Posledním šlechtickým rodem zde byli Schebkové, od roku 2003 je zámek ve vlastnictví města

Zvukový průvodce - text Napsal uživatel Ludmila Vlková Středa, 02 Únor 2011 17:34 - Aktualizováno Pátek, 04 Únor 2011 09:21

Zruč nad Sázavou

1. Zámek

Zámek s kostelem tvoří nejkrásnější dominantu města, však jí také mnozí místní nazývají „Zručský betlém“. Kdy přesně bylo nejstarší panské sídlo postaveno na místě dnešního zámku, není přesně známo, protože celá nejstarší část zručské historie je dosud opředena mnoha tajemstvími. Znám je poměrně podrobný popis zámku z roku 1749. Od té doby se na panském sídle vystřídalo několik majitelů, kteří se jakýmkoliv způsobem zapsali do zručských dějin.

Posledním šlechtickým rodem zde byli Schebkové, od roku 2003 je zámek ve vlastnictví města.

2. Kostel Povýšení sv. Kříže

Už v nejstarší dochované písemné zmínce o Zruči je zmiňováno obydlené panské sídlo s kostelem, který byl později zasvěcen Povýšení sv. Kříže. Tento významný křesťanský svátek dal název nejen kostelu, ale také se zde dodnes o nejbližším víkendu /v polovině září/ drží posvícení.

Kostel měl v minulosti několik významných mecenášů. Byl to například šlechtický rod Kaleniců,

1 / 14


kteří kostelu v roce 1603 darovali cínovou křtitelnici. Zhruba o dvě století později se velkou měrou podíleli na obnově kostela Löwenthalové. S kostelem byl spojen i poslední šlechtický rod - Schebkové. V kostele je mnoho zajímavostí – třeba obnovené varhany, darovací deska Adolfa Schebka, monstrance s relikvií sv. Prokopa, atd.

3. Bývalá sýpka

Sýpka je stavba, která byla určena k uskladňování obilí. Jedná se o patrovou stavbu, na níž je zajímavý pohled směrem od řeky Sázavy. Spodní část stavby totiž tvoří skalní masív a jakoby z něho vyrůstá patrová nástavba.

Zrno se zde uskladňovalo v přibližně 1 m vysoké vrstvě na podlahách. Kdysi bývala sýpka jednou z nejdůležitějších staveb rozsáhlejšího hospodářství, proto tyto stavby bývaly honosné a dodnes tvoří dominantu mnoha měst a obcí. Nejinak je tomu i zde.

4. Márnice

Poblíž kostela se nachází malá stavba, dnes již nevyužívaná. Kdysi to bývala márnice, která sloužila k dočasnému ukládání lidských ostatků. Tehdy se rozprostíral kolem kostela hřbitov a zesnulí se v márnici ukládali na dobu do pohřbu.

2 / 14


5. Kostnice

Roku 1826 postihl město obrovský požár, kromě jiného poničil i kostel a jeho nejbližší okolí, tedy i přilehlý hřbitov. Kostel byl za velkého přispění Löwenthalů obnoven, ovšem hřbitov již ne. Zachovalé ostatky byly shromážděny do kostnice, která stojí dodnes těsně pod márnicí. Byl založen nový hřbitov, který je využíván dodnes. V jeho středu stojí, po zámku a kostelu, třetí památkově chráněný objekt – kaple sv. Jakuba Většího.

6. Jezírko s vodotryskem

Hraběnka Emma, manželka zámeckého pána a podnikatele Adolfa Schebka, byla velmi romantická žena. Po dokončení přestavby zámku v roce 1894 osobně dohlížela na úpravu zámeckého parku. Nechala vysázet některé tehdy zde ještě málo známé stromy a keře.

Pro dohled nad výsadbou vybrala zručského rodáka Karla Šindlera, profesora lesnické školy, autor aněkolika odborných učebnic, staročeského poslance za Kutnohorsko na Zemském a říšském sněmu a rytíře Řádu železné koruny III. stupně.

K zámku pak vjíždělo novou branou a hned proti ní, před vstupem k mostku, bylo zbudováno malebné jezírko s vodotryskem a mísami plnými květin.

7. Bývalá střílna

Na vysoké skále nad řekou se dodnes nachází pozůstatek původního opevnění. Do tohoto

3 / 14


opevnění byla umístěna i střílna. Jedná se o kruhovitý zastřešený objekt převyšující opevnění, ovšem daleko nižší než Kolovratská věž, která stojí nedaleko. Velký význam byl střílně i věži přikládán v době husitských válek, i když až sem tyto války nakonec nezasáhly. Nejblíže kam se husitská vojska dostala, byl hrad Sion u Malešova.

8. Jezírko s altánem

Po přestavbě zámku někdy kolem roku 1894 došlo i na úpravu zámeckého parku. Na popud romantické hraběnky Emmy bylo z bývalého vodního příkopu zřízeno jezírko. Nad něj se ze břehů skláněly smuteční vrby, po hladině se rozrůstaly lekníny. Ze strany od růžové zahrady se po schůdcích, po jejichž stranách bývaly skalky porostlé barevnými mechy, vstupovalo do altánu, kde hraběnka ráda trávila volný čas.

Po znárodnění v roce 1948 bylo jezírko vypuštěno a suchý prostor sloužil ke kulturním akcím a odpoledním tanečním veselicím.

9. Socha Johanna Schebka

V zámeckém parku, poblíž bývalého panského zahradnictví, stojí socha Johanna (Jana) Schebka. Postava prý je v mírně nadživotní velikosti a je umístěna na vysokém podstavci, na jehož zadní straně je znak železničních inženýrů, jehož ústředním motivem je okřídlené kolo. Zepředu je čitelný letopočet 1876. Zřejmě rok největší Schebkovy slávy. Sochu nechal umístit do zámeckého parku syn Adolf Schebek v roce 1899, kdy jeho slavný otec zemřel.

4 / 14


10. Vinař

Socha znázorňuje vinaře, který v jedné ruce drží vinný hrozen a u nohou má naplněný koš. Zřejmě známka dobré úrody. Celé lokalitě kolem vinaře se místně odedávna říká „Na vinici“. Zda zde skutečně někdy vinice bývala, není doloženo, ale nelze to ani vyloučit, protože jde o krásné slunné místo, kde by se révě jistě dařilo. A dobrého vína není nikdy dost . Rozhodně nikdy nechybělo na stolech zámeckých pánů, a tak třeba socha vyjadřuje hold vínu, v němž prý pravda bývá. To už ostatně věděl i Karel IV!

11. Psí hřbitov

Jedná se o loveckou památku. Schebkové milovali lov a zejména si oblíbili lov divokých králíků. Při vyhánění králíků z děr spoléhali na dobré lovecké psy. A aby psi byli skutečně dobří, Schebkové jim věnovali velkou pozornost a přijali je téměř za členy rodiny. A proto když pes dosloužil, byl pochován na klidné místo poblíž smuteční vrby u jezírka, a na tom místě byl osazen kámen s vytesaným psím jménem. Kamenů prý tam bylo celkem sedm, bohužel dochovaly se už jen dva. Celému psímu hřbitovu dominuje soška divokého králíka a pánovy lovecké mošny, kterou měl pán nejen na patrony, ale i na nějaký ten psí pamlsek.

12. Socha „Lev rdousící kořist“

Kolem této sochy koluje dodnes spousta dohadů a to proto, že se mnoho záznamů o sochách v parku nenašlo. Podle některých pramenů je prý tato socha nejstarší ze všech soch ve zdejším parku. Byla nalezena ve sklepních prostorech už při první přestavbě zámku a teprve za Schebků našla opět své místo v zámeckém parku. Údajně je novější její sokl, ale vlastní socha by mohla být až z období baroka. Stělesňuje lva, který ukořistil malé jehňátko.

5 / 14


13. Barončina vyhlídka

Barončina vyhlídka je místo, kam své romantické vycházky směřovala hraběnka Emma. Jde o výstupek na skále nad řekou Sázavou a kolem řeky se táhnoucí nově vystavěnou trať „Posázavského pacifiku“. Z vyhlídky mohla vyhlížet nejen na plynoucí hladinu řeky, poslouchat houkání vláčku, který právě vjížděl do nádraží, ale mohla sledovat i rozvoj městečka. V roce 1910 byla nedaleko odtud zahájena výstavba mostu přes Sázavu. Tento most vlastně spojil starou část městečka se Zářečím. Oba břehy do té doby spojovala pouze dřevěná lávka a přepravu osob zajišťovali také převozníci.

14. Na zaniklém hrádku

Místo asi 200 m západně od zámku. Lokalita, kterou lze zřejmě pokládat za místo nejstaršího osídlení. Lokalita byla ze tří stran opevněna dvojitým příkopem a valem, na straně čtvrté byl pak skalnatý sráz k řece. V roce 1942 při výkopových pracích na budování komunikace ulicí Okružní, na rohu nynějšího zámeckého parku, byly učiněny archeologické nálezy. Obsahovaly kosterní nálezy a nějaké nádoby a šperky. V celé této lokalitě byl již tenkrát doporučen rozsáhlejší archeologický výzkum, který by mohl objasnit některé nejasnosti a možná přesně určit stáří našeho města. Donedávna byla lokalita porostlá stromy a keři. Vzhled změnila vichřice, která se naším městem přehnala v červnu roku 2008, za své vzal téměř celý lesopark včetně stromů v lokalitě Na zaniklém hrádku.

15. Lipová alej

6 / 14


Lipová alej vede od fary k zámecké bráně. V červenci roku 1929 se přihnala silná bouře s krupobitím. Výsledkem bylo mnoho polámaných a s kořeny vyvrácených stromů, za své vzalo mnoho střech a další a další škody. Tehdejší zámecký pán Schebek nechal polámané stromy zpracovat a nechal vysadit novou lipovou alej vedoucí směrem k zámecké bráně a ke kostelu. Od roku 1929 uběhlo už hodně let. A protože celá ta léta je funkční kostel a v zámku je od znárodnění radnice, těžko by se dalo spočítat kolikpak asi šťastných snoubenců a kolik zarmoucených pozůstalých prošlo za ta léta touto alejí.

Bohužel ani alej nedokázala odolat povětrnostním vlivům a poznamenala ji letní vichřice v roce 2008.

16. Památná lípa

Z historie známe jeden krásný zvyk, že při významných událostech byly vysazovány stromy, a protože jsme národem slovanským, byly to většinou lípy. I ve zdejším zámeckém parku se jedna taková památná lípa nachází. Podle stáří stromu je zřejmé, že ji zasadili Kalenicové. Mohlo to být v buď v roce 1550, kdy se na Zruči usadili nebo je více pravděpodobné, že to bylo o něco později, a to v roce 1561, kdy došlo k velké události. Právě za těchto pánů na Zruči zaznamenalo městečko takového rozkvětu, že bylo povýšeno na město se všemi městskými výsadami a právy.

Rozmary počasí se za dlouhá léta na lípě podepsaly. Před několika lety musela být odborně ošetřena, protože do mohutného kmene zatékalo. Otvory musely být zakryty speciální krytinou a koruna byla stažena páskou.

17. Statný dub

7 / 14


Zřejmě nejstarším stromem v zámeckém parku je dub, rostoucí v těsné blízkosti Kolovratské věže. Však se také podle odhadovaného stáří domníváme, že ho vysadili Kolovraté. A protože to byl rod udatný a výbojný, který si postupně podmanil velkou část Středního Posázaví, vysadili dub, který právě sílu značí.

Kolovraté se na zručském panství udrželi nejdéle. Přišli v roce 1334 a jejich vláda skončila až sporem bratrů Zdeňka a Lévy. Ti se o zděděný majetek tak dlouho tahali, až se v roce 1547 dohodli na jeho prodeji. Tím vláda Kolovratů na Zruči skončila.

18. Zajímavé dřeviny v parku

Kromě památné lípy a statného dubu se ve zručském parku nachází několik dalších zajímavých dřevin.

Jako první lze jmenovat Liliovník tulipánokvětý. Máme zde dvě formy, stromovou a keřovou. Zejména na nižší formě, kdy větve dosahují téměř k zemi, jsou patrné zajímavé listy. Nejnádhernější jsou však liliovníky v době květu, to je v červnu.

Druhou zajímavostí je bezesporu Katalpa trubačovitá, která má nádherné velké svěže zelené listy a bílé trubkovité květy se žluto-fialovoým středem.

Kdysi byl zručský park znám tím, že se nad ním tyčily dva mohutné jinany. Bohužel neodolaly rozmarům počasí a před několika lety vzaly za své. V roce 2005 při 200. výročí narození dánského pohádkáře Hanse CHristiana Andersena v rámci akce „Noci s Andersenem“ vysadily zručské děti v zámeckém parku nový stromek jinanu dvoulaločného.

8 / 14


A co takový „koláčový strom“? Je jím zmarličník japonský a přezdívku si vysloužil tím, že při podzimním opadu jsou rozkládající se listy cítit vůní švestkových povidel.

19. Zámecké prohlídkové okruhy

Ve spodních patrech zámku Vám představíme historii města, krátký přehled šlechtických rodů s výčtem nejúspěšnějších jedinců zapsaných do zručských dějin. Během povídání vstoupíme do místností, kde jsou ukázány zajímavé prvky. A jsme-li ve Zruči pak rozhodně nesmí chybět expozice obuvnictví.

V bývalých půdních prostorech se můžete těšit na prohlídku stálé expozice panenek s nejrůznějšími doplňky a medvídků všech velikostí. Zvláštní pozornost si zaslouží ukázka tradic vzdáleného Japonska.

A třešničkou na pomyslném dortu je výstup do nejvyšších míst - do zámecké věže.

20. Panenky na zámku

Po dokončené I. etapě rozsáhlé rekonstrukce s pracovním názvem „Zručský zámek ožívá“, vznikly nové prostory v půdní části zámku a hledalo se jejich využití. Právě v té době hledal Klub panenek České republiky se sídlem v Praze stálé prostory na umístění své sbírky. Došlo tedy k dohodě a vznikla první část expozice. A protože v té době ve Zruči krátce působila japonská firma, uvítali její představitelé možnost přiblížit nám málo známé japonské tradice a zřídili svou část expozice.

9 / 14


Klub panenek disponoval také medvídky a nejrůznějšími doplňky, které byly do expozice přidávány tak, jak postupovala druhá část rekonstrukce zámku.

21. Historie města

Vznik našeho města je opředen tajemstvím, které se dosud nedaří odhalit. Nejstarší dochovaná písemná zmínka je až z roku 1328, kdy už se píše o obydleném místě s farním kostelem. První osídlování asi začínalo v lokalitě „Na zaniklém hrádku“. Panské sídlo je na místě dnešního zámku zmiňováno již dříve, ale přesný popis zámku existuje až z roku 1749.

Velkého rozkvětu zaznamenala Zruč za Kaleniců, kdy byla v roce 1561 povýšena na město.

K dalšímu rozvoji pak přispěla výstavba železničních drah – Posázavské dráhy dokončené v roce 1903 a Kutnohorské v roce 1905.

Další významnou etapou v rozvoji města byl příchod podnikatelské zlínské firmy Baťa v roce 1939, aby zde v dalších letech začala rozvíjet svou obuvnickou výrobu. Po zahájení provozu v Baťových závodech a dokončení výstavby domků se počet obyvatel v našem městě rázem zněkolikanásobil. Podnik se udržel i po znárodnění v roce 1948, kdy byl přetransformován na národní podnik Sázavan, který se proslavil výrobou dětských botiček. V roce 1997 však ukončil výrobu. Vzhledem k tomu, že zaměstnával značnou část obyvatel, zastavil se na několik let vývoj celého města. Nyní se v jeho areálu vyskytuje několik menších provozů. Nad městem postavila novou továrnu japonská firma, takže se procento nezaměstnanosti opět snížilo.

22. Erb rodu Kolovratů

10 / 14


Nejstarším známým rodem na Zruči byli Kolovraté. Jednalo se o mocný rod, který si postupně podmaňoval nová území ve Sředním Posázaví. Ovládli celé Chřenovicko a Zručsko směrem ke Kácovu. A protože se natrvalo usadili ve Zruči, začali se nazývat „Zručští z Chřenovic“.

Tento rod se na Zruči držel velmi dlouho, nejpravděpodobněji od roku 1334 až do roku 1547.

23. Erb města

Znak města je vlastně rodovým erbem Kaleniců, za nichž byla v roce 1561 Zruč povýšena na město. Ve znaku jsou dva spojené stříbrné buvolí rohy na červeném štítě. Druhým městským symbolem je pečeť. Jejím základem je opět kalenicovský znak. Protože nebyla dochována podoba praporu, byla v roce 2002 požádána heraldická komise Poslanecké sněmovny o schválení nové podoby praporu. Opět je základem městský znak.

24. Jan Stanislav Skrejšovský

Český politik, redaktor a publicista Jan Stanislav Skrejšovský se narodil v roce 1831. Byl zapřísáhlý staročech, i když nějaký čas vydával pro Českou národní stranu německy psaný list Politik. Pracoval také ve státní finanční službě a zařadil se k zakladatelům Živnostenské banky. V době, kdy se Vídeň pokoušela skupovat české statky, čímž chtěla získat většinu ve velkostatkářské kurii, snažili se to čeští političtí předáci překazit a zajistit si hlasy českých velkostatkářů. A tak se majitelem Zruče, Krasoňovic, Zbraslavic, Ostrova, Hodkova a Chabeřického mlýna stal Jan Stanislav Skrejšovský. I když některé statky rozepsal na příbuzné,

11 / 14


nákupem se dost zadlužil. Na zručském zámku bylo nutno provést opravy, proto se usídlil v Hodkově. Celému zdejšímu okolí se snažil pomáhat dobročinností i osvětou. V roce 1874 založil list Brousek, který byl silně laděn proti mladočechům, čímž se dokonce dostal do sporu s básníkem Janem Nerudou a dalšími. V roce 1874 založil ve Zruči Občanskou záložnu a podílel se na výstavbě některých místních silnic. Na zručském zámku provedl některé stavební úpravy, při nichž nechal na nároží zvěčnit své jméno. Jeho kritický postoj se však znelíbil tehdejší vládě, až se dostal do vězení. Tím narostly jeho finanční potíže, které chtěl řešit odprodejem některých venkovských majetků. Podařilo se mu však prodat jen Ostrov. V září 1878 už musel vyhlásit úpadek svých venkovských statků, kupcem se stala Živnostenská banka. Na čas odešel pracovat do Vídně, čímž se od něho odvrátili někteří čeští přátelé. Ač byl i tam zpočátku hodně kritický a aktivní, postupně začal polevovat ve svých názorech, protože se cítil velmi unaven. V říjnu 1883 ve Vídni zemřel, ostatky nechala rodina převézt do Čech. Kromě rodiny se s ním přišli rozloučit jen tři smuteční hosté – radikál Josef Václav Frič, spisovatel Josef Holeček a někdejší jeho velký protivník Vilém Tierhier.

25. Johann Schebek

Johann Schebek připomínal svým osudem ze starých ženských románů. Podařilo se mu vypracovat se z obyčejného selského synka až na „krále železnic“, jak býval ve své době nazýván. Jeho podnikání začalo spoluprací s bratry Kleiny, později s Adalbertem Lannou. S posledně jmenovaným založili firmu A. Lanna&J. Schebek a slavili nejeden úspěch. Asi nejslavnější dráhy, na kterých Schebek pracoval byla horská dráha v rakouském Semmeringu, tunelové úseky u Železného Brodu a „císařská dráha“ vedoucí z Chebu do Vídně s odbočkou do Prahy. Za dobré služby měl Schebek převzít od rakousko-uherské vlády dokonce šlechtický titul, ovšem odmítl ho s tím, že jako „baron Schebek nebude o nic lepší, než selský synek ze Šťáhlav“.

Někteří čeští přátelé mu vyčítali, že mluví převážně německy a odcizuje se mateřštině. Ovšem zcela nové odborné výrazy českou podobu neměly a vžily se tedy pouze německé. Však se třeba dodnes říká kolejím šíny, strojvůdci mašinfíra a tak dále. Schebek pracoval se staviteli po

12 / 14


celé rakousko-uherské monarchii. Takže němčina byla pro něho opravdovou nutností, srdcem však zůstal až do smrti Čech.

26. MUDr. Josef Svoboda – „jediný čestný občan města“

Narodil se ve Zruči v roce 1863 a dostalo se mu zde základního vzdělání. Ve studiu pak pokračoval v Německém, dnes Havlíčkově Brodě a v Praze, kde byl v roce 1891 na Lékařské fakultě promován na doktora. V roce 1892 se vrátil do Zruče, kde začal provozovat soukromou lékařskou praxi, k níž si zřídil i domácí lékárnu, kde sám připravoval některé léky.

Mezi zdejšími lidmi si získal velkou oblibu, léčil bohaté i ty, o kterých předem věděl, že nebudou moci zaplatit. Založil Okrašlovací spolek, byl léta předsedou Hasičského sboru, zasloužil se o rozvoj místního Sokola, při hasičstvu zřídil divadelní odbor, byl předsedou Místní osvětové komise a Místní školní rady. Byl členem obecního zastupitelstva, po zavedení železnic také železničním lékařem. Prostě člověk velmi činný, vše konal ku prospěchu městečka, proto byl 7. září 1911 jmenován čestným občanem Zruče.

V roce 1912 se podílel na založení obecní knihovny a byl zvolen starostou města. Lidé si ho vážili za jeho spravedlnost a rozvahu, s nimiž dokázal řešit občanské i sousedské spory.

Při místním hasičském sboru založil Jinošskou družinu a v roce 1914 otevřel lazaret pro raněné vojáky I. světové války a působil jako vzdělavatel samaritánů, které vybíral z řad hasičů. Školil i hasiče z okolních sborů. On byl první, kdo oznámil zručskému obyvatelstvu konec 1. světové války a uspořádal oslavu na Malostranském náměstí, kde byla zároveň vysazena „lípa svobody“. Při elektrifikaci Zruče se stal předsedou Elektrárenského družstva. Funkci starosty vykonával do roku 1923, nadále zůstal členem zastupitelstva a předsedou správní komise. V

13 / 14


aktivitách pokračoval až do roku 1932, kdy onemocněl a 16. ledna 1933 zemřel. Kronikář ho popsal do kroniky takto: „ Po nemocných jezdíval v malém vozíku, taženým bílým koníkem. V ústech měl vždy viržínko, byl menší, kulatější postavy. V pozdějším věku se začal nápadně podobat T.G. Masarykovi“. Po sametové revoluci v roce 1989 po něm bylo přejmenováno zručské náměstí, které sám kdysi založil. Z Gottwaldova náměstí se tak právem stalo náměstí MUDr. Josefa Svobody.

Texty: Jiřina Janatová

14 / 14

Posledním šlechtickým rodem zde byli Schebkové, od roku 2003 je zámek ve vlastnictví města

Recommend Documents