BŘEZEN
Tak krev byla vidět hned. Tmavší, než by člověk čekal. Na zemi před krámem s grilovanými kuřaty byla snad úplně všude. Prostě šílenost. Jordan: „Hele, o milion babek, že do toho nešáhneš.“ Já: „Žádnej milion nemáš.“ Jordan: „Tak o babku.“ Člověk by do toho i sáhl, jenže stejně nešlo dostat se až k tomu. Přes ulici totiž byla páska. POLICIE VSTUP ZAKÁZÁN Kdo to poruší, v prach se promění. Na policajta jsme nesměli mluvit, potřeboval se soustředit, kdyby se náhodou vrah vrátil. Viděl jsem, že za opaskem má želízka, ale pistoli jsem neviděl. Krev hlídala máma toho mrtvýho kluka. Bylo na první pohled vidět, že se bojí, aby se nevsákla. Obloze se chtělo pršet a krev smýt, ale to by ona nedovolila. Ani neplakala, jen tam tak ztuhle a zarputile stála, jako by měla za úkol zastrašovat déšť a držet ho v nebi. Do toho se přimotal holub, hledal něco k snědku a vešel přímo do krvavý kaluže. I on byl smutný, to bylo vidět, protože oči měl úplně růžový a mrtvý. * * * 11
Kytky už osychaly. Taky tam byly fotky toho mrtvýho kluka ve školní uniformě. Měl zelený svetr. Já mám modrý. Mám hezčí uniformu. Jen mě štve kravata, hrozně škrábe. Nesnáším takhle škrábavý kravaty. Místo svíček tam stály flašky s pivem a taky vzkazy, co mrtvýmu klukovi napsali jeho kamarádi. Všichni mu psali, že to byl skvělej kámoš. Občas tam byly pravopisný chyby, ale to mi vůbec nevadilo. Na zábradlí visely jeho kopačky, svázaný za tkaničky. Skoro nový najky, s železnými kolíky a tak. Jordan: „Nemám je čórnout? On je už potřebovat nebude.“ Dělal jsem, že ho neslyším. Jordan by je stejně neukrad, byly na něj moc velký. Ale jak tam tak visely, přišly mi děsně prázdný. Rád bych si jel vzal, ale nepadly by mi. S tím mrtvým klukem jsem se kamarádil tak napůl, moc jsme se nevídali, protože byl starší a nechodil do mý školy. Dokázal jezdit na kole bez držení tak, že mu člověk ani nepřál, aby si natlouk. V duchu jsem se za něj pomodlil. Jen prostě, že mi je to líto. To je všechno, co si pamatuju. Upřeně jsem se na tu krev díval a sám sobě namlouval, že když se na to budu dívat dostatečně upřeně, dosáhnu toho, že se krev vrátí zpátky do toho kluka a že ho tak vlastně oživím. Něco podobnýho se už stalo. Tam, kde jsem bydlel předtím, byl jeden náčelník a ten takhle oživil svýho syna. Bylo to dlouho předtím, než jsem se narodil. Česný, že to byl zázrak. Jenže tentokrát to nezabralo. Dal jsem mu svýho hopíka. Už ho nepotřebuju, mám pod postelí pět dalších. Jordan mu dal jen nějaký kamínek, co našel na zemi. Já: „To se nepočítá. Musíš dát něco, co fakt bylo tvoje.“ Jordan: „Já nic nemám. Nevěděl jsem, že máme nosit dárky.“ Dal jsem proto Jordanovi jahodovou žvejku, že jí má tomu mrtvýmu klukovi dát, a pak jsem mu ukázal, jak se rukou dělá kříž. Oba jsme se pokřižovali. Byli jsme úplně potichu. Přišlo nám to jako důležitá chvíle. Pak jsme celou cestu domů běželi. Snadno jsem Jordanovi utekl. Předběhnu každýho, ze sedmáků jsem nejrychlejší. Ale teď jsem nezávodil, chtěl jsem jen co nejrychleji pryč, aby nás to umírání nechytilo. 12
* * * Tady všude kolem jsou samý obrovský baráky. Ten náš, to je věž jak maják v Jamestonu. Celkem jsou tu v řadě tři věžáky, pojmenovaný po Lucemburku, Stockholmu a Kodani. Já bydlím v tom kodaňským. Bydlíme v devátým patře ze čtrnácti. Člověk si zvykne. Teď už se můžu klidně podívat i z okna a nechce se mi zvracet. Hrozně rád jezdím výtahem, to je bomba, hlavně když tam je člověk sám. Můžete si představovat, že jste duch nebo třeba špión. To pak zapomenete i na ten smrad od chcanek, protože to jede tak rychle. Dole hodně fouká, je to jak ve vichřici. Když si stoupnete úplně dolů, kde se věžák stýká se zemí, a roztáhnete ruce, můžete si hrát na ptáka. Úplně cítíte, jak vás vítr chce odnést, fakt to je, jako byste letěli. Já: „Roztáhni ruce víc!“ Jordan: „Víc už nemůžu! Hele, tohle je jetý, necháme toho.“ Já: „Není to jetý, je to boží.“ Česný, tohle je nejlepší způsob, jak se můžete ujistit, že žijete. Na druhou stranu vlastně ani člověk nechce, aby ho ten vítr odnesl, protože nevíte, kde vás to shodí. Mohlo by vás to odnést klidně až do divočiny nebo do moře. V Anglii mají pro všechno pekelně různých slov. To proto, že když zapomenete jedno slovo, vždycky můžete použít nějaký jiný. Hodně to pomáhá. Jetý, praštěný a pitomý znamenají třeba jednu věc. Chcát a čůrat taky (stejně jako jít s pískem). Stejně tak tu mají asi milion slov pro šulína. Když jsem přišel do nový školy, víte, na co se mě nejdřív ze všeho Connor Green zeptal? Connor Green: „Máš peníz?“ Já: „Jo.“ Connor Green: „A seš si tím jistej?“ Já: „Asi jo.“ Furt se mě ptal, jestli mám peníz, a ne a ne přestat. Tak mě úplně znervóznil, že jsem nakonec znejistěl. Connor Green se chechtal jak mourovatej, já vůbec netušil proč. Až mi pak Manik řekl, že to je celý fór. 13
Manik: „Neptá se, jestli máš peníz, ale jestli máš ptáka, penis. Říká to každýmu, je to prostě takovej jeho fór.“ Connor Green: „Dostal jsem tě!“ Connor Green si střílí z každýho. Je to šašek. To je první, co se o něm dozvíte. Aspoň jsem neprohrál. Penis mám. Říkám si, že když je něco pravda, tak ten fór nezabírá. Někteří lidé si na balkonu věší prádlo nebo tam mají kytky. Já se z balkonu dívám na vrtulníky. Trochu se mi z toho točí hlava. Ale dlouho tam člověk nevydrží, to by se změnil v rampouch. Z balkonu jsem viděl, jak X-Fire sprejuje svý jméno na zeď paneláku pojmenovanýho po Stockholmu. Neměl tušení, že ho vidím. Udělal to fakt rychle, a přesto ty písmena vypadaly skvěle. Taky bych se chtěl na barák podepsat takhle velkýma písmenama, jenže barva ve spreji je hrozně nebezpečná, když se tím člověk umaže, tak už to nikdy nesmyje a zůstane mu to navěky. Malý stromy jsou v klecích. Fakt, postavili kolem těch stromků klece, aby je nikdo nevzal. Česný, je to fakt praštěný. Kdo by kradl nějaký stromek? Kdo by podřezával malýho kluka kvůli kuřeti?
14
Když mamka zapne na telefonu reproduktor, zní to, jako by byli strašně daleko. Taťkův hlas má ozvěnu, jako kdyby byl uvězněný v ponorce na mořským dnu. Říkám si vždycky, že má kyslík už jen na hodinu, a že když ho rychle někdo nezachrání, tak je po všem. Tahle představa mě vždycky vyděsí. Dokud se taťkovi nepodaří uniknout, tak jsem pánem domu já. Dokonce mi to sám řekl. Mám povinnost na všechno dohlížet. Vyprávěl jsem mu o svým holubovi. Já: „Vlítnul mi normálně do okna. Lydia se úplně lekla.“ Lydia: „Jak to?! To není pravda!“ Já: „Jo, bála se. Říkala, že má strach z toho, jak mává křídly. Musel jsem ho chytit.“ Dal jsem si do dlaně trochu mouky a holub mi přistál na ruce. Měl jen hlad a ta mouka na něj zabrala. Musíte ale jít hodně pomalu, když jdete rychle, tak se holub lekne a zase uletí. Lydia: „Dělej! Vždyť někoho klovne!“ Já: „Hleď si svýho! Jen hledá cestu ven. A buď ticho, nebo ho vyplašíš.“ Nohy mě na dlani škrábaly, jako kdybych měl v ruce kuře. Bylo to úžasný. Rozhodl jsem se, že to bude můj zvláštní holub. Dobře jsem si ho prohlídnul, abych viděl, jakou má barvu, pak jsem ho odnesl na balkon a vypustil. Není nutný je zabíjet. Taťka: „Dobrá práce.“ Taťka se v hlase usmíval. Mám hrozně rád, když se hlasem usmívá, protože to znamená, že jsem udělal něco dobrýho. Ne15
musel jsem si potom ani mýt ruce, protože holubi žádný breberky nemají. Furt nám někdo říká, že si máme mýt ruce. Česný, na světě je tolik breberek, že byste tomu ani nevěřili. A jak z nich mají všichni strach! Nejhorší jsou breberky z Afriky, i proto Vilis utekl, když jsem ho šel pozdravit, myslí si totiž, že když nějaký ty breberky ode mě vdechne, tak umře. Já vlastně ani nevím, jestli jsem s sebou nějaký přivezl. Tyhle věci člověk necítí nebo tak. Breberky jsou zákeřný, a jak, adžej. Ale je mi jedno, jestli mě Vilis nemá rád, stejně je to jen pitomej obránce a nikdy mi nepřihraje. Agnes hrozně ráda dělá bubliny. Může, protože je to malá holka. Já vlastně chci, aby je dělala, hodně, kolik chce a napořád. Já: „Čau, Agnes.“ Agnes: „O!“ Přísahám při Bohu, když Agnes řekne ahoj, tak člověku v uších úplně zazvoní. Ale je to krásný. Vždycky když Agnes řekne ahoj, tak se mamka rozbrečí a zároveň se směje, je jediný člověk, kterýho znám, co tohle dokáže. Agnes s námi jet nemohla, protože mamka musí furt pracovat. Hlídá ji babička. Do tý doby, než taťka prodá všechno ze svýho obchodu, koupí další lístky a pak budeme zase pohromadě. Je to jen dva měsíce, co jsme odjeli, člověk prý začne zapomínat až po roce, ale tak dlouho to trvat nebude. Já: „Umíš už říct Harri?“ Taťka: „Ještě ne. Dej jí čas.“ Já: „A co dělá?“ Taťka: „Bubliny. Měl bys už jít.“ Já: „Tak jo. Přijeď brzy. A přivez mi nějakýho Ahomku, tady ho nikde nemají. Mám tě moc rád.“ Taťka: „Já tě taky mám A v tu chvíli nám došla telefonní karta. Nesnáším to a vždycky je to pro mě šok, i když se to stává pokaždý. Je to, jako když se v noci dívám na vrtulníky a najednou ten jejich hluk utichne, to si pak říkám, že se na mě určitě zřítí. Česný, když se pak ty motory znovu ozvou, je to taková úleva. 16
