Will Hill DEPARTMENT 19 – UTAJENÁ MISE Originální název: Department 19, vydáno u Razorbill, a divison of Penguin Young Readers Group USA Inc., New York 2012 Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Will Hill 2010 Translation © Marek Pavka 2013 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2013 ISBN 978-80-243-5955-7
Mé matce
Seznámil jsem se s nocí, kráčel jsem v dešti sem a tam, jsa veden temnou mocí. Robert Frost
Nechceme žádné důkazy. Nechceme, aby nám někdo věřil. Abraham Van Helsing
Memorandum OD: ÚŘAD ŘEDITELE SPOLEČNÉHO ZPRAVODAJSKÉHO VÝBORU PŘEDMĚT: REVIDOVANÁ KLASIFIKACE SLOŽEK BRITSKÉ VLÁDY UTAJENÍ: PŘÍSNĚ TAJNÉ ODDĚLENÍ 1 – Úřad ministerského předsedy ODDĚLENÍ 2 – Úřad kabinetu ODDĚLENÍ 3 – Ministerstvo vnitra ODDĚLENÍ 4 – Ministerstvo zahraničních věcí a Commonwealthu ODDĚLENÍ 5 – Ministerstvo obrany ODDĚLENÍ 6 – Pozemní síly ODDĚLENÍ 7 – Námořnictvo ODDĚLENÍ 8 – Diplomatická služba Jejího Veličenstva ODDĚLENÍ 9 – Poklad Jejího Veličenstva ODDĚLENÍ 10 – Ministerstvo dopravy ODDĚLENÍ 11 – Generální prokuratura ODDĚLENÍ 12 – Ministerstvo spravedlnosti ODDĚLENÍ 13 – Vojenská rozvědka, sekce 5 (MI5) ODDĚLENÍ 14 – Tajná zpravodajská služba (SIS) ODDĚLENÍ 15 – Letectvo ODDĚLENÍ 16 – Úřad pro Severní Irsko ODDĚLENÍ 17 – Úřad pro Skotsko ODDĚLENÍ 18 – Úřad pro Wales ODDĚLENÍ 19 – Tajné ODDĚLENÍ 20 – Police ODDĚLENÍ 21 – Ministerstvo zdravotnictví ODDĚLENÍ 22 – Vládní komunikační ústředí ODDĚLENÍ 23 – Společný zpravodajský výbor (JIC)
Prolog Brenchley, Kent, Anglie 3. listopadu 2007 Jamie Carpenter sledoval v obývacím pokoji televizi, když uslyšel, že jeho táta zaparkoval před domem dříve než obvykle. Pohlédl na hodiny na stěně nad televizí a svraštil čelo. Bylo čtvrt na šest. Julian Carpenter se téměř nikdy, kam až Jamieho paměť sahala, nevrátil z práce před sedmou, a když ano, bylo to jen při speciálních příležitostech, například při narozeninách jeho mámy nebo když Arsenal hrál v Lize mistrů. Vstal z gauče a šel k oknu. Byl to vysoký, poněkud nemotorný čtrnáctiletý kluk vyzáblé postavy a rozčepýřených hnědých vlasů. Stříbrný mercedes jeho táty parkoval tam, kde vždycky, před garáží. Jamie svého otce viděl v záři světel automobilu. Něco vytahoval z kufru. Možná je nemocný, pomyslel si Jamie. Když však na svého otce pohlédl pozorněji, zjistil, že nevypadá nemocně. Jeho oči byly v červeném světle jasné a rozšířené a pohyboval se rychle, když strkal věci z kufru do kapes. A Jamie si všiml ještě něčeho: ohlížel se přes rameno, jako by se bál, že… Tu se v koutu Jamieho zorného pole něco pohnulo, něco na zahradě. Otočil tím směrem hlavu a tu mu naskočila husí kůže. Uvědomil si, že má strach. Něco je špatně, pomyslel si. Hodně špatně. Ten strom vypadal stejně jako vždycky, jeho sukovitý kmen byl nakloněný doleva, jeho mohutné kořeny se klikatily v trávě a kvůli jeho váze byla zahradní zídka nakřivo. To, co Jamie viděl, spatřil i jeho otec. Zůstal stát za autem a díval se na větve stromu. Jamie pozorně hleděl na strom a na jeho stíny na trávníku. To, co se tam předtím pohnulo, už se nehýbalo. Přesto si byl jist, že tam je něco jinak než obvykle. Bylo tam víc stínů, než tam být mělo… Listy už byly opadané a stíny větví měly tvar úzkých linií. Jenže ta silueta na trávníku byla plná a velká, jako by na větvích bylo… Co? Jako by na větvích bylo co? Jamie pohlédl na svého tátu. Náhle chtěl, aby byl vevnitř. Jeho otec stále hleděl na strom. Cosi držel v ruce, ale Jamie nevěděl, co to je. U stromu se opět něco pohnulo. Jamiemu se stáhlo hrdlo. Pojď domů, tati. Pojď domů. Tam to není dobré. Stín na chodníku se pohnul. Jamie byl strnulý a měl příliš velký strach na to, aby mohl křičet, když se ten stín pohnul. Hleděl na strom a viděl, že větve se houpají, jako by se tam něco hýbalo, slyšel šustění, když se cosi – zní to, jako by jich bylo víc – začalo pohybovat mezi větvemi dubu. V zoufalství hleděl na svého otce, který stále pozoroval strom zalitý rudým světlem auta. Proč tam stojíš? Pojď dovnitř, prosím, prosím. Jamie chtěl pohlédnout na strom. Za oknem však spatřil dívčí tvář s tmavě rudýma očima a šklebem na rtech. Pohlédla na něj a on vykřikl tak nahlas, až měl pocit, že mu to roztrhá hlasivky. Tvář zmizela v temnotě a otec se rozběhl k domu. Otevřel dveře a vběhl do obývacího pokoje ve stejném okamžiku, když tam z kuchyně přiběhla jeho žena. „Ustup od okna, Jamie!“ vykřikl. „Tati, co to…“
„Udělej, co ti říkám! Nemáme čas!“ „Čas na co, Juliane?“ zeptala se Jamieho máma přiškrceným hlasem. „Co se děje?“ Julian ji ignoroval a vytáhl mobilní telefon, který Jamie neznal. Vyťukal číslo a dal si telefon k uchu. „Franku? Ano. Vím. Vím. Co je to ETA? A to je správné? O. K. Dávej na sebe pozor.“ Ukončil hovor a chytil Jamieho mámu za ruku. „Juliane, ty mě děsíš,“ řekla. „Pověz mi, co se děje.“ Pohlédl do její bledé tváře, v níž se zračil zmatek. „Nemůžu,“ odvětil. „Omlouvám se.“ Jamie byl ochromený. Nechápal, co se děje, nechápal vůbec nic. Co se to pohybuje v temnotě venku? Kdo je Frank? Byl si jistý, že táta nemá žádného kamaráda, který se tak jmenuje. Náhle se ozvalo řinčení skla, když se okno za Jamiem rozbilo. Jedna dubová větev jím proletěla jako raketa a rozbila jejich kávový stolek. Tentokrát vykřikla i Jamieho máma. „Ustupte od okna!“ zvolal znovu Julian. „Pojďte sem!“ Jamie se posbíral z podlahy, chytil mámu za ruku a běžel místností ke svému otci. Přitiskli se ke stěně naproti oknu a táta je oba objal, načež si sáhl do kapsy kabátu a vytáhl odtud černou pistoli. Jeho matka mu stiskla ruku tak silně, až měl pocit, že mu zlomí nějakou kost. „Juliane!“ vykřikla. „Co děláš s tou pistolí?“ „Jen klid, Marie,“ řekl tiše. Jamie slyšel vzdálené houkání. Díky díky díky díky díky. Všechno bude v pořádku. Ze zahrady se ozval podivný vysoký smích. „Honem,“ zašeptal Julian. „Prosím, honem.“ Jamie nevěděl, ke komu to otec mluví, ale nemyslel tím ani jeho, ani mámu. Pak náhle zahradu zalila světla a ozvalo se skřípění, když tam dorazily dvě černé dodávky se zapnutými majáčky. Jamie pohlédl na dub, který byl nyní osvícený červeným a modrým světlem. Nic tam nebylo. „Jsou pryč!“ vykřikl. „Tati, jsou pryč!“ Pohlédl na svého otce a výraz v jeho tváři Jamieho vyděsil víc než vše, co se zatím stalo. Julian od nich odstoupil a pohlédl na ně. „Musím jít,“ řekl chvějícím se hlasem. „Pamatujte si, že vás mám rád víc než všechno na světě. Jamie, dávej pozor na svou matku. Ano?“ Otočil se a šel ke dveřím. Jamieho máma k němu přiběhla a chytila ho za ruku. „Kam jdeš?!“ vykřikla se slzami v očích. „Co tím chceš říct, že na mě má dát pozor? Co se děje?“ „To ti nemůžu říct,“ odpověděl. „Musím vás chránit.“ „Před čím?“ vykřikla jeho manželka. „Před sebou,“ odpověděl se skloněnou hlavou. Potom na ni pohlédl a s rychlostí, jakou u něj Jamie nikdy neviděl, se vymanil z jejího sevření a odstrčil ji. Klopýtla o nohu rozbitého kávového stolku a Jamie ji chytil. Vydala děs nahánějící výkřik, odstrčila jeho ruce a vzhlédla. Jeho otec zatím vyšel z vchodových dveří. Jamie vyskočil na nohy, přičemž se pořezal o sklo ze stolku, a přiběhl k oknu. Na příjezdové cestě stálo osm mužů v černých neprůstřelných vestách se samopaly v rukou. Mířili na Juliana. „Ruce vzhůru!“ zvolal jeden z nich. „Okamžitě!“ Jamieho táta udělal několik kroků a zastavil se. Chvíli hleděl na strom, načež se ohlédl a usmál se na svého syna. Potom udělal jeden krok, vytáhl z kapsy pistoli a namířil ji na nejbližšího ozbrojence. Potom se ozvala ohlušující palba. Jamie si zacpal dlaněmi uši a křičel a křičel a křičel a samopaly střílely na jeho otce.
O dva roky později
1 Pustina mládí Jamie Carpenter cítil v ústech krev a hlínu, když ležel na vlhkém hřišti. „Pusťte mě!“ vyhrkl. Uslyšel ječivý smích a levou paži mu vyvrátili ještě výš, takže se ho zmocnila bolest. „Zlom mu ji, Danny,“ vykřikl kdosi. „Urvi mu ji!“ „Jo,“ odpověděl Danny Mitchell, který se smál. Tvář měl u Jamieho ucha. „To víš, že bych mohl,“ zašeptal. „A snadno.“ „Pusť mě, ty… ty tlustý…“ Velká ruka s prsty jako párky ho chytila za vlasy a zatlačila mu hlavu do hlíny. Jamie vypoulil oči a mlátil kolem sebe pravou rukou ve snaze se vysvobodit. „Chyťte mu někdo tu ruku!“ vykřikl Danny. „Držte ji.“ O vteřinu později Jamiemu někdo chytil pravou paži a přitiskl ji k zemi. Jamieho rozbolela hlava, jak mu začal docházet vzduch. Nemohl dýchat, v nose měl nechutně páchnoucí bláto a nemohl se hýbat, protože mu drželi ruce a na zádech mu obkročmo seděl Danny Mitchell. „Tak dost!“ Jamie poznal hlas pana Jacobse, učitele angličtiny. Můj rytíř v blýskavé zbroji. Padesátník s propocenými šaty, kterému táhne z úst. Perfektní. „Mitchelle, pusť ho! Už to nikdy nedělej!“ zvolal učitel a Jamie byl náhle volný. Zvedl tvář z bláta a zhluboka se nadechl. „Jenom jsme si hráli, pane,“ řekl Danny Mitchell. Hezká hra. Opravdu moc zábavná. Jamie se převalil na záda a pohlédl na ty, kdo přihlíželi jeho pokoření. Hleděli na něj se směsicí vzrušení a znechucení. Vždyť ani Dannyho Mitchella nemají rádi. Mě jenom nenávidí víc než jeho. Pan Jacobs si k němu dřepl. „Jsi v pořádku, Carpentere?“ „Jsem v pořádku, pane.“ „Mitchell tvrdí, že jste si jen hráli. Je to pravda?“ Jamie viděl za učitelovým ramenem Dannyho. V očích se mu zračilo varování. „Ano, pane. Myslím, že jsem prohrál, pane.“ Pan Jacobs hleděl na Jamieho zablácené šaty. „Vypadá to tak.“ Učitel natáhl ruku, Jamie se jí chytil a tak se s čvachtavým zvukem dostal z bláta. Několik přihlížejících se zachechtalo a pan Jacobs se otočil. Byl zrudlý hněvem. „Vypadněte, vy ksindlové!“ zvolal. „Běžte do třídy, nebo zůstanete po škole!“ Zvědavci zmizeli a Jamie s panem Jacobsem zůstali na hřišti sami. „Jamie,“ začal učitel, „jestli si chceš o něčem promluvit, víš, kde je můj kabinet.“ „Promluvit o čem, pane?“ zeptal se Jamie. „Však víš, tvůj otec a… nu, to, co se stalo.“ „Co se stalo, pane?“
Pan Jacobs na něj chvíli hleděl, načež sklonil hlavu. „Běž,“ řekl. „Musíš se očistit, než začne hodina. Můžeš jít do učitelské umývárny.“ Když se na konci dne ozvalo zvonění, Jamie se pomalu vydal k bráně. Jeho instinkty byly spolehlivé, především pokud šlo o nebezpečí, ale během polední přestávky se za něj nějak dostal Danny Mitchell. Nemínil připustit, aby se to stalo znovu. Zpomalil, přičemž se pohyboval mezi skupinkami dětí šourajících se k autobusům a čekajícím autům, a rozhlížel se svýma bledě modrýma očima vlevo i vpravo. Čekal útok. Stáhlo se mu hrdlo, když vlevo uviděl Dannyho Mitchella. Smál se tím svým směšným smíchem a máchal kolem sebe rukama, jak se předváděl před svými obdivovateli. Jamie proklouzl mezi dvěma autobusy a pak přeběhl přes cestu. Očekával, že na něj začnou křičet a poběží za ním, ale to se nestalo. Zmizel z dohledu a vešel mezi úhledné řady identických domků. Ocitl se v obytné čtvrti, kde s matkou bydleli. Carpenterovi se po smrti Jamieho táty stěhovali třikrát během dvou let. Hned poté, co se to stalo, k nim přišla policie a řekla jim, že otec byl zapletený do prodeje informací, tajných informací ze svého úřadu na ministerstvu obrany, jisté britské teroristické skupině. Policisté byli milí a měli s nimi soucit, ujišťovali je, že ani on, ani matka o ničem nevědí, ale na tom nezáleželo. Takřka ihned jim začaly chodit dopisy od vlasteneckých sousedů, kteří nechtěli rodinu zrádce ve své klidné středostavovské čtvrti. O několik měsíců později prodali dům v Kentu. Jamiemu to bylo jedno. Jeho vzpomínky na tu hroznou noc byly nezřetelné, ale strom na zahradě ho děsil a on nebyl schopný jít po štěrkovém chodníku, na kterém zemřel jeho otec, a tak raději chodil po kraji trávníku a držel se co nejdále od dubu. A štěrk u schodů přeskakoval. Na tvář v okně a na vysoký děsivý smích, který zněl rozbitým oknem v obývacím pokoji, si vůbec nevzpomínal. Přestěhovali se do jedné vesnice u Coventry ke strýci a tetě. Jamie chodil do nové školy a jeho matka pracovala na příjmu v nemocnici. Ale i tam začaly kolovat fámy a potom někdo hodil cihlu do okna v kuchyni, v ten samý den, kdy Jamie zlomil nos spolužákovi, který vtipkoval o jeho otci. Hned následujícího rána se znovu přestěhovali. Vlakem odjeli do Leedsu a tam našli dům na předměstí, který vypadal jako z Lega. Když pak Jamieho podruhé během tří měsíců vyloučili ze školy za neustále záškoláctví, jeho matka už na něj ani nekřičela. Jenom předala oznámení o ukončení nájmu jejich bytnému a začala balit věci. Pak se dostali do tohoto klidného domu na kraji Nottinghamu. Byl šedý, chladný a mizerný. Jamie, v jádru duše venkovský kluk a přírodní člověk, se musel pohybovat v betonových tunelech a po parkovištích supermarketů, s kapucí na hlavě a se sluchátky od iPodu na uších, uzavřen sám do sebe. Vyhýbal se gangům na šerých rozích této předměstské pustiny. Nevěděl proč. Rychle kráčel čtvrtí, ulicemi s tuctovými domy a ojetými auty. Minul skupinu dívek, které na něj hleděly s otevřeným nepřátelstvím. Jedna řekla cosi, co neslyšel, a její kamarádky se rozesmály. Šel dál. Bylo mu šestnáct a byl děsivě osamělý. Zavřel venkovní dveře malého dvojdomku, v jehož polovině žil s matkou tak pokojně, jak to jen šlo, a zamířil do svého pokoje, aby si svlékl zablácené šaty. Byl v půli schodů, když na něho matka zavolala. „Co je, mami?“ odpověděl. „Jamie, můžeš sem, prosím, jít?“
Jamie v duchu nadával, když kráčel po schodech dolů a pak halou do obývacího pokoje. Jeho matka seděla v křesle pod oknem a hleděla na něj tak smutně, že se mu sevřelo hrdlo. „Co se děje, mami?“ zeptal se. „Dnes mi volal jeden z tvých učitelů,“ odpověděla. „Pan Jacobs.“ Bože, proč se musí míchat do mých věcí? „Aha, jo? A co chtěl?“ „Tvrdil, že ses dnes odpoledne pral.“ „To není pravda.“ Jeho matka si povzdechla. „Mám o tebe strach,“ řekla. „To nemusíš. Umím se o sebe postarat.“ „To říkáš vždycky.“ „Možná bys mě měla začít poslouchat.“ Matka přivřela oči. To tě ranilo, co? Dobrá. Takže teď na mě začni křičet a já půjdu nahoru a to bude všechno, co si dnes řekneme. „I mně chybí, Jamie,“ řekla matka a Jamie sebou trhl, jako by ho píchlo žihadlo. „Chybí mi každý den.“ Jamie polkl a řekl: „To máš štěstí. Mně nechybí. Nikdy.“ Matka na něj hleděla a do očí jí vhrkly slzy. „To není pravda.“ „Je. Byl to zrádce a zločinec a zničil nám život.“ „Nemáme zničený život. Máme jeden druhého.“ Jamie se rozesmál. „Jo. Jen se podívej, jak to funguje.“ Rozplakala se a sklonila hlavu. Slzy dopadaly na podlahu. Jamie na ni bezmocně hleděl. Běž za ní. Běž a obejmi ji a řekni jí, že to bude v pořádku. Chtěl to udělat, nic nechtěl tolik jako klečet vedle své matky a přemostit trhlinu, která mezi nimi zela od té doby, co otec zemřel. Stále se rozšiřovala. Namísto toho tam strnule stál a díval se, jak pláče.
2 Hříchy otců Jamie se následujícího dne probudil, osprchoval se a oblékl se a šel ven, aniž by viděl matku. Kráčel obvyklou cestou čtvrtí, ale když dorazil k ulici, která vedla ke škole, neodbočil na ni a šel dál do nákupního centra, kde byl McDonald a půjčovna DVD, a za ním pokračoval po železničním mostě posetém skleněnými střepy a žvýkačkami. Prošel kolem nádraží a stojanů na kola a zamířil ke kanálu. Toho dne do školy jít nechtěl. Ani náhodou. Proč se, ksakru, tak rozčílila? Protože mi táta nechybí? Byl to nýmand. Copak to neví? Zatnul pěsti, zatímco kráčel po betonových schodech k nábřeží. Tato část kanálu byla více než kilometr zcela rovná, takže by mohl včas postřehnout nebezpečí. Ale přestože měl oči na stopkách, jediní lidé, které spatřil, byli ti, co venčili psy, a občas zahlédl nějakého bezdomovce pod mostem. Pomalu se uvolnil a začal přemýšlet o něčem jiném. Nikomu neřekl, a už vůbec ne matce, jaké vakuum zanechala otcova smrt v jeho životě. Měl matku rád, tak rád, že se nenáviděl za to, jak s ní jednal, jak ji odstrkával, když bylo očividné, že ho potřebuje, když věděl, že je vším, co matka má. Ale nedokázal to překonat, musel nějak ventilovat svůj hněv a matka byl jediný terč, který měl. Osoba, která si ve skutečnosti zasloužila, aby na ni směřoval tu zlobu, byla mrtvá. Jeho otec, jeho zbabělý, ubohý táta, ho vzal do Londýna na Arsenal, koupil mu švýcarský armádní nůž, který už nemohl nosit, nechal ho střílet ze své vzduchovky v polích za jejich starým domem, pomohl mu postavit příbytek na stromě a každou sobotu ráno se s ním díval na animované pohádky. To všechno byly věci, které by matka nikdy nedělala a které by po ní ani nechtěl. Věci, které mu chyběly víc, než byl ochoten si připustit. Byl na svého otce rozzlobený kvůli tomu, že je opustil, že se kvůli němu museli odstěhovat ze starého domu, který měl rád, a že se museli přestěhovat na to hrozné místo, kde neměl žádné kamarády. Byl rozzlobený kvůli úšklebkům, které viděl ve tvářích spolužáků pokaždé, když se přestěhovali, kvůli mumlání, které slyšel, když poznali, že před sebou mají ideální oběť: vyzáblého nového kluka, jehož otec pomáhal teroristům zaútočit na svou vlast. Byl rozzlobený na mámu, která odmítala uznat pravdu o svém manželovi, rozzlobený na učitele, kteří se pokoušeli ho pochopit a žádali ho, aby mluvil o tátovi a o svých pocitech. Byl zkrátka rozzlobený. Probral se ze zamyšlení a vzhlédl na slunce, které vyhlédlo zpoza mraků. Z kapsy vytáhl mobilní telefon a uviděl, že už je skoro poledne. Cesta po nábřeží vedla do parčíku s vysokými břízami. Nikdy tam nikdo nebyl a bylo to jeho oblíbené místo. Posadil se do trávy, stranou od stromů a krátkých stínů, které vrhaly. Neměl s sebou jídlo k obědu, protože by musel jít do kuchyně a mluvit s matkou, a tak si do batůžku vzal colu, čokoládu a bonbóny. Cola byla teplá a čokoláda napůl rozteklá, ale to mu bylo jedno. Dojedl, lehl si, dal si batoh pod hlavu a zavřel oči. Náhle se ho zmocnila únava a už nebyl schopen přemýšlet. Jenom patnáct minut. Nanejvýš půl hodiny.
„Jamie.“ Otevřel oči a uviděl nad sebou noční oblohu. Posadil se, promnul si oči a rozhlédl se po potemnělém parku. Zachvěl se chladem a ucítil mravenčení, když si uvědomil, že sedí na místě, kde se setkávají stíny stromů. „Jamie.“ Rozhlédl se. „Kdo to je?“ zvolal. Parkem se ozvalo chichotání. „Jamie.“ Znělo to melodicky, jako by jeho jméno někdo zpíval, a mezi stromy se nesla ozvěna. Byl to dívčí hlas. „Kde jsi? To není legrace!“ Odpovědí mu opět bylo chichotání. Vstal a pomalu se otočil. Nikoho neviděl, ale za nejbližšími stromy byla tma jak v pytli a ty stromy byly silné a sukovité. Ten, kdo se tam chce skrýt, má hodně možností. Cosi se mu vynořilo z podvědomí, jakoby dívka a okno, ale nedokázal si to jasněji vybavit. Za zády se mu ozvalo prasknutí. S rozbušeným srdcem se otočil. Nic. „Jamie.“ Ten hlas byl tentokrát blíž, byl si tím jistý. „Ukaž se!“ zvolal. „Dobrá,“ řekl ten hlas u jeho ucha. Vykřikl a zvedl pěsti. Cítil, že jeho pravá ruka se něčeho dotkla. Pocítil rozrušení a pak strnul. Před ním seděla dívka zhruba v jeho věku. Držela se za nos, z něhož jí tekla krev. Olízla si ji. „Bože,“ řekl Jamie. „Omlouvám se. Jsi v pořádku?“ „Hňupe,“ vyhrkla. „Cos to udělal?“ „Omlouvám se,“ opakoval. „Proč ses ke mně tak plížila?“ „Chtěla jsem tě vystrašit,“ odpověděla rozmrzele. „Proč?“ „Z legrace. Bylo to jen tak.“ Opět mu něco vyplouvalo z podvědomí, ale nedokázal se na to soustředit. „No tak jsi mě vystrašila. Gratuluju.“ „Díky,“ řekla. „Pomůžeš mi vstát?“ „Jistě,“ odvětil, sklonil se a zvedl ji. Oprášila se a promnula si nos. Jamie na ni hleděl. Byla velmi, velmi hezká, měla dlouhé tmavé vlasy, bledou pleť a tmavohnědé oči. Usmála se a Jamie zrudl. „Vidíš něco, co se ti líbí?“ zeptala se. „Omlouvám se, jenom jsem se díval, jen…“ „Ano, díval. To je v pořádku. Já jsem Larissa.“ „Já jsem…“ Zmocnil se ho strach. „Volalas na mě mým jménem,“ řekl a o krok couvl. „Jak to že ho znáš?“ „To je jedno, Jamie,“ odpověděla a pak její krásné hnědé oči změnily barvu do tmavé, strašidelné červené. „To už je jedno.“ Pohybovala se jako tekutina a vzdálenost mezi nimi překonala v mžiku. Vzala jeho tvář do dlaní
způsobem, který mu naháněl hrůzu a zároveň ho fascinoval. „Všechno už je jedno,“ zašeptala. Pohlédl do jejích očí a byl ztracen.
3 Útok na předměstí „To nemůžu udělat.“ Ten hlas zněl, jako by přicházel z dálky, jako by se nesl ze vzdálenosti sta kilometrů. Ztěžka otevřel oči. Ležel na trávě a Larissa seděla vedle něho. Chtěl se plazit pryč, ale nešlo to. Bolely ho svaly a nedokázal přemýšlet. „Kruci, nemůžu,“ řekla, očividně k sobě. „Co je to se mnou?“ Přinutil se otevřít oči a pohlédl na ni. Její oči byly opět hnědé, hleděla na něj s něžným výrazem ve tváři. „Kdo… jsi?“ zeptal se. „Cos to se mnou udělala?“ Sklonila hlavu. „Měl jsi být můj,“ řekla. „Tvrdil to. Jenže jsem to nedokázala udělat.“ „Tvůj… co?“ „Můj. Ve všech ohledech.“ S vypětím všech sil se posadil. „Nerozumím,“ řekl. „To je jedno.“ Vzhlédla k obloze. „Měl bys jít,“ řekla a smutně na něj pohlédla. „Už tam budou.“ Jamieho se zmocnil adrenalin. „Kdo? Kde?“ řekl. „Moji přátelé. Víš kde?“ Jamie vstal a pohlédl na ni. „Už jsem tě někdy viděl, že?“ zeptal se chvějícím se hlasem. V duchu uviděl tvář v okně. Přikývla. Otočil se a rozběhl se parkem. Běžel tak, jako by mu šlo o život. Jen ne mámu, prosím. Prosím, neubližujte mámě. Když dorazil k domu, srdce mu bušilo tak divoce, že měl pocit, jako by mu měla vybuchnout hruď. Dělaly se mu mžitky před očima a bolely ho svaly na nohou, ale překonal to a posledních padesát metrů urazil sprintem. Vchodové dveře byly otevřené. Vběhl do chodby. „Mami!“ zavolal. „Jsi tady? Mami!“ Nic. Běžel do obývacího pokoje. Byl prázdný. Pak přiběhl do kuchyně. Byla prázdná. Okno nad matčinou postelí bylo otevřené a záclony se vlnily ve větru. Došel k němu a vyhlédl ven. „Mami!“ vykřikl do temnoty. Pravá dlaň mu uklouzla na parapetu. Zvedl ji. Byla od červené tekutiny. Pohlédl na parapet. Byly na něm dvě skvrny od krve. Další byly na skle. S hrůzou hleděl na svou ruku. Potom se mu cosi uvolnilo v hlavě a on si uvědomil, že jeho matka je pryč. Vzhlédl k obloze. A kdesi daleko v oblacích nějaký tvor uslyšel jeho nářek a vrátil se. Čas plynul. Jamie o něm ztratil představu.
Nedokázal dál stát v matčině pokoji a hledět na krev na parapetu a na skle. Cosi ho přimělo jít dolů, do obývacího pokoje. Seděl na pohovce a díval se na stěnu, když uslyšel, že někdo vstoupil vchodovými dveřmi a zavřel je za sebou. Jamie už se nebál. Byl otupělý. A tak jen přihlížel, když vysoký štíhlý muž v šedém obleku vešel dovnitř, usmál se na něj a vycenil zuby, které připomínaly břitvy. Jeho tmavočervené oči doslova žhnuly. „Jamie Carpentere,“ řekl. Jeho hlas zněl vlídně. „Je pro mě vrcholným potěšením, že se s tebou mohu setkat.“ Muž se zazubil a udělal krok k Jamiemu – a pak se vchodové dveře rázem rozpadly na prach a do obývacího pokoje vešla mohutná postava, která držela něco, co vypadalo jako velká trubka. „Odstup od něj, Alexandru,“ řekl příchozí muž hlasem, jenž rozechvěl celý dům. Bytost v šedém obleku zasyčela a prohnula se. „Tohle není nic pro tebe, nestvůro,“ vyhrkla. „Tohle je nedokončená záležitost.“ „Zůstane nedokončená,“ odpověděl obr, načež zmáčkl spoušť na trubce. Ozvala se ohlušující rána, jako když praskne míč, ze zbraně cosi vyletělo a proletělo to místností, přičemž to za sebou neslo ocelové lano. Alexandru se neuvěřitelně rychle vznesl do vzduchu. Projektil udělal otvor do zdi v obývacím pokoji, načež se vrátil stejně rychle, jako byl vystřelen, zpátky do trubky. Bytost v šedém obleku se vznášela ve vzduchu a v očích měla hněv. Chvíli hleděla na postavu ve dveřích, načež proletěla oknem a vznesla se. Jamie se nehýbal. Obr se vrhl k oknu a pohlédl směrem, kterým zmizel Alexandru. „Je pryč,“ řekl. „Aspoň zatím.“ Otočil se k Jamiemu, a když ten vůbec poprvé zřetelně spatřil svého zachránce, rozplakal se. Byl to muž nejméně dva metry třicet vysoký a skoro stejně široký. Měl skvrnitou šedozelenou pleť, vysoké široké čelo a černé vlasy. Měl na sobě tmavé sako a dlouhý šedý plášť. Z konce trubky, kterou držel v ruce, vedl drát. Mizel kdesi za jeho rameny. Muž přišel blíž a vyděšený Jamie uviděl dva šrouby, které mu trčely z krku. Muž mu podal ruku. „Jamie Carpentere,“ řekl, „jmenuji se Frankenstein. Jsem tu, abych ti pomohl.“ Jamie obrátil oči v sloup a propadl se do sladké, prázdné temnoty.
4 Záchrana v nouzi Staveley, North Derbishire, Anglie O 56 minut později Matt Browning seděl u svého počítače, když se to stalo. Právě na svém letitém laptopu psal esej do angličtiny, v níž porovnával projevy Bruta a Marka Antonia v Shakespearově hře Julius Caesar, když se cosi zřítilo z nebe. Dopadlo to do zahrádky za domem, kde žil se svou sestrou a rodiči. Do vzduchu se vznesla hlína a tráva. Zespodu se ozval matčin výkřik a jeho otec ji okřikl, ať je zticha. Vedle v pokoji se rozplakala jeho malá sestra Laura. Její vřískot zněl zmateně a vyděšeně. Matt uložil svou práci a vstal. Na svých šestnáct let byl malý a hubený. Měl hnědé rozcuchané vlasy, vysoké čelo a brýle. Jeho tvář byla bledá a působila žensky, rysy měl jemné a málo výrazné. Byl oblečen do svého oblíbeného červeného trička s nápisem Harvard a do tmavohnědých manšestráků. Obul si tenisky a šel za sestrou. Laura ležela v dětské postýlce, tvář měla zrudlou, oči přivřené a ústa otevřená. Zvedl ji, přitiskl k sobě a snažil se ji uklidnit. Na okamžik zavládlo ticho, když se zhluboka nadechla, ale pak začala naříkat znovu. Otevřel dveře a šel dolů. V kuchyni panikařila jeho matka. Měla na sobě župan a pantofle, chodila sem a tam mezi okny, hleděla na zahradu a stále opakovala manželovi, ať zavolá policii. Greg Browning neklidně stál uprostřed kuchyně, jednu ruku měl položenou na čele a v druhé držel plechovku piva. Otočil se, když Matt vešel do kuchyně. „Uklidni svou sestru, ano?“ vyhrkl. „Z toho jejího křiku mě bolí hlava.“ Pak se obrátil ke své manželce: „Nech toho a vezmi si to zatracené děcko,“ řekl zvýšeným hlasem. Mattova matka si vzala Lauru a posadila se s ní ke stolu. „Přines matce telefon.“ Matt vzal z poličky telefon a přinesl ho mámě. Vzala si ho se zmateným výrazem ve tváři. „Teď můžeš zavolat policii. Já a Matt se půjdeme podívat do zahrady.“ „Ne, Gregu, to bys neměl…“ „Neměl?“ Mattova matka polkla. „Chci říct, že bys tam neměl chodit. Prosím.“ „Buď už ksakru zticha, Lynne, ano? Matte, pojďme!“ Greg Browning otevřel dveře do zahrady a chvíli v nich naslouchal. Matt stál za ním a hleděl mu přes rameno. Na zahradě panovalo ticho, nic se tam nehýbalo. Mattův otec vzal z poličky baterku, rozsvítil ji a vyšel ven, na chodník pod okny kuchyně. Matt šel za ním a rozhlížel se. V kuchyni matka mluvila do telefonu. Jeho táta posvítil na záhon s květinami. Na jeho okraji se objevilo něco bílého. „Tam,“ řekl Matt. „Na záhoně.“ „Zůstaň tady.“
Matt stál na chodníku, zatímco otec pomalu kráčel po trávníku. Zhluboka se nadechl, když dorazil k záhonu. „Co to je?“ zeptal se Matt. Otec neodpověděl, jenom zíral na záhon. „Tati, co to je?“ Pak se jeho otec otočil. Měl vytřeštěné oči. „Co?“ „Pojď sem a podívej se.“ Matt přišel k záhonu. Na zádech tam ležela dívka zpola zarytá do země. Její bledá tvář byla od krve, oči a ústa měla podivně opuchlé. Černé vlasy měla rozhozené a zamazané od hlíny a krve. Levou paži měla zřejmě zlomenou a předloktí svíralo s loktem nepřirozený úhel. Světle šedou košili měla zakrvácenou a Matt si s hrůzou uvědomil, že má velkou díru v břiše. Uviděl lesknoucí se červenou a fialovou tekutinu a pohlédl jinam. „To vypadá, jako by se ji někdo pokusil vykuchat,“ klidně řekl otec. „Co to je, Gregu?“ zavolala Mattova matka ze dveří kuchyně. „Co se stalo?“ „Buď zticha, Lynne,“ odpověděl Greg Browning, ale jeho hlas zněl tiše a už ne rozzlobeně. Vypadá to, jako by byl vyděšený, pomyslel si Matt a klekl si k té dívce. Přestože měla zraněnou tvář, byla krásná. Její pleť byla bledá až průsvitná, rty měla svůdně červené. Mattův otec cosi mumlal a neustále zvedal hlavu k obloze, jako by hledal vysvětlení, proč ta dívka spadla do jejich zahrady. Matt jí položil dlaň na krk a snažil se nahmatat puls, přestože věděl, že se mu to nepodaří. Proč ti to udělali? pomyslel si. Dívka otevřela pravé oko a pohlédla na něj. Vykřikl. „Je naživu!“ zvolal. „Neblázni,“ okřikl ho otec. „Je…“ Dívka se rozkašlala a přitom ze sebe vyplivla krev. Pohlédla na Matta a řekla něco, čemu nerozuměl. „Můj Bože,“ řekl Mattův otec. Matt vstal a pomalu k němu přišel. Hleděl na tu dívku, která pomalu pohybovala hlavou sem a tam a zkřivila rty bolestí. „Musíme něco udělat, tati,“ řekl Matt. „Nemůžeme ji tu tak nechat.“ Jeho otec se k němu otočil. Ve tváři se mu zračil hněv. „Co mám dělat?“ zvolal. „Jede sem policie, ti to budou řešit. My bychom se jí neměli ani dotknout.“ „Ale tati…“ Gregu Browningovi se tvář chvěla hněvem. Zvedl pěst a udělal krok ke svému synovi. Matt vykřikl, zakryl si tvář paží a otočil se. „Radši buď zticha,“ vyhrkl otec a svěsil ruku. Matt na něho hleděl a byl zrudlý hanbou a bezradností, zatímco pociťoval nenávist. Otevřel ústa, aby něco řekl, když tu se ozval rachot a pak se nad stromy objevila černá helikoptéra. Matt si zakryl tvář a dělal všechno pro to, aby zůstal stát rovně. Viděl, že otec křičí, ale kvůli hluku rotoru nic neslyšel. Zakryl si dlaněmi uši a potom se díval, jak vrtulník zase odlétá. Obrátil se a běžel domů. Proběhl kolem matky, která stála u zadních dveří, a chodbou se dostal ke vchodovým dveřím.
Otec na něj křičel, ale Matt nezpomalil. Otevřel dveře a viděl, jak vrtulník dosedl na cestu. Táta se objevil za ním, chytil ho za rameno a otočil ho. „Kruci, co si myslíš, že…“ Náhle se odmlčel. Upřeně hleděl na ulici. Matt se obrátil a viděl, jak se otevřely dveře vrtulníku a ven vyšly čtyři postavy. První dvě byly v černém a vypadaly jako policisté, co zasahují proti demonstrantům. Měly na sobě černé neprůstřelné vesty a černé přilby s červenými hledími. Na rozdíl od policistů však byli ozbrojeni samopaly. Za nimi vystoupili muž a žena v bílých protichemických oblecích a maskách. Nesli bílá nosítka. Rychle se přibližovali k Mattovi a jeho otci. První z nich – vojáci, vypadají jako vojáci – se zastavil před nimi. „To nouzové volání bylo od vás?“ zeptal se. Měl mužský hlas a zdálo se, že není o mnoho starší než Matt. Ani on, ani otec neodpověděli. Voják udělal ještě jeden krok. Vyděšený Matt přikývl. Černá postava se obrátila k ostatním, pokynula jim, pak odstrčila Matta a Grega Browningovy a zmizela v chodbě. Ostatní šli za ní a nechali tam Matta a jeho otce stát. Nevěděli, co mají dělat. Pozorovali vrtulník, dokud se neozval křik Mattovy matky. Rychle se vrátili dovnitř. Našli ji v kuchyni, držela v náručí Lauru. Obě naříkaly. Greg Browning objal svou ženu a šeptal jí do ucha, že všechno bude v pořádku, že nemá plakat. Matt šel do zahrady. Oba vojáci stáli u dívky a mířili na oblohu. Muž a žena v protichemických oblecích prohlíželi děvče. Matt se vydal k nim, ale než se k nim dostal dostatečně blízko na to, aby viděl, co dělají, jeden voják se k němu obrátil a namířil na něj samopal. Matt strnul. „Prosím, zůstaňte, kde jste, pane,“ řekl voják. „Pro svou vlastní bezpečnost.“ „Co se to tu děje?“ ozvalo se za Mattem. Byl příliš vyděšený na to, aby se pohnul, ale ohlédl se a uviděl otce, který stál na chodníku. Vypadal, jako by z něj někdo vypustil vzduch. „Vezměte svého syna dovnitř, pane,“ řekl voják. „Chci vědět, co se tu děje,“ opakoval Mattův otec. „Kdo jste?“ „To vám neřeknu, pane,“ odvětil voják. Znělo to, jako by mu docházela trpělivost. „Vezměte svého syna dovnitř.“ Zdálo se, že mu Greg Browning chce odpovědět, ale nakonec raději mlčel. „Pojď dovnitř, Matte,“ řekl. Matt pohlédl na vojáka, který na něj mířil. Za ním viděl druhého vojáka a muže a ženu ve speciálních oblecích. Už se chtěl otočit a jít dovnitř, když zraněná dívka najednou zvedla hlavu a zakousla se muži v protichemickém obleku do ruky. Pak vypuklo peklo. Muž vykřikl a vytrhl paži z dívčiných úst. Z díry v plastu stříkala krev. Druhý voják udeřil dívku pažbou do brady. Strnula, jako by ji někdo vypnul. Voják, který mířil na Matta, sklonil zbraň a obrátil se ke svým kolegům. „Jak zlé to je?“ vykřikl. Žena v protichemickém obleku si klekla ke svému kolegovi a prohlédla jeho zranění. Potom vzhlédla. „Je to velmi zlé,“ odpověděla. „Musíme ho odtud dostat pryč.“
„Naložte subjekt,“ řekl voják. „A udělejte to rychle.“ „Není čas. Potřebuje čistou krev, a to hned.“ „Dostane ji. Naložte subjekt.“ Žena chvilku na vojáka upírala oči, načež pustila kolegu a položila nosítka na trávník. „Pomozte mi,“ řekla k druhému vojákovi. Ten si dřepl, vzal dívku pod paži a zvedl ji z trávníku. Matt zalapal po dechu, když viděl, jak vypadá dolní polovina jejího těla. Měla otevřené zlomeniny a bílé kosti jí protrhaly černou sukni, kterou měla na sobě. Levé chodidlo měla děsivě otočené a na pravé noze jí chyběly tři prsty. Viděl pahýly. Matt se k ní rozběhl. Nevěděl, co chce dělat, jen si byl jistý, že něco udělat musí. Slyšel, jak jeho otec křičí, ale ignoroval ho. Voják, který dívku udeřil pažbou, ho spatřil a rozběhl se k němu, přičemž varovně vykřikl. Jenže nebyl dost rychlý. Matt si klekl k dívce a pohlédl na ženu v protichemickém obleku. „Můžu…“ Dívka trhla rukou a chytila ho kolem krku. Na okamžik pocítil odpor, když se mu zaryla nehty do krku, ale potom to přešlo a cosi červeného vystříklo do nočního vzduchu. Zkropilo mu to bradu a hruď. Necítil bolest, jen překvapení a náhlou únavu. Hleděl na stříkající tmavou tekutinu a to, že je to je jeho krev, si uvědomil, až když klesl do trávy. Kapky mu dopadaly na tvář. Když zavřel oči, cítil, jak se mu ke krku tisknou ruce, a slyšel jednoho z vojáků, který řekl jeho otci, že tohle se ještě nikdy nestalo.
5 Do temnoty Jamiemu Carpenterovi se zdálo o jeho otci. Když mu bylo deset, otec přišel domů z práce s rukou pod kabátem a zmizel v patře, aniž by pozdravil syna. Jamieho matka byla u sestry v Surrey. Jamie se po chvíli tiše vydal za otcem. Pootevřenými dveřmi do koupelny uviděl, jak stojí s pravou rukou v umývadle. Byla tam krev. Jamie ho pozoroval. Otec měl ruku pod horkou vodou a šklebil se. Pak vodu zastavil a natáhl ruku k ručníku. Jamie tu ruku spatřil. Byl na ní dlouhý řez, který vedl od zápěstí až po loket, a uprostřed tohoto šrámu trčelo ven cosi hnědého. Otec utřel z rány krev a pomalu si do ní sáhl. Zatnul zuby a pak z ní s povzdechnutím vytáhl nějakou věc. Vypadala jako nehet, byla dva a půl centimetru dlouhá, ostrá a zahnutá jako dráp. Z konce toho nehtu visel kus masa, který se ve světle zářivky leskl. Jamie zalapal po dechu. Otec se prudce otočil a Jamie strnul. Otec otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale pak kopl do dveří a ty se zavřely. Jamie se probral. Cítil pohyb. Kdesi za ním rachotil motor a na sklo u jeho hlavy dopadaly kapky deště. Pomalu otevřel oči a zjistil, že se z okna dívá na tmavý les, který míjeli. Lilo jako z konve. Otočil hlavu k řidiči a vykřikl. Instinktivně sáhl na kliku dveří a zmáčkl ji, aniž by se staral o to, co se stane, když vyskočí z jedoucího auta. Věděl zkrátka, že musí ven, že musí pryč od té hrůzy vedle sebe, na sedadle pro řidiče. „Jen klid,“ řekl řidič tak nahlas, že to přehlušilo motor. „Jsou zamčené.“ Jamie se přitiskl ke dveřím. Na sousedním sedadle seděl Frankenstein. To je sen, ne? Musí to být sen, tohle není možné. „Není slušné na někoho tak civět,“ řekl obr a Jamie si pomyslel, že v tom dunivém hlase uslyšel náznak smíchu. „Kdo jste?“ zeptal se, zatímco mu jeho instinkt hlásil nebezpečí. Nemluv s tím! Jsi hloupý! Buď zticha! „Jmenuju se Victor Frankenstein. Už jsem se ti představil. Nevzpomínáš si?“ Jamie zavrtěl hlavou a Frankenstein zabručel: „Myslel jsem si to. Ještě že jsem zamkl dveře.“ Rozesmál se. Znělo to jako hřmění. „Mohu ti sdělit jen něco,“ dodal. „Vezu tě na bezpečné místo. Můj nadřízený ti řekne, co podle jeho názoru máš vědět.“ „Kdo je váš nadřízený?“ zeptal se Jamie. Obr neodpověděl. „Položil jsem vám otázku,“ řekl Jamie zvýšeným hlasem. „Slyšel jste mne?“ Frankenstein k němu otočil svou velkou hlavu a pohlédl na něj. „Slyšel,“ řekl. „Ale rozhodl jsem se neodpovědět.“ Jamie se obrátil. Potom se mu vybavila krev na parapetu okna a vzpomněl si. „Má matka,“ řekl s vytřeštěnýma očima. „Musíme pro ni jet zpátky.“ Frankenstein na něj vrhl ustaraný pohled. „Zpátky nemůžeme,“ řekl. „Je pryč. A ty to víš.“
Jamie vytáhl z kapsy mobil, prošel adresář a narazil na matčino číslo. Zmáčkl zelené tlačítko a dal si telefon k uchu. Nic. Pohlédl na displej. Logo sítě, které obvykle zářilo uprostřed, bylo pryč, stejně jako ukazatel síly signálu. „Telefony tu nefungují,“ řekl Frankenstein. Jamie znovu sáhl po klice dveří a škubal s ní, dokud se nezačala ohýbat. „Nech toho!“ vyhrkl Frankenstein. „Nijak jí nepomůžeš, když tě budu muset seškrábat z asfaltu!“ Jamie na něj pohlédl s jiskrami v očích. „Zastavte!“ zvolal. „Zastavte! Musím pomoct mámě!“ Auto nezpomalilo, ale vysoký muž na sedadle řidiče na něj pohlédl. „Tvoje matka je pryč,“ řekl. „Můžeš a nemusíš mi věřit, když ti řeknu, že mě to rozrušilo skoro tolik jako tebe. Ale skutečností je, že je pryč. A to, že budeš potmě běhat venku, jí nepomůže.“ Jamie rozčileně hleděl na šrouby na obrově krku a nebylo to poprvé, kdy promluvil, aniž by to chtěl. „Myslel jsem, že Frankenstein byl tvůrce, a ne to monstrum,“ zamumlal. Brzdy zaskřípaly a auto zastavilo. Frankenstein se zhluboka nadechl. „Victor Frankenstein mě stvořil,“ řekl ledovým hlasem. „A nějakou dobu jsem byl netvor. Ale když Frankenstein zemřel, začal jsem používat jeho jméno. Na jeho počest. Máš ještě nějaké impertinentní otázky, nebo nás konečně můžu dostat do bezpečí?“ Jamie přikývl. „Omlouvám se,“ tiše řekl. Frankenstein neodpověděl. „Řekl jsem, že se omlouvám.“ „Slyšel jsem,“ zamumlal obr. „Přijímám tvou omluvu, tak jako přijímám skutečnost, že máš strach o svou matku. Ale strach může lidi přimět říkat nemoudré věci. Vezmi v úvahu, že sdílím tvé obavy o Marii a že tě vezu k jediným lidem v zemi, kteří ji mohou dostat k tobě. A potřebuji jen to, abys byl zticha a nechal mě řídit.“ Jamie se otočil a díval se na okolní les. Byl hustý a v dešti světla auta neosvětlila víc než cestu, pruh asfaltu, který v lese působil nepatřičně. Vždy po několika minutách pohlédl na obra za volantem. Frankenstein upřeně hleděl na cestu a Jamieho pohled ignoroval. Zdálo se, že les houstne. Jamie se naklonil dopředu a vzhlédl. Oblohu však neviděl, byla skryta za korunami stromů, které vytvářely neproniknutelný strop ze dřeva a listů. Tohle není opravdové. Tohle je tunel. Někdo ho vyrobil. Auto zabočilo a Jamie zalapal po dechu. Spatřil velkou tmavozelenou bránu. Její okraje nebyly vidět, mizely ve vegetaci. Uprostřed byla velká bílá cedule, nad kterou svítila žárovka. Kapky deště dopadaly na žárovku a vytvářely pohybující se stíny na ceduli, na níž byly čtyři řádky červeného textu. MINISTERSTO OBRANY ZAKÁZANÁ OBLAST PODLE ZÁKONA O STÁTNÍCH TAJEMSTVÍCH ZÁKAZ VSTUPU Brána se tiše otevřela. Za ní byla naprostá tma. Pak se ozval umělý hlas. „Toto je zakázaná oblast. Prosím, přijeďte k příjmu.“
Frankenstein jel dál a Jamieho se na chvíli zmocnila panika. Nejezdi tam. Vezmi mě domů. Chci domů. Brána se za automobilem zavřela a izolovala ho od přítmí v lese. „Vyřaďte rychlost,“ nařídil hlas a Frankenstein poslechl. Zpod vozu se ozvalo vrčení strojů a pak se začali pohybovat. Jamie nedokázal říct, jak daleko se tímhle způsobem dostali, když se zase zastavili a auto zahalil bílý plyn, který stoupal odkudsi zpod nich. Syčení, s nímž byl vypouštěn, bylo v uzavřeném prostoru ohlušující. Jamie instinktivně chytil Frankensteina za ruku. „Co to je?“ zvolal. „To je spektroskop,“ odpověděl Frankenstein. „Detekuje to výpary z výbušnin. Mělo by to poznat, že s sebou nevezeme bombu.“ Lehce zvedl Jamieho ruku z rukávu svého kabátu a položil mu ji na klín. Opět se ozval umělý hlas. „Prosím, uveďte jména a designace všech pasažérů.“ Frankenstein stáhl okénko a nahlas zvolal do temnoty: „Frankenstein Victor, NS302-45D. Carpenter, Jamie. Žádná designace.“ Auto zalila zář dvou halogenových světel. „Nedesignovaný personál nemá povolen přístup do tohoto zařízení,“ řekl umělý hlas. Tentokrát Frankenstein vykřikl. „Nedesignovaný personál přítomen na žádost Sewarda Henryho, NS303-27A.“ Nastalo dlouhé ticho. „Vstup povolen,“ řekl hlas. „Jeďte dál.“ Zář zmizela a nahradilo ji elektrické světlo. Jamie údivem vytřeštil oči. Byli v tunelu nejméně padesát metrů dlouhém a deset metrů širokém. Automobil stál na tmavošedém běžícím pásu. Po stranách tunelu vedly dva bílé betonové chodníky. Stěny byly bílé a strop alespoň šest metrů vysoko. Tam, kde se setkávaly stěny a stop, byla světla různých tvarů a velikostí. Jamie viděl obyčejné reflektory i podivné světlomety s fialovými čočkami. Frankenstein si oddechl a jel dál. Když se přiblížili ke konci tunelu, otevřela se další brána, stejně tiše jako ta první. Projeli jí a Jamie tak mohl spatřit svět, o němž vědělo jen velmi málo lidí. Svítila tam fialová a žlutá světla, která vytvářela atmosféru, jež byla zároveň studená i teplá. Před nimi, na konci cesty, se objevila šedá polokoule připomínající balón, jehož část je v zemi. Nalevo a napravo od auta byly velké červené a bílé radarové antény, které se pomalu otáčely na vrcholech šedých budov. Za nimi se nacházela dlouhá vzletová a přistávací dráha, na níž blikala světla. Na přistávací dráze stálo, částečně skryté za polokoulí, bílé letadlo s červeným pruhem. Jamie viděl řadu lidí, mužů a žen v civilních šatech, kteří vyšli z polokoule a vydali se k letadlu. Slyšel hlasy a smích. Frankenstein lehce přidal plyn a auto pomalu jelo dál. Jamie se ohlédl za sebe, do tunelu, z něhož vyjeli. Viděl, jak jeho ústí zmizelo, když se brána zavřela, ale to, co bylo napravo a nalevo od tunelu, mu vyrazilo dech. Cesta, jež odbočovala z té, po níž jeli, se stáčela a vedla paralelně s tunelem, jehož vnější stěna měla obyčejnou šedou barvu. Patnáct metrů před místem, kde se tunel ztrácel mezi stromy, se znovu stáčela, tentokrát do dlouhého oblouku, který vedl souběžně s velkým kovovým plotem. Jamie vytřeštil oči. „Počkejte,“ řekl. „Zastavte. Chci to vidět.“ Frankenstein cosi zamumlal a naštvaně na něj pohlédl, ale zastavil. Jamie otevřel dveře a vystoupil. Otáčel hlavou a rozhlížel se. Vnitřní plot byl nejméně patnáct metrů vysoký a byl z hustého pletiva. Na jeho vrcholu trčel
do stran ostnatý drát. Ve stometrových rozestupech tam stály strážní věže, kovové kostky na masivních sloupech. Nebyla na nich světla, ale Jamie zachytil pohyb v nejbližší z nich. Otočil se k další věži, jež byla sto metrů daleko, a pak k další. Plot vedl okolo, zdálo se, že ve velkém kruhu. Mizel za několika nízkými budovami za přistávací dráhou. Jamie se pomalu otáčel a vše si pozorně prohlížel. Za nízkými budovami mu ve výhledu zacláněla kupole. Od ní dál doprava stála přímo na vzletové dráze velká budova se zavřenými kovovými vraty. Za ní opět spatřil plot a strážní věže. Dál se rozhlížel a ignoroval Frankensteina, který na něj hleděl s jistým zmatkem. Cesta vedoucí podél vnitřní strany plotu pokračovala až k tunelu, načež se napojovala na centrální silnici necelých sedm metrů od místa, kde stál. Za vnitřním plotem byl pás s červenými laserovými paprsky, které by rozplakaly i toho nejlepšího zloděje na světě. Tento pruh země nikoho byl na druhé straně ohraničen druhým plotem, jenž byl skoro stejně vysoký jako ten první. Za ním byl les, stěna z větví a listů, která začínala v určité vzdálenosti od vnějšího plotu. Každý čtvereční centimetr pět metrů širokého prostoru mezi vnějším plotem a lesem byl ozářen ultrafialovým světlem, které zářilo z černých skříní rozestavených v třímetrových odstupech podél vnějšího plotu. Jamieho se zmocnilo vzrušení, když to viděl. Co je to za místo? Proč je tu tolik plotů a světel a věží? Před čím se chrání? Když se jeho oči přizpůsobily tomu výraznému červenému a fialovému osvětlení, uviděl mezi lasery řadu velkých světlometů, jež byly namířeny na nebe. Vzhlédl a otevřel ústa. „Och, můj Bože,“ zašeptal. Z reflektorů nevycházely viditelné paprsky, ale jejich účel poznal, jakmile zaklonil hlavu. Nad ním se ve vzduchu klenuly koruny stromů, které jako by rostly na kraji lesa a svými větvemi a listím kryly to místo, ať už to bylo cokoli. Zespodu ten obraz působil ploše a slabě průsvitně, jako vrstva oleje na vodní hladině, ale přesto viděl podivné tvary a výběžky na horní straně. Ten efekt byl matoucí. „Co to je?“ zeptal se udiveným hlasem. „To je hologram,“ odpověděl Frankenstein. „Je to ochrana před slídícíma očima.“ Jamie zamlčel otázku, komu by ty oči mohly patřit, a namísto toho se zeptal, jak to funguje. „Nad celou základnou je pole reflexních částic. Světlomety na něj zespodu promítají obraz.“ „Jako na plátno v kině?“ Frankenstein se rozesmál. Byl to zvláštní štěkavý smích, který nezněl tak, jako by vycházel z něj. „Něco takového,“ odvětil. „Shora je vidět jenom les. Už ses vynadíval?“ Jamie se nevynadíval, vůbec ne, ale řekl svému společníkovi, že ano, protože věděl, že právě to chce slyšet. „Dobrá,“ odpověděl Frankenstein nikoliv nevlídně a vrátil se do auta. Jamie také nastoupil a pak jeli dál k šedé kupoli. Před ní bylo několik vojenských vozidel, mohutně působící nákladní auto s otevřenou korbou, džípy a překvapující množství civilních automobilů. Mezi jedním z džípů a BMW řady 3, které už mělo své nejlepší roky za sebou, bylo parkovací místo vyznačené bílou barvou. Frankenstein na něm zastavil. Vystoupili z auta a vydali se ke kupoli. V šedé stěně polokoule byly dveře. Byly otevřené. Frankenstein pokynul Jamiemu, aby šel dál, načež ho tam následoval. Ocitli se v bílé chodbě, která postrádala jakoukoliv výzdobu – až na erb nahoře na stěně. „Co teď?“ zeptal se Jamie. „Budeme čekat,“ odpověděl Frankenstein. Jamie si prohlížel erb. Byla na něm koruna a padací mříž, obojí bylo zasazeno v širokém kruhu,
do něhož bylo vyryto šest planoucích pochodní okolo prostého kříže. Pod kruhem stála tři latinská slova. LUX EX TENEBRIS „Co to znamená?“ zeptal se Jamie a kývl na erb. „Světlo z temnoty,“ odpověděl Frankenstein. „Bylo to oblíbené motto jednoho velkého muže.“ „Koho?“ Dveře za nimi se zavřely, tiše zajely do zdi, načež se ozvalo žuchnutí. Potom uslyšeli zvuk, který zněl tak, jako když pracuje nějaké převodové ústrojí, načež se ozvala tišší, ale jaksi zlověstná rána. Zeď na konci chodby zmizela a objevily se tam stříbřité kovové dveře výtahu. „Teď ne,“ řekl Frankenstein a vydal se chodbou dál. Jamie ho po určitém váhání následoval. Ve výtahu nebyla žádná tlačítka, a když vešli dovnitř, dveře se zavřely a začali klesat. Byl to takový ten známý, obyčejný pocit, pohyb v žaludku a vibrace v nohou, takže mírná hysterie, kterou Jamie pociťoval od chvíle, kdy ta věc v šedém kabátě přišla do jejich domu, se málem proměnila v euforický smích. Uklidnil se a čekal, až se dveře otevřou. Když se výtah zastavil a dveře se otevřely, horečně přemýšlel, co může přijít teď. Byla to ložnice. Dlouhá a široká místnost s úzkými postelemi po obou stranách, na nichž byla olivově zelená prostěradla a deky. Postele byly nedotčené, jako by v nich ještě nikdo nespal, a uzamykatelné skříňky mezi nimi zářily novotou. „Co to je?“ zeptal se Frankensteina. Obr otevřel ústa, ale tu se ozvalo ohlušující pískání sirény. Jamie si přitiskl ruce k uším, a když pak pískání odeznělo, Frankenstein se na něj zahleděl s ustaraným výrazem ve tváři. „Teď to zjistíš,“ řekl.
