Geografie religií
Pojem „geografie religií“ byl zaveden do odborné literatury v 17. století Prvopočátek zájmu o religiózno – geografickou problematiku – starověký Řekové Středověk – islámští geografové a reprezentanti keltských klášterních škol v Irsku Antický cestovatelé, učenci (Hippokrates, Aristoteles, Strabón)- řešili propojení geografického prostředí a religií Anaximandros – 1. známí řecký kartograf, vnímal svět jako manifestaci religiozního principu neporušitelnosti prostorového pořádku – tyhle názory byli považovány více za náboženský hledání než za vědecké bádání. Z toho vyplývá, že starověká geografie hojně inkorporovala náboženský ideový principy.
Počátek geografie religií podle Buttnera spadá do 16. století, když se jednotlivé vědy (i geografie), přestali řídit duchem starořecké filozofie a byli přetransformovány na teologicky orientované discipliny (šlo o období protestantské Evropy – Melanchthonova reforma vědy – jejím výsledkem bylo oddálení se vědy potřebám teologie – byla to reakce na zdůrazňováni nauky o božské prozretelnosti a nástup nové koncepce „blízkeho Boha“ v učení M. Luthera. Konec 16. století – dvě orientace: 1. církevní geografie – mapování prostorové expanze křesťanství ve světě. 2. biblická geografie – historická geografie biblických časů , která se pokoušela identifikovat a lokalizovat události, místa a názvy zmíněné v bibli.
Období osvícenectví – vymanění se geografie od určujícího vplyvu teologie. Byly to hlavně myšlenky Voltaira a Montesqieua, které do značné míry podmínili „teologickou geografii Immanuela Kanta. Kant považoval za hlavní úlohy geografického výzkumu náboženství opis jednotlivých religií v jejich jednotě s krajinou, národem a kulturou, skoumání vplyvů religií na charakter národa a jeho kultury, skoumání změn, které nastávají v religii v průběhu její expanze do nových prostorů. V některých pracích se objevuje diachronické členění historie geografie religií na éru předkantovskou a pokantovskou.
V pokantovské éře se za nejvýznamnější úlohu považoval výzkum, do jaké míry přírodní prostředí (hlavně klima) ovlivňuje a podmiňuje religie. Právě uvedenou črtu (orientace na zkoumání vplyvu geografického prostředí na religie) je potřebné považovat za příznačnou pro formování třetí etapy paradigmatického vývoje religiózní geografie Za reprezentanta tohoto směru je považován Kasche, který jako jeden z prvních použil explicitne termín religiózní geografie – jde o synteze myšlenek geografie religií a osvícenství Názory na něho – jako zakladatele religiozní geografie se různí
Další zlom – Webwer – prosazoval skoumání vplyvu religie na ekonomický a sociální struktury Jeho myšlenky se rozvinuli až po II. Světové válce díky Trollovi – tvrdil, že geografie relígií se má koncentrovat na výzkum vplyvu religií na okolité prosředí, kým odhalování působení geografického prosředí na religie patří do kompetence religionistiky. Po oddělení se těchto dvou proudů, přichází v 70. létech Zimpel který naznačil možnost spolupráce těchto dvou skupin – religionistů a geografů
Významné školy a směry v religiózní geografii, resp. geografii religií:
Problém ve vztahu náboženství a podnebí (antika); rané křesťanství: rozpor mezi Petrem (křesťanství pouze pro Izrael) a Pavlem (křesťanství pro všechny); církevně-teologický směr a biblická geografie (16. a 17. st.) Fyzioteologická škola – hledala teologické vysvětlení pro prostorové jevy a vliv Božího stvoření. Kant významný mezník ve výzkumu („Kantova“ škola platná dodnes) Geodeterministická škola vliv prostředí na náboženství (Huntington) Religiózně-ekologická škola – přírodní a kulturní prostředí vytváří materiální podmínky pro náboženské koncepce Teodeterministická škola - učení o náboženském vlivu na prostředí (Fickeler, Weber etc.) Škola interdisciplinárního směru RELG (Buettner, Sopher etc.) tzv. Bochumský model Geografie duchovního stavu (teologie i ideologie) např. Rinschede Nová religiózní geografie (studium náboženských skupin a komunit v sociálním a politickém kontextu, studium identity, snaha porozumět procesům, při nichž objekty, krajiny a budovy vykazují náboženské atributy jako např. nové chrámy postmoderny), např. Kong, Henkel, Knippenberg.
V souladu s tímto složitým vývojem se měnili i názory na postavení geografie religií v systému geografických věd. V počátku byla jednoznačně situovaná do rámce kulturní geografie , později se v souvislosti s přechodem do třetí „syntetické“ fáze začala chápat jako disciplina , ležíci v průniku kulturní a sociální geografie.
Geografie religií - Religiozní geografie Religiózní geografie se zaměřuje na úlohu religií při formování lidské percepce světa a pozice člověka v jeho rámci. Její primární zájem se tedy týká úloh teologie a kosmologie při interpretaci vesmíru. Geografie religií se na rozdíl o religiózní geografie neřeší religii jako takou, ale více se orientuje na její sociální kulturní a environmentální vazby a účinky. Jde tedy o přístup, který chápe religii jako lidskou instituci a objasňuje její vztahy s rozličnými prvky fyzickogeografické a humánněgeografické sféry (STUMP, 1986).
Geografie religií - Religiozní geografie Geografii religií je možné považovat za částkovou analyticku vědnou disciplinu humánní geografie, která se zabývá prostorovými aspekty religiózních systémů a jejich vzájemnými interakcemi s jinými prvky fyzickogeografické a humánněgeografické sféry. Geografie religií nejtěsněji spolupracuje s religionistikou Religiózní geografie je součástí sociální, resp. humánní geografie, zkoumá kultovní stavby a symboly v určitém území (např. poutní cesty a sídla) a také náboženské projevy , které určují prostorově i funkčně působící vlivy na obyvatelstvo, sídla, hospodářství, dopravu atd. Zabývá se hlavně interakcemi mezi náboženstvím a životním prostředím. Někdy je zařazována ke kulturní geografii, ale vyvíjela se jako samostatná vědní disciplína především od období Emanuela Kanta. Religiózní geografie se nachází na pomezí věd geografických, teologických, religionistických, sociologických a historických.
V současnosti se religiózní geografií zabývá několik výzkumných skupin Například v USA je to především GORABS, který sdružuje religiózní geografy v Severní Americe (http://www.gorabs.org/) v Evropě především pracovní skupina religiózní geografie při Německé geografické společnosti (www.religionsgeographie.de), která pořádá především díky iniciativě geografů v Heidelbergu (E. Wunder, R. Henkel) pravidelné konference. Kromě toho se každoročně schází také pracovní skupina religiózních geografů, kteří se dlouhodobě zabývají výzkumem evropské religiózní krajiny (R. Henkel, H. Knippenberg, T. Havlíček). V Česku se religiózní geografií zabývá především katedra sociální geografie a regionálního rozvoje při PřF UK v Praze: http://www.natur.cuni.cz/ksgrrsek/socgeo (T. Havlíček) a také katedra sociální geografie a regionálního rozvoje při Ostravské univerzitě: http://prf.osu.cz/ksg (V. Baar).
Relígie (náboženství) Nejzajímavější je definice laureáta Nobelovy ceny za mír švédského teologa Soderbloma, kterú sformuloval spolu s Tielem a zní: „ Religií nazýváme v obecním smyslu vztah mezi člověkem a nadpřirizenou podstatou, v kterou on věří a od které se cítí být závislý . Tento vzah nachází svůj výraz v speciálních pocitech (oufání, prosby, strach), predstavách (víra) a činnosti (modlitby, obrady, oběty), jak i plnění morálních přikázání. je systém víry (víry v Boha, v nadpřirozené jsoucno či ideologické zaměření) , který se snaží v učení, v praxi a ve společenských formách najít odpovědi na „poslední“ otázky bytí lidské společnosti a jednotlivce.
Náboženství obsahuje svatý cíl a svatou cestu a také zaujímá tři významné funkce: normativní, deskriptivní, komparativní. K cíli vedou tři hlavní cesty: a) život s Bohem a u Boha b) udržení a znovunastolení daného pořádku c) nastolení klidu tedy překonání koloběhu znovuzrození.
Aspekty náboženství: rituální, emocionální, mystický, dogmatický, etický, Sociální materiální. Typologie náboženství: podle materiálního a formálního objektu (monoteistická, kvazireligiózní etc.), doby vzniku, stupně, rozvoje rozšíření, typu kultury, vztahu k světské společnosti, vztahu člověka k prostředí, místa vzniku atd. Informace a religiózní myšlenky se přenášejí v prostoru od jednoho místa k druhému. Při zkoumání těchto procesů lze využít znalosti ze sociogeografického výzkumu inovací a difúzí. Úkolem religiózní geografie je tyto procesy zjistit, popsat, analyzovat, vysvětlit a identifikovat určující důvody.
Teolgie pochází semanticky z řeckých výrazů (theos=bůh a logos=slovo) a znamená tedy bohosloví. Stručně řečeno je teologie věda zabývající se náboženskou vírou, jejími zdroji a předměty. Na rozdíl od religionistiky se nespokojí pouze z popisem a srovnáním jednotlivých náboženství, ale snaží se pochopit a vysvětlit jednotlivé myšlenky a pravdy daného náboženství. Teologie se také zabývá vnitřní podstatou jednotlivých náboženství (dogmatikou, studiem literární religiózních pramenů atd.) Pro další zájemce o tuto problematiku je vhodné kontaktovat teologické univerzity a fakulty.
RELIGIONISTIKA je srovnávací věda o náboženstvích a filosofii náboženství. téměř každá náboženská skupina kladla odlišný důraz na studium religionistiky. V katolicismu pojímal Kubalík (1984) religionistiku jako dějiny náboženství. Byl přesvědčen, že podoba náboženství je dána jeho polohou v čase. Religionistika jako taková se větví na 2 hlavní směry: deskriptivní (popisná) religionistika - zaujímá jádro současného oboru komparativní (srovnávací) religionistika
Evangeličtí teologové (např. Kovář, Linhart, Žilka) se zabývají především antropologickou interpretací náboženství. Hledají mravní a duchovní podstatu relígií. Základem bádání většiny protestantů se stává biblistika. Také evangeličtí teologové se v Česku, resp. v Československu dlouhodobě zabývali religionistikou (např. Heller 1988). V současnosti je významnou osobností v rámci religionistiky O. I. Štampach (Náboženství v dialogu), který působí na katedře religionistiky na Univerzitě Pardubice: http://religionistika.upce.cz a také D. Lužný (nová náboženská hnutí) na Masarykově univerzitě v Brně: http://www.phil.muni.cz/relig. V Česku se dlouhodobě religionistikou zabývá také Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů (www.sekty.cz) a to především náboženskými projevy v české společnosti a prostoru. Významným představitelem je Z. Vojtíšek z HTF UK v Praze (Vojtíšek: Encyklopedie náboženských směrů v České republice).
Sociologie náboženství zkoumá lidskou stránku vztahu člověka k transcendentnu, resp. sociální jednání, projevy, vztahy a skupiny, které na tomto základě vznikají, aniž si klade otázku, zda to, z čeho berou svoji legitimitu, tedy nadpřirozeno, existuje, nebo ne. Volí k tomu standardní sociologické nástroje a metody, jako jsou dotazníková a další kvantitativní šetření, kvalitativní výzkumy a pozorování (Nešpor, Lužný 2007). Sociologie náboženství vykazuje v rámci sociologie dlouhou tradici a navazuje na první práce Maxe Webera (o vztahu protestantismu a kapitalistickému myšlení), Emile Durkheima, Ernsta Troeltsche nebo i Karla Marxe („Náboženství je opium lidí”). Sociologie náboženství předpokládala společně s vývojem technokratické a moderní společnosti, že náboženství se bude ve společnostech postupně vytrácet a zcela ztratí svůj význam. Tento myšlenkový směr především v 60. a 70. letech 20. století byl ovšem již v 90. letech jasně popřen a to dokonce i výraznými propagátory úpadku náboženství ve společnostech (např. Berger 1999). Dnes představuje sociologie náboženství významnou a nepopiratelnou složku sociologických věd a celosvětově je sdružena především v Mezinárodní společnosti sociologie náboženství (ISSR: http://soc.kuleuven.be/ceso/sisr/). V Česku se tímto tématem zabývá především Sociologický ústav AV: http://www.soc.cas.cz (Z. Nešpor, D. Hamplová) a také katedra sociologie na Masarykově univerzitě v Brně: http://soc.fss.muni.cz.
Těžko si dva lidé mohou být vzdálenější jak …………. Nadřazené,, nadpřirozené, nadpozemské síly Bůh Víra – globální Stejně jako řeč i víra existuje ve všech lidských kulturách Stejně jako vědci hledají univerzální gramaticke konstrukce Zabývají se společným principem religiozity
Hledájí odpovědi na jedinou otázku. “Proč člověk věří?“ Kantova otázka: „Co je člověk a odkud přichází se svým náboženským cítěním?“ „Kto sme, odkud sme a kam směrujeme?“ Proč existuje zlo?
Jak to, že se křesťanství s přibližně 2,1 miliardy věřících (na prvním místě před islámem 1,3 miliardy věřících a hinduismem s 800 miliony) ocitlo v rozkladu? Mezi náboženstvím a religiozitou existuje podstatný rozdíl
Náboženství je společenská, tradiční forma religiózního chování Pojem religiozita pak označujeme individuální duchovní zkušenost.
„Spiritualita hýří pestrobarevnými odstíny víc než kdy před tím“ Pozdní modrna připomíná duchovní supermarket plný nejrůznějších náboženství a cest ke spáse. Každý si může vytvořit vlastní panteon božstev, aniž by se dostal do konfliktu s oficiálními institucemi. Útočiště již jedinec nenachází u jediného vzývaného Boha, ale ve víře v celou řadu náboženských konceptů (budhistické znovuzrození, šamanistické zduchovnění přírody, v protestantské charizma, pozitivní myšlení, v strážné anděly, ve věštby a pod.
Je to důsledek pluralitní společnosti, která utváří pluralitní víru“ „Náboženská příslušnost jedince dnes již není nezvratně danou skutečností“ jak píše americký sociolog Peter Berger, „či předpokladem, na němž by směl změnit stejně málo jako na svém genetickém dědictví – spíše vzniká v procesu, při kterém si každý konstruuje a konstituuje svůj svět a své já.“ Aby přišel na kloub religiozitě jako subjektivní duchovní struktuře, navrhl americký psycholog William James už v roku 1902 ve svém cyklu přednášek The Varietiesof Religious Experience, aby se „pátralo po prapůvodních prožitcích“, které sdílejí všichni věřící všech náboženství. Ptát se tedy po společných základech křesťanství, islámu, židovské víry, buddhismu, hinduismu, konfucianismu, taoismu, víry sikhů, šintoismu, animismu a přírodních náboženství.
Hledat tedy nejmenšího společného jmenovatele religiozity, základní antropologickou konstantu: „Proč člověk věří?“ Ať se změnili společenské poměry, představy o světě se zvrátili o 180 stupňů, či zvítězili revoluce, víra nikdy nezmizela. Fenomén víry se stal jedním z hlavních témat medializované společnosti Človék 21. století se vzepřel mechanizovanému zkamenění výhradně rozumově chápaného světa Religiozita a víra se tak dnes, ve vrcholném věku znalostní společnosti ocitly v centru zájmu kultury a vědy. Čím větší je zdánlivé vědění, tím větší je i jeho zdánlivý protiklad, víra. Nebo také: Čím větší je objem vědění, tím méně v něj věříme.
Co dnes z rozporu zdánlivě naprosté logičnosti řady jevů a stále většího deficitu smyslu života vyplývá na povrch z mikrokosmu duchovních subkultur a sekt, je prastaré hledání odpovědí na existenciální otázky : „kdo jsem? Co je smyslem života?“ Člověk od pradávna nesnese pomyšlení, že by byl pouhým produktem náhody - zaměnitelný – postradatelný – nikým neočekávaný. Člověk ví že je, ale že by být nemusel. Narození, život, utrpení, smrt. A potom? Sou potřebné jasné vysvětlení, abychom jsme onu postradatelnost dokázali vydržet Bez subjektivního horizontu dávajícího realitě smysl se neobejdeme. Člověk nezávisle na svém okruhu, vyznání, blahobytu hledá prvotní, nezpochybnitelný důvod. Musí v sobě nalézt odpověď na otázku: Proč?
Proč existuje zlo? Proč má bytí své temné stránky? Duchovní zkušenost nelze popsat slovy a přelít do pouček dogmatu už vůbec ne. Dervišové – vyznavači islamského sufismu tančí, dokud je neopustí vlastní já Budhisté meditují o prázdnotě, v níž by neexistovala žádná myšlenka ani potřeba Animičtí šamani vyvolávají nesmrtelné duchy přítomné v přírodě (voda, kameny, stromy…) tím, že přebírají jejich vlastnosti Jde o pozdvihnutí pozemského JÁ na úroveň vyšší koncentrace – o intuitivní chápání jediného – o prožitek … Předpokládá se že dnešní zbožnost bude nahraděna mystikou
Závěrem: Filosofie učí, že nejvyšším důkazem toho, že člověk existuje, není jeho majetek, ale on sám Oklí se mění jako příliv a odliv , vlny osudu se zvedají a klesají Ale ve všech těchto změnách, vše ovládá myšlenka „já“ Základním úkolem lidského života je budovat charakter, rozšířit své vědění a vědomí, získat zkušenosti, ale především poznat sama sebe, ono „já“, které je zakořeněno ve vyšším stavu bytí.
Ďekuji za pozornost
