Podněty biskupské synody o Božím slově pro křesťanský život Víte, že v říjnu minulého roku skončila biskupská synoda věnovaná Božímu slovu a na závěr vydala prohlášení, přesněji Poselství synody Božímu lidu, které pan kardinál Vlk velmi miluje a velmi propaguje. Ten samotný text, tedy kromě toho, že je k dispozici různě na farách, protože byl součástí oběžníku, je k nalezení na internetových stránkách České biskupské konference. Když se podíváte na stránky tiskového střediska a do vyhledavače si dáte „poselství“, tak ho najdete. Protože je to text velmi bohatý a velmi hezký, který napsal fundovaný biblista, který má opravdu Písmo rád, to z toho přímo čiší, zdá se mi jako užitečné se nad ním zamyslet. Nebudu ho předčítat a „přepovídávat“, ale zamyslíme se nad tím, jaké podněty pro křesťanský život, potažmo pak i pro vnější působení, tedy katechetické nebo vyučovací působení, nám tenhle text dává. Text začíná jakousi meditací o slovu, o slovu jako takovém. Pan kardinál Špidlík ve svých přednáškách velmi výrazně a jasně říkal - a také samozřejmě psal - že Řekové byli doslova fascinováni tím, co bylo vidět. Z toho viděného a zkoumaného máme v zásadě, když to hodně zkrátím, naši přírodovědu. Ta je výsledkem pozornosti, věnované tomu, co se dá vidět a prozkoumat. Kdežto Židé, tehdy ne-filosofové a ne-přírodovědci (později bylo samozřejmě mnoho Židů přírodovědců), v starozákonních dobách byli orientováni na slovo. Hospodin sice také dělá mocné činy, ale především k lidem mluví. A Hospodinovo slovo je lidem ukazováno jako tak mocné, že je to slovo stvořitelské. Když čteme v Genezi o stvoření: Bůh řekl a stalo se. To je přesně to, co pedagog zažívá, že to tak není. A jako kázající kněz jsem se to musel naučit, že všechno nemůžu říci jen jednou, a ono se to stane; to jen Hospodin řekl, a stalo se. My, kteří učíme, můžeme některé věci říkat pořád dokolečka, a jen něco se možná uchytí. Ale docela vážně: protože žijeme v prostředí moderní civilizace, ve které je slov tolik, že mají často maličkou, nepatrnou nebo žádnou váhu, je potřeba vidět Hospodinovo slovo opravdu jako jiné a mnohem víc působící. Z toho odvozené slovo Písma, ke kterému potom dál dojdeme, jako slovo, které opravdu není jen jedním z mnoha slov sypajících se z televize, z internetu, z novin atd. To Hospodinovo slovo bylo říkáno někdy přímo, tak jak máme třeba zapsán ten krásný obraz Hospodinova rozhovoru s Mojžíšem u hořícího keře, nebo přes proroky. Prorocké slovo je charakterizováno tím, že je uvozeno nebo dořečeno obratem „Toto praví Hospodin“. Hospodin tedy mluví ke svému lidu a tato mluva tento lid do jisté míry konstituuje jako lid Hospodinův. Ostatně i když se smlouva mezi Hospodinem a lidem, což je zcela základní starozákonní téma, děje za velkého hřmění a potom před lidem za určité liturgie, při níž se zabíjí zvíře a desky smlouvy se pokropí jeho krví, tak ta smlouva je opět vyjádřena slovy. To, co my známe pod názvem desatero přikázání, je vlastně v originále deset slov (proto Dekalog) smlouvy. Smlouva, na které závisí budoucnost Izraele, na které stojí, visí, je zavěšen celý vztah mezi vyvoleným národem a Hospodinem, který pro ten národ znamená budoucnost, tato smlouva je vyjádřena několika málo slovy. Tato váha slova je opravdu obdivuhodná. Potom Izrael písemně zachycuje to, co Hospodin řekl, co řekli proroci, co s Hospodinem zažili, to, co k tomu všemu náleží, a tak vzniká písemný záznam, tedy to, čemu my dnes říkáme Starý zákon. Ve stejné linii potom, jenže v mnohem kratším časovém údobí, vzniká to, čemu my zase trochu nešťastně říkáme Nový zákon. Název Stará smlouva a Nová smlouva, ačkoliv je málo obvyklé to takto říkat, je obsahu daleko přiměřenější, protože ve slovu „smlouva“ okamžitě vidíme vztah, o který tam jde. Vztah Hospodina a jeho lidu, vztah Hospodina a lidí, jak je zapsán v těchto knihách. A tak zatímco Starý zákon zachycuje proměny a dějiny vztahu Hospodina s lidem a lidu s Hospodinem v průběhu několika staletí, či spíše tisíciletí, Nový zákon zachycuje tyto vztahy vlastně v intervalu několika málo desetiletí. Ale jde vlastně o totéž. O vztah mezi lidem a
Hospodinem, mezi Božím jednáním a lidskou odezvou, který je zachycen ve slovech. A tak máme Bibli - ve slovech zachycené nejpodstatnější věci naší víry. To Poselství ze synody ale říká nádhernou a velmi jednoduchou větu: „Proto středem naší víry není jen kniha, nýbrž dějiny spásy, a jak dál uvidíme, osoba, Ježíš Kristus, Boží slovo, jež se stalo člověkem.“ Takto vstoupilo do dějin. Středem naší víry není jen kniha, nýbrž dějiny a osoba. A tady si uděláme malou odbočku a ukážeme si, že zde je například velký rozdíl mezi křesťanstvím a islámem. Islám sice mluví o vystoupení proroka Mohameda, což je dějinná událost, ale islám nestojí v zásadě na vztahu, ale na knize. Korán je chápán jako jakýsi souhrn slov, který má svůj původ v nebesích a který takříkajíc „snesl“ prorok na zem a předal ho lidem. Proto také je islám tak tvrdý. Je to spíš jakoby „kniha účetní“ než vyprávění o historii růstu. Spíš kniha předpisů než poutavý román, který nás potěší. A ať vás, prosím, nepohoršuje, že tu přirovnávám Bibli k poutavému románu, ale ono to svým způsobem tak je. Ne tedy ve smyslu, že by to všechno bylo vymyšlené, ale že je to dlouhý děj, jehož poselství je pro člověka v zásadě radostné, protože mluví o Boží záchraně. Další velmi zásadní věcí je, že jakkoliv je Bible pro křesťana důležitá, tak nakonec pro novozákonní víru je nejpodstatnější nikoliv kniha, ale osoba Ježíše Krista. A ta kniha, tedy Nový zákon, je pro nás také proto tak přínosná, protože nám tuto osobu zpřítomňuje. Teď uděláme takový menší veletoč a podíváme se na slovo, které vychází od Boha, a na jeho přítomnost v dějinách. To Poselství to říká velmi jednoduše; přečtu vám to doslova: „V řeckém originálu jsou pouze tři základní slova: logos sarx egenéto.“ Tedy česky: Slovo se stalo tělem. „Tato věta však není jen vrcholem onoho básnického a teologického skvostu, jímž je prolog Janova evangelia, nýbrž skutečným srdcem křesťanské víry. Věčné a božské slovo vstupuje do prostoru a času a nabývá lidskou tvář a totožnost, takže je možné se přímo k němu přiblížit a vyslovit žádost, jak to udělala skupina Řeků v Jeruzalémě: „Rádi bychom viděli Ježíše.“ A ještě kousek dál. „Kristus je slovo, které je u Boha a je Bůh, je věrný obraz neviditelného Boha, dříve zrozený než celé tvorstvo. (Kol 1,15) Ale současně je také Ježíšem z Nazareta, tedy poznatelným člověkem, který chodí po cestách Palestiny,“ který se nepřemísťuje sám o sobě silou myšlenky, ale po svých vlastních nohách, čili má stejná omezení pohybu jako třeba my, „je to ten, který se stal člověkem, a proto se stal také tím, kdo je podroben smrti.“ Dá se říci, že v Ježíši je Boží slovo přeloženo do „lidštiny“. Do lidské existence. To není slovo, které se na nás odněkud snese shůry, a my přemýšlíme, co s ním. To je slovo, které se stalo tělem, to je Boží vyslovení se, které je zde takříkajíc zhmotněno a vstupuje do dějin v osobě a životním příběhu Ježíše z Nazareta. To je pro nás ohromně důležité: abychom udrželi tuto řekněme dvojznačnost, to spojení dvou věcí, které patří k sobě, totiž že Ježíš je na jedné straně slovem přicházejícím od Boha a na druhé straně slovem zcela umístěným do lidských dějin v lidské podobě. Následování Ježíše je tedy uskutečňování toho Božího na zemi. Nebo z druhé strany: ten, kdo přijme Ježíše za svého Mistra a Pána, se stává jeho lidským druhem a zároveň nějakým způsobem účastníkem toho Božího, co v Ježíši je. Vtělení je opravdu - teď řeknu takovou hloupost - úžasný křesťanský vynález. Ne že bychom to vynalezli my, ale je to věc naprosto jedinečná. Musíme to domyslet; to není tak, že by se nám pro potěšení nebo pro zajímavost nebo pro zábavu Boží syn stal chvilku člověkem, aby si to vyzkoušel, nebo abychom my to viděli a potom zase aby on z toho lidství odešel a díval by se shůry na to, jak jeho mrtvolu křižují. Ta účast v lidském dění je naprostá. A účast v božství je taky naprostá. Je to naprosto něco jedinečného, co je zřejmě pro člověka přijatelné a pochopitelné tehdy, když se mu trochu rozsvítí, že totiž jako člověk je také schopen vnímat Boha. To je ta stará, v podstatě středověká věta, která se do češtiny dá strašně špatně přeložit (je použita v Katechismu katolické církve) a zní: Homo est capax Dei. Katechismus to překládá jako „člověk je schopen Boha“. Trochu to tahá za uši, ale v podstatě se to jinak přeložit nedá. Tato schopnost člověka tušit něco o Bohu, vědět něco o Bohu, být
s Bohem, nám otevírá cestu k porozumění Ježíši. Ta skutečnost, že se Ježíš stal člověkem, Slovo se stalo tělem, nás ujišťuje, že v lidství se lze s něčím Božím setkat. Proto říká koncil a po něm Jan Pavel II. ve své první encyklice, že tajemství člověka se vyjevuje plně jen v tajemství Ježíše Krista. Maličké odbočení, i když je to trošku nespravedlivé: včera jsem byl v Karolinu na doktorské promoci, ta je vždycky pro víc fakult najednou, a vedla ji jedna paní proděkanka, tuším z fakulty humanitních studií, starší dáma, zjevně vzdělaná, ušlechtilá a milá, a mluvila jak to promotor obvykle dělává, k absolventům. A já jsem si najednou uvědomil, jak je to úplně jiné, než když je tam při promoci naší fakulty někdo, kdo mluví jako křesťan. Ten tam neříká žádné spousty svatých slov, ale má to jiný náboj. Všechno, co ta paní proděkanka řekla, byla pravda; ona mluvila o té ušlechtilosti, pravdivosti, ke které to studium vede, taková standardní poučná řeč, a já jsem si říkal: ano, je to pravda, ale přijde mi to jako napůl vypuštěný balón. A člověk, který mluví s vědomím toho spolužití s Bohem vám v tom kontrastu přijde jiný, i když říká téměř totéž. Takže my v tomto můžeme vidět, jaká je to úžasná věc, že máme skrze víru vědomý vstup do kontaktu s Bohem. Ovšem to, že Bůh jako Slovo je přeloženo do lidštiny, nám klade určité otázky a staví nás do určitých problémů. Známe to z lidských kontaktů: druhému člověku mohu porozumět, ale nemusí to být jednoduché ani samozřejmé. Vyžaduje to určité úsilí a daří se to do jisté míry. A podobně když se Boží slovo stane člověkem a toto slovo vstoupí do lidských dějin jako zapsané slovo Boží v Písmu, klade nám pochopitelně otázky, pokud jde o porozumění. A proto to Poselství říká: „Každý čtenář Písma svatého, i ten nejprostší, musí mít odpovídající vědomosti o posvátném textu a připomínat si, že Slovo je oděno do konkrétních slov, jimž se podrobuje a přizpůsobuje, aby bylo pro lidstvo slyšitelné a pochopitelné.“ To, že se Boží slovo stalo člověkem a to, že je zapsáno jako Písmo, pro něho samozřejmě znamená určité ochuzení nebo omezení, protože naše komunikace má svá ohraničení. A to Poselství říká, že ta snaha pochopit Boží slovo je nutným úsilím, které je třeba vynaložit. Pokud se to nutné úsilí vyloučí, můžeme upadnout do fundamentalismu, který v praxi popírá vtělení Božího slova v dějinách, neuznává, že se toto Slovo vyjadřuje v Bibli lidským jazykem, který se musí dešifrovat, studovat a pochopit, a opomíjí, že božská inspirace neodstranila historickou identitu a vlastní osobnost lidských autorů. Bible je však také věčným a božským slovem, a proto vyžaduje jiné pochopení, dané Duchem svatým, které odhaluje transcendentní rozměr Božího slova přítomného ve slovech lidských. Tady je vlastně ve stručnosti charakterizováno úsilí, které v církvi po celou její historii existuje, totiž snaha o porozumění Slovu a chápání určité jinakosti Božího slova. Všimněte si toho hezkého vysvětlení, že pokud se vyloučí snaha o porozumění Písmu, to znamená, že budu ten zdánlivě pravověrný, který řekne, že jak je to tam napsané, tak to čtu, tak to je a dál o tom nebudeme bádat, v tu chvíli vlastně popírám vtělení Božího slova a jeho dějinnou dimenzi. V tu chvíli nevnímám, že to slovo bylo řečeno v určitém čase a v určité kultuře a já žiju v jiném čase a v jiné kultuře a musím se snažit překlenout vzdálenost mezi těmi časy a kulturami, abych tomu rozuměl. Takže snaha o porozumění Písmu, snaha exegetická, není v žádném případě nějakým nemístným šťouralstvím nebo nevěrou, naopak: jestliže člověk nehodlá přemýšlet o tom, jak Písmu rozumět a bere ho „tak, jak je to napsané“, může ho velice silně zdeformovat. Je to asi tak, jako kdybyste do domu, ve kterém jste bydleli před třiceti lety a po vás se tam vystřídali tři další nájemníci, přišli s klíčem, který jste měli třicet let schovaný, a divili se, že nemůžete odemknout dveře. Za třicet let se udála spousta věcí: je to sice tentýž dům a tytéž dveře, ale je tady také těch třicet let. A to je potřeba vzít vážně. Máli tedy člověk špatný klíč k Božímu slovu, tak tím tomu slovu nikterak nepomůže. Ale současně je zde řečeno, že to slovo musíme brát jako slovo, které odhaluje transcendentní rozměr Božího slova, tedy Písmo je vždycky ještě něco víc než pouhý popis nebo literární památka, kterou stačí prozkoumat tak jako jiné literární památky. Proto je zde
zdůrazněno, že pro plné pochopení Písma svatého je nutná živá tradice celé církve. Živá tradice celé církve není to, že si pamatuji pět kázání za posledních deset let anebo to, co mne učili v náboženství - to všechno do mé osobní živé tradice může také patřit - ale živá tradice církve se táhne jejími dvoutisíciletými dějinami. Někdy se tak ironicky říká, že povolání teologa je zajímavé, protože on musí vynaložit určité úsilí, aby něco nového vymyslel, a pak ještě větší úsilí, aby dokázal, že nic nového nevymyslel. Tohle však v sobě skrývá něco opravdu podstatného: má-li být to, na co jsme přišli, skutečně dobré, užitečné a přijatelné, pak to do toho proudu tradice musí patřit. To neznamená pouhé opakování toho, co někdo řekl před dvěma sty nebo tisíci lety, to znamená pokračování v jednom proudu. Nelezeme takříkajíc do Vltavy tady v Podbabě, ale do Labe v Drážďanech, ale pořád je to jeden proud. A není to Dunaj ve Vídni… Tak toto je pro nás poměrně důležité a opravdu to často vyžaduje určité vzdělání. Na konci této kapitoly je řečeno: „Protože středem zjevení je božské Slovo, které se stalo tváří, není možné od Bible očekávat, že nás poznávání dovede k etickým rozhodnutím nebo k velké ideji, ale dovede nás k setkání s událostí, osobou, která dává životu nový horizont a tím i rozhodující zaměření.“ To je citace z Deus caritas est, encykliky Benedikta XVI. Všechno slovo zapsané v Písmu nás má vést k setkání s osobou, s událostí. To je naprosto zásadní věc. To Poselství má hezkou výstavbu a mluví o tom, že domem Slova, domem, v němž Slovo přebývá, je církev. Doslova: „Jako si Boží moudrost zbudovala ve Starém zákoně svůj příbytek v městě mužů a žen a vytesala sedm sloupů (Př 9,1), tak také Boží slovo má svůj dům v Novém zákoně; je to církev, která má svůj vzor v mateřském společenství Jeruzaléma. Církev založená na Petrovi a apoštolech, která dnes skrze biskupy a ve společenství s Petrovým nástupcem, která je i nadále strážkyní, hlasatelkou a vykladatelkou Slova.“ Lukáš ve Skutcích apoštolů 2,42 načrtává architekturu církve založenou na čtyřech sloupech: „Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“. Tedy ty čtyři sloupy: apoštolské učení, bratrské společenství, lámání chleba čili eucharistie a modlitba. Samozřejmě jako každý pořádný biblista zde autoři Poselství citují Řím 10,17: „Víra je z hlásání, hlásání se pak děje slovem o Kristu.“ Já si dovolím říci, že pro každého z nás, kdo se snaží křesťanství nějak dál šířit, ať už oficiálně, formálně, tím, že káže a vyučuje, nebo neformálně tím, že s lidmi prostě mluví, potřebuje toto mít jasně zapsáno v paměti. Neznamená to, že s lidmi nemůžeme mluvit o ničem jiném, ale znamená to, že toto posléze nemůže chybět, má-li jít o křesťanskou víru. Víra se nezrodí ani jenom z milého společenství, ani jenom ze zábavného programu, ani jenom z nějakých hrátek, které lidi vedou k přemýšlení; to všechno může být samozřejmě užitečné, ale skutečná křesťanská víra se neobejde bez hlásání a hlásání se děje slovem o Kristu. Zmiňují se tu dvě formy, jednak tu vidíme v podstatě citaci z Catechesi tradendae: „V církvi zaznívá katecheze; ta je určena k tomu, aby prohloubila v křesťanovi tajemství Krista ve světle Slova, aby jím byl celý člověk prozářen.“ Je opravdu zajímavé, jak někdy básnické schopnosti Jana Pavla II. opravdu ozvláštnily a okrášlily podstatnou teologickou výpověď. A teď následuje něco, čím vás nechci dovést ani k smíchu ani k zlosti: „Avšak vrcholem hlásání je homilie, která je dodnes pro mnoho křesťanů hlavním okamžikem setkání s Božím slovem. Při tomto úkonu by se kněz měl stát prorokem; vždyť musí jasnou, pronikavou a zásadní řečí zvěstovat podivuhodné Boží činy v dějinách spásy, nabízené nejprve skrze jasné a živé čtení biblického textu předkládaného liturgií, ale musí je aktualizovat do časů a poměrů, v nichž žijí posluchači, a vyvolat v jejich srdci otázku, týkající se obrácení a životního úsilí: Co máme dělat?“ A já k tomu řeknu jen dvě věci: je to v podstatě na pěti řádcích shrnutý celý obsah homiletiky, a za druhé: jo, kdyby tak Pánbůh dal… Samozřejmě z toho nemohu vyjímat sebe, fandil bych si, kdybych řekl, že v každém kázání jsem prorokem a zásadní, jasnou a promyšlenou řečí… a tak dále. Ale přesto si troufám tvrdit – a je to takové
moje postesknutí – že přes všechnu inflaci slov je homilie úžasná příležitost, která bohužel opravdu je často trestuhodně nevyužívaná nebo spíš zneužívaná k planému povídání. Homilie je ale skutečně úžasná příležitost, a to z jednoho důvodu: homilie má větší šanci než katecheze v tom, že je vsazena do prostoru liturgického dění, do prostoru modlitby. Jak čtení Božího slova, tak homilie jsou součástí liturgie. Dál to Poselství říká, že bohoslužba slova a bohoslužba oběti je jeden liturgický úkon. A je přece jenom rozdíl, jestli krásnou kytku dáte do vody nebo ji držíte jenom ve vzduchu. Já tím nechci shazovat katechezi, mluvím jen o té příležitosti. Chci říci, že homilie je taková velká příležitost, protože je to hlásání vsazeno do prostoru modlitby, do prostoru Boží chvály, do prostoru konání, které chápeme jako výslovně vyhrazené Bohu. Když se to nevyužije, je to velká škoda. Z pléna byla v tuto chvíli položena otázka, která nebyla řečena na mikrofon, tudíž její znění není známo. Děti jsou hodny zvěstování také, byť přiměřeně. Zvěstování ale není totéž, co naučení. Je přece jen nutné rozlišit výuku a homilii jako součást bohoslužby. To slovo „pro děti“ neznamená, že se děti nic nedozvědí nebo nic nepamatují, ale v podstatné v tu chvíli není to, aby se naučily to, co nevědí, ale aby ony byly přiměřeným způsobem účastníky bohoslužeb. Když už jsme téma načali, dovolím si malý exkurz: já jsem opravdu velikánský nepřítel toho, když se do slavení liturgie vsadí katechetická nebo teologická hodina. To se týká jak některých akcí pro děti, konaných při mši rámci „kázání pro děti“. Homilie je nedílná součást bohoslužby, ne chvíle, kdy si najednou můžeme provozovat něco jiného. Totéž se týká akcí s dětmi. Ony se samozřejmě líbí, když jsou zajímavé a poutavé… ale ještě to neznamená, že tam patří. Záleží tedy na pochopení celku slavení eucharistie a na pochopení toho, kdy, k čemu a jak je vhodný čas. Když potkáte na ulici člověka, který jde na nákup, a začali byste mu vykládat nauku o přepodstatnění, tak můžete mít pravdu, ale je to neadekvátní a do té situace to nepatří. A podobně nemůžeme do mše umístit něco, co se nám náhodou zdá vhodné nebo líbí a my nemáme jinou příležitost, jak to uplatnit. P. Jan Evangelista Urban v nějakých textech o evangelizaci z konce 40. let napsal jednu velmi užitečnou věc: Když s někým mluvíme o věcech víry, je vždycky lepší říct o něco méně, než co ten člověk chce slyšet. Je to naprosto jasné: když mi někdo řekne o něco méně, můžu se ho zeptat. Když mi řekne o něco více, mohl se už nastartovat takový ten obranný mechanismus, který přijetí slov brání. Tak tedy Boží slovo, jakkoliv ho můžeme číst, kdykoliv, kdekoliv atd. je v pravoslavné i katolické liturgii výslovně vsazeno do bohoslužebného dění, tam je jeho význačné místo a je to jeho velká šance, že bude chápáno spíš v té transcendentní dimenzi, která přesahuje to obyčejně lidské, než jenom jako mnoho jiných textů, které dorážejí na naše uši a které slyšíme i neslyšíme. Dalším sloupem té duchovní budovy církve, domu slova, je modlitba. Jak připomíná sv. Pavel, je utkaná „z žalmů, hymnů a duchovních písní“. My známe ještě další dva způsoby, kde je Boží slovo spojeno s modlitbou kromě mešní liturgie. To jedno je liturgie hodin, které se říká breviář. Tato modlitba církve spojuje Boží slovo s prostorem modlitby, doslova řečeno: my si žalmy jenom nečteme, my se je modlíme. Pamatuji si, jak jsem byl kdysi na návštěvě u jedněch přátel, byli to evangelíci, moc hodní lidi, hezky jsme si celý večer povídali a já jsem navrhl, že bychom si mohli něco taky přečíst z Písma. Domluvili jsme se, že to bude ze žalmů. A teď ten můj kamarád, otec rodiny, vzal Bibli, našel nějaký žalm a prostě ho přečetl. A já jsem si uvědomil, že on se ten žalm asi nikdy nemodlil. To byl pro mne takový zajímavý zážitek, jak tatáž slova mohou být čtena anebo modlena a vždy zní jinak. Člověk to má z breviáře zafixované jako modlení. To neznamená, že bychom se neměli snažit těm slovům rozumět, to jistě taky, ale my si takříkajíc vypůjčujeme Boží slovo k naší řeči, kterou vedeme k Bohu. A i když přitom zdaleka vždycky nejsme úplně přítomni a nemůžeme si
uvědomovat, co všechno říkáme, alespoň globálně bychom si toto měli uvědomovat. My si „půjčujeme“ Boží slovo tomu, abychom jím k Bohu mluvili. Opět nezaznamenaná otázka či připomínka z pléna. Odpověď zněla: Modlitba, která postrádá oporu v Božím slovu, se může stát plácáním. A je dobře si uvědomit, že jakkoliv může být dobré modlit se vlastními slovy, tak jsme-li k sobě kritičtí, zjistíme, že po čase stereotypně plácáme vlastními slovy. Ne třeba každý a vždycky, ale může se to také stát. Boží slovo má ovlivňovat a oplodňovat naši modlitbu a na druhé straně Boží slovo do prostoru modlitby patří. Dalším sloupem církve je bratrské společenství. Jakkoliv samozřejmě může Boží slovo číst jednotlivec, tak ono patří do společenství církve nejenom v tom smyslu, že ho církev nese těmi dvěma tisíci léty dějin a nejen tím, že nějakým způsobem autoritativně vykládá biskupskou službou, ale že je to slovo, které společně sdílíme a které nás společně ovlivňuje. Tady bych zase naopak řekl, že tohle je ohromná výhoda: všichni ti, kdo berou Bibli jako jedinečné Boží slovo, jsou tím pádem syceni z téhož pramene. Že z toho uděláme v některých věcech různé závěry, to je pravda: na to je taková ta výstižná, i když trochu smutné úsloví, že v ekumenismu nás zavřená Bible spojuje a otevřená rozděluje. Je to samozřejmě přehnané, ale konstatuje to, že s odvoláním na tutéž knihu můžeme z řady věcí dělat jiné závěry. Přesto bych si dovolil říct a zdůraznit, spolu s tímto naším milým Poselstvím, že ta základní naděje křesťanství, tzn. naděje ve spásu a v Boží příklon k člověku, který znamená záchranu, tahle naděje je v Božím slově zachycená a ta je nám opravdu všem křesťanům nejrůznějších denominací společná. Tady pak dále toto Poselství doslova říká: „V domě Božího slova se také setkáváme s bratřími a sestrami jiných církví a církevních společenství, kteří se s námi setkávají, i když rozdělení přetrvává, v úctě a lásce k Božímu slovu, jež je počátkem a pramenem první skutečné, i když ještě ne plné jednoty. Toto pouto se musí stále posilovat společnými biblickými překlady, šířením posvátného textu, ekumenickými biblickými modlitbami, exegetickým dialogem, studiem, výměnou hodnot vlastních různým biblickým tradicím, hlásáním a svědectvím Božímu slovu v dnešním sekularizovaném světě.“ Zase budu jednou kritický: Myslím, že kdyby si autoři tohoto neslavného prohlášení České biskupské konference k Bibli 21 tenhle odstavec přečetli (autoři nebyli biskupové!), nemohli by ho napsat tak, jak ho napsali. To prohlášení je nešťastné, protože má konkurenčně dotčený, nešťastný tón a jsou tam věci, kterými se lidem něco podsouvá; například když se o nějakém překladu řekne, že je to „Bible pro jednadvacáté století“, neznamená to, že se žádný jiný překlad v tom století dělat nebude. Já bych tady rád udělal malou odbočku, která trochu souvisí s tou kritikou. Rád bych totiž připomněl, že za prvé každý překlad Písma je problém, protože překlad je vždycky jenom překlad. S tím se nedá nic dělat; může být lepší nebo horší, ale pořád je to jenom překlad. Kdo to chce mít úplně dobré, musí se naučit příslušnou řeč, a to dobře, jinak se nedá nic dělat. Jinak jsme odkázáni na to, jak tomu někdo rozumí, protože každý překlad je také výkladem, protože mám-li přeložit větu, musím jí také rozumět. A to už jí rozumím sám za sebe. Samozřejmě že u dobrých překladů se bere v úvahu, jak tomu rozuměli jiní, jindy a jinde, srovnávají se překlady do jiných jazyků a historické překlady, ale pořád se musím rozhodnout pro jedno porozumění, jinak to nejde. Každý překlad je tudíž kritizovatelný. Další důležitá věc je, jaký nárok na ten překlad máme, co od něho vyžadujeme a potřebujeme. A tady se ty nároky opravdu liší. Zmínil bych tři takové body: můžeme chtít, aby ten překlad byl i člověku málo znalému srozumitelný. Srozumitelnost bude hlavní
požadavek, protože budeme předpokládat, že tento překlad bude používat jednotlivec. Pod tímto zorným úhlem nebyl dělán jen překlad Bible 21, ale například i novozákonní překlad, který vytiskli za komunistů v Římě a který jsme mnozí, kteří to pamatujeme, s radostí používali, a sice byla to revize Škrabalova překladu od P. Ondřeje Petrů OP. Pamatuji si, jak tehdy jeden vzdělaný pán říkal, že překlad pana doktora Petrů není žádný překlad, to je to, co si pan doktor Petrů myslí o Novém zákoně. Ale to je do jisté míry každý překlad. Petrů byl pro nás velmi příjemný, protože byl srozumitelný. Jiný nárok na překlad může být, když překlad má být používán v liturgii. Mimochodem překlad Bible 21 byl kritizován za to, že je pro liturgii nevhodný, ale on pro ni taky nebyl dělán. Překlad pro liturgii musí snést hlasité předčítání, tam bude samozřejmě větší důraz na literární hodnotu. A bude sporné, jaké výrazy tam můžeme a nemůžeme použít. Legendární učitel latiny pan profesor Víšek v Litoměřicích, kterému prošly generace bohoslovců rukama měl jedno místo, ze kterého byl u nových překladů na větvi, a sice pasáž z Geneze, že had bude „žrát prach“. Rozčilovalo ho, že by v kostele mělo zaznít vůbec slovo „žrát“. A v Bibli 21 samozřejmě ten had žere prach, jak jinak, přece ho nebude papat. A potom je další možnost, kdy potřebujeme text pro vědeckou teologickou práci. Tam potřebujeme text přesný, proto v opravdu odborných knihách je třeba se vždycky nakonec obracet k textu původnímu, tedy řeckému nebo hebrejskému. Chci-li něco podstatného dovozovat z Písma, pak musím opravdu z originálního textu anebo z nějakého komentovaného překladu, kde se bude počítat s různými variantami. V komentářích najdete nejrůznější překladové varianty, které ve čtení pro běžné použití zdaleka nepotřebujete. Ještě snad jedna poznámka, taková běžná, ale nemohu si nedovolit ji říci: pokud máte s nějakým místem v Písmu obtíž, tak první pomocí je podívat se do jiných českých překladů. To je první, co může pomoci nějaké místo osvětlit. Druhá pomoc je podívat se, pokud to existuje v jazyce vám přístupném, do nějakého biblického komentáře. Dovolím si jednu vlastní poznámku: někdy v katolickém prostoru tak zdůrazňované jako potřebné a nezbytné poznámky pod čarou nejsou často vůbec dostatečné. Samozřejmě, že nemohou být dostatečné. Nikdo menší a klasičtější než pan biskup Liška, dobrý to novozákoník, říkával: „Prosím vás, poznámky pod čarou? Ty jsou spíš tak asketické. Když tomu chcete rozumět, musíte si vzít komentář!“ Nárok na poznámky prostě nemůžeme přetěžovat, nemůžeme v nich najít všechno potřebné k porozumění. A další poznámka z pléna (patrně se týkala oslovení „Bratři a sestry“ při liturgii, když se čte z Pavlových listů). Apoštol Pavel psal bratřím. Prostě to tehdy ve společenství církve jinak nešlo. A teď jde o to, jestli to při té liturgii chápeme jako citování apoštola Pavla nebo oslovení přítomných. To je celý rozdíl. Jestliže cituji Pavla, nemůžu si pomoci, je tam „bratři“. Chápeme-li to jako oslovení dnešního shromáždění, potom „bratři a sestry“. Kdo si pamatujete staré texty evangelních perikop, tak ty začínaly slovy „za onoho času“. Je dobře, že už to tak není, já to považuji za pastoračně nevhodné. Jednak to v evangelním textu není a za druhé mi to připomíná „Bylo, nebylo, za devatero horami…“ a tak dále, takže to není šťastné. Asi dvacet let po koncilu se to v nových německých překladech ovšem objevilo zase. Naštěstí to k nám přes hranice nedošlo. Samozřejmě že Boží slovo není určeno jen pro nás, abychom si ho sami pro sebe ponechali, to slovo má misijní náboj a má se dostat k druhým lidem. To slovo je určeno takříkajíc všem, ale to neznamená, že ho mohu a mám recitovat každému a kdykoliv. Nicméně jako slovo, které není určeno jenom nám, kteří jsme ho už přijali, ale které je určeno dál, tak to Boží slovo máme chápat. Máme si samozřejmě lámat hlavu s tím, jakým způsobem
se k druhému člověku dostane tak, aby pro něho bylo akceptovatelné, a tehdy, kdy je to pro něho vhodné. To se hezky říká, ale v praxi to samozřejmě znamená značnou námahu a nárok, a souvisí s tím nepochybně jedna důležitá věc: naše modlitba. Boží slovo v liturgii, jak jsme o tom už mluvili, patří do prostoru modlitby, ale sdělování Božího slova souvisí s modlitbou těch, kdo ho sdělují. Já to řeknu trochu přehnaným obrazem: my si máme vyžádat jako každý pilot povolení k letu. My si máme v modlitbě vyžádat dovolení k tomu, abychom teď, tady a tomuto člověku směli zvěstovat Slovo, anebo taky máme vnímat zákaz dělat něco, co by bylo jen z naší vůle. a V modlitbě máme samozřejmě také prosit o sílu a schopnost k tomu, abychom Boží slovo předali dobře. Tady jsme ještě u jedné věci, s níž se dostávám trochu za obrys toho Poselství, ale zase do blízkosti svatodušních svátků, a to je chápání Božího slova a chápání Ducha svatého. Tady jsme dlouze mluvili o tom, jak se Slovo stalo tělem. Slovo se stalo tělem, Ježíš se stal jedním z nás. A my máme někdy v katolickém prostředí příliš snadný únikový prostor, ve kterém vidíme pokračování Ježíšovy přítomnosti v eucharistii. Ale může se stát, že tam už nevidíme pokračování Ježíšovy působnosti. A tak se ve stručnosti podívejme na to takto: Ježíš přítomen zde na zemi, přítomné Boží slovo na zemi, měl být eliminován a zničen, tedy byl ukřižován. V tu chvíli ta živoucí přítomnost přestala pro nás fungovat. Ježíš byl vzkříšen, ukázal se Petrovi, Dvanácti a pak ještě více než pěti stům bratří najednou a nakonec Pavlovi, abych ho takto citoval, a po nějaký čas se aspoň bodově zúčastňoval lidských dějin. Ale pak říká: „Neodejdu-li, Utěšitel k vám nepřijde“. A Ježíš vstupuje na nebesa a to znamená, že vystupuje ve své lidské podobě z lidských dějin. Byl by jako vtělené Slovo opět v lidských dějinách nepřítomný. Jenže dává svého Ducha, ve kterém v lidských dějinách dále působí. Ale už ne jako Ješua z Nazareta, který chodí po zemi, ale jako ten, kdo kromě jiného působí v komkoliv z nás přítomných, kteří jsme díky iniciačním svátostem darem Ducha vybaveni. Pán Bůh udělal tu neuvěřitelnou věc, že to působení Ducha Božího včlenil do životů nás, nedokonalých lidí, a na nás je, abychom teď v dějinách to Ježíšovo konání zpřítomňovali. Proto koncil řekl v první kapitole Lumen Gentium, že církev je jakoby svátost, znamení Boží přítomnosti. A tedy to Boží slovo, které my přijímáme, má v našem jednání mocí Ducha ožívat a šířit se nejenom akusticky, ale existenciálně.A to existenciální šíření Božího slova není jen to, že dáváme ten nešťastný dobrý příklad, když vždycky přiskočíme na pomoc rychleji a dáme do košíčku víc než ti druzí, ale že žijeme z naděje ve spásu, z naděje ve vzkříšení, že žijeme z Božích darů. Tím zpřítomňujeme Ježíšovu činnost a k tomu jsme Duchem Božím vybavováni. Mohli bychom tedy v takovém za vlasy přitaženém přehledu říci, že Slovo se stalo tělem, tak mezi námi působilo, pak se vrátilo k Otci, ale seslalo nám svého Ducha, v kterém toto Slovo dále působí a to v nás a skrze nás lidi. Neuvěřitelné, ale je to přesto tak. A tohle je dobré domyslet. Já si teď vzhledem k tomu, že to říkám v takové zkratce, dovolím maličkou reklamu: na Christnetu má ke svatodušním svátkům viset jedno moje kázání, které je právě rozvedením toho, co jsem tu právě říkal. Neslyšitelná otázky z pléna Smrt a vzkříšení byl jakýsi průchod k Otci. Tam totiž – když už to takhle začneme pitvat – by se snad dalo říci, že aby naše naděje byla úplná, tak potřebujeme vidět na Ježíši tu proměnu, která je ve smrti a za smrtí. Tu proměnu ve vzkříšeného člověka, jehož vlastí je už nebe. Proto tady nemohl zůstat, a přesto nám Ducha svatého dal.
