Politický regionalismus v zemích Visegrádské čtyřky: pojem, východiska, vysvětlení

tématické články

regionální studia

*02 | 2013

Politický regionalismus v zemích Visegrádské čtyřky: pojem, východiska, vysvětlení Political Regionalism in the Visegrad Four Countries: Concept, Foundations and Explanation Michal Nový | [email protected] Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, Fakulta sociálních studií

Abstrakt:

Úvod

Článek se zabývá vymezením politického regionalismu. Ve světle podstaty tohoto konceptu určuje rysy etnicko-regionálních politických stran s důrazem na zvláštnosti Visegrádské čtyřky, osobité postkomunistické oblasti, jež se skládá z České republiky, Slovenské republiky, Polské republiky a Maďarské republiky. Po nastínění teoretického rámce je prezentována empirická analýza, která je cílena na objasnění působení možných determinant volební podpory etnicko-regionálních stran na agregované úrovni zkoumání. Výchozí hypotéza říká, že volební podpora těchto uskupení je funkcí socio­ ekonomického rozvoje substátních jednotek. K odhadu vysvětlujícího modelu je využita mnohonásobná lineární regrese.

Kolaps autoritativních režimů na přelomu osmdesátých a devadesátých let znamenal pro občany ve středovýchodní Evropě znovunabytí politických svobod. Ukončení éry nedemokratických režimů bylo doprovázeno velkými očekáváními, která se však mnohdy nepodařilo úplně naplnit. Důsledkem toho bylo, že nezanedbatelná část lidí v postkomunistických zemích začala pociťovat rozčarování z porevolučního vývoje. Pro ilustraci, v  nových demokraciích Evropy se v  průměru neustále propadá míra volební účasti a rovněž výsledky volební soutěže lze jen stěží srovnávat se stavem v zavedených demokraciích (Kostadinova, 2003; Bielasiak, 2002; Rose, 2009; Pacek et al., 2009). Výzkum politiky v prostoru středovýchodní Evropy tak představuje mimořádně obsáhlou a neobyčejně složitou materii poznání. Její zmapování nesporně překračuje možnosti tohoto textu. Další odstavce se zaměřují na jeden konkrétní fenomén, jenž zatím nebyl zvlášť obsáhle rozpracován – politický regionalismus a s ním související působení etnicko-regionálních politických stran. V  souvislosti s  procesem tzv. rozmrznutí stranicko-politických soustav v západní Evropě se již od sedmdesátých let 20. století stávají politické strany s  identitou vztaženou jen k určité části většího celku, státu, relevantními aktéry v řadě vyspělých společností, například v Belgii, Španělsku či v Itálii (Knutsen, 2010). Na bázi postupujícího evropského integračního procesu, který přináší oslabení primátu národního státu, se pak regionalistické požadavky prosadily také ve volbách konaných v dalších zemích, včetně těch, které dříve tvořily tzv. východní blok (Hloušek, Kopeček, 2010, kap. 10). Kromě specifikace pojmu politický regionalismus, který je dán do kontextu s „tradičním“ chápáním regionalismu v rozvojových studiích, tento text usiluje o nalezení souboru příčin, které mohou způsobovat velmi různorodou volební podporu regionalistickým subjektům v  regionech tzv. Visegrádské čtyřky1 (dále V4). Ta v  nedávné minulosti představovala pomyslné nárazníkové pásmo mezi Západem a  Východem,

Klíčová slova: regionalismus, Visegrádská čtyřka, volební podpora, socioekonomický rozvoj

Abstract: The article is focused on the delimitation of political regionalism. In light of the nature of this concept, it defines the attributes of ethno-regional political parties with respect to the specifics of the Visegrad Four, peculiar post-communist territory comprised of the Czech Republic, Slovakia, Poland and Hungary. After sketching the theoretical framework, aggregate-level empirical analysis directing on the detection of the impact of potential determinants causing electoral support of ethno-regional parties is presented. The initial hypothesis tells that electoral support of these formations is the function of socioeconomic development of states´ sub-units. Multivariate linear regression is used to estimate the explanatory model.

Keywords: regionalism, Visegrad Four, electoral support, socioeconomic development

1 – Pojem Visegrádská čtyřka má původ ve spolupráci tří zemí – Československa, Maďarska a Polska, která probíhala již od roku 1990. V únoru 1991 byla na summitu ve Visegrádu podepsána Deklarace o  spolupráci ČSFR, Polska a  Maďarska v  úsilí o  evropskou integraci. V  ní státy vyjádřily snahu o kooperaci v otázkách budování demokracie, ale i v ekonomických tématech (Cihelková, 2002, s. 84–86).

2

a  ač po druhé světové válce patřila do sfér vlivu Sovětského svazu, jedná se o  dynamicky se rozvíjející území, které usiluje o  konvergenci k  západoevropskému prostoru (Vliegenthart, 2010). Jinými slovy, jde o nejvíce adaptabilní postsocialistické státy s  uzavřenou epochou demokratické tranzice a konsolidace, které se během posledních dvaceti let staly do značné míry závislými na západním kapitálu. Z pohledu teorie světosystémů (viz Wallerstein, 2005) tak V4 může spadat do kategorie semiperiferií, jejichž distinktivním znakem je rozvoj závislý na jádrových ekonomikách, tj. západoevropských státech. Tento makro­region se celkově prezentuje velmi specifickým milieu. Na jedné straně nelze opomíjet, že je stále zatížen komunistickým dědictvím, na straně druhé se ovšem s  pozůstatky nedemokratické éry doposud vyrovnával s relativním úspěchem: všechny země V4 již v roce 2004 vstoupily Evropské unie, dále bývají mezinárodními organizacemi označovány jako zcela svobodné (Freedom House, 2012) a také jejich ekonomický výkon je v porovnání s celým postkomunistickým prostorem nadprůměrný (Matutinović, 1998; World Bank, 2012). Prizmatem těchto, ale i jiných, zde nezmíněných společných charakteristik je někteří autoři považují za nejvíce podobné případy (Voda, 2010; Šaradín, Bradová, 2007), což přebírá i tato studie. Daným konstatováním plynule přecházíme k  metodologickému ukotvení studie. Využití přístupu nejvíce podobných případů (most similar systems design; Lijphart, 1971) dává oprávnění pracovat se souborem čtyř států V4, jako by se jednalo o jednu vnitřně diferencovanou jednotku. Za úroveň agregace tím pádem nebude považován stát, ale regiony NUTS 3 (respektive NUTS 2, viz dále). Tím pádem bude analyzováno 58 jednotek. Uvedená velikost souboru již umožňuje využít statistický aparát – regresní analýzu. Z  hlediska metod lze práci v  českém prostředí chápat do značné míry jako pilotní studii, neboť politický regionalismus prozatím spadal téměř výhradně do kvalitativního zkoumání (Hloušek, Kopeček, 2010; Strmiska, 2003, 2005; Mareš, 2003 aj.). Jedním dechem je ale třeba dodat, že vysvětlování příčin volební podpory etnicko-regionálních politických aktérů na agregované úrovni s  sebou přináší některé interpretační problémy, na něž bude upozorněno v  dalších částech článku. Ve shodě se Sorensem (2005) primárně předpokládáme, že úspěchy regionalistických subjektů by měly být podmíněny socioekonomickým rozvojem; tuto hypotézu budeme testovat v  empirické části textu.

Regionalismus jako odraz centrálně-periferního konfliktu O regionalismu lze uvažovat jako o mnohoznačném konceptu. V rozvojových studiích bývá obvykle vnímán jako proces politického a  ekonomického sbližování zemí, který ve výsledku vede až k jejich sjednocování (Cihelková, 2007, kap. 1; Börzel, 2011). Má tedy označovat průběžnou integraci ekonomik a institucionálního rámce ve vazbě na vznik určitého makroregionu. V této studii však regionalismem označujeme jev, který je vůči takové definici ve zcela kontradiktorní po-

*02 | 2013 loze. Regionalismus chápeme jako proces, který vedou určité skupiny v  rámci jednotky vyššího řádu, suverénního státu, jenž se zakládá na určité kulturní identifikaci a  jeho cílem je zvýšit či udržet vliv teritoriální subjednotky uvnitř tohoto státu (Swenden, 2006, s. 14). Hlavní předmět regionalismu, region, tak v tomto pojetí vzniká diferenciací národního státu, nikoliv jeho sloučením s jinými státními jednotkami. Při daném vymezení „politického“ regionalismu je primárně nutno vyjít z  poznatku, že stát automaticky neznamená národ (Bunce, 2004). Stěžejními znaky státu bývají obyvatelstvo, jasně definované hranice a  monopol na moc. Stát je tím pádem zcela objektivní entitou. Naproti tomu národ představuje fluidní formu, určitý sociální konstrukt, jehož základním rysem bývá historicko-politická, jazyková nebo kulturní identita. Jinak řečeno, stát je organizační formou, zatímco národ kulturní ideou. V krajním případě může být národ dokonce „vymyšlen“ jako předmět politického projektu, který dodává legitimitu následným požadavkům na úpravu státoprávního uspořádání (srov. Třeštík, 2005). Pro ilustraci, čeští národní obrozenci v  éře habsburské monarchie měli ve snaze o  posílení vlastní autonomie usilovat o  vytvoření českého národa, a  to s  použitím mytologického odkazu, který se tradičně spojuje s  prostorem střední Evropy (Petrusek, 1995). Jen o pár desetiletí později se významní političtí činitelé tehdejší doby, například T. G. Masaryk, zasadili o  umělé spojení Čechů a  Slováků v  jeden národ. Ideu dvou větví československého národa, někdy nazývanou jako „čechoslovakismus“, lze chápat jako součást projektu, který zajistil slovanskou většinu v tvořící se první republice (John, 1994, s. 59–60). Důsledky tohoto způsobu uvažování o státoprávních otázkách přinesly určité výhody jak pro Čechy, tak pro Slováky: Češi nebyli chápáni jen jako jedna z národností v  nově vzniklé republice, Slováky zase čechoslovakismus do značné míry zachránil před maďarizačními tendencemi. Jelikož národnost není vymezena striktně daným souborem atributů, lze se domnívat, že národnostní podtext mohou mít i  požadavky určitých etnických, jazykových či kulturních minorit – mohou existovat národy bez vlastních politických orgánů, bez vlastního jazyka apod. (Bickerton, Gagnon, 2008, s. 370). Důležité ovšem je, aby daná skupina dosáhla jistého stupně vnitřního přijetí a  vnějšího uznání svého nároku na to být „odlišnou společností“ s  vlastní politickou samosprávou (Fiala et al., 2003). Jak konstatuje Sorens (2008), politický regionalismus vlastně může být chápán jako jedna z variant nacionalismu. Dle intenzity požadavků mohou být formami prosazování zájmů menšinových skupin protekcionismus, secesionismus, separatismus a  popřípadě iredentismus, což je demonstrováno v  tabulce 1 (srov. Dandoy, 2010).2 2 – V  souvislosti s  problematikou univerzality, respektive diverzity bývají často zmiňovány i jiné termíny – federalismus a konfederalismus. Ty se však primárně vážou k rozdělení politické moci, nikoliv k požadavkům stranicko-politických subjektů. Federální princip je metodou víceúrovňového rozdělení moci mezi státní a regionální vlády, přičemž na každé úrovni existuje určitá míra samostatnosti. Jinými slovy, jde o formu vládnutí s určitým stupněm vlastních i sdílených pravidel. Konfederalismus se proti tomu jeví jako mnohem volnější spolupráce určitých jednotek. Ty zůstávají suverénními státy s minimální mírou závazků vůči vyššímu stupni vládnutí (Swenden, 2006, kap. 1).

3

tématické články

regionální studia

tématické články

regionální studia

*02 | 2013 Tab. 1: Základní politické projekty etnicko-regionálních aktérů.

Intenzita požadavků

Varianta

Politický projekt

nízká

protekcionismus

obrana v minulosti dosaženého stupně samosprávy (statu quo), konzervace etnicko-kulturní svébytnosti

střední

regionalismus (autonomismus)

posílení samosprávného postavení regionu v rámci určitého státu

vysoká

secesionismus

odtržení územní jednotky od státu, z ní následně vzniká nový stát

separatismus

odtržení několika územních jednotek od většího počtu států a vytvoření jednoho nového státu

iredentismus

odtržení jednotky a následné připojení k jinému, již existujícímu státu

Zdroj: Autor s inspirací ve Fiala et al. (2003) a Mareš (2010).3

Deklarování různosti národa vyvolávalo v  dějinách nespočet sporů, které ve své podstatě nebyly ničím jiným než štěpením mezi dvěma (popřípadě více) protikladnými kulturními identitami. Původ vzniku těchto konfliktů v  moderní historii Evropy se snažili objasnit například Seymour M. Lipset a Stein Rokkan ve své přelomové práci Party Systems and Voter Alignments: Cross-National Perspective (1967). Za jeden ze čtyř stěžejních konfliktů, které přinesla moderní doba, považují teritoriálně vymezený střet mezi centrem a  periferií, který v  sobě obsahuje právě kolizi centralistických a autonomistických idejí. Dané štěpení má svůj základ v  procesu národní revoluce, kdy se stát prostřednictvím snahy o  unifikaci kultur snažil o  markantní posílení vlastního vlivu. Reakcí na to byl odpor periferie, na jehož základě se konstituovaly strany teritoriální obrany. Ty dodnes v  řadě evropských stranických systémů usilují o  zachování, popřípadě posílení autonomie regionu a  odmítají převzít jednotnou kulturu, kterou jejich regionu nabízí centrum. Regionalismus jako funkce socioekonomického rozvoje Někteří badatelé se domnívají, že úspěch či neúspěch etnicko-regionálních stran by měl být primárně determinován ekonomickou výkonností území (Sorens, 2005). Už Downs (1957) tvrdil, že volební rozhodování v sobě zahrnuje prvky ekonomické racionality, která se projevuje snahou o dosažení maximálního užitku při minimálních nákladech. Nastává zde ovšem první větší problém: Existují totiž státy, o nichž lze poměrně věrohodně tvrdit, že regionální mobilizace může být výsledkem nadprůměrného hospodářského růstu, a regionu se tedy jednoduše nevyplatí „dotovat“ méně rozvinuté části celku. Nabízí se příklad Itálie a politické strany Liga severu, která sama sebe rámuje jako subjekt, jehož podporou budou moci občané Padánie (severní části 3 – Tento přehled nicméně není zcela vyčerpávající. Cíle regionalistických politických aktérů mohou být vyjádřeny také úsilím o právní, politické a kulturní zrovnoprávnění s ostatními regiony. U etnických aktérů zase může jít o  zajištění existence určitého etnika, odstranění jeho faktické nebo právní diskriminace nebo získání dominance uvnitř společnosti (Mareš, 2006, s. 42).

4

Itálie) naplno využít zdroje, které dokázali vlastními silami vyprodukovat (Strmiska, 2005). Naproti tomu ale existují rovněž země, v jejichž stranických systémech můžeme vysledovat tendenci, kdy bývá vyšší míra autonomie (popřípadě odtržení) prosazována kvůli tomu, že region vykazuje z hlediska socioekonomických měřítek nízkou rozvinutost. Za viníka neuspokojivé hospodářské a sociální situace přitom regionalisté označují centrální vládu, která svým horizontálním přerozdělováním zaměřuje zdroje tak, že to pro postižený region není výhodné. Kdyby region nepodléhal centrální správě, mohl by vykazovat lepší výsledky v  rozvojové oblasti. Tento přístup by snad bylo možno demonstrovat na příkladu Skotské národní strany ve stranickém systému Spojeného království. V  oblasti působení rozvojových měřítek lze tedy ve své podstatě uvažovat o  dvou opozitních typech politického regionalismu. Na jedné straně by úspěšná regionální mobilizace měla probíhat v  oblastech, které samy sebe chápou jako ekonomická centra, nicméně politicky mají charakter periferie. Na straně druhé mají mít etnicko-regionální aktéři šance na vysokou volební podporu v  oblastech průniku ekonomické a  politické periferie, pro něž je příznačná maximální míra závislosti na centru a  z  toho plynoucí deprivace (Swenden, 2006, s. 150–153). Ač se to může zdát paradoxní, regionalistické politické strany tím pádem mají dle výše naznačeného těžit jak z  velmi vysoké, tak z  velmi nízké úrovně společenské modernizace. Alternativní vysvětlení Bylo by iluzorní se domnívat, že variabilita v socioekonomickém rozvoji územních jednotek hraje jako jediná úlohu v míře podpory teritoriální politiky. Vliv společenské modernizace nepůsobí ve vakuu, a proto je minimálně v rovině kontrolních faktorů třeba uvažovat další proměnné. S  ohledem na to, jestli působí uvnitř nebo vně politické strany prosazující regionalistický politický projekt, se tyto faktory dají členit do dvou obsáhlých skupin – exogenních a endogenních faktorů. Z okruhu exogenních faktorů může být důležité působení kulturních specifik a  politických proměnných. Význam

regionální studia

4–P  ro ilustraci, v sociologickém šetření z října 2004 objasňovalo motivaci pro volbu té či oné politické strany průnikem s programem přes 80 % respondentů v ČR (Kunštát, 2004). 5 – Tím mám na mysli, že politické strany, které jsou obvykle uvažovány za levicové, získávají v daném regionu vyšší podíl hlasů, než je průměr země. 6 – Například ve Spojeném království labouristé v devadesátých letech prosazovali myšlenku devoluce, tedy přenos kompetencí na regionální zákonodárné sbory (Brancati, 2007). Volební podpora labouristů například

Všechny předcházející vlivy, ať socioekonomické, kulturní nebo politické, vycházely zvnějšku. Necharakterizovaly přímo samotnou politickou stranu, nýbrž region, v  němž tato strana působí. Jestliže však usilujeme o komplexní vysvětlení politického regionalismu, měly by být zahrnuty rovněž znaky, které se týkají vnitřní organizace regionalistických aktérů (Hepburn, Hough, 2010; Winter, Türsan, 1998; Swenden, 2006). Představa, že lidé budou hlasovat pro stranu s  pochybným lídrem a  členskou základnou, která nedisponuje žádnými vlivnými spojenci v občanské společnosti a/nebo se prezentuje nepovedenou volební kampaní, je přeci jen málo pravděpodobná. Za endogenní faktory, jež mohou přinést straně volební úspěch, mohou být považovány například silná osobnost v čele, propojení s odborovými organizacemi (a jinými „mobilizačními agenturami“), ale také třeba jasné politické sdělení.7 Velkým problémem vnitřních faktorů ovšem je jejich obtížná zjistitelnost. Bez adekvátních dat z individuální úrovně lze jen stěží operacionalizovat koncepty jako kvalita lídra nebo údernost politického sdělení.8 V následujících pasážích proto s těmito hledisky nepracujeme. Analýzu, kterou prezentujeme v dalších odstavcích, je tudíž třeba brát jen jako práci s  velmi hrubým odhadem působení jednotlivých nezávislých proměnných. Na jednu stranu to lze chápat jako jistý dluh této studii, avšak na straně druhé bylo již v úvodu upozorněno, že text představuje spíše pilotní uvedení do velmi specifické a málo probádané problematiky a neklade si za cíl „vysvětlit všechno se vším“. Regionalismus v podmínkách střední Evropy V  období neomezené moci komunistických stran se vládnutí ve středoevropském regionu vyznačovalo mimořádnou centralizací (Libman, 2008). Pro ilustraci, v Československu se podřízenost centru projevovala v  ekonomické dimenzi striktním plánováním,  na úrovni politiky pak mimo jiné neexistencí územní samosprávy – tehdejší místní národní výbory vykonávaly pouze státní správu (Holman, 2000, kap. 1; Schelle et al., 2009, kap. 8). Živná půda pro formování regionalistických hnutí přesto nechyběla, neboť v  bloku socialistických republik se nacházela (a stále nachází) řada minoritních skupin, z  nichž některé dokonce vykazovaly poměrně vysoký stupeň územní koncentrace. Otázkou však je, do jaké míry se tyto minority snažily o autonomní postave Walesu je zároveň vyšší než podpora konzervativců. Náznaky toho, že levice má zájem na decentralizaci, byly zřetelné mimo jiné i v České republice, kde Zemanova vláda uvedla v rámci reformy veřejné správy v život krajské zřízení. Předpoklad však nelze brát absolutně, jistě by šlo najít výjimky, kdy to byly pravicové síly, jež se zasadily o decentralizaci. 7 – Důležitost promyšlené kampaně se podle Mareše (2003) projevila i na zisku etnicko-regionálních uskupení v České republice, respektive Československu, a to konkrétně u HSD-SMS v roce 1990, které do voleb vyrazilo s heslem „Alespoň jeden hlas pro Moravu“. Za stavu, kdy občan současně vybíral kandidáty jak do federálních, tak republikových orgánů, nebylo pro voliče na Moravě odevzdání jednoho z hlasů moravistům zase tak nepřekonatelným problémem, ač se třeba jinak identifikovali s požadavky jasného vítěze tohoto volebního klání – Občanského fóra. HSD-SMS se pak v České národní radě stalo z pohledu mandátů třetím nejsilnějším subjektem. 8 – Bylo by k tomu potřeba dotazníkové šetření.

5

tématické články

ovšem lze přisuzovat rovněž endogenním charakteristikám uvnitř regionalistické stranicko-politické formace (Swenden, 2006). Za prvé, kulturní faktory odkazují ke konceptu regionální identity. Etnicko-regionální uskupení může posilovat snaha o uchování svébytnosti území, ať už z hlediska lingvistického nebo etnického. Dá se věrohodně očekávat, že národnostní menšiny se silnou identitou budou chtít zabránit homogenizaci ze strany centra, která může být podnícena například prostřednictvím jazykových zákonů nebo přes média (Winter, Türsan, 1998). Působení kulturních faktorů se dá poměrně snadno kontrolovat prostřednictvím podílu lidí, kteří se v regionu hlásí k „nevětšinové“ národnosti. Za druhé pracujeme s politickými faktory. Ty bývají spojovány s reálným fungováním ústavně-politického systému, jenž zajišťuje jednotlivým stranám, ale i  samotným občanům pobídky k  angažovanosti, případně neangažovanosti v politice. Do této kategorie lze řadit velikost populace regionu a  pravolevou konstelaci stranického subsystému (srov. Sorens, 2005). Ospravedlnění, proč je kontrolována velikost populace, se může zdát poměrně složité. Primárně jde o to, že v  analytické části se zabýváme pouze parlamentními volbami. Hlasování pro regionalistickou stranu může mít v  tomto typu voleb smysl jen v  případě, že existuje určitá míra pravděpodobnosti, že strana získá zastoupení v  legislativě. Velikostí populace tak vlastně znovu odkazujeme na teorii racionální volby (Downs, 1957). Voliči mají snahu, aby jejich hlas nepropadl, ale počítal se do finální alokace křesel v  zastupitelském tělese. Proto v  situaci, kdy jimi nejvíce preferovaná strana jen těžko může obdržet mandát v  národním parlamentu, budou hlasovat strategicky a  namísto nejpreferovanější strany zvolí alternativu, která dokáže zajistit reprezentaci jejich zájmů. Kromě snahy, aby hlas pro regionalisty nepropadl, může na soutěžení politických stran působit také ideologie, která představuje určitou zkratku programové identity politických stran.4 V praxi bývá často užíváno „jednorozměrné zjednodušení“, čili omezení se na pravolevé kontinuum stranického spektra, které primárně odkazuje k jiné Lipsetově a Rokkanově (1967) konfliktní linii – štěpení mezi vlastníky a pracujícími. Jenže etnicko-regionální strany, jak jsme uvedli výše, se ukotvují na centrálně-periferním rozporu, a tudíž bývá jejich náklonnost k pravici nebo levici opředena řadou nejasností. Nicméně lze zkoumat, do jaké míry pravicová nebo levicová identifikace regionu jako celku působí na zisky regionalistických aktérů. Tento text pracuje s předpokladem, že regiony nadprůměrně levicové5 vytvářejí příznivější atmosféru k  prosazování regionalismu, neboť levice historicky představovala sílu, která zdůrazňovala antikoloniální postoje a myšlenku decentralizace veřejné správy.6

*02 | 2013

tématické články

regionální studia vení. Československo po roce 1948 je v tomto ohledu spíše výjimečným případem (Bunce, 2004), neboť regionální mobilizace na jeho území přes patřičný důraz stranického aparátu na budování socialismu, respektive komunismu tvořila v oblasti politiky rozsáhlé interakční pole. Tehdejší zákonodárný sbor se navíc ukázal jako responzivní9 a  v  roce 1968 uznal nezadatelnost práva na sebeurčení. S  účinností od 1. ledna 1969 tak došlo ze státoprávního hlediska k  federalizaci ČSSR a  vzniku dvou socialistických republik s  vlastními mocenskými orgány. Současně byl přijat ústavní zákon o  postavení národností v  ČSSR, kterým se prováděla úprava práv národnostních menšin (Zimek, 1996). Obecně však nedemokratický režim usiloval o  sociální proměnu společnosti založenou na rovnostářské ideji, která se projevila vykořeněním tradičních vazeb a  struktur (Hloušek, Kopeček, 2004). Banálně řečeno, v socialistickém zřízení nebylo prakticky vůbec důležité, jestli se konkrétní jedinec hlásil k  Čechům, Moravanům nebo Slovákům, ale jestli stojí na straně dělnické, anebo vykořisťovatelské třídy. Přísná ideo­logická indoktrinace zapříčinila ve většině států oslabení etnických vazeb, a  proto bývají někdy postkomunistické státy charakterizovány jako homogenizované společnosti10 (Bunce, 2004, s. 417). Vliv komunistického dědictví nesporně přetrvává i v současnosti (Rose, 2009; Pop-Eleches, Tucker, 2011). V nynější společenské struktuře velkou měrou převažují osoby, které byly socializovány v  období nedemokracie a  za podmínek, které takový typ režimu přinášel. Dalo by se proto očekávat, že projevy regionalismu budou ve srovnání se západní Evropou poměrně slabé. Důvodem takové pasivity může být prvořadě přetrvání velkého významu socioekonomického štěpení, jež může být přičítáno mimo jiné i nižšímu (v porovnání se západoevropskými státy) sociálnímu statutu většiny obyvatel. Není tak zvlášť překvapivé, že centrálně-periferní rozpor má v řadě postkomunistických společností spíše subsidiární povahu.11 Prizmatem těchto specifik se zdá být otázka, jestli je volební podpora těchto stran nějak podmíněna proměnnými, které se „osvědčily“ při výzkumu regionalismu v zavedených demokraciích, vysoce relevantní.

Data a výzkumný design Text se vydává cestou, která může vyvolávat rozporuplné reakce. Níže totiž pracujeme výhradně s  agregovanými daty. 9–M  íra responzivity ovšem nebyla nejvyšší možná. V roce 1968 byl (neúspěšně) prosazován rovněž projekt tzv. trializace, který by znamenal vznik federace nikoliv dvou, ale tří zemí – české, moravskoslezské a slovenské. 10 – Homogenizace jakožto důsledek „unifikace ideologií komunismu“ je ale jen převládajícím rysem postkomunistických států. Například u zemí bývalé Jugoslávie nebo následovníků SSSR o homogenní povaze nelze uvažovat. Státy oblasti V4, která je předmětem našeho zkoumání, mají po roce 1993 (rozdělení Československa) poměrně blízko k homogenním společnostem. 11 – K problematice konfliktních linií ve střední Evropě viz dále například Hloušek, Kopeček (2004). Tento text si všímá, že socialistické zřízení zpřetrhalo původní strukturu společnosti, což s  sebou ovšem přináší otázku, do jaké míry lze aplikovat koncept konfliktních linií na nově demokratizované státy Evropy.

6

*02 | 2013 Analýza tak ve své podstatě uvažuje, jako by volily regiony a ne samotní jednotlivci, ačkoliv právě ti jsou nositeli volebního práva. Využití „nadindividuálních“ dat s  sebou může nést problém, který bývá označován jako ekologická chyba (ecological fallacy). Již v  padesátých letech 20. století bylo empiricky prokázáno, že statistický vztah, který je významný na agregované úrovni, nemusí být významný na úrovni jednotlivců a naopak. Dokonce bylo možno nalézt příklady, v nichž byla pozitivní korelace na jedné úrovni doprovázena negativní korelací na druhé úrovni (Kostelecký, Čermák, 2003).12 Studie vztahující se k  politickému chování, které pracují s agregovanými daty, jsou však i v současnosti velmi oblíbené (např. Kostelecký, 2005), jelikož vycházejí z  volně dostupné státní nebo mezinárodní statistiky. Pro práci s individuálními daty je naopak třeba zabezpečit výběrové šetření, což s sebou obvykle přináší nemalou finanční investici. Jednotkou níže prezentované empirické analýzy bude region. Ve světle faktu, že všechny státy V4 se v roce 2004 staly součástí Evropské unie, budeme pracovat s územními celky, které odpovídají členění nomenklatury územních statistických jednotek (dále NUTS). U  České republiky, Slovenska a  Maďarska využijeme úroveň NUTS 3. Je tedy zkoumáno volební chování na úrovni 14 českých krajů, 8 slovenských krajů a 20 maďarských žup13. Pro Polsko, které disponuje několikanásobně vyšším počtem obyvatel než zbylé tři státy, je zvolena za jednotku agregace 16 vojvodství, která odpovídají úrovni NUTS 2 (srov. Voda, 2010). Tím vzniká soubor o velikosti 58 jednotek. V  úvodu článku již bylo naznačeno, že spojení regionů čtyř suverénních států do jednoho datového souboru se může jevit jako problematické. S  ohledem na principy logiky komparativního výzkumu (Lijphart, 1971) se nicméně domníváme, že takový postup lze využít. Text se inspiruje v designu nejvíce podobných případů (most similar systems design). Podstata dané strategie spočívá ve výběru států, které jsou takřka shodné v co největším počtu hledisek. Výjimku tvoří proměnné, jimiž se hodlá zabývat analýza. Uvedeným postupem selekce lze zajistit kontrolu působení faktorů, které výzkumník nedokáže zvlášť dobře postihnout nebo se jejich působení na první pohled zdá být irelevantní. Design nejvíce podobných případů je ovšem spíše ideálně-typovou konstrukcí, kterou může badatel v  empirické realitě těžko naplnit, a ospravedlnění výběru případů se tak může stát jednoduchým terčem kritiky.14 Na druhou stranu, v rámci postkomunistických společností zřejmě nelze najít případy, které 12 – Pro demonstraci ekologické chyby přináším vlastní příklad. Výzkumník zkoumá stabilitu volební podpory určité politické strany na úrovni českých ORP (stabilitou chápe, do jaké míry se podařilo straně uchovat podporu z  předchozích voleb). Ke zjištění stability využije korelační koe­ficient. Při vysoké pozitivní korelaci výzkumník konstatuje, že stabilita voličů (tedy individuí) je mimořádně vysoká. To je však základní chyba v  interpretaci dat, neboť voliči se i  přes totožné procentuální zisky na úrovni ORP mohli v intervalu mezi dvěma volbami zcela obměnit (politickou stranu volili úplně jiní lidé), a  jejich stabilita by tedy reálně byla nulová. Ekologické chybě lze předcházet správnou interpretací dat – lze tedy maximálně konstatovat, že stabilita volební podpory (nikoliv voličů) je vysoká. 13 – Přesněji jde o 19 žup a hlavní město Budapešť. 14 – Pro zcela přesné využití strategie nejvíce podobných případů viz například Lor (2011).

regionální studia

15 – Ve stručnosti je lze shrnout následovně: 1. modelování odpovídá lineární funkci; 2. všechna pozorování mají konstantní rozptyl (homoskedasticita); 3. pozorování nejsou vzájemně korelována; 4. závislá proměnná je normálně rozložena; 5. vysvětlující proměnná je pevně daná, nejedná se tedy o náhodnou veličinu (viz Cipra, 2008, s. 41–45). 16 – V   případě dvoukomorových systémů budeme zahrnovat volby do dolní komory parlamentu. 17 – N  apříklad romské politické strany nebudou v  analýze zahrnuty, protože nenaplňují oba znaky definice. Jsou sice stranami etnickými, jelikož zastupují určitou kulturní minoritu, avšak jejich voličská základna není územně koncentrována, nelze je tedy zařadit zároveň mezi strany regionální.

zemí lze do etnicko-regionální stranické rodiny zařadit politická uskupení, která jsou uvedena v  tabulce 2 (viz např. Černoch et al., 2011). Analýzu omezujeme toliko na poslední řádné volby do parlamentů, respektive jejich dolních komor, které ve státech V4 proběhly v letech 2010, respektive 2011.18 Volební výsledky jsou čerpány z  datového archivu Evropské volební databáze (2012), která představuje vhodný nástroj pro tento typ studií, neboť při zpracování dat respektuje nomenklaturu územních statistických jednotek. Tab. 2: Etnicko-regionální strany ve V4.

Stát

Parlamentní zastoupení po roce 1989

Účast ve volbách 2010 (2011)

Česká republika

HSD-SMS

Moravané

Slovensko19

MNI/MOS20, MLS, MKDH, SMK, MH S, SMK, MH

Polsko

MN, MNSO, TSKNWK, TSKNSO

Maďarsko

–

MN –

Zdroj: Autor. Poznámka: Význam zkratek je objasněn v Příloze A.

Variabilitu ve volební  podpoře etnicko-regionálních stran se pokusíme vysvětlit působením osmi nezávislých proměnných. Pět z  nich odkazuje k  socioekonomickému rozvoji, zbylé tři byly zahrnuty jako kontroly alternativních vlivů. Za ukazatele socioekonomického rozvoje budeme považovat hrubý domácí produkt na osobu, podíl sektoru služeb na hrubé přidané hodnotě, míru nezaměstnanosti, migrační saldo a index ekonomické zátěže (srov. Svatošová, 2004). Vybrané rozvojové indikátory (způsob jejich měření je předmětem Přílohy B) nemají ambici představovat komplexní výčet rozvojových měřítek. Jde nicméně o běžně užívané faktory, které poměrně obstojně dokážou naplnit stěžejní požadavky na analýzu socioekonomického pokroku. Prvotně je v tomto ohledu třeba zohlednit dichotomii mezi růstem a  rozvojem. Zatímco růst představuje užší kategorii a  obecně je navázán na ekonomickou rovinu pokroku, rozvoj je širším pojmem a  kromě ekonomického růstu zahrnuje rovněž změny ve struktuře společnosti (Adamcová, 2009, s. 31). Kromě ekonomické základny se tak koncept rozvoje zabývá i  mimoekonomickou nadstavbou, čímž vytváří mnohem plastičtější představu o  úrovni modernizace zkoumaného celku. Ekonomickou dimenzi rozvoje budou reprezentovat první dva jmenované ukazatele. Přestože teoreticky se vztah jeví jako poměrně nejasný (viz výše), budeme vycházet z  předpokladu, že v  regionech s  vyšším hrubým domácím produktem na osobu a  vyšším podílem 18 – V České republice a na Slovensku tedy půjde o parlamentní volby 2010, v Polsku o volby 2011. Zároveň je třeba dodat, že na Slovensku se konaly volby i v roce 2012, nicméně ty byly mimořádné. 19 – Pokud bychom brali v  úvahu také Československo jako jeden státní útvar, lze konstatovat, že by v tabulce musely být zahrnuty také subjekty prosazující samostatnost Slovenska (zejména HZDS a SNS). 20 – MNI se v roce 1992 transformovala do MOS.

7

tématické články

by svými socioekonomickými, ale i politickými a kulturními charakteristikami k sobě měly blíž než právě V4 (Cihelková, 2002; Vliegenthart, 2010). Technikou statistické analýzy bude OLS regrese, která dokáže predikovat hodnoty závislé proměnné z jedné nebo více nezávislých proměnných. Z hlediska pracovního postupu to znamená sumarizovat skupinu bodů do přímky, která nejlépe odpovídá vztahu mezi proměnnými. Matematickou technikou k  vytvoření dané přímky je metoda nejmenších čtverců, jež se snaží o minimalizaci velikosti reziduálních hodnot (chyb) predikce (Cipra, 2008, kap. 3). Pro využití lineárního regresního modelu je nutné splnit několik elementárních předpokladů.15 Cílem textu není zahltit čtenáře výpočty, které by dokladovaly, popřípadě zpochybňovaly naplnění daných podmínek. To nicméně neznamená, že podmínky metody nebyly vzaty do úvahy. Především bylo třeba vyřešit nebezpečí prostorové autokorelace, neboť lze věrohodně očekávat, že regiony v rámci jedné země k sobě budou mít svou povahou mnohem blíž než ostatní regiony. Proto je dále v textu prezentován i regresní model s tzv. fixními efekty, které dokážou náležitě reflektovat hierarchickou strukturu dat (viz Clarke, Linzer, 2012). V  případě vícenásobné regrese musí být uvažováno také o  volbě vysvětlujících faktorů. Vytvoření „správného mixu“ nezávislých proměnných se vždy může jevit jako kontroverzní. Výběr proměnných, jež vstupují do níže prezentovaných modelů, vychází z dimenzí, které označila literatura jako teo­ reticky významné. Tímto faktem se snažíme minimalizovat zkreslení při nezahrnutí relevantních vysvětlujících proměnných (ommited variable bias). Zároveň je ovšem zajištěno, aby nedošlo k situaci, že v sobě dva (nebo více) regresory ponesou stejnou informaci, tj. budou spolu silně korelovány. Za závislou proměnnou budeme považovat procento hlasů etnicko-regionálních stran v  regionech V4, a  to jen v  parlamentních volbách.16 Právě národní parlamenty jsou totiž nositeli kompetencí k  tomu, aby rozhodovaly o  státoprávním uspořádání a  jeho případných modifikacích. Jedině v národní volební aréně mohou uvedené subjekty reálně uplatnit své základní požadavky. Jestliže v dané územní jednotce bude s  danými ambicemi vystupovat více než jedna relevantní strana, půjde o součet volebních zisků těchto aktérů. Podmínky pro zařazení určitého subjektu do rodiny etnicko-regionálních stran vymezujeme dvě: 1. specifická etnická identita; 2. jasné substátní teritoriální ohraničení (srov. Strmiska 2005; Winter, Türsan, 1998; Miodownik, Cartrite, 2006; Dandoy, 2010; Hloušek, Kopeček, 2010, kap. 10).17 Po rozboru stranicko-politických soustav všech čtyř

*02 | 2013

tématické články

regionální studia

*02 | 2013 Tab. 3: Deskriptivní statistiky.

Proměnná

Průměr

volební podpora regionalistů

Sm. odch.

Min

Max

1,93

6,03

0,00

30,16

0,20

0,35

0,00

0,87

12,55

11,64

1,42

30,16

Polsko

0,55

2,19

0,00

8,76

Maďarsko

0,00

0,00

0,00

0,00

HDP na osobu

9241

4639

4200

28800

podíl služeb na HPH

0,59

0,08

0,39

0,82

11,30

3,84

2,98

20,00

621

4310

–5775

14345

index ekonomické zátěže

0,42

0,03

0,36

0,49

menšinová národnost

6,88

6,13

0,70

29,90

velikost populace

1112243

1063594

204917

5242911

levicovost regionu

35,45

15,63

8,70

56,06

Česká republika Slovensko

míra nezaměstnanosti migrační saldo

Zdroj: Autor. Poznámka: Zobrazeny hodnoty před transformací.

Tab. 4: OLS regresní modely.

Model 1

Model 2

B

Model 3

B

B

(konstanta)

2,42

(39,93)

63,80**

(27,30)

5,28

(26,32)

HDP na osobu (ln)

3,60

(3,39)

–0,96

(2,24)

1,09

(2,24)

–16,68

(10,16)

–3,24

(6,26)

–11,35**

(5,57)

nezaměstnanost

0,38

(0,33)

0,12

(0,19)

0,12

(0,18)

migrační saldo

0,13

(0,26)

0,25*

(0,15)

0,11

(0,13)

–65,21**

(26,68)

–31,04

(24,67)

2,38

(22,65)

minoritní národnost

0,74**

(0,08)

0,65**

(0,07)

velikost populace (ln)

–2,87**

(0,81)

–0,60

(0,93)

levicovost regionu

–0,16**

(0,06)

–0,26**

(0,09)

2,68

(3,81)

Slovensko

7,54**

(2,51)

Maďarsko

6,34

(4,17)

podíl služeb na HPH

index ekonomické zátěže

Česká republika

R2

0,27

0,79

0,87

N

58

58

58

Zdroj: Autor. Poznámka: Závislou proměnnou je volební podpora etnicko-regionálních stran; hodnoty ve sloupcích označených „B“ odpovídají nestandardizovaným koeficientům B, v závorkách uvedena standardní chyba; signifikance: ** – na úrovni 0,05, * – na úrovni 0,1.

8

služeb na hrubé přidané hodnotě měla být identifikována vyšší míra podpory regionalistickým uskupením. Myšlenková konstrukce, která by dávala oporu této hypotéze, vyvěrá ze skutečnosti, že oproti západním společnostem je ve státech s  dědictvím komunismu úroveň pokroku relativně nízká a  lidé se v  těchto méně rozvinutých zemích prvotně orientují na zvyšování svého životního standardu, a  hlasují tedy ve větší míře pro strany, které se usazují na pravolevé ose; centrálně-periferní rozpor pro ně má malý význam. Ve chvíli, kdy pokrok dosáhne určité úrovně, se lze domnívat, že se postupně může jejich chování přeorientovat na regionalistickou politiku. Pro zbývající tři rozvojové proměnné, míru nezaměstnanosti, saldo migrace a  index ekonomické zátěže, které už více či méně tendují i k sociálním aspektům modernizace, by měl platit stejný mechanismus, tj. pozitivní asociace mezi rozvojem a  volební podporou etnickoregionálním stranám. Konkrétněji, čím nižší úroveň nezaměstnanosti, kladnější saldo migrace a  nižší ekonomické zatížení, tím vyšší zisk regionalistů. Protože socioekonomický rozvoj nepůsobí v  izolovaném prostředí, je třeba v  modelech kontrolovat další proměnné, jež by mohly značně ovlivňovat volební úspěch etnickoregionálních uskupení. Kulturní faktory bude v  této studii reprezentovat podíl menšinové národnosti. Ten vyjadřuje, kolik procent osob deklarovalo ve sčítání lidu v  regionu jinou než  majoritní národnost, a  mělo by logicky platit, že čím vyšší podíl těch, kteří se chápou jako odlišní, tím vyšší podpora regionalistům. Kromě kultury jsou zohledněny ještě dva aspekty politického života – velikost populace regionu a  jeho levicovost, přičemž v  obou případech lze na vstupu stanovit předpoklad, že čím vyšší počet lidí a  podpora levici21, tím lepší atmosféra pro prosazení regionalistických politických projektů. Operacionalizace kontrolních proměnných je taktéž obsahem Přílohy B. Před samotným vysvětlováním regionalismu je nezbytné univariační analýzou zmapovat závislou proměnnou (volební podporu etnicko-regionálních stran), ale také potenciální determinanty proměnlivosti závislé proměnné (osm vysvětlujících faktorů). Z tabulky 3, jež ukazuje popisné statistiky zahrnutých indikátorů, je patrná vysoká variabilita většiny nezávislých proměnných, což ale není ani v případě využití strategie nejvíce podobných případů na škodu. Deskriptivní analýza zároveň odkryla, že rozdělení některých faktorů (HDP na osobu, velikost populace) je nutné před zahrnutím do modelů symetrizovat, což provedeme pomocí logaritmické transformace.

Empirická analýza V  této sekci prezentujeme tři regresní modely, které usilují o explanaci různosti volební podpory pro etnicko-regionální aktéry v  regionech V4, a  to pro parlamentní volby konané v roce 2010, respektive 2011. Modely se liší v množství zahr21 – Z  a levicové strany jsou považovány tyto subjekty: v  České republice ČSSD a KSČM, na Slovensku SMER-SD, v Maďarsku MSZP a SZDSZ a  v  Polsku uskupení LiD (Hloušek, Kopeček 2004, 2005; Černoch et al., 2011). Zkratky objasňuje Příloha A.

*02 | 2013 nutých vysvětlujících faktorů. Nejúspornější je první model, který obsahuje jen pět výše zmíněných proměnných socioekonomického rozvoje. Druhý model k  nim přidává trojici faktorů, které kontrolují efekty významných kulturních a politických aspektů regionů. Konečně třetí model se sestává celkem z jedenácti nezávislých proměnných, když navíc začleňuje fixní efekty, jejichž přidání bylo v souvislosti s problémem hierarchické struktury dat objasněno výše. Tabulka 4 informuje, že první model nedokáže příliš dobře objasnit varianci ve volební podpoře regionalistů (hodnota koeficientu determinace je 0,27). Z  prvního modelu rovněž plyne, že efekty jednotlivých socioekonomických proměnných mají většinou (výjimkou je index ekonomické zátěže) velmi daleko k přesvědčivému zamítnutí nulové hypotézy, jež předpokládá neexistenci vztahu. O  nevhodnosti interpretovat vliv jednotlivých faktorů rozvoje svědčí také vysoké standardní chyby odhadů. Z  nestandardizovaných koeficientů B  tudíž lze obšírněji rozebrat jen ten pro index ekonomické zátěže, jehož záporná hodnota (–65,21) poukazuje na soulad s našimi očekáváními – platí, že čím vyšší ekonomická zátěž neproduktivními jedinci, tím nižší volební zisk regionalistů. Vysvětlení pro druhý model se již zdá být mnohem robustnější. Vysoká hodnota koeficientu determinace (model vysvětluje bezmála 80% variance v závislé proměnné) se dá připisovat přidání tří kontrolních faktorů, které se ukazují jako vysoce signifikantní. Z druhého regresního modelu lze vyčíst, že podstatný vliv na volební výsledek etnicko-regionálních stran má podíl osob deklarujících nevětšinovou národnost (v regionech s  vyšším podílem těchto osob jsou regionalistické strany více preferované), ale také velikost populace a  levicovost regionu. U  dvou posledně jmenovaných faktorů však empirická analýza přináší zjištění jdoucí proti teoretickým očekáváním: Pro oblast V4 by měla zvyšující se populace regionu stejně jako jeho vyšší levicovost oslabovat podporu regionalistů. Vezmeme-li v  úvahu proměnné socioekonomického rozvoje, je patrné, že koeficient pro index ekonomické zátěže se stal statisticky nevýznamným. Na druhou stranu ale tento model dává oporu tvrzení, že regionalistům může dopomáhat k  lepším volebním ziskům kladnější saldo migrace. Nejkomplexnější obraz o  působení determinant politického regionalismu vykresluje třetí model. Fixní efekty v  něm zvýšily procento vysvětlené variance ve volební podpoře etnicko-regionálních stran až na  87 %. Bez podstatnější změny zůstala citlivost volebních zisků vůči působení podílu osob hlásících se k  minoritní národnosti i  levicovosti regionu. Efekt migračního salda a  velikosti populace se stal nevýznamným. Přidání dalších proměnných naopak poukázalo na možný efekt podílu služeb na hrubé přidané hodnotě. Model předkládá informaci o  tom, že v  regionech s  vyšším podílem služeb na tvorbě hrubé přidané hodnoty bude nižší volební podpora etnicko-regionálním uskupením. I  zde se tedy objevuje nesoulad s  teoretickým zázemím textu, kde jsme se přiklonili k přesně opačnému působení tohoto ukazatele.

9

tématické články

regionální studia

tématické články

regionální studia Diskuze a závěr Od pádu nedemokratických režimů ve střední a  východní Evropě uplynulo více než dvacet let. Nabytí politických svobod přineslo občanům právo vybírat své zástupce z  takřka neomezené množiny stranicko-politických alternativ. Jedním z možných řešení dilematu, koho volit, se staly etnicko-regionální strany, jejichž ideově-programová báze se opírala o dva základní pilíře – svébytnou kulturní identitu a  koncentraci osob s touto identitou na daném území. Úspěch tohoto typu politických aktérů byl velmi různorodý. Zatímco na Slovensku maďarská minorita pravidelně zasedá v národním parlamentu, v českém prostředí se moravská politická reprezentace prosadila jen epizodně (v první polovině devadesátých let). V Polsku je podpora regionalistům prakticky zanedbatelná, Maďarsko pak představuje i přes jistou míru sebeidentifikace některých minoritních skupin, například Romů, z  hlediska politického regionalismu homogenizovanou společnost. O  to větší relevanci získává otázka, které faktory mohou ve svébytné oblasti V4 vést k  podstatnějšímu prosazení projektů politického regionalismu. V  centru našeho zájmu stály proměnné socioekonomického rozvoje. Primárně jsme předpokládali, že rozvoj a volební podpora regionalistů budou pozitivně asociovány, nicméně to se téměř neprokázalo. Jinými slovy, volební podpora regionalistů je prakticky necitlivá vůči působení socioekonomického rozvoje. Mnohem větší roli než úroveň modernizace společnosti hraje zejména podíl osob deklarujících jinou než většinovou národnost, ten dramaticky posiluje volební zisky etnicko-regionálních uskupení. Výsledky empirické analýzy ovšem nelze považovat za zcela uspokojivé. Dalo by se to připisovat hned několika neuralgickým bodům. Na tomto místě se pokusme ve stručnosti rozebrat alespoň ty nejdůležitější: Čtyřem visegrádským státům chybí společný příběh prosazování regionalistických projektů, a námi zvolený výzkumný design proto nevedl k podpoře teoretických očekávání. Působení determinant je jednoduše v každé zemi zcela odlišné a jejich sloučení do jednoho souboru může i přes ospravedlnění strategií nejvíce podobných případů poskytovat nepříliš seriózní výstupy. Pracovali jsme toliko s  jedněmi parlamentními volbami a  souborem o  rozsahu 58 jednotek, což je pro statistickou analýzu spíše hraniční číslo. Že se efekt nepotvrdil v jedněch volbách a na zvolené úrovni agregace, ještě nemusí vést k zapovězení představené teoretické konstrukce. Důležitou roli může hrát také kontext postkomunismu, kde tradiční determinanty neúčinkují tak, jak by se dalo očekávat. Řada studií, které se zaměřovaly na volební chování (za všechny Tóka, 2004), prokázala, že komunistické dědictví v mnohých ohledech zpochybňuje univerzalitu přístupů, které slouží k  vysvětlování politických jevů. Postkomunistická politika je zkrátka jiná než ve vyspělých demokraciích. Zastavit se můžeme také u možného opomenutí důležitých vysvětlujících proměnných. Tato studie kvůli absenci adekvátních dat dopředu odmítla zahrnout faktory, které působí uvnitř stranické organizace. Zanesení těchto proměnných do modelů by přitom mohlo hodnoty koeficientů výrazně proměnit.

10

*02 | 2013 Taktéž je vhodné upozornit, že předpokládaný vztah mezi socioekonomickými proměnnými a volební podporou regionalistů může existovat, avšak není lineární. Mnohonásobná lineární regrese tak nemusí být z hlediska použitých metod postupem, který by dokázal efekty vysvětlujících faktorů odhalit. Při pohledu na volební soutěž ve visegrádských státech se dá – byť s určitými limitami – prohlásit, že zde dominuje usazení stranických aktérů na socioekonomické konfliktní linii (srov. Hloušek, Kopeček, 2005). Regiony ve středovýchodní Evropě se stále nacházejí na relativně nízké úrovni modernizace, a zřejmě i proto je v nich konflikt mezi centrem a periferií nezřídka odsunut na vedlejší kolej. Na druhou stranu ale V4 představuje dynamicky se rozvíjející ekonomický prostor a v posledních dvou dekádách se alespoň částečně přibližuje výkonným západním ekonomikám. Tento stav může regionalistickým projektům přinášet dobré vyhlídky. Ač analogie není s ohledem na odlišný kontext nejlepší cestou predikce budoucích událostí, v tomto případě se úplně nabízí: Za klíčový impulz k politickému regionalismu v západní Evropě na konci šedesátých let 20. století bývá považováno, že do politiky vstoupila poválečná generace socializovaná v prostředí demokracie a materiálního blahobytu. Odlišnost této generace v politických postojích způsobila zemětřesení v do té doby „zamrznutých“ stranických soustavách. Jedním z trendů nové politiky se stal právě politický regionalismus. Dvacet let po pádu autoritářských režimů se oblast V4 může nacházet před podobným mezníkem. V politickém životě se pozvolna zabydluje skupina mladých občanů, která není zatížena podobným dědictvím jako jejich rodiče. Není tak od věci připustit, že i v postkomunistických zemích by se jako před půlstoletím v západní Evropě mohlo udát podobné zemětřesení ve stranických systémech, které by přineslo nový zdroj životní síly etnicko-regionálním stranám.

Přílohy Příloha A: Seznam zkratek ČMUS – Českomoravská unie středu ČSSD – Česká strana sociálně demokratická HSD-SMS – Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko KSČM – Komunistická strana Čech a Moravy LiD – Levice a demokraté MH – Most-Híd MK – Maďarská koalice MKDH – Maďarské křesťanskodemokratické hnutí MLS – Maďarská lidová strana MN – Německá menšina MNI – Maďarská nezávislá iniciativa MNSO – Německá menšina opolského Slezska MOS – Maďarská občanská strana MSZP – Maďarská socialistická strana S – Spolužití SMER-SD – Směr – Sociální demokracie SMK – Strana maďarské koalice SNS – Slovenská národní strana SZDSZ – Aliance svobodných demokratů TSKNSO – Sociálně-kulturní společenství Němců opolského Slezska TSKNWK – Sociálně-kulturní společenství Němců vojvodství Katovického

regionální studia

tématické články

*02 | 2013 Příloha B: Operacionalizace proměnných.

Faktor

Způsob měření

Zdroj dat

HDP na osobu (ln)

hodnota regionálního HDP na osobu za rok předcházející roku voleb, logaritmováno

Eurostat

podíl služeb na HPH

podíl sektoru služeb na hrubé přidané hodnotě v regionu, interval hodnot 0–1

Eurostat

nezaměstnanost

míra registrované nezaměstnanosti za rok předcházející roku voleb (%) statistické úřady zemí V4

migrační saldo

hodnota rozdílu mezi přistěhovalými a vystěhovalými za rok předcházející roku voleb (v tisících obyvatel)

statistické úřady zemí V4

index ekonomické zátěže

podíl neproduktivní složky populace, tj. „mladých“ (0–14) a „starých“ (65+), na produktivní složce (15–64)

vlastní výpočet dle Eurostatu

minoritní národnost

podíl nevětšinové populace na celkové populaci v % ze sčítání lidu 2001 (v Polsku 2002)

statistické úřady zemí V4

velikost populace (ln)

počet obyvatel regionu v roce předcházejícím roku voleb, logaritmováno

Eurostat

levicovost regionu

volební podpora pro levicové strany v % v předchozích parlamentních volbách

vlastní výpočet dle Evropské volební databáze

Zdroj: Autor.

Citovaná literatura • ADAMCOVÁ, L. (2009): Vymezení a pojetí rozvojových zemí – základní kategorie. In: Adamcová, L., Němečková, L. (et al.): Rozvojová ekonomika. 1. vyd., Praha: Oeconomica, s. 15–33. • BICKERTON, J., GAGNON, A. (2008): G. Regions. In: Caramani, D.: Comparative Politics. Oxford: Oxford University Press, s. 367–390. • BIELASIAK, J. (2002): The Institutionalization of Electoral and Party Systems in Postcommunist States. Comparative Politics. Vol. 34, No. 2, s. 189–210. • BÖRZEL, T. (2011): Comparative Regionalism: A New Research Agenda. KFG Working Paper Series, No. 28. Berlin: Freie Universität. • BRANCATI, D. (2007): The Origins and Strengths of Regional Parties. British Journal of Political Science, Vol. 38, s. 135–159. • BUNCE, V. (2004): Federalism, Nationalism, and Secession: The Communist and Postcommunist Experience. In: Amoretti, U., Bermeo, N. (eds.): Federalism and Territorial Cleavages. Baltimore: Johns Hopkins University, s. 417–438. • CIHELKOVÁ, E. (2007): Nový regionalismus: teorie a případová studie (Evropská unie). 1. vyd., Praha: C. H. Beck, 361 s. • CIHELKOVÁ, E. (2002): Světová ekonomika. Regiony a integrace. 1. vyd., Praha: Grada Publishing, 244 s. • CIPRA, T. (2008): Finanční ekonometrie. 1. vyd., Praha: Ekopress, 538 s. • ČERNOCH, F. (2011): Political parties and nationalism in Visegrad countries. 1. vyd., Brno: Masaryk University, 2011, 259 s. • CLARKE, T., LINZER, D. (2012): Should I Use Fixed or Random Effects? [online]. The Society for Political Methodology – Working Paper. [online]. [cit. 2013-01-12]. Dostupné na http:// polmeth.wustl.edu/mediaDetail.php?docId=1315. • DANDOY, R. (2010): Ethno-regionalist parties in Europe: a typology. Perspectives on Federalism, Vol. 2, No. 2, s. 194–220. • DOWNS, A. (1957): An Economic Theory of Democracy. 1. vyd., Boston: Addison-Wesley, 310 s. • FIALA, P., MAREŠ, M., STRMISKA, M. (2003): Organizace etnických menšin a prosazování jejich zájmů. Sociální studia, Vol. 9, s. 65–85.

• HEPBURN, E., HOUGH, D. (2010): Regionalist Parties and the Mobilisation of Territorial Difference in Germany. Paper presented at the Annual Meeting of the Political Studies Association, Edinburgh, March/April 2010. • HLOUŠEK, V., KOPEČEK, L. (2004): Konfliktní demokracie: Moderní masová politika ve střední Evropě. 1. vyd., Brno: Mezinárodní politologický ústav, 224 s. • HLOUŠEK, V., KOPEČEK, L. (2005): Konfliktní linie v současné české a slovenské politice: mezi stabilitou a změnou. Brno: Mezinárodní politologický ústav. Dostupné na http://www.iips. cz/data/files/Analyzy_Working_Papers_pdf/hlousek-kopecekkonfliktni-linie.pdf. • HLOUŠEK, V., KOPEČEK, L. (2010): Politické strany: původ, ideologie a transformace politických stran v západní a střední Evropě. 1. vyd., Praha: Grada, 310 s. • HOLMAN, R. (2000): Transformace české ekonomiky v komparaci s dalšími zeměmi střední Evropy. 1.vyd., Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku, 108 s. • JOHN, M. (1994): Čechoslovakismus a ČSR 1914–1918. 1. vyd., Beroun: BAROKO & FOX, 423 s. • KNUTSEN, O. (2010): The Regional Cleavage in Western Europe: Can Social Composition, Value Orientations and Territorial Identities Explain the Impact of Region on Party Choice? West European Politics, Vol. 33, No. 3, s. 553–585. • KOSTADINOVA, T. (2003): Voter turnout dynamics in postcommunist Europe. European Journal of Political Research, Vol. 42, s. 741–759. • KOSTELECKÝ, T. (2005): Political Behavior in Metropolitan Areas in the Czech Republic between 1990 and 2002 – Patterns, Trends, and the Relation to Suburbanization and Its Socio-Spatial Patterns. Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR, 104 s. • KOSTELECKÝ, T., ČERMÁK, D. (2003): Výběrová šetření a analýza agregátních dat – diskuse na téma použitelnosti různých přístupů v  komparativních analýzách politického chování. Sociologický časopis, Vol. 39, No. 4, s. 529–550. • KUNŠTÁT, D. (2004): Parametry stranické identity českých voličů. Naše společnost, 2, č. 2, s. 18–21. • LIBMAN, A. (2008): Federalism and regionalism in transition countries: A survey. MPRA Paper No. 29196.

11

tématické články

regionální studia • LIJPHART, A. (1971): Comparative Politics and the Comparative Method. American Political Science Review, Vol. 65, No. 3, s. 682–693. • LIPSET, S. M., ROKKAN, S. (1967): Cleavage Structures, Party Systems, and Voter Alignments: An Introduction. In: Lipset, S. M., Rokkan, S. (eds.): Party Systems and Voter Alignments: Cross-National Perspective. New York: The Free Press, s. 1–64. • LOR, P. (2011): Methodology in comparative studies. In: International and comparative librarianship: a  thematic approach, kap. 4. Pracovní verze knihy [cit. 2011-04-20] dostupná na http://peterlor.com/the-book/. • MAREŠ, M. (2003): Etnické a  regionální strany v  ČR po roce 1989. 1. vyd., Brno: Centrum pro studium demokracie a  kultury, 239 s. • MAREŠ, M. (2010): Iredentismus: tradiční a  nová dimenze hrozby pro Českou republiku. Obrana a strategie, Vol. 10, No. 2, s. 101–119. • MAREŠ, M. (2006): Reprezentace menšin v evropském systému politických stran. In: Chytilek, R., Mareš, M. (eds.): Reprezentace zájmů menšin v EU. Brno: Institut pro srovnávací politologický výzkum, s. 37–59. • MATUTINOVIĆ, I. (1998): Quality of life in Transition Countries: Central East Europe with special reference to Croatia. Social Indicators Research, Vol. 43, No. 1–2, s. 97–119. • MIODOWNIK, D., CARTRITE, B. (2006): Demarking Political Space: Territoriality and the Ethnoregional Party Family. Nationalism and Ethnic Politics, Vol. 12, No. 1, s. 53–82. • PACEK, A. C., POP-ELECHES, G., TUCKER, J. A. (2009): Disenchanted or Discerning: Voter Turnout in Post-Communist Countries. Journal of Politics, Vol. 71, No. 2, s. 473–491. • PETRUSEK, M. (1995): Dekonstruovaný Informátor a sociální konstrukce českého národa. Sociologický časopis, Vol. 31, No. 2, s. 245–252. • POP-ELECHES, G., TUCKER, J. (2011): Communism‘s Shadow: Postcommunist Legacies, Values, and Behavior. Comparative Politics, Vol. 43, No. 4, s. 379–408. • ROSE, R. (2009): Understanding post-communist transformation: a bottom up approach. New York: Routledge, 223 s. • SCHELLE, K. et al. (2009). Dějiny české veřejné správy. Plzeň: Aleš Čeněk, 314 s. • SORENS, J. (2005): The Cross-Sectional Determinants of Secessionism in Advanced Democracies. Comparative Political Studies, Vol. 38, No. 3, s. 304–326. • SORENS, J. (2008): Regionalists Against Secession: The Political Economy of Territory in Advanced Democracies. Nationalism and Ethnic Politics, Vol. 14, s. 325–360. • STRMISKA, M. (2005): Regionální strany, stranické systémy a teritoriálně-politický pluralismus: pojetí a typologie evropských regionálních stran a regionálních stranických soustav. 1. vyd., Brno: Anton Pasienka, 143 s. • STRMISKA, M. (2003): Regionální strany, teritoriální rozrůzněnost a stranicko-politický pluralismus. Středoevropské politické studie, Vol. V, No. 2–3. Dostupné na http://www.cepsr.com/ clanek.php?ID=163.

12

*02 | 2013 • SVATOŠOVÁ, L. (2004): Metodologická východiska analýz regionálního rozvoje. In: Svatoš, M., Boháčková, I. (eds.): Agrární perspektivy XIII. Praha: Česká zemědělská univerzita, s. 622–627. • SWENDEN, W. (2006): Federalism and regionalism in Western Europe: A comparative and thematic analysis. New York: Palgrave Macmillan, 325 s. • ŠARADÍN, P., BRADOVÁ, E. (2007): Visegrad Votes: Parliamentary Elections 2005–2006. 1. vyd., Olomouc: Palacky University, 248 s. • TÓKA, G. (2004): The impact of turnout on electoral outcomes in a cross-national perspective. Paper presented at the panel on Comparative European Electoral Behavior at the 14th International Conference of Europeanists organized by the Council for the European Studies in Chicago, 11–13 March 2004. • TŘEŠTÍK, D. (2005): Češi a  dějiny v  postmoderním očistci. 1. vyd., Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 341 s. • VLIEGENTHART, A. (2010): Bringing Dependency Back In: The Economic Crisis in Post-socialist Europe and the Continued Relevance of Dependent Development. Historical Social Research, Vol. 35, No. 2, s. 242–265. • VODA, P. (2010): A Geographical analysis of elections in the V4 in 2010. Contemporary European Studies, 2/2010, s. 43–57. • WALLERSTEIN, E. (2005): World-Systems Analysis: An Introduction. 2. vyd., Durham: Duke University Press, 109 s. • WINTER, L., TÜRSAN, H. (1998): Regionalist parties in western Europe. 1. vyd., London: Routledge, 259 s. • ZIMEK, J. (1996): Ústavní vývoj českého státu. 1. vyd., Brno: Masarykova univerzita, 177 s.

Použité zdroje • Český statistický úřad.  (2012): [online]. [cit. 2012-07-15]. Dostupné na http://www.czso.cz/. • Eurostat. (2012): [online]. [cit. 2012-07-15]. Dostupné na http:// epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/eurostat/home/. • Evropská volební databáze. (2012): [online]. [cit. 2012-07-10]. Dostupné na http://www.nsd.uib.no/european_election_database/. • Freedom House. (2012): [online]. [cit. 2012-07-10]. Dostupné na www.freedomhouse.org/. • Glówny Urzad Statystyczny. (2012): [online]. [cit. 2012-07-15]. Dostupné na http://www.stat.gov.pl/gus. • Hungarian Central Statistical Office. (2012): Population Census 2001. [online]. [cit. 2012-07-10]. Dostupné na http://www.nepszamlalas2001.hu/. • Központi Statisztikai Hivatal. (2012): [online]. [cit. 2012-07-15]. Dostupné na http://www.ksh.hu/. • Štatistický úrad SR. (2012): [online]. [cit. 2012-07-15]. Dostupné na www.statistics.sk/. • World Bank. (2012): [online]. [cit. 2012-07-10]. Dostupné na http://www.worldbank.org/.