Poděkování. Zároveň děkuji i své rodině za jejich emoční podporu

1

2

3

Poděkování Děkuji panu Doc.PhDr. Bohumilu Stejskalovi, CSc. za odborné vedení, ochotu vždy pomoci, ale i za užitečné rady a připomínky, které mi pomohly ke zdárnému dokončení bakalářské práce. Děkuji i kolegyním speciální mateřské školy při Dětské léčebně ve Cvikově, zdravotnímu personálu, který mi svými podklady či vyplněním dotazníků pomohl k vypracování a dokončení této práce. Zároveň děkuji i své rodině za jejich emoční podporu.

4

Název bakalářské práce: PROBLEMATIKA PŘEDŠKOLNÍCH DĚTÍ SE SOMATICKÝM ONEMOCNĚNÍM V DĚTSKÉ LÉČEBNĚ Název bakalářské práce: PROBLEMS PRESCHOOL CHILDREN WITH SOMATIC DISORDER IN CHILDREŃS MEDICAL INSTITUTION Jméno a příjmení autora: Jaroslava Pospíšilová Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2007/2008 Vedoucí bakalářské práce: Doc.PhDr. Bohumil Stejskal, CSc. Resumé: Bakalářská práce se zabývala problematikou předškolních dětí se somatickým onemocněním v dětské léčebně, konkrétně pak adaptací těchto dětí na pobyt. Vycházela z podkladů, které jsem získala v průběhu třech turnusů o 48 dětech na základě rozhovoru s nimi, jejich pozorováním personálem v léčebně a vyplněných dotazníků jejich rodiči a personálem. Jejím cílem byl průzkum účinnosti prováděných prostředků k usnadnění adaptace dětí v současnosti a najít prostředky nové. Práci tvořily dvě stěžejní oblasti. Jednalo se o část teoretickou, která pomocí zpracování literárních pramenů popisovala a objasňovala danou problematiku. Praktická část pomocí uvedených metod zjišťovala, zda-li prováděná opatření usnadňují adaptaci. Výsledky ukázaly, že je třeba dané problematice v dětské léčebně věnovat zvýšenou pozornost

a

vyústily

v konkrétní

navrhovaná

opatření

především

v oblasti

větší

informovanosti rodičů o pobytu jejich dětí v léčebně a informovanosti personálu o dětech, které k nám nastupují na léčení. Za největší přínos práce vzhledem k řešené problematice bylo možné považovat ochotu personálu v dětské léčebně spolupracovat na průzkumu. Klíčová slova: adaptace předškolních děti v dětské léčebně; dětská léčebna; hospitalismus; separace; psychická deprivace; vnímání nemoci v předškolním věku; nemocné dítě a rodina; typy nesprávných výchov; zásady spolupráce s rodinou; socializace předškolního dítěte; vrstevnická skupina; začlenění dítěte do vrstevnické skupiny.

5

Title of the bachelor work: PROBLEMS PRESCHOOL CHILDREN WITH SOMATIC DISORDER IN CHILDREŃS MEDICAL INSTITUTION Summary: The bachelor’s work deals with the problem of children with a somatic illness in a children`s medical institution, especially with adaptation of these children to the stay. It comes out of the research that I was doing with the group of 48 children during three different terms, based on interviews with the children, watching them in cooperation with the medical institute staff and also the forms filled in by their parents and the staff. The aim of my work was to study the effect of tools applicated to simplify adaptation of the children at the meantime and possibly find new ways. The work consists of two essentials parts. First, theoretical part which described the actual situation using literature sources. Practical part was to find out if the instruments used help the adaptation. The results show that it is neccessary to pay more attention to this problem in the medical institution and lead to proposing concrete action, especially to get the parents more informed about their children’s stay at the institute and also the staff to be better informed about the children who are coming to be cured. The best effect according to the objective of this problematics is that the staff is willing to cooperate on the research. Keywords: pre-school children adaptation in a childrens medical institution; childrens medical institution; hospitalism; separation; mental deprivation; illness perception at pre-school age; An ill child and the family; types of wrong education; priciples of work with the family; pre-shool child socialization; peer group; peer group integration.

6

1 ÚVOD ..................................................................................................................................... 9 2 TEORETICKÉ ZPRACOVÁNÍ PROBLÉMU..................................................................... 11 2.1 DĚTSKÁ LÉČEBNA A PŘEDŠKOLNÍ DĚTI............................................................. 11 2.1.1 NEMOCNÉ DÍTĚ A POBYT V DĚTSKÉ LÉČEBNĚ.......................................... 11 2.1.2 HOSPITALISMUS, SEPARACE A PSYCHICKÁ DEPRIVACE........................ 13 2.1.3 ZÁKLADNÍ PŘEDPOKLADY VÝCHOVNÉ PÉČE V LÉČEBNĚ..................... 16 2.1.4 POBYT DÍTĚTE V LÉČEBNĚ.............................................................................. 17 2.2 DÍTĚ A NEMOC ........................................................................................................... 20 2.2.1 PŘEDŠKOLNÍ VĚK A VNÍMÁNÍ NEMOCI ....................................................... 20 2.2.2 ONEMOCNĚNÍ A PSYCHICKÝ STAV DÍTĚTE ................................................ 21 2.2.3 BĚŽNÁ HOREČNATÁ ONEMOCNĚNÍ DĚTSKÉHO VĚKU............................ 23 2.2.4 NEMOCI PROVÁZANÉ ZÁCHVATY................................................................. 24 2.2.5 CHRONICKÁ ONEMOCNĚNÍ ............................................................................. 24 2.3 NEMOCNÉ DÍTĚ A RODINA...................................................................................... 25 2.3.1 TYPY NESPRÁVNÝCH VÝCHOV...................................................................... 26 2.3.2 ZÁSADY SPOLUPRÁCE S RODINOU ............................................................... 27 2.3.3 PODPŮRNÉ PROGRAMY ZVLÁDÁNÍ NEMOCÍ.............................................. 29 2.4 SOCIALIZACE PŘEDŠKOLNÍHO DÍTĚTE ............................................................... 30 2.4.1 VRSTEVNICKÁ SKUPINA .................................................................................. 31 2.4.2 ADAPTACE NA NOVÉ PROSTŘEDÍ, ZAČLENĚNÍ VE SKUPINĚ DĚTÍ ....... 31 3 PRAKTICKÁ ČÁST............................................................................................................. 34 3.1 CÍL PRAKTICKÉ ČÁSTI ............................................................................................. 34 3.2 STANOVENÍ PŘEDPOKLADŮ................................................................................... 35 3.3 POPIS VÝBĚROVÉHO VZORKU A PRŮBĚH PRŮZKUMU................................... 36 3.4 POUŽITÉ METODY ..................................................................................................... 37 3.4.1 POZOROVÁNÍ....................................................................................................... 38 3.4.2 ROZHOVOR 1........................................................................................................ 38 3.4.3 DOTAZNÍK 1 ......................................................................................................... 38 3.4.4 DOTAZNÍK 2 ......................................................................................................... 38 3.4.5 ROZHOVOR 2........................................................................................................ 38 3.5 VÝSLEDKY ŠETŘENÍ A JEJICH INTERPRETACE ................................................. 39 3.5.1 VYHODNOCENÍ ................................................................................................... 58 3.5.2 VYHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ PŘEDPOKLADŮ .............................................. 64

7

4 ZÁVĚR.................................................................................................................................. 66 5 NAVRHOVANÁ OPATŘENÍ ............................................................................................. 67 6 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ...................................................................................... 70 7 REJSTŘÍK TABULEK A GRAFŮ....................................................................................... 71 8 SEZNAM PŘÍLOH ............................................................................................................... 72

8

1 ÚVOD V hodnotové orientaci člověka stojí otázka zdraví a jeho zdravotního stavu na předních místech. Péče o zdraví je do značné míry podmíněna věkově. U dětí, zejména u dětí předškolního věku, které jsou středem našeho zájmu, je tento problém v rukou dospělých. Přes veškerou prevenci či snahu nás dospělých však dochází z nejrůznějších důvodů k poruchám v oblasti zdraví, které vyžadují léčení, v závažných případech v nemocnici, v léčebně, ozdravovně či v lázních. Umístění nemocného dítěte v předškolním věku do neznámého prostředí spojené se separací od rodiny, zejména od matky, je vážnou změnou ve způsobu života celé rodiny. Uvědomme si vzájemnou souvislost mezi rodinou a malým dětským pacientem. Smyslem této práce bylo mimo jiné napomoci umožnit personálu v léčebně více pochopit vnímání a potřeby nejen dítěte, ale i potřeby rodiny. Na druhou stranu šlo i o pochopení potřeb nemocného dítěte svými rodiči a s tím spojenou důležitost spolupráce s personálem v léčebně. Každá rodina je jiná, její členové mají různé zvyky, vztahy a žijí v jiném prostředí. Rodina by měla být hodnocena jako systém, to znamená, nenahlížejme na nemocné dítě jako na jednotlivce, případně na jeho členy rodiny, ale uvažujme vždy komplexně. Spolupráce s rodinou by měla být pro nás samozřejmostí a neměli bychom ji považovat za práci navíc. Spolupráce s personálem by měla být samozřejmostí i ze strany rodičů našich dětských pacientů. Právě rodina může v procesu adaptace nemocného dítěte velmi ovlivnit její časový rozsah, intenzitu i celkový průběh. Proces adaptace na prostředí léčebny má svou důležitost zejména proto, že u nemocných dětí se sníženým stupněm adaptability mohou po dobu jejich pobytu v léčebně vzniknout rušivé prvky hospitalismu, které zatěžují léčebný proces a psychiku dítěte. Tedy jinými slovy pobyt v léčebně může za jistých okolností velice hluboko zasáhnout psychiku dětského pacienta a ten se pak neléčí tak zdárně, jak by podle všeho měl. U neadaptivních jedinců jsou příčinou zpomalené adaptace buďto onemocnění nebo právě v některých případech předchozí rodinná výchova, v ojedinělých případech i některé negativní zkušenosti z předcházející hospitalizace.

9

Při šetření problematiky adaptace a jejího průběhu v období hospitalizace bylo zaměřeno na problémové okruhy, jako jsou vztah mezi rodiči a dětmi v období separace, spolupráce mezi personálem a rodinou a zapojení dítěte během adaptace do vrstevnické skupiny. Samozřejmě, že bylo nutné začít od stávající situace, změřit účinky prováděných opatření, které jsou nyní používány k usnadnění přechodu předškolních dětí z rodin do nového prostředí léčebny, aby byla zjištěna jejich účinnost. Byly hledány nové návrhy z postřehů personálu a rodičů dětí na usnadnění adaptace dětí. Dále bylo ověřováno, jakou důležitost spatřuje personál a rodiče ve vzájemné spolupráci během pobytu dětí v léčebně, informovanosti o dětech a hlavně, jak kvalitní a intenzivní tato spolupráce ve skutečnosti doopravdy je. Poslední téma k této problematice, které ovlivňuje zdárný průběh adaptace nemocných dětí v léčebně, je dítě a jeho začlenění ve vrstevnické skupině. Byl zjišťován rozsah a intenzita adaptace nemocných dětí na novou vrstevnickou skupinu na předškolním oddělení. Téma, které bylo vybráno je velice citlivé a osobní, pedagogický i zdravotní personál v dětské léčebně cítí potřebu v této oblasti učinit pozitivní změny.

10

2 TEORETICKÉ ZPRACOVÁNÍ PROBLÉMU „Tělesné postižení nebo nemoc nevytvářejí samy o sobě nové vlastnosti člověka, připravují mu však náročnější životní situace.“ Zdeněk Matějček 2.1 DĚTSKÁ LÉČEBNA A PŘEDŠKOLNÍ DĚTI Dětská léčebna nespecifických onemocnění plic a horních cest dýchacích Cvikov je odborný léčebný ústav zaměřený na léčbu nemocí dýchacích cest. Poskytuje neakutní péči dětem od 1 roku věku, které mají průduškové astma, opakované záněty průdušek, zápaly plic, časté katary horních cest dýchacích a oslabení odolnosti, alergické stavy a jiné choroby dýchacího ústrojí. Délka pobytu je individuální, řídí se stavem dítěte, zpravidla činí 6 – 10 týdnů. Někdy jsou děti přeloženy přímo z nemocnice. V léčebně jsou pro předškolní děti zřízeny dvě třídy mateřské školy dvojího typu. Je-li dítě bez doprovodu rodičů, je umístěno na předškolním oddělení internátního typu, které je v současné době sloučené s oddělením batolat. Mnohdy právě u nás dítě začíná navštěvovat dětský kolektiv a to z důvodu své nemoci, která jim znemožňuje pravidelnou docházku v běžné mateřské škole. Právě tyto okolnosti jim komplikují zvládání adaptace v dětské léčebně. Podle zákona o veřejném zdravotním pojištění mohou být děti do 6 let doprovázeny během léčby dospělou osobou. Tímto trendem byla započata nová epocha léčby, kterou odstartovaly změny týkající se humanizace ve zdravotnictví. Doprovázející osoba, ve většině případech je to maminka, se stává aktivním účastníkem léčebného procesu. Je zaškolována do provádění různých rehabilitačních technik, též je zainteresována do speciálně pedagogického přístupu. Děti jsou ubytovány na společném pokoji s doprovázející dospělou osobou. Právě pro tyto děti je v léčebně zřízena druhá třída mateřské školy. 2.1.1 NEMOCNÉ DÍTĚ A POBYT V DĚTSKÉ LÉČEBNĚ „Nemoc lze obecně chápat jako narušení určitých funkcí organismu, které nepříznivě ovlivňuje kvalitu života nemocného jedince. Z psychologického hlediska je nemoc komplexní zátěží, zahrnující somatické, psychické i sociální problémy. Chronické onemocnění představuje trvalou zátěž, resp. znevýhodnění. Může sice dojít k určitému zlepšení, úpravě

11

stavu, ale takového člověka nelze zcela nikdy vyléčit, musí toto onemocnění přijmout jako součást své identity a musí se s ním naučit žít.“ (Vágnerová, 1985, s. 36) Z hlediska praxe bývá stěžejní uvědomit si psychické, somatické a sociální dopady onemocnění, které přehledně popisuje Vágnerová (2002). Pod vlivem onemocnění se mění základní psychické potřeby a hodnoty, které s nimi souvisejí. Může se změnit jejich hierarchie, preferovaný způsob uspokojování, převažující aktuální motivace apod. Například potřeba sociálního kontaktu může být obtížněji uspokojována, nemocné dítě bývá více izolováno, setkává se s omezenou skupinou lidí. Jeho sociální svět se může zúžit na nejbližší členy rodiny, zdravotnický personál a spolupacienty. Někdy může být, v souvislosti s celkovým vyčerpáním, bolestmi a dalšími obtížemi, tato potřeba snížena. Nemocné dítě ztrácí zájem o sociální kontakt, který je v jeho situaci spíše zatěžující a neposkytuje mu potřebné uspokojení. Pod vlivem choroby samé, i v důsledku jejího, převážně negativního, sociálního významu se mění sebepojetí nemocného dítěte. Zhoršuje se sebehodnocení, postoj k vlastní chorobě může v různé míře ovlivnit další rozvoj jeho identity, zejména v dospívání. Projevuje se to i v tom, do jaké míry přijímá roli nemocného, zda se s ní identifikuje, či nikoliv, a následkem toho se různým způsobem chová a uvažuje. Chronické onemocnění je významným faktorem, jenž ovlivňuje vývoj osobnosti nemocného dítěte. Působí v interakci s ostatními individuálními i sociálními faktory (genetickými dispozicemi, vývojovou úrovní, předchozími zkušenostmi, sociálním kontextem, který spoluurčuje hodnocení nemoci atd.) Onemocnění může zcela změnit styl života takového dítěte a přinést mu odlišné sociální zkušenosti. Jednou z možností je častá hospitalizace, která může být spojena s pocity ohrožení, strachem z odloučení od rodiny i změnou vztahů uvnitř rodinného společenství. Dítě se může na tento neobvyklý styl života adaptovat a nakonec bude mít větší potíže s přizpůsobením standardním situacím, které jsou pro zdravé děti snadno zvládnutelné. S nemocí souvisí i omezení možnosti získat běžné sociální zkušenosti, zejména ve vztahu s vrstevníky. Mnohé chronicky nemocné děti nemají kamarády, resp. nemají jiné kamarády než stejně postižené děti, které poznaly v nemocnici. Odlišnost socializace se projeví změnou postoje i chování v různých, pro ostatní děti běžných situacích. Z hlediska rodičů jsou tyto

12

problémy často druhořadé, jejich hlavním zájmem je zdraví dítěte, ebeny. Nanejvýš jeho školní prospěch. 2.1.2 HOSPITALISMUS, SEPARACE A PSYCHICKÁ DEPRIVACE •

Hospitalismus

Existují určitá nebezpečí, která může přinášet pobyt v nemocnicích, léčebných zařízeních apod. Budeme-li si jich vědomi, najdeme snáze způsoby, jak jim předcházet. Jedná se o obtíže a komplikace, které si můžeme vysvětlit jako důsledek snížené odolnosti organismu pod vlivem nepříznivého duševního stavu dítěte. Pro tento stav se ustálil název hospitalismus. U nemocných dětí, obzvláště u dětí útlého předškolního věku, se za určitých podmínek může projevit jako negativní důsledek hospitace. Matějček (1992, s. 72) se o hospitalismu vyjadřuje v širším pojetí:

„Ukázalo se, že takovýmto hospitalismem netrpí jen děti v nemocnici, ale všude tam, kde se jim na počátku životní dráhy nedostává dost vývojových podnětů (smyslových a citových) a kde jsou tedy svým způsobem ve stavu duševní podvýživy nebo strádání. Taková situace může nejspíš nastat, je-li dítě vychováváno bez matky – tedy v dětských domovech, v léčebných zařízeních, ústavech sociální péče apod. Může však nastat i tam, kde rodina je plně formálně ustavena, ba dokonce i tam, kde navenek působí třeba zcela vyrovnaným dojmem, ale kde vnitřní vztahy jsou vážně narušeny, kde o dítě není zájem, kde každý žije ve vlastním uzavřeném světě a kde se dítě ocitá v takové citové chudobě, jako kdyby bylo v ústavu. Mluví se proto v této souvislosti někdy o rodinném hospitalismu. Setkáváme se však s ním také u rodičů trpících defekty smyslovými (např. rodičů neslyšících a následkem toho nemluvících), rodičů rozumově nevyspělých, psychotických či psychopatických, ale i rodičů, kteří při výchově postupují sice přesně podle knižních pouček, ale chladně, bez citového vztahu k dítěti. Vidíme také v některých rodinách, kde na dítě není čas, protože rodiče jsou zcela zaujati a vyčerpáni svým zaměstnáním, veřejnými funkcemi či jinými činnostmi, že jde vlastně o jejich víceméně neuvědomělou snahu osvobodit se z vázanosti rodinného života, kterou ztělesňuje právě dítě. To všechno s původním pojetím hospitalismu souvisí ovšem už jen vzdáleně, a proto dáváme dnes přednost širšímu pojmu psychická deprivace.“

13

Psychická deprivace

•

„Pod tímto názvem rozumíme psychický stav, který vzniká v takových životních situacích, kdy dítěti není dána příležitost k uspokojení jeho základních duševních potřeb v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu.“ (Matějček, 1992, s.72) Podle Vágnerové, Klímy (1985) za základní psychické potřeby považujeme: –

Potřebu určitého množství, proměnlivosti a kvality podnětů.

–

Potřebu základních podmínek pro účinné učení.

–

Potřebu intimního společenského vztahu, zejména k mateřské osobě, která dodává pocit jistoty a umožňuje přiměřený citový rozvoj osobnosti.

–

Potřebu společenského uplatnění, potřebu vlastní aktivity, umožňující adekvátní sociální vývoj.

–

Matějček, Dytrych (1994) tyto potřeby doplnili o potřebu „otevřené budoucnosti“. K jejímu uspokojování se vyjadřují, že dává lidskému životu časové rozpětí a podněcuje a udržuje jeho životní aktivitu.

Je celkem pochopitelné, že pobyt dítěte v dětské léčebně může být jednou z takových situací, kdy nemusí být uspokojovány všechny psychické potřeby dítěte. Pobyt je celkem dlouhodobý a předškolní děti ještě nemají tak vyspělou nervovou soustavu, aby tuto změněnou životní situaci zvládaly bez obtíží. Předcházet psychické deprivaci u našich dětských pacientů patří k předním úkolům výchovných pracovníků v dětské léčebně. Matějček, Dytrych (1994) upozorňují na nebezpečí kombinace např. ústavní výchovy dítěte s nějakou jeho smyslovou nebo pohybovou vadou, která již sama vytváří nebezpečí deprivace.

•

Separace

„Náhlé přerušení vztahů již vytvořených. Dítě si ovšem nevytváří specifický vztah jen k matce, ale velmi brzy i k ostatním členům rodiny a všem, kdo se jím zabývají. Vytváří si však i určitý osobitý vztah k prostředí domova, k citové atmosféře, která tam vládne, k věcem, které tam jsou, k hračkám atd. – takže každé odloučení dítěte z domova a umístění v nemocnici je narušením celé složité soustavy vztahů a tedy značnou zátěží pro celý organismus.“ (Matějček, 1992, s. 75)

14

Uvedený autor uvádí, že separace sama o sobě není patogenním činitelem, že nebezpečná je jen tehdy, je-li předčasná! Je-li separováno dítě ve věku batolecím nebo předškolním, kdy je na matce ještě silně závislé a pro osamotnění nezralé, může odloučením těžce strádat. Jestliže se pak separace protáhne na delší dobu, může být podkladem deprivace. Dále zdůrazňuje, že důležitou roli však hrají i konstituční temperamentové vlastnosti dítěte. Ty nám pomohou vysvětlit, proč na tutéž nepříznivou situaci reagují jednotlivé děti tak rozdílně, od sotva znatelné změny chování až po zcela nepřiměřené, patologické projevy. K tomu všemu pak přistupují ještě předchozí životní zkušenosti s podobnými situacemi. Dítě může být předchozí separací připravenější, zkušenější, odolnější vůči separaci příští, může se však v důsledku jedné separační zkušenosti špatně prožité a zpracované stát naopak citlivějším a vnímavějším vůči škodlivým vlivům separací pozdějších. Konečně nesmíme zapomínat ani na to, že v celém tomto ději má velkou důležitost i chování ošetřujícího personálu a řada dalších okolností. Langmeier, Matějček (1974) uvádějí, že do psychologie byl pojem separace uveden J. Bowlbym, který vyslovil domněnku, že dlouhodobé odloučení dítěte od matky nebo jiné osoby na jejím místě v prvních třech až pěti letech života vede zpravidla k narušení duševního zdraví dítěte a zanechává následky, jež jsou trvale patrny v celém dalším vývoji jeho osobnosti. Vágnerová, Klíma (1985) hodnotí separaci jako okolnost, která může vést k deprivaci. Separace je situace, při níž dochází k přerušení specifického vztahu mezi dítětem a jeho sociálním prostředím, jestliže je předčasně odloučeno od osob, které pro ně představují podporu a zdroj citového uspokojení. Separováno není dítě pouze od matky, ale od ostatních členů rodiny a od prostředí domova. Separaci vidí jako komplexní situací. Matějček (1992) doplňuje, že separací není postiženo jenom dítě, ale i rodiče. Musíme počítat s jistou separační úzkostí i u matky dítěte, která se projeví nejen ve vztahu k nemocnému dítěti, ale i ve vztahu k ostatním členům rodiny i ve vztahu k ošetřujícímu personálu. Chování dítěte ovlivňuje postoj matky. Jsou matky, které dovedou dítěti dodat jistotu i ve velmi náročné životní situaci, i matky, které dovedou dítě jistot zbavit. A obojí je do značné míry závislé na postojích a chování ošetřujícího personálu. Jde tedy o bezprostřední směnu podnětů, či o jakýsi koloběh vzájemného působení. Pro praxi z toho vyplývá požadavek zabývat se při umístění dítěte v léčebném zařízení nejen dítětem, ale i rodiči.

15

Pro pracovníky v léčebně je důležitá znalost separačních reakcí u dětí tak, jak toto uvádějí Vágnerová, Klíma (1985), tyto reakce bývají intenzivnější od konce 1. roku života do 3 let. Vyznačují se typickými fázemi. 1.

Fáze protestu: dítě křičí, je neklidné a dožaduje se matky.

2.

Fáze zoufalství: dítě se stává apatickým a nereaguje na okolí.

3.

Fáze odpoutání: dítě je schopné se citově připoutat k jiné osobě. Jestliže nedostatek

citového kontaktu trvá dlouho, naruší závažněji vývoj dítěte. Podle práce Hausamové a Spiesse vyplývá, že se nejdéle léčebnému prostředí přizpůsobují děti dvouleté a tříleté a že po celý předškolní věk trvá přizpůsobení v průměru několik dní. (Matějček, 1992) Podle Langmeira, jak uvádí Matějček (1992), poruchy způsobené umístěním v léčebném zařízení lze sledovat i na různých vegetativních funkcích i na poruchách spánku. Z hlediska praxe lze zhodnotit zvládání separace u předškolních dětí jako komplexní jev, který je závislý na mnohých okolnostech, jak ostatně upozorňují uvedení autoři. Směrodatný pro zvládnutí separace bývá věk dítěte, dobré tzv. připoutání k matce, které je též i věkově podmíněné. Z širšího hlediska bývá podstatné přijetí nemoci rodiči i samotným dítětem, typem výchovy rodičů. Vlastní osobnost dítěte, jeho zkušenost s odloučením od rodiny, dobrá příprava na pobyt v léčebně ze strany rodičů bývají důležitými činiteli zvládnutí přechodu z rodiny do léčebného prostředí. Tyto komplexní okolnosti většinou pedagog nemůže ovlivnit, ale může na nich stavět svůj přístup k dítěti. Pro dítě pak bývá důležitý přístup i vztah k němu ze strany zdravotního i pedagogického personálu během pobytu. Nesmíme opomenout ani vliv prostředí samotného, začlenění dítěte do vrstevnické skupiny. K dobrému psychickému stavu ve většině případech přispívají nepřerušené kontakty s rodinou během pobytu v léčebně.

2.1.3 ZÁKLADNÍ PŘEDPOKLADY VÝCHOVNÉ PÉČE V LÉČEBNĚ Podle Matějčka (1992) určuje obtížnost a zaměření výchovné práce v léčebně několik činitelů: –

na jakém stupni vývoje se dítě nachází (jak je dítě staré)

–

jak vyrovnanou osobností je dítě před vstupem do dětské léčebny (temperament, vyspělost, soustava vědomostí a zkušeností, soustava společenských návyků

16

a postojů, jež byly vytvořeny dosavadní výchovou, osobnost, individualita, osobní vlastnosti) –

jakou chorobou je postiženo (chronická onemocnění, záchvatovitá onemocnění, trvalé defekty, někdy duševní poruchy, LMD, sy CAN…..) – různé psychologické a výchovné nároky

–

zdali má již zkušenosti se separací

Doba léčebného pobytu v dětské léčebně je poměrně dlouhá, výchovná péče je tedy značně náročná. Každé dítě je osobitým psychologickým a vychovatelským případem, je potřebné pochopení a takt ke každému jednotlivému dítěti. Dalším předpokladem je, aby každý přistupoval k dítěti bez předsudků a bez protekce. Důležité je působit na děti jednotně. Léčebna má svou atmosféru, kterou vytvářejí především vzájemné vztahy lidí na pracovišti a kterou dítě bezprostředně vnímá. Platí tu v podstatě tytéž výchovné zásady jako v rodině: jednotnost působení dodává dítěti pocit jistoty a důvěry. A ten je v zápase s nemocí nesmírně cenným spojencem. 2.1.4 POBYT DÍTĚTE V LÉČEBNĚ •

Příprava na hospitalizaci

Příprava na hospitalizaci podle Matějčka (1992) má následující specifika. Postoje rodičů, které zaujmou k nemoci dítěte a léčení, ovlivní chování dítěte. Lékař jim vysvětlí důvody léčebného opatření a snaží se je uklidnit a dodat jim důvěry. Se všemi rodiči nelze jednat stejně. Ti, kteří jsou úzkostně naladěni, přijmou spíše klidné, ale autoritativní, přesvědčující sdělení-druzí, více racionálně založení, vyžadují spíše důkladného vysvětlení a s technickými podrobnostmi. Pozornost věnujeme i samotnému dítěti. Chceme je ušetřit nepříjemných překvapení a stavů úzkostí, jež vedou k poruchám chování a nepříznivě ovlivňují léčebný proces. Proto neříkáme dětem lži! Dítěti se řekne včas a šetrně pravda celá. Pro předškolní děti musíme najít způsob, jak vysvětlit nutnost pobytu v léčebně klidně a srozumitelně. Je samozřejmé, že příliš nezdůrazňujeme nepříjemnosti, které pobyt provázejí, ale naopak okolnosti příznivé a lákavé: „aby bylo brzy zdravé“ – „pozná nové lidi a děti“ – „zajímavé věci“ – „maminka bude mít radost, až se přijde podívat“ apod. U mladších dětí nebo u dětí, kde se příprava neudělala, hrozí poměrně velké nebezpečí z náhlé separace!

17

•

Přijetí do léčebny

Druhým stupněm přípravy je už vlastní přijetí dítěte do léčebny. Matějček doporučuje (1992) jednat s porozuměním s rodiči. Velmi záleží na prvních dojmech z nového prostředí. Je potřeba klidným a důvěryhodným chováním nabýt u rodičů důvěry, aby k nám mohlo nabýt důvěry dítě. Od rodičů je potřeba získat důkladné informace o dítěti, podle nichž bychom si mohli odhadnout jeho vývojovou úroveň a učinit si představu o jeho individuálním charakteru. Musíme se vyptat i na jeho obvyklý denní program doma, na jeho návyky, zábavy a záliby, aby jich mohlo být případně později využito k získání jeho zájmu a spolupráce, případně, abychom se mohli vyvarovat příliš radikálních zásahů do soustavy jeho utvrzených návyků. Na oplátku informujeme rodiče o tom, jak mohou dále udržovat s dítětem styk, kdy se mohou dotazovat telefonicky, kdy mohou s dítětem telefonovat, jak udržovat oboustranný písemný styk, případně jak si mají počínat při návštěvách, aby usnadnili léčebnou práci. Rodičům by mělo být dovoleno, aby se s dítětem rozloučilo, aby mu usnadnili přechod do nového prostředí. Vlastní rozloučení by mělo probíhat v klidu a pokud možno jej neprodlužovat. V těchto nesnadných chvílích loučení má být přítomen někdo ze zkušených pracovníků. Je rovněž dobře, aby rodiče na odchodu zanechali dítěti nějakou hračku, nějaký milý osobní předmět nebo drobný dárek. Ponechávají mu tak reálnou připomínku domova a dítě se necítí tolik osamoceno. U předškolních dětí musíme počítat s tím, že za jejich nejistotou se skrývá v pozadí neurčitý pocit, že odloučení od rodičů a předání do cizího prostředí je vlastně trestem za nějaké nejasné provinění, jehož se dopustily. První výchovná snaha po odloučení by měla směřovat k tomu, aby se dítě nemělo pocit viny. Klidným srozumitelným způsobem

je ujistíme,

že rodiče je mají stejně rádi jako předtím, znovu vysvětlíme podstatu onemocnění a objektivní důvody umístění v léčebně.

•

Začlenění dítěte v léčebně

Ideálem je, aby se pokojík v léčebně příliš nelišil od domácího prostředí, aby zajistil i kus intimity (děti mají své noční stolky na své hračky, knížky a své upomínkové předměty). Na oddělení musí být herna s hračkami. Matějček (1992) zdůrazňuje, že v předškolním věku jsou děti výrazně společenské bytosti, zajímají se o své vrstevníky, pomáhají si, hrají si spolu, utváří společně kolektiv.

18

K výchovným úkolům patří vytvářet z dětí na oddělení zdravé společenství. Působíme tak, aby na oddělení vládlo ovzduší přátelství a případné spory a rozmíšky, aby byly rychle likvidovány. Musíme zabránit i tomu, aby se špatné návyky, které si některé děti přinesly, nepřenášely na druhé a nerozmáhaly se. Zdrojem přílišného zatížení nervového systému se nesmí stát ani náhlé měnění utvrzených návyků dítěte! Hra se tu stává formou psychoterapie, ať již spontánní, nebo odborně vedené a řízené. Je důležité podporovat rozvoj fantazie. V tělesné aktivitě, ve hře, v tvořivé činnosti mají děti možnost uvolnit nahromaděné nepříjemné zážitky, odehrát si nepříjemné zkušenosti, odreagovat nahromaděné napětí a potlačená přání. U předškolních dětí se často objevuje strach z nadpřirozena-ze strašidel, ze tmy, stínů apod. Je třeba získat si důvěru, aby nám povědělo, čeho se bojí a pak trpělivě vysvětlovat, dítě vhodně zaměstnávat a udržovat je v dobré náladě. Např. dobře se osvědčuje, uložíme-li, aby nám dítě nakreslilo, z čeho má největší strach.

•

Návštěvy rodičů

Styk dítěte v léčebně může být a většinou také bývá vydatnou pomocí v našem úsilí zajistit dítěti co nejlepší duševní pohodu, za jistých okolností však může působit i nepříznivě. Souhlasím s názorem Matějčka (1992), že příznivě působí návštěvy tím, že poskytují dětem citové uspokojení ze styku se známými a milými osobami a že je zbavují pocitu opuštěnosti. Kromě toho jim dodávají zásobu informací o tom, co se děje doma a o všem ostatním, co je zajímá. Dítě pak zůstává účastným členem rodinné pospolitosti. Návštěvy ale mohou mít i stinné stránky. Odchodem dítěte do léčebny byl život v rodině vyveden z normálních kolejí. I rodina prodělává separaci. Rodiče, sourozenci se doma cítí osamělí, opuštění, mají starosti, trpí nejistotou někdy i pocitem viny. Vžívají se do situace dítěte, ztotožňují se s ním a žijí někdy více ve svých představách s dítětem v léčebně než v reálném světě. Vážnější nebezpečí vzniká však tam, kde mezi rodiči a dítětem panuje úzkostný nebo nějak přepjatý citový vztah. Za takových okolností vyvolá každá návštěva více méně silné opakování oněch citových otřesů při prvním loučení a vnese neklid a rozčilení na celé oddělení. Opakují-li se takové návštěvy častěji, ztěží můžeme vůbec dokázat, aby se dítě uklidnilo a nabylo takové duševní rovnováhy, jaké je k zdárnému léčení třeba. V takovém případě by ovšem nebylo dobře návštěvy povzbuzovat, naopak snažíme se je omezit na nejmenší míru nebo úplně vyloučit.

19

Zvláštní pozornosti a péče zaslouží ovšem i děti, které byly zklamány tím, že návštěva nepřijde. Takové děti jsou pak pronásledovány pocitem žárlivosti či závisti vůči šťastnějším kamarádům. Tyto děti musíme pohotově zaujmout, zaměstnat, aby jim hra a spolupráce s námi poskytovaly dostatek citového uspokojení v náhradu za neuspokojení ze zklamaného očekávání.

•

Propuštění dítěte z léčebny

Někdy se stává a to právě u předškolních dětí, že rodiče, kteří si je s radostí odvezli domů, narazí neočekávaně na výchovné obtíže. Jsou případy, že dítě je pak jistou dobu citově chladné k členům rodiny, nebo i odmítavé, zlostné, nedůtklivé, nepřátelské. Daleko častější reakcí však bývá velmi intenzivní příklon k matce: dítě je ve všem na matce závislé, bojí se být bez ní, chce s ní spát, je žárlivé a reaguje zcela nepřiměřeně, je-li náhodou trestáno. V takovém chování, které trvá někdy i týdny, nutno spatřovat dětské, nevyspělé reakce na přestálý pocit opuštěnosti. Úkolem zdravotníků a vychovatelů je upozornit rodiče na možné komplikace a předejít tak vychovatelských chybám. (Matějček, 1992)

2.2 DÍTĚ A NEMOC Nemocné a oslabené dítě je nejen třeba dobře znát, ale je třeba s ním i vhodně zacházet a vést k určitému cíli. Výchovným cílem je dopomoci dítěti k vývoji osobnosti co nejvyspělejší a tak vyrovnané a harmonické, jak je to za daných okolností možné. Je to zajisté úkol složitý, náročný a v pravém slova smyslu „komplexní“. Aby mohl být řádně zvládnut, musí se na něm v úzké součinnosti podílet celá řada pracovních oborů. Svou úlohu tu má rodina jako nejdůležitější místo prvotní výchovy, kde se budují předpoklady pro všechno další. Svou úlohu mají zdravotní pracovníci, kteří střeží zdravotní stav dítěte a snaží se mu zajistit co nejlepší kondici tělesnou. Svou úlohu mají ovšem i psychologové a pedagogové. Jim náleží právě pečovat o nejlepší možnou kondici duševní a rozvíjet odborným vedením jak obecné, tak speciální schopnosti dítěte. (Matějček, 1992)

2.2.1 PŘEDŠKOLNÍ VĚK A VNÍMÁNÍ NEMOCI Krejčířová uvádí (1997), že podle Eriksona řeší dítě v předškolním věku vývojový konflikt mezi vlastní iniciativou a pocitu viny. V tomto věku narůstá potřeba dítěte porozumět světu, ale i vlastnímu tělesnému fungování, myšlení je typicky magické a při bohaté fantazii snadno

20

vznikají pocity viny, dítě může nemoc vnímat i jako trest za špatné chování. Trvá pohotovost ke vzniku fobií. Vysvětlování a informování dítěte je v tomto věku již nezbytné, díky rychlému rozvoji řeči a komunikace je také již možná i přímá příprava dítěte na hospitalizaci. Intenzivní kontakt s rodinou je pro dítě stále velmi důležitý, vzhledem k častým emočním regresům dětí ve zhoršeném zdravotním stavu ostatně může být separační úzkost intenzivnější ještě i ve školním věku. Podobně popisuje rozumové zpracování choroby v předškolním věku i Vágnerová (1999), kde uvádí podle Langmeiera, že myšlení v tomto věku je ještě prelogické, dětské úvahy jsou ovlivněny fenomenismem, prezentismem a egocentrismem. Všechno je posuzováno tak, jak se dítěti subjektivně a aktuálně jeví a jak vyhovuje jeho potřebám. Hodnocení nemoci je nepřesné a iracionální. Dítě tohoto věku nemůže pochopit podstatu nemoci. Značnou roli zde hrají rodiče a jejich chování v době onemocnění. Mnohé děti hledají příčinu, tj. viníka nemoci. Může se jím stát nějaký člověk či jiná bytost, nebo přičítají vinu samy sobě. Mohou interpretovat nemoc jako trest za nějaké provinění, jehož se samy dopustily.

2.2.2 ONEMOCNĚNÍ A PSYCHICKÝ STAV DÍTĚTE Onemocnění a psychický stav dítěte podle Matějčka (1992) spolu úzce souvisí, člověk funguje jako jeden celek. Porucha nebo větší zatížení v jedné oblasti se musí nutně projevit ve funkci celku. Nutnost znalosti celého člověka popisuje Říčan (1980), kde zdůrazňuje vztah lékaře k pacientovi. Lékař musí znát nejen organismus pacienta, nýbrž i osobnost v interpersonálních a v dalších sociálních vztazích. Význam tohoto porozumění pro léčbu je obecně uznáván. Z tohoto důvodu podle Matějčka (1992) je nutné se zmínit o tom, že nemoc nepostihuje jenom nějaký orgán v lidském těle, ale člověka celého. A tak, jako je nemocný člověk celý, musí se léčení týkat celé jeho osobnosti a nikoli jen poškozeného orgánu! Uplatňuje se zde pokrokové hledisko tzv. „komplexní léčby“, což není nic jiného než léčení celého člověka. Vychovatel si musí být vědom všech činitelů ovlivňující nemocné dítě; musí znát vztahy mezi tělesnými a duševními procesy, vztahy mezi dítětem a prostředím, musí být obeznámen o tom, jak je dítě zatěžováno svojí nemocí. Vychovatel musí poznat i osobnost dětského pacienta a preferovaný způsob domácí výchovy.

21

Vztah tělesných a duševních procesů Problematiku vztahu tělesných a duševních procesů nemocných rozpracovávají Vágnerová, Klíma (1985), kteří též hovoří o tom, že každé tělesné onemocnění nějakým způsobem ovlivní psychiku nemocného dítěte. Dodávají ale, že tento vztah platí i v opačném smyslu; psychické zátěže, chronické stresové a konfliktní situace působí na tělesný stav. Mohou dokonce i vyvolávat nebo udržovat somatická onemocnění, takzvané psychosomatické choroby. Vágnerová, Valentová (1992) uvádějí, že psychosomatické choroby jsou takové, na jejichž vzniku se významně podílí jak somatické dispozice, tak psychická složka. Psychogenní činitelé (např. konfliktní rodinné prostředí, nepřiměřené výchovné požadavky, časté změny životního prostředí atd.) hrají u takových nemocí podstatnou roli. Do kategorie psychosomatických potíží patří u předškolních dětí zejména astma, dětský ekzém a zažívací potíže. Stejným způsobem lze hodnotit opačný vztah, vliv somatického onemocnění na psychickou složku. Každé tělesné onemocnění zatěžuje i psychiku dítěte. Vztah vyvíjejícího se dítěte a jeho životního prostředí Matějček (1992) připomíná, že žádný organismus nežije izolovaně, ale nachází se v každém okamžiku svého života v nějakém prostředí, s nímž je v neustálém vztahu. Je svým prostředím ovlivňován a sám své prostředí ovlivňuje. Žije tedy vždy v určitých životních podmínkách, přitom se jim přizpůsobuje a přetváří si je a vytváří nové. Tyto podmínky, zvláště jeho vztahy k druhým lidem, silně podmiňují jeho životní vývoj. Každé onemocnění lidského jedince má tedy i široký dosah sociální.

„Každé onemocnění změní nejen chování a prožívání nemocného dítěte, ale i reakce jeho okolí, zejména rodiny.“ (Vágnerová, Klíma, 1985, s. 101) Psychické následky somatických poruch u dětí Nemoc, ať je jakákoliv, znamená vždy jisté mimořádné zatížení pro dětský organismus a ovšem i zatížení, případně přetížení jeho nervové soustavy. Nemoc však může i přímo poškodit ústřední nervovou soustavu, tato poškození se projevují nejčastěji jako opožďování a nerovnoměrnosti celého duševního vývoje dítěte. Též může být funkce nervové soustavy ovlivněna velmi závažně i léčivy v průběhu terapie. Jsou tu také obtíže či nápadnosti v chování, které jsou vyvolány náhlou změnou životní situace. Ze všech těchto příčin vzniká opět na jedné straně nebezpečí, že dítě bude v období nemoci reagovat na podněty zvenčí 22

nepřiměřeně, abnormálně, na druhé straně vzniká pak neméně velké nebezpečí, že se nepřiměřených a nesprávných výchovných zásahů dopustí rodiče nebo jiní vychovatelé, jestliže podstatě oněch přechodných nápadností v chování dítěte neporozumí. (Matějček, 1992) Onemocnění a individualita dítěte Osobnosti našich dětských pacientů jsou stejně individuální jako osobnosti ostatních lidí, musíme s nimi zacházet individuálně. Jinak se nám projeví v nemoci dítě dobře vychované, ukázněné, zvyklé na spolupráci, než dítě rozmazlené, neukázněné a svévolné. (Matějček, 1992) 2.2.3 BĚŽNÁ HOREČNATÁ ONEMOCNĚNÍ DĚTSKÉHO VĚKU Psychologická závažnost dětských onemocnění ( jako jsou např. onemocnění cest dýchacích, infekce zažívacího ústrojí, chřipky, jiná virová onemocnění atd.) není v tom, že by přinášely nezvyklé nebo nebezpečné psychické komplikace, ale v tom, že jde o choroby poměrně časté a že právě jejich drobné a všední psychické příznaky bývají nesprávně chápány a podceňovány. Různá onemocnění mívají různý rejstřík počátečních příznaků, přičemž tyto příznaky nebývají u všech dětí stejné. Změnu v chování je třeba nepřehlédnout a dobře posoudit, je důležité se vyvarovat výchovných prohřešků (např. dopustí se výchovného prohřešku tím, že dítě trestají za neklid jako za „zlobení“ nebo dítě hrozbami a tresty donucují, aby překonalo „lenost“, která ve skutečnosti je příznakem převažujícího útlumu v počátcích choroby). V akutním stádiu nemoci se psychické příznaky jen dále stupňují. Dítě je neklidnější a dráždivější nebo naopak utlumenější a skleslejší, než bylo před tím. Velmi závažným stádiem nemoci je však z psychologického hlediska rekonvalescence. Nervová soustava byla nemocí vyčerpána. Některé děti bývají delší dobu apatické, bez zájmu a snahy. Jiné naopak jsou neklidné, dráždivé, mrzuté – společným znakem však je, že se brzy unavují. Často možno pozorovat, zvláště u dětí v prvních třech letech života, kde je vývojový postup nejprudší, jakési zastavení vývoje nebo i krok zpět. U starších dětí se spíše projeví ve ztrátě již osvojených návyků. I řeč klesne po stránce obsahové a skladební na primitivnější úroveň. Je potom přirozené, že častá nemocnost může vážně zdržet a porušit vývojový postup dítěte a vytvořit tak podmínky pro výchovné obtíže. (Matějček, 1992)

23

2.2.4 NEMOCI PROVÁZANÉ ZÁCHVATY Do této kategorie řadíme choroby, které ve svém průběhu jsou charakterizovány opakujícím se náhlým nahromaděním příznaků nebo náhlou změnou celkového stavu ve formě záchvatu. Jsou to např. astmatické záchvaty. Záchvat znamená obvykle náhlé, prudké zatížení nervové soustavy nemocného. Subjektivně bývá provázen často velmi nepříjemnými stavy úzkosti a strachu, které jsou sice různé co do intenzity a charakteru podle druhu onemocnění, které však, opakují-li se častěji, mohou i vážně ovlivnit utváření osobnosti dítěte. Záchvaty zanechávají v dítěti nejistotu a napětí, dítě čeká, kdy zase záchvat přijde. A čekání a nejistota vyčerpávají nervový systém, což se v chování dítěte projeví zvýšenou dráždivostí, přecitlivělostí, výkyvy nálad a sklonem k poruchám chování. Další nebezpečí vzniká ze společenského postavení těchto dětí. Nemocného často silně deprimuje vědomí, že se může náhle dostavit stav bezmocnosti nebo vůbec takový stav, kdy je člověk vyřazen z běžných činností a navíc působí rozruch ve svém okolí. Druhé děti a někdy i dospělí dají pacientovi pocítit svou nelibost nebo přímo odpor, zahánějíc ho tak do izolace a vzbuzují v něm pocit méněcennosti. Navíc, nemoci s takovými dramatickými příznaky vzbuzují úzkostné postoje vychovatelů k dítěti. (Matějček, 1992) 2.2.5 CHRONICKÁ ONEMOCNĚNÍ Podle Krejčířové (1997) chronické onemocnění postihuje přibližně 7-10 % dětské populace. Pro dítě a jeho rodinu

znamená závažný stres, přináší s sebou obvykle bolest, léčebné

procedury, strach z nich i z cizích lidí, omezení pohybu, ev. dietní opatření, separaci při hospitaci, trvalejší izolaci od vrstevníků, narušení denního režimu, změněné chování rodičů při strachu o dítě. Matějček (1992) uvádí, že nervová soustava u chronických onemocnění není zatěžována náhle a příliš, zato však dlouhodobě! Výsledky jsou velmi podobné: zvýšení neklidu dítěte, dráždivost, netrpělivost, náladovost, sklon k zlostným nebo úzkostným afektům. V takových případech se dítě subjektivně necítí docela zdrávo, přičemž vychovatelé mají sklon mu tuto okolnost připomínat. Úkolem je uvést v soulad požadavky léčebného režimu nejen s potřebami, ale i s možnostmi dítěte na jeho stupni vývoje. Dále uvedený autor uvádí, že u předškolních dětí nemůžeme předpokládat, že by se dovedly samy kontrolovat, dodržovat dlouhodobě potřebná omezení a odolávat všelijakým lákadlům. Nutno zařídit prostředí a denní program tak, aby dodržování léčebných požadavků co nejvíce usnadňoval. V přizpůsobování se potřebám nemocného nutno ovšem postupovat opatrně a uvážlivě. Příliš velké přizpůsobení zpohodlňuje pacienta, zbavuje vlastní iniciativy 24

a vzdaluje normálního života - příliš malé přizpůsobení naopak ho vystavuje nebezpečí, že bude přetížen požadavky a bude hledat cestu, jak se jim vyhnout. Krejčířová (1997) zdůrazňuje, že při zvládání chronického onemocnění v dětství je jedním z nejdůležitějších faktorů přenášení odpovědnosti za léčbu z lékaře na pacienta, v případě dětí na jejich rodiče. Přitom jednou ze základních podmínek dostatečné spolupráce je podrobná informovanost jak rodičů, tak i dítěte samotného již od předškolního věku. 2.3 NEMOCNÉ DÍTĚ A RODINA Prvním a nejdůležitějším životním prostředím je rodina. V postojích k dítěti se odrážejí zkušenosti a prožitky celého předchozího života. Proto jsou tak mnohotvárné a individuální, a proto také každé dítě přicházející na svět má od počátku zcela osobité, individuální životní a vývojové podmínky. První poznání, že s dítětem není něco v pořádku, znamená proto nevyhnutelně jistý otřes v postojích a představách rodičů. Tímto poznáním bude ovlivněn celý rodinný život. Těmito okamžiky nepříjemného poznání začíná však pro dítě a rodinu nové období vzájemného soužití. Rodiče se v tomto období vyrovnávají, měli by přejít z pasivity do aktivity. Dítě jim už nadále nesmí představovat životní nezdar a zklamání, ale naopak životní úkol! K tomuto obratu však rodiče potřebují čas a pomoc svého nejbližšího okolí. (Matějček, 1992) Ke stejným závěrům dochází Kracík (1983), který uvádí, že rodinná výchova nemocného dítěte se odehrává v mimořádné, náročné životní situaci, která klade vysoké nároky jak na rodiče, tak na dítě. Rodiče musí zvládnout celou řadu speciálních výchovných postupů, které kladou vysoké nároky na inteligenční úroveň rodičů, volní vlastnosti, emocionální vyrovnanost, tělesnou výkonnost i finanční zabezpečení. Krejčířová (1997) uvádí, že každé onemocnění kteréhokoli člena rodiny pozměňuje do určité míry

povahu dosavadního rodinného fungování. Přijetí faktoru nemoci a zvládání

onemocnění v rodinném systému je podmíněno celou řadou faktorů. Přibližme si je: –

Typ nemoci nebo postižení (např. u záchvatových onemocnění je nejdůležitějším rysem nemoci její nepředvídatelnost, tady nepředvídatelnost záchvatu).

–

Etiologie nemoci – k vyrovnání se s nemocí může významně pomoci porozumění jejich příčinám.

–

Individuální charakteristiky nemocného dítěte – významný je věk dítěte, dosavadní zkušenost a vztah dítěte k lékaři, jeho osobnost, sociální reaktivita, schopnost získat dostatek pozornosti a péče z prostředí, jeho síla a energii.

25

–

Individuální charakteristiky dalších členů rodiny – zejména jejich celková síla a odolnost vůči zátěži, osobní zralost a dosavadní zkušenosti s nemocí i s překonáváním jiných životních krizí obecněji, vlastní sebevědomí a sebehodnocení.

–

Struktura a organizace rodinného systému a kvalita vztahů v rodině, vývojová fáze rodiny – větší stres představuje péče o nemocné pro rozvedené matky, význam má i počet dětí v rodině. Je-li v rodině dětí více, rodina se s faktem nemoci obvykle snáze vyrovnává. V rámci rodiny je významným faktorem vzájemná pomoc a opora mezi rodiči a otevřenost komunikace.

–

Prostředí – důležité je především množství sociální opory, jíž se rodině dostává z okolí. Důležité je, aby se rodina neizolovala od okolí, od prarodičů, od přátel. (Při nedostatku sociální opory hrozí i větší riziko týrání či zanedbávání dítěte.) Významné je poskytování nejen emoční, ale i instrumentální a případně i finanční pomoci.

2.3.1 TYPY NESPRÁVNÝCH VÝCHOV Lze souhlasit s názorem Matějčka (1992), že za těchto okolností je pochopitelné, že na straně rodičů se častěji objeví tendence k nevhodným výchovným postojům, které pak správnému vývoji dítěte spíše překážejí, než by jej usnadňovaly. Tyto výchovné postoje jsou ve vztahu k nemocnému dítěti nejen častější, ale i výchovně nebezpečnější. Zároveň tyto typy popisuje:

•

Výchova příliš úzkostná – rodiče na dítěti až nezdravě lpí, a to ze strachu,

aby si neublížilo. Příliš je ochraňují, omezují dítě v jeho iniciativě v jeho sociálním vyspívání. S tímto postojem se setkáváme zvláště často u vychovatelů dětí, jejichž onemocnění se navenek projevují dramatickými příznaky (epileptické záchvaty, astmatické záchvaty, náhlé stavy slabosti, ztráty vědomí apod.). Podle toho, jakého je temperamentu, vidíme pak u takového dítěte buď aktivní protest a vzpouru proti omezování, anebo pasivní podřizování, útlum, ztrátu iniciativy, apatii. •

Výchova rozmazlující – rodiče rovněž na dítěti až nezdravě citově lpí, zbožňují je,

oceňují každý jeho přirozený projev a každý vývojový pokrok. Někdy jsou přímo vedeni snahou vynahradit dítěti přemírou své lásky to, o co bylo podle jejich představy v životě ochuzeno. Podřizují se jeho náladám a přáním, posluhují mu. Ztrácejí brzy autoritu u dítěte, nepodají mu dost jistoty a sebedůvěry.

26

•

Výchova s přepjatou snahou po dokonalosti / Perfekcionistická – rodiče se snaží,

aby dítě dosáhlo těch hodnot, které jsou pokládány za zvlášť významné a výhodné pro další život. Přitom jim však jde pouze o tyto hodnoty bez ohledu na způsob, kterým by se jich mělo dosáhnout. Pro své děti požadují přepjaté úlevy a ohledy. Jeho obtíže a nedostatky podle potřeby buď zveličují nebo zastírají, jen aby dosáhly svého cíle. Nedovolují tak dítěti povahově vyspět, osamostatnit se. Uvádějí je do nepříjemných společenských situací a vzbuzují proti němu v okolí spíše nedůvěru a odpor. •

Výchova zavrhující – setkáváme se s ní spíše v různých skrytých než zjevných

formách. Dochází k ní nejspíše tam, kde dítě svým postižením vzbuzuje neustále ve svých vychovatelích představu neštěstí. K problematice nesprávných výchov je připojena úvaha Matějčka (1992, s. 56-62), která přesahuje jednotlivá věková období, vidí tuto problematiku v dosahu vývoje dětské osobnosti. „Ve všech uvedených případech může na podkladě nesprávné výchovy dojít k takovým krajnostem ve vývoji osobnosti dítěte, že není pak dobře možno vytvořit u něho pracovní návyky a vyvolat patřičné odhodlání ke spolupráci, aby se s ním dalo v léčebném postupu účelně pracovat. Dítě je totiž více zaměstnáno obranou proti nepřiměřenému tlaku okolí než snahou po školním pracovním nebo rehabilitačním uplatnění. Nedostatek výchovné autority působí navíc nejistotu dítěte, přičemž jeho nespokojenost v domácím prostředí podněcuje snahu hledat si uspokojení jinde, ve vlastním fantazijním světě, v prostředí dětské skupiny a později party, v nekontrolovaných činnostech, jimž se dostává schválení mimo rodinu, v předčasných sexuálních praktikách, atd.“

2.3.2 ZÁSADY SPOLUPRÁCE S RODINOU Pro zdravotnické a školské pracovníky z toho plyne požadavek, aby v zájmu dítěte s rodinou úzce spolupracovali a to podle zásad, které uvádí Matějček (1992):

•

Napomáhat, aby rodiče pozitivně přijali skutečnost! Aby se rodiče vyrovnali

s chronickou nemocí, je důležité, aby měli plnou možnost realitu poznat. Proto lékař vysvětluje rodičům příčiny a mechanismy nemoci. Rozhovor je účelné opakovat a dát rodičům dosti příležitosti, aby se ptali a volně vyjadřovali své pocity a postoje. Měla by platit zásada, že rodiče mají o svém dítěti vědět víc, než kdokoliv z jejich příbuzných.

27

•

Informovat oba rodiče společně! Je dobře tento požadavek dodržovat, pokud to jen

okolnosti dovolí. •

Získat spolupráci širší rodiny! Z terapeutického hlediska je velmi žádoucí,

aby se náležitá informovanost rozšířila na prarodiče a na další osoby, které v úzkém kruhu rodiny patří. Oni také mohou velice přispívat k uklidnění a pozitivnímu vyrovnání rodičů s nemocí dítěte – avšak na druhé straně při nedostatečné informovanosti mohou takovému uklidnění a vyrovnání bránit. •

Pravdu, ale s perspektivou! Z této zásady vyplývá, že bychom neměli rodičům nic

podstatného zatajovat. Je důležité jim naznačit pravděpodobný vývoj. Na této základně je pak možno dát rodičům poučení, návod či přímo instruktáž, jak sami mohou dítěti pomáhat, jaká je jejich role. •

Ne neštěstí, ale úkol! Díváme-li se na nemoc dítěte jako na neštěstí, vyplývá z toho jen

pasivita. Díváme-li se na celou věc jako na zkoušku a úkol, situace se podstatně změní. Ve zkoušce je možno obstát, úkol je možno zvládnout. •

Systematickou péčí o dítě je třeba začít v pravý čas – ani příliš brzy, ani příliš pozdě!

Na odbornou poradu není nikdy dost brzy – léčba nebo jiné formy nápravy však mají začít v době, kterou určí odborní pracovníci. •

V péči o nemocné dítě je potřeba pracovat účelně! Čas, energie, odhodlání a dobrá

vůle vychovatelů jsou vzácnými hodnotami. Neplýtváme tedy těmito hodnotami v těch směrech, kde není naděje na úspěch, ale soustřeďujeme se tam, kde je největší reálná naděje dítěti pomoci. •

Z našeho postoje musí rodiče pochopit, že nejsou nikterak osamoceni! Musí se jim

tedy dostat poučení, jak a kdy zavést léčení a speciální výchovu, jak si v ní účelně počínat. •

Pesimismus a bolestínství jsou největší překážkou účelné snahy po nápravě!

•

Nemůžeme každému dítěti zajistit plné zdraví, ale můžeme mu dopomáhat

k šťastnému dětství! Je třeba, aby rodiče dělali všechno proto, aby i oni sami prožívali svůj život za daných okolností plně a šťastně. Nešťastní lidé nejsou ani dobrými společníky, natož dobrými vychovateli. Vychovatelé mají být obětaví, ale nesmějí sebe obětovat – pak by nemohli dítěti nijak prospět. Dítě je potřebuje zdravé, zdatné, odhodlané, svěží, radostné. •

Hrdinství! Je dobré rodičům nemocných dětí dát najevo, že jsme si vědomi

společenské hodnoty jejich výchovné práce. •

Posilovat manželské vztahy a soudržnost rodiny! Zvýšené zatížení dnešní mladé

rodiny úzkostmi, napětím a nezvyklými pracovními a výchovnými nároky, jak je přináší péče

28

o nemocné dítě, má často tendenci rodinu rozkládat. Je tedy třeba co nejvíce posilovat tendence integrační, stmelující. Zdůrazňujeme, že i těžké úkoly se zvládají lépe společně. •

Co největší důraz na vhodnou motivaci jejich snahy po učení a poznání! Jde o to,

podnítit v dítěti snahu a zájem o poznávání nových věcí a jak vypěstovat určitou odolnost, rozhodnost, vytrvalost i ostatní vlastnosti, které bude potřebovat k zdolávání překážek, jež se mu v životní dráze budou pravděpodobně naskýtat častěji než ostatním dětem. •

Vedeme rodiče a vychovatele, aby dítě zbytečně nesrovnávali s dětmi zdravými

a nevystavovali je soustavně takovým soutěžím, ve kterých musí vždy prohrát! Nezatěžujeme dítě nadměrnými požadavky, nepřipomínáme mu tím jeho nedostatky, nenavozujeme mu tím pocit méněcennosti. Pocit užitečnosti je nejlepší ochranou proti pocitu méněcennosti. •

Neztrácet zdravý vychovatelský optimismus!

•

Pozor na vlastní obranné mechanismy! Obranné tendence nejsou jen věcí rodičů

a nejbližších vychovatelů postiženého dítěte, ale celého společenského okruhu. •

Sympatizující postoj! Tak možno označit vhodný přístup k rodičům, který není ani

vtíravý ani odtažitý. Účast, porozumění, trpělivě vyslechnout, nevnucovat se, nabídnout pomoc a taktně ukázat svou sympatizující angažovanost na jejich situaci to je vhodný postoj.

2.3.3 PODPŮRNÉ PROGRAMY ZVLÁDÁNÍ NEMOCÍ „Nemoc dítěte je pro rodiče silnou stresovou situací. Způsob, jakým ji rodiče zvládají a jak na ni reagují, spoluurčuje, jak velikou zátěží bude nemoc pro dítě.“ (Vágnerová, 1999, s. 71) Problematikou zvládání nemoci společnými silami rozpracovává Krejčířová (1997), rozděluje ji na programy orientované na rodinu a programy orientované na dítě. Programy orientované na rodinu – důležité je rodičům zadat konkrétní úkol, jak dítěti pomoci, ten rodiče zbavuje úzkosti a klid rodičů se přenáší na dítě. Užitečné jsou psané informace např. před přijetím dítěte, přímé zapojení rodičů při hospitalizaci dítěte a jejich přítomnost při lékařských procedurách. Důležité je informovat oba rodiče o nemoci dítěte a průběhu hospitalizace. Rodiče pak mohou přímo provádět nácvik při přípravě dítěte, učit je relaxaci a posilovat spolupráci dítěte. Velmi cenná je možnost účasti rodičů v rodičovských skupinách vedených odborníky. V případě závažných obtíží při zvládání nemoci v rodinném systému může být indikovaná rodinná terapie.

29

Programy orientované na dítě – poskytování pravdivých informací posiluje důvěru dítěte v lékaře, snižuje úzkost (dítě ví, co bude) a zlepšuje spolupráci. Kromě verbálního vysvětlování jsou velmi užitečné videoprogramy, které situaci pro dítě modelují. U menších dětí snižuje úzkost přímé seznámení s prostředím a s nebezpečně vyhlížejícími nástroji, pomoci může symbolická hra. Při chronickém onemocnění by mělo být zajištěno i jeho dlouhodobé psychologické vedení. 2.4 SOCIALIZACE PŘEDŠKOLNÍHO DÍTĚTE Existují v podstatě tři okruhy lidského prostředí, které postupně a společně ovlivňují sociální a osobnostní vývoj každého dítěte. Je to rodina, dětská společnost a škola.

„Všechny tři socializační okruhy jsou pro zdravý a harmonický vývoj dítěte nezbytné a nedostatky v kterémkoliv z nich mohou tento vývoj závažně narušit či pozdržet. Zdůrazňujeme-li význam rodiny jako základního socializačního prostředí, není to proto, že by ostatní okruhy byly postradatelné, ale proto, že rodina tvoří první lidské prostředí, s nímž se dítě blíže setkává a které rozhodující měrou uspokojuje jeho potřeby, a formuje tak jeho rodící se osobnost. Do tří let je rodina za běžných podmínek naprosto rozhodujícím prostředím pro dítě. Vztahy dítěte k druhým dětem nebo k cizím osobám stojícím mimo vlastní rodinu jsou v této době spíše přelétavé a nepevné. Později se však sociální vztahy dítěte rychle rozšiřují o styk s druhými dětmi, pro tříleté nebo čtyřleté děti je to vývojovou nezbytností. Některých zkušeností může dítě nabýt jen ve styku s druhými dětmi – jen mezi nimi se učí spolupracovat, soutěžit, pečovat o slabší, vést i podřizovat se apod. Ale účast předškolního dítěte a do jisté míry i školního věku je závislá na jeho základní jistotě, kterou čerpá ze života své rodiny.“( Švejcar, 1975, s. 317-318) Na dokreslení pochopení socializace uvádím některé myšlenky autorů, jež mě zaujaly. Socializace předškolního dítěte probíhá i mimo rámec rodiny, resp. nejbližšího prostředí příbuzných a známých, lze ji označit jako fázi přesahu rodiny vertikálním i horizontálním směrem, přechodného období mezi rodinou institucí. (Vágnerová, 2005) Podle Heluse (2007) socializace probíhá v různých prostředích – v rodině, škole, zaměstnání, kamarádských a přátelských skupinách, nejrůznějších organizacích a institucích. Značně je ovlivňují prostředky masové komunikace – televize, rozhlas, tisk… Horák (1979) též uvádí tři základní oblasti socializace dítěte – tři nejvydatnější zdroje, z nichž se uspokojují přirozené potřeby dítěte a odkud se jeho společenskému vývoji dostává nejmocnějších podnětů. Každá z nich má pro dítě poněkud jiný význam. Každá mu dává něco

30

svého, osobitého, specifického. Jedna druhou doplňuje, ale nemůže ji zcela nahradit nebo zastoupit. 2.4.1 VRSTEVNICKÁ SKUPINA Z myšlenek uvedených autorů vyplývá, že rodina dává základy celému rozumovému a citovému vývoji člověka. Škola mu dává vědomosti, pracovní postupy a metody, které uplatní později v životní praxi. Co však dává dětská společnost? „Vrstevnická skupina získává v průběhu dětství čím dál větší vliv. Jeho růst souvisí s celkovým psychickým vývojem dítěte, jeho osamostatňováním a odpoutáváním z vázanosti na rodinu. Již v předškolním věku a na počátku školní docházky představují vrstevníci důležitou skupinu, která slouží ke společným aktivitám, k rozvoji určitých schopností a dovedností (jiného druhu než jsou ty, které rozvíjí a posiluje škola nebo rodina) a ke sdílení společných zážitků. V této skupině nemá dítě své postavení jisté, musí se umět prosadit, ale zároveň musí umět ostatní získat, aby jej byli ochotni akceptovat. Dítě, které je nějakým způsobem znevýhodněné, může být vrstevnickou skupinou odmítáno a negativně hodnoceno, může zde získat špatnou pozici, a to ovlivní jeho sebehodnocení i sebeúctu. Nenaučí se s vrstevníky přijatelným způsobem jednat a může si tyto nefunkční způsoby zafixovat. (Vágnerová, 2005, s. 22-23) 2.4.2 ADAPTACE NA NOVÉ PROSTŘEDÍ, ZAČLENĚNÍ VE SKUPINĚ DĚTÍ Adaptační období, kterým nové děti v léčebně procházejí, má u každého jiný průběh. Někdo se promění v "slzavé údolí" a odmítá komunikovat s personálem a ostatními dětmi, jiný se rychle "oklepe" a přivykne si na nové prostředí. Adaptace, proces přizpůsobování se a zvykání na nové skutečnosti, sám o sobě není ničím patologickým a patří k životu. Každý z nás ale změnu zpracovává jinak. U malého dítěte je to složitější v tom, že dítě změnou, kterou mu přinesl náhlý přechod do dětské léčebny, přijde o tu základní jistotu blízkého okolí, v němž se dokázalo orientovat a kde byly věci, na které si už zvyklo a kterým rozumělo. Najednou je v neznámém prostředí a musí se s ním nějak vyrovnat. Nemá možnost postupného zvykání, ani půldenního pobytu, jak je běžně doporučováno podpůrnými programy pro snazší zvládnutí adaptace. Ještě nutno podotknout, že právě jeho onemocnění jej oslabuje. Uvědomme si, co takové nemocné předškolní dítě musí vše zvládnout. Především jsou to nepříjemné projevy nemoci, musí se vypořádat s nutností léčení, které je spojeno

31

s odloučením od rodičů a od svého domácího prostředí. Když dítě zvládne separaci od rodičů, nastupuje proces adaptace na nové prostředí, na nové okolí. Musí se naučit vyznat se v budově, v okolí, zvyká si na nové vztahové vazby, na nové situace, které nezná. Je tu neznámý zdravotní, rehabilitační a pedagogický personál se svými specifickými požadavky. Mnohdy je pro dítě velmi těžké zvládnout zdravotní zákroky či postupy. Zanedbatelná není ani změna klíčové osoby, ke které či ke kterým, to podle služby personálu, si vytváří nový citový vztah. Jsou tu i nové, neznáme děti, společníci na oddělení. Zapojení předškolního dítěte nováčka do vrstevnické skupiny v novém prostředí popisují krok za krokem Haefele a Wolf-Filsinger (1993). Z jejich myšlenek lze čerpat v praxi. Adaptace je rozdělena do jednotlivých období, která by odpovídala časovému úseku zhruba jednoho týdne. V prvních dnech v období orientace se snaží nováčci rozuzlit a uspořádat chaos, který je obklopuje, drží se zpátky a všechno sledují z povzdálí. Učí se zpracovávat množství podnětů a zkoumají je. Nacházejí se v neznámém prostředí, se svým přáním se mají obracet na cizí osoby, které bývají obklopeny cizími dětmi. Zdrženlivost nováčků ve styku s ostatními dětmi je účelná, zajišťuje nerušený příjem informací. Bez této první orientace není možné sociální začlenění. Teprve když si je nováček jistý, že zvládne požadavky, které jsou na něho kladeny (odloučení od známých osob, nové okolí, nová vztahová osoba, nová sociální úloha a s ní spojená očekávání), činí první pokusy o kontakt a riskovat možné odmítnutí. Konkrétní příklady chování během prvního týdne u nováčků jsou tedy takovéto-nepokouší se navazovat kontakty s ostatními dětmi, nezajímají se o aktivity, neukazují ostatním dětem, že je má rádo, nevypráví o svých zážitcích, nehraje si intenzívně a vytrvale a mluví velmi potichu. V druhém období začínají navazovat první kontakty. Používají všech možných prostředků, aby je skupina přijala. Pokoušejí se upoutat pozornost a dostat do středu dění. Takovéto chování vede ke konkurenčnímu boji s ostatními dětmi. Pokusy o prosazení vyžadují od dětí plné nasazení a stojí je mnoho sil. Neustálé hádky a konflikty děti vyčerpávají, takže se stávají nevyrovnanými a přecitlivělými. To vše se může projevit i tělesnou únavou. Podle mých zkušeností jsou během tohoto období učitelky mnohem častěji zatahovány do dětských hádek a sporů, a to ze dvou důvodů. Za prvé v této fázi dochází častěji ke konfliktům a za druhé nováčci nejsou schopni sami vyřešit tyto konflikty. Shrneme-li chování v tomto období, které bychom mohli nazvat období pokusu o začlenění, tak nové dítě se pokouší upoutat pozornost všemi prostředky, samo od sebe rozdává ostatním dárky, samo vypráví o svých zážitcích, vyjadřuje přání náležitou formou, např. se ptá, zda si může také hrát, těžko

32

se prosazuje a nebrání se, hledá ochranu a pomoc u dospělých, když má potíže s dětmi, snadno se rozpláče a rychle se unaví. Po prvních dvou náročných a událostmi nabitých týdnech ustává také většina hádek a sporů. Nováčkům přibylo zkušeností a podařilo se jim zjistit rozdělení rolí a moci ve skupině. Vědí, které děti jsou oblíbené a které mají vliv na skupinu. Toho se snaží využít pro sebe. Zatímco na počátku nedělaly žádné rozdíly a snažily se vycházet se všemi dětmi, nyní se cíleně pokoušejí získat oblibu u vlivných dětí, a tak se začlenit. Jejich cílem je upevnit si a rozšířit získanou roli ve skupině. Tato opatření je tak zaměstnávají, že zanedbávají skupinu jako celek. Nápadné způsoby chování ve třetím týdnu bych shrnula takto: samo rozdává dárky, ukazuje ostatním, že je má rádo, bere si za vzor vybrané děti a napodobuje je, zajímá se o aktivity ostatních dětí. Zároveň můžeme pozorovat, že méně vypráví o svých zážitcích, že vyjadřuje svá přání nenáležitou formou a že už se tolik nepokouší navazovat kontakty se všemi dětmi. Po čtyřech týdnech si většina nováčků v novém prostředí zvykne, uklidní se a vyrovnají se se změnou prostředí. V tomto období již znají bezpečně všechny prostory a už vědí, jak to v léčebně chodí, je jim jasné, do které skupiny patří. Spřátelily se s učitelkou, personálem a poznaly děti ve skupině. Dokážou odhadnout způsoby a pravidla chování v léčebně a částečně je i samy použít. V hrubých rysech je nastíněna jejich role ve skupině, a tím jsou odstraněny největší nejistoty. Podle mého názoru se po čtyřech týdnech dobře nebo velmi dobře děti začlení. V tomto období mají děti za sebou základní kroky začlenění.

33

3 PRAKTICKÁ ČÁST

3.1 CÍL PRAKTICKÉ ČÁSTI

Cílem praktické části byl průzkum účinnosti prováděných prostředků k usnadnění adaptace dětí v současnosti a současně najít prostředky nové. Prověřovány byly tyto oblasti:

•

Vztah rodiče a dítě, kde bylo zjišťováno, jestli je pro separované dítě důležité udržovat s rodinou kontakt a jaké formy tohoto kontaktu při počáteční adaptaci jsou vhodné. Dále pak, jestli byly děti svými rodiči připraveny na pobyt v léčebně, zda-li znají pravý důvod tohoto pobytu a jak si odůvodňují pobyt ony samy.

•

Vztah personál, rodiče a dítě, kde byli osloveni rodiče a personál, aby bylo zjištěno, zda je běžně praktikovaná spolupráce dostatečná, jestli o ni je skutečný zájem, a to jak ze strany rodičů, tak ze strany personálu. Tímto průzkumem bylo zjištěno, jestli vzájemně získané informace o dítěti pomáhají při jeho začleňování.

•

Vztah dítě a vrstevnická skupina, kde bylo zjišťováno, zda-li existuje spojitost mezi zvládnutím sociální role v nové vrstevnické skupině a zvládnutím adaptace na nové prostředí.

Na základě toho byly zvoleny k jednotlivým okruhům vhodné metody na zjišťování uvedených příčin.

34

3.2 STANOVENÍ PŘEDPOKLADŮ

Pro ověření cíle byly stanoveny tyto předpoklady: Předpoklad 1: •

Předpokládáme, že nepřerušený kontakt rodičů s dítětem usnadňuje zvládání adaptačních potíží.

Předpoklad č. 2 •

Zároveň předpokládáme, že všechny děti mají zájem o kontakt se svými rodiči, ale rodiče všem dětem kontakt neposkytnou.

Předpoklad č. 3 •

Předpokládáme, že děti nejsou o důvodu pobytu dostatečně informovány svými rodiči a zároveň, že děti, které informovány byly, svým rodičům důvěřují.

Předpoklad č. 4 •

Předpokládáme, že vytvoření vzájemné spolupráce rodičů s personálem usnadňuje začleňování.

Předpoklad č. 5 •

Předpokládáme, že zapojení dítěte ve vrstevnické skupině usnadní zvládání adaptace.

35

3.3 POPIS VÝBĚROVÉHO VZORKU A PRŮBĚH PRŮZKUMU

Zpracování práce směřovalo k předškolním dětem se somatickým onemocněním, které byly umístěny v dětské léčebně ve Cvikově bez doprovodu rodičů. Podklady a informace o dětech byly získány rozhovory se čtyřicetiosmi dětmi během období tří léčebných tzv. turnusů. Dále pak jejich pozorováním v období druhého týdne pobytu zdravotním a pedagogickým personálem a na základě vyplněných dotazníků od jejich rodičů a zdravotního personálu. Dotazníky pro rodiče byly rozdány či rozeslány do čtyřicetiosmi rodin těchto dětí, dotazníky pro personál pak pedagogickým pracovnicím a dětským zdravotním sestrám, které se o tyto děti ve zmíněném období staraly. Celkový počet tohoto personálu byl osmnáct. Zpět od personálu se vrátilo 18 vyplněných dotazníků. Návratnost byla tedy 100%. Zpět od rodičů dětí se vrátilo 33 vyplněných dotazníků. Návratnost tedy byla 69 %. Při zpracování práce se vycházelo ze vzorku 48 nemocných předškolních dětí v dětské léčebně ve Cvikově. Celý průzkum probíhal v Dětské léčebně ve Cvikově a to od 27. 8. 2007 do 29. 2. 2008.

36

3.4 POUŽITÉ METODY Praktická část byla rozdělena do třech oblastí podle sociálních vztahů dětí, tyto oblasti byly nazvány: •

vztah rodiče a dítě

•

vztah personál, rodiče a dítě

•

dítě a vrstevnická skupina

V první oblasti byly použity dvě metody a to metoda pozorování dětí personálem a rozhovor s dětmi. V druhé oblasti byla použita metoda dotazníku, jeden dotazník byl určen rodičům a druhý dotazník personálu. Ve třetí oblasti byl zvolen též rozhovor s dětmi.

37

3.4.1 POZOROVÁNÍ Cílem tohoto pozorování chování dětí bylo zjistit přímé reakce při nebo po kontaktu dítěte s rodiči a vyhodnotit, při kterém druhu kontaktu jsou děti nejspokojenější. Pozorování probíhalo ve druhém týdnu adaptace, tedy v tzv. kritickém období. Pozornost byla věnována jevům: - dítě a písemný kontakt s rodiči - dítě při telefonování s rodičem - dítě po návštěvě rodičů Touto metodou se mělo zjistit, jaký přímý dopad mají jednotlivé formy kontaktu na děti, který z těchto forem kontaktu je pro děti nejméně zátěžový a naopak. 3.4.2 ROZHOVOR 1 Cílem bylo zjistit od dětí, jestli je pro ně důležité udržovat se svými rodiči pravidelný kontakt a kterému kontaktu s rodiči dávají přednost. Toto přání bylo porovnáno se skutečností. Dále bylo zjišťováno, jestli je rodiče informovali o důvodu pobytu v dětské léčebně a jak si tento pobyt odůvodňují ony samy. Rozhovorem byly zjišťovány potřebné informace z pohledu dětí, cílem bylo zjistit právě od nich, jaký mají na kontakt s rodinou během pobytu v léčebně názor ony samy. 3.4.3 DOTAZNÍK 1 Cílem dotazníku pro rodiče bylo zjistit, zda-li informace získané od personálu o průběhu adaptace mohou pomoci dítěti ve zvykání si na odloučení od rodiny. Zároveň byla společně hledána nová řešení k usnadnění začlenění. Pozornost byla věnována jevům: - spolupráce personálu s rodiči během pobytu - informovanost personálu o dítěti 3.4.4 DOTAZNÍK 2 Cílem dotazníku pro personál bylo zjistit, zda-li dostávají informace od rodičů a jestli tyto informace pomáhají vytvářet vzájemné vztahy – dítě a personál. Pozornost byla věnována jevům: - spolupráce rodičů s personálem - informace o dítěti od rodičů 3.4.5 ROZHOVOR 2 Cílem tohoto rozhovoru bylo zjistit, zda-li dítě zvládá začlenění ve vrstevnické skupině. Pozornost byla věnována jevům: - začlenění do nového kolektivu - vrstevnické vztahy 38

3.5 VÝSLEDKY ŠETŘENÍ A JEJICH INTERPRETACE Chování dítěte při četbě dopisu tabulka 1-chování dítěte při četbě dopisu

CHOVÁNÍ DÍTĚTE PŘI ČETBĚ DOPISU dítě nechce dopis přečíst dítě pláče dítě je smutné a zamlklé dítě je veselé a radostné CELKOVÝ POČET ČTENÍ DOPISŮ

sumarizace dopisů 0 12 21 123 156

% 0 8 13 79 100

graf č.1

CHOVÁNÍ DÍTĚTE PŘI ČETBĚ DOPISU

0% 8%

dítě nechce dopis přečíst 13% dítě pláče dítě je smutné a zamlklé dítě je veselé a radostné

79%

Z tabulky a grafu je vidět, že 79 % dětí je při četbě dopisu od rodičů veselých a radostných. 13 % dětí je smutných až zamlklých a 8 % dětí při četbě dopisu pláče, tedy 21% dětí prožívá negativní pocity. Nestalo se, že některé dítě dopis od rodičů odmítlo. Chování dítěte při psaní - kreslení dopisu pro rodiče tabulka 2-chování dítěte při psaní-kreslení dopisu

CHOVÁNÍ DÍTĚTE PŘI PSANÍ DOPISU dítě pláče dítě je smutné a nechce psát dítě kreslí bez zájmu a potěšení dítě kreslí s chutí a radostí CELKOVÝ POČET PSANÍ DOPISŮ

sumarizace dopisů 0 0 6 36 42 39

% 0 0 14 86 100

graf č. 2

CHOVÁNÍ DÍTĚTE PŘI PSANÍ DOPISU 0%

14% dítě pláče dítě je smutné a nechce psát dítě kreslí bez zájmu a potěšení dítě kreslí s chutí a radostí

86%

Z tabulky a grafu je zřejmé, že 86 % dětí píše (kreslí) dopis rodičům s chutí a radostí. 14 % dětí kreslí bez zájmu a potěšení. Nestalo se, že by bylo dítě při kreslení dopisu rodičům smutné nebo plakalo či tento kontakt odmítlo. Chování dítěte při telefonování tabulka 3-chování dítěte při telefonování

CHOVÁNÍ DÍTĚTE PŘI TELEFONOVÁNÍ nechce s rodiči hovořit pláče, stěžuje si, je nespokojené je zamlklé, odpovídá pouze na otázky je dobře naladěno, živě s rodiči hovoří CELKOVÝ POČET TELEFONÁTŮ

počet pozorovaných dětí 0 32 12 71 115

% 0 28 10 62 100

graf č. 3 0%

TELEFONOVÁNÍ 28%

nechce s rodiči hovořit pláče, stěžuje si, je nespokojené je zamlklé, odpovídá pouze na otázky

62% 10%

je dobře naladěno, živě s rodiči hovoří

40

Z tabulky a grafu vyplývá, že 62 % dětí je při telefonování s rodiči dobře naladěno a živě s nimi hovoří. 10% dětí je při telefonování zamlklých a odpovídá rodičům pouze na otázky. Při telefonování s rodiči 28 % dětí pláče a stěžuje si jim. Nestalo se, že by dítě s rodiči nechtělo hovořit. Chování dítěte po návštěvě tabulka 4-chování dítěte po návštěvě

DÍTĚ PO NÁVŠTĚVĚ RODIČŮ

sumarizace návštěv

%

dítě křičí a dožaduje se rodičů

3

10

dítě pláče

5

17

dítě je smutné a nekomunikuje

4

14

dítě je spokojené a radostné

17

59

CELKOVÝ POČET NÁVŠTĚV

29

100

graf č.4 DÍTĚ PO NÁVŠTĚVĚ RODIČŮ dítě křičí a dožaduje se rodičů

10% 17%

dítě pláče

dítě je smutné a nekomunikuje

59% 14%

dítě je spokojené a radostné

Z průzkumu vyplývá, že 59% dětí je po návštěvě spokojených a radostných, ale 14% dětí je smutných, 17% dětí pláče 10% dětí křičí a dožaduje se rodičů. Porovnávání jednotlivých druhů kontaktů tabulka 5-porovnání jednotlivých druhů kontaktů

DRUH KONTAKTU čtení korespondence psaní korespondence telefonování návštěva

přínos pro dítě v % 79 86 62 59 41

zátěž pro dítě v % 21 0 38 41

nedá se určit 0 14 0 0

graf č.5

POROVNÁVÁNÍ KONTAKTŮ 0

návštěva

41

nedá se určit

0

telefonování psaní korespondence

0

38

0

62 zátěž pro dítě v %

14 86

přínos pro dítě v %

0

čtení korespondence

59

21 20

79 40

60

80

100

1. Z naměřených hodnot jako nejméně zátěžový kontakt pro dítě je psaní korespondence, při které je 86% dětí spokojených, 14% píše či kreslí rodičům bez zájmu. 2. Další kontakt, který se též jeví jako méně zátěžový je příjem korespondence od rodičů. Děti jsou při čtení dopisu spokojené ze 79%, z 21% prožívají negativní pocity. 3. Telefonování je též z 62% přínosné, ale je tu již 38% rizikové zátěže. 4. Nejhůře z měřených kontaktů vychází návštěva. Z 59% je pro děti přínosem, ale z 41% se jeví jako rizikový druh kontaktu s rodičem. Informovanost dětí o důvodu pobytu svými rodiči Otázka – Řekli ti rodiče proč jsi tady v léčebně? tabulka 6-informovanost dětí o důvodu pobytu rodiči

Co ti řekli rodiče, proč jsi tady v léčebně?

počet dětí

%

Odpověď ve smyslu zlepšení zdraví.

39

81

Rodiče dítěti důvod nevysvětlili.

3

6

Dítě neumí odpovědět.

6

13

CELKEM RESPONDENTŮ

48

100

42

graf č. 6 INFORMOVANOST DĚTÍ RODIČI O DŮVODU POBYTU 100

81

80 60

počet dětí

39

%

40 20

3

6

13

6

0 Odpověď ve smyslu zlepšení Rodiče dítěti důvod nevysvětlili. zdraví.

Dítě neumí odpovědět.

Ze získaných údajů je patrné, že z 81% rodiče informují své děti pravdivě, ovšem je tu 19% dětí, které buď neumí na otázku odpovědět nebo svými rodiči informováni nebyly. Vlastní představa dětí o důvodu pobytu Otázka – A co si myslíš ty, proč jsi tady v léčebně? tabulka 7-vlastní představa dětí o důvodu pobytu

Co si myslíš ty, proč jsi tady v léčebně?

Počet dětí

%

Odpověď ve smyslu zlepšení zdraví.

45

94

Vlastní představa dítěte od vysvětlení rodičem

1

2

Dítě neumí odpovědět.

2

4

CELKEM RESPONDENTŮ

48

100

graf. č. 7 PŘEDSTAVA DĚTÍ O DŮVODU POBYTU 94

100 80 60

počet dětí

45

procenta

40 20

1

2

2

4

0 Odpověď ve smyslu zlepšení zdraví.

Vlastní představa dítěte od vysvětlení rodičem

Dítě neumí odpovědět.

Zajímavé porovnání, které vyplývá z tabulek a grafů č. 6 a 7 se zdá být, že rodiče informovali 81% dětí o důvodu pobytu, správný důvod pobytu však zná 94% dětí. Dále je patrné, že malé procento dětí, v našem případě jsou to 2% dětí, má svoji vlastní představu o důvodu pobytu, ačkoli rodiče jim důvod vysvětlili.

43

Porovnání přání dětí a skutečnosti – korespondence, telefonování, návštěva Otázky – Chceš si s rodiči psát psaníčka? Píšeš, kreslíš rodičům psaníčka? Dostal jsi už od rodičů dopis nebo balík? tabulka 8-porovnávání přání dětí a skutečnosti-korespondence

POZOROVANÉ JEVY

ano

ne

přání- vzájemná korespondence

100%

0%

skutečnost-psaní dopisů rodičům

88%

12%

skutečnost-psaní dopisů dětem

81%

19%

graf č.8

POROVNÁVÁNÍ PŘÁNÍ A SKUTEČNOSTI PŘI KORESPONDENCI

81%

skutečnost-psaní dopisů dětem

19%

88%

skutečnost-psaní dopisů rodičům

12%

ano ne

100%

přání-korespondence s rodiči 0%

20%

40%

60%

0% 80%

100%

Otázky – Chceš si tady s rodiči telefonovat? Telefonují ti rodiče? tabulka 9-porovnávání přání a skutečnosti-telefonování

POZOROVANÉ JEVY

ano

ne

přání-telefonování

100%

0%

skutečnost-telefonování

81%

19%

44

graf č.9 PROVNÁNÍ PŘÁNÍ A SKUTEČNOSTI PŘI TELEFONOVÁNÍ

81%

skutečnost-telefonování

19% ano 100%

přání-telefonování 0%

10%

20%

30%

40%

50%

0%

60%

70%

80%

90%

ne

100%

Otázky – Chceš, aby rodiče za tebou jezdili na návštěvu? Měl jsi již návštěvu? tabulka 10-porovnávání přání a skutečnosti-návštěva

POZOROVANÉ JEVY přání-návštěva skutečnost-návštěva

ano 100% 60%

ne 0% 40%

graf č.10

POROVNÁNÍ PŘÁNÍ A SKUTEČNOSTI NÁVŠTĚV

skutečnostnávštěva

60%

40% ano ne 100%

přání-návštěva

0%

20%

40%

60%

0%

80%

100%

Z tabulek a grafů č. 8-10 vyplývá, že děti mají 100% zájem o všechny druhy kontaktu se svými rodiči, zároveň ve skutečnosti píší-kreslí svým rodičům psaní 88% dětí (jsou to všechny děti, které rodiče vybavili potřebnou korespondencí), 81% rodičů píše svým dětem dopisy, též 81% rodičů svým dětem telefonuje a 60% rodičů své děti navštěvuje. Průzkumem jsme zjistili, že existuje 19% skupina rodičů, která svým dětem ani nenapíše dopis ani nezatelefonuje.

45

Výběr kontaktu Otázka – A co z toho je nejlepší? (dítě se rozhoduje, který druh kontaktu upřednostňuje) tabulka 11-porovnání výběru kontaktu s rodičem-přání a skutečnost

korespondence telefonování návštěva

představa dětí o nejlepším druhu kontaktu 0% 0% 100%

skutečnost 52% 38% 10%

graf č.11

POROVNÁNÍ PŘEDSTAVY DĚTÍ SE SKUTEČNOSTÍ PREFEROVANÝCH DRUHŮ KONTAKTŮ

korespondence

52%

skutečnost

38%

10% telefonování

předtava dětí 0%

0%

návštěva

100%

20%

40%

60%

80%

100%

Porovnáním výběru druhu kontaktu dětmi s výběrem kontaktu rodičů ve skutečnosti docházíme k závěru, že děti mají zájem o všechny druhy kontaktu, přednost pak dávají ve 100% návštěvě. Rodiče si se svými dětmi nejčastěji korespondují v 52%, ve 38% telefonují a v 10% je navštěvují. Informovanost personálu o zvycích a zvláštnostech dětí Otázka pro rodiče – Jak jste informovali personál o zvycích a zvláštnostech vašeho dítěte? Otázka pro personál – Jak vás informují rodiče o zvycích a zvláštnostech dětí? tabulka 12-informovanost personálu o zvycích a zvláštnostech dětí

velmi mnoho mnoho dost málo vůbec celkem

odpovědi personálu 80% 10% 10% 0% 0% 100%

46

odpovědi rodičů 30% 52% 9% 9% 0% 100%

graf č. 12

INFORMOVANOST O ZVYCÍCH A ZVLÁŠTNOSTECH DĚTÍ 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0%

80%

odpovědi personálu

52%

odpovědi rodičů

30% 10%

10% 9%

9% 0%

velmi mnoho

mnoho

dost

0% 0%

málo

vůbec

Rodiče udávají, že informovali personál o zvycích a zvláštnostech svého dítěte ve 30% velmi mnoho, v 52% mnoho, v 9% dost a v 9% málo. Z průzkumu dále vyplývá, že se personál domnívá, že rodiče informují o zvycích a zvláštnostech jejich dítěte velmi mnoho v 80%, mnoho v 10% či dost v 10%. Informace v průběhu adaptace Otázka pro rodiče – Dostává se vám zpětné vazby od personálu o průběhu adaptace dítěte? Otázka pro personál – Jaký mají rodiče zájem o informace o průběhu adaptace? tabulka 13-zájem o informace v průběhu adaptace odpovědi personálu 10% 20% 51% 14% 5% 100%

velmi mnoho mnoho dost málo vůbec celkem

odpovědi rodičů 21% 21% 37% 21% 0% 100%

graf č.13 ZÁJEM O PRŮBĚHU ADAPTACE 60%

51%

50%

37%

40% 30% 20%

21%

odpovědi personálu

20% 21%

21% 14%

10%

5%

10%

odpovědi rodičů 0%

0% velmi mnoho

mnoho

dost

málo

47

vůbec

Rodiče udávají, že se jim dostává od personálu zpětné vazby o adaptaci jejich dětí a to v 21% velmi mnoho, v 21% mnoho, v 37% dost a v 21% málo. Personál udává, že rodiče mají zájem o informace o průběhu adaptace v 10% velmi mnoho, ve 20% mnoho a v 51% dost, ve 14% málo a v 5% vůbec. Názor na prospěšnost získaných informací od rodičů pro personál Otázka stejná pro rodiče i pro personál – Jak podle vás pomáhají informace o dítěti získané od rodičů při výchovné práci? tabulka 14-názor na prospěšnost získaných informací od rodičů při výchovné práci odpovědi personálu

odpovědi rodičů

velmi mnoho

40%

52%

mnoho

10%

39%

dost

50%

9%

málo

0%

0%

vůbec

0%

0%

celkem

100%

100%

graf č.14

NÁZOR NA PROSPĚŠNOST INFORMACÍ O DÍTĚTI OD JEHO RODIČŮ 60% 50% 40%

odpovědi personálu

30%

odpovědi rodičů

20% 10% 0% velmi mnoho

mnoho

dost

málo

vůbec

Z tabulky a grafu č. 14 vyplývá hodnocení prospěšnosti získaných informací o dítěti od rodičů při výchovné práci. Personál udávají, že tyto informace pomáhají ve 40% velmi mnoho, v 10% mnoho, v 50% dost. Rodiče udávají, že se domnívají, že pomáhají v 52% velmi mnoho, ve 39% mnoho a v 9% dost.

48

Hodnocení vzájemné spolupráce Otázka pro rodiče – Vyhodnoťte, jak s vámi personál spolupracuje? Otázka pro personál – Vyhodnoťte, jak s vámi rodiče spolupracují? tabulka 15-hodnocení vzájemné spolupráce odpovědi personálu 0% 50% 44% 6% 0% 100%

velmi mnoho mnoho dost málo vůbec celkem

odpovědi rodičů 64% 27% 9% 0% 0% 100%

graf č.15 ZKUŠENOSTI SE SPOLUPRÁCÍ 64%

70% 60%

50%

44%

50% 40%

27%

30%

odpovědi rodičů

20% 10%

odpovědi personálu

9%

6%

0%

0%

0% 0%

0% velmi mnoho

mnoho

dost

málo

vůbec

Vyhodnocení intenzity spolupráce rodičů s personálem z pohledu personálu je v 50% mnoho, ve 44% dost a v 6% málo. Rodiče hodnotí ze svého pohledu intenzitu spolupráce s personálem příznivěji. Udávají hodnoty: v 64% velmi mnoho, v 27% mnoho, v 9% dost. Názor na užitečnost vzájemné spolupráce Otázka stejná pro rodiče i personál – Myslíte si, že vzájemná spolupráce personálu s rodiči usnadní dítěti zvládnutí pobytu v léčebně? tabulka 16-názor na užitečnost vzájemné spolupráce odpovědi personálu

odpovědi rodičů

100%

100%

mnoho

0%

0%

dost

0%

0%

málo

0%

0%

vůbec

0%

0%

celkem

100%

100%

velmi mnoho

49

graf č. 16

NÁZOR NA UŽITEČNOST VZÁJEMNÉ SPOLUPRÁCE 120%

100% 100%

100% 80% odpovědi personálu

60%

odpovědi rodičů

40% 20%

0% 0%

0% 0%

0% 0%

0% 0%

mnoho

dost

málo

vůbec

0% velmi mnoho

Názor, že vzájemná spolupráce personálu s rodiči usnadní dítěti zvládnutí pobytu v léčebně mají rodiče i personál stejný. Obě dvě dotazované skupiny ve 100% udávají jednoznačnou odpověď velmi mnoho. Navrhovaná opatření na zlepšení adaptace dětí tabulka 17-navrhovaná opatření personálem na zlepšení adaptace dětí

Navrhovaná opatření personálu na zlepšení adaptace dětí:

%

lepší organizace dne, nepřetěžovat nárazově děti procedurami

5

11

více zájmu ze strany rodičů v kontaktu, písemnostech

8

17

modernizace oddělení, zajištění soukromí dětí

11

24

dostatek hraček na oddělení

15

33

zútulnění celého oddělení

7

15

POČET ODPOVĚDÍ

46

100

tabulka 18-navrhovaná opatření rodičů na zlepšení adaptace dětí

Navrhovaná opatření rodičů na zlepšení adaptace dětí:

%

zabavit děti příjemnými zážitky a hrami

10

16

veškeré aktivity provádět zábavnou formou

15

24

rodiče by měly znát personál osobně

10

16

kreativní činnosti

16

25

malý počet střídajícího se personálu

12

19

POČET ODPOVĚDÍ

63

100

50

graf č. 17

NAVRHOVANÁ OPATŘENÍ PERSONÁLEM K USNADNĚNÍ ADAPTACE DĚTÍ 11%

15%

17% 33% 24% lepší organizace dne, nepřetěžovat nárazově děti procedurami více zájmu ze strany rodičů v kontaktu, písemnostech modernizace oddělení, zajištění soukromí dětí dostatek hraček na oddělení zútulnění celého oddělení

graf č. 18

NAVRHOVANÁ OPATŘENÍ RODIČI K USNADNĚNÍ ADAPTACE DĚTÍ zabavit děti příjemnými zážitky a hrami 16%

19%

veškeré aktivity provádět zábavnou formou rodiče by měly znát personál osobně 24%

25% 16%

kreativní činnosti malý počet střídajícího se personálu

Z průzkumu a četnosti odpovědí vyplynul velký zájem řešit otázku zlepšení adaptace dětí. V tabulkách a grafech jsou uvedena nejvíce udávaná řešení návrhů. Personál nejčastěji navrhuje opatření modernizace oddělení a lepší vybavenost hračkami, oddělení prostor v herně předškolních dětí od batolat, důležitost spatřují v zútulnění celého oddělení a zajištění soukromí dětí. Dále personál vypovídá o nutnosti zlepšení kontaktu ze strany rodičů, připomínají, že je nutné, aby rodiče psali svým dětem dopisy. Navrhují zlepšení v organizaci dne, procedury lépe rozložit, aby děti byly zatěžovány rovnoměrně. 51

Rodiče navrhují, aby na oddělení byl malý počet střídajícího se personálu, který mezi sebou komunikuje o změnách. Zároveň rodiče projevili potřebu znát osobně personál, který se stará o jejich děti. Ostatní navrhovaná opatření jsou ve smyslu zacházení s dětmi prostředky zážitkové pedagogiky. Ojediněle se objevil návrh působit na děti vizuálními a dotekovými podněty (koutek s malými domácími zvířátky, rybičkami, divadlo, klaun), hypoterapií, kanisterapií. Rodiče měli ještě další návrhy jako např. možnost umístění sourozenců na stejném oddělení, možnost vzít si s sebou oblíbené hračky, oblečení. Připomínají pozitivní komunikaci personálu s dětmi s individuální péčí (chvilka s tetou jen pro něj, např. večer před spaním). Zkušenosti s odloučením Otázka – Chodíš do školky i u vás doma? tabulka 19-zkušenosti s odloučením

zkušenosti s odloučením

ano

ne

dítě navštěvuje doma školku

87%

13%

graf č.19

ZKUŠENOSTI S ODLOUČENÍM 13%

ano ne

87%

42 dětí, tj. 87% odpovědělo ano, chodím doma do školky. 6 děti, tj. 13% odpověděly ne, nechodím doma do školky. Z odpovědí vyplývá, že téměř všechny děti navštěvují ve svém bydlišti mateřskou školu, že mají možnost vrůstat do vrstevnické skupiny a zároveň čerpat z této zkušenosti. 52

Způsob zapojení ve vrstevnické skupině Otázka – Hraješ si raději sám, s dospělými nebo s dětmi? tabulka 20-způsob zapojení ve skupině vrstevníků

způsob zapojení ve skupině vrstevníků dítě si nejraději hraje samo dítě si nejraději hraje s dospělým dítě si nejraději hraje s kamarády dítě si nechce hrát dítě si neumí vybrat počet odpovědí

počet dětí 5 10 25 2 6 48

% 10% 21% 52% 4% 13% 100%

graf č. 20

VÝBĚR SPOLEČNÍKA PŘI HŘE 100% 90% 6 2 80% 70% 60% 25 50% 40% 30% 20% 10 10% 5 0% 1

13% 4%

dítě si neumí vybrat dítě si nechce hrát

52%

21% 10%

dítě si nejraději hraje s kamarády dítě si nejraději hraje s dospělým dítě si nejraději hraje samo

2

25 dětí, tj. 52% odpovědělo, že si nejraději hraje s kamarády, 5 děti, tj. 10% odpovědělo, že si raději hrají samotné, 6 děti, tj. 13% nepreferují ani hru s dětmi ani hru o samotě, jsou nevyhraněné, 10 dětí, tj. 21% dá zase přednost hře s dospělým. Z tohoto vyplývá způsob zapojení při hře v dětském kolektivu. Míra zapojení do dětského kolektivu je 52%. Nesmíme opomenout skupinu dětí, která se občas do hry se svými vrstevníky zapojuje. Tato skupina dětí je 13%. Zbývající 2 děti, tj. 4% nemá zájem o hru.

53

Hodnocení vztahů ve skupině Otázky - Máš rád všechny děti? Jsou na tebe děti hodné? tabulka 21-vztahy s vrstevníky

vztahy s vrstevníky

ano

ne

Máš rád všechny děti?

80%

20%

Jsou na tebe děti hodné?

60%

40%

graf č. 21

VZTAHY S VRSTEVNÍKY

Jsou na tebe děti hodné?

60%

40% ano ne

Máš rád všechny děti?

0%

80%

20%

40%

20%

60%

80%

100%

29 dětí, tj. 60% uvádí, že mají bezproblémové vztahy se svými vrstevníky, 19 dětí, tj. 40% mají problémy ve svém soužití v dětském kolektivu. 29 dětí, tj. 80% dále uvádí, že ony samy mají bezproblémový vztah ke svým vrstevníkům ve skupině dětí v léčebně. 10 dětí, tj. 20% pak vypovídá o problematickém vztahu ke svým vrstevníkům. Hodnocení vztahů ve skupině bylo měřeno v období 2. týdne adaptace, tzv. období prvních kontaktů, které bývá plné konkurenčních bojů. Tato skutečnost se projevila v naměřených hodnotách. 40% dětí má problémy v soužití se svými vrstevníky a 20% dětí má problematický vztah k nim.

54

Prosazení ve skupině Otázka – Co uděláš, aby se tě děti všímaly? Co děláš, aby si s tebou děti hrály? Máš už tady kamaráda?

tabulka 22-prosazení ve skupině

prosazení

ano

ne

umí se spřátelit

87%

13%

umí se prosadit

87%

13%

graf č. 22 PROSAZENÍ

87%

umí se prosadit

13% ano

87%

umí se spřátelit

0%

20%

40%

13%

60%

80%

ne

100%

42 dětí, tj. 87% uvádí, že už má v léčebně kamaráda či kamarády. Svědčí to o tom, že děti dokáží navázat a udržet si kamarádský vztah již v začátku průběhu adaptace, 6 odpovědi dětí bylo záporných, tj. 13%. Stejné hodnoty byly naměřeny v sociálním kontaktu. Děti se umí prosadit ve skupině vrstevníků v 87%, v 13% byla odpověď záporná. Ze získaných odpovědí bylo patrné, že se jednalo v obou příkladech o stejné děti. Stejná skupina dětí, která se umí prosadit ve skupině si umí též najít kamaráda, spřátelit se. Pozice ve skupině Otázka – Co si myslíš, hrají si s tebou ostatní děti rády? Myslíš si, že se s tebou skamarádily? tabulka 23-pozice ve skupině

pozice ve skupině-vlastní hodnocení kladná odpověď neumí odpovědět záporná odpověď celkem odpovědí

% 87% 13% 0% 100%

55

graf č. 23

POZICE VE SKUPINĚ záporná odpověď

0%

neumí odpovědět

13%

kladná odpověď

87% 0%

10%

20%

30%

40%

50%

60%

70%

80%

90%

100%

Řada1

42 dětí, tj. 87% si myslí, že si s nimi ostatní hrají rády, že je přijímají. Zbývajících 6 dětí, tj. 13% neví, není si jistých. Jedná se o stejné děti, které se neumí prosadit ve skupině a spřátelit se s ostatními dětmi. Řešení problémů ve skupině Otázka – Co uděláš, když ti někdo bude ubližovat? Co uděláš, když někdo bude ubližovat kamarádovi? tabulka 24-řešení problémů

řešení problémů ve skupině

%

umí řešit problémy

80%

neumí řešit problémy

11%

problémy řeší pomocí zástupné osoby

9%

graf č. 24

ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ VE SKUPINĚ 100%

80%

80% 60% 40% 11%

9%

neumí řešit problémy

problémy řeší pomocí zástupné osoby

20% 0% umí řešit problémy

%

56

38 dětí, tj. 80% si myslí, že by umělo vyřešit případné problémy ve skupině, 6 dětí, tj. 11% dětí se domnívá, že by problémy samy nevyřešily a 4 děti, tj. 9% by případné problémy sice samy nevyřešily, ale pokusily by se o to pomocí personálu. Adaptace ve skupině Otázka – Jak se ti tady líbí mezi dětmi? tabulka 25-adaptace ve skupině

Jak se ti líbí mezi dětmi v léčebně? líbí nelíbí celkem dětí

počet 45 3 48

% 93% 7% 100%

graf č. 25

ADAPTACE VE SKUPINĚ

93%

2

7% líbí nelíbí

45

1

0%

20%

40%

3

60%

80%

100%

45 dětí, tj. 93% je spokojených mezi dětmi ve skupině, z toho vyplývá, že adaptace ve skupině probíhá u těchto dětí příznivě. 3 děti, tj. 7% dětí naopak spokojených není, tyto děti mají problémy s adaptací ve skupině svých vrstevníků.

57

3.5.1 VYHODNOCENÍ V praktické části bylo naším zájmem získat informace:

•

Od personálu o přímých reakcích při nebo po kontaktu dítěte s rodiči.

•

Od dětí, jaký mají na kontakt s rodinou během pobytu v léčebně názor ony samy.

•

Od personálu o spolupráci rodičů s personálem. Zároveň jsme společně hledali nová řešení k usnadnění začlenění dětí.

•

Od rodičů o spolupráci personálu s rodiči. Zároveň jsme společně hledali nová řešení k usnadnění začlenění dětí.

•

Od dětí, jak zvládají vztahy ve vrstevnické skupině, jak se v ní cítí.

Vyhodnocením z pozorování dětí byly zjištěny následující údaje: Chování dítěte při četbě dopisu (tabulka + graf č. 1) Z pozorování dětí bylo zjištěno, že 79 % dětí je při četbě dopisu od rodičů veselých a radostných. 13 % dětí je smutných až zamlklých a 8 % dětí při četbě dopisu pláče, tedy 21% dětí prožívá negativní pocity. Nestalo se, že některé dítě dopis od rodičů odmítlo. Psaní dopisu rodičem je velmi dobrý druh kontaktu, jeví se jako méně zátěžový pro dítě. Děti jsou při čtení dopisu spokojené ze 79%, z 21% prožívají negativní pocity. Chování dítěte při psaní dopisu (tabulka + graf č.2) Z pozorování dětí je zřejmé, že 86 % dětí píše (kreslí) dopis rodičům s chutí a radostí. 14 % dětí kreslí bez zájmu a potěšení. Nestalo se, že by bylo dítě při kreslení dopisu rodičům smutné nebo plakalo či tento kontakt odmítlo. Psaní dopisu rodičům je nejméně zátěžový kontakt pro dítě, při které je 86% dětí spokojených, 14% píše či kreslí rodičům bez zájmu. Chování dítěte při telefonování (tabulka + graf č.3) Z pozorování vyplývá, že 62 % dětí je při telefonování s rodiči dobře naladěno a živě s nimi hovoří.

58

10% dětí je při telefonování zamlklých a odpovídá rodičům pouze na otázky. Při telefonování s rodiči 28 % dětí pláče a stěžuje si jim. Nestalo se, že by dítě s rodiči nechtělo hovořit. Telefonování je tedy pro děti z 62% přínosné, ale je tu již 38% rizikové zátěže. Chování dítěte po návštěvě (tabulka + graf č. 4) Z pozorování dětí vyplývá, že 59% dětí je po návštěvě spokojených a radostných, ale 14% dětí je smutných, 17% dětí pláče 10% dětí křičí a dožaduje se rodičů. Tento druh kontaktu vychází nejhůře. Z 59% je pro děti telefonování přínosem, ale z 41% se jeví jako rizikový druh kontaktu s rodičem. Porovnávání jednotlivých druhů kontaktů (tabulka + graf č.5) Z pozorování jednotlivých druhů kontaktu jsem vytvořila závěr porovnání jednotlivých druhů kontaktů ve smyslu jejich přínosu pro děti.

•

Psaní dopisů rodičům - z naměřených hodnot nejméně zátěžový kontakt pro dítě je psaní (kreslení) korespondence, při které je 86% dětí spokojených, 14% dětí píše či kreslí rodičům bez zájmu.

•

Psaní dopisů rodiči - je další kontakt, který se jeví jako méně zátěžový. Děti jsou při čtení dopisu spokojené ze 79%, z 21% prožívají negativní pocity.

•

Telefonování - je též z 62% přínosné, ale je tu již 38% rizikové zátěže.

•

Návštěva – je pro děti velkou zátěží. Z 59% je pro děti přínosem, ale z 41% se jeví jako rizikový druh kontaktu s rodičem.

Informovanost dětí o důvodu pobytu svými rodiči (tabulka + graf č. 6) Ze získaných údajů z rozhovoru s dětmi je patrné, že z 81% rodiče informují své děti pravdivě, ovšem je tu 19% dětí, které buď neumí na otázku odpovědět nebo svými rodiči informováni nebyly. Vlastní představa dětí o důvodu pobytu (tabulka + graf č.7) Zajímavé porovnání, které vyplývá z tabulek č. 6 a 7 se zdá být, že rodiče informovali 81% dětí o důvodu pobytu, ale správný důvod pobytu zná 94% dětí. Dále je patrné,

59

že malé procento dětí, v našem případě jsou to 2% dětí, má svoji vlastní představu o důvodu pobytu, ačkoli rodiče jim důvod vysvětlili. Porovnání přání dětí a skutečnosti – korespondence, telefonování, návštěva (tabulka + graf č. 8-10) Z tabulek a grafů č. 8-10 vyplývá, že děti mají 100% zájem o všechny druhy kontaktu se svými rodiči, zároveň ve skutečnosti píší-kreslí svým rodičům psaní 88% dětí (jsou to všechny děti, které rodiče vybavili potřebnou korespondencí), 81% rodičů píše svým dětem dopisy nebo pošle balíček, též 81% rodičů svým dětem telefonuje a 60% rodičů své děti navštěvuje. Průzkumem jsme zjistili, že existuje 19% skupina rodičů, která svým dětem ani nenapíše dopis ani nezatelefonuje. Výběr kontaktu (tabulka a graf č. 11) Porovnáním výběru druhu kontaktu dětmi s výběrem kontaktu rodičů ve skutečnosti docházíme k závěru, že děti mají zájem o všechny druhy kontaktu, přednost pak dávají ve 100% návštěvě. Rodiče si se svými dětmi nejčastěji korespondují v 52%, ve 38% telefonují a v 10% je navštěvují. Informovanost personálu o zvycích a zvláštnostech dětí (tabulka a graf č. 12) Rodiče udávají, že informovali personál o zvycích a zvláštnostech svého dítěte ve 30% velmi mnoho, v 52% mnoho, v 9% dost a v 9% málo. Z průzkumu dále vyplývá, že se personál domnívá, že rodiče informují o zvycích a zvláštnostech jejich dítěte velmi mnoho v 80%, mnoho v 10% či dost v 10%. Informace v průběhu adaptace (tabulka a graf č. 13) Rodiče udávají, že se jim dostává od personálu zpětné vazby o adaptaci jejich dětí a to v 21% velmi mnoho, v 21% mnoho, v 37% dost a v 21% málo. Personál udává, že rodiče mají zájem o informace o průběhu adaptace v 10% velmi mnoho, ve 20% mnoho a v 51% dost, ve 14% málo a v 5% vůbec.

60

Názor na prospěšnost získaných informací od rodičů pro personál (tabulka a graf č.14) Z tabulky a grafu č. 14 vyplývá hodnocení prospěšnosti získaných informací o dítěti od rodičů při výchovné práci. Personál udává, že tyto informace pomáhají ve 40% velmi mnoho, v 10% mnoho, v 50% dost. Rodiče udávají, že pomáhají v 52% velmi mnoho, ve 39% mnoho a v 9% dost. Hodnocení vzájemné spolupráce (tabulka a graf č. 15) Vyhodnocení intenzity spolupráce rodičů s personálem z pohledu personálu je v 50% mnoho, ve 44% dost a v 6% málo. Rodiče hodnotí ze svého pohledu intenzitu spolupráce s personálem příznivěji. Udávají hodnoty: v 64% velmi mnoho, v 27% mnoho, v 9% dost. Názor na užitečnost vzájemné spolupráce (tabulka a graf č. 16) Názor, že vzájemná spolupráce personálu s rodiči usnadní dítěti zvládnutí pobytu v léčebně mají rodiče i personál stejný. Obě dvě dotazované skupiny ve 100% udávají jednoznačnou odpověď velmi mnoho. Navrhovaná opatření na zlepšení adaptace dětí (tabulky a grafy č. 17 a 18) Z průzkumu a četnosti odpovědí vyplynul velký zájem řešit otázku zlepšení adaptace dětí. V tabulkách a grafech jsou uvedena nejvíce udávaná řešení návrhů. Personál nejčastěji navrhuje opatření modernizace oddělení a lepší vybavenost hračkami, oddělení prostor v herně předškolních dětí od batolat, důležitost spatřují v zútulnění celého oddělení a zajištění soukromí dětí. Dále personál vypovídá o nutnosti zlepšení kontaktu ze strany rodičů, připomínají, že je nutné, aby rodiče psali svým dětem dopisy. Navrhují zlepšení v organizaci dne, procedury lépe rozložit, aby děti byly zatěžovány rovnoměrně. Rodiče navrhují, aby na oddělení byl malý počet střídajícího se personálu, který mezi sebou komunikuje o změnách. Zároveň rodiče projevili potřebu znát osobně personál, který se stará o jejich děti. Ostatní navrhovaná opatření jsou ve smyslu zacházení s dětmi prostředky zážitkové pedagogiky. Ojediněle se objevil návrh působit na děti vizuálními a dotekovými podněty (koutek s malými domácími zvířátky, rybičkami, divadlo, klaun), hypoterapií, kanisterapií. Rodiče měli ještě další návrhy jako např. možnost umístění sourozenců na stejném oddělení, možnost vzít si s sebou oblíbené hračky, oblečení. Připomínají pozitivní komunikaci personálu s dětmi s individuální péčí (chvilka s tetou jen pro něj např. večer před spaním). Též navrhují nepřerušovat kontakt s kmenovou mateřskou školou. 61

Zkušenosti s odloučením (tabulka a graf č. 19) 42 dětí, tj. 87% odpovědělo ano na otázku: Chodíš doma do školky? 6 děti, tj. 13% odpověděly ne, nechodím doma do školky. Z odpovědí vyplývá, že téměř všechny děti navštěvují ve svém bydlišti mateřskou školu, že mají možnost vrůstat do vrstevnické skupiny a zároveň čerpat z této zkušenosti. Zároveň je potřeba si uvědomit, že by bylo vhodné nepřerušovat tyto vrstevnické vztahy se svojí kmenovou mateřskou školou a to formou korespondence. Způsob zapojení ve vrstevnické skupině (tabulka a graf č. 20) 25 dětí, tj. 52% odpovědělo, že si nejraději hraje s kamarády, 5 děti, tj. 10% odpovědělo, že si raději hrají samotné, 6 děti, tj. 13% nepreferují ani hru s dětmi ani hru o samotě, jsou nevyhraněné, 10 dětí, tj. 21% dá zase přednost hře s dospělým. Z tohoto vyplývá způsob zapojení při hře v dětském kolektivu. Míra zapojení do dětského kolektivu je 52%. Nesmíme opomenout skupinu dětí, která se občas do hry se svými vrstevníky zapojuje. Tato skupina dětí je 13%. Zbývající 2 děti, tj. 4% nemá zájem o hru. Tato skupina se jeví jako riziková, jedná se o neadaptabilní jedince. Je třeba hledat prostředky k začlenění těchto dětí. Hodnocení vztahů ve skupině (tabulka a graf č. 21) 29 dětí, tj. 60% uvádí, že mají bezproblémové vztahy se svými vrstevníky, 19 dětí, tj. 40% mají problémy ve svém soužití v dětském kolektivu. 29 dětí, tj. 80% dále uvádí, že ony samy mají bezproblémový vztah ke svým vrstevníkům ve skupině dětí v léčebně. 10 dětí, tj. 20% pak vypovídá o problematickém vztahu ke svým vrstevníkům. Hodnocení vztahů ve skupině bylo měřeno v období 2. týdne adaptace, tzv. období prvních kontaktů, které bývá plné konkurenčních bojů. Tato skutečnost se projevila v naměřených hodnotách. 40% dětí má problémy v soužití se svými vrstevníky a 20% dětí má problematický vztah k nim.

62

Prosazení ve skupině (tabulka a graf č. 22) 42 dětí, tj. 87% uvádí, že už má v léčebně kamaráda či kamarády. Svědčí to o tom, že děti dokáží navázat a udržet si kamarádský vztah již v začátku průběhu adaptace. 6 odpovědi dětí bylo záporných, tj. 13%. Stejné hodnoty byly naměřeny v sociálním kontaktu. Děti se umí prosadit ve skupině vrstevníků v 87%, v 13% byla odpověď záporná. Ze získaných odpovědí bylo patrné, že se jednalo v obou příkladech o stejné děti. Stejná skupina dětí, která se umí prosadit ve skupině si umí též najít kamaráda, spřátelit se. Pozice ve skupině (tabulka a graf č. 23) 42 dětí, tj. 87% si myslí, že si s nimi ostatní hrají rády, že je přijímají. Zbývajících 6 dětí, tj. 13% neví, není si jistých. Jedná se o stejné děti, které se neumí prosadit ve skupině a spřátelit se s ostatními dětmi. Řešení problémů ve skupině (tabulka a graf č. 24) 38 dětí, tj. 80% si myslí, že by umělo vyřešit případné problémy ve skupině, 6 dětí, tj. 11% dětí se domnívá, že by problémy samy nevyřešily, 4 děti, tj. 9% by případné problémy sice samy nevyřešily, ale pokusily by se o to pomocí personálu. Adaptace ve skupině (tabulka a graf č. 25) 45, tj. 93% dětí je spokojených mezi dětmi ve skupině, z toho vyplývá, že adaptace ve skupině probíhá u těchto dětí příznivě. 3 děti, tj. 7% dětí naopak spokojených není, tyto děti mají problémy s adaptací ve skupině svých vrstevníků.

63

3.5.2 VYHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ PŘEDPOKLADŮ V teoretické části bakalářské práce byl proces adaptace na nové prostředí, který je zároveň spojen se separací dítěte od svých rodičů, zhodnocen jako komplexní jev. Bylo zmiňováno, že umístění nemocného dítěte v předškolním věku do neznámého prostředí spojené se separací od rodiny, zejména od matky, je vážnou změnou ve způsobu života celé rodiny. Matějček (1992) podotýká, že separaci neprožívá pouze dítě samotné, ale i jeho rodina. Zároveň připomíná skutečnost, jestliže situaci zvládne maminka, zvládne ji i dítě. Z toho vyplývá nutnost pracovat nejenom s pacientem, ale i s jeho rodinou. Adaptační období, kterým nové děti v léčebně procházejí, má u každého jiný průběh. U malého dítěte je to složitější v tom, že dítě změnou, kterou mu přinesl náhlý přechod do dětské léčebny, přijde o tu základní jistotu blízkého okolí, v němž se dokázalo orientovat a kde byly věci, na které si už zvyklo a kterým rozumělo. Z této teoretické znalosti vyšly tyto předpoklady: Předpoklad 1: •

Předpokládáme, že nepřerušený kontakt rodičů s dítětem usnadňuje zvládání adaptačních potíží.

Předpoklad č. 2 •

Zároveň předpokládáme, že všechny děti mají zájem o kontakt se svými rodiči, ale rodiče všem dětem kontakt neposkytnou.

Předpoklad č. 3 •

Předpokládáme, že děti nejsou o důvodu pobytu dostatečně informovány svými rodiči a zároveň, že děti, které informovány byly, svým rodičům důvěřují.

Předpoklad č. 4 •

Předpokládáme, že vytvoření vzájemné spolupráce rodičů s personálem usnadňuje začleňování.

Předpoklad č. 5 •

. Předpokládáme, že zapojení dítěte ve vrstevnické skupině usnadní zvládání adaptace.

64

Závěr předpokladu č. 1: •

Předpoklad, že nepřerušený kontakt rodičů s dítětem usnadní zvládnutí adaptačních potíží se potvrdil u jednotlivých druhů kontaktu takto: při psaní-kreslení dopisů rodičům v 86%, při čtení dopisů od rodičů v 79%, při telefonování v 62% a při návštěvě v 59%.

Závěr předpokladu č. 2: •

Předpoklad, že děti mají zájem o kontakt se svými rodiči se 100% potvrdil, potvrdil se i předpoklad, že existují rodiče, kteří se během pobytu se svými dětmi nekontaktují. Tato skupina rodičů je 19%.

Závěr předpokladu č. 3: •

Předpoklad, že děti nejsou dostatečně informovány svými rodiči o důvodu pobytu se nepotvrdil. Rodiče své děti informují v 81%. Existuje tu stále stejná skupina rodičů 19%, která své děti během pobytu nekontaktuje a zároveň své děti neinformuje o důvodu tohoto pobytu. Zároveň se nepotvrdilo, že by zcela všechny děti plně důvěřovaly svým rodičům v souvislosti s odůvodněním jejich pobytu v léčebně. 2% dětí mají svoji vlastní představu, rozdílnou od vysvětlení svými rodiči.

Závěr předpokladu č. 4: •

Předpokládali jsme, že vytvoření vzájemné spolupráce rodičů s personálem usnadňuje začleňování. Tento předpoklad byl potvrzen jak personálem, tak rodiči.

Závěr předpokladu č. 5: •

Předpoklad, že zapojení dítěte ve vrstevnické skupině usnadní zvládání adaptace, je správný. Všechny děti, které se do skupiny začlenily, prosadily se v ní, mají v ní svoji pozici, umí vyřešit problémy, mají s dětmi dobré vztahy a mezi dětmi na oddělení jsou spokojené. Větší problémy s adaptací mají děti, které doma nenavštěvují mateřskou školu.

65

4 ZÁVĚR Umístění nemocného dítěte v předškolním věku do prostředí dětské léčebny je vážnou změnou ve způsobu života celé jeho rodiny. Na základě pozorování dětí, vyhodnocení dotazníků a porovnání výsledků rozhovorů s dětmi vyplynul požadavek zabývat se při umístění dítěte v léčebném zařízení nejenom samotným dítětem, ale i jeho rodiči. Nejdůležitější pro děti je, aby nebyly přerušovány vztahy pro ně nejdůležitější, prioritně pak specifický vztah k matce. Na kvalitní spolupráci s rodinou záleží, jak dítě zvládne adaptaci. Rodina může dítěti velmi pomoci zmírnit důsledky začleňovacích obtíží vzájemným vyměňováním informací o dítěti s personálem. Z výsledků dotazování je zřejmé, že si tuto skutečnost uvědomují jak rodiče, tak personál. Průzkum prokázal, že zájem nemocných dětí předškolního věku o nepřerušení vazby s rodinou a o komunikaci se svými vrstevníky a personálem vytváří výrazné předpoklady pro omezení vzniku hospitalismu, tedy pro omezení výskytu neuspokojování základních potřeb dítěte v oblasti uspokojování základních duševních potřeb. Tento přirozený dětský zájem o své sociální prostředí je potřeba rozvíjet a tím napomáhat k překlenutí počátečního adaptačního období v dětské léčebně. Předcházet projevům hospitalizace lze též vytvářením zdravého společenství ve vrstevnické skupině na oddělení. Pro děti je velmi důležité, aby utvořily dobrý kolektiv s kamarádskými vztahy. Našim prvořadým výchovným úkolem na oddělení předškolních dětí je podporovat právě ovzduší přátelství a spolupráce. Za velký přínos vzhledem k řešené problematice je možné považovat ochotu personálu a oslovených rodičů hledat nová opatření na zlepšení adaptace dětí. Z těchto navrhovaných podnětných opatřeních lze v praxi dále čerpat. Významným zjištěním bylo, že existuje skupina rodičů, která se svými dětmi v době jejich pobytu v léčebně neudržuje žádný kontakt. Jejich děti nebývají před příjem ani informovány o důvodu léčení. Průzkumem bylo zjištěno, že právě tyto děti mají největší adaptační obtíže.Tuto skupinu rodičů je třeba oslovit a pokusit se o spolupráci. Z průzkumu dále vyplynulo, že pro další praxi bude velmi důležité informovat všechny rodiče o těžkostech dětí v době počáteční adaptace formou informačního listu, který by obsahoval, jaká úskalí přechod dítěte z rodiny do prostředí léčebny existují. Vlastní využití této práce v praxi již probíhá. Byly učiněny změny při příjmu našich dětských pacientů, jsou získávány informace o dítěti formou pohovoru s jejich rodiči. Připravuje

66

se uvedení do praxe rozesílání informačního listu rodičům před přijetím jejich dítěte do dětské léčebny, kde bude navázána počáteční spolupráce.

5 NAVRHOVANÁ OPATŘENÍ Průzkum v dětské léčebně mezi personálem, dětmi a jejich rodiči byl zajímavý, poučný a potřebný. Podařilo se však zjistit také faktory, které zcela jistě nepřispívají k usnadnění adaptace dětí na pobyt a právě na ně je potřebné zaměřit pozornost a navrhnout možná opatření k jejich nápravě. Na základě závěrů průzkumu bylo vytvořeno několik návrhů, jak lze některé situace úspěšně řešit. Návrh č. 1 – informační list pro rodiče Jedná se především o špatnou informovanost rodičů před nástupem jejich dítěte do léčebny. Rodič sice dostane dopis, ve kterém je informován o datu a formě nástupu, je též informován o formálních věcech spojených s pobytem (zdravotní a ekonomické informace), též o tom, čím své dítě vybavit, ale jiný druh informací nedostane. Na doplnění je nutno podotknout, že dětská léčebna má své webové stránky a rodič se i s dítětem před nástupem může virtuálně obeznámit s prostředím léčebny. Zanedbána je ale úplně stránka lidská. Rodiče nejsou informováni o tom, komu své děti svěří, kdo se o ně během pobytu bude starat. Není tu jediná zmínka o tom, že své děti svěří nejenom zdravotnímu personálu, ale i speciálně pedagogickému. Rodiče v současné době nejsou informováni o tom, že na oddělení předškolních dětí, které je nyní spojeno s batolaty je jejich dítě v běžné pracovní dny přes celý den dítě v mateřské škole v péči učitelek. Je nutné, aby se rodiče dověděli o režimu dne na oddělení, o vhodných způsobech kontaktu. Návrh se týká informovanosti rodičů formou informačního listu, který bude rozesílán do rodin před nástupem dítěte na léčení. V tomto informačním listě se rodiče dozví informace typu, na jakém oddělení dítě bude ubytované, s kým bude dítě ubytované, jaký režim bude dítě mít na oddělení, v čí péči dítě bude, organizační informace o mateřské škole a učitelkách mateřské školy (jména). Kromě těchto základních informací také informace, jak mohou své dítě připravit na pobyt. Též je důležité připojit informace týkající se nutnosti udržování kontaktu se svými dětmi a jaké formy kontaktu jsou vhodné. Návrh č. 2 – oddělení prostor k hrám předškolních dětí od prostor batolat Další faktor, který jistě je zřejmě nutný z ekonomických důvodů, též nepřispívá k pohodě dětí na oddělení. Jedná se o současné sloučení oddělení předškolních dětí s batolaty. Děti v tomto 67

věku mají zcela rozdílné potřeby, špatně se slučuje denní program těchto věkově rozdílných skupin dětí. Důležité je alespoň oddělit prostor k hrám pro předškolní děti od prostor, kde si hrají děti ve věku od 1-2 let. Tento návrh je třeba projednat s primářem a ředitelem dětské léčebny. Návrh č. 3 – informace o dítěti při příjmu Zlepšit bychom měli počáteční informovanost již v příjmu dítěte, kde bychom měli požádat rodiče o cenné informace o dítěti. Rodiče uvedli, že pro úspěšnou adaptaci dítěte na prostředí v léčebně je důležité, aby personál znal především zvyky a zájmy dítěte, jeho povahové vlastnosti a věděl, jak k němu přistupovat. Na základě těchto informací potom mohou zvolit co nejlepší přístup k malému pacientovi. Bohužel bylo zjištěno, že se personál na zvyky a zájmy dítěte a další důležité charakteristiky při příjmu téměř neptá. Doporučovali bychom získávat potřebné informace o přijímaném dítěti (např., oblíbená hračka, způsob spaní, vztah k sourozencům, zda dítě již prodělalo podobnou situaci, jestli navštěvuje kolektiv, zvláštnosti v povaze, v chování, chuť k jídlu apod.). Bylo by velmi vhodné, kdyby tyto informace zjišťovala paní učitelka z mateřské školy a při této příležitosti se zároveň rodičům představila. Návrh č. 4 – spolupráce s rodinou Snažit se přeměnit spolupráci s rodinou v naprostou samozřejmost a pohlížet na ni jako na součást komplexní péče o pacienta, pokusit se i přes nedostatek času o rodinu pečovat, uspokojovat jejich potřeby včetně poskytnutí vzájemné informovanosti a spolupráce. Je potřebné působit nejen na skupinu rodičů, která projevuje zájem o své děti, ale pokusit se navázat kontakt se skupinou rodičů, která na své děti při pobytu v léčebně zapomíná. Z průzkumu vyplynulo, že tato skupina je 19%. Již v informačním listě musíme rodičům zdůraznit nutnost, aby děti vybavili potřebnou korespondencí a tím umožnili dětem jim napsat-nakreslit zprávu o sobě! Též nezbytně důležité je nabádat rodiče, aby svým dětem přiměřeně často posílali zprávy z domova a nepřerušovali rodinné pouto. Návrh č. 5 – informovanost rodičů o těžkostech dětí v počáteční adaptaci na pobyt Navrhovala bych informovat rodiče o těžkostech dětí v době počáteční adaptace formou informačního listu, který by obsahoval jaká úskalí přechod dítěte z rodiny do prostředí léčebny existují. Návrh č. 6 – informovanost personálu s návrhy rodičů Během průzkumu byla rodičům v dotazníku položena otázka, zda navrhují opatření k usnadnění adaptace předškolních dětí v léčebně. 68

Rodiče navrhovali, aby na oddělení byl malý počet střídajícího se personálu, který mezi sebou komunikuje o změnách. Zároveň rodiče projevili potřebu znát osobně personál, který se stará o jejich děti. Ostatní navrhovaná opatření jsou ve smyslu zacházení s dětmi prostředky zážitkové pedagogiky. Ojediněle se objevil návrh působit na děti vizuálními a dotekovými podněty (koutek s malými domácími zvířátky, rybičkami, divadlo, klaun), hypoterapií, kanisterapií. Rodiče měli ještě další návrhy jako např. možnost umístění sourozenců na stejném oddělení, možnost vzít si s sebou oblíbené hračky, oblečení. Připomínají pozitivní komunikaci personálu s dětmi s individuální péčí (chvilka s tetou jen pro něj např. večer před spaním). Též navrhují nepřerušovat kontakt s kmenovou mateřskou školou. Navrhujeme zamyslet se nad těmito návrhy a společně posoudit možnost realizace vybraných opatřeních. Návrh č. 7 – informovanost personálu s názory spolupracovníků Během průzkumu byla též personálu v dotazníku položena otázka, zda navrhují opatření k usnadnění adaptace předškolních dětí v léčebně. Personál nejčastěji navrhoval opatření modernizace oddělení a lepší vybavenost hračkami, oddělení prostor v herně předškolních dětí od batolat, důležitost spatřují v zútulnění celého oddělení a zajištění soukromí dětí. Dále personál vypovídá o nutnosti zlepšení kontaktu ze strany rodičů, připomínají, že je nutné, aby rodiče psali svým dětem dopisy. Navrhují zlepšení v organizaci dne, procedury lépe rozložit, aby děti byly zatěžovány rovnoměrně. Navrhujeme zamyslet se nad možností zlepšit organizaci dne tak, aby dítě nebylo nárazově přetěžováno. Zde bude nutná vzájemná spolupráce s rehabilitačními sestrami. Možnost modernizace oddělení sepsat v žádost a odevzdat vedení léčebny. Ostatní návrhy ze strany personálu již byly výše zmíněny.

69

6 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ 1. HAEFELE, Betina, WOLF- FILSINGER, Maria. Každý začátek v mateřské škole je těžký. Praha: Portál. Vyd. 1. 1993. ISBN-80-85282-57-7. 2. HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada. Vyd. 1. 2007. s. 280. ISBN 978-80-241-1168-3. 3. HORÁK, Kamil,

MATĚJČEK, Zdeněk. In: Hovoříme s rodiči o výchově dětí

k manželství a k rodičovství. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979. s.174. 4. KRACÍK, Jiří. Kapitoly ze somatopedie. Praha: SPN. Vyd. 1. 1983. 5. KREJČÍŘOVÁ, Dana : Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí. Praha: Grada, 1995. 6. LANGMEIER, J. – MATĚJČEK, Z. Psychická deprivace v dětství. Praha: Avicenum, 1974. 7. MATĚJČEK, Zdeněk. Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí. Praha: H&H. Vyd. 2. upravené a rozšířené. 1992. s. 161. ISBN 80-85467-42-9. . 8. MATĚJČEK, Zdeněk, DYTRYCH, Zdeněk. Děti, rodina a stres. Praha: Galén. Vyd. 1. 1994. s. 214. ISBN 80-85824-06-X. 9. VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. Vyd. 1. 1999. ISBN 80-7178-214-9. 10. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie I. Dětství a dospívání. Praha: Karolinum. 2005. Vyd. 1. s. 444. ISBN 80-246-0956-8. 11. VÁGNEROVÁ, Marie. Úvod do vývojové psychopatologie. Liberec: Technická univerzita v Liberci. Vyd. 1. 2002. s.113. ISBN 80-7083-593. 12. VÁGNEROVÁ,

Marie,

KLÍMA,

Petr.

Kapitoly

z patopsychologie

dítěte.

Praha: Univerzita Karlova. Vyd. 1. s. 188. 1985. 13. VÁGNEROVÁ, Marie, VALENTOVÁ, Lidmila. Psychický vývoj dítěte a jeho variabilita. Praha: Karolinum. 1992. s. 115. ISBN 80-7066-384-7. 14. ŘÍČAN, Pavel. Vztah mezi pacientem a lékařem. Praha: ILF. Vyd. 1. 1980 15. ŘÍČAN, Pavel, KREJČÍŘOVÁ, Dana. Dětská klinická psychologie. Praha: Grada. Vyd. 2. s. 445. ISBN 80-7169-521-2.

70

7 REJSTŘÍK TABULEK A GRAFŮ tabulka 1-chování dítěte při četbě dopisu................................................................................. 39 tabulka 2-chování dítěte při psaní-kreslení dopisu................................................................... 39 tabulka 3-chování dítěte při telefonování................................................................................. 40 tabulka 4-chování dítěte po návštěvě ....................................................................................... 41 tabulka 5-porovnání jednotlivých druhů kontaktů ................................................................... 41 tabulka 6-informovanost dětí o důvodu pobytu rodiči ............................................................. 42 tabulka 7-vlastní představa dětí o důvodu pobytu.................................................................... 43 tabulka 8-porovnávání přání dětí a skutečnosti-korespondence .............................................. 44 tabulka 9-porovnávání přání a skutečnosti-telefonování ......................................................... 44 tabulka 10-porovnávání přání a skutečnosti-návštěva ............................................................. 45 tabulka 11-porovnání výběru kontaktu s rodičem-přání a skutečnost...................................... 46 tabulka 12-informovanost personálu o zvycích a zvláštnostech dětí ....................................... 46 tabulka 13-zájem o informace v průběhu adaptace .................................................................. 47 tabulka 14-názor na prospěšnost získaných informací od rodičů při výchovné práci ............. 48 tabulka 15-hodnocení vzájemné spolupráce ............................................................................ 49 tabulka 16-názor na užitečnost vzájemné spolupráce .............................................................. 49 tabulka 17-navrhovaná opatření personálem na zlepšení adaptace dětí................................... 50 tabulka 18-navrhovaná opatření rodičů na zlepšení adaptace dětí ........................................... 50 tabulka 19-zkušenosti s odloučením ....................................................................................... 52 tabulka 20-způsob zapojení ve skupině vrstevníků.................................................................. 53 tabulka 21-vztahy s vrstevníky................................................................................................. 54 tabulka 22-prosazení ve skupině .............................................................................................. 55 tabulka 23-pozice ve skupině ................................................................................................... 55 tabulka 24-řešení problémů...................................................................................................... 56 tabulka 25-adaptace ve skupině................................................................................................ 57

71

8 SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1: Pozorování dětí Příloha č. 2: Rozhovor 1 s dítětem Příloha č. 3: Dotazník pro personál Příloha č. 4: Dotazník pro rodiče Příloha č. 5: Rozhovor 2 s dítětem

72

PŘÍLOHY: Příloha č. 1 POZOROVÁNÍ – dětí Cíl: zjistit přímé reakce při nebo po kontaktu dítěte s rodiči Pozorované jevy: •

Dítě a písemný kontakt s rodiči

•

Dítě si s rodičem telefonuje

•

Dítě a návštěva rodičů

Telefonování -

nechce s rodiči hovořit

-

je zamlklé, odpovídá pouze na otázky

-

pláče, stěžuje si, je nespokojené

-

je dobře naladěno, živě s rodiči komunikuje

Písemný kontakt s rodiči Chování dítěte při četbě dopisu: -

dítě pláče

-

dítě je smutné a zamlklé

-

nechce přečíst dopis

-

je veselé a radostné

Chování dítěte při psaní (kreslení obrázku) pro rodiče: -

pláče

-

je smutné a nechce psát

-

kreslí bez zájmu a potěšení

-

kreslí s chutí a radostí

Dítě a návštěva Chování dítěte po návštěvě: -

dítě křičí a dožaduje se rodičů

-

dítě pláče

-

dítě je smutné a nekomunikuje

-

dítě je spokojené a radostné

Příloha č. 2 Rozhovor s dětmi byl ve smyslu napsaných otázek, ovšem byl přizpůsoben k věku a individuálním zvláštnostem každého jednotlivého dítěte. ROZHOVOR 1– s dítětem Rozhovor s maňáskem Františkem z Kouzelné školky: 1. Řekli Ti rodiče, proč jsi tady v léčebně? 2. A co si myslíš ty, proč jsi tady v léčebně? 3. Chceš si s rodiči psát psaníčka? 4. Píšeš, kreslíš rodičům psaníčka? 5. Dostal jsi už od rodičů dopis nebo balík? 6. Chceš si tady s rodiči telefonovat? 7. Telefonují ti rodiče? 8. Chceš, aby rodiče za tebou jezdili na návštěvu? 9. Měl jsi návštěvu? 10. A co z toho je nejlepší?

Příloha č. 3 DOTAZNÍK PRO PERSONÁL – Vzájemné vztahy mezi rodiči a personálem

velmi mnoho

1.

Jak vás informují rodiče o zvacích a zvláštnostech dětí?

2.

Jaký mají rodiče zájem o informace o průběhu adaptace?

3.

mnoho

dost

málo

vůbec

Jak podle vás pomáhají informace o dítěti získané od rodičů při výchovné práci?

4.

Vyhodnoťte, jak s vámi rodiče spolupracují?

5.

Myslíte si, že dobrá vzájemná spolupráce personálu s rodiči usnadní dítěti zvládnutí pobytu v léčebně?

6. Prosím, zde napište vámi navrhovaná opatření k usnadnění adaptace předškolních dětí v léčebně:

Příloha č.4 DOTAZNÍK PRO RODIČE – Vzájemné vztahy mezi rodiči a personálem

velmi mnoho

1.

Jak jste informovali personál o zvycích a zvláštnostech vašeho dítěte?

2.

Dostává se vám zpětné vazby od personálu o průběhu adaptace dítěte?

3.

Jak podle vás pomáhají informace o dítěti získané od rodičů při výchovné práci?

4.

Vyhodnoťte, jak s vámi personál spolupracuje?

5.

Myslíte si, že dobrá vzájemná spolupráce personálu s rodiči usnadní dítěti zvládnutí pobytu v léčebně?

mnoho

dost

málo

vůbec

6. Prosím, zde napište vámi navrhovaná opatření k usnadnění adaptace předškolních dětí v léčebně:

Příloha č. 5 Rozhovor s dětmi byl ve smyslu napsaných otázek, ovšem byl přizpůsoben k věku a individuálním zvláštnostem každého jednotlivého dítěte. ROZHOVOR 2 - s dítětem 1. Chodíš u vás doma do školky? 2. Hraješ si raději sám, s dospělým nebo s dětmi? 3. Máš rád všechny děti na oddělení? 4. Jsou tady na tebe děti hodné? 5. Co uděláš, aby si tě děti všímaly? 6. Co uděláš, aby si s tebou děti hrály? 7. Máš už tady nějakého dobrého kamaráda? 8. Co myslíš, hrají si s tebou ostatní děti rády? 9. Myslíš, že se s tebou děti skamarádily? 10. Co uděláš, když ti bude nějaké dítě ubližovat? 11. Co uděláš, když někdo bude ubližovat kamarádovi? 12. Jak se ti tady líbí mezi dětmi?