Porovnání metod vyšetření barvocitu

Masarykova univerzita v Brně Lékařská fakulta

Porovnání metod vyšetření barvocitu Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

Autor diplomové práce:

MUDr. Petr Kus

Bc. Eva Mráziková Studijní obor: Optometrie

Brno, duben 2011 1

Anotace Diplomová práce je především zaměřena na barvocit a metody, pomocí kterých se barvocit vyšetřuje, kdy cílem mé diplomové práce je porovnat tyto metody. Teoretická část je hlavně zaměřena na barvocit, poruchy barvocitu, vyšetřování barvocitu, ale také na korekci barvocitu. Okrajově je zde popsáno světlo, vidění, barevné vidění, barvy a jejich význam v našem životě. Ve výzkumné části se zabývám metodami sloužící k vyšetřování barvocitu a snažím se je porovnat z různých hledisek.

Annotation The thesis is mainly focused on color vision and the methods by which the investigating color vision, when the goal of my thesis is to compare these methods. The theoretical part is mainly focused on color vision, impaired color vision, color vision deficiency investigations, but also the correct color vision. Marginally, there is described a light, vision, color vision, color and meaning in our lives. The research section deals with methods used to investigate color vision and trying to compare them from different perspectives.

Klíčová slova Barvocit, poruchy barvocitu, vyšetření barvocitu, korekce poruchy barvocitu, barvy, světlo, vidění

2

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, a že jsem ke studiu použila jen těch pramenů, které uvádím v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně a byla zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne 5. května 2011

…………………………… Bc. Eva Mráziková 3

Děkuji MUDr. Petru Kusovi, vedoucímu mé diplomové práce, za rady a připomínky, které mi v průběhu psaní poskytl. 4

Obsah 1. ÚVOD............................................................................................................................7 2. TEORETICKÁ ČÁST...................................................................................................8 2.1. Anatomie zrakového ústrojí...................................................................................8 2.1.1. Oční koule (bulbus oculi)...............................................................................8 2.1.1.1. Zevní obal (tunica fibrosa).....................................................................8 2.1.1.2. Střední obal (tunica vasculosa)...............................................................9 2.1.1.3. Vnitřní obal (tunica nervea).................................................................10 2.1.1.4. Vnitřní prostory očního bulbu..............................................................15 2.1.2. Zraková dráha..............................................................................................16 2.2. Oko a vidění.........................................................................................................19 2.2.1. Světlo ..........................................................................................................19 2.2.2. Vidění...........................................................................................................20 2.2.3. Fotochemie vidění .......................................................................................21 2.2.4. Fotochemie zrakových pigmentů.................................................................22 2.2.5. Druhy vidění................................................................................................23 2.2.6. Adaptace.......................................................................................................23 2.2.7. Purkyňův jev................................................................................................24 2.3. Vývoj barevného vidění.......................................................................................27 2.4. Barevné vidění a barvy........................................................................................29 2.4.1. Elektrofyziologie barevného vidění.............................................................29 2.4.2. Rozlišování barev ........................................................................................29 2.4.3. Teorie k vysvětlení mechanismu barevného vidění.....................................29 2.4.4. Barvy............................................................................................................31 2.4.4.1. Měření barev.........................................................................................32 2.4.4.2. Míšení barev.........................................................................................34 2.4.4.3. Barevná teplota.....................................................................................36 2.4.4.4. Působení barev.....................................................................................37 2.5. Barvocit................................................................................................................40 2.5.1. Čípky............................................................................................................40 2.6. Poruchy barvocitu ...............................................................................................43 2.7. Výskyt poruch barvocitu......................................................................................47 2.8. Vyšetření barvocitu .............................................................................................48 2.8.1. Rozlišovací testy..........................................................................................48 2.8.2. Seřazovací testy............................................................................................51 2.8.3. Míchací testy ...............................................................................................54 2.8.4. Pojmenovávací testy....................................................................................55 2.8.5. Vyšetřování barvocitu na LCD tabulích.......................................................56 2.9. Korekce vrozených poruch barvocitu..................................................................59 2.9.1. Vrozené vady barvocitu................................................................................59 2.9.2. Korekce vad barvocitu pomocí barevných filtrů..........................................59 2.9.3. Monokulární postupy...................................................................................61 2.9.4. Kontrola úspěchu korekce (zkouška barvocitu pomocí barevných tabulí). .61 2.9.5. Nevýhody barevných filtrů..........................................................................62 3. VÝZKUMNÁ ČÁST...................................................................................................63 3.1. Úvod.........................................................................................................................63 3.2. Cíl a hypotéza......................................................................................................63 3.2.1. Cíl.................................................................................................................63 3.2.2. Hypotéza......................................................................................................63 5

3.3. Metodika a materiál.............................................................................................63 3.4. Vyšetřovaná skupina............................................................................................67 3.5. Porovnání metod..................................................................................................68 3.5.1. Porovnání metod z hlediska výsledků vyšetření..........................................68 3.5.2. Porovnání metod z hlediska ceny.................................................................71 3.5.3. Porovnání metod z hlediska časové zatíženosti při vyšetřování..................72 3.5.4. Porovnání metod z hlediska náročnosti vyšetření........................................73 3.5.5. Výskyt vrozených poruch............................................................................74 3.6. Výsledky..............................................................................................................76 3.7. Diskuze................................................................................................................78 4. ZÁVĚR........................................................................................................................80 5. ZDROJE......................................................................................................................81

6

1. ÚVOD Zrak má v životě člověka velmi důležitý význam, možná by se dalo říct i rozhodující. Vyplývá to ze skutečnosti, že okolo 80% informací o okolním světě získáváme právě prostřednictvím zraku. Schopnost vidět neznamená jen přijímat světlo, ale vnímat také tvar, velikost, vzdálenost i pohyb předmětů, ale zároveň vnímat také prostor a barvy. I když se člověk nerodí s dokonalým viděním, od narození však rozlišuje světlo a tmu. Primitivní barevné vidění se začíná vyvíjet u 6ti měsíčního dítěte, ale přesné rozlišování barev je možné až ukončením vývoje fovey a centrálního nervového systému, tedy u 3 – 4 ročních dětí. Barvocit je schopnost rozeznávat barvy a lidské oko rozeznává barvy v rozsahu viditelného světla, což je v rozsahu vlnových délek 380 – 760 nm. Rozlišování barev je v životě důležité a v některých zaměstnáních je dokonce podmínkou mít dobrý barvocit. Nejspíš proto má vyšetřování barvocitu stále větší význam. V teoretické části své práce se budu snažit popsat vše, co se týká barvocitu např. poruchy barvocitu, vyšetřování barvocitu, ale také co se týká barev a jejich významu v našem životě. Výzkumná část bude zaměřena na vyšetřování barvocitu. Budu se snažit porovnat tři metody barvocitu podle různých hledisek.

7

2. TEORETICKÁ ČÁST 2.1. Anatomie zrakového ústrojí Zrakové ústrojí se skládá z pravého a levého bulbu, které jsou spolu s přídatnými očními orgány uloženy v očnicích. Dále se zrakové ústrojí skládá ze zrakové dráhy, která probíhá až do zrakových center v kůře mozkové.

2.1.1. Oční koule (bulbus oculi) Obě oční koule jsou uloženy v kostěných otvorech – očnicích, které jsou uloženy na obou stranách nosního kořene, mezi kostmi lebky a obličeje. Očnice má tvar čtyřboké pyramidy a kromě bulbu se v očnici nachází také oční nerv, orbitální tuk, šest okohybných svalů, zvedač horního víčka, ciliární ganglion a periorbita. Oční bulbus má přibližně tvar koule. Průměrná předozadní délka bulbu je 24,2 mm, šířka 23,1 mm a výška 23,6 mm. Hmotnost bulbu je přibližně 7 g a obsah 6,5 cm3. Oční koule má tři oční obaly, které vytvářejí schránku pro obsah oka, který obsahuje čočku, sklivec a komorovou vodu.

Obr. č. 1: Průřez očním bulbem

2.1.1.1. Zevní obal (tunica fibrosa) Zevní obal tvoří pevný obal oka, poskytuje oku ochranu a udržuje jeho formu. Tato vrstva se skládá z bělimy a rohovky. 8

Bělima (sclera) Bělima tvoří 5/6 zevního očního obalu a její tloušťka se pohybuje od 0,3 do 1 mm podle lokalizace. Vzadu, v místě výstupu očního nervu je skléra síťovitě proděravěná. Bělima je matně bílá, v mládí je zbarvena do modra, ve stáří do žluta. Nejzevněji umístěná část skléry se označuje jako episkléra. Episkléra přechází v Tenonské pouzdro, což je elastická membrána, která obaluje skléru a okohybné svaly. Do tkáně skléry přecházejí úpony zevních očních svalů. Rohovka (cornea) Rohovka zaujímá zbývající 1/6 zevního očního obalu. Je průhledná a zevně hraničí se vzduchem, na vnitřní straně je ve styku s komorovou vodou. Při pohledu zepředu má rohovka tvar eliptický a zezadu sférický. Horizontální průměr je 11,5 - 12 mm a vertikální 11 mm. Tloušťka rohovky se pohybuje od 0,6 mm do 1 mm. Rohovka se skládá z pěti vrstev. Zevně se nachází epitel, dále je Bowmanova membrána, stroma, které zabírá asi 90% tloušťky rohovky, dále se nachází Descemetova membrána a nejvnitřnější vrstvou je endotel. Cornea má velmi bohaté zásobení nervy, což vede k tomu, že je nejcitlivější tkání v těle. Výživu rohovky zprostředkovávají tři rozdílné systémy – okrajové limbální cévní kličky, komorová voda a slzy. Na periferním okraji rohovky se nachází oblast limbu. Tato oblast je široká asi 1 mm, a rohovka zde přechází na vnější straně do spojivky a na vnitřní straně do bělimy. 2.1.1.2. Střední obal (tunica vasculosa) Tato vrstva obstarává převážně výživu nitroočních tkání, proto se označuje jako živnatka (uvea). Také obsahuje melanocyty, které spolu s pigmentovým epitelem sítnice vytváří černou komoru, která uvnitř oka zabraňuje odrazu světla. Je tvořena duhovkou, řasnatým tělískem a cévnatkou. Duhovka (iris) Duhovka má vzhled tenké cirkulární ploténky a vytváří přepážku, která odděluje přední a zadní oční komoru. Také udává barvu očí, kdy barva duhovky je dána množstvím pigmentu ve stromatu a skladbou duhovkové tkáně. Uprostřed má duhovka kruhovitý otvor tzv. zornici (pupilu), který zodpovídá 9

za množství světla, které dopadá do oka. Zornice může být posunuta lehce směrem nazálně dolů, a podle velikosti zornice se mění šířka duhovky. Duhovka má dva důležité svaly, které ovládají šířku zornice, a regulují tak i množství světla dopadající na sítnici. Jedná se o rozvěrač zornice (musculus dilatátor pupilae) a svěrač zornice (musculus sfincter pupilae). Tyto svaly působí antagonisticky, a jsou inervovány parasympatikem a sympatikem. Svěrač zornice je silnější sval, a je tedy hlavním faktorem při zornicových reakcích. Řasnaté tělísko (corpus ciliare) Řasnaté tělísko se nachází mezi kořenem duhovky a končí klikatou obloukovitou linií ora serrata. Je trojúhelníkovitého tvaru a je tvořeno svalovinou a pojivovou tkání. Řasnaté tělísko má dvě úlohy. První úlohou je produkce komorové vody a druhou je, že se účastní akomodace. Obsahuje ciliární sval, což je jednotný svalový orgán, který se prostřednictvím závěsného aparátu čočky podílí na změně zakřivení nitrooční čočky a upravuje tak její optickou mohutnost, což je principem akomodace. Cévnatka (chorioidea) Cévnatka obsahuje velké množství cév, odtud také její název. Její hlavní úlohou je výživa vnějších vrstev sítnice, tyčinek a čípků. Cévnatka se rozprostírá od ora serrata a končí až u papily. Tloušťka cévnatky se pohybuje od 0,08 až 0,22 mm. Mezi sklérou a cévnatkou je úzký prostor označovaný jako suprachorioidea. Pod suprachoiroideou

je

stroma

cévnatky,

které

končí

Bruchovou

membránou.

Nejdůležitější vrstvou stromatu cévnatky je choriocapilaris, protože zásobuje retinální pigment a smyslové buňky. 2.1.1.3. Vnitřní obal (tunica nervea) Tuto vrstvu tvoří pigmentový epitel a sítnice. Pigmentový epitel (stratum pigmentosum) Pigmentový epitel se nachází mezi živnatkou a vlastní sítnicí. Jedná se o jednu vrstvu pigmentových buněk, která znemožňuje přístup světla k světlocitlivým elementům mimo oblast zornice. Pokud pigment chybí, světelné paprsky vstupují do oka i polopropustnými tkáněmi bulbu a v různých směrech, a jeho odraz se často zachytí v zornici, která září oranžově červeně. Tento stav nastává u albinismu. 10

Pigmentový epitel má také význam pro látkovou výměnu smyslových buněk sítnice. Sítnice (retina) Sítnice je velmi jemná transparentní blána růžového zbarvení a je volně přiložena k cévnatce. Tloušťka sítnice kolísá od 0,1 do 0,3 mm. Sítnice má optickou část (pars optica retinae) a část slepou (pars coeca retinae). Úlohou sítnice je přijímat světelné paprsky, které dopadají do oka a měnit je fotochemickým procesem v elektrické impulsy, které jsou vedené až do mozku. Ke splnění této úlohy slouží tyčinky a čípky, které přijímají jako citlivá vrstva světelné impulsy. Dále tyto vzruchy vedou bipolární a gangliové buňky. Mezi buňky sítnice patří smyslové buňky (tyčinky a čípky), bipolární, gangliové, asociační a buňky podpůrné. Sítnice se skládá ze dvou neuronů, kdy první neuron jsou buňky bipolární, a jako druhý neuron se označují buňky gangliové. Smyslové buňky – receptory Lidská sítnice obsahuje asi 130 milionů smyslových buněk. Podle vzhledu a funkce se dělí na tyčinky a čípky. Celkový počet čípků je přibližně 6 - 7 milionů a jsou většinou ve středu sítnice, nejvíce jich je však v jamce nejostřejšího vidění. Celkový počet tyčinek je asi 110 - 125 milionů a především jsou v okrajových částech sítnice. Tyčinky Na každé tyčince rozeznáváme vnější a vnitřní úsek. Vnější úsek je vlastní tyčinka, která obsahuje světločivné elementy. Na vnějším úseku rozeznáváme vnější a vnitřní výběžek. Ve vnějším výběžku se nachází zrakový purpur (rhodopsin). Rhodopsin obsahuje v tucích rozpustný vitamín A, který je fotosenzitivní (citlivý na světlo). Při osvitu dochází k přestavbě rhodopsinové molekuly, a tak k přeměně světelných impulsů na nervové vzruchy. Rhodopsin je obsažen pouze v tyčinkách a slouží k vidění za šera a za tmy. Vnitřní výběžek tvoří tzv. elipsoid, což jsou četné tyčinkovité mitochondrie. Vnitřní úsek se skládá z buněčného jádra a nervového vlákna. Čípky Čípky mají podobnou stavbu jako tyčinky, a také u nich rozeznáváme vnější a vnitřní úsek. Vnější úsek je vlastní čípek a opět se skládá z vnějšího a vnitřního výběžku. 11

Ve vnějším výběžku je uložen jodopsin, což je na světlo citlivá substance.Vnitřní výběžek má opět mnoho mitochondrií. Vnitřní úsek obsahuje buněčné jádro a nervové vlákno. Protože pomocí čípků vidíme ostře za denního světla a rozlišujeme jimi tvary a také barvy budu se o nich ještě zmiňovat v dalších kapitolách.

Obr. č. 2: a)tyčinka, b)čípek

Bipolární buňky Bipolární buňky jsou nervové buňky a svými výběžky tvoří první neuron sítnice a tím i zrakové dráhy. Působí jako zprostředkovatelé mezi buňkami smyslovými a gangliovými. Spojení mezi smyslovou a gangliovou buňkou může být dvěma způsoby. Je-li spojení z jedné smyslové buňky na jednu bipolární buňku, pak se jedná o individuální spojení, je-li několik smyslových buněk napojeno na jednu bipolární buňku a několik bipolárních buněk na jednu gangliovou buňku, pak mluvíme o difúzním přepojení. Individuální přepojování se uskutečňuje pouze v centru fovey. Gangliové buňky Gangliové buňky jsou pouze v nejvnitřnější jádrové vrstvě sítnice a se svými výběžky tvoří druhý neuron sítnice. Jejich neurit, což je z buňky vycházející nervové vlákno, zasahuje až do primárního zrakového centra, které je umístěno v mozku v corpus geniculatum laterale. Velikost gangliových buněk závisí na místě, kde se nachází.

12

Asociační buňky Asociační buňky jsou umístěny ve vnitřní jádrové vrstvě sítnice a jsou to buňky horizontální a amakrinní. Krátké dendrity horizontálních buněk tvoří synapse s konečnými košíčky čípků a vybíhající neurit je spojen buď se zakončením tyčinky nebo čípku. Jejich přesná úloha není jasná. Dendrity amakrinních buněk mohou spojovat i větší množství gangliových buněk. Tyto buňky mají úlohu podpůrnou. Podpůrné buňky Všechny nervové součásti sítnice jsou obklopeny podpůrnou tkání, která má také úlohu vyživovací. Jsou to Müllerovy podpůrné buňky a neuroglie. Podpůrná vlákna Müllerových buněk jsou uspořádána do síťoviny, která prostupuje všemi vrstvami sítnice. Neuroglie je podpůrnou tkání centrálního nervového systému a také se nachází v sítnici. Sítnice se skládá z deseti vrstev: 1. pigmentový epitel 2. vrstva zevních výběžků tyčinek a čípků 3. vnější hraniční membrána 4. vnější vrstva jader světločivných buněk 5. vnější vrstva vláken (plexiformní) 6. vnitřní jádrová vrstva 7. vnitřní vrstva vláken (plexiformní) 8. vrstva gangliových buněk 9. vrstva zrakových nervových vláken 10. vnitřní hraniční membrána

13

Obr. č. 3: Stavba sítnice

Zvláštní úseky sítnice Tři oblasti sítnice vykazují zvláštní strukturu a jsou to: papila, macula lutea a ora serrata. Papila (papilla nervi optici) Papila se nachází na zadním pólu oka a její průměr je asi 1,5 mm. Je místem výstupu nervových vláken ze sítnice do zrakového nervu. Má lehké růžové zbarvení, které je dáno četnými jemnými arteriolami. Okraj papily je lehce nazdvižen a směrem do středu je papila lehce prohloubena a vykazuje tzv. fyziologickou exkavaci. Macula lutea (žlutá skrvna) Centrální oblast fundu se označuje jako macula lutea nebo také jako jamka nejostřejšího vidění. Její průměr je asi 5 mm a vykazuje žluté zbarvení, které je dáno pigmentem žluté barvy xantofylinem. Uprostřed se macula prohlubuje ve foveu a dno tohoto vyhloubení se nazývá foveola. Zde je sítnice nejtenčí. Foveola má průměr asi 350 μ, obsahuje výhradně čípky a je bez kapilár. Kolem foveoly leží avaskulární oblast, která má průměr asi 450 μ.

14

Ora serrata Ora serrata je obloukovitá klikatá linie, na které přechází sítnice z optické části v část slepou. Sítnice se zde také oplošťuje. 2.1.1.4. Vnitřní prostory očního bulbu Vnitřní prostory očního bulbu tvoří komorová voda nacházející se v očních komorách, čočka se svým závěsným aparátem a sklivec. Komorová voda (humor aqaueus) Komorová voda je čirá, bezbarvá tekutina s indexem lomu 1,336 a vytváří prostředí, ve kterém se nachází čočka a účastní se její výživy, ale také výživy rohovky. Je produkována výběžky řasnatého tělíska a vyplňuje přední a zadní oční komoru. Ze zadní komory proudí do přední komory, kde cirkuluje. Cirkulace je dána tepelným rozdílem mezi teplou duhovkou a studenou rohovkou. Z přední komory je poté odváděna v duhovkorohovkovém úhlu do Schlemmova kanálu. Její produkce je stálá a během 10 hodin se obnoví veškerý obsah obou komor. Komorová voda má důležitou úlohu při udržování nitroočního tlaku. Přední oční komora (camera oculi anterior) Rozprostírá se mezi zadní plochou rohovky, tkáněmi duhovkorohovkového úhlu, přední plochou duhovky a čočky. Hloubka přední komory je mezi 3 – 3,7 mm a mění se v závislosti na věku. Zadní oční komora (camera oculi posterior) Zadní oční komora je ohraničena zadní plochou duhovky, přední vnitřní plochou řasnatého tělíska, závěsným aparátem a ekvátorovou oblastí čočky. Její hloubka je asi jen 0,5 mm. Obě oční komory jsou spojeny štěrbinou mezi duhovkou a čočkou. Čočka (lens cristallina) Čočka je průhledná bílkovinná tkáň, která má bikonvexní tvar se zakulaceným okrajem. Ve své poloze je upevněna vlákny závěsného aparátu. Je elastická, uzavřena ve svém pouzdře a její tvar se mění tahem vláken závěsného aparátu. 15

Na čočce rozeznáváme pouzdro, epitel a stroma. Čočkové pouzdro je průhledné a obaluje čočku. V oblasti ekvátoru se nachází jemná lamela, do které se upínají vlákna závěsného aparátu čočky. Čočkový epitel se nachází pod pouzdrem, ale jen na přední ploše čočky. Čočkové stroma je tvořeno z vláken, které se vyvíjejí z ekvatoriálních epiteliálních buněk. Průhlednost čočky klesá s věkem, kdy jádro čočky se stává žlutým, hnědavým až červeno-hnědým. Tím se také mění vnímání barev, a proto starší lidé mají zhoršené vnímání v modré oblasti. Závěsný aparát čočky Vlákna závěsného aparátu (zonula), udržují čočku na svém místě a také se účastní akomodace. Nachází se mezi řasnatým tělískem a čočkou. Na čočce jsou přichyceny na zonulární lamele. Vlákna jsou tvořena kolagenními i elastickými fibrilami a stářím jsou vlákna méně elastická a křehčí, proto je také schopnost akomodace snížena. Sklivec (corpus vitreum) Sklivec vyplňuje prostor mezi čočkou, řasnatým tělískem a sítnicí. Zaujímá asi 80% obsahu oka a slouží k udržení formy bulbu svým tlakem na bulbární obaly. Sklivec je rosolovitá bezbarvá hmota o objemu 4 ml, kdy 98% obsahu tvoří voda. Svou skladbou se podobá komorové vodě, ale obsahuje speciální bílkovinu vitrein, která vytváří jeho trámčinu. Dále obsahuje specifické bílkoviny mukoproteidy, na které se váže kyselina hyaluronová a ta zodpovídá za jeho viskozitu. Středem sklivce probíhá horizontálně Cloquettův kanál, kterým odtéká nitrooční tekutina.

2.1.2. Zraková dráha Zraková dráha slouží k převodu podráždění z oka do mozkové kůry. Začíná u smyslových buněk sítnice a končí až u zrakových center v kůře mozkové. Smyslové buňky sítnice mění světelné impulsy v elektrické, a ty dále přenášejí bipolární a gangliové buňky pomocí synapsí až k očnímu nervu. Oční nerv začíná na papile, probíhá v tukové tkáni orbity dozadu, prostupuje kostěným kanálem očního nervu do střední jámy lební až k chiasmatu. Z chiasmatu vystupují dva optické trakty,

ve

kterých pokračují nervová vlákna do zevního kolínkového tělesa (corpus geniculatum 16

laterale), které se také označuje jako primární zrakové centrum. Zde končí druhý neuron zrakové dráhy a začíná třetí. Odtud zraková dráha pokračuje

do Gratioletova

svazečku a poté až do okcipitálního mozkového laloku. Na zrakové dráze tedy rozeznáváme sítnici, papilu, oční nerv, chiasma, optické trakty, zevní kolínkové těleso, Gratioletův svazeček a korová zraková centra. O sítnici a papile jsem psala výše, proto se o nich už nebudu zmiňovat.

Obr. č. 4: Zraková dráha

Oční nerv (nervus opticus) Oční nerv začíná za proděravěnou sklerální ploténkou a pokračuje až k chiasmatu. Je obklopen mozkovými plenami a jeho délka může kolísat od 35 do 55 mm. Dělí se na několik částí: intrasklerální, orbitální, intrakanalikulární a intrakraniální. Histologicky obsahuje oční nerv asi milion nervových vláken, která jsou uspořádána do svazečků. Chiasma (chiasma opticum) Chiasma je bílá ploténka, která má čtyřrohý tvar a je obaleno měkkou mozkovou plenou. Leží nad hypofýzou, pod bází mozku. Spojuje jako most oba oční nervy a dráhy zrakových nervů se v něm zčásti překřižují. Zepředu, na předních rozích do něj vstupují oba oční nervy, a ze zadních rohů z něj vystupují oba optické trakty. 17

Optické trakty (tractus optici) Optické trakty prostupují od chiasmatu až do corpus geniculatum laterale. Jsou dlouhé asi 20 mm, v přední části to jsou kulaté bílé svazky a směrem dozadu se oplošťují, zabořují se do mozkové tkáně a obkružují mozkový kmen. V každém traktu se nacházejí vlákna z obou očí tzn. že do traktu přecházejí nezkřížená vlákna ze stejnostranného oka a zkřížená vlákna z druhostranného oka. Postranní kolínková tělesa (corpora geniculata lateralia) Představují soubor gangliových buněk, který je umístěn v mezimozku. Je to zakulacený útvar, do kterého vstupují z přední strany optické trakty a směrem zevně nahoru z něho vystupují vlákna následujícího Gratioletova svazečku. Končí zde neurity gangliových buněk, a tím také primární zraková dráha. Jejich úlohou je tak přepojení impulsů na následující třetí neuron zrakové dráhy. Gratioletův svazeček (zraková radiace, tractus geniculo-corticalis) Je to široký vějířovitý svazek bílé hmoty mozkové, a v podstatě představuje vlákna třetího neuronu zrakové dráhy, která vycházejí z corpus geniculatum laterale. Mozková zraková centra Zraková centra se nacházejí v mozkové kůře okcipitálního laloku a označují se jako area striata, area parastriata a area peristriata. V area striata (podle Brodmana označení area 17) končí vlákna Gratioletova svazečku. Představuje jakousi konečnou přijímací stanici zrakových impulsů. Přijaté impulsy jsou zde zpracovány a vyhodnocují se jako zrakové počitky. Area parastriata (area 18) a area peristriata (area 19) slouží ke zpracování a zhodnocení přijatých impulsů. Jsou také místem, odkud jsou vydávány impulsy k motorickému systému oka. [1, 2, 3, 4, 10]

18

2.2. Oko a vidění 2.2.1. Světlo Světlo se také označuje jako viditelné světlo nebo světelné spektrum a lze ho definovat jako elektromagnetické vlnění o vlnových délkách 380 – 760 nm.

Obr. č. 5.: Světelné spektrum

Světlo patří mezi elektromagnatické spektrum, které zahrnuje elektromagnetická záření všech možných vlnových délek, kdy vlnové délky světla se nacházejí mezi vlnovými délkami ultrafialového záření a infračerveného záření.

Obr. č. 6: Elektromagnetické spektrum

Světlo (a elektromagnetické vlnění vůbec) má tři základní vlastnosti – svítivost (amplituda), barva (frekvence) a polarizace (úhel vlnění). Rozsah světla je viditelným pro lidské oko a tento rozsah vnímaných vlnových délek je dán především tím, že v oblasti viditelného světla, je maximum elektromagnetického záření ze Slunce dopadajícího na zemský povrch, a tedy je v tomto rozsahu nejlépe vidět. Světlo obsahuje různé barvy, které se označují jako spektrální barvy a odpovídají jim určité intervaly vlnových délek elektromagnetického záření.

19

Vlnová délka (nm)

Spektrální barva

380 - 440

fialová

440 - 460

fialově modrá

460 - 475

modrá

475 - 480

nazelenale modrá

480 - 485

modrozelená

485 - 495

namodrale zelená

495 - 535

zelená

535 - 555

nažloutle zelená

555 - 565

žlutozelená

565 - 575

nazelenale žlutá

575 - 580

žlutá

580 - 585

oranžově žlutá

585 - 595

oranžová

595 - 620

oranžově červená

620 - 770

červená

Tab. č. 1: Přehled spektrálních barev

2.2.2. Vidění Vidění je složitý fyziologický děj, a skládá se z několika pochodů, které na sebe navazují v celém zrakovém analyzátoru. Vidění je ovlivňováno činiteli fyziologickými i psychologickými, proto kvalita vidění, podmíněna určitými okolnostmi, může zpětně působit na tělesný, ale také na duševní stav člověka. Vidění je také činnost, která souvisí s dostatečným vyvinutím zraku a pro dobré vidění je nutné vytvořit vhodné světelné podmínky. Schopnost vidět neznamená jen přijímat světlo, ale vnímat také tvar, velikost, vzdálenost i pohyb předmětů, ale zároveň vnímat prostor a barvy. Člověk kontroluje své pohyby a činnost pomocí orgánu zraku, tedy okem – očima. V praktickém životě má rozhodující význam, což vyplývá ze skutečnosti, že okolo 80% informací o okolním světě získáváme právě prostřednictvím zraku.

20

Člověk se nerodí s dokonalým viděním, světlo však vnímá od narození. Je to dáno tím, že při narození je oblast žluté skvrny ještě nezralá a čípky nejsou dosud zcela diferencovány. Proto vnímá novorozenec pouze periferií sítnice jen světlo a tmu. Vývoj žluté skvrny je dokončen asi v 6. měsíci života. Adekvátním podnětem pro oko jsou elektromagnetické vlny v rozsahu viditelného světla. Elektromagnetické vlny tvořící oblast viditelného světla prochází optickými prostředími oka (rohovka, komorová voda, čočka, sklivec) podle zákonů fyzikální optiky. Přes optická prostředí světelné paprsky nejen procházejí, ale také se i lámou přes pravidelně zakřivené plochy rohovky a čočky. Dále se světelné paprsky soustředí do ohniska (fokusu) asi 13,7 mm před sítnicí. Střed obrazu je přitom v prostoru zadního pólu sítnice, v místě nejostřejšího vidění (ve žluté skvrně). Optický systém oka ve fyziologických podmínkách vytvoří na žluté skvrně obraz jasný a ostrý, ale zrcadlový a převrácený. V místě, kam dopadne světlo na sítnici, dojde k podráždění a vzniká vzruch, který je převeden zrakovou dráhou do zrakového centra v mozku. Vlastními receptory světelného podráždění v sítnici jsou tyčinky a čípky. Čípky zodpovídají za přesné a ostré vidění a mají na starosti přijaté barevné tóny, a tyčinky jsou receptory sloužící na příjem černobílých tónů. Při dopadu světelných paprsků na oko se část zářivé energie od jeho povrchu odrazí a část se pohltí při přechodu optickými prostředími oka. Na podráždění tyčinkového aparátu sítnice a vyvolání vjemu světla přitom stačí už dopad zhruba 5 světelných kvant. Mírou citlivosti receptorů světla v sítnici je minimální množství světelné energie, které už vyvolá podráždění. Tuto hodnotu označujeme jako minimum sensibile (práh vidění 1,3 x 1017 lm).

2.2.3. Fotochemie vidění Světelné paprsky, soustředěné optickým systémem oka tak, že se vytvoří obraz na úrovni smyslových buněk sítnice, vyvolají v nich tzv. fotochemický děj. Přitom se zářivá energie světla přemění chemickou reakcí na elektrický potenciál a tento potenciál se zaznamenává jako tzv. elektroretinogram (ERG) a přenáší se nervovými dráhami do kůry mozku. Základem pro fotochemický proces ve smyslových buňkách sítnice je zrakový purpur 21

(rhodopsin). Při dopadu zářivé energie světla se rhodopsin rozpadá na bezbarvou bílkovinu opsin a na karotenoid retinal (aldehyd vitamínu A). Přitom se uvolňuje elektron, který se stává podkladem pro elektrický potenciál. Ve tmě se děje obrácený proces – resyntéza rhodopsinu. V čípkách se zase nachází jodopsin, který se pokládá za základ barevného vidění. Jodopsin obsahuje tři složky se schopností přijmout resp. reagovat na tři rozsahy elektromagnetického vlnění (445, 535 a 570 nm) v oblasti viditelného spektra. ERG Elektroretinogram (ERG) je záznam difuzní elektrické odpovědi generované fotoreceptory a nervovými buňkami sítnice. Tato elektrická odpověď je výsledkem změn pohybu iontů v sítnici, hlavně draslíkových a sodíkových, které jsou vyvolány světelným podnětem. U ERG se využívá rozdílného elektrického náboje rohovky (+) a sítnice (-), které jsou podstatou klidového potenciálu sítnice (2 – 17mV). Zábleskem světla lze navýšit klidový potenciál sítnice řádově o stovky mikrovoltů. Tento akční elektrický potenciál zaznamenáváme mezi elektrodou, která je umístěna na rohovce a indiferentní elektrodou umístěnou na čele. Potenciál má typický průběh. Po osvětlení sítnice se nejdříve objeví negativní vlna a, potom pozitivní vlna b, a po ukončení osvětlení se objevuje pozitivní výkyv a poté pomalá pozitivní vlna c. Vlna a představuje pozdní receptorový potenciál tyčinek a čípků, vlna b vzniká činností bipolárních a horizontálních buněk a vlna c je zprostředkována aktivitou buněk pigmentového epitelu sítnice.

2.2.4. Fotochemie zrakových pigmentů Jak už jsem zmiňovala výše, zrakový pigment se nachází jak u tyčinek, tak u čípků v zevních segmentech. K obnově zevního segmentu dochází asi během 10 dnů. Tyčinkový segment rhodopsin se skládá ze složky absorbující světlo, chromatoforu a z bílkoviny opsinu. Chromatofor je retinalaldehyd (aldehyd vitaminu A) a v regenerovaném stavu je retinal v 11-cis formě, kdy jeho tvar zapadá do opsinové části molekuly. Po ozáření se 11-cis retinal přeměňuje v transformu, vzniká prelumirodopsin, a ten se mění na lumirodopsin, dále metarodopsin I a metarodopsin II. Na konec se rhodopsin hydrolyzuje 22

na transformu retinalu a opsin. Regenerace rhodopsinu z opsinu a vitaminu A je podstatou adaptace na tmu. Nejdříve se transforma retinalu mění na cisformu vitaminu A, poté sé mění vitamin na aldehyd a následuje vazba na opsin. Při tomto ději je potřebná energie ve formě adenosintrifosfátu. Při těchto pochodech vznikají v receptorech při osvětlení rané receptorové potenciály, které jsou bifázické a nemají žádnou latenci proti začátku světelného podnětu.

2.2.5. Druhy vidění Oko, které je adaptované na světlo se označuje jako vidění fotopické. Jodopsin v čípkách podmiňuje vidění při vyšších intenzitách světla přes den, a čípky tak slouží na rozlišení barvy a detailů předmětů. Jedná se tedy o kvalitní, ostré, barevné a denní vidění. Za fotopických podmínek je zrak nejcitlivější na žlutozelenou barvu, která odpovídá vlnové délce 555 nm. Skotopické vidění je vidění za šera, je uskutečňováno pomocí rhodopsinu v tyčinkách a je to tedy vidění barvoslepé. Oko adaptované na tmu nejdříve rozpoznává tvary předmětů. U oka adaptovaného na tmu se vytváří centrální skotom, protože centrální krajina obsahuje jen čípky, a ty jsou při adaptaci na tmu vyřazeny z provozu. Za skotopických podmínek je oko nejcitlivější na modrozelenou barvu, což odpovídá 500 nm. Dále rozlišujeme mezopické vidění, což je vidění nepřesné, a je jakýmsi přechodem mezi fotopickým a skotopickým viděním. V činnosti jsou jak tyčinky, tak čípky. Vidění je méně přesné než při nižších nebo vyšších jasech a je zhoršená a nejistá orientace. Při tomto vidění se už můžou projevit poruchy vyplývající z nedostatku vitaminu A (např. šeroslepost). Mezi funkcí tyčinek a čípků jsou reciproční vztahy – při vyšších hodnotách osvětlení čípky pracují a tyčinky se utlumují, a naopak.

2.2.6. Adaptace Pod pojmem adaptace se rozumí schopnost oka přizpůsobit se různé úrovni okolního osvětlení neboli je to schopnost měnit práh citlivosti na světlo. Rozlišujeme adaptaci na světlo a adaptaci na tmu. Při adaptaci na světlo a na tmu má významnou úlohu zornice, kdy jako optická clona

23

reguluje množství světla, které vstupuje do oka. Při adaptaci na světlo a tmu má také významnou úlohu věk např. čas adaptace po 50. roce věku je 2 - 3x delší. Adaptace na světlo Adaptace na světlo je velmi krátká, obvykle trvá jen několik vteřin až desítek vteřin a plné adaptace je dosaženo asi za 6 minut. Adaptace na světlo je zajišťována čípky. Při náhlém zvýšení intenzity osvětlení reaguje oko zúžením zornice a chrání tak oko před oslněním. Nejmenší průměr, který může mít pupila při velké světelné intenzitě je 2 mm. Při větším a prudkém zvýšení intenzity světla nastává další obranný reflex – sevření očních víček a zaclonění očí. Adaptace na tmu Adaptace na tmu je o hodně pomalejší než adaptace na světlo a aktivují se při ní tyčinky. Obvykle trvá 40 – 60 min, avšak u některých může trvat ještě déle. Při adaptaci na tmu je zornice maximálně rozšířená, čímž se umožňuje maximální přestup světelných paprsků dovnitř oka. Při velmi malých jasech může zornice nabývat hodnotu 8 mm. Při adaptaci na tmu je podstatným činitelem rychlost, jakou se snižuje intenzita osvětlení. Při pomalém snižování intenzity osvětlení nejdříve přestáváme vnímat detaily předmětů, poté jejich barvu a tvar, a při dalším snížení předměty samé. Při tomto procesu je vidění zachováno, protože je kompenzován pochodem adaptace. Naopak při náhlém snížení intenzity osvětlení je vidění sníženo až znemožněno.

2.2.7. Purkyňův jev Při adaptaci na tmu nebo na světlo se mění i relativní citlivost oka k barvám, což vyjadřuje tzv. Purkyňův jev. Tento jev poprvé popsal český lékař Jan Evangelista Purkyně v r. 1825. Jestliže se snižuje intenzita světla, mění se postupně relativní citlivost oka k barvám (průběh spektrální citlivosti oka). Maximum spektrální citlivosti oka se posouvá směrem ke kratším vlnovým délkám. Modrá část spektra se v podmínkách mezopického vidění zdá světlečervenou a nejsvětlejší se zdá zelená část spektra. Při denním světle se červená část spektra zdá 24

světlejší, zatímco nejjasnější je oblast žluté barvy.

Obr. č. 7: Průběh spektrální citlivosti pro oko adaptovaného na: a)světlo (fotopické vidění), b)temno (skotopické vidění) a c)jas (vidění mezopické)

Obr. č. 8: Plynulá změna maxima spektrální citlivosti na adaptačním jasu

Tyto poznatky se využívají při dopravních značkách, ale i při realizování optimálních podmínek pro zrakovou pohodu z hlediska fyziologie práce, ve škole při psaní na tabuli (žlutou křídou) atd.

25

V souvislosti s rozdílnou citlivostí tyčinkového a čípkového aparátu na světelné podráždění si musíme uvědomit, že na naše oči působí v každodenní praxi různé intenzity světla. Víme, že lidská sítnice má schopnost přizpůsobit se různým světelným intenzitám, a to plynule od 0,003 do 80 000 lx. Hodnota prahového podnětu vyvolávající pocit světla však může být rozdílná v závislosti od stavu adaptace sítnice na světlo resp. na tmu. [2, 4, 6, 7,8, 9, 13, 14]

26

2.3. Vývoj barevného vidění Vývoj barevného vidění je vázaný na diferenciaci čípků v makulární oblasti a dozrávání zrakové dráhy. Primitivní barevné vidění je už u 6ti měsíčního dítěte, ale přesné rozlišování barev je možné až ukončením vývoje fovey a centrálního nervového systému u 3 – 4 ročních dětí. Dolní hranice světelného spektra je však u nich posunutá až k 300 nm a postupně se zvyšuje k hranici 400 nm. Nejvyšší stupeň vývoje dosahují zrakové funkce zráním korových center a asociačních mozkových dráh. Harvardští fyziologové Hubel a Diesel provedli v 60. letech výzkum neuronů zrakové kůry, za který byli oceněni Nobelovou cenou, a dokázali, že receptivní pole neuronů zrakové kůry mají oproti neuronům sítnice a corpus geniculatum laerale rozdílné vlastnosti. Genikulátová receptivní pole jsou koncentrická a korová pole jsou elipsoidní a podlouhlé. Optimální podnět v podobě nepohyblivé skvrny, který dráždí genikulátové buňky, je na buňky kůry mozku neúčinný. Nejúčinnější je na ně podlouhlý světelný podnět, který má určitou orientaci, pohybuje se určitým směrem a rychlostí. To znamená, že buňky kůry mozku generují svoji aktivitu jen přesně vymezenými podněty a jsou analytickými jednotkami vyššího stupně, které rozeznávají v zorném poli přesné tvary a pohyby předmětů. Soubor neuronů kůry mozku není homogenní a také jsou mezi nimi odlišnosti, proto se dělí do tří skupin: 1. Neurony s jednoduchým receptivním polem reagují jen na podněty podlouhlého tvaru s orientací shodnou s osou receptivního pole. Jsou spojené s pomalejším systémem genikulátových buněk X. 2. Neurony s komplexním receptivním polem reagují jen na rychlý pohyblivý podnět určitého směru a jsou spojené s rychlejším systémem genikulátových buněk Y. 3. Neurony s hyperkomplexními polemi tvoří nejvyšší stupeň abstrakce. Reagují na nepravidelné a směrem specifické podněty. Ve zrakové kůře nacházíme přestavbu poměrně jednoduchých retinálních a genikulátových receptivních polí na hierarchizovaný systém polí, který z obrazu v zorném poli abstrahuje podstatné tvary, průběh a orientaci. 27

Distribuce monokulárních a binokulárních receptivních polí je geneticky kódována, závisí na postnatálním vývoji a je shodná se stavem, resp. počtem v dospělosti. Jestli v časném stádiu vývoje mezi 2. – 12. týdnem – v tzv. kritické periodě senzitivity – nastoupí deprivační procesy (změny, které nedovolí vznik obrazu v centrální jamce sítnice), může vzniknout trvalá deprivační amblyopie, která se projeví morfologickými změnami a poklesem binokulárně aktivovaných neuronů v genikulátových a korových neuronech. [6]

28

2.4. Barevné vidění a barvy 2.4.1. Elektrofyziologie barevného vidění Barevnou informaci zpracovávají v sítnici horizontální buňky, které přijímají signály z čípků a vyznačují se elektrickými potenciály (S-potenciály) v odpovědi na stimulaci sítnice různými složkami barevného světla. Jedná se o tzv. oponentní kódování, kdy červená barva působí hyperpolarizaci a zelená barva depolarizaci. Druhým systémem je barva žlutá a modrá, modrá působí hyperpolarizace a žlutá depolarizaci. Tento stejný systém je i ve vyšších etážích zrakové dráhy, on-reakce gangliových buněk na začátku osvětlení a off-reakce po vypnutí světla.

2.4.2. Rozlišování barev Lidské oko je citlivé na světelné paprsky v oblasti spektra 380 – 760 nm, a pokud jsou paprsky kratší než 380 nm jsou pohlcovány čočkou. Při testování citlivosti oka na různé složky světelného spektra za fotopických podmínek (při adaptaci na světlo) a za skotopických podmínek (při adaptaci na tmu), dostáváme dvě různé křivky citlivosti. Fotopická čípková citlivost má maximum při 555 nm, což odpovídá žlutozelené barvě a skotopická má maximum okolo 507 nm, které odpovídají modrozelené barvě. Tyčinky nejsou citlivé na vlnovou délku v rozmezí 620 – 770 nm, které odpovídá červené barvě.

2.4.3. Teorie k vysvětlení mechanismu barevného vidění Otázce mechanismu barevného vidění bylo věnováno mnoho úsilí, ale i tak se tato otázka nepodařila vyřešit. Proto také existuje více teorií. Jako první uvedu tzv. trichromatickou teorii barevného vidění, protože je nejrozšířenější. Tato teorie se shoduje s modelem barevného vidění, který se označuje jako RGB (red-green-blue). Trichromatická teorie barevného vidění byla objevena již v 19.století a je spojena se jmény M.V.Lomonosova, Th.Younga a H.Helmholtze. Tito tři autoři nezávisle na sobě a v různém časovém období dospěli k názoru, že všechny barvy spektra lze získat smíšením tří základních monochromatických barev. Helmholtz za ně pokládal červeň, zeleň a violeť, Lomonosov a Young za ně pokládali červeň, žluť a modř. Pro vnímání těchto barev také předpokládali, že v sítnici se nacházejí tři samostatné 29

druhy čivých elementů. Při podráždění pouze jednoho druhu tohoto elementu vnímáme jen jednu základní barvu a při podráždění dvou nebo tří druhů současně vidíme některou barvu smíšenou. Zcela rovnoměrné podráždění všech tří druhů elementů vede ke vnímání bílé až šedé barvy. Pokud sítnice není drážděna žádným světelným podnětem vnímáme barvu černou. Jednotlivé možnosti míchání jak základních, tak i smíšených barev vyplývají z barevného trojúhelníka J. Kriese.

Obr. č. 9: Barevný trojúhelník podle J. Kriese

V dnešní době je komplementárně k trichromatické teorii přijímána i tzv. oponentní Heringova teorie barevného vidění z roku 1872. Spektrální barvy lze seřadit ve stejném pořadí v jakém jsou ve spektru do tzv. barevného kruhu a právě z tohoto uspořádání barev vycházel při vypracovávání své teorie barevného vidění E. Hering. Hering rozlišuje tři dvojice základních barev, které označuje jako „prabarvy“ (z německého slova Unfarben). Tyto tři dvojice tvoří barvy: červená a zelená, žlutá a modrá, bílá a černá. Pro vnímání těchto tří dvojic předpokládal existenci tří složek nervových elementů sítnice. Ve dvojicích probíhá nepřetržitá asimilační a disimilační činnost, jejíž výsledkem je barevný počitek. Asimilačním pochodem vzniká vjem barvy zelené, modré a červené a výsledkem disimilačního pochodu je vjem barvy červené, žluté a bílé. Vzájemný poměr prabarev a také jejich možnosti míchání vyjádřil Podesta šikmým dvojkuželem o elipsovité základně.

30

Obr. č. 10: Podestův šikmý dvojkužel

2.4.4. Barvy Světlo jako zářivá energie se projevuje zrakovými vjemy, které jsou vyvolány podrážděním sítnice. Světlo, které dopadá na sítnici oka přímo ze světelného zdroje nebo odrazem od předmětu či průnikem předmětovým optickým prostředím, vyvolává vjem barvy. Barva je tedy vjem, který je vytvářen viditelným světlem dopadajícím na sítnici lidského oka. Člověk vnímá asi 150 barev v rozsahu viditelného světla, celkově ale více jak 2000 odstínů. Každou barvu charakterizují tři znaky: 1. barevný tón - ten je určen vlnovou délkou, 2. světlost – světlost barvy vystihuje intenzita zrakového počitku a lze ji charakterizovat přiřazením dané barvy ke stejně světlé šedé plošce tj. plošce bez barevného tónu, 3. sytost – sytost barvy charakterizuje barevnost barevného počitku a můžeme si ji představit jako množství čisté spektrální barvy dané vlnové délky ve směsi této barvy a bílé barvy - čím vyšší je podíl spektrální barvy, tím vyšší je sytost. Souhrn těchto tří znaků se označuje jako odstín barvy, a z toho poté vznikají hrubá označení barvy jako např. světle modrá. Mezi základní barvy patří barva červená, zelená a modrá a tyto barvy se označují jako barvy nasycené. Pokud je k barvě přimícháno bílé světlo, hovoříme o odstínech 31

nenasycených. Při maximálním zvýšení intenzity světla vnímá naše oko žlutobílou barvu. 2.4.4.1. Měření barev Pro mnohé účely je potřeba určit barvu jednoznačně a přesně. K tomu se používá mnoho různých systému, mezi které patří také trichromatický systém CIE. Tento systém je jako jediný mezinárodně uznávaný a standardizovaný. Vychází se u něho ze skutečnosti, že každou barvu lze napodobit směsí tří základních barev a množství těchto tří základních barev přesně napodobuje měřenou barvu, a jsou tak přesnou charakteristikou této barvy (barevného vjemu). Trichromatický měrný sytém CIE XYZ používá tří základních světel X, Y, Z, která jsou ireálná (hypotetická, ve skutečnosti neexistují). Tato ireálná světla však mohou napodobit všechny existující barvy. Při měření se barva analyzuje podle tří trichromatických členitelů x, y, z, jejichž spektrální průběh (obr. č. 11) je odvozen od vlastností lidského oka při vnímání barev.

Obr. č. 11: Trichromatičtí členitelé CIE

Přitom zjistíme jak velké množství kterého členitele je třeba k napodobení měřené barvy. Tato množství se nazývají jako trichromatické složky a značí se velkými písmeny X, Y, Z. Z nich pak normalizací (dělením každé složky jejich součtem) získáme trichromatické souřadnice x, y, z, a ty charakterizují polohu barvy v barevném (trichromatickém) trojúhelníku CIE a určují chromatičnost barvy.

32

Obr. č. 12: Barevný (trichromatický) trojúhelník CIE

V barevném trojúhelníku je oblast reálných barev (barvy vyskytující se v přírodě) vymezena obloukovitou čarou spektrálních barev. Na ní jsou chromatičnosti nejsytějších barev existujících v přírodě tj. barev monochromatických. Přímka čistých purpurů se nachází na spojnici modrého a červeného konce čáry spektrálních barev. Purpurové barvy ve spektru nejsou, ale lze je získat smíšením modrého a červeného spektrálního světla z konců spektra. Protože je barva třírozměrný pojem (vzniká míšením tří složek), je k její charakterizaci potřeba také tří údajů. Trichromatické souřadnice jsou vzájemně závislé, proto je nutné ke dvěma trichromatickým souřadnicím, které charakterizují polohu barvy v barevném trojúhelníku, přidat ještě třetí souřadnici, která určuje polohu barvy v barevném prostoru. Zpravidla se ke dvěma trichromatickým souřadnicím x, y přidává intenzitní složka barvy Y, která odpovídá fotometrickému jasu barvy. Další možností je použití tří trichromatických složek X, Y, Z, které jsou vzájemně nezávislé, ale nejsou tak názorné, nebo se mohou použít tzv. přirozené (Helmholtzovy) souřadnice, které jsou proti předešlým více názornější. Chromatičnost měřené barvy se nanáší do trichromatického trojúhelníka a spojí se s bodem bílé barvy. Pro samostatně zářící zdroje je to bod x = y = z = 0,3333 a pro barvy pozorované ve světle jiného zdroje je to chromatičnost daného zdroje. Z 33

trojúhelníka se odečtou přirozené souřadnice -

náhradní vlnová délka, která

charakterizuje barevný tón a souřadnicová nebo kolorimetrická čistota charakterizující barvy. Jako třetí souřadnice, která odpovídá světlosti barvy, se používá činitel jasu, prostupu nebo jasové složky barvy Y. U purpurových barev se spojnice prodlužuje na druhou stranu bílého bodu a průsečík určuje tzv. doplňkovou vlnovou délku λc, kterou označujeme znaménkém mínus. Podle vzdálenosti bodu barvy od bílého bodu a bodu příslušné spektrální barvy určíme pomocí vztahů souřadnicovou čistotu pe, resp. kolorimetrickou čistotu pc měřené barvy.

XN (YN) je pořadnice (souřadnice) uvažované barvy, XW a YW určují polohu bílého bodu, XS a YS jsou souřadnice bodu na čáře spektrálních barev, určeného spojnicí bodů N a W. Všechny uvedené souřadnice charakterizují pouze zrakový vjem, který daný barevný podnět způsobuje za daných podmínek ve zrakovém aparátu. Stejný barevný vjem může totiž vzbudit záření o různém spektrálním složení. Vjem je stejný jen za určitých podmínek, ale např. při změně osvětlujícího zdroje se barevný vjem mění. Takové barvy nazýváme jako metamerické. Daný fyzikální podnět, který způsobuje vjem barvy, může být charakterizován pouze svým spektrálním složením. 2.4.4.2. Míšení barev Aditivní míchání barev Při aditivním míchání barev se jednotlivé složky barev sčítají a vytváří světlo větší intenzity. Výsledná intenzita je tedy rovna součtu intenzit jednotlivých složek. Při tomto způsobu míchání barev se používají tří základní barvy, a to červená, zelená a modrá. Aditivní míchání barev odpovídá vzájemnému prolínání tří barevných kuželů světla vycházející ze tří reflektorů na bílém plátně. Každý reflektor obsahuje filtr, který odpovídá základní barvě. 34

Část plátna, osvětlená rovnoměrně všemi třemi reflektory, je bílá. Pokud smícháme jen dvě barvy světla, např. červenou a zelenou, dostáváme barvu žlutou. Budeme-li měnit poměr intenzity obou světel pomocí clony, dostaneme různé barevné odstíny mezi těmito barvami. Při smíchání barvy modré a zelené ve stejném poměru vzniká barva azurová, a červená barva s modrou dávají barvu purpurovou. Když smícháme dvě základní barvy, vznikne třetí základní barva, která je barvou komplementární (doplňkovou). Tohoto principu aditivního míchání barev můžeme např. uplatňovat na počítačových monitorech a televizních obrazovkách.

Obr. č. 13: Aditivní míchání

Subtraktivní míchání barev Subtraktivní míchání barev je způsob míchání barev, kdy při přidání další barvy se ubírá část původního světla. Světlo prochází jednotlivými barevnými vrstvami a je tak stále více pohlcováno. Výsledná barva se skládá z vlnových délek, které zůstanou po odrazu nebo průchodu filtrem. Základní barvy, které se používají při tomto míchání jsou – žlutá, azurová a purpurová. Tyto barvy jsou komplementární k základním barvám při jejich aditivním míchání. Smícháním všech tří základních barev dostáváme barvu černou. Při smíchání barvy modrozelené (purpurové) a žluté, vzniká zelená barva, smícháním žluté a purpurové barvy červená barva a purpurové a modrozelené barvy barva modrá. Princip tohoto míchání se používá v tiskárnách, kde se navíc používá i samotný černý toner. 35

Obr. č. 14: Subtraktivní míchání třech základních barev

2.4.4.3. Barevná teplota Barevná teplota nebo také teplota chromatičnosti charakterizuje spektrum bílého světla. Světlo určité barevné teploty má barvu tepelného záření vydávané černým tělesem, které je zahřáto na tuto teplotu.

Obr. č. 15: Barevná teplota

Barevnou teplotu měříme v Kelvinech. Příklady barevných teplot různých světelných zdrojů např. svíčka má 1200K, žárovka 2800K, obvyklé denní světlo 5000K a oblačno 8000K. Zrak člověka dokáže barevnou teplotu subjektivně přizpůsobit světelným podmínkám např. bílý papír vnímá jako bílý, i když je vlivem osvětlení zabarvený. Fotoaparáty a kamery se musí na barevnou teplotu nastavovat. Fotoaparáty jsou také schopny vyvážení bílé odhadnout automaticky, ale v některých situacích je výhodnější prostředí napevno nastavit, dá se tak předejít např. modrému nádechu u fotek při zatažené obloze. Filmový materiál je zase většinou kalibrován na denní světlo a barevné tónování se upravuje speciálními filtry nebo při vyvolání v laboratoři.

36

2.4.4.4. Působení barev Pomocí barev můžeme docílit nejen jedinečné atmosféry, která má vliv na naši náladu a pocity, ale také můžeme zdůraznit nebo potlačit skutečnou velikost místnosti. Vliv barev na lidskou psychiku Barvy dokážou ovlivnit naše nálady a pocity. Každý jedinec má svůj vlastní názor na barvy, který závisí na různých faktorech jako jsou povaha, věk, pohlaví, nálada nebo móda. Každý má také své vlastní spektrum preferovaných barev, které vyjadřují naši osobnost a ovlivňují náladu. Prožitek z barev závisí na naší oblibě určité barvy, světelném jasu a biorytmu. Pro sestavení barevných kombinací je dobré znát základy psychologie barev: Žlutá barva představuje tvořivost, vyjadřuje veselou mysl a jas, a je spojená s mládím, hravostí a zvídavostí. Zelená barva je barva trpělivosti. Reprezentuje přírodu, štěstí, bezpečnost a rovnováhu. Vybrané odstíny zelené mohou uklidňovat a zároveň povzbuzovat. Modrá barva vyzařuje moudrost a vývoj. Spojuje vodu a oblohu. Vede k rozvíjení myšlení, vyjadřuje svobodu a hloubku. Je také známá v roli autority, čistoty a ochrany. Oranžová barva stimuluje tvořivost, která se odráží v pohodlí a v chuti. Vede k aktivitě, komunikaci a insipraci. Fialová barva je barva inteligence a emocí. Dodává pocit luxusu, prestiže, ženskosti a něžnosti zároveň. Červená barva je odvážná, vášnivá a nebezpečná zároveň. Vyjadřuje energii, vitalitu, rychlost, dynamiku a lásku k životu. Růžová barva je barva veselé zábavy, hravosti, pozitivismu, citlivosti a ženskosti. Zlatá a stříbrná barva vyjadřuje chlad a vzácnost, proto představují prestiž. Působení barev v místnosti Barvy jsou důležitým prvkem vzhledu objektu nebo místnosti a představují náš první vizuální dojem. Pomocí barev můžeme korigovat slabiny tvaru, a můžeme v místnosti dosáhnout požadovaného pocitu. Místnost subjektivně opticky rozšiřují mírné, nenásilné barvy, barvy chladných tónů a světlé barvy. Jsou to tzv. studené barvy, které vedou k pasivitě, ale vyhovují těm, kteří mají rádi čisté, jasné a svěží prostředí. Naopak tzv. teplé barvy působí na psychiku vesele, lehce a povzbudivě. Při použití barev sytých, intenzivních, barev teplých tónů a 37

tmavých barev, místnost se opticky zužuje a oživuje. Např. malá, stinná místnost se dá opticky zvětšit studenými světlými odstíny (zejména světle modrou) a bílý strop vyvolá dojem prostornosti a vzdušnosti. Na druhé straně větší místnosti můžeme opticky zmenšit a zútulnit barvami útulnými a

tmavšími, velkými vzory nebo kombinací

různých materiálů a vzorů.

Obr. č. 16: Ukázka studených a teplých barev v bytě

Barevnost místnosti také závisí na zdrojích světla, směru jeho dopadu, denní době apod., a právě promyšleným působením barev a světla jsme schopni zesvětlit doslova každý tmavý kout našeho obydlí.

38

Pro lepší orientaci a shrnutí textu slouží následující tabulka.

Tab. č. 2: Barvy a jejich působení v prostoru a působení na psychiku

[2, 4, 9, 11, 15, 16, 17, 18, 19, 20]

39

2.5. Barvocit Barvocit je schopnost rozeznávat barvy, tj. schopnost organismu rozlišit objekty na základě vlnové délky světla, které je od objektu odraženo, propuštěno, ale také vyzařováno. Barevné vidění je složitý psychologický proces, kdy podmínkou je neporušená činnost oka, zrakové dráhy a příslušných mozkových center. Další podmínkou je dobré osvětlení pozorovaných předmětů, protože schopnost rozlišovat barvy zaniká u normálního oka v příliš intenzivním osvětlení a za šera.

2.5.1. Čípky Barevné vidění je u savců dosahováno pomocí barevných receptorů – čípků, avšak přítomnost čípků v sítnici je pouze jednou z podmínek barevného vidění. Bez mozku, který signál od různých typů čípků sčítá, by nebylo barevné vidění možné, i kdyby čípky byly přítomné. Další podmínkou je, že v sítnici musí být alespoň dva typy čípků, aby bylo možné signál z čípků v mozku sečíst. Součet signálů z čípků dodává zrakovému vjemu jas, a rozdíl signálu mu dává barvu. Mozek se při zpracování barev řídí různými absorpčními vlastnostmi jednotlivých typů čípků. Čípky obsahují pigment s rozdílnou spektrální citlivostí, a dělí se na: a)čípky krátkovlnné = S-čípky, obsahující S-opsin, mají maximální spektrální citlivost v oblasti pro modrou barvu, což odpovídá vlnové délce 420-440nm, b)středněvlnné = M-čípky, které obsahují M-opsin s maximální spektrální citlivost v oblasti pro zelenou barvu, která odpovídá vlnové délce 534-545nm, c)dlouhovlnné = L-čípky obsahují L-opsin, který má maximální spektrální citlivost v oblasti pro červenou barvu, která je v oblasti vlnové délky 564-580nm. Nejméně čípků se nachází v oblasti modré absorbce, více v zelené a nejvíce v červené oblasti a to v poměru 1 : 16 : 32.

40

Obr. č. 17: Tři druhy čípků podle spektrální citlivosti

Tyto pigmenty jsou charakterizovány polohou jejich absorpčních maxim, ve skutečnosti absorbují světlo v širší spektrální oblasti. Mezi maximem S-opsinu a maximy M- a L-opsinu je velká mezera, ale maxima M- a L-opsinu jsou relativně blízko sebe, což je podstatné pro vysvětlení potíží s rozeznáváním barev u osob s poruchami barvocitu. Tyto proteiny mají rozdílné absorpční charakteristiky, což je způsobeno různými frekvencemi aminokyselin. Mutací genů, které tyto opsiny kódují, vnikají opsiny s novými absorpčními vlastnostmi. V evoluci tak vznikl L-čípek z M-čípku. Méně rozsáhlé mutace jsou příčinou vrozených vad barvocitu. Čím blíže u sebe jsou absorpční maxima M- a L-opsinu, jejichž poloha může být změněna mutací genů opsinu, tím těžší je pro mozek vypočítat jasnou diferenci mezi signály z M- a L-opsinu. Proto bývají vzájemně zaměňovány barvy, jako červená, žlutá a zelená, jejichž rozeznávání pokrývají právě tyto dva typy čípků. Např. modrá a žlutá je zase dobře vzájemně rozlišitelná, protože mezera mezi maximem S-opsinu a maximem M- a L-opsinu je dostatečně velká. Člověk vnímá barvy nejlépe jamkou nejostřejšího vidění, protože se zde nachází nejvíce čípků, a to až 150 000/mm2. Avšak od 0,13 mm od středu fovey se jejich počet zmenšuje na 85 000/mm2 a ve vzdálenosti 3 mm od fovey je jich ještě míň, asi 6 000/mm2. Jejich počet ještě dále směrem do periferie sítnice klesá, a tím také klesá schopnost rozlišovat barvy a to postupně pro barvu zelenou, červenou a modrou. Ani

41

periferii sítnice však nelze označit za zcela barvoslepou, protože dokáže rozeznat syté barvy dostatečně velkých a dobře osvětlených předmětů. Funkce čípků je závislá na osvětlení. V příliš intenzivním osvětlení přestáváme vnímat jednotlivé barvy a to postupně od krátkovlnného konce spektra (od barvy fialové a modré) k barvě červené. Při snižování intenzity je tomu naopak, kdy barvy zanikají od dlouhovlnného konce spektra ke krátkovlnnému. Při překročení prahové hodnoty čípky ztrácí své funkce a nedokáží rozeznávat barvy. [1, 2, 4, 5, 10, 11, 12 ]

42

2.6. Poruchy barvocitu Poruchou barvocitu rozumíme neschopnost jedince rozeznat rozdíl mezi některými barvami a označuje se jako barvoslepost. Barvoslepost je tedy porucha, kdy postižený nerozeznává žádné nebo jen některé barevné tóny. Z klinického hlediska se dělí na celkové (totální, úplné) poruchy, které se týkají prvního případu, a na částečné poruchy, které se týkají případu druhého. Při úplné barvosleposti, která se označuje jako achromatopsie (achromázie), postižený není schopen vidět barvy a vnímá okolní svět podobně jako černobílou fotografii s odstupňováním různých stupňů jasu. Současně se zpravidla zjišťuje značný pokles zrakové ostrosti, který je podmíněný hypoplásií žluté skvrny, může se také vyskytovat nystagmus a světloplachost. Mezi příčiny patří získaný defekt, tj. zraková agnózie = mozková achromatopsie (defekt je ve zrakové kůře), a nebo vrozený defekt, tj. čípková nebo tyčinková monohromázie. Částečná barvoslepost je častější a rozlišuje se na základě toho, který z počitků tří základních barev chybí. Nejčastěji bývá porušeno vnímání pro červenou a zelenou barvu a v tomto případě se barvy jeví jako odstíny žluté, modré a šedé. Barvoslepým pro žlutou a modrou barvu se jeví tyto barvy jako odstíny červené, zelené a šedé. Patří sem protanopie, deuteranopie, tritanopie a tetratanopie. V praxi se mnohem častěji než s úplným výpadem vnímání některé barvy setkáváme s jejich sníženým vnímáním. Tyto vady se označují jako anomálie a patří mezi ně protanomálie, deuteranomálie a tritanomálie. Poruchy barvocitu se také dělí na vrozené a získané. a)Vrozené poruchy mají dědičný charakter. Vrozené poruchy pro červeno-zelenou barvu, což je protanopie, deuteranopie, protanomálie a deuteranomálie, jsou přenášeny recesivními geny, které leží na heterochromozomech X. U žen můžeme tento gen vyjádřit dvěma způsoby, u mužů nikoliv, proto jsou těmito poruchami barvocitu častěji postiženi muži. Ale tritanopií nebo tritanomálií jsou zasaženi stejně muži i ženy, protože postižený gen leží na sedmém autozomu. Vrozené poruchy barvocitu patří v populaci mezi nejčastější geneticky zapříčiněnou anomálií očí. Muže postihuje více, kdy touto poruchou je postiženo asi 8% mužů a 0,4% žen. Např. v Německu je touto anomálií postiženo více než 3 milionů mužů a 150 tisíc žen. Počet poruch je také odlišný pokud porovnáváme různé rasy, což je způsobeno 43

predispozicí pro genetickou poruchu na chromozomu X. Nejvíce se vyskytují poruchy barvocitu u bělochů, a nejnižší výskyt vrozených poruch barvocitu se vyskytuje u černochů. Mezi nejobvyklejší vady barvocitu patří deuteranomálie a protanomálie. Vrozené poruchy barvocitu jsou neléčitelné. Lidé s těmito vadami mají v sítnici tři typy čípků jako lidé s normálním barvocitem, ty jsou ale díky mutacím kódujících genů tak změněné, že se jejich absorpční vlastnosti odchylují od normálních trichromatů. Geny pro M- a L-opsin se nacházejí na dlouhém konci 23.chromozomu v těsné blízkosti. Tato blízkost je příčinou toho, že při procesu růstového dělení chromozomu mohou být frekvence genu L-opsinu vloženy do genu M-opsinu. V tomto případě vzniká deuteranomálie. Vzniklý anomální M´-opsin má podobné absorpční vlastnosti jako L-opsin. Platí, že čím jsou si absorpční vlastnosti M´- a L-opsinu podobnější, tím je obtížnější rozlišování dlouhovlnné části viditelného spektra, což vede k tomu, že červená, žlutá a zelená se pak dají lehce vzájemně zaměnit. Obdobná situace vzniká u protanomálie, v tomto případě je do L-opsinu vložená část M-opsinu. Zde se absorpční vlastnosti anomálního L´-opsinu blíží M-opsinu, a také v tomto případě je ztíženo rozlišování barev dlouhovlnného světla. Účinky vrozených poruch barvocitu na vidění jedince v běžném životě nejsou až tak dramatické, jak se předpokládá. Je to dáno tím, že barevné vidění představuje sice schopnost rozlišovat různé barevné tóny, barvy však obsahují kromě barevného tónu také další charakteristické znaky, jako je jas a sytost. Lidé s poruchami barvocitu využívají pro určování barev také tyto informace. Pojmenovávání barev jim tedy žádné větší potíže nepůsobí, ale problematičtější je rozeznávání rozdílů mezi jednotlivými barvami. b)Získané poruchy mohou mít příčinu např. ve změněné průhlednosti optických prostředích (katarakta, hemoftalmus, afakie) nebo mohou vzniknout poškozením oka, optického nervu, mozku nebo sítnice. Po léčbě vyvolávající příčiny se mohou zlepšit. Odlišnou skupinu získaných poruch barevného vidění tvoří tzv. chromatopsie, což jsou barevné vidy, které mají přechodný charakter. Patří sem např. xantopsie (žlutavé vidění), která vzniká při žloutence, po santoninu, kyselině pikrové, salicylu, amylnitritu. Dále to je erytropsie (červené vidění), která může vzniknout po oslnění oka, zejména při afakii, při otravách skopolaminem, nikotinem, chininem, sirouhlíkem. Vzácnější jsou např. chloropsie (zelené vidění), kyanopsie (modré vidění) a iantinopsie (fialové 44

vidění). Pro lepší přehlednost si dovoluji vrozené poruchy ještě jednou rozdělit: 1. Monochromázie, což je totální ztráta barvocitu kvůli absenci dvou nebo všech tří typů barevného pigmentu. Monochromázie se dělí na: a)Tyčinková monochromázie je neschopnost rozeznat jakékoliv barvy. Bývá spojena s fotofobií, nystagmem a slabou zrakovou ostrostí. b)Čípková monochromázie je méně častá ztráta barvocitu při možnosti zachování relativně normálního vidění.

Obr. č. 18: Normální barevný vjem

Obr. č. 19 : Monochromázie 2. Dichromázie, jedná se o absenci nebo dysfunkci jednoho typu barevných receptorů. Mezi dichromázii patří: a)Protanopie – úplná absence červených receptorů. b)Deuteranopie – absence zelených receptorů. c)Tritanopie – absence modrých (fialových) receptorů. d)Tetratanopie – odchylky ve vnímání modrých a žlutých barev, vyskytuje se velmi vzácně.

Obr. č. 20: Protanopie

Obr. č. 21: Deuteranopie

45

Obr. č. 22: Tritanopie

3. Anomální trichromázie, jedná se o poškození jednoho typu barevného receptoru. a)Protanomálie – snížená schopnost vnímat červenou barvu b)Deuteranomálie – snížená schopnost vnímat zelenou barvu c)Tritanomálie – snížena schopnost vnímat modrou barvu

Obr. č. 23: Protanomálie

Obr. č. 24: Deuteranomálie

Obr. č. 25: Tritanomálie

První práce o poruchách barvocitu byla publikována anglickým chemikem Johnem Daltonem v roce 1798, kdy on sám byl postižen částečnou barvoslepostí. Podle něho se poruchy barvocitu také někdy označují jako daltonismus. [2, 4, 5, 11, 12, 21]

46

2.7. Výskyt poruch barvocitu Výskyt poruch barvocitu je velice variabilní a závisí na lokalitě a uzavřenosti komunity. Celosvětově se nejčastěji v populaci vyskytuje porucha pro červeno-zelenou barvu (7-10%), a to u mužů. Z toho je asi 5% deuteranomálií, 2,6% protanomálií a protanopií a 1,2% deuteranopií. U žen se nejčastěji vyskytuje deuteranomálie (0,35%). [11]

47

2.8. Vyšetření barvocitu Vyšetřování barvocitu má stále větší význam. Testování barvocitu se provádí v rozmezí 380 – 760 nm a rozhodující úlohu hrají tři faktory – barevný tón, sytost barvy a jas. Důležitou úlohu také hraje hladina okolního osvětlení, kdy při jejím snížení rozeznává lidské oko lépe předměty v barvě modré než v barvě červené (Purkyňův fenomén). V dnešní době existuje velké množství testů pro vyšetřování barvocitu. Ty se mohou používat buď pro klinické testování a nebo pro vědecké účely. Při vyšetřování barvocitu musíme počítat s tím, že lidé s mírnými poruchami vnímání barev se naučí podle rozdílů sytosti a světlosti za běžných podmínek pojmenovat do značné míry správně jednotlivé základní tóny barev. Z tohoto důvodu nevylučuje správné označení barvy porušený barvocit, proto se při vyšetřování neptáme na jména barev (výjimkou je však zkouška založená na principu fyziologického kontrastu barev). Vyšetřovací metody ke zjištění poruchy barvocitu můžeme dělit: 1. Podle účelu do 3 skupin: a)testy pro rozlišení vrozeného a získaného defektu barvocitu, b)testy, které umožňují určit druh a míru poškození barvocitu, c)testy, které slouží pro stanovení významu barevného defektu vzhledem k určitým typům zaměstnání. 2. Podle způsobu provedení a vyhodnocení do 4 kategorií: a)rozlišovací, b)seřazovací, c)míchací, d)pojmenovávací.

2.8.1. Rozlišovací testy Do této kategorie patří pseudochromatické testy (PIC tests), které se také označují jako

pseudoizochromatické

tabulky

(pseudoizochromatický

=

zdánlivě

stejnobarevný). Tyto testy jsou založeny na tom, že barvoslepí lidé mohou do jisté míry rozeznávat barvy podle jasu. Jas je u barevných nátěrů určen jejich odrazivostí, proto se některé barvy jeví při stejném osvětlení jasnější než jiné. Pomocí pseudoizochromatických metod je takový „zdánlivě správný barvocit“ eliminován a to tím, že na předložených 48

testech se střídají různé barvy a různé stupně odrazivosti nezávisle na sobě, takže odrazivost nemůže být vodítkem. Pseudoizochromatické tabulky jsou založeny na principu splývání záměnných barev. Obsahují větší počet tabulek (průměrně 35), které obsahují písmena, číslice nebo geometrické tvary, které jsou sestavené z kruhových políček různé velikosti i různé odrazivosti, ale stejného barevného odstínu. V okolí jsou také kruhová políčka různé velikosti i odrazivosti, ale jiné barvy, obyčejně záměnné. Má-li vyšetřovaný dobrý barvocit, orientuje se hlavně podle barev a nevěnuje pozornost rozdílům odrazivosti a přečte snadno písmena nebo číslice. Má-li vyšetřovaný poruchu barvocitu, všímá si především rozdílů v odrazivosti a je tím dezorientován. Někdy jsou testy upraveny tak, že políčka stejné barvy, ale různé odrazivosti tvoří určité písmeno např. B, ale v téže předloze tvoří políčka stejné odrazivosti, ale různé barvy např. číslo 3. Přečte-li vyšetřovaná osoba místo písmene B číslo 3, je zřejmé, že se neorientuje podle barev, ale podle odrazivosti. Při vyšetřování má být vyšetřovaný odpočatý a při zkoušce nesmí pohybovat hlavou. Vyšetřující drží tabulky kolmo v úrovní očí vyšetřovaného ve vzdálenosti jednoho metru tak, aby na ně dopadalo difuzní denní světlo. Znaky na jednotlivých tabulkách má vyšetřovaný rozpoznat během 15 sekund. K tabulkám je vždy přiložen návod, na kterém je vysvětlen správný vyšetřovací postup a způsob hodnocení zjištěných poruch. Tabulky se dají použít pro různé poruchy barvocitu, aniž by dovolovaly přesnější specifikaci poruchy.

Obr. č. 26: Příklady pseudoizochromatických tabulek

49

Tyto testy mají mnoho variant: a)Stillingovy pseudoizochromatické tabulky Jsou nejvíce rozšířené, a to zejména díky své jednoduchosti. Byly přepracovány mnoha autory, takže i jejich přesnost je vyhovující. Mezi tyto autory patří např. Hertel, Velhagen, Ishiara nebo Rabkin, a podle jejich jmen jsou tabulky i pojmenovány např. Ishiarovy tabulky, které byly publikovány už v roce 1906. b)American Optical Hardy-Rand-Rittler Plates (AOHRR) Tyto testy byly poprvé publikovány v roce 1955 firmou Richmond Products a v dnešní době je na trhu jejich čtvrtá verze. c)Standard Pseudochromatic Plates (SPP) Jsou k dispozici ve dvou vydáních. První vydání je zaměřeno na vyšetřování poruch barvocitu v oblasti červená-zelená. Druhé vydání se specializuje na získané poruchy barvocitu. d)Color Vision Testing Made Easy (CVTME) CVTME jsou publikovány Waggonerem a jsou určené pro vyšetřování barvocitu u dětí, proto používají pouze symboly. e)Daaova tabulka Tato zkouška obsahuje desku, na které jsou v deseti řadách vyšity malé obdélníky různobarevnými vlnami. V některých řadách se barevný tón obdélníků liší jen málo, kdy obsahuje různé odstíny purpurů nebo zelené vzorky různé sytosti, a v jiných řadách se barevný tón liší hodně a obsahuje tak barvy žlutou, modrou, hnědou, zelenou apod. Vyšetřovaný má za úkol určit, v kterých řadách jsou podle něho stejné barvy, i když s poněkud odlišným tónem, a v kterých řadách se barvy podstatně liší. f)Heidelberská barevná knížka Tato metoda je méně obvyklá a je založena na simultánním kontrastu. Značky jsou zde tvořeny neutrální šedí na barevném podkladu (červeném nebo zeleném). Při pozorování normálním okem se značky jeví v barevném tónu, který je doplňkový = komplementární k barvě podkladu. Tento jev vyniká, pokud se celá pozorovaná plocha pokryje jemným hedvábným papírem, protože se sníží sytost barevného podkladu a 50

ostrá hranice mezi značkami a podkladem. Vyšetřovaný s poruchou barvocitu vidí znaky jen neurčitě nebo je nepozná vůbec, neboť barva podkladu nemůže v jeho oku vyvolat žádný kontrast.

2.8.2. Seřazovací testy Mezi tyto testy se řadí: a)Farnsworth-Munsell 100 Hue Test (FM100) Byl vyvinut v roce 1940 na základě Munsellova systému barev (Munsell hue, chroma, value).

Obr. č. 27: Munsellův systém barev

Munsellův systém barev je příkladem barevného pořadí, který je založený na základě stejných percepčních úrovní. Barvy testu FM100 se proto shodují v jasu (value) a sytosti (chroma), ale odlišují se v odstínu (hue). V Munsellově systému barev rozlišujeme pět odstínů (hues) – červený (R), žlutý (Y), zelený (G), modrý (B) a purpurový (P). Tyto odstíny spolu vytvářejí další typy – RY, YG, GB, PB a RP. Každý odstín se dělí na 10 pododstínů (1RP až 10 RP). Z toho vyplývá, že Munsellův systém obsahuje celkem 100 odstínů barev. Farnsworth zjistil, že pro vyšetřované je problém rozlišit některé odstíny barev, a proto z Munsellova systému barev vyřadil 15 odstínů. Farnsworthův test tedy obsahuje 85 barevných terčů a ty jsou rozděleny do čtyř boxů. První box obsahuje terče 85-21, druhý 22-42, třetí 43-63 a čtvrtý 64-84. První a poslední terč v boxu je pevný, ostatní jsou pohyblivé. Vyšetřovaný má za úkol seřadit předtím náhodně promíchané pohyblivé terče podle jejich odstínu mezi pevnými terči. 51

Poté na základě pořadových vztahů mezi jednotlivými terči u testu se určí tzv. celkové chybové skóre (TES). Hodnota TES je závislá na věku, a to tak, že do dvaceti let klesá a poté pozvolna narůstá. Tento test je vhodný pro testování získaných poruch barvocitu, ale také pro zjišťování kvality barvocitu u jedinců s normálním barvocitem, kteří pracují v textilním nebo módním průmyslu. Nevýhodou testu je horší rozlišení mezi normálním barvocitem a anomální trichromázií.

Obr. č. 28: Farnsworth-Munsell 100 Hue Test

b)Farnsworth-Munsell Dichotomous D-15 a Panel D-15 test (D-15) Jsou zkrácenou verzí testu FM100. Používá Munsell value 5 a chroma 4 a hodí se pro hodnocení získaných poruch barvocitu. c)Lanthonyho Desaturated D-15 test Na rozdíl od D-15 testu používá value 8 a chroma 2, takže rozdíly mezi barvami jsou menší. Doporučené osvětlení pro tento test je proto také vyšší a pohybuje se v hodnotách od 600 do 800 lx. Test se používá pro zjištění získaných poruch barvocitu a navazuje na D-15 test tak, že je zde možné dále analyzovat poruchu barvocitu nalezené na D-15 testu.

52

Obr. č. 29: Lanthonyho Desaturated D-15 test

c)Adams Desaturated D-15 Test Tento test je stejný jako standardní D-15 test, ale obsahuje Munsell chroma 2. Původně byl vyvinut pro zjišťování získaných poruch barvocitu, ale zjistilo se, že díky jeho vysoké spolehlivosti se výborně hodí pro diagnostiku vrozených poruch barvocitu. Tento test není komerčně dostupný, je dostupná pouze jeho verze testu, která obsahuje Munsell chroma 4 a 2 produkovaná Hahnem. e)Lanthony New Colour Test Test je navržený pro testování získaných poruch barvocitu, ale hodí se i pro vrozené poruchy. Je také vhodný k průkazu zpožděného vývoje v rozlišení v modro-žluté oblasti u dětí do šesti let. Je kombinací seřazování terčů podle odstínů (hue), rozdělování barevných a šedých terčů a seřazování šedých terčů podle jejich reflektivity. Tento test má čtyři úrovně obtížnosti – Munsell chroma 2, 4, 6 a 8. Jako první má pacient za úkol rozdělit barevné a šedé terče, poté následuje druhá fáze, která je seřazovací, a v poslední fázi pacient určuje, zda zbývající barevné terče jsou tmavší než šedé. f)Holmgreenova zkouška vlněnými přadénky Tento test se skládá z velkého množství nejrůzněji zbarvených svazečků vlny, ve které nesmí chybět především odstíny olivové, šedé, šedě růžové, světle fialové a modré barvy všech sytostí. Tyto svazečky vlny se rozloží na dobře osvětlenou plochu a vybere se světle zelený, purpurový a sytě červený vzorek. Vyšetřovaná osoba má za úkol k předloženým vzorkům vybrat z ostatních přadénka stejných barevných tónů.

53

2.8.3. Míchací testy Tyto testy slouží pro rozlišení poruch pro červenou a zelenou barvu a jsou založeny na principu Rayleighova vztahu, tj. červená + zelená = žlutá. Do této kategorie patří: a)Anomaloskop První komerčně vyráběný anomaloskop byl The Schmidt and Haensch Nagel Anomaloscope Mark 1, a i dnes je považován za zlatý standard pro diagnostiku poruch pro červenou a zelenou barvu. Vyšetřovaný sleduje světelné pole v tubusu anomaloskopu, které je rozdělené na dvě poloviny. Dolní polovina je osvětlena žlutým spektrálním světlem a v horní polovině lze vzájemně umístit červené a zelené spektrální světlo o vlnových délkách 670,8 nm a 546 nm. Vyšetřovaný mění pomocí šroubů směs barev v druhém políčku s tím, že v obou polích musí být stejný barevný tón. Při poruše vnímání červené barvy přidává vyšetřovaný více červeného světla, výsledná barva není tedy žlutá, ale oranžová až červená. Obdobně je tomu i při porušení vnímání zelené barvy. Výpočtem rovnice můžeme stanovit tzv. kvocient anomálie, který stanoví její typ. Komerčně

dostupnými

alternativami

tohoto

testu

jsou

přístroje

Neitz

OT

anomaloskop, který používá filtry místo disperzních prizmat a Oculus Heidelberg, který využívá LED diody. Oculus Heidelberg MK 2 obsahuje kromě Rayleighova vztahu také Morelandův vztah (modrá 436 nm + zelená 490 nm = modrozelená 480 + 580 nm), který slouží pro odlišení poruch pro modrou barvu. Oba tyto přístroje využívají škálu od 0 do 73, přičemž správná hodnota u normálního barvocitu je 42. Rayleighův vztah u anomaloskopu umožňuje plnou klasifikaci vrozených poruch barvocitu, ale také rozlišení mezi anomální trichromázií a normálním barvocitem, mezi anomální trichromázií a dichromázií, a identifikuje extrémní anomální trichromáty.

Obr. č. 30: Anomaloskop

54

b)Test OSCAR (Medmont C-100) Tento test je založen na principu blikajících LED diod červené a zelené barvy. Vyšetřovaný má za úkol nastavit frekvenci blikání jednotlivých barev tak, aby světlo blikalo žlutě, ale také zároveň s nejmenší frekvencí. Jedinci, kteří mají poruchu vnímání červené barvy musí proto nastavit větší frekvenci u červené barvy. Nevýhodou je nižší rozlišení deuteranomálie. c)The City University Test (CUT) Není pravým míchacím testem, ale jedná se o úpravu klasického D-15 testu, ze kterého se používá 5 barev, kdy jedna barva se položí do středu listu papíru. Na okraje papíru se položí jedna barva, která je sousední k centrální barvě z D-15 testu a další tři barvy, které leží na liniích záměny D-15 testu se rozloží ke zbývajícím třem hranám listu papíru. Dnes už existuje třetí vydání tohoto testu. d)Inter-Society Color Council Colour Matching Aptitude Test (CAT) Slouží k vyhodnocení nadprůměrného barvocitu, kdy vyšetřovaný má za úkol najít k danému barevnému terči takový, který se liší jen v sytosti. K vyšetřování jsou k dispozici červené, zelené, žluté a modré série terčů. Často se používá jako alternativní k testu FM100 a není komerčně dostupný, je ale možné použít test Graham HSV, který má stejný princip.

2.8.4. Pojmenovávací testy Tyto testy se nejčastěji používají při testování strojvůdců, námořníků, pilotů nebo řidičů, protože nejlépe stimulují reálné životní situace. Patří sem např.: a)Farnsworth Lantern (FaLant) Test Byl vyvinut jako test pro americké námořnictvo. U testu se používá červená, zelená a bílá barva, podle barev používaných u námořnictva. Je obtížnější než D-15 test, proto se používá k lepší klasifikaci menších barevných defektů nalezených na D-15 testu. Pokud se nalezne chyba na D-15 testu, tak je většinou nalezena i na FaLant testu, avšak správné vyhodnocení D-15 testu nezaručuje správné vyhodnocení FaLant testu. V současné době není komerčně dostupný, je ale možné místo něho použít zařízení Stereo Optical OPTEC 900.

55

b)Holmes-Wright Lantern Test (H-W) Tento test se v současné době už nepoužívá. Dříve se však používal pro zjišťování poruch u námořníků a letců. Test obsahoval barvu červenou, zelenou a bílou, kterou vyšetřovaný musel umět rozpoznat a pojmenovat. c)Přístroj ke zkoušení barvocitu Na tento přístroj byl udělen J. Netušilovi čs.patent a je určen především ke zkoušce schopnosti rozeznávat barevná signalizační světla pro návěstidla (řidiči, zaměstnanci železnice, vojenské služby apod.). Princip přístroje spočívá v tom, že se k barevnému světlu v přístroji plynule přidává bílé světlo, čímž se snižuje sytost barevného světla, které se obtížněji rozeznává. Přístroj má tvar skříňky, která na bočních stěnách přechází ve válcová pouzdra, ve kterých se nachází tři žárovky s červeným, zeleným a žlutým filtrem a jedna žárovka s clonou (pro bílé světlo). Tyto světla můžeme v libovolném pořadí zapínat tlačítky, která jsou na zadní stěně přístroje. Barevnými světly se osvětluje vnitřní prostor skříňky, který vyšetřovaná osoba pozoruje okénkem v přední stěně. Zde je také umístěno točítko, kterým se ovládá clona pro bílé světlo. Při zkoušce sleduje vyšetřovaná osoba pozorovací okénko ze vzdálenosti dvou až tří metrů. Zkoušející tlačítky střídavě rozsvěcuje jednotlivá barevná světla, pokud vyšetřovaný udává správné barvy, zapne vyšetřující žárovku pro bílé světlo, a zase zapíná střídavě barevná světla. Plynulým otáčením clony k nim přidává stále větší podíl bílého světla a snižuje tak jejich sytost. Při určitém otevření clony začne vyšetřovaný udávat nesprávné barvy. Měřítkem barvocitu vyšetřovaného z hlediska rozlišování dopravních návěstí je číslo na stupnici točítka ovládajícího clonu. Barvocit uchazeče o řidičské oprávnění je vyhovující, pokud rozlišuje tři barvy při otevření clony na číslo čtyři. Jestliže vyšetřovaná osoba rozlišuje barvy ještě při vyšších číslech (více otevřená clona), lze usuzovat, že barevné návěští bude rozeznávat i v nepříznivých atmosférických podmínkách (mlha, déšť).

2.8.5. Vyšetřování barvocitu na LCD tabulích Součástí moderních LCD tabulí je Ishiara test a test FM100. Test FM100 umožňuje i kvantitativní skórování a porovnání se statistickými normami, proto se hodí nejen pro klinické použití, ale i pro výzkumné účely. 56

Vyšetření se provádí monokulárně, asi z metrové vzdálenosti a při osvětlení 200-250lx. Úkolem vyšetřovaného je, aby pomocí počítačové myši seřadil barevné terče tak, aby na sebe navazovaly barevným odstínem, a vyplnily tak prostor mezi fixním prvním a posledním terčem u každé ze čtyř sérií. Vyšetřovaný tedy kontroluje pozici celkem 85 barevných terčů. U testu FM100 se vyhodnocuje polarita a celkové skóre (TES). Pro vyhodnocení tohoto testu je nejvhodnější metoda tzv. Momentu ochabnutí barvocitu (Moment of Inertia Method – MOI) dle Vingryse a King-Smitha, která počítá s rozdílem v odstínu barvy (hue), a podle jednotlivých barevných rozdílových vektorů (CDVs) vypočítává úhel odstínu (hue angle). Výsledky, které se získají pomocí této metody lze velmi přesně a efektivně interpretovat pomocí stanovení indexu záměny (confusion index), indexu výběru (selektivity, scatter index) a celkového chybového skóre (TE). Metoda se může použít ve spojení s D-15 panelovým testem, testem FM-100 a testem D-15 DS (desaturovaný). Principem metody MOI jsou kalkulace vycházející z transformace barevného trojúhelníku z roku 1931 (CIE, nověji CIELUV). Každý z jednotlivých terčů má svoji konkrétní polohu v tomto trojúhelníku, a je tedy možné stanovit jeho barevný rozdílový vektor (CDV). Orientace CDV je funkcí typu barevného defektu a jeho délka zase poukazuje na stupeň závažnosti poruchy barvocitu. Všechny relativní CDVs pro jednotlivé terče můžeme nanést do diagramu a provést jejich sumaci. Jako výsledek vzniká velký a malý rádius (major radius, minor radius), který ukazuje na maximální a minimální moment ochabnutí barvocitu. Orientace velkého rádiusu udává maximální ochabnutí a např.u protanomálie je jeho úhel přibližně +9°. Tento úhel se označuje jako úhel záměny (confusion angle). Orientace malého rádiusu udává minimální ochabnutí barvocitu a např. u protanomálie je tento úhel přibližně -83°. Pokud se jedná o jedince, který má neporušený barvocit, je velikost velkého a malého rádiusu přibližně stejná. Velikost velkého a malého rádiusu se používá pro kvantifikaci závažnosti barevného defektu. Délka velkého rádiusu udává C-index (confusion index). C-index ukazuje na závažnost poruchy barvocitu a vypočítá se jako poměr subjektivního maximálního rádiusu a maximálního rádiusu pro neporušený barvocit. V ideálním případě se C-index rovná 1 a hodnota C-indexu 1,60 se používá pro rozdělení normálního a porušeného barvocitu. Z poměru velkého a malého rádiusu se dá vypočítat S-index (selektivity, 57

scatter index). Pokud má S-index hodnotu max. 2, tak ukazuje na náhodné rozložení terčů, a platí: čím větší je hodnota S-indexu, tím větší je polarizace defektu. Celkové chybové skóre u MOI se vypočítá jako druhá odmocnina součtu druhých mocnin velkého a malého rádiusu. Autoři Vingrys a King-Smith uskutečnili studii na celkem 105 jedincích, z nichž 45 nemělo poruchu barvocitu, 4 jedinci měli získanou poruchu a 56 jedinců mělo vrozenou poruchu barvocitu. Díky této studii byla stanovena normativní data pro metodu MOI, díky kterým je možné odlišit zda se jedná o vrozený nebo získaný defekt barvocitu, ale také jednotlivé typy barevných defektů a jejich vážnost. [2, 4, 7, 11]

58

2.9. Korekce vrozených poruch barvocitu 2.9.1. Vrozené vady barvocitu Podle poznatků vědy je léčba vrozených anomálií nemožná, avšak pomocí barevných filtrů lze měnit barevné vidění u osob, které mají poruchu barvocitu. Jak výrobci, tak uživatelé těchto barevných filtrů udávají kromě této vlastnosti také pozitivní ovlivnění dyslexie (porucha čtení).

2.9.2. Korekce vad barvocitu pomocí barevných filtrů Jak už jsem se zmínila výše, vrozené poruchy barvocitu patří mezi nejčastější geneticky zapříčiněnou anomálií očí a mezi nejobvyklejší vady barvocitu patří deuteranomálie a protanomálie. Také už víme, že posun absorpčního maxima M-opsinu k delším vlnovým délkám je příčinou deuteranomálie a posun absorpčního spektra L-opsinu ke kratším vlnovým délkám příčinou protanomálie. A právě použití barevných filtrů se omezuje na tyto dvě varianty vrozených poruch barvocitu. Jeden ze základních principů účinků, které uvádějí dodavatelé barevných filtrů určených ke korekci vrozených poruch barvocitu, je posun spektrální citlivosti anomálního opsinu na jeho normální pozici. Dalším principem účinku je ovlivnění velkých gangliových buněk zrakového nervu. Posun absorpčních křivek Absorpci světla opsinem je možné ovlivnit filtrem, opsiny totiž vykazují in vitro jiné absorpční vlastnosti než in vivo. Opsiny v sítnici absorbují světlo, jehož spektrální složení se při průchodu rohovkou, čočkou a luteinem v makule změní. Např. zákaly v čočce nebo zvláštnosti pigmentace makuly mohou ovlivnit spektrální složení světla a tím také barevné vnímání. Opsiny mají schopnost měnit své absorpční vlastnosti, což je je důležitým teoretickým zdůvodněním účinnosti barevných filtrů ke korekci poruch barvocitu. Předpokladem je, že filtry jsou schopny posunout absorpční maxima všech tří typů opsinu. Ve skutečnosti však nedojde k posunu polohy jejich absorpčních maxim, ale pro všechny vlnové délky se změní výška absorpce, a to v závislosti na propustnosti filtrů. Absorpční křivka bude vypadat jinak, ale poloha jejího maxima zůstane stejná, a překrytí absorpčních křivek se také významně nemění. Korekce vrozených vad barvocitu pomocí barevných filtrů je úspěšná tehdy, pokud

59

absorpční křivka anomálního opsinu bude posunutá a zároveň normální opsin nebude ovlivněn změnou spektra tímto filtrem. Ve skutečnosti však k tomuto nikdy nedojde. Také normální opsiny zasáhne světlo, které má změněné spektrální složení. U člověka s poruchou barvocitu mají normální a anomální M- a L-opsiny velmi podobné absorpční vlastnosti, proto také absorpční vlastnosti normálních typů opsinů budou změněny v podobné míře jako u anomálních opsinů. Skutečnost, že by se příspěvek normálního receptoru k vnímání barev vzdor barevným filtrům neměl změnit, se vysvětluje pomocí procesu adaptace. Tyto procesy nefungují pouze na normální typy čípků, ale podléhají jim také čípky anomální. Barevná adaptace je výkon vizuálního systému, při kterém není vnímání jedné barvy závislé na počtu absorbovaných světelných kvant (fotonů). Barevné filtry účinkují na všechny typy čípků přibližně stejným způsobem, a rozdíly mezi absorpčními vlastnostmi rozdílných čípků se výrazně nemění. Velké gangliové M-buňky Velké gangliové M-buňky jsou zodpovědny za potíže při čtení, avšak tuto poruchu prý může zmírnit použití barevných filtrů. Velké gangliové buňky nemají barevnou citlivost, mají však vysokou citlivost na světlo, a díky širokému rozvětvení neuronálních dendritů disponují také velkými receptivními plochami. Proto slouží spíše k rozeznávání hrubých forem než k vidění malých detailů. M-buňky reagují jen na krátkodobé změny světelných podnětů, a na trvalé osvětlení nereagují. Jsou tak spojovány s časovými aspekty vidění. Trvalé změny vzruchů, jako např. změněné barvy, nejsou těmito buňkami registrovány. Systém M-buněk u lidí, kteří nemají potíže se čtením se odlišuje od systému, který mají dyslektici a následkem anomálního systému M-buněk je vnímání rozostřených a zkreslených obrazů. Barevné filtry propouští na sítnici méně světla, tím je sítnicový obraz tmavší, což prodlouží latentní čas, tj. čas mezi absorpcí světla sítnicí a registrací vjemu mozkem. Následkem je resynchronizace a selektivní změny zpracování informací, které můžou vylepšit u postižených osob jejich čtecí a psací schopnosti.

M-buňky pouze zabezpečují spojení mezi sítnicí a mozkovými zrakovými

centry a další zpracování v mozku je mnohem komplexnější než je nám vsugerováváno zjednodušeným vnímáním M-buněk. Při použití barevných filtrů dochází k vyššímu kontrastu, o kterém se jako o příčině zlepšení čtecích schopností mluví jen vzácně.

60

2.9.3. Monokulární postupy Pokud se použijí barevné filtry binokulárně, tak je stejným způsobem ovlivněno barevné vidění u obou očí, kdy obě oči tak vysílají do mozku stejné stimuly. Jsou ale také monokulární postupy korekce vrozených vad barvocitu, u kterých se stimuly obou očí odlišují. Mezi nejznámější monokulární způsob ,,léčení“ vrozených poruch barvocitu patří čočky Chromagen. U těchto čoček se aplikuje jedna barevná kontaktní čočka, u které se určí optimální barva, na nedominantní oko. Tento způsob lze použít i u brýlových skel. Většina pacientů, která je takto léčena, udává zlepšení barevného vnímání. Barvy, které předtím nevnímali, s touto ,,léčbou“, najednou vnímají. Tito pacienti také popisují zlepšení prostorového vnímání, což lze vysvětlit díky ,,Pulfrichovu fenoménu“. Vzniklý sítnicový obraz oka, které je opatřené barevným filtrem, je tmavší, zpracování obrazu je pomalejší, a díky tomu jsou pohyblivé objekty viděny s jiným prostorovým vjemem. Barvy ale nejsou binokulárním fenoménem, jsou totiž vypočteny z rozdílu výstupů signálů čípků jedné sítnice a ne z rozdílu signálů obou očí.

2.9.4. Kontrola úspěchu korekce (zkouška barvocitu pomocí barevných tabulí) Jako důkaz účinnosti korekce vrozených poruch barvocitu barevnými filtry je, že pacienti dosahují lepší výsledky při čtení pseudoizochromatických tabulek. Principem tohoto testu je, že vyšetřovaný musí rozeznat barevné optotypy před pozadím jiné barvy, přičemž barvy optotypů spolu s barvami pozadí leží na společných přímkách barevných záměn. Proto osobám s narušeným barvocitem připadají barvy optotypu a pozadí stejné, a optotyp tak není rozeznán. Pokud se ale někdo podívá na pseudoizochromatickou tabuli přes barevné sklo, změní se odstín barvy, která se dostane do oka z optotypu, a pozadí rozdílným způsobem a poté už vnímané barvy neleží

na

přímkách

barevných

záměn.

Tabulky

tím

ztratí

charakter

pseudoizochromatických tabulek a stanou se obyčejnými potištěnými tabulkami a výsledkem je, že osoby s poruchami barvocitu je dokáží bezchybně přečíst. Barevná skla také zvyšují kontrast. Např. zelený optotyp uvidíme skrz červené sklo jako černý a optotyp je tak rozpoznán z důvodu zvýšeného kontrastu a ne z důvodu zlepšeného barvocitu.

61

Obr. č. 31: Vliv barevných filtrů na pseudoizohromatické tabuli. Vlevo: původní tabule, uprostřed: obraz vnímaný osobou s poruchou barvocitu, vpravo: optotyp přes červený filtr.

Testy barevné citlivosti by se měly provádět monokulárně, protože vnímání barev je monokulární fenomén a při získaných poruchách barvocitu mohou být oči postiženy rozdílně. Proto, při monokulární korekci je binokulární zkouška barvocitu chybná.

2.9.5. Nevýhody barevných filtrů Barevné filtry mění spektrum světla, které se dostává až na sítnici, a to díky absorpci závislé na vlnové délce. Vyvolají tím uměle získanou poruchu barvocitu absorpčního typu podle Krieseho, která se překryje s původní vrozenou poruchou. Např. červený filtr absorbuje skoro všechny barvy spektra kromě červené, a tak zpracování krátkovlnného podílu viditelného světla, které je i u osob s narušeným barvocitem bez omezení možné, je díky filtru ztížené. Barvy, které jsou používány u dopravní signalizace, jsou vybrány takovým způsobem, aby je i lidé s poruchami barvocitu dokázali vnímat. Nevyžaduje se, aby byly rozeznávány správným způsobem. Když už se musí barevná skla použít, musí být zaručeno, že vnímání signálních barev, popříp.

informací, nesmí být

znemožněno. Pro taková skla jsou stanoveny přísné standardy, avšak dodržení těchto standardů barevnými filtry pro korekci vrozených poruch barvocitu není zaručené. [12]

62

3. VÝZKUMNÁ ČÁST 3.1. Úvod Výzkum se uskutečnil ve Fakultní nemocnici u Svaté Anny. Vyšetřováni byli jak lidé s dobrým barvocitem, tak lidé s poruchou barvocitu. Výzkumu se zúčastnili muži i ženy ve věku od 19 do 81 let.

3.2. Cíl a hypotéza 3.2.1. Cíl Cílem mého výzkumu je porovnat metody sloužící k vyšetření barvocitu. Zvolila jsem si tři metody, které jsou dostupné ve Fakultní nemocnici u Svaté Anny. Jedná se o standardní Farnsworthův D-15 Hue test a desaturovaný (s ,,vybledlými“ barevnými terči) Lanthonyho D-15 test, pseudoizochromatické tabulky dle Ishiary, které se skládají z 38 tabulek a anomaloskop. Tyto metody chci porovnat podle různých hledisek, a to z hlediska: a)výsledků vyšetření, b)ceny, c)časové zatíženosti při vyšetřování a d)náročnosti vyšetření. Také bych chtěla zjistit, kolik mužů a žen bude mít v mém výzkumu vrozené poruchy barvocitu.

3.2.2. Hypotéza Já osobně si myslím, že ne všechny metody k vyšetřování barvocitu jsou na stejné úrovni, co se týče výsledků vyšetření, i když by to tak mělo být. Každý pacient byl proto vyšetřen na třech metodách, a stanovila jsem si hypotézu, že výsledek vyšetření, který vyjde na jedné metodě u jednoho pacienta, by měl vyjít i na ostatních dvou metodách téhož pacienta.

3.3. Metodika a materiál Před vyšetřením byl každý pacient dotazován, zda se jedná o emetropa nebo

63

hypermetropa. V případě, že se jednalo o hypermetropa, použil pacient svou korekci při vyšetřování barvocitu. Každá metoda byla vyšetřována monokulárně. Všechny tři metody byly prováděny ve vyšetřovací místnosti, ve které bylo zajištěno klidné prostředí a důkladné poučení pacienta. V případě vyšetření pomocí testů: Farnsworthův D-15 Hue test a desaturovaný Lanthonyho D-15 test bylo zajištěno standardní osvětlení (lampa s denní zářivkou LT 18 W/950 Colourlux Deluxe – 587 až 730 lx, umístěnou ve výšce 35 cm nad vyšetřovacím stolem). Výsledky byly zaznamenány do kruhových schémat a vyhodnoceny. Pomocí těchto testů dokážeme zjistit různé druhy poruch barvocitu, a to protanopii, deuteranopii, tritanopii a tetratanopii.

Obr. č. 32: Kruhová schémata

Pro příklad uvádím vyplněná schémata od pacienta č. 14 jak pro pravé, tak pro levé oko. Protože se vyšetřuje monokulárně, zapisují se i výsledky vyšetření každého oka zvlášť, a je tedy nutné mít dva papíry se schématy. Do schémat a na řádky se vyplňuje pořadí barevných terčů, které seřadí vyšetřovaný. Do prvního řádku a také do prvního 64

schématu (vlevo) se zapisuje pořadí terčů seřazených na standardním Farnsworthovém D-15 Hue testu a do druhého řádku a do druhého schématu (vpravo) se vyplňuje pořadí terčů z desaturovaného Lanthonyho D-15 testu. Ve schématech se čísla spojí a vyhodnotí. U pacienta s dobrým barvocitem se spojí čísla do kruhu. U pacienta s poruchou barvocitu se porucha barvocitu hodnotí podle os, které jsou ve schématu. Každá osa znamená jednu vadu: protan = protanopie, deutan = deuteranopie, tritan = tritanopie a tetartan = tetratanopie. V případě pacienta č. 14 vyšel na pravém oku na standardním Farnsworthovém D-15 Hue testu dobrý barvocit a na desaturovaném Lanthonyho D-15 testu tetratanopie. Na levém oku vyšla na standardním Farnsworthovém D-15 Hue testu tritanopie a tetratanopie, které se potvrdily i na desaturovaném Lanthonyho D-15 testu a ještě nově vznikla deuteranopie.

65

Obr. č. 33: Vyplněná kruhová schémata pacienta č. 14 pro pravé a levé oko

U vyšetřování pomocí pseudoizochromatických tabulek dle Ishiary bylo zase zajištěno denní světlo, které se u těchto tabulek používá. Byl používán Ishiara test, který se skládá z 38 tabulek. U této metody zjístíme pouze vady v červené a zelené oblasti, tedy protanomálii, protanopii, deuteranomálii a deuteranopii. V případě anomaloskopu byl používán Anomaloskop Heidelberg Multicolor 47700 firmy Oculus. Pacienti byli vyšetřováni jen pomocí síťového (rychlého) testu. Tento test má rychlý a lehký průběh a slouží jen jako test, který je předběžný k odhalení poruch barvocitu.

Při tomto testu je vyšetřovanému postupně nabídnuto šest různých

barevných srovnání, které má označit jako stejné či nestejné. K tomu slouží tlačítka, která jsou na okrajích přístroje. Pravým tlačítkem se potvrzuje stejnost barvy a levým nestejnost. Stisknutí tlačítka je potvrzeno akustickým signálem. Anomaloskop nezachytí defekty v modré a modrožluté oblasti.

66

Obr. č. 34 : Anomaloskop – části přístroje

3.4. Vyšetřovaná skupina Vyšetřovaná skupina pacientů se skládala ze 34 pacientů. Z toho bylo 22 mužů a 12 žen. Věk všech vyšetřovaných pacientů je v rozmezí od 19 do 81 let. Průměrný věk mužů je 42,2 let, žen 38,7 a celkový průměrný věk žen i mužů je 40,9 let.

Celkový počet

Průměrný věk

pacientů

34

všech pacientů

40,9

Muži

22

Muži

42,2

Ženy

12

Ženy

38,7

Tab. č. 3: Celkový počet a průměrný věk vyšetřovaných pacientů

67

35% muži ženy 65%

Graf č. 1: Počet mužů a žen vyjádřený v procentech

3.5. Porovnání metod 3.5.1. Porovnání metod z hlediska výsledků vyšetření Výsledky měření jednotlivých vyšetření jsou zaznamenány v následující tabulce pro lepší porovnání.

Oko Pacient č. 1 Pravé

D-15 Hue test

Ishiara test

Anomaloskop

Tritanopie





NEPŘEČETL









Tritanopie

Lehčí



Levé Tritanopie, tetratanopie Pacient č. 2 Pravé Levé

deuteranomálie Pacient č. 3 Pravé







Levé







Pacient č. 4 Pravé







Levé







Deuteranopie,





NEPŘEČETL



Pacient č. 5 Pravé

titratanopie Levé

Deuteranopie, tritanopie, tetratanopie

68

Pacient č. 6 Pravé Protanopie, tetratanopie Levé









Tetratanopie,

Červeno-zelená



protanopie,

vada

Deuteranopie, tetratanopie

Pacient č. 7 Pravé

deuteranopie Levé Tritanopie, tetratanopie





Pacient č. 8 Pravé







Levé







Tritanopie, protanopie,

NEPŘEČETL

Protanomálie

Červeno-zelená



Pacient č. 9 Pravé

tetratanopie Levé Tritanopie, tetratanopie

vada Pacient č. 10 Pravé







Levé







Pacient č. 11 Pravé







Levé







Pacient č. 12 Pravé







Levé







Pacient č. 13 Pravé



Lehčí



deuteranomálie Levé

Tritanopie

Lehčí



deuteranomálie Pacient č. 14 Pravé

Tetratanopie

Lehčí



deuteranomálie Levé Tetratanopie, tritanopie,

NEPŘEČETL



deuteranopie Pacient č. 15 Pravé







Levé







Pacient č. 16 Pravé







Levé







Pacient č. 17 Pravé







Levé











Pacient č. 18 Pravé Tritanopie, tetratanopie

69

Levé Trtitanopie, tetratanopie





Pacient č. 19 Pravé Tritanopie, tetratanopie









Červeno-zelená



Levé

Tritanopie

Pacient č. 20 Pravé Tritanopie, tetratanopie, protanopie

vada

Levé Tritanopie, tetratanopie,





deuteranopie Pacient č. 21 Pravé







Levé







Pacient č. 22 Pravé







Levé







Tetratanopie

Lehčí



Pacient č. 23 Pravé

deuteranomálie Levé Tetratanopie, tritanopie

Lehčí



deuteranomálie Pacient č. 24 Pravé

Lehčí





deuteranomálie Levé

Lehčí





deuteranomálie Pacient č. 25 Pravé







Levé







Těžší



Pacient č. 26 Pravé Tetratanopie, tritanopie, deuteranopie

deuteranomálie, deuteranopie

Levé

Tritanopie, protanopie,

Červeno-zelená

tetratanopie

vada

Pacient č. 27 Pravé







Levé







NEPŘEČETL

Deuteranomálie

Lehčí

Deuteranomálie

Pacient č. 28 Pravé Tritanopie, tetratanopie Levé Tritanopie, tetratanopie



deuteranomálie Pacient č. 29 Pravé







Levé







Deuteranopie,

Červeno-zelená



Pacient č.30 Pravé

70

tritanopie, tetratanopie

vada

Levé Tetratanopie, tritanopie

Lehčí



deuteranomálie Pacient č.31 Pravé

Tetratanopie





Levé







Pacient č. 32 Pravé







Levé







Pacient č. 33 Pravé







Levé







Pacient č. 34 Pravé







Levé







Tab. č. 4: Porovnání výsledků

Výsledky budu porovnávat z hlediska počtu očí a ne pacientů. Výzkumu se zúčastnilo 34 lidí, to je tedy 68 očí. Z tohoto počtu pouze u 36 očí se získaly stejné výsledky na všech třech metodách. Shoda výsledků u dvou metod je u 7 očí a u 5 očí se výsledky nedají vyhodnotit na Ishiarově testu z důvodu nízké zrakové ostrosti. U zbývajících 20 očí se výsledky neshodují ani ve dvou vyšetřeních.

47% 53%

různé výsledky stejné výsledky

Graf č. 2: Procentuální zastoupení stejných výsledků na všech třech metodách a různých výsledků

71

3.5.2. Porovnání metod z hlediska ceny Při porovnání metod z hlediska cen je samozřejmě nejdražší anomaloskop. Poziřovací cena anomaloskopu firmy Oculus, který je ve fakultní nemocnici u Svaté Anny, byla 198 450Kč. Ceny dalších metod jsem našla na internetu. Cena pseudoizochromatických tabulek dle Ishiary, které se skládají z 38 tabulek se pohybuje okolo 6890,4Kč. Cena standardního Farnsworthova D-15 Hue testu je okolo 6216Kč a Lanthonyho D-15 testu je 2458,5Kč.

Farnsworthův D-15 Hue test a Vyšetřovací metoda

desaturovaný

Ishiara test

Anomaloskop

6890,4

198450

Lanthonyho D-15 test Cena (Kč)

6216 + 2458,5 = 8674,5

Tab. č. 5 : Ceny vyšetřovacích metod

4% 3% Farnsworthův D-15 Hue test a Lanthonyho test D15 test Ishiara test

Anomaloskop

93%

Graf č. 3: Ceny vyšetřovacích metod

3.5.3. Porovnání metod z hlediska časové zatíženosti při vyšetřování Metody, které jsem si zvolila nejsou moc časově náročné. Samotné vyšetřování 72

barvocitu pomocí standardního Farnsworthova D-15 Hue testu a desaturovaného Lanthonyho D-15 testu trvalo na jednom oku přibližně 3 minuty, tedy celkově asi 6 minut. Vyšetření na Ishiarových tabulkách, pokud bylo vyšetření prováděno na všech 38 tabulkách, trvalo na jednom oku asi 4 minuty a celkově 8 minut a vyšetření pomocí anomaloskopu bylo nejkratší a trvalo celkově asi 1 minutu viz. tabulka a graf.

Farnsworthův D-15 Hue test a Metoda

desaturovaný

Ishiara test

Anomaloskop

Lanthonyho D-15 test Pravé oko

3 minuty

4 minuty

30 sekund

Levé oko

3 minuty

4 minuty

30 sekund

Celkově

6 minut

8 minut

1 minuta

Tab. č. 6 : Porovnání metod z hlediska času

7%

40%

Farnsworthův D-15 Hue test a desaturovaný Lanthonyho D-15 test Ishiara test

Anomaloskop 53%

Graf č. 4: Porovnání metod z hlediska času

3.5.4. Porovnání metod z hlediska náročnosti vyšetření Každý pacient byl po vyšetření dotazován, která metoda se mu zdála jako nejtěžší, co se týče náročnosti: 24 pacientům se jako nejtěžší zdál Farnsworthův D-15 Hue test a 73

desaturovaný Lanthonyho D-15 test, pro 10 pacientů byl nejtěžší Ishiara test a jako nejlehčí byl anomaloskop, který se nejevil těžký pro nikoho. Výsledky jsem opět zaznamenala do následující tabulky a grafu pro lepší orientaci.

Farnsworthův D-15 Hue test a Vyšetřovací metoda

desaturovaný

Ishiara test

Anomaloskop

10

0

Lanthonyho D-15 test Počet pacientů

24

Tab. č. 7: Metody vyšetření podle náročnosti

0% Farnsworthův D-15 Hue test a desaturovaný Lanthonyho D-15 test

29%

Ishiara test

Anomaloskop 71%

Graf č. 5: Metody vyšetření podle náročnosti

3.5.5. Výskyt vrozených poruch V mém výzkumu jsem se i zaměřila na výskyt vrozených poruch barvocitu pro červenozelenou barvu, což je protanopie, deuteranopie, protanomálie a deuteranomálie. Výzkumu se zúčastnilo 34 lidí, z toho 22 mužů a 12 žen. Z 22 mužů se vrozená porucha vyskytovala u 10 mužů a z 12 žen u 3 žen.

74

Počet vyšetřovaných pacientů

34

Počet pacientů s vrozenou poruchou

13

Muži

22

Muži

10

Ženy

12

Ženy

3

Tab. č. 8: Výskyt vrozených poruch barvocitu

45% 55%

Počet mužů bez vrozené vady Počet mužů s vrozenou vadou

Graf č. 6: Srovnání mužů s vrozenou vadou a bez ní

25% Počet žen bez vrozené vady Počet žen s vrozenou vadou 75%

Graf č. 7: Srovnání žen s vrozenou vadou a bez ní

75

3.6. Výsledky Jak už jsem psala výše, je cílem mého výzkumu porovnat metody sloužící k vyšetření barvocitu. Proto jsem tyto metody srovnávala z různých hledisek, a jejichž výsledky bych zde chtěla shrnout. Výzkumu se, dle mého, nezúčastnil dostatečně velký počet pacientů, proto nemusejí být výsledky spolehlivé. Co se týče porovnání výsledků vyšetření na jednotlivých metodách jeví se jako nejpřesnější a nejspolehlivější standardní Farnsworthův D-15 Hue test a desaturovaný Lanthonyho D-15 test a naopak nejmíň přesný je anomaloskop (viz.tab. č. 4). Při porovnání cen je nejlevnější Ishiara test a nejdražší anomaloskop (viz graf č. 3). Nejrychlejší vyšetření je na anomaloskopu a nejpomaleji trvá vyšetření na Ishiarových tabulkách (viz. graf č. 4). Porovnání z hlediska náročnosti pro pacienta je nejlehčí anomaloskop a nejtěžší standardní Farnsworthův D-15 Hue test a desaturovaný Lanthonyho D-15 test (viz. graf č. 5). Při zkoumání výskytu vrozených poruch barvocitu vyšlo, že vrozenou poruchou trpí zhruba polovina vyšetřovaných mužů a u žen je touto poruchou postižena ¼. Touto poruchou bývá postiženo asi 8% mužů a 0,4% žen, což se v mém výzkumu rozhodně nepotvrdilo. Pro přesnější vyhodnocení metod jsem zvolila tabulku, ve které jsem ,,oznámkovala“ metody vyšetření barvocitu čísly 1, 2, 3, např. porovnání metod podle ceny: 1 znamená nejlevnější, 2 druhá nejdražší metoda a 3 nejdražší metoda.

Výsledky

Cena

Čas

Náročnost

Průměr

D-15 Hue test

1

2

2

3

2

Ishiara test

2

1

3

2

2

Anomaloskop

3

3

1

1

2

Tab. č. 9: Porovnání metod vyšetření barvocitu

76

Každá metoda má své klady a zápory, a proto také vyšlo, že všechny metody jsou na stejné úrovni. Ne však všechny hlediska, která jsem vybrala, jsou stejně důležitá, proto jsem zvolila jako nejlepší metodu, z těchto tří metod, standardní Farnsworthův D15 Hue test a desaturovaný Lanthonyho D-15 test. Tyto testy se jeví jako nejpřesnější z hlediska výsledků vyšetření, které jsou, aspoň dle mého, nejdůležitější. A také tyto testy umožňují zjistit všechny čtyři poruchy barvocitu.

77

3.7. Diskuze Mojí stanovenou hypotézou je, že výsledek vyšetření, který vyjde na jedné metodě u jednoho pacienta, měl by vyjít i na ostatních dvou metodách téhož pacienta. Jak už vyplývá z výsledků, které jsou uvedeny výše, moje hypotéza se nepotvrdila (viz. graf č. 2). Nepotvrzení mojí hypotézy může být z různých důvodů. Jedním z nich může být, že pouze standardní Farnsworthův D-15 Hue test a desaturovaný Lanthonyho D-15 test dokáže odhalit všechny čtyři poruchy barvocitu (protanopie, deuteranopie, tritanopie a tetratanopie), na rozdíl od Ishiarova testu a anomaloskopu, pomocí kterých zjišťujeme jen poruchy barvocitu v oblasti červené a zelené. Pokud má pacient poruchu v oblasti modré nebo modrožluté nemůžeme tuto vadu zjistit na Ishiarových testech nebo na anomolaskopu. Vznikají tak rozdílné výsledky na každé metodě. Dalším důvodem, který se potvrdil v mém výzkumu, může být, že Ishiarovy tabulky nejsou vhodné, pokud má pacient sníženou zrakovu ostrost, a nedokáže tak přečíst symboly, které jsou v kruhových polích. Toto se vyskutuje u 5 pacientů v mém výzkumu, ale vždy jen na jednom oku, tedy na 5 očích. U těchto pacientů se nedají vyhodnotit jejich výsledky z Ishiarových tabulek. Konkrétně se jedná o pacienta č. 1, 5, 9, 14 a 28. U pacienta č. 1 je vízus na levém oku 5/30. Pacient je postižen přední i zadní uveitidou a sekundárním glaukomem. Pacient č. 5 má vízus na levém oku 5/15 slabě. Vízus je pravděpodobně snížen choreoretinitidou. U pacienta č. 9 je vízus na pravém oku 3/50 a zde je vízus snížen amocí sítnice. U pacienta č. 14 je vízus na levém oku 5/30, který byl snížen kontuzí bulbu po úrazu. Pacient č. 28 má vízus na pravém oku 5/30 a pacient je postižen kataraktou. Tito pacienti však dokázali seřadit barevné terče na standardním Farnsworthovém D-15 Hue testu a desaturovaném Lanthonyho D-15 testu. Proto jsou tyto testy spolehlivější a významnější u takovýchto pacientů. Dále to může být tím, že na anomaloskopu byl použit pouze síťový (rychlý) test, který je podle mě nedostačující, a pro pacienty se jevil jednoduchý, neboť nabídnuta barevná 78

srovnání byla velmi odlišná. Také bych se chtěla zmínit o dalších hlediscích, podle kterých bylo prováděno srovnání. Co se týče cen metod, ty se mohou lišit podle firem (dodavatelů). Proto mnou vyhledané ceny jsou jen pro představu kolik daná vyšetřovací metoda stojí, a pro orientační srovnání všech tří metod. Srovnání z hlediska času trvání vyšetření je také jen orientační. Každému pacientovi trvalo vyšetření různě dlouhou dobu. Pacient s dobrým barvocitem byl vyšetřován kratší dobu než pacient s poruchou barvocitu. Náročnost opět mohla být ovlivněna sníženou zrakovou ostrostí hlavně u Ishiarových tabulek a u anomaloskopu vlivem testu, který byl zvolen.

79

4. ZÁVĚR Barvocit je schopnost rozeznávat barvy, a i když si to neuvědomujeme je v našem životě důležitý, pro některá zaměstnání je dokonce podmínkou. Barvy jsou všude kolem nás, a člověk dokáže vnímat asi 150 barev, celkově však více jak 2000 odstínů. Pomocí barev dokážeme ovlivnit atmosféru, která má vliv na naši náladu a pocity, také můžeme ovlivnit skutečnou velikost místnosti výběrem barvy nebo barvy našeho oblečení můžou vyjadřovat osobnost a můžeme pomocí barev vyjadřovat své postoje a názory. Každý z nás má svůj vlastní názor na barvy, a každý z nás má také svou oblíbenou barvu. Význam vyšetřování barvocitu stále stoupá a v dnešní době existuje velké množství testů pro vyšetřování barvocitu, které se dělí do několika skupin. Pro můj výzkum jsem si zvolila tři metody k vyšetřování barvocitu a to standardní Farnsworthův D-15 Hue test a desaturovaný Lanthonyho D-15 test, pseudoizochromatické tabulky dle Ishiary a anomaloskop. Cílem mé práce bylo porovnat tyto metody, kdy se mi podařilo zjistit, že nejspolehlivější metodou k vyšetřování barvocitu je standardní Farnsworthův D-15 Hue test a desaturovaný Lanthonyho D-15 test z těchto tří metod. Vzhledem k malému počtu vyšetřovaných pacientů, a také vzhledem ke zvoleným metodám, však nelze výsledky této práce v dostatečné míře kvantitativně interpretovat.

80

5. ZDROJE Knihy: [1] Kvapilíková, K.: Anatomie a embryologie oka, Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně 2000, 206 str. [2] Polášek, J. et al: Technický sborník oční optiky, SNTL Praha, Praha 1975, 579 str. [3] Rozsíval, P. et al: Oční lékařství, nakladatelství Galén: Karolinum, Praha, 2006, 373 str. [4] Autrata, R., Černá, J.: Nauka o zraku, Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oboru v Brně, Brno 2006, 226 str. [5] Hromádková, L.: Šilhání, Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví Brno, Brno 1995, 163 str. [6] Oláh, Z. a kolektiv: Očné lékarstvo, vydavatelstvo Osveta , Martin 1998, 255 str. [7] Kraus, H. a kolektiv: Kompendium očního lékařství, Grada Publishing, 1997, 341 str. [8] Řehák, S. a kolektiv: Oční lékařství, učebnice pro lékařské fakulty, Avicenum, zdravotnické nakladatelství, Praha, 256 str. [9] Synek, S., Skorkovská, Š.: Fyziologie oka a vidění, Grada Publishing, Praha, 2004, 106 str. [10] Kolín, J. a kolektiv: Oftalmologie praktického lékaře, Univerzita Karlova, 81

vydavatelství Karolinum, Praha 1994, 276 str. Časopisy: [11] Česká oční optika, číslo 4/2010, str. 54 - 66 [12] Česká oční optika, číslo 2/2010, ročník 51, str. 20 - 24 Webové stránky: [13] http://cs.wikipedia.org/wiki/Viditeln%C3%A9_sv%C4%9Btlo [14] http://cs.wikipedia.org/wiki/Elektromagnetick%C3%A9_spektrum [15] http://www.jub.si/cz/poradna/barevna-inspirace/pusobeni-barev/ [16] http://malirstvimiks.wz.cz/doc/barvyalp.pdf [17] http://cs.wikipedia.org/wiki/Barva [18] http://cs.wikipedia.org/wiki/Aditivn%C3%AD_m%C3%ADch%C3%A1n %C3%AD_barev [19] http://cs.wikipedia.org/wiki/Subtraktivn%C3%AD_m%C3%ADch%C3%A1n %C3%AD_barev [20] http://cs.wikipedia.org/wiki/Barevn%C3%A1_teplota

[21] http://www.videni.cz/nemoci-oci/barvoslepost

Obrázky: Obr. č. 1 http://www.avonet.cz/premysl/Lasik/Lasik.htm Obr. č. 2 82

Kvapilíková, K.: Anatomie a embryologie oka, Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně 2000, 206 str., 55. str. Obr. č.3 http://www.ped.muni.cz/wphy/publikace/Jancovic1.html Obr. č. 4 http://old.lf3.cuni.cz/anatomie/cns_drahazrak.htm Obr. č. 5 http://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C4%9Btlo Obr. č. 6. http://cs.wikipedia.org/wiki/Elektromagnetick%C3%A9_spektrum Obr. č. 7 Polášek, J. et al: Technický sborník oční optiky, SNTL Praha, Praha 1975, 579 str., 143. str. Obr. č. 8 Polášek, J. et al: Technický sborník oční optiky, SNTL Praha, Praha 1975, 579 str., 143. str. Obr. č. 9 Polášek, J. et al: Technický sborník oční optiky, SNTL Praha, Praha 1975, 579 str., 149. str. Obr. č. 10 Polášek, J. et al: Technický sborník oční optiky, SNTL Praha, Praha 1975, 579 str., 150. str. Obr. č. 12 http://www.fotografovani.cz/art/fozak_df/rom_1_10_colormanag.html?tisk=on Obr. č. 11 83

Polášek, J. et al: Technický sborník oční optiky, SNTL Praha, Praha 1975, 579 str., 152. str.

Obr. č. 13 http://cs.wikipedia.org/wiki/Aditivn%C3%AD_m%C3%ADch%C3%A1n %C3%AD_barev Obr. č. 14 http://cs.wikipedia.org/wiki/Subtraktivn%C3%AD_m%C3%ADch%C3%A1n %C3%AD_barev Obr. č. 15 http://cs.wikipedia.org/wiki/Barevn%C3%A1_teplota

Obr. č. 16 http://www.nm-bydleni.cz/clanek.php?id_clanky=746 http://www.chovatelka.cz/dum-a-bydleni-clanek/barvy-barvy-v-byte-13 Obr. č. 17 Česká oční optika, číslo 4/2010, ročník , 54. str. Obr. č. 18 http://www.perret-optic.ch/optometrie/Vision_des_couleurs/vis-couleur_d.htm Obr. č. 19 http://www.perret-optic.ch/optometrie/Vision_des_couleurs/vis-couleur_d.htm Obr. č. 20 http://www.perret-optic.ch/optometrie/Vision_des_couleurs/vis-couleur_d.htm Obr. č. 21 84

http://www.perret-optic.ch/optometrie/Vision_des_couleurs/vis-couleur_d.htm Obr. č. 22 http://www.perret-optic.ch/optometrie/Vision_des_couleurs/vis-couleur_d.htm Obr. č. 23 http://www.perret-optic.ch/optometrie/Vision_des_couleurs/vis-couleur_d.htm Obr. č. 24 http://www.perret-optic.ch/optometrie/Vision_des_couleurs/vis-couleur_d.htm

Obr. č. 25 http://www.perret-optic.ch/optometrie/Vision_des_couleurs/vis-couleur_d.htm Obr. č. 26 http://denizaslim.blogcu.com/etiket/pskiyatri%20testi/sayfa/1 Obr. č. 27 Česká oční optika, číslo 4/2010, ročník , 58. str. Obr. č. 28 http://www.colormanagement.com/store/CID11/PID446 Obr. č. 29 http://activa1.com/ Obr. č. 30 http://www.oculus.de/en/sites/detail_ger.php?page=410 Obr. č. 31 Česká oční optika, číslo 2/2010 , ročník 51, ISSN 1211-233X, 24. str. Obr. č. 32 85

Schémata poskytnutá ve Fakultní nemocnici u Svaté Anny Obr. č. 33 Schémata poskytnutá ve Fakultní nemocnici u Svaté Anny Obr. č. 34 Návod pro používání HMC anomaloskopu Tabulky: Tab. č. 1 Polášek, J. et al: Technický sborník oční optiky, SNTL Praha, Praha 1975, 579 str., 156. str. Tab. č. 2 http://malirstvimiks.wz.cz/doc/barvyalp.pdf

86