Poděkování všem institucím i jednotlivcům, kteří se podíleli na vzniku tohoto bulletinu, zejména pak Mgr. Blance Pokorné, vedoucí Vlastivědného muzea Kyjov, pobočky Masarykova muzea v Hodoníně.
1
Významná jubilea města Kyjova v roce 2016 Obsah Úvodní slovo starosty města Kyjova
5
1126–2016 890 let od první písemné zprávy o Kyjově
7
1871–2016
9
145 let od založení kyjovského Sokola
1896–2016 120 let od zvolení 1. českého zastupitelstva
13
1906–2016 110 let od založení 1. hasičského sboru
17
1921–2016
21
95 let od konání 1. Slováckého roku v Kyjově
1926–2016 90 let od otevření nově postavené budovy sokolovny
25
1926–2016 90 let od otevření městské spořitelny
29
1946–2016 70 let od otevření kyjovské nemocnice
31
1946–2016 70 let od založení Aeroklubu
37
1961–2016
41
55 let od otevření Domova důchodců
Generální partner oslav 890. výročí
45
Rejstřík fotografií
46 3
Úvodní slovo starosty města Kyjova Procházka staletími Od renesanční radnice, kolem mariánského sloupu a dál přes náměstí směrem k Palackého třídě. Míjím barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Proč nemá věž, mi kdysi vysvětloval dědeček. To jsem byl ještě malý chlapec. Teď je mi 38, mému rodnému Kyjovu 890. Na konci náměstí, v místech, kde kdysi stály hradby, se rozhlédnu a přejdu křižovatku. Před renesančním zámečkem, sídlem Vlastivědného muzea, zahnu doleva a vystoupám na kopec s kaplí svatého Josefa. Střechy kyjovských domů přede mnou utíkají do dálky, někam k polím a vinicím. Nadhled odemyká vzpomínky. Na dětství strávené v kyjovských uličkách, na minulé ročníky Slováckého roku – nejstarší regionální přehlídky folkloru v zemi. Na významné osobnosti našeho města, kterým jsem mohl osobně potřást rukou. Taky na hrdiny, o kterých už jsem jenom četl. Jejich tváře a činy jsou nedílně spojeny s místy, na která od kaple svatého Josefa shlížím. Raději nebudu jmenovat, nerad bych některé opomněl. Za 890 let je
jich navíc tolik, že by mi sotva stačil blok, natož jediná stránka. Jména kyjovských osobností se ale odrazí v oslavách, které v letošním roce uspořádáme. Těším se na desítky koncertů, výstav, přednášek, taky sportovních akcí. Slavnosti zpestří třeba společné mistrovství České republiky a Slovenska v cyklistice. O pořádání této prestižní sportovní události se ucházelo taky hlavní město Praha, Kyjov zvítězil. V průběhu roku 2016 si připomeneme výročí nejen našeho města. Vždyť své kulatiny slaví třeba kyjovská nemocnice, místní sokoli či aeroklub. Myšlenky bourá zvon z kaple za mými zády. Přestávám pátrat ve vzpomínkách a s pocitem vzrušení z blížících se oslav odcházím zpátky na radnici dokončit rozdělanou práci. Jsem hrdý, že už dvanáctým rokem mohu být starostou ve městě, které ctí své tradice a odkaz našich předků. Na spoluobčany, kteří Kyjov dělají tak srdečným a pohostinným místem. Jsem hrdý na to, že jsem „Kyjovják“! František Lukl, starosta města Kyjova PS Psáno ve čtvrtek 10. března 2016 po návratu z vycházky, při které ostré slunce dalo jasně najevo, že jaro už se blíží.
5
890 let od první písemné zprávy o Kyjově První doklady o osídlení území, na němž se dnešní Kyjov rozkládá, bychom časově mohli zařadit do starší doby kamenné. I další, mladší artefakty dokládají kontinuální osídlení až do dnešních dnů. Od r. 1126, kdy se datuje první písemná zmínka o městě, do r. 1539 patřil Kyjov (Kigiow) klášteru Hradisko u Olomouce, který město z důvodu nedostatku financí často zastavoval. Tak se během těch více než 400 let vystřídalo na Kyjově několik zástavních pánů. V r. 1539 klášter město prodal. Novým majitelem se stal moravský zemský hejtman Jan Kuna z Kunštátu. Po jeho smrti připadl Kyjov jeho synům, ale ti jej nejdříve zastavili a nakonec prodali Janu Kropáčovi z Nevědomí a na Litenčicích. Proti novému pánu se ale ve městě vytvořila opozice vedená Václavem st. Bzeneckým, která 11. května 1548 podala ke králi Ferdinandu I. žádost, aby je přijal za poddané své komory. Král žádosti vyhověl, když Kyjovští slíbili, že sami vrátí Kropáčovi sumu, kterou za Kyjov zaplatil. Tak se také stalo a 18. srpna 1548 se jim listinou dostalo královského slibu, že Kyjov nebude nikdy ani zastaven, ani prodán. Město získalo z nového postavení pochopitelně značné výhody. Během následujících desetiletí dochází ke stavebnímu i hospodářskému rozvoji města, v 18. století přicházejí do města nejdříve kapucíni a poté i piaristé, kteří se zasloužili o rozkvět školství, v 19. století zde vzniká několik průmyslových podniků (hnědouhelné doly, sklárna…), které poskytují zdejším obyvatelům možnost obživy. A jak známé přísloví říká, nejen chlebem živ je člověk, dochází právě v onom 19. století a také začátkem 20. století k založení různých spolků, které poskytují lidem také sportovní a kulturní vyžití (Čtenářský spolek, Sokol, divadelní spolky…).
1126 2016
Podobně jako většina moravských měst měl i Kyjov ve 2. pol. 19. stol. německé obecní zastupitelstvo, i když Němci byli ve městě v menšině. Významným datem pro počeštění obecní správy byl r. 1896. V tomto roce zvítězila po dlouhých volebních bojích česká kandidátka a bylo zvoleno první české obecní zastupitelstvo, v jehož čele stanul starosta JUDr. Josef Galusek. Do dějin města se na konci 19. století zapsala i událost, místním známá jako „aféra hier“. Událost bezprostředně souvisela s tendencí o počeštění Kyjova. V roce 1899 se ve městě konalo kontrolní shromáždění záložníků, při němž se někteří z nich místo německého „hier“ hlásili českým „zde“. Vojenští velitelé hodnotili tuto opovážlivost jako spiknutí proti vojenské moci a provinilci byli odsouzeni a uvězněni. V r. 1914 vypukla 1. sv. válka a mobilizaci se nevyhnuli ani kyjovští muži. Mnozí z nich během války zběhli od svých jednotek a vstupovali do legií ve Francii, Itálii i Rusku, někteří se z války už nevrátili. I pro město samotné bylo toto období velmi těžké. Kromě nedostatku základních životních potřeb sužovaly město tisíce haličských uprchlíků, kteří zde zůstali až do konce války. Ani rakouské úřady nezapomněly na rebelantské město a Kyjov byl vystaven ostré perzekuci. Ve druhé polovině roku 1914 se v Kyjově objevily letáky s provoláním k našemu národu, jejichž opisování a rozšiřování se trestalo jako velezrada. Dne 10. prosince byli zatčeni a do Vídně před divizní soud odvezeni všichni, kteří přišli s letáky do styku. 7 občanů bylo obžalováno ze zločinu velezrady a odsouzeno k trestům smrti. Až po intervencích poslanců jim byly tresty zmírněny na dlouholeté žaláře. Zanedlouho následovala odveta ze strany rakousko-uherských úřadů: 7
26. prosince 1914 bylo rozpuštěno městské zastupitelstvo a správu města převzal vládní komisař dr. Jindřich Pánek, v r. 1915 bylo uzavřeno gymnázium, ve městě vládlo udavačství, na které doplatili někteří kyjovští občané. Vrcholem všeho byla sebevražda lidmi oblíbeného kyjovského starosty a lékaře, MUDr. Severina Joklíka. Psychické problémy způsobené válečnými útrapami a perzekucí kyjovských občanů, ale také potíže ve vlastní rodině, vyústily u Joklíka v těžkou neurastenii. 18. března 1915 ukončil život tak, že si vbodl do krajiny srdeční skalpel. Rok 1918 přinesl konec války, rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československé republiky. Kyjov se začíná v novém státě slibně rozvíjet. Vznikly nové městské čtvrtě s rodinnými i obecními činžovními domy, vybudoval se vodovod a kanalizace, byly vydlážděny chodníky a vozovky, vznikaly nové podniky, těsně před 2. sv. válkou byla postavena okresní nemocnice. Rozvoj města přerušila na šest let nacistická okupace. Svou daň válce zaplatili svými životy i kyjovští občané. Mnozí z nich byli účastníky odboje, jiní se nevrátili z koncentračních táborů nebo padli na válečných bojištích. Na nacistickou rasovou nesnášenlivost doplatili kyjovští židé. Z vyhlazovacích táborů se jich vrátilo jen několik. 8
Kyjov byl osvobozen rumunskými jednotkami Rudé armády 28. dubna 1945. Stejně jako tomu bylo po 1. sv. válce, i nyní začíná obnova normálního života ve městě. Vyrůstají celá nová sídliště, podstatně se rozrostla nemocnice, v r. 1961 byl otevřen Domov důchodců a Ústav sociální péče pro mládež, přibyly nové mateřské a základní školy, závody, dopravu ve městě pomohl vyřešit nadjezd nad železniční tratí Brno – Trenčianska Teplá. Přínosem pro zkvalitnění ovzduší byla plynofikace. Pro kulturní a sportovní vyžití nejen Kyjovských, ale i obyvatel z blízkého i širšího okolí, slouží letní kino, kino Panorama, Dům kultury, muzeum, městská knihovna, sportovní stadion, tenisové kurty, koupaliště, nově i umělá ledová plocha. Po roce 1989 se mnoho občanů pustilo po více než čtyřiceti letech do soukromého podnikání. Výsledkem jejich snažení jsou soukromé obchody a firmy s různým zaměřením. Některé navázaly na dřívější tradice, jiné jsou úplně nové. I když po územní reorganizaci v r. 1960 přestal být Kyjov okresním městem, zůstává díky své poloze nadále kulturním, hospodářským a správním střediskem pro 41 obcí Kyjovska.
145 let od založení kyjovského Sokola Tělocvičná jednota Sokol v Kyjově byla založena 1. října 1871. Na první valné hromadě si členové zvolili výbor ve složení dr. Bedřich Weber, starosta, Vilém Wachsmuth, náměstek starosty a náčelník, Karel Bestereimer, jednatel, Josef Templ, pokladník, a Josef Filip, Ferdinand Procházka, Josef Kolenec, Josef Sukop, Karel Hájek a Jan Zahradník, členové výboru. Spolkové místnosti měla jednota v Kocourkově domě na náměstí (č. 11) společně se Čtenářským spolkem založeným v roce 1864. Tělocvičná činnost se pro nedostatek místností omezovala pouze na prostná cvičení, pouze v létě se cvičilo na primitivním nářadí v Kocourkově zahradě. 70. léta 19. století nebyla pro činnost spolků příliš příznivá. Neúspěch jednání o nápravě státoprávních poměrů v Čechách na základě fundamentálních článků vyvolal v české společnosti politickou krizi. Politická rivalita mezi mladočechy a staročechy rozrušila spolkové hnutí. Mnohem citelněji zasáhla českou společnost velká hospodářská krize po krachu vídeňské burzy v květnu 1873. Nepříznivé politické a hospodářské poměry zasáhly také sokolské hnutí, a to především na venkově. Také pro kyjovskou jednotu byla 70. léta nelehkým obdobím. V jejich 1. polovině se činnost omezuje pouze na účast sokolů při různých slavnostech, na pořádání výletů, každoročního pořádání plesu s vojenskou hudbou a podobně. V roce 1876 ustává činnost jednoty úplně. O 3 roky později byl učiněn pokus o obnovu činnosti, ale tato snaha vyšla naplano. Pouze v roce 1881 uspořádali sokoli sbírku na Národní divadlo v Praze, která vynesla 145 zlatých a 45 krejcarů. Až do roku 1885 nevykazovala kyjovská jednota žádnou činnost. Začátkem 80. let 19. stol. přichází služebně do Kyjova
1871 2016 několik mladých lidí, mezi nimi především JUDr. Josef Galusek, MUDr. Severin Joklík a JUDr. Karel Kozánek, kteří kolem sebe soustřeďují vlastenecky smýšlející domácí obyvatele a brzy se pouštějí do práce. Jejich zásluhou se probouzejí místní spolky k novému životu. Své obnovy se dočkal také Sokol. V roce 1885, kdy se po dlouhé době schází valná hromada, měl kyjovský Sokol 70 členů. Pravidelná činnost se ale nemohla rozvinout v plné šíři, protože chyběly prostory pro sokolská cvičení. Jednota sice měla pronajatý sál v hostinci Nový svět, ale tato místnost byla ve velmi špatném technickém stavu. V létě se cvičilo o něco pilněji. Za cvičiště sloužila zahrada hostince Ferdinanda Pokorného. Příznivý dopad na vývoj sokolské jednoty měl rozvoj školství ve městě po roce 1896. V roce 1898 se započalo se stavbou nové budovy gymnázia, v níž se zahájilo vyučování 24. září 1899, a právě zde, v její nové tělocvičně, našla jednota nové útočiště. Sokoli tak nebyli odkázáni pouze na přírodní cvičiště, ale mohli provozovat svá cvičení také za nepříznivého počasí a v zimě. Vedle činnosti tělocvičné pečovala jednota také o vzdělávání vlastních členů a šíření sokolských myšlenek mezi ostatní obyvatele města a okolí. To měl ve své náplni vzdělávací odbor, který byl ustanoven v roce 1900. Pořádal přednášky, často i s hudebním programem nebo formou čajových večírků, také některé výlety do okolí byly spojeny s přednáškou. Přesto, že se vzdělávací odbor snažil šířit sokolské myšlenky mezi členy jednoty co nejzábavnější formou, byly tyto přednášky stejně jako cvičení řídce navštěvovány. Na valné hromadě 2. prosince 1900 padl návrh na založení pěveckého kroužku ze členů Sokola a na zřízení 9
ženského odboru. Tento úmysl byl oznámen „Dobročinnému komitétu dam“ v Kyjově, aby se tento jediný ženský spolek sám ujal iniciativy při zřizování ženského tělocvičného odboru. K jeho založení došlo krátce po předložení návrhu. Už začátkem roku 1901 se ženy a dívky scházejí v místnostech dívčí školy. V březnu je počet cvičících žen tak velký, že už je nestačí pojmout tělocvična dívčí školy, a proto jsou ženám vyhrazeny tělocvičné hodiny v tělocvičně v gymnáziu. Je nutné zdůraznit, že dámy navštěvovaly cvičení mnohem pilněji než muži. Koncem roku 1911 byl založen stavební odbor, je10
hož hlavním úkolem bylo opatřit pozemek a finanční prostředky pro výstavbu tělocvičny. Do správy odboru patřily lázně, kluziště a tenisové hřiště. V roce 1913 podala jednota u obecního zastupitelstva žádost o darování pozemku v Komenského ulici poblíž splavu. Její žádost nebyla ale do začátku 1. světové války vyřízena, protože se počítalo s regulací Kyjovky a nebylo jisté, zda místo požadované ke stavbě bude zachováno. A jak žila jednota za války? Česká obec sokolská byla rozpuštěna stejně jako několik jednot. Vícekrát během války hrozilo rozpuštění i kyjovským sokolům,
počet členstva poklesl na třetinu, téměř všichni cvičící členové byli povoláni do zbraně. Přes všechny obtíže a válečné strasti nepřestala jednota fungovat a patřila k nejaktivnějším v župě Komenského. Po skončení 1. světové války se život v jednotě pomalu vracel ke stavu předválečnému. Sokoli, kteří odešli do války, se vracejí domů. Ne všichni však měli to štěstí. Několik členů Sokola se ke své práci už nikdy nevrátilo (Mořic Filípek, strážník v Kyjově, František Jirout, účetní Občanské záložny v Kyjově, František Novotný, berní správce v Kyjově, František Macků, učitel ze Svatobořic, Ferdinand Procházka, profesor gymnázia v Kyjově, Antonín Žampach, učitel). Ti, kteří se vrátili, se samozřejmě zapojují do práce v jednotě, hlásí se noví členové. V prvním poválečném roce zahájila jednota opět jednání s městským zastupitelstvem ohledně darování pozemku na stavbu tělocvičny. V srpnu 1919 přidělila obec Sokolu parcelu z obecního pozemku „Újezd“ v sousedství hospodářské školy. Sokoli nakonec ale pozemek ke stavbě nevyužili, protože se ukázalo, že jen úprava terénu by stavbu značně prodražila. Na mimořádné valné hromadě dne 5. května 1920 pak členstvo jednohlasně schválilo koupi pozemků od stavitele Gustava Sonevenda, paní Haasové a pana Chlumského, které bezprostředně sousedily s kyjovským nádražím. V témže roce získala jednota koupí od dosavadního majitele Karla Antoše „kinematografické divadlo“. V roce 1921 oslavila jednota 50 let svého trvání. Hlavní dny oslav byly stanoveny na 14. a 15. srpna, kdy se konal v Kyjově župní slet sokolstva. Součástí oslav se stala i národopisná slavnost Slovácký rok. Po terénních úpravách a nutných přípravách se začala konečně v roce 1925 budovat sokolovna. Slavnostně byla otevřena 31. července 1926. Ve 30. letech byla činnost kyjovského Sokola navzdory hospodářské krizi bohatá. V jednotě fungovalo mnoho odborů: biografický odbor (staral se o chod sokolského kina), dramatický odbor (pořádal ochotnická divadelní představení), hospodářský odbor (kontroloval veš-
kerou činnost v jednotě po stránce finanční), loutkařský odbor, pěvecký odbor, sociální odbor (pomáhal ekonomicky slabším členům jednoty) a zábavní odbor (pořádal taneční zábavy a Slovácké roky). Činnost Sokola spočívala však hlavně v tělocvičných hodinách a přípravě na IX. a X. všesokolský slet v Praze. Na rok 1939 byly připraveny další akce, avšak 15. březen znamenal konec veškerým plánům. Činnost Sokola prozatím zakázána nebyla, ale na jednotlivé veřejné akce si museli sokoli vždy vyžádat povolení. Na podzim a v zimě roku 1939 bylo možno pozorovat v jednotě zvýšený pracovní ruch. Ten se projevoval hlavně větším počtem cvičících v tělocvičně a snahou vzdělávacího, dramatického a pěveckého odboru připravit občanům hodnotné kulturní podniky, např. Večer národní písně či divadelní představení. Rok 1941 byl posledním rokem činnosti Sokola za války. Nejen jednotlivé jednoty, ale celá Československá obec sokolská byla rozpuštěna. Němci měli o Sokole spolehlivé informace; spatřovali v něm středisko odboje. Skutečně se také mnoho sokolů během války zapojilo do odbojové činnosti. Pozadu nezůstali ani kyjovští sokoli, kteří se do odboje zapojili hned na začátku války. V souvislosti s případem kapitána Pechala byli zatčeni a popraveni Matěj Urban, bývalý starosta Kyjova, Antonie Urbanová, jeho manželka, Emil Cejp, MUDr. Vladimír Dunděra, 11
Gabriela Dunděrová, Hermína Štěpánková, Karel Weisenbauer, Josef Müller a Karel Dymeš. Kromě těchto popravených zemřeli v důsledku útrap prožitých v koncentračních táborech další členové kyjovské sokolské jednoty: Jaroslav Zemek, Václav Vymlátil, Otílie Štěpánková, František Hlaváč a Antonín Krmenec. V den osvobození Kyjova 28. dubna byl u Čeložnic zastřelen Květoslav Kafka a těžce zraněn Miroslav Sukop.
Krátce po osvobození Kyjova obnovili sokoli opět svou činnost. První tělocvičnou hodinu zahájilo slavnostní společné cvičení mužů a žen 14. června 1945. Několik dní předtím poprvé zasedla očistná komise, která měla za úkol posoudit chování jednotlivých členů kyjovského Sokola v období okupace. Ta navrhla 34 členů k vyloučení, z nichž se 12 ospravedlnilo, ostatních 22 členů bylo pro nesokolské chování, spolupráci s Němci nebo pro členství v německé straně vyloučeno. Rok 1947 byl rokem intenzivních příprav na XI. všesokolský slet v Praze, který se měl konat v roce 1948. Do sletových příprav ale nepříznivě zasáhly únorové události v r. 1948. V župách a jednotách začaly vznikat akční výbory, které měly zasahovat proti „reakčním živlům“, odstraňovat je a členstvo doplňovat politicky spolehlivými lidmi. Dne 20. března 1948 vešlo ve známost, že roz12
hodnutím Ústředního akčního výboru Národní fronty z 27. února 1948 splynou veškeré tělovýchovné organizace v jedinou celonárodní tělovýchovnou organizaci Sokol. Tato organizace měla začít fungovat od 28. března 1948. To byl ale konec původního Sokola, který tak přestal existovat v té podobě, jakou měl v uplynulých 86 letech. Komunisté zneužili jeho jméno, propracovaný tělovýchovný systém, jeho početnou základnu i majetek. Sokolové i přes tyto nepříznivé podmínky pokračovali v přípravě XI. sletu, i když s přesvědčením, že tento slet je na dlouhou dobu sletem posledním. Po návratu ze sletu ukončilo mnoho sokolů svoji činnost, protože i nadále pokračovaly v jednotě čistky a veškerou činnosti už řídil místní akční výbor. Začátkem 50. let se z místní jednoty vytvořila Závodní jednota Sokol při sklárně a šroubárně, ale tento nový Sokol neměl s myšlenkou původního Sokola nic společného. Záhy se i on stal součástí Tělovýchovné jednoty Jiskra Kyjov. V roce 1956 bylo uzákoněno, že sjednocené tělovýchově připadne všechen majetek bývalých jednot. Tak se stalo i v Kyjově a sokolovnu začala využívat TJ Jiskra. Naději na obnovu Sokola přineslo pražské jaro 1968. V Kyjově vyvstala snaha o obnovení činnosti Sokola. Byl vytvořen přípravný výbor ve složení Vladimír Třicátný, Slavomír Kafka, Bohumil Foukal, Zdeněk Kunz a Jaromír Rolenc, v červnu 1968 se dokonce sešla valná hromada Sokola. Konec všem nadějím udělal vstup „bratrských armád“ v srpnu 1968. Výbor Sokola z roku 1968 se sice občas scházel, ale pouze v soukromí a více méně v tajnosti – připravoval vše k případnému obnovení činnosti, až k tomu budou příznivé podmínky. To, co se zdálo v nedohlednu, se po listopadu 1989 změnilo ve skutečnost. Protože přípravný výbor z roku 1968 měl už základy nové činnosti rozpracované, mohli se kyjovští sokoli už 22. prosince 1990 přihlásit k Československé obci sokolské v Praze. Za oficiální zahájení činnosti se považuje datum 27. března 1990, kdy se v Kyjově konalo slavnostní shromáždění všech sokolů.
120 let od zvolení 1. českého zastupitelstva Začátkem 50. let 19. stol. se díky vládní politice, která ve smyslu koncepce Velkorakouska neuznávala jednotlivé národní společnosti, začínají zhoršovat podmínky pro vývoj české společnosti. Od poloviny 50. let začíná mizet čeština nejen ze škol a úřadů, ale i z běžného veřejného života. K jistým změnám došlo po porážce rakouského vojska v Itálii v červnu r. 1859. Zásady vnitřního uspořádání monarchie měl stanovit tzv. Říjnový diplom z 20. října 1860, jenž měl být podrobněji rozveden dalším zákonodárstvím. Soubor zákonů ze dne 26. února 1861 známý jako únorová neboli Schmerlingova ústava obsahoval kromě jiného zákon o říšském zastupitelstvu, jednotlivá zemská zřízení, volební řády do zemských sněmů atd. Únorová ústava byla v r. 1867 nahrazena novou ústavou prosincovou. Zvláštní význam měl především nový zákon o občanských právech, který zaručoval rovnost všech občanů před zákonem, rovnost v přístupu k úřadům, svobodu osoby a vlastnictví, nedotknutelnost vlastnictví, svobodu projevu a náboženského vyznání, svobodu shromažďovací a spolkovou, stejným zákonem byla ústavně zaručena rovnoprávnost všech národů a právo každého národa na ochranu a pěstování národního jazyka. I když ústava zaručovala všem národům stejná práva, byla tato záruka pouze na papíře. Většina moravských měst měla ve 2. polovině 19. století německou obecní správu. Stejné to bylo i v Kyjově. Starostou města byl Němec dr. Karel Koch, rovněž většina členů městského zastupitelstva byli Němci, ač mezi obyvatelstvem v Kyjově tvořili menšinu. Germanizaci místního společenského života navíc posilovaly německé spolky: německý Čtenářský spolek, spořitelní a záloženský spolek, německý sbor dobrovolných hasičů…
1896 2016 Kolébkou počeštění Kyjova se stal Čtenářský spolek založený 8. prosince 1864, jehož hlavním posláním bylo sdružovat českou společnost a pěstovat češtinu jako národní jazyk. Kromě půjčování českých knih a časopisů pořádal spolek různé přednášky, ochotnická divadelní představení a zábavy. Dalším, výlučně českým spolkem se stal v r. 1871 založený Sokol. I když se jednalo o tělocvičný spolek, neomezovala se jeho činnost pouze na cvičení. Podobně jako Čtenářský spolek, s nímž Sokol úzce spolupracoval, pořádal různé kulturní a vzdělávací akce. Ovšem největší oporu měli zastánci českého Kyjova v Občanské záložně ustanovené v r. 1873. Pro město i jeho okolí měla nejen hospodářský, ale i národní význam. V těchto dobách, kdy se ve velkém rozmáhala lichva a půjčky s 25% až 50% úrokem nebyly zvláštností, půjčovala záložna na 9% úrok. Aby na začátku své činnosti dosáhla většího přílivu vkladů, úrokovala je sedmi procenty. Tyto výhody umožňovaly českým lidem brát si příznivé půjčky, s jejichž pomocí pak mohli kupovat nemovitý majetek, který byl důležitým předpokladem pro účast ve volbách. Podle obecního volebního řádu z 15. března 1864 se volilo podle výše zaplacených daní ve třech sborech. Volební právo měli pouze občané, kteří platili daně z nemovitého majetku, ze živnosti nebo z příjmů, a to nejméně 1 zlatý ročně. Tak se stávalo, že mnoho příslušníků obce, hlavně z řad dělnictva a drobných živnostníků, bylo možnosti voleb zbaveno. Naopak se obecních voleb jako voliči mohli účastnit i ti, kteří v Kyjově nebydleli, ale měli zde nějaký nemovitý majetek. Kromě toho měla volební právo i tzv. „honorace“ (státní úředníci, profesoři, učitelé, kněží) a čestní občané, které si obecní výbor volil v libovolném počtu. 13
Přípravy, které vedly k vítězným volbám v r. 1890, započaly bezprostředně po skončení obecních voleb v r. 1890. Jedním z předpokladů úspěchu bylo dostat české lidi na vedoucí místa okresních úřadů. O to se postarali JUDr. Karel Kozánek, MUDr. Severin Joklík a brněnský advokát dr. Otakar Pražák, který využil i svého poslaneckého vlivu. Cenné služby v boji o český Kyjov prokázali berní úředníci Antonín Balcar a Jan Páleník kontrolou volebních seznamů, zejména výše přímých daní placených voliči. Když byly v prosinci 1893 na kyjovské radnici vyloženy voličské seznamy, bylo proti nim podáno 400 reklamací pro špatný zápis voličů do volebních seznamů podle jejich poplatné síly. Než se všechny náležitosti patřičně vyřídily, uplynul celý rok 1894 a trvalo ještě téměř celý další rok, než byly volby vypsány. Konaly se ve dnech 13.–16. listopadu 1895. Protože se Němci snažili různými manipulacemi zvrátit výsledky voleb ve svůj prospěch, podali Češi proti nezákonnému postupu volební komise protest k místodržitelství. To stížnost zamítlo, a proto byla podána žaloba k nejvyššímu správnímu soudu, který volby prohlásil za neplatné. Nové volby byly stanoveny na 13. srpna 1896 za přítomnosti vládního komisaře hraběte Jindřicha Ledochowského. Tentokrát proběhly volby konečně regulérně. Česká kandidátka získala většinu a tím byl osud německé správy v Kyjově zpečetěn. 18. srpna 1896 bylo rozpuštěno dosavadní obecní zastupitelstvo, 4. září vyhlásil vládní komisař Ledochowski oficiální výsledky voleb a 7. září se konala volba starosty a radních. Prvním českým starostou byl 29 hlasy ze 30 zvolen JUDr. Josef Galusek, prvním radním MUDr. Severín Joklík a druhým radním JUDr. Karel Kozánek. České vítězství oslavilo nejen město, ale celé jeho okolí. V Kyjově se ve dnech 12.–14. září 1896 konaly velkolepé oslavy, jejichž součástí byla slavnostní mše v kostele, slavnostní osvětlení města s pochodňovým průvodem, ples a banket. 14
První schůze nového českého zastupitelstva se konala 19. září 1896. Čekala ho nelehká práce, protože po německém zastupitelstvu zbylo mnoho dluhů, a to nejen těch finančních: zanedbané školství, špatný stav obecních budov, blátivé, nevydlážděné ulice…
15
16
110 let od založení českého sboru dobrovolných hasičů Kyjov neměl až do r. 1871 svůj hasičský sbor. Při hašení požárů se používalo malé dřevěné ruční stříkačky, která byla opatřena nosítky. Obsluha stříkačky byla vždycky nahodilá. Změnu v protipožární ochraně města přináší rok 1871. Výnos místodržitelství v Brně povolil zřídit v Kyjově sbor dobrovolných hasičů s jednací řečí německou, jehož název zněl Freiwillige Feuerwehr in Gaya. Na ustavující valné hromadě se za činné členy sboru přihlásilo 109 občanů. Různí soukromníci darovali nově utvořenému sboru asi 500 zlatých na zakoupení potřebného vybavení. Sbor během svého trvání zasahoval při požárech jak v Kyjově, tak v blízkém okolí (Kostelec, Sobůlky, Boršov, Bukovany…). Brzy poté, co se správa Kyjova ocitla v rukou českého obecního zastupitelstva, začalo několik dobrovolníků a zastánců ustanovení českého hasičského sboru pracovat na uvedení myšlenky v život. Protože nové zastupitelstvo muselo z počátku řešit důležitější problémy, trvalo ještě 10 let, než došlo k založení českého hasičského sboru. Zřizující výbor svolal na neděli 29. července 1906 do místnosti Občanské záložny veřejnou schůzi, jejíž účastníci se rozhodli založit český hasičský sbor. 23. srpna pak schválilo městské zastupitelstvo navržené stanovy a také název nového sboru, který zněl „Sbor dobrovolných hasičů v královském městě Kyjově“. Ustavující valná hromada se pak konala 23. září 1906. Sbor měl již od svého počátku značnou podporu v městském zastupitelstvu, které hasičům vypomohlo především finanční částkou při nákupu výzbroje a výstroje, takže už v následujícím roce mohli hasiči zakoupit novou stříkačku, kterou společně s novým vybavením předvedli 21. března 1907 pozvaným hostům. Široké ve-
1906 2016
řejnosti se český sbor poprvé představil 21. července 1907, kdy se konalo první veřejné cvičení. „Požár“ vypukl v budově gymnázia. Podle župního dozorce dopadlo cvičení velmi dobře. K prvnímu skutečnému požáru vyjel sbor v červenci 1907, kdy hořel stoh nad starým hřbitovem. Velkou čest kyjovským hasičům prokázala Ústřední hasičská jednota zemská, která v Kyjově v r. 1908 uspořádala zemskou hasičskou školu. V roce 1914 odcházejí téměř všichni členové do války. V r. 1915 zbylo v Kyjově ze 44 činných členů pouze 9, později dokonce jen 6, přestože rakouská vláda slíbila, že hasiči v aktivní službě nebudou do vojska povoláváni. Při hašení požárů se proto spojoval český sbor s německým, občas museli vypomáhat i dobrovolníci z řad občanů. Válka narušila činnost sboru natolik, že se hasiči poprvé scházejí na výborové schůzi až 3. července 1919, kdy se rozhodli uspořádat první valnou hromadu 9. července 1919. Ta se nakonec neuskutečnila, protože hasiči měli plné ruce práce s velkou povodní, která zachvátila podstatnou část města. Všichni členové se tedy společně sešli až 19. ledna 1920. V roce 1923 začínají ve výborových zápisech českého sboru probleskovat zprávy o pokusech o sloučení německého a českého sboru. Podobně jako příslušníci českého hasičského sboru, ze kterého podnět vzešel, cítili nutnost sloučení obou sborů i představitelé Kyjova. Přikláněli se k názoru, že sloučení by přispělo ke zkvalitnění práce hasičů především po stránce technické a zjednodušila by se také administrativa. Navíc Kyjov nebyl v té době tak velkým městem, aby uživil dva hasičské sbory. Německý sbor se však stavěl radikálně proti. Čeho se nedosáhlo různým vyjednáváním, vykrystalizovalo jaksi samo. Vět17
šina členů německého sboru byla pasivní, sbor neměl ani dorosteneckou základnu, takže postupně docházelo ke stárnutí členstva. Proto, ač s „těžkým srdcem“, rozhodli se nakonec členové německého hasičského sboru přijmout návrh svého I. podnáčelníka sloučit oba sbory. Tak se také stalo a protokol ze dne 11. srpna 1932 nese dovětek „již společně se sborem č. I“. Z období II. světové války a těsně po ní se zachovaly o činnosti kyjovských hasičů jen kusé záznamy. Situace se poněkud zlepšila v 50. letech, ovšem zápisy jsou velmi stručné. Určitou krizi ve své činnosti pocítil sbor v 60. letech. Špatná je spolupráce s městským národním výborem, a dokonce i s nadřízeným orgánem – Okresním výborem Československého svazu požární ochrany v Hodoníně. Na sbor jsou navíc kladeny takové požadavky, které jeho dobrovolní příslušníci nejsou za stávajících podmínek schopni plnit. Není se proto co divit, že za takových podmínek ztrácejí starší členové o práci zájem a noví členové se do sboru zrovna nehrnou. Situace byla natolik vážná, že v r. 1962 dokonce hrozilo, že hasičský sbor v Kyjově zanikne. Krize ve sboru kulminuje v roce 1967, kdy je ze strany členů o práci naprostý nezájem. Hlavní zásluhu na tom, že sbor úplně nezanikl, měl jeho nejstarší člen Petr Staněk. Ve druhé polovině roku dochází ke změnám, které pozitivně ovlivnily další vývoj sboru. Následující desetiletí lze charakterizovat jako období poměrně aktivní činnosti dobrovolných hasičů, v 70. letech vlastně požárníků. Pořádali pro širokou veřejnost přednášky zaměřené na prevenci proti požárům, při kulturních akcích se obecenstvo setkávalo s uniformovanými požárními hlídkami. Velkým problémem už po mnoho let bylo sídlo hasičů - požární zbrojnice. Sídlila v někdejší konírně v Dobrovského ulici, v sousedství bývalého pivovaru. Byla to vlastně jedna vlhká, studená místnost bez sociálního zařízení, takže službu konající požárník musel 18
v případě potřeby používat WC v blízké záložně. Nutnost řešit tuto situaci vyvstala hlavně po r. 1971, kdy byl v Kyjově zřízen profesionální sbor. Poněvadž se adaptaci zbrojnice nepodařilo zařadit ani v r. 1973 do stavebních akcí uskutečněných národním výborem, museli požárníci přiložit ruku k dílu sami. Za přispění řemeslníků, kteří provedli odborné práce, se podařilo do konce r. 1974 vytvořit kulturnější prostředí. Jak už bylo řečeno, v r. 1971 došlo k založení profesionálního požárního sboru v Kyjově. Přesněji se jednalo o detašované pracoviště Okresního sboru požární ochrany v Hodoníně. Zpočátku byli na kyjovském pracovišti 3 profesionálové, rok od roku se jejich počet zvyšoval, takže v r. 1979 jich bylo již 9. Od svého vzniku až do dnešních dnů profesionální hasiči spolupracovali s dobrovolnými. Spolupráce byla tak úzká, že požárníci z povolání byli současně členy dobrovolného sboru. Spolu
prováděli cvičení, spolu vyjížděli k požárům. V roce 1973 se po mnohaleté přestávce podařilo vytvořit družstva mladých požárníků – žáků základních škol.
Náplň pravidelných schůzek tvořila teorie, kterou si pak ověřovali v praxi při nácviku požárnických disciplín, pomáhali svým dospělým kolegům udržovat techniku i pořádek ve zbrojnici. Družstvo se zapojovalo také do celostátní soutěže mladých požárníků Plamen. Velký podíl na této záslužné činnosti měli především Miroslav Ježek, Helena Vyhňáková a Jan Chvátal, kteří práci s mladými věnovali nejednu hodinu ze svého volného času. 80. a 90. léta jsou v historii dobrovolného sboru poznamenaná stagnací a v jejich závěru dokonce poklesem zájmu o práci ve sboru. Po roce 1989 proběhly volby nového výboru sboru dobrovolných hasičů. Starostou byl zvolen František Přibyl, velitelem Michal Líhan a vedoucím mládeže a dorostu Miroslav Ježek. Novodobá historie Sboru dobrovolných hasičů v Kyjově se píše od roku 1996. V tomto roce došlo z podnětu vedení města k založení zásahové jednotky Sboru dobrovolných hasičů v Kyjově a tím de facto i k obnovení činnosti SDH jako takové. Zpočátku to byla skutečně namáhavá a trnitá cesta, kdy se rekrutovali stávající členové a hledali se noví členové a nadšenci. Starostou a velitelem v jedné osobě byl v té době František Přibyl. Zásahová jednotka o síle 16 mužů byla akceschopná od jara roku 1997. Prubířským kamenem a první akcí, které se jednotka zúčastnila, byly povodně v roce 1997. Jednotka prováděla odčerpávání vody ze sklepních prostor, stavění protipovodňových hrází a další nezbytné práce. V roce 2000 byl starostou sboru dobrovolných hasičů zvolen Antonín Kuchař a sbor měl 22 členů. Dne 1. září 2000 dochází k jmenování nového velitele zásahové jednotky SDH. Na návrh členů jednotky se jím stal Antonín Baják. Na činnosti jednotky mělo jmenování nového velitele zásadní vliv, neboť došlo k zintenzivnění výcviku členů. Tento rok byl pro JSDH Kyjov mimořádný i v tom, že z prostředků městského rozpočtu byla zakoupena od HZS starší technika: cisternová automobilová stříkačka
na podvozku Tatra T148 (CAS 32 Tatra 148) a automobilový žebřík s dostupnou výškou 30 metrů na podvozku IFA (AZ 30 IFA). V roce 2002 město pořídilo dopravní automobil Renault Master. V roce 2005 byla zakoupena nová cisternová automobilová stříkačka na podvozku Tatra Terrno1 a v roce 2012 byl pořízen nový dopravní automobil na podvozku Iveco Daily, který nahradil již pro potřeby jednotky nevyhovující dopravní automobil Renault Master, který odkoupil SDH Žádovice. V současnosti sdílí Zásahová jednotka Sboru dobrovolných hasičů města Kyjova společně s profesionální jednotkou Hasičského záchranného sboru stanici na ul. Luční v Kyjově. Má 21 členů, kteří se každý den střídají v držení pohotovosti. Je zařazena do kategorie JPO/II, což po vyhlášení poplachu pro jednotku znamená výjezd k události do 5 minut od vyhlášení. 19
20
95 let od konání 1. Slováckého roku v Kyjově Když se řekne Slovácký rok, jistě si každý představí město plné krojů, hudby a zpěvu, které každé 4 roky zaplní Kyjov. Ne všichni si však uvědomí, že v letošním roce bude tomuto nejstaršímu folklornímu festivalu v našich zemích už 95 let. Pojďme si alespoň v krátkosti připomenout historii Slováckého roku. Psal se rok 1921 a Tělocvičná jednota Sokol v Kyjově slavila 50. výročí svého založení. Proto jednota uspořádala ve dnech 6. a 7. srpna a 13. až 16. srpna slet sokolské župy Komenského, jejímž členem kyjovská jednota byla. První dny patřily slavnostní valné hromadě a veřejným sokolským cvičením žactva a dorostu, v sobotu 13. srpna se uskutečnila slavnostní sokolská akademie v záložně, neděle 14. srpna byla hlavním sletovým dnem s průvodem, veřejným cvičením dospělých a večerním představením divadelní hry Maryša, 15. srpna se konaly národopisné slavnosti Slovácký rok a v úterý 16. srpna se sokoli zúčastnili výletů do Luhačovic, Trenčianské Teplé, na Mohylu míru a pěší túry na hrad Buchlov. Slovácký rok měl být proveden už na sokolském sletu v Brně v roce 1914 v rámci „Moravského roku“, ale sarajevský atentát slet překazil. Program 1. Slováckého roku tvořila Jízda králů z Vlčnova, Fašanek předvedla chasa z Velké nad Veličkou, Šlahačka byla v režii Vlkošských, Svatba na Kyjovsku byla společným vystoupením sokolů z Milotic a Šardic, Dožínky zinscenovaly obce Ježov, Žádovice a Žeravice, Zahájení hodů provedl Lanžhot, starodávný zvyk Stínání berana uvedly Bohuslavice, Věnec předvedly Moravany a Kostelec, Mlácení káčera pak Bukovany a Sobůlky. Závěr Slováckého roku patřil Svatobořicím s Kácením máje. Protože se Slovácký rok vyvedl nad očekávání dobře,
1921 2016
rozhodli se jej kyjovští sokoli zopakovat i následujícího roku v poněkud rozšířenější verzi a ve dvou dnech, a sice 4. a 5. června, opět s velikým úspěchem. Na první dva ročníky Slováckých roků pak navázali pořadatelé i v dalších letech – 1927 a 1931. Slovácký rok byl organizačně připraven i na rok 1939, ale byl na poslední chvíli zakázán. Pak následuje v pořádání Slováckých roků dlouhá přestávka. Prvním Slováckým rokem po 2. světové válce byl ten v roce 1956 a hned v příštím roce následoval další. Další se uskutečnil v roce 1961 a opět nastala v jeho pořádání dlouhá pauza, tentokrát desetiletá. Od Slováckého roku pořádaného v roce 1971 se pak ustálil čtyřroční cyklus konání Slováckých roků. Prozatím poslední ročník byl uspořádán v roce 2015.
21
1956
1957
90 let od otevření budovy sokolovny Na tento svůj stánek čekali kyjovští sokoli poměrně dlouho. Při svém založení (podzim 1871) neměla sokolská jednota vlastní tělocvičnu, o spolkové místnosti se dělila se Čtenářským spolkem v domě na náměstí (popisné číslo 11), který patřil měšťanu Kocourkovi. Tělocvičná činnost se proto omezovala pouze na prostná cvičení, jen v letních měsících si sokoli zacvičili na nářadí v Kocourkově zahradě. V 80. letech 19. století měla jednota pronajatý sál v hostinci Nový svět, ale ani zde toho sokoli mnoho nenacvičili, protože sál byl ve velmi špatném technickém stavu. Neměl okna, v zimě se nedal vytopit a pokud přišel prudký déšť, tekla dovnitř voda a bláto. Jako letní cvičiště sloužila v tomto období zahrada hostince Ferdinanda Pokorného. Přestože se situace poněkud zlepšila postavením budovy gymnázia, v jejíž tělocvičně našli sokoli útočiště až do otevření sokolovny, stále se uvažovalo o postavení tělocvičny vlastní. K tomu účelu byl v roce 1911 založen stavební odbor, jehož hlavním úkolem bylo opatřit pozemek a finanční prostředky pro výstavbu tělocvičny. Peníze pro fond získávala jednota vlastní činností: do pokladny fondu plynuly příjmy z provozování lázní, kluziště a tenisového hřiště, z pořádání tanečních zábav a ochotnických divadelních představení, sami členové jednoty přispívali do fondu dobrovolnými sbírkami, v některých hostincích mohli sokoli umístit pokladničky, do nichž žízniví návštěvníci rovněž přispívali. V roce 1913 podala jednota u obecního zastupitelstva žádost o darování pozemku v Komenského ulici poblíž splavu. Tato žádost ale nebyla do začátku 1. sv. války vyřízena, protože se počítalo s regulací říčky Kyjovky a nebylo jisté, zda požadovaný pozemek bude zachován. Další snahy o postavení tělocvičny zmařila sokolům 1. sv.
1926 2016 válka. Právě v tomto období pocítili sokoli mnohem více potřebu tělocvičny vlastní, neboť v roce 1915 bylo gymnázium uzavřeno a tím ztratili sokoli možnost provozovat svou tělocvičnou činnost. Hned v prvním poválečném roce zahájila jednota opět jednání s městským zastupitelstvem ohledně darování pozemku na výstavbu tělocvičny. Žádosti bylo vyhověno a v srpnu 1919 přidělila obec Sokolu parcelu z obecního pozemku „Újezd“ v sousedství hospodářské školy. Tento pozemek však nevyhovoval, protože jen úprava terénu před zahájením vlastní stavby by si vyžádala velké finanční prostředky. Na mimořádné valné hromadě 5. května 1920 nakonec členstvo jednohlasně schválilo koupi pozemků od stavitele Gustava Sonevenda, paní Haasové a pana Chlumského, které bezprostředně sousedily s kyjovským nádražím. Na stavebním pozemku bylo prozatímně zřízeno hřiště, jehož využívala hlavně školní mládež a místní sportovní klub jako fotbalové hřiště. Samotná stavba budovy sokolovny byla po terénních úpravách a nutných přípravách zahájena v roce 1925. Stavbu projektoval a prováděl Leopold Keller. Budova byla do zimy pod střechou, slavnostně pak byla otevřena 31. července 1926 pěveckou a tělocvičnou akademií. Kromě tělocvičny v prvním poschodí byl v sokolovně také sál s divadelním jevištěm a své sídlo tu mělo i sokolské kino. Za budovou se rozprostíralo letní cvičiště, na kterém se 1. srpna 1926 konalo první veřejné cvičení. První divadelní představení (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně) sehráli ochotníci 8. srpna 1926, jako první se zde 15. srpna 1926 promítal film „Karel Havlíček Borovský“. Otevřením sokolovny se splnil sen kyjovských sokolů o vlastní tělocvičně. Ale nejen to. Budova sokolovny se svým slohem stala ozdobou jak 25
ulice Komenského, tak celého města a byla po mnohá desetiletí střediskem kulturního života v Kyjově. V roce 1933 byla v nově upravené zahradě, která se rozkládala kolem sokolovny, odhalena socha Miroslava Tyrše. Autorem návrhu pomníku byl boršovský rodák akademický sochař Jan Znoj, sochu o velikosti 2,5 m vytesala kyjovská kamenická firma Petr a Navrátil. Během 2. sv. války byla činnost kyjovské jednoty zastavena (1941). Značné újmy utrpěla i sokolovna, která byla po celou dobu okupace obsazena buď německými vojáky, nebo příslušníky Todtovy organizace a jiných 26
formací. Němci sokolovnu soustavně vykrádali a co neukradli, to zničili, takže sokolům vznikla škoda ve výši 75.000 korun. V červenci 1945 padl na valné hromadě návrh na rekonstrukci sokolovny, se kterou se započalo 14. září 1945. Opravu provedla kyjovská firma Rudolf Rusňák a celkový rozpočet byl stanoven na 200.000 korun. Finance získala jednota jednak z kulturního fondu, promítání filmů, z provozu lázní a rovněž z dobrovolných sbírek. Část prostředků věnoval také MNV. Nejnutnější opravy a úpravy se týkaly jeviště, které bylo nejvíce zničeno a přestalo sloužit svému účelu. Bylo prohloubeno
dozadu a snížily se podlahy. Jak práce postupovaly, přicházelo se stále na další závady, které bylo nutno odstranit, takže proti původnímu plánu byla do oprav zahrnuta ještě úprava předsálí a šaten, rekonstrukce osvětlení na jevišti a instalace ústředního topení. Práce, s jejichž ukončením se počítalo v lednu 1946, se tak protáhly a byly skončeny až v druhé polovině roku 1946. Nic dobrého nepřinesl sokolům Únor 1948. Rozhodnutím Ústředního akčního výboru Národní fronty z 27. 2. 1948 splynuly veškeré tělovýchovné organizace, spolky, svazy, kluby a všechny jejich složky v jedinou celonárodní organizaci. Začátkem 50. let se z místní jednoty vytvořila Závodní jednota Sokol při sklárně a šroubárně, ale tento nový Sokol neměl s myšlenkou původního Sokola, jak jej zakládali Tyrš s Fügnerem, pranic společného. Záhy se i on stal součástí Tělovýchovné jednoty Jiskra Kyjov. V roce 1956 bylo uzákoněno, že sjednocené tělovýchově připadne všechen majetek bývalých jednot. Tak se stalo i u nás a sokolovnu začala využívat TJ Jiskra Kyjov. Poté, co byla činnost Sokola v roce 1989 obnovena, byla kyjovské jednotě 8. 7. 1991 vrácena také sokolovna, opět však ve velmi špatném stavu. Takže sokolům nezbylo nic jiného, než se pustit znovu do oprav. Od 90. let 20. stol. bylo provedeno množství oprav, které alespoň zčásti umožňují budovu využívat ke sportovním i jiným účelům. Byla také opravena socha M. Tyrše, vybudovaly se antukové volejbalové a tenisové kurty, vyměnila okna, zrekonstruovalo topení, proběhly opravy v tělocvičně, budova dostala novou střechu. Nedostatek finančních prostředků donutil sokoly část sokolovny pronajmout. Tím vzal za své sál v přízemí i rozsáhlý foyer. V sále nejprve vznikly bowlingové dráhy s restaurací, po jejich zrušení pak dětské hřiště Sokolíček, bývalé přísálí „obývá“ prodejna potravin Vracovjanka.
27
90 let od otevření budovy městské spořitelny Než se dostaneme do roku 1926, nebude na škodu, když se podíváme hlouběji do minulosti a nahlédneme k samotným počátkům Spořitelny královského města Kyjova. Nutno hned v úvodu podotknout, že se tento finanční ústav „rodil ve velkých porodních bolestech“. Poprvé začal obecní výbor jednat o návrhu jejího člena Hynka Gewinnera na zřízení městské spořitelny na svém zasedání 13. března 1869. Hlavním důvodem zřízení městské spořitelny bylo potírání tehdy velmi rozšířené lichvy a podpora obchodu, živností a zemědělství. Do budoucna měla spořitelna také podporovat hospodářský rozvoj města, hlavně realizaci obecních staveb (školy, kanalizace, dláždění ulic apod.). Na své schůzi dne 13. března 1869 zvolil obecní výbor čtyřčlenný komitét, jehož úkolem bylo vypracovat stanovy. Ty byly vypracovány na základě stanov brněnské a znojemské spořitelny a byly 20. března 1869 předloženy obecnímu zastupitelstvu ke schválení. Zastupitelstvo současně převzalo nad spořitelnou záruku a zřídilo zárukový fond ve výši 30 000 korun. Schvalování stanov se však poněkud protáhlo a došlo k němu až v r. 1871. Na jejich základě povolilo zřízení Spořitelny královského města Kyjova svým výnosem č. 2048 ze dne 18. března 1871 ministerstvo vnitra. Přestože bylo vše připraveno k zahájení provozu, spořitelna fungovat nezačala. Až po 21 letech, 8. března 1892, byly definitivně schváleny stanovy kyjovské spořitelny, ale trvalo to další rok, než se spořitelna otevřela pro své klienty. Stalo se tak 1. dubna 1893. Spořitelna byla zpočátku umístěna při městském důchodu a její správu vedl výbor spořitelny, volený obecním zastupitelstvem. Skládal se z vrchního ředitele (starosta města), náměstka (1. radní), ze dvou členů obecního
1926 2016 zastupitelstva, ze dvou kurátorů a ze čtyř důvěrníků, kteří nemuseli být členy obecního zastupitelstva. Nový peněžní ústav to ale neměl ve svých začátcích vůbec lehké. Protože byl založen německým městským zastupitelstvem, nebyl českým obyvatelstvem příliš oblíbený (to preferovalo Občanskou záložnu), dokonce ani po r. 1896, kdy se správy ve městě ujalo české zastupitelstvo. Právě ono se snažilo pozvednout význam spořitelny, ale jeho snaha narážela na různé překážky. Jednou z nich bylo to, že do ředitelství spořitelny byl volen také vedoucí úředník Občanské záložny. Tak konkurenční ústav znal celou spořitelní agendu, což pochopitelně brzdilo růst spořitelny. Aby se zabránilo tomuto nepříznivému vývoji, navrhl její úředník, později ředitel, František Navrátil změnu stanov. V nových stanovách z r. 1902 bylo mimo jiné zakotveno, že člen správy spořitelny nesmí být současně členem nebo úředníkem jiného peněžního ústavu. Správní změny provedené na základě nových stanov evidentně spořitelně prospěly. Dříve přehlížený peněžní ústav si postupně získával stále větší přízeň a důvěru občanů. Ve 2. polovině roku 1914 přerušila zdárný rozvoj spořitelny 1. světová válka. Díky dobrému hospodaření s financemi se podařilo spořitelně válečná léta překonat pouze s nepatrnou ztrátou. Po vzniku republiky rozvoj spořitelny pokračoval. Dosavadní úřední místnosti v obecní budově č. 1 přestaly vyhovovat jak zaměstnancům, tak klientům. Na návrh ředitelství se usnesl výbor spořitelny na svém zasedání dne 30. března 1925, že nechá postavit novou budovu, plně vyhovující současným požadavkům na vnitřní prostor i umístění v rámci města. Pro tento účel zakoupila spořitelna Přikrylův hostinec stojící hned vedle radnice. 29
Původně se počítalo pouze s přestavbou hostince, ale po náležitém průzkumu bylo rozhodnuto starou budovu zbourat a pro spořitelnu postavit budovu od základů novou. Proto došlo v srpnu 1925 ke stržení Přikrylova hostince. Se stavbou se započalo 1. září 1925 a podle plánů brněnského architekta Miloslava Kopřivy ji prováděl místní stavitel Josef Polášek. Řemeslné práce a dodávky většinou zajišťovali místní živnostníci. Budova, jejíž stavba se financovala pouze z vlastního jmění spořitelny, nikoli z peněz vkladatelů, byla slavnostně otevřena 31. října 1926. Hlavní část slavnosti otevření nové budovy spořitelny se odbývala v sokolovně, kde se konala slavnostní schůze za přítomnosti zástupců ministerstva vnitra, zemské politické správy, Svazu československých spořitelen, státních úřadů, spolků a příznivců spořitelny.
30
70 let od otevření kyjovské nemocnice Snaha o zřízení nemocnice v Kyjově se táhla vlastně už od 19. století. Žádosti o příspěvek na její stavbu směřované k příslušným nadřízeným orgánům však vyznívaly až do počátku 30. let 20. stol. naplano. Zemský výbor sice uznal, že nemocnice je na kyjovském okrese třeba, ale subvenci na výstavbu v následujících 5-6 letech zamítl s odůvodněním, že přednější je vybudování nemocnic v Dačicích, Českém Těšíně, Břeclavi, Boskovicích, pak ve Žďáře, nebo v Novém Městě. Pokud by chtěl Kyjov stavbu nemocnice přece jen prosadit, musí se tak stát na vlastní náklady. Za tím účelem zřídilo okresní zastupitelstvo 12. dubna 1930 Fond k vybudování okresní nemocnice v Kyjově, jehož přispívajícími členy se stali Občanská záložna v Kyjově, Spořitelní a záloženský spolek v Želeticích, Spořitelní a záloženský spolek v Šardicích, Firma Thonet-Mundus Koryčany, obce Újezdec, Nětčice, Bukovany, Spořitelna města Kyjova, Zemědělská záložna v Jestřabicích, Občanská záložna v Osvětimanech, reiffaisenka Vacenovice, Správa velkostatku Ludvíka Wittgensteina v Koryčanech a Bedřich Makeš, správce velkostatku. 1. česká sklárna v Kyjově a obec Vracov odmítly přispět. Finance fondu zřejmě na vybudování nemocnice nestačily a celá záležitost na několik let usnula. Až 21. dubna 1938 oznámil okresní úřad obci, že v rámci doplnění sítě dosavadních nemocnic má být také v Kyjově zřízena okresní nemocnice vzhledem k centrální poloze, výhodným komunikačním spojům, značným vzdálenostem nejbližších nemocnic, jejich přeplněnosti a špatným zdravotně-sociálním poměrům v okrese. Okresní úřad si představoval příspěvek města tak, že by město poskytlo zdarma vhodný stavební pozemek a že by kromě toho přispělo na vlastní
1946 2016 stavební náklady značnějším obnosem. Již tentýž den zastupitelstvo rozhodlo, že na stavbu věnuje stavební pozemek a příspěvek 1 milion korun, splatný do 15 let v ročních splátkách. Okresní zastupitelstvo se usneslo, že při nemocnici bude i okresní chorobinec. Stanovilo počet nemocničních lůžek na 130, a to 50 chirurgických, 40 interních, 12 dětských a 28 pro izolační pavilon. Okresní chorobinec se 60 lůžky se měl vystavět až v další etapě. Součástí nemocničního areálu měl být navíc pavilon pro byty lékařů a sester, hospodářská část (kotelna, prádelna, kuchyň), místnosti prosekturní a patřičné zařízení desinfekční. Podmínkou pro stavbu nemocnice byla také vyhovující kanalizace, elektrické osvětlení a přívod hygienicky bezvadné vody. Komise se rozhodovala mezi 4 lokalitami, kam by nemocnici umístila. Nakonec se rozhodla pro pozemek nad židovským hřbitovem v trati zvané Díly od Boršovska. Zaměření provedl zdejší inženýr František Křivánek, zaknihování advokát dr. Vladimír Broček. Vypracováním projektu nemocnice byl pověřen Ing. arch. Bedřich Rozehnal z Brna. Jednoznačně byl vybrán proto, že už před kyjovskou nemocnicí zdařile projektoval nemocnice v jiných městech. Ještě v roce 1938 se začalo stavět. Nejdříve spatřila světlo světa hlavní vrátnice, obytná budova ředitele, správce a operačního zřízence, v následujícím roce byl postaven chirurgický pavilon, interní pavilon, izolační pavilon, prosektura a budova řádových sester. Pro odpadové vody z nemocnice musel okres zřídit samostatný odpad. 15. března 1939 obsadili území bývalého Českoslo31
venska Němci. Do Kyjova přibyly jednotky německé okupační armády již odpoledne téhož dne. Němci se usídlili v našem městě na celou dobu války a jejich pozornosti neušla ani rozestavěná nemocnice. Od července r. 1943 zde byl zřízen lazaret SS, který nemocnici okupoval až do dubna 1945. Pod tlakem blížící se fronty začali Němci ve dnech 3.-5. dubna 1945 lazaret stěhovat. Co se jim nepodařilo ve spěchu odvézt, to zničili, dokonce odcizili všechny klíče od všech budov, aby je nebylo možné uzamknout. V polovině dubna 1945 se fronta přiblížila bezprostředně ke Kyjovu. Poněvadž nemocnice byla důležitým strategickým bodem, odkud mohli Němci kontrolovat silnici vedoucí od Svatobořic, vybudovali si zde opevněné dělostřelecké hnízdo, kam se ponejvíce soustřeďovala palba útočících sovětských vojsk. Před 13. hodinou ve čtvrtek 19. dubna začalo ostřelování Kyjova. Ač palba poškodila v Kyjově mnoho domů, nemocnice byla zasažena nejvíce. K dalšímu dělostřeleckému souboji došlo ještě v pondělí 23. dubna, kdy dělostřelecké granáty zapálily v nemocnici skladiště materiálu. Výsledky válečného „hospodaření“ Němců byly zničující: nemocnice dostala celkem 33 přímých dělostřeleckých zásahů, které nejvíce poškodily hlavní nemocniční budovu. Výbuchy a tlak vzduchu vyrazily všechna okna, poškodily venkovní i vnitřní omítku, zničily dveře, nábytkové, strojní a rovněž lékařské zařízení. Když k tomu připočteme ještě drancování nemocničního zařízení počátkem dubna 1945, dosáhla škoda celkové výše 15 milionů korun. Teprve za 11 měsíců se podařilo nemocnici upravit tak, že v ní mohl začít provoz. 1. dubna 1946 bylo otevřeno interní a chirurgické oddělení s 294 lůžky. Primářem na chirurgickém oddělení byl ustanoven MUDr. Drobný s jedním sekundářem a na interním oddělení MUDr. Doubrava. Následujícího roku se nemocnici dostalo velké cti. Při své návštěvě Kyjova 22. dubna 1947 zavítal do nemocnice prezident Edvard Beneš se svou chotí a doprovodem. Nemocnicí ho prová-
zel tehdejší ředitel MUDr. Josef Drobný. Dalším oddělením, které v nemocnici vzniklo jako samostatný primariát, bylo v r. 1948 gynekologicko-porodnické oddělení. To však zpočátku sdílelo budovu s chirurgií. Až o dva roky později, v listopadu 1950 se gynekologicko-porodnické oddělení přestěhovalo do nově postaveného pavilonu s 82 lůžky. Nové budovy se v tomto roce dočkalo také dětské oddělení (začalo fungovat v únoru 1949 a původně sídlilo v malé budově naproti vrátnice), kde na malé pacienty čekalo 67 postýlek. Vraťme se ale ještě na skok do r. 1948, abychom si připomněli, že v tomto roce vyrostla obytná budova pro lékařský personál, hospodářská budova a budova pro lékařsko-technický personál. Ještě přibyla budova interního pavilonu, skleníky, altánek a byl vydlážděn chodník k nemocnici. Jak léta plynula, počet oddělení se rok od roku zvětšoval, přibývaly další budovy nemocničního komplexu. Od 1. prosince 1949 se začalo ordinovat v ambulanci pro nosní, ušní
a krční choroby, od února pak začalo fungovat samostatné ORL oddělení. V místnostech uvolněných porodnickým oddělením začal současně vznikat kojenecký ústav. 33
Usnesením vlády ze dne 3. července 1951 bylo zavedeno sjednocené zdravotnictví. Veškerou péči o zdraví lidu převzal stát, řídícím a legislativním orgánem se stalo ministerstvo zdravotnictví. Byly vytvořeny Okresní ústavy národního zdraví (OÚNZ), které organizačně podléhaly okresním úřadům. V jejich čele stál ředitel – tím prvním v Kyjově byl MUDr. Jan Jurenka. Pod hlavičkou OÚNZ se tak spojila činnost praktických i odborných lékařů, zubních odborníků i lůžkové části v nemocnici. Bývalá Okresní nemocenská pokladna v Kyjově, doposud sídlící v Komenského ulici, zanikala a všechno zařízení a materiál převzal k 1. 12. 1951 OÚNZ. V budově na Komenského ulici byly zřízeny dvě ambulance praktických lékařů a dvě zubní ordinace. Ve větších závodech se zřídily závodní ordinace, v nichž své služby poskytovali praktičtí i odborní lékaři. Co se týče dění přímo v nemocnici, 1. února 1951 bylo otevřeno plicní oddělení, v roce 1952 oddělení logo34
pedické a oddělení pro kožní a pohlavní choroby. Od 1. ledna 1954 je v provozu neurologické a ortopedické oddělení, provoz zahájila také nově zřízená transfúzní stanice. Od 1. ledna 1955 má nemocnice oddělení patologicko-anatomické a od 1. dubna pak oddělení rentgenologické. K roku 1955 bylo v nemocnici 13 primariátů, státní kojenecký ústav, transfuzní stanice a ústřední laboratoř. Nemocnice se postupem času dále rozrůstala o klinická i diagnostická oddělení, například foniatrie, urologie či ARO. Z diagnostických to bylo oddělení nukleární medicíny nebo mikrobiologie. Nemocnice Kyjov byla do roku 1989 spolu s hodonínskou nemocnicí součástí OÚNZ s ředitelstvím v Hodoníně. V roce 1990 se nemocnice osamostatnila, jejím zřizovatelem byl Okresní úřad Hodonín. Snahy o privatizaci nemocnice byly neúspěšné. Okresní úřad se významně podílel na investicích a podporoval rozvoj nemocnice.
O významný rozvoj nemocnice se zasloužil ředitel MUDr. Petr Hudeček, stanovil koncepci rozvoje nemocnice na budoucích 25 let. V roce 1999 ředitel Petr Hudeček sloučil bývalou městskou nemocnici ve Veselí nad Moravou s kyjovskou nemocnicí. Tím vzniklo oddělení ošetřovatelské péče zajišťující doléčovací fázi pacientů akutních lůžek interního oddělení a rehabilitační oddělení. Byla realizována rozsáhlá rekonstrukce chirurgického pavilonu, výstavba nových centrálních operačních sálů, centrální sterilizace, vybudování heliportu, který v té době měla kyjovská nemocnice jako jediná mezi nemocnicemi v tomto regionu. Byla nově vybudována oddělení rentgenu, ambulantní trakt a oddělení rehabilitace. Vzniklo lůžkové oddělení ortopedie a chirurgická JIP, budova stravovacího provozu zaměstnanců a kuchyně s novou technologií, pro pacienty s moderním a v té době ojedinělým tabletovým systémem. K vytápění začalo být používáno odpadní teplo z kyjovských skláren. Ekonomické a politické tlaky donutily tehdejší management snížit počet lůžek, zanikla lůžková revmatologie, oddělení ústní a čelistní chirurgie a lůžková část foniatrie. Po zániku okresních úřadů přešla nemocnice od 1. 1. 2003 do majetku Jihomoravského kraje, který převzal zřizovatelské funkce. Změnil se název z Okresní nemocnice Kyjov na Nemocnici Kyjov. V této době se objevily politické tlaky na sloučení nemocnic v Kyjově a v Hodoníně, které naštěstí díky tlaku občanů obou měst nebyly realizovány. V současné době působí obě nemocnice jako samostatné spolupracující organizace a mají své místo v síti zdravotnických zařízení. V době působení Ing. Kalixe na pozici ředitele se podařilo nemocnici díky působení státu oddlužit. Po jeho odchodu nastalo napjaté období plné změn a zvratů. V roce 2012 jmenováním doc. MUDr. Petra Svobody, CSc., FRCS(T) do funkce ředitele, došlo ke zklidnění situace v nemocnici a k nastavení dobrých ekonomických
parametrů a tím i předpokladu pro kladné výsledky hospodaření. Ředitel Petr Svoboda realizoval rekonstrukci interního pavilonu, revitalizaci zahrady, výstavbu a uvedení do provozu nemocniční lékárny pro veřejnost a zateplení dětského oddělení. V dubnu 2014 byla do funkce ředitelky jmenována Mgr. Danuše Křiváková. Jejími nejbližšími spolupracovníky jsou statutární zástupce a náměstek pro léčebnou a preventivní péči doc. MUDr. Petr Svoboda, CSc, FRCS(T), náměstkyně pro ošetřovatelskou péči Mgr. Veronika Neničková, ekonomický náměstek Ing. David Koribský a technicko-provozní náměstek Ing. Bronislav Klečka. Výsledky hospodaření nemocnice jsou několik let kladné, tři roky po sobě nakupuje nemocnice v řádu desítek miliónů korun lékařské vybavení a přístroje a vyplácí zaměstnancům odměny. Využívá dotační tituly i příspěvky zřizovatele, Jihomoravského kraje, na investice. Podle stanovené koncepce rozvoje byly zatepleny budovy oddělení ORL a laboratoří OKB a hematologie, byla provedena rekonstrukce oddělení nukleární medicíny, opraven vjezd do nemocnice s nastavením nového systému parkování a úpravy dopravního řádu v areálu. Připravuje se rekonstrukce budovy patologie, rekonstruovaná budova bývalého kožního pavilonu pro magnetickou rezonanci čeká na výsledek výběrového řízení na přístroj magnetické rezonance. Připravuje se výběrové řízení na zakoupení nového přístroje CT. Největší investicí v příštích letech bude rekonstrukce gynekologicko-porodního a dětského pavilonu. Nemocnice Kyjov se stala prosperujícím zdravotnickým zařízením a páteřní nemocnicí v síti svého zřizovatele, Jihomoravského kraje. V současné době disponuje 478 lůžky, z nichž je 35 určeno pro intenzívní zdravotní péči, a dále 48 lůžky oddělení ošetřovatelské péče ve Veselí nad Moravou. V nemocnici je 14 lůžkových oddělení, 8 nelůžkových úseků a oddělení diagnostiky. 35
70 let od založení Aeroklubu Kyjov První pokusy s amatérsky stavěnými kluzáky prováděli v okolí Kyjova už před válkou pánové Jaroslav Hamala z Kyjova a Ladislav Strmiska z Archlebova. Vlastní historie Aeroklubu Kyjov začíná krátce po skončení druhé světové války. Na podzim 1945 se sešla skupina kyjovských občanů – namátkou jmenujme pány Lubomíra Baráka, Vladimíra Formana, Jaroslava Hamalu, Bořivoje Součka, bratry Raisiglovy – a zakládá Aeroklub Kyjov. Jaroslav Hamala jako první z kyjovských občanů složil v Brně–Medlánkách už v září 1945 první plachtařské pilotní zkoušky typu A, B a C a v roce 1946 pak instruktorský kurz. Založení aeroklubu bylo tehdejším Ústředím aeroklubů ČSR a dalšími orgány státní správy zaregistrováno a schváleno počátkem roku 1946. V témže roce byl aeroklubu přidělen školní kluzák ŠK 38, a tak mohl být 15. září 1946 zahájen výcvik nových pilotů plachtařů. Starty tehdejších cvičných letů byly prováděny za pomoci gumového lana a uskutečňovaly se na svazích v okolí Kyjova, často na strážovském kopci. Po skončení létání musel být kluzák vždy rozložen a uskladněn – obvykle ve stodole u Strmisků v Archlebově. Vlastní rovinné letiště vzniklo až po roce 1950 mezi Kyjovem a Miloticemi, kde sídlí Aeroklub Kyjov dodnes. Letiště bylo v průběhu let vybaveno řadou potřebných staveb, jako je hangár, garáže, sociální budova, při jejichž výstavbě odpracovaly tři generace sportovních pilotů desetitisíce hodin a které bez podstatných změn fungují dodnes. Vybudování letiště a jeho zázemí umožnilo rozšíření leteckého výcviku i o výcvik v motorovém létání a parašutismu. V průběhu 70. let prošlo aeroklubem několik tisíc mladých lidí, kteří absolvovali letecký nebo parašutistický výcvik. Pro mnohé se stal tento sport celoživotní
1946 2016
zálibou a koníčkem. Pro řadu z nich se však létání stalo celoživotním povoláním. Více než tři desítky pilotů, kteří prošli kyjovským aeroklubem, se létání celoživotně věnovali nebo stále věnují jako profesionálové ať už řízením zemědělských letadel, dnes ale hlavně u dopravního letectva, a to nejen u českých společností (např. ČSA a Travel Service), ale i u leteckých společností v cizině. V současnosti funguje spolek Aeroklub Kyjov jako nezisková zájmová organizace řízená aktivisticky. Má 80 členů, z toho více než 40 aktivně létajících pilotů plachtařů a pilotů motorových letadel. Trvale zabezpečuje pro své členy výcvik v bezmotorovém i motorovém létání. Piloti mají k dispozici 3 dvoumístné větroně určené jak pro výcvik, tak i pro pokročilé sportovní létání, a dva výkonné jednomístné větroně. Dále je to dvoumístný motorový větroň L13SE Vivat, vyrobený v Kunovicích, používaný k turistickému létání. Kromě těchto větroňů jsou ve stavu aeroklubu také dva motorové letouny typu Zlín. Jeden z nich, typ Z226, je používaný hlavně pro starty větroňů a druhý, čtyřmístný Z43, pro turistické létání s možností nabídnout také lety pro zájemce z řad veřejnosti. Nově přibyla na letišti Kyjov další odbornost leteckého sportu – létání s ultralehkými letadly, která jsou v soukromém vlastnictví. Naproti tomu parašutistický odbor už v Kyjově nepůsobí, důvodem je nedostatek výsadkových letadel, a tak se tento sport soustředil do větších aeroklubů - Kunovic, Brna a Prostějova. Piloti Aeroklubu Kyjov, zejména plachtaři, se pravidelně účastní jak celostátních, tak i mezinárodních leteckých soutěží a závodů. V minulosti získali tituly mistra republiky v kategorii juniorů do 26 let a před 4 lety také stejný titul v kategorii dospělých. Díky výborným zna37
lostem, zkušenostem a moderní technice nejsou v dnešní době výjimkou nonstop lety ve větroni na vzdálenost více než 500 kilometrů a dosažení výšky ve vlnovém proudění v Jeseníkách až 7 000 m. Aeroklub sám pořádá pravidelně na letišti Kyjov celostátní soutěž v letecké navigaci motorových letadel zařazenou do seriálu „O pohár Petra Tučka“, někdejšího zakladatele Letecké amatérské asociace, a „Pohár Moravy“ v akrobacii větroňů. Činnost na letišti je dnes obohacena také o působení Aeroklubu Holešov, který musel opustit svoje letiště z důvodů záměru na vybudování rozsáhlé průmyslové zóny v blízkosti města Holešov. Po prověření možností, kam činnost v oblasti Moravy dislokovat, padla nakonec volba právě na Kyjov. K přemístění, s čímž souvisela také nutnost vybudování nového hangáru, tak došlo v roce 2010. Ostatní 38
zázemí je k oboustranné spokojenosti využíváno společně. Pro veřejnost organizuje Aeroklub Kyjov ve spolupráci s Letecko-modelářským klubem Kyjov více než 20 let veřejnou leteckou propagační akci „Jarní polétání“, na které divákům prezentují svou činnost oba spolky. Spolu s okolními obcemi pak každým rokem organizují oba spolky pravidelnou podzimní „Drakiádu“. Letiště, které Aeroklub Kyjov na své náklady provozuje, má statut veřejného vnitrostátního letiště a je branou pro přílety a odlety návštěvníků Kyjovska, a to nejen z ČR, ale také ze států Schengenu. Příležitostně je využívají i další letečtí provozovatelé včetně složek integrovaného záchranného systému (Letecká služba Policie ČR, Letecká hasičská služba) nebo dopravního letectva Armády ČR.
55 let od otevření Domova důchodců Původní domov sídlil na ulici Palackého v Kyjově, kde byli ubytovaní nejlepší a nejschopnější obyvatelé a měly zde ubytování i řádové sestry, které dostaly za úkol zabezpečovat také provoz v nově budovaných objektech na ulici Strážovské. V dokumentech najdeme zápis o předání ústavní péče „Domov České katolické Charity v Kyjově“ do správy národních výborů k 1. lednu 1960. V Kyjově byl zřízen Ústav sociální péče pro dospělé a Ústav sociální péče pro mládež, a tak se v průběhu roku 1961 otevřely na samém konci Kyjova tři nové budovy. Jedna pro důchodce, další dvě pro mentálně postižené děti. Tehdejší ústav přijal prvního obyvatele dne 23. ledna 1961 a přijímání pokračovalo denně až do 8. února 1961, kdy byl ústav plně obsazen. Oficiálně byl provoz zahájen 4. března 1961, kdy toto zařízení bylo slavnostně otevřeno a jeho původní kapacita byla 145 obyvatel (včetně 22 obyvatel z Palackého ul.) ubytovaných ve čtyř nebo dvoulůžkových pokojích. Dvě třetiny ubytovaných tvořily ženy. Novostavba ústavu byla postupně doplněna svépomocí zaměstnanců a obyvatelů ústavu o sklep na brambory, skleník, také byl vysazen ovocný sad a v roce 1965 vybudována dílna pro údržbáře a provedeno oplocení areálu. V roce 1969 byl postaven vepřín a v roce 1970 zahradní pařeniště. Po stránce zdravotní pečoval o obyvatele ústavu lékař a 11 zdravotních pracovnic. V ústavu byla klubovna vybavená radiopřijímačem a televizí, kde se jednou týdně promítal celovečerní film, dále tu byla knihovna, jejíž obměnu prováděla Městská knihovna. Každoročně byly také organizovány autobusové zájezdy a při významných výročích a životních jubileích navštěvoval ústav Sbor pro občanské záležitosti, který gratuloval jubilantům a předával jim upomínkové předměty.
1961 2016 Od zahájení provozu se několikrát změnil název a také zřizovatel. Ústav sociální péče pro dospělé, jak se ze začátku jmenoval, byl součástí Okresní správy ústavů sociální péče v Kyjově. Do 31. prosince 1974 byl součástí Okresního ústavu sociálních služeb v Hodoníně se sídlem v Kyjově. Od 1. ledna 1993 vznikla delimitací samostatná příspěvková organizace a zřizovatelem byl Okresní úřad Hodonín. Součástí Domova důchodců byl do 30. června 1993 také Domov důchodců Čeložnice. V období let 1993–2001 došlo k rozsáhlé rekonstrukci, při které byla pořízena nadstavba podkrovního podlaží, přístavba schodiště, výměna otvorových prvků, domov byl vybaven zdravotnickou technikou, pokoje no-
vým nábytkem, upravena zahrada a zároveň se snížil počet obyvatelů na pokojích. Celá rekonstrukce probíhala za plného provozu. 41
Od 1. ledna 2003 se stal zřizovatelem Jihomoravský kraj a Domov důchodců Kyjov byl zřízen jako jeho samostatná příspěvková organizace. Kapacita domova byla 96 obyvatel. Obyvatelé byli ubytováni v jedno, dvou, tří a čtyřlůžkových pokojích. Péči zajišťovalo 47 zaměstnanců. S přijetím nového zákona došlo od 1. ledna 2007 ke změně názvu zařízení a Domov důchodců byl přejmenován na Centrum služeb pro seniory Kyjov, p. o., a nachází se na současné adrese. V rámci zařízení vznikly podle zákona dvě služby: Domov pro seniory a Domov se zvláštním režimem. Pro zvyšování kvality péče a pohodlí obyvatel byla kapacita snížena na 81 míst. Od roku 2008 pak na 71 míst. Od listopadu 2008 se stal ředitelem centra Ing. Jan Letocha, který realizoval myšlenku na rozšíření kapacity zařízení formou přístavby a další zkvalitnění služeb pro seniory. V červnu 2012 byla zahájena stavba s názvem „Centrum služeb pro seniory Kyjov – rozšíření“, která přinesla zhruba zdvojnásobení obestavěného prostoru stávajícího objektu v bezprostřední návaznosti na dosavadní budovu. Přístavba byla stavebně dokončena v září 2013 a celková současná kapacita je 131 míst. Od 1. ledna 2014 jsou nabízeny už tři služby - Domov pro seniory, Domov se zvláštním režimem a nově Odlehčovací služba. Zařízení je od roku 2011 nepřetržitě držitelem certifikátu Standardizované nutriční péče a od prosince roku 2015 nositelem certifikátu Vážka, který uděluje Česká alzheimerovská společnost při naplňování kritérií hodnocení kvality u služby Domov se zvláštním režimem.
42
44
Generální partner oslav 890. výročí Teplárna Kyjov, a. s.
45
str. 2 Radnice z r. 1904, vlevo Přikrylův hostinec str. 4 Pohled na zámeček a kapli sv. Josefa, 1904 str. 6 Pohled na Masarykovo náměstí, 2015 str. 8 Pohlednice náměstí, kolem r. 1912 str. 10 Členové kyjovského Sokola, 20. léta 20. stol. str. 11 Cvičitelský sbor Sokola (J. Urban, E. Urban, F. Patík, A. Švábík, L. Vojtek), 1899 str. 12 Veřejné cvičení Sokola na župním sletu v Kyjově, 1921 str. 14 Pozvánka na oslavy českého vítězství v Kyjově, 1896; taneční pořádek ze slavnostního plesu, 14. září 1896 str. 16 Oslavy českého vítězství na kyjovském náměstí, 1896 str. 16 Členové I. volebního sboru před dosažením českého volebního vítězství, 1896 str. 18 1. veřejné cvičení českého Sboru dobrovolných hasičů v Kyjově, 21. červenec 1907 str. 19 Německý Sbor dobrovolných hasičů v Kyjově, 1907 str. 20 Sbor dobrovolných hasičů v Kyjově, 20. - 30. léta 20. stol. str. 21 První Slovácký rok, 1921 str. 22 Historické záběry ze Slováckých roků str. 23 Historické záběry ze Slováckých roků str. 24 Slovácký rok - současnost str. 26 Kyjovské sokolky, 1927 str. 27 Pohled na budovu sokolovny, 2016 str. 28 Spořitelna, 1970 str. 30 Přikrylův hostinec, 1904 Použité fotografie s laskavým svolením poskytly:
str. 33 Novorozenecké oddělení (tehdy ještě v chirurgické budově - po otevření porodního oddělení v roce 1950 se přestěhovalo do nového gynekologicko-porodního pavilonu) řádová sestra Kongregace milosrdných sester sv. Vincence z Pauly str. 34 Dnes už neexistující čistírna odpadních vod v nemocnici, 1970 str. 34 Nemocnice, 1965 str. 36 Pohled na infekční pavilon v současné době, 2016 Stavba gynekologicko-porodního pavilonu Pohled na interní a chirurgický pavilon V popředí staré operační sály, vzadu gynekologicko-porodní pavilon Vchod k rehabilitaci a urologické a ortopedické ambulanci str. 38 Letadla zúčastněná na navigační soutěži „O pohár Petra Tučka“ 2015 str. 38 Jeden ze zakladatelů aeroklubu p. Bořivoj Souček v kluzáku – 1946 str. 39 Kluzák na Strážovském kopci v obležení obdivovatelů – 1947 str. 39 Současnost – výcvikový větroň L23, turistický mot. letoun Zlín 43 str. 39 Soutěžní větroně na startu str. 40 Letecký pohled na současný areál aeroklubu str. 41 Domov důchodců (konec 60. let 20. století) str. 42 Domov důchodců, 1961 str. 43 Domov důchodců, 1965 str. 44 Obyvatelé Domova důchodců, 60. léta 20. století
Archiv města Kyjova Vlastivědné muzeum Kyjov, pobočka Masarykova muzea v Hodoníně Archiv města Brna Archiv Aeroklubu Kyjov Archiv Centra služeb pro seniory Kyjov, p. o. Archiv Nemocnice Kyjov, p. o. Archiv Teplárny Kyjov, a. s.
V roce 2016 vydalo město Kyjov Masarykovo nám. 30 697 01 Kyjov www.mestokyjov.cz www.ickyjov.cz Náklad: 500 ks Grafická úprava a tisk: A studio group, spol. s r. o., Kyjov www.astudio.cz Prodejní cena: 50 Kč
