Politická strana Věci veřejné pohledem konceptu populismu

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií Katedra politologie

Politická strana Věci veřejné pohledem konceptu populismu Bakalářská práce Markéta Musilová

Vedoucí práce: Mgr. Vlastimil Havlík, PhD. UČO: 333351 Evropská studia - Politologie bakalářské prezenční studium imatrikulační ročník 2008 Bohdalov 2011

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Politická strana Věci veřejné pohledem konceptu populismu vypracovala samostatně a použila jen zdroje uvedené v seznamu literatury.

V Bohdalově, 6. května 2011.

Podpis: ....................................................

2

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce, Mgr. Vlastimilu Havlíkovi, PhD., za čas věnovaný konzultacím a veškeré rady a připomínky, které mi během psaní poskytl.

3

Obsah 1. Úvod ....................................................................................................................... 5 2. Politologická reflexe stranického populismu .......................................................... 7 2. 1 Geneze a vývoj populistických stran ............................................................ 7 2. 2 Definice a konceptualizace populismu........................................................ 10 2. 3 Společenské předpoklady vzestupu populistických stran ........................... 15 2. 4 Populismus a demokracie ............................................................................ 19 2. 5 Reflexe v odborné literatuře a metodologická úskalí .................................. 21 3. Vymezení cíle a metody ....................................................................................... 22 3. 1 Cíle práce .................................................................................................... 22 3. 2 Metody ........................................................................................................ 22 4. Analýza Věcí veřejných jako populistické strany ................................................. 24 4. 1 VV – základní údaje .................................................................................... 24 4. 1. 1 Vznik a historie strany ..................................................................... 24 4. 1. 2 Organizační struktura, rozhodovací mechanismy ............................ 26 4. 2 Charismatické vedení .................................................................................. 27 4. 3 Antagonismus lid vs. elity ........................................................................... 29 4. 4 Anti-establishmentový protestní apel .......................................................... 30 4. 5 Apel na rozšiřování mechanismů přímé demokracie .................................. 32 4. 6 Nejasné ideové směřování........................................................................... 33 4. 7 Anti-stranický apel ...................................................................................... 34 4. 8 Programový negativismus a reakcionismus ................................................ 35 4. 9 Nabídka přímých a jednoduchých řešení .................................................... 36 4. 10 Shrnutí ....................................................................................................... 39 5. Závěr...................................................................................................................... 40 Seznam použitých zkratek ........................................................................................ 42 Prameny .................................................................................................................... 43 Literatura ................................................................................................................... 46 Anotace...................................................................................................................... 49 Klíčová slova ............................................................................................................ 49 počet znaků: 91 138 (vč. mezer)

4

1. ÚVOD Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR proběhnuvší 28. a 29. května 2010 přinesly úspěch dvou politických stran, Věcí veřejných a TOP 09, které dosud nikdy parlamentní zastoupení nezaznamenaly.1 Politická strana Věci veřejné byla dosud zastoupena pouze na komunální úrovni, zisk 10,9 % hlasů a 24 poslaneckých mandátů2 v prvních parlamentních volbách, kdy se jí vůbec podařilo překročit pětiprocentní klauzuli, lze interpretovat jako překvapivě vysoký, zejména s ohledem na předchozí zisky dosavadních nově zastoupených „menších“ politických stran.3 Vzhledem ke svému programovému zaměření, způsobu vedení předvolební kampaně či vnitřním rozhodovacím mechanismům představují Věci veřejné stranický subjekt, který je v polistopadovém vývoji ČR ojedinělý. Na první pohled jej nelze zařadit v rámci tradičních stranických rodin či na škále pravice-levice. V rámci obecných debat a řady politických a mediálních komentářů se však velmi často Věcem veřejným dostávalo označení „populistická strana“ či „protestní strana“. (Dolejší 2011, Kreč 2010, Otto 2010, Palata 2010, Šimečka 2010, Vokurková 2010) Cílem této práce je nejprve teoretické uchopení fenoménu populistické strany, tak jak jej chápe odborná politologická veřejnost. Zaměříme se na vývojový kontext populistických stran, který z nich činí osobité aktéry řady stranických systémů. Pokusíme se přehledně shrnout definiční rysy konceptu populismu, aby z nich bylo patrné, jakou skupinu politických stran vytvářejí, a následně i možné testovat na případu Věcí veřejných. Nelze se vyhnout ani objasnění možných úskalí a nejasností tohoto mnohdy obtížně přijímaného konceptu či problematickému vztahu populismu k fenoménu demokracie. Cílem této práce je tedy analýza strany Věci veřejné optikou konceptu populistické strany. Pojetí stranického populismu jako specifického fenoménu soudobých stranických systémů není v české odborné literatuře příliš reflektováno, teoretická část práce se tedy zaměřuje na vystihnutí podstatných rysů tohoto konceptu, s nímž bude v textu dále pracováno, a systémovými okolnostmi etablování populistických stran v soudobých stranických systémech. Nejprve se tedy budeme zabývat obecnými aspekty stranického populismu, respektive jeho interpretací, následně se zaměříme na aplikaci tohoto konceptu na případ Věcí 1

Politická strana TOP 09 v předchozím volebním období disponovala parlamentním klubem, jeho členové však nevzešli z voleb, nýbrž odchodem ze strany KDU-ČSL. 2 Po kauze údajného uplácení poslanců J. Škárky a K. Kočí V. Bártou byli tito dva poslanci vyloučeni ze strany i z poslaneckého klubu. Klub dále opustil po déletrvajících sporech i S. Huml zvolený bez politické příslušnosti. 3 SZ získala ve volbách 2006 6,3 % hlasů a 6 mandátů (Volební server ČSÚ a), US-DEU pak při svém prvním postupu do Poslanecké sněmovny v roce 1998 8,6% hlasů a 19 poslaneckých mandátů (Volební server ČSÚ b).

5

veřejných. Hlavním cílem práce je tedy odpovědět na otázku, zda lze Věci veřejné považovat za populistickou politickou stranu. Vedlejším cílem, který by měl dojít svého naplnění v teoretické části, je pak přinést přehledný náhled na obecné charakteristiky a konceptuální aspekty populistické politické strany.

6

2. POLITOLOGICKÁ REFLEXE STRANICKÉHO POPULISMU 2. 1 Geneze a vývoj populistických stran S výskytem populistických stran se podle prvotních odborných studií lze setkat od první poloviny 20. století. Tehdy byl především odpovědí na společenské a politické změny zapříčiněné modernizací a industrializací, obracel se na jedince, kteří se s danými změnami nebyli schopni vyrovnat. Napětí plynoucí z rozdílného stupně vývoje lze do značné míry ztotožnit s konfliktní linií centrum – periferie. V počátcích zkoumání byl tedy populismus chápán především jako podoba politického hnutí, které se obrací na společenské vrstvy, které se obtížně ztotožňovaly s moderním politickým a ekonomickým vývojem. (Stewart 1969: 180 - 181) Klíčovým aspektem je na tomto místě vymezování se vůči dosavadnímu establishmentu a úsilí o změnu statu quo, neboť se jedná o základní kritérium i pro všechna další teoretická uchopení populismu. „Lid“ jako elementární společenská struktura je v populistickém pohledu rovněž často ztotožňován s národem, velmi často se tedy ideologicky pojil s nacionalismem (Mudde 2004: 549, Stewart 1969: 183). Za nositele populismu byli v počátcích jeho zkoumání považováni rovněž představitelé politických hnutí, kteří ve jménu „lidu“ obraceli staré společenské pořádky prostřednictvím velkých národních politických revolucí, typicky bolševici v Rusku (Minogue 1969: 197). Uvedené charakteristiky z počátků výzkumů politického a stranického populismu zůstávají do značné míry obecné, autoři je aplikují na velmi rozdílné případy4 (Rusko po bolševické revoluci, země Třetího světa procházející dekolonizací). Nejedná se tedy o příliš detailní systematizaci, nicméně v politologii posléze dochází k reflexi nových prvků ve vývoji politického stranictví. Představitele prvotních populistických stran lze nalézt i v oblasti střední a východní Evropy (Polsko, Rumunsko, Bulharsko, Jugoslávie, Maďarsko, Československo) již po první světové válce, zejména v existenci agrárních stran jakožto reprezentantek významné společenské třídy rolnictva na pozadí rozvíjejícího se procesu industrializace a urbanizace. Mezi ústřední témata jejich existence patřila obhajoba a idealizace venkovského a rolnického stylu života, dále otázka pozemkových reforem, respektive redistribuce pozemků drobným zemědělcům. (Canovan 2005: 72, Ionescu 1969: 97, 106 – 108) Řada populistických stran a politických hnutí se objevuje i v poválečné Evropě. Mezi nejznámější patří italská Fronta obyčejného člověka či francouzský Svaz na obranu obchodníků a řemeslníků (tzv. poujadistické hnutí). Zásadní vzestup však přichází na konci 4

Populismus je rovněž považován za imanentní součást politické tradice v USA. Jeho počátky lze najít již v 19. století a prakticky pokračuje dodnes, typicky se s ním lze setkat během prezidentských kampaní. (Mudde 2004: 550)

7

60. let, především s první vlnou „zelených stran“, u nichž patří protest proti dosavadnímu establishmentu a tradičním stranám k jejich identitárním elementům. (Mudde 2004: 548) V západních demokraciích dochází od poloviny 20. století k expanzi různých politických stran, které se vymykají „konvenčním“ teoretickým modelům a politologickým kategoriím (typicky konceptu stranických rodin5), a často je lze velmi obtížně zařadit na ideologické škále.6 Jejich důležitým jednotícím rysem je vymezování se vůči dosavadnímu vývoji politického systému, jeho institucím a představitelům. Politologie pro tento typ stran začíná užívat označení „anti-political establishment parties“7. (Abedi 2004, Schedler 1996) Mezi všemi lze jako jejich představitele jmenovat francouzskou Národní frontu, italskou Ligu Severu, nizozemské Demokraty 66, Vlámský blok, kanadskou Reformní stranu a Quebécký blok či německé Zelené. (Abedi 2004: 1 – 2) Z hlediska programově-ideového zaměření představují značně různorodou skupinu, velmi často zde najdeme představitele krajní pravice, ale také středu i radikální levice či regionalisticky zaměřené formace. Od konce 90. let se populismus podle C. Muddeho stal trvalou součástí politiky ve většině západních demokracií. Mezi možné příčiny patří prohloubení odcizení politických elit od občanů (viz níže), kteří následně hledají alternativu ve stranách, jež nabízejí urovnání tohoto vztahu. (Mudde 2004: 251 - 252) V případě některých politických systémů je však toto zakořenění populismu v rámci dané politické kultury mnohem hlubší a trvalejší a může komplikovat jejich efektivní fungování. Příčinami je obvykle problematická tranzice k demokracii

provázená

absencí

zkušenosti

(či

na

dlouho

přerušenou

tradicí)

s demokratickým systémem. Esenciálním faktorem je i silný význam emocionality v politice a poptávka po dominantním lídrovi národa.8 V tomto kontextu bývá zmiňován případ Slovenska, kde došlo k dlouhodobému úspěchu V. Mečiara, přičemž jím nastolený styl politiky (provázený populismem) přetrval i po jeho odchodu. (Skolkay 2000: 6) Specifickými případy jsou pak režimy vymykající se principům liberální demokracie, v nichž přítomnost 5

Stranickými rodinami rozumíme komparativní spojování podobných politických stran v Evropě. Autorem této teorie je Klaus von Beyme. Základními obecnými kritérii vymezujícími příslušnost strany k dané rodině jsou původ a historický vývoj a ideologická podobnost. Mezi „klasické“ stranické rodiny patří konzervativci, křesťanští demokraté, liberálové, sociální demokraté, zelení, komunisté, krajně pravicové strany, regionální a etnické formace. (Strmiska et al. 2005: 30 – 31) 6 Lze zde však najít i příslušníky těchto tradičních rodin – například zelené či strany krajní pravice. Ideologie v tradičním slova smyslu však není primárním sjednocujícím prvkem skupiny populistických stran, v obecné rovině je nelze ani kategorizovat na škále pravice - levice. 7 Termín lze přeložit jako strany proti politickému establishmentu, vzhledem ke srozumitelnosti lze používat rovněž spojení „anti-establishmentové strany“. 8 Populismus bývá často vnitřně dělen na různé další typy, přičemž jedním z nich je podle C. Muddeho tzv. intelektuální populismus. Vzniknout mu dávají především dlouhodobé anti-politické nálady společnosti a za jeho nositele jsou považování V. Havel či L. Walesa. (Mudde 2002: 224 – 225)

8

populistického lídra a dovolávání se na lidovou suverenitu často odráží problematické konstituování politického systému a celkovou nestabilitu systému. V tomto případě se často jedná o méně rozvinuté země, post-koloniální, či procházející problematickou demokratickou tranzicí. Populismus se zde vyznačuje jinými rysy než v západních demokraciích a vytváří specifickou

kategorii.

Klíčové

je

především ústřední

postavení

„vůdce

národa“.

Archetypálním představitelem je pak Perónův režim v Argentině. (Mény, Surel 2002: 2) S proměnami stranicko-politických systémů dochází i k vývoji populistických stran, pro odlišení od předchozích vývojových vln tak P. Taggart užívá označení „New Populism“. (cit. dle Canovan 2005: 74) Strany nového populismu nevytvářejí mezinárodně sourodou skupinu či rodinu politických stran, naopak jejich identita velmi silně odráží národní specifika. Požadují utváření politických rozhodnutí na základě mechanismů přímé demokracie, referend. Je jim vlastní užívání nekonvenčních a méně oficiálních způsobů komunikace, ve snaze co nejvíce se vymezit od establishmentu jim spíše vyhovuje být v politické opozici. (Canovan 2005: 76) Na rozdíl od prvotních populistických stran u stran nového populismu v souvislosti s prohlubující se erozí ideologické zátěže ubývá na významu jejich nacionalistické vymezení se. (Učeň 2007: 55)

9

2. 2 Definice a konceptualizace stranického populismu Termín populismus patří v kontextu fungování politiky a politických stran mezi často užívané charakteristiky, nicméně i přes jeho frekventované uplatňování se mu obecně nedostává odpovídající definice. (Skolkay 2000: 1) Svoji pozornost si nicméně získal i v rámci odborného politologického diskursu, který se jej snaží uchopit zejména jako nástroj vysvětlující volební expanzi specifického typu politických stran v různých zemích. Různí autoři jej aplikují na značně odlišné stranicko-politické systémy, k jejichž heterogenitě přispívají jednak teritoriální a historická specifika, ale především systémové odlišnosti, neboť v mnoha případech se jedná i o příklady zemí, které nelze považovat za liberální demokracie. Přinést tak jednoznačná definiční kritéria, která by byla aplikovatelná univerzálně, se teoretikům populismu dosud nepodařilo. Snad i tento důvod přináší omezení z hlediska užívání tohoto konceptu v rámci politologického výzkumu politických stran, případně jeho „uznání“ jako svébytného teoretického rámce vytvářejícího specifickou kategorii politických stran, jakými jsou například jednotlivé stranické rodiny. Hledání jednotných kritérií či odpovědi, zda populismus reprezentuje samostatnou politickou ideologii, doktrínu, nebo je spíše politickým hnutím či pouze specifickým stylem politické komunikace, se objevuje již u prvních autorů, kteří se jím zabývají (Gellner, Ionescu 1969: 3), a otazníky vnáší i do současných prací (Mudde 2004: 543, Učeň 2007: 49, Rooduijn 2010: 4). Dalším limitujícím faktorem širšího uplatnění konceptu populismu je jeho ideologická nesourodost. Ideologie tradičně slouží jako primární odlišující kritérium při kategorizaci stran, nicméně populismus zahrnuje velmi široké spektrum od krajní pravice po libertariánskou levici. (Abedi 2004: 5) Při výzkumu populismu je proto třeba se soustředit na jiné charakteristiky, za určující lze považovat vztah těchto stran k dosavadnímu politickému establishmentu. Anti-politický apel, který je vlastní tomuto typu politických stran, často a priori vylučuje ideové zařazení, samy se ve svých programech odmítají takto vymezit a chtějí být alternativou vůči tradičním stranám i v tomto ohledu. Jejich spojujícím prvkem jsou tedy především okolnosti vzestupu, společenské kořeny, analogické způsoby sebe-prezentace, organizační a mobilizační strategie. Za další příčinou ideologické nesourodosti lze považovat i specifika různých teritoriálních kontextů. Jedním z klíčových rysů populismu je totiž protest proti establishmentu. Vzhledem k tomu, že tento establishment se v různých zemích rovněž značně liší, různých ideových a identitárních podob tedy nabývá i jeho protestní platforma. (Canovan 1999: 3) V případě populistických stran tedy nelze hovořit o všeobjímající ideologii, která by přinášela konkrétní vizi celkového společenského uspořádání. Jednotlivé populistické strany namísto toho pracují spíše s dílčími a specifickými aspekty daných 10

systémů a aktuálními politickými problémy. Hlavním předmětem jejich zájmu je způsob výkonu a strukturace politické moci v systému. (Abts, Rummens 2007: 408) Autoři, kteří se jím zabývají, o populismu hovoří jako o „thin-centred ideology“, tedy ideologii, která je ve svém jádru velmi slabá. Populistické strany s sebou nepřináší rozsáhlou ideologickou výbavu, která by pokrývala široké spektrum potenciálních politických problémů, jako je tomu u klasických ideologických tradic. Všeobecná slabost či absence svébytné ideologie tedy způsobuje snadné přijímání velmi odlišných ideologických tradic (environmentalismus, komunismus, nacionalismus aj.) jako doplňující prvky identity u řady stran populistické provenience. (Mény, Surel 2002: 6, Mudde 2004: 544, Rooduijn 2010: 5) Mezi důsledky ideologické vágnosti a převažujícího významu formy nad obsahem patří podle provedených výzkumů oportunistický charakter populistických stran. Ve velmi krátké době může docházet (dle měnících se společenských nálad) ke změnám jejich postojů, například ve vztahu k EU či globalizaci, proměnlivá je i orientace na kompromis s vládním establishmentem, nebo naopak nekompromisní opozičnost. (Mény, Surel 2002: 17) Při vytyčování definičních kritérií je předmětem mnohých disputací zejména otázka loajality či neloajality k politickému systému (srov. Abedi 2004: 6 – 7). Anti-systémový či anti-demokratický apel je bezesporu vlastní řadě stran populistické provenience, nicméně u podstatné části z nich tyto komponenty nenajdeme. Nelze jej tedy považovat za charakteristický či definiční rys populismu, spíše vytváří odlišnou kategorii politických stran, které se posunují především v otázce radikality. Současní představitelé populismu ve většině případů demokracii jako takovou podporují, ba naopak sami sebe považují za její pravé obhájce v kontextu „deformovaných“ demokratických mechanismů v soudobých systémech. (Mudde 2004: 558) Bezesporu však lze nalézt i výjimky, které se hlásí k ideám popírajícím demokratické a liberální hodnoty. Za nejobecnější a nejzákladnější charakteristiky populistických stran lze považovat především zdůrazňování zájmů a potřeb „lidu“9 a negativismus vlastního zaměření, tedy že programově vymezují převážně témata, proti kterým se staví, namísto těch, se kterými by souhlasili. (Abedi 2004: 7, Canovan 2002: 31, Gellner, Ionescu 1969: 4, Mudde 2004: 546) Populistické strany především samy sebe staví do role ochránce a reprezentanta „obyčejných

9

Konkrétní definování pojmu „lid“ je však na tomto místě velmi obtížné, řada autorů se shoduje na vágnosti jeho obsahu v praxi populistických stran. Podle mnohých je jen pouhým rétorickým nástrojem, který de facto neodkazuje k žádné skupině lidí. (Mény, Surel 2002: 6 – 7, Mudde 2004: 545) V kontextu populistických stran je „lid“ primárně chápán jako opak vládnoucích elit. (Canovan 2005: 2) Reálně se však jedná o idealistický až mytický koncept, který populisté užívají k oslovování veřejnosti. (Rooduijn 2010: 6)

11

lidí“, přičemž velký důraz kladou na zdůrazňování hluboké hranice mezi „lidem“ a politickými elitami, jejichž zájmy se zásadně rozcházejí. (Mény, Surel 2002: 12, Mudde 2004: 543, Mudde 2002: 216) M. Canovanová přináší definici, podle níž je populismus „apelem na „lid“ proti etablovaným mocenským strukturám a dominantním ideám a hodnotám společnosti“. (Canovan 1999: 3) Názory a potřeby lidu jsou v rétorice populistických stran považovány za dlouhodobě přehlížené především vinou „zkorumpovaných politiků a nereprezentativních elit“. Rozhodovací procesy je tedy především třeba změnit tak, aby měl elektorát možnost přímého rozhodování. (Abedi 2004: 7 – 8) „Běžní lidé“ a „politické elity“ jsou populistickými stranami prezentovány jako zásadně antagonistické entity. Politické elity jsou nahlíženy jako zkorumpované, zneužívající mocenská privilegia, neadekvátně zodpovědné ze svých funkcí, vzdálené svým občanům a trvale přehlížející jejich potřeby. (Abts, Rummens 2007: 408, Canovan 2002: 32, Rooduijn 2010: 4) V tomto smyslu tedy populisté sami sebe považují za hlas „tiché většiny“. (Canovan 1999: 5) Vedle nejvýraznějších požadavků na zásadní rozšiřování mechanismů přímé demokracie rovněž dochází k apelu na další institucionální změny v tomto duchu. Nezávislé (nevolené) státní instituce (centrální banky, regulační úřady apod.) mají být podřízeny politické kontrole, která by disponovala přímou legitimitou. (Mény, Surel 2002: 13) Protestní apel populistických stran není směřován výhradně jako opozice směrem k politickým elitám, ale i vůči hodnotám a všeobecným trendům vývoje, jejímiž nositelkami jsou právě elity. Jak uvádí M. Canovanová, populismus je tedy zaměřen i proti jiným společenským elitám například z akademické či mediální sféry, které přispívají k formování obecného směřování společnosti a politiky. (Canovan 1999: 2) Voličská podpora populistických stran tak především vychází z určité krize identity daného segmentu elektorátu, který se není schopen ztotožnit s mainstreamovým vnímáním společenských norem, nesdílí obecně akceptované hodnoty a eventuality budoucího směřování. S kritikou politického establishmentu a způsobu tvorby rozhodnutí přichází i antistranický apel populismu. Etablované politické strany totiž považují za viníka narušených vazeb „lidu“ na důležitá politická rozhodnutí. Neusilují však o naprosté odstranění politických stran, ale o jejich zásadní reformování a vznik vývojově nových. (Mudde 2004: 546) V rámci kategorie populistických stran jistě najdeme mnoho vnitřních podtypů, přičemž především v západních demokraciích se velmi často setkáme právě s již zmíněným důrazem na roli občanů v rozhodování. Nedůvěra a opozice vůči politickému establishmentu zároveň přináší víru ve schopnosti a kompetence lidu provádět důležitá rozhodování prostřednictvím

12

nástrojů přímé demokracie. (Abedi 2004: 8) „Lid“ je zde chápán jako homogenní jednotka10 disponující neomezenou suverenitou, kterou je mu třeba znovu přiznat. Neuspokojivé výstupy zastupitelské demokracie je tedy třeba eliminovat pomocí častého užívání referend. (Abts, Rummens 2007: 405, 408) Apel na „běžný lid“ je obvykle prováděn prostřednictvím charismatického vůdce11 v čele strany, který svým výrazným vystupováním usiluje o vytváření dojmu vlastní spřízněnosti s lidem a obhajoby jeho práv a zájmů proti politickému establishmentu. (Abts, Rummens 2007: 407, Mudde 2004: 545, Rooduijn 2010: 4) Význam výrazné osobnosti v čele spočívá i v získávání mediální pozornosti a přímočarém vedení kampaní. Charismatické vůdcovství má především pomoci v oslovování mas, které jsou běžně ve vztahu k politice pasivní. Snahou je totiž vytvořit atmosféru, že právě před danými volbami se země nachází na určitém pomezí, ve kterém se zásadně rozhoduje o budoucím směřování, a je třeba ji zachránit. Symbolickým pilířem této změny pak má být právě lídr strany. (Canovan 1999: 6) Populismus s sebou rovněž přináší specifický styl politické komunikace. Ve snaze co nejvíce se přiblížit nejširší populaci přináší zjednodušené způsoby řešení rozsáhlých politických a společenských problémů. Nabízená řešení jsou prezentována co nejjednodušším jazykem a formou12, jakožto vycházející ze „zdravého rozumu“ každého běžného člověka. Průvodním jevem je zároveň snaha populistických představitelů upozornit na diskrepanci s politickými elitami, které nejsou ve své odcizenosti k občanům schopni přijít se srozumitelnými a potažmo důvěryhodnými řešeními. (Abts, Rummens 2007: 407, Rooduijn 2010: 5, Skolkay 2000: 2) Základními prvky vystupování populismu jsou tedy přímost a jednoduchost. Dochází rovněž k rozvoji nových způsobů vazeb mezi vedoucím aparátem strany a jejími příznivci. (Mudde 2004: 545) Definičně je třeba odlišit populismus od různorodých stran krajní pravice či radikálního environmentalismu. U stran tohoto typu lze sice nalézt rysy politického populismu, nicméně jejich identitu podstatným způsobem utvářejí i další specifické rysy, které je tak přenášejí do typově jiné kategorie politické strany. Významnou skupinu stran utváří ty, které mají vedle protestního apelu silný nacionalistický a xenofobní náboj. Pro ně řada autorů užívá označení

10

Populisté totiž nezohledňují společenské rozdíly, odlišné zájmy a potřeby různých sociálních skupin, naopak vytváří dojem jednotné kolektivně sdílené vůle. (Abts, Rummens 2007: 409) 11 Typickými výraznými vůdci v čele populistických stran jsou S. Berlusconi, J. Haider, P. Fortuyn či V. Mečiar. 12 Ve snaze odlišit se od veřejností těžko přijímaného způsobu tradiční politické komunikace, tak podle M. Canovanové populisté často užívají podobné metody jako bulvární sdělovací prostředky. (Canovan 1999: 5)

13

„radical right-wing populist parties (RRP)13“. (Rydrgen 2004: 475) Jejich vstup do stranických systémů v západní Evropě přichází v 80. a 90. letech 20. století a souvisí především s problematikou imigrantů (zejména muslimských). V tomto období se totiž silným politickým tématem stává řešení jejich vztahu k většinové společnosti poznamenané zejména silnou kulturní a náboženskou divergencí. (srov. Fetzer, Soper 2005) Krajně pravicoví populisté14 se staví do rolí ochránců většinových obyvatel před „zhoubným“ vlivem muslimských přistěhovalců na ekonomiku a společnost obecně. Za typického představitele této kategorie lze považovat francouzskou Národní frontu, přičemž C. Mudde ji dokonce označuje za nejznámější krajně pravicovou populistickou stranu v Evropě, která svou existencí inspirovala vznik tohoto typu stran v dalších zemích. (Mudde 2007: 41 - 42) Na tomto místě je však třeba upozornit, že hovoříme o typově jiné kategorii politických stran, nežli jsou strany populistické, jak je chápeme v této práci. Tyto strany krajní pravice sice s populismem mnoho sdílí, zároveň se však vyznačují dalšími specifickými rysy „navíc“, které je posouvají do kraje stranického spektra. Jejich zaměření proti dosavadnímu politickému establishmentu rovněž disponuje diametrálně podstatnější radikálností, která z nich často činí typické anti-systémové strany, což však o populistických stranách nelze jednoznačně tvrdit.15 (Mény, Surel 2002: 4) Populismus se tedy odlišuje od tradičních politických ideologií, z nichž vzešly klasické stranické rodiny. Jednotlivé strany se nevyvíjely v kontinuálním historickém procesu, na první pohled jsou někteří představitelé jen těžko srovnatelní. Samotný termín populismus získal pejorativní význam a jeho představitelé jím sami sebe ve valné většině případů ani nenazývají. Řada odborných studií však prokázala existenci stranického populismu a pokusila se o jeho definování, aby byl tento koncept aplikovatelný v různých kontextech. (Canovan 2005: 79)

13

Radikálně krajně pravicové populistické strany. Populistické strany silně zaměřené proti imigraci však nelze obecně a priori považovat za představitele krajní pravice. Například Kandidáta Pima Fortuyna vycházela v utváření své identity i z levicových vlivů. (Canovan 2005: 75) 15 Řada politických stran, o kterých různí autoři hovoří jako o populistických, totiž velmi často disponuje vládní zkušeností, namátkou například slovenské HZDS či italská Forza Italia. 14

14

2. 3 Společenské předpoklady vzestupu populistických stran K volební expanzi politických stran, které se odlišují od představitelů tradiční stranické provenience, přispívá celá řada faktorů jako politická kultura, vliv volebního systému, společenské a hodnotové proměny, aktuální ekonomická situace16, stupeň polarizace stranického systému či problémy a nedůvěra v etablované strany. (Abedi 2004: 19) Právě vymezování se vůči dosavadnímu politickému establishmentu reprezentovaného dosavadními (nejen) vládními politickými stranami slouží jako klíčový prvek pro uchopení identity populistických stran. Nárůst jejich podpory a úspěšnost této strategie je tedy třeba vnímat především v kontextu eroze důvěry občanů v tradiční politické strany. P. Mair uvádí, že v souvislosti s postupující globalizací a měnícím se politickým prostředím se snižuje schopnost národních politických systémů adekvátně řešit vyvstanuvší ekonomické a politické problémy. Řada důležitých rozhodnutí je pak prováděna na expertní úrovni, která však nedisponuje volební legitimitou a odpovědností. (Mair 2002: 81 - 83) V očích voličů jsou právě představitelé různých stran, které participovaly na vládě, nahlíženi jako aktéři nesoucí zodpovědnost za neefektivitu politických rozhodovacích procesů. Odpovědí je tedy rétorika populistických stran vymezující se vůči „starému“ establishmentu a požadující revizi rozhodovacích mechanismů, které mají být především demokratičtější a reflektující potřeby „lidu“. Volební expanzi politických stran, které zakládají podstatnou část své identity na protestu vůči konkrétním aspektům dosavadního fungování politického a stranického establishmentu v dané zemi, můžeme zasadit do kontextu vývoje postojů občanů k institucím v soudobých demokraciích. Zde můžeme sledovat vzrůstající trend tzv. politické nespokojenosti. Jejím výrazem je na jedné straně podpora demokratických principů a hodnot jako takových, na druhé straně se však zásadně zvyšuje nespokojenost občanů s fungováním politických institucí17 a především performancí politických elit. Prizmatem občanů je stát, respektive jeho političtí představitelé, neschopen řešit podstatné otázky.18 (Linek 2010: 116 - 117) Zásadní jsou především diskuse o redefinování stávajících modelů politické participace a zprostředkování vazeb občanů na politické systémy. (Kitschelt 2002: 179) Fenomén politické nespokojenosti přináší své konsekvence především v procesu utváření 16

Zhoršující se ekonomické podmínky či nárůst nezaměstnanosti přispívají k úspěchu protestních formací, zejména pak stran krajní pravice. (Abedi 2004: 20) 17 Z prováděných dotazníkových šetření vyplývá, že respondenti nejčastěji ztotožňují celkové hodnocení fungování politického systému s hodnocením aktuálních vládních představitelů. (Linek 2010: 117) 18 V případě ČR lze hovořit přibližně o 80 % občanů, kteří dlouhodobě vykazují svou nespokojenost s politikou. (Linek 2010: 159)

15

volebního rozhodnutí. Hodnocení výkonu vlády, potažmo nespokojenost s performancí jejich konkrétních představitelů, se totiž dle výzkumů politického stranictví přenáší na příslušnou politickou stranu jako celek. (Linek 2010: 154) Klesající důvěra v institut vlády s sebou následně přináší pokles preferencí vůči vládním stranám a zároveň nárůst podpory politické opozice. (Linek 2010: 117) Mezi nejobecnější příčiny politické nespokojenosti patří hodnocení ekonomického vývoje, přesvědčení o korupci v politice či nedostatečná responzivita politických institucí. (Linek 2010: 204) Právě tato témata se projevují jako klíčová v kampaních populistických stran – rozpočtová zodpovědnost, anti-korupční apel či rozšiřování mechanismů přímé demokracie při utváření politických rozhodnutí. Populistické strany se značně vymezují vůči dosavadnímu politickému establishmentu a snaží se o utváření dojmu vnášení nového politického stylu. Občané nespokojení s dosavadními aktéry a směřováním politických procesů, kteří se však nepřiklánějí k absolutní politické pasivitě, tak mohou nalézat odpověď v protestní rétorice, která nabízí změnu politického stylu, zohledňování „zdravého rozumu“ a „zjednodušení“ rozhodovacích mechanismů. (Učeň 2007: 54 – 55) Populismus se pokouší politickou nespokojenost obrátit ve svůj prospěch, deklaruje odstranění demokratického deficitu a „navrácení“ suverenity a politické moci občanům. (Abts, Rummens 2007: 411) K posilování společenských nálad zaměřených proti politickým autoritám přispívají i média, která se v postmoderním světě oprostila od svých vazeb na politické strany, soustřeďují se na výrazné politické kauzy a skandály, čímž podněcují nedůvěru

veřejnosti

v politické

elity.

Média

rovněž

velkým

dílem

dopomáhají

k zviditelňování populistických stran, které se vyznačují výraznou sebe-prezentací, mnohdy nekonvenčními a kontroverzními metodami či prohlášeními, kteréžto působí jako vděčný cíl mediální pozornosti. (Mudde 2004: 553 – 554) V souvislosti s hodnotovými a společenskými proměnami prostupujícími euroamerickou civilizací od 60. let dochází i k systémovým změnám ve volebním chování.19 Volební rozhodnutí již není vytvářeno primárně na základě tradičních cleavages20, jejich vliv oslabuje a svůj význam získávají nové faktory, respektive vznikají nové cleavages. Např. R. Inglehart 19

Pro uchopení těchto změn lze použít teorii rozmrznutí stranických systémů S. Rokkana. Od 20. do 60. let 20. stol. západoevropské stranické systémy vykazovaly přítomnost de facto stejných politických stran a dlouhodobě konzistentní linii soutěže určovanou tzv. cleavages. Přibližně od 70. let však nastává změna, systémy „rozmrzají“, dochází k zeslabení vazeb tradičních stran na své voliče, nárůstu voličské volatility a vzestupu typově nových politických stran. (Strmiska et al. 2005: 22) 20 Tradičními cleavages (konfliktními liniemi) rozumíme práce vs. kapitál, církev vs. stát, město vs. venkov, centrum vs. periferie. Podle teorie S. Rokkana vznikaly moderní politické strany na základě štěpení různých segmentů společnosti, kteréžto tyto linie představují. (Hloušek, Kopeček 2004: 35-36)

16

hovoří o vzniku „New-Politics Cleavage“. Ta především charakterizuje společenský a politický propad poválečného uspořádání a zásadní hodnotový obrat nově nastupující generace v post-industriálních demokraciích Západu. Se změnami společenských struktur dochází i k redefinici tradičních stran pravice a levice. Na volební rozhodnutí mají nově vliv i tzv. postmateriální hodnoty, které daly vzniknout stranám environmentální a alternativní provenience. (Inglehart 1997: 240 – 256) Vedle toho rovněž dochází ke zpochybňování legitimity tzv. stran establishmentu a vzestupu typově nových politických stran založených na protestu. (Abedi 2004: 22) Pro postindustriální společnost je charakteristická zvýšená sociální mobilita, která ve svém důsledku přispívá k oslabení vazeb tradičních politických stran na určitý segment společnosti. Při utváření volebního rozhodnutí oslabuje význam ideologie, je tedy otevřen prostor i populistickým stranám, u kterých jednoznačně uchopitelnou ideologii či vymezení na základě jednoznačné konfliktní linii nenajdeme.21 (Mudde 2004: 555) Zcela odlišný byl však vývoj v zemích střední a východní Evropy, kde vzhledem k absenci demokratického vývoje v době konstituování těchto trendů v zemích západní Evropy dochází po přechodu k demokracii ke specifickému etablování konfliktních linií. Analytické

mechanismy

užívané

pro

výzkum

v západní

Evropě

tak

nebylo

na

postkomunistické země snadné aplikovat. Podle V. Hlouška a L. Kopečka byla určující především konfliktní linie transformace, která se projevovala v dimenzích komunismusantikomunismus (ta měla svůj význam zejména v prvních letech tranzičního procesu), socioekonomická linie transformace a nacionalistická linie transformace. Poslední dvě jmenované byly pro vývoj stranických systémů zcela klíčové a ovlivnily etablování aktérů ve všech zemích regionu. (Hloušek, Kopeček 2004: 47 – 49) Na základě těchto linií lze vysledovat

potenciál

pro

etablování

specifických

forem

populistických

stran

v postkomunistických systémech střední a východní Evropy. Dlouhá zkušenost těchto zemí s fungováním „státostran“ a specifickou rolí členství v politické straně s sebou přináší všeobecnou nedůvěru v politické stranictví a problematické konstituování stranických aktérů. Zřetelný rezervoár pro vznik populistických stran je patrný zejména v souvislosti s trendy „nepolitické politiky“ či ve všeobecném významu „lídrů“. Důležitým prvkem pro mobilizaci řady populistických stran je rovněž nacionalismus a pocit nově získané identity. Vzestup populistických stran je tedy třeba chápat v kontextu změn vazeb občanů na politickou sféru v současných demokraciích. Ačkoliv demokracie dnes zažívá období svého 21

Nemožnost uchopit populistické strany na základě konfliktních linií dokonce vyplývá z podstaty jejich vlastních představ, společnost totiž vykreslují jako homogenní jednotku. Potenciál konfliktu v jejich pojetí tedy spočívá na vertikální dimenzi, ve smyslu „lid vs. elity". (Mény, Surel 2002: 12)

17

největšího rozšíření, občané jsou k ní stále kritičtější, méně důvěřiví a cítí se od rozhodovacích procesů odcizeni. Nedůvěra v nositele politické moci se přenáší na debaty o nutnosti změn politického stylu a zásadních obměn politického establishmentu. Demokratické principy jako takové mají svou podporu, nicméně politickým institucím a elitám důvěryhodnost a popularita stále klesá. (Dalton 2008: 237 – 258, Mair 2002: 82) Svůj význam tak získávají diskuse o nových kanálech politické participace, které by přinášely alternativní modely tvorby politických rozhodnutí a zároveň překračovaly tradiční model zastupitelské demokracie (např. deliberativní demokracie, e-demokracie). (Mudde 2004: 557) Populistické strany, které využívají krizi demokracie ve svůj prospěch, však k jejímu řešení nepřispívají, ale paradoxně ji v konečném důsledku spíše posilují. Jimi požadované změny jsou velmi často nadsazené a nerealizovatelné, jejich nenaplnění pak ještě více vyostřuje protestní potenciál a všeobecnou nespokojenost. (Mudde 2004: 559)

18

2. 4 Populismus a demokracie Elementárním principem demokratických režimů je odvozování politické moci z většinového rozhodnutí lidu. U populistických stran je princip suverenity lidu základním bodem rétorického vystupování, sami sebe považují za „pravé demokraty“, přesto se však setkáváme s kontroverzními a nesouhlasnými reakcemi k jejich působení v současných demokraciích.22

Pochopení

vztahu

populismu

a

demokracie

představuje

jedno

z nejobtížnějších teoretických východisek při zkoumání populismu. Ke společenským masám se před volbami obracejí všechny politické strany usilující o maximalizaci svých zisků, nicméně důraz na expresivní oslovování „lidu“ a zdůrazňování jeho politické suverenity hraje u populistických stran významnější roli. V krajních případech (zejména ve společnostech, jejichž příslušníci byli po určitou dobu systematicky vyloučeni z možnosti efektivní politické participace) může však apel na jejich intenzivní účast a politickou mobilizaci přerůst v revoluční násilí a nástup populistického diktátora. (Canovan 2005: 66) Rozdíl mezi populistickým a demokratickým pohledem spočívá především v tom, že populismus předpokládá okamžité vyjádření vůle lidu, od něho však očekává v zásadě jednotné postoje a nebere již zřetel na sociální specifika a pluralitu zájmů a postojů. (Abts, Rummens 2007: 416, Mudde 2004: 544) Jakkoliv nelze popřít, že populismus staví do popředí základní princip demokracie, jeho nebezpečí vzhledem k demokracii spočívá v popírání jejího jiného principu, a sice liberálního konstitucionalismu. Zřetelným rizikem je pak především absolutizace vůle většiny na úkor zohledňování menšinových práv. (Canovan 1999: 7) M. Canovanová především upozorňuje na komplexní charakter moderních liberálních demokracií, z nichž nelze abstrahovat pouze jeden princip (suverenitu lidu) a povyšovat jej nad ostatní. Populismus upozaďuje zejména rovnovážnost jednotlivých mocenských složek systému a nemá důvěru v jejich vzájemnou kontrolu a vyvažování. (Canovan 2005: 84 – 85) Hledání jednoznačného vymezení vztahu populismu k fenoménu demokracie představuje empiricky obtížně uchopitelný problém. Zásadním aspektem je především otázka vytyčení optimálních kanálů politické participace, nicméně odpověď se nutně musí potýkat s teritoriálními a kontextuálními specifiky jednotlivých systémů. Hledání nejvhodnějších konceptů politické participace a demokratického rozhodování však představuje značně 22

Od počátků odborného zkoumání populismu se lze setkat i s názory, že přítomnost populistické strany je pro demokracii patologickým jevem a ohrožením jejího „zdravého“ fungování. (srov. Abts, Rummens 2007: 405 – 406, Canovan 1999: 2, Mény, Surel 2002: 3, Mudde 2004: 541)

19

subjektivní oblast, přičemž každá z forem přináší svá rizika.23 (Mény, Surel 2002: 4) Volební úspěchy populistických stran tak vzhledem k demokracii představují především krizi jejího reprezentativního rozměru. (Mény, Surel 2002: 5) Ten je považován za neefektivní či nedostatečně vyhovující potřebám, přičemž dochází k hledání alternativy u subjektů, které nabízejí „napravení“ této deformace. Dovolávání se na „navrácení moci zpět lidu“ v etablovaných liberálních demokraciích, kde fakticky nedochází ke zpochybňování významu demokratické legitimity, a kde je naplňováno zastupitelské vládnutí, tedy může vyvolávat řadu pochybností zejména ve vztahu k samotnému jádru daného politického systému a principům odvozování politické moci. Vzestup poptávky po nových mechanismech politického rozhodování tak lze interpretovat jako varovný signál o slabých místech zastupitelského vládnutí, zejména z hlediska vazeb občanů na vládnoucí elity a politické instituce. (Mény, Surel 2002: 15) Souvisejícím aspektem je i pokles významu politického stranictví. Politické strany přestávají být klíčovou demokratickou institucí a dominantním zprostředkujícím aktérem. Jsou hluboce propojeny s vládnoucím establishmentem, velmi často jsou dokonce považovány za struktury, které přímo splývají se státem.24 Jako takové tedy plní spíše roli vládnutí, než reprezentace. (Mair 2002: 83 - 87) Vymezování se vůči těmto trendům odpovídá právě strategii populistických stran, které se sebedefinují jako nositelé návratu k pravé demokracii.

23

Y. Mény a Y. Surel upozorňují, že zdánlivě nejjednodušší řešení, rozšiřování přímého rozhodování, nepřináší na vývoj politických postojů očekávané výsledky. Vysoká politická nespokojenost a protestní nálady se totiž ve stejné míře vyskytují i v zemích jako USA a Švýcarsko, které jsou nástroje přímé demokracie široce uplatňovány. (Mény, Surel 2002: 15 - 16) 24 R. Katz a P. Mair pro uchopení tohoto trendu zavádějí termín kartelová strana. Klesá význam členské základny a místních organizací, naopak posiluje význam nejvyššího vedení. Vzhledem k zakořeněnosti těchto stran v systému narůstá jejich propojení se státem, s médii i mezi sebou navzájem. Omezují se ideologické prvky a mizí tedy odlišitelnost různých stranických alternativ pro voliče. (Strmiska et al. 2005: 17)

20

2. 5 Reflexe v odborné literatuře a metodologická úskalí Odborný zájem o populistické a anti-establishmentové strany následuje jejich performanci a vstup do stranických systémů západních demokracií. Na konci 70. let 20. století se v souvislosti s „rozmrznutím stranických systémů“ stávají jejich novými aktéry. Přestože některé strany zaznamenávají pouze krátkodobý úspěch a záhy dochází k volební marginalizaci, některé se stávají dlouhodobě přítomnými hráči, kteří významně ovlivňují dynamiku soutěže příslušného stranického systému. Problematičnost odborného uchopení populismu souvisí jednak s nejednoznačným pojetím definice, které se u různých autorů liší. Dalším omezujícím faktorem je pak především obtížná operacionalizace definičních kritérií. Jak uvádí A. Abedi, ta totiž neslouží pouze k identifikaci politických stran, lze je totiž aplikovat i na populistická politická hnutí či individuální představitele. (Abedi 2004: 9) Vedle toho je problémem i otázka počtu konkrétních kritérií, které mají být naplněny, abychom mohli danou stranu považovat za příslušníka populismu. (Abedi 2004: 9, Rooduijn 2010: 6 - 7) Další námitky lze vznášet proti verifikovatelnosti některých kritérií. Mezi nejčastěji uváděnými atributy populistických stran totiž například patří charismatický vůdce v jejím čele, nicméně pro posouzení míry charismatičnosti nelze stanovit objektivní kritéria. (Abedi 2004: 10) Populismus jako takový je především založen na emoční složce, kterou sice lze velmi dobře intuitivně chápat, nicméně její operacionalizace a vědecké uchopení je problematické. (Mudde 2004: 542) Zejména s ohledem na skromnou reflexi tohoto konceptu v české literatuře, ale i vzhledem k odlišnému chápání u různých autorů, je dalším úskalím terminologie. Setkáváme se s pojmy jako anti-establishmentové strany, anti-politické strany, radikální populismus, nový populismus apod. (srov. Abedi 2004, Mudde 2004, Mudde 2007, Rydgren 2004) Tyto termíny v sobě však zahrnují odlišná definiční kritéria, mnohdy se částečně prolínají, respektive jeden může být subtypem druhého. V této práci se však přikláníme k užívání pojmu „populismus/populistická strana“ zejména s ohledem na širší možnosti uplatnění tohoto termínu než u výše jmenovaných. Jeho rysy jsou totiž obecnější, a to že v sobě zahrnuje řadu možných subkategorií, svědčí zejména o širokých možnostech jeho využití pro chápání vývojových trendů v soudobých stranických systémech. Vytvoření jednotného a všeobecně akceptovatelného konceptuálního rámce představuje v tomto případě problém, lze se setkat i s názory, že se jedná o vágní teoretický koncept. Většina prací se formou případových studií zabývá empirickými příklady vzestupu jednotlivých populistických stran, komparativní analýzy či systematičtější studie tak chybí. (Rooduijn 2010: 2 – 3) 21

3. VYMEZENÍ CÍLE, METODY 3. 1 Cíle práce Hlavní cíl práce spočívá ve snaze odpověď na otázku, zda lze stranu Věci veřejné považovat za populistickou s ohledem na definiční kritéria, která populismu přikládá politická věda, tak jak jsou v obecné rovině podrobně vymezena v předchozí kapitole. V následující analytické části tedy přistoupíme k testování charakteristik populistické strany na konkrétním případu Věcí veřejných. Klíčovými aspekty populismu, které budeme zkoumat, jsou následující: charismatické vedení antagonismus lid vs. elity anti-establishmentový protestní apel apel na rozšiřování mechanismů přímé demokracie nejasné ideologické směřování25 anti-stranický apel programový negativismus a reakcionismus nabídka přímých a jednoduchých řešení.

3. 2 Metody Data, na základě kterých budou zkoumána jednotlivá kritéria, vycházejí především z vlastních zdrojů strany Věci veřejné, které jsou běžně dostupné.26 Některá z uvedených kritérií jsou obtížněji uchopitelná v empirické rovině, zejména se pak jedná o první z nich, tedy charismatické vedení. V tomto případě tedy vycházíme především z kontextuálních aspektů, které objasňují roli lídra VV, dále však i z výzkumu veřejného mínění zabývajícího se popularitou politiků. Pro účely analýzy volebního programu a mediálních výstupů VV je v této práci zvolena tzv. hermeneutická textová analýza. Ta se na rozdíl od druhého hlavního metodického přístupu (kvantitativní obsahové analýzy) nezabývá zaznamenáváním údajů pomocí kódových jednotek a jejich kvantifikací, ale spočívá v otevřeném a systematickém kvalitativním rozboru daného textu a snaží se vystihnout jeho specifické argumentační nástroje a struktury. (Scherer 2004: 29) 25

Tímto máme na mysli především obecnou nemožnost zařadit populistickou stranu na škále pravicelevice či v rámci jednotlivých stranických rodin. Někteří autoři sice chápou populismus jako vlastní ideologii, většina se však přiklání k chápání těchto stran jako ideově nezařaditelných či dokonce zcela prostých ideologické výbavy (viz výše). 26 Předvolební program pro zrušené volby z roku 2009 se od strany nepodařilo získat.

22

V testování následujících kritérií vycházíme především z dokumentu Politický program Věcí veřejných, který sloužil jako předvolební program pro volby do Poslanecké sněmovny 2010 a i dnes jej strana uvádí jako zdroj svého programového směřování. Za pomoci obsahové analýzy programu dokládáme jednotlivé prvky, které deklarují přítomnost těchto kritérií na případě strany Věci veřejné. V případě bodů antagonismus lid vs. elity, antiestablishmentový protestní apel vedle programu VV vycházíme i z vybraných projevů stranických představitelů před volbami (volební spoty, vystoupení na předvolebních mítincích), na základě kterých byla formována identita strany a její poselství před volbami, a na jejichž podkladě lze uvedená kritéria doložit. Cílem je tedy vytknout z programu strany a rétoriky jejích představitelů prvky, kterými dokládá svou obhajobu „lidu“ proti dosavadním elitám, popsat, jakou roli hrálo vymezování se vůči stávajícímu establishmentu, které prvky ve fungování strany ji odlišují od běžného vnímání stranických struktur (tendence k vnímání „apolitické politiky“) či s jakou argumentací a intenzitou strana prosazuje mechanismy přímé demokracie. Specifický je bod nejasné ideologické směřování, jeho význam spočívá především v nemožnosti klasifikovat stranu na jednom z pólů pravice-levice, respektive absenci širšího celistvého ideologického rámce. Posouzení tohoto kritéria vychází především z vlastní sebeprezentace, tedy chápání profilu a ideové identity strany jí samotnou, dále rovněž i sekundárně z výzkumu ideologického rozptylu českého stranického systému. Poslední dva body, tedy programový negativismus a nabídka přímých a jednoduchých řešení jsou vytyčeny na základě obsahové analýzy jednotlivých kapitol programu VV, zaměřujeme se především na vymezení konkrétních programových opatření, která potvrzují tato definiční kritéria na případě VV. Snahou je především identifikovat konkrétní programové body z programu VV, které jsou ze své podstaty negativistické, respektive opatření, pomocí nichž strana navrhovala jednoduchým způsobem řešení komplexních politických problémů, de facto však mnohdy byla v rozporu s reálnými možnostmi.

23

4. ANALÝZA VĚCÍ VEŘEJNÝCH JAKO POPULISTICKÉ STRANY 4. 1 VV – základní údaje 4.1.1 Vznik a historie strany Věci veřejné de iure existují od 22. 7. 2002, kdy byly zaregistrovány jako politická strana Ministerstvem vnitra ČR. (Portál Ministerstva vnitra) Vzniku této politické strany předcházelo působení stejnojmenného občanského sdružení založeného r. 2001 v Praze 1, předmětem jehož aktivit byla snaha o eliminaci nešvarů místního významu (problematická deregulace nájemného, hluk ve městě, komunikace občanů s radnicí ap.). V komunálních volbách 2002 se pak v městské části Praha 1 zakladatelce strany Stanislavě Moravcové podařilo získat 1 mandát. (Havlík 2010: 31) Výrazný úspěch na místní úrovni přichází v komunálních volbách 2006, opět v Praze 1 se podařilo získat 20,4 % hlasů a potažmo 9 zastupitelských mandátů z 35. Signifikantní úspěch byl zaznamenán i v Černošicích díky zisku 16 % hlasů a 4 mandátů z 21. Ve volbách do krajských zastupitelstev v r. 2008 pak strana vůbec nekandidovala. (Portál VV: O nás) Pod vedením Kateřiny Klasnové strana VV poprvé kandidovala na celostátní úrovni ve volbách do Evropského parlamentu 2009, kdy dosáhla zisku 2,4 % hlasů, což bylo nejvíce z tehdejších neparlamentních stran. Ačkoliv se nepodařilo překročit volební klauzuli, v těchto volbách se díky rozsáhlé kampani VV poprvé výrazně zviditelnily na celorepublikové úrovni, dostaly se do širšího povědomí veřejnosti a získaly podporu některých osobností veřejného života, jejichž působení bude posléze klíčové (Radek John). Specifickým fenoménem jsou předčasné volby do Poslanecké sněmovny z roku 2009. Na rozdíl od ostatních politických stran totiž VV po jejich zrušení Ústavním soudem do řádných voleb v roce 2010 předložily voličům značně obměněné kandidátky. Zejména pak došlo k obměně na vedoucích pozicích. Při celkovém součtu všech krajů bylo totiž z celkem 70 kandidátů na prvních 5 místech 31 zcela nových, kteří se o mandáty v r. 2009 vůbec neucházeli. Podle S. Balíka se jedná o průvodní jev vnitřních proměn strany, jejíž současná identita spojená s personálním obsazením vedení se utvářela právě v období konce r. 2009. (Balík 2010: 51 – 52) V kampani pro tyto posléze neuskutečněné volby VV dále přispěly k svému zviditelnění nekonvenčním způsobem, kdy se v reakci na letní plakáty politiků ODS nechaly kandidátky VV K. Klasnová, K. Kočí, K. Peake a L. Andrýsová nafotit v plavkách pod sloganem „Kluky pusťte k vodě, volte naše holky“. (Matušková 2010: 101) Z hlediska systémové relevance strany je klíčový výsledek voleb do Poslanecké sněmovny

24

z května 2010, ve kterých strana získala 10,9 % hlasů a 2427 poslaneckých mandátů z celkových 200. V každém z krajů ČR se podařilo získat minimálně 1 mandát, přičemž nejvíce, tedy po 3 mandátech VV získaly ve Středočeském kraji, Jihomoravském, Moravskoslezském a v Hlavním městě Praze. (Volební server ČSÚ c) Po těchto volbách strana vstoupila do jednání o sestavení nové vlády, přičemž došlo k sestavení koalice s ODS a TOP 09 v souladu s prvotními povolebními očekáváními. V Nečasově vládě VV disponovaly 4 ministerstvy – předseda strany Radek John byl ministrem vnitra (a místopředsedou vlády), Vít Bárta ministrem dopravy28, Josefu Dobešovi přísluší portfolio školství a Kamilu Jankovskému resort místního rozvoje. Místopředsedkyně strany Kateřina Klasnová je rovněž místopředsedkyní Poslanecké sněmovny. Předsedkyní poslaneckého klubu VV byla po volbách Kristýna Kočí, po kauze jejího údajného uplácení a vyloučení ze strany byla nahrazena Karolínou Peake. V komunálních volbách konaných v říjnu 2010 strana předpokládala s ohledem na úspěšnou performanci v předchozích volbách do Poslanecké sněmovny větší zisk hlasů, než nakonec obdržela. Na celorepublikové úrovni získala 0,5 % hlasů a celkem 30429 mandátů zastupitelů obcí nebo městských částí. V Praze, kde VV tradičně disponují nejstabilnějším zázemím, bylo nejlepšího výsledku dosaženo v městské části Praha 5 se ziskem 12,7 % hlasů a 6 mandátů. V zastupitelstvu hlavního města i přes zisk téměř 6 % hlasů nezískaly VV žádný mandát.30 Nejsilnější výsledek však byl zaznamenán v obci Panenské Břežany, kde bylo všech 12 zvolených zastupitelů z kandidátky VV. V žádných volbách do Senátu Parlamentu ČR strana nezaznamenala zisk mandátu, v roce 2008 kandidovala pouze ve dvou pražských obvodech, nicméně ani v jednom z nich do druhého kola nepostoupila. V naposled konaných senátních volbách, tedy v říjnu 2010 její kandidáti v prvním kole získali po celkovém sečtení výsledků 8,4 % hlasů, přičemž ze všech 19 kandidujících do druhého kola postoupil pouze 1.

27

Z toho 3 poslanci jsou členy SNK-ED, kteří s VV sestavovali volební kandidátky, 3 ze zvolených poslanci pak kandidovali bez politické příslušnosti. Zbylí poslanci byli zvoleni jako členové VV. (Portál VV: Poslanci VV) 28 Bárta na funkci rezignoval 8. dubna 2011 kvůli nařčení uplácení poslanců VV, John byl pak odvolán z resortu vnitra kvůli problematickému vztahu strany a bezpečnostní agentury ABL a má být místopředsedou vlády pro boj s korupcí. 29 Z toho 190 zastupitelů však bylo zvoleno jako nestraníci na kandidátce VV. 30 Před těmito volbami došlo k rozdělení hlavního města do 7 volebních obvodů, čímž byla značně ztížena možnost menších politických stran získat mandáty. Tato skutečnost byla předmětem neúspěšné ústavní stížnosti VV, SZ a SNK-ED.

25

4. 1. 2 Organizační struktura, rozhodovací mechanismy Dle vlastních stanov VV je nejnižší organizační jednotkou strany ustavovanou na místní úrovni tzv. klub. K jeho vzniku je třeba minimálně 3 členů a založení podléhá souhlasu rady, což je statutární orgán strany. V čele klubu stojí předseda volený z jeho členů, který má právo účastnit se každoroční konference. Institutem reprezentujícím stranu na krajské úrovni jsou tzv. krajští lídři. Ti jsou voleni přímo členy strany a registrovanými příznivci („véčkaři“) v daném kraji. Nejvyšším orgánem je konference, která se musí konat minimálně jednou ročně. Jejímu souhlasu podléhají nejdůležitější stranické záležitosti – schvaluje linii politické činnosti strany, potvrzuje ve funkci předsedu voleného přímo a na jeho návrh i výkonného místopředsedu, místopředsedy a členy rady, disponuje kreační funkcí vzhledem k nižším stranickým orgánům, vedle stanov pak schvaluje další klíčové dokumenty (zprávy o činnosti a hospodaření, rozpočet, etický kodex, způsob sestavování volebních kandidátek atd.). (Portál VV: Stanovy) V čele strany stojí předseda, který má být i jejím hlavním mluvčím. Dle dikce strany a jejího hlavního programového pilíře jsou v procesu jeho výběru zapojeny prvky tzv. přímé volby, nicméně celý proces má mnoho fází, z nichž ne všechny jsou „přímé“. Nejprve probíhá nominační fáze, přičemž návrhy mohou podávat buď kluby, nebo členové grémia. Nominace jsou postoupeny radě, která z nich vybere maximálně 6 kandidátů, kteří postupují do tzv. přímé volby. Z nich posléze během 4 stanovených dnů budou vybírat registrovaní příznivci strany. Tato volba probíhá pomocí bezplatné telefonní linky, či na webu VV, přičemž jednotliví hlasující (registrovaní příznivci) musejí být před samotnou volbou stranou ověřeni jako platní. Ve volbě předsedy je nutná minimálně 10% účast, zvoleného kandidáta, který získal nejvíce hlasů, musí následně potvrdit ještě konference strany. V opačném případě probíhá nová volba, ve které však musí vítěz získat minimálně 75 % hlasů registrovaných příznivců. Pokud se tak nestane, probíhají zcela nové volby. (Portál VV: Volba předsedy) Vedle standardního členství ve straně, jemuž předchází i čekatelská fáze, v níž strana prověřuje, zda žadatel splňuje náležité podmínky a může být přijat za člena, existuje již zmíněný institut tzv. registrovaných příznivců, či podle žargonu strany „véčkařů“.31 Jejich statut je ošetřen ve stanovách strany. Příznivci svojí registrací vyjadřují souhlas s prosazovanými cíli strany a podporu její činnosti a mají právo volit předsedu, krajské lídry a

31

Počet registrovaných příznivců se aktuálně pohybuje kolem 19 000. (Portál iDnes: Véčkaři provádějí inventuru příznivců, přepočítají je kvůli volbě předsedy)

26

lídry volebních kandidátek a hlasovat o programových otázkách předložených stranou32 (tzv. vnitrostranická referenda). Práva a povinnosti „véčkařů“ jsou velmi podobné jako u plnoprávného členství, ani registrovaní příznivci například nemohou být členy jiných politických stran, vyloučena je rovněž minulost spojená s členstvím v KSČ či KSČM. Od samotného členství je pak odlišuje nemožnost participovat na stranické konferenci33 a být volen do vnitrostranických orgánů. (Portál VV: Stanovy)

4. 2 Charismatické vedení Vývoj ve vedení strany VV do značné míry odráží i proměny její

", neboť

z původního politického sdružení občanských aktivistů se kolem roku 2006 z VV stává především strana s vazbami na významné podnikatelské kruhy. (MF DNES 8. 4. 2010: 7 - 10) To přináší i obměnu jejího vrcholného establishmentu, neboť původní zakladatelé v čele se Stanislavou Moravcovou se nadále neztotožňují s linií strany a opouštějí ji. VV se personálně a finančně propojují zejména s Klubem angažovaných podnikatelů, který sdružuje podnikatele V. Bártu, K. Jankovského, M. Babáka a L. Semeráka. Ti své aktivity interpretují zejména jako snahu o transparentní sponzorování politických stran ze sféry vysokého byznysu. Každý ze jmenovaných věnoval na kampaň pro volby do sněmovny v r. 2010 2,5 milionu korun a v těchto volbách rovněž kandidoval. (Portál ČT 24: Kampaň Věcí veřejných zaplatí podnikatelé, dají 10 milionů korun.) V souvislosti s postupujícím vlivem V. Bárty na vnitřní chod strany tedy dochází i k personálním změnám, především kolem r. 2006 odcházejí zakladatelé a stranu přebírají lidé napojení na V. Bártu. O jeho silném vlivu ve straně se vždy hlasitě polemizovalo, on sám však k těmto spekulacím přistupoval zdrženlivě a své přímé spojení s VV deklaruje až bezprostředně před volbami 2010, kdy se stává volebním manažerem. (Portál iDnes: Příběh Věcí veřejných: od party aktivistů do vrcholné politiky.) Z hlediska výsledku voleb 2010 bylo klíčové angažmá R. Johna jako předsedy strany.34 Bývalý novinář a spisovatel byl v předchozích letech znám široké veřejnosti díky své práci investigativního novináře ve ve své době nejsledovanější komerční televizi Nova. Díky této 32

Tímto způsobem registrovaní příznivci hlasovali například i o tom, zda mají VV vstoupit do vlády s ODS a TOP 09 za podmínek daných vyjednanou koaliční smlouvou. 33 Za zvláštních podmínek, v zájmu „širší demokracie“, se mohou každoroční konference účastnit všichni členové strany. 34 V čele strany stojí R. John od června 2009. Ve snaze posílit vnímání jeho vazby na VV mělo dojít i ke změně názvu strany na „Věci veřejné s Radkem Johnem“. Tento krok byl však odmítnut registrovanými příznivci ve vnitrostranickém referendu. (Portál VV: Výsledky referend)

27

činnosti si v očích veřejnosti dokázal vybudovat aureolu obhájce „obyčejných lidí“ a bojovníka se špatně pracujícím veřejným aparátem a zkorumpovanými státními úředníky, přičemž tento obraz konvenoval s politickým poselstvím VV. S R. Johnem stanula ve VV osobnost obecně známá široké veřejnosti s velmi specifickým způsobem komunikace (v médiích i na mítincích John vždy vystupuje oproti ostatním politikům velmi žoviálně, nezdráhá se užívat lidový slovník). Dokázal na stranu před volbami náležitě upozornit a dostat ji do širšího povědomí. Ačkoliv nelze míru charismatičnosti konkrétní osoby přímo posuzovat, jako určitý indikátor mohou sloužit výzkumy veřejného mínění zabývající se oblíbeností politiků. R. John byl totiž v květnu 2010 považován za nejdůvěryhodnějšího politika, aniž by byl příslušníkem parlamentní strany či ústavním činitelem a kdy předtím v tomto průzkumu figuroval. (Kunštát 2010) Vysokou míru jeho oblíbenosti lze doložit i na základě zisku 21,1 % preferenčních hlasů, přičemž s tímto ziskem byl z hlediska zisku preferenčních hlasů po K. Schwarzenbergovi druhým nejúspěšnějším kandidátem ze všech parlamentních stran. (Kneblová 2010: 169) V době působení R. Johna jako předsedy, především pak ve fázi, kdy už VV participovaly na vládě, dochází k častým spekulacím o pouhém formálním vedení strany jeho osobou, zatímco reálným vlivem disponuje hlavní sponzor strany V. Bárta. Tento vlivný podnikatel v oblasti bezpečnostních služeb sice dlouho popíral své napojení na stranu, nicméně v kampani před volbami 2010 již byla tato vazba zřetelná. Podle zjištění deníku MF DNES jeho angažmá ve straně mělo sloužit jako nástroj k posílení sféry jeho vlivu na nejvyšší ekonomicko-mocenské struktury v ČR. (MF DNES 8. 4. 2010: 7 - 10) Ačkoliv nemá oficiální stranickou funkci (není ani místopředsedou strany a poslancem byl zvolen jako nestraník na kandidátce VV), často za ni vede vyjednávání či prezentuje oficiální stanoviska a médii bývá označován jako neformální šéf strany. (Portál iDnes: Vít Bárta se postaví Johnovi, rozhodl se kandidovat na předsedu VV) Na jeho neúměrně silnou pozici si upozornila i jeho manželka a místopředsedkyně strany K. Klasnová. (Portál Aktuálně.cz: Klasnová se tvrdě opřela do Bárty kvůli totalitě ve VV.) Po prvotním odmítání se nakonec rozhodl kandidovat na předsedu strany proti R. Johnovi.35 Pokud by v čele stanul skutečně V. Bárta, způsob vedení strany by se přiblížil charismatickému vedení, jak ho chápe teorie populismu, ještě více, než v případě R. Johna. Bártovo vystupování se vyznačuje především dominantností, jistou svérázností spojenou i s extravagancí a zálibou v sebevědomé prezentaci vlastní osoby. Tento způsob se velmi blíží jiným reálným představitelům charismatického vedení populistických stran, 35

Vedle Johna a Bárty na předsedu dále kandidují M. Babák, K. Peake a D. Navrátilová. (Portál VV: Volba předsedy)

28

jmenujme např. S. Berlusconiho či J. Haidera.

4. 3 Antagonismus lid vs. elity V předvolebních vystoupeních představitelů VV byla tato linie prezentována zejména na té úrovni, že je třeba udělat „pořádek“ ve vrcholné politice, která je prostoupena korupcí, což je hlavní příčina všech zásadních problémů, včetně prohlubujícího se veřejného zadlužování. Ozdravení veřejných financí tak dle návrhů VV nemělo probíhat prostřednictvím zvyšování daní „poctivě pracujících lidí“, ale hledáním peněz v systému, totiž zastavením korupce a jiných zločinů. Dle svých slov byly VV jedinou stranou, která navrhovala taková opatření, která nezvýší daně a nezasáhnou tak široké vrstvy. (Portál Youtube a) Jako hlavní nešvary byly prezentovány korupce a vysoký státní dluh, které vznikly přičiněním dosavadních elit a v konečném důsledku však nejvíce zasahují do života všech lidí. VV kladly velký důraz na obhajobu práv všech „poctivých a pracujících lidí“ proti „zločinné politice“. Jedním z předvolebních hesel ilustrujících roli VV jako advokáta lidu je např. „Náš program jste vy“. (Portál Youtube b) K tomuto odkazu na „běžné a poctivé lidi se R. John přihlásil i na ideové konferenci: „Znovu opakuji, že pracovat, mít děti a ctít právo se musí vyplatit.“ (Portál VV: XII. ideová konference) Důraz na vytváření programových priorit podle zájmu lidu fakticky prostupuje celým programem VV. Explicitně je zdůrazněna možnost příznivců strany ovlivňovat její politickou linii. „Když se Věci veřejné dostanou do parlamentu… o dalším směřování naší politiky budete spolurozhodovat i vy – v našich elektronických vnitrostranických referendech. Už nyní můžete spolu s námi vytvářet náš program. Stačí se přihlásit na našich internetových stránkách.“ (VV – Politický program: 5) Zejména je vytvářen dojem, že přímá rozhodnutí lidu jsou ze své podstaty lepší, než zastupitelské modely. Od rozšiřování prvků přímé demokracie si totiž slibují „změnu současné politické (ne)kultury“. (VV – Politický program: 5) Způsob rozhodování politiků („politických dinosaurů“) byl prezentován jako ze své podstaty zcela špatný a nekompetentní („politici nejsou odborníci na nic a nemají tu soudnost, aby přiznali, že tomu nerozumějí“), oproti tomu ve vnitrostranických referendech se podle Johna projevilo, že „voliči jsou brilantní“. (Portál VV: Články) 29

Politické elity byly prezentovány jako semknutá mocenská struktura, jejíž primární charakteristikou je absence jakékoliv osobní zodpovědnosti. Ve svém programu tedy VV kladly velký důraz na zvýšení osobní odpovědnosti politiků, které má být dosaženo jednak zavedením přímé volby některých představitelů (viz níže), ale také například zavedením většinového volebního systému. Dosavadní volební systém podle VV porušuje rovnost hlasů. Většinový systém by měl přiblížit zvolené poslance k danému segmentu elektorátu a posílit vnímání jejich zodpovědnosti. (VV – Politický program: 5) Efekt stylizování se do „pravých“ reprezentantů běžného lidu byl patrný i bezprostředně po volbách, kdy R. John opakovaně prohlašoval, že výsledek voleb chápe jako pověření ke „krizovému managementu“, ke kterému byli poslanci VV najati příslušnými voliči. (Portál iDnes: Věci veřejné slaví, hlídali je ostří hoši, obsluhovaly sličné hostesky) Dalším z průvodních jevů i velký důraz na prvky přímé demokracie, VV tímto způsobem vysílaly vzkaz, že „spoléhají na lidi“, jejichž rozhodování bude lepší než dosavadní nepřehledný systém. Reprezentanti VV rovněž zdůrazňují své vazby na občany a zdůrazňují morální aspekty

svých

závazků

prostřednictvím

tzv.

etického

kodexu:

„volení zástupci

občanů…vědomi si důvěry občanů do nich vloženou, chápajíc výkon svého mandátu jako veřejnou službu…“ Zdůraznění vazeb na „lid“ je v rámci tohoto kodexu posíleno užíváním sousloví „zástupci občanů“ pro označení politických funkcionářů. (Portál VV: Etický kodex zástupce VV).

4. 4 Anti-establishmentový protestní apel Vymezování se vůči dosavadnímu politickému establishmentu v kampani VV probíhalo zejména na linii protikorupčního apelu, který tvořil jednu ze základních os programu. Za účelem potlačování korupce VV navrhovaly zřízení řady nových institucí – např. speciální soudy či státní zastupitelství. Řada navrhovaných opatření se týkala veřejných zakázek, VV požadovaly zvýšení jejich transparentnosti pomocí zveřejňování veškerých informací o jejich průběhu na internetu. (VV – Politický program: 10) Ve vztahu k představitelům veřejných funkcí byly rovněž velmi často vztahovány požadavky na „mravní/morální úroveň“ a osobní zodpovědnost z výkonu funkce. Politici (i státní úředníci) by například měli procházet tzv. „testy korupční odolnosti“. (VV – Politický program: 10) Velký důraz VV kladly na to, že se nepodílely na dosavadním politickém vývoji a nejsou tak spojeny s odpovědností za etablování korupčního prostředí a zadlužování ČR. Dosavadní parlamentní strany VV považovaly za „nereformovatelné“ a příliš spojené s negativně 30

vnímanými mocenskými strukturami. Za adekvátní řešení tedy považovaly vstup zcela nových, nezdiskreditovaných stran. (Portál Youtube c) Vymezování se vůči establishmentu v podání VV probíhá především na úrovni boje proti korupci a „očistě“ státního aparátu ve smyslu zvýšení transparentnosti veřejných procesů napříč programovými kapitolami. Vedle vymezování se vůči politickým elitám VV prezentovaly i negativní postoj vzhledem k obecně nepříznivě vnímanému rozsáhlému státnímu byrokratickému aparátu. Vedle plošného snižování počtu úředníků a celkového zjednodušení správního systému tak VV například požadovaly i „měření byrokratické zátěže ve veřejné správě“. (VV – Politický program: 8) Celá řada návrhů se týkala omezování privilegií politických představitelů a apelu na zvýšení jejich osobní odpovědnosti. Politici (na všech úrovních, včetně zastupitelů obcí) by měli podepisovat etický kodex, jehož dodržování by bylo vymahatelné (způsob vymáhání ani samotný obsah kodexu již není dále specifikován). Dále byl prezentován požadavek na omezení poslanecké a senátorské imunity pouze na parlamentní projevy či nastavení ústavních podmínek odvolatelnosti politiků. (VV – Politický program: 10 – 12) Velký důraz byl rovněž kladen na omezení poslaneckých benefitů, především zdanění poslaneckých náhrad36 či redukci platů veřejných činitelů. (VV – Politický program: 8) Nejvýraznější heslo předvolební kampaně VV znělo „Konec politických dinosaurů“. (Matušková 2010: 110) Vztahovalo se právě na dosavadní politické reprezentanty, kteří podle VV během svého dlouhodobého působení v politice příliš srostli s veřejnými funkcemi, díky čemuž si především zajistili přístup ke korupčním kanálům. Prizmatem VV je řešením této situace posílení osobní zodpovědnosti politiku, čehož má být dosaženo na základě přímých voleb řady politických představitelů. „Přímá volba je jediný způsob, jak znemožnit politikům utvořit si v rámci systému pevné vazby a díky svému vlivu pak funkci zneužívat a mít jistotu, že budou opět zvoleni. Jsme přesvědčeni, že důvěra lidí ve zvolené zástupce díky přímé volbě vzroste, stejně jako jejich zájem a celková informovanost o politice a správě věcí veřejných.“ (VV – Politický program: 5) V této rovině se tak vedle demonstrace protestu proti dosavadnímu působení politických elit prolínají i další prvky populismu – důraz na roli rozhodovací kompetence „lidu“ a prvky přímé demokracie. Politické elity byly VV především prezentovány jako semknutá a celistvá 36

Zdanění poslaneckých náhrad bylo jako jeden z bodů koaliční smlouvy prosazeno od r. 2011. Poslanci VV se pak zavázali všechny své nevyužité náhrady zasílat charitativním organizacím. (Portál VV: O nás)

31

mocenská struktura. Vedle již uvedených návrhů měla být individuální odpovědnost posílena i zavedením registru hlasování jednotlivých poslanců (aby se „politici…nemohli skovávat za kolektivní anonymitu“). (VV – Politický program: 12)

4. 5 Apel na rozšiřování mechanismů přímé demokracie Požadavek na větší zapojení občanů do politického rozhodování je určující ve všech programových výstupech VV, mimo jiné utváří úvodní kapitolu politického programu strany. Jednotliví představitelé strany tento aspekt rovněž často zdůrazňují při svých veřejných projevech. Vedle představ o zavedení prvků přímé demokracie do politického systému ČR VV inkorporovaly tyto mechanismy i do svých vnitrostranických rozhodovacích struktur (elektronická vnitrostranická referenda a participace registrovaných příznivců na volbě předsedy, viz výše). Jako primární cíl VV v tomto ohledu deklarovaly ústavní zákon, který by vymezil podmínky užívání referenda a následně i zákon o obecném referendu tak, aby jej bylo možno běžně užívat na krajské i celostátní úrovni. Vedle toho VV požadovaly přímou volbu prezidenta, krajských hejtmanů a starostů obcí, přičemž od tohoto kroku si slibují posílení vazeb občanů na tyto instituty, zvýšení jejich důvěryhodnosti a posílení jejich osobní zodpovědnosti za výkon své funkce. Tyto systémové ústavní změny by měly podle VV rovněž dojít schválení v referendu. (VV – Politický program: 5) O „důležitých otázkách“ by se podle VV mělo rozhodovat prostřednictvím referend i v rámci EU. (VV – Politický program: 40) Deklarace zavedení přímé volby prezidenta je jedním z bodů vládní koaliční smlouvy, nicméně konkrétní podoba volby v ní není zmíněna. Koaliční smlouva rovněž klade vládě za cíl připravit podmínky pro přímou volbu starostů v „malých obcích“37 již pro komunální volby 2014. (Koaliční smlouva mezi ODS, TOP 09, VV 2010: 23)

37

Konkrétně se má jednat o ty obce, v nichž není volena rada obce.

32

4. 6 Nejasné ideologické směřování K nevymezení se na škále pravice a levice a k absenci jednoznačného ideového tmelu se sama strana explicitně hlásí: „Identitu naší strany…odvozujeme…z věcného přístupu k jednotlivým problémům než z jasné příslušnosti k levici či pravici.“ (Portál VV: O nás) Politický program strany nebyl ukotven v rámci celistvého světonázoru, především se cíleně vypořádával s dílčími tématy praktické politiky, k nimž zaujímal konkrétní stanoviska a navrhovaná řešení. Na poslední ideové konferenci strany bylo schváleno, že jedná o stranu „ukotvenou ve středu“, která vyznává „hledání nových řešení bez ideologických nálepek“. R. John zde pak deklaroval snahu o vytvoření „strany, která se musí nadále vyznačovat ideologií praktických a pozitivních řešení“. (Portál VV: XII. ideová konference VV) Příslušnost k jasnému ideovému směřování ostatně nevyplývá ani z názvu strany. V podtitulu názvu pak stojí „strana přímé demokracie“, přičemž ani toto heslo nenaznačuje inklinaci k určitému systému politických idejí, ale k preferovanému způsobu rozhodování. Vedle této oficiálně prosazované linie však existují vnitrostranické proudy, které se snaží stranu profilovat jako liberální. Delegáti pražských klubů se neúspěšně pokoušeli na ideové konferenci v r. 2010 dostat do hlasování proklamaci, že se jedná o stranu liberální a pravostředou. Na téže konferenci byl nicméně odsouhlasen mandát k podání přihlášky do Evropské liberálně-demokratické strany (ELDR). (Portál VV: XII. ideová konference VV) Absence širšího ideologického rámce, z něhož by vycházely postoje strany k jednotlivým problémům, se odráží i na podobě jejich politického programu. Důraz je primárně kladen na základní prvek identity strany, tedy prosazování přímé demokracie. Dále však program pokrývá především řešení dílčích problémů, která strana nabízí. Tato opatření nevycházejí ze systematického ideového rámce, program se naopak vyznačuje jistým „expertním“ dojmem. Jednak jsou na řadě míst poměrně konkrétně vyčísleny údajné finanční dopady určitých opatření (VV – Politický program: 7), vedle toho se strana hlásí ke tvorbě programu ve spolupráci s právníky a politology. (VV – Politický program: 5) Na základě výzkumu ideologické vzdálenosti českých parlamentních stran je patrné postavení strany v rámci středu spektra a absence inklinace k pravici či levici. Z analýzy ekonomické části programu strany lze vyčíst mimořádně vyvážené preference volného a regulovaného hospodářství napříč programem, a tedy nevymezení se na pravo-levé škále. (Eibl 2010: 86) Středovou pozici strany lze doložit i na základě složení jejího elektorátu, podíl bývalých voličů dvou největších stran pravice a levice je zde totiž poměrně vyrovnaný. 33

Následující tabulka dokládá, kterou stranu volili voliči VV z r. 2010 při minulých volbách do Poslanecké sněmovny v r. 2006. ČSSD

ODS

KSČM

22%

32%

2%

KDUČSL 2%

SZ 8%

jiná strana 10%

neúčast 19%

bez vol. práva 5%

Zdroj: autorka na základě Exit Poll 2010.

4. 7 Anti-stranický apel Jedním z návrhů, který má omezit manévrovací prostory politických strana a jejich korupční potenciál, je zavedení stropů ve výdajích na volební kampaně.38 Politické strany by dle VV dále měly zveřejňovat veškeré získané dary a způsob financování. (VV – Politický program: 11 - 12) Vedle omezení individuálních benefitů (poslaneckých náhrad), VV požadovaly úplné zrušení státních příspěvků politickým stranám za každý poslanecký mandát. (VV – Politický program: 8) VV rovněž kladly velký důraz na osobní roli individuálního politika. Požadovali posílení osobní odpovědnosti prostřednictvím přímých voleb některých činitelů, zavedením většinového volebního systému či možností odvolatelnosti politiků. (VV – Politický program: 5) V rámci vlastních struktur VV lze nalézt prvky, které je odlišují vnímání „běžné“ politické strany. Nejviditelněji to lze ilustrovat v samotném názvu strany, které neobsahuje slovo „strana“.39 Nestandardní je i zmíněný institut tzv. registrovaných příznivců, dochází zde k modifikaci mechanismu běžného členství v politické straně, které je v českém politickém prostředí vzhledem ke komunistické minulosti stále vnímáno negativně a pro politické strany je budování členské základny obtížné. Vytvořením této formy napojení na politickou stranu lze tedy vzbudit dojem, že se jedná o pouhé vyjádření podpory bez dalších závazků či „nálepky“ člena politické strany. Faktické podmínky pro registrované příznivce a členy VV se však příliš neliší, ani registrovaní příznivci totiž například nemohou být členy jiných politických stran. Uplatňování prvků přímé demokracie, které se VV snaží zabudovat i do vnitrostranických rozhodovacích mechanismů, je rovněž netypickým fenoménem z hlediska fungování 38

Výdaje VV za všechny volební kampaně během roku 2010 nakonec dosáhly výše 107,8 mil. korun. Původně však strana deklarovala předpokládané náklady ve výši 10 mil. korun na volby do Poslanecké sněmovny a 40 mil. korun pro volby senátní a komunální. (Portál Aktuálně.cz: Tanec milionů. VV daly za volby dvakrát víc, než říkaly) 39 Podtitulem je sice sousloví „strana přímé demokracie“, nicméně registrovaným a obecně používaným názvem je „Věci veřejné“.

34

politických stran a konvenuje se snahou populistických politických stran o vytvoření dojmu vývojově nových politických stran, které jsou prosty nešvarů stran tradičních (zejména přílišný centralismus a význam nejvyšších stranických struktur), jsou kontrastem k byrokratickému modelu „starých“ stran a ze svého pohledu mají potenciál k lepšímu fungování. VV deklarují své zacílení na voliče, „kteří těžko snášejí styl, které praktikují tradiční strany“. (Portál VV: XII. Ideová konference) Zvolení zástupci VV zdůrazňují své osobní vazby na voliče, tento důraz na individuální zodpovědnost každého politika se odráží i v užívání označení „zástupci občanů“ pro politické představitele VV. (Portál VV: Etický kodex zástupce VV)

4.8 Programový negativismus a reakcionismus Vymezování se vůči negativně vnímaným otázkám jednotlivých politik prostupovalo napříč celým programem VV. V podstatě všechny jednotlivé kapitoly programu VV obsahují určité vyjádření nesouhlasu s dosavadní praxí dané politiky v ČR. Výčtem nešvarů, s nimiž je třeba skoncovat je například kapitola sociální politika, doprava či energetika. Například programová kapitola zemědělství (oblast, která nepatří mezi stěžejní) je výčtem bodů, s kterými chtějí VV bojovat. Důraz je v ní kladen zejména na nerovné postavení českých zemědělců v konkurenčním prostředí EU, které je deformováno skrytými podporami některých států, které české farmáře znevýhodňuje. VV jednak deklarují odhodlání bojovat za vyrovnání podmínek pro čerpání dotací v rámci EU (tato otázka je však předmětem vyjednaného přechodného období pro státy přistoupivší do EU r. 2004, které skončí na konci r. 2012, a jako taková je fakticky neměnná), zároveň se však ostře vymezují vůči dotačnímu systému v rámci společné zemědělské politiky EU a zdůrazňují nutnost jeho omezování za účelem regulérní soutěže. Vedle toho je za další příčinu obtížného postavení zemědělců považován přístup obchodních řetězců v cenové politice, nicméně ani zde vedle zdůraznění nepřijatelnosti tohoto vztahu nepřichází konkrétní návrh komplexního řešení. (VV – Politický program: 37) Ačkoliv se VV explicitně označují jako „proevropská“ strana, v příslušné podkapitole o EU (téma je součástí kapitoly zahraniční politika) se věnují převážně těm aspektům, se kterými nesouhlasí, než těm, které by podporovali. Jedná se o požadavky na vyrovnání postavení starých a nových zemí, snížení dotací v zemědělství, zjednodušení čerpání financí z fondů EU, omezení administrativního aparátu EU či odmítnutí vstupu Turecka do EU. (VV – Politický program: 40 – 41) Celá podkapitola o EU se pohybuje ve velmi obecné rovině a 35

neprezentuje konstruktivní pozice a návrhy vůči působení ČR v EU, což by se vzhledem k přihlášení se k proevropskému postoji dalo očekávat. Negativismus programového zaměření VV do značné míry souvisí s vymezováním se vůči dosavadnímu vývoji. Kampaň byla založená na především na vyzdvihování negativních aspektů, s nimiž je třeba skoncovat a nastolit nový styl politiky. Populismus v programu VV reagoval především na rozhořčenost veřejnosti s mírou korupce a prohlubujícím se zadlužováním. Řada z programových bodů však odporovala reálným možnostem či byla potencionálně uskutečnitelná v horizontu mnoha let. Program však vyčíslením konkrétních částek, které je možno tím kterým opatření uspořit působil velmi promyšleným (expertním) dojmem.

4. 9 Nabídka přímých a jednoduchých řešení V kampani před volbami 2010 jedno z klíčových témat představovala vzhledem k výrazným projevům globální hospodářské krize v řadě zemí EU otázka budoucího nastavení veřejných financí v ČR a zastavení veřejného zadlužování. (Matušková 2010: 104) Široce jej reflektovaly i VV, nabízená řešení v této oblasti však lze zařadit do kategorie „jednoduchá řešení složitých problémů“. Představuje je například požadavek plošného snížení počtu státních úředníků o 10 %, který byl prezentován ve smyslu, že každý magistrát či jiný úřad bude fungovat úplně stejně, když v něm bude pracovat o 10 % méně lidí, nebyly však nijak specifikovány strukturální aspekty tohoto opatření. Dále obecná proklamace nastavení vyrovnaného státního rozpočtu v období let 2010 – 2014, snížení výdajů ve veřejných zakázkách o 20 % či požadavek zprůhlednění veřejných zakázek bez další specifikace konkrétního postupu. V oblasti financí, respektive daňové politiky, VV explicitně deklarovaly nutnost dosavadní složitý systém zjednodušit. (VV – Politický program: 6 – 9) Program v oblasti snižování veřejného deficitu byl u VV nejambicióznější ze všech stran, strana zároveň vylučovala nutnost zvyšování daňové zátěže obyvatel a deklarovala potenciál nalezení úpor v rámci systémového šetření a zastavení korupce a tunelování. Tradičně silné předvolební téma představuje oblast zdravotnictví, v němž VV primárně operovaly s návrhem standardizace zdravotních úkonů, která představuje základní osu programové kapitoly, od níž se odvíjí i ostatní návrhy. Toto nastavení je v obecné rovině velmi snadno akceptovatelné, VV však nereflektovaly skutečnost, že zavádění zdravotních standardů je politickým tématem již mnoho let a v konečném důsledku je velmi obtížně akceptovatelné. Poměrně konkrétně byly pak vyčísleny i údajné finanční dopady 36

navrhovaných opatření, systematizace základních zdravotních úkonů měla podle VV přinést úsporu 10 mld. Kč ročně, další z klíčových návrhů, zavedení jediné státní pojišťovny, pak 5 mld. Kč. (VV – Politický program: 18) Zjednodušeně byla prezentována i oblast sociální politiky, jejíž osou bylo expresivní heslo „sociální dávky: potřebným ano, příživníkům ne“. Důraz byl kladen především na posílení vymahatelnosti povinností osob, jež jsou příjemci sociálních dávek, či možnost trestat jejich zneužívání. Ke snížení zaměstnanosti by mělo dojít pomocí snazšího čerpání financí z EU, nicméně toto opatření není nijak dále rozvedeno, neuvádí se, o jaký typ zacílení strukturální pomoci by se mělo jednat, ani jakým způsobem má být dosaženo snazšího čerpání. (VV – Politický program: 14) Podpora vzdělávání byla v programu VV zasazena do kontextu boje proti korupci. Návrhem bylo totiž přesunutí 10 mld. Kč z rozpočtu ministerstva obrany do resortu školství, přičemž tato suma měla být získána zastavením korupce v kontroverzních armádních zakázkách. (VV – Politický program: 23) Dalším z netradičních návrhů byla těžko proveditelná myšlenka sjednocení ministerstev vnitra a obrany pod jednotné ministerstvo bezpečnosti, které by mělo přinést větší efektivitu práce bezpečnostních složek a finanční úspory. (VV – Politický program: 25) Řada z programových návrhů byla fakticky neproveditelná. Návrh zavedení institutu tzv. agenta provokatéra, který měl pomoci při odhalování korupce, byl dokonce protiústavní.40 Některým bodům se v předvolebních analýzách dostávalo označení „absurdní“ či „kuriozní“, mezi ně patří například požadavky na nekompromisní vystěhovávání nepřizpůsobivých občanů a chronických neplatičů, zdanění prostituce, uvalování cla na nekvalitní výrobky, jednorázová daňová amnestie či uplatnění nezaměstnaných v údržbě sportovišť. (Hospodářské noviny 24. 5. 2010) Snaha o zjednodušení politických výstupů je v případě populistických stran cílem sama o sobě. Je totiž nástrojem pro vyzdvihnutí vlastní prezentace jako „advokáta běžného lidu“ proti zbytečně složitému a odcizenému státnímu systému. „Veřejnost volá po konkrétnosti…logice „selského rozumu“. Klademe si otázku, kudy dál, zda doleva či doprava. Odpověď je jednoduchá: dopředu a středem“. (Portál VV: XII. ideová konference) 40

Ústavnímu pořádku ČR (konkrétně principu volného poslaneckého mandátu) odporovalo i vnitrostranické opatření, kdy poslanci VV museli podepisovat smlouvu, podle níž budou hlasovat v Poslanecké sněmovně podle rozhodnutí strany. V opačném případě hrozila pokuta 7 mil. Kč. (Valášková 2010)

37

V této rovině tak VV dále požadovaly „právní prostředí, které zaručí jednoduchou a rychlou vymahatelnost práv“, „otevřený, jasný a předvídatelný… přístup státu“ či „zjednodušení daňového systému“. (VV – Politický program: 6) Zjednodušení řady procesů tak bylo vnímáno i jako cesta k jejich lepšímu fungování: „jednodušší zákony, vyšší vymahatelnost práva“. (VV – Politický program: 13) Ve snaze prezentovat program před volbami v jednodušší formě, než jakou je politický program s 42 stranami textu, VV vybraly 10 hlavních programových priorit, které byly shrnuty do tzv. Desatera VV. To bylo zpracováno jednak formou komiksu a dále pak do krátkých videí, v nichž R. John představoval jednotlivé body.

38

4. 10 Shrnutí Vytknutá kritéria populistické politické strany se podařilo na případě Věcí veřejných doložit. R. Johna lze považovat za představitele charismatického vůdcovství, do čela strany se dostal na základě mediální známosti své osoby, předtím totiž neprošel dlouhodobým členstvím ve straně či hierarchickým postupem. Podařilo se mu rovněž získat velkou míru popularity před samotnými volbami. VV rovněž přijaly aureolu advokáta „lidu“, zejména v rovině apelu na zastavení „rozkrádání majetku daňových poplatníků“ zkorumpovanými politickými elitami. Anti-establishmentový apel VV se projevoval především na výzvách k obměně politického establishmentu, který je ve svých funkcích natolik zakonzervovaný, že může velmi snadno zneužívat těchto pozic. Alternativou měly být nové politické tváře VV, které

nejsou

spojeny

s politickými

skandály

a

provedou

systematickou

očistu.

V programových požadavcích byl důraz kladen především na zavádění systémových prvků, které by posílily individuální zodpovědnost politiků a narušily kolektivní arénu mocenské establishmentu, v níž se voliči neorientují. Tímto způsobem by měla být posílena i vymahatelnost politické korupce. Důraz na prvky přímé demokracie je jedním z klíčových rysů strany a prostupuje i vnitrostranickými rozhodovacími mechanismy. Nejasnost ideového profilu strany a nevymezení se na ose pravice-levice vyplývá jednak ze systematické snahy samotné strany o ukotvení strany ve středu a zřeknutí se příslušnosti k některému ideologickému systému, ale i z vyznění programu či složení elektorátu strany. Anti-stranický apel patří k bodům, které lze hůře ověřovat, nicméně zde docházíme ke zjištění, že tento rys je patrný především ze specifického způsobu vnitřního fungování strany. Negativismus programu do značné míry souvisí s anti-establishmentovým apelem strany, program byl stavěn především vymezování se a protestu vůči trendům, které omezují potenciál pozitivního vývoje a jsou v zásadě způsobeny neschopností dosavadních elit. Jednoduchost nabízených řešení v některých případech hraničila s faktickou nemožností navrhovaných opatření. U řady návrhů je jednoduchost či zjednodušení dosavadního systému i deklarovaným cílem. Souvisí především s vnímáním státního aparátu jako zbytečně složitého, který svým občanům vytváří neadekvátně komplikované podmínky pro každodenní činnost. V programu VV v této rovině dominují především požadavky na zjednodušení právního či daňového systému za účelem jejich kvalitnějšího fungování. Řada kritérií se v případě VV prolíná, zejména pak kategorie antagonismus lid vs. elity, anti-establishmentový apel a důraz na prvky přímé demokracie. Víra v kompetence lidu v kvalitativně lepší způsob tvorby rozhodnutí se vymezuje na základě nesouhlasu s dosavadním způsobem fungování politického establishmentu. 39

5. ZÁVĚR Věci veřejné ve volbách 2010 především disponovaly výhodou politického nováčka, který není spojen s politickými skandály. Výhodu pro ukotvení VV v tomto období představují i společenské nálady, které vyjadřovaly apel na podstatnou obměnu politického establishmentu v ČR (Vyměňte politiky, Defenestrace 2010, Přemluv bábu). Témata, která v kampani VV převládala, do značné míry reflektovala obecnou poptávku širší veřejnosti ve vztahu k politickému systému.41 Volební úspěch VV bývá interpretován jako úspěch promyšlené marketingové strategie, který možná nečekaně vyústil v participaci strany na vládnutí. (Dolejší 2011) VV uchopily svoji identitu na základě vymezování se vůči dosavadnímu stylu politiky a jejím představitelů, ve chvíli kdy se však stávají její součástí na nejviditelnější (vládní) úrovni je budoucí užití podobné taktiky problematické. I po krátkém působení ve vládě byl totiž volební potenciál strany omezen, což se projevilo v komunálních a senátních volbách v říjnu 2010. Dalším problematickým faktorem pro dlouhodobější ukotvení strany VV ve stranickém systému je nestabilita jejího elektorátu. Jakožto nová parlamentní strana získala ve volbách především protestní hlasy, které se však hlouběji neváží na identitu strany. Hlasy pro VV byly především vyjádřením momentálních nálad – 18 % jejich voličů uvedlo, že se rozhodlo dát hlas právě VV přímo v den voleb, 33 % pak ve 14 dnech, které volbám předcházely, což je nejvyšší podíl na poslední chvíli se rozhodujících voličů ze všech stran zastoupených v Poslanecké sněmovně. (Exit Poll 2010) Dalším z vnitřních problémů strany je nedostatečné zázemí místních organizací a krajské základny. Nejvíce otazníku ohledně dalšího působení VV však přinášejí události z dubna 2011 (kauza údajného „kupování loajality“ poslanců J. Škárky a K. Kočí, kontroverzní aktivity firmy ABL, záměry V. Bárty o posílení sféry osobního vlivu, řízená příprava „puče“ ve straně). Řadě těchto kauz probíhá na úrovni spekulací a je obtížné posoudit jejich relevantnost, nicméně dokládají, že s VV vstoupil do českého stranického systému velmi specifický aktér, v mnoha ohledech značně odlišný od dosavadních stran, jehož další vývoj je obtížně predikovatelný. Samotné spojení byznysu s politickou stranou, které vyvolává otázky o účelovosti daného subjektu, se však rozhodně s populismem nevylučuje. Stranické projekty 41

Jako zásadní politický problém je totiž vnímáno rozšíření korupce ve vrcholné politice, což bylo téma, na kterém VV de facto postavily svoji kampaň. Úplatky a korupce jsou považovány za nejvlivnější faktor politického rozhodování. Prizmatem 42 % oslovených je do korupce zapojena většina veřejných činitelů, podle 23 % pak téměř všichni. (Šamanová 2010 a) Další z klíčových témat VV, uplatňování prvků přímé demokracie, rovněž do značné míry odráží poptávku veřejnosti. S vyhlašováním referend k závažným společenským otázkám „rozhodně souhlasí“ 42 %, „spíše souhlasí“ 40 %. (Šamanová 2010 b)

40

založené s úmyslem přístupu k mocenským strukturám a veřejným zakázkám, které uspěly díky uplatnění populismu, lze nalézt i v Polsku (Sebeobrana) či na Slovensku (SMER). (Ehl 2010) U VV nejsou podstatné rysy, které by indikovaly její směřování k radikální pravici, jak tomu je u řady populistických stran v Evropě. Příčinou může být relativní nerelevance tematiky přistěhovalectví v ČR, nicméně VV reflektovaly otázku „práva a bezpečnosti“ prostřednictvím zavádění tzv. hlídek VV, které měly hlídat bezpečnost v ulicích a suplovat tak údajně nedostatečnou práci Policie ČR. Jejich uplatnění vyvolávalo řadu kontroverzí a přinášelo srovnání s ochrannými sbory Dělnické strany či úvahy o radikálním potenciálu VV. Na základě uvedených kritérií lze VV charakterizovat jako populistickou stranu, tak jak tento pojem chápe politická věda. Z hlediska svého významu v rámci konceptu populismu hraje svůj význam především étos boje proti establishmentu, důraz na přímou demokracii a charismatické vedení. Tyto prvky lze na případu VV považovat za bezezbytku splněné. Elementárním prvkem předvolební kampaně byl především důraz na protest proti dosavadním politickým praktikám a působení tzv. „politických dinosaurů“. Požadavek na rozšiřování prvků přímé demokracie se v případě VV vyskytuje ve více rovinách a jako takový je jedním ze stěžejních prvků stranického programu. Ze všech testovaných kritérií lze nejméně opory najít pro bod anti-stranický apel, nicméně i jej lze na příkladu VV doložit.

41

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ABL – Agentura bílého lva ČSSD – Česká strana sociálně demokratická EU – Evropská unie HZDS – Hnutie za demokratické Slovensko KDU-ČSL – Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová KSČ – Komunistická strana Československa KSČM – Komunistická strana Čech a Moravy ODS – Občanská demokratická strana SNK-ED – Sdružení nezávislých kandidátů – Evropští demokraté SZ – Strana zelených TOP 09 – Tradice, odpovědnost, prosperita US-DEU – Unie svobody – Demokratická unie VV – Věci veřejné

42

PRAMENY Novinové a zpravodajské články Ehl, Martin. 18. 5. 2010. I politická strana je podnikatelským záměrem. Hospodářské noviny. Str. 8. Dolejší, Václav. 23. 2. 2011. S těmi sliby jsme to přehnali. Věci veřejné se stávají věcmi

marketingovými.

http://zpravy.idnes.cz/s-temi-sliby-jsme-to-prehnali-veci-

verejne-se-stavaji-vecmi-marketingovymi-1uc/kavarna.asp?c=A110223_091945_kavarna_chu. (28. dubna 2011) Hospodářské noviny. 24. 5. 2010. Co jste o politických stranách nejspíše nevěděli. Str. 10. MF DNES. 8. 4. 2011. Odhalen. Str. 7 – 10. Kreč, Luboš. 31. 5. 2010. Strana, u které vůbec nic není jisté. Hospodářské noviny. Str. 3. Otto, Pavel. 25. 5. 2010. Jan Herzmann: Čekal jsem nástup populistů. http://zpravy.e15.cz/nazory/rozhovory/jan-herzmann-cekal-jsem-nastup-populistu. (28. dubna 2011) Palata, Luboš. 5. 5. 2010. Hlídky VV aneb Jobbik po česku. Lidové noviny. Str. 13. Portál Aktuálně.cz. Klasnová se tvrdě opřela do Bárty kvůli totalitě ve VV. http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=693542 (31. března 2011) Portál Aktuálně.cz. Tanec milionů. VV daly za volby dvakrát víc, než říkaly. http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=695922 (5. dubna 2011) Portál ČT 24. Kampaň Věcí veřejných zaplatí podnikatelé, dají 10 milionů korun. http://www.ct24.cz/domaci/84748-kampan-veci-verejnych-zaplati-podnikatele-daji10-milionu-korun/ (30. března 2011) Portál iDnes. Příběh Věcí veřejných: od party aktivistů do vrcholné politiky. http://zpravy.idnes.cz/pribeh-veci-verejnych-cesta-od-party-aktivistu-do-vrcholnepolitiky-1i1-/domaci.asp?c=A100606_203840_domaci_iky (30. března 2011) Portál iDnes. Véčkaři provádějí inventuru příznivců, přepočítají je kvůli volbě předsedy. http://zpravy.idnes.cz/veckari-provadeji-inventuru-priznivcu-prepocitaji-je-kvulivolbe-predsedy-17j-/domaci.asp?c=A110204_115950_domaci_hv (30. dubna 2011) Portál iDnes. Věci veřejné slaví, hlídali je ostří hoši, obsluhovaly sličné hostesky. http://video.idnes.cz/?idVideo=V100529_202638_tv-zpravy_krr (30. dubna 2011)

43

Portál iDnes. Vít Bárta se postaví Johnovi, rozhodl se kandidovat na předsedu VV. http://zpravy.idnes.cz/vit-barta-se-postavi-johnovi-rozhodl-se-kandidovat-napredsedu-vv-p9o-/domaci.asp?c=A110327_212523_domaci_brm (30. dubna 2011) Šimečka, Martin, M. 30. 5. 2010. Protestní strany. http://respekt.ihned.cz/ost-blog/c143923360-protestni-strany. (28. dubna 2011) Valášková, Marie. 20. 5. 2010. Pokuta pro přeběhlíky je protiústavní. Hospodářské noviny. Str. 5. Vokurková, Iva. 30. 12. 2010. Vzestup, pád a vytažené drápky. Věci veřejné v roce 2010.

http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/politika/vzestup-pad-a-vytazene-drapky-

veci-verejne-v-roce-2010_189581.html. (28. dubna 2011) Weiss, Martin. 15. 4. 2010. Populismus 2.0: kouzlo netrpělivosti. Lidové noviny. Str. 23.

Internetové stránky Portál

Ministerstva

vnitra:

http://aplikace.mvcr.cz/seznam-politickych-

stran/Vypis_Rejstrik.aspx?id=217 (24. března 2011) Portál

Youtube

a:

http://www.youtube.com/user/stranaveciverejne?blend=24&ob=5#p/u/94/4jO9_3wZ6 ns (14. dubna 2011) Portál

Youtube

b:

http://www.youtube.com/user/stranaveciverejne?blend=24&ob=5#p/u/99/w8pHuO4W XMY (14. dubna 2011) Portál

Youtube

c:

http://www.youtube.com/user/stranaveciverejne?blend=24&ob=5#p/u/71/S7AslGMcx 44 (14. dubna 2011) Volební server ČSÚ a: http://volby.cz/pls/ps2006/ps2?xjazyk=CZ (30. dubna 2011) Volební server ČSÚ b: http://volby.cz/pls/ps1998/u4 (30. dubna 2011) Volební server ČSÚ c: http://volby.cz/pls/ps2010/ps53?xjazyk=CZ&xv=1 (26. března 2011)

44

Programové a stranické materiály Portál VV: Etický kodex zástupce VV: http://www.veciverejne.cz/eticky-kodexzastupce-vv.html (30. dubna 2011) Portál VV: Články. http://www.veciverejne.cz/veci-verejne/clanky/john-doufam-zevolici-nebudou-blba-telata-ktera-si-vyberou-s.html (30. dubna 2011) Portál VV: O nás: http://www.veciverejne.cz/o-nas.html (24. března 2011) Portál VV: Poslanci VV: http://www.veciverejne.cz/poslanci-vv.html (27. března 2011) Portál VV: Stanovy: http://www.veciverejne.cz/stanovy.html (27. března 2011) Portál VV: Volba předsedy: http://www.veciverejne.cz/volba-predsedy.html (27. března 2011) Portál VV: Výsledky referend. http://www.veciverejne.cz/vysledky-referend.html (30. dubna 2011) Portál VV: XII. ideová konference VV: http://www.veciverejne.cz/xii-ideovakonference-veci-verejnych.html (31. března 2011) VV – Politický program. Dostupné online: http://www.veciverejne.cz/politickyprogram.html (23. dubna 2011)

Dokumenty Koaliční

smlouva

mezi

ODS,

TOP

09,

VV.

2010.

Dostupné

online:

http://www.vlada.cz/assets/media-centrum/dulezitedokumenty/koalicni_smlouva_ods_top09_vv.pdf (23. dubna 2011) Kunštát, Daniel. 21. 5. 2010. Důvěra stranickým představitelům. Centrum pro výzkum veřejného mínění. Sociologický ústav AV ČR. Šamanová Gabriela a. 15. 4. 2010. Mínění o rozšířenosti korupce mezi veřejnými činiteli. Centrum pro výzkum veřejného mínění. Sociologický ústav AV ČR. Šamanová Gabriela b. 12. 4. 2010. Morálka politiků a vliv na politické rozhodování. Centrum pro výzkum veřejného mínění. Sociologický ústav AV ČR.

45

LITERATURA Abedi, Amir. 2004. Anti-political Establishment Parties. Londýn: Routledge. Abts, Koen; Rummens, Stefan. 2007. Populism versus Democracy. Political Studies: 2007, VOL 55, 405–424. Balík, Stanislav. 2010. Neuskutečněné předčasné volby 2009. In: Balík, Stanislav et al. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Canovan, Margaret. 1999. Trust the People! Populism and the Two Faces of Democracy. Political Studies. XLVII, 2 – 16. Canovan, Margaret. 2002. Taking Politics to the People: Populism as the Ideology of Democracy. In: Mény, Yves, Surel, Yves (Eds.). Democracies and the Populist Challenge. New York: Palgrave. Canovan, Margaret. 2005. The people. Cambridge: Polity Press. Dalton, R. J. 2008. Citizen Politics: Public Opinion and Political Parties in Advanced Industrial Democracies. Washington DC: CQ Press. Eibl, Otto. 2010. Volební programy. In: Balík, Stanislav et al. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Fetzer, Joel a Soper, Christopher. 2005. Muslims and the state in Britain, France, and Germany. Cambridge: Cambridge University Press. Havlík, Vlastimil. 2010. Politické strany a jejich systém v letech 2006 – 2010. In: Balík, Stanislav et al. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Hloušek, Vít, Kopeček, Lubomír. 2004. Konfliktní demokracie. Moderní masová politika ve střední Evropě. Brno: Mezinárodní politologický ústav. Inglehart, Ronald. 1997. Modernization and Postmodernization. Cultural, Economic and Politoval Change in 45 Societies. Princeton: Princeton University Press. Ionescu, Ghita, Gellner, Ernest (eds.). 1969. Populism. Its Meanings and National Characteristics. Londýn: Weidenfeld & Nicolson. Ionescu, Ghita. 1969. Eastern Europe. In: Ionescu, Ghita, Gellner, Ernest (eds.). Populism. Its Meanings and National Characteristics. Londýn: Weidenfeld & Nicolson.

46

Kitschelt, Herbert. 2002. Popular Dissatisfaction with Democracy: Populism and Party Systems. In: Mény, Yves, Surel, Yves (Eds.). Democracies and the Populist Challenge. New York: Palgrave. Kneblová, Eva. 2010. Využívání preferenčních hlasů. In: Balík, Stanislav et al. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Linek, Lukáš. 2010. Zrazení snu? Struktura a dynamika postojů k politickému režimu a jeho institucím a jejich důsledky. Praha: Sociologické nakladatelství. Mair, Peter. 2002. Populist Democracy vs Party Democracy. In: Mény, Yves, Surel, Yves (Eds.). Democracies and the Populist Challenge. New York: Palgrave. Matušková, Anna. 2010. Volební kampaně. In: Balík, Stanislav et al. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Mény, Yves, Surel, Yves. 2002. The Constitutive Ambiguity of Populism. In: Mény, Yves, Surel, Yves (Eds.). Democracies and the Populist Challenge. New York: Palgrave. Minogue, Kenneth. 1969. Populism as a Political Movement. In: Ionescu, Ghita, Gellner, Ernest (eds.). Populism. Its Meanings and National Characteristics. Londýn: Weidenfeld & Nicolson. Mudde, Cas. 2002. In the Name of the Peasantry, the Proletartiat and the People: Populism in Eastern Europe. In: Mény, Yves, Surel, Yves (Eds.). Democracies and the Populist Challenge. New York: Palgrave. Mudde, Cas. 2004. Populist Zeitgeist. Oxford: Blackwell Publishing. Mudde, Cas. 2007. Populist radical right parties in Europe. New York: Cambridge University Press. Rooduijn, Matthijs. 2010. Measuring Populism in Comparative Research. Lovaň: Politiciologenetmaal. Rydgren, Jens. 2004. Explaining the Emergence of Radical Right-Wing Populist Parties: The Case of Denmark. West European Politics, Vol. 27, No. 3, May 2004,s. 474 – 502. Schedler, Andreas. 1996. Anti-political-establishment Parties. Party Politics. Vol. 2 No. 3 Scherer, Helmut. 2004. Úvod do metody obsahové analýzy. In: Schulz, Winfried et al. Analýza obsahu mediálních sdělení. Praha: Univerzita Karlova v Praze. 47

Skolkay, Andrej. 2000. Populism in Central Eastern Europe. IWM Working Paper No. 1/2000. Vídeň Stewart, Angus. 1969. The Social Roots. In: Ionescu, Ghita, Gellner, Ernest (eds.). Populism. Its Meanings and National Characteristics. Londýn: Weidenfeld & Nicolson. Strmiska, Maxmilián et al. 2005. Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko – politických systémů. Praha: Portál. Učeň, Peter. 2007. Parties, Populism, and Anti-Establishment Politics in East Central Europe. SAIS Review vol. XXVII no. 1.

48

Anotace Bakalářská práce se formou případové studie pokouší zmapovat působení politické strany Věci veřejné jako příslušníka populistické politické strany. V teoretické části je představen politologický koncept populistických politických stran, zejména jeho definiční kritéria, i etablování tohoto typu stran v kontextu specifických vývojových trendů soudobých stranických a politických systémů. V analytické části nejprve krátce představíme dosavadní vývoj strany Věci veřejné, následně jsou na jejím případě ověřována jednotlivá obecná kritéria populistické strany. Cílem bakalářské práce je tedy ověřit inklinaci strany Věci veřejné ke kategorii populistické politické strany v politologickém pojetí tohoto pojmu. Annotation Bachelor`s thesis is trying to explain functioning of political party Public Affairs as a member of populist political party in the form of a case study. The theoretical part presents concept of populist political party in the comprehension of political science, especially it concerns on the definition criterions and also development this specific type of political parties in the context of evolution trends of contemporary party and political systems. The analytical part first briefly presents previous development of political party Public Affairs and finally we test particular criterions of the populist party on the concrete case of Public Affairs. Main goal of the thesis is to prove inclination of the political party Public Affairs to the category of populist political party from the point of view of political science.

Klíčová slova: Věci veřejné, populistická politická strana, volby do Poslanecké sněmovny 2010, přímá demokracie, charismatické vůdcovství, anti-establishmentové strany, stranický systém ČR Key words: Public Affairs, populist political party, elections to the Chamber of Deputies 2010, direct democracy, charismatic leadership, anti-establishment parties, party system of the Czech Republic

49