Mezigenerační vztahy pohledem seniorů

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA

Ústav pedagogických věd Sociální pedagogika a poradenství

Bc. Andrea Kyselová

Mezigenerační vztahy pohledem seniorů Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Dana Knotová, Ph.D.

Brno 2011

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval/a samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. V Brně dne 28. 4. 2011 …………………………………………….. 2

Ráda bych poděkovala své vedoucí, PhDr. Daně Knotové, Ph.D. za připomínky a rady, které mi poskytla během psaní diplomové práce. Obzvláště bych chtěla poděkovat všem respondentům, kteří se zúčastnili mého výzkumu a bez nichţ by tato diplomová práce nevznikla. 3

Obsah Úvod .............................................................................................................................................. 6 I.

Teoretická část ...................................................................................................................... 9

1. Stáří ........................................................................................................................................... 9 1.1Periodizace stáří ................................................................................................................. 10 1.2 Věková struktura seniorů v České republice ..................................................................... 11 1.3 Somatické a psychické projevy stáří.................................................................................. 15 1.4 Fyzické změny ve stáří ...................................................................................................... 22 2. Psychosociální pojetí stáří ....................................................................................................... 24 2.1 Sebepojetí staršího člověka .............................................................................................. 26 3. Vztahy seniorů k blízkým osobám .......................................................................................... 27 3.1 Blízké vztahy ...................................................................................................................... 27 3.2 Senior a jeho vztahy s blízkými osobami ........................................................................... 29 3.3 Partnerské vztahy .............................................................................................................. 29 4. Mezigenerační vztahy ............................................................................................................. 32 4.1 Definice generace.............................................................................................................. 32 4.2 Rodinné vztahy .................................................................................................................. 33 4.3 Mezigenerační solidarita – péče o starého člověka .......................................................... 34 4.4 Vztahy seniorů s vlastními potomky ................................................................................. 36 4.5 Vztahy seniorů a vnoučat .................................................................................................. 37 4.6 Mezigenerační střety......................................................................................................... 39 4.6.1 Válka generací ............................................................................................................ 40 4.6.2 Ageismus .................................................................................................................... 40 4.7 Pohled seniorů na mladou generaci.................................................................................. 42 5. Shrnutí ..................................................................................................................................... 45 II.

Výzkumná část .................................................................................................................... 46

1. Cíl výzkumu ............................................................................................................................. 46 4

2. Výzkumná strategie ................................................................................................................. 48 2.1 Semistrukturovaný rozhovor............................................................................................. 48 2.2 Otázky rozhovoru .............................................................................................................. 49 3. Výzkumný vzorek .................................................................................................................... 50 3. 1 Kritéria výběru respondentů: ....................................................................................... 51 4. Sběr dat ................................................................................................................................... 52 5. Interpretace získaných dat ...................................................................................................... 52 5.1 Intenzita ............................................................................................................................ 53 5.2 Informovanost ................................................................................................................... 56 5.3 Kvalita ................................................................................................................................ 57 5.4 (Ne)spokojenost ................................................................................................................ 61 6. Diskuse .................................................................................................................................... 70 Závěr............................................................................................................................................ 70 Seznam použitých zdrojů ............................................................................................................ 73 Seznam příloh.............................................................................................................................. 79

5

Úvod Ve své diplomové práci se věnuji aktuálnímu tématu v naší společnosti a tím je kvalita mezigeneračních vztahů. Téma je to důleţité i z hlediska nerovnoměrného demografického vývoje, kdy se poměr starých lidí vůči ostatním věkovým skupinám rapidně zvyšuje. „O seniorech a jejich zvyšujících se počtech se v současných společnostech hovoří jako o sociálním problému. Tato skutečnost, ţe je stáří odborníky reflektováno jako sociální problém, přispívá k tomu, ţe i běţné vědomí má sklon chápat ho stejným způsobem“ (Rabušic, 1995, s. 144). Vztahy mezi generacemi, obzvláště mezi seniory a mladými lidmi, jsou nyní často diskutovány a lze je, podle určitých zjištění, povaţovat za ne příliš ideální. O postojích mladé generace vůči seniorům toho víme celkem hodně, ale to, jak vnímají senioři tento svůj obraz a co si vlastně oni sami myslí o současné mladé generaci, není zcela jasné. Proto jsem se rozhodla tento problém zkoumat. Problematika vztahů je uchopena z pohledu nejstarší, třetí (aţ čtvrté) generace. Mnoho z nás bylo zcela jistě svědkem určitého nepochopení či nedorozumění ze strany jak seniorů, tak i mladého člověka. Toto nedorozumění bývá spojováno s nedostatkem empatie jedné či druhé skupiny. Pokud se člověk nedokáţe ztotoţnit či vcítit do druhého, těţko bude chápat jeho způsoby jednání, chování a proţívání. Generace jsou vůči sobě navzájem často předpojaté a díky nedostatku komunikace a neinformovanosti vyvstávají zmíněné problémy. Současná doba s sebou přináší jisté odcizení mezi generacemi, které vede aţ k intoleranci určitých sociálních skupin, resp. seniorů. Mladí lidé ţijí ve zrychleném tempu a s rostoucím technologickým vývojem společnosti se staré generaci, která ţila úplně jiným ţivotním stylem, vzdalují. „Tato intolerance a rozdílnost je masově podporována médii, která lze povaţovat za nástroj sociálního vyloučení. Média fungují nejen jako prostředky nálepkování a vylučování, ale i jako významní šiřitelé těchto vyloučení“ (Sedláková, 2005). Média přispívají k propagaci ageismu, který se k mému tématu bezprostředně váţe. Jde o věkovou diskriminaci, tedy o stereotypizování a diskriminaci lidí pro jejich stáří. Výzkumem věkové diskriminace se zabývala socioloţka Lucie Vidovičová z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, která zjistila ne příliš harmonický obrázek vztahů mezi oběma generacemi. Z výzkumu 6

vyplývá 1, ţe čtvrtina mladých lidí chápe seniory jako přítěţ, která jim bere peníze. K tomuto názoru přispívají i samotní politici, kteří vyobrazují stáří a stárnutí jako ekonomickou zátěţ společnosti. A zdůrazňují, ţe mladí budou muset platit vysoké daně na starší spoluobčany atd. Dalším moţným důvodem, který k problematickým vztahům přispívá, je neinformovanost a nedostatek zkušeností. „Ve škole se o mezigeneračních vazbách nemluví a mladí lidé jiţ se svými prarodiči nebydlí a mnohdy mají omezené kontakty, coţ vede k onomu nepochopení“2. Věková segregace se ukazuje jako další faktor prohlubování mezigeneračních konfliktů. I senioři určitě občas polemizují nad tím, jaká je mladá generace. Zcela jistě u některých také nebude mít ideální vyobrazení a jejich názor nebude nikterak vlídný. I senioři mají vůči mladé generaci a jejímu ţivotnímu stylu mnoho výhrad. Myslím si, ţe obecným názorovým stereotypem, který převládá mezi starými lidmi je ten, ţe „mladá generace je špatná a ţe za jejich mladých let bylo všemu jinak.“ Jak je to ale ve skutečnosti, se pokusím zjistit ze svého výzkumu. Je nutné si uvědomit, ţe jak stará, tak i mladá generace společnosti něco přináší, vzájemně se doplňují a mají si co nabídnout. Petr Sak ve svém článku Vztahy mezi generacemi3 tuto interakci přesně vystihuje slovy: „Stará generace má společensky konzervovat ověřené jistoty, má být nositelem různosti zkušeností a udrţovat ve společnosti rozmanitost ve vidění reality. Svým přístupem by měla být ve stálé tenzi ke snaze mladé generace problémy, jevy a skutečnost zjednodušovat do černobílé podoby. Přístup staré generace k inovacím musí být zákonitě zkoumavější, váhavější, protoţe zásobárna jejích zkušeností, s kterými inovace poměřuje, je daleko větší. Inovace u staré generace vstupují do hotových poznatkových, hodnotových a postojových struktur. Mládeţ k inovacím přistupuje v rámci své primární socializace. Je přirozenou potřebou a funkcí mladého člověka a mladé generace prahnout po novém, po inovacích všeho druhu a začleňovat je do struktur svého myšlení a chování. Právě tato její potřeba a společenská vlastnost je motorem pohybu společnosti a předpokladem rozšířené společenské reprodukce. Naopak stará generace hlídá, aby tlak na změnu nepřekročil u 1

Zdroj: [http://www.novinky.cz/ekonomika/198755-ctvrtina-mladych-chape-seniory-jako-pritez-ktera-

jim-bere-penize.html]. [cit. 1. 3. 2011] 2 3

Zdroj: Tamtéž. Sak, P. Vztahy mezi generacemi. http://blisty.cz/art/47414.html] [cit. 1. 3. 2011]

7

mladé generace únosnou míru, při němţ by jiţ hrozila destabilizace společenských subsystémů a celé společnosti aţ na hranici anomie“ (Sak ,2009). Myslím si, ţe je nutné se kvalitou mezigeneračních vztahů zabývat, jelikoţ v dnešní době médií a sociálních sítí, se mezigenerační propast můţe čím dál tím více prohlubovat. Je to na škodu jak lidem starším, tak i mladým, jelikoţ se domnívám, ţe kontakt mezi oběma generacemi je velmi důleţitý, jelikoţ i mladá generace se musí uvědomit, ţe jednou bude „v kůţi“ té staré.

8

I. Teoretická část 1. Stáří Jak uţ jsem v úvodu zmínila, stáří nemá v dnešní době „nejlepší reklamu“, o čemţ svědčí i první věta Marie Vágnerové v kapitole O stáří: „Postoj současné společnosti ke stáří a starým lidem je spíše negativní“(Vágnerová, 2000). Ale toto vývojové období je přirozenou součástí ţivota a kaţdý z nás se do této fáze dostane. Lidem, kteří stáří zesměšňují, by moţná situaci osvětlil citát Menandra z Atén, se kterým se ztotoţňuji: „Stáří se nevysmívej - vţdyť k němu směřuješ.“ „Pohled na stáří a posuzování (percepce) starých osob byla a je ovlivněna ideami, představami a stereotypy o tom, co je stárnout a být starým. Postoje ke stáří, tak jako k jiným věkovým skupinám, tak nejsou výsledkem pouze osobní zkušenosti (Rabušic, 1995). Význam stáří je proměnlivý podle dané kultury. Rabušic (1995) také uvádí, „ţe typické vnější projevy stáří, jako vrásčitá tvář, pomalé pohyby a ztichlý hlas jsou interpretovány jako výraz zkušenosti, rozvahy a moudrosti, zatímco u jiných jako příznak ztráty vitality a schopnosti jasného vyjadřování.“ Stáří je poslední, závěrečnou etapou ţivota, která bývá označovaná jako postvývojová, protoţe jiţ byly realizovány všechny latentní schopnosti rozvoje (Stuart – Hamilton, 1999). Je spojováno s postproduktivním věkem a odchodem do důchodu. Ve stáří dochází k fyzickým i psychickým změnám osobnosti člověka. Tyto změny jsou involučního charakteru, coţ se vyznačuje úbytkem nebo sníţením některých fyziologických, ale i duševních funkcí nebo schopností. Ale v dnešní době moderní medicíny a trendům zdravého ţivotního stylu lidé do této fáze mnohdy vstupují, plní síly a energie a zdaleka ještě nepatří „do starého ţeleza“. V důchodu naopak začínají s novými aktivitami, na které mají díky odchodu z práce, čas. Toto období, které je nazýváno rovněţ třetí věk, je fází ţivota, v němţ dochází k identifikovatelným změnám, daným stárnutím, které ale ještě nemusejí být tak velké, aby staršímu člověku znemoţnily aktivní a nezávislý ţivot (Vágnerová, 2007) Třetí věk charakterizuje Mühlpachr (2009, s. 20) jako věk „postproduktivní, coţ implikuje představu stáří nejen jako poklesu zdatnosti a odpočinku, ale především jako 9

představu fáze za zenitem a bez produktivní přínosnosti. To je však nebezpečné východisko k podceňování, diskriminování, minimalizaci potřeb a jiných negativních jevů. Takové pojetí třetího věku zdůrazňuje pracovní, kolektivně výrobní roli jedince a potlačuje hledisko osobnostního rozvoje jako celoţivotního procesu trvajícího aţ do smrti v nejvyšším stáří“. Označení čtvrtý věk vyjadřuje fázi závislosti, coţ je podle Mühlpachra (2009) nevhodným označením, jelikoţ vzniká dojem nesoběstačnosti jakoţto zákonitého jevu a odporuje tím konceptu úspěšného stárnutí.

1.1Periodizace stáří Existuje několik typologií periodizace stáří. V literatuře jsem našla a uvádím pět typů členění stáří podle různých autorů. Vágnerová (2007) člení stáří na dvě období. První nazývá obdobím raného stáří a spadá do věku 60 – 75 let. Druhou periodou je období pravého stáří, které nastává v 75 letech a trvá aţ do konce ţivota. Riegerová (1993)4 člení stáří do následujících fází: 1. Stárnutí: 60 – 75 let (involuční změny) 2. Stáří: 70 – 90 let (psychické i fyzické stařecké změny) 3. Kmetský věk (nad 90 let) Stáří podle Prokopce (1975) vystihují následující fáze. První z nich označuje jako proces stárnutí, které spadá do věku 60 – 74 let. Dále navazuje vysoké stáří (75 – 89 let). A poslední fází nazývá kmetským věkem, který začíná v 90 letech. Bromleyho (1974) Psychologia ludského starnutia dělí stárnutí do následujících 4 fází: 1. Předdůchodový věk: 56 – 65 let 2. Věk uvolňování aktivit: 65 – 70 let 3. Stáří: 70 – 75 let 4. Věk senility: 75 a výše

4

Periodizace lidského života. Zdroj: http://www.sci.muni.cz/anthrop/soubory/IV_03.pdf

10

Světová zdravotnická organizace WHO5 dělí odborně stáří do tří etap. Prvním je Senescence (stárnutí, časné stáří): 60 – 74 let. Druhým obdobím je Senium (stařecký věk, vlastní stáří, kmetství: 75 – 89 let a třetí etapu stáří nazývá Patriarchium (dlouhověkost): 90 a více let6. Někteří senioři se doţívají opravdu pokročilého věku, coţ nazýváme dlouhověkostí. (patriarchium dle WHO). Jedná se o věk nad 90 let, kterého se doţívá jen nepatrný zlomek populace, ale díky zvyšování ţivotní úrovně a medicínskému pokroku, počet dlouhověkých stoupá. Přikláním se k periodizaci stáří podle Vágnerové a Bromelyho, jelikoţ si myslím, ţe především z hlediska sociálního je člověk v 60 letech v jiné pozici, neţ v 75 a více. Po fyzické stránce uţ jsou rozdíly variabilní, proto mi připadá důleţitá právě to společenská determinace, kdy člověk uţ má v těchto dvou periodách jiné aktivity a zájmy. Ale ve své práci se pro zjednodušení věnuji stáří jako jednomu souhrnnému období ţivota člověka, jelikoţ u kaţdého jedince dochází ke stárnutí a s tím spojenými psychickými, fyzickými i sociálními změnami v jinou dobu. Ze zkušenosti vím, ţe člověk, který odpovídá určitému kalendářnímu věku, nemusí splňovat po psychické ani fyzické stránce, jeho náleţitosti. „Kaţdý je tak mladý, jak se cítí“ a proto bych nerada škatulkovala lidi podle jejich věku, ale charakterizovala určité znaky, které danému vývojovému období stáří náleţí, byť se třeba u některých jedinců nemusí vůbec objevit.

1.2 Věková struktura seniorů v České republice Obyvatelstvo České republiky stárne. Naši republiku trápí nejen pokles počtu obyvatel, ale i fakt, ţe kaţdý pátý obyvatel ČR je starší 60. let (údaj z roku 2005). „Ve statistice nejvyššího počtu seniorů tak zastáváme 23. místo (nejvíce obyvatel starších 60 let mají Japonci - 26,3 %, následovaní evropskou "jedničkou", Italy - 25,6 %)“ 7

5 6

Tamtéž. Srov. KALVACH Z., ZADÁK Geriatrie a gerontologie, s. 47-48.

Z.,

JIRÁK

R.,

7

ZAVÁZALOVÁ

H.,

SUCHARD

P.

a

kol.

Zdroj: [On line] Česká republika pod palbou čísel aneb rodná hrouda v kostce. http://www.penize.cz/investice/18372-ceska-republika-pod-palbou-cisel-aneb-rodna-hrouda-v-kostce. [cit. 13. 3. 2011]

11

Na následujícím grafu předkládám statistické vyjádření věkové struktury seniorů podle pohlaví a rodinného stavu v České republice v roce 2009. 8 Jakým způsobem se tedy věková struktura v ČR mění podle rodinného stavu? Od věku 60 let se začíná struktura ţen podle rodinného stavu měnit následovně: Jiţ velmi nízké podíly svobodných ţen stagnují, dochází však k poklesu podílu vdaných a rozvedených, a naopak k nárůstu podílu ovdovělých ţen. Muţi totiţ umírají dříve neţ ţeny. Proto podíly ovdovělých ţen ze všech ţen jsou vţdy vyšší, neţ je tomu u podílů ovdovělých muţů (ze všech muţů). Nejvyšší podíl ovdovělých muţů (ze všech muţů) se vyskytuje aţ v nejvyšší věkové kategorii (90 a více let) a odpovídá podílu ovdovělých ţen (ze všech ţen) ve věku 70-74 let. Tabulka č. 1 Obyvatelstvo podle pohlaví, věku a rodinného stavu k 31. 12. 2009 (Zdroj: ČSÚ)

Věk 90+ 80-84 Muži

Ženy

70-74 60-64

50-54 40-44 30-34 20-24 10-14 0-4 500

250

Svobodné/í

0

Vdané/ženatí

8

250

Rozvedené/í

500 Počet osob (v tis.) Ovdovělé/í

Senioři v ČR. [On line] Zdroj: http://www.czso.cz/csu/2010edicniplan.nsf/publ/1417-10nepravidelne_2010. [cit. 10. 4. 2011]

12

Podle údajů Českého statistického úřadu ţilo v Česku na konci roku 2009 zhruba 10,4 miliónu obyvatel. Z toho přes 1,5 miliónu osob (tj. 14,6 %) bylo starších 65 let. Demografická prognóza uvádí, ţe zastoupení seniorů v populaci se do roku 2020 zvýší na 20,3 % a nejpozději do roku 2050 pak překročí hranici 30 %.9 Agentura Mediafax uvádí nejaktuálnější údaj počtu osob pobírající starobní důchod, který se vztahuje k březnu 2010. A počet těchto osob byl 2 225 908, coţ je téměř 20 % obyvatelstva naší republiky pobírající starobní důchod, čili ekonomicky neaktivních.

10

Počet obyvatel nad 65 let je k roku 2009 v ČR 15, 2%. Zajímavostí je, ţe na našem území ţilo 730 lidí starších 100 let11.

9

Zdroj: Senioři v České republice. http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2009040202 [cit. 10. 4. 2011] 10 Zdroj: Počet důchodců v Česku se zvýšil na téměř 2, 8 milionu. http://www.mediafax.cz/domaci/3032198-Pocet-duchodcu-v-Cesku-se-zvysil-na-temer-2-8-milionu [cit dne 1. 4. 2011] 11

Věkové složení obyvatelstva v roce 2009, Český statistický úřad (http://www.czso.cz/csu/2010edicniplan.nsf/p/4003-10) [cit dne 1. 4. 2011]

13

Pro přehled ještě uvádím tabulku vývoje naděje na dožití při narození 12 v letech 1990 – 2005 v ČR. Tabulka č. 2

Zdroj: publikace Demografická příručka 2006, tab. 8-6

Z údajů o vývoji střední délky ţivota pro muţe při narození vyplývá, ţe do roku 2009 došlo k celkovému nárůstu o 58 % oproti roku 1920. Naděje na doţití, tedy střední délka ţivota je nyní v České republice u muţů 73 let a u ţen 80let (Langhamrová, 2010).

12

„ Naděje dožití (též střední délka života) vyjadřuje počet roků, který v průměru ještě prožije osoba právě x-letá za předpokladu, že po celou dobu jejího dalšího života se nezmění řád vymírání, zjištěný úmrtnostní tabulkou, zkonstruovanou pro daný kalendářní rok nebo jiné (zpravidla delší) období. Jedná se tedy o hypotetický údaj, který říká, kolika let by se člověk určitého věku dožil, pokud by úroveň a struktura úmrtnosti zůstala stejná jako v daném roce. Ukazatel se nejčastěji používá ve formě „Střední délka života při narození“ nebo „Naděje dožití při narození“, ve které vyjadřuje průměrnou délku života osoby právě narozené za předpokladu setrvání úmrtnostních poměrů platných v roce, ve kterém se osoba narodila a pro který je konstruována úmrtnostní tabulka.“ Zdroj: Český statistický úřad http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/nadeje_doziti_a_prumerny_vek [cit dne 1. 4. 2011]

14

1.3 Somatické a psychické projevy stáří Období stáří se vyznačuje zhoršením tělesných i psychických funkcí, avšak tento úpadek se neprojevuje u všech jedinců stejně, nýbrţ můţe mít proměnlivý průběh. „Ovšem ideální stáří v relativním tělesném zdraví a při zachování duševní svěţesti, čilosti a radosti je dopřáno asi mnohem menšímu počtu jedinců, neţ je těch, kteří jsou obtěţováni různými tělesnými a duševními potíţemi, od menších, jako jsou bolesti různých kloubů, aţ po velká trápení váţných tělesných nemocí a konečně i duševních poruch.“ (Zvolský in Pidrman, Kolibáš, s.9) Celkově je stáří spojeno s poklesem výkonnosti člověka. To, jak bude naše stáří probíhat, „závisí na interakci dědičných předpokladů a důsledku různých vnějších vlivů, která se v průběhu ţivota stárnoucího člověka postupně nakumulovaly. Naše genetika nám tedy předurčuje, jakým způsobem naše závěrečná etapa ţivota bude probíhat“. Tuto formu Vágnerová nazývá primárním stárnutím (Vágnerová, 2007, str. 311). Biologické znaky stárnutí lze pozorovat ve všech tkáních a jejich buňkách, prostupují tedy celým organismem. „Nejčastěji bývají popisovány různé degenerativní změny a pokles základního metabolismu. Biologické změny stárnutí jsou nápadné: je sníţena odolnost vůči infekcím a tím pádem má starý člověk větší náchylnost k různým nemocem, zvyšuje se téţ sklon k nádorovým onemocněním, zpomaluje se hojení ran, ztrácí se pruţnost vaziva, sklerotizují cévy apod.“ (Langmeier, Krejčířová, str. 202). Častá nemocnost ve stáří je spojována s tzv. polymorbiditou13. Starší lidé často trpí mnoha různými chorobami, zpravidla nějakým chronickým onemocněním. Seniory netrápí pouze somatická onemocnění, častý je výskyt i psychických potíţí, spojených např. se ztrátou partnera. K těm závaţnějším patří duševní poruchy s úpadkem intelektu a paměti doprovázené nejrůznějšími psychickými poruchami. Psychickými změnami ve stáří se zabývá gerontologická psychologie. Tato problematika je zkoumána jako poslední fáze vývoje lidské psychiky a jde o snahu vidět proces stárnutí člověka v jeho celoţivotním běhu (Křivohlavý, 2002).

13

Zdroj: Polymorbidita je přítomnost více chorob současně, . např. ICHS, hypertenze, cukrovka, artróza, poly-; morbus, Velký lékařský slovník [on line] Dostupný z www: http://lekarske.slovniky.cz/pojem/polymorbidita [cit dne 1. 4. 2011]

15

Ve stáří dochází ke změnám kognitivních funkcí. Tyto změny se týkají především percepce, tedy vnímání, dále se zhoršuje pozornost, paměť a rovněţ dochází ke změnám v oblasti inteligence. Percepce. U starých lidí dochází především ke zhoršování smyslového vnímání, obzvláště zrakové či sluchové percepce. „Aţ 90 % osob po 60. roce věku pociťuje zhoršení zraku a u 30% je výrazně zhoršen sluch“ (Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 202). Tyto změny s sebou vnášejí i komplikace do různých oblastí ţivota, např. ztěţují komunikaci s druhými lidmi – pokud někomu nerozumějí, co říká, či něco nevidí, vyvolává to v nich bezmoc, hněv či podezíravost. Starší člověk se tedy musí více koncentrovat, aby dobře viděl a slyšel všechno, co potřebuje (Vágnerová, 2007). Samozřejmě existují kompenzační pomůcky, které starým lidem pomohou v běţném ţivotě normálně fungovat. Brýle nejsou problémem, jelikoţ je nosí lidé v jakémkoliv věku, ovšem co se týče naslouchadla, tedy pomůcky, která je vyuţívána při ztrátě sluchu, zde můţe docházet k problémům, jelikoţ se na ně kaţdý neadaptuje. Mnozí lidí se s výrazným poklesem smyslových funkcí těţko vyrovnávají a neţ by se vystavovali stresujícím situacím, raději se uzavírají do sebe. Pozornost. „Kvalita pozornosti bývá povaţována za důleţitý prediktor celkové úrovně fungování kognitivních schopností“ (Vágnerová, 2007, s. 320). Schopnost pozornosti se s věkem samozřejmě také mění a to ne k lepšímu. Schopnost zaměřovat pozornost a soustředit se uţ není tak veliká jak dříve. Pozornost závisí jak na prostředí, tak i na vnímajícím subjektu. Pokud na člověka nepůsobí rušivé elementy a provádí dobře známou činnost, její koncentrace se téměř nemění. Pokud jsou starší lidé nuceni přesouvat pozornost z jednoho podnětu na druhý a zároveň jsou něčím rozptylováni, dochází k obtíţné koordinaci v podnětovém poli. Proto jsou starší lidé schopni soustřeďovat pozornost pouze na některé z podnětů, nedokáţou se zaměřit na více podnětů zároveň, jejich kognitivní kapacita je omezená (Vágnerová, 2007). Problémem, který zde dále vyvstává, je neschopnost rozlišovat důleţité podněty od nepodstatných, člověk často ulpívá na podnětech, které pro něj v aktuální situaci nejsou důleţité. Veškeré tyto potíţe s pozorností ale „nemají na zvládání běţného ţivota důchodce velký vliv“ (Vágnerová, 2007, s 321). V normálním ţivotě je schopen bez větších problémů obstát.

16

Paměť. Zhoršování paměti a zapomínání je typickým projevem stárnutí. V minulosti se pro věkový pokles paměti pouţíval termín „benigní stařecká zapomnětlivost“, novým termínem je „s věkem spojený pokles kognitivních funkcí“ (Age – Associated Cognitive Decline, AACD) (Kolibáš, 2005, s. 107). Typickým vyjádřením poklesu funkce paměti z úst seniorů je „Jen uţ ta paměť mi tolik neslouţí“. Neustále hledají klíče, brýle, neví, zda si vzali léky, kam co poloţili atd. Je důleţité ale rozlišovat změny u jednotlivých druhů paměti. Tyto projevy jsou ale přirozeným vývojem a nejsou nezvratné, pokud se naší paměti „dostatečně věnujeme“ a nenecháme ji pouze pasivně chátrat, můţeme si ji uchovat ve velmi dobrém stavu. „Dlouhodobá paměť, která je nejobsáhlejší ze všech druhů, bývá u seniorů většinou zachována, dobře si vybavují záţitky například z mládí a dětství, avšak ne s takovou přesností. Tyto vzpomínky bývají obsahově i emočně zkresleny“ (Krejčířová, Langmeier, 2006, s. 204). Krátkodobá paměť se naopak zhoršuje a člověk si hůře zapamatovává nové události. Celkově se zhoršuje zpracování a ukládání nových informací i vybavování dříve zapamatovaného. Problémem je uchovat nové informace, které senioři nedokáţou dostatečně rychle zpracovat, aby mohly být uloţeny do dlouhodobé paměti (Vágnerová, 2007). Pokud si chce člověk udrţovat dobrou paměť, je důleţité, aby se věnoval různým činnostem a aktivitám, které vedou k jejímu procvičování, aby provozoval mozkový jogging14. Inteligence. Ve vyšším věku dochází k celkovému poklesu rozumových schopností a ke zřetelnému sníţení inteligence. Tyto změny jsou samozřejmě variabilní a projevují se rychlostí i měrou u kaţdého člověka jinak. Velmi záleţí na vnějších faktorech a sociálním okolí starého člověka. To, jaké má dosaţené vzdělání, jaký vede způsob ţivota a jak se věnuje určitým aktivitám, předurčuje míru „duševní svěţesti“ člověka. Duševně aktivní lidé vypadají spokojeně, vyrovnaně a netrpí tolik nemocemi. Procvičování mozku je velkým přínosem pro zachování rozumových schopností člověka v pozdějším věku. I přesto, ţe bylo z určitých výzkumů prokázáno, ţe s vysokým věkem klesá inteligence, nemusí to být úplně pravda (Langmaier, Krejčířová, 2006, s. 207). Za prvé je to individuální u kaţdého jedince a za druhé se jedná pouze o inteligenci fluidní, která se projevuje ve schopnosti učit se novým věcem 14

Zdroj www.trenovanipameti.cz/ Podporu trénování paměti si klade za cíl Česká společnost pro trénování paměti a mozkový jogging. Jejím posláním je dostat trénování paměti jako efektivní nástroj proti mentální deterioraci u stárnoucí populace do povědomí veřejnosti, pořádat kursy pro veřejnost a školit trenéry paměti pro veřejnost a zejména pro ústavní zařízení. Ročně se koná pravidelně jeden základní seminář a jeden až dva specializované, které představují formu kontinuálního vzdělávání členské základny. [cit. 15. 4. 2011]

17

a v řešení problémů pod časovým stresem, případně přecházet od jednoho způsobu myšlení ke druhému. Tato inteligence ale klesá jiţ po 30. roce ţivota. (Lagmeier, Krejčířová, 2006). To, ţe je stáří nazýváno obdobím moudrosti, má své opodstatnění. Ve stáří lze dosáhnout vrcholného nadhledu a schopnosti komplexního uvaţování. Moudrost lze spojovat spíše s krystalickou inteligencí15, ovšem svým komplexním pohledem na ţivot ji přesahuje (Vágnerová, 2007). Starý člověk se na postupné stárnutí snaţí nějakým způsobem adaptovat a vyrovnat se s ním. K tomu pouţívá určité kompenzační strategie. Tuto schopnost přizpůsobovat se negativním situacím spojených s vysokým věkem nazýváme kognitivní resilience (Vágnerová, 2007, s 332). Jde o to, zachovat své dosavadní schopnosti i zkušenosti a účelně je vyuţívat. Jak úspěšný člověk ve svém úsilí o zachování svých psychických kompetencí a osobnostních vlastností, rozhoduje prakticky jeho genetická výbava, jeho celkový styl ţivota a postoj k němu, dále různé psychosociální faktory, především postoj a očekávání okolí a také samozřejmě zdravotní stav (Vágnerová, 2007). Pokud člověk bude aktivní, stále s chutí do ţivota a otevřený nové zkušenosti, posílí svou kognitivní resilienci pozitivně. I v knize Jiřiny Šiklové, která je psána formou deníku seniorky, je zdůrazněno: „Dokud je člověk schopen adaptace, přizpůsobení, změny, pokud se raduje z poznání něčeho nového, má své záliby, koníčky a se zájmem něco sleduje, je prý duševně mladý, i kdyţ se narodil začátkem minulého století. Tyto vlastnosti souvisejí spíš s povahou člověka neţ jeho věkem a dají se vypěstovat a vycvičit. Orgán, který nepouţíváme, sval, kterým nehýbeme, slábne rychleji, stárne a jakoby odumírá. To stejné se děje s naším mozkem.“ (Šiklová, 2008, s. 24) V seniorském věku se rovněţ objevují poruchy psychického rázu. U starých lidí dochází k výskytu duševních poruch. Často se setkáváme s výskytem depresí, převládají rovněţ organicky podmíněné nemoci, jako jsou demence nebo deliria (Jirák, 2004).

15

Krystalická inteligence (či obecná, kulturní inteligence) závisí na všeobecné informovanosti a na úrovni slovní zásoby (Rusisel). Tyto nabité vědomosti nám umožňují řešit nejrůznější úkoly a situace. V krystalické inteligenci se nalézá i paměť znalostí a faktů strategií, uplatňují se zde minulé zážitky a zkušesnoti, člověk vyvozuje určité věci na základě již naučeného. Tento typ inteligence je nejsilnějším v období dospělosti a přesahuje i do stáří. (ABZ Slovník cizích slov) http://slovnik-cizichslov.abz.cz/web.php/slovo/krystalicka-inteligence [cit. 11. 2. 2011]

18

Demence Toto degenerativní onemocnění mozkových tkání se týká asi 6 % lidí starších 65 let a tím se zařazuje mezi nejčastější choroby starých lidí (Kolibáš, 2005). Demence se projevuje primárně podstatným úbytkem kognitivních funkcí, coţ má za následek ztrátu paměti, potíţe s pozorností a komunikací, ztrátu schopnosti rozumět svému okolí, tedy určitou dezorientaci. Člověk postupně ztrácí kontrolu nad sebou samým a v konečném důsledku ho tato nemoc připraví i o vlastní identitu. Proto je demence velkým zásahem do osobnosti člověka, kdy dochází k její degradaci a člověk se většinou stává závislý na pomoci nejbliţších příbuzných. Dále dochází k postiţení nekognitivních funkcí, tedy nejrůznějším poruchám chování, emocionality, přidruţují se další psychotické poruchy. Je narušena aktivita denního ţivota, člověk není mnohdy schopen normálního fungování, má problémy s časoprostorovou orientací. Tyto příznaky je moţné pozorovat v pokročilém stádiu demence, proto je nutné dbát na její prevenci, kdy mohu být symptomy ve velké míře zmírněny. Včasná identifikace počínající demence a zahájení brzké medikamentózní léčby můţe její projevy výrazně utlumit. Demenci lze také předcházet zdravým ţivotním stylem a dostatečným trénováním mozku a paměti. „Existuje velmi mnoho druhů demencí: demence vaskulární, demence s Lewyho tělísky, demence při Parkinsonově chorobě, demence u Huntingtonovy chorey, Frontotemporální demence a mnoho dalších“. (Jirák, 2004, s. 336) Nejznámějším typem demence je Alzheimerova choroba (AD), která tvoří minimálně 50 % všech demencí. Rozlišujeme AD s časným začátkem, tzn., ţe se projevy demence vyskytnou jiţ před 65. Rokem. Takto brzký výskyt ale není příliš častý, projevy onemocnění se převáţně objeví ve věku 65 – 90 let, pravděpodobnost AD stoupá s věkem. „Pro tuto demenci je typický pomalý a nenápadný začátek, u některých pacientů má choroba rychlý průběh, u některých je progrese velmi pomalá. Vţdy je však následkem smrt. Typickým průběhem je časná ztráta soudnosti, logického uvaţování a zapomnětlivost, pacient se ztrácí v času a prostotu, postupuje globální deteriorace kognitivních i nekognitivních funkcí, dále poruchy intelektu. K přidruţeným příznakům patří psychomotorický neklid (50 – 60% pacientů), depresivní příznaky (20 – 30% pacientů), paranoidní příznaky (10 – 15 %) a poruchy nočního spánku (30 – 60 % pacientů)“ (Kolibáš, 2005, s. 136). S pacientem, který trpí Alzheimerovou chorobou je potřeba zacházet obezřetně a rodina, která se o takového starého člověka stará by 19

měla být obeznámena se všemi projevy této nemoci, aby senior neublíţil sám sobě ani okolí. Deprese Uvádí se, ţe depresemi trpí cca 10 % seniorů, přičemţ klinicky signifikantní depresivní syndromy má 20 – 40 % gerontologických pacientů (Drástová, Krombholz, 2006). Deprese jsou často spojeny s Alzheimerovou chorobou, ať uţ jsou její příčinou nebo následkem. Období stáří s sebou přináší mnoho negativních událostí, kdy se u člověka kumulují ztráty a zátěţe. Můţe se jednat např. o ztrátu partnera, zhoršení zdravotního stavu, úbytek fyzických dovedností a schopností.16 Kdyţ si člověk všechny tyto věci uvědomuje, vznikají u něj negativní emoce, především pocit nejistoty a obavy z budoucnosti. Dochází ke sniţování kvality zbývajícího ţivota, zhoršení emočního ladění, které bývá aţ depresivního charakteru, člověk se stává úzkostný, pesimistický a celkově nespokojený (Vágnerová, 2007). Deprese jsou často spojeny s pobytem seniorů v institucích. Skupina lékařů z gerontologického a psychiatrického centra provedla výzkum17, jehoţ šetření se zúčastnilo 122 seniorů ţijících v domovech důchodců. Podle ne příliš příznivých výsledků se v domovech vyskytují těţké deprese, kterými trpí 15% seniorů, mírnou depresí je postiţeno 40 % seniorů a dalších 11 % je léčeno antidepresivy. Z výsledků tedy vyplývá, ţe depresivita je u obyvatel domů pro seniory závaţným problémem, který si zasluhuje zvýšenou pozornost. S depresí je moţno bojovat buďto nefarmakologickými postupy, coţ znamená vyuţití podpůrné psychoterapie a dále aktivizačních metod. Během své studijní praxe v Domově pro seniory jsem měla tu moţnost zapojit se do činností a aktivit, které si kladly za cíl

aktivizovat seniory zejména pomocí terapie prací, arteterapií a

muzikoterapií. Nejdůleţitější prevencí či uţ léčbou deprese je pokusit se svůj ţivot co nejvíce zaktivnit, dát mu určitý smysl a věnovat se nějaké činnosti, která nás bude bavit a stane se naší ţivotní náplní (Drástová, Krombholz, 2006).

16

Ve vyšším věku se také vyskytují úzkostně-depresivní poruchy jako reakce na nepříznivé vnější okolnosti i somatický stav postižených (reaktivní deprese), někdytéž jako poruchy přizpůsobení nebo akutní reakce na stres. (Zdroj : Duševní poruchy ve stáří, Roman Jirák, 2006, Psychiatrie pro praxi) 17

MuDr. Iva Holmerová, PhD. Depresivní syndrom u seniorů, významný a dosud nedoceněný problém. Psychiatrie pro praxi, 2006, 4: 182 – 184 [on line] 2006. [cit. 13. 4. 2011+ dostupné z http://www.solen.cz/pdfs/psy/2006/04/01.pdf

20

Medikamentózní léčbě je nejlépe předcházet a uţít ji aţ v nevyhnutelném případě, jelikoţ uţ tak senior bere velké mnoţství léků a můţe docházet k nepříjemným interakcím a neţádoucím účinkům. Jako léčiva se běţně pouţívají antidepresiva, anxyolitika, antipsychotika, thymostabilizérya léky augmentující léčbu (Drástová, Krombholz, 2006, s. 241). „Počet sebevraţd u seniorů je nejvyšší ze všech věkových skupin, coţ činí z deprese významný problém hodný dlouhodobějšímu zkoumání. V České republice připadalo celkem 15, 8 sebevraţd na 100 000 obyvatel, ale jiţ 27, 3 sebevraţd ve věku 70 – 74 let a ve věku nad 85 let se jedná o 49 sebevraţd na 100 000 obyvatel“ (Tošnerová, 2002, s. 9).

Deliria Deliria jsou závaţné psychické poruchy, které se vyskytují jako nespecifická reakce na řadu inzultů (Jirák, 2004, s. 337). Poruchu nazýváme téţ akutním stavem zmatenosti a trpí jí 30 – 40 % geriatrických pacientů. Je projevem akutní globální dysfunkce mozku a projevuje se poruchou vědomí různé intenzity. Toto onemocnění bývá často nerozpoznáno, je zaměňováno za demenci. Příčiny vzniku deliria mohou být různé, mezi ty základní patří: systémová onemocnění (infekce, nemoci s vlivem na metabolizmus mozku), organické nemoci CNS (demence, trauma, cévní mozková příhoda, epilepsie), vliv farmak a psychoaktivních látek, rovněţ psychosociální vlivy (změna prostředí, ztráta blízké osoby, nadměrná nebo nedostatečná senzorická stimulace). Základním znakem je zmatený obsah duševní aktivity – náhlá změna nebo kolísání mentálních funkcí, porucha pozornosti a vědomí, dezorganizované myšlení (Franková, 2007, s. 52 - 54). Delirium je moţné léčit v plném rozsahu aţ k úplnému uzdravení pacienta, ale v těch horších případech můţe přejít do demence či skončit smrtí nemocného (20 – 30%), (Franková, 2007). S depresivními stavy souvisí i pojem emoční resilience, coţ je schopnost a odolnost pruţně a pohotově reagovat na stresové situace, přizpůsobit se a adaptovat na různé frustrující podněty. „K jejímu udrţení přispívají tři důleţité faktory: pozitivní osobnostní vlastnosti, soukromá sociální síť a společnost se svým systémem zdravotní a sociální péče“ (Vágnerová, 2007, s. 342). Pro starého člověka je velice důleţitá opora 21

v rodině a v blízkém okolí. Proto mu zcela určitě pomáhají styky s dětmi a vnoučaty, utuţování mezigeneračních vztahů. Pokud mají příbuzní dostatek empatie, citu a lásky vůči seniorovi, nedopustí, aby se nějakým způsobem trápil či propadal depresím.

1.4 Fyzické změny ve stáří Ve stáří ubývá fyzických sil a člověk uţ nezvládne takové výkony, jako dříve. Celková tělesná involuce se projevuje právě úbytkem tělesných sil, zhoršením funkce organismu a jednotlivých orgánů. „Po 60. roce nabývá tělesná involuce rychlejšího tempa“ (Mühlpachr, 2009, s. 23). Nejmarkantnější změny pozorujeme v oblasti pohybového ústrojí, metabolismu, nervového, endokrinního, oběhového, respiračního, vylučovacího, trávícího a imunitního systému (Jůzová, 2006). Průběh nemocí a veškerých tělesných změn závisí na dědičných předpokladech a celkovém ţivotním stylu člověka. To, jakým způsobem člověk celý ţivot ţil, ovlivní průběh jeho stáří. Exogenní zátěţe modifikují v průběhu ţivota fungování jednotlivých orgánových struktur i celého organismu (Vágnerová, 2007). Neznamená to ale, ţe ten, kdo po celý svůj ţivot dodrţoval zásady zdravého ţivotního stylu, příliš se nezatěţoval a dělal vše pro své zdraví, nepocítí projevy stárnutí. Logicky dochází k postupnému zhoršování tělesných funkcí vlivem věku, jelikoţ jsou orgány za ta léta jiţ opotřebené. Mühlpachr (2009, s. 24) soustřeďuje involuční změny do následujících oblastí: 1. složení organismu. Tuto biologickou změnu nazýváme atrofie, kdy dochází ke zmenšování nebo oslabení normálně vyvinutého orgánu (Kraus, 2005). V organismu ubývá netučné hmoty a naopak se zvyšuje obsah tělesného tuku. Dochází ke zmenšení objemu celkové tělesné vody a závaţnější následky s sebou nese nedostatečný příjem tekutin. 2. Řízení organismu. Dochází k oslabení a zpomalení regulačních mechanismů, úbytku funkčních rezerv a zhoršení adaptačních schopností. 3. Pohybový aparát. U starých lidí dochází k poklesu svalové síly a úbytku kostní denzity, zhoršení pohybové koordinace. Staří lidé se pomaleji a obtíţněji pohybují, často je vidíme chodit s holí, coţ vypovídá o opotřebování kloubů, problémech s pohybovým aparátem, bolestech kloubů a páteře.

22

4. Nervový systém. U starého člověka se projevuje zpomalení nervového vedení a prodlouţení reakční doby, dochází k poruchám spánku a téţ atrofii mozku. 5. Metabolismus. Jeho zhoršená funkce se projevuje sníţením maximální spotřeby kyslíku, ztíţením vstupu glukózy do buněk a sníţením bazálního metabolismu. 6. Endokrinní a oběhový systém. U starých lidí dochází ke sníţení produkce růstového hormonu. Typickým znakem stáří je zmenšení tělesné výšky a celkové shrbení postavy. Sniţuje se průtok krve všemi orgány, menší urychlování tepové frekvence. 7. Respirační a vylučovací systém. Ve starém organismu dochází např. k poklesu vitální kapacity plic a k poruchám močového měchýře, které se projevují inkontinencí. Ta je způsobena různými nemocemi a také uvolnění svalstva v oblasti pánevního dna. 8. Trávicí a imunitní systém.

Stáří s sebou přináší poruchy spojené

s opotřebením a ztrátou chrupu. Mnoho seniorů má často umělou protézu místo zubů, coţ můţe vést k nechutenství a radikálnímu omezení mnoţství přijímané potravy. Co se imunitního systému týče, tak starý člověk je více náchylný k onemocnění, jelikoţ se sniţuje efekt imunizace. Ukazatelem stárnutí je také změna pruţnosti pokoţky, coţ se projevuje vytvořením vrásek. Dalším fyzickým znakem je prošedivělost, řídnutí vlasů a jejich vypadávání. Staří lidé dále trpí poruchami zaţívacího ústrojí, jehoţ funkčnost také klesá, člověk si musí dávat pozor více na to, co a jaké mnoţství jí. Nemoci, jejichţ výskyt se ve stáří objevuje ve vyšší míře, jsou kardiovaskulární onemocnění, vysoký krevní tlak, ateroskleróza18, osteoporóza, vyšší hladina cholesterolu, cukrovka a další. Také nastávají obtíţe v oblasti smyslového vnímání, počátky zhoršování zraku nastávají mezi 40. - 50. rokem ţivota. Nejvýznamnější změnou na zraku je sníţení pruţnosti čočky, kterou je třeba kompenzovat brýlemi nebo kontaktními čočkami. „Starý člověk také hůře snáší prudké změny světla. Po ostrém oslnění trvá oku seniora delší dobu 18

Ateroskleróza je degenerativní onemocnění cévní stěny, kdy dochází k jejímu tuhnutí a zúžení. Aterosklerotické postižení mozkových cév vede s přibývajícím věkem ke zhoršenému prokrvení mozku a jeho důsledkem je časté zapomínání – „skleróza“. Ve většině civilizovaných zemích je ateroskleróza nejčastější příčinou úmrtí. Ateroskleróza – nemoc cév. http://www.icm.cz/ateroskleroza-nemoc-cev (cit dne 15.2. 2011]

23

návrat k normálnímu vidění“ (Jůzová, 2005, s. 33). Ze smyslů je také poznamenán sluch.

2. Psychosociální pojetí stáří V následující kapitole se věnuji psychologickým, sociálním a behaviorálním determinantům stáří. Erikson ve své vývojové teorii charakterizuje stáří jako období integrity proti zoufalství a zároveň fází moudrosti. Tvrdí, ţe moudrost spočívá ve schopnosti vidět, dívat se a rozvzpomínat se, stejně jako naslouchat, slyšet a pamatovat si. Integrita vyţaduje takt, kontakt a dotyk (Erikson, s. 107, 1997). Toto období lze nazvat jako smíření se s vlastním ţivotem a jeho přijetím jako dokončeného díla. Je důleţité, aby toto přijetí bylo pozitivní, aby člověk svůj ţivot vnímal jako smysluplný a naplněný. Jedině tak se důstojně vyrovná s jeho blíţícím se koncem a přijme smrt jako nevyhnutelný důsledek. Tento proces vyţaduje velkou trpělivost a zahrnuje i přijetí vlastních nedokonalostí, vyrovnání se s tím, jaký jsem byl a přemýšlení i nad pocity, které si člověk doposud neuvědomoval (Vágnerová, 2007) Dosaţení integrity vystihují následující body (Říčan, 1989, s 65): 1. Pravdivost k sobě samému. Ve stáří uţ nemá smysl si nic nalhávat, není nutné si něco zastírat a tvrdit o sobě, ţe jsem byl takový, jaký nejsem. Je nutné uvědomit si, ţe jsem v určité vývojové fázi a dojít k pravým hodnotám a skutečným potřebám. 2. Smíření. Je nutné se zamyslet nad svým dosavadním ţivotem, nad tím, jak jsem ho skutečně ţil a vidět ho objektivně. Nemá smysl přemítat, ţe bych tehdy a tehdy něco udělal jinak, protoţe věci uţ v této fázi ţivota stejně nezměním. Smíření vyjadřuje přijmutí ţivota jako kompromis, který plně neodpovídá jeho dřívějším ideálům (Vágnerová, 2007) 3. Nadhled. Starý člověk je jiţ nyní ve svém věku a vzhledem k proţitým zkušenostem chápat ţivot šířeji a ve všech jeho souvislostech, nezabývat se malichernostmi, ale podstatnými věcmi. 4. Kontinuita. Dosaţení integrity vede k pochopení vlastního ţivota jako nedílné součásti generační posloupnosti. V jejím rámci zasadí svou existenci jako

součást

celé

společnosti,

budoucností.(Vágnerová, 2007) 24

spojené

s minulostí,

přítomností

a

Celkové dosaţení integrity, které charakterizují zmíněné body, bychom tedy mohli shrnout v určité vyrovnání se a přijmutí vlastního stáří. Postoj ke světu i sobě samému je převáţně bilancující, nyní uţ je zbytečné zaobírat se otázkou, zda něco můţu změnit. Pouze s tímto uvědoměním bude moci člověk proţít toto období klidně, šťastně a spokojeně. Langmeier (1998, s. 169) popisuje v souvislosti s tímto procesem pět typů strategií, které lze chápat i jako typologii osobnosti starého člověka: 1. Konstruktivní strategie. Tento typ je nejideálnější ze všech zmíněných. Člověk zůstává i nadále aktivní, samozřejmě v rámci svých moţností, má radost ze ţivota a udrţuje blízké citové vztahy s rodinou a přáteli. Nepropadá depresím a úzkosti, je vyrovnaný s eventualitou smrti. Dokáţe si ţivot zpříjemňovat, neztrácí smysl pro humor a dokáţe se přizpůsobit nejrůznějším situacím. Tento člověk i v závěrečné fázi svého ţivota vidí nějaký smysl. 2. Strategie závislosti. Osoba s touto strategií zvládání stáří je závislá na ostatních lidech, má převáţně pasivní chování, odtahuje se od svého okolí a snaţí se uchovávat si své soukromí, vzdává se svých povinností a odpovědnosti ve prospěch mladších. 3. Strategie obranná. Tento typ chování značí jistou nevyrovnanost, člověk si nechce připustit své stáří, má obavy z umírání a ze smrti, neakceptuje model stáří. Lidé se snaţí být přehnaně aktivní, nadměrně se hlídají a chovají se dle zaţitých stereotypů a konvencí. 4. Strategie hostility. Tímto způsobem se projevuje člověk zapšklý, plný nenávisti, neustále si na něco stěţuje a své okolí viní za svou nepříznivou situaci. Můţe se rovněţ chovat agresivně a paranoidně. 5. Strategie sebenenávisti. Tento člověk vidí celý svůj ţivot negativně a kriticky, agresi obrací vůči sobě samému, vidí svůj ţivot jako nepovedený, je sám se sebou nespokojený. „Podle psychologa C. G. Junga (in Vágnerová) je stáří třeba chápat jako výsledek procesu individuace. V první polovině ţivota člověk plnil vývojový úkol, kterým bylo plození potomstva, ekonomické zajištění rodiny a budování určitého sociálního statusu. Člověk tedy reagoval na vnější podmínky. Nyní, v období stáří, má být prvotním cílem zaměření na sebe a vlastní seberozvoj. V průběhu stáří by mělo dojít 25

k harmonizaci a integraci všech sloţek osobnosti, vědomých i nevědomých. Pokud člověk dosáhne této úrovně, dosáhne vrcholu osobnostního rozvoje a nalézá své bytostné Já“ (Vágnerová, 2007, s. 301).

2.1 Sebepojetí staršího člověka Sebepojetí vyjadřuje způsob vnímání a posuzování sebe sama. V průběhu celého ţivota si vytváříme určitou představu o sobě samém, sebepojetí je tedy důleţité v kaţdé fázi našeho ţivota, reflektujeme své chování a činy, také to, jak jsme vnímáni svými blízkými a okolím. Pokud plníme dobře své sociální role (rodič, zaměstnanec, člen sportovního týmu.), dostáváme pozitivní zpětnou vazbu od svého okolí, hodnotíme sami sebe vysoko. Tímto se dostávám k dalšímu termínu, který se sebepojetím souvisí, a tím je sebehodnocení. Sami sebe hodnotíme v různých aspektech ţivota a snaţíme se udrţovat pozitivní hodnostu sebe sama, coţ vede k naší spokojenosti (Nakonečný, 2003). V průběhu ţivota máme spoustu času na našem sebehodnocení pracovat, a pokud se nám to v určitých oblastech nedaří, je tu jistá moţnost nápravy. Ve stáří uţ si člověk uvědomuje, ţe času příliš mnoho nezbývá a proto mnohdy chce dohnat vše, co nestihl za celý ţivot, vyřešit určité záleţitosti, aby se před svým odchodem vypořádal s věcmi, kde cítí, ţe selhal. Snaţí se realizovat dosud nenaplněné vnitřní potřeby (Vágnerová, 2007, s. 303). Tímto způsobem si chce zvýšít své sebehodnocení a tím pádem také zajistí klidné svědomí před smrtí. Tento proces souvisí i se zmiňovaným a tolik potřebným dosaţením integrity ve stáří, resp. s procesem smíření. „Pro stáří je charakteristické, ţe chce člověk dát do pořádku veškeré vztahy, přechází od přirozeného egocentrismu k altruismu a k integraci s vybranými jedinci a skupinami“ (Nakonečný, 2003, s. 268). „Stanovením určitého věku, v němţ jedinec přestává být angaţován v pracovním procesu a začíná pobírat starobní důchod, se ustanovila jasná sociální definice stáří. Tento akt vytvořil zvláštní sociální kategorii, kategorii starých osob, definovaných jako závislá skupina, jejíţ členové by jiţ neměli pracovat, ale naopak potřebují ekonomickou a společenskou asistenci, kterou mají poskytovat mladší členové společnosti“ (Rabušic, 1995, s. 143).

26

S odchodem do důchodu tedy člověk ztrácí některé sociální role, které přicházejí se ztrátou zaměstnání. Proto se někteří snaţí i ve vysokém věku tyto sociální role zachovat a odchod do další vývojové fáze oddálit.

U mnohých odchod do důchodu můţe

vyvolávat pocit zbytečnosti a méněcennosti i díky celospolečenskému chápání seniora jakoţto závislé osoby. V seniorském věku se člověk můţe zaměřit tedy na ty role, které mu nyní přísluší – např. být dobrým prarodičem, nebo úsilím být stále aktivní a čilý. „Stáří se v současné době jeví jako sociální problém, i kdyţ v naší společnosti aţ do nedávné doby nebyla tato skutečnost nikterak pociťována. Lépe řečeno, tou veřejností, která nebyla stará. Bohuţel staří lidé dnes svůj stav mnohdy jako problémový chápou, ale zatím neměli příliš velkou šanci (a snad ani odvahu), aby tento problém jasně a zřetelně artikulovali“ (Rabušic, 1995, 144).

3. Vztahy seniorů k blízkým osobám 3.1 Blízké vztahy Mezigenerační rodinné vztahy můţeme zařadit do vyšší kategorie a tou jsou osobní vztahy nebo také blízké vztahy. „Pojem osobní vztahy (Personal Relationships), který definoval Harold H. Kelley v roce 1979 (in, Výrost, Slaměník, 2008, s 233) vyjadřuje označení pro individuálně významné vztahy jedince. Blízké vztahy jsou vztahy k blízkým, jejichţ prostřednictvím osoba ovlivňuje jiné osoby, často, silně, v různých sférách činnosti a relativně dlouhou dobu. Kelley tvrdí, ţe vztahy jsou nejdříve blízké a potom, jako derivát této blízkosti, jsou osobní. Existují různé teorie personálních vztahů, kterým se věnuji dále. Vztahy se rozdělují na ty „velmi blízké“ aţ po „méně blízké“. Za blízké vztahy se tradičně povaţovaly rodinné vztahy, zejména manţelské a rodiče – dítě. Pro osobní vztahy je typické zdůrazňování pozitivních emocionálních prvků a to takových, ţe v blízkých vztazích najdeme lásku, porozumění, vzájemné uspokojení potřeb a minimální obsah negativního proţívání.“ „Vztah můţeme definovat jako působení mezi dvěma nebo více jevy, objekty či osobami. V psychologickém pojetí vztah primární znamená dlouhodobější relaci, spojenou s emocionální vazbou a určitou odpovědností, mezilidský sekundární se vyznačuje krátkodobostí, povrchností, bez větších závazků a malou četností kontaktů“ 27

(Hartl, 1993, s. 236). Obecně přátelství a blízké vztahy s lidmi činí lidi šťastnými a tvoří podstatnou část ţivota téměř kaţdého člověka. Vztahy s blízkými lidmi uspokojují primární potřeby člověka. Maslow je ve své pyramidě potřeba zahrnuje mezi nedostatkové („D potřeby“, deficientní). Jakmile jsou naplněny základní fyziologické potřeby, které mají nejvyšší prioritu, začne narůstat potřeba jistoty. Bezpečí a jistotu člověk nachází právě v blízkých vztazích se svou rodinou a nejbliţšími přáteli. Rodina člověku poskytuje emoční podporu, poskytuje mu sociální integraci – člověk si je vědom toho, ţe někam patří a dochází k posilování jeho sociální identity, je ujišťován o vlastní hodnotě, můţe sdílet dobré i špatné, dostane se mu pomocné ruky od svých nebliţších a také zde vyvstává příleţitost pro péči, coţ je v případě seniorů aktuální a velmi podstatnou záleţitostí. Z toho všeho tedy vyplývá, ţe člověk z blízkých vztahů mnoho získává a jsou mu prospěšné. Pokud není u člověka potřeba jistoty a bezpečí naplňována, pociťuje úzkost a osamělost, zaţívá pocit sociální a emocionální izolace. „Pokud člověk navazuje a vytváří citové a sociální kontakty s druhými lidmi, vyjadřuje tak potřebu afiliace“ (Hartl, 1993, s. 7). Člověk, který je afiliativní, rád buduje pozitivní harmonické interakce. Naproti tomu člověka, který je vůči přátelským kontaktům odmítavý a udrţuje si od ostatních odstup, můţeme nazvat hostilním. Hostilita je vytváření distancu vůči ostatním lidem a vyjádření negativního postoje vůči nim, můţe být spojen i s agresivním chováním jedince. V souvislosti s blízkými vztahy a speciálně se vztahy seniorů, bych ještě zmínila Teorii sociální směny, jako jednu z teorií interpersonálního chování. Social exchange theory, kterou formulovaly Thibaut a Kelley jiţ v roce 1959 přirovnává blízké vztahy k trţním principům. Lidé se ve svých vztazích snaţí maximalizovat své zisky a minimalizovat ztráty. Pomoc druhému berou jako investici do budoucnosti, tzv. „něco za něco“. (Aronson, E. Wilson, Akert, 2005). Tuto teorii mohu doloţit na příkladu starého člověka, který předpokládá, ţe se o něj jeho vlastní děti v případě jeho nemoci či nemohoucnosti postarají, jelikoţ on jim věnoval svůj čas, energii, poskytl rady, pomoc a případně i finanční prostředky. Za to od nich očekává určitou reciprocitu. “Teprve teď si uvědomuji, jak jsem ráda, ţe nebydlím docela sama. Irena toho sice moc nenamluví, ale mám jistotou, ţe kdyby se mi něco stalo, seţene pomoc, doktora, postará se o mě. Kaţdý starý člověk by měl bydlet v blízkosti svého příbuzného nebo blízkého. Denně si s ním alespoň telefonovat a tak se vlastně vzájemně podporovat a hlídat. To si ale kaţdý musí zařídit včas, dřív neţ úplně zestárne“ (Šiklová, 2004, s. 28).

28

3.2 Senior a jeho vztahy s blízkými osobami Vztahy hrají v ţivotě seniorů velmi důleţitou roli, stejně tak jako i v ostatních obdobích ţivota. Ukazuje se, ţe sociální kontakty, vztahy, sociální podpora, představují pro seniory velmi silné téma. Rozvoj vztahů uvnitř uţší rodiny povaţují za důleţitou strategii adaptace na stárnutí a stáří (Sýkorová, 2007, s. 46). Mýtem, který je ve společnosti rozšířen, je ţe většina starších lidí se společensky izoluje. Domnívají se, ţe osamělost je váţným problémem pro většinu lidí přes 65 let. (Tošnerová, 2002). Je pravdou, ţe kvantitativně i kvalitativně se vztahy seniorů mění. Starší lidé potřebují dostatek sociálních podnětů, ale zároveň i své soukromí, aby nebyli nadměrně zatěţováni vzhledem k celkovému úbytku sil. Očekávají, ţe jejich vztahy s lidmi budou mít symetrický charakter. Stýkají se především se známými lidmi, coţ posiluje jejich pocit jistoty. Nejpočetnějším subjektem, se kterým senioři udrţují blízké vztahy je jejich rodina, dále jejich přátelé, jejichţ okruh se s přibývajícím věkem sniţuje, coţ můţe vést k pocitu osamělosti (Vágnerová, 2007). Pocit samoty můţe dále prohlubovat uvědomení, ţe jim příslušníci rodiny a mladší lidé příliš nerozumí. A tento pocit ze vztahů bývá vzájemný. Ani mladí lidé se často nedokáţou vcítit a identifikovat se starým člověkem, který ţije úplně jiným stylem ţivota. Staří lidé mnohdy nerozumí zájmům a aktivitám svých vnoučat či jiných mladších, se kterými přijdou do styku. Proto dochází k posílení vazby na vlastní generaci, tedy na své vrstevníky, se kterými můţou sdílet své zkušenosti, obdobné názory, generační témata a postoje k současnému ţivotu. Tímto vzájemným sdílením dochází mezi příslušníky téhoţ věku k vzájemnému porozumění. Pocit generační sounáleţitosti a solidarity je pro seniory důleţitý (Vágnerová, 2007). Stejně jako v jiných vývojových obdobích, je kontakt seniorů mezi sebou důleţitý, jelikoţ se jedná o posílení sociální identity a sdílení společně viděné reality. Především je třeba mít na paměti, ţe při fyziologickém stárnutí se kvalitativně nemění struktura osobnosti. Charakteristické rysy ovšem získávají nebo upadají ve své intenzitě (Pacovský, 1990). Kdo byl odjakţiva introvert, zůstane uzavřeným člověkem i „na stará kolena“. Kdo byl extrovert, snaţí se nadále udrţovat společenské kontakty, i kdyţ to uţ nelze tak lehce jako dříve.

3.3 Partnerské vztahy „Potřeba blízké osoby a určitého citově laděného partnerského vztahu je trvalá“. (Haškovcová, 1989, s. 102). S tím související i potřeba intimity, která je ve stáří rovněţ velmi silná. Staří lidé potřebují pochopení a sdílení s důvěrnou osobou, které má jak 29

psychickou, tak i fyzickou podobu. Potřebný je kontakt s osobou, která jim bude saturovat jejich emocionální potřeby, která jim poskytne citovou podporu, dotkne se jich a pohladí je, kdyţ je to potřeba. Manţelství nabývá ve stáří nový rozměr, nastává proces tzv. gerontizace rodiny (Vágnerová, 2007, s. 368). Partneři stárnou spolu, dochází ke stabilizaci partnerského vztahu, velmi zřídka dochází k výkyvům, souţití mívá obvykle pozitivně stoupající tendenci, partneři bývají v manţelství subjektivně spokojení. Tato spokojenost je způsobena větším důrazem na hodnotu manţelství, kterou si v pozdějším věku uvědomují, po nabitých zkušenostech uţ nemají ţádná vysoká očekávání a jsou vděčni za to, co mají. Partneři se k sobě navzájem chovají shovívavě, spíše se snaţí problémům předcházet a vyhýbat se negativním konfrontacím. Starší lidé jsou ochotnější ke kompromisu, ví, ţe uţ zbytek ţivota stráví s daným člověkem a nechtějí rodinou situaci nějak ztěţovat. Spokojenost v manţelství má i příznivý vliv na zdravotní stav jedince. Vědomí toho, ţe se o člověka v případě nemoci někdo postará, poskytuje klid a útěchu. Změna manţelství přichází v oblasti sexuality, erotika nabývá jiného obsahu a formy. Ţeny trpí ztrátou atraktivity, muţi se obávají selhání (Haškovcová, 1989). Sexualita ve stáří spíše ztrácí na významu, uţ to není podstatná součást manţelského souţití. I kdyţ to, ţe sexuální aktivita ve stáří úplně vymizí, nemusí být nutně pravdou. Výzkumy ukazují, ţe velké procento lidí ve věku kolem 70. i 80. let uspokojivě naplňuje své sexuální potřeby. Samozřejmě intenzita pohlavního styku klesá – jak v oblasti jeho frekvence, tak i schopnosti slabšího vzrušení a proţitku vyvrcholení. The New England Journal of Medicine (2007) uveřejnil, ţe ve věku 64 aţ 74 let proběhl pohlavní styk u 53 % lidí, ve věku 75 – 85 u 26 % osob. Ţeny mají v této věkové skupině menší sexuální potřeby neţ muţi a sex pro ně není aţ tak důleţitý. Souvisí to také se sexuálními a zdravotními problémy a neochotou ţen tyto problémy diskutovat s lékařem. Výzkum dále ukázal těsnou souvislost mezi zdravotním stavem a sexuální aktivitou. Osoby, které se těší dobrému fyzickému zdraví, mají i větší sexuální touhu. Případné potíţe je tedy nutné konzultovat s lékařem, který by měl starému člověku poradit, jak řešit jeho sexuální problémy (Stacy Tessler Lindau, 2007). Pro stáří je charakteristickým jevem ztráta partnera, se kterou se starý člověk musí vyrovnat. I kdyţ se jedná o velmi pravděpodobnou událost, lidé na ni nebývají zpravidla připravení (Vágnerová 2007). Většinou dochází k úmrtí manţela a převaţuje tak jasně počet vdov, neţ vdovců. Je to způsobeno vyšším věkem, kterého se ţeny doţívají. V roce 2008 byl zjištěn největší 30

počet vdov na 100 vdovců ve věkové kategorii 70 – 74 let. (561 vdov na 100 vdovců). Ovdovění je velice psychicky náročná situace, ztráta blízkého člověka (partnera) patří k nejstresovějším situacím, jaké člověka mohou potkat. Člověk se musí přizpůsobit nové situaci, která vyţaduje změnu ţivota pozůstalého partnera. Zvládání zátěţe ovdovění se můţe u muţů a ţen lišit, kaţdé pohlaví má své strategie zvládání této ţivotní situace. Ţeny dávají obvykle svým emocím větší průběh, mají sklon o situaci hovořit a hledat oporu u svých blízkých a bolest ze ztráty partnera sdílet. Naproti tomu muţi mají tendenci své emoce potlačovat a vyrovnat se se situací sami. Hledat náhradu za zemřelého partnera není typické a lidé se většinou snaţí realizovat v jiných vztazích a zvykají si na ţivot o samotě. Partner, se kterým strávili celý ţivot, pro ně navţdy zůstane tím nejlepším a nejdokonalejším a i kdyţ mezi nimi byly nějaké neshody, po smrti si ho značně idealizují. Ve výzkumu Naděţdy Špatenkové (2005) zazněly od respondentů věty typu „partner byl moje všechno“, „byl mi blízký“, „byla to moje rodina“. Respondenti odkazovali na dlouholeté souţití, zmiňovali ţivotní oporu, kterou v partnerovi měli a poukazovali na „vzájemné porozumění“, „pomoc a podporu“, „úctu, ohleduplnost a lásku“ (Sýkorová, 2003 in Špatenková, 2005). „Nalézt si v seniorském věku nového partnera je velice obtíţné, i kdyţ ne nemoţné. Situaci ztěţuje nepoměr mezi muţi a ţenami, kdy po 65. roce věku na jednoho muţe připadá 4 aţ 8 tzv. sexuálně neobsazených ţen“ (Haškovcová, 1989, s. 103). Láska ve stáří ale také můţe přijít, ačkoliv má trochu jinou podobu. Bývá často spíš praktického charakteru, neţ li hledáním toho ideálního partnera či spřízněné duše. Ve stáří začínají převaţovat odlišné hodnoty, neţ kdyţ byl člověk silný, zdravý a plný energie. Jde spíše o reciproční a funkční vztah.

Mezi hlavní motivy navázání partnerského vztahu patří redukce

osamělosti, získání nového zázemí, včetně opory a péče partnera (Kubíčková, 2001). Situaci ovdovění řeší mnohem častěji navázáním nového partnerství muţi. Starší muţi navazují nové partnerství přibliţně osmkrát častěji neţ ţeny. Pro muţe je získání nové partnerky podstatně snazší, viz nerovnoměrný počet obou pohlaví v tomto věku. Starší muţi jsou ale v období ztráty partnerky zranitelnější, dochází u nich velmi často k psychosomatickým onemocněním (Kubíčková, 2001).

31

4. Mezigenerační vztahy V následující kapitole se věnuji vztahům mezi jednotlivými generacemi, resp. vztahům seniorů jakoţto třetí generace se svými potomky (2. Generace) a vnoučaty (3. Generace).

4.1 Definice generace Dle definice sociologického slovníku nazýváme generací „seskupení příbuzných věkových skupin, které prošly socializačním procesem v podobných historických a kulturních podmínkách. Doba trvání jedné generace je přibliţně 25 – 30 let“ (Jandourek, 2007, s. 91). Jednu generaci tedy spojuje to, ţe jsou socializováni ve stejné době, mají dobově podmíněný styl ţivota a způsob myšlení. Slovo generace je pouţíváno pro vrstevníky, kteří sdílí obdobnou ţivotní filozofii, prošli si stejnými ţivotními událostmi a ovlivnili je stejné dobové proudy. Z biologického hlediska je trvání jedné generace ohraničeno od okamţiku vzniku jednoho jedince do okamţiku narození jeho potomka, čili doba trvání jedné generace 25 – 30 let přibliţně odpovídá. Je to průměrný věk ţeny při porodu.19 Generace se vůči sobě navzájem vymezují a zdůrazňují svoje typické znaky, např. stylem oblékání, posloucháním určitého hudebního stylu, specifických komunikačních prostředků, způsobem zábavy apod. Fakt, ţe má kaţdá generace svá dobová specifika, můţe slouţit jako zdroj inspirace pro generace následující, ale i jako zdroj intergeneračních konfliktů. Generace budou vţdy odlišné a dobré vyjádření této odlišnosti jsem nalezla v zamyšlení, které se věnuje otázce času a vztahů mezi generacemi. Starší a mladší generace tedy nemají jen jiný náhled na svět díky odlišnému způsobu vnímání (psychologicky), ale také díky jiné historické zkušenosti, kterou proţívají (jiné prostředí, politické změny, mocenská situace atd.). Zásadní proměnou prochází člověk mezi 15 – 25 rokem ţivota. V tomto období musí dělat zásadní ţivotní rozhodnutí ohledně studia,

19

V České republice byl v roce 2009 průměrný věk ženy při jejím prvním porodu 29, 43, čili se jedna generace může počítat téměř na 30 let, což odpovídá současnému celoevropskému trendu prodlužování generací. Zdroj Obecná databáze Eurostatu on line. Zdroj http://apl.czso.cz/ode/tab/tps00017.htm [cit dne 28.2.2011]

32

práce, ţivotního partnera. Proto i historické okolnosti, které ovlivňují tato jeho rozhodnutí, hrají velkou roli a dotvářejí tuto formativní ţivotní zkušenost.20

4.2 Rodinné vztahy Rodina dosáhla v průběhu času značných proměn a tím se změnilo i postavení starého člověka v ní. Dříve ţili všichni členové rodiny pohromadě a souţití třech generací nebylo výjimkou. Jedna domácnost zahrnovala rodiče, děti a prarodiče, z nichţ kaţdý měl v rodině svou úlohu. Tuto jednotku spojoval především majetek a vlastnictví a samozřejmě také citové vazby. Ne vţdy ale bylo takové souţití ideální a staří lidé bývali někdy svým dětem na obtíţ, pokud byla jejich ekonomická situace nepříznivá. Staří lidé bývali často vystaveni špatnému zacházení, např. byli vykázáni na výměnek, kde zaţívali ústrky a poniţování. Pokud nezůstali s rodinou, tak museli do starobince či chudobince, kde byli mnohdy vystaveni nedůstojným podmínkám. Co se týče institucionální péče, tak ta zaznamenala velký pokrok a snaţí se pro staré lidi zajistit maximální komfort. V polovině 20. století přebírá odpovědnost za péči o staré lidi stát, coţ redukuje funkci rodiny pouze na citovou oporu. Co se dále rodiny týče, tak zde někdy špatné zacházení nabývá úplně jiných podob a dochází aţ k týrání a násilí, páchaného na seniorech (Topinková, 2005). Dnešní rodinná situace se od té původní odlišuje. Tendencí současné doby je rozpad vícegeneračních rodin a posilování tzv. nukleární rodin21, která v současné době drtivě převládá. V souvislosti s prodluţováním věku mluvíme aţ o 4 generační rodině (Lundholm, Malberg, 2009). Generace spolu neţijí v jedné domácnosti a kaţdá si uchovává svoje teritorium. Lidé jsou si tedy prostorově vzdáleni, ovšem citová vazba přetrvává. Většina dětí bydlí jen nedaleko od svých rodičů, takţe pravidelný kontakt není ohroţen. „Senioři dávají přednost kombinaci dostupnosti kontaktu s rodinami svých dětí se zázemím a soukromím vlastního bytu“ (Vágnerová. 2007, 378 ). Zde se tedy ukazuje, ţe i senioři chtějí mít určitou autonomii a soukromí a současně udrţovat

20

Otázka času a vztahů mezi generacemi – zamyšlení. On line http://www.czechkid.cz/si1300.html [cit. dne [30.3. 2011] 21

Termín nukleární rodina znamená uskupení rodiny pouze ve formě rodičů a jejich dětí. Autorem tohoto pojmenování je americký sociolog Talcott Parsons. Postmoderní doba –smrtelné nebezpečí pro rodinu. [on line] Dostupné z www.excelentnauniverzita.sk/material/.../Postmoderni-doba.doc [cit. dne 12.3. 2011]

33

emoční pouta se svými příbuznými. Staří lidé se snaţí také udrţovat co nejdéle svou vlastní domácnost a nechtějí se stát závislými na vlastních dětech. Lze hovořit o tzv. „intimitě s odstupem“ ( Pacovský, 1990, s. 66). To, ţe spolu více generací nebydlí pohromadě, také sniţuje vytváření moţných konfliktů, občas nepanuje mezi rodiči a dětmi názorová shoda a tu lze při občasném kontaktu pominout. Výzkum (Lunholm, Malberg, 2009), který se zabýval teritoriální vzdáleností mezi generacemi, kdy tedy staří pra-rodiče bydlí daleko od svých dětí a vnoučat, ukázal, ţe se vzdáleností se proměňují mezigenerační vztahy, které se stávají méně intenzivní. Ovšem dle výzkumu je drtivá většina všech generací jedné rodiny ve vzdálenosti denního kontaktu, tudíţ teritoriální propast mezi generacemi se nezvětšuje. Pro české rodiny je typické, ţe hen malá část seniorů, ţije se svými dětmi ve společné domácnosti (6%), ale většina z nich bydlí relativně blízko, ve stejném městě i obci (Vágnerová, 2007). Dalším trendem současné rodiny je, ţe prarodiče dnes bývají mnohem starší neţ dříve. To je způsobeno odkládání porodu na pozdější věk, tudíţ roste propast mezi generacemi. Prognóza do budoucna je dle vědců taková, ţe bude docházet k situaci, kdy se prostřední generace, tedy lidé v produktivním věku musejí zároveň starat o své nemocné rodiče a nezaopatřené děti (Lundholm, Malberg, 2009). Pro střední generaci, která si nese dvojí zátěţ, se uchytilo příznačné pojmenování – sendvičová, jelikoţ z obou stran na ni tlačí určitá zátěţ.

4.3 Mezigenerační solidarita – péče o starého člověka S věkem starého člověka samozřejmě přibývají zdravotní problémy a je potřeba, aby se o něj někdo postaral. Staří lidé se snaţí nebýt svým dětem na obtíţ, ale časem se dostanou do situace, kdy uţ se nebudou moci sami o sebe postarat. V tomto případě v první řadě nastupuje rodina, aby svého geronta zajistila. Vývoj vztahu mezi generacemi rodičů a dětí lze rozdělit do několika fází (Vágnerová, 2007, s. 384). Na samém počátku stáří jsou obě generace na sobě vzájemně nezávislé, vztahy v rodině bývají stabilní a vyrovnané. Senioři nastupují do důchodu a mají ještě spoustu energie na aktivní způsob ţivota. Svou energii investují většinou do podpory rodin svých potomků, kdy se je snaţí finančně podporovat, poskytovat nejrůznější rady a starat se o vnoučata. Snaţí se uchovat si svou sociální roli a určitou nepostradatelnost. Občas si tím snaţí nevědomky zajistit loajalitu ze strany svých potomků na „horší časy“. Další fází je postupné zvyšování závislosti na ostatních lidech. Objektivně dochází u seniorů k poklesu kompetencí a člověk přestává být soběstačný. Nastává tedy vztahová asymetrie, vztah 34

mezi generacemi přestává být vyrovnaný. Člověk se cítí bezmocný – nechce se stát přítěţí pro své děti, ale zároveň ví, ţe uţ se sám o sebe není schopen postarat. Proto zaţívá intrapsychický konflikt mezi potřebou citové jistoty, kterou mu dává rodina a snahou nezatíţit ji vlastní neschopností a raději se uchýlit k institucionální profesionální pomoci. Pomoc dospělých dětí je zásahem do jejich vlastní autonomie více neţ pomoc vlastního manţela či manţelky. V provedeném výzkumu zmiňovali respondenti větší potřebu reciprocity (pociťovaný závazek oplatit dětem poskytnutou pomoc) a podmiňovali asistenci svým vlastním rozhodnutím „zveřejnit“ kdy a s čím potřebují pomoci (Sýkorová, 2007). Tím si tedy chtěli uchovat alespoň částečnou autonomii. Sýkorová (2007) také uvádí, ţe seniorům není lhostejné, kdo z blízkých příbuzných pomáhá. Starý člověk se přimyká k jednomu konkrétnímu členovi rodiny, od kterého očekává, ţe se mu dostane pomoci. Překvapujícím můţe v této souvislosti být, ţe to není vţdy to „nejoblíbenější z jeho dětí“. Starý člověk chce mnohdy strávit zbytek svého ţivota u méně oblíbeného potomka proto, aby svému „oblíbenci“ nepřidělával starosti a nezatěţoval ho s péčí. Dalším faktorem, jak zmiňuje Haškovcová (1989, s. 225) je, ţe „oblíbenec“ je nejrozmazlenější a péči o svého nemohoucího rodiče nezvládne. Druhý potomek tedy příjme starého člověka do své péče, aby mu dokázal, ţe on je jeho citová opora, ţe je na něj spolehnutí a je vlastně tím lepším a nespravedlivě byl uvrhnut na druhou kolej. Péče o starého a nemocného člověka v rodině je moţná pouze při splnění tří základních podmínek (Pacovský, 1990, s. 59). „1. je nutné, aby rodina o nesoběstačného geronta chtěla pečovat, aby tato péče vycházela z jejich vlastní vůle a iniciativy. 2. Velmi důleţitým aspektem je, aby měla rodina moţnost se o starého člena rodiny postarat. 3. Nezbytnou věcí je, aby rodina byla kompetentní v péči o seniora, aby se uměla postarat a zabezpečit veškeré jeho potřeby.“ Opravdu není jednoduché všechny tyto tři aspekty zajistit. Nejdůleţitější je ale motivace k převzetí odpovědnosti za osud starého člověka. To, zda bude péče zahájena, závisí především na morálních kvalitách rodiny, jaké jsou vztahy mezi jednotlivými členy, jak silná je tam emoční vazba a jaký má ţebříček hodnot. (Pacovský, 1990). V kaţdém případě se jedná o zátěţ celé rodiny a má na její provoz značný dopad. Často některý zdravý člen rodiny musí nějakým způsobem omezit svou pracovní činnost, je potřeba vytvořit pro nemohoucího geronta dostatečný prostor a zajistila mu základní 35

potřeby. Domácí péče přináší humánnější a ekonomicky méně nákladné řešení jak pro seniory

a

jejich

rodiny,

tak pro obce a stát. Staří lidé mohou zůstat v okruhu svých blízkých a v důvěrně známém domácím

prostředí.

Proţívají

tak

klidný

a

důstojný

podzim

ţivota

(http://www.socialnipece.cz). Z průzkumu vyplývá, ţe domácí péči preferují 2/3 lidí. Jedná se tedy buď o to, ţe některý člen rodiny se o nemohoucího stará sám anebo je mu poskytována terénní sociální sluţba, kdy dochází kvalifikovaný pracovník do domácnosti a o nemocného starého člověka pečuje. Rozhodně je pro seniora nejlepším řešením, pokud můţe zůstat doma se svými blízkými a doţít svůj ţivot ve svém domově. Pokud ale např. senior rodinu nemá nebo rodina nesplňuje jedno z oněch tří kritérii, je lepší umístit seniora do instituce, kde se o něj kvalifikovaní pracovníci plnohodnotně postarají.

4.4 Vztahy seniorů s vlastními potomky Vztah seniora a jeho potomka bývá většinou vyrovnaný, pokud mezi nimi nepanovaly v minulosti nějaké spory (Vágnerová, 2007. Ovšem vztahy k jednotlivým potomkům mohou být různé, ovlivnit je můţe zmiňovaná teritoriální vzdálenost. Nyní demonstruji názor na své děti seniorky z knihy Deník staré paní: „To Irena na mě tak hodná není! Přijde k večeru domů, vyndá nákup, řekne pár vět, namoří prádlo, strčí ho do pračky… zaleze si k sobě do pokoje a skoro o ní nevím. Třeba se jí na něco ptám, je otrávená a okřikuje mě, ţe se chce koukat. To kdyţ přijde někdy Tomáš, to je něco naprosto jiného! Přinese mi kytičku, posadí se u mne a třeba hodinu si se mnou povídá. Mám potom opravdu radost, to vím, ţe mám syna a ţe jsem pro něj stále ještě máma“ (Šiklová, 2008, s. 18). Tady se tedy jasně ukazuje, jak jsou pozitivně vnímány občasné návštěvy syna a na druhou negativně vnímaný stereotyp s dcerou, se kterou sdílí jednu domácnost. Dochází k tomu, ţe si staří lidé své potomky, které tak často nevídají, idealizují a ty, kteří se o ně starají a věnují jim kaţdodenní péči, naopak kritizují a nedoceňují. Mnohdy je ale na vině nedostatek komunikace mezi oběma stranami. „Cítila jsem, ţe bych jí měla poděkovat a ruku či vlasy pohladit, ale nedokázala jsem to. Moje hrdost a pýcha mi to nedovolily, byla jsem uraţena tím, ţe jsem nemocná a slabá“ (Šiklová, 2004, s. 56).

36

4.5 Vztahy seniorů a vnoučat Vztahy mezi prarodiči a jejich vnoučaty jsou velice důleţité a mají svá specifika. Role prarodiče trvá přibliţně 25 let ţivota, coţ je významný časový úsek v ţivotě kaţdého člověka. To, ţe spolu tráví čas a sdílejí různé aktivity, má pozitivní efekt pro obě strany. Obě generace si mají co nabídnout a mohou se od sebe navzájem učit. Pro mnohé seniory je čas strávený s vnoučaty jediným pořádným vyţitím a smysluplným trávením času. Volnočasové aktivity upevňují blízké vztahy mezi prarodiči a jejich vnoučaty, během trávení volného času společně dochází k pochopení jednotlivých osobností navzájem a kultivaci emocionální vazby mezi nimi. Čas strávený pohromadě tedy posiluje blízkou emoční vazbu mezi prarodiči a jejich vnoučaty, proto je důleţité, aby ho spolu trávili co moţná nejvíce Výzkum intergenerační ambivalence (Hebblethwaite, Norris, 2010) ji chápe z několika hledisek. Intergenerační ambivalence Ambivalentní vztahy mezi generacemi znamenají, ţe v současných rodinách jsou vztahy jak souhlasné, tak i konfliktní. Luscher (2000) tvrdí, ţe ambivalence existuje, pokud dilemata a polarizace cítění, myšlení, aktivit a mimoto také rozpory v sociálních vztazích a sociální struktuře, které jsou významné pro společenský rozvoj, jsou vykládány jako v podstatě neslučitelné. Ukazuje se, ţe rodiče a rovněţ prarodiče vidí vztahy se svými potomky vnoučaty pozitivněji, neţ je tomu naopak a investují do něj daleko více úsilí a energie. Ambivalence je zahrnuta ve čtyřech následujících tématech: Odlišná očekávání o volném čase mezi prarodiči a vnoučaty. Rozdíly ve vnímání prarodičů se u vnoučat lišily dle toho, zda s nimi čas museli trávit povinně či zda měli pocit, ţe čas strávený s nimi je za odměnu a získávají tím pocit obohacení, ţe se mohou dozvědět např. něco o rodinné historii, tradicích, příbězích či jiné jim subjektivně prospěšné věci. Proto nemá smysl, aby prarodiče své vnuky do příliš častého kontaktu s nimi nutili, neboť tento vynucený vztah ztrácí svoji kvalitu. K plnohodnotnému záţitku můţe dojít tehdy, pokud na něm mají zájem obě strany. Obě generace mají na určité věci jiné názory. Existují tu určitá nepochopení mezi oběma generacemi. Např. prarodiče nechápou, jak můţe jejich vnuk poslouchat hlučnou moderní muziku nebo, ţe si nechá udělat např. tetování. Potvrzuje to výpověď jedné babičky. „V některých situacích se snaţím stát opodál a nechat naše dvě děti dělat si co chtějí. Někdy ale chci zakročit a říct jim, ţe tohle je špatně a neměli by to dělat. Ale 37

musím je nechat najít si jejich vlastní cestu, stejně tak jako já jsem našel tu svoji“. Prarodiče uţ ztrácejí vliv jako rodiče na své dospělé děti, které dávno ţijí svým vlastním ţivotem a snaţí se tedy uplatnit svůj vliv alespoň na vnoučata. Myslí si, ţe jim mohou dobře poradit a být jim uţiteční. Následující citace z Deníku staré paní tuto ambivalenci demonstruje: „Zrovna tak napomínám a mentoruji své vnučky, a ony zatím jiţ mají zaměstnání, postavení a odpovědnost v práci.. ..moţná, ţe zvládají daleko těţší situace, neţ v jejich letech já. Kdyţ se zpěčují a řeknou, abych jim dala pokoj, tak se urazím. Vţdyť jsem skutečně bába hádavá, která dává stále rady i těm, kteří o ně nestojí a nechtějí je slyšet… Místo, abych byla ráda, ţe se na mě vnučka přišla podívat, vynadám jí za to, ţe čeká další dítě a ani se jí nezeptám, jak jí je..“ (Šiklová, 2008, s. 49 – 50). Spojující pocity ambivalence v investicích do mezigeneračních vztahů. Mladí lidé si uvědomují, ţe do vztahu se svými prarodiči investují méně, neţ je tomu naopak. Zaţívají rozporuplné pocity při uvědomění, ţe jejich babička nebo dědeček mají obrovskou radost z toho, ţe je vidí a oni cítí, ţe je to návštěva pouze z povinnosti a raději by např. byli s přáteli. Ví ale, ţe by byli velice zklamaní, kdyby je nepřišli navštívit a proto své pocity skrývají. I staří lidé si ale uvědomují, ţe vyţadování příliš častého kontaktu po svých vnucích není dobré a respektují, ţe mladí lidé chtějí čas trávit převáţně se svými přáteli. Pokud mají obě generace blízké vztahy a pokud vnuci vnímají, ţe prarodiče investují mnohem více do jejich vzájemných vztahů, bude zaţívána větší rozpolcenost, neţ u těch, kteří mají vzdálený vztah s menším nesouladem investice do něj. Měnící se vzorce ambivalence mezi vnoučaty. Vztah mezi vnoučaty a prarodiči se samozřejmě s časem mění. Kdyţ jsou vnoučata malá, jsou pro ně prarodiče autoritou a více přijímají jejich znalosti, které jim předávají. Jako teenageři se stávají nezávislejšími a často zdůrazňují, jak jsou odlišní od svých prarodičů, nejen v jejich hodnotách, ale i v trávení volného času. Proto s nimi nemohou v aktivitách najít ţádný průnik. Jsou naprosto ponořeni do své vrstevnické skupiny a za prarodiče se spíše stydí. Vidí svého dědečka či babičku jako člověka, který je ztrapňuje. Kdyţ se objeví dospělost, začnou se více a více zajímat o své prarodiče a jejich moudrost. Vnoučata ví, ţe se od svých prarodičů mohou hodně věcí dozvědět, i třeba věci o své rodině, o kterých neměli tušení, o dobách, ve kterých neţily atd. Tato dychtivost učit se od starých lidí zmírňuje ambivalenci, kterou vnoučata zaţívají při svém intergeneračním rodinném ţivotě. Ale

38

touto angaţovaností nahrazují svým prarodičům své nedostatky v jiných oblastech, které jsem uţ výše zmínila. (Hebblethwaite, Norris, 2010). To, ţe dochází ke kontaktu mezi generací prarodičů a jejich vnuků má zásadní vliv na posilování mezigeneračních vazeb a upevňování rodinných vztahů a kaţdopádně je to přínosem pro obě strany. Proto hodnotím jako velký nedostatek, kdyţ jsou vazby mezi těmito dvěma generacemi z nejrůznějších důvodů přetrhány a ke kontaktu mezi nimi nedochází.

4.6 Mezigenerační střety Nyní se dostávám ke stěţejní části své diplomové práce a to mezigeneračním průnikům. Vztahy mezi seniory a dvěma dalšími generacemi byly popsány uţ výše, nyní bych se podrobněji zaměřila na generační interakce a jejich charakteristiky, v čem se generace shodují, doplňují nebo naopak míjí či kde vznikají třenice a konflikty. Tato kapitola bude takovým shrnutím a doplněním předcházejících poznatků a budu se snaţit nabídnout různé pohledy na mezigenerační vazby. Mezigenerační vztahy jsou determinovány odlišným věkem a ţivotní zkušeností, dále kulturními vzory a stereotypy. Stejně tak je utvářejí osobnostní vlastnosti a přístupy. Také rodina a výchova jsou důleţitými činiteli v oblasti těchto vztahů. To, jaké styly jednání a návyky si z původní rodiny děti nesou, se odrazí i v jejich chování vůči starým lidem. Pokud je v nich pěstována úcta ke stáří, pozitivně se to odrazí na realizaci jejich mezigeneračních vztahů. Existují různé charakteristiky, které jsou pro jednotlivé generace výstiţné. O starších lidech se říká: Mají velkou ţivotní zkušenost, jsou profesionálové ve svém oboru, dokáţou řešit problémy, ţe se mají poslouchat, ale také nejsou schopni se přizpůsobit, jsou často nemocní. O mladých zase často, ţe nemají dostatečnou zkušenost, ţe nejsou stálí, ale také ţe jsou přizpůsobiví, nakloněni novým řešením, ţe neposlouchají…22

22

Otázka času a vztahů mezi generacemi – zamyšlení. On line http://www.czechkid.cz/si1300.html [cit. dne 30.3. 2011]

39

4.6.1 Válka generací

Jak uţ jsem zmínila, mezigenerační vztahy bývají často problematické a dochází ke střetům mezi „mladými“ a „starými“. Frank Schirrmacher (2004, s. 52) hovoří dokonce o válce generací, která je podle něj tou nejstarší a zároveň tou nejmodernější ze všech válek. Mezigenerační válka je zaloţena na biologickém základě, který je nezvratným předpokladem konfliktu. Dále se jedná o psychologickou válku, která je vedena pomocí slov a poniţování. Mladí zabíjejí staré tím, ţe ničí jejich identitu a vyuţívají k tomu téměř výlučně jazykové a názorné prostředky (Schirrmacher, 2004, s. 52). Schirrmacher tvrdí, ţe na pozadí konfliktu jsou ekonomické zájmy, coţ bych nepovaţovala za úplně scestnou myšlenku, vzhledem k zjištění, která vyplývají i z dnešních průzkumů23. Schirrmacher dále tvrdí, ţe ekonomické zájmy ustoupily do pozadí zavedením důchodového pojištění na konci 19. století. To, ţe lidé pobírají důchody a po 65. roce ţivota jsou ještě stále schopni zapojení do ekonomického a pracovního procesu je činí na jiných nezávislými. Tohle je sice činí nezávislými na svých příbuzných, kteří své staré rodiče nemusí finančně podporovat. Ale na druhou stranu je tato schopnost se finančně zabezpečit vnímána jako ubírání pracovních příleţitostí mladým lidem, kteří jim to mnohdy dávají najevo tím, ţe znevaţují jejich schopnosti… Schirrmacher tuto situaci dramaticky vystihuje slovy. Stárnoucí lidé budou trpět pocitem vinny. A budou se cítit vinni jen tím, ţe vůbec existují (2004, s. 56). Ekonomické souvislosti jsou zřejmě nejdůleţitějším zdrojem napětí a konfliktů mezi starou a mladou generací a tím, ţe obyvatelstvo neustále stárne, budou náklady na „stáří“ stále stoupat. Je jen otázkou, jak se s tímto faktem společnost vyrovná. 4.6.2 Ageismus

Původní a dodnes pravděpodobně nejrozšířenější definice ageismu hovoří o stereotypizování a diskriminaci lidí pro jejich stáří (Butler 1975). Pojem bývá někdy opisován synonymem „věková diskriminace“ nebo „diskriminace na základě věku“. První česká sociologická definice zní: „Ageismus – neboli věková diskriminace je ideologie zaloţená na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského ţivotního cyklu. Projevuje se skrze 23

Čtvrtina mladých lidí ve věku 15–29 let si myslí, že senioři žijí na úkor mladší generace. Pro řadu mladých lidí představují senioři spíše ekonomickou zátěž a zdroj problémů, který jim odčerpává peníze, které jim podle jejich názoru patří. Vyplývá to z jediného reprezentativního výzkumu Věková diskriminace – ageismus Lucie Vidovičové. Zdroj: http://www.novinky.cz/ekonomika/198755-ctvrtinamladych-chape-seniory-jako-pritez-ktera-jim-bere-penize.html http://www.ageismus.cz/

40

proces systematické, symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku a/nebo na jejich příslušnosti k určité generaci.“ (Vidovićová, L. 2005 Věková diskriminace – ageismus: úvod do teorie a výskyt diskriminačních přístupů ve vybraných oblastech s důrazem na pracovní trh, www.ageismus.cz) Ageismus se projevuje důrazem na kult mládí a dehonestací stáří. Hlavními faktory ageismu jsou tedy stereotypy o stáří, které jsou ve společnosti obecně přijímány. Mezi ty hlavní předsudky, které vytváří sváry mezi generacemi, patří dle Palmora (1990) in Tošnerová (2002) například následujícítvrzení: Mladí mohou chybovat či být pomalí bez nálepky, že jsou nemohoucí či senilní. Mladí mohou zapomínat bez toho, že by se s nimi jednalo s blahosklonnou přezíravostí. Mladí mohou být popudlivý nebo nepříjemní bez toho, že by byli označováni jako podivínští nebo prchliví. Mladý muž může zobrazovat a sdělovat své sexuální pocity nebo citové stavy na veřejnosti, aniž by byl nazýván oplzlým dědkem. Mladí lidé mohou sdělovat příznaky svých nemocí a zaujmout lidi, aniž by byli odbyti poukazem, že neduhy přináší věk. Jednou z tezí, která z výzkumu ageismu Lucie Vidovičové (2008) vyplynula je, ţe zdrojem ageismu je mimo jiné věková segregace a jeho prevencí je věková inkluze. Lidé, kteří se stýkají se staršími lidmi, posouvají chronologický začátek stáří do pozdějšího věku, coţ lze interpretovat také jako potencionálně větší porozumění této fázi ţivota. Tito lidé vystupují proti segregaci věkových skupin ve společnosti a méně akceptují existenci věkových hranic a bariér ve strukturách (Vidovičová, 2008, s. 193). Oslabování sociálních vazeb mezi generacemi povaţuji za primární zdroj ageismu. Mladí lidé nepociťují se starými sounáleţitost a nedokáţou ve starých lidech potenciál k přínosu pro společnost. Věková diskriminace se v české společnosti objevuje, ale její vzestup není nikterak dramatický od období 2003 – 2007, kdy byl výzkum poprvé realizován. Dle výzkumu Kvality ţivota u seniorů v ČR byl jako nejčastěji zmiňovaný negativní aspekt, který ji ovlivňuje diskriminace spojená s věkem a odchodem do důchodu. V oblasti mezilidských vztahů se hovořilo o špatných vztazích mezi starými lidmi, na mládeţ si stěţovali jen mladí senioři.

41

4.7 Pohled seniorů na mladou generaci Staří lidé mají často tendenci srovnávat současnou dobu s tím, co bylo dříve, za jejich mladých let. Toto srovnávání se týká i mezilidských vztahů, které pro seniory představují nejdůleţitější ukazatel kvality jejich ţivota, jak vyplývá z výzkumu Kvality ţivota u seniorů, provedeném v letech 2001 – 200424. Ve výzkumu bylo zjištěno, ţe ztráta mezigenerační vzájemnosti je povaţována za jeden z negativních aspektů, ovlivňující kvalitu ţivota ve starším věku. Seniory trápí především pocit, ţe nesdílejí stejný svět s mladou generací, ţe mladí nemají zájem o jejich znalosti a zkušenosti. Také hodnotí jako velký problém to, ţe oni sami často nerozumějí současnému světu a neumí s ním zacházet (nová technologická zařízení, ICT technologie, internet…). Proto se pro ně současný svět stává pro staré lidi nečitelným. Senioři si negativní názor mladých na svou věkovou skupinu často uvědomují. Seniorům, podle výzkumu ageismu Lucie Vidovičové vadí, ţe k nim nepřistupuje s úctou a rozčilují je nevhodné vtipy o stáří a nadávky v městské hromadné dopravě. Takové cestování se pak pro seniory stává opravdové trauma. To, ţe mladí vnímají staré lidi negativně a jejich vztahy jsou na bodu mrazu, je ale pouze jedním z názorů. Jiný výzkum, o kterém se zmiňuji níţe, ukázal, ţe senioři mají s mladými lidmi naopak dobré zkušenosti. Pokud staří lidé mluví o konkrétním mladém člověku, např. jejich vnukovi, bude se jejich vyjadřování určitě lišit, neţ kdyţ budou mluvit o mladé generaci obecně. Myslím si, ţe je důleţité zkoumat konkrétní vztahy mezi seniory a mladými lidmi neţ se zaměřovat na nějaké povědomí, které ve společnosti panuje. Domnívám se, ţe na současném negativním obrazu mezigeneračních vztahů se velkou částí podílejí média a sociální sítě. V minulosti se také řešily nejrůznější spory mezi generacemi, jen nebylo

24

V letech 2001-2004 se Psychiatrické centrum Praha zapojilo do mezinárodního projektu „Měření kvality života seniorů a její vztah k zdravém stárnutí. WHOQOL-OLD“, který byl financován Evropskou komisí a probíhal ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací. Projektu se zúčastnilo 23 výzkumných center čtyř kontinentů pod vedením prof. Micka Powera z Univerzity v Edinburghu. Cílem výzkumné studie bylo zjistit, zda se kvalita života u starých lidí odlišuje podle specifik dané kultury nebo zda existují faktory, které jsou společné pro všechny kultury a mohou být využity pro tvorbu politiky a plánování péče. Výzkumy kvality života byly už v ČR realizovány dvakrát. První proběhl v 80. letech, druhý výzkum byl zaměřen na obecnou spokojenost starých lidí. Další výzkumy, které probíhaly v 90. letech byly zaměřeny na zdravotní a sociální podmínky starých lidí. [cit. dne 16 .3. 2011]

42

moţné tyto kontradikce masově šířit a nevznikaly nejrůznější skupiny, které by se vůči nejstarší generaci tak radikalizovaly25. Můj názor dokládá i následující tvrzení: „Jiří Štětín, jedenadevadesátiletý senior, který od jara do podzimu jezdí ve slunci, dešti svých patnáct kilometrů na kole a v zimě brázdí na běţkách svahy alpských ledovců, tvrdí: „Ale houby. Je to stejné jako dřív. Mladí se prostě budou se starými nesnášet a milovat a na tom se nic nezmění. Já taky nesnášel našeho dědka, a taky jsem mu otrávil holuby v holubníku, kdyţ mě nechtěl pustit s klukama na rajs, tedy jako na táboření. Ale pořád jsem si ho váţil a dnes je to u mladých myslím stejné. Jen mají jiný slovník, neţ my kdysi,“ míní. A dodává, ţe všechno je o komunikaci. „Kdyţ mě mladí nepustí sednout v tramvaji, a mě zrovna dost bolí nohy, no tak si o to místo řeknu. A ještě se mi nestalo, ţe by někdo nevstal. Oni si přece taky nemusí všimnout, ţe se nad nimi klátí bolavej dědek. Já měl v jejich věku tolik starostí, ţe mi z nich šla hlava kolem,“ říká.“26

Zmíněný

výzkum27,

který

naopak

zjistil

dobré

zkušenosti

v oblasti

mezigeneračních vztahů, mapoval názory seniorů na mladou generaci. Co se týče tedy kvality konkrétních vztahů, tak ta je dle studie, která byla realizována v rámci projektu Obdivuhodní senioři, dobrá. Senioři odpovídali na otázku, jaké jsou jejich celkové zkušenosti s mladšími spoluobčany. Dle odpovědí respondentů výrazně převládají dobré zkušenosti nejen nad špatnými, ale i nad rozpornými. Špatných zkušeností uvedli senioři opravdu málo. Výzkumníci tyto výsledky interpretují jako signalizaci dobrých vztahů mezi seniory a mladými lidmi, dále jako ukazatel nadhledu a moudrosti lidí. V odpovědích se projevily sociálně demografické rozdíly, zejména pohlaví a vzdělání hrálo signifikantní roli. Domnívám se, ţe vzdělání je také důleţitý determinant, 25

Na nejznámější sociální síti facebook vznikla skupina s názvem "Jejich revírem je Kaufland, jejich tempo je vraţedné – důchodci! Jejich protivníci jsou mládeţ, vysoké ceny a schody. Důchodci z ČR buzerují, hledají slevy a sedí v autobusech ve dne v noci." Nutno dodat, ţe členové této skupiny jsou děti ve věku kolem 13. Let, čili je toto seskupení moţno chápat pouze jako nezralý projev pubertálního chování. Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/mladez-si-na-internetu-vybiji-zlost-na-duchodcich-hrozi-valkageneraci-1zl-/domaci.asp?c=A100412_203042_domaci_vel [cit. dne 16.3. 2011] 26

Staří versus mladí.. Lenka Petrášová (2011) on line http://pecujdoma.cz/publicistika/peetli-jsme/359stai-versus-mladi.html?color=orange [cit. dne 12. 4. 2011] 27 Projekt Obdivuhodní senioři byl realizován Dobrovolnickým centrem , o. s. v Ústí nad Labem a byl tedy zaměřen na Ústecký a Liberecký kraj. Projekt trval od 15. července do 2004 do 15, července 2005. Výzkumu se zúčastnilo 515 osob a průměrný věk respondentů byl 71 let. Hlavními cíli projektu je přispět ke změně postojů společnosti k seniorům, zlepšit přístup seniorů k informacím, vzdělávání a komunikaci a podpořit aktivní život seniorů. Projekt má dále za cíl rozvířit diskusi o nevyužitém potenciálu seniorů ve společenském životě, vtáhnout do úvah o seniorech co nejširší skupinu společnosti a ukázat, že jsou nesmírným zdrojem znalostí a zkušeností. Zdroj: *On line+ Obdivuhodní senioři. Průvodce projektem. http://www.hest.cz/ruzne/Obdivuhodni_seniori.pdf

43

ovlivňující kvalitu mezigeneračních vztahů a to jak na straně starších spoluobčanů, tak i mladých lidí. Čím vyšší vzdělání daný jedinec má, tím lepší vnímání vztahů s druhou generací. Např. respondenti se středním a vysokoškolským vzděláním neuvedli samostatně vůbec ţádnou špatnou zkušenost. To samozřejmě také koresponduje s tím, v jakém sociálním prostředí se tato skupina převáţně pohybuje. Co se týče odlišnosti v odpovědích dle pohlaví, tak ţeny uváděly lepší zkušenosti s mladými spoluobčany, neţli muţi. Kvalita vztahů mezi seniory a mladou generací (např. jejich vnoučaty) je diskutabilní. Zato povaha vztahu mezi generací starých rodičů a jejich dětmi je víceméně vyrovnaná. Tyto dvě generace spolu mají více společného a pociťují určitou sounáleţitost. Myslím si, ţe základem lepších a vyrovnanějších vztahů mezi těmito dvěma generacemi je způsob komunikace. Panuje tam větší míra pochopení ze strany potomků vůči svým rodičům. I kdyţ se staří lidé snaţí zasahovat do jejich autonomie (50 – 60letým „dětem“), tak se potomci při kontaktech s nimi konfliktům vyhýbají a volí strategii „udrţování dobrých vztahů s rodiči“. (Sýkorová, 2007. 54). V této oblasti se „mladí“ a jejich rodiče liší, proto jsou vztahy generace prarodičů a vnuků kontroverznější.

44

5. Shrnutí

V teoretické části jsem se zabývala problematikou stáří - jaké jsou jeho charakteristiky a úskalí, jak je v dnešní době vyobrazováno a jak k němu přistupuje společnost. Explicitně jsem se zaměřila na vztahy starých lidí a to především na ty mezigenerační, jelikoţ jsou to vztahy, které se neustále diskutují a řeší. Neexistuje pouze debata na celospolečenské úrovni, ale i kaţdý z nás se těmito vztahy určitě někdy zabýval, jelikoţ se dostává do kontaktu se staršími či mladšími lidmi, kteří prošli odlišným socializačním vývojem. Stále by se měli nacházet průniky mezi generacemi, které by vedly k jejich sbliţování a většímu porozumění. Jak jsem zjistila z odborné literatury, panuje ve společnosti názor, ţe v současnosti existuje zejména mezi starou a mladou generací napětí a konflikty, které mají podle německého ţurnalisty Franka Schirrmachera vyústit aţ ve válku generací. V důsledku stárnutí populace zcela jistě dochází k proměně ve společnosti a o to naléhavější se mi zdá, tyto mezigenerační spory řešit a najít mezi generacemi společnou řeč. Dalším názorem, se kterým se i já v podstatě ztotoţňuji je, ţe jsou mezigenerační vztahy stále stejné, jako byly v minulosti, jen díky rozvoji masových médií a internetu se dostávají rozepře mezi nimi do popředí a pouze se více tímto medializováním zdůrazňují. Nechci tvrdit, ţe věková diskriminace a ageismus neexistuje, určitě se tyto jevy ve společnosti vyskytují. Je jen otázku na kolik je moţno tyto fenomény generalizovat. Ve své druhé, výzkumné části se snaţím aplikovat zjištěné teoretické poznatky do praxe a pokusím se odhalit, jak konkrétní senioři vnímají mezigenerační vztahy

45

II. Výzkumná část V teoretické části své diplomové práce jsem se věnovala fenoménu stáří a obzvláště jsem se zaměřila na vztahy seniorů, jakoţto nejstarší generace. Tuto generaci jsem dávala do souvislostí s ostatními generacemi a snaţila jsem se popsat jejich vzájemné interakce.

V několika

kapitolách

jsem

vylíčila,

jakou

úlohu

hrají

senioři

v mezigeneračních vztazích, jakou mají tyto vztahy kvalitu a jaké na nich spatřuji nedostatky. To vše se budu nyní snaţit zjistit ve svém kvalitativním výzkumu, který se týká mezigeneračních vztahů z pohledu seniorů.

1. Cíl výzkumu V empirické části své diplomové práce se zaměřuji na hlavní výzkumnou otázku a tou je: Jak senioři vnímají mezigenerační vztahy ve svém rodinném kontextu? Klíčová slova: „mezigenerační vztahy“ Jsou to vztahy mezi jednotlivými věkovými skupinami, z nichţ kaţdá prošla určitým socializačním vývojem. V mém výzkumu se jedná o relace prarodiče- rodičevnoučata. V práci jsou posuzovány vztahy mezi těmito třemi generacemi. V teoretické části jsem zmínila, ţe vztahy mezi seniory a jejich dětmi jsou poněkud odlišné od jejich vztahů s vnoučaty28. Ve svém výzkumu se tedy pokouším tuto odlišnost zachytit z úst samotných respondentů. Hlouběji se ale ve svém výzkumu zaměřuji na vztah mezi seniory a jejich vnoučaty, čímţ chci dojít k jejich pohledu na mladou generaci. A z toho vyplývá má další výzkumná otázka:

28

Viz. kapitola 4.7 Pohled seniorů na mladou generaci, ve které pojednávám o pohledu seniorů na mladou generaci, se zmiňuji o odlišnostech ve vztazích senior – vnouče a senior – potomek. Vztahy seniorů s jejich potomky bývají obvykle stabilnější a vyrovnanější, mají více společných témat a pociťují více sounáležitosti (Vágnerová, 2007). Oproti tomu seniory s vnoučaty odlišuje větší věkový interval, žijí v podstatě každý v jiné době a průniky mezi nimi se nacházejí hůře.

46

Co si senioři myslí o současné mladé generaci? Klíčová slova: „senior“ Jako seniora označujeme „osobu ve věku stanovené hranice odchodu do důchodu. Věková hranice přechodu z ekonomické činnosti do starobního důchodu má být vzhledem k prodluţování délky ţivota posunuta v ČR na 65 let. Podle toho, zda senioři disponují ţivotní silou a aktivitou je můţeme rozdělovat na dvě skupiny: seniory třetího věku - aktivní a nezávislí senioři a seniory čtvrtého věku - závislí senioři, kteří vyţadují sociální pomoc“ (Kalvach, 2004). „mladá generace“ Pro potřeby svého výzkumu vymezuji demografickou skupinu, do které se sama řadím. Mladou generaci definuji tedy jako věkovou skupinu 19 aţ 26 let, jejíţ členové jsou zároveň vysokoškolskými studenty. Vysokoškolská mládeţ je specifickou skupinou, která má určité charakteristiky. „Ondrejkovič hovoří o existenci subkultury vysokoškolských studentů a způsobu jejich ţivota. Podle něj navzdory „rozdílným sociálním podmínkám, ze kterých vysokoškoláci pocházejí, navzdory rozdílným ambicím, rodinnému zázemí, rozdílným studijním rozhodnutím, stejně tak jako navzdory rozdílným ţivotním zkušenostem, které jsou zároveň odlišně vnímány, dochází k velké homogenizaci systémových charakteristik studentů vysokých škol – tzv. habitus“

[Ondrejkovič 2004: 159] In Minksová (2010, s. 39). Tuto skupinu můţeme pojmenovat také jako generace, která je spojena s určitou mentalitou a sdílením jistých zkušeností. Pojetí vysokoškolské mládeţe vychází z představy, ţe členové této skupiny jsou spojeni událostmi v určitém sociálním kontextu, které mají podstatný vliv na interpretaci jejich vztahu ke společnosti a světu. Zároveň jsou těmi, kteří se připravují na profesní karieru (Macháček, 2009). Lze se tedy domnívat, ţe postoj mladé generace vysokoškoláků vůči seniorům můţe být jiný, neţ postoj lidí ve stejném věku bez vysokoškolského vzdělání. A naopak, ţe senioři budou vnímat vysokoškolské studenty jinak neţ nestudující mládeţ jejich věku. Předpokládám tedy, ţe vnímání vnuků jakoţto vysokoškoláků bude mít určitá specifika a jejich vzdělání bude hrát určitou roli.

47

Mými respondenty jsou tedy senioři, kteří mají vnoučata v uvedené věkové kategorii a mají tudíţ kontakt a určitý obrázek o mladé generaci. Ve svém výzkumu se zaměřuji na názory seniorů a tím formuluji vedlejší výzkumné otázky: Jaké vidí senioři odlišnosti v jednotlivých generacích? Jaké mají zkušenosti s mladou generací? Jaké o ní mají informace? Zda přeci jen v některých oblastech nemají něco společného a zda si vzájemně přeci jen v některých oblastech rozumějí?

2. Výzkumná strategie Pro svou práci jsem si zvolila kvalitativní výzkumnou strategii. Pro zkoumání „vztahu“ je kvalitativní přístup typický, jelikoţ zkoumá jedincovo chápání a interpretaci světa, jde do hloubky, neredukuju mnoţství zkoumaných proměnných a umoţňuje zachytit perspektivu člověka v jeho sociálním kontextu. Kaţdá zkoumaná osoba je jedinečná, proto je moţnost generalizace obtíţná. „Kaţdý účastník výzkumu do něj vstupuje se svou osobní historií, vstupuje do něj jako lidská bytost a také jako biologický tvor“ (Miovský, 2006, s. 76).

2.1 Semistrukturovaný rozhovor Ve svém výzkumu jsem poţila metodu polostrukturovaného rozhovoru. Hloubkový rozhovor je nejčastěji pouţívanou metodou sběru dat v kvalitativním výzkumu. Můţeme jej definovat „jako nestandardizované dotazování jednoho účastníka výzkumu zpravidla jedním badatelem pomocí několika otevřených otázek“ (Švaříček, 2007, s. 159). Podle Pattona (1990, in Hendl, 2005) existuje šest typů otázek v rozhovoru. Ve svém rozhovoru pouţívám dle Pattonovy typologie následující okruhy otázek: „otázky vztahující se ke zkušenosti nebo chování, které se týkají aktivit zpovídané osoby. V mém případě se jedná konkrétně o otázky na setkávání s rodinou a komunikaci. Dalším typem otázek jsou dotazy, vztahující se k názorům a to např. v oblasti srovnání generací. Další otázky se týkají pocitů a to zejména při zmínce o vztahu mezi seniorem a vnoučetem a charakteristikou vnoučete. Charakteristiku vnoučete ale můţeme zařadit i mezi otázky, vztahující se ke znalostem (Hendl, 2005, s. 168). Součástí mého rozhovoru jsou i otázky demografické, které se týkají věku, počtu dětí, vnoučat, povolání atd.“ V rozhovoru pouţívám otevřené otázky, jeţ mají být v kvalitativním interview neutrální, citlivé a jasné (Hendl, 2005). Pokud respondent váhal s odpovědí, či mu 48

nebyla otázka úplně jasná, snaţila jsem se mu podat určité vodítko, aby mohl správně odpovědět. Prostřednictvím hloubkového rozhovoru lze dobře zkoumat členy určité sociální skupiny, v mém případě seniory, s cílem získat stejné pochopení jednání událostí, jakým disponují členové dané skupiny (Švaříček, 2007, s. 159).

2.2 Otázky rozhovoru Ve zvolených otázkách jsem se inspirovala sadou dotazů, které ve svém výzkumu pouţila autorka bakalářské práce o mezigeneračním porozumění (Plšková, 2010).29 Snaţila jsem se je formulovat co nejvíce srozumitelnou formou, aby senioři neměli problém s jejich pochopením. „Semistrukturovaný rozhovor umoţňuje tazateli v případě potřeby otázky či tematické okruhy pozměnit, aby se tím maximalizovala výtěţnost interview. Také je někdy potřeba pozměnit formulaci otázky, pokud respondent dané otázce nerozumí, parafrázovat ji, či mu uvést vhodný příklad. Případně klást i jiné otázky, pokud se mu stále nedostává odpovědi na výzkumné otázky. Pokračujeme často aţ do té doby, dokud respondent nedává smysluplné a pro výzkum relevantní odpovědi“ (Miovský, 2006, s. 160). Ve svém výzkumu jsem různého drobného pozměňování, doplňování či vysvětlování otázek vyuţívala vcelku hojně, vzhledem k určitým specifikům seniorského věku (nedoslýchavost, odbíhání od tématu atd.). Samozřejmě jádro interview, tedy minimum témat, která musejí být v rozhovoru probrána, zůstalo zachováno. Otázky jsem si rozdělila do několika oblastí, které budou relevantní při analýza sebraných dat. Rozhovor jsem zahájila otázkami faktickými, které se týkali demografických údajů, postupně jsem se snaţila rozkrývat rodinné vztahy od jednodušších otázek po osobnější témata. Aţ nakonec jsem respondenty vyzvala k hovoru o vnímání mezigeneračních vztahů a mladé generace obecně. Učinila jsem tak proto, neboť se domnívám, ţe se jim díky povídání o svých vlastních vnoučatech lépe utřídily myšlenky a snadněji hledala slova k tomuto tématu.

29

Plšková, M. Mezigenerační porozumění. Bakalářská práce. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. 2010.

49

3. Výzkumný vzorek Ve svém výzkumu jsem pouţila záměrný výběr výzkumného vzorku, který je nejčastější metodou v kvalitativním výzkumu (Miovský, 2005). Na základě předem stanovených kritérií jsem cíleně hledala účastníky výzkumu, kteří by daným předpokladům vyhovovali. Současně s tímto je nezbytné, aby se tito vybraní, oslovení jedinci chtěli do výzkumného šetření zapojit. Respondenty tvořila skupina seniorů, která vykazuje určitá specifika. Jak uţ jsem zmínila výše, seniorský věk s sebou nese určité atributy, které mohou znesnadňovat komunikaci. S těmito faktory jsem se ve svém výzkumu potýkala i já sama. Domnívám se, ţe pokud bych oslovovala zcela neznámé seniory, účast ve výzkumu by jich přislíbilo velmi málo. I přesto, ţe byl kontakt zprostředkován jejich vnoučetem, panovala u nich značná nedůvěřivost a dva z oslovených seniorů účast dokonce odmítli. Vágnerová (2007) uvádí osobnostní vlastnosti, které seniory, jakoţto zkoumané osoby do jisté míry charakterizují. Jedná se o charakteristiku osobnosti definované systémem BIG FIVE: 1. Extroverze. Jiným slovem společenskost, druţnost a otevřenost sociálním stimulacím má tendenci s věkem klesat. Někteří respondenti zprvu vypadali, ţe mají z rozhovoru obavy a projevovali určité zábrany, coţ se ale postupně během interview poddalo. Myslím si, ţe se atmosféra uvolnila i vzhledem k tématu, neboť moţnost hovořit o svém mládí a vnoučatech jim činila potěšení. 2. Neuroticismus. Labilita a nevyrovnanost s věkem klesá, proto starší lidé bývají klidnější a vyrovnanější. Konverzace se seniora se nesla v klidném duchu, nebyli patrné nějaké emocionální výkyvy a rozhovor probíhal poklidně. 3. Otevřenost novým zkušenostem. I tento aspekt hrál v účasti výzkumu určitou roli, jelikoţ zvídavost a tvořivost s věkem ubývá. Staří lidé bývají často konzervativní a nemají zájem podílet se na něčem novém. Vnoučata jím tedy museli vysvětlit, ţe rozhovor nezabere mnoho času a budou odpovídat na otázky, na které zcela jistě znají odpověď, jelikoţ někteří senioři vyslovili obavy z toho, ţe odpovědi nebudou znát. 4. Svědomitost. Tato vlastnost seniorů se ukázala jako výhoda ve výzkumném šetření, jelikoţ senioři měli tendenci odpovídat pečlivě, dbali na to, aby všechno zmínili do nejmenšího detailu. Ne samozřejmě všichni, ale u některých jsem se setkala i s tím, 50

ţe si dodatečně po skončení rozhovoru ještě na něco vzpomněli a chtěli věci uvést do pořádku. 5. Přátelskost. Ochota pomáhat se u seniorů někdy také můţe sniţovat. Obzvláště vůči cizím lidem. U starších lidí narůstá egocentrismus, popudlivost a leckdy i podezíravost. Někteří ale mohou být naopak velmi soucitní a důvěřiví. I vůči mně byli senioři samozřejmě podezíraví, ale opět mi zde pomohl prostředník – vnouče, který vyvolal v seniorech určitý pocit důvěry a zbavil je zbytečných obav. (Vágnerová, 2007, s. 348) Jeden z podstatných etických aspektů je důvěryhodnost výzkumníka, coţ byl pro mě klíčový faktor v komunikaci se seniory. Nejde pouze o zvýšení motivace k účasti na výzkumu, ale pokud si jako výzkumník získám dostatečnou důvěru, respondenti poskytnou skutečně validní a přesné informace, coţ se také stalo (Miovský, 2006). Získat si důvěru u seniorů nebylo, vzhledem ke zmíněným charakteristikám této cílové skupiny jednoduché, ale naštěstí se mi tento etický aspekt podařilo v rámci moţností zajistit. Dalším relevantním etickým pravidlem, byla empatická neutralita, coţ znamená, ţe jsem vůči účastníkům výzkumu projevovala zájem, účast a porozumění, ale ke zjištěným skutečnostem jsem zaujímala neutrální postoj (Patton, 1990, in Miovský, 2006). I přes počáteční rozpaky, nedůvěřivost a konzervativitu respondentů se mi podařilo nasbírat validní data a respondenti byli ve výsledku spokojeni, ţe se mohli podílet a přispět svými názory do mého výzkumu.

3. 1 Kritéria výběru respondentů:

V mém případě se jednalo o splnění podmínek seniorského věku, tzn., ţe respondenti byli jiţ v důchodu. Další podmínka byla taková, ţe respondenti museli mít vnouče ve věku 19 – 26 let, které studuje na VŠ, coţ je předpoklad kontaktu s výše definovanou

mladou

generací. Oslovila

jsem tedy

celkem 11

respondentů

prostřednictvím svých spoluţáků z VŠ a gymnázia, z nichţ samotného výzkumu se účastnilo 9 osob. Výzkumu se zúčastnilo 5 ţen a 4 muţi, coţ je dobré rozloţení na získání informací od obou pohlaví a zaznamenání případných názorových odlišností.

51

Věk respondentů byl 63 – 88 let. Jejich průměrný věk činil 73,6 let. Všichni senioři byli soběstační a ţili ve své vlastní domácnosti.

4. Sběr dat Rozhovory byly provedeny v domácím prostředí zkoumaných osob, tedy v přirozených podmínkách jejich domovů. Byla jsem k nim přizvána společně s jejich vnoučetem, které se samozřejmě rozhovoru nezúčastnilo. To, ţe byli osloveni konkrétně tito senioři, jsem pokládala za výhodu, jelikoţ zprostředkování kontaktu pomocí vnoučete v nich vzbuzovalo důvěru ve výzkumníka a celou proceduru výzkumného šetření. I přesto se ale z původních jedenácti oslovených rozhovor nakonec realizoval s devíti respondenty. Zbylí dva oslovení respondenti si účast z blíţe nespecifikovaných důvodů rozmysleli. Počet respondentů samozřejmě úměrně koreluje s moţností generalizace výzkumných zjištění. Proto si ve svém výzkumu nekladu za cíl zobecňovat výsledky šetření na celou populaci seniorů v České republice. Respondentům jsem se představila a stručně je informovala o tématu své diplomové práce. Rozhovory jsem zaznamenávala na svůj mobilní telefon, který obsahuje diktafon, a všichni respondenti byli o nahrávání jejich výpovědí informováni. Rozhovory jsem uskutečnila v měsíci březnu a začátkem dubna a délka jejich trvání je od 8 do 32 minut, průměrná délka rozhovoru byla 13 minut. Přepisy některých rozhovorů připojuji v příloze. Všechny nahrané rozhovory byly doslovně přepsány. „Pouţila jsem doslovnou transkripci dat, coţe je proces převodu mluveného projevu z interview do písemné podoby. Jedná se o velmi časově náročnou proceduru, ale pro potřeby mého výzkumu byla tato metoda nezbytností. Vzhledem k proceduře kódování je nutné mít nasbíraná data stále před očima, důleţitá místa si podtrhávat, opatřovat komentářem nebo vytvářet seznamy a srovnávat jednotlivá místa textu“ (Hendl, 2005, s. 208).

5. Interpretace získaných dat Sesbíraná data jsem ve svém výzkumu vyhodnocovala pomocí otevřeného kódování. „Otevřené kódování je část analýzy kvalitativních dat, které se zabývá označováním a kategorizací pojmů pomocí pečlivého studia údajů. Během tohoto 52

kódování jsou údaje rozebrány na samotné části a pečlivě prostudovány, porovnáváním jsou zjištěny podobnosti a rozdíly. Základními procesy jsou tedy porovnávání a kladení otázek.“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 43). V sesbíraných datech hledáme pojmy, které následně porovnáváme. Zjišťujeme, zda tyto pojmy přísluší stejnému jevu, abychom je následně zařadili do kategorií. „Tyto kategorie pojmenováváme tak, aby jejich jméno co nejvíce logicky souviselo s údaji, které zastupují. Samozřejmě, tento pojem musí být abstraktnější, neţ pojmy, které zastupuje, tzv. nadpojem“. (Strauss, Corbinová, 1999, s. 47). V souvislosti s mezigeneračními vztahy vyvstali kódováním dat 4 hlavní determinující kategorie: intenzita, kvalita, informovanost a (ne)spokojenost. V těchto jednotlivých kategoriích jsem našla a popsala i subkategorie, které rozvedu blíţe.

5.1 Intenzita Intenzita vztahu neboli jeho síla je pojem, který je určitě nutné v souvislosti s mezigeneračními vztahy zmínit. Pokud se díváme na vztah jako takový, je pro nás k jeho posouzení znalost tohoto klíčového pojmu nezbytná. Tento abstraktní pojem je samozřejmě nutno operacionalizovat, abychom si mohli konkrétně představit, co se pod ním skrývá. Intenzitu tedy z mého pohledu vyjadřuje frekvence kontaktů s rodinou, příleţitosti, při kterých dochází k setkávání a povaha společných aktivit. a) frekvence kontaktů s rodinou Pro respondenty byl typický častý kontakt se svou rodinou. Dotazovaní uváděli, ţe se setkávají při následujících příleţitostech: svátky, narozeniny, velikonoce, vánoce, návštěvy s důvodem seniorům pomoci a rovněţ návštěva bez konkrétného důvodu. Nejčastějším důvodem k setkávání jsou tedy nejrůznější oslavy. „S dětmi se setkáváme dost často. Chodíme na návštěvy, kaţdé narozeniny slavíme spolu a teď uţ jak jsme staří, tak nám děti pomáhají, nakoupí nám, povysávají a co je potřeba. Co je těţší, tak nám donesou, nakoupí.“ : Paní 1 Respondenti, kteří se setkávají se svými dětmi uváděli, ţe při stejných příleţitostech dochází k setkávání i se svými vnoučaty. Je to dáno především tím, ţe se setkávání uskutečňují při příleţitosti nejrůznějších oslav, kde se obvykle schází celá rodina. 53

„Tak s vnoučaty se setkávám při návštěvách jejich matek, tedy svých dcer“.: Pán č. 5 „No s vnoučaty přesně tak jak s rodiči, protoţe bydlí s nimi a jezdí sem za námi všichni autem“ : Pán č. 3 Pán č. 8 odpovídal na otázku, jak často se setkává se svými vnoučaty: „Taky tak (jak s dětmi), kdyţ slavíme jmeniny nebo narozeniny, pač syn bývá daleko, v Tišnově bývají.“ Pouze Paní č. 4 se se svými dětmi a vnoučaty téměř nestýká, jelikoţ bydlí v jiném státě, svá vnoučata viděla pouze několikrát v ţivotě: „No, děti jsou v Americe, ty dvě dcery, tak ty tady za mnou byly čtyřikrát. A jedna dcera je v Německu. Ta chodí za mnou na svátky a kdyţ má třeba volno v práci, chodí se na mě podívat. Jedna dcera je v Kanadě, tak ta tu byla za mnou jen třikrát. A jedna chodívá na výročí a na jiné svátky, ta zůstala u nás v republice.“ „A s vnoučaty je to to samé, protoţe ty tam bydlí s nimi“: Paní č. 4. Pán č. 5 uváděl obzvláště vysokou frekvenci kontaktů se svou vnučkou i dcerou: „S vnoučaty se setkávám tak jednou aţ dvakrát měsíčně a s tou nejstarší několikrát týdně. Pán č. 5. Vysoká frekvence kontaktů je také logická při společném souţití, coţ byl případ Paní č. 2 a Paní č. 7. Na otázku jak často se vídají se svými dětmi, senioři odpovídali následovně: „S dětmi pořád, protoţe bydlí s námi v domě“. Paní č. 2 „Mohu říct denně“. Paní č. 7 Dotazovaní senioři se se svými dětmi i vnoučaty stýká často, kaţdý měsíc. Kromě Paní č. 4, která se s dětmi ani vnoučaty nestýká téměř vůbec, jelikoţ bydlí v jiném státě. Nejčastějšími příleţitostmi pro setkávání jsou oslavy narozenin a svátků členů rodiny, dále velikonoce, vánoce. b) Společné aktivity Společné aktivity determinuje v mnohých případech zdravotní stav respondentů a také vzdálenost. V mnoha případech respondenti uváděli zdravotní potíţe, a tudíţ k náročnějším aktivitám s vnoučaty nedocházelo. 54

„No, tak protoţe uţ jsme staří, já chodím o té francouzské holi, tak jdu jenom s maličkým na procházku v jejich zahradě, no manţel taky sotva chodí, má nemocné nohy, cukrovku má 30 roků, tak on uţ jenom sedí, kdyţ aj přijdeme na návštěvu nebo aj k nám někdo, tak on uţ jenom sedí v křesle a dívá se na televizi. Tak si s vnoučaty povídáme, tata s Andrejkou promluví pár slov, taky, aby věděl, ţe má vnučku. A Nikolka ta taky s ním promluví.. Jak se máte? (smích)“ : Paní č. 1 Paní č. 6 odpovídá na dotaz ohledně společných aktivit následovně: „No, to se nedá říct, protoţe vzhledem k mému postiţení ţádné aktivity nemám“ Pán č. 9. Rovněţ vzhledem ke zdravotním komplikacím uvádí, ţe ţádné společné aktivity s vnoučaty nemá. Paní č. 4, jejíţ vnoučata bydlí velmi daleko,vypráví: „No, jelikoţ jsou tak daleko, tak aktivity jsou jenom takové, ţe co oni mi volají telefonem, tak se jich optám co dělají, jak se mají, ale jinak aktivity s nimi ţádné mít nemůţu, není mi to umoţněno, bohuţel“.

Někteří respondenti jsou ale stále schopni vykonávat s vnoučaty a dětmi náročnější aktivity: „Chodila jsem s nima plavat, s klukama hrát fotbal, tenis, bruslit. S vnučkou Haničkou jsem dokonce chodila do hudební školy, kde se učila na flétnu. No prostě, pokud byli malé, hravé, sporty.. a aţ byly velké, tak jsme šli do kina nebo do divadla a s vnučkou Hanou shánět nějaké to oblečení, parádu.“: paní č. 2 „No, to rádi chodíme v zimě na procházky aj na lyţování, kdyţ se takhle sejdeme. No v létě se jdeme třeba i někam vykoupat. Oni rádi jezdí k moři, ale na to my uţ moc nejsme. No a ten starší vnuk má aktivitu, ţe tancuje ty latinskoamerické tance, coţ mu zabere strašně moc času, protoţe 3x do týdne trénuje. No a my se samozřejmě taky občas chodíme podívat, jak mu to jde“. Pán č. 3 Pán č. 5 uvádí následující aktivity, které společně s dětmi i vnoučaty vykonává: „Tak s dětmi navštěvuji různá kulturní a společenská zařízení , sportovní zařízení. I s vnoučaty rekreace, rekreační oblasti a tak podobně“. Paní č. 7 se rovněţ věnuje zábavným aktivitám s vnoučaty: „No hrajeme karty, kdyţ byli malí, tak jsem je učila plést. Hrajeme člověče, nebo ráda hraju to jméno, město.. 55

Respondenti uváděli, ţe se se svými dětmi a vnoučaty věnují nejrůznějším aktivitám. Jsou schopni s vnoučaty i dětmi absolvovat nejrůznější akce, ať uţ se to týká kulturního vyţití, sportovních činností, nejrůznějších her či rekreací. Mají tudíţ spoustu společných záţitků, které jejich vzájemné vztahy obohacují a prohlubují. Společné aktivity rodinu stmelují a zvyšují intenzitu a hloubku jejich vztahu. Ovšem mezi dotazovanými jsou i tací senioři, kteří vzhledem ke svému horšímu zdravotnímu stavu uţ ţádné aktivity s vnoučaty nepodnikají. Čas, který tráví společně je soustředěn do rodinných setkání, kde si s vnoučaty povídají. I tak ale mají s vnoučaty velmi dobré vztahy a ţádný dopad na zhoršení vztahů díky nedostatkům společných aktivit nebyl z výpovědí patrný.

5.2 Informovanost Kategorie informovanosti v sobě zahrnuje odpovědi respondentů na to, kolik toho o svém vnoučeti vědí. A to zejména, kolik mu je let, zda studuje, jak tráví svůj volný čas, jaké jsou jeho vlastnosti. Respondenti byli schopni podat o svém vnoučeti mnoho informací, i kdyţ často uváděli pouze ty, které oni sami spatřují jako důleţité. Věk svých vnoučat nebyl pro respondenty problém sdělit. Respondenti rovněţ vědí, ţe jejich vnouče studuje a také byli s to uvést nějaké jejich koníčky a zájmy. Dokonce i Paní č. 4, která se se svými vnoučaty téměř nestýká, má určité povědomí o tom, co její vnoučata rády dělají. Většinou senioři svá vnoučata chválili, nacházeli na nich však i negativní vlastnosti. a) vlastnosti vnoučete Paní č. 1 o své vnučce tvrdí: „Ta nejstarší. Ta má vlastnosti, ţe je zodpovědná, co slíbí, to splní a dobře studuje, coţ mám z toho radost velikou.“ Na otázku, co by na svém vnoučeti změnila, odpovídá: „Já bych sem se těšila, kdyby uvěřila v Boha a kdyby podle toho ţila a chodila do kostela. No, tak to není jenom chodit do kostela, ţe.. ale ţít takhle podle boţích přikázání“. Aktivity svého vnoučete vyjmenovala s přehledem: „Ráda lyţuje, hraje squash a v létě plave a opaluje se na přehradě.“

56

I pán č. 5 chválou na své vnouče nešetří: „Je velmi nadaná, bystrá, učí se sama bez zvláštního donucování a na vysoké škole, má dvě vysoké školy, tak velice dobře prospívá. „Je pilná, houţevnatá, veselá a společenská, má ráda společnost a zábavu.“ Co se týče negativních vlastností, dodává: „No negativní vlastnosti bych nějaké zvláštní neviděl, ale měla by se spíš víc zaměřit na zvýšení ctiţádosti a dosaţení cílů a neškodilo by trochu pokory.“ Paní č. 2 odpovídá na dotaz ohledně vlastností své vnučky následovně: „Tak ona je velice, velice hodná. Ona by se aj rozdala. Já kolikrát, kdyţ tak vykládá ona, o své kamarádce, ţe dělá to či nebo ono, maminka má s něma trápení a ona se jí ještě zastane.“ Objevili se i prarodiči, kteří příliš mnoho informací o svých vnoučatech neměli. Paní č. 4 toho bohuţel o svých vnoučatech příliš neví, jelikoţ ţijí kaţdá v jiném světadíle. No, to mi není moţné říct, takhle se chovali pěkně všichni, byli slušní. Já nevím, to by mohli posoudit jedině jejich rodiče, protoţe já.. já jsem je viděla opravdu jenom čtyřikrát za ţivot. Pán č. 9 odpověděl na otázku ohledně trávení volného času: „Nemám přehled. Ale určitě to není nic závadnýho.“ Vlastnosti, které jsou pro seniory významné, ale nevypovídají nic o vlastnostech vnoučete, dokládá následující odpověď paní č. 6: „Dobré vlastnosti má takové, ţe nekouří, nepije, nechodí do hospody, nemá špatnou společnost. Takţe to se mi hrozně líbí, to mi vyhovuje“.

5.3 Kvalita Jak se ukázalo, intenzita vztahu ještě nemusí odpovídat jejich kvalitě, i kdyţ v mnohých případech tomu tak je. Kvalitu vztahu jsem posuzovala dle toho, jak respondenti odpovídali na subjektivně důleţitá témata. Kvalita vztahu byla posuzována na základě subjektivního vnímání důleţitosti vnoučete, na základě společných témat, zda udrţují tělesný kontakt a vzájemně si důvěřují.

57

Ústřední otázka pro respondenty byla: Co pro Vás znamená Vaše vnouče? Odpověď na tuto otázku leccos o vzájemném vztahu prarodič – vnouče, napověděla. Vzhledem k tomu, ţe na této odpovědi se respondenti víceméně shodli, i kdyţ svoji odpověď kaţdý formuloval jiným způsobem, uvádím odpovědi celého výzkumného souboru. a) význam vztahu Paní č. 1: Noo, vnouče pro mě znamená nadevšecko. Je pro mě nadevšecko poklady. Paní č. 2: No já Vám řeknu, hodně. Chovám se k nim tak, aby, doufám, ţe i oni se budou chovat stejně i ke mně.. Já si to myslím, člověk neví, co se můţe stát. Ale někdy říkám, oni jsou ke mně aţ přehnaně hodní. Vím, ţe aţ Petr mně dokonce zařídil spaní, tu nejmodernější matraci a všecko, ţe jsem říkala, Petře, vţdyť sám máš malou holku, pro tu potřebuješ.. a vnučka, ta co mi vidí na očích. Doopravdy. Pán č. 3: No ten starší, máme ho moc rádi, jsme se zaslouţili.. i.. no v dětství byl moc nemocný, tak jsme se o něho starali, Paní č. 4: Mám ji ráda, tak.. Pan č. 5: Kaţdé vnouče pro mě znamená naději, ţe z něj vyrostou spořádaní občané a dosáhnou co nejvyššího vzdělání, pokud moţno vysokoškolského a tím si zajistí prestiţní uplatnění ve společnosti. Paní č. 6: Jo, tak moje vnouče.. Jsem strašně ráda, ţe tady jsou ty vnoučata a kdyţ je vidím, tak jsem ráda, ţe můţu být chvilku s nima, si povykládat. No, mám je horzně ráda. Pán č. 7: No tak všecko. Kdyţ nejsou vnoučata, tak je ţivot prázdný, není pro co ţít. A kdyţ jsou vnoučata, tak je z nich radost. Je to tak, ne? Pán č. 8: No tak mám je rád a znamenají pro mě mnoho. Pán č. 9: Je to obdivuhodný vztah člověka, ţe se stále dál a dál opakuje a zdokonaluje, objevuje jejich schopnosti, nejsou to nevzdělanci, doposavaď. Jsou pracovití a od té doby, co přišli, asi mají dědečka rádi, i babičku.

58

Jak je patrné z odpovědí respondentů, je pro ně vztah s vnoučetem velmi důleţitou součástí jejich ţivotů. Je evidentní, ţe jim na těchto vztazích záleţí, mají svá vnoučata rádi a jsou vděční za jakýkoliv kontakt s nimi. Respondenti své „prarodičovství“ berou jako čest a nesmírně si této sociální role váţí. Je to pochopitelné, vţdyť většinu sociálních rolí jiţ ztratili a soustředění se na tuto konkrétní roli, tedy obstát v ní, je pro ně zásadní. Vnoučata jsou pro staré lidi takovým hnacím motorem a dobrou motivací k udrţování se v dobré kondici. Je zřejmé, ţe prarodič o vztah s vnoučaty velmi stojí, jak je tomu ale naopak? Většinou frekvenci kontaktů s prarodiči určují vnoučata (ve sledovaném věkovém období) a ty mnohdy nemají takové potřeby kontaktu s prarodiči. Z některých odpovědí vyplývá, ţe jsou vnoučata mnohdy zaneprázdněna a nemají na své prarodiče tolik času, jak by si senioři přáli. Odpověď pána č. 9: „No, vnoučata se nám skoro vyhýbají, ty mají tak málo času, ţe uţ je skoro neznáme a ţe kdybychom šli ve městě, tak uţ bysme je skoro nepoznali.“ Dále můţe být kvalita vztahu k vnoučatům determinována vztahem prarodičů k jejich dětem a k jejich partnerovi, jak říká Matějček (1997). O tomto tvrzení svědčí i následující výpověď paní č. 1.: „Vnoučata mají s rodiči vztah dobrý, všichni se mají rádi..aţ na tu jednu, Svaťku, která se odcizila celé rodině, i synovi, tedy jejímu tatínkovi..je to škoda no.. je nám to líto..“ „..s tou, která se nám odcizila, nemáme ţádné styky, coţ mi je velice líto, protoţe aj tu mám ráda.“ Také Paní č. 4, která se defakto nestýká se svými dětmi, které ţijí v Americe, se rovněţ nestýká se svými vnoučaty. Tento případ je ale specifický, jelikoţ je jejich sporadický kontakt dán místní vzdáleností. Jelikoţ si s vnoučaty pouze občas zatelefonuje, je kvalita jejich vztahu nízká. Na otázku vztahu s dětmi respondenti odpověděli, ţe mají dobré vztahy se svými potomky a rovněţ, ţe jsou se vztahy s dětmi i vnoučaty spokojení. Co se týče témat, o kterých si prarodiče s vnuky povídají, tak uváděli běţná témata a to především školu a záliby vnoučete, někteří také uvedli, ţe se s vnuky baví o osobních věcech, jako např. o jejich partnerech či o vztazích v rodině: 59

Na otázku, o jakých tématech se spolu baví, jsem dostala následující odpovědi: „No povídáme si celkem o takových běţných věcech, no třeba o škole, jak jim to jde ve škole, jestli si s maminkou dobře rozumijou, a ještě o tom, co se děje v naší rodině, nebo si vykládáme i o tom, co jsme viděli v televizi a posuzujeme ty zprávy kaţdá podle svého názoru a obyčně na to máme názor stejný“. Paní č. 1 „No povídáme si o škole, o té jeho zálibě, tanci“. Pán č. 3 „Naše hovory mají velice široké spektrum, od osobních záleţitostí po studium ve škole, o jejím prospěchu, o kulturním, sportovním dění i o politice.“ Pán č. 5 „ţivotě, o zájmech, o přítelkyních a přítelech. Zajímáme se o jejich ţivoty.“ Paní č. 6 Na otázku, zda mají důvěrný vztah či se vzájemně svěřují, odpovídali respondenti záporně, ovšem byli i tací respondenti, kteří své vztahy s vnoučetem povaţují za důvěrné. No, nějaké intimní věci si spolu neříkáme, ale máme takový důvěrný vztah. Spolu pěkně vycházíme, nemáme ţádné hádky, mluvíme klidně a v pohodě. Paní č. 1 No to vůbec ne, protoţe to ani není moţné. To ani není moţné důvěrně se sblíţit s tolikati vnoučaty a na takovou dálku. Paní č. 4 Máme spolu dostatečný důvěrný vztah. Pán č. 5 Máme spolu důvěrný vztah, máme ho moc rádi a on má rád nás. Pán č. 3 Pán č. 9 na otázku, zda se mu vnouče svěřuje: No, myslím, ţe ne. Další otázka se týkala tělesného kontaktu mezi vnoučetem a prarodičem, pod čímţ si měli respondenti představit např. objetí, podání ruky, polibek na přivítanou. V této kategorii převládaly odpovědi, ţe tělesný kontakt se svými vnoučaty respondenti neudrţují. Do této skupiny patřili i všichni muţi. Následující odpovědi jsou reakcemi na tuto otázku. „Tak vţdycky kdyţ přijde, tak se obejmeme a dáme si pusinku na přivítání.. a kdyţ odchází, tak taky.. jinak spolu tělesný kontakt neudrţujeme.“ Paní č. 1

60

„No tak kdyţ mají třeba svátek nebo narozeniny, ale ţe bysme se nějak oblizovali, to určitě ne, to nemůţu říct. Určitá hygiena tady musí být. Ale my jsme měli odstup aj s molíma rodičema. Dát pusu třeba stařečkovi, tak to byla jen pusu, stařeček měl takový fousy a to vţdycky jsme se báli, tak jenom na ten spodní ret. No jak teďka, ale ţ bysme se nějak důvěrně, tak to ne.“ Paní č. 2 „To jo, tak kdyţ jsou narozeniny. No tak jenom o narozeninách, jinak má kaţdý svý starosti, ve škole, kaţdej má svý.“. Paní č. 7

5.4 (Ne)spokojenost Tato kategorie uţ spadá k druhé výzkumné otázce, která se týkala vnímání současné mladé generace. Senioři se měli vyjádřit k tomuto tématu a říci něco o tom, jak proţívali své mládí a jakým způsobem hodnotí dnešní mladé lidi ve věku svých vnoučat. Senioři hovořili o pozitivních i negativních stránkách současné mladé generace a v souvislosti s nimi vyjadřovali svou spokojenost či nevoli vůči současným trendům. Toto téma vzbudilo u respondentů nejsilnější reakce a vyjádřili se k němu nejobsáhleji ze všech témat rozhovoru. Otázky byly poloţeny velmi ze široka, a proto dávaly respondentům velký prostor k jejich samotnému vyjádření. a) Senioři a jejich mládí První otázka se týkala srovnání jejich mládí se současnou mladou generací. Měli se tedy zamyslet nad tím, jaké spatřují změny či posuny za období před padesáti lety, kam přibliţně spadalo jejich mládí. Je to doba půl století a proto se dá očekávat, ţe dnešní mladá generace je spjata s mnohými proměnami. Někteří respondenti vyrůstali v horších sociálních podmínkách, a proto zdůrazňovali svou skromnost a srdečnost. Ale i přesto si své mládí uţívali a těšili se z něj. Našli se i takoví respondenti, pro které byla určující náboţenská víra, která značně determinovala jejich trávení volného času. Uskromňování a chudobné podmínky za dob svého mládí vyjádřili respondenti č. 1, 3, 4. Paní č. 1 charakterizuje své mládí následovně: : „No za mého mládí, to je před 50, 55 lety.. byl úplně jiný ţivot, neţ je teď. Všichni jsme byli vychovávaní ve víře. Rodiče nás 61

vedli, abychom ţili podle boţího zákona, chodili jsme do náboţenství, pravidelně jsme chodili do kostela. A bylo to všechno v takové skromnosti, ale měli jsme se všichni rádi a to bylo hlavní.“ Paní č. 4 také vzpomíná na skromné podmínky, které v její rodině za dob jejího mládí, panovaly. „No tak moje mládí bylo takové celkem pěkné. My jsme byli velice chudí, bývali jsme jenom v takovém ubohém domku s rodiči a s bratrem. Moji rodiče byli nuceni jít, na to, aby si něco vydělali, do Francie..“ Pán č. 3 rovněţ popisuje své mládí, jakoţto období, kdy se musel uskromňovat, ovšem nepovaţuje to za nějakou nevýhodu, co by ho v jeho aktivitách poškozovalo : A bylo to teda takové.. museli jsme velice skromně ţít. Protoţe jsem ze čtyř dětí, musel jsem se dost uskromnit. Respondenti obecně zdůrazňovali, ţe neměli takové nároky jako dnešní mladá generace, ale domnívám se, ţe tento fakt byl dán tím, ţe neměly příliš velké moţnosti v oblasti společenského vyţití, vzdělávání, cestování atd. Jako aktivity respondenti uváděli sportování, domácí činnosti, práci na poli, i společenskou zábavu s přáteli. ..třeba jsme si udělali výlet, pak šli do nějaké hospůdky, tam jsme si dali ty sodovky, nějakou sladkost, tam se tančilo, tak jsme si zatančili. Pak jsme přišli, napřed jsme se vykoupali, pak jsme lehli, hráli jsme ţolíky, já jsem vţdycky něco upekla. To mě naučila maminka, nějakej koláč, sladkosti. Byli jsme takoví krásní, upravení a rozešli jsme se. V létě zas tak moc ne, to jsme měli kamarády kolem baráku, tak jsme poseděli tam. Nebo s holčičkama na zahradě, na lavičce si povykládat..“ Paní č. 2 Pán č. 8 si mládí spojuje se sportovními aktivitami: „No, kdyţ jsem byl mladší, tak to jsem sportoval, na hřištích se kopalo do míče, míče ani pořádný nebyly, to byly jen takový hadrový, nebo tenisák a s tím se hrával fotbal“ Stejně tak pán č. 3 :“ No a chodili jsme s kamarády často na vandry, ţe jsme šli třeba aţ do Tater a tam jsme spali pod stanama“ Paní č. 7 své mládí popisuje jako neustálou pracovní činnost: „To se nedá přirovnat. Kdyţ jsme měli těch 18, tak jsme museli jít do pola, zašívat knoflíky a do JZD a doma

62

všecko a ještě jít do práce. To dnešní mládeţ nedělá nic, jenom se učí, na počítaču a to je všecko.“ Dalším důleţitým bodem a specifikem, které do velké míry ovlivňovalo ţivot respondentů za jejich mládí, byl ţivot za dob komunismu, který je spjat především s omezenými moţnostmi v nejrůznějších oblastech. Tuto skutečnost respondenti ve svých odpovědích zdůrazňovali. Pán č. 5 popisuje své mládí za období komunismu následovně: „Naše mládí nebylo tak hektické, poněvadţ bylo omezeno jenom na dění v naší zemi a neměli jsme moţnost cestovat a neměli jsme moţnost srovnávat a nevěděli jsme prakticky, jak se ţije v jiných státech, takţe jsme byli lokálně uzpůsobení jenom na území České republiky. Neměli jsme takové moţnosti rozhledu a rozletu do světa, jak má dnešní generace. „ Paní č. 6 i pán č. 9 svou situaci líčí obdobně: „Především teda, my jsme neměli ty moţnosti, mé mládí, to bylo za komunismu a vůbec, kdyţ jsem byla v dětství, to bylo po válce, taky nebyly takový moţnosti jako v oblíkání, návštěv kin, divadel. Jo, prostě to nešlo, ţe na to nebylo a potom za komunismu, to bylo takový nalajnovaný, ty akce nestály za nic a teď ty děcka mají volnost větší. Taky těch moţností do zahraničí, to já jsem vyjela, my kdyţ jsme chtěli do Jugoslávie, tak my jsme museli čekat já nevím tři měsíce na výjezdní doloţku“. Paní č. 6 „Ach joo, kdyţ jsme se narodili do války, pak nás vzali komunisti a trochu svobody zaţíváme moţná teďka v důchodu, i kdyţ uţ se nikam nedostaneme, i kdyţ na to máme a můţeme“. Pán č. 9 Obecně se dá tedy říct, ţe respondenti byli s proţitým obdobím mládí relativně spokojeni, i kdyţ ho trávili v mnohdy ne příliš příhodných podmínkách. Aktivity jejich mládí byly limitovány obdobím komunismu, o kterém se respondenti vyjadřovali jako o hlavním faktoru, který jejich mladá léta ovlivňoval. b) Pozitivní vlastnosti mladé generace Dalším zjišťovaným tématem byly pozitivní vlastnosti současné mladé generace. Senioři se tedy měli vyjádřit ohledně jejich silných stránek, co se jim na mladých líbí a co na nich oceňují, co spatřují na dnešní mladé generaci dobrého. Senioři byli schopni

63

uvést několik pozitivních vlastností, které ovšem značně zastínily negativní vlastnosti, kterým věnuji v další kapitole. Senioři se o pozitivech současné mladé generace vyjadřovali následovně: „Ty pozitivní vlastnosti se mi jeví v tom, ţe opravdu se začíná navracet taková odpovědnost, alespoň u některých, třeba teda ..“ Paní č. 1 „Pozitiva, takţe zájem o vzdělání také mají. Kdo chce studovat, tak to dostane, tak toho docílí a učí se. No změnilo se to, ţe se mají o moc lepší, ţe mají více moţností, protoţe já jsem dělala za Německa.“ Paní č. 2 „..já hodně jezdím vlakem, tam jezdí hodně mladých lidí a ti se dovedou někdy tak pěkně bavit… o té matce..“ .Paní č. 2 „No dnešní mladá generace je pozitivní v tom, ţe se teda ráda vzdělává, i v těch cizích jazycích a často chodí na zkušenou i do zahraničí teda, aby získali co nejvíc zkušeností, coţ je dobře. To se mi líbí.“ Pán č. 3 „No tady táto mladá generel, to bych spatřovala pozitiva v tom, ţe jsou tak usilovní. No a kdyby se něco stalo, ţe jak ti moji, taky by mohli jít do ciziny a tam si najít místo, kdyţ tady je taková nezaměstnanost.“ Paní č. 4 „Dnešní zřízení umoţňuje mladým lidem se dalko více prosazovat, nejenom u nás, ale i v cizině a získávat zkušenosti na univerzitách v cizině. A tím si zvýšit kvalifikaci, coţ nám nebylo umoţněno. . ..No toto, ţe mají takové moţnosti zákonitě zvyšuje jejich sebevědomí a jistotu uplatnění v ţivotě..“. Pán č. 5 „No, to je právě ta jejich moţnost jet do zahraničí, studovat tam pracovat tam, najít si tam přátelé, partnery, to za nás vůbec neexistovalo.. moţnosti jako v oblíkání, návštěv kin, divadel…“. Paní č. 6 „Jako dobrýho? No, ţe jsou učení. Ţe se všeci učijou a mají dobré vzdělání… Všeci se dobře učíte a my jsme se neučili, ale museli jsme dělat. Te´d je to obráceně, ţe vy se učíte a nemusíte nic dělat. Je to tak..“ Paní č. 7 „Tak dneska jsou jiný moţnosti, my jsme tehdá ţádný moţnosti neměli. Dneska je ten internet, všelijaký ty hry a toto to my jsme neměli takový věci. Tak teď chodí ti mladí na

64

zkušenou do světa. No, to my jsme neměli vůbec, aby někdo šel do světa, někam do jinýho státu, to neexistovalo..“ Pán č. 8 „Pozitiva je ta jejich průbojnost, ne u všech.“ Pán č. 9 Vlastnosti mladé generace, které jsou seniory nejvíce oceňovány, jsou především ochota se učit a vzdělávat a současně s tím cestování a výjezdy do zahraničí. Tyto dva atributy současné mladé generace byly respondenty nejčastěji zmiňovány. Současné s tímto tvrzením dodávali, ţe oni sami tehdy takové moţnosti neměli. Panující politické zřízení jim moţnost cestování bohuţel značně eliminovalo. Dalšími vlastnostmi, které byly označovány jako pozitivní, byly odpovědnost, usilovnost, snaha o zvyšování kvalifikace, sebevědomí, průbojnost a práce na internetu. Z uvedených odpovědí tady jasně vyplývá, ţe respondenti na současné mladé generaci oceňují to, co sami nemohli mít. Avšak jako nedostatek svého mládí, který by jim zásadně komplikoval ţivot, tuto skutečnost neuváděli. c) Negativní vlastnosti mladé generace Jak uţ jsem zmínila, negativních vlastností senioři na mladé generaci spatřovali více. Uváděli především do kontrastu věci, které byli za jejich mládí běţné a povaţují je dodnes za ţádoucí, čímţ jsou v rozporu se současnými celospolečenskými trendy. Některé změny, které přinesla současná doba, jsou pro seniory nepřijatelné, a proto hodnotí mladou generaci a věci s ní spojené vcelku negativně. Respondenti se o negativních aspektech současné mladé generace vyjadřují v následujících tvrzeních: „A potom ta druhá část, ale dvě třetiny nejméně, ty zajímají jenom zábavy, drogy a tady před naším domem se schází a dělají tam nepořádek, jsou vulgární a kdyţ je někdo napomene, tak potom mu háţou do oken rajčata. Tak taková je ta druhá část mládeţe. Nepozdraví a jsou ještě proti důchodců, zaujatí a píšou proti nim i po zdech, ţe „pryč s důchodci“, takţe vidíte, ţe jsou bezcitní a neuvědomí si, ţe to, co je tady zbudované, jsme museli budovat my a za skromných podmínek. Kdyţto oni mají doma všechno a uţ nevijou roupama, co by dělali.“ Paní č. 1 „Oni sice pracují tím mozkem, ale potom prostě se tak zvrhnou, k všelijakým těm švindlům… ...Někdy ty holky některý, tak oni poniţují.. To je hold zlý. Ale myslím si, ţe 65

ti, kteří jsou negativně horší jsou tak z rodiny otrávení a vystresovaní.. A někteří se vyjadřují tak pohrdavě, víte.. ţe nemají vůbec úctu k rodičům. A já jsem měla kolegyni a ta měla dceru a ta holka s ní orala a vláčila.“ Paní č. 2 „No negativa spatřuji v tom, ţe jsou strašně rozšířené ty drogy, ta tráva (smích). A potom dělají veliký nepořádek a dokonce i pod jejich vlivem páchají zločiny.. pod vlivem drog a alkoholu. To za nás tolik nebylo. .. No dnešní mladí jsou velice nároční, musí mít ty počítače, coţ za naší éry nebylo. No ale kdyby to neměli, tak by snad ani nemohli v dnešní době vůbec studovat, takţe je to takové náročné, aj pro jejich rodiče, aby to zvládli. . finančně.“ Pán č. 3 „Nooo, tak těch negativ je hodně. Protoţe nejsou dobře vychovaní. Jejich rodiče většinou chodili do práce a jejich děti chodili po ulicích s klíčem na krku. Neměli ti rodiče na ně čas a někteří se jim skamarádili se zlými kamarády.. kdyţ se chytil špatné party, tak to špatně dopadá. .. ale bohuţel je jich hodně takových, co se těch part drţí. A vykuřují tam a drogují.“ Paní č. 4 „..hojně navštěvují cizí krajiny., coţ má za následek, ţe nemají takovou snahu zakládat rodiny u nás, neboť chtějí napřed co nejvíce poznat ţivot v ostatních zemích a tím pádem nemají ještě čas a zájem zakládat třeba nějaké rodinné souţití.. coţ má za negativní vlastnost to, ţe zakládání rodin odkládají na pozdější dobu a nemůţou si to tak vychutnat jako za našich generací. Lidé zakládali rodiny daleko dříve a z toho plyne pocit zodpovědnosti, rodičovství a zachování rodiny. Přitom to tato generace tolik nemá, protoţe si chce, kdyţ to řeknu lapidárně, tak si chce uţívat, co nejvíce poznat a potom aţ následně zaloţit rodiny a usadit se doma, coţ můţe být uţ někdy i pozdě. .. za našich časů, kdyţ mi jsme byli ta mladá generace, my jsme měli k té starší daleko, daleko větší úctu, váţili jsme si jich a rádi jsme byli, kdyţ nám předali svoje zkušenosti. Kdeţto tato generace o ţádné zkušenosti staré generace nestojí a skutečně jim jde o to, aby co nejdříve tady tato stará generace opustila zaměstnání a pracoviště a umoţnila jim vzestup a lepší finanční podmínky“. Pán č. 5 „Negativa, no to je ta honba za penězi. To je to nejhorší, co můţe být“. Paní č. 6 „Špatný stránky? No, ţe si neváţíte koruny, utrácíte, neumíte šetřit. To my jsme šetřili, kaţdou korunku ke korunce. Všecko si můţete dovolit, házíte tisícama a vůbec vám to nevadí. A my jsme šetřili korunku ke korunce, aţ jsme měli korunku, tak jsme si něco 66

zbudovali. A teď ne, dnešní mládeţ musí mít všechno, i kdyţ na to nemá. Nadělajou dluhy a však to někdo zaplatí. .. a ţe jsou lenošní no“. Paní č. 7 „Tak dnešní mladí lidi.. dříve byli víc pracovití a slušnější.. a dneska vůbec, moţná v eletrice nrepustí ani mladší staršího sedět, jsou nevychovaní, čmárají po stěnách.. No ti mladí lidi nemají úctu ke starým vůbec, jsou nezodpovědní a nejradši by ty starý lidi poslali do hrobu. . No ti mladí lidi nemají úctu ke starým vůbec, jsou nezodpovědní a nejradši by ty starý lidi poslali do hrobu“. Pán č. 8 „Negativa..jejich vulgárnost, nemyslím u vnoučat, ale mezi mladými lidmi, jejich bezohledný oblíkání, chodí jak strašáci a jejich citová stránka tam velmi vázne asi… Takţe dřív se lidé v domě, co spolu bydleli znali navzájem, zdravili se, věděl kdo co má, jaký trable, problémy. Na sídlišti nemáte ponětí, kdo je soused, kdo bydlí nad váma, kdo bydlí pod váma, nevíte kdo jde do domu, co to je za lidi“. Pán č. 9 Negativním fenoménem u mladých je podle respondentů vulgarita, hrubé vyjadřování a neúcta („..Nepozdraví a jsou ještě proti důchodců, zaujatí.., A někteří se vyjadřují tak pohrdavě, víte.. ţe nemají vůbec úctu k rodičům,.. nejsou dobře vychovaní.., dříve byli víc pracovití a slušnější..“ ). Tento atributy byl respondenty nejvíce důrazně zmiňován. S tím souvisí i špatné vychování, jeţ také respondenti uváděli. Dalším negativním jevem, je podle respondentů honba za penězi (viz. výpovědi Paní č. 6, Pána č. 5 a Pána č. 8: „Dneska ti mladí lidi myslí jenom peníze, peníze a peníze..“) Dále byly v souvislosti s negativy zmiňovány drogy, alkohol a sexualita („za našich mladých let se vůbec o takových sexuálních věcech nemluvilo a dneska je to samej, kdyţ se na to člověk podívá do televize nebo do rádia, většinou se mluví o sexu, „..jejich bezohledný oblíkání, chodí jak strašáci,.. jsou strašně rozšířené ty drogy, ta tráva..“.. „ A potom dělají veliký nepořádek a dokonce i pod jejich vlivem páchají zločiny.. pod vlivem drog a alkoholu. To za nás tolik nebylo. „) Jako další negativum bylo také zmíněno, ţe mladí lidé v současné době odkládají zaloţení rodiny na pozdější dobu, dále ţe si neváţí peněz a zadluţují se.

67

Pro názorné porovnání pozitiv a negativ mladé generace dle seniorů uvádím výsledky v přehledové tabulce. Jsou zde zaznamenány hlavní vlastnosti dle počtu, v jakém se objevovaly v odpovědích.

POZITIVA X NEGATIVA Studium, vzdělání Cestování

do

zahraničí

Vulgarismus a

získávání Honba za penězi

zkušeností Odpovědnost, průbojnost, cílevědomost

Neúcta Špatné vychování Drogy, alkohol, sexualita Odkládání rodiny na pozdější dobu

d) Poslední otázka směřovala k tématu, zda by ještě respondenti chtěli něco v souvislosti s mezigeneračními vztahy zmínit, či doplnit, zda by mělo ještě v souvislosti s tímto tématem něco důleţitého zaznít. Respondenti měli zájem k tomuto tématu něco dodat (výjimkou byla Paní č. 7, která uţ nechtěla nic dodávat). Vyslovili tak nějaké závěrečné hodnocení, co si o současných mezigeneračních vztazích myslí a opět vyjádřili spokojenost či nespokojenost. Respondenti jsou víceméně spokojeni s mezigeneračními vztahy na rodinné bázi, povaţují své rodinné vztahy s dětmi a vnoučaty za dobré a bezproblémové. I ze zkušeností s mezigeneračních vztahů v rodině svých přátel a známých. Ovšem mezigenerační vztahy na globálnější úrovni se jim jeví jako neuspokojivé, coţ je patrné i z jejich předešlých výpovědí. Paní č. 1, 2 i Pán č. 3 hodnotí mezigenerační vztahy vcelku pozitivně. „No některé vztahy jsou špatné, znám příklady, kdy si nepřejí, aby dcera navštívila svoji matku. Takţe taková bezcitnost, to je velice špatné. Ale né, ţe by to byli všichni, ve 68

většině jsou ke svým rodičům dobří a uctiví. Ale najdou se i takové případy, co jsem řekla.“ Paní č. 1 „No, s kterýma rodinama já se stýkám, tak toš tam je to dobrý. No aţ na pár výjimek je to dobrý, jako třeba tady.“ Paní č. 2 Paní č 4, jejíţ děti i vnoučata bydlí v cizině, povaţuje oprávněně vzhledem k její situaci, mezigenerační vztahy na rodinné bázi za ne příliš ideální, ale i přesto tvrdí, ţe má všechna svá vnoučata i děti ráda: „No, já bych si jen to přála, kdyby ty moje děti byly blíţ. Aby se ten vztah, který máme na dálku tady ukázal v dobrém světle. Abychom se měli všichni rádi.. a ţe jich je tolik tak i na tu dálku je mám všechny ráda. A doufám, ţe z nich budou slušní lidé.“ Pán č. 5 hodnotí současné mezigenerační vztahy způsobem, jaký můţeme slyšet z médií. Domnívá se, ţe kvůli financím a ekonomice dochází mezi generacemi k napětí.: „Mám pocit, ţe dnešní mladá generace se dívá na starší generaci s nelibostí, neboť má pocit, při současné hospodářské krizi, která způsobuje nezaměstnanost a je nouze o pracovní místa, ţe jim tato starší generace, kdyţ to budu parafrázovat, ujídá chleba a omezuje jejich moţnosti uplatnění v zaměstnání.

A proto mám pocit, ţe

v současné době mezi mladou generací a starší generací je veliké napětí, coţ je vlastně hodně podmíněno hospodářskou krizí.“ Paní č. 7 má na mezigenerační vztahy názor takový, ţe by si jednotlivé generace navzájem měli pomáhat a vycházet vstříc bez zbytečného obviňování kdo komu ubliţuje „No mělo by to, ţe by si měl váţit jeden druhýho a jeden druhýmu si vyjít vstříc. A ne vidět chyby jeden na druhém, ale dívat se kaţdej sám na sebe. A nekritizovat druhý. A udělat si kaţdej sám pořádek sám u sebe.“ Jak je vidět hodnocení mezigeneračních vztahů, tak jak je slyšíme z médií, zaznělo i z úst respondentů. Pán č. 8 se dokonce vyjádřil v tom smyslu, ţe si myslí, ţe mladí lidé by ty staré, cituji: „nejradši by ty starý lidi poslali do hrobu“. Je tedy moţné, ţe někteří staří lidé pociťují určitou nevraţivost ze strany mládeţe, i kdyţ nějakou špatnou osobní zkušenost či dokonce diskriminaci, neuváděli. (pouze jedna zmínka o tom, ţe mladí lidé někdy nepustí starého člověka sednout v tramvaji). Podle seniorů se tedy mezigenerační vztahy zřejmě ubírají špatným směrem a jsou s některými jejich aspekty výrazně nespokojeni. 69

6. Diskuse Podstatným faktem a výzkumným zjištěním je, ţe mezigenerační vztahy na úrovni rodiny jsou dobré a respondenti jsou s nimi nadmíru spokojeni. Vztahy se svými dětmi a vnoučaty chválili všichni bez výjimky. Dochází k pravidelným setkáváním, převáţně na rodinných sešlostech, mnohdy se uskutečňují i jiné aktivity, např. rekreace, kulturní akce. Samozřejmě výjimka se našla v podobě respondentky, paní č. 4, jejíţ děti i vnoučata ţijí v zahraničí a nemůţe s nimi realizovat plnohodnotné vztahy. Prarodiče na svých vnoučatech shledávají mnoho pozitivních vlastností, oceňují jejich studium, píli a pracovitost. Hodnocení mladé generace jako takové nedopadlo příliš příznivě, senioři na ní spatřují mnohá negativa a nedostatky, která jim zřejmě skutečně vadí. Mnohdy se nedostatkové vlastnosti mladých vztahují právě ke starším lidem, kteří byli zkoumanými osobami. Tím pádem i mezigenerační vztahy obecně dostaly mírně negativní hodnocení. Kladné stránky mladé generace, na kterých se všichni respondenti shodovali, jsou vzdělávání a studium současně s cestováním a výjezdy do zahraničí na zkušenou. Tato pozitiva byla dána do kontrastu s mládím respondentů, kteří díky komunistickému politickému zřízení takové moţnosti neměli. Mnohokrát byla v souvislosti s pozitivními stránkami zmiňována věta:“za našich dob jsme takové moţnosti neměli“ Je ale nasnadě říci, ţe pozitivní obraz vnoučat můţe být ovlivněn a částečně zkreslen tím, ţe k nim chovají jistý citový vztah a nedochází k dennímu kontaktu. Senioři jsou vţdy šťastní, kdyţ je vidí a i vnoučata se při příleţitostných setkáních určitě chovají jiným způsobem, neţ v běţném kaţdodenním ţivotě. Proto bychom je neměli vydělovat z mladé generace i s jejími negativy, k čemuţ se vztahovala poslední část debaty. Je zřejmé, ţe prarodiče svá vnoučata mohou vidět „s růţovými brýlemi“ a nejsou si vědomi negativních vlastností, které mohou mít. I určitá „skrytá“ negativa vnoučat ale nic nemění na tom, ţe senioři tyto své vztahy vnímají pozitivně, povaţují je za kvalitní a jsou s nimi spokojeni.

70

Závěr Ve své diplomové práci jsem se snaţila přiblíţit vývojové období stáří, se všemi jeho pozitivy i negativy, které skýtá. Jsem velmi ráda, ţe jsem díky své práci a obzvláště díky výzkumnému šetření pronikla blíţe do sociální skupiny seniorů, ke které se jednou budu nevyhnutelně také sama řadit. Díky rozhovorům se seniory jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí, nahlédla do jejich vnímání rodinných vztahů a současné společnosti, coţ pro mě bylo nesmírně obohacující i z hlediska toho, ţe bych se práci se seniory ráda věnovala ve svém profesním ţivotě. Pokusila jsem se přiblíţit specifika a změny, které toto období přináší, ať uţ se jedná o fyzické změny, změny povahových vlastností, či změny v sociálním zařazení. Ústředním tématem práce však bylo zodpovědět následujících výzkumných otázek: Jak senioři vnímají mezigenerační vztahy ve svém rodinném kontextu? a Co si senioři myslí o současné mladé generaci? Nastínila jsem různá teoretická východiska, která se měla výzkumem potvrdit či vyvrátit. Upozornila jsem na neţádoucí vývoj mezigeneračních vztahů, který s sebou současná doba přináší, coţ se částečně potvrdilo. S mezigeneračními vztahy v rodinném kontextu vyjadřovali respondenti spokojenost, vztahy s dětmi označovali jako dobré aţ milující. Vztahy s vnoučaty, kterým jsem věnovala větší pozornost, pro ně rovněţ hodně znamenaly a i přes různou intenzitu jejich společných kontaktů, je respondenti povaţují za velmi kvalitní. Vztah prarodič – vnouče se jeví jako velmi fascinující a jedinečný vztah. Velice se mi líbila formulace jednoho respondenta, který na otázku, co pro něj jeho vnouče znamená, odpověděl následovně: „Je to obdivuhodný vztah člověka k člověku, ţe se stále dál a dál opakuje a zdokonaluje, objevuje jejich schopnosti a má z toho radost.“ Mnoho respondentů odpovídalo, ţe pro ně vnouče znamená nade všechno, nade všechny poklady a ţe je to smysl jejich ţivotů. Uváděli, ţe bez vnoučat by byl jejich ţivot prázdný. Je tedy evidentní, ţe vztah s vnoučetem dává seniorům smysl ţivota a je pro ně určitou motivací ve snaze udrţovat si určitou kvalitu ţivota. I kdyţ nemám srovnání s druhou stranou, domnívám se, ţe je tento vztah oboustranně přínosný a tyto dvě generace se mají navzájem rády a jsou si vzájemnou oporou. Co se týká ještě rozdílnosti vztahu prarodič – potomek a prarodič – vnouče, jejichţ prozkoumání jsem si ve své práci rovněţ vytkla za cíl, tak bych zdůraznila jeden 71

zásadní fakt, o kterém mě přesvědčila většina odpovědí, ne – li všechny. Vztah s potomky je seniory brán s jakousi samozřejmostí. S klidem a vyrovnaností se o těchto vztazích vyjadřovali, brali je jako jistotu. Naproti tomu vztah s vnoučetem pro seniory představuje jakousi vzácnost, něco, co si musí pěstovat a neustále hýčkat, aby neuvadl. Proto si někteří respondenti stěţovali na to, ţe je vnoučata nenavštěvují tak často, jak by si přáli, jelikoţ ví, ţe společná setkávání vedou k upevňování jejich vztah. Co se týká hodnocení současné mladé generace obecně, tak se u odpovědí jevilo spíše v negativním světle. V počtu zmiňovaných vlastností převaţovaly právě ty záporné. Seniorům na mladé generaci vadí především vulgární vyjadřování, honba za penězi a neúcta vůči starším lidem (včetně rodičů). Jako pozitivní vlastnosti mladé generace senioři zdůraznili vzdělávání a cestování. Konkrétní povahové vlastnosti mladých lidí nebyly příliš zmiňovány, ale přeci jen některé zazněly – např. odpovědnost, průbojnost, cílevědomost. Mezigenerační vztahy na globální úrovni jsou vnímány jako zhoršené a jeden respondent se vyjádřil i ve smyslu prohlubující s propasti mezi generacemi. Myslím si, ţe celkový výsledek výzkumu v oblasti současných mezigeneračních vztahů není nikterak překvapující. Určité napětí mezi generacemi s sebou dnešní doba přinesla. Uţ proto, ţe rodiny neţijí pohromadě, kontakty mladých se starými lidmi nejsou tak časté, tlak médií, státní politika, demografický vývoj, to vše vytváří nepříznivé podmínky pro stmelování těchto dvou generací. Oproti tomu mezigenerační vztahy na úrovni rodiny mě velice mile překvapily, jelikoţ veškeré odpovědi se nesly v duchu spokojenosti seniorů. Prognózu mezigeneračních vztahů do budoucna si netroufám odhadnout. Jen čas a doba ukáţou, jaké vztahy budeme mít my (současná mladá generace) se svými vnoučaty.

72

Seznam použitých zdrojů 1. Aronson, E., Wilson, T., Akert, T. Social psychology. Upper Saddle River, NJ: Pearsons Education. 2010 ISBN 01-3814-478-8 2. Bromley, D. Psychologia ludského starnutia. Bratislava: Smena. 1974 ISBN neuvedeno 3. Česká republika pod palbou čísel aneb rodná hrouda v kostce. 2006. [online] [cit dne 1. 4. 2011] . Dostupný z 4. Český helsinský výbor. [online] Senioři v České republice. 2009. [cit dne 18. 4. 2011] Dostupný z < http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2009040202> 5. Černá, L. Obdivuhodní senioři. [online] Průvodce projektem. Ústí nad Labem: Dobrovolnické centrum, o. s., 2005 [cit dne 18. 4. 2011] Dostupný z

6. Definice ageismu. [online]

[cit

dne

29.

3

.

2011]

Dostupný

7. Drástová, H., Krombholz, R. Deprese v seniu. 2006. Medicína pro praxi, 5, s. 241 - 243 8. Erikson, E. Ţivotní cyklus rozšířený a dokončený. Praha: Lidové noviny, 1999. ISBN 80-7106-291-X 9. Franková, V. Deliria ve vyšším věku. 2007. Psychiatrie pro praxi, 2, S. 52 - 55 10. Gruša, J. Umění stárnout. Praha: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-600-2

73

z

11. Haškovcová, H. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1989. ISBN 80–7038-158-2 12. Hartl, P. Psychologický slovník. Praha: Budka, 1993. ISBN 80-7178-803-1 13. Hebblethwheite, S., Norris, J.“You don´t want to hurt his feelings..“: Family Leisure as a Context for Intergenerational Ambivalence. Journal of Leisure Research. 2010. S. 489 - 508 14. Hendl, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7184-549-3 15. Holmerová, I. Depresivní syndrom u seniorů, významný a dosud nedoceněný problém. 2006. Psychiatrie pro praxi, 4, s. 182 – 184 16. Jandourek, J. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-269-0. 17. Jirák, R. Deprese u seniorů – Biologické a psychosociální vlivy, vtahy deprese a demence. 2007, Psychiatrie pro praxi, 8(5), s. 200 - 204 18. Jůzová, J. Moţnosti přípravy na stáří. Brno. 2006. Diplomová práce. 19. Kalvach, Z. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada. 2004 ISBN 80-2470-548-6 20. Kubíčková, N. Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha: ISV nakladatelství. 2001 ISBN 80-8586-682-X 21. Křivohlavý, J. Psychologie nemoci. Praha: Grada, 2002. ISBN 8024701790

74

22. Langhamrová, L. [online] Střední délka ţivota v České republice a v zemích EU. 2010. [cit dne 15. 4. 2011] Dostupný z 23. Langmaier, J., Krejčířová, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada, 2006 ISBN 8024712849 24. Lundholm, L., Malmberg, G. Between Elderly Parents and Grandchildren – Geographic Proximity and Trends in Four – Generation Families. Population Ageing. 2009. S. 121 - 137 25. Luescher, K., Pillemer, K. Intergenerational Ambivalence: A New Approach to the Study of Parent – Child relations n Later Life. Journal of the Marriage and the Family, 1998, 60, S. 413 - 425 26. Matějček, Z. Radosti a strasti prarodičů, aneb, kdyţ máme vnoučata. Praha: Grada, 1997. ISBN 80-7169-455 27. Minksová, L. [online] Vysokoškoláci – přehled hlavních sociologických výzkumů realizovaných v ČR. SDA Info, 2010, 4, S. 39 – 60, Praha, 2010. Dostupný z 28. Petrášová, L. [online] Mládeţ si na internetu vybíjí zlost na důchodcích. Hrozí válka

generací?.

2010

[cit

dne

12.

4.

2011]

Dostupný

z

http://zpravy.idnes.cz/mladez-si-na-internetu- 29. Lindau, T.S., A Study of Sexuality and Health among Older Adults in the United States. The Nex England Journal of Medicine, 2007, 357, S. 762 – 774 30. Mozkový

jogging.

[online]

[cit

dne

15.

4.

2011]

Dostupný

31. Mühelpacher, P. Gerontopedagogika. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 97-8802-105-0297

75

z

32. Nakonečný, M. Úvod do psychologie. Praha: Academia. 2003 ISBN 80-2000-993-0 33. Otázka času a vztahů mezi generacemi. [online] [cit dne 30. 3. 2011] Dostupný z 34. Pidrman, V., Kolibáš, E. Změny jednání seniorů. Praha: Galén, 2005. ISBN 80-7262-363-X 35. Pacovský, V. O stárnutí a stáří. Praha: Avicenum, 1990. ISBN 80-2010-076-8 36. Pokorná, A. Komunikace se seniory. Praha: Grada, 2010. ISBN 97-8802-473-2718 37. Plšková, M. Mezigenerační porozumění. 2010. Bakalářská práce. 38. Prokopec, J. Zdraví a společnost. Praha Avicenum, 1975. ISBN neuvedeno 39. Periodizace lidského ţivota [online] [cit dne 1. 3. 2011] Dostupný z 40. Paták, T. [online] Počet důchodců v Česku se zvýšil na téměř 2. 8 milionu. 2010. [cit dne 2. 3. 2011] Dostupný z 41. Rabušic, L. Česká společnost stárne. Brno: Masarykova univerzita, 1995. ISBN 80-2101-155-6 42. Schirrmacher, F. Spiknutí metuzalémů: Stáří má zelenou. Praha: Kniţní klub, 2005. ISBN 80-2421-496-2

76

43. Strauss, A, Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert, 1999. ISBN 80-8583-460-X 44. Stuart - Hamilton, I. Psychologie stárnutí. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-274-2 45. Sýkorová, D. Autonomie ve stáří: Kapitoly z gerontosociologie. 1. vyd. Praha: SLON, 2007. ISBN 80-7326-026-3 46. Šiklová, J., Deník Staré paní. Praha: Kalich, 2003. ISBN 80-7017-865-5 47. Švaříček, M. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha:Portál, 2007. ISBN 97-8807-367-3130 48. Špaténková, N. Fenomén vdovství. Olomouc: Olomouc UP, 2005. ISBN 80-244-1006-0 49. Sak, P. [online] Vztahy mezi generacemi. 2009 [cit dne 1. 3. 2011] Dostupný z 50. Sedláková, R. [online] Obraz seniorů a stáří v českých médiích aneb přispívají mediální obsahy k věkově inkluzivní společnosti. [cit dne 26. 2. 2011] Dostupný z 51. Senioři v ČR. [online] Český statistický úřad. [cit dne 10. 4. 2011] Dostupný z 52. Slovník cizích slov [online] Krystalická inteligence. [cit dne 11. 4. 2011] Dostupný z 53. Topinková, E. Geriatrie pro praxi. Praha: Galén, 2005. ISBN 8072623656 77

54. Tošnerová, T. Ageismus: průvodce stereotypy a mýty o stáří. Praha: Ambulance pro poruchy paměti, 2002. ISBN 80-2389-506-0 55. Tošnerová, T. Špatné zacházení se seniory a násilí v rodině. Praha: Ambulance pro poruchy paměti, 2002. ISBN 80-2389-505-2 56. Vágnerová, M. Vývojová psychologie II. Dospělost a stáří. Praha: Karolinum. 2007 ISBN 97-8802-461-318 57. Velký lékařský slovník [online] Polymorbidita. [cit dne 1. 4. 2011]. Dostupný z 58. Věkové sloţení obyvatelstva. [online] Český statistický úřad. [cit dne 1. 4. 2011] Dostupný z 59. Vavroň, J. [online] Čtvrtina mladých chápe seniory jako přítěţ, která jim bere peníze. 2010 [cit dne 1. 3. 2011] Dostupný z 60. Vidovičová, L. Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti. Brno: Masarykova univerzita. 2008 ISBN 97-8802-104-62-76 61. Výrost, J., Slaměník, I. Sociální psychologie 2., přepracované vydání. Praha:Grada, 2008 ISBN 978–80- 247-1428-8

78

Seznam příloh Příloha č. 1 Otázky rozhovoru: Dobrý den, jmenuji se Andrea Kyselová a jsem studentkou Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Pro potřeby své diplomové práce realizuji výzkum, který se týká mezigeneračních vztahů. Proto bych Vás ráda poţádala o zodpovězení několika otázek, které se těchto vztahů týkají. Veškeré údaje jsou anonymní a pro jejich uchování je budu nahrávat. Souhlasíte s nahráváním rozhovoru na diktafon? 1. Faktické údaje 1. Kolik Vám je let? 2. Jaké bylo Vaše povolání? 3. Kolik máte dětí? 4. Kolik máte vnoučat? 5. Jaký je věk Vašich dětí a vnoučat? 2. Setkávání s rodinou 1. Jak často se setkáváte s vašimi dětmi? 2. Jak často se setkáváte s vašimi vnoučaty? 3. Při jakých příleţitostech dochází k setkávání? 4. Jaké jsou Vaše společné aktivity - s dětmi a vnoučaty? 3. Vztah 1. Jaký máte vztah se svými dětmi? 2. Rozumíte si s vašimi vnoučaty? 3. Jaký mají vztah vnoučata se svými rodiči? 4. Jste s Vašimi vztahy s dětmi a vnoučaty spokojen/a? 5. Povaţujete Váš vztah za důvěrný? 4. Charakteristika vnoučete 1. Co pro Vás vaše vnouče znamená? 2. Jaké vlastnosti má vaše vnouče? 3. Čím se Vaše vnouče zabývá (studuje, pracuje)? 4. Jak tráví Vaše vnouče volný čas? 79

5. Změnila byste něco na Vašem vnoučeti? 5. Komunikace s vnoučetem 1. Jakým způsobem spolu komunikujete? (osobně, telefonicky, jinak..) 2. O čem si spolu povídáte? 3. Svěřuje se Vám vaše vnouče?

6. Srovnání generací 1. Jak byste porovnala dnešní mladí s Vaším mládím? 2. Jaká pozitiva spatřujete na dnešní mladé generaci? 3. Jaká negativa vidíte na dnešní mladé generaci?

7. Chtěl byste ještě na závěr něco doplnit, co by mělo v souvislosti se vztahy mezi generacemi, zaznít?

80

Příloha č. 2 Přepisy rozhovorů Označení: T = tazatel (já) R= respondent Respondent č. 1 - Paní č. 1 Délka rozhovoru: 14 minut Dobrý den, jmenuji se Andrea Kyselová a jsem studentkou Filozofické fakulty MU. Pro potřeby své diplomové práce realizuji výzkum, který se týká mezigeneračních vztahů. Proto bych Vás ráda poţádala o zodpovězení několika otázek, které se těchto vztahů týkají. Veškeré údaje jsou anonymní a pro jejich uchování je budu nahrávat. Souhlasíte s nahráváním rozhovoru na diktafon? T: Tak prvně bychom se zaměřili na faktické otázky. T: Kolik Vám je let? R: 74. T: Jaká byla vaše profese? R: učitelka na základní škole T: Kolik máte dětí? R: 2 T: Kolik máte vnoučat? R: Tak i tu vyvdanou budu jmenovat. Mám pět vnoučat. T: A jaký je věk vašich dětí a vnoučat? No, vnoučat.. 26, 25, 24., 17 a 3. T: A dětí? R: 51 a 50.

81

T: Dobře, děkuji. T: Teď následuje téma, které se týká setkávání s rodinou. Takţe otázky.. T: Jak často se setkáváte s vašimi dětmi? R: S dětmi se setkáváme dost často. Chodíme na návštěvy, kaţdé narozeniny slavíme spolu a teď uţ jak jsme staří , tak nám děti pomáhají, nakoupí nám, povysávají a co je potřeba. Co je těţší, tak nám donesou, nakoupí. T: A jak často se setkáváte s vašimi vnoučaty? R: S vnoučaty taky často, protoţe no.. . Andrejka ta sem chodí dost často, přijde se podívat jak se máme a taky nám donese to, co potřebujeme. No a potom s těma dvěma, s Nikolkou a Honzíčkem, taky sem chodí často na návštěvu. A protoţe nejsou z Brna, tak chodí uţ méně často, ale tak třeba dvakrát za měsíc. A ještě mám dvě, Eliška, ta chodí vţdycky jenom na narozeniny a na svátky, to se setkáváme tam u syna. No a ta druhá, bohuţel.. s tou se nesetkáváme, protoţe po rozvodu rodičů se nám odcizila. T: Pak mám tady ještě otázku a to, při jakých příleţitostech dochází k setkávání? Ale to uţ jste víceméně řekla.. R: Ano, to uţ jsem řekla. T: Jaké jsou Vaše společné aktivity s dětmi a vnoučaty ještě kromě tady těch oslav třeba? R: No, tak protoţe uţ jsme staří, já chodím o té francouzské holi, tak jdu jenom s maličkým na procházku v jejich zahradě, no manţel taky sotva chodí, má nemocné nohy, cukrovku má 30 roků, tak on uţ jenom sedí, kdyţ aj přijdeme na návštěvu nebo aj k nám někdo, tak on uţ jenom sedí v křesle a dívá se na televizi. Tak si s vnoučaty povídáme, tata s Andrejkou promluví pár slov, taky, aby věděl, ţe má vnučku. A Nikolka ta taky s ním promluví.. Jak se máte? (smích). A to by bylo tak všechno.. a s Eliškou se vídáme jen na ty svátky. To se setkáváme u jejího tatínka, protoţe mají dům v Tišnově a tam se sejdeme a tam se dozvím co a jak, a k svátku nám taky dá vţdycky dárek a k vánocům taky, to si všichni vyměňujeme dárky. T: Tak to je hezké.

82

T: Jaký máte vztah se svými dětmi? R: Se svými dětmi mám dobrý vztah, s oběma. Rozumíme si a máme se rádi. T: Rozumíte si s vašimi vnoučaty? R: S vnoučaty si taky rozumíme dobře, jenom s tou, která se nám odcizila, nemáme ţádné styky, coţ mi je velice líto, protoţe aj tu mám ráda. T: Jaký mají vztah vnoučata se svými rodiči? R: Vnoučata mají s rodiči vztah dobrý, všichni se mají rádi..aţ na tu jednu, Svaťku, která se odcizila celé rodině, i synovi, tedy jejímu tatínkovi..je to škoda no.. je nám to líto.. T: Jste s vašimi vztahy s dětmi a vnoučaty spokojená? Tak aţ na tu jednu jsem s těmito vztahy spokojená. .. jak s dětmi, tak i s vnoučaty. T: Teď tu mám takovou kapitolu o charakteristice Vašeho vnoučete. Takţe můţete pak rozvést jednotlivá vnoučata. T: Co pro Vás Vaše vnouče znamená? R: Noo, vnouče pro mě znamená nadevšecko. Je pro mě nadevšecko poklady. T: Jaké vlastnosti má vaše vnouče? R: Jedno? T: Ano, vyberte si třeba jedno. R: No, tak Andrejka, ta je nejstarší. Ta má vlastnosti, ţe je zodpovědná, co slíbí, to splní a dobře studuje, coţ mám z toho radost velikou. Čím se zabývá Vaše vnouče? No Andrejka studuje. T: Jak tráví vaše vnouče volný čas? R: Ráda lyţuje, hraje squash a v létě plave a opaluje se na přehradě.

83

T: Změnila byste něco na vašem vnoučeti? R: Já bych sem se těšila, kdyby uvěřila v Boha a kdyby podle toho ţila a chodila do kostela. No, tak to není jenom chodit do kostela, ţe.. ale ţít takhle podle boţích přikázání. T: Teď následuje téma komunikace. T: Jakým způsobem spolu s vnoučaty komunikujete? R: No, tak komunikujeme.. povídáme si při těch našich setkáních. A telefonicky jsme spolu ve spojení kdykoliv. T: Udrţujete spolu tělesný kontakt? Tak vţdycky kdyţ Andrejka přijde, tak se obejmeme a dáme si pusinku na přivítání.. a kdyţ odchází, tak taky.. jinak spolu tělesný kontakt neudrţujeme. T: O čem si spolu povídáte, jaká jsou Vaše témata? R: No povídáme si celkem o takových běţných věcech, no třeba o škole, jak jim to jde ve škole, jestli si s maminkou dobře rozumijou, a ještě o tom, co se děje v naší rodině, nebo si vykládáme i o tom, co jsme viděli v televizi a posuzujeme ty zprávy kaţdá podle svého názoru a obyčejně na to máme názor stejný. T: Svěřuje se Vám vaše vnouče? R: No, nějaké intimní věci si spolu neříkáme, ale máme takový důvěrný vztah. Spolu pěkně vycházíme, nemáme ţádné hádky, mluvíme klidně a v pohodě. T: A teď následuje kapitola, která je uţ taková obecnější. Jedná se o srovnání generací. T: Jak byste porovnala dnešní mládí s vaším mládím? Jaké mezi nimi spatřujete rozdíly? R: No za mého mládí, to je před 50, 55 lety.. byl úplně jiný ţivot, neţ je teď. Všichni jsme byli vychovávaní ve víře. Rodiče nás vedli, abychom ţili podle boţího zákona, chodili jsme do náboţenství, pravidelně jsme chodili do kostela. A bylo to všechno v takové skromnosti, ale měli jsme se všichni rádi a to bylo hlavní. T: Jaká pozitiva spatřujete na dnešní mladé generaci? 84

R: Ty pozitivní vlastnosti se mi jeví v tom, ţe opravdu se začíná navracet taková odpovědnost, alespoň u některých, třeba teda .. jak se mi zdá, ţe přibývá, třeba společné zpěvy v kostele nacvičují uţ podle moderních písní, vystupují a jelikoţ já poslouchám to rádio, tak to slyším.. a to, ţe to jsou ti vysokoškoláci, kteří dělají ty zpěvy jako křesťanské a nebo teď jak je doba postní, tak dělali aj kříţové cesty, vysílá se to do rozhlasu a nestydí se, ţe jsou věřící. A potom ta druhá část, ale dvě třetiny nejméně, ty zajímají jenom zábavy, drogy a tady před naším domem se schází a dělají tam nepořádek, jsou vulgární a kdyţ je někdo napomene, tak potom mu háţou do oken rajčata. Tak taková je ta druhá část mládeţe. Nepozdraví a jsou ještě proti důchodců, zaujatí a píšou proti nim i po zdech, ţe „pryč s důchodci“, takţe vidíte, ţe jsou bezcitní a neuvědomí si, ţe to, co je tady zbudované, jsme museli budovat my a za skromných podmínek. Kdyţto oni mají doma všechno a uţ nevijou roupama , co by dělali. T: A chtěla byste ještě na závěr dodat něco ohledně mezigeneračních vztahů? Třeba Vás ještě něco napadá.. R: No mě napadá to, ţe opravdu by měly být ty vztahy dobré, protoţe znám případy, třeba se oţenil syn, je 20 roků ţenatý a ještě nenavštívil svoji matku, to znám takových případů, jen tři tady v našem sídlišti. No a ještě k tomu. No některé vztahy jsou špatné, znám příklady, kdy si nepřejí, aby dcera navštívila svoji matku, protoţe její syn si to nepřeje a dokonce maminka byla operovaná, protoţe jí vzali prs a on jí řekl, ať tam nechodí a nefňuká. Takţe taková bezcitnost, to je velice špatné. Ale né, ţe by to byli všichni, ve většině jsou ke svým rodičům dobří a uctiví. Ale najdou se i takové případy, co jsem řekla. T: Tak Vám děkuji za rozhovor. R: Není zač.

85

Respondent č. 2 - Paní č. 2 Délka rozhovoru: 33 minut T:Dobrý den, jmenuji se Andrea Kyselová a jsem studentkou Filozofické fakulty MU. Pro potřeby své diplomové práce realizuji výzkum, který se týká mezigeneračních vztahů. Proto bych Vás ráda poţádala o zodpovězení několika otázek, které se těchto vztahů týkají. Veškeré údaje jsou anonymní a pro jejich uchování je budu nahrávat. Souhlasíte s nahráváním rozhovoru na diktafon? R: Samozřejmě T: Nejprve takový okruh, který se týká faktických údajů. Kolik Vám je let? Bude mně 88. T: Jaká byla vaše profese? Úřednice T: Kolik máte dětí? Dvě T: Kolik máte vnoučat? Čtyři T: Jaký je věk vašich dětí? Syn má 61 a dcera 58. T: A věk vašich vnoučat? U syna je 36 a 34, tam jsou dva roky, kluci. A u dcery je syn 36 a dcera 26. T: Hmm. Děkuji. T: A teď okruh, který se týká setkávání s vaší rodinou. T: Jak často se setkáváte s vašimi dětmi?

86

Mohu říct denně. T: Jak často se setkáváte s vašimi vnoučaty? To je to samé, kdyţ navštívím děti, navštívím i vnoučata. T: A abyste měla říct frekvenci, například kolikrát do týdne? No, frekvenci, u dcery je to, mohu říct denně. U syna, se kterým bydlím, nakonec by to mohlo být také denně, ale někdy přijdu unavená, mám svůj samostatný byt, tak zalezu a někdy je nevidím dva, tři dny. T: Při jakých příleţitostech dochází k setkávání? No, hlavně kdyţ jsou to narozeniny, svátky, vánoce, velikonoce nebo kdyţ přijedou za mnou na chalupu, tak se vidíváme. T: Jaké jsou vaše společné aktivity s dětmi a vnoučaty? Chodila jsem s nima plavat, s klkuama hrát fotbal, tenis, bruslit. S vnučkou Haničkou jsem dokonce chodila do hudební školy, kde se učila na flétnu. No prostě, pokud byli malé, hravé, sporty.. a aţ byly velké, tak jsme šli do kina nebo do divadla a s vnučkou Hanou shánět nějaké to oblečení, parádu. T: Jaký máte vztah se svými dětmi? Dobrý. S obouma doopravdy dobrý. T: Rozumíte si s vašimi vnoučaty? No s vnoučaty taky výborné, to uţ jsem vlastně i prababičkou. A kor s tou od syna, s něma bydlím a s dcerou zase trávím běţný dny a na chatě, soboty i neděle. T: Jaký mají, podle Vás, vztah vnoučata se svými rodiči? Toš já si myslím, ţe taky dobrý. Nedají na svoje rodiče dopustit. A my ţijeme opravdu v harmonii, obě dvě rodiny. T: Jste tedy s vašimi vztahy s dětmi a vnoučaty spokojená? Velice

87

T: Povaţujete Váš vztah s vnoučaty za důvěrný? Já si myslím, ţe jo, určitě ho povaţuji za důvěrný. T: Co pro Vás vaše vnouče znamená? No já Vám řeknu, hodně. Chovám se k nim tak, aby, doufám, ţe i oni se budou chovat stejně i ke mně.. Já si to myslím, člověk neví, co se mlţe stát. Ale někdy říkám, oni jsou ke mně aţ přehnaně hodní. Vím, ţe aţ Petr mně dokonce zařídil spaní, tu nejmodernější matraci a všecko, ţe jsem říkala, petře, vţdyť sám máš malou holku, pro tu potřebuješ.. a vnučka, ta co mi vidí na očích. Doopravdy. T: Jaké vlastnosti má vaše vnouče? Teď třeba se zaměříme konkrétně na vaši vnučku. Tak ona je velice, velice hodná. Ona by se aj rozdala. Já kolikrát, kdyţ tak vykládá ona, o své kamarádce, ţe dělá to či nebo ono, maminka má s něma trápení a ona se jí ještě zastane. Ona zase jede do světa, kdyby radši pracovala.. Dyť haně se počítá nevím kolik let za vysokou, uţ pracuje. Ona uţ si začíná šetřit na důchod, aby tam něco malá hana měla, ale nevedeme ji k tomu. Vţdycky je to v té rodině.. a táto jede tam, vţdy´t co si můţe tam našetřit. No podívat se tam na 14 dní, to jo, ale co tam bude 6 měsíců dělat. Mně po tom nic není, ale ţe ta matka jí to neřekne. V rodině není zázemí.. T: A co byste ještě řekla o vaší vnučce, jaké má vlastnosti? Co se vám na ní líbí? Toš ona na lidi, vypadá pěkně. Já jí jenom řeknu, ţe mě bolí zub a ona hned, babi, to bys měla jít k zubaři. Doopravdy (smích) T: Čím se vaše vnouče zabývá? Toš čím se zabývá.. vnuci.. Vnuci jsou uţ zaměstnaní, ten jeden je stavební inţenýr, řekla bych tak, ţe pracuje pro ekonomiku., počítače, daně, to ten starší. A ten mladší je lékař, začal se věnovat, prostě kostím. T: Aha, ortoped. Ano, podívejte, tady ta ruka, visela na té kosti a Hana mi ji ještě za té bolesti otočila. To Hana udělala dobře, dívejte. To je po té těţké operaci. Syn je chirurg, ten zase umí výborně operovat. T: A ostatní vnoučata, čím se zabývají? 88

No tak to je Petr, ten je inţenýr ekonom a manţelka jeho je inţenýr chemie. No a malá hanka je farmaceutka. T: Jak tráví Vaše vnoučata volný čas? Toš u syna mají bazén, tak vyţívají se v tym. Celá rodina jezdí na kole., te´d tam jeli z Mikulova do Rakouska.. prostě sportují. Toš Hanka, trochu máme strach, přeci jenom, operovali jí tu hlavu, tak my se bojíme jenom, aby nespadla a nějak si to neporanila. Ale tak jak vidíte, na trampy chodí, tráví volný čas ve společnosti, udrţuje přátelství málem s děckama z devítky ještě a z gymnázia. Nedělá rozdíl mezi něma.. ona má vás všechny ráda a je ráda, kdyţ se s váma setká. T: Změnila byste něco na vašem vnoučeti? Já pokud vím, tak od syna na klucích nebo tady na Haně, bych nic nezměnila, neboť lepší profesi si hana nemohla vybrat. Všichni si ji tam chválí a ona aj těm pacientům, jak to vysvětlí. Tak aj ten její šéf říká, pane Boţe, ať to tady vydrţí co nejdýl. Prostě, ţe jsou takové bych řekla, klidné povahy, i jak jsem byla já vychovaná a manţel můj. Takţe tak jsme se snaţili i my vychovat ty vnoučata. A doufám, ţe ty pravnoučata nebudou nějací divočáci. (smích). T: A teď následuje taková kapitolka, co se týče komunikace. T: Takţe, jakým způsobem komunikujete s vnoučaty? No nejvíc já mám ráda, kdyţ přijdou s Hanou. A s dcerou taky, já čekám, kdyţ přijde z práce, tak mi řekne, potřebovala bych tam nebo tam, tak něco udělám.. a kdyţ potřebují něco rychle, tak telefonem. T: Udrţujete spolu tělesný kontakt? Ţe se třeba obejmete nebo si dáte pusu. No tak kdyţ mají třeba svátek nebo narozeniny, ale ţe bysme se nějak oblizovali, to určitě ne, to nemůţu říct. Určitá hygiena tady musí být. Ale my jsme měli odstup aj s molíma rodičema. Dát pusu třeba stařečkovi, tak to byla jen pusu, stařeček měl takový fousy a to vţdycky jsme se báli, tak jenom na ten spodní ret. No jak teďka, ale ţ bysme se nějak důvěrně, tak to ne. Od malička jsme se koupali zvlášť, obzvlášť kdyţ to byli dva kluci. A Hana s Petrem taky. A pak kdyby potřebovali ti staří pomoct, tak ti mladí se na ně vybodnou. A zapomenou, co vlastně ti rodiče jim dělali. 89

T: O čem si spolu povídáte s vnoučaty, jaká máte témata? No tak, kdyţ chodili do školy, tak to byly školní témata, hanička chodila do hudebky a já jsem sama učila na klavír, potom aj Petřík se naučil na tu flétnu, tak jsem mu vysvětlila. Ano, on umí krásně na flétnu. Jednou přišel ze školy a řekl Hano, já si tu skladbu s tebou zahraju. Hanička taky, chodila do školy a před tím chodila do té předvýchovy a znala uţ houslový, basový klíč, učila jsem ji stupnici. Tak my jsme se dost bavily.. a knihy jsme si četly. Objednávali jsme knihy, my jsme je tak prostě učili. T: A o čem si ještě tak povídáte? Běţný věci. T: Svěřuje se Vám Vaše vnouče? Já myslím, ţe by se ode mě odtahovali, to nemůţu říct. Já myslím, jsou ke mně pořád takoví.. a ten Petr mě aţ překvapil.. s tou matrací.. říkal babi, musíš mít pohodlí. Pomáhají mně všichni. T: A teď zkusme tak obecně, ke srovnání generací. Takţe jak byste porovnala dnešní mladou generaci s vašim mládím? No dnešní mládí s mým mládím, bych porovnala, tam je strašně velký skok, řeknu vám, k horšímu. Za nás, kdyţ nám bylo 18, 20, chlapcům to samý, se nekouřilo. Kdyţ jsme šli na zábavy, tak zásadně sodovky, pivo vůbec ne, o víně vůbec nemůţu mluvit a takoví srdeční jsme byli. Třeba jsme si udělali výlet, pak šli do nějaké hospůdky, tam jsme si dali ty sodovky, nějakou sladkost, tam se tančilo, tak jsme si zatančili. Pak jsme přišli, napřed jsme se vykoupali, pak jsme lehli, hráli jsme ţolíky, já jsem vţdycky něco upekla. To mě naučila maminka, nějakej koláč, sladkosti. Byli jsme takoví krásní, upravení a rozešli jsme se. V létě zas tak moc ne, to jsme měli kamarády kolem baráku, tak jsme poseděli tam. Nebo s holčičkama na zahradě, na lavičce si povykládat. No víte teď.. ti lidi mají tolik moţností, ale proč oni se pořád do takových těch podivných podniků vrhají..potom se nakonec pobijí a.. T: A jaká pozitiva spatřujete na dnešní mladé generaci? Pozitiva, takţe zájem o vzdělání také mají. Kdo chce studovat, tak to dostane, tak toho docílí a učí se. A kdo nechce, je nějakej slabší, taky ho nemůţeme odsuzovat.. třeba 90

ručně dovede něco dělat. Já říkám, ţe člověk ať pracuje mozkem nebo rukama, je slušný člověk. Oni sice pracují tím mozkem, ale potom prostě se tak zvrhnou, k všelijakým těm švindlům.. mladí kluci chodijou a nabízivou na telefonní číslo peníze. Tak kdyby za mnou takovej kluk přišel, 20, 25 let, tak bych mu řekla, podívejte se vy si chcete půjčovat, tak musíte někde pracovat buď pro nějakou firmu, která má zázemí a můţe ti peníze půjčit a ne aby pak za 14 dní přišel exekutor a všechno ti to sebrali. Vţdyť to ani není moţný. T: A vidíte ještě nějaká jiná pozitiva na té dnešní mladé generaci? Jaký jiný pozitiva? Někdy ty holky některý, tak oni poniţují.. Tak kaţdá nemůţe být krásná, ale hlavně kdyţ je čistá, upravená a je to hodný děvče. Taky nemůţe mít kaţdá plnou tašku peněz. To taky není moţný, ţe. A moţná, ţe ta víc ušetří, neţ ta, která měla a ten manţel jí to pak poutrácí. A jsou nešťastní oba. T: A jaká negativa vidíte na dnešní mladé generaci? To je hold zlý. Ale myslím si, ţe ti, kteří jsou negativně horší jsou tak z rodiny otrávení a vystresovaní, protoţe pochybuju, ţe společnost nakonec kdyţ to tak sleduju nakonec, já hodně jezdím vlakem, tam jezdí hodně mladých lidí a ti se dovedou někdy tak pěkně bavit… o té matce.. A někteří se vyjadřují tak pohrdavě, víte.. ţe nemají vůbec úctu k rodičům. Ale taky to bylo tím, ţe oba šli do práce, ty děcka vyrostli ve školce, víte pak chodili do druţiny, doma nebyl čas, matka odběhla, ţe by si s něma sedla, protoţe otec musel zůstat v té práci. Ty matky přece nemusely, oni tam zůstaly, aby si ještě vykládaly. A tohle já neovlivním, ani já, ani ti mladí. To já nevím no.. A já jsem měla kolegyni a ta měla dceru a ta holka s ní orala a vláčila. Holka po ní chtěla nějaký pěkný boty a ţe ať jí dá vkladní kníţku a ţe ona si půjde vybrat a koupí si je. A vedoucí jí říká:Proč jsi jí to dávala? A ona tam seděla celá červená a brečela. Ona si s ní nevěděla rady, ale my jsme ji přemlouvali.. ale dyť prej vţdyť já ji mám samu. Ale ona byla odmalička tak vychovaná, ţe všechno si vynucovala tímto stylem. Tak to chodí v některých rodinách. T: Děkuji. A chtěla byste ještě na závěr něco povědět, co by mělo v souvislosti s těmi mezigeneračními vztahy zaznít?

91

No změnilo se to, ţe se mají o moc lepší, ţe mají více moţností, protoţe já jsem dělala za Německa. Školu taky, tam bylo víc němčiny, neţ češtiny. Ano, ti dnešní toho mají moc, aţ bych řekla přespříliš. T: A myslíte si, ţe ty vztahy mezi generacemi jsou dobré? No, s kterýma rodinama já se stýkám, tak toš tam je to dobrý. No aţ na pár výjimek je to dobrý, jako třeba tady. Já myslím, ţe to je aj tím, ţe ona je Slovenka a na Slovensku jsou ti lidi jiní. Jaký vy teď máte moţnosti vyţití navštěvovat se různě, na semináře jezdit, scházet se, to za nás neexistovalo, protoţe to nebylo. T: Děkuji Vám za rozhovor.

Respondent č. 5 - Pán č. 5 Délka rozhovoru: 16 minut T: Dobrý den, jmenuji se Andrea Kyselová a jsem studentkou Filozofické fakulty MU. Pro potřeby své diplomové práce realizuji výzkum, který se týká mezigeneračních vztahů. Proto bych Vás ráda poţádala o zodpovězení několika otázek, které se těchto vztahů týkají. Veškeré údaje jsou anonymní a pro jejich uchování je budu nahrávat. Souhlasíte s nahráváním rozhovoru na diktafon? R: Ano. T: Kolik Vám je let? R: 69 let T: Jaká byla Vaše profese? R: Původně jsem byl konstruktér, potom pracovník odbytu a nakonec zásobovač. T: Kolik máte dětí? R: Mám tři děti. T: Kolik máte vnoučat? R: Mám pět vnoučat. 92

T: Jaký je věk vašich dětí? R: 35. 40 a 45 let. T: Jaký je věk vašich vnoučat? R: Nejmladší mají 2 a 3 roky. Pak 15, 19 a 25 let. T: Jak často se setkáváte s Vašimi dětmi? R: S prvními dvěmi dětmi se setkávám tak jednou za měsíc, jednou aţ dvakrát za měsíc a s poslední, nejmladší dcerou se vídám několikrát týdně. T: Jak často se setkáváte s Vašimi vnoučaty? R: S vnoučaty se setkávám tak jednou aţ dvakrát měsíčně a s tou nejstarší několikrát týdně. T: Při jakých příleţitostech dochází k setkávání? R: Tak s vnoučaty se setkávám při návštěvách jejich matek, tedy svých dcer. T: Jaké jsou Vaše společné aktivity s dětmi a vnoučaty? R: Tak s dětmi navštěvuji různá kulturní a společenská zařízení, sportovní zařízení. I s vnoučaty rekreace, rekreační oblasti a tak podobně. T: Jaký máte vztah se svými dětmi? R: S dětmi mám dobré a důvěrné vztahy. T: Rozumíte si s Vašimi vnoučaty? R: S vnoučaty si rozumím, od těch nejmenší aţ po ty starší. T: Jste s vašimi vztahy s dětmi a vnoučaty spokojen? R: Jsem. Jelikoţ jsou to všechno dobře a slušně vychované děti. Jsem s nimi velmi spokojen. T: Co pro Vás vaše vnouče znamená?

93

R: Kaţdé vnouče pro mě znamená naději, ţe z něj vyrostou spořádaní občané a dosáhnou co nejvyššího vzdělání, pokud moţno vysokoškolského a tím si zajistí prestiţní uplatnění ve společnosti. T: A teď, kdybychom se měli věnovat pouze tomu nejstaršímu vnoučeti, tak jaké má vlastnosti? R: Je velmi nadaná, bystrá, učí se sama bez zvláštního donucování a na vysoké škole, má dvě vysoké školy, tak velice dobře prospívá. T: A ještě nějaké vlastnosti byste zmínil? R: Je pilná, houţevnatá, veselá a společenská, má ráda společnost a zábavu. T: A nějaké negativní vlastnosti například? R: No negativní vlastnosti bych nějaké zvláštní nevidě, ale měla by se spíš víc zaměřit na zvýšení ctiţádosti a dosaţení cílů a neškodilo by trochu pokory. T: Jak tráví vaše vnouče volný čas? R: No vnouče tráví volný čas.. hlavním jejím cílem je se učit na zkoušky na vysokých školách, je svědomitá. A v případě, ţe má úspěšně sloţené zkoušky, tak se věnuje zábavě, jak sportovní, tak společenské i kulturní. T: Změnil byste něco na Vašem vnoučeti? R: Jak jsem jiţ řekl v předešlé odpovědi, tak měla by mít větší ctiţádostivost a nenechat se předčasně odradit nějakým neúspěchem a více bojovat o dosaţení cílů, který si zadala. A v této souvislosti bych také kvitoval s povděkem, kdyby nacházela více pokory. T: Jakým způsobem spolu s vnoučetem komunikujete? R: No komunikujeme jednak osobním kontaktem, v případě, ţe se nevidíme a potřebujeme si něco sdělit, tak telefonicky. A to je všechno. T: O čem si spolu povídáte? R: Naše hovory mají velice široké spektrum, od osobních záleţitostí po studium ve škole, o jejím prospěchu, o kulturním, sportovním dění i o politice. 94

T: Máte spolu důvěrný vztah? R: Máme spolu dostatečný důvěrný vztah. T: No a teď se dostáváme k takovému obecnějšímu tématu a to srovnání generací. T: Jak byste porovnal dnešní mladou generaci s Vašim mládím? R: No dnešní mládeţ, s ohledem na změny společenského a politického zřízení v naší republice, přineslo dnešní mladé generaci takové moţnosti, které my jsme nikdy neměli. Hlavně cestování po světě, které my jsem absolutně neměli umoţněno. A tím získávání daleko většího rozhledu a zkušeností, i zvyšování jejich odborných znalostí, při konzultování se současnou situací v jiných státech a mohou porovnávat jak společenské, hospodářské, technické .. technický vývoj u nás se světem, coţ nám nebylo umoţněno. T: A jaké bylo teda to vaše mládí? R: Naše mládí nebylo tak hektické, poněvadţ bylo omezeno jenom na dění v naší zemi a neměli jsme moţnost cestovat a neměli jsme moţnost srovnávat a nevěděli jsme prakticky jak se ţije v jiných státech, takţe jsme byli lokálně uzpůsobení jenom na území České republiky. Neměli jsme takové moţnosti rozhledu a rozletu do světa, jak má dnešní generace. T: Jaká pozitiva spatřujete na dnešní mladé generaci? R: To zase souvisí s tou změnou politického zřízení v naší zemi. Dnešní zřízení umoţňuje mladým lidem se daleko více prosazovat, nejenom u nás, ale i v cizině a získávat zkušenosti na univerzitách v cizině. A tím si zvýšit kvalifikaci, coţ nám nebylo umoţněno. T: A jaké má tato generace pozitivní vlastnosti? R: No toto, ţe mají takové moţnosti zákonitě zvyšuje jejich sebevědomí a jistotu uplatnění v ţivotě T: A jaká negativa má podle Vás dnešní mladá generace? R: No jelikoţ jim tento systém u nás umoţňuje hodně cestovat a poznávat ostatní země, tak pochopitelně toho vyuţívají a hojně navštěvují cizí krajiny., coţ má za následek, ţe 95

nemají takovou snahu zakládat rodiny u nás, neboť chtějí napčed co nejvíce poznat ţivot v ostatních zemích a tím pádem nemají ještě čas a zájem zakládat třeba nějaké rodinné souţití, coţ by jim prakticky neumoţnilo cestovat. Takţe chtějí si poznat svět a pak zaloţit rodiny, coţ má za negativní vlastnost to, ţe zakládání rodin odkládají na pozdější dobu a nemůţou si to tak vychutnat jako za našich generací. Lidé zakládali rodiny daleko dříve a z toho plyne pocit zodpovědnosti, rodičovství a zachování rodiny. Přitom to tato generace tolik nemá, protoţe si chce, kdyţ to řeknu lapidárně, tak si chce uţívat, co nejvíce poznat a potom aţ následně zaloţit rodiny a usadit se doma, coţ můţe být uţ někdy i pozdě. T: No a chtěl byste ještě něco na závěr dodat ohledně mezigeneračních vztahů? R: Mám pocit, ţe dnešní mladá generace se dívá na starší generaci s nelibostí, neboť má pocit, při současné hospodářské krizi, která způsobuje nezaměstnanost a je nouze o pracovní místa, ţe jim tato starší generace, kdyţ to budu parafrázovat, ujídá chleba a omezuje jejich moţnosti uplatnění v zaměstnání. Nebo%t by byli rádi, kdyby tito staří lidé jiţ odešli do starobních důchodů a nebránili mladé generaci v rozletu v zaměstnání. A proto mám pocit, ţe v současné době mezi mladou generací a a starší generací je veliké napětí, coţ je vlastně hodně podmíněno hospodářskou krizí a tím, ţe se neustále utahují opasky různými hospodářskými reformami a ta mladá generace má pocit, ţe tito starobní důchodci jim ztěţují ţivot, finanční vzestup i obsazení vedoucích funkcí a prestiţní uplatnění v zaměstnání, coţ je podle mě velice negativní jev, který tato doba přináší, ţe dochází mezi mladou generací a starou generací k takovémuto napětí. T: A chcete ještě něco dodat? R: No poněvadţ su z té staré generace, tak bych dodal, znovu bych chtěl vypíchnout, ţe za našich časů, kdyţ mi jsme byli ta mladá generace, my jsme měli k té starší daleko, daleko větší úctu, váţili jsme si jich a rádi jsme byli, kdyţ nám předali svoje zkušenosti. Kdeţto tato generace o ţádné zkušenosti staré generace nestojí a skutečně jim jde o to, aby co nejdříve tady tato stará generace opustila zaměstnání a pracoviště a umoţnila jim vzestup a lepší finanční podmínky. Hlavně jim vadí, ţe jestli nebude provedena ţádná důchodová reforma, tak dnešní mladá generace jiţ tuší, ţe dříve pracovali dva mladí na jednoho důchodce, ţe postupem času to bude tak, ţe jeden mladý člověk bude muset ţivot jednoho důchodce. A to bude nutné, aby si teda přispívali na nějaké důchodové

96

zabezpečení, protoţe kdyţ nebudou moc dosáhnout takového důchodového zvýhodnění, jaké má dnešní stará generace. A to jim také vadí a zvyšuje napětí vůči staré generaci. T: Tak Vám děkuji za rozhovor. R: Rádo se stalo.

Respondent č. 8 - Pán č. 8 Délka rozhovoru: 12 minut T: Dobrý den, jmenuji se Andrea Kyselová a jsem studentkou Filozofické fakulty MU. Pro potřeby své diplomové práce realizuji výzkum, který se týká mezigeneračních vztahů. Proto bych Vás ráda poţádala o zodpovězení několika otázek, které se těchto vztahů týkají. Veškeré údaje jsou anonymní a pro jejich uchování je budu nahrávat. Souhlasíte s nahráváním rozhovoru na diktafon? R: Ano. T: Kolik Vám je let? R: No je mi jednaosmdesát, bude mi za měsíc. T: Jaká byla vaše profese? R: Já jsem byl defektoskopický pracovník. T: Kolik máte dětí? R: Dvě děti. T: Kolik máte vnoučat? R: Taky dvě. T: Jaký je věk vašich dětí a vnoučat? R: 51 a 50. Vnoučatům je 25 .. a Honzíkovi 3 roky. T: Jak často se setkáváte s Vašimi dětmi?

97

R: No jedině na oslavách. T: A jak často se setkáváte s vašimi vnoučaty? R: Taky, kdyţ slavíme jmeniny nebo narozeniny, pač syn bývá daleko, v Tišnově bývají. T: Jaký máte vztah se svými dětmi? R: Tak, dobrý. T: Jaký si myslíte, ţe mají vztah děti s vnoučaty? R: No, snad dobré. T: Jste s vašimi vztahy s dětmi a vnoučaty spokojen? R: Ano, jsem. T: Povaţujete vaše vztahy za důvěrné? R: Tak, já myslím, ţe ano. T: Co pro Vás znamená vaše vnouče? R: No tak mám je rád a znamenají pro mě mnoho. T: Jaké má vaše vnouče vlastnosti? R: No, je liná a nechce nic donést, nechce tady vysávat, odflikne to. T: A nějaké pozitivní vlastnosti má? R: Tak to já nevím ani. Tak ráda sportuje, lyţuje, povykládá si ráda se mnou, hlavně s babičkou teda. T: Čím se vaše vnouče zabývá? R: Tak, chodí do školy. T: A jak tráví vaše vnouče volný čas? R: Tak nejlepši ji je u sklenice vína a nebo má před sebou flašku s pivem (smích). T: Změnil byste něco na vašem vnoučeti? 98

R: Tak já nevím no, aby byla pracovitější v domácnosti. T: Jakým způsobem spolu komunikujete, s vnoučetem? R: Tak, normálně. Osobně, aj po telefonu. T: Udrţujete spolu tělesný kontakt? Jestli se třeba obejmete. R: No tak to ne. T: O čem si spolu povídáte s vnoučetem? R: O škole, o sportu. T: Svěřuje se Vám vaše vnouče? R: Nesvěřuje. T: A nyní kapitola o srovnání generací. Jak byste porovnal dnešní mladou generaci s vaším mládím? R: Tak dnešní mladí lidi.. dříve byli víc pracovití a slušnější.. a dneska vůbec, moţná v eletrice nepustí ani mladší staršího sedět, jsou nevychovaní, čmárají po stěnách.. T: A jaké bylo tedy to vaše mládí? R: No, kdyţ jsem byl mladší, tak to jsem sportoval, na hřištích se kopalo do míče, míče ani pořádný nebyly, to byly jen takový hadrový, nebo tenisák a s tím se hrával fotbal. Míč nebyl, to nebylo k dostání nebo byly drahý. A nemohli si to naši rodiče dovolit. T: Jaká pozitiva spatřujete na dnešní mladé generaci? R: Tak dneska jsou jiný moţnosti, my jsme tehdá ţádný moţnosti neměli. Dneska je ten internet, všelijaký ty hry a toto to my jsme neměli takový věci. Tak teď chodí ti mladí na zkušenou do světa. No, to my jsme neměli vůbec, aby někdo šel do světa, někam do jinýho státu, to neexistovalo T: No a jaká negativa vidíte na dnešní mladé generaci? R: No ti mladí lidi nemají úctu ke starým vůbec, jsou nezodpovědní a nejradši by ty starý lidi poslali do hrobu.

99

T: A chtěl byste ještě něco ohledně těch mezigeneračních vztahů říct, pokud Vás něco napadá? Dneska ti mladí lidi myslí jenom peníze, peníze a peníze.. to za nás, za našich mladých let se vůbec o takových sexuálních věcech nemluvilo a dneska je to samej, kdyţ se na to člověk podívá do televize nebo do rádia, většinou se mluví o sexu, za mě to vůbec nebylo. To vůbec nikdo nedovolil, aby viděl v kině, jak jsou ty starší filmy, tak tam vůbec nebylo vidět, ţe by bylo tělo nějak toto.. odhaleno. T: Tak, to je všechno? R: No, asi ano. T: Děkuji Vám za rozhovor.

100