Podnikový dluh a podnikový úpadek: analýza vývoje v roce 2012 The Debt and Bankruptcy of Businesses: An Analysis of Development in 2012 Eva KISLINGEROVÁ, University of Economics, Praguei Abstrakt Cílem příspěvku je analyzovat vztah mezi vývojem počtu vyhlášených konkurzů, výší celkových bankovních úvěrů poskytnutých podnikové sféře a vývojem hrubého domácího produktu v České republice. Na základě analýzy a syntézy konstatuje vzájemný vztah vyplývající z průběhu ekonomického cyklu, kdy recese vyvolávají stav finanční tísně především u těch podniků, jejichž kapitálová struktura je založena na převaze cizího kapitálu. Jsou také předloženy některé možnosti, jak tento cyklický charakter konkurzů ovlivnit a regulovat primárně tím, že by byla změněna definice předlužení v insolvenčním zákonu.
Abstract The paper concerns mainly the relation between the number of bankruptcies, the total volume of loans granted to businesses and the development of gross domestic product in the Czech Republic. It states that these factors are interrelated and result from the course of the economic cycle, as recessions cause financial distress especially to those businesses whose capital structure is based on the prevalence of debt. It also suggests several possibilities for influencing and regulating the cyclic character of bankruptcies, primarily by changing the definition of overindebtedness in insolvency law. Key words Bankruptcy, business, capital structure, debt, insolvency, insolvency law, loan Klíčová slova Cizí kapitál, dluh, insolvence, insolvenční zákon, kapitálová struktura, konkurz, podnik JEL: G 33; G 34
i
Department of Business Economics, Faculty of Business Administration, W. Churchill Sq. 4, 130 67, Prague 3 Czech Republic, katedra podnikové ekonomie, Fakulta podnikohospodářská, nám. W. Churchilla 4, 130 67, Praha 3, Česká republika e-mail:
[email protected] Acknowledgement – This paper is one of the outputs of the research project TD 010093 “Development of transaction costs of Czech businesses in insolvency proceedings, the possibilities of their reduction to the level common in the EU by improving legislation, the options for improving the statistics of insolvency proceedings and creating a model of financial fragility of families” registered at the Technology Agency of the CR (TA ČR). Poděkování - Tento článek je jedním z výstupů vědeckého projektu TD 010093 "Vývoj transakčních nákladů českých ekonomických subjektů v insolvenčním řízení, možnosti jejich snižování na úroveň běžnou v EU pomocí zdokonalení legislativy, možnosti zlepšení statistiky insolvenčních řízení a vytvoření modelu finanční křehkosti rodin" registrovaného u Technologické agentury České republiky (TA ČR).
2
1. Základní teze Téměř zlidovělý bonmot říká, že kapitalismus bez bankrotu je stejně nemyslitelný, jako křesťanství bez pekla. Jak vtipně poznamenává ve své knize Insolvenční právo profesor Tomáš Richter, bylo by zajímavé vědět, kdy autor oné věty Frank Borman svůj nesporně naprosto přesný postřeh řekl 1. Zda před tím, než jím vedené Eastern Airlines zkrachovaly, nebo až po pádu tohoto významného amerického leteckého dopravce, který byl ve své době největší společností v oboru v USA, ale který v roce 1991 po více než roční agónii v režimu ochrany před věřiteli s konečnou platností zkrachoval.2 Pokud se nad Bormanovým bonmotem pečlivěji zamyslíme, pak ucítíme podobné zklamání, jaké se u vtipných a průbojných spojení stává často. Neobstojí. V křesťanství je úloha pekla jednoznačná a nediskutovatelná – věci jsou černé a bílé. Šedý je pouze očistec. V insolvenčním světě je úpadek daleko složitějším prostorem, který nutně odmítá polarizaci na černou a bílou. Úpadek může být stejně dobře důsledkem zhýralosti a hříchu jako čistoty a dobroty nebo jenom prosté hlouposti. Ale stejně je příměr s peklem vtipný. Obvykle však opravdu přičítáme bankrot či úpadek podniku jeho špatnému vedení, nedostatečné finanční kázni, chybnému investičnímu rozhodnutí, neschopnosti kontrolovat náklady a podobně. To tedy značí, že podle obecného názoru je většinou úpadek zaviněn špatnými rozhodnutími manažerů podniků 3. Samozřejmě je jasné, že věci jsou podstatně složitější. Přičemž velmi zajímavou otázkou logicky je, jaký vliv na úpadky podniků mají majitelé. Aniž bychom nyní chtěli řešit obecnou problematiku vztahu managementu a vlastnických struktur podle velikosti podniku a podobně, budeme pro další úvahy předpokládat, že lidé odpovědní za běžný chod podniku a za obvyklou agendu včetně investic, nejsou shodní s vlastníky. Ostatně povětšinou to tak i ve větších společnostech bývá. Navíc pro většinu násled-
1
Richter, str. 120 Ve skutečnosti, jak ostatně poznamenává i Richter, ale bývalý kosmonaut a kapitán Apolla 8, které jako první loď s lidskou posádkou obletělo Měsíc, v čele Eastern Airlines (někdy také Eastern Air Lines) v době krachu společnosti nestál. O postavení CEO přišel v roce 1986 v souvislosti s převzetím EA jinou společností. 3 Schválně nyní ponechávám stranou častou představu o krachu podniku v důsledku kriminálního jednání manažerů nebo vlastníků. Podobné případy se jistě stávají, nejsou ale ani zdaleka tak časté, jak je laická veřejnost přesvědčena. 2
ných vývodů není podstatné, že jsou majetkové a rozhodovací struktury velmi často propojené, můžeme je snadno považovat za vzájemně nezávislé, aniž by to něco měnilo na výsledku. Hledejme tedy vztah mezi tím, nakolik se v podnikovém prostředí prolínají tyto dva aspekty: - úroveň cizích zdrojů, tedy především objem kapitálu z vnějšku společnosti v celkové kapitálové vybavenosti podniku. V českém prostředí to obvykle znamená úroveň kapitálu úvěrového – ať již jde o úvěry investiční nebo provozní, případně o kontokorenty na vyrovnávání výkyvů cash-flow nebo podobné finanční nástroje zajišťující krátkodobý kapitál. Tato otázka účelu je podružná. - pravděpodobnost úpadku, tedy náchylnost podniku k tomu, že se dostane do jedné ze dvou forem úpadku tak, jak je zná české úpadkové právo.4 Ona závislost, která nás zajímá, je vztah mezi závislostí na cizích zdrojích a pravděpodobností úpadku. Pokud se navrátíme k příměru mezi peklem a bankrotem, pak zde opravdu vidíme onu kauzalitu hříchu. Pokud bychom prokázali vztah mezi závislostí na úvěru a pravděpodobností, že podnik zkrachuje, pak budeme mít v rukou faktický příklad toho, co křesťanství považuje za „cestu do pekel“, totiž určitý model jednání, který není konformní s rájem, v našem případě s podnikatelským úspěchem. Nebo alespoň s ním není konformní obvykle, ve většině případů. Lze
4
V dané souvislosti je míněn zákon 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení, který je obvykle označován jako Insolvenční zákon a v právnické praxi pak jako InsZ. Jak známo, tato legislativa byla přijata sice v roce 2006 a od tohoto roku je také platná, avšak účinnosti nabyl zákon až 1. ledna 2008. Úpadek je definován v § 3 dvěma způsoby, buď jako platební neschopnost nebo jako předlužení. Někdy jsou tyto formy nazývány také úpadkem zjevným a úpadkem skrytým. Zjevný úpadek se projevuje navenek tím, že podnik neplní platby a to ani po třiceti dnech, kdy jsou splatné. Předlužení se nemusí projevit, protože podnik svoje závazky hradí, například díky přijatému úvěru, ale celkový objem jeho závazků je větší než jeho majetek. Obě situace jsou důvodem pro zahájení insolvenčního řízení. První stav je vcelku jednoznačně definován. V případě druhém samozřejmě nastává řada výkladových složitostí. Například je zde potíž se samotným pojmem „majetek podniku“, dále příslušné ustanovení hovoří i o přihlédnutí k příštímu hospodaření. V principu je tak definice předlužení pouze velmi obtížně uplatnitelná v praxi. Více k této problematice Hnilica, Ševčík, str. 36 – 38.
3
však zatím vyslovit základní hypotézu, se kterou budeme v následujících pasážích pracovat: Závislost na cizích zdrojích vede k vyšší pravděpodobnosti, že podnik dospěje ke stavu zjevného nebo skrytého úpadku a že výsledkem tohoto stavu bude v reálném světě jeho vstup do insolvenčního řízení se všemi důsledky, jaké jsou obvyklé pro věřitele a pro návratnost jejich pohledávek. Samozřejmě nejde o představu nijak inovativní, ostatně i Brealey a Myers, jak ještě bude řeč, konstatují, že v případě vysokého podílu cizích zdrojů roste riziko finanční tísně. Což je nesporně pořádný krok k úpadku. naší otázkou však je, nakolik se podobná obecná teze uplatňuje bez ohledu na region a především nakolik zesiluje akcent rizika finanční tísně a úpadku vzhledem ke změnám v celkovém ekonomickém prostředí moderního světa. Při pokusu o sběr potřebné matérie důkazů v prostředí české ekonomiky nutně narazíme na řadu obtíží, které se jaksi přirozeně přidružují k problematice insolvencí. Definujme nyní alespoň některé z nich: - úpadky společností jsou častější v čase stagnace ekonomiky nebo v čase recese, to znamená, že „míra pravděpodobnosti úpadku“ má přirozeně cyklický charakter, - právě období stagnace nebo recese bývá také obdobím obecného poklesu cen aktiv, tím je dáno, že finanční domy v tom období preferují shromažďování své hotovosti před poskytováním nových úvěrů, existuje zde tedy přirozený tlak na celkový pokles objemu úvěrů, tento tlak se projevuje v podnikové sféře výskytem situace finanční nouze, náklady na řešení tohoto stavu jsou pak často fatální, - v čase stagnace a recese většinou poklesne i míra inflace nebo dojde k deflaci, čímž jsou především postiženi výrobci na konci celého cyklu a klesá tak jejich profit, tento efekt se pak přenáší dál a dochází k tlaku na celou oblast výrobních či přesněji produkčních cen. To vede ke zhoršování cash-flow podnikové sféry obecně, tím je ale vážně ohrožována schopnost podniků plnit svoje závazky tak, aby to bylo v souladu s § 3 InsZ (nebo v souladu s jiným, podobně koncipovaným zákonem), - stagnace nebo recese znamenají prakticky nutně pokles poptávky po zboží a službách, nehledě na to, zda poptávky domácí nebo zahraniční. Výsledkem jsou klesající tržby (příjmy) podniků, přičemž obvykle platí, že z řady důvodů nejsou podniky schopny snižovat svoje náklady stejně dynamicky a pružně, jak dokážou klesat jejich příjmy. Problém je v tom, že zatímco ceny a poptávka se řídí trhem a to
v podstatě absolutně, trh s prací je regulován jak rigidním zákonodárstvím (nepružná pracovní legislativa), tak i dalšími vlivy, jako je například činnost odborů. Podobně jako je značně obtížné a také především nákladné měnit počet zaměstnanců, tak není možné (nebo je to krajně obtížné) ani pružně měnit mzdové náklady prostřednictvím snižování platů. Bylo by možné pokračovat v tomto výčtu. Avšak je jasné, že jakýkoliv pokus o určení převládajících důvodů zvýšení nebo snížení počtu úpadků podnikatelských subjektů či podniků v určité době, bude vždy možné zpochybnit z řady jiných dobrých důvodů. Sám fakt vysoké míry využití cizího kapitálu přitom nesporně nemusí být sám o sobě příčinou krachu podnikatelského záměru nebo příčinou krachu podniku – zcela jistě z minulosti dávnější i nedávné známe dlouhou řadu případů, kdy z firem v podstatě předlužených nebo z firem, u kterých vlastní kapitál nebyl ani zdaleka prioritním zdrojem financování, vyrostly podniky klíčové pro současnou podobu hospodářského života. Avšak v oněch časech jsme také nebyli svědky tak turbulentních situací a tak významných dynamických posunů ve finančním sektoru, jakými procházíme v podstatě kontinuálně nyní. Jde zde o to, že pokud klasici podnikových financí Brealey a Myers říkají, že není žádný od Boha daný poměr vlastního a cizího kapitálu5, z dnešního pohledu se tato teze ukazuje jako stále hůře udržitelná. Pod tím si nelze představovat, že bychom dokázali říci s přesností na procento, kolik kapitálu vlastního a cizího má mít podnik, aby dosáhl optimálního využití zdrojů při nejnižších nákladech a maximalizaci užitku. Takový poměr je a vždy bude plovoucím vztahem a dynamickou rovnováhou. Rýsují se nám však určité hranice využití cizích zdrojů, které nejsou definovány z hlediska maximalizace užitku, ale ze strany naprosto opačné, totiž udržení přiměřeného rizika 6. 2. Logický vztah úvěru a úpadku Brealey a Myers tvrdí, že „vyšší dluhové poměry vedou k tomu, že se více společností dostane při výraznější recesi do finanční tísně. S tímto rizikem však žijí do jisté míry všechny společnosti a neznamená to ještě, že méně rizika je i lépe.“7 Z dnešního pohledu jde o vyjádření fascinující svou lehkomyslností. Období následující po roce 2007 nás nutí chápat pojem rizika daleko vážněji a s větším respektem, než
5
Brealey, Myers, str. 356 Clayman, M.R, Fridson, M.S., Troughton, G.H., str. 203 7 Brealey, Myers, str. 356 6
4
kdykoliv dříve. Zábavné je, že pánové Brealey a Myers o několik řádků dál pokračují způsobem, který nám v současnosti připadá ještě nepochopitelnější a záhadnější: „Je docela dobře možné, že nedávná vlna finančních inovací, která firmám usnadnila přístup na finanční trhy a umožnila jim zajišťovat se proti provozním rizikům, umožnila vyšší dluhové poměry, aniž by se zvýšila rizika finanční tísně nebo náklady s ní spojené.“8 Asi všichni velmi přesně cítíme, že se zde klasici výrazně rozešli s realitou, protože náklady finanční tísně se ukázaly jako enormní a rizika jako tak značná, že jejich zvládnutí při uskutečnění hrozby se vymyká možnostem mnoha podniků. Modigliani a Miller zase v M&M teorému říkají, že hodnota společnosti nesouvisí s její finanční strukturou. Samozřejmě víme, že to není pravda nikde jinde, než pouze v ideálním případě. Úrok a dividenda jsou daňově odlišeny, což úrok zvýhodňuje, protože náklady cizích zdrojů jsou náklady daňové, náklady vlastního kapitálu (dividenda) jsou placeny z čistého zisku. Na straně druhé však stojí další okolnosti, které teorém vytlačují z reálného života. Náklady insolvence nejsou nulové a náklady zmocnění také nelze považovat za nulové a dokonce ani za marginální 9. Úvěr a pravděpodobnost úpadku jsou proto v určitém okamžiku pojmy vysoce související, přičemž samozřejmě oním okamžikem bude doba stagnace nebo recese. Je to myšleno v tom smyslu, že pravděpodobnost úpadku společnosti výrazně závisející na cizích zdrojích roste s tím, jak dlouhá je stagnace nebo jak silná je recese či deprese. Tím není řešeno, že v době konjunktury nemůže docházet k případům, kdy je úpadek spojen se silným zadlužením, například vinou chybné investiční strategie, avšak pravděpodobnost takového stavu bude nižší. To všechno jsou obecné a zcela logické závěry, které nelze nazvat objevnými. Obvykle se však k otázce vysokého dluhu, tedy vysokého poměru cizích zdrojů v kapitálové struktuře společnosti, přistupuje z toho úhlu, že jde o svého druhu matematický problém s definovaným rizikem jako neznámou. Takže úvěr je výhodný, jak víme, má jeho výše podstatný vliv na rentabilitu vlastního kapitálu a nesmíme zapomínat, že daňové zvýhodnění dluhu existuje kontinuálně a představuje skutečné peníze, zatímco náklady insolvence a náklady zmoc-
nění jsou potenciální a jejich přítomnost je ve formě rizik. Je tedy potřebné sledovat problematiku i z jiného úhlu. Náklady finanční tísně přicházejí, jak je logické a plyne z matérie věci, povětšinou ve fázi stagnace nebo recese či deprese. Tyto náklady nemůžeme dopředu kvantifikovat, můžeme je do jisté míry odhadovat, ale jejich skutečná výše bude vždy záviset na aktuální situaci, na skutečném poměru vlastního a cizího kapitálu a především na ceně cizího kapitálu v okamžiku tísně a na jeho dostupnosti. V určitém okamžiku vlastníci usoudí, že nebudou dále nést náklady finanční tísně (platbou vyšších úroků, zastavením dalšího majetku nebo doplněním kapitálu společnosti). Někdy tyto náklady již nést nechtějí, protože případné budoucí výnosy z dalšího podnikání společnosti by nenahradily v dostatečně zajímavém čase nyní vynaložené prostředky nebo je příliš velké riziko neúspěchu. Jindy tyto náklady ani nést nemohou, protože k tomu nemají prostředky. Z toho plyne určitý závěr, který není zcela obvyklý a který nutí k zamyšlení. Pokud u společností dosti silně závislých na úvěrovém financování, tedy u podniků s vysokým podílem cizího kapitálu v kapitálové struktuře, nutně dochází v rámci hospodářského cyklu k periodickému opakování stavu finanční tísně, pak každá tato perioda vede k rozhodování vlastníků o tom, zda tyto náklady nést nebo je odmítnout. Výsledek rozhodování, pokud pomineme aspekty nostalgie, bude vždy úměrný míře zadlužení a objemu nákladů nutného doplnění zdrojů (ať se to již stane formou vysokých úroků za nový cizí kapitál nebo doplněním kapitálu ze zdrojů vlastníků). Pokud bude dostupný model první, tedy náklady transformované do vyššího úroku, pravděpodobnost rozhodnutí „pro“ je u vlastníků podstatně vyšší. Tímto způsobem totiž značnou část rizika exportují věřitelům – jak známo, žijeme ve světě, který je ovlivněn institutem omezené odpovědnosti vlastníků. Vlastník může ztratit pouze svůj vlastnický podíl, věřitel riskuje celou pohledávku. Proto je častou odpovědí v případě, že cizí kapitál již není ochoten jednat o ceně, prosté „ne“ i ze strany vlastníků – čili úpadek společnosti. Je to od vlastníků racionální chování, i když bývá často interpretováno jako „hyenismus“ nebo „vypočítavost“. 2.1
8
Citovaný český překlad Teorie a praxe firemních financí je překladem čtvrtého vydání této knihy z roku 1988 (s přihlédnutím k úpravám z roku 1991), česky 1992. Z hlediska autorů tedy tato vyjádření zachycují jejich pohled na věc z konce osmdesátých let. 9 Více k tomu Richter, str. 98 nebo Brealey a Myers str. 307 až 358
Několik psychologických postřehů
Z toho, co bylo dosud řečeno, nutně vyplývá, že vysoký podíl cizího kapitálu v kapitálové struktuře podniku naznačuje určité „naladění“ managementu společnosti a také vlastníků společnosti (ať již jde o společnost s vlastníky několika nebo s vlastníky v počtu tisíců či stovek tisíců). Pravděpodobně zde bude existovat větší tlak na ziskovost společnosti a se
5
značnou určitostí můžeme předpokládat větší ochotu k podstupování rizika. Otázka podstupování rizika je v ekonomice jednou z nejobtížněji postihnutelných problematik. Jde o oblast vysoce humanitní a naprosto se vzpírá ekonomii matematicky zaměřené, dosti odolává i politické ekonomii. Máme samozřejmě výsledky řady experimentů a máme zajímavé poznatky z teorie her, především ale máme k dispozici množství reálných situací a jejich reálných výsledků, které nám poskytuje minulost. U lidí se sklonem k podstupování rizika lze předpokládat, že toto riziko budou v případě neúspěchu podstupovat i nadále a to i s vědomím, že pokračování ve hře zvyšuje riziko nejen pro ně, ale také pro všechny přítomné další hráče. To však znamená, že v případě podniku s vysokým podílem cizího kapitálu budou vlastníci (a logicky i management) pokračovat ve hře i tehdy, pokud budou mít informaci o tom, že při použití standardních pravidel je hra již prohraná a není možné zvítězit. V takové situaci lze očekávat dvě reakce – buď pokus snížit vklad (tedy vyvést aktiva z podniku a využít je znovu) nebo získat další prostředky ke hře a doufat v zázračný obrat situace. Podstatné je, že ani v jednom z těchto řešení již management a vlastníci nezvyšují riziko vlastní finanční ztráty, ale nacházejí způsob, jak tato rizika předat jiným výměnou za to, že management a vlastníci přijmou rizika jiná, například trestní odpovědnosti, reputační a podobně. Tato odbočka se ukáže být podstatná pro další výklad, nyní ale pouze poznamenejme, že vzhledem k vágnosti formulace § 3 InsZ a vzhledem k tomu, že kriminální chování spojené s ekonomickou činností je zatím v prostředí České republiky pouze obtížně postihováno, nelze výše popsané jednání managementu a vlastníků společností považovat za iracionální. V případě vyvádění majetku je dosti malá pravděpodobnost, že takový postup bude opravdu důsledně kriminalizován. V případě pokračování ve hře na úkor jiných hráčů, třebas by byl jejich kapitál získán s pomocí nečestných postupů, je pravděpodobnost postihu takového jednání ještě menší než při vyvádění majetku. 2.2
Vývoj úvěru a úpadku v podnikové sféře
Pro přesnější analýzu vztahu mezi mírou dluhu a mírou úpadků nemáme příliš vhodných statistických dat z mikrosféry, ale můžeme pracovat alespoň s hrubými daty celkovými. Na jedné straně je zde tedy objem poskytnutých bankovních úvěrů podnikové sféře, na straně druhé pak počet insolvenčních návrhů popřípadě počet vyhlášených konkurzů v rámci insolvenčních řízení a počet návrhů zamítnutých pro
nedostatek majetku dlužníka10. Podívejme se nyní, jaké jsou dlouhodobé vztahy mezi těmito veličinami. Tabulka 1 Vývoj dluhu podniků (stav na konci sledovaného období, v milionech korun), počet vyhlášených konkurzů podnikatelských subjektů a počet insolvenčních návrhů zamítnutých pro nedostatek majetku (jednotky) Rok
Úvěry
Konkurzy
Zamítnuto
2003
544 102
1719
627
2004
574 204
1435
889
2005
649 712
1230
1159
2006
745 480
1238
1536
2007
901 883
1104
1986
2008
1 009 626
651
668
2009
921 752
1660
1568
2010
905 213
1948
1571
2011
951 782
2229
1441
954 184 x x 2012/04 Zdroj: Česká národní banka: Národní měnový přehled, Ministerstvo spravedlnosti České republiky
Určitý vztah je vidět již na první pohled. Jestliže vezmeme sloupec „úvěry“ a sloupec „konkurzy“, pak při mírném zjednodušení můžeme říci, že pokud objem úvěrů roste, pak počet vyhlášených konkurzů klesá. Na tento vztah se ještě podíváme pečlivěji později. Bližší zkoumání vztahu sloupce „úvěry“ a „zamítnuto“ na první pohled nepřináší žádný zajímavý vztah. Majetek nedostatečný k tomu, aby bylo vůbec reálně zahájeno insolvenční řízení, nebude pravděpodobně signifikantní stav pro situaci velkých podniků, dokonce zřejmě ani ne podniků středních. U nich je možné předpokládat, že nějaký majetek, třebas zastavený ve prospěch zajištěných věřitelů, mít budou. To znamená, že konkurz normálně proběhne. To však značí, že sloupec „zamítnuto“ nám z většiny tvoří malé společnosti, které ke své činnosti nepotřebují nějaký hmotný majetek (například stroje), nemají budovy ve vlastnictví a podobně. Zřejmě tedy půjde o živnosti nebo společnosti poskytující služby, v drtivé většině to budou firmy či subjekty bez zaměstnanců nebo pouze s minimem zaměstnanců. V tom případě můžeme sloupec „zamítnuto“ s jistou nevelkou nadsázkou považovat za údaj o malých podnikatelských subjektech, jejichž financování bude daleko spíše závislé na vlastním kapitálu. Pak by však vztah k úvěrům měl být opravdu nulový. Což při prozkoumání příslušných dat můžeme s velkou pravděpodobností potvrdit. Meziroční růsty počtu případů
10
Na tento údaj se při analýzách insolvenčního prostředí často a neoprávněně zapomíná.
6
a poklesy počtu případů ve sloupci „zamítnuto“ jsou dokonce (kromě specifické situace 200/2008 a 2008/2009)11 vždy protisměrné oproti sloupci „konkurzy“. O to větší pozornost však je třeba věnovat právě vztahu úvěrů a vyhlášených konkurzů.
Tabulka 3
Tabulka 2 Vývoj dluhu podniků (stav na konci sledovaného období, v milionech korun), počet vyhlášených konkurzů (jednotky) a vývoj HDP (procenta, y/y)
2003
Rok
Úvěry
Konkurzy
Rok
HDP
Úvěry
Konkurzy
HDP
2,1
-11,9
3,6
2004
5,5
-12,6
4,5
2005
13,2
-14,3
6,3
2006
14,7
0,0
6,8
2003
544 102
1719
3,6
2007
21,0
-10,9
6,1
2004
574 204
1435
4,5
2008
11,9
-41,1
2,5
2005
649 712
1230
6,3
2009
-8,7
155,0
-4,1
2006
745 480
1238
6,8
2010
-1,8
17,3
2,7
2007
901 883
1104
6,1
2011
5,1
14,4
1,7
2008
1 009 626
651
2,5
2009
921 752
1660
-4,1
2010
905 213
1948
2,7
2011
951 782
2229
1,7
954 184 x -0,7 2012/04 Zdroj: Česká národní banka: Národní měnový přehled, Ministerstvo spravedlnosti České republiky, Český statistický úřad: Hlavní makroekonomické údaje
Jak vidíme, úvěry i konkurzy se chovají cyklicky, vztah mezi nimi a vývojem HDP je zřetelný. Počet případů konkurzů klesá s růstem HDP, naopak pak roste v případě zpomalení růstu a eskaluje ve chvíli, kdy dojde k hospodářskému poklesu. Podobně objem úvěrů s dynamikou HDP roste, po zpomalení růstu přichází stagnace a s recesí pak rychlé snižování objemu úvěrů. To znamená, že všechny veličiny se chovají zcela očekávatelným způsobem, přičemž trend u poskytnutých úvěrů i vyhlášených konkurzů není časově zcela shodný s trendem vývoje HDP. Ve skutečnosti následují úvěry i konkurzy za ekonomickým vývojem se zpožděním, které můžeme definovat zhruba jako odstup jednoho kalendářního roku. Lépe to bude vidět na tabulce zaznamenávající trendy vývoje.
11
Tabulka 2 Meziroční změna objemu úvěrů v procentech, meziroční změna vyhlášených konkurzů v procentech, HDP v procentech
Výsledek roku 2008 je velmi pravděpodobně ovlivněn dosti zásadním způsobem faktem, že právě od 1. ledna 2008 nabyl InsZ účinnosti. jako obvykle, pokud se přihodí významná a opravdu zásadní změna v ekonomické legislativě, po nějakou dobu trvá než se hospodářské subjekty změně přizpůsobí. Z hlediska vyhodnocování časových řad jde o nepříjemnost a je nutné brát na tyto vnější podněty zřetel.
0,6 30,1 -0,5 2012 Zdroj: Česká národní banka: Národní měnový přehled, Ministerstvo spravedlnosti České republiky, Český statistický úřad: Hlavní makroekonomické údaje, vlastní výpočty (index roku 2012 je založen na odhadu výše úvěrů 960 miliard korun a počtu vyhlášených konkurzů 2900).
3. Důsledky cykličnosti konkurzů a úvěrů,
rok 2012 a 2013 Fakt, že snižování nebo zvyšování dostupnosti úvěrů souvisí s hospodářským cyklem, je hlavním důvodem výskytu cyklické finanční tísně a s tím také cykličnosti vývoje úpadků (prohlášených konkurzů). Ovšem připusťme, že pokud by vlastníci podniků ve finanční tísni chtěli udržet svoje firmy při životě do doby lepších časů, pak by cykličnost vyhlášených úpadků neměla existovat. Uvedli jsme také, že rozhodnutí vlastníků nést náklady finanční tísně souvisí především s otázkou rizika a možnosti jeho delegování12. Pokud takové rozhodnutí učiní věřitel (investor), pak management a vlastníci ochotně pokračují v činnosti podniku, neboť jejich rizika jsou v podstatě reputační, odpovědnost vlastníků je dána výší podílu. Pokud je již stav podniku (dluh společnosti) na takové úrovni, že podíl vlastníka je spotřebován, nepřibírají vlastníci žádné nové finanční riziko. V určitém okamžiku však již není možné najít věřitele, který by byl ochoten nést další riziko, protože stav úpadku společnosti nebo stav nevyhnutelnosti úpadku společnosti je již zřejmý, takže nemá smysl požadovat vyšší cenu za úvěr, když pravděpodobnost jeho splacení i pravděpodobnost splacení úroku je
12
Na tento problém poukazují například Brigham, E.F. a Erhardt, M.C. na str. 648.
7
velmi nízká. Jak jsme již konstatovali dříve, v takovém okamžiku je rozhodnutím vlastníků povětšinou ukončení fungování společnosti. To znamená, že vlastníci celkem logicky přispívají k cykličnosti vývoje vyhlášených konkurzů. Díky této zjevné logice můžeme příští události relativně dobře odhadovat, zvláště pokud vezmeme v potaz určité zpoždění u počtu konkurzů a výše úvěrů oproti hospodářskému vývoji. V tabulce číslo 3 jsou načrtnuty pravděpodobné scénáře vývoje roku 2012 v oblasti poskytování úvěrů a vývoje vyhlášených konkurzů. Všimněme si, že i když poslední údaje o vývoji HDP v České republice jsou velmi skeptické a ukazují spíše na mírný pokles, úvěry nadále velmi mírně porostou. Zato dynamika vyhlášených konkurzních řízení je značná, což je důsledek faktu, že krize již trvá velmi dlouho a počet podniků, jejichž vlastníci či management nejsou schopni najít nové financování, soustavně roste. Ochota vlastníků sanovat svoje podniky přitom v čase naopak klesá. Jestliže bychom prodloužili vhled i narok 2013, pak v podstatě bez ohledu na to, jaký bude vývoj HDP v onom období, můžeme předpokládat při nejlepším stagnaci objemu úvěrů poskytnutých podnikům a velmi pravděpodobně další podstatný růst počtu vyhlášených konkurzů. Takže pokud skeptici v roce 2010 předpokládali, že nejhorší stav nezaměstnanosti a například právě počtu konkurzů bude zhruba v roce 2012, nyní můžeme předpovědět, že spíše se tento viditelný vrchol krize přesune až do roku 2013 a možná dokonce do roku 2014. Velmi předběžně lze prohlásit, že objem úvěrů poskytnutých podnikům bude stagnovat na objemu kolem 950 až 980 miliard korun, přičemž případný růst nebude vyšší než inflace. Počet vyhlášených konkurzů překročí velmi pravděpodobně počet 3000 za rok. Svou vinu na tom samozřejmě má i neochota vlastníků sanovat svoje podniky a posílit jejich kapitál. I když jak jsme řekli je takové rozhodnutí racionální, z hlediska existence ekonomických subjektů přináší nutně značné potíže. Podstatnější vliv ale musíme hledat spíše u toho, že podniky se dlouhodobě rády vystavují potenciální finanční tísni a v té souvislosti také nebezpečí úpadku. To je dáno především tím, že v klidnějších dobách hospodářského růstu vlastníci vyžadují po managementu významný zisk, tedy vynucují si vysoké zhodnocení vlastního jmění. To vytváří tlak na hospodářské struktury, aby přistupovaly při koncepci kapitálové struktury k vyššímu podílu cizích zdrojů. To platí zvláště v dobách, kdy je kapitál relativně levný, to znamená, že cena placená za kapitál je podstatně nižší než rentabilita jeho užití. Tím se však kruh uzavírá. Vysoký podíl cizího kapitálu vytváří zranitelné podniky, které jsou svými
vlastníky v období finanční tísně opuštěny a končí v úpadku. Z hlediska vlastníků a jejich omezené odpovědnosti by bylo absurdní sanovat takový podnik a podstupovat v podstatě zbytečně riziko. 3.1
Možnosti změny v chování věřitelů i dlužníků
Celý insolvenční systém je v podstatě pokusem zavést kolektivní právo vymáhání do oblasti, která by jinak byla rejdištěm individuálních zájmů a snah jednotlivých věřitelů. Obvyklým vysvětlení, proč je nutné postupovat při vymáhání kolektivně, je příklad s exploatací loviště ryb. Jestliže ponecháme lov na jednotlivých rybářích, bude loviště pravděpodobně zničeno, protože jednotliví rybáři (pokud k tomu budou mít technické možnosti) nebudou ochotni regulovat svoje chování tak, aby bylo loviště zachováno i pro rybáře příští (konkurenční). Jinými slovy je zavedení kolektivního vymáhání zabráněním situace „po nás potopa“, kdy první věřitel sebere vše a ostatní věřitelé nebudou mít tedy nic. Insolvenční systém má zabránit závodu mezi věřiteli o to, kdo urve největší kus „dlužníka“. Příklad s lovištěm ale samozřejmě není přesný – pouze na první pohled se zdá, že postihuje otázku věřitele a dlužníka správně. Ve skutečnosti se musíme ptát, jaká práva mají kteří dlužníci, což je otázka v případě rybářů nesmyslná. Na toto bychom se ale ptali i v případě, kdy by insolvenční systém ve smyslu zákonného prosazení kolektivního vymáhání pohledávky neexistoval. Stále bychom měli zajištěné a nezajištěné věřitele, stále bychom měli věřitele „po splatnosti“ a „před splatností“ a tak dále. To znamená, že onen závod o rozebrání si majetku dlužníka by měl určitá pravidla a měl by svůj systém. To je však v daném kontextu vedlejší, neboť pro nás podstatný je ten aspekt, že jednotliví věřitelé se při existenci insolvenčního systému v podstatě nemohou vůči podnikatelským subjektům domoci svých práv individuálně, neboť již jenom podání insolvenčního návrhu znamená faktické přerušení veškerých individuálních kroků směřujících k vymožení pohledávky. Jak vtipně poznamenává Luboš Smrčka 13, ti věřitelé, kteří se starají o svoje pohledávky a vymáhají je například exekučně, jsou následně trestáni, neboť vynaložili náklady, které velmi pravděpodobně v rámci konkurzního řízení nedostanou nikdy zpět. Podstatné však je, že celý insolvenční systém, se svou cykličností a s vynuceným zavedením kolektivního vymáhání na úkor vymáhání individuálního, vede k určitým důsledkům. Mezi ně patří dlouhé jednání, vysoké riziko ovlivnění celého řízení způsobem, který
13
Smrčka, 2012, str. 27- 33
8
nevyplývá z práv věřitelů, vysoké transakční náklady věřitelů ve spojení s insolvenčním řízení a především nízký výnos z řízení pro věřitele, přičemž výnos pro věřitele nezajištěné je v podstatě nulový14. Všechny tyto skutečnosti mají jeden ze svých kořenů také v tom, že při současném nastavení definic úpadku v § 3 InsZ nemáme v podstatě žádnou regulaci zadlužení podniku. To ale znamená, že podnik může přijímat závazky do té doby, dokud je schopen získávat úvěry nebo emitovat prodejné bondy a podobně, přičemž jedinou regulací v tomto smyslu slova je formulace o předlužení, která je velmi vágní 15. Určité návrhy na změnu přinášejí představy, podle kterých by se přitvrdila definice předlužení v InsZ, když by k předlužení a tedy k tomu, že se podnik dostal do stavu úpadku, došlo například již při dosažení objemu závazků ve výši 80 procent majetku podniku a to bez ohledu na očekávání16. Takto striktně definovaná hranice, za kterou by podnik musel například na sebe podat insolvenční návrh nebo zveřejnit svůj stav prostřednictvím žádosti o ochranu před věřiteli, by přinesla řadu zajímavých změn v chování podnikové sféry a významně by snížila rizika pro věřitele. 4. Závěr Pokusme se krátce shrnout potenciál změn v chování ekonomických subjektů, které by pravděpodobně nastaly v případě, že by byla určitá regulace zavedena. Především by byli vlastníci po určitou dobu donuceni k jednomu z možných řešení situace. První variantou by bylo to, že by obětovali po nějaký čas svoje výnosy z vlastního kapitálu společnosti a tyto prostředky by byly použity na snižování podílu cizího kapitálu v kapitálové struktuře firmy. Existuje i další možnost, totiž posílení kapitálu přímo zvýšením jeho vlastní složky, ale to jsme již označili jako postup u manažerů i vlastníků nepříliš oblíbený. Nicméně u méně profitabilních firem by pravděpodobně vlastníkům nezůstala jiná varianta, pokud by se však nerozhodli pro třetí možnost. A tou je buď řízená likvidace společnosti nebo jiný způsob ukončení její existence. Faktem je, že zavedení takovéto regulace by pravděpodobně vedlo i k dočasnému zvýšení počtu insolvenčních řízení.
14
Více o tomto tématu Schönfeld, Smrčka: Důvody diskvalifikace sanačního principu v insolvenční praxi nebo také Hnilica, Ševčík: Některé aspekty možnosti přijímání cizích zdrojů ze strany podnikatelských osob. 15 O tom podrobně Hnilica, Ševčík, str. 35 - 37 16 Definice této hranice je zde pouze nadhozena, jde o teoretický koncept.
Pokud ale odmyslíme tuto přechodnou fázi, během které by se podniky musely dostat na novou hladinu cizích zdrojů v kapitálové struktuře, pak situace, v níž by již takový stav existoval, nabízí překvapivé možnosti. Především by vlastníci byli postaveni před úkol řešit situaci společnosti podstatně dříve než nyní a především v době, v níž by nebylo možné hovořit o jejich vlastnických podílech jako o podílech spotřebovaných. Tedy k řešení situace by docházelo v době, kdy by i z jejich pohledu rozhodnutí o úpadku znamenalo rozhodnutí o ztrátě části vložených prostředků ve prospěch věřitelů. Logicky by pak bylo postavení věřitelů zajímavější a lepší, výsledkem by totiž mělo být zvýšení jejich potenciálního výnosu z insolvenčního řízení a to by se týkalo i věřitelů nezajištěných. Právě změna situace při rozhodování věřitelů je zřejmě nejzajímavějším aspektem celé koncepce. Jestliže by skutečně k takovému posunu v rozhodovacím procesu došlo a pokud by se ho podařilo prosadit prostřednictvím dostupných represivních opatření v trestním i v obchodním (či občanském) právu, tedy pokud by se podařilo prosadit respektování nové hladiny posouzení předlužení podniku, pak by se situace věřitelů a vlastníků do jisté míry vyrovnala. A navíc: jestliže by vlastníci nerozhodli o posílení vlastního kapitálu a o zabránění tomu, aby se podnik dostal do úpadku kvůli předlužení podle nových pravidel, otevřel by se prostor pro reorganizaci podniku, neboť jeho potenciál udržení se na trhu a příštího podnikatelského úspěchu by měl být logicky podstatně vyšší v případě, že pohledávky by dosahovaly pouze osmdesáti procent majetku a nikoliv sta nebo více procent tak, jak to umožňuje současná definice. Jestliže se nyní vrátíme k problematice cykličnosti úpadků, kterou jsme se zabývali po většinu našich úvah, potom zde vidíme také nemalý potenciál k tomu, aby právě tato cykličnost byla potlačena a to se všemi pozitivními důsledky, které by to mohlo mít. To značí s tím, že by byl menší tlak na růst nezaměstnanosti během recese spojené se situací finanční tísně. Naopak bychom byli svědky určitého snížení ziskovosti podniků, když by byla omezena možnost využívání cizího kapitálu a tedy by se snížil tlak na možnost využívání daňového zvýhodnění úvěrového financování. Z tohoto pohledu by pak bylo vhodné optimalizovat daňový systém snížením zatížení výplaty dividendy, což by dále stimulovalo vlastníky k posilování vlastního jmění společnosti. Připusťme také, že výsledkem by mohla být racionalizace rozhodovacích procesů podnikové sféry, zvláště pak racionalizace v období silného hospodářského růstu, kdy podniky mnohdy díky levným cizím zdrojům ztrácejí do určité míry ze zřetele rentabilitu v celém rozsahu pojmu.
9
Samozřejmě je zde ale výrazný argument, totiž základní teze o celkové škodlivosti regulatorních přístupů k ekonomickému prostředí. Avšak tento argument bychom naprosto stejně mohli použít i v současnosti, kdy přece regulace užití cizích zdrojů také existuje – i když je nastavena formálně na sto procent majetku podniku a ve skutečnosti i na více, protože definice předlužení je vágní. Bylo by možné také tvrdit, že nynější regulace je neúčinná. Faktem opravdu je, že tato regulace je symbolická, což ostatně dokazuje i fakt, že v podstatě nejsou využívány represivní prostředky, které ji mají vynucovat na odpovědných osobách. Avšak odpověď je prostá – vzhledem k tomu, že tato regulace nastupuje v době, kdy je již majetek společnosti reálně spotřebován, nemá žádný smysl, pro věřitele tedy nemá ani smysl snažit se o její vynucení případně o náhrady škody za porušení regulatorních podmínek. Vzhledem k současné definici by bylo jen obtížné dokazovat, že podmínky regulace byly vědomě porušeny a že tedy vzniká nárok na náhradu nějaké škody. Pokud by však byly regulatorní podmínky dostatečně jasné a působily by ještě v době, kdy majetek společnosti není utracen, pak by i zájem věřitelů o vynucení si respektu k regulatorním opatřením vzrostl. Literatura BREALEY, R. A., MYERS, S. C. (1991). Teorie a praxe firemních financí. Victoria Publishing, Praha 1992. BRIGHAM, E. F. – ERHARDT, M.C.(2002) Financial Management. Theory and Practice.10th Edition. Thomson Learning, Toronto. ISBN 0-03-032992-2. CLAYMAN, M. R. – FRIDSON, M.S., TROUGHTON, G. H. (2008) Corporate finance. A practical approach. John Wiley&Sons, New Jersey. ISBN 978-0-470-19768-4. HNILICA, J., ŠEVČÍK, P. (2012). Některé aspekty možnosti omezit přijímání cizích zdrojů ze strany podnikatelských osob in: Transakční náklady českých ekonomických subjektů v insolvenčním řízení, možnosti jejich snižování a zlepšení statistiky insolvenčních řízení. VŠE Praha, 2012. RICHTER, T. (2008). Insolvenční právo. ASPI Walters Kluwer, Praha 2008. SCHÖNFELD, J., SMRČKA, L. (2012). Důvody diskvalifikace sanačního principu v insolvenční praxi in: Transakční náklady českých ekonomických subjektů v insolvenčním řízení, možnosti jejich snižování a zlepšení statistiky insolvenčních řízení. VŠE Praha, 2012.
