POSTAVENÍ KATALÁNSKA VE ŠPANĚLSKÉM KRÁLOVSTVÍ

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta regionálního rozvoje a mezinárodních studií

POSTAVENÍ KATALÁNSKA VE ŠPANĚLSKÉM KRÁLOVSTVÍ Diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Lukáš Nevěděl, Ph.D.

Autor: Bc. Petra Štantejská

Brno 2015

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem práci Postavení Katalánska ve Španělském království vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše.

V Brně, dne 4. května 2015 _________________________________ Bc. Petra Štantejská

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu Mgr. Lukášovi Nevědělovi, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady, poznámky a také neutuchající optimismus, podporu a přístup během zpracovávání této diplomové práce.

ABSTRAKT ŠTANTEJSKÁ, P. Postavení Katalánska ve Španělském království. Diplomová práce. Brno, 2015. Tato diplomová práce se zabývá Katalánskem a jeho postavením v rámci Španělského království. Práce mapuje především současnou roli a postavení Katalánska v rámci Španělska, zároveň ale nabízí i pohled do blízké budoucnosti a to především v souvislosti s velmi diskutovanou otázkou katalánské nezávislosti. Práce v tomto ohledu nabízí možné scénáře budoucího vývoje, konkrétně toho, jestli Katalánsko i nadále zůstane jen španělským regionem nebo nastoupí cestu k samostatnosti. Klíčová slova Katalánsko, Španělsko, nezávislost, separatismus, region, referendum

ABSTRACT ŠTANTEJSKÁ, P. Postavení Katalánska ve Španělském království. Diploma thesis. Brno, 2015. This diploma thesis deals with the topic of Catalonia and its position in the Kingdom

of

Spain.

The

thesis

covers

especially

the

actual

role

and position of Catalonia as a Spanish region, but it also focuses on the imminent future of Catalonia, mainly on the currently discussed question of the Catalan independence. It means that the thesis offers a variety of scenarios of the future evolution of the Catalan independence process, denoting particularly the possibilities of a status quo or a new way to its independence.

Key words Catalonia, Spain, independence, separatism, region, referendum

OBSAH 1.

Úvod ................................................................................................................................... 8

2.

Region, separatismus ...................................................................................................... 11

3.

2.1.

Region ........................................................................................................................ 11

2.2.

Separatismus .............................................................................................................. 13

Španělské království ....................................................................................................... 17 3.1.

4.

5.

Historický vývoj ........................................................................................................ 17

3.1.1.

Prehistorie a první kolonizace ............................................................................ 18

3.1.2.

Romanizace ........................................................................................................ 20

3.1.3.

Vizigóti a Arabové ............................................................................................. 20

3.1.4.

Reconquista – Kastilie, Aragonie, Navarra ........................................................ 22

3.1.5.

Novověk (1492–1898)........................................................................................ 23

3.1.6.

Dvacáté století .................................................................................................... 26

3.2.

Administrativní systém Španělska............................................................................. 28

3.3.

Politický a stranický systém Španělska ..................................................................... 29

Španělské regiony............................................................................................................ 36 4.1.

Regionální rozdělení Španělska – Comunidades Autónomas ................................... 36

4.2.

Pravomoci a způsob financování autonomních oblastí ............................................. 38

4.3.

Specifické regiony ..................................................................................................... 42

4.3.1.

Baskicko ............................................................................................................. 42

4.3.2.

Galicie ................................................................................................................ 45

4.3.3.

Katalánsko .......................................................................................................... 46

Postavení Katalánska ve Španělském království ......................................................... 47 5.1.

Politický a stranický systém Katalánska ................................................................... 47

5.2.

Pravomoci regionální vlády ....................................................................................... 50

5.3.

Katalánsko a jeho ekonomika .................................................................................... 51

6.

7.

Katalánská nezávislost – utopie či brzká realita? ........................................................ 56 6.1.

Historie katalánských snah o nezávislost .................................................................. 56

6.2.

Aktuální vývoj otázky katalánské nezávislosti .......................................................... 59

6.3.

Možné scénáře vývoje Katalánska ............................................................................ 67

6.3.1.

Katalánské regionální volby 2015 ...................................................................... 68

6.3.2.

Způsob vyhlášení nezávislosti ............................................................................ 69

6.3.3.

Vztah Katalánska a Španělska ............................................................................ 71

6.3.4.

Vztah Katalánska a Evropské unie ..................................................................... 73

Ekonomické hledisko tří scénářů možného vývoje ...................................................... 76 7.1.

Status quo – Katalánsko jako autonomní společenství .............................................. 77

7.2.

Kompromis – Katalánský ekonomický koncert ........................................................ 78

7.3.

Nezávislost – Samostatné Katalánsko ....................................................................... 82

7.3.1.

Školství, zdravotnictví, justice, instituce ............................................................ 86

7.3.2.

Banky, daně a měnová politika .......................................................................... 86

7.3.3.

Armáda ............................................................................................................... 87

7.3.4.

Zahraniční politika, vztah se Španělskem .......................................................... 88

8.

Diskuze ............................................................................................................................. 92

9.

Závěr ................................................................................................................................ 95

Použitá literatura .................................................................................................................... 96 Seznam použitých grafů....................................................................................................... 109 Seznam použitých tabulek ................................................................................................... 109 Seznam použitých obrázků .................................................................................................. 110 Přílohy ................................................................................................................................... 111

1.

ÚVOD Katalánské

secesionistické

tendence

existují

jako

politická

ideologie

již od přelomu 19. a 20. století, ale v posledních dekádách se o Katalánsku příliš často nemluvilo v souvislosti s vyhlášením vlastního nezávislého státu. Tato tendence se objevila vlastně až se začátkem tohoto desetiletí, když se v roce 2010 španělský Ústavní soud (Tribunal Constitucional) po několikaletém zvažování rozhodl seškrtat část Katalánského autonomního statutu (Estatut d´Autonomia de Catalunya) přijatého Katalánci v referendu roku 2006. Následovaly ohromné, byť zcela pacifické, demonstrace, které se pravidelně opakují každý rok a při nichž každoročně 11. září vyjde do ulic více než milion Katalánců, aby světu dali najevo svou touhu po nezávislosti. Tyto snahy prozatím vyvrcholily v loňském roce, kdy se katalánská vláda snažila uspořádat lidové referendum o budoucnosti Katalánska, které však až do samotného dne konání naráželo na prudký odpor a bojkot ze strany španělské vlády. Zmíněné lidové hlasování z 9. listopadu 2014 se stalo další velkou manifestací snahy o katalánskou nezávislost (ve velice ztížených podmínkách se zúčastnilo přes 2 300 000 obyvatel Katalánska, z nichž takřka 81 % se vyslovilo pro nezávislost), tak ani přesto nemělo žádnou právní závaznost. Katalánská vláda se tedy rozhodla další osud Katalánska spojit s vyhlášením předčasných regionálních voleb na 27. září 2015. Otázka postavení Katalánska ve Španělském království a jeho případné budoucí směřování je tedy tématem více než aktuálním, které však v akademickém prostředí (a zvláště v tom českém) není příliš zmapováno. K větší obeznámenosti s katalánským separatismem a postavení regionu v rámci Španělska by tedy měla především přispět tato práce. Z metodologického hlediska bychom rádi zdůraznili, že půjde o spíše deskriptivní práci, jež si dává za úkol především zmapování výše zmíněného tématu. V rámci zkoumání Katalánska se však dostaneme i k prediktivním kapitolám, v nichž se pokusíme

naznačit

možné

scénáře

budoucího

vývoje

vztahu

mezi Španělskem a Katalánskem na základě analýzy historických i současných vztahů 8

obou zmiňovaných aktérů a následně zhodnotíme jednotlivé možné scénáře z hlediska ekonomického. Ještě před samotnou analýzou pojednáme stručně o základních pojmech, které budou rámcově tuto práci provázet od začátku až do samotného konce – totiž region a separatismus. Následovat bude co nejstručnější exkurz do španělské historie s lehkým důrazem na dění v novodobých dějinách, které je nejdůležitější z hlediska našeho zkoumání pozice

Katalánska

v rámci

Španělského

království.

V rámci

dané

kapitoly

si také popíšeme administrativní a politický systém Španělska. Ve čtvrté kapitole přistoupíme k zevrubné analýze regionálního rozdělení Španělska1 a blíže se zmíníme o třech specifických regionech – o Baskicku, Galicii a Katalánsku. Samotným Katalánskem se následně bude zabývat druhá část této diplomové práce. Kromě detailního popisu fungování a role Katalánska v rámci Španělského království v ní také zhodnotíme stávající administrativní fungování monarchie, zmíníme i problémy a výzvy, jimž království čelí a bude čelit v následujících letech a důkladně se zaměříme především na aktuálně důležitou otázku katalánské nezávislosti. V této práci se pokusíme představit různé scénáře či přístupy k potenciálnímu katalánskému osamostatnění se a jejich dopadu na Španělsko a vztah vůči Evropské unii. Závěr práce by tak měl přinést nejen důkladný popis fungování Katalánska v rámci Španělského království, nýbrž také naznačení možného budoucího politického vývoje na Pyrenejském poloostrově, a sice především v souvislosti s čím dál diskutovanější otázkou separatismu. Hned na začátek však musíme předeslat, že se jedná o téma velice komplikované, ve své podstatě neprobádané, a sice nejen v rámci českého akademického prostředí, jak již bylo uvedeno výše, ale i všeobecně. Byť ve Španělsku existuje mnoho více či méně kvalifikovaných odborníků na toto téma, často je jejich přístup k této otázce tendenční a postrádá objektivitu. Zahraniční odborníci zase často nejsou důkladně obeznámeni se všemi dostupnými zdroji (pokud vůbec nějaké k danému tématu jsou).

1

Comunidades Autónomas.

9

Právě v případě zkoumání Katalánska či Baskicka je řada akademiků odkázána pouze na španělsky (či anglicky) psané zdroje, což ale nemusí vždy přinášet kvalitní celkový pohled. Klasickým příkladem jsou španělská média. Média všeobecně je třeba vnímat s určitou rezervou, nicméně v případě Španělska je mediální polarizace na evropské poměry skutečně extrémní. Tak je to i v případě různých statistik týkajících se daného tématu. Španělská i katalánská strana často zveřejňuje neúplné statistiky, popřípadě pracuje s čísly, která jsou pro jejich zájmy výhodnější, aniž by se přitom nutně jednalo o manipulaci. Je všeobecně známo, že na řadu ekonomických ukazatelů lze nahlížet z různých pohledů. Uveďme jeden příklad za všechny, a sice HDP, které se liší v závislosti na dané organizaci, která tento údaj uvádí. V případě zkoumání katalánské problematiky je tak třeba skutečně pečlivě zvažovat výběr zdrojů, stejně jako snažit se o zisk zdrojů přímo v katalánštině. Této obtíže

a

specifičnosti

jsme

si

vědomi

a

pokusíme

se

pracovat

s těmi nejobjektivnějšími prameny a informacemi, které jsou dostupné, a přistupovat k nim z hlediska hermeneutického postupu. Značná část pramenů teoretické části práce je dostupná v češtině2, pro prakticky zaměřené kapitoly využijeme především španělsky psaných zdrojů. Pracovat budeme také s anglicky a katalánsky psanou odbornou literaturou. Zároveň ve vztahu EU k potenciálnímu osamostatnění se Katalánska budeme vycházet z výroků nejvyšších představitelů evropských institucí, stejně jako z výroků akademiků a právníků zabývajících se touto otázkou. Připomeňme však ještě, že otázku samostatného Katalánska a jeho setrváním/vystoupením/opětovným přijetím do EU v tuto chvíli neupravuje žádná evropská legislativa3, takže pokud by skutečně ke vzniku samostatného a nezávislého katalánského státu došlo, jednalo by se o značně bezprecedentní situaci, která by si žádala pravděpodobně dosti „originální“ řešení, které se nedá dost dobře podložit aktuálně existující legislativou.

2

A to především díky rozsáhlému zmapování stranických systémů států na jihu Evropy v podání profesora

Maxmiliána Strmisky. 3

Jinými slovy, rozdělení některého ze členských států žádná z evropských smluv či dohod neřeší. Daná situace

by si tak vyžádala nějaké konkrétní řešení ad hoc, nad čímž se v této práci také zamyslíme.

10

2.

REGION, SEPARATISMUS Ještě než se zaměříme na samotný vztah Španělska a Katalánska, považujeme

za nezbytné poskytnout velice stručný teoretický úvod k dvěma zásadním pojmům, které vztah Španělska a Katalánska do značné míry charakterizují – a sice jde o pojmy region a separatismus (secesionismus).

2.1.

REGION Ačkoliv se tato práce nezabývá teoretizováním o postavení jednotlivých

španělských regionů v rámci Španělského království, a naším stěžejním zájmem je popis fungování Katalánska v rámci Španělska z hlediska ekonomického, politického a kulturního s výhledem na budoucí vzájemné vztahy, je i přesto potřeba alespoň základně definovat pojem region, podobně jako pojem s ním související – regionální strany. Samotný termín region ovšem v akademickém světě není zrovna jednoduché definovat, jelikož jde o pojem, který používá hned několik vědních oborů a každý z nich jinak. A ani zde komplikace nekončí, protože v praxi platí, že co autor, to odlišná definice. Asi nejpřesněji vymezil celou situaci Zbyněk Holub: Ani dnes však nelze stanovit všeobecně platnou (přijatelnou, zcela srozumitelnou a transparentní) definici tohoto termínu; diskuze kolem různých definic probíhá napříč odbornou veřejností. Nicméně všechny vědy, které s pojmem region (v rámci svých disciplín) operují, regionem rozumí vždy nějaké území. V mezinárodním měřítku je proto region chápán (s určitými odlišnostmi podle zemí a oborů) jako obecný název pro menší územně ohraničené jednotky určitého většího územního nebo prostorového celku (2007: 60).

Jak ještě doplňuje František Krejča, různá hlediska a přístupy k danému pojmu se logicky neprolínají, protože každé hledisko záleží na diametrálně odlišném úhlu pohledu daného oboru, které jsou od sebe navíc poměrně dost vzdálené (2007: 84).

11

Z hlediska této práce proto uvedeme jen několik definic, a to nejprve ryze všeobecnou definici encyklopedickou a následně taktéž pohled na pojem region z pozice politické geografie4. Začněme hned s tou nejvšeobecnější definicí, kterou nám dává respektovaná autorita ve formě všeobecné encyklopedie. Jedna z nich definuje region jako část zemského povrchu s určitými typickými znaky. Existují dva základní typy regionu: a) fyzickogeografický, vymezený na základě fyzickogeografických znaků (reliéfu, klimatu, půd, vodstva ap.); vyznačuje se vysokou mírou homogenity; b) sociálněgeografický (nodální), vymezený na základě relativně uzavřených prostorových vztahů […] vyznačuje se určitým vztahem středisko – zázemí. Podtypů je celá řada, např. regiony klimatické, pedogeografické, administrativní, pracovní, obslužné. Podle velikosti se regiony dělí na mikro-, mezo- a makroregiony (Encyklopedie Diderot – šestý svazek, 2002: 373).

Asi nejsrozumitelnější a zároveň též dosti všeobecnou formulaci pojmu region poskytuje Ladislav Skokan. Podle něj je region jakékoliv území vymezené na základě společných znaků či kritérií5. Region pak může být ustanoven v zásadě dvěma způsoby. Buďto politicky jako nějaká administrativní jednotka v rámci většího celku (většinou státu), nebo přirozenou cestou na základě společného a definujícího rysu jako je např. jazyk, kultura, národnost, náboženství, ideologie (1999: 234-244). Velice zajímavým konceptem je potom přímo definování tzv. politického regionu v podání Miloše Fňukala. Podle něj je politický region „výsledkem úsilí člověka o politickou organizaci prostoru […] je zřejmé, že důležitým prvkem politických regionů je také jistá forma sociálního pouta mezi obyvateli politického regionu“ (2013: 21; srov. Ort, 2004: 12).

4

Jak již bylo uvedeno v předchozích odstavcích, vědních oborů, které užívají pojmu region, je mnoho. V této

práci tedy vybíráme jen přístupy, které jsou pro náš záměr relevantní. Je jasné, že poněkud jinak by vypadala čistě geografická definice, definice v rámci filologicko-areálových studií, definice sociologická či definice dialektologická. Ještě jiným způsobem se pak na pojem region dívá Evropská unie (Dočkal, 2004). 5

Zde se vlastně opět dostáváme k rozdílným pohledům na věc ze strany různých vědních oborů.

12

Kdybychom se tedy pokusili vyzdvihnout základní myšlenky, které se skrývají za množstvím definic, dojdeme k závěru, že region je určité území, které je primárně diferencováno krajinou (tedy přírodním faktorem), nicméně v průběhu staletí je sekundárně formováno lidským působením (politikou, kulturou, jazykem apod.). Je možné také dodat, že v dnešním globalizovaném světě je tento lidský faktor tím nejdůležitějším, který dělá region regionem. Dále bychom na tomto místě zmínili definici regionálních stran dle Maxmiliána Strmisky, protože právě tyto budou hrát v našem zkoumání katalánské reality důležitou roli. Strmiska vymezuje regionální strany

jako

„samostatné

stranicko-politické

formace

regionální

obedience,

jejichž ideově-programová i organizační identita, stejně jako jimi používané (a s jejich identitou spjaté) zdroje politické legitimace a volební mobilizace mají regionální charakter“ (2005a: 7). Regionální strany jsou tedy spjaty především a téměř výhradně s daným regionem. Z našeho pohledu je důležité zdůraznit to, na co klade důraz i Strmiska, a sice nezaměňovat pojem „regionální strana“ za pojem „regionalistická strana“. Druhý z pojmů totiž označuje pouze strany autonomistického ražení, tedy ty, které mají za cíl určitou „teritoriální obranu“, zatímco strana regionální nutně takto laděná být nemusí a dokonce může vykazovat i značně unionistickou či antiseparatistickou orientaci (2005a: 8-9).6 7

2.2.

SEPARATISMUS Definice pojmu separatismus rozhodně přináší méně problémů a nejasností,

než tomu bylo v případě definice regionu. Je však dobré pojem separatismus doplnit o některé další pojmy z politické geografie, které se k němu váží. Začněme opět všeobecnou encyklopedickou definicí:

6

Tato situace se dá velice dobře aplikovat na některé regionální strany napříč celým Španělskem. I v Katalánsku

jsou takové, které můžeme označit jako regionální, v žádném případě ale jako regionalistické. To se týká hlavně poboček obou velkých stran – Partit Popular Català (PPC), respektive Partit dels Socialistes de Catalunya (PSC). 7

Autor dále nabízí detailní přehled rozlišení základních modelů regionální strany, nicméně pro účel naší práce

není nezbytně tu onen dlouhý typologický výčet citovat. Zájemci mohou konzultovat: Strmiska, 2005a: 10-11. My některé z těchto modelů ještě zmíníme v kapitole věnované katalánským politickým stranám.

13

separatismus, požadavek nebo snahy obyvatelstva určitého území oddělit se od státního celku a nabýt samostatnosti. Většinou vyvolán napětím mezi regionální specifikou menšiny a centralistickou politikou většiny (Encyklopedie Diderot – sedmý svazek, 2002: 93).

Ani ostatní definice se od této encyklopedické v podstatě nebudou lišit. Vždy jde zkrátka o snahu získání co největší úrovně samostatnosti (což i v dnešní době představuje svrchovaný stát) na základě určitého regionálního specifika, se kterým se populace, která si přeje odtržení od většiny, identifikuje. S tím nejčastěji souvisí otázka práva národů na sebeurčení, což je, jak píše Fňukal, „princip mezinárodního práva, podle kterého má každý národ, který si dosud nevytvořil vlastní nezávislý stát, nebo se spojit s jinými národy do společného státu“ (2013: 67). Jak ale autor správně dodává, i dnes, v době nejrůznějších mezinárodních smluv, je uskutečňování tohoto práva dost komplikované, ať už z důvodů obtížné formulace pojmu národ, nebo kvůli dalším geopolitickým skutečnostem (ibid). K pojmu separatismus je však třeba zmínit i několik dalších termínů, které se s ním vzájemně prolínají, byť v sobě nesou určitý rozdíl. Jde o pojmy následující: autonomismus, secesionismus a iredentismus. Opět citujme základní definice Miloše Fňukala: autonomismus/regionalismus – snaha menšiny docílit územní nebo politické autonomie v rámci současného státu, separatismus – snaha menšiny odtrhnout se od současného státu a vyhlásit nezávislost, iredentismus – snaha odtrhnout území obývané menšinou a připojit je k jinému státu (zpravidla k vlastnímu národnímu státu) (2013: 67).

Pro srovnání se podívejme, jak dané pojmy rozlišuje politolog Miroslav Mareš: Iredentismus je ve specifickém vztahu k pojmu separatismus. Ten bývá používán v užším a širším významu. Z hlediska užšího pojetí separatismu je iredentismus odlišnou kategorií teritoriálních nároků, z hlediska širšího pojetí je iredentismus podkategorií separatismu. Separatismus v užším pojetí označuje snahu o odtržení území několika států (toto území je obýváno národnostně, rasově či nábožensky

14

do značné míry homogenním obyvatelstvem). Secesionismus označuje odtržení území jednoho státu obývaného jedním národem, rasou či stoupenci náboženství a vytvoření nového státu. Autonomismus usiluje o získání autonomie pro určitý národ, etnikum, náboženství či region v rámci existujícího státu (2010: 102).

Jak vidno, i tyto pojmy mohou dosahovat drobných rozdílů v chápání jednotlivých autorů. Mareš k tomu ještě dodává, že všechny výše zmiňované pojmy běžně v literatuře splývají v jediný – separatismus (ibid). Všeobecně vzato tedy lze pod pojem separatismus „schovat“ veškeré snahy o odtržení území od starých struktur s předpokladem vytvořit strukturu novou.8 Připomeňme, že hnutí, která jsou označována jako separatistická, na dnešní mapě světa najdeme požehnaně a v různém stupni pokroku v boji za svou nezávislost. Mezi ty nejznámější případy patří kupříkladu konflikt Izrael a Palestina, Kašmír (Indie a Pákistán), Náhorní Karabach (Ázerbájdžán), Abcházie a Jižní Osetie (Gruzie), Západní Sahara (Maroko), Tibet (Čína), Balúčistán (Pákistán), ruských federativních republik či působení různých domorodých skupin v zemích Latinské Ameriky. Další příklady separatistických snah máme také i v Evropě. Mezi ty nejvíce medializované patří secesionistické snahy Skotska (Velká Británie), Vlámska (Belgie) a ve Španělsku Baskicka a Katalánska. V případě Baskicka byla donedávna zajímavým a do jisté míry samostatným hráčem teroristická organizace ETA, o níž bude ještě v této práci řeč, i když ta bývá někdy označována spíše za skupinu iredentistickou. Věnujme tedy ještě několik poznámek iredentismu tak, jak ho dodatečně definuje Miroslav Mareš. Podle něj může být iredentismus prosazován různými aktéry a různými metodami. Zároveň však, v protikladu k tomu, co zmiňuje Fňukal, nemusí jít nutně o skupiny působící v rámci vlastního státu, který si území nárokuje a dokonce ani není nutné, aby takové území bylo samo nezávislým státem (Mareš, 2010: 102-103). Toto zmiňujeme především proto, že pod pojmem iredentismus můžeme v případě Španělska vysledovat i zajímavé snahy o unifikaci historických celků. Jak známo, teroristická organizace ETA působila nejen ve Španělsku, nýbrž i v „baskické“ části

8

V případě zájmu o teoretičtější otázky separatismu či práva národů na sebeurčení doporučujeme publikaci:

MACEDO, S., BUCHANAN, A.: Secession and self-determination. New York: New York University Press, 2003.

15

Francie, protože jedním z jejích hlavních cílů byla unifikace celého Baskicka, jehož historické území dnes leží v obou zmiňovaných státech9. V případě Katalánska jde o tzv. pankatalanismus, tedy o snahu sjednotit všechna katalánská historická území, a sice ta, kde dodnes přežil katalánský jazyk a určitý pocit katalánské identity.10 I o tom se zmíníme při analýze postavení Katalánska v rámci Španělského království.

9

Jde o provincie Álava, Guipúzcoa a Vizcaya v Baskicku, dále o celou oblast Navarry a pak také o francouzské

provincie Nafarroa Beherea, Lapurdi a Zuberoa. 10

Jde o následující území: autonomní společenství Katalánsko, Valencijské společenství, Baleárské ostrovy, pás

území známý jako Franja d´Aragó v Aragonsku a oblast El Carxe v Murcii (vše Španělsko); Andorra; departement Pyrénées-Orientales (Francie) a sardinské město L´Alguer (Itálie). Toto katalánsky mluvící území zahrnuje takřka 11 milionů katalánských mluvčích, a politicky je v katalanistickém sektoru známo pod názvem Països Catalans (Katalánské země) nebo pod neutrálnějším a spíše sociolingvistickým pojmem Domini Lingüístic Català (Melchor, Branchadell, 2002: 36-42; Utrera, 2014: 47-48).

16

3.

ŠPANĚLSKÉ KRÁLOVSTVÍ

3.1.

HISTORICKÝ VÝVOJ Historický vývoj Iberského poloostrova, a tedy i nynějšího Španělského

království, je poměrně složitý proces, který není snadné stručně vysvětlit. Je to dáno hned několika faktory. Jak píše Polišenský (2002), již před 750 000 lety se na území Pyrenejského poloostrova nacházel typ člověka ještě staršího, než je člověk neandertálský. Jedná se o člověka vzpřímeného, jehož kosterní pozůstatky byly objeveny na severu Španělska, v jeskyni Gran Dolina. V pozdějších obdobích tuto oblast obýval i člověk neandertálský, kromaňonský a začátkem paleolitu se objevil člověk dnešního typu (Homo sapiens sapiens). Snad nejslavnější nález spojený s tímto typem člověka na území dnešního Španělska je jeskyně Altamira, ležící taktéž na severu Španělska, kde se zachovala snaha o umělecké ztvárnění skutečnosti v podobě maleb, otisků rukou s převažujícími zvířecími motivy. Dále dle Bartoše (1961) zde byly nalezeny i řezby, hlavně tzv. aurignacké venuše, což jsou sošky z kamene či slonoviny. V této době (přibližně 30 000 let před naším letopočtem) můžeme mluvit o již existující kultuře na Iberském poloostrově. Je tedy zřejmé, že hluboko v historii bylo toto území obýváno a tím se i postupně začal determinovat pozdější vývoj nejen územní, ale i etnický. Dalším důležitým faktem je, že Pyrenejský poloostrov byl (a stále je) svým geografickým umístěním na západě Evropy, a hlavně blízko severní Afriky, ideálním místem pro kmeny a národy přicházející z Afriky, kudy se dostat na území Evropy. V minulosti se jednalo hlavně o Araby, kteří poloostrov na několik století obsadili a brali jej za svoje teritorium. Mezi další determinanty historického vývoje jistě patří i rozsáhlost území Iberského poloostrova. Usazovaly se zde nejrůznější kmeny a etnické skupiny s odlišnou kulturou, které mezi sebou vedly války a snažili se, již v té době, o výhodné geopolitické umístění v rámci poloostrova. V tomto smyslu můžeme ale také mluvit o velmi výhodné strategické poloze Pyrenejského poloostrova, který zaujímá prostor mezi Středozemním mořem a Atlantikem a tvoří de facto civilizační přechod mezi

17

Afrikou a Evropou. Tato skutečnost bude nejednou v budoucnu hrát velkou roli v otázkách geopolitických. V neposlední řadě zmiňme ještě jeden geografický fakt, který na vývoj působil, a sice že Iberský poloostrov je poměrně významně izolován od zbytku Evropy, a tak si v mnoha ohledech žil tzv. vlastním životem. Projevy izolace můžeme vidět kupříkladu v silných literárních tradicích a tím menší intenzitu nově vzniklých směrů (např. byronismus), pozdním vstupem nových literárních forem, např. romantismus přišel na toto území až v první polovině 19. století. V porovnání se zbytkem Evropy, kde se romantismus objevil v průběhu 18. století, je to opravdu pozdní nástup tak dominantního směru. Jmenujme také ideologickou a politickou izolovanost, které můžeme pozorovat např. po druhé světové válce. S ohledem na výše zmíněné faktory nyní přistoupíme ke stručnému nastínění historického vývoje Španělska.

3.1.1. Prehistorie a první kolonizace Jak bylo už napsáno výše, existence člověka na území Iberského poloostrova je datována do období před přibližně 750 000 lety. V průběhu doby kamenné se zde objevuje člověk vzpřímený, neandertálský a kromaňonský. Kosterní pozůstatky posledních dvou jmenovaných byly nalezeny na území celého poloostrova. O něco později, v období mezi lety 27 000 – 18 000 př. n. l. se dle Bartoše vytvářejí dvě skupiny obyvatelstva. Jedná se o typ kantabersko-pyrenejský a o středozemský. Někteří historici soudí, že dnešní Baskové a také Iberové, kteří obývali poloostrov již v neolitu a později se rozšířili po celém území, jsou přímými potomky těchto dvou prehistorických civilizací (1961: 5-7). V další fázi vývoje, kolem roku 13 000 před naším letopočtem, můžeme pozorovat stopy civilizace a kultury obyvatel v tzv. Sixtinské kapli Španělska, tedy v jeskyni Altamira s pozoruhodnými nástěnnými malbami, jež jsou jedinečnou památkou svého druhu celosvětově. Později se v období mezolitu vytvořila třetí kultura, kultura centrální. Té se říkalo také kultura jeskynního obyvatelstva, o níž se tvrdí, že vznikla důsledkem nájezdů kmenů z Afriky. S novými formami života tehdejších lidí, tedy pastevectvím, zemědělstvím, začínají také ubývat přírodní zdroje a později se začíná rozšiřovat zemědělství, zpracování kovů a s tím je spojen i populační nárůst (ibid). 18

V období přibližně 3 000 let př. n. l. se začíná rozšiřovat nová rasa, původně indoevropská. Šíří se mimo jiné i do části dnešní Galicie, ale i Katalánska. Důkazem toho jsou menhiry, které najdeme v hojném počtu právě v Katalánsku. V době bronzové můžeme na území dnešní Galicie najít kulturu El Agar, jež ale zanikla vinou Indoevropanů, kteří se kolem roku 1 400 př. n. l. rozprostírali po evropském území. V době železné jsou na Pyrenejském poloostrově pozorovatelné již tři oblasti kultury. Jedná se o kulturu kastilskou, a dále pro nás důležitou kulturu portugalsko-galicijskou a katalánskou. Tyto kultury je možné vnímat již v prvních písemných památkách, které se vztahují k území Iberského poloostrova (ibid; Ubieto, 1999: 10-14). Pojmenování Iberové pochází od Řeků, kteří takto pojmenovali původní obyvatele Pyrenejského poloostrova. Pobřeží Pyrenejského poloostrova v té době zaujalo i řadu dalších kolonizujících národů. Féničané založili okolo roku 1 100 př. n. l. přístav Gadir (dnešní Cádiz) u ústí řeky Guadalquivir. Podobně jako jinde i zde Féničané čile obchodovali, nicméně žádný velký vliv na pozdější vývoj poloostrova neměli. Podobné to bylo s řeckou kolonizací. Ta přišla krátce po Féničanech, avšak řečtí kolonizátoři si vybrali pobřeží Středozemního moře, především pak oblast dnes velice oblíbené turistické destinace Costa Brava. Symbolem této epochy je dnes prakticky jediná dochovaná památka – městečko Empúries. Jak zmiňuje Ubieto: Po stovkách let nepřetržitého úpadku řeckého obchodu na západě spolu s trvalým ochabováním vlivu Řecka zůstala stopa v paměti obyvatel jen některých osad helénského původu. Nicméně Hannibal musel přecházet Pyreneje oklikou přes Cerdañu (Cerdagne), aby se vyhnul střetu s obyvateli Empúriesu. A ti pak přátelsky přijali první Římany právě proto, že přišli bojovat s Kartaginci jako noví nositelé ducha starého Řecka (1999: 17).

Takto bychom tedy mohli shrnout řecký odkaz Pyrenejskému poloostrovu. Keltové přišli na poloostrov o něco později, a to ve dvou vlnách. První v 9. století před naším letopočtem, během které osídlili území dnešní Galicie, Kantábrie a Asturie, a druhé o dvě století později, opět míříce na sever, kde se smíchali s Ibery.

19

Důležitějším byl pobyt zmiňovaných Kartaginců, kteří sem přišli ve třetím století př. n. l. Byli totiž Římany vyhnáni ze Sicílie a Sardinie, a tak hledali novou základnu, kde by se mohli připravit na další útoky proti odvěkým nepřátelům. Nakonec se jim podařilo podmanit si prakticky celou středomořskou oblast, přičemž severní hranicí jejich expanze se stala řeka Ebro (Ubieto, 1999: 15-16). Poté se kartaginský vůdce Hannibal rozhodl dobít strategické město Sagunto, avšak neuspěl a naopak dosáhl vyvolání druhé punské války, která na Pyrenejském ostrově skončila římským vítězstvím. Vítězstvím, jehož důsledky si uvědomujeme dodnes.

3.1.2. Romanizace Římská kolonizace byla mnohem důkladnější než všechny předchozí. Jak praví Polišenský, „dějiny […] dnešního Španělska, začínají teprve po ovládnutí poloostrova Římany a po romanizaci staršího obyvatelstva“ (2002: 22). Římané chtěli pro sebe celý poloostrov, což se jim sice takřka podařilo, ale na dokončení kolonizace potřebovali dvě staletí11. Romanizace poloostrova pak probíhala nenásilně v několika etapách, a sice udílením latinského a římského práva, administrativou či náboženstvím. Hispánie, jak Římané Španělsku říkali, se stala druhou nejdůležitější součástí impéria po Itálii. Ve 3. stol. n. l. se do Hispánie dostalo křesťanství. Pro nás je důležitý též jazykový aspekt romanizace. Díky ní se Pyrenejský poloostrov stal místem, kde postupně zavládla latina na dosti vysoké úrovni, protože zde vznikaly přímo latinské školy (Ostrá, 1995: 89-90). Netřeba připomínat, že právě latina je základem všech současných románských jazyků12.

11

Římská kolonizace skončila roku 19 př. n. l. porážkou obyvatel Kantábrie a Asturie. Je však třeba dodat,

že i přes porážku se Římanům nikdy nepodařilo ovládnout Basky, kteří dokázali římskému vlivu odolávat izolovaní v horách na severu poloostrova (Polišenský, 2002: 23-24; Bartoš 1961: 14-15). 12

Dodejme, že jediným z latiny nepocházejícím jazykem, jenž se na území poloostrova dodnes zachoval,

je baskičtina.

20

3.1.3. Vizigóti a Arabové Období rozvoje a relativního míru (Pax Romana) skončilo s vpádem barbarských (germánských) kmenů v pátém století našeho letopočtu. Postupně přicházeli Frankové, Alamani, Suévové, Vandalové (Vandalusie – odtud dnešní název Andalusie) a nakonec Vizigóti. Kmen Vizigótů, byl již předtím spojencem Římanů a bojoval proti jiným germánským kmenům ze svého původního sídla v Galii, později ovládl celou Hispánii. Hlavním městem se stalo Toledo. Roku 587 král Rekkared konvertoval ke katolicismu. Všeobecně vzato ale Vizigótů bylo oproti původnímu římskému obyvatelstvu málo, jejich vládci nebyli příliš schopní a vládli spíše hrubou silou. I proto poznamenali vývoj poloostrova jen částečně. Byli sice schopní si poloostrov podmanit, avšak před nově příchozími muslimy ho ubránit nedokázali (Ubieto, 1999: 40-46). Roku 711 přeplulo muslimské vojsko pod vedením Tárika ibn Zijada gibraltarskou úžinu. Dnešní název Gibraltar je odvozen právě od jména tohoto muže (arabsky Džabal al Tárik13). Invaze byla vskutku blesková, protože severoafričtí muslimové neboli Maurové si během pár let podrobili celý Pyrenejský poloostrov. Na dlouhá staletí vznikl státní útvar zvaný Al-Andalus, díky němuž do Evropy snáz pronikla řada arabských vynálezů a objevů. Al-Andalus všeobecně byl místem styku tří významných kultur a náboženství (islám, křesťanství a židovství), které spolu dokázaly žít v míru a všeobecné prosperitě. I když v dějinách Španělska se často klade důraz na následující reconquistu (vytlačení Maurů z poloostrova), faktem je, že i pozdější katolická království po zbytek středověku a ještě na počátku novověku těžila z onoho arabského dědictví Al-Andalus14. Jak shrnuje Polišenský: „Hmotná a duchovní kultura Al-Andalusu přetrvala věky (města, zavodňovací systémy, správní organizace, jazyk, lidové písně), ovšem v podobě, kterou jí daly následující generace Iberie“ (2002: 42).

13 14

V překladu „Tárikova hora“. I zde se hodí drobná jazyková vsuvka; několikasetletá přítomnost arabštiny na Pyrenejském poloostrově

samozřejmě měla i důležitý vliv na tehdy ještě ne zcela diferenciované románské jazyky. Všeobecně vzato však románské jazyky Pyrenejského poloostrova (španělština, katalánština, portugalština a další) převzali dost lexika z arabštiny (na rozdíl od ostatních románských jazyků). Prostřednictvím španělštiny se jich pak řada dostala i do jiných jazyků, i do češtiny (Ostrá, 1995: 100; Polišenský, 2002: 39).

21

Emírové vládnoucí z Córdoby byli nejprve podřízeni bagdádským chalífům. Během největšího rozmachu muslimského Španělska, v 10. století, se Abderrahmán III. prohlásil za nezávislého córdobského chalífu. Córdoba byla v tuto dobu jednoznačně největším, nejbohatším a nejcivilizovanějším městem Evropy. Koncem 10. století se dostal k vládě Almanzor, který terorizoval křesťanské státy na severu země (zárodky budoucího Španělska) vojenskými nájezdy. Po jeho smrti v roce 1031 se ale chalífát rozpadl na řadu malých nezávislých království (taifas), a to byl začátek konce arabského vlivu na poloostrově.

3.1.4. Reconquista – Kastilie, Aragonie, Navarra Reconquista je podle Bartoše „dlouhé období bojů španělských křesťanů proti Maurům za znovudobytí celého Pyrenejského poloostrova“ (1961: 33), nicméně mnoho historiků dnes po vzoru španělského filosofa Ortegy y Gasseta upozorňuje, že vžitý název reconquista je nepřesný, protože formující se národy Basků, Astuřanů či Katalánců nedobývali území, které by předtím ztratili. Šlo tedy spíše o určitý mocenský boj o hranice (Polišenský, 2002: 37). Všeobecně vzato ale mluvíme o období 718–149215, které samozřejmě nebylo nepřetržitou válkou, ale obdobím občasných bojů a mírových mezidobí, během kterého křesťanské národy postupně vytlačovaly muslimy z poloostrova. Z našeho pohledu tkví důležitost tohoto období v tom, že v něm docházelo k formování původních křesťanských království vznikajících z předmuslimských obyvatel poloostrova. Ohniska boje proti Maurům přitom existovala dvě – jedno v Asturii a druhé v Pyrenejích; v obou případech tedy hrál svou roli poměrně špatně přístupný horský terén, který muslimové nedokázali plně ovládnout. V Asturii se, jak již bylo zmíněno, zrodilo Asturské království, z něhož se roku 910 stalo Království León, které existovalo až do roku 1230. Od něj se ještě roku 1035 oddělilo Kastilské království, nicméně obě území se nakonec roku 1230 definitivně spojily pod názvem Kastilská koruna. Právě toto království bylo přímým předchůdcem dnešního Španělského království. Dalším z bojujících států bylo Navarrské království, 15

Rok 718 – vznik Asturského království a zahájení bojů proti Maurům, první úspěšná bitva 722 u Covadongy.

Rok 1492 – ovládnutí Granady, definitivní vypuzení Maurů z poloostrova.

22

které existovalo od roku 820 a nezávislost si udrželo až do 16. století, kdy se postupně rozpadlo mezi Kastilii a Francii. Tento státní útvar byl poměrně malý, avšak po několik staletí se mu dařilo zachovávat si svou nezávislost. Právě zde je ukryto zvláštní postavení dnešních autonomních společenství Navarra a Baskicko, které požívají určitých výsad právě na základě těchto historických skutečností. O tomto faktu více v následující kapitole. Posledním velkým hráčem, z něhož bylo později utvořeno dnešní Španělské království, byla původně tzv. Marca Hispánica. Šlo o území v Pyrenejích, které tvořilo jakési nárazníkové pásmo mezi Franskou říší na severu a Al-Andalusem na jihu. Později se toto území rozpadlo na několik hrabství či království. Nejdůležitějšími se záhy stalo Království aragonské a Barcelonské hrabství. Tyto útvary se postupně vyvinuly až v personální unii mezi oběma nejsilnějšími celky, a tak vznikla Aragonská koruna (1162–1707)16, a právě na tomto historickém vývoji Katalánci zakládají své národnostní cítění. Pokud toto období shrneme do několika málo slov, jeho vliv na dnešní Španělsko je především ten, že právě v něm se zrodila tak výrazná diferenciace regionů a historických teritorií, která později hrála důležitou roli při vytváření národní identity u regionů, v nichž existují, zejména od konce 19. století, dlouhodobé separatistické tendence, a sice v Baskicku a Katalánsku.

3.1.5. Novověk (1492–1898) Novověk začíná na Pyrenejském poloostrově v roce 1492. Dochází hned ke třem důležitým historickým událostem. Nejprve na počátku ledna je dobyta Granada, tedy dochází k definitivnímu vytlačení Maurů, o něco později jsou ze země vyhnáni židé. Nakonec 12. října 1492 Kryštof Kolumbus pro Kastilii objevuje Ameriku. Všechny tyto události jsou z velké části důsledkem dynastického sňatku mezi Ferdinandem II. Aragonským a Isabelou Kastilskou v roce 1469, aby spolu o deset let později formálně vytvořili unii mezi Kastilským a Aragonským královstvím. To mnozí považují za skutečný zrod dnešního Španělska (Bartoš, 1961: 66), nicméně je třeba 16

Jedná se o opravdu velice stručné shrnutí několika staletí španělských dějin. Pro důkladnější konzultaci

odkažme na skutečně důkladně zpracované kapitoly z knihy Dějiny Španělska (Ubieto, 1999: 45-59 a 98-200).

23

podotknout, že obě království fungovala nezávisle na způsob konfederace. Objevení Ameriky a její následná kolonizace, jak je všeobecně známo, přineslo Španělsku nesmírné bohatství a moc17. Sňatková politika Ferdinanda a Isabely znamenala v roce 1516 nástup Habsburků na španělský trůn. Panovníkem se stal Karel I., jenž byl později zvolen i císařem německé říše (jako Karel V.) a za jehož vlády Španělsko ovládlo velkou řadu zámořských teritorií, stal se vládcem „říše, nad níž slunce nezapadá“. Roku 1556 se následníkem Karla I. stává Filip II. Jeho vláda je hodnocena velmi kontroverzně. Za Filipa II. bylo sice Španělsko nejmocnější zemí Evropy, přes obrovské bohatství z kolonií však stát několikrát dospěl k bankrotu především vinou neustálých válek v Evropě a podpoře inkvizice, která ze země vyháněla zbylé nekřesťany, což značně poškozovalo ekonomiku (Ubieto, 1999: 235-270). Během Filipovy vlády bylo ke Španělsku připojeno Portugalsko (1580–1640), hlavním městem se stal Madrid a Španělsko jako velmoc pomalu upadala. Naproti tomu toto období poskytlo živnou půdu umění, jelikož celá první polovina 17. století je v rámci španělské kultury považována za tzv. Zlaté století18. Jinak celé 17. století probíhalo ve znamení krize. Španělsko hodně utrpělo boji s Francií během třicetileté války (o tomto období bude ještě řeč později) a toto problematické století vyvrcholilo symbolicky rokem 1700, kdy zemřel bezdětný Karel II., a tím vyvstala Válce o španělské dědictví (1701–1717). Tento konflikt byl klíčovým pro celou Evropu, proto se do bojů zapojilo hned několik národů. Válka nakonec neměla jasného vítěze – španělský trůn získali francouzští Bourboni, kteří vládnou s přestávkami dodnes. Španělsko ale přišlo o část kolonií (Nizozemsko), pohromou se pak válka stala pro Katalánsko, které v bojích vsadilo na rakouské Habsburky a po jejich porážce nakonec zůstalo součástí Španělska, avšak byly mu odebrány takřka veškeré pravomoci, území navíc postihly tvrdé represe ze strany španělské monarchie. Pád Barcelony roku 1714 je dnes velice významným datem nejen pro zastánce katalánské nezávislosti (Utrera, 2014: 40-42). 17

Jak píše známý venezuelský spisovatel a historik Luis Britto García (1990) ve svém článku Guacaipuro

Cuatemoc cobra la deuda a Europa, zlato a stříbro získané z kolonií umožnilo obrovský rozvoj celé Evropy. Bez objevení Ameriky by evropská společnost ve svém rozvoji byla mnohem pomalejší. 18

Siglo de oro.

24

Země se poté zmítala mezi rigidním a umírněným absolutismem. V době napoleonských válek se Španělé spojili s Francií, jejich flotily však v roce 1805 utrpěly zdrcující porážku u mysu Trafalgar (mezi Cádizem a Gibraltarem) od britského admirála Nelsona. V roce 1808 využil Napoleon slabosti monarchie a na místo španělského krále dosadil svého bratra Josefa. Proti cizí vládě obyvatelé povstali se zbraněmi v rukou a vedli úspěšnou partyzánskou válku. Posílil je i příchod britského vojska vévody z Wellingtonu. Francouzi byli nakonec vyhnáni a na trůn se opět vrátila dynastie Bourbonů. Jak zdůrazňuje Ubieto (1999: 384-400 a 426-445), těžkých časů Španělska naplno využijí jeho zámořské kolonie a postupně se v letech 1810–1824 osamostatňují. Z globálního hlediska Španělsko v průběhu 19. století přišlo o svou pozici světové velmoci. Hektičnost 19. století mimo jiné může ilustrovat následující přehled nejdůležitějších období: Devatenácté století bývá někdy nazýváno obdobím nástupu nakonec vítězné buržoazie. Z tohoto hlediska je můžeme rozdělit na dobu nástupu liberalismu a karlistických válek (1834–1839), léta Esparterova režimu (1840–1843), desítiletí umírněných liberálů (1844–1854), pokrokové dvouletí (1854–1856), léta vzestupu liberální Unie (1856–1868), pádu monarchie a období republiky (1868–1874), období restaurace a převahy konzervativců (od roku 1875), období války v koloniích a krize roku 1898 (Polišenský, 2002: 135).

Rok 1898 je pro Španělsko definitivním traumatem, jelikož po válce o Filipíny a španělsko-americké válce o Kubu nakonec bývalá evropská mocnost přichází i o zbytek svých zámořských kolonií – Filipíny, Kubu a Portoriko19.

19

Dodejme, že Španělsko v té době ještě mělo koloniální zájmy v Africe. V podstatě o poslední kolonii přišlo

roku 1968, kdy vyhlásila nezávislost Rovníková Guinea. Do dnešních dní se jako určitý pozůstatek španělského kolonialismu zachovaly pouze zlomky bývalé „říše, nad níž slunce nezapadá“ – africké enklávy Ceuta a Melilla (Ubieto, 1999: 832-833).

25

3.1.6. Dvacáté století Přelom 19. a 20. století nakonec i Španělsko zastihl na určitém průmyslovém vzestupu, nicméně stále daleko zaostávajícím za zbytkem Evropy. Celá první třetina 20. století je pro Španělsko obdobím růstu, který navazoval na slibně rozběhnutý průmysl z poslední třetiny století předchozího. Silnými průmyslovými a ekonomickými centry se v té době stalo Baskicko a Katalánsko – hlavní výsadou Baskicka byl spíše těžký průmysl, zatímco Katalánsko poháněl především průmysl textilní (Ubieto, 1999: 575-577). Španělsko díky neutralitě příliš nezasáhly boje I. světové války, naopak právě průmyslovým odvětvím se velmi dařilo. Rostoucí ekonomická síla však znamenala i rostoucí ceny, takže v letech 1900–1923 zemi mnohokrát postihly vlny anarchistických či dělnických protestů20. V daném období též sílí regionalistické snahy o nezávislost, které jsou hodně slyšet především z Baskicka a Katalánska. Právě od této doby se Katalánské snahy o osamostatnění, nezávislost a odtržení se od Španělského království stávají neustálou součástí katalánské politiky. Jakousi reakcí na tuto nejistou dobu byl vojenský převrat generála Miguela Primo de Rivery z roku 1923. Primo de Rivera nakonec zemi vedl až do roku 1930, a hlavně první polovina jeho vlády byla provázena hospodářským růstem. Na konci diktatury však sílí všeobecná nespokojenost, a tak generál-diktátor a vzápětí i král Alfons XIII., který diktátorský režim podporoval, odchází. V dubnu 1931 král po komunálních volbách, v nichž zvítězili republikáni, utíká a Španělsko prožívá období druhé republiky. To s sebou přináší řadu moderních prvků, a sice ženy dostanou volební právo, dojde k sekularizaci a regiony dostanou své vlastní regionální statuty a dříve ztracené pravomoci. Ani

druhá

republika

ale

nevyřešila

napětí

ve

společnosti,

které

ve Španělsku přetrvávalo v té době prakticky již od konce napoleonských válek (Ubieto, 1999: 688-705). V první polovině 30. let 20. století se konalo hned několik voleb, v nichž pravice střídala levici a naopak. Období nejistoty využila například regionální katalánská vláda k vyhlášení samostatné republiky (1934), to bylo ale záhy potlačeno 20

Obzvláště silné bylo anarchistické hnutí v Katalánsku. Barcelona zažila v daném období anarchistický teror

hned několikrát, například tzv. Setmana Tràgica (Tragický týden) v roce 1909 nebo stávka La Canadenca roku 1919 (Balcells, 2011: 984-1023).

26

ze strany Madridu (Balcells, 2011: 1069-1080). Ve stejném roce došlo též ke krvavému potlačení hornické vzpoury v Asturii. Vše nakonec vyvrcholilo občanskou válkou v letech 1936–1939, na jejímž konci byl nastolen tvrdý diktátorský režim konzervativního generála Franciska Franka. Následné období, které se často nazývá jako frankistická éra (srov. Ubieto, 1999), bylo těžkou dobou izolacionismu a chudoby. Už tak dostatečně nerozvinuté Španělsko prudce zdecimovala ona občanská válka a zemi trvalo téměř dvě desetiletí, než se z následků vzpamatovala. Myslíme tedy následky ekonomické, určité rozdělení společnosti a nedůsledné vyrovnání se s minulostí je ve španělské společnosti patrné dosud. Frankistická éra trvala až do diktátorovy smrti roku 1975 a ve své druhé polovině se charakterizovala postupným otevíráním se zahraničním partnerům, např. až v roce 1955 země vstoupila do OSN. Od 60. let Španělsko hodně pracovalo na svém turistickém ruchu, celkově se zlepšila ekonomika země a zároveň polevila cenzura a zásadní oprese kultur menšinových národů21. Jak k dané komplikované a ve vzpomínkách mnoha lidí dosud ne zcela překonané dějinné epoše podotýká Radek Buben: „Španělsko vlastně přešlo skoro přímo z fáze agrární do fáze postindustriální (v roce 1950 ve službách pracovalo 26 procent lidí, v roce 1970 44 procenta a tento podíl neustále narůstal)“ (2010: 4). Důkazem snahy o přibližování se k Evropě může být i dnes lehce pozapomenutá španělská žádost o členství v Evropském společenství z roku 1962, kterou však lze považovat spíše za hodně naivní pokus o prolomení doznívající evropské izolace. Nakonec vyšla až žádost druhá, z roku 1977, kdy už bylo Španělsko viditelně na cestě k demokracii (Kaniok, 2003: 86). Od roku 1975 tedy Španělsko prožívá demokratickou éru. Země se stala konstituční monarchií (ústava přijata referendem v roce 1978), což byla do velké míry zásluha nového krále Juana Carlose I. Ten v únoru 1981 navíc bravurně zvládl nepodařený pokus o puč22. O rok později se Španělsko stalo členem NATO a v roce 21

V prvních letech frankismu bylo zakázáno vše spojené s jakýmikoliv kulturními projevy v katalánštině,

baskičtině či galicijštině. Od poloviny 50. let byly tyto zákazy postupně zmírňovány (Utrera, 2014: 45). 22

Velice zajímavý pohled na nepovedený pokus o státní převrat, v jehož čele stál podplukovník španělské

bezpečnostní síly Guardia Civil a k němuž došlo 23. února 1981, nabízí průběžná vydání největšího španělského deníku El País. (El País, 23. 2. 1981).

27

1986 vstoupilo i do EU. Roku 1992 se země (konkrétně pak katalánské město Barcelona) stala dějištěm LOH23.

3.2.

ADMINISTRATIVNÍ SYSTÉM ŠPANĚLSKA Jak již bylo zmíněno, aktuálně je Španělsko parlamentní konstituční monarchií.

Hlavou státu je král, jímž je nyní Filip VI., syn předchozího monarchy Juana Carlose I.24 Monarchie je dědičná. Oficiálním názvem země je Španělské království (Reino de España). Rozloha Španělska je 505 370 km2, což zemi řadí k těm největším v EU. Španělské pobřeží měří 4 964 km, délka hranic se sousedními státy je pak 1 920 km. Španělsko sousedí s Andorrou, Francií, Gibraltarem, Portugalskem a Marokem. Hlavním městem je Madrid, jediným dalším španělským městem, které má přes 1 000 000 obyvatel, je Barcelona (The 2015 World Factbook – Spain), která leží v Katalánsku. Podle

statistik

z loňského

roku

(2014)

žilo

na

území

Španělska

46 507 760 obyvatel25. Oficiálním jazykem země je španělština (někdy též uváděna jako kastilština), nicméně existují ještě další jazyky, které jsou úředními v určitých regionech. Konkrétně se jedná o katalánštinu, galicijštinu, baskičtinu a aranéštinu. Z hlediska administrativního se Španělsko dělí na 17 autonomních oblastí (Comunidades Autónomas), které jsou dále rozděleny do celkem 50 provincií. Zvláštním případem jsou pak ještě dvě španělské enklávy26 na africkém kontinentu.

23

Letní olympijské hry. Konaly se v Barceloně ve dnech 25. července – 9. srpna 1992.

24

Juan Carlos I. abdikoval v červnu 2014. Všeobecně se předpokládá, že šlo o logické vyústění poměrně kritické

situace španělské královské rodiny v posledních letech. Královskou rodinou zmítala řada skandálů, ať už korupce spojená s manželem jedné z králových dcer nebo králův výlet na lov do Botswany (kde se navíc ještě zranil) v době, kdy na španělské občany tvrdě dopadala ekonomická krize (El País, 18. 4. 2012; El País, 2. 6. 2014). 25

Používáme data španělského Národního statistického úřadu (Instituto Nacional de Estadística – INE), protože

jsou v době sepisování této práce nejaktuálnější (INE, 2014). Je třeba ale dodat, že reálně ve Španělsku žije až 50 000 000 osob, jen značná část nelegálních přistěhovalců není nikde zaregistrována. 26

Jen pro zajímavost dodejme, že Španělsko má ještě jednu exklávu ve Francii. Jedná se o vesnici Llívia, která

je z historických důvodů oddělena od zbytku španělského území několikakilometrovým pásem území Francie (Catalunya 2011, 27. 3. 2015).

28

Jedná se o Ceuta a Melillu, jež mají statut autonomních měst. O administrativním dělení Španělska budeme blíže hovořit v následující kapitole.

3.3.

POLITICKÝ A STRANICKÝ SYSTÉM ŠPANĚLSKA V rámci základního popisu reality Španělského království nám zbývá ještě shrnutí

politického systému. Jak jsme již uvedli, současný politický systém stojí na Ústavě z roku 1978. Ta definovala státní zřízení jako konstituční monarchii v čele s králem. Nejvyšším zákonodárným orgánem je dvoukomorový Parlament (Cortes Generales), který tvoří Kongres poslanců (Congreso de los Diputados) – dolní komora a Senát (Senado) – horní komora. Předsedu vlády jmenuje král na základě výsledků voleb do dolní komory, poslanci následně jeho jmenování musí potvrdit (Constitución Española, čl. 66-80). Co se týká volebního systému do nejdůležitějšího zákonodárného orgánu, tedy Kongresu poslanců, byl zvolen poměrný s většinovými účinky. Volebními obvody jsou jednotlivé provincie, přičemž počet volených poslanců na provincii je stanoven proporčně dle počtu obyvatel27. Volební klauzule je na úrovni 3 %, přepočet hlasů na mandáty je prováděn pomocí D´Hondtovy metody. Volební zákon z roku 1985 nakonec stanovil počet poslanců na 350 a určil i jejich počty v jednotlivých provinciích, přičemž dva poslanci na každou provincii jsou minimem (Ley Orgánica 5/1985). Tyto proměnné dělají ze Španělského poměrného systému v praxi systém takřka většinový, v němž často uspějí pouze dvě nejsilnější strany a strany regionální na úkor ostatních menších stran (Buben, 2010: 4-5; Leguina Villa, 1984: 23-26). Poslanci jsou do Kongresu voleni na období čtyř let; poslední všeobecné volby se uskutečnily v listopadu roku 2011. Ke konci letošního roku jsou naplánovány volby nové, které budou důležité i z hlediska našich předpovědí budoucího směřování Katalánska.

27

Autonomní města Ceuta a Melilla jsou v Kongresu zastoupena každé jedním poslancem.

29

Na následujících dvou grafech jsou výsledky zmiňovaných španělských voleb do Kongresu poslanců z roku 2011. Je na nich dobře ilustrován vliv španělského volebního systému na celkové výsledky. První graf ukazuje počty mandátů, druhý pak skutečný počet obdržených hlasů. Zaměřme se především na dvě regionální strany: katalánskou Convergència i Unió (CiU) a baskickou koalici Amaiur. Obě získaly větší počet křesel, než v celostátním měřítku více volené strany Izquierda Unida (IU), respektive Unión Progreso y Democracia (UPyD). Je to způsobeno tím, že zmiňované regionální strany měly dostatečnou podporu ve svých regionech, které mají díky své lidnatosti větší počet křesel.

GRAF 1: VŠEOBECNÉ VOLBY DO PARLAMENTU, 2011 (1) – ZDROJ: EL PAÍS

GRAF 2: VŠEOBECNÉ VOLBY DO PARLAMENTU, 2011 (2) – ZDROJ: EL PAÍS

30

Horní komora španělského parlamentu má ještě komplikovanější a možná i méně reprezentativní způsob volby. Přímo a většinovým systémem je voleno 208 senátorů v 52 obvodech, k nim se ale později přidají další senátoři jmenovaní jednotlivými autonomními společenstvími. Každé ze 17 autonomních společenství jmenuje jednoho a potom ještě dalšího za každý milion obyvatel (Constitución Española, čl. 69). To v praxi vede k většímu zastoupení méně obydlených regionů na úkor těch lidnatějších. Aktuálně má španělský Senát 266 křesel (Elecciones Generales, 2011), i když vzhledem k pravidlům voleb se toto číslo v průběhu let mění kvůli rostoucí populaci. Volební období je taktéž čtyřleté a volby do Senátu probíhají současně s těmi do Kongresu poslanců. Společenská i reálná politická důležitost španělského Senátu je však velice podobná tomu českému – již od samého vzniku instituce se vedou debaty o její užitečnosti a přínosu pro politický systém země (srov. Strmiska, 2005: 355). Cílem této práce však není rozbor politického systému Španělska, proto nebudeme zacházet do větších detailů. Je nicméně důležité mít rámcovou představu o politickém uspořádání Španělska ještě před tím, než se detailně podíváme na regionální uspořádání. S tím souvisí i představení aktuálně nejdůležitějších politických stran Španělského království28. Ve volbách 2011 zvítězila Lidová strana (Partido Popular, zkratka PP). Jde o klasickou konzervativní pravicovou stranu. Vznikla v roce 1976 pod názvem Alianza Popular. Po určité krizi v 80. letech se nakonec v roce 1989 transformovala v platformu se současným názvem. Zatímco právě v průběhu 80. let postupně nabírala na síle, ačkoliv nedokázala držet krok s levicovou PSOE, lidé stále poměrně negativně vnímali skutečnost, že strana je jakýmsi postfrankistickým seskupením, v němž figuruje mnoho osobností spojených právě s diktátorským režimem. Stranu ostatně dlouhá léta vedl bývalý frankistický ministr Manuel Fraga. Výrazný volební úspěch přineslo až přejmenování z roku 1989 a nástup nového lídra, José Maríi Aznara. Ten stranu dovedl k vítězství ve volbách v letech 1996 a 2000 (Strmiska, 2005: 360-366). Do voleb v roce 2004 už stranu vedl současný španělský premiér Mariano Rajoy, který disponuje podle většiny politologů mnohem menším charismatem nežli jeho předchůdce. I tak měl šanci ve volbách 2004 zvítězit, nicméně volby byly značně 28

Náš souhrn se bude zabývat ryze aktuální politickou situací. Pro detailnější nástin vývoje španělského

stranického systému odkazujeme na práci Maxmiliána Strmisky a Romana Chytilka (Strmiska, 2005: 353-366).

31

poznamenány tragickými bombovými útoky na madridském nádraží Atocha jen pár dní před volbami, které nakonec ovládli socialisté pod vedením José Luise Rodrígueze Zapatera (ibid). K moci se tedy PP dostala až ve volbách 2011 a Mariano Rajoy se na třetí volební pokus dostal do premiérského křesla. Prakticky celé volební období 2011-2015 je ale poznamenáno významnými korupčními skandály z doby ještě předchozí (Buben, 2010: 7). Druhým z hegemonů španělské politické scény v demokratické éře je Španělská socialistická dělnická strana (Partido Socialista Obrero de España, zkratka PSOE). Strana vznikla už v roce 1879 a po celou dobu jsou jejím elektorátem spíše nižší a nižší střední

třída.

Mohli

bychom

ji

přirovnat

k běžným

evropským

stranám

sociálnědemokratického typu. Strana vládla Španělsku nepřetržitě v letech 1982–1996 pod vedením charismatického andaluského politika Felipe Gonzálese. Dlouhá doba vládnutí koneckonců není úplnou náhodou, připomeňme, že v daném období se Španělsko stalo součástí NATO a Evropské unie, země navíc uspořádala Olympijské hry v Barceloně. Zároveň je třeba říci, že PSOE představovala protipól k předchozí frankistické a jasně pravicově vymezené diktatuře (Strmiska, 2005: 360-366). I PSOE ale dostihly korupční skandály, a proto se v roce 1992 vlády ujala PP. Socialisté se k moci vrátili po zmiňovaných tragédií provázených volbách v roce 2004 a pod vedením premiéra Zapatera vládli až do roku 2011. Mezi nejkontroverznější otázky tohoto vládního období jistě patří snaha vyrovnat se alespoň částečně se zločiny frankismu. Díky Zapaterovi též došlo k prosazení a schválení nového autonomního statutu pro Katalánsko v roce 2006 (Buben, 2010: 6-7). Pravicová opozice se proti modifikovanému statutu ostře ohrazovala a dala ho k Ústavnímu soudu, jehož rozhodnutí se o pár let později stane důležitou rozbuškou nové vlny katalánského separatismu, o které bude řeč dále v práci. Současným lídrem PSOE je Pedro Sánchez. Tyto dvě strany (PP a PSOE) jsou dosud dvěma většinovými kolosy španělské politické scény. Jedna strana vždy vládne, druhá vede opozici. Obě dvě mají také své regionální pobočky, o nichž budeme blíže mluvit při popisu katalánské politické scény. Dalšími stranami, které v současnosti zasedají ve španělském parlamentu, zmiňme například levicově-ekologickou koalici Sjednocená levice – Zelení (Izquierda Unida – Los Verdes, zkratka IU-V) nebo Jednota progresu a demokracie (Unión Progreso 32

y Democracia, zkratka UPyD), která se považuje za liberální a patriotistickou stranu a zastává federální model Španělska i celé Evropské unie. Podle současných volebních výsledků a výsledků průzkumů veřejného mínění však obě formace postupně klesají v preferencích nebo, v tom lepším případě, stagnují (El País, 9. 3. 2015). Ani dnes ani v nadcházejících letech tak pravděpodobně nebudou mít ve španělském stranickém systému žádnou důležitou úlohu a spíše budou rády, že v systému setrvají. Ve španělském Parlamentu jsou dále významněji zastoupeny už jen regionální strany: Amaiur a Baskická národní strana (PNV) – obě baskické, Galicijský národní blok (BNG), Kanárská koalice (CC) a katalánské regionální strany Konvergence a Jednota (Convergència i Unió, zkratka CiU) a Republikánská levice Katalánska (Esquerra Republicana de Catalunya, zkratka ERC) (Elecciones Generales, 2011). O obou katalánských politických formacích ještě bude řeč v následujících kapitolách. Nesmíme ale opomenout ani dvě strany, které podle posledních průzkumů budou hrát důležitou roli v letošních volbách, byť jde o uskupení, která do této chvíle své zastoupení ve španělském parlamentu nemají. První z nich je levicově orientované hnutí Podemos (česky: Můžeme), které hlavně zpočátku stavělo na svém charismatickém lídrovi, jímž je politolog a aktivista Pablo Iglesias. Strana vznikla v lednu 2014 z hnutí Indignados, které bylo hlavním motorem velkých protestních demonstrací v roce 2011 (Podemos, 2015). Už při pohledu na volební program je jasné, že tato strana prosazuje často až extrémně levicové myšlenky (vystoupení z NATO, ekonomické reformy levicového rázu). Většina politických komentátorů napříč hlavními španělskými deníky29 i odborníci z akademického prostředí považují toto hnutí za jakési komunisty 21. století. Strana však bude důležitým hráčem v letošních všeobecných volbách. Španělé totiž mají dost korupčních skandálů vládní PP, a tak je dost pravděpodobné, že letošní volby ovládne levice a že hlavní levicovou silou by se mohlo stát hnutí Podemos, které už uspělo i v loňských volbách do Evropského parlamentu. Alespoň to naznačují průzkumy, podle kterých by Podemos mělo zhruba podobný počet voličů jako sociálnědemokratická PSOE (Česká televize, 4. 1. 2015). Z hlediska této práce 29

Je zajímavé, že v názoru na Podemos se poměrně výjimečně shodují jak tradičně pravicové (ABC, El Mundo,

La Razón), tak také spíše levicové deníky (El País, El Periódico).

33

je formace Podemos zajímavá a důležitá, protože pokud by se dostala k vládě, dá se očekávat, že její postoj k záležitosti katalánské nezávislosti by byl dosti odlišný od linie, kterou nyní reprezentuje konzervativní Lidová strana. Druhou takovou volební kometou by se mohla stát strana Ciudadanos – Partido de la Ciudadanía (česky: Občané – Strana občanů). Tato formace se zrodila v roce 2006 v Katalánsku a až do letošního roku byla aktivní pouze na dané regionální politické scéně. V současnosti má devět křesel v Katalánském parlamentu, přičemž zatím v každých regionálních volbách svůj zisk zvýšila, popřípadě udržela. Je známá tím, že hájí španělštinu, která je podle této strany v Katalánsku utlačovaná, zároveň se velice rázně staví proti katalánskému nacionalismu a naopak pozitivně se dívá na evropskou integraci. Sama se charakterizuje jako především strana středu a sází na moderní, svěží a nezkorumpovanou image (Ciudadanos, 2015). Ciudadanos je však i nadcházející silou v celošpanělském měřítku, protože právě po posledních úspěších a pozitivních volebních průzkumech se strana rozhodla být aktivní na celonárodní úrovni. Je si totiž dobře vědomá, že svým profilem představuje jakousi alternativu korupcí zmítané Lidové straně, protože právě té podle průzkumů výrazně ubírá hlasy v Katalánsku. A nejen to. Podle posledních průzkumů deníku El País (9. 3. 2015) Ciudadanos již takřka dorovnali právě zmiňované lidovce. Březnový průzkum přičetl 22,5 % hnutí Podemos, za nimi PSOE s 20,2 %, třetí silou by těsně byla PP s 18,6 % a Ciudadanos by volilo 18,4 % voličů. Pro Ciudadanos to znamenalo za poslední měsíc skok o 6 % a oproti lednu 2015, kdy se začalo pořádně mluvit o celošpanělském angažmá strany, je to nárůst o celých 10 %. Navíc jejich lídr, Albert Rivera, se stal prakticky jediným dobře hodnoceným politikem, i když to je způsobené pouze oním raketovým nástupem. Je docela možné, že i on se v následujících měsících dostane pod velký mediální tlak, jak se to nyní již děje Pablu Iglesiasovi. Všeobecné volby se ve Španělsku budou konat až na konci letošního roku, proto každý měsíc přinese v průzkumech jistě nějaké překvapení. V době tvorby této práce byly k dispozici také dva průzkumy z přelomu března a dubna letošního roku, které nezávisle na sobě potvrzují neustálý růst Ciudadanos na celonárodní úrovni (Ciudadanos těží z velkého pádu preferencí PP), zatímco levicové Podemos začíná lehce stagnovat (Ara, 5. 4. 2015).

34

Obojí ostatně Podemos i Ciudadanos potvrdili v březnových andaluských regionálních volbách. Respektovaný katalánský historik Joan Culla k tomu ve svém komentáři poznamenává, že obě strany tak budou mít překvapivě velkou váhu už v katalánských regionálních volbách, které by se měly konat 27. září (El País, 27. 3. 2015). Dodejme ještě, že nejaktuálnější průzkum volebních preferencí, který byl v době tvorby práce k dispozici (duben 2015), potvrdil stagnaci a dokonce i lehký pokles Podemos (22,1 %) ve prospěch tradičnější PSOE (21,9 %). Napravo potom PP (20,8 %) stále ještě lehce vede nad Ciudadanos (19,4 %). S šancí na poslanecké mandáty se naopak již pomalu mohou loučit IU a UPyD (El País, 13. 4. 2015). To vše znamená, že jak s Podemos, tak s Ciudadanos je třeba počítat pro letošní supervolební rok, byť do všeobecných voleb zbývá více než půl roku a vzhledem k současné dynamice španělské politické scény se ještě může přihodit leccos. I tak se dá ale s poměrně velkou jistotou očekávat, že obě strany nakonec mohou výrazně promluvit do rozhodování o budoucím postavení Katalánska v rámci Španělska či mimo něj.

35

4.

ŠPANĚLSKÉ REGIONY

4.1.

REGIONÁLNÍ ROZDĚLENÍ ŠPANĚLSKA – COMUNIDADES AUTÓNOMAS Jak jsme si již dříve řekli, Španělské království je administrativně rozděleno

do 17 regionů, tzv. autonomních společenství (Comunidades Autónomas)30. Ty se pak ještě dále dělí na celkem 50 provincií31. Sedmnáctka těchto regionů je pak ještě doplněna dvěma autonomními městy (Ceuta a Melilla), která se nacházejí na africkém kontinentu. Rozložení jednotlivých regionů na mapě Španělska můžeme vidět na Obrázku 1 v Příloze. Územně největším autonomním společenstvím je Kastilie a León s 94 226 km2, těsně následované Andalusií a regionem Kastilie-La Mancha.32 Naopak mezi trojici rozlohou nejmenších regionů patří Kantábrie, La Rioja a Baleárské ostrovy. Nejlidnatějšími regiony jsou Andalusie (okolo 8 300 000 obyvatel), Katalánsko (okolo 7 500 000 obyvatel) a Madrid (okolo 6 400 000 obyvatel). Nejmenšími regiony jsou i co do počtu obyvatel Kantábrie (necelých 600 000) a La Rioja s necelými 320 000 (INE, 2014). Z geografického hlediska je Španělsko velice různorodou zemí, v níž se od sebe jednotlivé regiony často výrazně liší. Zatímco sever země je hustě pokryt lesy, střed a jih Španělska má spíše sušší klima. Právě jižněji položené regiony jsou všeobecně považovány za chudší, což má důležité dopady na některé z nejbohatších regionů,

30

Andalusie, Aragonie, Asturie, Baleárské ostrovy, Baskicko, Extremadura, Galicie, Kanárské ostrovy,

Kantábrie, Kastilie-La Mancha, Kastilie a León, Katalánsko, La Rioja, Madrid, Murcie, Navarra a Valencie. 31

Některé prameny nesprávně uvádějí počet 52, jelikož ke skutečným 50 provinciím připočítávají chybně ještě

i dvě autonomní města, Ceutu a Melillu. Zde je seznam 50 španělských provincií seřazených dle abecedního pořádku: Álava, Albacete, Alicante, Almería, Asturias, Ávila, Badajoz, Barcelona, Burgos, Cáceres, Cádiz, Cantabria, Castellón, Ciudad Real, Córdoba, La Coruña, Cuenca, Girona, Granada, Guadalajara, Guipúzcoa, Huelva, Huesca, Islas Baleares, Jaén, León, Lleida, Lugo, Madrid, Málaga, Murcia, Navarra, Orense, Palencia, Las Palmas, Pontevedra, La Rioja, Salamanca, Santa Cruz de Tenerife, Segovia, Sevilla, Soria, Tarragona, Teruel, Toledo, Valencia, Valladolid, Vizcaya, Zamora, Zaragoza. 32

Čistě pro srovnání zmiňme, že všechny tři regiony mají větší rozlohu než kupříkladu Česká republika.

Například Kastilie-La Mancha má rozlohu 79 463 km2, což je takřka srovnatelné se 78 866 km2, které má Česká republika. V autonomním společenství Kastilie-La Mancha však žijí pouze 2 miliony obyvatel.

36

k nimž patří i Katalánsko. Průmysl je významně koncentrován prakticky jen ve třech regionech – v Katalánsku, Baskicku a v okolí hlavního města. Významnou roli ve španělské ekonomice hraje sektor služeb, který má díky turismu dominantní postavení především v obou ostrovních autonomních společenstvích (Baleárské a Kanárské ostrovy) i v dalších pobřežních lokalitách jakými jsou Katalánsko, Valencijské společenství či Andalusie. Důležitým centrem služeb je samozřejmě také Madrid. Aktuální rozdělení království do zmiňovaných regionů má svůj původ v ústavě z roku 1978. Právě období přechodu z období frankistické diktatury k demokratickému režimu se významně podepsalo na podobě nejvyššího španělského zákona a tím pádem i na

současném

nastavení

administrativního

rozdělení

země.

Asi

nejjasněji

charakterizuje španělský systém autonomních společenství Francesc Morata: Španělská ústava zřizuje hybridní systém, jež není ani unitární ani federální, ale je založen na „jednotě španělského národa“ a na „autonomii národností a regionů, které ho tvoří“. Spíše složité a dvojznačné rozdělení moci je zdrojem neustálých politických a justičních kontroverzí, jež často musí řešit Ústavní soud (1995: 116).33

Jak podotýká Jordi Solé Tura, „poprvé v historii Španělska byla ústava dílem většiny politických sil a ne jen jedné z nich namířené proti těm ostatním“ (1985: 83). To se však výrazně projevilo na konečném znění ústavy a jejímu dopadu na ono regionální dělení. Po dlouhé diktatuře a poměrně pozvolném přechodu k demokracii totiž panovaly obavy z nacionalismu a případného separatismu historických regionů. To mohlo vést k nestabilitě a následně buď k nové diktatuře, nebo naopak rozpadu Španělska. Ústava tedy byla značně kompromisním dílem, které sice definovalo a uznávalo určitá regionální práva, nicméně zároveň mělo za cíl nedat do ruky secesionistům žádný nástroj k rozdělení Španělska. Ze Španělska se tedy díky ústavě z roku 1978 stal značně decentralizovaný stát (zvláště v porovnání se supercentralistickým administrativním 33

The Spanish Constitution establishes a hybrid system, neither unitary nor federal but based on the «unity of the

Spanish nation» and the «autonomy of the nationalities and regions which contitute it». The rather complex and ambiguous division of power has been a source of constant political and judicial controversy, leading in many cases to the Constitutional Court

37

rozdělením, které panovalo za Franka), nicméně garance regionálních pravomocí nebyla dostatečná na to, abychom mohli mluvit o federalismu kupříkladu takovém, jak ho známe z Německa (srov. De la Granja, 2003; Leguina Villa, 1984; Morata, 1995; Solé Tura, 1985; Ubieto 1999).

4.2.

PRAVOMOCI A ZPŮSOB FINANCOVÁNÍ AUTONOMNÍCH OBLASTÍ Teritoriální dělení Španělska podobně jako následné pravomoci jednotlivých

regionů jsou zakotveny ve španělské ústavě. Již článek 2 vůbec poprvé ve španělské historii rozlišuje mezi pojmy nación (národ) a nacionalidad (národní příslušnost), což je kompromis daný dobou (Leguina Villa, 1984: 24-25). I když tedy ústava právě na základě druhého článku přiznává regionům možnost autonomie, zároveň zdůrazňuje „nerozlučitelnou jednotu španělského národa“ a „solidaritu mezi regiony“.34 Článek třetí (druhý odstavec)35 a čtvrtý (druhý odstavec)36 potom ještě přiznává autonomním společenstvím kooficialitu regionálních jazyků v souladu s konkrétními autonomními statuty, respektive vlastní regionální vlajky či symboly. Samotnou problematiku ustanovení autonomních společenství a jejich pravomocí pak řeší Hlava VIII španělské ústavy (články 137-158). Počínaje článkem 143 jsou ošetřena práva na vznik a pravomoci jednotlivých autonomních společenství. Jak podotýká De la Granja, původně se počítalo s ustanovením autonomních společenství ve dvou vlnách. První vlnu měly tvořit historické regiony, které už určité míry autonomie dosáhly ve 30. letech 20. století ještě před nástupem frankismu a které zároveň měly nárok na autonomii i z historických pohnutek, které sahají až do středověku. Těmito regiony bylo Katalánsko, Baskicko a Galicie. K této tzv. „rychlé cestě“ se pak ještě stihla připojit Andalusie, i když ta historickým regionem

34

Orgininální znění druhého článku je následující: „La Constitución se fundamenta en la indisoluble unidad de la

Nación española, patria común e indivisible de todos los españoles, y reconoce y garantiza el derecho a la autonomía de las nacionalidades y regiones que la integran y la solidaridad entre todas ellas.“ 35

„Las demás lenguas españolas serán también oficiales en las respectivas Comunidades Autónomas de acuerdo

con sus Estatutos.“ 36

„Los Estatutos podrán reconocer banderas y enseñas propias de las Comunidades Autónomas. Estas se

utilizarán junto a la bandera de España en sus edificios públicos y en sus actos oficiales.“

38

nebyla. Tato čtyři autonomní společenství získala své statuty37 prostřednictvím referenda, ostatní regiony se později přidaly automaticky (2003: 200-210). V dnešní době má většina regionů podobné pravomoci, které se drobně liší právě podle jednotlivých autonomních statutů každého regionu a jednou ze všeobecných výhod Katalánska, Galicie, Baskicka a Andalusie oproti ostatním je právo vyhlásit regionální volby kdykoliv. Každopádně jejich rámec jasně definuje opět španělská ústava, a to v článku 148, který zmiňuje oblasti, které mohou být v kompetenci autonomního společenství38, zatímco následující článek 149 zase určuje oblasti39, v nichž má výlučnou kompetenci španělský stát. Připomeňme nyní ještě jeden článek, o němž se začalo výrazněji debatovat až v poslední době právě kvůli sílícím snahám o nezávislost Katalánska. Španělská ústava v článku 155 totiž de facto umožňuje španělské vládě vždy prosadit svou vizi, umožňuje podniknout kroky, které mohou vést až k případnému zrušení autonomního společenství a jeho pravomocí. O této možnosti koneckonců bude ještě v souvislosti s Katalánskem řeč. Článek 155, odstavec první doslova říká: Pokud

by některé

z autonomních společenství

nedostálo

svým

ústavním

povinnostem nebo se nepodřídilo ostatním vyžadovaným zákonům, nebo by svým jednáním významně ohrožovalo všeobecné zájmy [španělského] státu, [španělská] vláda po předchozí výzvě vedoucího představitele autonomního společenství, v případě že tato nebude uposlechnuta, a po schválení absolutní většinou v Senátu bude moci uplatnit potřebná opatření k tomu, aby donutila autonomní společenství ke splnění povinností nebo aby chránila zmínění všeobecný zájem země.

40

37

Statuty na způsob regionální ústavy.

38

Celkově článek 148 obsahuje 22 různých oblastí. Mezi ty nejdůležitější pravomoci každého autonomního

společenství nicméně patří právo na vlastní instituce (parlament, vláda) a samostatné rozhodování v oblastech stavebních úprav na své půdě, dopravy, turismu, zemědělství, zdravotnictví, životního prostředí nebo školství – možnost výuky v jazycích jednotlivých autonomních společenství; to se týká především Katalánska a Baskicka. 39

Jde především o mezinárodní politiku, obranu země, justici, měnový systém, správu veřejných institucí, letišť,

přístavů, daně a řadu dalších kompetencí. Často jde o pravomoc určovat jakýsi všeobecný rámec a autonomní společenství pak mohou rozhodovat o konkrétnějších záležitostech. Na druhou stranu ale existují určité výjimky, o nichž bude ještě řeč. Kompletní přehled oblastí viz Constitución Española, čl. 149. 40

„Si una Comunidad Autónoma no cumpliere las obligaciones que la Constitución u otras leyes le impongan,

o actuare de forma que atente gravemente al interés general de España, el Gobierno, previo requerimiento al

39

Financování autonomních oblastí je poměrně složitou záležitostí. Upravují ho dva zásadní zákony. Tím prvním je opět španělská ústava, která toto téma specifikuje v posledních třech článcích (156-158) věnovaných autonomním oblastem. Druhým důležitým zákonem, který řídí finanční toky z periférií do centra a naopak je zákon 8/1980 známý též pod zkratkou LOFCA41. Tyto zákony tedy určují kompletní financování jednotlivých regionů a stanovují kupříkladu rozdělení daní. Celkově vzato jsou ve Španělsku tři druhy daní: státní, regionální a lokální. Mezi státní daně patří třeba majetkové daně, důchodové daně, korporátní daně, sociální pojištění, spotřební daň, clo či DPH. Autonomní oblasti mají pro své hospodaření část sdílených daní, dále některé daně svěřené (dědická, z převodu majetku, apod.) a potom též finanční zdroje z fondů (Ley Orgánica 8/1980). Každému regionu podle zákona náleží 50 % vybrané daně z příjmu fyzických osob, 50 % z celku vybrané DPH a 58 % z daní speciálních. Kromě toho si regionální vlády mohou vytvářet své vlastní přirážky k některým typům daní (ibid), což bývá často využíváno zvláště v bohatších regionech, které jsou čistými plátci. Zajímavou součástí financování jsou i zmiňované fondy. Mezi ně patří Fond soběstačnosti, Garanční fond a následně

též

dva

nejdiskutovanější

fondy

–

Fond

spolupráce

a

Fond

konkurenceschopnosti. První z těchto dvou je určen k redistribuci zdrojů směrem od bohatších regionů do regionů chudších, druhý pak má dorovnávat nerovnováhy financování jednotlivých regionů (ibid). Je ale otázkou, do jaké míry tyto fondy fungují spravedlivě. Na problematiku těchto fondů ještě narazíme při zkoumání katalánské pozice v tomto systému, jelikož právě rozdělování regionálních prostředků je jedním z velkých témat současné vlny katalánského secesionismu.

Presidente de la Comunidad Autónoma y, en el caso de no ser atendido, con la aprobación por mayoría absoluta del Senado, podrá adoptar las medidas necesarias para obligar a aquélla al cumplimiento forzoso de dichas obligaciones o para la protección del mencionado interés general“. 41

Ley Orgánica de Financiación de las Comunidades Autónomas (česky: Zákon o financování autonomních

společenství).

40

Daný finanční režim je společný většině autonomních společenství, nicméně existuje zde několik výjimek. Drobné rozdíly můžeme nalézt v hospodářském a finančním režimu Kanárských ostrovů a obou autonomních měst, Ceuty a Melilly. Zvláštním případem jsou potom regiony Baskicko a Navarra, které si po konci frankismu vymohly ekonomický koncert coby historickou výjimku, která jim byla dříve až do druhé poloviny 19. století garantována. Jak Baskicko, tak Navarra, mají tzv. régimen foral (česky: výsadový režim), což zcela jednoduše znamená, že vybírání drtivé většiny daní na území Baskicka a Navarry je plně v kompetenci místních regionálních vlád42 (Secretaría de Estado de Administraciones Públicas, 2015), což zmiňuje i přední český odborník na Baskicko, Tomáš Buchtele: „Daňové a finanční vztahy mezi Autonomní oblastí Baskicko a státem upravuje tradiční systém výsad prostřednictvím hospodářských dohod. Baskicko má například vlastní sazbu daně z příjmu fyzických a právnických osob, darovací či dědické daně“ (2010: 18). V praxi to znamená, že Baskicko i Navarra zkrátka vyberou většinu daní na svém území – stejně jako to dělají i všechna ostatní autonomní společenství – jenže následně z vybrané částky do Madridu odešlou jen předem smluvenou částku a většinu vybraných daní použijí dle aktuální potřeby na svém území; nejsou tak závislé na následném přerozdělení finančních prostředků, které by pro ně bylo takřka jistě nevýhodné vzhledem k tomu, jakým způsobem na daném systému prodělávají ty nejbohatší regiony jako Katalánsko, Madrid či La Rioja (Corcuera, 2008: 9). Je to dost podstatný rozdíl, protože podle principů solidarity zákonu LOFCA všechna ostatní autonomní společenství vybrané daně odešlou do společné kasy v Madridu a centrální vláda potom prostředky rozdělí podle principu solidarity de facto mezi chudší regiony, i když různé mechanismy – kupříkladu již zmiňované fondy – by měly fungovat jako vyvažovací mechanismus (Ley Orgánica 8/1980). V praxi to tedy znamená, že bohaté regiony (a to v tomto případě platí především o Katalánsku) nakonec od centrální vlády dostanou v investicích apod. méně, než 42

Na tomto místě jen malé upřesnění. Mezi Baskickem a Navarrou je drobný (spíše administrativní) rozdíl,

jelikož zatímco v Navaře se ona daňová výsada vztahuje na celé autonomní společenství, v případě Baskicka mají ekonomický koncert jednotlivé provincie: Diputación Foral de Álava, Diputación Foral de Guipúzcoa, Diputación Foral de Vizcaya (Ley 12/2002).

41

do společné kasy odeslaly. Toto je jeden z nejpodstatnějších rozdílů v postavení Katalánska a Baskicka v rámci království, a jak později uvidíme, katalánská snaha o podobný ekonomický koncert, která však byla Madridem rázně zamítnuta (La Vanguardia, 20. 9. 2012), vedla ke skutečnému nastartování snah o nezávislost i na nejvyšší politické úrovni.

4.3.

SPECIFICKÉ REGIONY Ještě než se detailně podíváme na situaci Katalánska v rámci Španělského

království, rádi bychom se jen letmo zmínili o několika dalších specifických regionech, které

mají

s Katalánskem

společné

ono

historické

pozadí

jiných

národů,

které se v průběhu staletí staly součástí Španělska. Někteří možná budou v naší zmínce postrádat Andalusii, nicméně ta do skupinky specifických regionů bývá řazena spíše na základě schopností svých lídrů v období postfrankismu rychle se zorientovat a dostat se k autonomii tzv. „rychlejší cestou“ (De la Granja, 2003: 200-210; Leguina Villa, 1984: 42-50). Nás ale budou v tomto případě zajímat opravdu jen původní historické regiony vzhledem k jejich dlouhodobému „zájmu“ o autonomii. A Andalusie mezi tyto regiony spíše nepatří (Morata, 1995: 116-120).

4.3.1. Baskicko Baskicko je vpravdě velice specifickým regionem. Díky svému autonomnímu statutu z roku 197943 využívá všech ústavou definovaných pravomocí. Baskicko tak má svou vládu v čele s jejím předsedou44. Stejně jako v případě Katalánska a Galicie i Baskicko má díky svému statutu zajištěnou kooficialitu baskičtiny se španělštinou, což znamená nejen možnost mít školství v baskičtině, ale i nutnost znalosti jazyka pro řadu úředníků v dané autonomní společnosti. I univerzitní studia mohou probíhat

43

V našem představení baskického regionu používáme především sekundární literaturu, nicméně pro zájemce

uvádíme odkaz na plné znění Baskického autonomního statutu z roku 1979: Ley Orgánica 3/1979, de 18 de diciembre, de Estatuto de Autonomía para el País Vasco. BOE, n. 306, 22. 12. 1979. Dostupné z: http://www.boe.es/buscar/pdf/1979/BOE-A-1979-30177-consolidado.pdf. 44

Označení toho postu je: lehendakari.

42

v baskičtině a ve vlastním jazyce regionu vysílá i místní veřejnoprávní televize a rozhlas (Corcuera, 2008: 7-8). Podobně jako Katalánsko má i Baskicko svou vlastní policii45. Podle Corcuery je však tou největší singularitou baskického autonomního statutu již zmiňovaný ekonomický koncert. Ten je podle něj hlavní devizou celé baskické autonomie vzhledem k tomu, že až na pár logických výjimek (například clo) je administrace daní plně v kompetenci regionální vlády, která sama rozhoduje o použití vybraných daní po zaplacení určitého příspěvku do madridské kasy (2008: 8-12). Pro Baskicko je tak ekonomický koncert jednoznačně výhodný, protože částka, kterou každoročně do celostátní kasy odvádí, je mnohem menší než ta, kterou by zaplatila při systému, který je praktikován v ostatních autonomních společenstvích. Vzhledem k současné situaci také tuto výhodu považujeme za klíčovou v otázce potenciální tužby Baskicka po nezávislosti. Co se týká baskického nacionalismu, ten existuje neustále. Jedním z hlavních argumentů baskického nacionalismu je podle Ruize Soroy myšlenka, že Baskové jsou jedním z vůbec nejstarších národů Evropy a sídlí na stejném místě již přes 7 000 let (2008: 14). To je svým způsobem pravda, byť zatím neexistuje žádná definitivní studie, která by původ Basků a jejich jazyka prozradila. Jak jsme ale již viděli ve stručném nástinu historie Pyrenejského poloostrova, Baskové byli na území dnešního Baskicka a Navarry již dávno před Římany a po celá tisíciletí si dokázali uchovat svébytnou kulturu a jazyk, který sám o sobě tvoří jednu jazykovou rodinu (Zavadil, 2010: 37-48). Poměrně dlouhou dobu baskické snahy o nezávislost charakterizovala i existence teroristické skupiny ETA46. Ta vznikla na konci 50. let minulého století původně spíše jen jako nacionalistická organizace bez větších politických cílů. První nesmělé akce začala ETA podnikat v průběhu 60. let. V té době se již organizace začala profilovat jako gerilová bojůvka, jejímž hlavním cílem byl vznik nezávislého a socialistického Baskicka. První ozbrojené konflikty s policií přišly v roce 1967 – ETA do té doby především přepadávala banky apod. V roce 1968 zemřel v přestřelce první člen 45

Baskická policie nese název Ertzaintza, jež pochází z baskického slova ertzaina (česky = ochránce vesnice).

Funguje od roku 1982 a má výhradní kompetence na území Baskicka. V současnosti slouží v jejich řadách okolo 8 000 policistů. 46

Zkratka Euskadi ta askatasuna (česky = Baskicko a jeho svoboda).

43

organizace a od té doby existovala všeobecná nenávist vůči hlavní frankistické policejní složce (která však funguje i po přechodu k demokracii), Guardia Civil. Příslušníci Guardia Civil, případně jejich kasárna, se v průběhu dalších desetiletí stávali nejčastějším terčem útoků této teroristické skupiny (Strmiska, 2001: 10-15). Na

konci

roku

1973

provedla

ETA

jeden

ze

svých

nejznámějších

a nejdůležitějších útoků v historii – atentát na admirála Carrera Blanca, který byl mnohými považován za možného nástupce generála Franca. Smrt diktátora v roce 1975 ale neznamenala konec organizace. Právě naopak, dobou největšího teroru byl paradoxně konec 70. a celá 80. léta, kdy počet obětí organizace prudce narostl (Strmiska, 2001: 18-23). V 80.

letech

ve

Španělsku

dokonce

probíhal

tzv.

státní

terorismus,

kdy socialistická vláda zřídila speciální tajné protiteroristické jednotky, které měly de facto za úkol členům ETA oplácet stejnou mincí. Jejich cílem bylo vyhlazení organizace pomocí metod dosti podobných těm teroristickým. Z hlediska naší práce je zajímavé též podotknout, že ačkoliv všeobecně vzato existuje určitá vzájemná (alespoň myšlenková) podpora regionů, které usilují o nezávislost (Baskicko a Katalánsko), ETA často útočila právě i na katalánském území. Přímo v Barceloně operovalo několik let i samostatné komando, které provedlo i nejkrvavější atentát v dějinách organizace – 19. června 1987 v Barceloně – při kterém zahynulo 21 osob a dalších 45 bylo zraněno. Dodejme, že ETA se po tomto tragickém útoku na několik let z Katalánska stáhla (Strmiska, 2001: 25-27; Catalunya 2011, 20. 6. 2012). S příchodem nového milénia postupně útoky ETA ochabovaly, svou zásluhu na tom jistě měla i důrazná politika španělské vlády. V roce 2011 skupina ohlásila trvalé příměří a v létě 2014 ohlásila definitivní konec (Česká televize, 20. 7. 2014). Pokud opět sáhneme k porovnání s Katalánskem, pak právě výše zmiňovaný ekonomický koncert a existence terorismu v podobě ETA patřily mezi největší rozdíly mezi těmito regiony ve smyslu otázky boje za nezávislost47.

47

Opět pro zajímavost a pro úplnost dodejme, že i v Katalánsku dříve působila poměrně aktivní teroristická

skupina s názevm Terra Lliure (česky = Svobodná země). Šlo o ozbrojenou teroristickou organizaci levicového smýšlení, která prosazovala nezávislost Katalánska pomocí zbraní v letech 1978 až 1991. Nicméně porovnávat s baskickými teroristy ji nelze. Zatímco ETA zmařila přes 800 životů, Terra Lliure měla za celou svou historii

44

4.3.2. Galicie Galicie je dalším ze tří historických regionů, které se po konci frankismu dočkali tzv. „rychlé cesty“ k autonomii. Přesto ale tento region zcela na západě Španělska ve srovnání

s Baskickem

či

Katalánskem

neprojevuje

takové

nacionalistické

či separatistické snahy. Svůj autonomní statut přijali Galicijci v referendu roku 1981, nicméně i na statistikách z daného lidového hlasování je poměrně jasně vidět určitá vlažnost Galicijců k otázkám regionální autonomie. Referenda se nezúčastnilo ani 30 % voličů a z nich jen 75 % se vyslovilo pro přijetí, což jsou čísla, která se ani zdálky nepodobají masivní podpoře autonomních statutů z Katalánska či Baskicka (El Mundo, 30. 7. 2011). Galicijský autonomní statut je podobný jako většina ostatních, podobně jako i u ostatních historických teritorií (Baskicko, Katalánsko) je v něm garantovaná kooficialita galicijštiny se španělštinou, region má své instituce a uplatňuje též většinu pravomocí daných z ústavy. Nicméně z hlediska secesionismu se Galicie poměrně zásadně liší od Baskicka i Katalánska (De la Granja, 2003: 237-244). Je to vidět již i na tamním politickém systému. Volby do regionálního parlamentu v Galicii pravidelně vyhrává místní odnož Lidové strany (PPdeG)48, zatímco v celém galicijském parlamentu zasedá prakticky jen jedna strana, která se deklaruje jako zastánkyně galicijského nacionalismu – Bloque Nacionalista Galego (BNG) (ABC, 22. 10. 2012). To je opět veliký rozdíl oproti Baskicku či Katalánsku. Galicie tedy v současnosti (a pravděpodobně ani s výhledem do budoucnosti) nepředstavuje nikterak secesionisticky orientovaný region, i když ideje galicijské nezávislosti i zde existují.

pouze jedinou smrtelnou oběť a k té došlo ještě spíše nešťastnou náhodou. Naproti tomu za dobu fungování zemřeli hned 4 členové organizace. Pro zájemce o téma můžeme doporučit rozsáhlou studii Ricarda Vilareguta: VILAREGUT, R.: Terra Lliure. La temptació armada a Catalunya. Barcelona: Columna, 2004. ISBN 84-6640420-I. 48

Pro zajímavost dodejme, že Galicie byla vždy rodištěm výrazně centralisticky orientovaných politiků. Zmiňme

například dlouholetého nestora španělské politiky, Manuela Fragu, současného premiéra Mariana Rajoye či dokonce samotného diktátora Franciska Franka, který pocházel z města El Ferrol.

45

4.3.3. Katalánsko Jak bylo naznačeno, Baskicko i Galicie jsou zajímavými příklady toho, co španělská ústava popisuje jako nacionalidades. Zároveň je vidět, že každý z těchto dvou regionů se k otázce nezávislosti či větší autonomie staví poněkud jinak. V současnosti ale ani jeden z těchto regionů nezažívá tak silnou secesionistickou vlnu jako právě Katalánsko. Při bližším srovnání Baskicka a Katalánska si uvědomíme, že baskická autonomie je skutečně komplexnější a déle zakotvená než ta katalánská. I přesto však, jak ještě dokážeme, pokud bychom mluvili o skutečné šanci na oddělení některého z regionů od Španělského království, větším kandidátem na tuto pozici je Katalánsko právě díky mnohem modernějšímu, političtějšímu a lidovému přístupu. Katalánci se v posledních letech dokázali společensky zmobilizovat a získat reálně širokou podporu veřejnosti pro demokratickou cestu k nezávislosti. Dá se očekávat, že i Baskicko tuto cestu brzy nastoupí, byť díky ekonomickému koncertu nemají jeho obyvatelé až takovou potřebu razantní změny. Co se týká Galicie, zde se pravděpodobně touha o osamostatnění v nejbližší budoucnosti nikterak neprojeví. V následujících kapitolách tedy blíže poodhalíme realitu katalánského postavení v rámci španělské monarchie a zaměříme se také ze všech možných pohledů na aktuální snahy Katalánska o nezávislost a případné okolnosti a dopady této skutečnosti.

46

5.

POSTAVENÍ KATALÁNSKA VE ŠPANĚLSKÉM KRÁLOVSTVÍ

5.1.

POLITICKÝ A STRANICKÝ SYSTÉM KATALÁNSKA Hlavním orgánem katalánské politické scény je Generalitat de Catalunya.

Generalitat je institucí, jejíž původ sahá až do roku 1359, a jedná se tak o jednu z nejstarších vládních institucí na světě. Za svou dlouhou a přerušovanou historii zažila i poměrně krušné časy – několikrát byla na dlouhá léta zakázaná, několikrát byla po těchto dlouhých zákazech její činnost obnovena, a to v letech 1931 a 1977 (Rodó, 2007: 83-90). Článek 2 Katalánského autonomního statutu ustanovuje, že Generalitat se skládá z Parlamentu, Vlády a Předsednictví Generalitat, přičemž další přídavné orgány pak ustanovuje samotný statut. Statut dále stanovuje i katalánské národní symboly, nejrůznější pravomoci Generalitat apod. Nás ale nyní bude zajímat výhradně katalánský politický a stranický systém, který si představíme podobně jako ten španělský v jedné z předchozích kapitol. Katalánský parlament byl ustanoven v roce 1980 a je hlavním zákonodárným útvarem v regionu. Je jednokomorový a voleno do něj bývá 135 poslanců. Fungování parlamentu popisuje Katalánský autonomní statut 2006 konkrétněji v článcích 55 až 66, a některé z pravomocí katalánské regionální reprezentace zmíníme i v následující podkapitole. Ještě před představením stran, které zasedají v současném parlamentu po regionálních volbách v roce 2012, považujeme za nutné uvést základní zvláštnost katalánského stranického a tím pádem i politického systému. Jak uvádí Maxmilián Strmiska: „Soudobá katalánská stranická soustava zahrnuje regionální strany i regionální pobočky španělských stran a spadá jednoznačně do kategorie regionálních stranických systémů“ (2003: 9). Katalánský stranický systém je zvláštní právě oním mixem regionálních i celošpanělských stran, což v politickém kontextu znamená jedno základní rozlišení, které je třeba v katalánských politických stranách dělat – kromě klasického pravolevého rozlišení musíme též aplikovat rozdíl mezi stranami katalánskými a pobočkami 47

španělských stran, což je rys, který se následně odráží v postoji k případné katalánské nezávislosti. V současnosti je v katalánském parlamentu zastoupeno celkem 7 politických formací: Convergència i Unió (CiU; česky: Konvergence a Jednota), Esquerra Republicana de Catalunya (ERC; česky: Republikánská levice Katalánska), Partit dels Socialistes de Catalunya (PSC; česky: Socialistická strana Katalánska), Partit Popular de Catalunya (PPC; česky: Lidová strana Katalánska), Iniciativa per Catalunya Verds (ICV; česky: Iniciativa pro Katalánsko Zelení), Ciudadanos (česky: Občané) a Candidatura d´Unitat Popular (CUP; česky: Jednotná lidová kandidatura). O obou velkých španělských stranách, které mají v Katalánsku své pobočky, a sice PPC a PSC, již byla řeč. Všeobecně vzato obě tyto strany i v Katalánsku prosazují svou celostátní politiku, i když je pravda, že především v případě PSC je občas postoj této katalánské pobočky k některým tématům jiný, než je postoj mateřské PSOE. PSC všeobecně má v Katalánsku solidní voličskou základnu, strana dlouhé roky ovládala například barcelonskou radnici a byla jedním z důležitých hráčů při tvorbě a schvalování Katalánského autonomního statutu 2006, nicméně v posledních letech jí ubývá popularita, na čemž se do značné míry podílí nepříliš vyjasněný postoj strany k otázce katalánské nezávislosti, i když vedení PSC většinou podporuje názor PSOE, tedy staví se proti katalánské nezávislosti. Podobného názoru je i Maxmilián Strmiska, když říká, že PSC „není autentickou katalanistickou, avšak ani antikatalanistickou (a tudíž centralistickou) formací“ (2003: 38). Lidová strana spolu s Ciudadanos tvoří klasický pravicový blok, který je proti katalánské nezávislosti. Lidová strana si většinou v regionálních volbách udržuje stálou podporu okolo 10-12 %, zatímco Ciudadanos, o nichž již též byla řeč, původně vznikli právě v Katalánsku, kde zatím své zisky pravidelně zvyšují. Tyto dvě strany se každopádně vždy staví proti jakémukoliv rozšíření autonomních pravomocí, z hlediska potenciální katalánské nezávislosti jde tedy o její jasné odpůrce. ICV představuje tradiční levicově a ekologicky orientovanou stranu, která zároveň sází i na svou regionální image. Nutno však dodat, že v posledních letech se její lídrům stále nedaří ukotvit postoj ke katalánské nezávislosti. CUP je naproti tomu jasně orientovaná na mladé, alternativní a levicově laděné voliče. Zároveň je spolu s ERC 48

jedinou katalánskou stranou, která zcela otevřeně připouští, že jejím cílem je nezávislost Katalánska. V případě CUP je pak dokonce velice silným myšlenkový proud pankatalanismu, tedy snaha o politické sjednocení tzv. Katalánských zemí (CUP, 2015). Dvěma aktuálně nejsilnějšími a také jasně regionálními stranami jsou ERC a CiU. ERC je vlastně nejstarší katalánskou stranou přítomnou v parlamentu, protože byla založena již roku 1931. Po celou svou historii se drží levicové a katalanistické orientace (Strmiska, 2003: 50-54). V posledních letech zaznamenává nárůst počtu voličů, protože se dlouhou dobu prakticky jako jediná strana (nyní i s CUP) profiluje jako partaj, která je pro nezávislost Katalánska. Lídrem ERC je Oriol Junqueras. Nejvíce hlasů v posledních volbách získala koalice CiU, která se skládá ze dvou stran – Demokratická konvergence Katalánska (CDC) a Demokratická jednota Katalánska (UDC). Spojení těchto dvou stran přineslo koalici veliký potenciál zacílit na pravicově orientované voliče, jimž však též záleží na regionálních zájmech Katalánska. CiU v Katalánsku ostatně kromě jedné kratší etapy vládne nepřetržitě již od roku 198049. Tradičně v koalici má větší slovo CDC, vliv UDC je spíše menší, každopádně poměrně široké ideové rozpětí, které tak koalice nabízí, se opakovaně ukázalo jako ideální pro zisk mnoha hlasů (Strmiska, 2003: 26-33). Celkově byla vždy celá koalice orientovaná regionalisticky, nicméně ne přímo pro katalánskou nezávislost. K obratu došlo prakticky až v roce 2012 po neúspěšném jednání o ekonomickém koncertu. Lídrem CiU je současný katalánský premiér Artur Mas. Výhledově však musíme počítat s určitými změnami katalánského politického panoramatu, protože, jak o tom ještě bude řeč, v září letošního roku budou pravděpodobně v Katalánsku předčasné regionální volby, které budou mít značně plebiscitární charakter. Zároveň ale můžeme očekávat kandidaturu Podemos a možné posílení pozice Ciudadanos. I to bude rozhodovat o další budoucnosti Katalánska.

49

V této souvislosti připomeňme dlouhodobého lídra CDC a i celé CiU, Jordiho Pujola. Ten zastával funkci

premiéra v letech 1980 – 2003 a pro mnoho Katalánců byl vždy určitým symbolem svobody, protože byl za frankismu několikrát ve vězení za své politické názory. Svým způsobem bychom mohli říct, že Pujol je jakýmsi katalánským Václavem Havlem. Nebo to alespoň platilo až donedávna, kdy přiznal, že měl po celou tu dobu v andorrské bance peníze, které tak skrýval před daňovými úřady.

49

5.2.

PRAVOMOCI REGIONÁLNÍ VLÁDY Katalánská regionální vláda má nejrůznější pravomoci v souladu se španělskou

Ústavou, jak již o tom byla řeč v předchozích kapitolách. Zároveň má své pravomoci jasně definované i v Katalánském autonomním statutu z roku 2006. Naším cílem samozřejmě není zde všechny pravomoci vyjmenovat, spíše si udělat rámcový obrázek o možnostech katalánské regionální vlády s přihlédnutím k případnému budoucímu osamostatnění se. Generalitat má široké pravomoci v oblasti zemědělství, školství, kultury, jazykové politiky, zdravotnictví, průmyslu i dopravy, bytové politiky, turismu a také v oblasti bezpečnosti. Jak již bylo zmíněno v případě Baskicka, i Katalánsko má svou vlastní autonomní policii, která nese název Mossos d´Esquadra50. Ve výhradní kompetenci regionu je i katalánské civilní právo, nejvyšším katalánským soudním orgánem je pak Tribunal Superior de Justícia de Catalunya. Zajímavou kompetencí je například i možnost mít svou vlastní zahraniční reprezentaci, tedy něco na způsob ambasád, i když samozřejmě bez formální oficiality, která se pojí s běžnými diplomatickými zastoupeními, Katalánsko též disponuje přímým zastoupením v institucích EU (Estatuto de Autonomía de Cataluña 2006, čl. 68-72, 95-173, 192-200). Skutečný a detailní rozbor těchto pravomocí by byl na samostatnou a velice rozsáhlou studii, protože zatímco některé pravomoci může Katalánsko užívat skutečně plnohodnotně (např. již zmiňovaná autonomní policie, část daní, turismus, povinná školní docházka v katalánštině,…), řadu jiných kompetencí může uplatnit vždy až se souhlasem

státu,

případně

v rámci

nastaveném

centrální

vládou.

Tak je to kupříkladu právě u školství, které sice v Katalánsku funguje převážně v katalánštině (španělština je pak vyučována v podstatě v hodinové dotaci cizího jazyka), nicméně osnovy jsou pro celé Španělsko stejné a závislé na španělském Ministerstvu školství. A tak je to ve spoustě dalších případů (Departamento de Economía y Conocimiento, 2014).

50

Mossos d´Esquadra. Podobně jako řada dalších katalánských institucí i tato má tradici dlouhou několik staletí,

i když často na dlouhou dobu přerušenou. Aktuální historie Mossos se píše od roku 1983, kdy byla zákonem vytvořena tato autonomní policejní složka, i když dalších 20 let trvalo, než se Mossos plně integrovala na celé území Katalánska, kde postupně v několika vlnách nahrazovala původní (španělské) policejní složky. Generalitat nyní disponuje zhruba 17 000 příslušníky (Mossos d´Esquadra, 2015).

50

Naproti tomu existuje celá řada oblastí, kde katalánská vláda pravomoci postrádá, a proto nedokáže ovlivnit často podstatné projekty s regionálním dopadem. Z této oblasti zmiňme například skutečnost, že velká část mezinárodně důležité dopravní infrastruktury je ryze španělskou záležitostí. Katalánsko nemá ve své správě letiště ani přístavy, stejně tak nemá kontrolu nad rozvojem sítě rychlovlaků AVE. Skutečnost, že kupříkladu může vybírat mýto na dálnicích, je jen malou kompenzací (Requejo, 2010: 45-47).

5.3.

KATALÁNSKO A JEHO EKONOMIKA Katalánská ekonomika byla vždy poměrně zajímavým příkladem využití

veškerých dostupných možností. Katalánsko není nikterak bohaté na nerostné suroviny a nedisponuje ani příliš velkým prostorem pro zemědělství. Historicky však dokázalo na svém území významně rozvinout průmysl a v minulém století i sektor služeb. Výhodou v tomto ohledu byla i již zmiňovaná geografická blízkost k ekonomickému jádru Evropy. Katalánsko je v podstatě španělskou branou do zbytku Evropy Samotné zemědělství v Katalánsku zaměstnává zhruba 3 % obyvatel, nicméně v některých odvětvích katalánské zemědělství patří mezi přímo světové hráče (jde například

o produkci

vína

a

šumivého

vína).

Mnohem

větší

význam

má ale pro Katalánsko průmysl. Historicky bylo Katalánsko známé především svým mohutným textilním průmyslem, v současnosti jsou zdejšími nejdůležitějšími odvětvími průmysl chemický, farmaceutický, automobilní a potravinářský (IDESCAT, 2015). Terciární sektor, tedy služby, zaznamenal prudký nárůst především v posledních dekádách a to hlavně v souvislosti s rozvojem turismu51. Ten napomáhá odvětvím, jako jsou hotelnictví, kulturní a zábavní průmysl a maloobchod. Důležitým je též bankovní sektor (ibid). Lepší představu o katalánské ekonomice získáme i z následujících dvou tabulek, které ilustrují katalánský zahraniční obchod.

51

V tomto ohledu je třeba vyzdvihnout ohromnou roli, kterou v barcelonském případě mělo pořádání Letních

olympijských her v roce 1992. Po jejich konání se Barcelona stala vyhledávaným turistickým místem a počty turistů každým rokem stoupají.

51

TABULKA 1: KATALÁNSKÝ ZAHRANIČNÍ OBCHOD 2014 DLE ZEMÍ – ZDROJ: IDESCAT, 2015

TABULKA 2: KATALÁNSKÝ ZAHRANIČNÍ OBCHOD 2010-2014 – ZDROJ: IDESCAT, 2015

52

Z těchto statistik můžeme vyčíst silnou integraci Katalánska v rámci obchodu v EU a můžeme též upozornit na poměrně dobrou obchodní bilanci s Francií, nejbližším katalánským sousedem. Silná katalánská ekonomika se projevuje též na hrubém domácím produktu. Katalánský HDP na obyvatele, který prezentujeme na následujícím grafu, patří v rámci Španělska k těm nejvyšším, i když není až tak překvapivé, že před Katalánskem se pravidelně umísťují Navarra a Baskicko, tedy autonomní společenství s vlastním ekonomickým koncertem, a samozřejmě španělská metropole Madrid. Co se ale týče celkového HDP, ten katalánský je největší ze všech španělských regionů. Podle dat za rok 2014 mělo Katalánsko HDP ve výši 199 786 milionů €, což je něco málo přes 20 % HDP Španělska. V tomto ohledu si můžeme znovu připomenout základní ekonomické rozložení Španělského království – takřka 50 % španělského HDP tvoří jen tři ze sedmnácti regionů: Katalánsko, Madrid a Baskicko (IDESCAT, 2015; INE, 2015).

GRAF 3: POROVNÁNÍ HDP NA OBYVATELE JEDNOTLIVÝCH AUTONOMNÍCH SPOLEČENSTVÍ, ROK 2014 (V EURECH) – ZDROJ: INE, 2015

53

Je tedy jasně patrné, že katalánská ekonomika je jedním z motorů Španělska a je tak jen logické, že prakticky každá pragmaticky uvažující španělská vláda se na případný odchod Katalánska nebude dívat s pochopením. Právě výše HDP bývá jedním z častých indikátorů, kterými se zastánci katalánské nezávislosti ohánějí. Následující tabulka patří mezi ty nejcitovanější, používáme tu z publikace La viabilitat econòmica de Catalunya Estat, kterou na základě knihy katalánského ekonoma Jacinta Rose Hombravelly připravila strana Esquerra Republicana de Catalunya. Tato publikace není z hlediska vyváženosti zcela dokonalá, na druhou stranu jde ale o jedno z mála relativně seriózních a pragmatických zhodnocení ekonomického fungování nezávislého Katalánska. Na datech z počátku roku 2009 je dobře patrné, že samostatné Katalánsko by na tom ekonomicky rozhodně nebylo špatně ani v konkurenci předních evropských ekonomik. Katalánsku v tomto ohledu hraje do karet, že vzhledem ke koncentraci průmyslu a služeb jde o poměrně málo obydlený region, jenž se může co do počtu obyvatel a poměru k HDP na obyvatele rovnat se státy jako Švédsko či Rakousko. Netřeba dodávat, že naopak v mnohém předčí řadu středo a východoevropských členů EU. Problém s přežitím v případě samostatnosti by tedy nejspíš nemělo.

TABULKA 3: SROVNÁNÍ KATALÁNSKA S VYBRANÝMI ZEMĚMI V OTÁZCE HDP - ZDROJ: ERC, 2009

54

Pro dokreslení stručného ekonomického představení Katalánska přidejme ještě pár další základních ekonomických údajů. Dlouhodobým problémem je v celém Španělsku nezaměstnanost. Podle únorových statistik je aktuální nezaměstnanost v království na úrovni 23,2 % (Datosmacro, 2015), zatímco Katalánsko je na tom o něco lépe, má nezaměstnanost přesně na 20 % (IDESCAT, 2015). To jsou všeobecně lepší čísla než v předchozích letech, každopádně i nadále tato nezaměstnanost značí, že cesta z ekonomické krize bude na Pyrenejském poloostrově ještě dlouhá. Vypovídající hodnotu má též rostoucí zadlužení Španělska i Katalánska. U obou celků zadlužení raketově roste od vypuknutí ekonomické krize v roce 2008. Španělský dluh stoupl z 39,4 % ročního HDP v roce 2008 na 97,7 % v roce 2014 (Datosmacro, 2015a). I u Katalánska je nárůst radikální, z 10,4 % ročního HDP v roce 2008 na 32,4 % v roce 2014 (Datosmacro, 2015b). Ekonomický balanc tedy pro Katalánsko ve srovnání se Španělskem nevyznívá nejhůř, byť i tento region je silně ovlivněn celkovým španělským hospodářským propadem, který nastal po splasknutí tzv. realitní bubliny od roku 2008. Nicméně v katalánské společnosti se právě ekonomické téma stalo jedním z hlavních motorů současné vlny separatismu. Na aktuální situaci kolem nezávislosti Katalánska se podíváme v následující kapitole.

55

6.

KATALÁNSKÁ NEZÁVISLOST – UTOPIE ČI BRZKÁ REALITA?

6.1.

HISTORIE KATALÁNSKÝCH SNAH O NEZÁVISLOST Určité historické pozadí, na kterém Katalánci staví své snahy o nezávislost, jsme

zmínili již v kapitole věnované historickému vývoji Španělska. Faktem je, že hned dopředu musíme v otázce katalánské nezávislosti rozlišit vývoj katalanismu a vznik a vývoj politického katalanismu. Nás bude zajímat především politický katalanismus, protože právě na jeho základě stojí i současné snahy o nezávislost regionu. Přesto si ale ve dvou odstavcích shrňme nejdůležitější okamžiky katalánské historie, které postupně vedly ke vzniku politického katalanismu a snahám o nezávislost na konci 19. století. Vývoj politického katalanismu si následně stručně popíšeme. Z pohledu katalanismu bylo Katalánsko samostatným státem v rámci konfederace Aragonské koruny, kterou tvořilo spolu s dalšími královstvími (Aragonie, Valencie, Mallorca), a to v letech 1162 až 1410, kdy Aragonské koruně vládli panovníci pocházející právě z tzv. barcelonské dynastie. Roku 1410 umírá bez následníka král Martí l´Humà, což je v katalanistických sektorech považováno za počátek konce katalánské samostatnosti.52 Za definitivní konec pak mnozí považují (srov. McRoberts, 2002: 26-40) už personální unii s Kastilským královstvím, která vznikla sňatkem Isabely Kastilské s Ferdinandem II. Aragonským v roce 1469. Ačkoliv si obě království ponechala své instituce, měny či zákony, zvláště po velkém zbohatnutí díky objevu zámořských kolonií se konfederace začala čím dál víc centralizovat a vztahy mezi Kastilií a Aragonií se zhoršovaly (Balcells, 2011: 363-487). Vše pak vyvrcholilo roku 1640 tzv. povstáním ženců (Guerra dels segadors). Katalánci se tehdy vzbouřili proti přítomnosti kastilských vojáků v Katalánsku, kteří tam čekali na boj proti Francouzům. Čekání si ukracovali rabování a podobnými praktikami, což bylo zcela proti dohodám mezi Kastilským a Aragonským královstvím. Španělská armáda nakonec povstání potlačila, zatímco katalánské elity začínali myslet na odchod z konfederace. Samotná válka mezi Španělskem (Kastilií) a Francií také dopadla v neprospěch Katalánska, protože to po kastilské porážce a uzavření 52

Připomeňme, že někteří historici v čele s Antoniem Ubietem jsou naopak přesvědčeni o nekontinuálnosti této

barcelonské dynastie, a proto zpochybňují, že by Katalánsko v dané době tvořilo samostatný stát.

56

Pyrenejského míru (1659) přišlo o severní část svého historického území (jde o dnešní francouzský departement Pyrénées Orientales). Roku 1700 došlo ke změně na španělském trůnu – vymřeli místní Habsburkové a k vládě se měli dostat francouzští Bourboni, což ale v Evropě vyvolalo značné obavy z vytvoření hegemona. To vše vedlo k válce o španělské dědictví (1701–1714), do níž se s vidinou vlastní nezávislosti zapojilo i Katalánsko, jež se přidalo na stranu rakouských Habsburků. Jak je všeobecně známo, válka skončila bez jasného vítěze, protože Bourboni sice ovládli španělský trůn, avšak za cenu poměrně velkých územních ztrát. Zato však měla jasného poraženého, a tím bylo právě Katalánsko, které v důsledku své „neposlušnosti“ zažilo po pádu Barcelony v roce 1714 velkou represi, která znamenala kupříkladu zrušení politických institucí či většiny místních zákonů, zcela odstaveno bylo Katalánsko na dlouhá desetiletí i od obchodu s americkými koloniemi (Balcells, 2011: 660-727; Utrera, 2014: 40-42). Výše zmíněný historický vývoj byl tedy jednou z důležitých součástí katalánské identity a stal se i zárodkem politického katalanismu, jenž se postupně adaptoval na hnutí usilující o větší autonomii či nezávislost Katalánska na Španělsku. Základním ideovým východiskem katalanismu je právě skutečnost, že Katalánsko je národem s vlastní bohatou historií, jazykem, tradicemi i kulturou, který je však po pádu Barcelony v roce 1714 a následných zákonech, které zakázaly katalánské politické instituce (Decretos de Nueva Planta), Španělskem utlačován (De la Granja, 2003: 23). Vznik politického katalanismu v průběhu 19. století můžeme zasadit do velice podobné situace, v jaké se nacházely České země. Jak všichni dobře víme, české národní obrození se nejprve zrodilo především jako snaha o vzkříšení českého jazyka, který pod tlakem němčiny po staletí upadal. Později se myšlenky národního období přenesly i do roviny politické. V katalánském případě šlo ve své podstatě o podobnou záležitost, která ale začala později a nevyvrcholila ziskem samostatného státu. Katalánci jsou na svůj jazyk patřičně hrdí, proto nás nesmí překvapit, že snahy o nezávislost mají svůj původ v prosté obraně jazyka, katalánském národním obrození zvaném renaixença. Za počátek tohoto období je všeobecně považován rok 1833. Katalánština se i přes zákazy z počátku 18. století dokázala udržet mezi obyčejným

57

lidem a právě od poloviny století devatenáctého zesílily snahy o návrat katalánštiny jako literárního a tím pádem prestižního jazyka (Utrera, 2014: 43-44).53 Ve chvíli, kdy se literární rozměr katalánského národního obrození vyčerpal, začala se renaixença přesouvat do roviny politické. Ke konci 19. století tak vznikají první katalanisticky orientované politické strany jako například Unió Catalanista (1891) či Lliga Regionalista (1898). Kromě lidové podpory se na počátku 20. století ke katalanismu přidala i katalánská buržoazie, která byla nespokojena s přístupem Španělska k jejich obchodním zájmům a zároveň si byla vědoma neustále oslabující pozice Španělska v Evropě. Tak se katalanismus postupem let přeměnil, i díky inspiraci irskými separatisty, v katalánský nacionalismus reprezentovaný kupříkladu stranou Estat Català54, kterou roku 1922 spoluzakládal Francesc Macià, důležitá osobnost katalánské politiky před občanskou válkou. Jisté míry autonomie navíc Katalánsko dosáhlo již díky instituci zvané Mancomunitat de Catalunya, která fungovala v letech 1914–1925. (De la Granja, 2003: 70-80; McRoberts, 2002: 55-67). Snahy těchto uskupení jsou následně zbrzděny nástupem diktatury Prima de Rivery (1923–1930), kdy se ze Španělska opět stává země s velice důsledným centralismem. Konec diktatury přinesl šanci pro katalánské nacionalisty prakticky mnohem dál, než kde jejich snahy skončily ještě před počátkem diktatury. Obecní volby 12. dubna 1931 a následný odchod krále do exilu znamenaly pro katalánské nacionalisty velice zajímavou příležitost. Volby v Katalánsku vyhrála tehdy zcela nová politická strana Esquerra Republicana de Catalunya (ERC), která vznikla sloučením několika hlavních nacionalistických uskupení. Tehdejší

lídr

ERC,

Francesc

Macià,

vyslovené

důvěry

lidu

využil

k bezprecedentnímu kroku – 14. dubna 1931 vyhlásil z balkonu vládního paláce jednostrannou nezávislost na Španělsku a vznik samostatné Katalánské republiky, a to jen pár hodin předtím, než byla v Madridu vyhlášena Španělská republika.

53

Netřeba dodávat, že celé období katalánského národního obrození společně s literárním působením

romantismu mělo klíčový vliv na formování moderní katalánské identity. V tomto ohledu bychom samozřejmě mohli jít v našem zkoumání katalánské touhy po nezávislosti více do hloubky, nicméně v této práci nás zajímá především politicko-ekonomická rovina. 54

Šlo o skutečně první katalánskou stranu vyznávající otevřeně nezávislost Katalánska s touhou sjednotit

Katalánské země v jeden celek, kde by jedinou oficiální řečí byla katalánština (De la Granja, 2003: 78-79).

58

Ačkoliv po dohodě s centrální vládou Katalánská republika zanikla po necelých třech dnech, Katalánsko si díky tomu alespoň vymohlo garanci autonomie a po volbách v roce 1932 mohla znovuobnovit svou základní vládní instituci, Generalitat de Catalunya, a zároveň získala svůj autonomní statut, který schválil španělský parlament (McRoberts, 2002: 76-80). Jak zdůrazňuje Kenneth McRoberts, zajímavý je celkový posun politického katalanismu od původně spíše buržoazii nakloněných stran k jednoznačně levicově a republikánsky orientované ERC (2002: 80). Veškeré katalánské naděje ale zhatila občanská válka (1936–1939) a následná frankistická diktatura, která opět zakázala všechny katalánské instituce a tvrdou perzekucí postihla i katalánštinu. Během frankismu sice v Katalánsku existoval určitý často i organizovaný odpor vůči režimu, nicméně k žádným výrazným snahám o nezávislost nedošlo. V tomto ohledu jsme již koneckonců zmiňovali určitý rozdíl mezi Baskickem a Katalánskem. Zatímco v Baskicku i během frankismu docházelo k jasným projevům separatismu (čímž máme na mysli především teroristickou organizaci ETA), v Katalánsku až na pár výjimečných a ojedinělých případů k žádným výrazným separatistickým projevům nedocházelo. Po obnovení autonomního statutu katalánská politická reprezentace dokázala balancovat mezi katalánskými i španělskými zájmy a celkově vzato byla většina obyvatel Katalánska ráda za demokracii a za pravomoci garantované statutem z roku 1979. I průzkumy veřejného mínění napovídali, že nezávislost Katalánska je velice důležitým a stěžejním tématem jen pro malou část obyvatelstva (McRoberts, 2002: 130-141). V otázce katalánské nezávislosti tedy nastalo klidné období španělské demokracie, které mělo být potvrzeno novým autonomním statutem pro Katalánsko v roce 2006. Tak snadné to ale nakonec nebylo.

6.2.

AKTUÁLNÍ VÝVOJ OTÁZKY KATALÁNSKÉ NEZÁVISLOSTI Aktuální vývoj jsme si již trochu nastínili v úvodu. Vše začalo přesně před deseti

lety. V září 2005 katalánský parlament schválil návrh nového autonomního statutu, který měl Katalánsku zajistit poněkud větší pravomoci a obsahovat i některé důležité identitární prvky, jako například prohlášení, že Katalánci jsou národ. Na jaře 2006 prošel v poněkud modifikované podobě i oběma komorami španělského parlamentu 59

a v červnu 2006 byl nakonec potvrzen i obyvateli Katalánska v referendu. Platit pak začal od srpna 2006 (El País, 18. 6. 2006). I v již osekané podobě schválené španělským parlamentem obsahoval několik kontroverzních témat, jako například již zmiňovaná formulace v preambuli, která říká, že Katalánci jsou národ, větší důraz na používání a upřednostňování katalánštiny nebo přiznání některých historických práv (Estatuto de Autonomía de Cataluña 2006, čl. 5, 6, preambule a další).

Ihned po začátku platnosti byl však nový katalánský

statut u španělského Ústavního soudu napaden hned několika politickými entitami, přičemž největší podíl na žalobách měla Lidová stran (PP) a některá ostatní autonomní společenství, kterým se nelíbily nové výhody, které by Katalánsku ze statutu plynuly (El País, 10. 7. 2010). Jak později uvidíme na grafu vývoje veřejného mínění v Katalánsku, v období od července 2005 do dubna 2010 byla celková podpora nezávislosti Katalánska v katalánské společnosti poměrně nízká a jen stěží občas přesáhla 20% podporu. Všeobecně vzato žila katalánská společnost v jakémsi klidovém módu, protože využívala výhod nového autonomního statutu a veškeré žaloby ke španělskému Ústavnímu soudu byly po dlouhou dobu ve fázi zkoumání. Zajímavou vizi nám ostatně nabídl Martin Hrabálek (2010), jenž na počátku roku 2010 predikoval celkový neúspěch vlny spontánních lidových referend, která byla známá pod hlavičkou Catalunya Decideix a byla akcí spíše oné minority, která po nezávislosti Katalánska toužila – většina populace Katalánska k těmto „referendům“ zachovávala spíše nezúčastněný postoj (2010: 15). Jak ale Hrabálek dále dodává, tehdejší verdikt španělského Ústavního soudu k novému Autonomnímu statutu z roku 2006 „se očekává až v roce 2010 a bude poměrně zajímavým příspěvkem do debaty o podobě španělského decentralizovaného státu“ (2010: 15). Onen zajímavý příspěvek se nakonec skutečně stal tím, co opravdu nastartovalo poslední vlnu katalánské touhy po nezávislosti. Ve svém rozhodnutí z června a července 2010 (tedy po celých 4 letech zkoumání!) dospěl španělský Ústavní soud k závěru, že některé z článků Katalánského statutu 2006 jsou protiústavní nebo minimálně ústavě částečně odporují. Zpráva Ústavního soudu na celkem 881 stranách zdůvodnila eliminaci některých článků zmiňovaného statutu, což okamžitě vyvolalo lidovou bouři

60

v celém Katalánsku55. Na 10. července 2010 byla do centra Barcelony svolána masová demonstrace pod titulem Som una nació. Nosaltres decidim56, jíž se zúčastnilo okolo jednoho milionu osob (Avui, 10. 7. 2010). Manifestace z roku 2010 znamenala jasný zlom v katalánské cestě za nezávislostí. Jak již bylo zmíněno dříve, národní uvědomění a vlastní jazyk je pro Katalánce skutečně zdrojem identity, takže jakékoliv jejich ohrožení vnímají velice negativně. To se ostatně začalo projevovat i v průzkumech veřejného mínění, kdy se od léta 2010 najednou zvedla podpora Katalánska coby nezávislého státu o 5 % a neustále narůstala (viz Graf 15 v Příloze). Rok 2011 přinesl drobnou stagnaci, protože na Španělsko skutečně tvrdě dolehla ekonomická krize a celá země žila spíše demonstracemi hnutí Indignados, na jejichž základě se později vyvinula dnešní politická platforma Podemos. Rok 2012 přinesl definitivní nárůst touhy po nezávislosti u obyvatel Katalánska. Vývoj veřejného mínění podle statistik Centre d´Estudis d´Opinió (CEO) můžeme vidět na Grafu 15 v Příloze na konci práce. Jak je tedy patrné z grafu, idea Katalánska jako nezávislého státu (modrá křivka) se v letech 2005 až 2010 pohybovala v rozmezí 14 – 21 %, šlo tedy skutečně o spíše minoritní zájem, který vyjadřoval určitou spokojenost s nastalým stavem. Povšimněme si též, že poměrně slušné podpory se však dostávala idea Katalánska jako státu v rámci Španělska jako federace (žlutá křivka), stejně jako spokojenost se stávající situací, tedy Katalánsko jako autonomní společenství (zelená křivka) – obě v daném období dosahovaly okolo 30% podpory. Již zmiňovaný drobný nárůst modré křivky lze pozorovat od léta 2010, nicméně zlomovým bodem byly průzkumy z února a června 2012, kdy u Katalánců prudce klesala důvěra v Katalánsko jako autonomní společenství či součást španělské federace, zatímco podpora samostatného a nezávislého katalánského státu začala prudce růst.

55

Ústavní soud označil za protiústavní celkem 14 článků (kupříkladu zamítá preferenční postavení katalánštiny

v administrativě a školství, rovnost regionu se státem v některých situacích, používání slova „národ“ ve smyslu právním a ústavním či zamítnutí jakýchkoliv nároků na historická práva, která španělský stát uznává v případě Navarry a Baskicka). Dalších 23 článků zase španělský Ústavní soud vystavil své interpretaci, kterou od tohoto rozhodnutí považuje za jedinou přípustnou apod. (El País, 10. 7. 2010). 56

Český překlad zní Jsme národ. My rozhodujeme.

61

Výrazný skok až k takřka 50% podpoře nezávislého Katalánska nastal především v období podzim 2012 – podzim 2013, kdy se v centru Barcelony konaly další masové manifestace, šlo taktéž o dobu, kdy se katalánské vládě v čele s premiérem Arturem Masem nedařilo vyjednat se Španělskem ekonomický koncert podobný tomu baskickému či navarrskému. O tom ale ještě bude řeč. Zmiňovaný graf dále odhaluje, že velice slušná 45% podpora nezávislého Katalánska se udržela až do podzimu 2014, avšak od té doby nabrala dosti strmý pád, způsobený pravděpodobně velkou frustrací katalánské společnosti z nemožnosti dohody s centrální vládou. Poslední vývoj máme znázorněný na následujícím grafu společnosti Centre d´Estudis d´Opinió z března 2015. Z něj můžeme vyčíst, že podpora Katalánska jako nezávislého státu je na 39,1 %, Katalánsko jako stát v rámci španělské federace má podporu 26,1 %, současný stav (Katalánsko jako autonomní společenství v rámci Španělska) 24 % a zanedbatelné počty dotazovaných si přály mít z Katalánska pouhý region bez pravomocí či se nedokázalo k otázce vyjádřit.

GRAF 4: VZTAH ŠPANĚLSKA A KATALÁNSKA – POSLEDNÍ PRŮZKUM, BŘEZEN 2015 - ZDROJ: CEO, 2015

Vývoj těchto tendencí je klíčový i pro nás, abychom mohli co nejlépe předpovědět další vývoj situace. Ještě před samotným výhledem do budoucna si ale pojďme ještě blíže zmínit vývoj otázky katalánské nezávislosti od roku 2012 do současnosti. V červenci

2012

se

katalánský

parlament

rozhodl

předložit

k jednání

se španělskou vládou návrh ekonomického koncertu pro Katalánsko, tzv. pacte fiscal. 62

Rok 2012 totiž, jak jsme již viděli, přinesl další posun názoru katalánské společnosti směrem k nezávislosti. Diskutovaným tématem se stala také ekonomika. Již tedy nešlo jen o čistě národnostní, symbolické či jazykové neshody s centrální vládou, silnou úlohu začala hrát i ekonomika, o níž jsme již mluvili v předchozí kapitole. Artur Mas, katalánský premiér a předseda konzervativní koalice Konvergence a Jednota (CiU) považoval dosažení ekonomického koncertu pro Katalánsko za jakousi poslední možnost před otevřeným postupem za katalánskou nezávislostí., protože CiU nikdy předtím katalánské nezávislosti nikterak zvlášť nakloněna nebyla. Také Masova vláda si nicméně uvědomila, že v době finanční krize je pro ně velice nevýhodné posílat do Madridu více peněz, než se jich potom vrátí zpět, kvůli čemuž musela Masova vláda dělat velice nepopulární škrty. Mas nakonec návrh onoho ekonomického koncertu po vzoru Baskicka a Navarry předložil španělskému premiérovi, Marianu Rajoyovi, nicméně ten celý projekt ihned smetl ze stolu (La Vanguardia, 20. 9. 2012). Připomeňme, že to vše se odehrálo již po další milionové demonstraci v centru Barcelony, kam se 11. září 2012 podle pořadatelů sjelo přes 1 500 000 demonstrantů z celého Katalánska (Ara, 11. 9. 2012). Tato

demonstrace,

pod

názvem

Catalunya,

nou

estat

d´Europa

(česky = Katalánsko, nový evropský stát), byla již skutečně přelomová, protože více jak milión lidí v ulicích Barcelony přitáhl k otázce katalánské nezávislosti zraky celého světa. Poprvé o sobě též významně dala vědět organizace Assamblea Nacional Catalana57, která za organizováním úspěšných demonstrací z let 2012, 2013, 2014 (také té letošní, která je opět naplánována na 11. září) stojí. Manifestace nakonec vyústila v předčasné volby do katalánského parlamentu, které se konaly v listopadu 2012 a znamenaly vzestup preferencí stran podporujících nezávislost na úkor vládnoucí CiU. Jak je patrno z následujícího srovnání grafů, CiU

57

Assamblea Nacional Catalana (ANC) vznikla roku 2011 jako občanská platforma, jejímž cílem je cesta

k nezávislosti Katalánska. Její předsedkyní byla v době vzniku této práce Carme Forcadell, nicméně ta kvůli limitu délky mandátu bude letos nahrazena v čele organizace někým novým. ANC je v současnosti velice důležitým hráčem v případné nezávislosti Katalánska, protože právě tato organizace dokázala zmobilizovat v posledních třech letech milionové manifestace, které katalánský problém ukázaly světu. Zároveň ANC vykonává soustavný tlak na katalánské politiky, aby bylo co nejdříve dosaženo katalánské nezávislosti.

63

přišla oproti roku 2010 o 12 mandátů, zatímco ERC jich získala 11. Posílili také Ciudadanos a do katalánského parlamentu vstoupila nová levicově a pro nezávislost orientovaná CUP, obě strany získaly hlasy pravděpodobně na úkor PSC, která ztratila 8 mandátů. Výsledky voleb je možné pozorovat na následujícím Grafu 5 a také Grafu 6.

GRAF 5: VOLBY DO KATALÁNSKÉHO PARLAMENTU 2010 - ZDROJ: EL PAÍS, 29. 11. 2010

GRAF 6: VOLBY DO KATALÁNSKÉHO PARLAMENTU 2012 - ZDROJ: EL PAÍS, 26. 11. 2012

Nakonec ale došlo k dohodě mezi dvěma nejsilnějšími stranami, CiU a ERC, na společném postupu a vyhlášení referenda o nezávislosti v roce 2014 (Ara, 18. 12. 2012). Po prakticky ročním statu quo 11. září 2013 následovala další demonstrace, tentokrát pod názvem Via Catalana (česky = Katalánská cesta), 64

která tentokrát netradičně neměla hlavní místo konání v Barceloně, nýbrž šlo o lidský řetěz, který spojil Katalánsko z jednoho konce na druhý. Celé akce se podle odhadů pořadatelů opět účastnilo okolo 1 500 000 osob. Lidský řetěz byl inspirací z obdobné akce v Pobaltí58 v roce 1989 (Ara, 11. 9. 2013). Šlo tak v pořadí již druhou nesmírně úspěšnou manifestaci, která zároveň jasně demonstrovala lidovou podporu katalánské nezávislosti (opět odkazujeme na Graf 15 vývojových tendencí vnímání vztahu mezi Španělskem a Katalánskem, z něhož lze vyčíst, že právě na podzim 2013 měla myšlenka katalánské nezávislosti tu největší podporu). Manifestace z roku 2013 opět též znamenala nátlak na katalánské politiky, kteří nakonec v prosinci téhož roku oznámili datum konání lidového hlasování, které by mělo rozhodnout o budoucnosti Katalánska. Dne 11. září 2014 následovala prozatím poslední velká manifestace, tentokrát s názvem Via Catalana 2014, a opět s účastí přesahující 1 500 000 osob, které zaplnily dvě hlavní barcelonské dopravní tepny, ulice Diagonal a Gran Via, aby tak vytvořily jasně viditelné V coby symbol vítězství (Ara, 11. 9. 2014). Záhy pak již následoval prozatímní vrchol celého procesu. K vytouženému referendu však tak úplně nedošlo. Snem katalánské vlády přirozeně byla dohoda s vládou centrální, aby se případné referendum dalo uspořádat tak, jako to ve Skotsku 2014, nicméně o něčem takovém pravicová vláda Mariana Rajoye nikdy nechtěla ani slyšet. Katalánský parlament tedy alespoň sám vyhlásil zákon, kterým si lidové hlasování zdůvodnil, nicméně i tento narazil na španělskou bariéru, tentokrát opět v podání Ústavního soudu. I přes všechny překážky se nakonec 9. listopadu 2014 skutečně hlasovalo, byť svým způsobem se jednalo jen o jakýsi další happening či extrémně pojatou manifestaci, jelikož španělská vláda dělala do posledního okamžiku vše proto, aby nedošlo k žádnému hlasování – ať už by jeho závaznost byla nulová. Díky dobrovolníkům se nakonec 9. listopadu otevřela drtivá většina často improvizovaných volebních místností a obyvatelé Katalánska se mohli vyjádřit k budoucímu směřování svého regionu v následujících otázkách: „1. Chcete, 58

Máme na mysli akci někdy nazývanou Baltský řetěz, případně Baltská cesta. 23. srpna 1989 proběhla ve třech

pobaltských zemích (Estonsko, Lotyšsko, Litva) pokojná politická demonstrace, při níž odhadem dva miliony osob se spojilo v lidský řetěz dlouhý přes 600 km a propojující všechny tři země, aby ukázali soudržnost všech tří pobaltských národů a jejich touhu po suverenitě, kterou žádali na jejich území okupujícím Sovětském svazu.

65

aby se Katalánsko stalo státem? ANO – NE. 2. V případě, že ANO, chcete, aby tento stát byl nezávislý?“ (IDNES.cz, 10. 11. 2014). Jak je patrné z následujícího Grafu 7, který pochází z oficiální stránky sčítání hlasů, lidové hlasování skončilo výrazným úspěchem zastánců katalánské nezávislosti, protože 80,8 % hlasujících bylo pro variantu dvojitého ANO, tedy přáli by si, aby se Katalánsko stalo nezávislým státem. Dalších necelých 11 % hlasujících se přiklonilo spíše k federativnímu modelu, tedy aby Katalánsko bylo státem, avšak ne nutně nezávislým. Jen 4,5 % hlasujících si nepřálo nezávislý stát Katalánsko. To vše lze považovat za solidní úspěch.

GRAF 7: VÝSLEDKY LIDOVÉHO HLASOVÁNÍ 9. 11. 2014 - ZDROJ: PARTICIPA2014.CAT

Nesmíme však zapomínat na mnohem důležitější číslo, a tím je celková volební účast. Ta se v den konání vyšplhala sice k číslu 2 305 290, nicméně je třeba zdůraznit, že v celém Katalánsku se tohoto hlasování mohlo zúčastnit odhadem něco přes 5 milionů osob (IDNES.cz, 10. 11. 2014), takže čistě teoreticky zůstala polovina voličů doma.59 A to už je číslo, které je potřeba brát za určitý neúspěch, protože nevíme,

59

Drobný dodatek k výsledkům lidového hlasování. Rozhodli jsme se použít grafy a výsledky vztahující

se přímo ke dni 9. listopadu 2014. Toto hlasování však mělo jednu specifičnost, a to že na určitých místech mohli svůj hlas vhodit i lidé, kteří se z různých důvodů 9. listopadu zúčastnit nemohli, a to v průběhu dalších

66

kolik z těchto více než 2 500 000 obyvatel Katalánska nešlo hlasovat skutečně z toho důvodu, že by si nezávislost nepřáli, případně kolik z nich je u voleb typickými absentéry. Ačkoliv si toto hlasování získalo opět solidní mezinárodní pozornost, výsledek nebyl pro španělskou vládu nikterak relevantní ani závazný. Podle našeho názoru lze nakonec toto hlasování považovat spíše za další manifestaci oněch přibližně dvou milionů lidí, kteří by aktuálně nezávislost Katalánska podporovali.

6.3.

MOŽNÉ SCÉNÁŘE VÝVOJE KATALÁNSKA Lidové hlasování z listopadu 2014 bylo prozatím poslední velkou událostí

aktuální vlny katalánského separatismu. Nutno dodat (a opět odkazujeme na jeden z předchozích grafů), že zájem o nezávislost Katalánska od té doby zažil určitý propad. Aktuálně se katalánská vláda spoléhá na vyhlášení předčasných regionálních voleb s datem 27. září 2015, které politická reprezentace vidí jako tzv. plebiscitární. Zjednodušeně řečeno, lidé v nich mají hlasovat pro strany dle jejich postoje k nezávislosti. Pokud by skupina stran, které hájí nezávislost (aktuálně jsou to především CiU, ERC a CUP) ve volbách zvítězila a získala jasnou většinu, mělo by jít jen o další potvrzení vůle katalánského lidu, po kterém by katalánská vláda zahájila dialog s vládou španělskou o pořádání skutečného a závazného referenda, nebo v případě

neúspěchu

takovýchto

jednání

by

začala

podnikat

kroky

k jednostrannému vyhlášení nezávislosti (La Vanguardia, 16. 1. 2015). Poté, co jsme tedy důkladně zanalyzovali současné postavení Katalánska v rámci Španělského království a podrobně jsme prozkoumali současný proces snah o katalánskou nezávislost, pokusíme se v poslední části naší práce o pohled do budoucnosti, o pohled na následující měsíce, které mohou na mapě Evropy zrodit nový stát, nebo naopak nemusí přinést žádný zásadní posun ve vztazích Katalánska a Španělska. Jak jsme upozorňovali již na samém začátku naší práce, v současnosti ani neexistuje

mnoho

potenciální katalánské nezávislosti věnovaly, jelikož

studií, jde

o

které

by

se

téma

velice

těžko

14 dnů. Této možnosti ale mnoho lidí nevyužilo, celková účast tedy dosáhla 2 344 828 hlasujících, z nichž 80,98 % hlasovalo ANO – ANO, 10,02 % ANO – NE a 4,49 % NE (Participa2014.cat).

67

předvídatelné. My se na následujících řádcích pokusíme o shrnutí základních fakt, která mohou mít vliv na vývoj otázky katalánské nezávislosti, a o zamyšlení nad budoucím vývojem.

6.3.1. Katalánské regionální volby 2015 Ačkoliv tato podkapitola nese název Možné scénáře katalánské nezávislosti, je třeba hned na úvod říct, že jedním z možných scénářů je i trvání stávající situace, což ve svých esejích připomíná i přední odborník na téma katalánské nezávislosti Ferran Requejo (2010). To musíme koneckonců potvrdit při pohledu na dění uplynulých let. Katalánská společnost se dokázala výrazně zmobilizovat a pokojnými manifestacemi, které v západní Evropě nemají příliš obdobu, dala světu najevo svou touhu po nezávislosti. Ve srovnání s nimi je katalánská politická reprezentace poněkud pomalejší, i když je logické, že sama důkladně zvažuje dopady svých kroků. Zatím však katalánské snahy narážejí na odpor španělské vlády reprezentované aktuálně Lidovou stranou (PP). Katalánská vláda nicméně hledá a využívá všechny dostupné demokratické prostředky, jak španělskou vládu přimět k dialogu. Zatím poslední (a zdá se, že i definitivní, i když tak trochu neoriginální) možností bylo vyhlášení předčasných voleb, pravděpodobně na 27. září 2015, které budou považovány za plebiscitární. Politické strany hájící nezávislost Katalánska tak budou očekávat silný mandát, který jim následně umožní jednat se španělskou vládou s jasně demonstrovanou podporou za zády60 (La Vanguardia, 16. 1. 2015). Samotné regionální volby v září 2015 však nemusí vůbec nic vyřešit a naopak mohou celou situaci ještě více zamotat. Zde totiž přichází ke slovu poměrně radikální proměna španělské politiky, již zažíváme od loňského roku. Jak již bylo naznačeno v předchozích kapitolách, případná katalánská nezávislost bude velice záležet na letošním supervolebním roce a především pak na volebních výsledcích nejen stran prosazujících katalánskou nezávislost ale hlavně nových politických uskupení, která začala nabírat na síle v posledních měsících. 60

Na druhou stranou je otázka, do jaké míry to bude zajímat vládu, která je hluchá vůči opakujícím

se manifestacím milionu svých občanů.

68

Prvním testem budou již obecní volby v květnu 2015, i když hlavní pozornost bude třeba upínat ke zmiňovaným regionálním volbám v Katalánsku, do nichž možná výrazně zasáhne především hnutí Podemos, které by případně mohlo ještě více roztříštit současné rozložení sil a ubrat voliče především levicově laděných stran hájících nezávislost – ERC a CUP. Otázkou v tomto ohledu je i to, jak moc skutečně (vzhledem k výše uvedeným průzkumům veřejného mínění) v katalánské společnosti opadla ona vlna touhy po nezávislosti, což by se samozřejmě mohlo na volebním výsledku taktéž projevit. Jisté je tedy jen to, že pokud skutečně v regionálních volbách získají většinu strany hájící katalánskou nezávislost (tedy CiU, ERC, CUP a zatím nerozhodnutá ICV), bude následovat onen 18měsíční plán61, na němž se zatím představitelé stran dohodli. Ten by znamenal zhruba desetiměsíční období, v němž bude vypracována katalánská ústava, na jejíž tvorbě se budou moci přímo podílet i obyvatelé Katalánska, zároveň též bude třeba vytvořit důležité státní struktury (finanční a sociální úřad, ministerstvo zahraničí, výbor pro vyřešení strategické infrastruktury, zdravotnictví, energetika,…), ačkoliv zárodky některých už v Katalánsku existují. Nezbytnou součástí vyjednávání by pak bylo i zahájení dialogu se Španělskem o rozdělení státního dluhu a dalších aktiv a pasiv, o budoucím vztahu obou zemí – jinými slovy vlastní oznámení záměru se odtrhnout, což by dále znamenalo v tom lepším případě i vyjednání konání závazného demokratického referenda, jako tomu bylo v případě Skotska a britské vlády, a pravděpodobně ještě důležitějším bodem by bylo vyjednávání zahraniční podpory, aby byl nový stát co nejdříve uznán co největším počtem zemí. Vyvrcholit by tedy tento proces měl po 18 měsících, kdy by došlo ke konečnému referendu o nezávislosti/katalánské ústavě a v případě kladného výsledku by mohlo dojít k vyhlášení nezávislosti a následnému vyjednávání o nové formě vztahů se Španělskem a s Evropskou unií (Forcadell et al, 2015).

61

Forcadell et al, 2015.

69

6.3.2. Způsob vyhlášení nezávislosti Jak tedy vidíme, rámcovou představu o svých krocích již katalánská politická reprezentace má. Ideální cestou k nezávislosti je v tomto ohledu samozřejmě dohoda o uspořádání referenda po vzoru toho skotského. Zde nám opět vstupuje do hry onen supervolební rok. Je poměrně jasné, že přes současnou vládu PP Katalánsko nedokáže prosadit nic a cesta dialogu mu byla taktéž několikrát zavřena. Je však důležité připomenout, že Španělsko čekají před koncem tohoto roku ještě parlamentní volby62. A je poměrně dost jasné, že neustále korupční aféry vládnoucí straně udělají čáru přes rozpočet, zatímco alespoň dle průzkumů by se k hodně křeslům mohly dostat dvě zcela nové strany – Podemos a Ciudadanos. To už samo o sobě pravděpodobně zamíchá celým systémem, jelikož již od konce frankistického režimu je Španělsko zvyklé na v podstatě většinový systém, v němž o všem rozhodují pouze dvě strany. A to se teď opravdu může změnit minimálně v tom ohledu, že by španělská politika musela přivyknout tomu, jak se vládne v koalici. Z hlediska našeho tématu je výsledek všeobecných parlamentních voleb ve Španělsku též důležitý, protože jejich výsledek určí Kataláncům partnera v případném vyjednávání o budoucnosti Katalánska. Vzhledem k volebním programům a zastávaným hodnotám jednotlivých stran je zřejmé, že případná koalice PP a Ciudadanos by pro zájmy katalánské nezávislosti byla hodně obtížným partnerem, zatímco nějaká levicověji laděná koalice Podemos a PSOE by mohla být v takovém jednání vstřícnější a přijmout „gentlemanská“ britská pravidla hry a nakonec k referendu svolit, přičemž následně by jejich úkolem bylo přesvědčit Katalánce, aby se k hlasování postavili podobně jako nakonec Skotové nebo dříve Quebečané v Kanadě. Alespoň tak se zatím prezentuje lídr Podemos ve svých rozhovorech (El Periódico, 27. 12. 2014). Podle dosavadních průzkumů se každopádně zdá, že nejsilnější pozice před všeobecnými volbami má právě zmiňovaná čtveřice (PP, PSOE, Ciudadanos 62

Jak již bylo řečeno v jedné z předchozích kapitol, volby by se měly uskutečnit ze zákona do konce roku 2015,

pravděpodobně v listopadu či prosinci. V tomto ohledu ale může dojít i k tomu (byť to není moc pravděpodobné), že by se Mariano Rajoy rozhodl pro předčasné volby, což by ale stejně znamenalo posun jen v řádu několika měsíců. I tak by to ale mohlo zkomplikovat ono datum katalánských regionálních voleb 27. září, s nímž by se pravděpodobně v takové situaci muselo pohnout (Vilaweb, 24. 4. 2015).

70

a Podemos). Pravděpodobně nikdo z lídrů by z pozice španělského premiéra nenechal Katalánsko jen tak odejít, někteří z nich by však jistě byli přístupnější jednání a nebránili by ekonomickému koncertu pro Katalánsko, což je případ právě Pabla Iglesiase (El Periódico, 27. 12. 2014). To nás ostatně vrací zpět na začátek, k zásadnímu bodu číslo 1, který ve svém „návodu“ na cestu k nezávislosti Katalánska specifikuje Ferran Requejo: „Dosáhnout společenské většiny ve prospěch nezávislosti. To je klíčový faktor“ (2012: 203)63. Nejdůležitější je totiž vyjádření obyvatel Katalánska, o což částečně půjde v plánovaných regionálních volbách a o co půjde především v onom rozhodujícím referendu, které chce Katalánsko uspořádat. Ačkoliv známe výsledky lidového hlasování z listopadu loňského roku, které působily poměrně přesvědčivě, stále je třeba mít na paměti obrovskou skupinu lidí, která se k tématu zatím nevyjádřila a která by v případě opravdu zásadního referenda měla důležitý vliv na konečný výsledek. A je třeba říci, že ono vytoužené referendum by klidně mohlo skončit jako to loňské ve Skotsku, tedy NE nezávislosti. A v takovém případě by se do hry spíš vrátil onen ekonomický koncert než okamžitá snaha o nějaké další kolo boje za nezávislost. Abychom tedy shrnuli aktuální situaci, v případě vítězství stran hájících nezávislost v nadcházejících katalánských regionálních volbách bude i nadále základním cílem domluva se Španělskem na co nejpoklidnějším dialogu, který by vedl ke konečnému referendu, v němž by Katalánci dostali příležitost definitivně si zvolit, jestli opustí Španělsko či nikoliv. Pokud by ze španělské strany dialog nepřišel, dá se očekávat, že by se katalánská vláda v nadcházejících 18 měsících cíleně zaměřila na zisk zahraniční podpory a na konci tohoto období se pokusila o jednostranné vyhlášení nezávislosti.

6.3.3. Vztah Katalánska a Španělska V budoucím vztahu Katalánska a Španělska má řada odborníků jasno. Současná vlna separatismu v podstatě může skončit jen dvěma způsoby. Buď dojde ke konečnému rozřešení v podobě zásadního zlomu ve vztahu Španělsko – Katalánsko, nebo celý proces časem vyšumí, protože katalánské politické elity nedokážou využít 63

“Una majoria social a Catalunya a favor de la independència. Aquest és el factor clau”.

71

příhodný historický okamžik ve prospěch svého národa. Ani jeden z akademiků dnes již moc nepočítá se vznikem španělské federace, kde by ale nutně došlo k územním změnám, protože některé regiony by takový stav nedokázaly udržet (srov. Griffiths, 2015; Requejo, 2012; Ros Hombravella, 2009). Ferran Requejo k tomu dokonce říká: Už roky se věnují analýze federálních systémů na celém světě. Moderní federalismus je tradicí s více než dvousetletou historií. Dělí se na mnoho různých modelů, z nichž některé nabízejí nástroje pro regulování národnostní rozmanitosti. Hájím federalistické praktiky ve spoustě kontextů po celém světě […] Nicméně, zkušenost mne přesvědčila, že federalismus je až příliš sofistikovanou myšlenkou pro španělskou politickou kulturu, která je velice prostá a má dvě většinově působící strany (PP a PSOE), které jsou sice rozdílné, avšak obě jsou stejně zpátečnické v otázkách pluralismu. Ve Španělsku navíc nejsou žádní federalisté, drtivá většina z nich je totiž jen v Katalánsku (2012: 204-205).64

Ještě zajímavější pohled na věc a ve své podstatě i možnou predikci toho, jak celý proces dopadne, nabízí ve své studii trojice odborníků na mezinárodní vztahy působící trochu netradičně, vezmeme-li v potaz naše téma, na Sydneyské univerzitě, Ryan Griffiths, Pablo Alvarez a Ferran Martínez. Ti ve své studii došli k pro zastánce katalánské nezávislosti poměrně optimistickým závěrům. Španělsko bude podle nich postaveno před dvě možnosti. Buďto přistoupí na jednání a po případném pro Katalánsko úspěšném referendu uzná katalánskou nezávislost a nebude bránit ve vstupu nově vzniklé země do EU – to vše výměnou za to, že Katalánsko jako odchodné obdrží část španělského dluhu. Druhou možností by pak bylo neuznání nezávislého Katalánska (které by případně učinilo jednostranné vyhlášení nezávislosti), čímž ale Španělsko riskuje platební neschopnost a obrovské potíže pro celou eurozónu (Griffiths, 2015: 56-57).

64

“Fa anys que analitzo els sistemes federals del món. El federalisme modern és una tradició amb més de 200

anys d´història. Existeixen molts models diferents, alguns dels quals ofereixen instruments per regular la diversitat nacional. Defenso pràctiques federals en molts contextos del món […] No obstant això, l´experiència m´ha convençut que el federalisme és una idea massa sofisticada per a la cultura política espanyola, molt simple i amb dos partits majoritaris (PP i PSOE) que són diferents, però que també tots dos són retrògrads en matèria de pluralisme. A Espanya, a més, pràcticament no hi ha federalistes, gairebé tots són a Catalunya”.

72

Griffiths s kolegy navrhuje jako možnou střední cestu to, o čem jsme v této práci již také mluvili, totiž zabránit katalánskému referendu cestou ústupků, jakými by mohl být například příslib ekonomického koncertu nebo nějaké další rozšíření pravomocí. Připouštějí však také to, že i samotné Katalánsko by mělo situace rychle využít, protože aktuální nárůst podpory katalánské nezávislosti je podle nich způsobem hlavně ekonomickou krizí (ibid, 57). Ze španělské strany zatím můžeme slyšet neustále jediný argument – jakékoliv referendum, o němž by nerozhodla vláda, je protiústavní (El País, 12. 12. 2013). Kromě hrozby pozastavením autonomních pravomocí65, což je extrémní výklad článku 155 španělské Ústavy (El Mundo, 16. 9. 2014), v případě katalánské neposlušnosti patří do pravidelného arzenálu španělských deklarací i jistotu veta pro vstup nezávislého Katalánska do mezinárodních struktur, především pak do EU a NATO, či případné ekonomické bojkoty katalánského zboží, zavedení cel a podobně. My se v následující podkapitole podíváme na nejmedializovanější případ z výše uvedených a zároveň se pokusíme odpovědět na pro obě strany palčivou otázku. Jak by to bylo s nezávislým Katalánskem a Evropskou unií?

6.3.4. Vztah Katalánska a Evropské unie Pravdou je, že odpověď na tuto otázku je poměrně složitá a nejistá. Už o tom ostatně byla řeč v úvodu naší práce. Pro daný případ totiž neexistuje žádný precedens a ani jedna ze spousty smluv, na nichž stojí kolos Evropské unie, vysloveně na takovou situaci nepamatuje. V souvislosti s touto situací se často mluví pouze o dvou podobných

65

Spíše pro zajímavost zmiňme i médii občas diskutovanou možnost vojenského zásahu ze strany Španělska

v případě jednostranného vyhlášení nezávislosti. Tato situace se jeví jako velice nepravděpodobná a už jen představa vyhlášení stanného práva vůči části obyvatel EU či obležení Barcelony španělskými tanky je sice něco, co už v minulosti Katalánsko ze španělské strany zažilo, avšak v rámci 21. století a vzhledem k členství v Evropské unii je něco takového nemyslitelné. Navíc španělská armáda po neustálých škrtech v posledních letech by musela vyvinout poměrně velké finanční úsilí, aby dokázala ovládnout celé Katalánsko. Jak k tomuto tématu dodává Ryan Griffiths, Katalánsko je navíc silně integrované do evropského hospodářství, takže i drobný zásah – odvolání nebo uvěznění katalánské vlády – by vedlo k obrovským finančním ztrátám, což by španělské image příliš neprospělo (2015: 44-45).

73

situacích, které však byly značně odlišné a došlo k nim již v relativně dávné době. Obě navíc dopadly odlišně. Řeč je o nezávislosti Alžírska na Francii v roce 1962 a o znovusjednocení Německa v roce 1989. V prvním jmenovaném případě Alžírsko přestalo být součástí Francie, tedy přestalo být i součástí ES. Naproti tomu bývalé Východní Německo se v rámci znovusjednocení stalo automaticky taktéž součástí ES. Jde samozřejmě o dva dosti specifické případy, které vlastně ani nemají žádnou pořádnou smluvní oporu, nicméně v čem jiném je méně specifická situace Katalánska? Připomeňme, že ani samotná Evropská unie zatím ke katalánskému případu nevydala žádné oficiální stanovisko a často odkazovala na daný problém jako na záležitost, kterou si musí Španělsko vyřešit uvnitř. Tak se vyjadřoval kupříkladu předseda Evropského parlamentu, Martin Schulz, hned v několika rozhovorech se španělskými i katalánskými novináři (např. La Vanguardia, 31. 10. 2013). Mlčení zachovával i předseda Evropské komise v letech 2004–2014, José Manuel Barroso, který například tři týdny před konáním loňského lidového hlasování řekl, že problém katalánské nezávislosti by se měl vyřešit „v rámci španělské Ústavy, nicméně lépe je držet spolu, než se rozdělovat“ (La Vanguardia, 21. 10. 2014). Naproti tomu stálý předseda Evropské rady v letech 2009–2014, Hermann van Rompuy, na společném setkání se španělským premiérem Rajoyem podpořil svého hostitele, když na dotaz na případné setrvání nezávislého Katalánska v EU odpověděl poměrně jasně: „Pokud by se některá část nějakého státu EU oddělila, od dne své nezávislosti by přestala být součástí EU, smlouvy by se tudíž na takové teritorium nevztahovaly“ (El País, 12. 12. 2013). Ani v samotném vedení EU tedy nepanovala a pravděpodobně ani nyní nepanuje žádná velká shoda, a (a tím se opět vracíme již k naší počáteční myšlence) tak jen vyčkává, jak celá situace dopadne uvnitř Španělska a až v případě jasného posunu by EU pravděpodobně musela přijmout nějaké stanovisko. Pokud ale akceptujeme vyjádření Van Rompuye, znamenalo by to, že Katalánsko by jako nová nezávislá země muselo o členství v EU znovu požádat a muselo by projít přijímacím procesem, který by však jistě byl kratší, než je obvyklé. To je nicméně

74

situace, ve které se vrací na scénu Španělsko, jež by mohlo hrozit případným vetem, a tak Katalánsku vstup do EU znemožnit66. Je zajímavé, že tato verze je pravidelným evergreenem snad všech španělských a následně i zahraničních médií. Mnohem menšího prostoru se však dostalo velice zajímavé myšlence, s níž přišla slovinská právnička a expertka na mezinárodní právo, Ana Stanič, která má velké zkušenosti ze soudních pří mezi státy a Evropskou unií. Podle ní by se Katalánsko mělo snažit přesvědčit EU o tom, že v případě oddělení od Španělska by nevznikla jediná nová entita, nýbrž hned dvě. Španělsko bez Katalánska by totiž svým způsobem bylo taktéž novým státem, takže by stejně tak muselo opustit EU, opětovně se do Unie přihlásit, což by znamenalo, že by nemohlo uplatnit veto proti Katalánsku (Vilaweb, 4. 4. 2015). I tento přístup je samozřejmě diskutabilní, nicméně myslíme si, že minimálně jedna skutečnost se této myšlence upřít nedá – Španělsko bez Katalánska by skutečně bylo docela jiným státem, což jsme si především po ekonomické stránce jasně ukázali. Je tedy potom otázkou, jestli by oslabené Španělsko vůbec dostálo kritériím pro setrvání v EU, případně v eurozóně. Ze všeho, co jsme si ve vztahu Katalánska k EU v této podkapitole ukázali, se nám tak jako logicky nejpravděpodobnější jeví kompromisní řešení, na kterém by se EU s oběma státy jistě co nejdříve ve svém vlastním zájmu dohodla. Pokud by došlo ke vzniku samostatného Katalánska, je podle nás nejvýhodnějším řešením pro všechny zúčastněné dohoda ve smyslu německého případu, tedy zařídit, ať už pomocí nějaké speciální úmluvy či všeobecné dohody, aby osamostatněné Katalánsko spolu se Španělskem mohlo i nadále fungovat v rámci EU bez nutnosti absolvovat dlouholetá přístupová jednání67.

66

Popřípadě by se Španělsko mohlo pokusit vyvinout nátlak na další členské země, aby přístup Katalánska

též vetovaly. 67

Katalánsko je přeci jen i díky svému hlavnímu městu Barceloně poměrně důležitým a ekonomicky silným

regionem osmadvacítky, proto by jeho umístění mimo EU bylo nevýhodné i pro Unii samotnou (nemluvě samozřejmě o pravděpodobné hospodářské tragédii, kterou by to znamenalo pro Katalánsko samotné).

75

7.

EKONOMICKÉ HLEDISKO TŘÍ SCÉNÁŘŮ MOŽNÉHO VÝVOJE Na základě výše uvedeného jsme tedy stanovili tři možné scénáře budoucího

vývoje Katalánska. Prvním z nich je de facto setrvání současného stavu, kdy Katalánsko zůstane jen jedním ze 17 autonomních společenství bez nějakých nových výsad, tedy scénář, který počítá s určitým vyprcháním okamžitého efektu ekonomické krize a s následným splasknutím independistické bubliny. Druhým možným scénářem je podle našeho mínění určitý kompromis mezi oběma stranami, který by pravděpodobně skončil vylepšením katalánské autonomie, především z hlediska financování, tedy tento scénář počítá s ekonomickým koncertem pro Katalánsko, které by si tak mohlo kompletně administrovat své daně. Třetím scénářem, k němuž jsme na základě předchozí diskuze došli, je osamostatnění Katalánska. I když jsme si ukázali, že ke katalánské nezávislosti vede poměrně dlouhá a náročná cesta, i nadále je to scénář, který je třeba vnímat jako reálný. I tak ale skrývá řadu proměnných, například setrvání nového státu v rámci EU a také vzájemné vztahy se Španělskem. V analýze jsme došli k závěru, že pokud by došlo k samostatnosti Katalánska, velice pravděpodobně by se tak stalo více či méně po dohodě

všech

tří

stran,

každopádně

za

důležité

role

Evropské

unie,

pro kterou by jakékoliv jiné než bezproblémové oddělení a setrvání obou zemí (Španělska i Katalánska) znamenalo výrazné politické i ekonomické potíže. Tyto tři scénáře na závěr naší práce prozkoumáme z hlediska ekonomického. Zajímat nás bude především to, jakým způsobem by se jednotlivé scénáře mohly promítnout do ekonomiky Španělska i Katalánska. Rádi bychom předem upozornili, že jde o téma, které se nalézá pouze v oblasti odhadů. I na toto téma samozřejmě existují studie68, nicméně jejich metodologické i ideové vstupy jsou tak rozdílné a specifické, že v praxi by se jich většina pravděpodobně neosvědčila. To je ostatně stěžejní

problém

jakýchkoliv

odhadů

ekonomických

dopadů

události,

ke které ani nemusí dojít, a pokud k ní dojde, není zatím vůbec jasné, za jakých podmínek. 68

Opět zmiňme například knihu Més val sols… la viabilitat econòmica de la independència de Catalunya

od Jacinta Rose Hombravelly.

76

Na potíže koneckonců narazíme i v případě samotných čísel. Pokud už je možné z nějakých vycházet, většinou jde o data, která se dají interpretovat různě a je spíše filosofická otázka, zdali jde v takovém případě o skutečně objektivní postoj založený na tvrdých datech nebo jde o jejich ideovou interpretaci. V našem přehledu budeme samozřejmě vždy odkazovat na konkrétní data, avšak za jejich přesnost a reálnost rozhodně neručíme – to totiž nemohou ani statistické úřady, které je publikují.

7.1.

STATUS QUO – KATALÁNSKO JAKO AUTONOMNÍ SPOLEČENSTVÍ Tento scénář z hlediska ekonomického nepředstavuje nic zásadního. K žádným

změnám by v něm totiž nedošlo. Katalánsko by i nadále bylo jedním ze sedmnácti autonomních společenství a jeho situace by byla na tu Španělskou navázána stejně jako dnes, což jsme si ukázali již v předchozích kapitolách. Z údajů v nich uvedených vyplývá, že Katalánsko do značné míry kopíruje španělský vývoj, byť ve většině hlavních ekonomických ukazatelů je na tom lépe než Španělsko celkově (nezaměstnanost, HDP, dluh v procentech HDP, apod.). To si ostatně můžeme potvrdit na následujících dvou grafech. Katalánská křivka nezaměstnanosti prakticky kopíruje křivku španělskou, i když takřka vždy je katalánská nezaměstnanost nižší. Rostoucí zadlužování

vidíme

u

Španělska

i

Katalánska

přibližně

od

roku

2009,

avšak ve španělském případě jde o mnohem strmější posun vzhůru.

GRAF 8: VÝVOJ NEZAMĚSTNANOSTI VE ŠPANĚLSKU A V KATALÁNSKU – ZDROJ: DATOSMACRO, 2015C

77

GRAF 9: VÝVOJ VEŘEJNÉHO DLUHU V PROCENTECH HDP VE ŠPANĚLSKU A V KATALÁNSKU – ZDROJ: DATOSMACRO, 2015C

Španělská vláda v současnosti slibuje rychlý ekonomický růst v následujících letech, takže by se úroveň španělské ekonomiky mohla vrátit zpět na tu předkrizovou z roku 2007 do několika let. Pro rok 2015 vláda například odhaduje růst ekonomiky o 2,9 %, což je dvojnásobek oproti roku loňskému. Během několika let by to tedy mělo vést i k opětovnému dosažení 20 milionů pracovních míst (El Confidencial, 30. 4. 2015). Celkové zlepšení ekonomické situace by tedy bylo vidět v podobném nebo možná i ještě více rostoucím trendu též v případě Katalánska. Opačná situace, v níž by Španělsko z krize nevybředávalo, by následně mohla opět oživit v Katalánsku touhu po nezávislosti.

7.2.

KOMPROMIS – KATALÁNSKÝ EKONOMICKÝ KONCERT Druhý z možných scénářů zahrnuje určité ústupky centrální vlády ve smyslu

předání více kompetencí katalánské autonomní vládě. V tomto ohledu se jako nejpravděpodobnější jeví především ústupek ve formě poskytnutí Katalánsku ekonomický koncert v podobném duchu, v jakém ho využívají autonomní společenství Baskicko a Navarra69. 69

Zopakujme pro připomenutí, v čem tento systém spočívá: Baskicko i Navarra vybírají, podobně jako ostatní

autonomní společenství, drtivou většinu daní, avšak vybranou částku si ponechají a samy rozhodují o jejím

78

Z ekonomického hlediska se zde, podobně jako v případě katalánské nezávislosti, bude skloňovat především pojem saldo přesunů, které je v Katalánsku známé spíše jako fiskální deficit. Přesuny financí jsou, jak jsme již zmiňovali dříve, jednou z klíčových záležitostí v katalánských snahách o nezávislost. Saldo přesunů je potom rozdíl mezi finančními příjmy jednoho konkrétního území (regionu) a výdaji vlády v daném území (regionu). V případě Katalánska je pak ono saldo tím hlavním důvodem k nespokojenosti se současným stavem, jelikož Katalánsko pravidelně do centrální kasy posílá mnohem víc peněz, než následně na svém území z celkového státního rozpočtu přijme. Již samotný výpočet tohoto salda se podstatně liší v interpretaci španělské i katalánské vlády, protože každá využívá pro sebe výhodnější data. Katalánská vláda počítá saldo přesunů pomocí tzv. peněžních toků, zatímco španělská vláda sahá raději po tzv. výnosových tocích. První z kritérií zahrnuje všechny výdaje utracené na daném území (v našem případě Katalánsko), zatímco druhé kritérium se zakládá na tom, kdo má z daných výdajů profit a zcela v něm chybí územní aspekt. V praxi tak lze dojít i dosti zajímavým číslům, jelikož zatímco katalánská vláda dle kritéria peněžních toků vyčíslila fiskální deficit na 15 miliard euro, španělské Ministerstvo financí podle kritéria výnosových toků vyčíslilo za stejný rok katalánský fiskální deficit na pouhých 8,5 miliardy euro (La Vanguardia, 25. 7. 2014). Již tento příklad nám může dát určitou představu, jak nereálná je snaha zhodnotit ekonomický dopad jednotlivých scénářů budoucího vývoje Katalánska. Pro naše účely však bude přijatelnější přiklonit se spíše k číslům zveřejňovaným katalánskou vládou, protože kritérium peněžních toků je vzhledem k našim scénářům jednoznačně tím zásadním. Pokud by totiž katalánská vláda mohla s vybranými prostředky hospodařit sama (ať už v případě ekonomického koncertu či vlastní nezávislosti), je jasné, že dané finanční prostředky by byly, samozřejmě po zaplacení určité sumy

využití či investicích, zatímco ostatní regiony vybrané peníze posílají do Madridu, kde je centrální vláda následně rozdělí po celém území dle vlastní úvahy. Baskicko a Navarra z vybraných peněz pouze každoročně odvádí do madridské kasy předem stanovenou částku, která se nazývá cupo (Baskicko) nebo aportación (Navarra) a kterou zmiňované regiony odvádí za „centrální služby“, tedy za armádu, poštu, policii, zahraniční vztahy, apod.

79

do společné pokladny – jak je tomu v případě Baskicka a Navarry, využity jen v rámci Katalánska. Celou problematiku nám poodkryjí následující tabulky s daty do roku 2011.

TABULKA 4: SALDO PŘESUNŮ V KATALÁNSKU 2011 - ZDROJ: DEPARTAMENT D´ECONOMIA I CONEIXEMENT, 2014

Tato tabulka nám přináší velmi dobrou představu o nedostatečných investicích v Katalánsku. 15 miliard euro z celkově takřka 60 se v roce 2011 již do Katalánska nevrátilo. Toto číslo představovalo tehdy 7,7 % katalánského HDP. Zajímavé jsou i další procentní ukazatele. Zatímco celkový podíl Katalánska na španělském HDP byl dle stejného zdroje v roce 2011 18,6 %, podíl daňových příjmů z Katalánska v celostátním rozpočtu byl vyšší – 19,2 %. Zajímavé také je, že do Katalánska při přerozdělování putovalo jen 14 % všech výdajů, zatímco kupříkladu počet obyvatel Katalánska představoval v roce 2011 celých 16 % všech obyvatel Španělského království (Departament d´Economia i Coneixement, 2014).

80

GRAF 10: FISKÁLNÍ DEFICIT KATALÁNSKA 1986–2011 - ZDROJ: DEPARTAMENT D´ECONOMIA I CONEIXEMENT, 2014

Předcházející graf (Graf 11) a následující tabulka (Tabulka 5) nám dají lepší představu vývoje zmiňovaného deficitu v průběhu 25 let (1986–2011). Jak vidno i přes odchylky je pravidelný fiskální deficit Katalánska na úrovni zhruba 8 % vlastního HDP. Při součtu všech těchto let bychom se tak dostali k vysokému číslu, které by rozhodně mělo více než pozitivní vliv na růst Katalánska. Fiskální deficit je dle řady odborníků vinen na tom, že brzdí katalánskou ekonomiku (Paluzie, 2012: 113). Pro lepší ilustraci je možné nahlédnout do Tabulky 5 s katalánským fiskálním deficitem, kterou můžeme vidět v Příloze na konci této práce. V

případě

ekonomického

koncertu

po

vzoru

Baskicka

či

Navarry

by tak všeobecně vzato většina katalánských ekonomických ukazatelů zůstala neměnných, došlo by však k výrazné změně týkající se právě salda přesunů, které by Katalánsko afektovalo v mnohem menší míře, než je tomu dnes. Ani v tomto případě se nelze dobrat ke konkrétním početním závěrům, které by braly v potaz aktuální data. O určité vyčíslení ekonomických dopadů na Katalánsko a jeho rozpočet se před několika lety pokusila Elisenda Paluzie z Barcelonské univerzity (Universitat de Barcelona). Ta pracovala především s daty 81

z let 2005–200970 a aplikovala katalánskou situaci na baskický model ekonomického koncertu. Následně došla ke zjištěním, že v takovém případě by se katalánský fiskální deficit z roku 2009 snížil z 16,4 miliardy euro na 5,45 miliardy euro. To by přineslo takřka 11 miliard euro navíc, s nimiž by Generalitat de Catalunya mohla hospodařit (Paluzie, 2012: 106-114). To ostatně potvrzují i studie ze španělských vládních kruhů, s nimiž ve své reportáži pracuje deník El Confidencial. Ten tvrdí ve své podstatě to samé, a sice ekonomický koncert pro Katalánsko by znamenal pro ostatní autonomní společenství ztrátu okolo 11 miliard euro ročně (El Confidencial, 17. 9. 2012). Tím se tak vlastně potvrzuje reálnost kritérií výpočtů salda přesunů, podle nichž svá data zjišťuje katalánská vláda. Jak ale sama Elisenda Paluzie dodává, záleželo by vždy na konkrétní dohodě a především na stanovení pravidelné roční částky, kterou by Katalánsko do Madridu posílalo a také na případné další částce do fondu solidarity (2012: 112-114). Dodejme ještě, že kupříkladu ve zmiňovaném roce 2011 Katalánsko celkově hospodařilo s rozpočtovým deficitem 10,5 miliardy euro (Datosmacro, 2015c) 71, takže si můžeme poměrně dobře představit, jakým způsobem by se Katalánsko dalo spravovat v případě, že bude mít daně vybrané na svém území pod kontrolou.

7.3.

NEZÁVISLOST – SAMOSTATNÉ KATALÁNSKO Posledním námi zvažovaným scénářem je případná nezávislost Katalánska.

V našem ekonomickém pohledu budeme vycházet spíše z všeobecných faktů a opřeme se o statistiky a záměry, které si nechala vypracovat katalánská vláda během loňských příprav na lidové hlasování. Opět je třeba předestřít, že případná katalánská nezávislost by závisela na dalších proměnných, bez jejichž znalosti nelze vytvořit žádné přesné odhady. 70

Což ale z našeho pohledu nevadí – jak jsme si ukázali v Tabulce 5, fiskální deficit Katalánska se v průběhu let

příliš nemění, neustále se drží okolo 8 % katalánského HDP, jinými slovy, nedochází zde k větším výkyvům, a proto nám studie E. Paluzie může poskytnout určitý obrázek o dané situaci (i když nemáme k dispozici data z posledních 3 let). 71

Doplňme, že podle statistik dostupných na stránce Datosmacro.com (2015c) byl katalánský rozpočtový

schodek v dalších letech nižší: 4,4 mld € (2012), 3,8 mld € (2013) a 5,1 mld € (2014). Opět se tedy můžeme zamyslet, k jakým číslům by Katalánsko dospělo bez onoho obrovského fiskálního deficitu.

82

Klíčovou záležitostí by v tomto případě byly vzájemné vztahy Španělska a Katalánska, dále také působení obou zemí ve společném rámci Evropské unie. V tomto ohledu po závěrech z předchozí kapitoly pracujeme s hypotézou samostatného Katalánska, které by svou nezávislostí nepřišlo o své členství v Evropské unii, popřípadě alespoň v Evropském hospodářském prostoru. Součástí této podkapitoly bude i dopad osamostatnění na Španělsko, i když opět i zde je třeba říct, že daný ekonomický scénář se spíše nenaplní, protože je třeba mít na paměti i politický rozměr celé věci, tedy skutečnost, že v případě ztráty Katalánska by Španělsko velice reálně muselo čelit i odchodu Baskicka, případně by mohl hrozit rozpad a přeměna Španělského království do mnohem federativnější podoby. V materiálu Generalitat de Catalunya z loňského léta nalezneme několik úvah financování a ekonomické životaschopnosti nezávislého Katalánska. Z dokumentu je patrné, že ani katalánskou vládou pověřený výbor Consell Assessor per a la Transició Nacional (CATN) zatím není schopen ani přibližně vyčíslit katalánskou nezávislost. Velkou překážkou je v tomto především nedostatek, popřípadě velké rozdíly v datech, což je problém, na který jsme během naší práce taktéž naráželi. Mezi hlavní dodatečné náklady, které by v případě nezávislosti musela katalánská vláda převzít, by se nacházela celá řada oblastí (obrana, justice, sociální služby, doplácení školních stipendií, budování infrastruktur, splácení úroků veřejného dluhu, tvorba nových institucí a především sociální pojištění). Celkově zpráva hovoří o 39,5 miliardách euro dodatečných výdajů, z nichž většina by se týkala především výdajů sociálního pojištění a také autoři upozorňují, jejich snahou je co nejvíce se přiblížit aktuálnímu (2011) stavu, není však nutné zachovávat všechny výdaje v takové výši, jak fungují v rámci Španělska, což se týká například často diskutované otázky obrany (CATN, 2014: 10-13). I

v otázce

příjmů

budoucího

nezávislého

Katalánska

CATN

vychází

ze současného stavu salda přesunů. Při zachování stávajících daní, které by tentokrát již Katalánsko administrovalo samo, je taktéž třeba počítat s některými dalšími příjmy. Mohou jimi být kupříkladu daně pro velké společnosti, jež mají výrobní haly v Katalánsku a sídlo v Madridu, které se přerozdělováním z Katalánska poněkud vytrácely. V rámci příjmů tedy CATN nakonec dochází k 45,3 miliardám euro 83

dodatečných příjmů nezávislého Katalánska z daní a řady dalších oblastí, o nichž by mohlo Katalánsko rozhodovat samo (2014: 21-22). Po připočítání výdajů na členství v EU a zároveň při odpočítání splácení úroků španělského dluhu došli odborníci z CATN k fiskálnímu přebytku zhruba 11,5 miliardy euro. Všeobecně vzato jsou konkrétní čísla v tuto chvíli skutečně nepodstatná, protože se jedná o 4 roky staré údaje a v době případného osamostatnění se (rozhodně nemůžeme uvažovat rok 2015) by byla situace opět jiná. Rámcově ale zpráva CATN dokazuje, že zatímco nyní jako autonomní společenství musí Katalánsko hospodařit s deficitem, který je, jak jsme si ukázali, do značné míry způsoben španělskou politikou přerozdělování, v případě nezávislosti by roční rozpočet Katalánska vykazoval přebytek, a to dokonce ve výši několika procent HDP (CATN, 2014: 23-27). Závěry jsou naznačeny v následující tabulce:

TABULKA 5: MODEL HOSPODAŘENÍ NEZÁVISLÉHO KATALÁNSKA – ZDROJ: CATN, 2014

Kromě současných problémů s fiskálním deficitem by samostatnost Katalánska znamenala hospodaření v plusu, což by mělo podle autorů studie navíc blahodárný účinek na růst HDP. To vše by se pak v tom nejpříznivějším ze scénářů mohlo projevit v dalším násobném účinku, takže by takové hospodaření časem mohlo přinést i nižší daně nebo vyšší investice. To vše by se pozitivně promítlo i do zaměstnanosti. V tomto ohledu je třeba také říct, že vznik nových státních institucí a struktur nezávislého Katalánska by sám o sobě přinesl řadu nových pracovních míst, což by mělo opět 84

důležitý vliv na ekonomiku. Netřeba navíc dodávat pozitiva, která má možnost rozhodovat o dalším směřování země dle aktuálních potřeb a nemuset se v tomto přizpůsobovat názoru centrální vlády (CATN, 2014: 27-29). Abychom tedy shrnuli nejdůležitější body případné katalánské nezávislosti tak, jak ji z ekonomického hlediska vidí CATN, nezávislé Katalánsko by na dané situaci nesmírně vydělalo. Podle prognózy odborníků z CATN by dokázalo hospodařit s přebytkem, protože by se plně dokázalo odpoutat od pro něj naprosto nevýhodného financování v rámci Španělska. V případě možnosti zcela svobodně nakládat se svými příjmy by zároveň Katalánsko dokázalo svou ekonomickou situaci pravidelně zlepšovat. I když by v případě vzájemné dohody převzalo část španělského veřejného dluhu72, i se svým vlastním by stále ještě patřilo mezi relativně méně zadlužené země EU, takže by pravděpodobně nemusela mít strach ani z ratingových agentur. Dodejme, že v případě náhlého odchodu bez dohody se španělskou vládou by Katalánsko samozřejmě žádnou část dluhu nepřevzalo, což by z něj opravdu dělalo jeden z nejméně zadlužených států Evropy. V této souvislosti je zajímavé, jak především ze španělských vládních kruhů neustále zní upozornění na obrovskou katalánskou zadluženost, i když jsme si jasně dokázali, že ta pramení především ze zcela nevýhodně nastaveného financování mezi španělskými autonomními oblastmi. Scénář katalánské nezávislosti je též jediný, který by se neobešel bez určité role EU. Zatímco v případě předchozích dvou by šlo o ryze vnitrostátní problematiku, do případné katalánské nezávislosti by se EU nějakým způsobem vložila. Jak jsme naznačili v kapitole 6, pro Katalánsko by kvalitní vztah a dobrá vyjednávací pozice před EU značně usnadnila cestu k vytoužené nezávislosti. Unie by nový stát mohla po zárukách jeho naprosté soběstačnosti podpořit, zároveň by ale chtěla jistotu, že dopad na ekonomiku Španělska bude co nejmenší.

72

Ani zde zatím není jasno, jak velkou část španělského dluhu by Katalánsko převzalo. Dluh by byl jistě jedním

z nejpalčivějších témat při vzájemných jednáních. Možným kritériem by mohlo být rozdělení dle počtu obyvatel. V takovém případě by dluh Katalánska v procentech HDP vystoupal zásadně, ale podle zprávy CATN (2014) by to nebyl problém – Katalánsko by stále ještě bylo relativně málo zadlužené v rámci států Západu a mohlo by si případně půjčovat, navíc je třeba brát v potaz hospodaření v přebytku.

85

Na následujících řádcích se ještě ve stručnosti zamyslíme nad několika konkrétními oblastmi, které by nezávislé Katalánsko muselo nutně řešit a které jsou i u aktérů samotných (katalánská vláda a spol.) zatím jen ve fázi úvah.

7.3.1. Školství, zdravotnictví, justice, instituce Toto jsou společně s dalšími podobnými odvětvími oblasti, které žádnou zvláštní a náročnou „proměnu“ nebudou potřebovat. Vše již v Katalánsku funguje a z velké části je již v současnosti hrazeno z rozpočtů autonomních společenství, tedy by se v tomto nic zvláštního nezměnilo. Nebylo by ani potřeba v těchto ohledech budovat jakoukoliv další „infrastrukturu“, protože Katalánsko již nyní disponuje velice dobrým školstvím i zdravotnictvím. Barcelonské univerzity patří společně s těmi madridskými k nejlepším v zemi. I soudní systém je v Katalánsku vytvořen, i když je pravda, že dodatečné náklady by si vyžádalo dotvoření některých instancí, případně přesun ústavních pravomocí pod současný nejvyšší soud (Tribunal Superior de Justicia de Catalunya), s čímž vesměs počítají i odborníci (srov. Paluzie, 2012; Rosa Hombravella, 2009). Největšími náklady v oblasti legislativy se nám tak jeví především zajištění platů soudců a úředníků, zvláště těch v nově stvořených institucích. S touto kapitolou by též souvisela řada nových ale spíše jednorázových nákladů. Kromě vytvoření zcela nových institucí (kterých by ale bylo minimum, jelikož mnoho jich již nějakým způsobem existuje) by sem spadala například i otázka tvorby nových osobních dokumentů (pasy, občanské průkazy, osvědčení).

7.3.2. Banky, daně a měnová politika Dalším ekonomickým tématem, které můžeme letmo zmínit, je otázka měny. Ta by samozřejmě do značné míry závisela na postoji EU k nastalé situaci, nicméně není pravda, že by nezávislost Katalánsku automaticky přinesla i konec eura. V případě konce v EU by Katalánsko skončilo i v eurozóně, nicméně měnu jako takovou by si jistě podržet mohlo, ať už rychlým podpisem zvláštní dohody s Unií tak, jako je to v případě evropských ministátů (Andorra, Monako, San Marino či Vatikán)73, nebo by se mohlo

73

Pro ilustraci nabízíme na následujícím odkazu Měnovou dohodu mezi Evropskou unií a Andorrským

knížectvím (2011/C 369/01). Evropská komise: Úřední věstník Evropské unie, 17. 12. 2011. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2011:369:0001:0013:CS:PDF.

86

dát cestou zemí jako Černá Hora, kde euro zavedli i bez dohody s EU. Stejně tak je v Barceloně fungující burza, takže největší investicí v rámci finančních trhů by bylo vytvoření centrální banky (Ros Hombravella, 2009: 30-60). V Katalánsku se navíc pozvolna buduje i v podstatě nejdůležitější struktura nového států – daňový úřad. Agència Tributària de Catalunya sice již existuje, ale zatím funguje jen v omezené míře. Pro plnohodnotné fungování v novém státu bude potřeba mnohem větší kapacita daného úřadu (CATN, 2014: 34-35).

7.3.3. Armáda Samostatnou výdajovou kapitolou by pak mohla být i katalánská armáda. To je téma, které je v Katalánsku poměrně hojně diskutované, nicméně zatím neexistuje nějaká větší shoda. Jak ve své kritice připomíná Albert Branchadell, zastánci nezávislosti se zatím v tomto poměrně důležitém tématu nedokázali shodnout, a tak zatím existuje několik různých verzí nezávislého katalánského státu a jeho armády, které jdou od těch nejpacifističtějších („Katalánsko vlastní armádu nepotřebuje“) až po spornou integraci do NATO74, což ale není zrovna snem všech Katalánců, jelikož v daném případě by navíc šlo o komplikovaný přístup, který by (na rozdíl od členství v EU) Španělsko mohlo s klidným svědomím vetovat. Otázka katalánské armády tak zatím stále nedorazila na pořad dne (El Periódico, 24. 2. 2015).

74

Názory se liší nejen mezi odborníky ale i v rámci katalánské politické scény. Mezi diskutované přístupy patří

možnost nemít žádnou armádu (po vzoru evropských ministátů), případně spoléhat na militarizovanou policii (pravděpodobně po vzoru Francouzského četnictva). Na druhou stranu však, kvůli větší šanci na setrvání v evropských strukturách, by plán vlastní armády a vlastní schopnosti bránit se byl jistě v EU vítanějším. Myslíme si, že Katalánsku by postačila menší profesionalizovaná armáda se stabilním rozpočtem ve výši 1 % HDP tak, jak to funguje například v České republice. Všeobecně vzato je vytvoření armády záležitostí velice nákladnou, nesmíme ale zapomínat, že Katalánsko se vlastně podílí na španělském státním rozpočtu takřka 20 %, takže svým způsobem má velice významnou zkušenost s placením armády španělské. Podle našeho názoru by tedy otázka katalánské armády byla ve svém uskutečňování až pozdější záležitostí. Kvůli jednání s EU by jistě Katalánsko prezentovalo nějaký projekt vlastní armády, nicméně samo zabezpečení a vytvoření této složky by bylo otázkou následujících let.

87

7.3.4. Zahraniční politika, vztah se Španělskem Zde také existuje určitá aktuální struktura v podobě Secretaria d´Afers Exteriors i de la Unió Europea, což je takové malé katalánské ministerstvo zahraničí, které má své „ambasády“ v nejdůležitějších zemích EU, v USA a následně také obchodní či alespoň kulturní zastoupení v řadě zemí světa75. V případě nezávislosti by samozřejmě bylo třeba diplomatickou službu značně rozšířit, na druhou stranu v případě setrvání v EU by pro Katalánsko bylo výhodné v zemích, které pro něj nejsou strategicky důležité, spoléhat na zastoupení jiného ze států EU, minimálně pro překlenovací období prvního roku či dvou určitě. Největším tématem katalánské (nejen) zahraniční politiky by ale byl vztah se Španělskem. Není cílem naší práce zamýšlet se podrobněji nad scénáři možných vzájemných vztahů, nicméně je nutné zdůraznit, že korektní vztah Katalánska a Španělska by byl především pro Katalánsko velice důležitou proměnou jeho zahraniční i domácí politiky. Jak

říká

Griffiths

(2015),

odchod

Katalánska

bez

vzájemné

dohody

by pro Španělsko znamenalo hotovou katastrofu. S tímto názorem se ztotožňujeme a předpokládáme, že i když se EU zatím ke katalánské otázce vyjadřuje velice zdrženlivě a svým způsobem tak trochu čeká, jak vše dopadne, v případě, že by na katalánskou nezávislost skutečně došlo, role EU by byla klíčová i z hlediska Španělska. Podle naší analýzy současné pozice Katalánska by totiž pro EU bylo z mnoha hledisek problematické přijít o Katalánsko a zároveň čelit solidní ekonomické krizi dalšího jižního státu – Španělska bez 20 % svého HDP. Jak jsme ale předeslali v úvodu k této kapitole, počítáme pro scénář katalánské nezávislosti s určitou dohodou všech tří stran (Katalánsko, Španělsko, EU) tak, aby se situace vyřešila ve prospěch všech. V tomto ohledu můžeme letmo zmínit případné bojkoty katalánských produktů ze strany Španělska, případně veto v mezinárodních organizacích. K tomu nicméně dodejme, že i kdyby k něčemu podobnému došlo (naše scénáře jsou v tomto skeptické),

75

Přehled těchto zastoupení lze najít například na následujícím odkazu, který vede na stránky Secretaria d´Afers

Exteriors i de la Unió Europea: http://afersexteriors.gencat.cat/ca/representacio_a_l_exterior/mapa_de_la_representacio_catalana_a_l_exterior/.

88

ekonomicky zhodnotit nic takového nelze ani hypoteticky, protože by záleželo na případném rozsahu a délce bojkotu. Na závěr si můžeme představit jen několik přehledů, k jakým změnám by došlo v případě odtržení Katalánska od Španělska. Začněme například s prostým srovnáním rozlohy a počtu obyvatel.

GRAF 11: POROVNÁNÍ ŠPANĚLSKA A KATALÁNSKA – POČET OBYVATEL - ZDROJ: DATOSMACRO, 2015C

GRAF 12: POROVNÁNÍ ŠPANĚLSKA A KATALÁNSKA – ROZLOHA - ZDROJ: DATOSMACRO, 2015C

Z Grafu 12 a 13 je patrné, že odchod Katalánska by pro Španělsko byl zásadnější z hlediska populačního, avšak graf ukazující rozlohu nemůže dostatečně postihnout 89

strategickou pozici, kterou Katalánsko na Pyrenejském poloostrově zabírá jako „brána do Evropy“. Následující Graf 13 ilustruje komparaci ročního hrubého domácího produktu vybraných zemí. Pro graf byly vybrány statistiky za rok 2014 (Datosmacro, 2015c) a můžeme na něm vidět ztrátu, kterou by Španělsko utrpělo nezávislostí Katalánska. Španělské HDP by se propadlo z 1,06 bilionu euro na 859 miliard euro, zatímco samostatné Katalánsko by se svým aktuálním ročním HDP 199,8 miliardy euro bylo v žebříčku evropských zemí mnohem výše než například Portugalsko nebo Česká republika. V rámci EU by samostatné Katalánsko obsadilo 14. příčku.

GRAF 13: ROČNÍ HDP (MILIONY EUR) – ZDROJ: DATOSMACRO, 2015C

Poslední graf (Graf 14) zachycuje vývoj obchodní bilance Španělska a Katalánska v uplynulých letech. I když údaje nejsou kompletní, můžeme z nich vyčíst, že obě entity mají trvalé pasivní saldo obchodní bilance, tedy že dovážejí více, než vyvážejí. Ve španělském případě máme data za rok 2014 a podle nich měl španělský export hodnotu takřka 243 miliard euro, zatímco import dosahoval 268 miliard euro. U Katalánska máme neúplné údaje z roku 2012, podle nichž byl katalánský export na úrovni zhruba 60 miliard euro a import dosahoval 72,4 miliardy euro. Více o struktuře katalánského obchodu bylo již řečeno v páté kapitole. Bez snahy o větší srovnávání je vidět, že region, jakým je Katalánsko, by mohl směle fungovat 90

jako nezávislý stát. Ze statistického hlediska například právě vývoz a dovoz má Katalánsko větší než například Portugalsko, které sice nepatří zrovna k ekonomicky zdatným zemím, i přesto ale nemá zásadní problém se stabilitou a funguje i v rámci EU.

GRAF 14: POROVNÁNÍ OBCHODNÍ BILANCE ŠPANĚLSKA A KATALÁNSKA – ZDROJ: DATOSMACRO, 2015C

V této kapitole jsme si tedy trochu blíže rozebrali tři pravděpodobné scénáře vývoje Katalánska v nadcházejících měsících, případně letech. I když prakticky není možné sehnat skutečně aktuální a relevantní data, ukazuje se, že v případě nezávislosti Katalánska po kompromisní dohodě se Španělskem by Katalánsko mělo rozhodně velice nadějnou ekonomickou budoucnost a i přes počáteční náklady by pravděpodobně v horizontu několika let vybudovalo nejen soběstačnou ale i v evropských poměrech velice silnou a zdravou ekonomiku. Určitým zlepšením stávající situace by bylo i řešení ve formě ekonomického koncertu, každopádně dané scénáře velice závisí na tom, co všechno se ještě stane na španělské a katalánské politické scéně ve zbytku roku 2015.

91

8.

DISKUZE Jak jsme viděli v kapitolách 5. Postavení Katalánska ve Španělském království

a 6. Katalánská nezávislost – utopie nebo brzká realita?, postavení Katalánska v rámci Španělska je značně specifické. I když se region těší solidní úrovni autonomie, zvláště s ohledem na tvrdý dopad hospodářské krize na celé Španělsko dostal v roce 2012 katalánský separatismus nový náboj v podobě zamítnutého ekonomického koncertu v baskické či navarrské podobě. Z hlediska historického vývoje Španělska jsme ukázali, že výhoda ekonomického koncertu pro Katalánsko by z čistě historického hlediska byla nejspíš oprávněná, pokud této výhody využívají další dva regiony s historickými privilegii (tj. Baskicko a Navarra). Současná španělská vláda reprezentovaná pravicově a centralisticky orientovanou Lidovou stranou (PP) ale v roce 2012 katalánskou vládu nevyslyšela, čímž výrazně rozbouřila vlny katalánského separatismu, jehož podpora díky uzavřenému přístupu španělské exekutivy vzrostla na nevídané hodnoty, což se projevilo nejen v průzkumech veřejného mínění, kdy poprvé v novodobé demokratické historii Španělska (od roku 1975) se pro nezávislost Katalánska vyjádřila celá polovina obyvatel regionu, ale také na pravidelných milionových manifestacích, které dokázaly přitáhnout ke katalánskému procesu zraky mnoha lidí na celém světě. Této situace nyní využívá katalánská politická reprezentace k mírovým a demokratickým snahám o nezávislost na nefungujícím Španělsku. Během tvorby této práce jsme se snažili hledat odpovědi na naše průvodní otázky, nicméně vyvstala před námi i celá řada otázek nových. Ačkoliv naším hlavním cílem byl především popis a reflexe současného postavení Katalánska v rámci Španělského království, pokusili jsme se i o možný výhled do budoucna. V tomto ohledu jsme nabídli především diskuzi ohledně současného plánu, s nímž nyní pracuje katalánská politická reprezentace. Tento plán počítá se svoláním regionálních

voleb,

pravděpodobně

v září

2015

a

pravděpodobně

pojatých

jako plebiscitární, v nichž se od obyvatel Katalánska očekává, že svou volbou vyjádří podporu či nepodporu myšlence katalánské nezávislosti. Pakliže strany prosazující osamostatnění Katalánska od Španělska v těchto volbách získají přesvědčivý většinový 92

výsledek, během období následujících 18 měsíců se budou muset pokusit vyjednat se španělskou vládou uspořádání definitivního referenda, v němž by se po skotském vzoru obyvatelé Katalánska mohli vyjádřit, jestli si přejí, aby dalším směřováním regionu bylo osamostatnění nebo naopak setrvání v rámci Španělska. Zároveň se katalánští politici v té době budou muset intenzivně věnovat budování zahraničních vztahů tak, aby v případě dosažení či jednostranného vyhlášení nezávislosti měli jistotu mezinárodního uznání, které je pro nezávislost jakéhokoliv nového státu klíčová. Celý tento proces bude samozřejmě ovlivněn i dalšími proměnnými, například výsledkem všeobecných parlamentních voleb ve Španělsku, k nimž má též dojít letos a v nichž pravděpodobně dojde k výsledku, který zásadním způsobem změní dosavadní politickou mapu Španělska, a tím pádem ovlivní i katalánské ambice. Pakliže lidová podpora bude dostatečně silná a Katalánsku se nakonec podaří vyhlásit vlastní stát, k zajímavým pohybům může dojít ještě na mezinárodní scéně, především v otázce integrace nového státu do struktur, jako je například Evropská unie. V tomto ohledu znovu připomínáme, že žádný předem známý způsob, jak by se tato situace řešila, neexistuje, avšak podle našeho názoru by v takovém případě došlo spíše k dohodě všech zúčastněných stran a ku prospěchu všech by pravděpodobně Španělsko i Katalánsko zůstaly členy EU. Mnohem méně jistoty už můžeme vložit do tvrzení, že Katalánsko se skutečně v nejbližších letech osamostatní. Z našeho zkoumání vyplývá, že klíčovou roli v celém procesu bude i nadále hrát podpora široké společnosti. Milionové demonstrace v ulicích katalánských měst nelze ignorovat donekonečna. Katalánská společnost však musí vytrvat a musí dosáhnout toho, aby její nadpoloviční většina podporovala myšlenku katalánské nezávislosti. V tomto ohledu připomínáme, že skutečně masivní podpory katalánské nezávislosti se dostávalo až v průběhu posledních tří let, nikdy předtím tato podpora nebyla tak vysoká. Je tedy otázkou, jestli ten pravý okamžik již nepominul. Z našeho zkoumání jsme nicméně zjistili, že nejpravděpodobnější se jeví celkem tři možné a reálné scénáře budoucího vztahu mezi Španělskem a Katalánskem: 1) Katalánsko získá nezávislost; 2) současná vlna separatismu rychle vyšumí a stav zůstane po nějakou dobu stejný jako dosud; 3) dojde k určitému kompromisu z obou stran v podobě větší autonomie pro Katalánsko, například v podobě ekonomického koncertu. 93

Tyto tři scénáře jsme v závěrečné kapitole podrobili bližší ekonomické analýze, i když opět i zde na konci připomínáme, že se jednalo spíše o hypotetické přemítání nad celou záležitostí, jelikož otázka ekonomického vyčíslení něčeho, co se zatím nestalo, nebo se stát může ale za předem nejasných podmínek, je prakticky nezodpověditelná. Během práce na této poslední kapitole jsme se setkali s velikým problémem v podobě nedostatku dat či s neaktuálností a nevěrohodných dat. Je poměrně zajímavé, jak moc se mohou lišit údaje španělských i katalánských statistických úřadů, jak z jedné konkrétní cifry lze pomocí jiné metody udělat cifru poloviční a naopak. Je proto značně těžké se v daných hodnotách orientovat a odhadnout jejich reálnost. Také

nejnovější

analýzy,

které

bylo

možné

dohledat,

pracují

s daty,

která pocházejí nejpozději z roku 2011. Vzhledem k vleklé krizi, která Španělsko trápí od roku 2008, je třeba si uvědomit, že současná data se od těch před čtyřmi lety někdy i zásadně liší. Stejně tak musíme uvažovat, že v případě vyplnění některého ze scénářů dalšího vývoje stejně mluvíme o roce 2016 či 2017 coby období možné změny statutu Katalánska, je tedy zhola nemožné zakládat reálnou analýzu na datech starých 5-10 let. Zmíněné scénáře a jejich analýza nám však poskytují alespoň rámcovou představu o tom, co by pro Katalánsko samotné bylo nejvýhodnější z ekonomického hlediska. V tomto ohledu se nám jeví jako dostatečně stabilní právě cesta katalánské nezávislosti, nehledě na to, že samostatné Katalánsko by bylo schopno lépe chránit a kultivovat svou kulturu, jazyk či tradice. Opět ale připomínáme slova Ferrana Requeja (2012: 203), a sice že prvním krokem k nezávislosti je vůle lidu. A vůle katalánského se může projevit v průběhu letošního roku, který napoví, kterou z oněch tří cest se Katalánci (status quo, větší autonomie, nezávislost) budou chtít vydat.

94

9.

ZÁVĚR Předkládaná práce Postavení Katalánska ve Španělském království měla za cíl

prozkoumat aktuální a v českém prostředí zatím nepříliš známé téma katalánských snah o nezávislost na Španělsku. Hlavním záměrem byl důkladný popis a analýza stávající pozice Katalánska v rámci Španělska. Za tímto účelem jsme po nezbytném teoreticko-metodologickém úvodu prozkoumali historické pozadí vztahu Katalánska a Španělska, později jsme také představili politické systémy obou celků a popsali jsme si též regionální rozdělení Španělska s přihlédnutím k pravomocem, jimiž disponují jednotlivá autonomní společenství, tedy španělské regiony. Druhá část této práce pak byla zaměřena praktičtěji přímo na Katalánsko a jeho postavení a budoucnost v rámci Španělska. Kromě aktuální politické situace, pravomocí, jimiž katalánská regionální vláda disponuje, a ekonomického postavení Katalánska jsme se později věnovali i výhledu do budoucnosti. Katalánsko aktuálně prožívá poměrně silné společenské snahy o odtržení od Španělska, v naší práci jsme se tedy zabývali možnými scénáři či spíše následujícími kroky, kterými se Katalánsku může/bude muset ubírat v následujících měsících, i když, jak jsme již předem upozorňovali, jde o vývoj, který se nedá dost dobře předem odhadnout, což ostatně potvrzuje celkový nedostatek kvalitních a objektivních studií, které by se zabývaly tímto tématem. Na závěr jsme se pokusili prozkoumat i ekonomickou stránku scénářů možného vývoje, k nimž jsme došli, a odhadnout tak, který z nich by Katalánsku hypoteticky mohl přinést větší výhody. Vzhledem k aktuální situaci jsou však do značné míry hypotetické již sami scénáře, takže mnohem lepší představu o budoucím směřování Katalánska bychom mohli mít na konci klíčového roku 2015, v němž obyvatelé Katalánska mohou výrazně přispět ke zvolení jedné ze tří námi načrtnutých cest. Věříme, že tato práce bude zajímavým a užitečným příspěvkem do debaty o katalánské nezávislosti, která se koneckonců může výrazně dotknout celé Evropské unie, a tím pádem i České republiky. Proto máme již od samého začátku této práce na paměti nutnost osvětlit problematiku Katalánska právě českému čtenáři. 95

POUŽITÁ LITERATURA

Primární prameny Constitución Española. Madrid: Congreso de los Diputados, 1978. Dostupné z: http://www.congreso.es/consti/constitucion/indice/index.htm. Estatuto de Autonomía de Cataluña 2006 (španělsky psaná verze). Barcelona: Generalitat

de

Catalunya,

Dostupné

2006.

z:

http://www.parlament.cat/porteso/estatut/eac_es_20061116.pdf. Ley Orgánica 5/1985, de 19 de junio, del Régimen Electoral General. BOE, n. 147, 20. 6. 1985. Dostupné z: http://www.boe.es/boe/dias/1985/06/20/pdfs/A19110-19134.pdf. Ley Orgánica 8/1980, de 22 de septiembre, de Financiación de las Comunidades Autónomas.

BOE,

n.

236,

1.

10.

1980.

Dostupné

z:

http://www.boe.es/buscar/pdf/1980/BOE-A-1980-21166-consolidado.pdf. Ley 12/2002, de 23 de mayo, por la que se aprueba el Concierto Económico con la Comunidad Autónoma del País Vasco. BOE, n. 124, 24. 5. 2002. Dostupné z: http://www.boe.es/buscar/pdf/2002/BOE-A-2002-9969-consolidado.pdf.

CONSELL ASSESSOR

TRANSICIÓ NACIONAL.: La viabilitat fiscal i financera

PER A LA

d´una Catalunya Independent. Informe número 18. Barcelona: Generalitat de Catalunya, 2014. Dostupné z: http://presidencia.gencat.cat/web/.content/ambits_actuacio/consells_assessors/catn/infor mes_publicats/inf_18_viabilitat_fiscal_financera.pdf.

DEPARTAMENT

D´ECONOMIA I

CONEIXEMENT.: Els resultats de la balança fiscal de

Catalunya amb el sector públic central l´any 2011. Barcelona: Generalitat de Catalunya,

2014.

Dostupné

z: 96

http://economia.gencat.cat/web/.content/modul_multimedia/documents/arxius/resultatsBF-2011-definitiu.pdf. FORCADELL, C. et al.: Full de ruta unitari del procés sobiranista català. Barcelona, 30. 3.

2015.

Dostupné

z:

http://www.ara.cat/politica/FULL-RUTA-UNITARI-

PREACORD-1_ARAFIL20150330_0001.pdf.

Sekundární literatura BALCELLS, A. et al.: Història de Catalunya. Barcelona: L´esfera dels llibres/Edicions 62, 2011. ISBN 978-84-9930-223-2. BARTOŠ, L.: Úvod do dějin a kultury Španělska. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1961. BUBEN, R.: „Stále rozdělované Španělsko“. In: Mezinárodní politika. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2010, ročník XXXIV, č. 2, str. 4-7. ISSN 0543-7962. BUCHTELE, T.: „Baskicko: osobitý region v rámci Španělska a významný investor v ČR“. In: Mezinárodní politika. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2010, ročník XXXIV, č. 2, str. 16-18. ISSN 0543-7962.

CONVERSI, D.: The Basques, the Catalans and Spain. Alternative Routes to Nationalist Mobilisation. London: Hurst & Company, 1997. ISBN 1-85065-268-6.

DE

LA

GRANJA, J. et al.: La España de los nacionalismos y las autonomías. Madrid:

Síntesis, 2003. ISBN 84-7738-918-7. FŇUKAL, M.: Politická geografie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. ISBN 978-80-244-3900-6.

97

GRIFFITHS, R. et al.: „Between the sword and the wall: Spain´s limited options for Catalan secessionism“. In: Nations and Nationalism. Cambridge: Association fot the Study of Ethnicity and Nationalism & Wiley-Blackwell, 2015 (21), str. 43-61. HOLUB, Z.: „Region, regionalistika, regionalizace, regionalismus…“. In: HOLUB, Z. (eds).: Region, regionalistika, regionalismus a regionalisté. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2007, str. 61-84. ISBN 978-80-86708-39-3. HRABÁLEK, M.: „Katalánsko a Baskicko: hrozby španělské územní integritě?“. In: Mezinárodní politika. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2010 (2), str. 14-15. ISSN 0543-7962. KANIOK, P.: Rozšiřování ES/EU. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003. ISBN 80-210-3041-0. KREJČA, F.: „Region a regionalismus“. In: HOLUB, Z. (eds).: Region, regionalistika, regionalismus a regionalisté. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2007, str. 85-92. ISBN 978-80-86708-39-3. LEGUINA VILLA, J.: Escritos sobre autonomías territoriales. Madrid: Tecnos, 1984. ISBN 84-309-1054-9. MAREŠ, M.: „Iredentismus: tradiční a nová dimenze hrozby pro Českou republiku“. In: Obrana a strategie. Brno: Univerzita obrany, 2010 (2), str. 101-119. ISSN 1214-6463. MCROBERTS, K.: Catalunya. Una nació sense estat. 1. vyd. Barcelona: Proa, 2002. ISBN 84-8437-336-3. MELCHOR, V., BRANCHADELL, A.: El catalán: una lengua de Europa para compartir. Bellaterra: Universitat Autònoma de Barcelona, Servei de Publicacions, 2002. ISBN 84490-2299-1.

98

MORATA, F.: „Spanish Regions in the European Community“. In: JONES, B., KEATING, M.: The European Union and the Regions. Oxford: Clarendon Press, 1995. ISBN 0-19827999-X. ORT, P.: Úvod do studia politické geografie. 1. vyd. Praha: Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, 2004. ISBN 80-86747-20-4. OSTRÁ, R., SPITZOVÁ, E.: Úvod do studia románských jazyků. Brno: Masarykova univerzita, 1995. PALUZIE, E.: „El concert econòmic: necessitat i viabilitat“. In: Idees: Revista de temes contemporanis. Barcelona: Generalitat de Catalunya, 2012 (34), str. 105-114. ISSN 1575-0914. POLIŠENSKÝ, J., BARTEČEK, I.: Dějiny Iberského poloostrova (do přelomu 19. a 20. století). 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002. ISBN 80-244-05059. REQUEJO, F.: Camins de democràcia. De l´autonomia a la independència. Barcelona: L´Avenç, 2010. ISBN 978-84-88839-49-7. REQUEJO, F.: „Democràcia liberal i pluralisme nacional. El cas de Catalunya: del federalisme a la independència“. In: L´Espill. Valencia: Universitat de Valencia i Edicions Tres i Quatre, 2012 (40), str. 198-205. ISSN 0210-587 X. RODÓ, J. et al.: Historia del autogobierno de Cataluña. Barcelona: Generalitat de Catalunya, Entitat Autónoma del Diari Oficial i de Publicacions, 2007. ISBN 978-84393-7384-1. ROS HOMBRAVELLA, J.: Més val sols… la viabilitat econòmica de la independència de Catalunya. Barcelona: La Magrana, 2009. ISBN 978-84-95400-58-1.

99

SKOKAN, L.: Úvod do teorie geografie II. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 1999. ISBN 80-7044-229-8. SOLÉ TURA, J.: Nacionalidades y nacionalismos en España: autonomías, federalismo, autodeterminación. Madrid: Alianza, 1985. ISBN 84-206-9522-X. STRMISKA, M.: Katalánské politické strany. Katalánské strany a regionální stranickopolitický systém v letech 1977–2002. Brno: AP, 2003. ISBN 80-902652-2-7. STRMISKA, M. et al.: Politické strany moderní Evropy: analýza stranicko-politických systémů. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7367-038-0. STRMISKA, M.: Regionální strany a stranické systémy. Španělsko, Itálie, Velká Británie a Severní Irsko. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1998. ISBN 8085959-32-1. STRMISKA, M.: Regionální strany, stranické systémy a teritoriálně-politický pluralismus. Pojetí a typologie evropských regionálních stran a regionálních stranických soustav. 1. vyd. Brno: AP, 2005a. ISBN 80-902652-5-1. STRMISKA, M.: Smrtonosné vlastenectví: etnicko-politický terorismus v Baskicku a Quebeku. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2001. ISBN 80-210-2721-5. UBIETO, A. et al.: Dějiny Španělska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. ISBN 80-7106-117-4. UTRERA DOMÍNGUEZ, D.: Cultura y civilización catalanas. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-6934-3. ZAVADIL, B.: Baskičtina. Lingvistická interpretace. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2010. ISBN 978-80-246-1599-8.

100

Všeobecná encyklopedie Diderot. Šestý svazek (P/R). 2. vyd. Praha: Diderot, 2002. ISBN 80-86613-06-2. Všeobecná encyklopedie Diderot. Sedmý svazek (Ř/Š). 2. vyd. Praha: Diderot, 2002. ISBN 80-86613-07-0.

Internetové zdroje a články (aktuální k 25. 4. 2015) BRANCHADELL, A.: Ejército, sí; ejército, no [online]. El Periódico, 24. 2. 2015. Dostupné z: http://www.elperiodico.com/es/noticias/opinion/ejercito-ejercito-3961902. CULLA, J.: Mensajes meridionales [online]. El País, 27. 3. 2015. Dostupné z: http://ccaa.elpais.com/ccaa/2015/03/26/catalunya/1427396168_809204.html. CORCUERA, J.: „La autonomía del País Vasco. Sus singularidades. El Concierto económico y el cupo.“ In: Breve guía para orientarse en el Laberinto Vasco [online]. Bilbao: Fundación para la libertad, 2008, str. 5-12. Dostupné z: http://paralalibertad.org/wp-content/uploads/InformeCompleto1.pdf. DOČKAL, V.: „Ústřední pojmy regionální politiky EU“. In: Středoevropské politické studie [online]. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2004 (1). ISSN 1212-7817. Dostupné z: http://www.cepsr.com/index.php?ID=22. RUIZ SOROA, J.: „El canon nacionalista. La argumentación del conflicto vasco“ In: Breve guía para orientarse en el Laberinto Vasco [online]. Bilbao: Fundación para la libertad,

2008,

str.

13-20.

Dostupné

z:

http://paralalibertad.org/wp-

content/uploads/InformeCompleto1.pdf. Golpe de Estado: El País con la Constitución [online]. El País, 23. 2. 1981. Dostupné z: http://www.elpais.com/especial/23-f/30aniversario.html.

101

El Rey: „Lo siento mucho. Me he equivocado y no volverá a ocurrir“ [online]. El País, 18. 4. 2012. Dostupné z: http://politica.elpais.com/politica/2012/04/18/actualidad/1334736994_093121.html. El Rey abdica [online]. El País, 2. 6. 2014. Dostupné z: http://politica.elpais.com/politica/2014/06/02/actualidad/1401697005_470180.html. The 2015 World Factbook – Spain [online]. Washington D.C.: CIA, 2015. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/sp.html. Cifras de Población a 1 de enero de 2014. Estadística de Migraciones 2013. Datos Provisionales. Madrid: Instituto Nacional de Estadística, 30. 6. 2014. Dostupné z: http://www.ine.es/prensa/np854.pdf. Llívia [online]. Catalunya 2011, 27. 3. 2015. Dostupné z: http://catalunya2011.blogspot.cz/2015/03/llivia.html. Mossos d´Esquadra – página web oficial [online]. Mossos d´Esquadra, 2015. Dostupné z: http://mossos.gencat.cat/ca/. ETA – Atentáty v Països Catalans. Catalunya 2011 [online], 20. 6. 2012. Dostupné z: http://catalunya2011.blogspot.cz/2012/06/eta-atentaty-v-paisos-catalans.html. Elecciones Generales, 2011 [online]. El País. Dostupné z: http://resultados.elpais.com/elecciones/2011/generales/congreso/index.html.

Podemos

–

página

web

oficial

[online].

Podemos,

2015.

Dostupné

z:

http://podemos.info/. Ciudadanos – página web oficial [online]. Ciudadanos, 2015. Dostupné z: https://www.ciudadanos-cs.org/.

102

Candidatura d´Unitat Popular – página web oficial [online]. CUP, 2015. Dostupné z: http://cup.cat/. Posílení krajní levice v Evropě, španělský Podemos vyhlíží volby [online]. Česká televize, 4. 1. 2015. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/297029-posilenikrajni-levice-v-evrope-spanelsky-podemos-vyhlizi-volby. Clima político en España. Sondeo Metroscopia. Estimación de resultado electoral sobre voto válido [online]. El País, 9. 3. 2015. Dostupné z: http://elpais.com/elpais/2015/03/07/media/1425753123_358981.html. Ciutadans accelera a les enquestes, tant a l´estat com a la Comunitat de Madrid [online]. Ara, 5. 4. 2015. Dostupné z: http://www.ara.cat/politica/Ciutadans-acceleraenquestes-Comunitat-Madrid_0_1333666812.html. Podemos se estanca y pierde apoyos a favor del PSOE [online]. El País, 13. 4. 2015. Dostupné z: http://elpais.com/elpais/2015/04/11/media/1428779474_528650.html. Características del modelo de financiación autonómica [online]. Madrid: Secretaría de Estado de Administraciones Públicas. Konzultováno 18. 4. 2015. Dostupné z: http://www.seap.minhap.gob.es/es/areas/politica_autonomica/info_basica/1finccaa/mod elo_financia/car_mod_finaut.html. Mas entierra el pacto fiscal ante el ´no´ de Rajoy y emplaza a tomar decisiones [online]. La Vanguardia, 20. 9. 2012. Dostupné z: http://www.lavanguardia.com/politica/20120920/54350609421/artur-masrajoy-pacto-fiscal-decisiones.html. Los estatutos gallegos cumplen años [online]. El Mundo, 30. 7. 2011. Dostupné z: http://www.elmundo.es/elmundo/2011/07/30/galicia/1312042602.html.

103

Resultados Elecciones de Galicia 2012 [online]. ABC, 22. 10. 2012. Dostupné z: http://www.abc.es/elecciones/gallegas/2012/resultados/. Teroristé z ETA rozpustí své operační struktury [online]. Česká televize, 20. 7. 2014. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/280815-teroriste-z-eta-rozpusti-sveoperacni-struktury/. Mapa

Španělska.

Autonomní

oblasti

[online].

Superpobyty.cz.

Dostupné

z:

http://www.superpobyty.cz/data/userfiles/images/political-map-of-Spain%281%29.gif. El Constitucional recorta la aspiración “nacional“ y lingüística de Catalunya [online]. El

País,

10.

7.

2010.

Dostupné

z:

http://elpais.com/diario/2010/07/10/espana/1278712801_850215.html. Més d´un milió de veus pel dret a decidir [online]. Avui, 10. 7. 2010. Dostupné z: http://www.elpuntavui.cat//noticia/article/3-politica/17-politica/193699-mes-dun-miliode-veus-pel-dret-a-decidir.html. Los catalanes dan un amplío respaldo al sí [online]. El País, 18. 6. 2006. Dostupné z: http://elpais.com/elpais/2006/06/18/actualidad/1150618623_850215.html. Barómetre d´Opinió Pública (BOP) [online]. 1a onada 2015 – REO 774. Centre d´Estudis d´Opinió, 2015. Dostupné z: http://ceo.gencat.cat/ceop/AppJava/pages/home/fitxaEstudi.html?colId=5268&lastTitle =Bar%F2metre+d%27Opini%F3+Pol%EDtica+%28BOP%29.+1a+onada+2015. Elecciones autonómicas 2010 [online]. El País, 29. 11. 2010. Dostupné z: http://resultados.elpais.com/elecciones/2010/autonomicas/09/. Elecciones autonómicas 2012 [online]. El País, 26. 11. 2012. Dostupné z: http://resultados.elpais.com/elecciones/2012/autonomicas/09/.

104

Un milió i mig de manifestants per la independència de Catalunya [online]. Ara, 11. 9. 2012. Dostupné z: http://www.ara.cat/especials/onzesetembre2012/gentada-centre-Barcelonamitja-manifestacio_0_772122901.html. Mas i Junqueras tanquen l´acord que preveu la consulta el 2014 [online]. Ara, 18. 12. 2012.

Dostupné

z:

http://www.ara.cat/politica/Artur_Mas-Oriol_Junqueras-CiU-

ERC_0_830917107.html. La Via Catalana, minut a minut [online]. Ara, 11. 9. 2013. Dostupné z: http://www.ara.cat//politica/diada-onze_de_setembre-via_catalanaindependencia_12_991220869.html. Contabilidad Regional de España. Base 2008. Producto Interior Bruto regional. Año 2013 [online]. Instituto Nacional de Estadística (INE), 31. 3. 2014. Dostupné z: http://www.ine.es/prensa/np835.pdf. Contabilidad Regional de España. Base 2010. Producto Interior Bruto regional. Año 2014. Cuentas de renta del sector hogares. Serie 2010-2012 [online]. Instituto Nacional de Estadística (INE), 27. 3. 2015. Dostupné z: http://www.ine.es/prensa/np901.pdf.

Estructura institucional y competencias de la Generalitat de Catalunya [online]. Generalitat de Catalunya: Departamento de Economía y Conocimiento, 2014. Dostupné z: http://economia.gencat.cat/es/70_ambits_actuacio/relacio_amb_inversors/fets_i_dades/e structura_institucional_i_competencies/. La V de la Diada, en directe: 1.800.000 assistents, segons la Guàrdia Urbana [online]. Ara, 11. 9. 2014. Dostupné z: http://www.ara.cat/lavdeladiada/Diada-Nacionaldirecte_12_1210198969.html.

105

Referendum o Katalánsku skončilo jasným ano, odpůrci totiž zůstali doma [online]. IDNES.cz, 10. 11. 2014. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/katalanske-referendumvysledek-d3y-/zahranicni.aspx?c=A141110_065140_zahranicni_skr. Resultados del proceso participativo [online]. Participa2014.cat – página oficial de la consulta. Dostupné z: http://www.participa2014.cat/resultats/dades/es/escr-tot.html. La hoja de ruta del proceso detalla 18 meses de “actos de soberanía“ [online]. La Vanguardia,

16.

1.

2015.

Dostupné

z:

http://www.lavanguardia.com/politica/20150116/54423677352/hoja-ruta-procesodetalla-meses-actos-soberania.html.

Eleccions al Parlament 1980-2012 [online]. Parlament de Catalunya. Departament de Comunicació. Dostupné z: http://www.parlament.cat/composicio/dades_electorals.pdf. Anuari estadístic de Catalunya [online]. Institut d´Estadística de Catalunya (IDESCAT),

poslední

aktualizace

25.

4.

2015.

Dostupné

z:

Dostupné

z:

http://www.idescat.cat/pub/?id=aec. Desempleo

de

España

[online].

Datosmacro,

2015.

http://www.datosmacro.com/paro/espana. Deuda

Pública

de

España

[online].

Datosmacro,

2015a.

Dostupné

z:

2015b.

Dostupné

z:

http://www.datosmacro.com/deuda/espana. Deuda

Pública

de

España

[online].

Datosmacro

,

http://www.datosmacro.com/deuda/espana-comunidades-autonomas/cataluna. Comparación España vs. Cataluña [online]. Datosmacro, 2015c. Dostupné z: http://www.datosmacro.com/ccaa/comparar/espana/cataluna.

106

Santiago Niño-Becerra: “Una Catalunya independiente es viable económicamente“ [online]. La Vanguardia, 1. 10. 2012. Dostupné

z:

http://www.lavanguardia.com/economia/20121001/54351452771/nino-

becerra-economia-viable-catalunya-independent.html. Forcadell admet que caldria replantejar la data del 27-S si Rajoy avancés les eleccions [online]. Vilaweb, 24. 4. 2015. Dostupné

z:

http://www.vilaweb.cat/noticia/4256738/20150424/forcadell-admet-

caldria-replantejar-data-27-s-rajoy-avances-eleccions.html. Pablo Iglesias: “¿Independencia? Todo se debe discutir democráticamente“ [online]. El

Periódico,

27.

12.

2014.

Dostupné

z:

http://www.elperiodico.com/es/noticias/politica/pablo-iglesias-habla-sobre-posibleindependencia-catalunya-afirma-que-todo-debe-discutir-democraticamente-3810102. Rajoy: “Esa consulta es inconstitucional y no se va a celebrar“ [online]. El País, 12. 12. 2013. Dostupné z: http://politica.elpais.com/politica/2013/12/12/actualidad/1386874919_926329.html. Margallo admite la posibilidad de suspender la autonomía catalana para evitar la konsulta [online]. El Mundo, 16. 9. 2014. Dostupné

z:

http://www.elmundo.es/espana/2014/09/16/5417f457ca474114188b456e.html. Martin Schulz: “Para el problema de Catalunya no tengo ninguna solución, no lo puedo

resolver“

[online].

La

Vanguardia,

31.

10.

2013.

Dostupné

z:

http://www.lavanguardia.com/politica/20131031/54392613209/martin-schulzcatalunya-solucion-resolver.html. Durao Barroso sobre Catalunya: “Cuanta más unidad, mejor“ [online]. La Vanguardia,

21.

10.

2014.

Dostupné

z:

107

http://www.lavanguardia.com/politica/20141021/54417351658/durao-barrosocatalunya-cuanta-mas-unidad-mejor.html. Ana Stanič: “Catalunya ha de defensar que la independència és també la dissolució d´Espanya“ [online]. Vilaweb, 4. 4. 2015. Dostupné z: http://www.vilaweb.cat/noticia/4238718/20150404/maneres-devitar-vetdespanya-ue-independencia-catalana.html.

El Gobierno promete crear dos millones de empleos durante la proxima legislatura El

[online].

Confidencial,

30.

4.

2015.

Dostupné

z:

http://www.elconfidencial.com/economia/2015-04-30/el-gobierno-promete-crear-dosmillones-de-empleos-durante-la-proxima-legislatura_786050/. El déficit fiscal de Catalunya es de 8.455 millones según las balanzas del gobierno [online]. La Vanguardia, 25. 7. 2014. Dostupné

z:

http://www.lavanguardia.com/politica/20140723/54412386000/deficit-

fiscal-catalunya-8-455-milllones.html. Los privilegios del Concierto vasco a Cataluña costarían 16.000 millones al resto de CCAA

[online].

El

Confidencial,

17.

9.

2012.

Dostupné

z:

http://www.elconfidencial.com/economia/2012-09-17/los-privilegios-del-conciertovasco-a-cataluna-costarian-16-000-millones-al-resto-de-ccaa_245305/.

108

SEZNAM POUŽITÝCH GRAFŮ Graf 1: Všeobecné volby do parlamentu, 2011 (1)............................................................... 30 Graf 2: Všeobecné volby do Parlamentu, 2011 (2) .............................................................. 30 Graf 3: Porovnání HDP na obyvatele v jednotlivých autonomních společenstvích, rok 2014 (v eurech) ......................................................................................................................... 53 Graf 4: Vztah Španělska a Katalánska – poslední průzkum, březen 2015 .................. 62 Graf 5: Volby do katalánského parlamentu 2010 ................................................................. 64 Graf 6: Volby do katalánského parlamentu 2012 ................................................................. 64 Graf 7: Výsledky lidového hlasování 9. 11. 2014 .................................................................. 66 Graf 8: Vývoj nezaměstNanosti ve Španělsku a v Katalánsku .......................................... 77 Graf 9: Vývoj veřejného dluhu v procentech HDP ve Španělsku a v Katalánsku ...... 78 Graf 10: Fiskální deficit Katalánska 1986–2011 ................................................................... 81 Graf 11: Porovnání Španělska a Katalánska – Počet obyvatel ......................................... 89 Graf 12: Porovnání Španělska a Katalánska ........................................................................... 89 Graf 13: Roční HDP (miliony eur) ............................................................................................... 90 Graf 14: Porovnání obchodní bilance Španělska a Katalánska ........................................ 91 Graf 15: Vztah Španělska a Katalánska – vývoj tendencí 2005-2015 .........................112

SEZNAM POUŽITÝCH TABULEK Tabulka 1: Katalánský zahraniční obchod 2014 dle zemí ................................................. 52 Tabulka 2: Katalánský zahraniční obchod 2010-2014 ....................................................... 52 Tabulka 3: Srovnání Katalánska s vybranými zeměmi v otázce HDP ........................... 54 109

Tabulka 4: Saldo přesunů v Katalánsku 2011 ........................................................................ 80 Tabulka 5: Model hospodaření nezávislého Katalánska .................................................... 84 Tabulka 6: Fiskální deficit Katalánska 1986–2011 ..........................................................113

SEZNAM POUŽITÝCH OBRÁZKŮ Obrázek 1: Španělsko – Mapa autonomních oblastí ..........................................................111

110

PŘÍLOHY

OBRÁZEK 1: ŠPANĚLSKO - MAPA AUTONOMNÍCH OBLASTÍ – ZDROJ: SUPERPOBYTY.CZ

GRAF 15: VZTAH ŠPANĚLSKA A KATALÁNSKA – VÝVOJ TENDENCÍ 2005-2015 - ZDROJ: CEO, 2015

TABULKA 6: FISKÁLNÍ DEFICIT KATALÁNSKA 1986–2011 - ZDROJ: DEPARTAMENT D´ECONOMIA I CONEIXEMENT, 2014