Podvol se První část série Temné touhy
Praha 2014
Přeložila: Zuzana Ľalíková
Maya Banks: Podvol se Vydání první Copyright © 2014 by Maya Banks All rights reserved. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2013 jako svou 1882. publikaci Přeloženo z anglického originálu Letting Go vydaného nakladatelstvím The Berkley Publishing Group, published by the Penguin Group (USA), v roce 2014 Český překlad © 2014 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Ilustrace na přebalu © 2014 Emil Křižka Přebal a vazba © 2014 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-976-4 BARONET Praha 2014
Maya Banks
Podvol se První část série Temné touhy
Tuto knihu věnuji Lillie a Katie za to, že na mě dohlížejí, abych nesešla z cesty.
1. kapitola
v
Josslyn Breckenridgeová se prohlédla v zrcadle.
Byla nervózní, přestože ji nikdo neuvidí. Jenom Dash. Věděla najisto, že tam bude, stejně jako tam býval v tento den po oba předchozí roky. Bude na ni čekat a odveze ji na hřbitov, aby navštívila hrob svého muže a vyměnila květiny za čerstvé. Květy už ležely na komodě vedle ní, čekaly, až je zvedne a odnese z domu. Ona ale zaváhala, protože letos… Letos to bude jiné. Bála se toho, své rozhodnutí ale nehodlala změnit. Musí jít dál. Musí to nechat za sebou. Bolelo to, zároveň však jako by se jí ulevilo; jako by jí z ramen spadla obrovská tíha. Bylo načase. Zbývalo jen dojít ke Carsonovu hrobu a smířit se se svým rozhodnutím. Uhladila si košili i džíny. Tohle si obvykle na hřbitov na výročí manželovy smrti nebrávala. Poslední dva roky tam chodívala jen v černé. Všední oblečení jí nepřišlo vhodné. Měla pocit, jako by tím nedávala najevo úctu; jako by snad návštěva hřbitova nebyla zas tak důležitá. Také však věděla, že Carson by si nepřál, aby takhle 7
strávila zbytek života. Chtěl by, aby byla šťastná. A určitě by neměl radost, kdyby věděl, že po něm stále tak hluboce truchlí. S povzdechem si nanesla na rty lesk a rychle si upravila vlasy do volného uzlu. Tohle byla skutečná Joss. Žádný přehnaný make-up. Na sobě spíš džíny a košile než drahé šperky a šaty, kterými ji Carson tak rád rozmazloval. Pod oblečením ale měla sexy spodní prádlo, v kterém ji její muž rád vídával. Zavřela oči. Nechtěla se ohlížet zpět. Nechtěla vzpomínat, jaké bylo cítit na sobě jeho dotek. Jeho ruce, které ji znaly lépe, než znala sama sebe. Věděl přesně, jak ji potěšit, jak se jí dotýkat, líbat ji, milovat se s ní. Dal jí vše, po čem kdy toužila. Lásku. Respekt. Všechno, až na to jediné, po čem bažila nejvíc. To jediné, co po něm nikdy žádat nemohla. Příliš ho milovala, než aby po něm chtěla něco, co jí dát nemohl. Zahnala příval smutku, odhodlaná přežít den a jít dál. Vrhnout se do úplně nového života. Zvedla květiny, své oblíbené, zabořila do nich nos, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Tyhle jí vždycky nosil Carson. O každých narozeninách. Při každém výročí. Nebo i jindy prostě jen tak. Dnes je položí na jeho hrob a odejde. Tentokrát jednou provždy. Nepotřebovala studený mramorový náhrobek, jenž označoval jeho život a smrt, aby jí připomínal jejího manžela. Takhle si ho nechtěla pamatovat. Už se neměla v úmyslu dál mučit tím, že by postávala u jeho hrobu a postrádala ho při každém svém nádechu. V jejím srdci a duši bude žít navěky. A právě tam ho bude v budoucnu navštěvovat. Ne na travnatém pahorku, jenž ukrývá jeho rakev. Rychlým krokem došla k předním dveřím, vyšla ven a zamrkala do ostrého slunce. Přestože bylo te8
prve jaro, v Houstonu už bylo teplo. Byla ráda, že se rozhodla pro košili s krátkým rukávem místo černých šatů, jaké nosila obvykle. A pak spatřila Dashe. Opíral se o auto a čekal na ni. Věděla, že na ni bude čekat. Když ji spatřil, napřímil se a ona v jeho tváři spatřila krátký záblesk překvapení, než zase ovládl svůj výraz a nabídl jí ruku. Vzala ho za ni a on ji zlehka stiskl. Slova byla zbytečná. Její manžel a jeho nejlepší přítel chyběl jim oběma. „Sluší ti to, Joss,“ poznamenal Dash, zatímco ji doprovázel k sedadlu spolujezdce. Usmála se, věděla ale, že jí to dnes nijak zvlášť nesluší. Spíš ho jen její obyčejné oblečení překvapilo, nicméně ho dál nekomentoval. Převzal květiny a opatrně je položil na zadní sedadlo, aby nespadly na zem. Když se usadila, zavřel za ní dveře. Dívala se, jak vůz zpředu obchází. Dlouhýma nohama tu vzdálenost za pár vteřin překonal. Když sedl za volant, do nosu ji zasáhla jeho vůně. Dash vždy voněl stejně. Ryze mužsky, ačkoli věděla, že kolínskou nebo vodu po holení nepoužívá. Nebyl na žádné serepetičky, podobně jako Carson, ačkoli její muž si kupoval drahé oblečení a i oblečení na volný čas si nechával šít u krejčího, aby odpovídalo jeho osobnosti. Dashovo auto také odpovídalo jeho osobnosti. Elegantní černý jaguár. Hodilo se k němu, že řídil vůz nazvaný po predátorovi. Rozhodně to k němu sedělo. Byli obchodní partneři, ale Carson byl muž v popředí. To on, kultivovaný představitel společnosti, hovořil s klienty, uzavíral smlouvy a účastnil se společenských událostí, zatímco Dash spíš jednal v zákulisí. Vyjednavač. Ten, co vše zařizoval a řešil problémy. 9
Carson se tomu často smál. Říkal, že on je se svým šarmem tváří celé operace, zatímco Dash je jejím mozkem. Dashovi ale rozhodně nechyběla ani pohledná tvář, ani šarm. Byli si navzájem naprostými opaky. Carson byl blonďák, Dash měl vlasy tmavě hnědé. Carson měl oči modré, Dash sytě hnědé, zvýrazněné i svou tmavší pletí. Nebyl o nic méně atraktivní než Carson. On jen býval tišší. Mlčenlivý. Téměř zadumaný. Když se s ním Joss potkala poprvé, okamžitě z něj byla nervózní. To bylo v době, kdy s Carsonem teprve chodila. Jejich vztah byl skoro bleskový. Carson ji k sobě okamžitě strhl a Joss věděla, že si Dash dělá starosti, že jeho příteli tak zamotala hlavu. Že na to jdou moc rychle. Kvůli tomu si dávala v přítomnosti Dashe vždy pozor, ale jak šel čas, stal se její oporou. Hlavně poté, co Carson zemřel. Když vyjeli z luxusní čtvrti, kde Joss bydlela, natáhl se Dash pro její ruku, propletl prsty s jejími, tak jako vždy je lehce stiskl, aby věděla, že tu pro ni je. Joss se otočila a usmála se na něj, mlčky mu tak říkala, že je v pořádku. Když zastavili na červené, Dash se na ni upřeně zadíval, skoro jako by se snažil přijít na to, co se na ní změnilo. Evidentně spokojen s čímkoli, co spatřil v jejích očích či ve výrazu tváře, se na ni usmál, ale její ruku nepustil, a to ani na vteřinu po celou cestu až ke hřbitovu, který se nacházel jen několik kilometrů od čtvrti, kde Joss s Carsonem žili. Jeli v tichosti, při cestách na hřbitov spolu nikdy příliš nemluvili. Joss tam sice jezdila často, ale Dash se k ní připojil jen na výročí jeho smrti. Joss ho ale vídávala častěji. Zůstal s ní od okamžiku, kdy Carson zemřel, a po celou dobu jí byl pevnou oporou. Zvláště v ten první rok, kdy ho zoufale po10
třebovala, on ani jedinkrát nezaváhal, a to bez ohledu na to, co potřebovala – ať už to byla pomoc s papírováním po smrti jejího manžela nebo jenom společnost v těch dnech, kdy cítila, že se co nevidět zhroutí. Za Dashe a jeho neochvějnou podporu po celé tři roky bude už navždycky vděčná, ale byl čas jít dál. Bylo načase postavit se na vlastní nohy, aby se už Dash o ni nemusel starat. Dnes nejen že nechá Carsona jít, ale stejně tak se rozloučí i s Dashem. Zasloužil si víc než věčný pocit zodpovědnosti za vdovu po svém nejlepším příteli. Měl vlastní život. Joss nevěděla, jestli se s někým vídá, nebo má vážný vztah. Najednou si jasně uvědomila, jak byla po celé ty roky od manželovy smrti sobecká a sebestředná. Dash tu pro ni vždycky byl, byl její jistotou, ale to už dál nepůjde. Byl by zázrak, kdyby měl vůbec nějaký vážnější vztah, protože nebylo moc žen, které by byly ochotny tolerovat, jak často je schopen všeho nechat a přispěchat na pomoc vdově po nejlepším příteli. Když dorazili na hřbitov, Dash zaparkoval a Joss okamžitě vystoupila. Nečekala, až obejde auto. Otevřela zadní dveře a sklonila se, aby zvedla květiny. „Já je vezmu, Joss.“ Dashův hluboký hlas ji polaskal na uchu, na zátylku jí naskočila husí kůže. Zvedla vázu a s úsměvem se k němu obrátila. „To je dobré, Dashi. Zvládnu to.“ Zadíval se na ni tak neproniknutelně, až získala dojem, že se ji zase snaží přečíst, snaží se probrat se jednotlivými vrstvami až do její hlavy. Skoro jako by poznal, že se něco změnilo, ale nedokázal na to ukázat prstem. Což bylo dobře, protože Joss by umřela, kdyby Dash dokázal číst její myšlenky. Skoro jako by věděl, co má v plánu a že se chystá jít v životě dál. 11
Vyděsilo by ho to, tím si byla jistá. Přemýšlel by, jestli nakonec opravdu přišla o rozum, a pak by ji asi hnal ke cvokaři tak rychle, až by se jí z toho zatočila hlava. A právě proto neměla v úmyslu mu o tom cokoli říct. Její nejlepší přítelkyně byly pak druhá věc. Chessy by ji dokonale pochopila. Určitě by ji v tom i podpořila. Kylie… S tou to bylo jiné. Kylie byla její švagrová a Carsonova jediná sestra. Oba sourozenci vyrůstali ve strašlivých podmínkách. A stejně jako jí Carson nebyl schopen dát, po čem Joss prahla – a co tolik potřebovala – tak by Kylie nikdy nepochopila, co na tom Joss vidí. Možná by se na Joss kvůli její volbě zlobila. Možná by to vzala jako zradu jejího bratra. Joss mohla jen doufat, že ji Kylie podpoří, i když to třeba nepochopí. Ale to předbíhala. První je na řadě hřbitov, kde si naposledy promluví s Carsonem. Pak svoje plány probere na obědě s kamarádkami. Dnes se potřebovala co nejvíc zaměstnat, protože večer? Večer to všechno začne. Jak se blížili ke Carsonovu hrobu, Joss čekala, že ji začnou oči pálit zrádnými slzami. Překvapilo ji, že naopak poprvé po třech letech cítila v nitru klid a mír. Ano, už je čas. Poklekla, z kamene něžně odhrnula listí a prach a do jeho středu postavila vázu s květinami. Zrak jí zabloudil k vyrytému textu. Připomínce Carsonova narození a smrti. Špičkami prstů objela ta slova. Milovaný manžel, bratr a nejlepší přítel. Ta slova to vystihla. Připomínka těch, kdo tu zůstali a kdo po něm stále truchlili. Trvala na tom, aby byl na kameni zmíněn i Dash, protože mu byl rodinou stejně jako ona a Kylie. Jen 12
si přála, aby bývali měli děti. Pak by jeho odkaz a vzpomínky žily dál skrze ně. Jenže stejně jako kterýkoli jiný mladý pár si i oni mysleli, že mají všechen čas světa. Carson se bál mít děti. Měl strach, že by po něm zdědili stejné vlastnosti, jako měl jeho otec. Bez ohledu na to, kolikrát mu Joss jemně připomněla, že on sám jako jeho otec není, Carson přesto žil ve strachu, že ublíží těm, které nejvíce miluje. Ten strach chápala. Věděla, jak moc ji miloval. Také věděla, že by radši umřel, než aby ublížil jí nebo jejich dětem. Ale temnota jeho minulosti přesto zastiňovala jeho přítomnost. Stále ho strašila ve snech. Kylie, jeho sestra, o tom moc často nemluvila, Joss ale věděla, že Kylie trpí stejnými nočními můrami jako Carson. Že stejně jako Carson i ona probdí celé noci. Joss zaplavila vlna smutku. Taková škoda. Carsonův otec zničil životy dvou nevinných dětí. Co hůř, žil v nich dál i v jejich dospělosti, ovlivňoval jejich rozhodnutí, žil v jejich strachu, přestože byl už dávno mrtvý. I ze svého hrobu je ovládal, vzpomínky na něj a na to, co všechno jim udělal, je stále mučily. „Joss?“ Dash tiše vyslovil její jméno a vytrhl ji tak z myšlenek. Uvědomila si, že u paty památníku už musela klečet hodně dlouho, zatímco objížděla prsty vyražená písmena. Zněl ustaraně a trochu nejistě, přestože si Dash nejistý nikdy nebyl. Otočila se a zvedla hlavu, aby se mu mohla podívat do očí. „Ještě chvilku, prosím. Jestli by ti to nevadilo, mohl bys na mě počkat u auta? Jenom pár minut, pak už půjdu.“ 13
V Dashových očích se opět zablýsklo překvapení. Ještě nikdy ho nepožádala, aby ji nechal u Carsonova hrobu samotnou. Bylo to příliš obtížné, příliš emocionální. Dash pokaždé zůstával po jejím boku, pevný a silný jako skála, o kterou se mohla opřít. Vždy tu s ní zůstal po celou dobu, pak ji doprovodil k autu a odvezl domů, kde zůstal až do večera, zatímco mu plakala na rameni. Ne dnes. A už nikdy. „Jsi si jistá?“ zeptal se váhavě. Rozhodně přikývla a silou vůle potlačila další slzy. Už se před ním nezhroutí. Toho bylo v minulosti dost. „Dobře,“ ustoupil. „Máš tolik času, kolik chceš, zlato. Zařídil jsem si na celý den volno.“ Usmála se. Samozřejmě že si ho zařídil. Ona ale nechtěla, aby s ní musel ztratit celý den, jako to dělával dřív. Do večera je potřeba toho tolik zařídit. A nechtěla riskovat, že by to nevydržela a svěřila se se svým plánem Dashovi. Nejen že by to nebylo vhodné, s největší pravděpodobností by to ani neschvaloval. Myslel by si, že přišla o rozum. A možná ho opravdu ztratila. Nebo ho snad naopak získala zpět. Otočila se zpátky k náhrobku, zatímco Dash zamířil k autu, a pak se zvedla na nohy. Shlédla na hrob, čelist pevně zaťatou, snažila se ovládnout emoce, aby se připravila na rozhovor, který se svým manželem zamýšlela. „Miluju tě, to víš,“ řekla, jako by stál přímo před ní. „Vždycky tě budu milovat, Carsone. Ale chci, abys věděl, že půjdu dál. Musím se pokusit jít dál,“ dodala. „A začnu dnes večer. Vím, že byly určité… věci… které jsi mi nemohl dát. A chci, abys věděl, že ti to nemám za zlé. Bože, tolik jsem tě milovala, než abych naléhala, abys mi dal něco, cos mi dát nemohl. Ale teď už tu nejsi.“ 14
Hlas se jí s poslední větou zlomil. Potlačila další příval slz. „Jsem tak sama, Carsone. Tolik mi chybíš. Vím, že to, co jsem měla s tebou, už nikdy znovu nenajdu. Najít i jen jednou za život něco tak dokonalého je úžasné. Ale dvakrát? Ne, vím, že pro mě už nikdo takový jako ty není. Jsou ale věci, které… potřebuju,“ zašeptala. „A ty jsi mi nemohl dát. Nikdy bych je po tobě nežádala. A dnes jsem přišla, abych ti to řekla. Abych ti sdělila, že se už nevrátím. Ne proto, že tě nemiluju nebo že na tebe chci zapomenout. Jen si tě nechci takhle zapamatovat. Chci si tě pamatovat takového, jaký jsi byl naživu. Chci vzpomínat, jak jsme byli zamilovaní. A je pro mě příliš bolestivé sem chodit a mluvit s tebou, když vím, že se už nikdy nevrátíš.“ Zhluboka se nadechla a rychle dodala: „Našla jsem místo, kde se specializují na… dominanci. Potřebuju zjistit, jestli je tohle to, co mi chybí. Jestli mi to vždycky chybělo. Možná najdu odpověď. Možná ne. Ale musím to zkusit. Musím to vědět. Ovšem nemohla bych tam jít, aniž bych ti to řekla. Aniž bych ti vysvětlila, že mi během našeho manželství nic nechybělo. Ani na vteřinu jsem nikdy nezapochybovala o tom, že mě miluješ a že bys mi snesl i modré z nebe, kdybych si o to řekla. Ale tohle… tohle jsem po tobě žádat nemohla. A právě teď potřebuju najít něco, co tu mezeru vyplní. Mám v duši prázdnotu, Carsone, kterou už možná nikdy nic nezaplní. Ale teď mi postačí i pouhá náplast. Jde o dočasné řešení, když to tak nazvu. Prostě jsem chtěla, abys to věděl. Že budu v pořádku. Nehodlám se vrhnout do žádných nebezpečných situací. Ujistila jsem se, že budu v bezpečí. A jakkoli je pro mě bolestivé to říct, musím tě nechat jít. Visela jsem na tobě 15
příliš dlouho. A to už dál nejde. Kolem mě se toho tolik děje. Život jde dál. Zní to otřepaně, co? Ale je to tak. Chessy a Tate si o mě dělají starosti. A Kylie taky. Dokonce i Dash. Bože, překvapuje mě, že si nade mnou už dávno neumyl ruce. Poslední tři roky jsem pro něj byla jen přítěží – pro ně všechny – a už jí nechci být. Dodal jsi mi sebevědomí i pocit nezávislosti. A já to teď chci využít, Carsone. Tolik jsi mě toho naučil. Dal jsi mi celý svět. Problém je, že když jsi odešel, vzal sis ten svět s sebou. A já ho chci zpátky. Chci žít, ne pouze přežívat jako prázdná schránka, kterou jsem od tvé smrti byla.“ Zhluboka se nadechla, protože věděla, že co řekne teď, bude znít hloupě. Ale musela to ze sebe dostat. Říct to a toho nepříjemného pocitu se už jednou provždy zbavit. „Taky ti chci říct, že ti odpouštím. Vím, že to zní hloupě. Nepotřebuješ moje odpuštění. Ale dlouho jsem se na tebe zlobila za to, žes mě opustil. Byla jsem sobecká. Tři roky jsem byla naštvaná a dotčená, ale počínaje dneškem už taková nebudu.“ Pohladila povrch sluncem zahřátého vrcholku náhrobního kamene. „Miluju tě. Chybíš mi. Vždycky tě budu milovat. Ale sbohem, Carsone. Ať jsi kdekoli, doufám, že jsi našel klid a mír a že víš, jak moc tě miluju. Děkuju za to, žes mě miloval.“ Zavřela oči, do nichž se jí vedraly slzy, a neotevřela je, dokud si nebyla jistá, že bude schopna vrátit se k autu, kde na ni čekal Dash, aniž by vypadala, že se každou chvíli zhroutí. Naposledy se otočila na hrob a květiny, z nichž vítr odvál několik okvětních plátků. Pak se odvrátila, napřímila se a odešla. Zvedl se vítr a slunce si 16
našlo cestu mezi mraky. Ozařovalo jí tvář. Zvedla hlavu a nasávala do sebe teplo. Opanoval ji klid a mír. Téměř jako by jí Carson posílal vzkaz, nebo si možná jen představovala, že tím žehná jejímu rozhodnutí. Dash jí podržel dveře. Nespouštěl oči z její tváře, jako by se z ní snažil vyčíst, jak na tom je. Ona si ale dávala pozor, aby nedala najevo žádné pocity. Protože si byla jistá, že cokoli by řekla, on by proti tomu něco namítal, a kdyby si myslel, že ji rozrušil, nenechal by ji po zbytek dne samotnou. Čekala, až si sedne zpátky za volant, ale promluvila, až když byli na silnici. „Dneska mám domluvený oběd, tak se mnou nemusíš zůstávat. A na večer už mám také něco naplánovaného,“ řekla tiše a nechala ho, ať si z toho vyvodí, co chce. Dash svraštil obočí. Nijak neskrýval, že má o ni strach. Když zastavili na semaforu, natáhl po ní ruku. „Co se děje, zlatíčko?“ V hlasu se mu ozývaly obavy, oči upíral přímo do jejích. Pousmála se. „Jdu na oběd s Kylie a Chessy. Je načase, abych přestala s tím každoročním hraním si na truchlící vdovu. Už jsou to tři roky, Dashi. Je pryč a už se nevrátí.“ Na moment zaváhala, bolest z toho prohlášení jí vzala dech. Ale muselo to být vyřčeno. Musela to vzít na vědomí. A když to možná řekne nahlas, bude to ještě skutečnější. Přísahala by, že v jeho hnědých očích spatřila úlevu, ale ten záblesk byl pryč tak rychle, že si to určitě jenom představovala. „Jsi si jistá, že nechceš, abych za tebou po tom obědě s děvčaty zašel?“ 17
Zavrtěla hlavou. „Ne. To není nutné, Dashi. Pečoval jsi o mě příliš dlouho. Je čas, abych se postavila na vlastní nohy. Pro tebe to určitě musí být úleva. Už nade mnou nebudeš muset bdít se strachem, jestli se nezcvoknu. Jen mě mrzí, že jsem ti byla takovou přítěží tak dlouho.“ Tentokrát se mu v očích objevil vztek. „Ty nejsi žádná přítěž, sakra. Carson byl můj nejlepší kamarád, Joss. On – a ty – pro mě opravdu moc znamenáte.“ Stiskla mu ruku. Pak už se rozjel, protože za nimi začalo zuřivě houkat auto, když Dash nevyjel hned, jak naskočila zelená. „A já si toho opravdu cením. Cením si toho, cos pro mě udělal. Ale už je čas, Dashi. Musím to udělat. On je pryč. Musím to konečně přijmout.“ Dash neodpověděl. Díval se před sebe a v autě postupně rostlo napětí. To ho rozzlobila? Byla přece upřímná a opravdu si myslela, že bude rád, že s ní už dál nemusí jednat jak s porcelánovou panenkou. Že odteď už může žít po svém, aniž by ji musel stavět na první místo. Když se vrátili k ní domů, oba vystoupili. Dash ji doprovodil ke dveřím, a když vešla dovnitř, otočila se, aby mu poděkovala a rozloučila se. „Tohle není sbohem,“ prohlásil pevně. „To, že si myslíš, že mě už nepotřebuješ, neznamená, že se po mně slehne zem. Tím si buď jistá, Joss.“ S tím se otočil na patě a vykročil zpátky k autu. A ona tam zůstala stát s pusou dokořán a dívala se, jak odjíždí.
18
2. kapitola
v
Joss odbočila na parkoviště u Lux Café na West heimer Street a zaparkovala svůj kabriolet BMW vedle Kyliina stříbrného kupéčka od Mercedesu. Kylie ten vůz daroval Carson k jejím jednadvacátým narozeninám, jen rok před tou osudovou autonehodou, po níž tu zanechal svou ženu a sestru samotné. Carson s Joss často jezdívali do Las Vegas. Miloval hazard a naučil Joss pravidla většiny her, na něž narazili v kasinech. Vytrénoval ji v pokeru natolik, že se u stolu vyrovnala ostříleným hráčům. Carson se vždycky smál, když zvítězila vyššími kartami než on. Obvykle nehrávali u jednoho stolu; Joss to nechtěla, protože kvůli své soutěživé povaze nerad prohrával. I se svou ženou. Rádi bydleli v hotelu Venetian, kde Joss objevila kavárnu Lux Café se všemi těmi skvělými jídly, které nabízeli. Měla velkou radost, když pobočku otevřeli i v Houstonu. S kamarádkami tam od té doby často chodívaly na oběd. Rychlým krokem se vydala ke dveřím a s úšklebkem shlédla na hodinky. Carson jí mnohokrát vyčí-
19
tal nedochvilnost, a právě teď měla už patnáct minut zpoždění na oběd s Kylie a Chessy. Když Joss vešla dovnitř, obě ženy tam na ni už čekaly. Joss se ihned zadívala na svou švagrovou. Výročí Carsonovy smrti pro ni bylo stejně bolestné jako pro Joss, protože Carson byl její jedinou rodinou. Joss si s Kylie po jeho smrti zůstaly blízké, obě stižené zármutkem ze své ztráty. Kylie se v očích zračily stíny, ale jakmile spatřila Joss, pohled se jí rozzářil a rychle ji šla obejmout. „Jak ti je?“ zašeptala Kylie. Joss ji stiskla a pak se s úsměvem odtáhla. „Jsem v pořádku.“ A myslela to vážně. Potom se obrátila na Chessy a také ji objala. „Jak to dneska zvládáš?“ zeptala se Chessy tiše. „Co se posadit? Promluvíme si. A úplně umírám hlady,“ odpověděla Joss s úsměvem. Oběma ženám udělala Jossina dobrá nálada radost. Joss si se studem uvědomila, že po celé poslední tři roky nebyla přítěží jen pro Dashe, ale také pro své nejbližší kamarádky. Ale s tím je konec. Dnes… dnes bude první den jejího nového života. Návratu na trať a především vyplnění prázdnoty, která v ní zůstala po smrti jejího manžela. Seděly v prostorném boxu – Joss nenáviděla dlouhé řady stolů, kde byli lidé nuceni sedět hlava na hlavě. I když si nepovídaly o ničem podstatném, příčilo se jí vědomí, že je slyší ostatní. A dnes, zvláště dnes, chtěla mluvit v soukromí. „Vypadáš… jinak,“ poznamenala Chessy pobaveně, když otevřely jídelníčky. Joss nechala svůj ležet, protože věděla, co chce. Ostatní si z ní dělaly legraci, protože restaurace sice nabízela nepřeberné pokrmy, ona si ale vždy objednávala totéž a dnešek nebyl výjimkou. Restova20
né hovězí. V Lux Café to bylo její nejoblíbenější jídlo. „Jsem jiná,“ prohlásila Joss tiše. Kylie vytřeštila oči. „Co se stalo?“ „Nejde o to, co se stalo. Jde o to, co se stane,“ opáčila Joss pevně. „O-ou. Chceme to vůbec slyšet?“ zeptala se Ches sy. Kamarádky se odmlčely, protože ke stolu přišel číšník, aby převzal jejich objednávky. Až po jeho odchodu vybídla Kylie Joss, aby vysvětlila, co tím myslela. Joss si povzdechla a vzhlédla k Chessy. „Chtěla jsem se tě zeptat… Uvědomuju si, že je to soukromá otázka, ale už jsme o tom mluvily. Jestli je to ale pro tebe příliš osobní, klidně mi řekni, ať si hledím svého. Ráda bych se tě zeptala na něco ohledně tebe a Tatea.“ Na zlomek vteřiny se přes Chessyinu tvář přehnal temný stín a do očí jí vstoupil smutek, rychle ho ale zahnala. Ten výraz však Joss ani Kylie neušel a přítelkyně si vyměnily zmatené pohledy. „Víš, že se mě můžeš zeptat na cokoli,“ odpověděla Chessy zlehka, ačkoli její lehký tón zněl nuceně. Joss se rozhodla, že později zjistí, co za tím tónem stálo, teď ale pokračovala. „Řekla jsi, že máte s Tatem dominantně-submisivní vztah a že to on všemu velí v posteli i mimo ni. Jen jsem chtěla vědět… Asi to bude znít hloupě, protože je přece jasné, že jsi šťastná. Kdokoli vás dva spatří, vidí také, jak moc se navzájem milujete, já bych ale chtěla vědět víc o tom, jak to funguje.“ Kylie zbledla. Joss se nelíbilo, že to téma před ní nadnesla, před svou švagrovou ale něco tak důležitého tajit nechtěla. Kylie totiž nebyla pouze její švag21
rová, ale také nejlepší kamarádka. Kylie a Chessy byly ty nejlepší kamarádky, jaké si mohla přát. Nemohla se o to s nimi nepodělit, protože to bylo důležité. Obrovský skok pryč ze života, jaký vedla poslední tři roky. „Joss? Proč se na to ptáš?“ zeptala se Chessy zmateně a trochu ustaraně. Joss se zhluboka nadechla a zavřela oči. Natáhla se po Kyliině ruce, protože věděla, že pro švagrovou bude těžké to slyšet. „Obě víte, že jsem Carsona z celého srdce milovala. Dal mi všechno. Ale já vždy… vždycky jsem cítila jistou… touhu. Potřebu. Přání. Nevím, jak to nazvat. Vždy jsem toužila po… dominanci. A všemu, co k tomu patří. A věděla jsem, že to je to jediné, co mi Carson nedá. Nemůže dát. Příliš jsem ho milovala, než abych to po něm chtěla. Mluvili jsme o tom jenom jednou. Na začátku našeho vztahu. Než jsem se dozvěděla o jeho dětství. Vždycky se bál, že se z něj stane jeho otec. Odpuzovala ho představa, že by udělal něco, co by mi mohlo ublížit nebo co by se dalo vyložit jako násilí. A myslím, že se ze začátku bál, že mě ztratí, protože mi takový vztah dát nemohl.“ Kylie sklopila zrak, ale Joss viděla, jak se jí v očích objevily slzy. Joss zesílila stisk ruky, aby jí dodala sílu, kterou teprve nedávno sama získala. „A teď to chceš?“ zeptala se Chessy zamračeně. Joss pomalu přikývla. Kylie zvedla hlavu a užuž chtěla začít protestovat, Joss ji ale stiskem ruky umlčela. „Nemám zájem o vztah. O nic vážného. Jeden dokonalý vztah jsem už měla. A vím, že takovou lásku znovu nenajdu. Potřebuju ale vyplnit tu prázdnotu. Prázdnotu, která ve mně pořád byla, ale tolik nebolela, když jsem měla po boku Carsona. Nebyla jsem 22
sama. On mi dával, co jsem potřebovala, i když nějaká moje malá část chtěla a potřebovala víc. Vím, že to zní hrozně. Milovala jsem Carsona celým svým srdcem a duší a nikdy bych neudělala nic, čím bych mu ublížila. Ale je pryč. A musím přijmout skutečnost, že jakkoli moc si to přeju, on se už nevrátí.“ Emoce jí sevřely hrdlo. Zamrkala, aby zahnala horké slzy. Rychle si otřela tváře. Nechtěla dělat na veřejnosti scény. Kylie znovu sklopila hlavu, po pobledlé tváři jí skanula slza. „Jsem osamělá,“ zašeptala Joss. „A potřebuju něco, někoho, kdo zaplní prázdnotu, kterou tu po sobě Carson zanechal. Je načase, abych ho nechala jít a pokusila se pohnout dál. Našla jsem jedno místo…“ „Jaké místo?“ vyhrkla Chessy. „Říká se mu Sídlo.“ Chessy se okamžitě uvolnila. „Jo, tam to znám. Jsme s Tatem členy. Tate se přátelí s majitelem, Damonem Rochem. Damon je ženatý a má dítě, takže není tak aktivní jako dřív, ale stále podnik řídí.“ „Právě s ním jsem mluvila,“ přiznala Joss. „To on vyřizoval mou žádost o členství. Byl ke mně velice milý. Chtěl si být jistý, že vím, do čeho jdu.“ „A víš to?“ vyhrkla Kylie, když prudce zvedla hlavu. „Joss, tohle je vážná věc. Co když ti tam ublíží? Co když se dáš dohromady se špatným mužem? Víš, co za monstra chodí po tomhle světě. Bůh ví, že můj otec mezi ně patřil. Jak vůbec můžeš uvažovat o tom, že by ses naslepo vrhla do takové situace?“ „Nejdu tam naslepo,“ poznamenala Joss jemně. „Hodně jsem to promyslela. Zjistila jsem si spoustu informací a právě to mě dovedlo k Sídlu. Prošla jsem si ho. Byla jsem tam, když měli otevřeno. Vím, co mám čekat. A Damon mě ujistil, že zvláště při první návštěvě mě budou pečlivě hlídat.“ 23
Přerušil je číšník, který jim přinesl jejich předkrmy, jídlo ale bylo to poslední, na co měly ženy pomyšlení. Talířů se ani nedotkly a pokračovaly v rozhovoru. „Jen jsem chtěla vědět, jaké to je pro tebe a Tatea,“ řekla Joss tiše. Chessy se opět zaleskly oči. Zastrčila si tmavé vlasy za ucho ve snaze zlehčit svoje váhání, ale Joss to neuniklo. Přemýšlela, co se to kruci s její kamarádkou děje. Připadala jí… nešťastná. A možná to trvalo už nějakou dobu, ale Joss se příliš utápěla ve vlastních problémech a nevěnovala pozornost lidem kolem sebe. „Co před námi tajíš, Chessy?“ zeptala se Joss. Chessy se okamžitě zatvářila provinile a poté překvapeně. „Nic samozřejmě. A abych odpověděla na tvou otázku, když je to správné, je to to nejkrásnější na světě. Nikdy jsem ani na vteřinu nelitovala, že jsem se Tateovi zcela podvolila. Vždycky se o mě tak krásně staral. Opatroval mě. Ochraňoval mě. Pořád jsem u něj byla na prvním místě.“ Joss se zamračila, protože její kamarádka mluvila v minulém času. „A teď už ne?“ zeptala se Joss. Chessy se rozzářeně usmála. Příliš rozzářeně. „Ale samozřejmě že i teď je to takové. To jsem jen tak řekla. No, možná to není tak dokonalé jako dřív, ale to se dalo čekat. Tate má plno práce, aby se jeho společnosti dařilo, a když už vztah není nejnovější, je snadné upadnout do určité rutiny. Neboj se. Nerozvádíme se, nic takového,“ zasmála se. Ale Joss to připadalo nucené. Měla zlé tušení, ovšem zahnala ho, aby se soustředila na svůj aktuální problém. „Opakuji, pokud je to pro tebe příliš osobní…,“ řekla, ale Chessy mávla rukou a vybídla ji, aby po24
kračovala. „Co s Tatem děláte? Myslím tím, jestli jste na svazování? Bolest? Plácání? Nebo prostě jen ty posloucháš jeho příkazy a on rozkazuje?“ Kylie vypadala, že se každou chvíli pozvrací. Pohrávala si s jídlem, jako by se snažila jejich rozhovor nevnímat. Byla stále bledší a bledší a Joss znovu znejistěla, jestli to před ní měla vůbec vytahovat. Ale nechtěla, aby o tom Kylie nevěděla. Alespoň to své švagrové dlužila. Aby věděla, že se pokusí jít dál a možná se i s nějakým mužem seznámí, i kdyby jen dočasně. Rozhodně nechtěla, aby něco takového Kylie zjistila náhodou. Chtěla, aby to Kylie slyšela od ní. „Myslím, že jde o to, co sama chceš,“ odpověděla Chessy tiše. „Ano, zkoušeli jsme to všechno i mnohem víc. Může si se mnou dělat, co si bude přát. Ví, jak daleko může zajít. Jsme spolu tak dlouho, že moje hranice zná moc dobře. Možná lépe, než je znám já sama. Je důležité, abys na začátku byla vůči svému partnerovi naprosto upřímná a abys vytyčila hranice. Musí přesně vědět, co ti je a co není příjemné. A budeš potřebovat slovní pojistku. Alespoň do té doby, než se váš vztah dostatečně vyvine a on bude vědět sám, jak daleko může zajít.“ „Mám pocit, jako bych byla malé dítě v hračkářství,“ přiznala Joss smutně. „Chci zkusit všechno. Alespoň jednou. Neznám svoje hranice. A nepoznám je, dokud je nepřekročím.“ „Pak je o to důležitější, aby sis vybrala správného muže. Takového, který pochopí, že jsi v tom nová. Že chceš experimentovat, ale vyhrazuješ si právo to kdykoli zastavit. A proboha, Joss, s žádným mužem nechoď domů, dokud ho pořádně nepoznáš. Zůstaň v klubu. Veškeré experimentování provádějte ve veřejných prostorách, které jsou monitorované a hlídané.“ 25
Joss přikývla. Už nad tím uvažovala a rozhodně by si muže nepřivedla domů. Do domu, kde s Carsonem žili a milovali se. Bylo by pro ni výrazem naprosté neúcty, aby se oddala tomu, čím její muž pohrdal, právě pod jeho střechou. A rozhodně by nesouhlasila s tím, že by odešla s nějakým cizincem bůhvíkam, kde by s ním byla sama a vydaná mu na milost. Ne že by nezvážila všechna rizika. Zvážila je! Několikrát Sídlo navštívila. Donekonečna zpovídala Damona Rocheho, který se k ní choval velice trpělivě a chápavě. Teď, po Chessyiných varováních, ale začala mít pochybnosti. Ne. Promyslela to skrz naskrz. Bylo to to jediné, na co posledních několik měsíců myslela. A ačkoli rozhodnutí vrhnout se po hlavě do nového života právě na třetí výročí smrti jejího manžela se mohlo zdát kýčovité, pro ni to mělo svůj význam. Teď už nevycouvá. Zachvěla se, když Chessy prohlásila, že patří svému muži. Že mu náleží a on si s ní může dělat, co bude chtít. Přesně to Joss chtěla. Bažila po tom temnou touhou, které snad ani plně nerozuměla. Ne že by srdcem a duší nepatřila Carsonovi. Patřila mu. Neodpírala mu žádnou svou část. Ale touha po dominanci byla silnější než jen vědomí, že byla jeho ženou. Chtěla být… vlastněná. Opatrovaná. Zcela zbožňovaná. Ráda by měla všechno, co jí kdy její muž dal… a ještě víc. Toužila překročit tu hranici. Chtěla roztříštit svoje zábrany a zjistit, jaké vlastně jsou a jak daleko je ochotna a schopna zajít. A jak jinak to zjistí, když to nikdy nezkusí? „Ty to uděláš, že jo?“ zeptala se Kylie tiše. „Vidím ti to na očích, Joss. Ten pohled znám. Ty to opravdu uděláš.“ Joss přikývla a tím gestem ji ujistila o svém záměru. Zaplavila ji úleva. 26
Chessy se natáhla přes stůl, aby vzala Joss za volnou ruku a stiskla ji, takže Joss tak držela za ruce obě svoje kamarádky. „Tak ti přeji hodně štěstí,“ řekla Chessy. „Hele, nemusíš už jít?“ zeptala se Joss, protože si vzpomněla, že Chessy se před několika dny zmínila o tom, že stráví odpoledne s Tatem. „Copak tě Tate nečeká? Nechci tě tu zdržovat. Jenom jsem se tě chtěla na něco zeptat.“ V Chessyiných očích se opět objevil ten podivný záblesk, rychle ale sklopila zrak. Jossinu ruku nepustila. „Ne,“ odpověděla zlehka. „Musel to zrušit. V práci se objevilo něco důležitého.“ Joss si účastně povzdechla. „To mě mrzí. Vím, že ses na to těšila. Já ale už musím jít. Potřebuju se na večer nachystat. Sice jsem se už rozhodla, jsem ale pořád nervózní, abych měla dost času se na večer připravit a přemluvit se, abych do toho opravdu šla.“ Chessy se usmála. „Čekám, že mi hned ráno podáš hlášení. A jestli ne, tak si pro něj přijdu. A když nebudeš doma, zavolám policii!“ Joss se usmála. „Jasně že ti všechno povím.“ Položila na stůl několik bankovek, aby zaplatila za svůj oběd, a vstala. Kylie také. „Vyprovodím tě,“ nabídla se Kylie. Chessy střelila po Joss zamračeným pohledem a ukázala na Kylie. Joss si povzdechla. Věděla, co ji čeká. Mávla Chessy na rozloučenou a s Kylie po boku vyšla z restaurace. Když došli k autům, Kylie chytila Joss za ruku. „Joss, opravdu sis to pořádně promyslela?“ zeptala se naléhavým hlasem. „Mám o tebe strach. Tohle nejsi ty. Co by si Carson pomyslel? Joss, on by umřel strachem, kdyby to věděl!“ 27
„Kylie, Carson je mrtvý,“ připomněla jí Joss jemně. „Zpátky ho nepřivedeme. Bože, kdybych mohla, ve vteřině bych to udělala. Vzdala bych se všech svých přání a tužeb, jen kdybych ho mohla mít zpátky. Ale on už je navždycky pryč.“ Hrdlo se jí sevřelo slzami. Slzami, které si dnes nedovolila prolít. Rozhodla se, že letošek bude jiný. Že výročí smrti svého muže nestráví v netečnosti a zármutku. Kylie vypadala, jako by ji udeřila. Do očí jí vhrkly slzy a stekly jí po tvářích. „Tolik mi chybí, Joss. Byl jediný, kdo mi z rodiny zbyl. Pořád nemůžu uvěřit, že je pryč.“ Joss ji objala a pevně ji sevřela. Kylie se rozechvěla ramena. „Mýlíš se. Ty máš rodinu. Máš mě. Já nikam nejdu. Tohle mezi námi nic nezmění. Přísahám. Ale, Kylie, já se musím sebrat a pohnout se v životě dál. Tohle mě ničí. Můj smutek mě pomalu zabíjí a to by se Carsonovi nelíbilo. Nechtěl by, abych zbytek života strávila truchlením. To on by mi jako první řekl, abych byla šťastná, i kdyby ne s ním.“ Kylie se odtáhla a rychle si setřela slzy. „Já to vím. Opravdu. A chci, abys byla šťastná, Joss. Ale musí to být takhle? Ty nevíš, jaké to je, být vydaná na milost zrůdě. Nemůžeš se dobrovolně vydat do pozice, kde budeš bezbranná vůči muži. Mohl by ti ublížit. Mohl by tě zneužít. Věř mi, že tohle nechceš. Nikdy nepochopíš, jak ponižující a bezbranný pocit to je. Já to vím. A tohle pro tebe nechci. Carson by to pro tebe také nechtěl.“ Joss něžně setřela Kylie zbytek jejích slz. „Ne všichni muži jsou takoví, Kylie. Vím, že si děláš starosti. Nepopírám, čím jste si s Carsonem prošli. Nikdy bych nedovolila, aby se něco takového stalo i mně. A podívej na Chessy a Tatea. Víš, jaký spolu 28
mají vztah. Opravdu věříš, že by jí Tate zkřivil vlásek na hlavě? On ji miluje. Zbožňuje ji. Váží si daru, kterým je její podřízenost. A právě to chci i já.“ „Ale on jí ubližuje,“ namítla Kylie divoce. „Musela jsi vidět, co jsem dneska viděla já. Co vidíme už nějakou dobu. Ona není šťastná, Joss, a já mám o ni strach. Co když ji týrá?“ Joss zamrkala. Kyliino prohlášení ji zcela šokovalo. Ano, všimla si, že Chessy není ta rozzářená, pozitivní žena, jako bývala. Vycítila, že s její nejlepší kamarádkou není všechno v pořádku, ale nikdy by si ani na vteřinu nepomyslela, že by jí Tate fyzicky ubližoval. „Nevím, co se s Chessy a Tatem děje,“ přiznala Joss opatrně, „ale vím, že on by ji rozhodně netýral. Chessy by mu to netrpěla. Na to je příliš silná a nezávislá, i navzdory tomu, že se Tateovi podrobila. A určitě by nám řekla, kdyby jí ubližoval. Na to jsme si jako kamarádky příliš blízké. Věděly bychom to, Kylie. Věděly bychom o tom.“ „Nikdo nevěděl, co jsme zažívali s Carsonem,“ opáčila Kylie bolestivě. „Skrývali jsme to. Ostatní si mysleli, že je náš otec starostlivý rodič, který by svým dětem nikdy neublížil. Ale za zavřenými dveřmi to byla zrůda.“ „Prosím, nedělej si o mě starosti,“ naléhala Joss. „A o Chessy se neboj. Jestli chceš, promluvím s ní. Znám Tatea. Všechny známe Tatea. Přátelíme se už celé roky. On Chessy rozhodně netýrá. Zlatíčko, já vím, že tě moje rozhodnutí netěší. Nečekám, že to přijmeš, ale ráda bych, abys to alespoň respektovala.“ „Mám tě ráda,“ přiznala Kylie zlomeně. „A nikdy bych si neodpustila, kdybych se tě nepokusila odvrátit z cesty, kterou se chceš vydat. Ale jestli je tohle opravdu to, co chceš, jestli tohle je to, co potřebuješ 29
a co tě udělá šťastnou, tak tvoje rozhodnutí budu respektovat. Jen nechci přijít ještě i o tebe.“ Joss ji znovu objala. „Ty o mě nepřijdeš. Jsi moje sestra a nejlepší kamarádka. Carson nebyl to jediné, co nás k sobě poutalo, a když je teď pryč, nezáleží na tom, že to pouto bylo přetrženo. Jsi moje rodina, Kylie. Mám tě ráda.“ Kylie se odtáhla, na rtech slabý úsměv. „A chci ráno hlášení přesně jako Chessy. V noci nebudu strachem o tebe spát. Jen doufám, že víš, do čeho se pouštíš.“ „Já také,“ odtušila Joss. „Já také.“
30
