zmírněny36. Změny přístupu k neprivilegovaným navrhovatelům může nastat v podstatě dvojím způsobem: • Výslovnou změnou primárního práva EU. Ke změnám čl. 230 SES již v minulosti došlo: Evropský parlament byl teprve dodatečně zařazen mezi poloprivilegovné navrhovatele a teprve Smlouva z Nice jej přesunula do kategorie plně privilegovaných subjektů. V otázce neprivilegovaných žadatelů ale dosavadní změny primárního práva posun nepřinesly a rovněž návrh Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu provádí jen kosmetické změny: nově přezkumu výslovně podléhají i právní akty vydávané agenturami EU; v aktu zakládajícím agenturu navíc mohou být podmínky pro soudní přezkum iniciovaný neprivilegovaným subjektem dále specifikovány. Dále navržené změny primárního práva odráží jasnější rozlišování mezi akty legislativními a akty administrativní povahy: neprivilegovaný účastník je oprávněn napadnout legislativní akt adresovaný jemu osobně nebo adresovanou jiné osobě, pokud se účastníka příslušná právní norma bezprostředně a osobně dotýká (tedy stejné podmínky jako ve Smlouvě z Nice); proti nelegislativnímu aktu (”regulatory act”, ”act réglementaire”) se může úspěšně zaměřit žaloba neprivilegované osoby tehdy, pokud se akt jí přímo dotýká, (ale již se nemusí dotýkat osobě) a norma samotná neobsahuje implementační opatření.37 • Změnou výkladu současného práva ESD. ESD již v minulost svou interpretací např. změnil vymezení navrhovatelů pro účely čl. 230 SES v případě Evropského parlamentu38, kde posun judikatury ESD později odrazila i změna primárního práva. K obdobnému kroku směřujícímu ke snazšímu přístupu neprivilegovaných subjektů k využití čl. 230 odst. 4 SES již vyzvali generální advokáti (Arnull, Jacobs), kteří navrhovali posuzovat navrhovatelovu způsobilost podle toho, zda napadená norma ”nepříznivě ovlivňuje navrhovatelovy zájmy” (Arnull)39 či ”podstatně nepříznivě ovlivňuje navrhovatelovy zájmy (Jacobs).40 Ačkoliv tyto názory ESD dosud nepřijal, možné změny v postoji ESD může postupně dosáhnout tlak v podobě opakovaných stanovisek generálních advokátů a zejména vliv působení Charty základních práv EU. Závěr - Implikace pro Českou republiku a několik úvah de lege ferenda 36
Arnull, Anthony: The European Union and its Court of Justice, Oxford University Press, Oxford 1999, s. 49 37
Šlosarčík, Ivo. Evropský soudní systém a ústavní smlouva EU, Evropské a mezinárodní právo, 4/2003, s. 6-7. 38 Evropský parlament v. Rada, C-70/88, rovněž viz Schepel, Harm, Blankenburg, Eduard: Mobilizing the European Court of Justice, in Búrca, G., Weiller, J.H.H. (eds.) The European Court of Justice, Oxford University Press, Oxford 2001, s. 19 39 Gormley, Laurence: Judicial Review in EC and EU Law – Some Architectural Malfunctions and Design Improvements? in Dashwood, Alan aj. (eds.) The Cambridge Yearbook of European Legal Studies 4/2001, Hart Publishing, Oxford 2002, str. 177. 40 Stanovisko generálního advokáta Jakobse v případu Union de Pequenos Agricultores (APA) v. Rada, C-50/00. Podrobněji viz Gormley, Laurence: Judicial Review in EC and EU Law – Some Architectural Malfunctions and Design Improvements? in Dashwood, Alan aj. (eds.) The Cambridge Yearbook of European Legal Studies 4/2001, Hart Publishing, Oxford 2002, str. 180.
11
V oblasti aplikace žaloby na neplatnost Česká republika nevyjednal žádné přechodné období či dokonce trvalou výjimku. Od okamžiku vstupu tak pro české subjekty, které budou chtít využít čl. 230 SES, začnou platit stejná pravidla jako v současných státech EU, a to včetně interpretační praxe ESD/SPI. Česká republika bude pro účely čl. 230 SES plně privilegovaným subjektem; bude moci napadnou jakýkoliv právní akt, který přezkumu podle čl. 230 SES podléhá. Pro podání žaloby nemusí Česká republika podávat jakékoliv zdůvodnění a může napadnout i platnost právních norem, jež budou mít na český stát jen marginální nebo vůbec žádný vliv. Institucionálně-právní mechanismus, jakým se v rámci České republiky bude formovat rozhodnutí o (ne)zahájení řízení, je čistě vnitrostátním problémem České republiky mimo rozlišovací schopnost evropského práva. Výraznou roli zde bude hrát pochopitelně vláda a také plánovaný vládní zmocněnce pro otázky ESD. Dosud nicméně není jasný vliv Parlamentu ČR, Ústavního soudu a obecných soudů na postoj Českého státu k (ne)podání žaloby. Kromě vlivu na vládu prostřednictvím politických kanálů by bylo možná i výslovná právní úprava, která by zavazovala vládu k podání žaloby v případech, kdy by to např. požadoval Parlament či Ústavní soud. Důvodem pro zapojení těchto institucí do rozhodování o využití čl. 230 SES Českou republikou by měla být zejména snaha o bezproblémové plnění evropského práva Českou republikou. V případě ignorování názoru Parlamentu na neplanost konkrétní evropské normy hrozí, že bude Parlament ČR neochoten či jen s prodlevami ochoten implementovat evropskou právní normu, jejíž zrušení požadoval. V případě ignorování názoru Ústavního soudu pak může nastat situace, že se Ústavní soud bude zabývat příslušnou evropskou normou např. k souvislosti s ústavní stížností – Ústavní pak může dospět k rozhodnutí, kdy příslušnou evropskou normu odmítne aplikovat a zároveň odmítne obrátit se s předběžnou otázkou na ESD. Může tak dojít k obdobné konfliktní situaci, jaká zažívala Spolková republika v letech 1974-86, kdy probíhal konflikt mezi ESD a federálním Ústavním soudem SRN (tzv. sága Solance). K takovému konfliktu by ale na rozdíl od 70./80. let došlo v době, kdy ESD postupně formuluje doktrínu odpovědnosti členských států pro porušení evropského státu jejich soudní mocí. Česká republika by se tak mohla dostat do nepříznivé pozice státu, který pocítí důsledky tohoto vývoje práva EU jako jedna z prvních členských zemí. Kraje budou moci využít čl. 230 odst. 4 SES, pokud budou adresáty napadené normy nebo pokud splní požadavky ”přímého a osobního” dopadu jim neadresované normy na příslušný kraj (”plaumannův test”). Podobně jako v případu parlamentu a Ústavního soudu, je možné si představit situaci, kdy by se kraje pokusily využít spíše čl. 230 odst. 2 SES - tedy přimět Českou republiku, aby žalobu na neplatnost konkrétní evropské právní normy vlastním jménem. V současnosti by mohly kraje využít politického tlaku na vládu, je ale možné si představit i situaci, že by povinnost státu iniciovat řízení před ESD, pokud ji o to požádá dostatečně velký počet krajů, dostala i zákonnou či dokonce ústavní úpravu. Pro české soukromé subjekty se po rozšíření přístup k žalobě na neplatnost formálně nezmění - čl. 230 odst. 4 SES nerozlišuje mezi subjekty se sídlem či občanstvím členského státu EU a subjekty ze třetích zemí. Po rozšíření ale výrazně vzroste množství situací, kdy se české fyzické a právnické osoby stanou adresátem rozhodnutí institucí EU či budou pro ně mít právní normy EU přímý a individuální dopad. Zároveň může pozici českých soukromých subjektů ovlivnit položení předběžné otázky na platnost evropského práva, kterou může položit soud ve vnitrostátním řízení, jehož se soukromý subjekt účastní. Literatura: • Arnull, Anthony: Private Applicants and the Actions for Annulment, Common Market Law Review 2001 • Arnull, Anthony: The European Union and its Court of Justice, Oxford University Press, Oxford 1999
12
• • • • • • • • • • •
• •
Biernat, Ewa: The Locus Standi of Private Applicants under article 230 (4) TEC and the Principle of Judicia Protection in the European Community, Jean Monnet Working Paper 12/2003 Bobek, Michal: A Revolution which has not (yet?) taken place: the European Court of Justice refuses to reconsider the conditions for the access of individuals to the Community Couts, (www.renouf.be/whatsnew/UPAanalysis.htm) Bobek, Michal: Porušení povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce podle článku 234 (3) SES, C.H.BECK, Praha 2004 Burrows, Noreen: Nemo Me Impune Lacessit: The Scottish Rights of Acces to the European Courts, European Public Law 1/2002, 45-68 Douglas-Scott, Sionaidh: Constitutuional Law of the European Union, Longman-Pearson, Harrlow 2002 Gormley, Laurence: Judicia Review in EC and EU Law – Some Architectural Malfunctions and Design Improvements? in Dashwood, Alan aj. (eds.) The Cambridge Yearbook of European Legal Studies 4/2001, Hart Publishing, Oxford 2002 Haffernan, Liz: A European Certiorari Revisited, in in Andenas, M., Usher, J. (eds.) The Treaty of Nice and Beyond, Enlargement and Constitutional Reform, Hart Publishing, Oxford 2003 Jacobs, Francis: Effective Judicial Protection of Individuals in the European Union, Now and in the Future, in Andenas, M., Usher, J. (eds.) The Treaty of Nice and Beyond, Enlargement and Constitutional Reform, Hart Publishing, Oxford 2003 Schepel, Harm, Blankenburg, Eduard: Mobilizing the European Court of Justice, in Búrca, G., Weiller, J.H.H. (eds.) The European Court of Justice, Oxford University Press, Oxford 2001 Šlosarčík, Ivo: Evropský soudní systém a ústavní smlouva EU, Evropské a mezinárodní právo, 2003, Vol. 12, No. 4, s. 3-9 Van Nuffel, P.: What‘s In A Member State? Central And Decentralized Authorities Before Community Courts, Common Market Law Review 2001, 871-901 Ward, Angela: Judicial Architecture at the Cross Roads: Private Parties and Challenge to EC Measures Post-Jégo-Quéré, in Dashwood, Alan aj. (eds.) The Cambridge Yearbook
of European Legal Studies 4/2001, Hart Publishing, Oxford 2002 Zemánek, Jiří: Odpovědnost členského státu za škodu způsobenou jednotlivci rozhodnutím nejvyššího soudu, EMP 5/2003
13
