Pojďte s námi na demonstraci:

34. číslo – Květen 2007

«časopis Nezávislé mládeže«

Stávka ve Škodovce čtětě na straně 4...

Olympiáda v Praze? čtětě na straně 9...

Pojďte s námi na demonstraci:

1

NE základnám

34. číslo

Boj proti základně – malé jarní ohlédnutí Je to již více než devět měsíců, kdy byla v červenci loňského roku založena iniciativa Ne základnám, otevřená platforma aktivit proti umístění americké radarové stanice na území ČR. V současnosti sdružuje téměř 50 organizací (včetně REVA) a občanských sdružení, stejně jako řadu jednotlivců. Má na svém kontě již přes 30 tisíc nasbíraných podpisů pod peticí za referendum a celou řadu úspěšných veřejných akcí, kde lidé mohli vyjádřit svůj odpor k plánům amerického kapitalistického establishmentu a jeho českých poskoků. Asi nejúspěšnější z nich byla akce 29.ledna na Václavském náměstí v Praze, které se zúčastnilo přes 1500 lidí a která byla zakončena mohutným pochodem k budovám amerického velvyslanectví a Úřadu vlády. Nutno zdůraznit, že vedle Ne základnám vedou proti radaru kampaň i další organizace a skupiny, v prvé řadě KSČM a Komunistický svaz mládeže (pod jehož petici proti umístění radaru se podepsalo již 90 tisíc občanů), dále například anarchisté z ČSAF, kteří proti základně protestovali 10.března v Pardubicích, a nebo lidé kolem Protestfestu, kteří zase organizovali 22.března demonstraci v Brně. Demonstrace jsou samozřejmě nejviditelnějším projevem našich aktivit, ale činnost Ne základnám se zdaleka neomezuje pouze na ně. Máme za sebou také celou řadu tiskových konferencí, kulturní večery, vystoupení v televizi i rozhlase, veřejné debaty, z nichž bezesporu zaujala panelová diskuse odpůrců i zastánců radaru a protiraketového systému USA na půdě Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (listopad 2006), nebo únorová Evropská mírová konference, které se zúčastnilo několik předních odborníků na problematiku zbraní a mezinárodní politiky. Z úplně jiného soudku zase 16.března proběhla pod hlavičkou Iniciativy za sociální fóra na Vítězném náměstí v Praze tekno-streetpárty proti válkám, základnám a rasismu, s účastí více než 500 převážně mladých lidí (reportáž vedle). Na zajištění této akce se významným způsobem podílela i naše organizace. Tak různorodý a bohatý byl ve skutečnosti svět kampaně proti americkému radaru, který je dnes mediálním násilím uměle vtloukán do úzké škatulky „pouličních protestů hrstky věčně nespokojených“! Aby však nezůstalo jen u ohlížení do minulosti - v současné době až do září probíhá zajímavá veřejná fotografická a výtvarná soutěž „R a R není fér! aneb Od základu proti základnám“ (viz následující strana). Jak je vidět, bylo toho opravdu mnoho, co se na domácí scéně v boji proti plánům militaristů událo, a to už vůbec nemluvíme o aktivitách mezinárodních – například o účasti mluvčího Ne základnám, ing. Jana Tamáše, na obrovské stopadesátitisícové demonstraci proti rozšiřování americké základny v italské Vicenzi 17.února. Nebylo to dosud příliš často zdůrazňováno, ale právě mezinárodní aspekt kampaně – stálý kontakt s bratrskou skupinou odpůrců americké raketové základny v Polsku, s organizacemi v Itálii, se zelenými, humanisty, odbory a levicí v celé Evropě – patří k nejsilnějším devízám Ne základnám. Problém radarové a raketové základny totiž opravdu není jen problémem pracujících v Česku či Polsku, ale jde o záležitost celosvětového dosahu, o přípravu nových útočných válek, nového závodu ve zbrojení mezi imperialistickými mocnostmi, nového útoku na občanská a sociální práva všech pracujících. Nepřítel pracujících v Praze, Varšavě,

http://www.revo.cz.ct

italské Vincenzi či americkém městě třeba někde v Iowě je totiž jeden a týž – mezinárodně operující a mnoha nitkami vzájemně propojený kapitál, kvůli jehož zhodnocování a akumulaci probíhají stále nové války a zbrojení. A právě mezinárodní solidarita a nejužší jednota pracujících všech zemí jsou tou silou, která je schopná se mu postavit a porazit ho. Po počátečním období, kdy se aktivity proti válce odehrávaly převážně v Praze, se v posledních měsících začal přesouvat důraz na demonstrace i v jiných městech a obcích ČR. V úvodu byly zmíněny již demonstrace v Brně a Pardubicích, dále je nutno připomenout nedávné demonstrace Ne základnám v Ostravě a Plzni a celou sérii protestů pořádaných KSČM v obcích a městech na Brdsku a Rokycansku (např. v Příbrami, Spáleném Poříčí a Strašicích). „Decentralizace“ Ne základnám (ve smyslu geografického rozšíření a zakládání nových lokálních skupin) byla nepochybně krokem správným směrem, byť poněkud opožděným, spíše vynuceným samotným vývojem kampaně. Není jediný důvod, proč boj proti radaru vést jako pražskou záležitost a zejména proč nedát více slyšet hlasům lidí, kteří by případný americký radar museli snášet vedle svých domovů. V této souvislosti je ale nutné ještě řadu věcí udělat – zlepšit vzájemnou komunikaci a koordinaci akcí, stejně jako doplnit celostátní květnovou demonstraci v Praze červnovou akcí stejného významu někde na Moravě. V řadě míst republiky se stále nachází nedotčený rezervoár odpůrců základny (vždyť je nás podle průzkumů 68%), který je třeba podchytit a organizovat.

Důležitým úspěchem odpůrců americké radarové základny, který by neměl být podceňován, bylo referendum, které se konalo 17.března v malé západočeské pobrdské obci Trokavec. Referendum skončilo zdrcujícím vítězstvím odpůrců radaru: Ze 72 voličů se jich 71 (98,6%) vyjádřilo proti radaru a pouze jediný pro. Účast v referendu byla mimořádně vysoká (81,8%), tedy vyšší než byla celostátní průměrná účast v parlamentních volbách 2006, o volbách do Senátu ani nemluvě. Referendum podalo jasný důkaz, že pracující chtějí více kontroly nad důležitými aspekty svých životů, že odmítají neustálé „vyvlastňování“ této kontroly „demokracií“ tj. skupinami profesionálních politiků, právníků a nevolených státních úředníků, jednajících pouze v zájmu privilegovaných vládnoucích tříd, k nimž se sami řadí.

Vítězné referendum v Trokavci je ale nutno chápat nejen jako lokální událost, ale spíše jako katalyzátor dalších aktivit, kampaní a bojů. Vždyť nejen v malé pobrdské obci, ale jistě i všude jinde v naší zemi a ve světě pracující lidé nechtějí rozhodování „o nás bez nás“, nechtějí být vtahováni do imperialistických konfliktů mezi Amerikou, EU a Ruskem, nechtějí sloužit přípravám na novou Bushovu válku. Proto rozhodnutí trokaveckého zastupitelstva pozvedlo hlas protestu na řadě dalších míst. Jedním z nich je i s Trokavcem sousedící, nicméně podstatně větší obec Mirošov. Místní občané zjevně nedopřáli sluchu nehorázným, zpupným výrokům „svého“ rokycanského senátora, L.Sefziga z ODS (volební účast v 2.kole byla mimochodem pouhých 20%), který lidem v sousedství plánovaného radaru, odmítajícím jeho umístění, doporučil, aby se odstěhovali někam pryč. Místo toho proběhla v Mirošově místními hojně navštívená demonstrace proti základně a následně vznikla i petice občanů požadujících referendum, která během jediného týdne získala 880 podpisů (požadováno bylo 590). V petici za referendum lidé odmítli také pokus zastupitelstva a starosty Mirošova, V.Sýkory (nezávislý), aby se k otázce radaru uspořádala od 16.4. do 30.4. mezi obyvateli města pouhá anketa. Tu lidé vidí jako nedostatečnou, neprůkaznou a bez závazných výstupů, takže požadují skutečné referendum, které by se mělo konat 9. a 10. června. Nepochybujme, že dopadne podobně úspěšně, jako to v Trokavci. Co říci závěrem? V kampani proti základně si buďme dobře vědomi, kdo proti nám stojí, jaký je respekt těchto hradních „demokratů“ k názorům nás, neprivilegovaných lidí a k jakým metodám jsou schopni se uchýlit při prosazování svých plánů. Nedělejme si iluze, že v mozečcích demokratických karikatur jako je Topolánek, Vondra, Klaus, Schwarzenberg, Bursík a další se stále neochvějně nedrží myšlenka ignorovat náš hlas, rozhodnout jako již tolikrát o nás bez nás a proti nám, myšlenka vycházející z logiky připoutanosti slabého českého kapitalismu (který tito plně a otevřeně reprezentují) k zájmům některé z hlavních imperialistických mocností, v tomto případě k USA. Navzdory tomu není důvod si zoufat, podléhat odevzdanosti, že vše je ztraceno a rozhodnuto, že nic nezměníme. Můžeme zvítězit, vytrvámeli a rozšíříme-li boj proti základně, a to nejen geograficky, ale třeba i na dosud panenskou politickou půdu, např. do masových organizací pracujících jako jsou odbory, jež se dosud k neuvěřitelné hanbě vedoucích byrokratů a pupkáčů z teplých kanceláří a dozorčích rad chovají jak mrtvá ryba. Bez ohledu na pomluvy médií, tlumočící zájmy kapitalistické třídy, bez ohledu na jeden, dva či třeba tisíc zákazů našich pochodů „demokraty“ z pražské radnice, bez ohledu na to, že naši protivníci a nepřátelé disponují miliony, které my nemáme, pokračujme v kampani proti základně, v kampani za referendum, v kampani za prosazení vůle většiny. Pokud si profesionální politici systému stále myslí, že jsme jen nesvéprávné loutky v jejich rukou, kterým oni jednou za čtyři roky milostivě dovolují házet jak cvičené opice papírky do bedny, vymeťme jim tuto myšlenku důrazně z hlavy! Nikola, REVO Praha

NE základnám Report ze Street párty: techno, tráva*, pohoda

2

květen 07

V páteční podvečer, 16. března, začala na Vítězném náměstí (známém pro svůj tvar jako „kulaťák“) street párty “proti rasismu, válkám a základnám”. Záštitu nad tímto podnikem měla formálně Iniciativa za sociální fóra – platforma několika českých levicových organizací. Fakticky ale celou akci po stránce financí a jednání s úřady obstarával Miroslav Prokeš, koordinátor protirasistické koalice UNITED for intercultural action a bývalý pražský zastupitel, zatímco organizaci hudebních vystoupení zařizoval člen REVO. To hlavní, tedy samotnou muziku, pak rozjeli DJs ze soundsystémů OWA a DWC. Na rozdíl od podobných akcí v roce 2004 a 2005, kdy Iniciativa za sociální fóra prováděla masové výlepy plakátů v ulicích a na školách, byla letošní techno párty v širší veřejnosti (mimo technařskou komunitu) poměrně málo propagovaná. O to příjemnější byla již poměrně

brzy se rýsující skutečnost, že návštěvnost rozhodně nebude nízká a možná překoná i laťku tří set lidí, nastavenou párty k „Revolt fóru“ v roce 2005. A tak se nakonec i stalo – techno párty přilákala určitě něco přes pět set, v drtivé většině mladých lidí, přičemž ovšem jde o nejnižší odhad, neboť lidé v průběhu párty odcházeli i přicházeli a pět set byl odhad organizátorů vztažený k jednomu okamžiku. Mezi mladými lidmi nechyběli ani cizinci – sám jsem se na dlouhou chvíli zapovídal s antikapitalisty ze Skotska a jedním mladým Řekem, který mi povídal jak bojovně, třeba i ručně odpalovanými raketami, protestují proti americkým vojákům lidé v jeho zemi. Důležitý nakonec nebyl ani tak počet účastníků, jako především pohodová atmosféra, skvělá zábava a odreagování, spojené s aktivitou

Ušmudlaná sobota (takže raději jen krátce) Je škoda, že příjemný zážitek z povedené hudební párty se nepodařilo zopakovat i v sobotu, 17. března, kdy proběhla každoroční akce proti americké okupaci Iráku. Letos významně nesená i v protizákladnovém duchu. Akci měla původně pořádat iniciativa Ne základnám, ale v poměrně krátké době před konáním akce a bohužel i na akci samotné, se od ní distancovali humanisté, mladí zelení a některé další organizace i pozvaný řečník, starosta Příbrami, J. Řihák (ČSSD). Akci tak „opanovali“ zejména členové KSČM a KSM se svými transparenty. A důvod distance? No co jiného, než pro českou levici snad již obligátní „evergreen“ antikomunismu. Místo toho, aby se všichni odpůrci základny sjednotili na společné platformě boje za referendum a proti radaru, kde každý může tuto ideu propagovat prostředky sobě blízkými, „musí se“ hledat důvody, proč někoho vylučovat – navíc kvůli antikomunistického tlaku účelově šířeného proti CELÉ

Chystané veřejné akce proti vojenské základně v květnu 2007: 27.4.07 – 11.5.07 (hlavní den sobota 5.5.07) – Protestfest v Brně. Akce zaměřená nejen proti americké vojenské základně, ale i obecně proti militarismu a politice států G8. Setkání organizací, hnutí, skupin i jednotlivců z nekonformní a alternativní scény. Promítání filmů, infostánky, výstavky, workshopy, hudba na ulicích, koncert.

7.5.07 (pondělí) – Demonstrace KSČM proti radarové základně v Rokycanech (hlavní náměstí) – od 16:00. Spojení z Prahy: TAM: vlak z Hlavního nádraží v 14:16 (Rokycany 15:35) ZPĚT: Rokycany nádraží 17:26 (Praha Hlavní nádraží 18:45) pozn. – další vlaky z Rokycan do Prahy v 18:26, 19:26 a 20:26.

26.5.07 (sobota) – Celostátní demonstrace Ne Základnám v Praze – Václavské náměstí „u koně“ od 15:00.

levici kapitalistickými médii. Tomu pak samozřejmě sekundují liberální „zajíci“ (např. z Britských listů), kteří, vystrašeni z vizuálně radikálního, rudého, „ne-liberálního“ obrazu demonstrace, trousí bobky. Zapomínají přitom, že to byl právě distanc některých organizací plus neschopnost jiných zmobilizovat více svých členů a příznivců či vyrobit více transparentů, co takový obraz demonstrace umožnilo. Ale nejlepší je pak po tom všem zase nadávat „na komunisty“, jak to celé ovládli! Nutno však říci, že akce se opravdu moc nepovedla. Zajímavý byl v mateřštině čtený projev zástupců polských socialistů, kteří dělají kampaň proti raketové základě USA v Polsku, a ani další projevy (europoslanec Kohlíček, zástupkyně KSM

proti základnám a rasismu. U stolku REVA bylo možné podepsat petice iniciativy Ne základnám za konání referenda, což také učinilo několik desítek lidí. Rovněž zde byly k dostání různé materiály, a to nejen časopisy a odznaky REVO, ale též antirasistické a antifašistické plakáty sítě UNITED, letáky humanistů a mladých zelených, stejně jako letáčky s pozvánkou na další techno akce. Po protizákladnových samolepkách se doslova zaprášilo, stejně jako po několika stech antifašistických samolepkách „Good Night White Pride“, které zde REVO zdarma rozdávalo. Hudební produkce, okořeněná skvělou fireshow a hlavně pohodová, přátelská atmosféra, na náměstí vydržela i po desáté hodině. Jen na chvíli se ji snažil otrávit agent OSA (Pozor, nejde o novou Bushovu tajnou službu, ale o „Ochranný svaz autorský“ – jinak ovšem také nepříjemné prevíty), který požadoval zaplacení poplatků. Byl ale poslán kamsi. Celá akce, které přálo i počasí, tak skončila nad očekávání výborně. * trávou je zde samozřejmě myšlen trávník, na němž se párty konala… Nikola, REVO Praha V.Sýkorová a hlavní organizátor, M. Prokeš) nebyly špatné. Jinak však chyběl nápad a také počasí tentokrát nepřálo. Rovněž následných, proti sobě ve stejný čas konaných akcí, diskuse v Tylšově domě a „hudební odpoledne“ na Palackého náměstí, nepřitáhly tolik lidí, kolik se čekalo. Reputaci protiválečného a protizákladnového dne částečně zachránilo jen večerní tvoření pochodňového znaku míru na Staroměstském náměstí, kde se podle organizátorů z Humanistického hnutí sešlo až 1000 osob. Tato „ušmudlaná sobota“ byla, odhlédneme-li od nepřízně počasí, především ponaučením, k jakým koncům vede neschopnost se domluvit na jednotné, kreativně zvládnuté akci na základě respektu ke všem, kterým jde o jeden společný cíl. Je jen otázkou, kolikrát ještě bude nepočetným, a snad o to řevnivějším, hlavám české levice nutno tuto lekci vtloukat do hlavy?! Nikola, REVO Praha

Soutěž Iniciativy Ne základnám! Iniciativa Ne základnám vyhlásila amatérskou soutěž, jejímž smyslem je občanské a lidské angažmá proti zřízení radarové stanice systému protiraketové obrany USA na území ČR. Amatéři a amatérky mohou vlastními výrazovými prostředky, podle svého uvážení a fantazie vyjádřit svou představu o míru a životě bez válečných konfliktů. Návrh loga soutěže s názvem „R a R není fér!“ je inspirován obrázkem zeměkoule z původního emblému divadelní hry RUR protiválečně zaměřeného Karla Čapka. Akce byla symbolicky zahájena k 20. březnu 2007, 4. výročí zahájení tragické války v Iráku. Ukončena bude opět symbolicky 11. září 2007, k 6. výročí tragického útoku na newyorská dvojčata. V obou případech se oběťmi stalo především nevinné civilní obyvatelstvo. Po více než pět měsíců se bude shromažďovat, iniciovat a podporovat díla: 1. výtvarná – kresbu, grafiku, malbu, plakát, karikaturu – včetně počítačové tvorby (výstup na jakémkoli výtvarném médiu, vč. CD) 2. fotografická – fotografii analogovou či

digitální (ve formátu minimálně 10x15 cm až 30x40 cm, barevnou i černobílou, popřípadě digitálně zpracovanou, vč. fotopoutačů, návrhů na billboardy či plakáty, které mohou být doplněny i textem k dané tématice) Mailová adresa na zasílání fotografií v digitální podobě, na zasílání výtvarné tvorby v počítačové podobě – [email protected]. Poštovní adresa na zasílání prací: Soutěž R a R není fér! K Jezeru 475, Praha 4, 149 00. Akceptována budou díla zaslaná nejpozději s datem na poštovní zásilce 11. září 2007, elektronicky do téhož dne do 24.00 hodin. Další podmínky soutěže: soutěžící si hradí své potřeby, nezbytné pro zhotovení amatérských prací, sami/y, stejně tak poštovné. Vítězné práce budou odměněny nefinanční, ale zajímavou formou a budou vystaveny na plánované vernisáži. Akce je nestranická, jakákoli stranická příslušnost kohokoli z organizátorů či organizátorek nebo jiných osobností, spojených se soutěží, je věcí individuální.

[email protected]

3

Z domova

ODS a pokračující komodifikace! V reformách ODS nejde jen o přenesení ekonomické zátěže na bedra zaměstnanců, studentů a důchodců, zatímco nadnárodní společnosti zvýší svůj zisk a politikům či majitelům podniků ušetří na novou limuzínu. ODS jimi naplňuje dávnou představu pravicových ekonomů o všeobecné komodifikaci. To znamená zezbožnění služeb či výrobků, dosud volně poskytovaných. Snahu kapitálu získávat zisk z čehokoliv definoval už Marx. V jeho pojetí ale byly statky, které komodifikovat nepůjde nikdy, např. vzduch. Ten je zdarma a pro všechny. Dnes se ale platí tzv. vysokohorská přirážka za to, že na horách můžeme dýchat vzduch čistější než ve městech.. Nejcitelnějším příkladem v reformě ODS je zdraví, resp. plán privatizace zdravotnických zařízení. Místo volně dostupné zdravotní péče (hrazené z veřejného pojištění) bude za lékařské služby hradit každý sám přímo (platby u lékaře) nebo z osobních pojistek u soukromých firem. Zdraví se stane zbožím se vším, co to obnáší. Někdo si bude moci dovolit špičkovou péči, pro část lidí bude zase nedostupné. Na Slovensku po zavedení plateb u lékařů přestali někteří staří lidé i přes těžkou nemoc chodit k doktorovi. Současná vláda tam proto poplatky okamžitě zrušila. Podobně by si někteří neokonzervativci představovali další změny a pravicoví ekonomové mluví o potřebě privatizovat vše od energetické sítě až po komunikace a dopravu (železnici). Hrozí privatizace policie? Už dnes přece bezpečnost mnoha míst zajišťují soukromé bezpečnostní agentury. Nebo bude dříve privatizace dosud veřejných komunikací? Plánuje se stavba soukromých úseků silnic, kde budou řidiči platit za průjezd přímo firmám. Co dál? Soukromé chodníky? Jedna cesta pěšky do práce nebo do školy za 20Kč? První krok, abychom k takovému vývoji nesměřovali, je již dnes hlasitě požadovat právo na práci, právo na bydlení, právo na slušný životní standart (základní potraviny zdarma), nebo zrušení autorských a patentových práv Roman, Revo Praha

http://www.revo.cz.tc

34. číslo

Jánošík naruby – chudým brát a bohatým dávat V červnu 2007 by se ve Sněmovně mělo hlasovat o připravované „sociální a daňové reformě“ – souboru opatření, s nimiž je veřejnost postupně od března seznamována, a které znamenají bezpochyby největší útok na sociální postavení pracujících v Česku od neblaze proslulých „Klausových balíčků“ z roku 1997. Jejich dosah bude mimořádný a dotkne se v celé řadě aspektů života každého z nás. Těmi, kdo na těchto opatřeních nesmírně vydělají budou pouze bohatí a mezi nimi pak ti nejbohatší. Četba následujících řádek je jen pro silné nervy – lidem se slabým srdcem nedoporučuji, zato milovníci hororů si přijdou na své. „Vřískot“ či „Halloween“ jsou už pasé. Horor „Kalouskova reforma“ dostane každého! Reforma počítá v prvním kroku především s úpravou daňových sazeb. Daň z příjmů fyzických osob se má snížit na jednotnou sazbu 15%. Ta se však již nebude počítat ze základu hrubé mzdy minus sociální a zdravotní pojistné, které odvádíte státu, ale z tzv. superhrubé mzdy, jejíž součástí je nejenom pojištění, které odvádíte přímo jako zaměstnanec, ale i pojištění placené za vás zaměstnavatelem (což je ovšem jen část hodnoty pocházející z práce zaměstnance, kterou mu zaměstnavatel nekompenzuje mzdou, z kapsy podnikatele to samozřejmě nejde). Kvůli zvýšenému základu daně tak sazba fakticky dosáhne 23,1%, čili u nízkopříjmových skupin dojde k jejímu zvýšení, zatímco u „zaměstnanců“ s vysokými příjmy (např. manažerů) se sníží. Zmizí i odečitatelná položka pro studenty. Zásadním zvýšením projdou ovšem slevy na daních (dnes představují např. 600 Kč měsíčně/ běžného poplatníka, zatímco po reformě to bude 2070 Kč měsíčně; budou zavedeny i slevy na daních pro pracující starobní důchodce, což jim výrazně přilepší), takže v posledku se zvýší čistá mzda všem zaměstnancům. Rozhodně ne však stejným dílem. Středněpříjmové skupiny obyvatel nevydělají na „snížení daní“ prakticky vůbec nic – pracující (bezdětný, svobodný) s hrubou mzdou 18.000 Kč dostane přidáno asi 40 Kč. Zvýšení čistých mezd pro nízkopříjmové skupiny je pouze v řádu stovek (u bezdětného svobodného zaměstnance s hrubou mzdou 15.000 Kč jde o nárůst o 219 Kč, u zaměstnance s hrubou mzdu 10.000 Kč půjde o 450 Kč), zato lidé s nejvyššími platy si polepší nejvíce. Má-li někdo hrubou mzdu 75 tisíc Korun, najde na konci výplatní pásky o 3,5 tisíce více, a má-li mzdu 100 tisíc Korun, přidá mu „Jánošík naruby“ hned 6,5 tisíce. Rozdíl mezi zvýšením platu u prodavačky v supermarketu (15tisíc hrubého, budeme-li velkorysí) a finančního analytika, který k nám dennodenně z „veřejnoprávního kanálu“ promlouvá o prospěšnosti reformy (75 tisíc hrubého) tak činí cca 3300 Kč ve prospěch druhého. Inu, ODS dobře ví, komu dát a komu ne. Zajímavé je i srovnání rozdílu, o kolik si proti bezdětným svobodným přilepší pracující s dvěma dětmi u zcela nízkopříjmových a nejvýše vysokopříjmových vrstev. Uklízečka s dvěma dětmi (10 tisíc hrubého) dostane oproti bezdětné přidáno navíc o 791 Kč, manažer (100 tisíc hrubého) s dvěma dětmi dostane oproti bezdětnému přidáno navíc 2190 Kč. Poselství je jasné: děti bohatých je třeba cenit si více, než děti chudých. Ti nejbohatší z nejbohatších dostanou pak ještě zvláštní bonus v podobě stropů pro odvod pojistného. Státu se odvádí pojištění ve výši 12,5% z hrubé mzdy. Pro člověka s mimořádnými příjmy (1 milion Kč hrubého za měsíc), což se týká např. pánů z představenstev a ředitelství ČEZu, Telefonici, největších bank, pojišťoven a průmyslových koncernů tak činilo 125 tisíc Korun. Po zavedení stropu ve výši čtyřnásobku průměrné mzdy (cca 80 tisíc Korun) tak tito „zaměstnanci“ na pojištění ušetří 45 tisíc

Kč měsíčně! Trojnásobek měsíční hrubé mzdy naší prodavačky ze supermarketu. Takové „spropitné“ je pěkný dáreček za naplnění pokladničky ODS a Lidovců sponzorskými příspěvky a dary velkobyznysu… Dobře, nejbohatší dostanou nejvíce, ale chudší dostanou také přidáno, mohl by někdo namítnout. Proč se tedy vadit, nepolepšíme si snad všichni? Omyl! Zákon že něco nevzniká z ničeho, platí i v politice (kde na druhou stranu z něčeho snadno vznikne nic), a v tom je ten kámen úrazu. Zatímco dojde k sjednocení daně z příjmu fyzických osob na 15% ze základu superhrubé mzdy a k snížení daní z příjmů právnických osob ze současných 24% na 19% (v roce 2010), což opět potěší podnikatelskou klientelu ODS, dojde zároveň k zvýšení současné snížené sazby daně z přidané hodnoty (DPH) z 5 na 9%. Co to bude konkrétně znamenat? Zdražení potravin, léků, knih, zdravotních pomůcek, vodného, stočného, dodávek tepla, městské hromadné dopravy, vstupenek na koncerty, výstavy a do kina, dětské pleny, stravování ve školních jídelnách a řada dalších věcí. Toto zdražení pochopitelně nejvíce pocítí ti, kteří především za potraviny vydávají zásadní část své mzdy – tedy ti s nižšími a středními příjmy. Na každou 1 Kč, kterou lidem s nízkými příjmy reforma přidá, jim pouze zvýšení DPH zase 1,6 Kč vezme – to není „levicový blábol“, jak odbývá nepříjemnou pravdu pan Topolánek. Toto tvrdí pravověrně pravicový týdeník Ekonom. Samozřejmě, že u zdražení základních životních potřeb to ale nekončí: chystá se zrušení „pastelkovného“ pro prvňáčky (1000 Kč), pohřebného (5000 Kč), stejně jako příspěvků pro osoby se zdravotním postižením. Přídavek na dítě má být omezen 2,4 násobkem životního minima, přičemž přídavek pro nejchudší rodiče se má snížit z 576-810 Kč na 500 Kč měsíčně pro děti do 6 let. Sociální příplatek již nebude vydáván do 2,2 násobku životního minima, ale pouze do dvojnásobku. Porodné má být u prvního dítěte sníženo o 2760 Kč, u dalších dětí pak o 4760 Kč. Koncentrovaný útok na rodiny s dětmi, staré, zdravotně postižené a všechny chudé. Ještě neběžíte na záchod zvracet? Pak tedy poslouchejte dále: V prvních třech dnech nemoci má být zrušena nemocenská úplně, v dalších pak snížena z 69% na 60% základu. Má být zrušena automatická valorizace sociálních dávek, sníží se pěstounské dávky, peněžitá pomoc v mateřství pro osamělé ženy nebude již trvat 37 týdnů, ale jen 28. A teď perla skutečné zrůdné nemorálnosti celé reformy: výše rodičovského příspěvku má být od 11.400 do 3800 Kč měsíčně podle toho, jak dlouho zůstane rodič s dítětem doma. Čím dříve se o něj přestane starat a poběží zpět do zhodnocovacího procesu dělat zisky pánům Kellnerům, Pitrům, Babišům, Jahnům a Železným, tím více dostane. Pečovat o dítě je v kapitalismu handicap, nedivme se, že po 17 letech demokracie nejsou Češi schopni ani prosté reprodukce. Hlavně však že reforma vznikla v mozku černoprdelnického svatouška, který je slovy tolik „pro rodinu“! Proti tomu je zrušení stravenek a závodního stravování jen pouhý pakatel. Takže, pokud jste ještě při pokusu o strávení tohoto asociálního svinstva neutrpěli šok (což by nebylo dobré, návštěva lékaře bude 30 Kč, jeden den v nemocnici 60 Kč), spojte si vše dohromady a okořeňte plánovaným zdražením hypoték, elektřiny, uhlí („ekologická“ daň pana Bursíka), dopravy (mýtné), prodloužením odchodu do důchodů… Legendární zbojník Jánošík byl roku 1713 popraven pány za to, že bral bohatým a dával chudým. Otázkou dneška je: kdy my pošleme panského „Jánošíka naruby“ na smrt? Doufejme, již brzo! Nikola, REVO Praha

květen 07

Z domova

4

Škoda Auto ve stávce! Neúspěšné vyjednávání nových kolektivních mezd ve Škodě Auto přivedlo odbory mladoboleslavských zaměstnanců až k vyhlášení stávky. Pro následující dva roky požadovaly zvýšení platů o 15%. Vedení společnosti bylo ochotno přistoupit jen na 7,5%, tedy polovinu. Větší si prý podnik vlastněný německým koncernem Volkswagen nemůže dovolit. Už za tuto nabídku si představenstvo vysloužilo kritiku pravicových ekonomů, podle kterých „tak štědrá nabídka vytvoří nebezpečný precedent pro ostatní“. Čistý zisk firmy ale jen v minulém roce vzrostl o 40% na astronomických 11 miliard korun. Odměny vedení firmy se pohybují v miliónech korun. S nástupem nových modelů aut výrazně stouply výdaje na reklamu a marketing. Peněz je tedy ve firmě dost, pouze je tu konflikt o jejich distribuci.

firma požaduje nahradit zrychlením výroby, což vedení odborů neodmítlo. „Myslím, že se to celé moc nepovedlo. Vždyť už týden dopředu jsme to nadělávali. Normální je u nás na lince 350 aut za směnu, ale my už jsme dva dny před stávkou měli normu o třicet vyšší. Sotva se po té takzvané stávce zase začalo, pustili linku tak rychle, že už to musí být zase nadělané. Přidají nám na denním limitu výroby a mají to zase doma,“ zlobila se pro server novinky. cz pracovnice montáže octávií. Odbory tak sice dosáhly dílčího úspěchu a zvýšení platů, jaké si v jiných firmách zaměstnanci prosadit nedokáží, ale naprosto selhaly, pokud jde o obranu již dosažených práv. Bez toho se ale trvalého zlepšení postavení zaměstnanců nedosáhne, naopak je to od příštích protestů a stávek odradí. Celá věc tak poskytla dobrou ukázku toho, že boj za zlepšení platů a pracovních podmínek může být úspěšný, ale jen pokud je veden rázně a bez ústupků jinde.

Přijde nová vlna třídních bojů v českých podnicích?

Stávka začala v úterý 17.dubna v 6:00 ráno. Zvolena byla forma tzv. skákavé stávky, kdy se postupně zastavuje výroba v jednotlivých provozech jen na určitou část pracovního dne. Stávka začala v lakovně, kde téměř všichni zaměstnanci pořádali 2,5 hodiny místo práce informační besedu. Stejný průběh měla stávka i v dalších dvou směnách. Následující den odbory jednaly s vedením firmy, byly ale připraveny stávku ve čtvrtek znovu obnovit. Zástupci odborů se s vedením firmy, zastupované bývalým vicepremiérem sociálně demokratické vlády, Martinem Jahnem, nakonec domluvili. Dohoda zaměstnancům přinese zvýšení mezd v průměru o 12,7 procenta pro období od 1. dubna do konce roku 2008. Také se zvýší jednotlivé příplatky a každý zaměstnanec dostane letos jednorázový bonus 10.000 Kč. Zatímco předseda mladoboleslavských odborářů Jaroslav Povšík označil dohodu na vítězství odborů, personální ředitel Jahn v ní vidí „přijatelný kompromis“. Mnozí řadoví zaměstnanci však z výsledku nadšení zrovna nebyli. Původně jim totiž odboráři slibovali požadovat zvýšení platů až o 20%. Požadavek, se kterým vstupovali do stávky, byl 15%, ani toho se ale nakonec nedosáhlo. Ztráty způsobené stávkou navíc

Z bojů v Mladé Boleslavi si vzali poučení i zaměstnanci ETA Hlinsko. V případě, že jim vedení nezvedne platy o 8%, jsou připraveni vyhlásit stávku. Vedení firmy trvá na 4,3%. V podniku na výrobu domácích spotřebičů pracuje 1100 lidí a téměř bez výjimky jsou všichni připraveni stávku podpořit. Úroveň platů v podniku je silně podprůměrná nejen k celorepublikovému, ale i Pardubickému průměru. V minulých letech rostly jen o inflaci, tedy v průměru o tři procenta. Loni firma vykázala zisk více než osm miliónů korun. Ministerstva práce a sociálních věcí po zhodnocení situace doporučilo růst mezd u všech pracovníků o šest procent. To ale vedení firmy odmítlo. Revo podporuje požadavky odborů v obou firmách. Zároveň v nich vidí inspiraci pro zaměstnance jinde, včetně dosud odborově neorganizovaných (např. zaměstnanci hyper- a supermarketů). Boj za vyšší platy je bojem za zlepšení materiálních situace zaměstnanců a jejich rodin. Životní podmínky ale ovlivňuje i řada dalších věcí. Některé odbory si nyní vymůžou zvýšení platů, na všechny zaměstnance ale tvrdě dopadnou

opatření z nové vládní reformy. Podobně jako zvýšení platů, mají zaměstnanci sílu prosadit zrušení neoliberálních vládních opatření. V roce 1997 dokázali lidé pomocí stávek a demonstrací odmítnou neoliberální Klausovy balíčky, což nakonec skončilo pádem celé vlády. Podobná věc by byla možná i teď. Pouze se protesty a stávky musí z úrovně podnikové přenést na půdu celorepublikovou.

Stávky a jazyk médií „Ze Škodovky se šíří mzdová nákaza,“ hlásal titulek ve zdarma distribuovaných novinách 24hodin. „Požadavky odborů ve Škodě Auto, které na dnešní den ohlásily časově neomezenou stávku, jsou nebezpečím pro celou ekonomiku“, píše Robert Zelenka. Ten si jako mnoho jiných „nezaujatých“ novinářů často vypůjčuje lékařské termíny. Zatímco o požadavcích zaměstnanců na zvýšení platů se mluví jako o „infekci“ či „zhoubné nákaze“, o propouštění zaměstnanců a uzavírání provozů se píše jako o „ozdravovacích“ programech. Média často přebírají pojmosloví nastolené pravicovými ekonomy. Některá ráda a úmyslně, někde jen chybí snaha hodnocení ekonomů reflektovat. K případu Mladoboleslavské stávky se vyjádřil i prezident Klaus. Jako správný krajní liberál vyjádřil své znepokojení nad požadavkem na zvýšení mezd, které by podle něj mělo v případě úspěchu „signální efekt pro celou českou ekonomiku“. Pravicoví ekonomové tak vedle svých tradičních argumentů proti zvyšování mezd, že na to podnik nemá a že se zaměstnanci mají už tak dobře, strašili v případě škodovky navíc možným zpomalením celé české ekonomiky a růstem inflace. Štvavá kampaň s cílem rozdělit a poštvat proti sobě zaměstnance bývá v případě protestů a stávek častá. Vedení firmy se pokouší rozdělit vlastní zaměstnance, např. slíbí bonusy těm, co nebudou stávkovat, nebo si koupí představitele odborů. Média a „nezávislí“ ekonomové se pak snaží rozhádat zaměstnance z jednotlivých odvětví. „Když mají takové platy, co by ještě chtěli?“ mohli jste se dočíst v internetových diskusích. Ale současné vysoké mzdy a výhodné podmínky si zaměstnanci vymohli právě díky své organizovanosti a bojovnosti. Nesmíme podlehnou falešnému poučování druhé strany. Byť izolované, představují stávky v Boleslavi a Hlinsku inspiraci pro dosud spící odbory a zaměstnance ve všech českých podnicích. Plnou podporu stávkujícím zaměstnancům ve Škodě auto, firmě ETA, i kdekoliv jinde! Roman, Revo Praha [email protected]

5

Ze světa

Putine, Putine... Prezident Putin a jeho kritici Ve dnech 14. a 15. dubna proběhly v Rusku, konkrétně v Moskvě a Saint Peterburgu, mnohatisícové demonstrace odpůrců prezidenta Putina. Šlo již o několikáté z řady demonstrací, úřady vesměs zakázaných, které od prosince 2006 pořádá pod jménem „pochody nespokojených“ opoziční seskupení „Jiné Rusko“. Název „pochod nespokojených“ je mimochodem invencí jednoho z lídrů spojené protiputinovské opozice, světoznámého šachového velmistra, Garryho Kasparova, který byl také na moskevské demonstraci 14. dubna mezi účastníky zadrženými policií. Obě demonstrace, zejména ta moskevská, měly dosti ostrý průběh: V Moskvě se na Puškinově náměstí ve 12:00 místního času (10:00 středoevropského) shromáždily davy přívrženců Jiného Ruska. Na Vrabčích horách se naproti tomu sešli Putinovi stoupenci, např. členové patriotické mládežnické organizace „Mladé gardy“ a Putinovy politické strany, která se pro změnu jmenuje Jednotné Rusko. Již od začátku se demonstrace opozice potácela od jednoho policejního zásahu k druhému. Proti opozici bylo vysláno na 6000 ozbrojenců elitních jednotek Ministerstva vnitra – OMON (Otryad Militsii Osobogo Nazanchenie – Oddíly milicí úderného nasazení). Těžkooděnci permanentně útočili do davů, z nichž jim naopak jednotliví „bojovníci“ odpovídali metáním dlažebních kostek a někde i zápalných lahví. Demonstrace trvala několik hodin a mnoho desítek lidí utrpělo lehká i vážná zranění.

Jaké Rusko? Bez Putina! Sjednocená proti-putinovská opozice má jednoduchý, programově prázdný název a její složení k názvu zcela pasuje: Je roztomile pestrobarevná, když ji na jednu stranu tvoří např. pravicově liberální organizace, jakou je Sjednocená občanská fronta (SOF), a na druhou stranu zase totalitní síly Národního bolševismu. Spojovacím článkem je jediné: naprosté odmítání Putina a jeho režimu. Podívejme se na Jiné Rusko poněkud podrobněji: Mezi hlavní opoziční organizace patří dozajista Sjednocená občanská fronta, což je pravicové uskupení právě kolem Garryho Kasparova. Jde o sociální hnutí, které podle svých slov usiluje o zvýšení pravomocí parlamentu (resp. jeho dolní komory, Dumy) v porovnání s prezidentem, o zlepšení informačního a kontrolního systému při volbách a přerušení monolitní podpory státních médií prezidentu Putinovi. Tato organizace je orientovaná na západní „liberální“ kapitalismus a mediálně těží z popularity někdejšího šachového mistra světa. Národně bolševická strana (NBS) je naopak extrémně nacionalistickostalinistická strana, vedená bývalým „politickým vězněm“ a emigrantem Edvardem LimonovemSavenkem. Usiluje o nastolení polovojenské byrokratické diktatury, ve své politické filozofii míchá dohromady prvky stalinismu, fašismu a nacionalismu. Čítá asi 16 000 členů (sama mluví o 1 000 000) a je vysoce organizovaná. Ještě nedávno byla NBS i pro česká média neznámou stranou, dnes již plní mnoha místa a odstavce internetových novin.

http://www.revo.cz.tc

Další pravicovou „demokratickou“ stranou, která je součástí koalice Jiné Rusko, je Národní demokratický svaz, vedený bývalým ruským premiérem Michajilem Kasjanovem. Nemá nijak vyhraněný program, ale podle svého předsedy Kasjanova „se musí strana radikalizovat, když vláda prezidenta Putina porušuje zákony a svobody napravo i nalevo…“. Jiné Rusko než to Putinovo si zjevně přeje i Ruská komunistická strana pracujících levicově nacionalistického vůdce Viktora Ampilova a ruský komsomol Avantgarda Rudé Mládeže (mládež Pracujícího Ruska). Mnohem významnější leč zcela reformistická Komunistická strana ruské federace, KPRF, (podle výsledků oblastních voleb v březnu 2007 nejvýznamnější opoziční strana v Rusku – v Moskvě např. získala 18,8%) je zatím v roli pozorovatele, ale Jiné Rusko vcelku rovněž podporuje. Za to dostává štědré dárky od prozápadních oligarchů. Opozice proti Putinovi je nicméně nejednotná, protože do Jiného Ruska (kvůli účasti národních bolševiků a nacionalistické levice) nevstoupil Svaz pravicových sil Nikity Běleho. Mimo Jiné Rusko zůstávají i liberální strana Jabloko (spolu s předchozí stranou představuje opoziční skupinu prokapitalistických politiků orientovaných na Západ, s těsnými vazbami na EU a kritizujících válku v Čečensku) a na druhou stranu také krajně nacionalistická Liberálně demokratická strana Vladimíra Žirinovského, zastávající ruský velmocenský imperialismus (včetně anexe býv. sovětských republik, Polska a Finska). Nicméně je až zarážející, jakou toleranci si navzájem poskytují proti-putinovské síly v Jiném Rusku. Dokonce i ruští anarchisté jsou ochotni spolupracovat s NBS.

Oligarchická revoluce? Nejenom politikové, ale také původem ruský podnikatel a mediální magnát, Boris Berezovský, ze svého londýnského exilu vyzval k „ozbrojené revoluci proti Putinově režimu“ (The Guardian, 13.dubna 2007). Jde již o několikáté podobné prohlášení tohoto miliardáře, doposud však nejostřeji formulované. Nemůžeme se divit: Putin jej obvinil z podvodu a politické korupce, vyšetřuje jeho privatizační aktivity z počátku 90.let, donutil jej k prodeji majetku a poté k exilu. Ruské ambasády mezitím prohlásily, že Berezovského „výzva“ k revoluci je protizákonná a trestná. Ovšem takovouto „revoluci“ by sotva podpořili ruští pracující, kterým prakticky neomezená vláda oligarchů, privatizace a zhroucení systému sociálního zabezpečí v 90.letech (za prezidentství Borise Jelcina) způsobily neuvěřitelné utrpení a chudobu. Mělo by však odmítnutí sil otevřeně orientovaných na západní imperialismus vést pracující k politické důvěře v Putina a jeho režim?

Putin – nový car Ruska Podíváme-li se na Putinovu politiku v obou jeho presidentských obdobích, najdeme zde celou řadu kroků posilujících centrální moc Moskvy nad autonomními oblastmi a regiony i kroky posilující bezprostředně moc jeho,

34. číslo jakožto prezidenta. Za všechna zákonodárná opatření a dekrety jmenujme např. zákon z 29.července 2000, který dává prezidentovy právo odvolávat hlavy autonomních republik, oblastí, okruhů a dalších samosprávných subjektů Ruské federace. Zákon z 25.července 2002 definující opatření nutná k čelení „extremismu“ (umožňuje rozpouštět politické strany, občanská sdružení i náboženské organizace). Zákonem z 11.prosince 2004 byly zrušeny přímé volby hlav autonomních republik, oblastí a dalších lokálních vlád a bylo zavedeno jejich navrhování prezidentem a schvalování Dumou. Zákon z 21.července 2005 zásadně zpřísňuje formální požadavky při nominaci kandidátů k volbám a desetkrát zvyšuje státní finanční příspěvky stranám zastoupeným v Dumě (Putinova strana Jednotné Rusko v té době kontrolovala 305 z 450 míst v Dumě). Zákon z 27.prosince 2005 pak omezuje vyšetřovací funkce parlamentu, a to zejména ve vztahu k činnosti prezidenta. To je jasná evoluce silné centrální autokratické moci. Už od samotného začátku Putinovy vlády byla také potlačována opozice a kritikové Putina a jeho politiky (zejména imperialistické války v Čečensku). Vůdce NBS Limonov byl zatčen za šíření „kolektivní viny národů“ a údajné finanční podvody. Sergej Jušenkov, předák umírněné opozice, byl v dubnu 2003 přepaden u svého bytu a zastřelen. Anna Politkovská, intelektuálka a přední ruská opoziční novinářka byla v říjnu 2006 rovněž nalezena zastřelena. Zástupce šéfredaktora protiputinovských novin „Novaja Gazeta“, Jurij Sčekočkin, byl nalezen mrtvý v roce 2003. Vojenský expert, Ivan Safronov, píšící o tajných dodávkách ruských stíhaček Íránu a Sýrii v březnu tohoto roku pro změnu „vypadl“ z okna. Žádná z těchto a řady dalších vražd opozičních novinářů v Rusku nebyla vyřešena (mnohdy nebyla ani vyšetřována jako vražda). Bývalý agent ruské rozvědky v západním exilu, Alexander Litviněnko, byl otráven radioaktivními látkami, které pravděpodobně nastrčila ruská tajná služba do jeho pití. Volby jsou všeobecně v Rusku považovány za „nedemokratické a manipulované“. KPRF (Komunistická strana Ruské federace) byla z důvodu „technických potížích“ na několika místech dokonce vyškrtnuta z voleb. Zvláštní, že se to stalo nejsilnější opoziční straně… Putin také jako Bush potřeboval záminku k zvýšení pravomocí tajné policie. A tak jako Bushovi pomohlo 11.září (které proběhlo přinejmenším za spoluúčasti americké vlády), tak Putinova tajná služba zase zorganizovala bombový útok na paneláková sídliště v Moskvě a Volgodonsku, což byla záminka k 2. válce v Čečensku a uchopení moci Putinem na místo zdiskreditovaného Borise Jelcina. Putinův nástup k moci lze s mírnou nadsázkou označit za puč tajných služeb. Prezident Putin je bezpochyby budovatelem silného centralizovaného státu, který již v zárodku potlačuje možné snahy po odštěpení národnostních menšin a regionů, udržuje svou násilnou vládu v Čečensku a obnovuje sféru vlivu ve střední Asii a východní Evropě. Putinovo silné Rusko ovšem znamená jen obnovu silného domácího ruského kapitalismu. Proto Putin radikálně zatočil s výprodejem

květen 07 či lépe řečeno vykrádáním ruských podniků západními kapitálovými skupinami a s nimi spojenými oligarchy. Odtud pramení i jeho nepřátelství k „liberálním“ (krást se dá i beze zbraně, znáte-li díry v zákonech – odtud pak liberalismus) prozápadně orientovaným politickým uskupením. Putin však nejenom že není antikapitalista, ale není ani reprezentant středních či malých podnikatelů proti velkokapitálu. Jeho „boj s oligarchy“ je jen iluze, neboť oligarchové budující „silné Rusko“ jsou mu nade vše vítáni. Za všechny vzpomeňme např. dva nejbohatší oligarchy vůbec – Romana Abramoviče (21 mld. dolarů; ropa, hliníkový průmysl, letadlová doprava, majitel londýnského fotbalového klubu Chelsee F.C), který byl Putinem v roce 2005 jmenován guvernérem Čukotky a dekorován Řádem cti Ruské federace, a Olega Deripasku (16 mld. dolarů; hliník, stříbro, stavebnictví), dekorovaného Řádem přátelství národů. Putinova volební kampaň v roce 2004, stejně jako kampaň šéfa jeho administrativy Sergeje Sobjanina na guvernéra Tjumenské oblasti v roce 2001 byla zase financována ropným miliardářem Vladimírem Bogdanovem. Putina nutno brát jako postavu zastupující silný státní aparát s vazbami na tajné služby, který je koncentrační bodem „obnovy“ Ruska jako kapitalistické, imperialistické velmoci. Tato obnova, má-li proběhnout úspěšně, si vyžaduje silnou státní autoritu jako rozhodčího mezi protikladnými zájmy různých kapitalistických skupin a zároveň obránce pořádku před stále hrozícími nepokoji pracujících. Stejně tak vyžaduje potlačení těch sekcí kapitalistické třídy, jimž jde o snadný vývoz kapitálu z Ruska a zbohatnutí na spekulačních operacích (v jejichž důsledku došlo v roce 1998 k silné finanční krizi, která ohrozila přežití kapitalismu jako takového). V zahraniční politice Putin jasně vymezuje svoje sféry vlivu a brání USA a EU uchytit se v oblastech jako je Bělorusko, Ukrajina, Gruzie a středoasijské republiky. Na druhou stranu se staví proti extrémním ruským nacionalistům, jako je Žirinovský nebo Limonov. Chápe, že politika otevřené konfrontace s mnohem silnějším evropským či americkým imperialismem by byla v této fázi pro ruský kapitalismus sebevražedná. Z toho tedy vyplývá, že Putinovo autoritářství (bonapartismus) je politicky nejpříhodnější formou pro posilování charakteru Ruska jako silného kapitalistického a imperialistického státu schopného zajistit své sféry vlivu, potlačit širokou nespokojenost milionů dělníků, penzistů a dalších skupin obyvatelstva (mimo jiné i ideologickým apelem na „velikost Ruska“, „obnovu armády“ a „udržení Čečenska“) a zabránit svému pádu do postavení polokolonie dravých západních finančních skupin. V šachové partii mezi národně-kapitalistickými pro-putinovskými silami a západněkapitalistickou opozicí (a jejím reformistickým či národně bolševickým přívěškem) může ještě dojít k zvratům a překvapivým kombinacím. Jisté však je, že pokud pracující stojící dnes za putinovským Jednotným Ruskem, nebo za opoziční KPRF a Národními bolševiky nepostřehnou včas falešnost této partie a nepostaví svoji vlastní stranu, hájící jejich zájmy, budou to oni, kteří v záplavě oligarchických, armádních a byrokratických vidliček dostanou svůj šach mat. Vladislav, REVO Praha

Ze světa

6

Somálské peklo! Somálsko. Situace v této zbídačené zemi, kde byla u moci jedna diktatura za druhou, se nedá nazvat jinak než anarchií. Poslední jakž takž stabilní režim v Somálsku byl v roce 1991 svržen islámskými kmenovými vůdci. Jednalo se o proamerickou diktaturu Said Barrého (v 80.letech dostával jeho režim každoročně 100 milionů dolarů od USA). Od té doby v Somálsku panuje naprostá anarchie a občanská válka. Na jedné straně stojí islámští povstalci, na druhé straně tzv. exilovou (přechodnou federální) vládou podporovaná etiopskou a americkou armádou. V roce 1992 vyslal prezident USA, George Bush starší, intervenční vojska do Somálska s cílem opět získat strategickou kontrolu nad zemí u vstupu do Rudého moře (a s významnými nalezišti uranu) a zničit islámské povstalce. Intervenci zlomil vaz incident z roku 1993, kdy nad hlavním městem Somálska, Mogadišem, byla sestřelena americká výsadková helikoptéra typu UH60-Black HawkČerný Jestřáb. Dva piloti byli poté mučeni a uvláčeni davem islamistů v Mogadišo. Podle tohoto incidentu byl později zfilmován Ridley Scottem film „Černý jestřáb sestřelen“. V roce 1994 byly staženy jednotky US Army a v zemi se na autonomních územích chopili vlády místní kmenoví náčelníci. Centrální moc prakticky zanikla.

Teprve v roce 2006 se po vojenských vítězstvích v Mogadišo (zajištěných dodávkami zbraní z Eritreji) dostává do popředí Svaz islámských soudů – seskupení radikálních islamistů v čele s Hasanem Dáhir Aweysem, usilující podle svých slov o „nastolení míru a pořádku po dobách nesmyslného zabíjení a chaosu“. Svaz islámských soudů je údajně napojen na Al-Qajdu, ale pro to se nikdy nenašly žádné důkazy. Je však jisté, že kryje spolupachatele starších bombových útoků proti ambasádám USA. Proti svazu se utvořila koalice doposud autonomních kmenových náčelníků (rovněž islámského náboženství), kteří předtím vládli v jednotlivých oblastech země. Svaz je někdy nazýván „Somálským talibanem“ – což je ovšem přehnané. Ačkoliv zavedl islámské práva Šaría, bylo toto místními soudy uplatňováno v různé podobě – od benevolentní až po přísnou, včetně zákazu prodeje cigaret a sledování západních filmů, nikdy ne však tak nekompromisně jako v Afghánistánu. Velmi negativní odezvu měl nicméně zákaz pěstování a prodeje místní tradiční rostlinné drogy Khat, z něhož sociálně přežívalo mnoho vdov a sirotků. Vítězství Svazu bylo Američany zprvu přijato neutrálně, ale s tím, jak se Svaz sbližoval s militantními islámskými organizacemi, byla v zákulisí připravována intervence – útok etiopské armády, který se uskutečnil na přelomu loňského a letošního roku. Mezi Etiopií a Somálskem existovalo již od jejich

vzájemné války z konce 70.let stálé napětí. Jeho stálým zdrojem (a příčinou války) byla otázka Ogadenu, etiopského regionu obývaného téměř výlučně etnicky somálským obyvatelstvem, navíc muslimské víry (Etiopie má těsnou křesťanskou většinu). Místní obyvatelstvo je zbaveno mnoha práv a jeho politická reprezentace je terorizována. V Ogadenu se navíc nachází významná, dosud poměrně nedotčená ložiska ropy a zemního plynu (o které se zajímá např. malajská společnost Petronas a americká Sicor), takže o výbušnou atmosféru je vskutku dobře postaráno. V prosinci 2006 překročila vojska etiopské armády (v odpověď na vyhlášení džihádu proti Etiopii ze strany Svazu), zaštítěná zištnou pomocí západních mocností, hranice Somálska a velice rychle obsadila všechny strategické body. Tím se opět upevnila moc dřívějších somálských kmenových náčelníků. Všichni doufali, že s nástupem etiopské armádou dosazené vlády se situace zlepší a celá země se stabilizuje - velký omyl! Povstalci ze Svazu islámských soudů se ještě zradikalizovali a hned pár dní po obsazení hlavního letiště etiopskou armádou zaútočilo několik set ozbrojenců proti vojenským silám Etiopie. V zemi opět zavládlo násilí a chaos. Těmi, kteří nejstrašlivějšími daněmi – vlastními životy, doplácí na občanskou válku teroristických milicí proti intervenčním vojskům jsou civilisté a civilní obyvatelstvo. Podle komise OSN je v Somálsku na jeden den pro každého obyvatele cca. 830 mililitrů vody tj. přibližně 3 sklenice vody na pití, očistu a vaření. Den co den mnoho lidí zbytečně přijde o život v přestřelkách. A to není všechno - díky konfliktu vypukl hladomor, jehož oběti možná půjdou do statisíců. Aby přežili, musejí somálští obyvatelé často pít vlastní moč. V zemi je dovolená otrocká a dětská práce, je vyhlášeno stanné právo. Z politického hlediska revolucionáře je nutno objasnit, jaké třídní zájmy za touto válkou stojí, kdo jí co sleduje. Na jedné straně je tu imperialismus (americký), který se angažuje na straně Etiopie ve snaze zabránit vítězství islamistů (což by mohlo mít negativní vliv na americké plány na Blízkém východě), odvrátit neklid od Ogadenu, který chce etiopská vláda proti vůli místních obyvatel předat k dispozici ropným a plynařským nadnárodním koncernům, a získat strategickou kontrolu nad „Rohem Afriky“ a somálským uranem. Americkou intervenci je třeba rozhodně odsoudit a bojovat za její okamžité ukončení. V zájmu utlačovaných mas Somálska i Etiopie je její porážka. Na druhou stranu je zde problém občanské války mezi kmenovými vůdci a islamisty a problém lokálních sporů a konfliktů – jek mezi Etiopií a Somálskem tak mezi Etiopií a Eritreou (Eritrea podporuje vojensky Svaz islámských soudů), mající kořeny ještě v časech italské kolonizace na začátku 20.století. Ani koalice kmenových vůdců ani Svaz islámských soudů nepředstavují nijak pokrokové síly, naopak jde o skupiny spjaté s tradičními elitami (obchodníky, náboženskými autoritami apod.), proti nimž se pracující, bezzemci a chudí uprchlíci musí organizovat v nezávislé politické a vojenské organizaci, bojující za základní sociální a demokratická práva, která jsou jim odepřena. Jediným přijatelným řešením lokálních konfliktů v Ogadenu, Badame a jinde je prosazení práva na svobodné státní sebeurčení místního obyvatelstva cestou všeobecného hlasování. Pracující nemají důvodu upínat své naděje k tomu či onomu táboru elit hájících jen svoji moc a privilegia. Naděje pracujících spočívá pouze v jejich porážce. Vladislav, REVO Praha

[email protected]

7

Ze světa

34. číslo

Generální stávka v Izraeli

21. března vypukla v Izraeli po dlouhých odkladech generální stávka zaměstnanců veřejného sektoru. Hlavním důvodem jejího vyhlášení bylo několika měsíční (někdy však i léta trvající) nevyplácení mezd zhruba 3700 zaměstnancům místních samospráv. Vedení hlavní izraelské odborové ústředny Histadrut dělalo vše, co bylo v jeho silách, aby stávce pracujících zabránilo. Tlak zaměstnanců byl ale tak silný, že předseda Histadrutu Ofer Eini, nakonec vyhlásil „časově neomezenou generální stávku“ do doby, než „dojde k úplnému vyřešení problému tj. než bude zaplaceno každému zaměstnanci“. „Neomezená generální stávka“ však netrvala ani 24 hodin. Již ten samý den večer, po nových jednáních s vládou, vedení Histadrutu stávku ukončilo.

neorganizovaných zaměstnanců i se svými vlastními veřejnými prohlášeními, nesmyslně oslabilo účinnost stávky v letecké dopravě. Ačkoliv bylo vyhlášeno, že během stávky nebude (kromě zvláště naléhavých, např. zdravotních důvodů) povoleno přistávat a odlétat z izraelských letišť, povolilo vedení Histadrutu četné výjimky z tohoto pravidla. Přistát tak bylo dovoleno nejen anglickému národnímu fotbalovému týmu, který měl v Izraeli sehrát zápas, ale i letadlu British Airways se stovkami anglických fanoušků, ačkoliv taková situace byla předtím Einim explicitně vyloučena. Podle manažera služeb na tel-avivském letišti Ben Guriona, S. Katze, došlo od vedení odborů celkem Stávka veřejných zaměstnanců kvůli jedenáct povolení určených chronickému nevyplácení mezd pracovníkům pro přistání letadel s samospráv obcházela jako strašidlo Izraelem anglickými rowdies. již delší dobu – naposledy se k ní schylovalo předseda Histadrutu Ofer Eini Toto se shora a zevnitř koncem února. I tehdy, tak jako při současných organizované stávkokazectví událostech to však byla vysoká odborová byrokracie z bylo opět obhajováno údajnou nutností „nepoškozovat Histadrutu, která se stávce vší silou snažila zabránit a obraz Izraele v Evropě“ a „nezničit plánovanou velkou nakonec akci pracujících podrazila. Místo toho, aby boj sportovní slavnost“. Zájmy dělníků a vlastních řadových za vyplacení dlužných mezd a příslušného odškodnění odborářů tak padly na oltář „národním zájmům“ Izraele, čekajícím pracovníkům podporovalo a dále rozšířilo a v tomto případě fotbalové podívané. Vedle letadel s spojilo s boji za všeobecné zvýšení platů ve veřejném britskými fanoušky umožnilo vedení odborů přistát sektoru, boji proti privatizacím (v praxi připomínajícím např. také letadlu z Bruselu s belgickým ministrem spíše povánoční výprodeje) řady podniků do rukou zahraničních věcí na palubě, stejně jako nákladnímu soukromých podnikatelů s konexemi ve vládě a boji letu z České republiky s nemocničním zařízením, a proti masovému propuštění dělníků, bylo odborové naopak schválilo odlet letadla do jordánské metropole vedení od začátku rozhodnuto zabránit každé radikální Ammánu. akci a dohodnout se s vládou za každou cenu. V rámci podbízení vládě šla byrokracie z Histadrutu tak daleko, Největší potíž však byla v tom, že odborová byrokracie že nabídla vládě zaplatit velkou část dlužných mezd v podstatě ihned po vypuknutí stávky navrhla obnovení ze svého, zvláště pro tento účel zřízeného odborového vyjednávání s vládou (tedy s těmi, kteří dali odbory a fondu ve formě půjčky. Protože však vláda zprvu odmítla stávku k soudu), kde dokonce odmítla využít celé i tento skandální ústupek „odborářů“ a navíc se rozhodla situace k prosazení alespoň některých nejpalčivějších apelovat na prokapitalistický Národní pracovní soud s požadavků pracujících a zopakovala svůj předchozí návrhem stávku shledat jako „neospravedlni¬telnou“ návrh počítající se zaplacením dlužných mezd jak a soudně ji zakázat, nezbylo předsedovi Histadrutu, vládou tak půjčkou z fondu odborů. V řeči byrokratů Einimu, nic jiného, než pod silným tlakem dělníků a se tato absurdní situace, kdy odbory financují místní pracovníků úřadů stávku zahájit. úřady státu, ohodnotila jako „přijetí odpovědnosti za část řešení celé krize“. Zástupci vlády v situaci již Do generální stávky veřejného sektoru se 21. započaté stávky pochopili, že lepší podmínky než tyto března zapojili pracovníci většiny úřadů – prakticky již dostat nemohou, a proto na toto řešení kývli. Již v všech samospráv a místních úřadů, dále úřadů práce, poledne tak mohl vysoký představitel Histadrutu, Jihad ministerstev (kromě Ministerstva obrany), Národní Akel, prohlásit, že „k pojišťovny a pozemkových úřadů, stejně jako dohodě dojde v průběhu pracovníci Národní vodní a elektrické společnosti, hodin, což nám umožní hasiči a zaměstnanci letišť, železnice a přístavů. stávku ukončit“. A tak se Naopak ke stávce se nepřipojila policie, zaměstnanci nakonec i stalo. telekomunikací a pošty a také banky a zdravotnická zařízení zůstaly otevřeny jako obvykle. I tak byla ovšem Vedení odborů generální stávka silným vystoupením izraelské dělnické tak rozhodlo, že třídy a měla potenciál oslovit další početné skupiny problém nevyplácení pracujících, jejichž sociální a ekonomický status v mezd zaměstnancům současné, neoliberalismem již notně devastované samosprávy bude izraelské společnosti rapidně klesá (např. učitele, kteří vyřešen půjčkou z fondu vesměs pobírají pouhých 50% průměrné mzdy v zemi Histadrutu ve výši 17 a nezřídka živoří pod hranicí chudoby). milionů NIS pro 625 zaměstnanců deseti místních úřadů s největšími finančními problémy a okamžitým Od samého počátku však byla stávka provládním doplacením dlužných mezd ostatním zaměstnancům a šéfům loajálním vedením odborů všestranně izraelskou vládou. Odbory ukončily stávku před sabotována. Ačkoliv Ofer Eini oficiálně vyhlásil stávku tím, než k tomuto zaplacení skutečně došlo, přičemž ve veřejném sektoru za časově neomezenou, prosákly jim jako garance stačil vládní slib a dokumenty o k vládě ihned informace, že vedení odborů nemá převodu peněz na místní úřady, ačkoliv nebyla a není v žádném případě úmysl vést ji déle než do začátku žádná záruka, že převedené peníze půjdou na výplaty židovského svátku Pesah (první dubnový týden), zaměstnanců a nikoliv na úhrady jiných dluhů, jako se údajně s odůvodněním, aby „nepoškodilo svoji reputaci stalo již mnohokrát v minulosti. Ihned po ukončení před veřejností“. Nedosti na této zbabělosti, vedení stávky navíc generální ředitel úřadu předsedy vlády, odborů v jasném rozporu s vůlí řadových odborářů a Raanan Dinur, prohlásil, že si není jist, zda se dlužné

http://www.revo.cz.tc

mzdy dostanou k zaměstnancům okamžitě. Halasně proklamovaná zásada „stávka do vyplacení posledního zaměstnance“ se tak ukázala být jen prázdným výstřelem z děla. Zcela polovičatě bylo také přistoupeno na požadavek odborů, aby vláda mohla odvolat hlavu samosprávy, pokud nebude vyplácet mzdy svým zaměstnancům. Vláda pouze přislíbila, že tento požadavek zařadí na svoji příští schůzi, přičemž návrh počítá s možností odvolání pouze v případě, že mzda nebude vyplácena minimálně dva měsíce alespoň 25% zaměstnanců samosprávy. Mnoho veřejných zaměstnanců tak bude dále pracovat bez záruky, že se ten který měsíc nebude muset zadlužit či sáhnout na své úspory, aby mohl uživit sebe a svoji rodinu. Potenciál rozšířit stávku např. o zmíněné požadavky namířené proti privatizacím státních společností a propouštění (v čemž se již angažují kupříkladu zaměstnanci elektrárenského průmyslu) přišel úplně vniveč. Vedení hlavní odborové ústředny Histadrutu pochopitelně nezradilo boj a stávku pracujících poprvé. Jejich úloha tlumiče bojů a snaha zamezit rozšiřování a generalizování stávky a vznášení radikálních požadavků vychází ze sociálního postavení odborové byrokracie jako zvláštní privilegované kasty mezi dělnickou třídou, z ideologie produkované těmito sociálními podmínkami, která staví na zachování „sociálního smíru“ a „společného produktivního úsilí zaměstnanců a zaměstnavatelů“ a z úzkého propojení špiček odborů se státem a jeho aparátem. Izraelská politická scéna prochází v poslední době mimořádně hlubokou „mravní“ krizí – velitel armády za izraelskolibanonského konfliktu byl nucen rezignovat, stejně jako izraelský policejní prezident, který byl obviněn ze spojení mezi vedením policie a organizovaným zločinem. Řada politiků čelí obvinění ze zneužívání svěřených fondů a korupce, kandidátka na ministryni turistiky zfalšovala svoji kvalifikaci a na samém vrcholu pak izraelský prezident, Moše Katsav, figuruje ve skandálu se znásilněním své podřízené. Navzdory relativně dobrému růstu HDP (5,1% v roce 2006) se ve společnosti prohlubuje sociální nerovnost, nezaměstnanost zůstává nad 8%, nová pracovní místa mají často nejistý charakter a pracující jsou vystaveni stále větším nárokům na flexibilitu jejich práce. Společností se šíří demoralizace. Za těchto podmínek je důležité, že navzdory úloze Einiho a dalších byrokratů, byla izraelská (židovská i arabská) dělnická třída schopna mohutného vystoupení, které vládnoucí třídě znovu, jako už mnohokrát v minulosti, ukázalo, že jsou to pracující, kteří mají ve svých rukou potenciál zastavit chod země, změnit společnost. Teď jde o to, aby se židovští i arabští (palestinští) pracující spojili v úsilí vytvořit demokratické, zdola organizované a kontrolované struktury schopné pokračovat v boji a vést jej i po zradě odborového byrokratického vedení a mohli tak od dílčích bojů přejít k zásadní protiofenzivě vůči neoliberálnímu a obecně kapitalistickému kurzu země. Nikola, Revo Praha

květen 07

Ekonomika

8

Problémy Airbusu: Kdo je způsobil a kdo za ně zaplatí? Společnost Airbus Industries byla založena v roce 1970 po podepsání dohody mezi francouzskou France‘s Aerospatiale a německou DaimlerBenz Aerospace. O dva roky později se připojila španělská CASA a v roce 1979 British Aerospace. Každý z účastníků měl dodávat část letounu připravenou ke konečné montáži. 80% procent Airbusu vlastní koncern EADS a vyjadřuje snahu evropských firem konkurovat do té doby dominantní americké společnosti Boeing. Airbus vyrábí hlavně velkokapacitní dopravní letouny. Prvním byl typ A300, který vzlétl pod barvami Air France. Byla vyrobena i jeho kratší varianta A310. S prvními modely zaznamenala firma velký úspěch a pokračovala novým A320 se středním doletem a dálkovými A330 a čtyřmotorovým A340. Během krátké doby se ji podařilo vytlačit Boeing z pozice světové jedničky v počtu prodaných letadel a zaměstnávala přes 50 tisíc zaměstnanců.

podaly na EU žalobu u Světové obchodní organizace (WTO) kvůli poskytování nezákonných dotací Airbusu. Druhý den EU zažalovala USA za skrytou podporu Boeingu. Nejnověji vzrostlo napětí kvůli podpoře Airbusu s ohlášením podpory pro plánovaný model A350. Ten bude přímo konkurovat nejúspěšnějšímu projektu Boeingu v posledních letech, letadlu 787 Dreamliner. Obě společnosti také využívají hlavní představitele EU i USA k prosazování svých zájmů v zemích Třetího světa.

stav za „velkou krizi“. Pozici Airbusu oslabuje slabý kurz dolaru, který zlevňuje americké letadla. Především za jeho problémy ale stojí megalomanský plán vrcholového managementu. Na chyby pak doplatí řadový zaměstnanci. Během čtyř let přijde o práci 4300 Francouzů, 3700 Němců. Svůj díl budou muset propustit i továrny ve Velké Británii a Španělsku. Proti tomu protestovali zaměstnanci firmy. V Hamburku, kde má Airbus jednu ze dvou montážních

Problémy v Airbusu

Airbus byl na vzestupu. Vedení firmy ale plánovalo zasadit Boeingu rozhodující úder. Model A380 SuperJumbo měl být největší dopravní letadlo Soupeření kontinentálních všech dob. Základní společností verze pojme 555 Závod mezi Boeingem a Airbusem cestujících, po se stal zároveň závodem mezi USA a úpravách až 850. Evropou (resp. Evropskou unií). Podle Plány na jeho výrobu se objevily už Boeingu se dostává Airbusu velké podpory v devadesátých letech, oficiální spuštění evropských vlád. Airbus oplácí útoky programu se uskutečnilo až v prosinci nařčením Boeingu ze zakázané pomoci roku 2000 po objednávce padesátého výzkumných a vědeckých kontraktů stroje od leteckých společností. Celkem od americké vlády. Zástupci Evropské bylo zatím objednáno téměř 150 letadel. unie a Spojených států se v roce 2005 Airbus ale počítá s prodejem 750 strojů v dohodli na zahájení rozhovorů, kterými následujících dvaceti letech, přičemž bod by vyřešily spory Boeingu a Airbusu. zvratu (tj. okamžik, kdy letadlo začne být Ty se ale nezdařily, spor se ještě více ziskové) je dle Airbusu zhruba na 250 vyhrotil a 31.května 2005 Spojené státy kusech. Nezávislé analýzy však hovoří až o 530 kusech. 1200 Navíc projekt se dostal do značného 1000 zpoždění a první letadlo se tak místo 800 poloviny roku 2006 600 dostane do provozu na konci roku 2007. 400 Několik společností už své objednávky 200 zrušilo. Zpoždění způsobí firmě ztrátu 0 2002 2003 2004 2005 2006 dvou miliard dolarů (46 miliard korun). 300 284 370 1055 824 Airbus V reakci na to akcie 251 239 272 1007 1050 Boeing EADS spadly o plnou čtvrtinu a část vedení Graf nahoře ukazuje počty prodaných letadel v firmy označilo tento jetnotlivých letech. Airbus dlouho vedl...

model A380 způsobil velké problémy firmě a hlavně jejím zaměstnancům... linek, přitáhlo protestní shromáždění podle místní policie 8 až 10 tisíc lidí. Ve francouzském Toulouse, kde se sestavuje superjumbo A380, zastavilo práci na 7000 lidí. V Paříži se konala demonstrace před sídlem mateřské společnosti EADS. Ani přes odpor zaměstnanců se nepodařilo prosadit rušení některých provozů. Jinde propouštění při ekonomických problémech moc nevyřešilo a patrně se tak nestane ani v tomto případě, kde navíc za problémy firmy může vedení společnosti. Vojta, REVO Praha Poznámka: Zaměstnanci Airbusu přerušili večer ve čtvrtek 25.4. práci v hlavním výrobním závodě v Toulouse. Nelíbí se jim, že firma chce porušit dohodnutý programu, který umožňuje zaměstnancům vyplácet k platu ještě podíly ze zisku. Redakční uzávěrka bohužel neumožňuje zařadit do tohoto čísla aktuálnější informace. Nejnovější vývoj a hodnocení vám přineseme na našem webu www.revo.cz.tc [email protected]

9

O čem se mluví

34. číslo

Olympiáda a další nápady pana Béma

Vylézt na Mount Everest, jezdit v Praze závody F1 a pořádat olympiádu. To byly hlavní sny místopředsedy ODS Pavla Béma. Nově zvolený primátor hlavního města si v současné době plní ten první. Vzal si několikatýdenní neplacené volno a odjel s expedicí do Himalájí. Po několika cvičných výstupech na okolní vrcholky se pokusí zdolat nejvyšší horu světa. Čáru přes rozpočet mu udělaly čínské úřady, když ho odmítly vpustit do Tibetu, patrně jako odvedu za každoroční podporu kampaně požadující nezávislost této Čínou anektované oblasti. Bém tak zkusí horu pokořit z Nepálu, což je rychlejší, ale nebezpečnější. Za nepřítomnost v úřadě si primátor vysloužil kritiku médií i prezidenta Klause. No, členům Revo tedy rozhodně nechybí. Doufáme, že se mu místní klima zalíbí natolik, že se rozhodne v Himalájích zůstat nadobro. Sen vystoupit na Mount Everest nemáme v úmyslu nijak hodnotit, protože se jedná čistě o jeho soukromou záležitost (nad kterou vyjádřila vážné znepokojení jen Bémova žena). Tak už tomu už ale bohužel není v dalších monstrózních plánech Pavla Béma.

Ferrari vs. McLaren na Václaváku? Ve všudypřítomné předvolební kampani ODS se kladl důraz na zlepšení životních podmínek obyvatel hlavního města. Více cyklostezek, dokončení dopravního obchvatu, více zeleně. ODS je ale strana hájící zájmy kapitálu. Jako taková jde především na ruku obchodním zájmům svých sponzorů. Mezi ty největší patří stavební společnosti. Liberecká firma Syner darovala před volbami ODS 160tisícový příspěvek. Transparency International ale v této souvislosti upozorňuje, že v Liberci, jehož radnici ODS ovládá, získává firma za zvláštních okolností podezřele mnoho městských zakázek - jen za léta 2000 až 2005 to bylo 38,5 procenta.V minulosti ODS sponzorovala například firma Eltodo, která získala zakázku na údržbu a provoz veřejného osvětlení, společnost Subterra, jež pracuje na výstavbě městských kolektorů, nebo IPB Real, která kupuje od Prahy stavební pozemky. Mezi významné sponzory ODS patří i podnikatel Antonín Charouz. Ten ovládal v polovině 90. let impérium čítající okolo čtyřiceti firem od dealerů aut, přes hokejovou Spartu, až po jednu z největších stavebních firem.Vše financoval z úvěrů od IPB. Po jejím krachu a převzetí ČSOB, která požadovala splácení půjček, se Charouz dostává do problémů. Většinu svých aktivit přenechává ČSOB, dluhy v astronomické výši 5,4 miliardy ale přechází na Českou konsolidační agenturu. Pět miliard za Charouze nakonec uhradí daňoví poplatníci. Sám Charouz prohlašuje, že nikomu nic nedluží a že za problémy mohou banky. Podniká v menším dál a zaměřuje se na automobilový sport. Protlačí Tomáše Engeho jako prvního českého jezdce do F1 a vlastní českou stáj v podniku A1GP, což je snaha o konkurenci F1 sponzorovaná bezednou kapsou dubajského šejka Maktúm Hašír Maktúm al-Maktúma. Charouz přišel po volbách s monstrózním projektem na vybudování motoristického areálu v Praze „deset minut autem od Václaváku“. Mělo se jednat o pozemky Na Homoli ve Štěrboholech. A na novém závodním okruhu by se podle Charouze mohla časem jezdit i F1. „Je to nesmírně zajímavý projekt. Jednoznačně jej podporuji,“ napsal novinářům smskou Pavel Bém. Nedivím se.

http://www.revo.cz.tc

Olympiáda vs. sysel v Letňanech? Sám Bém ale prosazuje ještě více megalomanský nápad. Chce v Praze pořádat letní Olympijské hry. Kampak se hrabou plány na novou Národní knihovnu či Národní stadión (obojí odhadem za 3 miliardy korun, obojí v plánu vystavět na Letné). Primátor si dal za cíl prosadit konání největší možné sportovní akce vůbec. Kandidaturu už schválila rada hlavního města Prahy a proti není ani vláda (v obojím má hlavní slovo ODS). Město tak obdrží od Mezinárodního olympijského výboru (MOV) dotazník. Teprve jeho vyplnění a schválení orgány města je považováno za závaznou přihlášku ke kandidatuře. Ta Během předvolební sama o sobě vyjde kampaně sledovala pražany na cca. půl miliardy monumentální tvář Pavla korun. Je přitom Béma z nedostavěné budovy jisté, že první pokus Českého rozhlasu pro rok 2016 bude neúspěšný. Předchozí olympiáda se totiž bude konat v Londýně a MOV pravděpodoně nepřiřkne hry dvakrát stejnému kontinentu. Navíc žádný uchazeč nevyhraje už napoprvé. Kandidatura Prahy má podle Béma a spol. šanci uspět v roce 2020 nebo 2024. I to je ale podle mnohých nepravděpodobné, protože v tak malé zemi se největší sportovní podnik nikdy nekonal. Za posledních 50 let se hry konaly vždy jen ve velké a bohaté zemi. Jediná výjimka jsou Atény v roce 2002. Řecko je na tom ekonomicky i velikostně stejně jako Česká republika, ale Athény mají 4 miliony obyvatel a hlavně u nich hrála velkou roli symbolika návratu olympijských her do země původu starověké myšlenky a místa konání prvních novodobých her v roce 1896. To Praha nabídnout nemůže.

Vizualizace olympijského stadiónu Pro kvalitní zázemí olympiády by bylo by nutné vybudovat infrastrukturu a sportoviště v předpokládané výši 490 miliard korun.To je přibližně polovina všech ročních výdajů státu. Londýnské hry měly původně stát 2,3 miliardy liber. Pak se hovořilo o 3,3 miliardách. Nedávno ministryně kultury a sportu Tessa Jowellová přiznala, že rozpočet dosáhl 9,3 miliard liber, což je kolem čtyř set miliard korun. Křivka nákladů roste a nikdo netuší, kde se zastaví. Kdybychom ze stejného předpokladu vycházeli i u nás (což si v klidu dovolím, vzhledem k pravidlu stoupajících nákladů na veškeré veřejné stavby, viz. např. dálnice), dostáváme se k částce kolem 1,5 bilionu korun. Transportéry Steyer či stíhačky Gripen za vyhozené desítky miliard pak působí jako trapné drobné. Samozřejmě, že část „olympijských“ nákladů by šla i na veřejně prospěšné projekty. Prodloužení trasy

metra až na letiště, dokončení silničního obchvatu, podpora bytové výstavby a modernizace sportovišť. Všechny tyto investice je ale možné provést i bez pořádání olympiády, které by navíc znamenalo i budování stadiónů, pro které by po konci olympiády nevylo využití.Také argumentace zvýšením turistického ruchu je problematická. Hotely a restaurace si výrazně přilepší, pro obyvatele Prahy to ale bude znamenat spíše zátěž. Zástupci sportovních oddílů a především zástupci zainteresovaných společností ale dokážou vyvíjet účinný lobbing. Hlavní část olympiády by se navíc měla konat v Letňanech, kde sídlí unikátní kolonie syslů. Její osud by byl sice zpečetěn, pan Bém ale navrhuje, aby se sysel stal alespoň maskotem olympiády. Jak milé… Komu by na olympiádě fandil Usáma? „Největším rizikem, kterého by se mohla Praha v době konání olympiády dopustit, by bylo zlehčovat teroristické hrozby,“ varuje Pražany David Cresswell, ředitel britské Mezinárodní výcvikové akademie bezpečnostního managementu a specialista, který má mimo jiné na starosti zajištění bezpečného průběhu olympijských her v Londýně. Chce si samozřejmě přihrát vlastní polívčičku. Hry představují bezpečnostní riziko, nikoli ale takového rozsahu, jak straší někteří „odborníci“. Podle nich bude nutné zajistit několik desítek tisíc policistů. „Také se musí zapojit soukromé bezpečnostní agentury. Rovněž bude potřeba Pražany naučit upozorňovat policii na podezřelé nebo neobvyklé chování,“ nastiňuje Cresswell některé zajímavosti, o kterých pan Bém raději mlčí. Praha by totiž po dobu trvání her připomínala totalitní stát ve státě.V Aténách dokonce „z bezpečnostních“ důvodů odchytávali a poté utratili stovky toulavých koček a psů. Referendum? Jen když vyjde, jak my chceme! Na konci loňského roku přišel Bém s překvapivým nápadem. Chtěl o pořádání olympijských her uspořádat celostátní referendum. Občanská demokratická strana, která jinak dělá všechno možné, aby občanská demokracie zůstala jen prázdný slovem v jejich názvu, najednou navrhuje všelidové hlasování. Zatímco otázka radarové základny je moc důležitá, než aby o ni rozhodoval hlas ulice, olympiáda by se svými astronomickými náklady problematická nebyla. Vysvětlení je jednoduché. Podle prvních výzkumů veřejného mínění byli obyvatelé ČR ve většině pro uspořádání her. V takovém případě by Bémovi, pražským radním i celé ODS poskytlo referendum úžasnou šanci, jak se zbavit viny za katastrofický ekonomický výsledek celé akce. „Lidé to tak přeci chtěli,“ říkal by se smutným výrazem pan Bém. Po začátku diskuse o konání OH a provedení kvalitnějších výzkumů veřejného mínění se ale ukázalo, že většina obyvatel ČR si olympiádu nepřeje. Dokonce ani v Praze, kde ODS při loňských volbách získala přes 50% hlasů, neměla olympiáda podle průzkumů jasnou podporu. To je problém, naštěstí pro Béma a ODS lehce řešitelný tím, že se žádné referendum konat nebude a pojede se dál stylem: „vždyť vy ani nevíte, co je pro vás dobré“. Mám rád sport jako takový. Na posledních olympiádách šlo ale především o business. Obrovské zakázky pro stavební firmy, obrovské příjmy pro hotely a restaurace. Velké zatížení pro občany a mnohaleté zadlužení státu. Proto za sebe říkám: „děkuji, ale olympiádu v Praze nechci!“ Roman, Revo Praha

květen 07

Kultura

Recenze filmu

10

Los Fastidios

300: Bitva u Thermopyl zahráli v Praze „Krvavý a krásný výlet za hranice zažitých přestav o historických eposech,“ hodnotí film česká verze renomovaného časopisu Premiere. Zároveň by ale film šel využívat jako náborový snímek pro americkou armádu.

„Je to hodně násilný film, ale pořád je to jen a pouze zábava,“ hájil se kritice režisér. „Objednal si snímek Pentagon a pouští jej mladým klukům, než jdou do Iráku? Nebo nás má mentálně a emočně připravit na invazi proti orientálcům

Zatímco Perský král Xerxes I. je úskočný homosexuální sadomasochista, Sparťané jsou správně drsní týpci odhodlání bránit vyspělou evropskou civilizaci. Podobnost se skutečností téměř nulová... Režisér Zack Snyder (podepsán též pod Úsvitem mrtvých) přenesl na filmové plátno komiks Franka Millera (autor Sin City). Efektní a vizuálně působivý dvouhodinový hollywoodský biják vypráví o známe bitvě u Thermopyl (480 př.n.l.), kde elitní jednotka vojáků ze Sparty zdržela postup Perské invazní armády. To Řekům poskytlo prostor pro přípravu rozhodujících bitev u Plataj a Salamíny. Jejich čin byl heroizován již tehdejšími historiky. Film navíc přidává velkou dávku otevřeného rasismu, xenofobie a europocentrismu. Celá bitva je líčena jako střet civilizací, kdy Řekové (nejvyspělejší část evropské civilizace) bojují proti rozpínavosti barbarské Asie. Zatímco Atéňané preferují nikam nevedoucí vyjednávání (paralela k EU?), Sparťané (vojáci USA?) se postaví tváří v tvář armádě složené z černochů a malých tmavších chlapíků v turbanech a s plnovousem (dnešní Iráčané a Íránci?). Spartský vůdce Leonidas (Bush?) mluví o nutnosti chránit civilizaci rozumu a svobody proti despotismu a mysticismu krvelačných Peršanů a Arabů. Ačkoli ve filmu vyznívá jednoznačně kladně, byla Sparta paternalistický militaristický otrokářský městský stát. A Peršané nebyli nábožensky založení sexuální zvrhlíci.

v Íránu?“ ptá se Vít Zdrálek na Britských listech v jedné z mnoha recenzí, které na skryté poselství filmu upozorňují. Nejedná se o první a zřejmě ani poslední film, který propaguje rasismus, xenofobii a posvěcuje neokonzervativní vidění světa jako střetu civilizací. Film 300: Bitva u Thermopyl ale vyniká jejich uměleckou stylizací a historickým maskováním. No, přesvědčte se sami, jestli vám poselství filmu tlumočené příběhem druhů krále Leonidase nebude povědomé i z projevů některých současných světovládců… Lukáš, Revo Praha

Nejen politikou a prací živ je člověk, takže členy skupiny Revo lze potkat i po hospodách nebo na koncertech. Výbornou akcí, kterou jsme si nemohli nechat ujít, byl dubnový SKA PUNK UNITE FEST 2 v pražském klubu Abaton. Stejně jako na několik dalších stovek příznivců řízné muziky na nás po chvilce čekání ve frontě a ošahání u vchodu čekal celý večer ska a punk kapel. Na dvou pódiích se stihla vystřídat celé řádka kapel. Vedle Skarface, No Respect, Blisterhead, Riot Copany či českých N.V.Ú., patřili k největším hvězdám italští Los Fastidios. Jejich hit „Antifa hooligans“ na závěr vystoupení pělo veškeré osazenstvo klubu. Skinheadská Oi kapela Los Fastidios vznikla v roce 1991 a svými chytlavými streetpunkovými songy si získala početné řady fanoušků po celé Evropě. Ve svých písních se vedle nebezpečí rasismu a krajní pravice věnuje i sociálním tématům, chudobě a vykořisťování. Především levicoví skinheadi a fandové punku si užili nejen vlastní muziku, ale i pokec a výměnu zkušeností s antifašisty z jiných zemí. Taky bylo možné zakoupit antifašistické a antirasistické trička, odznaky, nášivky a CDčka. Jen to pivko mohlo být levnější… Lukáš, Revo Praha 24.dubna přijela do Prahy, konkrétně klubu Roxy, zahrát mexická politická kapela Panteón Rococo. Na první pohled zajímavá partička – „neznalého“ návštěvníka poutající již svou početnou devítičlennou sestavou, v níž má své místo i pozoun a trombon, rozjela neuvěřitelný nářez latinskou Amerikou vonící směsi skáčka a punku. Žhavá hudba a texty o Che Guevarovi, zapatistech, ale i lásce byly doprovázeny pohybovými kreacemi, které nejsou hned tak někde k vidění. A opět: jen ty ceny kdyby byly nižší… Jinak ale paráda! Nikola, Revo Praha f LOS FASTIDIOS [email protected]

Chile: Policejní útok na

vzpomínkové shromáždění Policie v chilské metropoli Santiago použila slzný plyn a vodní děla, aby rozprášila tisíce studentů a mladých lidí připomínajících si Den mladých bojovníků (Día del Jóven Combatiente). Každoroční demonstrace na 29. března je konána při výročí vraždy dvou studentů, bratrů Rafaela a Eduarda Vergarových, v roce 1985. Oba bratry zabila policie během akce namířené proti Pinochetově diktatuře. Násilnosti začaly tento rok poté, co vláda poslala na 4000 policistů, aby zaútočili na manifestující studenty. Napětí bylo tento rok umocněno kvůli zlobě veřejnosti nad chaosem, který byl způsoben novým metropolitním dopravním systémem, Transantinago, což je nový systém zprivatizované dopravy, který upřednostňuje velké dopravní společnosti před zájmy pracujících. V únoru zavedený systém Transantinago ponechal velké části hlavního města bez veřejné dopravní obslužnosti. V centrálním Santiagu došlo k blokádě silnic a na některých předměstích byly protestujícími postaveny hořící barikády, aby byla tato území chráněna před útokem policie. Zdivočelá policie použila v centru Santiaga k rozptýlení protestujících slzný plyn a vodní děla. Nejméně 819 lidí, mnoho z nich ve školním věku, bylo zatčeno v hlavním městě i dalších částech země (velká většina nicméně v Santiagu). Úřady tvrdí, že počet zatčených je vyšší než v předchozích letech. V komunitách Pudahuel, Lo Hermida a Cerro Navia došlo k výpadkům elektřiny a kolem půlnoci rozzuření protestující zapálili několik automobilů a autobus. Kromě policejní represe jim vadila i ekonomická a sociální politika vlády prezidentky Bacheletové. Na několika dalších místech hlavního města založili protestující na veřejných cestách hranice a házely kameny a lahve na policii, která napadla mladé lidi. Významnou část zadržených tvořili žáci a studenti, z nichž mnozí byli mladší 16 let. To zcela jasně ukazuje, že se proti Bacheletové vládě pozvedává a organizuje nová generace mladých lidí, která požaduje úplné zrušení Zákona o vzdělávání, zděděného z časů Pinochetovy diktatury. Letošní demonstrace se náhodou konaly v den, kdy soudce vynesl rozsudek v případu vrahů bratrů Vergarových. Demonstranti varovali vládu, že pokud bude nějaký z policistů zodpovědných za vraždu obou bratrů osvobozen, dostane se mu spravedlnosti z jejich rukou. Obvinění policisté byli každopádně shledáni vinni. Když prezidentka Michelle Bacheletová viděla, že podpora její vlády klesla, vyhodila čtyři ministry a omluvila se obyvatelům Santiaga za chaos, který museli snášet kvůli novému, nenáviděnému dopravnímu systému. Tato demonstrace není ničím jiným než pokračováním z loňského roku, kdy ulice Santiaga obsadily statisíce studentů volajících po reformě vzdělávacího systému a nižším jízdném. Za propuštění všech uvězněných, za znovu znárodnění systému veřejné dopravy bez odškodnění! Připomeňme si bratry Vergarovi! přeloženo z www.permanentrevolution.net

Francouzské prezidentské volby dle očekávání

První kolo prezidentských voleb ve Francii dopadlo dle očekávání. Za pravicovým konzervativcem Sarkozym (31%) skončila socialistka Royalová (26%). První květnový víkend si to rozdají ve druhém kole. Třetí skončil nevyhraněný Bayrou (18,5%) a čtvrtý ultrapravicový Jean-Marie Le Pen (10,5%). Ten v minulých volbách před šesti lety překvapivě postoupil až do druhého kola a pošramotil pověst francouzů jako tolerantní společnosti. Letos mu uškodila rekordní účast voličů (přes 85%) a část hlasů mu odlákal Sarkozy, který od něj převzal rasistické výpady proti přistěhovalcům během protestů mládeže z chudých městských předměstích. Velkým úspěchem je výsledek pro „rudého pošťáka“ Oliviera Besancenota.

Hlavní předvolební heslo Oliviera Besancenota bylo: „Naše životy mají větší cenu než jejich zisky.“ Charismatickému mluvčímu LCR (Komunistické revoluční ligy) přisuzovaly předvolební odhady 2-3%. I přes vysokou volební účast získal ale 4,5% a umístnil se s velkým náskokem na pátém místě. Teprve dvaatřicetiletý kandidát je přijatelný pro většinu radikálnějších levicových voličů. „Kapitalismus není to, co hledáme,“ prohlásil ke zděšení českých pravicových médií Besancenot na jednom ze svých předvolebních mítinků. „Není možné, aby někteří vydělávali miliony a jiní živořili na hranici chudoby“. Hlas mu dalo přes 1,7 milionu voličů. LCR bohužel není revoluční strana (ačkoli se tak jmenuje). Ve většině věcí se spojuje s PCF, komunistickou stranou Francie. Ta ale byla součástí poslední „levicové“ vlády a podporovala bombardování Jugoslávie a rozsáhlé privatizace. Besancenot je přesto dobrá ukázka, že antikapitalistická rétorika dokáže dnes oslovit značnou část zejména mladých lidí. Roman, Revo Praha

Vadí ti lži dnešních politiků? Odmítáš americkou okupaci Iráku? Štve tě neustálé šikanování mladých? Hnusí se ti fašisté a rasisté? A chceš s tím něco udělat? Tak se přidej k REVO!

[email protected]

http://www.revo.cz.tc