Posměch. Friedrich Nietzsche, Budiž nám nepravou každá pravda, kterou neprovází velký smích! (pro nás) (již) (huronský)

Posměch Friedrich Nietzsche, 1983 (Und) Falsch heiße uns jede Wahrheit, bei der es nicht Ein Gelächter gab! (SW 4, S. 264 - § 23.) (A) Nepravou jmenujme každou pravdu, při níž nebylo jediného výsměchu. (Zarath. s. 176 - § 23.) chybný překlad!: Gelächter - není výsměch, nýbrž velký smích (např.. homérský) alternativy:

Budiž nám nepravou každá pravda, kterou neprovází velký smích! (pro nás) (již) (huronský) (LvH, Písek 24.7.01)

Nepravou nám budiž každá pravda, kterou neprovázelo velké chechtání.

(Písek 4.10.01) 01-10

Výsměch

Friedrich Nietzsche, 1983

(Und) Falsch heiße uns jede Wahrheit, bei der es nicht Ein Gelächter gab! (SW 4, S. 264 - § 23.) (A) Nepravou jmenujme každou pravdu, při níž nebylo jediného výsměchu. (Zarath. s. 176 - § 23.) chybný překlad!: Gelächter - není výsměch, nýbrž velký smích (např.. homérský) alternativy:

Budiž nám nepravou každá pravda, kterou neprovází velký smích! (pro nás) (již) (huronský) (LvH, Písek 24.7.01)

Nepravou nám budiž každá pravda, kterou neprovázelo velké chechtání. (Písek 4.10.01) 01-10

Smích Friedrich Nietzsche, 1983 (Und) Falsch heiße uns jede Wahrheit, bei der es nicht Ein Gelächter gab! (SW 4, S. 264 - § 23.) (A) Nepravou jmenujme každou pravdu, při níž nebylo jediného výsměchu. (Zarath. s. 176 - § 23.) chybný překlad!: Gelächter - není výsměch, nýbrž velký smích (např.. homérský) alternativy:

Budiž nám nepravou každá pravda, kterou neprovází velký smích! (pro nás) (již) (huronský)

(LvH, Písek 24.7.01)

Nepravou nám budiž každá pravda, kterou neprovázelo velké chechtání. (Písek 4.10.01) 01-10

Smích Friedrich Nietzsche, 1983 23. So will ich Mann und Weib: kriegstüchtig den einen, gebärtüchtig das Andre, beide aber tanztüchtig mit Kopf und Beinen. Und verloren sei uns der Tag, wo nicht Ein Mal getanzt wurde! Und falsch heisse uns jede Wahrheit, bei der es nicht Ein Gelächter gab!

1980,

(Also sprach Zarathustra, in: 4574, Sämtliche Werke Bd. 4, München etc. § 23, S. 264.)

01-10

Pravda Friedrich Nietzsche, 1983 23. So will ich Mann und Weib: kriegstüchtig den einen, gebärtüchtig das Andre, beide aber tanztüchtig mit Kopf und Beinen. Und verloren sei uns der Tag, wo nicht Ein Mal getanzt wurde! Und falsch heisse uns jede Wahrheit, bei der es nicht Ein Gelächter gab!

1980,

(Also sprach Zarathustra, in: 4574, Sämtliche Werke Bd. 4, München etc. § 23, S. 264.)

01-10

Rozumnost

a šílenství


Kdyby v každé době neexistovala převaha lidí, kteří kázeň své hlavy - svou „rozumnost“ - pociťují jako svou pýchu, svůj závazek, svou ctnost, a které jako stoupence „zdravého lidského rozumu“ uráží či zahanbuje jakékoli fantazírování a myšlenkové výstřelky: lidstvo by již dávno zahynulo! Jako největší nebezpečí se nad ním odevždy vznášelo a stále vznáší propukající šílenství - to znamená právě propuknutí libovůle v cítění, vidění a slyšení, požitek z nekázně hlavy, potěšení z

lidské nerozumnosti. (Radost.věda § 76.) (Radost.věda, Votobia, Praha 1996, § 76, str. 81..)

01-10

Šílenství

a rozumnost


Kdyby v každé době neexistovala převaha lidí, kteří kázeň své hlavy - svou „rozumnost“ - pociťují jako svou pýchu, svůj závazek, svou ctnost, a které jako stoupence „zdravého lidského rozumu“ uráží či zahanbuje jakékoli fantazírování a myšlenkové výstřelky: lidstvo by již dávno zahynulo! Jako největší nebezpečí se nad ním odevždy vznášelo a stále vznáší propukající šílenství - to znamená právě propuknutí libovůle v cítění, vidění a slyšení, požitek z nekázně hlavy, potěšení z

lidské nerozumnosti. (Radost.věda § 76.) (Radost.věda, Votobia, Praha 1996, § 76, str. 81..)

01-10

Svět

a duše


Zu jeder Seele gehört eine andre Welt; für jede Seele ist jede andre Seele eine Hinterwelt.

1980,

(Also sprach Zarathustra, in: 4574, Sämtliche Werke Bd. 4, München etc. III., Der Genesende, S. 272.)

01-10

Kritika Jan Patočka, 1934

… Kritika je ironická zbraň. Posuzujíce jsme posuzováni, měříce jiné podáváme vlastní míru. Proto je dobře pro kritika hledět se postavit na stanovisko posuzovaného; jinak se snadno stane, že příliš lidská náchylnost podceňovat protivníka promění naši kritiku v bezděčnou autokritiku.

(Odpověď Filosofické revui, in: Česká mysl 30, 1936, str. 61.)

01-10

Problémy Jan Patočka, 1934

… pohlíží na věc pouze jako historik; co však znamená filosoficky, tj. za předpokladu, že metafysické problémy mají určitou objektivitu, v jejíchž rozmanitých úrovních se pohybují filosofické systémy? To jsem se pokusil vysvětliti motivem transcendence,

který podle mého názoru přináší křesťanství a který je něco zcela jiného než „transcendentno“ positivistů. …

(Odpověď Filosofické revui, in: Česká mysl 30, 1936, str. 62.) 01-10

Transcendence Jan Patočka, 1934 … pohlíží na věc pouze jako historik; co však znamená filosoficky, tj. za předpokladu, že metafysické problémy mají určitou objektivitu, v jejíchž rozmanitých úrovních se pohybují filosofické systémy? To jsem se pokusil vysvětliti motivem transcendence,

který podle mého názoru přináší křesťanství a který je něco zcela jiného než „transcendentno“ positivistů. …


Texty

01-10

Jan Patočka 1934 Na kritikovy výtky o pojmu křesťanské víry odpovím, jak doufám, brzo v jiném článku. Upozorňuji však, že kritik zase nerozlišuje přesně mezi názorem o věci a věcí samou; v mé poznámce se vyskytuje nepřesné slovo „jednání“; logické je vytknout nepřesnost, ale nelogické argumentovat proti tomu citáty ze sv. Tomáše. Problém fides quaerens intellectum se nerozřeší učebnicovitě.

Bylo by si přáti, aby naši thomisté přestali vidět v Tomášovi studnici pohodlných citací a myslili více v problémech než v textech. Nechci podceňovat texty; jejich znalost je předpoklad práce; ale jejich smysl se otvírá jedině tomu, kdo má odvahu k otázkám. Mnozí naši thomisté nevidí vůbec otázky a neporozumějí proto tomu, co říkají druzí, jak vidět na mém kritikovi. - … (Odpověď Filosofické revui, in: Česká mysl 30, 1936, str. 62.) 01-10

Problémy Jan Patočka 1934 Na kritikovy výtky o pojmu křesťanské víry odpovím, jak doufám, brzo v jiném článku. Upozorňuji však, že kritik zase nerozlišuje přesně mezi názorem o věci a věcí samou; v mé poznámce se vyskytuje nepřesné slovo „jednání“; logické je vytknout nepřesnost, ale nelogické argumentovat proti tomu citáty ze sv. Tomáše. Problém fides quaerens intellectum se nerozřeší učebnicovitě. Bylo by si přáti, aby naši thomisté přestali vidět v Tomášovi studnici pohodlných citací a myslili více v problémech než v textech. Nechci podceňovat texty; jejich znalost je předpoklad práce; ale jejich smysl se otvírá jedině tomu, kdo má

odvahu k otázkám. Mnozí naši thomisté nevidí vůbec otázky a neporozumějí proto tomu, co říkají druzí, jak vidět na mém kritikovi. - …

(Odpověď Filosofické revui, in: Česká mysl 30, 1936, str. 62.) 01-10

Jan Patočka 1934 Kritika

… Kritika je ironická zbraň. Posuzujíce jsme posuzováni, měříce jiné podáváme vlastní míru. Proto je dobře pro kritika hledět se postavit na stanovisko posuzovaného; jinak se snadno stane, že úpříliš lidská náchylnost podceňovat protivníka promění naši kritiku v bezděčnou autokritiku.


01-10

Jan Patočka 1934

Problémy

… pohlíží na věc pouze jako historik; co však znamená filosoficky, tj. za předpokladu, že metafysické problémy mají určitou objektivitu, v jejíchž rozmanitých úrovních se pohybují filosofické systémy? To jsem se pokusil vysvětliti motivem transcendence, který podle mého názoru přináší křesťanství a který je něco zcela jiného než „transcendentno“ positivistů. …


01-10

Jan Patočka 1934

Transcendence

… pohlíží na věc pouze jako historik; co však znamená filosoficky, tj. za předpokladu, že metafysické problémy mají určitou objektivitu, v jejíchž rozmanitých úrovních se pohybují filosofické systémy? To jsem se pokusil vysvětliti motivem transcendence, který podle mého názoru přináší křesťanství a který je něco zcela jiného než „transcendentno“ positivistů. …


01-10

Jan Patočka 1934 Texty Na kritikovy výtky o pojmu křesťanské víry odpovím, jak doufám, brzo v jiném článku. Upozorňuji však, že kritik zase nerozlišuje přesně mezi názorem o věci a věcí samou; v mé poznámce se vyskytuje nepřesné slovo „jednání“; logické je vytknout nepřesnost, ale nelogické argumentovat proti tomu citáty ze sv. Tomáše. Problém fides quaerens intellectum se nerozřeší učebnicovitě. Bylo by si přáti, aby naši thomisté přestali vidět v Tomášovi studnici pohodlných citací a myslili více v problémech než v textech. Nechci podceňovat texty; jejich znalost je předpoklad práce; ale jejich smysl se otvírá jedině tomu, kdo má odvahu k otázkám. Mnozí naši thomisté nevidí vůbec otázky a neporozumějí proto tomu, co říkají druzí, jak vidět na mém kritikovi. - … (Odpověď Filosofické revui, in: Česká mysl 30, 1936, str. 62.)

01-10

Jan Patočka 1934 Problémy

Na kritikovy výtky o pojmu křesťanské víry odpovím, jak doufám, brzo v jiném článku. Upozorňuji však, že kritik zase nerozlišuje přesně mezi názorem o věci a věcí samou; v mé poznámce se vyskytuje nepřesné slovo „jednání“; logické je vytknout nepřesnost, ale nelogické argumentovat proti tomu citáty ze sv. Tomáše. Problém fides quaerens intellectum se nerozřeší učebnicovitě. Bylo by si přáti, aby naši thomisté přestali vidět v Tomášovi studnici pohodlných citací a myslili více v problémech než v textech. Nechci podceňovat texty; jejich znalost je předpoklad práce; ale jejich smysl se otvírá jedině tomu, kdo má odvahu k otázkám. Mnozí naši thomisté nevidí vůbec otázky a neporozumějí proto tomu, co říkají druzí, jak vidět na mém kritikovi. - … (Odpověď Filosofické revui, in: Česká mysl 30, 1936, str. 62.) 01-10

Rozhovor Karel Hvížďala, 2001 … Každé médium, v kterém člověk rozhovor vede, ovlivňuje sdělení jiným způsobem. Rozhovor po internetu by nás zbavil řady mezipoloh, které jsou v dialogu velice důležité. Vím, jak velkou důležitost mají při rozhovoru partnerova gest, výraz jeho očí, co všechno u toho vyvádí, jak se pohybuje a tak dál. Mou ambicí vždycky bylo tyto neverbální projevy zachytit, nějak je transformovat do jazyka, aby zpovídaná osoba byla co nejcelistvější. Nejmarkantnějším příkladem je asi Pavel Landovský. Ten u rozhovoru hraje, hází rukama a člověk musí všechny tyto aktivita nějak zachytit. V čem tedy spočívá umění rozhovoru? Pavel Landovský komunikuje mimoslovně a je to nesmírně důležitá součást jeho osobitého projevu. Chcete-li jeho projev převést do jazyka, musíte nutně vytvořit jinou řeč, než kterou mluví, a gestikulaci a dikci nahradit bohatostí jazyka, aby se mnohovrstevnost jeho projevu přece jen v něčem dala alespoň stopově zachytit. Výsledek každého rozhovoru je ale vždy bezprostředně závislý na ochotě obou stran prolomit sebeobranu zpovídaného. Každý člověk se za něco schovává. Naprosto zřejmé je to u slavných lidí, kteří mají vybudovaný těžko proniknutelný krunýř image. Při rozhovorech odvedou to, co jim manažeři nebo PR agentury vymyslí.

„Ty“ musí být silné“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, vedl Daniel Hrbek), in: Literární noviny č. 40, 3.10.2001, str. 15. 01-10

Rozhovor Karel Hvížďala, 2001 Cítíte nějaký rozdíl mezi slovy rozhovor a dialog?

Určitě. V dialogu vždycky cítím větší hloubku. Musí v něm promluvit nejen to dia z loga. To Kdyby v každé době neexistovala převaha lidí, kteří kázeň své hlavy - svou „rozumnost“ - pociťují jako svou pýchu, svůj závazek, svou ctnost, a které jako stoupence „zdravého lidského rozumu“ uráží či zahanbuje jakékoli fantazírování a myšlenkové výstřelky: lidstvo by již dávno zahynulo! Jako největší nebezpečí se nad ním odevždy vznášelo a stále vznáší propukající šílenství - to znamená právě propuknutí libovůle v cítění, vidění a slyšení, požitek z nekázně hlavy, potěšení z

lidské nerozumnosti. „Ty“ musí být silné“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, vedl Daniel Hrbek), in: Literární noviny č. 40, 3.10.2001, str. 15. 01-10

Dialog Karel Hvížďala, 2001 Cítíte nějaký rozdíl mezi slovy rozhovor a dialog? Určitě. V dialogu vždycky cítím větší hloubku. Musí v něm promluvit nejen to dia z loga. To „ty“ musí být velice silné. Dialog je pro mě závaznější, rozhovor je povídání na jedno použití. Povedený rozhovor je dialog a dialog je výzva. V dialogu, jak říká Hans Georg Gadamer, není nic dáno předem a povede se jen tehdy, když věc, o které se mluví, převládne nad tím, co se říká.

[„Ty“ musí být silné“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, vedl Daniel Hrbek), in: Literární noviny č. 40, 3.10.2001, str. 15.]

01-10

Rozhovor Karel Hvížďala, 2001 Proč jsou podle vás rozhovory dnes tolik oblíbené? Žánr rozhovoru se v posledních letech napojuje na vlnu takzvané reálné literatury nebo „P-Kultury“, tedy „pravdivé kultury“. V Německu má teď třeba úspěch představení, v němž se čte tříhodinová autentická Himmlerova řeč, v které se zdůvodňuje, proč je třeba zničit Židy. Tento „real“ trend se odráží i ve filmu, architektuře a v módě: je takovou zvláštní kompilací všeho, co tady kdy bylo, a ještě všechno musí být trochu opotřebované, děravé. Němci tomu říkají „Suche nach echter Wahrheit“, tedy hledání pravdivosti. Už ne Dichtung und Wahrheit, ale jenom Wahrheit, abychom citovali Goetha. Tedy jenom pravda, a ne básnění. A rozhovor do

tohoto trendu zapadá. a druhé straně se mi zdá, že kromě Práva, kde řádné nezpravodajské rozhovory dělá Saša Kramer, se tento žánr málo pěstuje v novinách. „Ty“ musí být silné“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, vedl Daniel Hrbek), in: Literární noviny č. 40, 3.10.2001, str. 15. 01-10

Svědectví

(o skutečnostech)

Ludvík

Vaculík, 2001 … Takové dokumenty, a někdy jsou to literární práce, by měly někde být sebrány a zapsány. Historikové, literární i obyčejní, hledávají prameny, doklady a důkazy pro své pohledy a svá hodnocení poměrů a událostí. V první řadě jdou po novinách a časopisech, pak hledají memoáry a životopisy. V těch však jde vždycky o osoby známé či dokonce slavné, jež už samy straní něčemu. Ale co se zápisy, vzpomínkami a dopisy lidí obyčejných, neznámých, vzdálených literárním snahám,

kteří mají jen intuitivní vůli svědčit, vypovědět. Ty by, podle mne, měly mít první platnost, protože se nesnaží jít od osobní zkušenosti k výkladům a tezím o něčem. …

(O sličném mládenci a hodné baronce, in: 15.)

Literární noviny č.40, 3.10.2001, str.

01-10

Překlad

a výklad

František Novotný, 1934 … Zkrátka, referent soudí, že podávám příliš málo. Já naopak myslím, že podávám více než označuji na titulním listě. Tam čteme: Platon, Theaitetos, přeložil František Novotný. Přeložil, nikoli přeložil a vyložil. Mé úvody a poznámky, které přidávám, obsahují nejnutnější věci pro první orientaci nezasvěceného čtenáře. … Ostatně i kdybych chtěl vykládat o všech problémech, které jsou spojeny s každým jednotlivým spisem Platonovým, nemohl bych to udělat; sotva by mi stačil život k práci, kterou jsem si učinil úkolem. Účel té práce je prostě tenzo: dát českým

čtenářům do rukou Platonova díla v čitelném českém překladu, aby už jednou přestalo zahanbující braní skutečného nebo padělaného Platonova myšlení z druhé nebo desáté ruky. Já, filolog, dávám překlady, texty, prameny; výklady, kterých je podle správného soudu referentova tak potřebí, ať dají jiní. Kdo? Snad by to měli udělat naši filosofové. (K posudku českého překladu Platonova Theaiteta, in: Česká mysl 30, 1934, str. 192.) 01-10

Překlad

a výklad

Jan Patočka, 1934 K námitkám p. prof. N., že v překladě je dán jen text, pramen a že jeho účelem je prostě, aby vzdělaný Čech četl Platona s týmž porozuměním jako Řek IV. stol. před Kr., odpovídám tolik, že mne zarážejí jakýmsi nehistorickým pochopením překladatelova úkolu. Především je každý překlad výkladem, protože překladatel musí právě své výrazy volit na základě porozumění, které má pro smysl překládaného díla. Za druhé není vůbec ani snad možno, aby vzdělaný Čech XX. stole. četl Platona tak, jako Řek IV. století, protože všechny předpoklady tohoto porozumění jsou jiné. Žijeme doslovně v jiném světě, kdežto onen Řek měl stejný svět jako Platon. Třeba

slovo … /248/ … Zde je jeden z neustále se vtírajících perspektivních klamů, které jsou s to zmařit porozumění naivních čtenářů, nejsou-li patřičně upozorněni. K tomu, myslím, je úvod a poznámky; ukázat, v čem se Platon liší od nám běžného způsobu myšlení a literární práce. (Odpověď p. prof. Novotnému o překladech Platonových spisů, in: Česká mysl 30, 1934, str. 247-48.) 01-10

Subjekt G.W.F.Hegel, 1807 ... Ale toto odloučení, toto neskutečno samo je bytostný moment; neboť konkrétum se pohybuje jen z toho důvodu, že se rozkládá a činí se neskutečným. Činnost rozlučovací je síla a práce schopnosti rozvažování, oné nejpodivuhodnější a největší, ba dokonce absolutní moci. Kruh, který uzavřen odpočívá v sobě a který jako substance podpírá své momenty, je vztah bezprostřední, a nebudí tedy podiv. Ale že případek jako takový, oddělen od svého obvodu, že to, co je vázáno a je skutečné pouze ve své souvislosti s odlišným, nabývá vlastního jsoucna a oddělené svobody, /69/ toť nesmírná moc záporna; je to energie myšlení, čistého já. Smrt -

chceme-li tak nazvati onu neskutečnost - jest to nejstrašlivější, a udržeti to, co je mrtvé, vyžaduje největší síly. Krása, jež nemá sílu, nenávidí rozvažování, poněvadž rozvažování na ní chce něco, co tato krása nesvede. Leč nikoli život, který se leká smrti a zachovává se čistým od vší zkázy, nýbrž život, který umí vydržeti smrt a v ní se udržeti, jest život ducha. Nabývá své pravdy jen pod podmínkou, že v absolutní rozervanosti najde sama sebe. Touto mocí není jako činnost kladná, než nepřihlíží k zápornu (jako když o něčem říkáme, že to nic není nebo že to je nesprávné, načež jsme s tím hotovi a přecházíme od toho pryč k něčemu jinému); nýbrž je touto mocí pouze pod podmínkou, že pohlíží zápornu do tváře, že u něho prodlévá. Toto prodlévání je ona kouzelná moc, která záporno převrací v bytí. - Je to táž moc, která byla shora nazvána subjektem, jenž tím, že ve své živlu dává jsoucno pouhému určení, překonává abstraktní bezprostřednost, tj. takovou, která pouze jest, a s tím jest pravou substancí, jsoucnem či tou bezprostředností, která nemá zprostředkování mimo sebe, nýbrž která jím jest. (2098, Fenomenologie ducha, př. J.Patočka, Praha 1960, s. 68-9.)

01-10

Synonyma Pavel Eisner, 1948

... : stačí zahledět se na dvě slova, aby člověk věděl už jednou provždy, že v jazyce nikdy nebylo, není, nebude synonym.

(7557, Čeština poklepem a poslechem, Praha 1996, str. 136 – heslo „Kovkop“.)

01-10

Pravda Pavel Eisner, 1948 Nebýt tolika jiných faktů a pohnutek – jejich počet mohl bych vyjádřit jen ležatou osmičkou, matematik mi potvrdí, že to je znaménko pro číselnou, veklikostní veličinu nekonečně velikou -, miloval bych češtinu pro slovo pravda, pro jeho původovou spjatost se slovem právo.Pro češtinu pravda = právo, a kdysi mělo slovo pravda opravdu týž význam právo, a „desky pravdodatné“ jsou sice z textu podvrženého, ale tímo výrazem má ten falzátorský tedxt pravdu historickou: desky pravdodatné = desky právodatné, nemůže být práva mimo pravdu. Čeština jde však ještě o krok dál: pravý – křivý, pravda - křivda. Dvě slova protějšková, protikladná, navzájem se vylučující. Zároven máte v slově křivda další

potvrzení, tentokrát morfologické, že pravda kdysi znamenala též právo, spravedlnost. A tím, že obmyslila právě ta dvě slova příponou –da, postavila je čeština na piedestal vzácnosti tvarové, jakožto základní principy veškerého života našeho. (7557, Čeština poklepem a poslechem, Praha 1996, str. 214-15 – heslo „Pravda“.) 01-10

Křivda Pavel Eisner, 1948 A slova přináležitá: křivditi, křivé svědectví, křivdivý – zde všude představa geometrická, aplikovaná na oblast hodnot mravních, v dokonalé shodě s opakem křivdy a křivdění, s oblastí pravdy a pravosti, kde se rovněž vychází z představy geometrické a prostorové –stačí srovnat rčení pravá vlna – pravý úhel anebo slova právo a pravítko. Není to výhradní zvláštnost česká, ale to jí neubírá na památnosti. Zvlášť památná je však tvarová a zvuková spodoba slov křivda a pravda. Bezprostředně

vybízí, abychom křivdu pokládali za opak pravdy, za lež tedy, a abychom v nepravdě viděli křivdu páchanou na bližním. Kéž bychom pokládali, kéž bychom ty dvě tak viděli – pravdu a křivdu!

01-10

(7557, Čeština poklepem a poslechem, Praha 1996, str. 140 – heslo „Křivda“.)

Lež Pavel Eisner, 1948 A slova přináležitá: křivditi, křivé svědectví, křivdivý – zde všude představa geometrická, aplikovaná na oblast hodnot mravních, v dokonalé shodě s opakem křivdy a křivdění, s oblastí pravdy a pravosti, kde se rovněž vychází z představy geometrické a prostorové –stačí srovnat rčení pravá vlna – pravý úhel anebo slova právo a pravítko. Není to výhradní zvláštnost česká, ale to jí neubírá na památnosti. Zvlášť památná je však tvarová a zvuková spodoba slov křivda a pravda. Bezprostředně vybízí, abychom křivdu pokládali za opak pravdy, za lež tedy, a abychom v nepravdě viděli křivdu páchanou na bližním. Kéž bychom pokládali, kéž bychom ty dvě tak viděli – pravdu a křivdu!

01-10

(7557, Čeština poklepem a poslechem, Praha 1996, str. 140 – heslo „Křivda“.)

Pravda Pavel Eisner, 1948 A slova přináležitá: křivditi, křivé svědectví, křivdivý – zde všude představa geometrická, aplikovaná na oblast hodnot mravních, v dokonalé shodě s opakem křivdy a křivdění, s oblastí pravdy a pravosti, kde se rovněž vychází z představy geometrické a prostorové –stačí srovnat rčení pravá vlna – pravý úhel anebo slova právo a pravítko. Není to výhradní zvláštnost česká, ale to jí neubírá na památnosti. Zvlášť památná je však tvarová a zvuková spodoba slov křivda a pravda. Bezprostředně vybízí, abychom křivdu pokládali za opak pravdy, za lež tedy, a abychom v nepravdě viděli křivdu páchanou na bližním. Kéž bychom pokládali, kéž bychom ty dvě tak viděli – pravdu a křivdu! (7557, Čeština poklepem a poslechem, Praha 1996, str. 140 – heslo „Křivda“.)

01-10

Svět

a jev

Jan Hanč, 1961-62

Současní myslitelé i přežvýkavci snaží se nám namluvit, jaký svět je, ačkoliv každému člověku především záleží na tom, jaký se mu jeví. Je zde ovšem také trapná /2/ snaha, aby se nám všem jevil stejně, nebo abychom to při nejmenším tvrdili, což připomíná pohádku o králi Tchořovi, který sice věděl, že velice páchne, ale v zájmu jednomyslnosti si přál, aby všichni tvrdili, jak libě voní. Jednota je pěkná věc, ale máme na ni krátké triko. Lze ji uskutečnit pouze násilím a terorem. Po dobrém si nechá jen nepatrně lidí říct. A proč by si nechali? Necháme si snad říct my?

(Události, ex sešit 3, in: Tvář 3, 1968, č. 1, str. 1-2.) 01-10

Hermeneutika

Jean Grondin, 1991

Když jsem na sklonku podzimu 1988 pracoval na tomto Úvodu, dostal jsem se do určitých potíží v pojmovém pojetí hermeneutického nároku na universálnost. ... O něco později jsem se setkal v jednom heidelberském lokále s Hansem-Georgem Gadamerem, mimo jiné proto, abych s ním tuto věc prohovořil. Formálně a nešikovně jsem se ho zeptal, v čem přesněji spočívá universální aspekt hermeneutiky. Po tom všem, co jsem četl, jsem byl připraven na dlouhou a poněkud vágní odpověď. Celou věc si promyslel a odpověděl – krátce a výstižně: „ve verbum interius“. Protřel jsem si oči. To přece nikde ve Wahrheit und Methode není, natož v sekundární literatuře. Nárok hermeneutiky na universalitu že by měl být k nalezení ve „vnitřním slově“, jímž se zabýval Augustinus a jemuž Gadamer věnoval jednu z kapitol svého hlavního díla, které nebývá věnována velká pozornost Poněkud zaraženě jsem se dál zeptal, co se tím myslí. „Universalita“, pokračoval Gadamer, „spočívá ve vnitřní řeči, v tom, že nelze říci všechno. Nedá se vyjádřit všechno, co je v duši, onen logos endiathetos. To jsem si osvojil z Augustina, z De Trinitate. Tato zkušenost je universální: actus signatus se nikdy nekryje s actus exercitus.“ (7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9.) 01-10

Hermeneutika

Jean Grondin, 1991

Nejprve jsem tím byl zaražen, protože tohle se zdálo odporovat základnímu tónu Gadamerovy filosofie. Obecně se přece předpokládá, že její universálnost spočívá v řeči, v tom, že skutečnou řečí lze vyjádřit všechno. Řeč je s to překonat všechny námitky proti své universalitě, neboť musejí být všechny formulovány řečí. U Gadamera má být všechno řečí: „Bytí, jemuž může být porozuměno, je /10/ řeč“, zní ono nejčastěji uváděné slovo, které má tuto universalitu naznačit. o s tím má do činění poukaz na verbum interius? Jedná se snad o jakousi pozdní sebeinterpretaci, o sebekorekturu nebo jen o nazdařbůh vyslovenou příležitostnou informaci, jíž se nedá přisuzovat žádný základnější význam? Po několik měsíců jsem byl v tom ohledu poněkud bezradný, dokud jsem nepročetl knihu Wahrheit und Methode, jakož i její původní verzi, přechovávanou v heidelberské universitní knihovně. Tehdy jsem si povšiml, že nárok hermeneutiky na universalitu lze vskutku přiměřeně odvodit pouze z nauky o verbum interius, z onoho Augustinova nahlédnutí, Heideggerem trvale čteného, že vyslovovaná řeč stále zaostává za tím, co má být vysloveno, za vnitřním slovem, a že vyslovenému lze rozumět teprve tehdy,, sleduje-li člověk vnitřní řeč, jež se za tím skrývá. Zní to staromódně a velmi metafyzicky: jako by vedle řeči existoval zadní či vnitřní svět verbum interius. Jak ale uvidíme, je jedině toto nahlédnutí s to otřást metafyzickým a logickým preferováním výpovědi. Podle klasické logiky, z níž čerpá metafyzika substance, je vše obsaženo

v propozicionální výpovědi. Co bylo vysloveno, si dostačuje, a je třeba to přezkoušet ohledně jeho vnitřní správnosti. (7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9-10.)

01-10

Kauzalita

Démokritos, -470-380

Demokritos říkal, že by chtěl raději nalézt jeden příčinný výklad, než aby se mu dostalo království Peršanů.

(0170, Zlomky ..., př. Karel Svoboda, Praha 1944, str. 109.)

01-10

Subjekt G.W.F.Hegel, 1807 ... Ale toto odloučení, toto neskutečno samo je bytostný moment; neboť konkrétum se pohybuje jen z toho důvodu, že se rozkládá a činí se neskutečným. Činnost

rozlučovací je síla a práce schopnosti rozvažování, oné nejpodivuhodnější a největší, ba dokonce absolutní moci. Kruh, který uzavřen odpočívá v sobě a který jako substance podpírá své momenty, je vztah bezprostřední, a nebudí tedy podiv. Ale že případek jako takový, oddělen od svého obvodu, že to, co je vázáno a je skutečné pouze ve své souvislosti s odlišným, nabývá vlastního jsoucna a oddělené svobody, /69/ toť nesmírná moc záporna; je to energie myšlení, čistého já. Smrt chceme-li tak nazvati onu neskutečnost - jest to nejstrašlivější, a udržeti to, co je mrtvé, vyžaduje největší síly. Krása, jež nemá sílu, nenávidí rozvažování, poněvadž rozvažování na ní chce něco, co tato krása nesvede. Leč nikoli život, který se leká smrti a zachovává se čistým od vší zkázy, nýbrž život, který umí vydržeti smrt a v ní se udržeti, jest život ducha. Nabývá své pravdy jen pod podmínkou, že v absolutní rozervanosti najde sama sebe. Touto mocí není jako činnost kladná, než nepřihlíží k zápornu (jako když o něčem říkáme, že to nic není nebo že to je nesprávné, načež jsme s tím hotovi a přecházíme od toho pryč k něčemu jinému); nýbrž je touto mocí pouze pod podmínkou, že pohlíží zápornu do tváře, že u něho prodlévá. Toto prodlévání je ona kouzelná moc, která záporno převrací v bytí. - Je to táž moc, která byla shora nazvána subjektem, jenž tám, že ve své živlu dává jsoucno pouhému určení, překonává abstraktní bezprostřednost, tj. takovou, která pouze jest, a s tím jest pravou substancí, jsoucnem či tou bezprostředností, která nemá zprostředkování mimo sebe, nýbrž která jím jest. (2098, Fenomenologie ducha, př. J.Patočka, Praha 1960, s. 68-9.)

01-10

Svět

a jev

Jan Hanč, 1961-62

Současní myslitelé i přežvýkavci snaží se nám namluvit, jaký svět je, ačkoliv každému člověku především záleží na tom, jaký se mu jeví. Je zde ovšem také trapná /2/ snaha, aby se nám všem jevil stejně, nebo abychom to při nejmenším tvrdili,

což připomíná pohádku o králi Tchořovi, který sice věděl, že velice páchne, ale v zájmu jednomyslnosti si přál, aby všichni tvrdili, jak libě voní. Jednota je pěkná věc, ale máme na ni krátké triko. Lze ji uskutečnit pouze násilím a terorem. Po dobrém si nechá jen nepatrně lidí říct. A proč by si nechali? Necháme si snad říct my?

(Události, ex sešit 3, in: Tvář 3, 1968, č. 1, str. 1-2.) 01-10

Hermeneutika

Jean Grondin, 1991

Když jsem na sklonku podzimu 1988 pracoval na tomto Úvodu, dostal jsem se do určitých potíží v pojmovém pojetí hermeneutického nároku na universálnost. ... O něco později jsem se setkal v jednom heidelberském lokále s Hansem-Georgem Gadamerem, mimo jiné proto, abych s ním tuto věc prohovořil. Formálně a nešikovně jsem se ho zeptal, v čem přesněji spočívá universální aspekt hermeneutiky. Po tom všem, co jsem četl, jsem byl připraven na dlouhou a poněkud vágní odpověď. Celou věc si promyslel a odpověděl – krátce a výstižně: „ve verbum interius“.

Protřel jsem si oči. To přece nikde ve Wahrheit und Methode není, natož v sekundární literatuře. Nárok hermeneutiky na universalitu že by měl být k nalezení ve „vnitřním slově“, jímž se zabýval Augustinus a jemuž Gadamer věnoval jednu z kapitol svého hlavního díla, které nebývá věnována velká pozornost Poněkud zaraženě jsem se dál zeptal, co se tím myslí. „Universalita“, pokračoval Gadamer, „spočívá ve vnitřní řeči, v tom, že nelze říci všechno. Nedá se vyjádřit všechno, co je v duši, onen logos endiathetos. To jsem si osvojil z Augustina, z De Trinitate. Tato zkušenost je universální: actus signatus se nikdy nekryje s actus exercitus.“ (7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9.)

Hermeneutika

01-10

Jean Grondin, 1991

Nejprve jsem tím byl zaražen, protože tohle se zdálo odporovat základnímu tónu Gadamerovy filosofie. Obecně se přece předpokládá, že její universálnost spočívá v řeči, v tom, že skutečnou řečí lze vyjádřit všechno. Řeč je s to překonat všechny námitky proti své universalitě, neboť musejí být všechny formulovány řečí. U Gadamera má být všechno řečí: „Bytí, jemuž může být porozuměno, je /10/ řeč“, zní ono nejčastěji uváděné slovo, které má tuto universalitu naznačit. o s tím má do činění poukaz na verbum interius? Jedná se snad o jakousi pozdní sebeinterpretaci, o sebekorekturu nebo jen o nazdařbůh vyslovenou

příležitostnou informaci, jíž se nedá přisuzovat žádný základnější význam? Po několik měsíců jsem byl v tom ohledu poněkud bezradný, dokud jsem nepročetl knihu Wahrheit und Methode, jakož i její původní verzi, přechovávanou v heidelberské universitní knihovně. Tehdy jsem si povšiml, že nárok hermeneutiky na universalitu lze vskutku přiměřeně odvodit pouze z nauky o verbum interius, z onoho Augustinova nahlédnutí, Heideggerem trvale čteného, že vyslovovaná řeč stále zaostává za tím, co má být vysloveno, za vnitřním slovem, a že vyslovenému lze rozumět teprve tehdy,, sleduje-li člověk vnitřní řeč, jež se za tím skrývá. Zní to staromódně a velmi metafyzicky: jako by vedle řeči existoval zadní či vnitřní svět verbum interius. Jak ale uvidíme, je jedině toto nahlédnutí s to otřást metafyzickým a logickým preferováním výpovědi. Podle klasické logiky, z níž čerpá metafyzika substance, je vše obsaženo v propozicionální výpovědi. Co bylo vysloveno, si dostačuje, a je třeba to přezkoušet ohledně jeho vnitřní správnosti. (7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9-10.)

01-10

Fenomenologie LvH, 2001 Chceme-li proniknout ke skutečnému „jádru“ problematiky lidských práv, musíme zvolit důsledně hermeneutický přístup. Hermeneutika není teorie, nýbrž metoda; na první pohled se sice zdá být v rozporu s fenomenologií, ale jen tehdy, považujeme-li oba přístupy za fundamentálně filosofické. Ani fenomenologie není celou filosofií, dokonce se o to ani nemá pokoušet, ale je to opět jen metoda, způsob přístupu. Fenomenologický důraz na to, jak se nám věci „dávají“, má svou relativní oprávněnost proti konstrukcím takzvaně „vědeckým“. Ovšem také metoda konstrukcí je relativně oprávněná, a její nedostatky a vady nemohou být důvodem k jejím u odmítání, nýbrž spíše k její důkladné rekonstituci (nejen k pouhému částečnému vylepšování). Ta rekonstrukce se týká především povahy, struktury pojmovosti: řecký typ pojmovosti se zhlédl v myšlení geometrickém. Ta se vyznačuje tím, že se

k veškeré skutečnosti vztahuje přes pojmy, spjaté s neproměnnými intencionálními objekty (jako jsou třeba trojúhelníky apod.) Právě proto mám za pravděpodobné, že po rekonstrukci této vazby, tj. po nalezení způsobu pojmového myšlení, jež by dokázalo stejně metodicky a se stejnou přesností pracovat s intencionálními „ne-předměty“ (což teď necháme stranou), bude možná úzká spolupráce obou metod, totiž metody hermeneutické a metody pojmových konstrukcí (za předpokladu, že konstruovány budou modely časových a nikoli nečasových jsoucen). Hermeneutika (jako metoda, spojená ovšem i s jistými výkony autoreflexe) bude vždycky znamenat soustředění na to, co je za aktuálně jsoucím, tj. za fenoménem jakožto „úkazem“; pokud ovšem fenoménem míníme „jev“, nikdy jej nemůžeme chápat v oddělenosti od naší vlastní aktivity. Protože však každá aktivita (snad kromě tzv. akcí nazdařbůh, „aufs Geratewohl“, „at random“) je zacílena mimo sebe a mimo svůj vlastní subjekt (se zdánlivou výjimkou reflexe, ale to necháme také na pozdější dobu), musí fenomenologická metoda nutně selhávat právě tam, kde se soustřeďuje výhradně na to, jak se nám věci „dávají“, neboť věci se nám nikdy nedávají, věci musíme vždycky rekonstruovat na základě něčeho, co nejsou ony věci samy, a co nejsou dokonce ani součásti těch věcí (jakožto úkazů, a tím méně fenoménů). Právě zde se ukazuje superiorita metody hermeneutické, která si může oprávněně dovolit zanedbat některé stránky toho, co se jen ukazuje, a soustředit se na to, co umožňuje z nejrůznějších úkazů vybrat to, co nám (jako subjektům) dovoluje konstituovat tzv. fenomén,

abychom se tak dostali k tomu, co se neukazuje, ale co je mnohem významnější než cokoliv z toho, co se ukazuje. (Písek, 011020-1.)

01-10

Hermeneutika LvH, 2001 Chceme-li proniknout ke skutečnému „jádru“ problematiky lidských práv, musíme zvolit důsledně hermeneutický přístup. Hermeneutika není teorie, nýbrž metoda; na první pohled se sice zdá být v rozporu s fenomenologií, ale jen tehdy, považujeme-li oba přístupy za fundamentálně filosofické. Ani fenomenologie není celou filosofií, dokonce se o to ani nemá pokoušet, ale je to opět jen metoda, způsob přístupu. Fenomenologický důraz na to, jak se nám věci „dávají“, má svou relativní oprávněnost proti konstrukcím takzvaně „vědeckým“. Ovšem také metoda konstrukcí je relativně oprávněná, a její nedostatky a vady nemohou být důvodem k jejím u odmítání, nýbrž spíše k její důkladné rekonstituci (nejen k pouhému částečnému

vylepšování). Ta rekonstrukce se týká především povahy, struktury pojmovosti: řecký typ pojmovosti se zhlédl v myšlení geometrickém. Ta se vyznačuje tím, že se k veškeré skutečnosti vztahuje přes pojmy, spjaté s neproměnnými intencionálními objekty (jako jsou třeba trojúhelníky apod.) Právě proto mám za pravděpodobné, že po rekonstrukci této vazby, tj. po nalezení způsobu pojmového myšlení, jež by dokázalo stejně metodicky a se stejnou přesností pracovat s intencionálními „ne-předměty“ (což teď necháme stranou), bude možná úzká spolupráce obou metod, totiž metody hermeneutické a metody pojmových konstrukcí (za předpokladu, že konstruovány budou modely časových a nikoli nečasových jsoucen). Hermeneutika (jako metoda, spojená ovšem i s jistými výkony autoreflexe) bude vždycky znamenat soustředění na to, co je za aktuálně jsoucím, tj. za fenoménem jakožto „úkazem“; pokud ovšem fenoménem míníme „jev“, nikdy jej nemůžeme chápat v oddělenosti od naší vlastní aktivity. Protože však každá aktivita (snad kromě tzv. akcí nazdařbůh, „aufs Geratewohl“, „at random“) je zacílena mimo sebe a mimo svůj vlastní subjekt (se zdánlivou výjimkou reflexe, ale to necháme také na pozdější dobu), musí fenomenologická metoda nutně selhávat právě tam, kde se soustřeďuje výhradně na to, jak se nám věci „dávají“, neboť věci se nám nikdy nedávají, věci musíme vždycky rekonstruovat na základě něčeho, co nejsou ony věci samy, a co nejsou dokonce ani součásti těch věcí (jakožto úkazů, a tím méně fenoménů). Právě zde se ukazuje superiorita metody hermeneutické, která si může oprávněně dovolit zanedbat některé stránky toho, co se jen ukazuje, a soustředit se na to, co umožňuje z nejrůznějších

úkazů vybrat to, co nám (jako subjektům) dovoluje konstituovat tzv. fenomén, abychom se tak dostali k tomu, co se neukazuje, ale co je mnohem významnější než cokoliv z toho, co se ukazuje. (Písek, 011020-1.)

01-10

Úkaz

(ukazování

se)

LvH, 2001 Chceme-li proniknout ke skutečnému „jádru“ problematiky lidských práv, musíme zvolit důsledně hermeneutický přístup. Hermeneutika není teorie, nýbrž metoda; na první pohled se sice zdá být v rozporu s fenomenologií, ale jen tehdy, považujeme-li oba přístupy za fundamentálně filosofické. Ani fenomenologie není celou filosofií, dokonce se o to ani nemá pokoušet, ale je to opět jen metoda, způsob přístupu. Fenomenologický důraz na to, jak se nám věci „dávají“, má svou relativní oprávněnost proti konstrukcím takzvaně „vědeckým“. Ovšem také metoda konstrukcí

je relativně oprávněná, a její nedostatky a vady nemohou být důvodem k jejím u odmítání, nýbrž spíše k její důkladné rekonstituci (nejen k pouhému částečnému vylepšování). Ta rekonstrukce se týká především povahy, struktury pojmovosti: řecký typ pojmovosti se zhlédl v myšlení geometrickém. Ta se vyznačuje tím, že se k veškeré skutečnosti vztahuje přes pojmy, spjaté s neproměnnými intencionálními objekty (jako jsou třeba trojúhelníky apod.) Právě proto mám za pravděpodobné, že po rekonstrukci této vazby, tj. po nalezení způsobu pojmového myšlení, jež by dokázalo stejně metodicky a se stejnou přesností pracovat s intencionálními „ne-předměty“ (což teď necháme stranou), bude možná úzká spolupráce obou metod, totiž metody hermeneutické a metody pojmových konstrukcí (za předpokladu, že konstruovány budou modely časových a nikoli nečasových jsoucen). Hermeneutika (jako metoda, spojená ovšem i s jistými výkony autoreflexe) bude vždycky znamenat soustředění na to, co je za aktuálně jsoucím, tj. za fenoménem jakožto „úkazem“; pokud ovšem fenoménem míníme „jev“, nikdy jej nemůžeme chápat v oddělenosti od naší vlastní aktivity. Protože však každá aktivita (snad kromě tzv. akcí nazdařbůh, „aufs Geratewohl“, „at random“) je zacílena mimo sebe a mimo svůj vlastní subjekt (se zdánlivou výjimkou reflexe, ale to necháme také na pozdější dobu), musí fenomenologická metoda nutně selhávat právě tam, kde se soustřeďuje výhradně na to, jak se nám věci „dávají“, neboť věci se nám nikdy nedávají, věci musíme vždycky rekonstruovat na základě něčeho, co nejsou ony věci samy, a co nejsou dokonce ani součásti těch věcí (jakožto úkazů, a tím méně fenoménů). Právě zde se ukazuje

superiorita metody hermeneutické, která si může oprávněně dovolit zanedbat některé stránky toho, co se jen ukazuje, a soustředit se na to, co umožňuje z nejrůznějších úkazů vybrat to, co nám (jako subjektům) dovoluje konstituovat tzv. fenomén, abychom se tak dostali k tomu, co se neukazuje, ale co je mnohem významnější než cokoliv z toho, co se ukazuje. (Písek, 011020-1.)

01-10

Jev

(jevení se)

LvH, 2001 Chceme-li proniknout ke skutečnému „jádru“ problematiky lidských práv, musíme zvolit důsledně hermeneutický přístup. Hermeneutika není teorie, nýbrž metoda; na první pohled se sice zdá být v rozporu s fenomenologií, ale jen tehdy, považujeme-li oba přístupy za fundamentálně filosofické. Ani fenomenologie není celou filosofií, dokonce se o to ani nemá pokoušet, ale je to opět jen metoda, způsob přístupu. Fenomenologický důraz na to, jak se nám věci „dávají“, má svou relativní

oprávněnost proti konstrukcím takzvaně „vědeckým“. Ovšem také metoda konstrukcí je relativně oprávněná, a její nedostatky a vady nemohou být důvodem k jejím u odmítání, nýbrž spíše k její důkladné rekonstituci (nejen k pouhému částečnému vylepšování). Ta rekonstrukce se týká především povahy, struktury pojmovosti: řecký typ pojmovosti se zhlédl v myšlení geometrickém. Ta se vyznačuje tím, že se k veškeré skutečnosti vztahuje přes pojmy, spjaté s neproměnnými intencionálními objekty (jako jsou třeba trojúhelníky apod.) Právě proto mám za pravděpodobné, že po rekonstrukci této vazby, tj. po nalezení způsobu pojmového myšlení, jež by dokázalo stejně metodicky a se stejnou přesností pracovat s intencionálními „ne-předměty“ (což teď necháme stranou), bude možná úzká spolupráce obou metod, totiž metody hermeneutické a metody pojmových konstrukcí (za předpokladu, že konstruovány budou modely časových a nikoli nečasových jsoucen). Hermeneutika (jako metoda, spojená ovšem i s jistými výkony autoreflexe) bude vždycky znamenat soustředění na to, co je za aktuálně jsoucím, tj. za fenoménem jakožto „úkazem“; pokud ovšem fenoménem míníme „jev“, nikdy jej nemůžeme chápat v oddělenosti od naší vlastní aktivity. Protože však každá aktivita (snad kromě tzv. akcí nazdařbůh, „aufs Geratewohl“, „at random“) je zacílena mimo sebe a mimo svůj vlastní subjekt (se zdánlivou výjimkou reflexe, ale to necháme také na pozdější dobu), musí fenomenologická metoda nutně selhávat právě tam, kde se soustřeďuje výhradně na to, jak se nám věci „dávají“, neboť věci se nám nikdy nedávají, věci musíme vždycky rekonstruovat na základě něčeho, co nejsou ony věci samy, a co nejsou dokonce ani

součásti těch věcí (jakožto úkazů, a tím méně fenoménů). Právě zde se ukazuje superiorita metody hermeneutické, která si může oprávněně dovolit zanedbat některé stránky toho, co se jen ukazuje, a soustředit se na to, co umožňuje z nejrůznějších úkazů vybrat to, co nám (jako subjektům) dovoluje konstituovat tzv. fenomén, abychom se tak dostali k tomu, co se neukazuje, ale co je mnohem významnější než cokoliv z toho, co se ukazuje. (Písek, 011020-1.)

01-10

Pojmovost LvH, 2001 Chceme-li proniknout ke skutečnému „jádru“ problematiky lidských práv, musíme zvolit důsledně hermeneutický přístup. Hermeneutika není teorie, nýbrž metoda; na první pohled se sice zdá být v rozporu s fenomenologií, ale jen tehdy, považujeme-li oba přístupy za fundamentálně filosofické. Ani fenomenologie není celou filosofií, dokonce se o to ani nemá pokoušet, ale je to opět jen metoda, způsob přístupu.

Fenomenologický důraz na to, jak se nám věci „dávají“, má svou relativní oprávněnost proti konstrukcím takzvaně „vědeckým“. Ovšem také metoda konstrukcí je relativně oprávněná, a její nedostatky a vady nemohou být důvodem k jejím u odmítání, nýbrž spíše k její důkladné rekonstituci (nejen k pouhému částečnému vylepšování). Ta rekonstrukce se týká především povahy, struktury pojmovosti: řecký typ pojmovosti se zhlédl v myšlení geometrickém. Ta se vyznačuje tím, že se k veškeré skutečnosti vztahuje přes pojmy, spjaté s neproměnnými intencionálními objekty (jako jsou třeba trojúhelníky apod.) Právě proto mám za pravděpodobné, že po rekonstrukci této vazby, tj. po nalezení způsobu pojmového myšlení, jež by dokázalo stejně metodicky a se stejnou přesností pracovat s intencionálními „ne-předměty“ (což teď necháme stranou), bude možná úzká spolupráce obou metod, totiž metody hermeneutické a metody pojmových konstrukcí (za předpokladu, že konstruovány budou modely časových a nikoli nečasových jsoucen). Hermeneutika (jako metoda, spojená ovšem i s jistými výkony autoreflexe) bude vždycky znamenat soustředění na to, co je za aktuálně jsoucím, tj. za fenoménem jakožto „úkazem“; pokud ovšem fenoménem míníme „jev“, nikdy jej nemůžeme chápat v oddělenosti od naší vlastní aktivity. Protože však každá aktivita (snad kromě tzv. akcí nazdařbůh, „aufs Geratewohl“, „at random“) je zacílena mimo sebe a mimo svůj vlastní subjekt (se zdánlivou výjimkou reflexe, ale to necháme také na pozdější dobu), musí fenomenologická metoda nutně selhávat právě tam, kde se soustřeďuje výhradně na to, jak se nám věci „dávají“, neboť věci se nám nikdy nedávají, věci musíme vždycky

rekonstruovat na základě něčeho, co nejsou ony věci samy, a co nejsou dokonce ani součásti těch věcí (jakožto úkazů, a tím méně fenoménů). Právě zde se ukazuje superiorita metody hermeneutické, která si může oprávněně dovolit zanedbat některé stránky toho, co se jen ukazuje, a soustředit se na to, co umožňuje z nejrůznějších úkazů vybrat to, co nám (jako subjektům) dovoluje konstituovat tzv. fenomén, abychom se tak dostali k tomu, co se neukazuje, ale co je mnohem významnější než cokoliv z toho, co se ukazuje. (Písek, 011020-1.)

01-10

Psychologie Franz Kafka, (1910-23)

Už nikdy psychologii !

(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 19.)

01-10

Víra Franz Kafka, (1910-23)

„Ne že by se nám nedostávalo víry. Ale již v prosté skutečnosti života se nelze dobrat celé hodnoty víry.“ „V tom že je nějaká hodnota víry? Nelze přece nežíti.“ „Právě v onom „nelze přece“ tkví šílená síla víry; tímto záporem nabývá podoby.“


01-10

Deník

(psaný)

Franz Kafka, (1910-23)

Psát deník je výhodné i proto, že si člověk s uklidňující jasností uvědomí změny, jinmž neustále podléhá, na něž ovšem vcelku věří, které tuší a přiznává, které však podvědomě popře vždycky, když má z takového přiznání načerpat naději nebo klid. V deníku najde důkazy toho, že i v situacích, které se dnes zdají nesnesitelné, žil, pozoroval a zapisoval postřehy, že tedy tahle pravice se pohybovala jako dnes, kdy jsme sice moudřejší o možnost přehlédnout tehdejší situaci, alwe proto tím spíše si musíme přiznat, jak neohroženě jsme tenkrát bojovali, což se nám dařilo přes všechnu tehdejší neznalost.

(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 24.) 01-10

Dokončení

(stati)


Dokončit sebemenší stať není ani tak těžké proto, že náš cit pro ukončení určitého úseku si žádá ohně, který nelze jen tak vykřesat z toho, co jsme dosud skutečně napsali, nýbrž spíš proto, že i nejmenší stať vyžaduje od autora spokojenost se sebou samým a sebezapomnění, z něhož se bez silného rozhodnutí a vnějšího impulsu nevychází tak snadno na čerstvé povětří všedního dne, a tak člověk spíš od všeho neklidně uteče a nenápadně se odpoutá dřív, než se stať hladce uzavře, takže závěr se pak musí dokončovat zvenčí holýma rukama, které musí nejen pracovat, ale také se něčeho přidržovat.

(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 24.) 01-10

Psaní

(tvorba)


Jenom nepřeceňovat to, co jsem napsal, tím se mi stane nedostižným to, co mám ještě napsat.


01-10

Negativní

platonismus

Jan Patočka, 1958

Filosoficky jsem se teď rozmáchl na poněkud větší věc, která „negativní platonismus“ úplně vyřazuje jako nepochopitelnou naivnost. Doufám, podaří-li se mi dokončit ji v dohledné době, že Ti budu moci poslat aspoň kopii. Na publikování u nás není ovšem pomyšlení, ale snad by to šlo v nějakém zahraničním časopise.

(Dopis V. Richterovi ze 6.9.1958, in: 7164, Dopisy Václavu Richterovi, Praha 2001, dopis č. 32, str. 73.)

01-10

Jan Patočka 1958

Negativní platonismus

Filosoficky jsem se teď rozmáchl na poněkud větší věc, která „negativní platonismus“ úplně vyřazuje jako nepochopitelnou naivnost. Doufám, podaří-li se mi dokončit ji v dohledné době, že Ti budu moci poslat aspoň kopii. Na publikování u nás není ovšem pomyšlení, ale snad by to šlo v nějakém zahraničním časopise.

(Dopis V. Richterovi ze 6.9.1958, in: 7164, Dopisy Václavu Richterovi, Praha 2001, dopis č. 32, str. 73.)

01-10

Jan Patočka 1958

Negativní platonismus

Posílám Ti zároveň špatnou kopii prvního oddílu svého Negativního platonismu, práce, která ještě není úplně uzavřena, ale na kterou pořád myslím a o které pracuju, pokud mi starosti o sebe a rodinu dovolují. Má nejstarší právě minulý týden dělala zkoušku …

(Dopis V. Richterovi z 3.6.1952, in: 7164, Dopisy Václavu Richterovi, Praha 2001, dopis č. 16, str. 45.)

01-10

Budoucnost

Jan Patočka, 1960

Umělecká činnost sama původně není až do renesance, ba až do 19. stol.) pochopována jako „duchovní činnost sui generis“, nýbrž jako součást života, podtrhující určitou jeho stránku, stránku slavnostně-významnou, nadběžnou a nadbanální, a podtrhující tuto stránku tím, že ji činí přítomnou i tehdy, když náš život poklesl na úroveň, kde tato významnost k němu přímo nehovoří; umělecké dílo je slavnost, trčící do banálnosti, smysl, v jehož světle se rozsvěcuje i nesmyslné a pořádá se do nových figur, je přítomnost bytí mezi pouhými věcmi. Není tedy dílo dílem jako pouhá věc mezi ostatními věcmi, nýbrž jako otevření této dimenze, která je v každodennosti zasuta, a má tedy podstatně časový smysl toho, co přichází a nikdy prostě není zde, tedy smysl „budoucí“. Umělecké dílo tedy zpřítomňuje budoucnost, a to tím způsobem, že ji odstiňuje a odlišuje ostře proti tomu, co již zde bylo; všecky tři dimenze jsou tedy v uměleckém díle angažovány, ale nejdůležitější je ona dimenze budoucí, která dává smysl, akcent, náplň oběma druhým. (Dopis V. Richterovi z 28.4.1960, in: 7164, Praha 2001, str. 97 – č. 5/60.) 01-10

Čas

a dílo (umělecké)

Jan Patočka, 1960


Umění

- dílo

Jan Patočka, 1960


Posměch. Friedrich Nietzsche, Budiž nám nepravou každá pravda, kterou neprovází velký smích! (pro nás) (již) (huronský)

Recommend Documents