Poprvé vydáno v USA nakladatelstvím Dutton Children s Books, divizí Penguin Young Readers Group, Penguin Group (USA) Inc., v roce 2004

Poprvé vydáno v USA nakladatelstvím Dutton Children’s Books, divizí Penguin Young Readers Group, Penguin Group (USA) Inc., v roce 2004. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy. © Lauren Myracleová, 200X Translation © Vanda Ohnisková, 2011 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011 ISBN 978-80-7217-945-9

Pro Ariel, jejíž máma je (většinou) moc hodná holka

Říct nahlas, co chci od života

K

dyž má člověk narozeniny, tedy přinejmenším čtrnácté narozeniny, ví, že jsou… no… jak to říct… tak nějak složitější než všechny jeho předešlé narozeniny. Nebo jsem si to myslela jednoduše jenom kvůli tomu, že ten den bylo čtrnáct právě mně. Mně, mně, mně, mně! Čtrnáct, čtrnáct, čtrnáct, čtrnáct!!! V příjemně teplé posteli jsem si napnula prsty na nohou a natáhla si paže nad hlavu. A pak jsem je co nejrychleji nechala volně zase spadnout na postel. Matrace se pode mnou zhoupla, šťastně jsem si vydechla a zamyslela se nad svým životem. Čtrnáct roků a jede se dál, milá zlatá! To je už opravdu hodně narozenin! Ty hodně dávné narozky si už nepamatuju. Byly určitě nějaké dortíky a stopro jsem vypadala s dortovou polevou ve vlasech fakt k sežrání… prostě klasika. Když jsem slavila třetí rok, teda aspoň se to u nás v rodině traduje, nakláněla jsem se na židli tak dozadu, že se převrátila — samozřejmě i se mnou. Táta povídal, že jsem dopadla hlavou pěkně tvrdě na podlahu, až to křuplo. Taky říkal, že se moje starší ségra Sandra rozbrečela, protože se o mě strašně bála. Tý jo, to je fakt sladký (a taky trošinku legrační). A další pozoruhodné narozeninové momenty: — mimořádně nádherný pohádkový dort, který mi máma upekla, když jsem měla čtyři — kufřík s nářadím, co mi dal táta k sedmým narozeninám, protože jsem si ho přála — ta (no jasně, dnes mi to připadá už trapné, ale stejně je to skvělá vzpomínka) holčičkovská odpolední oslava k mým devátým narozeninám. Měly jsme všechny na sobě slavnostní šatečky — stejně jako naše panenky — a máma nám nachystala sendviče s okurkou, které nikdo nejedl. Pak jsem pokročila do světa dvoumístných čísel. Což bylo fakt něco, i když mě to docela děsilo… Tehdy jsem dokonce napsala sama sobě lístek, na kterém jsem si dodávala odvahu, abych to všechno zvládla, a schovala jsem si ho za jednou starou ozdobnou lištou v našem trošku staromódním domě. Společně s čokoládovou tyčinkou. Pak ale jeden víkend tátu zachvátilo krátkodobé (jak jinak, že) budovatelské nadšení a rozhodl se, že náš dům trošku zmodernizuje. A lištu strhl. Sbohem, čokoládo. Sbohem, povzbudivý vzkaze. Jak smutné! Na jedenácté narozeniny jsem pořádala doma oslavu i s přespáním a pamatuju si, že jsem byla tak rozrušená, že jsem nedokázala ani chvíli sedět v klidu. Poskakovala jsem na pohovce, nemohla se dočkat, až holky přijedou, a jen jsem si v duchu pořád dokola opakovala už přijeďte, už přijeďte… To byly ty narozky, na kterých jsem od Amandy dostala koťátko, naši Medulku, která tehdy měla ještě strašně malinkaté tělíčko, zato veliké tlapky. A tak skřípavě a žalostně mňoukala. Pojmenovala jsem ji Medulka, aby se to podobalo Amandině kočce Zlatulce. Tehdy jsme totiž byly s Amandou ty největší kámošky na světě. Medulka pořád ještě skřípavě mňouká, ale my s Amandou už nejlepší kamarádky nejsme. Vlastně nejsme už kamarádky vůbec. Jak se to stalo? Jasně, vím to moc dobře. Byla jsem přeci u všech těch trhlin, prasklin a zdánlivě nedůležitých odlišností, které se postupně hromadily, a nakonec z nich vznikla situace, kdy už Amanda

v mém životě nebyla. Jenomže stejně — jak se to stalo? Proč se to stalo? A to je i příklad toho, jak je to všechno složité, když je vám čtrnáct: přehráváte si svůj dosavadní život a… divíte se. Ten rok, co jsem slavila dvanáctiny, mě máma s tátou pozvali do opravdu prima restaurace na speciální narozeninovou večeři. Mohla jsem si s sebou vzít jednu kamarádku a pozvala tehdy Danu, která se mezitím stala mou novou Amandou. Teda ve skutečnosti samozřejmě že ne tak docela. Ne že by Dana nebyla stejně fajn jako Amanda, protože to tedy rozhodně je, i když to zní fakt hloupě a hrozně. Dana totiž byla (a dodnes je) úžasná, spolehlivá, loajální a opravdová. Možná že s ní nebylo takové vzrůšo jako s Amandou, ale to rozhodně nebyla Danina chyba. No, v každém případě to nehraje žádnou velkou roli, protože tehdy na podzim jsme šly do sedmičky a na scénu vstoupila Mata. A Mata to „vzrůšo“ hned zastala. A zastala toho mnohem víc. Poprvé jsem se s ní potkala v tělocviku a v šatně jsem si hned všimla, že nosí tanga. Ach bože, já teda byla v pěkném šoku. Na třinácté narozeniny mi máma dovolila, abychom se, tedy já, Dana a Mata, nechaly v místním kosmetickém salonu profesionálně nalíčit. Ty třpytivé oční stíny, co jsem si tehdy koupila, mám ještě teď. Ten večer jsme si moc užily, ale když na něj tak vzpomínám, z nějakého důvodu se cítím melancholicky. Teda tak nějak melancholicky. Lehounce melancholicky, ne úplně melancholicky. Otočila jsem hlavu a podívala se na hodiny. Bylo půl osmé, což znamenalo, že bych se měla skulit z postele a vypravit do školy. Jenomže místo toho jsem nechala spadnout hlavu znovu na polštář, protože jsem s tím svým přemýšlením ještě neskončila. Protože i když byly všechny moje narozeniny tak důležité, už tu nebyly. Byly v minulosti. A to, že mi bylo právě čtrnáct, byla přítomnost. Odehrávalo se to právě teď a znamenalo to, že jsem zase o krok blíž dospělosti. A moje pocity, co jsem z téhle skutečnosti měla, mě úplně pohltily. Z velké části jsem byla hlavně vzrušená. Dospívání znamená, že má člověk víc privilegií, víc svobody, jednoho dne snad i auto — tý jó! Třeba možná i kabriolet, ale na ten si budu muset ještě počkat, dokud mi nebude dvacet a nebudu bydlet sama, protože mamka s taťkou by mi nikdy nedovolili, abych jezdila v autě, co nemá střechu. Jenomže tu jsou i věci spojené s dospělostí, ze kterých se mi svírá žaludek. Jakože si třeba dělám starosti, že bych mohla začít být nudná a vážná (řečeno velmi vážným hlasem). A trápí mě i to, jak neúprosně plyne jeden měsíc za druhým… plynou a plynou a jednoho dne budu ležet v rakvi. Bum, bum… už slyším, jak do ní zatloukají hřebíky… Jo, jo, copak to není opravdu krásná narozeninová představa? Jenomže smrt je ještě daleko, fakt hodně hodně daleko. Teda aspoň v to doufám. A na obzoru vidím něco mnohem bližšího, něco, co mně dělá mnohem větší starosti… a jmenuje se to střední škola. Dnes je jedenáctého března a školní rok končí osmadvacátého května, takže z toho plyne, že mi na základce zbývá něco málo přes dva měsíce. Pak bude léto a pak…bác ho. Začne nová škola a já, Viki Perryová, budu prvňačka na střední. Byla jsem z té myšlenky úplně paf, tak paf, že když jsem na chodbě před svým pokojem uslyšela bráchu se ségrou, jak mi zpívají k narozeninám, byla jsem ráda, že mi něco odvede pozornost jiným směrem. „Máš ráda vafle?“ zaječela Sandra z chodby. „Jo, mám rád vafle!“ pištěl Tom. „Máš ráda pomerančovej džusík?“ „Jo, mám rád pomerančovej džusík!“

Dveře se rozletěly a já se usmála, protože jsem uviděla, že zpívající partičku nevede ani Sandra ani Tom, ale moje téměř zbrusu nová pidisestřička Maggie, která je ještě moc malá i na to, aby uměla lézt. „Hop, hopky, hop, nejvyšší čas na snídani!“ křičeli jednohlasně Sandra s Tomem, zatímco mimčo Maggie se legračně kroutilo před Sandrou, která je držela před sebou jako pytel mouky. „To jste mně nachystali snídani pěkně do postele, partičko?“ zeptala jsem se. „Ach, to by od nás ale bylo pěkné, co?“ odpověděla Sandra a přitáhla si Maggie blíž k tělu, aby se jí pohodlněji nesla. „Ale… nenachystali.“ „Já jsem ti ale donesl tohle,“ ozval se Tom a žuchl sebou ke mně na postel a podal mi půl plátku žvýkačky. „Tý jo, díkec.“ „A teď si dám hlavu pěkně k tobě do podpaží,“ dodal, nalehl na mě svým teplým sedmiletým tělem a zabořil mi hlavu do ramene, aby si ji zahřál. „Řekls podpaží, ne?“ řekla jsem se smíchem, protože mne to lechtalo. „A už toho nech!“ „Hele, tak pojď už dolů a dej si ty božský vafle, jo?“ „Jo. Dals je už kvůli mně do toustovače?“ „Jasně že jo,“ odpověděl Tom a dal mi pusu na tvář. Pak vyskočil z postele a vyrazil z pokoje. Sandra se vydala za ním. „Sandro, počkej!“ zavolala jsem na ni a skopla přikrývku. „Můžu s tebou na vteřinu mluvit?“ Otočila se. „Co se děje?“ „Hele, chci ti říct něco trapnýho. Je to blbý, ale musím to někomu říct. A ty seš moje velká sestra, tááákže…“ Sandra se podívala na hodinky. „Hele, víš, dělám si starosti kvůli té střední,“ vypadlo ze mne rychle. Podívala se na mě, jako bych se zbláznila. „Cože? A proč?“ Podívala jsem se na ni, jako by se zbláznila ona. „No, protože je to střední!“ „Vždyť ještě nemáš dodělanou základku! A je teprve březen!“ „To je, ale co bude po březnu? Duben. A co bude po dubnu? Květen. A co bude po —“ „Viki, já měsíce umím. Umím je od čtyř let.“ Vstala jsem a vzala jsem si opatrně, s ohledem na její stále ještě trochu viklavou hlavičku, do náruče Maggie. Přitiskla jsem ji k sobě a zašeptala: „Maggie, já ti pomůžu. Já ti pomůžu, když budeš mít nějaký trable, neboj. Já jo.“ „Ach bože,“ hlesla jen Sandra. Maggie vydala ze sebe něco jako „huhu“, to jí jde opravdu dobře. A je tak měkká, celá k pomazlení. „Viki, víš, co je tvůj problém? Musíš změnit celý svý paradigma.“ „Cože?“ „Paradigma. Jakože model. Tvůj celej pohled na svět.“ Sandra se opřela o rám dveří. „Jak se vůbec, Viki, díváš na svět?“ „Hm… že by očima?“ Sandra se už skoro usmála, ale ještě se jí úsměv podařilo potlačit. „Viki, jestli se bojíš střední —“ „Já jsem přece nikdy neřekla, že se jí bojím,“ přerušila jsem ji.

„Tak se tím přestaň tak zabývat. Žij tady a teď, má drahá malá sestřičko.“ „Žij tady a teď,“ zopakovala jsem po ní. „Jasně. Přestaň se zaměřovat na březen, pak na duben a potom na květen a tak dál až do nekonečna. Přestaň myslet lineárně. Tak přímočaře. Však víš, co znamená lineární, ne?“ Jen jsem se na ni upřeně podívala. Podívala se na mě stejným způsobem, jako by mi chtěla dát najevo, že v tomto případě tedy nechápe, v čem ten problém vězí. „Začni se ptát sebe sama — co můžu udělat teď? Jak můžu změnit svůj život v týhle chvíli?“ „Ségra, ty zase čteš ty svý pomož-si-sám příručky o tom, jak žít, že jo?“ Teď, když má Sandra vysokou už na spadnutí, začala číst knížky, které se jmenují něco jako Jakou barvu má tvůj padák? nebo Kdo mi dal někam jinam můj sýr? „Hodláš se mě zeptat, jakou barvu má můj sýr?“ „Hele, Viki, ty seš ta, která po mně chtěla radu,“ odpověděla a vzala si ode mě Maggie. „Takže se teď obleč a přijď dolů, ty naše oslavenkyně.“ Skočila jsem zpět do postele. „Ach božínku. Copak by se můj život tady a teď nemohl odehrávat v posteli? Řekněme nějakou delší dobu v posteli?“ „Ne! Musíš se pohnout dopředu, i když nechceš. A hádej proč? Protože jediná horší věc než dospívání, je když —“ Schovala jsem si hlavu v dlaních. „Uááá. Nedospíváš… Fakt nemůžu uvěřit, žes to právě řekla.“ „Já to neřekla. Tos řekla ty.“ Sandra si projela rukou světlou hřívu. „Já jsem chtěla říct, že jediná horší věc než dospívání je, když se nikdy nenaučíš jak dospívat,“ pronesla a podívala se na mě lišácky. Úporně jsem se snažila vymyslet, co bych jí mohla odpovědět, ale nic mne nenapadlo. Maggie si říhla a z úst jí stekl pramínek slin, který dopadl Sandře na halenku. „Jo, já to cítím stejně,“ pronesla jsem se smíchem. Zvedla jsem Maggiinu drobounkou pěstičku a jemně ji plácla vítězoslavně do dlaně. Dorazila jsem do školy, kde jsem našla svou skříňku ozdobenou balonky, fáborky a nevysvětlitelně i minižužu bonbony, těmi v pastelových barvách, co mají mít údajně ovocnou příchuť. Zpoza dveří do třídy na mě vyskočily Mata s Danou. „Překvapení!“ zařvaly. „Všechno nejlepší!“ Rozzářila jsem se, objala je a pověděla jim, že jsou ty nejlepší kamarádky na celém světě. Pak jsem odtrhla jeden světle zelený bonbon a ukázala jim ho. „Tak že byste mi to vysvětlily?“ „Jasně, no přece žužu, ne,“ prohlásila Mata. „Ze žužu rostou prsa, copak to nevíš?“ „Ach bože, to teda určitě!“ zpochybnila jsem její slova a pokračovala ve výslechu. „A co jako tím chcete říct?“ „No, chceš si snad Larse udržet, nebo ne?“ „Hele, Lars mě nemá rád kvůli mým prsám. Nebuďte hnusný!“ „Jasně že ne,“ ujistila mne hned Dana, a protože to je Dana, myslela svou poznámku opravdu upřímně a hezky. Ale protože Mata je Mata, rozesmála se. Jakože: Samozřejmě že tě Lars nemá rád kvůli tvým prsám, vždyť taky žádný nemáš! Navíc si Mata prochází zahořklým obdobím. Larsův nejlepší kamarád Bryce se s ní minulý měsíc rozešel (a to na facebooku, fuj!) a ona se z toho ještě nevzpamatovala a nebyla to žádná sranda.

Položila jsem jí ruku na rameno. „Jasně. Musíme probrat pár věcí. Tak za a) Lars mě má rád, protože jsem to já. Ne kvůli mýmu tělu.“ Mata si odfrkla. „A za b) přestože si Lars mimořádně považuje mého smyslu pro humor, mých vtípků, morální síly —“ Znovu si odfrkla. Zaryla jsem jí prsty do měkkého masa mezi lopatkami. „Ehm…“ pokračovala jsem, zatímco vyjekla bolestí. Nevšímala jsem si ani toho, jak se pod mým stiskem scvrkává jako zlá čarodějnice, kterou opouštějí síly. „A přestože všechno, co jsem právě řekla, je pravda, připouštím, že je možné — vždyť je to kluk, že za c) přitahuje ho ke mně i fakt, že jsem neuvěřitelně sexy.“ „Takhle neuvěřitelně namyšlená osoba?“ ozvala se Mata ze své pokroucené pozice. „To se z člověka stane, když má čtrnáct?“ Zrudla jsem. I když jsem měla plno řečí o prsou a sexy vzhledu, byly to jen silné řeči. V podstatě jsem svou sebejistotu hrála. Jistěže jsem doufala, že připadám Larsovi sexy, ale v žádném případě bych se kolem něj nikdy neproducírovala a nevykřikovala: „Hele, mrkni na mě, zlato! Jsem sexy, co?“ Pustila jsem ji. „A konečně za d) když mají ze žužu růst prsa a ty si myslíš, že potřebuju větší prsa, abych si Larse udržela, proč jsi mně dala tyhle minižužu, co?!“ Myslela jsem si, že tím jsem ji dostala, ale ve skutečnosti jsem jí spadla přímo do pasti. „Hele, Řím za den nepostavíš,“ odpověděla. Utrhla jsem ze skříňky další žužu, tentokrát růžové, a hodila ho po ní. Pak jsem utrhla dalších pět nejrůznějších barev a udělala totéž. Uhýbala před nimi a pištěla. „Holkýýý,“ napomenula nás Dana a přelétla chodbu pohledem, jestli nejde nějaký učitel. Pak se jedno žužu odrazilo od Maty a zasáhlo Danu do tváře. Trhla hlavou směrem ke mně. „Teda, Vikííí,“ pronesla a tón jejího hlasu naznačoval, že jsem se nerozhodla dobře. „Jéje,“ pronesla jsem jen. Dana nechala se zad sklouznout baťoh, zachytila si řemen pod paží a rozepnula zadní kapsu. „Co učitelé?!“ zavolala jsem, protože teď mi byla její strategie „přežití“ vhod. „Ach, ti strašně přátelští učitelé!“ „Prosím, podrž ji, jo?“ požádala Dana Matu. „Jasně,“ souhlasila Mata a přidržela mi ruce pevně za zády, než Dana vytáhla zpola plný balíček minižužu. „Promiň! Promiň!“ křičela jsem. „Už nikdy tě žužovat nebudu, slibuju!“ V téhle chvíli na nás zíraly už i ostatní holky, ale nepletly se do nás. My tři se rády chováme ulítle. Líbí se nám to, i když jsme už osmačky a měly bychom být nad takovými věcmi povznesené. Já osobně doufám, že nám tyhle legrácky vydrží celou základku a vlastně i potom. Vlastně jsem se — tady a teď — rozhodla, že to bude moje mise: Ano, střední se blíží, ale ne že bych se tím hodlala nějak moc zabývat, vždyť žiju tady a teď, že ano. Ale poťouchlá zůstanu tak jako tak!!! „Mato?“ ozvala se Dana. „Přidáš se ke mně a zazpíváme naší drahé Viki oslavnou píseň k narozeninám?“ „To není nutné, fakt že ne,“ zaprotestovala jsem. „Fakt, vážně ne.“ Dana udělala krok blíž a začala pohupovat pytlíkem s bonbony. „Viki má narozeniny…“ Mata se k ní připojila. Pevně mě držela a kolenem se mi zabodla do zad, abych se jí ze sevření

nevykroutila. „Viki má narozeniny, my máme přání jediný…“ Dana mezitím rozvázala uzel na sáčku žužu. „Štěstí, zdraví…“ Zvedla sáček a vysypala mi jeho obsah na hlavu, „hlavně to zdraví!“ Pár kousků žužu se mi nalepilo na vlasy. Pár mi jich zapadlo za tričko. Voněly sladce a na kůži mi zanechaly stopy sladkého pudru. Mata se hýkavě chichotala tak křečovitě, že jí povolily svaly a společně jsme se poroučely na podlahu. Ostatní nás museli překračovat. Malena, mimořádně protivná, namyšlená husa a rozhodně žádná moje kamarádka, si opovržlivě odfrkla. „Máš žužu v copu,“ upozornila mě. „Já to vím,“ odpověděla jsem, „to teď příšerně frčí v Paříži, víš.“ „A taky v kansaský Topece,“ doplnila mě Mata, teď už úplně rozvalená na podlaze. Nikdo tak rád nezabírá místo jako Mata. „Teda, raději mě nikde necituj, ale je to prostě tak. Fakt.“ Malenin pohled sjel k mé skříňce, na fáborkovou a balonkovou výzdobu a taky transparent, který vyrobily holky. „Mám hádat? Že bys měla narozeniny?“ zeptala se, jako by to — nebo snad já — byla nějaká vážná choroba. Vyvalila jsem na ni oči a roztáhla pusu do širokého O, což mělo znamenat — Ó! Ty seš geniální! „A předpokládám, že tadyhle Pat a Mat ti upekli dort, ne?“ pokračovala. „A přinesou ti ho u oběda a ty budeš muset před všema sfouknout svíčky, a bude to fááákt něco!“ „My teda v to doufat. My mít rád dort,“ prohlásila jsem šťastně. Dana s Matou si vyměnily pohled. Ale nebyl to ten druh pohledu, co říká, haha, jsme totiž tajnůstkářky. „Vy jste žádnej dort nepřinesly?“ pronesla jsem jen zajíkavě. Dana se podívala upřeně na Malenu, čímž mi naznačila, že by tohle téma raději neprobírala před publikem. A naznačila mi (a Maleně taky) tím i to, jak zní odpověď. Malena se podivně zasmála, jako by opravdu nečekala, že se tak trefí. „Ach, božíčku,“ řekla jen a pak ve svých obtažených bílých kalhotách odplula. Zazvonilo. Zůstala jsem stát na místě a zem kolem mě byla plná žužu. Jedno jsem měla v podprsence. „Fakt nemáte dort? Vážně ne?“ „Já jsem ho chtěla udělat,“ pronesla Dana, „ale neměli jsme doma vajíčka!“ Mata se zvedla na předloktí. „A já jsem na vaření nepoužitelná. Vždyť to víš.“ To je sice pravda, ale i zvenku spálený, uvnitř nedopečený dort je pořád lepší než žádný dort. „Copak nebude dort dnes večer?“ zeptala se Dana. Myslela na mé večerní oslavě i s přespáním u nás doma. Měla to být jen taková malá oslavička s Danou a Matou. Snažila jsem se nebýt moc rozčarovaná. „No jo, jasně že jo.“ „Nemůžu se dočkat, až uvidím Maggie,“ prohlásila Dana. Dnes večer totiž uvidí — stejně jako Mata — naši malou Mags vůbec poprvé, máma s ní totiž sotva přijela z porodnice. Zvedla jsem se ze země. „Možná ale bude spát, a když spí, musíme ji nechat na pokoji. Jen abyste věděly.“ Mata se na mne podivně podívala — jako bych je snad chtěla potrestat, že mi neupekly ten dost. Že by? Já ale takový člověk být nechci. Je to hnusné. Takže jsem si hned udělala další poznámku na seznam, co mám v hlavě, kterému říkám Věci, co vylepšit, než půjdu na střední. Možná, že si jednoho dne ten seznam

i do-opravdy sepíšu. Další věcí, co na něm už mám, je položka CHOVAT SE DOSPĚLE, i když mne někdo zklame. To je dobrá snaha, ne? Pak mi ovšem došlo, že si říkám, že rozhodně nehodlám přestat být vesele poťouchlá, a o vteřinu později se nabádám, že se mám učit chovat dospěle. A slyším, jak mi nějaký nepříliš příjemný vnitřní hlas říká Ty jo, Viki, to je teda fakt něco… „Vždyť jsme ti přece navíc donesly žužu,“ upozornila mě ještě Mata. Hm,“ připustila jsem, „to jo.“ A to mi připomnělo, že kvůli tomu kousku, co mi uvízl v podprsence, budu muset skočit na záchod, protože i když jsem se různě kroutila, pořád jsem ho tam měla. Nebo bych si ho v podprdě mohla nechat jako vycpávku. Takže díky žužu vypadají fakt prsa hned větší. Dokonce i když jde o minižužu. *** Celé dopoledne jsem doufala, že někde zahlédnu Larse. Jistě, moje skříňka vypadala fantasticky, a jistě, roztomile jsem se červenala (tedy aspoň doufám, že to bylo roztomilé), když mi — tedy moi — celá třída zazpívala ve francouzštině Bon Anniversaire. Ale Lars je můj kluk, můj báječný, neodolatelný kluk, a já se nemohla dočkat, jaké překvapení k narozeninám si pro mne nachystal. Jenomže vidět se s Larsem ve škole je náročné, protože on chodí o ročník výš. Takže on na střední už je. Takže on už přešel tam, kam ještě nikdo nikdy nepřešel (tedy když nepočítám ty miliardy lidí, co už to udělaly…). A kohože nechal za sebou? Mě. Takže je to tvrdý oříšek. A protože je budova střední v jiné části školních pozemků, naše cesty se nikdy nezkříží, když si to dopředu nedomluvíme. Takže si musíme posílat textovky a naplánovat si třeba „rychlovku“ u kamenné lavičky před hlavní budovou v deset nebo tak něco. (Když říkám rychlovku, nemyslím žádnou sprosťárničku. Jen úsměv, lehký dotyk konečky prstů a někdy možná i pusu. Pusu pusou, rozhodně ne jazykem. Jsme přece ve škole! Že!) Jenomže naše textové výměny jako na potvoru skončily minulý týden, kdy ze sebe můj levný mobil vydal jakýsi divný zvuk a rozhodl se, že už nehodlá dál fungovat. Hned jsem se podělila s mámou i tátou o svůj skvělý nápad na narozeninový dárek — například by to mohl být iPhone. Jenomže oni se se mnou podělili zase o jejich, pro mne dost neuspokojivý, názor, že když chci iPhone, budu si muset na něj našetřit sama. Bohužel něco takového se rozhodně nestane ani za miliardu let. Mám sotva tak peníze na to, abych uspokojila svou závislost (která se mi už začíná trochu vymykat z rukou) na čokoládovém frappucinu. Abych to zkrátila: bez mobilu si s Larsem textovat nemůžu a nemůžu se ho tedy ani zeptat, co plánuje. Můžu jen toužebně zírat na prostory kolem školy a přát si, aby se na nich nějakým zázrakem objevil. No, možná že jsem mu mohla zavolat včera večer a prohlásit: „Když mám teda zítra ty narozeniny — a co si budeme povídat, já vím, že mě určitě chceš vidět — co se potkat venku po třetím učebním bloku?“ Jenomže takové chování by mi přišlo divné. Měla bych pocit, že moc tlačím na pilu, a to rozhodně dělat nehodlám. Navíc se náš vztah teprve nedávno zase „znormalizoval“ po krátkém rozchodu, jehož příčinou byla právě tahle věc. Shrnuto a podtrženo: Lars flirtoval s jinými holkami. Zlý Lars. A obzvláště flirtoval s jednou konkrétní holkou — s jednou, ehm ehm, středoškolačkou, co se, ehm ehm, jmenuje Brianna. Zlá, zlá, superzlá Brianna. Měla jsem tehdy v sobě najít sílu a upřímně Larsovi říct, že se chová jak pošuk. Jenomže já ji neměla. Místo toho jsem brečela a brečela, dokud si mne nepodala Sandra: „Hele, ségro, vzpamatuj se! Chovej se

jak dospělá žena! Vzbuď se a vzpomeň si na svou úžasnou dívčí sílu!“ Takže jsem se zhluboka nadýchla a posbírala v sobě odvahu, abych dokázala Larsovi říct, že jestli chce, abychom byli spolu, musí se ke mně chovat hezky. A hurá! A jupí! On mě poslouchal!!! A poslechl!!! A všechno bylo hned lepší. Opravdu o moc lepší. A tak je to mezi námi, fakt nekecám, teď naprosto skvělé, a já to nehodlám zkazit tím, že bych tlačila na pilu a dávala mu najevo, jak moc ho potřebuju. A stejně vlastně ani nevím, proč si dělám starosti. Lars ví, že dnes slavím s Danou a Matou. A stejně tak dobře ví, že jestli mě chce dnes vidět a trochu si mě užít, musí se to stát tady ve škole. Abych teda byla úplně upřímná: slavila bych s ním narozky moc ráda, jenomže to by se mě musel zeptat. Mohli bychom jít třeba do naší oblíbené cukrárny na mufinky, to je takový můj narozeninový sen. A ani není zase až tak tajný, protože jsem se o něm před Larsem jednou dvakrát už zmínila. Možná i třikrát. Ale nakonec jsem si to vysvětlila tím, že se mi nechce míchat do věcí s holkama, což od něj je jistě džentlemanské a milé… až tedy na jednu maličkost, a to, že bych svoje narozeniny přece jen raději strávila s ním než s kamarádkami. Ale co, okřikla jsem se v duchu, protože jsem nechtěla zabřednout do situace, kdy bych si zase začala přát věci, které se nestanou. Okamžitě s tím vším přestaň! Zakaž si být ta závislejší. Zakaž si být ta, co ho potřebuje víc než on ji. A pak jsem dumala nad tím, co speciálního mi na narozeniny naplánoval. Dáreček, co mi tajně dá do skříňky? Kytici, kterou mi nechá doručit do školy? Svíčka, kterou mi zapíchne do školního moučníku, a přinese mi ho v jídelně ke stolu? Ach… už vím! Dort! Aby mi nahradil ten, co mi Dana s Matou neupekly! Jasně, to je ono, říkala jsem si v duchu. Konečně jsem si to všechno poskládala v hlavě a připadala jsem si hloupě, že jsem tak pomalá. Jak by holky mohly na můj dort zapomenout?! Možná že by mohly „zapomenout“, ale nikdy by nezapomněly. Loni, když slavila Sandra sedmnáctiny, její přítel Bob pro ni zorganizoval jako velké překvapení piknik za svitu měsíce. Vůbec to nečekala. A pak: tadá! Ukázalo se, že pro ni nachystal dokonalý romantický večer, a to včetně třípatrového dortu, který sám upekl a nazdobil polevou. Jenomže já nejsem Sandra a Lars není Bob. To vím. A taky dobře vím, že Sandřin život bych rozhodně neměla používat jako svůj model. Ale stejně… hmm, hmm, hmmm. Když vezmeme v potaz několik mých hlasitých poznámek o tom mém mufinovém snu, přidáme k tomu Daninu a Matinu „zapomnětlivost“… bum ho! Nebylo by opravdu úžasné a sladké, kdyby mi můj kluk ze střední donesl dortíček a daroval mi ho před celým osmým ročníkem?! Úplně to vidím: radostí bych jen zalapala po dechu, pak bych vyskočila ze židle a Larse objala. Dlouze bych se mu zadívala do těch jeho překrásných oříškových očí a on by mi zvedl bradu a políbil mne — přímo uprostřed jídelny. Jen takový malý, jemný polibek. To by bylo to úplně nejbáječnější narozeninové překvápko ze všech! „Tak co, sedneme si ke svýmu normálnímu stolu?“ zeptala jsem se holek, když jsem se odpojila od fronty u výdejního pultu. „No, pokud nechceš raději sedět u našeho nenormálního stolu,“ poznamenala Mata a poťouchle se na mne podívala a nadzvedla jedno obočí. Zahihňala jsem se. Přelétla jsem pohledem jídelnu. „Seš oslavenkyně,“ řekla Dana. „Můžeme si sednout, kam jen chceš.“ „Tak jo, tak k normálnímu stolku,“ odpověděla jsem a s uvolněnou sebejistotou si to namířila k našemu

stolu u stěny. Jenomže můžete mluvit o přirozené rozhodnosti, když se ve skutečnosti necítíte ani přirozeně ani sebejistě? Když jsme se usadily, usmála jsem se (radostně!) a prohlásila (radostně!): „Takže!“ Mata se zakousla do svého opečeného párku. Na tváři jí trůnil výraz excelentního pokerového hráče. Otočila jsem se k Daně, které tvář pokerového hráče rozhodně není vlastní. „Ach, Dano,“ pronesla jsem nadšeně. „Ty seš můj mufinek, víš to? Můj nejdražší mufinek — kamarádka. Fakt že jo.“ Sledovala jsem, jestli se nějak prozradí. Ničeho podezřelého jsem si však nevšimla. „Jo?“ odvětila jen. „Jasně že jo, ty trdlo!“ „Tak teda díky, moje drahá… moje drahá třešňová bonparko!“ „Hele, a co jsem já?“ chtěla vědět Mata. „Když ona je tvůj mufinek a ty seš její třešňová bonparka, co jsem já?“ Lehce jsem kývla, jakože chápu. To jí jdou ty manévry na odvrácení pozornosti opravdu tak dobře, nebo co se děje? „Hm. Ty můžeš být… moje tortilová čipsa.“ „A co když nechci být tortilová čipsa?“ „Tak pak můžeš být můj další mufinek, ok?“ oči mi klouzaly sem a tam všemi směry. Tom umí jeden trik s očima, kdy si úplně rozvibruje oční bulvy. Měla jsem pocit, že přesně tohle se mi s očima děje právě v té chvíli. Larsi! Ach, Larsi! Kde jen dlíš, drahý Larsi? Zatímco mi oči vibrovaly, jakési podivné ticho mne upozornilo, že na mne Mata s Danou dost tázavě zírají. „Viki?“ ozvala se Mata. „Nemáš náhodou mufiny na mozku?“ „Nevím. Že by?“ opáčila jsem rozverně. A protože se to nabízelo, zvedla jsem si vlasy a dodala: „Ne, mufiny na mozku nemám. Vidíte, ne?“ Dana svraštila obočí. „Seš nějaká divná, Viki.“ „Ha, ha. Já vím. Ale jasně, ten novej obchůdek s mufinama… ten je moc prima, nemyslíte?“ „Já jsem ho viděla jen zvenku,“ řekla Dana. „Ale vypadá prima. A já mufiny fakt miluju.“ „Já taky!“ vykřikla jsem. Konečně jsme se někam posunuly! „Já mám mufiny taky ráda, když jsou teda dobrý,“ ozvala se Mata. „Ale někdy jako by šlo jen o tu polevu. Jakože blbě — ach, tak proč na tohohle krasavce nekydnout obrovskou hromadu polevy, aby mu to slušelo… Jenomže když není ta poleva k jídlu, jakej to má pak smysl?!“ Jo, pomyslela jsem si, když jsem chvíli dávala pozor, co vlastně říká. Jaký to má smysl? Tedy vlastně — jaký smysl má to, co říkáš? O co ti jde? A pak jsem se zase vrátila ke svému bedlivému pozorování jídelny. A pak ze mne vypadla otázka, na kterou jsem sama znala tu nejlepší odpověď. Jistě znala, ale tak úporně jsem na ni myslela, že jsem neudržela rty u sebe a musela ze mne vypadnout. „Neviděly jste, holky, Larse?“ A pak… buch buch… se mi ten pocit, jakože uááá, vrátil. Dana s Matou se na sebe podívaly a byl to tentýž pohled, jaký si vyměnily, když jsem se jich zeptala, jestli mi ten dort opravdu neupekly. „Ále, to je jedno,“ řekla jsem rychle. „Ach bože,“ vydechla Mata.

„Fakt, je to jedno.“ „Ty sis myslela, že ti donese dortík nebo mufin, co?“ řekla kategoricky. Snažila se nechovat hnusně, ale byla to prostě Mata. A navíc Mata, která právě procházela protiklučičím obdobím. Ne, ne, ne, nařídila jsem v duchu slzám, které se mi draly do očí. V žádném případě! „Viki…“ ozvala se Dana, a jestli byla Mata moc drsná, pak Dana byla zase až moc hodná. „Nic neříkej!“ zašeptala jsem. Na pár vteřin se rozhostilo ticho. Mata mi vzala jeden hranolek. „Jsem si jistá, že určitě naplánoval něco báječnýho,“ utěšovala mne Dana. „Já jsem si taky jistá, že jo,“ usmála jsem se. Ale šlo mi to ztěžka. „Jasnačka,“ přidala se Mata s rozžvýkaným hranolkem mezi zuby. Teprve pak ho polkla a utřela si ústa hřbetem dlaně. „Tedy pokud nenaplánoval nic.“ Nenaplánoval. Dal mi — to si vychutnáte — koupené přání s kuponem na frapuccino. „Líbí se ti?“ zeptal se mě. „Úplně ho zbožňuju,“ lhala jsem. To bylo po poslední vyučovací hodině. Našel si mě na parkovišti pro základku, kde jsem čekala, až mě vyzvedne Sandra s autem. Na stejném parkovišti, kde mne před spoustou měsíců chytil za ruku. Fakt — před celými dvanácti měsíci, a to na den přesně. A na narozeniny mi koupil přání?! Koupené přání s kuponem na frapuccino, které rozhodně nemělo cenu dvanácti měsíců. Koupené přání se hodí nanejvýš tak pro holku, s kterou chodíte maximálně dva měsíce. Jakýkoli další měsíc už je moc… „Je na něm obrázek pláže,“ upozornil mě, naklonil se ke mně a položil mi dlaň na ruku, abych přání obrátila. „Vidíš?“ „Je to pěkný,“ hlesla jsem. Na koupené přání. „Protože já vím, že máš ráda pláže a taky ty tvoje plážový frapuccina.“ Vydechla jsem. Mám přece opravdu ráda pláže i frapuccina. Chytil mě kolem pasu a přitáhl si mě k sobě — bylo mu úplně fuk, že kolem nás proudí snad celá základka, co čeká na odvoz domů. „Nebylo by to úžasný, kdybychom si jednou na pláž vyrazili spolu?“ zašeptal mi do ucha. „Sedli bychom si na písek… pozorovali západ slunce…“ „A vychutnávali si báječnej ledovej drink z našeho oblíbenýho podniku…“ „Přesně tak!“ Vykroutila jsem se mu z objetí: „Hele, tamhle je už Sandra. Musím jít.“ Teď už prázdné paže mu sjely k bokům. Svraštil obočí a jeho výraz mě zmátl. Že by byl… smutný? „Larsi?“ Zašklebil se, aby ten výraz z tváře odehnal. „No, tak hele, hlavně si to dnes večer s Danou a Matou pořádně užijte, jasný?“ Byl najednou samý šarm a sebejistota, jenomže já nechtěla šarm a sebejistotu. Nejraději bych ten jeho šarm a sebejistotu odkopla až někam do Číny. A nejraději bych do té Číny odkopla i jeho. Co to jako má být, aby mi nařizoval, že si mám něco „užít“?! „My si to užijeme,“ oznámila jsem mu a narovnala se. „Jsem si jistá, že to bude bomba, jasný?“

Znovu svraštil čelo. Chtěla jsem, aby něco řekl. Aby se mne zeptal, co se děje. Pak bych mu mohla naznačit, že i když je přání z obchodu dejme tomu prima dárek pro stárnoucí tetičku, když už kluk chodí s holkou celý rok, měl by jí snad dát k narozeninám něco lepšího, nebo snad ne? Jenomže on jen zvedl ruku tak, jak to kluci dělají, když se chtějí neohrabaně rozloučit — takové to opravdu otravné, ale zároveň neodolatelně roztomilé gesto. Cípky přání se mi zaryly do dlaně. Sklonila jsem hlavu a šla pryč. Doma mne hned máma zdravila: „Tak co, ty moje oslavenkyně, pěkný den ve škole?“ Ležela na terase na lehátku a Maggie jí spala v náručí. Miminko Maggie, dokonalé a nezkažené jako poupě narcisu, pomyslela jsem si v duchu. Ach, kéž by tak člověk mohl být taky tak malý a nevinný! „Poslyš, zlato,“ pokračovala máma. „Doufám, že se na mě nebudeš zlobit… ale neměla jsem čas, abych ti upekla dort.“ Otevřela jsem pusu. Ani moje vlastní máma mi neupekla dort? Vážně?! „Mami, prosím tě, řekni mi, že si děláš srandu.“ Máma ukázala rukou na Maggie. „Nu, vypadá to, že jsem zapomněla objednat model s tlačítkem SPÁNEK.“ „Vždyť teď spí.“ „Protože ji držím v náručí. Okamžitě, jak se ji pokusím dát do postýlky, se z ní zase stane rudolící stroj na pláč.“ No, já taky můžu být rudolící stroj na pláč, pomyslela jsem si. Jestli je to tak. Tedy kdyby mi nebylo čtrnáct a nebyla bych na záchvaty řevu a pláče už moc stará. „Nechceš, abych zavolala tátovi a řekla mu, aby nějaký dort koupil cestou domů?“ zeptala se mě ještě máma. Ne! Chtěla jsem, aby máma šla do kuchyně a dort mi upekla. Chtěla jsem, aby se Dana s Matou vrátily v čase a upekly mi dort. Chtěla jsem, aby se Lars vrátil v čase, mrskl tím svým štíhlým tělem do cukrárny a koupil mi tam dokonalý velký čokoládový mufin s růžovou svíčkou. Copak toho chci tolik?! Jenomže jestli chci mít vůbec nějaký dort, už to vypadá, že pitomý dort z obchodu mi bude muset stačit. „Tak jo,“ zahuhlala jsem. Máma se rozhlédla a pak začala volnou rukou šmátrat po okolních polštářích. „Nemám u sebe mobil. Asi jsem ho nechala v kuchyni. Zavoláš mu, srdíčko?“ Oddusala jsem do kuchyně. Tak napřed zapomene na můj dort a teď chce, abych tátovi zavolala a řekla mu, ať nějaký dort koupí? A když odpoví, že ne, co pak? To se jako mám do toho hloupého obchodu hrabat sama a pěšky? To si ho mám jako koupit sama? Bla, bla, bla, ozvalo se moje zahanbené já. Kňoury, kňoury, kňoury. Aspoň máš střechu nad hlavou. Aspoň neumíráš hladem. Aspoň nejseš zavřená ve vězení. Aspoň nemáš jen jedno oko. Poznámka k sobě samé (nezapomenout přidat k ostatním): Přestaň být tak sebestředná. Kdyby tě slyšeli hladem umírající slepci, bylo by jim z tebe na blinkání. Pozdně odpolední slunce zabarvilo kuchyni téměř kouzelně. Ale ne že bych já měla zrovna kouzelnou náladu, to tedy ne. Přehlédla jsem stůl, kuchyňskou linku i pracovní ostrůvek, ale mámin mobil nikde neležel. Zato jsem na stolečku u zadních dveří uviděla útlou černou krabičku ovázanou červenou mašlí. Zprudka jsem vydechla a pak se zase nadechla. Cítila jsem se zahanbeně, roztřeseně i rozdychtěně zároveň.

Hlavně v nic moc nedoufej, ozval se ve mně starý známý hlas mého hnusného já, zatímco jsem se hnala k balíčku. Zatím se nemáš z čeho tak vzrušovat! Zatáhla jsem za stužku a uviděla na krabičce malý obrázek jablka. Ach bože, božínku, bože. Otevřela jsem krabičku. Útlý bílý iPhone! IPhone! Vyndala jsem ho z obalu a okamžitě jsem byla celá blahem bez sebe, že je tak hlaďounký. A téměř nic neváží. Otočila jsem ho a přečetla si, že má paměť šestnáct gigabytů, což je snad tuna! Dost na uložení všech mých snů a mnohem více… A mohou se sny vůbec někam ukládat? Našla jsem tlačítko ON, stiskla ho — a sláva! — obrazovka ožila včetně spousty ikonek s nejrůznějšími aplikacemi. TEXT, KALENDÁŘ, FOTOGRAFIE, POČASÍ… a to byla jen první řada. Pod ní následovaly další čtyři! Hustý! Jedna z ikonek vypadala jako psací blok a pod ní se skvěl nápis POZNÁMKY. Klepla jsem na ni a na celé obrazovce se otevřela stránka z bloku a s ní i miniaturní klávesnice. Vyťukám: Čaues! Pííšu na smým fungl nofým iPhonu! A na obrazovce se na listu z bloku objeví: ČAUES! PÍÍŠU NA SMÝM FUNGL NOFÝM IPHONU! Přitisknu si mobil na hrudník a radostně se točím dokola. Miluju tě, můj malej iPhonku! sděluju mu telepaticky. Šťastná, šťastná, šťastná! Já jsem tak šťastná! Najednou se rychle zastavuju, protože jsem dostala skvělý nápad. Celý den proběhl, jako kdybych jezdila na horské dráze. Šílená radost a pak prudký zoufalý propad… V jednu chvíli zábavná, veselá Viki, která se ovšem za vteřinu — ach jo! — dokázala chovat jako rozmazlené děcko. Jenomže tak nějak vím, že všechny ty radosti i trápení jsou stejně součástí čehosi většího a obecnějšího. A právě v tu chvíli jsem si tohle všechno najednou téměř zcela jasně uvědomovala. Sandra mi radila, abych žila tady a teď. Říkala, že se mám posunovat dopředu, ale zároveň nemám přemýšlet o tom, že se posunuju… jenomže já se znám zase natolik dobře, že vím, že se ze mě hned tak najednou zenový mistr rozhodně nestane. Neměla bych si tedy spíš vymyslet plán, který by se na mě hodil lépe? Představila jsem si kalendář, jehož stránky se obracely jedna za druhou, tak jak to občas bývá ve filmech, když chtějí ukázat, jak ubíhá čas. Až doteď jsem to tak vlastně měla. To byl můj způsob života. Moje paradigma, jak řekla Sandra. Ale! Možná že nakonec měla Sandra pravdu. Možná že je právě teď čas na změnu! A co?! Já to přece zvládnu. Mám, konec konců, čtrnáct! Vymazala jsem svou první zprávu a začala vyťukávat novou. Bude to něco podobného, jako dopis, který jsem si napsala v deseti. Ten, co jsem později ztratila. Jenomže na tuhle zprávu budu už dávat pozor. Vyťukávala jsem písmena na malé klávesnici a měla pocit, že mám pěkně nešikovné prsty. Ale pomalu a s velkým soustředěním se mi nakonec podařilo sepsat seznam věcí, které chci v budoucnu udělat. Některé z nich byly upravené varianty cílů, co jsem si dala v průběhu dne, ale napadly mě ještě nějaké nové. Ťukla jsem naposledy na klávesnici a pak jsem si svůj seznam pěkně od začátku až do konce přečetla: Věci, co chci udělat, než půjdu na střední ŘÍCT NAHLAS, CO CHCI OD ŽIVOTA BÝT POŤOUCHLÁ

ALE TAKY TRÉNOVAT DOSPĚLEJŠÍ CHOVÁNÍ UDĚLAT NĚCO NA POMOC SVĚTU — TŘEBA JAKO LIDI, CO POMÁHAJÍ TŘETÍMU SVĚTU ZJISTIT, KDO JSEM SPŘÁTELIT SE S NĚKÝM NOVÝM PROMLUVIT SI S AMANDOU… NEBO S AMANDOU „NĚCO“ UDĚLAT JISTIT VZTAH S LARSEM! ZAŽÍT NĚJAKOU „HLUBOKOU“ CHVÍLI SE SANDROU, NEŽ ODJEDE NA VYSOKOU UDĚLAT NĚCO, Z ČEHO JDE STRACH PŘIZNAT TO, KDYŽ UDĚLÁM CHYBU NĚCO PŘEDPOVĚDĚT A PAK: UDĚLAT VŠECHNO PRO TO, ABY SE TO SPLNILO! NEUMŘÍT NAZDAR! Můj seznam nebyl dokonalý. A tak co?! Já taky nejsem dokonalá. Mám ale čtrnáct a mám plán!

Zažít nějakou „hlubokou“ chvíli se Sandrou, než odjede na vysokou

Č

trnáct dnů po mých narozeninách se naše učitelka angličtiny a Matina učitelka angličtiny domluvily, že naše třídy spojí a společně se všichni podíváme na starý film Černá vdova. Nevěděla jsem vůbec proč. Nikdo to nevěděl. Ale tyhle dvě učitelky tu a tam něco takového napadne, a pak si v zadní části třídy spolu šeptají a hihňají se. Kozinská a Adlerová jsou totiž přítelkyně. Chodí spolu nakupovat, občas si zajdou na margaritu a povídají si o mužích. A jak to všechno víme? Protože nám to řekly. My s Matou obzvláště rády posloucháme, jak spolu učitelky chodí na dvojité rande. Pak jsou vždycky samá historka o tom, jak byli ti chlapíci otřesní, třeba jak nápadník Adlerové byl cítit jako sýr, nebo jak muž, co se s ním sešla Kozinská, se v každé třetí větě zmiňoval o Radiu 1. „No, na Radiu 1 jsem slyšela…“ podotkne tu a tam učitelka Adlerová velmi nabubřelým hlasem, a žáci v chumlu u jejího stolu se vždycky začnou smát a ponoukají ji, aby pokračovala. Adlerová sice není ta nejlepší učitelka, co se týče školních osnov angličtiny, ale dost se mi na ní líbí, že je sice dospělá, ale i tak se umí bavit. A taky se mi líbí, že pořád má nejlepší kamarádku, s kterou si chodí společně vybírat boty, místo aby hrály nudný bridž nebo si vyměňovaly zamrazená jídla. Počítám s tím, že my tři — Mata, Dana a já — zůstaneme nejlepší kamarádky na světě už navždycky. Představuju si, jak budeme mívat svoje potřeštěné „babské“ víkendy, a vždycky v neděli spolu budeme chodit na obědy do nějaké trendy restaurace, kde si povíme, co je nového. Adlerová a Kozinská jsou rozhodně typy na trendy restaurace, ale je možné, že pro naši partičku se bude spíš hodit nějaká hospůdka nebo motorest. No, abych se vrátila k Černé vdově. Reklamní slogan říkal: Vdává se a zabíjí. Žádný muž jí nedokáže odolat. Film pojednával o ženě, která si brala za manžela jednoho boháče za druhým, vždycky je zabila a zdědila peníze. Když hodina skončila, Mata se ke mně naklonila a pošeptala mi do ucha: „Tý jo, ta černá vdova je můj vzor.“ „Mato!“ napomenula jsem ji. „Žádnej tvůj vzor není. Vždyť zabíjela lidi!“ „Nezabíjela lidi. Jen chlapy.“ Posbírala jsem si učebnice a vstala. „Ha ha!“ „Ta dáma v tom filmu využívala chlapy stejně, jako chlapi využívají nás,“ přesvědčovala mě Mata. „A přesně tohle budu už od teď dělat taky.“ Namířila jsem si to do haly. „Mato, skončíš jako scvrklá, vrásčitá švestka, jestli tohle svoje nenávistný období vůči klukům nezabalíš.“ „Jenomže já je fakt nenávidím.“

„Ne. Nenávidíš jenom Bryce.“ „To je stejný.“ Natočila jsem se na bok, aby do mě nenarazil jeden sedmák. „Myslím, že potřebuješ začít chodit s někým jiným,“ oznámila jsem jí. „S někým, kdo furt nehraje nějaký hry.“ „Supernápad!“ opáčila Mata s přehnaným nadšeným. „Tak ho pro mě nějak vyrob, jo?! Nebo že bys luskla a on by se tu objevil?“ Zpražila jsem ji pohledem a chvíli jsem přemýšlela, jestli si nemám začít rvát vlasy — nebo její vlasy. Dnes je měla načesané do vysokého uzlu na vršku hlavy, kde si ho připevnila vidličkou. „Já ti kluka vyrobit neumím, víš. Žádná továrna na kluky totiž neexistuje!“ „Ale měla by.“ „Prostě musíš být … no, milejší. Trochu brzdi,“ řekla jsem a zvedla oči k její hlavě. „A možná že by sis nemusela do vlasů zabodávat zbraně hromadnýho ničení.“ „Vidlička není zbraň hromadnýho ničení,“ poučila mne Mata. „Vidlička je zbraň ničení menšího rozsahu. Třeba s ní můžeš probodnout srdce svých ex, co tě podváděli a lhali ti.“ „Jasně, bravo! Děláš to skvěle! Takhle si novýho kluka najdeš coby dup.“ Všimla jsem si Dany u skříňky. Právě si něco zaujatě povídala s holkou, co se jmenuje Mary. Tedy mluvila především Mary a Dana jí bedlivě naslouchala a cucala si u toho spodní ret. Ušklíbla jsem se. Co tak zajímavého může Mary Daně rozprávět, že vypadá tak… zaujatě? Ale nemyslela jsem to nijak špatně, nedělám si přece na Danu žádné nároky nebo tak něco. Dana má povoleno mít i další kámošky. A stejně tak má povoleno vést zaujaté rozhovory s lidmi. Jenomže Mary skoro neznáme, a navíc Mary je… divná. Někdy se chová příšerně vlezle, chválí spolužačky, že mají super ohoz nebo zuby nebo jsou úžasně štíhlé, a dělá to tak nadšeně, že to působí vyloženě falešně. Jindy je zase úplně bez zájmu, taková leklá ryba. „Dano?“ zavolala jsem. Daniny oči se rozšířily úlevou, tedy alespoň mi to tak připadalo. Mary se zatvářila otráveně. „Nikomu nic neříkej,“ uslyšela jsem ještě, jak Mary pošeptala Daně, když jsme se k nim s Matou přiblížily. Pak se zaměřila na Matu a mě a nasadila si úsměv na tvář. „Viki, to je ale sladká halenka!“ pronesla. „A Mato, já ty tvoje nehty fakt miluju!“ Mata přejela pohledem své nehty. Nalakovala si je na neonově oranžovo. „Díky,“ opáčila. Mary se zasmála, samozřejmě že falešně, a dala si odchod. Ještě před tím ale věnovala Daně významný pohled. Když byla z doslechu, hned ze mne vypadlo: „Co nemáš nikomu říkat?“ „Nic,“ odpověděla Dana u zamykání skříňky. „Ona jen… hm..,“ pokrčila rameny. „Ale fakt nic.“ „Dano!“ řekla jsem. „Nevypadnem odsud? Co kdybychom si zašly do Sedmičky koupit něco dobrýho?“ navrhla Dana. Mata jen napůl pusy zachrčela. „Tam teda rozhodně ne, je dost možný, že tam bude Bryce.“ A Lars, doplnila jsem ji v duchu otráveně. To, že Mata chodila s Larsovým nejlepším kámošem a on jí pak dal kopačky, mi působilo dost velké potíže. Musela jsem se teď rozhodovat mezi svými nejlepšími kamarádkami a svým klukem, protože tam, kde byl Lars, byl velmi často i Bryce. Hele, počkat, napadlo mě najednou. Dana přišla se Sedmičkou, aby zahrála do autu můj dotaz ohledně Mary… a málem se jí to podařilo.

„Dano?“ ozvala jsem se tedy znovu. „Když ti někdo řekne, abys něco neříkala, znamená to, že to řekneš! Možná že to neroztroubíš celýmu světu, ale rozhodně to řekneš svým nejlepším kámoškám.“ „Pravda pravdoucí,“ podpořila mě Mata. „Co Mary nechtěla, abys řekla?“ tlačila jsem na Danu dál. „A proč vlastně vůbec s tebou mluvila?“ „Chodí se mnou do hip-hopu. A copak spolu nemůžeme jen tak mluvit? Vážně o nic nejde!“ Ale samozřejmě o něco šlo, jinak by nám to řekla. „Tak fajn,“ odvětila jsem a pomalu si vytáhla z batohu iPhone a vyťukala si Poznámky. Na nový list z rádoby bloku jsem si zapsala ZJISTIT, O CO JDE S MARY WOODSOVOU!!! Natočila jsem k Daně displej, aby se mohla podívat, co jsem právě napsala. Obrátila oči v sloup. „Holky, co kdybychom šly nakupovat?“ ozvala se Mata. „Mohla bych si tam nechat udělat piercing rtu.“ „Ne!“ řekla jsem rázně. Na naší škole nebyly žádné piercingy na tváři povolené a stejně… to snad ne, prosím! „Tak bychom mohly zajít do tetovacího salonu.“ „Takže to je další NE,“ zafuněla jsem jako býk. „Pěkně mě obě vytáčíte, víte to, že jo?“ Zabzučel mi mobil. Podívala jsem se na displej a uviděla, že mi přišla textovka od Sandry: „Nudím se! Potřebuju mléčnej koktejl! Nepřidáš se?“ JASAN, naťukala jsem odpověď a snažila se zamaskovat svou radost před Matou i Danou, aby se ke mně náhodou nechtěly přidat. Vrátila jsem mobil do batohu. „Sorry, děcka. Potřebuje mě Sandra.“ „Takže já na to tetování půjdu sama?“ ozvala se Mata. „A víš, co to znamená, že jo. Rozhodně si nenechám udělat srdíčko s nápisem Viki…“ „No, pokusím se to nějak přežít,“ opáčila jsem lakonicky. V bistru jsem se rozohněně rozvyprávěla o Matě a Daně. Pro Sandru je dost typické, že když si jí na něco stěžuju, většinou z toho vyvodí, že moje problémy jsou pitomé a mám se zdekovat. Dneska kupodivu poslouchala, co říkám. „No, jo,“ řekla pak se slánkou v puse. „Pamatuješ, když jste se přestaly kamarádit s Amandou?“ Zrudla jsem. Je to moje stará rána — to, že se na mne Amanda vykašlala, aby se stala oblíbenější — a pochybuju, že se vůbec někdy úplně zahojí. „Hm, v šesté třídě mě vyměnila za Gábinu Graysonovou.“ „A vzpomínáš si, co jsem ti tehdy řekla?“ „Že kamarádky se někdy navzájem odcizí, když dospívají, a každá se posune někam jinam,“ odříkala jsem a otřásla se, protože to znělo teď stejně hrozně jako tehdy. Najednou mě napadlo něco dost znepokojivého, něco, co mne tehdy v jedenácti nenapadlo. „Hele, a tys tehdy myslela, že jsem se posunula jinam já, nebo Amanda?“ Odpověděla bez přemýšlení s mávnutím ruky. „No, víš, Amanda.“ Vydala jsem ze sebe rozhořčený zvuk. „Nemyslím to nijak zle,“ vysvětlovala mi Sandra. „Chtěla by sis to s ní vyměnit?“ „Cože?“ „Kdybyste si vy dvě mohly vyměnit totožnost… víš. Co myslíš?“ Měla jsem trošku popraskaný spodní ret a začala si to suché místo cucat. Amanda je hezčí a oblíbenější než já — nebo rozhodně bývala. Teď už se to střídá. Někdy má období, kdy chodí s černýma výrazně namalovanýma očima a celá v černém a kamarádí se se zamračenou, nahrbenou Aubrey. Jindy ji vidím

v jídelně se školními superhvězdami Gábinou a Malenou, pohazuje svými vlasy à la Alenka v říši divů a je ležérně úžasná v úzkých riflích a topech, které pocházejí ze zcela jiné planety než, řekněme, moje ošuntělé, zato milované triko Dr Pepper. To pak zcela zastíní Gábinu a Malenu a nemusí se vůbec snažit — a já jsem na ni jaksi „úchylně“ pyšná. Ale chtěla bych být na jejím místě? „Vlastně se mi nezdá, že by byla nějak šťastná,“ svěřila jsem své úvahy Sandře. Ségra si naklonila skleničku tak, aby na mě zamířila ohnutým koncem brčka. „Chápeš teda?“ „No, ani ne.“ „Tak se na to vykašli. Třeba se mýlím.“ „Cože?!“ „Jasně, já vím, že tě to šokuje. Ale je možný, že když jsem tehdy tak chytračila s tím, jak jste se každá posunula někam jinam, třeba jsem to sama tak úplně nepochopila. Nebo jsem se prostě a jednoduše mýlila. Takže… hm, beru to zpět.“ „Sandro!“ vykřikla jsem. „Rady se zpět vzít nedají! Teda tři roky starý rady určitě ne. Ne, když jsem se jima řídila!“ „No, tak promiň. Jenomže teď, když už budu maturovat, víš…“ zvedla ruce dlaněmi nahoru. „Nemůžu si pomoct, Viki. Uvědomuju si, jak málo času na sebe máme.“ „Kdo? Jakože ty a já?“ „Všichni,“ odtušila. „Neříkám, že se máš k Amandě vrátit a dát všechno do pořádku. Tedy kdybys chtěla, tak jasně že jo. Jestli to není ovšem úplně nemožný. Někdy si totiž lidi jdou vlastní cestou a nedá se s tím dělat vůbec nic.“ „Pane jo,“ vydechla jsem jen. „To zní povzbudivě.“ „Ale jestli můžeš na záchranu přátelství něco udělat, pak to prostě udělat musíš. Jako třeba s Danou a Matou, protože já moc dobře vím, jak se všechny navzájem máte strašně moc rády.“ „To sedí,“ zahuhlala jsem a nevědomky napodobila Matu. I když mě někdy dohánějí k šílenství, mám je fakt ráda. Mám ráda, jak je Mata ochotná kvůli mně obětovat svoji důstojnost, třeba jako tuhle v sobotu v nákupním centru, kdy se mi strašně chtělo na záchod. Dámské záchody tam byly tak plné, že když jsem konečně přišla na řadu, nemohla jsem se vyčůrat. Úplně jsem ztuhla, protože jsem věděla, že za dveřmi kabinky čeká dlouhá fronta… a co, že čeká, mnohem horší bylo, že poslouchala… A Mata ví, že se před publikem vyčůrat nedokážu. A víte, co udělala? Z ničeho nic začala na celé záchody z plna hrdla hulákat jednu písničku od Beyoncé, a to všechny tři sloky. Jak bych nemohla zbožňovat kámošku, co má takovou kuráž a silné nervy? A u Dany zase miluju, jak se vždycky, vždycky, vždycky! snaží chovat hezky a slušně. Prostě to k ní tak nějak bytostně patří. Ten stejný den, kdy jsme spolu byly nakupovat, jsme se najednou s Matou rozhlédly po obchodu, kde jsme obhlížely plavky (konec konců — léto se blíží, že), ale po Daně nebylo vidu ani slechu. „Kde je?“ zeptala se překvapeně Mata. No, a ukázalo se, že Dana uviděla v oddělení s doplňky nějakou starou, hodně malou dámu, která nemohla dosáhnout na kabelku v horním regálu. A to by nebyla Dana, kdyby k ní nepospíchala a nepomohla jí. A ona dáma se chtěla ještě podívat na „ten úchvatný nachově zelený šál s flitry, děkuji ti, zlatíčko!“ a pak tu byla ještě spousta parfémů, ke kterým bylo nutno si přivonět, a tak se nějak stalo, že Dana oné paní sloužila jako osobní asistentka celou půl hodinu.

„Cože?“ ozvala se, když jsme k ní s Matou nakonec přimašírovaly a vyžádaly si její přítomnost. „Byla výškově znevýhodněná! A navíc měla prsty pokřivené jako větvičky a nemohla ani ty parfémy rozstříknout… navíc i my budeme jednou staré. Copak nechceme, aby nám pak někdo pomáhal?“ Jasně že chceme. A kdyby nám pomáhal někdo tak hodný jako Dana, byly bychom ty nejšťastnější staré dámy na světě. Sandra si usrkla ze sklenice. „Člověk by vlastně neměl připustit, aby toho druhého přerostl. Když to samozřejmě není absolutně nutné a nemůže si pomoct.“ Teoreticky jsem s ní souhlasila. Jenomže nepřipustit, abyste druhé tzv. přerostli, není to tak trochu… jako dávat psovi náhubek, aby neštěkal, nebo podvazovat chodidla holčičkám, aby jim nerostly, jak se to dělávalo v Číně? Sandra na mne upřela své modré oči. „Takže chápeš, Viki? Myslím to vážně. Nedovol, aby ti tví přátelé někam zmizeli…“ A já si najednou celou svou bytostí uvědomila, že nechci, aby mi Mata s Danou někam zmizely. Tolik bych je postrádala! Bez nich bych ani nevěděla, kdo vlastně jsem! Položila jsem si předloktí na stolek a bouchla jsem hlavou do jeho dřevěné desky. Bum, bum, bum. Ta poslední rána by prudší, než jsem plánovala. „Au!“ Sandra se frkavě zasmála. „Hele, nesměj se mně!“ ohradila jsem se. „Tak nemlať hlavou o stůl. Když si rozmašíruješ ke-buli, k ničemu ti to nebude!“ Zahihňala jsem se, protože to znělo legračně. Sandra se taky zasmála. Všimly jsme si, že se na nás mračí paní od sousedního stolu, takže jsme se rozchechtaly ještě víc. „Nechceš mít přece kebuli jako velkou bobuli!“ zašeptala ségra. Hodila jsem po ní rozverně papírovaný obal od brčka zmuchlaný do kuličky a ona se v neuvěřitelném, jedinečném akrobatickém čísle jen naklonila a chytila ho — do pusy. „Super! To bylo něco!“ zajásala jsem. Usmála se. Polkla. „Mňam!“ Ta moje ségra je fakt úžasná. I když jsem se kvůli ní cítila hůř, že si vzala zpět radu, co mi udělila před třemi roky, a navíc mi naznačila, že když nebudu opatrná, mohou mi moje kamarádky zmizet ze života, přesto jsem se jakýmsi zvláštním způsobem cítila hned líp. To je prostě celá naše Sandra a její kouzlo osobnosti… Když jsme odcházely, usmála jsem se na tu zamračenou paní — dokonce jsem jí lehce zamávala. Vlastně jsem jen tak trochu zvedla ruku na pozdrav. Chovaly jsme se praštěně, já vím. Ale možná, že jste kdysi byla taky taková. Nebo ne? Stiskla přísně rty. Pak se ale pomalu přestala mračit a usmála se na mne také — a odhalila mi na svých zubech rudou šmouhu od rtěnky. Na cestě domů jsme si dál povídaly. Jenomže teď už jsme se na sebe nedívaly. Sandra upírala oči na vozovku a já se pohodlně rozvalila, opřela si hlavu o opěrku, zavřela oči a nechala si kolem tváře povlávat vlasy. Mám ráda, když kolem mne pořádně fučí vítr. Máma to nesnáší, a když řídí ona, musíme mít okna v autě zavřená. Zato Sandra je jednoznačně typ holky, co vždycky řídí v autě se staženými okénky.

I když to k nám není z bistra daleko, stejně jsme stihly pokrýt spoustu témat: Je Sandra nervózní, že brzy maturuje? Jasně že jo. Bojí se maturitních zkoušek? Jasně že jo. Nemyslela nikdy tajně na to, že by šla na místní vysokou, aby mohla zůstat v Atlantě a bydlet doma? „Bože, to ne!“ zněla její odpověď na tuto otázku a pak mi zlehka poklepala na rameno, abych otevřela oči. „A ty to taky nedělej, Viki!“ pověděla mi. „Já vím, že seš teprve v osmé, ale příští rok budeš už na střední. A pak… frnk!“ Máchla rukou vzduchem. „Strašně rychle to utíká. Užij si to, prožij všechno naplno, ale až bude čas odjet, odjeď! Tradá!“ „Jasně, to určitě udělám.“ Zpříma a nesmlouvavě se na mne podívala. „Myslím to vážně! Atlanta není celej svět. A Dana a Mata — a Lars — nejsou jediný lidi na světě!“ „Hele!!! Ty mě tak štveš! Napřed mi říkáš, abych o svý kámoše nepřišla, a teď zase — Odjeď! Tvý kámoši nejsou jediný kámoši na světě!“ Sandra otevřela ústa, a pak je zase zavřela. „Co?! Ha!“ pronesla jsem jen. „Musíš tyhle dvě myšlenky prostě umět spojit dohromady,“ prohlásila soustředěně a podívala se na mě. „Vnímáš mě?“ „Jo.“ „Tak fajn… takže… obě věci jsou pravda. Neodkládej pryč, co máš, ale nedopusť, aby to, co máš, bylo všechno, co kdy budeš mít. Dává to smysl?“ „Myslíš jako v tý skautský písničce? Najdi si nové přátele, ale ty staré neodkládej?“ Ségra věděla, že si dělám tak trochu legraci. Ale nezkazila mi ji. „Jo,“ odpověděla. „Jeden je stříbro,“ zarazila se a zvedla z volantu jeden prst, „ten druhý zlato.“ „To bys měla použít jako svý motto,“ podotkla jsem, protože jsem si vzpomněla na školní tradici, kdy si všichni maturanti vybírají citát, který se pak objeví u jejich fotky ve školní ročence. Sandra si většinou dělala legraci z lidí, co si vybrali nějaké trapné, kýčovité citáty typu „Když nevíte, kam jdete, nikdy tam nedorazíte“ a tak podobně. Já si z těch lidí taky utahovala, hlavně teda kvůli tomu, abych byla jako ona. Ale někdy se mi i některé z těch „profláknutých hlášek“ vlastně docela líbily, což jsem si nechávala samozřejmě pro sebe. „No, možná, jo,“ odpověděla. „Skvělý!“ Vyjížděly jsme právě příkrý, klikatý kopec, který vede k našemu domu. „Nikdy jsem neplánovala, že nechám Danu a Matu ze svýho života zmizet, víš.“ „Vím,“ odtušila Sandra. „Jen bych chtěla, aby některý věci byly lepší,“ pokračovala jsem, přestože mě bylo v poryvech větru sotva slyšet a je možné, že mi Sandra nerozuměla. „Pak by totiž nebyly smutný. A já bych nebyla smutná.“ „Člověk ale nemůže vyřešit problémy druhých,“ ozvala se ségra. Podívala jsem se na ni. „Proč ne?“

„Prostě tak to nefunguje.“ Otočila jsem se na druhou stranu a sledovala, jak nás míjejí stromy a pak i velké rodinné domy, které se nijak zvlášť nelišily od toho našeho. Až na to, že ten náš je… náš. A přesto už za pár měsíců se z něj Sandra odstěhuje. A za pár let se z něj odstěhuju i já. Ne, řekla jsem si v duchu pevně. Nebudu se zabývat budoucností, když současnost je tu přímo přede mnou — a i když jsem to tak nemyslela, najednou jsem zažívala onu hlubokou chvíli se svou sestrou, kterou tak miluju. Což je jedna z položek na mém seznamu… „Hele, Sandro, můžu ti něco říct?“ „A neděláš přesně tohle už poslední hodinu a půl?“ Zašklebila jsem se. „Dělám si srandu.“ Zabočila na příjezdovou cestu, zaparkovala a vypnula motor. „Můžeš mi říct cokoliv. Takže co?“ Najednou jsem se ale strašně zastyděla. Měla jsem silné nutkání zrušit náš oční kontakt, ale nedovolila jsem si to. „Mám strašně ráda, když se ke mně chováš takhle prima, víš.“ Začervenala se. A já taky. „Seš moje malá sestřička.“ „Já vím, jenže někdy…“ zarazila jsem se. „No, však víš.“ Sandra se podívala jinam. Takže ona to nevydržela první. Zabubnovala prsty na volantu. „Až začne září, už tady nebudu.“ V krku se mi udělal knedlík, protože jsem toho najednou v sobě cítila tolik. Jakože bez ní už nic nebude stejné. Jakože až tu nebude, já budu ta velká sestra. Já budu ta, za kterou si Tom, a jednoho dne i Maggie, přijdou pro radu. Já budu ta, která by měla znát všechny odpovědi. Podívej se na mě, nařídila jsem jí v duchu. A ona se na mě podívala. A pak jen řekla: „Budeš mi chybět.“ Ach bože, bylo jasné, že se rozbrečím. Možná se rozbrečím — a pláč pro naši Sandru není… najednou se určitě začne tvářit ostražitě a pak — Ale co, komu na tom záleží? „Ty mně taky,“ vypravila jsem ze sebe hlasem těžkým zadržovanými slzami. „Ale budu za tebou jezdit na návštěvu. Strašně často a je úplně jedno, kam nakonec na tu vejšku půjdeš. Budu tam každej týden! Budu spát u tebe na kolejích, vyžeru ti všechno z tvý miniledničky a budu nosit tvý oblečení.“ Popotáhla jsem. „No, nebude to super?“ „Na to zapomeň,“ vyprskla a zpražila mě tak zničujícím pohledem, který by ze švestky udělal v mžiku povidla. Lehce nejistě jsem se zašklebila. Mám ráda Sandru, co právě maturuje a dokáže být tak nečekaně a nezvykle milá, ale pravda je, že stejně tak miluju i Sandru, co normálně bývá pěkně kyselá a protivná…

Udělat něco, z čeho jde strach

P

rvní dubnové pondělí jsem našla Danu v knihovně ve společnosti „divné“ Mary. Hledala jsem Danu, protože jsem s ní nutně potřebovala mluvit, a ona se tu zase vybavuje s Mary. Mary mluvila tak naléhavě jako posledně a Dana si stejně cucala ret. „Dano?“ ozvala jsem se. Poskočila a vypadala provinile. Mary mě zpražila pohledem — tentokrát žádná pochvala mého oblečení neproběhla — a vysoukala se zpoza stolu a vystřelila jako krysa pryč. „Co to vy dvě spolu máte?“ zeptala jsem se Dany. Dana mi neodpověděla, zato si strčila pramen vlasů do pusy. Podívala jsem se na ni, jako bych chtěla říct: Hm, to myslíš vážně? Vlasy si necucáš už od prvního stupně a teď se k tomu zase vracíš? Natáhla jsem se k ní, že ji po té ruce plácnu. Otočila se, aby se mi vyhnula. „Nech toho! Já ti nepatřím, nebo snad jo?“ „A kdo řekl, že mně patříš?!“ opáčila jsem. „Jen by sis neměla cucat vlasy. Je to hnusný.“ Blýskla očima. Schválně si znovu strčila vlasy do pusy, a když je vytáhla, jednotlivé pramínky vytvořily jeden vlhký pramen. „Hnusný,“ znovu jsem řekla. „Ty máš taky zlozvyky, abys věděla,“ upozornila mě. Naklonila jsem hlavu. Co se to dělo? To se na mne Dana zlobila? „Proč mně neřekneš, o co Mary jde?“ „Protože Mary o nic nejde.“ „No, je jasný, že jde.“ „Viki, nech toho!“ Řekla to tak zostra, že jsem úplně zrudla. „Tak fajn.“ „Fajn,“ odvětila. Už už jsem měla na jazyku, že to „fajn“ ještě jednou zopakuju, ale pak jsem zavřela ústa, otočila se na podpatku a šla pryč. Za normálních okolností bych v takové situaci uháněla za Matou, která by si poslechla moji stížnost a pak by řekla něco vtipného, a já bych se hned cítila lépe a možná bych si i uvědomila, že jsem to trochu přehnala i já. Ale tentokrát to nepřicházelo v úvahu, protože i s Matou jsem zrovna měla problém — a právě proto jsem hledala Danu (to je ironie, co?). Na Matě je spousta věcí, které mám opravdu ráda. Tak především je mimořádně vtipná a zábavná. Vidličky ve vlasech, srandovní poznámky o mé „Nemesis“ (to je bohyně pomsty) Gábině, jako že Gábinin nejoblíbenější parfém se vyrábí z rybího oleje a tak podobně. A Mata si od nikoho nenechá nic líbit.

Třeba dnes, když jsme šly společně do sboru, potkaly jsme jednoho kluka, co se jmenuje Chris. Chris je arogantní magor a dnes měl na sobě vojenské triko s nápisem POVOLUJU STÍHAT ILEGÁLNÍ EMIGRANTY. Strašně ráda bych mu řekla, jak je ten nápis pitomý, ale Chris nemá nikdy daleko k urážkám a výpadům, takže jsem raději držela jazyk za zuby. Mata ale nelenila, napochodovala rovnou k němu, přelétla pohledem ten nápis a prohlásila: „Ty, to je pěkně rasistickej nápis!“ Na Chrise to nejspíš nijak zvlášť nezapůsobilo, ale aspoň měla odvahu mu to říct z očí do očí. Mata ale samozřejmě není dokonalá, to v žádném případě. Třeba ta její fáze „zapřísáhlé odpůrkyně kluků“, kterou nedokáže překonat, zatímco já ji mám už dávno stoprocentně za sebou. Rozhodně nepotřebuju, aby mě pokaždé, když narazíme na Larse s Brycem, vlekla okamžitě pryč. Stejně tak nepotřebuju poslouchat její fantazírování o pomstě, které ukradla z filmu Černá vdova a točí se kolem motta „Svedla je, aby je zabila“. A když mám být upřímná, musím říct, že její chování způsobuje mezi mnou a Larsem docela velké napětí, protože je jasné, že se nechce zdržovat v mé přítomnosti, když je se mnou Mata. A protože ta už s Brycem nechodí, je jasné, že se mnou tráví spoustu času. A právě na tohle jsem si chtěla postěžovat u Dany, jenomže to nešlo, protože Dana se chová divně a tráví zase spoustu času s divnou Mary. Ach jo. Takže z toho plyne, že obě moje nejlepší kámošky na světě mě pořádně štvou, a jak mi Sandra výmluvě vysvětlila u koktejlu, nemůžu je nijak „spravit“. A můj milostný život není taky žádná sláva… Už jsem se o tom zmínila? Připadá mi, že jsem už celou věčnost s Larsem neprožila nic důvěrného, aby bylo opravdu zřejmé, že my dva se opravdu „rádi vidíme“. A i když bylo opravdu snadné svádět to jen na Matu, ve skrytu duše jsem dobře věděla, že si hledám jen výmluvy. A ve skrytu duše jsem také věděla (i když jsem si zakazovala o tom přemítat), že moje špatná nálada se může mnohem víc týkat Larse než Dany nebo Maty. Ale vláčet se otráveně životem nic nevyřeší, a tak jsem tak nějak tušila, že jestli chci, aby se to mezi mnou a Larsem zlepšilo, budu muset začít u sebe. Budu se muset nad sebou vážně zamyslet… bohužel. Ve čtvrtek večer jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas vzít věci do svých rukou a něco s tím žalostným stavem konečně udělat. Možná že z toho jde strach — ale co? UDĚLAT NĚCO, Z ČEHO JDE STRACH, to je přece jedna položka na mém seznamu! Abych se řádně nakopla, sešla jsem do obýváku a zeptala se táty, co si myslí o zakřiknutých holkách, co celý víkend prosedí ve svém pokoji u knížky. „A u jaké knížky? Dobré, nebo špatné?“ opáčil z gauče, kde se pohodlně rozvaloval. Usadila jsem se na zadní opěradlo pohovky. Mamka to nesnáší, tvrdí, že se tím pokroutí polštáře a už se nikdy nenarovnají. Tátovi je to jedno. „Dobré,“ odpověděla jsem. „Ale stejně. Copak to je život pro čtrnáctiletou holku?“ „Když je tak krásná jako ty? Pak tedy určitě.“ Obrátila jsem oči v sloup. „Tak teda řekněme, že u špatný knížky. Špatný knížky napsaný špatným stylem. Snad bys nechtěl, abych celej víkend četla takovýhle knížky, nebo snad jo?“ Táta zvedl dálkové ovládání a pustil si Animáky, o kterých tvrdí, že se na ně dívá jen kvůli Tomovi. Prý tím utužuje vztah mezi otcem a synem. Ale tohle nebylo poprvé, co jsem jej přistihla, že se na ten kreslený

seriál dívá sám. Položil si ovládání na hrudník. „Hm. Takže tím vším mi sděluješ, že se můžeš zavřít v pokoji a číst špatně napsané knížky,“ prohlásil a přimhouřil jedno oko, „nebo taky můžeš vyrazit do velkého, zlého světa jako červená Karkulka, kterou nakonec snědl vlk?“ „Vždyť ji nesnědl!“ „No, mně se líbí ta varianta v zavřeném pokoji. Tedy dokud ti nebude jednadvacet.“ Naklonil se ke mně a zatřásl mi kolenem. „Jsem na tebe pyšný, Viki. Myslím, že sis vybrala skvěle!“ „Ha ha!“ Namířil ovládání na televizi. „Nechceš se se mnou dívat na Animáky?“ „Ne! A tati!“ sklouzla jsem z opěradla k němu, odsunula dálkové ovládání a přinutila jej, aby se na mě podíval. „Copak vážně chceš, aby se ze mě stala scvrklá stará panna bez špetky zábavy a s pochmurným životem?“ Zatvářil se svým legračním „tátovským“ způsobem, který naposledy použil, když se na něj obrátila máma s dotazem: „Joeli, neplánuješ sníst celý pytlík těch čipsů, že ne?“ „Ta — tííí!“ „Princezno, já nechci nic jiného, než abys byla šťastná,“ prohlásil. Princezno mi říká opravdu jen ve výjimečných případech, což je fajn, protože je to samozřejmě trapné. I když se mi to vlastně docela líbí, ale to si nechávám pro sebe. „Tak jo, fajn. Ale v tom případě bys měl vědět, že to teda znamená, že svůj pokojík musím opustit.“ Táta si hlasitě a dlouze povzdychl. „Ale tati… nepřeješ si přece, aby tvoje dcera byla zakřiknutá bábovka, no ne?“ „V každým případě si přeju, aby byla moje dcera v bezpečí.“ „Jasně. Jasně…“ Táta mne objal kolem ramen a já se na pár vteřin těšila z jeho silného, útěšného objetí. Pak jsem se zvedla na nohy a políbila ho na čelo. „Díky za pokec, tati. Seš jednička.“ Ve svém pokoji jsem co nejrychleji, abych neztratila nabytý pocit sebejistoty, vytočila Larsovo číslo. Crrr, crrr… crrr. „Ahoj, Viki!“ ozval se najednou. „Co se děje?“ „Nic moc. A co ty?“ „Ale… však víš. Myslím na úlohy. Na to, že se na ně vykašlu. Na to, že je vyhodím z okna.“ „Přesně…“ zahihňala jsem se. „Já je taky nesnáším.“ Snažila jsem se zůstat co nejvíce v pohodě. „Tak co? Nepodnikneme tenhle víkend něco? Připadá mně, že jsme pěkně dlouho nic pořádnýho nezažili.“ „Hm, jasně.“ Fajn, dobrej začátek, říkala jsem si v duchu. „A co by se ti chtělo?“ „Nevím. A tobě?“ Cítila jsem, jak moje „pohodová sebejistota“ vyprchává. Já se snažila, ale teď byla řada na něm. Jenomže on nic neřekl. Jen tam tak seděl jako knedlík a čekal, až všechnu práci oddřu já. Povzdychla jsem si. „No, zítra večer jsem s holkama, takže to nemůžu.“ „Další filmy o tom, jak jsou kluci pitomí?“ ozval se. Od Maty už totiž ví o Černé vdově. Ze začátku mu to připadalo vtipný, ale teď už mu to rozhodně jako velká sranda nepřijde. „No, nejspíš,“ vyhrkla jsem, ale hned jsem toho litovala. Na posteli jsem si přitáhla kolena až k bradě.

Nechtěla jsem, aby ten rozhovor dopadl nějak špatně. „A co teda v sobotu?“ pokračovala jsem. „Promiň, ale slíbil jsem Bryceovi, že se s ním mrknu v televizi na basket. Hele — a nechceš se k nám přidat?“ Hm… jasně že jo, ale to by mě Mata nejspíš zabila. „Ani ne. Ale díkec.“ Zdola se ozval mámin hlas s žádostí o pomoc. „Viki? Můžeš ocáchat Toma?“ Přitiskla jsem si sluchátko na prsa. „Cože? Neslyším tě?“ „Vykoupat Toma? Prosím?!“ zopakovala. Zaskučela jsem. „Máma chce, abych donutila Toma, aby se vykoupal.“ „Tak jo. Stejně musím končit. Měl bych dodělat tu práci do laborek.“ Hned mě přepadly chmury. Chmury o to větší, že Larsovi bylo očividně všechno dost fuk. „A co my…? Podnikneme teda něco?“ „Já bych chtěl,“ ozval se Lars a prudce vydechl. Došlo mi, že i on je z toho všeho špatný. Hned jsem se cítila trochu líp, ale zároveň mi došlo, jak vězíme po krk v bryndě. Není to šílené, že spolu sice chceme být, ale neumíme to ani jeden nějak zařídit? „Něco vymysli — a uděláme to. Jo?“ A proč já? pomyslela jsem si. Proč musím s něčím přijít já?! „Slyšel jsem, jak na tebe volala máma. Tak běž, ne?“ Jenomže já nechci jít, víš, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem jen dutě pronesla: „Jasně. Tak ahoj.“ Stiskla jsem tlačítko KONEC HOVORU, tút, a bylo to. Tom se strašně bojí koupat se sám. Proč? Kvůli Koupelnové dámě. A kdo je Koupelnová dáma? Nikdo. Koupelnová dáma neexistuje. A proč se jí tedy Tom bojí? Protože si umím vymýšlet pohádky, a dávno, opravdu hodně dávno, jsem Tomovi řekla, že v potrubním systému žije jedna čarodějnice jménem Koupelnová dáma a trubkami vcucává „chutné“ děti. Tu pohádku jsem nijak neodbyla, takže Koupelnová dáma má gumovité, pružné rty a chápavé pařáty namodralé a studené jako led. Tak tak. Zabubnovala jsem na dveře koupelny, otevřela a vrazila dovnitř. Úplně oblečený Tom dřepěl u vany. Ne ve vaně, ale u vany a zíral upřeně do odtoku. Když uslyšel, jak někdo vchází, otočil hlavu. „Tome,“ napomenula jsem ho. „Je ti proboha sedm. Seš už moc velkej kluk, aby ses bál vykoupat.“ Tom vyvalil oči, opřel se lokty o hranu vany a pokusil se svým hubeným trupem vytvořit zeď. „Je mi líto, Tom není k zastižení,“ pronesl. „Píp. Prosím, zanechte zprávu.“ Co to ukrýval? Pokusila jsem se nakouknout za něj. Udělal však tělem stejný pohyb jako já. „Tome, co se děje?“ „Nic! Píp. Zanechte zprávu!“ Všimla jsem si, že na podlaze leží jeho školní batoh. Jeho otevřený, prázdný školní batoh. Vyhrabal se na nohy a opřel se mi rukama o boky, aby mě zkusil vytlačit z koupelny. „Hele, to se ti nepovede,“ varovala jsem ho, zvedla ho v podpaží a odsunula z cesty. „Ať už tady máš cokoli, jsem si jistá, že —“ Najednou jsem jen na prázdno polkla. Ve vaně byl tučňák. Tučňák! A byl živý, protože jsem viděla, jak se mu dme a zase klesá při dýchání hrudník. Když mě uviděl, zakýval se ze strany na stranu a začvachtal nožkama.

„Hehehe!“ vyloudil ze sebe Tom svým robotickým smíchem, který vyluzuje až z plic a zní docela děsivě monotónně. „Tome?“ konečně jsem dokázala promluvit. „Máme ve vaně tučňáka!“ Na tváři se mu objevil jeho „okouzlující“ úsměv, ale stejně jako robotí smích byl dost přitažený za vlasy. Na něco jsem si matně vzpomněla. Tom byl dnes na školním výletě… už mi to pomalu docházelo. V akváriu Vodní svět. A tam nějak přišel k tučňákovi. Tučňákovi, co teď přebývá v naší vaně. „Jmenuje se Pingo,“ zašeptal. „Je to ještě miminko.“ Ach můj bože. Klečela jsem u vany a lapala po dechu. Nesměle jsem se dotkla tučňákovy srsti. Myslela jsem si, že bude kluzčí, třeba jako lachtan, ale třeba se mu srst ještě s věkem změní, kdo ví? „Kriste pane,“ zamumlala jsem. Tom si ke mně natěsno přiklekl. „Není roztomilej?“ „Cos to, Tome, udělal?! Tys ho ukradl a nacpal sis ho do batohu?“ „Ne!“ „A tak co teda? Koupils ho v obchodě se suvenýry? Jsem si jistá — chápej! úplně jistá! — že tučňáčí mláďata v suvenýrech neprodávají!“ „Hehehe!“ pronesl jen Tom. „Už jsem ti říkal, že se jmenuje Pingo?“ Podívala jsem se na brášku, pak na tučňáka, který měl tmavá a zářivá očka jako knoflíky. Znovu předvedl svůj legrační kolébavý taneček a zatřepal křídly. Máma o Pingovi očividně nevěděla, protože to by tady už byl slyšet křik. Hodně křiku. A nebylo by se ani čemu divit, vždyť Pingo měl nejspíš hlad a taky se bál, a Tom navíc nemůže přece jen tak ukrást tučňáka z akvária! To se přece nedělá! „Pane bože, Tome,“ prohlásila jsem a začala ho kárat a poučovat, že přece nemůže krást tučňáky z Vodního světa, že nemůže, nesmí krást… hotovo dvacet. Řekl mi, že to přeci ví. On to dobře ví. Taky mi řekl spoustu dalších věcí, třeba že když Pinga viděl, tak si dělal starosti, že je tam celý opuštěný a tak. A taky že má Pingo rád burákové máslo — no není to legrační? Jenomže s tím kradením už to legrační nebylo, a teď je z toho opravdu vyděšený. Přešlápl z nohy na nohu: „Co budeme dělat?“ „My?“ zeptala jsem se nevěřícně. Obličej se mu protáhl zklamáním a já se okamžitě začala cítit příšerně. Protože kdo mu asi tak pomůže, když to nebudu já? Povzdychla jsem si. „Ach, Tome, to víš, že něco vymyslíme. Slibuju.“ Úporně jsem přemýšlela, co bychom měli udělat. Nakonec jsem řekla Tomovi, aby vytáhl tučňáka z vany a vlezl do ní on, protože když máma brzy neuslyší napouštění vody, bude po legraci. Pak jsem šla za Sandrou do pokoje. „Mám moc práce, vypadni!“ „Potřebuju, abys šla se mnou do koupelny,“ prohlásila jsem. „Jo, a vezmi s sebou svou tajnou zásobu burákovýho másla.“ „Nemám žádnou tajnou zásobu burákovýho másla,“ lhala a podívala se na mne přes blonďatý pramen vlasů, který si právě zaplétala u jednoho dílu Přátel na svém laptopu. „A navíc seš, Viki, už moc stará na to, abys u svých intimních dámských záležitostí potřebovala společnost.“

„Hele, Sandro, vážně. Tvoje přítomnost — a tvoje burákový máslo — jsou v koupelně nezbytný. Šupito presto. Pojď tam a já ti řeknu, jakej mám plán.“ „Mami, zajedu se Sandrou do knihkupectví, jo?“ oznámila jsem mámě o deset minut později, když jsme se se ségrou prosmýkly kuchyní. „Jo?“ „A Tom se pořád koupe?“ odpověděla máma otázkou. Měla Maggie uvázanou v úvazu na prsou, houpala se a míchala u toho omáčku na špagety. Nevšimla si, že před sebou držím Tomův batoh jako sáček s nákupem, ani, že se ta věc čas od času zavrtí. „Jasně. Šampon na vlasech a všechno…“ „Opravdu?“ „Co můžu říct? Jsem nejlepší.“ A navíc jsem teď měla v rukou skvělý materiál k vydírání. Příliš často se opravdu nestává, abyste mohli použít únos tučňáka jako páku, aby si vás mladší bratr umyl špinavé vlasy… Sandra otevřela dveře. „Ahoj, jsme za hodinu doma!“ zavolala. Jenomže v akváriu se situace dost zkomplikovala. Těžké vstupní dveře byly zamčené a na kódovacím zařízení bezpečnostního panelu nebezpečně poblikávalo rudé světýlko. Bylo to podobné kódovací zařízení, jako mají u Maty doma, jen ještě o něco komplikovanější. „Myslíš, že tady mají bezpečnostní kamery?“ zašeptala jsem s Tomovým ruksakem před sebou. „Myslíš, že nás fotí?“ „Paráda! To je to, co zrovna potřebuju!“ odpověděla mi Sandra také šeptem a strhla mne do stínu. „Maturantka ze střední westminsterské byla vyloučena ze studia kvůli vloupání do akvária. Její sny a naděje na úspěšnou budoucnost zcela zhaceny!“ „No, ale nějak se dovnitř dostat musíme! Nemůžeme tu nechat Pinga jen tak — odkolébal by se na silnici a něco by ho určitě přejelo.“ „To je šílený,“ pronesla Sandra. Jednou rukou jsem objala Tomův batoh, druhou jsem rozepnula zip a nahmátla tučňáka. „Neboj, kamaráde,“ uklidňovala jsem ho. „Já nedovolím, aby tě něco přejelo.“ A Sandře jsem řekla: „Mrkněme se ještě z druhé strany. Možná, že tu mají nějaký boční vchod.“ „A možná, že tu mají strážného na elektrodvojkolce, který je nachystaný, aby nás chytil a strčil do vězení,“ hudrala ségra. Přesto šla za mnou, když jsem podlezla kovové zábradlí, které lemovalo chodník. Tráva byla vlhká rosou. Z akvária vycházelo jakési tiché hučení a šelestění, a když jsme se blížily k budově, ochladilo se. „Je tma,“ zašeptala jsem. „Ale neříkej,“ odpověděla Sandra. „Fakt tma. Tma jako stvořená pro maniaka se sekyrou.“ „Ne, je to tma jako stvořená pro útok žraloka. Je docela možný, že v noci nechávají žraloky na volno.“ Nervózně jsem se zahihňala. Tom měl panický strach z koupání a já se zase… no, já mám zase fóbii ze žraloků. A Sandra to ví. Boční vchod nebylo nikde vidět a Pingo se začal dost mlet. Měla jsem ruku stále v batohu a snažila se ho uklidnit hlazením, jak to jen šlo, ale bylo to dost nepohodlné a navíc se zip rozevřel tak doširoka, že vypadal jako velká tlama plná stříbrných zubů. Jenomže já jsem v té chvíli rozhodně nechtěla myslet ani

na zuby, ani na tlamy, a tak jsem se snažila tu představu odehnat a myslet na… třeba na burákové máslo. Ano, na dobroučké burákové máslo, díky kterému dokázal být Pingo potichu, když jsme ho pašovaly z domu. Kdyby mě to napadlo dřív, mohla jsem vzít Maggie jeden z jejích dudlíků a potřít ho tlustou vrstvou másla… no, nebylo by to roztomilé, kdyby Pingo dumlal dudlík? „Tak si říkám, jestli zdejší strážní nejsou vlastně ti žraloci,“ fantazírovala Sandra. „Dýchají vzduch, víš?“ „Žraloci?“ „Mňamky, mňamky, to je kyslíček… ale lidi mají ještě radši. Obzvláště mňamky, mňamky dívčí masíčko.“ „Buď zticha, jasný. To teda není pravda.“ „Rozhodně by to bylo mnohem levnější než si najímat bezpečnostní službu. A navíc žraloci jsou spolehlivější, nemyslíš?“ „Sandro, drž pusu!“ „Myslíš, že žralok může jezdit na dvojkolce?“ Samozřejmě že žralok na jakémkoli dopravním prostředku je vyložená pitomost, ale stejně se mi zrychlil puls. Už to, že jsme se tu plížily tmou v areálu obřího akvária, bylo dost hrůzostrašné, a představa rychle se pohybujícího žraloka byla ještě — Sandra zaklapala čelistí a já zaječela. Hodně NAHLAS. Okamžitě jsem si přikryla pusu dlaní a upustila Tomův batoh na zem. „Super,“ poznamenala suše Sandra. Pingo zapištěl a vystrčil hlavu. „Hele, zalez,“ nařídila jsem mu. Dřepla jsem si k němu a zatlačila mu hlavičku do batohu. „Pí, pí!“ řekl Pingo. Zatřepotal křídly a zip se rozevřel ještě víc. Malý otvor se okamžitě zvětšil na díru střední velikosti. „Sandro, pomoc!“ Sandra se pokusila tučňáka chytit, ale byl jako ty klouzavé hračky naplněné tekutinou, které vám neustále vyklouzávají mezi prsty. „Sakra!“ zakřičela ségra. „Chyť ho!“ „Však se snažím!“ „Pí, pí!“ Pingo, koule samý sval, se rychle batolil pryč. Mohla jsem ho ještě chytit… Věděla jsem, že by to šlo, kdybych jen — Po čtyřech jsem se prodírala trávou. Kdybych jen — au! Cosi ostnatého, co ještě před vteřinou leželo na zemi, bylo najednou zaražené v mém koleni. Ouvej, ouvej, achich ouvej! Ale na bolest nebyl čas. Zatnula jsem zuby a vyskočila vpřed — ano! „Tak jo!“ vyrazila jsem ze sebe, zatímco jsem ležela jak široká, tak dlouhá v trávě. „Mám tě, ty potvoro!“ „Pí, pí!“ ozval se Pingo kdesi za mnou. Ha?! Jak bylo možné, že byl tučňák zčistajasna za mnou, když ještě…? „Viki,“ pronesla Sandra napjatě.

„Pí, pí, pí?!“ Podívala jsem se přes rameno. Kéž bych to byla neudělala! Protože jestli má Pinga Sandra — a ona ho opravdu má, vidím přeci, že ho drží tak pevně, jako by držela malé, neposedné děcko — pak co jsem to chytla já? Co to tak pevně držím? Ve tmě a skrumáži trávy? A proč je to tak tvrdé? Pingo nebyl tak tvrdý. Pingo byl baculatý a měkký jako plyšák. Pustila jsem to a couvala… Co je ta věc ve stínu přede mnou?! Že by to byla… bota? Byla to bota. Přesně řečeno velká semišová polobotka. Nejspíš z umělého semiše. Těžko říct. V každém případě velká bota a v každém případě — lapám po dechu — bota navazující na ještě větší nohu. Jela jsem pohledem nahoru: nohy, trup, ramena, hlava. A na vršku hlavy khaki kšiltovka s nápisem SECURITY. Ach ne! V průběhu mé tučňáčí záchranné akce se mi podařilo nabrat si do pusy hlínu. Jazykem jsem ji v ústech posbírala a pak jsem ji vyprskla skoro stejně, jako naše Mag-gie prská z pusy mléko. A pak jsem slabým hláskem pronesla: „Dobrý den?“ Strážný si založil ruce v bok. Podívala jsem se za něj. „Tý jo. Tak vy máte tu elektrickou dvojkolku, hm. Myslela jsem si, že to bývá jen ve filmech.“ „Mám taky zbraň,“ zavrčel a jako důkaz si na ni poklepal prsty. „To máte teda štěstí,“ vydechla jsem ještě slabějším hlasem. „Tak, děvčata, nechcete mi říct, co se to tady děje?“ dožadoval se hlídač vysvětlení. Byla odpověď „ani moc ne“ přijatelná? Dost jsem o tom pochybovala… Zvedla jsem se na nohy, oprášila se a otočila se na Sandru. Byla bílá jako stěna a úplně jsem viděla, jak se jí hlavou honí: Ach můj bože, takže mám se školou utrum. Vyhodí mě. Na dobrou univerzitu můžu zapomenout. Ach bože, já skončím na nějaký podružný vysoký… Bylo jasné, že je na mně, abych nás z téhle lapálie vysekala. A tak jsem se napřímila, lehce jsem naklonila hlavu na stranu a usmála se. „Já jsem Marla,“ prohlásila jsem. Marlu jsem si vybrala, protože to jméno zní roztomile a starosvětsky. „Já jsem Max,“ odtušil strážný. „Pokračuj.“ „Hm, no… těší mě, Maxi.“ Ukázala jsem na Sandru. „A tohle je moje sestra Fanny.“ Sandra jen beze slova otevřela ústa. „Fanny, pozdrav,“ pobídla jsem ji a Maxovi jsem oznámila: „Víte, ona je trochu stydlivá.“ „A taky drží v rukou tučňáka,“ upozornil mě Max. Pingo jako by tušil, že se o něm hovoří. „Pí?“ pronesl. „Hm,“ odpověděla jsem. „Hm, no ano, to ano.“ „A řekneš mi proč?“ zeptal se Max. Bože, ten je ale zvědavej, pomyslela jsem si. Skoro jsem se zahihňala… ale Marla nebyla hihňací typ a ani vlastně moc nešlo o „hihňací“ situaci! Nadechla jsem se. Znovu jsem se na Maxe co nejmileji usmála. „Hm, no… Fanny je totiž… no, tak zvláštně napojená na zvířata a …“ Znovu jsem rychle pohlédla na Sandru, protože jsem opravdu dost nutně potřebovala, aby se dala dohromady a trochu mi pomohla. Ale ne. Stála tam pořád jako poleno. Němé poleno.

Najednou jsem zvedla vítězoslavně obočí. Němé poleno! Ano! „Je němá,“ vyhrkla jsem. „Narodila se tak, není to její chyba… a no, ona prostě pořád sbírá nějaká zvířata. Máme doma čivavu a taky vodicího slepeckého psa, tedy ne že by byla Fanny slepá, to ne. Slepá není, hehe.“ Ach bože, paráda! Tak já už taky používám ten Tomův robotický smích , pomyslela jsem si. A pak jsem si ještě přísně nakázala: Nemysli na Tomův robotický smích! Soustřeď se! „No, ale když chce jít třeba Fanny na procházku,“ pokračovala jsem s vypoulenýma očima, „tak máma může Sargeovi — Sarge, tak se ten náš slepecký pes totiž jmenuje a je to vlčák, dát na obojek zprávu, kam napíše: Jestli to vypadá, že jsme se s mým pánem ztratili, prosím volejte 555 3754.“ Maxův výraz na obličeji vůbec nic neprozrazoval. Nic, nula, zero. „To je totiž naše číslo,“ vysvětlovala jsem ještě. „To je chytré, nemyslíte? Že tak Fanny vždycky najde cestu domů…“ Max si z opasku na kalhotách vyndal černý mobil. S prsty na klávesnici mě požádal: „Že bys to zopakovala?“ „Jé, ale on totiž není nikdo doma, víte!“ blekotala jsem. „Protože — hehehe — Fanny i já jsme tady,“ rozmáchla jsem se rukou po okolních keřích, „a naši rodiče jsou… no na dobročinném plese!“ „Na dobročinném plese pro němé?“ zeptal se Max suše. „Pro němé? Co to na mě —“ Ach! „No, ano. Jak to víte?“ Sandra — tedy spíš Fanny — zaúpěla. Zpražila jsem ji pohledem, který jasně říkal: Seš němá! Buď POTICHU! „Proč mně neřeknete, o co tady opravdu jde?“ navrhl nám Max. Ramena mi poklesla. Zavřela jsem jedno oko a druhým jsem na něj mžourala. „Musíme?“ „Hm. Řekl bych, že… ano.“ Povzdychla jsem si, jakože tedy dobře, dostal jste mě. Ale měla jakýsi zvláštní pocit, že když vyložím karty na stůl, všechno nakonec dobře dopadne. Nevím, jak jsem to mohla vědět, ale věděla jsem to. „Toho tučňáka vzal náš mladší bráška,“ přiznala jsem se. „Chodí do druhé a byli tady dnes na výletě se školou.“ Max se poškrábal na zátylku. „On už ví, že to byla velká chyba a je mu to opravdu strašně moc líto. Chtěl, aby byl Pingu zase zpátky u mámy.“ „Pingo,“ zopakoval jen Max. Vzala jsem Pinga Sandře z náručí. „Nic mu není, není zraněnej ani nic. A jak jsem řekla, brácha toho všeho fakt strašně lituje.“ „Je taky němý?“ „Ha ha. To je vtipný.“ Někde hluboko v hlavě jsem si říkala, že je v pořádku, když si to Max užije. Jen ať se baví, to je dobře. To se dá využít. Provinile jsem se na něj zpoza řas podívala. Max se otočil na Sandru. „A co ty? Jsi němá?“ „Nejsem,“ odpověděla a zatahala si znechuceně za tričko. „Ale jsem celá od tučňáčích hovínek.“ Max se přestal snažit vypadat přísně a dunivě se rozesmál. Radostně jsem se zašklebila, protože smát se nám bylo mnohem lepší, než nás zavřít do vězení. Nebo zastřelit.

Strážný si vzal Pinga a držel ho v podpaží jako fotbalový míč. „Tak, a teď, děvčata, zmizte! Já se o tohohle chlapíka už postarám.“ „Vy nás neohlásíte?“ nevěřila jsem vlastním uším. „Marlo, pracuju tady jako noční hlídač dva roky, ale ještě nikdy jsem se tak dobře nepobavil.“ „Ach,“ vydechla jsem jen a v duchu jsem se úplně vznášela radostí. „Běžte domů. A řekněte bráškovi, že o něm vím a že jestli ještě někdy zase ukradne nějakého tučňáka, nechám ho zavřít do basy, až zčerná.“ „Jasně, trochu ho vyděsím,“ souhlasila jsem s ním. Pak se Max otočil k Sandře. „A ty, Fanny, mu řekni, že ty u něj máš nové tričko.“ Sandra se na něj usmála tak kysele, že to kyseleji ani nešlo. Rozesmál se na celé kolo. Když všechno šlo tak hladce, nemohla jsem odolat, abych se nezeptala: „A nemohla bych se, prosím pěkně, projet na té vaší elektrodvojkolce?“ „Ne!“ odpověděli on i Sandra jedním hlasem. „Tak fajn, tak fajn,“ odpověděla jsem a zvedla ruce. „Jasan!“ „Dobrou noc, Marlo a Fanny.“ „Dobrou noc, Maxi,“ šťouchla jsem loktem do Sandry. „Fanny, popřej dobrou noc.“ „Dobrou noc,“ pronesla Sandra se sevřenými čelistmi a připomněla mi jižanské způsoby Matiny prastaré babičky. Max nasedl na dvojkolku. „Dobrou noc, Pingo,“ řekla jsem ještě. Pingo se zavrtěl, ale rozhodně neměl šanci vymanit se z pevného sevření svého nového pána. Max chytil řídítko jednou rukou, udělal malý polokroužek a naklonil se dozadu. Dvojkolka se kolébavě rozjela. Pingův zadeček bylo to poslední, co jsme viděly, spolu s jeho ocáskem, který se komíhal v nočním vánku. V autě se mě Sandra zeptala, kdo jsem a co jsem udělala s její sestrou. „Ale prosím tě…“ „Vůbec ses nebála. Já jsem úplně ztuhla strachem, ale ty ses nebála vůbec. Jak je to možný?“ „Nevím. Nejspíš jsem měla štěstí.“ „Ne, to žádný štěstí nebylo. Nevím, co to bylo, ale…“ větu nedopověděla. „Byl v pohodě,“ protestovala jsem. „Pobavily jsme ho.“ „Tys ho pobavila.“ Zavrtěla hlavou. „Až vyrosteš, měla bys být herečka. Fakt si nedělám srandu.“ „Nebo sociopat, ty se přece chovají jako úplní magoři, ne?“ Hýkla. „Hm, nebo.“ Sledovala jsem s úsměvem cestu. Za vteřinku mi však úsměv z tváře zmizel. „Já vlastně vůbec nevím, jak jsem mohla být tak statečná. Většinou taková rozhodně nebývám.“ „Ale prosím tě,“ ozvala se Sandra. „Neříkám to jen tak. Fakt že ne.“ Vzpomněla jsem si na to, jak jsem byla vystrašená při posledním telefonátu s Larsem. Jak jsem mu nedokázala ani na rovinu říct: „Chtěla bych být tenhle víkend s tebou. A basta.“ Bouchla jsem se pěstí do prsou. „Vážně. Tohle moje já vypadá jako vyděšenej králík. Fakt.“ „Jasně že jo, Marlo. Ať je po tvým, Marlo.“

„Občas, v jistých situacích, jsem statečná, ale —“ „Třeba v přítomnosti strážnýho Maxe? Když ti hrozí vězení?“ „Když dojde na vážnou věc, tak to podělám. Vždycky. Pokaždý.“ Sandra se zamyslela a pak se na mě podívala. „Nemluvíš čistě náhodou o Larsovi?“ „Ne!“ odsekla jsem a úplně jsem se zděsila, že moje neschopnost v tomto směru je tak zářivě očividná. Pak jsem si založila ruce na hrudníku. „Hele, počkej na vteřinku. Použilas teď svý superintuitivní vibrace starší sestry, nebo jsi slyšela ten můj trapnej telefonát?“ Zasmála se. Přibrzdila před semaforem a odpověděla mi: „Ale,Viki…“ „Ale, Sandro!“ „Copak jsme o tom už nemluvily?“ „O čem?“ „Jak nemůžeš svýmu životu jen nečinně přihlížet? Jak musíš být aktivní.“ „Ne,“ odpověděla jsem a upřeně se na ni dívala. Co si to ta moje němá ségra najednou vymýšlí? Zbláznila se? „Ale jasně že jo. Před pár měsíci, když se s tebou Lars rozešel… nebo ty s ním. To je jedno.“ Aha, o tohle jí teda jde, pomyslela jsem si a sesunula se na sedačce. „A někdy v půlce toho vašeho minirozchodu… copak jsem ti tehdy řekla? Řekla jsem: Viki, jestli ho chceš zpátky, musíš mu to říct. Popadni tu příležitost za pačesy!“ „Je hnusný tomu říkat můj minirozchod…a vlastně ne, nikdy jsi mi neřekla, že mám popadnout příležitost za pačesy.“ „A tys to udělala, nebo snad ne?“ připomněla mi samolibě. „Chytlas Larse za pačesy a —“ „Já jsem Larse za pačesy nechytla!“ „A rozhodlas o tom sama.“ Naskočila zelená a šlápla na plyn. „Tak to prostě bylo, Viki.“ Dala jsem si palec do pusy a zaklínila si nehet do mezírky mezi předními zuby. No ano, s Larsem jsme měli před pár měsíci problém, v tom má ségra stoprocentní pravdu. Bylo to kolem Valentýna, tedy to nejhorší možné načasování, a všechno se točilo kolem jisté Brianny. Jak Lars nechal Briannu, aby s ním flirtovala, nijak proti její koketérii neprotestoval, a já se kvůli tomu cítila jako nicka. A tak jsem mu to vyčetla a rozešli jsme se. A pak jsem si s pomocí Sandry uvědomila, že „rozejitá“ být nechci. Že jen chci, aby… abych ho měla ráda a aby on měl na oplátku rád mě. Abychom si to spolu užívali a chovali se k sobě normálně. Abych nemusela být nervózní, když mu chci říct něco, co mě trápí nebo tak. A co se stalo, když jsme se k sobě vrátili? No, možná že jsem byla ta silná, otevřená a upřímná Viki… tak na vteřinu. Ale podívejte se na mě teď: už je zase ze mě stará známá ukňouraná Viki. Fuj. „Zastav!“ zakřičela jsem. Sandra se na mě úkosem podívala. „Tak jo, nezastavuj,“ opravila jsem se. „Ale mohla bys to otočit? Prosím? A odvézt mě na chviličku k Larsovi domů?“ „Viki! Máma má už nejspíš nachystanou večeři. A už se asi podivuje, kde vůbec jsme.“ „Jen na vteřinu. Přísahám!“ Povzdychla si, přibrzdila a pak v jednom vjezdu otočila auto do protisměru.

„Děkuju! Děkuju! Děkuju!“ vydechla jsem dojatě. „Hlavně si na tuhle situaci vzpomeň, až od tebe budu potřebovat jednu ledvinu!“ zavrčela. Před Larsovým domem jsem mu hodila na okno několik malých kamínků. To je něco, co jsem si vždycky přála udělat. Je to tak strašně romantické, jako z nějakého superromantického filmu… tedy ne že bychom my dva v tom filmu byli… Ale kdybychom se v tom filmu nacházeli, tak by se ten kluk v okně ukázal. A ano! Už tam byl — můj úžasný, sladký Lars, navíc celý paf, že mě vidí. Ukázala jsem mu rukou, aby přišel za mnou. Přikývl a zmizel z okna. Zatímco jsem na něj čekala, žaludek se mi začal chvět. Když se ale Lars prosmýkl vstupními dveřmi a přišel ke mně, nezaváhala jsem ani na vteřinu. Věděla jsem, že jediný nával strachu by mohl všechno pokazit. Popadla jsem ho za ramena, stoupla si na špičky a políbila ho. Když jsem se od něj nakonec odtáhla, hlava se mi divoce točila. A Lars? No, vypadal omráčeně… ale v dobrém slova smyslu. Sandra zatroubila. „Marlo!“ zaječela z otevřeného okénka. „Pohni!“ „Marlo?“ pronesl Lars zmateně. Dotkla jsem se nosem jeho nosu. Pak jsem mu zakryla dlaněmi uši, aby mu nepraskly bubínky. „To chce klid a nohy v teple, Fanny!“ zahulákala jsem. Lars svraštil obočí. Byl k sežrání. „Musím už jít,“ loučila jsem se. „Ale musíme se domluvit, co spolu tenhle víkend podnikneme, jo? Co třeba pozdní nedělní oběd?“ Přikývl. „A pak bychom se mohli jet projet na kole. A být spolu celej den…“ „To by bylo božský,“ řekla jsem šťastně. Ještě jednou jsem ho políbila — a už jsem se vůbec nebála.