Česká kinantropologie 2014, vol. 18, no. 4, p. 11– 25
POHYB JAKO TEOLOGICKÁ KATEGORIE: POHLED VYBRANÝCH KATOLICKÝCH DUCHOVNÍCH V ČR NA SPORT MOVEMENT AS A THEOLOGICAL CATEGORY: ATTITUDE OF SELECTED CATHOLIC CLERGYMEN TO SPORT IN THE CZECH REPUBLIC TOMÁŠ KANTOR, IVO JIRÁSEK Fakulta tělesné kultury, Univerzita Palackého v Olomouci SOUHRN Příspěvek se tematicky pohybuje na pomezí kinantropologie a teologie: téma nedostatku pohybové aktivity se ukazuje být radikálně varovným signálem o stavu soudobé společnosti. Proto jsme se pokusili zachytit pohled na sport, předmět zkoumání kinantropologie, z pohledu vybraných katolických duchovních v České republice. První část objasňuje některé základní terminologické předpoklady porozumění a uvádí význam pojmu sport, jak byl používán při empirickém šetření. Následuje rekapitulace idejí a zhodnocení pohybu pohledem Písma a katolických autorů, neboť tyto zdroje mohou pohled duchovních na sport výrazně ovlivnit. Poslední část je věnována samotnému výzkumu mezi duchovními formou rozhovorů. Z výsledků vyplývá, že duchovní mají ke sportu pozitivní vztah. Musí však být brán jako prostředek, nikoliv cíl lidského snažení. Klíčová slova: kinantropologie, teologie, pohyb, sport, duchovní. ABSTRACT The article touches the border of kinanthropology and theology: the issue of the lack of physical activity proves to be a radical warning signal of the current society state. That is why we tried to capture the view of sport, the topic of the kinanthropology study, from the perspective of chosen catholic clergy in the Czech Republic. The first part defines some basic assumptions of terminology understanding and introduces the meaning of the term “sport”, as it was used by the empirical research. A summary of the ideas and the evaluation of movement from the perspective of the Scripture and catholic authors follow, because these sources can significantly change the attitude of the clergy to sport. The final part is concerned with the research among the clergymen in the form of interviews. The results show that clergymen have a positive attitude to sport. Nevertheless, it must be taken as the means not the goal of human endeavour. Key words: kinanthropology, theology, movement, sport, clergy.
11
ÚVOD Tato práce se snaží upozornit na fenomén pohybu v jeho možné teologické relevanci a zachytit pohled vybraných katolických duchovních z České republiky na sport. Volba právě katolické formy křesťanského náboženství nebyla samoúčelná: jestliže se v naší zemi k nějaké formě náboženského vyznání (dle Náboženská víra obyvatel podle výsledků sčítání lidu, viz Literatura) hlásí 20,8 % populace (tedy lidé, kteří deklarují příslušnost k nějaké církvi), pak k římskokatolické církvi se hlásí 74 % věřících. Počet takto vymezené populace se snižuje (ještě při censu v roce 1991 se k náboženské víře hlásilo 43,9 % obyvatel, z nich pak 88,9 % právě k církvi římskokatolické), avšak důvodem je nejenom předpokládaný pokles religiozity, ale také vyvanutí euforie před dvaceti lety ještě silně pociťované a prožívané možnosti vůbec se k nějaké náboženské víře přihlásit: jestliže se tehdy pouze u 16,2 % obyvatel nepodařilo zjistit jejich náboženské vyznání (ať už deklarací k církvi, nebo k bezvěrectví), u sčítání v roce 2011 tvořilo tuto skupinu už 44,7 % populace. Pochopitelně výsledky sčítání nemohou zodpovědět kardinální otázku, totiž zda se zvyšuje počet osob „hledajících“, tedy jedinců neomezujících své životy pouze na pragmatické obstarávání a toužících po nějakých spirituálních hodnotách (byť je nenalézajících v tradičních církvích), nebo naopak zda se zvyšuje skupina „nezaujatých“, lidí nechtějících se jakkoliv angažovat v tázání po transcendenci každodennosti, příp. zda sílí neochota podílet se o intimní životní souvislosti, kam náboženská víra může patřit, s jakýmikoliv úředními institucemi. Přesto jsme přesvědčeni, že právě katolické porozumění rozměru lidského pohybu může být zajímavé nejenom pro více než milion vyznavačů této podoby náboženství, ale i pro věřící sdružující se v dalších křesťanských církvích a denominacích, příp. i pro odborníky bez náboženského přesvědčení. Katoličtí duchovní1 svým porozuměním sportu mohou ovlivňovat a formovat názory a postoje věřících nejenom ke sportu, ale zejména k hodnotám, jimiž je tato sociální aktivita nasycena. V době, v níž varovně klesá pohybová aktivita v náplni volného času dětí a mládeže (Kalman et al., 2011), kdy se zvyšuje riziko civilizačních chorob do té míry, že neustále se zvyšující věk zřejmě kulminuje a generace dnešních dětí se pravděpodobně poprvé dožije nižšího věku než jejich rodiče, se téma pohybu (pohybové aktivity, sportu) jeví jako nejenom aktuální, ale jako radikálně naléhavé. Ačkoliv je tedy náboženská víra v naší zemi menšinovým postojem v celkové populaci, je naprosto nepochybné, že teologický pohled na pohyb a pohybovou aktivitu může být rozměrem, který obohacuje kinantropologii o nové dimenze a zejména hlubší hodnoty. Přesto se zdá, že k propojení teologických náhledů a kinantropologických témat dochází velmi zřídka, takřka raritně. A pokud víme, v naší zemi se podobná práce na takto zaměřené téma ještě nepublikovala. I proto využíváme této příležitosti k představení nárysu teologického pohledu kinantropologické obci, s odkazem na potenciál dialogu či vzájemného obohacení. Struktura práce je rozvržena do těchto základních tematických částí: nezbytné terminologické objasnění (pojmy pohyb, kinantropologie, pohybová aktivita, sport aj.), stručná rekapitulace využívání obdobných pojmů v teologických pramenech (Písmo a katoličtí autoři). Hlavní částí studie je empirické šetření založené na metodě dotazování a zařazení výsledků do širšího diskursu. Duchovní jsou dle kán. 207 CIC (Codex iuris canonici) posvátnými služebníky (ministri sacri); osoba se stane duchovním, přijetím jáhenského svěcení (kán. 266).
1
12
IDEOVÝ KONTEXT JAZYKOVÉHO UCHOPENÍ POHYBU Pohyb je výsostné filosofické téma, jemuž se věnovalo v myšlenkové tradici mnoho zostřené pozornosti. Pro naše potřeby nebudeme téma podrobně rekapitulovat, pouze zkratkovitě uveďme, že již na počátku filosofického myšlení se dostávají do sporu dva představitelé racionální vykazatelnosti změny a pohybu, totiž Parmenidés se svojí preferencí celku a jednoty: „Jsoucí je bez pohnutí“ (Svoboda, 1962), a Hérakleitos charakterizující proměnu a dění jako základní charakteristiku bytí: „Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky podle Hérakleita ani se dvakrát dotknout pomíjivé, svou povahou totožné podstaty.“ (Svoboda, 1962). Tak se fenomén pohybu s nejednoznačným výkladem prolíná celými dějinami filosofie. Oproti dnešní redukci pojímající pohyb jako pouhou mechanickou změnu místa však významní myslitelé vnímají tuto ontologickou kategorii v mnohem širším významu, např. Aristotelés: „Je šest druhů pohybu: vznik, zánik, zvětšování, zmenšování, přeměna a změna místa.“ (Aristoteles, 1958). A i kdybychom chtěli omezit úvahy na pohyb lidský, nemusíme za pohyb považovat pouze tělesný výkon, tedy pouhé přemísťování těla z jednoho bodu do jiného. Lidský pohyb má rovněž své psychické, sociální i spirituální souvislosti. Či dokonce můžeme přijmout existenciální výměr pohybu Jana Patočky (1995), tedy vnímání lidského způsobu bytí prostřednictvím pohybů zakořenění, zakotvení (instinktivně-afektivní pohyb naší existence), sebeprodlužování, sebeprojekce (práce a boj v podobě každodenního obstarávání) a otřes, průlom (zejména smrt, dávající předchozím oblastem celkové uzavření a tím i smysl). Na možnosti takto široce chápaného pohybu upozorňujeme proto, abychom naznačili možnou šíři úvah, jež se s pohybem mohou snoubit. V našem příspěvku zůstaneme u pojetí pohybu v rozměru záměrně vykonávané pohybové aktivity, resp. sportu. Přesto i zde můžeme vnímat zřetelné duchovní a religiózní vazby, byť nikoliv pouze v diskursu křesťanství, jak prokazuje zhodnocení lidského pohybu v roli sakrálního obřadu (např. tance u Mayů, míčových her u Aztéků, běhu u Inků, ale také náboženského významu starověkých olympijských her atd.). Slovo sport, které na první dojem zní jako bezproblémové, má však různorodé konotace a ne vždy se jím rozumí tatáž skutečnost. Tento termín se často používá pro celou oblast záměrné pohybové aktivity člověka2, a je tedy příliš široký, nejasný a víceznačný. Bylo identifikováno až 127 jeho rozdílných užití (Lenk, 1982). Přesto je i takto široký význam pojmu pragmaticky využíván, a to i v odborné české literatuře (Hogenová, 1996; Hurych, 2009), byť s sebou nese komplikace užšího vymezení, a proto jsou k základnímu termínu připojovány přívlastky v různorodých nesystémových vazbách – např. sport elitní, sport výkonový, sport doplňkový, sport masový atd. Naopak strukturní a systémový pohled je preferován při konstrukci a apologii kulturního subsystému tělesná kultura (Hodaň, 2006), příp. pohybová kultura (Jirásek, 2005), kde je sport dílčím subsystémem vedle pohybové rekreace, tělesné výchovy, umění a terapie, přičemž odlišujícím znakem je smysl realizovaného pohybu, tj. zaměření na rozvoj a obnovování lidských sil (rekreace), na výchovu a vzdělávání prostřednictvím A to i v oficiálních politických dokumentech Evropské unie, např. Evropská charta sportu.
2
13
pohybu (výchova), na estetické hodnoty lidského těla v pohybu (umění), na zdravotní kontext pohybu (terapie), resp. na soutěživost a s ní spojený výkon (sport). Filosofické úvahy v diskursu kinantropologie (KINÉSIS – pohyb; ANTHROPOS – člověk, LOGOS – přeneseně nauka) mohou být pojímány jako specifikace filosofické antropologie (Jirásek, 2013), příp. antroposofie (Bednář, 2009). Dlužno však podotknout, že v zahraničí (stejně jako na některých domácích kinantropologických pracovištích) se využívá výlučně termínu filosofie sportu (a pro označení oboru v celé jeho šíři je využíváno množství odlišných termínů, přičemž bylo napočítáno takřka 70 nálepek pro tuto disciplínu a 114 pojmenování kateder věnujících se jejímu rozvoji (Newell, 1990a, 1990b), včetně kinesiologie, biokinetiky, gymnologie či dokonce anthropomaximologie. Potenciální propojení teologie a kinantropologie jsme v České republice prozatím nezaznamenali. V zahraničí je obdobným tematickým vazbám věnováno více pozornosti (dlužno přiznat, že určitý přehled máme o zájmu odborníků z oblasti kinantropologie o teologická témata, nikoliv naopak: Haag & Pass, 1992; Hoffman, 1999; Parry, Nesti & Watson, 2011; Kahan, 2002; Lacombe, 2001; Macdonald & Kirk, 1999). Co je však patrné v posledních letech i u nás, to je eminentní zvyšující se zájem o fenomén spirituality, resp. spirituálních dimenzí lidského pohybu (Bednář, 2009; Hurych et al., 2013; Jirásek, 2011; Jirásek, 2010). Přestože si uvědomujeme nezbytnost přísného terminologického odlišování v diskursech jednotlivých oborů, pro naši práci, v níž budeme zjišťovat názory duchovních na pohybovou aktivitu, vybočuje řeč z odborné roviny spíše do možností porozumění obecného jazyka. Dá se důvodně předpokládat, že respondenti (stejně jako majoritní část populace) budou pod pojem sport zahrnovat jak vrcholové sportovní utkání profesionálů, tak volnočasovou aktivitu majoritní populace. Proto budeme na dalších stránkách používat pojem sport ve smyslu, jak jej definuje Evropská charta sportu3: „Sportem se rozumí všechny formy tělesných činností, které, ať již prostřednictvím organizované účasti či nikoliv, si kladou za cíl projevení či zdokonalení tělesné i psychické kondice, rozvoj společenských vztahů nebo dosažení výsledků v soutěžích na všech úrovních“ (Evropská charta sportu, 1992). TEOLOGICKÝ DISKURS: AD FONTES Cílem této kapitoly je zjistit, nakolik je to v našich silách, jak se na sport (či s ním související pojmy) dívá Bible a katoličtí autoři. Příčinou tohoto kroku je skutečnost, že katoličtí věřící, a o to více duchovní, ve svých úvahách mohou být těmito prameny ovlivněni. Po studiu Písma a katolických autorů pak lépe můžeme chápat postoje jednotlivých duchovních (respondentů našeho šetření), popřípadě pozorovat rozdílnost jejich názorů. Písmo Počátek křesťanských úvah nejenom o pohybové aktivitě člověka vychází z kanonických textů Bible, vnímané v křesťanském diskursu jako Boží zjevení. Říká se, že Boží slovo je „dalekohledem“, díky němuž může rozum vidět dál, než by za normálních okolností byl schopen. Přestože je tedy možno texty nahlížet optikou racionality, jsou svojí podstatou transracionální, svým smyslem mohou racionální interpretaci přesahovat. Musíme si však uvědomit, že pravdy, které jsou zde obsaženy, se dle křesťanů Respondenti byli předem seznámeni s danou definicí, aby nedošlo k nedorozumění a zbytečným významovým posunům.
3
14
týkají především spásy lidí (DV, čl. 11). Přestože následující pohled na biblické texty nemůže být úplný a konečný, pro základní orientaci o kinantropologické tematice v nich (vzhledem k našim potřebám empirického šetření) plně postačuje. Doba vzniku biblických knih sama o sobě předurčuje, že se v kanonických textech nevyskytuje ani jednou slovo sport. Při vědomí sémantických rozdílů můžeme snad připustit, že jako jistou obdobu tohoto termínu můžeme pro dobu starověku chápat slovo hry. To se v Bibli vyskytuje na dvou místech (2 S 2,14; 2 Mak4 4,18). Zatímco v knize Samuelově se jedná o bojové hry mezi znepřátelenými vojsky, v knize Makabejské jde o hry závodní. Je zde kritizováno, že samotní kněží zanedbávali oběti, protože spěchali, aby se mohli účastnit svévolného závodění v hodu diskem (srov. 2 Mak 4,14). V 1. knize Makabejské je zmínka o stadionu vystavěném v Jeruzalémě podle vzorů pohanů. I zde je kritizováno, že Izraelité odpadli od svaté smlouvy a spřáhli se s pohany (srov. 1 Mak 1,14). V listě Korintským (1 K 9,25nn) nalezneme zmínku o závodníkovi. Zatímco ve zmíněných textech Starého zákona je patrný značný odpor k helénským (pohanským) hrám, Pavel z Tarsu, autor listu, zde upozorňuje na závodníka – běžce, který se kvůli vítězství podrobuje veškeré kázni. Poukazuje na to, že i on nutí své tělo ke kázni, aby neselhal. Závodník to podstupuje pro věnec pomíjející, věřící by to měli dělat pro spásu, která je trvalá. Nachází tak určitou analogii mezi závodníky a následovníky Krista. Slovo běh se vyskytuje v Bibli vícekrát (celkem 10x), většinou se však o běhu nemluví jako o pohybové aktivitě, ale v přeneseném slova smyslu. V původním určení je zmíněn jen jednou (nikoliv jako část děje). V listě Timoteovi nalezneme zmínku o cvičeních těla. Autor zde zdůrazňuje, že „Cvičení těla je užitečné pro málo věcí, avšak zbožnost je užitečná pro všechno a má zaslíbení pro život nynější i budoucí“ (1 Tm 4,8). V obdobném duchu připomíná věřícím žalmista: „Netěší ho (Hospodina) síla koně, nemá zalíbení ve svalech muže. Hospodin má zalíbení v těch, kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství.“ (Ž 147,10-11). Výraz „síla“ se vyskytuje v Bibli mnohokrát. Kromě výše zmíněného se pak například v knize Kazatel zdůrazňuje, že „Lepší je moudrost než síla“ (Kaz 9,16). Naproti tomu v knize Přísloví můžeme vyčíst, že „Ozdobou jinochů je jejich síla“ (Př 20,29). Vícekrát je pak zdůrazněno, že sílu člověk nalézá v Hospodinu (Abk 3,19; Ž 28 apod.). Z laického pohledu můžeme ve výše zmíněných textech zaznamenat důraz na zbožnost a bázeň před Hospodinem, před cvičením těla a vypracovanými svaly. Najdeme tedy v Bibli i nějaký náznak toho, proč by cvičení těla mohla být i nějak užitečná? Odpověď můžeme nalézt v postoji Bible k samotnému tělu. „Mnoho náboženství považuje tělo za něco nicotného, ba dalo by se říci za něco zlého. Duše pak je v jeho opozici. Tento dualismus duše a těla se vyskytuje i u některých křesťanských myslitelů. Nicméně v Bibli není nikde tělo přímo považováno za zlé. Obě části Bible, tedy Starý a Nový Zákon, chápou člověka jako jednotnou bytost a lidskou přirozenost včetně těla prohlašují za dobrou. Vždyť tělo bylo stvořeno Bohem, Boží Syn je vzal na sebe a Duch svatý je proměnil. Tělo je také určeno ke vzkříšení“ (Léon-Dufour, 2003, 512). Deuterokanonické knihy jsou pro Římskokatolickou církev součástí Písma.
4
15
Souhrnně lze říci, že Bible uznává důstojnost lidského těla. Jako doklad tohoto tvrzení využijeme delší citát ze sekundární literatury, plně vystihující podstatu ideje křesťanského porozumění lidské tělesnosti: „Celý člověk je stvořen Bohem, pracujícím jako řemeslník (Jb 10,11; Ž 139,13nn; Gn2,7; Jr1,5; Job10,8n), a proto si zaslouží celý, včetně svého těla, naši úcty a našeho obdivu (Kaz 11,5; 2 Mak 7,22nn) – ať už jde např. o jeho krev (Sir 14,18; Mt 16,17), tělo a kosti (Gn 2,23; L 24,39) srdce (Ž 38,4; Ga 4,14), tělo nemocné (Ž 38,4; Ga 4,14), trpící (2 K 12,7), soužené (1 K 7,28). Nikde se nesetkáváme se stopami opovržení – naopak: tělo nelze nenávidět (Ef 5,28n) a Ezechiel je chválí, když oznamuje, že Bůh se rozhodl dát Izraeli na místo jeho zatvrzelého srdce z kamene ‚srdce tělesné‘ (Ez 36,26), poslušné a otevřené svému stvořiteli. Pavel ve svých listech zdůrazňuje důstojnost lidského těla na mnoha místech. Nepoužívá nikdy tohoto výrazu – na rozdíl od evangelií – k označení mrtvoly (srv. Mt 27,52,58n; L17,37; Sk 9,40), zato mu připisuje jednu z nejvznešenějších schopností člověka, totiž plození (Ř 1,24; 4,19; 1 K 7,4; 6,13-20). Nesestavuje žádné katalogy ‚hříchů těla‘ (v 1 K 6,18 jde pravděpodobně o hříchy proti celé lidské osobě), jak to bylo tehdy zvykem zvláště v řeckém kulturním prostředí.“ (Léon-Dufour, 2003, 513). Jako určitý dílčí závěr můžeme shrnout, že cvičení těla a síly svalů není v křesťanském diskursu vnímáno jako nejpodstatnější rovina lidského způsobu bytí nahlíženého optikou křesťanských hodnot. To podstatné, co se snaží biblické texty zdůraznit, je až intimní vztah s Hospodinem, kterého má věřící milovat nade vše a pro lásku k němu i své bližní (Mt 22,36-40, J 13,34). To však v žádném případě neznamená, že by tělo nemělo svoji hodnotu a význam. Naopak, lidské tělo je z pohledu Bible důležité a má svoji důstojnost. Vždyť bylo stvořeno Bohem a je nejen dobré, ale i krásné. Cvičení, která by pomáhala tělo udržet ve správné kondici, tedy můžeme chápat jako dobré a užitečné. Nesmí však být samoúčelné. Apoštol Pavel píše: „Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží“ (1K 10,31). Vybraní katoličtí autoři Pohled na sport se během doby v církvi měnil. „Zatímco v r. 394 po Kr. byly Olympijské hry (k poctě boha Dia) zrušeny, protože odporovaly křesťanství – tehdejšímu novému státnímu náboženství, v dnešní době obdrží sportovci před odjezdem na Olympijské hry nebo i během jejich průběhu požehnání církevních představitelů. Mnoha sportovcům požehnal sám papež. Sport je církvi uznáván a dokonce i doporučován jako důležitá součást volného času“ (Kaplánek, 2002, 84). Např. Dokumenty II. vatikánského koncilu, konkrétně pastorální konstituce O církvi v dnešním světě, hovoří o sportu: „Volného času je třeba správně využívat k uvolnění ducha a k posílení duševního i tělesného zdraví. Tomu slouží rozmanité záliby a zájmy, např. … cvičení a sportovní podniky, jež pomáhají k udržení duševní vyrovnanosti jednotlivce i společenství a k uskutečňování bratrských vztahů mezi lidmi každého postavení, národnosti nebo odlišné rasy“ (GS, čl. 61). V těchto koncilních dokumentech nalezneme ještě v Deklaraci o křesťanské výchově zmínku o sportovních spolcích, které jsou, spolu například s kulturními spolky, školami či různými sdruženími mládeže, chápány pro svůj výchovný a vzdělávací význam jako prostředky křesťanské výchovy (GE, čl. 4). 16
Za podrobnější studii by stála i tematika analýzy papežů a jejich vztahu ke sportu, neboť od doby Pia XI. pontifikové oceňovali jeho význam. Zvláště Pius XII. (1939–1958) je známý jako přítel sportu. Sport a cvičení chápal jako prostředek k formování charakteru a posilování vůle. Upozorňuje na důležitost tělesné kultury, neboť tělo stejně jako duše s ním spojená hraje důležitou úlohu v Božím plánu. Sport je podle něj spjat se vzděláváním těla, což úzce souvisí s morálkou, proto se církev musí o sport zajímat. Zároveň sport chápal v Pavlovském smyslu jako symbol, který poukazuje na vítězný vavřín věčné spásy, kterého lze dosáhnout jen pravidelným cvičením sebe sama (Pančocha, 2009). Lixey (in Svoboda 2011, 32) se snaží vystihnout tři základní apologie sportu Pia XII.: „Za prvé – tělo i duše a péče o ně jsou v kompetenci křesťanské církve, nikoliv pouze duše, jak tomu mohlo být doposud. Za druhé – rozvoj křesťanských ctnosti předpokládá rozvoj ctnosti lidských – církev se musí snažit o dosažení dokonalosti obou. A konečně za třetí – křesťanské principy mohou osvobodit sport z materialismu a současně ho otevřít novým horizontům.“ Zatímco nejprve papežové zdůrazňovali sport spíše jako prostředek z hlediska výchovy charakteru a zdraví, a to zejména při výchově mládeže, vyzdvihl Pavel VI. sport jako něco, co má svůj význam samo o sobě jakožto pozemská skutečnost a samostatná oblast činnosti, za níž nesou zvláštní zodpovědnost laici (Weiler, 2002). Další z papežů, sám aktivní a vášnivý sportovec, Jan Pavel II. (občanským jménem, pod nímž publikoval i řadu odborných prací, Karol Wojtyła), mluví o daru sportu, ve kterém lidská osoba cvičí své tělo, intelekt a vůli, a zároveň uznává tyto schopnosti jako štědré dary svého Stvořitele. Sport se podle něj dnes stal velmi důležitým, protože může povzbudit mladé lidi k rozvoji takových hodnot, jako je věrnost, vytrvalost, přátelství, sdílení a solidarita. Viděl ve sportu šanci na zvýšení hodnoty lidského těla v ontologicko-humanistickém, nikoli v hédonistickém porozumění. Papež si je vědom vzdělávacího a duchovního potenciálu sportu, který rozvíjí plně lidskou bytost. Sport je podle něj velmi důležitý aspekt lidského rozvoje, který integruje duši i tělo (Metzger, n.d.). Jan Pavel II. spatřoval potenciál skrytý ve sportu jakožto významný nástroj pro integrální rozvoj člověka, ale také nesmírně užitečný nástroj v procesu budování lidštější společnosti. „Ten pocit bratrství, velkorysost, poctivost a respekt k subjektu – které jsou jistě potřebné ctnosti jakéhokoliv sportovce – pomůže budovat společnost, kde jsou rozpory smazány dobrou sportovní soutěží, kde se setkání cení více než konfliktu, spravedlivou hospodářskou soutěž více než hořké konfrontace. Sport pochopil, že cesta není cíl, ale má na mysli, že se může stát faktorem, který vytváří civilizaci a slouží pravdě, a rekreaci, která stimuluje lidi k předvedení své nejlepší části a pomáhá vyhnout se všemu, co může ohrozit, nebo způsobit vážné poškození sebe nebo svého okolí“ (Metzger, n.d.). Sport, aniž by ztratil svou pravou podstatu, může, podle papežových slov, dát odpověď na potřeby naší doby, pokud to bude sport, který chrání slabé a nevylučuje nikoho, osvobozuje mladé lidí z apatie a lhostejnosti, a vyvolává zdravý smysl pro soutěžení. Sport, který je činitelem emancipace pro chudší země a přispívá k vymýcení netolerance a vybudování bratrského a sjednoceného světa. A sport, který přispívá k lásce k životu, učí oběti, respektu a zodpovědnosti, což vede k plnému rozvoji každé lidské osoby (Jan Pavel II., 2000). 17
Upozorňuje však, že „kromě sportu, který pomáhá jednotlivcům, existuje sport, který jim škodí. Mimo sportu, který zušlechťuje tělo, existuje sport, který poškozuje a zraňuje. Mimo sportu, který slouží vznešeným myšlenkám, existuje sport, který je jen za účelem zisku. Kromě sportu, který spojuje, existuje další sport, který rozděluje“ (Jan Pavel II., 2007, 19). Sport může být nositelem vznešených humanistických a duchovních ideálů, jestliže je praktikován v duchu plného zachovávání pravidel, ale může se také zpronevěřovat svým pravým cílům, jestliže slouží sobě cizím zájmům, které zlehčují centrální úlohu člověka (Jan Pavel II., 2000). Podle Jana Pavla II. je nutno jasně označit a překonat nebezpečí ohrožující současný sport: od obsesivní touhy po zisku ke komercializaci sportu v téměř všech aspektech, od přehánění diváckého jednání při sportovních zklamáních k profesionální a technické dokonalosti, od dopingu a jiných nedovolených metod k užívání násilí. Pro správnou podporu sportu v srpnu 2004 papež Jan Pavel II. vytvořil ve Vatikánu oddělení pro sport. Chtěl tak zdůraznit jeho význam. Papež vyjádřil naději, že nové oddělení bude sloužit na podporu sportu jako součást kultury a jako přirozená součást lidského vývoje ve službě míru a bratrství. Je to podle něj doslova nervový systém moderního světa a nová oblast pro všechny akce církve. Církev, ve které byl vždy zájem o důležité aspekty lidského soužití, se musí bezpochyby vztahovat i ke sportu, který se stane novým polem pro evangelizaci (Metzger, n.d.). Láska ke sportu se u papeže Jana Pavla II. pojila s pozitivním vztahem k lidské tělesnosti. Ne náhodou byl jeho sborník katechezí o lidské lásce v Božím plánu v češtině pojmenován jako teologie těla. Papež zde mimo jiné říká, že „tělo je ve svém mužství a ženství „od počátku“ povoláno, aby se stalo projevem ducha“ (Jan Pavel II., 2005, 213). Nástupce Jana Pavla II., papež Benedikt XVI., na jedné ze svých generálních audiencí hovořil mimo jiné i k zástupcům UEFA a fotbalovým hráčům o duchovním významu sportu. Řekl, že „je to činnost, která může přinést respekt, loajalitu a solidaritu mezi národy“. Dále uvedl, že „sport představuje obor, který, pokud cvičí v dodržování pravidel, stává se vzdělávacím nástrojem a prostředkem pro důležité lidské a duchovní hodnoty“ (Anonymus, 2005). Od analýzy papežů a jejich vztahu ke sportu nyní alespoň krátce nahlédněme také na postřehy katolických autorů naší vlasti. V českém prostředí, je-li nám známo, neexistuje žádná specifická kniha monografického charakteru, která by se tematice křesťanství a sportu věnovala. V některých knihách však můžeme nalézt úvahy, které se tomuto tématu alespoň z části dotýkají. Pastorální teolog Pavel Ambros (2003, 299) ve své knize Teologicky milovat církev věnuje sportu celou jednu kapitolu. Mimo jiné zde píše, že „faktické postavení sportu v dnešním životě jednotlivce i společnosti (aktivní i pasivní) a fenomén sportovních událostí je důvodem dialogu, studia, poznání a pastorační činnosti církve ve světě sportu a ve formaci těch, kteří sportují, nebo ve světě sportu žijí“. Také však upozorňuje, že „pastorace pak hledá nitro člověka, ne pouze užitkovost sportování“.
18
Nedávno zesnulý kardinál Tomáš Špidlík (2012, 32) v jedné své knize upozorňuje věřící, že: „Milost přirozenost „předpokládá“. K tomu abychom přijali Ducha Svatého, musíme být nejdříve lidmi. Být člověkem v pravém slova smyslu znamená rozvinout všechny lidské vlohy a schopnosti. Ušlechtilý humanismus, studium, přirozená výchova duševní i tělesná a vůbec všechno to, co dělá člověka lepším, silnějším, zdravějším, výkonnějším, může a má být dobrou přípravou pro život duchovní. Říká-li se, ve zdravém těle zdravý duch, přejeme si, aby i Duch Svatý sídlil v „chrámu“, který je důstojný, v člověku, který odpovídá ideálům lidství“. Závěrem můžeme konstatovat, že katoličtí autoři současnosti se k tělocvičným aktivitám staví vcelku pozitivně. Pohybové aktivity jsou církví vnímány jako důležité, jak dokládají zmínky v církevních dokumentech i hodnocení jednotlivých papežů. Sport se tak v křesťanském názorovém okruhu stává prostředkem výchovy, stává se prostorem pro rozvoj lidské osoby (nejenom těla). Sport je již od dob svatého Pavla vnímán jako symbol závodu o věnec nepomíjející, tedy symbol nejenom pohybové aktivity samé, ale také autenticity lidské existence, usilující o hodnoty trvalé, nejenom časné a konečné. CÍL Hlavním cílem práce je zjistit, jak se dívají vybraní katoličtí duchovní v České republice na sport. METODIKA A VÝZKUMNÝ SOUBOR Základní použitou metodou byl rozhovor. Přesněji řečeno individuální, strukturovaný (řízený) rozhovor. Otázky byly pro všechny respondenty předpřipravené ve svém obsahu i pořadí jejich kladení. Rozhovory byly pořízeny při osobní návštěvě, byly nahrávány a následně přepisovány. Respondenti byli seznámeni s účelem rozhovorů, nabídnuta byla možnost přečtení a opravení přepsaného rozhovoru. Před každým rozhovorem byla přečtena respondentům definice sportu dle Evropské charty sportu, jak je výše zmíněno. Iniciační otázky byly kladeny ve stejném pořadí: • • • • • • •
Má sport pro křesťana nějakou hodnotu? Pokud ano, jakou? Je dobré vést křesťana k tomu, aby sportoval? Jak by se dal sport využít v pastoraci? Je vůbec pro pastoraci vhodný? Využíváte, nebo jste někdy využíval sport pro pastoraci? Myslíte si, že sport může nějak přispět k mravnímu růstu? Jaký je váš osobní pohled na sport a jak se díváte na sport vrcholový? Sportujete, nebo jste někdy sportoval?
Rozhovory byly realizovány s osmi respondenty, a to jak z řad řeholníků (2), tak diecézních duchovních (6). Sedm jednotlivců je knězem, osmý je jáhnem, dva působí v kněžském semináři a tři v Teologickém konviktu, 4 kněží sami působili ve farnostech a jsou v současné době zodpovědní za formaci budoucích kněží.5 Věk respondenta, délka kněžství (řeholnictví), datum, místo, délku rozhovoru a označení iniciálou přehledně podává tabulka 1. Plný text rozhovorů dostupný na: http://theses.cz/id/wr9nav/00170183-793992199.pdf.
5
19
Tabulka 1 Přehled vybraných charakteristik respondentů a rozhovorů Věk respondenta
Délka kněžství (řeholnictví)
42
18
17. 11. 2012, 5 min., kněžský seminář, Olomouc
A
41
17
17. 11. 2012, 10 min., kněžský seminář, Olomouc
B
51
23
17. 11. 2012, 13 min., teologický konvikt, Olomouc
C
31
jáhen
17. 11. 2012, 17 min., teologický konvikt, Olomouc
D
54
14
4. 12. 2012, 30 min., teologický konvikt, Olomouc
E
50
5 (10)
29. 1. 2013, 9 min., klášter dominikánů, Olomouc
F
46
17 (22)
1. 2. 2013, 35 min., klášter kapucínů, Olomouc
G
40
13
13. 2. 2013, 6 min., Fara u katedrály Sv. Václava, Olomouc
H
Datum, místo a délka rozhovoru
Iniciála
VÝSLEDKY A DISKUSE Odpovědi získané dotazováním (využito bylo 7 otázek týkajících se názorů respondentů na sport a jeho hodnoty, na využití v pastoraci, jejich praktické zkušenosti se sportem i s potenciálním využitím v duchovní péči) jsme obsahovou analýzou zpracovali do následujících dvou tematických bloků: Hodnota sportu v křesťanské axiologii Všichni dotázaní duchovní se shodují v tom, že sport pro křesťana hodnotu má. Většina z nich někdy v životě sportovala nebo doposud sportuje.6 Někteří z respondentů výslovně zdůrazňují, že sport má hodnotu pro každého člověka, nejen pro křesťana. Pomáhá k utužení těla a jeho správnému rozvoji, zdokonaluje člověka i jeho vlastnosti a podporuje jej ve zdravém růstu a vývoji. Napomáhá k psychickému i fyzickému zdraví. Většina dotazovaných respondentů se domnívá, že je dobré vést křesťana k tomu, aby sportoval. Zároveň však není třeba vnucovat sport všem – respondent G se domnívá, že každý člověk má své dary a právě ty by měl rozvíjet. Pokud někdo není zaměřený na sport, nemusí k němu být ani veden. Jako zdůvodnění pozitivní motivace ke sportu je uváděna pomoc k harmonickému rozvoji člověka, podpora zdraví (včetně toho, že právě zdravý člověk může lépe pomáhat lidem), dle hesla „ve zdravém těle zdravý duch“. Někteří duchovní však ve sportu vidí i hodnotu, která může být ceněná zvláště křesťanem. Zdůrazňují hodnotu těla jako Božího daru, s nímž je třeba náležitě pracovat. Pokud platí, že Kristus vykoupil celého člověka, s tělem i duší, měl by člověk pečovat i o tělo, k čemuž sport přispívá. Za zmínku stojí zvláště názor F, který se domnívá, že tělo není pouze nástroj duše, ale i příležitost, jak se duše může projevit a rozvíjet. Vyvozuje z toho, že tělesná výchova a sport má význam i pro duchovní rozvoj člověka. Patrný je příklad i oddaných sportovců mezi papeži, např. Pius XI. byl horolezec a zdolal masiv Monte Rosa (Svoboda, 2011), papež Jan Pavel II. se věnoval různým druhům sportu: „Lyžovat uměl velice dobře a často se na sjezdovce choval troufale.“ (Weigel, 2005, 109).
6
20
Všichni respondenti jsou současně přesvědčeni, že sport může přispívat k mravnímu růstu sportovců. Mezi příklady byl uváděn rozvoj fair-play, což pak může pozitivně ovlivnit celý život. Člověk se sportem učí být čestný, nemusí vyhrát za každou cenu, umí přiznat své chyby (fauly). Učí se askezi, sebeovládání, vytrvalosti, trpělivosti a posiluje vůli. Rovněž odkaz na starořecký ideál kalokagathia7 – rozvoj ve všech oblastech těla, duše a ducha – byl zmíněn. Podle G lze prostřednictvím sportu „uhladit“ charakterové vlastnosti, zušlechťovat povahu. Ve sportu lze snadno poznat osobnostní typy cholerika, flegmatika, cíleného člověka a v rámci sportu lze jeho dary rozvíjet. Podle téhož respondenta lze na sport aplikovat i zásady duchovního života: hrát především pro radost a ne pro vítězství. Snažit se mít radost z každého odpinknutého míčku. Uvádí podobnost s duchovním životem, kde by se podle něj člověk neměl soustředit pouze na výkon, ale radovat se z každého dílčího úspěchu, ke kterému Pán dává svou milost. Tak duchovní život může ovlivňovat sport a sport může ovlivňovat duchovní život. Týmový sport pak může naučit být pro druhé, obětovat se pro ně. Na druhé straně umět přát soupeři vítězství. Rovněž rozvíjí člověka coby bytost sociální. Člověk sám sebe vidí přes druhé, vidí, jak je přijímán druhými a může také díky tomu nějakým způsobem lépe formovat svoji osobnost. Dotazovaní zmiňovali rovněž pozitivní úlohu vzorů, kterými se sportovci mohou stávat, pokud to jsou lidé, kteří na sobě poctivě pracují. Zamlčeny nezůstaly ani negativní jevy týkající se sportu, konkrétně jeho vrcholové podoby: F kritizuje jednostranné zaměření sportovce, D zmiňuje, že sportovní výsledky už mohou být na úkor člověka, pokud se člověk stal prostředkem výdělku. Podobně mluví i jiní duchovní, kteří kritizují to, že vrcholový sport je dnes často především o penězích, a to o neadekvátních penězích. Velice často se pak vyskytuje připomínka dopingu. Většinou není nijak více rozvedena, jen F zmiňuje, že si člověk užíváním různých chemických látek ničí zdraví. Názory podobného typu se dají od duchovních očekávat. V části věnované Písmu i vybraným katolickým autorům byla zdůrazněna důstojnost, kterou tělo v křesťanském pojetí má – je stvořeno Bohem a jako takové je dobré. Instrumentalisticky chápaný sport jako prostředek pastorace Přestože je duchovními vnímána hodnota sportu per se, dle všech respondentů je i použitelným prostředkem pastorace. Přesto se v praktické aplikaci a využití sportu jednotlivci výrazně liší: někteří sport využívali, nebo dodnes hojně využívají (5 respondentů), někteří jen zřídka a nepravidelně (1 respondent) a někteří (3 respondenti) vůbec ne. Rozlišení odpovědí může spočívat rovněž v záměru a účelu: respondent G např. dodává, že když si jde zahrát s někým ping-pong a dostane se přitom řeč i na věci duchovní, tak vlastně pastoruje, i když to nebyl jeho prvotní úmysl. Odpovědi H naznačují ochotu podpory sportu ve své farnosti, ale není tam o to zájem. Využití Καλοκαγαθία (καλός, kalos – krásný, καί, kai – spojka a, αγαθός, agathos – dobrý) – pojem vyjadřuje antické řecké přesvědčení, že krásné a dobré nemůže být v protikladu, ale patří k sobě. V aplikaci na člověka se jedná o harmonický soulad vnitřní i vnější krásy.
7
21
sportu je evidentní zejména při působení mezi mladými lidmi a organizování soutěží, např. na gymnáziu či Teologickém konviktu (respondenti D, E).8 Ve sportu se často projeví charakterové vlastnosti zúčastněných, a i ty mohou být formovány prostřednictvím kultivovaného pohybu. Sport má nezanedbatelnou sociální roli: spojuje, pomáhá vytvářet vztahy, umí stmelit, dát lidi dohromady apod. Církev znamená společenství věřících (KKC, 201), má být tedy něčím hodnotnějším než pouze skupinou jednotlivců. Zřejmě proto duchovní zdůrazňují sport jako příležitost podpory vztahů mezi lidmi. Sport tedy může být prostředkem, který může ve farnosti být generátorem interpersonálních vztahů, jednoho ze základních rozměrů pastorace. Zmíněna byla některými kněžími i možnost navázání vztahů s nevěřícími a možnost preevangelizace. Kněz (podobně jako každý křesťan) by měl svým životem dávat svědectví o Bohu, ať už je kdekoli. Díky sportu se může někdy lépe dostávat jak mezi věřící, tak mezi nevěřící a o své víře svědčit. Respondent F však zřetelně zdůrazňuje, že sport je sice k pastoraci vhodný, ale nemůže nahradit to, o co by v pastoraci mělo jít především, a to je kultivace vztahu ke Kristu. Mohlo by se podle něj stát, že sportovní zápolení nám vezme všechny síly a všechen čas a na vztah ke Kristu a službu církvi už toho moc nezbude. Podobně se vyjadřuje G, když upozorňuje, abychom si ze sportu neudělali modlu. Odkazuje přitom na Bibli, konkrétně knihu Makabejských, kde se popisuje zničení chrámů a budování tělocvičen. V Bibli ani u katolických autorů explicitně požadavek, aby kněží podporovali vedení křesťana ke sportu, nenalezneme. U katolických autorů však (jak jsme výše rekapitulovali) nalezneme výroky, které zdůrazňují význam a důležitost sportu, z čehož by se dalo odvodit, že vést křesťana ke sportu je prospěšné. V Dokumentech II. Vatikánského koncilu, v Deklaraci o křesťanské výchově, je zmínka o sportovních spolcích, které jsou chápány pro svůj výchovný a vzdělávací význam jako prostředky křesťanské výchovy (GE, čl. 4). Názory respondentů velmi souzní i s pojetím Jana Pavla II. (2007), který ve svých rozmluvách hovoří o sportu jako formě aktivity člověka, jejímž cílem je celkový rozvoj a tvoření společných bratrských vazeb. Sport je darem od Boha, který by se měl stávat misií a svědectvím. Podobně jako respondent F i Jan Pavel II. upozorňuje na to, že na jedné straně „sport a turistika jsou důležité stránky volného času, ve kterém se náleží věnovat aktivitám sloužícím fyzickému i duchovnímu rozvoji“ (Bukowiec, 2004), avšak rytmus života dnešní společnosti a některé formy sportovní aktivity mohou způsobit, že křesťan může zapomínat na nedělní účast na liturgii. Pastorální teolog Pavel Ambros (2003, 299) upozorňuje, že „faktické postavení sportu v dnešním životě jednotlivce i společnosti (aktivní i pasivní) a fenomén sportovních událostí je důvodem dialogu, studia, poznání a pastorační činnosti církve ve světě sportu a ve formaci těch, kteří sportují, nebo ve světě sportu žijí“. Také však upozorňuje, že „pastorace pak hledá nitro člověka, ne pouze užitkovost sportování“ (Tamtéž). Příkladnou ukázkou může být činnost Karola Wojtyły, pozdějšího papeže Jana Pavla II., který jako mladý kněz pořádal kajakářské výlety pro své svěřence. Jezdíval v loďce pro dva. „Na druhém místě se střídali účastníci výletu, aby s ním mohli rozprávět nebo se nechat duchovně vést. Mše se slavila na převráceném kajaku, který sloužil jako oltář; dvě pádla spojená dohromady řemínkem tvořila oltářní kříž.“ (Weigel, 2005, 109).
8
22
ZÁVĚREM Po vyhodnocení všech rozhovorů můžeme uzavřít, že vybraní duchovní se na sport dívají pozitivně, i když si uvědomují i jeho potenciálně negativní souvislosti. Sport je vnímán jako kvalitní náplň volného času, rozvíjející osobnost sportovce, ale také jako možný prostředek duchovní péče. Prozatím se však zdá, že větší zájem o náboženské a spirituální souvislosti kultivovaného lidského pohybu v naší zemi projevují odborníci z oblasti kinantropologie a že se u nás sport prozatím nestal cíleným a záměrným tématem rozvíjeným v diskursu teologie. Přestože v České republice prozatím (pokud víme) nepůsobí speciální duchovní pečující o sportovce, tedy sportovní kaplani (a to v žádném z křesťanských – nejenom katolických – církevních společenství), v zahraničí je tato profese či služba využívána od padesátých let minulého století s významným růstem zejména v posledních dvou desetiletích. Duchovní péče rozeznává ve sportovcích (ale také v trenérech a dalších lidech věnujících se sportu) nikoliv prostředek výkonu či zdroj finančního zisku, ale lidskou bytost v plném významu slova. Speciální obor studia tohoto zaměření se nabízí např. na britské University of Gloucestershire, vydává se specializovaná literatura (Heskins & Baker, 2006; Wood, 2011), stejně jako se rozšiřuje tematická šíře propojující kinantropologii s teologií (Lupson, 2006; Smith, 2010). Rádi bychom věřili, že náš stručný nástin tematiky může otevřít zájem alespoň jednoho čtenáře a povzbudit jej k postupnému propracovávání teologie sportu. Domníváme se, že naše specifické zkušenosti, historické souvislosti a kulturní svébytnosti mohou obohatit tuto novou disciplínu o jiné aspekty a souvislosti, než nabízejí kolegové z USA, Velké Británie či Austrálie. LITERATURA AMBROS, P. (2003) Teologicky milovat církev. Velehrad: Refugium. ANONYMOUS (2005) Pope suggests sport can build respectful society. Retrieved 12.3.2012 from the World Wide Web: http://cathnews.acu.edu.au/509/126.php. BEDNÁŘ, M. (2009) Pohyb člověka na biodromu: cesta životem z pohledu (nejen) kinantropologie. Praha: Karolinum. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (Ekumenický překlad) (1984). Praha: Ekumenická rada církví v ČSR. BUKOWIEC, M. (2004) Ojciec Święty, Jan Paweł II o sporcie, rekreacji i turystyce. Retrieved 12.3.2012 from the World Wide Web: http://www.lider.szs.pl/down/Bukowiec.doc. Dokumenty II. Vatikánského koncilu (2002). Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. Evropská charta sportu (1994). Praha: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. HAAG, H. & PASS, M. (1992) Cooperation of sport and church (example: Catholic church of Germany). International Journal of Physical Education, 29(2), p. 40–41. HESKINS, J. & BAKER, B. (2006) Footballing Lives: As Seen by Chaplains in the Beautiful Game. London: Canterbury Press Norwich. HODAŇ, B. (2006) Sociokulturní kinantropologie. Brno: Masarykova univerzita. HOFFMAN, S. J. (1999) The decline of civility and the rise of religion in American sport. Quest, 51, p. 69–84. HOGENOVÁ, A. (1996) Etika a sport. Praha: Univerzita Karlova. HURYCH, E. (2009) Faustové a gladiátoři internetového věku: nezávazné podněty k úvahám o filosofii sportu. Brno: Tribun EU. HURYCH, E. et al. (2013) Spiritualita pohybových aktivit. Brno: Masarykova univerzita. JAN PAVEL II. (2005) Teologie těla. Praha: Paulínky.
23
JAN PAVEL II. (2007) Oblicze i dusza sportu. Sport w słuźbie młodzieźy. Warszawa: Salezjańska Organizacja Sportowa Rzeczypospolitej Polskiej. JAN PAVEL II. (2000) Jubille of sports People. Vatican. Retrieved 12.3.2012 from the World Wide Web: http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/homilies/documents/hf_jp- ii_hom_20001029_jubileesport_en.html. JIRÁSEK, I. (2005) Filosofická kinantropologie: setkání filosofie, těla a pohybu. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. JIRÁSEK, I. (2010) The forgotten paradigm: spirituality of games and play. In: HARDMAN, A. & JONES, C. (Eds.) Philosophy of sport: international perspectives (pp. 72–83). Newcastle upon Tyne: Cambridge Scholars Publishing. JIRÁSEK, I. (2011) Pilgrimage as a form of physical and movement spirituality. In: PARRY, J. NESTI, M. & WATSON, N. (Eds.) Theology, Ethics and Transcendence in Sports (pp. 223–232). New York: Routledge. JIRÁSEK, I. (2013) Specifikace filosofické antropologie prostřednictvím tematiky lidského pohybu: filosofická kinantropologie. Filosofický časopis, 61(1), p. 17–32. KAHAN, D. (2002) Religiosity as a determinant of physical activity: the case of Judaism. Quest, 54, p. 97–115. KALMAN, M. et al. (2011) Národní zpráva o zdraví a životním stylu dětí a školáků na základě mezinárodního výzkumu uskutečněného v roce 2010 v rámci mezinárodního projektu „Health Behaviour in School-aged Children: WHO Collaborative Cross-National study (HBSC)“. Olomouc: Univerzita Palackého. KAPLÁNEK, M. (2002) Zábava, sport a hra očima teologa. In: Fórum pastorálních teologů II. (pp. 80–89). Velehrad: Refugium Velehrad – Roma. Katechismus katolické církve (2001). Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. Kodex kanonického práva (1994). Praha: Zvon. LACOMBE, P. (2001) The Breton body in culture and religion. Culture, Sport, Society, 4(3), p. 27–48. LENK, H. (1982) Prolegomena toward an analytic philosophy of sport. International Journal of Physical Education, 19(1), p. 15–18. LÉON-DUFOUR, X. et al. (2003) Slovník Biblické teologie. Praha: Academia. LUPSON, P. (2006) Thank God for Football! London: SPCK Publishing. MACDONALD, D. & KIRK, D. (1999) Pedagogy, the body and Christian identity. Sport, Education and Society, 4(2), p. 131–142. METZGER, A. (n.d.). John Paul II about sports. Retrieved 10.3.2012 from the World Wide Web: http:// www.fjp2.com/us/news/world/2079-john-paul-ii-about-sports. Náboženská víra obyvatel podle výsledků sčítání lidu. Retrieved 16.5.2014 from http://www.scitani.cz/ csu/2014edicniplan.nsf/t/82002D3492/$File/17022014.pdf. NEWELL, K. M. (1990a) Kinesiology: the label for the study of physical aktivity in higher education. Quest, 42, p. 269–278. NEWELL, K. M. (1990b) Physical education in higher education: chaos out of order. Quest, 42, p. 227–242. PANČOCHA, K. (2009) Spiritualita sportu pohledem křesťanství v angloamerickém prostředí a České republice. Rigorózní práce. Olomouc: FTK UP. PATOČKA, J. (1995) Tělo, společenství, jazyk, svět. Praha: ISE. PARRY, J., NESTI, M., & WATSON, N. (2011) Theology, Ethics and Transcendence in Sports. New York: Routledge. SMITH, G. S. (2010) Sports Theology: Playing Inside Out. Indianapolis: Dog Ear Publishing. SVOBODA, V. (2011) Filosofie a teologie sportu se zřetelem k americkému fotbalu. Diplomová práce. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Teologická fakulta. ŠPIDLÍK, T. (2012) Prameny světla. Velehrad: Refugium. WEIGEL, G. (2005) Svědek naděje. Praha: Práh. WEILER, R. (2002) Sport. In: KAPLÁNEK, R. Zábava, sport a hra očima teologa. Retrieved 12.3.2012 from the World Wide Web: http//www.eamos.cz/amos/kvc/externi/kvc_238/zabava.doc. WOOD, S. (2011) Keeping Faith in the Team: The Football Chaplains’s Story. London: Darton, Longman & Todd Ltd.
24
Seznam použitých zkratek: CIC – kodex kanonického práva (Codex iuris canonici) KKC – katechismus katolické církve Dokumenty II. Vatikánského koncilu: DV – Dei verbum GS – Gaudium et spes GE – Gravissimum educationis Biblické zkratky: a) Starozákonní knihy Gn – Genesis 2 S – 2. Samuelova Jb – Jób Ž – Žalmy Př – Přísloví Kaz – Kazatel Jr – Jeremjáš Ez – Ezechiel Abk – Abakuk b) Novozákonní knihy Mt – Matouš L – Lukáš J – Jan Sk – Skutky apoštolské Ř – Římanům 1 K – 1. Korintským 2 K – 2. Korintským Ga – Galatským Ef – Efezským 1 Tm – 1. Timoteovi c) Deuterokanonické knihy 1 Mak – 1. Makabejská 2 Mak – 2. Makabejská Sir – Sírachovec Prof. PhDr. Ivo Jirásek, Ph.D. FTK UP, tř. Míru 115, 771 11 Olomouc e-mail:
[email protected]
25
