Politické aspirace albánské menšiny v Makedonii UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut politologických studií

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut politologických studií

Veronika Miksová

Politické aspirace albánské menšiny v Makedonii

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Praha 2008

Autor práce: Veronika Miksová Vedoucí práce: Doc. PhDr. Rudolf Kučera, CSc. Oponent práce: Datum obhajoby: 2008 Hodnocení:

2

Bibliografický záznam: Miksová, V. Politické aspirace albánské menšiny v Makedonii. Praha: Univerzita Karlova. Fakulta sociálních věd. Institut politologických studií, 2008. 68 s. Vedoucí diplomové práce Doc. PhDr. Rudolf Kučera, CSc.

3

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci s názvem „Politické aspirace albánské menšiny v Makedonii“ napsala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů.

V Praze dne 5.5.2008

Veronika Miksová

4

Prohlášení Souhlasím s tím, aby moje práce byla zpřístupněna veřejnosti ke studijním účelům.

V Praze dne 5.5. 2008

Veronika Miksová

5

Anotace Politické aspirace albánské menšiny v Makedonii

Tato bakalářská práce je zaměřená na problematiku albánské menšiny v Makedonii. Přesněji řečeno, zabývá se politickými cíli albánského obyvatelstva a jeho politických představitelů v období vymezeném vznikem moderního makedonského státu a v podstatě současností. Zápasem mezi formováním Makedonie jako právního státu, který poskytuje dostatečná práva své největší menšině, a separatistickými tendencemi části albánského etnika. V první části jen krátce zmiňuji původ albánského obyvatelstva na území Makedonie. Druhá část se věnuje vývoji postavení menšiny a jejích politických práv v období Jugoslávské federace. Následně po rozpadu federace reflektuji vznik albánských politických stran a jejich postavení na makedonské politické scéně. Poté se zabývám vzrůstajícími tenzemi mezi oběma etniky v důsledku konfliktu v Kosovu a nespokojeností s oficiálním statutem menšiny. Neuspokojivá situace vyústila v ozbrojený konflikt a podepsání Ochridské rámcové dohody 13. srpna 2001. V závěrečné kapitole se snažím nastínit, zda dohoda a její implementování jsou dostatečným řešením etnických tenzí a jaké jsou vyhlídky Makedonie do budoucna.

6

Annotation Political Aspirations of Albanian Minority in Macedonia This bachelor thesis is focused on question of Albanian minority in Macedonia. To be more specific it deals with the political aspirations of Albanian people and its political leaders. My work is determinate by the period between rise of The Modern Macedonian state before the end of WW2 and approximately present. Fight between forming of Macedonia as a legally consistent state guaranteeing sufficient amount of rights for its most numerous minority and separatist tendencies of a part of Albanian ethnic minority. In the first part I shortly mention the origin of Albanian people in Macedonia. In second part I put my brain to the minority´s position and political rights development during the Yugoslavian period. Subsequently after the fall of Yugoslavian Federation I reflect the birth of new Albanian political subjects and its place on Macedonian political scene. Afterwards I am concerned with the rising tensions between both ethnicities due to Kosovo conflict and dissatisfaction of the minority with its official legal status. This difficult situation almost broke out into an open civil war and “ended” by signing of Ohrid Framework Agreement on 13 August 2001. In the last chapter I try to outline if Framework Agreement and its implementation is adequate solution of ethnic tensions and where is Macedonia heading to in the near future.

keywords – klíčová slova Albanian minority – albánská menšina Interethnic relations – interetnické vztahy Political rights – politická práva Ethnic conflict – etnický konflikt Ohrid Framework Agreement – Ochridská rámcová dohoda Implementation - implementování

7

Obsah Anotace...............................................................................................................str. 6 Annotation..........................................................................................................str. 7 Obsah..................................................................................................................str. 8-9 Úvod...................................................................................................................str. 10-11

1 Albánská menšina před vznikem Lidové republiky Makedonie.....................str. 12

2 Albánsko-makedonská otázka v období 1944-1991 2. 1 Obecná charakteristika problematiky albánské menšiny ............................................................................................................................str. 13-18 2. 2 Politická kultura a sociální struktura Makedonie 1944-1991......................str. 18-21 2. 3 Role náboženství v albánsko-makedonských vztazích v letech 1944-1991 ............................................................................................................................str. 22-23 2. 4 Právní postavení albánské menšiny v období 1944–1991...........................str. 23-25 2. 5 Události 1990-1991 - vznik albánských politických subjektů.....................str. 25-27

3 Albánská menšina v nezávislé Makedonii 3. 1 Obecná charakteristika................................................................................str. 28-29 3. 2 Politické strany zastupující albánské zájmy v průběhu 90.let.....................str. 30-32 3. 3 Hlavní konfliktní témata interetnických vztahů v 90. letech.......................str. 32-37 3. 4 Shrnutí vývoje interetnických vztahů v 90. letech.......................................str. 37-38

4 Makedonie na pokraji občanské války 4. 1 Příčiny konfliktu..........................................................................................str. 39-41 4. 2 Hlavní aktéři konfliktu.................................................................................str. 41-44 4. 3 Průběh bojů..................................................................................................str. 45-49 4. 4 Dodržování lidských práv v průběhu konfliktu...........................................str. 49 4. 5 Ochridská rámcová dohoda..........................................................................str. 49-52

8

5 Makedonie po Ochridské rámcové dohodě 5. 1 Naplňování Ochridské rámcové dohody...................................................str. 53-58 5. 2 Konec separatistických tendencí albánské menšiny.................................str. 58-59 5. 3 Perspektiva vstupu Makedonie do EU......................................................str. 59-61

Závěr.................................................................................................................str.62-63 Seznam použité literatury.................................................................................str.64-68

9

Úvod Ve své bakalářské práci jsem se rozhodla zaměřit na problematiku albánské menšiny v Makedonii. Mé záměry podpořil i fakt, že toto téma ještě není na české politologické scéně dostatečně zmapováno a většina mnou použitých zdrojů byla dostupná výlučně v cizích jazycích, v mém případě v angličtině. Téma interetnického konfliktu a soužití většího počtu etnik v jednom státě mi připadá velice zajímavé, a také důležité v kontextu tolik zdůrazňované potřeby stability západního Balkánu.

Konkrétně se v textu zabývám politickými cíli albánské menšiny v Makedonii, jejich vývojem a postoji politických představitelů menšiny. Samozřejmě zahrnuji také postoje makedonského etnika a jeho lídrů. Svou práci jsem chtěla pojmout jako zápas mezi separatistickými snahami Albánců a formováním nezávislé Makedonie jako právního státu, který má dostatečné protektivní mechanismy pro svou největší menšinu. Podle oficiálního censu z roku 2002 je Albánců přes 25% z celkového počtu obyvatel. Problematicky se jeví Makedoncům hlavně albánská vzrůstající porodnost, mnohdy několikanásobně vyšší než porodnost makedonská. Má bakalářská práce je strukturovaná do 5 kapitol. Hlavní části textu jsou vymezené rokem 1944 a víceméně současností. Přičemž důraz je kladen na rok 2001, tedy rok podepsání Ochridské rámcové dohody, která značně vylepšila postavení albánské menšiny v Makedonii První kapitola pouze letmo zmiňuje původ albánského obyvatelstva na území makedonského státu. Druhá část, která je poměrně obsáhlá, se zabývá albánským etnikem v období existence Jugoslávské federace, jejíž byla Makedonie součástí. Původně jsem tomuto období nechtěla věnovat tolik prostoru, ale čím víc jsem měla informací, tím směrodatnější mi toto období přišlo pro pochopení současného stavu v Makedonii. Rozebírám zde v pěti podkapitolách obecnou charakteristiku problematiky albánské menšiny v kontextu historického vývoje státu. Dále pak politickou kulturu a sociální strukturu Makedonie za komunistického režimu a roli rozdílného náboženství v interetnických vztazích. Neméně důležitá součást druhé kapitoly je právní ukotvení albánské menšiny v ústavních textech a vznik prvních relevantních albánských stran počátkem devadesátých let.

10

V třetí části se přeneseme do období po vzniku nezávislé Makedonie jako nástupnického státu Socialistické republiky Makedonie. Dá se říci, že politická kultura albánské menšiny se rozvíjí právě od devadesátých let, předtím, myšleno za Jugoslávie, se Albánci politicky moc neangažovali, jednak jim to nebylo umožněno a také sami neměli vůli. Považovali Jugoslávskou federaci za cizí srbsko-makedonský útvar. V souvislosti s tím zde charakterizuji hlavní albánské strany a v návaznosti na toto téma pak hlavní konfliktní oblasti interetnického soužití, jejichž částečné ignorování makedonskými elitami vyústilo v roce 2001 v ozbrojený konflikt mezi albánskými extremisty a makedonskou armádou a policií. Následující, tedy čtvrtá, kapitola se snaží objasnit bezprostřední příčiny vypuknutí konfliktu, vymezuje aktéry tohoto konfliktu, průběh bojů a roli mezinárodního společenství jako prostředníka ukončení bojů. Závěrečná část čtvrté kapitoly s názvem Ochridská rámcová dohoda se logicky věnuje tomuto dokumentu, který formálně, a v podstatě i prakticky ukončil boje na území Makedonie. V poslední kapitole své bakalářské práce se snažím analyzovat proces naplňování agendy Ochridské rámcové dohody v praktické politice státu. Pokouším se dobrat odpovědi na otázku, zda implementace dohody z Ochridu je dostačující zárukou pro stabilitu Makedonie. Také mě zajímá, jaká je perspektiva vstupu Makedonie do EU, a zda se etnické tenze nadobro uklidní právě v důsledku tohoto společného cíle všech obyvatel Makedonie, tedy Makedonců, Albánců a ostatních menšin.

11

1 Albánská menšina před vznikem Lidové republiky Makedonie „Podle makedonských a bulharských historiků se muslimští Albánci usídlili na místech slovanské populace, která na konci 17. století migrovala ze Srbska a severní Makedonie na území Habsburské monarchie. Masová migrace Albánců do Makedonie začala v druhé polovině 18. století, na jehož konci bylo v oblastech západní Makedonie přibližně 3000 Albánců ve 30 vesnicích. Další migrační vlna nastala v polovině 19.století a přinesla s sebou asi 50 000 Albánců“(Koinova 2002:5). Albánští historici a lingvisté však tvrdí, že určitý počet albánského obyvatelstva žil na území dnešní Makedonie dávno před přítomností Slovanů (Koinova 2002). Až do roku 1912 byl život makedonských Albánců spojen s životem albánského národa jako takového. V tomto roce byl vytvořen národní stát Albánců – Albánie a velké množství Albánců zůstalo v Srbsku (Kosovu) a Makedonii jako důsledek překreslení hranic, které pak nekorespondovaly s etnickým složením daného území. Obyvatelstvo, které zůstalo na těchto územích se stalo součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Jugoslávie), vytvořeného v roce 1919. Tento státní útvar byl vůči Albáncům nepřátelský a jeho oficiální politikou byla kulturní asimilace a ekonomická diskriminace. Spolu s Turky, pod označením Muslimové, sdíleli Albánci společnou politickou reprezentaci.

12

2 Albánsko-makedonská otázka v období 1944-1991 Druhá kapitola je vymezena lety 1944 a 1991. V roce 1944 vzniká moderní makedonský stát pod názvem Demokratická Makedonie. Název státu se v roce 1945 mění na Lidovou republiku Makedonie, a ta se v roce 1946 stává formálně jednou ze šesti svazových republik Jugoslávské federace. Vývoji ve vztazích mezi Albánci a Makedonci v LRM se tedy budu věnovat v této kapitole. Mezním rokem pro mě bude rok 1991, kdy spolu s pádem komunistického režimu v celém Sovětském bloku a rozpadem Jugoslávie vzniká i nezávislá Republika Makedonie.

2.1 Obecná charakteristika problematiky albánské menšiny

Po druhé světové válce a vytvoření Jugoslávie byla opozice vůči Lidové republice Makedonie vedena také z národnostních pozic. Určitá skupina albánského obyvatelstva v Jugoslávii se po válce nechtěla vzdát naděje, že západní Makedonie bude spolu s Kosovem připojena k Albánii, jak tomu bylo za 2. světové války v letech 1941 - 1944. V daném období se tato možnost jevila jako reálná Přičemž v té době tato možnost nebyla úplně nereálná. Josip Tito původně uvažoval o připojení Albánie jako další svazové republiky k Jugoslávii, což by znamenalo, že v rámci nového státoprávního uspořádání mohlo dojít i ke změně hranic Makedonie. Po roce 1948 však tyto naděje vzaly za své. Tito musel přirozeně brát v mnohonárodnostním státě ohledy také na požadavky Srbů, a tak Kosovo zůstalo pouze autonomní oblastí Srbska. (Rychlík; Kouba 2003) Jugoslávská vládnoucí elita se po 2. světové válce rozhodla „řešit“ všechny zdánlivě neřešitelné národnostní problémy v duchu sloganu „Bratrství a jednota“. Makedonci byli po válce uznáni jako samostatný národ Jugoslávie. Albánci byli v Jugoslávii uznáni jako menšina, ale ne jako národ - domovský stát Albánců existoval mimo Jugoslávii, a Albánci tak podle Jugoslávie měli dostatek práv.

13

Etničtí Albánci byli bez pochyby nejpočetnější menšinou v oblasti bývalé jugoslávské Makedonie. Většinu obyvatelstva tvořili a tvoří v západních a severozápadních oblastech makedonského státu, zejména v regionech Tetovo, Gostivar, Kičevo, Debar, Struga, Kumanovo a Skopje. Počet albánských obyvatel se od konce války konstantně zvyšuje. V roce 1953 bylo v Makedonii podle oficiálních statistik 162 524 Albánců, v roce 1994 to bylo už 441 104. Podle posledního sčítání obyvatel z roku 2002 je Albánců 509 083, což představuje 25,17 % populace Makedonie (Koinova 2002).

26. července 1963 se v Makedonii odehrálo zemětřesení, ve kterém bylo zničeno téměř 80 % hlavního města Skopje. To mělo za následek příliv mnoha albánských obyvatel z Kosova, kteří pomáhali při rekonstrukci města, část jich pak zůstala ve Skopji, přilehlých vesnicích a v oblastech Tetova a Gostivar. Právě kosovští Albánci, kteří zůstali v Makedonii po zemětřesení a ti, kteří uprchli na konci 90. let před politikou Miloševiće, vzbuzují mezi makedonským obyvatelstvem mnohem více nevole než Albánci, kteří žijí v Makedonii už staletí, a nebyl s nimi dosud vážný problém.

Pád antimuslimského Srba Alexandra Rankoviće z postu šéfa jugoslávské tajné policie v roce 1966 na jednu stranu znamenal částečné uvolnění pnutí mezi Albánci a Makedonci v SRM, byl však následován nepokoji mezi kosovskými Albánci. V listopadu 1968 došlo k mnoha demonstracím v oblasti Kosova, které volaly po garancích statutu Kosova jako samostatné republiky jugoslávské federace. K podobným demonstracím došlo následně také v makedonském Tetovu, kde demonstranti žádali připojení albánských oblastí v Makedonii ke Kosovu a ustavení Kosova jako 7. jugoslávské republiky. Makedonské autority si vzhledem ke svým historickým zkušenostem a intenzitě makedonského nacionalismu interpretovaly albánskou podporu kosovské autonomii v roce 1968 jako první krok oblastí v západní Makedonii k potenciálnímu odtržení od makedonského státu. To by následně mohlo být podpořeno intervencí sousedních států do makedonských záležitostí. Případně se báli spojení Kosova a oblastí západní Makedonie s Albánií, což by v obojím případě bylo pro Makedonii fatální. Bedlivě tedy

14

sledovali změny ve vztazích Bělehradu a Prištiny, protože si byli vědomi přímého dopadu na makedonské Albánce. Situaci nepomáhal ani odlišný způsob života obou etnik. Zajímavá jsou z tohoto pohledu data týkající se přesunu Makedonců a Albánců z vesnic do měst a podíl obyvatel pracujících v zemědělském sektoru. „Mezi lety 1963-1971 se počet Makedonců věnujících se zemědělství snížil o 42 %, u albánské populace představovalo toto snížení pouze o 11%. Přesun do měst se masivněji týkal právě Makedonců a v mnoha makedonských vesnicích zůstali pouze staří lidé, a to přestože makedonská vláda nabízela lidem, kteří ve vesnicích zůstanou, případně se do nich vrátí, finanční podporu“(Poulton 1995). Přes deklarovanou politiku jednoty a bratrství vyhlášenou komunistickými autoritami byl obrys makedonské společnosti tvořen spíše nedůvěrou a vzrůstajícím odcizením mezi Makedonci a Albánci, jejichž počet se navíc zvyšoval několikanásobně rychleji, než počet Makedonců. Konec šedesátých let a léta sedmdesátá jsou po právní stránce obdobím poměrně pozitivního přístupu k albánské menšině. Problémem však je, že tato rozšiřující se práva Albáncům nestačila, minimálním požadavkem, který by je pravděpodobně uspokojil, byla dvounárodnostní Makedonie a rovné postavení obou etnik v tomto potenciálním státním útvaru (Poulton 1995).

Obrat v postoji vůči menšinám nastal v 80. letech., kdy se makedonská vláda snažila zabránit vlivu kosovských Albánců na makedonské Albánce a přišla s restriktivní politikou vůči albánské menšině. V roce 1981 se v Makedonii ve spojitosti s Kosovem opět konalo několik demonstrací, které však měly oproti létům šedesátým umírněnější charakter. Makedonské autority reagovaly zatýkáním účastníků a tresty tvrdšími, než se praktikovaly v samotném Kosovu. Strach z oživení bulharských případně řeckých a srbských nároků na trosky, které by z Makedonie zbyly, byl obrovský. Vzestup albánského nacionalismu byl v SRM vnímán jako možný fatální vývoj, a to nejen pro územní celistvost republiky, ale vlastně se týkal samostatné existence makedonského národa (Poulton 1995). V červenci 1981 Makedonský parlamentní výbor pro vnitřní národní vztahy (The Macedonian Assembly´s Comission for Intra - National Relations) zamítnul, ve snaze

15

učinit přítrž vzestupným nacionalistickým tendencím Albánců, revizi školních osnov a učebnic. Komise začala volat po zvýšení počtu makedonských vyučujících na albánských školách. Chtěla tak zabránit tomu, aby na albánských školách učili pouze etničtí Albánci (Poulton 1995). V srpnu 1981 protestovala makedonská republiková pedagogická rada ve Skopji proti příliš liberálnímu přístupu vydavatelů literatury a učebnic v albánštině, který nebrání vzestupu albánského nacionalismu (Poulton 1995). V roce 1984 bylo v Makedonii odhaleno několik ilegálních skupin, které šířily letáky propagující myšlenky separatismu a iredenty albánského obyvatelstva.

„7. 5. 1984 tajemník pro vnitřní záležitosti Makedonie oznámil, že aktivita vnitřního nepřítele z pozic albánského nacionalismu a iredentismu je proklamovaná veřejně ve vyšší míře, než v celém uplynulém roce 1983“ (Poulton 1995: 127). Makedonské autority obrátily svou pozornost také k albánským jménům a kontrolovaly registrování jmen vyvolávajících nacionalistické nálady a podporujících oddanost Socialistické lidové republice Albánii. Zákazy albánských jmen a lidových písní vyvolaly protesty albánských spisovatelů v Kosovu. Dalším důležitým faktorem pro makedonské autority byla a nadále je vysoká porodnost albánského obyvatelstva. V 80. letech se tak uchýlily k politice penalizující rodiny s větším počtem dětí. „28. 1. 1988 ATA, oficiální zpravodajská služba SLR Albánie, obvinila makedonské autority z neomalthusiánské politiky. K opatřením omezujícím vyšší albánskou porodnost patřila i povinnost platit za zdravotnické služby, pokud byl počet dětí v rodině větší než dvě, popř. museli Albánci za vyšší počet dětí platit pokuty“ (Poulton 1995: 128). Kampaň proti albánskému nacionalismu eskalovala. Docházelo i k propouštění albánských úředníků a albánských důstojníků ze státní služby na základě tzv. ideologické odlišnosti. Na západě Makedonie bylo Albáncům v roce 1988 zakázáno vykupovat půdu od Makedonců a vytvářet tak etnicky homogenní oblasti. Od roku 1983 také makedonská vláda zasahovala do záležitostí týkajících se albánských škol a vyučování náboženství, což jsou pro albánskou menšinu velice citlivá témata.

16

Byla propuštěna řada učitelů, kteří nedodržovali používání makedonštiny v oficiálním styku a při vyučování (Poulton 1995). Tanjug1 dne 5. 10. 1983 informoval o tom, že řada albánských žáků následuje své učitele a též bojkotuje užívání makedonštiny. Zákon o středních školách z roku 1985 vynucuje otevírání tříd, ve kterých se vyučuje v albánštině pouze za předpokladu, že je přijato minimálně 30% albánských dětí. „Výsledkem bylo, že v roce 1989 klesl počet albánských žáků navštěvujících střední školy na 4221, oproti 8200 z roku 1981“ (Poulton 1995: 129-130). Navíc ve smíšených třídách, kde se vyučovalo v makedonštině, se často stávalo, že albánské děti nebyly schopné výuce porozumět. Všechna tato opatření měla jednoduše udržet dosavadní status quo v Makedonii a zabránit masivnímu šíření iredentistických a separatistických tendencí. Situace se vyhrotila v říjnu roku 1988, kdy mladí Albánci demonstrovali v oblastech Kumanovo a Gostivar se slogany a transparenty proti těmto opatřením. Odvolávali se na práva, která jim garantovala ústava z roku 1974. Někteří z nich byli po potlačení demonstrace zatčeni. Navíc s příchodem Slobodana Miloševiće srbská vláda ztížila podmínky kosovské autonomie. Nakonec v roce 1989 autonomní status Kosova zrušila, respektive nechala Kosovu jeho územní a kulturní autonomii, ale vzala mu atributy státu a také zavřela prištinskou univerzitu. Paralelně se srbskými opatřeními se k podobným uchýlila i makedonská vláda. Důležité pro ni bylo minimalizovat jak kulturní, tak politický vliv kosovských Albánců, o což se snažila zintenzivněním propagandy mezi makedonskými Albánci. Vláda přišla s restriktivnějším postojem a odvolala mnoho kolektivních práv dosud poskytovaných albánské menšině. Veškeré formy politického aktivismu Albánců byly trestány. Na konci 80. let zbývalo velmi málo z dříve garantovaného postavení menšin v Socialistické republice Makedonie.

Z již dříve zmíněných reakcí makedonských Albánců na události v Kosovu je zřejmé, že přes primární příslušnost k albánství jako takovému, jsou pouta mezi Albánci 1

Jugoslávská tisková agentura

17

v Makedonii a těmi v Kosovu mnohem silnější, než s jejich etnickými bratry v samotné Albánii. Důvodů je zde několik. V éře komunistického režimu byli Albánci v Albánii téměř odříznuti od zbytku světa díky izolacionistické politice, kterou zavedl režim Envera Hoxhy a vztahy mezi Jugoslávií a Albánií také nebyly na moc dobré úrovni. Přesněji řečeno kosovští Albánci a makedonští Albánci žili fakticky v jednom státě, spojení bylo logicky silnější také skrze jejich statut menšiny v Jugoslávii.

Problematičnost vztahů mezi oběma etniky má, jak již bylo řečeno, mnoho důvodů. Z makedonského úhlu pohledu je obrovským problémem albánské menšiny její sklon k isolacionismu, který se v socialistické Makedonii neustále stupňoval, a členové uzavřených albánských komunit se vyhýbali kontaktu s oficiálními autoritami. Až do konce osmdesátých let byly albánské domy tradičně obklopeny vysokými zdmi. Makedonská vláda, naivně doufající ve změnu postoje Albánců, nechala v polovině osmdesátých let většinu těchto zdí strhnout. Albánci však neustále zdůrazňovali svůj velmi odlišný etnický charakter vyplývající jak z jazyka, tak z náboženství a pevně svázaných patriarchálních klanů. Více o sociální struktuře albánské komunity zmíním v následující kapitole.

2.2 Politická kultura a sociální struktura Makedonie 1944-1991

Odkud plyne současný stav albánsko-makedonských vztahů v Makedonii? Co je příčinou současné, dá se říct agonie multietnického pojetí státu v Makedonii (Zhelyazkova 2003)? Současný politický systém a sociální struktura Makedonie jsou do velké míry odrazem událostí a vývoje albánské otázky v éře Socialistické federativní republiky Jugoslávie.

Před osamostatněním Makedonie byli etničtí Albánci, co se týká politického života a politické participace, v Makedonii velmi opomíjenou menšinou. Podíl albánských elit ve vládnoucích strukturách tehdejší Makedonie byl minimální, a to na všech úrovních.

18

Na druhé straně je nutné poznamenat, že se tak zčásti dělo z jejich vlastního rozhodnutí. Albánci se izolovali od tehdejšího politického dění, protože věděli, že s jejich názory v politické debatě se nepočítá. Makedonští občané potvrdili neúčast Albánců na politických procesech v dobách komunismu. Albánská politická kultura v té době v Makedonii téměř neexistovala, Albánci se věnovali svým vnitřním záležitostem, svým rodinám a příbuzným, kteří byli v zahraničí.2 Politický systém Jugoslávie, a zejména Lidové republiky Makedonie (od roku 1963 Socialistické republiky Makedonie), byl pro Albánce v Makedonii cizí, nepřátelský, srbsko-makedonský, byl jimi vnímán jako režim, který se jich vůbec netýká a nemá s nimi nic společného (Zhelyazkova 2003). Úmyslné odcizení makedonských Albánců od politického dění v Makedonii před rokem 1990 však nebylo jediným faktorem jejich neúčasti na politickém životě. Bylo způsobeno také jejich limitovaným přístupem do služeb státní správy, policejních složek a úřadů, na velící posty v jugoslávské armádě, ale i do zaměstnání, jejichž poskytovatelem byl stát, tedy například nemocnic a médií. Statistická data z roku 1982 jasně ukazují, která národnost byla preferována při výběru na posty ve státní administrativě a v dalších prestižních oblastech, třeba v komunální politice. „Z 13 754 osob pracujících ve veřejném sektoru v Tetovu bylo pouhých 642 zaměstnanců albánského etnika, a to přestože v Tetovu a přilehlých vesnicích tvořili Albánci více než 60% obyvatel. Ve stejném roce v samosprávné oblasti Gostivar, kde žilo 50% obyvatel albánského původu, bylo z celkového počtu 2146 pracovníků pouze 208 Albánců“ (Zhelyazkova 2003: 140). V těchto podmínkách se životní strategie Albánců obrátila k jiným adekvátním formám existence - k soukromému obchodu, farmaření, chovu dobytka ale také různým nezákonným praktikám obchodování a též k pašování. V neposlední řadě stojí odchod za prací do zahraničí. Známým faktem je, že v 60. letech se v západní Evropě a Spojených státech amerických etablovala trvalá albánská diaspora. O tom, kdo z mužského potomstva opustí rodnou

2

Často zde studovali a do budoucna se počítalo s jejich návratem do rodné země

19

zem, vystuduje v zahraničí a bude finančně podporovat rodinu, která zůstane v Makedonii, rozhodovaly hlavy rodin, otcové, starší. Mnoho etnických Albánců vysvětluje, že praktickým důsledkem situace albánské komunity v Makedonii bylo její uzavření se do svých klanových struktur, známých jako fis (fares). Zde je patrně nutné vysvětlit, co je to fis. Jde o patriarchální rodinná společenství složená z tří až čtyř generací, vyznačující se vysokou mírou vnitřní solidarity. V rámci fis existuje striktní, na věku založená hierarchie, kde slovo otce, děda či strýce, je zákonem pro ostatní členy klanu. Existují zde tresty za odbočení od pravidel a též tzv. právo krevní msty popř. daně z krve (Laryš 2006). Toto tradiční albánské uspořádání sice na jedné straně albánskému obyvatelstvu v Makedonii pomohlo, aby si udrželo svou svébytnost, na straně druhé jej však vzdalovalo od možnosti transformovat se z tradičně rodového patriarchátu v politickou entitu. K pochopení izolace obou etnik může přispět i fakt týkající se míšení populace v SRM. „Studie z roku 1974, kterou provedl sociolog Dr. Ilija Josifovski, a která zahrnovala Makedonce, Albánce a Turky ve vesnicích údolí Polog v severozápadní Makedonii, zahrnující oblasti kolem měst Tetovo a Gostivar ukázala, že 95% albánských a makedonských a 84% tureckých hlav individuálních domácností by nenechalo své syny oženit se s dívkou jiné národnosti, u dívek bylo toto procento ještě vyšší“ (Poulton 1995: 132). Smíšená manželství mezi Makedonci na straně jedné, a Albánci a Turky na straně druhé, jak ukázala studie, téměř neexistovala a dosud neexistují.

Izolovanost Albánců od politického života v Jugoslávii byla tedy daná kombinací obou faktorů, makedonského přístupu k albánské menšině a jejím politickým právům a právům na vzdělání a ve vysoké míře také existencí starých albánských etnokulturních mechanismů, založených na klanové solidaritě, které existují na všech místech světa, kde se albánské komunity vyskytují. Nutnost podporovat, vychovávat a vyučovat tolik dětí zachovává vysokou míru solidarity mezi členy rodiny, a co víc, podle Albánců makedonský stát tím, že omezil

20

výuku v albánštině, a řekl, ať si vychovají své děti sami, když si jich pořídili tolik, v podstatě Albánce k určité izolaci sám vyzval. Albánci výuku svých dětí nezanedbávali, a došlo tak k formování vzdělané a dobře vydělávající skupiny Albánců.

„Na základě mnoha interview s etnickými Albánci a s Makedonci, žijícími v jejich blízkosti, vznikl následující obrázek současného politického, ekonomického a rodinného uspořádání společenství etnických Albánců: je zde přímá spojitost mezi formováním nové dobře zajištěné společenské vrstvy Albánců v Makedonii a vznikem politicky organizovaných jednotek mezi albánskou menšinou“ (Zhelyazkova 2003: 141).

Role fis se tím však nijak neumenšila, pouze se rozšířil okruh aktivit, ve kterých se rodinní příslušníci angažují. Každá rodina má většinou minimálně jednu legálně registrovanou firmu. Ne všechny albánské aktivity jsou však legální.

I v nynější době je stále zvykem vyslat někoho z rodiny vzdělávat se do zahraničí. Zde se o Albánce starají speciálně pro tento účel vytvořené organizace, které existují např. ve Švýcarsku, Německu, Itálii, USA, ale také v Bulharsku, Řecku, Albánii. Některé organizace zaměstnávají albánskou menšinu z Makedonie legálně, jiné však obchodují se zbraněmi a drogami, tedy se zbožím zaručujícími vysoký a rychlý zisk. Každý člen fis je povinován dávat celý svůj příjem do společného rodinného fondu, ať se nachází kdekoliv ve světě. Vzhledem k tomu, že v posledních letech se Albánci v Makedonii soustředí na znovuzapojení do politického života3, jde většina peněz z fondů na lepší vzdělání dětí a mladých lidí.

3

V dobách Jugoslávie byl albánský politický život značně fragmentovaný a politická orientace makedonských Albánců se upírala zejména ke spojenectví s Kosovem.

21

2. 3 Role náboženství v albánsko-makedonských vztazích v letech 1944-1991

Albánci v Makedonii jsou převážně muslimského vyznání. Výjimku tvoří několik ortodoxních vesnic kolem jezera Ochrid a v oblasti Gostivar. V hlavním městě Makedonie Skopji žije také malý počet římských katolíků. Prvky nedůvěry mezi muslimskou a křesťanskou obcí existují v Makedonii už od dob Jugoslávie. Někteří odborníci na tuto problematiku např. Andrey Ivanov tvrdí, „že když komunisté ustavili samostatnou ortodoxní makedonskou církev v roce 1957, byl jedním z hlavních důvodů jejího vzniku boj proti albánskému nacionalismu a vzdor vůči revitalizaci islámu v oblastech se smíšenou nebo většinovou populací Albánců“ (Ivanov 1996: 76).

Eran Fraenkel ale oponuje názorem, že primárně se založení samostatné makedonské církve týkalo vztahů mezi Makedonci a Srby, ne vztahů mezi Makedonci a muslimskou komunitou (Koinova 2002).

Autority SRM viděly v islámu nástroj albánského nacionalismu a cestu pro Albánce, jak asimilovat jiné menšiny muslimského vyznání, jmenovitě Turky, Torbeše (slovanští muslimové mluvící makedonsky) a muslimské cikány. Většinovému náboženství albánské menšiny se dostávalo velké pozornosti i v makedonských médiích. V osmdesátých letech vycházely články kritizující albánské náboženství a obviňující albánské muslimy z islamismu. „21. 12. 1986 vyšel v srbském týdeníku NIN, článek zabývající se tématem revitalizace islámu v Makedonii a zaváděním výuky náboženství na albánských školách“ (Poulton 1995: 131). Poznamenal též, že v západní Makedonii bylo v uplynulých deseti letech zrenovováno či nově postaveno přes 210 mešit. Velká část etnických Albánců začala učit své děti v islámských školách, kde se mimo jiné jako jazyk výuky používala spíše arabština, než makedonština. Makedonským autoritám se také nelíbil přístup islámu k ženám, který jen podtrhoval jejich už tak podřízenou roli, což šlo proti hodnotám socialistického státního systému školství. Tento fakt ale souvisel nejen s náboženstvím, ale i s celkově patriarchálním pojetím života v albánské komunitě.

22

Centrální islámský výbor (Islamic central board) v reakci na nesouhlas státních autorit reagoval povolením vzdělávání ženských duchovních – imámek. První z nich začala vykonávat tuto profesi v roce 1986. Tento pokrok týkající se genderové rovnosti však u většiny členů muslimské komunity vyvolal silné negativní reakce, řadu protestů a demonstrací (Poulton 1995). Komunistická vládnoucí garnitura se sice snažila tento vývoj zvrátit, ale marně.

2. 4 Právní postavení albánské menšiny v období 1944 – 1991

Autority bývalé jugoslávské federace hlučně slibovaly, že problém menšin v Jugoslávii, který existoval již před 2.světovou válkou, vyřeší. Albánské vztahy uvnitř Makedonie v éře komunistického režimu podmínily tři ústavy jako právní základna makedonsko – albánských vztahů.

Ústava 1946 První ústava socialistické republiky Makedonie z roku 1946 přinesla změnu statutu pro albánskou menšinu. Z pozice jedné z mnoha etnických skupin se dostala na pozici nejpočetnější menšiny v Lidové republice Makedonie.4 Titova představa Jugoslávie jako multietnického státu na základě doktríny „Bratrství a jednoty“ všech etnik, které ji tvoří, byla v ústavě z roku 1946 realizována garantováním práva menšin na svobodný kulturní rozvoj a volné užívání jazyků jednotlivých etnik. První ústava Lidové republiky Makedonie tak kodifikovala již existující praxi týkající se výuky na školách v menšinových jazycích. Začaly vznikat školy pro menšiny nebo třídy, ve kterých se vyučovacím jazykem stala právě albánština. V následujících dvou desetiletích komunistická strana průběžně zaváděla opatření zaměřená na začlenění albánské menšiny do ekonomického i společenského života nového socialistického státu, a to zejména skrze vzdělání jak dětí a mladých lidí, tak odborného vzdělávání pro dospělé.

4

změna názvu na Socialistickou republiku Makedonie v roce 1963

23

Ústava 1963 Ústavní změny z roku 1963 přinesly další rozšíření práv pro menšiny Makedonie. Byl zaveden princip rovnosti pro všechny makedonské národnostní menšiny, které tak měly formálně stejná práva a povinnosti jako Makedonci (Cvetkovski 1999).

„V roce 1963 byla Albáncům zaručena proporcionální reprezentace v orgánech národního zákonodárství a státní správy“ (King 1973:127). Po roce 1968 bylo Albáncům v SRM povoleno vyvěšovat národní vlajku s červenou hvězdou, symbolizující komunismus, a s jejich tradičním znakem Albánců - orlem.

Ústava 1974 V reakci na povstání kosovských, a následně i makedonských Albánců v roce 1968 započala jugoslávská i makedonská vláda s implementací komplexního systému kolektivních práv, zaměřených na potvrzení a posílení národní individuality jugoslávských menšin na poli školství, médií a kulturních aktivit.

Tato opatření byla následně zakotvena v úpravě ústavy z roku 1974. Tato ústava rozděluje populaci Makedonie na tři skupiny s různě odstupňovanými právy. Jde o jugoslávské národy, jugoslávské národnostní menšiny a další menšiny a etnika. Albánci, kteří měli svůj vlastní stát mimo Jugoslávii, tak spadali do druhé skupiny. Bylo jim poskytnuto mnoho kulturních práv a práv týkajících se užívání albánštiny a navíc byli uznáni, spolu s Turky, jako konstitutivní menšiny Makedonie (Koinova 2002).

Profitovali tak nepřímo z poloautonomního statutu Kosova, který trval až do pozdních 80.let, respektive nástupu Slobodana Miloševiće k moci. Kosovo bylo v té době spravováno místním parlamentem a mělo také svou albánskou univerzitu v Prištině. Na této univerzitě studovalo i velké množství makedonských Albánců. Možnosti ochrany a rozšiřování práv podporujících etnickou identitu Albánců se netýkaly pouze kultury a školství, byla zde už i vůle po zvýšení pravomocí samospráv.

24

Jugoslávský koncept místních samospráv byl představen v 50.letech a konsolidoval se v polovině let 60. Do konceptu samospráv byly zahrnuty i menšiny, což vyústilo ve větší svobody pro Albánce na poli týkajícím se komunální politiky.

Celkově vzato bylo Albáncům v Jugoslávii i Albánii poskytnuto formálně značné množství práv, v reálu však ústavní změny z roku 1974 nebyly nikdy plně uvedeny do praxe, a vývoj v osmdesátých letech ukázal, že o spokojenosti se na straně albánské menšiny rozhodně mluvit nedá (Milosavlevski 2003).

Dodatky k ústavě 1989 V roce 1989 byly k ústavě Makedonské socialistické republiky přidány dodatky, ve kterých došlo vzhledem ke změně makedonského postoje vůči albánské menšině k přeformulování definice makedonského státu. Z formulace, ve které je Makedonie charakterizována jako stát makedonského obyvatelstva a albánské a turecké menšiny, na formulaci, kde je Makedonie definována jako národní stát Makedonců. Tato změna reflektovala rostoucí nechuť makedonských autorit čelit albánskému nacionalismu a počítala také s možným brzkým rozpadem jugoslávské federace. Tato možnost se jevila vzhledem k agresivnímu makedonskému nacionalismu, realizovanému též prostřednictvím nového politického subjektu VMRO-DPMNE5, jako velice reálná (Poulton 1995:133).

2. 5 Události 1990-1991 - vznik albánských politických subjektů Důležitost propojení Kosova a makedonských oblastí s albánským obyvatelstvem se dostává na scénu opět v roce 1990. Na počátku února 1990 se přibližně 2000 etnických Albánců pokusilo zablokovat centrum Tetova, kde protestovali, zpívali píseň Chceme Velkou Albánii a požadovali, aby v západní Makedonii, kde dominují Albánci, byla garantovaná nezávislost. Policie dav rychle rozehnala. Po zbytek roku zůstala situace

5

Makedonská demokratická strana makedonské národní jednoty

25

v Makedonii poměrně klidná a světová politická scéna se věnovala spíše zhoršující se situaci v Kosovu. Otázky týkající se vyučování na školách v albánštině zůstala otevřená. „V červnu 1990 podepsalo přes 11 tisíc Albánců v oblasti Struga petici volající po paralelní výuce na střední škole Niko Nestora v albánštině, makedonské autority však na tuto petici nereagovaly“ (Poulton 1995: 134). 28. srpna 1990 makedonská vláda zamítla petici několika albánských skupin a jejich vůdců, která se opět týkala výuky v albánštině a školní administrativy, revize osnov a návratu učitelů, propuštěných na základě politické objednávky. Vláda ospravedlnila své zamítavé stanovisko novým zněním ústavy. Politické požadavky albánských skupin stály podle autorit proti stávajícímu právnímu pořádku a ústavě, která nově považovala Makedonii za národní stát makedonského národa.

Z jakého důvodu nedošlo v té době v Makedonii k větším interetnickým srážkám? Jedním z nich je zajisté fakt, že etnickým Albáncům bylo povoleno otevřeně se organizovat do politických skupin. Hlavní albánskou stranou v tomto období se stala strana PDP – Strana demokratické prosperity Nevzata Haliliho, učitele angličtiny z Tetova, založená 25. 8. 1990. Přes své neetnicky zabarvené jméno byla a je PDP obviňována z toho, že je esenciálně etnicky albánskou stranou, což se potvrdilo na jejím prvním sjezdu, kde většina albánských delegátů údajně bojkotovala makedonské a turecké účastníky. PDP však není pouze etnocentrickou stranou. Ke straně inklinují i jiné etnické skupiny muslimského vyznání (Poulton, 1995) Strana demokratické prosperity byla zpočátku osočována makedonskými autoritami a ostatními politickými stranami, že je přívěskem albánské Demokratické ligy Kosova (DLK), vedené Ibrahimem Rugovou. Ta požadovala navrácení politické autonomie Kosovu, zrušené v roce 1989 Slobodanem Miloševićem. Halili všechna tato obvinění popřel, potvrdil závazky vůči federální vládě Jugoslávie a deklaroval teritoriální integritu a suverenitu Makedonie a Jugoslávie. Provolání autonomní republiky Iliridy ve vesnici Šipkovica poblíž Tetova v březnu roku 1990 mělo tehdy sice pouze symbolický význam, nicméně autonomní státní útvar

26

Illirida se následně stal jedním z politických cílů některých albánských politiků v Makedonii a Národně osvobozenecké armády (NLA) v konfliktu v roce 2001. V roce 1990 se však od tohoto kroku oficiální albánští představitelé ještě distancovali. V září 1991 se v Makedonii konalo celostátní referendum o nezávislosti Makedonie a 17. 9. 1991 byla vyhlášena nezávislá Makedonie. Albánské obyvatelstvo se referenda nezúčastnilo a v lednu 1992 zorganizoval Nevzat Halili samostatné albánské referendum o autonomii pro Albánce v Makedonii, ve kterém volilo 90% Albánců a pro autonomii bylo 99% z nich (Poulton 1995). Tenze mezi Makedonci a Albánci narůstaly, ke konci roku 1991 se VMRO-DPMNE a Haliliho PDP nemohly dohodnout na novém znění ústavy, makedonští nacionalisté trvali na vlasteneckém vyznění, zatímco albánská strana požadovala stejný status pro albánštinu na celém území Makedonie a uznání albánského národa za integrální a státotvorný prvek Makedonie. Tomu, jak se situace v Makedonii vyvíjela v následujícím desetiletí, se budu věnovat v následující kapitole.

27

3 Albánská menšina v nezávislé Makedonii Jak se vyvíjela situace albánské menšiny v Makedonii v souvislosti s rozpadem jugoslávské federace a vyhlášením nezávislosti Makedonie v roce 1991? Jaké politické subjekty v devadesátých letech zastupovaly albánskou menšinu a jakým způsobem? Jak se změnilo postavení a práva Albánců v již nezávislé Makedonii? Proč došlo v roce 2001 k vyhrocení situace a užití násilí? To jsou některé otázky, na které se budu snažit odpovědět v této kapitole.

3.1 Obecná charakteristika Jak již bylo řečeno, Albánci bojkotovali referenda o nezávislosti Makedonie i o nové ústavě a protestovali proti preambuli ústavy, která Makedonii považovala za národní stát makedonských občanů a explicitně zmiňovala roli makedonské ortodoxní církve. Požadovali také sčítání obyvatel, které by proběhlo pod mezinárodním dohledem.

Bývalý místopředseda strany PDP Sami Ibrahimi deklaroval, že nejlepší by byla ústava, kde by nebyla vyzdvižena role ani jednoho etnika a strana také v roce 1993 zaslala petice OSN, ES a OBSE6 s požadavkem na potvrzení albánského národa v Makedonii jako státotvorného. PDP chtěla, aby došlo k institucionalizaci proporcionálního zastoupení Albánců na všech úrovních rozhodovacích procesů, a to na základě objektivního sčítaní obyvatelstva (Poulton 1995).

V reálném životě mohli v devadesátých letech Albánci uvádět své jméno na občanských průkazech i v albánštině, ale různé oficiální formuláře a dokumenty dvojjazyčné nebyly. Důležité dokumenty týkající se školství a výuky musely být jak v albánštině, tak v makedonštině (Poulton 1995). Ve Skopji byly otevřeny albánské fakulty vysokých škol a zvedl se i počet albánských středních škol, respektive tříd. 6

Tehdy ještě KBSE, přejmenováno na OBSE 1.1. 1995

28

Problematické ale stále bylo zastoupení Albánců v politické sféře, obzvláště na vyšších postech, ale stejně tak i na úrovni samosprávných celků, v armádě a policejních složkách. Albánské politické strany měly své poslance i ministry v parlamentu, ale ve státní správě pracovala pouze 4% etnických Albánců a to ještě většinou jako učitelé a fyzická síla, ne na vyšších pozicích (Poulton 1995). Oproti státnímu sektoru se v privátní sféře Albánci prosazovali relativně bez problémů a řada se jich také vypracovala v západní Evropě popř. v USA, kde studovali. V průběhu 90. let měli Albánci své ministry ve vládě, ale nebyly to zrovna důležité posty, jako ministr zahraničí či ministr vnitra. Běžní Albánci i někteří albánští politici se k tomuto zastoupení na vládní úrovni stavěli poměrně skepticky. Sami Ibrahimi, jeden z představitelů strany PDP prohlásil, že by měl raději 5 ředitelů velkých makedonských podniků, než 5 ministrů ve vládě (Poulton 1995). Samospráva v Tetovu a některé další většinově albánské celky sice byly v rukou Albánců a albánských komunálních politiků, ale vzhledem k centralizaci státní moci v Makedonii byly jejich pravomoci malé. Makedoncům však připadaly dostačující a dokonce přirovnávali tetovskou oblast k neoficiální Iliridě. Centralizace státní moci je však, nutno poznamenat, celobalkánským fenoménem a k decentralizaci se začíná přistupovat až v poslední době.

3.2 Politické strany zastupující albánské zájmy v průběhu 90. let

V průběhu devadesátých let reprezentovalo zájmy albánské populace několik politických stran. Krátce zde zmíním vývoj politických stran a jejich formální programy. Poté budu psát o reálné situaci na makedonské politické scéně z hlediska albánských práv a požadavků, popřípadě reakcí státu na ně.

Albánské politické subjekty, zastoupené v parlamentu respektive ve vládě, byly v 90. letech Strana demokratické prosperity (PDP) a Demokratická strana Albánců (DPA). Situace se výrazně změnila po konfliktu v roce 2001, kdy došlo k oslabení pozic jak

29

PDP, tak DPA. Podporu většiny albánských voličů ve volbách v roce 2002 získala nově vzniklá strana - Demokratický svaz pro integraci (DUI), bývalého vůdce albánské osvobozenecké armády (NLA), Ali Ahmetiho.7

PDP Stranu demokratické prosperity, jak již bylo řečeno výše založil v roce 1990 Nevzat Halili. Ve straně PDP se na počátku devadesátých let nacházely tři názorové proudy, proud požadující nezávislou republiku Iliridu, proud volající pro upevnění vztahů s Albánií a poslední, který stál v opozici proti autonomii a požadoval, aby se Makedonie stala spíše občansky, než etnicky založeným státem (Poulton 1995).

Strana prošla v roce 1994 vnitřní krizí a odštěpilo se křídlo, které později založilo Stranu za demokratickou prosperitu Albánců (PDPA). V průběhu devadesátých let byla PDP trvale zastoupena v parlamentu, přičemž v letech 1992-1998 byla součástí vlád Branka Crvenkovského (SDSM)8. Od roku 1998 přešla do opozice, a od roku 2001 se opět stala součástí vlády, tentokrát „post-ochridské“ široké koalice L.Georgievského (VMRO-DPMNE) (Šedo 2002).

Strana demokratické prosperity požadovala změnu státoprávního postavení albánské menšiny resp. předefinování Makedonie na multietnický stát, albánštinu jako druhý úřední jazyk, uznání tetovské univerzity jako státní a vyšší podíl Albánců ve státní správě. Strana se od svého vzniku etablovala na politické scéně a byla představitelem umírněného zástupce menšinového etnika, který byl ochotný přistoupit na kompromis, což ukázala i svou účastí ve vládních koalicích (Šedo 2002).

Ovšem po střetech v roce 2001 došlo k výrazné změně v politickém systému Makedonie, a následně i ke značnému oslabení dosud etablovaných politických subjektů zastupujících Albánce v parlamentních strukturách (PDP, DPA). Podporu získal výše zmíněný Demokratický svaz pro integraci (Šedo 2002). 7 8

Vznik strany 5.6. 2002 Sociálnědemokratický svaz Makedonie, transformoval se ze Svazu komunistů Jugoslávie

30

DPA Další stranou, která měla v devadesátých letech zastoupení v parlamentu byla Demokratická strana Albánců (DPA). Tato strana vznikla v roce 1997 sloučením Lidové demokratické strany (NDP) a Strany za demokratickou prosperitu Albánců (PDPA)9 (Cabada 2004).

V průběhu devadesátých let se počet poslanců za tuto, respektive její předchůdkyně zvyšoval. V roce 2002 však tato strana, stejně jako PDP, své pozice neobhájila. Do roku 1998 byla DPA v opozici, pak se stala součástí vlády premiéra Georgievského. Požadavky této strany jsou formálně stejné jako u PDP, navíc u státoprávního postavení je požadavek na výslovné uznání Albánců jako druhého státního národa v Makedonii. Předchůdci DPA tj. PDPA a NDP vystupovali s ostřejší rétorikou i programem a uvažovali i o kanonizaci, či federalizaci země. Jejich následovnice DPA tyto požadavky odmítla. Stejně jako PDP má strana systémový charakter ( Šedo 2002).

Je nutné zmínit, že přestože hned v první vládě nezávislé Makedonie byli ministři z PDP, tak poměrně značná část Albánců se s oficiálními politickými elitami neztotožnila a obviňovala je buď z příliš kompromisního postupu, nebo z diskreditace spoluprácí s režimem bývalé Jugoslávie a jeho prominenty (Zhelyazkova 2003).

Problematickým pro vládu a tehdy vládní stranu PDP byl v červnu roku 1997 zásah makedonských autorit proti albánským demonstrantům poté, co albánští starostové vyvěsili albánské vlajky na radnicích v Tetovu a Gostivaru. Bylo zjevné, že se tak stalo bez předchozí konzultace s vedoucími představiteli PDP (Koinova 2002).

9

Radikálnější a mladší křídlo PDP se v roce 1994 oddělilo, a pod vedením Arbena Xhaferiho zformovalo Stranu demokratické prosperity Albánců (PDPA), která pak v komunálních volbách v roce 1996 získala větší podporu než PDP. Situace pro PDP se dále zhoršila v lednu 1997, kdy se PDPA spojila s malou albánskou Lidově demokratickou stranou (NDP), společně pak vytvořily Demokratickou stranu Albánců (DPA).

31

Aby však nedošlo k závažnému rozdělení albánské komunity v postojích vůči autoritám, a aby dala najevo svou soudržnost, sešli se v srpnu téhož roku představitelé albánských stran u usmiřovacích rozhovorů. Došlo k vytvoření taktické koalice DPA a PDP pro parlamentní volby, které se konaly v listopadu 1998. Pozorovatelé poukazovali na vratkost základů této unie, která se, jak se očekávalo, v podstatě hned po volbách rozpadla (Šedo 2002). Avšak důležitá zde byla shoda albánských představitelů na tom, že se pokusí zlepšit státoprávní postavení albánské menšiny v rámci makedonské ústavnosti, a ne vytvořením paralelních institucí, jako tomu bylo třeba v Kosovu. Po volbách se DPA stala součástí vlády, zatímco PDP zůstala v opozici. Prezidentských voleb v roce 1999, a místních voleb v roce 2000 se už znovu obě strany účastnily zvlášť (Šedo 2002).

3.3 Hlavní konfliktní témata interetnických vztahů v 90. letech Proti kterým ústavním a vládním rozhodnutím albánští političtí představitelé a občané v období nezávislé Makedonie protestovali?

Šlo vlastně už o bojkot referenda o makedonské nezávislosti a vyhlášení vlastního albánského referenda o autonomii, bojkot referenda o ústavě 199110 a bojkot sčítání obyvatel z téhož roku. Zdrojem interetnických tenzí během 90. let bylo téma místní správy a její decentralizace. Zákon z roku 1995 o místních samosprávách sice formálně garantoval přenesení důležitých pravomocí na městské rady a místní samosprávu, ale nezdařilo se mu přijatelně vymezit hranici odpovědnosti a podřízenosti vůči centrálním autoritám (Koinova 2002). Tento zákon zavedl dvojjazyčnou administrativu a užití albánštiny v oficiálním styku v samosprávných jednotkách, kde počet albánského obyvatelstva přesahoval 20% z celkového počtu. Zároveň zvýšil počet samosprávných jednotek z původních 34 na

10

Nacionalistické vyznění preambule, která Makedonii definuje jako národní stát Makedonců, které podle nich znamená vyšší status Makedonců oproti Albáncům. Poukazují na ústavu z roku 1974, kde byl makedonský stát formulován jako stát Makedonců a albánské a turecké menšiny. Tzn., že měli i lepší postavení než ostatní makedonské menšiny (Romové, Vlaši,…), ústava 1991 nerozlišuje mezi menšinami.

32

130, čímž chtěl podle Albánců snížit počet oblastí, kde by měli většinu, a omezit tak jejich účast na samosprávě (ICG 1997: 13). Konkrétním případem spojeným s konfliktním tématem samosprávy, je událost z roku 1996, kdy po volbách do místního zastupitelstva v městě Gostivar, nový albánský starosta Rufi Osmani11 provedl řadu změn na radnici. Snížil počet dosavadních úředníků, přijal více albánských zaměstnanců a nechal vyvěsit cedule a popisky v albánštině, makedonštině a turečtině. Co ale autority pobouřilo nejvíc, bylo vyvěšení albánské a turecké vlajky v Gostivaru, ale i Tetovu. Vláda a ústavní soud, přes Osmaniho námitky a argumentaci ústavou, vyvěšování okamžitě zakázaly, jako pohrdání makedonským státem a vytváření „paralelních institucí“. V červnu pak makedonská vláda vydala nový zákon o vyvěšování cizích vlajek, který povoloval vyvěsit vlajky jiné, než makedonské na veřejném prostranství a před radnicemi pouze ve státní svátek (HRW 1998: 8).

Tetovo i Gostivar však tento zákon ignorovaly, a tak stát zasáhl přímo, vlajky nechal stáhnout a hlavní členy DPA, a mezi nimi i Osmaniho, pozatýkal. Osmani a další tři vysocí představitelé DPA byli odsouzeni a dostali poměrně vysoké tresty. Osmani například 13 let. Některé lidsko-právní instituce napadaly, procesní chyby a národnostní podtext soudního řízení, který hrál při soudním procesu velkou rol (Koinova, 2002). Přitom v případě, starém několik let, kdy makedonští studenti ve Skopji protestovali s nenávistnými a antialbánsky zaměřenými slogany proti rozšiřující se výuce v albánštině na pedagogické fakultě, se podle makedonských soudů o národnostní podtext nejednalo (HRW 1996).

Na tyto události je poukazováno v souvislosti s bombovými útoky v prosinci 1997 a květnu 1998 v Tetovu a Gostivaru, ke kterým se přihlásila kosovská osvobozenecká armáda (KLA), což nám znovu připomíná propojenost Kosova s otázkou albánské menšiny v Makedonii. Díky silnému mezinárodnímu tlaku byl Osmanimu trest snížen na 7 let, přesto to vyvolalo velkou vlnu protestů Albánců. Nakonec po volbách 1998, a vstupu DPA do

11

Za DPA

33

vlády, byla v únoru 1999 udělena amnestie politickým vězňům. Tedy i představitelům DPA spojeným s touto událostí (Koinova 2002).

Stále nedořešená zůstala v 90. letech otázka vysokého školství v albánštině. Přehlížení této otázky vedlo Albánce k otevření soukromé univerzity v Tetovu v roce 1994. Makedonské autority to však prohlásily za nelegální a za pomoci policejních orgánů byla univerzita uzavřena. Při akci zemřel jeden Albánec a bylo pozatýkáno několik albánských akademiků. Univerzita byla znovu otevřena v roce 1995. Ani zákon z roku 2000 tetovskou univerzitu za státní neuznal, ale albánským studentům byly nově uznávány diplomy i ze soukromé tetovské univerzity (Koinova 2002).

Po celá 90. léta pokračovala podreprezentace Albánců ve státní správě, složkách armády a policie. A to i v oblastech s albánskou většinou. Ještě v roce 2000 bylo v policejních a armádních složkách zaměstnáno pouze 3,1 % Albánců a oproti tomu 93,9 % Makedonců (ICG 2000). V roce 1999 tehdejší viceprezident strany DPA Menduh Thaci prohlásil, že pokud bude albánské etnikum mimo vysoké posty v těchto složkách, míněno armádě a policii, není možná integrace Albánců do makedonské společnosti a jejich plné ztotožnění se makedonským státem (Koinova 2002). Arben Xhaferi (DPA) zase v roce 2000 navrhoval, aby se řešením situace země stal koncept konsociační demokracie, která by v makedonské podobě zahrnovala albánskou menšinu jako státotvorný prvek, albánštinu v administrativě, decentralizaci státu a zaměstnávání Albánců na základě proporcionálního zastoupení této menšiny v Makedonii (Koinova 2002). Pokud jde o možnost federalizace Makedonie, albánské vládní, resp. parlamentní strany ji v podstatě jako relevantní řešení odmítly, požadovala ji sice DPA, ale jen v období 1996-1997, v roce 2001 ji chtěla makedonská osvobozenecká armáda (NLA) (Šedo 2002).

Mezi další problematická témata 90.let patří téma uznávání makedonského občanství po rozpadu Jugoslávie. Mnoho Albánců pracovalo za federace v jiných částech země a

34

zákon z roku 1992 začal požadovat minimální patnáctiletý trvalý pobyt na území Makedonie, aby došlo k udělení občanství. Toto téma bylo velice kontroverzní a týkalo se téměř 150 tisíc žadatelů, kterým byla v roce 1994 zamítnuta žádost o občanství, přestože měli jugoslávské občanské průkazy. Většina z nich byli Albánci (Poulton 1994:26). Téma občanství se nově diskutovalo při parlamentních volbách v roce 1998, kdy političtí představitelé albánského etnika kritizovali problematické registrování albánských voličů a tvrdili, že asi padesát tisíc Albánců nemohlo volit, protože jim stát odepřel občanství.

V souvislosti s bombovými útoky v roce 1997 a 1998, ke kterým se přihlásila kosovská osvobozenecká armáda (KLA)12, bylo pozatýkáno množství Albánců podezřelých z terorismu. To albánská elita opět kritizovala jako pokus o diskreditaci albánského etnika před parlamentními volbami. Většina pozorovatelů tvrdí, že pozatýkáni sice byli většinou zločinci, ale pouze v minimu případů šlo o skutečné teroristy (IHF 1998). Antialbánských kampaní v nezávislé Makedonii bylo několik, a to jak policejních, tak soudních a politických.13 Rok 1999 se v důsledku kosovského konfliktu nevyvíjel dobře ani pro albánskomakedonské vztahy. Příliv albánských uprchlíků na sebe nenechal dlouho čekat. Do Makedonie se dostalo mezi 200 000-245 000 utečenci. Na makedonské straně tento fakt vyvolal obavu z narušení etnické rovnováhy v případě, že by někteří Albánci z Kosova zůstali. Albánci z Kosova byli většinou ubytováni u makedonských albánských rodin nebo v uprchlických táborech. Makedonská vláda přes své obavy neposkytla žádnou významnější finanční podporu na řešení nastalé situace (Koinova 2002) Podle údajů makedonského ministerstva zahraničí však v zemi na konci září 2000 zbylo pouze 2000 kosovských Albánců (Koinova 2002) a krize v Kosovu tak nezpůsobila tolik obávaný dominový efekt a případné nastartování nálad na vytvoření Velké Albánie. 12

Podle makedonských autorit měla resp. má KLA síť i v Makedonii 11/1993 – zatčení 9 Albánců za údajné spojenectví s vojenskou kosovskou skupinou, která plánovala vytvoření samostatné albánské republiky Iliridy. Akce vyvolala protesty Albánců. 1995 – proces s rektorem neuznávané tetovské univerzity Fadilem Sulejmanim, který neodpovídal mezinárodně uznávaným standardům soudního řízení a další 13

35

Makedonie se s přílivem uprchlíků poměrně dobře vyrovnala, a to zejména díky pevné pozici tehdejší vládnoucí koalice VMRO-DPMNE/DPA/DA, která podpořila akce NATO a povolila jednotkám NATO zůstat na území Makedonie. Na rozdíl od předchozích vládnoucích koalic tato udělala krok vpřed, strany byly ochotné ustoupit v rámci zachování interetnického míru ze svých nacionalistických pozic a dojít ke kompromisům. Podle Erana Fraenkela, tehdejšího ředitele neziskové organizace Search for Common Ground in Macedonia (SFCG), se dynamika interetnických vztahů v roce 2000 změnila. Vztahy na bázi koaličních partnerů se vylepšily, ale reálné vzájemné vnímání obou etnik bylo stále negativní (Koinova 2002). Válka v Kosovu obnovila rozdělení obou etnik, která žila téměř oddělené životy vedle sebe, ne spolu. Vztahy byly plné nedůvěry, netolerance, albánské etnikum se nezajímalo o dějiny makedonského etnika a naopak. Etnika měla svá média, své noviny, obchody a zábavní podniky (ICG 2000).

„Makedonci se po kosovské válce obávali „kriminalizace“ albánského segmentu společnosti. Zmiňovali např. „zábavní podniky“ v městech s albánskou většinou (Tetovo, Gostivar, Strougovo, Ochrid). Prostitutky v těchto veřejných domech jsou většinou ženy odvlečené v rámci obchodu s „bílým masem“ ze zemí, jako je Ukrajina, Moldávie, Rumunsko a dalších východoevropských zemí“ (IHF 2000:43). Dále je znepokojoval byznys s nelegálními přechody hranic s Kosovem, pašování drog a jiného zboží. Organizovaný zločin je ovšem bolavá rána celého Balkánu a není možné svalovat vinu pouze na jeden segment makedonské společnosti.

Pokud jde o náboženství, jehož důležitou roli v životě albánské komunity jsem zmínila v předchozí kapitole, islám se nestal v průběhu devadesátých let významnějším destabilizačním faktorem. Možná pouze částečně, v letech 1992-1993, v souvislosti s konfliktní situací v Bosně a Hercegovině, kdy se však tenze rychle uvolnily, protože náboženská nesnášenlivost v Bosně a Hercegovině a její děsivé následky měly na makedonské obyvatelstvo odstrašující dopad.

36

Islám je pro Albánce na jedné straně zdrojem etnické i kulturní identity, to je nesporné, ale Albánci tvrdí, že jejich primárním „náboženstvím“ je albánství, ne islám (Koinova 2002). Konfliktním prvkem se islám stal až v důsledku krize v roce 2001, která ale není předmětem zájmu této kapitoly.

3.4 Shrnutí vývoje interetnických vztahů v 90. letech Makedonie v průběhu 90.let podepsala velké množství mezinárodně právních závazků týkajících se lidských práv a práv menšin. Nedá se říci, že by je nějakým viditelným a nepřijatelným způsobem porušovala. Všeobecně, tak z hlediska celobalkánského bylo Albáncům v Makedonii v průběhu 90.let poskytnuto poměrně velké množství politických práv. Některé požadavky Albánců byly splněny, na další došlo po roce 2001, po podepsání Ochridských dohod, které pomohly ukončit začínající občanskou válku v Makedonii.

Albánská menšina je tedy největší menšinou Makedonie a jak již jsem několikrát zmínila, tvoří mezi 23-25% obyvatel. To odmítají albánští političtí představitelé s tím, že mnoha Albáncům bylo díky nutnému 15letému trvalému pobytu na území Makedonie odepřeno účastnit se sčítání obyvatel a voleb a ohánějí se čísly kolem 40% procent.

Po celá devadesátá léta byla některá z albánských stran zastoupena v parlamentu nebo ve vládě. Albánští představitelé byli i na místních úrovních, samozřejmě zejména v oblastech s albánskou většinou. V základním i středním školství byla zaručena výuka v albánštině. Problematičtější vysoké školství částečně vyřešil zákon z roku 2000, který povolil vyučování v jiných jazycích, než pouze v makedonštině, na soukromých univerzitách. Ten umožnil studentům tetovské univerzity složit státní zkoušku a uznával pak jejich diplomy. Stále však univerzita nebyla státní, proti čemuž protestovala tehdy opoziční strana PDP. Na její popud vyšlo do ulic hned po schválení tohoto zákona asi tisíc demonstrantů.

37

Kritizovali zákon i vládní albánskou stranu DPA, že zradila svůj program, ve kterém si v roce 1998 kladla za cíl udělat ze soukromé univerzity v Tetovu univerzitu státní (Koinova 2002).

Za vlády koalice VMRO-DPMNE/DA/DPA od roku 1998 také mírně vzrostl počet Albánců ve státní správě, na místních zastupitelstvích, a konečně se Albánci dostali i na klíčové posty ve vládě. Poprvé v historii samostatné Makedonie byly Albánci obsazeny posty ministra spravedlnosti a náměstka ministra vnitra (Koinova 2002). Korektní a kompromisní vztahy se však zjevně nepřenesly na bázi vztahu komunit v běžném životě v Makedonii. Někteří mezinárodní pozorovatelé tvrdí, že tendence vedoucí k separaci makedonského a albánského etnika se urychlila válkou v Kosovu. Podobně makedonští intelektuálové varovali, že smířlivost na bázi politické se nutně nepřenáší mezi obyvatelstvo a k otevření nezahojených ran stačí velice málo (Koinova 2002).

Jejich obavy se na počátku roku 2001 bohužel naplnily, a vyústily v interetnickou krizi, která téměř přerostla v otevřenou občanskou válku. Co konflikt bezprostředně roznítilo? Jak probíhal a skončil? Jaké měl důsledky? To jsou otázky, kterými se budu zabývat v následující kapitole.

38

4 Makedonie na pokraji občanské války 4.1 Příčiny konfliktu

Jaká je skutečná příčina makedonského konfliktu, co se vlastně vůbec stalo v Makedonii během několika měsíců roku 2001? Nejprve bych chtěla zmínit obecnější náhled na důvody vypuknutí etnické krize. Podle Denka Maleskiho14, je možné považovat za hlavní příčinu výběr neadekvátní strategie při vytváření státu a formování národa za demokratických podmínek, respektive po rozpadu Jugoslávské federace (Maleski 2003). Maleski odkazuje na americké politology Juana Linze a Alfreda Stepana, kteří se dlouhodobě zabývají demokraciemi, resp. přechody k demokracii a na jejich schéma vztahu mezi státem, národem či národy a demokracií. Výběr strategie vývoje podle nich závisí na specifické situaci konkrétního státu. Na tom, zda ve státě kromě majoritního národa existují ještě jiné národy, a jaký je jejich vztah. Takto vygenerovali čtyři typy situací, ze kterých stát vychází. V první situaci ve státě není přítomen jiný národ, a konsolidace v demokratický národní stát je tak poměrně snadná. Případ číslo dvě: je zde další národ, který ovšem není národně probuzený, konsolidace demokracie je stále možná. V situaci číslo tři už je minorita národně probuzená, což vytváří konfliktní situace. Přechod k demokracii je složitější, ale je ještě pořád možný. A to za předpokladu, že politický systém je pečlivě naplánován a dotyčný stát přejde postupně k modelu mnohonárodnostního státu. Poslední případ nastává, pokud je minoritní národ militantní a konfliktní. Následují represe ze strany státu a demokratická konsolidace je téměř nemožná. Stát čelí silnému tlaku a možnému teritoriálnímu dělení (Linz, Stepan 1996).

14

profesora na Univerzitě sv. Cyrila a Metoděje ve Skopje a bývalého ministra zahraničí Makedonie 1991-1993

39

Podle Maleskiho se Makedonie v roce 1991 nacházela v situaci číslo tří, ale vydala se na nesprávnou cestu tím, že tento zjevný fakt ignorovala a přehlížela. Zahájila přechod k demokracii, jako by byla národním státem bez početných menšin. Po deseti letech nesprávně nastavené cesty vývoje se ale Makedonie v roce 2001 najednou nacházela v bodě číslo čtyři - militantní albánská menšina, vojenský konflikt a požadavky na dělení státu na základě etnického linie. Nemuselo se tak stát, pokud by ústava z roku 1991 obsahovala ochranné mechanismy zabezpečující práva menšin a transformovala by jejich požadavky do praktické politiky státu. To se ale nestalo a podle Maleskiho tak bylo pouze otázkou času, kdy rostoucí vzájemná netolerance přeroste v etnický konflikt (Maleski 2003).

Mezi další konkrétní faktory, které měly vliv na vypuknutí ozbrojeného konfliktu byl dlouhodobě

neadekvátně

řešený

problém

téměř

odděleného

albánského

a

makedonského školství. Kulturní, jazyková a náboženská odlišnost vedly k separaci komunit. Během éry Jugoslávie žila obě společenství sice v míru, ale tato separace postupně narůstala.

Ústava z roku 1991 sice Albáncům slibovala „plnou občanskou rovnost v permanentním soužití s makedonským lidem,“... (HR-Net 1995), ale strukturální nerovnosti mezi oběma komunitami v průběhu 90. let přetrvávaly, což jen posilovalo albánskou nespokojenost. Makedonci vnímali Albánce jako neloajální vůči novému státnímu útvaru, jako komunitu, ve které je rozšířená kriminalita. Navíc podezřívali Albánce ze secesionistických a iredentistických záměrů. Všechny tyto faktory jsem dostatečně přiblížila v předchozích kapitolách.

Pokud jde přímo o pohled obou etnik, obviňují se navzájem. Makedonci Albánce z touhy po větším teritoriálním vlivu v rámci Makedonie či vytvoření Velké Albánie spolu s kosovskými Albánci. Albánci zase zdůrazňují v souvislosti s ozbrojeným konfliktem své nerovné společenské postavení a nedostatečné zajištění základních lidských práv a svobod v rámci Makedonie.

40

Na čem se shodnou obě komunity, jsou hlavní aktéři konfliktu. Jde o národně osvobozeneckou armádu (NLA) na straně albánské a armádu spolu s policií na straně makedonské.

Docentka dánské univerzity v Århus Anne Marie Dinesen připomíná, že po vyhlášení nezávislosti k žádným významným

bouřím nedošlo a makedonská ústava byla

schválena Evropskou unií i Badinterovou komisí. Dinesen se ptá: „Co se změnilo, že mezinárodní společenství nesouhlasí se sebou samým ve vztahu k ústavě a respektu k právům menšiny“(Dienstbier 2002: 297)? Odpovědí může být válka v Kosovu, albánští uprchlíci a posílení albánského extremismu ve spojitosti s kosovským konfliktem. O propojení kosovských a makedonských Albánců a celkové soudržnosti albánského etnika jsem se již zmínila.

Jiří Dienstbier ve své knize Daň z krve cituje nejmenovaného západního diplomata, podle kterého je zásadní problém v tom, že „Západ nikdy Albáncům nesdělil, že tu není proto, aby jim zajistil nezávislost a prosazoval albánské zájmy, ale aby prosadil svůj zájem, kterým je stabilita Balkánu“ (Dienstbier 2002: 298-299).

4.2 Hlavní aktéři konfliktu

Na straně makedonské šlo o armádu a policejní složky. Mohu zmínit i ozbrojené polovojenské skupiny etnických Makedonců, které sice nehrály nejdůležitější roli15, ale jejich rychlé zformování ukázalo jak snadno mohla Makedonie v roce 2001 sklouznout k občanské válce. Na straně albánské to byla již jmenovaná Národně osvobozenecká armáda. Prostředníkem a mediátorem konfliktu bylo mezinárodní společenství, které reprezentovaly zejména Evropská unie a Severoatlantická aliance.

Pokud jde o NLA, byla to formace vzniklá na podzim roku 1999, kterou je možné přirovnat ke Kosovské osvobozenecké armádě KLA v letech 1996-1999. 15

Šlo o 2000-3000 makedonských mužů (ICG 2001a:3)

41

Hlavním společným prvkem bylo užití násilí k dosažení politických cílů. Organizace se snažila postavit po bok umírněným albánským stranám PDP a DPA, které prosazovaly své cíle konsensuální politikou a spoluprácí se státem. NLA se stala hlavním aktérem konfliktu mezi lednem a srpnem 2001 na albánské straně. Přestože se oficiálně neúčastnila jednání o ústavních změnách po ukončení bojů, měla na průběh tohoto vyjednávání velký, ne-li rozhodující vliv. Složení Národně osvobozenecké armády bylo poměrně různorodé. Tvořili ji jak makedonští Albánci, tak cizí mecenáši a snílci o budoucí Velké Albánii. Nesmíme zapomenout zmínit, v jistém slova smyslu naivní, mladé Albánce, kteří zavrhli své oficiální politické představitele, protože ti podle nich nedokázali prosadit smysluplné reformy politického systému. Některé její guerilly pocházely z Kosova a bojů se účastnili i žoldnéři mezinárodního terorismu z Bosny, Turecka, Afghánistánu i Saúdské Arábie (Dienstbier 2002). Odhadovaný počet členů je 7000 mužů v období vrcholu činnosti (Wikipedia 2008).

Velitel NLA a současny lídr nejsilnější albánské strany v Makedonii DUI (BDI), Ali Ahmeti, byl jedním ze zakládajících členů Kosovské osvobozenecké armády. Přes jisté shodné prvky s KLA se NLA nepodařilo získat masovou podporu albánského obyvatelstva (Bajic 2001). „Povstalci sice měli částečnou podporu řadových albánských občanů ohledně cílů, které chtěli prosadit. Ale musíme podotknout, že albánští civilisté většinově nesouhlasili s násilným způsobem boje – nezvedli by zbraně proti svým sousedům.“(ICG 2001b:3)

Během konfliktu NLA komunikovalo s PDP i DPA, i když to ani jedna ze stran nepřiznala oficiálně. DPA kritizovala únorové bombové útoky v Tetovu, ale zároveň PDP v dubnu ohrozila, že pokud nebudou splněny albánské požadavky, tak vystoupí z koalice. PDP a DPA hrály na obě strany. Spolupracovaly jak s vládou, tak s NLA (Koinova 2002). „Strana demokratické prosperity prohlásila, že k vládě národní jednoty se připojí jen když bude zastavena vojenská ofenziva proti rebelům“ (Dienstbier 2002: 300).

42

Pod mezinárodním tlakem se 13. 5. 2001 PDP nakonec připojila spolu s DPA ke koaliční vládě. Extremisté tuto vládu odmítli s tím, že jde o spojení „korupčních politiků (Dienstbier 2002).

Mimo jiné se DPA, PDP a NLA účastnily tajných trilaterálních hovorů na území Kosova ve městě Prizren, které 22. května skončily podepsáním Prizrenské deklarace, která počítala se skončením bojů výměnou za amnestii rebelů a jejich reintegraci do makedonské společnosti, ústavní změny, albánštinu jako druhý oficiální jazyk a další změny, které v podstatě kopírovaly plán zvláštního zmocněnce OBSE pro Makedonii Roberta Frowicka (ICG 2001c). Fotky z jednání Ahmetiho (NLA), Imeriho (PDP) a Xhaferiho (DPA) se dostaly na veřejnost. Jmenovaní politici nepopřeli, že vyjednávali a v protiútoku obvinili prezidenta Borise Trajkovského, že Národní bezpečnostní rada jednala v období krize také bez účasti albánských poradců. Je důležité zmínit, že během krize NLA nepřišla s požadavkem na změnu povahy makedonského státu nebo teritoriální změny. Politický vůdce NLA Fasli Veliu řekl, že chtějí zachovat integritu Makedonie, protože věří, že makedonský stát by bez Albánců nebyl s to existovat. Tento vzkaz byl nejspíš určen i mezinárodnímu společenství, aby mu dokázal, že rebelové z NLA nezamýšlejí vytvoření Velké Albánie (Rusi 2001).

PDP a DPA chtěly ústavní změny, které by albánskému etniku zajistily status státotvorného národa. Konkrétní podoba cílů se téměř shodovala s požadavky NLA.

Co se týká role mezinárodního společenství, etničtí Makedonci trvají na tom, že stálo spíše na albánské straně, k Makedoncům se chovalo až nepřátelsky a nesnažilo se pochopit jejich zájmy. Svou zaujatostí podle Makedonců přímo vyzývalo Albánce ke stupňování požadavků, a celkově nevítaná byla intervence mezinárodního společenství do vnitřních záležitostí Makedonie (Petroska - Beshka, Najcevska 2004).

Je celkem jasné, že opačný je postoj Albánců. Ti vnímají roli mezinárodního společenství pozitivně a dokonce mezi nimi převažuje názor, že by k ozbrojenému

43

střetu nedošlo, kdyby Albánci neměli mezinárodní podporu, především od USA a NATO. O nekonzistentním a proměnlivém vývoji postojů mezinárodního společenství svědčí i změna terminologie v průběhu střetů. Členové albánských ozbrojených sil byli nejdřív teroristé, poté už „jen“ rebelové (Petroska - Beshka, Najcevska 2004).

Na druhé straně ke změnám postojů docházelo i na straně makedonských aktérů. V březnu premiér Georgievski a jeho VMRO-DPMNE jasně podporovali akci NATO a odzbrojení rebelů, zatímco v srpnu a září se stali největšími odpůrci rozšíření mise NATO.

Mezinárodní společenství skrze své vyjednavače spoluformulovalo text Ochridské rámcové dohody. Následně pak vytvářelo tlak na její podepsání a uvedení do praxe. NATO poslalo své jednotky do Makedonie krátce po vypuknutí konfliktu. Ochridská rámcová dohoda je etnickými

Makedonci vnímána jako prohra

makedonského státu a etnických Makedonců, smlouva je toho nezvratným důkazem. Byla jim podle nich vnucena mezinárodním společenstvím. Albánská strana ji vnímá opačným způsobem, některé požadavky sice musely být zmírněny, ale v zásadě byly důležité body splněny. Mimo to si Albánci potvrdili, že síla je možná jedinou cestou jak dosáhnout politických cílů, což je do určité míry znepokojivý fakt pro další vývoj a tím nemyslím jen v Makedonii.

Dohoda zahrnovala ústavní změny, odzbrojení a amnestii pro členy Národně osvobozenecké armády, předčasné parlamentní volby a strukturální a právní změny v rámci státu.

44

4.3 Průběh bojů

K vyhrocení situace došlo již ke konci ledna 2001, kdy byl v etnicky smíšené vesnici Tearce mezi Tetovem a západními oblastmi Makedonie zabit jeden makedonský policista při granátovém útoku albánských povstalců na policejní stanici (Koinova 2002). Na obrátkách konflikt nabral v půlce února, kdy vypukly násilnosti mezi vládními silami a skupinou samozvaných albánských rebelů Národně osvobozenecké armády ve vesnici Tanuševci, která hraničí s Kosovem. Další boje se pak odehrávaly v oblasti Kumanovo - Lipkovo, Tetovo a regionech Skopje. Během útoků NLA napadala policejní a armádní síly, zatímco ty ostřelovaly především většinově albánské vesnice ve zmíněných oblastech.

Boje pokračovaly i v březnu, kdy se albánští povstalci 15. března dostali až k hlavnímu městu Makedonie, Skopji. O pět dní později zaslali političtí vůdci rebelů ultimátum makedonské vládě, aby nastartovala procedury, které by vedly k federalizaci Makedonie. Mezi další požadavky patřila albánština na úřadech, decentralizace samosprávy, poměrné zastoupení ve složkách státní správy a legalizace univerzity v Tetovu. Vláda 21. 3. odpověděla s tím, že pokud NLA do 24 hodin nesloží zbraně a neodejde ze země, provede armáda vojenskou proti rebelům. Následně 25.3. bylo slovo dodrženo, a po úspěšném zásahu byli rebelové prozatím zatlačeni zpět na území Kosova (Koinova 2002).

Jak boje pokračovaly v dubnu? 28. 4. byli ve střetech s rebely poblíž vesnice Vejce u Tetova zabiti další makedonští vojáci. To vedlo k nové vlně střetů mezi albánskými ozbrojenci a armádou. V květnu se boje odehrávaly i v Bitole, Skopji, Velesu, také se posunuly více na východ k oblasti Kumanovo. Vláda odpovídala ostřelováním vesnic v těchto oblastech.

45

Zatím mezinárodní společenství vytvářelo tlak na čtyři vládní strany VMRO-DPMNE, SDSM, DPA a PDP, aby vytvořily koaliční vládu národní jednoty, etnické napětí se dále stupňovalo. V květnu byli v Bitole zabiti čtyři makedonští vojáci, na to zareagovala makedonská armáda a policie zničením asi sto domů, vyrabovala čtyřicet obchodů a restaurací vlastněných jak etnickými Albánci, tak makedonskými muslimy. Podobné srážky se odehrávaly i ve Skopje, kde byl navíc zabit jeden Albánec. Po květnovém zásahu proti rebelům

bylo 6.června opět zabito v Bitole několik

makedonských vojáků a zvedla se nová antialbánská vlna. Makedonci v protestech provolávali „Smrt Albáncům“ a sprejovali makedonské ortodoxní kříže na muslimské náhrobky (ICG 2001c:14). Premiér Georgievski pohrozil, že požádá parlament o přijetí deklarace o vyhlášení válečného stavu. V první polovině června rebelové obsadili desetitisícové město Aračinovo, asi deset kilometrů od Skopje, které je známé jako centrum ilegálního mezinárodního obchodu s cigaretami a drogami. Makedonským silám hrozili, že pokud provedou protiútok, budou nuceny čelit ostřelování blízkého mezinárodního letiště a elektrárny (Dienstbier 2002).

11.června souhlasili albánští rebelové s dočasným zastavením bojů, aby mohly humanitární organizace pomoci civilistům v Aračinovu. Jednání albánských a makedonských představitelů o balíku politických změn mezi 15. a 20. červnem, za prostředkování Javiera Solany a George Robertsona, zkrachovalo (Koinova 2002). Teprve příjezd amerického vyjednavače Roberta Frowicka znamenal průlom. Tento zkušený diplomat především zajistil, že NLA delegovala pravomoci k vyjednávání na legální albánské politické strany, především na leadera Demokratické strany Albánců Arbena Xhaferiho. Makedonská strana sice jakékoli jednání s NLA odmítala, ale americkému nátlaku se dlouho vzpírat nedokázala.

Ve Skopje se střídaly návštěvy státníků, aby byl nátlak mezinárodního společenství viditelný. EU Makedonii hrozila, že pokud bude konflikt řešen vojensky, nedostane

46

Makedonie finanční podporu. NATO slíbila poslat jednotky za předpokladu, že bude uzavřen mír se vzbouřenci. „V polovině června bylo registrováno více než 50 000 uprchlíků a to se bojovalo pouze na několika desítkách km2 “ (Dienstbier 2002: 302). 24. června boje ustaly, aby mohly o několik dní později znovu vypuknout. Nové příměří bylo vyjednáno pod patronátem OSN 5.července 2001. Boje kolem Tetova ale ani potom neustaly. 19.července vládní strany odložily vyjednávání a následovalo zesílení bojů mezi 22.a 24.červencem. Premiér Georgievski obvinil NATO z prorebelských postojů a následovaly útoky na některé zahraniční ambasády ve Skopji (Koinova 2002). Další příměří bylo podepsáno 27. července a den na to začalo dojednávání Ochridské rámcové dohody.

Po sedmi týdnech vyjednávání pod dohledem vyslanců EU a NATO, Françoise Léotarda, bývalého francouzského ministra obrany, a Jamese Pardewa, kteří jednání v podstatě řídili, souhlasila 8.srpna albánská i makedonská strana se zněním mírových dohod, které pak byly podepsány při oficiálním ceremoniálu v Ochridu 13.srpna 2001. Parlamentem byly schváleny 6.září 2001.

Ovšem i v srpnu zaznamenaly různé mezinárodní nevládní organizace oběti na životech na obou stranách. Rabování muslimských obchodů, pálení makedonských ortodoxních kostelů a mešit, protesty proti projednávané Ochridské rámcové smlouvě byly na denním pořádku (AI 2001). Boje pokračovaly 11. a 12.srpna. O dva dny později, 14. srpna, dosáhlo NATO technické dohody s povstalci z NLA o odevzdání konkrétního počtu zbraní.

Při vyjednávání o mírových podmínkách se každá ze stran snažila zákonitě získat podporu pro své zájmy. VMRO-DPMNE premiéra Georgievského se snažila působit jako obránce

národních zájmů Makedonců respektive makedonského etnika a

k ústavním dodatkům měla skeptický postoj. Strana SDSM16 pod vedením

16

Sociálně demokratický svaz Makedonie, nástupce Svazu komunistů Makedonie

47

Crvenkovského vystupovala umírněněji, a měla pochopení pro to, že pokud se chce Makedonie vyhnout otevřené občanské válce, jsou ústavní změny nevyhnutelné.

Obě albánské strany se snažily maximalizovat užitky pro albánské etnikum a změnit základní principy, na kterých je postaven makedonský stát. Na druhé straně byly také ochotné k ústupkům. Po schválení pozměněné ústavy 16.listopadu vyzval lídr DPA Arben Xhaferi Albánce ke změně postojů a mentality, aby se předešlo možné občanské válce v budoucnosti. Albánští i makedonští zástupci v závěru shledali Ochridskou rámcovou dohodu jako neuspokojivé, ale funkční řešení a prokázali tak vzájemně svou ochotu ke kompromisům. Byl proveden sběr zbraní od povstalců tzv. operace Essential Harvest pod dohledem sil NATO. Bylo vybráno několik tisíc zbraní, přičemž část z nich byla nefunkční a je naivní domnívat se, že byla vybrána většina. Ahmetiho Národně osvobozenecká armáda byla oficiálně rozpuštěna. Ahmeti zvolil postup uspokojit západní diplomaty a přitom nerozbil organizační strukturu NLA.

Menší boje a potyčky ovšem i v následujících měsících pokračovaly. Některé vesnice na hranicích s Kosovem a Albánií se stále bránily obnovení kontroly státních úřadů. V listopadu vystoupila nová formace ANA – Albánská národní armáda, která se 14.11. přihlásila k zabití třech makedonských policistů (Dienstbier 2002).

USA tuto organizaci ihned zařadila na seznam teroristických organizací. Její mluvčí Alban Berisha zareagoval, že ANA lituje ztráty takového spojence a poznamenal, že budou nadále porušovat diskriminační zákony loutkového státu FYROM., který existuje jen díky benevolenci Albánců a přízni USA vůči Skopje. Cílem ANA je konfederace a později samostatnost. Oficiální albánské politiky označuje jako zrádce (Dienstbier 2002).

V lednu 2002 ministr obrany Vlado Popovski varoval na zasedání Národní bezpečnostní rady, že hrozí nové útoky teroristů. Koncem března 2002 stále vláda a smíšená

48

makedonsko-albánská policie nemohla vstoupit do sedmatřiceti obcí kontrolovaných povstalci (Dienstbier 2002).

4.4 Dodržování lidských práv v průběhu konfliktu

Během konfliktu od ledna do srpna 2001 došlo k přesídlení zhruba 150 000 makedonských obyvatel, a to jak albánského, tak makedonského původu. Vládní síly zničily přes deset vesnic. Mezi 42 000-65 000 Albánců prchlo do Kosova (ICG 2001c). Nevládní organizace Human Rights Watch a Macedonian Helsinki Committee informovaly o porušování lidských práv v průběhu konfliktu, a to na obou stranách.

První z organizací podala zprávu o svévolném vypalování a ničení některých albánských vesnic a násilnostech vůči obyvatelům na straně makedonských vládních sil. V srpnu byli po střetech ve Skopje zadrženo několik desítek albánských civilistů, a ne extremistů, jak tvrdilo makedonské ministerstvo vnitra. Dotyčné osoby byly převezeny na policejní stanice a tam zbiti (HRW 2001). Stejně tak albánští extremisté napadali makedonské civilisty. OBSE je obvinila, že prováděli etnické čistky ve vesnicích kolem Tetova, docházelo zde k únosům, zastrašování a zadržování nevinných obyvatel (RFE/RL 2001). Určitě nejde o jediné případy, téma mé práce je však jiné a pro ilustraci jsou tato fakta dostačující.

4.5 Ochridská rámcová dohoda

Mírová dohoda byla podepsána 13.srpna v Ochridu. Dohoda ukončila boje mezi NLA a makedonskými vládními silami. Předpokládala změny makedonské ústavy, politické reformy, a v souladu s tím vylepšení postavení albánské menšiny v rámci státu za podmínky zachování integrity Makedonie. Většina změn měla být ratifikována 2/3 většinou v parlamentu, a to do 45 dní od jejího podpisu (Council of Europe 2001).

49

Dohoda také počítala s přítomností jednotek NATO v Makedonii. V operaci Essential Harvest měli vojáci Aliance vybrat zbraně od albánských rebelů. V podstatě výměnou za ústavní změny a amnestii pro rebely. Požadované množství zbraní bylo vybráno poměrně rychle. Generální sekretář NATO George Robertson 26.září oznámil, že bylo vybráno asi 3400 zbraní, což překročilo požadovaných 3300 (Koinova 2002).

Oproti tomu přijetí ústavních změn tak jednoduché nebylo, a nabralo jisté zpoždění. Vzhledem k tomuto faktu oznámil generální tajemník Robertson, že NATO po dohodě s makedonskou vládou zůstane na další krátkou misi s názvem Amber Fox, zaměřenou na ochranu mezinárodních pozorovatelů OBSE, kteří měli dohlížet na plnění Ochridské rámcové dohody. (Informační centrum o NATO 2001)

Makedonský parlament začal debatu o ústavních změnách teprve koncem září. Stalo se tak také kvůli premiérovi Georgievskému, ministru vnitra Boskovskimu a mluvčímu parlamentu Stoyanu Andovi, kteří vytvářeli i po přijetí Dohod antialbánské nálady a protahovali průchod reforem parlamentem. Z těchto pozic byla vedena i kampaň proti Macedonian Helsinki Committee a jeho prezidentce Mirjaně Najcevské. Ke kampani, která vypukla poté, co MHC vydal v půlce ledna svou výroční zprávu o dodržování práv menšin, se připojila i státem ovládaná média a makedonská ortodoxní církev. Boskovski označil Najcevskou za státního nepřítele číslo jedna a za obhájkyni Albánců. V rámci kampaně byl dokonce z vysokého postu ve státní správě odstraněn i její manžel (Koinova 2002).

K stávající makedonské ústavě bylo nutné přijmout řadu dodatků, které měly v podstatě kopírovat požadavky vytyčené v Ochridské rámcové dohodě. Obzvláště kontroverzní byly dodatky týkající se znění preambule, statutu makedonské ortodoxní církve a tvorby speciálního

volebního

mechanismu.

Představitelé

makedonského etnika otáleli. Premiér Georgievski dokonce navrhnul, aby některé významné změny byly přijaty ne parlamentem, ale v celostátním referendu. Makedonští představitelé zkoušeli kam až

50

mohou zajít, chtěli ústavu změnit, ale zároveň nechtěli ohrozit postavení makedonského etnika. Mezinárodní vyjednavači se snažili tlačit obě strany ke kompromisům. Nakonec byl 15.11.2001 makedonským parlamentem přijat bezpočet ústavních změn týkajících se práv albánské menšiny založených na Ochridské rámcové dohodě. Hlasování skončilo poměrem 96 pro a 13 proti.

Podle Ochridské rámcové dohody měl být v preambuli makedonské ústavy zdůrazněn občanský charakter makedonské společnosti. Preambule by zmiňovala makedonské občany a výslovně by nezdůrazňovala roli žádného etnika. Místo výrazu menšina měly být použity výrazy komunita respektive menšinová komunita (Council of Europe 2001). Makedonský parlament však k tomuto řešení zaujal odmítavý postoj, a za asistence mezinárodních vyjednavačů byl v říjnu vyjednán kompromis.

Nový text konfliktní části preambule byl následující: „Občané Makedonské republiky, Makedonci, stejně tak občané jiných národností, žijící na území státu, Albánci, Turci, Vlaši, Srbové, Romové, Bosňáci a další národnosti, beroucí na sebe odpovědnost za přítomnost a budoucnost své země,“... (MINELRES, 2001)

Další změnou bylo opatření týkající se menšinových jazyků. Každý další jazyk, kterým mluví alespoň 20% populace, je považován za oficiální na státní úrovni. V albánštině budou publikovány také makedonské zákony. Nově tedy mohou Albánci při styku s oficiálními úřady použít svůj jazyk a úředník by jim měl podle zákona odpovědět také v albánštině. Makedonština ovšem zůstala oficiálním jazykem na vládní úrovni a v mezinárodních stycích Makedonie (Council of Europe, 2001).

Ochridská rámcová dohoda dále předpokládala vymazání článku o roli Makedonské ortodoxní církve. Tento problém byl nakonec vyřešen výslovným zmíněním role Islámské komunity, Římskokatolické církve a dalších náboženských skupin (ICG 2001d:2).

51

Při hlasování o ústavních změnách, které by ovlivnily legislativu zasahujících do kulturních či jazykových práv menšin bude nově nutná 2/3 většina v parlamentu, přičemž pro musí hlasovat navíc většina poslanců etnika, kterého se tato změna dotýká17 (Council of Europe 2001). Tento nový volební mechanismus se týká pěti oblastí: 1. místní správy, 2. územního dělení, 3. užití jazyka, 4. ochrany kulturních práv a 5. používání vlajek a symbolů (ICG August 2001b: 4-5).

Ochridská rámcová dohoda přináší i další změny. Rada pro etnické vztahy, která byla Albánci doposud ignorována, přestože je její funkce uvedená v ústavě, má nově 7 albánských a 7 makedonských zástupců a 5 zástupců dalších etnik.

Zvýšení procentuálního zastoupení albánské menšiny ve veřejné správě podle posledního censu a zvýšení počtu albánských policistů. Také měl být přijat nový zákon o místních správách a jejich financování. Zákon předpokládá větší decentralizaci a tím pádem více přenesených rozhodovacích pravomocí pro Albánce na místních úrovních (Balalovska, 2006).

ICG poznamenalo, že Ochridská rámcová dohoda a ústavní změny podlomily již tak křehkou identitu makedonského státu. Je myšleno zejména v souvislosti s neuznáním názvu státu Makedonská republika a používání prozatímního názvu FYROM kvůli neshodám s Řeckem, které si na užívání tohoto názvu klade nárok. Podle ICG by mezinárodní uznání jména Makedonie poskytlo jak státu, tak jeho institucím více legitimity. Jak proběhla implementace změn, jakým způsobem? Dá se Makedonie nyní považovat za stabilní stát? Jak se vyvíjí postavení menšin v souvislosti s nadcházejícím jednání o členství Makedonie v EU? To jsou otázky, o kterých budu psát v závěrečné kapitole.

17

Badinterův systém dvojí většiny

52

5 Makedonie po Ochridské rámcové dohodě 5.1 Naplňování Ochridské rámcové dohody

Role EU, NATO Na urovnání konfliktu se podílely obě organizace jak Evropská unie, tak Severoatlantická aliance. V březnu roce 2003 začala EU svou první vojenskou misi v Makedonii a navázala tak na přítomnost sil NATO v operaci Allied Harmony, která trvala od poloviny prosince 2002 do konce března 2003. Cílem Allied Harmony bylo poskytnout podporu mezinárodním pozorovatelům. Poradenské složky NATO měly vládě pomoci převzít úkol zajištění bezpečnosti v zemi. Následující mise EU s názvem Concordia probíhala na žádost makedonské vlády, měla přispět ke stabilizaci bezpečnostní situace po konfliktu, a k realizaci dohody z Ochridu, která sloužila také jako test schopností EU vést svou vlastní bezpečnostní politiku. Concordia skončila v prosinci, kdy na ni navázala mise zaměřená na výcvik policistů EUPOL Proxima (Dientsbier et al. 2006). Mise monitorovaly makedonskou situaci, radily jak postupovat proti organizovanému zločinu, jak reformovat ministerstvo vnitra a policii. Poskytovaly zkušenosti při zavádění standardů EU nutných ke vstupu, a také posilovaly důvěru v novou makedonsko-albánskou policii a spolupráci s policejními silami sousedních zemí (Dientsbier et al. 2006).

Primárním předpokladem pro naplnění dohod bylo nové sčítání obyvatel, ze kterého by se následně vyšlo při proporčním rozdělování pozic ve veřejném sektoru a uplatňování práv menšiny. Po průtazích se census konal v listopadu 2002 za dohledu mezinárodních pozorovatelů. V průběhu censu nebyly zaznamenány větší nesrovnalosti. Výsledky byly publikovány 1. prosince 2003, a potvrzeny jako objektivní USA, EU, NATO a OBSE.

53

Reálná politika a „ochridský proces“ Parlamentní volby po ukončení konfliktu se v Makedonii konaly 15.září 2002 a proběhly v klidné atmosféře. Dosud vládnoucí kabinet Ljupča Georgievského a jeho VMRO-DPMNE propadl. Vítězem voleb se stala opoziční aliance Společně pro Makedonii vedená makedonskými socialisty (SDSM), která získala přes 40% hlasů. Po volbách vytvořila většinovou vládní koalici s Ahmetiho novou stranou DUI Demokratickou unií pro integraci. Premiérem se stal Branko Crvenkovski (Kim 2005).

Nové vládní strany vyjádřily svou podporu závazkům Ochridské dohody a dočkaly se za to kritiky od opozičních stran jak makedonského, tak albánského etnika. Některé hlasy znovu volaly po etnickém dělení země (Kim 2005).

Poté co v únoru 2004 při leteckém neštěstí zemřel prezident Trajkovski, jeden z hlavních strůjců dohod z Ochridu a zastánce kompromisního politického stylu, dospěli někteří pozorovatelé k závěru, že by mohlo dojít k vykolejení dosavadního postochridského vývoje. Prezidentem se stal po v dubnu 2004 Crvenkovski, kterého v druhém kole podpořily i albánské politické strany. Slíbil, že bude reprezentovat všechny občany Makedonie na společné cestě do struktur NATO a EU.

Multietnická koalice pokračovala i po volbě nového prezidenta a premiérem se stal Vlado Bučkovski.18 Proces naplňování Ochridské rámcové dohody byl nastartován celkem pomalu. Politická stabilita byla ohrožena řadou věcí, mimo jiné nečekanou smrtí prezidenta Trajkovského, interetnickými násilnostmi v sousedním Kosovu a pokusem opozice a nevládní nacionalistické organizace World Macedonian Congress19 zamezit celostátním referendem decentralizaci (Kim 2005).

18

Po odstoupení Crvenkovského se premiérem nejdříve stal bývalý ministr vnitra Hari Kostov, který ovšem již v listopadu na funkci rezignoval a jako důvody uvedl frustraci z nedostatečného vývoje na poli ekonomických reforem a obstrukce a korupční praktiky na straně DUI, po něm nastoupil do úřadu bývalý ministr obrany Bučkovski 19 Nevládní organizace založená 8.srpna 1993, která si klade za cíl sjednocení všech Makedonců žijících jak v samotné Makedonii, tak jinde ve světě

54

Referendum, které se konalo 7. listopadu 2004 a mělo zastavit plánovanou decentralizaci a reformu místních správ, což předpokládala Ochridská dohoda, neuspělo kvůli nízké účasti obyvatel20, a apelu vládních představitelů a zástupců albánských opozičních subjektů, aby bojkotovali referendum a podpořili tak „ochridský proces“. „Nový balík decentralizačních zákonů byl aplikován při místních volbách v březnu 2005“ (Balalovska 2006: 29). Snížil se počet samosprávných oblastí z 123 na 84 plus hlavní město Skopje, a došlo ke změně hranic samosprávných oblastí (Balalovska 2006: 28).

Místní vlády tak získaly větší pravomoci v oblasti místních správ, územního plánování, ochrany životního prostředí, lokálního ekonomického vývoje, kultury, školství, policejní kontroly, sociálního zabezpečení a zdravotní péče, financování a dalších oblastech. Albánské etnikum mělo nově většinu ve více než deseti samosprávných jednotkách. Skupiny makedonských nacionalistů protestovaly, ale vláda oponovala tím, že v rámci naplňování Ochridu a aspiracím země na členství v EU a NATO je toto nové územní dělení, které podporuje vznik více etnicky smíšených jednotek, nezbytné (Kim 2005:39). Politická stabilita Makedonie se zvýšila též díky převaze většinové vládnoucí koalici v parlamentu, která umožnila přijmout důležité zákony a udržela se u moci až do konce svého volebního období v roce 2006. Některé opoziční strany se stále snažily hrát na etnickou strunu a oživovat národní resentiment, větší pozornosti se jim ovšem nedostalo. Politické a bezpečnostní aspekty Ochridské dohody se daří plnit uspokojivě. Došlo k transformaci bývalých bojovníků NLA v politickou stranu DUI, která jak již bylo zmíněno se stala členem vládní koalice. Nutno poznamenat, že s tímto faktem, se většina etnických Makedonců dlouho nemohla smířit. Vůdce strany je Ahmeti - bývalý šéf NLA, pro některé terorista a ne představitel jedné z vládnoucích stran.

20

Referenda se účastnilo pouze 26% obyvatel

55

Za mezinárodního dohledu byla obnovena kontrola nad makedonským územím, i když v některých vesnicích až po několika měsících. Do policejních sborů vstoupilo mnoho Albánců, kteří prošli krátkým a intenzivním tréninkem. Podobně rychle byli Albánci přijati i do armádních struktur. Proběhly dvě vlny odzbrojení rebelů (Essential Harvest, Amnesty for the Arms), při kterých byly řádově vybrány tisíce zbraní. Nicméně odhaduje se, že na území Makedonie se nachází několikanásobně větší množství ilegálně držených zbraní, což je možná důvodem vzrůstající ozbrojené kriminality albánských extremistů, kteří stále udržující kontakty se svými kosovskými „bratry“ (Atanasov 2006). Ozbrojenci už však nemají zřetelné politické vedení. Pozitivním ukazatelem mohou být i průzkumy veřejného mínění provedené v období 2003-2004, podle kterých se občané Makedonie obávají spíše nezaměstnanosti, která se v Makedonii pohybuje nad 30% a zkorumpovaných politiků, než o svou bezpečnost (Atanasov 2006).

Pokud jde o právní procedury a zapojení Albánců do státních institucí, je vhodné zvolit pojem částečný úspěch. Pro ochranu zájmů albánského etnika

byl v makedonském parlamentu zaveden

„Badinterův“ systém dvojí většiny, kde mají Albánci většinou kolem 25 zástupců z celkových 120, a mohli by tak být snadno přehlasováni. Tento systém byl vyvinut Robertem Badinterem, francouzským ústavním odborníkem, který byl konzultantem při tvorbě Occhridské rámcové dohody (New York University School of Law 2001). Toto přijímání právních předpisů týkajících se menšin je zdlouhavé, často neefektivní a frustrující. Někdy se tak míjí účinkem. Podle Dr. Petara Atanasova z Institutu pro sociologický, politický a právní výzkum ve Skopji, tyto nové procedury slouží pouze Albáncům, a nutí méně početné menšinové komunity, aby se před volbami spojovaly do koalic s etnicky makedonskými stranami.

„Otázky spojené s etnickým nedorozuměním se transformovaly ve spory mezi vládnoucími stranami a opozicí. Kdy obě strany sporů jsou multietnické. Po Ochridu se

56

v Makedonii (na etnickém základě) navzájem obviňují vládní orgány a opozice z toho, kdo je větším patriotem a kdo je větším zrádcem svého „lidu“. Většinoví Makedonci, Albánci, Turci, Romové a další jen trpí neschopností politických elit vytvořit „slušné místo k žití“ – fráze oblíbená v širším povědomí jako ideální charakteristika současného stavu věcí v makedonské společnosti“ (Atanasov 2006: 910).

Další oblastí, kterou se Ochridská dohoda zabývala jsou jazyková a kulturní práva Albánců. K jakému vývoji došlo v této problematice? Albánština se stala oficiálním jazykem v oblastech s více než 20% albánské populace, používá se také v parlamentu. Oficiální personální dokumenty jsou v jazyce, pro který se daná osoba rozhodne. Byl přijat nový zákon o občanství a představeny výsledky nového sčítání obyvatel. Došlo k vydání nových učebnic, nejen historie, ustavení nové soukromé tříjazyčné Univerzity jihovýchodní Evropy v Tetovu, kterou navštěvují i studenti makedonského etnika. Celá tato agenda se neobešla bez hlasitých a stresujících debat v parlamentu. Přesto se „ochridský proces“ nezastavil a naplnění závazků

se stalo prioritou

makedonské vlády v období 2002-2006.

Kontroverzním tématem byla legalizace třetí státní univerzity, albánské univerzity v Tetovu o které již byla řeč v předchozích kapitolách. Ochridská rámcová dohoda sice tuto položku neobsahovala, ale makedonské politické elity se přesto rozhodly pro její legalizaci. Jedním z hlavních důvodů bylo zamezit zneužívání této univerzity jako centra aktivit albánských radikálů (Balalovska 2006).

Nejproblematičtější závazek se týkal procesu decentralizace vládnutí. Nakonec, po neúspěšném referendu, došlo k přijetí nového zákona o decentralizaci, na které vytvářelo tlak i mezinárodní společenství. Vládnoucí makedonsko-albánská koalice měla za to, že tento municipální model kombinovaný s masivní devolucí centrální moci směrem k místním samosprávám zaručí možnost vývoje multikulturní demokracie v Makedonii (Atanasov 2006).

57

Zda tyto změny povedou k obroušení hran nebo spíše vyostření vztahů mezi oběma etniky, však zůstává nadále otázkou. V každém případě je nesporné, že Ochridskou rámcovou dohodou respektive jejím implementací Albánci vylepšili svůj status v rámci Makedonie. Otázkou ovšem zůstává, jak se s tím vyrovnají Makedonci. Není pro ně lehké vzdát se „monopolního“ postavení prvního národa v Makedonii.

5.2 Konec separatistických tendencí albánské menšiny

Pokud jde o albánské radikální subjekty v období o ukončení etnické krize, stále zde existují a jsou místy aktivní. Ovšem pravděpodobnost toho, že by tyto skupiny za současné situace dosáhly v Makedonii podpory většiny Albánců je malá.

Jde o Albánskou národní armádu (ANA), která stále volá po sjednocení etnicky albánských území. Aktivní jsou i skupinky odštěpené od bývalé Národně osvobozenecké armády (NLA). Avšak jejich vliv je nyní malý, nemají podporu albánské veřejnosti v Makedonii. Nutné je ovšem vyřešit kriminální aktivitu těchto subjektů, konkrétně pašování cigaret, zbraní, drog i lidí, únosy a teroristické aktivity (Kim 2005). O poměrně stabilní situaci může svědčit i to, že březnové násilnosti kosovských Albánců proti srbské komunitě z roku 2004 se nepřenesly na makedonskou půdu.

Ke konci roku 2004 získali albánští extremisté bývalé NLA, pod vedením Agima Krasniqiho, krátce kontrolu nad provinciálním městem Kondovo, poblíž Skopje. Stalo se tak v protestu proti vyjednávání o „pouze“ částečné amnestii garantované bývalým extremistům z konfliktu v roce 2001. Albánským stranám se podařilo vyjednat odzbrojení albánské paramilitární skupiny, a to bez zásahu makedonské armády a policie. Kondovo však nejspíš nadále zůstává základnou albánských extremistů v Makedonii. Většina Albánců se v podstatě dočkala všech změn, které požadovala.

58

Formálně i fakticky se Makedonie stává státem, který má dostatečné ochranné právní mechanismy pro albánskou menšinu. Ovšem podle nedávného průzkumu si 93% Makedonců nemyslí, že úplná implementace Ochridské rámcové dohody zaručí mír a stabilitu v Republice Makedonii. Opačný názor má strana albánská, zde si 79% Albánců myslí, že klíčem k zachování míru a stability je právě implementace (Atanasov 2006). „Tato data ukazují, že stále existuje určitý vzdor vůči Ochridské dohodě, zejména mezi Makedonci, kteří dohodu považují za ohrožení integrity makedonského státu“ (Gocevski 2003:120-121).

Ovšem není možné svalovat všechny problémy makedonského státu na interetnické vztahy. Obě etnika dohodu vnímají odlišně a bude nutné postupovat obezřetně ve snaze snižovat možný nárůst etnických tenzí v blízké budoucnosti. Před Makedonií, její vládou i samotnými občany stojí ovšem mnoho úkolů v jiných oblastech. Zvýšení životního standardu obyvatel, omezení sektoru šedé ekonomiky a korupčních praktik, řešení sporné otázky jména makedonského státu, zajištění reálné bezpečnosti občanů všech etnik, snížení počtu ilegálně držených zbraní a vymýcení organizovaného zločinu. Jde samozřejmě o běh na dlouhou trať. Ale vzhledem k tomu, že tato témata respektive jejich uspokojivé řešení je spojené se vstupem Makedonie do NATO a Evropské unie, dá se očekávat, že dojde k pozitivním změnám. Vstup do těchto struktur je totiž společným zájmem všech obyvatel Makedonie. A etnickým Makedoncům nezbývá než závazky Ochridu společně s Albánci naplnit, jsou totiž jednou z „překážek“ na cestě do Evropy.

5.3 Perspektiva vstupu Makedonie do EU Cílem USA a mezinárodního společenství je aby Makedonie dosáhla plného členství v NATO i EU. Postupu Makedonie na cestě do struktur NATO se věnovat nebudu. Snad jen podotknu,

že pozvánka ke vstupu Makedonie byla zablokována Řeckem na

59

bukurešťském aliančním summitu na počátku dubna 2008. Jde o dlouhodobé a dosud nevyřešené spory o název makedonského státu.

V případě Evropské unie byla Makedonie 9.dubna 2001 první zemí západního Balkánu, která podepsala Stabilizační a asociační dohodu, která vstoupila v platnost 1.dubna 2004. O členství v Evropské unii požádala země oficiálně 22.března 2004 a 17.prosince 2005 byl Makedonii garantován status kandidáta o členství v EU, který bral v potaz pokrok učiněný Makedonií ve snaze naplňovat Kodaňská kritéria.

Velmi optimistické scénáře předpokládají, že by se Makedonie mohla stát plnoprávným členem v roce 2013. Ovšem vzhledem ke konfliktu v roce 2001 a krátkým nepokojům během přijímání decentralizační legislativy mezi lety 2004 a 2005, se stále makedonský stát nedá považovat za konsolidovanou demokracii (Stýskalíková 2005).¨

EU v rámci finančního programu CARDS do Makedonie přinesla v období 2000-2006 asi 298 milionů euro, aby podpořila snahy země o integraci do Evropy (Dientsbier et al. 2006).

Nyní záleží na tom, jak se Makedonie a její politická reprezentace i občané vyrovnají s již výše popsanými výzvami. Pokud by se makedonské a albánské politické elity ztotožnily s novou cestou k demokracii, cestou konsensuální demokracie, která je v podstatě Ochridskou rámcovou dohodou a změnami ústavy nastolená, a předpokládá trvalé a vyvážené etnické balancování na všech úrovních rozhodovacích procesů, mohla by se Makedonie trvale stabilizovat (Maleski 2003). Podle stejného autora však dominance nacionalismu na makedonské politické scéně v letech před konfliktem činí konsensuální strategii velice nepopulární, hlavně na straně makedonského etnika. A je nad slunce jasné, že političtí představitelé nechtějí být nepopulární.

60

Biljana Vankovská21 tvrdí, že Ochrid je možná kolébkou budoucí federalizace státu, protože neodstraňuje etnický nacionalismus a neklade dostatečný důraz na budování občanského „nacionalismu“. Podle Vankovské se elity jednotlivých etnik boji, že by přišly o podporu, ale neuvědomují si, že tak spíše podporují dělení společnosti. „Problémy, kterým čelíme jsou systémové, a rozhodně ne nahodilé. Proto je třeba naučit se jak s nimi žít, jak se s nimi vyrovnat a hledat různé alternativy řešení, ne vytvářet nová dělení na obránce rámcové dohody (ramkovisti v makedonštině), federalisty a unionisty“ (Vankovska 2007). K stávajícím problémům přibyl 17.února 2008 další, a to vyhlášení nezávislosti Kosova. Je otázkou zda vzhledem k propojenosti kosovských a makedonských albánských extremistů nedojde k nové destabilizaci, což by mělo bezpochyby vliv i na proces přibližování se EU. Makedonie zatím samostatné Kosovo neuznala a vyvstala zde nedořešená otázka hranic s Kosovem, o nichž předtím Skopje vyjednávala s Bělehradem. Albánská strana DPA dokonce 13. března 2008 vystoupila z vládní koalice, protože nebylo splněno šest jejích požadavků22, mezi nimi i uznání nezávislosti Kosova. Avšak 24. března 2008 se opět vrátila, aby nedestabilizovala situaci před bukurešťským summitem (Todays Zaman 24.3. 2008). Ke konci března 2008 začala ve Skopje o hranicích jednat společná Makedonskokosovská komise pro vymezení hranic (The Center for Southeast European Studies 2008). Stále zůstávají otevřené 3 různé možnosti – 1. vytvoření liberální demokracie, společnosti rovných občanů v současných teritoriálních hranicích, 2. federalizace státu a nakonec 3. rozpad státu podél etnické linie. Čas vše ukáže.

21

Profesorka politologie na univerzitě ve Skopje Volnější užívání albánštiny v oficiálním styku, vyvěšování albánské vlajky, výhody pro veterány konfliktu 2001,... 22

61

Závěr Má práce se měla zabývat tématem albánské menšiny v Makedonii v období od vzniku moderního makedonského státu po současnost. Název práce politické aspirace albánské menšiny vypovídá o celkovém obsahu mé práce jen částečně. Snažila jsem se poskytnout ucelenější vhled do této problematiky, která na českém poli není, dle mého názoru, ještě dostatečně zpracovaná. Nakonec jsem velký prostor ve své práci poskytla albánské menšině v Makedonii v období Jugoslávské federace. Bylo velice zajímavé, a myslím i důležité zpracovat alespoň částečně toto období. Pomohlo mi to k pochopení současného stavu makedonské společnosti. Pokud jde o hodnocení vývoje v devadesátých letech, který vedl k etnickému konfliktu, asi nejvíce jsem se ztotožnila s názorem Denka Maleskiho, který vidí příčinu toho nešťastného vyvrcholení interetnických vztahů v Makedonii, ve volbě nesprávné cesty při přechodu k demokracii, kdy se makedonské elity při tvorbě nové ústavy a formování postojů vůči menšinám nechali ukolébat představou nekonfliktnosti a tradičního isolacionismu albánské menšiny v éře Jugoslávie. Celá devadesátá léta lpěli jak albánské, tak makedonské elity na nacionalistických postojích a nesnažily se alespoň si uvědomit, že to není dlouhodobé řešení. V části věnované etnickým střetům jsem zanalyzovala konkrétní příčiny konfliktu. Popsala jeho průběh, přičemž jsem zahrnula i roli mezinárodního společenství při prostředkování míru a vyjednávání Ochridské rámcové dohody. V závěrečné kapitole jsem se pokusila zhodnotit proces implementování dohody a roli EU a NATO při tomto procesu. Nastínila jsem, i když velice stručně, perspektivu vstupu Makedonie do EU a také vnímání změn, které Ochrid přinesl. Závěr, ke kterému jsem po prostudování mnoha zdrojů a napsání své práce došla rozhodně není jednoznačný, ale tak už to u složitých situací bývá. Ochrid a jeho implementace nejsou zárukou stability Makedonie, není to dokument, který by vzešel z vůle jejího lidu. Makedonie má stále možnosti výběru – naplnit beze zbytku dohodu, přesvědčit o této nezbytnosti své občany a vybudovat občanskou společnost, ve které nebude hrát hlavní roli etnický původ. Další možností je federalizace státu a v neposlední řadě rozpad státu a jeho teritoriální rozdělení. Která z těchto možností se stane reálnou nedokáži v této chvíli říct, ale to asi málokdo.

62

počet slov: 14 127 počet znaků bez mezer/s mezerami: 84 563 / 98 383

63

Seznam použitých zdrojů Literatura Barša, Pavel; Strmiska, Maxmilián (1999) Národní stát a etnický konflikt. Politologická perspektiva. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Cabada, Ladislav (2004) „Makedonie.“ In: Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. Ed. Kubát, Michal. Praha: Eurolex Bohemia Dienstbier, Jiří (2002) Daň z krve. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Dienstbier, Jiří ed. (2006) Stabilita Balkánu a Evropská unie. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy. Dorovský, Ivan (1995) Makedonie. Boskovice: Albert. Glenny, Misha (2003) Balkán 1804-1999. Nacionalismus, válka a velmoci. Praha: BB Art. Gocevski Trajan ed. (2003) Ethnic Coexistence in the Post-conflict Period. Skopje: Center for Peace and Euro Atlantic Integration, Foundation Open Society Institute. Ivanov, Andrey (1996) The Balkans Divided: Nationalism, Minorities and Security Euro-Atlantic Security Studies. Frankfurt am Main: Peter Lang. Kandeva, Emilia (2001) Stabilization of Local Governments. Local Governments in Central and Eastern Europe. Budapest: Local Government and Public Service Reform Initiative. King, Robert R. (1973) Minorities Under Communism: Nationalities as a Source of Tension among Balkan Communist States. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press. Linz, Juan J. and Stepan Alfred (1996) Problems of Democratic Transition and Consolidation (Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe Baltimore and London: The John Hopkins University Press. Poulton, Hugh (1995) Who are the Macedonians? London: Hurst & Company. Rychlík, Jan; Kouba, Miroslav (2003) Dějiny Makedonie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny Šedo, Jakub (2002) „Republika Makedonie.“ In: Politické strany ve střední a východní Evropě. Ideově politický profil, pozice a role politických stran v postkomunistických zemích. Ed. Fiala, Petr. Brno: Masarykova univerzita, 249-268 Željazkova, Antonina (2003) Albanski perspektivi : terenni proučvanija.

64

Sofija : Meždunaroden cent’r po problemite na malcinstvata i kulturnite vzaimodejstvija.

Elektronické zdroje Ohrid Framework Agreement, 13 August 2001, http://www.coe.int/t/e/legal_affairs/legal_cooperation/police_and_internal_security/OHRID%20Agreement%2013august2001.asp Constitution of Fyrom, 17 November 1991, http://www.hri.org/docs/fyrom/fyromconst.html Constitution of the Republic of Macedonia, 16 November 2001 http://www.minelres.lv/NationalLegislation/Macedonia/Macedonia_Const2001_excerpt s_English.htm Atanasov, Petar (2006) The Progress of the ‘Ohrid Process’ in Macedonia. Österreichs Bundesheer http://www.bmlv.gv.at/pdf_pool/publikationen/10_wg_pcr_atanasov_120.pdf Bajic, Zeljko (2001) Another Political Party of Albanians. Alternative Information Network (AIM). http://www.aimpress.ch/dyn/trae/archive/data/200103/10325-002-trae-sko.htm Balalovska, Kristina (2006) Macedonia 2006: Towards Stability? Ethnobarometr. http://www.ethnobarometer.org/pdf/wp11.pdf Cvetkovski, Cvetan (1999) Constitutional History of the Republic of Macedonia. Center for European Constitutional Law. http://www.cecl.gr/RigasNetwork/databank/REPORTS/r1/Fyrom_R1_Cvetkovski.html Kim, Julie (2005) Macedonia (Fyrom) Post-Conflict Situation and U.S. Policy. Federation of American Scientists. http://fas.org/sgp/crs/row/RL32172.pdf Koinova, Maria (2002) Minorities in Southeast Europe. Albanians of Macedonia. Center for Documentation and Information on Minorities in Europe – Southeast Europe (CEDIME-SE). http://www.greekhelsinki.gr/pdf/cedime-se-macedonia-albanians.doc Laryš, Martin (2006) Albánský organizovaný zločin jako hrozba pro stabilitu Balkánu. Global Politics. http://www.globalpolitics.cz/clanek/albansky-zlocin.html Maleski, Denko (2003) The Causes of a War: Ethnic Conflict in Macedonia in 2001. New Balkan Politics. Vol. 8, Issue 7/8; http://www.newbalkanpolitics.org.mk/napis.asp?id=10&lang=English

65

Milosavlevski, Slavko (2003) Minorities in Macedonia in the Political and Constitutional Acts: From the 1903 Krushevo Manifest to the 2001 Constitutional Amendments. New Balkan Politics.Vol. 8, Issue 7/8; http://www.newbalkanpolitics.org.mk/napis.asp?id=15&lang=English Petroska-Beska, Violeta and Najcevska, Mirjana (2004) MacedoniaUnderstanding History,Preventing Future Conflict. United States Institute of Peace http://www.usip.org/pubs/specialreports/sr115.pdf Rusi, Iso (2001) Macedonia on Fire? Alternative Information Network (AIM) http://www.aimpress.ch/dyn/trae/archive/data/200103/10322-003-trae-sko.htm Stýskalíková, Věra (2005) Západní Balkán a perspektivy jeho vstupu do EU. Revue Politika. Příloha., III (XVI), březen, od s. 11-17 http://www.ods.cz/eu/download/docs/EU1.pdf Vankovska, Biljana (2007) The Framework Ohrid Agreement as a cradle of federalization. The Transitional Foundation for Peace and Future Research. http://www.transnational.org/Area_YU/2007/Vankovska_Maced_structure.html AI (Amnesty International) (2001) Macedonia: Amnesty International Appeals to All Parties to Protect Civilian Populations. AI Index EUR 65/004/2001, 10 August 2001. http://www.amnesty.org/en/library/asset/EUR65/004/2001/en/domEUR650042001en.pdf HRW (Human Rights Watch) (1996) A Threat to “Stability”: Human Rights Violations in Macedonia. http://hrw.org/reports/1996/Macedoni.htm HRW (Human Rights Watch) (1998) Macedonia: Police Violence in Macedonia. http://www.nyu.edu/globalbeat/kosovo/HRW0498.html HRW (2001) Macedonian Police Abuse Documented. http://www.hrw.org/press/2001/05/macedonia0530.htm ICG (International Crisis Group) (1997) Macedonia Report: The Politics of Ethnicity and Conflict in Macedonia. http://www.crisisgroup.org/library/documents/report_archive/A400176_30091997.pdf ICG (International Crisis Group) (2000) Macedonia’s Ethnic Albanians: Bridging the Gulf. http://www.crisisgroup.org/library/documents/report_archive/A400015_02082000.pdf ICG (International Crisis Group) (2001a) Macedonia: Filling the Security Vacuum.

66

http://www.crisisgroup.org/library/documents/europe/balkans/balkans_briefing_macedo nia_8_9_2001.pdf ICG (International Crisis Group) (2001b) Macedonia: War on Hold. http://www.crisisgroup.org/library/documents/report_archive/A400386_15082001.pdf ICG (International Crisis Group) (2001c) Macedonia: The Last Chance for Peace. http://www.crisisgroup.org/library/documents/report_archive/A400318_20062001.pdf ICG (International Crisis Group) (2001d) Macedonia’s Name: Why the Dispute Matters and How to Resolve It. http://www.crisisgroup.org/library/documents/report_archive/A400507_10122001.pdf IHF (International Helsinki Federation for Human Rights) (1998) The Macedonian Side of the Conflict in Kosovo: Fact-Finding Mission to Macedonia, 25. September - 1. October 1998 Report of the Netherlands Helsinki Committee and the Norwegian Helsinki Committee (IHF). http://www.ihf-hr.org/appeals/981008.htm IHF (International Helsinki Federation for Human Rights) (2000) A Form of Slavery: Trafficking in Women in OSCE Member States. Report to the OSCE Supplmentary Human Dimension Meeting of Trafficking in Human Beings, Vienna, 19 June. http://www.ihf-hr.org/reports/osce00/tiw_1.pdf East European Constitutional Review (2001) Vol. 10, Issue 4 Constitutional Watch A country-by-country update on constitutional politics in Eastern Europe and the exUSSR – Macedonia. New York University School of Law. http://www.law.nyu.edu/eecr/vol10num4/constitutionwatch/macedonia.html The Center for Southeast European Studies (2008) Meeting of border demarcation panel postponed. http://www.csees.net/?page=news&news_id=66349&country_id=8 Informační centrum o NATO (2001) Amber Fox/Task Force Fox. http://www.natoaktual.cz/na_zpravy.asp?y=na_zpravy/mise_amberfox.htm, 30.4.2008 RFE/RL (Radio Free Europe/Radio Liberty), OSCE Charges Ethnic Albanian Rebels with “Ethnic Cleansing” http://groups.yahoo.com/group/balkanhr/message/2563, 1.5. 2008 Wikipedia, the free encyclopedia, heslo National Liberation Army (Macedonia), http://en.wikipedia.org/wiki/National_Liberation_Army_%28Macedonia%29, 15.3. 2008 .

67

Todays Zaman, Albanian party in Macedonia returns to government. Zaman Newspaper´s Data Processing and Internet Services, článek na internetových novinách http://www.todayszaman.com/tz-web/detaylar.do?load=detay&link=137135, 1.5.2008

68