„ 100 mil na Przejsciu…“ Proč 100 mil, tedy 165 km, když trasa Przejscie je 137 km dlouhá? Jednoduše, bloudili jsme… Jsme na startu již 12. Roč. ultratrailu „Przejscie Dookola Kotliny Jeleniogorskiej“. Přihlásili se 550 účastníků, což je maximum pro tento trail, ale na startovní čáře je nás však jen 437. Rosničkáři slibují hezké počasí, ale s teplotami blížíce se k nule, hlavně na hřebenu Krkonoš. Důležité je, že bychom letošní ročník mohli absolvovat bez deště. Že by nám ten nahoře až tak přál? Do místa startu přijíždíme dobře naladěni. Fotíme pár fotek před akreditací a při přípravě na závod.
Pomalinku se blíží hodina startu a tak jako ostatní se musíme přemístit na start. Fotíme ještě fotku hory prvního stoupání a jdeme na start.
Poslouchám rozpravu k trati a organizaci trailu, pak projevy starosty města Szklarskiej Poreby a hejtmanky Jeleniogorskiej oblasti s přáním, abychom všichni ve zdraví došli do cíle tohoto náročného trailu. To jediné jsem z jejich projevů porozuměl, jinak ani slovo…mleli, jako by nevěděli, že v startujícím davu jsou čtyři Češi…
Následuje tradiční minuta ticha na památku členů horské služby GOPR pánů Wazynskiego a Hryncewicza. Ze smuteční letargie mě vytrhuje hlas startujícího a následně rozbíhající se dav. Stačím pokynout našim děvčatům a už to s Jirkou ženeme. Dav nás táhne a já jsem za to rád. Na startu mně začala být zima, takže tento rozběh mně přišel vhod. Dlouho nám však běh nevydržel. Začínáme stoupat na Szrenici. Každý ví, že je to nejtěžší a nejhorší stoupání na celé 137.km trase. Musí se překonat minimální převýšení 700 m na krátké čtyřkilometrové délce. Ale navzdory této obtížnosti s Jirkou překonáváme ve slušném čase tyto nástrahy a valíme přes Violík k Sněžným jámám.. Co jde, běžíme. Chtěli bychom Przejscie dát pod 32 hodin, tzn. Že musíme jít, běžet min. 4,5 – 5 km/hod. s rezervou na čas strávených na kontrolách, občerstvovačkách. Počasí je fajn, tak akorát. Já jdu v tričku s krátkým rukávem a návleky. Nesmím zastavit, jinak prochladnu. Nutí mě to tak ostře jít nebo běžet. Přibrzdí mě však Sněžné jámy a sestup z nich do sedla po kamenitém chodníku. Z tohoto úseku mám ten největší respekt. Vždy jsou tu kameny vlhké, klouže to po nich. Zub času na tomto chodníku zapracoval, kameny jsou tu rozvalené, pohyblivé. Jdu jako podělaný, pomalu, nechci se zranit. Oddychnu si až v sedle, pookřeji a už zas v požadovaném tempu valím k Špindlerovce. Špindlerovka, 17.km, 1.kontrolní stanoviště, první mé hlášení startovního čísla 126. Sezobnu ze svých zásob pár hrozinek, které proliju svým ionťákem a už spěcháme za Poláky.. Jsou pár metrů před námi, mohli by nás táhnout. Ale jenom mohli… zahýbají do leva k polské chatě… Jdeme tedy sami, nikdo před námi, ale cesta je mně známá, nedá se ke Sněžce zabloudit. Tak, hurá, můžeme valit…ale ono to zas tak pěkně nejde. Jsme přeci v Krkonoších na hřebenovce, v nadmořské výšce nad 1200m n.m., takže nás provází kámen, kleč, od ní kořeny, bahno a voda k tomu všemu. Ale najednou Jirka zahlédne před sebou světýlka čelovek. Jako by ho jehlou píchl, zrychlujeme, chceme je docvaknout. To už i zahlédnu červené světýlko Sněžky, to je paráda!!! Běžíme, k světýlkům před námi se
přibližujeme a k Sněžce také. Zima mně ale není, přestože je teplota kolem nuly. Žene mě vidina dobrého a teplého čaje v polské chatě pod Sněžkou „ Dom Slaski“. V loni tam byl, bude i letos? Docvakneme mladé Poláky, ale my ženeme dál, jde nám to… Dom Slaski – krátké zastavení. Jirka vyměňuje ponožky, bere si slabší KS MEDI za KS MERINO CROSS. Já zatím přináším ne teplý, ale přímo vařící čaj. Obohacuji ho slivovicí, je to dobrá a výživná pak kombinace s tatrankou… je mně tu fajn, nechce se mně do té zimy. Ale my musíme!!! Oblíkám si bundu sira Josepha, tzv. Rankocajku a razíme. No, to je ale zima. Musíme to rozejít, neběžíme, ono to ani do kopce moc nejde, ale svižně makáme po polské modré úbočím Sněžky. Krásná to noc, pod námi svítící hotel a město Karpacz, paráda. Kochání musí však stranou, sotva se někam zahledím, brknu o dlažební vyčnívající kamenou kostku. Pryč už z této cesty…ale dál po červené k Sovímu sedlu to není o moc lepší, samý šutr, prudký sešup s nepříjemnými schody, to je „dobré“ na naše kolena. Už abychom byli pryč z Krkonoš. Při stoupání ze Sovího sedla na Skalní stůl se nám naskytla famózní noční podívaná. Had čelovek pochodníků byl vidět od Domu Slanského až po Jelenku. Paráda, super, moc pěkný. Po této podívané nám ani nevadí prudký sešup po nově zbudovaném chodníku na Pomezní boudy. Pomezní boudy, 35.km, 2. Kontrola se sušenkami, ionťákem. V polské chatě upíjíme čaj, Jirka kontroluje načítání trasy v mobilu a najednou říká:“ Tati, Krkonoše jsme dali s průměrnou rychlostí 5,7km/h, to je skvělé, to bychom Przejscie mohli dát pod 30 hodin, když udržíme tempo“. Já na to:“ Reálné to je, to nejhorší máme za sebou, ale čeká nás 100km členitého terénu po polském území, náročného na orientaci včetně 25.kilometrového, neoznačeného úseku. To mě moc nenechává v klidu, dopijme tedy, jdeme na to…“.Dál trasa vede po žluté až na vrchol Skalnik, ale přes sedlo Kowarské. K sedlu je to nádherný cca pětikilometrový seběh, ale ze sedla z nadmořské výšky 727m musíme na Skalnik do výšky 945m n.m. Výstup ale není tak drastický, ujde to. Ale pak, jako by do Jirky střelil, valí…že by cítil další kontrolu? Po typické trailové stezce, plné kamení, kořenů stromů, větví s bahnem žene, sotva mu stačím, spíše ztrácím, ale on při takovém seběhu se cítí jako ryba ve vodě. Hold mládí!!! Na 3.kontrole, cca na 50.km se moc nezdržujeme, pár kalichů ionťáku, tatranka k tomu, Jirka navíc si dává Mg. Od pořadatele získáváme informaci, že tímto kontrolním stanovištěm prošlo do této chvíle 20 lidí!!! To už na nic nečekáme a vyrážíme. Po chvilce přilítneme na křižovatku cest. Místo není označené nápisem, chybí tu rozcestník, kam teď? Mapu jsme si nevzali /velká to chyba!!!/. Myslel jsem si, že to bez ní dáme .Och, jak jsem se mýlil!!! Nikdo nás nedobíhá, nikdo není na blízku, Jirka nemá turistickou polskou mapu /nesehnal odkaz/, tak pokračujeme stále po modré. Po několika km však zjišťujeme, že jdeme, bohužel, na opačnou stranu. Vracet se nám nechce, tak docházíme na velké parkoviště. Z mobilu zjišťujeme, že musíme jít po silnici vpravo, tak oklikou se dostáváme do Janowic Wielkie. Oddychnu si, když jsme na zelené značce, to už se „chytám“, poznávám to tu z předcházejícího ročníku. Jirka je však z této zacházky špatný. Ztráta téměř 1,5 hodiny mu bere, jak se říká, vítr z plachet. Ujímám se vedení, diktuji tempo, musíme na tento kufr rychle zapomenout, musíme jít. Předcházíme několik pochodníků, oba se však těšíme na Rozanku, na jídlo i plánovaný odpočinek…
Rozanka, PK4, 59.km /ale my máme podle měření již 71.km/, vynikající sušenky, ještě lepší těstoviny se sýrovou omáčkou, ale ještě lepším čajem. Jirka odmítá do tak dobrého čaje si dát slivovici a tak ji oba upíjíme přímo z plucky… Já vyměňuji ponožky „krosáče“, Jirka naopak zůstává v Meďourech /KS MEDI/. Je mu prý v nich dobře, slyšíte dobře, pane inženýre Krško. Oddych nám oběma prospěl, nejen že jsme se dobře najedli, trošku jsme si odpočinuli, ale hlavně nás to psychicky vrátilo zpět do akce. Pryč je tak chmura ze „zajížďky“.
Je teplo, slunko o sobě dává znát. Jdeme nalehko, jen v tričku s krátkým rukávem. Terén je tu však členitý, vedoucí lesem, lukami s minimem asfaltu. Co jde, tak se snažíme Běžet. Jirka by rád tu ztrátu z kufru eliminoval a tak ženeme, co to jen jde. Samozřejmě poučeni z absolvovaného kufru bedlivě si střežíme značení. Bez problémů tak po modré polykáme km i kontroly PK5 a PK6 až se dostáváme do Chrosnice. Vcházíme do neznačeného, cca 20 km úseku, přes PK7 Gora Szybowcowa, PK8 Perla Zachodu, PK9 Goduszyn až do Wojcieszyc. Mapu sice nemáme, ale za to máme důkladný popis, který jsme získali na internetových stránkách . Docela nám to jde, snažíme co nejvíce ujít za světla z tohoto úseku. Napomáhají nán ještě červenobílé fáborky. Nevím, kdo byl tak laskav a cestu takhle doznačil, ale je to fajn…díky. Začíná se stmívat, vždyť do 19.00 hod chybí pár minut a my opouštíme PK9. Z neoznačeného úseku nám chybí absolvovat ještě cca 5 km. Orientace je však už horší, je tma. Zapínáme čelovky. Podle popisu se nám daří najít cestu z luk do lesa. Na tempu však ztrácíme, jdeme obezřetně, nechceme už bloudit. Dostáváme s k lesní oplocence, obcházíme ji zprava, ale požadovanou cestu, označenou červeným turistou, nemůžeme najít. Co tak tu poletujem po lese, spatříme blížící se čelovky. Štěstí… je to skupinka Poláků s navigací, takže je po problémech. Držíme se jich, potřebujeme se s nimi dostat na PK10. Ale oni běží a fest, sotva jim stačíme. S jejich pomocí se ale přeci jen dostáváme na PK10. Super… PK10, 108.km, trošku si musíme odpočinout. Doplňujem zásoby s pitím, cpeme se vžýbornými sušenkami, které proléváme ionťákem. Nabíráme síly, vždyť nám zbývá do cíle cca 30km již po značených turistických cestách. To bychom měli bez velkých problémů dfát. Vyrážíme tedy opět sami skupinka Poláků už odešla. Jdeme po modré, z ní bychom měli uhnout na zelenou do Gorszynce. Jirka jde ve předu, udává tempo. Jdeme po modré nějak dlouho, dojdeme na velký plac s ohromným množstvím klád. Sledujeme stále modrou až vyjdeme z lesa na neposečenou louku s několika chalupami. V jedné z nich se svítí, to je šancezjistit, kde vlastně jsme. Děsím se, že jsme odbočku na zelenou přešli…Ženeme přes neposečenou louku k rozsvícené chalupě. Doufám, že nám otevřou. Otvírá nám paní, až se divím, ale ujímá se nás mladý pan. Sděluje nám, že jsme ve vesnici Kopaniec,
tedy na opačné straně od Giorzynce. Přehlédli jsme odbočku… Pan nám toto ukazuje na mapě. Nejsem schopen slova, v duchu nadávám, kleju hůř jak pohan. Ale co je mně to platné, musíme se z této šlamastiky vyhrabat. Pan nám vysvětluje a maluje nejschůdnější cestu do Gorzynce, abychom už nebloudili. Vracíme se zpět, mladý pán nás ještě kousek vyprovází. Loučíme se s velkým díkem. Dojdeme opět na velký plac s kládami, zde je alespoň 6 cest, trefíme tu pravou? S kopce jdeme po jedné z nich, ale po cca 1 km se vracíme zpět v domnění, že jdeme špatně. Přicházíme opět na křižovatku cest, znovu důkladně analyzujeme stav, abychom zjistili, že jsme šli dobře!!! Hold, už jsme oba dva slušně vycukaný. A opravdu, po cca 500 m od místa, kde jsme se vraceli, je vlevo odbočka a ta nás dovede ke kolejím a do vesnice. Je to opravdu Gorzyniec? Usedám u silnice na kamennou zítku, musím si vyměnit ponožky /otestuji KS MEDI/. Mám hlad, dopřávám si obloženou housku. Nikde, nikdo, tma …Přemýšlím, co dál…když najednou uvidím světla přijíždějícího auta. Na náš signál zastavuje, k našemu překvapení z auta vystupuje starší pan v mikině s označením GOPR. Neskrývám radost a úlevu…ochotně nás navede na trasu, která je z tohoto místa vzdálená tak cca 200m. Uf, to je úleva…máme přeci jen štěstí, ale v neštěstí… Przejscie jsme tak prodloužili o dalších cca 15 km. Dorazíme na žlutou značku, Jirka se už orientuje, poznává to tu z loňského ročníku. Musíme se táhlým stoupáním dostat na Zakret Smierci. Jirkovi se chce spát, motá se ze strany na stranu. Dávám mu žvýkačku, snad ho udrží v bdělosti. Do kopce ho táhnu, vůbec mu to nejde. Na vršku dáváme pauzu, ujídáme ze svých zásob, Mg musí být jako i Nutrend tyčka. Sice se už moc nechce, ale vyrážíme. Teď to máme po hřebenovce až na Kopalniu. Běžet to už moc nejde, spíše je to nějaký klus, ale snaha je. Ztrátu z bloudění už nejsme schopni srovnat, ale mohli bychom Przejscie dát alespoň pod 36 hodin…prostě furt máme ještě snahu závodit!!! Na kontrole PK11, Wysoki Kamien, se nezdržujeme, hlásíme číslo, usrkneme ionťáku a sbíháme do Jakuszyc. Je to pouhých 11 km, ale nekonečných, strašně se to tu táhne. Předbíháme několik pochodníků, což samozřejmě potěší a také povzbudí. V dálce zahlédneme stožáry přechodu Jakuszyc, což ještě více člověka vybičuje a donutí k vyšší rychlosti. Slečna na poslední kontrole, v pořadí již 12., nás mile vítá se slovy:“ Jste 61. A 62., kteří tímto stanovištěm prošli, do cíle vám zbývá tak 9 km“. Tak to potěší, na tu bídu, super zpráva. Rychle doplňujeme ionťák, do ruky pár sušenek s čokoládou a už to valíme po zelené na Porebu. Nejdříve kousek po silnici a pak už do lesního terénu. Je tu nově zbudovaná turistická stezka mezi skalami, fakt moc hezké. Ale já už to okolí a tu nádheru moc nevnímám, jdu jak kočárový kůň, stále jen dopředu. My však stále stoupáme, měli bychom odbočit na sáňkařskou dráhu a cestu na Kamienczyk, Porebu. Vloni to označené nebylo, na toto odbočení nás navedli kolemjdoucí Poláci. Ale nyní jsme nikoho nepotkali…jen doufám, že tato odbočka ještě nebyla, že jsme ji nepřešli. Když však vyjdeme na horskou louku a uvidím před sebou Halu Szrenickou, neubráním se, abych vzteky nezařval: „ To snad ne, to není možné, to už stačí“. Do třetice všeho dobrého a zlého, prostě další kufr. Klika je, že tu nikdo není, vzteky nadávám, že by se snad i ten nejotrlejší musel červenat. Nic nenadělám, stalo se. Teď musíme dolů. Těch cca 700 výškových metrů, co jsme v pátek nastoupali, si zase i sestoupíme. Je to hotový očistec!!! Všechno bolí, každý krok cítím, jak v kolenou tak i ve stehnech, ach jo. Ale dolů musím, po těch kamenných kostkách to však neubývá, vztekám se, celou cestu dolů nadávám. Kouknu na hodinky, jsme na trati už 36,5 hodiny, do cíle zbývá tak 3 km. Křiknu na Jirku: „ Hele, když už jsme to tak všechno posr…tak bychom to mohli dát alespoň pod 37 hodin, zkusme to rozběhnout“. To už se blížíme ke Kamienczyku, je tu i lepší cesta, běžet by se tu dalo. A tak to zkouším. Cítím bolest všeho, ale snaha je to rozběhnout, přeci by to mohlo jít a ono to opravdu jde. Jen nesmím zastavit, to bych se už znovu nerozběhl. S Jirkou se střídáme ve vedení, což ve výsledku znamená, že stále zrychlujeme. Cítím cíl, chci to mít už za sebou, nevnímám bolest nohou a celého těla. Valím přes mostek, brod, bláto. Je mi to fuk, stále ale běžím s Jirkou bok po boku. Konečně vidím apartmány, areál pod sjezdovkou s lanovkou. Proplétáme se mezi zaparkovanými auty, hrneme se ke stanu
GOPR, k Salaszi, kde společně vbíháme na METu v čase 36:50:47 hodin. Jirka vypíná měření, ušli jsme 165,4 km!!! Je nám oběma fajn…. Poděkování: První poděkování právem patří mému parťákovi, synovi Jirkovi. Je fakt, trošku jsme si to, nechtíc, natáhli, ale na druhou stranu, to byla dobrá průprava na další…V reálu jsme si ověřili, jak jsme na tom a ukázalo se, že dobře… Díky!!! Je mou milou povinností také poděkovat panu Ing. Krškovi, za poskytnutí ponožek KS MERINO CROSS a KS MEDI. Ukazuje se, že KS MEDI se brzo zařadí do našeho „ponožkoparku“. Ony přispěly, že jsme Przejscie i se „zajížďkou“ bez velkých problému zvladli a myslím i ve slušném čase. Poděkování patří také pořadateli a všem ostatním, kteří pro nás připravili tuto nádhernou sportovní akci. Jako poslednímu musím poděkovat tomu nahoře. Nejenom, že nám seslal nádherné počasí, ale dodal nám sílu, energii a víru, že jsme Przejscie dali. Byla chvíle, kdy jsme oba dva byli na dně, ale vůle, pevná mysl a ctižádost nám nedovolily Przejscie zabalit, ale naopak nás donutily pokračovat a Przejscie dokončit!!! Pogratulovat musím našemu ženskému týmu HEJ HEJ, že Przejscie daly a v čase pod 40 hodin!!! Poučení: Tondo, bez mapy to už nezkoušej!!! PS: Těšíme se již nyní na 13.ročník Více fotek na našich stránkách: ZDE
