ROMÁN ŽERT A JEHO ČESKÝ OHLAS

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA

Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura

Veronika Ţebráková

ROMÁN ŽERT A JEHO ČESKÝ OHLAS Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Bohumil Fořt, Ph.D.

2009

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ………………………………………………… 2

Děkuji PhDr. Bohumilu Fořtovi, Ph.D., za odborné vedení mé diplomové práce a za cenné rady a připomínky, jeţ mi poskytl.

3

Obsah 1. Úvod……………………………………………………………………………….

6

2. Román Žert..............................................................................................................

7

3. Vybrané narativní aspekty románu Žert……………………………………….

8

3.1 Vypravěč……………………………………………………………………...

8

3.1.1 Pásma vypravěčů……………………………………………………….

9

3.1.1.1 Ludvík………………………………………………………….

9

3.1.1.2 Helena………………………………………………………….

10

3.1.1.3 Jaroslav………………………………………………………...

11

3.1.1.4 Kostka………………………………………………………….

12

3.2 Literární postavy………………………………………………………………

13

3.2.1 Charakteristika postav………………………………………………….

14

3.2.1.1 Ludvík…………………………………………………………

14

3.2.1.2 Helena…………………………………………………………

15

3.2.1.3 Jaroslav………………………………………………………..

16

3.2.1.4 Kostka…………………………………………………………

17

3.2.1.5 Lucie…………………………………………………………..

18

3.2.1.6 Zemánek………………………………………………………

18

3.3 Kompozice……………………………………………………………………

20

3.4 Čas a prostor………………………………………………………………….

21

3.5 Motivy…………………………………………………………………………

22

3.5.1 Ţert………………………………………………………………………

22

3.5.2 Pomsta…………………………………………………………………..

23

3.5.3 Omyl……………………………………………………………………

24

3.5.4 Sex a láska………………………………………………………………

24

3.5.5 Fučík……………………………………………………………………

25

3.5.6 Hudba……………………………………………………………………

25

3.5.7 Nepoznání, motiv masky……………………………………………….

26

3.5.8 Motiv květin………………………………………………………….....

26

3.6 Téma……………………………………………………………………….....

28

3.6.1 Svědectví o době………………………………………………………...

28

3.6.2 Člověk a dějiny………………………………………………………. …

29

4

3.6.3 Politika a erotika…………………………………………………………

30

3.6.4 Vše bude zapomenuto, nic nebude odčiněno………………………… ….

30

4. Hodnocení Žertu v různých historických obdobích…………………………….

32

4.1 Druhá polovina šedesátých let…………………………………………………

32

4.2 Sedmdesátá léta………………………………………………………………..

36

4.3 Začátek devadesátých let………………………………………………………

37

4.4 Shrnutí…………………………………………………………………………

39

5. Závěr………………………………………………………………………………

40

6. Bibliografie……………………………………………………………………. …

42

5

1. Úvod Milan Kundera se řadí k osobnostem, které o sobě nerady mluví. Odmítá hovořit o svém soukromí, neposkytuje rozhovory, nevystupuje veřejně. Nechce, aby středem pozornosti byla jeho osoba, jeho soukromý ţivot či politické smýšlení, přeje si, aby se literární kritici a novináři soustředili pouze na jeho dílo. Přesto je jeho ţivot podrobován nejrůznějším mediálním rozborům; poslední kauza se týkala jeho údajného udání západního agenta, kterého se měl dopustit v roce 1950. Naštěstí je však mnohem více studována Kunderova literární práce. I já se nyní hodlám jednomu z jeho děl věnovat. Tato bakalářská práce se zabývá knihou Žert, románovým debutem Milana Kundery a zároveň jediným románem, který stihl před svou emigrací do Francie v Československu vydat, a jejím českým ohlasem: studiemi, kritikami v literárních časopisech a recenzemi v denním tisku. První část práce se věnuje genezi románu Žert, jeho českým vydáním a peripetiím, které osud tohoto díla provázely. Další kapitola zkoumá vybrané narativní aspekty románu Žert: vypravěče, literární postavy, kompozici, čas a prostor, motivy a téma. Zmíněnými literárněteoretickými kategoriemi se zabývaly dobové literární kritiky a studie románu, z názorů a reakcí literárních kritiků a teoretiků tato kapitola vychází a dále s nimi pracuje. Český ohlas Žertu se primárně orientoval právě na literární rozbor díla, proto mu i já věnuji v této práci velký prostor. Poslední část práce je zaměřena na přijetí románu, jeho hodnocení českou literární kritikou v různých historických obdobích. Tato kapitola obsahuje hodnotící úsudky z druhé poloviny šedesátých let, z období kdy se román poprvé objevil na literární scéně, dále pak reakce z normalizačních sedmdesátých let a také recenze z počátku let devadesátých, kdy byl Žert u nás opět vydán. Český ohlas románu Žert, respektive prezentaci ohlasu, rozděluji v této práci na dvě části: názory týkající se literárního rozboru díla a hodnocení Kunderova románu jako celku. Tyto části však od sebe nelze striktně dělit, je třeba je chápat v souvislostech, neboť se jednotlivé recenze často vztahují k nim oběma. Snahou této práce je podat ucelený obraz Kunderova prvního románu a zmapovat český ohlas tohoto díla.

6

2. ROMÁN ŽERT „Začal jsem ho skicovat snad někdy v roce 1961. Dopsal ho v prosinci 1965. Asi rok leţel rukopis na cenzuře, která nakonec povolila vydání bez zásahů. Román vyšel na jaře 1967 a pak ještě dvakrát, rychle po sobě v celkovém nákladu 117 000 výtisků. Na jaře 1968 dostal cenu Svazu československých spisovatelů. Pro svého přítele Jaromila Jireše jsem napsal podle románu scénář, na jehoţ základě vznikl film, který povaţuju dodnes za vynikající a nezestárnuvší. Na začátku roku 1970 byla kniha (spolu se všemi mými knihami) staţena z prodeje i ze všech veřejných knihoven.“1 Žert u nás tedy vyšel do roku 1969 třikrát, v Československém spisovateli. (Dle slov Štěpána Vlašína měl první román Milana Kundery dávno před svým vyjitím připravenou půdu. „Desítky lidí jej zřejmě četly uţ v korekturách a chválily jej ve vánoční anketě, časopisy přinášely nejen přetisky vyňatých partií, ale i předčasné recenze /Slovenské Pohľady uţ v listopadu minulého roku, Plamen v lednovém čísle/.”2) Česky byl od té doby vydán aţ v roce 1989 u Škvoreckých v Torontu a český čtenář se reedice románu u nás dočkal v roce 1991 z nakladatelství Atlantis, po celých čtyřiadvaceti letech od jeho prvního vydání.

1 2

Kundera Milan: „Poznámka autora.“ In: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 362 Vlašín Štěpán: „Smutná dřeň anekdoty.“ Rudé právo 47, 1967, 13. 5., č. 130, s. 5

7

3. VYBRANÉ NARATIVNÍ ASPEKTY ROMÁNU ŽERT Literární kritici a teoretikové se ve svých pracích věnovaných románu Žert zaměřili na literární rozbor, na narativní aspekty díla. Tato kapitola zkoumá právě ty literárněteoretické kategorie, kterými se dobové recenze románu zabývaly. Z recipovaných ohlasů tato část práce čerpá a dále s nimi pracuje. 3.1 VYPRAVĚČ Vypravěčská technika, kterou si Milan Kundera zvolil pro konstruování románu Žert, není zcela nová (objevila se jiţ v modernistické próze, kupříkladu v díle Karla Čapka, a detailněji byla propracována Lawrencem Durrellem v jeho románové tetralogii Alexandrijský kvartet, /1957–1960/), v době vzniku díla však nebyla v české literatuře běţně uţívaná. Kundera ve svém románu svěřil úlohu vypravěče více postavám, jejichţ promluvy se pravidelně střídají. Literární postavy však nevyprávějí jeden příběh, jako je tomu kupříkladu u Čapkova Hordubala, v němţ je jediná událost nazírána ze tří různých pohledů. V Žertu předkládají jednotliví vypravěči vlastní dějové linie, které se nepřekrývají, leckdy ale setkávají, aby se mohly v závěru knihy dramaticky protnout. Tento způsob vyprávění nazýváme mnohoperspektivní vypravěčskou strukturou. Jednotlivá pásma postav představují různé perspektivy nazírání na události, svět a sebe navzájem. Osobité promluvy vypravěčů se navzájem vylučují, střetávají i doplňují. Všichni mají svou pravdu, ţádná z promluv však není objektivní, ţádný z vypravěčů není ten vševědoucí a vševidoucí s nadosobním pohledem na svět a dobu. Postavy románu promlouvají v první osobě jednotného čísla. „Onen způsob vyprávění […] má své zvláštní funkční poslání u Milana Kundery. Nejen pro hrdinu jeho románu, ale pro autora samého je vyprávění ţivotního příběhu poznáním sebe sama, poznáním vlastního osudu, jeho logiky, jeho smyslu. Konkrétní jedinec […] hledá pravdu. Pravdu o sobě a také o své době.“3 Díky uţití ich-formy je čtenáři umoţněno proniknout do samotného nitra postav, do jejich nejintimnějších pocitů a myšlenek. Poznává tak jejich povahovou rozmanitost, jejich vzájemné vztahy, názory, rozdílné pohledy na události. Prostřednictvím zvolené vypravěčské struktury vidí čtenář na postavy a události z více stran, můţe na ně nazírat z několika zorných úhlů, z více perspektiv. Konkrétní postavu pozoruje zevnitř, tedy 3

Buriánek František: „Kunderův váţný Ţert.“ Impuls 2, 1967, 25. 6., č. 6, s. 448

8

z jejího vlastního pohledu, a zvnějšku, z pohledu ostatních vypravěčů,4 coţ mu umoţňuje si o ní vytvořit ucelený obraz. Spolu se střídáním jednotlivých pásem se v románu mění i tempa vyprávění a jednotlivé události jsou popisovány v různě dlouhých textových úsecích. Retrospektivní vyprávění a Ludvíkova „krásná destrukce“ jsou líčeny na mnoha stranách, zatímco ostatní přítomné děje jsou shrnuty do krátkých odstavců. V sedmé kapitole se tempo vyprávění stupňuje, vypravěčská pásma a krátké kapitoly se rychle střídají, čímţ se splnil autorův záměr zvyšujícího se napětí v závěru děje. 3.1.1 Pásma vypravěčů Milan Kundera ve svém románu vytvořil čtyři promluvové typy: matematik Ludvík, naivní Helena, lyrik Jaroslav a křesťan Kostka. Způsoby jazykové výstavby jednotlivých vyprávění jsou naprosto odlišné, vzájemně se však doplňují a kontrastují. Vypravěčská pásma Žertu charakterizují jednak samotné vypravěče, jednak jejich pohledy na dobu, svět a skutečnost. Společným bodem všech čtyř pásem je ústřední postava Ludvíka, ke které se všechna více či méně obrací. Vypravěči ve svých výpovědích vedle zobrazení vlastních osudů a charakterů přinášejí i různé varianty vnímání Ludvíka Jahna.5 Nutno podotknout, ţe Milan Kundera neposkytl všem postavám románu vlastní vypravěčské party. O dvou důleţitých literárních postavách, Lucii a Zemánkovi, vyprávějí jiní, samy promlouvají minimálně a pouze v Ludvíkově vypravěčském pásmu. 3.1.1.1 Ludvík Pásmo ústředního vypravěče knihy, Ludvíka Jahna, koresponduje s jeho profesí matematika: Ludvík analyticky podává ve větách, obohacených závorkami s ironickými poznámkami, doplňky a skeptickými názory, příběh vlastního ţivota. Popisuje ho potencionálnímu čtenáři bez vyjádření emocí, s nadhledem a odstupem. Absence emočního proţitku je docíleno pouţitím stylově neutrálních jazykových prostředků, slov bez citového zabarvení. Tyto bezpříznakové výrazy v celém vypravěčském partu převládají, můţeme se však setkat i se slovy hovorovými a v období Ludvíkova mládí 4

Pohorský Miloš: „Ţert na začátku jedné epiky.“ In: Zlomky analýzy. Praha, Československý spisovatel 1990, s. 271 5 Kubíček Tomáš: Naratologické kapitoly k románům Milana Kundery. Brno, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 1999, s. 39

9

a zamilovanosti je v něm moţno nalézt i stopy poetičnosti: „Od onoho večera se ve mně všechno změnilo; byl jsem opět obydlen; nebyl jsem uţ jen tou ţalostnou prázdnotou, v níţ se proháněly (jak smetí ve vyrabovaném pokoji) stesky, výčitky a ţaloby; pokoj mého nitra byl náhle uklizen a kdosi v něm ţil.“6 Ludvíkův analytický part je plynulým vypravěčským „monologem“ vedeným v dlouhých souvětích, v nichţ převládají věty podřadné. Informativní líčení, obsahující mnoho popisných pasáţí, přechází tu a tam k intelektuálním zamyšlením a filozofickým úvahám: „Nemohu se zbavit té potřeby ustavičně luštit svůj vlastní ţivot (jako by v něm opravdu byl skryt nějaký smysl, význam, pravda), nemohu se zbavit té potřeby, i kdyby nebyla ničím neţ potřebou jakéhosi hraní (jako je hraním luštění rébusů).“7 3.1.1.2 Helena Vypravěčské

pásmo

Heleny

je

jejím

vnitřním

sebestředným

monologem.

Nekontrolovaným a nestrukturovaným proudem myšlenek. Nekonečně dlouhá souvětí jsou změtí náhodných a neuspořádaných úvah, pocitů a dojmů. Zlomkovité věty odpovídají jejím útrţkovitým představám. Helena ze sebe chrlí slova v rychlém sledu, bez přemýšlení. Její promluva je spontánním proudem asociací. V jedné větě je schopná zmateně přeskakovat od přítomnosti ke vzpomínkám, překotně pronášet slova vlastních obvinění a obhajob, nesouvisle k sobě řadit momentální nápady a představy. Tento part připomíná deníkový záznam naivní ţeny, která do něj píše vše, co ji napadne. Záznam, v němţ chaoticky skáče „od ideologie k sexu, od růţového svetříku k věrnosti straně.“8 „Přemýšlím, co si zítra obleču, nejspíš svetřík a balonový plášť, v tom mám nejlepší postavu, nejsem uţ nejštíhlejší, ale co, třeba mám oplátkou za vrásky zase jiné kouzlo, které nemá mladá holka, kouzlo proţitého osudu, pro Jindru určitě ano, chudáček, pořád ho vidím, jak byl zklamán, ţe letím uţ ráno a on pojede sám, je šťastný, kdyţ můţe být se mnou, rád se přede mnou předvádí ve své devatenáctileté dospělosti, se mnou by jel určitě stotřicítkou, abych ho obdivovala, ošklivoučký chlapeček, ostatně je docela vzorný technik i šofér, redaktoři si ho rádi berou do terénu na menší reportáţe, a vlastně co na tom, je to příjemné, kdyţ o někom vím, ţe mne rád vidí, nejsem v posledních letech v rozhlase moc oblíbená, prý

6

Kundera Milan: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 83 Tamtéţ, s. 189 8 Chvatík Květoslav: „Ţert nevinnosti a ţert historie.“ In: Svět románů Milana Kundery. Brno, Atlantis 1994, s. 49 7

10

jsem sekyrářka, fanatička, dogmatik, stranický pes a já nevím ještě co, jenomţe já se nebudu nikdy stydět za to, ţe mám partaj ráda a ţe pro ni obětuju všechen svůj volný čas.“9 Milan Kundera v Helenině partu pouţil literární techniku proudu vědomí. Ta je vedena v polopřímé řeči, vhodné k vyjádření nepronesených a nezformovaných promluv. Zbylá vypravěčská pásma nejsou vnitřními monology, ale subjektivizovanými vyprávěními, pro něţ je typická řeč smíšená.10 3.1.1.3 Jaroslav Pásmo Jaroslava se nepodobá ani Ludvíkově vypravěčské zprávě ani Helenině proudu vědomí. Celá promluva je vedena v lyrickém tónu, plná citově zabarvených jazykových prostředků. Začíná snem a vlastně celý Jaroslavův part je jakýmsi útěkem do snové krajiny, útěkem před realitou doby. Jeho „monolog“ je plný iluzí a folkloru, čemuţ je přizpůsoben i jazyk: krátké emotivní věty, v nichţ „poetičnost je spojena s jednoduchostí, lidovostí jazyka.“11 Jaroslavovy sny a pocity vzrušení a únavy jsou nadšeně prokládány historickými fakty, v nichţ podává popis kulturního vývoje a lidového umění v zemi. Součástí tohoto líčení je i samostatné pojednání o moravském folkloru. (Anglický vydavatel v prvním vydání románu tento Jaroslavův esej o lidové moravsko-slovácké písni vynechal, coţ způsobilo veliké autorovo rozhořčení. Esej má v díle svůj hluboký význam, charakterizuje postavu Jaroslava a jeho svět.12) Ani v těchto historických pasáţích nechybí Jaroslavova emocionalita a lyričnost, prolínají se však s objektivitou a věcností: „Z hlediska našeho notového systému zpívají všichni lidoví zpěváci své písně rytmicky nepřesně a špatně. Jak to vysvětlit? Leoš Janáček tvrdil, ţe ta sloţitost a nezachytitelnost rytmu je způsobena různými, okamţitými náladami pěvce. Záleţí prý na tom, kde se zpívá, kdy se zpívá, v jaké náladě se zpívá. Lidový zpěvák prý svým zpěvem reaguje na barvu květů, na povětrnost i prostor krajiny.“13 Ačkoli je Jaroslav moravský patriot, v jeho promluvě nejsou přítomny ţádné dialektismy, naprosto v ní schází prostředky tamějšího nářečí.

9

Kundera Milan: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 27 Doleţel Lubomír: O stylu moderní české prózy. Praha, Nakladatelství ČSAV 1960, s. 154 11 Kosková Helena: „Středoevropský triptych aneb stále stejné se děje. Ţert.“ In: Milan Kundera. Jinočany, H & H 1998, s. 55 12 Tamtéţ, s. 59 13 Kundera Milan: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 150 10

11

3.1.1.4 Kostka Kostkovo vypravěčské pásmo je promluvou ortodoxního křesťana, muţe, který hledá pevný bod v realitě, hlavně však sebe sama a svého Boha. V této promluvě nalézáme uváţlivá hodnocení a komentáře Kostkova vlastního ţivota, v nichţ velkou část zaujímají vzpomínky na Lucii. Střídány jsou rozvláčnými filozofickými úvahami, náboţenskými radami, vizemi a představami. Tato souvětí doplňují krátké dramatické věty plné sebeobţalob, pochyb a utvrzování se ve víře. Často jsou zakončovány otazníky či vykřičníky a gradují ke konci Kostkova pásma: „Ó Boţe je to opravdu tak? Jsem opravdu tak uboze směšný? Ujisti mne! Ozvi se, Boţe, ozvi se hlasitěji!“14 Neopomenutelné jsou v promluvě tohoto věřícího člověka citace z Bible: „Nechať mrtví pochovávají své mrtvé.“15 Jazyk v celém partu odpovídá postavě křesťanského socialisty: v jeho vyjadřování převládají slova náboţenská, která se mísí s mluvou komunistické ideologie. V Kostkově mluvě však nechybí ani pouţití archaismů či poetismů: „Časté mlhy kráčející krajinou kladly se mezi mne a zalidněnou zemi jako pohyblivý paraván.“16 Vypravěčské pásmo pak jako celek připomíná modlitbu či ponaučení duchovního. Někteří literární kritici a teoretikové upozorňují na rozdílnost vypravěčských promluv. Vyčítají Kunderovi, ţe ve snaze dokonale propracovat hlavního hrdinu Ludvíka podřídil tomuto cíli vše ostatní. Například Jiří Kratochvil povaţuje Ludvíkovo vypravěčské pásmo, v němţ jako by promlouval sám autor, za nejsilnější, naopak part dogmatičky Heleny či folkloristy Jaroslava, kteří jsou podle něj nejvíce vzdálení autorovu smýšlení, hodnotí jako nejméně přirozené.17 Aleš Haman pak poukazuje na necitlivé aplikování první osoby, díky které se ze všech postav stávají analytici, pitvající vlastní nitro, a to bez ohledu na jejich povahové rysy. Tuto formu povaţuje za pochopitelnou u intelektuála Ludvíka nebo věřícího křesťana Kostky, ale přinejmenším podezřelá mu připadá u robustního lidového člověka Jaroslava.18 S těmito názory se neztotoţňuji. V románu Žert byly vytvořeny čtyři promluvové typy, jejichţ jednotlivé promluvy jsou naprosto odlišné. Vypravěčská pásma představují vyjadřování literárních postav, jejich individuální lexikum i syntax. Kaţdá postava má 14

Kundera Milan: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 276 Tamtéţ, s. 260 16 Tamtéţ, s. 244 17 Kratochvil Jiří: „Kunderovské résumé.“ Česká literatura 40, 1992, č. 4, s. 390 18 Haman Aleš: „Romanopisci v půli cesty na strom.“ Plamen 10, 1968, červenec, č. 7, s. 30 15

12

specifický způsob jazykového stylu, který se však zcela shoduje s konkrétním promluvovým typem. Proto si nemyslím, ţe by všechny postavy podrobovaly svůj ţivot sebeanalýze. Tak je tomu pouze u hlavního hrdiny, vypravěčské pásmo matematika Ludvíka je opravdu analytickou promluvou. Helenin part je ale deníkovým záznamem, proudem vědomí, pásmo křesťana Kostky jakousi modlitbou a „monolog“ lyrika Jaroslava touţebným sněním. Stejně tak nesouhlasím s tím, ţe by se Kundera zaměřil především na Ludvíka a ostatní postavy opomíjel. Ludvík je pravděpodobně autorovi blízký svým osudem, ale všechna vypravěčská pásma jsou dle mého názoru uvěřitelná, jsou propracována se stejnou autorovou pečlivostí a pozorností, liší se jen svou délkou v textu. 3.2 LITERÁRNÍ POSTAVY Centrem románu Žert je postava Ludvíka Jahna, od ní se odvíjí hlavní dějová linie a sbíhají se k ní i příběhy a výpovědi dalších osob. Pro celkové vyznění románu má tedy podstatný význam. Ostatní důleţití protagonisté, Helena, Jaroslav a Kostka, jsou k ní poutáni určitým citovým vztahem. Nastavují Ludvíkovi zrcadla, dokreslují ho, přihrávají mu a zároveň se s ním střetávají a polemizují. Postava Ludvíka je dynamická, proměnlivá, psychologicky věrohodná. Ludvík ztvárňuje osobu autorovi nejbliţší, jeho plastičnost můţe být ovlivněna podobností s Kunderovým osudem. Literární postavy Heleny, Jaroslava a Kostky jsou dle mého názoru autorem také věrohodně psychologicky propracovány, jsou však statické, nikam se v románu neposouvají, nepřekvapují, neprobíhá u nich zrání v jednotlivých ţivotních etapách. Můţeme o nich říci, ţe jsou postavami bez vývoje, které se drţí pevně na svém místě, lpí na svých jistotách. Dle typologie Edwarda Morgana Forstera19 bychom mohli Ludvíka označit za postavu plastickou a zbylé tři protagonisty určit jako postavy ploché, tedy postavy vybavené malým mnoţstvím rysů, postavy předvídatelné, s jasným směřováním. Ludvík je naopak postavou, která je schopna překvapovat, proměňovat se, postavou, která se vyvíjí. Daniela Hodrová rozlišuje literární postavy na postavy-hypotézy a postavy-definice.20 Postavě-definici odpovídá v Žertu Helena, Jaroslav a Kostka. Jedná se o postavy vysvětlitelné, se zřetelným významem, který je pevný, neproměnný, homogenní, naopak Ludvíka můţeme charakterizovat jako postavu-hypotézu, tedy postavu vysvětlitelnou jen částečně. Postavu-hypotézu představuje v románu i Lucie, která je literární postavou výrazově rozpornou, charakterově nejednoznačnou, postavou s tajemstvím. 19 20

Forster E. M.: Aspekty románu. Bratislava, Tatran 1971, s. 69 Hodrová Daniela: …na okraji chaosu…Poetika literárního díla 20. století. Praha, Torst 2001, s. 547

13

Václav Černý říká, ţe Milan Kundera je mistrem charakteristiky a typů. Tato schopnost je dle Černého patrná jednak ve vykreslení hlavních hrdinů, kteří jsou jedinečnými individualitami a zároveň představují charaktery své doby, ale i v epizodických a vedlejších postavách, které se v románu jen mihnou: hloupá a naivně důvěřivá, straně oddaná Markéta, jednotliví vojáci s černými výloţkami z pomocných technických praporů, zapřísáhlý komunista Alexej, chlapeček-velitel či Jaroslavova ţena Vlasta. Těmto postavám nebyl dán v díle velký prostor, nemohly být podrobně propracovány, k jejich vykreslení muselo stačit jen několik vykonaných činů a pronesených vět, a přesto tyto figury působí velmi plasticky.21 Odlišný názor na Kunderovy literární postavy mají kupříkladu Květoslav Chvatík či Aleš Haman. Ten povaţuje figury Žertu za pouhé ztělesněné principy a symboly.22 Chvatík uvádí, ţe „pásma jednotlivých vypravěčů nerozvíjejí psychologicky věrohodné obrazy charakterů“23 a ţe „psychologická motivace není věcí Kunderova románu.“24 Já naopak vidím postavy románu jako reálné osobité jednotlivce, jejichţ charaktery autor důmyslně propracoval. Literární postavy jsou dokonale promyšlené, korespondují i se svými promluvami, kupříkladu postava křesťana Kostky neopomíná ve své promluvě pronášet biblické citáty. 3.2.1 Charakteristika postav 3.2.1.1 Ludvík Ústřední postava románu, Ludvík Jahn, je intelektuál, cynický a skeptický, který rád přemítá a uvaţuje o bytí člověka a světa, o smyslu vlastního ţivota: „Nemohu se zbavit té potřeby ustavičně luštit svůj vlastní ţivot.“25 Pracuje jako vědec a kolegové ho nazývají „filozofem ústavu“, protoţe rezignoval na ztracená léta a vědecký úspěch a raději se oddává radosti z přemýšlení. Druhou jeho radostí jsou ţeny. Má je rád, poznal jich mnoho, ale všechny procházejí jeho ţivotem, aniţ by v něm zanechaly stopu. Bezstarostně je střídá, bere je na lehkou váhu. Ludvík je lehkomyslný a sebevědomý egoista, který by mohl ţít šťastným a bezstarostným ţivotem, kdyby se ovšem dokázal smířit s minulostí. Jeho příběh začal na vysoké škole: Ludvík byl mladým nadšeným komunistou, kterého omámilo podílet se na řízení „volantu dějin“, o mnoha věcech rozhodovat. Byl opojen mocí, uhranut tvořením dějinného procesu, „cítil pod sebou hřbet dějin“. Byl přesvědčen, ţe mimo 21

Černý Václav: „Dva romány téměř veliké.“ In: Tvorba a osobnost I. Praha, Odeon 1992, s. 840 Haman Aleš: „Romanopisci v půli cesty na strom.“ Plamen 10, 1968, červenec, č. 7, s. 30 23 Chvatík Květoslav: „Ţert nevinnosti a ţert historie.“ In: Svět románů Milana Kundery. Brno, Atlantis 1994, s. 50 24 Tamtéţ, s. 50 25 Kundera Milan: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 189 22

14

okolí dějinného volantu neexistuje ţivot. A najednou se díky svému humoru, cynismu a individualismu ocitl na opačné straně. Obraz „kormidla dějin“ se změnil v „obraz sálu, v němţ se poslušně zvedají ruce“, aby ho strhly z „perutí letících dějin“.26 Druhý obraz provází Ludvíka celým ţivotem. Posuzuje všechny lidi kolem sebe, trápí se otázkou, zda by i oni tenkrát na stranické schůzi zvedli ruku k zatracení jeho osudu. Nikdo pomyslným sítem jeho skepse a nedůvěry neprošel. Ludvík se v době svého vyhazovu ze školy i strany cítil zrazený a ukřivděný. Byl plný nenávisti, byl zatrpklý a touţil po pomstě. Trvalo mu dlouhá léta, neţ se propracoval ke svému ironickému nadhledu a zmoudření, neţ si uvědomil, ţe si svůj osud heroizoval z pouhé pýchy a zášti, neţ došel k myšlence, ţe byl spíše „objektem neţ subjektem celého svého příběhu.“ Nikdy se však nedokázal odtrhnout od minulosti: „Představuji si jedoucí chodník (to je čas) a na něm člověka (to jsem já), který běţí proti směru, kterým se pohybuje chodník; chodník se však pohybuje rychleji neţ já, a proto mne zvolna unáší od cíle, ke kterému běţím; ten cíl (podivný cíl, který je umístěn vzadu!) je […] minulost, kterou jsem uhranut, kterou se snaţím rozluštit, rozmotat, rozplést a která mi brání, abych ţil, jak má ţít člověk, totiţ čelem vpřed. A přitom je to minulost den ze dne vzdálenější (protoţe chodník se pohybuje rychleji neţ já), a proto i čím dál nerozluštitelnější a nerozmotatelnější, takţe běţím (s očima obrácenýma k minulosti a s citem pro spravedlnost neukojeným) naveskrz marný běh.“27 S minulostí se chtěl vypořádat pomocí msty na svém tehdejším nepříteli. Ale přesvědčil se, ţe i ta je marná. Všichni a všechno je jiţ jinde, vytouţená pomsta se tím pádem stala nesrozumitelnou, nabyla jiných významů a otočila se proti němu. 3.2.1.2 Helena Helena je naivní komunistickou dogmatičkou. S nostalgií a nadšením vzpomíná na minulost. Upíná se k době únorového převratu, k době plné budovatelských písní a Fučíkových hesel. Láska a věrnost komunistické straně však způsobují odcizení jejího okolí, které ji povaţuje za „sekyrářku a stranického psa“. Pro Helenu je ale strana se svou ideologií to jediné, co jí v ţivotě zbylo. Personifikuje si ji na svou přítelkyni, jedinou přítelkyni, které můţe důvěřovat. S nikým jiným si nemá co říci, nikdo ji nechápe a nerozumí jí. Nemá pro co jiného ţít, manţel má jiné ţeny, práce v rozhlase se pro ni stala stereotypní. Má dojem, ţe je

26

Chvatík Květoslav: „Ţert nevinnosti a ţert historie.“ In: Svět románů Milana Kundery. Brno, Atlantis 1994, s. 54 27 Kundera Milan: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 323-324

15

stará a neoblíbená, proto se orientuje do minulosti komunistické revoluce, do dob svého mládí, kdy ţila šťastným ţivotem ve Fučíkově souboru písní a tanců, po boku svého budoucího manţela Pavla. Jen kvůli vzpomínkám na radostné mládí se snaţí zachránit upadající manţelství. Cítí se osamocená, muţem odloţená. Chce sama sobě dokázat, ţe můţe být ještě milována. Touţí po citu, lásce, idolu, touţí se ještě ve svém věku líbit. Prostřednictvím hlavního hrdiny Ludvíka Jahna vnímá čtenář tuto postavu jako stárnoucí, pokryteckou romantičku, hloupou a dětinskou „husu“, která potřebuje k někomu vzhlíţet.28 Pro samotného Ludvíka je Helena jen objektem, prostřednictvím něhoţ uskuteční svou „krásnou destrukci“. V příběhu je tedy Helena pouhým prostředkem, nástrojem Ludvíkovy hry. Byla jí svěřena úloha tragikomické oběti. („Nebo kecám? Kecám? Ţe nekecám!“29) Její směšná role vrcholí na posledních stránkách díla, kdy ji autor nechal čekat „na její závěrečný groteskní výstup na extázi lásky a na zuřivý záchvat ve fantastické záchodové scéně.“30 3.2.1.3 Jaroslav Jaroslav je tradicionalistou a milovníkem lidové kultury. Stejně jako literární postava Heleny i on se obrací k minulosti, k době, kdy byla lidová píseň velmi oblíbenou. V čase komunistické ideologie však této obliby zneuţívala její propaganda ke svému uţitku a pro své cíle. Původně protikomunistický Jaroslavův hudební soubor se tak díky příznivé situaci a výhodám, které poskytovala strana, pomalu měnil ve stoupence reţimu. Ve snaze lidovou píseň co nejvíce rozšířit přizpůsobovali se hudebníci obecnému vkusu a komunistickým představám, zpívali písně o druţstvech, mezích, traktoristech, Stalinovi a Fučíkovi. Jaroslav byl zaujatý láskou k lidovému umění, jeho tradici ale upravoval pro poţadavky reţimu, kupříkladu jeho svatba se odehrávala v duchu starobylého lidového obřadu, ovšem s vynecháním náboţenského podtextu.31 Postupem času všeobecný zájem o folklor upadal. Jaroslav byl ale stále fixován k lidové písni, rád by ji oţivil a vrátil jí její dřívější popularitu.32 Jaroslav je snílek, který ţije ve dvou světech, v nemilosrdné současnosti a ve zidealizovaném světě lidové tradice jihomoravského venkova. Je velmi unavený a smutný 28

Hájek Jiří: „Eugene Rastignac naší doby, aneb ţertování M. Kundery.“ In: Konfrontace. Praha, Československý spisovatel 1972, s. 76 29 Kundera Milan: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 212 30 Koţmín Zdeněk: „Román lidské existence.“ Host do domu 14, 1967, červen, č. 6, s. 56 31 Kosková Helena: „Středoevropský triptych aneb stále stejné se děje. Ţert.“ In: Milan Kundera. Jinočany, H & H 1998,s. 59 32 Chvatík Květoslav: „Ţert nevinnosti a ţert historie.“ In: Svět románů Milana Kundery. Brno, Atlantis 1994, s. 53

16

z nynější doby, zklamaný světem materiálních věcí, v němţ ţije, a proto se uchyluje do světa vymyšleného. Utíká před realitou do snů. Uzavírá se do svých iluzí, do náruče jiţ dávno nechtěného a odmítaného folkloru. S poklesem zájmu o slovácké písničky se smiřuje velmi těţce a ještě hůře nese neporozumění své rodiny, manţelky Vlasty a syna Vladimíra, pro něţ je jeho snílkovství nepochopitelné. A Jaroslav jim nedokáţe odporovat. Rozumí řeči lidové muziky, ale nerozumí jiţ řeči nové doby s jejími novými nároky a potřebami. Dostává se do střetu s krutou realitou, do střetu s opravdovým světem, kterým je lámán, aţ nakonec téměř zlomen. „A všiml jsem si […], ţe je velice bledý; všiml jsem si, ţe uţ přestal do své hry prozpěvovat, ţe má sevřené rty; ţe jeho bojácné oči se staly ještě polekanější; ţe v melodii, kterou hraje, se ozývají falešné tóny; a ţe ruka, v níţ drţí housle, mu poklesává dolů. A potom najednou přestal hrát a sedl si na ţidli; […] tekl mu pot po čele a rukou se drţel za levou paţi nahoře u ramene.“33 3.2.1.4 Kostka Doktor Kostka je Ludvíkovým přítelem z mládí i jeho názorovým odpůrcem. Tato postava působí na první pohled díky křesťanské víře velmi vyrovnaně a dokonale. Ve skutečnosti je její existence ohroţována nejen protináboţenskou propagandou komunistické strany, ale hlavně vlastními obavami. Kostka je plný pochyb a sebeobviňování. Má strach, ţe sejde ze své správné ţivotní cesty: „Ó jak sám sebe klamu! Jak se urputně snaţím utvrdit v správnosti své ţivotní cesty! Jak se vychloubám mocí své víry před nevěřícím!“34 Neustále hledá pevný bod v realitě, kterého by se mohl zachytit, hledá boţí hlas, který by mu pomohl. Ve změti hlasů, které ho obklopují, si jím však není nikdy jistý. Je zmatený a neklidný. Naneštěstí si tento náboţenský snílek vše vykládá jako boţí vůli. Za boţí výzvu tedy povaţuje svůj odchod z pozice asistenta na vysoké škole, odchod od ţeny a dítěte a nakonec i odchod od Lucie, která byla díky němu pár chvil šťastná, on však jejich erotické sblíţení povaţuje za vlastní hříšné pochybení. Kostka je podivín, stále zamyšlený a aţ úzkostlivě mravný, „tichý dělník na věčném boţím staveništi“. Svou víru a domnělé boţí apely však dost moţná vyuţívá jen jako argument k očištění vlastního špatného svědomí,35 jako pohodlnou záminku pro útěk ze svých povinností.

33

Kundera Milan: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 349 Tamtéţ, s. 275 35 Kosková Helena: „Středoevropský triptych aneb stále stejné se děje. Ţert.“ In: Milan Kundera. Jinočany, H & H 1998, s. 55 34

17

3.2.1.5 Lucie Postava Lucie je zahalená tajemstvím. V románu nemá svůj vlastní monolog a čtenář ani nezná její myšlenky. Dozvídáme se o ní pouze z cizích úst, z vyprávění Ludvíka a Kostky, kteří se s ní v různých momentech jejího ţivota setkali. Interpretace obou muţských postav se však liší. Lucie je oběma protagonisty popisována jako chudá mlčenlivá dívka se smutným pohledem. Éterická bytost, z které vyzařuje skromnost, klid a pokora. Plachá a prostá mladá ţena, která okouzlila Ludvíka Jahna právě obyčejností svého vzhledu. Svou nevzdělaností a nepřítomností v okolí „volantu dějin“, nezájmem o politický svět se stala pro Ludvíka jakousi „uvaděčkou do všednosti“. Jeho násilný přechod z fakulty a z významného místa Svazu vysokoškolského studentstva mezi vojáky s černými výloţkami se díky Lucii stal pro něho přijatelným. Lucie byla Ludvíkovou jedinou a skutečnou láskou. Sama ho také bezmezně milovala, jen rezolutně odmítala sexuální sblíţení, pravděpodobně kvůli svému ostychu před muţem. Kostkou je pak Lucie popisována jako jeho svěřenkyně v zemědělském druţstvu, kam utekla před zlým vojákem, který po ní surově vyţadoval pohlavní styk. Lucie se mu bránila, její zdrţenlivost vycházela z mládí, kdy byla brutálně a opakovaně znásilňována.36 Kostka ji přivedl k víře k Bohu, učinil ji šťastnou. Lucie mu dovolila poznat své tělo. Nic z toho se Ludvíkovi nepodařilo. Ten si aţ po mnoha letech uvědomil, ţe pro něj byla pouze „funkcí vlastní ţivotní situace“, vnímal jen ty stránky její osoby, které mu byly uţitečné a vhod, které se obracely k jeho samotě a touze po lásce. Vše ostatní mu na Lucii unikalo, nerozuměl jí. Moţná právě proto mu dívka, kterou tak miloval, dnes připadá jen jako abstraktní symbol, nehmotná legenda. Celý Luciin smutný osud je kvůli absenci její vlastní promluvy a subjektivním výpovědím ostatních dvou postav obklopen mnoha pochybnostmi. 3.2.1.6 Zemánek Ludvíkův úhlavní nepřítel, Pavel Zemánek, který stál za jeho vyloučením ze strany a ze studia, je bezcharakterní kariérista. Úlisný herec ochotný hrát jakoukoli roli pro získání moci a úspěchu. Na začátku padesátých let byl horlivým komunistou, s přesvědčením předsedal nelítostným komisím a prověrkám, odvolával se na Fučíka a zbavoval své přátele 36

Chvatík Květoslav: „Ţert nevinnosti a ţert historie.“ In: Svět románů Milana Kundery. Brno, Atlantis 1994, s. 53

18

a známé jejich snů, ambicí a ideálů; po provalení Stalinových zločinů rozhořčeně mluvil o justičních vraţdách, litoval politických omylů, které se staly, útočil na Sovětský svaz a socialismus; strana mu však pohrozila a on se z obav ze ztráty místa vysokoškolského docenta marxismu poslušně vrátil do jejích řad; v současnosti s hlavou vztyčenou odváţně hlásá svobodu názorů. Přizpůsobivý, bezzásadový a prolhaný Zemánek se díky těmto vlastnostem ve všech dobách stále těší velké oblibě a uznání. Pro svůj ţivot potřebuje diváky a publikum, bez potlesku neumí a nechce ţít. Pro samolibého Pavla Zemánka je obdiv vším. Všechny čtyři klíčové postavy (Ludvík, Helena, Jaroslav, Kostka) mají své odlišné ţivotní postoje a názory, ale shodují se ve svých pádech a ztrátách. Odmítají se smířit se skutečností, s reálným ţivotem, orientují se do minulosti. Nejsou schopni vzdát se svých ideálů, ţít bez svých klamných iluzí: Ludvík se upíná k pomstě (aţ na konci díla dospěje názoru, ţe je marná), Kostka ke své křesťanské víře, Helena nemůţe ţít bez politické strany a idolů, Jaroslav utíká k lidové tradici. Ţijí tedy ţivoty v klamu, prohrané ţivoty, které ovlivnila komunistická ideologie.37 To však neplatí o dalších dvou neméně významných postavách románu, Lucii a Zemánkovi. Ti si netvoří iluzivní světy a neţijí v sebeklamu. Ztvárňují totiţ více abstraktní, nehmotné figury neţ postavy reálné. („Zemánek sám je jen zástupným modelem neustále se proměňující historie.“38)

37

Jungmann Milan: „Dva romány z doby přechodu.“ In: Obléhání Tróje. Praha, Československý spisovatel 1969, s. 155 38 Kubíček Tomáš: Naratologické kapitoly k románům Milana Kundery. Brno, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 1999, s. 41

19

3.3 KOMPOZICE Jak jiţ bylo řečeno výše, výstavba Kunderova románu je zaloţena na střídání vypravěčských pásem, konkrétně na střídání promluv čtyř vypravěčů: Ludvíka, Heleny, Jaroslava a Kostky. Ono střídání jednotlivých vyprávění je řízeno jasným pravidlem. Ludvík jakoţto hlavní hrdina zaujímá největší part příběhu. Patří mu všechny liché kapitoly, tedy první, třetí a pátá. Sudé kapitoly jsou určeny zbylým protagonistům: Heleně druhá, Jaroslavovi čtvrtá a Kostkovi šestá. Závěrečný díl se tímto pravidlem jiţ neřídí, je rozdělen na kratší promluvy pouze tří vypravěčů: Ludvíka, Heleny a Jaroslava. Ludvíkovi v něm opět patří liché úseky, od prvního do devatenáctého, Jaroslav s Helenou se dělí o úseky sudé, Helena v nich má jiţ menší prostor, její promluvy jsou pouze ve čtvrtém, čtrnáctém a šestnáctém úseku. Kostka se na poslední sedmé kapitole jiţ nepodílí. Květoslav Chvatík v díle Svět románů Milana Kundery uvádí následující schéma, podle kterého dochází v románu Žert ke střídání vypravěčů: A – B – A – C – A – D – (A – B – C)39 A je tedy Ludvík, B Helena, C Jaroslav, D Kostka. Část schématu v závorce označuje sedmou kapitolu, v níţ se střídají pouze A, B a C, a to v mnohem rychlejším pořadí. Sám autor románu se k jeho vypravěčské struktuře vyjadřuje ve svém svazku esejů L’art du roman slovy: „Tento román je vyprávěn čtyřmi postavami: Ludvíkem, Jaroslavem, Kostkou a Helenou. Monolog Ludvíka zaujímá 2/3 textu knihy, monology ostatních 1/3 (Jaroslava 1/6, Kostky 1/9, Heleny 1/18). Touto matematickou strukturou je určeno, co bych nazval osvětlením postav. Ludvík je v plném světle, osvětlen zevnitř (svým vlastním monologem) i zvenčí (všechny ostatní monology kreslí jeho portrét). Jaroslav zaujímá svým monologem jen šestinu textu a jeho autoportrét je zvenčí korigován monologem Ludvíka. A tak dál. Kaţdá postava je osvětlena jinou intenzitou světla a jiným způsobem. Lucie, jedna z nejdůleţitějších postav, nemá svůj monolog, a je osvětlena jen zvenčí monology Ludvíka a Kostky. Absence vnitřního osvětlení jí dává tajemný a neuchopitelný charakter. Zůstává tak říkajíc na druhé straně okenního skla, nelze se jí dotknout.“40

39

Chvatík Květoslav: „Ţert nevinnosti a ţert historie.“ In: Svět románů Milana Kundery. Brno, Atlantis 1994, s. 46 40 Kosková Helena: „Středoevropský triptych aneb stále stejné se děje. Ţert.“ In: Milan Kundera. Jinočany, H & H 1998, s. 61

20

3.4 ČAS A PROSTOR V Žertu dochází nejen ke střídání vypravěčských pásem a temp vyprávění, ale prolíná se v něm i více narativních časů a prostorů. Autor v románu nezachovává časovou posloupnost, nedodrţuje časový sled, jaký probíhá ve skutečnosti. Toto zachycení času neoznačujeme jako čas chronologický, ale jako čas retrospektivní. Vypravěči jednotlivých pásem porušují chronologický tok událostí, vracejí se do minulosti za účelem objasnění smyslu právě probíhajících událostí. Pouţitím retrospektivního postupu tak dochází k prolínání několika časových rovin,41 s nimiţ se mění i prostředí, v nichţ se jednotlivé události odehrávají. Všichni čtyři vypravěči začínají svůj part v narativní přítomnosti v prostředí jihomoravského venkova. Posléze se ve vyprávění vrací ke svému mládí. Čas se prostřednictvím vzpomínek postav vrací do narativní minulosti, aby se mohl ke konci děje stočit opět do přítomnosti. Moravské kapitoly jsou tedy Kunderou napsány v narativní přítomnosti a všechny ostatní epizody jsou přesunuty do narativní minulosti.42 Čas můţeme ve významové výstavbě díla rozdělit na čas vypravování a čas vyprávěný. Čas vypravování je časem vypravěče, jímţ je zprostředkován čtenáři čas vyprávěný, neboli čas fabulární, během nějţ se příběh odehrává.43 Čas vypravování je v románu kratší neţ čas vyprávěný. Časové rozpětí mezi vypravováním a vyprávěným se v prostředí moravského venkova minimalizuje, naproti tomu vyprávěná minulost je zobrazena s časovým odstupem.44 V Žertu se odehrává mnoho událostí z různých časových rovin. Lubomír Doleţel rozděluje děj románu do dvou hlavních období. Za první z nich povaţuje Ludvíkovu vojenskou sluţbu v ostravských dolech a nazývá ji tedy ostravskou epizodou. Druhé období, které je od ostravské epizody vzdáleno patnáct let, představuje Ludvíkovo zavítání do rodného města na jiţní Moravě, jehoţ cílem je vykonání „jedné krásné destrukce“. Tato epizoda je označena jako epizoda moravská. Dvě ústřední epizody, ostravská a moravská, jsou doplňovány sekundárními událostmi, dětstvím a mládím literárních postav.

41

Pavera Libor, Všetička František: Lexikon literárních pojmů. Olomouc, Nakladatelství Olomouc s.r.o. 2002, s. 63 42 Doleţel Lubomír: „Vypravěčské sympozium v Ţertu Milana Kundery.“ In: Narativní způsoby v české literatuře. Praha, Československý spisovatel 1993, s. 129 43 Vlašín Štěpán: Slovník literární teorie. Praha, Československý spisovatel 1977, s. 60 44 Doleţel Lubomír: „Vypravěčské sympozium v Ţertu Milana Kundery.“ In: Narativní způsoby v české literatuře. Praha, Československý spisovatel 1993, s. 129

21

Chronologický děj románu je Doleţelem popisován takto: předhistorie – ostravská epizoda – moravská epizoda.45 3.5 MOTIVY 3.5.1 Ţert Nejzásadnějším motivem románu, na který upozorňuje jiţ samotný titul, je motiv ţertu. Z ţertu vyplývá zápletka díla, celý Ludvíkův ţivotní příběh: „Všechno zavinil můj neblahý sklon k hloupým ţertům a Markétina neblahá nezpůsobilost pochopit ţert.“46 Jako mladý student napsal Ludvík své lásce ţertovnou pohlednici s textem: „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať ţije Trockij! Ludvík.“ Tento bezvýznamný ţert byl příliš neváţný pro tehdejší dobu padesátých let, ta nemilovala legraci, ironii a ţerty. „Byl první rok po únoru osmačtyřicátého roku: začal nový ţivot, opravdu zcela jiný, a tvář toho nového ţivota, jak mi utkvěla ve vzpomínkách, byla strnule váţná, přičemţ podivné na té váţnosti bylo to, ţe se nemračila, nýbrţ měla podobu úsměvu; ano, ta léta o sobě prohlašovala, ţe jsou nejradostnější ze všech let, a kaţdý, kdo se neradoval, byl okamţitě podezírán.“47 Pro Ludvíka měl nevinný vtip v období komunistické vlády fatální důsledky: byl vyloučen ze strany i ze studií. Touto Ludvíkovou pohlednicí však nebylo ţertování v románu skončeno, ale obludně se mnoţilo v další a další hloupé ţerty.48 Následky studentské legrace se Ludvík rozhodl pomstít, vykonal krutý ţert, který se však změnil ve špatný vtip a obrátil se proti němu. Ţertem se stal také Helenin pokus o sebevraţdu. Poníţená a opuštěná spolykala léky z tuby svého kolegy z rozhlasu v domnění, ţe se jedná o silná analgetika. Nestihla ji však smrt, ale zápas s vnitřnostmi a trapná potupa na latríně, jelikoţ chlapcova krabička neobsahovala silné léky proti bolesti, ale projímadlo. Na začátku díla je Ludvíkův individuální ţert a na konci se setkáváme s otázkou, zda s námi neţertuje sama historie,49 zda lidé nejsou pouhým předmětem jejích ţertů. „A tu jsem si uvědomil, jak bezmocné je chtít odvolat svůj vlastní ţert, kdyţ já sám s celým svým ţivotem jsem zahrnut do ţertu mnohem všeobsáhlejšího (pro mne nedohledného) a naprosto

45

Doleţel Lubomír: „Vypravěčské sympozium v Ţertu Milana Kundery.“ In: Narativní způsoby v české literatuře. Praha, Československý spisovatel 1993, s. 128 46 Kundera Milan: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 39 47 Tamtéţ, s. 39 48 Tamtéţ, s. 319 49 Petříček Miroslav: „Iluze a hodnoty.“ Nové knihy, 1968, 1. 10., č. 40, s. 1

22

neodvolatelného.“50 Dějiny v Kunderově světě převracejí jedincovu aktivitu. Podivné řízení osudu, politická vůle a nevyzpytatelná komunistická ideologie zamýšlené ţerty Kunderových hrdinů často obrací proti nim. Postavy svá jednání mnohokrát neovládají, ale jsou jimi ovládány. Miloš Pohorský se ke Kunderovým ţertům vyjadřuje slovy: „Je známo, ţe se ‚odhalováním„ skutečnosti můţe vyvolat smích – a je tomu tak i v Kunderově próze. Ostatně na to připravuje uţ titul, naznačující, ţe zápletka vyplyne z ţertu. A žert, to bývá uměle zkonstruovaná zkouška smíchem, jakási neváţná hra nastavující zrcadlo váţnosti ţivota. Bývá to pokus, při kterém se do zaběhnutého automatismu myšlení a jednání lidí (společnosti, doby) vsune něco neočekávaného, aby se vyzkoušela pruţnost jejich reakce; stereotypní odpověď by neodpovídala pozměněné konkrétní situaci. Ţert-zkouška tedy vyvede subjekt, který si byl jistý sám sebou, ze zajetých kolejí a upozorní na jeho neadekvátnost. A člověk se směje…“51 3.5.2 Pomsta Náhoda přivedla Ludvíkovi do cesty manţelku jeho úhlavního nepřítele, Pavla Zemánka, který ho před patnácti lety vyloučil ze strany a ze studií, svrhl ze „hřbetu dějin“. Prostřednictvím Zemánkovy ţeny Heleny se Ludvík rozhodl odčinit a pomstít tehdejší Pavlův ortel, provést „jednu krásnou destrukci“. Nepochyboval o tom, ţe se jeho nízký plán beze zbytku naplní. Rozhodl se zmocnit „zcela určitého cizího intimního světa“, uloupit kořist, zpustošit Helenino tělo.52 Helena se tak stala pouhým nástrojem, prostředkem Ludvíkovy cynické pomsty. Promyšlená msta se však ukázala jako Pyrrhovo vítězství, obrátila se proti Ludvíkovi, který se po milostné scéně od Heleny dozvěděl, ţe se Zemánkem jiţ několik let neţije. „Tělo, jeţ jsem nikomu neuzmul, nikoho v něm nepřemohl a nezničil, odloţené tělo, opuštěné manţelem, tělo, které jsem chtěl zneuţít a které zneuţilo mne.“53 Ludvík si uvědomil, ţe msta vykonaná po patnácti letech je bezvýsledná, ţe časovým odstupem ztratila původní smysl a nabyla jiného významu. Spáchané křivdy, které se staly, tedy nelze v Kunderově románu odčinit, pomstít. Budou zapomenuty, spolu s celými dějinami. „Vše

50

Kundera Milan: Žert. Brno, Atlantis 2008s. 320 Pohorský Miloš: „Ţert na začátku jedné epiky.“ In: Zlomky analýzy. Praha, Československý spisovatel 1990, s. 271 52 Suchomel Milan: „Čas románu.“ In: Literatura z času krize. Brno, Atlantis 1992, s. 123 53 Kundera Milan: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 233 51

23

bude zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohu odčinění (pomstění i odpuštění) zastoupí zapomenutí.“54 3.5.3 Omyl V Kunderově Žertu se setkáváme s mnoha omyly. „Ty omyly byly tak běţné a tak všeobecné, ţe naprosto nebyly výjimkou nebo ,chybou„ v řádu věcí, nýbrţ naopak právě ony tvořily řád věcí.“55 Láska mezi Ludvíkem a Lucií, kterou jako jedinou ţenu svého ţivota miloval, se nezrealizovala a sama Lucie nebyla pannou, jak se Ludvík domníval. Vzpomínka na ni se proměnila v groteskní omyl, protoţe po všechna léta vzpomínal na někoho jiného. Nikdy nevěděl, kdo Lucie je. Dalším oklamaným byl Jaroslav, ten se cítil šťastný a hrdý, ţe jeho syn Vladimír je králem v Jízdě králů, ve skutečnosti však v masce krále vystupoval někdo cizí. Omylem se stala i Ludvíkova msta, Helena nebyla dobývána z lásky, ale z touhy po odplatě, která se však pro Ludvíka stala zklamáním. Zhrzená Helena poté spolykala prášky, omylem však místo analgetik laxativa. Všechny události v díle tedy dopadly jinak, odhalily jinou tvář, neţ jakou jejich aktéři předpokládali. 3.5.4 Sex a láska Tyto motivy jsou neoddělitelnou součástí Kunderova románu. Samotná Ludvíkova ţertovná pohlednice, z které se odvíjí zápletka díla, je poslána ze stesku po Markétě a z neukojené touhy po sexu. Zanedlouho po aféře s pohlednicí se Ludvík ocitá na kasárenském dvoře a v prostředí vojenského útvaru pociťuje aţ „zuřivou chuť po ţeně“. V té době se objeví Lucie. Do ní se Ludvík bezmezně zamiluje. Proţívá však lásku bez sexu. Motiv sexu je s Lucií spojován i v Kostkově vyprávění, ten však Luciino tělo poznal, na rozdíl od Ludvíka. Pravým opakem Ludvíkova vztahu k Lucii je jeho poměr s Helenou. V něm jde jen o sex, o sex bez lásky, divoký a surový sex se ţenou, která je mu naprosto lhostejná. Sex v tomto případě znamená zmocnění se cizího těla. „Na Helenině šíji zmodrala ţíla a jejím tělem proběhla křeč; otočila hlavu na bok a její zuby se zakously do polštáře. Pak šeptala mé jméno a její oči zaprosily o pár chvil oddechu. Ale má duše mi poručila nepřestávat; hnát ji z rozkoše do rozkoše; uštvat ji; měnit polohy jejího těla.“56 Sex a láska se

54

Kundera Milan: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 325 Tamtéţ, s. 319 56 Tamtéţ, s. 226 55

24

váţou i k postavě folkloristy Jaroslava. Ten na svou ţenu nazírá pod vlivem lidové tradice. Vlastu vidí jako „postavu z lidových písní, chudobnou děvečku, která na světě nemá neţ tu svou poctivost.“ Ve skutečnosti Vlasta pochází z bohaté sedlácké rodiny a uţ dávno není pannou. Jaroslava však vzpomínka na symbol věnečku, který byl Vlastě odebrán v závěru dne svatby, dojímá mnohem více neţ jejich první milování. Dle Lubomíra Doleţela je Kunderův svět zaloţen na vzájemném souţití erotiky a politiky, jejichţ společným prvkem je touha po moci.57 Tyto dvě činnosti jsou v Kunderově díle podstatou lidského jednání, od nich se vše odvíjí.58 3.5.5 Fučík Jméno této významné ikony komunistické ideologie se v románu objevuje poměrně často. Helena vyznává Fučíkův kult a jeho věty povaţuje za svá ţivotní motta („smutek není spojován s mým jménem“). Pro Jaroslava je hrdinou, o kterém v souboru zpívají oslavné písně. Zemánek se při Ludvíkově vyloučení ze strany dovolává Fučíkových slov, je úspěšným imitátorem tohoto zidealizovaného muţe padesátých let.59 Fučíkovy dopisy z vězení jsou srovnávány s Ludvíkovou osudnou pohlednicí. Jeho portrét visel na stěně veřejné místnosti, v níţ byl Ludvík souzen. Fučík se stal předmětem sporu mezi dávnými přáteli Jaroslavem a Ludvíkem, který na tento symbol komunismu ostře útočí. I na Fučíka svaloval Ludvík vinu za svůj zkaţený ţivot. Milan Kundera se tak moţná prostřednictvím Fučíkova motivu vyrovnává s vlastní komunistickou minulostí, vyvrací své názory z mládí, vypořádává se s oslavnou poémou o Fučíkovi, nazvanou Poslední máj, kterou napsal v roce 1955. 3.5.6 Hudba Motiv písně prostupuje celým Kunderovým románem. V padesátých letech byly lidové písně velmi oblíbené a komunistickou stranou velmi podporované. Byly módou, a proto jejich vyznavačem nemohl nebýt Pavel Zemánek. Později politická propaganda přestala lidovou píseň podporovat a ta upadala. Pro Helenu znamenala hudba její mládí: Fučíkův soubor písní a tanců, budovatelské písně, sovětské písně a hlavně písničky lidové. Jaroslav byl po celý ţivot zatvrzelým folkloristou, hrál v cimbálové kapele a pořádal 57

Doleţel Lubomír: „Milan Kundera: Erotika a politika.“ In: Studie z české literatury a poetiky. Praha, Torst 2008, s. 107 58 Detailněji se koexistencí erotiky a politiky v Kunderově díle zabývám v subkapitole nazvané Téma 59 Suchomel Milan: „Čas románu.“ In: Literatura z času krize. Brno, Atlantis 1992, s. 123

25

folkloristické slavnosti, Jízdy králů. Jeho vypravěčské pásmo dokonce obsahuje esej o moravsko-slovácké písni. Ludvík se v závěru díla vrací na pár chvil do cimbálové kapely a je v ní šťasten, uvědomuje si však, ţe tento svět pevného řadu je světem fiktivním, pouhou vzpomínkou, památkou. Lidová hudba znamená v Kunderově románu útěk ze světa materiálních věcí, útěk z kruté reality. Svět, v němţ „láska je ještě láskou a bolest bolestí, kde původní cit není ještě vyklouben ze sebe sama a hodnoty jsou dosud nezpustošené.“60 Milan Kundera je známý svou láskou k muzice a obdivem k hudebnímu skladateli Janáčkovi. Helena Kosková uvádí, ţe Žert je jako hudba dokonce komponován, ţe je zaloţený na principu variací a rozvíjení určitých témat.61 3.5.7 Nepoznání, motiv masky Motiv zapomnění se objevuje při setkání Ludvíka a Lucie po patnácti letech. Ludvík Lucii nepoznal. Nebyl si jistý totoţností ţeny, kterou kdysi tak miloval: „Za tu dobu jí čas vtiskl na její pravou tvář klamnou masku, ale je to naštěstí maska s dvěma otvory, jimiţ na mne smějí znovu pohlédnout její skutečné a pravé oči, takové, jaké jsem je znal.“62 Sám Ludvík v době svého mládí byl nositelem několika tváří, protoţe nevěděl, kdo je a kým chce být. Pavel Zemánek si měnil masky dle politické situace po celý svůj ţivot. S motivem masky se setkáváme i při Jízdě králů. Krále v ní měl představovat Jaroslavův syn Vladimír, Jaroslav ho však nemohl poznat, pod křiklavými stuhami se totiţ skrývala jiná tvář. 3.5.8 Motiv květin Velmi zajímavý je v románu motiv květin spojený s literární postavou Lucie, na který upozorňuje ve své studii Ivan Klíma.63 Hlavní hrdina, Ludvík Jahn, se v těţkém období svého ţivota setkal s plachou Lucií. Na jedné ze schůzek se Lucie nečekaně shýbla k zemi pro květinu a podala ji Ludvíkovi. Zamilované dopisy, které jí Ludvík posílal, mu nevzdělaná Lucie začala oplácet květinami, kterými ho obdarovávala na kaţdé schůzce. Lucie trpěla nedostatkem výmluvnosti a květiny pro ni znamenaly jistou formu řeči. Po delším čase se páru naskytla příleţitost strávit večer o samotě v Luciině internátním pokoji: „Zdálo se mi, ţe 60

Kundera Milan: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 348 Kosková Helena: „Zrod Kunderovy estetiky románu.“ In: Hledání ztracené generace. Toronto, Sixty-Eight Publishers 1987, s. 161 62 Kundera Milan: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 18 63 Klíma Ivan: „Ţert a Sekyra: Nový román.“ Orientace 2, 1967, č. 2, s. 75 61

26

jsem se octl v místnosti připravené pro jakousi náboţenskou slavnost: na stole zářila zlatá kytice jiřin, u okna se tyčily dva velké fíkusy a všude (na stole, na posteli, na zemi, za obrazy) byly rozsypány a zastrkány zelené snítky.“64 Motiv květin se opět objevuje v době, kdy Ludvík nemohl po dlouhé týdny opustit kasárna. Lucie přišla před plot kasáren a přes dráty mu podala stonek růţe. Cudná dívka tak Ludvíkovi projevovala svou něţnou a plachou lásku, květiny se pro ni staly symbolem lásky. Luciin osud se posléze ztrácí a s ní se ztrácí i motiv květů, aby se mohl objevit ve změněném významu. Z Kostkovy promluvy se dozvídáme, ţe Lucie odešla z Ostravy mimo jiné proto, ţe byla přistiţena při krádeţi květin na hřbitově. Lucie tedy květiny nejen dávala, ale sama si je i brala. Klíma tento čin vykládá jako hyenismus, zvrhlost, můţe však být chápán jako jednání smutné Lucie, pro kterou byly květiny potěšením. Paradoxně se později dostala na státní statek, kde se o květiny starala. Podstatnými motivy Žertu jsou pomsta, zapomnění, váţnost a neváţnost, sex a láska, tedy existenciální témata, která Milana Kunderu fascinují.65 Motivy románu jsou pečlivě propracovány a rozvíjeny. Vzájemně se prolínají, kontrastují, jsou opakovány, proměňovány a přehodnocovány. Kaţdý motiv má v díle svůj význam, někam míří. Kaţdá maličkost na něco poukazuje, kaţdá drobnost něco znamená, ţádný detail nebyl ponechán náhodě. Ivan Klíma se k tomu vyjadřuje slovy: „Kundera bytostný intelektuál, stavitel, který kaţdým svým motivem přesně a nevývratně buduje mohutnou klenbu svého příběhu své myšlenkové konstrukce.“66 Kunderovi musí být bezesporu přiznána důsledná práce s detailem a nápadnými motivy. Avšak nelze nesouhlasit s Milanem Jungmannem, který v tomto díle, v němţ je vše jasně dané, cítí potřebu větší bezprostřednosti a spontánnosti.67 Čtenáři nebyl dán díky této důmyslné promyšlenosti díla prostor k domýšlení, k zaplňování prázdných míst.

64

Kundera Milan: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 106 Kundera Milan: „Poznámka autora.“ In: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 366 66 Klíma Ivan: „Ţert a Sekyra: Nový román.“ Orientace 2, 1967, č. 2, s. 89 67 Jungmann Milan: „Dva romány z doby přechodu.“ In: Obléhání Tróje. Praha, Československý spisovatel 1969, s. 157 65

27

3.6 TÉMA Kunderův románový debut je významově mnohovrstevnatým textem. Díky této pluralitě významů jej provázelo a provází velké mnoţství nejrůznějších interpretací. V této kapitole se věnuji těm, které povaţuji za nejpodstatnější a kterými se zároveň nejčastěji zabývali literární kritici ve svých recenzích a studiích. 3.6.1 Svědectví o době Žert bývá obvykle povaţován za dílo ilustrující historicko-politickou skutečnost v tehdejším Československu. Jeho děj se odehrává v uvolněné atmosféře druhé poloviny šedesátých let a retrospektivně se vrací o patnáct let zpět, na začátek let padesátých, do doby označované jako léta mrazu či období stalinského kultu. Jak uvádí Helena Kosková, v románu jsou tato léta líčena s realistickou přesností. Jednotlivé epizody vystihují ovzduší stranických prověrek na fakultách, prostředí trestných vojenských jednotek, Ostravsko padesátých let, jihomoravské maloměsto se socialistickým pohostinstvím či vítání občánků.68 „Aktuální československá skutečnost a vlastní zkušenost jsou nesporně východiskem Kunderova románu.“69 Žert zachycuje atmosféru minulých let, podává historický, politický a společenský obraz Československa od Února 1948 po polovinu šedesátých let. Autor vypovídá o tehdejší situaci, která je mu známá z osobní zkušenosti. Milan Kundera se stejně jako hlavní hrdina díla řadí k těm, kteří po roce 1948 s nadšením vítali nové ideje a novou víru. Poznal, co je fanatismus, dogmatismus a politické procesy, dle vlastních slov zaţil opojení mocí, zavrţení mocí a revoltování proti ní.70 Miloš Pohorský o tomto díle řekl: „Řadí se do románového proudu šedesátých let, mezi prózy, které se pokoušejí vysvětlit minulou dobu také zevnitř (nikoli na kronikářském a teologickém základě) a se zhodnocením podílu vlastní účasti.“71 Žert je moţné interpretovat jako historické zobrazení doby, politický pamflet či stav společnosti v totalitním reţimu. Milan Kundera se však proti těmto jednostranným výkladům 68

Kosková Helena: „Středoevropský triptych aneb stále stejné se děje. Ţert.“ In: Milan Kundera. Jinočany, H & H 1998 , s. 57 69 Tamtéţ, s. 53 70 Kosková Helena: „Zrod Kunderovy estetiky románu.“ In: Hledání ztracené generace. Toronto, Sixty-Eight Publishers 1987, s. 160 71 Pohorský Miloš: „Ţert na začátku jedné epiky.“ In: Zlomky analýzy. Praha, Československý spisovatel 1990, s. 270

28

ohrazuje. Uvádí, ţe jeho hlavním cílem při psaní románu nebylo podat přesvědčivé svědectví o tehdejší době: „Historická situace není vlastním předmětem románu; její význam tkví pro mne v tom, ţe osvětluje novým, mimořádně ostrým světlem existenciální témata, která mne fascinují: msta, zapomnění, váţnost a neváţnost, vztah dějin a člověka, odcizení vlastního činu, rozpolcení sexu a lásky a tak dále.“72 S autorem Žertu se shoduje mimo jiné i Zdeněk Koţmín, který ve své studii říká, ţe Kunderův román je v naší literatuře sice nejzralejší kritikou doby kultu, ale bylo by nepochopením jeho sémantické výstavby, kdybychom v něm viděli jen rekonstrukci padesátých let.73 3.6.2 Člověk a dějiny Milan Kundera říká, ţe ve svém románu poukazuje na vztah člověka a dějin: „Padesátá léta mě přitahovala proto, ţe tehdy dělala historie nevídané experimenty s člověkem, ţe ho svými neopakovatelnými situacemi ukázala z nevídaných stran a obohatila tak mé pochybnostmi i vědomostmi o tom, co je člověk a jeho úděl.“74 Hlavní hrdina románu spatřuje smysl svého ţivota v účasti na dějinném procesu, v podílení se na politické moci, v ovládání dějin. Najednou je však svrţen ze „hřbetu dějin“. Musí řešit svou existenci, existenci člověka vyvrţeného z určitého zaběhlého mechanismu, který se ocitl mimo řadu a který musí znovu hledat své základní jistoty, vytrácející se kvality svého ţivota.75 Klade si otázku, zda za svůj pád nese zodpovědnost, zda člověk sám řídí vlastními činy svůj ţivot, svůj osud a dokonce i celé dějiny, zda je člověk tím všemohoucím, či zda je pouhým objektem dějin, pouhým hercem svého osudu, figurkou ovládanou historií. Dochází k tomuto závěru: „Ne, mému pádu nepředcházelo ţádné skutečné drama, byl jsem spíš objektem neţ subjektem celého svého příběhu.“76 Milan Kundera upozorňuje na zásahy dějin do lidských ţivotů, na vliv mocenských sil na osudy lidí. Hlavní hrdina románu se cítí ovládnutý dějinami, Václav Černý však s touto myšlenkou polemizuje, nesouhlasí s tím, ţe existuje nějaká esence jménem Dějiny, která by ovládala ţivot a osud člověka, dle jeho názoru je vše jen vinou lidí.77 Pod pojmem dějiny ale nutno chápat tehdejší politickou skutečnost. A politika padesátých let jako mocná síla opravdu 72

Kundera Milan: „Poznámka autora.“ In: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 366 Koţmín Zdeněk: „Román lidské existence.“ Host do domu 14, 1967, červen, č. 6, s. 57 74 Chvatík Květoslav: „Ţert nevinnosti a ţert historie.“ In: Svět románů Milana Kundery. Brno, Atlantis 1994, s. 51 75 Kubíček Tomáš: „Návrat Ţertu.“ Brněnský večerník 22, 1991, 29. 8., č. 167, s. 6 76 Kundera Milan: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 135 77 Černý Václav: „Dva romány téměř veliké.“ In: Tvorba a osobnost I. Praha, Odeon 1992, s. 847 73

29

nepředvídaně měnila vývoj událostí, drţela dohled nad jedincem, ovlivňovala celou lidskou společnost, „ničila“ ţivoty. Člověk byl deformován dějinami, mocí, nelidským systémem.78 3.6.3 Politika a erotika Lubomír Doleţel uvádí, ţe základní princip Kunderova světa tkví v koexistenci erotiky a politiky. Tyto dvě na první pohled odlišné činnosti se shodují ve dvou bodech: obě potlačují cit a jejich záměrem je získání moci. Erotika i politika jsou mocenskými hrami. Cílem politiky je totální kontrola elitní skupiny nad společností a cílem erotiky je absolutní podřízení jednotlivce jinému jednotlivci.79 V Žertu se sféra veřejná, politická prolíná se sférou soukromou, erotickou. Román ukazuje jednak mocenskou sílu politiky, kdy se jedinec stává objektem totalitního reţimu, ale představuje i mocenskou sílu erotiky. Není to nikdo jiný neţ Ludvík Jahn, který v touze po pomstě za svůj politikou zničený ţivot chce získat převahu ve vztahu s Helenou, manţelkou nepřítele Zemánka. Během milostného aktu s ní mu nešlo o to dojít rychlé rozkoše, ale chladnokrevně se zmocnit jejího těla. Hlavní hrdina byl ovládnutý politikou, v erotice se proto stal vládnoucím. „Ten, kdo je bezmocný ve sféře veřejné, stává se vládcem ve sféře soukromé.“80 Politická i erotická činnost ovládají v románu lidské ţivoty. „Jak grandiózní historické tragédie, tak banální soukromé pohromy, které se odehrávají v Kunderově fikčním světě, jsou důsledkem asymetričnosti vztahu mezi mocnými (vládnoucími) a slabými (ovládanými).“81 Žert ukazuje absurditu moci politiky a erotiky a její ničivý vliv na lidské osudy. 3.6.4 Vše bude zapomenuto, nic nebude odčiněno Milan Kundera, dle Lubomíra Doleţela, konstruuje politickou i erotickou činnost jako řadu prudkých, intenzivních událostí. Kaţdá takováto událost je rušena událostí následující, coţ znamená, ţe politika i erotika jsou činnostmi bez historie. Vše je rychle zapomínáno, vymazáváno z paměti.82

78

Brabec Jiří: „Cesty k svébytnosti české prózy.“ Orientace 3, 1968, č. 4, s. 55 Doleţel Lubomír: „Milan Kundera: Erotika a politika.“ In: Studie z české literatury a poetiky. Praha, Torst 2008, s. 107 80 Tamtéţ, s. 110 81 Tamtéţ, s. 107 82 Tamtéţ, s. 110 79

30

Hlavní hrdina Ludvík Jahn v závěru knihy skepticky poznamenává: „Ano, tak jsem to náhle viděl: většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohu odčinění (pomstění i odpuštění) zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jeţ se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty.“83 Tragické omyly, zmarněné ţivoty, otřesné deziluze, to vše se propadá do propasti zapomnění, kde vina i trest pozbývají smyslu.84 Cokoli se stalo, stalo se, ale bude to zapomenuto. Vše je relativní, pomíjivé. A tedy i marné. Čas je nezastavitelný, nezadrţitelný, nevracející se. Smaţe vše, celá historie bude zapomenuta. „Uţ dnes jsou dějiny jen tenká šňůrka pamatovaného nad oceánem zapomenutého, ale čas kráčí a přijde doba vysokých letopočtů, jeţ nezvětšená paměť jednotlivcova nebude vůbec s to pojmout.“85

83

Kundera Milan: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 325 Richterová Sylvie: „Tři romány Milana Kundery.“ In: Slova a ticho. Praha, Československý spisovatel 1991, s. 46 85 Kundera Milan: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 325 84

31

4. HODNOCENÍ ŽERTU V RŮZNÝCH HISTORICKÝCH OBDOBÍCH 4.1 DRUHÁ POLOVINA ŠEDESÁTÝCH LET Druhá polovina šedesátých let byla pro českou literaturu a společně s ní i pro literární kritiku obdobím uvolnění od ideologických zákroků, obdobím naděje na obnovu svobodného vývoje. V těchto letech poutal pozornost literární kritiky Kunderův první román, Žert. Bezprostředně po svém prvním vydání vzbudilo toto románové dílo velký ohlas, Žert rozvlnil hladinu zájmu čtenářského i literárněkritického. Recenze a studie o něm psali výrazní představitelé literární vědy, kupříkladu Milan Suchomel, Jiří Opelík, Zdeněk Koţmín, Aleš Haman, Jan Lopatka, Milan Jungmann či Václav Černý. Vítězslav Rzounek o této knize řekl: „Nelze ji přečíst s chladným odstupem. Vzrušuje čtenáře, nutí k úvaze, vyvolává diskuze o základních morálně společenských otázkách. Má své obhájce i své kritiky. Má i své odpůrce. Ať jsou však názory sebeodlišnější, v jednom se shodují: román Ţert je napsán s literární erudicí a nespornou výrazovou kulturou.“86 Dle dohledaných studií a článků v periodikách je třeba podotknout, ţe obhájci románu převládali. Žert byl povaţován za významný literární čin,87 za vrcholné dílo české moderní prózy.88 V časopise Orientace o něm bylo napsáno následující: „Román Milana Kundery Žert patří nejen mezi nejzajímavější a nejpodnětnější, ale i nejvýraznější a nejosobitější knihy poslední doby.“89 Oslnil i literárněkritickou osobnost Václava Černého, který Žert spolu s Vaculíkovou Sekyrou označil za romány „téměř veliké“: „Stalo se mi nedávno nad dvěma knihami – Žertem Milana Kundery a Sekyrou Ludvíka Vaculíka – co mne dnes nad literárními novinkami uţ málokdy potkává: sotva jsem dočetl, začal jsem znovu, podruhé, a nezříkám se dalšího návratu. Jsou to díla napodiv vyspělá formálně a hluboce opravdová svým étosem.“90 Černý také uvádí, ţe „od Zbabělců Škvoreckého se v mladém českém románu nestalo nic pozoruhodnějšího.“91 Recenzenti povaţovali Žert za knihu, která je schopná konkurovat literárním dílům světové úrovně. Václav Černý o něm řekl: „Svou formální vyspělostí a originalitou by tam vstoupil jako rovný mezi rovné.“92

86

Rzounek Vítězslav: „Román krize.“ Kulturní tvorba 5, 1967, 15. 6., č. 24, s. 5 Haman Aleš: „Romanopisci v půli cesty na strom.“ Plamen 10, 1968, červenec, č. 7, s. 28 88 Falada Václav: „Kunderův první román.“ Zemědělské noviny 23, 1967, 13. 5., č. 115, s. 2 89 Frýbort Zdeněk: „Kritický metr na metr knih.“ Orientace 2, 1967, č. 3, s. 89 90 Černý Václav: „Dva romány téměř veliké.“ In Tvorba a osobnost I. Praha, Odeon 1992, s. 836 91 Tamtéţ, s. 836 92 Tamtéţ, s. 842 87

32

Literární kritiky neopomínaly ani samotného autora Žertu, jeho projev skrze text románu. A byly to opět povětšinou slova chvály. Velmi pozitivně se k Milanu Kunderovi vyjadřoval kupříkladu Václav Černý. Uvádí, ţe jiţ první dojem z tohoto autora obsahuje něco nečastého a vzácného: „Konkrétní člověčina ti zavane do tváře a okoupe ţivlem neprofesionální libosti: i přejde tě chuť na jakoukoli navyklou a povinnou intelektuálštinu kritického kategorizování a hodnocení, polkneš a pohltíš zpět všechno, čím jsi mínil ověsit a vymezit“93 tohoto spisovatele. Kundera je pro něj vzácným talentem: „Jeho umění jevového záznamu, ţivotního snímku, faktografického zrcadlení si nezadá s jeho uměním charakteristiky a typizace.“94 A také intelektuálem, ne však pouhým racionálem, neboť mu neschází cit. „A je to intelektuál velmi značného formátu, nechybí mu ani myšlenková zanícenost a vášnivá láska k světu idejí, ani schopnost samostatné ideové koncepce a pronikavé ideové analýzy.“95 I Ivan Klíma v Kunderovi vidí autora, který „svůj svět nahlíţí s odstupem a pronikavostí svého intelektu.“96 Často je autor Žertu povaţován za analytika. Vítězslav Rzounek o něm říká: „Kundera píše jasně a přesně. Klamal by se, kdo by myslil, ţe obě vlastnosti jsou totoţné s povrchností, snadností a chladem. Za nimi je hloubka a romantický zápal analytika.“97 V Kunderově snaze být důsledným analytikem vidí literární kritik Antonín Brousek rozpor, rozpor „s hladkým a zdánlivě bezproblematickým tvarem díla, i kdyţ je to tvar velmi mnohotvárný, syntetický“: „Ruší mne zejména to, ţe ve všem všudy patrný Kunderův nepřetrţitý střeh, aby vše bylo osvětlováno z nejrůznorodějších aspektů, se v úhrnu díla obrací proti oné kýţené mnohotvárnosti, stává se čímsi aţ zjednotvárňujícím, formální bravura, lehkost aţ nonšalantní samozřejmost, s níţ vševědoucí autor nahlíţí na vše, stává se mi aţ stereotypem, vybíjejícím se do značné míry v sobě samém. Suverenita, jeţ nepřipouští trhlin, stává se aţ aprioristickou, zabraňuje v podstatě trhat, štěpit, rozbíjet, krutě analyzovat, totiţ analyzovat aţ na dno, proti sobě samému.“98 Brousek ve své kritice uvádí, ţe kvůli tomuto rozporu nepatří k bezvýhradným obdivovatelům Kunderova Žertu, avšak přiznává, ţe je úctyhodným, záviděníhodně suverénním dílem, jedním z nejsvrchovanějších románů, které byly u nás po roce 1945 napsány. Negativní ohlasy románu Žert se vyskytovaly jen zřídka. Jedním z nich je reakce Jana Lopatky, který ve své studii projevuje výhrady vůči jednomyslně kladnému přijetí Žertu. Kunderův román pak srovnává s Pitigrilliho lechtivými historkami, jelikoţ oběma autorům 93

Černý Václav: „Dva romány téměř veliké.“ In Tvorba a osobnost I. Praha, Odeon 1992, s. 836 Tamtéţ, s. 837 95 Tamtéţ, s. 837 96 Klíma Ivan: „Ţert a Sekyra: Nový román.“ Orientace 2, 1967, č. 2, s. 89 97 Rzounek Vítězslav: „Román krize.“ Kulturní tvorba 5, 1967, 15. 6., č. 24, s. 5 98 Brousek Antonín: „Ošidnost symbolů.“ Listy 2, 1969, 10. 4., č. 14, s. 8 94

33

jde dle kritika pouze o dobové konzumentské přijetí a Milan Kundera se ještě navíc snaţí být osobitým filozofem, hlubokomyslným interpretem doby.99 Žert označuje Lopatka za knihu konzumního rázu, za knihu podbízivou a líbivou: „Je to vlastně jediná promluva, našeptávaná vemlouvavě do ucha za účasti příslušné dekorace, hudby, případně drog a ruky mluvčího, přátelsky poloţené na rameno konzumenta.“100 Milan Kundera dle tohoto literárního kritika napsal dílo, které splňuje všechny předpoklady pro hltavé přečtení. Hlavním předpokladem je kýčovitost, za největší kýč knihy povaţuje Lopatka její závěr, její tragické zakončení infarktem Jaroslava.101 Při čtení studie však vidíme, ţe autor recenze, který mluví o Žertu jako o kýči doprovázeném vyhrocenou kampaní, nezná ani jména hlavních postav, jméno Jaroslavovo zaměňuje s jménem jeho syna Vladimíra. Jan Lopatka také negativně hodnotí autorovu „starost o to, aby vytčený cíl byl bez přesahů naplněn, a aby ho konzument beze zbytku pochopil.“102 Dílo Milana Kundery má opravdu precizní významovou výstavbu. Čtenáře bohuţel díky této důkladné propracovanosti připravuje spisovatel o prostor k domýšlení a fantazii. Dalo by se říci, ţe čtenáři určuje, co si má myslet. I Ivan Klíma ve své studii poukazuje na Kunderovu detailní promyšlenost díla: „V jeho skladbě není nic poloţeno náhodně, vše se nějak vrátí a směřuje k závěrečnému finále.“103 Miloš Pohorský uvádí, ţe Kundera je autorem, který nepíše nic spontánně, naopak vše má svůj jasný záměr, kterého je dosaţeno racionálně zváţenými postupy.104 Milan Jungmann ve své studii „Dva romány z doby přechodu“ povaţuje Kunderovu „vyhrocenou umuost motivace“ přímo za slabinu jeho próz: „Cítíme potřebu větší bezprostřednosti, touţíme po spontánnosti.“105 V této stati je negativně hodnoceno nejen to, ţe kaţdý detail, kaţdá rekvizita něco znamená a k něčemu poukazuje, ţe vše v díle má svůj předem stanovený význam, ale i silné ideové zaujetí Žertu, jeho společenská angaţovanost. Do té vstoupil Kundera dle slov Milana Jungmanna proto, aby se znovuproţitím tragédie socialismu pokusil vydobýt z ní pro svůj ţivot a pro svou tvorbu jistou katarzi, která mu byla doposud odepírána. Vstoupil do ní s „touhou přejít propast odloučenosti“, která ho hrozila pohltit.106

99

Lopatka Jan: „Literatura speciálních funkcí.“ In Předpoklady tvorby. Praha, Československý spisovatel 1991, s. 53 100 Tamtéţ, s. 54 101 Tamtéţ, s. 54 102 Tamtéţ, s. 52 103 Klíma Ivan: „Ţert a Sekyra: Nový román.“ Orientace 2, 1967, č. 2, s. 72 104 Pohorský Miloš: „Ţert na začátku jedné epiky.“ In: Zlomky analýzy. Praha, Československý spisovatel 1990, s. 270 105 Jungmann Milan: „Dva romány z doby přechodu.“ In: Obléhání Tróje. Praha, Československý spisovatel 1969, s. 157 106 Tamtéţ, s. 150

34

Aleš Haman se ve své studii „Romanopisci v půli cesty na strom“ zaobírá kromě interpretace Žertu dvěma dalšími, tehdejší literární kritikou pozitivně hodnocenými, romány, Vaculíkovou Sekyrou a Putíkovou Smrtelnou nedělí. V závěru své statě vyslovuje ke všem třem románům nedůvěru: „Pochybuji […], ţe budoucím českým a přítomným zahraničním čtenářům a kritikům se budou jevit tak významné, jak je vidí naše současná kritika. Aby byly skutečnými uměleckými činy, k tomu je v nich příliš ideologie; aby byly pouhou publicistikou, v tom jim brání ty stopy fantazie, která vyplývá ze samotné snahy o románovou fikci. Jsou nedůsledné, polovičaté a jako takové pravým obrazem člověka této generace, která zůstává a pravděpodobně uţ zůstane ,v půli cesty na strom„ svého sebepoznání.“107 Z výše zmíněných reakcí je zřejmé, ţe Žert nebyl literární kritikou přijat úplně bez výhrad. Milan Kundera má však pro českou kritiku tohoto období jen slova uznání: „Pamatuji si dodnes na několik skutečně hlubokých kritik, které napsali o Žertu v roce 1967 například Opelík, Pohorský, Václav Černý či Koţmín.“108 „Tehdy neměla česká literární kritika sobě rovnou snad nikde na světě.“109 Naopak zahraniční literární kritikou románu byl Milan Kundera pohoršen: „Teror aktuálnosti pronikl i do toho, co zbylo z literární kritiky: Žert byl proto sice všude chválen (jak nechválit spisovatele, jehoţ zemi přepadly právě ruské tanky!), ale snad kromě jediné krásné kritiky Clauda Roye všechno, co se tehdy o Žertu psalo, byly jen plytké politické komentáře a lyrické výkřiky.“110 Kunderu v západní Evropě neznepokojovaly jen omylné výklady Žertu, ale i nešetrné překlady, úpravy a přepisy jeho románu: „V prvních dvou letech po invazi vyšel Žert nejen ve Francii. Ale skoro ve všech nekomunistických zemích světa (a ovšem v Jugoslávii: i později tam všechny moje romány vycházely takřka bez potíţí). Ten úspěch však opravdu nestojí za závist. Dostanu v Praze do rukou anglické vydání, otevřu knihu, a nepoznávám ji: má jiný počet dílů! Někdo překomponoval celou knihu, rozdělil díly na menší celky, sestavil je znovu a jinak, vynechal většinu meditativních pasáţí, zejména všechny, které se týkaly hudby.“111 Ani ostatní překlady, přepisy nebyly lepší, Milan Kundera se proti nim ostře ohrazoval a bránil. Zadostiučinění se mu dostalo v osmdesátých letech, kdy rozvázal spolupráci téměř se všemi nakladateli. Noví nakladatelé vydávali Žert v nových překladech a o románu byly psány recenze, se kterými jiţ byl Kundera spokojen: „Píše se o něm konečně tak, jak se sluší na literaturu.“112 V ediční poznámce k francouzskému vydání díla z roku 1985 napsal: „Dnes uţ přeţvýkávači aktuality zapomněli 107

Haman Aleš: „Romanopisci v půli cesty na strom.“ Plamen 10, 1968, červenec, č. 7, s. 32 Kundera Milan: „Poznámka autora.“ In: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 365 109 Tamtéţ, s. 366 110 Tamtéţ, s. 366 111 Tamtéţ, s. 364 112 Tamtéţ, s. 367 108

35

dávno na praţské jaro i na ruskou invazi. Díky tomuto zapomnění, paradoxně, můţe se Žert stát znovu tím, čím chtěl vţdycky být: románem a ničím neţ románem.“113 4.2 SEDMDESÁTÁ LÉTA V období normalizace ovlivnily politické zásahy kompletní kulturní dění, nebyla jich tedy ušetřena ani literární kritika. Veškeré dosavadní literární časopisy byly zakázány a

nahrazeny

Literárním

měsíčníkem,

který

vydával

Svaz

českých

spisovatelů,

a kulturněpolitickou Tvorbou. Na místa významných literárních kritiků, kterým bylo zakázáno publikovat a kteří museli opustit svá vědecká pracoviště a redakce časopisů, byli dosazeni recenzenti, kteří podporovali návrat k marxismu. Ti pěli chválu na „prověřené“ autory, kteří psali o „povolených“ tématech. Zakázání spisovatelé, kteří byli povaţováni za nepřátele reţimu, od nich jakékoli pozitivní hodnocení nemohli očekávat. Literární kritika se k těmto autorům buď nevyjadřovala, nebo na ně ostře útočila. Z kulturního pole bylo vyřazeno mnoho knih, jednou z nich byl i „problematický“ Žert. Nenávist oficiální literární kritiky k románu Žert dokládám statí Jiřího Hájka, literárního historika a kritika, prosazujícího v tvorbě socialistický realismus, „Eugene Rastignac naší doby, aneb ţertování M. Kundery“, která je součástí díla Konfrontace - tento soubor studií z let 1967-1971, dle anotace knihy, osvětluje skutečnosti druhé poloviny 60. let v oblasti literatury a hledá příčiny, které způsobily krizi nemající v dějinách socialistické společnosti a literatury obdoby. Ve zmíněné stati se mimo jiné o Kunderově próze píše jako o „mírně perverzní pornografii, která je trochu pokaţena spoustou nejapného filozofování a banální sentimentalitou.“114 Hlavní myšlenku románu vidí Hájek v diskreditaci socialismu, který je podle něj Kunderou popisován jako nesmyslný ţert devastující člověka a olupující ho o všechny ryzí hodnoty.115 „Přiznat základní myšlenku Kunderovy knihy znamená pro kaţdého, kdo byl spjat se zápasy světového revolučního hnutí tolik, jako naplivat sám sobě do tváře, přiznat, ţe všechno, oč bojoval, bylo pošetilým omylem.“116 Autora pak povaţuje za narcistního exhibicionistu, povrchního a únavného beletristu, který chtěl Žertem získat úspěch a slávu. Dle Hájka však Kundera v díle ukázal jen svou myšlenkovou krátkodechost, která se

113

Kundera Milan: „Poznámka autora.“ In: Žert. Brno, Atlantis 2008, s. 367 Hájek Jiří: „Eugene Rastignac naší doby, aneb ţertování M. Kundery.“ In: Konfrontace. Praha, Československý spisovatel 1972, s. 80 115 Tamtéţ, s. 80 116 Tamtéţ, s. 84 114

36

projevuje v umělé a neústrojné syţetové výstavbě románu, v prázdných místech, v malé umělecké intenzitě a nepřesvědčivé charakteristice jednotlivých postav.117 4.3 ZAČÁTEK DEVADESÁTÝCH LET Na začátku devadesátých let, kdy zmizely politické zásahy, kontroly a cenzura v kultuře a literatura se opět mohla rozvíjet, se na prodejních pultech knihkupectví znovu objevily zakázané tituly z let minulých. Mezi nimi nechyběla ani reedice Kunderova Žertu. Nová podoba románu se od vydání z konce šedesátých let liší několika detaily. Na diferenční rysy upozorňuje ve své recenzi i Karel Komárek: některé kapitoly jsou jinak rozčleněny, z milostné scény Ludvíka a Heleny zmizelo vypravěčovo ujišťování, ţe vůbec nemá zálibu v líčení takovýchto věcí, v záhlaví jednotlivých dílů přibyla jména vypravěčů.118 Naposledy zmíněnou odlišnost povaţuje Komárek za nejzásadnější změnu: „Nevím, proč bylo nutno takto podcenit čtenáře a zároveň oslabit účinek této formální inovace.“119 Po znovuvydání Žertu v devadesátých letech česká literární kritika spíše mlčela. Důkazem jsou slova Pavla Janáčka: „Uţ dlouhé týdny se prodává nové vydání jednoho z nejkrásnějších románů české literatury, Ţertu Milana Kundery (nakl. Atlantis), první titul, jímţ se nám vrací z francouzského exilu romanopisec, jakých se dopočítáš na prstech jedné ruky… a je vcelku ticho po pěšině.“120 O novém vydání knihy bylo tedy v literárních časopisech a v denním tisku psáno jen sporadicky, zato jedině v superlativech. V literární kritice Petra Nového je Žert povaţován za jeden z nejvýznamnějších a ve světě nejproslulejších českých románů 60. let, je popisován jako dílo, které se i po dvaadvaceti letech jeví jednak jako jedinečné dobové svědectví, jednak jako román, který svou dobu značně přesahuje. Je řazen k ukázkovým dílům české poválečné prózy a moderní prózy 20. století vůbec.121 V Akordu: revue pro literaturu, umění a život píše Karel Komárek o Žertu následující: „Je to jedna z mála knih, které se během své dvacetileté nepřítomnosti na domácí kulturní scéně také skutečně četly, a to ze zájmu, z prosté čtenářské lačnosti, nikoli jen z touhy po zakázaném nebo ze zdvořilosti k opozici. Přitahovala a přitahuje jistě i svým politickým významem, ale jak cítíme, neţila a neţije pouze z těchto zásob. Autorovo přání, 117

Hájek Jiří: „Eugene Rastignac naší doby, aneb ţertování M. Kundery.“ In: Konfrontace. Praha, Československý spisovatel 1972, s. 90 118 Komárek Karel: „Milan Kundera, Ţert.“ Akord 17, 1991/1992, leden, č. 5, s. 43 119 Tamtéţ, s. 43 120 Janáček Pavel: „Příběh Ţertu. Návraty spisovatele Milana Kundery.“ Lidové noviny 4, 1991, 15. 7., č. 162, s. 4 121 Nový Petr: „Ţert, prosím. Vrcholný román 60. let opět na knihkupeckých pultech.“ Mladá fronta Dnes 2, 1991, 11. 7., č. 159, s. 4

37

aby dnes byla jen románem a ničím neţ románem, se v zásadě splnilo, avšak dnešní poměr aktuálního a nadčasového, politického a všelidského v ní by bylo třeba znovu přezkoumat. První zdání, ţe dějinné motivy ustupují osobním, totiţ můţe klamat. V ţádném případě však toto vydání Žertu – po celonárodním osvobození kultury – není pietním aktem, nýbrţ dalším ţivotním obdobím románu.“122 Recenze Tomáše Kubíčka pojednává o Kunderově románové prvotině jako o knize výjimečné nejen po stránce kompoziční, ale i díky její myšlenkové hloubce a vyzývavostí otázek, které klade.123 Žert je pokládán za dílo, kterým Milan Kundera vstoupil do světové literatury. V časopise Labyrint o něm bylo napsáno: „Uvědomme si, ţe právě Ţert a cyklus Směšných lásek pro Kunderu znamenal odrazový můstek do světové literatury, tj. mezi autory, kteří opravdu něco znamenají, na rozdíl od těch, kteří si to o sobě myslí.“124 Některé literární kritiky devadesátých let upozorňují na zastaralost díla, zvláště pak z hlediska politického a historického. Román v rámci politické a historické vrstvy však zkrátka ilustruje skutečnost padesátých a šedesátých let v tehdejším Československu. Zjevnější v románu je zastarávání jazyka, na coţ upozorňuje Karel Komárek v recenzi „Milan Kundera, Ţert“: „Uţ nyní, po dvou desetiletích, můţeme zpozorovat počátky toho, co jednou, řekněme za sto let, patrně vyvolá dojem starobylosti či příleţitost k parodii. Výrazy jako ,dosíci„, častý zájmenný tvar ,mne„ v přímé řeči a další znaky zatím pouze konkurují prostředkům stylizace mluvy.“125 Vývoj jazyka je však přirozený a tedy nepřekvapující. Komárek ještě dodává, ţe zastarávání Kunderova jazyka rozhodně není nic tragického, jelikoţ „starobylost jazyka bývá příznakem klasičnosti díla.“126 Většina recepcí se shoduje v názoru, ţe téměř čtvrtstoletí, které uplynulo od prvního vydání románu, rozhodně nesníţilo jeho kvality. Aleš Kopřiva Žert označuje jako klíčový, jelikoţ je prvním z řady Kunderových románů a autor v něm „odkrývá většinu svých velkých témat – slovních pojmů, ve kterých vidí podstatu sloţitosti ţivota a tu pomocí svých filozofujících příběhů, jeţ jsou zaloţené na těchto klíčových slovech, osvěcuje a vysvětluje.“127 Právě tato témata a otázky, kterými se román zabývá, dle slov Tomáše Kubíčka, nacházejí v současném českém prostředí nový smysl,128 i dnes jsou aktuální.

122

Komárek Karel: „Milan Kundera, Ţert.“ Akord 17, 1991/1992, leden, č. 5, s. 43 Kubíček Tomáš: „Návrat Ţertu.“ Brněnský večerník 22, 1991, 29. 8. , č. 167, s. 6 124 Holanec Václav: „Příliš váţný Ţert.“ Labyrint 1, 1991, č. 4, s. 1 125 Komárek Karel: „Milan Kundera, Ţert.“ Akord 17, 1991/1992, leden, č. 5, s. 45 126 Tamtéţ, s. 45 127 Kopřiva Aleš: „O Kunderově Ironii a Ţertu.“ Česká literatura 40, 1992, č. 6, s. 616 128 Kubíček Tomáš: „Návrat Ţertu.“ Brněnský večerník 22, 1991, 29. 8. , č. 167, s. 6 123

38

4.4 SHRNUTÍ Po zmapování českého ohlasu lze všeobecně říci, ţe v recenzích ze začátku devadesátých let, po pádu „ţelezné opony“, byl Kunderův první román hodnocen velmi kladně, literárními kritiky byl povaţován za vrcholný román české literatury. Stejně tak hodnotící úsudky z druhé poloviny šedesátých let, z období uvolnění a znatelných projevů svobody, obsahovaly povětšinou projevy chvály. Naopak oficiální literární kritika let sedmdesátých, ovlivněná komunistickou ideologií, se k Žertu vyjadřovala negativně, slovy plnými zášti. Literární kritiky a studie Kunderova prvního románu byly většinou pozitivní, objevovaly se však i ty negativní. Společné pro všechny bylo zaměření se na literární rozbor. Český ohlas románu Žert se primárně soustředil na literárněteoretické kategorie. Zkoumání narativních aspektů díla bylo pro literární kritiky a teoretiky zásadní.129

129

Reakce a názory literárních kritiků a teoretiků týkající se literárního rozboru jsou obsaţeny v kapitole nazvané

Vybrané narativní aspekty románu Žert .

39

5. Závěr Románový debut Milana Kundery myšlenkově volně navazuje na povídkový cyklus Směšné lásky, v němţ se bezvýznamné ţerty vymykají svým strůjcům z rukou a končí tragikomicky či dokonce tragicky. Rovněţ příběh románu Žert začíná zdánlivě nevinnou hrou, pohlednicí s provokativním textem: „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať ţije Trockij! Ludvík.“ Ta má fatální důsledky a postupně se mnoţí v celou řadu dalších ţertů, které se mění ve špatné vtipy a obracejí se proti svým tvůrcům. Kniha je komponována jako vyprávění čtyř postav, promluvy se střídají podle určitého pravidla. Literární postavy nevyprávějí jeden příběh, na jednu událost není nazíráno z více úhlů, vypravěči prezentují vlastní dějové linie, které se setkávají a v závěru knihy se dramaticky protínají. Román Žert je významově mnohovrstevnatým textem, jeho literární postavy, témata i motivy nesou více významů. Díky této sémantické pluralitě se kniha vymyká jednoznačnému uchopení, lze ji interpretovat mnoha způsoby. Žert byl poprvé vydán v roce 1967, v době pozvolného politického tání, a vzbudil velký ohlas české literární kritiky. Ke knize se vyjadřovali významní literární kritici a teoretikové (Václav Černý, Milan Suchomel, Zdeněk Koţmín, Jiří Opelík, Milan Jungmann, Aleš Haman). Z dobových studií a literárních kritik je zřejmé kladné přijetí Kunderova románu. Dílo bylo vychvalováno, byly oceňovány jeho mimořádné kvality. Na konci šedesátých let, v letech 1967 a 1968, se objevilo jen málo literárních kritiků, kteří měli k románu výhrady a ještě méně těch, kteří román zatracovali. Obrat nastal v sedmdesátých letech, v době normalizačního reţimu. Žert byl zakázán, oficiální literární kritika o něm přestala psát, minimum recenzí, které o románu vyšlo, bylo nenávistné, negativní. Po pádu totalitního reţimu se Žert opět objevil na knihkupeckých pultech. Literární kritiky a recenze znovu obsahovaly příznivá hodnocení Kunderovy románové prvotiny. Kunderův Žert nebyl českou literární kritikou přijat úplně bez výhrad. Měl své obhájce i odpůrce. Hodnotící úsudky se lišily i v závislosti na aktuální politické situaci. Společná pro literární

kritiky

a teoretiky byla

orientace na

literárněteoretických kategorií pro ně bylo stěţejní.

40

literární

rozbor

díla.

Zkoumání

V této práci jsem se zabývala dílem Žert Milana Kundery a jeho českou recepcí. Hlavními prameny byly, kromě samotného románu, studie, literární kritiky v odborných časopisech a recenze v denním tisku vydané od roku 1967 po rok 1992. Cílem této bakalářské práce bylo podat souhrnný pohled na jednu z nejznámějších a nejúspěšnějších Kunderových knih.

41

6. Bibliografie Černý Václav: Tvorba a osobnost I. Praha, Odeon 1992, 908 s. Dokoupil Blahoslav, Velinský Miroslav: Slovník českého románu 1945-1991. Ostrava, Sfinga 1992, 314 s. Doleţel Lubomír: Narativní způsoby v české literatuře. Praha, Československý spisovatel 1993, 144 s. Doleţel Lubomír: O stylu moderní české prózy. Praha, Nakladatelství ČSAV 1960, 217 s. Doleţel Lubomír: Studie z české literatury a poetiky. Praha, Torst 2008, 355 s. Forster E. M.: Aspekty románu. Bratislava, Tatran 1971, 137 s. Hájek Jiří: Konfrontace. Praha, Československý spisovatel 1972, 204 s. Hodrová Daniela: …na okraji chaosu…Poetika literárního díla 20. století. Praha, Torst 2001, 865 s. Chvatík Květoslav: Svět románů Milana Kundery. Brno, Atlantis 1994, 160 s. Jungmann Milan: Obléhání Tróje. Praha, Československý spisovatel 1969, 188 s. Kosková Helena: Hledání ztracené generace. Toronto, Sixty-Eight Publishers 1987, 368 s. Kosková Helena: Milan Kundera. Jinočany, H & H 1998, 189 s. Kubíček Tomáš: Naratologické kapitoly k románům Milana Kundery. Brno, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta 1999, 153 s. Vedoucí disertační práce: prof. PhDr. Milan Suchomel, CSc.

42

Kundera Milan: Žert. Brno, Atlantis 2008, 368 s. Lehár Jan, Stich Alexandr, Janáčková Jaroslava, Holý Jiří: Česká literatura od počátků k dnešku. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2006, 1078 s. Lopatka Jan: Předpoklady tvorby. Praha, Československý spisovatel 1991, 195 s. Machala Lubomír, Petrů Eduard: Panorama české literatury. Literární dějiny od počátků do současnosti. Olomouc, Rubico 1994, 547 s. Pavera Libor, Všetička František: Lexikon literárních pojmů. Olomouc, Nakladatelství Olomouc s.r.o. 2002, 422 s. Pohorský Miloš: Zlomky analýzy. Praha, Československý spisovatel 1990, 433 s. Prokop Vladimír: Přehled české literatury 20. století. Sokolov, O. K. Soft 2008, 82 s. Richterová Sylvie: Slova a ticho. Praha, Československý spisovatel 1991, 155 s. Salmon Christian: Interview s Milanem Kunderou. Olomouc, Votobia 1996, 106 s. Suchomel Milan: Literatura z času krize. Brno, Atlantis 1992, 142 s. Vlašín Štěpán: Slovník literární teorie. Praha, Československý spisovatel 1977, 471 s.

Literární časopisy, denní tisk: Bělohradský Václav: „Kunderovo umění románu.“ Mladá fronta Dnes: příloha Plus 2, 1991, 19. 7., č. 166, s. 8 Brabec Jiří: „Cesty k svébytnosti české prózy.“ Orientace 3, 1968, č. 4, s. 50-55 Brousek Antonín: „Ošidnost symbolů.“ Listy 2, 1969, 10. 4., č. 14, s. 8 43

Buriánek František: „Kunderův váţný Ţert.“ Impuls 2, 1967, 25. 6., č. 6, s. 448-450 Falada Václav: „Kunderův první román.“ Zemědělské noviny 23, 1967, 13. 5., č. 115, s. 2 Francl Gustav: „Něco víc neţ ţert.“ Lidová demokracie 23, 1967, 4. 6., č. 152, s. 5 Frýbort Zdeněk: „Kritický metr na metr knih.“ Orientace 2, 1967, č. 3, s. 87-90 Haman Aleš: „Romanopisci v půli cesty na strom.“ Plamen 10, 1968, červenec, č. 7, s. 28-32 Holanec Václav: „Příliš váţný Ţert.“ Labyrint 1, 1991, č. 4, s. 1 Janáček Pavel: „Příběh Ţertu. Návraty spisovatele Milana Kundery.“ Lidové noviny 4, 1991, 15. 7., č. 162, s. 4 Klíma Ivan: „Ţert a Sekyra: Nový román.“ Orientace 2, 1967, č. 1-2, s. 84-90; s. 71-76 Komárek Karel: „Milan Kundera, Ţert.“ Akord 17, 1992, leden, č. 5, s. 43-45 Kopřiva Aleš: „O Kunderově Ironii a Ţertu.“ Česká literatura 40, 1992, č. 6, s. 615–622 Koţmín Zdeněk: „Román lidské existence.“ Host do domu 14, 1967, červen, č. 6, s. 56-57 Kratochvil Jiří: „Kunderovské résumé.“ Česká literatura 40, 1992, č. 4, s. 390-392 Kubíček Tomáš: „Návrat Ţertu.“ Brněnský večerník 22, 1991, 29. 8., č. 167, s. 6 Linke Arno: „Ţert.“ Nové knihy, 1967, 20. 4., č. 17, s. 1 Nový Petr: „Ţert, prosím. Vrcholný román 60. let opět na knihkupeckých pultech.“ Mladá fronta Dnes 2, 1991, 11. 7., č. 159, s. 4 Opelík Jiří: „Kunderovo ,hoře z rozumu„“Literární noviny 16, 1967, 10. 6., č. 23, s. 5 44

Petříček Miroslav: „Iluze a hodnoty.“ Nové knihy, 1968, 1. 10., č. 40, s. 1 Přádná Stanislava: „O Ţertu aneb o čase.“ Rok 2, 1991, 20. 4., č. 2, s. 50–53 Rzounek Vítězslav: „Román krize.“ Kulturní tvorba 5, 1967, 15. 6., č. 24, s. 5 Vlašín Štěpán: „Smutná dřeň anekdoty.“ Rudé právo 47, 1967, 13. 5., č. 130, s. 5

45