Osobnost Jaroslava Čermáka a jeho přínos pro zviditelnění Černé Hory v Čechách. Ohlas jeho díla u české veřejnosti

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky

Balkanistika

Kozlová Petra

Osobnost Jaroslava Čermáka a jeho přínos pro zviditelnění Černé Hory v Čechách. Ohlas jeho díla u české veřejnosti Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PHDr. Václav Štěpánek, Ph.D.

2010 1

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. …………………… Podpis autora práce

2

Poděkování Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu práce PHDr. Václavu Štěpánkovi, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a za čas věnovaný konzultaci problematiky.

3

Obsah 1. Úvod

5

2. Stručný nástin života Jaroslava Čermáka se zaměřením na jeho pobyt strávený na slovanském jihu

7

3. Černá hora za návštěvy Jaroslava Čermáka

17

3.1. Politická situace na Černé Hoře za léta 1830-1878

17

3.2. Vztahy Čechů s Černou Horou

20

3.3. Černá Hora a černohorská společnost v díle Jaroslava Čermáka 22 3.3.1. Národní černohorský kroj

28

4. Ohlas díla Jaroslava Čermáka v českém tisku

31

4.1. Analýza díla Jaroslava Čermáka optikou českých kritiků

31

4.2. Události spojené s 50. výročím smrti Jaroslava Čermáka

36

4.2.1. Jubilejní výstava v Praze

36

4.2.2. Výprava do Dubrovníka k oslavám 50. výročí smrti Jaroslava Čermáka

37

4.2.3. Monografie Jaroslava Čermáka

39

5. Závěr

41

6. Resumé v anglickém jazyce

44

7. Seznam použitých pramenů a literatury

45

8. Příloha

48

4

1. Úvod Jako téma své bakalářské práce jsem si zvolila Osobnost Jaroslava Čermáka a jeho přínos pro zviditelnění Černé Hory v Čechách. Ohlas jeho díla u české veřejnosti. Jaroslav Čermák (1830-1878), významný český malíř, mě zaujal svým sociálním cítěním, odvahou a především vztahem k statečnému národu Černohorců. V roce 1862 byl účastníkem bojů Černohorců proti osmanské nadvládě, za coţ byl kníţetem Nikolou odměněn vyznamenáním za svou statečnost. Pozoruhodná je i váţenost, jakou si Čermák u Černohorců svým ţivotem a dílem získal a která trvá dodnes. Jaroslav Čermák se prostřednictvím své tvorby také zaslouţil o bliţším povědomí české veřejnosti o jihoslovanských především černohorských poměrech. Literatura věnovaná osobnosti a dílu Jaroslava Čermáka je poměrně rozsáhlá. Při zpracování zvolené látky vycházím především z rozsáhlé monografie od Vratislava Černého, Františka Mokrého a Václava Náprstka Ţivot a dílo Jaroslava Čermáka a dále z publikace Věry Soukupové Jaroslav Čermák. Oba texty mi byly zdrojem informací zejména v první kapitole. Pro základní nastínění politické situace v Černé Hoře jsem vyuţila především publikace Františka Šístka Černá Hora a Miroslava Šestáka Dějiny jihoslovanských zemí. Národopisný pohled na Černou Horu mi poskytlo dílo Černá Hora od Josefa Holečka, který však vidí tuto zemi poněkud zidealizovanějším pohledem, proto jsem jeho podání porovnávala s modernějšími publikacemi od Františka Šístka Od vlasti junáků k muzeu staré slávy (obraz Černé Hory a Černohorců v české společnosti 1912–1938) a Jaroslava Bradáče Černohorská armáda. V poslední kapitole Ohlas díla Jaroslava Čermáka v českém tisku mi pro základní osvětlení problematiky poslouţil beletristický týdeník Lumír, obrázkový týdeník Světozor, literární a výtvarný časopis Volné směry a Umění a dále periodika Národní listy, Národní politika a České slovo. Pro doplnění informací jsem čerpala z publikace od Ludvíka Kuby Čtení o Dalmácii. Veškeré pouţité prameny jsou uvedeny v seznamu literatury a upřesněny v poznámkách. Nejprve jsem zmapovala a prostudovala zmíněné dostupné zdroje, vymezila si obsah své práce a pokračovala analýzou a zpracováním získaných informací. Práce s těmito prameny byla velmi zajímavá a pomohla mi osvětlit vývoj pohledu na osobnost

5

Jaroslava Čermáka. Zejména mě zaujalo studium dobových periodik, kde jsem měla příleţitost porovnat také tehdejší a současnou úlohu novinářské práce. Moje bakalářská práce je rozdělena do tří kapitol. V první kapitole s názvem Stručný nástin ţivota Jaroslava Čermáka se zaměřením na jeho pobyt strávený na slovanském jihu jsem se snaţila zmapovat ţivot významného českého malíře a člověka Jaroslava Čermáka a jeho stěţejní díla. V této kapitole jsem se podrobněji věnovala jeho tříletému pobytu na slovanském jihu; především v Ţupě Dubrovnické, odkud podnikal řadu výletů do sousedních zemí. Druhá kapitola Černá Hora za návštěvy Jaroslava Čermáka se zabývá podrobněji poměry, které panovaly v Černé Hoře za jeho pobytu v této hornaté zemi, a snahou Jaroslava Čermáka poukázat prostřednictvím svých obrazů s černohorskou tématikou na situaci v Černé Hoře a zvýšit tak povědomí o Černé Hoře v českých zemích a celé Evropě. V poslední kapitole Ohlas díla Jaroslava Čermáka v českém tisku se zabývám rozborem díla Jaroslava Čermáka z pohledu některých českých kritiků. Zároveň jsem v další části této kapitoly shromáţdila články připomínající události, které se uskutečnily při oslavách 50. výročí smrti Jaroslava Čermáka. Cílem mé práce je analyzovat a sjednotit různé názory a úhly pohledu české odborné veřejnosti na dílo Jaroslava Čermáka týkající se jihoslovanské tématiky a zároveň shromáţdit články, které poukazují na události spojené s 50. výročím smrti Jaroslava Čermáka.

6

2. Stručný nástin života Jaroslava Čermáka se zaměřením na jeho pobyt strávený na slovanském jihu Jaroslav Čermák se narodil dne 1. srpna 1830 jako jedno z pěti dětí do rodiny Josefy a Jana Čermákových. Čermákův otec byl známým praţským lékařem. Jeho rodný dům se nacházel na Betlémském náměstí v Praze. Později se celá rodina přestěhovala do svého nového domu na Nových alejích, kde se scházela řada intelektuálů1 té doby. Čermákova matka byla nadšenou vlastenkou. Prostředí v jeho rodině mu tedy skýtalo vhodné podmínky pro rozvoj jeho nadání a vlasteneckého smýšlení jiţ od útlého dětství. Jaroslav vnímal všechny podněty, kterými ţila tehdejší česká emancipující se měšťanská společnost. Byly to ideály vedoucí k revolučnímu roku 1848.2 Jaroslav Čermák projevoval výrazné nadání jak pro malířství, tak i pro hudbu. Během dětství a dospívání ztělesňovala Jaroslavova matka hlavní roli v jeho vývoji, nadšeně sledovala kreslířské nadání svého synka jiţ od jeho osmi let. Jaroslav Čermák zahájil svá studia na praţské malířské akademii v roce 1847 jako třináctiletý. Toto neobvyklé rozhodnutí učinila jeho matka. Na pozici ředitele malířské akademie působil v těchto letech Němec Křištán Ruben, který byl známý svým negativním postojem k vlastencům, k nimţ známá rodina Čermákových bezpochyby patřila. Talent Jaroslava se snaţil zpochybnit, ale přesto byl na akademii přijat. Po listopadových nepokojích v Praze, nastala doba pronásledování vlastenců a s ostatními vysokými školami byla zavřena i praţská akademie. Čermák se jiţ na akademii, kde mu nepřátelské prostředí neumoţňovalo rozvíjet svůj talent, nevrátil. Svůj vlastenecký studentský podíl na revoluci splatil. S nadšením namaloval na hedvábí prapor pro studentskou legii, na něm podobu Karla IV., Otce vlasti. Při pouličních střetech se vojáci tohoto symbolu vlastenectví zmocnili a prapor zcela zničili. Také Čermákova matka ještě dlouho trpěla pod tíhou různých pomluv a nařčení, kterými byla napadána pro svoje vlastenecké smýšlení za oněch neklidných revolučních dnů roku 1848.3

1

Běţnými návštěvníky rodiny Čermákových byli František Palacký, advokát Měchura, Jan Evangelista Purkyně, hrabě Kašpar ze Šternberků, dále tam často pobýval advokát Dr. M. Pinkas nebo Antonín Mánes. 2 Srov. MOKRÝ, F. V.: Jaroslav Čermák. Praha 1953; SOUKUPOVÁ, V.: Jaroslav Čermák. Praha 1981; ad. 3 Srov. Tamtéţ, s. 8; HARLAS, F. X.: Jaroslav Čermák. Praha b. r.; ad.

7

A tak se Josefa Čermáková rozhoduje, ţe nejlepším řešením bude za daných okolností odjet do ciziny, kde bude Jaroslavovi umoţněno umělecké studium. „První stanice byly Mnichov, Dráţďany, Berlín a Düsseldorf. Znamenalo to pro Čermáka seznámení se starými mistry, prohlíţení obrazáren. Cesta vedla do Antverp, na akademii řízenou baronem Gustavem Wappersem.“4 Jaroslav Čermák se pilně připravuje k přijetí na belgickou akademii. Antverpská malířská akademie proţívala právě dobu své největší slávy. Vzrušené období srpnové a říjnové belgické revoluce, které dovedly Belgii v roce 1830 k samostatnosti, se promítaly v dílech Gustava Wapperse a Louise Gallaita. Tehdy devatenáctiletý Jaroslav přichází na akademii v době, kdy ústředním tématem uměleckých děl je slavná vlámská minulost prolínající se s historickými událostmi roku 1830. Jaroslav Čermák je silně ovlivněn událostmi, které sám intenzivně proţíval v Praze za neklidných dnů roku 1848. Čermák pracuje neúnavně a prochází přísnými pravidly malířské akademie. První úspěch se dostavil po prvním roce studia, kdy získal školní cenu a zároveň se stává v září roku 1850 ţákem proslulého mistra barvy, Louise Gallaita.5 Toto je období, kdy získává své první zakázky, prodává první díla, kterým se dostává pozitivních kritik. Čermák se s postupem času stal Gallaitovým spolupracovníkem, nikoliv jiţ jeho ţákem. Za svůj velký úspěch povaţoval příleţitost podílet se na obrazu svého mistra. Jednalo se o obraz „Bruselské střelecké gildy“, kam Čermák vmaloval zdařile jednu ze sťatých hlav. Belgická malířská škola poskytla Čermákovi prostor pro jeho přirozenou tvorbu, pro jeho umělecké cítění. Zde se cítil být opravdu šťastný. Od sádrové antiky se zaměřil na studium přírody a člověka.6 V bruselském prostředí pociťoval ţivelnou touhu uskutečnit si své sny a představy, kterými ho zásadně ovlivnila jeho česká vlastenecká rodina a česká společnost, která v té době usilovala o národní probuzení. Ovlivněn těmito myšlenkami začíná pracovat na obrazu „Obrazoborci“. V dalším jeho díle nazvaném „Normanští rybáři čtou na lodi bibli“ můţeme, jak ve své monografii o Jaroslavu Čermákovi píše František Václav Mokrý, zachytit myšlenku, ţe Čermák je zcela zaujat prostým pracujícím člověkem, který nachází útěchu a vnitřní 4

HARLAS, F. X.: Jaroslav Čermák. Praha b. r., s. 14. Paní Čermáková s Jaroslavem a se svými zbylými dětmi, s dcerou Marií a s malým ještě Karlem, stěhuje do Bruselu. Před nastoupením v Gallaitově atelieru pobyl Čermák v Ostende, kde pracoval pilně na studiích přírody. 6 Srov. MOKRÝ, F. V.: Jaroslav Čermák. Praha 1953, s. 8–9. 5

8

klid v lásce k bliţnímu a víře, ţe spravedlnost stále existuje. V obrazu „Rodina slovenských vystěhovalců“7 z roku 1850 čerpá ze slovenského prostředí. Tento obraz vzbudil zaslouţenou pozornost a zajistil tak Čermákovi velký úspěch. Toto dílo ho „posunulo“ mezi vyhledávané umělce a o jeho obrazy lehce nacházely jak obdivovatele, tak i kupce.8 Gallait se oţenil s mladou a krásnou Paříţankou. Mezi jeho rodinou a rodinou Čermákových vznikly velmi přátelské a srdečné styky.9 S Louisem Gallaitem spolupracoval Čermák po dobu pěti let. Pobývali v Bruselu a v roce 1851 se Čermák poprvé dostal do Paříţe, kam ho s sebou vzal Gallait. V rue Hautefeuille si zřídil svůj první paříţský ateliér, který si vydrţoval aţ do roku 1858. V této době začíná osudový vztah první a jediné lásky Čermáka, který ovlivnil následující léta jeho ţivota a také se samozřejmě promítl do Čermákovy následující tvorby. Vyvolenou Čermáka se stala právě ţena jeho učitele a zároveň blízkého přítele Louise Gallaite, paní Gallaitová. Při společné návštěvě Čech rodinou Gallaitových spolu s Jaroslavem Čermákem v roce 1852, se Čermákova náklonnost k paní Gallaitové ještě více zesílila. V tomto období velmi intenzivních citových proţitku začíná tvořit kompozice s náměty z českých dějin. Ve svém paříţském ateliéru započal práce na skicách ke třem kompozicím. První obraz pojmenoval „Přemysl Otakar před bitvou na Moravském poli“. V tomto díle podle F. V. Mokrého, Jaroslav Čermák poukazuje na protiklad jedince a národa. Druhý obraz „Ţiţka a Prokop Holý čtou bibli na válečném voze“ zachycuje především hluboké vnitřní pohnutí a napětí, které umocňuje měsíční osvětlení. Poslední z této trilogie obrazů nesl název „Šimon Lomnický ţebrá na praţském mostě“.10 Ve Vídni, kde byl tento obraz vystaven, vzbudil nevídaný ohlas, ovšem Prahu si tímto dílem popudil. V Paříţi mu obraz přinesl první velký úspěch. Ústředním motivem těchto děl jsou vzpomínky na jeho vzdálenou vlast, slavnou českou minulost a ţivoty významných 7

U primitivních boţích muk někde v pohraničních slovenských horách zastavila se rodina slovenských vyhoštěnců, kteří šli hledat obţivu a štěstí do neznámé ciziny. Obraz byl vystaven v Bruselu roku 1851. 8 Srov. Tamtéţ, s. 9–10. 9 Čermák dokonce pouţíval v Bruselu druhého Gallaitova ateliéru a bydlel v něm. Srov. ČERNÝ, V., MOKRÝ, F. V., NÁPRSTEK, V.: Ţivot a dílo Jaroslava Čermáka, Praha 1930, s. 22. 10 Na tomto obraze je zobrazen umělec, který ţije v bídě a zavrţenosti v Praze. Zabývá se zde především posláním a osudem Šimona Lomnického. Toto dílo je inspirované tehdejšími poměry v Praze v pobělohorské době. Lze zde zachytit francouzsko-belgický vliv. Inspirovala ho postava Torquata Tassa, která je vyobrazena v díle jeho učitele Louise Gallaita (Tasso ve vězení). Viz. SOUKUPOVÁ, V.: Jaroslav Čermák. Praha 1981.

9

osobností z historie českého národa. K těmto motivům, které povaţoval za důleţité v dějinách svého národa, se vrací i později.11 O rok později vystavil Čermák v Bruselu obraz „Po bitvě na Bílé hoře“,12 kde mistrně zobrazuje s pomocí všech detailů postavy i okolní prostředí. Za tento obraz byl oceněn v bruselském Salonu nejvyšším vyznamenáním, velkou zlatou medailí. Obraz, který je nyní uloţen v praţské Národní galerii, vyjadřuje věrně negativní změny pro český národ po pobělohorské bitvě.13 Obraz „Táborité bránící průsmyk“ je prvním, kde Čermák vyobrazil postavy téměř v ţivotní velikosti. Na tomto velkém oleji pracoval pět let. Obraz byl dokončen v roce 1857. Dnes je ve vlastnictví obrazárny Praţského hradu. Na tomto obraze můţeme vysledovat zajímavou proměnu v Čermákově malbě. „Obraz je dokumentem zajímavé proměny Čermákovy malby od temného staromistrovského šerosvitu ke vzdušnému krajinářskému světlu. Sám proţíval v počátcích svého paříţského ţivota proměnu; přecházel od belgické Gallaitovské malby k svěţejšímu, vzdušnějšímu a světelnějšímu malování, jímţ ţila současná umělecká Paříţ. Váţný soustředěný klid je muţnou oslavou bojovného husitství. Účelem tohoto obrazu bylo zdůraznit v postavách jednotu bojové myšlenky národa, usilujícího o získání a udrţení svobody.“14 V Paříţi v té době ţila hrstka českých krajanů, kteří zaloţili spolek nazvaný Česká beseda, v jejímţ čele stál Jaroslav Čermák. V tomto spolku dále působil malíř František Šafařovič15, Soběslav Pinkas16 a později se k nim připojuje také malíř Josef Huttary.17 11

Srov. Tamtéţ, s. 10–11. zvaný jinak také „Protireformace.“ 13 Srov. SOUKUPOVÁ, V.: Jaroslav Čermák. Praha 1981, s. 24. 14 MOKRÝ, F. V.: Jaroslav Čermák. Praha 1953, s. 12. Srov. ČERNÝ, V., MOKRÝ, F. V., NÁPRSTEK, V.: Ţivot a dílo Jaroslava Čermáka, Praha 1930. 15 František Šafařovič ţil v letech 1841–1890. Byl to český malíř. Studoval na Akademii v Praze, ve Vídni, v Mnichově a v Paříţi. Zaměřil se hlavně na malbu podobizen, coţ dosvědčuje jeho portrét, na kterém ztvárnil císaře Františka Josefa. Věnoval se také malbě kostelních obrazů. Na jubilejní výstavě, která se konala roku 1891 v Praze, měl vystavené tři podobizny a několik jeho studií se nachází v „Zlaté Praze“. Viz. Ottův Slovník naučný XXIIII., s. 541. 16 Soběslav Hyppolit Karel Maria Pinkas se narodil roku 1827 v Praze a zemřel roku 1901. Byl český malíř a publicista. Po studiu práva v Praze, začal od roku 1849 studovat na praţské malířské akademii, odkud v roce 1850 odjíţdí studovat do Mnichova. Po čtyřech letech odjíţdí za studií do Paříţe, kde pobyl aţ do roku 1869. Věnoval se především malováním genderů a obrazů zvířat a také se zabýval malbou na porcelán. Byl také činný jako publicista. Přispíval do periodik „Květy“, „Humoristické listy“. Ilustroval politicky laděný časopis „Čech“ Josefa Václava Friče. Dále se stal předsedou „Umělecké Besedy“. Za jeho činnosti v tomto spolku byly vydávány nejlepší obrazy Jaroslava Čermáka, který byl jeho blízkým přítelem. Zaloţil francouzské listy „Alliance Francaise“, prostřednictvím kterých informoval francouzský lid o Čechách. Dále francouzská vláda ho vyznamenala řádem čestné legie. Viz. Ottův Slovník Naučný XVIIII., s. 755–756. 12

10

Toto jeho ţivotní období je provázené častými neshodami s paní Gallaitovou, která ho uvedla do spřízněné zámoţné burţoazní společnosti, v níţ nalézal řadu intrik, které přispívaly k rozporům a pochybnostem nejen v jeho osobním, ale i tvůrčím ţivotě. Čermák se nikdy neztotoţnil s poměry vyšší společnosti, k níţ nikdy plně nenáleţel. Jaroslav jako jediný z rodiny zůstal aţ do své smrti českým vlastencem. 18 Toto Čermákovo slovanské cítění se prolíná celou jeho tvorbou, proţívá se Slovany boj za národní a osobní svobodu. Tuto sounáleţitost vyjadřují i obrazy se sociální tématikou. Jedná se o díla “Ţebráci“, „Dětský pohřeb“, „Dalibor ve vězení“, „Kaplička v lese“, „Slovenští vystěhovalci“, „Slovenské matce na poli“, v „Pastýřce ovcí“, v „Slovenském bačovi se psem.“19 Francouzské posudky z té doby dokazují, ţe Jaroslav Čermák v tomto období jiţ patří do popředí současné evropské malby. Stává se opravdovým mistrem svého štětce. Jiţ za svého působení v Belgii se Čermák zdokonalil v kresbě lidského těla. „Čermák touţil po nejvyšší dokonalosti svých uměleckých prostředků, aby hluboké a váţné myšlenky, směřující k oslavě Slovanstva, byly vyjádřeny co nejpřesvědčivěji a aby se jim dostalo co nejširší odezvy, a to nejenom za hranicemi, ale hlavně doma, ve vlasti, kterou, jak stále věřil, neopustil natrvalo a jiţ stále vřele miloval.“20 Cestu na slovanský jih plánoval Čermák vykonat v roce 1851 a domlouval se na ní s Dr. Dušanem Lamblem.21 Z tohoto původního plánu však sešlo, cesta se uskutečnila aţ v roce 1858. Nejprve se totiţ rozhodl navštívit Slovensko.22 17

Josef Huttary se narodil v Kunraticích u Sušic a zemřel roku 1890 v Praze. Byl český malíř. Studoval na praţské Akademii. Ve své tvorbě se zaměřil především na malbu olejových a pastelových podobizen. Náměty pro své obrazy čerpal ze ţivota černohorského lidu. Z jeho obrazů můţeme zmínit „Episoda z války Černohorců proti Turkům“, dále obraz „Vzpomínka na Černou Horu“ nebo „Černohorská Judit“. Viz. Ottův Slovník naučný XI., s. 940. 18 Všichni tři jeho bratři i se svými rodinami se poněmčili. Dr. Josef Czermack byl profesorem na univerzitě ve Štýrském Hradci, Dr. Jan Nepomuk Czermack působil jako lékař a fyziolog na univerzitě. v Lipsku. Karel Czermack se stal knihkupcem a nakladatelem ve Vídni. Jeho sestra Marie pojala za manţela Jiřího Czartoryjského, který byl poslancem ve vídeňské říšské radě. 19 Srov. ČERNÝ, V., MOKRÝ, F. V., NÁPRSTEK, V.: Ţivot a dílo Jaroslava Čermáka, Praha 1930; MOKRÝ, F. V.: Jaroslav Čermák. Praha 1953; ad. 20 Tamtéţ, s. 14. 21 Vilém Dušan Lambl se narodil roku 1824 v Letinách a zemřel roku1895 ve Varšavě. Byl český lékař a propagátor slovanského hnutí. Studoval na gymnáziu v Praze a v Plzni. Následně se věnoval studiu lékařství na praţské univerzitě. V roce 1848 cestoval do Dalmácie, odkud se později vypravil na Černou Horu. Dopisoval do „Národních novin“, které vydával Karel Havlíček Borovský. Publikoval Dopisy a obrazy z Jihoslovan (1848-1849). Viz. Ottův Slovník naučný XV., s. 583–584; ŠÍSTEK, F.: Vztahy českých zemí s Černou Horou od počátku 19. století po současnost. In: Slovanský přehled, Praha 2010, s. 113; ad. 22 Tato první jeho cesta je nám dnes podrobněji známa proto, ţe se zachovaly policejní reporty do Vídně, podle nichţ byl Čermák jako prononsovaný nebezpečný Pansláv na svých cestách rakouskými zeměmi na kaţdém kroku sledován policií. Viz. ČERNÝ, V.: Jaroslav Čermák na slovanském jihu. Praha 1928, s. 1.

11

Na Slovensku si Čermák všímal místního lidu, národního kroje a zajímal ho kaţdodenní ţivot prostého lidu. Načrtal zde mnoho kreseb, z nichţ potom čerpal po svém návratu do Paříţe. Týká se to obrazů „Slovenský bača se psem“, „Slovenská matka s dítětem na poli“, „Matka s děckem u lesní kapličky“. Jeho hlavním motivem ze slovenského kraje se mu stala ţena, matka. Na slovanský jih se Čermák poprvé dostává za politicky bouřlivého období. Zuřivé boje Černohorců s Turky v bitvě na Grahovci23 roku 1858, v níţ Černohorci zvítězili, dále povstání Luky Vukaloviće v Hercegovině24 a připravovaná nová válka s Turky upoutávala pozornost celé Evropy. Samotná Paříţ, kde ţil a tvořil český malíř Jaroslav Čermák, jevila velký zájem o Jiţní Slovany. Jiţ v Paříţi se Čermák stýkal s dubrovnickými vlastenci: hrabaty Pucići, Gučetići nebo s Dr. Kaznačićem, kteří podporovali jeho nadšení Jiţními Slovany. O jeho první cestě na slovanský jih toho víme velice málo.25 Víme, ţe si z této první cesty přivezl do paříţského ateliéru mnoho skic, drobnější studie a mnoho národopisného materiálu, který potřeboval ke svým obrazům. Po roce stráveném v balkánských zemích se vrátil zpět do Paříţe, kde v průběhu roku 1862 onemocněla prvorozená dcera mistra Gallaita, Mili. Lékaři v Paříţi doporučovali slavnému malíři, aby poslal svoji dcerku na ozdravný pobyt do přímořského města Neapole. V této době se v Paříţi zdrţoval vynikající básník a spisovatel Medo Pucič,26 který Gallaitovi poradil dubrovnickou riviéru, která byla stejně klimaticky vlídná jako Neapol a navíc mnohem krásnější a příjemnější. Gallait dal tedy na radu Puciče a zároveň poţádal Čermáka, aby doprovázel paní Gallaitovou spolu s jejími dcerami na slovanský jih, jelikoţ věděl, ţe Čermák jiţ tuto oblast poznal za svého prvního pobytu z roku 1858, a tudíţ bude jistě dobrým průvodcem a zároveň ochráncem slečnám Gallaitovým. Čermák jel do Ţupy napřed a zařídil vše pro pohodlí paní Gallaitové a jejích dcer. Pobyt strávený v balkánských zemích povaţoval Čermák za nejkrásnější a nejklidnější etapu svého ţivota. Do Ţupy dubrovnické Jaroslav Čermák 23

Zde bojovali Černohorci s Turky. Na základě vítězství Černohorců byla Osmanská říše donucena k definitivnímu rozhraničení a Černá Hora tak byla rozšířena o teritoriální území na úkor Osmanské říše. Po této bitvě měla 4400 km2 v mezinárodně uznaných hranicích. 24 V tomto povstání, kníţe Danilo, pomáhal svým slovanským sousedům v boji proti Turkům. 25 MOKRÝ, F. V.: Jaroslav Čermák. Praha 1953, s. 15. Srov. ČERNÝ, V.: Jaroslav Čermák na Slovanském Jihu, Praha 1928. 26 (12. 3. 1821–30. 6. 1882) Byl to srbsky orientovaný spisovatel a politik původem z Dubrovníka. Pocházel ze staré šlechtické rodiny Ragusa. Navštěvoval gymnázium v Benátkách, kde se v roce 1841 seznámil s Janem Kollárem. Pucić byl ohromen jeho panslavistickou ideou, a chtěl se připojit k Ilyrskému hnutí. Viz. Http://en.wikipedia.org/wiki/Medo_Pucić 5. 5. 2010

12

přijel tehdy v létě roku 1862. Po příjezdu do Ţupy hledal vhodný dům pro sebe a slečny Gallaitovy. Zaujal ho překrásný a prostorný dům, který byl majetkem rodiny Miloslavičů. Ovšem zde by neměl dostatek prostoru pro sebe a slečny Gallaitovy, tudíţ se nakonec usídlil v horské vesničce Mandaljeně. O několik dní později přijeli do Ţupy malíř Huttary, paní Gallaitová se svými dcerami a za doprovodu kuchařky a komorné. Zde všichni setrvali přes tři roky.27 Téhoţ roku se vydal se svým přítelem Huttarym na Černou Horu.28 Na Cetyni, která v té době byla ve válce s Turky, setrval aţ do roku 1863 a následně se vrací do Dubrovníka. Pobytu na Černé Hoře se budu podrobněji věnovat v následující kapitole. Teď se zaměřím především na jeho pobyt strávený v přímořské vesničce Mandaljeně. Po návratu do Mandaljeny Čermák trávil veškerý svůj volný čas jízdou na koni, koupal se v srebrenské zátoce s dcerami Louise Gallaita. Často vyjíţděl na lov a byl vynikajícím střelcem. O jeho dům a pohodlí dam se staralo četné sluţebnictvo, od kterého se uchovala řada vzpomínek na Čermákův pobyt, který strávil spolu s paní Gallaitovou a jejími dcerami v Ţupě. Paní Gallaitová si ke svému sluţebnictvu, které ji doprovázelo jiţ z Paříţe, přibrala ještě dalmatské sluţebné Kate Grbićovou a Kate Butricu.29 Ludvík Kuba ve své literatuře popisuje, jak Čermákův pomocník Ivan Grbič, který Čermákovi zajišťoval všechny nezbytné věci a později se mu stal blízkým přítelem a zároveň průvodcem při jeho výpravách, které pořádal do okolních balkánských zemí, vypráví o vztahu Čermáka k prostému dalmatskému lidu: „Lid milovali. Zvali jej k sobě, shromaţďovali k tanci a zpěvu, hostili jej. Čermák pořádal závody ve střílení, ale sám se jich nezúčastnil; byť výtečný střelec a věděl, ţe by pak jiným cena nepřipadla. Viděl jsem jednou sám, jak střelil sokola, který by byl málem uchvátil holubici. V neděli a ve svátek chodili do kostela, věnovali tam krásné harmonium, na které vychovatelka hrála a při kterém slečny zpívaly.“30 Ivan, zvaný téţ jako Vreteno, se zmiňuje, ţe chtěl Jaroslav Čermák namalovat oltářní obraz pro kostel

27

Srov. MOKRÝ, F. V: Jaroslav Čermák. Praha 1953; ČERNÝ, V., MOKRÝ, F. V., NÁPRSTEK, V.: Ţivot a dílo Jaroslava Čermáka, Praha 1930; KLÍMA, V.:Jaroslav Čermák na Dubrovnické riviéře. Národní Listy, 22. 5.1928; ad. 28 Tuto cestu Čermák konal po suchu přes Nový Erceg do Risanu, Kotoru, Cetyně a pak do Podgorice, Bar a nakonec jel přes Skadar 29 Srov. ČERNÝ, V., MOKRÝ, F. V., NÁPRSTEK, V.: Ţivot a dílo Jaroslava Čermáka, Praha 1930. 30 KUBA, L.:Čtení o Dalmácii. Praha 1936, s. 194.

13

Svaté Magdaleny.31 Jelikoţ Čermák ve svém domě neměl pro tvorbu obrazu vhodné podmínky, rozhodl si pronajmout sousední dům, který byl ve vlastnictví staré šlechtičny ţijící v Dubrovníku. Ta s tímto Čermákovým návrhem nesouhlasila, jelikoţ podle jejích slov nechtěla si připustit „ledajakého Francouze a ještě k tomu malíře“ do svého obydlí. Venkované se při vzpomínce nad nepochopitelným jednáním šlechtičny rozhořčovali.32 Za svého pobytu v Mandaljeně Jaroslav Čermák navštěvoval zátoku v Srebrnu. Místní Miloslavičové ze Srebrna převyprávěli Kubovi: „Jednou přijel ze sv. Magdaleny sám a viděl sedět ve dveřích pobřeţního domku ţenu, která kojila děcko. Zastavil se a poţádal ji, aby mu děcko půjčila. Podala mu je a on si je se zálibou prohlíţel, ručky mu tiskl a hrál si s ním. Pak se ţeny optal, zdali by svolila, aby ji s děckem maloval.“33 Ţena po domluvě s manţelem svolila. Tato oblast a místní ţena s dítětem mu poslouţily jako podnět k obrazu „Hercegovka se spícím dítětem“. Jaroslav Čermák se v Dubrovníku, který byl od Mandaljeny vzdálený čtyři kilometry, scházel s dubrovnickou inteligencí, ale především to byli prostí dalmatští venkované, kteří byli srdci Čermáka nejblíţe. Mezi ně patřil mladý kněz, Dom Marino Beusan, se kterým malíř udrţoval přátelský vztah. V době, kdy Ludvík Kuba pobýval v Ţupě u Dubrovníka, kněz Beusan mu nejraději vyprávěl o statečnosti Čermáka vůči úřadům, které ho povaţovali za nebezpečného panslavistu. Kněz vzpomínal, jak mu Čermák povídal o svém pobytu v Uhrách, kdy byl téměř na kaţdém kroku pronásledován. Kdyţ zjistil, ţe je sledován, tak dal svému špehovi nést své malířské potřeby, a ten byl prý tak zaskočený, ţe mu pomoc neodepřel a věci mu nesl.34 Miroslav Tyrš ve své literatuře uvádí, ţe Čermák ve společnosti svého sluhy Ivana podnikal řadu výprav do sousedních tehdy ještě tureckých zemí, Hercegoviny a Bosny. Zorganizoval řadu výletů do okolních vesnic, kde Čermák maloval a kreslil v přírodě. Zde sbíral své náměty pro svoji následující tvorbu.35 Dom Marina Beosan Kubovi vyprávěl: „Dokončil prý tam ‚Černohorské dostaveníčko‘, namaloval návrh na ‚Oběti války‘, dále tu vymaloval ‚Černohorce s koněm‘, ‚Černohorskou domácnost‘, dva krajinářské obrazy z Mostaru a jednu podobiznu. Mnoho však kreslil hlavy, části

31

Místní kostel v Dubrovníku utrpěl velké škody v době obléhání Černohorců a neměl ţádného oltářního obrazu. Čermák se proto nabídl vypomoci, ačkoli obraz takového typu nikdy nemaloval. 32 Tamtéţ, s. 194–195. 33 Tamtéţ, s. 197. 34 Tamtéţ, s. 199. 35 DR. TYRŠ, M.: O umění. Jaroslav Čermák. Praha 1936.

14

krajin, nebo, obléknuv si někoho, kreslil a maloval kroje, draperice, ruce a nohy.“36 Čermák zde dokončil podobiznu, jiţ zmíněného kněze Dona Marina Beusana,37 a započal zde náčrty k obrazům „Raněný Černohorec“, „Kořist válečná“. Tyto obrazy Čermák dokončil aţ za pobytu v Římě či v Paříţi. Vznikly zde i jiné neméně slavné obrazy jako poutavý portrét Paní Gallaitové, maloval černohorské a hercegovské madony s dětmi.38Jiţ zmíněná Kate Grbićová, sluţebná paní Gallaitové, stála často Čermákovi modelem jeho obrazů, v nichţ měla ztělesňovat ideál jihoslovanské ţeny. Přítel a zároveň „pravá ruka“ Čermáka Ivan Grbić ztělesnil děsivého, necitelného Arnauta, který hlídal dvě překrásné Hercegovky v obraze „Oběti války“. V průběhu roku 1865 byl vztah Jaroslava Čermáka a paní Gallaitové provázen stále častějšími neshodami.39 V květnu téhoţ roku došlo k odjezdu z Ţupy a vlastně k dlouhodobějšímu odloučení. Paní Gallaitová se svými dvěma dcerami odjela ve společnosti sluţebnictva a dalmatinky Kate Grbićové zpět do Paříţe, naproti tomu Jaroslav Čermák za doprovodu mladíka z Ţupy dubrovnické odjel přes Vídeň do Říma. V Římě pobyl do roku 1867. Pronajal si zde ateliér a pracoval na dokončení obrazů s jihoslovanskou tématikou,40 které započal během svého pětiletého pobytu v Dalmácii. Tyto obrazy měly poslání vzbudit zájem evropské společnosti o utlačovaný jihoslovanský národ. Po poměrně krátké době strávené v Římě, se Čermák vrací do Paříţe, kde pobyl několik dní a opět odcestoval za hranice. Tentokrát ho okouzlilo romantické pobřeţí skalnaté Bretaně. Kam odjíţdí ve společnosti paní Gallaitové. Jednalo se o rybářskou osadu Roscoff, kde byl Jaroslav Čermák okouzlen tamní přírodou, poznával lid a

36

KUBA, L.:Čtení o Dalmácii. Praha 1936, s. 198–199. Tato podobizna byla dokončena roku 1865. 38 Můţu jmenovat obraz „První polibek“, „Dostaveníčko v horách“, Černohorka s kozou“. 39 Z počátku vztah Jaroslava Čermáka a paní Gallaitové byl velice intenzivní, vášnivý. Později se jejich štěstí začalo vytrácet, důvodem bylo nepochopení ze strany paní Gallaitové pro Čermákovy plány, on chtěl setrvat déle na slovanském jihu a uţívat si klidu, naproti tomu paní Gallaitová měla ráda společnost, pořádala večírky, plesy. Chtěla mít i svůj vlastní salon. Přestávala mít porozumění pro Jaroslava Čermáka, který k vyšší společnosti, kterou se obklopovala, nikdy netíhl. Její přátelé vymýšleli různé intriky namířené proti Čermákovi, coţ jejich vztahu nijak nepřispělo. Dcery paní Gallaitové špatně snášely odloučení od jejich otce, tudíţ taky neměly nejpřívětivější vztah k Čermákovi. Jaroslav se s ní chtěl později oţenit, coţ ona odmítla. Viz. ANONYM: Jaroslav Čermák a paní Gallaitová. Polední list. 12. 4. 1942. 40 Jedná se především o obrazy „Kořist válečná“ a „Zajatkyně“. 37

15

krajinu. Zde započal i stavbu svého ateliéru.41 Ovšem i zde pokračovaly rozepře mezi ním a paní Gallaitovou, které vedly k definitivnímu rozchodu.42 Čermákovo osobní utrpení, které se prolínalo s intenzivním pracovním vytíţením, jenom zhoršovalo jeho zdravotní stav. Roku 1877 navíc jeho duši trýznilo, ţe nemůţe odjet na bojiště do Hercegoviny, kam byl pozván samotným kníţetem Nikolou. V těchto letech dokončuje svůj ţalostný, velice působivý obraz „Bosna 1877“, který měl za úkol otevřít oči diplomatům, kteří se měli účastnit Berlínského kongresu. Následně dokončuje obrazy „Na odpočinku se zajatými Hercegovkami“, „Černohorky v harému“.43 Jaroslav Čermák zemřel dne 23. dubna roku 1878. Na popud Umělecké besedy byl převezen zpět do vlasti.

41

Dnes je na tomto domě velká pamětní deska od českého sochaře Františka Bílka. srov. MOKRÝ, F. V: Jaroslav Čermák. Praha 1953; SOUKUPOVÁ, Věra: Jaroslav Čermák. Praha 1981; ad. 43 Srov. ČERNÝ, V.: Jaroslav Čermák na slovanském jihu. Praha 1928, s. 6. 42

16

3. Černá Hora za návštěvy Jaroslava Čermáka 3.1. Politická situace na Černé Hoře za léta 1830–1878 Jiţ

od

počátku

19.

Století

na

území

Balkánu

probíhala

řada

národněosvobozeneckých povstání jihoslovanského obyvatelstva setrvávající pod nadvládou Osmanské říše, stejně tak tomu bylo i na Černé Hoře. Cílem tohoto zápasu bylo získání nezávislosti černohorského lidu na Osmanské říši, prosazení přístupu k moři, jeţ by jim skýtal podstatně větší kontakt se světem, ale také zajištění si trvalé politické jistoty, kterou potřebovali pro dosaţení své svobody. Dalším plánem bylo rozšířit, do té doby chudou hornatou zemi, o úrodné prosperující oblasti. V té době v Černé Hoře ţilo asi 120 tisíc lidí. Většina z nich se věnovala zemědělství, které bylo na primitivní úrovni a nestačilo k obţivě, tudíţ v zemi často propukal hladomor. Evropské povědomí o situaci na Černé Hoře bylo velice nízké ve srovnání s informovaností o událostech v Chorvatsku či Slovinsku. 44 O výrazný zájem Evropy o tuto oblast Balkánu se zaslouţil aţ tehdejší panovník Černé Hory, Petr Petrović Njegoš, který vystupoval jako stoupenec širší jihoslovanské ideje a protiturecké politiky. Opětovný nedostatek potravin v zemi ho přinutil k myšlence územního rozšíření Černé Hory o úrodné oblasti, které však byly v drţavě osmanského sultána. Petr II. ţádal o materiální a finanční pomoc Rusko, které Černé Hoře poskytovalo finanční podporu, avšak politicky se angaţovat nechtělo, pouze Černohorcům doporučilo, aby se svými sousedy vyjednávali, proto pozdější Njegošovy snahy na poli politickém nepřinesly mnoho úspěchů. Hraniční sráţky Černohorců s Turky trvaly do konce jeho ţivota. Významnějším počinem za jeho vlády byla dohoda mezi Habsburskou monarchii a Černou Horou o vymezení hranic. Černá Hora tak byla sousední středoevropskou mocností fakticky uznána za nezávislý stát, nad jehoţ územím neměla Osmanská říše kontrolu. Njegošova zahraniční politika, reformy a modernizace své země, byly popudem pro otevření černohorské otázky napříč Evropou.45 Petr Petrović Njegoš byl vladař, který ve své osobě slučoval hodnost světského panovníka s hlavou pravoslavné církve, coţ dodávalo Černé Hoře charakter 44

Srov. ŠESTÁK, M. a kolektiv: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 2009. Srov. ŠÍSTEK, F.: Černá Hora. Praha 2007; ŠESTÁK, M. a kolektiv: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 2009; ad. 45

17

teokratického státu. Smrtí Njegošovou došlo ke změně, neboť jeho nástupce Danilo, si ponechal jen hodnost a funkci světského panovníka, kníţete, coţ bylo nutné, mělo-li mít úspěch jeho úsilí přetvořit Černou Horu v moderní světský stát.46 Na počátku Danilovy vlády se Černohorci ve snaze získat spornou oblast Grahova zapletli do povstání v sousední Hercegovině. Následnou odvetnou expedici obávaného Omera paši Latase zastavil aţ diplomatický tlak velmocí Rakouska a Ruska, který uchránil Černohorce od takřka jisté poráţky.47 Na mezinárodním poli Danilo začal usilovat o internacionalizaci černohorské otázky, aby jiţ napříště nebyla povaţována za vnitřní problém Osmanské říše. Tlak velmocí na Vysokou Portu mohl podle Danilovy koncepce nejúčinněji zabezpečit územní rozšíření a konečné uznání černohorské nezávislosti. Černá Hora proto začala záměrně vyvolávat neklid v okolních oblastech. Vhodné podmínky našli Černohorci v Hercegovině, kde vybudovali síť přátelsky nakloněných místních vůdců, kterým poskytovali zbraně a finanční pomoc. Danilovým teritoriálním cílem byl vznik černohorského státu zhruba v hranicích z dob Ivana Crnojeviće,48 s plodnými rovinami a přístupem k moři. Byla zde zdůrazňována i ekonomická stanoviska - rozšíření mělo umoţnit rozvoj měst, obchodu a celkovou přeměnu země z permanentního vojenského leţení ve fungující stát.49 Poţadavek uznání a rozšíření černohorského státu formuloval v memorandu, zaslaném roku 1856 Paříţskému mírovému kongresu, jenţ řešil následky Krymské války.50 V témţe duchu podnikl návštěvu do Paříţe k císaři Napoleonu III., který mu radil, aby přijal srbský způsob řešení, tj. uznání turecké suverenity výměnou za faktickou autonomií, toto řešení Danilo odmítl. Po návratu do vlasti vyvolal povstání v Hercegovině a tím novou válku s Tureckem. V bitvě na Grahovci dne 13. května 1858

ŢÁČEK, V. a kolektiv: Češi a Jihoslované v minulosti. Praha 1975, s. 351–352. ŠÍSTEK, F.: Černá Hora. Praha 2007, s. 51. 48 Ivan Crnojević známý také jako Ivanbeg vládl v letech 1465-1490. Pochází z dynastie Crnojevičů (1435–1498), která představovala poslední etapu dukljansko-zetských a počátek černohorských dějin. Roku 1465 obsadil celé benátské přímoří od Kotoru do Baru, ale v brzké době se Benátkám poddal a stejně jako jeho otec se s Benátčany spojoval v boji proti Turkům, kteří se stále více rozpínali na zetském území. K jeho nejzdařilejším činům za jeho vlády, patřila obrana Skadaru v roce 1474, kdy se mu podařilo porazit Omany, avšak na konci 15. století si území Turci podmanili. Srov. ŠÍSTEK, F.: Černá Hora. Praha 2007; Ottův Slovník naučný XVI. Praha 1997; ad. 49 Tamtéţ, s. 51–52. 50 Po Krymské válce se na Černé Hoře začal uplatňovat francouzský vliv, který vytlačoval vliv ruský. 46 47

18

vybojovali Černohorci rozhodující vítězství. Velmoci poté přesně podle Danilových předpokladů donutily Osmanskou říši k definitivnímu rozhraničení.51 Otázka byla projednávána na konferenci zástupců velmocí v Istanbulu na přelomu října a listopadu roku 1858. Černé Hoře zde bylo přiřčeno nejen území kolem Grahova, ale také některé oblasti na horním toku řeky Pivy.52 Politicky celou věc uzavřel protokol podepsaný v Istanbulu roku 1860, kde byly Tureckem a ostatními velmocemi potvrzeny černohorsko-turecké hranice. Černá Hora se tedy stávala ve vztahu k Turecku politicky zcela nezávislým územím. Stále však chybělo širší mezinárodní uznání její státní samostatnosti. Tento úkol však jiţ Danilovi nebylo souzeno dokončit, jelikoţ byl dne 12. srpna roku 1860 v Kotoru zavraţděn53 jedním z černohorských emigrantů.54 Kníţe Danilo zemřel bez muţských potomků. Po jeho smrti se ujal vlády v Černé Hoře jeho synovec Nikola I. Petrović.55 V prvních letech za něj fakticky vládl otec Mirko, který roku 1862 vyvolal povstání v Hercegovině. Hlavní příčinou boje proti Turkům, vyvolaný Hercegovci pod velením Luky Vukaloviče, byl trvalý útisk hercegovských křesťanů muslimy, ať uţ z řad slovanského, ale islám vyznávajícího obyvatelstva, nebo skutečných Turků. Černohorci se Hercegovcům snaţili poskytnout vojenskou a hmotnou podporu. Osvědčený osmanský velitel Omer paša Latas se poté probojoval aţ do těsné blízkosti Cetinje. Později na nátlak velmocí však Turci museli ofenzívu zastavit. Svědkem bojů byl i sám Jaroslav Čermák, coţ se promítlo v jeho tvorbě. Válka skončila bez valných výsledků, úspěšně však přitáhla pozornost evropské veřejnosti k černohorské otázce.56 Černá Hora se i nadále snaţila podporovat protiturecká povstání, která byla vyvolaná v sousedních zemích.57 V polovině 70. let propuklo v sousední Hercegovině další povstání. V květnu roku 1876 podepsali Černohorci vojenskou konvenci se 51

ŠÍSTEK, F.: Černá Hora. Praha 2007, s. 52. Černá Hora měla poté uţ 4 400 km2 se 125 000 obyvateli v mezinárodně uznaných hranicích. Hranice tito trvají dosud neboť pokus nynějšího kníţete Nikoly I., podniknutý roku 1862 známou válkou černohorsko-tureckou o rozšíření území se nepodařil. 53 Důvodem byly obavy rakouské vlády, ţe příkladu Černé Hory se budou snaţit politicky vyuţít její jihoslovanští poddaní, proto byla proti Danilovi vyvolána kmenová nespokojenost, jeţ byla završena útokem jednoho z nespokojenců na kníţete, pro kterého se stal tento útok smrtelným. 54 Srov. ŠESTÁK, M. a kolektiv: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 2009; ŠÍSTEK, F.: Černá Hora. Praha 2007; ŢÁČEK, V. a kolektiv: Češi a Jihoslované v minulosti. Praha 1975; ad. 55 Který vládl v letech 1860–1918. 56 ŠÍSTEK, F.: Černá Hora. Praha 2007, s. 53. Srov. ŢÁČEK, V. a kolektiv: Češi a Jihoslované v minulosti. Praha 1975; ad. 57 Zvláště se zaměřením na vojenskou a materiální pomoc povstalcům v oblasti Hercegoviny. 52

19

Srbskem a obě země pak o měsíc později vyhlásily Osmanské říši válku. Hlavní operace černohorské armády směřovaly k Hercegovině, na jihu Černohorci útočili ve směru Podgorice a Skadaru. Na obou frontách zaznamenali úspěchy – po bitvě u Vlčího dolu zvítězili také u Fundiny na jihu. Během zimy 1876–1877 panovalo příměří, závěrečná diplomatická jednání s Vysokou Portou však skončila neúspěšně.58 Příčinou byla především vojenská neúspěšnost Srbů. V dubnu roku 1877 Osmanské říši vyhlásilo válku Rusko a Černá Hora se s nadšením do války zapojila. Úspěchy carské armády tak Černohorcům umoţnily dobýt Nikšić a Bar, čímţ dospěli k moři. Na základě rusko-tureckého Sanstefanského míru z února roku 1878, který byl k balkánským spojencům Ruska velmi štědrý, mělo být černohorské území aţ ztrojnásobeno, ostatní velmoci však naléhaly a poţadovaly revizi jednostranné dohody.59 Dne 13. července 1878 se konal Berlínský kongres, na němţ byla definitivně uznána nezávislost černohorského státu Tureckem a Velkou Británií.60 Výsledek války pro Černou Horu znamenal bezesporu značný úspěch. Malá, chudá, po vítězné válce však značně sebevědomá země byla definitivně nezávislá a rozšířená o úrodné níţiny a vnitrozemská města jako Podgorica, Nikšić nebo Kolašin, také si vybojovala přístav Bar nacházející se na pobřeţí Jaderského moře. O dva roky později po menší úpravě hranic s Tureckem nabyla ještě pobřeţní město Ulcinj. Celkově došlo ke zdvojnásobení rozlohy země na 9 475 km2. Na Berlínském kongresu tak Černá Hora dosáhla většiny z cílů, za něţ bojovaly generace jejích obyvatel po několik staletí.61

3.2. Vztahy Čechů s Černou Horou Jiţ v polovině 19. století značně zesílily styky Čechů s Černou Horou. Zvláště vzrostlo povědomí české veřejnosti o černohorských poměrech. V první řadě k tomu 58

Tamtéţ, s. 53. Tamtéţ, s. 53. 60 poněvadţ ostatní zúčastněné státy ji povaţovaly za nezávislou jiţ před válkou. Francie jiţ za Napoleona I., přiznávala Černé Hoře samostatnost, a Rusko učinilo tak zřejmě roku 1856 u příleţitosti kongresu v Paříţi. Na Berlínském kongresu dále všechny velmoci uznaly nezávislost Srbska a Rumunska. 61 ŠÍSTEK, F.: Černá Hora. Praha 2007, s. 54. Srov. ŠESTÁK, M. a kolektiv: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 2009. 59

20

přispěly slovanské události revolučního roku 1848, kdy se objevily první zprávy z Černé Hory, zvláště zpravodajství Viktora Dušana Lambla, který své dojmy z pobytu62 na Černé Hoře vylíčil ve „Zprávě o Černé Hoře a Černohorcích“63. V oněch časech se jednalo o jeden z nejlepších spisů, který pojednával o Černé Hoře, Černohorcích. V tomto spise bylo také zmíněno setkání V. D. Lambla s tehdejším černohorským vladykou

Petrem

Petrovićem

Njegošem.

Naproti

tomu

Njegoš

vychvaloval český lid, mluvil o něm jako o nejhorlivějším ze všech Slovanů.64 V roce 1851 začal psát do Praţských novin o poměrech na Černé Hoře Jan Vaclík,65 z nichţ upoutala rozsáhlá zpráva o smrti vladyky Njegoše a o počátcích vlády kníţete Danila. Roku 1856 se kníţe Danilo během své návštěvy francouzského císaře Napoleona III. v Paříţi, setkal s Janem Vaclíkem osobně. Po tomto setkání Vaclík odjel do Cetyně. Zde na základě studia, ve kterém se zabýval mezinárodním postavením Černé Hory, vydal spis slouţící jako memorandum zdůvodňující její nezávislost: „ La souverenité de Monténégro et le droit des gens moderne de l´Europe“.66 Jednalo se o vůbec první černohorskou zahraničně-politickou studii. Za tento spis byl Jan Vaclík znovu pozván na Černou Horu, kde nastoupil na místo státního sekretáře, kníţete Danila. Po smrti Danila, který se roku 1860 stal obětí kmenové nespokojenosti, se Vaclíkovo postavení na černohorském dvoře nezměnilo. Ve funkci sekretáře ho převzal nový kníţe Nikola. Od počátku svého působení na Černé Hoře se Jan Vaclík snaţil propagovat na kníţecím dvoře českou kulturu. Pravidelně dopisoval do Praţských novin o aktuálních zprávách z Černé Hory, později českou veřejnost informoval prostřednictvím deníku Čas a od roku 1862 pomocí Národních listů a ostatních českých listů, z nichţ zvláště Hlas věnoval jihoslovanské problematice velkou pozornost.

62

V. D. Lambl navštívil Černou Horu v roce 1850. Společnou cestu do této oblasti plánoval i s malířem Jaroslavem Čermákem, avšak tato společná cesta se neuskutečnila. 63 Tato zpráva byla otištěna v Časopise Českého Musea roku 1850. 64 Srov. ŢÁČEK, V. a kolektiv: Češi a Jihoslované v minulosti. Praha 1975, s. 351. 65 Jan Vaclík se narodil roku 1830 V Plavě nedaleko Českých Budějovic a zemřel roku 1918 v Petrohradě. Studoval na gymnasiu v Českých Budějovicích. V roce 1852 působil na Akademii ve Vídni. Po dvou letech se vrátil zpět do Prahy, kde byl věrným dopisovatelem do Praţských novin. První cestu na slovanský jih podnikl roku 1848. Od roku 1858 působil na Černé Hoře v Cetyni, kde pobyl aţ do roku 1868. Poté odešel do Ruska a usadil se v Petrohradě. Stal se ţurnalistou a dopisoval do českých, srbských a francouzských periodik. Viz ŠÍSTEK, F.: Vztahy českých zemí s Černou Horou od počátku 19. století po současnost. In: Slovanský přehled, Praha 2010, s. 113. 66 Definitivní verzi vydalo Brockhausovo nakladatelství v Lipsku roku 1858.

21

V těchto listech informoval českou společnost především o válečných událostech a také o svých diplomatických jednáních, jeţ plnil na přání kníţete.67 V době válečného neklidu na území Černé Hory se dozvídáme prostřednictvím Národních listů, ţe krajan Jan Vaclík byl věrným společníkem a rádcem vynikajícímu českému malíři Jaroslavu Čermákovi, který přicestoval se svým ţákem Josefem Huttarym do Černé Hory.68

3.3. Černá Hora a černohorská společnost v díle Jaroslava Čermáka Černohorský lid byl středem zájmu Jaroslava Čermáka. O první cestě na slovanský jih, která se uskutečnila v roce 1858, se toho dozvídáme velice málo. Není zcela jasné, zda se uţ tehdy dostal aţ na Černou Horu. Víme však, jak jiţ bylo zmíněno, ţe pobyl krátký čas v Dubrovníku, odkud vnímal hrdinné boje Černohorců, kteří se chtěli zbavit osmanské nadvlády.69 Jaroslav Čermák měl příleţitost setkat se s černohorským lidem, který navštěvoval Dubrovník z obchodních a politických důvodů.70 A právě prostřednictvím styků s těmito Černohorci se Čermák seznámil s tehdejšími poměry na Černé Hoře. Při své druhé cestě na slovanský jih, kterou uskutečnil roku 1862, podnikal z Dubrovníka se svým přítelem rovněţ malířem Josefem Huttarym četné výpravy na černohorská území. Na Černé Hoře pobyl aţ do roku 1863. Jaroslav Čermák byl vůbec prvním malířem, který tuto původní a nedotčenou oblast pro malířství objevil.71 Od konce padesátých let Jaroslav Čermák začíná vytvářet plátna, na kterých zobrazuje jednotlivé postavy Černohorců či Černohorek. Později se zaměřuje na jednotlivé skupiny, jejich osudy a určení. Teprve v sedmdesátých letech Čermák začal pracovat na velkých kompozicích, kde je opět ústředním tématem utrpení slovanských 67

Srov. ŢÁČEK, V. a kolektiv: Češi a Jihoslované v minulosti. Praha 1975; ČERNÝ, V., MOKRÝ, F. V., NÁPRSTEK, V.: Ţivot a dílo Jaroslava Čermáka, Praha 1930; ad. 68 J. V.: Národní listy, č. 230, 30. 9. 1862. 69 MOKRÝ, F. V: Jaroslav Čermák. Praha 1953, s. 15. Srov. ČERNÝ, Vratislav: Jaroslav Čermák na Slovanském Jihu, Praha 1928. 70 Černohorci měli rozsáhlé obchodní styky s Dalmácií. Sídlili zde konsulové velmocí, kteří byli pověřeni na Černé Hoře, jako ruský konsul Petković a francouzský konsul. Černohorci s nimi měli politické a diplomatické styky. 71 Srov. ČERNÝ, V.: Jaroslav Čermák na Slovanském Jihu, Praha 1928; ČERNÝ, V., MOKRÝ, F. V., NÁPRSTEK, V: Ţivot a dílo Jaroslava Čermáka, Praha 1930; MOKRÝ, F. V: Jaroslav Čermák. Praha 1953; ad.

22

ţen v tureckém zajetí. Tato plátna, která vznikla v sedmdesátých letech, mají za cíl zobrazit osud celého černohorského národa.72 V prvních obrazech s černohorskou tématikou se Čermák zabýval tradičním motivem matky a dítěte. Jedná se především o genderově zaměřené obrazy, z nichţ můţeme jmenovat obrazy „Černohorka s dítětem a ptáčkem“ nebo Černohorka s dítětem a kozou“. Odlišný pohled, kde Čermák vyjádřil hrdinný typ ţeny, je patrný v obraze „Ţena psancova“73 z roku 1860. Ústředním tématem je ţena, která se prezentuje jako matka, bojovnice, ochránkyně i jako případná oběť. V obraze „Šarvátka v horách“ je vylíčen boj Černohorců s Turky. Obrazy „Úkladnicí“ a „Únos Černohorky“74 měly upozornit na utrpení, které v tehdejší době proţíval hercegovský a černohorský lid. Prostřednictvím těchto obrazů chtěl upozornit na násilí, které páchali Turci na Balkáně.75 V době jeho druhé návštěvy Černé Hory byl svědkem zuřivých bojů Černohorců s bosenskými muslimy či Albánci, kteří pronikli téměř aţ do Cetyně. Nevyhýbal se nebezpečí bojů. Na pozvání kníţete Nikoly I., se Čermák sám těchto bojů účastnil. Také z hory Granica pozoroval turecké tábory při Skadarském jezeře. Jaroslav Čermák i jeho přítel Huttary měli moţnost seznámit se s hlavním velitelem černohorského dělostřelectva. Roku 1862 kníţe Nikola I. vyznamenal Jaroslava Čermáka jediným černohorským řádem „Za nezávislost Černé Hory“. Čermák zaţil na Černé Hoře nejhorší období války, která se pro Černou Horu stala téměř osudnou. Měl moţnost vidět a poznat černohorský lid v jeho tehdy nejvlastnějším ţivlu, v boji a ve válce. 76

Motiv této války z Cetyně mu poslouţil jako inspirace pro vytvoření řady obrazů. Jedním z nich je obraz „Raněný Černohorec“77- snad nejpopulárnější Čermákovo dílo. K tomuto dílu se zachovala spousta drobných studií a náčrtů. Obraz je zajímavý především svým historickým pozadím. Jde o skutečnou událost, kterou 72

SOUKUPOVÁ, V.: Jaroslav Čermák. Praha 1981, s. 72. Námětem obrazu je Černohorka, která střeţí svého muţe a své dítě. Jsou schovaní v malé horské jeskyni. Jde o heroizaci Černohorky pro její odváţnost. 74 Všechny tři obrazy jsou z roku 1862. 75 Tamtéţ, s. 38. Srov. MOKRÝ, F. V: Jaroslav Čermák. Praha 1953. 76 Srov. ČERNÝ, V., MOKRÝ, F. V., NÁPRSTEK, V.: Ţivot a dílo Jaroslava Čermáka, Praha 1930; ČERNÝ, V.: Jaroslav Čermák na Slovanském Jihu, Praha 1928; ad. 77 Obraz „Raněný Černohorec“ byl započatý roku 1865, později na něm Čermák pracoval v Itálii a dokončen byl v Paříţi roku 1873, kde byl téhoţ roku vystaven v Salonu s názvem, který mu sám Čermák určil: „Příběh z války na Černé Hoře v r. 1862“. Černohorské ţeny nesou patrony pro bojovníky a potkávají v horách raněného vojvodu. Raněného vojvodu představoval právě serdar Turo Plamenac. Vedle této podobizny je znázorněna Černohorka v podobě kněţny Mileny. 73

23

Jaroslav Čermák osobně zaţil. U vesnice Meterize se rozpoutal boj Černohorců proti muslimům, v němţ padl slavný junák serdar Turo Plamenac, který velel černohorskému vojsku. Na tomto obraze jsou ztvárněny dva proudy. První znázorňuje oslavu černohorského boje; jeden výhradně muţský, vracející se z boje, druhý, ţenský, táhnoucí do boje, jelikoţ Černohorka stála vţdy v boji muţi po boku a nosila mu střelivo i potraviny, a proto se také pro Černohorky ujal název „bílé vojsko“. Dále je zajímavé, ţe na obraze je znázorněno z folkloristického hlediska vše, co Černá Hora v době války vykazovala.78 Znalost černohorských bojů je dokonalá. Obraz je oslavou černohorského hrdinství, které se nedá zlomit a hrdě pokračuje v boji proti nepříteli. Tento obraz se stal symbolem bojů za nezávislost a těší se dodnes největší oblibě.79 V této době začal pracovat na svém vůbec největším obraze „Kořist válečná“.80 , kde vylíčil trpký úděl zajatých černohorských a hercegovských ţen. V mírovém období Jaroslav Čermák a jeho přítel Huttary věnovali většinu svého času portrétování černohorského obyvatelstva. V této době vznikly tři velké portréty členů kníţecí rodiny. Portrét Mirka Petroviće, portrét kněţny Mileny a podobizna kněţny Darinky, vdovy po nedávno zastřeleném kníţeti Danilovi. K těmto dílům se řadí i „Podobizna Jovana Mašanova Vukotiće“. Je překvapující, ţe mezi portréty kníţecí rodiny chybí podobizna černohorského kníţete Nikoly. Dalším významným motivem pro Čermákovo dílo se stal kaţdodenní ţivot prostého černohorského lidu. Jaroslav Čermák poznal prostředí Černé Hory v době proměny patriarchálního řádu v novověkou společnost za časů, kdy trvaly prastaré obyčeje a zvyky. Zastihl tu tradiční společenské formy i lidové básnictví a epos. Objevil národní kroj, který nosil lid i kníţecí rodina. Setkal se s původní nedotčenou přírodou, která tvořila velkolepý rámec charakternímu hrdinskému lidu.81

78

Primitivní nosítka, jichţ se pouţívalo na Černé Hoře, kroj bojovníků, starobylé zbraně, pistole a handţáry; dlouhé pušky – dţeferdáry. 79 ČERNÝ, V., MOKRÝ, F. V., NÁPRSTEK, V.: Ţivot a dílo Jaroslava Čermáka, Praha 1930, s. 122–123. Srov. MOKRÝ, F. V.: Jaroslav Čermák. Praha 1953. 80 Za tento obraz byl Jaroslav Čermák oceněn medailí. Jedná se o největší Čermákův dokončeny obraz. Na němţ začal pracovat za pobytu v Mandeljeně, pokračoval na něm v Itálii a dokončen byl aţ v Paříţi roku 1868. Námětem obrazu je „únos“ hercegovských a černohorských dívek. 81 Srov. SOUKUPOVÁ, V.: Jaroslav Čermák. Praha 1981, s. 38.

24

Motiv z kaţdodenního ţivota Černohorského lidu zachytil Čermák v obraze „Černohorská domácnost“,82 v němţ zobrazuje jednoduchý příbytek černohorského obyvatelstva. Je zde zdůrazněn tehdejší úděl Černohorky jako matky, která pečovala o děti a zároveň se starala o chod domácnosti. Motiv černohorské matky, která pečuje s láskou o své dítko, znázorňuje obraz „Černohorka s dítětem v kolébce.“83 Obydlí černohorského obyvatelstva v celé Černé Hoře znázorňovalo předobraz chudoby. Cetyně, která byla hlavním a sídelním městem Černé Hory, představovala pouhou vesnici s několika primitivními domky, také kníţecí dvorec nepůsobil dojmem obydlí suverénního panovníka. V celé zemi nebyly hostince ani školy. Příbytky byly stavěny z nejlevnějšího materiálu, z kamení. Kameny byly rovnány v řady na sebe a byly vypěchovány trávou. Nade dveřmi se nacházela přehrada z prken, kam se odkládala zbraň a svrchní oděv. Místo oken byly ponechány nezasklené otvory. Stavení byla nízká a jejich prostor se řídil tím, jak byla početná rodina. Střecha byla tvořena došky, které byly ze ţitné slámy. Vnitřek nebýval rozdělen na více místností. Stropy zde nebyly, místo nich se rozpínaly nad hlavami obyvatel lísky. Podlaha byla tvořena z udupané hlíny. Namísto sedadel a lavic byly rozestaveny kameny. Ve středu obydlí se nacházelo ohniště, nad kterým byl zavěšený kotel. Kromě tohoto kotle byla jediným kuchyňským nářadím velká dřevěná mísa a plát, který slouţil k pečení chleba. Uţívaly se lţíce ze dřeva. Vidličky a talíře v té době nebyly. Na krájení masa slouţil handţár. Postele vypadaly jako nízká lešení z bukového dřeva. Byly vystlány vrstvou slámy. Na postelích se spalo společně. Jako přikrývka slouţila struka.84 Výsadou zámoţnější rodin bylo vlastnictví truhly a hodin jako součást vybavení domácnosti.85 Na Černé Hoře byly Čermákovy obrazy velmi populární, Josef Holeček píše, ţe „skoro kaţdá inteligentnější domácnost na Černé Hoře se pyšnila obrazy Jaroslava Čermáka. Byl to především jiţ zmíněný obraz ‚Raněný Černohorec‘ nebo obraz ‚Kořist válečná‘. Král Nikola při návštěvě Jaroslava Čermáka pravil, ţe ‚Kořist válečná‘ ho nadchla tehdy k básni,86 která vytryskla při pohledu na toto mistrovské dílo. Čermák byl

82

Mladá matka ukládá do kolébky své dítě. Její mladší sestra dohlíţí na pečení kukuřičného chleba u primitivní pece. V pozadí u ohně, nad kterým je zavěšen hrnec, pracují dvě jiné ţeny. V popředí leţí torbica, coţ je černohorský vak, ve kterém ţeny nosily potraviny bojovníkům v poli. 83 Srov. ČERNÝ, V., MOKRÝ, F. V., NÁPRSTEK, V.: Ţivot a dílo Jaroslava Čermáka, Praha 1930, s. 143. 84 Struka je charakteristický obdélníkový vlněný plášť s třásněmi a nosí se přes svrchní šat. 85 Srov. HOLEČEK, J.: Černá Hora. Praha 1876, s. 43–44. 86 Tato báseň se zachovala v rukopise, nebyla nikde uveřejněna.

25

hlasatelem černohorství a sama Černá Hora dodnes oceňuje s vděčností, co pro ni vykonal.“87 K jednomu z nejkrásnějších obrazů ze ţivota černohorského junáka patří beze sporu obraz „Černohorský glavar“, který poukazuje na druhou stránku černohorského ţivota. Na tomto obraze je zachycen černohorský velitel, který ztělesňuje tehdejší úděl černohorského muţe, bojovníka. Jedná se o exteriérovou scénu, která je součástí reálné krajiny. Protějškem k obrazu „Černohorský glavar“88 je interiérová scéna z jiţ zmíněného obrazu „Černohorská domácnost“. V těchto obrazech jsou zachyceny dvě části černohorského obyvatelstva, jednak ţeny, věnující se dětem a domácnosti, jednak muţi ve zbroji. Toto rozdělení práce bylo zaţito podle místních tradic v době míru, a vyplývalo z tradičních zvyklostí černohorského obyvatelstva.89 Josef Holeček tvrdí, v souladu s dobovým romantickým přesvědčením, ţe, vztah mezi muţem a ţenou v patriarchální černohorské společnosti fungoval na podobném principu, jako v starověké Spartě. Ţivot Černohorek byl plně závislý na rozhodující vůli muţe. Černohorka vţdy ctila a poslouchala svého muţe. V tehdejší společnosti měl Černohorec právo trestat svoji ţenu. Černohorské ţeny byly velmi pracovité. Řídily chod celé domácnosti, staraly se o děti, hlídaly dobytek a rády konaly i jinou práci, která byla v danou chvíli potřeba. Černohorky se vyznačovaly nevídanou statečností. V době války nosily svým muţům na bojiště potraviny a střelivo. Byly muţi ochránkyní a věrnou manţelkou. Černohorská matka měla větší radost, kdyţ porodila syna neţli dceru. Více ho milovala a snaţila se z něho vychovat statečného muţe, pravého Černohorského bojovníka. Matka byla hrdá na svého syna, který zemřel v boji. Kdyby se nezachoval statečně, zřekla by se ho. Černohorec si prostřednictvím národních písní uchoval v ţivé paměti nejdůleţitější události své historie. Černohorský národ se povaţoval za jednu velkou rodinu. 90 Jaroslav Bradáč povaţoval Černohorce z hlediska tradičního pojetí za hrdé, národně uvědomělé a přímé junáky, kteří měli velice silný vztah ke své vlasti, tudíţ touţili po státní samostatnosti.91 František Šístek ve své 87

ČERNÝ, V., MOKRÝ, F. V., NÁPRSTEK, V.: Ţivot a dílo Jaroslava Čermáka, Praha 1930, s 96. Na obrazu vidíme náčelníka, který stojí vedle svého koně. Je oblečen v kroji typickém pro černohorského bojovníka. Má na sobě oblečený bílý kabátec, na kterém má přehozené přes jedno rameno struku, široké gatě, na nohou nasazené opánky a za pasem má zasunuté zbraně. V obličeji můţeme vypozorovat váţný zadumaný pohled. Pozadí obrazu je vyplněno černohorskými horami. 89 SOUKUPOVÁ, V.: Jaroslav Čermák. Praha 1981, s. 50. Srov. ČERNÝ, V., MOKRÝ, F. V., NÁPRSTEK, V.: Ţivot a dílo Jaroslava Čermáka, Praha 1930. 90 Srov. HOLEČEK, J.: Černá Hora. Praha 1876, s. 25–34. 91 Viz. ŠÍSTEK F.: Od vlasti junáků k muzeu staré slávy. (obraz Černé Hory a Černohorců v české společnosti 1912–1938). In:Slovanské historické studie 33, Praha, Brno 2008. 88

26

literatuře uvádí, ţe Emanuel Škatula toto tvrzení doplnil tím, ţe Černohorci jsou povahy rozváţné a jsou schopní ve vypjatých situací zachovat klid. Případy opilství jsou na tomto území jevem neobvyklým.92 Josef Holeček psal, ţe Černohorci sami sebe povaţovali za bojovníky, tudíţ raději šli do války nebo se nechali najmout do cizích sluţeb, kde povětšinou zastávali pozici osobního ochránce, neţli by se „sníţili“ k vykonávání řemesel.93 Přes toto Holečkovo tvrzení literát Vítězslav Hálek ze svých cest po Černé Hoře podal svědectví o tom, ţe Černohorci kromě statných bojovníků jsou i pracovití zemědělci.94 Další charakteristický rys černohorského lidu byl, ţe se vyhýbali krádeţím a byla zde dodrţována velká míra bezpečnosti. Jaroslav Bradáč toto tvrzení dokládá slovy: „Spíše se stane vraţda buď z krevní msty, nebo pro ţenu, ale krádeţe se Černohorec štítí, protoţe jest pod jeho důstojnost.“95 Dále můţeme zmínit obraz „Černohorská svatba“. „V díle Jaroslav Čermák zobrazil starodávný obyčej, podle kterého si ţenich přiváţel nevěstu na koni do svého obydlí za doprovodu kmotrů. Po cestě svatebčané stříleli z pistolí. Tento obyčej byl na Čermákově obraze mistrně zachycen pojetím i malbou.“96 K tomuto obrazu se zachovala studie nazvaná „Černohorec unášející svoji ţenu, svatební obřad.“ Svatba byla jednou z nejvýznamnějších událostí v ţivotě nejen černohorského, ale všeho lidu. Byla významná nejen pro samotného ţenicha a nevěstu, ale i pro celé jejich příbuzenstvo. Kdyţ se mladík chtěl ţenit, došel si k rodičům dívky na „věritbu“, aby si dívku vyprosil. Slíbí-li mu ji, stala se z dívky „věrenica“ a nastávající pár se nazýval „věreníky“.97 Celý proces svatby se domlouval mezi oběma bratrstvy. Černohorec se ţenil většinou v 15-16 letech a Černohorka se vdávala v 13-14 letech. Dva týdny před svatbou se chodívalo na „svilu“. Tři strýcové ze strany ţenicha se vypravili s početnými dary k nevěstě. Aţ zde se obě bratrstva mezi sebou domlouvala o výběru dne svatby a na počtu hostů. Po této domluvě se začala připravovat svatba. Hosté byli zváni většinou osm dní před svatbou. Kaţdý z nich přinášel mnoţství darů, které především zahrnovaly jídlo a pití. Večer před svatbou se všichni hosté scházeli 92

Tamtéţ, s. 15. Na Černé hoře muţi vykonávali kovářskou, zednickou a tesařskou práci, věnovali se také obchodu. Hlavní zdrojem výţivy byl Černohorci chov dobytka. Na území Černé Hory byla rozšířená i krejčovina. Černohorské ţeny tkaly, vyšívaly, pletly a předly. To patřilo k jejich domácí práci. Viz. HOLEČEK, J.: Černá Hora. Praha 1876. 94 Viz. HÁLEK, V.: Cestopisy. Články z let 1861–1874. Praha 1925. 95 BRADÁČ J.: Černohorská armáda. Praha 1912, s. 5–6. 96 ČERNÝ, V., MOKRÝ, F. V., NÁPRSTEK, V.: Ţivot a dílo Jaroslava Čermáka, Praha 1930, s. 143. 97 HOLEČEK, J.: Černá Hora. Praha 1876, s. 105. 93

27

v domě ţenicha. Na přivítání se střílelo a konala se společná večeře. Druhý den se svati, nejčastěji nejbliţší příbuzní, vypravovali pro nevěstu. Ţenich zůstával doma a čekal, neţ mu nevěstu přivedli. Během celé cesty se zpívaly písně a střílelo se. Po příchodu do domu nevěsty se konaly přípitky, dávaly se dary. Během hodování ţeny oblékaly v pokoji nevěstu. Kdyţ byla nevěsta připravená, všichni odcházeli do kostela, kde ţenich ţádal o matčino poţehnání. Pak se šlo do ţenichova domu, kde uţ je očekávalo celé příbuzenstvo. Před dveřmi bylo nataţené bílé prostěradlo a matka ţenicha drţela v náručí malého chlapečka. Nevěsta si ho převzala do svého náručí a přecházela práh svého nového domova. Toto přenášení mělo zajistit, aby ţena rodila muţské potomky.98

3.3.1. Národní černohorský kroj Jaroslav Čermák se snaţil ve svých obrazech do detailů propracovat studii ţenského a muţského kroje. U svých raných děl Čermák nepůsobil jako příliš dobrý znalec černohorského kroje. V té době jeho cílem bylo spíše vystihnout charakter černohorského národa ve svých obrazech. Na Černé Hoře se v době Čermákovy návštěvy nosil národní kroj, který se vyznačoval malebností a svým nositelům dodával bohatýrský vzhled. Národní kroj nosil sám kníţe a jeho rodina.99 Na Černé Hoře si muţi oblékali na košili kazajku,100 která byla vyrobená z barevného sukna. Na ni si muţi navlékali jelek, coţ byl druh vesty. Jelek byl vyšívaný zlatou nití. Kalhoty byly široké a nařasené, a byly tkané z modrého sukna. Tato spodní část oděvu se nazývala „čakšire“, které se v kolenou a v pasu zdrhovaly. Vlněné podkolenky, kterým se říkalo „dokolenice“ se spínaly háčky a pod kolenem se podvazkem podvázaly. Černohorci nosili krátké punčochy, potom si nohy natáhli do „náprstků“, které se navlékaly na prsty, a na konec se obouvali do opánků, coţ byla typická jihoslovanská obuv. Vrchním oděvem byla „bělača“,101 která byla střiţená na způsob našich selských kabátů té doby. „Bělača“ se přepásávala tenkým šálem, na který Černohorci oblékali široký koţený pás, který byl rozdělen na několik oddílů, do nichţ se zastrkovaly pistole, handţár, tabák a jiné potřeby. Na hlavě Černohorec nosil 98

Tamtéţ, s. 105–114. Srov. SOUKUPOVÁ, V.: Jaroslav Čermák. Praha 1981, s. 32. 100 Tato kazajka se po Turecku nazývala fustadţan. 101 Název „bělača“ je odvozen od bílé barvy. 99

28

tradiční plochou čapku, která byla ušitá z černého a červeného hedvábí a zdobená černohorským znakem102 a iniciálami panovníka. V zimě se zahalovali strukou, která byla temných barev.103 Podrobnější

studií

muţského

černohorského

kroje

vidíme

v

Čermákových obrazech „Černohorský glavar“ a „Černohorec na čatách“. Na obou obrazech Jaroslav Čermák znázornil Černohorce, kteří jsou oděni červenou černohorskou kabanicou s kapucí. Kabanica neboli zimní plášť se začal pouţívat na Černé Hoře okolo roku 1860. Za koţeným pásem nosili zasunutý handţár. Od Jaroslava Čermáka se zachovaly malby na porcelánu.104 Jsou to malby na dvou porcelánových talířcích, které Praze věnovala paní Gallaitová. Na jednom talířku je malba “Černohorka na koni“ a na druhém je vyobrazen „Černohorec na koni“, zde je namalován starý Černohorec, bojovník, který má na černé čapce přišitý kovový plíšek, který označoval vojenskou nebo civilní hodnost. Měl oblečeny široké kalhoty sepjaté „dokolenicemi“. Na nohou měl nazuté opánky. Za pasem handţár a pistoli.105 Černohorské dívky si česaly vlasy do jediného drdolu. Oblékaly si na hlavu nejdříve červenou čapku, která byla zdobená v přední části stříbrnými mincemi. Potom na čapku připevňovaly špendlíkem bílý šátek s červeným okrajem. Černohorské matky si pletly vlasy do dvou drdolů, které visely po spáncích a vzadu se svazovaly. Ţeny čapky nenosily. Většinou si nasazovaly modrý šátek. Náušnice byly u Černohorek velice oblíbené. Na košili si nejdříve oblékaly krátký kabátec, který měl dlouhé a těsné rukávy. Ţeny nosily šat přepásaný bohatými pásy. Dívky se pásaly barevnými šerpami. Na nohy si navlékaly vysoké punčochy, které se nazývaly „čarapy“. Čarapy byly u ţen bílé a u dívek bílé s červenými háčky.106 Na čarapy se natahovaly „náprstky“, na ně se nakonec obouvaly opánky. V chladných dnech se muţi a stejně tak i ţeny zahalovali do„struky“.107 Ţenské struky byly červené nebo strakaté barvy.108 Čermák si vybíral za své modely černohorské krasavice, které svou krásou a něhou dokázaly jeho umění vyzdvihnout k dokonalosti. Jaroslav Čermák mistrně 102

Černohorský znak byl dvouhlavý černohorský orel HOLEČEK, J.: Černá Hora. Praha 1876, s. 30–31. Viz. ŠÍSTEK, F.: Obraz Černohorců v českých cestopisech, 1897–1912. In: Moravcová, M., Svoboda, D., Šístek, D. (Eds.): Pravda, láska a ti na Východě. Praha 2006. 104 Oba porcelánové talířky mají rozměry 30×30 cm. Pod oběma malbami je podepsán svými iniciálami. 105 Srov. ČERNÝ, V., MOKRÝ, F. V., NÁPRSTEK, V.: Ţivot a dílo Jaroslava Čermáka, Praha 1930; MOKRÝ, F. V: Jaroslav Čermák. Praha 1953; ad. 106 jinak téţ nazývané „cviklíky“ 103

108

Viz. HOLEČEK, J.: Černá Hora. Praha 1876, s. 36–37.

29

zachytil rozdíl mezi ţenským a dívčím krojem na obraze „Černohorky v harému“. Hlavní postava je vysoká Černohorka v jednoduchém černém oděvu, která stojí uprostřed, podle kroje vdaná Je bez ozdob a má úzký, kovový pás. V pozadí tohoto obrazu stojí Černohorská dívka v bohatém, zlatě vyšívaném krátkém kabátu s červenou čapkou ozdobenou stříbrnými cetkami. Na obraze „Dostaveníčko v horách“. Vidíme postavu vdané Černohorky, která stojí na horské cestě vedle starého stromu, který je bez listí. Z toho můţeme soudit, ţe je podzim, jelikoţ se ţena halí do dlouhé „struky“. Dílo, které můţeme rovněţ povaţovat za podrobnější studií ţenského kroje, je obraz „Černohorka s dítětem v kolébce“. Černohorská matka má hlavu ozdobenou bohatými kovovými ozdobami. V uších jí visí větší náušnice. Má oblečenou košili s širokými rukávy. Tato košile je na ramenou a při zápěstí bohatě vyšívaná. Suknice má tmavou barvu. Koţený pás je pobitý kovovými sponami. Detailnější studii ozdob ve vlasech lze spatřit v obraze „Hlava mladé Černohorky“. Tento obraz je jedním z nejlíbeznějších dívčích Čermákových portrétů, který je zasazený na území Černé Hory. Na tomto obraze je zachycena černovlasá dívka oválného drobounkého obličeje, která má v copech zapletené ozdoby. Nad čelem jí visí krouţek, který je propletený kovovými cetkami. Má na sobě oblečenou košilku, která je u krku vyšívaná.109

109

Srov. ČERNÝ, V., MOKRÝ, F. V., NÁPRSTEK, V.: Ţivot a dílo Jaroslava Čermáka, Praha 1930; MOKRÝ, F. V: Jaroslav Čermák. Praha 1953; ad.

30

4. Ohlas díla Jaroslava Čermáka v českém tisku 4.1. Analýza díla Jaroslava Čermáka optikou českých kritiků Českou kritikou byl Jaroslav Čermák vnímán a hodnocen jiţ od svých počátečních vystoupení na výstavách. V jednom z prvních článků v Lumíru byly oceněny jeho obrazy z české historie.110 Jaroslav Čermák byl pozitivně vnímán také okruhem Májovců. Josef Václav Frič kladně hodnotil jeho pozdější rozsáhlejší kompozici „Únos“.111 Boţena Němcová obdivovala jeho obrazy, které byly prodchnuté slovanským duchem. Básník a kritik Jan Neruda nazýval dílo Jaroslava Čermáka jihoslovanskou Iliadou. Oceňoval jeho schopnost vyjádřit na obraze různé charaktery lidí. Jeho dílo chápal jako přínos pro českou kulturu navzdory tomu, ţe vznikalo v cizím prostředí. Dr. Jaroslav Tyrš nejvíce oceňoval Jaroslava Čermáka jako malíře jihoslovanské „junácké písně“. U černohorských ţen kladně hodnotil jejich oddanost, statečnost, hloubku citu a svěţest. Tvrdil, ţe velikost Jaroslava Čermáka spočívala v duševní nezávislosti a samostatnosti. V jeho díle oceňoval rovnováhu a lad v barvě, klidné a jednotné osvětlení. Vyzdvihl procítěnost vyjádření jednotlivých postav znázorněných na Čermákových obrazech a jako příklad uvádí obraz „Černohorka s dítětem svým“. Na tomto obraze, jak psal Miroslav Tyrš, je vyobrazena ţena se spícím dítětem. Ve tváři Černohorky spatřoval Tyrš zamyšlený výraz, z kterého se dá snadno vycítit, ţe myslí na svého milého, který bojuje v cizině. Vše bylo podle něj dáno mistrným propracováním a vylíčením jednotlivých detailů na obrazu. Vítal opravdovost, která se odráţela v jednotlivých postavách.112 K příleţitosti 30. výročí smrti Jaroslava Čermáka se malíř Miloš Jiránek113 vyjádřil k dílu tohoto umělce a ve svém příspěvku se zmínil, ţe Jaroslav Čermák byl slavný, ale i neznámý zároveň v tehdejší české společnosti, coţ bylo způsobeno zřejmě

110

S.: Jaroslav Čermák. Lumír IV, 1854, s. 1002. FRIČ J. V.: Vzpomínka na Jaroslava Čermáka. Světozor, 1886, s. 579. 112 TYRŠ, M. Jaroslav Čermák. Nárys umělecké povahy jeho. Lumír 1878, s. 212. 113 Miloš Jiránek (pouţíval i pseudonym Václav Zedník, 19. 11. 1875 Luţec nad Vltavou – 2. 11. 1911 Praha) byl český malíř, výtvarný kritik, literát a překladatel. V malířském díle byl ovlivněn impresionismem. Studoval na Filosofické fakultě UK a na praţské Akademii výtvarných umění u M. Pirnera a Vojtěcha Hynaise. Maloval pohledy, jejichţ motivem mu byl Praţský hrad. Viz. http://cs.wikipedia.org/wiki/Miloš_Jiránek 26. 6. 2010 111

31

nedostatkem jeho děl v Praze.114 Dílo Jaroslava Čermáka bylo rozseté po celé Evropě.115 Dalším důvodem odcizení Jaroslava Čermáka od rodných Čech byl podle něj nedostatek informací o Čermákově ţivotě, který proţil převáţně v zahraničí. Pobýval především v Bruselu, Paříţi, na Černé Hoře, v Dalmácii a v Roscoffu neţ li doma v jeho rodných Čechách. Miloš Jiránek se s obdivem vyjádřil k jeho raným kompozicím, mezi nimiţ je skica „Husitské poselství v Basileji“ dále obraz „Ţiţka a Prokop čtou bibli na válečném voze“. Malíř, který vyznával impresionismus, tvrdil, ţe „do kreseb Alšových jsou to jediné váţné pokusy o vytvoření husitského umění“.116 Vyzdvihoval opravdovost a upřímnost jednotlivých postav na jednotlivých pracích, ale na druhou stranu kritizoval teatrální patos a sentimentalitu, které jeho dílo prolínaly. Ovšem přiznal, ţe pro tehdejší dobu to bylo typické. František Ţákavec k těmto počátečním dílům ve svém příspěvku doplnil, ţe osobnosti z českých dějin mají na jeho obrazech četné jihoslovanské prvky. Jako příklad uvádí postavu Prokopa Holého, ať uţ v náčrtu „Poselství“ nebo jiţ zmíněný obraz „Ţiţka a Prokop čtou bibli na válečném voze“, kde má na sobě oblečené široké jihoslovanské gatě a na nohou má obuté opánky, coţ byla typická jihoslovanská obuv. Postava českého bojovníka v díle „Poselství“ nese za pasem zase křivé „jatagany“.117 U této rané tvorby, jak píše František Ţákavec, je moţno vypozorovat i jistý paříţský vliv.118 Miloš Jiránek tvrdil, ţe „k rozmachu za větším dílem dala popud Čermákovi teprve velká slovanská cesta v letech 1858-60.“119 S tím to tvrzením se patrně neztotoţňoval Václav Štech120, který v jeho cestě, kterou podniknul na území Dalmácie a Černé Hory viděl pouze rozšíření o nový motiv, zpestřený malebnými kroji a novelistickými pointami. Tvrdil, ţe „malířský výtěţek jeho pobytu nepřinesl ani

114

JIRÁNEK, M.: Poznámky o Jaroslavu Čermákovi. In: Volné směry XII. Praha 1910, s. 81. „Kořist válečná“ se nacházela v Bruselu, „Raněný Černohorec“ v Záhřebu atd. 116 JIRÁNEK, M.: Poznámky o Jaroslavu Čermákovi. In: Volné směry XII, Praha 1910, s. 86. 117 Srov. JIRÁNEK, M.: Poznámky o Jaroslavu Čermákovi. In: Volné směry XII. Praha 1910, s. 84–86; ŢÁKAVEC, F.: Po jubilejní výstavě Jaroslava Čermáka (1878-1928). Závěry dějepisce umění. Praha 1928. In: Umění II, s. 152; ad. 118 Coţ můţe být odůvodněno tím, ţe Gallait měl svůj atelier i v Paříţi, kam s ním přišel Čermák jiţ v roce1851. 119 JIRÁNEK, M.: Poznámky o Jaroslavu Čermákovi. In: Volné směry, Praha, s. 86. 120 Václav Vilém Štech (31. března 1885, Slaný – 24. června 1974). Byl český historik umění a profesor Akademie výtvarných umění v Praze. Dalšími oblastmi jeho zájmu byla teorie umění, díla Michelangela, Rembrandta, M. B. Brauna atd. Viz. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=575 26. 6. 2010 115

32

obohacení jeho slohu, ani nezvýšil bezprostřednost jeho díla.“121 František Ţákavec zase viděl v osobnosti Jaroslava Čermáka nespoutaného romantika, a tak nazýval slovanský jih „ostrovem romantiky“, v době válečné, tedy velmi neromantické, kdy se Jaroslav Čermák specializoval na motivy čerpané z této země. První jeho dílo s jihoslovanským motivem „Únos ţeny Hercegovské“, v kterém Miloš Jiránek vyzdvihl zajímavé pojmutí obrazu „není kaţdodenní a jest cítěn opravdovým malířem.“ Naopak mu vytýká přehnanou ztuhlost. Stejně tak v obraze „Ţebráci“ kritizuje strnulost, postavy přirovnával dokonce k sochám. Příleţitostný impresionista podotýkal, ţe: „Postupem času ovšem Čermák dospěl k měkčí modelaci a volnějšímu, malebnějšímu traktamentu“, coţ dokazovaly obrazy „Děvče s guslarem“, kde docenil dokonalé a klidné ztvárnění a stejně tak i v „obraze kněţny Darinky“ z roku 1863.122 Miloš Jiránek si cenil zejména Čermákových genderově laděných obrazů, o kterých tvrdil, ţe dosahují duchovní úrovně rodinných obrazů. Například „Černohorku s kozou“ a „Černohorku se spícím dítětem“ hodnotil jako líbivé obrazy. Díla „Dostaveníčko“ nebo „Černohorka na stráţi“ jsou podle Jiránka zase malované novely, které byly příznačné pro tehdejší styl doby, kdy platilo všeobecné pravidlo, ţe obraz byl povaţován za tím umělečtější, čím dojemnější příběh si bylo lze pod ním představit. V těchto obrazech je středem ţena- matka, ochranitelka.123 Václav Štech kritizoval Čermákův způsob tvoření jeho děl, kdyţ napsal, ţe: „Jaroslav Čermák si do obrazů vybíral, co nejcharakterističtější typy, které uţ svým vzhledem prozrazovali svou povahu a svou úlohu ve výjevu, a seskupoval je do skupin hodně rozlišených a zajímavých. Uţíval se zálibou protikladů charakterů a názorů, aby obraz mocně účinkoval na diváka a povzbuzoval jej k obsáhlým úvahám historickým a mravním.“124, coţ podle něj vedlo k póze, sentimentalitě a teatrálnosti. Miloš Jiránek ve svém příspěvku uvedl, ţe v Čermákových obrazech bylo téměř nemoţné, aby vedlejší postava vzbudila zájem po formální či charakterní stránce a zastínila tak postavy hlavní. Vedlejší postavy měly pouze úlohu vyplnit místo na obraze a bylo reálné je zaměnit i jinými postavami také se ve svém příspěvku podivoval, ţe si Jaroslav Čermák své 121

ŠTECH, V. V.: Jaroslav Čermák. In: Volné směry XXVI, Praha 1928, s. 84. JIRÁNEK, M.: Poznámky o Jaroslavu Čermákovi. In: Volné směry XII, Praha 1910, s. 86. 123 TAMTÉŢ, s. 86. 124 ŠTECH, V. V.: Jaroslav Čermák. In: Volné směry XXVI, Praha 1928, s. 83. 122

33

modely upravoval do vhodných póz a následně si je dával fotografovat, v období kdy bylo třeba exponovat pár minut. Šlo třeba o obrazy „Kořist válečná“ a „Raněný Černohorec“, které působily dojmem ţivého malování, a nenapadlo by nás, ţe postavy na těchto obrazech jsou sestavovány a upravovány do umělých pos.125 František Ţákavec naopak vyzdvihl obraz „Raněný Černohorec“, tvrdil, ţe si zachoval svoji hodnotu a ušlechtilou inspiraci, která vyzývala Evropu k spravedlivé věci Slovanů, kteří zápasili za svobodu; Václav Štech kritizoval soutěsku v obraze „Raněný Černohorec“. Tvrdil, ţe „je plochá jako divadelní dekorace, červeně šatů jsou mdlé a nezdvihají reliéfu a napětí celku jako na obraze starším. Tady i jinde objevuje se sentimentalita póz a typů, příliš mnoho ušlechtilosti ve smutných obličejích a hladká sladkost.“126 Oba kritici - jak Václav Štech, tak Miloš Jiránek - dávali vinu kromě módní dobové malby také paní Gallaitové, která měla na tvorbu Jaroslava Čermáka silný vliv. Jaroslav Čermák jí věnoval spoustu obrázků a replik127, které v sobě měly určitý prvek líbivosti, tudíţ ztrácely svoji prvotní sílu. Za jejich společného pobytu v Mandaljeně namaloval Jaroslav Čermák „Podobiznu paní Hippolyty Gallaitové“128, jak doloţila Naděţda Blaţíčková. Tímto obrazem vyjádřil svůj obdiv a lásku, kterou k této ţeně choval po celý ţivot.129 Při pobytu v Mandaljeně u Dubrovníku mu „blízkost“ paní Gallaitové zabránila v bezprostředním styku s domorodým dalmatským a černohorským obyvatelstvem. Františku Ţákavci se zdálo, ţe „nejedna Černohorka na jeho prvních jihoslovanských obrazech nebo kresbách měla kupodivu onen dlouhý nosík jeho Paříţanky.“130 Ludvík Kuba se dozvěděl za svého pobytu v Ţupě, ţe často Čermák někoho ze svého okolí oblékal do černohorských krojů a maloval. Je tedy vidět, ţe Čermákovy Černohorky jsou někdy tak trochu Paříţanky, stejně tak jako jeho obraz „Černohorec na čatách“ nezobrazuje pravého Černohorce, ale spíše převlečeného dr. Dušana Lambla131. Také dr. Václav Náprstek píše, ţe v obraze „Kořist válečná“ Jaroslavu Čermákovi stál modelem jeho sluha Ivan Grbič, který byl převlečený za děsivého bašibozuka. Postavu krásné 125

Viz. JIRÁNEK, M.: Poznámky o Jaroslavu Čermákovi. In: Volné směry XII, Praha 1910, s. 87. ŠTECH, V. V.: Jaroslav Čermák. In: Volné směry XXVI, Praha1928, s. 84–86. 127 věnoval jí kresbu „Jupa 1864“ 128 Na obraze je vyobrazena paní Gallaitová jak stojí, ve svých rukou drţí knihu a krajkový šátek. Na tomto obraze je i bílý pudl, který se jmenoval Lev. 129 BLAŢÍČKOVÁ, N.: Tři příspěvky k dílu Jaroslava Čermáka. In. Umění IV, Praha 1982, s. 355. 130 ŢÁKAVEC, F.: Po jubilejní výstavě Jaroslava Čermáka (1878–1928). Závěry dějepisce umění. In: Umění II, Praha 1928, s. 161. 131 Viz. KUBA L.: Čtení o Dalmácii. Praha 1936. 126

34

Hercegovky se svázanýma rukama mu ztělesnila Kate Grbičová a Hercegovku se sklopenou hlavou stojící vedle ní, ztvárnila Kata Kleškovićová z Ţupy Dubrovnické. Toto libovolné nakládání s modely kritizoval Miloš Jiránek.132 Miloš Jiránek tvrdil, ţe na své bezprostřednosti a opravdovosti ztratily ještě více obrazy, které Jaroslav Čermák dokončoval později v Paříţi a Itálii. Toto libovolné nakládání s modely kritizoval v obraze „Harém“, naopak ho zaujal nedokončený obraz „Dalmatská svatba“. Píše, ţe je to „zčernalý obraz, ale neobyčejně ţivý a vervní u vedení štětce; na něm lze lépe neţ na kterékoli jiné práci stopovat, jak rozuměl Čermák tomu, čemu se říká kreslit barvou“.133 Tento obraz vysoce oceňoval také Václav Štech, podle něho „to je asi nejkrásnější dílo Čermákovo, a tam vystupují všechny ctnosti jeho talentu. Je v něm zase ţivý pohyb, skutečný děj, ţivý a nikoliv pózovaný.“134 Čermák se tematikou Jihoslovanů zabýval i po roce 1870, kdy vznikala jeho stěţejní díla, jako jsou obrazy „Raněný Černohorec“, „Hercegovka koně napájející“, „Svatba dalmatská“ a „Návrat vesničanů“. Miloš Jiránek vyjádřil svou nesympatii k těmto nejproslulejším Čermákovým dílům slovy: „Chybí jim nejdůleţitější: charakter; jsou nerozhodné, kompromisní jiţ ve formátu, a tak i v celém pojetí. Hledí jen spojit své figury nenuceně s pozadím ve hladký obraz.“135. Ale přes tuto kritiku nejproslulejších obrazů přiznal: „vím, jak relativní jsou naše úsudky, jak mnoho změní na názorech proudění doby“.136 Poslední Čermákova nedokončená práce „Bašibozuci tábořící se zajatými Hercegovkami v rozvalinách“137 byla hodnocena Milošem Jiránkem jako návrat malířských předností Jaroslava Čermáka: „muţské typy na obraze mají zase kus opravdové tvrdosti, a patos, kterým oděl své ţeny, je tak přiměřený situaci, ţe se tentokrát nezdá být nijak strojeným.“138 Podle Václava Štecha a Miloše Jiránka z malířského hlediska stojí nejvýš obrazy, které asi byly Čermákovi jen odpočinkem mezi většími pracemi. Jedná se o

132

Viz. ČERNÝ, V., MOKRÝ, F. V., NÁPRSTEK, V.: Ţivot a dílo Jaroslava Čermáka, Praha 1930, s. 97. 133 JIRÁNEK, M.: Poznámky o Jaroslavu Čermákovi. In: Volné směry XII, Praha 1910, s. 88. 134 ŠTECH, V. V.: Jaroslav Čermák. In: Volné směry XXVI, Praha1928, s. 86. 135 JIRÁNEK, M.: Poznámky o Jaroslavu Čermákovi. In: Volné směry XII, Praha 1910, s. 89. 136 TAMTÉŢ, s. 89. 137 jde pouze o náčrt úhlem na plátně 138 TAMTÉŢ, s. 89.

35

obrazy „Marina z Roscoffu“, „Zátiší s rybami“, „Skály u Roscoffu“, v nichţ oceňují hutnost, jednotu pohybu a svěţest díla.

4.2. Události spojené s 50. výročím smrti Jaroslava Čermáka 4.2.1. Jubilejní výstava v Praze Prostřednictvím periodika Národní politiky byla česká veřejnost informována o blíţícím se výročí smrti českého malíře Jaroslava Čermáka. V článku bylo uvedeno, ţe „Umělecká beseda“ v Praze, která povaţuje Jaroslava Čermáka za jednoho ze svých prvních členů a zakladatelů, se chystala pro rok 1928 uspořádat soubornou Jubilejní výstavu děl tohoto významného umělce, následně vydat obsáhlou monografií a označit jeho dům v Paříţi a domek v Mandaljeně u Dubrovníka, kde malíř proţil většinu svého ţivota, pamětními deskami. 139 Dvojdílná výstava jeho děl probíhala od května do srpna roku 1928. Dr. Václav Náprstek český národ utvrzoval, ţe souborná výstava Jaroslava Čermáka bude nezapomenutelným kulturním záţitkem a zároveň ve svém příspěvku připomínal, ţe „Jaroslav Čermák byl první, kdo prakticky řešil vzájemné styky mezislovanské. Jeho citlivou slovanskou duši nadmíru lákal a vzrušoval ţivot ostatních Slovanů. S Poláky byl spřízněn. Jeho sestra Marie provdala se za polského kníţete. Slovensko zlákalo umělce ještě docela mladého…Ale celým srdcem zakotvil u bohatýrského plemene Jugoslávců. Jiţ první jeho cesta na slovanský jih v roce 1858 strhla jej úplně, roku 1862 se vrací na jih a pobývá tam aţ do dubna roku 1865. A od té doby zůstává Jugoslávii věren aţ do smrti.“140 Na zahájení výstavy bylo přítomno mnoho významných osobností té doby. Mezi ně patřili ministr školství a národní osvěty dr. Milan Hodţa, Branko Lazarevič141 z království SHS, František Bílek, Dr. Vratislav Černý, starosta Umělecké besedy Viktor Dyk, malíř Václav Rabas a profesor Max Švabinský. Výstava byla zahájena proslovem Viktora Dyka, ve kterém se pokusil zdůraznit význam Jaroslava Čermáka jako člověka, který se zaslouţil o sblíţení československo-jihoslovanské na poli 139

ANONYM:Blíţí se výročí smrti velikého českého malíře. Národní politika, 23. 12. 1926. MUDr. NÁPRSTEK, V. : K 50. Výročí smrti Jaroslava Čermáka. Národní politika, 12. 4. 1928. 141 1883-1963, byl to srbský spisovatel a diplomat. Věnoval se psaní politických úvah a esejí. 140

36

uměleckém. Následoval příspěvek od Branka Lazareviče, v kterém tvrdil: „My Jihoslované vidíme v Čermákovi nejen umělce, ale i Jihoslovana, a tak se o jeho práci můţe říci, ţe je kolektivním dílem obou bratrských národů“.142 Milan Hodţa spatřoval jeho význam ve sbratření jako vidinu lepší budoucnosti. Poté byla výstava prohlášena za zahájenou.143 Výstava se nacházela ve všech dvoranách Obecního domu, kde byly vystaveny především Čermákovy rodinné a osobní památky, dále pak jeho práce z mládí a všechny oleje. Soubor Čermákových kreseb a studií byl umístěn v Alšově síni domu Umělecké besedy, která je lokalizována na Malé straně.144 Pro tuto výstavu byly, vedle majetku československého, opatřeny některé obrazy či studie z Paříţe, Terstu, Cetyně, Záhřebu, Innsbrucku, Vídně, Dráţďan a Mnichova. Katalog v závěru obsahoval 157 kreseb v Alšově síni a 210 čísel v Obecním domě.145 Václav Štech, který viděl soubor Čermákových děl poprvé, tvrdí, ţe souborná výstava nenaplnila očekávání české veřejnosti, píše ţe: „zklamává tam, kde doufali jsme, ţe potkáme velikého tvůrce. Na výstavě překvapuje nepoměr mezi malířskou energii let padesátých a mezi matným akademismem let šedesátých a sedmdesátých. Překvapuje taky nezajímavá forma slavených obrazů s motivy jihoslovanskými.“146 Po tomto zhodnocení Václava Štecha neznamená, ţe výstava nesplnila očekávání. Myslím, ţe by se našlo více hodnocení, které by byly nadšené.

4.2.2. Výprava do Dubrovníka k oslavám 50. výročí smrti Jaroslava Čermáka Jaroslav Čermák se poprvé dostal do Dubrovníka roku 1859. O tři roky později onemocněla mladší dcera Louise Gallaita, Mili. Hrabě Medo Pucić radil jako místo vhodné pro zotavení Dubrovnickou riviéru. Tak tedy na ţádost Louise Gallaite odjel Jaroslav Čermák na svou druhou cestu do této oblasti jako společník paní Gallaitové a jejích dvou dcer. V Mandaljeně, která se nacházela 4 kilometry od Dubrovníka, pronajal 142

ANONYM: Výstava Jaroslava Čermáka. České slovo, 13. 5. 1929. TAMTÉŢ, 13. 5. 1929. 144 ŢÁKAVEC, F. :Jaroslav Čermák. In. Umění II, Praha 1928, s. 89. 145 ŢÁKAVEC, F. : Po Jubilejní výstavě Jaroslava Čermáka (1878–1928). Závěry dějepisce umění. Praha 1928. In. Umění II, s. 151. 146 ŠTECH, V.: Jaroslav Čermák. In: Volné směry XXVI, Praha 1928, s. 83. 143

37

vilu, kde se zabydleli. Místo vhodné pro zlepšení zdravotního stavu Mili a zároveň i svého147 našel v místě zvaném Srebrno, kde se po celé dny slunili, koupali v moři a inhalovali mořský vzduch. MUDr. Vlastimil Klíma ve svém článku v Národních listech z roku 1928 uvádí, ţe toto místo bylo zakoupené českou akciovou lázeňskou společností Kupari-Srebrno.148 Dále se ve svém příspěvku zmiňuje, ţe měl moţnost setkat se s Kate Lucičovou a Lucie Skance, které slouţily paní Gallaitové za jejího pobytu v Ţupě. Popisuje jejich vzpomínky na příhody spjaté s naším malířem. MUDR. Vlastimil Klíma ve svém příspěvku vzpomíná, jak mu vyprávěly o příhodách, které měly stařenky spjaté s naším malířem. Jak se stýkal s dubrovnickou šlechtou či s prostým venkovským lidem, jak jezdíval na lov, jak si nakoupil mnoţství zbraní, koberců, hudebních nástrojů. V jeho sbírce nesměly chybět národní kroje. Svěřily se mu, jak byli Jaroslav Čermák a paní Gallaitová hluboce ctěni v celém okolí Dubrovníka pro jejich štědrost a přátelství k tamnímu lidu.149 K 50. výročí smrti Jaroslava Čermáka, tedy ke dni 23. dubna 1928, se konaly jubilejní slavnosti v Mandaljeně a ve Srebrnu u Dubrovníka za účelem uctění památky tohoto významného umělce právě v místě, kde strávil příjemná léta svého ţivota. Jaroslav Čermák, průkopník slovanské vzájemnosti, byl vůbec prvním hostem, který navštívil lázně Srebrno. Zde podle informací tehdejšího Českého slova: „Na jeho počest měla být jako trvalý pomník vybudována ozdravovna pro slovanské umělce, spisovatele a ţurnalisty, zvaná „Čermákův dům“. K tomu účelu byla získána u moře česká vilka a k otevření tohoto provisoria, pořádal se v polovině dubna zájezd dvěma směry: přes Benátky −Terst lodí do Dubrovníka, nebo drahou do Splitu a lodí do Dubrovníka.“150

147

V mládí byl postiţen zraněním kyčelního kloubu při pádu ze stolu, kdyţ si hrál se svými sourozenci MUDr. KLÍMA, V.: Jaroslav Čermák na Dubrovnické riviéře. Národní listy, 22. 4. 1928. 149 TAMTÉŢ, 22. 4. 1928. 150 ANONYM: Výprava do Dubrovníka k oslavám malíře Jaroslava Čermáka. České slovo, 4. 3. 1928. 148

38

4.2.3. Monografie Jaroslava Čermáka Výtvarný odbor Umělecké Besedy v Praze vydal roku 1930 obsáhlou monografii o malíři Jaroslavu Čermákovi, která se nazývá „Ţivot a dílo Jaroslava Čermáka“. Sepsali jí dr. Vratislav Černý, F. V. Mokrý a dr. Václav Náprstek. Monografie je rozdělená do dvanácti svazků.151 K tomuto rozsáhlému dílu se ve svém příspěvku nazvaném „K monografii o Jaroslavu Čermákovi“152 vyjádřil František Ţákavec. V prvních řádcích pojednával, zda je správně, ţe se na sepisování monografie podíleli hned tři autoři, a to z důvodu jednotnosti a utříděnosti díla. Odborníkem na jihoslovanské země zvláště na Černou horu byl doktor práv Vratislav Černý. Dále Dr. Václav Náprstek, který pobyl delší čas v Dubrovníku a nashromáţdil zde plno cenného materiálu a František V. Mokrý.153 František Ţákavec na jejich spolupráci ocenil, ţe seskupili mnoţství materiálu, ale naopak přiznal, ţe se nejedná o ideální monografii týkající se ţivota Jaroslava Čermáka. Nesouhlasil s tím, ţe dr. Vratislav Černý v obsáhlejší kapitole „V Paříţi“, na jednom místě sdruţil hned několik soupisů z jiných Čermákových pobytů154, kterým jsou věnovány kapitoly zvláštní. Nebo v kapitole „O Dalmácii“, kde Dr. Náprstek uvedl, ţe zde chybí bliţší popis jeho vztahu k paní Gallaitové. Dále kritizoval rozdělení Čermákových děl do skupin v kapitole „Umělecká tvorba s jihoslovanskými motivy“, o kterém přímo napsal, ţe je zbytečné a nesprávné z hlediska data děl. Dále podle něho v monografii chyběl růst a vývoj díla Jaroslava Čermáka. Byla zde sice sepsána kapitola „Umělecký výraz“ od F. V. Mokrého, ale to, jak sám napsal, je ta „nejnuznější náhraţka“. Také autorům vytkl, ţe se v monografii nachází příliš cizojazyčných chyb a jsou tam špatně uvedená jména malířů, coţ jak František Ţákavec podotknul, by se nemělo v reprezentativní monografii objevit. Naopak v díle vychválil četné ilustrace, jak reprodukce Čermákových prací, tak i dokumentární fotografie. „Doslov“ napsaný dr. Černým označil jako dojemné vzpomínání. A celkově uznal, ţe kapitoly obsahují

151

K.: Jaroslav Čermák, jeho ţivot a dílo. České slovo, 1928. 8. 7. Tento příspěvek byl zveřejněn v umělecky zaměřeném periodiku Umění. Jedná se o periodikum Ústavu dějin umění AV ČR. Přináší přehled dějin českého a středoevropského umění od raného středověku po 20. století. 153 ŢÁKAVEC F.: K monografii o Jaroslavu Čermákovi, vydané výtvarným odborem Umělecké Besedy. In: Umění III, Praha 1930, s. 459. 154 Jako jsou pobyt na slovanském jihu či prázdniny strávené v Normandii. 152

39

velké mnoţství cenného materiálu. Zvláště ocenil kapitolu „O Dalmácii“, kde dr. Náprstek příjemně vylíčil tu „nejšťastnější dobu“ Čermákova ţivota155 Přestoţe se monografie „Ţivot a dílo Jaroslava Čermáka“ nedočkala jednoznačně kladného hodnocení je to, dle mého názoru, jediná práce, která poskytuje souhrnný a vyčerpávající pohled na osobnost malíře i člověka Jaroslava Čermáka a detailně se také soustředí na analýzu jeho tvorby.

155

TAMTÉŢ, s. 463–473.

40

5. Závěr Ve své bakalářské práci Osobnost Jaroslava Čermáka a jeho přínos pro zviditelnění Černé Hory v Čechách. Ohlas jeho díla u české veřejnosti jsem si vytkla tři základní cíle: Prvním cílem je odůvodnit význam a přínos tohoto umělce pro české malířství i tehdejší společnost, kterému jsem se věnovala zejména v první kapitole své práce. Jaroslav Čermák se ve své tvorbě nevěnoval pouze jednomu tématu; v raném díle pomohl poloţit základ českému historickému malířství, později ztvárnil krásy mnoha evropských zákoutí (Paříţ, Belgie, Roscoff,…), ale především jako první z českých umělců objevil pro svoji tvorbu a jejím prostřednictvím přiblíţil české veřejnosti i nedotčenou oblast Černé Hory a dalších jihoslovanských zemí. Tady se soustředil zejména na obrazy ze ţivota zdejších lidí, které poukazovaly na tehdejší poměry na slovanském jihu a hlavně v Černé Hoře. S místním obyvatelstvem se natolik ztotoţnil, ţe se osobně zúčastnil osvobozeneckých bojů. Svými postoji a svou tvorbou ovlivnil řadu dalších malířů, např. Josefa Huttaryho, který však nedosáhl zdaleka takových kvalit jako Čermák. Vstřícnost k jihoslovanskému obyvatelstvu, se kterým se za svého pobytu přátelil, a jeho obrazy realisticky ztvárňující ţivot Černohorců jsou jistě příčinou trvalé Čermákovy obliby v Černé Hoře. Dodnes jsou reprodukce Čermákových obrazů součástí mnohých černohorských domácností. Druhým cílem mé práce je poukázat podrobněji na vliv jeho tvorby na evropské i české povědomí o ţivotě jihoslovanských národů a především v Černé Hoře. Zde je třeba zdůraznit, ţe Jaroslav Čermák poznal prostředí Černé Hory v době proměny patriarchálního řádu v novověkou společnost, za časů, kdy národní kroj nosil lid i kníţecí rodina, byly dodrţovány prastaré obyčeje a zvyky, tradiční společenské formy i lidové básnictví a epos. Setkal se s původní nedotčenou přírodou a hrdým, charakterním lidem. Čermák dokázal vystihnout vše, co bylo pro Černou Horu v této době charakteristické. Ať jiţ mám na mysli panenskou přírodu, detailně vykreslený národní kroj, ţivot kníţecí rodiny i prostého černohorského obyvatelstva včetně jeho práce a

41

domácích zvyklostí nebo dobové zbraně, kruté válečné útrapy, bolest a smutek, ale i hrdinství a radost z vítězství. Černá Hora byla v Čechách i Evropě do té doby zemí téměř neznámou, mnoho se o ní nevědělo a nezúčastněná společnost se o ni příliš nezajímala. Obrazy Jaroslava Čermáka tedy zobrazovaly něco nového, neotřelého a zároveň díky probíhajícím událostem dramatického a plného nejniternějších lidských proţitků. Jeho obrazy s válečnou tématikou jsou o to věrohodnější, ţe měl moţnost na vlastní oči poznat černohorský lid ve válce. V Čermákových obrazech často zaujímá ústřední roli ţena a jejím prostřednictvím působí černohorská realita ještě emocionálněji. Právě obrazy znázorňující kruté období války a jeho následky na ţivot Černohorců se jistě největší měrou podílely na seznámení české a obecně evropské společnosti s událostmi a ţivotem v Černé Hoře a tím i burcovaly svědomí české a celkově evropské veřejnosti. Vliv jeho tvorby je patrný z rozsáhlých oslav 50. výročí jeho smrti a jeho trvalého odkazu v zemi, kde vytvořil a které věnoval svá neznámější díla. Třetím cílem mé práce je porovnat názory zejména dobových umělců a kritiků díla Jaroslava Čermáka a konfrontovat je s vlastními názory. Názory na tvorbu Jaroslava Čermáka, jak jsem podrobně rozebrala ve třetí kapitole, nebyly zdaleka jednotné. Jeho kritici mu nejčastěji vytýkají teatrální patos a sentimentalitu, coţ však v této době nebylo neobvyklé, libovolné nakládání s modely a umělé sestavování póz i přehnanou ztuhlost jednotlivých postav. František Ţákavec se také pozastavuje nad tím, ţe Čermákovy Černohorky jsou v obličeji podobné jeho ţivotní lásce paní Gallaitové, která měla velký vliv na jeho tvorbu. Totéţ bychom však mohli vytknout mnoha dalším malířům. Pozitivně je kritiky oceňována hlavně Čermákova nezávislost a samostatnost, rovnováha, klidné a jednotné osvětlení, lad v barvě, jeho smysl pro detail a opravdovost, která je patrná v jeho obrazech. (M. Tyrš) Také oddanost a statečnost ve výrazu černohorských ţen a opravdovost a upřímnost jednotlivých postav dochází u kritiků uznání. Generací českých literátů (B. Němcová, J. Neruda) je Čermákovo dílo přijímáno velmi pozitivně, přináší slovanskou myšlenku obohacenou folklórem, v té době tak populárním, i hrdinský boj za svobodu.

42

Osobnost a dílo Jaroslava Čermáka dodnes působí velmi silně. Jeho osobní statečnost, nezávislost a věrnost vlastnímu přesvědčení i postojům zůstává stále inspirativní. Sepětí s černohorským národem je zřetelné z Čermákovy schopnosti znázornit na svých obrazech pocity a myšlenky zobrazovaných lidí. Obraz „Raněný Černohorec“ bývá povaţován za nejlepší Čermákovo dílo. Nejčastěji oslovuje své pozorovatele především myšlenkou díla, ale i pečlivým propracováním jednotlivých postav, detailů na obrazu. Velkého účinku dosahují obrazy černohorských ţen, které se svými muţi aktivně bojovaly za svobodu svého národa. Jejich postavení v černohorské společnosti můţe být v současnosti aţ překvapující. Prostřednictvím obrazů ţen je moţné vnímat obrovský rozdíl mezi ţivotem ţen tehdy a dnes. Obdivuji krásu folklórních podrobností i přirozenou jednoduchost tehdejšího ţivota. Čermákovo dílo povaţuji za velký přínos po stránce umělecké, historické i lidské. Není pochyb, ţe právě Čermákovy obrazy měly vliv na vnímání Černé Hory celou Evropou včetně české veřejnosti. Výtky jeho kritiků, popsané ve třetí kapitole jsou pochopitelné, ale nepřeváţí vnitřní hodnotu Čermákova díla, které jsem díky své bakalářské práci mohla poznat. Většina kritických připomínek by se nakonec dala vztáhnout na mnoho dalších malířů té doby.

43

6. Summary For the topic of my essay I chose personality Jaroslav Cermak and his contribution to the visibility of Montenehro in Bohemia. Response of his work to the Czech public. Jaroslav Čermak was a famous czech artist, who introduced in his paintings the Montenegrine conditions to the czech public. My essay consists of three chapters. The first chapter is called „the Basic life outline of Jaroslav Cermak“ focusing on living in south Slavic. I´m dealing with the life and work of this artist. My aim here was to point out the meaning and contribution of this artist. He was also interested in more topics at his work. He was dedicated to czech historical paintings, and liked the simple south slavic people. He worked in Paris, Bretan and Belgium. His opinions also influenced other generations of artists. Mostly he liked Montenegrine inhabitants. Up into now his paintings are part of most Montenegrine households. Second chapter „Jaroslav Cermak visiting Montenegro“. My aim here was to show the old conditions of Montenegro by using Jaroslav Čermak paintings. He tried to make people aware of the poor, mountainous country by illustrating this in his paintings. Jaroslav Čermak was able to picture everything that was typical for Montenegro. For example the virgin nature and nations countryside painted in detail and the simple life of country people. In the past Montenegro wasn´t that wellknown. That´s why Jaroslav Čermak´s paintings brought something new and originál. Mostly paintings with war topics made czech and the european public aware of the situation in Montenegro. The last chapter „Response of work of Jaroslav Cermak in czech press“. I´m taking into parts the work of this artist from the view of czech experts. In this chapter I compare opinions of czech critics and I also added my own opinions on the work of this artist. Opinions about his work weren´t definite. Czech experts value his work in being independent. And also the sense for detail and portraying the truth. On the other hand they don´t like spontaneous technology treating, sentimentality and rigid characters. The character of Jaroslav Cermak impressed me a lot. I admire his bravery and also the faithfulness to his own opinions. I like his sense for detail to each character in his paintings and the way he represents the nature. 44

7. Seznam použitých pramenů a literatury Literatura: BRADÁČ Jaroslav: Černohorská armáda. Praha 1912. ČERNÝ, Vratislav, MOKRÝ, F. V., NÁPRSTEK, V.: Ţivot a dílo Jaroslava Čermáka, Praha 1930. ČERNÝ, Vratislav.: Jaroslav Čermák na slovanském jihu. Praha 1928. HÁLEK, Václav: Cestopisy. Články z let 1861–1874. Praha 1925. HARLAS, F. X.: Jaroslav Čermák. Praha b. r. HOLEČEK, Josef: Černá Hora. Praha 1876. KUBA, Ludvík:Čtení o Dalmácii. Praha 1936. MOKRÝ, František.: Jaroslav Čermák. Praha 1953. SOUKUPOVÁ, Věra.: Jaroslav Čermák. Praha 1981. ŠESTÁK, Miroslav a kolektiv: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 2009. ŠÍSTEK, František: Černá Hora. Praha 2007. Ottův Slovník naučný DR. TYRŠ, Miroslav: O umění. Jaroslav Čermák. Praha 1936. ŢÁČEK, Václav a kolektiv: Češi a Jihoslované v minulosti. Praha 1975.

Prameny: ANONYM: Jaroslav Čermák a paní Gallaitová. Polední list. 12. 4. 1942. ANONYM:Blíţí se výročí smrti velikého českého malíře. Národní politika, 23. 12. 1926. ANONYM: Výstava Jaroslava Čermáka. České slovo, 13. 5. 1929.

45

ANONYM: Výprava do Dubrovníka k oslavám malíře Jaroslava Čermáka. České slovo, 4. 3. 1928. BLAŢÍČKOVÁ, Naděţda: Tři příspěvky k dílu Jaroslava Čermáka. In. Umění IV, Praha 1982. FRIČ Josef V.: Vzpomínka na Jaroslava Čermáka. Praha. Světozor 1886, s. 579. JIRÁNEK, Miloš: Poznámky o Jaroslavu Čermákovi. In: Volné směry XII. Praha 1910. J. V.: Národní listy, č. 230, 30. 9. 1862. KLÍMA, Vlastimil: Jaroslav Čermák na Dubrovnické riviéře. Národní Listy, 22. 5.1928. MUDr. NÁPRSTEK, V. : K 50. Výročí smrti Jaroslava Čermáka. Národní politika, 12. 4. 1928. S.: Jaroslav Čermák. Lumír IV, 1854, s. 1002. ŠÍSTEK František.: Od vlasti junáků k muzeu staré slávy. (obraz Černé Hory a Černohorců v české společnosti 1912–1938). In:Slovanské historické studie 33, Praha, Brno 2008. ŠÍSTEK, František: Obraz Černohorců v českých cestopisech, 1897–1912. In: Pravda, láska a ti na Východě. Praha 2006. ŠÍSTEK, František.: Vztahy českých zemí s Černou Horou od počátku 19. století po současnost. In: Slovanský přehled, Praha 2010. ŠTECH, V. V.: Jaroslav Čermák. In: Volné směry XXVI, Praha 1928. TYRŠ, Miroslav: Jaroslav Čermák. Nárys umělecké povahy jeho. Lumír 1878, s. 212. ŢÁKAVEC, František: Po jubilejní výstavě Jaroslava Čermáka (1878-1928). Závěry dějepisce umění. Praha 1928. In: Umění II. ŢÁKAVEC, František: Jaroslav Čermák. In. Umění II, Praha 1928. ŢÁKAVEC, František: K monografii o Jaroslavu Čermákovi, vydané výtvarným odborem Umělecké Besedy. In: Umění III, Praha 1930. 46

Internetové zdroje: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=575 (26. 6. 2010) http://cs.wikipedia.org/wiki/ (5. 5.–26. 6. 2010)

47

8. Příloha Vybrané fotografie díla Jaroslava Čermáka s černohorskou tematikou

Kořist válečná

Ţena psancova 48

Raněný Černohorec

49

Únos Černohorky

50

Černohorský glavar s koněm

51

Černohorská domácnost

52

Černohorka s děckem u kolébky

53