Pomozte a podílejte se na nové podobě časopisu Šumava

Šumava | Editorial

Pomozte a podílejte se na nové podobě časopisu Šumava „Tohle už není ta stará Šumava,“ řekne si pravidelný čtenář, když otevře nejnovější číslo časopisu Šumava. A bude mít pravdu. Není! Časopis Šumava, který má být výkladní skříní Správy Národního parku Šumava, musel projít výraznými změnami. Především co se týká jeho obsahu. Důvod je jasný – výrazné finanční ztráty. Náklady na výrobu jednoho čísla dosáhly v roce 2011 téměř osmdesáti tisíc korun. Jeho zpracování je honosné – křídový papír si krásné šumavské fotky opravdu zaslouží. Čtenáři ale kvalitu neocenili, protože si k němu v poslední době hledali cestu jen velmi těžko. Považte sami – náklad každého čísla je 3,5 tisíce kusů. Předplácí si ho zhruba 410 lidí. Další tři až čtyři stovky si ho koupí v trafikách a novinových stáncích. Časopis dostávají redakce renomovaných českých novin a časopisů, některé úřady, dobrovolní strážci i jiní, kteří Šumavě pomáhají. Časopis se pak dále prodává na informačních střediscích, kde po něm ale sáhnou jen desítky lidí. Zbytek nákladu, což je přibližně polovina, pak zůstává ve skladech správy parku, nebo se rozdá zadarmo. Obrovská škoda, někdo by mohl dokonce říct, že je to plýtvání státními prostředky. I z těchto důvodů bylo v časopise nutné udělat zásadní obsahové změny. Časopis přiblížit co největšímu okruhu čtenářů, nabídnout jim témata, která zaujmou, vylepšit jeho distribuci, v neposlední řadě navýšit počet předplatitelů. Pokud teď listujete časopisem a napadne vás téma či rubrika, která by se v něm měla objevit, nebo když se rozhodnete časopis si předplatit, pak neváhejte napsat na emailovou adresu [email protected]. V tomto čísle si můžete přečíst o tom, jaký vztah k Šumavě má jedna z našich nejoblíbenějších hereček Jiřina Jirásková, která prožila část léta ve svojí vile v Malenicích u Vimperka, co je nového v Národním parku Bavorský les, kde strávil dovolenou bývalý ředitel šumavského parku Jan Stráský, jak na Šumavě začínal známý podnikatel a bývalý mistr světa Roman Kreuziger starší. Zajímavé budou i informace o tom, co chybí turistům na informačních střediscích národního parku nebo co trápí obyvatele šumavských obcí. Pozorný čtenář se může poučit o historii šumavského skla nebo hraničního přechodu Modrý sloup. A co bude obsahem dalšího dílu? Vše se vytváří, vše je možné, nic není předem vyloučené. O všem může spolurozhodovat každý čtenář tohoto časopisu. Tedy i vy! Co vám chybí, co vás zajímá, co vás štve. Každé téma se může objevit v jednom z dalších čísel. Proto neváhejte a ozvěte se na email [email protected]. Pavel Pechoušek, redaktor časopisu Šumava

Foto: František Janout Vydavatel Správa NP a CHKO Šumava Adresa redakce Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.: 388 450 260 fax: 388 450 019 e-mail: [email protected]

02 | podzim 2012

Redakční rada Jana Blažíčková, Jiří Mánek, Jan Kozel, Tomáš Fait, Josef Štemberk, Václav Sklenář, Emil Kintzl, Radovan Holub, František Janout Pavel Pechoušek (redaktor časopisu) Jaroslava Sovová (jazykové korektury)

Fotografie Na titulní straně: Modrý sloup (Foto: František Janout) Na zadní straně: Jelen lesní (Foto: Marek Drha) Grafická úprava a tisk Tiskárna FOP Černá v Pošumaví e-mail: [email protected]

Distribuce Mediaprint Kapa, PNS, a další drobní distributoři.

Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996.

Předplatné Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena výtisku je 45 Kč, celoroční předplatné 145 Kč. Registrační číslo: MK ČR E 7518 Uzávěrka čísla: 15. 8. 2012 Datum vydání: 1. 10. 2012 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí.

Šumava | Obsah

04

Jak strávil prázdniny Jan Stráský? Bývalý ředitel bilancuje to, co všechno ve funkci nestihl

04

06

Novináři píšící o Šumavě Šumava je pro všechny novináře pravá pastva

07

Co trápí šumavské obce? Nový zákon o rozpočtovém určení daní vážně poškodí šumavské obce

08

Modrý sloup – překážka mezi národy nebo podaná ruka? Historie legendárního šumavského místa

18

10

Můj život s tetřevem Vzpomínky Vladislava Valečky, který dělal čtyřicet let hajného na Březníku

12

Putování po NP Wrangell-St. Elias – největším Národním parku v USA

14

Národní park Bavorský les – více než jen stezka korunami stromů Pozvánka na návštěvu k bavorským sousedům

20

16

Co chybí turistům na informačních střediscích Správy Národního parku Šumava? První výsledky průzkumu na informačních střediscích

17 18

Cyklohlídky během léta zachraňovaly životy Kam chodí jeleni na Šumavě během říje? Zajímavý zoologický průzkum

24

20

Exkluzivní rozhovor s Jiřinou Jiráskovou nejen o Šumavě Herecká superstar trávila část léta na chalupě v Malenicích

24

Skleněný most přes propast času Vimperk je kolébkou českého sklářství

26

Reportáž – noc se šumavskými strážci Jak vypadá noční služba pracovníků Informační a strážní služby?

26

28

Roman Kreuziger Rozhovor se známým podnikatelem a bývalým mistrem světa

30

Tipy na výlet Zajímavé tipy na výlety

28

32

Letní mezinárodní tábor přeshraničních národních parků tentokrát v NP Bavorský les

34

Aktuality podzim 2012 | 03

Text a foto Pavel Pechoušek

„Kdybych věděl, že se mi nepodaří tak bych post ředitele nepřijal,“ říká Jan Stráský, bývalý ředitel NP Šumava

Jan Stráský v roce 2011 ve funkci ředitele Správy Národního parku Šumava nedaleko Plešného jezera.

Problémy, které svírají Šumavu, chce řešit dál, i když už Jan Stráský není několik měsíců ředitelem Správy Národního parku Šumava. Znovu se ale stal členem Rady Národního parku Šumava. „Chci být trvale obyvatelem Šumavy – pro další období už tady mám hrob – návrat mezi členy Rady považuji za logický,“ uvádí Jan Stráský, v rozhovoru pro časopis Šumava. Stojíme na Černé hoře nedaleko Kvildy. Co říkáte, když se z nově otevřené vyhlídky rozhlédnete okolo? Jsem rád, že značená odbočka k vyhlídce vznikla. Potěšilo mne, v jak rekordním čase Správa o jejím vzniku rozhodla a že tak učinila ze své iniciativy. Takových případů bychom za víc než dvacet let trvání

4 | podzim 2012

Národního parku Šumava mnoho nenašli. Nelze ovšem nezmínit, že vyhlídka přímo symbolizuje klady a zápory nuceného ústupu lesa. Nejprve člověka při pohledu z ní napadne – a mám to vyzkoušené s jinými návštěvníky a i z jiných míst Šumavy – že se nám lidskou činností nebo spíše nečinností otevřel nečekaný

velkolepý rozhled. Pak však následuje zjištění, že takových rozhledů vzniklo na Šumavě v posledních letech až příliš. Z existujících a odtud viděných tras mohu doporučit zacházku na bavorský Siebensteinkopf a také provizorní cestu k Modrému sloupu a dál na Luzný, když se otevření historické cesty Luzenským

vyřešit problém Modrého sloupu, údolím, která určitě patří mezi první cesty, po nichž člověk před nejméně tisíciletím do šumavských hvozdů pronikl, stále odkládá. Jak jste strávil prázdniny? Děkuji za optání. Bezprostředně po ukončení výkonu funkce ředitele Správy NP a CHKO Šumavy jsem v prvním červencovém týdnu – stejně jako loni – byl s vnukem týden v Chorvatsku. Žádnou jinou cestu jsem za půl druhého roku působení v Parku nepodnikl. Ostatní dny dovolené jsem využil k tomu, abych stačil plnit povinnosti zejména předsedy Klubu českých turistů. Jeden zářijový týden jsem strávil ve Vysokých Tatrách. Jste vášnivý cestovatel a nevyhýbal jste se ani extrémním podmínkám. Neplánujete ještě něco podobného? Můj výčet zahraničních turistických a horolezeckých cest byl před dvaceti lety ve srovnání s běžným turistou docela oslnivý. To jsem měl za sebou návštěvu všech evropských zemí (po listopadu 1989 jsem „dodělal“jen Albánii), několik návštěv Afriky (první na motorce), severní Ameriku, Blízký a Střední východ, několik návštěv Kavkazu, zimní přechod Skandinávie a Himálaje. Později jsem k tomu přidal návštěvu Číny, Izraele a – jako výplod diskuse o šumavských pralesech – návštěvu amazonských pralesů v Peru a Bolívii. Já už dnes přeji každému, kdo nových možností využil, aby mne dohonil nebo předhonil. Už nejste ředitelem Národního parku Šumava, ale stal jste se členem Rady NP Šumava. Předně zastávám životní kompozici kruhů. Když jsem byl desetiletý, udělal jsem si na mapě kružnici o poloměru „deset kilometrů“ a prošel všechna místa, která kružnice svírala. Pak jsem poloměry zvětšoval. Aplikuji kombinaci kruhů i na Šumavu. Šumava – a ani její Národní park – nepatří jen obyvatelům Šumavy, ale v mnohém jim patří víc než komukoliv jinému. Rada NP Šumava je koncipována tak, aby zahrnovala mnohostranné zájmy jejích obyvatel, podnikatelů, návštěvníků zblízka i zdaleka a vědců. Je dobře, že jsou v ní slyšet nejvíc slova jejích obyvatel. Kůrovcové drama ukázalo, že nejúčinnější podporu jeho řešení vnesli její obyvatelé důsledným a důrazným vyjádřením svého stanoviska. Když jste odcházel z postu ředitele parku, říkal jste, že zvláštnější pozici jste nezastával… Naprosto bezkonsensuální výklad průběžné i cílové podoby Národního parku Šumava.

Jeho velikost, zahrnující cenná přírodní území, z historických důvodů opuštěnou kulturní krajinu i současná sídla tisíců plnohodnotných obyvatel, kteří zde mají poskytnout služby milionům návštěvníků, kteří zde chtějí trávit volný čas při mnohdy rozporných představách 21. století, vyžadují mnohostranné konsensuální kompromisy, které vymezují roli Parku (přesněji jeho jednotlivých částí) i jeho ředitele. Jakmile ho jedna strana bude mít jen jako „tělocvičnu“, druhá jen jako příležitost k výdělku a třetí jen jako vědeckou laboratoř, sledující samovolné procesy přírody, které z definice člověka ve všech rolích vytlačují, vyvíjí se Park jen podle toho, která strana má právě větší sílu. Přiléhavou ilustrací tohoto stavu je právě probíhající jednání o „pokutě“, kterou má Park zaplatit, když jeho vedení bylo a je přesvědčeno, že se pohybovalo v optimálním konsensu. Můžete říct, co byste ve funkci ředitele Správy parku udělal jinak? S uzarděním musím přiznat, že jsem si měl dávat daleko větší pozor na administrativní postupy při žádostech o různé výjimky. Nedošlo mi hned, že silnou a hojně využívanou zbraní „druhé straně“ budou obstrukce při jejich vyřizování. Modelový postup je jednoduchý. Je opřen o výchozí tvrzení, že zamýšlený postup je protizákonný, ledaže bychom si pro něj obstarali příslušnou výjimku a doplněn zdržovacími kroky s cílem, aby příslušná výjimka byla vydána pozdě. Ostatně za jeden z výroků, jímž jsem se snažil tento stav popsat, jsem obdržel „Ropáka roku“. Co jsem nestihnul? Jen s malou nadsázkou tvrdím, že kdybych byl věděl, že se mi za 18 měsíců nepodaří dosáhnout sezónního otevření cesty k Modrému sloupu Luzenským údolím, nebyl bych funkci ředitele Správy vůbec přijal. Považuji totiž tento spor za vrchol ekologické absurdity: na této cestě se po staletí pohybovaly tisíce lidí a tetřeva měly velmi často k večeři. Jeho soužití s člověkem bylo na půl století přetrženo a je třeba si znovu vytvořit vzájemná teritoria. Druhou variantou je potvrdit, že toto teritorium je už navždycky teritoriem tetřeva. Nestihlo se toho za půldruhého roku hodně. Nenašel se kompromis pro splouvání horní Vltavy, nepodařilo se zlepšit zaměstnanost šumavského obyvatelstva. Důvodem bude i to, že jsme se v tomto období zaměřili prvořadě na redukci kůrovcové kalamity. Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Sloupek ministra Chalupy JAN STRÁSKÝ A JIŘÍ MÁNEK Jan Stráský úspěšně obstál v roli krizového manažera a splnil úkoly, které dostal – ať už se týkaly kůrovce, nového zákona nebo třeba návštěvního řádu. Dokázal stabilizovat situaci v regionu, nastavil parametry oboustranné spolupráce s obcemi a s oběma kraji, rozběhl transparentní prodej dřeva a při zhoršené ekonomické situaci udržel a rozvinul klíčové projekty důležité pro turistický ruch – Zelené autobusy, Bílou stopu, zimní provoz na Březníku a další. Ve vedení parku zažil 16 a půl hektických měsíců a přes značný mediální tlak neustoupil ze svého přesvědčení. I přes názorové neshody s některými kolegy byl respektovaným ředitelem. Pro svého nástupce tak díky své pracovitosti a houževnatosti nasadil laťku velmi vysoko.

Jiří Mánek a Jan Stráský (Foto: Štěpán Rosenkranz)

Jsem si jist, že Jiří Mánek svou úlohu zvládne. Pro výkon své funkce má ty nejlepší předpoklady – na Správě parku pracuje přes dvanáct let a zažil tři ředitele, z nichž dvěma dělal náměstka, od začátku tak byl vhodným kandidátem. Po boku Jana Stráského absolvoval bezesporu nejdelší výběrové řízení, které kdy jaký ředitel šumavského národního parku musel podstoupit. A osvědčil se víc než dobře. Své zkušenosti teď bude moci zúročit při řešení nelehkých úkolů – bude muset uvést v život nový zákon o Šumavě a po sedmnácti letech konečně sjednotit rozdrobenou zonaci. Dále připravit nový plán péče a návštěvní řád od následujícího roku, stabilizovat personální situaci uvnitř Správy Národního parku a samozřejmě pokračovat v boji s kůrovcem. Pan Mánek je Šumavák a situaci v parku velmi dobře zná. Věřím proto, že je zárukou toho, že bude zajištěna kontinuita ve spravování Šumavy. Tomáš Chalupa, ministr MŽP ČR

podzim 2012 | 5

Text Pavel Pechoušek

Nejsme podplaceni, jen špatně argumentujete Spor, ve kterém jedna strana nikdy nenajde dostatek argumentů, aby přesvědčila tu druhou – lesníci versus ochranáři. Ochrana přírody a proti tomu péče o les. I takový je Národní park Šumava. Kdo v tomto sporu vítězí?! Hlavně novináři! Pro každého šikovného novináře je Národní park Šumava poklad – nepřeberná studnice témat. Nejde jen o akce pro veřejnost, které Správa parku pořádá, nebo neopakovatelný kus přírody, který nabízí, ale spíš o spor o její ochranu, který již dvacet let plní první stránky novin i televizní či rozhlasové zpravodajství. Třeba loňská blokáda! I když čeho je moc, toho je příliš. „Blokáda na Šumavě nám vyplnila okurkovou sezónu. Každý editor v Praze to chtěl. Dokonale jsem poznal oblast Ptačího potoka, zažil jsem Šumavu při ranním kuropění a zlepšil fyzickou kondici, když jsme s kameramanem každý den šlapali cestu z Modravy k Černohorské nádrži,“ uvádí Jan Dvořák, který byl před rokem redaktorem České televize, dnes pracuje pro server regionpodlupou.cz. Neustálá válka, která na Šumavě trvá, ty služebně starší redaktory ale unavuje. „Už mě nebaví psát o nekonečném sporu „kácet či nekácet“, o trpící perlorodce, vyděšeném tetřevovi. Tady nejde o Šumavu. Jde o politický boj, v němž se angažují především lidé, kteří nemají se Šumavou vůbec nic společného. Navíc mi na tom vadí, jak velké úsilí vyvíjí vedení parku i ekologové, aby se navzájem zdiskreditovali a naopak sebe představili v co nejlepším světle. Kdyby čas a peníze, které obě strany očerňování druhých a naopak své propagaci věnují, investovaly do rozvoje Šumavy, bylo by tam všem lépe,“ říká Milan Kilián, šéfredaktor Klatovského deníku. „Někdy je to už opravdu otrava, protože problémy se podobají jako vejce vejci a posluchači Radiožurnálu na ně už jsou možná alergičtí,“ dodává Lubomír Smatana, redaktor Radiožurnálu.

6 | podzim 2012

Mediální výstupy budí u čtenářů, posluchačů a diváků pravidelné emoce. „Problém je v tom, že lidé mnohdy považují za objektivní jen to, co si myslí oni, a názory druhých je nezajímají,“ myslí si Milan Kilián. „Osobně jsem se vždy snažil informovat objektivně. Jenže neobjektivní jsou právě ti, co mě nebo i mé kolegy obviňují z neobjektivnosti. Ty události se jich ale osobně dotýkají. Vidí podjatost už v tom, že novinář dá prostor i druhé straně, která dokáže třeba jen lépe argumentovat,“ říká bývalý televizák Dvořák. Často se pak v souvislosti s novináři objevuje věta: „Ti jsou podplacení!“ „Ovlivňování novinářů je běžné. Dělají to mluvčí, dělají to PR agentury (i ta, co si najal loni park), dělají to zkrátka mnozí a považuju to za normální. Povinností novináře je ale tomuto tlaku nepodlehnout,“ uvádí Lubomír Smatana. Podle Hynka Klimka z nového týdeníku 5+2 může některého z jeho kolegů k naprosté neobjektivitě vést i nedostatek zdravého rozumu. „A také neochota zjišťovat si o nastolených tématech cokoliv hlouběji,“ říká Klimek. Většina novinářů si myslí, že atmosféra kolem loňské blokády Na Ztraceném byla důsledkem silných emocí. „Situace kolem ní znamenala zbytečnou hysterii. Medializace celého problému a zejména jeho následná politizace byla pro Šumavu silně kontraproduktivní. Nicméně

to bylo téma, které lidi zajímalo,“ říká Dobrin Stojčev ze zpravodajské agentury Mediafax. „Jednalo se o účelovou hysterii vyvolanou zcela neodpovědně,“ myslí si Hynek Klimek. O Šumavě píše i jinak, než jen do novin. Je autorem šestidílného cyklu knih v edici Neznámé Čechy vydávané nakladatelstvím Regia Praha, dvou knih šumavských pověstí, Šumavě zasvětil i jednu sbírku krimi humoresek i řady povídek. „Na Šumavě se proti kůrovci zasahovalo vždycky, stačí si přečíst knihy od dřívějších spisovatelů. Většina lesů nejsou původní porost, v místech, kde se jedná o smrkovou monokulturu, jsou zásahy zcela nezbytné,“ doplňuje sedmašedesátiletý autor. Stejně tak jako stovky tisíc turistů i novináři jezdí na Šumavu rádi, už kvůli tomu, že vyjedou ze zakouřených redakcí na čistý vzduch. Někteří mají k Šumavě i citový vztah. „Na Šumavě, konkrétně na Borových Ladech, jsem vyrostl a mí rodiče tam dosud žijí. K Šumavě mám proto velmi blízko,“ vysvětluje Dobrin Stojčev z agentury Mediafax.

Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Text Jana Luzumová

Šumavské obce přivede nový zákon do nesnází Nový zákon o rozpočtovém určení daní vážně poškodí šumavské obce. Kvůli nižším dotacím jsou ohrožené klíčové projekty jako například Bílá stopa, nebo Zelené autobusy. Těsně před koncem letních prázdnin podepsal prezident republiky Václav Klaus nový zákon o rozpočtovém určení daní. Ubrat čtyřem největším městům ve prospěch nejmenších obcí jistě byl chvályhodný záměr. Výsledek ovšem starosty některých malých obcí příliš nepotěšil. Nejkřiklavějším příkladem jsou obce na území Šumavy. Po hrůzách dvacátého století a s tím souvisejícím zánikem mnoha zdejších obcí vznikl jev typický právě pro tuto oblast – malé obce s obrovským katastrálním územím. A právě pro ně bude nové určení daní doslova katastrofou. Většinu z nich připraví nový zákon o podstatnou část příjmů. I přes snahu starostů postižených obcí upozornit na hrozící stav zákonodárce zůstaly jejich připomínky nevyslyšeny. Šumavští starostové jsou postaveni před nepříjemnou volbu. Buď musí ubrat finance na základní služby pro obyvatele, nebo na služby určené návštěvníkům. A jelikož jsou starostové zodpovědní především obyvatelům svých obcí, je výsledek volby jasný.

Stručný přehled ztrát některých obcí Obec Borová Lada Kvilda Nicov Nové Hutě Stožec Čachrov Hamry Horská Kvilda Modrava Prášily

Ztráta v Kč 948.000,919.000,188.000,552.000,3.266.000,663.000,989.000,737.000,3.928.000,4.028.000,-

Peníze uberou v oblasti služeb návštěvníkům. Jana Hrazánková, starostka obce Borová Lada k tomu říká: „Celý region je ze současné situace hodně znechucený.“ Omezení služeb jako jsou projekty Bílá stopa nebo letní Zelené autobusy zase značně zkomplikuje život místním podnikatelům. Většina z nich je totiž životně závislá na turistickém ruchu. Takže ve svém

důsledku se dopady nového zákona mohou projevit ve zhoršení sociální situace v regionu. Starosta obce Kvilda Václav Vostradovský vidí situaci jasně: „To, z čeho budeme seškrtávat, budou služby pro návštěvníky. Rozhodně si nechci brát návštěvníky Šumavy za rukojmí, ale bude to prostě fakt,“ říká Vostradovský. Jedna z mála možností jak alespoň částečně získat prostředky na servis pro návštěvníky Šumavy je spoluúčast místních podnikatelů v cestovním ruchu. Jejich podnikání ovšem v letošní letní sezóně negativně poznamenalo pokles návštěvnosti. Když se dnes bavíte se šumavskými starosty, napadá vás staré české přísloví „Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“. A přesně toto se znovu povedlo našim zákonodárcům v případě nového zákona o rozpočtovém určení daní.

Jana Luzumová

Šumavské stavení na Horské Kvildě. Lesy v pozadí už dnes zelené nejsou, padly za oběť kůrovcové kalamitě. (Foto: Štěpán Rosenkranz)

podzim 2012 | 7

Foto: Pavla Čížková

Text Radovan Holub

Modrý sloup – překážka mezi národy nebo podaná ruka? 15. 7. 2009 byla po šedesáti letech na zkušební dobu dvou let povolena přístupová cesta z Březníku na turistický hraniční přechod Modrý sloup obchůzkou přes horu Špičník. Šlo o historický okamžik. Noviny ho oslavovaly, obce také, i když trochu skeptičtěji. Jenže za tři roky padla klec. Na Modrý sloup se z české strany dnes zase oficiálně nemůže navzdory snaze ředitele správy NP a CHKOŠ Jiřího Mánka o společné řešení s bavorskou stranou. Hlavní problém osobně vidím v tom, že prostě „někdo nechce“ a snaží se hrát hru na výdrž, na nervy, na slepou bábu. Na to, že se na Modrý sloup snad jednou zapomene. A druhý problém: expertízy zpracované pro pět variant přístupu na Modrý sloup v roce 2005 hovořily jasnou řečí: varianta přes Špičník není dobrá. Konkrétněji: V expertním materiálu z 30. 1. 2006 nabídla Správa NP a CHKOŠ pět variant řešení průchodu Březník-Modrý sloup, přičemž varianta 2 (přes Špičník) byla vyhodnocena jako jedna z nejhorších, protože se v této lokalitě má zdržovat „druhá největší šumavská populace tetřeva.“ Jinými slovy: tetřevi dříve žijící v Luzenském údolí se přestě-

8 | podzim 2012

hovali právě do lokality Špičník. Nikdy jsem přesně nepochopil, proč tehdejší ministr Ladislav Miko stezku na Modrý sloup přes Špičník otevíral v roce 2009 s takovým patosem. Musel přece vědět, že dřív nebo později přijde průšvih. Historický hraniční přechod Modrý sloup na bavorsko-české obchodní stezce zvané Böhmweg stál tolik potu, krve a slz jako málokteré jiné místo na Šumavě. Přístup na Modrý sloup historickou cestou z Březníku byl z české strany po 2. světové válce zakázán. Březník (1165 m n. m.), který leží v mimořádně krásném, chladném a na srážky bohatém okolí, byl obydlen do roku 1951, poté vystěhován a v Luzenském údolí byla zřízena pěchotní střelnice. O čtyřicet let později, už po revoluci, padlo po kratičkém uvolnění nové STOP – jde o 1. zónu ochrany přírody.

Na Modrém sloupu se pravidelně demonstrovalo a odehrávaly se tu politické hyde parky. České spolky a politici se ale museli na „místo činu“ dopravit auty nebo autobusy přes Německo. Pivo a vuřty jim na Modrý sloup dopravila jádrovým územím auta Národního parku Bavorský les. Správa NP a CHKO Šumava se od devadesátých let (už krátce po založení NP Šumava) uchylovala k výmluvám typu: Nejde to, v Luzenském údolí sídlí tetřev, jsou tam suché stromy, hrozí pád suchých větví. Hrozí požár. Není dokončena hájovna na Březníku. Až bude opravena, turisty tam pustíme. Byly to jen výmluvy. Celou nebetyčnou absurditu situace pochopil až ředitel správy Alois Pavlíčko, který nastoupil na Správu parku v roce 2004. Sám jsem se o mezích řečnické ekologie přesvědčil v roce 2008, kdy jsem v pozici mluvčího správy vedl

Vážení návštěvníci, dosavadní cesta mezi Modrým sloupem a Březníkem úbočím Špičáku byla na české straně s konečnou platností uzavřena a bylo zde sejmuto značení (žlutá turistická značka). Důvodem jsou aktuální poznatky z výzkumu tetřeva hlušce. Na německé části bylo proto též odstraněno značení (značka „divoké srdce Evropy“). Z důvodu veřejného správního řízení, probíhajícího na české straně, bude o zpřístupnění alternativní trasy Luzenským údolím rozhodnuto nejdříve koncem srpna 2012. skupinu osmnácti ekologů z univerzity v Kielu, dva profesory, šestnáct studentů. Jeli se podívat na Židovský les. Celou akci schválil ředitel Správy NP a CHKOŠ František Krejčí. Cestu mezi Březníkem a Roklanskou hájovnou jsme absolvovali ekologicky na kolech z půjčovny v Kvildě. Strážce parku nám pomohl dovézt kola na Březník a tam nám popřál šťastnou cestu. Neřekl slovo výhrady. Pak ale jel pomalu za námi autem, nechápal jsem přesně proč. Druhý den nahlásil řediteli přestupek. Celou věc řešilo Ministerstvo životního prostředí, ale podařilo se mi vysekat se pomocí filipiky s tím, že přeškrtnutý cyklista neznamená zákaz vstupu pro cyklisty, ale cestu nevhodnou pro cyklisty. tuto filipiku jsem převzal z rozhodnutí Miniserstva životního prostředí ČR, které originální interpretací symbolu přeškrtnutého lyžaře uzavřelo kauzu Kateřiny Neumannové lyžující v zakázané části Šumavy. Němečtí ekologové mi pak z Kielu napsali děkovný dopis a vyjádřili naprosté nepochopení, proč měli porušit zákon, když jeli ekologicky na kolech, zatímco kdyby jeli neekologicky v pěti autech parku, tak se nic nestalo. Právě drobné šikany a nesmyslné trvání na detailech dělají z české ochrany přírody v očích některých běžných lidí partu Spej-

blů, kterým je dobré nevěřit. Ježdění automobilů Správy na Roklanskou hájovnu se ostatně řešilo při každé druhé ředitelské poradě. Někdo navrhl cestu za Březníkem přerušit pomocí výkopů, jiný jen resignovaně pokrčil rameny. Změní se to někdy? Situační studii záměru Modrý Sloup – turistická stezka a hraniční přechod zpracoval kolektiv společnosti Geovision v prosinci 2001 a aktualizoval ji v říjnu 2002. Bylo to ještě předtím, než se začalo uvažovat o naturových režimech, které přístup na Modrý sloup dále zkomplikovaly. Bylo v ní popsáno celkem šest variant řešení, ale žádnému nebyla dána přednost, resp. nebyly vzájemně vůbec vyhodnoceny, jen bylo obecně konstatováno, že se jedná o velmi složitý kontroverzní problém. Studie konstatovala, že byla podceněna dlouhodobá odborná a nezaujatá diskuse, již odborníci chtěli okamžitě zahájit. Další studie ornitologa Vladimíra Bejčka už byla podstatně konkrétnější, také proto, že v době zpracování už platila naturová novela zákona, a tedy bylo známo, co a jak se má hodnotit. Podle Bejčkovy studie bylo přijatelné pouze revitalizovat cestu Luzenským údolím a čekat na příznivý vývoj populace tetřeva hlušce (tedy na zvýšení početnosti) a trvale tento stav monitorovat.

Souhlas se zřízením dočasné přístupové stezky k Modrému sloupu úbočím Špičníku byl vydán za předpokladu kompenzačních opatření, tedy především likvidace cesty Luzenským údolím a omezením přístupu na hraniční chodník mezi Špičníkem a Velkým Roklanem. Úlohy komunikátora se ujalo Ministerstvo životního prostředí. Jinými slovy: přístup na Modrý sloup úbočím Špičníku byl umožněný teprve po intenzivním politickém tlaku. Je otázka, jestli by po dosud největším německo-českém monitoringu tetřeva z r. 2011 byly výsledky odborných studií opět negativní. Osobně si myslím, že vzhledem k pozitivně se vyvíjející populaci tetřeva hlušce na celé Šumavě a v Bavorském lese by mohly být zcela jiné. Pokud by ale odborníci měli zájem najít kompromisní řešení. (pokračování v dalším čísle) Autor děkuje náměstkovi správy NP a CHKOŠ RNDr. Václavu Braunovi za cenné rady a připomínky k tomuto článku

Radovan Holub publicista radovan.holub©seznam.cz

Modrý sloup – se nachází v Luzenském údolí. V dřívějších dobách tudy vedla Zlatí stezka, respektive její pašerácká část, vyhýbající se mýtnému a clu. Hraniční přechod fungoval až do konce druhé světové války, po odsunu Němců z českého pohraničí a vzniku železné opony přestal být používán. (Foto: František Janout)

podzim 2012 | 9


Tetřev - můj soused „Čtyřicet let byl tetřev můj milý soused,“ říká bývalý hajný z Březníku

Vladislav Valečka strávil 40 let v lůně šumavské přírody, dnes žije se svojí ženou Drahomírou v Rozsedlech u Sušice.

Vladislav Valečka pracoval 40 let jako lesník na jednom z nejkouzelnějších a nejtajemnějších míst na Šumavě – na Březníku u Modravy. Pro časopis Šumava se rozhodl zavzpomínat na to, jak se na začátku šedesátých let žilo na nedaleké Filipově Huti v hraničním pásmu, kam se mohlo jezdit jen na speciální povolení. Jak vypadaly zdejší lesy, kdo v nich tehdy žil? Jako nit prostupuje jeho vyprávěním tetřev hlušec – milý soused a společník po dobu Valečkovy služby v šumavských lesích. Je noc. Chladná, temná. Jen tu a tam se zatřpytí hvězda. K nim vyrůstá lesní chrám, tvořený i pět set let starými sloupy ze smrků. Sednu si pod jeden, naslouchám šumění lesa i nedaleké řeky, která jakoby se vzdalovala i přibližovala zároveň. Klip-klip-klip – začíná tok nejvzácnějšího pěvce šumavských hvozdů – tetřeva

10 | podzim 2012

hlušce. Klepání se zrychluje. Slyším výlusk a konečné broušení. Jsme nedaleko Březníku u Modravy a píše se rok 1963 – rok, kdy začal tento příběh. Ještě dalších 35 let tu bude hraniční pásmo s nejpřísněji hlídaným zákazem vstupu. Zelené lesy plné zvěře i s tetřevem hlušcem. Vraťme se zpátky do roku 2012. Pro

milovníky lesa, přírody, turistiky je Březník jedno z nejpřitažlivějších a dále i nejtajemnějších míst na Šumavě. Ročně sem dorazí desítky tisíc lidí, i když je na určitá místa vstup zakázaný. Kouzelná příroda, která některým vezme dech, všechny ohromí a většinu donutí k návratu. I když už není tak zelená a potkat tetřeva je téměř nemožné.

Psal se rok 1963 a manželé Valečkovi – Vladislav a Drahomíra se právě přistěhovali na Filipovu Huť. Vladislav začal pracovat jako technik v místních lesích. Drahomíra sázela stromky v místní školce. On se postupně vypracoval až na polesného a sám se staral o více než osm a půl tisíce hektarů šumavských lesů – na Horské Kvildě, Filipově Huti i na Modravě. Měl ty lesy prochozené křížem krážem. Srovnávat je s těmi, které jsou na Březníku dnes, je podle jeho slov jako nebe a dudy. „V šedesátých letech tam byly asi pětihektarové zbytky pralesa. Pod Mokrou nebo směrem k Mathausenu. Pět set let staré stromy, to byly baby. Nic ale neodolalo tlaku kůrovce,“ vzpomíná Valečka. „Tak, jak tam vypadá les teď, se nemůže les sám ani zmladit,“ doplňuje. Když nedávno procházel oblast okolo Ztraceného a Ptačí nádrže u Modravy, kde byla loni v létě mediálně tolik sledovaná blokáda, nemohl věřit svým očím. „Krásné stromy nechají sežrat kůrovcem. Tomu opravdu nerozumím. Třeba okolo Poledníku, tam se nemůže uchytit vůbec nic. Možná za pět set let, ale dříve určitě ne. Já jsem měl opravdu štěstí, že jsem poznal tu správnou Šumavu a ne les, který je tam teď. To by člověk brečel,“ říká smutně. Vladislav Valečka byl od mládí spíš samotář, i proto mu Filipova Huť absolutně vyhovovala. Moc důvodů k vyrušení se mu zde nenaskytlo. Navíc jeho revír patřil do hraničního i zakázaného pásma, které kontrolovali členové pohraniční stráže. Nikoho, kdo neměl povolenku, sem nepustili. Za ostnatým drátem bylo imperialistické Německo. „Pár lidí tu uteklo. Jak místních, tak z vnitrozemí,“ uvádí. I když byl celý život nadšený fotograf, tak z lesů moc fotek nemá. „Všechno kontrolovali péesáci. Fotit se tu nesmělo,“ doplňuje Valečka. „Na Filipce bydlelo pět rodin. Všichni jsme se samozřejmě dobře znali a pomáhali si, i když jsme se třeba dlouho neviděli. Měli jsme ale k sobě hodně blízko. Obzvláště v zimě, když napadly tři metry sněhu,“ vypráví rodák z Poběžovic na Domažlicku. Společně s manželkou tu vychovali tři děti. Nejstarší Jiří tu pořád žije. Obě dcery se odstěhovaly. „Děti to tu měly strašně těžké. Dlouhé cesty autobusem v horku i v mrazech. Ani neměly čas na učení,“ vypráví. V zimě napadlo tolik sněhu, že nemohly ani vylézt z chalupy. Nakupovat se jezdilo autem, když bylo hodně sněhu, tak vozem taženým koňmi. Velekněz ranního rozednění Milými společníky a sousedy se mu během života na Filipově Huti stala tehdy početná populace tetřeva hlušce. Tetřevi byli tenkrát všude, na Trianglu, Černé hoře,

Hanifbergu, Černohorské slati, Mrtvém vrchu, Mokrůvkách, Luzném, Špičáku, Plattenhausenu, Zaroklaní, Soutoku, Studené a Modravské hoře. Naopak v okolí Ztraceného podle něj tetřevi nikdy nežili. „Tam pro ně není příhodné prostředí. Les tam pro ně nebyl vhodný,“ uvádí Valečka. V době toku – zhruba od půlky března do konce června neváhal vstát třeba ve dvě hodiny ráno, aby si poslechl tetřeví píseň lásky. „Tato jarní vášeň ukončovala atmosféru nepředstavitelného ticha. Jen lehounký vánek pohyboval stromy a najednou toto neskutečné ticho přerušil hlas Velkého ptáka. Napřed jednotlivě a pak zrychlující se trylek černého samotáře, který následně sjel na zem, aby ošlapal kvorkající slepičky sedící v okrajích stromů, které slétly na zbytky sněhu,“ napsal si například do jednoho ze svých mnoha zápisníků. Doba toku převážně začínala před čtvrtou hodinou a končila téměř přesně okolo páté. Na místo bylo třeba na sněžnicích či lyžích jezdit dřív, aby se tetřev nevyrušil. Seděl, poslouchal a vžíval se do rolí stromů, které tu rostly celá staletí. „Hodina uběhla jako kouzlem a dala duši nejmilejší vjem probouzející se přírody a konec dlouhé a chmurné zimy. Hlučný slet a pokračující tok mezi torzy spadlých velikánů, jeho výskok na strom či pařez a pak vzdalující se černá postava velekněze ranního rozednění, ukončila kouzlo odcházející noci,“ poeticky dokončuje svůj příběh starý šumavský lesník. Znal všechny tetřevy Dnes už by takhle poetické vzpomínky neměl šanci napsat. Tam, kde kdysi čekal na tok tetřeva, už dnes les není. Uschnul. S ním zmizel i tetřev. Živí se většinou čerstvými pupeny jehličnanů a mravenci a ty v suchém lese nejsou. „Takové plody potřebuje. V mrtvém lese se neuživí. Navíc tetřev toká výhradně v korunách stromů. Dnes nemá ani kde tokat, když tu žádné stromy nejsou, pouze uschlý les,“ říká Valečka. O každém šumavském tetřevovi si vedl celá léta přesné záznamy, kde přesně ho zahlédl, kde ho slyšel tokat, podrobnosti o každém jedinci, nadšeně si kreslil mapy. Za dobu, kdy do zdejších lesů chodil, jich napočítal desítky. Má tlustou knihu plnou záznamů. Teď se je chystá převést do elektronické podoby a dát je k dispozici vědcům ze Správy Národního parku Šumava. I když je tetřev plaché zvíře, přítomnost lidí pro něj není život ohrožující. „V roce 1975 pod Velkou Mokrůvkou sázela skupina studentů stromky. V pasece bylo několik starých smrků a také vývraty. U jednoho z nich seděla slepice tetřeva na vejcích,“ popisuje Valečka. Zalesňování

paseky trvalo tři dny, a přesto to slepička vydržela. „V dalších týdnech, kdy jsem kontroloval ujímavost sazenic, jsem měl možnost sledovat její početnou rodinku, čítající 13 kuřat. Podobné případy se stávaly i při přibližování dříví koňmi nebo při kácení dřeva motorovou pilou. I přes tyto rušivé vlivy slepice svá hnízda neopouštěly. Sázet stromky jezdilo do lesů v okolí Březníku desítky, možná i stovky lidí. Vozily je tam autobusy. Na populaci tetřeva to nemělo vliv. On umí žít s lidmi,“ dedukuje zkušený lesník. Vladislav Valečka pracoval až do roku 1993 ve společnosti Západočeské lesy, potom se stal zaměstnancem Správy Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava.

Vladislav Valečka si o výskytu tetřeva hlušce vedl přesné záznamy.

Nikdy nezapomene, co mu v den, kdy se přistěhovali na Filipku, říkala zdejší velmi stará hospodská. „Život tu není jednoduchej, ale je krásnej. Já jsem tu vydržela 50 let. Doufám, že to vydržíte i vy.“ Valečkovi na Filipce žili o deset let méně. V roce 2003 se odstěhovali. „Po založení parku tu vyrostla spousta nových domů. Doba se změnila a s ní přišly i spousty cizích lidí. Už jsme jim nerozuměli a přestalo se nám tam líbit. Dokonce jsme to obrečeli, ale tohle už není ta Šumava, kterou jsme oba milovali,“ uzavírá Vladislav Valečka.


podzim 2012 | 11

Text a foto Miloslav Martan

NP Wrangell-St. Elias – putování po největším Národním parku v USA Aljaška. Pod tímto názvem si většina lidí představí nekonečnou a nedotčenou přírodu, vysoké hory se stovkami ledovců, členité pobřeží oceánu s hejny velryb, rozlehlou tundru a tajgu s horskými rostlinami, řeky plné táhnoucích lososů, lovící medvědy, orly a mnoho dalších druhů divokých zvířat. Takový je hlavně Národní park Wrangell-St. Elias, který je nádhernou ukázkou všeho, co Aljaška nabízí. Pro svoji výjimečnost byl zapsán i na prestižní seznam Světového dědictví UNESCO.

Národní park Wrangell – St. Elias je největším parkem USA. Celková plocha chráněného území je 13,2 miliónů akrů, což je v přepočtu asi 53 420 km2. Plocha zhruba šestkrát větší, než je NP Yellowstone. Pokud k tomu připočteme ještě druhou část pohoří, která leží v Kanadě pod názvem Národní park Kluane – dalších 22 015 km2, dostaneme dohromady největší chráněnou plochu kontinentu, sto jedenáctkrát větší, než je Národní park Šumava. Obrovská rozloha úzce souvisí i s nedostupností většiny území. Od jihu se z moře ostře zvedají hory a tvoří téměř nepřekonatelnou bariéru. Mount St. Elias (5 489 m n. m.) – nejvyšší vrchol národního parku leží pouhých 20 km od chladných vod oceánu.

12 | podzim 2012

Přístup do parku je možný pouze po dvou nezpevněných cestách. Severní, Nabesna Road, je normálním autem sjízdná pouze do poloviny a pak již vyžaduje terénní vozidlo. Výhledy, které Nabesna Road nabízí, patří k nezapomenutelným. Obrovské pláně porostlé tenkými kmeny smrků uzavírá bílá hradba hor. Z šestnácti nejvyšších vrcholků USA jich je devět přímo před vámi. Nenechte se ale mýlit jejich bílou barvou, koukáte na sopky Mt. Drum (3 661 m n. m.), Mt. Blackburn (4 996 m n. m.) a Mt. Wrangell (4 317 m n. m.). Všechny patří mezi největší aktivní sopky Severní Ameriky a pod ledem a sněhem vře žhavá láva. Zatím se jenom občas připomenou obláčky páry, ale obrovská síla skrytá uvnitř čeká na svůj čas.

McCarthy Road Druhou silnicí vedoucí přímo do nitra parku je McCarthy Road. Začíná v Chitině, která je dnes ospalým městečkem žijícím ze své bývalé slávy. Nedaleko soutoku řek Copper River a Chitina River je k vidění velké množství pastí na lososy. Z dálky vypadají jako zapomenutá mlýnská kola, která se volně točí v řece, ale zblízka je vidět důmyslné zařízení poháněné vodou a nabírající táhnoucí lososy. Za den jich dokáže jedna past nachytat i stovku a většina poslouží jako zásoba jídla pro místní rodiny na celou zimu. Za úzkým mostem a stejně úzkou průrvou ve skále začíná to pravé řidičské dobrodružství. 96 kilometrů nezpevněné silnice, která vede opravdovou divočinou.

Ledovce zdola i shora Při pohledu do údolí se na první pohled zdá, že krajina je zcela rozryta těžbou mědi. Druhý pohled ale prozradí, že rozvrásněná krajina je vlastně ledovcový splaz pokrytý velkou vrstvou kamenů a štěrku. V údolí, přímo pod městem, se setkávají tři ledovcové splazy Kennicott Glacier, Gates Glacier a Root Glacier. Na poslední z nich se nechá dojít pěšky. Stezka vede nejprve po jeho úbočí a ve vyšších partiích se nechá sestoupit přímo na ledovou plochu.

Takhle vypadají na Aljašce pasti na lososy.

Místy je McCarthy Road vcelku rovná a upravená, ale místy povolí jen velmi opatrnou jízdu krokem. V ohrožení jsou nejen pneumatiky, ale hlavně přední okna od protijedoucích aut. Není to ale jediné rozptýlení na cestě. Starý železný most, který se klene téměř 80 metrů vysoko nad kaňonem řeky Kuskulana River vede k zamyšlení, co hnalo lidi do takových pustin. O pár kilometrů dál se nad krajinou tyčí obrovský dřevěný most, pozůstatek místní železnice. Obě stavby pomáhaly zpřístupnit jeden z nejvýnosnějších měděných dolů v Americe. Měděné srdce hor Silnice McCarthy Road končí na březích řeky Kennicott River a dál se jde pouze pěšky nebo místními minibusy. Přes řečiště je již vidět na obrovskou stavbu měděného dolu a okolo něj ležící osady. Přístupová cesta vede přes McCarthy, malou zásobova-

cí stanici. Tehdejší majitelé dolů se snažili oddělit práci od zábavy a tak v Kennicott se pracovalo a McCarthy bylo plné barů a jiných podniků nevalné úrovně. Dnes je tam několik zachovalých historických domů, muzeum a letiště. Při krátké vycházce do okolí potkáte v lese i starou točnu, kde se otáčely lokomotivy místní železnice. Výše položený Kennicott býval jedním z nejvýznamnějších měděných dolů Ameriky. Měď tu byla objevena v roce 1900 a těžba probíhala v letech 1911–1938. V té době byla vystavěna obrovská třídírna rudy, tavírna a také mnoho domů okolo. Ty dnes působí jako město duchů a intenzivně se pracuje na opravách všech historických staveb, které nemají jinde obdoby. Jen pohled do zrekonstruované kotelny připomíná obrovskými kotli spíše útroby Titaniku. Několik domů slouží k ubytování turistů a z jejich teras jsou nádherné výhledy na okolní hory a ledovcové splazy.

Orel bělohlavý.

Jezírka v ledovci Kennicott Glacier.

Poznat ledovce z ptačí perspektivy umožní vyhlídkové lety startující z McCarthy. Několik variant tras vždy zaletí právě nad tyto tři ledovce, nad kterými se tyčí již zmíněná sopka Mount Blackburn. Pohled na praskající led s blankytně modrými jezírky je nezapomenutelný zážitek na závěr cesty po Národním parku Wrangell-St. Elias.

Starý železniční most.

Bývalý měděný důl v Kennicott.

Miloslav Martan Cestovní kancelář OCEAN [email protected], www.jedeme.eu

podzim 2012 | 13

Text Pavel Storch

Národní park Bavorský les – více než jen stezka v korunách stromů Národní park Šumava sousedí s Národním parkem Bavorský les. Na obou stranách hranice je možné potkat místní, návštěvníky i zaměstnance Správy parku, kteří tvrdí, že mají svůj park „dokonale“ prochozený. Určitě mají pravdu, zároveň ale ukazují, jak moc se Železná opona drží v našich představách. Staré německé pojmenování pohoří na česko-bavorské hranici: Böhmerwald, mluví jasnou řečí, jedná se o jednu společnou krajinu. Poznejte i její druhou stranu. Možná se změní i Váš pohled na nejvyšší šumavské vrcholy – budete vědět, že horizontem výjimečná příroda nekončí.

Na stezce mezi Finsterau a Luzným mohou turisté sledovat přirozenou obnovu lesa. (Foto: Markus Langl)

14 | podzim 2012

Cílem bavorského národního parku je ochrana a umožnění nerušeného vývoje zdejší přírody. Zdejší lesy se působením přírodních sil překvapivě rychle proměňují. Bez zásahů jsou zde lesy na celé ploše, v nižších polohách jsou tedy stejně „divoké“ jako v odlehlých údolích. Někdy objevíte úchvatné lesy na nenápadných stezkách například mezi Fredenbrücke a Guglöd nebo v okolí Sagwassersäge. Zatímco některým druhům vzácného hmyzu či hub stačí k optimálním podmínkám tlející dřevo jediného kmene, některé druhy ptáků či savců potřebují i klid – a to často na velké ploše. Proto se v bavorském parku dodnes ruší desítky kilometrů širokých lesních cest a pěší trasy vedoucí na atraktivní vrcholy jsou vedeny po starých kamenitých stezkách. Odlehlé a klidné oblasti často leží v nejvyšších polohách na hranici mezi sousedícími národními parky, stezek je zde nejméně. Proto Vás prosíme o pochopení, až budete při své cestě do Bavorska objíždět „neprostupný“ národní park. Na rozdíl od českých 4 barev jsou zde dva druhy značek - bílé se symbolem rostlin/stromů nebo žluté se symbolem živočichů. Zatímco zvířata značí kratší okružní trasy, vracející se k výchozí zastávce či parkovišti, symboly rostlin nebo stromů

Skleněná archa bývala umístěna na rozcestí pod Březníkem. Dnes je ve Zwieselu. (Foto: Miroslav Černý)

vás vedou po linii z bodu A do B. Na rozcestnících naleznete hodiny místo kilometrů a brzy zjistíte, že se počítá spíše s vycházkovým tempem. Kdo chce náročnější výšlap, tomu se nabízí výstup na jeden z vrcholů NP – Luzný či Roklan. Impozantní výhled se nabízí z jediného přirozeně bezlesého vrcholu Šumavy – Luzného. Jeho vrchol je tvořený kamenným mořem. Na Luzný můžete vystoupit z několika směrů, ke všem vás doveze autobus z Bučiny. Od skanzenu Freilichtmuseum Finsterau vede první cesta, nejdelší cesta je z obce Mauth přes Tummelplatz, ze zastávky Sagwassersäge můžete vystoupat nahoru údolím potoka Sagwasser. S přestupem u centra Národního parku Luzný se dostanete na zastávku/parkoviště Fredenbrücke a cestou projdete kolem Martinsklause a skleněné archy. Odpočinková varianta je vyjet až na konečnou zastávku autobusu, odkud je to na vrchol Luzného tři čtvrtě hodiny. Jednotlivé cesty je samozřejmě možné kombinovat. Vrchol Roklanu (1453 m.) nabízí krásný rozhled na českou stranu – Modravské slatě máte jako na dlani. Perlou je Roklanské jezero, jediné ledovcové jezero Národního parku, obklopené smíšeným pralesem. Dechberoucí výhled se nabízí od Roklanské kapličky, z boku jezerní stěny. Výchozími místy pro túru na Roklan může být zastávka Igelbusu Gfäll nebo Racheldiensthütte. V severnější části parku se nabízí různé varianty výstupu na 1315 m vysoku horu Falkenstein z obou stran lemovanou starými pralesovitými rezervacemi, srovnatelnými s českým Boubínem. Zdolání vrcholu Falkenstein je dobrým tipem i pro náruživé cyklisty, kteří sem mohou vyrazit i přímo z Čech přes hraniční přechod Gsenget u Prášil nebo od Debrníku u Železné Rudy. Pěší turisté vyrazí ideálně ze vsi Zwieselerwaldhaus přes rezervaci Mittelsteighütte a vodopády Steinbachfälle nebo z osady

Scheuereck přes rezervaci a vodopád Höllbachgespreng. Bez auta jsou výchozí místa dostupná tzv. Falkensteinbusem, který vyjíždí od nádraží ve Zwieselu. Kdo nechce být sám a necítí se na dlouhé horské výšlapy – ten najde to pravé v centrech národního parku. Nabízí výběhy se zvířaty, velké infocentrum s kinem i občerstvení. Je to i výtečná možnost pro vozíčkáře či rodiny s kočárky – všechny cesty jsou bezbariérové. Nemusíte se sem bát ani v zimě – cesty se upravují a sypou. Jmenují se podle nedalekých hor – Luzný a Falkenstein. Obě dvě jsou dobře dosažitelné z České republiky. Centrum Národního parku Luzný je v poslední době známé hlavně díky stezce korunami stromů, ta stojí za návštěvu především díky impozantnímu výhledu z architektonicky výjimečné vyhlídky ve tvaru vejce.

Stezka podél potoka Reschbach (Foto: Markus Langl)

Nicméně stezka je jediná část centra, kde musíte platit vstupné. Všechna ostatní zařízení národního parku jsou zdarma. Velkou atrakcí je rozsáhlý areál zvířecích výběhů představující původní faunu oblasti – chcete-li jej projít s dětmi celý, určitě můžete naplánovat celodenní výlet. Nově zde přibyl výběh s losy, kteří se v obou národních parcích objevují při svých toulkách od lipenské přehradní nádrže, kde žije malá populace. Centrum Národního parku Falkenstein je výborně dostupné z Železnorudska – jen jednu zastávku vlakem z hraničního nádraží v Železné Rudě-Alžbětíně do Ludwigsthalu. Odsud se již můžete vydat kolem kopie jeskyně z doby kamenné a výběhů s koňmi Převalského, pratury, vlky a rysy do infocentra. Zde najdete i 3D kino nebo místnost s aktivitami pro děti s dvojjazyčnými popisy. Veřejnou dopravou se do bavorského parku dostanete z Kvildy přes Bučinu, autobusy jezdí celý barevný podzim až do 4. listopadu. V Neuschönau u centra NP Luzný je zajištěn přestup na ostatní směry (Waldhäuser, Spiegelau). Celodenní přestupní jízdenka na autobusy vyjde na 4 eura. Od Železné Rudy je nejlepší spojení vlakem, s přestupem ve Zwieselu až do Spiegelau.

Jízdní řády: www.bayerwald-ticket.com mapy, info materiály ke stažení (brzy budou i v češtině): http://www.nationalpark-bayerischerwald.de/service/downloads/index.htm

Vyhlídková věž v Neuschönau. (Foto: Tomáš Jiřička)

Pavel Storch Národní park Bavorský les [email protected]

podzim 2012 | 15

Text Tomáš Fait

Léto v informačních střediscích NP Turisté hodnotili, co jim chybí Turisté na informačních střediscích vyplňují dotazníky o jejich spokojenosti s návštěvou Šumavy. Chybí jim občerstvení, půjčovny kol a možnost zaplatit bankovní kartou. Informační střediska Správy NP a CHKO Šumava ■ IS Kvilda Probíhá rekonstrukce objektu i expozice z OPŽP, dokončení 2013. tel.: 388 435 544 e-mail: [email protected] ■ IS Svinná Lada Nová expozice představuje šumavská rašeliniště. V blízkosti je bezbariérová stezka na Chalupskou slať. tel.: 388 434 180 e-mail: [email protected] ■ IS Rokyta Expozice je zaměřena na lesní hospodaření a plavení dřeva, v areálu je venkovní geologická expozice. tel.: 376 599 009 e-mail: [email protected]

Výraznými změnami prošlo v loňském roce informační středisko Svinná Lada. (Foto: Štěpán Rosenkranz)

Každý rok informační střediska Správy Národního parku Šumava navštíví statisíce turistů. Stovky z nich zde do konce září vyplňovaly dotazníky, kde odpovídali na dotazy, související s jejich spokojeností s návštěvou Šumavy? Co jim tu chybí? Jak se k nim dostávají informace? Kdy začnou na Šumavu jezdit častěji? Z předběžných výsledků vyplývá, že nejvíce informací čerpají z internetu. Webové stránky parku byly dotazovanými hodnoceny známkou jedna mínus. Většině lidí tu ale chybí kompletní informace – nejen ty o národním parku a turistických zajímavostech, ale i informace o ubytování a dalších službách. To platí nejen pro weby, ale i pro informační střediska. Tištěné materiály a letáky dostaly v hodnocení dvojku a nabídka informačních středisek lepší dvojku. Navrhují rozšíření služeb například o občerstvení, půjčovnu kol a chtějí mít možnost platit bankovními kartami, uvítali by také prodlouženou otevírací dobu. Řada návštěvníků se ptá na nabídku vyžití pro děti za nepříznivého počasí. Možností moc není. Ze zkušeností zaměstnanců středisek je patrné, že kromě obvyklých dotazů týka-

16 | podzim 2012

jících se doporučení na výlety, zajímavosti v okolí, jízdních řádů Zelených autobusů a podobně, přicházejí návštěvníci také pro informace o akcích pro veřejnost, které se tradičně těší velkému zájmu. Z nabízených materiálů jsou kromě turistických map, pohlednic, a sběratelských karet, stále hitem určovací klíče, pexetria i knihy Karla Klostermanna. V letošním roce turisté nejvíce postrádali aktuální cyklomapy a dostatek materiálů v angličtině a němčině, o ty je zájem především na informačním středisku Alžbětín. Rodiny s dětmi oceňují komplexní nabídku informačního střediska v Kašperských Horách, které nabízí interaktivní expozici o přírodě, filmové dokumenty a také zážitkovou stezku v přírodním areálu. Neméně kladně hodnotí loni zrekonstruované informační středisko Idina Pila, které nabízí moderní expozici o Boubínském pralese.

Tomáš Fait Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

■ IS Kašperské Hory IS je zaměřeno na osídlení, rašeliniště, mokřady, plavební kanály a ekosystémy Šumavy s venkovním areálem, součástí je i Středisko ekologické výchovy (SEV). tel.: 376 582 734 e-mail: [email protected] ■ IS Alžbětín Česko-bavorské informační centrum Národních a přírodních parků Šumavy je umístěno v historické budově hraničního nádraží Železná Ruda - Bayerischer Eisenstahl. tel.: xxx e-mail: [email protected] ■ IS Idina Pila Tématem expozice je Boubínská hornatina, historie Boubínska a Boubínský prales. tel.: 388 436 216 e-mail: [email protected] ■ IS Stožec Hlavním tématem expozice jsou lesní společenstva v NP Šumava. Představuje osud Stožecké kaple a stavbu Schwarzenberského plavebního kanálu. Součástí je i SEV. tel.: 388 335 014 e-mail: [email protected] ■ IS Březník Expozici přírody doplňuje galerie spisovatele Karla Klostermanna. Je sezónní. ■ Poledník Ve vyhlídkové věži jsou expozice historie objektu, lesní vegetační stupně. Věž je přístupná pouze v době letní sezóny.


Nové cyklohlídky na Šumavě zachránily ztracené houbaře Celé prázdniny projížděly Šumavou nové cyklohlídky. Pomáhaly turistům, dohlížely na pořádek. Během prázdnin řešily desítky případů. Díky nim se podařilo zachránit i čtyřletého chlapce a sedmaosmdesátiletého seniora, kteří se ztratili při hledání hub. Byl to jeden z nejhorších dní jejího života. Přišla o syna. Naštěstí jen na pár hodin. „Myslela jsem, že už Ríšu nikdy neuvidím. Všude hluboký les, daleko od civilizace,“ vzpomíná dvaatřicetiletá Markéta Pohanková na to, když se jí v červenci v lese nedaleko Bučiny u Kvildy, nedaleko státní hranice s Německem ztratil její čtyřletý syn Richard. Vyrazili si spolu na houby a na borůvky. „Už jsem se nemohla dočkat. Do lesa jsem se těšila. Pracuji celý den v kanceláři a těšila jsem se na čerstvý vzduch,“ popisuje Veronika. Borůvek bylo moře a ona přestala vnímat své okolí. Její syn bez upozornění vyrazil do lesa. Vzápětí ztratil orientaci, začal bloudit a nedokázal najít cestu zpět. Naštěstí nezamířil nikam hluboko, ale narazil na asfaltovou cestu vedoucí k asfaltové točně pro Zelené autobusy, kterou tu nechala zřídit Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava. Právě zde našla plačícího chlapečka společná cyklohlídka Informační a strážní služby Správy NP a CHKO Šumava (ISS) a Policie ČR. „Vzhledem k jeho věku bylo obrovským štěstím, že byl šťastnou náhodou nalezený takhle rychle,“ popisuje Tomáš Fait, náměstek ředitele Správy NP a CHKO Šumava, který má ISS na starosti. Čtyřletý Ríša brečel a hledal maminku. Byl naštěstí v pořádku – sám ale nebyl schopný

určit, kde matka je. „Vůbec jsem nevěděl, kde jsem. Příště už sám nikam nejdu,“slibuje. Společné cyklohlídky pracovníků Informační a strážní služby (ISS) Správy Národního parku Šumava a Policie ČR brázdily Šumavou od začátku letošních prázdnin. Zhruba jednou týdně vyrážely na trasu dlouhou zhruba sedmdesát kilometrů vždy ve dvojici – jeden policista a jeden pracovník ISS. „Dohlížíme na dodržování veřejného pořádku a zákonů, které se týkají ochrany přírody a krajiny a také tím zabezpečujeme informační servis přímo v terénu,“ popisuje Jiří Demeter, pracovník ISS, který v cyklohlídce často jezdil. Cílem byla především preventivní činnost. „Hlídali jsme hojně navštěvovaná turistická místa, rekreační oblasti kempy a podobně,“ doplňuje Demeter, s tím, že nejčastěji mířili do oblasti Borových Lad, Knížecích Plání nebo Pramenů Vltavy. Mezi nejčastější přestupky, které cyklohlídky řešily, patřily nepovolené vjezdy automobilů do částí, kde nemají co dělat, stejně tak nepovolené vjezdy cyklistů. Podobných případů řešili strážci a policisté během prázdnin desítky. Se znakem Policie České republiky na cyklodresu vyjížděl ve většině případů praporčík Ondřej Sova z obvodního oddělení v Horní Vltavici, které spadá do Národního parku Šumava. Z profesního

Důležitým úkolem cyklohlídek je odpovídat na dotazy turistů. (Foto: Štěpán Rosenkranz)

Společné cyklohlídky najezdí za den až 70 kilometrů. (Foto: Štěpán Rosenkranz)

hlediska mu tato nezvyklá služba umožnila lépe poznat další místa a lesní cesty ve služebním obvodu, o který se stará a do kterého by se s autem jen těžko dostával. Stovky kilometrů a s tím spojené získané znalosti na spletitých lesních cestách využil například v polovině července při rozsáhlé pátrací akci po dezorientovaném sedmaosmdesátiletém houbaři v okolí Šindlova u Borových Lad, kterého sám našel. Senior se vydal se svým synem na houby. Stěžoval si ale na bolení nohou, proto se domluvili a starý muž se rozhodl sám pomalu vrátit k autu. Když ale k němu přišel řidič – syn, svého otce tu nenašel. V terénu se ho po několika hodinovém hledání podařilo najít cyklohlídce, byl dezorientovaný, dehydrovaný, poškrabaný v obličeji, po několika pádech. „Kolo je pro takovou pátrací akci přímo ideální,“ shrnuje Ondřej Sova. Podle Petra Šraila, vedoucího Informační a strážní služby budou společné cyklohlídky jezdit i příští rok.


podzim 2012 | 17

Text Mgr. Pavel Šustr, PhD.

Kam chodí jeleni během říje? Sledování pohybu jelenů pomocí GPS telemetrie

Je tu podzim, období hojnosti na Šumavě pomalu končí. Pro šumavské jeleny však začíná jedno z klíčových období, období říje. Pojďme se podrobněji podívat, jak období říje na Šumavě prožívali jeleni, kteří byli sledováni pomocí nejmodernějších technologií. Projekt sledování jelenů pomocí tzv. GPS telemetrie probíhal na Šumavě v letech 2005 až 2011. 18 | podzim 2012

Během sledování se ukázalo, že jeleni používají dvě různé strategie: jeleni „usedlí“ celoročně využívají stejné území a jeleni „migrující“ se přesouvají ze svých zimních území na léto do hřebenových partií Šumavy, odkud je pak ale zase vyžene zima a sníh. Rozdílnost těchto strategií se samozřejmě projevuje nejen v období sezónních migrací, ale i v období říje. Podívejme se tedy na typické zástupce těchto dvou skupin. Zástupcem usedlých jelenů je např. jelen Richard, v době popisované a zobrazené na obr. 1. šestiletý. Tento jelen pravidelně trávil léto v oblasti Hejhalu a Vysokých Lávek, na relativně malé ploše, například v červenci 2008 jen 650 hektarů. Na období říje jelen svůj domovský okrsek zvětšil a posunul, nešlo však o přesun na velkou vzdálenost, území navazuje na území používané v průběhu roku. Na období říje se jeho domovský okrsek ale zvětšil na zhruba 2 300 hektarů, tedy přibližně čtyřnásobně. Dalším příkladem je jelen Radek (obr. 2). Tento jelen se v průběhu roku 2006, kdy byl pětiletý, choval usedlým způsobem, sezónní migrace se u něj neprojevovaly, žil naopak trvale na velmi malém území v prostoru česko-německé hranice mezi obcemi Strážný a Philippsreut. O to větší překvapení bylo, když se v období říje tento jelen vydal na cestu. Vyrazil 22. září ve večerních hodinách a po třech dnech chůze se nacházel již 20 kilometrů daleko od svého původního okrsku, v okolí Nové Pece, v lesích na úbočí Smrčiny a Hraničníku. Po 13 dnech strávených v těchto místech se vydal na cestu zpět, dvacetikilometrovou cestu zpět stihnul rychleji a již po 24 hodinách byl zpět ve svém typickém okrsku, kde pobýval celý zbytek roku. Na rozdíl od minulých příkladů náš další jelen Vincek je typický zástupce sezónně migrujících jelenů, na letní období se vždy přesunoval do vrcholových partií Šumavy. Podíváme se na data z roku 2005, kdy jelen byl tříletý (obr. 3.). Jak již bylo řečeno, jelen trávil léto v hřebenových partiích Šumavy, konkrétně v oblasti mezi horami Poledník a Velký Roklan, na nepříliš velkém území, např. v červenci měl jeho domovský okrsek jen 760 hektarů. Již v polovině září ho to však začalo táhnout na cestu a tak se 16. září vydává na 13 kilometrů dlouhý pochod do nižších partií, do údolí Křemelné, do blízkosti „jeho“ domovské přezimovací obůrky. Tam je již za 24 hodin, ale v průběhu noci z 19. na 20. září se opět vrací na hřebeny. V průběhu dalších dnů podniká menší pochody po hřebenech. Dne 25. září večer se však opět vydává na pochod do údolí Křemelné. Na místě je již další večer, ale v průběhu 27. září se opět vrací domů do hřebenových partií. Celková délka tohoto pochodu byla 25 kilometrů ve dvou dnech. V následujících dnech se jelen Vincek pohyboval již v oblasti svého typického letního okrsku, jeho pohybová aktivita v rámci tohoto okrsku však byla stále zvýšená. Celková velikost domovského okrsku v období říje byla přes 10 tisíc hektarů. Podobně jako jelen Vincek se v době říje choval i jelen Lojza. Na léto se také přesouval do hřebenových partií, i když ne až k česko-německé hranici, ale jen do oblasti Modravské hory, Studené hory a Medvědí hory. Na začátku období říje, dne 13. září 2006, kdy byl šestiletý, se rozhodl k pochodu. Druhý den dorazil do 13 km vzdáleného údolí řeky Křemelné, tedy do oblasti shodné s jelenem Vinckem. Na rozdíl od Vincka ale již v této oblasti na vlastní období říje zůstává. Zajímavostí u tohoto jelena je fakt, že na rozdíl od ostatních sezónně migrujících jelenů se jelen Lojza po říji již nevracel na území svého letního okrsku a období po říji až do začátku zimy již pobýval v údolí Křemelné, kde pak na zimu šel i do „své“ přezimovací obůrky. Na rozdíl od jelenů se sledované laně chovaly jinak, nepodnikaly v době říje žádné větší přesuny.

Mgr. Pavel Šustr, PhD. Oddělení výzkumu biodiverzity, Centrum výzkumu globální změny AV ČR v.v.i.

Obr. 1. Jelen Richard, říje 2008, červené body = září, modré body = říjen

Obr. 2. Jelen Radek, říje 2006, červené body = září, modré body = říjen

Obr. 3. Jelen Vincek, říje 2005, červené body = září, modré body = říjen

podzim 2012 | 19


Exkluzivně: Jiřina Jirásková – nikdy jsem nebyla vášnivá šumavská turistka

Národ ji miluje už více než půl století. Je to jedna z našich nejznámějších hereček, ne-li ta nej. Jiřina Jirásková strávila část léta v předhůří Šumavy – v Malenicích, odkud pocházel její životní partner Zdeněk Podskalský a kde si stále drží nádhernou vilu rodiny Podskalských. I když sama o sobě tvrdí, že je velmi nemocná a s médii nekomunikuje, časopisu Šumava poskytla v půli srpna exkluzivní interview, ve kterém s chutí hovoří nejen o své kariéře u filmu, v divadle i televizi, o svých partnerech Jiřím Pleskotovi a Zdeňku Podskalském, ale hlavně o vztahu k Malenicku i celé Šumavě. „V Malenicích jsem strávila celá sedmdesátá léta, když jsem nemohla hrát ve filmu ani v televizi. Vybudovala jsem zde zahradu, která byla a je mojí velkou láskou a chloubou. Teď se o ni musejí starat mí přátelé, já už nemám sílu,“ říká v rozhovoru dvaaosmdesátiletá herečka.

20 | podzim 2012

Paní Jirásková, trávíte v Malenicích celé léto? Nikoliv. Pouze několik týdnů. Pak se vracíte zpátky do Prahy? Ano, protože v Divadle na Vinohradech začíná sezóna.

Budete pokračovat? To nevím, protože máme nové vedení, jak byste měl vědět. Nikdo z nás zatím netuší, jakým způsobem si nové vedení představuje sezónu. Já ale v současné době v Divadle na Vinohradech hraju (malá pauza). Vlastně ani ne moc dlouho.

Asi 61 let, což je kratičká doba, tak bych si to tam ještě ráda chvíli vyzkoušela. Teď mi navíc přišla velmi krásná nabídka divadelní. Je to skvělá hra, nerada bych prozrazovala titul i divadlo, odborníci tu hru jen chválí, pro mě to má výhodu, protože bych tam hrála starou paní, která nemusí chodit. Každopádně by se to muselo hrát na komorní scéně. V televizi jsem natočila během posledního půl roku pět menších rolí, ale velmi hezkých. Poslední role byl film Jiřího Menzela (chvíli přemýšlí) Ach ti Donšajni. Já v tom hraju starší dámu, která už je v domově důchodců a setká se tam se starým kamarádem z mládí. O té schůzce a o tom, že je to poslední pozdrav jara jejího života, tak o tom ta role je. Teď se nic dalšího nerýsuje. Objevila jste se i v seriálu Pojišťovna štěstí. Nebránila byste se nabídce z takového seriálu? Kekulová! Áno. Musím k tomu říct jednu věc. Za svůj život jsem odehrála všechny slavné světové vládkyně: Královnu Kristýnu, Kleopatru, Alžbětu anglickou. Jak šla léta, tak jsem hrála všechny panovnice, které existují v divadelních textech, ale v životě jsem nebyla tak populární, schválně nechci říkat slavná, všimněte si, jako když jsem hrála Kekulovou. Slyším o panovnicích a vzpomněl si také na vaší ředitelku gymnázia v Kleinových Básnících. Ano, máte pravdu, i já si vzpomínám, ale to nebyla moc velká role. Na nic bližšího si nevzpomenu. Vy byste si uměl vzpomenout na jeden ze svých padesáti titulů? Já si kolikrát nevzpomenu ani co se dělo dneska v osm hodin ráno. Děkuji vám, já též ne. Jak trávíte léto v Malenicích? Báječně. Ležím od rána do večera. Nevěřím. Není doba letních prázdnin ideální k dohnání starých restů? Četbě, sledování televize? Občas se snažím dívat na televizi. V Praze na to nemám náladu, ale musím říct, že mě to nebaví ani tady. Zrovna včera vysílala Česká televize jeden z vašich prvních filmů – Každá koruna dobrá. Sledovala jste aspoň tenhle? Dívali jsme se na to. Ale tam jsem v podstatě jen ležela s ucpanými ústami. Řekla jsem to doufám správně spisovně? Asi ne, co? Tak jsem tam ležela se zacpanou hubou. Takže příliš krátká doba na posouzení hereckého výkonu? Ano, nic jsem neposuzovala. Ale byla jsem velmi hezká.

A co třeba ve výraznější roli? Když jste například hrála ve Světácích. Ty Světáky. Po pravdě řečeno. Promiň Zdeňku. Támhle mám Podskalskýho (ukazuje na fotku Zdeňka Podskalského ve skleněné vitríně). Znám opravdu zpaměti. Já jsem natočila přibližně padesát filmů, takže máte jistou představu, co by mě asi tak mohlo vzrušit a zajímat. Nejsou to prostě zrovna Světáci, na co bych se musela dívat, ty znám zpaměti.

Vy jste zde trávili podstatnou část roku, když jste v 70. letech nemohla hrát, že? Myslím, že po Světácích. Ano, bylo to po Světácích. Byli jsme zde stále. Několik dlouhých let jsem nemohla na obrazovku. Podepsala jsem protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Problémy měl i Zdeněk, jen kvůli mně. Dostal podmínku, že se se mnou musí rozejít. Což, jak víte, neudělal.

Zpaměti? Opravdu? Vzpomenete si tedy na Hynaise? Vojta! Já je znám všechy!

Kdo je Jiřina Jirásková?

Gratuluji, ten scénář máte pořád v malíčku, ale vraťme se do Malenic. Těšíte se sem, když jste v Praze? V každém případě, když jsem v Praze, tak se mi nesmírně stýská po Malenicích. Když projdete moji zahradu a můj dům, tak jsem na něm padesát let pracovala. Potom se mi může jen stýskat. Ale nemohla jsem tu být pořád. Musela jsem zpátky na Vinohrady. C’est la vie messieur. Kdo se vám stará o dům? Je krásný, ale veliký, jistě náročný na údržbu. Mám tu přítelkyni, dobrou kamarádku Janu Svítivou, která se mi stará o dům, o zahradu i o hrob už dlouhá léta. Dům, ani zahradu by tu nenechali zahynout za žádnou cenu. To je dobře, že máte takovou kamarádku. Mám. Děkuji (klepe to štěstí na dřevo). Máte s sebou i vašeho francouzského buldočka Amálku. Je to již několikátý buldoček. Vy jste o nich vždy tvrdila, že vám jsou podobní. Je i Amálka? Já myslím, že je při nejmenším hezčí než já. Ale ujišťuji vás, že jsem to nikdy netvrdila. Pravda, kterou já říkám, a tu si napište, je toto – Říká se to, že pes je takový, jaký je pán. V mém případě to ale nikdy nevyšlo. Celý život jsem měla francouzské buldoky a vždy byli daleko inteligentnější než já (mluví velmi nahlas a pateticky, téměř jako kdyby odříkávala svou roli na Vinohradech). Vypadá velice inteligentně. Jako maxipes Fík – jen promluvit… Tak se dívejte. Pojď, Máli (bere si do úst piškot, dál volá na psa, který mě zatím upřeně sleduje a očuchává, když ho drbu za uchem). Ami, pojď sem (pes vesele vyskočí na pohovku a sebere piškot z úst). To je šikovnej pejsek! Ano, ona je stjašně šikovná (šišlá a láskyplně se usmívá na psa). Už jste zmínila, že z Malenic pocházel váš životní partner Zdeněk Podskalský. (skočí do řeči) Správně. Tento dům postavil Zdeňkův dědeček a jeho bratr.

Je česká herečka, životní partnerka českého filmového a televizního režiséra Zdeňka Podskalského. Vystudovala Pražskou konzervatoř. Po jejím absolvování hrála nejprve rok v Hradci Králové. V roce 1951 se stala členkou pražského Divadla na Vinohradech, kde působí dodnes. Od 30. května 1990 do 30. června 2000 zde zastávala funkci ředitelky. Před kamerou dostala první velkou příležitost ve špionážním dramatu Smyk, který v roce 1960 natočil režisér Zbyněk Brynych. V 60. letech objevil její komediální talent režisér Zdeněk Podskalský. V 70. letech ale pro ni nastala nucená přestávka na jevišti i před kamerou. Na filmové plátno se vrátila v roce 1983 rolí zdravotní sestry na venkovském obvodě ve filmu Karla Kachyni Sestřičky. V televizi a ve filmu vytvořila více než 140 rolí. Jejím manželem byl herec Jiří Pleskot, za kterého byla vdaná jen dva roky. Později prožila dvacet sedm let se svým životním partnerem Zdeňkem Podskalským.

Nelitovala jste toho někdy? Třeba i z kariérních důvodů. Litovala. Každý den, že jsem to neudělala dříve. Málo na co jsem byla v životě tak pyšná, jako na tohle své rozhodnutí. Bylo mi líto všech těch, kteří to neudělali. Můžete prozradit, jak jste tu se Zdeňkem trávili své dny. Co jste měli rádi? Jsou určité věci pane redaktore, o kterých se nedá hovořit do tisku (tváří se velmi šibalsky). Ale vím, kam míříte. Zdeněček byl úžasný mykolog, rozuměl houbám, takže jsme hodně chodili na houby. Určitě si musíte vyfotografovat mojí zahradu, protože to byla poušť. To je moje chlouba, v sedmdesátých letech jsem ji tady vybudovala. Je tam nádherná kamenná besídka, býval tam rybníček, teď je tam skalka.

podzim 2012 | 21

Villa Marie – v tomto domě vyrůstal její životní partner Zdeněk Podskalský. Dnes patří Jiřině Jiráskové.

A co vaši herečtí přátelé v Praze? To je strašně široký pojem. Když to vezmete od kolegyně, se kterou jsem točila jeden ze svých prvních filmů Střevíčky a se kterou spolupracuji celý život, a ta se jmenuje Jiřina Bohdalová, přes Dášu Veškrnovou, Ivu Janžurovou. Měla jsem herecké partnery počínaje Brodským, Kopeckým, Vozkou. To byla plejáda špičkových herců. Jednou z nejbližších kolegyní mi byla Karolína Slunéčková. Ta měla chalupu u Lnář nedaleko Blatné. Musím ale hlavně znovu zmínit kolegyni, která mě nikdy nezklamala a na kterou jsem se mohla vždy spolehnout a které si velmi vážím po odborné stránce, tou je právě Jiřina Bohdalová. Určitě nemůžu zapomenout na bývalé vedení Vinohradského divadla v čele s Jindřichem Gregorinim. A vůbec v celém tomhle divadle není člověk, který je tam méně než dva roky, aby nebyl můj kamarád.

Obrovské vzrostlé stromy, které byly vysoké jako já, když jsme na ně věšeli vánoční cukroví. Na té zahradě není hluchého místa. Jaké máte v Malenicích přátele? Dnes už jen jediné blízké přátele a to je rodina Svítivých. Pan Svítivý byl spolužák Zdeňkův, neobyčejně vzdělaný, inteligentní a sečtělý člověk. Hlavními body v této vesnici byl akademický malíř Jaroslav Pešek, další Zdeňkův spolužák. A jeho manželka paní profesorka Marie Pešková, náš nejlepší břišní chirurg, uznávaný všemi kapacitami v republice. Ale hlavně to byla fantastická ženská. To byla moje hlavní uzda v Malenicích. Vždycky jsem věděla, že tady je každý víkend. Tu musel milovat každý, kdo jí poznal ať po odborné stránce, tak po osobní. Oba již nejsou mezi námi a byli to moji největší přátelé.

Zahrada v Malenicích. Vzhledem k vysokému věku už se o ni nemůže starat.

Zajede se sem Jiřina Bohdalová také podívat? Já jsem tu teď tři roky nebyla. Byla jsem velmi vážně nemocná. Prosím neuražte se, ale jednu dobu jste plnila stránky bulváru v souvislosti s vaším zdravotním stavem. Jak jste na tom zdravotně? Špatně!

Čtyři přítelkyně Jiřiny Jiráskové – Alena Rýznerová, ošetřující lékařka Marie Kučerová, Boženka Svítivá a dole Amálka, její francouzský buldoček.

22 | podzim 2012

Ale vypadáte velmi dobře. Smysl pro humor ani pověstná ironie vás vůbec neopustila… Snažila jsem se kvůli vám namalovat pusu, ale jinak jsem se nelíčila, takže moc dobře nevypadám. Říkala jsem si, že už to nezachráním. Smysl pro ironii jsem zdědila po svojí mamince, ta byla jeden z nejironičtějších lidí, co jsem znala, ironická byla vážně hodně.

Nemůžeme vynechat Troškovu trilogii Slunce seno a vaši roli učitelky Václavky... (Skočí do řeči) Hubičkové. Zdeňka Trošku mám velmi ráda a celoživotně mu držím palce. V prvním okamžiku, kdy se to Troška rozhodl točit, seděli jsme v tomhle domě a povídali si všichni, jak si to představuje, jak to chce točit a proč chce, abych v tom Hubičkovou hrála já. Troška je výjimečný člověk a já mám jeho filmy ráda. Navíc, připusťte, když je vám přes osmdesát, zapnete televizi a vy se tam vidíte, když už jako stará bába zpíváte Měsíčku na nebi hlubokém (árii z Rusalky začne znovu zpívat velmi nahlas, s chutí a procítěně). Kdo vám to dopřeje? No a mně to Troška dopřál, já jsem si v jeho filmech mohla zazpívat i operu.

S Mariánem Labudou ve hře Krejčovský salón, r. 2003. (Foto: archiv Divadla na Vinohradech)

Stěžujete si na svůj zdravotní stav, ale cigaretku si neodpustíte. Nenapadlo vás přestat. (velmi tiše) Ne. Navíc jsem dostala dárek od své osobní lékařky. (ukazuje na květinu růží, cigarety a koňak) Já bych snad i přestala, ale musela bych věřit, že mi to pomůže. Ale tomu nevěřím. Jaký měl Zdeněk Podskalský vztah k Šumavě? Rozhodně jsme nebyli žádní turisté. Jinak ale měl Šumavu v malíčku. Když bylo třeba, rád všechno vysvětlil. Určitě mě ale netahal po Šumavě. Šumava je jedno z nejkrásnějších míst na světě, od Čkyně směrem výše mi ji celou ukázal, ale nejvíc mě seznamoval s blízkým okolím Malenic, které je neobyčejně malebné a krásné. Ale nebyla to moje vášeň ani Zdeňkova ne. Za ty desítky let

co jsme spolu žili, jsem v něm vášnivého turistu nikdy neobjevila. Já jsem si myslel, že nejste typ turistky. Divadlo je jiné kafe, že? Co třeba ochotnické divadlo na Malenicku? Po pravdě řečeno profesionálové mají k ochotnické činnosti trošku skeptický postoj. Já ho tedy nikdy neměla. Možná i díky tomu, že pan Podskalský a jeho kamarád Pešek byli léta členy ochotnického spolku. Milovali to, dělali to vášnivě a rádi a Podskalský odešel až proto, když v hospodě U Tlapů hrálo ochotnický divadlo a Podskalský v něm nemohl hrát, protože on byl velmi vysoký pán, a když hrál, měl hlavu v sufitách. Proto šel na FAMU, protože nemohl v Malenicích ochotničit. Oba tihle kluci považovali ochotnické divadlo za jednu z největších svých radostí.

My jsme několikrát vzpomněli Zdeňka Podskalského, ale jak vzpomínáte na svého prvního manžela Jiřího Pleskota? Já jsem měla v životě strašný štěstí. Jiří Pleskot má v Malenicích pod kostelem nádhernou chalupu, kterou koupil se svojí manželkou, aby mohl být se mnou a se Zdeňkem dohromady. Měla jsem obrovský štěstí, že jsem v obou případech potkala mužský, kteří byli velmi hodní, což nebývá vždy přednost, ale oni byli jedni z nejvzdělanějších a nejinteligentnějších mužských, jaké jsem v životě poznala. Pochopil jsem to správně, že váš bývalý manžel si koupil chalupu jen proto, aby mohl být s vámi a vaším druhým partnerem? Přitom důvod rozvodu s Jiřím Pleskotem byla vaše nevěra, ne? Máte pravdu, neměla jsem charakter. Byla jsem mladá, cítila jsem se strašně volná a byla jsem nezodpovědná. Jednoho krásného dne mi Pleskot řekl, milostivá paní, vy máte pletky s tím a s tím člověkem, náš vzájemný vztah dneškem končí. Úžasnej mužskej. S Jiřím jsme zůstali pořád dobří přátelé. Jeho paní Olga Čuříková, což je bývalá hlasatelka České televize, v Malenicích pořád bydlí. Všichni chlapi, kteří byli okolo mě a pro mě v životě důležití, a nejen herci, byli to mužský nesmírně vzdělaní. A jestli vám jako stará žena mohu něco do života doporučit, tak každá hodina, kterou strávíte tím, že se něco dozvíte, je dobrá pro život. Moc vám děkuji, určitě to potřebuji a budu se toho držet.

S Václavem Vydrou v inscenaci Vrátila se jednou v noci. (Foto: archiv Divadla na Vinohradech)


podzim 2012 | 23

Na bohatou tradici vimperského sklářství navázal Jiří Kozel. Ten si zde zřídil dílnu a na zakázku vyrábí i číše z českého křišťálu. (Foto: Štěpán Rosenkranz)

Text PhDr. Jitka Lněničková

Skleněný most přes propast času Na starém vimperském hřbitově proti vchodu se tyčí bílý štít kaple, nad jejímž vchodem je umístěná oválná kartuše s bohatě zdobeným rámem, jejíž text zde od roku 1714 připomíná, že: „V tuto kapli věnoval Bohu a 14 svatým pomocníkům k větší slávě skelmistr Michael Müller z Helmbašských hutí, který byl v roce 1683 tvůrcem a vynálezcem pěkného křídového skla.“ Kdo byl tento muž, který dnes spí svůj věčný sen v kryptě kaple? A co bylo to „pěkné křídové sklo“? 24 | podzim 2012

Když se vydáme po stopách Michaela Müllera, naše první kroky povedou do Javorné na Šumavě, kde pracoval někdy v 60. letech 17. století jako sklář. Zatím ale nevíme, odkud pocházel. Jasnější kontury dostávají jeho osudy až s příchodem na Vimpersko. Zde si spolu se svým švagrem Heinrichem Pockem z Oberzwieselau (Bavorsko) pronajímají v červnu 1671 sklárnu, kterou měl dosud v nájmu Johann Singer. Sklárna byla tehdy ve špatném stavebním stavu a kupci skla sem mířili jen málo a pro Müllera a Pocka byla první léta krušná. Již o dva roky později také došlo mezi oběma společníky k rozmíškám a sklárnu nakonec převzal do samostatného nájmu Michael Müller. Ještě deset let se ale podle dostupných zpráv potácela jeho sklárna ve finančních problémech zapříčiněných zejména špatným odbytem a skelmistr se snažil sklárnu prodat jinému nájemci, ale bezúspěšně. A to se nakonec ukázalo jako to nejlepší, co jej mohlo potkat. Skelmistrovi bylo jasné, že pokud se chce zvednout ode dna, musí přijít s výrobky, které budou zákazníkům stát za dlouhou cestu na odlehlou sklárnu v horách. A vzor zde byl. Již v průběhu 70. let 17. století přišli do Čech a Bavorska (Borová na Českokrumlovsku, Nové Hrady, Mnichov) skláři znalí pokročilejší benátské technologie, kteří dokázali vyrobit dokonale čiré sklo zvané tehdy „cristallo“ – křišťál. Technologie výroby benátského skla byla zásadně odlišná od výroby středoevropské. Zatímco středoevropské sklárny vyráběly draselné sklo, u kterého byla používána jako tavidlo potaš (uhličitan draselný), benátští skláři používali jako tavidlo sodu (uhličitan sodný). Různá tavidla ale ovlivnila zásadním způsobem vlastnosti skla – benátské sklo měkké a dlouho tvárné a středoevropské sklo bylo poměrně tvrdé a muselo se rychle zpracovávat. Zdá se, že v některé z těchto skláren, nebo od někoho, kdo v těchto sklárnách pracoval, získal Michael Müller pokročilejší benátské „know how“, jak vyrábět kvalitnější

sklo. Jako nejpravděpodobnější varianta se jeví sklárna v Mnichově, kde prokazatelně pracovalo několik sklářů z oblasti Šumavy a jsou tu doloženy kontakty na sklárnu v Javorné, na které Müller působil. Jisté je, že na základě nových poznatků začal rozvíjet vlastní sklovinu a roku 1683 bylo jeho úsilí korunováno úspěchem – vyrobil „pěkné křídové sklo“. Zrodil se tak český křišťál, který na dalších více než sto let ovládl světové trhy. Byl to bezesporu nevětší objev v dějinách českého sklářství. Nové sklo bylo dokonale čiré a současně poměrně tvrdé a špatně tvárné. Nehodilo se příliš k vytváření bohatých hutně tvarovaných ozdob, ale dala se v něm vynikajícím způsobem uplatnit rytina. Michael Müller tak začal vyrábět skla, která nejen napodobovala tehdy oblíbený horský křišťál, ale která se mu svými vlastnostmi prakticky vyrovnala. Ještě v 80. letech je začal dekorovat také nitkami ze zlatého rubínu. Po celých Čechách a brzy po celé Evropě se roznesla zpráva, že se na Vimpersku vyrábí nové a mimořádně zajímavé sklo. A na odlehlou sklárnu v horách se začali sjíždět obchodníci. Vimperská dokonale čirá skla bohatě zdobená rytinami v podobě ornamentálních dekorů, květinových dekorů či výjevy s krajinami a nápisy se stala pojmem. A helmbašský skelmistr se stal nejen váženým, ale i velmi bohatým mužem. Müllerův úspěch podnítil další české skelmistry, aby jej napodobili. Müller sám předal originální recepturu svým příbuzným, další skelmistři se pak podobně jako Georg Stegbauer z Volar vydali patrně samostatnou cestou, aby došli ke stejnému výsledku. V 90. letech 18. století tak vyráběla novinku celá řada českých i bavorských skláren a toto sklo se stále více zejména prostřednictvím severočeských obchodníků dostávalo na nové a nové trhy. A český křišťál jim všem přinášel prosperitu a bohatství. Když v roce 1709 Michael Müller zemřel, byl všeobecně váženým a ve své době patrně nejslavnějším skelmistrem střední Evropy.

Michael Müller je pochovaný na vimperském hřbitově. (Foto: Jitka Lněničková)

Pak ale přešla staletí a jeho jméno postupně upadalo v zapomnění, stejně jako výrobní postupy, které používal. A zůstaly by zapomenuty, kdyby se v roce 2012 jiný vimperský skelmistr Jiří Kozel nerozhodl, že připomene slávu svého dávného předchůdce. Začal se věnovat studiu a pokusům s barokními výrobními technikami a podařilo se mu po více než třech stech letech vyrobit podobná skla, jaká kupovali obchodníci na konci 17. století na Helmbašské huti. Cesta skelmistra Kozla ale není u konce, protože ještě jedno tajemství Michaela Müllera zůstává skryté – původní receptura na „pěkné křídové sklo“. Teprve její rekonstrukce překlene skleněný most, který nás dělí od největšího objevu v dějinách českého sklářství a jeho vimperských kořenů.

PhDr. Jitka Lněničková Sklářské muzeum Nový Bor

U dnešní Michlovy Huti stávala na konci 17. století sklárna Michaela Müllera. (Foto: Jitka Lněničková)

podzim 2012 | 25

Úkolem strážců Šumavy není jen ochrana přírody, ale i názorná prevence. (Foto: Tomáš Jiřička)


Služba šumavských strážců Jízda na raftu, zachráněné životy, diskuse s neukázněnými turisty – i taková je služba šumavských strážců Být přímo uprostřed šumavské přírody a pomáhat zraněným, informovat turisty o všem, co je důležité – to jsou úkoly pracovníků Informační a strážní služby Správy NP a CHKO Šumava. Redaktor časopisu Šumava strávil se strážci parku část jejich služby. Informace, dohled, záchrana (života), adrenalin, dřina a Šumava. To je šest slov, které nejlépe vystihují práci Informační a strážní služby Správy Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava , nebo-li ISS . Sympaťáci ve sportovních uniformách mají na starosti dohled nad dodržováním pravidel souvisejících s ochranou přírody a informování turistů o všem , co na Šumavě potřebují . To zní skoro jako definice. Jak ale vypadá praxe? Šest hodin se šumavskými strážci strávil i redaktor časopisu Šumava , aby čtenářům co nejlépe přiblížil jejich náročnou noční službu v lůně šumavské přírody.

26 | podzim 2012

7. srpna 2012 17:09 Na raftu začíná dvacetikilometrová trasa, kterou musí strážci parku projít minimálně dvakrát do týdne. „Posaďte se. Musíme se dostat přes řeku na protější stranu,“ dává dnes svůj první povel šéf strážců šumavského parku Petr Šrail. Jsme na Čeňkově pile v místě, kde soutokem řek Křemelná a Vydra vzniká Otava. Svítí slunce, je krásný letní den. Zatím. Tady začíná naše dnešní služba. Přejíždíme řeku a dělíme se na dvě party. Obě skupiny jdou nahoru proti proudu Křemelné, každá ale po jiném břehu. Na pravé straně proti proudu řeky je první zóna, do které je v těchto

místech zakázaný vstup. My jdeme po levém. „Pozor na každý krok. Balvany tu pořádně kloužou,“ radí Tomáš Jiřička z Informační a strážní služby Správy NP a CHKO Šumava. Sám má tuhle trasu prochozenou, nemá problém, amatéři si tu ale mohou lehce zlámat nohu. Všude okolo je les, přeskakujeme kameny, noha občas podklouzne. Tohle jsou situace, kdy se vyplatí mít na sobě kvalitní outdoorové vybavení – nepromokavé kalhoty, tričko z materiálu, který odvádí pot, na nohou pevné boty. I taková je uniforma pracovníků ISS. Protože jsou již druhým rokem součástí Integrovaného záchranného systému,

nosí na zádech i batoh se záchranářským vybavením. Převýšení od kaňonu řeky až na samý vrchol skal je zhruba dvě stě metrů. Hloubka je tu více než pětimetrová, největší na celém toku Křemelné. 18:51 Zhruba po třech kilometrech se dostáváme do míst, kde bývalo vyhlášené trampské tábořiště Laguna a sjížděli se sem trampové už za první republiky. Dva šumavští strážci, kteří jdou po druhém břehu, kde je vstup povolený jen po vyznačených trasách, nacházejí na skalách mezi stromy postupně dvě ohniště. „Ještě včera tu hořel oheň,“ hlasí do vysílačky Miroslav Štádler. Přestupek, za který by mohl jeho tvůrce dostat mnoha tisícovou pokutu. „Příroda je tu ale tak krásná, že to někteří lidé risknou a přespí tady,“ popisuje Petr Šrail, který vzpomíná, jak tu před několika lety společně s ostatními kolegy zachránili život ztracenému sedmdesátiletému muži. Ten se tehdy pohádal se svojí ženou v jednom hotelu na Srní. Odešel pryč jen v košili a už se nevrátil. Pátrání trvalo dva dny a dvě poměrně chladné zářijové noci, než ho pracovníci ISS našli podchlazeného, ale živého tady v řece. Už neměl sílu dojít na druhý břeh. Ale zpátky do reality. Po trampech tu dnes není ani památky. V celém národním parku, a to i mimo první nejpřísněji chráněné zóny, je zakázáno rozdělávat ohně jinde než v kempech – už proto, že lesy jsou suché, plné klestí a větví. „Turisty, kteří vyrazí na Šumavu, to ale mimo kempy táhne čím dál častěji. Na místě můžeme uložit blokovou pokutu až tisíc korun, ve správním řízení může být postih ještě mnohem vyšší,“ vysvětluje Petr Šrail s tím, že někdy strážci rozdají i několik pokut za jediný den. Bezplatných nouzových nocovišť je po celém parku celkem sedm a postupně budou přibývat další. Míříme do jednoho z nich – zkontrolovat ty, co spí ve stanech na nouzovém nocovišti v Nové Hůrce u Prášil.

19:45 Začíná pršet. U obůrky pro zvěř nedaleko Srní přijíždí lesem bílé mitsubishi s pražskou značkou. Nemá tu ale co dělat, protože nemá výjimku k vjezdu. „Mám povolení k lovu,“ argumentuje šofér – pražský lékař. To ale není důvod, aby jezdil po této cestě v tuto dobu. I přes protesty dostává řidič pokutu. V terénním červeném Nissanu Navara, ve kterém mají strážci parku vše důležité pro první pomoc, jako třeba nosítka, defibrilátor nebo obvazy, míříme do Prášil a odsud přes Vysoké lávky na nouzové nocoviště v Nové Hůrce u Prášil. 20:20 Jsme v nouzovém nocovišti. I když je zima, mlha a hustě prší, je tu ve třech stanech šest nocležníků. Pod jedním stanem je i tříčlenná rodina, která přijela na Šumavu před týdnem a jde pěšky od jednoho nocoviště k druhému. Celkem tedy stráví sedm nocí a je na konci své túry, která vede z Nové Pece do Železné Rudy. „Dvakrát jsme chytili bouřku. Kdybychom říkali, že se nebojíme, lhali bychom. Bouřky jsou tu strašidelné, přesto máme zdejší přírodu moc rádi. Využíváme i těchto nouzových nocovišť, protože nám dávají nezávislost,“ popisuje Michaela Kazáková ze Strakonic. Počasí jim prý na cestě zatím přálo. „Bouřka na Šumavě to je horor, chytili jsme zatím dvě, tahle je třetí. Jednu předtím na Strážném, druhou na Poledníku,“ doplňuje. Dnes jsou tady turisté ukáznění. Nikde nejsou žádné odpadky. To ale nebývá pravidlem. „Kromě stanů je v okolí poměrně velký nepořádek, případně i exkrementy, které se po sobě někdy lidi ani nesnaží uklidit,“ uvádí Miroslav Štádler. 22:46 Vracíme se přes Gsenget zpět do Prášil. Přijíždíme na Poledník, na nejvýše postavené nocoviště na území Národního parku Šumava. Navíc je to jediné nouzové nocoviště, kde lze legálně rozdělat oheň. U krbu pod střechou se u ohně po celodenním

Petr Šrail právě nalezl ohniště v první zóně. (Foto: Pavel Pechoušek)

pochodu vyhřívá sedm školáků, mladých strážců Šumavy – Junior Rangers. Zhruba desetileté děti z Prahy čeká několik napínavých dnů v režii jejich starších kolegů z Informační a strážní služby.

Náročný výcvik šumavských strážců. (Foto: Tomáš Jiřička)

Zblízka poznají unikátní šumavskou přírodu, splují řeku, naučí se poskytovat první pomoc. „Je to velký zážitek, i když jsem už spala i pod širákem. Dneska už jsme zažili pořádnou procházku i slejvák,“ vypráví nadšeně jedenáctiletá Alžběta Tůmová z Prahy. „Jednou bych chtěla bydlet na Šumavě a být strážcem,“ svěřuje se. Když sjíždíme z Poledníku, rozdrnčí se Petru Šrailovi pohotovostní tísňový mobil, na který mu volají dispečeři z rychlé záchranky. Teď ale bliká na displeji jméno Provokatér. Tak má uložené telefonní číslo muže, který volá každý den, pomoc ale nepotřebuje. „Říhne do telefonu, směje se mi nebo nadává,“ krčí rameny Šrail. Takových lidí je podle jeho slov víc. Vzápětí volá na číslo, ze kterého mu někdo před chvílí bez důvodu nadával. Musí. Co kdyby tentokrát skutečně potřeboval neznámý vtipálek pomoc. Nepotřebuje. Zatím.


Kontrola stanů v nouzových nocovištích. (Foto: Pavel Pechoušek)

podzim 2012 | 27


„Šumava je jako Prazdroj“ – rozhovor s Romanem Kreuzigerem st.

Bývalý cyklokrosový mistr světa Roman Kreuziger provozuje hotel Rankl na Horské Kvildě. Každý den se on i jeho hosté kochají pohledem na zelený les. Doufá, že takový zůstane i v dalších letech. (Foto: Pavel Pechoušek)

„Šumava je jako Prazdroj. Vynikající značka. Byla, je a bude," říká Roman Kreuziger. Bývalý cyklokrosový mistr světa Roman Kreuziger podniká na Šumavě už více než deset let. Momentálně vlastní hotel Rankl na Horské Kvildě a Brücknerův dům v Prášilech. Na nezájem turistů si nestěžuje. „Turistů na Šumavu jezdí každý rok pořád stejně. Jen těch možností mají víc. Je tu několikanásobně víc hotelů a tak se jejich peníze rozdělí do více lokalit. Pro zákazníka se tím zdokonalují služby," popisuje úspěšný šumavský podnikatel. Vlastníte hotel Rankl na Horské Kvildě, Brücknerův dům na Prášilech. Můžete prozradit vaše další aktivity na Šumavě? Z podnikatelských aktivit je to vše. Máme zázemí i v Plzni, ale už tři roky bydlíme na Horské Kvildě, kde máme rodinný dům. Jste velice úspěšný podnikatel, nemáte na Šumavě nějakou další vizi? Ano mám, ale konkrétně o tom nechci mluvit. Na Šumavě žiji a zajímám se o strukturu krajiny, která tu je, a snažím se angažovat v rámci nebo v rámci Šumavy. Podnikám tu několik let a snažím se přemýšlet v oblasti turistického komfortu. Snažil jsem se léta vyvíjet akti-

28 | podzim 2012

vitu, aby byla cyklostezkou propojena Kvilda a Horská Kvilda. Bohužel marně. Tady cyklostezka chybí, ale jak se díváte na celou síť cyklostezek na celé Šumavě? Je výborná. Propojení je perfektní. Navíc umožňují využití i v zimě, kdy se na nich v zimě dají dělat lyžařské stopy. Zmínil jste, že na Šumavě podnikáte už více než deset let. S čím jste začínal? Vydražil jsem nedokončený hotel na Modravě. Celý jsem ho dodělal a otevřel. Provozoval jsem ho asi šest nebo sedm roků a pak jsem ho prodal jako zavedenou firmu. Tenkrát to byla jiná doba. Pak se zrekonstruovala Klostermannova

chata a dneska je tam snad osm hotelů. Přitom lidí, jak od nás, tak cizinců, jezdí pořád stejně, protože mají Šumavu rádi. Je tedy Šumava dobrá marketingová značka? Šumava je naprosto vynikající marketingová značka. Vždycky byla, je a taky bude. Šumava, to je jako Prazdroj. Je to jedna z věcí, na které stavíme. Od začátku. Od Sametové revoluce se lidé o Šumavu neuvěřitelně zajímají. Jezdí sem, ptají se. Osobně vidím jeden velký problém, který Šumava má, a tím je kůrovec. To je věc, která mě osobně velice trápí. Lesy zasažené kůrovcem mohou mít vliv na interes lidí o tu krásnou přírodu, která tady je. Když jsem byl loni na Pramenech

tady je. Když jsem byl loni na Pramenech Vltavy a byl jsem se letos v zimě projít na Březník a na Poledníku, tak jsem řekl, že už tam nikdy nepůjdu. Vyvolalo to ve mně pocit smutku a deprese. Přemýšlím o lokalitách, které na Šumavě jsou a kde má smysl podnikat. Není mi dobře z toho vývoje, kam se šumavské lesy ubírají. Opravdu ne. Za tento stav by měli lidé, kteří to dopustili, nést zodpovědnost, neboť způsobili škody, které zasáhnou několik generací. Poškodila šumavské podnikatele loňská blokáda? Určitě. Uškodilo to především budoucnosti Šumavy. Mně přijde nelogické, když někdo řekne, že tady se bude kácet a tady ne. Část lesů na Horské Kvildě spadá pod ochranu parku a o část se stará společnost Městské lesy Kašperské Hory. To jsou krásné lesy, vyčištěné, osazované, pak vidím tu spoušť, která se na nás hrne, jen díky tomu, že někdo řekne, že se tady nebude zasahovat. Můj názor je ten, že zásahy by se měly udělat okamžitě, v té nejrozumnější míře. Pořád se mluví o tom, že na Šumavě ubývá turistů, máte i vy ten pocit? To není pravda. Na Šumavě podnikám deset roků. Když si dáme objem zákazníků za rok jako sto, tak na těchto sto zákazníků bylo před deseti lety deset hotelů a dnes jich je třicet. Je to otázka konkurence a možnosti výběru. To spěje ke zkvalitnění služeb. My se snažíme zákazníkům vyhovět v čemkoli v rámci možností hotelu. Pokles necítíme, ba naopak. Proč většina úspěšných šumavských podnikatelů nepochází ze Šumavy? Když vezmu obyvatele obcí Modrava, Kvilda, Horská Kvilda a Filipova Huť, tak ti si neuvědomili, co na Šumavě okolo sebe mají. Bohužel. Myslím tím krásnou přírodu. Museli sem přijít lidé mimo Šumavu, kteří museli stanovit standard služeb.

Kdo je Roman Kreuziger starší? Roman Kreuziger st. – bývalý český cyklista a cyklokrosař a v současnosti podnikatel. V roce 1983 se stal v barvách československé reprezentace juniorským mistrem světa v cyklokrosu. V šestadvaceti letech závodní cyklistiku opustil a začal podnikat. Staví a pronajímá nemovitosti – hotel Rankl na Horské Kvildě, lázeňský dům v Mariánských Lázních, nebo hokejový stadion Kooperativa Aréna v Plzni.

To znamená, že pochopili jediné – já jsem tady pro zákazníka a není to naopak. Proto dochází na Šumavě k tak veliké obměně majetkoprávních vztahů. Méně úspěšní museli prodat svůj majetek a ten se dostal do rukou úspěšným, kteří mají cit pro investice. Někteří novodobí stavitelé už ale nemají cit pro vzhled staveb Šumavy. Nelíbí se vám vzhled některých novodobých šumavských domů? Ne. Typickým příkladem je Kvilda. Za komunistů jsme říkali, že tam nejsou hezké kravíny. Ale dnes tam děláme podobné. Stavby, které nectí původní šumavskou architekturu. Dřevo, kámen. Nesnáším plastová okna a plechové střechy. Ty na Šumavu nepatří. Na Kvildě vznikají takové domy, jaké by neměly stát ani ve Starém Plzenci. Okna dva na dva metry. Přitom šumavské chalupy musí mít malá okna, protože tady byla vždycky zima. Když jsme rekonstruovali Hotel Rankl, našel jsem si o něm všechny informace z jeho historie a přizpůsobil dřívější vzhled tomu předchozímu. Ani o metr jsme ho nezvětšili a úplně přesně zapadá do okolí. Stejně vypadá i Brücknerův dům na Prášilech. Je identicky zrekonstruovaný do podoby, jakou měl. Není tam jediná změna střechy, včetně kování na oknech, zdobení, podlah.

Na nezájem hostů si nemůže stěžovat. Má prý stále plno. (Foto: Pavel Pechoušek)

Vaše hlavní podnikatelské projekty soustředíte v Plzni. Proč Šumava? Na Šumavu jsme jezdili na víkendy, měli jsme tady chalupu. Od začátku jsme měli Šumavu spojenou se sportem, trénovali jsme tady s Romanem. Na Šumavu vůbec jezdí lidi, kteří chtějí dovolenou trávit aktivně, kteří chtějí sportovat, běžkaři, bikeři. To není jako Špindlerův Mlýn, kam jezdí jiná klientela. Váš syn Roman, náš nejlepší profesionální cyklista, už většinu roku trénuje v Itálii. Šumava není pro vrcholového cyklistu ideální? On potřebuje vysokohorskou přípravu, kopce od dvou tisíc a výš. Šumava má ale další a zásadnější problém. Je tady dost velká zima. Není výjimkou, že tu i v červenci mrzne. Šumava má výborný terén pro cyklisty, ale musí být počasí. My jí často využíváme. Rádi tady jsme, ale když se má Roman připravit na Giro d’Italia, která je v květnu, tak v březnu a v dubnu se to na Šumavě nedá. Vy jste navíc tchánem lyžaře Martina Jakše. Angažuje se nějak při budování jejich kariéry? S Romanem jsme spolu pořád ve spojení, máme k sobě blízko. Martin si vzal moji dceru a žije s ní na Prášilech. Podporuji, že si vzala profesionálního sportovce. O to je to jednodušší, nebo složitější? Nevím, ale jsem rád. V létě můžu sledovat Tour de France a v zimě světové poháry v lyžování. Pak mám ještě nejmladší dceru Terezku, té je 15 let a studuje na sportovním gymnáziu ve Vimperku. Ještě je moc mladá na to, aby se vidělo, jestli z ní bude profík, ale jsem rád, že sportuje tak jako já.


Se synem Romanem, který je momentálně náš nejúspěšnější cyklista. (Foto: archiv Romana Kreuzigera)

podzim 2012 | 29

Text a foto Ivo Rolčík

Nezapomenutelná procházka okolím Churáňova

Při procházce v okolí Churáňova je možné spatřit typická šumavská stavení.

Okolím Churáňova vede naučná stezka s deseti informačními tabulemi o ohrožených zvířatech žijících na Šumavě. Můžeme na ní sledovat i typickou šumavskou architekturu. Je možné navštívit i meteorologickou laboratoř. Výchozím bodem naučné stezky, po které vycházíme, je hotel Churáňov na Zadově. Tam se dostaneme z parkoviště u churáňovského stadionu po značce naučné stezky nebo pod sedačkovou lanovkou na okraji lesa, která spojuje dolní část Zadova s osadou Churáňov. Od hotelu Churáňov, kde je první z deseti informačních zastavení, projdeme pod sedačkovou lanovkou a vcházíme do lesa. Na jeho okraji přejdeme místní sjezdovou trať a pokračujeme po krásných loukách, kde se na info tabulích seznámíme s ohroženými živočichy Šumavy a také s historií šumavských chalup. Dozvíme se také vše důležité o typických šumavských dřevinách. Cestou se nám otevře nádherný

30 | podzim 2012

výhled na celé šumavské podhůří. Naučná stezka se u lesa stáčí z kopce doprava, kde po pár stech metrech odbočíme vlevo a pokračujeme lesem do mírného kopce, kde se objeví Klostermannova skála. Na ni lze bez obtíží vylézt, výhled do krajiny je však značně omezen vzrostlými stromy. Cesta střídavě vede po loukách či lesem. Pokračujeme do Losenického údolí ke stejnojmennému potoku. Odtud nás čeká mírné stoupání lesem až do osady Churáňov, kde zaujmou nádherně upravené chalupy. Tady by bylo hříchem vynechat návštěvu Churáňovského vrchu vysokého 1118 metrů, kde je známá meteorologická observatoř Českého hydrometeorologické-

ho ústavu. Od naučné stezky je vrchol vzdálený jen pár desítek metrů. Stezka je dlouhá 6,5 km a zvládnou ji i méně zdatní turisté či děti. Pro kočárky však trasa vhodná není, cyklisté na stezku nemohou.

Ivo Rolčík www.sumava.eu

Text a foto František Janout

Keltské hradiště nabízí neopakovatelnou vyhlídku Krásná příroda spojená s tajemnou historií. I to je výlet na pevnost nacházející se ve výšce do 902 metrů na hoře Sedlo v šumavském podhůří asi 1 km od vsi Albrechtice v horním Pootaví, blízko Sušice. Je tak druhým nejvýše položeným opevněním tohoto typu v Česku. Jedná se o zcela unikátní skalní pevnost pocházející z období 5. až 7. století před Kristem. Poněkud stranou turistických středisek, dokonce i několik kilometrů před hranicí CHKO Šumava se nachází Sedlo, původní keltské hradiště s vrcholem v nadmořské výšce 902 m. Výlet na tento vrchol žádného turistu určitě nezklame. V prosinci 2009 tady byla otevřena nově vybudovaná 27,7 m vysoká rozhledna. Z vyhlídkové plošiny je kruhový rozhled nejen na Šumavu, ale i do vnitrozemí. Za dobré viditelnosti je úchvatný zejména panoramatický pohled na šumavské vrcholy od Javorníku na východě, přes Velký Roklan, Poledník, Velký Javor a Svatobor na západě. Impozantní je především pohled na hrad Kašperk před kulisou Huťské hory. Nejhezčí zážitek z výhledu je v době podzimních inverzí, kdy hrad Kašperk a šumavské hory vystupují jako ostrovy z oblačného moře. Bez zajímavosti není ani okolí. Jsou tu ještě patrné kamenné obranné valy kolem tři tisíce let starého keltského opevnění. Místo určitě nevybrali Keltové náhodou. Vrchol obklopuje tajemně až neskutečně působící les se stržemi a mnoha obrovitými balvany porostlými hustým zeleným mechem. Přístup na rozhlednu je bez omezení a neplatí se žádné vstupné. Nejsnadněji se k ní dojde z Albrechtic u Sušice a zvládnou jej i méně zdatní turisté. Autem lze dojet až k parkovišti u penzionu Pod Sedlem nad Albrechticemi (možnost občerstvení). Odtud nás dovede červená značka po 1,5 km mírném stoupání s převýšením 140 m asi za 20 minut k vrcholu. Pro nemotorizované turisty je možnost jít buď po červené turistické značce z náměstí v Sušici přes Žižkův vrch do Albrechtic a na Sedlo (8 km) nebo se dopravit ze Sušice do Albrechtic autobusem (linka Sušice–Nezdice–Strašín, pouze v pracovní dny), odtud pokračovat po červené značce na vrchol Sedla a zpět. Zdatnější turisté mohou z vrcholu pokračovat dál přes hrad Kašperk do Kašperských hor (6,5 km) a zpět autobusem do Sušice. Červená turistická značka vede přes samotu U Durmáků k odbočce U Nového Dvoru (možnost občerstvení v penzionu Na Habeši), kde se dá odbočit na žlutou k hradu Kašperk a pak po zelené do Kašperských Hor. Vášniví turisté doporučují trasu si prodloužit o 1,5 km přes Pustý hrádek – U Nového Dvora a pokračovat po červené (souběžně se zelenou) přes rozcestí Odbočka na Kašperk až do Žlíbku a tady odbočit na žlutou.

Hrad Kašperk nad inverzní oblačností.

Monumentální rozhledna na Sedle.

František Janout www.sumavanet.cz

Les, který se rozprostírá pod vrcholem Sedla.

podzim 2012 | 31

Text Stanislav Čtvrtník

Letní mezinárodní tábor přeshraničních národních parků tentokrát v NP Bavorský les S více než desetiletou tradicí se i letos uskutečnil mezinárodní tábor přeshraničních velkoplošně chráněných území, který se nyní konal v Národním parku Bavorský les. S místními dětmi a mládeží ve věku 13 až 17 let se zde v prvních jedenácti srpnových dnech setkali jejich vrstevníci z národních parků Šumava, Podyjí a České a Saské Švýcarsko. Z NP Šumava se vydalo na tábor dohromady 10 chlapců a dívek, z nichž více než polovina studuje vimperské gymnázium.

Prezentace národních parků účastníky tábora, vzadu Luční lůžko – jedna z tématických chatek Wildniscampu. (Foto Jakub Juda)

Mezinárodní tábor, který je určen dětem z regionů, do nichž uvedené národní parky spadají, se koná každý rok jinde. Jeho účastníci tak mají možnost poznávat jiná území a prostředí i porovnávat ochranu přírody, která je v každém národním parku vlivem mnoha specifik jiná. Všechny zúčastněné strany spojuje další věc, a to zeměpisná poloha – jedná se totiž o parky ležící při státních hranicích. Letošní pořadatel Národní park Bavorský les využil desetiletého výročí otevření výjimeč-né školy v přírodě Wildniscamp (v překladu „kemp v divočině“), vybudované pod majestátní horou Falkenstein. Stojí zde tematické chatky představující svým vzhledem a použitým materiálem přírodní prostředí. Najdeme zde například takzvané luční lůžko – chatu se spaním na seně, navozující prostředí louky, vodní obydlí postavené nad potokem, domek umístěný v korunách stromů či příbytek připomínající slunce.

32 | podzim 2012

Postupem času na louku ve Wildniscampu přibyla stavení, která pochází z národních parků na jiných kontinentech, a tak může návštěvník strávit noc třeba v chatce chilských indiánů, v sibiřském stanu, ve srubu českých a bavorských dřevorubců či v hliněném obydlí z Beninu. Wildniscamp leží pár kilometrů od hranic s ČR, okolní krajinu tvoří lesy s pralesovitými rezervacemi – prostředím s buky, jedlemi a javory kleny i kupříkladu místem výskytu mnoha vzácných dřevožijných hub. Tato zákoutí procházeli účastníci nejen při různých táborových aktivitách a exkurzích, ale také při výstupu na vrchol Falkensteinu (1315 m n. m.), kde na ně během cesty čekalo osvěžení z vodopádu a výhled do kraje s dominující siluetou Velkého Javoru. Početná skupina česko-bavorsko-saských přátel se také vydala přivítat vycházející slunce z několik desítek kilometrů vzdálené hory Luzný (1373 m n. m.). Aby vše stihli,

museli vstát v půl čtvrté ráno, přejet k Luznému a vystoupat na jeho kamenné moře. Náročná zpáteční cesta vedla kolem rašelinišť a původních lesů. „Tábor nám umožňuje poznat Národní park Bavorský les z různých úhlů. Viděli jsme i vzácný prales, který mě zaujal nejvíce. Líbily se mi velmi staré stromy, které nám o sobě leccos vypověděly jen svým vzhledem,“ říká o výpravách do přírody účastnice tábora z NP Šumava Zuzana Šubrtová. Z dalších aktivit, které prožili táborníci v lese, můžeme jmenovat například prožitkové hry, workshopy na témata monitoring rysa ostrovida, pralesy či ekologie vody (s porovnáním vlastností i fauny a flóry místních tekoucích a stojatých vod). Jako cíl cesty za poznáním čekalo přítomné i zdejší městečko Frauenau, proslulé pro zdejší oblast typickým sklářstvím. Právě Frauenau je střediskem, kde se prolínají staré sklárny s moderním uměleckým pojetím řemesla, které má na obou stranách Šumavy dlouholetou tradici. Na skláře si zahráli účastníci tábora při návštěvě jedné z nejstarších hutí na světě, kde si mohli vlastnoručně vyfouknout skleněnou kouli. K intenzivním prožitkům z pobytu v Bavorském lese přispěly i několikadenní tvořivé dílny s nabídkou témat jako tvorba filmu, fotografování, dřevosochařství nebo poznávání a využití bylinek. Zcela výjimečnou aktivitou byla stavba dřevěného skleníku, který symbolizuje dar k 10. výročí vybudování Wildniscampu a který bude zásobovat zeleninou místní kuchyni. Nadšení z podařené akce shrnuje vyjádření Matěje Zemana z Hartmanic, pravidelného účastníka táborů: „Úchvatná příroda, originální chatky, bezvadná atmosféra. Tato slova nejlépe definují pojem Mezinárodní tábor 2012.“

Stanislav Čtvrtník Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Na Šumavě padl miliontý smrk napadený kůrovcem Pracovníci Správy Národního parku Šumava dostali pod kontrolu kůrovcovou kalamitu, která na Šumavě odstartovala nezpracováním polomů po orkánu Kyrill a vyhlášením bezzásahových zón v nejméně vhodnou dobu. Díky tomu se bude na území parku letos asanovat o 170 tisíc méně stromů, než tomu bylo loni, o 280 tisíc méně než v roce 2010 a o 230 tisíc méně než v roce 2009. Lesníci nedaleko Modravy asanovali na konci srpna symbolický miliontý strom. Pavel Pechoušek

Drzí zloději kradli v prvních zónách Lesníci Správy Národního parku Šumava načapali zloděje dřeva, kteří káceli a kradli v první zóně ochrany přírody, kde se les nechává svému přirozenému vývoji. Takovou drzost nepamatují ani ti služebně nejstarší lesníci. Zloděje načapal přímo při kácení a nakládání dřeva nedaleko Malého Boru na Prášilsku Václav Drha, vedoucí územního pracoviště Správy NP a CHKO na Prášilech. Zloději nebyli překvapení, nechtěli utíkat, nehádali se. Jejich známý jim řekl, aby do lesa vyrazili. Netušili, že jdou do lesa s nejvyšším stupněm ochrany přírody. Zde stihli pokácet asi 80 stromů. Přibližně sto let staré smrky, břízy, borovice nebo jeřáby. Zhruba polovinu stačili zloději odvézt. Krádež druhé poloviny řešili policisté. Cena dřeva se dá jen těžko vyčíslit, protože dřevo se na takových místech dlouhá léta netěží ani neprodává. Pavel Pechoušek

Rekonstrukce kanálu skončí na podzim Nezvyklá lahvička na inkoust, která se používala od třicátých let minulého století. Tu našli dělníci při rekonstrukci Schwarzenberského plavebního kanálu u Nové Pece na Prachaticku, což je jedna z nejhodnotnějších historicko-technických památek u nás. Od dubna tohoto roku kanál rekonstruuje Správa NP a CHKO Šumava. Hotovo bude na podzim a od příštího roku zde budou pořádat ukázky plavení dřeva. Také se tu uskuteční setkání Mezinárodní asociace plavců a vorařů. Pavel Pechoušek

Správa parku dokončuje Plán péče Správa Národního parku Šumava má po třech letech nejistoty šanci, že dokončí finální podobu Plánu péče, což je nejdůležitější dokument pro jeho další fungování. Byl nejvyšší čas. Bez platného Plánu péče by Správa parku nemohla čerpat peníze z řady dotačních titulů a nemohla by normálně fungovat. Na vytvoření finální podoby se podíleli odborníci z Národního parku Šumava i z jiných institucí, zabývajících se ochranou přírody. „Plán Péče zjednodušeně znamená, že budeme mít přesný návod jak pečovat o území, kde bude mít jasně definované cíle, úkoly a bude je mít odsouhlasené podle zákona. Nám se nyní podařilo dohodnout s Radou národního parku první polovinu dokumentu,“ říká Jiří Mánek, ředitel Správy NP a CHKO Šumava. Pavel Pechoušek

podzim 2012 | 33

Opravená boží muka u Světlých Hor Už celkem početný seznam opravených tzv. drobných kamenných památek v Národním parku Šumava se letos 12. září rozšířil ještě o jedna boží muka. Přes dva metry vysoká, vážně poškozená a rozlomená na dvě části, ležela dosud bez povšimnutí až do letošního jara u turistické stezky vedoucí od Stodůlek a Žďárku (Scheurek) do Světlých Hor (Lichtbuchet) na Strážensku. Odtud je pracovník strážní služby Josef Šipan nechal převést do Borových Lad. Tam si je pracovníci firmy Kamenosochařství Váňa a syn převzali do opravy v dílně v Prachaticích. Mezitím kovářský mistr Josef Nekovář z Netolic zhotovil kovanou mřížku a křížek a výtvarnice Vladimíra Fridrichová Kunešová z Vimperka namalovala obrázek, osazený do jejich výklenku. Za zmínku stojí volba motivu použitého pro obrázek. Stala se jím asi 60 cm vysoká soška Muttergottes aus Unterlichtbuchet (Matky Boží z Dolních Světlých Hor), k níž se váže historie, že poté, co ve vysídlené osadě už pro ni nebylo místo, se 22. května 1950 z tamní kapličky ztratila. Má se za to, že zbožní čeští vojáci ji měli dopravit přes hranice do Bavorska, a zabalenou ji tam nechat ležet v trávě. Ve Světlým Horám protilehlém Mitterfirmiansreutu se jí dostalo čestného umístění v tamním farním kostele a k tomu ještě přívlastku Ausgewiesene (Vykázaná). Fotografii sošky nám laskavě poskytlo vedení obce Philippsreut, stejně jako písemné materiály, které se k této historii váží. Josef Jiřička Foto: Josef Jiřička a Vladimíra Fridrichová Kunešová

Nabídka z programů pro veřejnost Život a práce lidí na staré Šumavě 10. 10. 2012 v 18 hodin Zajímá vás, jak se dříve žilo na Šumavě? Poutavé promítání unikátních historických fotografií spojených s vyprávěním Emila Kintzla. Info středisko Kašperské Hory

Den pro rašeliniště 13. 10. 2012 od 9 do 17 hodin Obdivujete šumavskou přírodu? Nebojíte se močálů? Přijďte pomoc šumavským rašeliništím. Dopoledne je pracovní, odpoledne exkurze do méně známých koutů a mokřadů Šumavy. Nutné telefonické objednání předem – 376 582 734, 731 530 464 Sraz před Info centrem Modrava

Historie myslivosti a myslivost na Šumavě 1. 11. 2012 od 16:30 do 18 hodin Jak vypadala myslivost v dávných časech? Jaké myslivecké příběhy se odehrávaly kdysi na Šumavě a v jižních Čechách vůbec? Na tyto otázky odpoví Martin Slaba z Národního zemědělského muzea Ohrada. Nutné telefonické objednání – 731 530 276, 388 450 210 Učebna SEV Vimperk, 1. Máje 260, Vimperk

Co si také můžete přečíst příště? ■ ■ ■ ■ ■ ■

Vzpomínky příbuzných oběti letecké havárie na Zhůří – v předvečer jejího 75 letého výročí Rozhovor s ministrem životního prostředí České republiky Tomášem Chalupou Vrtulník nad Šumavou - Správa parku si pořídila malý model vrtulníku s kamerou. Na pořízených záběrech si zájemci prohlédnou svá oblíbená místa na Šumavě z jiné perspektivy Výpravy do divočiny – shrnutí sezóny jedné z nejoblíbenějších aktrakcí, které Správa parku nabízí Rozhovor s dvanáctiletým Slovákem Matějem Juriščinem, který věnoval 5 tisíc euro na boj s kůrovcovou kalamitou ve Vysokých Tatrách Druhý díl zajímavého povídání o Modrém sloupu

34 | podzim 2012

Setkáte se s nimi

Ucháč obecný (Gyromitra esculenta) (Foto: Marek Drha)

Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens) (Foto: Erika Mondlová)

Krásnorůžek lepkavý (Calocera viscosa) (Foto: Václav Hřebek)

Hřib jedlý (Boletus edulis) (Foto: Vladislav Hošek)

Helmovka (Mycena) (Foto: Václav Hřebek)

Hlívovec ostnovýtrusý (Rhodotus palmatus) (Foto: Petr Balda)

Muchomůrka červená (Amanita muscaria) (Foto: Václav Hřebek)

Šupinovka kostrbatá (Pholiota squarrosa) (Foto: Erika Mondlová)

Troudnatec pásovaný (Fomitopsis pinicola) (Foto: Václav Hřebek)

Pomozte a podílejte se na nové podobě časopisu Šumava

Recommend Documents