Kdysi dávno, když Francie ještě nebyla Francií, když bojovala ve stoleté válce s Anglií a když byla s Anglií spojena do jednoho celku, stalo se něco, co navěky rozdělilo dva francouzské rody. První byl rod, z něhož vyrostla vládnoucí dynastie králů. Druhý byl rod van Dammů z Paříže. Ale copak se asi tak mohlo stát, že to rozdělilo dva tak významné rody Francie? Odpověď je naprosto jednoduchá. Byla to žena. Tenkrát krásná hraběnka Eva van Damm se zalíbila mladému Ludvíkovi. Ten po ní toužil natolik, že se odpoutal od hranic morálky a násilně si ji vzal. Už jenom to potupilo hrdost van Dammů, no nebylo to všechno. Eva totiž se svým manželem čekala dítě. Po tomhle Ludvíkova činu komplikace střídala komplikaci a dítě se nakonec narodilo mrtvé. Hrabě van Damm zapřísahal sebe a všech svých příbuzných, že navěky odepře královskému rodu úctu a již nikdy s ním nepromluví jediné slovíčko. Avšak o čem hrabě nevěděl, hraběnka taky vynesla svůj soud. Vyřkla kletbu, podle které se nejstarší syn královského rodu měnil na vlkodlaka každý úplněk. Přestalo to, když se do svých pětadvaceti let zamiloval a oženil, avšak kletba se pronesla na jeho syny. Jediný způsob jak kletbu zrušit byl taký, že by se král oženil s dcerou hraběte van Damm. Avšak van Dammové se již tři sta let drží svých tradic a již tři sta let nikdo z nich nepromluvil s královskou rodinou. Tři sta let! Příliš dlouho na zášť! Píše se rok 1643. Králem Francie je nyní Ludvík XIII a jeho syn se připravuje na břímě, které bude muset nést jako příští král. Mladý Ludvík se již smířil s osudem, nímž se pravidelně mění na vlkodlaka. Ví, jak může kletbu zlomit, avšak neodvažuje se říci, že by byl ochoten odprosit hrdý rod van Dammů. Vedou ho k tomu příčiny, o kterých jen ztěžka může promluvit se svými rodiči. Osud to chtěl, a tak se mladý princ zamiloval do dcery hraběte Emmy. Již hodně mladý se naučil milovat procházky lesem, kde později potkal mladou Emmu. A ona? O klucích neměla nejmenší zdání. Vše, co ji zajímalo, měla u sebe. Měla své přítelkyně, svého papouška, ale nejradši jezdila po lese na koni svého staršího bratra Raoula. A právě při její procházkách ji spatřil mladý Ludvík. Dlouho to zůstávalo jenom při pohledech zdálky, no Ludvík nebyl příliš trpělivý a rozhodl se, že se s Emmou jednoducho seznámí. A pak již jenom čekal na vhodný okamžik. Ten přišel, když Emma slavila své patnácté narozeniny. Již od ranních hodin vládl v domě dokonalý chaos. Večer měli přijít známí ze všech koutů světa se svým blahopřáním pro Emmu. A taky s dárky. Avšak pro Emmu nejhezčí dárek byl ten, co dostala od staršího ze svých bratrů Françoise. François byl nejstarší ze sourozenců. Letos mu bylo již třicet let. A již deset let se staral o své sourozence a veškeré panství, protože před deseti lety zemřel jejich otec. Maminka zemřela ještě dříve, krátce po tom, co se narodila Emma. Od otcova smrti všechno padlo na Françoisovu hlavu. Proto býval neklidný a někdy taky naštvaný. Chtěl, aby mu s vedením 1
pomohl Raoul, ale ten měl hlavu jenom pro holky a na panství mu prostě nezbýval čas. A taky byl od Françoise o sedm let mladší. No a nejmladší byla Emma. Malá, bezstarostní, černovlasá, černooká Emma, která právě oslavovala své narozeniny. Emma si oblíkla své nejhezčí šaty a služtička ji právě podávala klobouk, když k ní do pokoje vstoupil François a požádal ji, aby ho následovala. Výraz jeho obličeje byl naprosto vážný, proto se Emma lekla, že se stalo něco vážného. „Copak se děje, Françoisi?“ „Co by se dělo?“ „Já nevím. Vypadáš tak vážně.“ „Možná proto, že měl Raoul nějaké výhrady vůči dárku, co jsem ti koupil.“ „Dárku?“ Emmě zajiskřili oči. „Proč měl výhrady?“ „To nevím, Emmo. Ale to není důvod, proč jsem pro tebe přijel.“ „Tak jaký je tedy důvod?“ „Chtěl jsem ti říct, že začínají přijíždět hosté a bylo by nezdvořilé, kdybys je nepřišla přivítat. Jdou sem přece kvůli tobě.“ „Ano, máš pravdu.“ Emma se mezi dveřmi otočila. „Françoisi, jaký je to dárek?“ „Nebuď netrpělivá. I na dárky přijde čas. Teď budu rád, když půjdeš přivítat první hosty.“ Tak Emma šla. Ale nepokoj v ní pořád narůstal, až nakonec požádala Raoula, aby jí ten dárek konečně dali. „Prosím tě, Raoule.“ „Tak dobře, Emmo.“ Raoul podešel na viditelné místo v místnosti a požádal o pozornost. „Vážení hosté. Má drahá sestra Emma začíná být nervózní, protože si myslí, že dnes nedostane žádné dárky. Zvu vás, aby jste jí ukázali, že nemá pravdu. A když dovolíte, začnu jako první. Drahá sestro. Vím, jak moc sis vždycky přála náhrdelník z mořských perel, tak jsem si dovolil koupit ti jej.“ Ze dveří vyšel sluha. V rukách nesl malou krabičku. Podešel k Emmě a otevřel ji. Na černém sametu tam svítil perlový náhrdelník. „Emmo, tohle je můj dárek. Hodně štěstí.“ „Díky, bratře.“ Pak následovali další hosté se svými dárky, jako další šperky a překrásné sametové šaty. Jeden její bratranec jí dokonce koupil malý domeček při pobřeží Středozemního moře. Jako poslední zůstal François se svým překvapením. „Drahá sestro, teď tě žádám, abys šla se mnou, protože můj dárek sem nemůže.“
2
Nabídl ji své rameno. Emma se do něj zvědavě pověsila a následovala ho ke stájím. V jedním boxu stál nový kůň. Emma se k němu rozběhla. François ji sledoval pohledem. „Přesně tak, Emmo. Tuhle nádhernou černou klisnu jsem se rozhodl koupit ti a darovat k narozeninám.“ Přistoupil k ní a políbil ji na líce. „Všechno nejlepší, Emmo.“ „Díky, bratře.“ Emma se na něj usmála, no pak opět věnovala svůj pohled kobylce. Hosté pomaly vyšli ze stájí, zůstal tam s Emmou jen François. „Tak co, Emmo? Chtěla by ses projít?“ Emma se na něj podívala. „Ano. Chtěla bych se s ní projet teď hned.“ „Tak jdi. Umíš si ji přece osedlat.“ „Ano, to umím. Ale co hosté?“ „Emmo, dobře víš, že jim tady chybět nebudeš. I tak s tebou nikdo z nich nemluvil. Jen jdi.“ Emma si ji osedlala. Pak se koukla na bratra. „Kolik je hodin?“ „Bude pět.“ „Vrátím se možná kolo osmé.“ „Nespěchej, Emmo. V klidu se projdi, vždyť máš narozeniny.“ Ještě ji přidržel kobylku, když nasedala a pak se vrátil k hostům. Emma vyrazila do nedalekého lesa. Kobylka ji poslušně nesla dost dlouho, až nakonec Emma vycítila, že je již unavená. Sesedla z koně a odvedla jej k malé studničce. „Napij se, kobylko.“ Emma ji pohladila po hedvábné šíji. Kobylka sklonila hlavu, aby se napila. Avšak ještě předtím, než to stihla, nastřežila uši. „Co se děje, má drahá? Zaslechla´s něco?“ Kobylka zaržala. Emma se porozhlédla po okolí a zahlídla muže s koněm, jako kráčejí směrem k ní. Zřejmě se kůň taky přišel napít vody. Když muž přistoupil k Emmě, hluboce se uklonil. „Zdravím vás, vzácná paní.“ Emma opatrně odzdravila. Doma ji naučili, aby cizím lidem nedůvěřovala. Cizinec její zaváhání spatřil. „Jak vidím, paní je dosti opatrná. V dnešních časech je ovšem namístě, když je mladá hezká dáma obezřetná vůči cizinci. Avšak můžu vás ubezpečit, že nejsem nijak nebezpečný. Byl jsem jen na procházce lesem a můj kůň dostal žízeň.“ Jeho bílý koník již mezičasem pil ze studánky spolu s kobylkou. „Jak vidíte, naši koni si již porozuměli.“ „Ano.“ 3
Emma se usmála. Cizinec se jí zdál sympatický. „Když dovolíte, rád bych se vám představil. Já jsem…“ „Ne. Neříkejte mi to, cizinče. Já to nechci vědět.“ „Jak si přejete. A smím tedy vědět vaše jméno?“ „Hádejte.“ „Mohu si vás prohlédnout?“ Emma přivolila. „Vzhledem k vašemu výzoru bych řekl, že jste možná hraběnka z rodu van Dammů.“ „Jak jste to uhodl? Nemůžete mne znát.“ „Ne, paní. Neznám vás. Ale prozrazují vás vaše ruky.“ „Mé ruky?“ „Ano.“ Cizinec vzal její ruku do své. „Vaše pokožka je tak jemná a hebká, to mi říká, že musíte být bohatá. A jediní boháči jsou tady van Dammové.“ „Nelíbí se mi, že o mně tak mluvíte. Nemohu za to, že někteří lidé jsou chudí a jiní ne.“ „Ano, máte pravdu. Promiňte mi, jestli jsem vás urazil.“ Emma na něj koukla. Pak pomalu promluvila. „Ještě stále držíte mou ruku.“ „Já vím, drahá slečno.“ „A jistě víte, že na mladou dámu nesmíte sáhnout, pokud vás k tomu sama nevyzve. Káže to morálka, mladý pane. Neboť jste tak nestydatý, že o tom víte a v klidu to porušujete?“ „Odpusťte mi to, ale jsem vaší pokožkou zcela fascinován. Vaše krása mne naprosto ochromila.“ „Díky, cizinče.“ Jejich pohled se na malilinkou chvilku setkal. „Slečno, smím se zeptat, co dělá taková krásná dáma sama v lese?“ „Smíte.“ Usmála se. „Jsem tady na procházce. Bratr mi daroval tuhle čarovnou kobylku a dovolil mi projet se s ní.“ „A nebude o vás mít strach? Co kdyby se našel někdo, kdo by vás chtěl třeba ukrást?“ „A ukradl by jste mne?“ „Přiznávám, že mnou lomcuje takovéhle pokušení. Ale krásná paní by s tím nesouhlasila.“ „Ovšem, že ne. Ale pokud by jste chtěl, můžeme se tady znovu sejít.“ „To bych byl moc rád.“ „A teď, když dovolíte, ráda bych šla zpátky. Zanedlouho se setmí a tenhle les je potmě velice strašidelný.“ 4
„Zajisté, slečno.“ Emma vysedla na svou kobylku, muž taky vysedl na svého tátoše. Pak se na ní zadíval. „Slečno, směl bych vás doprovodit?“ „Když na tom trváte. Ale jenom po okraj lesa.“ „Bydlíte hodně daleko?“ „Ani ne. Vždyť uvidíte, protože les leží při okraji našeho panstva. Ale opravdu nesmíte dál než po okraj lesa. Můj bratr by se zlobil, kdyby mne viděl s někým neznámým. Mohl by vyvolat skandál a zrovna teď, když jsou u nás všichni naši známí.“ „Všichni? To asi něco oslavujete.“ „Ano.“ Emma se usmála. Zvířata již postupovali po lesní cestičce. Emma pohladila kobylku po bujné hřívě. „Říkala jsem přece, že tahle kobylka je můj dárek.“ „To asi máte narozeniny.“ „Ano.“ „Tak vám musím popřát všechno nejlepší.“ „Díky. Ale na věk se mne nesmíte ptát.“ „Ano, já vím. Etika je první věc, co mne naučili.“ „Naučili? Takže i vy musíte pocházet z bohaté rodiny.“ „Máte pravdu. Chudý by si učitele nemohl dovolit.“ „Odkud pocházíte? Znám mnoho aristokratů. Možná znám i váš rod.“ „Ne, to asi ne. Můj rod není ani zdaleka tak zajímavý, jak by se mohlo zdát, proto o něm raději nebudu mluvit. Promiňte mi to.“ „Nic se neděje, cizinče.“ Chvíli šli lesem mlčky. Pak se před nimi začaly ukazovat světla van Dammova doupěte. Les byl na konci. „Dál se mnou už nesmíte.“ „Slečno, byl jsem poctěn vaší společností.“ „Mne bylo taky ctí.“ „Teď mi dejte slib, že se zas někdy sejdeme. Co třeba zítra o stejném čase na stejném místě?“ „Přijdu tam.“ „Slibte mi to.“ „Nashledanou, cizinče.“ „Nashledanou, má vzácná paní.“ Políbil jí ruku. Pak otočil koně a odcválal do hlubin lesa. Tehdy začali jejich vzájemná setkání. Přešlo již půl roku, když se Emmin bratr Raoul rozhodl, že je ten správný čas, aby se oženil. A zrovna ten den, kdy si Emma uvědomila, že se s cizincem zná již příliš dlouho na to, aby neznala jeho jméno a rozhodla se, že se ho na to zeptá. 5
Avšak Raoul jí udělal škrt. Zavolal ji a Françoise do obývacího pokoje a představil jim svou snoubenku. „Emmo, Françoisi, tohle je má snoubenka Valerie z rodu Baumannů.“ François vstal ze své židle a políbil Valerie ruku. Pak se usmál. „Vážně řekl snoubenka?“ „Ano.“ Valerie se také usmála. Taky věděla, že Raoul měl již spoustu přítelkyň a najednou se rozhodl zasnoubit se s ní. Pak svůj pohled věnovala Emmě, která znuděně seděla ve svém křesle. „Copak, Emmo? Ty nemáš radost, že se tvůj bratr rozhodl usadit se?“ „Kdepak, mám radost.“ „Tak proč vypadáš tak smutně?“ „Jsem jenom unavená.“ Emmě se podařil alespoň náznak úsměvu. François pak dodal: „Včera večer se šla projít se svou klisnou a vrátila se velice pozdě.“ Emma mu za zády vyplazila jazyk, což François samozřejmě nemohl spatřit. Valerie se usmála a navrhla Emmě, aby šly do jejího pokoje a v klidu si promluvili. „Emmo, co se děje?“ „Nic se neděje.“ „Vypadáš nějak naštvaně.“ „Chtěla jsem se jít projet s mou kobylkou do nedalekého lesa.“ Emma se zadívala na své ruce uložené v klínu. V jedné držela hedvábný kapesník s krajkou. Bezmyšlenkovitě jej zastrčila do rukávu a vstala. Pak se zadívala na tmavý stín lesa, který s přibíráním noci nabíral na děsivosti svých tvarů. „Valerie, nezlob se, ale já do toho lesa musím jít.“ Valerie taky opustila svou židli. Ve skle uzřela Emmin nepřítomný pohled. „Ty se tam máš s někým sejít, viď?“ Emma se prudce otočila. „Jak to víš?“ Valerie se na ni usmála. „Neříkej to Françoisovi.“ Emma sklonila svůj pohled s hrozným pocitem provinění. „O ničem se nesmí dovědět. Hrozně by se na mne zlobil.“ „Kdo to je, Emmo?“ „Nevím.“ „Jak to?“ Emma se otočila tváří k lesu. Pak nesměle pokračovala. „Potkali jsme se na mé narozeniny. Neznám jeho jméno, protože jsem ho nechtěla znát. Je v tom něco tajemného.“ „Určitě.“ Valerie přistoupila k Emmě a chytila ji za ramena. 6
„Jen jdi, Emmo.“ „Nebudeš se zlobit? Tenhle večer je přece tvůj.“ „Nebudu.“ „A co François?“ „Toho se neboj, Emmo.“ Emma s vděčností koukla na Valerii. Pak vyšla z pokoje a spěchala do stájí, kde již čekala osedlaná klisna Eliška. Emma na ni vysedla a spěchala k lesní studničce, kde se již mnohokrát setkala s cizincem. A my víme, že ten cizinec byl Ludvík. Tentokrát však na ni při studničce nikdo nečekal. To se ještě nestalo, aby tam cizinec nebyl. Emmy se zmocnil strach. V lese již byla tma. Měsíc byl ale téměř celý a velice jasně svítil nad vrcholky stromů. Emma odněkud zaslechla vytí. Vlci! Les jich byl plný. Tenkrát se Emma již zcela bála. Sesedla z klisny a poohlédla se. V temnotě mezi stromy svítil pár žlutých očí. Emma strachem vykřikla a pustila se do opačné strany. A následně do něčeho narazila. To něco ji chytilo za ruky a drželo ji to! Až pak Emma pochopila, že to něco je živý člověk a samozřejmě to nebyl nik jiný, než její cizinec. Jeho hlas ji zklidnil. „Emmo, co se vám stalo, že jste tak vylekaná?“ Emma se zadívala za jeho záda. „Hraběnko van Damm, mluvím s vámi.“ Emma se na něj podívala. Hlas se jí malinko třásl. „Byl tam vlk. Zcela určitě tam byl. Někde mezi stromy.“ Cizinec se usmál. „Má drahá, vlků se nemusíte bát. Jsou to děti noci. Neublíží vám.“ „Určitě?“ „Jenom se podívejte.“ „Kam?“ „Otočte se.“ Emma se otočila. Rovno oproti ní stál bílý vlk. Cizinec si k němu klekl. Pak ho pohladil po bílé srsti. „Nebojte se, Emmo. Chce, aby jste ho pohladila.“ Vzal její ruku a položil ji na hlavu zvířete. Vlk se ani nehnul. „Nebojte se.“ Jeho hlas jí vrátil rovnováhu. Začala vlka hladit. Po chvíli se usmála. „To je neuvěřitelné. Klečím tady a hladím vlka.“ „Líbíte se mu.“ „Jak to víte?“ Emma na něj koukla. Její nevinné zvědavé černé oči se setkali s jeho. „Jak to vím? Promlouvá ke mně.“ „Promlouvá? Copak vás doma učili, jak rozumět vlkům?“ „Ne.“ 7
Cizinec se zadíval na nádherně bílou srst zvířete. Emmy se zmocnily pochybnosti. Pak vyslovila to, na co se od rána odhodlávala. „Cizinče, známe se již půl roku.“ „Ano.“ „Myslím si, že je čas, aby jste mi řekl své jméno.“ „Opravdu to chcete vědět?“ „Ano.“ Emma byla odhodlaná. Cizinec ji chytil za ruku. „Překvapilo mne, že mne neznáte. Lidi mne dost znají.“ „Lidé znají jenom členy královské rodiny a nás, van Dammové.“ „Ano, Emmo.“ Podíval se na zem. Pořád jí to nedošlo? Ale ano, došlo jí to. Odtáhla ruku. „Panebože! Vy jste Ludvík!“ „Ano, jsem Ludvík, příští král Francie.“ Emma se mu otočila zády. Nechápala, proč na to nepřišla dřív. Ludvík ji chytil za ramena, no Emma se mu vytrhla. „Emmo, nezlobte se.“ „Nesmím s vámi mluvit.“ „Vaše přísaha je směšná. Nemůžu za to, co udělal můj předek; já mu to rozhodně nepřikázal.“ „Já vím.“ „Trvá to již tři sta let, Emmo. Tři sta let!“ Znova ji chytil. Tentokrát ji ale nepustil, když se mu snažila vytrhnout. „Již tři sta let se prvorození synové mého rodu mění na vlkodlaky, Emmo. Zítra je úplněk, takže se proměním znovu.“ „Proč mi to říkáte?“ „Protože jenom vy můžete tu kletbu prolomit. Do svých pětadvaceti let se musím oženit, jinak zůstanu vlkodlakem navěky.“ „Já vám nijak nebráním.“ „Jenomže já se zamiloval do vás, Emmo.“ Políbil ji na krk. Emma se mu vytrhla, vysedla na svou kobylku a pustila se do cvalu. A Ludvík za ní! Nevím, jestli Emma zvolila špatnou cestu, nebo se jenom nezorientovala ve tmě, která v lese vládla, ale za chvíli se klisna ocitla před barikádou z kůlů a hrotů. Ať se to do lesa dostalo jakkoli, účinek to mělo jeden. Klisna se vzepřela na zadní a vyhodila svou paní ze sedla. Emma spadla na zem a skulila se rovno na ty ostré hroty kůlů. Jeden z nich snadno pronikl její hedvábnou pokožkou a téměř celou ji propíchl. Ludvík neváhal. Seskočil z koně, svou vyřezávanou dýkou odsekl dřevěný kůl, posadil zraněnou Emmu na svého hřebce a cválal s ní do svého sídla. Doma ji odnesl na rukou do své ložnice a zavolal k ní svého lékaře. 8
Ten u ní byl, dokud nezačalo svítat. Tehdy již bylo jisté, že Emma to zcela jistě přežije. Jen co lékař zavřel dveře do ložnice, vyskočil Ludvík ze židle, jako by si sedl na jehly. „Doktore, jak jí je?“ „Princi, uklidněte se. Právě teď jsem jí dal něco na spaní. Přebere se nejdřív večer.“ „Je to vážné?“ „Ztratila mnoho krve, ale krvácení se mi podařilo zastavit. Ránu jsem ji ovázal do obvazů, ale nesmí se moc hýbat. Mohlo by dojít k dalšímu krvácení, a to bych již nemusel zastavit.“ „Takže bude žít?“ „Naštěstí kůl neprobodl žádné orgány. S největší pravděpodobností se z toho dostane.“ „Díky Bohu!“ „Princi, teď bych byl rád, kdyby jste si šel taky lehnout. A neříkám to jenom jako lékař.“ „Ano. Už jdu.“ Ludvík vešel do své ložnice. Na křesle byly nedbale pohozené její krásné šaty. Koukl na postel. Emmu v ní téměř nespatřil. Byla tak malá a křehká. Rychle se od ní odvrátil, aby na chvilku odolal svému pokušení. Svlékl si šaty a lehl si k ní. Jí se trošinku zachvěli víčka, ale nadále spala. Ludvík se nad ni naklonil a pohladil ji po líci. Chtěl ji políbit, tak strašlivě to chtěl, ale neudělal to. Věděl, že by si to nepřála. Prozatím mu musí stačit, že leží vedle ní, že je při ní tak blízko, jak už možná nikdy nebude. Ještě předtím, než usnul, se rozhodl, že musí její bratrům poslat alespoň vzkaz, aby věděli, že je Emma v naprostém pořádku a že se o ní nemusí bát. Ludvík se probudil na chladný závan větru, co táhl od okna. Venku již zapadalo slunce, tedy přespal celý den. Koukl se na Emmu. Pořád spala. Ludvík s povzdechem vstal z postele, oblíknul se a vyšel z ložnice. Zamířil si to do malého salonku, kde po večerech sedávala jeho matka. I teď ji tam našel při šálku čaje. „Dobrý večer, matko.“ „Ludvíku, už ses probudil?“ „Ano. Byl jsem dosti unavený.“ „A co náš vzácný host?“ Ludvík se náhle zapýřil. „Jak to víte?“ Královna se usmála. „Potkala jsem lékaře a ten mi o ní řekl.“ „Nezlobte se.“ „Kdepak.“ „Pak vám asi neřekl, že ta dívka je Emma van Dammová.“ Královna se zadívala na šálek. „Van Dammová?“ 9
„Ano.“ Ludvík se usadil na židli. „Kde´s ji potkal?“ „V lese. Setkáváme se již půl roku.“ „To není možné. Van Dammové s námi nemluví.“ „Nevěděla, kdo jsem. Nechtěla to vědět.“ Královna na něj koukla. „Ale teď to ví.“ „Ano. Teď to ví.“ Ludvík se odvrátil od matčina pohledu. „Musím poslat vzkaz její bratrům.“ „Pošli nějakého sluhu a připrav se nést odpovědnost.“ „Odpovědnost za co?“ „Za to, že je van Dammová na našem zámku.“ „Nepustím ji odtud dřív, než se zcela uzdraví.“ „Co se děje, Ludvíku?“ „Já…,“ povzdechl si. „Miluji ji, matko. Tak moc…“ Královna chytila svého syna za ruku. Ludvík trpěl a když trpěl on, ona trpěla s ním. „Vím, že nikdy nebude opravdu má, ale svému srdci nemohu poručit.“ „Ano. Srdci se poroučet nedá.“ Pak královna náhle vstala. Rozhodla se, že syna vytrhne z myšlenek. Odvedla ho do pokoje pro hosty. U okna stála plavovlasá dívka v modrých šatech. Služtička jí právě sundávala náhrdelník. Dívka zaslechla kroky a otočila se za zvukem. Ludvík oněměl od překvapení. „Dobrý večer, princi.“ „Valerie, co ty tady děláš?“ Rozběhl se k ní. Nejdřív ji políbil ruku, jak se ve Francii ze zdvořilosti patřilo. Pak jí vtlačil polibek taky na líce. Valerie byla jeho sestřenice z matčiny strany. Když byli ještě hodně malí, vyprávěli si strašidelné historky a navzájem se povzbuzovali, když se za tmy báli jít domů. Pak si v pokoji vyprávěli svá tajemství. Měli se moc rádi. Taky byl Ludvík rád, že se Valerie rozhodla k nim přijet. Potřeboval si s ní promluvit. Musel jí říct o Emmě. Královna jich nechala samotné. Valerie si sedla do křesla a vyzvala Ludvíka, ať se také posadí. „Teta mi řekla, že tady nejsem jediná návštěva. Že ty sis taky někoho přivedl.“ „Ano. To je pravda. Ale nejdřív povídej ty. Proč jsi sem přijela po tolika letech?“ „Víš, zamilovala jsem se do jednoho kluka a zasnoubili jsme se. Příští měsíc se vdávám.“ „Blahopřeji.“ „Díky.“ 10
„A kdo je ten šťastný?“ „Nevím, jestli ti to mohu říct, jestli se nebudeš zlobit.“ „Proč bych se měl zlobit, Valerie?“ „Já nevím. Mohl by ses.“ Valerie se zadívala na zem. „Je to hrabě Raoul van Damm.“ Ludvík vykulil oči. „Raoul? Vždyť je to Emmin bratr!“ „Ano. Ale odkud znáš Emmu?“ Ludvík se na ni podíval. „Pojď se mnou.“ Odvedl ji do ložnice. Emma pořád spala. „Vždyť to je Emma!“ „Ano.“ „Co tady dělá ve tvé posteli?“ „Není to tak, jak si myslíš, Valerie. Včera jsme se setkali v lese.“ „Ano. Emma říkala, že se má s někým sejít.“ „Požádala mne, abych jí řekl své jméno.“ „A tys to udělal?“ „Ano. Nasedla na svou klisnu, ale já šel za ní. Viděl jsem, jak se klisna vzepřela na zadní a vyhodila ji ze sedla. Emma se skulila na nějaké zábrany v lese a jeden kůl jí přejel přes bok. Podívej.“ Ludvík odhrnul přikrývku. Na Emmina pásu se skvěli bílé obvazy. „Chudinka.“ „Můj lékař ji ošetřil a dal jí něco na spaní. Budu rád, když prospí celou noc.“ „Je dnes úplněk?“ „Ano. Nechci, aby mne viděla, jak se měním na tu nestvůru.“ „Nepotrvá to již dlouho. Pětadvacet je ti letos.“ „Do té doby se musím oženit. Jenomže já miluji Emmu. A budu ji tu držet, dokud se neuzdraví.“ „Ludvíku, to nemůžeš. Nemůžeš ji tu držet proti její vůli.“ „Ona tady bude chtít zůstat, o to se postarám.“ „Co chceš dělat?“ „To není tvá starost. Kdy se vracíš k van Dammům?“ „Zítra.“ „Tedy budu rád, když ji budeš dnes v noci hlídat.“ „Kam chceš jít?“ „Půjdu do lesa. Nemohu být v zámku, když je tady i ona. Mohl bych udělat něco, co by se jí nelíbilo. Sice by si to nejspíš nepamatovala, ale…“ „Ludvíku, tvá slova se mi nelíbí.“ „Jako člověk se ovládat dokážu, ale nevím, jestli bych to svedl jako vlkodlak.“ 11
Ludvík se otočil na odchod. Valerie se za ním ohlédla. „Už jdeš?“ „Ano.“ Ludvík odešel. Valerie si sedla k Emmě a chytila ji za ruku. Čas se pomalu vlekl. Venku se úplně setmělo a na noční oblohu vstoupil Měsíc v úplňku. O chvíli na to se kolem zámku rozlehlo šílené vytí vlků. I Valerii, která se téměř nikdy nebála, se rozbušilo srdce. Všichni vlci cítili to, co Ludvík, a dávali to hlasitě najevo. Valerie vstala, aby zavřela okno. Pak zaslechla, jak se dveře otevřeli. Ohlídla se a spatřila svítící oči bílého vlka, který na ni upřeně koukal. Pak podešel k Emmě. Valerie na něj vykřikla, ať ji nechá být. Vlk se na ni podíval a vycenil své ostré zuby. „Nech mně být! Běž pryč!“ Hodila po něm svíci, co stála na stole. No vlk se nahněval ještě více. Pak se z postele ozval tichounký hlásek. „Vlčku, pojď ke mně.“ Emma pohybem ruky vábila vlka k sobě. Pohladila ho po hladké srsti. Vlk byl v okamžiku klidný. Emma otevřela oči. Na čele se jí zjevili kapičky potu. Pak se pokusila na Valerii usmát. „Neboj se. Neublíží ti. Je to můj kamarád.“ „Emmo, jak se cítíš?“ „Jsem unavená. Všechno mně bolí.“ Pak se Emma porozhlédla po pokoji. „Kde to jsem?“ „Jsi na Ludvíkova hradu.“ „Takže ty to víš?“ „Ano.“ „Co tu děláš ty? Měla bys být s Raoulem.“ „Přišla jsem sdělit své tetě, že se budu vdávat.“ „Proč jsi neřekla, že Ludvík je tvůj bratranec?“ „Vždyť znáš Françoise. Zavřel by za mnou dveře.“ „Ano.“ Emma zavřela oči. „Kde je Ludvík?“ „Šel do lesa. Dnes je úplněk.“ „Ano. Ovšem.“ Vlk vyskočil na postel. Valerii se to ale nelíbilo. „Emmo, pošli toho vlka pryč.“ „Ne. Přišel ke mně, aby mne ochránil.“ „Před čím?“ „Před Ludvíkem.“ 12
V tom momentu se otevřeli dveře. Stála v nich veliká obluda, vlčí hlava, svítící oči, tělo se srstí, nebezpečné pazoury. Emmin vlk okamžitě vyskočil na nohy, Valerie ostala klidná. „Ludvíku, co tady děláš? Chtěl jsi přece zůstat v lese.“ „A teď chci Emmu! Podívej se, Emmo. Jen se koukni, co jste ze mne udělali!“ Pohl se k ní. Vlk vycenil své tesáky. „Nech mně být!“ Vlk se ale nelekl. Nadále cenil zuby. Když byl Ludvík v půlce pokoje, venku se zablýsklo. Pak se spustil déšť. Ludvík sebou seknul na zem. Emma slyšela, jak padl. Otevřela oči a s námahou otočila hlavu, aby spatřila Ludvíka. Právě se zvedal ze země. Již nebyl vlkodlakem. Kouknul na Valerii. „Musíš vyvést tohohle vlka z našeho zámku.“ „Ale…“ „Jdi, Valerie. A už se sem nevracej.“ Zavřel za ní dveře. „Proč jste to udělal?“ „Protože tohle je jenom mezi námi.“ Svlékl se. Emma se na něj se strachem dívala. Když si k ní Ludvík lehl, roztřásla se. „Nebojte se, Emmo.“ Ucítila, že jí položil ruku na horké břicho. „Co chcete dělat?“ Hlas se jí třásl. „Chci vás políbit, Emmo.“ Naklonil se k ní. „Nedělejte to.“ Sotva to Emma vyřkla, Ludvík ji políbil. Do polibku vnesl všechno, co k ní cítil. A v duchu se modlil, aby nepřestalo pršet. Jedině déšť z něj při úplňku udělal člověka. A teď mužem potřeboval být. Teď, když byla Emma příliš slabá na to, aby mu vzdorovala. Nechtěl si ji vzít proti její vůli. Věděl, že ačkoli se Emma navenek vzpírá, kdesi uvnitř po něm taky touží. Musela, protože když jí svlékl lehký župan, v němž byla oblečená, neřekla jediné slovíčko. Dívala se na něj zmateně. Byla příliš mladá, nedokázala pochopit, co se děje. Ludvík ji líbal dál a ne jenom na rty. I na krk, ramena, svými rty se taky dotknul obvazů. Pak se podíval Emmě do očí. Emma mu ovinula ruce kolem ramen. Kdesi v podbřišku se jí zjevil zvláštní pocit, který nabíral na intenzitě. Srdce jí začínalo prudce bít. Zatoužila po Ludvíkova polibcích, chtěla, aby se ji dotýkal, aby ji hladil. No pořád se ho bála. Ludvík ji pohladil po bujné hřívě. Pak ji políbil na zpocené čelo. „Miluji tě, Emmo.“ „Já vás taky miluji, princi.“ Políbil ji na sladké rtíky. Pak ucítila slabulinkou bolest, no nevěděla, zda pochází z rány. Ludvíkova polibky bolest rychle zahnali. Emma věděla, že se dopouští hříchu, že 13
zrází svůj hrdý rod s mužem, kterého musí nenávidět. Rozum ji kázal utéci, jenomže srdci se poroučet nedá. Ví, že Ludvík ji miluje; ví, že ona miluje Ludvíka. Nechce mu utéci. Ne teď, když ji měl ve své posteli, ve svém náručí a zcela ve své moci. Emma se probudila na sluneční paprsky, co jí padli na tvář. Podívala se ven z okna. Z listů padaly kapky, slunce se v nich odráželo, takže vypadaly jako malé duhové perly. Pršelo tedy celou noc. Ludvík, na jehož rameni ležela, ji políbil a popřál dobré jitro. „Jak se cítíš?“ „Lépe, než včera.“ „Zlobíš se?“ „Proč bych měla?“ „Protože jsem se nezeptal, jestli můžu…“ „I kdybych řekla ne, změnilo by se něco?“ „Jenomže tys nechtěla říci ne. Vím to, Emmo.“ „Toužil jste po mně, princi. A budoucímu králi ženy musí vyhovět.“ „Ty zrovna žena ještě nejsi. Je ti jenom patnáct let. A mně letos pětadvacet. Do dvou měsíců se musím oženit.“ „Můžete mít ženu, kterou chcete.“ „Jenom ne tebe.“ „Protože jsem van Dammová?“ „Ano.“ „Zradila jsem náš rod. Nejsem hraběnka van Damm.“ „Myslíš si, že tě bratři nepřijmou?“ „Raoul ano. François jistě ne.“ Emma se znovu zadívala přes okno. Kapky na listech již vyschly. Ludvík ji pohladil po vlasech. „Měl bych jít uklidnit Valerii, že jsi v pořádku.“ „A co mí bratři? Vědí, že jsem tady?“ „Ještě ne. Chtěl jsem poslat sluhu, ale myslím, že od Valerie to přijmou lépe. A ty hezky zůstaneš tady.“ „Proč?“ „Nesmíš vstávat. Vše, co budeš potřebovat, ti přinesou sluhové. Je to kvůli tvému zdraví.“ Ludvík vstal z postele. Emma ho sledovala zrakem. „Jak dlouho tady musím zůstat?“ „Musíš? Můj dům přece není vězení.“ „Dokud z něj vězení neuděláte.“ Ludvík se posadil. Pak ji chytil za ruku. „Emmo, kdybys vstala, mohla by ti rána začít opět krvácet. A můj lékař má obavy, že by to neuměl zastavit. Nechci riskovat.“ 14
„A když se uzdravím?“ „Pak můžeš jít, kam budeš chtít. Ale co bys řekla na snídani? Nechám ti ji přinést.“ „Kdy Valerie odjíždí?“ „Již dnes. Chceš ji něco vzkázat?“ „Chtěla bych ji vidět.“ „Přijde tady po snídani.“ Pak Ludvík vstal a odešel. Když do pokoje vstoupila služka s podnosem, Emma spala. Služka ji nevzbudila, jenom podnos položila na stůl a odešla pryč. Valerie vkročila do obývacího pokoje u van Dammů. Raoul ji lehce políbil. François se ani neobtěžoval zvednout zrak. Valerie k němu podešla. „Co se ti stalo?“ François neodpověděl. „Už vím. Máš starost o Emmu.“ „Ovšem, že mám starost o Emmu! Nevrátila se ani její klisna!“ François to více-méně zařval. Byl hodně vzteklý. „Françoisi, uklidni se. Emma je v naprostém pořádku. Je u mého bratrance.“ „Tak proč tedy nepřijde domů?“ Françoisova tvář byla již naprosto rudá. „To se jí u tvého bratrance líbí víc, než doma?“ „Nech ji domluvit, Françoisi.“ „Ty mi neříkej, co mám dělat!“ „Emmě se stala nehoda. Klisna se lekla nějakých bariér v lese a vyhodila ji ze sedla. Emma se při tom napíchla na nějaký kůl, nebo něco podobného. Teď leží v posteli. Když bude v pořádku, vrátí se domů.“ „Na to bych se podíval.“ „Věř mi, Françoisi. Můj bratranec je dobrý člověk. Postará se o ní.“ „Vůbec se mi to nelíbí.“ François vyšel z pokoje. Hlasitě za sebou zavřel dveře. Přešli dva týdny, co se Emma zranila. Rána se jí velice rychle hojila, no Ludvík jí pořád nedovolil vstávat z postele. Povolil jí však sedět. Teď právě seděla a večeřela. S Ludvíkem. „Proč jste dnes tak smutný?“ „Otec je nemocný. Obávám se, že tady již dlouho nebude. Cítím se tak beznadějný.“ „Nesmíte zoufat, Ludvíku. Francie nepotřebuje zoufalého prince.“ „Ano, jistě.“ Ludvík musel uznat, že Emma má pravdu. Na chvíli se pokusil odpoutat od svých starostí a s chutí zahryzl do rudého jablíčka. „Tohle jablíčko chutí jako tvé rtíky, Emmo.“ „Snad ne!“ 15
„Ale ano. Sice, kdybych to chtěl opravdu porovnávat, musel bych je taky ochutnat.“ „Jste nemravný, princi.“ „Ano, jsem. Ale jenom proto, že po tobě tak strašlivě toužím. Chci se s tebou milovat, Emmo.“ „Milovat se? Co to je?“ „Ty nevíš, co to je milování?“ „Ne. Nikdy jsem to neslyšela.“ „To je to, co jsme dělali o posledním úplňku. Když jsem tě líbal a tak dále.“ „Ano, vzpomínám si, co jste tehdy dělal.“ „Kdysi dávno se milování před svatbou považovalo za něco nechutné a zvrácené.“ „Náš rod se toho drží pořád. François mi říkal, že se vše dozvím až po sňatku.“ „Proč zrovna François?“ „Neřekla jsem vám to? Jsem s Françoisem zasnoubená od mých deseti let. Van Dammové se vždycky brali jenom uvnitř rodu. Jenomže naše druhá větev se odstěhovala pryč, když církev zakázala sňatky mezi příbuznými a zůstali jsme jenom my. Můj otec a matka byli bratranec se sestřenicí. Matka měla sestru, ale ta zemřela ještě dříve, než stihla mít dítě a otec sourozence neměl. Čili já a mí bratři jsme poslední van Dammové v Evropě. François jako držitel rodu si musí vzít van Dammovou a poslední jsem já.“ „Jenomže ty ho jako muže milovat nedokážeš.“ „Ne.“ „A kdyby ses za mně provdala dříve?“ „O něčem takovém nesmíte uvažovat, princi.“ „A proč ne? Vždyť jsi porušila již mnoho vašich tradic.“ „Ano, jenomže já se musím vdát za svého bratra.“ „A co když ti řeknu, že se musíš vdát za mně?“ „A proč?“ „Protože jsi poslední z rodu. Jedině ty můžeš sejmout kletbu.“ Ludvík se na ni podíval. V Emmě vládl zřetelný chaos. Pak se tiše zeptala: „Kdy vám je pětadvacet let?“ „Za šest týdnů.“ „To tedy moc času nemám.“ „Ne, nemáš.“ Ludvík zakýval na sluhu, aby odnesl podnos s jídlem. Když sluha odešel, Ludvík se zadíval na Emmu. Pak ji chytil za ruku a naklonil se k ní. „Miluji tě, Emmo. A vím, že ty miluješ mne.“ „Ano.“ Pohladil ji po vlasech. „Chci polibek.“ Emma se k němu naklonila a políbila ho. „To nebyl polibek.“ „A co tedy?“ 16
„To byla hubička. Já chci polibek.“ „Jinak líbat neumím.“ „Ale umíš.“ Ludvík se usmál. Pak Emmu opřel o polštáře a lehl si na ní. Pak ji políbil. Emma při každém jeho polibku ucítila touhu. Vlivem této touhy si Ludvíka přitiskla blíže. Jak to řekl? Milovat se? Nevěděla, jak se tomu říká, ale věděla, že přesně po tom touží. Nevinou Emmou přestala být před dvěma týdny. Velice dobře si pamatuje, co se v ní tehdy odehrávalo. Ludvík ji rukou zajel pod župan. Avšak jen co ucítila Ludvíkovu ruku na svém horkém ňadře, zastavila ho. „Co se děje, Emmo?“ „Já nemohu, Ludvíku.“ Posadila se. „Nemohu.“ „Proč, Emmo? Naposledy se ti to líbilo.“ „Ano, líbilo se mi to. Jenomže teď nemůžu.“ „Ale proč?“ „Já nevím.“ Emma se Ludvíkovi nemohla podívat do očí. Znal by, že mu lže. Dobře věděla, proč. Ale copak mu mohla říci, že se obává, co na to poví François? Vždyť by ji vysmál! „Emmo, něco tě trápí. Řekni mi, co se děje.“ Rychle si něco vymyslela. „Jsem v této posteli příliš dlouho. Chtěla bych se podívat z okna.“ „Nevím, jestli je to nejlepší nápad. Jsi ještě příliš slabá na to, abys stála.“ „Vždyť mne budete držet.“ „Ano, to bych mohl.“ Ludvík se postavil. „Tedy pojď, má drahá.“ Nabídl jí svou paži. Emma opatrně vstala. Trošku se jí zatočila hlava, tak se Ludvíka chytla pevněji. Ten ji pomalu přivedl k oknu. Emma se rozhlédla. Zámek stál na vyvýšeném místě, tedy z něj bylo vidět do daleka. Celá Paříž jí ležela jako na dlani. „Líbí se ti můj výhled?“ „Líbí. Ano. Odtud vidíte na všechny Pařížané. Dokonce i na náš dům na pokraji lesa.“ „To jsem netušil.“ „Ano. Je to ten tmavý dům, co se pomalu ztrácí mezi stromy.“ „Vidno i tvůj pokoj?“ „Ne. Můj pokoj je na druhé straně. Kdyby jste někdy zašel až tak daleko, viděl by jste, že můj pokoj má rozlehlý balkon. Někdy po dešti na něj vycházím a dýchám vůni lesa. Je to moc kouzelná chvíle.“ 17
„To věřím.“ Ludvík jí položil ruku kolem pasu. Pak zašepotal: „Dej mi ještě jednu hubičku.“ Emma se k němu otočila. Položila mu ruku na šíji a zeptala se: „Hubičku nebo polibek?“ „Obojí.“ Emma mu dala hubičku. Když ho chtěla políbit podruhé, vešel do ložnice lékař. „Co se děje?“ „Princi, váš otec vás volá k sobě i s dívkou. Máte co nejdřív přijít. Je již velice slabý a obávám se, že…“ „Neříkej to.“ Ludvík vzal Emmu na ruky a odnesl ji do otcovy komnaty. Král ležící na posteli byl velice bledý. Královna seděla u postele a držela ho za ruku. Když vešel Ludvík, vstala, aby si mohl sednout místo ní. Ludvík pustil Emmu z rukou až těsně při posteli. Emma chtěla pokleknout, jak se patří, ale Ludvík ji zastavil. Král ji pokynul, ať si sedne na postel. Pak ji chytil za ruku. „Sluhové mi říkali, že jsi krásná, ale anděla jsem nečekal.“ „Díky, výsosti.“ „Králem již dlouho nebudu. Cítím, že se má poslední hodina neustále blíží. Jsem již starý. Francie potřebuje nového krále. A královnu také.“ Ludvík vycítil kam jeho otec směřuje. „Otče, nemohu si ji vzít, dokud nebude souhlasit.“ „Ovšem. Pojď sem.“ Ludvík si klekl u Emminých nohou. „Dej mi ruku.“ Dal mu jí. Král ji spojil s Emminou ve své. „Teď mi slibte, že se vezmete co nejdříve.“ Ludvík to slíbil hned. Emma váhala. „Emmo, řekni to.“ „Já nemůžu.“ „Emmo, můj otec umírá. Nemůžeš mu to odepřít.“ Byla zticha. „Emmo, víš, že tě miluji.“ „Ano, to vím.“ „A já vím, že se za svého bratra vdát nechceš. Teď máš šanci.“ Emma se podívala na svou ruku v rukou krále a prince. Pak se podívala do vlídných očí krále. „Slíbeno.“ Král se usmál. Přiložil ruku na její čelo a dal jim požehnání. Pak zavřel oči. Usnul. Pohřeb se konal hned na druhý den. 18
Přišla taky Valerie a Raoul. Ten byl teda překvapen, že tam vidí Emmu. A dal to na sobě patřičně znát. Avšak byl natolik zdvořilý, aby neudělal scénu. Po pohřbu zastavil Emmu, aby si s ní promluvil. „Emmo, počkej. Chci si s tebou promluvit.“ „Ano?“ „Co tady děláš?“ „Nezlob se.“ „Já se nezlobím, Emmo. Naopak, jsem rád, že tě vidím celou. Valerie říkala, že ti bokem přejel nějaký kůl.“ „Ano. Ludvíkův lékař se o mne postaral. Jen co budu v pořádku, vrátím se domů.“ „François zuří.“ „Nic mu neříkej. Ten by byl schopen přijít si tady pro mne.“ „Ano. Velice mu chybíš. Nám všem.“ „I vy mi chybíte. Jenomže nemohu odejít.“ „Drží tě tu?“ „Ne. Je velice laskavý a pozorný.“ Emma se s rozpaky zadívala na zem. Nevěděla, jestli může pokračovat dál. Raoul to však postřehl. „Co je, Emmo? Chceš mi ještě něco říct?“ „Asi bych měla, jenomže ty se rozzlobíš.“ „Nerozzlobím, přísahám.“ „Tedy dobře. Byla jsem u královy smrtelné postele. V jeho poslední hodince jsem mu slíbila, že…“ „Že co, Emmo?“ „Že se provdám za Ludvíka.“ Raoul prudce vydechl. „To jsi neměla.“ „Kdybys ho viděl, Raoule. Byl tak slabý. Bylo mi ho líto.“ „Emmo, nemusím ti říkat, jak hrubě porušuješ slib, který jsme všichni dali starému Françoisovi. Bez výjimky.“ „A co ty, Raoule? Ty se jdeš oženit s Valerií. Ona je Ludvíkova sestřenice.“ „Jenomže z matčiny strany. Není to stejné, Emmo.“ „Zlobíš se na mne.“ „Nezlobím. Jenom tím nejsem zrovna nadšen.“ „Promiň.“ „Emmo, miluješ ho?“ „Já myslím, že ano.“ „A on tebe?“ „Ano. Řekl mi to.“ „Pak tedy dobře. Dělej, co uznáš za vhodné. Když si myslíš, že provdat se za Ludvíka je lepší než sňatek s Françoisem, udělej to. Já ti nebudu bránit.“ 19
Navzájem se objali. Pak Emma spatřila, že na ní již čeká Ludvík. „Musím jít, Raoule.“ „Kam?“ „Zpátky do postele. Françoisovi neříkej, že jsi mne tady potkal.“ „Neřeknu. Tak se drž, Emmo. A uzdrav se.“ Emma mu zakývala. Pak k ní přistoupil Ludvík a chytil ji za ruku. „Pojď, Emmo. Musíš zpátky do postele.“ „Já vím.“ Podívala se na Ludvíka. Měl velice smutné oči. Kdysi bývali jasně modré, no teď byli spíše sivé. Velice se pro svého otce trápil. A Emma nevěděla, jak by mu mohla pomoct. Ludvík ji odvedl do svého pokoje. „Pošlu k tobě služební, co ti pomůže vysvléct se.“ „Ludvíku, vidím, jak se trápíte.“ „To není tvá starost.“ „Vím, jak vám je. Já taky ztratila otce. Je tomu již deset let.“ „Já vím.“ „Taky jsem se dlouho trápila. Pak jsem pochopila, že je to zbytečné. Truchlení vám otce nevrátí.“ „Oceňuji, že mi chceš pomoct, Emmo. Teď bych měl opravdu jít, aby ses mohla převléct.“ Ludvík se otočil na odchod. „Ludvíku, nezlobte se. Nemyslela jsem to špatně.“ „Já se přece na tebe nezlobím.“ „Můžu vás o něco požádat?“ „Ano.“ „Zůstaňte tady, když se budu převlékat.“ „Proč?“ „Tenhle hrad je hodně starý, Ludvíku. Je plný starých vzpomínek. Necítím se tady v bezpečí.“ „Dobře, Emmo. Není nic, co bych pro tebe neudělal. Teď jdu zavolat služebnou, ano?“ „Pospíchejte.“ „Budu.“ Ludvík odešel. Emma se opřela o zeď. Rukou šáhla na svoji ránu. Rozbolela ji před chvilkou. Na ruce ucítila něco teplého. Koukla na své prsty. Byla na nich krev! „Ne!“ vykřikla. Zatočila se jí hlava, téměř upadla na zem, ale zvládla se ještě přidržet zdi. To už ale Ludvík vlétl dovnitř. „Co se děje, Emmo?“ Ukázala mu své prsty. „Krev?“ Přikývla.
20
Ludvík z ní strhnul šaty, aby zjistil, co se děje, i když to tušil. A nemýlil se. Na obvazech se skvěla rudá skvrna a zvětšovala se. Ludvík zavolal na služku, co stála ve dveřích: „Běž pro lékaře.“ „Ano, pane.“ Služtička vyběhla z pokoje. Ludvík odvedl Emmu do postele. „Vydrž, má drahá. O chvíli jsou tady.“ „Bolí to, Ludvíku.“ Emma to vyřkla napůl přes slzy. „Já vím, Emmo. Já vím.“ Do pokoje se vřítil lékař. „Co se jí stalo?“ „Já nevím. Začalo to krvácet. Řekni, že bude v pořádku.“ „Nemohu vám nic slíbit, výsosti.“ Lékař jí sundal obvazy, krev se pustila proudem. Ludvíkovi při tom pohledu přišlo špatně. „Posaďte se, výsosti.“ „Ano. To je velice dobrý nápad. Posadit se. Ano.“ Jen si to mumlal popod nos. Pak se posadil. Člověk nemusel být psycholog, aby zjistil, že Ludvík má nervy na dranc. Ztratil otce a teď chybělo málo, aby ztratil i Emmu. Pak by mu nezůstalo nic. Z křesla sledoval lékaře, jak ošetřuje ránu na Emmina hubeném tělíčku. Pak jí dal něco na spaní. Když se Emmě začali zavírat oči, odtáhl Ludvíka stranou. „Výsosti, musíte být velice opatrný. Teď to bylo o vous. I když se cítí lépe, pořád není mimo nebezpečí.“ „Ano.“ Lékař vyšel z pokoje. Ludvík se posadil na postel a chytil Emmu za ruku. Ještě nespala. „Říkal, že zítra budeš v pořádku.“ „Lháři!“ Emma se pokusila o úsměv. „Teď musíš spát, Emmo.“ „Ano.“ Zavřela oči. Ludvík se na ni chvíli díval. Pak, když si byl naprosto jistý, že Emma spí, oblékl si plášť a šel se projít. V lese přijde na nové myšlenky. Kromě toho, musí se poradit se svým přítelem vlkem. Přešli tři pokojné týdny. Emmina rána se zacelila, přestalo ji to taky bolet, prostě se téměř uzdravila. Právě byla s Ludvíkem na procházce v parku, když k nim přišla Valerie. „Emmo, jsem ráda, že tě vidím.“ 21
„Já taky. Co tady děláš?“ „Přišla jsem ti sdělit, že se máš vrátit domů.“ „François je tak netrpělivý?“ „Ne. O něj nejde.“ „Tak o co jde?“ „Emmo, zapomenula jsi? Přece se vdávám.“ „Ano, přirozeně. A kdy?“ „No zítra. Vždyť jsem ti to říkala minulý týden.“ „Ano.“ „Jak to, že jsi to nepamatuješ? Je to hodně důležité.“ „Já nevím.“ „Já ano. Lékař ji něčím omámil. Proti bolesti.“ „Ale teď jsi v pořádku, nebo ne?“ „Ano. Dá se říci, že ano.“ „Takže teď můžeš se mnou jít domů. Čeká nás kočár.“ „A kde je Eliška?“ „Klisna?“ „Ano. Kde je?“ „V mých stájích.“ „Emmo, snad nechceš jít domů na své kobylce!“ „Proč ne?“ „Potratila jsi rozum?“ „Pojedu vedle kočáru.“ „Emmo!“ „Půjdu pomalu.“ „Ludvíku, řekni jí něco.“ Ludvík se usmál. „Znáš ji. Když si něco vezme do hlavy, nikdo jí to nevymluví.“ „Tak můžeme jít?“ „Jen si vezmu své věci, co zůstaly na hradu.“ Emma šla dovnitř. Ludvík nechal osedlat klisnu a pak ji vyvedl ke kočáru. „Ludvíku, kdy máš korunovaci?“ „Ještě nevím. Někdy po mých narozeninách.“ „A co svatba?“ „Matka navrhuje den před narozeninami.“ „A co Emma?“ „Jí je to jedno. Prý se za mne vdá kdykoli kdekoli. I tak nevím, jestli to mám udělat.“ „Emma je poslední naděje.“ „Já si to nemyslím. I když je poslední z rodu.“ „Když zemřou van Dammové, zemře i kletba, tak jsi to myslel?“ „Ne. Při posledním úplňku jsem se neproměnil.“ 22
„Tedy jste se milovali?“ „Ano. Několikrát.“ „Zbláznil ses?“ „Žádala mne o to.“ „Když se to doví François, zproráží ti hnáty.“ „Tak se to nesmí dovědět. Emma mu nic neřekne. A ty doufám totéž.“ „Už jde.“ Emma vyšla ven. Na hlavu si akorát připínala klobouček. „Moc ti to sluší.“ „Kdy si po mne přijedete?“ „Přijedu. Ale určitě se uvidíme na svatbě.“ „Vždyť vás tam poznají.“ „Ne. Raoul si vymyslel, že svatební hostinu uspořádá jako maškarní ples. Všichni budou v maskách.“ „To udělal kvůli tobě.“ „Ano. Přeje nám štěstí. Na rozdíl od Françoise.“ „Emmo, dej si pozor.“ Vzal ji do své náruče. Pak ji políbil. Emma vysedla na klisnu. „Zítra se uvidíme.“ Ludvík jí na rozloučenou zakýval. Pak se vrátil zpátky do hradu. Jen co průvod vešel do lesa, Emma pobodla svou kobylku a už ji nebylo. Zastavila se až při lesní studničce, kde poprvé potkala Ludvíka. Na čelo jí vyrašili kapičky potu. Z rukávu vytáhla kapesník a utřela si čelo a dekolt. Pak kapesník zastrčila zpátky a šla dál. Na konci lesa počkala průvod. Když se k ní připojili, Valerie se na ni vykřičela. „Emmo, potratila´s rozum? Vždyť se ti mohlo něco stát!“ „Ale nestalo se.“ „Ovšem to bylo velice nerozvážné, Emmo. Taková pošetilost se k budoucí královně nehodí.“ „Tiše, má drahá. Může tě někdo slyšet. Kromě toho, nemusím být královnou zrovna já.“ „Jak to?“ „To nesmím povědět.“ Průvod zastal na dvoru van Dammova sídla. Raoul a François čekali venku. Emma za pomoci sluhy seskočila z klisny a podešla k bratrům. Raoul ji políbil na čelo a šel se uvítat se svou snoubenkou. François Emmu srdečně objal. „Vítej doma, Emmo. Moc jsi mi chyběla.“ „Ty mně také.“ Emma jsi pomyslela, že malá lež neuškodí. 23
„Françoisi, co by se dělo, kdybychom šli dovnitř?“ „Ano. Musíš být vyčerpána z cesty.“ „Ano.“ „Emmo, jen se přiznej, jak jsi nám v lese utekla.“ „Tiše, Valerie. Vždyť se na mne rozzlobí.“ „Utekla jsi jim? Potratila jsi rozum, Emmo? Mohlo se ti něco stát!“ „Nemohlo.“ „Nezlob!“ Emma sklopila zrak. François ji zavedl dovnitř. V obývacím pokoji jí nabídl židli a nechal přinést dvě šálky čaje. „Proč jenom dvě?“ „Protože Raoul a Valerie šli do svého pokoje.“ „Jak to víš?“ „Slyšel jsem jejich kroky na schodech.“ Hned nato uslyšeli bouchnutí dveří. Emma se zasmála. „Nikdy bych neřekla, že se Raoul ožení jako první. Již zítra.“ „Ano. Při této příležitosti jsem ti nechal ušít nové šaty. Zítra si jich oblečeš, viď?“ „Jaké barvy?“ „Rudé, jaké jiné? Rudá ti nejvíc přistane.“ „Ano.“ „Ovšem vdávat se budeš v bílé.“ „Vdávat?“ „Ano. Ale to má ještě čas. Snad jsem tě nevylekal.“ „Ne.“ „Jistě? Nějako jsi pobledla.“ „Potřebuji si jít lehnout. Ospravedlň mne.“ Emma vyšla do svého pokoje. Lehla si na postel. Ani nevěděla jak, ale velice rychle usnula. François se na ni přišel podívat. Pohled na její dětský obličejík ho zcela upokojil. „Zůstávají jenom tři týdny a pak to všechno skončí. V den, kdy Ludvík oslaví své pětadvacáté narozeniny, se staneš mou ženou. Pak nás již nic neohrozí, Emmo. Van Dammové zvítězí!“ Emmě se zachvěli víčka. Probudila se. „Françoisi, co tady děláš?“ „Přišel jsem se na tebe podívat. Bylo tady ticho.“ „Usnula jsem.“ „Ano. To jsem zjistil.“ Sedl si k ní. Pak ji chytil za ruku. „Co je?“ „Kudy ti přejel kůl?“ 24
„Tudy.“ Emma ukázala na svůj bok. „Směl bych to vidět?“ „A proč, Françoisi?“ „Prostě bych chtěl.“ „Tak dobře. Ale musíš mi pomoct s tou šňůrkou.“ „Ano.“ Emma se postavila. François jí pomohl svléknout šaty. Kolem pasu měla pořád obvazy. „Můžu ti to sundat?“ „Ano. Ale pak mi to musíš dát zpátky.“ Sundal jí obvazy. Pak se zahleděl na ránu. Ještě to nebylo zcela zhojené. „Bolí tě to?“ „Teď už ne.“ Jemně se jí dotknul. Emma se střásla. „Co je?“ „Máš ledové ruky.“ Vzala je do svých. „Trošku je zahřeji.“ „Ano, Emmo. Ty mne umíš opravdu rozpálit.“ „Jak to myslíš?“ Kouknul ji do očí. „Ty víš, že tě miluji.“ Pohladil ji po líci. „Miluji tě, jako muž miluje ženu, chápeš to?“ „Ano.“ Musela se zahrát na neviňátko. François byl velice chytrý a snadno by přišel na to, co se u Ludvíka odehrálo. „Vždycky jsem ti říkal, že se vše dozvíš až po sňatku. Teď si myslím, že je nejvhodnější chvíle, aby ses to dozvěděla.“ „Co tím myslíš?“ Políbil ji na rty. Pak na ni kouknul. „Pořád nevíš, co tím myslím?“ „Ne.“ „Samozřejmě, že nevíš. Neměla ses to odkud dovědět. Jenom já ti mohu ukázat, jak moc dokáže muž milovat ženu.“ „Já ti nerozumím. Dobře vím, že mne miluješ. Vždyť jsme zasnoubeni od mých deseti let.“ „Láska se dá dokazovat mnoha způsoby.“ Položil ji na polštáře. „Co chceš dělat?“ „Uvidíš.“ 25
Znova ji políbil. „Nebraň se. Stejně bych tě přemohl.“ Emma přikývla. Měl pravdu. Bránit se nemělo smysl. Emma seděla u okna, když ji přišla Valerie zavolat dolu. Nepohnula se ani tehdy, když si Valerie sedla k ní. Až pak Valerie spatřila, že Emma pláče. „Co se stalo?“ Žádná odpověď. „Co se stalo, Emmo?“ Odpověď nedostala ani potřetí. Klekla si k ní a chytila ji za ruku. „Emmo, pověz mi, co se stalo. Ublížil ti někdo?“ „Ano.“ „Kdo to byl?“ Emma jí koukla do očí. „Zradila jsem svého krále.“ „Jak to?“ Zas nic. „Emmo, řekni mi to.“ Emma prudce vstala. Tak prudce, že povalila Valerii na zem. Tak prudkou reakci ještě Valerie u Emmy neviděla. A ti, co ji znali, ji takovou rozčilenou vídali jenom zřídka. Emma přešla k posteli. Ležely na ní šaty, co měla oblečené včera. Vzala je do rukou a mrštila je přes pokoj. „Nejsi tak hloupá, abys to nevěděla, Valerie. Dobře víš, s kým jsem se vyspala.“ „Spíše on s tebou.“ „Jo, on se mnou. Můj vlastní bratr! Nenávidím ho!“ Sesunula se na zem. „Nenávidím!“ Valerie k ní podešla. „To jsou ostrá slova, Emmo.“ „Říkám pravdu.“ „Neříkám, že lžeš. A teď se koukej posbírat. Nedovolím, abys mi pokazila svatbu. Možná jsi zapomenula, že se dnes vdávám.“ „Nezapomenula.“ „Dobrá. A teď, když jsi přestala brečet, teď mi můžeš jít pomoct se svatebními šaty. Nechci, aby mi pomáhala nějaká služtička.“ Emma si utřela oči do kapesníku. Ale ne do toho, co měla u Ludvíka, ten jí musel vypadnout v lese. Tenhle kapesník byl Valeriin. Tedy utřela si oči a sešla s Valerií na spodní patro, aby jí pomohla se šaty. Emmin kapesník ležel pořád na opadaných listech. Ludvík ho nemohl přehlédnout a ani ho nepřehlédl. 26
Zvedl ho ze země, přiložil si jej k nosu a ujistil se, jestli ten kapesník opravdu patří Emmě. Ucítil z něj nádhernou vůni, která nemohla patřit nikomu jinému. Zastrčil jej do kapsy a spěchal k van Dammova sídlu. Tóny hudby zaslechl z pořádné dálky. Až o malou chvilku se mu před očima zjevili ostré črty sídla. Neodvážil se ale hned vstoupit dovnitř. Nejdřív musel zjistit, kde jeho milá je, zda se vůbec nachází v domě. Dovnitř nahlédl snad přes všechny okna, dokud našel to, co hledal. Emma seděla u stolu s nějakou cikánkou, co jí právě vykládala z karet. I když pořádně neviděl na karty, věděl, že musí ukazovat něco osobního, protože Emma náhle znejistěla. Ohlédla se přes pokoj a pak věnovala svou pozornost opět ďáblovým obrázkům. Ludvík pevně sevřel kapesník ve své ruce a spěchal ke dveřím. Jen co vstoupil dovnitř, nasadil si na tvář masku. Dovedl si představit, jaké divadlo by udělal François, kdyby ho někdo poznal. A taky v myšlenkách poděkoval Raoulovi za to, že si přesadil své a svatební hostinu uspořádal jako maškarní ples. Pomalu se prodral pomezi hosty do zadní místnosti, avšak Emma tam nebyla. Přes sál ji spatřil, jak vychází francouzským oknem do zahrady. Na chvíli se jejich pohledy setkali. Emma mu naznačila, ať jde za ní. Ludvík se zas musel prodírat přes davy, dokud se nedostal na verandu. Rozhlédl se po zahradě a spatřil Emmu, jak stojí při soše anděla s flétnou. Její pohled směroval někde do hlubin lesa. Ludvík podešel k ní a poklekl. Ve své ruce držel kapesník. Když se Emma otočila, neboť slyšela šepotání trávy, vystřel ruku vstříc její. Povstal, teprve když Emma vzala jeho ruku do svých. „Přinesl jste mi můj kapesník. Tak se neztratil.“ „Ztratil, ale já ho našel. Ležel u lesní studánky. Musel ti scházet.“ „Scházel. Tak jako vy.“ Emma sklonila zrak. Trápilo ji, že ho zradila, i když nedobrovolně. No teď mu to nemůže říci. Teď ještě ne. Ludvíkovi však její dlouhé mlčení neušlo. „Děje se něco, Emmo?“ „Budu vám muset něco říct, ale teď to má ještě čas. Co kdybychom šli dovnitř?“ „Do tvého pokoje?“ „Ne. Do věže. V mém pokoji by nás François snadno našel.“ „To ano. Jenomže jednou mu o nás dvou musíš říct a ty to dobře víš.“ „Ano, vím to.“ Opět se zahleděla do země. Ludvík k ní přistoupil blíže. „Miluji tě, Emmo. Miluji tě tak moc, jak ještě nikdo nikoho na této planetě. A dobře vím, že ty mně lásku dokážeš opětovat. Nebraň se bratrovi říci pravdu, protože teď nás nerozdělí nic, Emmo. Ani smrt ne!“ Jí to vyrazilo dech. Slyšela už mnoho vyznání, ale ani jedno tak hluboce nezasáhlo její nitro, její duši. Nechala se vtáhnout do Ludvíkova objetí a nechala se líbat, až ji rozboleli rty. Dokonce si ani nevšimla, že se spustil déšť a promočil je do nitky, tak vášnivý polibek to byl. 27
Pak Emma vzala Ludvíka za ruku a vyvedla ho do věže. „Tady mne hledat nebudou. Doufám.“ „Hledat?“ „Ano. Brzy zjistí, že jsem zmizela a François si umí všechno velice rychle spočítat. Bude mne hledat v mém pokoji. Tady ho nenapadne jít.“ Sedla si na postel a stáhla si výstřih přes rameno. „Říká se, že žena nezná lásku, dokud nepozná lásku krále. Já to vím.“ Ludvík se usmál. „Znáš lásku krále, přestože se králem nestanu. Jsem jen pouhý člověk, co se snaží naplnit svou existenci.“ „Nejste pouhý člověk. Jste vlkodlak.“ „Emmo, řekni mi, co bylo na kartě?“ „Na poslední? Byl tam…byl jste tam vy. Vlkodlak při úplňku měsíce.“ Ludvík si svléknul kabát. „Vidíš. I karty nám přejí společný osud.“ „Ano.“ Emma si lehla na polštáře. Zatímco lidé dolu se věnovali pití a tanci, Ludvík s Emmou si užívali smyslnosti a půvabu fyzické lásky, pokušení, kterému nedovedli odolat. Nikdo si nevšiml, že Emma s cizincem zmizeli. Dokonce někteří ani nevěděli, že se tam cizinec objevil. Emma byla naprosto mimo zájmu lidí. Kromě Françoise. Nebyla pryč dlouho a začala mu scházet. Zeptal se Raoula, jestli ji neviděl. „Ne, neviděl. Ale nedělej si starosti. Jistě se tady někde baví. Vždyť ji znáš.“ „Ano, znám ji. Až příliš.“ François vešel do knihovny. Kromě tisíců knih na policích a jednoho pracovního stolu se v knihovně nacházely pušky slavné sbírky Françoisova otce. François cítil, že je bude potřebovat. Svěsil ze zdi pušku, co měl nejraději, naplnil ji střelním prachem a vyšel do Emmina pokoje. Tam ale nebyl nikdo. Pohledem přešel po věcech, co byly v pokoji. Vyvrácená židle; nedbale pohozené šaty, co měla oblečené, když si ji vzal; kniha, co právě četla; víc nedokázal rozeznat, protože světlo neproniklo dál. Zavřel dveře a pomyslel si, kampak by asi šel, kdyby se chtěl ukrýt. Vycházela mu jediná odpověď: věž. Nebyl ani na konci schodiště, když zaslechl její smích. Pak uslyšel jeho hlas. Byl tak nestydatě sebevědomý, až se Françoisovi udělalo špatně. Ať to byl kdokoli, byl si jistý, že Emma patří jen jemu. François se postavil za dveře a naslouchal dál. Vedli spolu dosti hlasitý dialog, takže se nemusel moc namáhat, aby jej slyšel. Po chvilce se řeč zvrtla na svatbu. Svatbu? Myslel Raoula a Valerii? Ne, určitě ne. „Má matka si myslí, že bychom se měli vzít tenhle týden.“ „Přestože jsem vám neřekla ano, už plánujete svatbu.“ „Nemusela jsi mi říkat ano. Já vím, že se sňatkem souhlasíš.“ „Nejspíš ano. Jen mne trápí, jak to řeknu bratrům.“ 28
„Něco jsem ti řekl, Emmo. Oba víme, že Raoul nebude proti. A co se týká Françoise, slib mi, že mu to řekneš ještě dnes.“ „Dnes? Zbláznil jste se?“ „Ne.“ „Nedovedu si představit, jak se bude zlobit, když mu řeknu, že jsem se rozhodla provdat se za vás. Ludvíku, tohle je den Raoula a Valerie, nemůžu jim to pokazit.“ „A sis naprosto jistá, že se François bude zlobit?“ „Ano. A nejenže se bude zlobit, on se bude strašlivě zlobit. Ach, Ludvíku, já se ho tolik bojím. Nemohu mu to říct.“ „Tak mu to řeknu já. Mne bude muset poslouchat.“ François již déle nečekal. Pochopil, odkud bije. Emma zradila rod van Dammů, zradila svatou přísahu danou starému Françoisovi. Zradila všechno, jen aby mohla spojit svou krev s krví vlka, černou krví, která naplňovala Françoisovo srdce nenávistí. Ví, co musí udělat, aby Emma byla opět jeho. Ludvík se musí sklidit z cesty. Když Ludvík řekl, že jeho bude muset poslouchat, rázně vešel do pokoje s puškou v ruce. „Tak poslouchám.“ Emma vyděšeně koukla na Françoise. Ten si pár proměřil od hlavy po paty. Pak zopakoval, že poslouchá. „Tak co mi chceš říct?“ Nastalo ticho. Přetnul ho až Emmin vzlyk. „Emmo, obleč se.“ Bez řečí se oblékla a přistoupila k Françoisovi. „Nezlob se. Chtěla jsem ti to říct.“ „Nelži! Dobře vím, žes mi to nikdy nechtěla říct. Slíbila jsi mi, že se za mně vdáš, jenomže tys mi lhala!“ „Nelhala. Jenom jsem potkala Ludvíka a zamilovala jsem se.“ „Zapletla ses s černou krví!“ „Ano. A zapletla jsem se s ní mnohem dříve, než si dokážeš představit.“ „Chceš tím říct, že…“ „Ano, chci. Má nevinnost patří Ludvíkovi. Proto se za něj taky vdám.“ „Nevdáš. Nevdáš se za mrtvolu!“ François namířil na Ludvíka, který se mezitím stihl taky obléct. „Rozluč se ze svým životem!“ „Ne!“ „Zmlkni, Emmo. Tys tady nadělala zmatky a já to teď musím řešit.“ „Françoisi, já za to nemůžu. Nevěděla jsem, kdo to je.“ „A já mám tomu vážně uvěřit?“ „Ano. Potkali jsme se v lese.“ „A neřekl ti své jméno.“ „To já ho nechtěla vědět.“ 29
„To je velice zajímavé.“ „Nezlob se.“ „Zlobím se!“ François napřáhl ruku a uhodil ji přes obličej, až spadla na zem. Ludvík ji pomohl vstát. François se na to opět vzpamatoval a namířil na Ludvíka. „Emmo, jdi stranou.“ „Ne.“ „Jak si přeješ. A nediv se, když kulka projede přes tebe.“ Emma se otočila k Ludvíkovi. „Neopustím vás.“ „Teď je třeba i takové oběti. Přijedu pro tebe.“ Ludvík odstrčil Emmu od sebe. Ta znova neudržela rovnováhu a padla na zadek. Předtím, než padla, spatřila Ludvíka, jak se proměnil na vlka a vyskočil z okna. Když François vystřelil, kulka minula cíl a zakotvila ve zdi. Emma spěchala k oknu, ale když se vyklonila, viděla jenom temný stín lesa. François k ní přistoupil a chytil ji za rameno. „Máš domácí vězení. Nevyjdeš ze svého pokoje, dokud tě nezavolám, je ti to jasné?“ „Příliš krutý trest, Françoisi.“ „Jdi!“ Emma se otočila a beze slova odešla do svého pokoje. Jen co se převlékla do noční košile, přišel k ní. Emma mu nevěnovala jediný pohled. Sedl si na postel, zatímco Emma stála u okna a sledovala, jak hosté postupně odchází. Ticho v její pokoji pořádně hustlo. François ale nebyl příliš trpělivý a po pěti minutách ticha chytil Emmu za ramena a otočil si jí k sobě. Emma se mu přesto do očí nepodívala. Svůj zrak upřela na kapesník, jenž držela v ruce. „Dobře, Emmo. Nechtěj mne rozčílit.“ „Stejně jsi rozčilený.“ „To jsem. Jak dlouho, Emmo? Jak dlouho se spolu scházíte?“ „Ode dne mých patnáctých narozenin. Já ti to chtěla říct, jenomže jsem se tě bála.“ „Ty že ses mne bála? Emmo, ty se nebojíš ani samotného ďábla!“ „Ano, mám strach. Bojím se tě ode dne, kdy ses se mnou vyspal.“ „Musel jsem to udělat, jinak bych tě ztratil.“ „Ztratil jsi mne, Françoisi. Já už nejsem ta nevinná Emma, co ti slíbila svou ruku. Teď patřím králi a já to nechci měnit.“ „Už za ním nepůjdeš. Zůstaneš se mnou, dokud se z tvého milovaného nastane vlkodlak.“ „Nezůstanu. Nemůžeš mne tady zavřít.“ „Můžu, Emmo. Tohle je můj dům a ty budeš dělat to, co ti řeknu.“ „Nejsem bezduchá loutka a názor, že jenom muž může rozhodovat o všem, se mi nelíbí. Ludvík mi ukázal, co to znamená mít někoho rád. Dal mi volnost a nesvázal mne
30
pravidly. Ty žiješ ve světě, který je minulostí; jsi zaslepený hněvem, co zabíjí oba naše rody. Já nedokážu nenávidět někoho, kdo nese hřích, jenž sám nespáchal.“ „Jenomže zhřešil. Udělal přesně to, co udělal jeho dědeček Evě. Vzal si tě, přestože jsi zasnoubená se mnou. Jediný rozdíl je v tom, že nečekáš dítě. Nebo snad ano?“ „Ne.“ „To je dobře. Dítě bych nesnesl.“ „Můžeš mne pustit?“ „Ne.“ Přitiskl si ji blíže. „Ukaž mi, jak moc ho miluješ. Chci, aby ses mně oddala tak, jak jemu, rozumíš mi?“ „To já nemohu.“ „Tedy si tě vezmu tak, jak to mám ve zvyku já.“ Hodil ji na postel. Emma se slzami v očích požádala bratra, ať to nedělá. „Udělám to, Emmo, protože ty jsi má.“ Políbil ji. Emma natáhla ruku a popadla svícen. V návale vzteku praštila bratra do hlavy. On ji pustil a chytil se za zraněné místo. Emma nečekala, dokud se François vzpamatuje a utíkala k Raoulovi a Valerii. Nebyla ani na konci schodiště, když se François zjevil navrchu. Po tváři mu tekla krev. Když spatřil, že Emma chce za Raoulem, přeskočil přes zábradlí a dopadl přímo před dveře Raoulova pokoje. Emma se zvrtla a utíkala ke dveřím sídla. I když se François okamžitě pustil za ní, už ji nedohonil. Emma se mu ztratila ve stínu lesa. Utíkala, co jí síly stačili a ještě dál. Zastavila se kdesi uprostřed lesa. Slzy jí tekli po obličeji a celá se chvěla strachem a zimou. Ohlédla se kolem. Tady to pozná! Je na místě, kde se skulila na zábrany. Pořád tam byly. Opatrně přes ně přešla. Pak si pomezi hroty našla místo, kde by se mohla ukrýt. Zalezla tam a čekala, jestli za ní neběží bratr. Byla ale velice ospalá a snadno usnula. Ludvík se pro Emmu vrátil hned na druhý den. François právě nebyl doma. Nemusel se tedy ničeho obávat, ale jenom do té doby, kdy mu Raoul sdělil, že Emma v noci utekla a dosud se nevrátila. „Kam šla, Raoule?“ „To nevím. François říkal, že zmizela v lese mezi stromy.“ „Snad se jí nic nestalo.“ „Ludvíku, nejste sám, kdo se o ní obává.“ „Musím ji najít co nejdříve.“ „Nebude daleko.“ „Jak to víš, Valerie?“ „Její klisna je tady. Utekla bosá v noční košili, Ludvíku. Možná je i zraněna.“ „Ano, to je možné. Pokuste se Françoise udržet tady. Když ji najdu, pošlu vám správu.“ „Hodně štěstí, Ludvíku.“ 31
Ludvík se otočil a vyšel ze sídla. Pak vysedl na svého hřebce. Kde ji bude hledat? Les je rozlehlý. Kampak by utíkala Emma? Ke studničce? Tam asi ne, bratr by ji snadno našel. Nebo ne? Každopádně to zkusí i tam. Najde ji, tím si byl jistý. Emma se probudila na sluneční paprsky. Byla zcela promrzlá. Podívala se kolem sebe. Pomalu se vzpamatovala, co dělá v lese. Když procitla, vyšla ze zábran a pustila se dál. Při vylézání se její noční košile protrhla a malý kousek zůstal zavěšený na hrotu. Emma si to vůbec nevšimla. Jednoduše pokračovala dál. Netušila, kde se nachází. Všechno bylo tak ponuré a tiché, neslyšela jediného ptáčka, co by zpíval svou píseň. Bála se. Hrozně se bála. Přesto pokračovala dál. Ludvík přehlédl všechno, co mu přišlo na rozum. Byl u studánky, přehlédl cestu ke hradu a každičký kousek kolem ní, a Emmu pořád nenašel. Ze zoufalství se pustil prvním směrem, který mu napadl. Netrvalo to dlouho a přišel k zábranám. Nejdřív se nad tím pousmál. Přesně tady se Emma zranila. Osud mu to schválně vložil do cesty. Nikdy nezapomene, jak o ni téměř přišel, a to ještě ani nebyla jeho. Když se chtěl obrátit, zrak mu padl na něco bílého. Nejdřív si myslel, že to je jenom list, ale bylo to moc světlé. Sesedl z koně a podešel k té divné věci. Když to vzal do ruky, zjistil, že je to kus látky. Velice jemný a měkký. Takovou látku nosí jenom aristokrati. Bylo to jasné – Emma tady byla. Ludvík se porozhlížel kolem. Na zemi spatřil otisky nohou. Bosých nohou. „Emmo!“ Ozvěna se mu nepatrně vrátila. „Kdepak jsi? Emmo!“ Vřískat mu zcela jistě nepomůže. Musí sledovat její stopy. Snad jí najde dříve, než se jí něco stane. Emma se zastavila u jednoho starého stromu. Už nemohla dál. Byla hladná, měla žízeň a třáslo ji zimou. Slzy ji pálily v očích. Copak cestu ke hradu nikdy nenajde? Musí jít dál. Musí! Udělala dva krůčky, pak se jí zatočil svět před očima. V bezvědomí se zhroutila na zem. Ludvík sledoval její stopy, dokud nezmizely v opadaném listí. Když už žádné stopy neviděl, zastavil koně. Rozhlížel se kolem. Vzápětí spatřil, jak k němu jde jeho přítel vlk. Seskočil z koně, aby mu mohl jít vstříc. Když si klekl, vlk k němu podešel. „Přítel můj, potřebuji tvou pomoc. Hledám Emmu. Včera utekla před svým bratrem a… on ji nesmí najít dřív než já. Pomoz mi.“ „Tvá Emma je blízko. Musíš si pospíšit, je na tom velice špatně.“ „Stalo se jí něco?“ „Je v bezvědomí.“ „Ukaž mi cestu.“ 32
„Pojď tedy za mnou. Přivedu tě k ní.“ Ludvík vysedl na koně a následoval svého přítele. Nedivte se, že spolu mluvili. Už dříve jste byli obeznámeni s tím, že Ludvík vlkům rozumí, může s nimi tedy i mluvit. Emma ležela pořád u stromu, jenomže teď ji hlídal bílý vlk. Ludvíkova srdce radostí poskočilo, když spatřil, že Emma není zraněna. Vysadil ji na hřebce a cválal s ní do svého hradu. Emma se cestou probrala. Když zjistila, že její milý je s ní, přitulila se k němu blíže. Pak jen čekala, až nabere díly a všechno mu poví. A pak mu řekne své ano. François jí v tom nezabrání. Ludvík ji vynesl na svých rukou do ložnice. Trochu mu přitom vadily její šaty. Ne rudé. Ne černé. Bílé, svatební. Emma se jediným slůvkem stala jeho paní. Tohle byla ta správná cesta, kterou měla jít. Sejmula kletbu z královského rodu. Proměna na vlkodlaky při úplňku se stala minulostí. Přes tři sta let stará kletba byla poražena láskou dvou mladých lidí. Ludvík ji vynesl nahoru. Z rukou ji spustil při posteli. Emma se dotkla vyřezávaného dřeva. „Tohle je velice krásné dříví. Řekněte mi příběh, co se s ním spájí.“ „Jak víš, že se s ním spájí příběh?“ „Každé dříví má svůj příběh.“ „Ano, to má.“ „Řekněte mi jej, prosím.“ „Tedy se posaď, protože tenhle příběh tě hluboce zasáhne.“ Nadechl se. „Tahle postel a tedy toto dříví je ze stromu, kde se potkávali dva milenci.“ „Eva a Ludvík?“ „Eva se znala s Ludvíkem od dětství a tajně se milovali. Eva to taky chtěla říct svým rodičům, jenomže ti ji slíbili jinému, bohatému kupci s látkami.“ „Françoisovi.“ „Ano. Eva se svým rodičům nemohla vzepřít. Obětovala svou lásku a provdala se za něj.“ „No nepřestala se setkávat s Ludvíkem.“ „Zplodili dítě, Emmo. To dítě byl plod jejich lásky a François to věděl.“ „Jak to mohl vědět?“ „Teď mi jistě neuvěříš, Emmo. François je mocný čaroděj.“ „Kouzelníci jsou jenom v pohádkách. Žádní opravdoví neexistují.“ „A co když ano? François byl velice mocný čaroděj a nemohl snést, když ho porazil pouhý člověk. Evě to dítě vzal hned po jeho narození a hodil jej do řeky. Pak Evě řekl, že dítě zemřelo. Jenomže to dítě přežilo. Zachránil jej rybář a udělal z něj svého syna. Jeho potomci žijí někde při Sèině a netuší, kdo jsou opravdu. Jsou to děti van Dammů a králů.“ 33
„Tak proč ještě trvá kletba?“ „Protože François pořád žije a udržuje kletbu nad mým rodem. Eva ji vyřkla ze vzteku, když byla oklamána. Pak své slovo vzala zpátky, ale už bylo pozdě. Kletba se splnila. A dokud bude François živ, kletba bude provázet můj rod, dokud nevyhyne. Musí zemřít, Emmo.“ „Proč to říkáte zrovna mně? Já nevím, kde teď je. Já jej neznám.“ „Znáš, Emmo. Je to tvůj bratr.“ „Ne! Můj bratr nemůže být starý François. Vždyť by mu bylo přes tři sta let.“ „Ano.“ „Ne! Mému bratrovi je třicet let.“ „Je čaroděj. Jeho síla mu umožňuje být mladým. Proč jsi myslíš, že tě chtěl? Je taky proklet. Eva jej odsoudila k věčnému žití, bohužel, ponechala mu sílu. Kletba pomine, když se staneš jeho ženou.“ „Své ano jsem řekla vám.“ „Sejmula´s kletbu z mého rodu. Už nikdy se neproměním ve vlkodlaka, díky tobě. Teď nám už zbývá jenom zplodit dítě, co se stane příštím králem.“ „Vy se přece nechcete stát králem. Říkal jste, že spolu odejdeme.“ „Když budeme muset.“ „Já nechci být královnou. Slibte mi, že odejdeme.“ „Když to opravdu chceš.“ „Ano. Nedokážu tady zůstat.“ „Ale nejdřív…“ Dveře se prudce rozlétly. Emma strachem vyskočila na rovné nohy a chytla Ludvíka za paži. Ten se s klidem v očích díval na zjev mezi dveřmi. Stál tam François, jenomže nevypadal na třicet let, spíše na tři sta třicet let. V rukou držel hůl. Vypadal jako Druid. „Françoisi, jak ses sem dostal?“ „Přišel jsem si pro tebe.“ „Je pozdě, bratře. Své ano jsem již řekla Ludvíkovi.“ „Ano, já vím. Proto jsem přijel. Chci, abys viděla, cos ze mne udělala. Vzala´s mi mou sílu, Emmo. Vzala jsi všechnu sílu, co jsem získal po mnoha staletí. Tys mi ji vzala a ty mi ji taky vrátíš. Pojedeš se mnou.“ „Ne.“ „Vrátíš se domů.“ „Můj domov je tady, při Ludvíkovi. Nehnu se od něj.“ „Nenuť mně, abych tě odtud odvedl násilím.“ Ludvík vytasil svůj meč. „Jen přes mou mrtvolu.“ „Není nic lehčího.“ I když François vypadal staře, s mečem mu to šlo velice dobře. Netrvalo dlouho a Ludvík se ocitl na zemi. François mu přidržel meč u krku. „Tak dělej, Françoisi.“ 34
„Emmo!“ Emma bezmocně přistoupila k bratrovi. „Tak se podívej, Ludvíku. Osud mi dnes přál. Emma je teď opravdu má.“ „Ano, vyhrál´s. Jenomže Emma není věc, abys ji mohl vzít s sebou. Taky má své city.“ „Ano.“ Emma souhlasila. Měla své city. Nakonec, vždycky poslouchala více své srdce než rozum. „Françoisi, nech ho žít.“ „Pojedeš se mnou?“ „Ano. Pojedu s tebou.“ „Slyšel´s to. Pojede se mnou.“ Obrátil se k sestře. „Zabal si své věci.“ Pak se k ní otočil zády. Emma nevěděla, co má teď dělat. Podívala se na Ludvíka. Ten jí pohledem naznačil, ať se koukne jinam. Při noze postele ležela dýka. François se díval přes okno. Emma vzala dýku do své hubené ručky. Pak ji skryla mezi závoje svých šatů. Když odcházela, Ludvík se bezmocně díval. Emma a François šli pomalu lesem. François se nesl na svém hřebci jako mladý král, zatímco Emma seděla v sedle se zvěšenou hlavou. „Co ti je, Emmo?“ „Ty dobře víš, co mi je.“ „Nevím, proč ses zamilovala zrovna do něj.“ „Protože jsem poslední z rodu. Osud to chtěl.“ „Osud, nebo ty?“ Neodpověděla. „Emmo, proč mne tak nenávidíš?“ „Víš ty vůbec, kolik utrpení jsi způsobil? Nevíš.“ „O jakém utrpení to mluvíš?“ „Třeba když ses se mnou vyspal.“ „Budeš mi to vyčítat dlouho?“ „Nejspíš ano.“ „Ludvík s tebou taky spal.“ „To bylo jiné.“ „A v čem?“ „Nech to být.“ „Jak si přeješ.“ Nastala chvilka ticha. „Françoisi, můžu se zastavit u studánky? Mám žízeň.“ „Jak je libo, mladá dámo.“ „Nech si tu ironii pro sebe.“
35
„Tak poslyš. Zrovna ti dělám laskavost, tak bys mi mohla projevit alespoň náznak vděčnosti.“ „Jsme tady.“ „Tak se jdi napít.“ Emma seskočila z koně. Vodu ze studánky nabírala rukama, proto si je utřela do šat. Přitom tajně vytáhla dýku. „Françoisi?“ „Ano?“ „Ty se nechceš napít?“ „Ne. Teď nemám žízeň. Ne po vodě.“ „A po čem tedy?“ Taky seskočil z koně. „Třeba po tobě. A po krvi tvého milence.“ „To neříkej. Slíbil´s mi, že ho necháš naživu.“ „Já sliby plním.“ „Doufám.“ Podešla ke klisně. Chytla ji za ohlávku a pohladila po šíji. „Copak je, Eliško? Proč jsi tak nepokojná?“ Klisna zaržala. Emma se otočila a ocitla se přímo v rukou bratra. „Co je?“ „Nemusíme spěchat, Emmo.“ V očích měl posedlost. Emma se hluboce nadýchla. „Měli bychom jít.“ Otočila se k němu zády. Srdce se jí rozbušilo. V rukou pevně sevřela dýku. François ji chytnul kolem pasu a zašepotal jí do ucha, že: „Nemusíš se mne bát.“ „Ne. Nemusím se bát.“ Teď, nebo nikdy; dodala Emma v duchu. Prudce se otočila a zabodla dýku do bratrova srdce. Ani nevěděla jak, všechno se semlelo hrozně rychle. Odrazu ležel François na zemi s dýkou v hrudníku. Měl pootevřené rty, jakoby něco říkal, ale Emma nic neslyšela. Hleděla na něj, ruce se jí třásly. Nebyla schopna jakéhokoli pohybu. François náhle zavřel ústa i oči. Pak jeho tělo zčernělo a proměnilo se na prach. Zůstala jenom dýka. Emmě přestalo v uších tak hlasitě bušit. Uslyšela kroky. Ohlédla se. „Ludvíku!“ „Emmo! Šel jsem za vámi. Co se stalo? Kde je Fran…“ „Je mrtvý, Ludvíku. Pohltila ho země.“ „Emmo…“ Vzal ji do náruče. Emma se rozbrečela. „Už je po všem, Emmo. Je po všem.“
36
Na cestě ze sídla van Dammů zpátky do hradu se oba zastavili na místě, kde se zdržovala svorka vlků. Již zdaleka viděli, že vlci leží na zemi. Když přijeli blíž, zjistili, že všichni vlci jsou mrtví. Ludvík taky vysvětlil, proč. Všichni to byli jeho předci. „Spolu s Françoisem zemřela i kletba. Teď mohou všichni najít klid.“ A co se stalo s trůnem? Jak Ludvík slíbil, spolu s Emmou odešli do domečku při pobřeží moře. Jejich potomci se nikdy nedověděli, že mají modrou krev. Možná ještě teď někde žijí a setrvávají v tradici svého řemesla, jenž si vyvolili. Ze šlechticů se stali rybáři – dosti symbolické. Trůn a korunu dostal do daru Ludvíkův bratr Phillip, když mu byli čtyři roky. Pařížané na pravého Ludvíka brzy zapomenuli. Tři sta let kletby. Tři sta let! Příliš dlouho na zášť!
37
