Polsko-sovětská válka a její ohlas v českých novinách. bakalářská práce. Michal Žďárský

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Polsko-sovětská válka 1919 - 1920 a její ohlas v českých novinách bakalářská práce Michal Žďárský

Vedoucí práce: doc. Mgr. Lukáš Fasora, Ph.D.

Brno 2009

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu pouţitou literaturu a prameny. datum

vlastnoruční podpis

2

Obsah Úvod ………………………………………………………………………………………str. 4 Polsko-sovětská válka ……………………………………………………………............str. 6 Polsko a jeho obnovení …………………………………………………...…………...........str. 6 Rusko a bolševické hnutí …………………………………………………...……………... str. 8 Vyklizení Ober-Ostu, začátek války a bojové akce roku 1919 ……………………….……......str. 9 Přelom let 1919/1920 ……………………………………………………………...………str. 14 Semjon Vasilovič Petljura …………………………………………………………………str. 15 Útok na Ukrajinu ………………………………….…………………………….....……..str. 16 Od Bereziny k Visle ………………………………………………………………...……. str. 18 Ústup Rudé armády a mírová jednání …………………………………………….……….str. 21 Ukončení bojů a jednání o míru v Rize …….……………………………………………....str. 23

Rovnost …………………………...……………………………………………………..str. 24 Národní listy …………………………………………………………………………….str. 36 Lidové noviny …………………………………………………………………………...str. 46 Venkov …………………………………………………………………………………..str. 58 Zhodnocení a závěr …………………………………………………………………….str. 65 Bibliografické údaje ……………………………………………………………………str. 67 Prameny a literatura …………………………………………………………………….. str. 67 Citace …………………………………………………………………………………….str. 67

Obrazová příloha ……………………………………………………………………….str. 69

3

Úvod V českém prostředí je problematika polsko-sovětské války jednoznačně opomíjena. Období minulého reţimu znamenalo krok zpět ve snahách objektivně prozkoumat okolnosti polskoruského střetu. Komunisté neměli zájem o otevírání nepříliš dobře zhojených ran ve vztazích dvou spřátelených socialistických republik Polska a Sovětského svazu. Historiografie minulého reţimu nám tak zanechala především dogmata, která slouţila výhradně potřebám KSČ a vládních kruhů, nikoliv poznání. Z těchto dogmat se dnešní historikové vypořádávají nejobtíţněji s určením počátku války, který u nás klade mnoho autorů aţ do dubna roku 1920, kdy Poláci zahájili ofenzívu na Ukrajinu. Obvyklé je taktéţ přeceňování pomoci Dohody Polákům. Samostatnou publikaci, věnovanou tématu polsko-sovětské války, zatím ţádný český historik nevydal. Tento střet je tak povětšinou okrajově a s faktickými chybami zmiňován pouze v rozsáhlejších pojednáních, jako třeba Dějiny Ruska od M.Švankmajera, Dějiny Polska od V.Melichara či Dějiny polského národa od J.Macůrka. Poměrně zajímavá je práce D.Duchaňové z roku 1953, věnující se vlivu polsko-ruské války na moravskou společnost, je však nutné vytknout této studii očividnou poplatnost tehdejšímu reţimu. Z českého prostředí tak bude dnešnímu čtenáři pravděpodobně nejbliţší, avšak datem svého vzniku nejvzdálenější, pojednání F.Peroutky, který věnuje polsko-ruské válce celou jednu kapitolu ve III. díle Budování státu. Autor se však zaměřuje spíše na postavení Československa v tomto konfliktu, neţ na samotné válečné události. Po podrobnějších informacích pídící se čtenář, tak musí chtě nechtě sáhnout po studiích zahraničních autorů. Z mého pohledu nejzdařilejší publikací o polsko-sovětském konfliktu je práce N.Daviese Rudá hvězda, bílý orel, ve které autor na základě faktů a logické argumentace vyvrací mnohé zaţité nepravdy o polsko-sovětské válce. Bylo by chybou nezmínit téţ polského historika A.Czubińského a jeho knihu Polsko-sovětská válka 1918-1921. Z dobových pramenů mě pak nejvíce zaujal ruský spisovatel I.Babel, jenţ se účastnil jakoţto voják Rudé armády taţení do Polska. Krom povídkové knihy Rudá jízda, kterou po válce sepsal, nelze přehlédnout v nedávné době objevený a vydaný Deník 1920, který si Babel vedl přímo na bojišti, takţe skvěle zachycuje atmosféru doby a událostí. Cílem této práce je na základě poznatků z prostudování čtyř vybraných novin (Rovnost, Národní listy, Lidové noviny, Venkov) zmapovat, následně pomocí metody diskurzu, která je pro tento typ práce velmi vhodná, vyhodnotit informace a určit postoj těchto periodik

4

k polsko-sovětské válce, stejně jako najít odpovědi i na další otázky. U Venkova jsem byl z důvodu absence části výtisků nucen pro doplnění pouţít spolustranický týdeník Moravský venkov. Záměrně jsem vybral studované tiskoviny tak, aby zahrnovaly co moţná nejširší politické spektrum. Krom zmapování politických postojů jednotlivých periodik na základě přístupu k polsko-sovětské válce téţ očekávám, ţe z následného rozboru se mi podaří nejen přidat další podklad k vyvrácení některých historických nepravd, ale ţe tato studie přispěje i k výzkumu úrovně válečného a zahraničního zpravodajství, které je nedílnou a podstatnou částí ţurnalistiky samé, v období ranných let 1. republiky. Na základě článků a zpráv týkajících se polsko-sovětské války by mělo být téţ moţné sestavit obraz Polska a sovětského Ruska, který periodika čtenáři nabízela a utvářela tak jeho představy o poměrech ve východní Evropě. Bude také nutné si všimnout, jak byl ovlivňován přístup periodik k polskosovětskému střetu problematikou utváření společných hranic s Polskem. V neposlední řadě se můţeme dozvědět informace i o tom, jaká témata hýbala českou společností začátku 20. let, neboť noviny fungují nejen jako zdroj informací pro společnost, ale odráţí se v nich i zájem společnosti samé o určitá témata. Součástí této práce je i stručnější seznámení čtenáře s událostmi samotné polsko-sovětské války. Tato část nemá vyšších historických ambic, jejím hlavním účelem je poskytnou ucelený přehled, který čtenáři pomůţe orientovat se v následných rozborech zpravodajství novin. Informace pro tuto část práce jsem čerpal především z publikací I.Babela, A.Bubnova, A.Czubińského, N.Daviese a M. Švankmajera.

5

Polsko-sovětská válka Rok 1918 a s ním spojený konec 1. světové války, přinesl mír pouze do oblastí západní Evropy. Ve východní a střední Evropě probíhaly dál boje nově se tvořících států, které sváděly střetnutí jak o vlastní hranice, tak i v některých případech o vlastní bytí a právo na sebeurčení na základě národnostního principu. Jedním z těchto států bylo i Polsko, země která byla rozchvácena ve 2. polovině 18. století během tzv. trojího dělení Polska a jeţ tak v roce 1795 definitivně ztratila samostatnost. Soupeřem obrozeného Polska se mělo v nadcházejícím konfliktu stát sovětizující se Rusko, od roku 1917 občanskou válkou vnitřně rozdělené a utápějící se v anarchii. Polsko-sovětská válka navíc začala v době, kdy kromě bratrovraţedného souboje mezi bílými a rudými, probíhala téţ intervence spojenců proti bolševickým silám. V oblasti Archangelsku a Oděsy zasahovala francouzská a britská vojska, Britové pak bojovali s Rudou armádou i na Kavkaze. U Vladivostoku se pak vylodila vojska americká a japonská, která následně pronikala do oblasti Sibiře. Krom přímého zásahu do ruských revolučních událostí, byla velmi významná i spojenecká podpora ruským bílým generálům Juděničovi, Kolčakovi, Děnikinovi a Wrangelovi, kteří však postupně a do jednoho, svůj boj s Rudou armádou prohráli. Nezanedbatelná byla na počátku konfliktu i úloha Německa, jeţ bylo na západní frontě poraţeno a na začátku roku 1919, kdy se započaly psát první kapitoly polsko-sovětského konfliktu, se zmítalo ve vnitřních nepokojích a bylo ohroţováno nebezpečným povstáním Spartakovců. Významnost Německa pro tuto část Evropy spočívala ve faktu, ţe Reichswehr nebyla na východní frontě poraţena a byla to jediná armáda v oblasti, která byla plně vybavená, organizovaná a bojeschopná. Navíc německými jednotkami ovládaný pás země od sebe odděloval sovětské a polské síly. Válka mohla začít aţ poté,

co

byly

postupně

německé

jednotky

staţeny

zpět

do

vlasti.

Polsko a jeho obnovení V bojích 1. světové války se polské jednotky účastnily bojů jak na straně ústředních mocností, tak i na straně dohody. Tento stav byl způsoben verbováním vojáku do příslušných armád ze všech tří polských záborů (německého, rakousko - uherského a ruského). Kromě východní fronty, působili polští vojáci téţ na frontě západní (např. Hallerova polská legie ve Francii). Na rozdíl od Čechů, Slováků a jiných slovanských branců v armádách centrálních mocností však Poláci projevovali nadšení k boji, především pak proti ruským jednotkám, coţ bylo polským diplomatům po skončení 1. světové války nejednou připomenuto. Kdyţ se v 6

říjnu 1918 rozpadlo Rakousko - Uhersko a počátkem listopadu téhoţ roku se vzdalo i Německo, otevřely se polskému lidu dveře ke svobodě a samostatnosti, v coţ před válkou téměř nikdo z Poláku nedoufal. Tuto šanci si polský lid nehodlal nechat vzít. Regentská rada, Němci ustanovený vládní orgán, se s přibývajícím zmatkem v zemi začala bouřit proti přetrvávajícím zbytkům rakouské a především německé nadvlády. Polští vlastenci začali vytvářet vlastní samostatné orgány. 28.10 1918 vznikla v Krakově Polská likvidační komise, jejímţ cílem byla likvidace doposud přeţívajících záborových orgánů. 7.11. 1918 vznikla v Lubline prozatímní polská vláda v čele s Ignacy Daszynským. Tato vláda však byla ustanovena pouze na základě rozhodnutí úzkého okruhu liberálních demokratů, tudíţ neměla patřičnou podporu a respekt u zbylých politických proudů. Taktéţ její podpora vojskem nebyla valná. Vůdčí role se tak v této situaci ujal Józef Piłsudski, jenţ 10. listopadu přicestoval do Varšavy, 11. listopadu byl Regentskou radou pověřen vrchním velením nad vojskem. 14. listopadu mu Regentská rada předala i zbytek svých pravomocí, čímţ Piłsudski soustředil ve svých rukou dostatek moci pro vedení polského státu. Za této situace se Piłsudski i podřídil i Ignacy Daszyńský a jeho lublinská vláda, tohoto příkladu následovala i Polská likvidační komise. 17.11. byla ostatním státům zaslána nóta o obnovení nezávislého polského státu, 18. listopadu pak Piłsudski jmenoval do úřadu nového ministerského předsedu Jedrzeje Moraczewského a jeho ministry. Ani tato vláda však nenalezla podporu pravicových kruhů, tudíţ byla následně nahrazena vládou Ignácy Jana Paderewského, známého polského klavíristy, hudebního skladatele a politika. Paderewski během 1. světové války pobýval v USA, kde se podílel na politickém boji za svobodné Polsko, díky svým kontaktům byl vhodným kandidátem na post premiéra. Podstatné bylo, ţe dohodové mocnosti tuto vládu uznaly. Spolu s Romanem Dmowským pak následně Paderewski zastupoval Polsko na versailleských mírových jednáních, společně pak za Polsko podepsali mírovou smlouvu. 26. ledna 1919 proběhly volby do Zákonodárného sněmu. Tento sněm pak následně 20. února přijal tzv. Malou ústavu. Na základě této ústavy se Polsko provolalo za demokratickou parlamentní republiku. Hlavní moc ve státě měl mít Sejm, reprezentovat republiku měl náčelník státu, jehoţ pravomocí bylo zároveň jmenovat se souhlasem Sejmu i polskou vládu. Vláda i náčelník státu se zodpovídali pouze Sejmu. Realita však byla poněkud odlišná. Józef Piłsudski, který se stal náčelníkem státu, si zároveň podrţel i pravomoc vrchního velitele tvořící se polské armády. Vzhledem ke skutečnosti, ţe Polsko v průběhu následujících dvou let svádělo konflikty o své hranice prakticky se všemi svými sousedy, měli armáda a její 7

vrchní velitel v zemi vůdčí postavení. Neotřesitelnému postavení Piłsudského v polském státě napomohlo časté střídání vlád, stejně jako pro Polsko poměrně úspěšné výsledky pohraničních sporů. Obnovující se Polsko prošlo v prvních letech své samostatnosti řadou pohraničních bojů a střetnutí, které měly za úkol určit budoucí velikost polského státu. Na západě Poláci úspěšně uhájili nároky na Poznaňsko a část Horního Slezska před Němci, československo - polský spor o Těšínsko byl po vzájemném konfliktu urovnán a vyřešen zásahem dohodových mocností, nutno dodat, ţe k nespokojenosti polské strany. Oblasti Oravy a Spiše, které si polská republika téţ nárokovala, zůstaly aţ na menší část území součástí Československa. Na východě byla polská situace ještě komplikovanější. V oblasti kolem města Lvov se rozpoutaly tvrdé boje mezi Polskem a probouzejícími se ukrajinskými nacionalisty, tento spor byl prakticky urovnán aţ zánikem samostatné Ukrajiny. Poláci se dostali do sporu i s Litevci přičemţ v tomto střetnutí šlo především o město Vilno. Hlavním polským soupeřem však mělo být Rusko, země rozvrácená občanskou válkou, spojeneckou intervencí, ale postupně ovládaná a sjednocovaná bolševiky. Rusko a bolševické hnutí Carské Rusko vstoupilo do bojů 1. světové války na straně dohodových mocností, které si od ruské armády slibovaly především obrovský lidský potenciál, který by zaměstnal část vojsk ústředních mocností a rozdělil tak především německé síly na dvě části. I přes počáteční ruské úspěchy však boje 1. světové války znamenaly pro ruské carství katastrofu, na vině byla především celková technická zaostalost Ruska a špatná, korupcí prolezlá byrokratická správa země. Pokles autority carství a tvrdé ţivotní podmínky během zimy 1916 - 1917 pak zaţehly v Petrohradě plamen nespokojenosti, jenţ se následně rozhořel do revolučního poţáru. 8. března začaly v Petrohradě masové protestní pochody. 12. března se k petrohradským protestujícím přidala i městská posádka a přítomná armáda, téhoţ dne odpoledne odstoupila vláda. 13. března byla ustanovena prozatímní vláda s premiérem Georgijem Lvovem a petrohradský sovět. O pár dní později zasáhla revoluční vlna i Moskvu. 15. března abdikoval car Mikuláš II., jenţ předal vládu svému bratru Michailovi, ten však trůn nepřijal. 300 let dlouhé panování dynastie Romanovců skončilo. Od Ruské říše se postupně začaly odpojovat bývalé ruské provincie Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva a Polsko, které vyhlásily samostatnost. 8

Revoluční nadšení se z Petrohradu a Moskvy, hlavních ruských měst, šířilo dál po celé zemi. Idylka demokracie však neměla mít dlouhého trvání. 16. dubna 1917 přijel do Petrohradu Lenin, vůdce ruských bolševiků, jenţ byl významnou měrou podporován Němci. Ti si slibovali od bolševiků rozvrácení ruského prostředí. Nespletli se. Ihned po svém příjezdu započal Lenin s podvracením demokratických snah prozatímní vlády. K tomuto účelu vyuţívali bolševici jiţ předtím menševiky zřízené sověty, které uplatňovaly vlastní usnesení, čímţ zásadně komplikovali vládě práci ,aniţ by měly samy jakoukoliv zodpovědnost. V červenci se pokusil Lenin provést převrat, ale po neúspěchu musel uprchnout do Finska. Jeho místo v Petrohradě však zaujal velmi schopný Lev Trockij, jenţ se vrátil do vlasti teprve v květnu přes Sibiř. Zatím co se skrýval Lenin v ilegalitě, připravil Trockij podmínky pro bolševický puč, především se mu podařilo přiklonit na stranu bolševiků značnou část petrohradské vojenské posádky. Alexandr Kerenskij, předseda ruské vlády, jiţ nedokázal účinně zakročit a 7.listopadu (dle juliánského kalendáře 25. října) provedly bolševické jednotky převrat. 8. listopadu je uveřejněno prohlášení Občanům Ruska, v němţ Lenin prohlašuje prozatímní vládu za sesazenou, 9. listopadu jsou členové prozatímní vlády pozatýkáni. Nepočetná skupina bolševiků dokázala svým energickým vystoupením odstavit od moci ostatní nejednotné politické proudy, coţ se jí povedlo především díky nedemokratickému způsobu boje, rozsáhlé agitaci a líbivým heslům (např. "Mír a půda!"), kterými cílevědomě působili na základní tuţby širokých ruských mas. Krátké období ruské demokracie tak bylo násilně ukončeno. 3. března podepsali bolševici s ústředními mocnostmi brest-litevský mír, čímţ Rusko vystoupilo z bojů 1. světové války. V ruské zemi se však nerozhostil klid a mír, byly to kruté a vyčerpávající boje občanské, intervenční i pohraniční války, které vyplnili následující tři roky v ţivotě ruského národa. Vyklizení Ober-Ostu, začátek války a bojové akce roku 1919 Začátek polsko - sovětského boje je v odborných publikacích povětšinou datován k 14. únoru 1919. S určením místa prvního střetu je pak jiţ poměrně problém. Zde nám historici nabízí více variant. Můţeme se tak dočíst, ţe Poláci poprvé narazili na jednotky Rudé armády ve vesnici Bereza Kartuska, jak tvrdí Norman Davies, nebo ţe se první konflikt odehrál v Mostech nad Němenem, jak z dokumentů vybádal polský historik Antoni Czubiński. Na základně poznatků získaných vlastním bádáním z dobových pramenů bych se však přiklonil k jinému datu i místu. Touto událostí, jeţ započala válku a po níţ jiţ nebyla reálná šance na mírové řešení otázky polsko-sovětské hranice, bylo krátké střetnutí ruských vojáků se 9

Sebeobranou, polovojenským orgánem zřízeným polskými důstojníky a obyvateli litevské metropole, a následné zabrání města Vilna sovětskou Západní armádou 5. ledna 1919. Mezi oběma aktéry budoucího střetnutí bylo mnoho závaţných problémů, jako například ideologická odlišnost polského a sovětského politického systému, vzájemné nesympatie předních polských a sovětských představitelů, či značná územní rozpínavosti jak Polska, tak i Ruska. Prvním přímým střetem zájmů bylo však právě zabrání Vilna jednotkami Rudé armády. Piłsudski, vilenský rodák, měl jasnou představu o připojení Vilna a přilehlého okolí k polskému území a se ztrátou svého rodiště se nemínil smířit. I Lenin přisuzoval litevské metropoli značnou důleţitost, Vilno se mělo stát jedním z center bolševiky nově zřízené Litevsko-Běloruské sovětové republiky (zkráceně Lit-Běl). Poláci by si šli s Rusy po krku jiţ po obsazení Vilna, prozatím však nemohli. Mezi Poláky a Rusy byl totiţ OberkommandoOstfront (zkráceně Ober-Ost), pás země dlouhý 1600 km ovládaný německou armádou pod velením generála Hoffmana. Na východní frontě neporaţená a dobře vybavená Reichswehr byla pro Poláky i bolševiky prozatím nepřekonatelnou hradbou, která zadrţovala oba znesvářené tábory v dalším postupu. Ober-Ost byl východní výspou ústředních mocností, avšak po zhroucení Rakouska-Uherska a vzniku nástupnických států se německé jednotky na východě ocitly bez zázemí a jejich další setrvání na pozicích Ober-Ostu jiţ bylo nesmyslné. Krizová situace v samotném Německu si navíc vyţadovala všechny dostupné síly a polskoněmecká jednání tedy začala jiţ v listopadu roku 1918, avšak v nejdůleţitějších bodech jednání nebylo dosaţeno shody. Obě jednající strany se domluvily aţ začátkem roku 1919, kdy Rudá armáda zabrala Vilno a její tlak na německé jednotky se stále zvětšoval. 5. února byla podepsána polsko-německá evakuační dohoda. S následným ústupem vojáků Reichswehru vzniklo nakrátko vakuum, do něhoţ se okamţitě vehnali polští i sovětští vojáci. 14. února se postupující strany srazily. Rozsah válečných operací roku 1919 a jejich výsledek byl ovlivněn především vojenskou situací obou stran. Polská armáda vznikla formálně aţ 26. února 1919, kdy Sejm schválil příslušný zákon, nicméně Józef Piłsudski jiţ 16.11. 1918 nechal zřídit litevsko-běloruskou divizi, jeţ byla určena výhradně pro boje na východní hranici. Početní stav polských ozbrojených sil čítal na konci roku 1918 kolem 100 000 muţů, v období února aţ dubna roku 1919 se polským velitelům podařilo tento počet navýšit na 170 000 vojáků. Značná část odvedenců však neměla vojenský výcvik a často ani základní vojenské vybavení jako zbraně, munici, či obuv. Polská armáda svou různorodou výzbrojí připomínala ţoldnéřské armády novověku, kdy vojáci bojovali s vybavením, co si sami sehnali. Ačkoliv se v rámci polské 10

armády prosadil tzv. francouzský armádní model, pozorovatel mohl spatřit vybavení německé, rakousko-uherské i ruské ( podle dřívější příslušnosti polského vojáka k záborovým armádám ). Taktéţ polští důstojníci prošli různými armádními výcviky, coţ jen přispívalo k nejednotnosti. Jediné, co tak povětšinou vojáky spojovalo bylo polské vlastenecké cítění, katolická víra, nenávist k bolševikům a oddanost vrchnímu veliteli Piłsudskému. Bylo by však chybou označit celou polskou armádu za zástup nevyzbrojených trhanů. Do Polska se v průběhu roku 1919 konečně dostaly i elitní vojenské sbory, jako polská armáda z Francie, jíţ velel generál Haller a která čítala 50 000 Francouzi vyzbrojených veteránů z bojů na západní frontě. Dále divize generála Lucjana Żeligovského, polský kontingent dříve bojující v Murmansku a nakonec členi Polské sibiřské brigády, kteří připluli z Vladivostoku. Tyto tři armádní sbory oplývaly zkušenostmi z bojů s rudými. Všechny tyto síly však nemohly být vrţeny proti sovětské Západní armádě. Ačkoliv bylo získání Vilna pro Piłsudského velmi důleţité, většinu polských sil poutala jiná bojiště. Poláci se nebyli schopní domluvit s Ukrajinci v záleţitosti města Lvov a jeho okolí, s Německem nebyla stále dořešena otázka Poznaně a Horního Slezska a Československo se nehodlalo vzdát sporných území Těšínska, Spiše a Oravy. Litevsko-běloruská fronta byla v této chvíli jen jednou z mnoha. Sovětská situace nebyla o nic lepší. Rudá armáda jiţ sice měla zavedené velení a zkušenosti z neustálých bojů občanské války a intervence, ale bolševici pevně ovládali pouze oblasti kolem svých hlavních bašt Moskvy a Petrohradu, na zbylých bojištích se fronta neustále posouvala a mnohaleté boje byly pro zemi jiţ velmi vyčerpávající. Sovětská Západní armáda, jeţ se měla stát pro rok 1919 hlavním soupeřem polských sil, byla zřízena 16. listopadu 1918. O armádu se však jednalo jen podle názvu. Toto vojenské seskupení tvořily čtyři divize, které dohromady měly kolem 19 000 muţů, osm děl a 261 koní. S přihlédnutím k faktu, ţe tato armáda operovala v oblastech Běloruska, kde probíhalo rozsáhlé protibolševické povstání, Pobaltí, kam byla směřována většina jednotek a pomezí Polska, byl pro takto rozsáhlé oblasti zmíněný početní stav sovětské armády nedostatečný. V prvních měsících roku 1919 se podařilo navýšit stavy Západní armády na 46 000 muţů, tito nový odvedenci však nebyli vojáky s výcvikem, povětšinou se jednalo o tělesně zdatné členy strany, vhodné moţná pro hlídkování, ale nepouţitelné pro sloţitější ofensivní operace. V nejlepším stavu ze sovětských sil na západní frontě byla pravděpodobně Západní divize polských střelců. Tento sbor vznikl speciálním rozkazem z 21. října 1918, jímţ byli všichni Poláci v Rudé armádě koncentrováni do jedné divize a přesunuti na západní frontu, kde se právě tito vojáci podíleli na záboru Vilna

11

5.ledna 1919 a v následujících bojích proti vlastní zemi si vyslouţili bezbřehou nenávist svých krajanů. 12. ledna 1919 uvedlo sovětské armádní velení do pohybu operaci Cíl Visla, jejímţ cílem byl hloubkový průzkum po řeky Němen a Ščaru, 12. února pak byl průzkum posunut aţ po řeku Bug. Na tuto destinaci se však dostaly nanejvýš průzkumné oddíly, hlavní síly sovětské Západní armády zaujaly pozice na linii Vilno-Lida-Baranoviči. Tyto pozice nebyly vybrány náhodně, šlo o města, která byla významnými ţelezničními uzly. V rozsáhlých prostorách bývalé ruské říše byla ţeleznice tou nejrychlejší moţností dopravy a umoţňovala tak rychle dovést posily na místo potřeby v případě útoku a proto se v polsko-sovětské válce stala města disponující ţeleznicí důleţitými strategickými body. Krom výhodnosti postavení Rudé armády, hovořil pro setrvání na této linii i prostý fakt slabosti sovětské Západní armády. Iniciativa přešla na stranu Polska. Důleţitost Vilna v Piłsudského plánech dokládá i jeho osobní přítomnost na frontě v předvečer polské ofenzivy, kdy vydal poslední rozkazy a povzbudil své vojáky. S úsvitem 16. dubna se vyřítily polské jednotky do útoku. Pro odlákání pozornosti nařídil Piłsudski klamné útoky na Lidu, Novogrudok a Baranoviči, hlavní polská úderná kolona se však vyřítila od městečka Papierni. Plán byl sice jednoduchý, ale velmi riskantní. Piłsudski hodlal vyuţít mezery v sovětské frontě mezi Lidou a Vilnem a následně postupovat podél ţeleznice aţ do litevského hlavního města. Sověti však mohli kdykoliv přesunout po ţeleznici nové jednotky, proto byly tak důleţité zastírací manévry, jeţ měly zmást ruské velení, coţ se nakonec i podařilo. Bleskovým přesunem se povedlo polské jízdě jiţ 19. dubna ráno vjet do Vilna a překvapit tak sovětské vojáky. Polákům se podařilo zajistit nádraţí a vyslat nákladní vlak pro vlastní pěchotu, kterou nechali rychlým postupem desítky kilometrů za sebou. Ještě během téhoţ dne začali být dováţeny první oddíly pěchoty a bolševici byli nuceni postupně vyklízet Vilno. 21. dubna se do svého rodiště dostavil i Piłsudski, jenţ přednesl svoji Proklamaci lidu bývalého Litevského velkokníţectví. Poláci slavili úspěch i na dalších částech fronty. 19. dubna, kdy polská jízda bojovala v ulicích Vilna a čekala na příjezd pěchoty v ukořistěném vlaku, se podařilo postupně vytlačit nenáviděnou sovětskou Západní divizi polských střelců z Lidy, Novogrudku a nakonec i z velmi důleţité Baranoviči. Rudá armáda musela ustoupit za Němen, coţ velmi rozzuřilo Lenina, který okamţitě vydal rozkaz k co nejrychlejšímu znovudobytí Vilna. Takového činu však nebyla sovětská Západní armáda schopna. K dalšímu postupu se však neodhodlalo ani polské velení, bylo potřeba zajistit dobytá území, coţ 12

znamenalo především zformovat a doplnit jednotky a vyčistit litevskou oblast od bolševiků, k čemuţ polským úřadům slouţilo především ţalářování a popravy usvědčených, případně i jen podezřelých lidí. Jak ruští bolševici, tak i Poláci měli nadále problémy na dalších frontách, především pak sověti začali být citelně svírání bílými generály, kteří se v této době nacházeli na vrcholu moci. Zabráním Vilna se Poláci dostali do sporu s litevskými nacionalisty, kteří následně začali postupovat proti Polsku společně s bolševiky. Dalším nevyřešeným problémem Poláků byly boje s Ukrajinci u Lvova. Tento střet byl úspěšně vyřešen aţ v červenci 1919 poráţkou ukrajinských nacionalistů a jejich osvobozeneckých snah. Polákům na ukrajinské frontě významně pomohla právě z Francie dorazivší Hallerova armáda, ačkoliv se polští diplomaté zavázali, ţe ji proti Ukrajincům nenasadí. Zánik ukrajinského Direktoria a Západoukrajinské republiky měl však jeden velmi neblahý efekt. Záborem ukrajinských území jak Poláky, tak i Sověty, se obě strany dostaly do vzájemného kontaktu, coţ mělo za následek protáhnutí fronty téměř o dvojnásobek na celkových 800 km. Tato změna stavu fronty si ţádala nový přístup k válce, namísto desetitisíců by museli být na frontu vrţeny statisíce vojáků, proto byl logickým vyústěním celé situace pokus urovnat vzájemnou roztrţku diplomatickým řešením v období zimních měsíců. Předtím však hodlalo Polsko zasadit bolševikům ještě jeden úder, který měl dopadnout na Minsk. Tento útok vedl polský velitel Szeptycki, pomoci mu měli generálové Mokrzecki a Lasocki, kteří měli provést obchvaty kolem oblasti Minsku a odříznout jej tak od případné pomoci, coţ se také nakonec podařilo. Jakmile byl Minsk odtrţen od moţných posil, bylo jiţ jen otázkou času, kdy budou muset vojáci Rudé armády vyklidit pozice. Stalo se tak 8. srpna, kdy Sověti vyklidili prostor aţ na sever k řece Dvině a na východ k Berezině. Bolševici byli v krizi a ochotní k mírové domluvě, Poláci byli nasyceni, avšak dohodu komplikovala vzájemná nedůvěra. Polsko-sovětská jednání, která začala 11. října 1919, vedli diplomaté Kossakowski za Polsko a Marchlewski za sovětské Rusko. Bolševici se v této chvíli nacházeli ve velké tísni, neboť bílý generál Děnikin dobyl tentýţ den město Orloj a pochodoval na Moskvu. Bolševici o mír s Polskem v této chvíli opravdu stáli a po určitou dobu působila jednání nadějným dojmem. Piłsudski sovětským vůdcům nevěřil, vyčítal jim nedostatek důvěryhodnosti a diskrétnosti. Jednání pak uvázla na nepříliš podstatném bodu, jenţ se týkal ukrajinského atamana Petljury, coţ jen prohloubilo Piłsudského nedůvěřivost. S obratem v bojích na frontě s Denikinem pro bolševiky příznivým opadá zájem o mír i na sovětské straně, jak vyplývá i z Leninových proslovů o nutnosti důsledné přípravy na válku s Polskem. 14. prosince se pánové Kossakowski a Marchlewski loučí. Šance na mír jsou v této chvíli prakticky nulové. 13

Bylo tak nakonec dojednáno jen několik nedůleţitých dohod o výměně zajatců a civilního obyvatelstva. Tečkou za boji roku 1919 byla tzv. Operace Zima. Šlo o společnou akci polských a lotyšských jednotek, jejímţ výsledkem bylo dobytí města Dunaburgu, které drţela Rudá armáda a jeţ nakonec padlo 3. ledna 1920. Tato operace se vyznačovala špatnou kooperací polského velení s lotyšským, po dobytí bylo město přenecháno Lotyšské republice. Toto polské gesto bylo součástí snahy zavázat si Lotyšsko a vyváţit tak sovětsko-litevské spojenectví. Polská očekávání však nebyla nakonec naplněna. Přelom let 1919/1920 Po krachu mírových jednání, se obě znepřátelené strany soustředily na další verbování vojáků. V březnu roku 1920 povolalo polské velení do zbraně i ročník 1901. Polská armáda tak čítala přes 700 000 vojáků, avšak kompletní výstroj měla jen polovina muţů. Aby bylo zajištěno i další potřebné vybavení, obrátila se polská politická reprezentace na západní mocnosti s ţádostí o pomoc. I přes sliby anglických diplomatů a mnohá tvrzení bolševické historiografie o závratné podpoře Polska dohodovými státy, byla realita poněkud odlišnější. Velká Británie polské prosby odmítla s argumentací, ţe jiţ významně pomohla ruským bílým generálům. Nakonec se Winstonu Churchillovi podařilo pro Poláky zajistit alespoň dar v podobě 50 letadel a moţnost odkoupení zabavených německých pušek. Tento anglický postoj byl výsledkem postupné změny v politice této ostrovní země, kde se od ozbrojeného zasahování do ruských věcí začalo přecházet k ovlivňování ruských vnitřních záleţitostí, pomocí hospodářství a vzájemného obchodu. Francie měla na dění na kontinentu větší zájem a byla proto štědřejší. Poláci od ní obdrţeli půjčku 375 milionů franků na nákup vojenského materiálu, ten však museli nakupovat za plnou cenu, aţ později jim byla poskytnuta 50% sleva na důleţité vojenské vybavení. Francouzská půjčka nebyla nijak velká. Uvědomíme si to, kdyţ ji porovnáme s náklady na vybavení Hallerovi armády, na kterou Francouzi dali 435,6 milionů franků. Vláda Spojených států amerických pak za 56 milionů dolarů, které Polákům zapůjčila, přenechala veškeré vojenské vybavení, které po amerických vojácích zůstalo ve Francii. Takto nakoupený vojenský materiál pak musel být převezen do Polska, coţ bylo moţné po ţeleznici přes Německo, případně Československo. V obou těchto zemích však byly tyto vlaky zastavovány a blokovány ţelezničními dělníky. V českých novinách z roku 1920 si můţeme přečíst výzvy redaktorů k zastavování těchto vlaků, taktéţ jsou 14

v takovýchto článcích někdy uvedena i čísla vlaků, které nemají být propuštěny přes naše území. Existovala ještě námořní cesta do Gdaňsku, ale i zde odmítali dělníci často náklad vyloţit, později byl navíc Gdaňsk odříznut od Varšavy sovětskou jízdou. Je tedy patrné, ţe na pomoc ze západu nemohli Poláci příliš spoléhat. Bolševikům se podařilo během zimy 1919 a jara 1920 postupně potřít Juděniče, Kolčaka a zatlačit Děnikina zpět na Ukrajinu. V té době čítala Rudá armáda jiţ přes 2,8 milionů muţů. 10. března bylo po poradě ve Smolensku za hlavního nepřítele sovětského Ruska označeno Polsko. Z jedné z nejpodruţnějších front roku 1919 se tak stala hlavní fronta pro rok 1920. Odpovídal tomu i přísun jednotek Rudé armády na západní frontu (linie řeky Bereziny, Polesí a Volyně), kde mělo být shromáţděno do dubna 22 divizí o téměř 170 000 vojácích. Na jihozápadní frontu (oblast Ukrajiny) měla být přemístěna 1. jízdní armáda generála Buďonného z Kavkazu. Vybavenost vojáků Rudé armády byla všelijaká, jen ne dobrá. Schopnost sovětského průmyslu zásobovat vlastní armádu byla velmi bídná, takţe se rudoarmějci museli povětšinou zaopatřovat z toho, co nakradli, případně zabavili bílým generálům. Právě z dohodové podpory bělogvardějcům získala Rudá armáda kolem poloviny svého letectva, podobně se bolševici obohatili o tanky a další technicky sloţitější zbraně. Semjon Vasilovič Petljura Petljura, ukrajinský nacionalista, byl vůdcem zaniklého Direktoria. O ukrajinskou nezávislost musel bojovat s bolševiky i Děnikinem, avšak oba tyto souboje prohrál. Od 5.12.1919, kdy byl Petljura se svým zbylým vojskem nucen překročit polské hranice, se nacházel v polském zajetí. Se zimní poráţkou Děnikina a postupem Rudé armády na Ukrajinu, se však postavení Petljury, bývalého ukrajinského vůdce, změnilo. S rozšířením polsko-sovětské fronty o Ukrajinu se stal z Petljury potencionálně vhodný spojenec pro napadnutí bolševiků. Jeho význam nespočíval v počtu vojáků, které zůstali Petljurovi loajální, ale především v odůvodnění a legalizaci vpádu na Ukrajinu, kam chtělo polské velení zaútočit, aby předešlo plánovanému úderu Rudé armády na Berezině. Podepsáním smluv s Petljurou 21.dubna 1920 se měla Ukrajina definitivně vzdát města Lvov a oblasti Haliče. Výměnou za to měla polská vojska pomoci s osvobozením zbytku Ukrajiny. K této vojenské smlouvě byly podepsány téţ smlouvy hospodářské. Poláci tak získali pro svoji ukrajinskou operaci spojence, od kterého si slibovali, ţe jim zajistí spolupráci dalších ukrajinských nacionalistů. Petljura dostal poslední šanci ujmout se vlády na Ukrajině. 15

Útok na Ukrajinu Ještě před útokem na Ukrajinu se polské velení rozhodlo pro dobytí Mozyru, důleţitého ţelezničního uzlu pro přepravu z Polesí do Ruska. Jeho obsazením by se významně zhoršilo spojení mezi Rudou armádou v Bělorusku a na Ukrajině. Útoku polské 9. pěší divize předcházelo důkladné odstřelování, Mozyr padl ze 4. na 5. března, následovalo obsazení Kalinkoviči. Následný sovětský útok byl odraţen. Poláci touto akcí získali značnou kořist a připravili si pozici pro úder na Ukrajinu. Oblast ukrajinského jihozápadního frontu hlídala sovětská XII. a XIV. armáda. Co do počtu se jednalo o slabě obsazené armády. Hlavní síly soustředili bolševici na západní frontě pro útok na Minsk a Vilno. Na jihozápadní frontě však rudí velitelé netrpělivě očekávali příjezd Konarmije, 1. jízdní armády. Ta však i přes značné úsilí dorazila aţ v letních měsících. Situaci Rudé armády na Ukrajině navíc pováţlivě zhoršilo povstání haličských odvedenců, kteří povětšinou přešli k blíţícímu se Petljurovi a byli zařazeni do ukrajinského sboru v rámci polské armády. Podle plánu začal polský útok na Ukrajinu 25. dubna za úsvitu. Vzhledem k značné délce fronty (459 km) a problémům slabších sovětských sil s protibolševickým povstáním, se dařilo polským jednotkám postupovat velmi rychle, především pak úderné skupině Rydze-Śmiglého a jezdecké divizi J.Romera, která za 36 hodin ujela 100 km. Tento bleskový postup velení Rudé armády zaskočil, takţe se polské jízdě povedlo obsadit důleţitý ţelezniční uzel Kazatin v bolševickém týlu a udrţet jej do příchodu pěchoty. V řadách Rudé armády zavládl zmatek. XII. sovětská armáda se dostala do obklíčení, ale po tuhých bojích se jí podařilo probojovat a začít spěšně ustupovat. 26. dubna padl Ţitomir. Tváří v tvář kritické situaci svých jednotek rozhodl 30. dubna Jegorov, velitel jihozápadního frontu, o staţení Rudé armády za Dněpr, čímţ rezignoval na obranu Kyjeva. Poláci tak dál mohli bleskově postupovat na východ. Z 5. na 6. května zahájili Poláci útok na Kyjev, ten byl však aţ na sovětský zadní voj vyklizený. 9. května jiţ byl Kyjev plně v polských rukou. Na Poláky dobyté části Ukrajiny byla dosazena Petljurova vláda, jejímţ hlavním úkolem bylo zbudovat administrativu a rozšířit armádu o ukrajinské brance, kteří by pomohli polské armádě v boji. Tento úkol byl však nad Petljurovy moţnosti. Hlavním problémem byl fatální nedostatek času.

16

Sověti měli při polském útoku na Ukrajinu štěstí v neštěstí. I přes mnoho bojových úspěchů se Polákům nepovedlo obklíčit a rozbít ani jednu ze sovětských armád. Ty se obě dvě stáhly do širých ruských plání, kam by nebylo od Poláků rozumné je pronásledovat. Spousta jednotek se rozhodla pro ústup i kvůli zmatkům v komunikaci s velením, coţ je nakonec zachránilo. Polský vpád na Ukrajinu měl pro nepřátele bolševiků i velmi nepříznivý efekt, kterým bylo probuzení ruského vlastenectví. V této chvíli, kdy se zdála být Rus pováţlivě ohroţena z venčí a navíc odvěkým nepřítelem, kterým Polsko zajisté bylo, se do řad Rudé armády hlásilo mnoho dobrovolníků, aniţ by šlo o lidi sympatizující s bolševismem. I sovětské vedení se v této chvíli obrátilo na všechny dobré Rusy. Ačkoliv se přední bolševičtí pohlaváři snaţili zachovat vizáţ války ryze třídní, tedy dělnického Ruska proti bílému panskému Polsku, ta se začala stávat převáţně národní. To se sice nemuselo zamlouvat bolševické propagandě, ale bolševické věci toto národní procitnutí významně pomohlo do konce války urovnat rozpory se svými vnitřními odpůrci. Po konci války pak jiţ Lenin a jeho spolupracovníci měli otěţe moci dostatečně pevně v rukou na to, aby s opozicí naloţili dle svého uváţení. Symbolickým vrcholem ruského vlasteneckého vzepětí byl vstup A.Brusilova do Rudé armády. Brusilov následně vyzval bývalé důstojníky carské armády, aby následovali jeho příkladu. Příliv zkušených velitelů pak pomohl značně zlepšit bojeschopnost Rudé armády. Po obsazení Kyjeva nastal relativní klid na frontě, šlo však pouze o klid před bouří. Sověti neustále doplňovali svá postavení novými jednotkami. 28. dubna, v době polské ofenzívy, byly schváleny plány pochodu do Polska, 29. dubna byl velitelem na západním frontu jmenován Michail Tuchačevskij. Pod jeho velením započala 17. května na západním frontu sovětská ofenzíva, jednotky Rudé armády zaútočili na oblast Polesí a přepravily se přes Berezinu. Polákům se však tento útok podařilo odrazit a Sověti se s nepořízenou museli vrátit zpět za Berezinu. Nebyla to však ţádná pohroma, čas hrál ve prospěch bolševiků. 26. května se začaly dávat do pohybu události i na jihozápadní frontě. Rudá armáda se kaţdodenními útoky pokoušela o přechod přes Dněpr, prozatím však bezúspěšně. Rudé armádě se zadařilo aţ 1. června po spolupráci s Dněperskou říční flotilou. 29. května pak přešla do útoku i 1. jízdní armáda, jeţ dorazila na ukrajinskou frontu 18.-25. května. Konarmija, jíţ velel Semjon Michailovič Buďonnyj, byla elitní sloţkou Rudé armády čítající 17-18 tisíc muţů, povětšinou jezdců. Disponovala nebývalou palebnou silou, v jejím arsenálu se nacházelo 80 děl, 5 obrněných vlaků, 8 obrněných vozů a 500 strojních pušek umístěných na vozíky (tzv. tačanky (viz. obrazová příloha). I přes sovětskou převahu se dařilo Polákům drţet obranné pozice aţ 17

do 5. června, kdy se jednotkám 1. jízdní armády podařilo prolomit polkou linii a vniknou do polského týlu. Polské armádě se sice ještě podařilo své obranné linie scelit, ale to jiţ začala Konarmija rozsévat smrt a zmatek v polském zázemí. 7. června obsadily Buďonného jednotky Ţitomir, který několik dní předtím vyklidilo polské velení. Situace začínala být pro polské armády na Ukrajině krizová. Zatím co v týle 2. polské armády řádila sovětská jízda, začala Rudá armáda obkličovat Kyjev, kde stále drţela pozice polská 3. armáda pod velením RydzeŚmyglyho, který uposlechl rozkaz k evakuaci aţ 9. června. Polské jednotky vyklidily Kyjev z 10. na 11. června, pomohla jim i taktika Buďonného, který neuposlechl rozkaz Jegorova, velitele jihozápadního frontu. I tak ovšem musela 3. polská armáda podstoupit řadu střetů, nakonec se jí však povedlo stáhnout po ţeleznici směrem na Malin do bezpečí a to i se značnou kořistí z vyklizeného Kyjeva. Po neúspěšném pokusu udrţet frontu na řece Tetěrev se Poláci stáhli na linii řek Uţ, Ubroť a Sluč, odkud před necelými dvěma měsíci zahájili útok na Ukrajinu. Válečné akce se na jihovýchodní frontě začali postupně přesouvat na území Polska. Snahy polského velení o vytvoření ucelené obranné linie byly vţdy zmařeny Buďonného jízdou, která prolomila na určitém úseku frontu a vpadla do polského týlu, coţ nutilo Poláky k dalšímu ústupu. Tato sovětská taktika byla sice velmi účinná, ale Konarmiju značně vysilovala. Navíc musela 1. jízdní armáda neustále čelit Piłsudského snahám o její obklíčení a rozbití, tyto polské snahy však byly neúspěšné. 3. srpna překročil Buďonnyj řeku Horyň, 5. srpna padlo Rovno, coţ ve snaze ucelit frontu vyvolalo další ústupové akce na polské straně. Novou obrannou linií se staly řeky Zbruč a Styr. Po obsazení Rovna se Buďonnyj rozhodl přerušit na týden veškeré bojové akce 1. jízdní armády, aby si po těţkých bojích mohla odpočinout. I přes očividnou převahu sovětů se začal postup Rudé armády na jihozápadní frontě zpomalovat. Od Bereziny k Visle Úspěch Rudé armády na jihozápadní frontě přesvědčil Kameněva o nutnosti co nejdříve uvést do pohybu ofenzívu i na západním frontu. 26. června obdrţel Tuchačevski direktivu nařizující maximální urychlení příprav k útoku. Hlavní úderné síly shromaţďoval Tuchačevski ve Smolenské bráně, oblasti vysoké strategické hodnoty, kterou v roce 1919 Poláci trestuhodně neobsadili, ačkoliv to bylo v jejich silách. Na konci června byly přípravy dokončeny, 2. července vydal Tuchačevski příslušné rozkazy, o dva dny později začaly jednotky Rudé armády překonávat řeku Berezinu. Druhý den bojů se Sovětům podařilo vytvořit v polské obraně průlom, do kterého se vehnala divize Gajova III. jízdního sboru. 18

Opakovala se tak situace z jihozápadní fronty. Poláci měli opět v týlu sovětskou jízdu, která prováděla rozsáhlé diverzní akce, coţ nutilo polské síly k neustálému ústupu. Z důvodu ucelenosti frontové linie muselo polské velení nařizovat ústup i jednotkám, které ani nebyli v kontaktu s nepřítelem. 11. července obsadili Rusové vyklizený Minsk, 14. července padlo Vilno, Poláci ustupovali na všech frontách. Polská snaha o udrţení fronty na německých zákopech z 1. světové války byla stejně neúspěšná, jako předchozí obranné pokusy, coţ mělo za následek ztrátu Smorgoně, Baranoviči i Lidy v rozmezí 15. - 17. července. Nevyšel ani Piłsudského záměr zastavit sovětský postup na řece Němen, kde se polské síly mohly opřít o pevnost v Grodně, tu však překvapivě rychlým přesunem obsadila Gajova jízda, která řádila v polském týle jako mor. V reakci na úspěchy Rudé armády vydal Kameněv rozkaz, podle kterého měl Tuchačevskij do 12. srpna obsadit Varšavu. V návaznosti na tento rozkaz zaţádal Tuchačevskij o sjednocení západního a jihozápadního frontu, počítal především s pomocí 1. jízdní armády při dobývání Varšavy. Tento poţadavek byl však jen stěţí proveditelný a byl proto následně zamítnut. Sovětští vojáci na jihozápadní frontě bojovali o měsíc a půl déle, neţ jejich kolegové na Západním frontu a byli jiţ značně vyčerpáni. Konarmija jiţ nebyla tou údernou silou, jako na začátku taţení a přesun k Visle byl pro ni v této chvíli velmi nereálný. Dalšími problémy byl protibolševický postoj Rumunska, které se mohlo kdykoliv vloţit do polsko-sovětské války a na Kavkaze stále neporaţený Wrangel, který převzal zbytek sil po Děnikinovi. Tyto důvody nutili Jegorova a Stalina odmítnout poţadavky na další oslabení Jihozápadního frontu. Namísto Varšavy se tak stal hlavním cílem 1. jízdní armády Lvov, po jehoţ dobytí se měla Konarmija stáhnout zpět na Kavkaz. 14. srpna sice nakonec přešla Konarmija a XII. sovětská armáda pod velení Tuchačevského, ale rozkazy, které velitel Západního frontu Buďonnému poslal, byly buď ignorovány, nebo dorazily k velení 1. jízdní armády se značným zpoţděním. Výsledkem toho bylo, ţe se Buďonného jízda vydala na Západní front aţ 20. srpna, kdy jiţ několik dní ustupovala Rudá armáda pryč od Varšavy. Tuchačevskij si tak musel vystačit pouze s vlastními silami, ty však začínaly být poměrně vyčerpané, Rudá armáda na Západním frontu trpěla téţ značnou rozdrobeností. Z těchto i jiných důvodů se pak postup sovětů nečekaně dlouho zastavil na předposlední polské obranné linii, kterou tvořila především řeka Bug. Tuchačevského jednotky nebyly po týden schopny přejít na druhý břeh, coţ pomohlo polskému velení zorganizovat obranu na Visle, posledním polském obranném valu před hordami z Ruska. Na začátku srpna se podařilo Rudé armádě konečně přejít přes Bug, Sověti však ztratili příliš mnoho drahocenného času. V domnění, ţe do bojů o Varšavu zasáhne i Konarmija s XII. armádou, nasměroval Tuchačevskij postup 19

většiny svých sil severně od Varšavy, chtěje takto odříznout přísun materiálu z Gdaňsku. Tento manévr na sever byl ovlivněn i zdrţením na Bugu, Tuchačevskij správně předpokládal, ţe je Varšava na frontální útok dobře připravena. Tímto obchvatným manévrem na sever však odkryla Rudá armáda své levé křídlo. Obrana Varšavy byla poměrně dobře připravena, na obranných pracích se podílelo i civilní obyvatelstvo. Ve Varšavě bylo cítit napětí, strach i odhodlanost svést rozhodující bitvu. Do řad polské armády vstupovali dobrovolníci i dobrovolnice, od dělníků po intelektuály, od nejmladších po nejstarší. Díky tomuto přílivu vlastenecky smýšlejících rekrutů získala polská armáda početní převahu, předpoklad Trockého, ţe se k postupující Rudé armádě houfně přidají polští komunisté a dělnictvo se nenaplnil. Plány jak Piłsudského, tak i Tuchačevkého byly zaloţeny pouze na hrubém odhadu situace. Piłsudski přesnější informace neměl, Tuchačevskij nevyuţil ţivotní šanci. Piłsudského předpoklad, ţe hlavní úder bude směřovat na Varšavu se ukázal jako mylný. Za to Tuchačevskij odhadl situaci poměrně dobře. Sovětům se dokonce podařilo zajmout polského posla, čímţ se jim do rukou dostaly plány polské obrany, nicméně Tuchačevskij to povaţoval za polský diverzní pokus jej dezinformovat. Tímto rozhodnutím jakoby urazil štěstěnu, která přešla na stranu Poláků. První fáze bitvy o Varšavu se odehrála na předměstí hlavního polského města. Po sovětském útoku padl 13. srpna Radzymin, jenţ leţí necelých 20 km od Varšavy. Poláci se stáhli za druhou linii zákopů. Tento sovětský úspěch vyděsil gen. Hallera, velitele této části fronty, který ihned ţádal o posily. Další dny byly vyplněny tuhými boji, ale sovětům nepřicházely ţádné další posily. Haller se uklidnil a přešel do protiútoku, kterým získal nazpět Radzymin. 18. srpna bylo jasné, ţe na této části fronty je sovětský nápor zlomen, Poláci mohli začít pronásledovat ustupující Rudou armádu. Nejdůleţitější fází bitvy o Varšavu byla operace na řece Wkře, kde operovala nově poskládaná 5. polská armáda pod velením Sikorského, jehoţ úkolem bylo provést protiofenzívu proti předpokládanému pravému sovětskému křídlu. Sloţení 5. armády bylo pestré, byli zde jak ošlehaní veteráni s kvalitní výstrojí, tak i nevycvičení dobrovolníci s vybavením, co pamatovalo ještě Napoleona. Vzhledem k tomu se pak následující události zdají aţ neuvěřitelné. 14. srpna vyrazila podle rozkazu 5. armáda do útoku, překročila Wkru a 20

Vislu, první boje byly úporné. Dalšího dne se však Polákům zadařilo, kdyţ obsadili Ciechanónow, kde bylo velení IV. sovětské armády. To vyvolal v řadách Rudé armády zmatek a údiv, Polákům se do rukou dostaly sovětské plány a šifry. Tentýţ den jiţ bylo zřejmé rozestavení obou protivníků. Sikorského 5. armáda nezaútočila na předpokládané pravé křídlo Rudé armády, ale do jejího středu, kde proti ní stála sovětská IV., XV. a III. armáda. Sikorski zachoval klid a s vědomím důleţitosti udrţení svého postavení pokračoval v boji, na pomoc mu jiţ mířily další polské sbory. I přes svoji početní převahu nebyly tři sovětské armády schopné Sikorského v následujících dnech rozdrtit. Tento heroický výkon umoţnil Piłsudskému rozjet 16. srpna protiútok od řeky Wiprz. Úspěšným provedením tohoto manévru hrozilo IV., XV a III. sovětské armádě obklíčení. Na toto nebezpečí zareagovalo velení XV. a III. armády ústupem, coţ značně ulehčilo práci Sikorského 5. armádě, IV. sovětské armádě se z obklíčení uniknout nepodařilo a byla postupně zdecimována. 18. srpna byl Tuchačevskij nucen zavelet k ústupu. Poláci vydobyli úspěch, ve který před začátkem bitvy doufal jen málokdo. Iniciativa přešla na stranu Poláků, kteří začali pronásledovat ustupující Rudou armádu. Všeobecným ruským ústupem byl krom IV. armády podepsán ortel i nad Kavkorem, dosud neporaţenou sovětskou jízdou velitele Gaji. Gajovi muţi svedli v následujících dnech řadu bojů, ale značná polská přesila si v jejich řadách vybírala značnou daň. Nakonec byl Gaj nucen zavelet k ústupu přes pruskou hranici, kde byli členové Kavkoru odzbrojeni, nejúspěšnější sloţka Rudé armády na Západním frontu zanikla. Ústup Rudé armády a mírová jednání Sovětská poráţka u Varšavy měla za následek zhroucení celé ruské invaze do Polska. Poláci způsobili na Visle Rudé armádě obrovské ztráty. Celá jedna sovětská armáda byla ztracena, Kavkor přestal existovat, dvě sovětské armády byly zdecimovány a další dvě těţce ochromeny. Ruský ústup se s přibývajícím polským tlakem měnil v úprk. Tento obrat na Západním frontu způsobila i špatná koordinace s Konarmijí a XII. armádou, které mohly podpořit ustupujícího Tuchačevského. Je otázkou, proč se tak nestalo, kdyţ byly oba tyto sbory jiţ pod velením Západního frontu. Poláci tak dostali jedinečnou šanci se nejdříve vypořádat s Rudou armádou v oblasti Litvy a Běloruska a následně zatlačit Sověty i na ukrajinské frontě. Neúspěch u Varšavy a následný úprk bývá často dáván za vinu ješitnosti Josefa Stalina, jenţ byl v období polsko-sovětské války politickým komisařem Jegorova, velitele Jihozápadního frontu. Z řad bolševiků byli Stalinovými největšími kritiky Trockij a Tuchačevskij, druhý jmenovaný prý dokonce ţádal pro Stalina oprátku. Není náhodou, ţe se 21

oba stali oběťmi pozdějších čistek; Koba nezapomínal. Pokud však chceme být spravedliví, je nutné si uvědomit, ţe velitelem Jihozápadního frontu byl Jegorov, především on měl ihned uposlechnout rozkazy o přesunu Konarmije a XII. armády na Západní front. Stalinův souhlas by byl sice vhodný, ne však nutný. Budoucí Leninův nástupce sice mohl být velmi ješitný, ale rozkaz k pochodu na Lvov, o jehoţ dobytí Stalin tolik stál, vydal sám Kameněv. Taktéţ je dobré si uvědomit nebezpečí, které v této době hrozilo Jihozápadnímu frontu ze strany Rumunska a Wrangela. A konečné zdrţení Konarmije a neschopnost následně pomoci ustupujícím armádám na Západním frontu, je vhodné připsat spíše Buďonnému, jenţ nejednou ignoroval rozkazy Tuchačevského. Na Stalinovi ulpělo jiţ tolik historické špíny, ţe je velmi jednoduché ho ušpinit ještě trochu více, v tomto případě však dle mého názoru neoprávněně. Na ukrajinské frontě bylo důleţité uhájení Lvova, který nepadl i díky odvolání 1. jízdní armády Tuchačevským. Zatímco byla Rudá armáda hnána na severu zpět na východ, na jihu se polské velení rozhodlo o další pokus rozdrtit Konarmiju. Tento pokus vešel do dějin jako zamośćský kruh, případně jako bitva u Komárna. Toto střetnutí, jeţ je označováno za jedinou jezdeckou bitvu 20. století, jeţ se odehrálo ve dnech 30. srpna aţ 1. září, přeneslo iniciativu na stranu Poláků a započalo postupné vytlačování Rudé armády zpět na Ukrajinu. Polský pokus o lapení Buďonného proběhl tentokrát úspěšněji neţ předešlé pokusy, ale po třídenních tuhých bojích se podařilo Konarmiju prorazit obklíčení a ustoupit, byla však jiţ jen stínem té obávané síly, která v předešlých měsících rozsévala zkázu v polském týlu. 13. září obsadili Poláci Kove, 16. září Luck. Polský postup byl korunován 18. září obsazením Rovna. 20. září obdrţel Buďonnyj rozkaz vrátit se zpět na Kavkaz, situace na jihu byla stabilizována, o polskou pozornost se opět hlásila litevsko-běloruská fronta, kde se Tuchačevskij zakopal na linii řeky Němen. 20. září poslal Piłsudski do útoku první jednotky, ale po několik dalších dní nezaznamenali Poláci podstatnější úspěch. 23. září se začalo Polákům dařit vytlačovat Rudou armádu z urputně bráněných pozic. Do polského drţení se postupně dostávala Raduně, Lida a Pinsk. Tuchačevskij byl nucen opět zavelet k ústupu. Decimace Konarmije v bitvě u Komárna a ústup od Němenu byly pro Rudou armádu jiţ příliš těţké rány, následný úprk demoralizovaných rudoarmějců šlo jen stěţí zastavit. 12. října vstoupila polská armáda do Molodečna, 18. září byli Poláci opět v Minsku. Na ukrajinské frontě se polský postup zastavil 150 km od Kyjeva, kdy napadl první sníh, doba bojů skončila, nastala období diplomacie.

22

Poslední tečkou za boji roku 1920 bylo polské divadélko s Litevci drţeným Vilnem. Scénáristou byl bezpochyby Piłsudski, hlavním hercem Lucjan Żeligovsky. 8. října se vzbouřil Żeligovski a část 3. polské armády, která se vydala na pochod k Vilnu. Cestou došlo ke střetu s litevskými vojáky, nicméně ve Vilně byl Żeligovski, místní rodák, bouřlivě přivítán. Následně byla vyhlášena Střední Litva, jenţ v roce 1921 vstoupila do svazu s Polskem. Nyní jiţ mírovým jednáním nic nebránilo. Ukončení bojů a jednání o míru v Rize 12. října Piłsudski udělil polským diplomatům svolení k podepsání příměří. 18. října 1920 byly ukončeny oficiálně boje, válka byla pozastavena. O konečné podobě mírové smlouvy se však debatovalo dalšího půl roku v Rize. Ke shodě došly obě strany aţ 18. března 1921, kdy byla v 7 hodin večer podepsána mírová smlouva, válka definitivně skončila. Bolševici se zavázali vyplatit Polsku 30 milionů rublů v carském zlatě, hranice byla vytyčena podle stavu fronty ze 12. října 1920. V Rusku byl mír přijat pozitivně, Polsku se naopak ozývaly mnohé nespokojené hlasy. Válka tak skončila, aniţ by jedna ze stran dosáhla svého cíle, který si vytyčila před válkou.

23

Rovnost Rovnost je jeden z nejstarších vycházejících deníků v Evropě. Toto tradiční brněnské periodikum bylo zaloţeno 26. července 1885 Pankrácem Kokoškou v Průšově hostinci na Brněnském Josefově č. 13 (dnešní Bratislavská ul.). Součástí zakládající schůze, které se účastnili dělníci i levicový intelektuálové, byl výběr jména nově zaloţených novin. Vybíralo se i z názvů jako Volnost, Hlas práce, Proletáři, či Čtvrtý stav, ale jak je nám dnes jiţ známo, nakonec vyhrál název Rovnost. O tři dny později zaţádal P.Kokoška se svým spolupracovníkem Opletalem o vydávání novin. 13. srpna pak spatřila světlo světa první verze Rovnosti. Ta však neprošla cenzurou a nahradilo ji aţ vydání s datem 20. srpna 1885. Z počátku vycházely noviny dvakrát měsíčně, postupem času se však frekvence vydávání zvyšovala. Od svého zaloţení aţ do roku 1897 byla Rovnost hlásnou troubou českých sociálních demokratů. Se vznikem první republiky se deník Rovnost stal zemským orgánem Československé strany sociálně - demokratické na Moravě. V roce 1921 se stala Rovnost na dlouhé roky komunistickým periodikem. 18. září 2006 došlo k přejmenování na Deník Rovnost. S ohledem na historii brněnského deníku Rovnost a charakter článků otištěných v těchto novinách v letech 1919 - 1920, nelze shledat jinak, neţ ţe se v řečeném období jednalo o vyhraněně levicové periodikum. V článcích, jejichţ prostřednictvím se snaţí noviny ovlivňovat své čtenáře, je uţíváno klasicky levicové názvosloví. Pěkným příkladem toho je například článek Neprovokujte! z 4. ledna 1919. Krom socialistických idejí můţeme postřehnout i poměrně vysokou míru neuctivosti, stejně jako překrucování a upravování fakt podle potřeby pisatele. (1) " Hlupáci- Nevidí, ţe československou republikou nejde jen " veliká vlna demokracie ", s níţ lacino koketovati, ale ţe se tou celou naší drahou vlastí valí veliká vlna socialismu, před kterou je marno lézti na střechy a na komíny. Ujišťujeme nafoukané panstvo, ţe jeho hrozby působí na nás více neţ komicky. Jsme tak silní, ţe stačilo by jediné kopnutí, abychom se zbavili celé té vlastenecko-měšťácké smečky, která se na nás sápe a hrozí nám mezi řádky legionářskými bajonety ... . Nepleťte si to, holoubci! Ty bajonety nejsou vaše! A nehrejte si s takovými instrumenty! Zle by jste se mohli pořezat. Neprovokujte zbytečně český proletariát ... ." Zprávy o polsko - sovětském konfliktu můţeme na stranách Rovnosti najít jiţ 1. ledna 1919, coţ vzhledem ke krajně levicové orientaci tohoto periodika, které se ţivě zajímalo o dění v

24

sovětizujícím se Rusku, není nijak zvlášť zaráţející. V tomto prvním článku Bolševická propaganda v Polsku se můţeme dočíst mnohé informace, jejichţ míra přesnosti je poměrně vysoká. Čtenář se dovídá o pochodu Rudé armády o 18.000 muţích na Vilno, je téţ zpraven, ţe součástí těchto sil je jedna polská divize, speciálně umístěná na tuto frontu. Z článku téţ vyplývá, ţe výstroj těchto sil není valná, krom nemnoha strojních pušek, má pouze polská jednotka několik kusů děl. Zájem Rovnosti o postup sovětských vojsk roste s jejich pokračujícím postupem na západ a 16. ledna nám předkládá článek s fantaskním nadpisem Bolševici táhnou k Varšavě, v němţ se však dovídáme pravdivé informace o posunu bolševiků na linii Lida - Baranoviči. Rovnost sleduje bedlivě postup sovětské armády, poněvadţ ta se svým pochodem vyklizeným Ober-Ostem přibliţovala k Německu, kde v této době probíhalo bolševikům blízké povstání Spartakovců, jeţ bylo vedeno Rosou Luxemburgovou a Karlem Liebknechtem. Zasáhnout ve prospěch Spartakovců však bylo naprosto nad moţnosti sovětské Západní armády, takţe redaktorům Rovnosti nezbylo neţ přihlíţet postupnému nezdaru spartakovské věci. Popravu Luxemburgové a Liebknechta pak na stranách Rovnosti v článku Berlínský zločin odsoudí jakoţto vraţdu. Na základě článků z této doby můţeme konstatovat, ţe Rovnost vnímá bolševický postup na západ velmi pozitivně, stejně jako komunistická povstání ve střední Evropě, proti jejichţ potírání se staví bez výjimky negativně. Jinak poměrně pravdivé informování čtenáře o postupu sovětské armády na západ si Rovnost kazí 20. ledna, kdy klade pozice Rudé armády pouhých 70 km od Varšavy. Další nepravdivou informací je zpráva z 31. ledna 1919, v níţ se tvrdí, ţe bolševická vojska obsadila Brest Litevsk, ten však touto dobou stále drţeli němečtí vojáci. Co se týče bolševiky skutečně zabraných oblastí Minsku a Vilna, tak o postoji Rovnosti k situaci na tomto území velmi výstiţně vypovídá zpráva Bolševická Bílá Rus z 20. ledna. V tomto článku, ve kterém se dovídáme podrobnosti ze ţivota v Bělorusku pod sovětskou nadvládou, je velmi zajímavá poslední věta článku, ve kterém redaktor píše, ţe na Bíle Rusi bylo zavedeno bolševické zákonodárství. Pro politické experimenty, které bolševici v Lit Bělu prováděli by se spíše hodilo označení rudý teror, kterého se mu také v jiných, bolševickou záleţitost střízlivěji hodnotících periodikách, dostalo. Po počátečním velmi dobrém informování čtenáře, se s nastupující ofenzívou Poláků na východ situace na stránkách Rovnosti mění, ta jiţ nezveřejňuje zprávy z litevsko - běloruské fronty a uchyluje se k mlčení. Tento stav je způsoben jak nezájmem striktně levicové Rovnosti na podávání zpráv o bolševických neúspěších, tak i vyschnutím sovětského 25

informačního zdroje, který se v této době událostmi na hranicích s Polskem příliš nezabývá a z něhoţ Rovnost povětšinou čerpá. Čtenář Rovnosti se tak například vůbec nedozví, ţe polská vojska podnikla ofenzívu na Baranoviče a Lidu a následně obsadila Vilno. To, ţe vůbec probíhá nějaký polsko - sovětský střet se můţe člověk dozvědět pouze z několika článků, které však nepodávají podrobnější informace. Celou tuto informační nedostatečnost pak dokončuje sdělení z 6. srpna o ojedinělém sovětském úspěchu, jímţ bylo krátkodobé obsazení městečka Jamburk. Pro levicového čtenáře pak musí být šok, kdyţ se 12. srpna dozví, ţe předchozího dne byl sověty vyklizen Minsk. To, ţe se Minsk nachází v polských rukou, pak můţeme z Rovnosti vyčíst aţ 1. září 1919 z článku Bílá hrůza v Minsku, v němţ jde především o hanění Poláků, informace o pádu Minsku je pouze okrajová. Je dobré si uvědomit, ţe Minsk obsadila polská vojska 8. srpna 1919, pozorovatel si tak můţe udělat názor na to, zda-li šlo Rovnosti o podávání zpráv, či spíše o výklad své pravdy a ovlivňování lidí. Případnou pochybnost, zda-li naprosto nedostatečný stav zpráv o situaci na polsko sovětské frontě z období dubna aţ srpna 1919 není přeci jen způsoben nedostatkem informací, je nutné okamţitě zapudit. Krom prostého faktu, ţe jiné noviny o vznikajícím střetu podrobně píší, přičemţ vyuţívají především polského zdroje, který Rovnost vytrvale a úmyslně ignoruje, můţeme po důkladném pročtení novin nalézt zprávy, které jasně dokládají, ţe redakce Rovnosti o existenci a vývoji střetu věděla. Toto své tvrzení mohu podloţit například článkem Pohroma Kolčakových armád v Sibiři ze 14. srpna 1919, ve kterém se redaktor Rovnosti těší z blíţícího se pádu Kolčaka a spokojeně dodává, ţe vítězné jednotky bude moţné následně odeslat na západní frontu proti Polákům. Informace o vojenských akcích z roku 1919 jsou mírně řečeno zcela nedostačující, charakteristiky a sympatie k protagonistům konfliktu jsou v článcích Rovnosti zase tendenční a naprosto zřejmé. Polsko je líčeno jako země, v níţ polský dělník trpí pod vládnoucí třídou polských šlechticů, kteří uspokojují své imperialistické choutky výboji na východ (např. článek Proti polskému imperialismu ze 4. dubna 1919). Tyto výboje jsou v podání Rovnosti jednoznačně podporovány západními imperialistickými státy Dohody, především pak Francií a Velkou Británií, jeţ dodávají Polákům všemoţnou materiální a finanční podporu ( např. články Polsko je ve sluţbách dohody z 26. března 1919, či Dohoda na pomoc Polákům z 29. března 1919 ). Polsko je jen loutkou, za jejíţ provázky tahají západní politikové. Tento nepřesný a milný názor se bohuţel vyskytuje i v ostatních novinách, nicméně zde jej lze 26

očekávat a pochopit, neboť zcela odpovídá sověty propagovanému pohledu na střet s Polskem. Po opoţděném oznámení o pádu Minsku se o polsko-sovětském konfliktu Rovnost odmlčuje a z ruského prostředí se věnuje především bojům bolševiků na frontě s Denikinem. Pokud se ke čtenáři dostane nějaká zpráva, jeţ se týká polsko-sovětského konfliktu, jde o informaci ohledně probíhajících mírových jednání znepřátelených stran. I zde je postoj Rovnosti jednoznačný. Zatímco ruská strana chce mír a nechce dál prolévat slovanskou krev, Polsko záměrně mír odmítá a znemoţňuje mírové souţití obou států (například čl. Polsko znemoţňuje mír s Ruskem). Přestoţe píše Rovnost o mírových snahách a čistých bolševických úmyslech, nebojí se přidat i nějakou tu výhruţku. (2) " Podle našich informací můţeme říci, ţe snad v několika dnech jiţ praskne tětiva ruské trpělivosti. Jak srdečně si přejí Rusové míru s Polskem a ostatní Evropou, tak na druhé straně nesnesou polskou podlost a zradu. Na obhajobu redaktorů Rovnosti je však dobré říci, ţe polské chování při mírových jednáních v zimě 1919 - 1920 muselo na okolní svět, jenţ nebyl seznámen s podrobnostmi celé situace, působit dojmem, ţe Poláci o mír opravdu nestojí. Na druhou stranu sovětský důvod pro pozastavení diplomatických jednání, v tom smyslu, ţe nechtějí rokovat ve městě Borisov, zrovna nepotvrzuje přehnaně vstřícné mírové snahy bolševiků. Ze zpráv, které se ke čtenáři dostaly na začátku roku 1920, je velmi zajímavý článek Z bojů rudých armád z 23. dubna, kde si kromě několika nezajímavých vojenských informací můţeme přečíst i sovětský popis polských zajatců. (3) " Polští legionáři, padnuvší do našeho zajetí, budí krajně ţalostný dojem. Jejich vzhled je umlčený. Jsou roztrháni a hladovi. Oblečeni jsou v německé uniformy. Mezi zajatci jsou i 15letí mladíci." Podobné popisy polských vojáků si můţeme přečíst i v dalších novinách a to například i z oblasti Těšínska. Upozornění bolševiků, ţe v polském vojsku bojují 15-ti letí mladíci musíme brát s rezervou, ale faktem je, ţe na obou stranách bojovali velmi mladí lidé. Na sovětské straně zase můţeme k potvrzení přítomnosti mládenců v řadách rudé armády pouţít dobovou foto-dokumentaci (viz. obrazová příloha).

27

Válečné zpravodajství se v Rovnosti po zimní a jarní odmlce opět rozbíhá s nástupem polské ofenzívy na Ukrajinu. Nicméně je zde opět oproti jiným českým novinám poměrně dlouhé informační zpoţdění. To je způsobeno opět tím, ţe Rovnost upřednostňuje publikování a vyuţívání zpráv ze sovětského zdroje. Aţ 1. května ( polská ofenzíva začala 25. dubna 1920 ) se tak můţeme dočíst v článku Polska krveţíznivá a dobyvačná ..., ţe Poláci podnikli ofenzívu směrem na Kyjev. Hlavním obsahem článku je však nabádání Rovnosti, aby český proletariát podpořil sovětský boj. Zatím jde však jen o podporu sympatiemi, coţ se má brzy změnit. Tentýţ den ( 1. května ) se pak můţeme dozvědět i podrobnější zprávy. Ke dni 30. dubna je jiţ obsazen Ţitomir a polská úderná kolona míří na Kyjev. Řeč je taktéţ o Petljurovi, jenţ je nazván polským ţoldnéřem. Polský útok je pak popsán jako krvelačné násilí a hnusná faleš. Jediné podrobnější informace se dovídáme z polského zdroje, který Rovnost netradičně zveřejnila, jde však o informace nepříliš důleţité. Sovětský zdroj pak opět pouze omílá, ţe se jedná o imperialistický útok polské šlechty, aniţ by nám sdělil podrobnějších zpráv. Ze subjektivně podaného obsahu moskevského zpravodajství, které Rovnost převáţně vyuţívá, pak vystupuje zpráva ze 3. května. V článku Ukrajina chystá protiútok bez jakýchkoliv okolků podávají sověti situaci tak, jak byla. (4) " Poněvadţ rudá armáda nebyla dosti silnou, aby zadrţela polskou ofensívu, musely býti některé důleţité body vyklizeny. Rudé vojsko bude přesunuto, aby mohlo odpovědět polské armádě protiútokem. 5. května se pak jiţ tradičně můţeme dozvědět zprávu z berlínského zdroje, kterou převzaly i ostatní české noviny, ţe 1. května obsadili Poláci Kyjev, coţ není ovšem pravda. Krom prostého historického faktu, ţe polské jednotky vstoupily do Kyjeva aţ 7. května, můţeme tuto zprávu vyvrátit i na základě sovětské vojenské zprávy ze 4. května, v níţ se zmiňují boje u Fastova, jenţ však leţí zhruba 40 km jihozápadně od Kyjeva. V této záleţitosti je pak nutné pozitivně vyzdvihnout reakci Rovnosti, která se po následném dementování berlínské zprávy neuchyluje k nesmyslnému osočování Poláku ze lţi a mystifikace, jak například činí Národní listy. To však neznamená, ţe by snad Rovnost zaujala vůči Polsku smířlivý postoj, či k němu chovala nějaké sympatie. Z takového omylu by nás velmi rychle vyvedl obsah následujícího článku Nové taţení proti Rusku ze 7. května. (5) " Nenasytný polský imperialism na mír dělnickým Ruskem Polsce nabízený odpovídá válečným taţením do Ukrajiny a tento svůj nejnovější lupičský kousek maskuje frází o nutnosti

28

"osvobodit Ukrajinu od bolševického jha". Petljura, samozvaný kdysi vládce ukrajinských obilních komor, vlastními lidmi opuštěný, nalézá ve Varšavě přijetí a za účelem uchvácení ztracené moci uzavírá pakt s polskou šlechtou, s těmito pověstnými vrahy všeho ukrajinského." V závěrečné části stejného článku pak přidává Rovnost ještě klasické tvrzení o loutkovém postavení Polska vůči dohodovým mocnostem. (6) " Dohoda zase zahajuje kříţovou válku proti socialismu. Polsko je pouze nástroj této hanebné dohodové kapitalistické politiky. Je to poslední pokus západního kapitalismu o zardousení socialistické revoluce na východě." O dalším průběhu polského pochodu na Kyjev se toho čtenář nemá z Rovnosti moţnost příliš dozvědět, z otiskovaných sovětských vojenských zpráv se dovídáme pouze o drobných sovětských úspěších, které spíše zavádějí člověka k názoru, ţe polský postup byl zpomalen, či zastaven. Aby z nabízených informací člověk vydoloval skutečný stav fronty, musel by mít podrobné zeměpisné znalosti, či velmi dobrý atlas Ukrajiny, následně by bylo za potřebí si všechny zmiňované vesnice a vísky na mapě najít, teprve pak by uviděl opravdový stav věcí. To, ţe se polským vojskům daří, je však moţné vyčíst z článku Rusko vypovídá polské šlechtě boj na ţivot a na smrt taktéţ ze 7. května 1920. Pokud pomineme sovětské chřestění zbraněmi a klasickou bolševickou terminologii, tak můţeme zachytit informace o postupném nárůstu dobrovolníků do Rudé armády. Je to první zpráva v Rovnosti, jeţ zachycuje ruský vlastenecký proces, jemuţ Poláci svojí ofenzívou napomohli vzniknout. Ve stejném článku se pak dovídáme, ţe do sluţby vlasti se přihlásil i bývalý carský generál A.Brusilov. O obsazení Kyjeva polskou armádou se pak dovídáme aţ 9. května 1920 z vojenské zprávy vydané v Moskvě. Popis celé situace je neobvykle přesný a nikterak zavádějící. Je z něj patrné, ţe bolševici Kyjev vyklidili a stáhli se na levý břeh Dněpru. První polské jednotky do města pronikly 6. května v noci, 7. května pak Poláci ovládli pravý břeh. Reakce Rovnosti na vniklou situaci po pádu Kyjeva je však jiţ z oblasti politických thrillerů. Redaktor v článku K polské ofensívě z 11. května obviňuje především Lloyda George, ţe stojí za celou touto polskou ofenzívou a zatímco klamal sovětské diplomaty řečmi o míru a obchodní vztazích s Ruskem, tajně připravil společnou ofenzívu Poláků a Japonců, aby tak udeřil na bolševiky ze západu i východu. Takováto vyjádření pak značně podkopávají seriosnost deníku Rovnost, kdyţ si uvědomíme, ţe L.Georges byl hlavním oponentem polské expanze na východ z řad

29

dohodových politiků a i ve chvíli, kdy sověti stáli před Varšavou, neudělal ţádný krok, který by mohl Polsku efektivně pomoct v jeho boji. Po obsazení hlavního ukrajinského města Poláky se fronta ustaluje a po několik dalších týdnů můţeme z válečných akcí sledovat pouze menší protiútoky z obou nepřátelských stran. Z polských i ruských vojenských zpráv je však patrné, ţe sověti soustřeďují na své straně Dněpru stále větší mnoţství jednotek. V této době klidu před bouří nás Rovnost taktéţ informuje o vzrůstajícím vlasteneckém hnutí a o mnoha dobrovolnících, kteří se přihlásili do řad Rudé armády. Oproti Národním listů, či Lidovým novinám se však tomuto ruskému vlasteneckému vzedmutí příliš nevěnuje. Je tomu z důvodu, ţe především v očích Národních listů je probíhající válka střetem polského a ruského národa, zatímco Rovnost zaujímá stejný postoj jako ruští bolševici. Pro ně se nejedná o konflikt mezi národem polským a ruských, nýbrţ o střet imperialistických polských šlechticů s ruskými dělníky a rolníky. Rozhodující tedy není národnost, ani vlastenectví, ale třídní příslušnost. 22. května 1920 se můţeme na stránkách Rovnosti dočíst, ţe byla zahájena úspěšná sovětská ofenzíva na Kyjev. (7) „ Polská fronta byla útokem nových armádních sil prolomena a Poláci zatlačeni na nepořádný ústup. Má se za to, ţe Kijev je uţ tou dobou úplně v rukou sovětového vojska.“ Tato zpráva z vídeňského zdroje, kterou Rovnost otiskuje, je nepravdivá. Sovětská ofenzíva proti Polákům na Ukrajině započala aţ 26. května a Kyjev samotný byl polskými vojsky vyklizen aţ 10. června! Své tvrzení si však Rovnost obhajuje i dalšími články, jako například komentováním zprávy polského Červeného kříţe, který upozorňuje, ţe se ve městě šíří nákaza cholery, jeţ je způsobena nedostatkem pitné vody. Obyvatele dle zdravotníků trápí i jiné závaţné nemoci a to kvůli nedostatku léčiv. Z této lékařské zprávy pak Rovnost dětskou logikou vyvozuje, ţe pokud Poláci Kyjev pomlouvají, tak je jisté, ţe jej jiţ ztratili. Polské vojenské zprávy, které pak podávají informace neodpovídající zprávám Rovnosti, toto periodikum označuje za lţivé a pravidelně nadepisuje titulkem Co bájí polská vojenská zpráva?. Celá tato blamáţ je zároveň úsměvná i smutná. Ke konci května je jiţ nicméně patrné, ţe se něco na polsko-sovětské frontě skutečně děje. Sovětské i občasné polské vojenské zprávy popisuji řadu potyček. Dostává se k nám i zpráva,

30

ţe Poláci postupně vyklízejí Ţitomir, důleţité ukrajinské město, coţ je neklamné znamení toho, ţe Buďonnyj pronikl polskými liniemi a řádí v polském týle. Se zesilujícím se sovětským tlakem, který následně přejde do ofenzívy, jeţ nakonec vyţene Poláky z ukrajinského území, se zvětšuje i počet zpráv o konfliktu na stranách Rovnosti. Některé tyto zprávy jsou však značně zavádějící, jako třeba článek s nadpisem Postup rudých armád na Varšavu ze 30. května. S ohledem na fakt, ţe ještě nemáme věrohodné potvrzení pádu Kyjeva, působí takováto zpráva poměrně směšně. Je však nutné si dávat pozor a informace důkladně třídit. 26. května pak Rovnost vystupuje proti Polákům z výzvou, aby české dělnictvo nepropustilo přes naše území vlaky s municí a jiným vybavením mířícím do Polska a pomohlo tak sovětským bratrům. (8) „ Dělnictvo anglické, italské, švýcarské i francouzské nepřiloţilo ruce k dopravě střeliva na ruské bratry! Kontroluje obsah vagonů a nalezne-li v nich zbraně určené pro Polsko, nedopraví vozů dále. … . Také český třídně uvědomělý proletariát vykoná své poslání v tomto ohledu. Ţádnou pušku, ţádný granát polským lupičům! Pomozte ruskému dělnictvu, pomozte sobě! Podobné výzvy se opakují průběţně aţ do skončení bojů. Rovnost pak otiskuje i čísla vagonů, o kterých má informace, ţe převáţí munici pro polskou armádu, případně upozorňuje na továrny v Brně, které vyrábějí střelivo pro Poláky a ţádá okamţité zastavení těchto prací. 15. června se dovídáme o konečném obsazení Kyjeva Rudou armádou ze sovětské vojenské zprávy. Následující ruský postup Ukrajinou na jihozápadní frontě aţ k polskému Lvovu je popsán kaţdodenními vojenskými zprávami. Skutečně důleţité události jsou však povětšinou zaplaveny značným mnoţstvím zpráv o obsazení pro Čecha ( především pak pro nepříliš vzdělané čtenáře z dělnického prostředí, na které se Rovnost primárně obrací ) naprosto neznámých vesnic a malých městeček. Nutno podotknout, ţe vojenské zprávy jsou v drtivé většině opět pouze z moskevského zdroje a s mnoţícími se sovětskými úspěchy se téţ setkáme se zvětšenou měrou posměšné nevraţivosti vůči Polákům ze strany Rovnosti. Z důleţitějších destinací však můţeme jmenovat pád ţelezniční stanice Ţmerinka 23. června, 28. června je obsazeno Rovno, 1. července vyklízí Poláci Mozyr, rudá armáda jej následujícího dne obsazuje. I přes nepochybná sovětská vítězství není polský ústup bezhlavým úprkem, coţ se krom vojenských zpráv odráţí i v článku Rozhodný zápas na

31

bojišti rusko – polském se blíţí … z 9. července . Zde bolševici přiznávají, ţe polské síly jsou ještě značné a hraje pro ně zmenšující se vzdálenost od polských center a tím i kratší zásobovací linie. Naopak rudá armáda se vzdaluje od vlastních zdrojů, coţ jí podle redakce Rovnosti bude působit problémy. Zatímco na jihozápadní (ukrajinské) frontě bojovala Rudá armáda jiţ déle neţ měsíc, na západní (litevsko – běloruské) se po nezdařené první ofenzívě přes Berezinu povedlo sovětům úspěšně přejít do frontálního útoku aţ z 5. na 6. července. O otevření této druhé fronty, jeţ měla nakonec dovést vojáky rudé armády aţ před Varšavu nás zpravuje článek Generální ústup Poláků na Dvině a horní Berezině z 10. července 1920. K ruskému postupu v oblasti Běloruska se záhy přidaly i jednotky Litevců, kteří nemohli strávit obsazení Vilna Poláky v roce 1919, coţ je nakonec dovedlo ke spolupráci se sověty. Je to právě litevský informační zdroj, který Rovnost vyuţívá 12. července aby nás obeznámila s postupným vyklízením Vilna Poláky a postupem litevské armády směrem na něj. Obtíţná polská situace a rychlý sovětský postup se pak odráţí v nadpisech typu Rudá vojska 120 km od Varšavy, či Kritická situace v Polsku, v této chvíli Rovnost neváhá a ještě častěji vyzývá dělníky, aby nepustili do Polska ani jeden vlak s čímkoliv, co by se mohlo polské armádě hodit. Se tří denním zpoţděním se dovídáme, ţe 13. července obsadili sověti Minsk. Toto datum je však nepřesné, neboť oddíly 16. sovětské armády vstoupily do Minsku jiţ 11. července, je podivné, ţe bolševici oznámili svůj úspěch aţ po dvou dnech, to samé se pak děje i v případě Vilna. V návaznosti na tyto úspěchy se pak v Rovnosti objevuje článek o sovětských velitelích. Pozoruhodné je, ţe ačkoliv je článek z moskevského zdroje, tak ani jedno jméno není správně. Tuchačevského jméno je zkomoleno na Tugačevskij a Buďonnyj, velitel 1. jízdní armády, je napsán jako Buďenij. Není jasné, jestli se chyba stala jiţ v Moskvě, nebo jména zkomolil aţ některý z pracovníků Rovnosti. Z dalšího postupu Rudé armády můţeme zmínit dobytí Lidy, Grodna a překročení Němenu 19.7., o čtyři dny později pád Dubna, 28. července je obsazen Pinsk, 29.7. jej následuje i Bialystok, další den Brest - Litevsk. Tento výčet dává jasně najevo, ţe Rudá armáda míří k Varšavě, k čemuţ ji Rovnost jasně vyzívá titulkem Na Varšavu! z 29. července. Na jihozápadní frontě je však patrné, ţe polské jednotky konsolidovaly obranu a svádí se sověty, a především pak s Buďonného Konarmijí, poměrně vyrovnaný souboj. Toto tvrzení si pak můţeme ověřit z vojenských zpráv, jeţ Rovnost otiskuje, ve kterých dokonce i bolševici přiznávají, ţe například o Brody se vedou tuhé boje a město několikrát změnilo majitele. Poláci samozřejmě i nadále ustupují směrem na Lvov, ale 32

po téměř dvou měsících bojů je u sovětských armád na ukrajinské frontě patrné zpomalení postupu. 7. srpna uveřejňuje Rovnost článek Prohlášení Lloyda Georgea o situaci. Spíše neţ samotný článek nás zajímá redakční poznámka, která do něj byla vloţena. V této poznámce je opět Rovností rozvíjena teorie o nutkavé potřebě L.Georgea pomoci Polsku za kaţdou cenu, tentokrát se má jednat o vrhnutí Československa do války s Ruskem. Takováto informace je vzhledem k politice Hradu, jenţ vyhlásil striktní neutralitu, naprosto absurdní. Lehce přehnaný je i nadpis a obsah článku Pád Varšavy v nejbliţším okamţiku z téhoţ dne. V dalších srpnových dnech se pak redaktoři Rovnosti plně soustředí na sovětský postup k Visle. Z kanonády článků o nezadrţitelném sovětském postupu je však patrné, ţe smyčka kolem Varšavy se stahuje čím dál tím těsněji. 15. srpna pak navnadí čtenáře nadpis Historická bitva u Varšavy v plném proudy, podrobnější informace však jaksi chybí, ty však získáváme 18.8. . V tento den totiţ uveřejňuje Rovnost polskou vojenskou zprávu s titulkem Zoufalý odpor Poláků. Nejen realita, ale i samotný obsah článku je však naprosto odlišný. Neobvykle dlouhá zpráva z ještě neobvyklejšího polského zdroje podrobně popisuje okolnosti bitvy u Varšavy. Informace jsou velmi podrobné, sice se opět objevují chyby ve jménech, ale jinak je průběh bitvy popsán velmi přesně. Moskevský zdroj v těchto dnech zarputile mlčí, ne však Rovnost. Její zpravodajství však přinejmenším dnešnímu badateli vyrazí dech. 19. srpna 1920 se k nám dostává článek Před pádem Varšavy. (9) " Dnes uţ není o tom pochyby: vítězná rudá armáda má uţ téměř v moci Varšavu, hlav. město polské říše. ... opuštěno jest rozmařilými představiteli velkého světa, kteří uprchli, aby uvolnili místo vítězům, jimiţ jsou ruští a polští dělníci. Burţoasní vláda tu padá, chystá se proletariát, by převzal moc! To je moment, jímţ je charakterisováno velkolepé vítězství sovětových vojsk." Ve stejném článku pak Rovnost rozebírá dopad tohoto vítězství na mezinárodní situaci a politiku, přičemţ dochází k tomu, ţe vítězné sovětské Rusko se zařadilo mezi nezpochybnitelné velmoci. Rozbor je pak zakončen konstatováním, ţe poráţkou Polska dosáhli sověti vítězství i nad samotnou Dohodou. (10) " Rusko vítězí nad dohodou, neboť sráţka rusko-polská byla vlastně sráţkou kapitalistického Západu Evropy se socialistickým Východem. To je udatnost ohromného rozměru pro mezinárodní politiku."

33

Pod neúprosným nátlakem obsahu zpráv, které docházejí z fronty, nakonec Rovnost sovětský nezdar u Varšavy přiznává, děje se tak však aţ 21. srpna. Polský úspěch však označuje pouze za dočasný. Pád Brest - Litevska do rukou polských, o kterém se dočítáme 22. srpna, je tak pro redakci Rovnosti bolestivým políčkem. 23.8. pak Rovnost zveřejňuje informace o překročení řeky Narew polskými oddíly. Nyní je jiţ jasné i Rovnosti, ţe Rudá armáda skutečně ustupuje. Se sovětským ústupem opět nastává situace, kterou známe z předešlého roku. Polské zprávy Rovnost povětšinou ignoruje a bolševici o svých neúspěších tradičně mlčí a podávají informace jen o občasných vítězstvích. O tom, ţe Rudá armáda proţívá velmi nesnadné období, však vypovídají sovětské snahy o uzavření příměří a míru, které se v novinách neustále opakují. Polsko, jenţ nyní naopak s mírem nespěchá, sklízí za to kritiku ze strany Rovnosti, coţ působí pokrytecky, pokud srovnáme postoj bolševiků a Rovnosti k polským návrhům na mír během sovětské ofenzívy k Varšavě v červenci a srpnu. S pokračujícím polským postupem se pak na stránkách periodika objevuje méně a méně zpráv o polsko-sovětské válce. Zjevnost bolševického neúspěchu odrazuje Rovnost od většího rozvádění situace na frontě, takţe jsou nám nabízeny jen nepříliš časté informace krátkého rozsahu. Nemůţeme tak zjistit mnoho. 17. září se dovídáme, ţe se Poláci úspěšně probíjejí k Lucku a Kovelu, 24. září získáváme informace o postupu polské armády v oblasti Tarnopolu. 25.9. následuje polský postup u Grodna. 28. září jiţ vlastní Poláci Rovno. 1. října se probíjejí Poláci k Pinsku. 6. října vyklízí sověti Molodečno a Sluck. 11. října se pak ve článku Rozvrat polské fronty proti Litvě dovídáme o samostatné akci generála Żeligowského a obsazení Vilna povstaleckými polskými jednotkami. Rovnost celou záleţitost označuje za rozvrat v polské armádě. Je otázkou, jestli tomuto polskému divadélku Rovnost opravdu uvěřila, nebo tuto událost pouze vyuţila k dalšímu písemnému výpadu proti Polsku. O konečném podepsání polsko-ruského příměří se dovídáme 13. října 1920, s touto zprávou pak jiţ zájem o další dění prakticky mizí. Podepsání míru 21. října 1921 uţ ani není oznámeno. Pokud bychom chtěli shrnout úroveň zpravodajství Rovnosti o polsko-sovětské válce, tak musíme brněnskému periodiku přiznat značný zájem o tento konflikt, ale pouze v obdobích, kdy Rudá armáda vyhrává. To je střetu věnována maximální pozornost a palcové titulky na první straně. Jinak je zpravodajství ale velmi chudé a nedostatečné, především pak v roce 1919, kdy bolševické jednotky šly na západní frontě od poráţky k poráţce. Silně levicové smýšlení redakce deníku zapříčiňuje neobjektivitu, jejíţ míra se vymyká i dobovým poměrům 34

v ostatních novinách. Tuto neprofesionálnost zapříčiňuje i vyuţívání především moskevského informačního zdroje a opovrhování zprávami z polské strany, čímţ dochází k občasnému informačnímu vakuu. Z obsahu článků v Rovnosti je patrné, ţe se redaktoři nedokáţou, případně nechtějí, vyprostit z mantinelů bolševické ideologie, coţ se odráţí především ve výběru slov a slovních spojení. Objektivita a informační spolehlivost je ze skupiny zkoumaných periodik nejniţší. Nutné je však dodat, ţe novinám v této době šlo především o oslovení svých příznivců a působení na potenciální voliče, coţ se Rovnosti rozhodně podařilo. Spory na Těšínsku nemají na zpravodajství Rovnosti větší vliv, sympatie jsou jasně dány předem, nehledě na spory Československa s Poláky. Z tohoto černo-bílého náhledu na oba protivníky je pak vychází zřejmý obraz imperialistického Polska a třídně spravedlivého sovětského Ruska, který Rovnost čtenáři předkládá. Brněnské periodikum přikládá letnímu taţení do Polska roku 1920 historickou důleţitost. Jednotky Rudé armády měly svými zbraněmi přinést do zbytku Evropy bolševický řád a osvobodit tak utlačované dělníky. Taktéţ je patrný názor, ţe polská vojska jsou součástí intervence Dohody do Ruska a poráţka Poláků je tedy i poráţkou Dohody samotné. Konečný neúspěch Rudé armády se v Rovnosti projeví ztrátou zájmu o konflikt.

35

Národní listy Počátek Národních listů je spjat s rokem 1861, kdy tento deník zaloţila rodina Grégrových. Nejaktivněji se na vzniku a chodu deníku podíleli především bratři Julius a Eduard Grégrovi (narození jako Grögrovi), kteří i díky vlastnictví tiskárny mohli noviny sami vydávat. Oba dva bratři byli jak novináři, tak i politiky zastupující český národ na Zemském i Říšském sněmu. Zasedat na obou sněmech, a vykonávat tak obě funkce zároveň, nebylo tehdy ničím výjimečným. Z obou bratrů se chodu deníku věnoval více Julius, který jej zpočátku vedl v souladu s představami F.L.Riegra, F.Palackého a dalších staročechů. Nicméně v průběhu dalších let se objevily neshody, které nakonec vedly k odklonu bratří Grégrů od staročechů, a Národní listy se staly "tribunou" pro názory mladočechů. Roku 1896 umírá v Dolu u Libčic nad Vltavou Julius Grégr, 5. května 1907 jej na věčnost následuje jeho starší bratr Eduard. Roku 1910 se tak Národní listy dostávají do vlastnictví Praţské akciové tiskárny, kterou vlastnil a řídil Karel Kramář s Aloisem Rašínem. Na přelomu let 1917 a 1918 se mladočechové dobrovolně rozpustili a spolu s dalšími třemi politickými stranami zaloţili Československou státoprávní demokracii, která se po ustavujícím sjezdu v březnu 1919 přejmenovala na Československou národní demokracii. Vzhledem k faktu, ţe Karel Kramář stál v čele Československé národní demokracie a Alois Rašín byl jedním ze čtyř místopředsedů, není s podivem, ţe se Národní listy staly hlavním stranickým tiskovým orgánem, jeţ slouţil k ventilaci idejí strany do řad veřejnosti. V období první republiky se Národní listy stávají tiskovinou především pro bohatší občany (právníky, podnikatele, bankéře). Vzhledem k neshodám Karla Kramáře s prezidentem T.G.Masarykem a Eduardem Benešem, ministrem zahraničních věcí, se v Národních listech objevovaly časté útoky na politiku Hradu, coţ vedlo i k značným neshodám v týmu redaktorů a k následnému propouštění některých zaměstnanců novin. S příchodem nacistů se nad redakcí Národních listů začíná smrákat, roku 1941 je činnost tohoto periodika zastavena. Národní listy byly jedněmi z nejvýznamnějších novin v období druhé poloviny 19. století aţ první čtvrtiny století 20. . Do listů psali a přispívali i takové osobnosti jako Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Karel Matěj Čapek Chod, Viktor Dyk, či bratři Čapkové. O sovětském záměru pochodovat na západ se v Národních listech (dále jen listy) dovídáme 5. února 1919. Cílem jednotek Rudé armády však není Polsko, ale podpora povstání Spartakovců v Německu. Z téhoţ článku je taktéţ moţné vypozorovat nesympatie praţského periodika k bolševismu a především k Leninovi, kterého redaktor označuje za chvástavce. 36

Listy však ostře kritizují i Polsko, jehoţ vojákům je vyčítána ochota, se kterou se nechali verbovat proti carskému Rusku. Polský národ je v článku My – Poláci – Čtyřdohoda z 6. února 1919 popsán jako nevzdělaná masa, která lehce podléhá svodu bolševismu, nebo fanatismu katolického kněţstva. Pisatel zakončuje své hodnocení závěrem, ţe Polsko je nespolehlivý a slabý článek protiněmeckého obranného řetězce. Je však třeba brát tento postoj listů s rezervou. Důvod, proč periodikum tak ostře vystupuje proti našemu severnímu sousedovi, je zřejmý. Musíme si uvědomit, ţe v této době vedeme s Poláky při o sporná hraniční území Těšínska, Spiše a Oravy. Kritika polského státu je především snahou listů diskreditovat na svých stránkách polský národ v očích Dohody. Celkově je nutné brát všemoţné útoky listů s rezervou. Za nejscestnější je pak moţné označit kritiku, jíţ jsou podrobeni Ţidé. Ti jsou v článku ze 7. února kritizováni za sklony podléhat komunistickým idejím. Takovéto tvrzení je však nepravdivé. Silně religiózní ţidovskou komunitu naopak odpuzoval, aţ děsil, bolševický ateizmus. Byla by leţ tvrdit, ţe se k bolševickému hnutí nepřidali ţádní Ţidé (například Isaak Babel), ale pokud k něčemu takovému došlo, stalo se tak často za cenu přetrhání vztahů mezi jedincem a komunitou. Tato pomluva Ţidů však není v listech ničím výjimečným. Celkově je moţné vypozorovat v článcích tohoto periodika poměrně vysokou míru antisemitismu. Například v článku Krysy opouštějí loď ze 23. května 1919 jsou krysami označeni právě Ţidé a rudí agitátoři. Listy věnují bolševické otázce hodně pozornosti, díky čemuţ se k nám dostává poměrně dost informací o začínajícím polsko-sovětském konfliktu. Je však potřeba být obezřetný. Například 8. února je nám předloţena zpráva, ţe jednotky Rudé armády stojí na Visle, coţ je hloupost. Krom německých jednotek, které by takový postup Rusů znemoţnily, nebyl příslušný rozkaz ještě ani sovětským velením vydán. Aţ 12. února vystavilo velení Rudé armády rozkaz o hloubkovém průzkumu k řece Bug, která je posledním větším tokem před Vislou. Jsou nám však nabízeny i zajímavé články, které čtenáře zpravují o událostech, o kterých jiné noviny mlčí. Jakoţto příklad mohu uvést článek Dohodová výstraha Polsku z 11. února 1919, v němţ je Polsku Dohodou vyčítána vojenská aktivita proti německým vojákům. Polská vláda je naopak nabádána, aby se s Němci domluvila a svoji energii vynaloţila raději na potírání blíţící se Rudé armády. Tento článek doplňuje následná vojenská zpráva, v níţ se dočítáme o polsko-německých bojích u Vindavy, Raviče a Margonina. 16. února jsme zpraveni o zabrání Brestu Litevského polskou armádou. Povětšinou protipolsky laděné listy se v této době otevřeně těší z polských úspěchů proti bolševikům, coţ si můţeme vysvětlit

37

obavami listů z nečekaně rychlého sovětského postupu směrem na západ. 7. března je čtenář informováni o polském záboru Pinsku. Aţ do polské dubnové ofenzívy je většina zpráv zaměřena na postup Děnikina proti bolševikům a polsko-ukrajinský konflikt. Přímo o polsko-sovětské válce se noviny zmiňují jen zřídka. Neznamená to však, ţe by byla nouze o zajímavé zprávy. 20. dubna je nám předloţen článek Pryč s Leninem!, v němţ je aţ hororově popisována situace v Moskvě, kde byla podle polského zdroje násilně potlačena stávka dělníků, kteří byli do jednoho postříleni. Jen za jeden den bylo popraveno 3000 stávkujících lidí. Intelektuálové, zapřaţení do vozů, pak odváţejí lidské mrtvoly z popraviště k masovým hrobům. Podobně protikomunistický propagandistický účel má i série polobulvárních článků s ironickým nadpisem Z bolševického ráje, kde autor pravidelně upozorňuje na různé nešvary sovětského Ruska. Dovídáme se tak o četných povstáních, hladomorech, ale třeba i nedostatku rakví v Rusku. 23. dubna jsme novinami zpraveni o začátku polské ofenzívy na Litvu a Bělorusko a o obsazení Vilna Poláky. Informace z polského zdroje jsou podrobné a především přesné. 26. dubna je pak ještě dodatečně informováno o obsazení měst Lida a Baranoviči polskou armádou. 18. května 1919 listy s potěšením přináší zprávu o polsko–ukrajinském míru. Od této události si redakce praţského deníku slibuje společný polsko-ukrajinský postup proti bolševikům, je vyzdvihována především Hallerova armáda, o které se redaktor vyjadřuje velmi pochvalně. Krom zřejmého zájmu listů o dění v Rusku a nesympatií k bolševikům, lze z období května velmi dobře vypozorovat i názor listů, ţe polská armáda není součástí dohodových vojsk. Ve článcích zabývajícími se boji Dohody a bílých generálů se Sověty (např. čl. Dohodová ofensiva v Rusku z 19. Května 1919), není o polských vojácích ani slovo. Polsko je naopak řazeno mezi země jako Lotyško, Estonsko a Finsko, které vedly s bolševiky své vlastní boje o samostatnost a určení hranic (např. čl. Obrat v Rusku? z 23. května 1919). Období června a července, kdy si Rudá armáda v Bělorusku lízala utrţené rány a polská armáda přerušila další postup ,aby mohla plně vstřebat výdobytky svého vítězství, je vyplněno občasnými vojenskými zprávami jak z moskevského, tak varšavského zdroje. Vakuum způsobené absencí významnějších válečných událostí na polsko-sovětské frontě vyplňují listy občasnými útoky na Ţidy (např. čl. Z činnosti polských ţidů z 20. června 1919) a další kritikou bolševiků. Za zmínku stojí ta z 3. června, která asi nejlépe vyjadřuje nechuť periodika k politickému systému v sovětském Rusku.

38

(1) „ Bolševictví jest v podstatě imperialistické. Ničeho nedává, jen potřebuje. Ztrávivši doma vše, co mělo cenu, jest nuceno ohlíţeti se za hranice – přechází v útok.“ 12. srpna zachycují listy započatou polskou ofenzivu v článku Ofensíva polská proti bolševikům. V této době jiţ Poláci čtyři dny drţí Minsk. O dobytí takto významného města nás však ze záhadného důvodu deník vůbec neinformuje. 13. srpna se stahuje Rudá armáda za Berezinu. O neúspěšných polských pokusech překonat tento tok si můţeme přečíst 24. srpna. Obsazení Minsku a jeho okolí, mělo za následek významnou změnu postoje listů k polskému postupu proti sovětskému Rusku. Dřívější nadšené reakce na polské vojenské úspěchy proti Rudé armádě střídá obviňování Polska z rozpínavosti. Jsou dva hlavní důvody této změny. Prvním důvodem jsou jiţ zmiňované neshody Československa s Polskem o sporná pohraniční území, druhým pak rusofilní politická orientace Karla Kramáře, vlastníka novin, jenţ nesl velmi nelibě obsazování ruského historického území polskou armádou. Ztráta sympatií má za následek uveřejňování článků s protipolským obsahem; dříve opěvovaná polská armáda v čele s elitní Hallerovou armádou se v článcích listů mění v seskupení neozbrojených hladových trhanů bez bot (čl. O poměrech v polské armádě z 31. Října 1919). Nechci na tomto místě vytýkat listům nepravdivé zpravodajství. Stejně jako vysoká úroveň Hallerovi armády, je pravdivá i ţalostná úroveň vybavení některých polských jednotek. Problematickou se mi však jeví nízká konzistence publikovaných názorů, která negativně ovlivňuje věrohodnost a serióznost listů. V období zimy 1919 a jara 1920, je hlavním tématem článků z ruského prostředí postup Děnikina na Moskvu a jeho následný ústup do hlouby Ukrajiny. Články o polsko-sovětské válce se omezují na informace o vzájemných diplomatických jednáních. Polsko sklízí další vlnu kritiky ze strany redaktorů listů, za neochotu k míru. V černo-bílém líčení působí Poláci jako smečka nenasytných vlků, kteří nemají nikdy dost, zatímco pod popisem sovětských diplomatů v čele s Čičerinem, by si dnešní čtenář představil spíše Ghándího a ne přední bolševické pohlaváry. Po informačně chudším období zimy a začátku jara, způsobeném minimální činností obou znepřátelených stran, se koncem dubna začíná počet článků o polsko-sovětské válce na stránkách listů opět zvyšovat. Důvodem tohoto nárůstu zpráv je samozřejmě obnovení bojů. 25. dubna 1920 zahájilo polské velení ofenzívu na Ukrajinu. Chtělo tak předejít plánovanému sovětskému úderu na Západním frontu. Listy nás o jiţ probíhajícím polském postupu poprvé

39

informují 29. dubna ve článku Piłsudski porazil rudá vojska Sovpedie na volyňské a podolské frontě. Krom obsazení několika nepříliš známých obcí, se dovídáme o vstupu polské armády do Ţitomiru, který je však v tomto periodiku nazván Ţitomíří. Na obdobné chyby naráţíme i v dalších novinách, přičemţ nejde o nic výjimečného. V navazujícím článku Poláci společně s Petljurou osvobozují Ukrajinu z bolševické moci

je upozorňováno na spolupráci

Piłsudského armády s Petljurou a jeho ukrajinskými sbory. Je vhodné si všimnou, ţe listy označují tento jejich společný postup jako osvobozenecký, nikoliv dobyvačný, po pádu Kyjeva však můţeme zpozorovat změnu i v tomto postoji. 1. května jsme zpraveni o obsazení Mohyleva Poláky. V této zprávě z varšavského zdroje, se také dovídáme o potření XII. sovětské armády a 15 000 zajatých rudoarmějcích. Tyto údaje vychází z mylných polských představ o velikosti vlastního úspěchu, kdyţ ve skutečnosti se však podařilo většině muţů XII. sovětské armády ustoupit za Dněpr. Další polsko-ukrajinský postup je zachycen ve zprávách z 3. května 1920, kdy jiţ polské jednotky nezastavitelně postupují na Kyjev. V článku se poprvé v listech objevuje varování, převzaté z anglického zdroje, před hrozícím nebezpečím probuzení ruského vlastenectví. 4. května je v listech, podobně jako i v dalších českých novinách, otištěna nepodloţená zpráva z německého zdroje, ţe Kyjev přešel do polských rukou jiţ 1. května. Následujícího dne jsou otištěny dvě protichůdné zprávy, coţ naznačuje, ţe samy listy neměli jasný přehled o aktuální situaci. První zpráva oznamuje, ţe Poláci po krátkém boji dobyli 4. května Kyjev. Tato kachna z francouzsko-anglického zdroje je však stejně nepravdivá, jako ta německá. Druhý článek, jenţ se zakládá na informacích poskytnutých Reuterovou tiskovou agenturou, čtenáře pravdivě zpravuje o postupném vyklízení Kyjeva jednotkami Rudé armády a ústupu Sovětů za Dněpr. Úspěšný polský postup na Ukrajině vyvolává nespokojenost Karla Kramáře a jeho listů, jeţ se zřetelně odráţí v dalších článcích. 6. května je v článku První starosti: polonisování polský vojenský úspěch označen za přechodné válečné štěstí. 7. května je otištěn článek z nizozemského zdroje, který se staví k celé polské kampani velmi pesimisticky. 8. května graduje odsouzení polského útoku v listech vlastní kritikou praţských novin v článku Taţení Polsky proti Rusku. (2) „ Nutno zdůrazniti, ţe jde skutečně o taţení proti Rusku, nikoliv proti bolševictví a komunistické vládě moskevské, jak Poláci a jejich tisk se snaţí namlouvati světu, a hlavně do Paříţe a Londýna neustále zdůrazňují. … Pan Piłsudski, bojovný náčelník polského státu, sociální demokrat-šovén-generál, svým dobrodruţným podnikem přímo ocelově ztuţuje tuto vládu (bolševickou v Rusku), nutě všechny vrstvy ruské, přes všechny politické a sociální rozdíly, aby se za ni postavily v sebeobraně proti nepříteli zevnějšímu. Zdá se být jiţ nepochybným, ţe

40

dobrodruţný a nerozmyslný polský podnik válečný konán úplně na vlastní vrub, bez vědomí dohody … .“

Tento článek je zakončen oznámením, ţe Kyjev ještě nepadl a nepříliš korektním obviněním Poláků ze lţi, jíţ se měli dopustit dřívějším nepravdivým informováním o dobytí ukrajinské metropole. Tato kritika ze strany listů je však naprosto neoprávněná a působí účelově. Nepravdivé zpravodajství o Kyjevu je totiţ německého a anglického původu. Polské oficiální zdroje informovaly o dobytí Kyjeva aţ 9. května, kdy se čtenář můţe konečně dočíst realitě odpovídající zprávy, které jsou podrobněji rozvedeny následujícího dne v polské vojenské zprávě. Tyto skutečnosti však redaktoři proruských listů nebrali očividně v potaz, více neţ o pravdu jim v tomto případě šlo spíše o další mediální výpad proti Polsku. V poslední větě citace pak můţeme číst jednoznačný názor listů, ţe polské jednotky nejsou součástí dohodové intervence v Rusku. Ve stejném duchu jsou pak sepsány i články ze 13. května 1920 Churchill o polské ofensívě a Anglie nepodporuje Polsko. V názoru na postavení Polska vůči Dohodě se tak praţské periodikum naprosto neshoduje například s brněnskou Rovností, která označuje Polsko pouze za loutku ovládanou Francií a Velkou Británií. V dalších dnech po obsazení Kyjeva se situace na čas uklidňuje, coţ je důvodem, ţe v novinových sloupcích zahlédneme jen občasně zprávu týkající se polsko-sovětské války. Většinou se navíc jedná o obecnou vojenskou zprávu z moskevského, případně varšavského zdroje. Po pádu Kyjeva přešla iniciativa postupně na stranu Rudé armády, jeţ ke konci května započala ofenzívu na Jihovýchodním frontu s jasným cílem vytlačit polskou armádu z Ukrajiny. Tento vývoj událostí zachycují listy s drobným zpoţděním 28. května ve článku Zuřivé boje na východní frontě. Krom sdělení, ţe síly Rudé armády početně převyšují polskou protistranu, je čtenáři v této zprávě předloţena polemika listů se zprávou z moskevského a anglického zdroje, ţe Kyjev uţ je opět v rukou Sovětů. Tento stav Kramářovy noviny odmítají a odvolávají se na zdroj polský. I na základě tohoto příkladu můţeme konstatovat, ţe listy se neomezují na úzký okruh informačních zdrojů, jako například brněnská Rovnost, coţ je rozhodně pozitivní. Zajímavá je zpráva listů otištěná následujícího dne. Zabývá se účastí amerických letců v polsko-sovětském konfliktu. Na tento článek je vhodné upozornit, jelikoţ boj těchto amerických vojáků proti bolševikům v rámci polské armády ostatní zde zmiňované noviny 41

nijak nezmiňují, dokonce ani Lidové noviny, které slouţí potřebám stejné strany a tudíţ často vyuţívají obdobné informační zdroje jako Národní listy. Je s podivem, ţe pouze listy zmiňují tuto přímou americkou účast v bojích polsko-sovětských, přitom bez amerických letců by mohla polská letecká flotila jen stěţí fungovat. Americké letce zmiňuje ve svém deníku i Isaak Babel. Hodnocení činnosti amerických pilotů listy je velmi pozitivní. Zprávy z dalších dnů neposkytují čtenáři ucelený přehled o bojové situaci, tento stav se mění aţ 12. června. Tohoto dne otiskují noviny zprávu z Moskvy, ţe Rudá armáda zabrala Fastov, coţ je dostatečně velké město, aby bylo zaneseno do atlasů. Z polohy Fastova a absence zprávy o pádu Kyjeva bylo tedy moţné vyvodit, ţe Rudá armáda provádí obchvat ukrajinské metropole. O dva dny později má jiţ čtenář jasno. Výtisk listů ze 14. června 1920 přináší článek s titulkem Bolševici dobyli Kijeva. V tomto krátkém článku se téţ dočteme o vyklízení Ţitomiru polským velením, je zřejmé, ţe jednotky Rudé armády jsou na postupu. Stejného dne přináší listy ještě dva články, které jsou o poznání delší, neţ zpráva o pádu Kyjeva. Jedná se o bulvární, ničím nepodloţené spekulace s titulky Lenin na útěku? a Bolševický tisk v Rusku uvaţuje o konci vlády sovětů … . Podrobnější informace o pádu Kyjeva jsou čtenáři nabídnuty aţ dalšího dne. Hlavní náplní článku je však výčet škod, které za sebou polská armáda zanechala. Krom zničení elektrárny, vodárny a nádraţí, vyčítají listy Polákům i poškození katedrály sv. Vladimíra. Tu má však na svědomí ruský dělostřelecký granát, který zasáhl pravoslavný svatostánek při obléhání Kyjeva Rudou armádou. 19. června je z informací v článku Veliké ztráty polské armády patrné, ţe polská ofenzíva na Ukrajinu naprosto selhala, listy dokonce přicházejí s názorem, ţe je dluţno očekávati brzké obsazení Varšavy. V dalších dnech jsou otiskovány především vojenské zprávy z polské i sovětské strany, potřebné informace, které by nám pomohli získat přehled o válečné situaci, z nich však nezískáme. Aţ 30. června přináší listy článek Poláci zatlačeni na posice z nichţ začali v dubnu ofensivu. Krom z titulku zřejmého upřesnění místa fronty se uvádí, ţe dochází k zuřivým bojům, coţ odpovídá realitě. Rudá armáda jiţ v této době nepostupovala tak jednoduše, jako na začátku měsíce června. 9. července otiskují listy zprávu polského generálního štábu, v níţ Poláci informují o úspěšném překročení Dviny a Bereziny jednotkami Rudé armády, čímţ se dal do pohybu Západní front generála Tuchačevského. Téţ je zmíněn výpad sovětského jezdectva do polského týlu. Poláci tak zahájili ústup, který skončí aţ v srpnu na Visle. V návaznosti na

42

celkový polský ústup přináší listy článek Přípravy Polska k defensivě z 13. července, v němţ označují polskou pozici za katastrofickou, oceňují však sjednocení se polského národa proti rudému nebezpečí valícímu se z východu. Spolu s chválou ruských protibolševických nacionalistů ukončuje redaktor článek výzvou, ţe je nutné Polsku pomoci a nenechat jej padnout, neboť by to mohlo znamenat přímé ohroţení celé Evropy. 10. července obsazují jednotky Rudé armády Dubno, 14. téhoţ měsíce jsou Poláci vytlačeni z Molodečna. 17. července přichází z polského zdroje zpráva o vyklizení Vilna. Dobytí Minsku si listy ze záhadného důvodu opět nevšímají. 18. července se další kořistí Rudé armády stává Lida. Postup sovětů působí opravdu nezadrţitelným dojmem. Listy nadpisují v této době většinu článků o polsko-sovětské válce titulkem Polská katastrofa. Obava listů o zachování Polska je očividná, útočné protipolské články nahrazují umírněnější výtky, jako například ta z 28. července 1920. (3) „ Jest a zůstane vinou Poláků, ţe svojí rozpínavostí na východ a specielně svojí výpravou na Kijev a svými ohláškami, ţe půjdou ještě dále, vyburcovali ruský militarismum a pomohli bolševictví k upevnění jeho posic na Rusi a ke získání nových a výhodných posic v Evropě.“ 5. srpna překračuje Rudá armáda Bug a míří na Varšavu. Listy sice oceňují polské rozhodnutí bojovat do posledního muţe, ale osud Varšavy a Polska je podle jejích redaktorů jednoznačně zpečetěn, v článcích listů nenacházíme ţádnou naději na záchranu Polska. (4)

„ Vojenské a v souvislosti s tím i politické postavení Poláků je kritické, bezútěšné a

bezvýchodné. Ne-li dnes, tedy zítra rudá armáda pravděpodobně obsadí Varšavu. Obsadí ji bez velké námahy, neboť armáda polská je v úplném rozkladu.“ 15. srpna listy oznamují, ţe bitva o Varšavu jiţ začala a vyčíslují obrovské sovětské síly. Do svého výčtu však započítávají i silnou kavkazskou jízdu, coţ odpovídá popisu 1. jízdní armády Buďonného, která se této bitvy vůbec neúčastnila. Taktéţ novinami vzpomínané těţké sovětské dělostřelectvo se do bojů u Varšavy nijak nezapojilo, neboť nestihlo dorazit. 17. srpna nemají čtenáři listů stále jasno, jak bitva na Visle dopadla. Z článku O Varšavě ještě nerozhodnuto se dovídají pouze to, ţe v hlavním polském městě prý řádí epidemie úplavice. Aţ 18. srpna otiskují listy podrobné informace. Tučně vytištěný článek Poláci ohlašují velkou ofensivu detailně popisuje polské vítězství na Visle a rozvinutí polské protiofenzívy. Listy této polské zprávě věří, nicméně spekulují, zda-li jde skutečně o obrat ve válce, nebo pouze o krátkodobý úspěch. 20. srpna listy uznávají, ţe jde skutečně o zlom ve válce, nicméně v 43

článku Obrat ve válce polsko-ruské připisují zásluhy za odraţení Rudé armády Francouzům, kteří prý vymysleli celý plán obrany a dodali potřebnou munici, coţ není pravda. 21. srpna otiskují listy zprávu Bolševické armády poraţeny, v níţ oznamují další polský postup a vytlačení sovětů za Bug. Na základě informací o úprků Rudé armády na Západním frontu a začínajícím ústupu Sovětů na ukrajinské frontě, přibývá v listech spekulací o probíhajících mírových jednáních mezi bolševiky a Poláky. Měsíce září a říjen jsou vyplněny zprávami o polském postupu, nadpisy Polská katastrofa střídají titulky Rozklad v rudé armádě. Spekulace o podobě míru, které jsou hlavní náplní článků listů o polsko-sovětské válce v době letního všeobecného ústupu Rudé armády roku 1920, jsou ukončeny aţ oficiální zprávou o podepsání příměří. Listy uveřejňují 7. října článek Polsko-ruský mír. Tato zpráva o předběţném polsko-sovětském příměří se nese v ostrém protipolském duchu. Listy označují podmínky dohody za hanebné. Polsku je vyčítána nenasytnost. Listy, které se ještě v srpnu bály o osud Polska a celé Evropy, se pohoršují nad tím, ţe Rusku hrozí naprosté odtrţení od západu. Značné ruské ústupky si listy vysvětlují tísní bolševiků a nutnou sovětskou potřebou tohoto míru; přesto dopadá kritika listů i na hlavu Lenina a jeho spolupracovníků. Kramářovy listy vyjadřují značnou nelibost a nespokojenost s takovýmto vyústěním událostí. Rusko zůstávalo pod jhem bolševictví a Polsko dosáhlo značných územních zisků na východě na úkor historických drţav carského Ruska. Po podepsání příměří se jiţ listy polsko-sovětské otázce nevěnují, podepsání míru v Rize v roce 1921 jiţ ani nezmiňují. Od počátku sledovaného období zaujímá zpravodajství listů negativní postoj jak k Polákům, tak i bolševikům. Je-li příleţitost, tak nešetří listy kritikou ani k Ţidům, jak jsme si však ukázali, tak neoprávněně. Důleţitou roli v kritice Sovětů hraje krom rozdílnosti politické orientace i Kramářův panslavismus a jeho striktní zaměření na „slovanské Rusko“. Negativní postoj k Polákům je pak způsoben probíhajícím sporem o Těšínsko. Zde se projevil bojovný nacionalismus, který se u Národní demokracie později plně rozvinul. Díky pozornosti listů k postupu Rudé armády na západ na začátku roku 1919 se dozvídáme všechny potřebné informace i o následné polské ofenzívě na Vilno. Kvalita zpravodajství o srpnovém taţení Poláků na Minsk je pak jiţ výrazně horší. Zábor Minsku opět mění postoj listů k Polákům. Dříve pozitivně hodnocený postup polských armád proti Sovětům je nyní podroben značné kritice listů a nařčení Polska z rozpínavosti, coţ je způsobeno nelibostí Karla Kramáře se zabíráním ruského historického území. Nenasytnost je vyčítána i sovětskému Rusku. 44

Bolševici jsou popisováni jako kobylky co ničeho nedávají, vše spasou a následně jsou nuceni obsadit další území. Nízká konsistence názorů listů v postoji k Polsku se odráţí i v článcích o polském útoku na Ukrajinu. Zprvu je polsko-ukrajinský postup popisován jako osvobozenecký, s pokračující ofenzívou však začnou listy označovat celou polskou kampaň za dobyvačnou. Nejhorší kritice jsou pak Poláci podrobeni po obsazení Kyjeva. Naši severní sousedé jsou však zároveň varováni před nebezpečím vzedmutí se ruského vlastenectví. Po vytlačení polské armády z Ukrajiny a s následným postupem sovětských vojsk na Varšavu, kdy se událostem polsko-sovětské války věnuje hlavní pozornost, prohlašují listy, ţe pro evropský mír je přeţití Polska nutné, avšak je patrné, ţe v zastavení Rudé armády Poláky nevěří. To se projeví i v době polského protiútoku u Varšavy, k jehoţ úspěšnosti se zpočátku staví Národní listy zdrţenlivě. Za příměří uzavřené v říjnu 1920 pak listy kritizují obě znepřátelené strany, především pak polské podmínky povaţují za hanebné. I přes časté střídání názorů je však zpravodajství Národních listů nutné označit za velmi dobré, coţ zapříčiňuje především vyuţívání všech dostupných zdrojů. V otázce pomoci Dohody Polsku sice z listů jasnou odpověď nenajdeme, ale názor, ţe polská armáda není součástí intervence do Ruska je naprosto zřejmý.

Lidové noviny

45

Lidové noviny byly zaloţeny v roce 1893 Adolfem Stránským (1855 - 1931), vlivným brněnským politikem. Podílel se například na zakládání lidové strany na Moravě, byl říšským i moravským zemským poslancem (zastávat tyto dvě funkce zároveň nebylo však něčím neobvyklým). Poslaneckou funkci vykonával i v československém parlamentu, téţ byl ministrem obchodu v první československé vládě. Lidové noviny se pod jeho vedením staly vlivným a rozšířeným periodikem v oblasti Brna. Po Národních listech (oblast Prahy) byly Lidové noviny (oblast Brna) nejdůleţitější tiskovinou národnědemokratické strany. 23.5.1945 se název periodika na čas změnil na Svobodné noviny. V roce 1918 přebírá vydavatelskou činnost Jaroslav Stránský (1884 - 1973), syn Adolfa Stránského. Ačkoliv byly Lidové noviny důleţitým tiskovým orgánem národnědemokratické strany, nezastávaly programově negativní postoj k Hradu a práci T.G.Masaryka, jak tomu bylo v případě Národních listů. Tuto rebelii si mohly listy dovolit díky silné pozici J.Stránského v moravské zemské organizaci strany národnědemokratické. Lidové noviny vycházejí pod stejným názvem dodnes. Lidové noviny se začínají o polsko-sovětský střet zajímat aţ v půlce dubna, pro určení postoje Lidovek však nacházíme uţitečné informace jiţ od začátku roku 1919. Podobně jako v ostatních českých novinách i zde si můţeme přečíst řadu článků o levicově radikalizující se situaci v Německu a Maďarsku. Stejně jako v Národních listech i zde je postoj ke komunistickým povstáním negativní, nutno však podotknout, ţe Lidové noviny berou celou situaci s určitým nadhledem a odstupem a opravdu se snaţí o střízlivější zpravodajství, neţ jakého se nám dostává v Národních listech, které se nechají občas unést hysterií z rudého nebezpečí. I tak je však postoj Lidových novin k bolševictví zcela jasný. Například 7. dubna 1919 se z článku Proti bolševictví můţeme dozvědět, ţe bolševictví je hlíza otravující národ. Podobně laděné články nalézáme i v dalších dnech, můţu uvést třeba zprávu s nadpisem Bolševictvím ke zradě z 10. dubna. Pokud se na stranách periodika v období jara objeví zpráva o Polsku, jedná se v drtivé většině případů o nevyřešenou situaci na Těšínsku, k níţ prosazují Lidové noviny smířlivý postoj. Dle názoru brněnského deníku je nedobré chřastit zbraněmi a popouzet se s Poláky navzájem, protoţe se oba národy budou muset nakonec beztak domluvit a usmířit. Z polských bojů se nám dostává téţ poměrně dobrého zpravodajství o konfliktu s Ukrajinci u Lvova. První zprávu, která se týká bojů polsko-sovětských, můţeme však zachytit aţ 12. dubna 1919. Jedná se o poměrně zvláštní informaci, komentující údajné vyklizení Vilna Sověty a jeho přenechání polským úřadům. Nic takového se nicméně ve skutečnosti nestalo a osobně 46

pochybuji, ţe by vzhledem k zavádění vlastního komunistického pořádku po obsazení Vilna, vůbec něco takového chtěli bolševici provést. Ještě před zprávami z fronty, které začnou Lidové noviny otiskovat aţ s pádem Vilna, si můţeme pročíst poměrně zajímavé informace o Rudé armádě, z nichţ je patrné, ţe periodikum nemá o sovětském vojsku valnějšího mínění. První článek se týká důstojníků rudé armády. (1) „ Bolševický hlavní štáb rekrutuje se ze ţáků posledních tří ročníků vojenské akademie. V důstojnictvu je patrný trojí směr: většina vstoupila do rudé armády, zlákána vysokým platem a nadějí na kariéru. Nepatrnou menšinu tvoří bolševici z přesvědčení. Jiní opět vstoupili do bolševické armády s úmyslem činit v ní protibolševickou propagandu.“ Ve druhé části článku o Rudé armádě nám předkládají noviny velikost sovětských bojových sil, ale zároveň je upozorňováno na potíţe s vybavením a dezercí. (2) „ Nyní čítá bolševická armáda asi milion vojáků: mohla by k jaru dostoupiti 3 milionů vojáků, ale pro tak ohromnou armádu nemají bolševici ani zbraní ani výstroje. Zběhů je velmi mnoho. Jeden ze sovětských pluků vypravil se z Moskvy v síle 1100 vojáků, z nichţ na finskou stanici v Petrohradě přibylo 700 a na frontu ne více neţ 500 muţů. Co se týče polské armády, tak se podrobnějších informací nedozvídáme, podstatná je však skutečnost, kterou zjistíme z článku Polská armáda proti bolševictví. Lidové noviny prohlašují polskou armádu za součást dohodových vojsk, která bojuje proti bolševikům. V tomto periodiku však alespoň panuje názor, ţe jsou Poláci rovnocennými partnery svých dohodových spojenců a ne jen loutkou v rukou západních mocností, jak se nám snaţí vnutit deník Rovnost. (3) „ Polsko připojilo se k dohodě jako rovnoprávný člen, z toho vyplývá pro ně povinnost převzíti část úkolů dohody, neboť válka není dosud skončena … .“ Je zajímavé, ţe se názor Lidových novin a Národních listů, národnědemokratických periodik, tak podstatně liší. Tato názorová nejednotnost, která se projevovala především v otázkách kritiky Hradu a prorusky koncipovaného politického programu, je jen dalším 47

dokladem vyšší míry suverenity brněnské frakce v rámci Národní demokracie, kterou zajišťovala osoba Jaroslava Stránského. První výraznou zprávou o polsko-sovětské válce v Lidových novinách, díky které si můţe vůbec čtenář udělat představu, ţe konflikt započal, je tak aţ sdělení z 23. dubna 1919 o pádu Vilna, jeţ je datováno dnem 19.4. . Své neuspokojivé zpravodajství pak noviny čtenáři vynahrazují dalšího dne, kdy nabízejí velmi obsáhlý a přesný popis pádu Vilna. Po této informační lahůdce však přichází období bez podrobnější zprávy, čtenář si můţe přečíst pouze několik článků, v nichţ není více, neţ ţe Poláci postupují a tlačí Sověty zpět do ruského prostoru. V tomto období skoupém na informace, tak zaujme především článek Ţidé z polské armády z 15.5. . V něm se dočteme, ţe polský ministr války vyloučil všechny Ţidy z armády. Z gramatického hlediska nás zaujme malé písmeno „ţ“ ve slově Ţidé. Spíše jak o antisemitismus jde však v tomto případě o gramatickou normu, neboť podobně jsou psáni Ţidé i v dalších novinách. Další zprávy se k nám dostávají se začátkem polského pochodu na Minsk. Můţeme se tak dočíst, ţe z 5. na 6.8. byl Poláky obsazen Sluck, 8. srpna v sedm hodin večer pronikají polská vojska do Minsku. Po tomto oznámení, pak zprávy o vývoji na polsko-sovětské frontě pro zimu 1919 a jaro 1920 ze stran Lidových novin prakticky mizí. To má však opodstatnění v pozastavení vojenské činnosti ze strany Polska proti sovětům a nemohoucnosti Rudé armády na západní frontě. Jediné články s polsko-sovětskou tématikou jsou tak, podobně jako v ostatních periodikách, občasné zprávy o vzájemných mírových rozhovorech, které však nic podstatného nepřinesly. Shrnutí situace z roku 1919 si pak můţeme přečíst v rozhovoru s Radkem v článku Mír nebo válka mezi Ruskem a Polskem? z 25. března. Zde Radek přiznává, ţe sovětský ústup v roce 1919 byl způsoben nedostatečnou silou Rudé armády. (4) „ …( Rudá armáda měla ) jen nepatrnou vojenskou moc na západní frontě. Nikdy jsme nepostupovali, a kaţdý, kdo je poněkud seznámen se západní frontou vám řekne, ţe všecky zprávy o vítězných bitvách Poláků jsou smetí: nebylo vůbec ţádných bitev. Poláci prostě obsadili pozice s mlčícím souhlasem našeho vojska, ... .“ Je sice přehnané tvrzení, ţe se sověti nebránili a jen přihlíţeli postupu Poláků, ale Radek jasně poukazuje na pravdivý fakt, ţe sovětské síly na západní frontě v roce 1919 byly nedostatečné a nemohly tak aktivněji zakročit proti polskému útoku. 48

Po informačním půstu v období zimy aţ jara 1919 – 1920 se zpravodajství o polskosovětském konfliktu zlepšuje aţ s příchodem dubna. 18. 4. 1920 v článku Stav polského vojska na ruské frontě čteme, ţe dle mínění dohodového generála Henryho se stav polské armády přes zimu zlepšil, druhým dechem však varovně upozorňuje na značné síly, které bolševici posílají na polskou frontu po vítězství nad Kolčakem a Děnikinem. Stejný článek je otištěn i v Národních listech. Informační předehrou k polskému útoku na Ukrajinu jsou články Polská vláda uznává Petljuru za hlavu ukrajinské republiky a Polské provolání k Ukrajincům. 29. dubna pak jiţ z polské vojenské zprávy můţeme sledovat postup Poláků na Kyjev. Z významnějších událostí můţeme zmínit dobytí Ţitomiru 26. dubna. 1. května otiskují Lidové noviny provolání sovětové vlády k ruskému národu, v němţ bolševičtí vůdcové vyzívají ke společné obraně Ruska proti polské agresi, brněnské periodikum však zatím vlastní názor na věc nepodává. Toho se nám dostává aţ 4. května 1920 v článku Rusko – polská vojna. (5) „ Evropa má novou válku: Poláci odpověděli na Čičerinovu nabídku míru vpádem do Ukrajiny a pronikli celkem bez váţnějšího odporu aţ ke Kijevu. … . Důvody polské ofensivy vyplývají z polského imperialismu, jenţ stále se ještě nechce rozloučit se snem o polské velmoci. …. Podceňují zřejmě ruskou houţevnatost a spoléhají se zřejmě na nechuť západní Evropy k bolševictví, doufajíce, ţe spojencům bude příjemnější imperialistické Polsko neţ sovětové Rusko. Zapomínají, ţe bolševici zvykli si jiţ spoléhati jen na své vlastní síly a nepozbývati mysli ani v okolnostech nejsvízelnějších. …. Čím dále proniknou na východ, tím nebezpečnější bude ústup. Neboť na ruské půdě nebudou míti proti sobě jen bolševické oddíly, nýbrţ všechen ruský národ. A ten je nepřemoţitelný.“ Z reakce Lidových novin jsou patrné antipatie k polskému útoku. Zřejmý je téţ názor, ţe polská armáda, která tento konflikt vyprovokovala, nemůţe docílit konečného vítězství a bude poraţena společným úsilím ruského lidu. Lidové noviny téţ nepředpokládají aktivní podporu Polska dohodovými státy, ty se dle názoru novin omezí pouze na mlčenlivý souhlas. Důvodem pro negativní postoj Lidových novin je krom určité míry rusofilství, jenţ však není tak značné jako u Národních listů, i obava z případného polského úspěchu, který by mohl povzbudit Poláky k agresi vůči Čechoslovákům v otázce sporných území ( např. čl. Polsku roste chuť a Poláci ţádají Těšínsko odměnou za „vítězství“ nad bolševiky ).

49

4. května se taktéţ dovídáme o bojích u Fastova, jenţ je nedaleko Kyjeva. Jako v ostatních novinách i v tomto periodiku nacházíme nepravdivou zprávu berlínského původu ze 4.5., ţe 1. května padl Kyjev. Zpráva je negována hned následující den. Ještě před obsazením ukrajinské metropole nacházíme v Lidových novinách varování, ţe polský útok akorát sjednotí doposud znepřátelené ruské strany, coţ můţe představovat pro Poláky velké nebezpečí. (6) „ Téţ všem nebolševickým Rusům je polská ctiţádost trnem v oku. Nutno očekávati, ţe všichni ruští vlastenci v hodině nebezpečí se seskupí kolem rudých praporů bolševiků. Bolševici vrhli by pak velké dělnické vojsko na polskou frontu. Dobytí Kijeva a celé protibolševické polní taţení skrývá v sobě velmi váţné nebezpečí pro Polsko.“ 8. května 1920 se dozvídáme ze sovětské vojenské zprávy, ţe bolševici vyklidili Kyjev a stáhli se na druhou stranu Dněpru. Za ustupujícími rudoarmějci pronikli do města 6. května Poláci. V této chvíli nejzazšího polského postupu do ruského území je z článků Lidových novin patrný názor, ţe Poláci jsou v tomto boji jiţ sami. (7) „ Nepřátelství mezi státy dohody a Ruskem je dlouho jiţ jen formální, opravdová válka je jiţ jedině mezi Ruskem a Polskem. Anglické jednání se sověty je důkazem, ţe Anglie se necítí nijak zavázána k Polsku a ţe je nechá válčit a odpykat všecky důsledky této nové války, aniţ hne prstem na jeho obranu. Některé státy dohody půjdou jistě za příkladem Anglie, ostatní budou k tomu vývojem věcí donuceni.“ Tento trefný postřeh, jenţ naprosto koresponduje s tehdejším stavem věcí ve vnitřní politice Dohody, jejíţ otěţe převzala po Francii jiţ pevně Velká Británie, doplňují Lidové noviny o nepřesnou předpověď, ţe v nastupující vlně ruského nacionalismu, kterou Poláci vyprovokovali, bude bolševické hnutí postupně utopeno, coţ se nakonec nestalo. Podobné podcenění vnitřní síly a výdrţnosti bolševismu můţeme být svědky i v Národních listech, které podobně jako Lidové noviny, odhadly špatně tehdejší stav věcí. Praţské periodikum se dopustilo chybné předpovědi v názoru, ţe jakmile jednotky Rudé armády překročí hranice Polska, vzbouří se bývalí carští důstojníci proti sovětskému vedení a budou pochodovat na Moskvu. Po obsazení Kyjeva Poláky, se fronta na čas ustaluje a iniciativa přechází postupně na stranu Sovětů, coţ můţeme vyčíst především z vojenských zpráv. Pro nás je však důleţitější 50

zjištění, ţe v této době kulminuje protipolský postoj Lidových novin, které vyzívají k zastavení dodávek munice do Polska přes české území, podobně jako deník Rovnost. Rozdíl mezi těmito dvěma brněnskými periodiky je však zřejmý. Lidové noviny se obrací s touto výzvou na vládu a politické kruhy, Rovnost zvolila cestu oslovení ţelezničních dělníků, aby tito i za cenu pouţití síly, dodávky do Polska zastavili. (8) „ Neupřímnost a pokrytectví řádí hůře neţ za ţní tajné diplomacie. Státníci popírají účast v polské válce, zatím co celá ta vyhladovělá, tyfem a epidemiemi prolezlá země, by bez cizí pomoci neozbrojila ani dvou divisí. Angličtí přístavní dělníci se však jiţ vzchopili k činu a zastavili nakládání válečného materiálu pro Polsku. Zůstane česká vláda za nimi? Jestliţe československá vláda bez ohledu na zbahnělou západní diplomacii zastaví průvoz vojenského materiálu pro Polsko, zastaví dodávky ze Škodovky, jimiţ se francouzští imperialisté honosí, bude její čin pozdraven s jásotem všemi demokraticky smýšlejícími Francouzi a Angličany.“ 23. května 1920 se dovídáme o překročení Bereziny jednotkami Rudé armády, k němuţ došlo 20.5. . Tento sovětský pokus o zatlačení Poláku z oblasti Běloruska ještě neměl být úspěšný, přesto se však objevují na stranách novin zprávy o pádu Minsku k 31. květnu a následném postupu Rudé armády na Vilno; jedná se však povětšinou o informace z nespolehlivých zdrojů zahraničních novin, které Lidové noviny pouze otiskují. 9. června jsou všechny tyto spekulace utnuty vojenskými zprávami z nichţ zjišťujeme, ţe Poláci zatlačili bolševiky zpět za Berezinu.Ruské jednotky se ale začínají prosazovat na Ukrajině. Jiţ 26. května zveřejňují Lidové noviny nepotvrzenou zprávu o vyklizení Kyjeva Poláky, ti jej však drţeli podle vojenských zpráv aţ do 7. června (ve skutečnosti aţ do 10. června). O vytlačení polské armády z ukrajinské metropole se pak dovídáme aţ 14. června 1920 ze článku Velká poráţka polského vojska. Tato zpráva nás téţ informuje o polském vyklizení Ţitomiru. Na dramatickou změnu situace na polsko – sovětské frontě reagují Lidové noviny částečnou změnou svého postoje. Sice i nadále můţeme vysledovat nesympatie k Polsku, za coţ můţe v této době i horšící se situace na Těšínsku, kde dochází k mnohým násilnostem, jimţ se na stránkách brněnského periodika dostává značné pozornosti, ale za hlavního viníka války jiţ neoznačují Lidovky Polsko. Novým cílem, k němuţ směřuje periodikum své výtky, se stávají Anglie a Francie a jejich východní politika. Co se týče postavení Polska, tak dokonce můţeme postřehnout obavy Lidových novin o polskou samostatnost. 51

18. června se dozvídáme, ţe Poláci byli vytlačeni za Tětěrev. Lidové noviny se v této době věnují válečným událostem kaţdý den a zmiňují například i sovětskou 1. jízdní armádu (Konarmiju), jejíţ činnosti na frontě přikládají velkou váhu. Nicméně jméno velitele Konarmije Buďonného je jako i v dalších případech napsáno nesprávně. 22.6. jsou sověti ve Ţmerince. 23. června upozorňují Lidové noviny na bělorusko–litevskou frontu, kde podle jejich zpráv bolševici shromaţďují značné síly pro otevření druhé fronty. 24. června pak je z článku Polský ústup ze západní Ukrajiny patrné další stahování polských vojsk. Tyto očividné sovětské úspěchy opět přinášejí na stránky Lidových novin protibolševické články ( např. čl. Proti bolševictví z 25. června 1920 ). 29. června otiskují Lidové noviny článek Buděnný. Jak napovídá název, tak se v tomto článku dovídáme o veliteli Konarmiji, 1. sovětské jízdní armády. Podrobnější zpráva o tomto bolševiském veliteli se objevila i v Rovnosti, nicméně na rozdíl od ní se Lidové noviny nezaměřují na vychvalování třídní uvědomělosti Buďonného a skvostný kádrový profil, ale pro nás zajímavější zhodnocení stavu Konarmiji. (9) „ … jeho kozáci jsou moderně vyzbrojeni, mají dobré anglické uniformy určené původně pro Děnikinovo vojsko, znamenité zbraně z téhoţ pramene, vhodné lehké dělostřelectvo, malé pohyblivé tanky, pancéřová auta – všecko dobré anglické výrobky.“ Krom dobrého stavu vybavení 1. jízdní armády je z článku patrné i to, ţe Anglie, která odmítla podpořit Polsko v jeho boji, vlastně nepřímo, aniţ by si to přála, podporovala sovětské Rusko, kterému se povětšinou dostalo do rukou vybavení původně zaslané bílým generálům. Podobně jako materiál pro Děnikina skončily například i tanky určené pro Juděniče. V stejném článku je přímo zmíněna i taktika Konarmiji, která odstartovala a neustále uváděla v pohyb ofenzívu Rudé armády. (10) „ Buděnný znepokojoval Poláky rychlými pohyby, objevoval se jim náhle v týle, rušil jejich spojení, aţ je konečně donutil opustiti Kijev.“ 1. července jsme zpraveni o překročení řeky Zbruč Rudou armádou a jejím postupu do Haliče. Dalšího dne si můţeme přečíst článek Co s Polskem?, v němţ Lidové noviny sice tvrdí, ţe je nutné zachránit Polsko před bolševiky, druhým dechem však dodávají, ţe za vše, co se polskému národu děje, si můţou sami Poláci. Je patrné, ţe podobně jako i v dalších tiskovinách, ani v Lidových novinách se nejsou schopni přenést přes polský vpád na Ukrajinu. 52

2. července je otištěn ještě jeden zajímavý článek týkající se polsko-sovětské války. Zpráva s titulkem Poláci doznávají poráţku sice přináší pouze obecné informace o připravované polské obraně, za všimnutí však stojí proto, ţe nadpis vůbec nekoresponduje se zbytkem článku. Pokud vyloučíme nepříliš pravděpodobnou chybu při sazbě novin, musíme dojít ke zjištění, ţe Lidové noviny zlomili nad Polskem předčasně hůl, podobně jako třeba Národní listy. I z článků striktně levicové Rovnosti jsou patrné předčasné oslavy sovětského vítězství. Je zřejmé, ţe v polskou záchranu věřil v této době jen málokdo. Tomuto postoji odpovídají i časté titulky článků z období července a srpna, jako Poplach v Polsku, či Kritický stav Polska. 8. července jsme z polské vojenské zprávy zpraveni o frontálním postupu Rudé armády; z moskevského zdroje jsme obeznámeni o pádu Kovna předchozího dne. I přes značnou míru pesimizmu k otázce polského přeţití, zachovávají si Lidové noviny i nadále zdrţenlivý odstup od různých senzačních novinek, coţ dokazují i 9. července, kdy odmítají bulvární zprávu z Chicago tribun o sloţení polských zbraní. Téhoţ dne se dozvídáme i o úspěšném přechodu Rudé armády přes Berezinu. Sověti se na Západním frontu dali do pohybu. 12. července je čtenář zpraven o blíţících se jednotkách Rudé armády k Minsku a o pádu Dubna do rukou bolševiků. K datu 16. července přiznávají Poláci vyklizení Vilna. 21. července přiznávají Poláci ztrátu Lidy. 28. téhoţ měsíce se dovídáme o pádu Brodů a Tarnopolu. 3. srpna informují Lidové noviny, ţe padl Brest Litevský a Sověti zdolali Narew. Hojnost vojenských zpráv v tomto období doplňují i články spekulující o výsledcích mírových jednání, která v této době mezi Polskem a sovětských Ruskem probíhala. Nyní se do pozice prosebníka o mír dostalo Polsko, zatímco bolševici, nemajíce ţádný zájem na uzavření míru, jednání různě komplikovala a prodluţovala. Lidové noviny z počátku pouze zpravují o postupných výsledcích mírových rozhovorů, aniţ by připsali svůj vlastní názor. Ten se dovídáme aţ ve chvíli, kdy je ruský nezájem o příměří očividný. 19. července 1920 reaguje periodikum na bolševické mlčení a průtahy v jednání článkem Čičerin neodpoví?. Lidové noviny vysvětlují takovéto ruské chování tím, ţe bolševici jsou zpiti svým úspěchem vojenským. Tato kritika pak kulminuje článkem Polsko filiálkou Sovpedie z 31. července. Redaktor v této zprávě upozorňuje na nebezpečí, které se blíţí z východu a na důvody sovětské zdrţenlivosti k uzavření příměří. (11) „ … bolševici, kdyby byli dosti silni, jistě by neváhali vtrhnout do Polska a zvednouti ve Varšavě svůj prapor, aby pak odtud rozlili se Evropou v moře krve. Uzavřou-li mír, bude to jen důkaz, ţe potřebují chvíli oddechu, a pak, kořistíce z moru, vynasnaţí se propagandou a 53

agitací, v níţ jsou tak obratní, dokončiti to, by z Polska udělali filiálku Sovpedie. Nelze věřiti v upřímnost bolševických mírových záměrů. … jest jiţ zcela jasný bolševický plán. Zmocniti se Varšavy, aby odtamtud mohl býti vznícen komunistický poţár ve střední Evropě a pak dále na Sieně a Temţi. Nepochybně pouze tímto plánem lze vysvětliti průtah, jejţ bolševici činí v otázce příměří. Úměrně s rostoucí mírou polské vojenské nemohoucnosti, se v Lidových novinách navyšuje počet článků a reakcí, vyjadřujících Polsku sympatie. Redaktoři Lidových novin oceňují jak vlastenecký zápal polského obyvatelstva, tak i polské snahy o mír. Tento patrný odklon od negativní kritiky Polska k pozitivní je však krom jiného nutno vysvětlit především obavami z úspěšného postupu Rudé armády na západ. Strach z následků pádu Polska je nejvíce patrný z článku Zájem Evropy ţádá, aby Polsko nezmizelo z 22. července. V této zprávě, která vychází z proslovu L. George, bez výhrad redaktor souhlasí s názorem, ţe Polsko musí přeţít, pokud má být zachován mír v Evropě. Článek Polsko musí se spoléhati na sebe z 1. srpna 1920 však poukazuje na fakt, ţe ze svízelné situace se budou muset dostat Poláci bez dohodové pomoci. (12) „ … nelze spoléhati na dopravu dohodových vojsk střední Evropou, a to pro neutralitu Německa, Rakouska a Švýcarska. Doprava by se mohla díti přes Gdansko, coţ by však trvalo velmi dlouho a bylo by velmi obtíţné. Polsko musí se spoléhati pouze na svoje síly. 3. srpna je otištěn článek Varšava v nebezpečí?, v němţ se sděluje, ţe britští, francouzští a američtí občané byli vyzváni k opuštění Varšavy. Je patrné, ţe Rudá armáda se jiţ blíţila k hlavnímu městu Polska. Tentýţ den nám Lidové noviny přináší i zprávu, ţe postup Rudé armády zpomaluje i vydatný déšť, který rozmočil cesty. Tato informace je zajímavá kvůli tomu, ţe jedním z důvodů, proč nakonec Poláci Sověty odrazili, bylo zpoţdění Rudé armády, které dovolilo Polákům přichystat důkladnou obranu a pozice pro protiútok. Do jaké míry však počasí ovlivnilo ruskou ofensivu je však otázkou do jiné práce. 5. srpna přináší periodikum zprávu o překročení řeky Bug sovětskými jednotkami, coţ způsobí, ţe články v Lidových novinách jsou ještě pesimističtější. Čteme tak titulky jako Stísněná nálada ve Varšavě, Poláci počítají s obsazením Varšavy, či Varšava je ztracena. V této záplavě beznaděje pak úplně zaniká polský úspěch, kterým bylo znovuobsazení Brodů polskými jednotkami 5.8. . 6. srpna 1920 Lidové noviny ve zprávě Příčiny polské pohromy 54

přichází s velmi prostým vysvětlením polských nesnází, Rusko je nepřemoţitelné. Jedinou šancí Poláků na přeţití je shovívavost Rusů. 7. srpna 1920 otiskují Lidové noviny článek Varšava padne snad uţ dnes. Noviny si samozřejmě nepřejí konečné vítězství bolševiků, ačkoliv by k tomuto závěru mohl zmíněný titulek vybízet. Zpráva spíše působí dojmem, jako kdyby brněnské periodikum jiţ nechtělo prodluţovat polskou agonii a smířilo se s nevyhnutelným sovětským vítězstvím. Následujícího dne zpravuje deník o rozloţení sovětských pozic před Varšavou, tehdejší situaci trefně vystihuje nadpis Ve váţní situaci. V následujících dnech neposkytují noviny podrobnější zprávy, redaktoři pouze spekulují, co se můţe na Visle dít. 13. srpna přichází zpráva o zahájení bitvy o Varšavu. Tu dalšího dne doplní zkratkovitý článek, sdělující, ţe Piłsudski je rozhodnut bránit město (Varšavu) do krajností. 15. srpna se čtenář dočítá, ţe se polská fronta upevňuje. Moţná posilněna na duchu touto zprávou, vydává dalšího dne redakce Lidových novin kreslený vtip, týkající se probíhajících polsko-sovětských bojů (viz. obrazová příloha). Polská vojenská zpráva ze 17. srpna dává tušit, ţe se začíná karta obracet ve prospěch Polska. Lidové noviny na tuto informaci však nijak nereagují. V těchto pro Polsko kritických dnech se objevují v novinách nepodloţené zprávy o pádu Varšavy (např. Rovnost); Lidové noviny však na tyto zprávy reagují tradičně zdrţenlivě, jak je jejich zvykem. 18. srpna pak přichází zpráva Polské protiútoky. Jedná se o zprávu pouţitou i v Národních listech. Její informační hodnota je vysoká a popis událostí u Varšavy velmi přesný. I navzdory lţivým zprávám obecného charakteru z moskevského zdroje, které jsou v Lidových novinách otištěny téhoţ dne, je patrné, ţe Poláci odrazili Rudou armádu. To se potvrzuje i v dalších dnech, kdy následují články Polské úspěchy a Radost ve Varšavě. Po zázraku na Visle dochází k postupnému odsouvání zpráv o polsko-sovětské válce na vedlejší kolej. Ze článků Lidových novin je patrná úleva z přeţití Polska. Periodikum však příliš nevěří v další polský postup, coţ je patrné například ze článku Meze polské protiofensivy z 22. srpna. Nedůvěra ve schopnosti polské armády je patrná i z faktu, ţe v tomto článku připisuje periodikum hlavní zásluhy za vítězství francouzskému gen. Weygandovi. 24. srpna jsme zpraveni o tom, ţe polské jednotky dosáhly řeky Bug. Tento zřejmý postup Poláků se snaţí sniţovat zprávy z moskevského zdroje (např. Příčiny ruské poráţky z 26. srpna), argumenty bolševiků však nejsou příliš přesvědčivé. Tentýţ den se navíc dovídáme o překročení řeky Narew Poláky. 30. srpna pak následuje překročení řeky Dněstr. 4. září zveřejňují Lidové noviny zprávu z polského zdroje, pojednávající o pokusu zlikvidovat Buďonného 1. jízdní armádu. Ačkoliv Poláci konstatují, ţe Konarmija byla zcela potřena, nebylo tomu tak. To potvrzuje i článek z moskevského 55

zdroje Osud armády generála Buďonného z 6. září, který reaguje na polské prohlášení a uvádí věci na pravou míru. I přesto, ţe zájem Lidových novin o prodluţující se polsko-sovětský konflikt od bitvy u Varšavy postupně upadá, jejich zpravodajství je stále velmi dobré a obeznamuje čtenáře se všemi důleţitými událostmi. V druhé polovině září tak můţeme číst o obsazení Tarnopole, Brodů, Dubna a Rovna na ukrajinské frontě i o záboru Grodna a Lidy na litevsko-běloruské frontě. Tečkou za boji roku 1920 se na stránkách Lidových novin stal pochod gen. Żeligowského na Vilno. Lidové noviny sice uveřejňují polskou verzi o vzpouře, je však patrné, ţe jí nevěří. Zprávy v měsících září a říjnu jsou krom polského postupu téţ ve znamení článků, pojednávajících o probíhajících mírových rozhovorech. Objevuje se několik prognóz, jako třeba ta z 29. září, kdy Lidové noviny předčasně tvrdí, ţe jiţ bude dalšího dne podepsáno příměří. Ačkoliv bylo polsko-ruské příměří podepsáno aţ 18. října, zpravují Lidové noviny o ukončení bojů jiţ 13. října v článku Rusko-polské příměří. Podobného předbíhání událostí se dopouští i ostatní noviny, nejde tudíţ o nic výjimečného. 21. října 1920 pak otiskují Lidové noviny poslední zprávu o polsko-ruské válce s titulkem Mír není dosud uzavřen!. Tato zpráva komentující, ţe bylo prozatím podepsáno pouze příměří, uzavírá zpravodajství polskoruského konfliktu na stránkách Lidových novin. I přes nedostatky ve zpravodajství o polsko-sovětské válce v roce 1919 jsou Lidové noviny kvalitním zdrojem informací o tomto konfliktu a ačkoliv je v periodiku publikováno nemálo chybných úvah, můţe si čtenář tohoto brněnského periodika udělat poměrně ucelený přehled o polsko-sovětském konfliktu. Je nutné především ocenit zvýšenou snahu o objektivitu, které se ostatním novinám příliš nedostává. Stejně jako Národní listy vyuţívají i Lidové noviny všech dostupných zdrojů. V dalších věcech však pozorujeme značnou rozdílnost mezi národně-demokratickými tiskovinami. Odlišně se staví Lidové noviny k otázce Těšínska, ve které podobně jako deník Venkov z počátku sází na smířlivý postoj vůči Polsku. Brněnským redaktorům však dochází postupně trpělivost, coţ se projevuje v negativním hodnocení Polska. V návaznosti na polský útok na Ukrajinu, který je od počátku hodnocen Lidovými novinami negativně, je pak Polsko odsuzováno za územní rozpínavost. Problematika Těšínska se projevuje i v přístupu k polským úspěchům, které Lidové noviny sledují s obavami. Důvodem toho je strach z nárůstu sebevědomí Polska, které by se následně mohlo pokusit 56

řešit těšínskou krizi ozbrojeným střetem. Rozdílný je téţ přístup k postavení Polska vůči Dohodě. Lidové noviny občas označí polskou armádu za součást intervenčních vojsk, především však ale tvrdí, ţe by bylo Polsko bez Dohodové podpory ztraceno. Odraţení sovětských armád na Visle, které Lidové noviny kvůli značné míře pesimismu ani nepovaţovali za moţné, pak připisují především gen. Weygandovi. Je tedy patrné, ţe v očích redaktorů Lidovek, je Polsko slabé. Za to počáteční špatné hodnocení Rudé armády se postupně mění aţ konstatování novin z léta 1920, ţe Rudá armáda je neporazitelná. Spíše neţ vychvalování síly bolševiků, o které nemají naopak Lidové noviny přehnaného mínění, jde o víru v sílu spojeného ruského národa, který se kvůli polské agresi sjednotil pod rudým praporem. Vzhledem k umístění článků a zájmu o polsko-sovětskou válku je patrné, ţe minimálně v období července aţ poloviny srpna byl tento konflikt hlavním tématem Lidových novin.

Venkov

57

Deník Venkov zaloţil roku 1906 Antonín Švehla. První číslo novin vyšlo 29. března 1906, vydávalo je Tiskařské a vydavatelské druţstvo rolnické. Agrární strana si uvědomovala důleţitost kontaktu se členy strany i s moţnými voliči, tudíţ přisuzovala tiskovinám značnou váhu. K tradičnímu Venkovu se tak v rámci periodik agrárníků přidal i týdeník Cep, časopis Rozkvět, či Moravský venkov, který se v roce 1919 přejmenoval na deník Svoboda. V rámci tiskovin Republikánské strany se Venkov věnoval především politickým otázkám. Časem byly k Venkovu přidávány specializované rubriky (Naše samospráva, Venkovský ţivnostník, Dělnická hlídka a další). Do novin přispívali například Karel Poláček, Adolf Hrubý, Jaroslav Gilbert, či Václav Tille. Venkovu se sice podařilo proniknout do všech oblastí českých zemí, nikdy však nedosáhl masového rozšíření. Ačkoliv byla tato tiskovina zaměřena na otázky politické, zprávy hospodářské v ní zaujímaly vţdy podstatné místo. Jiţ 1. ledna 1919 nám Venkov servíruje zpravodajskou lahůdku. Článek Bolševické sbory proti Polákům nás seznamuje se sovětskými plány v oblasti Litvy. Čtenář se téţ dozvídá o divizi Poláků v řadách Rudé armády. Ze článku je patrné, ţe se schyluje ke konfliktu mezi Polskem a sovětských Ruskem. Dalšího dne otiskuje Venkov článek Buďte prokleti, bolševici!, z něhoţ je jasně patrný negativní postoj periodika k bolševismu. Tato reakce je způsobena i levicovými nepokoji ve střední Evropě, kterých si noviny s obavami všímají. Po tomto slibném začátku však Venkov odvrací pozornost k jiným problémům a otázce polskosovětské války se v dalších měsících prakticky nevěnuje, s výjimkou článku Nebezpečí vpádu bolševiků do Německa z 1. února, který však značně přehání, a zprávy z 23. února Ministr války Štefánek o bolševictví , který je sepsán v protibolševickém duchu. V dubnu se sice zpravodajství trochu zlepšuje, ale i tak je nutné konstatovat, ţe v roce 1919 Venkov polskoruský konflikt povětšinou ignoruje. 4. dubna 1919 otiskuje Venkov článek Ruskoje slovo o Polácích z moskevského zdroje, který kriticky upozorňuje na polskou vychytralost v otázce určování hranic. Rusové si stěţují, ţe zatímco na východě Poláci ţádají historických hranic z roku 1772 bez ohledu na národnosti, na západě se přiklánějí k pro ně výhodnějšímu národnostnímu sebeurčení. Ačkoliv se tato polská taktika týká i otázky Těšínska, přistupuje Venkov k tomuto česko-polskému problému smířlivě a Poláky v této době nijak nekritizuje. Venkov totiţ zastává názor, ţe je potřeba vzájemně spolupracovat. 19. dubna můţeme taktéţ vyčíst z článku Polská otázka na mírové konferenci, ţe ačkoliv je rozlišnost v přístupu vytváření polských hranic na východě a západě patrná, je pro udrţení míru v Evropě potřeba silného Polska. 58

Venkov si sice všímá diplomatických okolností určování polských hranic, naprosto ale zanedbává události vojenské. Jedinou zprávou z první polské ofenzívy proti Rudé armádě je článek z 24. dubna Dobytí Vilna polským vojskem. Informace v tomto článku jsou sice přesné, ale jinak Venkov o vojenských operacích v období dubna 1919 naprosto mlčí. Tuto naprostou informační nedostatečnost pak Venkov korunuje 5. července článkem Polsko-bolševická dohoda? z ukrajinského zdroje, který se snaţí Polsko jednoznačně diskreditovat. (1) „ … prý, ţe před šesti měsíci došlo k dohodě mezi Poláky a sovětskou vládou, jíţ byly ustanoveny vzájemné hranice. Dle této úmluvy Polsku má

připadnouti celé Cholmsko,

Podlesí, Polesí a také celá vých. Halič, pak záp. Volyň a některé části Bělorusi a Litvy obydlené hromadně Poláky. Za to Polsko zavazuje se zničit východoukrajinskou republiku, jeţ tvoří basi všech protibolševických ukrajinských akcí. Válka mezi Poláky a bolševiky jest prý pouze předstírána.“ Ještě hůře je nutné hodnotit zpravodajství o srpnové ofenzívě na Minsk. Jediná informace, která napovídá, ţe Poláci zabrali běloruskou metropoli, je informace z 21. srpna 1919. Ta oznamuje, ţe jednotky Rudé armády musely před polským vojskem ustoupit do pskovské oblasti. 26. srpna se dozvídáme o bombardování Borisova. S blíţícím se koncem roku 1919 se na stránkách Venkova sympatie k Polsku mění. Důvodem je jak kritická situace na Těšínsku, tak i pokračující boje polsko-ukrajinské, ve kterých se Venkov zastává Ukrajinců. Smířlivý postoj Venkova vůči Polákům z dubna se během srpna 1919 mění v nespokojenost s polským jednáním, coţ je dobře patrné například ve článku Poláci jisti svým vítězstvím? z 27. srpna 1919. (2) „ Jedno jest však jisto. Dnes není doba příhodná šíře se o tom zmíňovati, leč jednou bude nutno tázati se po výhodnosti našeho přátelství s Poláky za kaţdou cenu.“ Tato roztrpčenost se v dalších měsících ještě prohlubuje, takţe ke konci roku 1919 pak jiţ můţeme čítat články s titulky jako Polské lţi a podobně. Ačkoliv je v období zimy roku 1919 a jara 1920 patrná nevraţivost ze strany Venkova vůči Polsku, nekritizuje toto periodikum Poláky za neochotu k míru během polsko-ruských diplomatických jednání. Zatímco ostatní

59

listy Polákům pomalu aţ spílají, Venkov o polské zdrţenlivosti k uzavření příměří sice informuje, ale nijak ji nekomentuje. Zajímavé je, ţe právě v období přelomu let 1919/1920, kdy ostatní noviny povětšinou o polsko-ruské válce mlčí, se Venkov o tento spor začíná hlouběji zajímat. Krom několika vojenských zpráv, které však nemají větší informační hodnotu, otiskuje Venkov např. článek Polské velikášství z 18. ledna. V této zprávě kritizují noviny polskou územní nenasytnost a prorokují našim severním sousedům, ţe toto chorobné velikášství se jim stane jistě osudným. Zajímavý je i článek Vojenské záměry bolševiků z 8. února, v němţ se píše, ţe někteří bolševici povaţují za nutné co nejdříve udeřit na Polsko, dokud nestačí kolem sebe seskupit i další odpůrce bolševismu. 27. února 1920 se pak dovídáme, ţe Poláci odmítli mírové nabídky sovětského Ruska. Na vojenské přípravy Poláků k pokračování ve válce v dubnu 1920 reaguje Venkov poměrně sebestředně. Jak se můţeme dočíst ve článku Polské pikle a Vojenské přípravy Polska z 28. dubna 1920, je zvýšená polská vojenská aktivita způsobena nepřátelskými úmysly vůči naší republice; jak však víme, hlavním důvodem byla v této době jiţ probíhající ofenzíva na Ukrajinu proti Sovětům. O probíhajícím polském útoku na Ukrajinu se dozvídáme aţ 30. dubna, kdy nám Venkov nejdříve oznamuje, ţe Polsko uzavřelo spojenectví s Petljurou a uvádí body vzájemné dohody, aby následně otiskl polskou vojenskou zprávu. Ta uvádí polské důvody pro tuto ofenzivu a informuje čtenáře o prvních polských úspěších. (3) „ Šest týdnů opakovaly bolševické armády bez přestání úporné útoky na naši frontu. Vítězstvím naším nedal se nepřítel odstrašiti od svého předsevzetí a soustřeďoval posily se zjevným úsilím dobýti rozhodného vojenského úspěchu. Naše armády pod osobním vedením nejvyšší státní hlavy předešly úmyslu nepřítelovu a podnikly dne 25. t.m. na volyňské a podolské frontě všeobecný útok, jímţ na pravém křídle dobyli jsme Ovruče, Krevna, Wilska a Cudnova. Naše vojska vyuţitkovavše paniky nepřítelovy následovala jej dne 26. t.m. na celé frontě. Téhoţ dne ráno byla obsazena Ţitomír.“ Dalšího dne se dozvídáme o vítězství Poláků u Mohyleva. 4. května informuje zpráva z polského zdroje, ţe Sověti nekladou ţádný odpor. Aţ do 5. května Venkov polský postup na Ukrajině nijak nekomentoval. Od tohoto dne však periodikum označuje polský útok za výboj. Zajímavá je taktéţ reakce polské strany z téhoţ dne. 60

(4) „ Zprávy o nových vítězstvích na Ukrajině vyvolaly na české strany dojem sklíčenosti. Čechové se obávají, ţe na Dněpru budeme moci nechat jen stráţní oddíly, jakmile dněperské čáry dosáhneme, poněvadţ polský břeh je vysoký a ruský nízký a budeme moci značný počet divisí přesunouti na frontu českou.“ Představa polského redaktora, ţe by po dosaţení linie Dněpru mohli Poláci stáhnout značné síly na hranice s Československem, je sice absurdní, ale pravdou zůstává, ţe na české straně panovaly obavy, ţe Polákům s jídlem naroste i chuť. 5. května je v deníku otištěna, podobně jako v dalších tiskovinách, klamná zpráva z německého zdroje, o dobytí Kyjeva Poláky. 6. května jsou Poláci v článku Polská ofensiva nebezpečím pro Polsko varováni před ruským vlastenectvím, které by svým dalším postupem mohli přivést k ţivotu. Dalšího dne otiskuje Venkov zprávu Polsko rozdmychuje nový poţár Evropský. Je z něj patrné, ţe redakce Venkovu nemá o síle polské armády valnějšího mínění. Polákům je vyčítáno, ţe svou ofenzívou na Ukrajinu sjednotí ruský lid pod praporem bolševiků. Dále se píše, ţe takové síle pak nebude moci polská armáda odolat. Nevyhnutelný ruský protiútok pak zapříčiní nové nepokoje v Evropě. Polští přední politikové jsou pak nazýváni šílenci, ţe se dopustili takové bláhovosti. Ještě tentýţ den informuje Venkov o vstupu Brusilova do řad Rudé armády. Zřejmé nesympatie k Polákům lze lehce vyčíst i v dalším článku Polské dobrodruţství z 8. května. Venkov kritizuje polské vůdce za to, ţe namísto zvelebování vlastní země, se raději oddávají válce. Tento názor je následně rozvíjen ještě 12. května. (5) „ A při tom ještě polská vláda zmobilisovala kde koho pro své výbojné plány, místo aby se starala o výţivu obyvatelstva. Nechť dá polským rolníkům koně z fronty, a propustí pracovníky z armády. Vymstí se Polákům lehkomyslnost vládnoucích kruhů. Hukotem děl se polský lid nenasytí!“ Taktéţ 8. května si můţeme přečíst v článku Poláci prosí dohodu o pomoc a ochranu, ţe se polští diplomaté snaţí získat krom materiální pomoci i prohlášení, ţe Dohoda schvaluje postup Poláků proti Rusku. Je tedy patrné, ţe Venkov nebere polsko-sovětskou válku jako součást dohodové intervence. 12. května jsme se značným zpoţděním zpraveni o dobytí Kyjeva polskými jednotkami. Tento nejzazší polský úspěch však pouze vyvolá další kritiku ze strany Venkova. Nejzajímavější je pak kritika ze 13. května. Ta je zaloţená na argumentu 61

Venkova, ţe bolševictví jiţ nepředstavuje nebezpečí, a tudíţ je polský útok pouhou dobyvačnou agresí. Z takovýchto názorů můţeme vyvodit závěr, ţe redakce Venkova neměla větší přehled o dění v Rusku. (5) „ Ve chvíli, kdy kde jaký národ a stát s napětím veškerého úsilí se stará, aby strašlivé účinky světové války byly zahlazeny a lidstvo z utrpení, hladu a bídy co nejdříve bylo vytrţeno, zahájili Poláci novou válku. Stát s nejbídnějším snad a nejzanedbanějším polařením celého světa, svolal zas své muţe pod prapory, nechal leţet tři čtvrtiny aţ čtyři pětiny ornice ladem a pouští se do taţení proti sousedovi – pro nic, za nic. Neboť nelze věřiti, ţe by byl pojednou Poláky zachvátil strach před přesunem bolševictví za ruskou hráz k západu. Vţdyť přece je bolševictví v úpadku a všechny projevy i sklony sovětských vládců nasvědčují, ţe Rusko hodlá se obrátiti na cesty klidného vnitřního vývoje a ţe nemíní svého státního systému vnucovati sousedům, dokonce uţ nikoliv se zbraní v ruce. Nebylo tudíţ důvodu, aby se Poláci strachovali ruského přepadu a hleděli nepřítele v útoku předběhnouti.“ Od půlky května aţ do konce září jsem si z důvodu absence výtisků Venkova musel vypomoci jiným stranickým periodikem agrárníků. Jedná se o týdeník Moravský venkov. Nemělo by to však vadit, jelikoţ obě dvě periodika zastávají stejné názory, o čemţ se můţeme přesvědčit například 15. května v článku Polsko ohroţuje mír Evropy. Moravský venkov téţ kritizuje Poláky za válkychtivost a dodává, ţe polská armáda nemůţe obstát proti sjednocenému Rusku, coţ můţe zapříčinit nové nepokoje na západě. 22. května 1920 jsme informováni o začínající ofenzivě Rudé armády. V témţe článku Válka polsko-ruská, pak Moravský venkov dodává, ţe Dohoda odsoudila polský útok na Ukrajinu. 5. června je otištěna zpráva o začínajícím polském ústupu, jehoţ popisování se stává hlavní náplní článků v dalších dvou měsících. Výjimkou je pak článek z 12. června o úspěšné polské obraně na Berezině. V něm se Moravský venkov zmiňuje i o blokování válečného materiálu do Polska německými ţelezničáři, vlastní názor nám k tomu však nesděluje. Dodává jen, ţe válečný materiál byl označen a maskován jako plechové krabice. 17. července pesimisticky popisuje Moravský venkov polskou situaci v článku Polsko prosí o mír. (6) „ Polsko je poraţeno. V celé zemi panuje panika a zmatek. Rusové stojí na polské půdě a obyvatelstvo před nimi prchá. Výzva, aby všichni se postavili do zbraně, selhala. Jedinou jeho nadějí jest diplomatická pomoc dohody.“

62

Například v Lidových novinách jsme taktéţ svědky značné míry sýčkování, ale pouze v rámci vyhlídek Polska do budoucnosti. Moravský venkov prohlašuje Polsko za poraţené, navíc lţivě informuje o polském patriotismu. 24. července Moravský venkov ve zprávě Konec Polska opět píše, ţe je Polsko poraţeno a pyká za své ukrajinské dobrodruţství. Jako jeho jediná naděje je znovu

zmiňována Dohoda v čele s Velkou Británií. V souvislosti s

informacemi o polsko-sovětských mírových jednáních se zmiňuje úmyslné prodluţování těchto rozhovorů ruskou stranou ve snaze postoupit co nejdále, coţ hodnotí noviny negativně. Výsledkem těchto jednání nakonec bylo odmítnutí ruských podmínek ze strany Polska, coţ se dozvídáme 7. srpna 1920 ve článku Polsko-ruské příměří. 14. srpna otiskuje Moravský venkov provolání polské vlády, z něhoţ je patrná odhodlanost k obraně vlasti. Noviny však ve vydání z 21. srpna stále trvají na tom, ţe pád Varšavy je nevyhnutelný; doplňují však, ţe Poláci hodlají bránit hlavní město do krajností. Aţ neuvěřitelně pak působí následující článek Vítězný postup Poláků z 28. srpna 1920., v němţ jsou dementovány předčasné zprávy o pádu Varšavy a je sděleno, ţe Rudá armáda ustupuje před polskými jednotkami. 4. září je ve článku Z rusko-polského bojiště vysvětlován ústup Rudé armády značnými ztrátami, které Moravský venkov vyčísluje na 50.000 mrtvých a 100.000 raněných. 20. září obsazují Poláci Rovno. Z Venkova se můţeme taktéţ dočíst o bojích u Kobrinu a Lucku. 24. téhoţ měsíce jsme informováni o polském postupu na Berezu Kartusku a Grodno, o jehoţ zabrání Poláky píše Venkov dalšího dne. Čím dál tím častěji otiskuje Venkov zprávy o blíţícím se uzavření příměří. Značné sovětské ústupky si Venkov vysvětluje krizí bolševismu, taktéţ upozorňuje na úmyslné protahování jednání Poláky, deník to však nijak nekomentuje. 2. a 3. října oznamují noviny dobytí Lidy a města Baranoviči. 7. října nacházíme ve Venkově článek Příměří mezi Polskem a Ruskem podepsáno. Noviny sice shledávají podmínky příměří hanebnými, pro Venkov je to však potěšující doklad špatné situace sovětského Ruska, z čehoţ vyvozují závěry o brzkém konci bolševického reţimu (např. čl. Konec sovětů se blíţí!). 12. října informuje Venkov o vzpouře Żeligowského a dobytí Vilna Poláky. Takovéto jednání připisuje periodikum na vrub polské rozpínavosti. Do 18. října, kdy vejde v platnost příměří, informuje Venkov o tom, ţe polské jednotky obsadily Minsk, aby jej následně zase vyklidily. Touto zprávou pak zpravodajství o polsko-ruské válce na stránkách Venkova končí. Ačkoliv je Venkov periodikum, jehoţ hlavní zaměření v rámci Republikánské strany jsou politické otázky, nedostává polsko-sovětská válka na jeho stranách příliš mnoho místa, tudíţ 63

se v ţádném období nejedná o hlavní téma novin. Je patrné, ţe Venkov i další republikánské tiskoviny se zaměřovaly ponejvíce na otázky českého hospodářství, především pak zemědělství. O konfliktu se čtenář dozvídá jen občasně, takţe nemůţe z tohoto periodika získat ucelený přehled o válečných událostech. Navíc mnohé myšlenkové vývody jsou velmi vzdáleny od reality, coţ dokazuje nedostatečný přehled o především ruském prostředí. Postoj k bolševikům je v tomto periodiku bez výjimky kritický. U polské strany jsme pak svědky přechodu ze smířlivého postoje k negativnímu, coţ je způsobeno jak spory o Těšínsko, Spiš a Oravu, tak i polsko-ukrajinským konfliktem, ve kterém sympatizuje Venkov s Ukrajinci. Polská ofenzíva na Ukrajinu pak pozici Poláků v deníku ještě zhorší. Venkov označí polský útok za výboj. Polsko je popisováno, jako země, kde všichni zemědělci museli od pluhů do vojska a tak většina země leţí ladem, coţ musí mít za následek hladomory a nemoci. Negativní postoj k úspěšnému polskému postupu do oblasti Ukrajiny je pak nutné spojit i s obavami Venkova z moţnosti polské agrese na Těšínsku, coţ je patrné z publikovaných článků. I ve Venkovu je patrná víra v obrovskou sílu Rudé armády. Polsku je předpovídána katastrofa, za kterou si však samo svojí válkychtivostí. V tomto názoru se zřetelně odráţí i naše zkušenosti s Poláky z Těšínska. V moţnost odraţení letní sovětské ofenzívy redaktoři Venkova nevěří, jediné, co můţe Poláky zachránit, je pomoc Dohody. V kontextu pesimistických zpráv a výroků o polské prohře pak zpráva o uhájení Varšavy působí skutečně jako zázrak.

Zhodnocení a závěr Ve všech čtyřech studovaných periodikách byl čtenář informován o polsko-sovětských bojích začátkem roku 1919. Existence válečného zpravodajství z této doby je dle mého

64

mínění nanejvýš dostatečný důkaz o tom, ţe válka započala jiţ v roce 1919 a nikoliv roku 1920, jak se často tvrdí. V novinách (krom Rovnosti) taktéţ povětšinou panuje názor, ţe polsko-ruské boje nejsou součástí intervence Dohody do Ruska. Co se týče míry dohodové pomoci Polsku, tak musíme připustit, ţe na tuto otázku nám tiskoviny této doby nedávají jednotnou odpověď. Jediné, v čem se shodují, je značná zásluha francouzského gen. Weyganda na vítězství u Varšavy, coţ je však tvrzení zavádějící a dobově tendenční. Patrný je téţ většinový názor, ţe Polsko je zemí slabou a suţovanou mnoha problémy, navzdory tomu však velmi roztahovačnou a válkychtivou. V záchranu našich severních sousedů nevěří ani jedny noviny, o to větší je pak překvapení z odraţení Rudé armády na Visle. Obdobně nelichotivé popisy si však můţeme v tiskovinách (krom probolševické Rovnosti) přečíst i o sovětském Rusku. Hodnocení komentářů se mění aţ po probuzení ruského vlastenectví, příznivější kritika však nepatří bolševikům, ale sjednocenému ruskému národu. Přínosnější je postoj novin k problematice zastavování vojenských zásilek do Polska. V Rovnosti a překvapivě i v Lidových novinách, tedy polovině mnou prostudovaných periodik, se přímo nabádá k zadrţování vlaků s vojenským materiálem pro Polsko. Zatím co v Lidových novinách se redaktor obrací s tímto poţadavek na vládu ČSR z důvodu jistých demokratických pohnutek a to pouze jednou, v Rovnosti je vybízeno dělnictvo k zastavování dodávek poměrně často a především v období polské vojenské stagnace. Jsou dokonce poskytována i čísla konkrétních vlaků, které mají být zastaveny. To vše dělá levicový deník ve snaze Polsko vojensky oslabit a dát tak Rudé armádě výhodu. Národní listy a Venkov sice problematiku transportů zmiňují, ale osobní názor na věc neposkytují. Co se týče postoje periodik k nespřátelených stranám, musíme konstatovat, ţe jediná Rovnost zastává po celou sledovanou dobu let 1919-1920 konzistentní názor. Poláci jsou bílý imperialisté, usilující o zničení třídně spravedlivé vlády bolševiků. U dalších periodik se nemění pouze postoj k sovětskému Rusku. Všechna tři periodika nešetří ostrou kritikou bolševického reţimu, v přístupu k Polsku je však jiţ situace sloţitější. U Venkova je situace ještě přijatelná, v Lidových novinách a Národních listech je však konzistence názorů ţalostná. Především Národní listy, které počáteční kritiku, motivovanou svárem o Těšínsko, střídají pochvalnými vyjádřeními o polském postupu, který však následně odsuzují, jakmile začnou polská vojska obsazovat ruská historická území. V červenci a srpnu 1920 se pak strachují o přeţití Polska a obávají se postupu Rudé armády na západ, aby následně o dva měsíce později toto periodikum negativně hodnotilo uzavřené polsko-sovětského příměří a s nelibostí poukazovalo na odříznutí Ruska od západu. Co se týče postoje tiskovin k otázce Těšínska a míry, jakou tyto spory o hranice s Polskem ovlivňují postoj periodik k hlavním účastníkům 65

polsko-sovětské války, nacházíme pestrou škálu přístupů. V Rovnosti, pro kterou hraje důleţitější roly třídní boj, neţ drobné územní půtky, nehraje problematika Těšínska významnější roly, sympatie a postoj tohoto brněnského periodika jsou určeny jiţ předem na základě bolševické ideologie. Naopak u dalších periodik hraje těšínský spor důleţitou roly. V Národních listech je Těšínsko častým zdrojem kritiky Poláků a nepřátelského postoje vůči nim. V Lidových novinách a Venkovu dokonce pramenem obav, na základě kterých pak negativně posuzují i úspěchy polské ofenzívy proti bolševikům. Pokud chceme hodnotit úroveň zpravodajství, tak musíme uznat, ţe Rovnost sice nemění své názory a pevně si za nimi stojí, avšak ideologická svázanost se negativně odráţí na úrovni jejího zpravodajství. Noviny vyuţívají pravidelně pouze moskevského informačního zdroje, coţ vede k neobjektivnosti a častému informačnímu vakuu. Naopak kladně musíme hodnotit zbývající tři tiskoviny. Především pak Národní listy a Lidové noviny, které otiskují informace nejen z polské a ruské strany, ale zpravodajství doplňují i o články ze západních novin. Nejobjektivněji si jednoznačně počínají Lidové noviny, u kterých můţeme shledat udrţování si jisté míry odstupu a nadhledu, čímţ se nejvíce přibliţují dnešním seriózním tiskovinám. V Rovnosti, Lidových novinách a Národních listech se polsko-sovětský konflikt stává hlavním tématem veškerého zpravodajství zhruba v období července a srpna 1920, po vítězství Poláků na Visle zájem postupně opadá. Co se Venkova týče, tak zde je hlavní důraz kladen na domácí zprávy hospodářské, zahraniční politika je zde aţ na vedlejší koleji. I tak ale můţeme na základě umístění článků a míry pozornosti, které tiskoviny tomuto konfliktu věnovaly, říci, ţe v době postupu Rudé armády do hlouby Polska roku 1920, byla polskosovětská válka tématem, které hýbalo českou společností. Závěrem bych chtěl poděkovat svému vedoucímu práce za ochotu, informace i rady, které mi poskytl.

Bibliografické údaje Prameny a literatura Prameny 66

Rovnost. Roč. 35-36, Brno 1919-1920. Národní listy. Roč. 59-60, Praha 1919-1920. Lidové noviny. Roč. 27-28, Brno 1919-1920. Venkov. Roč. 14-15, Praha 1919-1920. Moravský venkov. Roč. 12, Brno 1920.

Literatura Babel, I.: Deník 1920. Praha 1993. Babel, I.: Rudá jízda. Praha 1971. Babel, I.: Zapomenuté povídky, korespondence. Praha 1996. Beresnevičiūtė-Nosálová,H.: Prezentace styků brněnských a vídeňských kulturních elit v brněnském tisku první poloviny 19. století. In: Brno Vídni, Vídeň Brnu. Zemské metropole a centrum říše v 19. století. Edd. L.Fasora, J.Hanuš, J.Malíř. Brno 2008, str. 369-382. Bubnov, A.: Dějiny občanské války v Rusku 1917-1921. Praha 1932. Czubiński, A.: Rusko-polská válka v letech 1918-1921. První sovětský útok na Evropu. Brno 1996. Davies, N.: Bílý orel, rudá hvězda. Polsko-sovětská válka 1919-1920 a „ zázrak nad Vislou“. Brno 2006. Duchaňová, D.: Ohlas polsko-ruské války z r. 1920 v moravské společnosti. Brno 1953. Macůrek, J.: Dějiny polského národa. Praha 1948. Malíř, J. a kolektiv: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004. Brno 2005. Melichar, V.: Dějiny Polska. Praha 1975. Peroutka, F.: Budování státu III. . Praha 1991. Švankmajer, M.: Dějiny Ruska. Praha 2008.

Citace Rovnost 1. Rovnost. 9. ledna 1919, roč. 35, str. 1, čl. Neprovokujte! . 2. Rovnost. 10. dubna 1920, roč. 36, str. 2, čl. Polsko hraje s ohněm. 3. Rovnost. 23. dubna 1920, roč. 36, str. 3, čl. Z bojů rudých armád. 4. Rovnost. 3. května 1920, roč. 36, str. 2, čl. Ukrajina chystá protiútok. 5. Rovnost. 7. května 1920, roč. 36, str. 2, čl. Nové taţení proti Rusku. 6. Rovnost. 7. května 1920, roč. 36, str. 2, čl. Nové taţení proti Rusku. 7. Rovnost. 22. května 1920, roč. 36, str. 2, čl. Polská fronta u Kijeva prolomena! 8. Rovnost. 26. května 1920, roč. 36, str. 1, čl. Pomozte! 9. Rovnost. 19. srpna 1920, roč. 36, str. 1, čl. Před pádem Varšavy. 10. Rovnost. 19. srpna 1920, roč. 36, str. 1, čl. Před pádem Varšavy.

Národní listy 1.Národní listy. 3. června 1919, roč. 59, str. 1, čl. Feuilleton. 2.Národní listy. 8. května 1920, roč. 60, str. 2, čl. Taţení Polsky proti Rusku. 3.Národní listy. 28. července 1920, roč. 60, str. 1, čl. Bolševictví na postupu.

67

4.Národní listy. 7. Srpna 1920, roč. 60, str. 1, čl. Poţár v sousedství.

Lidové noviny 1.Lidové noviny. 23.dubna 1919, roč. 27, str. 3, čl. Rudá armáda. 2.Lidové noviny. 23.dubna 1919, roč. 27, str. 3, čl. Rudá armáda. 3.Lidové noviny. 18.dubna 1919, roč. 27, str. 3, čl. Polská armáda proti bolševikům. 4.Lidové noviny. 25. března 1920, roč. 28, str., čl. Mír nebo válka mezi Ruskem a Polskem?. 5.Lidové noviny. 4. května 1920, roč. 28, str. 2, čl. Rusko–polská vojna. 6.Lidové noviny. 6. května 1920, roč. 28, str. 1, čl. Polský výprava sjednotí Rusy. 7.Lidové noviny. 11. května 1920, roč. 28, str. 1, čl. Válka rusko–polská. 8.Lidové noviny. 19. května 1920, roč. 28, str. 1, čl. Polská válka a západní mocnosti. 9. Lidové noviny. 29. června 1920, roč. 28., str. 4, čl. Buděnný. 10. Lidové noviny. 29. června 1920, roč. 28., str. 4, čl. Buděnný. 11. Lidové noviny. 31. července 1920, roč. 28., str. 1-2, čl. Polsko filiálkou Sovpedie. 12. Lidové noviny. 1. srpna 1920, roč. 28., str. 3, čl. Polsko musí se spoléhati na sebe.

Venkov 1.Venkov. 5. července 1919, roč. 14, str. 5-6, čl. Polsko-bolševická dohoda?. 2.Venkov. 27. srpna 1919, roč. 14, str. 2, čl. Poláci jisti vítězstvím?. 3.Venkov. 30. dubna 1920, roč. 15, str. 1-2, čl. Polská vojenská zpráva. 4.Venkov. 5. května 1920, roč. 15, str. 2, čl. Polské výbojné taţení. 5.Venkov. 13. května 1920, roč. 15, str. 1, čl. Válka polského vladaře. 6. Moravský venkov. 17. července 1920, roč. 12, str. 4, čl. Polsko prosí o mír.

Obrazová příloha

68

Revoluční mládeţ ve zbrani, Moskva 1918.

69

Ozbrojené dělnice v Petrohradě 1918.

70

Tzv. tačanky, vozy se strojními puškami. Vstup Rudé armády do Minsku 1920.

71

generál Juděnič

generál Děnikin

Admirál Kolčak (označený bílým kříţkem) s anglickými důstojníky.

72

Baron Wrangel, vůdce poslední kontrarevoluční armády.

Kalinin a Buďonnyj, velitel sovětské 1. jízdní armády.

73

Józef Pilsudski

Simon Petljura

Nahoře zleva: Buďonnyj a Bljucher. Dole zleva: Tuchačevskij, Vorošilov a Jegorov. 74

Vladimír Iljič Lenin

Lev Davidovič Trockij

Josif Vissarionivič Stalin

Felix Edmundovič Dzerţinskij

75

Polský propagandistický plakát

Bělogvardějec

Plakát sovětské propagandy 76

Vtip z Lidových novin

Plakát sovětské propagandy

Zdroj fotografií: Bubnov, A.: Dějiny občanské války v Rusku 1917-1921. Praha 1932. Lidové noviny. Roč. 28, Brno. Internet.

77