WŠetečka
č. 4 - duben 2007
Jak jsme prožili masopust ve 3. třídě
Kudy chodí jaro? Zelenými vrátky: Stejnou cestou za rok půjde zase zpátky. Zas bude mít šaty z jasných modrých výšek a věneček zlatý celý z pampelišek. (Jiří Havel)
Nejprve jsme šli k opičkám. Tam jsme museli všichni zdolat opičí dráhu. Pak jsme šli k ptáčkům. Tam jsme museli zpívat a kdo chtěl, mohl hrát na různé hudební nástroje. A mnohem více soutěží. U opiček nás to však bavilo nejvíce. Když jsme udělali všechny soutěže, tak jsme šli dolů do sálku. Tam každá třída předváděla své zvíře, které měla na papírku. Nějaké třídy měly i vystoupení. Jako třeba my. (Lucka F., Marcela J.) Na masopustě jsme byli rozdělení do skupin podle zvířat. Na opičí dráze jsme běhali po lavicích. (Tereza, Tadeáš) Na začátku jsme dělali úkoly. Lezli jsme přes pavučinu ke klubíčkům. Dostávali jsme za to razítka. Měli jsme vlastní vystoupení. Tancovali jsme, jedli a pili. (Dan a Pavla) Bylo hezké a zábavné soutěžit. Také jsme se pobavili a někdy i zasmáli. Byli jsme celý den veselí. Také tam vystupovala 1., 2. a my - 3. třída. Moc se mně to líbilo. (Terka T.) Mně se líbilo, že jsme se mohli vyřádit. A ze všech soutěží se mi líbila opičí dráha. Byly tam židle a po nich se skákalo. (Eliška B.) Na „masopůstu“ se mi líbilo, když pan učitel hrál. Měl jsem trému, když jsem měl tancovat. Na ce-
POHLED ZPĚT Kroužky V kroužcích byl povánoční čas ve znamení barev. Kouzlili jsme technikou rozpíjení do klovatiny, tvořili benzínové papíry a starší děti si vyzkoušely společné malování. K Masopustu jsme vyráběli masky a k blížícím se Velikonocům jsme vyráběli přání a malovali barvami na skleněná vajíčka.Také taštičky s vlastnoručně ufilcovanými obrázky z ovčí vlny se dětem moc povedly.Úspěch měly hry „Co se změnilo? Matematico, Lístečkové básničky“ atd.. Všichni se už těšíme na přicházející jaro, které v nás, doufám, probudí novou chu do našeho výtvarného tvoření. Referovala Svatava Bezpalcová
1
WŠetečka
č. 4 - duben 2007
lém masopustu byla velká zábava. (Vojta) Zpívání bylo dobré, hlavně kánon. Taky pavouk byl dobrý. Bylo „blbý“, že jsem musela jít na autobus. Bavilo mě na provaze, protože jsme skákali. (Joska V.) Máme rádi masopust! Nejvíc mne zaujala lví dráha – museli jsme podstoupit dva náročné úkoly. První úkol byl, že jsme se museli plížit jako správní lvi. (Vašek M., Matěj H.) Tancovali jsme valčík. Jedli jsme sladkosti. Byly tam také jiné třídy, které měly moc hezké vystoupení. Nacpal jsem se buchtama. Masopust držíme, nic se nevadíme pospolu. Proč bychom se hádali, když jsme se tak shledali poznovu. (Ondra)
Masopustní veselí Blížící se Masopust na naší škole jsme s dětmi mohli vnímat již několik dní předem.Tlupa zvířat z „osmičky“ totiž obcházela nižší třídy a zvala děti na masopustní veselí do „džungle“. V kroužcích, družině i doma si děti samy, nebo s pomocí rodičů, vyráběly masky zvířat. Když nastal den „D“, konkrétně úterý 20. 2. 2007, se všechna zvěř sešla v eurytmickém sálku. Dvojice opiček všechny přivítala v džungli zvuky a rytmem bubnů. Každá třída si potom vylosovala příslušnost k určitému zvířecímu druhu. Třídy se proměnily v ptáky, opice, šelmy, ryby, hmyz a vyrazily podle pořadníku, zapsaného na vylosovaných kartičkách. Na své cestě džunglí jsme zavítali do ptačího světa, kde jsme ptáčkům do ouška hráli společně písničky na flétnu, zpívali a plnili rytmické úkoly. V hmyzím světě si na nás pavouci vlastnoručně utkali pavučinu, kterou jsme museli bez dotknutí prolézt a donést klubíčko. V podmořském světě nám pošeptali zvíře, které jsme druhému ve dvojici pantomimicky předvedli jako hádanku. U hlodavců jsme se setkali s opravdickým potkanem a každé dítě na žíněnce udělalo kotoul skrz obruč. U šelem jsme si cvičili hbitost skokem přes překážku. Nechybělo procvičení hlasivek pořádným šelmím řevem. Opičky si pro nás připravily překážkovou dráhu, kde jsme překonávali lano, skluzavku, či skákali přes kozu. Po splnění všech nástrah džungle se všechna zvířata sešla opět v sálku, kde se jednotlivé zvířecí druhy představily krátkou pantomimickou hádankou pro ostatní a byly opičkami odměněny oříšky a sušeným ovocem. Poté následovala krátká vystoupení jednotlivých tříd. Prvňáčci zatančili nápaditý masopustní tanec, druhá třída předvedla pár povedených tanečků se zpěvem lidových písní a třeáci nás potěšili anglickou ukazovací říkankou a valčíkem v páru. Anežce z druhé třídy
se líbila plazící se stonožka, předvedená „desááky“. V úplném závěru se sálek proměnil v tančící rej zvířat. Všichni radostně a masopustně dováděli v rytmu lidových písní v podání živých hudebníků z řad učitelů. Zvířatům, unaveným tancem, se nechtělo ani domů. Ale vše musí mít svůj konec, tak za rok opět nashledanou.... Co říci na závěr? Osmákům se organizace Masopustu velmi povedla. Jako poděkování jim prvňáčči zazpívali a předali medovník. Nejlépe by to vyjádřila slova některých dětí naší školy: „Škoda, že takovýchto akcí není více...“ A to je asi i docela dobrá odpově na otázku, co děti dokáže oslovit a zároven výzva pro všechny z řad učitelů, rodičů a žáků. Kdo má tedy jakýkoliv tvořivý nápad na obohacení společenského života naší školy, bude určitě velmi vítán. Může se obrátit na kohokoliv z 2.skupiny (Ž. Fleknová, O. Pleštilová,. J. Slavík, M. Kůželová, S. Bezpalcová), nebo na třídní učitele. Zapsala Svatava Bezpalcová
Zápis do 1. třídy Další naše dítko dorostlo do „školáka“ (jak se říká ve školce předškolákům, jednou z jejich výsad je, že nechodí po obědě spát a v červnu po Jánské slavnosti dokonce přespávají ve školce bez rodičů!!!). A tak jsme tedy šli k zápisu. Jak to prožíval náš syn, nevím, nebylo mu zrovna zdravotně nejlépe. Přesto ochotně zůstal v 1. třídě sám se zapisujícími učiteli, kteří zkoumali, zda je, či není zralý na školní docház-
2
WŠetečka
č. 4 - duben 2007 důslednost. Děkuji proto škole a panu učiteli Ondřejovi Slavíkovi za uspořádání této besedy. A na závěr vyslovím neskromný požadavek: více takových akcí, pravidelně tyto besedy (např. každý rok). Příště se s manželem vystřídáme, já se budu mořit s našimi „andílky“, a on se bude dozvídat jak na ně, abychom ve zdraví dožili čtyřicítky. Ivana Hluštíková (kontakt: Igor Pavelčák, tel. 728 022 618, email:
[email protected])
ku. Pro mě, matku, to však byl zajímavý zážitek. Při rozhovoru s paní doktorkou Janou Kraukovou jsem se musela totiž vrátit v čase až do doby, kdy náš syn žil ještě pod mým srdcem, vzpomínat pak na „drobnosti“ jako: Kdy se proklubal první zoubek, kdy se podařil první krok, kdy syn sám prospal poprvé celou noc…. Přestože už to byl „můj“ druhý zápis v životě a věděla jsem, že mě čekají takovéto otázky z hluboké minulosti (a připravovala jsem se ně), zase jsem něco nevěděla. No nic, k zápisu půjdu ještě několikrát. Další rozhovor s paní hospodářkou školy Žanetou Fleknovou byl plný zájmu o okolí našeho dítěte, o jeho zájmy i nezájmy. A též o vztahu nás, rodičů, k waldorfské pedagogice. Jediné, co bych mohla zápisu vytknout je, že se nám, rodičům, nedostalo zpětné vazby od zapisujících učitelů, jak si naše dítka vedla, a zda jsou pro školu zralá, či nikoli. Ale o tom jsem již dávala vědět kolegiu učitelů, kteří mou připomínku přijali a ujistili mne, že příští rok zde bude pro takový krátký rozhovor prostor. Za to tedy děkuji a těším se na příští rok, půjdu k zápisu potřetí. Náš syn totiž „dostal odklad“, ještě rok tedy bude „školákem“ ve školce.
Kovbojský gulášek už nezbyl Nikdy jsem nebyla na country bále. Tato skutečnost vzala za své 17. března letošního roku. Po osmé hodině večerní jsme vystoupili s manželem z lokálky na trati Stará Paka - Turnov, zastávka Líšný. Neznalí tance, nepoučení v problematice vhodného oblečení na podobné akce, bez koltu za pasem a stetsonu na hlavě mého muže. Věděli jsme, že nás čeká hrstka přátel, ale jinak „krajina neznámá“. Při vstupu do saloonu nás pátravým okem změřil šerif a my vyslyšeli první takty hudebního hazardu. A pak… žádná rvačka, žádná střelba, žádný bar napadr. Vše bylo na svém místě a všichni šlapali v country tempu. Od paní šatnářky přes výčep, kuchyň, která zaslouží mimořádnou pochvalu, po tombolu a obsluhu ve whisky pekle. A když sáhla do strun skupina Hazard, nechybělo tancechtivým dámám a gentlemanům nic. Naší maličkosti jen ta znalost kroků, úkroků, úklon, držení partnera a bůhvíčeho ještě. Ale věřte, nebo ne, i to jsme překonali. V kolových tancích, které tančí všichni dohromady, vás ostatní jednoduše „pohltí“ a vy to už „nějak“ s jejich pomocí utančíte. Chce to jen odvahu a radost v srdci. Za to, že se na sobotním bále dobře pobavilo několik stovek lidí, patří dík pořadatelům - Sdružení rodičů a přátel waldorfské školy v Semilech v čele s Toníkem Hoffmannem. Kdybych měla na hlavě onen výše zmiňovaný klobouk, pak bych ho za ty dva letošní plesy, které společně připravili, smekla. Na závěr malá pozvánka. Pokud nechcete přijít o podobné zážitky jako je půlnoční kankán lepých dívek či uzenou vepřovou hlavu pro vítěze v přetahování lanem družstev nebo soutěž o nejdelší vlas, nenechte si country bál v roce 2008 ujít. P.S. Tu hlavu letos vyhráli Koubříci alias rodina Huškových. 7x4 muži by neměli šanci snad ani ve chvíli, kdyby proti těmto borcům táhli společně za jedno lano stejným směrem. Lenka Břenková
Ivana Hluštíková
Beseda o obtížích školních dětí V pondělí 26. 3. odpoledne se konala v sálku ZWŠ beseda pro učitele a rodiče s terapeutem Mgr. Igorem Pavelčákem. Pan Pavelčák se dotýkal témat, která jsou v dnešní společnosti denně na pořádku, a pokud nejsou přítomna zrovna v tuto chvíli ve škole či v rodině, neznamená to, že neexistují, nebo že se neobjeví už zítra. Mluvilo se o problému drog, o kázeňských potížích ve škole ale i v rodině, o spolupráci rodiny a školy v takových případech. Co dělat, když zjistíte, že Vaše 13leté dítě kouří trávu? Co dělat, když dostanete od učitelů zprávu, že Vaše dítě bije spolužáky o přestávce? Co má dělat učitel, když zjistí, že tašky žáků obsahují kromě sešitů též vzorky konopí? Co dělat, když si Vaše ratolest nechá hodnou a milující babičkou zalévat a pěstovat pár kytek ve skleníku? Tak o tom všem byla řeč, ale jak určitě tušíte, řešení není až tak jednoduché. Konkrétní návody člověk nemůže nikdy získat. Musí vycházet vždy ze své situace. Osobně jsem velmi ráda, že jsem měla možnost se této besedy zúčastnit. Dotkla se témat, o kterých jsme nejednou s mým mužem přemýšleli a hovořili. Co bychom dělali v případě, kdyby se našich dětí například drogy dotkly osobně? Nemohu říci, že mi dal pan Pavelčák jednoznačnou odpově, ale tu jsem ani neočekávala. Nasměroval mě však určitým směrem, ukázal určité možnosti a potvrdil to, co už dávno vím, co zní tak banálně, ale co je tak velmi obtížné žít a předávat svým dětem: Důslednost, důslednost,
3
WŠetečka
č. 4 - duben 2007 18. - 26. srpna 2007 Heřmánkovice u Broumova Uprostřed zelené broumovské přírody budeme mít v létě možnost měřit svou sílu s kamenem. Nebude to jen fyzická síla, které je sice také zapotřebí, ale jako opravdoví umělci budeme postupně proměňovat kámen nasazením celé své bytosti. Budeme se snažit porozumět jeho vnitřnímu proudění a pohybům, pochopit jeho vnitřní formu, která se skrývá pod povrchem tvrdé skořápky a je lidským očím neviditelná. Postupným odstraňováním jednotlivých vrstev se ze zdánlivě beztvaré mramorové hmoty vyloupne vzácné dílo, které by na věky spalo svůj věčný spánek, pokud by jej umělec svou vůlí a jemnou tvořivou dovedností nezviditelnil. Nejen, že se nám podaří majzlíkem a kladivem probudit syrový kámen z jeho věčného snu a proměnit jej v krásnou sochu, ale zároveň tímto tvořivým procesem dochází k naší vnitřní proměně. Touto proměnou upevňujeme svou vůli, podporujeme soustředěnou cílevědomost, ale také vědomě, spíše citlivě a zdrženlivě, používáme svou fyzickou sílu. Takto viděno, pracujeme nejen na kameni, ale současně s ním i sami na sobě. LektorkaJana Koen – malířka, sochařka, učitelka umění, umělecká terapeutka a předsedkyně sdružení Antroposofických uměleckých terapeutů OEVAOK v Rakousku, pochází z moravského Vsetína na Valašsku. Jana Koen žije a pracuje již 30 let ve Vídni, kde také vystudovala goetheanské umění a artterapii. Pracuje jako umělecká terapeutka v sociálně terapeutické dílně pro duševně a tělesně handicapované lidi v Breintenfurtu u Vídně. Působila jako docentka waldorfského pedagogického semináře pro učitele v Brně a Olomouci a také na jiných místech Čech. V roce 1999 vybudovala a otevřela ve Vídni ,,Atelier Lindenbaum“ jako místo k umělecké, uměleckopedagogické a terapeutické tvořivosti. Pravidelně zde organizuje vzdělávací kurzy pro umělecké terapeuty a lékaře. Zároveň zde sídlí sdružení OEVAOK a pravidelně se zde schází duchovně vědecká skupina založená na antroposofii pod vedením Dr. Johannese Zwiauera a eurytmická skupinka. Cena semináře je 3700,- korun (zahrnuje kurzovné 1905,- domácí kuchyni 1190,- ubytování 605,ve vlastním spacím pytli na palandách v prostorách bývalé barokní fary.) + ev. 400,- Kč za objednávku základních majzlíků. Nářadí k práci - především základní majzlíky na opracování mramoru (špičák, zubák, rovný majzlík) na požádání obstará u místního kováře Dáša Zbořilová. Ve výbavě účastníka musí být dále sochařské kladivo, kamenné brousky různé hrubosti a smirkový papír pod vodu od nejhrubšího po nejjemnější. Ne-
Poděkování Centrum pro rodinu M.E.D. děkuje waldorfské škole za poskytnutí zimoviště pro lavičky v prostorách její budovy. Dík patří též 7. třídě a panu učiteli Ondřejovi Slavíkovi, kteří lavičky na podzim vlastnoručně z Centra pro rodinu M.E.D. (sídlo v Domě dětí) odnesli a na jaře opět přinesli. Ivana Hluštíková
KALENDÁRIUM 4. dubna 2007 Velikonoční slavnost – odpoledne s rodiči ve Waldorfské mateřské škole 11. dubna 2007 Zápis do Waldorfské mateřské školy (8:00 – 16:00) 14. – 15. dubna 2007 Společný víkend mateřských center v Liberci za účasti Centra pro rodinu M.E.D 17. dubna 2007 Vajíčková slavnost ve Waldorfské mateřské škole - společně s 1. třídou Základní školy – bude dopoledne ve škole – bez rodičů 23. dubna 2007 Přijímací zkoušky na waldorfské lyceum v Semielch - všichni uchazeči o studium se už těší! 30. dubna a 7. května 2007 – vždy v pondělí je ve waldorfské škole ředitelské volno, na které se těšíme naprosto všichni - učitelé, děti i rodiče. Takže to znamená dva prodloužené víkendy plné dovádění v jarní přírodě. 27. května 2007 jede první třída na školu v přírodě na chatu Bosna. 13. května 2007 Den matek – zahradní slavnost v Centru volného času. Organizuje a zve Centrum pro rodinu M.E.D. 18. – 19. května 2007 jsou v Semilech Olympijské hry waldorfských škol Na květen je též plánována Svatodušní slavnost ve waldorfské mateřské škole je – bude dopoledne bez rodičů 6. června - 2007 - což je ještě v předstihu, ale nevadí - bude závěrečná slavnost Waldorfské školy v Kulturním centru Golf.
POHLED VPŘED II. letní kurz sochařství s Janou Koen aneb Tajemství zakleté ve spícím mramoru
4
WŠetečka
č. 4 - duben 2007 rý jinak studuje waldorfskou pedagogiku ve Wittenu. Dětem ukazuje jednoduché, ale při tom neuvěřitelně zajímavé pokusy z oblasti akustiky, optiky, elektřiny, magnetismu aj.. 7. třída v epoše Biologie člověka a výživa věnují pozornost třem základním skupinám živin: cukry, tuky, bílkoviny. Hledají, kde všude se v přírodě nacházejí a jak je naše tělo tráví. Povídají si o trávicí a dýchací soustavě a krevním oběhu. Zajímá je také potřeba regulace tepla u člověka. Nakonec to „nejzajímavější“: rozmnožování. U všech zmíněných oblastí si uvádí problémy plynoucí z jednostranností při výživě, z nezdravé životosprávy, závislostí všeho druhu či rizikového chování. 8. třída se také věnuje třem přírodním látkám: cukry, tuky, bílkoviny, ale v jiné epoše a to chemii. Tyto tři základní složky potravy si ukazují na pokusech. 9. třída pluje historií a to konkrétně ve 20. století, probrali 1. a 2. světovou válku, zabývali se fašismem a komunismem a na druhé straně také osobnostmi, které ukázaly mimořádnou lidskost jako byl např. Mahatma Gándhí, Martin Luther King aj.. 10. třída (1. ročník lycea) mají matematiku a prokousávají se goniometrickými funkcemi - sínus… a jak je to dál?
zbytné je také pevné obinadlo na zpevnění zápěstí, několik párů gumových rukavic jako ochrana při broušení pod vodou a rozhodně ochranné brýle chránící oči před odštěpky. Společné zpívání provází dílnu po celý týden. Hudební nástroje nejen pro večerní setkávání jsou tedy vítány. Závaznou přihlášku: zasílejte nejpozději do 30.května 2007 na tuto e-mailovou adresu
[email protected]. nebo písemně organizátorce kurzu na adresu Dáša Zbořilová, Nad Potokem 80, 550 01 Broumov , tel: 724 764 418 Přihláška platí jen po zaplacení zálohy 1.000,Kč, kterou můžete zaslat na číslo účtu ČS 0000001613574183/0800. K platbě uvete "sochařský kurz" a vaše jméno. Záloha bude vrácena jen v případě vážné nemoci účastníka nebo stornování kurzu ze strany pořadatelů.
ZE ŠKOLNÍCH LAVIC Co se děje ve třídách?
Jak vstoupila Evropa do 5. třídy
1. třída skončila epochu matematiky, kde spolu s početními bratry uvedla všechny operace, někdo již násobkové řady dvou a tří říká rychleji než paní učitelka. Te kreslí prvňáci formy, připravují velikonoční pěvecký repertoár a také paní učitelka vypráví pohádky o květinách. 2. třída je uprostřed epochy psaní psacích písmen, již umí všechna malá, píší jednoduchá slova. Zpívají také jarní písně - „moc, moc se zlepšili ve zpěvu a jsou moc hodní a tvořiví“, říká paní učitelka Kůželová. 3. třída v rámci epochy matematiky měří a váží. Měřili si vlastní třídu a vytvořili její papírový model te mají za úkol to samé udělat s jejich pokojíčkem. Také se vážili a sčítají, kolik že to váží 3.třída dohromady? Můžete si tipnout! Výsledky zodpoví pan učitel Slavík. 4. třída počítá již se zlomky v rámci epochy matematiky a v pracovním vyučování vyšívají křížkovým stehem. 5. třída má dějepis a protože jsou v plných přípravách na Olympiádu, probírají Řecko, povídali si o Illias a Odysee. Při malování ztvárnili krásné stromy ve čtyřech ročních obdobích. 6. třída vnímá, poznává a popisuje svět kolem sebe. V rámci jaké epochy? No přece fyziky – učí ji jako host Peter Veselý. Je ve škole praktikantem, kte-
V únoru se měli pááci věnovat v epoše zeměpisu, avšak jejich třídní paní učitelka byla nemocná, proto jsem na její místo jako zástup nastoupila já. Jak všichni víte, zkoumání Země, map, globusu… je velmi zajímavá věc, my se však věnovali v jedné části epochy také bližšímu zkoumání Evropy. A zkusili jsme přitom s dětmi takovouto věc: Žákyně a žáci se rozdělili do čtyř skupin a každá skupina měla za úkol vybrat si jeden evropský stát, který by ostatním představila. Skupiny si vybraly tyto státy: Rusko, Slovensko, Velkou Británii a Francii. Všichni samozřejmě dostali základní instrukce, co vše mají o „své“ zemi zjistit. Ale zjišovat si museli doma, ve svém volném čase. Ve škole při vyučování dostaly skupiny každý den určitý čas k společnému třídění informací a přípravě na velký „evropský den“. Věřte, moc to v těchto chvílích nevypadalo jako při vyučování, znělo to spíše jako v úlu, ale jak se nakonec ukázalo, byla to opravdu práce. Protože v den „D“ se všechny skupiny opravdu předvedly. Někteří ochudili své příbuzné o fotografie aby jimi obšastnili spolužáky, jiní nanosili stohy knih z knihoven a připravili si texty z historie státu, další předčítali překlad státní hymny, hymny se hrály též na flétny a zněly z MP3 přehrávače. Zazněl rozhovor v ruském jazyce, kolovaly slovenské mince, pozornost se zkoušela v kvizu s odměnou při-
5
WŠetečka
č. 4 - duben 2007
jem se jít také podívat, jak ve škole s našimi prvňáčky paní učitelka „válčí“. Jedno únorové pondělí jsem si tedy našla čas a vyrazila jsem se přesvědčit o tom, co mi dceruška doma vypráví. Paní učitelka mě posadila na prázdné místo v zadní lavici a mohla jsem sledovat, jak děti pěkně říkají naučené básničky s paní učitelkou. Pak si povyprávěly, co všechno zažily o víkendu (Bětuška si to vždy doma už předem připravuje) a jelikož byla zrovna epocha matematiky, tak jsem si poslechla příběh početních bratrů a s dětmi si „odchodila“ a vyukala dvojkovou a trojkovou řadu, což mi moc pomohlo při domácí přípravě. Také jsem pozorovala, jak se děti hlásí a jak zlobí. Po náročném počítání paní učitelka dětem přečetla pěknou pohádku o skřítcích, po které si děti odpočinuly, zklidnily se a zasnily. A následovala svačina. Po dvou hodinách strávených ve škole jsem šla domů, ale s moc dobrým pocitem, že jsem to mohla zažít a být u toho. Sice to byla ŠKOLA, a už bych se do ní asi nechtěla vrátit, ale dote se nemůžu zbavit toho krásného pocitu, že mi bylo umožněno nahléd-
praveném francouzskou skupinou. Představovaly se státní vlajky a spousta zajímavostí, které žáci nalezli v knihách a na internetu. Ale největší pozornost asi sklidila typická kuchyně jednotlivých zemí. Ochutnával se sýr z horských salaší Slovenska, podávaly se též pravé slovenské halušky, ohromily nás podle skutečné ruské receptury pečené pirožky, francouzský sýr a ráno před vyučováním usmažené francouzské omelety žákyní, která si kvůli smažení přivstala!!! Ale proč to sem všechno píšu. Chtěla bych pátou třídu moc a moc pochválit za úsilí a nadšení, se kterým se svého nelehkého úkolu ujala. Děkuji též rodičům, kteří svým dětem v této práci pomáhali. Věřte, že to stálo za to, jen je mi líto, že jste u toho všichni nemohli být a nemohli obdivovat vaše děti, jak jsou šikovné, pilné… - prostě skvělé! Iva Hluštíková
Zpátky do školních lavic Paní učitelka Sandra Tischlerová z 1.třídy nás rodiče na pololetním vysvědčení známkovala za různé aktivity a objevila se tam i pochvala, že se jedni rodiče byli podívat na vyučování. To ve mně vzbudilo zá-
6
WŠetečka
č. 4 - duben 2007 Školní řád je dostupný na webových stránkách školy, důležitý výtah byl předložen rodičům k podpisu. Z diskuse na toto téma vyplynula potřebnost opakování zásad se žáky. Námět pro pedagogy - vhodné začlenění společenského chování do výuky (např. scénky z restaurace, divadla, představování, telefonování apod.). D) Prevence patologických jevů (kouření, drogy, krádeže, šikana, anorexie apod.) Důležité je zvýšit informovanost mezi rodiči a třídním učitelem, upozorňovat včas na první, by neověřené signály. Protože jde o citlivé téma, je žádoucí veřejně prodiskutovat způsob toku těchto informací (téma pro celoškolní schůzku rodičů). V rámci prevence se uskuteční odborné přednášky o patologických jevech pro rodiče, zpřístupněna bude anonymní schránka důvěry, kterou má na starost pan Ondřej Slavík. Zapsal Martin Smutný
nout zpátky do školních lavic, za což paní učitelce moc děkuji a snad si to ještě zopakuji. Všem bych tuto zkušenost s Waldorfskou školou (jestli Vám to Vaši učitelé umožňují) chtěla moc doporučit nejen proto, že jsem mohla být s mým dítětem ve škole, kde tráví polovinu dne, ale taky mi to moc pomohlo porozumět systému, jakým se děti právě matematiku učí. A taky jsem se mohla na vlastní kůži přesvědčit, že Waldorfská škola není jen pro „hloupé“ děti, a že si tam snad jen hrají a modlí se, o čemž kolují různé fámy. Bětka Hniková
Zasedání školské rady Dne 8. 3. 2007 se sešla v budově školy školská rada v plném složení (paní Svatošová a Vaníčková, pánové Mojžíš, Pleštil, Slavík a Smutný). Zde je shrnutí nejdůležitějších bodů ze společného rokování: A) Nadační fond WŠ v Semilech Podrobnosti kolem chodu nadačního fondu přednesl jeho předseda pan Dušan Pleštil. Od podpory a financování seminářů s waldorfskou tematikou se fond v letech nedávných stal zásadním příjemcem sponzorských darů z domova i zahraničí, jeho význam se znásobil při spolufinancování rekonstrukce waldorfské mateřské školy a nové budovy v Podmoklicích. Rada doporučila nadačnímu fondu odborný audit, zaktualizování zákonných dokumentů a doplnění výročních zpráv. B) Možný příliv peněz (granty EU, Euroregionu Nisa, republikové zdroje) Bylo konstatováno, že vedení školy vešlo v kontakt s firmou Raven Consulting a.s., která se věnuje získávání financí z různých programů, fondů a grantů. Cílem jsou prostředky na dostavbu podmoklické budovy. Jde o dlouhodobý proces, první informace je možné očekávat nejdříve na podzim. Vše se koná ve spolupráci se zřizovatelem waldorfské školy (MÚ Semily). Zřizovatel by se měl pokusit požádat o prostředky na výstavbu tělocvičny (by by tato etapa předběhla plánovaný průběh rekonstrukce). Doba je tomuto směru relativně nakloněná. Další zdroje, zejména pro tzv. „měkké projekty“ (výměnné akce, školení, přednášky) lze žádat přes struktury Euroregionu Nisa, projekty investiční povahy zkoušet spíše přes struktury krajské. Získávání peněz na společné akce s waldorfskou školou v Cottbusu je velmi těžké, nebo Cottbus leží vně Euroregionu Nisa. Drážany jsou v tomto směru vhodnější, důležitá je ale vzájemnost akcí a pokud možno i účast polské strany. Cílem by bylo získat prostředky na výuku německého jazyka rodilým mluvčím. C) Školní řád, jeho dodržování
Školní vzdělávací program Milí rodiče, jistě jste již ze sdělovacích prostředků zjistili, že české základní školství čeká v příštím roce podstatná změna. Počínaje zářím 2007 musí totiž každá základní škola začít minimálně od první a šesté třídy (šestá třída je začátek druhého stupně) vyučovat podle vlastního školního vzdělávacího programu. Tento program si každá škola sama připravuje podle školským zákonem stanoveného Rámcového vzdělávacího programu. Protože waldorfské školy se musejí jako veřejné školy rovněž tímto rámcovým programem řídit, probíhá již více než rok intenzivní práce v rámci Asociace waldorfských škol na modelovém „Waldorfském školním vzdělávacím programu“. Podle něho si potom každá waldorfská škola na základě svých individuální podmínek vytvoří vlastní program. Pro nás učitele to nyní znamená mnoho přemítání nad tím, jak podle poměrně těsného a nepříliš slušivého střihu ušít kabát, do kterého se waldorfská pedagogika vejde a nebude se bát před vámi ukázat. Pro vás a vaše děti by to od příštího roku mohlo znamenat některé rozvrhové změny, o kterých se budeme snažit vás včas informovat. Každopádně se pokusíme, aby případné změny byly změnami k lepšímu. V současné době není také ještě rozhodnuté (čekáme na vyjádření Ministerstva školství), zda budeme podle nového programu v září učit pouze v první a šesté třídě, nebo bude-li smět začít „v novém“ celá základní škola. O školním vzdělávacím programu vás chceme informovat také na celoškolní rodičovské schůzce.
7
WŠetečka
č. 4 - duben 2007 vali po severoamerických národních parcích. Přitom jsme vedli hovory o mých i jejích zkušenostech, četli knihy, které Ivana objevila za pobytu v Camphillu a mě to začalo velice inspirovat. Po návratu do Čech následovala svatba a pak společný pobyt ve Španělsku, kde jsme pracovali jako dobrovolníci v organických farmách. Takhle jsme to vedli půl roku a zažili jsme při tom spoustu útrap i krásných věcí. Zkušenosti ze Španělska rozhodly, že to byl právě Camphill, kam směřovaly naše další kroky. Camphill v Milton Keyes, ležící asi 60 km severně od Londýna, nás uvítal s otevřenou náručí; Ivanu tam už dobře znali. Říkali jsme si, že bychom tam žili klidně až do smrti. Ale člověk za pár let zjistí, že mu chybí domov a že se časem ten pocit odloučení prohlubuje. Já jsem za pobytu v Camphillu vystudoval seminář waldorfské pedagogiky, jehož zakladatelem a zaštiující osobností je Brien Masters. Byl to on, kdo mne svým osobním příkladem a působením přivedl k rozhodnutí stát se učitelem. Čím pro vás byl tento člověk nejvíce podnětný? Je to osobnost, u které při setkání vycítíte, že za svůj život nabyla mimořádného duchovního rozměru. Člověk s mimořádnou empatií a zájmem o druhé, a při tom pevný a zcela svébytný. Brien Masters je básník, spisovatel, hudební skladatel a vynikající hráč na klavír, který svůj tvořivý talent beze zbytku věnoval všem, jež učil a vzdělával. Přes svůj vysoký věk je stále aktivní a přednáší po celém světě. Jakou roli jste měli v Camphillu? Byli jsme „house parents“ (rodiče domu) s odpovědností za chod domácnosti s šesti lidmi s nejrůznějšími druhy postižení – autismem, downovým syndromem, spasticitou, hluchoněmostí, aspergerovým syndromem a kombinovanými obtížemi. Kromě péče o naše svěřence, dům a zahradu kolem něj jsme spolu s ostatními „rodiči domů“ sdíleli odpovědnost za chod celé komunity – od finančních záležitostí, přes správu nemovitostí až po zajišování kulturních a vzdělávacích akcí. Život v Camphillu je tak pestrý a má tak široký záběr, že by nám na jeho plné vylíčení tento rozhovor ani nestačil. V naší komunitě žilo osmdesát lidí a ještě v ní ve všedních dnech pracovali externí zaměstnanci - stavaři, truhlář, zahradníci, úřednice a vedoucí naší kavárny pro veřejnost. Dovedete si představit, jaký nápor je to na řízení a logistické uspořádání takového kolosu: Byli jsme se ženou rádi, když jsme během týdne mohli odpočívat od administrativních záležitostí aktivní prací na pěstebních pozemcích Camphillu. Čím se zabývali vaši svěřenci? Jejich práce byla velmi praktická. Kromě podílu na domácích pracích pomáhali na pozemcích, pletli
Za kolegium školy Dušan Pleštil a Petr Šimek
BAZAR Koupím chlapecké kolo (7let) s přehazovačkou v dobrém stavu, nejlépe horské. Prodám dětské kolo pro předškolní dítě bez přídavných koleček, oranžové, s košíkem, ve velmi dobrém stavu po celkové jarní úpravě za 700Kč. Tel.604 314 355 Prodám dětské kolo BMX Rhino 12" (pro děti: 25 let), rám: pevný, ocelový - chrom, vidlice: pevná, ocelová - chrom, brzdy: čelisová přední, převod: bez přehazovačky, volnoběžka se zadní nášlapnou brzdou, hliníkové ráfky, stáří: 4,5 roku, cena dohodou. Tel.: 728 645 365
ROZHOVOR Tentokrát jsme zpovídali Jana Slavíka, třídního učitele 3. třídy Waldorfské školy v Semilech. Jan Slavík (*1976 v Liberci) vystudoval gymnázium a po té obor Zahradní a krajinná tvorba na VOŠ v Mělníku. Vzdělání si prohloubil na půlroční pracovní stáži v areálu vysoké školy ve švýcarském Wädenswilu a roční stáží v arboretu pensylvánské univerzity ve Philadelphii v USA. Během tříletého pobytu v Camphillu ve Velké Británii absolvoval v Londýně seminář waldorfské pedagogiky. Od července 2006 žije v Semilech. Je ženatý a má syna. Co určilo vaše prvotní životní směrování do oblasti zahrad, parků a krajiny? Po skončení gymnázia jsem o světě věděl velmi málo, o dalším vzdělání jsem nechtěl ani slyšet. A tak jsem nastoupil civilní službu na hradě Grabštejně u Hrádku nad Nisou. Tehdy jsem si začal v plné míře uvědomovat odtrženost moderního člověka od přírodního světa. Byl jsem vlastně městské dítko, ačkoliv jsme s rodiči jezdívali na chalupu. V posledním roce studia v Mělníku jsem se hodně zajímal o arboristiku a to mě také vedlo k úsilí vycestovat na studijní pobyt do Morris arboreta v Philadelphii. Na ten čas velmi rád vzpomínám. Jak tedy nastala „výhybka“ do vašeho současného zájmu? Ve Spojených státech jsem žil dosti individualisticky, soustředil se hlavně na sebe, zatímco v tu samou dobu trávila moje přítelkyně (dnes manželka) rok obětavou prací s lidmi s postižením v jednom z anglických Camphillů. Po skončení mojí stáže za mnou přiletěla do USA a společně jsme spolu cesto-
8
WŠetečka
č. 4 - duben 2007 třeba, tak i za účasti přizvaného odborníka zvenčí. Všichni si také byli vědomi, že jejich práce je dvakrát do roka kontrolována sociálními pracovníky, kteří zjišují podmínky života a vývoj klientů. Ale největší zárukou zdárné domluvy byla skutečně častá setkání s možností dostatečného prohovoření bolestných situací a hledání nejlepších řešení. Jak se řešily otázky finanční, které bývají v mnoha společenstvích velmi složitou a choulostivou otázkou? Obecně platí, že obyvatelé Camphillu věnují velkou pozornost potřebám každého jednotlivce a snaží se dohodnout dopředu o přiměřené míře jejich sanování v závislosti na okamžité životní situace nebo fáze, ve které se tito lidé nacházejí. Důležité je vědomí, že každý je v Camphillu dobrovolně a kromě důstojného zajištění všech životních potřeb nevyžaduje za svoji práci žádnou odměnu. Podmínkou je naprostá otevřenost a velká míra solidarity. Pokud se člověk rozhoduje žít v Camphillu, tak už dopředu musí počítat s tím, že se někdy bude muset uskrovnit, když někdo jiný chce třeba posílat svoje děti na studia nebo má z nějakého podobného důvodu vyšší nároky. Vydatně se o tom mluví, vedou se o všem transparentní a veřejné účty a diskuse o vhodnosti vynaložení společných prostředků. Pokud vzniknou otázky, které vyžadují speciální pozornost, tak se tomu věnuje náležitý čas a vyříkají se věci dříve, než by mohla nějaká napětí vzniknout. Co je vlastně tím stabilizačním prvkem, který dokáže takto vedené společenství udržet dlouhodobě v chodu? Základní je myšlenka, kterou je zapotřebí si vzít hluboce do srdce, že člověk na světě není jen proto, aby sám sebe rozvíjel a dokázal se prosadit, ale to, aby svoje nejlepší vlohy mohl přinést společenství. To znamená být připraven na oběti. Podle životní situace to mohou být oběti větší či menší. Ten, kdo tyto oběti není ochoten přinášet, v podstatě nemůže v takto založeném společenství dlouhodobě existovat, zpravidla nenaplněn sám odchází. V Camphillu prakticky musíte například naprosto rezignovat na svůj soukromý život, jste připraven ke službě druhému v každou denní i noční dobu a v každé situaci. „Pracovní doba“ prakticky nikdy nezačíná a nikdy nekončí. S těmito ideami se Camphilly zrodily a tak myslím úspěšně pracují. Kde berou lidé sílu a energii k takovému náročnému způsobu žití, čím společenství neustále oživují? Musí mít společný tah, musí neustále uvádět do života společnou vizi. Pokud se pozornost společenství příliš rozšíří či roztříští, tak se to projevuje ve stagnaci. Takové nebezpečí nyní aktuálně hrozí na-
košíky, tkali, zpracovávali vlnu, pracovali v pekárně, která zásobovala celou komunitu i kavárnu. Jak byl Camphill vnímán okolím? Náš Camphil byl trochu výjimečný v tom, že nesídlil na venkově o samotě, jako převážná část takových zařízení, ale naopak v poměrně velkém městě speciálně nově projektovaném a vystavěném podle amerického vzoru v 70. letech 20. století. Okolí bylo tedy hodně zaměřeno na vysoký komfort bydlení, obchod a služby. Camphill tam fungoval jako taková určitá protiváha tomu. Provozoval navíc vlastní kavárnu, která po čase přitáhla speciální skupinu lidí – štamgastů, kteří byli velkými příznivci tohoto zařízení a kteří vždy rádi dávali k dobrému, že chodit k nám je jako přijít do oázy v kontrastu k okolí, které bylo poměrně rušné, plné aut a spěchu. Vůbec tento Camphill začínal s obtížemi. Zakladatelů bylo relativně málo, koupili si navíc dům ve čtvrti, která byla pochybná a nedůvěra či nepřátelství k neznámému a odlišnému se někdy projevovalo třeba rozbitými okny nebo dalšími nepříjemnostmi. Ale postupně se mezi lidmi vybudovala pro zařízení dobrá pověst, během let se komunita rozrůstala a dnes jsou tam velmi dobře zavedeni. Jak byl organizován vnitřní život takové komunity. V našem Camphillu žilo na 80 lidí. Program a chod byl velice pečlivě řízen a promýšlen. Každé ráno jsme se setkávali k domluvení všech aktuálních prací, výletů, nákupů, mimořádných aktivit, návštěv lékaře či rodičů a dalších provozních záležitostí, které přicházely. Celý program byl nesen pevným rytmem a pravidelností, kterou právě postižení velmi pozitivně vnímají. Trvá jim delší dobu, než zažijí chystané změny a potřebují delší čas na přípravy a strávení nových nebo neobvyklých aktivit. Obědvali jsme zpravidla v tom domě, v jehož blízkosti jsme právě se svou skupinou pracovali, večeře pak byly už v jednotlivých domech se stálými obyvateli. Večer bývaly nejrůznější schůze, kulturní aktivity, tematická setkání v neděli, zpívání, hudba a nebo bylo volno. Jakým způsobem se dařilo překlenou rozdílnost pohledů tolika lidí a soustředit je na nepříliš lehkou práci v takovém zařízení? Z čeho se obnovovaly síly a soulad takového společenství? V našem Camphillu to bylo uspořádáno tak, aby se všem částem života a vznikajícím problémům věnoval dostatečný čas a prostor ke společnému promýšlení a projednávání. K vyřizování správních věcí týkajících se třeba nemovitostí, správních věcí směrem ke státu, který tato zařízení prakticky financuje, či jiné oblasti byla vždy vyčleněna skupina a zvláštní časy k prohovoření. Konflikty se řešily ve zvláštních fórech, podle toho, koho se problém týkal, bylo-li
9
WŠetečka
č. 4 - duben 2007 jit sám. To si myslím, že je celoživotní úkol, to je základ. Osobnost učitele musí být obrovsky motivovaná k vlastnímu zdokonalování, neustálému pozitivnímu vývoji. Děti mají dobrou pozorovací schopnost, mají na to hodně času. Snažím se u dětí tento pozorovací talent nasměrovat na kvalitní stránky osobnosti, které každý ze spolužáků a spolužaček má. Každý žák je zpravidla schopen dobře a pečlivě rozlišit negativní u druhého. Málokdy si však všimnou toho dobrého. Dále si všímám vloh jednotlivých dětí a snažím se je nenápadně formovat a usměrňovat, aby nezapadly. Třetí třída ve svém učebním plánu počítá s činnostmi venku, s prací s materiálem, pěstováním, společným prožitkem se vznikem rostlinného života, se zkušeností se stavbou nějakého příbytku. Při svých pozorováních jsem narazil na skutečnost, že děti dnes přírodu již nevnímají jako nádhernou a v podstatě nekonečnou mnohost příležitostí ke hře, ale po velmi krátké době se vyčerpá jejich fantazie a pak se raději stahují do místností a zaobírají se činnostmi, se kterými mají zkušenost – s knihami, telefony, hrami či počítačem, je-li nablízku a tak podobně. Myslíte, že je možné opět vytvořit ve vašem vyučování vazby k většímu vnímání příležitostí, které nám nabízí svět venku – k přírodě, krajině, vesmíru? Te vlastně popisujete celospolečenský jev– větší uzavírání se člověka do sebe, do vlastní izolace. Není v silách ani waldorfské pedagogiky zvrátit takový trend. Můžeme a musíme však o to usilovat. Ukázat dětem, že obdivuhodné výdobytky naší civilizace jsou prostředkem a nikoli cílem kvalitního života. Jádrem komunikace je vždy lidské já, nikoli stroj či kniha, zdrojem obživy člověka je velkorysá matka příroda, nikoli obchodní dům. Jaký má být podle vás obsah výuky, aby zasahoval spektrum života, o kterém jste se již zmínil dříve? Společnost a zejména rodiče mají zájem na tom, aby jejich dítě bylo v životě úspěšné, aby se mu dostalo dobrého základu pro další vzdělávání a mohlo se ubírat jakýmkoliv směrem. Důležité je tedy rozvíjet všestrannost, zaměřit se na celou osobnost dítěte, ne pouze na intelektové schopnosti. V českých podmínkách je waldorfská škola státní, a proto se musí uchylovat k mnohým kompromisům. Pro učitele to znamená hledat neustále způsoby, jak oživovat ideál waldorfské pedagogiky jako cesty ke svobodě dítěte. Ale zároveň naslouchat rodičům, vnímat klima ve společnosti a v neposlední řadě také samotné ovzduší ve vlastní škole. Učitel, který chce beze zbytku dělat vše po svém, zpravidla ztratí brzy zaměstnání. Jak se promítá vaše původní profesní zamě-
příklad v souvislosti měnícími se nároky a prioritami státu v oblasti sociální péče, které se nyní v Anglii – ale vlastně i u nás - dosti rapidně proměňují a Camphilly se s tím musí umět vyrovnat i přes zvýšenou administrativní či organizační zátěž. Prakticky se jakoby pro život komunity mnoho nemění, ale ta musí být dostatečně pružná a dokázat vyhovět mnohým přechodným nebo opakujícím se výkyvům pohledu na léčbu postižených lidí. Dovedete si představit, že byste nyní s vlastními dětmi dokázal třebas tady v Čechách v takovém zařízení žít? Byli jsme se ženou dívat v Kopistech, ale vnímali jsme tam zvláštní atmosféru – snad blízkosti Terezína. Také jsem se nedokázal spojit s poměrně specifickou rovinatou krajinou, mám rád kopce a lesy. Navíc jsem se rozhodl stát se waldorfským učitelem, a přestože se to mnoha lidem podařilo, nedovedu si dnes představit spojení života v Camphillu s mojí současnou prací. Ten život ve společenství vás pohltí natolik, že ačkoliv se nechcete angažovat, nemůžete zůstat stát mimo dění, budete vždy vtažen. Tady cítím, že bych neobstál. Co vás vlastně vede k rozhodnutí věnovat se učitelství? Od nejútlejšího věku jsem byl v jakési opozici vůči vzdělávání, cítil jsem se ve školách nešastný. Ne proto, že bych byl špatným žákem, ale protože jsem byl více citlivý k přemíře sezení a pasivního vstřebávání nesouvislých údajů, které pramálo ladily se způsobem prožívání v daném věku. Na fyzické úrovni se to projevovalo permanentní nevolností, kterou jsem ale tajil, protože jsem dospělým nedůvěřoval. Většina učitelů, se kterými jsem se setkal, měla mizivý osobní zájem na osobnosti žáka. Těžiště jejich práce spočívalo v dodržování osnov, které jenom minimálně přizpůsobovali potřebám dítěte. Nyní jako učitel chci, aby právě děti byly středem mého zájmu. Učební plán však samozřejmě nesmím pouštět ze zřetele. Chtěl bych tak dětem vštípit poněkud praktičtější vybavení do života, než jsem měl já sám. Jaké jsou to potřeby o kterých hovoříte, jaké by mělo být podle vás to vybavení do života? Za nejdůležitější považuji schopnost dohodnout se s lidmi a přesto si zachovat vlastní ideály a vlastní názor. Nenechat se umlít soukolím průměrnosti a povrchnosti, ale zároveň se neodcizit lidem. Dále pak vnímat svět jako místo k seberealizaci, o které je však nutno pečovat. A konečně pomoci dětem, aby v sobě samých objevily vlohy a schopnosti, jež pak jako dar mohou přinést světu. Jakou formou to míníte v dětech pěstovat? Především – chce-li člověk pracovat s dětmi na nějakých ideálech, musí si je v první řadě učitel osvo-
10
WŠetečka
č. 4 - duben 2007
ření do utváření výuky ve vaší třídě? Uvědomuji si, že jako nováček se nemohu pouštět do nějakých experimentů. Věřím však, že ve způsobu, jakým jednám, co ve třídě říkám, nač směruji pozornost dětí, lze vycítit můj vztah k přírodnímu světu, aniž bych musel dětem diktovat do sešitu, že rostlinám vděčíme za svůj život. Budu se snažit zejména na výletech a procházkách, aby děti poznávaly třeba základní druhy dřevin a vnímaly krajinu jako svůj životní prostor, který si zaslouží úctu. Přiznávám ale, že nejvíce času s dětmi musím věnovat češtině a matematice. To je základ vzdělání, a tak musí být, chtě – nechtě, v prostředí třídy příroda až na druhém místě. Na prvním místě stojí civilizace se svými nároky a je na dětech, aby svobodně a vlastní, často bolestnou zkušeností, dosáhly plného vnitřního vztahu k přírodě. Škola může přinést jen podněty. S Janem Slavíkem rozmlouval Mojmír Poláček
POTĚŠENÍ NA ZÁVĚR Dopis učitele z Bahna Vysoce důstojní cís. král. krajské gubernium! Já, níže podhotovený František Novák, učitel z Bahna, v nejhlubší uctivosti svou poníženou prosbu a žádost a spolu o milostivé zastání v nejhlubší pokoře prosím, jak následuje, a vůbec známo činím. Já jsem dvacet roků v Bahně, škola pořád nedostavína a nepotvrzená. Střecha shnila a u druhý školní sednice žádné okna, žádné dveře, žádné kamna. Patronáta nejní a fary žádné, kantírna nedoplněna; žita jsem měl dvacet měr, to je pryč, sobotales se dává na šajnech, nyní již devatenáct měsíců žádný, střecha díravá, dřevník spadlý, chlév žádný (hejzlík pryč!). Já u pana děkana na Bykáni, ono nic, já u pana vikáře, ono ještě nic, já na slavnej ouřad do Křestic, ono pořád nic, já na slavný krajský ouřad, ono také nic - a já ještě v Bahně a pořád v Bahně; i ty můj umučenej Ježíši Kriste, co si mám počít? Dne 1. ledna 1843 František Novák (Bahno je ves na Čáslavsku, bývalé panství Křesetice. Lejstro je od pana mlynáře Havla v Komárně u Nymburka.)
WALDORFSKÝ ŠPEK
Jak pravidelně dostávat Wšetečku Poštou do schránky: cena čísla 22 korun/číslo (za školní rok 5 čísel 110 korun), svoji doručovací adresu odevzdejte, prosím, spolu s předplatným paní učitelce 1. třídy Sandře Tischlerové. Emailovou poštou: bezplatná služba, formát PDF, svoji doručovací emailovou adresu sdělte prosím na
[email protected]. Osobně si jej vyzvedávat: zapište se do seznamu odběratelů a zaplate předplatné ve výši 60 korun ročně u paní učitelky 1. třídy Sandry Tischlerové, která jej pro vás připraví k odběru. Impressum Školní časopis WŠetečka vydává Sdružení přátel waldorfské školy v Semilech. Redakční rada: Iva Hluštíková, Lenka Hřibová, Mojmír Poláček, Sandra Tischlerová, Michaela Vaníčková. Odpovědným redaktorem tohoto čísla je Mojmír Poláček Editoři: Iva Hluštíková, Michaela Vaníčková. Redakční uzávěrka pro příspěvky: vždy 20. v lichém měsíci, příspěvky můžete zasílat na adresu
[email protected]. Redakce si vyhrazuje právo nezařazení, krácení a běžné redakční úpravy příspěvků.
Kreslil Lukáš Vaníček
www.wsetecka.wz.cz Toto číslo vyšlo 4. dubna 2007
11
WŠetečka
č. 4 - duben 2007
12
