1
Ryba, pták a láska
Vypráví Šerin
P
odoben temnému stínu stojí pod banyánem a vzhlíží k mému oknu. Můj milovaný Amar. Dívám se na něj a ten pohled mi rve srdce. Našla jsem ho, toho jehož mé srdce miluje, ač se to vzpírá zdravému rozumu. A už ho nechci nikdy ztratit, i kdyby mě to mělo stát život. Což může ryba milovat ptáka? Já, exotický pták ve zlaté kleci, a ty, můj Amar, ryba plovoucí v širém oceánu. Nemyslitelné přátelství, tak se o tom vyjádřil ředitel školy pan Balton, prý „jako bys chtěl spojit ptáka s rybou. Tady jsme v islámské zemi“. Žijeme ve Spojených arabských emirátech. Já, Afghánka, a Amar, Ind. „Graan“, tak tě oslovuji ve své řeči. „Graan, miláčku, můj indický příteli. Pověz, opravdu je Indie tak moc jiná než Afghánistán? Zdalipak mě do své země jednou vezmeš?“ Jestli si pro mne brzy nepřijdeš, umřu. Vysvobo* mne a vezmi mě s sebou do svého světa, píšu na kousek papíru a čekám, kdy se přede dveřmi ozvou kroky sluhy Alího, abych mu to psaníčko mohla podstrčit. „Honem běž a dones mu to.“ Alí se zařadil k našim důvěrníkům. Nezbylo nám, než to risknout a věřit mu. Kolik večerů jsem už takto stála u okna a zmítána netrpě7
livostí vyčkávala, až se Amar objeví? Pokaždé se potají děsím, že na to přijdou, že zjistí, že tu na sebe čekáme. Nemine chvíle, kdy by mě někdo z rodiny nestřežil. A spolu se mnou je pod dohledem i neposkvrněnost rodinné cti. A tento dohled ještě zesílil poté, co nás nachytali, jak se držíme za ruce. „Zostudila náš klan, zaslouží si trest, pošpinila čest Paštúnů, spustila se s Indem, s pohanem, s nevěřícím.“ Od té doby po mně jdou. Od té doby je mi můj pokoj vězeňskou celou. Mého milého mi však ze srdce vyrvat nedokážou. Ani mulláhovi z Péšávaru se to nepodařilo. Nuže, nech si vyprávět příběh dívky jménem Šerin, drahá přítelkyně z daleké, svobodné země. Příběh afghánské Paštúnky uvízlé v síti utkané z paštúnského kodexu cti a svatého zákona islámu. Přála bych si, abys té dívce porozuměla, abys s ní soucítila, aby ses vžila do její bolesti. Ale zároveň bych ráda, aby ses dokázala vcítit i do těch radostných chvil, jež ji od počátku života provázejí. A poslechni si také příběh mého milovaného Amara, aO porozumíš i jemu. Všechno v našem životě směřovalo k tomu okamžiku, kdy jsme se poprvé setkali, k onomu jedinečnému bodu, kdy nás nebesa navždy spojila železným poutem, jež nikdo nedokáže rozetnout. * Světlo světa, oné části světa, jíž cizinci říkají „temná země v Hindúkuši“, jsem spatřila jednoho chladného prosincového dne. Afghánistán, tak se má rodná země jmenuje. Narodila jsem se za mrazivé zimy, krajinu za zdmi domu pokrýval ledový krunýř a chladné bylo i přijetí, jehož se novorozenému děvčátku dostalo doma v kale*. „Děvče? Inu, co naděláme, děvče.“ * Kala – venkovská usedlost, soubor domů obehnaný vysokou obrannou zdí na způsob pevnosti
8
„A matka?“ „A co by s ní mělo být? Bylo to její osmé dítě, vyklouzlo z ní v kuchyni. Už ani neměla sílu uchýlit se do svého pokoje.“ A tak se můj příchod na svět odehrál před zraky všech, v kuchyni, kterou se matka právě chystala poklidit. Všechny ženy, takto její sestřenice a švagrové, se zděsily. Ještě dnes, když si ženské z našeho klanu šuškají o okolnostech mého narození, cítím v jejich pohledech výčitku. „Proč se na ten svět musela tak drát?“ ptaly se. „A matka?“ „Ta při tom úleku na nějaké radování ani nepomyslela.“ „A všechna ta krev na čerstvě umyté podlaze!“ „A Adaj? Myslím babičku.“ „Eh, tu zajímala jen ta podlaha a hosté, co měli toho odpoledne přijít.“ „A otec?“ „Toho měli zpravit jen tehdy, narodí-li se chlapec.“ Obyčej porazit ovci a pozvat sousedy na hostinu se drží pouze při narození chlapce. Jenže tentokrát se do téhle rozvětvené rodiny o půl druhé stovce duší narodilo jen pouhé Nic. Všechny ty duše žily v jediné kale, tak velké, že připomínala vesnici. Až na to, že obyvatelstvo této vesnice sestávalo ze samých příbuzných. Naše kala byla vskutku rozlehlá. Přesný počet místností si už nepamatuji, ale muselo jich být velmi mnoho a další obytné prostory se stále přistavovaly. Šlo o domy z hlíny. Uprostřed vysoké zdi, jež nás měla chránit před nepřáteli, se otvírala velká brána s množstvím zámků, které se na noc zamykaly obrovskými klíči. Všichni příslušníci klanu, to jest moje rodina a příbuzní, obývali velký dvoupatrový dům nebo menší domky obtáčející hlavní budovu po způsobu nepříliš těsného řetězu. Od brány se táhly kilometry ovocných sadů a úrodných polí. Ty nám patří dodnes. Žili jsme z toho, co nám tato půda dala. Pěstovali jsme 9
pšenici, ječmen, kukuřici a veškerou zeleninu, co v kraji Dešáb, v oblasti, jíž říkáme Zelená země, roste. V sadech kolem kaly jsme z bezpočtu ovocných stromů sklízeli švestky, jablka, broskve, meruňky a ořechy. Zdejší půda byla úrodná a poskytovala bohatou sklizeň. Narodila jsem se do bohatého klanu s mnoha dětmi, ale mého příchodu na svět si nikdo nevšímal. Nikdo se na mne nepřišel podívat. Nikdo pro mou matku v souvislosti s její novorozenou dcerkou nenašel laskavé slovo. A matka se kvůli tomu neskonale rmoutila. Jednou mi o tom vyprávěla, to mi bylo asi sedm nebo osm a chtěla jsem vědět, jestli se z mého narození radovala. Tou dobou se na mne už dlouho zlobila, protože jsem se ustavičně na něco ptala a v našem klanu není zvykem klást otázky. A tak mi podrážděně vmetla do tváře: „Když si na to vzpomenu, jímá mě hrůza, poněvadž jsi ze mne vystřelila jako horský pramen a vylekalas všechny, kdo se v té kuchyni zrovna zdržovali. Takže pro mne jsi představovala něco strašného, ale pro ostatní jsi byla pouhé Nic, protože jsi děvče a moc krásy jsi tenkrát taky nepobrala. Když tvému otci řekli, že je to holka, hned si zase šel po své práci.“ „K čemu je nám holka, vždyO ani neudrží pušku.“ Za oněch časů jsme se totiž v našem kraji museli bránit Rusům. Každá zámožná rodina ukrývala doma zbraně, aby se v případě napadení mohla hájit. Každý hrdý Paštún chodil ozbrojený. Matčina slova mě nesmírně zabolela. Od té chvíle jsem se teprve cítila jako opravdové Nic. Proto jsem si okamžik svého narození, tento první trpký zážitek svého dětství, zapsala do deníku. A mělo následovat ještě mnoho takových trpkých příběhů. Můj otec? Nevzpomínám si, že by se na mne vůbec kdy podíval. Nikdy mě nevzal za ruku. Nikdy mě neutěšoval, když jsem plakala. Nikdy s námi nestoloval – a to platí dodnes. 10
Protože jsem už jako malá vycítila, že jsem Nic, od počátku života jsem se uzavírala do sebe. Jako bych stále ještě setrvávala v matčině břiše, obklopena všudypřítomnou tmou, a proto mi svět tam venku připadal děsivý a chladný. Jako bych vycítila, že tam není nic, pro co by stálo za to žít. Pro svět jsem již od samého počátku mrtvá, tak zněl jeden ze zápisů v mém deníku. Pro své okolí jsem byla neviditelná a nikdo si mě nevšímal. Nekřičela jsem, nesmála se, jen jsem prostě ležela v kolébce a čekala, co se se mnou bude dít. Je to ale zvláštní dítě, říkala si moje matka s kapkou úzkosti. V hloubi duše ji těšilo, že nekřičím, že se ničeho nedožaduji. Ale když se tento stav neměnil, zneklidněla. Přece jen šlo o její dítě, o bytost, již devět měsíců nosila ve svém břiše. A proto toto divné dítě vzala k lékaři: „Prohlédněte to děvče, něco s ním není v pořádku.“ Lékař mě vyšetřil, seznal, že mi nic neschází, a oznámil matce: „Je to zdravá holčička. BuTte ráda za dítě, s nímž nemáte žádnou práci.“ Matka tedy to dítě, s nímž neměla žádnou práci, vzala zpátky do kaly a děkovala Alláhovi milosrdnému a slitovnému. Proto, a pouze proto, to dítě milovala. Svých šest synů však milovala tak, jak je v naší kultuře zvykem syny milovat. Dala rodině šest chlapců, a to jí dodávalo špetku hrdosti. Leč manžel ani jeho matka Adaj jí za to nepoděkovali ani si jí za to nevážili. Nikdo mou matku nemiloval. Ani její muž, ani její tchyně, ani jejích šest synů. Aspoň si to myslela. Nikdo v kale ji nebral na vědomí, i ona byla Nic. Nebyla krásná ani chytrá a s tím, aby se naučila pořádně číst a psát, se nikdo nenamáhal. Přišla přece na svět proto, aby rodila syny, a k tomu nějaké čtení a psaní není zapotřebí. Už jako malou holčičku ji rodiče přislíbili jejímu bratranci z prvního kolena. A coby třináctiletou mu ji předali, aby s ní nakládal jako se svým majetkem. Mulláh vyhotovil svatební smlouvu a mou matku odvedli do kaly její tety a od toho 11
okamžiku zároveň i tchyně. Přivdala se do jedné z nejstarších, nejbohatších a nejobávanějších paštúnských rodin. V našem rodném kraji Dešáb, v Zelené zemi, lidem stačilo zaslechnout jen to přízvisko, a už sebou poplašeně škubli. Znělo „Rudovousí“, poněvadž takřka všichni muži z otcovy rodiny se pyšnili ryšavými vousy. Prosluli coby plémě panovačné, úzkoprsé a krajně konzervativní. Hrdí Paštúnové, kteří sami sebe dodnes považují za jediné skutečné Afghánce. Jako jediní totiž hovoří jazykem pašto, tou pravou afghánskou řečí. Na ty, kdo mluví jazykem darí, pohlížejí jako na cizáky, protože se do Afghánistánu přistěhovali z Íránu, Uzbekistánu a Tádžikistánu. A na šíitské Hazáry, o nichž se tvrdí, že jsou potomky Mongolů, se sunnitští Paštúnové dívají zvysoka a opovrhují jimi. Mají totiž za to, že se Hazárové vyhýbají veškeré politické zodpovědnosti a namísto toho provozují jen svou politiku ulice, jak tomu také sami říkají. Za našich časů bylo údělem afghánských Hazárů sloužit Paštúnům. „My Paštúnové jsme elita Afghánistánu. Jsme praví Afghánci, a kamkoliv se hneme, svou vlast si stále nosíme s sebou,“ prohlašovali muži z našeho klanu. Rodinný zákon našeho klanu připouští toliko sňatky bratranců a sestřenic z prvního kolena. Paštúnskou krev nesmí pošpinit ani kapka krve cizácké. I muži žijí podle svých vlastních zákonů a jen oni sami rozhodují, co je dobré a co špatné, a to vždy pouze s ohledem na to, zda je to dobré či špatné pro ně samé. Žijí v souladu s tradiční paštúnskou kulturou, tedy aspoň pokud z ní mohou těžit a ještě více posilovat svou moc a rozhojňovat své bohatství. Korán si vykládají, jak se jim to hodí. Takže kdykoliv se jim zlíbí, zmocňují se svých malých sestřenic, a matky nemají právo své dcerky před zvůlí jejich bratranců ochránit. A otcové soudí, že je to tak v pořádku. Což i sám Prorok nenalezl zalíbení v teprve šestileté Áiše, aby ji o tři roky později, už coby postarší muž, pojal za manželku? 12
Ach, má drahá přítelkyně, zalévá se mi srdce hořkostí, když to všechno píšu. Ruku mi vedou mé vlastní vzpomínky, vyprávění Adaj, vzpomínky mé matky, mé starší sestry i sestřenic. A i kdybys namítla, že svůj klan, své nejbližší, posuzuji příliš příkře, odpovím ti na to pouze jediné: Nemohu jinak než soudit podle toho, co zakouším. Možná existují i kultivovaní a vzdělaní Paštúnové, kteří chovají ostatní lidi i kultury v úctě. Já však žádné takové neznám. Já vidím v muži jen zvíře, jež se řídí svým pudem, nikoliv srdcem. A je to žena, kdo zosobňuje skutečnou lidskou bytost afghánské společnosti. To žena je silou Afghánistánu. Muži vědí, že jejich ženy jsou silné a statečné. Proto se jich také bojí. Díky své fyzické převaze je utiskují, a kdykoliv se ženy pokusí vzchopit, srážejí je k zemi. A přesto se k zemi sražená afghánská žena pokaždé znovu zvedne. Setřese ze sebe špínu, otře si krev z tváře a je odhodlaná žít dál. NeboO Alláh dal afghánské ženě dar vytrvat a neztrácet přitom duševní rovnováhu, dar trpělivě snášet všechny strasti. Adaj, nejmocnější žena našeho klanu, vládla celé kale jako nějaká královna. Ostatní ženy utiskovala a svých čtrnáct synů zbožňovala. Žárlila na ně, poněvadž jejich láska směla náležet výhradně jí. A běda, povšimla-li si, že se některý z nich věnuje své ženě déle, než ona sama uznala za vhodné. Takové ženě se tvrdě postavila a potrestala ji svým opovržením. Připomínala obrovského černého ptáka, jenž neustále rozpíná svá křídla nad mužským pokolením. Pod jejím přísným a chladným pohledem všechno trnulo strachy a život v kale tuhl a měnil se v led. A tak sotva mi matka přestřihla pupeční šňůru a uložila mě do kolébky, vykázala ji Adaj zpátky do kuchyně. Přece jen mě však matka v souladu s obyčeji naší kultury zabalila do plátýnek, ruce a nohy mi pevně sešněrovala k tělu a nakonec mě ovinula pestře vyšívanou stuhou pošitou drahokamy, jež mě měly chránit před uhranutím a zlými duchy. Potom mě opět vložila do kolébky, neboO takto krásně zavi13
nuté dítě může klidně spát a žádný džin – zlý duch – je neprobudí a neunese. V této víře mě matka zanechala o samotě, uvězněnou v balíčku z látek. I ona se uzavírala do sebe, jelikož nenacházela nikoho, komu by se mohla svěřit se svými strastmi, nejméně pak svému muži, jenž k ní – čistě proto, že mu tak velela povinnost a tradice – čas od času zavítal, aby jí odevzdal své paštúnské sémě. NeboO tak to stojí i v druhé súře Koránu: Ženy vaše jsou pro vás polem, vcházejte tedy na pole své, jak se vám zachce. Nicméně jemu se toto přiřčené pole nelíbilo. Nepečoval o ně, nezúrodňoval je láskou. Nechával je suchu napospas. Leč navzdory tomu z něj rok co rok vzcházelo jeho sémě, jeho mláTátko. A své plody vydávalo výhradně v zimě, takže já i moji sourozenci jsme přišli na svět jako zimní děti, děti chladu. A tak jsme se obě proměnily v ostrovy, má matka i já, její osmé dítě. Jeden malý ostrůvek a jeden velký ostrov, ztracené v moři chladu a opovržení. A občas ten velký ostrov připlul k tomu malému. Matka neměla, komu by se se svým soužením svěřila, a proto ho předávala mně. Myslela si totiž, že už jsem dost velká, abych to všechno pochopila. Později mi vyprávěla, že kdykoliv mi takto přednášela své nářky, žasla, jak vážně na ni pohlížím. Jako bych rozuměla každému slovu. Jako bych chápala tíži jejího osudu, jenž se měl stát i osudem mým. Zas a znovu děkovala Alláhovi, že ji obdařil tak pokojným dítětem, které si nikdy na nic nestěžuje a jež i navzdory svému nízkému věku chápe všechnu bídu toho malého světa kolem sebe a vstřebává ji stejně jako mléko z matčina prsu. A přesto se v skrytu duše nedokázala zbavit strachu, aby se touto potravou nezadusilo. Večer co večer mě místo ukolébavky uspávaly její nářky. A tak se prvními slovy, která jsem pochytila, stala slova nářků. Utkvěla mi v hlavičce a jednoho dne, to mi byly už dva roky, ze mne vyšla. Hlasitá slova nářků. „U Alláha, co je tohle za dítě! Ještě neodrostlo kolébce, 14
a už si naříká na celý svět,“ podivovaly se ženy z kaly. Ale má matka věděla, co je toho příčinou. Smích a prozpěvování zněly domem jen vzácně. Babička zpěv nesnášela. Dostávala z něj bolení hlavy a také se to podle ní neslušelo, neboO se domnívala, že to zakazuje i Korán. A veselý a hlučný dětský smích nemohla vůbec vystát. A tak sotva děti vycítily, že je babička nablízku, hlásky jim uvízly v hrdle už při druhém tónu. I ptáci se naší zahradě vyhýbali, jako by vytušili, že tu jejich zpěv není vítán. Nikdo mě neučil naslouchat ptačímu zpěvu, nikdo mi neukazoval, jak krásné jsou květiny a stromy. Stejně jako stromy a pole, i ženy a děti jsou u nás majetkem mužů. Ženy se posuzují na základě toho, kolik dají svému klanu synů, plody stromů a polí zase podle toho, kolik se za ně utrží, nikoliv podle krásy. I přijímání hostů představovalo čistě mužskou záležitost. Ženám příslušela toliko starost o to, aby si jazýčky i žaludky návštěv přišly na své. A tak hosté dnes a denně vysedávali v salonech v hlavní budově, aniž by své hostitelky kdy spatřili. Přicházeli k plnému stolu a zůstávali i po jídle, aby se celé odpoledne oddávali hrám a planému tlachání. Nejednou se v našem domě takto obveselovalo až dvě stě lidí naráz. Přípravu pokrmů, umývání nádobí, úklid kuchyně a ostatních místností, to všechno musely obstarávat ženy. Oproti tomu jediný úkol služebníků spočíval v obsluhování hostů. Postávali v salonech, aby byli stále po ruce a neuniklo jim žádné z přání. Mimoto zařizovali veškeré pochůzky na trh, neboO pro ženy z rodiny platil přísný zákaz ukazovat se na veřejnosti. A nesměly se objevit ani před hosty. K tradicím klanu patřilo i to, že podřadné práce jsou věcí žen, zatímco služebnictvo se vystavuje na odiv. Hospodyně tedy musely plnit i příkazy sloužících. Adaj si to tak přála a dělalo jí dobře, když mohla své snachy ponižovat. Na děti proto zbývalo matkám jen málo času. Byli to starší bratři a sestry, kteří je učili prvním krůčkům, hráli si s nimi 15
a připravovali jim jídlo v době, kdy se v přijímacích pokojích usadila další horda hostů a matky se musely činit v kuchyni. „Jsou jako hladové vrány, co se vrhají na všechno, co se dá sníst, a namísto díků se od nich člověk dočká leda tak lejna,“ ulevovaly si s opovržením ženy, které místo tváří hostů mohly spatřit pouze to, co po sobě zanechávali. A ptáš se, jestli si švagrové navzájem pomáhaly? Nikoliv, má přítelkyně, právě naopak. Vládla mezi nimi nedůvěra. Ve snaze zalíbit se svým manželům soupeřily o Adajinu přízeň, podkuřovaly jí a vrhaly se jí k nohám jako nějaké královně. A když si ten obrovský černý pták jménem Adaj vybral některou z nich za oběO, okopávaly jí kotníky i ostatní. V kale se všechno řídilo pravidlem, že se slabší podrobuje silnějšímu, a všechny zdejší ženy si je vzaly k srdci. Jednoho dne se matka opovážila před tchyní zmínit, že hostů stále přibývá, takže přestává stačit nádobí, a mělo by se tudíž nějaké přikoupit. Adaj ji zpražila pohledem a obořila se na ni: „Co je ta ženská zač, aby mi předhazovala, že pro naše hosty nemáme dost nádobí? Tak se postarej, aby stačilo. Jen se podívejte, jak se chová! Jako by už byla paní domu! Ty si snad myslíš, že jako matka šesti synů tu máš nějaká práva!“ A zasmála se svým zlým smíchem, jenž každému naháněl strach. Její snachy se k ní okamžitě přidaly a matka se zahanbeně a uraženě stáhla. Celé měsíce pak nepromluvila ani slovo, jako by jí zašili ústa. Ale přede mnou, před svým dítětem, je přece jen otvírala a dávala průchod svým nářkům. Jinak totiž hrozilo, že se v jejích útrobách promění v těžký kámen, který ji nakonec rozdrtí. Chybělo jen málo a matka by o mne kvůli zákonu podřízenosti nadobro přišla. Jednoho rána se zase chystala odebrat do kuchyně a při vědomí, že je chladno a bude mě muset nechat delší dobu o samotě, přehodila přese mne jednu deku navíc. Toho dne k nám opět přišli hodovat neohlášení hosté, takže věděla, že se z kuchyně hned tak nedostane. A někoho, kdo by na mne zatím dohlížel, také neměla. Nadto byla ku16
