Pojistné rozpravy 10

Pojistné rozpravy 10

POJISTNĚ TEORETICKÝ BULLETIN

2001

ISSN 0862–6162

OBSAH Možnosti řešení rizik pojišťovacích institucí .................................................................. 5 (The Possibility of Solution of Companies’ Risks Insurance) Ing. Eva Ducháčková, CSc., Vysoká škola ekonomická Proaktivní řízení zdrojů v pojistném sektoru – controlling nákladů ........................ 15 (Proactive Management of Resources in the Insurance Sector – Cost Controlling) Ing. Jiří Stejskal, Kooperativa, pojišťovna, a.s. Předpovědní intervaly pro kredibilitní modely v pojištění .......................................... 22 (Prediction Intervals for Credibility Models in Insurance) prof. RNDr. Tomáš Cipra, DrSc., Matematicko-fyzikální fakulta UK a VŠE

Vyšetřování trestného činu pojistného podvodu .......................................................... 40 (Investigation of the Criminal Act of Insurance Fraud) prof. JUDr. Ing. Viktor Porada, DrSc., Policejní akademie ČR JUDr. Vlastimil Pršal, Allianz pojišťovna, a.s. Kapitoly z pojistné teorie – VII..................................................................................... 62 (Chapters from Insurance Theory – VII) doc. Ing. Jaroslav Daňhel, CSc., Vysoká škola ekonomická Elektronický podpis .......................................................................................................... 75 (Electronic Signature) doc. Ing. Vladimír Smejkal, CSc., soudní znalec

Penzijní produkty .......................................................................................................... 93 (Pension Products) prof. Ing. Jaroslav Vostatek, CSc., Wüstenrot, životní pojišťovna, a.s. Technická univerzita v Liberci K některým problémům pojištění odpovědnosti z provozu vozidla .......................... 110 (On Some Problems of MTPL Insurance) JUDr. Jiří Horník The Coming of Insurance in Future EU Member Countries in Eastern Europe ..... 119 (Příchod pojistného trhu do budoucích členských zemí EU ve východní Evropě) Dr. Michael Theil, Wirtschaftsuniversität Wien, Institut für Versicherungswirtschaft/CEMS, PIM

Sekuritizace pojistného rizika ..................................................................................... 132 (Securitization of Insurance Risk) prof. RNDr. Tomáš Cipra, DrSc., UK Praha a VŠE Praha

Shrnutí a překlad resumé do angličtiny: Marie Kovárnová.

4


MOŽNOSTI ŘEŠENÍ RIZIK POJIŠŤOVACÍCH INSTITUCÍ Ing. Eva Ducháčková, CSc. Katedra bankovnictví a pojišťovnictví, Vysoká škola ekonomická

Vzhledem ke specifičnosti pojištění jako kategorie, vyplývající z jeho základní funkce, tzn. krytí negativních důsledků nahodilosti, jimž je společnost vystavena ať již z důvodu přirozené povahy přírodních jevů nebo z důvodu nedokonalosti společnosti samé, a specifičnosti fungování pojišťovacích institucí, jsou pojišťovací instituce jsou ve své činnosti vystaveny rizikům. Na jedné straně jde o rizika charakteristická pro činnost podnikatelských subjektů fungujících v tržní ekonomice a na straně druhé o rizika specifická právě pro oblast pojišťovnictví. Mezi obecně se vyskytující rizika se řadí zejména: strategické riziko (spočívající v nebezpečí, že se podnikatelské aktivity nebudou zaměřovat na trhy, oblasti a produkty, které budou v budoucnu výnosné), provozní riziko (vyplývající z použití nesprávných kontrolních a řídících mechanismů, technických omylů, lidského selhání, podvodů apod.), riziko právního prostředí (vyplývající z měnícího se právního prostředí, změn ve státní regulaci, způsobů zdanění apod.), riziko v rámci obchodních vztahů (představující riziko nedodržení smluvních závazků druhou stranou) a také riziko možnosti špatného vnímání společnosti ze strany veřejnosti. Mezi rizika charakteristická pro pojišťovnictví patří především pojistně technické riziko, riziko investičního portfolia a riziko nesolventnosti. Pojistně technické riziko znamená možnost vzniku odchylky mezi skutečnou velikostí pojistných plnění a předpokládanou výší pojistných plnění vyjádřenou v ceně pojištění. Pojištění je postavené na vzájemné kompenzaci rizik (v prostoru i čase), přitom tato kompenzace nemůže být nikdy dokonalá, protože vychází z určitých předpokladů, které se mohou, ale nemusí potvrdit v praxi. Pojistně technické riziko lze dále členit z hlediska příčin jeho realizace na náhodné riziko (vyplývající z možnosti odchylky skutečných pojistných plnění od předpokládaných vlivem náhody), na riziko změn a riziko omylu. Pod pojem pojistně technické riziko lze zařadit i riziko spojené se skutečností, že k výplatě pojistných plnění dojde dřív než se očekávalo, tzv. riziko načasování, při němž v důsledku nečekaně rychlého vyřízení pojistného plnění dochází ke ztrátě v důsledku ztráty na úrokovém výnosu. Toto riziko je významné v odvětvích pojištění, kde mezi vznikem pojistné události a výplatou pojistného plnění je dlouhé období (zejména v odpovědnostním pojištění). Riziko investičního portfolia je spojeno s otázkami výběru správných investic pojišťovnou při investování zejména technických rezerv pojišťovny z hlediska bezpečnosti a výnosnosti. Hlavní složky strany aktiv bilance pojišťovny představují finanční investice ve formě bankovních depozit, vládních a podnikových dluhopisů, hypotéčních zástavních listů, akciových podílů, nemovitostí a dalších investičních instrumentů, které jsou vystaveny tržnímu riziku, úvěrovému riziku a riziku likvidity. Tržní riziko představuje neočekávané změny v cenách finančních investic ať již v důsledku změn v úrokových sazbách a ve směnných kursech, tak v důsledku změn na kapitálových trzích. Dluhopisy a jiné Pojistné rozpravy 10

5

dluhové instrumenty jsou vystaveny úvěrovému riziku, tedy riziku, že obchodní partner nedodrží sjednané podmínky finanční transakce. Tato rizika představují hlavní nebezpečí pro stranu aktiv bilance pojišťovny. U pojišťoven můžeme teoreticky zařadit do této oblasti i tzv. riziko zajištění, kdy zajistitel není schopen splnit na základě smluv sjednaná plnění. Riziko likvidity představuje takové situace, kdy daná aktiva převedeme do potřebné hotovosti za pro nás nevýhodných podmínek, Toto riziko se zmírňuje odpovídajícím řízením aktiv a pasiv z hlediska časové přiměřenosti. Riziko nesolventnosti pojišťovny, tedy riziko neschopnosti úhrady závazků pojišťovny z dlouhodobějšího pohledu, přičemž lze říci, že toto riziko shrnuje i působení rizik předcházejících, tzn. zejména pojistně technické riziko, investiční riziko, riziko zajištění. Na základě průzkumů v oblasti řízení rizik pojišťoven bylo zjištěno, že hlavními příčinou nesolventnosti pojišťovny je pojistně technické riziko, na druhém místě rizika na straně aktiv bilance (investiční, riziko vyplývající ze zajištění) a teprve potom ostatní rizika. Pojišťovny se snaží výše uvedená rizika brát v úvahu při tzv. řízení rizika, čímž se rozumí cílevědomé změny rizikových situací nebo rizikových procesů prostřednictvím nástrojů, ke kterým patří zejména: – získávání informací týkajících se rizika a nástrojů řízení rizika, – působení na riziko – bezprostřední nebo zprostředkované, a to zejména: – tvorba dostatečně velkých a homogenních portfolií (pojistných kmenů), – nabídka několika skupin pojistných produktů, – finanční opatření, zejména tvorba pojistně technických rezerv pojišťovny v optimální výši a struktuře, existence přiměřené velikosti vlastních kapitálových zdrojů pojišťovny, využití vhodného zajištění, případně jiných alternativních nástrojů krytí rizika pojišťovny. Pojišťovací společnosti se mohou snažit eliminovat pojistně technické riziko využíváním co nejdokonalejších pojistně technických a pojistně matematických metod stanovení velikosti netto pojistného. Správné stanovení ceny pojistných produktů, především stanovení složky pojistného určené na výplatu pojistných plnění, tzv. ryzího pojistného, je jednou ze základních otázek hospodaření pojišťovny (rovněž jednou z otázek řešení existence pojistně technického rizika), a to z toho důvodu, že stanovení ceny pojistných produktů souvisí s ohodnocováním rizika (stanovení ceny pojištění je problematikou spojenou s nahodilostí). Riziko, kryté příslušným pojistným produktem je třeba ohodnotit jednak z hlediska určení pravděpodobnosti uskutečnění (realizace) tohoto rizika, a jednak z hlediska důsledků při realizaci rizika, tedy z hlediska velikosti vzniklé škody. Od toho se odvíjí rozdílný způsob stanovení ceny v případě rizik, jejichž realizací vznikají tzv. konkrétní potřeby a u rizik vyvolávajících tzv. abstraktní potřeby. Abstraktní potřeby jsou jednoznačně neurčitelné, což se projevuje v pojišťování individuálním oceněním škody pojistníkem (například stanovením pojistné částky v životním pojištění). Konkrétní potřeby jsou přesně ocenitelné na základě ohodnocení vzniklých škod (ztrát), například u pojištění majetku. Přitom pojišťovna při výpočtu ryzího pojistného může využít pouze informace o minulých škodních průbězích v rámci příslušného pojistného produktu. Minulé informace o škodním průběhu lze považovat z hlediska potřeb kalkulace ryzího pojistného za neúplné.

6


Existují zásadní odlišnosti v kalkulaci životního a neživotního pojištění. Pro životní pojištění je charakteristické úzké sepětí s dlouhodobým procesem spoření, které hraje při kalkulaci ryzího pojistného rozhodující roli, a riziková část pojistného tvoří malý díl. V neživotním pojištění je stanovení ryzího pojistného nesnadné vzhledem k problematice určení faktorů pro utváření rizika pro budoucí období a k podstatně menší stabilitě pravděpodobnosti škod ve srovnání s pojištěním životním. Pojištění je dlouhodobý obchod, při kterém klient obvykle platí pojistné na počátku, potom pojištění trvá – nastávají pojistné události, jsou oznamovány pojistiteli, který je vyřizuje a hradí své závazky ze sjednaných pojistných smluv. Závazky z některých pojistných smluv pojistitel hradí ještě dlouho potom, co pojištění skončilo (například odškodnění v rámci odpovědnostního pojištění). Tvorba a použití pojistně technických rezerv rozloží přijaté pojistné na celou dobu trvání pojistné smlouvy. Použití pojistně technických rezerv má tedy na cíl správně přiřadit k příslušnému časovému období výnosy a náklady. Pojistně technické rezervy se tvoří pojistně technickými metodami, matematicko statistickými metodami, případně kvalifikovaným odhadem. Při řešení pojistně technického rizika prostřednictvím zajištění jde o rozhodování o podobě zajistné smlouvy. V rámci tzv. tradičního zajištění může být zajistná smlouva sjednána jako obligatorní nebo fakultativní, případně v podobě, která kombinuje fakultativní a obligatorní zajištění. V rámci obligatorního zajištění je dáno, že pojistitel musí všechna rizika definovaného charakteru a velikosti postoupit zajistiteli a zajistitel je musí přijmout. Obligatorní zajistné smlouvy se sjednávají na dobu nejméně jednoho roku. Obligatorní zajistné smlouvy jsou dnes obvyklé, neboť jsou pro uskutečňování zajištění jednodušší z hlediska krytí pojistně technického rizika. Fakultativní zajištění znamená, že zajistné smlouvy jsou uzavírány pro každé jednotlivé riziko. Prvopojistitel využívá fakultativního zajištění především v případě, že: – zajišťuje dané druhy rizika výjimečně a nemá tedy pro ně obligatorní smlouvu, – riziko je z obligatorních smluv vyloučeno, – velikost rizika přesahuje kapacitu obligatorních zajistných smluv. Dalším okamžikem při rozhodování o podobě zajištění je využití určité konkrétní formy zajištění. Podle způsobu rozdělení rizika mezi pojišťovnu a zajistitele se zajištění člení na zajištění proporcionální, v rámci kterého se riziko mezi pojišťovnou a zajistitelem dělí v určitém poměru, který se uplatňuje jak u pojistného plnění, tak u pojistného, přičemž se při určování tohoto poměru přihlíží k velikosti pojistné částky nebo pravděpodobné maximální škodě, a zajištění neproporcionální, u kterého se podíl zajistitele na krytí rizika odvozuje od velikosti škody a zajistné se stanovuje nezávisle na pojistném. Proporcionální zajištění je reprezentováno především zajištěním kvótovým a excedentním. U kvótového zajištění je pevně stanovená kvóta (procento), kterou se zajistitel podílí na krytí rizika, přičemž tato kvóta se aplikuje na všechny pojistné smlouvy sjednané pojistitelem a mající charakter definovaný v obligatorních zajistných smlouvách, tedy na všechno pojistné a na všechna pojistná plnění. Zaplacené zajistné se snižuje o tzv. provizi, která je odměnou pojistitele za získání obchodu, za vynaložené získávací a správní náklady. Kvótové zajištění je vhodné využívat především v případě, že:


7

– pojistné částky v rámci pojistných smluv zahrnutých do zajištění jsou relativně stejnorodé, – pojišťovna zavádí nový pojistný produkt, kdy budoucí škodní průběh je těžko odhadnutelný, – se zajišťuje velké množství pojistných smluv, které vyžaduje administrativně jednoduchý způsob zajištění, – dochází k rychlému růstu pojistného kmene a je kapitálově náročné okamžitě vytvořit dostatečné rezervy. U excedentního zajištění není podíl zajistitele na krytí rizik stejný u všech rizik zahrnutých do zajistné smlouvy, zde se podíl zajistitele určuje pro každé riziko zvlášť tak, aby velikost rizika krytého provopojistitelem zůstala homogenní. V zajistné smlouvě je stanoven tzv. vlastní vrub, což je velikost rizika, kterou si provopojistitel ponechává. Část rizika, která tento vlastní vrub přesahuje se předává do zajištění. Zajistná smlouva určuje maximální hranici velikosti rizika krytého zajištěním (v rámci excedentního zajištění bývá stanovena násobkem vlastního vrubu). Pokud pojistná částka v pojistné smlouvě zahrnuté pod danou zajistnou smlouvu přesahuje tuto hranici, má prvopojistitel několik možností jak krýt tuto část rizika přesahující stanovenou hranici. Jednak si může riziko ponechat ke krytí (v případě že se neočekává totální škoda), může se dohodnout se zajistitelem o vřazení celého rizika do obligatorní zajistné smlouvy (spíše u překročení hranice o malé částky) nebo část rizika přesahující hranici může zajistit fakultativně. Neproporcionální zajištění znamená účast zajistitele od určité velikosti pojistných plnění, přičemž velikost zajistného se vyjadřuje přímo a určuje se pomocí složitějších matematických postupů ve snaze určit velikost pravděpodobnosti nastání právě škody přesahující danou velikost. Zajištění škodního nadměrku znamená podíl zajistitele na každé škodě, která přesahuje tzv. prioritu, až do stanovené výše. Zajistné smlouvy škodního nadměrku se vyskytují ve dvou podobách: – krytí jednotlivých škod, kdy zajištěním jsou kryty jednotlivé škody vzniklé z jedné příčiny a na jednom riziku (využívá se zejména v živelním a dopravním pojištění), – katastrofické krytí, které chrání provopojistitele proti kumulování rizika v případě rozsáhlých škod a katastrof (využívá se zejména v živelním, odpovědnostním, dopravním, úrazovém, havarijním, leteckém pojištění). Zajištění nadměrku škodovosti je zajištění nepříznivého škodního průběhu během určitého období. Zajistitel se zavazuje nést určitý díl na ztrátách, které vzniknou propojistiteli při špatném škodním průběhu. Obvykle je ve smlouvě ohraničena horní hranice krytí ze strany zajistitele. Tato forma neproporcionálního zajištění je typická pro ta odvětví pojištění, kde odchází k velkým výkyvům ve škodním průběhu, jako například krupobitní pojištění, pojištění vichřice. Další formy neproporcionálního zajištění, například zajištění ECOMOR, která znamená zajištění té části škod, která přesahuje n-tou největší škodu, zajištění LCR, které je zajištěním největší škody v průběhu sjednaného období, případně n největších škod v průběhu tohoto období. Při rozhodování pojistitele o tom, která z výše uvedených forem zajištění se uplatní, hraje nejvýznamnější roli charakter rizika, tedy využití jednotlivých zajistných forem se

8


liší především v závislosti na pojistném odvětví (v rámci odpovědnostních pojistek je nejvíce využíváno kvótové zajištění a je doplněno zajištěním škodního nadměrku, v rámci požárního pojištění excedentní zajištění a zajištění kvótové, v rámci pojištění vichřice převažuje zajištění kvótové a stále více je uplatňováno zajištění nadměrku škodovosti). Význam zajištění pro prvopojistitele v současné době je dán nejen krytím pojistně technického rizika, ale i následujícími skutečnostmi: 1. Zajištění je prostředek k získání dostačující kapacity prvopojistitele na krytí rizik. S ohledem na rostoucí velikost pojišťovaných rizik, by takového pojištění velkých rizik nemohlo bez fungujících metod dělení rizik existovat. V souvislosti s rostoucími riziky vystupuje do popředí problematika zjišťování bonity zajistitelů, neboť propojistitel musí pečlivě zvažovat kvalitu zajistitele. Pomocným prostředkem je zde provádění ratingů zajišťovacích společností. Náhrada vlastního kapitálu prostřednictvím zajištění není nová věc, ale nabývá stále většího významu i vzhledem k plnění kritérií solventnosti pojišťoven. 2. Zajištění je službou pro prvopojistitele. K nabídce profesionálního zajistitele patří analýza rizika a rizikového portfolia. Někteří pojistitelé nejsou dostatečně informováni o struktuře svého rizikového portfolia a zde mohou hrát důležitou úlohu možnosti zajištění a ocenění rizik v rámci zajistných vztahů. Zajištění je tedy důležité z hlediska získávání informací o riziku a jeho oceňování. 3. Při sjednávání zajištění zrají v současné době významnou roli doplňkové služby. Zajistitelé nabízejí pomoc při vytváření nových produktů, přičemž mohou při uplatnění této pomoci využít svých znalostí jak národních trhů, tak mezinárodních trhů. Ještě významnější je pomoc zajistitelů při tvorbě tarifů. Zde je významné mít k dispozici statistiky o škodním průběhu, které mohou prvopojistitelům chybět a také využívat metody pomocí kterých lze tarify diferencovat. Také informace zajistitelů pro své pojistitele o situaci na zahraničních trzích. V posledním období je možné sledovat posun od proporcionálních forem zajištění k formám neproporcionálním. Tento trend vede k růstu koncentrace zajistného trhu, zvláště v oblasti velkých rizik, a k růstu vlastního vrubu prvopojistitelů. Prvopojistitelé si ponechávají rizika s větší pravděpodobností výskytu a menším rozsahem škod, což celkově vede k poklesu objemu zajistného. Takto způsobený pokles má však horší důsledky než by měl v důsledku zhoršených výsledků škodního průběhu pojistného trhu. Zajištění škodního nadměrku má totiž prokazatelně mnohem méně stabilní průběh než zajištění proporcionální. Uvedený posun v produktové struktuře zajistného trhu způsobuje menší objem přeneseného pojistného a zároveň vyšší vystavení se vůči riziku na jednotku zajistného. Současně rostou požadavky na kapitálovou vybavenost zajistitelů. Pro udržení podmínek solventnosti je v případě neproporcionálních zajistných smluv nutno držet větší rizikový kapitál na jednotku zajistného než v případě smluv proporcionálních. Vedle výše charakterizovaného tradičního zajištění je dnes uvažováno při krytí rizik pojišťoven alternativních forem přenosu rizika, jde zejména o tzv. finanční zajištění a využití nástrojů kapitálového trhu ke krytí rizik pojišťoven. Finanční zajištění (někdy také označované jako alternativní zajištění) je určeno pro řízení finančních rizik pojišťovacích společností, zaměřuje se na finanční výsledek pojištění. Finanční zajištění obvykle velice úzce navazuje na zajištění tradiční tak, že přesná hranice mezi finančním a tradičním zajištěním není vždy jasně zřetelná.


9

Finanční zajištění se nevztahuje primárně na pojistně technické riziko, ale chrání bilanční výsledek prvopojistitele před všemi nebezpečími vyplývajícími z pojišťovacího obchodu. Prostřednictvím finančního zajištění lze krýt dále investiční riziko, úvěrové riziko, měnové riziko. To znamená k jeho využití cedentem vedou další podněty jako ochrana před cykličností zajistných trhů (ceny na zajistných trzích, zejména u neproporcionálních zajistných smluv, mají silnou tendenci ke kolísání), snaha o dosahování stabilních hospodářských výsledků. K charakteristickým rysům finančního zajištění patří: – úzké napojení na bankovní produkty, – dlouhodobý charakter, přičemž cedent může počítat s dlouhodobým krytím a předem odhadnutelnými podmínkami a na druhé straně zajistitel se stabilním příjmem zajistného, – dlouhodobé ohraničení odpovědnosti zajistitele, – při kalkulaci ceny zajištění u finančního zajištění se ve významné míře bere zřetel na očekávané kapitálové výnosy, přičemž význam tohoto faktoru roste s délkou období, na které je sjednána smlouva, – spojení s významným podílem cedenta na zisku zajistitele v rámci delšího časového období a na druhé straně v případě negativního vývoje zajištění je spojené s účastí cedenta na krytí ztráty zajistitele; finanční zajištění tak znamená určitou přímou souvislost mezi skutečnými náklady na zajištění a individuálním škodním průběhem, – smlouvy finančního zajištění jsou zaměřeny na individuální potřeby pojistitelů, proto je zde zapotřebí zohlednit interní údaje pojistitele a z toho vyplývá, že na smlouvách finančního zajištění se nejčastěji podílí pouze jeden zajistitel (výjimečně dva). Finanční zajištění má při své realizaci různé formy. Z časového hlediska se tyto smlouvy člení na smlouvy: – retrospektivní, jejichž předmětem jsou minulá období, přičemž tyto smlouvy mají smysl u pojistek s dlouhým obdobím mezi uzavřením pojistné smlouvy a výplatou pojistného plnění, – prospektivní, které se zabývají současnými a budoucími pojistnými lety. Typy retrospektivních smluv finančního zajištění: Time Distance contract – neřeší pojistně technické riziko ani riziko načasování. Pojistitel zaplatí jednorázově zajistné a následují pravidelné domluvené splátky, přičemž u tohoto typu finančního zajištění splátky nejsou vázány na škodní průběh cedenta a připomínají bankovní termínovaný vklad. Proto zde hraje roli zejména krytí úvěrového, investičního a měnového rizika pojišťovny, neboť je zde zajištěn výnos z úroků. Modifikovaný Time Distance contract – pojišťovna zaplatí jednorázově zajistné, doba výplaty plateb není pevně dána, ale závisí na škodním průběhu určitého portfolia. Nekryje tedy pojistně technické riziko, ale zahrnuje krytí rizika načasování. Při dřívější výplatě pojistného plnění získá pojišťovna nižší výnos z úroků. Loss Portfolio Transfers – pojistitel může cedovat budoucí pojistná plnění vyplývající z minulých pojistných let. Finanční zajistitel přejímá cedentovy rezervy na zbývající škody. Zajistné přibližně odpovídá čisté současné hodnotě cedovaných škodních rezerv. Zajistitel si připočítává rizikovou, nákladovou a ziskovou přirážku, které zohledňují riziko na-

10


časování a riziko spojené s výší rezerv. Tento typ finančního zajištění je zaměřen na krytí rizika načasování. Adverse Development Covers – opět poskytuje krytí škod plynoucích z kontraktů v minulosti, ale na rozdíl od předchozího typu zde nedochází k transferu celého portfolia, nýbrž pouze je zde snaha pokrýt pojistitelovi potřeby nedostatečné tvorby rezerv na krytí škod neproporcionálního zajištění. To zahrnuje především ochranu proti škodám , které se již přihodily, ale ještě nebyly nahlášeny a škodám, které se přihodily, ale na které nebyly vytvořeny adekvátní rezervy. U zajištění časového nebo škodního nadměrku finanční zajištění zahrnuje část těchto rizik spojených s rezervami. Zajistné, které má provopojistitel zaplatit odpovídá odevzdávanému pojistně technickému riziku a bere v úvahu čistou současnou hodnotu výplat škod očekávaných během doby trvání smlouvy. Typy prospektivních smluv finančního zajištění: Finite Quota Share – je typické uplatnit při vysokých nákladech na získání nových pojistných smluv, což může negativně dopadnout u pojistitele na jeho majetek a na pojistnou kapacitu (zejména při expanzivní strategii rozvoje). Proto pojišťovna ceduje finančnímu zajistiteli část přijatého pojistného. Cedent dostává provizi, která může být využita k vyrovnání přechodného poklesu vlastního jmění. Zajistitel vlastně poskytuje zálohu na zisk očekávaný prvopojistitelem v budoucích letech. Pro tento typ finančního zajištění je charakteristická omezená odpovědnost zajistitele, která je vyjádřena klouzavou provizí nebo explicitně limity ručení. Spread Loss treaty – prvopojistitel platí předem určené roční zajistné na společný účet po celou dobu platnosti smlouvy. Úrokový výnos je přičítán cedentovi. Výplaty škod a zajistitelova marže jsou vypláceny ze společného účtu. Jestliže souhrnný účet vykazuje pozitivní výsledek, má cedent právo na podíl na zisku. V opačném případě hradí prvopojistitel část této ztráty. Vedle finančního zajištění se vyvíjí uplatnění kapitálových nástrojů sloužících ke krytí pojistných rizik. Alternativní metody přenosu rizika se hledají v souvislosti s výskytem přírodních katastrof a pojistných událostí závažného rozsahu. Jde o snahu vedle jiného o využití kapacity celosvětových kapitálových trhů ke krytí těchto velkých pojistných rizik. Jde o uplatnění nástrojů kapitálového trhu, které v jiných odvětvích již úspěšně fungují. Pro případ přírodních katastrof lze uplatnit využití přenosu rizika na kapitálový trh prostřednictvím půjček a derivátů, kdy vlastně nejde o přenos pojistně technického rizika, ale pouze o financování ztrát v souvislosti s výskytem závažných škodních událostí a ztráty vlastních prostředků pojistitelů. Sekuritizace pojištění prostřednictvím emise půjček je založena na těchto základních přístupech: Pojistitel uzavírá se zajistitelem zajistnou smlouvu. Zajistitel předává riziko dál v rámci retrocesní smlouvy tzv. „účelové společnosti“ (Special Purpose Reinsurance Company), která kryje případné závazky vzniklé z retrocestní smlouvy tím, že vydá půjčku. Výnos z emise půjčky je investován s optimální bonitou. Kapitálové výnosy by měly odpovídat sazbě Libor, což bývá umožněno úrokovým swapem. Sekuritizace prostřednictvím derivátů zahrnuje uplatnění čistých pojistných derivátů, které přenášejí pojistná rizika na kapitálový trh nebo prostřednictvím tohoto trhu, přitom mohou být koncipovány jako swapy, opce a případně futures.


11

V případě pojišťovacích opcí hraje cedent úlohu kupujícího opci a investor hraje roli prodávajícího opci. Prodávající opci získá i v tomto případě od cedenta (kupujícího opci) předem opční pojistné, které je srovnatelné s pojistným v klasickém pojištění. Při překročení nějaké dohodnuté tržního škodního indexu nebo v případě vzniku působení parametrického faktoru může být opce realizována. Kupující opci obdrží nominální částku v pevně stanovené výši jako vyrovnání resp. odškodnění. V případě, že se zbývající základní riziko vyvine ve prospěch kupujícího opci, mohou být realizovány zisky tzv. spadlé do klína. V opačném případě může základní riziko vyznít v neprospěch kupujícího opci, jestliže tržní škodní index nekoreluje se skutečným zatížením pojistitele škodami, což znamená, že škoda, která se týká individuálního kmene subjektu kupujícího opci, je relativně menší než průměrná tržní škoda. V Chiocago Bpard of Trade jsou již několik let obchodovány standardizované opční smlouvy na základě tržního ukazatele škod pro 9 regionů v USA. Doba platnosti pojistného krytí představuje až jeden rok. Prostřednictvím opčních smluv mohou účastníci trhu koupit resp. prodat krytí rizika přírodních katastrof v USA (hurikány, zemětřesení). Opční prémie zde odpovídá zajistnému. Vedle pojistitelů a zajistitelů se v tomto segmentu trhu mohou zapojit i jiné finanční instituce jako např. investiční banky nebo tzv. neregulované fondy. Opce může být rovněž koncipována jako tzv. krytí „druhé události“, tzn. subjekt kupující opci získá při překročení dohodnuté úrovně indexu tržních škod nebo v případě vzniku parametrického faktoru krytí za cenu, která byla dříve stanovena. V případě pojišťovacího swapu platí cedent investorům prémii a pokud se realizuje škoda získá od nich odškodění. Pojistné představuje platbu v pevně stanovené výši „fixed rate“, výše odškodnění je pohyblivá (floating rate). Z čistě technického hlediska je tato konstrukce srovnatelná s běžnou pojistnou resp. zajistnou smlouvou. Ovšem ve skutečnosti nemusí kupující opce v souvislosti s výplatou z titulu derivátu prokazovat žádný pojištěný zájem ani žádný pojistný případ. Směrodatné je pouze překročení dohodnuté úrovně tržního škodního indexu nebo parametrického faktoru. Uplatnění pojišťovacích futures k přenosu rizika znamená vlastně propojování bankovních nástrojů a zajištění. Sjednání takovéhoto termínového kontraktu má určité shodné rysy se sjednáním neproporcionální zajistné smlouvy (především zajištěním Stop Loss). Rozdílné rysy vycházejí z následujících faktů: – termínový kontrakt je postaven na tržním indexu, zajistná smlouva na konkrétní individuální škodní sazbě prvopojistitele, – termínový kontrakt zprostředkovává například banka mezi anonymními partnery, kteří se neznají; u zajistné smlouvy se partneři znají obvykle dobře, neboť spolu obvykle řadu let spolupracují, – protože zajistitel prvopojistitele zná, zná i jeho rizikové portfolio a smlouvu pro něho sestavuje na základě těchto znalostí, – dosud se vyskytují pouze termínové kontrakty na relativně krátké časové období, měřené v měsících. Pojistné deriváty otevírají pojišťovnám oproti půjčkám týkajícím se pojistných rizik alternativní možnost umístění pojistných rizik na kapitálovém trhu, která je nákladově výhodnější a kterou lze rychleji realizovat. Podstatná výhoda pojistných derivátů spočívá

12


v tom, že tyto deriváty lze rychleji a snáze strukturovat a realizovat než sekuritizaci prostřednictvím emise půjčky. Transakční náklady jsou mnohem nižší než náklady spojené s emisí půjčky. Na druhé straně může být prostřednictvím půjčky kryt větší rozsah rizik než v případě derivátu. Pojistné deriváty ovšem zahrnují tzv. riziko prostistrany, které se realizuje, jestliže investoři nemohou poskytnout odškodnění. Opční nebo swapová prémie je cedentem placena předem obdobně jako pojistné, protiplatba resp. plnění uskutečňuje teprve v případě, že dojde k určité události. Naproti tomu v případě bondové sekuritizace je výnos emise půjčky v kolaterárním trustu k dispozici již předem jako úhrn prostředků pro ručení a umožňuje tedy poskytnout pojistiteli, který riziko předává, nejlepší bonitu.

Použitá literatura: Arnoldussen, L.: Bonitatsprufung von Ruckversicherungsunternehmen, Versicherungswirtschaft, 5/2000 Broesche, D.: Besonderes Kennzeichen: Unbeschrankte Vertragshaftung fur den Ruckversicherer, Versicherungswirtschaft 17/1996 Daňhel, J.: Kapitoly z pojistné teorie IV. A V., Pojistné rozpravy 5, 1999 Farny, D: Versicherungsbetriebslehre, VVW Karlsruhe, 1995 Frey, P.: Neures aus der Welt der Ruckversicherung, Versicherungswirtschaft 17 /1996 Granci, M., Muller, A.: Versicherungderivate. Zur Konferenz von Kapital- und Versicherungsmarkten, Versicherungswirtschaft 9/2000 Chovan, P.: Vybrané problémy ekonomiky poistenia, ČSAP, Bratislava, 1993 Individualversicherung, Versicherungslehre 1, VVW Karlsruhe, 1998 Pusch, H. D.: Pojišťovny musí umět platit, Munchener Ruckversicherungs Geselschaft, 1997 Solvency of non-life insurers: Blancing security and profitability expectations, Sigma 1/2000


13

Resumé INSURANCE COMPANIES’ RISKS AND THE POSSIBILITY OF SOLUTION Given the specific nature of insurance, insurance companies are exposed to corporate business risks in general, as well as to risks specific to the insurance sector. Among the latter, the underwriting risk, the investment portfolio risk and the risk of insolvency should be emphasized. To control their risks, insurance companies use risk management instruments. These include gathering information and risk assessment, spreading the risk by assembling a large and homogeneous portfolio and designing a balanced palette of insurance products as well as providing financial cover through adequate reserves, reinsurance or other alternative risk transfer methods. The underwriting risk can be greatly reduced by applying the best actuarial methods to calculate the premium corresponding to each risk.. Mathematical statistical tables find their main use in life insurance, other methods have been developed for the more volatile non-life business. Past loss experience can be a guide, but the information it provides is limited. The investment portfolio risk refers to the pitfalls to be avoided on investing the reserves, for these are exposed to market, credit and liquidity risks. Therefore, the criteria of safety and rentability must be kept in mind. The risk of insolvency is primarily a consequence of the underwriting risk and implies a long-term inability of the company to pay its outstanding debt. The traditional solution to cover the underwriting risk is a reinsurance treaty, under which part of the risk is ceded. The treaties come in several types: obligatory and facultative, proportional and non-proportional, which can be again subdivided further. The insurer must decide which of these forms best suits his particular needs; the criterion is the nature of the risk to be covered. This usually means that the form chosen depends on the branch of insurance. For instance, in liability insurance, a quota-share reinsurance complemented by an excess of loss treaty is the preferred choice. In hail and windstorm insurance, there is a growing tendency to negotiate a surplus treaty to seek protection against unfavorable loss experience. In addition to traditional reinsurance, insurance companies’ risk managers may decide to make use of the alternative risk transfer, i.e. so-called financial reinsurance, and financial market instruments. In financial reinsurance, there are two major groups of contracts: the retrospective contracts, which include time distance, modified time distance, loss portfolio transfer and adverse development cover, and prospective contracts, which may be finite quota-share or spread loss. Financial market instruments are primarily used to cover risks of a catastrophic character. Insurance risks may be securitized either through an emission of bonds or through insurance derivatives traded as options, swaps and futures. The Chicago Board of Trade has been trading in such options for several years and has developed a loss index based on nine U.S. regions. The advantage of insurance derivatives over bonds lies in their liquidity and the fact that the transaction costs are considerably lower. The bonds, on the other hand, are safer, since they have been paid for up-front and the risk of the contractual party’s insolvency is eliminated.

14


PROAKTIVNÍ ŘÍZENÍ ZDROJŮ V POJISTNÉM SEKTORU – CONTROLLING NÁKLADŮ Ing. Jiří Stejskal vedoucí odboru controllingu nákladů, Kooperativa, pojišťovna, a.s.

„V průběhu času a výkyvů trhu je ve světě investic jistá jen jedna věc – a není to výkonnost. Jsou to náklady. Udržovat náklady tak nízké, jak je to jen možné, je jediná jistota, kterou můžete poskytnout svým klientům.“ Martin Leibowitz, vedoucí investičního oddělení TIAA–CREF (správa penzijních fondů a životního pojištění)

Doby, kdy pojišťovnictví zažívalo nezměrný optimismu boomu a předpis pojistného meziročně rostl až 20 % jsou již časy minulé. Hlavní strategií bylo získání co největšího podílu na trhu, a proto ani důraz na řízení nákladů nebyl tak silný. Tato agresivní expanzivní strategie bylo pro tuto situaci zcela opodstatněná. Jenom pro ilustraci, v oblasti pojišťovnictví vzrostl počet pojišťoven ze 3 na konci r. 1991 na 41 v říjnu 1999 a počet produktů až přes hranici 200. Dnes jsou očekávané přírůstky trhu již o mnoho skromnější a naopak dochází ke konsolidaci odvětví. Je zcela nezbytné zvolit takovou strategii, která odpovídá silně konkurenčnímu boji na zralých trzích. Pojistné produkty se stávají komoditním zbožím u kterého rozhoduje především cena. Výše nákladů pak zůstává nejvýznamnějším faktorem ovlivňování celkového zisku. Nelze ovšem paušalizovat tuto strategii pro celý trh, protože zde jsou ještě obasti, které vyžadují v této strategii pokračovat. Jedná se především o oblast životního pojištění. To má jak na českém, tak i celosvětovém trhu silné růstové tendence, jak ukazují globální čísla. V r. 1999 se zvýšil celosvětově předpis pojistného o 2,3 %, ovšem pouze díky růstu životní pojištění o 4,1 %, který kompenzoval pokles v neživotním pojištění. Pojišťovny dnes potřebují zvolit vhodnou strategii pro řízení nákladů, která odpovídá diferencovaným potřebám tržních segmentů a životnímu cyklu produktu. V 80. letech formuloval M. Porter na základě empirického výzkumu 3 obecně platné základní strategie pro náklady. Dnes je ale dogmaticky prováděné třídění nákladů podle těchto generických strategií na nákladové vůdcovství nebo diferenciaci, kdy jsou zákazníci ochotni zaplatit jakoukoliv cenu, již mezitím překonáno. Mnohem důležitější je řízení hodnotového řetězce tak, aby se maximalizoval konečný užitek pro zákazníka, který se dnes nedá zařadit jen na zákazníka zaměřeného na kvalitu, nebo zvažující pouze cenu. To, že pro zákazníka jsou důležité obě roviny znamená současně tlak na náklady a kvalitu vnímanou zákazníkem. Tento tlak vede ke vzniku vertikálních a horizontálních aliancí, přinášejících synergické efekty jak v oblasti nákladů, tak i v oblasti užitku. Typickým příkladem je vznikem bankopojištění. Celosvětově dochází ke zvyšování podílu režijních nákladů a obzvláště oblast služeb je charakteristická velkým podílem režijních nákladů. Podle údajů společnosti Ernst & Pojistné rozpravy 10

15

Young činil v r. 1930 podíl režijních nákladů cca 15 %, zatímco v r. 1990 již 60 % v důsledků investic do nových technologií a rozšiřujícího se spektra produktů nabízených jednotlivými společnostmi. To vedlo společnosti k tomu, aby hledaly nové cesty jak náklady snížit. Jednou z nejpropagovanějších metod, která měla rychle a efektivně přizpůsobit náklady na změněné podmínky byl business reengineering. Ve mnoha společnostech reengineering byl současně jak velikým úspěchem, tak i velikou chybou. Po měsících, často rocích pečlivého redesignu, společnosti dosáhly radikální změny v jednotlivých procesech, ale celkový hospodářský výsledek byl negativní. Pojišťovací společnost snížila náklady na zpracování pojistných událostí o 44 % a celkový zisk poklesl. Manažeři dokládají 20% snížení procesních nákladů, 50% snížení procesních časů a 25% zvýšení kvality daného procesu, ale v tom samém období celkové náklady obchodní jednotky se zvýší a zisky sníží. Jedna pojišťovna si původně myslela, že zákazníkům záleží především na portfoliu produktů a kvalitním obchodním zástupci s hlubokými znalostmi. Ale v diagnostické fázi pojišťovna provedla rozsáhlou studii potřeb zákazníků. Zjistila, že zákazníci se starají mnohem více o rychlost vyřizování pojistných událostí, tedy v oblasti, kde výkonnost pojišťovny byla velmi špatná. Po zohlednění této informace se změnily cíle reengineeringového projektu a tím se ušetřilo společnosti zbytečné úsilí reorganizovat procesy méně významné z hlediska její strategie . Výzkum poradenské firmy McKinsey zahrnoval více než 100 společností a zahrnul detailní analýzu více než 20 projektů. Kritické se ukázaly dvě veličiny – šířka a hloubka. Za prvé, proces který se má přestavět musí být definovaný dostatečně široce z hlediska nákladů, nebo hodnoty pro zákazníka, aby se zvýšila výkonnost celé obchodní jednotky. Hloubka znamená zahrnutí rolí a zodpovědností, měření a pobídkových systémů, organizace, IT, sdílené hodnoty a dovednosti. Příliš mnoho firem zaměří pozornost managementu a ostatní zdroje na projekt, který vypadá jako vítězný a zapomenou vyprodukovat výsledek pod čarou. Existuje ale nástroj, který by trvale a průběžně se náklady zabýval? Controlling nákladů – účinný nástroj k řízení nákladů v pojišťovnách V případě, že chce pojišťovna uspět na současném konkurenčním trhu, potřebuje mít k dispozici velmi přesné informace o veškerých svých nákladech, příčinách jejich vzniku a jejich struktuře pro jednotlivé nabízené produkty. Přesné a vhodné informace o nákladech dávají manažerům možnost jejich efektivnímu řízení a ovlivňování. Snaha dosáhnout zisk vyžaduje od managementu, aby věděl, zda jednotlivá rozhodnutí přinesou zákazníkovi hodnotu při minimálních nákladech. Controlleři poskytují managementu ekonomický servis tím, že se starají o průhlednost výsledků, financí, procesů a strategií a zajišťují potřebná data a informace pro řízení. Controlling je celkový proces stanovování cílů, plánování a řízení ve finanční a ekonomické oblasti (International Group of Controlling, 1999). Protože i náklady je nutné řídit průřezově celým podnikem, je controlling nákladů vhodnou syntézou obou oblastí. Kooperativa pojišťovna a.s. je druhá největší pojišťovna na tuzemském trhu, s majoritní účastí nejsilnější rakouské pojišťovny Wiener Städtische Versicherung. V r. 1999 proběhla úspěšná fúze České a Moravskoslezské kooperativy. V rámci moderní organizační struktury byl vybudován také controllingový systém, který zahrnuje jak stra-

16


tegický controlling, tak controlling funkčních oblastí, jako je controlling obchodu, controlling nákladů atd. Controlling nákladů se transformoval z odboru statistiky a kalkulace a i oblast úkolů se přesunula od pouhé deskripce již vzniklých nákladů do analýzy odchylek, propočtů očekávání a poskytování analýz, které ústí v konkrétní projekty úspory nákladů (např. global sourcing). Nová organizační struktura byla podpořena implementována informačním systémem od firmy SAP včetně modulu CO SAP. Ten umožňuje rychlejší a flexibilnější pokrytí informačních potřeb pro analýzy a reporting. Controlling nákladů byl vždy jedním ze základním stavebních kamenů strategického a operativního controllingu. Ovšem rozdíl mezi dřívějším přístupem, realizovaným především od 70. do 90. let. tohoto století a současným přístupem je v tom, že dříve byly realizovány projekty jen jako jednorázové projekty na redukci nákladů pomocí nástrojů jako lean management, zero-base-budgeting a v neposlední řadě reengineeringem, zatímco současný přístup zdůrazňuje vazbu na strategii a průběžnou analýzu nákladů s výhledem vývoje trhu. Podnik musí mít jasně definovanou strategii pro jednotlivé nabízené služby a produkty, pro geografické oblasti i pro skupiny zákazníků. Controlling nákladů se věnuje z velké části právě oblasti režijních nákladů. Controlling nákladů zahrnuje všechna opatření, analýzy a nástroje, které spočívají na cílevědomé tvorbě struktury nákladů. Controlling nákladů zahrnuje diferencované plánování, řízení a kontrolu nákladů se zaměřením na: strukturu nákladů, příčinu vzniku nákladů a flexibilitu nákladů. Zatímco sledování nákladů podle jejich druhů a podílu na celkových nákladech je první a nejrozšířenější formou, zůstávají oblasti příčiny vzniku a jejich flexibilita často mimo rámec nákladových analýz. Hlavním principem controllingu nákladů musí být důsledná orientace na budoucnost, protože utváření bloku fixních nákladů je z 80 % determinováno již ve fázi rozhodnutí o strategii a plánu. Řízení struktury nákladů Předmětem hodnocení controllingu nákladové struktury není bezprostředně výše jednotlivých druhů nákladů, ale spíše jejich složení a tím struktura nákladů. Není možné paušálně říci, že náklady jsou příliš vysoké. Vysoký může být pouze jejich podíl na určité veličině (např. zisku), nebo jejich dynamika v čase. Controlling struktury nákladů se zaměřuje na plánování, řízení a kontrolu důležitých struktur nákladů za účelem tvorby nákladové struktury se zaměřením na strategii firmy. Diferencovaný controlling struktury nákladů se nezastavuje globálním hodnocením určitých podílů, ale sestavuje ukazatele struktury nákladů podle potřeby, např. fixní náklady/celkové náklady, náklady na vývoj a marketing/náklady životního cyklu produktu nebo podíl nákladů na kvalitu služeb na celkových nákladech. Vhodným nástrojem pro tuto oblast je určitě dynamická analýza vývoje nákladů v čase, ale především benchmarking nákladů. Nákladový benchmarking umožní odhalit nápadné odchylky v nákladové struktuře jak v rámci podniku, tak i v rámci odvětví. Tito ukazatelé pomohou současně jako cílové a kontrolní veličiny dosahovat požadovanou strukturu nákladů a harmonizovat často protichůdné požadavky jednotlivých oddělení.


17

Je nutné je jít ke kořenům – příčiny vzniku nákladů Analýzou příčiny vzniku nákladů je možné přesné přiřazení nákladů na hnací síly nákladů (Cost Driver, Kostentreiber), které jsou za vznik nákladů podle druhu a výše zodpovědné. Základní otázkou je např. které náklady vznikají při získání nového klienta, likvidací pojistné události. Tímto způsobem je možné provádět analýzy efektivnosti na základě všech relevantních informacích o nákladech a realizovat důležitá rozhodnutí jako je očištění programu produktů nebo rozhodnutí make-or-buy. Controlling nákladů hledá odpovědi na otázky typu: kterých 10 veličin způsobuje 80 % objemu Vašich režijních nákladů, které oddělení v jaké míře se na nich podílejí, co Vás stojí prodej produktu při různých odbytových cestách atd. Hlavním nástrojem controllingu fixních nákladů se zaměřením na příčiny vzniku a hospodárnost je nákladové účetnictví zaměřené na rozhodování. Každá pojišťovna by měla znát marginální přírůstek nákladů závislých na zvýšení obratu, závislých na zaměstnancích a nákladů závislých na vybudování nové kapacity. Přijetí nového zaměstnance neznamená jen zvýšení mzdových nákladů. Nový pracovník potřebuje pro svoji práci vybavené pracoviště, tj. kancelářský nábytek, počítač, telefon a telefonní poplatky. Sekundárně pak vede přijetí většího počtu zaměstnanců k nepřímým nákladům, jako je zvyšování počtu pracovníků personálního oddělení, vytváření nových řídících pozic, nákup nových budov apod. Heslo dnešní doby zní flexibilita – jak jsou vaše náklady flexibilní? Nákladová flexibilita je logickým vyústěním rozčlenění nákladů na fixní a variabilní. Předmětem controllingu nákladové flexibility je analýza a ovlivňování podnikových nákladů s ohledem na jejich časovou vázanost. Toto rozhodnutí je o to důležitější, pokud jsou trhy těžko predikovatelné a proto i plánování kapacit obtížnější. Pokud dojde k propadu poptávky, jsou pro firmu životně důležité informace v jakém časovém horizontu je schopna nadbytečné kapacity odbourat. Naopak potřebuje mít informace, jak se vyrovnat s pozitivním boomem poptávky, aby vytvořila časové kapacity jenom pro předpokládaný časový horizont. Výsledkem optimalizace vnitřních procesů bývá jejich urychlení a snížení zdrojů potřebných na realizaci určitého procesu (např. vyřízení pojistné události nebo žádosti o úvěr). Zároveň však při optimalizaci vzniká volná kapacita a management musí rozhodnout o restrukturalizaci těchto kapacit. Buď volné personální kapacity přesune do nových rozvojových oblastí, nebo je musí odbourat. Tento druhý krok často chybí a proto se výsledky restrukturalizačních projektů, ale i nových nástrojů řízení jako Balanced Scorecard míjejí svým účinkem. „Pokud se managementu nepodaří přetransformovat zlepšenou provozní výkonnost firmy, měřenou pomocí scorecard, do zlepšené finační výkonnosti, měli by se manažeři vrátit ke svým plánům a přehodnotit strategii nebo plány na jejich realizaci“ (R. Kaplan, D. Norton – The Balanced Scorecard – Measures That Drive Performance, Harvard Business Review 1992). Veškeré snahy o zlepšení musí být zakončeny pozitivním výsledkem na účtu zisků a ztrát. To samé platí o úsporách nákladů v důsledku zavedení progresivních technologií jako je e-commerce, úspor nákladů v důsledku slučování distribučních kanálů bank a pojišťoven atd. Náklady je možné ovlivňovat pouze tehdy, pokud je rozdělíme na měsíčně, čtvrtletně a ročně odbouratelné fixní náklady. Předpokladem pro takovýto systém je vytvoření data-

18


báze o smlouvách a vlastnictví. Databáze o smlouvách slouží jako nástroj managementu fixních nákladů a umožňuje průběžnou analýzu fixních nákladů, zásobuje základní databázi fixních nákladů ohledně jejich schopnosti výstavby nebo odbouratelnosti s ohledem na měnící se tržní podmínky. Požadavek na jejich časovou diferenciaci v nákladovém účetnictví je možné pomocí databáze interních a externích smluv, správou doby vázanosti smluvních potenciálů a v rozšířeném modelu také odbouratelnosti potencionálních aktiv standardizovanou nabídku dávající odpovědi na otázky: Které fixní náklady na kterém nákladovém středisku/organizační jednotce v jaké době a v jaké výši jsou odbouratelné? Potenciály pak pojišťovna nebude vytvářet jako kdyby neexistovaly výkyvy na trhu a změny poptávky, ale budou definovány a vytvořeny flexibilně podle plánu životního cyklu výrobku nebo trhu. Osvědčená opatření z praxe Úsilí které zprůhledňuje strukturu nákladů se téměř vždy transformuje do projektů. Tyto projekty musí být podporovány managementem. V první fázi dochází k analýze stávající struktury nákladů která následně ústí do definice potenciálů úspor. Ve spolupráci s managementem se stanoví strategie tak, aby úsporná opatření byla definována diferencovaně pro hlavní oblasti kompetencí a ostatní podnikové oblasti. Úspory je možné realizovat především v těch oblastech, které nepředstavují žádné klíčové kompetence, nebo v nich existují přebytečné kapacity To že jde o strukturální změny, které podporují budoucí strategii a nikoliv historii firmy zaručuje, že opatření nebudou orientována krátkodobě a tím ani trvalá. Outsourcing je možné realizovat pouze v oblastech, které nepředstavují pro podnik žádné klíčové aktivity. Rozhodnutí je možné na základě benchmarkingu co obdobná služba/produkt stojí na externím trhu. Je důležité zmapovat veškerá rizika spojená s outsouringem, stejně jako další skryté náklady. Kooperace často umožňuje smysluplně řešit problémy bez toho, že by bylo nutné zvyšovat svoji závislost. Obzvláště výhodné v hodnotovém řetězci při nákupu a prodeji (např. nákupní aliance a využívání společných distribučních kanálů pro bankovní a pojistné produkty). Optimalizace procesů jsou jednou z nejsilnějších pák ke snížení nákladů. Největší úspory vznikají z úspory personálu a nákladů na personálu závislých. Obzvláště v administrativních oblastech je nutné provést mapování procesů, protože izolovaná analýza náplně pracovní činnosti s sebou nepřináší dostatečné návrhy na úspory. Personální opatření jsou nejnepříjemnější záležitostí v procesu snižování nákladů. Závěr Zkušeností z řízení nákladů ukazují nezbytnost toho, aby na změny ve strategii neprodleně reagovaly také struktury a procesy společnosti. Důležité je aby dalekosáhlé změny v sektoru pojišťovnictví, které se promítají také do strategie jednotlivých pojišťoven, se bez velkého zpoždění transformovaly do strategického a operativního řízení nákladů. Častým problémem je, že ve firmě se vytvoří nové struktury a procesy podle nové strategie reagující na trendy, ale stále se ještě udržují stávající procesy, které váží zdroje a snižují flexibilitu společnosti i na krátkodobé výkyvy na trhu. Pokud se nepodaří průběžně tyto


19

„staré zátěže“ controllingu nákladů odbourávat, dochází ke zlomovým situacím, kdy pomocí radikálnějších nástrojů jako je reengineering nebo restrukturalizace dojde k odstranění nefunkčních částí. Bohužel odstraněním zátěže nedochází automaticky k růstu. Podle studie BSG – A study of the World´s Top Performers většina úspěšných podniků byla schopna přesměrovat svoje zdroje do růstu. Toto bylo zřejmé především u amerických společností, zatímco u Evropských společností docházelo k zvyšování výkonnosti zlepšeným cash-flow a rentabilitou kapitálu v důsledku restrukturalizací. Pro oblast pojišťovnictví budou nutné oba dva přístupy – jak včasné přesměrování zdrojů do růstových oblastí, tak restrukturalizace v důsledku překapitalizovanosti pojišťoven. Podstatným znakem controllingu je zaměřenost do budoucnosti a hledání cest ke zvyšování efektivnosti. Můžeme doufat, že se tohoto úkolu i ve stále náročnějších podmínkách zhostí controlling stejně úspěšně jako dosud. CONTROLLING FIXNÍCH NÁKLADŮ controlling struktury nákladů

controlling příčiny vzniku nákladů

controlling flexibility nákladů

plánování, řízení a kontrola příčiny vzniku nákladů a průběžná kontrola hospodárnosti za účelem tvorby požadované struktury nákladů

plánování, řízení a kontrola flexibility flexibility nákladů managementem fixních nákladů, který je založen na analýze a tvorbě doby vázanosti fixních nákladů

účetnictví nákladů a výkonů analýza závislosti na personálu, obratu a infrastruktuře procesní řízení nákladů hodnotová analýza nákladů

management fixních nákladů databáze smluv tabulka časových hodnot

ÚKOLY plánování, řízení a kontrola důležitých struktur nákladů k průběžné kontrole hospodárnosti a cílové struktuře nákladů NÁSTROJE soustava ukazatelů struktury nákladů ABC analýza významnosti nákladový benchmarking Target Costing Zero Base Budgeting

Literatura: Burger, A: Kostenmanagement, München at. Al, 1994 Olfert K: Kostenrechnung, F.K. Verlag, Ludwigshafen 1974 Klenger F, E. F. Kalms: Kostenstellenrechnung mit SAP R/3 Pfaff. D: On the allocation of overhead costs, European Accounting Review, 1994 Hall E. A, Rosenthal J. Wade J: How to make reengineering really work, McKinsey Quarterly 1994 Can European insurers create value? McKinsey Quarterly 1998 Stelter D: A Study of the World’s Top Performers, The Boston Consulting Group Report Stejskal J: Controlling a interní audit – nezbytný doplněk současného managementu, Bankovnictví 9/1999

20


Resumé PROACTIVE MANAGEMENT OF RESOURCES IN THE INSURANCE SECTOR – COST CONTROLLING When written premiums grew by 20 % annually and the number of insurance companies on the market leapt from 3 to 40 in less than ten years, the general strategy was to stake out the biggest share of the market. Today, with the exception of life insurance, which accounts for the overall growth by 2,3 % of the world’s written premiums, the market is consolidating and insurance products are becoming commodities with price as the decisive factor. Therefore the new strategy will have to correspond to a very competitive environment characteristic of mature markets. In such a situation, the impact of costs becomes crucial. The value chain must be managed so as to maximize consumers’ utility, both from the point of view of quality and from that of price. In the service sector, the importance of overhead costs has grown from 15 % in 1930 to 60 % in 1960. The efforts to lower the costs has led to the adoption of reengineering, which, having succeeded to reduce the costs, has not, unfortunately, increased the profit. Cost controlling is an effective instrument to manage the costs in the insurance sector. The controllers provide the company’s management with an economic service by monitoring the transparency of the results, finance, processes and strategies and by furnishing data and information required for decision-making. Cost controlling has always been the cornerstone of strategic and operative controlling; formerly it was confined to single cost–reducing projects, today there is an emphasis on strategy and a continuous cost–analysis sensitive to market evolution. Thus, it includes planning, management and the control of costs is centered on their structure, cause and flexibility. Flexibility is the logical consequence of classifying costs as fixed and variable. The aim is to act upon the costs in their temporal relations. This is particularly important when the markets are hard to predict and the planning of capacities is difficult. It is necessary to restructure capacities released when internal processes are optimized, then either redirect them to growth areas or get rid of them. Costs can be saved wherever key competencies are not affected or there is an excess of capacities. In the insurance sector, both methods – timely shifting of resources to growth areas or restructuralization – will have to be applied. Controlling is projected towards the future, it aims to increase effectiveness. Let us hope that, in today’s challenging circumstances, controlling will be as successful as in the past.


21

PŘEDPOVĚDNÍ INTERVALY PRO KREDIBILITNÍ MODELY V POJIŠTĚNÍ prof. RNDr. Tomáš Cipra, DrSc. Matematicko-fyzikální fakulta UK a VŠE

Teorie kredibility pro systém časových řad kombinuje při konstrukci předpovědi v časové řadě z tohoto systému zkušenost obsaženou v této časové řadě s celkovou zkušeností obsaženou v celém systému. Teorie kredibility se aplikuje především v pojišťovnictví při předpovědích pojistného plnění (pojistných škod) v jednotlivých rizikových skupinách charakterizovaných neznámou hodnotou určitého rizikového parametru, pokud se zároveň respektuje globální charakter celého pojistného kmene (viz také příklad v odstavci 5). Tímto způsobem se získá tzv. kredibilitní pojistné pro budoucí období v jednotlivých rizikových skupinách, viz např. Cipra (1996), Kremer (1985), Sundt (1984). Jiné aplikace se objevují v ekonomii při předpovědích v časových řadách, které mají společné některé hybné faktory (typickými příklady jsou předpovědi růstových ukazatelů pro různé země, viz např. Jorion (1985), Zellner a Hong (1989)).

1. ÚVOD Kredibilitní přístup k předpovědím může být formulován následujícím způsobem. Uvažujme náhodný proces {X1, X2, ...} s konečnými druhými momenty, pro který máme k dispozici pozorování v časech t = 1, ..., n. Nechť chování náhodné veličiny Xt je charakterizováno náhodným parametrem Θt. Speciálně zde figurují podmíněné střední hodnoty

µ t = µ t (Θ t ) = E( X t Θ t ) .

(1.1)

Cílem je zkonstruovat předpověď µˆ n +1 hodnoty µn+1 založenou na X1, ..., Xn. Pro jednoduchost se obvykle konstruuje jen lineární předpověď

µˆ n +1 = a 0 + a1 X 1 + ... + a n X n

(1.2)

E( µ n+1 − µˆ n+1 ) 2

(1.3)

minimalizující

(tzv. lineární MMSE předpověď, která je minimální ve smyslu střední čtvercové chyby). Praktická formulace problému je obvykle taková, že pozorujeme systém časových řad {xit, t = 1, ..., n}, i = 1, ..., m, kde každá řada {xit, t = 1, ..., n, n+1} odpovídá nepozorovatelné realizaci náhodného parametru Θt. Pro každé i pak konstruujeme předpověď µˆ i ,n+1 hodnoty µi,n+1 (nebo předpověď xˆ i ,n +1 hodnoty xi,n+1), která využívá informaci z celého systému.

22


Důležitý výsledek teorie kredibility spočívá v tom, že předpověď µˆ i ,n +1 nebo xˆ i ,n +1 má tvar váženého průměru, v němž se kombinuje zkušenost obsažená v i-té časové řady s celkovou zkušeností obsaženou v celém systému. Mluví se pak o kredibilitě (hodnověrnosti), kterou přisuzujeme individuální zkušenosti ve srovnání s globální zkušeností (z praktického hlediska se také zmiňuje princip „zhuštění“, který při konstrukci předpovědí pro jednotlivé řady bere v úvahu společné rysy systému, viz např. pojistná aplikace v práci Ledolter a Lee (1993)). Vzhledem k větě o projekci v Hilbertově prostoru je předpověď (1.2)– (1.3) jednoznačně určena podmínkami

Eµˆ n +1 = Eµ n +1 ,

(1.4)

Cov( µˆ n +1 , X t ) = Cov( µ n +1 , X t ), t = 1, ..., n .

(1.5)

Navíc rozptyl chyby této předpovědi splňuje

∆( µ n +1 ) = Var ( µ n +1 − µˆ n +1 ) = Varµ n +1 − Varµˆ n +1 .

(1.6)

Nechť podmíněná rozdělení Xt Θ jsou navzájem nezávislá. Pak µˆ n +1 je také lineární MMSE předpověď hodnoty Xn+1 (založená na X1, ..., Xn), neboť µˆ n +1 splňuje podmínky

Eµˆ n +1 = EX n +1 , Cov( µˆ n +1 , X t ) = Cov ( X n +1 , X t ), t = 1, ..., n . Podobně rozptyl odpovídající chyby předpovědi splňuje

∆( X n +1 ) = Var ( X n +1 − µˆ n +1 ) = VarX n +1 − Varµˆ n +1 .

(1.7)

Vedle bodových předpovědí by se ale měly konstruovat také intervalové předpovědi (tj. předpovědní intervaly). Za předpokladu normality získáme 100(1– α)% přepovědní interval tvaru

(

)

(1.8)

(

)

(1.9)

µ n+1 ∈ µˆ n +1 − u1−α / 2 {∆( µ n+1 )}1/ 2 , µˆ n+1 + u1−α / 2 {∆( µ n +1 )}1/ 2 a podobně

X n +1 ∈ µˆ n +1 − u1−α / 2 {∆( X n +1 )}1 / 2 , µˆ n +1 + u1−α / 2 {∆( X n +1 )}1 / 2 ,

kde uα označuje α -kvantil rozdělení N(0,1). V některých praktických aplikacích je ovšem nutné data modifikovat, abychom docílili normální rozdělení; např. pojistná plnění v požárním pojištění lze za tímto účelem transformovat do tvaru


23

X t* = min{ X t , µ X + σ X } (viz např. Kremer (1985)). Navíc musíme v (1.8) (resp. (1.9)) použít odhadnuté hodnoty ∆ˆ ( µ n +1 ) (resp. ∆ˆ ( X n +1 ) ), takže výsledné předpovědní intervaly jsou pouze aproximativní. ˆ ( µ ) a ∆ˆ ( X ) v některých V dalších odstavcích ukážeme tvar odhadnutých hodnot ∆ n +1 n +1 speciálních modelech doporučovaných právě v rámci pojistných aplikací.

2. JEDNODUCHÝ KREDIBILITNÍ MODEL V nejjednodušším případě (tzv. Bühlmannův-Straubův model) se předpokládá, že (i) Θt = Θ pro t = 1, ..., n+1 (tj. náhodný parameter Θ se nemění v čase); (ii)Xt Θ jsou iid pro t = 1, ..., n+1 (tj. Xt jsou podmíněně nezávislé a stejně rozdělené při pevné hodnotě ϑ náhodného parametru Θ). Pak lze označit

µ (Θ) = E( X t Θ), σ 2 (Θ) = Var ( X t Θ) ,

(2.1)

µ = Eµ (Θ) = EX t , λ = Varµ (Θ), ϕ = Eσ 2 (Θ) .

(2.2)

Platí (viz např. Kremer (1985), Sundt (1984))

µˆ n+1 = zX n + (1 − z )µ

(2.3)

s kredibilitním koeficientem

z=

nλ nλ + ϕ

(2.4)

odpovídajícím v předpovědním vzorci (2.3) individuální zkušenosti

Xn =

1 n ∑ Xt . n t =1

(2.5)

V praxi se systémem časových řad {xit} (i = 1, ..., m, viz odstavec 1) je

xî ,n +1 = µˆ i ,n +1 = zˆ xin + (1 − zˆ) µˆ ,

(2.6)

kde

xin =

24

1 n ∑ xit . n t =1

(2.7)


Přitom lze použít nestranné odhady

1 m 1 m n ∑ xin = ∑∑ xit , m i =1 mn i =1 t =1

(2.8)

m n 1 ∑ ∑ ( xit − xin ) 2 , m(n − 1) i =1 t =1

(2.9)

1 m ϕˆ ∑ ( x in − µˆ ) 2 − m − 1 i =1 n

(2.10)

µˆ = ϕˆ =

λˆ =

(procedura je pouze aproximativní, neboť zˆ = nλˆ /( nλˆ + ϕˆ ) v (2.6) obecně není nestranným odhadem kredibilitního koeficientu). Není obtížné odvodit rozptyl chyby předpovědi (viz (1.6))

∆( µ n+1 ) = Var ( µ n +1 − µˆ n +1 ) = Varµ n +1 − Varµˆ n+1 = λ − z 2 VarX n = z2 n n z2 λϕ = λ − 2 ∑ ∑ Cov( X s , X t ) = λ − 2 (n (ϕ + λ ) + n (n − 1)λ ) = nλ + ϕ , (2.11) n s =1t =1 n neboť Var Xt = ϕ + λ a Cov(Xs, Xt) = λ pro s ≠ t vzhledem k podmíněné nezávislosti XsΘt a XtΘt. Podobně pro (1.7)

∆ ( X n +1 ) = Var( X n+1 − µˆ n+1 ) = VarX n+1 − Varµˆ n+1 = ϕ + ∆ ( µ n+1 ) = ϕ +

λϕ nλ + ϕ . (2.12)

S použitím odhadů (2.8) –(2.10) lze zkonstruovat aproximativní předpovědní intervaly tím způsobem, že tyto odhady dosadíme do (1.8) a (1.9) (takový přístup je použit rovněž pro modely z odstavců 3 a 4).

3. KREDIBILITNÍ REGRESNÍ MODEL V tomto případě (tzv. Hachemeisterův model) se přepokládá, že (i) Θt = Θ pro t = 1, ..., n+1; (ii) XtΘ jsou nezávislé s E(XtΘ ) = Yt⋅ ⋅ b(Θ) pro t = 1, ..., n+1, kde Yt⋅ jsou známé (1,q) vektory a b(Θ) = (b1(Θ), ..., bq(Θ))′ je vektor parametrů; (iii)Var(XtΘ) = σ2(Θ) pro t = 1, ..., n+1. Lze psát X = (X1, ..., Xn)′, E(XΘ) = (E(X1Θ), ..., E(XnΘ)′ = (µ1(Θ), ..., µn(Θ))′. Navíc při použití symbolu Y pro známou (n,q) matici s řádky Yt⋅ a plnou sloupcovou hodností je

E( X Θ) = Y b(Θ) . Pojistné rozpravy 10

(3.1)

25

Dále můžeme označit

β = Eb( Θ), Λ = Varb( Θ), ϕ = Eσ 2 (Θ) .

(3.2)

V tomto případě platí (viz např. Kremer (1985), Sundt (1984))

µˆ n+1 = Yn+1,⋅ [ Zbˆ + ( I − Z ) β ]

(3.3)

Z = ΛY 'Y (ϕ I + ΛY 'Y ) −1

(3.4)

s kredibilitní maticí

odpovídající v předpovědním vzorci (3.3) odhadu regresního parametru založenému na individuální zkušenosti

bˆ = (Y 'Y ) −1 Y ' X .

(3.5)

V praxi se systémem časových řad X i = {xit} a regresními maticemi Y i (i = 1, ..., m) je

xî ,n+1 = µˆ i ,n+1 = Yni+1,⋅ [Zˆ i bî + ( I − Zˆ i ) βˆ ] ,

(3.6)

bî = (Y i ' Y i ) −1 Y i ' X i .

(3.7)

kde

Přitom lze použít nestranné odhady (viz např. Kremer (1985)) m

βˆ = ∑ pi bî ,

(3.8)

i =1

ϕˆ =

ˆ = Λ

1 m ∑ pi ( X i − Y i bî )' ( X i − Y i bî ) , n − q i =1

(3.9)

m m m m ˆ − bˆ )( bˆ − bˆ )'−2ϕˆ ∑  ∑ k − k (Y i ' Y i ) −1  k ( b ∑ ∑  ij i j i j ij ii   m   i =1 j =1 i =1  j =1   21 − ∑ k ii   i =1 

1

(3.10)

pro libovolný systém nezáporných vah splňujících m

m m

i =1

i =1 j =1

∑ pi = 1, ∑ ∑ k ij = 1, k ij = k ji

26

(3.11)


ˆ Y i ' Y i (ϕˆ I + Λ ˆ Y i ' Y i ) −1 v (3.6) obecně (procedura je pouze aproximativní, neboť Zˆ i = Λ není nestranným odhadem kredibilitního maticového koeficientu). Obvyklá volba vah v praxi je pi = 1/m a kij = 1/m2 pro i, j = 1, ..., m. Opět lze odvodit rozptyl chyby předpovědi (viz (1.6)) ∆(µ n +1 ) = Var (µ n +1 − µˆ n +1 ) = Varµ n +1 − Varµˆ n +1 = VarYn+1,⋅b(Θ) − VarYn +1,⋅ Zbˆ = = Yn+1,⋅ ΛYn+1,⋅ '−Yn+1,⋅ Z [(Y 'Y ) −1Y ' (ϕI + YΛY ' )Y (Y 'Y ) −1 ]Z 'Yn+1,⋅ ' , neboť Var X = ϕ I + YΛY´. Když dosadíme podle (3.4), dostaneme po určitých úpravách

∆(µn+1 ) = Yn+1,⋅ΛYn+1,⋅ '−Yn+1,⋅ΛY ' (ϕI + YΛY ' ) −1YΛYn+1,⋅ ' = ϕYn+1,⋅Λ(ϕI + Y 'YΛ)−1Yn+1,⋅ ' = = ϕYn +1,⋅ Λ (ϕI + Y 'YΛ ) −1Yn +1,⋅ ' .

(3.12)

Podobně pro (1.7)

∆( X n +1 ) = Var ( X n +1 − µˆ n+1 ) = VarX n +1 − Varµˆ n+1 = ϕ + ∆( µ n+1 ) = = ϕ [1 + Yn +1,⋅ Λ (ϕI + Y 'YΛ ) −1Yn +1,⋅ ' ] .

(3.13)

Zřejmě výsledky (2.11) a (2.12) z odstavce 1 jsou speciálními případy výsledků (3.12) and (3.13) pro Y = (1, ..., 1)′, Yn+1,⋅ = 1, Λ = λ. S použitím odhadů (3.8) –(3.10) lze zkonstruovat aproximativní předpovědní intervaly opět dosazením těchto odhadů do (1.8) a (1.9).

4. REKURENTNÍ KREDIBILITNÍ ODHAD V tomto případě se předpokládá určitá korelační struktura v systému, např. (i) XtΘt jsou nezávislé pro t = 1, ..., n+1; (ii) E(XtΘt) = m(Θt) pro t = 1, ..., n+1 (tj. funkce mt nezávisí na t); (iii)Em(Θt) = µ pro t = 1, ..., n+1; (iv)EVar(XtΘ) = ϕ pro t = 1, ..., n+1; (v) Cov(m(Θs), m(Θt)) = ρs – tλ pro s, t = 1, ..., n+1 (0 < ρ < 1, λ > 0). Pak lze odvodit rekurentní vztahy (viz např. Kremer (1985), Sundt (1984))

 ∆( µ t )  ϕ µˆ t +1 = ρ  Xt + µˆ t  + (1 − ρ ) µ , ∆( µ t ) + ϕ   ∆( µ t ) + ϕ


(4.1)

27

∆( µ t +1 ) = ρ 2

∆( µ t )ϕ + (1 − ρ 2 )λ , ∆( µ t ) + ϕ

(4.2)

∆( X t +1 ) = ϕ + ∆( µ t +1 )

(4.3)

s počátečními hodnotami µˆ 1 = EX 1 = µ and ∆ ( µ1 ) = λ . Doporučují se zde následující konzistentní odhady µ , ρ, ∆( µ 1) a ϕ (viz Kremer (1985))

µˆ =

1 m n ∑ ∑ x it , mn i =1 t =1

(4.4)

n −1

ρˆ =

∑γˆh

h =2 n −2

∑γˆh

,

(4.5)

h =1

kde

γˆh =

1 n−h 1 m 1 m ∑ γˆh (t ), γˆh (t ) = ∑ ( xit − xt )( xit +h − x t + h ), xt = ∑ xit , n − h t =1 m i =1 m i =1

γˆ ∆ˆ ( µ1 ) = λˆ = 1 , ρˆ

(4.6)

ϕˆ = γˆ0 − ∆ˆ ( µ1 ) .

(4.7)

Modely z odstavců 1-3 mohou být zobecněny v tom smyslu, že se v nich zohlední objemy rizik. Např. v pojistných aplikacích lze pracovat s poměry Xt = St /Pt, kde St označuje celkovou výši pojistných nároků a Pt označuje nějakou míru objemu rizika známou v čase t (Pt může být počet pojistek v příslušné rizikové skupině).

28


5. EXAMPLE Uvažujme numerický příklad s jednoduchým kredibilitním modelem z odstavce 2. Tab. 1 obsahuje roční pojistné nároky (v milionech Kč a indexované vzhledem k inflaci) v rámci stavebního pojištění u jedné z pojišťoven během období 1994-1997 (tj. n = 4) v osmi územních tarifních oblastech srovnatelné velikosti (tj. m = 8). Podle (2.8)-(2.10) dostaneme odhady

µˆ = 7,43, ϕˆ = 0,74, λˆ = 1,74 , takže dosazením do (2.4) lze odhadnout kredibilitní koeficient ve výši

zˆ = 0,90 . Tab. 2 obsahuje bodové předpovědi pro rok 1998 podle (2.6). Protože rozptyly chyb předpovědí podle (2.11) a (2.12) jsou odhadnuty jako

∆ˆ (µ n +1 ) = 0,17, ∆ˆ ( X n +1 ) = 0,90 , lze podle (1.8) a (1.9) zkonstruovat odpovídající 90% předpovědní intervaly (u0,90 = 1,6449) uvedené v tab. 2. Oblast 1 Oblast 2 Oblast 3 Oblast 4 Oblast 5 Oblast 6 Oblast 7 Oblast 8 Rok 1: 1994 Rok 2: 1995 Rok 3: 1996 Rok 4: 1997 Average

9,2 8,9 7,6 9,3 8,75

6,9 5,1 7,4 7,2 6,65

7,1 9,6 8,4 8,5 8,40

9,8 9,4 7,1 8,9 8,80

7,1 6,2 5,9 7,2 6,60

4,1 5,9 6,1 5,5 5,40

8,7 9,1 8,4 8,7 8,73

5,4 6,9 5,9 6,1 6,08

Tab 1. Roční pojistné nároky (v milionech Kč a indexované vzhledem k inflaci) v rámci stavebního pojištění u jedné z pojišťoven během období 1994–1997 v osmi územních tarifních oblastech srovnatelné velikosti

Oblast 1 Oblast 2 Oblast 3 Oblast 4 Oblast 5 Oblast 6 Oblast 7 Oblast 8

xˆ i ,1998 = µˆ i ,1998 8,62 90% d.h. pro µˆ i ,1998 7,95 90% h.h. pro µˆ i ,1998 9,29 90% d.h. pro xˆ i ,1998 7,06 ˆ x 90% h.h. pro i ,1998 10,19

6,72

8,31

8,67

6,68

5,59

8,60

6,20

6,05 7,40 5,16 8,29

7,64 8,98 6,74 9,87

8,00 9,34 7,10 10,23

6,01 7,35 5,11 8,24

4,92 6,27 4,03 7,16

7,93 9,27 7,04 10,16

5,53 6,88 4,64 7,77

Tab 2. Bodové předpovědi a odpovídající 90 % předpovědní intervaly pro pojistné nároky (v milionech Kč a indexované vzhledem k inflaci) pro rok 1998 vypočtené s použitím dat z tab. 1 a jednoduchého kredibilitního modelu z odstavce 2 (d.h. = dolní hranice, h.h. = horní hranice) Pojistné rozpravy 10

29

Literatura: Cipra, T. (1996). Dynamic credibility with outliers and missing observations. Applications of Mathematics, 41, 149–159. Jorion, P. (1985). International portfolio diversification with estimation risk. Journal of Business, 58, 259–278. Kremer, E. (1985). Einführung in die Versicherungsmathematik. Vandenhoeck und Ruprecht, Göttingen. Ledolter, J., Lee, C. S. (1993). Analysis of many short time sequences: forecast improvements achieved by shrinkage. Journal of Forecasting, 12, 1–11. Sundt, B. (1984). An Introduction to Non Life Insurance Mathematics. Verlag Versicherungswirtschaft, Karlsruhe. Zellner, A., Hong, C. (1989). Forecasting international growth rates using Bayesian shrinkage and other procedures. Journal of Econometrics, 40, 183–202.

Práce vznikla v rámci GAČR 201/00/0770 a MSM 113200008.

30


PREDICTION INTERVALS FOR CREDIBILITY MODELS IN INSURANCE prof. RNDr. Tomáš Cipra, DrSc. Charles University of Prague and University of Economics Prague

Credibility theory for a system of time series combines in predicting a time series from the system the experience of this time series and the overall experience of the whole system. Applications of the credibility theory can be found mainly in insurance context to predict claim amounts (damages) in particular risk groups characterized by unknown values of a risk parameter if one also respects the global character of the whole insurance portfolio (see also Example in Section 5). In this way one obtains so called credibility premiums for a future period in particular risk groups, see e.g. Cipra (1996), Kremer (1985), Sundt (1984). Other applications appear in economy when predicting time series that have in common some driving factors (the typical examples are growth rates for different countries, see e.g. Jorion (1985), Zellner and Hong (1989)).

1. INTRODUCTION The credibility approach to prediction can be formulated in the following way. Consider a stochastic process {X1, X2, ...} with finite second moments that is observable for t = 1, ..., n. Let behaviour of the random variable Xt be characterized by a realization of a random parameter Θt. Specially, one has conditional mean values

µ t = µ t (Θ t ) = E( X t Θ t ) .

(1.1)

The aim is to construct a prediction µˆ n +1 of µn+1 based on X1, ..., Xn. For simplicity one confines oneself usually to the linear prediction

µˆ n +1 = a 0 + a1 X 1 + ... + a n X n

(1.2)

E( µ n+1 − µˆ n+1 ) 2

(1.3)

minimizing

(i.e. the linear MMSE prediction). Practical formulation of the problem is usually such that one observes a system of time series {xit, t = 1, ..., n}, i = 1, ..., m, where each time series {xit, t = 1, ..., n, n+1} corresponds to an unobservable realization of a random parameter Θt. For each i one constructs the prediction µˆ i ,n +1 of µi,n+1 (or the prediction xˆ i ,n +1 of xi,n+1) which makes use of information from the whole system. Pojistné rozpravy 10

31

The important result of the credibility theory is that the prediction µˆ i ,n +1 or xˆ i ,n +1 has the form of a weighted average in which one combines the experience of the i-th time series and the overall experience of the whole system. One speaks on credibility which is given to the individual experience in comparison with the global experience (from the practical point of view the shrinkage principle is also mentioned that takes into account common features of the system when predicting particular time series, see e.g. an insurance application by Ledolter and Lee (1993)). Due to the projection theorem in Hilbert space the prediction (1.2)–(1.3) is unambigously given by the conditions

Eµˆ n +1 = Eµ n +1 ,

(1.4)

Cov( µˆ n +1 , X t ) = Cov( µ n +1 , X t ), t = 1, ..., n .

(1.5)

Moreover, the variance of prediction error fulfills

∆( µ n+1 ) = Var ( µ n +1 − µˆ n +1 ) = Varµ n +1 − Varµˆ n+1 .

(1.6)

Let the conditional distributions Xt Θt be independent. Then µˆ n +1 is also the linear MMSE prediction of Xn+1 (based on X1, ..., Xn) since µˆ n +1 fulfils the conditions

Eµˆ n +1 = EX n +1 , Cov( µˆ n +1 , X t ) = Cov ( X n +1 , X t ), t = 1, ..., n . Similarly the variance of corresponding prediction error fulfills

∆( X n +1 ) = Var ( X n +1 − µˆ n +1 ) = VarX n +1 − Varµˆ n +1 .

(1.7)

In addition to the point predictions one should also construct prediction intervals. Under normality assumptions one obtains the 100(1–α)% prediction interval

(

)

(1.8)

(

)

(1.9)

µ n+1 ∈ µˆ n +1 − u1−α / 2 {∆( µ n+1 )}1/ 2 , µˆ n+1 + u1−α / 2 {∆( µ n +1 )}1/ 2 and similarly

X n +1 ∈ µˆ n +1 − u1−α / 2 {∆( X n +1 )}1 / 2 , µˆ n +1 + u1−α / 2 {∆( X n +1 )}1 / 2 ,

where uα denotes the α –quantile of N(0,1). In some practical applications one must modify data to achieve normality, e.g. the claim amount data (claim degrees) in fire insurance may be transformed for this purpose to the form

X t* = min{ X t , µ X + σ X } 32


ˆ ( µ ) and (see e.g. Kremer (1985)). Moreover, one must use estimated values ∆ n +1 ˆ∆( X ) in (1.8) and (1.9), respectively, so that the resulting prediction intervals are n +1 only approximative. ˆ ( µ ) and ∆ˆ ( X ) in some special models recommended Let us show the form of ∆ n +1 n +1 in insurance applications.

2. SIMPLE CREDIBILITY MODEL In the simplest case (so called Bühlmann-Straub model) one assumes (i) Θt = Θ for t = 1, ..., n+1 (i.e. the random parameter Θ stays unchanged in time); (ii) Xt Θ are iid for t = 1, ..., n+1 (i.e. Xt are conditionally independent and identically distributed given a value ϑ of the random parameter Θ). Then one can denote

µ (Θ) = E( X t Θ), σ 2 (Θ) = Var( X t Θ) ,

(2.1)

µ = Eµ (Θ) = EX t , λ = Varµ (Θ), ϕ = Eσ 2 (Θ) .

(2.2)

It holds (see e.g. Kremer (1985), Sundt (1984))

µˆ n+1 = zX n + (1 − z ) µ

(2.3)

with the credibility coefficient

z=

nλ nλ + ϕ

(2.4)

corresponding in the prediction formula (2.3) to the individual experience

Xn =

1 n ∑ Xt . n t =1

(2.5)

In practice with the system of time series {xit} (i = 1, ..., m, see Section 1) one has

xî ,n +1 = µˆ i ,n +1 = zˆ xin + (1 − zˆ) µˆ ,

(2.6)

where

xin =


1 n ∑ xit n t =1

(2.7)

33

and one uses unbiased estimates

1 m 1 m n ∑ xin = ∑∑ xit , m i =1 mn i =1 t =1

(2.8)

m n 1 ∑ ∑ ( x it − xin ) 2 , m( n − 1) i =1 t =1

(2.9)

1 m ϕˆ ∑ ( xin − µˆ ) 2 − m − 1 i =1 n

(2.10)

µˆ =

ϕˆ =

λˆ =

(the procedure is only approximative since zˆ = nλˆ /( nλˆ + ϕˆ ) is not in general the unbiased estimate of the credibility coefficient in (2.6)). It is not difficult to derive the variance of prediction error (see (1.6))

∆( µ n+1 ) = Var ( µ n +1 − µˆ n +1 ) = Varµ n +1 − Varµˆ n+1 = λ − z 2 VarX n = =λ−

z2 n n z2 λϕ ( ) X X = λ − n ϕ + λ + n n − λ = Cov ( , ) ( ) ( 1 ) ∑ ∑ (2.11) s t nλ + ϕ n 2 s =1t =1 n2

since Var Xt = ϕ + λ and Cov(Xs, Xt) = λ for s ≠ t due to the conditional independence of XsΘt and XtΘt. Similarly for (1.7)

∆( X n +1 ) = Var ( X n +1 − µˆ n +1 ) = VarX n +1 − Varµˆ n +1 = ϕ + ∆( µ n +1 ) = ϕ +

λϕ . nλ + ϕ (2.12)

Using the estimates (2.8)–(2.10) one can construct the approximate prediction intervals substituting these estimates to (1.8) and (1.9) (this approach is used also for the models from Sections 3 and 4).

34


3. CREDIBILITY REGRESSION MODEL In this case (so called Hachemeister’s model) one assumes (i) Θt = Θ for t = 1, ..., n+1; (ii) XtΘ are independent with E(XtΘ ) = Yt⋅ ⋅ b(Θ) for t = 1, ..., n+1, where Yt⋅ are known (1,q) vectors and b(Θ) = (b1(Θ), ..., bq(Θ))′ is a vector of parameters; (iii)Var(XtΘ ) = σ 2(Θ ) for t = 1, ..., n+1. One can write X = (X1, ..., X n)′, E(X Θ) = (E(X 1 Θ), ..., E(X nΘ)′ = ( µ1(Θ), ..., µn(Θ))′. Moreover, if denoting by symbol Y the known (n,q) matrix with rows Yt⋅ and full column rank then it is

E( X Θ) = Y b(Θ) .

(3.1)

β = Eb( Θ), Λ = Varb( Θ), ϕ = Eσ 2 (Θ) .

(3.2)

Further one can denote

In this case it holds (see e.g. Kremer (1985), Sundt (1984))

µˆ n+1 = Yn+1,⋅ [ Zbˆ + ( I − Z ) β ]

(3.3)

Z = ΛY 'Y (ϕ I + ΛY 'Y ) −1

(3.4)

with the credibility matrix

corresponding in the prediction formula (3.3) to the regression parameter estimate based on the individual experience

bˆ = (Y 'Y ) −1 Y ' X .

(3.5)

In practice with the system of time series X i = {x it} and regression matrices Y i (i = 1, ..., m) one has

xî ,n+1 = µˆ i ,n+1 = Yni+1,⋅ [Zˆ i bî + ( I − Zˆ i ) βˆ ] ,

(3.6)

bî = (Y i ' Y i ) −1Y i ' X i

(3.7)

where

and one uses unbiased estimates (see e.g. Kremer (1985)) m

βˆ = ∑ pi bî , i =1


(3.8)

35

ϕˆ =

ˆ = Λ

1 m ∑ pi ( X i − Y i bî )' ( X i − Y i bî ) , n − q i =1

(3.9)

m m m m ˆ − bˆ )( bˆ − bˆ )'−2ϕˆ ∑  ∑ k − k (Y i ' Y i ) −1  k ( b ∑ ∑  ij i j i j ij ii   m   i =1 j =1 i =1  j =1   21 − ∑ k ii   i =1 

1

(3.10)

for arbitrary systems of nonnegative weights fulfilling m

m m

i =1

i =1 j =1

∑ pi = 1, ∑ ∑ k ij = 1, k ij = k ji

(3.11)

ˆ Y i ' Y i (ϕˆ I + Λ ˆ Y i ' Y i ) −1 is not in (the procedure is only approximative since Zˆ i = Λ general the unbiased estimate of the credibility matrix coefficient in (3.6)). The usual choice of the weights in practice is pi = 1/m and kij = 1/m2 for i, j = 1, ..., m. One can derive again the variance of prediction error (see (1.6)) ∆(µ n +1 ) = Var( µ n +1 − µˆ n +1 ) = Varµ n +1 − Varµˆ n +1 = VarYn +1,⋅b(Θ) − VarYn +1,⋅ Zbˆ = = Yn+1,⋅ ΛYn +1,⋅ '−Yn +1,⋅ Z [(Y 'Y ) −1Y ' (ϕI + YΛY ' )Y (Y 'Y ) −1 ]Z 'Yn +1,⋅ ' since Var X = ϕ I + YΛY´. Substituting from (3.4) one obtains after some calculations

∆( µ n +1 ) = Yn +1,⋅ ΛYn +1,⋅ '−Yn+1,⋅ΛY ' (ϕI + YΛY ' ) −1 YΛYn+1,⋅ ' = ϕYn+1,⋅ Λ (ϕI + Y 'YΛ ) −1 Yn +1,⋅ ' =

= ϕYn+1,⋅ Λ (ϕI + Y 'YΛ ) −1Yn+1,⋅ ' .

(3.12)

Similarly for (1.7)

∆( X n +1 ) = Var ( X n+1 − µˆ n +1 ) = VarX n +1 − Varµˆ n +1 = ϕ + ∆( µ n +1 ) = = ϕ [1 + Yn +1,⋅ Λ (ϕI + Y 'YΛ ) −1Yn +1,⋅ ' ] .

(3.13)

Apparently the results (2.11) and (2.12) of Section 1 are special cases of (3.12) and (3.13), respectively, for Y = (1, ..., 1)′, Yn+1,⋅ = 1, Λ = λ. Using the estimates (3.8)–(3.10) one can construct the approximate prediction intervals again substituting these estimates to (1.8) and (1.9).

36


4. RECURSIVE CREDIBILITY ESTIMATION In this case one assumes a certain correlation structure in the system, e.g. (i) XtΘt are independent for t = 1, ..., n+1; (ii) E(XtΘt) = m(Θt) for t = 1, ..., n+1 (i.e. the function mt is independent of t); (iii)Em(Θt) = µ for t = 1, ..., n+1; (iv)EVar(XtΘ) = ϕ for t = 1, ..., n+1; (v) Cov(m(Θs), m(Θt)) = ρs – tλ for s, t = 1, ..., n+1 (0 < ρ < 1, λ > 0). Then one can use recursive relations (see e.g. Kremer (1985), Sundt (1984))

 ∆( µ t )  ϕ µˆ t +1 = ρ  µˆ t  + (1 − ρ ) µ , Xt + ∆( µ t ) + ϕ   ∆( µ t ) + ϕ ∆( µ t +1 ) = ρ 2

∆( µ t )ϕ + (1 − ρ 2 )λ , ∆( µ t ) + ϕ

∆( X t +1 ) = ϕ + ∆( µ t +1 )

(4.1)

(4.2)

(4.3)

with initial values µˆ 1 = EX 1 = µ and ∆ ( µ1 ) = λ . One recommends the following consistent estimates of µ, ρ, ∆(µ 1) and ϕ (see Kremer (1985))

µˆ =

1 m n ∑ ∑ x it , mn i =1 t =1

(4.4)

n −1

ρˆ =

∑ γˆh

h =2 n −2

∑ γˆh

,

(4.5)

h =1

where

γˆh =

1 n−h 1 m 1 m ∑ γˆh (t ), γˆh (t ) = ∑ ( xit − xt )( xit +h − x t + h ), xt = ∑ xit , n − h t =1 m i =1 m i =1


γˆ ∆ˆ ( µ1 ) = λˆ = 1 , ρˆ

(4.6)

ϕˆ = γˆ0 − ∆ˆ ( µ1 ) .

(4.7)

37

The models in Sections 1-3 can be generalized incorporating risk volumes. E.g. in insurance applications on can deal with ratios Xt = St /Pt, where St denotes the total claim amount and Pt denotes some measure of risk volume known in time t (Pt may be number of policies in a risk group).

5. EXAMPLE Let us consider an example of the simple credibility model from Section 2. Table 1 contains annual claim amounts (in millions CZK and indexed due to inflation ) in the framework of the building insurance provided by an insurance company during period 1994-1997 (i.e. n = 4) in eight territorial risk regions of comparable size (i.e. m = 8). According to (2.8)-(2.10) one obtains the estimates

µˆ = 7.43, ϕˆ = 0.74, λˆ = 1.74 so that substituting to (2.4) one can estimate the credibility coeficient as

zˆ = 0.90 . Table 2 contains the point predictions for 1998 according to (2.6). Since the variances of prediction errors according to (2.11) and (2.12) are estimated as

∆ˆ ( µ n +1 ) = 0.17, ∆ˆ ( X n +1 ) = 0.90 one can construct according to (1.8) and (1.9) the corresponding 90% prediction intervals (u0.90 = 1.6449) given in Table 2.

Region 1 Region 2 Region 3 Region 4 Region 5 Region 6 Region 7 Region 8 Year 1: 1994 Year 2: 1995 Year 3: 1996 Year 4: 1997 Average

9.2 8.9 7.6 9.3 8.75

6.9 5.1 7.4 7.2 6.65

7.1 9.6 8.4 8.5 8.40

9.8 9.4 7.1 8.9 8.80

7.1 6.2 5.9 7.2 6.60

4.1 5.9 6.1 5.5 5.40

8.7 9.1 8.4 8.7 8.73

5.4 6.9 5.9 6.1 6.08

Table 1. Annual claim amounts (in millions CZK and indexed due to inflation) in the framework of the building insurance provided by an insurance company during period 1994-1997 in eight territorial risk regions of comparable size

38


xˆ i ,1998 = µˆ i ,1998 90% L.B. for µˆ i ,1998 90% U.B. for µˆ i ,1998 90% L.B. for xˆ i ,1998 90% U.B. for xˆ i ,1998

Region 1

Region 2

Region 3

Region 4

Region 5

Region 6

Region 7

Region 8

8.62

6.72

8.31

8.67

6.68

5.59

8.60

6.20

7.95 9.29 7.06 10.19

6.05 7.40 5.16 8.29

7.64 8.98 6.74 9.87

8.00 9.34 7.10 10.23

6.01 7.35 5.11 8.24

4.92 6.27 4.03 7.16

7.93 9.27 7.04 10.16

5.53 6.88 4.64 7.77

Table 2. Point predictions and the corresponding 90% prediction intervals of annual claim amounts (in millions CZK and indexed due to inflation) for 1998 using data from Table 1 and the simple credibility model from Section 2 (L.B. = lower bound, U.B. = upper bound)

Bibliography: Cipra, T. (1996). Dynamic credibility with outliers and missing observations. Applications of Mathematics, 41, 149–159. Jorion, P. (1985). International portfolio diversification with estimation risk. Journal of Business, 58, 259–278. Kremer, E. (1985). Einführung in die Versicherungsmathematik. Vandenhoeck und Ruprecht, Göttingen. Ledolter, J., Lee, C. S. (1993). Analysis of many short time sequences: forecast improvements achieved by shrinkage. Journal of Forecasting, 12, 1–11. Sundt, B. (1984). An Introduction to Non Life Insurance Mathematics. Verlag Versicherungswirtschaft, Karlsruhe. Zellner, A., Hong, C. (1989). Forecasting international growth rates using Bayesian shrinkage and other procedures. Journal of Econometrics, 40, 183–202.

Supported by grant GAČR 201/00/0770 and MSM 113200008


39

VYŠETŘOVÁNÍ TRESTNÉHO ČINU POJISTNÉHO PODVODU prof. JUDr. Ing. Viktor Porada, DrSc., Policejní akademie ČR JUDr. Vlastimil Pršal, Allianz pojišťovna, a.s.

Při uplatňování preventivních opatření v boji s pojistnými podvody se spojují zkušenosti pracovníků pojišťoven se zkušenostmi pracovníků policie. Pojišťovny, které touto činnosti pověřují bývalé policisty se stávají významnými partnery orgánů činných v trestním řízení v boji s touto kvalifikovanou trestnou činností. V rámci této činnosti se pojišťovny snaží zavádět takové pracovní postupy, které směřují k odhalení pojistného podvodu a následnému rozhodnutí o tom, že uplatněný nárok na pojistné plnění není oprávněný. Jen takový postup může vést k případné trestní odpovědnosti pachatele pojišťovacího podvodu.

KRIMINALISTICKÁ CHARAKTERISTIKA PODVODŮ Podvod je jedním z druhů trestných činů patřících do kategorie majetkové kriminality. Podvody jsou považovány za velmi nebezpečnou formu trestné činnosti zejména pro svoji kvalifikovanost a výskyt jak v oblasti obecné kriminality, tak v oblasti hospodářské kriminality, resp. v oblasti tzv. kriminality „bílých límečků“. (Metodika vyšetřování podvodů). Hodnotíme-li skutkovou podstatu pojistného podvodu je speciální skutkovou podstatou odpovídající charakteristice podvodů s tím, že předmětem útoku je zde vždy jak z podstaty samé vyplývá pojistitel, což je termín užívaný pro pojišťovny.

TYPICKÉ ZPŮSOBY PÁCHÁNÍ TRESTNÉHO ČINU POJISTNÉHO PODVODU Způsoby páchání trestných činů pojistného podvodu jsou velmi různorodé a rozsah jejich páchání je velmi široký. Podle znění § 250a se pojistným podvodem rozumí jednání, při kterém pachatel úmyslně buď při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje pojistiteli nebo podstatné údaje zamlčí. Pachatel zde stejně jako u „obecné“ skutkové podstaty trestného činu podvodu buď vzbuzuje falešné představy ve vztahu k okolnostem za nichž se poškozený – pojistitel rozhoduje uzavřít pojistnou smlouvu a to tím, že pojišťuje věc o které již předem ví, že tuto prodá nebo zpronevěří nebo využívá nesprávných představ poškozeného – pojistitele o určitých okolnostech a to zejména při uplatnění nároku na pojistné plnění tím, že pojistnou událost svým jednáním sám vyvolal. U trestného činu pojistného podvodu nelze jednoznačně použít obecná kriteria páchání trestného činu podvodu, kterými podle Metodiky vyšetřování podvodů jsou:

40


1. Uvedení v omyl nebo využití omylu v osobě – tento způsob nelze u pojistného podvodu nalézt neboť pachatel zde poškozeného neuvádí v omyl, nebo nevyužívá jeho omylu ve vztahu ke svému společenskému nebo pracovnímu podstavení a ani ve vztahu ke své totožnosti. Pachatel zde téměř nikdy svoji totožnost nezatajuje, neboť předpokládané pojistné plnění musí přijmout konkrétní fyzická nebo právnická osoba a dále pro uzavření pojistné smlouvy není třeba ani určitého společenského nebo pracovního podstavení. 2. Uvedení v omyl nebo využití omylu ve vztahu k různým věcem – přestože uzavření pojistné smlouvy je obchodní transakcí nelze ani tento způsob jednání u pojistného podvodu nalézt, neboť pachatel zde není tou osobou, která určitou věc, (u pojištění službu) prodává. 3. Uvedení v omyl nebo využití omylu ve faktu činnosti či události – tato jednání pachatelů spočívající ve vyvolání nebo využití mylných představ jednak o činnosti pachatele nebo i o vzniku určité události jsou typickými jednáními pachatelů pojistných podvodů. V případě, že pachatel vyvolává nebo využívá mylných představ o své činnosti je pro pojistný podvod charakteristické jednání, které spočívá v tom, že při sjednávání pojistné smlouvy uvádí nepravdivé údaje a v případě, že pachatel vyvolává nebo využívá mylných představ o vzniku určité události je pro pojistný podvod charakteristické jednání, které spočívá v tom, že nepravdivé údaje uvádí pachatel při uplatnění nároku na pojistné plnění. 4. Uvedení v omyl nebo využití omylu ve vztahu k příslibům – těmito jednáními pachatelů nelze naplnit skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu. 5. Uvedení v omyl nebo využití omylu kombinováním výše uvedených způsobů – široká škála jednání směřující ke spáchání jak trestné činu podvodu tak i trestného činu pojistného podvodu je kombinací výše naznačených způsobu jednání. Způsoby páchání trestných činů pojistného podvodu lze rozdělit podle toho zda předmětem útoku jsou pojistné smlouvy uzavřené v rámci životního pojištění – pojištění osob nebo neživotního pojištění – pojištění majetku a odpovědnosti za škodu, které lze ještě rozdělit na pojištění zákonné nebo smluvní. Jednáními pachatelů naplňujícími skutkovou podstatu pojistného podvodu jsou napadány jednotlivé druhy životního pojištění i neživotního pojištění. Uvedení v omyl nebo využití omylu ve faktu činnosti či události u důchodového pojištění není frekventovaným jednáním pachatelů. I zde je však možné naplnit skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu s ohledem na velké množství variant důchodového pojištění. Uvedení v omyl nebo využití omylu ve faktu činnosti či události u úrazového pojištění je poměrně velmi častým způsobem páchání trestného činu podvodu. Jednak u samostatného pojištění, ale i v rámci připojištění k důchodovému nebo i jinému životnímu pojištění. Pachatelé pojistných podvodů v této oblasti využívají jednak omylu ve faktu činnosti pod kterým lze vidět zatajování svého zdravotního stavu, doby a místa, kdy došlo k úrazu, k uzavření smlouvy dochází až po pojistné události a podobně. U vyžívání omylu ve faktu události je typické, že pojistná událost vůbec nenastala, je pouze předstírána a spolupachateli jsou zde pracovníci zdravotnických zařízení, kteří vytvářejí fiktivní zdravotní dokumentaci.


41

Uvedení v omyl nebo využití omylu ve faktu činnosti či události u pojištění léčebných výloh, které zahrnuje nejen pojištění nákladů na lékařské ošetření, ale i nákladů na převoz zpět do České republiky, náklady na nezbytný doprovod apod., je velmi obtížně prokazatelné neboť k případné předstírané pojistné události dochází mimo území České republiky. Toto pojištění je obvykle součástí širší nabídky cestovního pojištění pro cesty do zahraničí, které zahrnuje i pojištění úrazu, odpovědnosti za škodu a pojištění zavazadel. Uvedení v omyl nebo využití omylu ve faktu činnosti či události u pojištění příjmů v době pracovní neschopnosti je rovněž způsobem páchání trestného činu pojistného podvodu, kdy společně s tímto druhem pojištění je napadáno i pojištění úrazové. Příbuzným pojištěním je zde sjednání výplaty určité denní částky při pobytu v nemocnici, nadstandardního pobytu v nemocnici apod. Pachatele zde vyžívají omylu ve faktu události v tom, že pracovní neschopnost vůbec nenastala, je pouze předstírána a spolupachateli jsou pracovníci zdravotnických zařízení. Ze strany pojišťoven zde dochází ke kontrole dodržování léčebného režimu pojištěným. Jeho porušení však není naplněním skutkové podstaty pojistného podvodu. Uvedení v omyl nebo využití omylu ve faktu činnosti či události u pojištění vážných chorob není frekventovaným jednáním pachatelů. Toto pojištění je poměrně novým druhem pojištění, které je uzavíráno společně se životním pojištěním. Jeho podstatou je poskytnutí sjednané výše pojistného plnění v případě, že u pojištěného je diagnostikována choroba na kterou se pojistil jako např. rakovina, mozková mrtvice, infarkt myokardu, AIDS ( k nákaze však musí dojít z krevních derivátů ) apod. V těchto případech pachatel vyvolává nebo využívá mylných představ o svém zdravotním stavu a při sjednávání pojistné smlouvy uvádí nepravdivé údaje, zejména zatají, že již trpí vážnou chorobou na kterou se pojišťuje. K lékařské prohlídce za sebe posílá jinou, zdravou osobu, nebo je zde spolupachateli, pracovníky zdravotnických zařízení vytvářena fiktivní zdravotní dokumentace. Uvedení v omyl nebo využití omylu ve faktu činnosti či události u pojištění domácnosti včetně rekreačních domácností je velmi frekventovaným způsobem páchání trestného činu pojistného podvodu. Pojištění se vztahuje na všechny věci, které jsou součástí domácnosti, slouží k provozu domácnosti a uspokojování potřeb členů domácnosti. Téměř vždy se jedná nejen o věci vlastní, ale i o věci zapůjčené. Vztahuje se i na stavební součásti domácnosti a součástí tohoto pojištění bývá pojištění odpovědnosti za škodu v běžném občanském životě. Pachatel vyvolává nebo využívá mylné představy o vzniku určité události, které spočívají v tom, že uvádí nepravdivé údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění zejména tím, že jako odcizené uvádí věci, které vůbec nevlastnil, nebo sám vloupání zinscenuje. Dalším způsobem páchání trestného činu pojistného podvodu je uplatnění nároku na pojistné plnění u více pojistitelů, bez toho, že by upozornil pojistitele na to, že má uzavřeno více pojistných smluv k domácnosti. Samotné uzavření více pojistných smluv není naplněním skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu, není však možné, aby úhrn vyplacených pojistných plnění za jednu věc překročil pojistnou hodnotu věci ( § 807 občanského zákoníku). Tento způsob páchání trestného činu pojistného podvodu je využíván pachateli i u ostatních majetkových pojištění. Uvedení v omyl nebo využití omylu ve faktu činnosti či události u pojištění staveb není tak častým způsobem páchání trestných činů pojistných podvodů. Toto pojištění se

42


vztahuje na budovu, stavební součásti a příslušenství uvedené v pojistné smlouvě, případně i na stavební materiál. Součástí tohoto pojištění bývá pojištění odpovědnosti za škodu vyplývající z vlastnictví nebo držení pojištěné nemovitosti. Pachatel zde vyvolává mylné představy o vzniku určité pojistné události, která v těchto případech bývá úmyslně vyvolána. Nejčastějším způsobem páchaní této trestné činnosti bývá podpálení pojištěné stavby s cílem získat pojistné plnění, které převyšuje skutečnou hodnotu pojištěné stavby, nebo je pojištění sjednáno po vzniku škodní události. Uvedení v omyl nebo využití omylu ve faktu činnosti či události u cestovního pojištění je velmi obtížně prokazatelné neboť k případné předstírané pojistné události stejně jako u pojištění léčebných výloh dochází mimo území České republiky. Toto pojištění pro cesty do zahraničí obvykle zahrnuje pojištění léčebných výloh, pojištění úrazu, pojištění odpovědnosti za škodu, pojištění zavazadel, pojištění stornopoplatků. I když k předstíraným pojistným událostem dochází mimo území České republiky, k uplatnění nároku na pojistné plnění dochází na území České republiky. Uvedení v omyl nebo využití omylu ve faktu činnosti či události u havarijního pojištění motorových vozidel je jedním z nejfrekventovanějších způsobem páchání trestných činů pojistných podvodů. Havarijní pojištění motorových vozidel je uzavíráno pro případ poškození, zničení nebo odcizení motorového vozidla, avšak k tomuto základnímu pojištění lze ve smlouvě sjednat doplňkové pojištění jako například pojištění zavazadel a věcí osobní potřeby, úrazové pojištění osob přepravovaných ve vozidle, pojištění služeb asistence, pojištění nadstandardní výbavy, rozšíření pojištění mimo území České republiky. Páchání těchto trestných činů lze rozdělit do dvou skupin. V první skupině jsou pojistné podvody, kdy dochází k údajným krádežím vozidel. Pachatele zde uvádějí v omyl pojistitele jednak při sjednávání pojistných smluv zejména tím, že se snaží: – nadhodnotit vozidlo dodatkovou výbavou, které vozidlo není vybaveno, nebo je vybavenou jen pro sjednání pojistné smlouvy, a poté je tato výbava opět vymontována, – pojistit vozidlo, které bylo odcizeno v zahraničí a dovezeno do České republiky, kde pro něj byly vytvořeny nové identifikační znaky (VIN, číslo motoru apod.), nové doklady, – přihlásit k provozu v České republice a poté i pojistit vozidlo, které je zapůjčeno spolupachatelem (i když je formálně deklarován jeho prodej) ze zahraničí, vozidlo se po uzavření pojistné smlouvy vrací zpět do zahraničí a v České republice je nahlášeno jeho údajné odcizení a poté i pojistná událost, – při uzavírání pojistné smlouvy se změnou identifikačních znaků a dokladů snaží zatajit skutečné „stáří“ vozidla a poté při údajné krádeži získat vyšší pojistné plnění, – ve spolupráci s pracovníky pojišťoven uzavírají pojistné smlouvy na vozidla prodaná mimo území České republiky a v podstatě pojišťují pouze „doklady od vozidel“, – ve spolupráci s pracovníky pojišťoven uzavírají pojistné smlouvy na vozidla, která již byla skutečně odcizena a proto antidatují dobu uzavření pojistné smlouvy a snaží se vzbudit dojem, že vozidlo bylo v době odcizení pojištěno a dále uvádějí pojistitele v omyl při hlášení pojistných událostí tím, že: – hlásí pojistnou událost odcizení vozidla, přestože předtím vozidlo vyvezli mimo území České republiky, kde ho ve skutečnosti prodali (zejména vozidel pronajatých na leasing),


43

– hlásí pojistnou událost odcizení vozidla, přestože předtím vozidlo prodali na náhradní díly na území České republiky (jedná se o starší pojištěná vozidla, která jsou obtížně prodejná a je výhodnější je prodat na náhradní díly). Ve druhé skupině jsou pojistné podvody, kdy dochází k údajným poškozením vozidel při dopravních nehodách nebo živelných událostech. Pachatele zde uvádějí v omyl pojistitele jednak při sjednávání pojistných smluv zejména tím, že: – ve spolupráci s pracovníky pojišťoven uzavírají pojistné smlouvy na vozidla, které již předtím byla poškozena při dopravní nehodě a proto antidatují dobu uzavření pojistné smlouvy a snaží se vzbudit dojem, že vozidlo bylo v době nehody pojištěno a dále uvádějí pojistitele v omyl při hlášení pojistných událostí tím, že: – ve spolupráci s příslušníky dopravní policie vytvářejí fingované protokoly o dopravní nehodě a poté pracovníkům pojišťoven k prohlídce přistavují jiné havarované vozidlo, nebo u nižších škod, kde není vyžadována prohlídka havarovaného vozidla pracovníkem pojišťovny, nahlásí údajnou nehodu, doloží potvrzení od policie a pojistnou událost si nechají likvidovat rozpočtem, – ve spolupráci s pracovníky autoopraven úmyslně nadhodnocují cenu opravy a uvádějí výměnu náhradních dílů, které jsou pouze opraveny nebo nebyly vůbec poškozeny. Uvedení v omyl nebo využití omylu ve faktu činnosti či události u pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla je rovněž frekventovaným způsobem páchání trestných činů pojistných podvodů. Z titulu tohoto pojištění je hrazena škoda druhému způsobená provozem motorového vozidla usmrcením, újmou na zdraví, poškozením, zničením, ztrátou nebo odcizením věci v souvislosti se škodou způsobenou provozem vozidla. Pachatele zde mohou uvést v omyl pojistitele pouze při uplatnění nároku na pojistné plnění, a to zejména tím, že při poškození motorových vozidel: – ve spolupráci s příslušníky dopravní policie vytvářejí fingované protokoly o dopravní nehodě a poté pracovníkům pojišťoven k prohlídce přistavují jiné havarované vozidlo, nebo u nižších škod, kde není vyžadována prohlídka havarovaného vozidla pracovníkem pojišťovny, nahlásí údajnou nehodu, doloží potvrzení od policie a pojistnou událost si nechají likvidovat rozpočtem, – za spoluúčasti druhého řidiče, obvykle „známého“ pachatele, inscenují domnělé dopravní nehody, které poté nechávají protokolovat policii a škodu na vozidle hradí pojišťovna z titulu pojištění jejich „známého“, – ve spolupráci s pracovníky autoopraven úmyslně nadhodnocují cenu opravy a uvádějí výměnu náhradních dílů, které jsou pouze opraveny nebo nebyly vůbec poškozeny. Pachatelé se však snaží získat majetkový prospěch i při uplatňování nároků na pojistné plnění za škody způsobené na zdraví, jako náhradu za ušlý zisk podnikateli za věci které byly údajně zničeny, poškozený nebo odcizeny při pojistné události. Uvedení v omyl nebo využití omylu ve faktu činnosti či události u pojištění odpovědnosti za škodu není tak častým způsobem páchání trestných činů pojistných podvodů. Pojištěný má z tohoto pojištění právo, aby za něho pojišťovna uhradila škodu za kterou podle zákona odpovídá jinému. V pojistné smlouvě je poté taxativně vymezena činnost nebo vztah z nichž se vzniklá odpovědnost pojišťuje. Pachatel, neboli pojištěný, zde vyvo-

44


lává mylné představy o vzniku určité pojistné události, respektive o osobě, která způsobila událost, která je vydávána za pojistnou událost. Tyto mylné představy spočívají v tom, že: – pojištěný si například způsobí škodu na věci sám, což by nebylo z pojištění kryto a poté požádá svého známého, který je rovněž pojištěn na odpovědnost za způsobenou škodu, aby v hlášení pojistné události uvedl, že poškození způsobil, – obdobně ten, kdo způsobí škodu není pojištěn na odpovědnost za škodu a poté požádá druhou osobu, která pojištěna je, aby v hlášení pojistné události uvedl, že poškození způsobil, – věc u které dojde k poškození jejím opotřebením se upraví tak, aby vypadala jako poškozená při činnosti na které je uzavřeno pojištění. Ke spáchání tohoto druhu trestného činu pojistného podvodu je třeba spolupachatelství osoby, která je vlastníkem věci a osoby, která je pojištěna na odpovědnost. Uvedení v omyl nebo využití omylu ve faktu činnosti či události u pojištění odpovědnosti za škodu při výkonu povolání, je velmi málo frekventovaným způsobem páchání trestných činů pojistných podvodů. Při výkonu některých profesí jako např. lékaři, notáři, advokáti architekti, daňoví poradci apod. nebo při výkonu některých činností jako je např. letecký provoz, využívání jaderné energie apod. vzniká nebezpečí způsobení škody a v zájmu ochrany poškozených uložil stát v zákonech, které upravují tuto činnost povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti za škodu. Ke spáchání tohoto druhu trestného činu pojistného podvodu může dojít za předpokladu, že se osoba, která je fiktivně poškozena společně s osobou, která je pojištěna na odpovědnost nahlásí pojišťovně událost, ke které nedošlo. Pravděpodobnost takovéhoto jednání je velmi malá. Uvedení v omyl nebo využití omylu ve faktu činnosti či události u pojištění podnikatelů a průmyslu, je častým způsobem páchání trestných činů pojistných podvodů. V rámci tohoto pojištění jsou podnikatelská rizika pojišťována proti živelní události, pojištění strojního zařízení a technických rizik pojištění přerušení provozu a dále se zde kombinují různé druhy pojištění odpovědnosti a majetku a i jiná specifická pojištění jako je např. pojištění přepravy, finančních a kapitálových rizik, úvěru apod. Pachatelé pojistných podvodů v této oblasti využívají jednak omylu ve faktu činnosti společně s omylem ve faktu události, pod kterým lze vidět zatajování skutečné hodnoty věcí při uzavírání pojistné smlouvy v souvislosti s pojištěním: – bezcenného, neprodejného zboží na částku několikanásobně vyšší než je skutečná hodnota věcí, – neexistujícího zboží, které je deklarováno pouze nepravými doklady o jeho existenci, – opotřebovaného bezcenného strojního zařízení, které je pouze „kosmeticky“ upraveno tak, aby budilo dojem funkčního, hodnotného stroje, a následně se pachatelé „neúspěšní podnikatelé“ snaží zbavit neprodejného zboží tím, že např. úmyslně: – založí požár skladu se zbožím, – založí požár výrobní haly se strojním zařízením, – zinscenují krádež vloupáním do skladu věcí, – u prodejného zboží toto vyvezou do zahraničí, kde je jednak prodají a následně oznámí odcizení přepravované zásilky. Četnost těchto trestných činů se zvyšuje i v souvislosti s prohlubující se hospodářskou recesí.


45

Uvedení v omyl nebo využití omylu ve faktu činnosti či události u úvěrového pojištění, i když není tak častým způsobem páchání trestných činů pojistných podvodů škoda způsobená při jednotlivých trestných činech je dosti vysoká. Uvěrové pojištění je speciálním pojistným produktem, jehož obsahem je krytí ztrát v případě nesplacení poskytnutého úvěru. Pojistné smlouvy jsou zde uzavírány ve dvou oblastech: – pojišťování krátkodobých – komerčních rizik, které spočívají v platební neschopnosti nebo neochotě k platbě u odběratele jak zahraničního, tak i tuzemského, – pojišťování teritoriálních – dlouhodobých komerčních rizik, spojených s politickými riziky země, kam je zboží vyváženo. Pachatelé bývají na tyto druhy pojistných podvodů dokonale profesionálně připraveni a je velmi obtížné při sjednávání pojistné smlouvy úmysl spáchat tento trestný čin odhalit, což souvisí i s obtížným získáváním informací pojišťovnami o klientech. Po spáchání tohoto trestného činu se pachatelé, jejichž totožnost je obvykle známa skrývají mimo územní České republiky, což na druhé straně komplikuje vyšetřování Policie ČR. Vedle rozdělení podle předmětu útoku, lze pojistný podvod rozdělit podle osoby pachatele na vnější pojistný podvod a na vnitřní pojistný podvod. U vnějšího pojistného podvodu je pachatelem pojištěný nebo pojistník, tj. osoba jejíž majetek je pojištěn, nebo osoba, která uzavřela s pojistitelem tj. pojišťovnou, pojistnou smlouvu. Tito pachatelé nemají obvykle žádné spolupachatele mezi zaměstnanci pojišťovny. Pachatele zde uvádějí v omyl nebo využívají omylu ve faktu činnosti či události pojišťovnu při sjednávání pojistné smlouvy, nebo při uplatňování nároku na pojistné plnění vyplývající z této smlouvy, tedy dopouští se podvodného jednání. Pachatelem však může být i poškozená osoba, které vznikl přímý nárok na pojistné plnění v rámci pojistné události likvidované z pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorového vozidla, tedy i osoba která není pojistníkem nebo pojištěným. U vnitřního pojistného podvodu je pachatelem zaměstnanec pojišťovny, který však má obvykle za spolupachatele pojištěného nebo pojistníka. Pachatele zde při uvádění v omyl nebo využívaní omylu ve faktu činnosti či události využívají toho, že dobře znají činnost pojišťovny a při sjednávání pojistné smlouvy, nebo při uplatňování nároku na pojistné plnění vyplývající z této smlouvy daleko lépe využívají různých nedokonalostí daného pojistného produktu. Nedopouští se tedy podvodného jednání v pravém slova smyslu, ale jejich jednání se přibližuje jednání podobnému zpronevěře, i když i v tomto případě se jedná o podvod nebo pojistný podvod.

CHARAKTERISTIKA PACHATELŮ TRESTNÉHO ČINU POJISTNÉHO PODVODU Jestliže u trestného činu podvodu spočívá úspěch podvodného jednání v intelektuálních schopnostech pachatele, ve schopnosti navazovat kontakty, jeho znalostech a výřečnosti, schopnosti improvizovat a přizpůsobit se situaci, nedá se tato charakteristika obecně převzít pro pachatele všech výše uvedených pojistných podvodů rozdělených podle předmětu útoku pachatele. I zde lze podle předmětu útoku charakterizovat pachatele trestných činů podvodů. Obecně lze říci, že pachatel trestného činu pojistného podvodu nemusí mít žádné intelektuální nebo jiné schopnosti. Pachatelem může být kdokoliv, kdo má způsobilost

46


k právním úkonům a je oprávněný uzavřít pojistnou smlouvu. Dalším předpokladem je, že pachatel musí vlastnit nebo mít v nájmu určitou věc, která je předmětem pojištění, uskutečnit jednání nebo provozovat činnost, které jsou předmětem pojištění. Například pachatelé pojistných podvodů směřujících proti havarijnímu pojištění motorových vozidel, kteří jsou nejpočetnější skupinou pachatelů trestných činů pojistného podvodu, jsou obvykle osoby bez středoškolského vzdělání, nemajetní, kteří jsou tzv. bílými koňmi, ve věku 20–30 let, bez intelektuálních znalostí a schopností, které se nechají zlákat za velmi malou finanční odměnu, která představuje asi 1– 5 % ceny vozidla, organizátory pojistných podvodů, aby si na svoji osobu vzali na leasing vozidlo, které poté oni sami, nebo další osoby vyvezou mimo území České republiky, kde je prodají a nahlásí policii v zahraničí nebo v České republice jeho údajné odcizení. Vlastnosti pachatele trestného činu podvodu musí naopak mít pachatel, který se dopouští pojistného podvodu u pojištění podnikatelů a průmyslu a úvěrového pojištění. Tito pachatelé musí být intelektuálně na výši, schopní navazovat kontakty, být znalí v problematice, výřeční, schopní improvizovat a přizpůsobit se situaci tak, aby přesvědčili osoby, které s nimi uzavírají pojistnou smlouvu, že nemají žádné podvodné úmysly.

SPOLUPRÁCE MEZI POLICII A POJIŠŤOVNAMI PŘI ODHALOVÁNÍ A VYŠETŘOVÁNÍ POJISTNÝCH PODVODŮ Součástí preventivní činnosti pojišťoven proti pojistným podvodů je i školení vlastních zaměstnanců tak, aby i oni dokázali rozpoznat jednání pojištěného nebo pojistníka, které signalizuje, že by se mohlo jednat o pojistný podvod. Pro tento účel je využívána publikace Britské asociace pojišťoven, Příručka pro indikace, vyšetřování a prevenci pojistných podvodů, která byla vydána Českou asociací pojišťoven. Nejpodstatnější částí jsou zde indikátory, které pracovníky likvidační služby upozorňují na pojistné podvody. Konzultace při podezření z pojistného podvodu mezi vyšetřovatelem a pracovníkem pojišťovny, nebo mezi kriminalistou a pracovníkem pojišťovny má velký význam při objasňování této trestné činnosti. Indikátory jsou faktory (údaje, profily) pojistné události, které signalizují, že pojistná událost může být podvodná. Naznačují zda se jedná o pojistný podvod formou izolované události nebo je součástí celého řetězce pojistných podvodu. Identifikace potencionálního pojistného podvodu se objevuje v jakékoliv fázi pojistné události a existuje mnoho indikátorů, které umožňují, aby pojistná událost byla označena za spornou. Indikátory dělíme podle jejich vztahu k pojistné smlouvě a pojištěnému nebo pojistníkovi.

– – – –

Indikátory z průběhu pojištění několik škod během krátkého období, absence pojistné historie a minulých pojištění, přerušení pojištění, časté změny pojistitelů,


47

– zatajení dřívějších postihů, – zatajení škodního průběhu. Osobní indikátory Jakákoliv neobvyklá nebo krajní chování a postoj mohou v sobě zahrnovat pokus o pojistný podvod. Tím může být cokoliv od vyhýbavého nebo nepřátelského přístupu až k chování přátelskému nebo přespříliš kooperativnímu, jako je například: – pozdní placení pojistného nebo neplacení pojistného, – tlak na rychlou výplatu pojistného plnění v hotovosti a nikoli převodem na účet, – neobvyklá informovanost o rozsahu pojistného krytí a vzniku škod, – zpětvzetí nahlášení škody. Dokumentační indikátory Fotokopie mohou být akceptovány pouze za předpokladu, že není možné získat originály a pojistnou událost je možno označit za pravou a skutečnou; dále: – absence nebo naopak přemíra stvrzenek, – pozměněné dokumenty, – sporná autentičnost dokumentů, – předložení fotokopii dokladů, – nedávné ohodnocení majetku nebo věcí, – dokumentace pochází z různých zdrojů, ale ty obsahují podobný rukopis, typ písma, případně stejné pravopisné chyby, – daň z přidané hodnoty je zahrnuta, ale účetně nesouhlasí. Indikátory dále dělíme podle druhu pojištění na: Indikátory podvodu – pojištění domácnosti a budov občanů Pracovníci pojišťoven od kterých lze čerpat operativní informace o podvodném jednání vědí, že sporné pojistné události se mohou týkat jak nemovitého majetku (budov), tak majetku, který je předmětem pojištění domácnosti. Při posuzování těchto škod se nesmí nechat zmást sociálním postavením toho, kdo uplatňuje nárok na náhradu škody. Za indikátory můžeme považovat: – předešlé obdobné škody, – pojištění je sjednáno s minimem výluk, – nemovitost je na prodej, – změna životního prostředí, v sousedství se staví silnice, průmyslový podnik, což ovlivňuje atraktivitu a cenu, – nedávno obydlená nemovitost, – jsou pojišťovány staré a nemoderní předměty, – škody vzniklé za náhodných a neobvyklých okolností, – škoda se omezuje na předměty bez sentimentální (osobní) hodnoty, – důsledky územního rozhodnutí a stavebního povolení – stavební uzávěra, – ztráta pouze jednoho cenného předmětu – je snadné „zinscenovat“ škodu, – v době škody není přítomna rodina pojištěného ani oblíbená domácí zvířátka, – nadpojištění – tj. pojištění věcí na větší hodnotu než ve skutečnosti mají,

48


– – – – – – – – – – – – – –

absence násilného vniknutí nebo úniku, nepředložení návodů k použití, instrukčních manuálů a dokladů, škoda na jednotlivém odcizeném nebo poškozeném předmětu je vysoké hodnoty, pojištěný se vyjadřuje k odcizeným předmětům velmi vágně, nepřesně a nebo naopak velmi precizně – zamlžuje skutečný problém, pojištěný se vyhýbá kontaktu s pracovníky pojišťovny, pojištěný horlivě usiluje o kompromis s cílem rychlé výplaty pojistného plnění, vzniklá škoda je neslučitelná s okolnostmi, které ji doprovázejí – nemohla tak proběhnout, škoda je neslučitelná s životním stylem pojištěného, pojistníka, nedostatek nebo naopak příliš velké množství svědků pojistné události a odcizených nebo poškozených věcí, předměty již byly nahrazeny nebo opraveny, selhání bezpečnostního zařízení, předměty byly nedávno zděděné, předměty jsou stále v záruční lhůtě výrobce, drahé předměty získané darem.

Indikátory podvodu – pojištění podnikatelů (obchodního majetku) Vysoký škodní průběh v pojištění podnikatelů signalizuje potencionální pojistné podvody. Jejich identifikace může být provedena v kterékoliv fázi šetření pojistné události. Dále popsané indikátory umožňují, aby vzniklá škoda byla správně kvalifikována jako sporná pojistná událost a následně byly podniknuty příslušné kroky. Za indikátory můžeme považovat: – exportér a importér se dorozumívají stejným mateřským jazykem, – špatný stav provozovny (areálu) nebo zařízení, – změna ve vedení společnosti proběhla v nedávné době, nebo je teprve očekávána , – provozovny nebo zařízení jsou na prodej, – omezení provozu společnosti – ztráta odbytu, – změny v oblasti podnikání pojištěného – podnikání je již neekonomické, – propouštění zaměstnanců, – významná změna v obratu, – rozpory mezi zbožím na skladě a charakterem a množstvím dluhů, – nedávné rozšíření pojištění pro případ přerušení provozu, nová pojištění nebo navýšení pojistných částek, – chybějící dokumentace, nepostačující nebo přemíra dokumentace k odcizenému zboží, – neexistence řádného bezpečnostního zařízení, – provozovny v době škody jsou nefunkční, – selhání bezpečnostního systému, – značné dluhy nebo problémy s tokem peněz.


49

Indikátory podvodu – úrazy, pracovní úrazy, nemoci z povolání, denní podpory v nemoci, pobytu v nemocnici včetně pojištění odpovědnosti Identifikace potencionálního pojistného podvodu se může uskutečnit v jakékoliv fázi pojistné události a existuje zde velké množství indikátorů, které umožňují, aby byla sporná pojistná událost včas rozeznána. Ačkoliv pojistné události spadající do této kategorie se vztahují na více produktů, lze indikátory případného pojistného podvodu aplikovat obecně. Zjištěné podvodné jednání může mít formu izolované události nebo může být součástí celého řetězce. Za indikátory můžeme považovat: – nedávný nárůst pojistných částek, – plnění a náhrady jsou v rozporu se zaměstnáním, – časté změny pojistitele, – existence dalšího pojištění, – neslučitelnost poranění s daným popisem, – chybí lékařské potvrzení, – chybí doklady o zaměstnání/výdělcích, – zranění nebo újma na zdraví je v rozporu s uvedenými příčinami a okolnostmi, – žádní nebo přehorliví svědci, – ve spěchu přiznaná odpovědnost, – chybí další nároky ze stejné nehody, – sporná zdravotnická dokumentace, – invalidita neodpovídá běžným znakům invalidity, – poškozená strana zaměstnává sama sebe, – chybí doklad o výdělcích.

a)

b)

c)

d)

50

Indikátory podvodu – cestovní pojištění Indikátory z pojistné smlouvy – datum cesty je v rozporu s dobou platnosti pojistky, – pojistná smlouva uzavřena mimo bydliště nebo pracoviště, – chybí doklady o cestování a ubytování, – samostatné vycestování z ČR, – žádná ze spolucestujících osob se nehodí k pojištěnému. Zdravotní indikátory: – asistenční služba nebyla kontaktována v době zranění nebo onemocnění, – škody na zdraví vzniklé v zemi, kde má pojištěný příbuzné, nebo v zemích, kde lze snadno získat fingovanou lékařskou dokumentaci, – léčení v zemích s vysokou úrovní placených zdravotních služeb. Indikátory zrušení zájezdu: – uzavření pojištění v době velice blízké k datu vycestování, – dovolená objednaná dlouho před uzavřením pojištění, – podezřelé storno poplatky za zrušení zájezdu. Indikátory odcizení zavazadel: – váha nahlášených zavazadel nekoresponduje s váhou na přepravních dokladech, jízdenkách, letenkách, – neodpovídající objem zavazadel,


– škoda při krátkodobé cestě, – vycestování do země, kde žijí příbuzní, – ztráta drahých nebo módních předmětů. Indikátory podvodu – motorová vozidla (zejména havarijní pojištění) Identifikace potencionálního pojistného podvodu se může uskutečnit v jakékoliv fázi pojistné události a existuje mnoho indikátorů, které umožňují, aby byla sporná pojistná událost rozeznána: – rozporné místo škody, – propadlá technická prohlídka nebo v blízké době vyprší její platnost, – vozidlo nalezeno shořelé (možná s důkazem o sešrotování), – neúplná nebo sporná dokumentace o vozidle, – najetý vysoký počet kilometrů/špatný stav, – najetý počet kilometrů je v rozporu se stavem nebo stářím vozidla, – předchozí vlastnictví, způsob koupě je sporný nebo nejasný, – vozidlo je na prodej v době škody, – najaté vozidlo bylo součástí nehody, – všechny sady klíčů nejsou dostupné nebo nejsou originální, – kvalita autorádia neodpovídá typu vozidla, – typ vozidla neodpovídá životnímu stylu pojištěného nebo jeho současným potřebám, – sporné užití vozidla v době pojistné události, – vniknutí do vozidla je v rozporu s uvedenými okolnostmi, – údajné selhání bezpečnostního systému, – značně poškozené nebo nepojízdné vozidlo bylo odtaženo z místa nehody, ale nebyl účtován žádný poplatek za odtažení, – relativně nízký věk držitele vozidla. Typické stopy trestného činu pojistného podvodu Stejně jako u trestného činu podvodu nemá u trestného činu pojistného podvodu místo činu zásadní význam jako zdroj informací. Není tedy počátečním bodem pro vyšetřování jak je tomu obvyklé u většiny trestných činů. V souvislosti s se spácháním trestného činu pojistné podvodu pachatelé předkládají pojistiteli řadu písemností, které mohou být jednak nepravdivé, hrubě zkreslené, nebo úmyslně neúplné. Tyto písemnosti předkládají jednak při sjednání pojistné smlouvy, kdy se snaží navýšit hodnotu věci jejíž údajné odcizení nebo poškození později nahlásí pojistiteli s cílem získat neoprávněně pojistné plnění. Například pojištěný při sjednávání pojištění motorového vozidla uvede, že ve vozidle je nadstandardní výbava (autorádio nejvyšší kvality, handfree sada k mobilnímu telefonu, klimatizace a další) čímž se navýší cena vozidla, které ve skutečnosti je pouze v základní výbavě, a tím se snaží získat vyšší pojistné plnění u vozidla, které stejně prodá a nahlásí jeho údajné odcizení. Při uplatňování nároku na pojistné plnění předkládají zfalšované písemnosti o vzniku pojistné události, ke které buď vůbec nedošlo a nebo nastala způsobem, který nezakládá nárok na pojistné plnění. Jednotliví pojistitele mají ve svých všeobecných pojistných podmínkách a smluvních ujednáních taxativně vymezeno co není pojistnou událostí, jaké


51

škody nejsou z pojištění kryty a podobně, tedy škody, kterou jsou z jejich pohledu nelikvidní. Dojde-li ke škodě způsobem, který není z pojištění kryt snaží pojištění tyto okolnosti zamlčet a údaje o vzniku pojistné události upravit tak, aby byla tato událost z hlediska pojistitele likvidní. Například držitel pojištěného automobilu půjčí za úplatu vozidlo, které mu vypůjčitel nevrátí. Z hlediska pojistitele se nejedná o krádež, nejedná se o pojistnou událost a nedošlo by ani k výplatě pojistného plnění, proto pojištěný jak na policii tak i pojistiteli uvede, že mu vozidlo bylo odcizeno. Toto jsou tedy stopy padělání a pozměňování listin, které jsou pro pojistný podvod základní a nejtypičtější, které mají při vyšetřování této trestné činnosti své nezastupitelné místo. Dalšími stopami trestného činu pojistného podvodu jsou stopy paměťové, které mají větší význam u trestného činu podvodu. Všechny tyto listinné důkazy je nutné zajistit pro potřeby vyšetřování. Vzhledem k tomu, že s těmito důkazy disponuje pojistitel u které byla pojistná smlouva uzavřena není obtížné provést zajištění těchto důkazů. Typické vyšetřovací situace Při vyšetřování trestných činů pojistných podvodů se na rozdíl od trestného činu podvodu nesetkáváme se situacemi, kdy nám není znám pachatel tohoto trestného činu nebo, že není známo místo jeho pobytu. Dochází však k situaci, kdy nemůžeme učinit jednoznačný závěr, že byl spáchán trestný čin. V případě prokázání této trestné činnosti a sdělení obvinění určité osobě se můžeme setkat s vyšetřovacími situacemi typickými i pro trestný čin podvodu, jak jsou popsány v Metodice vyšetřování podvodů. Jedná se zejména o tyto situace: 1. obviněný trestnou činnost doznává, 2. obviněný trestnou činnost zcela popírá, 3. obviněný doznává jednání, popírá však úmysl uvést někoho v omyl, nebo využít omylu poškozeného, 4. obviněný odmítá vypovídat. Postupy vyšetřování jsou shodné s postupy uvedenými v těchto případech v Metodice vyšetřování podvodů. Zvláštnosti předmětu vyšetřování Dokazování skutkových okolností trestného činu pojistného podvodu je v podstatě shodné s dokazováním skutkových okolností podvodu včetně některých jeho zvláštností. Vzhledem k tomu, že poškozeným je zde vždy pojistitel nemusíme se zabývat zjišťováním, zda se jedná o vypjatý občanskoprávní vztah, zjišťovat okolnosti účasti poškozeného na spáchání tohoto trestného činu, zejména jeho motivu a podobně. I když stejně jako u trestného činu podvodu musíme dokazovat úmyslné jednání v rámci subjektivní stránky neobstojí zde tvrzení obviněných, že nechtěli uvést poškozeného = pojistitele v omyl, neboť všechny své podklady směřující k uplatnění nároku na pojistné plnění uvádějí zpravidla do protokolu při oznámení události na policii, předkládají písemně pojistiteli a při šetření prováděném pojistitelem je uvádějí i opakovaně. I v těchto případech je však nutné intenzivně se zabývat získáváním důkazů prokazujících úmysl pachatele, při kterém je

52


třeba vycházet zejména z důkazů o způsobu života a zdrojích příjmů, způsobu spáchání trestného činu, spolupachatelích a další. Výhodou této skutkové podstaty je, že postihuje již samotnou přípravu ke spáchání tohoto trestného činu, které by jinak vzhledem k výši škody, která hrozí nebyla v některých případech postižitelná. Podněty k vyšetřování Přestože trestné činy pojistného podvodu jsou vždy namířeny proti majetku právnických osob – pojistitelů lze předpokládat částečnou latenci této trestné činnosti, kterou nelze přesně odhadnout. Odhalováním této trestné činnosti se zabývá jednak služba kriminální policie a dále specializovaná pracoviště jednotlivých pojišťoven. Podněty k vyšetřování trestných činů pojistných podvodů jsou: Oznámení poškozeného = pojistitele o podezření, že došlo ke spáchání trestného činu pojistného podvodu podávají zástupci pojistitelů u kterých byl uplatněn nárok na pojistné plnění vyplývající z dříve uzavřené pojistné smlouvy. Tato oznámení podávají pojistitelé poté co při prošetření přijatého hlášení pojistné události zjistili okolnosti, které nasvědčují tomu, že k pojistné události buď vůbec nedošlo, nebo událost označovaná jako pojistná se udála jiným způsobem, zpravidla tak, že při pravdivém vylíčení jejího průběhu by nepřicházela v úvahu výplata pojistného plnění – pojistná událost by byla nelikvidní. V rámci oznámení předávají zástupci pojistitele orgánům činným v trestním řízení zpravidla komplexní materiál vypovídající o vzniku pojistné smlouvy i o uplatnění nároku na pojistné plnění včetně vlastních poznatků získaných vlastním provedeným šetřením. Po podání oznámení pojistitelem je však zpravidla věc podezření z pojistného podvodu předána k došetření pracovníkům kriminální policie. Výsledky operativně pátrací činnosti jsou obdobně jako u trestných činů podvodu dochází i u trestných činů pojistného podvodu k jeho odhalování operativní činností a následným operativním rozpracováním pracovníky kriminální policie. K tomuto dochází zpravidla při odhalování organizované trestné činnosti a zadokumentování této trestné činnosti kdy předávají pracovníci kriminální policie materiály k realizaci vyšetřovateli.

ZVLÁŠTNOSTI POČÁTEČNÍCH ÚKONŮ Konkrétní okruh počátečních vyšetřovacích a operativně – pátracích úkonů a opatření je stejně jako u trestného činu podvodu determinován druhem a kvalitou počáteční vyšetřovací situace, zejména samotnými výsledky šetření pojistitele. Zobecnění kriminalistické praktické činnosti však dovoluje stanovit okruh typických počátečních vyšetřovacích úkonů a opatření se specifikem na tento druh trestné činnosti a zejména s významnou spoluprací poškozených = pojistitelů (Metodika vyšetřování podvodů). Výslech zástupce poškozeného pojistitele – pojišťovny Tento úkon není tak významný jako při výslechu oznamovatele – poškozeného u trestného činu podvodu. Obsahem této výpovědi jsou zpravidla skutečnosti, které již pojistitele uvedl ve svém písemném oznámení. Zpravidla se jedná o následující skutečnosti: – co bylo předmětem uzavřené pojistné smlouvy, – na základě jakých písemných dokladů byla pojistná smlouva uzavřena, Pojistné rozpravy 10

53

– kde, kdy a prostřednictvím koho byla uzavřena pojistná smlouva, – kde, kdy a kým bylo poškození nebo odcizení pojištěné věci nebo jiné pojistné události oznámeno policii, – kde, kdy a kým byla pojistná událost oznámeno pojistiteli, – jaké doklady předal pojištěný pojistiteli při hlášení pojistné události, – kdo byl uvedeným jednáním mezi pojištěným a pojistitelem přítomen, – jaká je předpokládaná výše pojistného plnění, – způsob vystupování pojištěného vůči pojistiteli, – na základě kterých okolností pojistitel zjistil, že došlo k podvodu, – jaké provedl vlastní opatření a šetření a s jakým výsledkem. Výslech svědků Vzhledem k tomu, že jak sjednání pojistné smlouvy tak i hlášení pojistné události, kterou je uplatněn nárok na pojistné plnění je v písemné formě nedochází ve většině případů k výslechům svědků trestných činů pojistných podvodů. Výslechy svědků zde přicházejí v úvahu v případech, kdy se jedná o organizovanou trestnou činnost nebo v případě, kdy je třeba ověřit pravost některého dokladu předloženého při sjednání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na pojistné plnění. Obsah výslechu je individuální podle okolností případu. Zajištění písemností předaných pojištěným pojistiteli Při sjednání (uzavření ) pojistné smlouvy, které je u následně údajně odcizených vozidel převážně již uzavírána s úmyslem spáchat pojistný podvod, pachatel trestného činu pojistného podvodu ( pojištěný ) tuto smlouvu podepisuje a stejnopis zůstává pojistiteli, který je následně i poškozeným. Z tohoto důvodu je výhodné pro pracovníky policie, aby v první řadě se obrátili na příslušné pojišťovny, které jim mohou poskytnout ucelený písemný materiál vypovídající o způsobu sjednání pojistné smlouvy včetně dokladů, které byly při sjednání předloženy tak i o způsobu nahlášení pojistné události a dokladů předložených k její likvidaci. Ohledání písemností předaných pojištěným pojistiteli Postup při ohledání těchto písemností je standardní, jako u trestných činů podvodu, tedy mělo by být provedeno specialisty z kriminalisticko-technických a expertizních pracovišť policie, které v souladu s trestním řádem vyžádá vyšetřovatel tak, aby v průběhu dalšího vyšetřování byla zachována jejich procesní hodnota, zejména aby provedená zjištění mohla být využita v dalším procesu dokazování objektivní pravdy v rámci trestního řízení. Vzhledem k tomu, že totožnost pachatele je zde až na výjimky, kdy je pojistná smlouva uzavřena na základě padělaných dokladů, známa bude expertizní činnost zaměřena zejména na zjištění, zda písemnosti nejsou padělány a nejsou na nich stopy po padělání, zda jsou vhodné k expertize ručního písma u vlastnoručních podpisů. Dalším úkolem je zde i ověření zda příslušné doklady předložené při sjednání pojistné smlouvy byly vydány právnickou nebo fyzickou osobou, které je na těchto dokladech uvedena.

54


ZVLÁŠTNOSTI VYŠETŘOVACÍCH VERZÍ A ORGANIZACE VYŠETŘOVÁNÍ Stejně jako u ostatních trestných činu dochází po provedení a vyhodnocení počátečních úkonů ke stanovení vyšetřovacích verzí, které lze rozdělit do tří okruhů stejně jako u trestného činu podvodu, jak uvádí metodika vyšetřování podvodů. Verze k trestnému činu Obdobně jako u trestného činu podvodu, jak uvádí metodika vyšetřování podvodů, má i u trestného činu pojistného podvodu vytýčení verzí k trestnému činu své gnozeologické opodstatnění, neboť je nutné prověřovat a získávat důkazy o tom, zda se skutek stal, zda skutečně nedošlo ke krádeži pojištěné věci, úrazu a podobně jak uvádí pojištěný. Jakým způsobem byl skutek spáchán a co ke spáchání tohoto skutku přispělo. I zde se v rámci vytyčování verzí doporučuje vytyčovat a prověřovat verze k subjektivní stránce skutkové podstaty trestného činu. Verze k totožnosti pachatele Vzhledem k tomu, že při sjednání pojistné smlouvy je vždy znám pojištěný, je v případě trestného činu pojistného podvodu známa i osoba pachatele. K vytyčování verzí k totožnosti pachatele dochází vyjímečně. V této souvislosti se dá polemizovat i nad tím, zda v těchto případech, kdy není znám pachatel trestného činu pojistného podvodu se skutečně jedná o speciální skutkovou podstatu pojistného podvodu a ne pouze obecnou skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Verze k pobytu známého pachatele Jak je uvedeno již u verzí k totožnosti pachatele je téměř vždy známa totožnost pachatele této trestné činnosti, avšak málokdy je znám jeho pobyt, který z obavy trestního stíhání často mění, k pobytu se nepřihlašuje a jiným způsobem se snaží vyhnout kontaktu s pracovníky kriminální policie a vyšetřovatelky. Proto zde vyšetřovatele v součinnosti s pracovníky kriminální služby vytyčují verze směřující k předpokládanému pobytu pachatele a k jeho možnému dalšímu pohybu. Při tvorbě plánů vyšetřování trestných činů pojistných podvodů jsou vyšetřovací verze hlavní osou těchto plánů. Tyto plány musí být vytvářeny s ohledem na předpokládaný vývoj vyšetřování, nelze tedy pouze následně reagovat na situaci, která v průběhu vyšetřování nastává. Je zde nutná spolupráce všech zainteresovaných složek policie a cílem tohoto plánu je shromáždit maximum důkazů k osobě pachatele trestného činu a jeho zavinění. ZVLÁŠTNOSTI NÁSLEDNÉ ETAPY VYŠETŘOVÁNÍ (podle metodiky vyšetřování podvodů) Výslech obviněného Zvláštnosti výslechu obviněného stejně jako u trestného činu podvodu jsou dány zejména tím, že: – stopy ve vědomí lidí jsou typickými stopami trestného činu pojistného podvodu a oproti trestnému činu podvodu nejsou nikdy jedinými stopami, Pojistné rozpravy 10

55

– obviněný často ochotně doznává skutkový děj, avšak popírá jeho subjektivní stránku. Pečlivá příprava výslechu obviněného je samozřejmostí při vyšetřování všech trestných činů. Při výslechu osoby obviněné z trestného činu pojistného podvodu je třeba objasnit: – kdy se obviněný rozhodl spáchat trestný čin pojistného podvodu, – zda v obviněném někdo vzbudil pohnutku spáchat trestný čin pojistného podvodu, – zda a jak se připravoval ke spáchání trestného činu pojistného podvodu, – jakým způsobem došlo ke spáchání trestného činu pojistného podvodu, – které další osoby se zúčastnily spáchání trestného činu pojistného podvodu a jakým způsobem, zejména zda mezi těmito osobami nebyli pracovníci obchodní nebo likvidační služby pojišťoven, – jaký byl zisk obviněného ze spáchaného trestného činu pojistného podvodu (velmi často, zejména u pojistných podvodů spáchaných v souvislosti s údajnými krádežemi motorových vozidel, kdy jsou pachatele tzv. bílými koňmi je jejich zisk minimální pohybující se v částce pěti až dvaceti tisíc korun, přičemž hodnoty vozidel jsou vyjadřovány ve statisících), – jak ze získanými penězi naložil, – co po spáchání pojistného podvodu dělal, – zda spáchal i jiné pojistné podvody a vůči kterým pojistitelům, – majetkové poměry a způsob života obviněného. Osobní a domovní prohlídka Důvody nařízení domovní a osobní prohlídky jsou taxativně vymezeny ustanoveními trestního řádu. Zvláštnosti domovní a osobní prohlídky při vyšetřování trestných činů pojistných podvodů jsou dány potřebami a charakterem věcí, které je třeba pro potřeby trestního řízení zajistit. Jedná se zejména o: – různé písemnosti svědčící o přípravě podvodného jednání, zejména padělané nebo pozměněné písemnosti a doklady použité při sjednání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na pojistné plnění, – prostředky k padělání nebo pozměňování písemností a dokladů apod., – vylákané peníze. Rekognice in natura Při vyšetřování trestného činu pojistného podvodu není rekognice in natura typickým vyšetřovacím úkonem, nebo osoba pachatele je vždy známa a předmětem trestného činu je vždy peněžité pojistné plnění. Expertizy Při vyšetřování pojistných podvodů je v některých případech využíváno znalecké zkoumání z různých oborů, nejčastěji se využívá: – expertiz ručně psaného písma (za účelem ověření podpisů na pojistné smlouvě nebo hlášení pojistné události), – grafických expertiz (za účelem ověření pravosti dokladů předložených při sjednání pojistné smlouvy nebo při nahlášení pojistné události), – expertizy z oboru účetnictví.

56


ZVLÁŠTNOSTI ZAPOJENÍ VEŘEJNOSTI DO VYŠETŘOVÁNÍ POJISTNÝCH PODVODŮ A KRIMINALISTICKÁ PREVENCE V podvědomí občanů je získání vyššího pojistného plnění než na které má opravdový nárok stále považováno za něco zcela normálního, v některých případech za určitý druh „sportu“. Tato trestné činnost není vnímána negativně a proto je třeba k žádosti o pomoc občanů přistupovat z tohoto pohledů a přesvědčit je pomocí sdělovacích prostředků o tom, že i zde se jedná o trestnou činnost se všemi jejími důsledky. Do této oblasti musí být zaměřena i kriminalistická prevence trestných činů pojistných podvodů, která s cílem výchovy občanů musí spočívat v seznamování veřejnosti s následky této trestné činnosti s důrazem na postihy zjištěných pachatelů této trestné činnosti. ZÁKLADNÍ PRINCIPY ČINNOSTI PRACOVNÍKŮ POJIŠŤOVEN PŘI PŘIJETÍ HLÁŠENÍ POJISTNÉ UDÁLOSTI A JEJÍ LIKVIDACI Hlášení pojistné události musí být učiněno písemně, bez zbytečného odkladu a i když nárok na pojistné plnění je promlčen po uplynutí čtyř let, je smluvně upravena doba do které má být hlášení pojistné události podáno. Při hlášení pojistné události je pojistník mimo jiné povinen dát pravdivé vysvětlení o vzniku pojistné události, rozsahu jejích následků, předložit potřebné doklady, které si pojistitel vyžádá a umožnit mu pořízení jejich kopií a provedení šetření o příčinách a rozsahu vzniklé škody. Pojistník může použít i jiné formy hlášení pojistné události (např. telefonicky či ústně), jedná se však o předběžné oznámení, které musí být doloženo řádně vyplněným předepsaným tiskopisem. Likvidátor při hlášení pojistné události zjišťuje především: – úplné, jednoznačné a srozumitelné vyplnění všech kolonek, – datum převzetí hlášení PU a kopií příslušných dokladů (uvést kdo a kdy převzal), – jedná-li se o pojistnou událost, ze které vyplývá povinnost pojistitele plnit, – zda připadá v úvahu snížení plnění, – zda je pojistná událost kryta z uvedeného pojištění a zda je zaplaceno pojistné, – zda je pojistná událost hlášena kompetentní osobou ( plná moc), – kdo má nárok na pojistné plnění, – údaje pro případné uplatnění regresního nároku, – v případě zásadních jednání, která probíhají jinak než písemně (zejména u problémových klientů), učiní likvidátor stručný, jasný a čitelný zápis, který obsahuje datum jednání a podpis , – je-li třeba, aby klient vyplnil další formuláře nebo písemně vysvětlil různé okolnosti – formu následné likvidace, – zda není třeba dát pokyn oddělení správy pojištění k ukončení pojistné smlouvy nebo ke změně statutu pojistné smlouvy, – jedná-li se o jednu nebo více pojistných události, – platnost doložených dokladů, souvisejících s pojistnou událostí (za správnost ověřených údajů ručí likvidátor).


57

Hlášení pojistné události, ze kterého je zřejmé, že pojistná událost není kryta a které likvidátor převzal, se nikdy nevrací klientovi, aby bylo zabráněno možným spekulacím. Škoda se pak zaregistruje jako bezpředmětná. Z každého hlášení pojistné události musí být jasné a jednoznačné, kdo a kdy jej převzal, kdy a kterému likvidátorovi bylo předáno, kdy a který likvidátor kontroloval příslušné doklady (podpisy, jmenovky, data). Likvidace pojistné události probíhá v souladu s příslušnými zákony, všeobecnými pojistnými podmínkami příslušné pojišťovny, které jsou schvalovány ministerstvem financí, smluvními ujednáními, směrnicemi, a pokyny vedoucích pracovníků pojišťovny. Úkolem likvidace je v souvislosti s pojistnou událostí nahradit účelně vynaložené náklady, spojené se vzniklou škodou, ve sjednaném rozsahu a projednat s oprávněnou osobou výsledky šetření a výši pojistného plnění nebo jí je písemně sdělit a vrátit doklady, které si vyžádala: – od pojistníka nebo oprávněných osob požaduje likvidátor doklady potřebné k likvidaci pojistnou událostí, – každý osobně převzatý doklad opatří likvidátor razítkem s datem, – výpočet výše plnění, korespondenci a šetření provádí likvidátor na předem určených tiskopisech, – při výpočtu plnění likvidátor počítá s cenami platnými v době pojistné události nebo prováděné opravy, které nesmí bezdůvodně snižovat ani zvyšovat a o případných odchylkách učiní stručný, jasný a čitelný zápis, – likvidátor zjišťuje možnost uplatnění regresu, pak provádí výpočet skutečné škody a další kroky, – bylo-li nalezeno odcizené vozidlo nebo jeho část, za něž bylo poskytnuto plnění, uplatní likvidátor nárok pojistitele na vrácení tohoto plnění (nebo zprostředkování prodeje), – o škodních spisech je vedena evidence škod tak, aby byl likvidátor schopen podle ní zjistit základní údaje (datum PU, hlášení PU, jméno, SPZ, výši pojistného plnění, datum a formu poukazu), – likvidátor po ukončení likvidace předá spis k revizi, – v případě zásadních jednání, která probíhají jinak než písemně (zejména u problémových klientů), učiní likvidátor stručný, jasný a čitelný zápis. Příčiny pojistného podvodu Vnější příčiny pojistného podvodu spočívají především ve změně mentality směrem ke konzumnímu způsobu života. Ekonomická krize a nárůst nezaměstnanosti posilují názor, že pojišťovnictví, stejně jako další systémy rozdělující určité finanční prostředky, není nečestné napálit a okrást. Stejně jako daňový podvod je i pojistný podvod považován za druh ziskového sportu. Vývojový trend nasvědčuje tomu, že pojistný podvod zachvátí napříště celé odvětví pojišťovnictví, jestliže se pojistitelé nezmobilizují, a to zejména z těchto důvodů: – zavedení jednotného trhu v Evropě usnadňuje podvodníkům jejich snažení ve více zemích, – rozmach podvodu je úzce spojen s vývojem civilizace v západní Evropě,

58


– i když ekonomická recese v některé zemi pomine, dojde současně k hluboké změně ve struktuře zaměstnanosti, snížení pracovních příjmů a uchylování se k ne zcela legálním zdrojům příjmů, tedy i k pojistným podvodům. I když náklady na boj s pojistnými podvody vzrůstají, návratnost vložených prostředků je pomalá, přesto nesmí být pojistitelé nečiní neboť: – náklady spojené s pojistnými podvody budou stále více doléhat na hospodářské výsledky pojistitelů, kteří proti nim musí bojovat zejména s ohledem na naprostou většinu svých poctivých klientů, – náklady na pojistné podvody se platí již příliš dlouho k tíži velkého množství pojistníků či pojištěných, a pokud budou tyto náklady stále „rozpouštěny“ do pojistného, lze predikovat, že další pojištěné začne podněcovat k připojení se k podvodníkům, – ignorovat pojistný podvod je rezignací na zachování loajálnosti a dobré víry, jež by měly být základem pojišťovnictví. Je tedy nutné definovat opatření jež by měla být přijata a které spočívají ve třech hlavních oblastech: – provádět prevenci, – odhalovat pojistné podvody, – sankcionovat. Při prevenci pojistného podvodu je třeba, aby pojišťovny daly jednoznačně najevo svou vůli bojovat proti pojistnému podvodu. I přes preventivní opatření je nutné zintenzívnit činnost při odhalování pojistných podvodů neboť vždy budou existovat lidé, kteří se budou snažit podvést pojistitele. V pojišťovnách je velice důležité vzdělávání pracovníků pověřených uzavíráním pojistných smluv a likvidací pojistných událostí. Vzdělávání či školení různých specialistů pojišťoven musí být koncipováno v úzké vazbě na další instituce jako např. policie, hasiči a další. Klíčem k úspěchu je rovněž přístup k informacím a výměna informací mezi pojistiteli. Je třeba usilovat o přitvrzení trestního postihu neboť občanskoprávní sankce nejsou takové povahy, aby ostřílené podvodníky odradily, mohou odradit pouze příležitostné podvodníky.

– – – – – – –

Nejvyužívanější a nejrozšířenější opatření v boji proti pojistnému podvodu Na úrovni pojišťoven: používání aktivních kontrolních opatření při uzavírání pojistných smluv a při likvidaci pojistných událostí, v nezbytných případech zavedení nové koncepce pojistných produktů, využívání postupů externích subjektů (experti, opraváři apod.), jmenování korespondenta – specialisty pověřeného bojem proti pojistnému podvodu, který bude kontaktní osobou s ostatními zainteresovanými subjekty, využívání specializovaných vyšetřovatelů uvnitř pojišťovny. Na úrovni trhu: výměna informací a zkušeností mezi pojišťovnami, zřízení trvalé komise nebo pracovní skupiny pověřené vypracováním koncepce boje proti pojistnému podvodu na trhu a její podpora,


59

– zabezpečení odpovídajícího vzdělání a školení personálu pojišťoven zaměřené na odhalování podvodných operací, – podporování informačních kampaní za účelem vyvolání zájmu nejširší veřejnosti o tuto problematiku (vydávání tiskových prohlášení, brožur, vysílání audiovizuálních pořadu apod.), – vytvoření centralizované informační kartotéky, – navázání kontaktů ve věci výměny informací a další spolupráce se státními orgány (policie, justice), eventuálně pomoc při vytvoření sekce specializované na boj proti pojistnému podvodu v rámci policie, – navázání spolupráce s ostatními sektory finančních služeb. Nejčastějším pojistným podvodem je podvod spáchaný v souvislosti s pojištěním motorových vozidel. Tento pojistný podvod se liší od podvodů v ostatních odvětvích pojištění, jednak svým mezinárodním charakterem, což zvyšuje jeho závažnost a dále tím, že pojištění motorových vozidel v sobě zahrnuje rizika jako havárie, odcizení, požár, zákonnou odpovědnost, škody na majetku, denní odškodné a nemocenské dávky, právní ochranu a další. Indicie potencionálního podvodu jsou specifické pro každý druh pojištění a pojistitelé musí být pozorní ke každému typu podvodu, ke kterému může dojít v rámci jedné pojistné smlouvy. Je rovněž třeba zahájit mediální kampaň a přesvědčit veřejnost, že falešná oznámení jsou podvodem jehož důsledky mohou být velice závažné. Pojistné události v podobě kamuflovaných závažných dopravních nehod, při nichž při střetu vozidel osoby utrpí údajně závažná zranění zátylku hlavy a následné poškození páteře jsou často považovány za prostředek, jak finančně profitovat na automobilové nehodě, která je sama o sobě neštěstím. Podvod v této oblasti zachází dále než samotné odcizení motorového vozidla. Exploze počtu odcizených vozidel a jejich cena všude v Evropě mají tendenci vést k opomenutí skutečnosti, že pojistný podvod představuje problém daleko většího rozsahu a závažnosti. Zásadní význam má přesné a správné uzavření pojistné smlouvy. Velká část úsilí pojistitelů motorových vozidel se dotýká identifikace podvodu ve stádiu pojistné události, ale je třeba provádět daleko pozornější kontroly již v okamžiku uzavírání smlouvy, aby se pojistitelé hned od počátku vyhnuli přijetí rizik, existuje-li pochybnost o serióznosti klienta.

Seznam použité literatury: Konrád, Z. a kol.: Metodiky vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. Praha: PA ČR, 1996 Gruber, D., Kábrt, Z., Kovář, B., Mesršmíd, J., Štěpánek, Z., Zemanová, M.: Pojištění a pojišťování. Česká asociace pojišťoven, Praha 1997 Zuzaňák, A.: Právní rádce pojištěných. Linde, a.s., Praha 1996 Kol. autorů: Příručka pro prevenci vyšetřování a indikaci pojistných postupů. Česká asociace pojišťoven, Praha 1998 Edelbacher, M.: Pojišťovací podvod nezná hranic. Policie, 1997 Kol. autorů: Pojistný podvod, Pojistné rozpravy č. 1/1997 Chmelík, J., Porada, V., Pršal, V.: Pojistné podvody. Praha: MV ČR, 2000

60


Resumé INVESTIGATION OF THE CRIMINAL ACT OF INSURANCE FRAUD According to § 250a of the Criminal Code, insurance fraud is the conduct of a person who intentionally gives his insurer false or grossly distorted information or omits important facts. The external causes of such conduct lie in the change of mentality which marks the rise of a consumerist society. Not unlike tax fraud, insurance fraud can be seen as a type of gainful sport. The expanding scale of insurance markets gives the criminals the possibility to transcend national borders. For these reasons, the insurers must develop strategies to counter such crimes by taking preventative measures, investigate suspicious claims and apply adequate sanctions. Insurance fraud may take many concrete forms, listed and described in detail by branches of insurance in which they occur. In addition to a classification based on the object of attack, insurance fraud may be classified as internal or external, according to perpetrator. In case of external perpetrator, the misdeed is done by the policyholder or insured, inducing in error or an exploiting an error of the insurer’s, either when taking out a policy or when putting up a claim. In the case of internal fraud, the perpetrator is an insurance company employee, often in collusion with the policyholder or the insured. These cases tend to be more subtle, for advantage is taken of any gaps in the insurance products, so that they verge on embezzlement rather than constituting outright fraud. Any effort to combat insurance fraud requires the cooperation on the part of the insurers and the police. The employees of insurance companies are trained to identify the symptoms of insurance fraud and consultation between loss-adjusters and police investigators helps to throw light on any such criminal activity. The Czech Insurance Association has published the ABI manual on indicators, investigation and prevention of insurance fraud, which is very useful in fighting this crime. The indicators are grouped and listed. The procedures used in investigation, starting from the notification of suspicious circumstances, through various phases of interrogations, examinations of documents, expertises and house searches are described. The most frequent insurance fraud at present involves motor vehicles. It differs from other types of property, liability or accident insurance fraud in having an international character. Yet these fraudsters are intellectually inferior to the - usually white-collar criminals capable of inventing ingenious schemes of a fraudulent nature. They tend to be school drop-outs, without resources, 20 – 30 years of age, attracted by a relatively small reward and willing to act as “white horses”. They lease a vehicle in their own name, sell it abroad, then report it had been stolen. It is necessary to stiffen the sanctions meted out for insurance fraud, because mere civil law sanctions for wrongdoing may discourage opportunistic fraudsters, but hardened criminals remain undeterred.


61

KAPITOLY Z POJISTNÉ TEORIE – VII. doc. Ing. Jaroslav Daňhel, CSc. Katedra bankovnictví a pojišťovnictví, Vysoká škola ekonomická

Pojistné rozpravy v tomto čísle uveřejňují již sedmou kapitolu z pojistné teorie. S ohledem na dosti značný časový odstup od kapitoly první uvádíme rekapitulaci obsahu dosud zveřejněných kapitol. V první úvodní kapitole bylo diskutováno o metologicko-filozofické fundaci s pojištěním úzce související kategorie nahodilosti a způsoby její možné anticipace do moderní společenské decize. V této kapitole je obsažen úvod do vědní discipliny risk management. Druhá kapitola podává přehled o možných nadsystémech k pojmu pojištění, hlouběji je zkoumáno pojištění jako součást financí, diskutovány jsou vzájemné souvislosti mezi pojištěním a ostatními složkami financí. V třetí a čtvrté kapitole jsou definovány základní pojmy a kategorie, jejichž znalost pro hlubší proniknutí do pojistné vědy je nezbytná. Zvláštnosti pojištění a pojišťovnictví se obzvlášť výrazně projevují při stanovování ceny, specifika kalkulace pojistného jsou předmětem páté kapitoly. Šestá kapitola byla věnována stabilizátorům odvětví pojišťovnictví, zejména nástrojům mezinárodní a mezisektoriální diverzifikace. STÁTNÍ REGULACE POJIŠŤOVNICTVÍ S postupným vývojem kapitalistického společenského řádu se velmi záhy vynořila jedna ze zásadních fundamentálních filozofických otázek národohospodářské vědy, a to, zda ve stylu parafráze kréda fyziokratů a liberálů 17. století „nechat ekonomické věci tak, jak jsou, na tom nejlepším ze všech možných světů“, což demiurg všech liberálů Adam Smith formuloval jako tezi o neviditelné ruce trhu, která má všudypřítomnou schopnost vracet z toho či onoho důvodu vychýlený ekonomický svět po určitém čase zpět do rovnovážné polohy, anebo přijmout keynesiánskou antitezi, že ekonomické systémy mají přirozenou tendenci se rovnovážnému bodu vzdalovat, tedy, že svobodný trh má jako vrozenou vlastnost nestabilitu, a tudíž musí být směrem k rovnováze navracen antiliberálním státním dirigismem, nebo, chceme-li, friedmanovskou „improvizací byrokracie“. Jednoznačnou odpověď na tuto otázku dosud stále neznáme a určitě hned tak znát nebudeme. Čistý liberalismus nebyl v průběhu všech těch uplynulých časů zatím v žádné zemi prakticky odzkoušen a i v národních společnostech s tradičně vysokým demokratickým a liberálním cítěním byl vždy hledán určitý kompromis mezi smithovskou samoregulací a tržně konformní regulací. Při řešení této názorové ambivalence jde v zásadě o to, jakým instrumentariem má vláda reagovat na vznikající disproporce či projevy nestability a z jakých principů má přistoupit k opatřením k zpětnému zrovnovážňování ekonomiky. Z krátkodobého či dílčího hlediska je odklon od tržních samoregulačních principů konkrétními reglementačními kroky samozřejmě možný a asi i nutný, aniž to ještě musí nutně znamenat odstup od liberální doktríny.

62


I nejortodoxnější vyznavači svobodného trhu totiž musejí uznat, že určitým problémem v moderní světové ekonomice s informačními technologiemi, pracujícími v reálném čase, je existence dosti značného časového zpoždění, se kterým se zákony trhu nakonec reálně prosazují. Pro spotřebitele zboží a služeb tak vzniká nevýhodná situace informační asymetrie, která může mít za následek, že smithova neviditelná ruka pak někdy sebou stáhne do propadliště ekonomického nezdaru i ty subjekty, které se nedopustily žádného evidentního porušení tržních pravidel. Zejména proto mají vyspělé ekonomiky tendence zdánlivě keynesiánsky více ochraňovat právě informačně slabší část účastníků tržní interakce – spotřebitele zboží a služeb. Čistokrevné uplatňování liberálního laisses faire je obzvlášť obtížné ve finanční sféře. Ponechat na tržním mechanismu přirozené samovolné pročišťování ekonomického prostředí od nezdravých finančních institucí je obzvlášť citlivou záležitostí: krachy bank, pojišťoven, penzijních fondů, investičních společností atd., mají dalekosáhlé důsledky pro důvěru lidí v celý společenský systém a svými konkrétními dopady příliš rozkmitávají další navazující národohospodářské obory. A nakonec i celou ekonomiku. Zmiňované časové zpoždění při odhalování bankrotujících společností tržním mechanismem je značné, ve finanční sféře je tedy obzvlášť důležitý úkol najít rovnovážnou polohu mezi samoregulací a tržně konformní regulací, jejímž hlavním úkolem musí být především prevence nežádoucích výkyvů, popřípadě protispolečenského jednání a co nejúčinnější ochrana klienta. Uplatňování samoregulačních nástrojů ovšem nastoluje i otázku vztahu soukromoprávní a veřejnoprávní regulace. V našich podmínkách jsme se přesvědčili, že účinnost soukromoprávních regulačních nástrojů je přímo úměrná nejen úrovni soukromého práva v dané zemi, ale také výkonnosti a hlavně pružnosti soudního systému. Většinově je v těchto souvislostech uznávána nezbytnost veřejnoprávní regulace v bankovnictví a pojišťovnictví, jestliže ovšem současně zajišťuje zdravou konkurenci v odvětví. Na druhé straně i ta nejvíce tržně konformní regulace zvyšuje společenské náklady finanční sféry a tím do určité míry zdražuje pro klienta těmito institucemi poskytovanou službu. Historicky nejprve jako nutné zlo, které je zapotřebí co nejvíce zmírňovat, později však už jako holá nezbytnost byly historicky postupně konstituovány instituce státní regulace nad jednotlivými obory finanční sféry, z již zmíněných důvodů historicky nejdříve byl státní dohled zřízen v bankovnictví, které představovalo finanční páteř ekonomiky a z hledisek hodných zvláštního zřetele (spojení pojišťovací činnosti s nahodilostí) také v pojišťovnictví. Klienti pojišťoven si za dopředu zaplacené pojistné neživotních pojištění kupují pojistné krytí nahodile vzniklé finanční ztráty s pevnou vírou v budoucí schopnost pojišťovny dostát svému finančnímu závazku v podobě pojistného plnění v případě realizace pojistného rizika, obdobně u životního pojištění ve výplatu pojistné částky na konci někdy i desítky let trvající sjednané pojistné doby. Regulací v tomto pojetí rozumíme konstruování pravidel správného fungování finanční sféry, instituce dozoru pak zabezpečují kontrolu dodržování těchto stanovených pravidel. Bankovnictví a pojišťovnictví patří ve vyspělých tržních ekonomikách mezi nejvíce regulovaná odvětví. Vedle makroekonomických aspektů ovlivňování průřezového působení obou, v některých ohledech klíčových odvětví, na celkovou národohospodářskou rovnováhu je zdůrazňována zejména mikroekonomická stránka ochrany klientů, kteří navíc zejména v pojišťovnictví z objektivních důvodů tahají za výrazně kratší konec informační asymetrie.


63

Potenciální slabá místa podnikání v pojišťovnictví vedle již zmíněných obecně platných argumentů svého času formuloval A. Manes, první v literatuře známý zastánce nezbytnosti státního dozoru nad soukromým pojišťovnictvím, zejména formou koncesního systému, který pro klienta snižuje riziko špatného výběru, a také formou materiálního dozoru. Manesova argumentace spočívala ve zdůraznění významu pojištění a navazujícím veřejném zájmu na „solidním“ rozvoji pojišťovnictví, které za poskytovanou službu vybírá cenu předem a je tedy postaveno na důvěře klienta. Zvláštního zřetele jsou hodny ještě dva faktory: za prvé závislost (a volatilita) hospodářského výsledku pojišťovny v neživotních druzích pojištění na konkrétním nastoupení náhodné veličiny – velikosti škodního průběhu a za druhé existence značného časového rozdílu mezi počátkem a koncem životního pojištění, jinými slovy mezi počátkem a následným placením pojistného a výplatou pojistné částky. V průběhu tohoto období může dojít k na pojišťovně nezávislým závažným změnám v makroekonomickém okolí, jejichž dopad na klienta musí pojišťovna ve svém hospodaření utlumit. Tyto faktory předurčují paradigma pojišťovnictví, které je tudíž svou podstatou založeno na systému rezerv, je tedy logické, že právě určení povinnosti tvořit určité druhy těchto rezerv a následně normativní reglemantace hospodaření pojišťovny s těmito pojistně-technickými rezervami (jejich efektivní investování s důrazem na kritérium bezpečnosti) je obecně úhelným kamenem ochrany klientů pojišťoven ze strany státního dozoru. V pojišťovnictví, které si historicky vytvořilo vlastní „vestavěné stabilizátory“ pro toto specifické podnikání a vykazuje jednoznačné konkurenční výhody při řešení finanční stránky důsledků realizace rizik a zvláštních událostí v životě člověka, se také historicky vytvořila propracovaná obecná soustava ochrany spotřebitelů (pojištěných subjektů – klientů pojišťoven), jejíž hlavní součástí je státní dozor nad pojišťovnami a selektivně i rada na ochranu pojištěných, která působí buď autonomně, anebo prostřednictvím asociace pojišťoven, ombudsmana atd. Vývoj státního dozoru nad pojišťovnictvím nebyl historicky příliš plynulý, pro úpravy instrumentária státního dohledu bylo zejména v 19. století charakteristické, že razantní změny v systému regulace byly dělány vždy ex post v návaznosti na nějaký pojišťovací skandál, nebo krach nějaké významné pojišťovny, anebo v návaznosti na obzvlášť silné projevy kolísání hospodářského cyklu. Za všechny tyto události jmenujme alespoň nechvalně slavný krach vídeňské životní pojišťovny Phönix, která se svými důsledky poměrně významně dotkla i českého pojistného trhu. Příčinou byla neopatrná investiční i pojistná politika, pojišťovna spekulovala na všech evropských burzách, poskytovala politické úvěry, přijímala placení nemovitostmi, které ihned zatěžovala, nedodržovala pojistně-technické zásady při kalkulaci pojistného apod. Určitou kuriozitou bylo tehdejší československé schéma řešení státním zásahem: schodek byl podle sanačního plánu vydaného vládním nařízením z roku 1937 rozdělen mezi pojištěné této pojišťovny, prvorepublikový stát a na ostatní soukromé pojišťovny československého pojistného trhu, čímž v mnoha případech došlo k přímému ohrožení jejich stability. V tomto kontextu poznamenejme, že instituce státního dozoru nad pojišťovnictvím se v rozvinutých tržních ekonomikách vyskytují ve dvou základních organizačních modifikacích. Jednou z možností je nezávislá samostatná instituce přímo podřízená vládě dané země (např. země Beneluxu, Německo), druhá možnost je organizační začlenění dozoru

64


v rámci některého z ministerstev, nejčastěji ministerstva financí, hospodářství nebo obchodu. U nás za první republiky v období krachu pojišťovny Phönix bylo dozorem pověřeno Ministerstvo vnitra a tzv. vládní komisaři. V průběhu historického vývoje se vyvíjelo i poslání a hlavní cíle dozoru a také jeho nástroje a kompetence. Většinově do instrumentaria státních dozorů tehdejších tržních ekonomik patřil a i do dnešních dnů stále patří především koncesní systém: pro založení domácí pojišťovny anebo pro připuštění zahraničního pojišťovacího subjektu je třeba souhlasu státního úřadu. To znamená, že na národním pojistném trhu mohou provozovat pojišťovací činnost pouze ty subjekty, které mají licenci na příslušný předmět podnikání, tím je pro potenciální klienty proveden předvýběr, je sníženo riziko volby nekompetentního nebo dokonce nečestného pojistitele. V druhém plánu je smyslem koncesního systému regulace počtu domácích a zahraničních (nadnárodních) pojišťoven, dohled nad dodržováním deklarovaného předmětu podnikání a možnost protikartelových opatření. Regulátor určuje i to, že pojišťovny a zajišťovny se mohou obecně nejčastěji vyskytovat ve formě akciové společnosti, řidčeji ve formě družstva (vzájemná pojišťovna), anebo jako státní podnik. Z obecně používaných metod dozoru je dodnes využívaný nástroj materiálního dohledu spočívající v podrobných periodických revizích hospodaření pojišťoven a také nástroj zvaný kvótování aktiv. Tento naposledy zmiňovaný významný nástroj dohledu nad pojišťovnictvím – kvótování aktiv – patří do oblasti reglementace ukládací politiky pojišťoven, v některých zemích, např. v Německu a i v dalších vyspělých zemích, je systém značně normativní, opakem je hodně liberální systém ve Velké Britanii, kladoucí důraz na solventnost pojišťoven (schopnost pojišťovny nebo zajišťovny trvale zabezpečit vlastními zdroji úhradu závazků z pojišťovací nebo zajišťovací činnosti). Určitá unifikace národních přístupů k dozoru nad ukládací politikou pojišťoven je aktuálním problémem nadnárodních integračních seskupení (EU). Při kvótování aktiv jde o stanovení minimální povinné kvóty, kterou musí pojišťovna z celkového objemu svých obligatorních pojistně-technických rezerv (portfolia) uložit do velmi bezpečných aktiv (např. do dlouhodobých státních dluhopisů) a stanovení povinné maximální kvóty, kterou může pojišťovna investovat do rizikovějších instrumentů finančního trhu (např. do akcií). Uplatňuje-li se v dané zemi normativní přímý dozor, pak orgány státního dohledu zasahují i do výše technické úrokové míry, do všeobecných pojistných podmínek a do tarifní politiky pojišťoven. Mezi účinné normativní státní zásahy patří i stanovování určitých, obvykle ekonomicky obzvláště významných druhů pojištění jako pojištění povinná či výjimečně dokonce zákonná (nejčastěji pojištění odpovědnosti za škody z provozu motorových vozidel). Technická úroková míra je významný podklad pro kalkulaci pojistného životních pojištění, používá se k propočtu tzv. komutačních čísel z údajů uvedených v úmrtnostních tabulkách. Vzhledem k tomu, že u životních pojištění existuje již zmíněný dosti dlouhý časový rozdíl mezi počátkem a koncem pojištění a výnosnost rezerv na dlouhou dobu (až desítky let) se velmi obtížně predikuje, mají státní dozory, pokud ji reglementují, tendenci držet technickou úrokovou míru na poměrně nízké úrovni (kolem 4 %) a mnohdy dosti podstatný rozdíl mezi technickou a tržní úrokovou mírou (výnosností) pojišťovny kompenzují pojištěným jinými způsoby (podíly na zisku, bonifikacemi, valorizací pojistných


65

částek apod.). Normativním omezením dispozice pojišťovny s individuální pojistně-technickou rezervou každého jednotlivého pojištěného životním pojištěním je i stanovení povinnosti pojišťovnám poskytovat tzv. zápůjčky na pojistky. Zásadní odlišnost ve stochastickém charakteru životního a neživotního pojištění a důraz na dohled nad splnitelností dlouhodobých závazků pojišťovny v životním pojištění se projevuje v striktním požadavku účetního oddělení obou segmentů čínskou zdí v hospodaření, je-li pojišťovna koncipována jako univerzální. Regulace v tomto ohledu jde v některých zemích až tak daleko, že univerzální licenci na obě skupiny nelze získat a tudíž k provozování životního a neživotního pojištění nestačí jen oddělení účetní, ale je nutné i oddělení podnikatelsko-organizační. Předmětem kontroly ze strany státního dozoru bývají i produkty pojišťoven, smyslem je podporovat takovou strukturu produktů, která je žádoucí z hlediska potřeb klientů. Stanovení normativní povinnosti licencované pojišťovně předkládat státnímu dozoru ke schválení kompletní znění všeobecných pojistných podmínek je ze strany dohledu prvoplánově motivováno snahou ochránit klienta pojišťovny proti eventuální neekvivalenci poměru rozsahu poskytovaného krytí k požadovanému pojistnému. V druhém plánu je pak snaha dozoru pojistné podmínky co nejvíce sjednocovat a nechat působit volnou konkurenci v cenách pojistného nebo v kvalitě poskytovaných služeb. Předkládání pojistných podmínek ke schválení dozoru nad pojišťovnictvím je např. ze zemí EU striktně vyžadováno ve Francii, což vytváří konkrétní překážku na cestě k vytvoření jednotného vnitřního pojistného trhu. Příkladně, výše uvedený systém dozoru nad pojišťovnictvím ve Velké Británii, který je do jisté míry opakem přímého normativního dozoru, je nazýván dozorem nepřímým anebo též finančním dozorem. Je koncipován jako dohled nad finančním zdravím pojišťovny a jeho hlavním nástrojem je již zmíněná kontrola solventnosti pojišťovny, sledování účetních výkazů, výroků auditora atd. Nepřímý finanční dozor je více imanentní tržnímu hospodářství než přímý normativní dozor, na druhé straně je tím do značné míry zvýrazněno časové zpoždění eventuálního nápravného zásahu dozoru. Např. v případě pro klienta nevýhodných pojistných podmínek může při přímém systému dozor zasáhnout ihned při jejich předložení pojišťovnou, v případě nepřímého dohledu orgán dozoru vlastně čeká, až klienti sami poznají nevýhodnost těchto podmínek, odejdou ke konkurencí a jejich odliv se projeví v nalomeném finančním zdraví pojišťovny, což ovšem může být i letitý proces. Ambivalence koncepcí samoregulace a regulace dostává v současné době novu dimenzi. Směřování ke globálnímu světu vnáší do ekonomických struktur některé nové jevy s důsledky, které se velmi obtížně predikují. Souběžně s tím se objevují i některé nové problémy regulace v měřítku mezinárodní a mezisektoriální integrace. V rámci mezinárodní integrace již byl v předchozím textu zmíněn problém harmonizace regulačních systémů členských zemí příslušného uskupení. Z tohoto úhlu pohledu v procesu globalizace mají určitý náskok velké národní trhy, mající některé vlastnosti trhů nadnárodních. Konkurenční výhodu tohoto druhu má bezesporu „federální“ trh Spojených států. Není tudíž bez zajímavosti podívat se zorným úhlem současných trendů na státní regulaci amerického pojišťovnictví. Lze zobecnit, že státní dozory nad pojišťovnictvím v jednotlivých státech soustřeďují své aktivity do osmi hlavních oblastí:

66


– Licencování pojistitelů a pojišťovacích zprostředkovatelů, v USA tedy neplatí princip jediné licence, což znamená, že každá pojišťovna musí mít pro podnikání v daném státě národní licenci. – Monitorování solventnosti pojišťoven, finanční a kapitálové přiměřenosti, reglementace hospodaření s aktivy (rezervami a garančními fondy). – Dohled nad tarifní politikou (musí být rozumná, adekvátní a nediskriminační), zejména nad metodami individualizace pojistného v dobrovolných druzích pojištění. – Reglementace nabídky produktů na „reziduálním“ trhu, tj. zabezpečení provozování i méně atraktivních druhů pojištění, které nelze zavést jako povinná pojištění, např. soukromé havarijní pojištění ve všech státech USA, majetek municipalit v některých státech, soukromé zdravotní pojištění atd. – Obsah pojistných smluv, zejména co do formy a používaných výrazů jazyka, v některých státech jeho schvalování (tedy schvalování všeobecných pojistných podmínek). – Interpretace pojistných smluv s cílem zamezení neetických obchodních praktik. – Dohled nad obchodními praktikami a poskytování objektivních informací o cenách pojistného a kvalitě služeb jednotlivých dozorovaných pojistitelů. – Právní normy pro povinná pojištění, jako např. pojištění odpovědnosti za škody z provozu motorových vozidel v téměř všech státech, odpovědnost za škody profesních komor ve většině států, atd. 1) Z výčtu aktivit státních dozorů v jednotlivých státech USA zpracovaném podle nedávno vydaných amerických vysokoškolských učebnic je více než cokoliv jiného patrné kolísání mezi větším či menším důrazem na nepřímý, či na přímý až normativní dozor podle dosti individuálního přístupu jednotlivých států. Ačkoli ve všeobecněném obsahu dozoru s více než stopadesátiletou tradicí nejsou patrné významné kvalitativní změny či posuny, současný vývoj světové ekonomiky se projevuje ve stále silnějších hlasech volajících po vyšší federální roli při výkonu dozoru. Zastánci federálního dohledu poukazují například na obtíže pojišťoven operujících ve více státech s rozdílnou silou a i kvalitou reglementace, argumentem je i to, že federální dozor by soustředil nejlepší odborníky, byl by lépe financovatelnější, měl by víc autority a prestiže a lépe by odolával tlakům lokálních pojišťovacích lobby. Federální přístup by odstranil státní „anomálie“ a specifické jurisdikce a zabezpečil vyšší jednotnost systému dohledu. Odlišná celková situace je v politicky dosti rozdrobené, nyní se ovšem cílevědomě integrující Evropě. Evropský parlament a Rada Evropská unie organizují od počátku 70. let koordinaci právních a správních předpisů souvisejících s regulací pojišťovnictví. Koncepce procesu harmonizace vychází ze zásady poskytnout stejné rámcové podmínky všem účastníkům trhu. Příslušné direktivy EU jsou minimálními směrnicemi pro členské země. Na rozdíl od Spojených států EU od počátku uplatňuje princip jediného povolení k provozování pojišťovací činnosti, který vydaný domovským členským státem umožňuje podnikat ve všech členských zemích s tím, že příslušný orgán státního dozoru domovského státu je odpovědný za sledování finančního zdraví pojišťovny, včetně jejich solventnosti. Definice minimální normy ze strany EU znamená, že domovský členský stát může stanovit přísnější pravidla pro své licenční řízení. 1)

Podle Harrington, S., E., Niehaus, G., R.:Risk Management and Insurance, Irwin/McGraw-Hill, 1999 nebo Wiliams, Jr., C.,A., Smith, M., L., Young, P., C.: Risk Management a Insurance, Irwin/McGraw-Hill, 1998


67

Z logiky vývoje pak plyne, že země s velmi přísným dozorem, jako je např. SRN, s nejpropracovanějším a současně nejkomplikovanějším zákonodárstvím pro pojišťovnictví, funkce dozoru postupně omezují, země s velmi liberálním dozorem, jako je např. Velká Británie, přizpůsobováním se evropskému standardu nutně dozor zpřísňují. Příliš rozdílné účetní standardy a metodiky by mohly vést k rozdílným pohledům na tu samou pojišťovací společnost. Např.: většina evropských zemí, včetně České republiky, požaduje zohlednit ztráty v účetních výkazech hned, jakmile jsou rozpoznány, zatímco zisky až v okamžiku jejich realizace. Přísné se může jevit i pravidlo o ocenění finančních investic v nižší z ceny pořízení nebo aktuální tržní ceny spojené s povinností tvorby opravných položek. S těmito otázkami úzce souvisí i varianta legislativního přístupu k regulaci: zda zvolit průřezové pojetí, jehož úhelným kamenem je zákon o pojistné smlouvě (o bankovních obchodech), anebo pojetí odvětvové se základním zákonem o pojišťovnictví (o bankách). Průřezové pojetí je pro svůj komplexnější přístup k celkovému legislativnímu rámci pojišťovací činnosti (ustanovení týkající se pojištění jsou více a tudíž i podrobněji soustředěna v jedné právní normě) více rozšířeno, v současné době se zákon o pojistné smlouvě připravuje i u nás. Současným nejaktuálnějším problémem v rámci postupující mezisektoriální integrace je dozorování bankopojišťoven a velkých finančních multifunčních konglomerátů. Jednou ze zásadních otázek na toto téma je, zda je vhodnější volit systém dílčích odvětvových (věcně příslušných) dozorů, anebo dozoru globálního. Zastánci modelu integrovaného regulátora uvádějí jako jeho výhody větší koordinaci a efektivitu dohledu, možnost využívání vyšší odborné kapacity pracovníků, snížení nákladů na dohled a také jednotný informační systém. Obecně se dá říci, že koncepce dozoru a jeho rigidita či flexibilita a i přístup auditorů předurčuje míru těsnosti integrace finančních služeb, vytváření bankopojišťoven, atd. Významným problémem s v tomto ohledu jeví zejména účinné zamezení důsledkům možného konfliktu zájmů v multifunkčních společnostech a možnost zneužití koncentrovaných informací o klientech. Subjektem regulace a dohledu jsou v těchto souvislostech i auditorské firmy, jejichž úkolem je prověřovat pravdivost, správnost a úplnost výkazů bank, pojišťoven a dalších finančních institucí. Z jejich úhlu pohledu mezisektoriální integrace jejich práci spíše komplikuje. V souvislosti s těmito novými jevy a novým trendy dochází v jednotlivých zemích, ale i v integračních uskupeních k novým řešením struktury státního dohledu nad bankami a pojišťovnami, potažmo nad celým finančním trhem. Nejzávažnější změnou, již v mnoha zemích uskutečněnou, je oddělení funkce centrální banky, jako instituce odpovědné za monetární politiku a měnovou stabilitu a dozoru nad bankovnictvím, který je v tomto modelu přenesen na jinou instituci, čímž je vyloučen konflikt měnových a dohledových zájmů. Potřeba reagovat na měnící se svět se nevyhnula ani staré dobré Anglii, kde vedle Bank of England vznikl nový subjekt integrovaného dozoru nad bankovnictvím, pojišťovnictvím, kapitálovým trhem a stavebními spořitelnami. Financial Services Authority má definované cíle, pravomoc a odpovědnost. K rozdělení kompetencí mezi britské ministerstvo financí, Bank of England a FSA došlo v roce 1997. Již předtím však model integrovaného dohledu fungoval ve skandinávských zemích, Belgii, Dánsku, Francii, Irsku, nyní se přidávají další země, za všechny jmenujme alespoň Japonsko a Austrálii.

68


Nyní se podívejme, jak jsou v souvislosti s globalizací vyvstávající problémy v rámci dozoru nad pojišťovnami zemí EU postupně řešeny. Poslední direktivou na toto téma je Směrnice o doplňkovém dohledu nad pojišťovnami ve skupině pojišťoven z 27. října 1998 a její ustanovení budou pro členské země závazná od 1. ledna roku 2001. Doplňkový dohled se týká ad jedna pojišťoven, které jsou podílníky jiné pojišťovny nebo zajišťovny, anebo ad dvě pojišťoven, jejíchž mateřská pojišťovna má holdingové uspořádání. Tím se předmětem doplňkového dohledu prakticky stávají integrované finanční skupiny. Jde-li o v tomto slova smyslu homogenní finanční skupinu tvořenou jenom pojišťovnami a zajišťovnami, pak doplňkový dohled vychází z potřeby kalkulovat upravenou solventnost pojišťoven, eventuálně zajišťoven, které tvoří tuto skupinu, a ukládá vykazovat (kalkulovat) solventnost jednou ze tří stanovených a z tohoto pohledu rovnocenných metod, vcelku podrobně popsaných v příloze č. 1 Směrnice. Operuje-li taková pojišťovací skupina ve vícero státech, orgány dozoru se dohodnou, které z nich ponesou odpovědnost za doplňkový dohled a tyto příslušné orgány budou vyžadovat, aby pojišťovna podléhající doplňkovému dohledu měla zavedené přiměřené vnitřní kontrolní mechanizmy, generující údaje a informace pro účely doplňkového dohledu včetně zabezpečení přístupu orgánů dozoru k těmto informacím. Předmětem doplňkového dohledu jsou transakce mezi pojišťovnou a právnickými či fyzickými osobami blízkými této pojišťovně, zejména týkají-li se úvěru, záruk a podrozvahových operací, investic, dohod o sdílení nákladů a také zajistných operací a dalších eventuálních komponentů výkazu solventnosti. Ustanovení směrnice, týkající se spřízněné dceřiné společnosti v rámci holdingového uspořádání se prakticky týkají pojišťoven v rámci integrovaných finančních skupin. Dikce směrnice zaměřuje doplňkový dohled na anticipaci skutečnosti, že solventnost takové pojišťovny může být ovlivněna distribucí finančních zdrojů v rámci celé finanční skupiny a dozoru musí být poskytnuty prostředky k provádění doplňkového dohledu a přijímání příslušných opatření v případě, že by solventnost takové pojišťovny byla ohrožena. Výkaz nebo kalkulaci solventnosti musejí dotčené pojišťovny provádět podle přílohy č. 2 Směrnice. Zatímco v případě homogenní pojišťovací skupiny je zaváděný doplňkový dohled normativní a tudíž asi i bez větších aplikačních problémů, v případě holdingových finančních skupin má doplňkový dohled jeden neuralgický bod. V článku sedm Směrnice, nazvaném Spolupráce mezi příslušnými orgány se praví: „V případech, kdy pojišťovna a bud úvěrová instituce nebo investiční společnost (obě dle definic příslušných směrnic), nebo obě, jsou přímo nebo nepřímo spřízněny, nebo mají společného podílníka, budou příslušné orgány a orgány, které nesou veřejnou odpovědnost za dohled nad těmito dalšími společnostmi, úzce spolupracovat. Tyto orgány si navzájem poskytnou informace, které pravděpodobně zjednoduší jejich úkol zejména v rámci této směrnice, aniž by tím byla dotčena jejich vlastní odpovědnost.“ Formulace, jak patrno, není příliš normativní, ani být normativní nemůže, i když směrnice praví, že výměna informací podléhá závazku profesního utajení, v konkrétních případech mohou nastat obtížně řešitelné situace. Představme si např. modelovou situaci, kdy sekce bankovního dohledu bude po pojišťovně vlastnící akciový podíl v ohrožené bance požadovat pomoc při posílení základního jmění banky přičemž by pojišťovna takovým navýšením překročila normativně stanovenou kvótu pro své podílové umístění portfolia. Jsem názoru, že v takovém případě prakticky neexistuje pro-


69

stor pro efektivní spolupráci obou sektorových dohledů, ať už v rámci jediné integrované nebo dvou samostatných institucích. V tomto ohledu zatím asi ještě nelze přeceňovat fakt, že v Anglii a i dalších zemích již jediný dozor nad bankami a pojišťovnami funguje. Anglie již byla zmiňována jako příklad země s velmi liberálními principy státního dozoru, v takových podmínkách je zřejmě přijetí modelu integrovaného dozoru jednodušší, než by tomu byla např. v již rovněž zmiňovaném Německu s velmi přísným a podrobným dohledem. Na druhé straně: model integrovaného dozoru vytváří účinnou obranu proti taktice některých finančních společností např. přeměnit se z předtím přísně dozorované instituce na prakticky nedozorovatelný holding. Na závěr pojednání o státním dozoru nad pojišťovnictvím se zastavme u současného legislativního rámce České republiky. První normou, která znovuvzkřísila český pojistný trh, stanovila základní parametry konkurenčního prostředí a obnovila instituci státního dozoru, byl zákon o pojišťovnictví z roku 1991. Kvalita zákona byla poplatná hektické době jeho vzniku, i když v české pojišťovnictví proběhla tržní transformace na rozdíl od ostatních finančních sektorů bez výrazných turbulencí, postupně se jevila potřeba legislativní rámec pro podnikání v pojišťovnictví upravit a to zejména v pasážích o státním dozoru. Možno dokonce říci, že hlavním smyslem novely zákona o pojišťovnictví z roku l999 bylo poskytnout první pomoc dozoru nad pojišťovnictvím po několika létech zkušenosti s chováním subjektů na pojistném trhu. Určující, hlavní změnou je věnování ze strany dozoru zvýšené pozornosti stabilitě a finanční bezpečnosti podnikání v pojišťovnictví. Z toho plynou některé nové aspekty zaměření státního dozoru, který vykonává i nadále Ministerstvo financí ČR. O činnosti prováděné ve prospěch klientů má dozor nově uloženo vypracovávat výroční zprávu zveřejňovanou ve Finančním zpravodaji. Zákon obsahuje zpřesněné definice některých základních pojmů, jejichž přesná formulace zatím chyběla a přitom měla velký praktický dopad, nově byla vymezena zprostředkovatelská činnost, makléři mohou vykonávat svou činnost jen na základě provedené registrace na MF a je pro ně stanovena povinnost mít sjednáno pojištění odpovědnosti ze škodu způsobenou při výkonu povolání. S přeměnou metody dozoru z přímého na nepřímý, anebo jinak řečeno z dozoru materiálního na dozor finanční s hlavní liberální myšlenkou zamezit neodůvodněnému vměšování státu do oblasti soukromého práva souvisí vypuštění některých překonaných povinností, např.zrušení povinnosti dávat předem ke schválení všeobecné pojistné podmínky, či skládat kauci. Dozor ovšem pochopitelně zasáhne, pokud v obsahu všeobecných pojistných podmínek, anebo při jejich používání by bylo něco protiprávního. Těžiště kontroly se tudíž přesouvá na dohled nad finančním zdravím pojišťoven. V zájmu finanční stability pojišťoven i zajišťoven je přímo zákonem předepsána minimální výše základní jmění (ve formě peněžitého vkladu) v návaznosti na provozované druhy a skupiny pojištění. Specifikace jednotlivých odvětví a skupin pojištění je obsažena v příloze k zákonu a vychází z členění evropských direktiv pro pojištění. Z pohledu finančního zdraví pojišťoven hraje významnou roli nové vymezení povinných pojistně-technických rezerv v návaznosti na provozovaná pojistná odvětví. Zákon obsahuje pravidla pro tvorbu a užití každé z nich a podrobné kvótování jejich finančního

70


umístění. Podrobnosti navíc upřesňuje souběžně vydaná prováděcí vyhláška ministra financí ČR. Se stejným cílem je podrobněji upraveno vykazování solventnosti pojišťoven. Je přesně definována minimální míra solventnosti včetně tvorby garančního fondu také v návaznosti na pojistná odvětví a s podrobnostmi a náležitostmi výkazu uvedenými ve zmíněné prováděcí vyhlášce. Garantem správné kalkulace pojistného a potřebné výše pojistně-technických rezerv pojišťovny je nově ustanovená funkce odpovědného pojistného matematika, který je osobně dozoru odpovědný za správnost kalkulačního modelu, tuto funkci může vykonávat jen ten, kdo je zapsán v seznamu kvalifikovaných pojistných matematiků (aktuárů), tento seznam je rovněž povinnost zveřejňovat ve Finančním zpravodaji. Dozor nad pojišťovnictvím dostal některé nové kompetence: předběžný souhlas vyslovuje při závažnějších změnách vlastnické struktury pojišťovny (nad 20 %), při změnách v orgánech společnosti a je jednoznačněji definován možný střet zájmů. Mezi nové kompetence dozoru patří i oprávnění týkající se nařízení snížení základního jmění pojišťovny, nařízení realizace ozdravného plánu, zavedení nucené správy, pozastavení oprávnění k uzavírání smluv a rozšiřování závazků. Patří sem také pravidla pro prodej (převod) pojistného kmene. V neposlední řadě byly upraveny i pasáže o pravidlech dodržování mlčenlivosti. Úprava podrobněji konkretizuje povinnost mlčenlivosti a naopak odstraňuje nejasnosti kolem toho, které případy se za porušení mlčenlivosti nepovažují. Většinu nových ustanovení musejí pojišťovny a zajišťovny aplikovat do své činnosti do půl roku po vejítí zákona v platnost, do dvou let se všechny musejí nechat znovu přelicencovat a do deseti let univerzální pojišťovny musejí oddělit organizačně provoz životního a neživotního pojištění. Povinnost univerzální pojišťovny buď ukončit činnost v jednom segmentu, anebo ji převést např. na dceřinou či sesterskou společnost je asi nejkontroverznější pasáží novely zákona. Poměrně silná lobby odpůrců tohoto řešení se opírá o filosofii dozoru v EU, směrnice EHS l až 3 pro životní a neživotní pojištění vytvářejí společnou bázi, přičemž např. právě v otázce rozdělení univerzálních pojišťoven dávají členským státům možnost výběru i druhé varianty umožnění souběžného provozu s podmínkou striktního účetního oddělení. Český zákon o pojišťovnictví ani po poslední novele neupravuje dohled nad bankopojišťovnami a finančními skupinami, na rozdíl od platných ustanovení zákona o bankách neobsahuje ustanovení o tzv. dohledu na konsolidovaném základě. Naopak ČNB má nyní pravomoc vykonávat supervizi, tedy konsolidovaný dohled nad finanční skupinou banky, finanční holdingovou společností nebo smíšenou holdingovou společností, i když tento konsolidovaný dohled nenahrazuje dohled na individuálním základě prováděný orgány dozoru v ČR a v zahraničí. Z litery zákona dokonce může plynout, že konsolidovaný dohled má ČNB pravomoc provádět i ve skupině, kde je lídrem pojišťovna (např. ve skupině České pojišťovny je Expandia banka), jinými slovy zasahovat do kompetencí dozoru nad pojišťovnictvím. Z popsané legislativní asymetrie je vidět u nás zatím stále přetrvávající podcenění odvětví pojišťovnictví a naopak ze současných diskuzí o postavení ČNB patrné přecenění váhy bankovního sektoru v těchto kontextech. Ostatně osobní zkušenost autora příspěvku v tomto směru je, že čeští bankéři se zatím cítí být nadřazeni sektoru pojišťovnictví a občas i konkrétně vyslovují názor, že bankopojištění je pozitivem především pro pojiš-


71

ťovny. V tomto intelektuálním prostředí by asi v současnosti nebylo ideální vytvářet společný subjekt dohledu nad oběma odvětvími. Nicméně perspektivně bude třeba i u nás do legislativního rámce implementovat prvky konsolidace, která je souběžným jevem s integrací. Vhodným mezikrokem k integrovanému dozoru, kdy postavení bankovního a pojišťovacího sektoru není ve výše uvedených kontextech zcela rovnoprávné, je v září roku 2000 provedené spojení dozoru nad pojišťovnictvím s dozorem nad penzijními fondy v rámci racionální koncepce daňového, pojistněmatematického, terminologického, atd. sbližování obou podstatou velmi podobných činností oproti dosavadnímu politickohistorickému kladení důrazu na jejich odlišnost. Vznik Úřadu státního dozoru v pojišťovnictví a penzijním připojištění vytváří i předpoklady rovnoprávného postavení tohoto orgánu dohledu vůči ČNB i Komisi pro cenné papíry. Můžeme shrnout, že poslední úprava legislativní rámce zatím plně neharmonizovala pojistné právo ČR s většinovým právem zemí EU. Před vstupem naší země do integračního evropského seskupení bude zřejmě nezbytné absolvovat ještě jedno kolo přizpůsobení se normám a standardům EU a potřebám, plynoucím ze současných globalizačních trendů. Bude tedy třeba provést v relativně krátké době ještě jednu novelizaci. Po zakořenění všech institucí svobodného trhu v ČR by měla být konečným cílem co nejširší liberalizace podnikání v oblasti pojišťovnictví a nalezení optimální polohy mezi tržně konformní regulací a deregulací.

*** Kvalitativní změny ve světové ekonomice, umožněné pokrokem informačních, komunikačních a počítačových technologií, umožňujících vnímat svět jako jeden propojený celek, sebou přinášejí efektivní fungování multinacionálních a multifunkčních korporací, podnikajících v rozměru Zeměkoule. Jde o ekonomicky efektivní proces, slabiny se zatím objevují spíše v rovinách etiky a dobrých mravů. Regulace, která „přinutí lidi ke konání pro své dobro“, bude tudíž pro nejbližší budoucnost nezbytností. Na jedné z doprovodných akcí pražského výročního zasedání Světové banky a MMF roku 2000 pořádané společností The Geneva Association profesor S. A. Ross1) formuloval tři základní teze pro finanční regulaci příštího tisíciletí zhruba takto: za prvé je třeba přijmout zcela zásadní rolí regulace v dalším rozvoji finanční sféry, regulace by měla být profesionální, koordinovaná, nepříliš dotěrná, ale trvající na transparenci tohoto segmentu trhu, za druhé regulace musí monitorovat a motivovat a až v druhém sledu eventuálně přímo zasahovat a pro tento způsob (nepřímého) dohledu je třeba koncipovat vhodné ukazatele a modely a konečně za třetí účastníci trhu musejí respektovat, že regulace řeší sociální problém v tom smyslu, že stanoví pořadí zájmů jednotlivých zainteresovaných aktérů podle společenských kriterií a pro tuto „etickou rovnováhu“ musejí všichni obětovat část svých individuálních výnosů.

1)

72

Ross, S., A., Financial Regulation i the New Millennium, Annual Lecture of the Geneva Association, Praha 23. 9. 2000 Pojistné rozpravy 10

Dodat k tomu už lze jen citát prof. L. Mlčocha:2) „Globální ekonomika je ... kritizována proto, že vyvolává atmosféru kasina, posedlost po penězích a po bohatství, sklon k hazardování a vysokému riskování. Nuže, pro člověka vědomého si své lidské důstojnosti je v tomto financializovaném světě příležitost k životu sice s penězi – protože bez nich to nejde – ale tak, aby každému bylo patrné, že nám jde o peníze až v druhé řadě.“

Resumé CHAPTERS FROM INSURANCE THEORY – VII With the rise of capitalism, one of the fundamental issues of economic science came to the fore: whether, in Adam Smith’s words, the invisible hand of the market would eliminate any excesses or, in a keynesian perspective, the economic systems have an inherent tendency to be unstable and must be steered back to a state of equilibrium. Although this dichotomy does not manifest itself in its pure form, in practice it is reflected in the debate on self-regulation and external regulation by the state. It is generally understood that the markets may be efficient, but the consumers are handicapped by the intrinsic asymmetry of information and are therefore entitled to protection. The first to formulate the need for state supervision over insurance was A. Manes; he proposed a licensing system and material supervision to control the generation of reserves and to regulate their management. Consumer protection is institutionally embodied in the state supervision and complemented by a consumer protection council, either autonomous or as part of an association of insurers, ombudsman’s office etc. The state supervision may be carried out by an independent government agency or a department of some ministry, generally the ministry of finance, economy or trade. The methods of supervision may be classified as direct or normative on one hand, with Germany as example, or, on the other hand, indirect or financial, with Great Britain as example. The dichotomy between self-regulation and heteronomy acquires a new dimension in today’s globalizing world. New phenomena, with consequences hard to foresee, emerge within existing economic structures. New challenges facing regulation on the level of an international and intersectorial integration will have to be acted upon. It will be necessary to think in terms of multinational markets. The U.S. market has a competitive advantage as a result of its size. However, insurance supervision has been included among the states’ rights, and there are important differences in the approach to regulation from one state to another. Whence a growing demand for a federal supervision. Europe, though politically much less united than the U.S., makes deliberate efforts to coordinate and harmonize member states’ legislation. The E.U. directives actually have already created a supranational single market. 2)

Mlčoch, L.: Globalizace je výzva, kterou nemůžeme nepřijmout, Hospodářské noviny č. l88, 27. září 2000


73

As for intersectorial integration, the burning issue of the day is supervision of bancassurance entities and large financial conglomerates. This can lead to a separation of supervisory bodies’ faculties, as in the case of England, with the distribution of competencies to the Bank of England on one hand and the FSA on the other. The E.U. has reacted to the problem by issuing a new directive coming into effect on 1.1.2001 on complementary supervision of bancassurance. In the Czech Republic, the legislation regulating insurance is framed by the 1991 Insurance Law which resurrected the insurance market. The amended 1999 Insurance Law, based on the experience of previous regulation, defines the basic terms more accurately and supervision shifts from normative to financial. The activities of brokers and intermediaries are specified and the competencies of the state supervision are enumerated and increased. The aim is to ensure solvency and stability of insurance companies. This legislation still lacks any regulation of intersectorial aspects and does not correspond fully to E.U. law. Therefore, in order to comply with the E.U. standards, a new round of amendments will be required before admission to the E.U.

74


ELEKTRONICKÝ PODPIS doc. Ing. Vladimír Smejkal, CSc. soudní znalec

ÚVOD Ve sdělovacích prostředcích se stále opakují bludy o tom, že elektronický podpis není možné kvůli vyhlášce nevydané Úřadem pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) vůbec používat. Novináři zjevně netuší, že existuje zásadní rozdíl mezi subjekty soukromého a veřejného práva a že v oblasti soukromoprávní nic nebrání smluvním stranám, aby elektronický podpis zavedly a používaly. Proto úvodem upozorňuji, že podle principu smluvní volnosti je možné, počínaje dnem nabytí účinnosti zákona o elektronickém podpisu, tj. od 1. 10. 2000, sjednat používání elektronického podpisu, a to včetně činností v oblasti bankovnictví, pojišťovnictví apod. – i toto jsou subjekty soukromého práva. Jistým problémem je, že nejvyšší stupeň důvěryhodnosti a bezpečnosti poskytuje kombinace použití „zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu a vytvořeného pomocí prostředku pro bezpečné vytváření podpisu“, která umožňuje ověřit, že datovou zprávu podepsala osoba uvedená na tomto kvalifikovaném certifikátu. Současně platí, že použití zaručeného elektronického podpisu zaručuje, že dojde-li k porušení obsahu datové zprávy od okamžiku, kdy byla podepsána, toto porušení bude možno zjistit. Vyplývá z toho, že potřebujeme kvalifikovaný certifikát, přičemž poskytovatel certifikačních služeb (certifikační autorita), který vydává kvalifikované certifikáty, je povinen mj. používat bezpečné systémy a nástroje elektronického podpisu a zajistit dostatečnou bezpečnost postupů, které tyto systémy a nástroje podporují; nástroj elektronického podpisu je bezpečný, pokud odpovídá požadavkům stanoveným tímto zákonem a prováděcí vyhláškou; toto musí být ověřeno Úřadem pro ochranu osobních údajů. A zde je jádro pudla: není podle čeho ověřit, protože vyhláška neexistuje. Ale znovu opakuji: strany se mohou dohodnout, že budou používat, alespoň pro přechodné období, „obyčejný“ certifikát, protože i ten je lepší, nežli žádný, přičemž onen „obyčejný“ certifikát může, až na výše uvedenou podmínku, splňovat všechny ostatní náležitosti pro certifikát kvalifikovaný. Druhým problémem je komunikace s orgány veřejné moci, protože zákon předepisuje, že v oblasti orgánů veřejné moci je možné používat pouze zaručené elektronické podpisy a kvalifikované certifikáty vydávané akreditovanými poskytovateli certifikačních služeb. Čili musí vzniknout alespoň jeden poskytovatel certifikačních služeb, který vydává kvalifikované certifikáty a současně je akreditován Úřadem pro ochranu osobních údajů. A protože akreditace má být opět popsána ve vyhlášce, není zatím akreditace možná. ÚOOÚ nyní předložil x-tou verzi návrhu vyhlášky, kterou najdete na www.e-podpisy.cz. Je výrazně kvalitnější, než předchozí poskytnutá verze, především zmizely pasáže, jež byly v přímém rozporu se zákonem o elektronickém podpisu. Stále ale je třeba ji dopracovat a především právně „vyčistit“. Podle posledních jednání mezi ministrem Březinou,


75

ÚOOÚ a Úřadem pro veřejné informační systémy (ÚVIS) by měla být 10.3.2001 předána do meziresortního připomínkovacího řízení; snad se do té doby podaří text zredigovat. Kromě toho je Úřadem pro veřejné informační systémy připraven k předložení vládě návrh nařízení vlády o tom, jak mají jednotlivé orgány státu postupovat. Ten je již v definitivní podobě, po vypořádání všech připomínek, s výjimkou data nabytí účinnosti, jež je opět odvislé od vydání výše uvedené vyhlášky. Takže abych to shrnul ještě jednou: 1. nemají pravdu články, jejichž autoři spekulují o tom, že vlastně zákon o elektronickém podpisu je natolik předčasný, že není k ničemu; 2. částečně mají pravdu ti, kdo říkají, že nelze komunikovat se státními orgány e-mailem; pokud orgán je ochoten komunikovat i mimo režim dle zákona o elektronickém podpisu, je to samozřejmě možné, ale nikoliv vynutitelné; 3. mají pravdu ti, kdo říkají, vše se rozjede, až bude vydaná vyhláška ÚOOÚ; k tomu jen podotýkám, že to nebude jen vyhláška, ale již zmíněné nařízení vlády a dále standardy vydané Úřadem pro veřejné informační systémy.

DVĚ ÚROVNĚ ELEKTRONICKÉHO PODPISU Elektronický podpis spočívá v nahrazení klasického podpisu na papíru podpisem elektronického dokumentu, při současném zachování nebo dokonce zvýšení bezpečnosti celé podpisové operace. Principem podepisování je připojení určitého identifikátoru ke zprávě, přičemž tímto identifikátorem může být heslo, obraz – například otisku prstu či celé ruky, kryptografický kód apod. Podstatné ale je, že existuje dvě varianty podepisování: – konstantní podpis; – proměnlivý podpis. První varianta je již zmíněný „digitalizovaný“ podpis nebo častá kombinace používaná u internetových služeb: identifikátor uživatele + přístupové heslo, což rovněž nepředstavuje prakticky žádnou ochranu proti sofistikovanějšímu útoku. Daleko vyšší úroveň bezpečnosti představuje tzv. zaručený elektronický podpis (Advanced Electronic Signature), který přináší do světa podepisování zcela novou kvalitu. Jedná se o údaje, které jsou připojeny k obsahu elektronického dokumentu a které jsou vytvořeny zvláštním postupem na základě kombinace podepisované zprávy a tajné informace ve vlastnictví podepisující osoby. Dnes se používá prakticky výlučně metoda podpisu digitálního, pracující na bázi tzv. asymetrické kryptografie, využívající existence dvou klíčů patřících podepisující osobě: soukromého a veřejného. V budoucnosti ale elektronický podpis pravděpodobně bude moci fungovat i na základě jiných fyzikálních principů – např. na základě snímků duhovky oka, vzorců DNA apod.

PRINCIP ELEKTRONICKÉHO PODPISU VYŠŠÍ ÚROVNĚ Elektronický podpis je v podstatě číslo, přesně řečeno se ale jedná o posloupnost znaků (bytů), v binárním zápisu, pak posloupnost nul a jedniček (bitů). Od „běžných“ čísel se ale elektronický podpis odlišuje tím, že to bývá velmi velké číslo (například 1024,

76


2048 nebo dokonce až 4096 bitů) a jeho výpočet nebo ověření je dosti složitý úkon, který nelze provádět ručně, ale pouze s pomocí počítače, přičemž počítač, který umí vytvářet nebo ověřovat elektronický podpis nemusí být žádným klasickým PC nebo ještě větším počítačem. Příslušné složité výpočty mohou vykonávat miniaturní čipy, které se vejdou na čipové karty. Takové čipové karty se také už delší dobu vyrábějí. V budoucnu mohou být tyto čipy umístěny v různých technických zařízeních, třeba v mobilních telefonech, klíčích od auta nebo hodinkách. To zase záleží jen na představivosti uživatelů, trhu a na tom, kterým směrem se celá tato oblast pohne. Dokument, který budeme podepisovat, je technologicky realizován jako soubor dat, tedy jako posloupnost bitů vyjadřující určitou informaci (používá se také termín „datová zpráva“). Pojem „elektronický dokument“ z technologického hlediska je tedy širší, než z právního hlediska, jak jsme se zmínili výše. Elektronickými dokumenty jsou soubory dat, které vznikají v digitální podobě, přičemž tato data mohu být charakteru textového, obrazového, zvukového apod. Elektronickými dokumenty mohou být ale i počítačové programy nebo jednotlivé položky v databázi apod. Ve všech případech jsou to posloupnosti bitů. Protože jsme si již výše řekli, že posloupnost bitů můžeme chápat jako číslo, pak elektronický dokument bude jedno, velmi velké, ale stále číslo. K tomu, abychom mohli podepsat běžný papírový dokument, potřebujeme kromě psacího nástroje také schopnost vytvořit náš ruční podpis. Tato pro každého člověka značně jedinečná schopnost, umožňuje pořídit náš, ne vždy zcela shodný, ale jednoznačně určující, charakteristický podpis na jakýkoliv dokument a za jakýchkoliv okolností. Tato schopnost je nějakým způsobem zakódována v našem mozku a je to naše soukromá charakteristika, která je pro jiné osoby nedostupnou (tajnou) informací. Princip elektronického podpisu vychází také z existence nějaké soukromé (tajné) informace, kterou vlastní jenom podepisující osoba a nikdo jiný, a tato informace (číslo) reprezentuje jeho schopnost vytvořit elektronický podpis pod určitým dokumentem. Toto číslo je tajnou informací – soukromým klíčem. Co se odehrává při podepisování papírového dokumentu? Vezmeme pero a na papír napíšeme náš podpis. Tím, že na papír naneseme inkoust určitým způsobem, který je jedinečný jen pro nás, spojíme hmotné věci, tj. papír a inkoust, s věcí zcela nehmotnou - naší jedinečnou schopností se podepsat a konkrétním projevem této schopnosti, vyjádřené konkrétním jedinečným podpisem. U elektronického podpisu to probíhá velmi podobně, přičemž místo papírového dokumentu máme k dispozici elektronický dokument (velké číslo) a místo podpisové schopnosti máme tajné podepisovací číslo. Určitým matematickým spojením těchto dvou čísel vzniká číslo nové, a tím je právě elektronický podpis.1) Proces spojení inkoustu s papírem při ručním podpisu, je v případě elektronického podpisu nahrazen procesem spojení dvou čísel (elektronického dokumentu a soukromého podepisovacího klíče) složitými matematickými operacemi. Výsledek v podobě PODPISU je možné připojit k podepisovanému dokumentu (fyzicky nebo logicky), přenášet jej na dálku – např. e-mailem, uložit na jakékoliv médium umožňující digitální záznam apod.

1) Klíma, V., Smejkal, V.: Návrh zákona o elektronickém podpisu: Stihneme informační expres?, CHIP, 1999, č. 11, s. 52 – 53 a 56 – 58. Pojistné rozpravy 10

77

Z výše uvedeného vyplývá jedna vlastnost, kterou podpis na papíru nikdy nemůže zajistit: protože elektronický podpis je funkcí soukromého klíče a obsahu podepisovaného dokumentu, pak když se změní klíč nebo dokument, výsledek je pokaždé jiný. Jinými slovy, elektronický podpis je nepřenosný na jiný elektronický dokument, je tedy pro každý různý podepsaný dokument různý. Použití elektronického podpisu tedy umožňuje současně zjistit, zda došlo k nějakému zásahu do obsahu dokumentu po jeho podepsání, tedy kontroluje integritu elektronického dokumentu.

PROCES PODEPISOVÁNÍ DOKUMENTU Podepsání elektronického dokumentu probíhá tak, že jej „proženeme“ speciálním programem, který vygeneruje z obsahu dokumentu a našeho soukromého klíče určitou posloupnost znaků, kterou připojí ke zprávě jako její digitální podpis. Takto podepsaná zpráva je odeslána příjemci. Příjemce použije druhý klíč, komplementární k předchozímu – tzv. veřejný klíč, pomocí nějž může ověřit pravost podpisu (tj. provést identifikaci a autentizace odesílatele) a neporušenost obsahu (integritu) zprávy. Jak probíhá proces podepisování a ověřování, si můžeme ukázat na obrázku:

Zpráva (elektronický dokument)

Odesílatel zprávy

Soukromý (tajný) klíč

Veřejný klíč

Podepisovací prostředek (program v počítači)

Odeslaná podepsaná zpráva (elektronický dokument včetně podpisu)

Operace podepsání dokumentu

Přenos dat

Doručená podepsaná zpráva (elektronický dokument včetně podpisu)

Příjemce zprávy

Operace ověření podpisu

Důvěryhodná třetí strana (poskytovatel certifikačních služeb)

Certifikát včetně věřejného klíče

Ověřovací prostředek (program v počítači)

Zpráva (elektronický dokument)

78

Výsledek ověřování: potvrzení nebo odmítnutí


Elektronický podpis je výstupem určitého procesu, do kterého jako parametry vstupuje soukromý klíč a podepisovaný dokument. Uživatel tedy nikdy nebude vlastnit (resp. nikde nezíská) svůj elektronický podpis, jak některá média chybně psala, ale nástroje pro jeho vytváření a pro jeho ověřování. Konkrétní postup je asi takový: 1. uživatel získá nástroj pro vytváření a ověřování elektronického podpisu (počítačový program); 2. tímto programem vygeneruje dvojici soukromého a veřejného klíče; 3. veřejný klíč společně s doklady prokazující totožnost osobně předloží poskytovateli certifikačních služeb (certifikační autoritě), která mu vystaví certifikát, ověřující nade vší pochybnost, že veřejný klíč je veřejným klíčem určité osoby; 4. od tohoto momentu se může začít podepisovat pomocí svého soukromého klíče a jiné osoby si mohou pomocí jeho veřejného klíče ověřit pravost podpisu. Soukromý a veřejný klíč i certifikát může mít uživatel zaznamenán na libovolném nosiči – disketě, čipové kartě, speciálním konektoru obsahujícím elektronické obvody apod. Rovněž je možné, aby tyto údaje potřebné pro elektronické podepisování byly na čipové kartě používané jako osobní doklad nebo na SIM-kartě nové generace v mobilním telefonu. V rámci systému elektronického podepisování pak bude třeba (především v rámci jednotlivých institucí) vyřešit několik dalších otázek: poskytování dalších služeb – např. časového razítka, systém distribuce veřejných klíčů a certifikátů apod. OVĚŘENÍ PRAVOSTI PODPISU A INTEGRITY OBSAHU DOKUMENTU Při dosavadní praxi ověřování pravosti vlastnoručního podpisu se postupuje většinou pomocí podpisového vzoru dotyčné osoby, ovšem ryze subjektivně, protože se spíše jedná o srovnání „celkového dojmu“ (obecnějších charakteristik podpisu) než detailního porovnávání jednotlivých bodů z nichž je podpis sestaven v rovině obrazu. Koneckonců ani my se nepodepíšeme dvakrát naprosto stejně, i kdybychom sebevíce chtěli. Nutno ale zdůraznit, že výsledek porovnání (ověření) může být zatížen chybou danou kvalitou podpisového vzoru, kvalitou případného padělatele a kvalitou porovnávající osoby (event. přístroje, jeli používán). U elektronického podpisu probíhá ověřování podpisu principiálně stejně, ale s jistou modifikací, protože srovnání se neprovádí vzhledem k soukromému klíči, sloužícímu k podepisování, ale vzhledem k jinému údaji – ověřovacímu číslu, nazvanému veřejným klíčem. Jelikož principem elektronického podepisování je metoda asymetrické kryptografie, tvoří tento veřejný klíč komplementární dvojici s klíčem soukromým, ale může být dán veřejně k dispozici, stejně jako podpisový vzor u ručního podpisu. Podobně jako podpisový vzor ručního podpisu, veřejný klíč neposkytuje možnost se podepisovat tak, jak se podepisuje majitel soukromého klíče, který s veřejným klíčem tvoří dvojici. Veřejný klíč nemá schopnost elektronický podpis vytvářet, ale pouze ho ověřovat. Jinými slovy – ze zveřejněného veřejného klíče nelze zpět odvodit soukromý klíč. To je dáno matematickým principem této metody, kde použitá jednosměrná funkce je obtížně invertovatelná.2) 2)

V detailech k matematickým a kryptografickým principům např. Klíma, V.: Utajené komunikace - 10. až 14. díl. CHIP, 1995, č. 2–6; Klíma, V.: Návrat šampiona, CHIP, 2000, č. 8, str. 40–42; Klíma, V.: Bude nás podepisovat RSA?, CHIP 2000, č. 9, str. 50–52.


79

Ověření elektronického podpisu pak probíhá opět určitým, přesně definovaným, spojením elektronického podpisu a veřejného ověřovacího klíče. Výsledkem tohoto spojení je číslo, které přímo odpovídá číslu reprezentující dokument, jež byl podepsán. Proces ověření je složitá matematická operace, kterou opět musí provádět počítač, a jejím výstupem je binární informace ANO (= podpis v dokumentu odpovídá uvedené osobě a dokument nebyl po podepsání změněn) nebo NE (= podpis v dokumentu neodpovídá nebo dokument byl po podepsání změněn). Veřejný klíč může příjemce získat různými způsoby: dostane jej osobně od majitele, nebo je klíč někde veřejně k dispozici s uvedením, komu patří – obvykle na Internetu, případně existují řešení, která zabezpečenou cestou tyto veřejné klíče distribuují. Na Internetu ovšem nemáme vždy jistotu, že ten, kdo je označený jako majitel veřejného klíče, jím také skutečně je. Na serverech různých certifikačních služeb, dokonce světově proslulých, najdeme údajné veřejné klíče Billa Gatese nebo medvídka Pú, přičemž je velmi nepravděpodobné, že by se jednalo o jejich klíče. Potřebujeme tedy někoho, kdo příjemci zaručí pravost veřejného klíče – důvěryhodnou třetí stranu – viz obr. č. 2:

Důvěryhodná třetí strana (poskytovatel certifikačních služeb) certifikát potvrzující pravost veřejného klíče

veřejný klíč

Podepisující osoba (majitel SK a VK)

zpráva

Ověřující osoba (dostane VK)

Podle zákona je touto stranou poskytovatel certifikačních služeb, což je soukromoprávní subjekt, poskytující službu spočívající v propojení fyzické osoby s jejím veřejným klíčem prostřednictvím tzv. certifikátu. Certifikátem zaručuje, že veřejný klíč patří opravdu tomu, kdo je označen jako jeho vlastník. (Skutečně důvěryhodná třetí strana se může zaručit ovšem pouze tak, že fyzicky ověří nad veškerou pochybnost identitu osoby, žádající o vystavení certifikátu. Proto v současnosti řada služeb fungujících ve světě i u nás, které umožňují vystavování certifikátů na základě pouhé žádosti zaslané mailem, neposkytují dostatečnou záruku pravosti.) Certifikát je také elektronický dokument, který k tomu, aby mohl sloužit svému účelu, musí být elektronicky podepsán poskytovatelem certifikačních služeb. Může dokonce existovat více certifikátů, má-li osoba více dvojic klíčů, určených pro různé příležitosti: jeden jako soukromá osoba, jeden jako statutární představitel firmy, jeden jako člen zájmového spolku apod. Certifikát může obsahovat i pověření osoby (např. prokurou) nebo limit transakcí, které lze takto podepsat.

80


Vysoká bezpečnost zaručených elektronických podpisů vyplývá z použité podepisovací a ověřovací metody; dále je dána důvěryhodností poskytovatele certifikačních služeb, především tím, jak zodpovědně ověří pravdivost vztahu mezi veřejným klíčem a jeho majitelem; a konečně spolehlivostí oprávněné osoby, tj. tím jak udržuje svůj soukromý klíč (= podepisovací údaje) v tajnosti. Protože zaručený elektronický podpis je vázán na konkrétní fyzickou osobu, lze předpokládat, že každý si bude svůj soukromý klíč chránit „jako oko v hlavě“, podobně jako PIN ke kartě do bankomatu; jinak bude nést důsledky za zneužití svého podpisu. Zaručený elektronický podpis poskytuje řadu funkcí, které na papíře nemůžeme nikdy dosáhnout: 1. identifikuje původce podpisu (to znamená, že příjemce zprávy bezpečně ví, kdo je autorem či odesilatelem elektronické zprávy), 2. zaručuje integritu zprávy (příjemce má jistotu, že zpráva nebyla změněna, resp. může zjistit, že se něco takového stalo) a 3. zaručuje nepopiratelnost (osoba nemůže popřít, že danou zprávu s daným obsahem vytvořila). Právě v možnosti ověřit nejen pravost podpisu, ale i to, že zpráva nebyla po odeslání někým změněna, je obrovská síla elektronického podpisu, který je bezpečnější alternativou, než klasický papír, byť s úředně ověřeným podpisem. Možnost ověření vyplývá z toho, že zaručený elektronický podpis se vždy vztahuje ke konkrétní zprávě (je funkcí obsahu zprávy a soukromého klíče); tedy každá zpráva, byť podepsána stejnou osobou, bude mít jiný elektronický podpis. (Není možný tedy útok pomocí prostého odposlechu nebo vstupu útočníka mezi příjemce a odesílatele.)

PRÁVNÍ VÝCHODISKA ELEKTRONICKÉHO PODPISU Nespornost podpisu a jeho uznávání může být v občanskoprávních (a tedy i obchodních) vztazích zajištěna dohodou smluvních stran, a to podle ust. § 2 odst. 3 ObčZ3) : „Účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.“ Při budování nějakého obchodního systému s využitím nových technologií bychom měli vycházet ze zásady smluvní volnosti, která obecně platí pro soukromoprávní úpravu. Strany si mohou své vzájemné vztahy upravit tak, jak to odpovídá jejich souhlasné vůli podle svých potřeb.4) Za splnění podmínky identifikace a autentizace (se současným požadavkem na dodržení principu neodmítnutelnosti, tj. nemožnosti popřít, že podepsaná osoba text skutečně odeslala, případně že příjemce jej skutečně dostal) lze provést elektronickou transakci (například v prostředí Internetu) tak, aby splňovala podmínky ust. § 40, odst. 4 ObčZ, zejména „ ... určení osoby, která právní úkon učinila.“ Používání elektronického podpisu je již dnes možné v soukromoprávních vztazích na bázi smluvní volnosti (viz i náš ObčZ, § 2 odst. 3). Problémem je ale používání elektronického podpisu ve veřejné správě a jisté obavy jsou spojeny i s případným rozhodováním soudů ve vztahu k elektronickému podpisu při absenci konkrétní (pozitivní) právní normy. 3) 4)

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Kromě již citovaného ust. § 40 musí přitom platit zásady formulované v ObčZ (a samozřejmě všechna kogentní ustanovení ObchZ a ObčZ) – např. ust. § 3, odst. 1, § 34 – 37 ObčZ.


81

Ve vyspělých zemích je již několik desetiletí věnována pozornost digitálnímu, nyní elektronickému podpisu.5) V roce 1998 byl na půdě UNCITRAL zpracován Návrh jednotných pravidel o elektronických podpisech6) a v témže roce byl vytvořen první Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady pro účely systému elektronických podpisů (COM/98/297).7) Poté došlo k řadě změn v pojetí podpisů ze strany UNCITRAL,8) který mění původní značně technologicky závislou koncepci elektronických podpisů (v podstatě pouze na bázi podpisů digitálních) na koncepci značně obecnou, umožňující použití i jiných technologií a dokumenty následující.9) Evropská společenství, přestože členské státy mají daleko homogennější právní systémy, než členové OSN, se vydalo cestou opačnou: vydáním směrnice, která stanoví „pravidla hry“ pro jeden z nejdůležitějších aspektů elektronické komunikace, tj. elektronický podpis – s tím, že budou následovat další kroky upravující v rámci stávajícího právního rámce např. otázku odpovědnosti za škodu, obchodování na dálku, cel a daní, dálkového zaměstnání apod. To je asi vhodnější cesta, což potvrzuje i skutečnost, že práce na normě pro elektronický podpis přes počáteční pomalý rozjezd rychle finišovaly a dne 13. prosince 1999 spatřila světlo světa závazná Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES ze dne 13. prosince 1999 o zásadách Společenství pro elektronické podpisy, takže bylo možné i český návrh připravovat paralelně s návrhem evropským. Směrnice i český zákon jsou zaměřeny na právní aspekty daleko více, než na technologické řešení, což vedlo k jistému nepochopení ze strany potenciálních poskytovatelů certifikačních služeb i uživatelů. Stále se opakují námitky, že zákon neřeší to či ono.10) Je třeba si ale uvědomit, že zákony nejsou ani technickými normami, ani technologickými předpisy, ani programovacími manuály. Už tak silný ohled na technologie, který bohužel do zákona vnesla zmíněná směrnice EU, je poněkud nešťastný a v budoucnosti pravděpodobně omezující.11) Zákon o elektronickém podpisu č. 227/2000 Sb. Rok trvala peripetie s projednáváním a schvalováním zákona, který je podle názoru řady expertů největší událostí v České republice od sametové revoluce. Ale přesto se Česká republika stala nejrychlejší zemí Evropy, která zareagovala na novou směrnici EU 5)

Příkladem může být zákon SRN obsahující také ustanovení o digitálním podpisu a certifikačních autoritách (Zákon o informačních a komunikačních službách neboli Informations- und Komunikationsdienstgesetz) 6 ) Materiál A/CN.9/WG.IV/WP.73 7 ) Jemu předcházelo sdělení Evropské komise Evropský rámec pro digitální podpisy a šifrování COM /97/503 z roku 1997. V SRN byl v roce 1997 přijat zákon o informačních a komunikačních službách, jehož článek 3 obsahuje úpravu digitálního podpisu. 8 ) Viz zejména materiál UNCITRAL čj. A/CN.9/WG.IV/WP.80 zpracovaný v roce 1999 9 ) Viz dokumenty UNCITRAL čj. A/CN.9/WG.IV/WP.81 a WP.82, Vídeň 1999 10 ) Na ně bylo v procesu přípravy zákona průběžně reagováno, viz např. Mates, P., Smejkal, V.: Elektronické podpisy, Právní rádce 1999, č. 9, Mates, P.: Zamyšlení nad elektronickým podpisem, Ad notam - Notářský časopis, 2000, č. 1, nebo Smejkal, V.: Česká cesta podruhé. IT-NET, 2000, č. 9, s.31. 11) Je to možná způsobeno silným německým vlivem v pracovní skupině DG XIII, protože Německo již dříve mělo a používalo svůj zákon o digitálním podpisu, a tedy řada aspektů z původního řešení se objevila i v nové směrnici. 12 ) Neznamená to, že by ČR byla první zemí, realizující možnosti tohoto způsobu podepisování ve svém právním řádu; ve znění starším, tedy nikoliv podle cit. Směrnice EU, již dříve takový zákon přijaly a digitální podpisy používaly např. SRN, Francie apod.

82


č. 1999/93/EC ze dne 13. prosince 1999 o zásadách Společenství pro elektronické podpisy a přijala zákon o elektronickém podpisu č. 227/2000 Sb. (dále jen ZoEP).12) Zákon je prvním, ale pravděpodobně nejdůležitějším krokem, na který bude muset ve veřejnoprávní sféře ještě navazovat nařízení vlády, jak mají orgány vykonávající veřejnou správu zavést v praxi elektronické podpisy, vydání prováděcího předpisu pro citovaný zákon a vybudování sítě poskytovatelů certifikačních služeb a jejich dobrovolná akreditace u Úřadu pro ochranu osobních údajů. Zákon definuje pojmy, postupy a subjekty práva účastnící se na vyváření, používání a ověřování elektronických podpisů a zaručených elektronických podpisů, jako prostředků umožňujících používání elektronických dokumentů způsobem, který je v souladu s obecně závaznými právními normami. Snahou předkladatelů bylo, aby zákon byl co nejobecnější a technologicky nejméně závislý, neboť při každé změně technologie by jinak bylo třeba měnit text zákona. Těžiště přínosu zákona není v technické rovině, ale ve skutečně revolučním proniknutí elektroniky do hájemství tradičního papírového dokumentu. Jak již bylo mnohokráte řečeno, zákon zrovnoprávňuje papírové a elektronické dokumenty a podání učiněná nejrůznějším orgánům. Za tímto účelem ZoEP poskytuje jisté záruky a rozšiřuje jisté procesní postupy. ZoEP definuje rovnoprávnost s listinami stejným způsobem, jako směrnice EU, a to takto: Soulad s požadavky na podpis (§ 3) – 1. Datová zpráva je podepsána, pokud je opatřena elektronickým podpisem. 2. Použití zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu a vytvořeného pomocí prostředku pro bezpečné vytváření podpisu umožňuje ověřit, že datovou zprávu podepsala osoba uvedená na tomto kvalifikovaném certifikátu. Zákon stanoví, kdy je datová zpráva (elektronický dokument) podepsána, přičemž stanoví podmínky, kdy je podle tohoto zákona možno bezpečně ověřit podpis v datové zprávě. Soulad s originálem (§ 4) – Použití zaručeného elektronického podpisu zaručuje, že dojde-li k porušení obsahu datové zprávy od okamžiku, kdy byla podepsána, toto porušení bude možno zjistit. Druhá zákonná záruka zaručuje integritu podepsané zprávy, resp. přesně řečeno, že porušení integrity bude možno detekovat. Dále ZoEP doplňuje občanský zákoník v ustanovení § 40, týkajících se písemných právních úkonů a podepisování tak, že § 40 odst. 3 a 4 nyní zní: „(3) Písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé. Je-li právní úkon učiněn elektronickými prostředky, může být podepsán elektronicky podle zvláštních předpisů. (4) Písemná forma je zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila.“ Obě dvě ustanovení v této podobě umožňují vytvoření písemného právního úkonu prostřednictvím elektronických prostředků, přičemž písemnost již nemusí být na papíru, ale může být vytvořena a podepsána elektronicky podle ZoEP, čímž splní podmínku zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila.


83

A konečně zákon změnil hlavní procesní právní normy, které se týkají prakticky každého člověka (alespoň několikrát za život): Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, § 21 odstavce 2 a 3 znějí: „(2) Stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon, podávají daňové subjekty o své daňové povinnosti příslušnému správci daně přiznání, hlášení a vyúčtování na předepsaných tiskopisech. Tiskopisy zveřejněné v elektronické podobě lze podepsat elektronicky podle zvláštních předpisů. (3) Jiná podání v daňových věcech, jako jsou oznámení, žádosti, návrhy, námitky, odvolání apod., lze učinit buď písemně nebo ústně do protokolu nebo elektronicky podepsané podle zvláštních předpisů či za použití jiných přenosových technik (dálnopis, telefax apod.).“ Je tedy možné, aby Ministerstvo financí ČR nebo jím pověřený orgán či osoba zveřejnily na svých nástěnkách (WWW) na Internetu tiskopisy, které si daňový poplatník stáhne, vyplní, podepíše a odešle. Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění zákona č. 29/2000 Sb., § 19 odstavec 1 zní: „Podání lze učinit písemně nebo ústně do protokolu nebo v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů. Lze je též učinit telegraficky; takové podání obsahující návrh ve věci je třeba písemně nebo ústně do protokolu doplnit nejpozději do 3 dnů.“ Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, § 42 odst. 1 věta první zní: „Podání je možno učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů, telegraficky nebo telefaxem.“ Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), § 59 odstavec 1 zní: „Podání se posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno. Lze je učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů, telegraficky, telefaxem nebo dálnopisem.“. Jak je vidět, zákon zavádí i možnost elektronického podání ve všech hlavních procesech (právních úkonech podle procesních norem), které jsou součástí našeho právního řádu. Poslanci nedoporučili novelizovat normy určené pro speciální využití, které podání obsahují také – např. zákon o služebním poměru policistů či vojáků z povolání, což ale může být provedeno při novele těchto zákonů. Zákon je ale pouze prvním, byť pravděpodobně nejdůležitějším krokem, na který bude muset ještě navázat: a) vydání nařízení vlády, jak mají orgány vykonávající veřejnou správu zavést v praxi elektronické podpisy, b) vydání prováděcího předpisu Úřadu pro ochranu osobních údajů k provedení některých ustanovení ZoEP. Následovat by mělo vybudování sítě poskytovatelů certifikačních služeb a jejich dobrovolná akreditace u Úřadu pro ochranu osobních údajů. A samozřejmě nějakou dobu bude trvat, než se výklad zákona ustálí a než dojde ke shodě všech subjektů v jeho interpretaci. Lze očekávat, že dojde-li k nějakému soudnímu sporu, pak na základě soudních rozhodnutí (judikátů) bude dále upřesňováno právní vymezení elektronického podpisu v České republice.

84


Definice pojmů, jak je zákon používá, vyplývají ze směrnice EU, ale nutno říci, že podle mého názoru není verze EU vždy verzí nejšťastnější. Nejdůležitější je rozdíl mezi různými stupni podpisů a certifikátů, které jsou definovány takto: 1. elektronickým podpisem (EP) rozumíme údaje v elektronické podobě, které jsou připojeny k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojeny a které umožňují ověření totožnosti podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě; 2. zaručeným elektronickým podpisem (ZEP) rozumíme elektronický podpis, který splňuje následující požadavky: 1. je jednoznačně spojen s podepisující osobou, 2. umožňuje identifikaci podepisující osoby ve vztahu k datové zprávě, 3. byl vytvořen a připojen k datové zprávě pomocí prostředků, které podepisující osoba může udržet pod svou výhradní kontrolou, 4. je k datové zprávě, ke které se vztahuje, připojen takovým způsobem, že je možno zjistit jakoukoliv následnou změnu dat; 3. certifikátem je datová zpráva, která je vydána poskytovatelem certifikačních služeb, spojuje data pro ověřování podpisů s podepisující osobou a umožňuje ověřit její totožnost; 4. kvalifikovaným certifikátem je certifikát, který má náležitosti stanovené tímto zákonem a byl vydán poskytovatelem certifikačních služeb splňujícím podmínky, stanovené tímto zákonem pro poskytovatele certifikačních služeb vydávající kvalifikované certifikáty. Možné varianty používání podpisů a certifikátů podle zákona jsou tedy čtyři, ale pouze jedna poskytuje záruky, o kterých je v podstatě celý zákon: Je třeba si především uvědomit, jaký je praktický rozdíl mezi EP a ZEP. Podpis & certifikát

„Obyčejný“ certifikát

„Kvalifikovaný“ certifikát

„Obyčejný“ podpis

Umožňuje ověřit totožnost, ale nezaručuje důvěryhodnost existuje nejistota ohledně pravosti podpisu

Může ale nemusí zaručit totožnost osoby, nikoliv integritu datové zprávy, stále existuje nejistota ohledně pravosti podpisu

„Zaručený“ podpis

Podpis je věrohodný, ale nemusí dostatečně zaručit identitu osoby, použitelné především smluvně

Poskytuje záruky dle zákona, je nejdůvěryhodnější variantou

S obyčejným elektronickým podpisem se můžeme dnes setkat např. v bankách při porovnávání podpisu na papíru s podpisovým vzorem, oskenovaným a uloženým v paměti počítače. Srovnání je ale pouze vizuální a záleží na momentální kondici podepisujícího i na schopnostech bankéře, aby odhalil, zda jde o padělek. Jde tedy o postup ryze subjektivní. Může to být i jakýkoliv jiný způsob, jak připojit k přenášené zprávě nějakou identifikaci – i heslo nebo otisk prstu. Ani jeden z těchto příkladů ale nepropojuje tajnou informaci nebo zjevný biometrický znak s obsahem zprávy a je tedy možné obyčejný elektronický podpis zneužít např. kopírováním, odposlechem, vstoupením mezi odesí-


85

latele a příjemce apod. Podstatným je právě ta část definice, která říká „umožňuje ověření totožnosti“, ale vlastně nic nezaručuje. Naproti tomu tzv. zaručený elektronický podpis (dále také jen ZEP), přináší do světa podepisování zcela novou kvalitu. Jedná se o údaje, které jsou připojeny k obsahu elektronického dokumentu a které jsou vytvořeny zvláštním postupem, dnes nejčastěji s využitím kryptografických metod. Tento podpis poskytuje řadu funkcí, které na papíře nemůžeme nikdy dosáhnout: 1. identifikuje původce podpisu (to znamená, že příjemce zprávy může bezpečně zjistit, kdo elektronickou zprávu podepsal), 2. zaručuje integritu zprávy (příjemce má jistotu, že zpráva nebyla změněna, nebo se doví, že něco není v pořádku) a 3. zaručuje nepopiratelnost (podepsaná osoba nemůže popřít, že danou zprávu s daným obsahem vytvořila, pokud bude existovat její platný certifikát, prokazující propojení mezi ní a jejím veřejným klíčem), a to především proto, že 4. elektronický podpis je vytvořen pomocí prostředků, které podepisující osoba může mít pod svou výhradní kontrolou. ZEP je tedy realizován na bázi daleko promyšlenější metody, dnes prakticky výlučně jako tzv. podpis digitální, využívající kryptografických asymetrických metod s existencí dvou klíčů patřících podepisující osobě: soukromého a veřejného. V budoucnosti ale pravděpodobně bude moci zaručený elektronický podpis fungovat např. na základě různých biometrických či genetických metod, které ovšem budou muset být ještě dosti dopracovány. V dalším textu se budu zabývat výhradně tímto zaručeným elektronickým podpisem, i když budu používat pouze termín podpis či elektronický podpis, protože nutno říci, že jiné kombinace se asi příliš v rámci působnosti ZoEP používat nebudou (smluvně možná ano) a jejich existence v zákoně vyplývá ze směrnice EU, která je dílem mnoha mezinárodních kompromisů. Podobně jako u podpisů, rozlišujeme dva stupně certifikátů, zaručujících propojení podepisující osoby s jejím veřejným klíčem. Certifikátem zaručuje určitá důvěryhodná třetí strana, že veřejný klíč patří opravdu tomu, kdo je označen jako jeho vlastník. Certifikát je veřejný a může jej mít k dispozici každý, s kým hodlá dotyčný komunikovat a používat zaručeného elektronického podpisu. (Může dokonce existovat více certifikátů, má-li osoba více klíčů, pro různé příležitosti: jeden jako soukromá osoba, jeden jako statutární představitel firmy, jeden jako člen zájmového spolku apod.) Certifikát je elektronický dokument, který k tomu, aby mohl sloužit svému účelu, musí být elektronicky podepsán důvěryhodnou třetí stranou – tzv. poskytovatelem certifikačních služeb. Směrnice EU zavádí dva druhy certifikátů: „obyčejné“ a „kvalifikované“, přičemž záruky, které nám dá použití zaručeného elektronického podpisu, platí v plné míře pouze při vystavení kvalifikovaného certifikátu. V dalším opět budu předpokládat, že jde o tento kvalifikovaný certifikát. (Někteří kryptologové tvrdí, že se vyskytne metoda, která nebude vyžadovat certifikát. Pak pravděpodobně dojde ke změně směrnice EU i našeho zákona.) Kvalifikovaný certifikát (dále také KvCt) musí obsahovat: a) označení, že je vydán jako kvalifikovaný certifikát podle tohoto zákona, b) obchodní jméno poskytovatele certifikačních služeb a jeho sídlo, jakož i údaj, že certifikát byl vydán v České republice, c) jméno a příjmení podepisující osoby nebo její pseudonym s příslušným označením, že se jedná o pseudonym, d) zvláštní znaky podepisující osoby, vyžaduje-li to účel kvalifikovaného certifikátu, e) data pro ověřování podpisu, která odpovídají datům pro vytváření

86


podpisu, jež jsou pod kontrolou podepisující osoby, f) zaručený elektronický podpis poskytovatele certifikačních služeb, který kvalifikovaný certifikát vydává, g) číslo kvalifikovaného certifikátu unikátní u daného poskytovatele certifikačních služeb, h) počátek a konec platnosti kvalifikovaného certifikátu, i) případně údaje o tom, zda se používání kvalifikovaného certifikátu omezuje podle povahy a rozsahu jen pro určité použití, j) případně omezení hodnot transakcí, pro něž lze kvalifikovaný certifikát použít. Další osobní údaje smí kvalifikovaný certifikát obsahovat jen se svolením podepisující osoby. Uživatel certifikátu (příjemce zprávy) musí na první pohled rozeznat, že jde o KvCt vystavený podle tohoto zákona; to je nezbytné z důvodu důvěryhodnosti a nezaměnitelnosti s „obyčejným“ certifikátem. Samozřejmě údaje o všech stranách – podepisující osobě a vystaviteli certifikátu. Samozřejmě se počítá s možností, aby certifikát obsahoval nejrůznější atributy – zvláštní znaky podepisující osoby, vyžaduje-li to účel kvalifikovaného certifikátu, např. funkce ve statutárních orgánech, a jiné omezující údaje týkající se používání KvCt nebo omezení hodnot transakcí. V tomto případě zákon vytváří široké pole působnosti, včetně možnosti uvádět i jiné osobní údaje – pouze požaduje, aby se tak dělo jen se svolením podepisující osoby. To je v souladu se zákonem o ochraně osobních údajů. Zákon dále definuje práva a povinnosti všech subjektů, účastnících se v nějaké roli systému elektronického podepisování. Podepisující osoba je povinna: a) zacházet s prostředky, jakož i s daty pro vytváření zaručeného elektronického podpisu s náležitou péčí tak, aby nemohlo dojít k jejich neoprávněnému použití; b) uvědomit neprodleně poskytovatele certifikačních služeb, který jí vydal kvalifikovaný certifikát, o tom, že hrozí nebezpečí zneužití jejích dat pro vytváření zaručeného elektronického podpisu; c) podávat přesné, pravdivé a úplné informace poskytovateli certifikačních služeb ve vztahu ke kvalifikovanému certifikátu. První povinnost podepisující osoby je zaměřena především na zacházení se soukromým klíčem, případně i s prostředky pro podepisování. Druhá ukládá povinnost informovat poskytovatele certifikačních služeb, že došlo ke kompromitaci. Třetí povinnost zbavuje odpovědnosti PCS v případě, že byl prokazatelně podveden žadatelem o certifikát. Druhým vrcholem trojúhelníku mezi podepisující osobou a příjemcem zprávy je poskytovatel certifikačních služeb – (dále PCS) neboli také certifikační autorita. Jde o subjekt, který vydává certifikáty a vede jejich evidenci, případně poskytuje další služby spojené s elektronickými podpisy. Zákon mu ukládá mnoho povinností, protože selhání této „důvěryhodné třetí osoby“ by zpochybnilo, neřku-li zlikvidovalo, celý systém elektronických podpisů. Zákon, přes odpor autorů návrhu zákona, respektuje totální liberalizaci vyplývající ze směrnice EU, i když se v našich podmínkách jeví tato liberalizace jako poněkud předčasná. Rozlišuje proto dvě kategorie poskytovatelů certifikačních služeb vydávajících kvalifikované certifikáty: akreditované dozorovým orgánem (Úřadem pro ochranu osobních údajů) a ostatní. Není-li poskytovatel certifikačních služeb akreditován Úřadem, je alespoň povinen ohlásit Úřadu nejméně 30 dnů před vydáním prvního kvalifikovaného certifikátu, že bude vydávat kvalifikované certifikáty. To proto, aby mohl Úřad na systém kvalifikovaných certifikátů dostatečně dohlížet a sankcionovat porušování zákona pokutami až do výše 20 000 000 Kč. Požadavky kladené na poskytovatele jsou obsáhlé a u akreditovaných poskytovatelů zákon stanoví mj., že musí mít sídlo na území České republiky a pro výkon dalších činností mimo tyto služby kromě toho mít souhlas Úřadu.


87

(Není vhodné, aby např. banka fungovala současně jako poskytovatel certifikačních služeb, protože potom by se z trojúhelníku důvěry – klient, banka, třetí strana ručící za propojení veřejného klíče s identifikovanou osobou – stala přímka mezi bankou a klientem. Ale není vyloučeno, že se souhlasem Úřadu, který je ovšem potom také nositelem odpovědnosti za své rozhodnutí, to může být i zmíněná banka.) Z dikce ust. § 10 odst. 2 zákona lze dovozovat, že akreditovaným PCS nemůže být nikdo jiný než podnikatelský subjekt.13) Při projednávání různých variant návrhu zákona se řešila otázka „trojúhelníků důvěry“, oddělení výkonu a kontroly a dosažení maximální důvěryhodnosti celého systému. Z tohoto důvodu byla odmítnuta varianta „úředního PCS“ a přenechání činnosti PCS podnikatelské sféře. Vystavování certifikátů nelze považovat za výkon veřejné správy. Pokud se orgány veřejné správy rozhodnou vytvořit svoji instituci pro PCS, pak aby splnily požadavky § 10 a 11 ZoEP, bude to muset být podnikatelský subjekt – tedy instituce typu státního podniku nebo právnické osoby založené krajem či obcí, která požádá o akreditaci podle ZoEP. Zákon řeší i situaci akreditovaného poskytovatele certifikačních služeb při ukončení činnosti, jakož dává možnost Úřadu zasáhnout zjistí-li, že akreditovaný poskytovatel certifikačních služeb nebo poskytovatel certifikačních služeb vydávající kvalifikované certifikáty porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem. Rozhodne-li Úřad o odnětí akreditace, může ukončit současně platnost kvalifikovaných certifikátů vydaných poskytovatelem certifikačních služeb v době platnosti akreditace. To proto, aby se uživatelé nespoléhali na skutečnost, která přestala platit. Domníváme se sice, že v textu mělo zůstat původně navrhované „musí“, ale konečné znění zákona ponechává postup na rozhodnutí dozorového orgánu, tedy na volné úvaze ve správním řízení, což může být operativnější, možná i spravedlivější (§ 14). Úřad může nařídit PCS jako předběžné opatření zneplatnění kvalifikovaného certifikátu podepisující osoby, pokud existuje důvodné podezření, že kvalifikovaný certifikát byl padělán, nebo pokud byl vydán na základě nepravdivých údajů (§ 15). Nařízení o zneplatnění kvalifikovaného certifikátu může být vydáno také v případě, kdy bylo zjištěno, že podepisující osoba používá prostředek pro vytváření podpisu, který vykazuje bezpečnostní nedostatky, které by umožnily padělání zaručených elektronických podpisů nebo změnu podepisovaných údajů. Seznam certifikátů zveřejněný PCS musí obsahovat přesný časový údaj, od kdy byl certifikát zneplatněn. Zneplatněné certifikáty není povoleno opětovně zprovoznit a používat. Jedná se opět o opatření ke zvýšení bezpečnosti elektronického podepisování, přičemž stanovení okamžiku zneplatnění nemá retroaktivní účinek, který by zpětně znehodnotil všechny podepsané dokumenty, ale jedná se o právní režim ex nunc, od tohoto okamžiku. Vztahy se zahraničním řeší zákon následovně: akreditovaný poskytovatel certifikačních služeb musí mít sídlo na území České republiky, ostatní PCS mohou sídlit kdekoliv. Ten, kdo má podléhat dozoru podle ZoEP, musí v ČR sídlit, aby se na něj vztahovala česká jurisdikce. Co se týká uznávání zahraničních certifikátů, zákon stanoví: 1) Certifikát, který je vydán zahraničním poskytovatelem certifikačních služeb jako kvalifikovaný ve smyslu tohoto zákona, může být používán jako kvalifikovaný certifikát 13 )

88

Může ovšem podnikat podle živnostenského zákona, obchodního zákoníku, zákona o státním podniku nebo zvláštních předpisů. Pojistné rozpravy 10

tehdy, je-li uznán poskytovatelem certifikačních služeb, který vydává kvalifikované certifikáty podle tohoto zákona, a za podmínky, že tento poskytovatel certifikačních služeb zaručí ve stejném rozsahu jako u svých kvalifikovaných certifikátů správnost a platnost kvalifikovaného certifikátu vydaného v zahraničí. Jinými slovy, prohlášením nebo zveřejněním smlouvy se zahraničním poskytovatelem certifikačních služeb přistoupí tuzemský PCS ke smlouvě mezi majitelem certifikátu a zahraničním poskytovatelem certifikačních služeb a tím se jednak zaručí za totožnost a důvěryhodnost onoho zahraničního PCS (a tím také za důvěryhodnost jím vydaných certifikátů) a současně bude stranou odpovídající za náhradu škody těm, komu by užitím takto garantovaného certifikátu vystaveného zahraničním poskytovatelem certifikačních služeb vznikla škoda. 2) Certifikát, který je vydán zahraničním poskytovatelem certifikačních služeb jako kvalifikovaný ve smyslu tohoto zákona, je uznán jako kvalifikovaný certifikát tehdy, pokud to vyplývá z rozhodnutí Úřadu nebo mezinárodních smluv nebo pokud bude mezi příslušným zahraničním orgánem nebo zahraničním poskytovatelem certifikačních služeb a Úřadem uzavřena dohoda o vzájemném uznávání certifikátů. Smluvní vztah mezi žadatelem o vystavení certifikátu a poskytovatel certifikačních služeb je ryze obchodní a zákon nepředepisuje cenu certifikátu, ani nestanoví, zda je či není na vydání certifikátu právní nárok. Jedná se o službu, jako každou jinou. Pouze říká, že kvalifikované certifikáty jsou vydávány podepisujícím osobám na základě smlouvy, která musí být písemná, jinak je neplatná. Zde je tedy striktně přikázána písemná forma (to z důkazních důvodů), přičemž není možné, aby tato smlouva byla uzavřena bez fyzické přítomnosti žadatele. Vystavení certifikátu je totiž jediným, leč zcela nezbytným okamžikem, kdy se musí žadatel osobně dostavit k poskytovateli. To proto, že poskytovatel certifikačních služeb, který vydává kvalifikované certifikáty, je povinen před vydáním kvalifikovaného certifikátu bezpečně ověřit odpovídajícími prostředky totožnost osoby, které kvalifikovaný certifikát vydává, případně i její zvláštní znaky, vyžaduje-li to účel kvalifikovaného certifikátu, a zjistit, zda v okamžiku vydání kvalifikovaného certifikátu měla podepisující osoba data pro vytváření elektronických podpisů odpovídající datům pro ověřování elektronických podpisů, která obsahuje kvalifikovaný certifikát. Prováděcí předpis by měl stanovit, že osoba se musí dostavit osobně, nejméně se dvěma úředními doklady prokazujícími její totožnost a obsahující její fotografii. To je hlavní rozdíl mezi stávající praxí různých internetových PCS, kterým pošlete mailem veřejný klíč a nějaký identifikátor a na základě těchto informací vám je vystaven certifikát. Kvalifikovaný certifikát podle ZoEP je o podstatně vyšším stupni důvěry a proto podmínky na postup při jeho vystavování jsou daleko přísnější. PCS je vlastně jakýmsi elektronickým notářem, který ručí – a to včetně náhrady škody – za jakékoliv pochybení, které by umožnilo padělat EP někoho jiného. Upozorňuji při této souvislosti na skutečnost, že podobně jako notáři při vidimaci a legalizaci, neručí PCS za obsah dokumentu, podepsaného ZEP s využitím jím vystaveného KvCt. Poskytovatel certifikačních služeb, který vydává kvalifikované certifikáty, musí neprodleně ukončit platnost certifikátu, pokud o to podepisující osoba požádá, nebo v případě, že byl certifikát vydán na základě nepravdivých nebo chybných údajů. Poskytovatel certifikačních služeb musí rovněž ukončit platnost kvalifikovaného certifikátu, dozví-li se pro-


89

kazatelně, že podepisující osoba zemřela nebo ji soud způsobilosti k právním úkonům zbavil nebo omezil, nebo pokud údaje, na základě kterých byl certifikát vydán, přestaly platit (§ 6 odst. 8). Zaměstnanci poskytovatele certifikačních služeb, který vydává kvalifikované certifikáty, případně jiné fyzické osoby, které přicházejí do styku s osobními údaji a daty pro vytváření elektronických podpisů podepisujících osob, jsou povinni zachovávat mlčenlivost o osobních údajích, datech pro vytváření elektronických podpisů a o bezpečnostních opatřeních, jejichž zveřejnění by ohrozilo zabezpečení osobních údajů a dat pro vytváření elektronických podpisů. Povinnost mlčenlivosti trvá i po skončení zaměstnání nebo příslušných prací (§ 6 odst. 10). Tato zákonem uložená povinnost mlčenlivosti má výrazný trestněprávní dopad, neboť umožňuje trestní stíhání fyzických osob podle ust. § 178 TrZ, jakož i jejich pokutování podle ZoEP.

Používání elektronického podpisu v oblasti státních orgánů Zatímco soukromoprávní užívání elektronického podpisu může vycházet podle čl. 2 Ústavy ČR z principu formulovaného v odst. 4, podle kterého „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“, orgány veřejnoprávní musí respektovat odst. 3 téhož ustanovení „Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“ Z toho důvody byly provedeny příslušné úpravy hmotných i procesních předpisů v rámci ZoEP. Navíc, aby byla zaručena vysoká důvěryhodnost elektronického podání a elektronické komunikace ve veřejné správě, byl zcela v souladu se směrnicí EU začleněn do zákona požadavek § 11, že v oblasti orgánů veřejné moci je možné používat pouze zaručené elektronické podpisy a kvalifikované certifikáty, vydávané akreditovanými poskytovateli certifikačních služeb. (Ostatní, tzv. neakreditovaní poskytovatelé těchto služeb mohou fungovat také, ale pouze pro soukromoprávní subjekty.) Předpokládá se vydání nařízení vlády ČR, které upraví nasazování a využívání elektronických podpisů v orgánech veřejné moci, přičemž bez ohledu na definitivní znění tohoto nařízení lze předpokládat následující požadavky pro zavedení možnosti přijímat podání účastníků a doručovat písemnosti úřadu či předvolávat prostřednictvím elektronické komunikace orgány veřejné moci.

MOŽNOSTI A PERSPEKTIVY ELEKTRONICKÉHO PODPISU Elektronický podpis se dá využít všude tam, kde je dnes nutný vlastnoruční podpis. Podepisovat i ověřovat podpisy lze takto nesrovnatelně rychleji a efektivněji; je možné podepsat dokonce i to, co lze ručně opatřit podpisem velmi těžko - obsah diskety, fotografii, přístupy do databáze atd. Elektronický podpis může vnést zcela nové směry do výkonu veřejné správy, kdy lze reálně očekávat vytvoření paralelní možnosti ke styku občana a „úřadu“ prostřednictvím elektronické pošty (z domu nebo z tzv. internetových kiosků). Lze si tedy představit např. zasílání daňových přiznání, odhlášení motorového vozidla nebo jiných úředních dokumentů tímto způsobem.

90


Významnou vlastností ZEP je jeho autentizační efekt, dnes například používaný v rámci bezpečnostního řešení tzv. optickým klíčem banky Expandia nebo Komerční banky. V současnosti používané aplikace využívají zpravidla identifikaci prostřednictvím jména a hesla, což je z bezpečnostního hlediska velmi diskutabilní a v aplikacích, kde by měly být realizovány finanční transakce většího rozsahu nepoužitelné. Jedním z obrovských přínosů elektronického podepisování je zvýšení průkaznosti jakýchkoliv elektronických transakcí, přičemž vysoce perspektivním je jeho nasazení všude tam, kde se zatím příslušné orgány brání elektronickým záznamům s poukazováním na jejich údajnou manipulovatelnost. Elektronický podpis by mohl vyřešit i problémy s důvěryhodností vzdáleného bankovnictví především prostřednictvím Internetu. Obecně nic nebrání navazování obchodních závazkových vztahů, případně spotřebitelských vztahů, prostřednictvím dálkového přístupu, jehož nejvýraznějším reprezentantem je Internet. I v dalších oblastech očekávám zásadní vliv EP na stávající postupy. Je to např. zdravotnická dokumentace, kde si můžeme představit „elektronický spis“ pacienta, kde každý záznam (ošetřujícího lékaře, sestry, přednosty, laboratoře apod.) bude podepsán elektronickým podpisem uvedené osoby. Dalším stupněm pokroku může být, že každý z nás bude takový elektronický spis nosit na čipové kartě u sebe nebo alespoň tehdy, kdy půjde navštívit jakéhokoliv lékaře. A konečně „cílovým řešením“ by mohl být přechod na čipový „občanský průkaz“, který bude používán jako identifikační a autentizační prostředek na bázi EP. Elektronický podpis by mohl také odstranit největší problém Internetu: jeho totální anonymitu. V návaznosti na problematiku daňovou a celní (včetně boje proti praní špinavých peněz) bych například v brzké budoucnosti nevylučoval povinné používání elektronického podpisu pro jakékoliv obchodní e-maily. (Usnadnilo by to také možná i boj proti některým útokům hackerů i proti spammingu – rozesílání nevyžádaných zpráv, většinou reklam.) Jeho zavedení nepochybně přispěje i k urychlenému vybavení počítači nejen všechny orgány veřejné moci, které dosud chybí nebo je na nedostatečné úrovni v řadě obcí, ale i domácností.14) Nejdůležitější je si uvědomit, že navzdory zmatečným informacím sdělovacích prostředků je možné od 1. 10. 2000 v soukromoprávní oblasti používat elektronický podpis bez čekání na prováděcí vyhlášky, které se týkají komunikace s veřejnou správou. Nic tedy nebrání finančním institucím, aby zahájily přípravné práce na zavedení paralelního systému komunikace s klienty a jinými smluvními stranami, a to na bázi elektronických dokumentů opatřených zaručeným elektronickým podpisem.

Literatura: Smejkal, V. a kol.: Právo informačních a telekomunikačních systémů. 1. vydání. Praha, 2001, C.H.Beck, 550 stran. 14 )

Vybavení domácností počítači a možnost komunikace jejich prostřednictvím se stává jedním z důležitých měřítek vyspělosti zemí. Např. francouzská pošta nabízí všem Francouzům, že jim neprodleně k jejich žádosti bezplatně zřídí elektronickou schránku /Nic Matin z 24. 8. 2000/. Podobné návrhy stylu „k poštovní adrese vám zdarma zřídíme internetovou adresu“ jsou nabízeny i v USA.


91

Resumé ELECTRONIC SIGNATURE An electronic signature appended to an electronic document substitutes a classical signature while preserving the security of the signing operation. It is based on a private number, consisting of many bits and bytes, owned by the person whose signature it is and corresponding to his ability to generate such signature under an electronic document. The signature is not transferable to any other document. Because of this link to each particular document, it is possible to check if it has not been tampered with. Since the electronic signature is based on asymmetric cryptography, the public key is a complementary element which is sent to the addressee and serves to identify the sender and verify the integrity of the document. The public key, as indicated by its name, is public and therefore generally available, for instance on the Internet. The genuineness of the public key is vouched for by a trustworthy third party, the provider of certification services. There are two levels of certificates issued: ordinary and guaranteed. In the developed countries, the issue of formerly digital, now electronic, signature has been a topic of debate for many years. In 1998, UNCITRAL presented a proposal to unify the electronic signature regulations and the relevant E.U. directive was published on 13. December 1999, while work on the Czech draft bill was going on. Both the E.U. directive and the Czech law deal more with the legal than with the technological aspects; this has led to some misunderstandings and criticisms on the part of users and providers of certification services. A legal provision, however, is neither a technical standard, a technological instruction for use nor a programmer’s manual. As it stands, the Law no. 227/2000 OJ defines the terms and procedures and specifies the various subjects taking part in the generation, use and verification of electronic signatures which constitute the means of validating the use of electronic documents in compliance with generally binding legal norms. The aim of its authors was to make the wording as general as possible and independent of technology, in order to avoid the need of frequent amendments. As a result of its enactment, taxes can be paid by downloading and filling out a form posted on the Internet and appending one’s electronic signature. Even in criminal proceedings, electronic signature can be used. The next step will be to create a network of certification services providers, the regular ones and those who will be accredited by the Personal Data Protection Office, for whom the law stipulates a series of special requirements. They must reside in the Czech Republic in order to be subject to Czech jurisdiction and can carry out other business activities besides certification only when authorized by the Office. Any breach of the law may be sanctioned with a fine of up to CZK 20 000 000. A foreign certificate can be accepted if vouched for by a certification services provider accredited in the Czech Republic or on the basis of an International Agreement. In spite of the fact that the corresponding Application Decree has not been published as yet, it has been perfectly possible to communicate with governmental agencies ever since 1.10.2000. There is no reason at all why financial institutions should not start preparing a parallel system of communication based on electronic documents provided with guaranteed electronic signatures.

92


PENZIJNÍ PRODUKTY prof. Ing. Jaroslav Vostatek, CSc. Wüstenrot, životní pojišťovna, a.s. Hospodářská fakulta Technické univerzity v Liberci

Význam důchodového zabezpečení podstatně narůstá zejména v souvislosti s prodlužováním lidského věku a se změnami v postavení a úloze rodiny v tomto směru. Dříve bylo věcí především „velké“ rodiny, aby se postarala o své starce, invalidy a o pozůstalé po nich. Jedním z institutů usnadňujících tuto roli rodiny byl např. výminek, kdy hospodáři předali svoji rodinnou „firmu“ nástupcům výměnou za naturální zabezpečení do konce svého života. Existovaly i různé podpůrné spolky, cechy, bratrstva, sirotčí pokladny apod. A také charita, žebrota a obecní pastoušky. SOCIÁLNÍ DŮCHODOVÉ POJIŠTĚNÍ Prvním systémem, který je pro nás dodnes zajímavý jako penzijní produkt, je sociální důchodové pojištění. Jeho dávkami byly invalidní, starobní a pozůstalostní důchody. Pro případnou inspiraci není od věci připomenout, že v dělnickém systému sociálního důchodového pojištění byl starobní důchod jen zvláštním případem invalidního důchodu. Když bylo u nás toto pojištění zaváděno (1924), bylo zdůrazňováno, že jedinou zvláštností starobního důchodu je to, že invaliditu zde není třeba dokazovat. Důchodový věk byl tehdy nastaven na 65 let… V sociálním důchodovém pojištění se uplatňují dvě základní zásady sociálního pojištění: ekvivalence a sociální solidarita. Obojí v modelově vyvážené podobě. Sociální hledisko se promítalo zejména v tom, že pojištěnci byli všichni zaměstnanci, bez ohledu na svůj věk či zdravotní stav. Pojistné bylo jednotné ve smyslu jednotné sazby ze mzdy (z vyměřovacího základu). Dalším sociálním prvkem byl institut minimální výše důchodu a případně i univerzální základní výměra důchodu (tuto variantu dále neuvažujeme). Zásadní aplikací zásady ekvivalence je konstrukce a propojení starobního důchodu a pojistného na sociální důchodové pojištění. Pojistné se platí z výdělku, ale jen do výše výdělkového stropu. To je typické pro celý model sociálního pojištění: pojistné se zásadně nevyměřuje z celého výdělku, ale jen z výdělku do stropu. Výdělkový strop se přitom v jednotlivých zemích pohybuje mezi úrovní průměrného celostátního výdělku a jeho dvojnásobkem. V modelu sociálního pojištění se tentýž výdělkový strop uplatňuje i při výpočtu starobního důchodu. Započítává se nikoliv celý výdělek, ale jen průměrný výdělek pojištěnce do výše výdělkového stropu. Čili do výše stropu vše, nad strop nic. Zaměstnanci s vysokými výdělky nejsou „biti“ tím, že se jim jejich výdělky plně nezapočítávají, protože z nich také neplatí (neplatili) pojistné. Určení výše výdělkového stropu také vymezuje prostor pro soukromé pojištění, záleží ovšem i na jiných parametrech sociálního důchodového pojištění. Jedním z těchto dalších parametrů je zápočet let pojištění do výše starobního důchodu a mj. i období, z něhož se


93

vypočítává směrodatný průměrný výdělek. Byla tendence vycházet z „posledního“ výdělku z období před odchodem do důchodu. Součástí tohoto penzijního produktu jsou i ustanovení o přesluhování a o předčasném odchodu do důchodu. Zejména dříve se uplatňovala teze, že důchod nahrazuje výdělek, a proto nemohl být důchod větší než výdělek; je v tom obsaženo i jisté sociální hledisko. K modelu sociálního důchodového pojištění v jeho klasické podobě patří i charakteristické propojení daně z příjmů a pojistného na sociální pojištění. Pojistné zde bylo historicky důsledně pojímáno jako náklad, resp. odpočitatelná položka od základu daně z příjmů. Z pohledu systému veřejných příjmů bylo pojistné chápáno jako parafiskální příjem nedaňové povahy, s účelovým určením. Jednotlivá odvětví a systémy sociálního pojištění měly „své“ pojistné. I ze starobního důchodu se při této konstrukci platí pojistné, ovšem principiálně jen na jiná odvětví sociálního pojištění – pokud pojištěnec využívá jejich výhod. V praxi jde dnes o pojistné na sociální nemocenské pojištění, jehož rozhodující dávkou je zdravotní péče. Důchod po odpočtu zákonného pojistného podléhá dani z příjmů. Původní model sociálního důchodového pojištění doznal v praxi řady potřebných i problematických proměn. V zemích, kde dnes přetrvává i se zásadními konstrukcemi z dob svého vzniku (např. Německo, Rakousko), jde o dosti komplikovaný systém. Nejen teoretici, ale i politici by se měli zamýšlet nad smysluplností jednotlivých konstrukčních prvků. Nejde přitom jen o různé dodatečné inovace (např. problematika předčasných důchodů), ale např. o tzv. tripartitní systém financování, kdy pojistné platí zaměstnanec a zaměstnavatel a vedle toho „přispívá“ i stát. Systém jako celek v praxi obsahuje příliš mnoho nejrůznějších účelových politických zásahů a veteše. Dnešní české státní důchodové pojištění má k modelu sociálního pojištění poměrně daleko. Je to výsledek jak pozůstatků předrevolučního systému, tak i mechanického rozštěpení dřívější daně ze mzdy při daňové reformě k 1.1.1993 na pojistné a daň z příjmů ze závislé činnosti a v neposlední řadě i výsledek velmi nepovedené reformy důchodového pojištění k 1.1.1996. Zásada ekvivalence je v našem státním důchodovém pojištění velmi silně potlačena. Hlavní politické síly by měly konečně zformulovat svou penzijní politiku – přihlásit se k tomu či onomu modelu důchodového zabezpečení. K tomu patří i odpovídající systém financování – včetně zdaňování důchodů a jasné představy o další konstrukci, resp. i existenci pojistného. UNIVERZÁLNÍ VEŘEJNÉ DŮCHODY Sociální důchodové pojištění dodnes ve světě převažuje jako rozhodující systém veřejných penzí. V některých zemích došlo ovšem k takovým modifikacím, že z ekonomického hlediska již o pojištění převážně nejde. Např. to platí o USA. Ani britský Beveridgeův model národního pojištění vlastně nelze přiřadit k systému sociálního pojištění. Podobný závěr platí i pro české „důchodové pojištění“. Pojednáme zde o dvou „jiných“ modelech sociálního důchodového zabezpečení: jimi jsou univerzální veřejné důchody a povinné soukromé důchodové pojištění. Model univerzálních veřejných penzí je lákavý svou jednoduchostí. Téměř žádná evidence získávání důchodových nároků, žádné pojistné. Od určitého věku a při invaliditě má každý nárok na univerzální důchod, který má zabezpečit základní životní potřeby osob

94


v poproduktivním věku a invalidů. Výše důchodu musí být poblíž životního minima. Univerzální penze dostane více lidí, než kolik by bylo příjemců důchodů ze sociálního důchodového pojištění: rezidentů je více než zaměstnanců a případně i dalších výdělečně činných osob. Přesto je systém univerzálních veřejných penzí levnější než dnešní systémy sociálních důchodového pojištění. Univerzální veřejné penze patří do modelu státního zaopatření. Financovány jsou ze státního rozpočtu, bez asistence zvláštní daně v podobě pojistného. I když je systém univerzálních veřejných penzí z fiskálního hlediska výhodnější, není převážně považován za vhodné řešení pro budoucnost. Vyhovuje nejchudším a okrajovým skupinám obyvatel, působí demotivačně na průměrného občana – voliče. Fiskální úspory nejsou tak výrazné, aby to „přehlušilo“ jiné aspekty problému. V zemích s tendencemi k univerzálním veřejným penzím jsou i tendence více využívat podnikového důchodového zaopatření, a to v nejrůznější podobě. Včetně povinného podnikového zaopatření. Obecně lze soudit, že systém univerzálních veřejných penzí není „samonosný“ – vyžaduje „doplnění“ dalším pilířem určeným pro zaměstnance a další výdělečně činné osoby. Zatímco systém sociálního pojištění může být v tomto smyslu „samonosný“ – dalšího základního pilíře zde obecně netřeba. Při kombinaci modelu univerzálních veřejných penzí s podnikovým zaopatřením vzniká přirozeně otázka o smysluplnosti takové kombinace, a to nejen pro případ, kdy „druhý“ pilíř (podnikové zaopatření) převáží. A samozřejmě vzniká i otázka, jaký smysl mají univerzální veřejné penze – když pro práceneschopné postačí sociální pomoc. Univerzální veřejné důchody tak evidentně nejsou vhodným řešením penzijního problému. SOUKROMÉ DŮCHODOVÉ POJIŠTĚNÍ Penzijní produkty soukromých pojišťoven jsou pojistně-technicky postaveny výhradně na zásadě ekvivalence. Dvěma rozhodujícími základními formami soukromého důchodového pojištění klasického typu jsou a) pojištění odloženého doživotního důchodu za běžné pojistné a b) pojištění ihned splatného doživotního důchodu za jednorázové pojistné. Produktům klasického důchodového pojištění se dnes u nás – díky americké terminologii užité v zákonu o penzijním připojištění se státním příspěvkem – říká „dávkově definovaný penzijní plán“. Není bez významu podotknout, že v důchodovém pojištění – stejně jako v dalších odvětvích soukromého pojištění – se neuplatňuje jen pojistná matematika a zásada ekvivalence. Jako i u jiných produktů v tržním hospodářství má zde své podstatné místo i obchodní politika pojišťoven a také psychologie zákazníků. Obecně jde o samozřejmost. U našeho tématu dále bude důležité i to, že zavedením povinnosti uzavřít smlouvu o důchodovém pojištění se podstatně mění kvalitativní rysy penzijního produktu. Je to analogické jako u jiných soukromých pojištění, pokud jsou či budou povinné. Ostatně: i sociální pojištění se původně mělo lišit od soukromého pojištění hlavně tím, že je povinné – v zájmu pojištěnců. Význam zásady sociální solidarity se však zvýšil na roveň zásady ekvivalence. Jen v té nejobecnější rovině lze tvrdit, že volba penzijního produktu je věcí klienta a jeho potřeb. Při bližším ohledání se zjistí, že podstatnou roli zde hraje marketing a obchodní politika pojišťoven a také psychologie klientů. Nemalou roli hraje informační přePojistné rozpravy 10

95

vaha pojišťoven a pojišťovacích agentů (a jejich zájmů), to je ostatně i obecným důvodem pro státní regulaci podnikání soukromých pojišťoven. Psychologie klientů má zcela zásadní vliv jak na konstrukci penzijních produktů soukromých pojišťoven, tak i na státní penzijní politiku. Základ problému je v tom, že velká část klientů v soukromém pojištění aplikuje svérázným způsobem zásadu ekvivalence. Je to jakýsi svérázný „investiční“ přístup: jestliže si platím pojištění, tak z něj také musím dostat příjem. Jde o něco na způsob „návratnosti“ vložených prostředků. A k tomu horizont úvah běžného klienta. Ideálním soukromým zabezpečením na stáří je doživotní starobní důchod z pojištění odloženého doživotního důchodu za běžné pojistné: Klient platí, když vydělává peníze. Důchod dostává tak dlouho, jak dlouho žije. Mrtví starobní důchod nepotřebují, dlouho žijící ano. Z hlediska psychologie velké části klientů má takové důchodové pojištění zásadní nevýhodu v tom, že pojistník může formou pojistného zaplatit značné prostředky, aniž by si jich „dostatečně“ nebo vůbec užil. Že je pojištění odloženého doživotního starobního důchodu za běžné pojistné objektivně ideálním pojistným zabezpečením ho při této úvaze primárně nezajímá. Tyto skutečnosti jsou zásadním důvodem pro státní podporu soukromého důchodového pojištění. Základní variantou státní podpory soukromého důchodového pojištění ve světě je odpočet pojistného za „kvalifikované“ důchodové pojištění od základu daně z příjmů fyzických osob. Roční výše takového odpočtu je limitována. Současně je důchod poskytovaný ze státem podporovaného důchodového pojištění zdaňován jako příjem fyzické osoby. Daňová podpora tedy spočívá v odkladu daně. Odklad daně obvykle doprovází nižší míra zdanění – vzhledem k běžně nižším příjmům ve stáří, ve srovnání s dobou placení pojistného. Součástí podmínek, aby se penzijní produkt kvalifikoval k poskytnutí státní podpory v podobě odpočitatelné položky u základu daně z příjmů, může být zákaz kapitálové opce (výplata pojistné částky místo zahájení výplaty důchodu). Tím se jasně preferuje cíl: individuální zabezpečení ve stáří v jeho objektivně nejlepší formě. Na druhé straně nelze nevidět, že i výplata kapitálu v „důchodovém“ (nebo „předdůchodovém“) věku může posloužit zabezpečení ve stáří. Jsou i jiné potřeby novopečených důchodců a formy jejich uspokojování – než starobní důchod. Nárok nebo i jen dílčí nárok na kapitálovou opci může plnit funkci stimulátora uzavírání kvalifikovaného individuálního důchodového pojištění. Různé varianty této státní politiky jsou častou praxí vyspělých zemí. Např. ve Velké Británii si účastníci systému „osobních penzí“ mohou dopřát kapitálovou opci v rozsahu cca 25 % naspořených prostředků, a to dokonce navíc bez zatížení tohoto jednorázového plnění daní z příjmů! Jinak než stimulací si tuto naprostou (dvojitou) „nelogičnost“ nelze vysvětlit. Jinou variantou jsou „individuální důchodové účty“ (IRA) v USA: účastník si může po dosažení věku 59,5 roku jednorázově vybrat libovolně velkou část, při uplatnění průměrného (pětiletého) zdanění. Při předčasném výběru zaplatí dodatečnou daň se sazbou 10 %. V obou zemích jsou zásadní omezení v celkovém využívání daňových výhod u důchodového pojištění, např. možností volby mezi systémem kvalifikovaného individuálního pojištění nebo kvalifikovaného podnikového zaopatření (které má také fiskální podporu). Zmíněná základní konstrukce daňové podpory soukromého důchodového pojištění je typická nejen pro státy s výraznější neoliberální politikou. Není však jedinou používanou

96


konstrukcí a kromě toho má i své zásadní politické odpůrce. Kritika z klasických sociálně-demokratických pozic zdůrazňuje, že bohatší mohou více využívat výhod systému odkladu daně. Úlohou a konstrukcí daně z příjmů fyzických osob je dána i konkrétní možnost využití těchto výhod. U řady zaměstnanců může být tato možnost i nulová. O Česku to platí dvojnásob – právě z těchto důvodů. Alternativním řešením k daňové podpoře soukromého důchodového pojištění jsou přímé státní příspěvky k tomuto pojištění. Obecně je volba mezi daňovou podporou a státním příspěvkem záležitostí širšího posouzení nejen v politicko-ekonomické rovině, ale i z pohledu ryze věcného: máme na mysli možnou roli nejen daně z příjmů fyzických osob, ale i příspěvků na sociální zabezpečení (do nichž patří i pojistné sociálního pojištění). Moderní národohospodářský přístup pojímá příspěvky na sociální zabezpečení jako zvláštní druh zdanění příjmů, které může být přinejmenším koordinováno s daní z příjmů v její obecné podobě. Z tohoto pohledu je dnes veteší i klasické propojení pojistného sociálního pojištění a daně z příjmů – jak jsme je výše popsali. Do minulosti by měla patřit i souběžná existence sociálně „citlivě“ konstruované daně z příjmů fyzických osob a sociálně „tvrdého“ pojistného na sociální pojištění. Přitom se (u zaměstnanců) nejdříve uplatní „bezohledné“ pojistné a potom se berou na zřetel sociální ohledy na daňového poplatníka. Je to až neuvěřitelná slepota většiny teoretiků a politiků. Své zde samozřejmě hrají i tendence, jež lze vyjádřit tezí „stará daň – dobrá daň“. Nejkomičtější je to, že praktickým výsledkem (celkovým dopadem) degresívního pojistného a progresívní daně z příjmů v typických zemích je zdanění příjmů se zhruba proporcionální sazbou. Velmi komplikovaným postupem se tak dobírají ke stavu, kterého lze dosáhnout jednoduchou proporcionální daní z příjmů. V Česku je za daného stavu daně z příjmů fyzických osob a pojistného sociálního (včetně zdravotního) pojištění zřejmá potřeba celkové zásadní reformy obou (všech) těchto daní. Do té doby bychom se měli orientovat na přímý státní příspěvek, nikoliv na daňovou podporu. Důvodem je též i již „zaběhlá“ existence státního příspěvku v systému tzv. penzijního připojištění, prováděného penzijními fondy. PENZIJNÍ PŘIPOJIŠTĚNÍ SE STÁTNÍM PŘÍSPĚVKEM Systém penzijního připojištění se státním příspěvkem byl zaveden v roce 1994. Šlo o horkou jehlou šitý zákon, který byl výsledkem politického boje o preference v nově budovaném penzijním systému. Původně mělo jít o podnikové zaopatření s kapitálovým financováním (s plnou tvorbou rezerv pojistného). Pak zvítězil „občanský“ princip nad principem „zaměstananeckým“ – do penzijních fondů měli mít přístup všichni, nejen zaměstnanci. Američtí poradci k nám zanesli anglosaskou terminologii, vůbec nezapadající do našeho pojistného práva. Dokonale to (dočasně) zmátlo většinu pojišťovacích právníků i matematiků. Dominantnímu pojišťovacímu ústavu v zemi se podařilo získat licenci na penzijní fond až na asi 5. pokus. Svou roli ve vzniku zcela nového subsystému životního pojištění sehrála i „blbá nálada“ po šokové terapii havarijního a dalších pojištění majetku občanů, jak ji prováděla tehdejší Česká (státní) pojišťovna.


97

Nově vznikající penzijní fondy přitom nebyly ničím jiným než specializovanými životními pojišťovnami – poskytujícími výhradně jeden penzijní produkt. Oficiální pojišťovací právníci se dodnes tváří, jakoby systém penzijního připojištění nebyl novou součástí pojistného práva. Je to samozřejmě k nemalé škodě věci. Při vzniku penzijního připojištění se zvažovalo zavedení jeho daňové podpory. Slabá pozice daně z příjmů fyzických osob vedla k tomu, že se dala přednost státnímu příspěvku. Přímo ve vládě vznikla sociálně dojemná degresívní konstrukce státního příspěvku. Přestože zde již byla jednoduchá (proporcionální) konstrukce státního příspěvku ve stavebním spoření, přikročilo se ke komplikovanému jinému řešení. Podstatná odchylka od stavebního spoření je i v tom, že se příspěvek přiznává po měsících (v kvartálních dávkách), nikoliv ročně – srovnatelně se stavebním spořením u nás či s daňovou podporou soukromého důchodového pojištění v zahraničí. Zákon o penzijním připojištění poměrně velmi úzce vymezuje penzijní produkt, kvalifikující se pro nárok na státní příspěvek. Připouští se pouze tzv. příspěvkově definovaný penzijní plán, kdy je ve smlouvě sjednána pouze výše příspěvku účastníka (čili pojistné). Výše důchodu se při této konstrukci stanoví až po ukončení první fáze trvání smlouvy, kdy účastník pouze platí pojistné. V případné druhé fázi se vyplácí důchod. Naproti tomu při tzv. dávkově definovaném penzijním plánu je sjednána jak (smluvně zaručená) výše penze, tak i odpovídající pojistné. Formy dávkově definovaného penzijního plánu lze využít jen (alternativně) u invalidního důchodu, k příspěvku určenému na invalidní penzi s touto konstrukcí však nenáleží státní příspěvek, a proto tato dávka není vůbec penzijními fondy nabízena. Jako důvod pro zavedení státního příspěvku jen k příspěvkově definovanému penzijnímu plánu se uváděla snaha o vyšší míru stability systému penzijních fondů, zejména v prvním období jejich existence. Prakticky se pod tím skrývá obava, že nově vzniklé penzijní fondy nebudou mít dostatek zkušeností s investováním rezerv, se všemi zásadními možnými dopady na celý systém. Zásadní odlišností mezi dávkově a příspěvkově definovaným penzijním plánem je, že ve druhém případě klienti nesou prakticky plně investiční riziko. Naproti tomu v dávkově definovaném penzijním plánu je zaručeno zúročení (rezerv) aplikací technické úrokové míry při výpočtu pojistného. V klasickém soukromém důchodovém pojištění se klienti podílejí na vyšších výnosech (nad technickou úrokovou míru), zatímco v penzijním připojištění jsou za jinak stejných podmínek rozdělovány formou podílů na zisku v mezním případě veškeré investiční výnosy. Pro jednotlivého klienta je, obecně vyjádřeno, výhodnější systém dávkově definovaného penzijního plánu – díky garanci dávky. Penzijní produkty tohoto druhu mají nesporně stejný či rovnocenný nárok na státní podporu – jako příspěvkově definované penzijní plány. Není důvod, proč by nemohly penzijní fondy prodávat – bez omezení – i dávkově definované penzijní plány. A naopak: stejné produkty se stejnou státní podporou by měly moci nabízet i (jiné) životní pojišťovny. Stávající praxe je tvrdě diskriminační a jako taková by v některých západních zemích nemohla obstát při projednávání před Ústavním soudem. Při loňské zásadní novele zákona o penzijním připojištění byla pro účastníky tohoto soukromého důchodového pojištění zavedena daňová podpora k měsíčním příspěvkům účastníka v rozmezí od 501 Kč do 1500 Kč. Kombinaci státního příspěvku s daňovou

98


podporou lze pochopit pouze jako přechodné řešení – s cílem přejít v další etapě k systému odpočtu pojistného od základu daně z příjmů fyzických osob. Přechod k daňové podpoře penzijního připojištění a i ostatního kvalifikovaného soukromého důchodového pojištění není v našich stávajících podmínkách nejvhodnější – jak jsme již výše uvedli. Doporučit lze pouze výhradní orientaci na státní příspěvek – s tím, že již z důvodu jednoduchosti by měla být převzata konstrukce používaná ve stavebním spoření. Převzít je záhodno i sazbu této státní podpory (25 %). Zákon o penzijním připojištění umožňuje vyplatit účastníkovi „jednorázové vyrovnání“ místo penze. Za tohoto stavu by se výhoda státní podpory měla vztahovat i na všechna pojištění pro případ smrti nebo dožití, nejen na soukromé důchodové pojištění. Ostatně: životní pojišťovny dnes ve světě dávají přednost důchodové opci ke kapitálovému pojištění – před pojištěním odloženého doživotního důchodu za běžné pojistné. Důvodem jsou zrychlující se změny rizika – růst střední délky života. Produkt penzijního připojištění se státním příspěvkem v jeho první fázi je zcela zásadním způsobem podrobně definován přímo v zákoně. Schvalování penzijního plánu je v tomto směru zcela zbytečné. Zákon obsahuje také ustanovení, která by měla odůvodnění – kdyby šlo (výhradně) o podnikové penzijní fondy. Konkrétně mám na mysli převádění prostředků mezi penzijními fondy. Nebo připuštění existence jen jedné (funkční) pojistné smlouvy. Proč by musel mít klient jen jedno kvalifikované soukromé důchodové pojištění? Proč se mají připouštět jednoduché transfery prostředků mezi fondy – vždyť to podráží ekonomiku penzijních fondů. Ostatně již samotné vládní připuštění zavedení daňové podpory příslušných produktů ostatních životních pojišťoven zásadním způsobem zpochybňuje detailní a systémově odchylnou státní regulaci penzijních fondů a jejich produktů. Legislativní úprava penzijního připojištění se státním příspěvkem a penzijních fondů má svá zcela zásadní specifika, která nevyplývají z meritu věci, ale z použití jiného modelu státní regulace, než jaký byl (musel být) použit ve vztahu k „běžným“ životním pojišťovnám. Jde v podstatě o americký model státního dozoru nad pojišťovnictvím, zatímco u životních pojišťoven je nyní (nově) aplikován evropský model. Pro jistotu opětovně zdůrazňuji, že české penzijní fondy a jimi prodávaný produkt nejsou nic specifického, nejde tedy např. o klasické podnikové penzijní fondy a produkty se všemi jejich nemalými problémy v moderní době. České penzijní fondy a jejich produkty se liší od ostatních českých životních pojišťoven „jen“ tím, že byla pro ně – bezdůvodně a v podstatě nedopatřením – vytvořena jiná právní úprava včetně jiného způsobu státní regulace. Řešení je v obecné rovině prosté: přechod k „normálnímu“ českému pojistnému právu podle direktiv a zvyklostí Evropské unie. Vhodná „škatulka“ (či škatulky) pro penzijní připojištění provozované penzijními fondy v seznamu odvětví životního pojištění v příloze k zákonu o pojišťovnictví se najde. O nic jiného totiž nejde. POVINNÉ SOUKROMÉ DŮCHODOVÉ POJIŠTĚNÍ Model, označovaný převážně jako povinné spoření na stáří, je módní novinkou konce 20. století. Řadu teoretiků a politiků láká jednoduchostí své základní myšlenky – privatizovat zabezpečení ve stáří. Vytvoří se „plné“ rezervy jako v soukromém důchodovém Pojistné rozpravy 10

99

pojištění, tím se navíc podstatně ovlivní ekonomický růst. Díky vysokým investičním výnosům (speciálních) penzijních fondů budou pojištěnci platit podstatně nižší pojistné, popř. budou mít podstatně vyšší důchody než v konkurenčním systému, označovaném účelově jako „průběžné financování“. (Toto „průběžné financování“ ve skutečnosti není synonymem pro sociální důchodové pojištění, protože to může být „kapitálově“ financováno.) Čili má jít o finanční, resp. dokonce i o hospodářský zázrak. Navíc ještě politici mají ztratit možnost prznit veřejný penzijní systém svými politicky motivovanými zásahy. Penzijní produkt v chilském modelu je podstatně odlišný od modelu sociálního důchodového pojištění a samozřejmě i od modelu univerzálních veřejných penzí. Zásadní odlišnost je ve výhradní aplikaci zásady ekvivalence. Z konstrukčního hlediska jde v první fázi o investiční životní pojištění s formou příspěvkově definovaného penzijního plánu a ve druhé fázi pak o klasické důchodové pojištění, které by bylo možno přičlenit k dávkově definovanému penzijnímu plánu. V chilské podobě lze druhou fázi realizovat u jiné instituce (klasické životní pojišťovny) než u penzijního fondu, který má licenci na povinné soukromé důchodové pojištění. Nevyslovenou, leč faktickou aspirací povinného soukromého důchodového pojištění je nahradit model sociálního pojištění. Naší aspirací zde není dokazovat naprostou nevhodnost použití modelu povinného soukromého důchodového pojištění. Omezujeme se zde na odlišnosti v produktech. Ty jsou zásadního charakteru, přitom právě těmto odlišnostem nebyla protagonisty „povinného soukromého pilíře“ nebyly vůbec věnována pozornost. Neviděli v tom zřejmě žádný problém. Ve skutečnosti jde však přinejmenším o stejně závažnou problematiku, jakou jsou i uvažované národohospodářské efekty odpovídající penzijní reformy. Analýza produktu, který má představovat „povinný soukromý pilíř“, má zásadní význam pro celkové posouzení reformního návrhu. Jaký penzijní produkt zapadá do povinného soukromého důchodového pojištění? V souladu s chilskou praxí je základní produkt omezen na zabezpečení ve stáří. Invalidní a pozůstalostní důchody jsou penzijními fondy „přikupovány“ od životních pojišťoven. Důvod je v tom, že se zde nehodí příspěvkově definovaný penzijní plán: výše těchto důchodů nemůže být smysluplně odvozována od stavu individuálního účtu klienta penzijního fondu. Obecně však není důvod, proč by penzijní fondy obhospodařující povinný soukromý pilíř nemohly nabízet i dávkově definované invalidní a pozůstalostní důchody. Je-li soukromé pojištění povinné, nemůže stát neupravit design produktu. Prakticky to znamená jednotně definovat penzijní produkt formou zákona. O obsahu takového produktu lze diskutovat a vyjednávat, stejně jako v sociálním důchodovém pojištění. Je otázkou, v čem se vlastně může produkt povinného soukromého důchodového pojištění lišit od sociálního důchodového pojištění. Předpokládáme-li příspěvkově definovaný penzijní plán u starobního důchodu, je zde konstrukční odlišnost především díky existenci náhradních dob pojištění, institutu předčasných důchodů a příplatkům za přesluhování. Dále lze upozornit na odlišnosti v zápočtu výdělků a let. Celkově vzato je větší odlišnost „jen“ v míře uplatnění zásady ekvivalence. Soukromé důchodové pojištění zásadně odmítá zásadu sociální spravedlnosti, sociální důchodové pojištění s ní naopak počítá jako s jednou ze dvou nosných zásad. Volba konkrétní aplikace obou zásad sociálního pojištění je věcí politiky. S tím, že v minulosti se projevovaly tendence k plýtvání prostředky sociálního pojištění a k nadměrnému přeroz-

100


dělování národního důchodu, což by mohlo být falešně interpretováno jako nadměrný důraz na zásadu sociální spravedlnosti. Z technického hlediska má povinné soukromé důchodové pojištění zde uvažované konstrukce nástroj proti těmto tendencím: je jím individuální účet pojištěnce jako centrální operand příspěvkově definovaného penzijního plánu. Účinnost tohoto nástroje není absolutní, protože tato konstrukce nevylučuje existenci náhradních dob (s platbami za ně ze státního rozpočtu, i bez nich). Tím se dostáváme k otázce, zda povinné soukromé důchodové pojištění může vyloučit aplikaci zásady sociální spravedlnosti. Bližší úvaha ukázala, že nikoliv. Určení designu produktu povinného soukromého důchodového pojištění státem (parlamentem) s jeho politickými mechanismy znamená de facto vnesení zásady sociální spravedlnosti do tohoto systému. Pokud je míra její aplikace menší než v sociálním důchodovém pojištění, pak je to jenom díky mechanismu individuálního účtu. I tento mechanismus je samozřejmě v tomto směru znásilnitelný, pak by ovšem bylo nesmyslné již jeho zavedení. Hlavní efekt mechanismu očekávám právě v paralýze stávajících mechanismů předčasných důchodů a přesluhování. Snad by bylo možno kalkulovat i s tím, že (případné) náhradní doby budou honorovány nikoliv na vrub prostředků penzijních fondů. Co však udělat s diferencovanými penzemi mužů a žen? Připustit diferenciaci vyplývající ze zásady ekvivalence, jak je uplatňována v tržních podmínkách? Asi se přikloníme k odmítnutí diferenciace. Jak přistoupit k invalidním důchodům, kde by podle zásady ekvivalence měla být diferenciace podle pohlaví a podle vstupního zdravotního stavu pojištěnce? Zde lze předpokládat uplatnění jednotného tarifu, jako v sociálním důchodovém pojištění. Zásadní otázkou jsou i rodinné poměry pojištěnce – pokud by měly existovat pozůstalostní důchody. Vdovské a vdovecké důchody existovat nemusí a pokud by se podařilo tuto politiku prosadit, bylo by to ku prospěchu kteréhokoliv systému. Sirotčí důchody však být musí; můžeme však upozornit, že nemusí být dávkou důchodového pojištění (ani sociálního). Sirotčí důchody mohou mít koncepci univerzálních důchodů, nezávislých na „originálním“ důchodu či výdělku zemřelého pojištěnce. Univerzální sirotčí důchody mohou být financovány ze systému státního zaopatření. Zásadu sociální spravedlnosti tím „vynášíme“ mimo penzijní systém. Tak či onak se nepodaří realizovat povinné soukromé důchodové pojištění bez dílčí aplikace zásady sociální spravedlnosti. Bude věcí i subjektivního posouzení, do jaké míry bude možno v tomto systému hovořit o převaze zásady ekvivalence, či zda nepůjde „jen“ o nové „vybalancování“ zásady ekvivalence a zásady sociální spravedlnosti. K modelu povinného soukromého důchodového pojištění patří i konkurence. Mohou si penzijní fondy vybírat klienty? Nebo musí brát všechny, kteří projeví zájem? Otázky jsou samozřejmě o to důležitější, že jsme právě ukázali, že povinnost sjednat soukromé důchodové pojištění podstatnějším způsobem ovlivňuje i samotný produkt – vnáší do něho zásadu sociální spravedlnosti. Nejspíše to znamená odmítnout možnost selekce klientů a tím i dále postoupit směrem mimo „pravé“ soukromé pojištění. Naše úvahy o produktu povinného soukromého důchodového pojištění můžeme uzavřít konstatováním, že právě povinnost tohoto pojištění je výrazně mění. Snadno může nastat i situace, kdy dávkový systém povinného soukromého důchodového pojištění bude citelně štědřejší než systém sociálního důchodového pojištění. S tím, že na šíři obsahu produktu


101

samozřejmě závisí pojistné. Takže v tomto směru může být povinné soukromé důchodové pojištění také dražší než sociální důchodové pojištění.

PODNIKOVÉ DŮCHODOVÉ ZAOPATŘENÍ A ZAMĚSTNAVATELSKÉ PENZIJNÍ FONDY Produkty podnikového zaopatření v řadě zemí nápadně připomínají sociální důchodové pojištění. Ostatně: nemělo jít o nic jiného, než o jednoduchou „nadstavbu“ nad sociálním důchodovým pojištěním. Pokud jsou odchylky, pak se ubírají směrem k vyšší míře aplikace zásady ekvivalence. Důvod je pochopitelný: podnik to musí zaplatit (s případnou spoluúčastí zaměstnanců), což představuje citelné a účinné rozpočtové omezení. Dále uvažujme dobrovolné podnikové zaopatření jen s plnou tvorbou rezerv, tedy s kvalitou soukromého důchodového pojištění. Lze je realizovat formou samostatného podnikového penzijního fondu nebo využitím služeb otevřeného penzijního fondu či jiné životní pojišťovny. Mělo by být věcí podniku, ke které variantě se přikloní. Všechny tyto varianty jsou dnes u nás již delší dobu možné. Problém není v tom, zda má či nemá existovat (dobrovolné) podnikové důchodové zaopatření. Otázka zní, které produkty mají mít státní podporu – a jakou. Za podporu přitom zde nepovažuji samotné zahrnutí pojistného do podnikových nákladů, to je spíše samozřejmost. (Jinak tomu může být, pokud příspěvek podniku na penzijní připojištění je doprovázen státním příspěvkem pro účastníka.) V dalším vycházíme z toho, že „kvalifikované“ produkty individuálního důchodového a dalšího životního pojištění (včetně stávajícího českého penzijního připojištění) mají státní podporu. Formou státní podpory se zde (znovu) zabývat nebudeme. Při daném východisku přicházejí v úvahu – obecně – všechny tři možné varianty politiky vůči podnikovému důchodovému zaopatření: 1. Preference podnikového zaopatření, popř. jeho některé formy (zaměstnavatelských penzijních fondů), protože je mu přisuzována nějaká zásadní výhodnost. 2. Preference individuálního pojištění, protože není vázáno na konkrétního zaměstnavatele a tím není na překážku mobilitě pracovních sil. 3. Neutrální postoj – není důvod zvýhodňovat kteroukoliv formu dobrovolného důchodového zabezpečení. V historii podnikového zaopatření původně platila první uvedená varianta: podnikové důchodové zaopatření mělo státní podporu, individuální pojištění nikoliv – v podstatě bez jakéhokoliv odůvodňování. Jistou roli v tom zřejmě sehrál fakt, že existovala celá řada podnikových či oborových penzijních ústavů, které byly „náhradními“ důchodovými pojišťovnami: plnily jak funkci veřejně právní instituce (sociální penzijní pojišťovny), tak i penzijního připojištění (nadlepšení). Dnes se u nás setkáme s argumentem, že zaměstnavatelské penzijní fondy by fungovaly na neziskovém principu. „Zaměstnanecké“ penzijní připojištění by tak mělo být levnější. Pokud se pod neziskovým principem nemá na mysli nepřímé dotování podnikového penzijního fondu, pak jde o nedorozumění: v tržní ekonomice není nic (ani kapitál) zadarmo. „Zaměstnanecké“ penzijní připojištění může být levnější – ne však ex definitione, ale jen v konkrétním případě, ve srovnání s jiným penzijním fondem. Samozřejmě může být i dražší. Svou roli zde hrají i úspory z rozsahu činnosti.

102


Vývoj v oblasti penzijních fondů u nás dokládá, že při neutrální státní politice (3. uvedená varianta) nemají podnikové penzijní fondy mnoho šancí v konkurenci s otevřenými penzijními fondy. Samozřejmě to platí za předpokladu, že by „zaměstnavatelské“ penzijní fondy nezískaly jednostranné fiskální výhody. Za daného výchozího stavu v Česku ani nemá valný smysl případně usilovat o preferenci individuálního pojištění. „Postačí“ neutrální postoj, i tak nedávám podnikovým penzijním fondům velkou šanci. Právní rámec pro podnikové (“zaměstnavatelské“) penzijní fondy u nás existuje – nového zákona z tohoto důvodu netřeba. Jediným důvodem pro vznik nového systému podnikového zaopatření by za tohoto stavu mohl být v podstatě pouze jiný požadovaný penzijní produkt, který by měly a mohly poskytovat zaměstnavatelské penzijní fondy. V dubnu letošního roku schválila česká vláda hlavní principy tzv. zaměstnaneckého penzijního připojištění, které by mělo být provozováno tzv. zaměstnavatelskými penzijními fondy. Nejpodstatnějším specifikem nově navrhovaného systému podnikového zaopatření je design uvažovaného produktu. U tohoto produktu je patrný důraz na doživotní starobní důchod. „Jednorázové vyrovnání“ se uvažuje – kromě případů, kdy zaměstnanec bude mít naspořeno jen minimum prostředků – jen v zakuklené podobě vyšší první splátky penze. Invalidní důchod má být možný jen jako příspěvkově definovaný. Pozůstalostní penze má být pouze ve velmi okleštěné podobě (jen po penzistovi, ne pro sirotky, jen po dobu jednoho roku). Při smrti účastníka, který není příjemcem penze, se předpokládá dědění toho, co si sám naspořil (tedy bez příspěvků zaměstnavatele). Takto koncipovaný produkt lze považovat za výraz preference (doživotního) starobního důchodu. Důraz na zabezpečení ve stáří ve vládních principech zaměstnaneckého penzijního připojištění by měl být doprovázen vyšší než stávající fiskální podporou – jinak by celý navrhovaný systém neměl smysl. Tak tomu však pravděpodobně není. Principy počítají s uplatněním systému odkladu daně z příjmů, což je podstatně méně výhodnější než stávající systém u penzijního připojištění. Příspěvky zaměstnavatele nemají být zahrnovány do základu daně z příjmů zaměstnance, příspěvek zaměstnance se má odečítat od jeho základu daně (do 5 % vyměřovacího základu pro sociální a zdravotní pojištění). Dále se počítá s nezahrnováním příspěvku zaměstnavatele do vyměřovacího základu pro stanovení pojistného na sociální a zdravotní pojištění. Novum oproti stávající české praxi je, že by se stejně mělo zacházet i s příspěvkem zaměstnance na toto důchodové pojištění. (Obojí má být limitováno 5 % vyměřovacího základu zaměstnance.) Platná právní úprava pojistného na sociální a zdravotní pojištění obsahuje významnou preferenci podnikového zaopatření. Zákon stanoví, že do vyměřovacího základu zaměstnance se zahrnují plnění věrnostní nebo stabilizační povahy, s výjimkou (mj.) pojistného zaplaceného zaměstnavatelem za zaměstnance na jeho úrazové pojištění, zdravotní pojištění, penzijní připojištění se státním příspěvkem, důchodové připojištění a pojištění pro případ dožití určitého věku. Při stávající vysoké úrovni sazeb pojistného je fiskální preference uvedených pojištění zásadní povahy. Z pohledu stávajícího klasického propojení daně z příjmů a pojistného na sociální a zdravotní pojištění je již samotná existence uvedené preference nesystémová. Jinak by tomu bylo při integrování těchto dvou daní. S loňskou novelou zákona o penzijním připojištěním se státním příspěvkem se zkomplikovala srovnatelnost státní podpory v podnikovém zaopatření a v individuálním pojištění. Státní příspěvek nyní již nenáleží k příspěvkům zaměstnavatele, současně však byl


103

tento příspěvek zahrnut do nákladů zaměstnavatele (do 3 % vyměřovacího základu zaměstnance pro pojistné na sociální a zdravotní pojištění) a je také nově osvobozen od daně z příjmů ze závislé činnosti (tj. u zaměstnance, do 5 % vyměřovacího základu zaměstnance pro pojistné na sociální a zdravotní pojištění). Vedle toho platilo a platí osvobození příspěvku zaměstnavatele od placení pojistného na sociální a zdravotní pojištění (s dopadem i na pojistné placené zaměstnancem). Srovnatelnost mezi příspěvkem zaměstnavatele a účastníka byla fakticky také narušena zavedením odpočitatelné položky u daně z příjmů fyzických osob. Preference podnikového zaopatření před individuálním pojištěním je zásadní otázkou. Důvody preference bychom si zde museli vymýšlet, protože se s nimi vlastně nikde v literatuře nesetkáme. Zainteresované subjekty mají na preferenci zájem a k záležitosti přistupují bez ohledu na další. Čili prostě někdy někdo navrhne znění příslušné části zákona – a ono to nějak projde. Nevýhodou pro celek je, že neexistuje ucelená fiskální politika, domýšlející do všech důsledků vazby a možná propojení daně z příjmů a „parafiskálu“. Myslí se stále postaru, v duchu tradičního, komplikovaného pojetí daně z příjmů a pojistného na sociální pojištění. A návazně se vymýšlejí nové komplikace – aby se to či ono podpořilo. Rozhodně bychom neměli vytvářet několik „vrstev“ kvalifikovaných penzijních produktů, odlišujících se mírou státní fiskální podpory. Už jenom pro komplikovanost takového systému. Omezme se na definici protěžovaných produktů, na vymezení šíře produktů, které si zaslouží preferenci. Státní podpora kvalifikovaného individuálního i podnikového důchodového pojištění (a dalšího životního) pojištění by měla být beze zbytku shodná – pro všechny produkty a poskytovatele. To znamená i sjednocení též pokud jde o osvobození od placení pojistného na sociální a zdravotní pojištění – i zde by měla platit jednotná politika vůči příspěvkům zaměstnavatele i zaměstnance (či jiného občana). Neutrální státní politika vůči podnikovému zaopatření a individuálnímu pojištění vylučuje daňové zvýhodnění příspěvků zaměstnavatele před mzdou – i při stanovení vyměřovacího základu pro pojistné sociálního a zdravotního pojištění. Čili u kvalifikovaných produktů nezapočítávat či odpočítávat obojí, nebo nic. Totéž musí platit pro daň z příjmů fyzických osob: když se nemá připočítávat pojistné placené zaměstnavatelem do daňového základu zaměstnance, tak se také musí odpočítávat pojistné placené nejen zaměstnanci. Samozřejmě ve stejné výši. Složitost stávajícího systému daně z příjmů a pojistného na sociální a zdravotní pojištění potvrzuje účelnost přechodu na systém státní podpory používaný ve stavebním spoření. Limit státní podpory kvalifikovaného soukromého důchodového a dalšího životního pojištění by neměl být určován odděleně pro penzijní fondy a pro ostatní životní pojišťovny. Čili: jediným správným řešením je jeden společný limit (4500 Kč pro klienta ročně – jako ve stavebním spoření) jak pro stávající penzijní připojištění, tak i pro kvalifikované produkty životních pojišťoven. To vše bez ohledu na počet pojistných smluv. U zaměstnavatele by placené příspěvky měly mít charakter mzdy – se vším všudy, co k tomu patří a co z toho vyplývá. Žádnou preferenci podnikovému zaopatření!

104


MODERNÍ KONSTRUKCE SOCIÁLNÍHO DŮCHODOVÉHO POJIŠTĚNÍ: SYSTÉM NDC Jedinou racionální reakcí na stále se zhoršující demografické poměry a ekonomické možnosti základního penzijního systému je renesance principů sociálního důchodového pojištění. Jsou zde možné dvě základní cesty posilování zásady ekvivalence v duchu této renesance: 1. postupné snižování výdajů cestou zvyšování důchodového věku, omezování předčasných odchodů do důchodu, krácení valorizace důchodů apod., případně zvyšování pojistného za veřejné důchodové pojištění, nebo 2. jednorázový přechod k systému individuálních účtů, spojený se zásadním potlačením významu oficiálního důchodového věku a se zavedením pružné věkové hranice výhradně podle zásady ekvivalence (pojistné matematiky), který umožňuje další uplatnění zásady sociální solidarity ve formě náhradních dob pojištění. Výhodou druhé uvedené cesty je nejen její větší transparentnost, ale zejména pak větší míra pružnosti systému daná přizpůsobováním výše nově přiznávaných starobních důchodů demografickému a ekonomickému vývoji. Rovněž valorizace již přiznaných důchodů se provádí podle možností fondu sociálního důchodového pojištění. Dále se orientujeme na tuto variantu penzijní reformy, resp. na příslušný penzijní produkt. Modernizované sociální důchodové pojištění je odděleno od státního rozpočtu, je financováno z pojistného a z výnosů rezerv, vytvářených v zásadě jen k překlenutí přechodného nedostatku prostředků. Sociální důchodová pojišťovna je státní organizací, podléhající kontrole parlamentu. Sociální důchodová pojišťovna otevře každému pojištěnci individuální účet. Na tento účet pojišťovna připisuje jím zaplacené pojistné na sociální důchodové pojištění. (Zaměstnavatel se nepodílí na financování tohoto pojištění – není to nutné; při přechodu na tento systém se čisté mzdy nezmění.) Při odchodu do starobního důchodu se z prostředků na individuálním účtu pojištěnce vypočte (jakoby „zakoupí“) doživotní důchod – podle pojistně-matematických zásad. Přitom se použijí úmrtnostní tabulky odvozené z údajů Českého statistického úřadu (jednotné pro muže i ženy) a další běžně používané technické podklady pro kalkulaci důchodů: technická úroková míra a sazba (sazby) režie odpovídající očekávaným správním nákladům pojišťovny. Zjednodušenou verzí aplikace pojistněmatematických zásad je výpočet výše doživotního důchodu vydělením prostředků na individuálním účtu střední očekávanou délkou života osoby příslušného věku. Na individuální účet pojištěnce lze případně připisovat též prostředky odpovídající náhradním dobám pojištění (péče o dítě, vojenská služba). Doba pracovní neschopnosti a doba pobírání podpory v nezaměstnanosti již nejsou náhradními dobami pojištění, z dávek náležejících za tyto doby se platí pojistné (a daň z příjmů) a tím také dochází i k odpovídajícímu dotování individuálního účtu pojištěnce. (Výše nemocenského a podpory v nezaměstnanosti se přitom nově stanoví s přihlédnutím k placení pojistného a daně z příjmů z těchto dávek.) Placení pojistného a daně z příjmů se plně vztahuje na starobní a další důchody. Již vyplácené důchody lze k datu reformy jednorázově valorizovat tak, aby nedošlo ke změně těchto příjmů důchodců. Pojistné sociálního důchodového pojištění, strhávané z důchodů, není připisováno na individuální účet pojištěnce. (Alternativně není vůbec zdrojem so-


105

ciální důchodové pojišťovny, ale příjmem sociální zdravotní pojišťovny – tím by se vzaly na zřetel vyšší náklady na zdravotní péči důchodců.) Dosavadní důchodové nároky pojištěnců, nepobírajících důchod, lze k datu reformy přepočítat na obnos, který se připíše na individuální účet pojištěnce. Přitom lze postupovat analogicky (ale opačně) k postupu při odchodu do důchodu: stanoví se fiktivní výše důchodu podle dosavadního zákonného nárokového schématu a ta se podle pravidel pojistné matematiky převede na příslušný obnos na individuálním účtu. Zjednodušenou verzí výpočtu je vynásobení vypočteného důchodového nároku střední očekávanou délkou života osoby příslušného věku. (Výsledná částka se vynásobí koeficientem vyjadřujícím skutečnost, že v budoucnu vyplácené důchody budou plně zatíženy placením pojistného a daně z příjmů.) Prostředky pojištěnců na individuálních účtech se každoročně valorizují podle vývoje průměrné mzdy v národním hospodářství (s využitím veličiny typu všeobecného vyměřovacího základu). Po dosažení prvního důchodového věku (např. 55 let pro muže i ženy) může pojištěnec požádat o přiznání starobního důchodu, pokud na jeho individuálním účtu bude dostatek prostředků k vyměření zákonem stanovené minimální penze. Výše této minimální penze bude odvozena od všeobecného vyměřovacího základu (např. 40 % tohoto základu). Důchodce může bez omezení pokračovat v zaměstnání a pojistné důchodového pojištění srážené z jeho výdělku bude plynout na jeho individuální účet. Jednou do roka bude moci důchodce požádat o přiznání dodatečného důchodu, vypočteného z prostředků na jeho individuálním účtu. Dosažením druhého důchodového věku (65 let pro muže i ženy) mohou získat nárok na starobní důchod pojištěnci nesplňující kritérium minimální penze podle předchozího odstavce. Přiznání důchodu lze zde podmínit pouze předchozím zaplacením pojistného za 15 let. Starobní a další dnešní důchody (není-li dále stanoveno jinak) lze valorizovat ze zákona jen podle vývoje spotřebitelských cen. Bude-li ve fondu sociálního důchodového pojištění dostatek prostředků, bude možno valorizovat důchody vyšším koeficientem než odpovídá vývoji cen. Konstrukce invalidních důchodů v modernizovaném modelu sociálního pojištění může vycházet také z nemocenské koncepce invalidních důchodů (zdůraznění návaznosti invalidity na nemoc či úraz). Výši invalidního důchodu lze jednak stanovit shodně s postupem při vyměření starobního důchodu. Takto vyměřený invalidní důchod by se indexoval shodně s pravidlem valorizace starobních důchodů. Minimální relativní výše plného invalidního důchodu se ovšem stanovila např. na úrovni 50 % nemocenského, s valorizací podle vývoje mezd (do dosažení prvního důchodového věku, kdy se přejde k valorizaci v rozsahu jako u starobních důchodů). Minimální absolutní výši plného a částečného invalidního důchodu lze určovat absolutní částkou. Pokud je invalidní důchodce výdělečně činný, plyne pojistné na důchodové pojištění na jeho individuální účet a po dosažení důchodového věku se příslušné prostředky použijí na vyměření starobního důchodu, který se spojí s invalidním důchodem vypočteným podle prvního uvedeného pravidla (odvozeným z prostředků na individuálním účtu). Vdovské a vdovecké důchody netřeba nově přiznávat. Pozůstalý manžel by však měl mít právo na zprůměrování stavu svého individuálního účtu a stavu individuálního účtu

106


zemřelého manžela. Obdobně lze realizovat právo na zprůměrování starobního důchodu – půjde-li o důchodce. Analogicky lze postupovat i v kombinovaných případech, kdy jeden z dvojice manželů byl důchodcem a druhý byl výdělečně činný. Např. v případě, když zemře manžel – důchodce, přepočte se jeho důchod na jednorázový obnos a rozdíl mezi tímto obnosem a obnosem na vlastním účtu manželky se připíše na její individuální účet. Alternativně lze průměrovat důchody či důchodové nároky jen za dobu společného života manželů a touto cestou umožnit též dílčí uspokojení nároků rozvedených manželů po smrti dřívějšího manžela. Sirotčí důchody je nejvhodnější transformovat na univerzální dávku, jejíž výše tak nebude záviset na výdělku či důchodu zemřelého rodiče. Výši sirotčího důchodu lze odvozovat od všeobecného vyměřovacího základu: pro polosirotka může činit 25 % všeobecného vyměřovacího základu, pro úplného sirotka 50 %. Touto konstrukcí bude dána i valorizace sirotčích důchodů – podle vývoje mezd. Sirotčí důchody nebudou podléhat dani z příjmů či placení pojistného. Zásadní posilování zásady ekvivalence nejen v našem veřejném důchodovém pojištění je možné a nutné. Autor místo postupného přizpůsobování parametrů stávajícího českého systému doporučuje přechod k systému sociálního pojištění s individuálními účty jednotlivých pojištěnců. Jedná se přitom nikoliv o účty ve smyslu investičního životního pojištění, resp. příspěvkově definovaného penzijního plánu – ale o účty důchodových nároků, označované v literatuře jako notional defined contribution system (NDC). Penzijní produkt NDC umožňuje vyváženější uplatnění zásady ekvivalence a zásady sociální spravedlnosti – právě díky tomu, že jde o účty důchodových nároků, nikoliv o vklady kryté rezervami pojistného životního pojištění. Jednotnost produktu NDC pro všechny pojištěnce i ve smyslu shodného zhodnocování prostředků na účtech a důchodů samotných odpovídá plně očekávání téměř všech pojištěnců. Ve srovnání s tím je systém povinného soukromého důchodového pojištění pro většinu občanů nepochopitelnou komplikací – žádného investora si nechtějí povinně vybírat. Moderní systém důchodového zabezpečení si plně vystačí se dvěma pilíři: 1. Prvním a základním pilířem je produkt NDC – modernizované sociální důchodové pojištění, propojené s moderním zdaněním příjmů, integrujícím dnešní pojistné sociálního a zdravotního pojištění a dnešní daň z příjmů fyzických osob. 2. Druhým pilířem je dobrovolné soukromé důchodové a další životní pojištění se státní podporou, nejlépe ve tvaru dnešní státní podpory stavebního spoření. S limitem společným pro všechny kvalifikované produkty, včetně dnešního penzijního připojištění se státním příspěvkem. A bez dodatečné podpory podnikového zaopatření; na pojistné hrazené zaměstnavatelem se má hledět stejně jako na mzdu zaměstnance.


107

Resumé PENSION PRODUCTS It used to be a task of the extended family to care for its old, disabled, widowed and orphans. But, as the average life span lengthens and the role and position of the family changes, old age security provision becomes ever more significant. The first system of interest to us was the social pension insurance, introduced in Czechoslovakia in 1924. It covered all employees and was based on the principles of equivalence and solidarity. The premiums were flat, but based on part of the salary, up to a ceiling, thus leaving room for private insurance to cover the surplus. With time, the classical system everywhere suffered many modifications and, as it operates in the Czech Republic today, it bears the scars of many special-purpose government interventions and hardly corresponds to the original model. Universal public pensions constitute an interesting option for their simplicity and transparency; they are financed directly from the budget, without any special tax called “premium”. However, they are demotivating and fulfill the needs of none but the poorest and marginal population groups for they provide only for the barest necessities of life. Voluntary pension products offered by commercial insurers are based purely on actuarial mathematics and the principle of equivalence. There are many variations, but the two basic modalities are currently paid deferred pension scheme and immediately payable pension based on a single premium. Classical pension insurance corresponds to a defined benefit pension plan, as defined in the pension plan legislation. Though the currently paid deferred pension is from an objective point of view the ideal form, it is not very attractive to the insured, who have to pay for years and fear not to be able to enjoy the benefits commensurately. Potential demand has to be stimulated by state support, either as tax relief or as state contributions. However, since a general tax reform is overdue, until then, a direct state contribution, similar to the contribution granted to pension funds, would constitute the best stimulus. The pension funds or, in full, the complenentary pension insurance with state contribution, form a separate system launched in 1994. Though originally meant as a traditional second pillar of employees’ pension funds, they turned out to be in fact oneproduct life insurance companies. Established when the Parliament enacted a bill drafted by Amercian advisers, its wording does not fit into Czech insurance law, whence its specific features. While life insurance companies are regulated on the basis of a European model of supervision, pension funds are based on the American model of regulation. The Chilean model of compulsory pension insurance differs from the social pension insurance by being first a defined benefit pension plan and, in a second phase, a classical pension product. The question is, if it is made compulsory, does not the state have a right to intervene in its design? The state will establish it by legislation and, for political reasons, it will have to take into consideration the principle of solidarity. Similarly, i.e. for political reasons, the state may support the creation of employees’ pension funds. Such legislative process started in April. These funds are to offer old-age pensions.

108


Yet all pension products and their providers should be treated equally. Indeed, the only rational solution, taking into account a worsening demography and economic limitations of the pension system, is to set up a two-pillar scheme with a modernized social pension insurance linked to a modern tax system, integrating social and health insurance premiums with the income tax, and complemented by a voluntary pension and life insurance with state support.


109

K NĚKTERÝM PROBLÉMŮM POJIŠTĚNÍ ODPOVĚDNOSTI Z PROVOZU VOZIDLA JUDr. Jiří Horník

ÚVOD Nová právní úprava pojištění odpovědnosti z provozu vozidla obsažená v zákoně č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění zákona č. 307/1999 Sb. (dále jen „zákon“) a v celém svém rozsahu účinná od 1. ledna 2000, nahrazuje starý systém zákonného pojištění novým systémem pojištění povinně smluvního. Cílem nové úpravy je především liberalizace trhu v dané oblasti sjednávání pojištění.1) Předmětem tohoto článku je pojednání o některých problémech, které vyvstávají nebo budou vyvstávat v souvislosti s aplikací některých ustanovení zákona, přestože jde o právní úpravu zcela novou.

REGULOVANÁ VÝŠE POJISTNÉHO Vzhledem k tomu, že kromě České pojišťovny nemá s provozováním daného druhu pojištění zkušenost žádná jiná pojišťovna, rozhodl zákonodárce o dočasné regulaci uvedeného tržního prostředí. Jako nejvhodnější způsob se ukázala regulace výše pojistného. Po dobu 3 let od nabytí účinnosti zákona se pojistné může pohybovat pouze v daném rozmezí. Dolní hranicí je pojistné za zákonné pojištění odpovědnosti stanovené pro rok 19992) (minimální pojistné) a horní hranicí je minimální pojistné navýšené o 30% (maximální pojistné). V souvislosti s regulovaným pojistným je nezbytné zmínit se o systému bonus-malus, jehož zavedení bude přímo ovlivňovat výši pojistného. Bonus je slevou z pojistného za bezeškodní průběh v předcházejícím pojistném období, malus je pak přirážkou k pojistnému v případě, že vznikla pojistná událost, z které byl pojistitel povinen plnit. Po dobu regulace pojistného je výše těchto úprav omezena již uvedeným 30% rozmezím. V žádném případě to však neznamená, jak je často prezentováno, že po prvním roce lze uplatnit maximální bonus ve výši 5%. Tímto výrokem dochází k nepochopení některých ustanovení zákona, zejména § 3 odst. 7, kde je stanovena možnost pro pojistitele snížit pojistné o 5% pod hranici minimálního pojistného v případě beznehodovostního průběhu. Po dobu regulace pojistného je výše bonusu, ale i malusu vázána ke konkrétní výši pojistného, tzn. v jaké části onoho 30% rozmezí bylo stanoveno pojistné pro konkrétního pojistníka, resp. druh vozidla. Teoreticky je tak možné, že již po prvním roce pojištění, může pojistník, jehož základní pojistné bylo stanoveno jako maximální povolené (mini-

1) 2)

K dalším cílům zákona např. Parlamentní zpravodaj 6/1999, str. 10. Viz. § 22 vyhlášky MF č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla

110


mální pojistné + 30%), získat bonus až 35%. Analogicky tak lze po prvním roce získat malus až 30%. Výše stanovených hranic pojistného však není po dobu regulace neměnná a každoročně se zvyšuje o procentuální výši nárůstu spotřebitelských cen v předcházejícím roce stanovenou Českým statistickým úřadem (dále jen „inflace“). Podstatné je, že inflační navýšení minimálního pojistného je obligatorní (§ 3 odst. 6 zákona), což může mít neblahý vliv pro klienty některých pojišťoven. Půjde zejména o pojišťovny, které se svými klienty uzavřely pojištění na rok 2000 za minimální pojistné.3) Klienty uvedených pojišťoven by za jistých okolností mohlo potkat navýšení pojistného právě o procentuální výši inflace. V důsledku tvrdého konkurenčního boje při prvotním rozdělování trhu mezi pojišťovnami, se málokterý klient sjednávající pojištění za minimální pojistné o možném inflačním nárůstu dozvěděl. V mnoha případech mu byla téměř „garantována“ pětiprocentní sleva ze sjednaného pojistného při beznehodovostním průběhu. Nereálnost takového postupu je zde zcela zřejmá. Předpokladem k tomu, aby z pohledu pojistníka k inflačnímu navýšení pojistného nedošlo jsou následující skutečnosti: a) klient musí mít za předešlý pojistný rok beznehodovostní průběh svého pojištění, b) pojišťovna uplatní vůči takovému klientovi možnost snížit pojistné o max. 5 % pod hranici minimálního pojistného (§ 3 odst. 7 zákona), c) inflace nesmí přesáhnout hranici 5 %. Při splnění výše uvedených podmínek nebude mít obligatorní navýšení minimálního pojistného přímý vliv na pojistné stanovené klientovi pro rok 2000, resp. se toto navýšení neprojeví negativně. Nepodaří-li se však uvedené podmínky splnit, bude situace vypadat následovně: Ad a) Klient neměl beznehodovostní průběh, tudíž s největší pravděpodobností bude postižen malusem, do kterého by se mělo „schovat“ obligatorní zvýšení minimálního pojistného. Ad b) Neuplatnění uvedeného snížení je z důvodů konkurenčního boje mezi pojišťovnami s nejnižším pojistným nepravděpodobné. V konečném důsledku tak sice nepůjde o snížení pojistného za první pojistný rok o čistých 5 %, ale o procento nižší, odpovídající pojistnému navýšenému o inflaci a následně sníženému o 5 %. Ad c) Přesáhla-li by inflace uvedenou hranici, ztratila by pojišťovna možnost „schovat“ obligatorní navýšení pojistného pod pětiprocentní bonus v případě beznehodovostního průběhu. Štěstím pro uvedené pojišťovny je, že oproti minulým letům, kdy se inflace pohybovala v rozmezí 8 – 10 %, její hodnota za rok 1999 klesla na rekordních 2,1 %.4) Inflace za rok 2000, o jejíž výši se bude navyšovat minimální pojistné pro rok 2002, však již nemusí být tak příznivá a daný problém se může projevit opět v celé své šíři. Úvaha v předchozím odstavci vychází z ideální situace, kdy pojistník uzavřel u dané pojišťovny pojištění k 1. 1. 2000. Jeho pojistné období (většinou pojistný rok) se tak zpravidla bude krýt s kalendářním rokem. Mnohem složitější situace však nastane, jestliže uzavře pojištění v průběhu roku 2000, a to právě za minimální pojistné. V takovém případě bude pojistné období zasahovat do dvou kalendářních roků. Pojišťovna tak ne3)

Na pojistném trhu by se tato skutečnost týkala tří pojišťoven, které si stanovily základní sazby na úroveň minimální hranice pojistného buď pro všechny kategorie vozidel anebo jen pro některé z nich. 4 ) Srov. informace na internetové stránce Českého statistického úřadu (http:\\www.czso.cz) Pojistné rozpravy 10

111

bude moci využít možnost pětiprocentního snížení pod hranici minimálního pojistného a bude muset pojistníkovi navýšit poměrnou část pojistného zasahující do následujícího kalendářního roku o stanovenou procentní výši. Ze strany některých pojišťoven byla tato otázka vyřešena obligatorním stanovením pojistného období tak, aby vždy končilo k 31. 12. příslušného roku, čímž se předchází zasahování jednoho pojistného období do dvou roků kalendářních. U pojišťoven, které tento krok neučinily, bude v tomto smyslu docházet k situaci, kdy bude nezbytné měnit uzavřenou pojistnou smlouvu, aby se tato smlouva nedostala do rozporu se zákonem ohledně výše pojistného, které by bylo nižší než je zákonem stanovené minimální pojistné.

III. LIMITOVANÉ POJISTNÉ PLNĚNÍ Zcela novým institutem oproti právní úpravě platné do konce roku 1999 je možnost, aby si pojistitel v pojistných podmínkách stanovil maximální limit svého plnění při jedné škodné události, přičemž takový limit musí být podle § 3 odst. 4 zákona stanoven nejméně na 18 milionů Kč při škodě na zdraví nebo usmrcením pro každého poškozeného a nejméně 5 milionů Kč pro věcné škody a ušlý zisk. Pojistitel je povinen dodržet nejméně takto stanovené limity, z čehož vyplývá, že mu nic nebrání, aby stanovil limity svého plnění, které jsou vyšší. Domnívám se však, že zákon neumožňuje, aby si pojistitel stanovil neomezený limit plnění, jak je někdy uváděno,5) protože podle § 3 odst. 2 musí pojistná smlouva obsahovat „limit pojistného plnění“. Bylo-li by tedy cílem pojistitele stanovit „neomezené pojistné plnění“, musel by do pojistné smlouvy uvést limit plnění v takové výši, která by se prakticky rovnala neomezenému pojistnému plnění. Z pohledu praxe se ukázalo, že nejvyšší hranicí, kam až byly pojišťovny ochotny zajít, bylo většinou 50 milionů jak pro škody na zdraví tak pro věcné škody. Výjimkou je jediný pojistitel, který si stanovil pro škody na zdraví limit plnění 54 milionů korun. Velmi frekventovanou otázkou nejen v době hromadného uzavírání pojištění bylo, zda jsou základní limity plnění stanovené zákonem dostatečné nebo je nezbytné uzavřít pojistnou smlouvu s vyššími limity plnění. Budeme-li předpokládat běžný provoz vozidla a odhlédneme-li od katastrofických scénářů zejména v podobě vážných řetězových nehod nebo těžkých nehod autobusů či vozidel převážejících nebezpečný náklad, lze konstatovat, že zákonem stanovený 18ti milionový limit plnění pro jednoho poškozeného v případě škod vzniklých zraněním nebo usmrcením je zcela dostatečný, a to zejména ve vztahu k tristnímu stavu obecného odškodňování škod na zdraví podle našeho právního řádu. O tom, zda je však dostatečný 5ti milionový limit na věcné škody a ušlý zisk, který je ještě uplatňován kumulativně na celou škodnou událost, by bylo možné podle mého názoru s úspěchem pochybovat. Z hlediska uzavírané pojistné smlouvy se maximální pojistné plnění rovná pojistné částce, která je zároveň horní hranicí plnění pro jednu škodnou událost. Je nezbytné zdůraznit, že limit pojistného plnění se vztahuje na každou jednotlivou škodnou událost a není limitován např. jednou škodnou událostí v roce. Škodnou událostí se přitom ve smyslu zákona rozumí způsobení škody vozidlem, resp. řidičem, jehož odpovědnost za 5)

Srov. Mácha, P.: „Povinné ručení“ v praxi, Causa Privata ČOP 1/2000, str. 761

112


škodu je pojištěna. Škodnou událost nelze zaměňovat s událostí pojistnou, která zakládá povinnost pojistitele hradit pojistné plnění konkrétnímu poškozenému. V rámci jedné škodné události tak může vzniknout několik událostí pojistných,6) přičemž součet všech plnění za každou takovou pojistnou událost nesmí překročit limit plnění pro samotnou škodnou událost. Stanovené minimální limity plnění pojistitele se uplatní tehdy, nestanoví-li si pojistitel v pojistných podmínkách limity vyšší a dále se minimální limity plnění vztahují na plnění z garančního fondu, který spravuje Kancelář pojistitelů (§ 18 odst. 2 písm. a) zákona). Z garančního fondu tvořeného z příspěvků pojistitelů a z pojistného za hraniční pojištění je plněno ve prospěch poškozeného v případě, že škoda byla způsobena: – provozem nezjištěného vozidla, došlo-li ke vzniku škody na zdraví nebo usmrcení, – provozem vozidla bez pojištění odpovědnosti, – provozem vozidla, jehož odpovědnost z provozu je pojištěna u pojistitele neschopného z důvodu svého úpadku tuto škodu uhradit. Je-li plněno z garančního fondu z výše uvedených důvodů, je plněno maximálně do výše limitů, které jsou stanoveny pro pojistitele jako minimální (§ 24 odst. 6 zákona). Ze zákona však nevyplývá, že by bylo zákonnými minimálními limity omezena i výplata pojistného plnění u zbývajících dvou skutečností, zakládajících nárok na plnění z garančního fondu (§ 24 odst. 2 písm. d) a e) zákona). Byla-li by tak způsobena škoda provozem cizozemského vozidla, za kterou odpovídá osoba, která uzavřela hraniční pojištění a nebo není povinna uzavřít toto pojištění (zpravidla vlastní tzv. zelenou kartu), pojistné plnění by nebylo omezeno a odpovídalo by skutečné výši způsobené škody. Skutečná situace je však jiná, protože ačkoli to ze zákona přímo nevyplývá, v obou případech bude pojistné plnění omezeno. Z pohledu hraničního pojištění došlo k omezení pojistného plnění ve Všeobecných pojistných podmínkách pro pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem cizozemského vozidla na území ČR (VPPHP99) vydaných Českou kanceláří pojistitelů, kde byl pro hraniční pojištění stanoven limit pojistného plnění ve výši odpovídající minimálním zákonným limitům.7) Poněkud více problematické bude vyřešení této otázky v případě škody způsobené na našem území cizozemským vozidlem, jehož řidič není povinen sjednávat hraniční pojištění. Jestliže bychom přistoupili na výklad o neomezeném plnění, z dikce zákona by pak vyplývalo, že pro poškozeného by ve vztahu k záruce plnění náhrady škody, jde-li o škodu velkého rozsahu, bylo mnohem „výhodnější“, způsobil-li by mu tuto škodu řidič cizozemského vozidla než řidič vozidla tuzemského s pojištěním odpovědnosti se základními limity plnění nebo i limity vyššími, ale přesto limity. Vlastní mechanismus likvidace pojistné události v takovém případě a následná výplata pojistného plnění jsou však skutečnostmi poněkud složitějšími, s jejichž řešením si nevystačíme s českým právním řádem. Na stejném základě se bude likvidovat i případná škodní událost českého vozidla, které vyjelo do zahraničí a jeho provozem tam byla způsobena škoda.

6)

Viz. důvodová zpráva k zákonu (Poslanecká sněmovna 1999, 3. volební období, Sněmovní tisk č. 150, str. 25) 7 ) Čl. 7 odst. 1 VPPHP99 schválených MF pod čj. 321/94003/1999 dne 2. prosince 1999 a účinných od stejného data. Pojistné rozpravy 10

113

ŠKODA ZPŮSOBENÁ V ZAHRANIČÍ A LIMITOVANÉ PLNĚNÍ Podle § 6 odst. 3 zákona se vztahuje pojištění odpovědnosti na škodnou událost nejen na území České republiky, ale i na území cizího státu uvedeného v seznamu, který vydá ministerstvo financí vyhláškou. 8) Bližší vymezení postupu při škodě způsobené v zahraničí zákon nespecifikuje s výjimkou ustanovení § 11 odst. 3, kde se uvádí, že způsobilo-li škodu ve státě uvedeném v seznamu vozidlo s výjimkou z pojištění odpovědnosti, uhradí takovou škodu Česká kancelář pojistitelů nebo pojistitel, který vydal zelenou kartu s tím, že takto poskytnuté pojistné plnění bude refundováno ze strany ministerstva financí. Způsob řešení dopravní nehody způsobené v zahraničí bude podléhat ve většině případů právnímu řádu země, kde byla nehoda způsobena.9) Existuje však i možnost, že bude moci být uplatněno právo české a to tehdy, došlo-li na území cizího státu ke střetu dvou vozidel, která jsou registrována v ČR.10) Vlastní výplata pojistného plnění však bude podstatně složitější, než u nehody způsobené v ČR. Poškozenému vznikne právo uplatnit svůj nárok nikoli přímo u pojistitele, u kterého je sjednáno pojištění, ale u Kanceláře pojistitelů, pod jejíž územní působnost spadá místo nehody.11) V souvislosti s následným plněním je však nezbytné brát ohled na skutečnost, že pojistník si ujednal v pojistné smlouvě s pojistitelem limity plnění, do kterých je pojistitel povinen plnit, přičemž zákon stanoví jejich minimální výši. Při nehodě způsobené v zemi uvedené na seznamu vydaném ministerstvem však nastává zvláštní režim vyřizování celé škodné události. Na seznamu jsou zpravidla uvedeny jen země, které se podílí na Mezinárodním systému pojištění odpovědnosti motorových vozidel, tzv. Systému zelené karty. Řešení takové nehody pak bude většinou obdobné, jako podle našeho zákona. Kancelář pojistitelů příslušná podle místa nehody poskytne v případě způsobení škody tuzemským (roz. českým) vozidlem poškozenému pojistné plnění. Aktuální se pak stane otázka, zda poskytnutí takového plnění limitováno a pokud ano, tak jakým limitem. A zároveň pokud by nebyla výplata takového pojistného plnění limitována, vzniká otázka, zda v případě, že sjednaná výše limitů plnění pojistníka, resp. pojištěného bude nižší než částka poskytnutá Kanceláří poškozenému, bude moci pojišťovna po pojistníkovi, resp. pojištěném vymáhat částku, kterou musela plnit nad rámec stanovených smluvních limitů jako refundaci Kanceláři, která poskytla plnění poškozenému. K zodpovězení daných otázek je nutné zastavit se nejdříve u právní úpravy na jejímž základě jsou postaveny vzájemné vztahy mezi jednotlivými národními Kancelářemi, resp. pojistiteli. K zajištění správného fungování vzájemných vztahů mezi jednotlivými národními kancelářemi existují dva způsoby právní úpravy. Prvním z nich je tzv. Jednotná dohoda mezi kancelářemi (dále jen „Jednotná dohoda“), jejíž nejnovější znění bylo přijato na Radou kanceláří na valném shromáždění 30. a 31. května 1996.12) Jednotná

8) 9) 10 ) 11) 12 )

Viz. § 4 vyhlášky ministerstva financí č. 205/1999 Sb., kterou se provádí zákon o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Srov. čl. 3 Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody sjednané 4. května 1971 v Haagu (publikována pod č. 130/1976 Sb.) Čl. 4 písm. b) tamtéž. § 9 odst. 1 zákona v souvislosti s čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody Český překlad publikován v Pojistných rozpravách 6/1999, str. 42-48

114


dohoda je uzavírána mezi jednotlivými národními kancelářemi a jejím hlavním znakem je, že za důkaz o sjednání pojištění na území druhé strany je považovaná Mezinárodní karta automobilového pojištění (Zelená karta). Druhým režimem právní úpravy je Multilaterální dohoda o zárukách mezi národními Kancelářemi pojistitelů (dále jen „Multilaterální dohoda“) podepsaná 15. března 1991 v Madridu.13) Základním rozdílem oproti Jednotné dohodě je její mnohostranný charakter a zároveň eliminace prokazování pojištění pomocí Zelené karty, protože za pojištěné se považuje každé vozidlo, které vstoupí na území druhé strany (čl. 1 písm. d) MD). Mechanismus řešení škodných událostí a následné refundace nákladů je u obou dohod obdobný. Podle Multilaterální dohody je každá Kancelář pojistitelů odpovědná za škody způsobené cizozemskými vozidly (čl. 1 písm. e) MD). Zároveň je však každá Kancelář pojistitelů, která vyplatila pojistné plnění poškozenému za škody způsobené cizozemským vozidlem oprávněna požadovat úhradu tohoto plnění po té Kanceláři pojistitelů, resp. po jejím členovi, u něhož je pojištěna odpovědnost z provozu cizozemského vozidla (čl. 5 písm. a) MD). Kancelář pojistitelů místa evidence cizozemského vozidla (tzv. Platící Kancelář), resp. konkrétní pojistitel je povinen zaplatit částku, která je refundací nákladů vzniklých kanceláři, která vyšetřuje škodnou událost a vyplácí pojistné plnění poškozenému (tzv. Jednající Kancelář). Základní otázkou je, zda tato refundace proběhne v plné výši i v případě, že je překročen limit plnění stanovený pro konkrétní pojistnou smlouvu, na jejímž základě je plněno a pokud ano, zda bude pojistitel vymáhat na pojistníkovi plnění, které za něj plnil navíc? Ohledně výše refundované částky z Multiraterální dohody vyplývá, že Jednající Kancelář, která vyřídila vzniklou škodu, má nárok na úhradu „celkové částky zaplacené jako náhradu škody nebo odškodnění“ (čl. 5 písm.a) bod (i) MD).14) Z tohoto ustanovení je zřejmé, že Platící Kancelář, resp. pojistitel je povinen uhradit částku vyplacenou Jednající Kanceláří bez ohledu na omezení svého plnění. Je však možné, aby sama Jednající Kancelář omezila své plnění ve vztahu k limitům plnění pojistitele? Podle ustanovení čl. 3 písm. d) MD může Jednající Kancelář konzultovat svůj postup s Platící Kanceláří, a to i v otázkách týkajících se výše výplaty náhrady škody. Možnost této konzultace se stává povinností v případě, když zamýšlená částka určená k náhradě škody převyšuje limity plnění stanovené zákonem v zemi Jednající Kanceláře, ale zároveň je kryta pojistkou. Tehdy je povinna konzultovat svůj postup s Kanceláří, jejímž členem je pojistitel a vyžádat si od ní souhlas k plnění částky převyšující zákonné limity stanovené rozhodným právním řádem, avšak nepřevyšující limity stanovené pojistnou smlouvou. Vzhledem k tomu, že se zde hovoří o nutném souhlasu k plnění nad rámec zákonných limitů, ale krytých pojistnou smlouvou, lze z toho dovodit, že plnění nad rámec limitů stanovených v pojistné smlouvě není přípustné. Tím odpadá i otázka ohledně refundace vůči pojistníkovi ze strany pojišťovny toho, co pojišťovna plnila nad rámec limitů poškozenému. Výše limitů pojistného plnění je tak vždy určena, a to různými způsoby. V první řadě jde o zákonnou úpravu limitů, která může být upřesněna všeobecnými pojistnými pod-

14 )

Kromě této částky má Kancelář nárok ještě na úhradu částek vyplacených za vnější služby poskytnuté v souvislosti s likvidací dané škody a poplatku za zpracování ve výši 15% z vyplacené náhrady škody.


115

mínkami pojistitele (jen ve prospěch pojistníka) případně smluvními ujednáními konkrétní pojistné smlouvy. U škod způsobených v zahraničí je výše vyplaceného pojistného plnění omezena limity pojistného plnění, které se vztahují k pojistné smlouvě uzavřené pojistníkem ve prospěch pojištěného-škůdce.

VÝJIMKY Z POJIŠTĚNÍ ODPOVĚDNOSTI Sjednat pojištění odpovědnosti je povinen každý, kdo chce provozovat vozidlo na pozemních komunikacích v ČR. Z této povinnosti byly učiněny dvě základní výjimky. První z nich jsou řidiči cizozemského vozidla, kteří mají platnou zelenou kartu nebo je-li pojištění jejich vozidla zaručeno Kanceláří pojistitelů cizího státu. Druhou výjimkou jsou vozidla složky Integrovaného záchranného systému s právem přednosti jízdy nevyužívaná k podnikání a zařazená do okresního požárního poplachového plánu. U cizozemských vozidel jde o výjimku zcela samozřejmou, což se však nedá říci o vybraných vozidlech tuzemských. Rozsah výjimek pro tuzemská vozidla lze označit za velmi úzký a neobvyklý. Původní vládní návrh zákona obsahoval podstatně širší rozsah výjimek, zejména mělo dojít k vyjmutí z povinnosti sjednávat pojištění pro všechna vozidla státních orgánů. Návrh vcelku logický a opírající se i o předcházející praxi, kdy za škody způsobené těmito vozidly ručil sám stát.15) Poslanecká sněmovna na popud rozpočtového výboru16) uznala, že rozsah výjimky je příliš široký a rozhodla tak o jejím zúžení na současnou podobu, což akceptovaly i všechny orgány podílející se na uvedení zákona v platnost. Výsledná podoba rozsahu výjimek se tak stala velmi příznivou pro pojišťovny, kterým se zvětšila potencionální klientela, nikoli však pro stát. První problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Pojistit svá vozidla by musely např. i všechny bezpečnostní složky státu včetně tajných služeb. Paradoxní je už samotná představa toho, že jakákoli tajná služba odevzdá seznam všech svých vozidel včetně jejich technických údajů jakékoli pojišťovně. Krizové situaci bylo zabráněna doslova za pět minut dvanáct, když byla 18. listopadu 1999 přijata pod č. 307/1999 Sb. novela zákona. Novela rozšířila výjimky z pojištění odpovědnosti podle § 5 odst. 1 zákona o nové písmeno c), které stanoví, že povinnost uzavřít pojistnou smlouvu nemají pro svá vozidla bezpečnostní a tajné služby (BIS, VOZ, ÚZSI), Policie ČR pro vozidla některých svých služeb a obce pro vozidla provozovaná jednotkami sborů dobrovolných hasičů obce. Oproti vládnímu návrhu novely opět došlo v Poslanecké sněmovně k značnému zúžení výjimek,17) což způsobí problémy při čerpání prostředků ze státního rozpočtu, protože s tímto druhem výdajů se při sestavování rozpočtu nepočítalo.

15 )

Na stejném principu fungovala i prvorepubliková právní úprava dané oblasti. Srov. § 57 odst. 1 zákona č. 81/1935 Sb., o jízdě motorovými vozidly. 16 ) Viz. usnesení rozpočtového výboru č. 110 z 13. schůze dne 29. dubna 1999 (Poslanecká sněmovna 1999, 3. volební období, Sněmovní tisk č. 150/1, str. 2) 17 ) Z konečné podoby novely vypadly oproti vládnímu návrhu ostatní vozidla ozbrojených sil ČR, ostatní vozidla Policie ČR, vozidla Hasičského záchranného sboru ČR, vozidla Celní správy ČR a vozidla provozovaná jednotkou hasičského záchranného sboru podniku nebo jednotkou sboru dobrovolných hasičů podniku.

116


ZÁVĚR V souvislosti s aplikací nového zákona zavádějícího systém povinně smluvního pojištění odpovědnosti se tedy vyskytuje několik problémů, které mohou způsobit na pojistném trhu nemalé potíže, v nichž se mohou ocitnout jak pojišťovny tak jejich klienti a nakonec i sám stát, kterému se díky doporučení rozpočtového výboru!! nemusí dostávat rozpočtových prostředků na úhradu pojištění. Lze tak zrekapitulovat, že uzavření pojištění za minimální pojistné nemusí mít vždy požadovaný efekt, jaký od něj očekával klient pojišťovny. Zároveň již není automatickým neomezený limit plnění z pojistné smlouvy a prakticky ho již nelze ani sjednat, což by však bylo nepravděpodobné i z obchodního hlediska. Výše sjednaných limitů se přitom uplatní i u škod způsobených tuzemskými vozidly v zemích, které se podílí na tzv. zelenokaretním systému.


117

Resumé ON SOME PROBLEMS OF MTPL INSURANCE Since 1. 1. 2000, when the Law no. 168/1999 OJ and no. 307/1999 OJ came into effect, the old system of statutory MTPL insurance has been replaced by a compulsory contractual insurance. Nevertheless, the application of the new legislation may come up against some unforeseen problems which may cause difficulties on the insurance market, and not only to the insurance companies and their clients, but to the State Budget as well. Because no insurance company but one, Česká pojišťovna, had any previous experience with this liability product, the deregulation which the legislation was aiming at was to be gradual. For three years from the effective date of the law, premiums would have to be set within a range provided by the legislators. The lower limit would be a premium equal to that of the previous year i. e. 1999 and the upper limit would correspond to the minimum premium + 30 %. However, as the law introduces also a bonus/malus scheme and a mandatory premium increase when inflation exceeds 5 %, the premium calculations cease to be straightforward and may eventually frustrate the clients’ expectations. Under the old MTPL system, the indemnity was theoretically unlimited; now the law requires a minimum limit of indemnity of CZK 18 m for bodily injury and CZK 5 m for property damage and loss of profit. Of course, it is possible to take out a higher limit, but under the new law, there is no room for unlimited indemnity. Besides, the insurance companies are not willing to quote over CZK 50 m for both bodily injury and property damage. The question has been raised whether the basic limits are sufficient. Unless the insurer agrees to a higher limit in a policy, the stipulated limits are applied. Furthermore, they also determine the indemnification paid out by the Guarantee Fund managed by Insurers’ Bureau, which was set up as part of the MTPL insurance system to cover the losses arising from the operation of unknown or uninsured vehicles or those insured by insolvent insurers. The Guarantee Fund also covers accidents involving foreign vehicles insured at the border or under the Green Card system. In these cases, the appropriate indemnity may constitute a thorny problem. Are the limits of indemnity established for the Czech Republic to be extended to foreign vehicles within the national territory or Czech vehicles abroad? The settlement of claims abroad is complicated, requiring often the cooperation of the Bureaus of both countries involved. Whose law will be applied? Finally, there is a category of vehicles which are exempted from MTPL insurance: any damage they cause is covered by the state. However, on the recommendation of its Budget Committee the Parliament reduced the number of exemptions, without allocating any resources to cover such official vehicles now subject to compulsory insurance.

118


THE COMING OF INSURANCE IN FUTURE EU MEMBER COUNTRIES IN EASTERN EUROPE Dr. Michael Theil Wirtschaftsuniversität Wien, Institut für Versicherungswirtschaft/CEMS, PIM

1 INTRODUCTION The past decade has brought about tremendous political and economic movements in the eastern and south-eastern part of Europe. The reconstruction of these post-communist economies is of course a time-consuming and difficult task. Nevertheless, in the meanwhile, several of these countries have become attractive markets and potential candidates for future membership in the European Union. Recently, the Commission has recommended the enter into negotiations with five countries in the first stage, namely with Hungary, Poland, the Czech Republic, Slovenia and Estonia. This may be taken as evidence that these five states are furthest developed, both economically and politically. The level of development of insurance markets is most commonly a good indicator for the status quo of an economy. In most cases, insurance business is somewhat lagging behind economic changes in other industries. For countries that have to completely restructure their financial sector, as in the case of the five before-mentioned states, this process may be expected to take an even longer period of time. This might facilitate assessing the future potential of one of these emerging markets for insurance, at least as far as economic factors are responsible for the development. However, our prospects are perhaps not that optimistic: first, while attempts to standardise reporting have brought forth a quite well-structured body of information about insurance markets in the EU, this is not the case for a number of countries in question here. Furthermore, there might be several other determinants to consider in addition to purely economic factors, for instance legislation, social norms and lifestyle. For these reasons, we decided not treat all countries nominated by the Commission, but to concentrate quite pragmatically on three of them, namely on the Czech Republic, Hungary and Poland. Also, we restrict ourselves to highlight only few aspects, because of the above mentioned limited availability of relevant information. 2 PERFORMANCE IN ECONOMIC TRANSITION The following table presents a comparative summary of several economic indicators for 10 Central- and East-European countries. This overall picture reveals that one may roughly distinguish between two groups: Romania and Bulgaria, together with two of the Baltic states, Latvia and Lithuania, seem to have the larger part of the process of economic transformation and stabilisation still ahead of them, although they show some promising results. In the other countries, there may be some particular weaknesses in each of them, but on the whole, their performance is clearly superior.


119

Economic Balance of Inflation Unemploy- GDP per Wages per Budgetary Public growth payments 1996/97 ment capita capita balance debt 1997 1993/97 1996/97 1996/97 1997 1997 1996/97 Hungary Poland Estonia Czech Republic Slovenia Slovakia Romania Latvia Lithuania Bulgaria

6 1 7 4 3 6 2 8 10 9

4 3 9 5 2 6 7 10 8 1

8 7 6 5 4 10 1 2 3 9

6 7 1 2 10 5 8 3 4 9

3 5 6 2 1 7 3 9 7 10

4 3 6 2 1 9 5 7 8 10

6 5 4 2 1 8 9 3 7 10

9 8 1 3 3 6 7 4 5 10

Table 1: Economic maturity indicators for Central- and East-European countries [1=best performing country; 10=worst performing country]; source: Stankovsky (1999, 42)

Apart from these factors, the transformation of economies also requires a number of structural changes in the framework of business conditions, also referred to as the „systemic transformation“. Among these, liberalisation of prices, foreign trade and exchange rates, together with privatisation, competition and a well-institutionalised financial sector are considered most important. For these criteria, Hungary, the Czech Republic and Poland performed best in the past years (Stankovsky 1999, 15). Summing up, these results lend support to the Commission’s opinion that these countries have reached a notably high level of economic maturity to be considered for membership in the EU. At the same time, promising economic prospects also promote the development of the insurance industry. Related aspects will be discussed in the following section.

3 SOME DETERMINANTS OF INSURANCE DEMAND 3.1 General On an individual basis, the demand for insurance is likely to be created by some very personal set of motives, which is difficult to assess and to trace its changes over time. On an aggregate level, however, a number of factors influencing the demand for insurance have been identified (e.g. SwissRe 1998a, 7; Helten and Müller, 1998, 1564). One of the most important is income or available financial means, respectively, along with people’s expectations about the relevant future development. This aspect, which is applicable for all lines of insurance, can be covered conveniently by standard economic data, taking GDP as a proxy. An additional set of decisive factors for the demand for life insurance in particular, lies in the demographic structure and in the system of social security programs. While these determinants are commonly seen as the main drivers for the development of insurance markets, some particularities of national insurance markets may be considered in addition. As such, the mix of insurance classes in specific markets, the concentration on the supply side are of marked interest.

120


3.2 Economic Growth Economic growth – measured by changes in domestic product in real terms – is considered one of the most important factors for the working of an insurance industry. For property insurance lines, a growing economy implies an increase of economic values that might require appropriate insurance cover. With some delay in time, the opposite holds when GDP is decreasing. EU insurance markets made this experience just recently when economic development slowed down in the first half of this decade (CEA 1998, 23). The following chart gives an instructive overview of recent and predicted developments.

10

5

H

0 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000

PL CZ

-5

EU

-10

-15

Figure 1: Real growth of GDP (1998-2000: forecast); source: Stankovsky (1999, 19–20)

In the Czech Republic, Hungary and Poland, economic development was quite turbulent in the first half of the Nineties, just after the beginning of transformation to market economies. Although economic growth in the EU, here taken as a reference, also dropped markedly during this period of time, the development was much less intense than in the emerging markets. However, after consolidation of the economies, the prospects are quite promising for these countries. 8 6,8

6

6,6

6,7 5,4 4,7

4

4,6 3,4 3,2 2,2

2 1,2

-4

Q

-0,9

3.

.Q /1 19

98

/1

3.

.Q

Q

97 19

19

96

/1

3.

.Q

Q 3.

.Q /1

19

95

-2

-0,1

Q

0,5

0

-2,4

-2,9 -4,1

-6

Figure 2: Recent development of GDP in the Czech Republic; source: Czech Statistical Bureau Pojistné rozpravy 10

121

For the next years, the development of GDP is predicted to be generally above that of the EU countries. Hungary and Poland and – after recovering from a recently hit low – the Czech Republic are estimated to perform almost equally at around five percent real annual growth of GDP. These encouraging predictions, however, have to be put into perspective that the level of value added is behind that of the EU-countries. At current prices and exchange rates, the Czech Republic’s GDP is 23.4% of the EU average in 1997. For Hungary and Poland, the corresponding values are 10.3% and 10.8%, indicating the Czech Republic’s lead over its neighbours. As another determinant for the economic potential, wages are 11.3%, 10.3% and 10.8% of the EU average for the Czech Republic, Hungary and Poland, respectively (Stankovsky 1999, 27). It has been shown (e.g. SwissRe 1998a) for the development of insurance markets that emerging markets feature disporportionate high rates of growth once GDP expands. Assuming that the East-European economies will converge to the standard of the current EU members, there is a large long-term potential for economic growth in the new markets. 3.3 Relative Importance of National Insurance Industries There are two common measures for assessing the relative size of national insurance industries. Density is an indicator that relates insurance premium in a particular market to the population, thus representing the amount spent for insurance cover per capita. Penetration, on the other hand, gives the ratio of premium to GDP, and indicates the relative importance of insurance compared to other sectors of economy. Both measures apply direct gross premiums, meaning that neither inwards nor outwards reinsurance is considered.

3.000 F NL

2.500 DK D A

2.000 S

1.500 1.000

GB

IRL

B

SF I

500

E P

GR CZ PL H

0 0

2

4

6

8

10

12

14

Figure 3: Density (in USD per inhabitant) and penetration (in percent of GDP) of insurance 1996; source OECD (1998, 32 ff.)

122


The preceding figure shows insurance penetration on the abscissa and density on the ordinate. Both, direct gross premium volume and GDP are given on an USD-basis. Along with three representative emerging market countries, all EU-countries except for Luxembourg may be found in this illustration. The reason for excluding Luxembourg lies in the extremely high values (1996: 8740 USD per capita, 21.36 percent of GDP) for this country, which would completely distort the overall picture and hinder further analysis with respect to the East-European countries. High values for insurance penetration indicate that a relatively large portion of economic entities’ (comprising households, enterprises and public sector) means in a particular market are spent on insurance premiums. High values for insurance density point at a high absolute premium volume in that country. Analogous considerations apply for low values of both measures. For instance, when comparing France and Great Britain, it can be readily seen that the absolute premium volume per capita is almost the same in both countries, while – loosely speaking – the English spend much more of their income on insurance than the French. Several clusters of countries with similar insurance sectors can be identified. The East-European countries together with Greece form a group of less developed markets for insurance. While Hungary and Poland are almost equal, both penetration and density are slightly higher in the Czech Republic. In all three countries, the ratio of insurance premiums to GDP is higher than in Greece. Given that the economies in the EastEuropean countries are expected to grow faster than EU-countries, and provided that the importance of insurance compared to other sectors of industry does not decrease in the emerging markets, they will overtake Greece in the near future. Another clear cluster is formed by the Southwest-European countries in the EU (Italy, Spain, Portugal) and Finland. A third distinct group consists of Austria, Belgium, Denmark, Germany and Sweden. Although the two measures used cannot account for any particularities in these countries, such as for instance the specific organisation of health insurance in the Netherlands and in Germany or the possibility of contracting out of public pension in the United Kingdom (which will be discussed later in the paper), they still are able to give a good general view. Furthermore, they underline the above-discussed connection between the development of a particular economy and the status if its insurance sector. From this perspective, the insurance markets in the East-European countries are still lagging behind those of the majority of EU countries. However, even at this early stage of development, these markets may be quite lively. Further insight into recent trends is provided by the following figure.


123

0

20

40

60

80

100

120

30 20 10 0

NL PL GR DCZ

F

P

DK

IRL

I

A

E

B

-10

H

GB -20 -30 S -40

Figure 4: Growth rates for life insurance (abscissa) and non-life insurance (ordinate) as measured by direct gross premiums related to GDP 1993-1996 (in percent); source: calculations by the author based on OECD (1998, 32 ff.)

The horizontal position represents the increase of life insurance premiums, while the change in non-life insurance premiums, both relative to GDP, is given by the vertical scale. Finland and – again – Luxembourg are excluded because of extraordinarily high growth rates in life insurance in that particular period of time (~258% for Finland and over 1000% for Luxembourg).1) While there has been a general – although varying considerably in extent - expansion of life insurance in all examined countries in recent years, the development of non-life insurance lines took a remarkably different course. In about half of the countries, premium volume declined over the period 1993-1996. In a number of other states, growth has been rather weak. The core reason for this development is believed to lie in a general reduction of underwriting rates in markets that are increasingly competitive and saturated at the same time. Motor insurance lines seem to be particularly prone to this development. On the other hand, premium volume increased in some newly expanding markets, such as the Czech Republic and Poland (CEA 1998, 23).2) For the emerging markets in Eastern Europe, the current development in non-life insurance implies that while the number of contracts taken out is expected to increase as economic wealth grows, accelerated competition may however counter the expansion of premium volume. 1)

According to the reports of the supervisory authorities of these two countries, there are specific reasons for this excessive expansion. In Finland, there has been great demand for individual life insurance contracts on a single premium basis. Therefore, it is unlikely that these growth rates will remain in the future. Luxembourg, on the other hand, has attracted financial enterprises from other EU states to situate their head offices in this country. Hence, the observed increase in premium must not be misinterpreted as accelerated domestic demand. 2 ) The particularly high value for the Netherlands seems to come from changes in statistical representation (CEA 1998, 23 ff. and OECD 1998, 32 ff.).

124


Total premium, i.e. life and non-life business together, generally increased in recent years. In West-European countries, this is mostly due to the expansion of life insurance business, which was able to compensate for the decreasing non-life premium volume.

3.4 Market Particularities Looking closer at the relative importance of insurance classes, further fundamental differences between EU and East-European insurance markets become obvious: Life

Accident/Health

Motor

Liability

Property

Others

EU-15

54.5

9.2

17.8

2.9

9.9

5.7

CZ

26.9

5.6

31.1

8.7

12.6

15.0

H

31.5

1.5

40.7

2.8

12.9

10.7

PL

33.9

3.8

42.4

1.5

13.4

5.0

Table 2: Premium income 1996: Breakdown per class; source: CEA (1998, 88 ff.)

The share of life insurance in the total market is much higher in EU-countries than in the East-European states. This holds even when taking the spread within the EU into account, which ranges from 38.5% for Italy to almost 79% in Luxembourg. The picture is not that clear for accident and health insurance, where the aggregated value for EU countries is much influenced by a few extremely high values, such as Germany and the Netherlands with a share of accident and health insurance of around 20% in each of these markets. This does not come as a surprise, because – other than in the remainder of EU-states – state-provided health insurance can be substituted by private insurance contracts in these countries. Overall, in contrast to East-European countries, EU markets are dominated by personal lines. The most important class of insurance in the emerging markets is undoubtedly motor insurance. Several reasons may account for that: First, a general rise of motorization is typical for these countries, inducing a relatively high demand for motor lines. Moreover, crime related to automobiles, such as theft or vandalism, is notoriously common, which requires comparatively high insurance premiums. Another factor that has to be taken into account is that if damage to cars cannot be paid easily from current income, insurance cover becomes increasingly necessary. Given the expected growth rates of GDP, both, personal and property/casualty insurance lines enjoy a promising potential for further development. However, its pace is likely to vary between lines. With public and personal property increasing, related insurance classes will probably also expand. As indicated above, tough competition in the market may slow this development down. Personal lines, on the other hand, are likely to gain in importance at some later point of time, given that the recent development in other European countries is exemplary.


125

Another fact underlining the rising importance of insurance industries in Eastern Europe is that the percentage of population employed by insurance companies is steadily rising.

40 30 20 10 0 -10

A

B

D DK

E

SF

F GB GR IRL

I

L

NL

P

S CZ

H PL

-20 -30

Figure 5: Employment in insurance companies, development 1992–1996; source: CEA (1998, 21 ff.)

On the average, employment in the insurance sector declined in EU countries in recent years, while there was an considerable increase in East-European states. This may indicate that with growing demand for insurance in a particular market, insurance companies require additional personnel, for instance for sales, examination of insurance proposals and claims inspection. From the information in hand, this interpretation would be supported by a similar connection between growing market volume and increasing number of employees in Luxembourg and – to a lesser extent – in Denmark and France. However, a large number of employees may also point at technical inefficiencies. As a mere example, insurance companies in a particular market may rely on less effective administration procedures or electronic data processing support may be comparatively weak. As a common indicator for such inefficiencies, the number of employees is related to the insurance premium.

126


300,00 250,00 200,00 150,00 100,00 A

B

D

DK

E

SF

F

GB IRL

I

L

P

S

CZ

H

PL

50,00 0,00

Figure 6: Gross premium related to number of employees (EU=100); source: OECD (1998, 37)

In the case of Luxembourg, a rising number of employees in insurance companies corresponds with the growing premium volume and inefficiencies therefore do not seem to prevail. Other EU countries do not reach the value for Luxembourg by far. However, in the countries of Eastern Europe, insurance companies require an excessively high number of personnel compared to the premium volume. Although this measure is somewhat crude for a complex property like business efficiency, it indicates that further development in management and technical support is required in the emerging markets. 3.5 Demography and Social Security The phenomenon of ageing societies, a result of medical progress and falling birth rates, is widely common to West European countries. Compared to other emerging markets, for instance in Asia or Latin America, the ageing process is further advanced in Eastern Europe (SwissRe 1998a, 9), thus indicating that standard pay-as-you-go social security plans will soon face difficulties and will have to be backed by additional provisions on the bases of employer or individual contributions. In descending order, the Czech Republic, Hungary and Poland are expected to have a percentage of population over 60 of around 25 percent in the year 2005 (SwissRe 1998a, 10).3) With pay-as-you-go social security plans under pressure, life insurance may again gain in importance. For a number of West European states, estimates are that life insurance premium volume will double or even triple in the near future (SwissRe 1998b, 24) Provisions for old-age income are often modelled as a three-pillar system:4) Elements of this order are either state-provided, employer-provided and on an individual basis.

3) 4)

For an overview on social security developments after 1945, refer to Filipic (1999) In recent years, it has become popular to discuss a 4th pillar, namely gradual retirement, where people keep working part-time and are therefore only part-time retired. This system, however, has not been proven successful so far.


127

1st pillar (state)

2nd pillar (employer)

3rd pillar (individual)

A

mandatory; income-dependent

voluntary

voluntary

B


voluntary

voluntary

D


voluntary

voluntary

DK

mandatory; standardised minimum pension

mandatory

voluntary

E


voluntary

voluntary

F


mandatory

voluntary

GB

mandatory (except “contracting out” for additional pension); standardised minimum pension

voluntary (except “contracting out”)

voluntary (except “contracting out”)

GR


voluntary

voluntary

I

mandatory (provisions varying for professional groups); income-dependent

voluntary

voluntary

NL


partly mandatory

voluntary

P


voluntary

voluntary

S


mandatory for most employees

voluntary

SF

mandatory; legal status-, residence- and income-dependent

mandatory

voluntary

CZ

mandatory

voluntary

voluntary

H

mandatory

partly mandatory5)

voluntary

mandatory

partly mandatory6)

voluntary

PL

Table 3: Particularities of pension systems in Europe: Comparison of the three pillars; sources: CEA (1998b), SwissRe (1998a, 39)

This overview shows that the majority of countries relies on state provided pension plans. With the exception of Great Britain, where it is possible to “contract out” of public pension, individual life insurance contracts are voluntary in all states. Currently, there are substantial differences between systems concerning the so-called second pillar. In a number of countries, governments try to introduce additional provisions for old-age 5) 6)

Obligatory for those beginning their employment career in 1998, employees having at least another 15 year to work can choose whether to go with the new system or not (SwissRe 1998, 39) From January 1999 on, employers will contribute to the obligatory private pension funds (SwissRe 1998, 39)

128


pension based on employer and – in some cases – also employee contributions. Hungary and Poland serve as example that such programs will probably also spread in Eastern Europe. At the same time, there is an ongoing discussion on how to promote individual life insurance cover for old-age income. From the side of the government, fiscal measures, such as taxation of related insurance contracts or making premiums deductible from income tax, may encourage life insurance demand. As noted above, however, the financial means available to individuals in emerging markets are behind those in the EU. From this fact, we may conclude that the problem of old-age pension will not stimulate life insurance demand in East-European countries instantly, but most likely at a later point of time, much depending on the growth of individual wealth.

4 CONCLUSIONS Our aim was to analyse the potential of further development of three East-European insurance markets. The results show a somewhat mixed picture: The development of GDP in recent years along with the forecast for the near future is generally promising, as it passes that of the EU. With economic wealth increasing, all lines of insurance are likely to prosper. However, given that the development in EU countries is a suitable example, in a first stage, priority will lie on property insurance classes, as newly acquired assets have to be adequately protected. At a later point of time, people will be in the position to put aside enough money for old-age pension, for instance in buying life insurance. Also promising is the fact that insurance penetration and density are both comparatively low, thus indicating a huge potential for growth, while EU markets seem to be saturated in some lines of insurance. The current pressure on social security systems, not only in the EU, but also in the emerging markets, is expected to result in a higher demand for life insurance. To date, however, individual provisions for old-age pension are voluntary in almost every country. Therefore, the development of life insurance lines is likely to depend on additional incentives, for instance on a favourable taxation of life insurance contracts. From the phenomenon of ageing populations and the consequential pressure on state-provided payas-you-go pension systems, some stimulation of life insurance demand may be expected, but it remains unclear whether this effect will be strong and lasting The generally low level of GDP and wages, compared to that of EU, is also holding back expectations for the development of insurance markets. Also, it seems as if insurance companies in emerging markets are experiencing some delay in business efficiency, making further improvements in management techniques as technical support necessary. In non-life insurance lines, increasing competition is likely to compensate – at least in part – an increase in the number of contracts, so that the overall premium volume is only marginally affected. Overall, the potential of future development is therefore undoubted. The timeframe, in which this potential will materialise depends a lot on the pace of general economic development and business efficiency.


129

Reference: CEA (1998a): European Insurance in Figures 1997, Paris CEA (1998b): Pensions in Europe 1997, Paris Filipic, Ursula (1999): Soziale Sicherung zwischen Kontinuität und Wandel am Beispiel Sloweniens, Ungarns, Polens und der Tschechischen Republik; in: Soziale Sicherheit 6/99, 497–505 Helten, Elmar and Müller, Andreas (1998): Die Bedeutung von Erwartungen und Einstellungen für die (Lebens-) Versicherungswirtschaft, in: Versicherungswirtschaft 22/1998, 1564–1571 OECD (1998): Insurance Statistics Yearbook 1989–1996, Paris Stankovsky, Jan (1999): Die gesamtwirtschaftliche Performance the MOEL [Overall Economic Performance of the Central and East-European Countries]; in: Breuss, Fritz (ed.) Reifegrad der Mittel- und Osteuropäischen Beitrittswerber [Degree of Maturity of Central- and East-European candidates for EU-membership], Vienna, 5–70 SwissRe (1998a): Life and health insurance in the emerging markets: assessment, reforms and perspectives, sigma 1/1998 SwissRe (1998b): Financial difficulties of public pension schemes: market potential for life insurers, sigma 8/1998

130


Resumé PŘÍCHOD POJISTNÉHO TRHU DO BUDOUCÍCH ČLENSKÝCH ZEMÍ EU VE VÝCHODNÍ EVROPĚ Úroveň vývoje pojistných trhů bývá dobrým ukazatelem ekonomického stavu zemí. Lze jej využít ke zkoumání připravenosti zemí východní Evropy na členství v EU. Není však ukazatelem jediným; je třeba též počítat s vlivem dalších faktorů, jako jsou legislativa, společenské normy a životní styl. Navíc informace z východních zemí zdaleka nejsou úplné. Z těchto důvodů se studie zabývá třemi zeměmi, Maďarskem, Českou republikou a Polskem, které jsou na žebříčku úspěšnosti transformace nejvýše a o kterých existují dostatečné informace. Poptávka po pojištění se odvíjí od objemu použitelných finančních prostředků a od očekávání budoucího vývoje; u životního pojištění se též odráží vliv demografické struktury obyvatelstva a systémů sociálního zabezpečení. Hospodářský růst vyjádřený meziroční mírou růstu HDP výrazně přispívá k rozvoji pojišťovnictví. V první polovině devadesátých let byla hospodářská situace Maďarska, České republiky a Polska nepříznivá, avšak po konsolidaci transformace se očekává, že míra růstu bude vyšší než v EU, tj. asi kolem pěti procent. V porovnání s vyspělými zeměmi západní Evropy je pojištěnost ve východní Evropě – jak z hlediska výše pojistného na obyvatele tak z hlediska hrubého přijatého pojistného v procentech HDP – podstatně nižší, s výjimkou Řecka, se kterým se tyto země mohou srovnávat již dnes. To však naznačuje jejich velký potenciál a prostor k rozvoji. Aktiva v soukromých rukou si vyžadují adekvátní majetkové a odpovědnostní pojištění. Konkurenční boj drží ceny nízké, i když počet pojistek stoupá. Nejdynamičtějším odvětvím je pojištění motorových vozidel a to hned z několika důvodů: vzrůstající počty motorových vozidel, dopad trestných činů (krádež a vandalismus), růst opravárenských cen. V souvislosti s životním pojištěním se jak na západě tak na východě Evropy projevují tytéž trendy stárnutí obyvatelstva a problémy s průběžným financováním sociálního zabezpečení. V r. 2005 bude 25 % obyvatelstva Maďarska, České republiky a Polska patřit do věkové skupiny nad 60 let. Proto lze očekávat, že nárůst poptávky po produktech životního a důchodového pojištění, který již nastal na západě, se bude postupně šířit i do východní Evropy. Růst počtu zaměstnanců v sektoru pojišťovnictví Maďarska, České republiky a Polska poukazuje na růst tohoto sektoru, nelze však vyloučit možnost, že též vyplývá z neefektivnosti administrativních postupů a nedostatečné technické vybavenosti. Potenciál rozvoje pojišťovnictví v budoucích členských zemích EU je patrný již dnes. Délka období, v rámci kterého se uskuteční, bude však záviset na hospodářském vývoji a na efektivnosti při podnikání.


131

SEKURITIZACE POJISTNÉHO RIZIKA prof. RNDr. Tomáš Cipra, DrSc. UK Praha a VŠE Praha

Rizika, která se v současné době pojišťují, dosahují ve finančním vyjádření takových rozměrů, že přesahují pojistné kapacity pojišťovacích subjektů i při využití tradičních instrumentů, jako je zajištění, soupojištění, pooly aj. Zesiluje proto snaha přenést taková rizika z pojistných trhů na kapitálové trhy a příslušné kapitálové zdroje získat emisemi vhodných cenných papírů vázaných na pojištění (tzv. sekuritizace pojistného rizika). Příspěvek popisuje některé cenné papíry včetně příslušných výpočetních principů, které se pro tento účel používají. Od počátku devadesátých let je pro pojistitele angažující se v pojišťování velkých potenciálních rizik (především přírodní katastrofy typu zemětřesení, vichřice, ale i krupobití apod.) typická snaha získat dodatečné kapitálové zdroje. Tato snaha je přirozená, neboť volné kapitálové zdroje uvnitř samotného pojistného sektoru jsou v řadě situací nedostačující. Například kapitalizace pojistného průmyslu v USA, kde jsou zmíněné tendence nejmarkantnější, byla v roce 1996 odhadována ve výši 200 mld. USD. Přitom ale americké pojišťovny již v té době čelily rizikům mnohonásobně vyšším. Vzhledem k vysoké intenzitě pojistné ochrany (tj. poměru pojistného plnění vůči škodě), která je pro Spojené státy charakteristická, mohou přírodní katastrofy pro pojistitele znamenat vážný problém. Jako příklady lze uvést: – hurikán Andrew na Floridě v roce 1992: pojištěná škoda činila 16,5 mld. USD (přitom celková majetková škoda byla odhadována ve výši asi 25 mld. USD); – zemětřesení v Kalifornii (Northridge) v roce 1994: pojištěná škoda činila 12,5 mld. USD; – kdyby zemětřesení v japonském Kóbe v roce 1995 (pojištěná škoda „jen“ 4 mld. USD, ale celková majetková škoda zhruba 100 mld. USD) postihlo ve srovnatelném rozsahu USA, připravilo by bezpochyby pro americké pojistitele velmi svízelnou situaci. Snaha pojistitelů a zajistitelů angažovat finanční trhy (či speciálně kapitálové trhy) se projevuje různými způsoby: – sjednávání úvěrů pro případ katastrof u různých bankovních konsorcií (např. hurikán Andrew motivoval asociaci Florida Residential Property and Casualty Joint Underwriter Association sjednat v roce 1995 u konsorcia investičních bank úvěr ve výši 1,5 mld. USD); – transfer a směna rizik mezi pojistiteli a zajistiteli (např. americký projekt Catastrophe Risk Exchange CATEX); zde je však nutné zdůraznit, že v tomto případě se nejedná o přítok nového kapitálu do pojistné sféry, ale pouze o diverzifikaci rizik; – emise cenných papírů vázaných na pojištění (insurance linked securities), tj. zapojení kapitálových trhů např. emisí vysoce ziskových dluhopisů s rizikem neplnění závazků v případě přírodní katastrofy (viz odstavec 1) nebo speciálních odvozených cenných papírů označovaných jako pojistné deriváty typu opce, futures a swapy (viz odstavec 2).

132


Tento příspěvek se týká pouze posledního zmíněného bodu, tj. emise cenných papírů vázaných na pojištění. Podíl cenných papírů vázaných na pojištění v pojistné a zajistné sféře totiž začíná významně narůstat (i když v roce 1997 ještě jeho kapitalizace činila celosvětově pouhé 2 mld. USD ve srovnání např. s 125 mld. USD předepsaného zajistného). 1. Vysoce ziskové dluhopisy s rizikem neplnění závazků v případě přírodní katastrofy Jedná se o dluhopisy, jejichž kuponová sazba je mnohem větší než je průměr trhu (např. v USA mnohem vyšší než kuponová sazba státníchT-bonds). V případě přírodní katastrofy daného typu však u těchto dluhopisů hrozí ztráta kuponu nebo častěji ztráta celé (resp. části) nominální hodnoty. Přes riziko ztráty nacházejí tyto dluhopisy (někdy souhrnně označované jako CatBondy) investory vzhledem k možným vysokým výnosům, takže se někdy srovnávají s „prašivými“ dluhopisy (junk bonds). Pro jednodušší popis se omezme na jednoleté dluhopisy s jedním ročním kuponem. Uvažujme jednoletou zajistnou smlouvu, podle níž zajistitel zaplatí po uplynutí jednoho roku částku L, pokud nastala předem specifikovaná přírodní katastrofa, a v opačném případě zajistitel neplní (částka L je samozřejmě sjednána před podpisem zajistné smlouvy). Cena takové zajistné smlouvy pro pojistitele (tj. výše zajistného) se určí jako

P=

1 1 [qcat ⋅ L + (1 − qcat ) ⋅ 0] = qcat ⋅ L , 1+ i 1+ i

(1)

kde i je aktuální roční úroková míra (bez rizika neplnění závazků: default-free interest rate) a qcat je pravděpodobnost přírodní katastrofy, tak jak ji oceňuje zajistný trh. Zajistitel musí před podpisem zajistné smlouvy (v čase t = 0) věrohodně doložit, že za rok (v čase t = 1) bude disponovat kapitálovou částkou L, neboť by jinak nesehnal zákazníky. Potřebuje proto získat v čase t = 0 vedle zajistného P ještě částku F takovou, aby investičním zhodnocením kapitálu P + F opravdu obdržel za jeden rok potřebnou částku L:

( P + F )(1 + i) = L .

(2)

Emituje proto zmíněné vysoce ziskové jednoleté dluhopisy v nominální hodnotě F, v jejichž rámci zaplatí držiteli dluhopisů (investorovi) po uplynutí jednoho roku částku L (tj. na konci ročního období splatí nominální hodnotu F a vyplatí opravdu značný objem kuponů ve výši K = L - F = P(1 + i) + Fi), pokud nenastala předem specifikovaná přírodní katastrofa, a v opačném případě zajistitel (emitent) neplní. Uveďme ještě, že nominální hodnota F splňuje vzhledem k (1) a (2) vztah

F=

1 1 [qcat ⋅ 0 + (1 − qcat ) ⋅ L] = (1 − qcat ) ⋅ L . 1+ i 1+ i

(3)

Pokud se uvedené dluhopisy prodávají za nominální hodnotu F (tj. za pari), potom zřejmě příslušné finanční toky (viz tab. 1) jsou v souladu s potřebami všech zúčastněných stran. Pojistné rozpravy 10

133

Uvedené dluhopisy se ovšem prodávají za tržní cenu F’ (obecně F’ ≠ F), takže dluhopisový trh ocenil pravděpodobnost katastrofy jako qb (na rozdíl od odhadu qcat provedeného zajistným trhem, přičemž index b je z anglického bond pro dluhopis) splňující

F '=

1 (1 − qb ) ⋅ L , 1+ i

tj.

qb =

L − F ' (1 + i ) . L

(4)

To pak následně implikuje cenu zajistné smlouvy ve výši

Pb =

1 L qb ⋅ L = − F'. 1+ i 1+ i

Čas t = 0

Pojistitel

−P=−

Zajistitel = Emitent Investor

Čas t = 1 došlo ke katastrofě nedošlo ke katastrofě (s prstí qcat) (s prstí 1- qcat)

1 qcat ⋅ L 1+ i

P + F

−F =−

(5)

1 (1 − qcat ) ⋅ L 1+ i

L

0

-L

-L

0

L

Tab. 1. Finanční toky spojené s vysoce ziskovými jednoletými dluhopisy s rizikem neplnění v případě přírodní katastrofy (dluhopisy se prodávají za nominální hodnotu)

Lze uvést některé praktické příklady předchozích dluhopisů (všechny uvedené ukázky dluhopisů byly emitovány v roce 1997): (1) USAA Hurricane Bonds (1997): Dluhopisy emitovala prostřednictvím své kaptivní zajišťovny pojišťovna USAA specializující se na pojištění rodin bývalých důstojníků americké armády. Tyto jednoleté dluhopisy v celkové nominální hodnotě 0,5 mld. USD byly vázány na riziko hurikánů v pojištění staveb, domácností a osobních automobilů na východním pobřeží a kolem Golfského zálivu. První (resp. druhá) tranše těchto dluhopisů měla kuponovou sazbu LIBOR + 2,73 % (resp. LIBOR + 5,76 %), přičemž při pojištěných škodách převyšujících 1 mld. USD by se snížil vyplacený kupon (resp. by se snížila splacená nominální hodnota) a při pojištěných škodách převyšujících 1,5 mld. USD by se kupon vůbec nevyplatil (resp. nominální hodnota by vůbec nebyla splacena).

134


(2) Winterthur Windstorm Bonds (1997): Tyto tříleté dluhopisy v nominální hodnotě 4 700 CHF byly vázány na riziko vichřic a krupobití v havarijním pojištění osobních automobilů. Měly kuponovou sazbu 2,73 %, přičemž při ročním počtu pojistných nároků větším než 6 000 vozidel by se kupon vůbec nevyplatil (v roce emise 1997 činil pojistný kmen pojišťovny 773 600 vozidel, přičemž dolní hranice 6 000 byla podle předem sjednaných pravidel zvyšována s nárůstem kmene). Dluhopisy byly navíc spojeny s opčním listem (warrantem) umožňujícím k datu splatnosti vyměnit poslední kupon a splacenou nominální hodnotu za pět akcií pojišťovny Winterthur. (3) Swiss Re California Earthquake Bonds (1997): Emitentem dluhopisů byl Swiss Re Earthquake Fund, Ltd. (samostatný akciový trust se statutem zajišťovny smluvně svázaný v rámci zajištění zemětřesení se zajišťovnou Swiss Re; obecně se mluví o tzv. Special Purpose Vehicles SPV se sídlem obvykle v daňově atraktivních zónách, jako jsou Bermudy nebo Kajmanské ostrovy). Tyto tříleté dluhopisy v celkové nominální hodnotě 137 mil. USD byly vázány na riziko zemětřesení v Kalifornii. Celkem byly emitovány čtyři tranše dluhopisů (tranše A1, A2 a B dokonce získaly jako první mezi CatBondy investiční rating od agentur Moody’s a Fitch): kuponová sazba v případě tranše A1 byla pevná ve výši 8,645 %, v případě tranše A2 pohyblivá ve výši tříměsíčního LIBORu + 2,55 %, v případě tranše B pevná ve výši 10,493 % a v případě tranše C pevná ve výši 11,952 %. Uvedené kuponové sazby byly sice vysoké, ale v případě zemětřesení hrozila u těchto dluhopisů ztráta části (resp. celé) nominální hodnoty v závislosti na vybraném indexu PCS (Property Claim Services, viz také odstavec 2): v daném případě byl použit index založený na největší pojištěné škodě způsobené jedním zemětřesením a registrované v Kalifornii za poslední dva roky vždy od aktuálního data (viz tab. 2) V Tab. 2 jsou navíc uvedeny odhadnuté pravděpodobnosti škod příslušných rozsahů a jsou zde vypočteny očekávané ztráty (jako procentní část nominální hodnoty) při investování do jednotlivých tranší: např. v případě tranší A1 a A2 je 0 ⋅ (0,0240 − 0,0100) + 20 ⋅ (0,0100 − 0,0076) + 40 ⋅ (0,0076 − 0,0052) + 60 ⋅ 0,0052 = 0,46 % .

Výše škody podle indexu PCS

Nesplacená procentní část nominální hodnoty Tranše A1, A2

Tranše B

Tranše C

≥ 12,0 mld. USD ≥ 18,5 mld. USD ≥ 21,0 mld. USD ≥ 24,0 mld. USD

0 % 20 % 40 % 60 %

0 % 33 % 66 % 100 %

100 % 100 % 100 % 100 %

Očekávaná ztráta (v % nom. hodnoty)

0,46 %

0,76 %

2,40 %

Odhadnutá pravděpodobnost

0,0240 0,0100 0,0076 0,0052

Tab. 2. Nesplacená procentní část nominální hodnoty v případě Swiss Re California Earthquake Bonds v závislosti na výši pojištěné škody podle vybraného indexu PCS Pojistné rozpravy 10

135

2. Pojistné deriváty Pojistné deriváty (opce, futures, swapy aj.) jsou konstruovány tak, že využívají vhodné škodní indexy měřené renomovanými agenturami (jedná se o analogii klasických derivátů na akciový index typu S&P 500 apod.). Škodním indexem je zde přitom většinou škodní průběh ve tvaru poměru pojistného plnění vůči pojistnému pro příslušně vymezené pojištěné riziko. Mluví se pak často o CatOpcích, CatFutures apod. V USA se nejprve využívaly ISO indexy (Insurance Services Office), které se příliš neosvědčily a byly v roce 1995 zrušeny. V současné době jsou rozšířeny PCS indexy (Property Claim Services). Tyto indexy zohledňují výši pojištěných škod v 9 regionech USA (Východ, Západ, Středozápad, ...) většinou během příslušného kvartálu na základě zpráv od vybraných pojišťoven a jsou agenturou PCS denně přepočítávány. Jeden procentní bod indexů PCS přitom představuje reálnou pojištěnou škodu ve výši 100 mil. USD. Při určování cen pojistných derivátů (popř. opčních prémií) ovšem jeden procentní bod představuje 200 USD. Uvedeme dva příklady pojistných derivátů (princip klasických finančních derivátů je popsán např. v Cipra (2000)): (1) PCS opce: Většinou se používají ve formě kombinace označované jako spread (přesněji bull spread, viz obr. 2): Kombinuje se zde dlouhá pozice v kupní opci (tzv. call) s realizační cenou X1 a krátká pozice v jiné kupní opci s realizační cenou X2 pro X1 < X2 (tj. investor koupí kupní opci s realizační cenou X1 a současně prodá jinou kupní opci s realizační cenou X2). Zisk majitele takové kombinace v závislosti na skutečné hodnotě škodního průběhu podle PCS indexu je při daných opčních prémiích (tj. cenách za opci) vyznačen na obr. 1 silnou lomenou čárou.

Obr. 1. Pojistné opce kombinované do tvaru spread 20/40

Konkrétně se na obr. 1 jedná o kombinaci označovanou jako spread 20/40. Např. při ceně 4 procentní body za tento spread a při skutečném škodním průběhu podle PCS indexu ve výši 35 % jeho majitel za něj zaplatil 4 × 200 = 800 USD a jeho uplatněním v dané situaci pak inkasuje (35 – 20) × 200 = 3 000 USD (připomeňme, že při daných kalkulacích jeden procentní bod představuje 200 USD).

136


Uvažujme ještě konkrétnější situaci. Nechť pojistitel operující na jihovýchodě USA je v situaci, kdy chce cedovat riziko přírodní katastrofy ve výši 10 mil. USD nad prioritou (vlastním vrubem) ve výši 5 mil. USD. Na zajistném trhu se mu podaří cedovat pouze 5 mil. nad 10 mil. a zbývající mezeru 5 mil. nad 5 mil. (tj. od 5 mil. do 10 mil.) chce zaplnit právě pomocí PCS opcí. Je-li podíl tohoto pojistitele na pojistném trhu asi 0,5 % a pohybuje-li se jeho škodní průběh na úrovni 95 % průměrného škodního průběhu na pojistném trhu, pak dolní a horní hranici nejvhodnějšího spreadu lze nalézt následujícím způsobem (připomeňme také, že jeden procentní bod indexu představuje reálnou pojištěnou škodu ve výši 100 mil. USD):

–

dolní hranice:

5 mil. = 1,05 mld. USD = 10,5 bodu ; 0,005 ⋅ 0,95

–

horní hranice:

10 mil. = 2,10 mld. USD = 21 bod . 0,005 ⋅ 0,95

Protože v praxi jsou k dispozici pouze kombinace spread, jejichž dolní a horní hranice jsou násobky pěti, jeví se v dané situaci jako nejvhodnější spread 10/20. Potřebný počet kontraktů, které musí pojistitel zakoupit, je pak zřejmě

10 mil. − 5 mil. = 2 500 kontraktů . (20 − 10) ⋅ 200 Je-li pak např. skutečná hodnota PCS indexu pro Jihovýchod (Southeast PCS Index) 16 bodů, obdrží pojistitel 2 500 · (16 - 10) × 200 = 3 mil. USD. (2) PCS futures: Byly zavedeny na termínové burze CBOT (Chicago Board of Trade) v roce 1992 (v té době ještě jako ISO futures). Částka vyplácená z jednoho kontraktu se určovala podle vzorce

min{ 25 000 ⋅ index; 50 000} USD . Jako u klasických finančních futures je použití pojistných futures motivováno tím, že cena futures (termínový kurs) roste, když roste index škodního průběhu. Pojistitel vlastnící tyto termínové cenné papíry tak vyrovná ztrátu z nárůstu pojistného plnění pomocí zisku z nárůstu cen futures na termínovém trhu.


137

Literatura: Cipra, T.: Matematika cenných papírů. HZ, Praha 2000. Cox, S. H., Pedersen, H. W.: Catastrophe risk bonds. Actuarial Research Clearing House 1998.1, 421–452. Insurance linked securities. Swiss Re New Markets, Zürich 1999. Mandl, P.: Obligace vázané na katastrofální rizika. Seminář z aktuárských věd 1998/99, Matfyzpress, Praha 1999, 37– 42. O’Brien, T.: Hedging strategies using catastrophe insurance options. Actuarial Research Clearing House 1997.1, 1–14.

Práce vznikla v rámci GAČR 201/00/0770 a MSM 113200008.

Resumé SECURITIZATION OF INSURANCE RISK Risks which are insured nowadays are of so tremendous financial dimensions that capacities of insurance subjects are insufficient in spite of classical instruments of reinsurance, coinsurance, pools and others. Therefore one strives to transfer such risks from the insurance markets to the capital markets and to obtain the adequate capital sources by emissions of suitable insurance linked securities (so called securitization of insurance risk). The contribution describes some securities including the corresponding calculation principles which are used for this purpose.

138



139

Redakční kruh: doc. Ing. Jaroslav Daňhel, CSc., Ing. Eva Ducháčková, CSc., doc. JUDr. Marie Karfíková, CSc., Mgr. Miroslav Langhammer, RNDr. Lucie Mazurová, Ph.D., Ing. Jaroslav Mesršmíd, CSc. (předseda), RNDr. Václav Šafanda, JUDr. Věra Škopová

Vedoucí redaktorka: Mgr. Eva Trojanová © Přetisk a rozmnožování je povoleno pouze se souhlasem redakce.

Vydala Česká asociace pojišťoven, do výroby předáno v červnu 2001 Na Poříčí 12, 115 30 Praha 1 (tel. 2487 5629, fax 2487 5625) E-mail: [email protected] Internet: http: //www.cap.cz

Pojistné rozpravy 10

Recommend Documents