POLSKÝ INSTITUT KNIHY

Polský Institut knihy je národní kulturní instituce, která funguje v Krakově od roku 2004. Varšavské oddělení Institutu bylo založeno v roce 2005. Základními cíli činnosti Institutu jsou propagace polské literatury ve světě, utváření čtenářských návyků a popularizace knihy a čtenářství v Polsku.

Nejdůležitějším prvkem zahraniční činnosti Institutu je podpora překladů polské literatury do cizích jazyků a zvýšení jejího podílu na zahraničních knižních trzích. To je cílem PŘEKLADATELSKÉHO PROGRAMU © POLAND, který Institut knihy řídí. Program funguje od roku 1999 a inspiroval se podobnými zahraničními programy. Od začátku jeho existence ho vede krakovský tým Institutu knihy. Díky programu bylo dosud uděleno více než 800 dotací a vyšly překlady polských knih do 42 jazyků. Program zahrnuje zejména beletrii a esejistiku, díla široce chápaných společenských věd (zejména knihy o polské historii, kultuře a literatuře), literaturu pro děti a mládež a literaturu faktu. V roce 2007 byl zahájen program SAMPLE TRANSLATION © POLAND, který podporuje ukázkové překlady polských knih. Institut knihy spravuje internetový portál věnovaný otázkám literatury, čtenářství a polských knih. V současné době existuje ve čtyřech jazykových mutacích. Portál www.bookinstitute.pl je zdrojem informací o aktuálních literárních událostech nejen v Polsku, představuje knižní novinky, aktuality a pravidelně přináší recenze. Obsahuje více než 100 životopisů současných polských autorů, prezentaci více než 900 titulů, ukázky, eseje, adresy vydavatelů nebo informace o činnosti Institutu knihy. Vše o polských knihách – polsky, anglicky, německy a hebrejsky.

POLSKÝ INSTITUT KNIHY

V rámci zahraniční činnosti připravuje Institut knihy národní stánky polských vydavatelů na nejdůležitějších mezinárodních knižních veletrzích, literární programy polských prezentací, ale také vystoupení polských spisovatelů na literárních festivalech a v rámci programů propagace polské kultury na celém světě. Řídí také vydavatelský program NOVÉ KNIHY Z POLSKA, jehož podstatou je všestranné informování zahraničních vydavatelů o polské literatuře. V jeho rámci Institut vydává katalogy prezentující polské knižní novinky i menší publikace a letáky, které představují tvorbu jednotlivých polských autorů. Institut organizuje setkání a semináře pro zahraniční vydavatele nebo překladatele polské literatury, udílí cenu Transatlantik pro nejúspěšnějšího popularizátora polské literatury v zahraničí, udržuje stálé kontakty s vydavateli a překladateli a nabízí program stipendií v Krakově pro překladatele polské literatury – KOLEGIUM PŘEKLADATELŮ.

VYBRANÉ PROGRAMY POLSKÉHO INSTITUTU KNIHY

PŘEKLADATELSKÝ PROGRAM © POLAND Program funguje od roku 1999 a inspiroval se podobnými zahraničními programy. Jeho cílem je zvýšit počet zahraničních překladů polských knih, které díky němu vyšly v překladech do 42 jazyků. Program zahrnuje zejména beletrii a esejistiku, díla široce chápaných společenských věd (zejména knihy o polské historii, kultuře a literatuře), literaturu pro děti a mládež a literaturu faktu. Od začátku jeho existence ho vede tým krakovského Institutu knihy. O dotace se ucházejí zahraniční vydavatelé. Program může pokrýt: » Až 100 % nákladů na překlad díla z polštiny do cizího jazyka » Až 100 % nákladů na nákup licence SAMPLE TRANSLATION © POLAND Adresáty programu jsou překladatelé polské literatury. Program dotuje až 20 stran ukázkového překladu, který překladatel následně prezentuje zahraničnímu vydavateli. O dotaci se uchází překladatel, který představí motivaci výběru dané knihy, plán činnosti, vlastní bibliografii a informace o nákladech překladu. Všechny informace o Překladatelském programu © POLAND a o Sample Translation © Poland, seznam udělených dotací a formulář přihlášky najdete na internetových stránkách Institutu knihy – www.bookinstitute.pl. KOLEGIUM PŘEKLADATELŮ je projekt, který se zaměřuje na překladatele polské beletrie a esejistiky nebo literatury faktu a děl široce chápaných společenských věd do cizích jazyků. Studijní pobyty jsou organizované v termínech 1. března–31. května (jarní termín) a 15. září–15. prosince (podzimní termín). V obou termínech se udělují dva tříměsíční a dva měsíční pobyty. Programu se mohou zúčastnit jen překladatelé, kteří bydlí mimo Polsko a kteří vydali alespoň jeden překlad (knižně nebo časopisecký). V rámci studijního pobytu jsou účastníkům hrazeny náklady na cestu, honorář a je jim poskytnuto ubytování stejně jako pomoc při organizaci setkání s vydavateli nebo spisovateli v rámci realizovaného projektu. Na prosbu organizátorů je překladatel povinen vést cyklus překladatelských seminářů nebo připravit přednášku pro studenty Jagellonské univerzity. CENA TRANSATLANTIK Transatlantik je cenou Institutu knihy pro výjimečné „velvyslance” polské literatury v zahraničí. Jejím cílem je propagace polské literatury na světovém trhu a integrace středisek překladatelů polské literatury a jejích propagátorů (literárních kritiků, historiků literatury, kulturních pracovníků). Prestižní cena a s ní spojená široká propagační podpora má podnítit překladatele k zájmu o polskou literaturu a přilákat pozornost zahraničního publika. Název ceny navazuje samozřejmě na titul díla Witolda Gombrowicze, spisovatele, jehož tvorba se rovněž dočkala světového ohlasu. Cena je udělována jednou ročně, finanční odměna činí 10.000 euro a doplňuje ji památeční diplom a soška. Dosud ji obdrželi: Henryk Bereska, Anders Bodegård, Albrecht Lempp, Kseňa Staroselska a Biserka Rajčić. KONTAKT: Polský Institut knihy ul. Szczepańska 1, II piętro 31-011 Kraków tel.: +48 12 433 70 40 fax.: +48 12 429 38 29 [email protected] www.bookinstitute.pl Ředitel polského Institutu knihy: Grzegorz Gauden

AUTOR

NÁZEV

4

Andrzej Stasiuk

Taxim

6

Janusz Anderman

To všechno

8

Jerzy Pilch

Pochod Polonie

10

Joanna Bator

Písková hora

12

Andrzej Bart

Rub

14

Michał Komar

Zasvěcení

16

Zbigniew Kruszyński

Poslední hlášení

18

Hanna Krall

Růžová pštrosí pera

20

20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygła

22

Jacek Dukaj

Wroniec

24

Paweł Huelle

Příběhy studeného moře

26

Agnieszka Drotkiewicz

Teď

28

Janusz Rudnicki

Smrt českého psa

30

Jerzy Sosnowski

Instalace Jiljího

32

Jacek Dehnel

Balzakiáda

34

Sylwia Chutnik

Kapesní atlas žen

36

Piotr Paziński

Ozdravovna

38

Wojciech Kuczok

Ospalost

40

Małgorzata Rejmer

Toximie

42

Krzysztof Varga

Bulvár Nezávislosti

44

Ignacy Karpowicz

Gesta

46

Čas detektivky

50

Přehled poezie

54

Adresy vydavatelů

OBSAH

STRANA

Photo: Piotr Janowski / AG

TAXIM

ANDRZEJ STASIUK

Andrzej Stasiuk (nar. 1960) – jeden z nejpopulárnějších současných polských

4 návrat k obsahu

spisovatelů, známý svými poetickými cestovními deníky po zapomenutých koutech východní Evropy. V románu Taxim vypráví Stasiuk o poslední etapě globálního kapitalismu. Vidíme, jak dva hlavní hrdinové – Pavel, obchodník kroužící po bazarech evropské provincie, a Wlodek, jeho řidič – symbolicky i fakticky neuspějí ve střetu s novou silou. Do této doby se jim dařilo. Zejména Pavel připomíná bludného rytíře první fáze kapitalismu ve střední Evropě, od konce 80. let dodnes, jejíž podstatou bylo šmelení s levnými napodobeninami značkového zboží. Jejími mistry byli právě takoví jako Pavel: samozvaní obchodníci, nomádi tržních cest, námořníci svobodně plachtící po větru hospodářské konjunktury. To oni svá ojetá auta plnili až po střechu zbožím čtvrté kategorie, které vezli na předměstí Bukurešti, Budapešti, Berlína nebo Prahy. Společnost tehdy připomínala vyhladovělý vysavač, který nasával všechno: ponožky, bundy, tašky, kosmetiku, součástky do automobilů, domácí spotřebiče… A všechno s nálepkami Paris-London-New York. Teď však přišla další fáze – prodej zboží z Číny téměř zadarmo. Místo dosavadního laciného zboží, sloužícího dvě, tři sezóny, přichází jednorázový šmejd, který si může dovolit každý. Včerejší obchodníci klesají na úroveň prodavačů v cizích stáncích, včerejší kultura krátkodobého používání se mění v kulturu jednorázovou. Asie zaplavuje Evropu – ne vojensky, ale obchodně. Zaplavuje kontinent napodobeninami napodobenin, tedy zbožím, které Číňané okopírovali ze středoevropských výrobků, kopií západního zboží. Pokud se někomu zdá, že Stasiuk stvořil novodobou verzi příběhu o „žluté rase vítězící nad bílou“, má pravdu jen částečně. Protože spisovatele mnohem více než

portrét vítězů podvodného kapitalistického souboje zajímá obraz poražených. Tedy páriů Evropy, obyvatel nejchudších regionů, lidí odsouzených horším prostředím k horšímu životu. Tito lidé si kupují nejlevnější zboží, ale sami se také – zejména ženy – mění ve zboží. Západní Evropa vyváží do střední Evropy jen použité věci, smetí, odpadky svého rozvoje, zpátky vozí mužská těla na horší práci a ženská pro zábavu. Tímto způsobem síla peněz a slabost provincie odsuzují myšlenku Evropy k likvidaci. A protože historie poháněná penězi nezná brzdy, je to likvidace bez odvolání.

Przemysław Czapliński

FRANCIE (ACTES SUD), NĚMECKO (SUHRKAMP), ŠPANĚLSKO (QUADERNS CREMA), SLOVENSKO (SLOVART), SLOVINSKO (STUDENTSKA ZALOZBA) PRÁVA PRODÁNA WWW.POLISHRIGHTS.COM KONTAKT PRÁVA NA PŘEKLAD

ANDRZEJ STASIUK

ISBN 125 × 205, 328 STRAN, PEVNÁ VAZBA CZARNE, WOŁOWIEC 2009

Přeložila Lucie Kněžourková

978-83-7536-116-2

vývěsní štíty a reklamy: bor, vine, Wein, vigne, víno a tak dále, až po japonštinu a arabštinu – proč ne. V zahradách pod slunečníky seděli lidé. Viděl jsem, jak zvedají skleničky. O šedesát kilometrů dál černá svině roztrhla hrdlo člověku a oni si sedí a pijí bílé víno. Všude na krajích stály autobusy a auta. Vjeli jsme na viadukt. Dole šuměla dálnice. Ale hned všechno skončilo. I šum, i pohyb, i světla. Cesta byla najednou plná výmolů. Nebe bylo ještě o tón světlejší než noc a na jeho pozadí se rýsovaly obrysy hor. Minuli jsme jakousi ves. Pár světel zazářilo v soumraku a zhaslo. Rozsvítil jsem dálková světla. Silnice stoupala mírnými serpentinami k lesu. Zařadil jsem trojku a podíval se na ukazatel teploty. „Tudy jsme nejeli,“ řekl jsem. „Ne. Ale to je úplně jedno,“ odpověděl, „Dvacet kilometrů přes hory a pak po rovině, a hned bude Slovensko.“ Zapálil si cigaretu a sáhl do kastlíku. Začínaly serpentiny a musel jsem zařadit dvojku. Na kraji silnice dohasínalo ohniště.

VYDAVATEL

Z PLÁNÍ

vál vítr. Vál stále silněji. Ze vsi doléhal hlas zvonů. Mniši umlkli. Červené slunce se stáčelo na západ. Stíny se prodloužily a zčernaly. Cítil jsem vůni dýmu a hnoje. Tehdy jsem ji spatřil. Šla, ohromná, černá a vedla malé. Lidé si jí také všimli a ztuhli, a pak se začali rozestupovat. Nikdy jsem neviděl větší. Přešlapovala s rypákem u země a čmuchala. Občas přestala, zvedala hlavu a chytala vítr skoro jako lovecký pes. Vedla šest prasátek. Rozbíhala se a sbíhala s rypáky u země, čilá a tlustá. Vběhla na tržiště s čínským porcelánem. Stará se držela hlavního průchodu mezi stánky. Prasátka, ne větší než střední psi, se chovala jako děti. Zkoušela, co si můžou dovolit. Matka pokvikávala, vypadalo to, že mají dovoleno odběhnout jen na vzdálenost matčina kvíkání. Očichávala stohy padělků. Cpala rypáky mezi hromady džínů a bund. Pochrochtávala a mručela svými vysokými, dětskými hlasy. Ti od hadrů se zastavili a stále pozorněji si ji prohlíželi. Byli to tři muži a jedna žena. Spíše Vietnamci než Číňané. Kdo by je od sebe rozpoznal. Ale kdysi jsem často vídával jedny i druhé a Vietnamci měli jemnější tváře. Každopádně připomínali bílé lidi více než Číňané. Ale můžu se mýlit. Stáli a dívali se. Došli na Západ, na kraj Velké maďarské nížiny, z Východu, úplně jako Maďaři před tisíci lety. Tamti potřebovali trávu pro koně a tihle zas trhy pro odbyt čínské, promiňte mi, konfekce. Jedno z prasátek vzalo do tlamy bundu z hromady a táhlo ji po zemi. Jeho bratr nebo sestra se hned k zábavě připojil. Na třiceti metrů jsem uslyšel zvuk trhané látky. V tu chvíli se jeden z obchodníků vrhnul směrem ke zvířatům, dohonil prasečí sourozence a začal rozdávat kopance. Měl na sobě šedomodrou bundu, stejnou jako byla ta zneuctěná, džíny a sportovní boty. Podsvinčata se začala zajíkat nářkem. Nad tržištěm se nesl vysoký, ostrý kvikot. V tu chvíli se matka rozpohybovala. Spatřila jsem ji koutkem oka. Rozehnala na stranu dva nebo tři čumily a jako malá rozehřátá mašina nabírala obrátky. Čím blíže cíli byla, tím delší skoky dělala. Nakonec se odrazila od země a Vietnamce smetla. Spadli o pár metrů dál. Muž pod jejím černým tělem strnul. Zmizel. Viděl jsem jen bílé, pekingské tenisky. Jednou nebo dvakrát se vzepjaly, zaryly patami do písku a znehybněly. Prasnice ho přitiskla k zemi a rozervala mu hrdlo. Teď chrochtala a mlaskala. Prasátka se seběhla a zastavila v těsném kruhu. Už nebyly vidět ani tenisky. My, čumilové, jsme také vytvořili volný kruh, který se postupně zužoval. Hovádka pomlaskávala, prskala a srkala, měkce a teple, a náhle ta žena, jedna z nich, začala řvát hlasem, který tu dříve nikdo neslyšel. Pohnula se z místa s pěstmi přitisknutými na uši a šla směrem k prasečí rodině, zatímco se její hlas vznášel výše a výše, a mluví se i o takovém hlase, že při něm praská sklo. Prasnice zvedla umazanou tlamu. Žena stále šla a řvala. Svině poodešla od muže na dva kroky a začala ji pozorovat. Couvla a napřímila se, bylo vidět, že se ničeho nebojí. Ale my ostatní jsme strachy ani nedýchali. Toužili jsme, aby se vrátila k započatému dílu a přestala se rozhlížet. Dvacet, možná třicet obchodníků a stejně tolik žen si myslelo: žer, žer toho šikmookýho a nás nech na pokoji. Ale svině se nemohla rozhodnout. Dívala se na drobnou ženu s pěstmi na skráních a couvala dozadu, jako by se chystala k dalšímu skoku. Nakonec se pohnula a začala zrychlovat jako názorný příklad jakéhosi výroku z oblasti kinetiky. My všichni jsme stáli o patnáct metrů dál. A v tu chvíli se ozval hvizd. Dlouhý, pronikavý, jako by nám někdo protáhl niť oběma ušima. Zaryla se kopyty do země a zastavila. Hvízdal ten nejdůležitější, s nímž si Wlodek plácnul. Prasnice obrátila hlavu, ještě jednou se na ženu podívala, a pak se otočila a vydala zpátky, odcházela tam, odkud přišla. Tamten stál opodál v černém obleku a klobouku. Díval se za prasečí rodinou. Zaclonil si oči rukou a díval se proti slunci doprostřed pláně. Nic jsme neříkali. Řídil jsem tak rychle, jak jsem dokázal. Ihned jsme odjeli. Báli jsme se policajtů. Nechtěli jsme žádné výslechy. Levým kolem jsem se držel dělící čáry. Dalo by se to nazvat útěk. Někteří tam určitě ještě stáli a čuměli do tmy. V Nyíregyháza jsme se ztratili, ale zamumlal, ať se nevracíme a nehledáme cestu, protože i tak dojedeme, jen to bude trvat déle. Silnice se zužovala. Téměř všechny ukazatele začínaly na „Tisza“: Tisza – to, Tisza – tamto. Přes stažené okénko proudil dusný vzduch. Voněl bahnem. Bylo cítit řeku. Přejeli jsme přes most. Začínal tam Tokaj, ale vyhnuli jsme se centru. Všude stály sudy natřené na černo a všude visely

5 návrat k obsahu

Photo: Maciej Zienkiewicz/Agencja Gazeta

TO VŠECHNO

JANUSZ ANDERMAN 6 návrat k obsahu

Janusz Anderman (nar. 1949) – prozaik, filmový scénárista, dramatik, autor řady rozhlasových pořadů, překladatel české literatury.

Hrdinou románu To všechno je vyzrálý a zahořklý spisovatel Marek Torm. Kdysi velká literární hvězda, autor jedenácti oceňovaných románů vydávaných ve vysokých nákladech. Jeho hvězdné období skončilo spolu se změnou režimu v roce 1989. Torm prožíval tvůrčí krizi, delší dobu nevydal žádnou knihu, rychle se na něj zapomnělo. Hrdina je přesvědčený, že v dnešní literární kultuře mohou dojít slávy a uznání jen ti autoři, kteří jsou schopni vyvolat senzaci (a nejlépe celospolečenský skandál), o nichž bude obšírně psát bulvární tisk a bude se o ně zajímat televize. Doufá, že díky senzační události budou jeho díla znovu vydána a oživí se zájem o jeho osobu. Rozhodne se proto nahrát na videokazetu vlastní sebevraždu. Nejdřív chce před kamerou pronést patetickou řeč na rozloučenou a pak si vstřelit kulku do hlavy. Vydá se proto z Varšavy do Krakova, města svého šťastného mládí, plného uměleckých úspěchů a okázalých milostných avantur. Usídlí se v bytě, který mu nabídl vydavatel jako vhodné místo pro tvůrčí práci. Příběh románu To všechno, jenž je monologem frustrovaného spisovatele, se rozvíjí dvěma směry. V aktuální rovině je vyprávěním o třech posledních dnech před Tormovou sebevraždou, které spisovatel strávil o samotě popíjením vodky a přemýšlením. Nejrozsáhlejší vrstvu románu představují právě jeho úvahy – řada digresivních vzpomínek a osobního účtování. Nejdůležitější je přitom jeho vyrovnávání se s ženským světem, poznamenané radikálním misogynismem; do popředí tu vystupuje bolestné a zároveň krajně ironické bilancování Tormova manželství. Románu nescházejí ani náznaky narušující jeho

realistický charakter. Možná máme co do činění s rafinovaným literárním žertem, fikcí ve fikci, ponurou a zároveň vtipnou fantazií vypovídající mnohé o situaci dnešního umělce.

Dariusz Nowacki

WYDAWNICTWO LITERACKIE PRÁVA NA PŘEKLAD ISBN

978-83-08-04261-8

125 × 195, 312 STRAN, MĚKKÁ VAZBA

Přeložila Michala Benešová

WYDAWNICTWO LITERACKIE, KRAKOV 2008

Sestavení takového plánu iniciovalo náhodné setkání na knižním veletrhu, kam jsem se, ze starého zvyku, vydal. Místo, kde se zastřelím, je místem vysněným. Je to vysoká věž s hodinami, stojící hned vedle budovy vydavatelství. Aby se tam člověk dostal, musí vejít do vydavatelství, dostat se na tmavý dvorek a zabočit vpravo, ke dveřím. Pak stačí zdolat osmdesát dva betonové schody. Po pravé straně posledního odpočívadla je vchod do jakýchsi místností, odkud se možná vchází ještě výš, tam, kde se nachází mechanismus hodin. Po levé straně jsou dveře vedoucí do služebního bytu vydavatelství. Nejprve se vchází do dlouhé chodby, kde je záchod. Za dalšími dveřmi chodba pokračuje. Troje dveře. Do kuchyně, do koupelny a do velkého pokoje, z něhož se vchází do ložnice. V pokoji, přímo proti trojkřídlému oknu s oblými hranami, stojí velký stůl, u něhož mám psát knihu, ale ten stůl nebudu potřebovat. Použít se dá jedno ze dvou křesel a nevelký kulatý stolek. Je tu ještě jiné vybavení, ale pro mé potřeby nepoužitelné. Tři skříně se zásuvkami a poličkami na knihy. V jedné z nich stojí za prosklenými dvířky stará zažloutlá fotografie nalepená na kusu kartonu. Je na ní tatáž budova s hodinovou věží; ručičky znehybněly na dvanácti třiceti třech. Na fotografii visí na mém trojkřídlém okně, uprostřed, záclona či závěs. Text na fotografii: Obchodní a průmyslová komora. Nedá se určit, kdy byla stavba vyfocena, protože nejsem s to rozeznat vozy stojící dole, pod věží. Dva z nich jsou drožky. Ale ty tři, vyfocené zezadu? Také drožky, s vytaženými střechami? Nebo možná první taxíky? Spíš drožky, protože ráfky kol jsou velmi úzké. Fotografie tak může pocházet ze začátku století. Ale to není podstatné.

VYDAVATEL

PŘIJEL

jsem do tohoto města, abych se spektakulárním způsobem zabil. Rozhodl jsem se efektně zastřelit, protože toužím přežít. Ta šokující smrt, o níž se jistě bude všude mluvit, na řadu let vrátí mé knihy do života; budou vyhledávané a čtené, znalci literatury budou mezi prsty bedlivě přesypávat korálky mých slov a sentimentální studentky polonistiky napíšou o oněch zapomenutých dílech magisterské práce. Možná dokonce i doktoráty a já se ocitnu na seznamech školní četby? Určitě se na dlouho dostanu do učebnic a v populárních přehledech budu označovaný jako prokletý tvůrce. Zní to pateticky, ale pěkně. Už řadu let jsem nenapsal žádnou knihu. Kdysi, za bývalého režimu, jsem byl častým tématem hovorů. Mé atypické a snadno zapamatovatelné příjmení Torm znamenalo v literatuře hodně. Bylo vážené a těšilo se výtečné pověsti. Během několika let jsem vydal jedenáct románů. Vydavatelství se o mě ucházela, v každém okamžiku dějin jsem si dokázal poradit s rafinovanou realitou, jež mi dovolila uchovat si lásku čtenářů, uznání kolegů i jistou neutralitu ze strany vládnoucí moci. Z mé strany to vyžadovalo různé taktické tahy, ale nebylo to zase tak obtížné. Jen jsem musel konat s předstihem, někdy předvídat události a politické zvraty, vycítit okamžik, kdy by se měl člověk raději schovat ve stínu. Nejdřív o mně psali, že jsem nadějí literatury, později že splněnou nadějí, a jistého dne mě kterýsi z kritiků označil za význačného spisovatele. Po pádu režimu jsem napsal ještě dva romány, ale instinkt mě poprvé zklamal. Především jsem je vydal v nevhodné chvíli. Měl jsem několik let počkat a až pak se připomenout. Pospíšil jsem si, a to byl chybný krok. Náklady byly sice ještě obrovské, ale trh zaplavily knihy exilových spisovatelů, které si lidé ze zvědavosti kupovali, a třetiřadé milostné romány ze Západu, které narychlo najaté skupiny studentů překládaly během několika nocí; každý dostal k překladu několik desítek stran a takto poskládané knihy šly okamžitě do tisku a v atraktivních, do té doby neznámých zlacených obálkách s vypouklými písmeny ihned putovaly do knihkupectví. V této vlně se mé romány utopily. V oněch bouřlivých dobách začal navíc zájem o literaturu rychle slábnout. Objevovaly se a zanikaly barevné týdeníky a měsíčníky, vznikaly nové televizní stanice a televizní obrazovky zaplavily zástupy hrdinů nesčetných telenovel; neuplynulo příliš času a nikdo už neměl ani hlavu ani čas na to, aby četl knihy. Po několika letech se situace trochu zlepšila a stabilizovala, ale já už jsem měl nálepku autora, na němž se prodělává. První pokoření ve svém uměleckém životě jsem zažil, když jsem svůj román spatřil ve výprodeji v hale na Koszykách. V plastových kontejnerech byly bez jakéhokoli výběru nacpány stovky titulů. Jediný rozdíl byl v ceně uvedené na cedulkách. Sebe jsem si všiml v bedně opatřené nejnižší cenou. Rychle jsem z toho hřbitova odešel, protože jsem se lekl, že by mě mohl někdo z nemnoha nakupujících poznat. Okamžitě jsem zavolal svému vydavateli a sdělil mu, že končím naši spolupráci. Nechápal mě. „Nechápu, pane Torme,“ řekl. „Jak nechápete? Co je na tom, do prdele, tak těžkýho? Moje kniha na Koszykách? V bedně? Jako, kurva, nějaká mrkev? Jako brambory?“ „Vy nemáte pochopení pro novou dobu. Já za to nemůžu, to je záležitost velkoobchodníka, který si vzal najednou několik stovek exemplářů a nedokázal je v knihkupectvích udat. A většinu nákladu, kterou jsem já sám nedokázal vnutit obchodníkům, jsme museli dát do stoupy.“ To bylo slovo, které jsem do té doby neznal. „To už je, kurva, jako za Hitlera! Jako za Stalina. V takovým případě bude možná jednodušší pálit knihy na hranicích?“ „Vy nechápete, jaká je situace,“ říkal klidně vydavatel, a najednou mu praskly nervy. „Kurva, víte vy vůbec, co stojí skladování takovýho nákladu? To jsou náklady převyšující hodnotu celýho toho nákladu! Kdo to zaplatí? Já snad? Na to všechno sere pes!“ – hulákal ten do té doby delikátní znalec klasiky a já jsem beze slova položil sluchátko. Pak se mi řadu let nepodařilo napsat ani jeden román. Teď jsem přijel do tohoto města, abych se spektakulárně zabil a přiměl tak čtenáře, kritiky i historiky literatury, aby mými starými romány znovu začali žít.

7 návrat k obsahu

Photo : Olga Majrowska

POCHOD POLONIE

JERZY PILCH 8 návrat k obsahu

Jerzy Pilch (nar. 1952) – prozaik a publicista, jeden z nejznámějších současných polských spisovatelů.

Čas děje: první desetiletí 21. století. Místo děje: Polsko. Nejsou to však kulisy neměnné. V předvečer svých padesátých druhých narozenin odchází hlavní hrdina z domu s pevným rozhodnutím nadělit si jako dárek seznámení s novou ženou. Záměr se nezdaří, ocitá se však na velké recepci pořádané Beniaminem Bezetzným – tiskovým mluvčím komunistických vlád, jenž v době výjimečného stavu upadl v nemilost a dnes je majitelem obrovského jmění. O recepcích v jeho paláci kolují mytická vyprávění po celém Polsku – že tam dochází k nadpozemským orgiím a že se na nich setkávají všichni se všemi. Bez výjimky. Přitažlivá síla domu Beniamina Bezetzného je přímo úměrná síle demoralizování lidí. Ve chvíli, kdy překračují práh jeho paláce, ztrácejí vlastní identitu a nonkonformismus. Zůstávají jim rituální, jalové spory, jež mezi sebou vedou nad sklepy, v nichž jejich majitel shromáždil panoptikum 20. století: voskové figuríny spisovatelů, prezidentů, komunistů, lebky katyňských obětí, posmrtné masky známých lidí i dámské prádlo. Srdcem podzemí je však speciální pokoj, v němž přebývá tajemný mučedník – mrtvola, poloviční mrtvola, oběť dávné historie. Nevíme, co je zač, ale ať už je kýmkoli, ve vědomí všech funguje jako výčitka svědomí a zároveň jakási osobní relikvie. Pochod Polonie je jistým pokusem o diagnózu imaginace těch skupin, jež si uzurpují právo formulovat kolektivní ideje. Sledujeme dva znesvářené tábory: v jednom se dávné představy o konfliktech mění v muzeální exponáty, ve druhém slouží

anachronické národně-katolické ideje teatrálním přípravám na masakr. První by chtěli vše zkonzumovat, druzí – všechno zjednodušit. Jedni i druzí „přestali věřit, že v Polsku žijí normální lidé,“ a vytvářejí tak falešné konflikty a vymýšlejí zdánlivá řešení. V národním imagináriu jsou všechny jazyky kolektivní identity zaměnitelné a všechny se nacházejí ve stavu rozkladu. Z takového zmatku se rodí perverzní apokalypsa: národní strana potřebuje Bezetzného prostopášnost, aby v opozici vůči ní mohla budovat vlastní svatost, strana postmoderní zase potřebuje morální pobouření patriotů, protože bez tohoto pobouření nedosáhne rozkoše plynoucí z porušování národních přikázání. Není tedy divu, že v závěrečných scénách usedá hlavní hrdina do bryčky a opouští tuto zemi. „Normální Polák se alespoň jednou za život nevrací do Polska.“


nebo obyčejná procházka, nejjednodušší věci na světě, nepřicházely v jejím případě v úvahu. Vždycky se vymlouvala na nedostatek času, ačkoli jsem vlastně neměl tušení, co ve skutečnosti dělala; už nejméně rok nehrála, necvičila, nerozšiřovala svůj repertoár, nezkoušela, nedávala hodiny. Měla manžela, ale už léta žili odděleně; a i pokud ji s vystěhovaným manželem spojovaly nějaké zájmy – nebyly časově náročné. Ale ať už tak či tak – pole působnosti jsem měl omezené: v úvahu připadaly jedině esemesky, maily a japonské hospody. Korespondenci jsem udržoval s nadšením; japonské hospody jsem z celého srdce nenáviděl. I kdybych uměl zacházet s dálněvýchodními hůlkami, ani tak bych nebyl schopen je ovládnout: ruce se mi třesou jako Janu Pavlu II. ke konci života. Jednou roztřesenou rukou jsem se rýpal v talíři – druhou jsem pod stolem osahával houslistku. „To je hrozně příjemné, co děláš, vikomte,“ říkala, „ale nejsem ještě připravená; podle mého psychologa nejsem ještě připravená.“ Jemně jsem si otřel umaštěné sushi prsty o její tanga a odtáhl ruku. Rozcházeli jsme se se strojeným, byť nenuceným chladem; přísahal jsem si, že už se s ní nikdy víc nesetkám ani se jí neozvu. Po několika dnech mi mobil hlásil esemesku přetékající všemi možnými milostnými výměšky – po hodině jsem odepisoval, po týdnu jsem seděl v japonské hospodě a syrová ryba mi vězela v krku.

ŚWIAT KSIĄŻKI PRÁVA NA PŘEKLAD ISBN

978-83-2471-161-1

ŚWIAT KSIĄŻKI, VARŠAVA 2008



VYDAVATEL

VE

jménu Otce i Syna i Ducha Vyprávění. Amen. Den před svými padesátými druhými narozeninami jsem se rozhodl, že zítra poznám novou ženu. Tato myšlenka se mi honila hlavou už dlouho, ale definitivní podobu získávala pozvolna. Nepouštěl jsem se jen do pusté zábavy, nebyla to hra ani sázka. Nepřeháněl jsem to s lehkostí – měl jsem ambiciózní a vznešený záměr potkat, poznat a svést během čtyřiadvaceti hodin inteligentní, štíhlou a minimálně metr sedmdesát vysokou dívku těsně před třicítkou. Chtěl jsem si nadělit intenzivní dárek a chtěl jsem zjistit, jestli jsem si opravdu schopen nadělit intenzivní dárek. Na pohled jsem byl ve formě, ale cítil jsem, že monstrum, co ve mně sídlí, začíná chcípat. Pořád jsem se těšil mizerné pověsti – ve skutečnosti jsem jen těžil ze své reputace. Cynismus však kupodivu nikdy nebyl mojí silnou stránkou; ironie a instrumentální perspektiva mých příběhů o ženách měly zakrýt křivdu, kterou jsem na nich páchal – teď jsem zbytky cynismu, pozůstatky ironie a zdáním instrumentalismu maskoval zoufalství a smutek. Už přinejmenším rok mě mučily zlé předtuchy, srdce se mi třáslo, transcendence o sobě dávala vědět stále hlasitěji. Hledal jsem úlevu v psaní vzpomínek a poslouchání hudby. Vzpomínky na krátkou dobu uklidňovaly mé nervy, ale k ničemu to nevedlo; hudba mi dopřávala dlouhý a hluboký odpočinek, zato důsledky byly příšerné: prázdnota po Kouzelné flétně bývá nesnesitelná, kocovina po předávkování áriemi Glucka k nepřežití. Přesto mě to k nejvyšší formě umění táhlo přímo pekelně, táhlo mě to k poslouchání jako kdysi k pití. Tento sklon se promítal i do mého milostného života: převládaly v něm múzy hudební. Byl jsem v té době rozpolcený mezi baletní tanečnicí zahajující velkou kariéru, operní zpěvačkou rozvíjející velkou kariéru a houslistkou s divokou minulostí, právě rezignující na velkou kariéru. Kromě toho jsem – samozřejmě – neustále telefonoval nejrůznějším dívkám, sváděl jsem modelky, servírky i gymnazistky; pod záminkou studia cizích jazyků jsem prováděl neustálý casting lektorek; udržoval jsem riskantně důvěrný vztah s půvabně obtloustlou studentkou medicíny; zbožňoval jsem rozhovory s drobounkou historičkou anglosaské literatury, která vůbec nebyla můj typ; nedokázal jsem odolat magnetizujícímu půvabu černovlasé virtuózky interpunkce, kterou jsem poznal úplně náhodou; čekal jsem, až se jistá mladičká námezdní dělnice vrátí z Dublinu (za telefonáty s ní jsem utrácel šíleně peněz); svého času slavná sprinterka, s níž jsem v roce 1999 prožil intenzivní románek, bydlela nedaleko a nadále představovala nemalé pokušení; nejednou jsem se myšlenkami vracel k Majce (vysoká křehká brunetka) a Magdě (robustní podsaditá albínka), které mě navštěvovaly minulé léto a byly stejně nažhavené na mě jako na sebe navzájem; vcelku vážně jsem zvažoval manželství s jistou estonskou milionářkou, nevyhýbal jsem se pouličním děvkám a neustále se mě zmocňoval pocit, že zásadní známost je stále ještě přede mnou, což celý chaos jen umocňovalo. Zpěvačka, baletka a houslistka však byly třemi pilíři mého zmatku. Vztah se zpěvačkou (hudebními kritiky nazývanou Andělské hrdlo) byl nejdelší, nejintenzivnější a nejkomplikovanější. Baletka trvala krátce: kromě orgasmu se jí žádný z lidských citů netýkal. Houslistka se objevila teprve nedávno a její půvaby byly přímo nadpozemské. Hluboké city nebyly její doménou, ale stín mezi jejími ňadry, patrný při pohledu do dekoltu, měl sílu velkých společenských hnutí. Z celé trojice byla nejstarší, nejhezčí a nejpotrhlejší. Bylo jí hodně přes čtyřicet, měla pleť se sépiovým nádechem, křehké rysy a postavu trenérky fitness. Někdy působila dojmem nejchytřejší osoby na světě, jindy nebylo pochyb: nic nechápe. Tvrdila, že je obdařená darem Ducha svatého a čte lidské myšlenky; chodila k psychoterapeutovi, jehož během vyčerpávajících sezení nervově ničila; pět dní v týdnu se živila pšeničnými klíčky, v úterky a čtvrtky cvičila v posilovně; o víkendech nevstávala z postele, pila hořkou žaludeční vodku přímo z lahve a přežírala se jako zvíře. Po telefonu vyprávěla neuvěřitelné sprosťárny, psala otřesně pornografické esemesky a posílala maily plné všelijakých zkažeností – celé týdny mi však nedovolovala, abych ji byť jen políbil. K dovršení toho všeho zbožňovala japonské hospody a schůzky si domlouvala jedině tam. Společná návštěva kina, divadla, koncertu

9 návrat k obsahu

návrat k obsahu

Photo: Krzysztof Łukasiewicz

PÍSKOVÁ HORA

JOANNA BATOR 10

Joanna Bator (nar. 1968) – spisovatelka, publicistka, vysokoškolská pedagožka. V letošním roce vydala pokračování Pískové hory nazvané Chmurdalie.

Písková hora je název sídliště ve Valbřichu. Na počátku 70. let minulého století se do největšího paneláku Pískové hory nastěhoval horník Stefan Chmura se svojí ženou Jadwigou. V roce 1972 se jim narodila dcera Dominika. Román Joanny Bator detailně líčí osudy všech výše zmíněných postav i matek Stefana a Jadwigy (Dominičiných babiček – Haliny a Zofie). Nejstarší události, o nichž Písková hora pojednává, spadají do posledních let před vypuknutím druhé světové války, ty nejmladší jsou zasazeny do současnosti. Román Joanny Bator, imponující svým epickým rozmachem, je dílem mnohovrstevnatým. Na jedné straně je Písková hora románem-panoramatem, v němž autorka nezvykle věrohodně a zároveň kriticky rekonstruuje sociální dějiny Polské lidové republiky. Na straně druhé připomíná rodinnou ságu, zachycuje individuální a intimní dramata prostých, obyčejných lidí. Ještě z jiné strany je pak Písková hora příběhem žensko-centrickým, nejen s ohledem na to, že nejdůležitější jsou v ní čtyři zmíněné ženské postavy (dcera, matka a dvě babičky), ale také proto, že se Bator zaměřila na touhy, stesky a obavy žen tří generací, přiblížila čtenářům jejich představy o osobním štěstí. Tyto představy pak navíc konfrontuje s brutalitou a trivialitou tzv. skutečného života. Nejdojemnější je příběh Dominiky, který sledujeme od jejího narození přes školní léta až po mladistvý románek s knězem, vztah, který sice končí katastrofou, ale takovou, po níž se hrdinka dokázala zvednout a nabrat nové síly. Ani zbylým třem portrétům nic neschází. Autorka nápaditě rozvinula jak životní peripetie ženských hrdinek, zejména jejich kom-

plikované vztahy s muži, tak i to, co dohromady tvoří jejich vnitřní život – ač by bylo lepší říci život fantazmatický, plný snů a iluzí. Vyzdvihnout je třeba autorčin nejednoznačný vztah k vlastním hrdinkám. Bator se svými postavami soucítí, ale zároveň nešetří jízlivostí, sarkasticky komentuje jejich nerozvážné počínání či kýčovité představy o dobrém životě. Román se nese v ironickém duchu, pozornost vyvolává jazyk, jímž je napsán – směs naivní a neotesané mluvy a jazyka elegantního, ukázněného vyprávění. Promluvy postav jsou propojeny s hlasem nadvědoucího a jízlivého vypravěče. Efektem takového postupu je odstup. Jako by autorka chtěla najít zlatou střední cestu mezi empatií a výsměchem.

Dariusz Nowacki

W.A.B. PRÁVA NA PŘEKLAD 978-83-7414-553-4 ISBN

W.A.B., VARŠAVA 2009

123 × 195, 488 STRAN, PEVNÁ VAZBA


PRÁVA PRODÁNA

MAĎARSKO (MAGVETO), NĚMECKO (SUHRKAMP)

zatažená, žárovky na stromečcích skrz ně vesele probleskují. Jadwiga si sedá na bobek a křičí, na sníh z ní ukápne několik růžových kapek krve a dvě slzy. Halina rozráží dveře Zenona Kowalského, majitele mandlu, který má starou varšavu, ale ta je jim k ničemu, došel benzín, je opilý, pomohl by, kdyby se proti němu okolnosti tak nespikly. Sáně! Staré dřevěné sáně stojí opřené o stěnu a možná jim je dobří lidé půjčí, aby mohli na sáňkách táhnout Jadwižino napůl bosé a těhotné břemeno. Halina ťuká na okno v přízemí, ale dobří lidé u stolu ji určitě neslyší, tak se zabrali do zpěvu koled, a nelze jim to klást za vinu, dá-li Bůh, i na ně dojde. Sáně mění majitele nelegálně.

VYDAVATEL

JADWIZE

Chmurové je v těhotenství těžko a špatně je snáší, protože je těžké snést něco, co nelze přestat nosit. Během prvních čtyř měsíců víc než polovinu dne prozvrací a zvracení se může každou chvíli vrátit v jinou dobu, jen když někde ucítí zápach spáleniny. Stačí nevinná zápalka, aby roznítila vulkán dřímající v jejích útrobách, a Jadwiga už vybuchuje z nosu i úst. Pomáhá, byť jen nakrátko, pach octa, Jadwiga otevírá lahev a čichá, ale jen ji odloží, už zase letí do koupelny. Příčina zvracení se však vyzvracet nedá a po čtyřech měsících se tak Jadwiga vzdává a začíná jíst; její tělo teď hltá se stejným zaujetím, s jakým dříve zvracelo. Jadwiga požírá housky s jahodovým džemem, který jí matka poslala ze Zálesí, i sardinky z konzerv, ze kterých vypije dokonce i olej, a nakonec vylizuje konzervu do čista jako kocour a rozřezává si přitom jazyk o ostré hrany. Požírá solené sledě i kyselé okurky, kostky cukru i uzenou slaninu, likérové bonbony i kroupová jelita. Stefan si u jídla zakrývá talíř rukou v obavě, že mu z něj Jadwiga hned něco ukradne, a ona se v noci vkrádá do kuchyně a dojídá to, co zbylo. Noří ruku do hliněného hrnce s povidly, probíjí se cukrovou krustou do vlhké měkké hmoty a olizuje si ruku, čistí každý prst a vymetá kousíčky sladké dobroty ukryté za nehty. Cítí, jako by se něco uvnitř ní dožadovalo většího a většího množství, je to hlad, který není jejím hladem, takže ho nedokáže ovládat. Její velká ňadra tíhnou k zemi a pokožka na hýždích a na stehnech začíná ztrácet hladkost a vypadá teď jako nerovnoměrně prošívaná, v Jadwize je toho víc, než se tam může vejít. V zrcadle v koupelně vidí, že její zadek připomíná pomerančovou kůru. Málokdy vídá pomeranče, ale pamatuje si, jak vypadají. Ve Valbřichu ještě nikdo nepovažuje pomerančové zadky za nemoc a nikdo nezná slovo celulitida. Ztloustla, říkají sousedky, i ony tloustly nebo tloustnou. Jako těhotná žena těžké váhy má speciální výsady ve frontách a v autobusech, lidé jí ustupují a pouštějí ji sednout, ačkoli Jadwiga se na uvolněném místě sotva směstná a bojí se, že se tam zaklíní jednou provždy. Její známé ze Szczawienku, které už porodily, vyprávějí Jadwize-novicce o porodech, během nichž každý okamžik hrozil smrtí, rozerváním na kousky, roztržením vejpůl, a jen výjimečné štěstí a nezlomný duch způsobily, že žijí. Každý příběh je plný bolesti, strachu a krve, o nichž nemají ani ponětí váleční veteráni, kteří měli k dispozici zákopy, bodáky, a v nejhorším případě možnost dezerce. Licitování porodními historkami spočívá v přebíjení předchozí nabídky ještě strašnější bolestí a větším nástřihem hráze. Nenastřižené hráze se trhají napříč (to není to nejhorší) nebo podélně, jako by ženu roztrhli koňmi, od pupíku po kostrč pak zeje rána, do níž se lije jodová tinktura bez umrtvení, po litrech. Jadwiga poslouchá a cítí, jak se jí díra mezi nohama zavazuje na uzel, má teď dva pupíky. Spí sama na pohovce a Stefana od sebe odhání. Ten si pro útěchu schovává v koupelně dva německé pornočasopisy ukryté pod vanou. Jadwiga počítá dny podle termínu, který jí sdělil doktor Lipka, a myslí na to, že když to bude holčička, pojmenuje ji Dominika nebo Paulina. Jsou to nejhezčí jména z kalendáře a nemůže se rozhodnout, které zvolit. Až v lednu porodí, tak jedno vybere. O chlapci Jadwiga nepřemýšlí, protože se jí zdá nepravděpodobné, že by mohla mít v břiše člověka opačného pohlaví. Je úplně jedno, co to bude, říká Stefan, hlavně aby to bylo zdravé. Termín porodu, doktorem Lipkou stanovený na sedmnáctého ledna, přišel dřív a v nepravý čas, když Jadwiga u štědrovečerní večeře vstala, aby si nandala ještě trochu sleďů ve smetanové omáčce. Nikdo v domě nemá telefon, ze Szczawienku je to do nemocnice daleko a všude sněhu po pás. Jadwiga padá knokautovaná prvním úderem bolesti, jenž je pouhou předzvěstí toho, co může žena v naději očekávat, než ji vytlačí na svět a ztratí. K telefonní budce se vydávají ve třech, protože nikdo z nich nechce zůstat sám doma, a nejméně ze všech Jadwiga. Má tak nateklé nohy, že musí jít ve Stefanových sněhulích, o šest čísel větších, na opuchlé břicho se vejde jedině jeho starý svrchník. Halina jí ještě na hlavu nasazuje čepici z umělého levharta a jde se. Jadwiga se pohybuje stezkou vyšlapanou ve sněhu pod nebem tvrdým jako led; tu zimu do něj narážejí ptáci a pukají jim srdce, Jadwize praskají hemoroidy a puchýře na patách. V závěji, kam zapadla po hlavě, zůstane Stefanova bota až do jara. Po obou stranách cesty domy, jejichž dveře jsou zamčené, okna

11 návrat k obsahu

Photo: Elżbieta Lempp

ANDRZEJ BART

RUB

Andrzej Bart (nar. 1951) – prozaik, scénárista, filmov ý dokumentarista. V posled-

12 návrat k obsahu

ních letech vydal romány Ještě jednou Don Juan a Továrna na mucholapky.

Rub, opatřený podtitulem Filmová novela, je literárním, plně autorským zpracováním scénáře, jenž se stal předlohou stejnojmenného celovečerního hraného filmu v režii Boryse Lankosze. Příběh je zdánlivě prostý. Děj se v zásadě odehrává v letech 1952–1953 ve Varšavě; několik scén je však zasazeno i do současnosti. Sabina, bezmála třicetiletá redaktorka oddělení poezie v jednom z velkých nakladatelství, bydlí spolu s babičkou a matkou v malém bytě plném památek na staré dobré předválečné časy. V lidovém Polsku se Sabinina rodina ocitla na okraji společnosti. Představitelé – jak se v době stalinismu říkalo – někdejší buržoazie byli odsouzeni k vykonávání podřadných zaměstnání, k životu v bídě a jiným těžkostem. Někteří (zde mladší bratr hlavní hrdinky, socrealistický malíř a konformista) se pokoušeli najít si své místo v komunistickém světě, jiní (jako Sabinina matka) se nechali zcela zastrašit a ovládnout. Sabinin nápad, jak přežít nejhorší poválečná léta, byl ten nejjednodušší: při zachování vlastní důstojnosti se chtěla chovat slušně. Politika či veřejné záležitosti zde však nejsou ústředními tématy. Hlavním problémem hrdinky Bartova příběhu je věc čistě soukromá – je starou pannou. Proto se u Sabiny doma neustále objevují noví nápadníci, ale ten, kterého si hrdinka sama vybrala, se nakonec – v klíčové a nejpovedenější scéně Rubu – ukazuje být naprostým darebákem. Nejde ani tak o to, že je estébákem nabízejícím Sabině manželství výměnou za to, že bude donášet na svého šéfa, kterého Sabina obdivuje a kterého považuje za nejušlechtilejšího člověka na světě. Onen nápadník je bytostí předstírající lásku, cizopasící na ženské

oddanosti a citlivosti. Musí zemřít – k nadšení dvou zbylých žen a s požehnáním bratra. Tento zločin, jako snad všechno v Rubu, je třeba chápat jako symbolický akt. Bartovou ambicí je stvořit jiný (jak jde-li o poetiku, tak v rovině ideově-morální) příběh o nejhorších letech lidového Polska, poznamenaných terorem a zločiny. Autorovi však nejde o negaci martyrologie spojené s obdobím stalinismu. Spíše si klade otázku, jak s ní dnes jako společnost nakládáme, jak ji využíváme a přetváříme.

Dariusz Nowacki





nemůže Sabina přes půl noci spát. To se opakuje pokaždé, když má mluvit s ředitelem Barským. Míří dlouhou chodbou směrem k jeho pracovně a cítí, jak se jí klepou kolena. Z medicínského úhlu pohledu je možná zvláštní, že i přesto jde rychleji než obvykle. V sekretariátu jí paní Krystyna prozrazuje tajemství pletení. Před měsícem objednaný svetr z béžové vlny je už hotový. Tmavě hnědý límec a manžety. Kombinaci barev jí poradila babička, která měla podobný svetr, když ještě pracovala. Také jí ho upletla žena jménem Krystyna. „Je to tak snadné, paní Sabinko. Sedm oček obrace a sedm hladce. A na okraji ažurový vzor…“ Krystyna ze sekretariátu pociťuje sympatie k celému světu, ačkoli, jak říkají, má problémy s manželem, kterého už údajně dvakrát bezdůvodně vyslýchali. „K tomu je asi zapotřebí hodně trpělivosti…“ Sabina předstírá, že poslouchá, ačkoli ji v tu chvíli zajímá jedině to, co řekne Lidia, druhá Barského sekretářka, která vešla do pracovny a už dlouho nevychází. „Paní redaktorko, a kdo může mít víc trpělivosti než vy? Pořád sedíte nad knížkami…“ „Kolik jsem dlužná, paní Krystyno?“ „Ale jděte, Sabinko. Vy jste mi zase pomohla s těmi léky. Hlavně když ho unosíte.“ „To nejde. Dalo vám to práci a za tu se musí zaplatit…“ Ze Sabinina hlasu je patrné, že je přesvědčená o vlastní pravdě, v ruce drží peněženku. Ve dveřích pracovny se objevuje Lidia. Je jednou z těch hezčích dívek ve Varšavě a při každém pohledu na ni pocítí Sabina osten závisti. Kdyby si však měla vybrat, chtěla by mít místo krásy podobnou odvahu. Lidia se ničeho nebojí a dokonce se dokáže hlasitě zasmát v přítomnosti ředitele. „Telefonuje, ale můžeš dál. Má dneska dobrou náladu.“ Pouští Sabinu dovnitř a zavírá za ní dveře. „Béžová jí padne jako ulitá. Lepší by byla už jenom šedivá…“ – podotýká ke svetru, který paní Krystyna balí do papíru. Radši se zamysli nad těmi svými křiklavými šminkami, chce odvětit paní Krystyna, ale mlčí. Pracovna je velká a ke stolu se jde dlouho. Sabina tu jako holčička byla s otcem. Už zapomněla kvůli čemu a proč ji otec vzal ke svému příteli, řediteli agrární banky. Z oné návštěvy jí v paměti utkvěla chuť čokoládového lanýže a vůně koňaku, který muži popíjeli. Z dalších návštěv už si pamatuje nejen každé Barského slovo, ale i každý pohyb jeho obočí. Stůl stojí na stejném místě jako před válkou, pohovka a křesla byly přesunuty blíž k oknu. Určitě je tu víc knih, jiné jsou i portréty na stěnách. Portrét Piłsudského, který si pamatovala, nebyl povedený, protože maršálek na něm vypadal hrozně výhružně, ačkoli takový nebyl. Na portréty, které tu visí teď, raději nemyslí. Novým kusem nábytku je v pracovně konferenční stůl. V červenci tu určitě nestál. „Byl bych raději, kdybyste nezklamal, soudruhu. Letadlo k převozu nábytku nepotřebujeme…“ Barský hovoří do telefonu. Když spatří Sabinu, usměje se a ukazuje na jedno z křesel. Sabina si sedá a prohlíží si lampu na stole. Spoře oděná žena z bronzu přidržuje skleněné stínidlo. Za ní je dobře vidět člověk, který i kdyby mluvil šeptem, vždycky ho bude slyšet. „To je věc politiky, a to nejen kulturní. Chápete, co tím myslím? Ano, čekám na potvrzení… Blbec!“ Poslední slovo řekne až poté, co mrští sluchátkem do vidlice. Teď teprve se na ni podívá a usměje se tak, jako to umí jenom on. „Kvůli čemu jste přišla, paní redaktorko?“ Vstal od stolu a posadil se do křesla proti ní. Nebyl vysoký, ale patřil k lidem, kteří na sebe upoutávají pozornost. Tak si představovala Napoleona Bonaparte, jen s tím, že Barský nedělal vážné obličeje a nezasouval si ruku pod kabát. V pomačkaném saku a košili s límečkem na knoflíčky dnes vypadal jako spisovatel Somerset Maugham, jehož fotografii měla na stole. „Není to nic důležitého. Vedoucí kádrového oddělení rozhodla, že v nejbližším průvodu budeme oblečení do sportovního…“ „To je spíš nařízení shora. Ve zdravém duchu zdravé tělo, nebo možná naopak. My, kteří šíříme osvětu, máme prokázat, že jsme

VYDAVATEL

NERVOZITOU

připraveni i po fyzické stránce. Možná je to směšné, ale v normě, nemáte ten dojem?“ „Jenomže my z redakce poezie máme jít převlečení za krasobruslaře….“ „Sám jsem to navrhl. Čím by měla být poezie, když ne klouzáním po oblacích. Myslel jsem, že vám tím udělám radost. Jste mladá, máte pěknou postavu, v krátké sukýnce můžete celá rozkvést…“ „Pane řediteli, já ale neumím bruslit…“ Sabina cítí, že se červená, a její tušení se nemýlí. A ještě ke všemu ví, že nezahájila rozhovor dobře, protože kvůli tomu přece nepřišla. „No a? Brusle budete mít přece pověšené na krku.“ „Trochu jsem běhala, tak možná stačí tretry?“ Barský se zvedá z křesla a pochybovačně ji hladí po tváři. „Mé dítě, kdybychom tak mohli být ve všem otevření… Kdo se lépe vyzná v metaforách než vy? Všechny manifestace a průvody jsou do určité míry divadlo…“ Po těch slovech zaváhal a Sabina si v duchu říká, že mu to sluší, i když váhá. „Hraným samozřejmě pro správnou věc. Prostě si zahrajete roli vysportované dívky a já slibuju, že budu na tribuně předstírat filosofa. Vypadám jako filosof?“ „Ano. A jste jím.“ Už dlouho nebyla tak přesvědčená, že má pravdu. „Dobře, že alespoň pro vás.“ Barský vstává a začíná přecházet po pracovně. Nevěděla proč, ale byla si jistá, že se jí teď zeptá na to, kvůli čemu opravdu přišla. „A co náš velký básník? Už ví, že když nebude souhlasit s drobnými redakčními úpravami, nebudeme ho moct vydat? Nevstávejte, prosím, já se rád procházím. To je zvyk z cely.“ „Má přijít zítra, aby zjistil, jak jste se rozhodl.“ „Paní Sabino, kdybych o všem rozhodoval já, tak bych získání takového básníka považoval za svůj největší úspěch… Mezinárodní situace je ale taková, jaká je, všude číhají nepřátelé…“ Neříká to přesvědčeně, ale i tak je přesvědčivý.

13 návrat k obsahu


ZASVĚCENÍ

MICHAŁ KOMAR 14 návrat k obsahu

Michał Komar (nar. 1946) – doktor humanitních věd, spisovatel, esejista, autor filmových scénářů, divadelních her a televizních pořadů.

Čas od času se objevují knížky překvapivé a netypické, které se vymykají rázu běžné literární produkce. Bezpochyby je to případ Zasvěcení Michała Komara – textu poutavého a zároveň extravagantního. Je vlastně těžké specifikovat místo Komarovy knihy na literární mapě, pohybuje se totiž na hranici dějového románu, eseje, filozofického traktátu a... kuchařské knihy, v níž autor plynule přechází od líčení komplikovaných „polských osudů“ posledních století k detailním analýzám Sofoklovy Antigony nebo Rukopisu nalezeného v Saragosse Jana Potockého, od subtilních úvah na téma filozofických pojmů k popisu rafinovaných pokrmů a jejich složení. Hlavními hrdiny Zasvěcení jsou paní E. a její sluha (zároveň vypravěč románu). Letitá paní E., pocházející ze vznešeného rodu s mnohasetletou tradicí, je žena sečtělá, inteligentní, a přitom obdařená životní moudrostí vyplývající z bohatých zkušeností. Sluha se v domě (vlastně v domech) paní E. stará prakticky o všechno, ačkoliv se vyžívá zejména v roli kuchaře, specialisty na pokrmy, které by člověk marně hledal i na jídelních lístcích skvělých restaurací, a v roli znalce značkového alkoholu. Je také objektem pedagogické vášně své chlebodárkyně, která se domnívá, že k jejím povinnostem patří vzdělávání „nižších vrstev“. Vypravěč Zasvěcení líčí několik posledních měsíců života paní E., soustředí se především na popisy pořádaných snídaní, obědů a večeří, během kterých vede paní E. se svými hosty (mezi jinými populárním hercem nebo ne příliš čteným, ale zajímavým spisovatelem) u bohatě prostřeného stolu rozhovory plné digresí. Jsou to – stručně

řečeno – opravdové orgie intelektu a chuti. Komar se v nové knize rozhodl pro nebanální spojení intelektuálně solidního diskurzu s určitou kratochvilností, viditelnou už ve vztazích mezi paní E. a jejím sluhou, prosycených komikou a ironií, což způsobuje, že Zasvěcení na jedné straně nutí čtenáře k reflexi, na straně druhé – nejsou únavná. Komarova kniha je zkomponovaná jako ideálně připravený pokrm (kulinární přirovnání je zde zcela na místě) – svádí bohatstvím chutí, je sytý a zároveň lehce stravitelný.

Robert Ostaszewski

ŚWIAT KSIĄŻKI PRÁVA NA PŘEKLAD 978-83-247-1319-6 ISBN


Přeložila Věra Vytřísalová


nějaká síla. Jaká síla? Dostatečná na to, aby Kreónovi vypověděla poslušnost. Tedy značná síla. Že nepojmenovaná? Lidé z Théb už viděli jiné zázraky! Nebylo by tedy moudré nějak si tu sílu předem udobřit, aniž bychom si přitom znepřátelili Kreóna? A proto začíná Vůdce Chóru Kreónovi blábolit cosi o rozumu, který mu napovídá, že v díle zasypání Polyneikovy mrtvoly mohli mít prsty Bohové... Rozum? To je přece to poslední, co by se od Chóru dalo očekávat. Kreón o tom ví, protože slova Vůdce kvituje: ...přestaň mluvit, než se ukáže, že jsi starý a hloupý. A co na to Antigona? V očích Antigony je Chór houfem starců, které strach zbavil slušnosti. Staří a hloupí! Vždy připraveni spřádat úvahy o člověku vůbec. Že ačkoliv je tak mocný, až z něj jde strach, důvtipný, protože i plachtit umí, i zemi zorat za pomoci ujařmených volů, i dům postavit a namíchat lék, osud mu stejně dá co proto, smrtelníkovi, protože před Hádem není útěku. Ježíši, jak je to vznešené! Jak patetické! Ale když přijde čas zabývat se ne člověkem vůbec, leč někým živým, trpícím, jako je ten, co stojí před Kreónem, mohou starci z Chóru nanejvýš konstatovat, že místo tvrdošíjného trvání na svém by se měla dívka poddat neštěstí, poněvadž se sama přivede do nesnází, stejně jako její otec Oidipus. Poněvadž tato záležitost je pro ně příliš složitá, jak rozumově, tak morálně! Krátce řečeno: umírat je třeba zamlada, s duší čistou a naivní. A když se to nepodaří, tak je ve stáří třeba vyhýbat se stařecké rozvážnosti stejně jako mladické exaltaci. A neuzavírat známosti s chóristy!“ Nato spisovatel K. zavřel levé oko a otevřel pravé. Purpur na jeho tvářích se jal míchat s bledostí, úplně jako višňová omáčka ve chvíli, kdy se do ní přidá smetana. Zmiňuji omáčku z višní, protože od mladších kolegů vím, že ve školách nouvelle cuisine ji podávají k divokému ptactvu, jako by zapomněli na omáčku šípkovou. Jistě zapomněli. Vezmi sklenici šípkových plodů, očisti je od vláken a zrn, povař do měkka a propasíruj přes síto. Smíchej se zásmažkou z másla a mouky, sklenkou červeného vína, hřebíčkem nebo s vývarem, vař půl hodiny, přeceď a přidej šťávu z pečeného ptactva. Za mého dětství se šípková omáčka podávala i k pečínce z divočáka, tehdy se do ní přidávalo pár rozdrcených kuliček jalovce.

VYDAVATEL

PANÍ E.

mi kdysi řekla, že její mladší sestra, již zmíněná Belle de Jour, pociťovala v období dospívání ke slimákům odpor, ba přímo nenávist, močila na ně, rozšlapávala je, polévala naftou a zapalovala. To všechno z morálních důvodů. Slimáci jí totiž připomínali hříšná tajemství pohlavního života, před kterými ji ochotně varoval kněz Wincenty. Obsese ustoupila ve chvíli, kdy se Belle de Jour začala domýšlet, že pokud jde o proniknutí do podstaty hříchu, neměl by být odpor jediným rádcem. Bude se hodit i trocha praktické zvědavosti. Co se mě týče, tak ačkoliv je jejich obírání poměrně únavné, považuji drozdy za pokrm, který stojí za pozornost. Nejjednodušší je dusit je na tence nakrájených plátcích slaniny, přidat máslo, sůl, pepř a poté vložit na pár minut do trouby, aby zrůžověli. Nebo také jinak: vykrojit prsa i s prsní kostí, zbytek masa se žaludkem a jatýrky, k nimž je možné přidat dvoje – troje jatýrka kuřecí, utřít s máslem, pepřem, solí nebo i s kořením, je-li libo, ačkoliv jalovce bych se vystříhal, a dvěma žloutky. Nádivku rozetřeme v silné vrstvě na kolečka z listového těsta, na nádivku položíme drozdí prsa, úplně je přikryjeme plátky slaniny a dáme do trouby. Když začne slanina červenat, je třeba ji vyhodit a drozdy opět pomazat máslem. Mám raději – z úcty k řádu přírody – drozda obloženého obalovanými šneky smaženými na másle. Poznamenávám, s vědomím, že drozdi jsou pod úplnou ochranou, s výjimkou sezónně chráněné kvíčaly a brávníka, šťavnatých, pokud si dáte tu práci. Zasněný – podal bych k ptáčatům hermitage nebo možná st.-joseph, ve kterých je kromě dominujícího syrah trocha marsanne nebo rousanne. Může být i barolo od Silvia Grassa. Na tomto místě musím dodat, že pohroužení spisovatele K. v mlčení nebylo aktem jednorázovým. Řekl bych spíš, že šlo o sérii událostí. Nejprve náš host padl do křesla stojícího u krbu a jeho tvář nabrala temně purpurové barvy. „Je vám něco?“ zeptala se paní E. „Uslyšel jsem hlas Pána,“ odvětil a zavřel levé oko, zatímco pravé upíral nehybně na paní E., zlomyslně a vyzývavě, takové zdání totiž vyvolávají zkamenělé pohledy. Na což paní E. odvrátila zrak od oka spisovatele K. a pokračujíc v rozhovoru o Sofoklově díle odpověděla: „Nezapomeňme, že rozkaz hodit mrtvolu Polyneika k sežrání psům a supům se zpočátku nesetkal s výrazným odporem thébského veřejného mínění reprezentovaného starci z Chóru. Řekněme spíš, že šlo o akceptaci. Akceptaci ne zcela prostou rozpaků. Rozkaz byl sice jakoby oprávněný, jakoby spravedlivý, vydaný člověkem přísných zásad, týkal se mrtvoly zrádce, pro výstrahu jiným, tedy výchovně použitelný, ale na druhé straně byl přeci jen jaksi přehnaný. A kromě nesouhlasu by mohl rozhněvat Kreóna a přivolat na Chór citelné trestní sankce, včetně trestu smrti. Stojí za to riskovat? Kdo je tak hloupý, aby nastavoval krk? Je třeba postupovat uvážlivě. Když je tedy vládci přiznáno právo rozhodnout o tom, co si počít s tělesnými pozůstatky nepřítele města, dává Vůdce Chóru na srozuměnou, že by se chtěl od té záležitosti raději držet dál. Není vyloučeno – říká –, že je Kreónovi dovoleno užívat práva stejně tak vůči živým jako vůči mrtvým, nechť jsou tedy pozůstatky předhozeny k sežrání, ale pod podmínkou, že bez naší účasti. Ať to udělají mladší! Sofokles měl pozorovací talent, všiml si tedy, že čistá, naivní mládež je náchylná k ukvapeným činům a ty pak často vedou k neštěstí. Stáří se naopak odívá do slavnostního roucha Rozvážnosti, aby ukrylo, že je mu dobře s hloupostí, což také nikdy nekončívá dobře, protože je snad šťastný ten, komu je dobře s hloupostí?“ Potom spisovatel K. otevřel levé oko a zavřel pravé. „Ano, ano, s hloupostí! Nemá smysl předstírat!“ křikla paní E. „Pamatujete si chvíli, kdy strážný přináší Kreónovi zprávu o zasypání pozůstatků Polyneika neznámým provinilcem? Co potom udělá Vůdce Chóru? Milý pane, Vůdce Chóru začíná spekulovat! Proč? Protože vidí, že ačkoliv za odpor vůči rozkazu Kreóna hrozí trest smrti, našel se přece jen někdo, kdo podstoupil smrtelné riziko. Kdo, proboha? Kdo je tak hloupý? Nebo možná není hloupý? Možná hloupého jen dělá? Prvním přikázáním stáří, tím, co je drží při životě, je křečovité lpění na životě. Za každou cenu a pro vlastní pohodlí. Stařecká rozvaha spředená ze zkušeností káže tedy pomyslit si, že když se objevil odvážlivec, který láme zákazy Kreóna, jistě za ním stojí

15 návrat k obsahu

návrat k obsahu


POSLEDNÍ HLÁŠENÍ

ZBIGNIEW KRUSZYŃSKI 16

Zbigniew Kruszyński (nar. 1957) – laureát mnoha ocenění, těší se uznání čtenářů, ale i kritiků. Přednáší na švédských univerzitách v Uppsale a Stockholmu.

Hrdina nejnovějšího románu Zbigniewa Kruszyńského je virtuózem jazyka a líčení světa. Na sklonku vlády komunizmu v Polsku začíná spolupracovat s bezpečností, které poskytuje – výměnou za pas a jisté úlevy – hlášení ze svého života a setkání s lidmi. Hrdina vstupuje do kolaborace poměrně aktivně, postupem doby se ale stále víc angažuje v práci pro opozici a stává se „dvojitým agentem“ s nejasnou identitou. Za výjimečného stavu vycestuje do Švýcarska, kde organizuje finanční sbírku pro podzemní Solidaritu. Do Polska se vrací jako hrdina opozice a ukrývá se. Unavený protahující se činností v konspiračním hnutí udává Státní bezpečnosti jiného skrývajícího se aktivistu podzemí a sám se stává obětí denunciace, je uvězněn a odpykává si několikaletý trest. Po změnách v roce 1989 se neuchází o vysoké posty, pouze odjíždí do Stockholmu jako diplomat. Jinak zůstává outsiderem. Demaskující ostří románu nemíří ve skutečnosti na postavu hrdiny, přestože je cynický a morálně přezíravý. Protože se nedá jasně určit, kým je: zrádcem, nebo bojovníkem za správnou věc? Není totiž typem zbabělce nebo zrádce, ale spíš narcisem a hédonistou. Pokud něčím odpuzuje, tak vyvýšenou spokojeností se sebou samým nebo sklonem k využívání žen, se kterými má milostný poměr. V románcích rád realizuje model milostného „trojúhelníku“, podobný „trojúhelník“ vzniká i v jeho vztazích s bezpečností a opozicí, každé angažování si tedy u Kruszyńského hledá zároveň určitou antitezi. Hrdina je především spisovatelem, tedy tím, kdo zaznamenává události. Specifický dandyovský rituál u něj doprovází sám

proces psaní. Ba co víc, Kruszyński zdůrazňuje, že styl dělá člověka, tzn. že jeho hrdina nachází naplnění zejména v jazyce a ve své dovednosti popisování světa. V jeho stylu ale nelze nerozpoznat styl samotného Kruszyńského. Říká nám tedy autor jednoduše: „a takový jsem mohl být, kdyby se můj příběh odvíjel jinak?“ Nebo možná jinak: netkví mimořádná krutost a morální dvouznačnost už v samotném procesu zaznamenávání života?“ Nebo jednodušeji: „je zaznamenávání událostí vždy literaturou, ve které je zbytečné hledat objektivní pravdu?”

Jerzy Jarzębski

WYDAWNICTWO LITERACKIE PRÁVA NA PŘEKLAD 978-83-08-04386-8 ISBN




věným jako písmena, lámaje si hlavu, co je dovoleno, protože popisy východu slunce v Radomi snad nejsou zakázané, zavolat matce, z automatu pod Arkádami, který se zasekl, uklidnit ji, že je všechno v pořádku, ano, v pořádku, stravujeme se a trávíme, žádné balíčky, prosím, nic mi nechybí, snad kromě smyslu, ale ten na poště, v okénku s výhledem na kovovou váhu, nepřijímají. To všechno, co se ještě před několika hodinami zdálo být v rozpadu, kosmickém rozptýlení, nescelitelné, přes zvýšené dávky škrobu a ševcovského lepidla, po odchodu z velitelství na sluncem zalité schody z litého granitu, nad uzavřený prstenec příkopu – co z toho, že hnijícího, pokrytého drobnou řasou –, dosahovalo najednou jednoty a okázalosti. Chtěl jsem běžet kupředu, chtěl jsem se sjednotit. Pozorování mě obkličovalo ze všech stran, už po několika metrech jsem měl vyděláno na pas a na nejeden dokument. Ve výklenku propusti jsem objevil pár mladistvých milenců; silněji, silněji, dožadovaly se její červené nehty, marně, protože on už dávno byl a hladina vody se ani nezachvěla, řasa se nepohnula. O něco dál, v průchodu mezi parkovištěm a zadní částí opery, jsem narazil na kolegu z mé skupiny – všichni na K, prokletí přelidněných směrů –, jak vyčůrával pivo s příměsí jiných tekutin. Sotva si udělal trochu místa v měchýři, hned navrhl další. Neodmítl jsem, šli jsme pod stan na Divadelním náměstí, kde jsem měl před očima celé panorama a kolem kakafonii hlasů. Nadávky protínaly prostor. Někdo by to – tady – udělal, ale ne za tu sumu. Někdo jiný – tady, tady –, ale ne v tom termínu. Chvilku se mi zdálo, že bych to dokázal zorganizovat, přizpůsobit sumy a termíny. Vyplnit celou agendu a peněženku objednávek. Poznamenal jsem si. – Tady! – neměl jsem přece zápisník. Hodil by se moleskin – rozhodl jsem se, černý, přesně padnoucí do dlaně i do kapsy, jaký používali i Beckett a Hemingway.

VYDAVATEL

„MÁTE

pozorovací talent,“ tou větou to všechno začalo. Mám pozorovací talent, popišme tedy západ slunce, do podrobností. Když se schovává za střechu u jezuitů, pokrytou hladkými taškami, na špici věže v někdejším piaristickém kolegiu se nepřestává lesknout. „Máte pozorovací talent, tak pozorujte,“ důstojník odložil tmavomodrý pas, knížečku platnou ve všech zemích, s razítkem na okrasu, protože nikam nevyjedeš bez zelené karty, dovolující překročení hranic, bez kousku tuhého papíru, který důstojník dál držel v dlani a hrál si s ním jako s esem nebo králem. „Nechceme toho moc,“ řekl. Pouze abych měl oči otevřené. A bude pro mě tak těžké je zavřít a usnout. Cesta na Západ – není co skrývat – je spojená s určitým vizuálním šokem. Nadchneme se vším, obchody, smetím. Všeho se můžeme dotknout a ke všemu si můžeme čichnout. Náš údiv, že v plechovkách od piva se nachází pivo, jak je na nich uvedeno, a ne vzduch. Šampony plné šamponu, vína vína. Vodka stejně silná, a pětkrát dražší. Budeme roznášet propašované flašky a zkoušet je vnutit skoupým restauratérům. V drogerii se poddáme vzorkům vůní, vytvoříme nové kombinace se slovanským potem. Budeme chodit hladoví a žízniví. Rozpouštět polévky v prášku ve studené vodě z kohoutku, protože horkou je třeba mít kde uvařit. K subvencionované pařížské bagetě budeme přikusovat už žluklý krakovský salám, pochoutku, která by zasloužila lepší zacházení. Dostaneme pasy, se zelenou kartičkou – důstojník ji konečně hodil na psací stůl. „My?“ podivil jsem se a mrkl jsem do strany. Ano, mám v úmyslu vzdát se soudružky? Neměl jsem. Dostaneme také příděl deviz, sto třicet dolarů – uvidíme, na jak dlouho budou stačit, co znamená trh a šílený, ničím nespoutaný závod cen. Není těžké produkovat nelidským tempem a potom prodávat s nepatřičným ziskem. Během několika desítek hodin za průměrný měsíční příjem. O kolik je těžší zachovat míru, budovat sortiment, plánovat chuť. Neočekávám mnoho, ležérní postřehy. Kdo studuje soustředěně v Louvru díla mistrů. Kdo třetí měsíc prodává palačinky, za popíjení grand marnier na závěr dne. S kým spává stipendistka, které nedávno skončilo stipendium. Proč se starý profesor, který má zajištěnou stravu v našem centru věd na rue Laurisson, často objevuje mezi studenty v jídelně na Maubillonu, v oparech špatného vína, nadužívaje plebejského práva na supplement pommes frites zdarma. Neměl by těžký laciný olej probudit k životu uspané, ale přece jen činné žlučové kameny, čekající na co, na heslo? Dá se opravdu zaujmout strategická pozice na některém z oblouků nad kalnou Seinou, tak aby bylo vidět, jak se za soumraku na Eiffelovu věž nabodává, ale nepraskne, pomerančový balón? Vyběhl jsem z velitelství a cítil, jak mi pas na prsou otiskuje ohnivý obdélník. Bylo pozdní jaro a život v parku nad příkopem se měnil před očima, trochu se přioděl do jakéhosi žalozpěvu či závoje. Kámoši vytržení z dlouhé hibernace dopíjeli ještě podzimní jablečňák. Stařenky ohrnovaly šátky a popelavá kůže záviděla hladké opálené. Pár špačků se křižoval s párem divokých kachen na roztřesené kosočtvercové šachovnici nad vodou. Pár ospalých milicionářů odpočíval na zničené lavičce a čepice složené každá z jedné strany vypadaly jako hold vzdávaný zahynulým ve službě, chyběla rakev a rubáš. Svět, který se ještě ráno zdál nesnesitelně rozregulovaný: tupá žiletka zanechala centimetrovou opuchlinu, plyn smrděl, smetí se vysypávalo už v mezipatře a listonoš, přinášející předvolání na velitelství, mě s politováním lustroval, zajímavé, zajímavé, skenovaly mě zornice zpod kšiltu – svět, který byl chaosem záležitostí k vyřízení, vyzvednout povlečení z prádelny, opět s přílišnou dávkou škrobu, spát jakoby na ubruse, v lékárně koupit vápno, s vitamíny, když bude, dát boty k ševci vdechujícímu výpary lepidla, vyčerpat seznam věcí, které mám koupit v potravinách u smyčky a které by se nejlépe hodily k chlebu už dříve koupenému v pekárně, nakolik to jen bude možné, za bony koupit alkohol s pomerančovým džusem v hotelu, ve kterém není třeba bydlet, aby se tu člověk mohl opít; zeptat se v prodejně knih, jestli stále ještě nemají román autora Odnoží, protože začínáme pochybovat, zda ho vůbec kdy napsal, odevzdat v univerzitce potvrzení na zakázanou knížku s poznámkou výpůjčního oddělení, že si ji lze půjčit, a potom ji po kouskách číst před očima knihovnice, peroxidové blondýny s pohledem olo-

17 návrat k obsahu

návrat k obsahu


RŮŽOVÁ PŠTROSÍ PERA

HANNA KRALL 18

Hanna Krall (nar. 1937) – jedna z nejvýznamnějších polských reportérek. Její knihy se pravidelně objevují na nejvyšších příčkách v seznamech bestsellerů v Polsku i v cizině. Byly přeloženy do mnoha jazyků. Na první pohled bychom řekli, že novou knihu Hanny Krall napsali jiní – její příbuzní a známí, kteří přes padesát let posílali spisovatelce dopisy, pohlednice nebo lístky, které se nechávají na dveřích v době nepřítomnosti paní domu. K těmto zápiskům autorka připojila také písemná hlášení svých „strážných andělů“, tedy dokumenty z archivů tajné policie, nebo korespondenci s vydavateli, v níž vysvětlují, proč nemohou její knihy vydat. Na druhý pohled už však v zápise přeci jen objevujeme rozdíly mezi doručenými vzkazy a tím, co slyšela a zaznamenala sama autorka. Dokonce i kdyby vydavatel v citátech nepoužil kurzívu, dva druhy odkazů bychom odlišili. Znění příběhů rekonstruovaných z paměti si s ničím jiným nelze splést, takové je vyprávění v charakteristickém stylu Krall. Reportérka často vzpomíná, jak během autorských setkání prosí posluchače, aby jí něco vyprávěli. Cizí příběhy využila nepochybně již mnohokrát, ale teprve v této knize se objevuje jejich „hrubá“ verze. Nejsou to dokončená vyprávění, ale teprve jejich zárodky, potenciální témata, která lze rozvinout. Při představování jejich obrysů provokuje Krall čtenáře k řadě otázek. Proč spisovatelka tyto zápletky nevyužila? Lze je rozšířit a rozvíjet? A nakonec: není lepší nechat některá vyprávění v klidu? Odpověď na tyto otázky částečně nacházíme v knize. Těžko něco dělat s pohlednicemi od malé dcerky nebo vzkazy od muže. Na druhé straně – pokud je seřadíme v chronologickém pořadí, rodí se náhle plnohodnotné vyprávění, rodinný příběh na historickém pozadí. Uspořádání zápisků podle dat má

načrtnout scenérii. Myšlenka kompozice je jasná, ale znovu nám něco chybí. Opravdu dokáže několik poznámek (v některých letech jen jedna) odrážet ducha doby? Je to vše, co si spisovatelka z daného období zapamatovala, nebo co uznala za hodné zmínky? Z tohoto úhlu pohledu vypadají Růžová pštrosí pera jako kniha plná záhad. Všechny se spojují v jedné otázce: kde začíná literatura?

Marta Mizuro

NĚMECKO (NEUE KRITIK) PRÁVA PRODÁNA LIEPMAN AGENCY PRÁVA NA PŘEKLAD


Jedná se o knihu Štěstí Marianny Glaz, jejíž sazba byla rozmetána na rozkaz tzv. politických

orgánů.

978-83-247-1589-3

JAN C., BÝVALÝ VELKOSTATKÁŘ O DVOU NEBO TŘECH DNECH …Zámek nám sebrali v rámci pozemkové reformy, ale stříbrný servis jsme stihli zakopat. Byl „panským majetkem“ a patřil ke státnímu pokladu, já jsem však věděl, kde se můj majetek nachází, zatímco současný majitel – státní poklad – o tom neměl ani páru. Šel jsem k právníkovi. Řekl jsem: ukážu vám to místo, pokud část dostanu já a zbytek zámek. Právník šel na ministerstvo kultury. Po pár týdnech vyrazily z Varšavy dva tatraplány – s pány z ministerstva, veřejnou bezpečností, dělníky, lopatami, krumpáči a velkou schránkou. Zastavili před zámkem (v té době to byl komplex učňáků), pánové z ministerstva řekli: corazziánský styl, já jsem řekl:

1

ISBN

KATARZYNA SZ. Z PRÁZDNIN Je v Krakově, spí v kempu. Kryštof a Standa, známí Haliny Gąsienicové, měli zkoušky na Jagellonské univerzitě. Kryštof dělal matiku, dostal za jedna a koupil jim zmrzlinu v kavárně Jama Michalikowa. Večer byli na Ivoně…



1976 JERZY SZ. O DOČASNÝCH PROBLÉMECH (LÍSTEK POLOŽENÝ NA STOLE) Ženuško má milá, neklesej na duchu, přežili jsme horší věci, přežili jsme tuberu, Wawelskou ulici i ztrátu cibulek našich tulipánů. Kniha ještě někdy vyjde, já Ti to slibuji. Teď jedu zaplatit za koně pro dítě a koupit třetí díl encyklopedie. No ano, tvoje kniha1 je vzdálenější, ale rodina blíž, možná to není zas tak špatné.

musíme označit místo průsečíku dvou přímek, jedna vede od okénka ve sklepě, druhá od oblouku klenby. Označili místo průsečíku. Začali kopat. Všechno převezli do muzea a vystavili na stolech. Kunsthistorici brali do rukou vázy, mísy, svícny, džbány, příbory, tácy… Říkali – pozdní Radke. Nebo – raný Werner. Nebo – čtvercová patka devatenáct na devatenáct. Nepřidal jsem se k nim. Opřel jsem se o stěnu a snažil si připomenout, kde stál jaký svícen a kdy jsem těmi příbory jedl naposledy. Byl jsem trochu neklidný, z té akce, muzea, mám spoustu práce v podniku. Vyrábím kouličky na stromečky a ozdoby pro dámy – medailonky s podobiznou Niemena nebo poručíka Columba, náhrdelníky z raženého plechu a kříže s českou bižuterií, imitací diamantů. Staré známé tento příběh velmi zajímá. Navštěvují mě, ptají se na právníka. Někdo se zeptal, jak se po pozemkové reformě zachovali moji sedláci. Chovali se normálně: přijížděli, chtěli vědět, proč mají nižší úrodu než já. Vysvětloval jsem jim – hlouběji orat, chlapi, nešetřit koně, tahle země má ráda hlubokou brázdu – vraceli se domů, orali hlouběji a psali, že děkují, že to vyrostlo. Hovořili jsme o lovu. Kdosi vyprávěl o koroptvích, divil jsem se – to, vážený pane, uznáváte broky? A hned jsem si vzpomněl na poslední hon, v třicátém osmém, v Polesí. Zastřelil jsem rysa, za vámi visí jeho kůže. Akvarel vedle kůže, to je náš zámek. Ještě dva, možná tři dny. Ještě rozdělím stříbrný servis mezi děti a bude po všem. Vrátím se ke kouličkám, k ozdobám pro dámy, k mému skutečnému životu, už jen dva nebo tři dny.

VYDAVATEL

1975 FRANCISZKA S., DŮCHODKYNĚ O SOUČASNÉM UMĚNÍ …Přivezli ho na stavbu. Zalíbila se mu, vešel dovnitř, poprosil o žebřík a vyndal z kapsy černou křídu. Nakreslil Sirénu. Na stěnu. Všechny to moc potěšilo, poděkovali a odjeli, no a Siréna zůstala. Železničář dostal přidělený byt. Prohlédl si ho, řekl – zaprvé nestojí za nic, zadruhé on má malé děti a ona zase odhalená ňadra, byt si nevzal a zavolali mě. Neměla jsem děti a neměla jsem body – nejvíce bodovali aktivitu v „Jednotě“, ale já jsem nebyla ani členem, takže když řekli, že je byt, letěla jsem s větrem o závod. Řekli mi, abych si sedla. Vidíte, řekl předseda, to není jen tak obyčejný byt, to je bejvák se Sirénou. Tak dobře, souhlasila jsem. A chápete, v tomhle bytě musí být čisto, protože mohou přijít hosté. Bude čisto, ujistila jsem je, dostala jsem klíče, otevřela dveře… Milá zlatá, co vám budu povídat. To byl Picasso. Bylo to velké, bože, jak to bylo velké. Ňadra jako dva balóny, oči skosené, v dlouhé, podivně dlouhé ruce to drželo kladivo, ale ocas to mělo krátký a na konci tenounký. Měli jsme jen gauč a stůl. Stůl jsme postavili doprostřed, gauč ke stěně, kladivo nám viselo nad hlavou a po probuzení jsme viděli její oči, ještě divnější než ruka a ocas. První se objevila výprava z Číny – prohlíželi si sídliště polské dělnické třídy. Po Číňanech přišli horníci – hezcí, s chocholy. Po nich textiláci – úderníci. Byla jsem zdvořilá, věděla jsem, že reprezentuji naše hlavní město, ale všechno ve mně vřelo. Zejména když jsem se dívala na jejich boty a přemýšlela, kolik smetí dnes vynesu. Přišel k nám předseda sněmovny – a vy se s ní, soudruzi, nebojíte být takhle sami? – zeptal se v předsíni. Přišel Bierut – podíval se a nic, ani slovo. Přicházeli pánové z ministerstva, měřili ji a vyměňovali si názory. Možná odstranit spolu s omítkou? Ale ne, je příliš tenká. Zakrýt sklem? Ale ne, rám by to nevydržel. Naštvali nás. Vzali jsme si malíře. Malíř si vzal kbelík s mýdlem. Teprve když umřel a když se začalo mluvit o hádkách mezi jeho dětmi, pomysleli jsme si – možná se to nemělo stát…? Měli jsme na paměti obecné blaho, protože Siréna byla státní a nic bychom z ní neměli, jako z potrhaného koberce, za který nám nevrátili ani halíř. Zase přijeli z ministerstva. Přivezli přístroje, ozařovali stěnu. Řekla jsem – pánové, nenamáhejte se, byl to dobrý, předválečný řemeslník a dobré, šedé mýdlo.

19 návrat k obsahu

20 LET NOVÉHO POLSKA V REPORTÁŽÍCH PODLE MARIUSZE SZCZYGŁA 20 návrat k obsahu

V posledních letech je reportáž bezpochyby jedním z nejzajímavějších fenoménů polské prózy, čemuž nasvědčuje i úspěch (rovněž zahraniční) dalších knih reportérů střední generace. Potvrzuje to také 20 let nového Polska v reportážích – autorský projekt Mariusze Szczygła. Prezentuje reportáže, které vznikly během dvou posledních desetiletí, od chvíle pádu Polské lidové republiky v roce 1989. Soubor obsahuje dvacet šest textů více než dvaceti nejdůležitějších reportérů. Ve většině případů jsou to bývalí nebo současní novináři deníku Gazeta Wyborcza, a není divu, protože právě tento deník vytvořil jednoznačně nejlepší redakci reportáže v zemi. Szczygieł zvolil formu tématické antologie, umístil vedle sebe reportáže, které popisují, „kde začalo a kam došlo nové Polsko“ (text Místo úvodu). Autor výboru upřesňuje, jaké Polsko ho nejvíce zajímá: „Ne to, které vidíme v parlamentu, ne to z prvních stránek novin.“ Szczygieł chce ukázat posledních dvacet let Polska především prostřednictvím příběhů jednotlivých lidí, kteří se více nebo méně úspěšně potýkají s proměnlivou společenskou, ekonomickou a kulturní politikou země. Autoři reportáží většinou popisují příběhy zcela anonymních osob, například ženy, jejíž životní vášní je sledování televizních seriálů (Dr. House: Bez lásky je možné žít Joanny Sokolińské), v antologii se ale objevují i svého času slavné příběhy, například ten o podnikatelích, které zločinec zatáhl do spirály fiktivních dluhů a oni se – přitlačení ke zdi – nakonec rozhodli své pronásledovatele zabít (Luisa vdova jde na „Dluh“ Ireny Morawské). Každá reportáž vypráví jiný příběh, dohromady však tvoří svébytný

portrét Poláků i současného Polska. Szczygłova antologie také názorně ukazuje, jak rozdílné a formálně různorodé mohou být reportáže, jak účinným a zajímavým nástrojem popisu světa se mohou stát v rukou zkušených reportérů.

Robert Ostaszewski

WWW.POLISHRIGHTS.COM

viděli a slyšeli. (autor reportáže: Mariusz Szyczygieł)

PRÁVA NA PŘEKLAD

už pokaždé požadovala po těch, kteří uváděli její večírky, potvrzení, že pomlčí o všem, co tam

978-83-7536-143-8

sovém sálu, který není pro nikoho zvenčí otevřený. Pokud vím, tak firma po otištění reportáže

ISBN

* Tato reportáž mohla vzniknout jen díky tomu, že mě firma amway pozvala jako televizního moderátora (a zapomněla nebo nevěděla, že jsem reportér), abych uváděl jejich sjezd v Kongre-



CZARNE, WOŁOWIEC 2010

O TOM SE KOMUNISTŮM ANI NEZDÁLO Listopad 1995. Najali si mě, abych spolu s Grażynou Torbickou, televizní moderátorkou, uváděl největší každoroční sjezd Amwaye – Konvence ‘95. Kongresový sál, tři tisíce osob. „Bojím se,“ říkám v sídle Amway Polsko, „tolik lidí! Jak zvládnout takový dav?“ „Nebojte se, jak pohnete malíčkem, tak se budou hýbat,“ směje se jeden z úředníků a pohne malíčkem. Ze scény vyzdobené jako na předávání Oscarů se 65krát ozve slovo: „úspěch“. Zazní průměrně jednou za 4 minuty. Podle scénáře mám já sám vyslovit „úspěch“ 19krát. Dámy – v elegantních kostýmcích, některé v šatech skoro jako na ples, pánové – v oblecích, někteří s elegantními motýlky. Převážná část lidí kolem čtyřicítky. V Kongresovém sálu nejsou novináři ani televize, sjezd je pro cizí uzavřený. Rozprostírá se černočerná tma. Najednou se rozeznívají bubny, ozývá se sbor. Hudba, která by mohla vést vojsko do války. Hlediště plní stříbrnošedá mlha. Záblesky laseru. Nad hlavami lidí prolétává trojrozměrná zeměkoule. Kontinenty září. Ženy tají dech. Lidé mají pocit, že planeta, která víří nad řadami, za chvíli někoho strefí do hlavy. Když Země zmizí, ve vzduchu se objevuje nápis: amway. Říkám: Vážené dámy a pánové, hrdinové jste vy!... Slyším svůj hlas a nepoznávám se: dvacet Mariuszů. Grażyna: Vaše práce dokazuje, že je možné stvořit nový obraz Poláka. To je zásluha Amwaye. A čím je Amway? Já: Ztělesněním určité myšlenky. Myšlenky, která světu říká: není důležité, kdo jsi a odkud pocházíš. Musíš jen věřit, že můžeš být úspěšný. Potlesk, výkřiky nadšení. A přitom by se zdálo, že to jsou prázdná slova. Z gigantických obrazovek nad scénou, které visí ve výšce druhého patra, promlouvají lídři firmy. Vítězové života. Na televizních obrazovkách jsou jejich tváře velké jako stěna rodinného domku. Famfáry za famfárami. Snižuji hlas: čím je úspěch? splněním všech přání? etapou rozvoje? Grażyna: a možná jen momentem v životě? chvílí reflexe nad tím, co bylo? Říkám trochu vyšším hlasem, se vzrušením: jaký může být úspěch? rozhodující nebo obrovský? Grażyna festivalovým hlasem: důležitý nebo velký? Já hlasitě: nebo snad zasloužený a rozhodný? Křičím: pokládá se sektor a za lidi úspěchu!!!??? Ze sálu: Aaaaanooo! Grażyna: pokládá se sektor b za lidi úspěchu!!!??? Ze sálu: Aaaaaaannnoooo! Potlesk a výkřiky nadšení. Potlesk, jaký Opolí nebo Sopoty nikdy nezažily. Cítím, že mám sílu, o které se mi nesnilo. To není moje síla, ale síla Amwaye. Na scéně se mají objevit ti, kteří se jako první Poláci dostali v Amawayi nejvýš. Urszula a Zbigniew Kalinowští ze Stargardu. Kdysi jim patřilo bankrotující kopírovací centrum. Je

jim kolem třiceti. Před třemi lety řekli Gazetě, že musí mít tak velký dům, aby si pes, který poběží z jednoho konce na druhý, musel třikrát odpočinout. Dnes ho mají. Jsou Diamanty. Jezdí červeným bmw. Já (ze scénáře): Oni dosáhli téměř všeho. Grażyna: A míří ještě výše. Na otázku o svých dalších plánech odpověděli: „Chceme být především lidmi úspěchu, mezi lidmi úspěchu.“ Klinowským se tleská ve stoje. Mluví čtyřicet pět minut. Zbigniew Kalinowský se přiznává, že se v Amwayi dozvěděl, jak příjemné je být milován. Amway takovouto lásku nabízí. Skupina Vox zpívá písničku složenou pro Amway: „Nestyď se za sny, když hvězda padá...“ Skupina Vox se setkává s něčím, co nezažila za dvacet let své kariéry. „Vstaňte,“ říká Vox lidem. Tři tisíce lidí poslušně vstává. „Chytněte se za ruce.“ Hned se chytnou a vlní. „Obejměte se.“ Celý sjezd Amwaye se objímá. „Víte co,“ říká překotně člověk od zvuku, „já jsem v Kongresovém sále pracoval už za Gierka, dělal jsem sjezdy strany. Ale to, co se tu dneska děje, by si komunisti neuměli představit.“ „Oni šílí bez vodky,“ říká v zákulisí paní v šátku. Zvukař: „A to je teprve půl třetí.“ Po scéně chodí lidé převlečení za produkty Amway. Prášek na praní velikosti člověka se klaní publiku. Paní v šátku: „To snad ne, oni se k těm práškům modlí.“ Před finále jsou naplánovány pochody. Famfáry, bubny, sbory. Po dvou rampách scházejí ze scény do hlediště ti nejlepší: jantaroví, smaragdoví, perloví... téměř dvě stě lidí. Pochodují učitelky, svářeči, účetní, lékaři. Každých deset sekund se čtou jejich příjmení. Přes deset sekund je tvář každého z nich velká jako stěna rodinného domku.*

VYDAVATEL

PO ŽEBŘÍKU KE KORUNĚ Polsko je nejdynamičtěji se rozvíjejícím trhem Amwaye v Evropě. Tedy nejdynamičtějším trhem snů. Amway dělá všechno proto, aby své lidi motivoval k bohatému životu. Systém odměn má dvanáct stupňů, od medaile stříbrné přes zlatou, rubínovou, perlovou, smaragdovou, diamantovou až k dvojitým a trojitým diamantům a tak podobně. Posledním vyznamenáním je Koruna velvyslance, to už je úspěch v mezinárodním měřítku. Na důkaz uznání může například oceněný lídr firmy promluvit na pódiu. Příležitostí je mnoho, každou chvíli se odehrává nějaký sjezd nebo seminář. Studentka etnologie Alicja Bednarczyk zkoumá kulturu Amwaye a jezdí na jejich setkání po celém Polsku: „Nejlepší smí zůstat na pódiu sami. Uvede je někdo, kdo o nich dlouho a dobře mluví. Čím déle trvá úvod, tím je osoba důležitější.“ Perlou se můžete stát dokonce na Tatranské Bukovině, stejně jako ve Wójtowiczowě, a Rubínem třeba ve vsi Kozy nebo v Kućkově.

21 návrat k obsahu

Photo: Adrian Fichmann/EMG

JACEK DUKAJ

WRONIEC

Jacek Dukaj (nar. 1974) – jeden z nejobdivovanějších a nejoceňovanějších

22 návrat k obsahu

spisovatelů mladší generace. Věnuje se fantastické literatuře, především žánru science-fiction; první polský laureát Evropské literární ceny (2009).

Wroniec1 je originální bájí o vyhlášení výjimečného stavu v Polsku, plnou útisku a krutosti. Přestože je tu hlavním hrdinou malý chlapec a kniha je inspirována příběhy pro děti, jedná se o kouzelnou pohádku určenou pro dospělého čtenáře. Kdo je onen titulní Wroniec? Velký černý pták, který unáší otce maličkého Adama. Vojáci-Vraňáci odvádějí z bytu, kam vtrhl obrovský pták, chlapcovu rodinu. Adama zachránil soused, pan Beton. Spolu s ním, i když ho po cestě několikrát ztratí, prochází temným městem a hledá své blízké. Někdy se nad městem vznáší unášený Let-Ákem. Adamovy příhody jsou ponurou fantasmagorií. Město ovládly železné Feny (obludy podobné velkým psům), Zlomozy (mechaničtí draci máchající sedmi obušky) a GAZové (monstra pohlcující lidi), na každém kroku číhají Bestébáci a Špiclové a na stromech i střechách se usadila odporná ptáčiska v každém okamžiku připravená vrhnout se na Pozičníky, nazývané také Odbojní. Dukajovu pohádku uvozuje motto z Lewise Carrolla. A s Alenkou v říši divů má tato kniha skutečně hodně společného. Za prvé v ní najdeme mnoho z carrollovské jazykové vynalézavosti, nejen slovotvorné, což je jedna z předností Wrońce. Příběhem se prolínají i vtipné rýmovačky. A za druhé – což je podstatnější: Adam se chce, podobně jako Alenka, za každou cenu zorientovat v tajemném světě dospělých, samozřejmě proto, aby odhalil jeho zákonitosti. Naopak záměr, který vedl autora, není zcela zřejmý. Wroniec nejen zasahuje do stále živého sporu o výjimečný stav, ale může být chápán i jako osobitý umělecký výstřelek. Můžeme v něm vidět neobvykle rafinovanou literární

hru, svérázné cvičení fantazie a stylu, ale lze mu také připsat nejrůznější politické významy. Bezpochyby je to dílo originální nejen z důvodů čistě estetických.

Dariusz Nowacki 1

Originální název Wroniec odkazuje nejen na symbolickou postavu ptáka-vrány, kte-

rý unese otce titulního hrdiny, ale také na Vojenskou radu národní záchrany (polsky Wojskowa Rada Ocalenia Narodowego, wron), orgán, který v Polsku převzal moc po vyhlášení výjimečného stavu 13. prosince 1981.





Ale před všemi Pracovnami seděli na židlích tlustí pánové v šedivých zmačkaných oblecích. Deset, dvacet, třicet pánů. Každý z nich kouřil cigaretu. Dým z jejich cigaret strašně páchnul. Ti všichni sem přišli ve Věci. Drželi své Věci v aktovkách, necesérech, v chlupatých rukou, na kolenou. Také čekali, aby mohli vejít do Pracovny. Adam nakoukl pod jejich židle, aby zjistil, jestli už nezapustili kořeny. Pánové čekali a paní bez přestání vcházely a vycházely z Pracoven. Nosily náruče Dokumentů a tácy s kávou a čajem. Když je zahlédli pánové se svými Věcmi, krčili se a úlisně se usmívali. Zbytečně: paní je neviděly. Adama napadlo, že ani jeho nevidí. Je přece menší než pánové. Počkal, až paní s papírovými deskami pod paží sejde ze schodů, a tiše se vydal za ní. Schovával se za její sukní a – šup, šup – přeskakoval prahy, vyhýbal se nábytku, utíkal zpod nohou jiných paní a pánů. Paní prošla jedněmi dveřmi, prošla druhými dveřmi, odložila desky. Adam se schoval za palmou. Paní nahlédla za třetí dveře. Na těchto dveřích visela kovová tabulka. Když paní vyšla na chodbu, aby dál pobíhala s Dokumenty po budově, přečetl si Adam nápis na tabulce. Povyskočil a vzal za kliku. Dveře se pootevřely. „Moc se omlouvám, vy jste Člen?“ „Jsem Člen!“ – nadmul se Člen. Kouřil dvě cigarety, jednu v levém, druhou v pravém koutku širokých úst. S každým výdechem a slovem vypouštěl oblak černého dýmu. Dým se nad ním hromadil jako nad sopkou. Adam přistoupil blíž ke gigantickému stolu, za nímž úřadoval Člen. Člen byl velký a tlustý a rozléval se ve svém šedivém obleku odshora až dolů. Tváře se rozlévaly na krk. Krk, ještě tlustší, se rozléval na ramena. Ramena, ještě širší, se rozlévala na břicho. Břicho, ještě větší, se rozlévalo na všechny strany. Adam byl tak malý, že se ani nemusel shýbat, aby nahlédl pod stůl. Člen neseděl na žádné židli. Rozléval se dál dolů, stále vydatněji. Neměl nohy, jen tučnější a tučnější masy obřího těla, které už se v obleku neschovaly. V podlaze za stolem byla vyříznutá kulatá díra a tělo Člena jí procházelo dál do nižších poschodí. Adam pochopil, že v každé Pracovně sedí Člen jednoho obrovského těla.

VYDAVATEL

ZE

zatáčky vykročil směrem k Adamovi Milýpán. Adam vběhl do první brány a narazil na Frontu před Obchodem. „Vyjstetunestál!“ Adama to odhodilo zpět, jako by se mu dlažba vzbouřila pod nohama. „Vyjstetunestál!“ A znovu ho to odmrštilo dál podél Fronty. „Vyjstetunestál!“ „Vyjstetunestál!“ „Vyjstetunestál! Vyjstetunestál!“ „Vyjstetunestál!“ Zastavil se až za poslední paní s taškami. „Pamatuj si, za kým Stojíš.“ Adam pokýval hlavou. Chtěl se jen schovat před Milipantem. Paní s taškami byla dobrou clonou. Mohlo by se za ní schovat pět dětí. Milýpán už je musel dávno minout. Adam chtěl opustit Frontu – ale jeho nohy se ani nepohnuly. Chodidla se neodlepovala od země. „A jéje.“ Všichni Stáči tak vězeli ve Frontě, pevně přibití ke svému místu. Hýbali hlavami, hýbali rukama, ale pokud se nehýbala Fronta – nehýbali nohama. „Paní, prosím vás,“ Adam zatahal za rukáv paní s taškami. „Ať mě to pustí!“ „Drž si své místo, dítě. Maminka přijde a vystřídá tě.“ „Ale já tu nechci stát!“ Paní s taškami se smutně zasmála. „Nikdo nechce stát ve Frontě. Ale Stojíme, celý život.“ Měli deštníky pro případ, že by pršelo nebo sněžilo. Měli tašky s jídlem a pitím. Spali vestoje. U zdi po pravé straně, před bránou, viděl řadu schoulených postav zasypaných sněhem. Byli to Stáči, kteří zakončili svůj život ve Frontě. Po smrti je z Fronty vytrhli i s kusy chodníku a kořeny, které skrze dlažbu zapustili hluboko do země. Kořeny vyrůstaly z každého chodidla zvlášť. Adam si rozvázal levou botičku a pokusil se vytáhnout z ní nohu. Ani to se mu nepovedlo. (…) Jednou z dálky zahlédl špičku Špicla. Zabočil vlevo. Jindy spatřil plechovou tlamu číhající Feny. Zabočil vpravo. Věděl, že musí z této čtvrti šedi utéct na druhou stranu řeky. Když mezi domy zahlédl Barvu, odcupital směrem k ní. Byla to červeň vlajek vyvěšených před obrovskou budovou. Červeň visela i z oken. Budova i lidé vcházející a vycházející z budovy vypadali velmi Úředně. Adam si přečetl nápisy na průčelí. Vzpomněl si, co mu radila Fronta. Před vchodem stál na stráži Milýpán. Adam vytáhl třesoucí se rukou kartičku se svým jménem. Ukázal ji Milipantovi. Milýpán si ji přečetl, zasalutoval, přiložil dva prsty k Helmě a pustil Adama dovnitř. Budova byla labyrintem hal, chodeb, sálů a schodů. Na stěnách visely špinavé portréty velmi ošklivých pánů. V rozích stály v květináčích mrtvé rostliny. Stropy nebyly vidět: visel pod nimi kožich cigaretového dýmu. Adam se okamžitě ztratil. Procházel stále toutéž dlouhou chodbou a ačkoli nevyšel po žádných schodech, ocitl se náhle ve druhém patře. Potom ve třetím. A potom znovu v přízemí. Snažil se vyškrábat do oken, ale všechna vedla na totéž náměstí s dalším pomníkem Ptáčníka. Ptáčník stál s rukou vztaženou k nebi – měl na ní přistát Pták z Nebes. Teď na něm seděli černí krkavci. Po budově pobíhaly Úřední Osoby. Chlapci nevěnovaly žádnou pozornost. Rozhodl se vydat se za jednou takovou Osobou. Šel, šel a šel, ale Osoba se nikde déle nezastavovala. Nakonec pochopil, že většina Osob Úřaduje jednoduše tak, že chodí pořád dokola s Dokumenty. Předávají si je v místnostech a před pracovními stoly a jdou dál. Dokumenty se navzájem zaměňují, ztrácejí a zase nacházejí. Adam tak putoval od jedněch velkých dveří ke druhým velkým dveřím. Zakláněl hlavu a četl si tabulky umístěné vysoko na dveřích. Fronta mu řekla, že musí najít příslušnou Pracovnu.

23 návrat k obsahu

návrat k obsahu


PŘÍBĚHY STUDENÉHO MOŘE

PAWEŁ HUELLE 24

Paweł Huelle (nar. 1957) – jeden z nejznámějších polských spisovatelů, autor několika románů. Jeho knihy byly přeloženy do řady světových jazyků.

Paweł Huelle je bezesporu jedním z nejlepších současných polských novelistů, o čemž svědčí jeho další povídkový soubor. Zčásti v něm najdeme pokračování motivů známých již z Huelleho starších textů, například vyprávění o společenství mennonitů sídlících v oblasti Żuław, jejichž tradici a kulturu zničila druhá světová válka. Většina textů však nabízí nová témata. Nejsou to – jak tomu bylo v dosavadní Huelleho tvorbě – téměř bez výjimky „gdaňské“ motivy. Jeho hrdinové se tentokrát vydávají do různých koutů světa: na ostrov Oland, do Zurichu, New Yorku, na Saharu atd. Jejich svět se tak neobyčejně rozšiřuje, byť většina motivů i tak zavede čtenáře do okolí autorova rodného města, Gdaňsku, jenž je u Huelleho i nadále líhní fabulí. Jistě proto, že v něm žila nejrůznější společenství, představitelé různých národů, kultur a náboženství – ti se někdy tragicky svářeli, ačkoli si zároveň byli díky rodinným vazbám či blízkosti míst, která obývali, blízcí. Tady, v Gdaňsku, se také odehrály mimořádně důležité historické události. Historie je však v těchto povídkách pouze pozadím, někdy velmi důležitým, jako v povídce Pošta na kole, která se vrací do dob vzniku hnutí Solidarita, ale ne vždy nejpodstatnějším. Středem zájmu je v Huelleho povídkách lidský osud, na který nahlížíme jako na hieroglyf – spisovatel v něm totiž hledá smysl, jakési završení, nejčastěji však nachází tajemství, nečekanou či přímo absurdní koincidenci událostí. Potomek pomořanské junkerské rodiny, Joachim von Kotwitz, unavený a znechucený národnostními konflikty v místech, kde se narodil, obětuje svůj život i své jmění, aby nalezl mytický „prvotní

jazyk“ společný všem lidem. Když se však dostane na Saharu, padne do rukou berberských lupičů a v otroctví umírá (Abulafia). Hrdina povídky Franz Karl Weber nečekaně zdědí po otci velkou peněžní částku, avšak po cestě do Zurichu pro své zlaté rouno se nechová jako milionář, ale pokouší se zrealizovat své sny z dětství a mládí: o elektrické dráze, o romantickém dobrodružství s ženou, kterou náhodně potká a která se právě vzpamatovává z milostného zklamání. U Huelleho tak nemá hieroglyf života jednoznačné řešení – hrdina na něj pohlíží podobně jako na doporučení čínské Knihy proměn, jež uděluje odpovědi mlhavé a vyžadující další interpretaci, ačkoli možná nejde ani tak o to, abychom pochopili smysl událostí, jako spíše o to, abychom se – jak říká tajemný doktor Chang – „osvobodili od myšlení a akceptovali realitu“.

Jerzy Jarzębski

ZNAK PRÁVA NA PŘEKLAD 978-83-240-1031-8 ISBN

ZNAK, KRAKOV 2008



uvědomil, odkud se sem dostal, ale rozhlížel se marně: louku před svým novým domem nebo alespoň stan, do kterého vešel – nikde neviděl. Otec s matkou už se vzdálili, viděl jejich drobné postavy na horské stezce, mávali mu na rozloučenou. Opláchl si obličej studenou vodou z potoka a v tu chvíli spatřil vnitřní díl stanu, kterak se před ním zavírá. „Hezké,“ řekl doktoru Changovi, „ale je to jen fígl. Viděl jsem je, dotkl se jich, ale oni nežijí. Nemůžete jim vrátit život.“ „Pokud něco víš, řekni to. Pokud nevíš – nemluv. Taková je zásada. A ty přece nevíš, co si oni přejí.“ Doktor znovu zažehl lampičku a zase ji uhasil. Tentokrát se ocitl v čínské čtvrti, tam, kde zemřela Sofie. Ale to ona se skláněla nad ním, ne on nad ní. Viděl její slzy a ústa rychle odříkávající slova modlitby, která neslyšel. Ukrutná bolest v oblasti hrudníku mu znemožňovala jakýkoli pohyb či odpověď. Když křeč konečně ustoupila, ucítil v naprosté tmě na tváři její dlaň a zaslechl šepot – raději já, raději já než on, já, ne on, bože, bože… „Jaké je vaše poslání,“ zeptal se, když se znovu ocitl ve stanu, „o čem mě má přesvědčit?“ „Mám už opravdu málo času. Čekají další. Někdy je lepší osvobodit se od myšlení a akceptovat realitu. Kdybys přišel hned poprvé, poznal bys toho mnohem víc. Nehledej mě tady ani nikde jinde. Se mnou se můžeš setkat jen jednou.“ Při těchto slovech odhrnul doktor Chang vnitřní díl stanu a vystrčil ho ven. Musel tam strávit hodně času, protože nad loukou panovalo šero a napadla spousta sněhu. Když odcházel z domu, zjevně neotočil vypínačem, neboť ve svých oknech viděl jasné světlo. Vykročil směrem k němu a měl pocit, že se všechno to, co se stalo, odehrálo doopravdy. Tako jako na Štědrý večer, kdy se s otcem zastavili před čínským domkem. A najednou si vzpomněl na jméno z té knihy: Paj Chi Wo – křičel z plných plic, rozradostněný, až se za ním lidé mířící na mši znepokojeně ohlíželi. Pak se rozeběhl, aniž by si uvědomoval, že ho pohlcuje stále jasnější průrva oslepující záře, sahající do hloubi země.

VYDAVATEL

KDYŽ

toho rána pohlédl na Louku, nepokrývala bledou, zašedlou trávu ani jediná stopa po sněhu. Z těžkých, nízko se pohybujících mraků drobně mrholilo. Na tomtéž místě jako minule však stál tentýž stan. Bez emocí, jako kdyby šel do obchodu, si oblékl bundu s kapucí, boty a vyšel z domu. „Je tam někdo?“ zeptal se, když stanul před vchodem, nepříliš důkladně zavázaným. „Mám mluvit anglicky?“ „Ne, já mluvím všemi jazyky,“ zaslechl hlas, „pojďte dál.“ Uvnitř nezvykle těsného příbytku hořela malá lihová lampička. Tvář hostitele neznal, ačkoli to mohl být tentýž člověk, kterého viděl v objektivu. „Vy jste doktor Chang? To vy jste dal inzerát do novin?“ „Ano.“ „Proč mě hledáte? Co ode mě chcete? Proč mi nedáte pokoj?“ „Chci, abys uvěřil.“ „Čemu? Obchodu se sny? Proroctvím? Hlouposti.“ „Neprodávám sny, jen je nabízím. Pamatuješ si na svůj hexagram, v němž živel ohně varoval před výstupem na horu?“ „To ještě nic nedokazuje.“ „Jsem unavený. Mám málo času. Jestli to chceš zkusit, řekni ano.“ „Zkusit co?“ „Sen není jen pouhým sněním. Ani odrazem. Je rubem tvé košile.“ „Ale čemu mám uvěřit?“ „Tomu, co uvidíš.“ „Dobře. Tak co mám dělat.“ Doktor Chang ho jemně o půl kroku odsunul a zhasl lampičku. Náhle zvedl vnitřní díl stanu. Vypadalo to, jako by se za neviditelným prahem, uvnitř, nacházel jiný prostor. Spatřil horský potok, lávku, vzdálené vrcholky. Pokud to byla iluze, byla dokonalá. Potok hučel, jak se voda valila po kamenech, na tváři ucítil mlžný opar roztříštěných kapiček vody. Plíce naplňoval čerstvý vzduch. Doktor ho jemně postrkoval kupředu a najednou se ocitl uprostřed toho, co před vteřinou pozoroval. Jacísi lidé na něho volali z druhé strany lávky, po chvíli v nich poznal své rodiče. Matka mu rukou dávala znamení, otec se usmíval jako vždycky. Přešel na druhou stranu lávky, stiskli si ruce, popovídali. Pochopil, že se za chvíli chtějí vydat dál, ale bez něho. Měli batohy a vhodné boty, ty on neměl. Teď si

25 návrat k obsahu

návrat k obsahu

Photo: Grzegorz Press

TEĎ

AGNIESZKA DROTKIEWICZ 26

Agnieszka Drotkiewicz (nar. 1981) – spisovatelka a novinářka, autorka tří knih, loňská stipendistka Literarische Colloquium Berlin.

Vypravěčkou románu je doktorka Karolina Pogorska – mladá vědecká pracovnice Katedry kulturologie v Krizi, která vypráví o svém současném životě. O „teď“. V knize se toho moc neděje: Karolina vede univerzitní semináře (kterými si není jistá), čte knihy, hledá partnera a svůj život vnímá z perspektivy absence. Absence smyslu, víry, společnosti. V pocitu absence není sama. V románu se všichni snaží získat celistvost a všichni jsou melancholici, kteří různými způsoby záplatují díry v rozpočtu smyslu: babička se dala na přírodní medicínu, matka na šetřivost hraničící až s lakomstvím, dcera na vědu, která jí má pomoci pochopit, o co tu ve skutečnosti jde. Stejně tak muži: otec zaplnil svůj život fiktivními cestami v atlase, Šimon, kolega z fakulty, si vystačí s frustrovanými monology u ranních novin. Každý chce být někým jiným, aniž by přestal být sám sebou. Každý chce být s někým, ale zároveň sám. Nikdo nechce být osamocený, nikdo se však také nechce vzdát práva samotářské autonomie. Román A. Drotkiewicz lze chápat jako záznam pozdně moderní melancholie, která způsobuje, že hrdinka po lidské společnosti touží, ale ta ji zároveň znepokojuje, existenciání rituály vyhledává i zavrhuje, vymoženosti emancipace bere jako samozřejmost, a zároveň jako nebezpečí. Emancipaci chápe jako odsouzení ke svobodě, neustálou nezbytnost výběru či hrozbu samoty. Karolina vypadá, jako by žila život po životě, po vyhasnutí konkrétního smyslu; sama se trápí, radši by tedy své trápení sdílela s někým jiným; rozpaluje v sobě žár vášně,

ale oheň vystačí sotva pro inteligentní představivost, k analýze světa dokáže využít spoustu koncepcí, ani jeden z kritických modů však neuznává za svůj. Karolina má pocit, že sémiotika a existence, čili schopnost číst život a žít, se nenávratně rozešly. Proto je její „teď“, když je dobře, pokaždé krátké a úlevné, kdežto vše zlé se protahuje jako několikadenní migréna.


jestli je opravdu zavřeno. Uzavřít se do sebe je přeci jedna z nejpříjemnějších věcí, které znám. Být zticha, necítit fyzickou potřebu vyprávět o sobě či informovat ostatní, že vám není dobře nebo že máte migrénu. Uzavřít se do sebe, nepotřebovat. Nepotřebujme se. Jaké by to bylo skvělé. Po chvíli vstanu, zkontroluju, jestli jsem zavřela dveře, nastoupím do výtahu. Za chvíli projdu kolem skupinky důchodkyň pochodujících s hůlkami, pokud se do té doby nezanoří do melancholického oparu kabackého lesa. Ale teď ležím u dveří do bytu, s tváří na gumové rohožce (včera jsem ji vyklepala a vydrhla starým kartáčkem na zuby, přesto však na tváři cítím písek). Za chvíli se den bude vyvíjet podle plánu, ale teď nemusím podávat výkony. Teď ležím a je to docela příjemné. Bydlím v pátém čili posledním patře. Do skoseného půdního okna padá sníh. Sousedi po levé straně už šli do práce a chůva dnes s dětmi nejspíš nepůjde na procházku. Do šesté hodiny večerní sem nikdo nevkročí, maximálně zbloudilý roznašeč letáků. A co kdybych... co kdybych si dnes vzala volno? Ležet na chodbě je tak příjemné. Mít na sobě kabát, být namalovaná a připravená přijmout jakoukoli výzvu přítomnosti, a přesto mlčet, být pasivní a mimo. Jak tu tak ležím, nic se mě netýká. V mém organismu probíhají různé procesy, tráví se ovesná kaše, nabíječka, kterou jsem z roztržitosti nechala v zásuvce, žere proud (za který budu muset zaplatit), a devět stanic metrem odsud, na univerzitě, mě studenti hodnotí na stupnici od nuly do šesti za „vztah k předmětu“, ale jak tu tak ležím, je mi to ukradené.




Přeložila Barbora Gregorová

VYDAVATEL

TAKHLE

to tedy je: tragické ráno, nízký atmosférický tlak, řádně zametený pokojík v podkroví, skromně, leč čistě oděná dívka, na lihovém vařiči stojí konvice s čajem. Šťastní jsou ti, kteří jdou do práce. Kolikrát už jsem ten film viděla. Ale proč tu nejsi, abys sledovala každý můj pohyb: když před odchodem myju a utírám hrníček, v němž byl čaj, a talíř po ovesné kaši, když stírám drobky a kontroluju, zdali jsou okna utěsněná, jak mají? Kde jsi, chuděrko, a proč tu nejsi, aby ses tu na mě dívala? Proč se nedíváš, když promazávám soukolí života? Uznej, že si zasloužím obdiv, když onoho tragického rána vstanu, abych vzala na svá bedra heroismus této denní doby. Tak proč tu tedy nejsi, abys byla svědkem mé ukázněnosti, který mlčí a je mírně zahanben vlastní nečinností, proč očima nesleduješ mé pohyby, proč netvoříš pozadí osoby, jíž jsem? Uznej sama, že jsem ztělesněním odvahy, jsem jako všechny konvice a kávovary, jež se zahřívají v temnotách, jsem jako pára, která se sráží na oknech autobusů s pasažéry jedoucími z Marek a z Czarné Strugy na Vilenské nádraží, jsem ozvěna kroků na zledovatělém chodníku. Jsem pěkná disidentka ze sovětského filmu, dívka, jejímž jediným přáním je vyspat se. Nejspíš to byla učitelka – jako já! Nemohla pracovat v oboru, takže si musela vydělávat na živobytí prací na několik úvazků jako uklizečka a domovnice. Zamiloval se do ní bohatý a prominentní muž a snažil se ji svést kaviárem z vyzy. Jednoho dne se pěkná disidentka rozhodla nasednout do limuzíny, která na ni čekala, ale jakmile opřela hlavu o koženou sedačku, okamžitě usnula. A to prominentního muže dojalo. Tak unavená a taková skromná. Úplně jako já! Viděla jsem ten film mnohokrát. Proč tu nejsi? Ty má chuděrko. Má nejlepší přítelkyně, byly jsme spolu tak šťastné! Jako sebepoznání, jež se na polní cestě setká s jiným sebepoznáním a diví se, nakolik jsou si podobné. Copak to nemělo nějakou hodnotu? Dvě staré panny ve vyhnanství. Varšava, metro Kabaty, konečná stanice. Ženy-outsiderky nebydlí v centru města. Byly jsme outsiderky, byly jsme solidární s outsidery. Nosila jsem ti z krevního oběhu města to, co bylo nejdůležitější. No jenom řekni, copak jsme nebyly šťastné? Dvě staré panny na kabackých výmolech skáčou přes švihadlo. Já přesto žiju, dá-li se to tak nazvat, já žiju, přestože k životu je přeci nezbytný kdosi Jiný. Někteří lidé si zvnitřňují nutnost a zákon, což je takové kapitalistické, takové pravicové. Respektive: liberální. Já jsem já, a ne žádný Robinson Crusoe. Ostatně, tak trochu jsem Robinson Crusoe, stačí se podívat na složené kanape, nepřirozeně ustlané povlečení schované uvnitř. Jsem trochu jako Robinson Crusoe, záhy zavřu svoji poklizenou samotu, vezmu si čepici, natáhnu se pro papírovou lakovanou tašku z parfumerie Douglas plnou knih a vyrazím ven. Budu cupitat svými kopýtky po zledovatělém chodníku. Neotočím se, nebudu se ohlížet do Kabackého lesa v mlžném oparu, jenž mě bude vábit svým marasmem a melancholií. Pevně obejmu tašku, aby padající sníh nerozmočil lakovaný papír. Mráz mi slepí řasy a já půjdu měsíční krajinou Kabat, přes parkoviště kolem Tesca. Budu vdechovat vůni nedopečených housek rozptýlenou mrazem. Půjdu na metro a cestou potkám podivnou skupinku důchodkyň s hůlkami. Každou středu v osm hodin ráno mají sraz na lesně-polní procházku. Pochod s hůlkami, taktéž zvaný nordic walking, je příjemný sport a je vhodný jak pro mladé, tak i pro osoby v pokročilém věku. Kdo z nás je tedy Robinson Crusoe? No já nejspíš ne. Byly jsme spolu šťastné, opravdu šťastné! Tak proč tu nejsi se mnou, abys za mnou zavřela dveře? Když se dveře neotvírají, znamená to, že jsou zavřené. Jak jednoduché! Ne tak docela. Já si tím nejsem úplně jistá. Vezmu za kliku, přitáhnu ji k sobě. Zavěsím se na ni. Je zamčeno. Čekám na výtah. Mezitím zkontroluju, jestli je zamčeno, mohla jsem se přeci splést. Nasednu do výtahu. Vrátím se. Zamčeno. Nejspíš. Možná. Nejsem si jistá. Pověsím se na kliku. Nakonec si lehnu na rohožku. Nemám sílu. Nemám sílu na to, abych si připustila myšlenku, že jsem dveře možná nezavřela. Že jsem se neuzavřela do sebe. Nevím, jak lidé mohou žít s tak obrovským břemenem zodpovědnosti, jakým je zamykání dveří. Děsí mě představa, že bych mohla pracovat jako prodavačka a zamykala večer obchod. Sama! Přesto to někteří lidé dělají. Kdysi jsem pozorovala ženu, která zamykala obchod s kosmetikou Isis. A dokonce ani nevzala za kliku, aby se přesvědčila,

27 návrat k obsahu


SMRT ČESKÉHO PSA

JANUSZ RUDNICKI

opustil Janusz Rudnicki (nar. 1956) – spisovatel, politický emigrant, Polsko

28 návrat k obsahu

sedmým v roce 1983, ale doma stále pravidelně publikuje. Smrt českého psa je svazkem jeho prózy. Čas od času si kladu otázku: co mě vlastně na textech Rudnického tak přitahuje, když léta píše stále stejně (zejména v groteskním tónu) o tom samém (především o sobě)? A opakování v literatuře přece příliš rád nemám... Klíčový pro mě není výborný styl Rudnického prózy, ačkoliv je bezpochyby jedním z těch prozaiků, kteří docela dobře umějí „žonglovat s větami”, volně se pohybuje v rozmanitých rovinách polštiny a mistrovským způsobem míchá rafinované metafory s jadrnými hrubostmi. Jde o to, že autor Dá se žít dokáže ze základních elementů své prózy (groteska, ironie, humor, odstup, provokace...) vytvářet texty skvěle zkonstruované, dotažené k dokonalosti. Jinak řečeno – texty, ve kterých nejsou přebytečná slova či věty, prozaická vata, což dokládá i nová sbírka miniatur a povídek Smrt českého psa (český výbor Rudnického povídek pod stejným názvem vyšel o rok dříve a s polským vydáním má kromě titulní povídky společných pouze několik z Prvních textů). Kniha se skládá ze dvou částí, Prvních textů a Druhých textů, a toto rozdělení poukazuje na dvě hlavní oblasti autorova zájmu, které se objevily už v předešlých knížkách. Na jedné straně zpracovává vlastní zkušenosti „Poláka na služební cestě“, zaseknutého někde mezi Německem a Polskem, v groteskních, občas obrazoboreckých příbězích, na straně druhé – osobitě přepisuje/komentuje vyprávění o známých osobnostech literatury či kultury a jejich dílech v jedinečných biograficko-intertextových variacích. V první části se zase pře s Polskem a Německem (například v titulní povídce), vysmívá se různým národním nedostatkům, nešetří přitom ani sebe samé-

ho a nazývá se ironicky „nejvýznamnějším ještě žijícím polským spisovatelem“. Ačkoliv – jak se mi zdá – je v nejnovější knize Rudnického rozhodně zajímavější druhá část s vynikajícím vyprávěním o slabostech a podivínství Hanse Christiana Andersena (Andersen, Andersen) a příběhem, jenž Spisovatele demytizuje, o známých autorech, kteří dosáhli mistrovství v tom, jak vymámit nevratné půjčky (Kniha nářků a stížností). Rudnicki ve svých textech nešetří nikoho a nic. Obrazoborec? Provokatér? Také, ale především spisovatel, který čas od času zkouší „provětrat“ literaturu a položit čtenáři několik nepohodlných otázek.

Robert Ostaszewski



„Proklatě, u sta hromů, slyší mě někdo?! Haló?! Pošlete posily! Sám tu barikádu neudržím, je jich příliš mnoho!“ Přede mnou naši, jdou na mě ze všech stran. Za mnou, v budově v samém srdci města, bíle oblečená armáda německých vojáků, všichni se stříkačkami v rukou! Jsem speciálním agentem vlády. Mou specializací jsou ohniska konfliktů, když nebezpečně planou, takže je těžké je uhasit, hasím je já, člověk pro speciální úkoly. Příklady? Naposledy jsem byl já tím stromem u Smolenska, o který zavadilo letadlo prezidenta a jeho ženy, ministrů a generálů, byla to však tragická nehoda, poněvadž jsem je chtěl chránit, ukázat, že k přistávací ploše zbývají dva kilometry, ale v té mlze, v té mlze husté jako polský bigos jsme se ztratili z očí a potkali se, když už bylo pozdě. A předtím jsem, převlékaje se pokaždé do kombinézy jiné země, vyprostil tolik těl po zemětřesení na Haiti, a ještě dříve jsem to byl já, kdo se zasloužil o průlom při hledání hrobu Mikuláše Koperníka, a ještě: kdybych já, já, tenkrát jel s profesorem Geremkem, tak by už jen moje přítomnost způsobila, že by nikdy neusnul za volantem. A jestli Češi budou dál odkládat montáž dvoujazyčných cedulí na Těšínsku, tak se jednoho rána, kurva, budou hodně divit. A to já, jestli nezahynu a jestli se strany nedohodnou, to já budu tím, který vyřeší problém baltské roury, protože to já, ne plyn, z ní uniknu na německé straně. Stačí? Ohniskem konfliktu se stalo město Zhořelec: sto našich, týdně, začalo prolévat krev na druhé straně Nisy. Kdyby bylo možné prodávat výlučně krev, aféra by utichla, ale dávat ji lze pouze čtyřikrát v roce (jedna dávka za dvacet eur), ale pes je zakopaný v té zatracené plazmě! Je levnější než krev (jedna dávka za patnáct eur), ale prolít ji lze šestatřicetkrát v roce! Plus krev? No právě. Sto našich týdně, opakuji, to je starší údaj, nyní se situace vyostřila tak, že nebylo jiného východiska, v aréně zhořeleckých událostí jsem se musel objevit já. Katastrofální pohled, jen co jsem ze sebe shodil padák. Lidé jako vyvolení upírů, bledí, bílí, modří, sotva se ploužili po ulicích. Starosta města se omlouval slabým hlasem, že se na přivítání nemůže zvednout z křesla, hlásí mi, že mám pomstít naši krev, protože ti za řekou, na které jsme odkázáni, odebírali víc než půl litru. A platili za půl. A protože půlka obyvatel jde prolít, a ti kteří nejdou, nejdou proto, že už šli. A protože jde chudina z holobytů, po vydání příkazů k vystěhování z obecních bytů, a protože jdou taky z okolních vesnic, protože lid přece vždycky proléval. A protože se neví, kdo kolikrát za sebou prolil, protože policie zaznamenala extrémní nárůst počtu ukradených nebo padělaných průkazů. A také počet nelegálně přerušených těhotenství, protože, samozřejmě, v těhotenství... Starosta ještě neskončil a já už jsem byl na ulici a už za chvíli blízko hranice, sakra, skutečně, čím blíž mostu, tím jsou davy četnější! Tedy: jedni se vracejí, druzí jdou. Stop! křičím z vojenského džípu, megafonem, stát, holoto! Podvedou vás, pustí vám žilou jako na zabíjačce! A komu tím zachraňujete život, dárci-prodejci?! Polský dobytek mužského rodu! Ženské mrchy domácí! Jim? Právě jim?! U nás, kurva práce, nejsou oběti nehod, které potřebují krev?! Nic, nereaguje poutnictvo polské, míjejí mne, jako bych byl neviditelný! Toť první důsledek zrušení hranic: oni k nám přinášejí zálohované láhve a my k nim krev. Postavil jsem zátarasy na mostě, zkrvavení, ale prošli. V centru Görlitz, na náměstí, kde je Ústav, jsem použil slzný plyn, petardy a dýmovnice, trochu to pomohlo, ustoupili, ale ne na dlouho. „Proklatě, u sta hromů, slyší mě někdo?! Haló?! Pošlete posily! Sám tu barikádu neudržím, je jich příliš mnoho!“



Poláci raději dávají krev Němcům. V centru Görlitz skupuje německá firma krev. Polovinu dárců tvoří Poláci z okolí. Vydělávají si na prázdniny, oblečení, pivo. (...) V Polsku dostanete za darování krve nebo plazmy tak maximálně šest tabulek čokolády. V Německu se na tom vydělává. Firma má všechna pracoviště ve východní části Německa. Před několika měsíci investovala milion eur do patnácté stanice, v Görlitz, oddělené od Zhořelce pouze Nisou. (Gazeta Wyborcza, 2007)

VYDAVATEL

NA BARIKÁDĚ

Neslyší mě, v tom kouři a hluku nemám spojení se základnou. Sám to nezvládnu. Lehnu si na prahu, přejdou přese mě, pošlapou, budu vypadat jak ubrus po svatbě. Na vesnici. Rozervu košili, to samé, zmrznu z toho, kdo v lednu vydrží dlouho s nahou hrudí? Nic naplat. Roztrhnu se. Odpálím se, jinak to nejde. Vběhnu do Ústavu a odpálím se. A vezmu je všechny s sebou. I s celým tím jejich hlavním stanem. Rudého ďábla. A všichni skončí v pekle a já v učebnicích. A moje orgány, pokud se budou hodit, v jiných potřebných tělech.

29 návrat k obsahu


INSTALACE JILJÍHO

JERZY SOSNOWSKI

Jerzy Sosnowski (nar. 1962) – spisovatel, publicista, známý rozhlasový a televiz-

30 návrat k obsahu

ní novinář, autor pěti svazků prózy a dvou esejistických knih.

Instalace Jiljího je psychologicko-společenský román ze současnosti, který se věnuje řadě problémů. Má přednosti tzv. filozofického románu, lze ho také označit za román katolický – v tom smyslu, že představuje dilemata dnešních katolíků a hodnotí stav polského katolicismu na počátku 21. století. Odehrává se v současné Varšavě, zejména v novinářském prostředí. Zápletka, kolem níž se rozvíjí děj, je jednoduchá: hlavní hrdina románu, zkušený novinář středního věku, se z ničeho nic dovídá, že má dospělého syna (titulní Jiljí). Matka Jiljího prosí o pomoc. Její syn se dostal do podivných potíží – propadl náboženské mánii, stal se jakýmsi samozvaným prorokem. Co a z jakého důvodu se Jiljímu přihodilo? Je Jiljí opravdu synem hlavního hrdiny? Nejpodstatnější je tu nakonec nehledání odpovědí na tyto a podobné otázky. Z hlediska poznání i filozofie je důležitější to, co patří k pozadí románu. Právě zde se odehrává mnohorozměrný, živý a nesmírně zajímavý „duel na ideje“, dochází ke střetu morálních postojů a konfliktů svědomí. Centrální otázkou je – abych tak řekl – obtíž jak být katolíkem, zejména když jste vzdělaný člověk ze střední třídy, která funguje v postmoderním světě. Dilemata a antinomie dnešní katolické identity popsal Sosnowski pronikavě a jak se zdá – s velkou znalostí věci. Pole konfliktů jsou rozmanitá: jsou to spory spojené s katolickou sexuální etikou, otázka místa

pro „věřící volnomyšlenkáře“, napětí na ose konzervatizmus – liberalizmus (v církvi). Instalace Jiljího je román intelektuálně hodnotný, inspirativní, a navíc skvěle a citlivě napsaný.

Dariusz Nowacki

zapletl se do mnohopatrových labyrintů zdůvodnění a omluv, stále dokonalejších, a přece neužitečných ve chvíli, kdy šel v neděli ráno do kostela a necítil se hodný přistoupit k přijímání. Nejpodivnější pro něj bylo to, že Jola, jako ostatně většina jeho známých za časů Solidarity a výjimečného stavu, se prohlašovala ze katoličku. Nakonec už nemohl vydržet čím dál rychlejší kroužení mezi nebem a peklem, souhlasem a zavržením, a pod vlivem četby svatého Augustina se rozhodl všechno poslat ke všem čertům a stát se knězem. Byli tehdy v Krkonoších (rodiče Waldka už přestali dělat scény kvůli výletům ve dvou, doprovázeli pouze syna dlouhým pohledem, když rychle nasadil batoh na ramena a vybíhal). Jola viděla, že se s ním něco děje, dokonce se mu stalo, že před ní propukl v pláč jako dítě; nakonec přiznal, že ho přitahuje něco jiného, že se musí nad sebou zamyslet a tak dál – slovo „seminář“ neuměl vyslovit. Sama se domyslila, vynadala mu do usmrkaných spratků, popřála „dobrou zábavu ve společnosti eunuchů“ (pamatoval si to dodnes), sbalila se ještě toho samého dne a šla na zastávku autobusu. Když jí navrhl, že ji doprovodí, řekla krátce, aby šel do prdele. Už ji nikdy neviděl. Slyšel, že si vzala děkanské volno a potom – že se odstěhovala za Varšavu. Epiteton z dopisu, že byl v jejích očích „skvělý chlap“, se mu v kontextu těchto vzpomínek zdál poměrně podezřelý.





VYDAVATEL

WALDEK

vešel do kavárny Na rozcestí a obsadil místo v koutě u skleněné stěny. Viděl odsud celý sál a koutkem oka – stromy již dotknuté podzimní žlutí, za kterými se nevýrazně rýsovala silueta Ujazdowského zámku. To asi rozhovor s Robertem způsobil, že se na lidi kolem díval jinak než doposud. Pobledlá číšnice se sevřenými ústy, která mu přinesla toasty a kávu, vypadala jak před záchvatem vzteku. Dvě starší paní, jež si povídaly u mikroskopických skleniček s likérem, se jistě oddávaly rozkoši pomlouvání bližních. Jedna z nich se zajíkala smíchem, podobným hlubokému hlenovitému kašli. Jakýsi zpocený tlusťoch se točil kolem dlouhovlasé brunetky – díval se na ni smyslně, ona mu pak odpovídala cynickým pohledem, jako by odhadovala, kolik z něj vytáhne. Celý lokál Waldkovi připomínal akvárium, v němž shromáždili monstra: hlupáky s vypoulenýma očima a nemoudře usměvavé posměváčky, ulízané pokrytce, chronické zrádkyně v maskách z make-upu a šminek. A za jeho zády se v autech po Łazienkowské magistrále mezi svými temnými kšefty přelévali sem a tam nepoctiví zbohatlíci, vzájemně se pronásledující nactiutrhači, spekulanti spřádající zločinecké intriky. Taky úchylové, spousta úchylů posedlých myšlenkou souložení s mrtvolami, zvířaty a dětmi. A mezi nimi on – z perspektivy Absolutní Spravedlnosti, v níž čas od času věřil, také nevypadal nejlépe – čekal po letech na setkání se svou první, mladickou láskou. Waldek kontroloval internetovou poštu dvakrát denně, po snídani a večer, hlavně proto, aby zlikvidoval spam, který ji zaplavoval, a aby kromě toho zkontroloval, jaké nepříjemnosti tentokrát znemožnily vedoucí „Kumšterie“ pozvat do pořadu plánované hosty (kolik z nich obtěžovalo děti? kolik kradlo?). Ten dopis předevčírem málem smazal, protože neměl trpělivost na maily bez předmětu, ale nestrefil se kurzorem na ikonku „Do koše“, a protože se v práci naučil několika předsudkům, pokládal to za znamení a poslušně zprávu otevřel: „Waldku, dovoluji si Tě oslovit jménem, počítám s tím, že si na mě pamatuješ. Milá paní v redakci mi nechtěla prozradit Tvoje telefonní číslo, což se ani neopovažuji žádat, zejména když si prý přečteš můj dopis během 24 hodin. Před dvaceti lety jsme si byli blízcí, promiň, že se o tom zmiňuji, ale pamatuji si Tě jako skvělého chlapa a věřím, že neodmítneš mou prosbu. Je totiž spojená s tím, co se tehdy událo. potřebuji tvoji pomoc!!! Neobtěžovala jsem Tě s tím celá ta léta, ale teď opravdu nemám jiné východisko. Prosím, zavolej mi co nejrychleji. Neumíš si představit, jak je to důležité. Budu čekat. Můj mobil: 0 699 996 999. Nezklam mě, prosím. Jola Janik.“ Jola Janik. Aha, Jola Janik. Poznali se na samém začátku studia, v horečce po srpnových stávkách, na shromáždění univerzitní samosprávy. O rok starší zástupkyně fakulty ekonomie a managementu ho nadchla půvabem, se kterým vnucovala všem dokola svůj názor. Působila dojmem dívky, která přesně ví, co chce. Rychle se stali nerozluční, ale zároveň v jejich vztahu bylo od samého počátku něco toxického. Když zářila ve společnosti, pociťoval pýchu, ale také žárlivost, protože se mu zdálo nepravděpodobné, že jednou nepůjde s jiným – a neuspokojil ho ani po určitém čase zjištěný fakt, že mezi kamarády platila spíš za rovnocenného kámoše než za přitažlivou krásku. Když jí v různých záležitostech ustupoval, a tak to převážně bylo, zlobil se, že se z moci rodičů znovu dostal do rukou někoho, kdo permanentně ví všechno lépe (v oněch vzdálených dobách ji rozdíl jednoho roku činil v jeho očích mnohem starší a zkušenější). A ještě k tomu ta jeho katolická výchova, zdroj nekonečných potíží. Jola nerozuměla Wladkovým rozkolísaným pocitům, že by se přece mělo čekat do svatby, že když někdo opravdu miluje, nechce s druhým člověkem zacházet instrumentálně a že polibek není hřích, jen pokud člověk drží své myšlenky na uzdě. Waldek byl od osmé třídy základní školy ministrantem, slyšel mnohokrát, jak si kluci vynucují na svých holkách „důkazy lásky“ a nic ho nepřipravilo na situaci opačnou, kdy musel vysvětlovat, proč ve dvoulůžkovém pokoji, který náhodou dostali během jakéhosi zájezdu studentského turistického kroužku, leží na své posteli jako kláda, místo aby se přemístil na tu druhou. Nikdy později už neslyšel, že by se někdo tak smál – zdravě, a přece, jak se mu zdálo, posměšně. Zanedlouho začal posouvat hranice toho, co směl (jakoby pod tlakem, ale ochotně),

31 návrat k obsahu

Photo: Emilian Snarski

BALZAKIÁDA

JACEK DEHNEL 32 návrat k obsahu

Jacek Dehnel (nar. 1980) – básník, překladatel, prozaik, malíř. Jeho nejznámějším dílem je román Lala, dosud přeložený do němčiny, slovenštiny, hebrejštiny, italštiny a litevštiny. V povídkovém souboru Jacka Dehnela lze najít všechno, čím se autor románu Lala svým čtenářům představil již dříve: intertextuální hrátky postmoderní provenience, stylistickou směs ve stylu campu i elegantní způsob vyjadřování. Elegance je, zdá se mi, klíčovým slovem pro popis Dehnelovy prózy, právě ona jí dodává kouzlo, a to i tehdy, rozvíjí-li autor, podobně jako v Balzakiádě, v podstatě „prosté příběhy“ (extravagantní narážka na film Davida Lynche není v případě této prózy, plné kulturních odkazů a aluzí, vůbec od věci. – Film D. Lynche „The Straight Story“ byl v češtině promítán pod názvem „Příběh Alvina Straighta“, pozn. překladatelky). Knihu tvoří čtyři delší povídky – vyprávění o osudech nešťastného manželství dcery bohatého obchodníka s textilním zbožím a módního malíře ze světa protekční varšavské bohémy (Maso uzeniny oděvy tkaniny), mini rodinná sága zemanského rodu Zarębských, kteří v dobách Polské lidové republiky a později i svobodného Polska taktak vycházeli s penězi (Tonča Zarębská), příběh mladého člověka, jenž utíká od neveselé reality do světa starosvětskosti a dávných zvyků a žije ze soukromých hodin společenského chování a etikety (Láska soukromého učitele), a příběh neúspěšného pokusu bývalé třetiřadé šansoniérky o návrat na scénu (Bída i lesk života estrádní umělkyně v zaslouženém důchodu). Dehnel, čerpající inspiraci z Balzacovy Lidské komedie, se pokusil představit cosi jako průřez dnešní společností. Jen s tím rozdílem, že je to průřez poměrně netypický. Je výmluvné, že když autor Laly píše o současnosti, věnuje ve svých povídkách tolik prostoru minulosti, ba co víc

– někteří z hrdinů knihy, jako například Adrian Helsztyński z Lásky soukromého učitele, jsou v ní téměř zcela ponoření a ignorují dnešní životní styl. Hodnotí snad Dehnel tímto způsobem, nepřímo, naše „tady a teď“? Možná. V jeho nových povídkách však nejde ani tak o výstižnou diagnózu skutečnosti jako spíše o stylistické mistrovství a pečlivou práci s detailem. Stručně řečeno: próza pro gurmány.

Robert Ostaszewski





V tu chvíli prozradila tvář Dariusze Sznurkowského, jak si to alespoň představovala, jeho skutečný charakter, to, co se skrývalo za nízkým čelem, za zarostlými tvářemi připomínajícími kiwi, za jeho pupínky, celou tu frenologickou výbušnou bombu, to, co bude v příštích letech – ach, přála si to, jak si to přála! – ničit jeho, jeho případnou ženu a případné děti, co jejich večery promění v nekonečné hádky, dceru v zoufalou narkomanku a syna v drag queen nebo ještě něco horšího. „Poslouchej… ženská,“ řekl, „byl jsem milej, protože jsem jebal tvojí vnučku, ale teď je po všem, konec, budu upřímnej a řeknu to narovinu. Mělas šanci? Měla. Na vlastní zodpovědnost? Na vlastní. Objevil se Kołymský, šance je pryč. Co si myslíš, že my se tu postavíme na hlavu, abysme propagovali nějakou starou větev, na kterou všichni zapomněli, nějaký gomułkovsko-gierkovský pozůstatky, jak řek jeden chytrej chlap? Haló, tady je Země, tady je realita! Penzička, bačkory a čajíček, kurva, bylinkovej.“ A pak už se ozval jen dlouhý tón a tady, nedaleko pohádkového chrámu Vasila Blaženého, který vypadal jako barevný dort s cukrovou polevou přinesený na velký Putinův stůl, Halina Rotter pochopila, že měla úplnou pravdu, když chtěla hned první den vyhodit Sznurkowského Dariusze, uměleckého impresária, za dveře. Přistoupila na jeho nabídku ne proto, že toužila po slávě, že chtěla ještě jednou stanout v záři reflektorů, ve světle ohňostrojů navržených rakouskými pyrotechniky, obklopená mrštnými tanečníky z Vladivostoku, co si protahují svaly pomocí kožených pásů; samozřejmě, vždycky se ráda klaněla na scéně, rozdávala autogramy a dělala lidem radost tím, co uměla, dle svého názoru, nejlépe, tedy zpěvem. Ale naučila se žít bez toho, nečekala na tuny dopisů, že ji budou nosit na rukou, že se bude koupat v šampaňskom igristom a přebírat Zlaté desky v přímém přenosu (s přestávkou pro reklamy na jogurty). Spolu s tím mělo přijít něco jiného, většího: život, který by se ještě dal napravit a uvést do lepších kolejí. S hezčím nábytkem, každý podzim s výlety do teplých krajů, s dlouhými červencovými procházkami podél polského moře, mezi Sopoty a Oksywiem. Mládí? Tak naivní nebyla, ale nějaká iluze mládí? Proč ne.

VYDAVATEL

HALINA

zaslechla zvuk telefonu a bleskurychle se pustila do otevírání zámků a kapsiček své kabelky, protože telefon z pochopitelných důvodů („Moskva! Zloději! Divoký východ a lupiči!“) nosila hluboko, ale na zákoutí své nové kabelky si ještě nezvykla a všechno trvalo dvakrát tak dlouho než u té staré; konečně telefon zvedla. „Sznurkowski. Paní Halinko, důležitá věc.“ „Á, dobrý den, právě jsem vám měla volat, víte, já chápu, že v Moskvě jsou davy lidí, ale ten hotel…“ „Paní Halinko, paní Halinko, hotel, to je to nejmenší.“ „…já nemusím mít apartmá v Kremlu…“ „Chviličku. Máme problém.“ „Jaký problém?“ „No s vystoupením. Je problém s vystoupením.“ „No ano! To je hned! Neprodaly se lístky? Já jsem vás ale varovala, že já už nejsem… že jsem nikdy nebyla…“ Málem řekla „nikdy jsem nebyla zpěvačka“. Včas se ale zarazila. „Jde o tohle. My jsme vás zaměstnali…“ „Zaměstnali? Celou dobu jsem poslouchala, že je to nabídka ke spolupráci.“ „Nechytejme se za slovíčka, paní Halinko, oukej? Spolupracovali jsme, protože Kołymský neměl volné termíny.“ „Kołymský?“ „Jarek Kołymský, nic vám to neříká? Musíte ho znát, homo, to znamená gay, brýle, měl takové načesané tupé, obepnuté kalhoty, vlastní příjmení Żuk, Jarosław Żuk. Portugaaaalské tan – go! Portugaaaaal – ské tan – go! Nahoře visí mango, dole vidím step.“ „Vy mi budete vykládat, kdo byl Kołymský? Znám ho, všichni ho známe, vystupoval, když jste… co to povídám, když vaši rodiče ještě nebyli na světě. Ale co s tím má co dělat Kołymský? Co má společnýho se mnou v Moskvě v hotelu Proserpina, kde jsou ucpaný záchody a na zdi sedí šváb velkej jako vrabec?“ „Kołymský neměl volné termíny, ano? Neměl. Měl turné po sanatoriích, hlavně Ciechocinek, ale taky Kołobrzeg, Busko, Polanica Zdrój, tam, kde jsou důchodci. To je vcelku dobře placené, mohl bych to pro vás zorganizovat na jaře...” „Co s tím má společnýho Kołymský? Ptám se laskavě.“ „No zrušil to. Nějak se přel o peníze, snad ve Szczawnici se pohádal, nevím, o co šlo, v každém případě o peníze… a všechny ty ředitelky, vedoucí, to je jedna grupa, jedné odvolal koncert, tak se domluvily, neměl ve smlouvě ošetřené ukončení kontraktu, no a je v prdeli. Nechali ho na holičkách. Víte, on je v Rusku neobyčejně populární, Kołymskij, Kołymskij, plakáty, na to se všichni pohrnou hlava nehlava.“ „Na mě prý taky měli.“ „Ale ne tak, paní Halinko, ne tak. Na Kołymském vyděláme spoustu peněz, okamžitě, bez další práce, nemusíme ani žhavit informační kanály… no. A my jsme do poslední chvíle nevěděli, jestli to klapne, takže jsme ještě jako rezervu měli vás. Uděláme to tedy takhle: vy tam ještě zůstaňte, tak dva dny, a já se pokusím sehnat něco jiného, protože tamten termín dáme Kołymskému. Ale teď už musím běžet, nashledanou.“ A zavěsil. V tu chvíli se ale naštvala ona a okamžitě mu volala zpátky. „Jako rezervu?“ – zařvala. „Jako rezervu? Jako rezervu si můžete držet nějakýho poddůstojníka, pane Dariuszi. Domluvili jsme se, to vy jste mě k tomu všemu přemluvil, nejen domluvil, ale přemluvil, to vy jste to zorganizoval, nařídil mi brát hodiny, přijet sem, bydlet v hotelu, job tvoju, Proserpina, a teď mi chcete říct, že to všechno jenom jako rezerva?“ „Nerozčilujte se, prosím vás…“ „Nerozčilujte se? A co vy byste dělal na mým místě? Máme dohodu, nebo ne?“ „Technicky vzato nemáme. Nic jsme nepodepsali.“ „Ale dohodli jsme se… vždyť jsme o všem mluvili, mohl jste to odvolat, a hlavně mě o tom všem nepřesvědčovat…“ „To jsem mohl, ale byla jiná situace. Ruská strana chtěla mít někoho v záloze.“ „V záloze! Druhej Kutuzov! Já chci vědět, kdy je koncert, kdy dostanu šaty na vystoupení a odkud, zatraceně, budou pyrotechnici!“

33 návrat k obsahu

návrat k obsahu

Photo: Mikołaj Długosz

KAPESNÍ ATLAS ŽEN

SYLWIA CHUTNIK 34

Sylwia Chutnik (nar. 1979) – absolventka kulturologie a gender studies, laureátka ceny Paszport Polityki, společenská aktivistka, průvodkyně po Varšavě.

Každá z kapitol Kapesního atlasu žen (Trhovkyně, Spojky, Falešnice, Princezny) začíná „panoramatickým“ záběrem, v němž autorka představuje bezejmenné ženské typy a načrtává jejich životní podmínky. Poté přechází k „detailu“ a soustředí se pouze na vybranou představitelku „druhu“, který zkoumá. Čtveřici hlavní hrdinů, protože jedním z nich je zženštilý muž, zástupců různých generací, spojuje fakt, že jsou obyvateli téhož domu. Jejich oddělené světy tak dohromady vytvářejí jednu realitu. Pokud ji budeme chápat jako „realitu Opaczewské ulice“ ve Varšavě, pak (přijmeme-li biologická kritéria Sylwie Chutnik) o ní můžeme mluvit jako o ekosystému a o jejích obyvatelích jako o reprezentantech autochtonního druhu, jenž rozhoduje o vztazích uvnitř systému. Pokud spojíme oba postupy, kterých autorka využívá, napadne nás srovnání s dokumentárním filmem o přírodě. A přesto: zvolené typy nejsou reprezentativní, nejsou odrazem charakteristického životního modelu, jsou však psychologicky zajímavé. Autorka nepostupuje jako behavioristka, ale nahlíží do duše svých hrdinů. Respektive, spíše jim tuto duši vytváří. Pokouší se zjistit, proč Máňa zešílela, proč se paní Marie rozhodla zemřít, proč není pan Marián schopen najít si žádnou ženu a proč se dospívající Maruška v noci proměňuje v teroristku. Zkoumá tedy nikoli společenské, ale individuální podmínění jejich životních rozhodnutí. Osudy, o nichž kniha pojednává, jsou působivé, jakkoli je Chutnik mnohdy líčí v rovině tragikomické. Odstup, s nímž k nim přistupuje a jenž je vyžadován od biologa-dokumentaristy,

nezastiňuje její nesmírnou citlivost. Právě ta, spolu s promyšlenou koncepcí celého povídkového souboru a schopností vytvořit jak působivé příběhy, tak věrohodné portréty sociální skupiny i jednotlivce, odlišuje mladou autorku od ostatních. Zatím není vždy plně originální, teprve hledá svůj vlastní hlas, je ale velkým příslibem a rozhodně jedním z nejzajímavějších letošních debutantů mezi autory nejmladší generace.

Marta Mizuro

NĚMECKO (VLIEGEN VERLAG - POLEN+), RUSKO (NLO), LITVA (KITOS KNYGOS) PRÁVA PRODÁNA WWW.POLISHRIGHTS.COM KONTAKT SYLWIA CHUTNIK PRÁVA NA PŘEKLAD

978-83-89911-99-5 ISBN 110 × 180, 232 STRAN, MĚKKÁ VAZBA


KORPORACJA HA!ART, KRAKOV 2008

akce nazvané „Uklízení světa“. Její život, to jsou jen další a další články nekonečné tasemnice. Tisíce nesmyslných, nudných činností. Ponořená do opakující se práce, gest, přijímá život takový, jaký je. Bez dráždivých výbuchů neposlušnosti, existenciálních problémů, nechutných vzpour. DenPraníUklízeníDenNoc… Hospodyně chápe, že souhlas s pravidelně se opakujícími činnostmi řídí naši existenci. Dokáže najít pulzující napětí ve střípku reality a udržovat ho. Zachraňuje tak díky tomu všechny ty nevděčné lehkomyslníky, kteří ráno nestelou postel, nepoužívají speciální nůž na máslo a nikdy – ale opravdu nikdy – nemyjí podlahu za sporákem. Hospodyně panuje nad událostmi, vede je ke šťastnému konci. Pak, bez odpočinku, vydechnutí a vavřínů, plynule přechází k další scéně. Kulisy se vejdou do několika desítek metrů čtverečních. Patří k nim především pračka, lednice, okna, nábytek a podlaha. Hospodyně je také hlavou rodiny, slavnou Matkou živitelkou. Tento domácí matriarchát, související hlavně s jídlem, zacpává ženám ústa. Jak to, že nemáte žádnou moc? Vždyť to vy jste skutečnými Královnami domácího krbu, don´t you see? Skutečná moc, to je ta plynoucí zdola, skrytá, schovaná za hromadou talířů a zbytky pečené kachny. Žena může naplánovat jídlo, čas a způsob jeho podávání. Pomoct si nenechá, recept neprozradí. Nadře se v rozpálené kuchyni, vypěstuje si křečové žíly při neustálém hlídání plynu. Za odměnu sní zbytky po obědě, vylíže talíře, okouše kostičky. Když už všichni spí, krade se Matka živitelka do uklizené kuchyně a jemně hladí domácí spotřebiče. Tiše, spěte děťátka, zítra vás čeká další práce. Svět není zlý, hospodyně není smutná. Doma má všechno své místo a každý z rodiny má svou roli. Hospodyně bez zbytečných castingů prostým gestem shrábne ze stolu scénář a začíná hrát. No někdo to udělat musí. Domácnost je už sice do značné míry industrializovaná, ale šéfová je jenom jedna. A děti? Následují Královnu kuchyně, nebo se bouří a stěhují pryč. A tak se naše Máňa pouští – kromě domácích prací – i do činnosti výdělečné. „Vábil ten půvab, pohled jejích očí,“ a hned bylo vidět, že se holka na trh nehodí. Marie hleděla do dálky a snila o krásných královských komnatách. Místo toho byla jako ta hloupá Popela, děvče pro všechno. Kolem hlavy jí poletovaly útržky tržištních dialogů. Od prodejců koření se ozývalo: „Čuráku, zkazils´ mi život.“ „Já? Ále, uklidni se, přeháníš.“ Vedle: „A byla jsem, mladá paní, na té ranní mši a řeknu vám, kněz tak pěkně mluvil o mrtvých a těch, no, politicích.“ Marie se pokoušela neslyšet hluk a všechny ty mumlané, skrze zuby cezené, vykřikované a vyplivované rozhovory. Toužila po tichu, uzavřeném řádu, Vipassaně a po tom, aby na celém tržišti vypadl proud. Její matka, matrona domácích potřeb na nakupuj.cz, promlouvala ke své jediné dceři hlasem silným a rozhodným. Držela moc ve svých rukou a dokázala být hrubá. Jako sepraná utěrka. Že ji otec málo řezal, že ji zkazil. Že je líná a hrbatá. Vlasy takové ulíznuté, cop žádný. Aby na stánku kousek těla odhalila, protože když už se chlapci přiblíží, o to rychleji zase odcházejí. To je pravda, Marie neměla s opačným pohlavím příliš společného. Žádná zlomená srdce, jenom staří dědové jí líbají ruku a koukají do výstřihu. Ale existuje vůbec láska? Není to jen tam, no, za sklem televizoru, v Americe nebo Brazílii? Přijde ke stánku taková ženská a říká: „Dejte mi tamtu konvici, protože starej mi ji zase spálil. Hergot. Čuměl zas na fotbal, postavil si vodu na čaj a zapomněl na ní. Čert aby ho, nešiku. Já už si ho doma držím jenom proto, aby mě drbal na zádech, když začnou svědit. Čtyřicet let manželství, a co?!“ Na to Mariina matka se smíchem: „A někde jinde vás nedrbe?“ A Marie klopí oči, protože na tržišti se naučila, jaký je život. Teď ví, kdo je to nevěstka a co je to bod G. Na stáncích leží výtisky Bravo Girl a uvnitř poradna. Podivné tajné učení o tajemstvích rodičovské postele. „Milé Bravo – je mi třináct let a už dva roky to se svým klukem dělám. Píšu, protože nevím, jestli když se tak dlou-

ho líbáme jazykem, můžeme mít pak děti? Vaše věrná čtenářka.“ A redakce odepisuje, že o problémech dospívání si má promluvit s mámou, pedagogem nebo knězem, a kromě toho kluci mají rádi, když je někdo kouše do bradavek. Vedle barevný obrázek dvojice v prádle, v milostném objetí. Marie má bohatou fantazii, ale milostná témata ji vzrušit nedokážou. Ani když ji na okamžik něco zalechtá v břiše. Pak přijde otupělost. Sní o lásce, ale neví, co by si s ní měla počít. Kroutit se jako herečka? Přimhouřit oči a pootevřít ústa? Večer se ptá sama sebe, jestli je ta láska pro všechny na tomto božím světě. Slova se Marii honí hlavou a kdyby se jí někdo znenadání zeptal, „na co myslíš“, odpověděla by „myslím?“. Udivená, že ji někdo podezírá a vyptává se. Její kontakty s lidmi, její kamarádkou, to všechno dělala ze setrvačnosti a „protože se to musí“. Pozdravit sousedku, nějak odpovědět klientovi. V novinovém psychotestu ani neumí vyplnit kolonku „zájmy“. Takové nic s šedivými vlasy. Se sny o „Báječných a bohatých“, nebo alespoň „Rodinných poutech“. Varšavská čtvrť Ochota ale není zářivým seriálem z televizní obrazovky. Realita se tu omezuje na každodenní, s pietou opakované činnosti. Zhypnotizování ve známém a bezpečném prostředí, v pohodlné jednotvárnosti, zaručovalo přestání a přečkání života. Žena beze smyslu se vždycky může dát do uklízení, ne?

VYDAVATEL

DOMÁCÍ

hospodyně od narození do smrti. Čtyřiadvacet hodin denně zapojená do

35 návrat k obsahu

návrat k obsahu

Photo: private

OZDRAVOVNA

PIOTR PAZIŃSKI 36

Piotr Paziński (nar. 1973) – patří ke „třetí generaci po holocaustu”, šéfredaktor měsíčníku Midrasz. Kniha, kterou vydalo malé nakladatelství, získala značnou popularitu a přinesla autorovi prestižní cenu Paszport Polityki.

Děj této knihy je prostý, zahrnuje totiž jen popis jednodenní návštěvy mladého muže na letním bytě, v ozdravovně u Varšavy, kam jako malý chlapec často jezdil se svou babičkou, a teď tam potkává několik hostů v pokročilém věku, kteří si ho pamatují z dětství. Ale ozdravovna není obyčejná: bydlí tam Židé, již přežili holocaust, a proto vše, co se v ní objevuje, má podobu snu o minulosti, vyvolávání duchů, oživování nejen osob, ale také pradávných událostí, diskusí a ideologických sporů. Děj knihy je tedy jednoduchý jen zdánlivě: ve skutečnosti se odehrává na několika časových rovinách a bobtná židovskými anekdotami a vyprávěním, protože jeho hrdinové žijí minulostí, která se setkává s přítomností v jakési současnosti. Přesně takhle, jako něco blízkého na dosah ruky, a zároveň zdeformovaného obsesemi a výpadky paměti, vnímají minulost staří lidé – poslední svědci předválečného světa polských Židů. Autor ukazuje, v jaké podobě dnes v Polsku existuje židovská tradice. Kniha má nezvykle lidský a jemně ironický nádech, vykresluje smyslově bohaté obrazy a autor zároveň představuje různorodé židovské dědictví: vypadá na jednu stranu jako dialog různých osudů, na druhou jako neustálé disputace o posledních záležitostech, o existenci nebo neexistenci Boha, o úkolech, které před Židy stojí. Tyto disputace prostupují každodennost a zábavně se s ní mísí, ale

naplňují ji smyslem dokonce i tehdy, kdy svět podléhá drastickým změnám a většina účastníků sporu umírá. Ujímají se jich pozůstalí a křísí mrtvé jako partnery do diskuse.

Jerzy Jarzębski

NISZA

Ticho v hale přerušil křik. Když jsem se přiblížil, ozvěna nesla od schodů hlasy z jídelny. To se určitě vedoucí vrátil, aby dokončil hádku s panem Jakubem. Náš historický spor, který se vleče od časů Mojžíše, nebo snad od samotného Adama. Jako pan Abram s panem Leonem. A pan Chaim, který se vždycky díval na každou záležitost z jedné i z druhé strany. A pokračoval ve svých hovorech o odchodu z Egypta a o těch, kteří zůstali ve Varšavě. Kdo zůstal a kdo odešel. Vždycky odněkud odcházíme, abychom se už nevrátili, ale rozdíl spočívá v tom, že kdyby tenkrát nikdo neodešel, tak bychom vůbec nebyli. Nikdy jsem tu temnou, bezohlednou logiku nemohl pochopit, celé ty roky mě trápila nevyhnutelnost oné volby. Nebyli bychom někde jinde, a pokud ne tady, tak tam? Když ne dnes, tak… Protože molekuly, o jejichž tanci tolikrát mluvil pan Leon, by nestvořily naše těla a mozky – dokonce ani kdyby dědeček s babičkou neodešli z města po prvním zářijovém bombardování? Prošel jsem jídelnou. Byla prázdná. Nic se tu nezměnilo. Za pěti okny na verandu bílé sloupy dál podpíraly lehce skosenou střechu, barevné květiny vesele vykukovaly z betonových květináčů, ve spárách chodníku rostly výhonky řebříčku. Služební stůl uvnitř stál pořád pod portrétem židovského páru. Uklizený, jen zbytky drobků na voskovaném ubruse a tři zaschlé kruhové stopy označovaly místa, kde stály naše hrnečky s večerním čajem. Dál, za prosklenými dveřmi, se nacházel taneční sál. Zatlačil jsem na ně. Neotevřely se. Kliky byly svázané dohromady kouskem provázku. Zdálo se mi však, že zevnitř je slyšet hovor. Hovor, který si nepamatuji, nebo který jsem nikdy dříve nemohl zaslechnout. Ale doléhal ke mně jen šelest hlasů, nejasné, rozostřené obrysy vět, jednotlivá slova. Přitiskl jsem tvář ke křišťálovému sklu.

PIOTR PAZIŃSKI PRÁVA NA PŘEKLAD 978-83-926276-1-6 ISBN

NISZA, VARŠAVA 2009


KONTAKT


VYDAVATEL

CHTĚL

jsem zaslechnout šramot žaluzií a skřípot otvíraných oken a doufat, že mé sousedy opustila ostražitost a že se ukážou na některém z nadpočetných balkónů, ale nic takového se nestalo, ačkoli jsem čekal do poledne a kochal se přitom pohledem na borovice rezavějící ve větru. Nikdo nevyšel, zahrada byla prázdná, okna zavřená. Třeba se všichni schovali v jídelně nebo ve společenské místnosti, jako za dávných časů, shromáždili se u rozbité televize pod freskou s dějinami Židů? Tam je mám tedy hledat? A když ne tam, tak kde? Tehdy to bylo jednoduché, protože hluk byl na chodbách od samého rána. Už dlouho před snídaní, ještě než v kuchyni stačili připálit ovesnou kaši, po celém domě třískaly dveře, duněly kroky, skřípala dřevěná podlaha. Pan Abram šel s panem Chaimem ven zapálit si první cigaretu. Paní Hanka si stěžovala, že jí loupe v kostech, a skřehotavým hlasem vyprávěla babičce o probdělé noci. Paní Teča šla pro noviny. A pan Leon, v krátkém županu, s pruhovaným ručníkem, obrovským kartáčem a sklenicí na vyplachování zubů, pospíchal do koupelny, aby si dal v klidu svojí zdravotní, sibiřskou sprchu pod ledovou vodou. Pak spolu s panem Kahnem prováděli ranní rozcvičku. Raz, dva, raz, dva! Udával doktor Kahn rukou tempo. Tři, čtyři! Záda pana Leona mu odpovídala praskáním. Pětkrát se ohnout, pětkrát do pozoru, pětkrát neúplný dřep, několikrát otočit krkem napravo a nalevo. Raz, dva, tři, čtyři, pět! Ozdravovna se plnila jejich hlasy, rostla a zviditelňovala se, protože dovnitř ze všech stran pronikal den. Lidé se shlukovali u schodů, v mezipatře, vzrušeně diskutovali, a pak se rozcházeli a tvořili další hloučky, dokud nedošli do přízemí, kde se konečně mohli posadit do pohodlných, rudých křesel a počkat, než otevřou jídelnu. Za dveřmi už vesele zvonily talíře. Skulinou jsem pozoroval, jak staví na stoly blyštivé sifony se sodovkou, jak do místnosti vcházejí servírky s polévkovými mísami a s mističkami tvarohu s pažitkou. Měl jsem rád ty chvíle, kdy jsme všichni seděli pod portréty klasiků jidiš a snídali. Naše rodina nevlastních strýčků a tetiček, jiná než rodiny zvěčněné na skupinových portrétech. A já nemám ani jednu fotografii pana Leona a pana Abrama. A nejsem si ani jistý, jestli bych je dokázal rozpoznat, kdyby se přede mnou znenadání objevili. O moc víc si nepamatuji. Občas téměř nic. Moje minulost je ve mně hluboce zakořeněna, ale když se k ní pokouším přiblížit, narážím na vyhloubenou prázdnotu, jako bych se narodil včera a vše, co se stalo dříve, byla jen houština mlhavých obrazů, zetlelých a rozsypaných na atomové částečky, o nichž vyprávěl pan Leon. Nápor těch obrazů vytváří iluzi paměti a podobně jako četné fotografie se stává náhražkou života. Spěchám za nimi, hledám je v prachu mezi dlažebními kostkami na známé ulici a ve spárách v podlaze. Možná, že se ještě někde v zákoutích šuplíku zachovaly jemné částečky minulého času, omamné a odporné jako vůně arabské gumy? Dnes už vím, že tam, v té jídelně, se zrodil můj neodbytný pocit nepřiměřenosti a nezpůsobilosti, jako bych žil na ostrově. A že pesimistické vědomí pomíjivosti všeho je staré a nemá šanci přežít, je odsouzeno k podivínství a pokryté jinovatkou šedin, ale je úzce spjato s dobou, kdy jsem pozoroval doktorku Kamińskou s panem Chaimem, jak namáhavě cupitají na konci stromořadí. Míjel jsem řadu dveří na chodbě, stály tam, jedny vedle druhých, seřazené v pozoru jako ošetřovatelé před výpravou do boje a jejich průčelí se leskla pořádnou vrstvou olejové barvy. Ale chyběly na nich tabulky s čísly, ačkoli když jsem tamtudy včera večer procházel, tak tam ještě byly, a průvan táhl z otevřených dveří horní terasy, kde jsem potkal pana Jakuba, kde sídlil pan Chaim a kde v létě za pěkného počasí hrával doktor Kahn s panem Abramem šachy. Doba snídaně dávno minula. Nebo snad oběda? Že by ho snědli beze mě? Nikdo nezazvonil zvonkem. Já jsem taky nezazvonil. Nejsem už malý. Poslední privilegium nejmladších, kteří tu teď nejsou. Ale zůstal tu vůbec ještě někdo? Pan Jakub? A vedoucí. Není slyšet klapot jeho stroje, takže ještě nedorazil do kanceláře. Občas připomíná pana Abrama s jeho deníkem, zejména když svým drobným písmem vyplňuje účty. Náš zdatný kronikář. Sedí sám a čmárá si, třídí kartičky a sepisuje zprávy, zůstane po něm složka nepotřebných papírů. Nevisí v rohu jeho kanceláře jedna vitráž? Modrý Benjamín, dravý vlk, oblíbenec Věčného. Spočívá u něj v bezpečí a on ho ochraňuje po všechny dny.

37 návrat k obsahu


OSPALOST

WOJCIECH KUCZOK 38 návrat k obsahu

Wojciech Kuczok (nar. 1972) – prozaik, básník, filmový kritik a scenárista, laureát ceny Nike za román Smrad. Jeho knihy byly přeloženy do deseti jazyků.

Slovo „ospalost“, užité v názvu románu, je jen přibližným vyjádřením stavu, v němž se jeho tři hrdinové nacházejí. Jejich kolektivní, ačkoli oddělené, pohroužení do spánku lze vyjádřit mnoha ekvivalenty: marasmus, letargie, trauma, otupělost, deprese, krize atd. – v závislosti na „zkoumaném“ případu. Každá nemoc duše, kterou Kuczok popisuje, má však jednu a tu samou příčinu: Adam, Růžena a Robert trpí, protože musejí hrát roli, jež vyjadřuje cizí, ne jejich vlastní ambice. Ačkoli jako jediní v románu mají jméno, jsou to lidé-dekorace: mají dodávat lesk své rodině. Tato povinnost je zavádí až na okraj zoufalství, a právě v tomto momentu – momentu krize – je poznáváme. Spolu s autorem zkoumáme proces léčby z letargie, zajímavý ze dvou pohledů. Jednak jsou jednotlivé postavy – lékař, herečka a spisovatel – úspěšnými lidmi a mohli by být tedy nezávislí, zároveň ovšem nic nenasvědčuje tomu, že by byli schopní osvobodit se od vnucených modelů života, že by se zmohli na teatrální gesto a skoncovali s minulostí, současností i budoucností, která bude stejně beznadějná, protože ve stavu otupělosti ztrácejí všechno, co je utváří: umělci své talenty a lékař pocit poslání. Kuczok si zachovává svůj charakteristický jazyk a způsob pohledu na skutečnost, očividně však bojuje s rolí, jež mu byla vnucena. Tento boj se zrcadlí i v dilematech Roberta, do určité míry, ale nejen, „alter ega“ autora. Základem polemiky s obrazem „specialisty na využívání utrpení“ je to, že hrdinové v novém Kuczokově románu trpí z vlastní vůle – jsou oběťmi nešťastných rozhodnutí, ne osudu.

Dodejme, že kostrou Ospalosti se stal scénář k filmu, který natočila Magdalena Piekorz, autorka Šrámů, filmu natočeného podle prvního Kuczokova románu Smrad.

Marta Mizuro





PRÁVA PRODÁNA

NĚMECKO (SUHRKAMP), RUSKO (AZBOOKA)

náramek na kotník, aha, no jistě, nedopatření, někdo mu zase chce zkomplikovat život; jemně Růženě rovná prsty, bere náramek a dává si ho do kapsy, teprve teď ji lehce klepne po tváři, zkouší ji probudit, nedaří se, spí, dává jí tedy polštář pod hlavu a mluví na ni jako na kňučícího psa: „No, pohlídej pánečkovi.“ Odchází, vrací se v myšlenkách k tomu, co se dá spočítat, bude muset ještě jednou pořádně projít poslední operace, něco mu na tom všem nesedí. „Jsi tu?“ Ale ne, čelem vzad, přeci jen se probudila, pomačkaná vstává z podlahy. „Zase jsem spala…“

VYDAVATEL

RŮŽENA,

nejkrásnější tvář ve městě, možná i nejkrásnější v celé zemi, tvář největších kosmetických firem, nikdy nerozuměla účtům, nechávala se unášet náhodností života, cítila se v něm bezpečně díky jedné kategorické a nezlomné víře: v to, že lidé jsou ze své přirozenosti dobří, i když ne vždycky nezištní. V životě s půvabem a talentem improvizovala, všech cílů dosahovala jaksi mimochodem, nechtíc, bez zvláštní námahy, a právě to bylo nejpřitažlivější, že ji nic nenutilo; Růžena se nemusela stát herečkou, zkrátka se v divadle cítila dobře, zejména s klasickým repertoárem, v azylu vysokého stylu nacházela kontrapunkt plebejské nijakosti obyvatel metropole, jejich chudého a vulgárního jazyka, který se omezoval na termíny použitelné ve firmě a v posteli, divadlo bylo dobrou skrýší před hemžením duševně nerozvinutých lidí stejně jako ušlechtilým všelékem na samotu, které stále nepřivykla. Nestarala se ani o kariéru ve filmu, a už vůbec ne v televizi, to film a televize se o ni postaraly, oddávala se náhodám z čisté zvědavosti a opatrně si vybírala role tak, aby se neúčastnila teroru všeobjímající banality, film ji uspokojoval méně než divadlo, ale více na něm vydělávala. Růžena jako rozená improvizátorka nikdy neměla našetřeno, ve snaze o finanční nezávislost ukončila flirt s filmem pro flirt s televizí, v níž vydělávala více a rychleji, aby se nakonec, když jí velká kosmetická firma nabídla, aby jí propůjčila svou tvář, rozhodla, že až flirt s reklamou jí, i přes její absolutní neschopnost šetřit, dovolí něco uspořit, a tak se stala tváří největšího formátu a vrátila se do divadla. Flirt s televizí a reklamou způsobil, že ji nezvyklá samota tížila více než kdykoli předtím, nejpevnější přátelské vazby se uvolnily, připravené rozklížit se nadobro, ucítila najednou, že dokonce i nejstarším a prověřeným známým či odvěkým kamarádkám začal rozhovor s ní dělat problémy, zdálo se, že ztratili schopnost nezištného rozhovoru, a proto se Růžena rozhodla vrátit do divadla, ke scénické jednotě, schovat se v rolích klasických hrdinek, které mluví ve verších; příliš dlouho pobývala v prostředí lidí z televize a reklam, začalo se jí stýskat po jazyce dávných mistrů, lidé z televize a reklam užívali tak omezený, nízký jazyk bez jakéhokoli půvabu, že Růžena po návratu do divadla dlouho mluvila jen replikami ze starých her, dokonce i mimo scénu, aby se i v myšlenkách co nejrychleji zbavila paměti na jazyk bez půvabu, omezených, nízkých lidí, mluvila jen citáty z divadelního kánonu; dávní přátelé a přítelkyně hovořili raději spolu o jejím podivínství, přepjatosti a hvězdných manýrách než s ní samotnou. Více méně v této době začala usínat častěji než dříve. Doktor konstatoval, že jde o únavu: oblíbená diagnóza pacientů a lékařů, předepisuje se pak odpočinek, jeden z mála léků, které skutečně chutnají, pokud se jimi člověk nepředávkuje; Růžena pochopila, že by se měla přenést do země nescénického šepotu, postarat se o takzvanou vnitřní harmonii, dávné, ne zcela nezištné kamarádky jí domlouvaly, že by si měla konečně najít někoho na stálo, dávní, ne zcela nezištní známí jí radili to samé, ale osobněji. Růžena měla smůlu, že zrovna v té době zahájil Pan Manžel jejich známost zásnubami, Pan Manžel se zkrátka jako první obdivovatel osmělil představit a požádat ji o ruku, bylo to přinejmenším milé, přinejmenším zajímavé, natěšená na další flirt souhlasila a pustila ho ke slovu; měla smůlu, Pan Manžel dovedl být přesvědčivý. Zatímco poslouchala jeho argumenty, přivoněla si ke kytici, kterou jí přinesl, a nedokázala zadržet smích, což mu vůbec nevadilo, Pan Manžel znal lidské reakce, nekontrolovaný smích byl jako dobře ražená mince, Pan Manžel měl štěstí, které navíc podpořil tím, že na Růženu použil persvazivní techniky, a když skončil, neměla přes pozdní hodinu vůbec chuť vracet se domů, pochopila, že logika jí káže přijmout nabídku, a jen zdravý rozum říká, že to nemá udělat hned. Po svatbě, ach, po svatbě se přestěhovali do hor, tam, kde je zdravěji, svěžeji, lesněji, ptačeji, travněji a potočeji. Přerušme tu love story, Růžena by neměla tak dlouho ležet na podlaze, dovolme jí, aby se probudila, skutečně usíná rozhodně až příliš často, manželství jí podle všeho nesvědčí. Pan Manžel si konečně všiml štěkání psa, když už mu přiběhl až téměř k nohám, Pan Manžel ho hladí, nepřestává kontrolovat účty, volá Růženu, bez odpovědi, volá ještě jednou, nakonec jde zkontrolovat, jestli se něco nestalo, vidí ji v bezvědomí, musela najednou usnout a upadnout, ale proč, něco ji rozčílilo, vystrašilo, povšimne si, že drží v ruce

39 návrat k obsahu

Photo: Aleksandra Pavoni / Lampa i Iskra Boża

TOXIMIE

MAŁGORZATA REJMER 40 návrat k obsahu

Małgorzata Rejmer (nar. 1985) – letošní debutantka, doktorandka v Institutu polské kultury Varšavské univerzity, studuje také psychologii a amerikanistiku.

Mladinká studentka fyzioterapie Ada se musí starat o otce, který trpí depresemi, a i u ní se začínají projevovat příznaky nemoci, stejně stará studentka Anna se proti své vůli stává objektem touhy Tadeusze, starého veterána z Varšavského povstání, Jan nachází své poslání v psaní pohřebních proslovů pro živé, řidič Longin se nemůže smířit s tím, že jeho manželství už trvá jen ze zvyku, důchodkyně Lucyna, horlivá posluchačka Radia Maryja, bude brzy svatá. Hrdiny románového debutu Małgorzaty Rejmer spojuje místo bydliště (jedna ze starších, chudších čtvrtí Varšavy) stejně jako to, že jsou všichni do určité míry nemocní. Trpí neschopností navázat normální mezilidské vztahy, jsou tedy odsouzeni ke krajní samotě. Když se spolu z různých důvodů setkávají, jejich individuální choroby se jen zesilují. Nakonec dochází v jedné scéně, během tragického neštěstí, k jejich konfrontaci. Mladá autorka je rozhodně stoupencem temné stránky života. Portrétuje svět lidí odpudivých, ošklivých a zlých, kteří budí stejné množství odporu jako soucitu. Předností tohoto románu je fakt, že se maximálně přibližuje svým hrdinům a odhaluje v nich skryté démony, ani na moment však neztrácí svou důvěryhodnost, ačkoli hrdinové mají groteskní rysy a návyky. Silnými stránkami spisovatelky jsou také smysl pro humor a cit pro jazyk, básnický a zároveň adekvátní pro zvolenou optiku. Rejmer navazuje na poetiku grotesky a deformujícího turpismu, která má v Polsku dlouhou tradici, ale v poslední době jen málo následovníků. Nejen že z ní čerpá, ale také ji aktualizuje, když ji přikládá na nové společensko-politické

reálie. Toximie byla označena za nejvýraznější mladý debut a pokud zvážíme talent a vyzrálost mladé spisovatelky, určitě nelze mluvit o jednorázové šťastné náhodě.

Marta Mizuro

LAMPA I ISKRA BOŻA KONTAKT MAŁGORZATA REJMER PRÁVA NA PŘEKLAD 978-83-89603-78-4 ISBN



LAMPA I ISKRA BOŻA, VARŠAVA 2010

Osud je osud, taková slova vířila Longinovi v hlavě. Osudu neunikneš. Ale jestli si to pomyslel sám, nebo si to už někdy předtím někdo pomyslel za něj – nevěděl. K Longinovi přistoupil muž, poklepal ho po rameni. Netrapte se, řekl. Všechno jsem viděl, jak to bylo, jste nevinný. A byl jste střízlivý, nic vám neudělají. Longin pokýval hlavou a pak poodešel na stranu a rozplakal se. Mnul si oči a bezradně se díval, jak se kolem tramvaje motá parta se zdviží. Přijela sanitka a hned potom televize a hned po televizi – policie. Kolem davu lidí se točila slečna v růžové košili, s mikrofonem, a zatímco se všem hluboce omlouvala, sbírala svědectví. Mája Máj, představila se Longinovi. Jela tou tramvají. Vyprávějte, prosím, co jste cítil, když jste najel na toho člověka? Longin se zhluboka nadechl, ale zavrtěl hlavou a poodešel na stranu. Díval se, jak slečna mluví s partou se zdviží, a pak, se založenýma rukama, pozoruje jejich práci. Když se tramvaj trochu nadzdvihla, dřepla si. No do prdele! vykřikla. Já toho člověka znám! A stoupla si do pozoru. To je Tadeusz Stokrocki, známý polský povstalec. Ve výslužbě. Davem to zašumělo a Longinovi se podlomila kolena. Smrt velkého povstalce pod koly, vykřikla Mája Máj a hned se postavila před kameru. Velkého povstalce, zašumělo to. K Longinovi ihned kdosi přistoupil. Jak jste mohl, řekl muž s vousy. Zabít tak velkého povstalce.

VYDAVATEL

TRAMVAJ,

kterou řídil Longin, byla krásná: vonící, čistá, velice unijní. Někdy si Longin cestou přes Varšavu představoval, že je tramvajákem ve Francii nebo v Německu. Že při jízdě po Francii cituje Apollinaira. Při jízdě po Německu cituje Rilkeho. How do you do, říká cestujícímu, kterému prodává lístek, a není to nikdo jiný než Günter Grass. Nebo Le Clézio. Nebo Houellebecq. Longin říká: mersi, but no. Free ticket, good book. Uklání se. Jede dál, přes omítnutý svět. Žádné graffiti, žádná neslušnost s neotesaností. Lidé se na sebe usmívají, mají všichni rovné zuby, rovné nohy. Slepý s kulhavým jdou po rovném chodníku. A tady je svět nějaký divný, nekonečný. Lidé chodí jako ponuré loutky s hlavami na klacíku. Pospíchají, kam tak pospíchají, když nemají kam. Dokonce i teď, daleko, spěchá po chodníku hlemýždím tempem babička, pohybuje se trhavě, s hůlkou podobnou tyčce. Za chvíli mu tu vypustí duši. Longin čeká, podpírá si hlavu. Jeďte, křičí někdo. Longin čeká. Jeďte, do prdele! – bouří se tramvaj. Longin se dívá na babičku. Supí babička, vlastně je docela blízko, ale už moc daleko. Longin zavírá dveře. Jede. Poprvé, podruhé, potřetí. Hlava se mu kývá. Tak moc je unavený. Ženou se ty babičky, ženou. Teď zas nějaká s vlečkou obvazu, který jí visí kolem nohy. Longin by řekl, že to může špatně skončit, noha se zaplete, smekne, něco se pokřiví, zmrzačení, problémy. Ale kdo ho tady poslouchá? Svěsil hlavu a jel tak, že viděl máloco, málokde. Zrak mu sklovatěl jako cibule na pánvi. Povytáhl víčka a rychle se ohlédl, protože právě projížděl kolem svého domu, rodinného, čistého, klidného, ve kterém na něj čeká žena, krásná Alice, pěkná žena, jako ze stránek Dostojevského románů, možná trochu zamračená, možná trochu náladová, ale s velkým srdcem, rozlehlým, s živelnou povahou, s charakterem silným jako ocel. Jistě, možná je za tím vším jakási výčitka, nespokojenost, touha po něčem větším, ale Alice, nemůžu ti moc dát, protože sám moc nemám. A ona ho přesto miluje. Možná, že ho ještě miluje. Dnes se jí na to zeptá. Jestli ho ještě miluje. A na to, o čem mluvíme, když mluvíme o lásce. Longin, vzrušený tou představou, svěsil hlavu. Když ji zvedl, spatřil ho. Podivně zkroucenou figurku s rukou položenou na břiše, která ležela přes jízdní dráhu. Přímo pod koly. Longin stisknul zvonek a začal brzdit. Vyjekl. Pokřižoval se a na zlomek sekundy si vzpomněl na svatého Františka, který byl tak blízko, na Alici, která byla tak blízko, na děti, které určitě ještě nevyšly z domu. Uslyšel hluk. A taky divný zvuk, trochu jako chřestění. Tramvají to trhlo, jako by najela na kládu. To je konec, pomyslel si. Se zavřenýma očima brzdil a měl pocit, že se černo pod víčky rozletělo. Dolehl k němu divný pískot, mohl to být vítr? Otevřel oči. Sklo v kabině bylo strašně špinavé a za sklem se rozkládala nicota. Za zády uslyšel Longin mnohohlasou kanonádu, jako by hřměla provinční opera. Vyběhl z kabiny a běžel k tělu, ale téměř okamžitě se otočil čelem vzad. Vzlykal, předklonil se a zvracel odporem, nechutí a zoufalstvím. Na chvíli se cítil lépe. A pak si otřel ústa a už věděl, že všechno strašné začíná teprve teď. Podíval se na nebe, ale nebe bylo klidné a nelítostné. A nastala hrůza náhlých tich. A nastala prázdnota v celém nebi. Longin si otřel tvář kapesníkem, vysmrkal se, povzdechl si a udělal krok směrem k tělu. Couvl a šel cestujícím otevřít dveře. Všichni se vyvalili na ulici jako zpěněný, duhový kožich. Longin sledoval, jak část z nich hovoří a tiskne se do vylekané kupky, ale část běží na druhou stranu, aby se podívala na mrtvolu. No do prdele, to mi poser záda, řekl nějaký mladý kluk. Několik lidí vytáhlo mobily a začalo natáčet. Longin poodešel, nechtěl jim zaclánět, ale za chvíli pochopil, že to nemá cenu. Čekal na záchranku, policii a rozsudek.

41 návrat k obsahu

Photo: Michał Mutor

BULVÁR NEZÁVISLOSTI

KRZYSZTOF VARGA

Krzysztof Varga (nar. 1968) – spisovatel a publicista, autor 10 knižních próz.

42 návrat k obsahu

Esejistická próza o Maďarsku, Guláš z turula, vyjde v roce 2010 v nakladatelství Dokořán. Bulvár Nezávislosti je hlavní třída spojující centrum Varšavy s jižními předměstími. Prochází Mokotovem, čtvrtí, kterou jen zřídkakdy opouští hlavní hrdina nejnovějšího románu Krzysztofa Vargy – Kristián Apostata. Právě tady se roku 1968 narodil a zde se i nastálo usadil. Se svým kamarádem ze sousedství, Jakubem Fidelisem, chodí na katolické gymnázium sv. Augustina, které se nachází na hlavní ulici z názvu knihy. Přátelství této dvojice hrdinů trvalo celkem čtvrt století a kniha vypráví o jejich příhodách, nejprve společných a později krajně rozdílných. Fidelis je dítě štěstěny – uznávaný tanečník a celebrita, o níž se nezřídka píše v barevných časopisech. Apostata je oproti tomu neúspěšný malíř, konceptuální umělec, který zahodil svůj talent. Zatímco si jeden užívá slávy a všelijakých radovánek, jeho přítel se potácí v letargii; život se mu smrskl na pití piva a šmejdění po pornografických stránkách. Vargovo vyprávění však není prostým společenským příběhem. Rezonují v něm i metaforické významy obsažené v názvu varšavské hlavní třídy. Ve svém románu se Varga snaží vylíčit osudy generace, která dospěla společně s příchodem polské svobody. Autor se ptá, jak byla tato svoboda využita, a to zejména z individuálního hlediska. Nicméně ještě o něco významnější se zdá být patronát teologa z Hippo (přestože je příběh vyprávěn ve třetí osobě, nad Bulvárem Nezávislosti se vznáší duch Vyznání sv. Augustina). Dvě cesty, po nichž kráčejí Apostata a Fidelis, nevedou – na rozdíl od přesvědčení světce – vstříc „novému životu“. Oba nešťastnou náhodou zahynou ve čtyřicátém roce svého života (Kristián během leteckého neštěstí

a Jakub při nehodě ve svém luxusním autě). Signifikantní jména hlavních postav, některé motivy a zápletky naznačují, že na novou Vargovu prózu lze nahlížet jako na moderní alegorii o tajemství lidského bytí.

Dariusz Nowacki

WWW.POLISHRIGHTS.COM PRÁVA NA PŘEKLAD 978-83-7536-135-3 ISBN


Přeložil Pavel Peč


Kristián Apostata tedy občas přemítal nad těmito nepříliš oblíbenými posledními věcmi člověka a čekal. A při tom čekání na smrt zabíjel čas. Kdy se vlastně viděli naposledy, snad poté, co Jakub dosáhl velkých tanečních úspěchů a stal se všeobecně známým, jako Ten, který vystupuje v televizi? Lidé ho začali poznávat v obchodech, na ulici, v kavárně, v taxíku, kde řidiči při pohledu do zpětného zrcátka začínali odříkávat tu svou mantru: „Nejste náhodou...“, načež Jakub odpovídal: „No ano, jsem to já, ale nikomu to neříkejte, hehe,“ významně pomrkával. Nato ho požádali o autogram, samozřejmě ne pro sebe, ale pro ženu nebo dcery, které byly Jakubovými velkými ctitelkami, a Fidelis se vyptával, jak se jmenují a pak sáhl do vnitřní kapsy saka, ve které měl čistě náhodou několik svých fotografií v upnutém trikotu, v elegantní rozkročené póze, s jednou rukou podepřenou v pase a s druhou vytaženou před sebe. Ta ruka mířila vstříc lepší budoucnosti. Jakub Fidelis svou osobností sjednocoval polský národ, který byl jako obvykle rozdělen. Jakuba Fidelise tedy znali taxikáři, prodavačky ze sídlištních obchodů a pokladní v hypermarketech, které se kroutily v plenách na nepohodlných židličkách, tak ty ho taky znaly a milovaly, a znali ho policisté a zločinci, znali ho voliči pravice i levice, a o to víc ho znali liberální voliči, věřící i ateisté, znali ho profesoři i dělníci, ti všichni ho znali a pochodovali pod jeho praporem. Uznávali ho, protože ho znali, nelze přece uznávat někoho, koho člověk nezná, a když je někdo známý, znamená to, že si zasluhuje uznání, znamená to, že ten člověk něco znamená, že se sám propracoval ke své proslulosti. Jestli chceš, aby tě uznávali, musíš si považovat nejdřív sám sebe, řekl Jakub Kristiánovi, když se viděli naposledy. Fidelise ostatní uznávali, a tak nemusel stát u baru ve frontě na drink – sám drink k němu přišel a lísal se, aby ho Fidelis laskavě vypil, zatímco Kristián čekal na ten svůj a nemohl se dočkat, protože žádný barman Kristiána neuznával, jistě proto, že si Kristián nepovažoval sebe samotného. Měl vůči sobě řadu pochybností, které vždy jen na krátký okamžik přerušila náhlá vzedmutí víry v sebe sama, nicméně tahle víra byla jako polský katolicismus – přicházela jen o svátcích.

VYDAVATEL

A TEHDY

se zamyslel nad tím, jak se to přihodilo, že už není mladý, ačkoliv mladý kdysi býval. Kam se jen rozprchly ty dny, měsíce a roky, které pohltil prostě jen život a jinak nic, byť se mu zdálo, že je vyplňuje něčím hodnotnějším než je život. Jeho tvorba byla okrajová a oč víc se Kristián snažil po umělecké stránce rozvíjet, o to hloub se propadal do bezedné okrajovosti a zapomnění, možná právě proto, že svůj vlastní život nedokázal proměnit byť jen v nápodobu umění tak, jak Jakub Fidelis dokázal proměnit svůj život v jedno nepřetržité představení; život Jakuba Fidelise sice mohl připomínat cirkus, bylo to umění dell’arte, ale bylo to alespoň nějaké umění, zatímco umění pozvolného pomíjení a poskytování záminky, aby se na člověka zapomnělo se neodměňuje oceněními ani aplausem publika. Kristián věděl, že jeho pět minut slávy je už dávno pryč. Pět minut Jakuba Fidelise trvalo už pěkných pár let a nezdálo se, že by to mělo skončit, konstatoval Kristián, vůbec ne se zlostí, závistí či nepřejícností, ale spíš s jakousi podivnou melancholií. Možná je mým největším uměleckým úspěchem to, že jsem se kdysi znal s Jakubem Fidelisem, Prvním tanečníkem v zemi, pomyslel si Kristián, že jsem s ním v dávných dobách popíjel pivo na lavičce, kouřili jsme spolu cigarety, podávali jeden druhému špačka, který dohasínal u filtru, a říkali: „nepotahuj moc, zbylo tam ještě tak na dva šluky“, na gymnáziu jsme seděli v jedné lavici a dělili se o svačinu, opisovali jsme jeden od druhého sešity a když jeden z nás onemocněl, ten druhý ho navštěvoval a referoval, co je třeba se doučit. Fidelis už nepil pivo, jistě ne kvůli svému elitnímu postavení, protože on vždycky zůstal rovnostářem, ale kvůli dietě, která ho měla udržet v taneční formě. Jedna nebo dvě skleničky dobrého červeného mu nijak neuškodily, ale nevázané pití piva nepřicházelo v úvahu: Fidelisovo břicho muselo být ploché jako svět. Jako svět, v němž Fidelis žil a tvořil. Vytvářel svou legendu. Legendu, která ho měla přežít a stát se symbolem svobodného, znovuzrozeného Polska. Stejné to bylo i s kouřením, se kterým Fidelis přestal s upřímnou lítostí, protože cigarety pro něj vždycky byly – obzvlášť v dobách postupujícího křižáckého tažení proti nikotinu – symbolem osobní svobody. No ale nešlo to jinak, dýchavičnost a kašel nepřicházely v úvahu, nemluvě o nutnosti bělostného chrupu. Nejdůležitější ze všeho je motivace, řekl kdysi v jednom rozhovoru věnovaném boji s kouřením. Měl silnou motivaci. Silnější než strach z rakoviny plic. Rakovina plic neměla v souboji s tancem žádnou šanci. Fidelis si zvolil tanec. Kristián se občas přistihl, že přemýšlí o vlastní smrti a očekává ji v naději, že to bude něco jako druhý příchod Krista – celé věky se to předpovídá, ale pořád to jaksi ne a ne přijít a zdá se, že to nakonec nastane spíš později než dřív. Apostata samozřejmě věděl, že jednou nepochybně umře a občas si tak říkal, kdy a za jakých okolností se to stane. Na burze jeho obav a obsesí občas vystřelily akcie onemocnění oběhového systému a jindy zase nádory, jindy se zase najednou vynořila autonehoda a potom pro změnu celkové stařecké selhání všech vnitřních orgánů, nebo jindy zase pro změnu výron krve – genetické dědictví po otci. V žádné z těchto spekulací, jak se zdá, se neobjevila smrt při leteckém neštěstí – to je samozřejmě známý paradox: hypochondry nepostihují nemoci, které si vybájili, ženy se nevdávají za muže, které si vysnily, lidé ve sportce nevyhrávají částky, jaké si usmysleli. Kristián tedy občas přemýšlel o smrti a divil se lidem ve svém okolí, kteří působili dojmem, že si takovou myšlenku vůbec nepřipouštějí. Lidé v jeho okolí se smrtí nepočítali. A to je právě drželo při životě. Poslední věci člověka obstarávali četbou barevných novin za jeden zlotý; tam vždycky na titulní straně někdo zajímavě a tragicky zahynul, ale byly to skony tak absurdní, nehody tak kuriózní a choroby tak exotické, že se nemohly přihodit nikomu jinému. Smrt se přelila ze sféry metafyziky do sféry zábavy a to bylo její největší vítězství nad životem. Kristiána Apostatu držel v poslední době při životě hlavně prohlížeč Internet Explorer. Jakuba Fidelise držel při životě tanec a udělování rozhovorů. Katku Kabotynovou držela při životě další nová známost. Každý se snaží, jak umí.

43 návrat k obsahu

Photo: Grażyna Samulska

GESTA

IGNACY KARPOWICZ 44 návrat k obsahu

Ignacy Karpowicz (nar. 1976) – spisovatel, cestovatel a překladatel. Gesta jsou jeho čtvrtým románem.

Ignacyho Karpowicze jsme dosud znali především jako prozaika, jehož příběhy o současném Polsku jsou plné grotesky, ironie a specifického humoru (mám na mysli romány Nedobře a Zázrak). Ve své nejnovější knize Gesta zcela změnil konvenci i ladění – na zcela vážné. A dokázal, že je autorem nezvykle všestranným, který znamenitě ovládá různé styly. Kniha obsahuje zápisky čtyřicetiletého hrdiny, představuje zejména poslední měsíce jeho života, k nimž je připojena krátká poznámka (což je také název poslední kapitoly) jeho gymnaziální lásky, prakticky jediné ženy, kterou miloval a kterou ještě jako náctiletý opustil, když byla nemocná. Grzegorz už má za sebou věk „mladosti – radosti”, je sice slavným divadelním režisérem a scenáristou, ale neumí si uspořádat vlastní život. Trápí ho nespavost, trpí různými fobiemi a traumaty, neumí vyjít se svými nejbližšími a není schopný vytvořit stálý vztah s nějakou ženou – zkrátka vypadá jako silně asociální typ. Jeho hlavní problém však nejspíš spočívá v tom, že neví proč a jak má žít. Vysvětluje to mimo jiné takto: „Jsem dítě svých rodičů, to je jasné, a také nedostatku. Chybělo základní zboží: maso, cukr, droždí, toaletní papír, ale chyběly i autority a příklady.” Na jiném místě poznamenává: „Můj život jako by postrádal obsah. Proto se mu snažím dát formu.” Reaguje tedy na to, co přináší každodennost, dělá jen naučená gesta, jako herec ve špatném seriálu (ne náhodou se hrdina na konci svého života stává vášnivým divákem komerčních televizních seriálů). Grzegorzův život se zničeho nic, pro něho samotného dost nečekaně, změní. Je znepokojen telefonáty matky, která po

smrti manžela žije sama, rozhodne se ji tedy navštívit v rodném Białystoku. Ukazuje se, že matka je těžce nemocná, Grzegorz u ní tedy zůstane. Snaží se zamyslet nad svou minulostí, změnit ji a uspořádat si vlastní život. Nemá na to ale příliš mnoho času, protože se dozvídá, že má rakovinu. Psychologicky přesná, hluboká vivisekce „muže po těžké životní zkoušce”. Dvěma slovy: velká věc.

Robert Ostaszewski



Přeložila Barbora Gregorová


Učebna zeměpisu se nacházela ve sklepě. Malými okénky jsme jako v suterénu viděli nanejvýš nohy, desítky a možná že stovky bot, ještě před nazutím pantoflí v šatně. Jakmile majiteli bot něco upadlo, měli jsme možnost spatřit jeho tvář, ne však příliš často; v zimě existovala jistá šance, že někdo uklouzne a natáhne se, tehdy se celé delikventovo tělo roztáhlo jako žížala, bylo rozčleněné: hlava s čepicí v jednom okně, trup v dalším a chodidla v následujícím. Takové (výjimečné) pády, málosmrtelné, v zimě monotónně přerušovaly hodinu. Náš učitel, poměrně mladý, byl homosexuál, to tvrdily fámy, přestože fámy nikdy nejsou ověřené. Nejvíce nás překvapovalo to, že vypadal normálně a stejně tak se i choval. Respektive, na učitele vypadal normálně a normálně se i choval. Možná jen příliš často se mu měnila nálada. Jedna ze spolužaček to vystihla celkem trefně: „Homosexuál je takový muž, který se chová jako těhotná žena a má obsesi z afrických hlavních měst.“ Ve středoškolských učebnách jsme ne pokaždé opatrně zacházeli se slovy, například se slůvkem „normální“. Normální učitel, normální člověk. Zeměpis jsme pokaždé měli první nebo poslední hodinu. Seděli jsme v poslední lavici, nedaleko skříněk s glóbusy a atlasy. Hodiny zeměpisu jsem měl rád, ale zároveň jsem zeměpis nesnášel, byl to jediný předmět, na kterém jsem seděl v lavici s Káťou. Nemohl jsem se jí věnovat, jak bych si přál, musel jsem být totiž neustále ve střehu: učitel – geograf (říkali jsme mu gejograf ) nás nečekaně zkoušel, především z hlavních měst: Madagaskar – Antananarivo, Ghana – Accra, tři chyby a koule v žákovské. Seděli jsme v té samé lavici tři roky, napovídali jsme si při písemkách, v prvním ročníku jsem jí tiskl ruku pod lavicí, ve třetím jsem jí dával ruku na stehno, anebo ona na mé. V prvním ročníku jsem nevěděl, že hlavní město Rovníkové Guiney je Malabo, ve třetím jsem si pamatoval, že Ouagadoudou je hlavní město Burkiny Faso, Horní volty, „země spravedlivých“ v jazyce mossi a diula. Pamatuju si poledníky a rovnoběžky. Nultý poledník, který přechází přes greenwichskou observatoř, rovník, nejdelší z rovnoběžek, a také obratníky Raka a Kozoroha. Narodil jsem se v zimě (Kozoroh) a Káťa v létě (Rak). V zeměpisu jsem byl nejlepší ze třídy, přestože jsem ho nesnášel, anebo možná právě proto: všechno jsem se musel naučit doma, abych se na hodinách mohl plně věnovat jenom Kátě. Nepamatuju si, jak to začalo, od čeho. Zdali se jeden z nás zmohl na gesto, byť pouze nevědomé? Nebo někdo jiný vykonal první gesta za nás a nám nezbylo nic jiného než k sobě během rozhovoru sklonit hlavy? Už během prvního měsíce nás vítr hnal tím samým směrem, načež jsme se k sobě přibližovali čím dál více, snášely nás proudy a průvany školních přestávek, pojilo nás šeptání a pokukování spolužáků, stmelovaly nás svačiny a čaje v bufetu. Neměli jsme na tom větší zásluhu. „Víš,“ pronesla Káťa se středoškolskou afektovaností: „připomínáme dvě velryby, které moře vyplivlo na pláž. Nikdo jiný není v dohledu. Umřeme společně.“ Neumřeli jsme. Respektive, ne společně. Po měsíci jsme si začali psát dlouhé dopisy, ty nejdelší vznikaly o víkendech, oblíbil jsem si pondělky. Bylo nám jasné, že některé věci je jednodušší zapsat než vyslovit. Papír je mnohem trpělivější než vypravěč z masa a kostí. Papír promíjí chyby v uvažování, přestože zviditelňuje ortografické chyby. Chyby v uvažování komplikují život, ortografické chyby snad pouze snižují výslednou známku. Lístečky jsme si vyměňovali každý den. Káťa měla netradiční písmo, už propracované, důsledně pravosklonné; světlo mezi provazy vět, dokonce na čistém papíře, pravidelně široké, jako sluneční pásy protnuté žaluziemi. Dařilo se nám spolu nekomunikovat a pohybovat se po chodbách takovým způsobem, abychom vzájemný kontakt minimalizovali, jenže naše mlčení a neustálý přesun z jedné třídy do druhé neznamenaly hádku či vzájemné omrzení. Měli jsme své papírky, své tajemství, o kterém věděli všichni a dělali si z toho srandu. Potřebovali jsme samotu: „Jako houby vláhu,“ pronesla kdysi Káťa a pravé víčko jí mírně pokleslo.

VYDAVATEL

ZEMĚPIS

Podařilo se mi režírovat šest her, byly dobře přijaté a ověnčené cenami, a jak se ukázalo, finančně prosperovaly. Díky nim si, mimo jiné, mohu dovolit takové vymoženosti, jako například soukromého lékaře pro moji matku. V každé z mých inscenací jsem se snažil vyprávět o štěstí, vyprávět o neštěstí mi totiž přišlo příliš banální a snadné. V životě jsem nejčastěji kráčel cestou nejmenšího odporu, což jsem si výhradně kompenzoval na prknech scény, kde jsem si troufal výlučně na ta nejobtížnější témata, takže dodnes nenacházím téma obtížnější než je štěstí. Za patnácté, nemám rád zeměpis. Nemám rád hlavní města afrických zemí, zeměpisnou šířku i délku, boční i čelní morény, a hlavně potom bazální. Nesnáším mapy: nástěnné, u kterých nás gejograf vychovával (učitelova nejoblíbenější místa byla na mapě od neustálého kontaktu s ukazovátkem vydřena), cestovní (horor přesunů z města do města, který především na mapách vypadá jednoduše a lehce); kapesní (věčně schované ve špatném saku), staré i nové; žádné. „Kým chceš být?“ Zeptal jsem se Káti. Banální a zároveň závažná otázka, neplnoletí si takové otázky kladou. „Kdyby to šlo, tak psychologem,“ odpověděla a svěsila hlavu. Nemám náturu objevitele ani cestovatele. Mám rád to, co znám. Znám to, co mám rád. Nezajímá mě, co je za dalším rohem, přestože jsem zvědavý, zdalipak za dalším rohem najdu to, co jsem si zapamatoval. Oni arctowští, nansenové, magellánové mi jsou kupodivu cizí, chladní. Zájem o svět, stejně jako čich, mám snížený, má přísně ohraničené a nepříliš rozsáhlé hranice. Jedinou výjimkou byla Káťa. V paměti ji vidím nejasně. Matka kdesi uchovává fotky ze střední, teď však leží v nemocniční posteli, a jestli už o něčem přemýšlí, pak je to nezaplacený účet za proud, pod ubrouskem na lednici, zapomněla na něj. Strávili jsme spolu celé čtyři roky, ale více si pamatuju ženu, u které kupuju pečivo. To je nespravedlivé. Káťa byla o něco vyšší než já, kostnatá. Pohybovala se ztěžka a neobratně, velmi ostražitě, zničeho nic uměla překvapit a jako obyčejná chodníková kostka vyletět do vzduchu. Nebyla nešikovná, ale občas rozbila nádobí. Když rozbila hrníček u mě doma, rozpačitě pronesla: „Říkej mi Grácie!“ Káťa pokaždé připomínala přerostlé zvíře. Jemné a vysoce inteligentní. Připomínala velké epigony, připomínala úlomek z dávných časů, živou zkamenělinu, moudrý a důstojný střípek minulosti či prehistorie. Co teď povím, bude znít absurdně, ale mám pocit, že nejprve jsem se do Káti zamiloval, a až pak jsem ji potkal.

45 návrat k obsahu

ČAS DETEKTIVKY 46 návrat k obsahu

Ještě před několika lety byla polská detektivka v absolutním útlumu – novinky, které vycházely během roku, se daly spočítat na prstech jedné ruky a debutanti marně klepali na dveře důležitých vydavatelství. Zdálo se, že na trhu je místo jen pro detektivní romány nezničitelné Joanny Chmielewské... Ale najednou se situace jakoby mávnutím kouzelného proutku změnila – a to do té míry, že lze s čistým svědomím říci, že přišel čas polské detektivky. Jaká je příčina této změny? Co způsobilo, že je nabídka polské detektivní (a také kriminální) prózy rok od roku bohatší a zajímavější? Můžeme uvést několik činitelů. Velký význam měla účinná propagační kampaň Institutu knihy a Sdružení milovníků detektivky a kriminálního románu „Kostlivec ve skříni“. V jejím rámci se již pět let odehrává Festival detektivky. Prestiž žánru pozvedla také Cena velkého kalibru pro nejlepší detektivní nebo kriminální román roku a zároveň byla pro autory signálem, že stojí za to věnovat čas psaní detektivního příběhu. Vzniklo vydavatelství, mám na mysli krakovské EMG, které tento druh prózy důsledně vydává v rámci nové edice Sbírka polských detektivek, jíž zahájila antologie povídek Polské mrtvoly (2005). Dokonce i větší hráči na knižním trhu si polskou detektivku oblíbili. Renesanci detektivní prózy také ve velké míře podpořil mimoliterární jev – vysoká popularita polských detektivních seriálů, které na různých televizních stanicích rostou jako houby po dešti. Detektivních příběhů je tedy stále více a začínají se také více odlišovat. Není tedy možné v jednom, nutně nepříliš rozsáhlém náčrtu, prezentovat všechny autory detektivek a vyjmenovat

všechny tituly, které se za poslední měsíce objevily na trhu. Soustředím se jen na vybrané autory – podle mého názoru nejzajímavější nebo od ostatních odlišné detektivky – a představím zároveň nejcharakterističtější typy polských detektivek. V současné době jsou ještě stále nejpopulárnější detektivky ve stylu retro, především díky úspěchu Marka Krajewského a jeho románového cyklu o dobrodružstvích Eberharda Mocka. Děj retro detektivek bývá nejčastěji zasazován do období před 2. světovou válkou. Krajewskému se podařilo ukázat barvitý obraz německého Breslau (dnešní Vratislavi), stejně jako stvořit složitou postavu hlavního hrdiny s množstvím traumat, který řeší temné záhady městského podsvětí. V posledním románu Hlava Mínotaura (W.A.B.) se autor dostává do předválečného Lvova a zůstává tam i v nejnovějších Erínyích (Znak), které zahajují nový cyklus o komisaři Edwardovi Popielském. Trochu dále do minulosti se pustil debutant Krzysztof Maćkowski, jenž děj románu Hlášení Badeni (Znak) umístil do Krakova přelomu 19. a 20. století. Stejně jako vyšetřování vedené c.k. inspektorem Gustavem Mahlerem, který musí neustále vysvětlovat, že není potomkem „oněch Mahlerů“, je v tomto románu důležité přiblížení atmosféry modernistického Krakova (autor oznámil, že Hlášení Badeni zahajuje románový cyklus). Konrad T. Lewandowski se ve svých detektivkách vrátil do předválečného Polska, poslední částí zatím pětidílného cyklu jsou Slezské díkůvzdání (Wydawnictwo Dolnośląskie). Čerstvě vydaný román Pawła Goźlińského Jul (Czarne) nás zase přenáší do Paříže 19. století mezi polské romantiky v exilu. Jinou velmi populární formou detektivní prózy jsou městské

Robert Ostaszewski Přeložila Lucie Kněžourková

ČAS DETEKTIVKY

detektivky, v nichž se jedním z hlavních hrdinů stává samotný prostor určitého města, většinou představený velmi detailně. Prakticky každé důležitější polské město se dočkalo svého obrazu v detektivní próze. Krakov popsal – s důrazem na hospodské atrakce kolem náměstí Rynek Główny – Marcin Świetlicki v sérii románů Dvanáct, Třináct a Jedenáct (EMG) a sledoval přitom peripetie „padlého detektiva“, ztroskotance a opilce zvaného Mistr. V tom samém městě se odehrává také děj detektivky Gaji Grzegorzewské – Noc ze čtvrtka na neděli (EMG). Zajímavý portrét Varšavy můžeme nalézt v cyklu Tomasze Konatkowského (poslední díl pod názvem Takové město není), jehož hlavím hrdinou je opět komisař Adam Novák, vydalo nakladatelství W.A.B. nebo v románech Jarosława Klejnockého Mys pozérů (Prószyński i S-ka) a Poledník 21 (Wydawnictwo Literackie). Edward Pasewicz ukázal – prizmatem světa gayů – zajímavý obraz současné Poznaně v románu Smrt v darkroomu (EMG). Autorský tandem Mariusz Czubaj a Marek Krajewski zase děj Aleje sebevrahů (W.A.B.) umístil v Trojměstí – Gdaňsk, Gdyně a Sopoty. Sám Czubaj za svůj román 21:37 (W.A.B.), jehož děj se odehrává v Katovicích, získal Cenu velkého kalibru. Poměrně početně zastoupen je také společenský román s detektivní zápletkou, která pomáhá zodpovědět otázku, v jakém stavu je Polsko a Poláci. Příkladem mohou být knihy Arkadiusze Pacholského z cyklu Polské kroniky (dosud vyšly dvě knihy z této série: Nikdo z rodiny a Člověk o sto tvářích, které publikoval Rebis) a romány Marka Harného (třeba Samota vlků). Autoři společenských detektivek často sahají po velmi diskutovaných a v Polsku aktuálních tématech. V poslední době to byla stále živá a silně emotivní otázka zúčtování s komunistickou minulostí Polska a lustrace, na něž se ve svých posledních knihách zaměřují Harny (Zrádce, Prószyński i S-ka a WAM), ale také Zygmunt Miłoszewski (Zapletení, W.A.B.), jehož román vydá v roce 2010 nakladatelství Host. Výše zmíněné varianty detektivního románu nepochybně na polském trhu dominují. Objevují se ale i jiné, stejně zajímavé pokusy o práci s detektivní konvencí. Uvedu dva příklady. Anna Końtoch úspěšně spojuje schémata původem z detektivní prózy s prvky fantasy v cyklu povídek o Domenicu Jordanovi (například Ďábel na věži, Fabryka Słów). Tobiasz W. Lipny píše hravé detektivky pro intelektuály plné kulturních odkazů a narážek na různé románové postupy, jejichž hlavním hrdinou je mladý doktorand dějin umění (naposledy Bruselská mise, W.A.B.). Samozřejmě, že formy detektivní prózy, které jsem uvedl, jsou jen určitými modely a mají čtenáři, jenž každodenně nesleduje detektivní novinky, usnadnit pohyb po stále rozlehlejším „státu“ polské detektivky. Nejčastěji to je ale tak, že se tyto varianty neobjevují v „čisté“ formě, protože autoři většinou spojují schémata charakteristická pro různé odrůdy detektivní prózy. A tak se například v retro detektivce často objevuje výrazný obraz města, a v městské detektivce zase různé prvky společenské detektivky. Literárněvědné klasifikace nakonec nejsou tak důležité jako to, že čas detektivky stále běží a čtenáři si mohou vybírat mezi desítkami zajímavých nabídek.

47 návrat k obsahu

KRZYSZTOF MAĆKOWSKI HLÁŠENÍ BADENI VYDAVATEL ISBN

ZNAK, KRAKOV 2007

978-83-240-0845-2


PRÁVA NA PŘEKLAD

ZNAK

PRÁVA PRODÁNA

NĚMECKO (DTV)

MARCIN ŚWIETLICKI JEDENÁCT VYDAVATEL ISBN

EMG, KRAKOV 2008

978-83-925583-2-3


PRÁVA NA PŘEKLAD

PRÁVA PRODÁNA

EMG

ESTONSKO (HENDRIK LINDEPUU KIRJASTUS)

EDWARD PASEWICZ SMRT V DARKROOMU VYDAVATEL ISBN

EMG, KRAKOV 2007

978-83-922980-7-6


PRÁVA NA PŘEKLAD

EMG

ČAS DETEKTIVKY

MAREK HARNY

48 návrat k obsahu

ZRÁDCE VYDAVATEL ISBN

PRÓSZYŃSKI I S-KA/WAM, VARŠAVA 2007

978-83-7469-569-5

PRÁVA NA PŘEKLAD


PRÓSZYŃSKI I S-KA/WAM

JAROSŁAW KLEJNOCKI POLEDNÍK 21 VYDAVATEL ISBN


83-08-03699-6

PRÁVA NA PŘEKLAD


WYDAWNICTWO LITERACKIE

MARIUSZ CZUBAJ, MAREK KRAJEWSKI ALEJ SEBEVRAHŮ VYDAVATEL ISBN


978-83-7414-380-6


PRÁVA NA PŘEKLAD

W.A.B.

KONRAD T. LEWANDOWSKI SLEZSKÉ DÍKŮVZDÁNÍ VYDAVATEL ISBN

WYDAWNICTWO DOLNOŚLĄSKIE, VRATISLAV 2010

978-83-245-8870-1

PRÁVA NA PŘEKLAD

125 × 195, 268 STRAN, MĚKKÁ VAZBA KONRAD T. LEWANDOWSKI

KONTAKT

PUBLICAT

PAWEŁ GOŹLIŃSKI JUL VYDAVATEL ISBN


978-83-7536-191-9


PRÁVA NA PŘEKLAD

POLISHRIGHTS.COM

TOMASZ KONATKOWSKI TAKOVÉ MĚSTO NENÍ VYDAVATEL ISBN


978-83-7414-675-3


PRÁVA NA PŘEKLAD

W.A.B.

21:37 VYDAVATEL ISBN


978-83-7414-530-5

PRÁVA NA PŘEKLAD

123 × 195, 272 STRAN, MĚKKÁ VAZBA W.A.B.

PRÁVA PRODÁNA

TURECKO (APOLLON YAYINCILIK)

TOBIASZ W. LIPNY BRUSELSKÁ MISE VYDAVATEL ISBN


978-83-7414-390-5


PRÁVA NA PŘEKLAD

W.A.B.

MAREK KRAJEWSKI ERÍNYE VYDAVATEL ISBN

ZNAK, KRAKOV 2010

978-83-240-1360-9


PRÁVA NA PŘEKLAD

ZNAK

PRÁVA PRODÁNA

UKRAJINA (URBINO)

ČAS DETEKTIVKY

MARIUSZ CZUBAJ

49 návrat k obsahu

PŘEHLED POEZIE 50 návrat k obsahu

Minulé měsíce přinesly mnoho zajímavých sbírek poezie úspěšných a již etablovaných autorů, ale i těch, kteří svou literární kariéru teprve začínají. Do první skupiny patří Piotr Matywiecki, který vydal nejprve Vzduch a čerň a o několik měsíců později Odřené desky, obšírnou sbírku veršů z let 1965–2009. Několik rysů jeho poezie se prolíná celou jeho tvorbou. Najdeme v nich vážnost, která však nepřechází v ponurost či tragismus, otázky kladené Bohu (týkající se smrti, zla, podstaty víry), odkazy na židovské dějiny a holocaust, ale také mnoho projevů života. Matywiecki je básník města, a přesněji Varšavy, zachycuje jeho proměny, tep, vykresluje portréty jeho obyvatel. Podobnou váhu má edice Sebraných veršů Ryszarda Krynického, po čase znovu připomínající jeho neobyčejně zajímavé dílo. Čtenář má šanci sledovat proměnu, která se v něm za více než čtyřiceti let udála: od lyrického aktivismu k téměř mystické kontemplaci, od avantgardismu ve stylu Tadeusze Peipera, postaveného na preciznosti složité skladby, přes radikálně soustředěné, jazykově asketické výpovědi až po takřka nedbalé poznámky z cest (v doslovném i přeneseném smyslu, z cest životem). Neměnná je pro Krynického víra, že poezie je jazykem toho nejbytostnějšího.

Na stejné straně nacházíme Neviditelnou ruku Adama Zagajewského. Tento uznávaný básník velmi osobitě „prosívá“ své zkušenosti, charakteristickým způsobem povznáší každodennost a sahá do minulosti, ve které nachází pro sebe důležitá témata. Neobvykle cituplně pojednává o otci, starém, odcházejícím, a právě proto bližším než kdy dříve. Jeho uzavírání se životu, přesouvání se směrem k jinému světu, prohlubování posledního tajemství mobilizuje básníka k maximálnímu soustředění pozornosti a paměti. Zdá se, že právě verše o otci, které jsou v podstatě verši o lásce a pomíjivosti, představují nejcennější a nejoriginálnější část knihy. V podobném stylu vysoké lyriky, která se snaží klást metafyzické a existenciální, elementární otázky, je poezie Jana Polkowského. Sbírka Cantus, která je první novou autorovou sbírkou po přibližně dvaceti letech, přináší verše velmi výrazně odlišné od toho, co dominuje v dnešní polské poezii. Polkowski je specialistou vysokosti. Síla jeho veršů, počínaje koncem sedmdesátých let a následujícím desetiletím, spočívala v povznášení všedních věcí do roviny tragismu. Tehdy se usuzovalo, že poezie hraje vůči historii podřadnou roli, že poezie může nanejvýš zachycovat historii a pouze sloužit zaznamenávání pravdy. Polkowski pohlížel na současnost z perspektivy předurčení („národ odsouzený k záhubě“), dal nám vydechnout od rea-

lismu ve prospěch velké metafory osudu. Jeho tehdejší patos léčil společnost z pocitu, že její úsilí je nesmyslné, měl však svůj vlastní, individuální charakter, distancující se od patriotické atmosféry mše za vlast. Také dnes se autor drží daleko od módních trendů a nesdílí obavy o možnost vyjádření duševní rozkolísanosti, tak časté u mnoha tvůrců. Klade stále tytéž otázky týkají se Boha, smyslu života, našeho místa v dějinách či vztahů s přírodou. Cantus se tedy zdá být osobitým katalogem fundamentálních problémů, pojatých však v květnatém, silně metaforizovaném stylu plném rozmachu, podtrhujícím smyslový aspekt skutečnosti.

me s básněmi, které by se v tak vysokém stupni soustředily na náladu subjektu a zároveň v sobě zahrnovaly mnoho jazyků, tolik nápaditosti a představivosti. Láska, smrt, vztahy s lidmi, samota, o těchto záležitostech píše autorka neobvykle dojemně. Neužívá formální extravagance, šetrně dávkuje ironii, a přesto se jí daří překročit banalitu elementárních věcí a dát jim svůj vlastní, originální a věrohodný tvar.

Piotr Śliwiński Přeložila Věra Vytřísalová

Jinak je tomu u Marcina Świetlického, jehož Nízké pudy vyšly ke konci podzimu. Recenze jeho sbírky zdůrazňovaly téměř publicistický temperament básníka. Část básní je zúčtováním s patologiemi a směšnůstkami intelektuálního a literárního života, známým osobnostem vytýká pokrytectví, chtivost a nároky na speciální zacházení. Ale především se Świetlicki pře s módními jazyky, feminismem, levicovostí, a to nejen ve jménu nějakých konzervativních hodnot, ale ze vzdoru a opravdové nechuti k dominujícím jazykům. Jejich skutečným záměrem je vnutit lidem, včetně básníků, určité role a úlohy, které mají odehrát, což nejde dohromady s oním povoláním ke svobodě, pro člověka nejdůležitějším. Jiné verše pokračují v živoucí tradici této tvorby: narážkám na romantické představy umělce jako osobnosti utrápené vlastní citlivostí a naopak necitelností světa, kritiku kultury, která znemožňuje pocítit autenticitu své existence, reflexe pomíjivosti a konečně bezvýhradnou kritiku sebe sama. Je třeba zmínit i výbor básní Eugeniusze Tkaczyszyna-Dyckého Skutečné a neskutečné stává se jedním tělem. 111 básní, sestavený Jackem Gutorowem. Není to jen pouhá zmínka o díle spisovatele oceněného v minulém roce porotami dvou významných polských literárních cen (Nike a Gdyně), jeho nové uspořádání a originální interpretace jsou navíc obohaceny o básně dříve nevydané. Pohlížíme-li na Tkaczyszyna-Dyckého prizmatem této knížky, ukazuje se jako básník několika hlavních témat (dětství, matky, nemoci, smrti a jazyka), o nichž se mnohokrát přímo vyjadřuje. Jeho verše, ve kterých najdeme řadu opakování, navazují na dřívější motivy, jsou plné autocitátů a pulsují velmi specifickým obsesivním rytmem. Zdají se být zápisem perseverace, uzavření v kruhu stále stejných myšlenek, depresivní nemožnosti vysvobození z traumat, rány, která se nemůže a nechce zacelit. I mladším básníkům vyšla řada sbírek. Zmínil bych tři, sale sale sale Szczepana Kopyta, Lele Joanny Roszak a Dva fiaty Justyny Bargielské. Kopyt připomíná typ poezie angažující se ve společenských otázkách, rozhněvané, dost často pojmenovávající a definující různé aktuální otázky, stylisticky silné, v několika případech blízké poetice hip hopu. Roszak se specializuje na úsporné, ale velmi precizní mikrostudium vnitřní i vnější krajiny. Sbírka Bargielské je událostí: zřídka se setká-

PŘEHLED POEZIE

Neméně zajímavým svazkem je Make-up Jerzyho Jarniewicze, ve kterém se básník věnuje současným dilematům spojeným s identitou. Popisuje jednotlivé etapy zdobení tváře, jejího zkrášlování, omlazování, odívání se do různých masek, jehož smysl tkví v předem prohraném, ale přesto neutuchajícím boji s determinací přírody. Básníka fascinují postupy smrti, stopy, které na člověku zanechává, stárnutí, které je jejím specifickým jazykem – a boj se stářím. Faustovský rys je v lidských touhách všudypřítomný. Projevuje se snahou o vrácení času a znovuzískání ztraceného mládí, ambicemi odsouzenými k porážce, ačkoliv (jakkoli) tolik potřebnými, bez nichž by život neměl chuť a význam. Jarniewicz o těchto otázkách hovoří ve stylu polyfonickém, erudovaném, hojně cituje, zdůrazňuje textový, diskursivní charakter svých básní. Straní se patosu, ale nevyhýbá se drobným paradoxům a velmi jemné ironii.

51 návrat k obsahu

PIOTR MATYWIECKI VZDUCH A ČERŇ VYDAVATEL ISBN


978-83-08-04342-4

PRÁVA NA PŘEKLAD

PIOTR MATYWIECKI

125 × 200, 84 STRAN, MĚKKÁ VAZBA KONTAKT


PIOTR MATYWIECKI ODŘENÉ DESKY VYDAVATEL ISBN

BIURO LITERACKIE, VRATISLAV 2009

978-83-62006-24-3

PRÁVA NA PŘEKLAD


PIOTR MATYWIECKI

KONTAKT

BIURO LITERACKIE

RYSZARD KRYNICKI SEBRANÉ VERŠE VYDAVATEL ISBN

WYDAWNICTWO A5, KRAKOV 2009

978-83-61298-19-9

PRÁVA NA PŘEKLAD


RYSZARD KRYNICKI

KONTAKT

WYDAWNICTWO A5

PŘEHLED POEZIE

ADAM ZAGAJEWSKI

52 návrat k obsahu

NEVIDITELNÁ RUKA VYDAVATEL ISBN

ZNAK, KRAKOV 2009

978-83-240-1246-6


PRÁVA NA PŘEKLAD

ADAM ZAGAJEWSKI

KONTAKT

ZNAK

JAN POLKOWSKI CANTUS VYDAVATEL ISBN

WYDAWNICTWO A5, KRAKOV 2009

978-83-61298-20-5

PRÁVA NA PŘEKLAD


JAN POLKOWSKI

KONTAKT

WYDAWNICTWO A5

JERZY JARNIEWICZ MAKE-UP VYDAVATEL ISBN


978-83-62006-48-9

PRÁVA NA PŘEKLAD


JERZY JARNIEWICZ

KONTAKT

BIURO LITERACKIE

MARCIN ŚWIETLICKI NÍZKÉ PUDY VYDAVATEL ISBN

WYDAWNICTWO EMG, KRAKOV 2009

978-83-925583-6-1


MARCIN ŚWIETLICKI

PRÁVA NA PŘEKLAD

KONTAKT

WYDAWNICTWO EMG

EUGENIUSZ TKACZYSZYN-DYCKI SKUTEČNÉ A NESKUTEČNÉ STÁVÁ SE JEDNÍM TĚLEM. 111 BÁSNÍ VYDAVATEL ISBN


978-83-62006-09-0


EUGENIUSZ TKACZYSZYN-DYCKI

PRÁVA NA PŘEKLAD

KONTAKT

BIURO LITERACKIE

SZCZEPAN KOPYT SALE SALE SALE VYDAVATEL ISBN

WBPICAK, POZNAŇ 2009

978-83-60746-35-6

125 × 195, 36 STRAN, MĚKKÁ VAZBA SZCZEPAN KOPYT

PRÁVA NA PŘEKLAD

WBPICAK

KONTAKT

LELE VYDAVATEL ISBN


978-83-60746-52-3

125 × 195, 40 STRAN, MĚKKÁ VAZBA JOANNA ROSZAK

PRÁVA NA PŘEKLAD

KONTAKT

WBPICAK

JUSTYNA BARGIELSKA DVA FIATY VYDAVATEL ISBN


978-83-60746-53-0

PRÁVA NA PŘEKLAD

135 × 210, 40 STRAN, MĚKKÁ VAZBA JUSTYNA BARGIELSKA

KONTAKT

WBPICAK

PŘEHLED POEZIE

JOANNA ROSZAK

53 návrat k obsahu

ADRESY VYDAVATELŮ 54 návrat k obsahu

BIURO LITERACKIE

KORPORACJA HA!ART

ul. Tęczowa 50a/9 PL 53-602 Wrocław tel.: +48 71 346 08 23 [email protected] www.biuroliterackie.pl

Pl. Szczepański 3a PL 31-011 Kraków tel./fax: +48 12 422 81 98 [email protected] www.ha.art.pl

BOSZ

LAMPA I ISKRA BOŻA

PL 38-622 Olszanica 311 tel.: +48 13 469 90 00, +48 13 469 90 10 fax: +48 13 469 90 00 [email protected] www.bosz.com.pl

Galeria Raster ul. Hoża 42/8m PL 00-516 Warszawa tel.: +48 504 201 462 [email protected] www.lampa.art.pl

CZARNE

LANGENSCHEIDT POLSKA

Wołowiec 11 PL 38-307 Sękowa tel.: +48 18 351 00 70, +48 502 318 711 fax: +48 18 351 58 93 [email protected] www.czarne.com.pl

ul. Grażyny 13 PL 02-548 Warszawa tel.: +48 22 440 83 80 fax: +48 22 440 83 95 [email protected] www.langenscheidt.pl

DEBIT

LIEPMAN AG

ul. Gorkiego 20 PL 43-300 Bielsko-Biała tel.: +48 33 810 08 20 fax: +48 33 814 51 81 [email protected] www.wydawnictwo-debit.pl

Englischviertelstrasse 59 CH-8032 Zürich tel.: +41 43 268 23 80 fax: +41 43 268 23 81 [email protected] www.liepmanagency.com

DWIE SIOSTRY

POLISH RIGHTS

ul. Słomińskiego 15/40 PL 00-195 Warszawa tel./fax: +48 22 618 25 30 [email protected] www.wydawnictwodwiesiostry.pl

c/o Wydawnictwo Karakter ul. Gazowa 13/17 PL 31-060 Kraków [email protected] www.polishrights.com

EMG

PRÓSZYŃSKI I S-SKA

ul. Miodowa 6/1 PL 31-055 Kraków tel./fax: +48 12 422 84 27 www.wydawnictwoemg.pl [email protected]

ul. Garażowa 7 PL 02-651 Warszawa tel.: +48 22 60 77 922 fax: + 48 22 843 52 15 [email protected] www.proszynski.pl

FORMAT

PWN

ul. Jedności Narodowej 34 PL 58-210 Łagiewniki tel.: +48 71 339 47 01 [email protected] www.wydawnictwoformat.com

ul. Postępu 18 PL 02-676 Warszawa tel.: +48 22 695 43 21 fax: +48 22 695 42 88 [email protected] www.pwn.pl

WYDAWNICTWO DOLNOŚLĄSKIE ODDZIAŁ PUBLICAT SA WE WROCŁAWIU

ul. Żmigrodzka 41/49 PL 60-171 Poznań tel.: +48 61 867 81 40, 61 867 47 08 fax: +48 61 867 37 74 [email protected] www.rebis.com.pl

ul. Podwale 62 PL 50-010 Wrocław tel.: +48 71 785 90 40 fax: +48 71 328 89 66 [email protected] www.wd.wroc.pl

ŚWIAT KSIĄŻKI


ul. Rosoła 10 PL 02-786 Warszawa tel.: +48 22 654 82 00 [email protected] www.swiatksiazki.pl

ul. Długa 1 PL 31-147 Kraków tel.: +48 12 619 27 40 fax: +48 12 422 54 23 [email protected] www.wydawnictwoliterackie.pl

UNIVERSITAS

WYTWÓRNIA

ul. Sławkowska 17 PL 31-016 Kraków tel.: +48 12 423 26 05 fax: +48 12 422 02 08 [email protected] www.universitas.com.pl

ul. Polnej Róży 1/617 PL 02-798 Warszawa tel.: +48 509 914 357 www.wytwornia.com [email protected]

W.A.B.

ZNAK

ul. Usypiskowa 5, PL 02-386 Warszawa tel./fax: +48 22 646 05 10, +48 22 646 05 11 [email protected] www.wab.com.pl

ul. Kościuszki 37 PL 30-105 Kraków tel.: +48 12 619 95 01 fax: +48 12 619 95 02 [email protected] www.znak.com.pl

WAM ul. Kopernika 26 PL 31-501 Kraków tel.: +48 12 629 32 68 fax: + 48 12 429 50 03 [email protected] www.wydawnictwowam.pl WBPICAK ul. Bolesława Prusa 3 PL 60-819 Poznań tel.: +48 61 66 40 850 fax: +48 61 66 27 366 [email protected] www.wbp.poznan.pl WYDAWNICTWO A5 ul. Stawarza 16/3 PL 30-540 Kraków tel./fax: + 48 12 656 01 43 [email protected] www.wydawnictwoa5.pl

ADRESY VYDAVATELŮ

REBIS

55 návrat k obsahu

www.bookinstitute.pl POLSKÝ INSTITUT KNIHY / INSTYTUT KSIĄŻKI ul. Szczepańska 1, PL 31-011 Kraków Tel.: +48 12 433 70 40 Fax: +48 12 429 38 29 [email protected] VARŠAVSKÉ ODDĚLENÍ INSTITUTU Pałac Kultury i Nauki Pl. Defilad 1, IX piętro, pok. 911 PL 00-901 Warszawa Tel.: +48 22 656 63 86 Fax: +48 22 656 63 89 [email protected] Warszawa 134, P.O. Box 39 ©POLSKÝ INSTITUT KNIHY, KRAKOV 2010 Redakce Izabella Kaluta Knihy prezentované v katalogu vybrali: Przemysław Czapliński, Jerzy Jarzębski, Marta Mizuro, Dariusz Nowacki, Robert Ostaszewski, Marek Zaleski. Překlad do češtiny: Lucie Kněžourková, Michala Benešová, Věra Vytřísalová, Barbora Gregorová, Pavel Peč. Verze katalogu v jiných jazycích jsou dostupné v Institutu knihy. Více informací o polské literatuře: www.bookinstitute.pl PROJEKT, SAZBA, TISK Studio Otwarte, Krakov

s tu d io twa r t e www.otwarte.com.pl

POLSKÝ INSTITUT KNIHY

Recommend Documents