Poprvé vydáno v anglickém jazyce ve Velké Británii nakladatelstvím Penguin Books Ltd. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy. Copyright © Christopher Yates, 2006 Translation © Naďa Funioková, 2012 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-301-1
J
en krátkou chvíli předtím jsem matně zaslechl tiché „tap-tap“ odkudsi z míst výš po proudu, zaznívalo to ale příliš slabě, abych tomu věnoval větší pozornost. Teď jsem to uslyšel znova – ovšem tentokrát podstatně blíž, jen třicet stop ode mě v rákosinách na protějším břehu. Je to zvuk malé smrti. Ledňáček, kterého jsem zahlédl už předtím – alespoň pravděpodobně je to ten samý – si trůní na nakloněném kmeni s čerstvě lapenou střevlí v zobáku. Ten zvuk, který jsem slyšel, vydával pták, když tloukl drobnou rybkou o kmen. Ladným trhnutím hlavy oběd spolkl a rybka zmizela, aby dodala životadárných sil nepříteli všech zbývajících střevlí. Oběd! Mám u sebe teprve zpola vypitou termosku zeleného čaje, sklenici slanečků a pořádný kus chleba, který je ovšem provlhlejší, než by bylo
110
Jedenácté nahození
vhodné. Protože jsem se tak spokojeně oddával řece, málem jsem zapomněl, že bych se měl najíst. Teprve díky tomu ledňáčkovi jsem si najednou uvědomil, že mám hlad jako vlk. Když si balíte oběd, měli byste mít hlavně na paměti, že dokonce i to nejprostší jídlo chutná přímo báječně, pokud si ho sníte na břehu řeky. To je taky důvod, proč se nikdy, nebo skoro nikdy, neobtěžuju s výrobou sendvičů. Stejně nemívám dost času připravit si pořádný oběd, protože můj den na rybách se musí obvykle směstnat do těch pár hodin mezi odjezdem školního autobusu a jeho návratem. (Rybaření o víkendech odporuje mému náboženskému přesvědčení.) Možná to vypadá přijatelně, vzhledem k tomu, že mám řeku jen pár mil od domova, ale rybářská rána musí začínat pěkně pozvolna, a první šálek čaje, který si dávám, jakmile mi děti zamávají na rozloučenou a po té pravidelné panice kolem ztracených bot a nedopsaných domácích úkolů znovu zavládne klid, se nesmí uspěchat. Potom ještě musím vyjít na chvíli ven, abych si očichal vzduch a posoudil vyhlídky počasí, vybrat správný splávek pro daný den a prohrabat svazky prutů, dokud nenajdu ten, který potřebuju. Když sundávám podběrák ze zdi v pracovně, začíná dopolední tempo nabírat na obrátkách, obzvlášť pokud ucítím ze síťky vůni řeky. Trochu mi pokaždé zhorší náladu, když
Zásadní otázka čaje
111
si nečekaně vzpomenu, že je plechovka s nástrahou prázdná, protože to znamená, že budu muset vykopat velkou díru v zeleninovém záhonu – čím větší sucho, tím hlubší díra. Vždycky si říkám, že nasbírám žížaly večer předtím, ale udělám to málokdy, leda když prší a já se můžu vyplížit ven s baterkou a posbírat je z trávníku. A pak, když mám konečně skoro všechny věci naskládané v pohotovosti u předních dveří, začne řeka v mých představách šplouchat tak hlasitě, že mi znemožní třeba jen uvažovat o tak náročném úkolu, jako je příprava sendviče. Takže se mi mnohdy stane, že si nevezmu k jídlu ani k pití vůbec nic, pokud si cestou ven nevzpomenu popadnout pár jablek. Dneska ráno jsem se aspoň přinutil nachystat si termosku s čajem, protože děti zůstaly až do zítřka u kamarádů, takže jsem měl dost času si ho uvařit. Navíc mě trochu děsí představa, že bych měl sedět na rybách až do soumraku bez čaje. Pokud se chystám na společenské rybaření, kdy se na břehu sejdeme s kamarády a věnujeme se stejnou měrou povídání jako chytání, potom si s sebou vezmu kompletní výbavu na přípravu čaje, zahrnující přenosný ohřívač vody Kelly Kettle, čajovou konvici, půl galonu vody, mléko (sojové), balení toho nejlahodnějšího cejlonského čaje, hrnky a dříví na rozdělání ohně. Na svých společnících nechávám,
112
Jedenácté nahození
aby se postarali o zásoby koláčů. Když však rybařím sám, jsou takové rekvizity zbytečné, představují jen zbytečnou zátěž, a tak se rád zřeknu čerstvě připraveného hrnku a vezmu si s sebou zelený čaj v termosce (zelený si při delším časovém období uchová lepší chuť než černý). Ovšem teď, když jsem dostal svého okouna a ještě pořád se vznáším na té šťastné bublině, že jsem chytil nejlepší rybu celé sezóny, by taková vřící čajová konvice představovala nádherné završení dne. Na říčním břehu vypadá dobře každá čajová konvice, nicméně ta nejhezčí, jakou jsem kdy viděl, patřila mému kamarádovi Robertovi. Vyčaroval ji z rybářského vaku, abychom oslavili, že jsem chytil svého největšího lipana. Šlo o úžasné stvoření, vedle té konvice ale jeho krása poněkud vybledla. Byla až marnotratně zdobená, stříbrná a objemná a vypadala, jako by z její hubičky měl každou chvíli vyklouznout džin, pokud ji člověk přetře – hned mě napadlo, že by stálo za pokus tuhle představu otestovat, když se Robert zmínil, že ji nedávno koupil na tržišti v Marrákeši. A ten čajíček, který dokázala vyprodukovat, rozhodně působil jako z jiného světa. Robert navíc upekl přímo opulentní ovocný koláč, ale abychom ho spořádali celý, museli jsme konvici naplnit ještě několikrát. Slunce během té doby zvolna sklouzlo za řeku, takže nám už na dalšího lipana
Zásadní otázka čaje
113
nezbylo dost času. I kdybychom ale vyšli úplně naprázdno, stejně by to byl dokonalý den. Loni v březnu jsem se na jiném úseku té samé řeky sešel se skupinou kamarádů, abychom tam společně strávili poslední den rybářské sezóny. Jako obvykle jsem dorazil o hodinu později než všichni ostatní a našel Andrewa, jak chytá na mém oblíbeném místečku. Proto mi přišlo jako chytrý nápad složit svou výbavu na přípravu čaje hned vedle něj, protože jsem dobře věděl, že pokud mu uvařím hrnek té dobroty, nakonec vyměkne a nechá mě si tam párkrát nahodit. Nic zajímavého se nedělo. Bylo vlhko, mlhavo a chladno, ale drozd poprvé zapěl z plných plic svou jarní píseň a my předpokládali, že se ryby každou chvíli konečně proberou. Hugh zůstal nahoře u mostu a snažil se chytat plotice, Jeff, Nick a Andrew se stejně jako já zajímali spíš o okouny, jenže ti bohužel nejevili moc velký zájem o nás. Někdy kolem čtvrté odpoledne jsme se vykašlali na celé rybaření a shodli se, že je nejvyšší čas dát si čaj. Zapomněl jsem s sebou vzít suché dříví na oheň, ale pod stromy na břehu řeky se vždycky najde dost pavoukovitých uschlých haluzí, takže jsem navzdory vlhku nakonec přece jen vykouzlil přívětivý oblak stoupajícího kouře. (Vím, že propanbutanový vařič by člověku podstatně usnadnil život, jenže čaj, který na něm připravíte, nikdy nechutná tak dobře.)
114
Jedenácté nahození
Jeff dodal koláč, a i když měl Andrew během mžiku na svém plácku čtyři velice družné rybáře, čaj mu přišel natolik k chuti, že si na nějaké stížnosti vůbec nevzpomněl. Dokonce ani nic nenamítal, když někoho napadlo, že je tam podle všeho dost místa ještě pro jeden prut. Protože jsme se ale nedohodli, čí prut by to měl být, došlo nakonec nevyhnutelně k tomu, že po malé strkanici a nějakém tom přetahování a šťouchání soupeřili najednou s Andrewovým splávkem hned tři další nevítaní hosté. Všechny splávky se vznášely v proudu ani ne yard od sebe, kupodivu se ale vlasce navzájem nezamotaly. Pokud ryby nereagují, může to mít na rybáře neuvěřitelně negativní účinek, otupuje to jeho ducha, probouzí v něm pochybnosti o vlastních schopnostech a vyvolává pocit nevraživosti vůči komukoli jinému, kdo má podle všeho větší štěstí než on sám. Hrnek čaje má tu moc rozehnat tyhle temné mraky a obnovit nezbytný optimismus. Toho dne to ale musela být obzvlášť vynikající várka, protože jsem se do nahazování opřel s takovým furiantstvím, až moji kamarádi nestačili koukat. Navíc se můj splávek skutečně nesl proudem s nestoudností hodnou admirála, což mě přimělo k drzému prohlášení, že bez ohledu na to, čí splávek dospěje na žhavou půdu (pod tím stromem) jako první, jen jeden z nich – ten můj – zmizí pod hladinou. Fakt, že přesně to se taky stalo, mě
Zásadní otázka čaje
115
v nejmenším nepřekvapil, zato jsem pocítil lehké zklamání, když okoun, který byl za to ponoření zodpovědný, vážil jenom libru. Když jsme všichni znovu nahodili a já pokračoval ve svých bezostyšných předpovědích, rozhostila se nad řekou až strašidelná atmosféra. Můj splávek šel zase pod hladinu jako jediný, ale opět za to mohla jen menší ryba. Zvláštní na tom bylo, že jsme všichni chytali stejným způsobem, nabízeli rybám stejnou nástrahu ve stejných místech a používali stejný typ výstroje. Všechny splávky žblunkly do vody současně a znova začal závod – a se stejně neuvěřitelným výsledkem, i když protentokrát jsem byl naštěstí ušetřen dalšího zklamání, protože tenhle okoun byl o poznání větší. Určitě by se mi zadařilo i napočtvrté, ale moudře jsem se stáhl a šel nasbírat další dříví a připravit ještě jednu konvici čaje. Všichni si dali na moment pauzu, když jsem je znovu obešel s plnými hrnky. Pak splávky znovu vylétly do vzduchu a den jsme mohli završit vítěznou fanfárou, protože si každý vytáhl nádherného pestrobarevného okouna. Okouni a čaj. Možná kdybych teď znova nahodil, přestal bych přemýšlet o čaji a vrátil se ke své těžší závislosti.
116
Jedenácté nahození
