Post Bellum – Příběhy našich sousedů
Pan Adolf Lang se svým vnukem Karlem Hury, členem týmu
Pan Adolf Lang se narodil 29. září 1936 v Pávově. Pochází ze šesti dětí. Rodiče byli velmi chudí. Hlavní obživou otce pana Langa byla práce v lese, vozil dřevo na pilu. Maminka byla v domácnosti, pracovala též na polích. Později oba rodiče byli nuceni vstoupit do JZD, kde prakticky pracovali až do důchodu.
Pan Lang se svojí sestrou a bratrem
V době osvobození bylo panu Langovi devět let a dobře si na tu dobu vzpomíná. Nejdříve přijeli ruští vojáci s tanky, ze kterých házeli balíky tabáku. Jeden přinesl i malý Adolf domů tatínkovi, který byl kuřák. Měl z toho velkou radost, že tatínek je spokojený. Pamatuje také zajaté Němce, kteří museli jít bosí. Byli velmi hladoví. Když přišli k Langům poprosit o vodu, maminka právě škrábala brambory. Než se nadála, kýbl brambor byl pryč. Pan Lang na vlastní oči viděl, jak špinavé a neoškrábané brambory mizeli v ústech německých zajatců.
Malý Adolf pomáhá svému tatínkovi při práci na poli.
Na dobu těsně po osvobození pan Lang vzpomíná ještě v jednom příběhu. „Nedaleko našeho domu se ubytoval jeden důstojník, byl to Rumun. S nikým se nepřátelil, bydlel sám. Chodil po Pávově a vykrádal lidi. Jednou nám děda z Jersína přinesl bochník chleba. My jsme měli mléko, brambory, vajíčka, ale mouku na chleba ne. Večer k nám přišel ten Rumun, jako kdyby to věděl. Chtěl chleba. Maminka mu řekla, že žádný nemá. Šla do špajzky a Rumun za ní. Tam ležel ten chleba, on ho sebral a šel ven. V tom před něj skočil můj děda, že jsou tady děti, které nemají co jíst, aby chleba vrátil. Rumun vytáhl pistoli, že ho zastřelí. Když to viděla maminka, odtáhla dědu rychle stranou. Rumunský důstojník odešel i s chlebem. I když dál vykrádal lidi, k nám už nikdy nepřišel.“
Pan Lang v době svého dětství . Čtyřem kolům pak zůstal věrný prakticky celý svůj život.
Rodiče pana Langa měli po skončení války velké problémy. Tatínek byl totiž Němec, maminka Češka. Za války je lidé označovali za Čechy a posmívali se jim, po válce zase byli Němci, nepřátelé. Dokonce je chtěli vystěhovat z jejich baráku. Štěstím bylo, že byl napsaný na maminku. Přesto strejda z Jersína dělal Langům pře půl roku správce, než se všechno kolem domu vyjasnilo. Pan Lang na tu dobu vzpomíná. „Táta se měl vystěhovat do Německa, ale podmínka byla, že se musí nechat rozvést. My bychom tady s maminkou zůstali a tátu by odsunuli. Dokonce přišel policajt, který mu to oznámil. Měl mít nachystaný balík, asi 10 -15 kilo, že si něco může vzít. Maminka říkala, že buď půjdeme všichni, anebo nikdo. Jela do Havlíčkova Brodu, kde se to vyřizovalo. Nakonec tady tátu nechali. Byl ale vedený jako bezdomovec. Občanku dostal až někdy v roce 1948.“
Rodiče pana Adolfa Langa.
Do školy začal pan Lang chodit společně se setrou ve Starém Pávově, do německé školy. Po dvou letech přišel konec války a z ní se stala česká škola. Bylo tam pět ročníků. Měšťanku pan Lang absolvoval v Bedřichově. Je to škola, kam v současné době chodí do 9. ročníku i náš tým. V roce 1951 se šel učit na autolakýrníka do Karosy, kde se dělaly přívěsy pro armádu. Jenže práce v továrně ho nebavila, byl zvyklý být celé dny venku, v lese se svým tatínkem, a jezdit. Proto odešel na statek do Měšína, kde pracoval jako traktorista. Později se dostal do traktorového střediska v Herolticích. Splnil se mu tak životní sen – jezdit. Vždyť už jako malé dítě pomáhal tatínkovi na poli a hlavně v lese, pak měl svého kozla zapřaženého do malého trakaře, později sám jezdil s koňmi.
Mladý pan Lang později vyměnil dva koně za více koní, které se skrývaly pod kapotami jeho traktorů a nákladních automobilů.
Rodiče pana Langa měli problémy i padesátých letech. Do roku 1951 hospodařili sami. Pak vstoupili do JZD, ale byla to bída, žádné peníze. Po dvou letech vystoupili. Soukromníkům stát předepisoval velké dodávky. Langům vyměnili pole za horší, ale výměr museli plnit. Kdo nesplnil, dostal peněžitou pokutu. Někdy lidi za nesplnění i zavírali do vězení, majetek pak propadl státu. Dodávky se týkaly masa, mléka, sena, obilí, brambor, máku, vajec. Langovi museli právě vajíčka na dodávky nakupovat od soukromníků, aby se nedostali do problémů. Ze strany státních orgánů byl činěn velký tlak na soukromě hospodařící rolníky, aby vstupovali do jednotných zemědělských družstev. Ty byly zakládány po vzoru sovětských kolchozů.
Výměr, kterým se stanoví povinné dodávky na rok 1957 pro paní Marii Langovou.
Pan Lang zavzpomínal i na dobu měnové reformy. „Asi čtrnáct dnů se o tom mluvilo. Přišel jsem domů a říkal jsem to našim. Ti tomu nevěřili, že jsou to drby a kdesi cosi. Já jsem tenkrát žádné mění neměl, ale naši nějakou tu korunu doma měli. Když pak měnová reforma přišli, tak za peníze v hotovosti za 50 korun dostali korunu. Takže byli zase žebráci. Vzpomínám si, jak maminka říkala, že to se komunistům hospodaří. Po válce byla měna a teď je druhá. Teď lidi přišli o to, co si našetřili. Já jsem v té době dělal v Karose. Den před měnou tam komunisti svolali schůzi, svolali ty komunisty a do očí jim tvrdili, že měna nebude. Takhle nám to povídali na dílně. A přišli jsme druhý den do práce a byla měna. Ti chlapi, ti radši ani nemluvili. Já vím, že by radši chodili tunelama.“
Pan Lang v době vojenské prezenční služby.
Půl roku před vojnou pan Lang odešel z traktorového střediska v Herolticích jezdit k lesům. V této práci pokračoval i po návratu. Nejdříve jezdil s malým pásáčkem, stahoval dřevo. Později měl „Garanta“, německé auto, dělal zásobovače. Ať to byly náhradní díly, krmivo pro koně, zkrátka vše potřebné. Pak přesedlal na „Ávii“. Několik let před důchodem začalo ubývat práce, soukromníci si vozili náhradní díly sami. Tak „Liazkou“ vozil štěrk na opravu lesních cest. A s tím de facto vydržel až do důchodu.
Řidič pan Lang.
Před nástupem na vojnu se pan Lang seznámil s dívkou, která v rámci učebního oboru byla na statku na praxi. Po vojně se vzali. Protože neměli kde bydlet, koupili v Bedřichově starý barák a pan Lang ho postupně začal opravoval a předělávat. Manželství však nevyšlo, rozvedli se a pan Lang se vrátil domů, do Pávova. Zde si postavil úplně nový dům. Seznámil se se svou manželkou, s níž má dvě děti – dceru a syna.
Pan Lang se svým vnukem Karlem.
V 90. letech dostala rodina Langova zpět polnosti, které jí kdysi patřily. Maminka podělila všechny děti, pan Lang dostal hektar polí a ¾ hektaru luk. Pronajal si ještě ½ ha. Od té doby, jak sám říká, trochu hospodaří. Souvisí to také s tím, že celý život je posedlý stroji. Ještě za doby komunismu odkupoval různé nepoužívané zemědělské stroje, které si sám opravoval, a pak s nimi pracoval na své záhumence. Pomáhal i sousedům, když to potřebovali. Dá se říci, že dnes má veškeré stroje na všechno počínaje traktorem a konče kombajnem 512. Stále opravuje zemědělskou techniku, neodmítne pomoc kamarádům. Pan Lang o tom říká: „ Je to zkrátka taková moje celoživotní láska k těm strojům a touha, abych to měl. Já jsem si splnil, po čem jsem vždycky toužil, já jsem dneska spokojený člověk. Protože dělám to, co mě baví.“
Pan Lang s naším týmem při návštěvě ZŠ Jungmannova 6, Jihlava
Na konci našeho povídání s panem Langem se jeho vnuk Karel zeptal na životní krédo svého dědečka. „Moje životní krédo, to ti lehce vysvětlím. Tyhle věci, co teď mám, ke kterým jsem si dopomohl, tak to bych považoval za životní krédo. Protože všechno, co mám, tak jsem si svýma rukama a pílí a odepřením, tak jsem si k tomu dopomohl. To já považuji za životní krédo. Já si myslím, že to, co si člověk vybuduje sám a udělá, tak to je největší uspokojení člověka, který má. Zařiď se podle toho a budeš vidět, že ti to udělá, až trochu zestárneš, že ti to bude dělat radost.“
Pan Lang s členy týmu po 64 letech opět ve své bývalé škole.
Děkujeme, pane Langu. Realizační tým projektu PŘÍBĚHY NAŠICH SOUSEDŮ ZŠ Jihlava, Jungmannova 6, příspěvková organizace Nikola Dočekalová Veronika Ferencová Karel Hury Mgr. Pavel Koreň Jihlava, květen 2015
