© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 65 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2014/9
Mlynářské historky vratislavické
P
oslední cesta údolím Nisy za mlýny a náhony nahoru a dolů – zbývá nám ještě pravý břeh. O některých mlýnech a vodou poháněných manufakturách tu víme dost ze starých vlastivěd, o některých je nám ale známo jen to, že k nim vede či vedl nějaký náhon, jehož zbytky jsou doposud patrné někde v zarostlém terénu. U jedněch i druhých si však dnes vody Nisy šplouchají mezi travnatými břehy bez užitku. Jak již bylo několikrát zmíněno, ve Vratislavicích bývala před staletími na řece hodně zvláštní situace, kvůli rozdělení vsi tokem mezi dvě panství tu stávaly mlýny na obou stranách řeky, často téměř naproti sobě. Tak klapával v levobřežních Vratislavicích tzv. Dountův či Gürtlerův mlýn, patrně úplně nejstarší mlýn v obci (jeho dodnes existující budova č. p. 534 slouží firmě Libea). A pár metrů od něj na opačném břehu byl v domě č. p. 78 zase mlýn, označovaný nejčastěji jako Elstnerův. O Dountově mlýně jsme již obsáhle vyprávěli, ale i Elstnerův mlýn byl velice starobylý a měl svůj – o poznání smutnější – příběh. Postaven měl být nákladem libereckého panství již v roce 1644 a snad proto se jeho provozovatelům dařilo podstatě hůře než sousedům za řekou. Českodubská vrchnost, vlastnící levý břeh řeky totiž předávala mlynářům mlýny do poměrně výhodného dědičného nájmu a tím tak s nimi pěstovala dlouholeté vztahy. Liberecká panská správa měla zcela jiný přístup a snažila se své mlýny pronajmout za co nejvyšší výnos. V liberecké části Vratislavic tak bylo vlastně jedno, jestli zde mlynáři dlouhodobě vydrží, či mlýn i s povinnými platbami panství přepustí dále, důležité bylo, aby panská pokladna co nejvíce vydělala. A to byl právě problém Elstnerova mlýna. Hned od počátku byl panstvím pronajat za velmi tvrdých podmínek. Později jej sice nájemce odkoupil za 500 kop do svého majetku, ale vrchnosti musel i nadále platit vysoký roční poplatek. Zajímavé bylo, že ten byl odváděn v naturáliích. Dochoval se dokonce i přehled, z něhož se můžeme dozvědět, o jaké produkty měli tehdy na libereckém zámku zájem. Najdeme v něm 14 měřic pšenice, 42 měřic žita, 60 měřic dalšího obilí, dvě měřice mlýnského moučného prachu, 85 zlatých za chovné prase, 30 kusů mladých slepic a šest kop vajec. Navíc musel mlynář zajišťovat také krmení pro panského loveckého psa a ještě k tomu měl povinnost v čase lovu dodávat chleba a mouku pro nakrmení těch, kteří se o hraběcí psy starali. Panství naproti tomu ze svých
513
lesů dodávalo mlynáři dříví pro stavbu a opravy jezu a náhonu i klestí pro zakrytí mlýnského kola v zimě; přivážení mlýnských kamenů a dřeva do mlýna zase zajišťovali na pokyn vrchnosti zdejší sedláci v rámci svých robotních povinností. Vratislavičtí sedláci měli navíc každoročně za úkol vyčistit mlýnský náhon od bahna. Nejdůležitější ale bylo, že panská kancelář nařizovala všem vratislavickým a prosečským hospodářům, aby mleli své obilí jedině a pouze v tomto mlýně. Tím byl budován jakýsi monopol, který měl být výhodný pro mlynáře, ale ve skutečnosti přinášel užitek především panské kase. Jak ukazují staré záznamy, nebyl pacht mlýna od liberecké vrchnosti vůbec žádným ternem. Kronikář Jäger – sám jako mlynář velmi dobře seznámený s hospodařením ve mlýně – vyhodnotil provoz pronajatého Elstnerova mlýna z pohledu nájemce jako tragicky neefektivní. Podle dochovaných přehledů o počtu sedláků i cenách na libereckém obilném trhu na počátku 18. století poměrně přesně vypočítal příjmy a náklady mlynářovy. V roce 1701 stála měřice pšenice 4 zlaté a 12 krejcarů, stejné množství žita 2 zlaté a 24 krejcarů a ječmen byl jen o 12 krejcarů lacinější. Krmení panských loveckých psů a jejich doprovodu odpovídalo platbě 20 zlatých. Mlynář tak panstvu povinně odváděl ročně naturální hodnoty za nějakých 391 zlatých. Oproti tomu mu panstvo dodalo dřevo v ceně zhruba 20 zlatých. Odhadnout se naopak daly i celkové roční výnosy plynoucí ze mlýna. V pravobřežních Vratislavicích bylo v této době 77 domů a v Proseči pak dalších 58. Každý dům obývala jedna rodina, která týdně spotřebovala asi půl měřice obilí, což na všechny domy, jejichž obyvatelé měli povinnost mlít v Elstnerově mlýně, činilo dohromady ročně 3 510 měřic obilí. Ceny za mletí se stanovovaly obvykle jako určitý díl z celkového množství přivezeného k semletí; nájemce si tak nechával jednu šestnáctinu ze všeho, co mu do mlýna sedláci přivezli. A protože vesměs šlo o žito, ječmen a oves, drahá pšenice se tu mlela jen vzácně, činila průměrná cena jedné měřice obilí nějaké dvě a čtvrt zlatky. Z toho lze snadno vypočítat, že ročně mlynář mohl vydělat nějakých 494 zlatek. Z hrubého výnosu mlýna v této výši bylo třeba ještě odečíst další provozní náklady – práci pomocníků, opravy a další nutné výdaje. I tak ale musel z tohoto výnosu nájemce odevzdat na liberecký zámek tři čtvrtiny všech hodnot, které ročně od sedláků obdržel. Jednu čtvrtinu si ponechal a po zaplacení nutných nákladů z ní vydobyl svůj roční výnos. A nelze zapomenout, že celý mlecí provoz si mlynář pořizoval do nájmu za kupní cenu od nájemce předchozího, a musel tedy ještě umořovat pořizovací náklady. Tím se výnos celého moučného podnikání rychle blížil k nule. Museli si proto mlynáři na liberecké straně Nisy všelijak pomáhat: určité
514
Původní Elstnerův mlýn byl po požáru na začátku 20. století, následně značně přestavěn do podoby továrního objektu. Umístění mlýna je dobře patrné v kontextu s polohou vratislavické školy. Náhon probíhal vpravo podél objektu.
příjmy jim zajišťoval prodej mouky či produktů z vlastní pekárny a krupárny, kterou panství při mlýně povolilo; a lze také odhadnout, že mlynář – aby vůbec přežil – musel občas „natáhnout“ vrchnost při předávání naturálií nebo obrat sedláky při přeměně obilí na mouku. A tak trvale provozovatel Elstnermühle platil hladové liberecké vrchnosti mnohonásobně více než mlynář z protějšího Dountmühle českodubskému panství. Právě proto se střídali na pravém břehu Nisy mlynáři jako na běžícím pásu. Prvním doloženým mlynářem je zde roku 1740 jistý Hans Georg Wehl. Ten nadělal ve mlýně takové dluhy, že jej musel již v únoru 1748 prodat za 600 zlatých Hansi Friedrichu Kaulferschovi. Své dluhy tak splatil a ještě mu kupodivu zbylo na malou chalupu. Tolik štěstí ale mnohý z jeho následovníků neměl. Kaulfersch na tom byl stejně: při neskutečných odvodech panstvu nemohl nikdy při takové pořizovací hodnotě majetku vyjít ani se zlatkou zisku a navzdory veškeré píli nebyl schopen platit panstvu povinné poplatky. Nakonec proto požádal o snížení plateb přímo v panské kanceláři. Jak to asi mohlo dopadnout? Jeho žádost byla samozřejmě bez dalšího zamítnuta. Tehdy do hry ovšem vstoupil mocný prosečský šolc Gottfried Lammel. Tradovalo se, že to byl právě on, kdo vymyslel, že druhý mlýn na liberecké straně řeky bude stát u něj v Proseči. Kaulfersch si roku 1753 podal v panské kanceláři druhou poníženou supliku, v níž žádal – údajně z důvodů neprovozuschopnosti svého vratislavického mlýna
515
v zimním období – o povolení zřídit další mlýn v Proseči, jehož provoz by mu pomohl splácet úroky vrchnosti. Této žádosti v Liberci, asi v předtuše stálejších výnosů, nakonec vyhověli. Ale zůstaňme ještě chvíli ve mlýně pod vratislavickým kostelem, ten častými změnami mlynářů doslova trpěl. V 18. století a první polovině století následujícího se tu majitel vyměnil mnohokrát a nikdy nešlo o převod majetku z otce na syna; doslova ožebračení mlynáři jej vesměs opouštěli ve chvatu. Na konci 18. století si například podnik pronajal pekař Krähehahn (čili česky asi nejtrefněji přeloženo jako Kokrháč) z Liberce. Jak už samo jméno napovídalo – byl to nešťastník, který nakonec nezaplatil ani úroky, ani nájemné a rychle zmizel jako pára nad hrncem. Dlouhou dobu pak byl mlýn k dispozici, ale nikdo o něj nestál. Až o něj nakonec projevil zájem jistý Illchman ze Žďárku u Záskalí. Jenže: než se stačily vyřídit všechny formality smlouvy, prchl Illchman taktéž bůhví kam. Jako by ve mlýně snad strašilo. Nakonec opuštěný podnik koupil Georg Matthes Hlubůček ze Železného Brodu, a to za mocných 6 000 zlatých. To vypadalo jako čiré šílenství. Hlubůček zde také působil pouhého půl roku a i tak přišel o všechen svůj majetek. Již 25. června tohoto roku mlýn rychle prodal za 3 000 zlatých Florianovi Jungovi, přezdívanému Mühlflorian neboli Mlýnský Florián, který byl synem mlynáře z protějšího břehu Nisy. Mlýn pak byl v dalších devíti letech ještě šestkrát přeprodán. Je pravděpodobné, že jedním z krátkodobých majitelů byl v této době i Franz Elstner, po němž je mlýn pojmenován, ale o něm bohužel nic podrobnějšího prozatím nevíme. Nakonec skončil mlýn v rukách Josefa Riedela, který jej z větší části přeměnil na přádelnu ovčí vlny. Tento tovární objekt, poháněný vodou z mlýnského náhonu, pořídila firma Ignaz Ginzkey a přebudovala jej na přádelnu vlněné příze. Velká tovární budova ale 20. února 1907 mezi 3. a 4. hodinou ranní kompletně vyhořela. Ginzkeyové ji ovšem opravili, rozšířili a později stavebně zapojili do rozrůstajícího se areálu svých závodů. Ve stavu z počátku 20. století se objekt se světlou fasádou a výraznou věžičkou s plochou střechou nachází dodnes. Pojďme teď proti proudu Nisy až do zadní části Proseče, která tehdy také patřívala liberecké vrchnosti a kde měl na samém okraji lesa, pod dnešní ulicí Nad Školkou, vzniknout na základě Kaulferschovy žádosti zbrusu nový mlýn. Na libereckém zámku vydali 1. listopadu 1753 dekret, podle něhož mohl být mlýn postaven v lese nad řekou na pozemcích sedláka Hanse Christopha Pieltze, a to Antonem Lehmannem, do té doby nájemným mlynářem z Bedřichova. Nesmí se zapomenout, že to bylo za vydatné podpory Gottfrieda Lammela, onoho dlouhoprstého prosečského
516
rychtáře, který prý mlýn u hraběte Clam-Gallase vyprosil a i později nad ním držel ochrannou ruku. Stavba, dokončená zednickým mistrem Hansem Christopfem Gählerem, byla velmi dobře strojně vybavena stavitelem mlýnů Josefem Langem ze Saalendorfu v Žitavských horách, oblasti proslulé výrobou nejkvalitnějších mlýnských kamenů. Není však úplně jasné, jaká byla v té době přesná role mlynářů Kaulfersche a Lehmanna. Zdá se, že Kaulfersch zůstal v mlýně dole ve Vratislavicích a Lehmann pro něj provozoval lesní mlýn nahoře v Proseči, ale úplně jisté to není, protože některé zápisy působí tak, jakoby mlýn patřil přímo Antonu Lehmannovi. Dne 8. října 1754 byla dokončená stavba nového prosečského mlýna na Lammelovo přání vysvěcena rochlickým kaplanem P. Antonem Schreiberem, a to za přítomnosti všech významných osob nejen z Proseče, ale i z Liberce a vůbec velkého množství lidu domácího i přespolního. Jak vzpomínala stará vlastivěda: trumpety a tympány slavnostně rozezvučely tehdy ten lesní kout Proseče. Šolc Lammel hostil u velkolepého oběda panskou honoraci včetně správce Lorenze W. Hachtigalla, panského písaře Gottfrieda Josefa Hannsche a hospodářského správce Josepha Sieben-Eichera. Postavení vlastního mlýna mělo evidentně prospět k většímu významu vesnice a jejího šolce především. Nový mlynář Lehmann si ale podniku pod lesním okrajem dlouho neužil, zemřel záhy po dokončení mlýna – roku 1755. Vdova Kateřina, přezdívaná Dresslerkätthe čili Dresslerova Katka, se poté znovu provdala za A. I. Peukerta a mlýn na něj za 700 kop převedla. Podle nařízení liberecké vrchnosti pak u Peukerta museli povinně mlít své obilí všichni prosečtí sedláci, vyjma třech hospodářů a 11 chalupníků z dolní části vsi, kteří mohli jezdit i nadále do dolního mlýna pod kostelem. Jenže: dva roky po dokončení prosečského mlýna byl otevřen další mlýn i v blízkém Novém Světě, který ovšem přináležel k českodubskému panství, a proto byl pro Prosečské zapovězen. Protože tu ale podmínky byly výhodnější, sedláci zákaz porušovali a tajně v noci či mlze sem s obilím zajížděli. Mlynář Peukert proto zuřil a v doprovodu mocného šolce Lammela neváhal navštěvovat ty sedláky, kteří u něj nemleli, a kontrolovat je, jestli náhodu doma nemají pytle s načerno umletou moukou či třeba jen chleba z ní upečený. A protože Peukert byl proslulý svojí ohromnou postavou a výjimečnou sílou, kterou neváhal využít třeba i v bitce s vojáky za sedmileté války, bylo v Proseči prý často „veselo“... Ať se to podařilo jakkoliv, prosečský mlýn nakonec splnil původní Kaulferschovo přání a převzal celou jednu třetinu povinných plateb do panské pokladny od mlýna vratislavického – ročně odváděl 2 ¾ měřice
517
pšenice, 14 měřic žita, 20 měřic odměřeného obilí, 28 zlatých a 20 krejcarů za chovné vepře a jednu zlatku a 4 krejcary za slepice a vajíčka. Jenže ani toto určení plateb oběma mlynářům příliš nepomohlo. Prosečský mlynář svůj podnik záhy prodal novému majiteli Hansi Christianu Wagnerovi. Ten se dostal do zvláštního sporu o jez a náhon s majiteli pozemků na sousedním panství; za noci se dokonce štípalo sekyrami dříví v náhonu, soudil se pak mlynář s chalupníky. Spor sice obě panství vyřešila, ale nevyřešily se dluhy mlynářovy, pro ně musel roku 1781 prodat svůj majetek novému vlastníkovi Gottliebu Müllerovi. Ten měl vskutku trefné jméno, které by bylo možno přeložit jako Bohouš Mlynář. Latinské Nomen omen u něj ovšem krutě neplatilo: podle vzpomínek byl Mlynář chlapík, který se do moučného kšeftu ani trochu nehodil. Mezi lidmi byl považován za dobromyslného hlupáka, který nechával věci proplouvat bez většího přičinění okolo a zíral na ně netečně z vytopené pece. Dopadlo to tak, jak muselo – nadělal dluhy, úroky panstvu neplatil a jeho mlýn chátral a chátral. Nakonec mu nezbylo než pomýšlet na rychlý prodej a odchod. Kronikář a mlynář Jäger se nad krušným osudem kolegy Müllera a jeho myšlenkami zbavit se zchátralého mlýna a odejít do někam do normální chalupy bůhvíproč silně dojal: „To jsou ale smutné myšlenky pro každého mlynáře, který svoji lomozící mlýnici miluje tak, jako miluje námořník svoji loď, a kterému není nikdy lépe než ve chvílích, kdy jsou všechna kola jeho mlýna v pohybu. Mlynář ticho a klid běžného domu shledává nepřirozeným a nudným a dobrodiní spánku si zpočátku sotva vychutná…“ Buď jak buď, předlužený mlýn milý Müller nakonec 1. ledna 1795 za 2 050 zlatých prodal jistému Franzi Jägerovi z Nového Světa; sám se odstěhoval do domu nedaleko, kde se živil výrobou kolovratů. Nový mlynář Jäger byl synovcem a schovancem šikovného mlynáře Schellera z Nového Světa, který předtím úspěšně provozoval ve Vestci pekárnu. Do mlýna v Proseči tak přišel doslova antipod předchozího mlynáře – ve zchátralém hospodářství se náhle objevil mladý, inteligentní a pracovitý muž. Ten se vložil do práce s mocnou pílí a důvtipem a zakrátko z ruiny vybudoval podnik, kterému se po mnoha letech začalo opět dařit. Ovšem netrvalo to dlouho, na začátku 19. století přišla do kraje ukrutná drahota a bída, ceny obilí stoupaly a s tím rostly i úroky. Nedařilo se tu nikomu. Jäger, který díky usilovné práci mlýn téměř oddlužil, najednou také začal upadat do finančních potíží. Nenechal to však dojít tak daleko jako jeho předchůdce, mlýna se rychle zbavil a odstěhoval se do nedalekého Nového Světa. Prosečský mlýn tedy nakonec prosperoval vcelku podobně bídně jako jeho vratislavický bratříček. Začalo se zde dařit až roku 1821, kdy na jeho
518
Jediným funkčním náhonem ve Vratislavicích je ten, který pohání turbinu elektrárny umístěné v sousedství starobylého Jägerova mlýna; ostatní náhody vyschly či byly zasypány…
náhonu vedle mlýnské budovy postavil soukenický mistr Gottfried Hartig továrnu na zpracování ovčí vlny. Provozoval ji až do roku 1846, kdy ji
519
prodal Franzi Schmidtovi. Ten ji přestavěl a ve vedlejší budově zřídil i barvírnu. Starý mlýn byl později zbořen a na jeho pozemku vznikla na začátku 20. století krásná secesní vila. Tovární objekt s dnešním č. p. 141 v Prosečské ulici ovšem zůstal a stojí pěkně zrekonstruován těsně pod dnešní ulicí Nad Školkou dodnes. Jsme na konci našeho putování za mlýny a náhony. Podrobné popisy vratislavických mlýnů, manufaktur a seznamy jejich majitelů ze starých knih jsme vyčerpali. Víme sice také, že náhony vedly i k dalším objektům ve Vratislavicích i Proseči, o nich ovšem nevíme nic podrobnějšího. Mlýn například býval i v domě č. p. 42 (dnes Prosečská ulice č. p. 4 541) – později byl přeměněn na továrnu na sukno firmy Philipp Schmidt & Söhne. Stavba jejího mohutného objektu byla započata roku 1833 libereckým stavitelem Josefem Trenklerem pro Philippa Schmidta a jeho tchána Antona Schütze z Liberce a dokončena byla po dvou letech. Roku 1853 ji Schmidt, již coby jediný majitel, rozšířil o pobočné křídlo, další přístavby následovaly a v roce 1894 získala budova dokonce i třetí patro. Rozsáhlý tovární objekt stojí doposud, ale dnes již jen zbytek jezu v Nise svědčí o tom, že někdy býval poháněn vodní silou. Voda roztáčela i výrobu v objektu č. p. 34 v Prosečské ulici, o kterém dnes víme jen to, že nedaleko v louce se dochovaly zbytky jezu a torzo náhonu. Veledlouhé mlynářské povídání z Vratislavic a Proseče zakončím ještě trochou „mlynářské latiny“, tak jak ji kdysi zaznamenal vratislavický kronikář a prosečský mlynář Anton Jäger. Vyprávěl o tom, proč mlynáři a mlynářští tovaryši spávali výhradně tak, že si hlavu podkládali režnými pytli vycpanými obyčejnými otrubami. Podle starého zvyku prý totiž nikdy nesměl žádný mlynář spávat „zarochňán“ do měkkého polštáře vycpaného peřím, ale musel mít hlavu na pevné podušce, aby neměl zakryté uši a mohl i ve spánku naslouchat, jestli mu mlýn klape tak, jak má. Tvrdý polštář mlynářův s otrubami uvnitř býval podle vyprávění navíc starobylým zvykem tradovaným ještě od časů Ježíšových. Kdysi dávno prý totiž Kristus Pán putoval světem se svatým Petrem a jednoho dne došli do mlýna, kde je zaujala těžká práce hbitých tovaryšů. Ježíš jejich namáhavou činnost tak obdivoval, že chtěl zařídit, aby se jim po jejím každodenní dřině dostalo i chvíle příjemného odpočinku. Nařídil proto, aby měli tovaryši ke spánku připraveny Seidenbette čili hedvábné peřiny. Jenže v lomozu mlýna to Petr špatně slyšel a předepsal proto navěky mlynářům namísto hedvábí podobně znějící Kleiensäcke, což ovšem byly pytle s otrubami. A podle tohoto nedorozumění poté vznikl nejen zvyk spaní na otrubovém polštáři, ale také staré mlynářské přísloví, které zní: Ve mlýně se musí všechno říkat dvakrát!
520
