PODHAR VZDÁLENÉ I BLÍZKÉ MINULOSTI

PODHARġ VZDÁLENÉ I BLÍZKÉ MINULOSTI

hobyt. SochaĜĤ bylo ve Vídni dost a navíc takových, kteĜí se tČšili pĜízni rakouského dvora, vysokého kléru a šlechty. VídeĖ mu vyslovenČ nepĜála, nazývali ho posmČšnČ „Böhmák“, tedy „þecháþek“. On nad nimi vítČzil v mnoha soutČžích a oni, když nemohli nad jeho talentem zvítČzit, intrikovali tím, že mu jeho návrhy nenechali provést. Také jeho vítČzné návrhy na pomník SchillerĤv, MozartĤv i Marie Terezie nemohl vytvoĜit a byl tím duševnČ i hmotnČ poškozen. Navíc zdobil svými výtvory mČsto, které bylo našemu národu nepĜátelské a on toužil posloužit své vlasti. Nejvíce však trpČl po léta tím, že mu byla mnohými odepírána jeho vlast. Jen proto, že tvoĜil ve Vídni, byl i nČkterými þechy považován za nČmce. Snad právČ proto mČl na své dílnČ ve Vídni nápis : „Moje dílna – mĤj domov.“ Až v roce 1880, kdy byla vypsána soutČž o výzdobu Národního divadla, mohl tvoĜit pro svoji vlast pro svĤj národ. VytvoĜil zde sochy „Záboje“ a „Lumíra“ a dvČ sousoší „ýinohru“ a „ZpČvohru“. Také pĜi stavbČ tehdejšího „Zemského“, nyní „Národního muzea“ se plnČ uplatnil jeho talent na sousoší „ýechie, Moravy a Slezska“, dále sochami „Genius þeské zemČ“, „UmČní, VČda a PrĤmysl“ a dalšími. V roce 1893 byla jím vytvoĜena „Englova kašna“ ve Vídni, kde naposledy svým návrhem zvítČzil nad tĜiceti þtyĜmi sochaĜi. Poslední prací našeho slavného rodáka Antonína Pavla Wagnera byl návrh sochy Kastalie pro universitní nádvoĜí. Dne 27. ledna 1895 klesá na vídeĖskou dlažbu stižen „srdeþní mrtvicí“. Nad jeho rakví padla pravdivá slova : „ …. ýestnými zbranČmi porážel nepĜátele, kteĜí ho mohli poškoditi hmotnČ, ale nemohli mu nikdy uloupiti to nejcennČjší – nesmrtelnost, kterou získal svými díly“. Místem posledního odpoþinku se mu stal vídeĖský obecní hĜbitov. Na jeho hrob se zapomnČlo a þasem zcela zpustnul. Po více jak tĜiceti letech (1930) se teprve jeho hrob stává þestným. Také naše mČsto pĜejmenovalo ulici, kde se narodil, jeho jménem. My na nČho mĤžeme být právem hrdí. PĜekrásnou kulisou našeho mČsta jsou okolní lesy. V minulosti to byl královský hvozd a dodnes jsou severní lesy „Královstvím“ nazývány. PodharĢskou výspou našeho mČsta dosahoval hvozd až na samou krkonošskou zemskou hranici. Svojí nepĜístupností pomáhal v minulosti chránit „ýeské království“. Byl a stále ještČ je nesmírným bohatstvím, ale tČžko se osídloval. I souþasné mČstské lesy byly jeho souþástí. O našich lesích by se nechala napsat kniha. Byly také již þásteþnČ popsány, ale nás bude zajímat zcela krátce jen jedna kalamita s neblahými dĤsledky. Pohroma nazvaná mniška se prvnČ objevuje již v roce 1892, následnČ zahrozila po první svČtové válce v roce 1921 a ve dvou následných letech poniþila okolní porosty. Zelená kulisa se zmČnila na rezavou, vzniklo 350 ha lesních holin. Skuteþnost, že tu máme opČt tak krásné okolí, patĜí neodmyslitelnČ k úspČchĤm tehdejších lesníkĤ. O tom však nČkdy pĜíštČ a ve vztahu k významným osobám v tomto oboru. Pohled na náš „Dvoreþek“ od nádraží, jeho olemování okolními lesy a nedalekými hĜbety Krkonoš je pĜekrásný. MČsto rozložené kolem Labe a navíc vystavené svými návršími slunci, láká pohled. Na MČstském úĜadČ je obraz místního rodáka, akademického malíĜe Františka Soukupa, malovaný právČ odtud. Když se zastaví náš pohled na nejsevernČjší þásti mČsta, nemĤžeme pĜehlédnout budovu naší nemocnice. V roce 1922 padlo rozhodnutí o její stavbČ právČ v ýeské Podharti, na místČ slunném, þerstvého povČtĜí, nezbytným klidem a s možností 11


dalšího rozšiĜování objektĤ. Zde byla postavena „Masarykova všeobecná, veĜejná okresní nemocnice“, která slouží omezenČ dodnes. Smutné je to, že po svých sedmdesáti letech musí být pĜedmČtem mnoha jednání o její úþelnosti.(Viz historie nemocnic ve VlastivČdném þtení.4. z Ĝíjna 1995). Chloubou ýeské PodhartČ je pomník Pohled na nemocnici tĜicátých let vČnovaný T.G. Masarykovi, který byl zhotoven na návrh sochaĜe Josefa Pelikána, žáka J.V. Myslbeka. K vyhotovení byl dán sochaĜi Václavu Wagnerovi. Do jeho základĤ byla vložena pamČtní listina s ohodnocením vztahĤ k T.G. Masarykovi, seznam padlých obþanĤ PodhartČ z I. svČtové války a listina s podpisy padesáti þlenĤ výboru, kteĜí se o pomník zasloužili. Slavnostní odhalení se konalo 22.6.1924. Vztah jaký mČla PodharĢ k tomuto dílu vyjadĜují slova v pamČtní listinČ : „ Památník byl postaven z þisté lásky a vdČþnosti k milovanému presidentovi zdejšími obyvateli, kteĜí svými pĜíspČvky pomohli výboru dílo dokonþit nákladem 20.000 korun þeskoslovenských. Žádáme snažnČ pĜíští obyvatele zdejší, aby se starali s úctou o tento památník. Kdyby pak byl z jakéhokoli dĤvodu odstranČn, aneb vČkem doby zniþen, nechĢ je znovu postaven“. Tento odkaz má PodharĢ a nyní i mČsto v pamČti. (VlastivČdné þtení þ.8. z prosince 1996).Rozepisovat se o netolerantnosti a zášti k letité památce není tĜeba, byla mnohokráte popsána a je dosud v pamČti Památník TGM - pĤvodní provedení mnoha spoluobþanĤ. Bylo by do budoucna dobré, kdyby k podobným jevĤm nedocházelo. VždyĢ zmČny na obþanské scénČ by nemČly být namíĜeny proti památkám, ale v první ĜadČ k nápravám všeho nesprávného þím se žilo a ponecháním toho dobrého v þem obþan vidí hodnoty. Je jen velkou škodou, že bronzová socha T.G. Masaryka od J. DrahoĖovského, se kterou mČsto tehdy tak otálelo, byla za nacistické okupace zniþena. Do poloviny uplynulého století byla PodharĢ þtvrtí s mnoha živnostníky. Byli tu povozníci, hokynáĜi, mlékaĜi, uþitelé „housliþek“, kamnáĜ, strojní mechanik, zelináĜi, kapelník, výrobce židlí, truhláĜi, zahradníci a mnoho trhovcĤ.Hospod tu bylo pČt. KlustĤv hostinec pod 12


Kresba „Klustovy hospody“

nemocnicí þ.p. 943, níže „u Slunce“, kde se Ĝíkávalo „ u sraþkaĜe“, s kuželníkem a kde byly také „holky“. TĜetí byl RouskĤv v þ.p. 900, také s kuželníkem. ýtvrtý byl pod hĜbitovem – PivokoĖských. Tyto hospody již nejsou. ZĤstal jen hostinec LaušmanĤv s velkým sálem, dĜíve bohatČ zdobený bustami národních velikánĤ.

Ve tĜicátých letech uplynulého století mČla PodharĢ také svou „postaviþku“,kterou byl dobrák Jožka Holman z PurkyĖovy ulice þ.p. 610. Elegán ve fraku, škrobené náprsence a límci, manžetami zavČšenými na provázcích, v bílých rukaviþkách, nezbytným cylindrem na hlavČ a hĤlkou „španČlkou“ v ruce. Baron z Holmesu „U Slunce“ v popĜedí kuželník pro každého kdo ho neznal. Své „sídlo“ však mČl zchátralé, všudy do nČj pršelo, jedním slovem „barabizna“.Byl dČlníkem mnoha pĜíležitostných prací, chytal po lesích zmije do lékáren, sbíral houby a rád holdoval i „dvaatĜiceti loupežníkĤm“. Byla o nČm známa historka, že si zadal do novin inzerát, „kterak zchudlý baron z Holmesu sobČ hledá vhodný protČjšek“.Inzerát našel odezvu v dámČ odkudsi z Rakouských Tyrol, která sem za ním pĜijela. Její koþár nakonec zastavil pĜed rozestavČnou budovou, kde právČ „baron“ pracoval s koleþkem a putnou jako pĜidavaþ. Staþil se ještČ pĜevléknout a vzájemné setkání by trvalo jistČ déle, ale zedníci to mČli „akordem“ a nemohli se meškat.Jejich dĤrazná domluva nevybíravými slovy tyto „námluvy“ ukonþila. Podobných historek byla celá Ĝada. Bez zajímavosti nebylo také to, že v chudobinci, dnešním „ HusovČ domovČ“ bydlel vrchní strážní komisaĜ Josef Benedikt. A právČ v jeho bytČ „strašilo“. Strážce poĜádku a dĤležitý obþan mČsta si to nechal svČdky dokázat, ale pĜíþina nebyla objasnČna. Známá, ale dosud ne-

13


objasnČná, je úloha uvedeného komisaĜe v pražském kvČtnovém povstání roku 1945. Byl jedním z velitelĤ, kteĜí tehdy bránili ýeský rozhlas a byl údajnČ i vyznamenán. K „ Husovu domovu“ ještČ tolik, že zde v dobČ trvání mateĜské školky postavil „Cvrndorf“ pČkné loutkové divadlo. Se zánikem spolku roku 1952 zaniklo i ono. Rouskova hospoda Žijeme v dobČ automatických praþek, ale dĜíve se pralo v neckách s pomocí „valchy, þi rajby“. PodharĢaþky chodily máchat prádlo k rybníku nebo do Kacbacha, bílilo se na palouku u školy a nebo pod rybníkem. OmladinČ tím nastala povinnost kropení prádla.Kde ty doby jsou. A sportovní dČní? PodharĢská omladina mČla „od mala“ Laušmanovi, v popĜedí rakouští vojáci les a Kacbach. To byla místa jejich sportování. PozdČji v dobČ zaþínajícího „footballu“, kdy se hrálo ještČ s „hadrákem“, byla „hĜištČ“ v lese mezi paĜízky, nebo ve zrušené KudernatschovČ cihelnČ a louce pĜed „ Thymováky“, tedy dnešní BlahoslavovČ ulici.NČkde tady byl poþátek pozdČjšího klubu „SK AmatéĜi.“ Klubu se dostalo jména na návrh Ladislava Lehrause. V klubových pamČtech je zaznamenáno, jak byli „hráþi“ odevšad vyhánČni policajty, hajnými i samotnými obþany.Tak se také stalo, že byli pĜi svém „þutání“ pojednou obklopeni diváky vracejícími se z pohĜbu na místním hĜbitovČ.Ti však tomuto sportu nefandili, ale nadávali na tu novotu a na to jakou škodu mladí hráþi zpĤsobují. Klub SK AmatérĤ byl registrován v „ŽupČ“ roku 1925, ale nemČl svoje hĜištČ. To si tito nadšenci zĜídili až v roce 1929. Pozemek mČli pronajatý od fy. Gustav Deutsch (nyní závod Vorlech) za symbolickou cenu jedné koruny. Toto malé, škvárové hĜištČ bylo na místČ dnešního stadionu zĜízeného národním podnikem TIBA v padesátých letech. Kabiny uvedeného stadionu se zaþaly stavČt o deset let pozdČji. V tČsné blízkosti bývalého hĜištČ SK AmatéĜi byla v roce 1925 postavena tČlocviþna DTJ – DČlnické tČlocviþné jednoty. V šedesátých letech je zpustlá tČlocviþna pĜemČnČna zásluhou 14


závodu Tiba Vorlech a tehdejšího Ĝeditele Emila Holana na krásné loutkové divadlo. To však zaniká nedlouho po svém vybudování a budova je zbourána. Dnes bychom tu našli obþerstvení „v tramvaji“ a mohli si zasportovat pĜi míþových hrách. Váženou osobou PodhartČ byl pan kapelník Felix Vlk, který pĜevzal tak- „Máchadlo“ na podharĢském rybníce tovku mČstské hudby po kapelnících Mühlbauerovi, HalíĜovi a Kejklíþkovi. Starší obþané ho znali z jeho typického dČkování pĜed kapelou, kdy salutováním zdravil pĜítomné posluchaþe. Dnes se už tČžko pozná co je a co není PodharĢ. Není oddČlena poli, splynula s mČstem a pĜece je stále Podhartí. Stále se Pohled na oplocení hĜištČ od severu – pokladna „AmatérĤ“ odtud chodí a jezdí „družicí“ do mČsta. A co je ta „družice“? Stala se jí místní autobusová doprava, která zaþala jezdit právČ v dobČ, kdy zaþala první, tehdy sovČtská, družice kroužit kolem naší zemČ. ZmČnila se také pojmenování nČkterých míst. Dnes se bČžnČ Ĝíká, že bydlí na „Bajráku“, ale onen kopec od Lorenzovy rytebny dolĤ byl pĜece „ HolubĖák“. Jen ten malý kopeþek dole byl „Bajrákem“. Zástavbou je schován „HoráþkĤv“ kopec, nikdo již nejmenuje kopec dolĤ k pekárnČ „Špringrákem“. Také prostor mezi dnešní školní družinou a školou není „placem“, místem kde se cvrkaly kuliþky, rostly moruše a kaštany, pilo ze „stojanu“ pod vrbou a kde zaþínaly a konþily všechny hry. Také nevíme od kdy se zaþalo Ĝíkat NČmecká PodharĢ tČm nČkolika roztroušeným usedlostem pod námi již popsanou kapliþkou. Dnes je to Krkonošská ulice a Nová PodharĢ. JistČ by si také zasloužilo pozornosti to, jaké povČsti se PodharĢ tČšila, jací tu byli obþané a jak se v minulosti k sobČ chovali. Mám stále zato, že jako sousedé. To pravdČpodobnČ vychá15


zelo i z toho, že byli od mČsta po léta oddČleni a dodnes se tu Ĝíká, že se jde „ do mČsta“, jako by PodharĢ sama k mČstu nepatĜila. Obþané PodhartČ tu žili jako na vsi a i v nedaleké minulosti si museli pomáhat. Uvedeme si nČkteré pĜíklady. V dobČ protektorátu bylo nČkolik zdejších obþanĤ popraveno a nebo vČznČno v koncentraþních Vpravo kapelník Felix Vlk táborech. Tehdy byly jejich rodiny tajnČ podporovány sousedy i když tu byla hrozba možného udání od kolaborantĤ, kterých se ostatní stranili. JeštČ po válce, když došlo „k ohni“ ve Štítného ulici a vyhoĜely dva vedle sebe stojící staré domeþky, uspoĜádali sousedé Cvrndorfu sbírku „ na pohoĜelé“.Také každý požár pomáhali hasit. Na kuželníku /hampejzu/ MČstská hudba vedená kapelníkem Vlkem hospody „u Slunce“ byl do PurkyĖovy ulice zavČšen žebĜík a také dlouhé bidlo se železným hákem. Tím vyzbrojeni strhli sousedé na místČ požáru komín. DĤvodem bylo to, že by se jinak pojišĢovna bránila vyplatit pojistné. Nejen þlenové Cvrndorfu, ale i ostatní obþané si Ĝíkali sousede – sousedko. To byl vztah, který dnes už neznají ani lidé na sídlištích a þasto bydlí v jednom domČ. PodharĢáci se znali navzájem a i když byli rĤzných názorĤ, tak jim to ve vzájemném sousedském soužití pranic nevadilo.VzájemnČ se zdravili, pomáhali si a vyprovázeli z domu smutku na poslední cestČ. Taková byla stará PodharĢ.

16


DovČtek: ýlánek se na nČkolika místech odvolává na minulá „VlastivČdná þtení“. Právem. Neznalost naší minulosti je neodpustitelnou chybou. Toho si byli vČdomi i þlenové“ VlastivČdného kroužku“když v letech 1968 – 1972 vydávali svoje „Zprávy“. Proto jim patĜí podČkování jejich vlastními slovy :“Odešli, svoji brázdu vyorali“.Z podharĢských obþanĤ to byli Radomír Roup, JindĜich Šisler a František Jákl. Minulostí se uþíme a to je i smyslem þasopisu „VlastivČdné þtení“, na který se v písemnosti autor odvolává. Díky jeho redaktorovi panu Janu Schwarzovi a jeho spolupracovníkĤm se naši rodáci mohou vrátit do minulosti svého mČsta, svého mládí. ýím jsou vzdálenČjší, tím jim je naše minulost bližší a vzácnČjší.

17

PODHAR VZDÁLENÉ I BLÍZKÉ MINULOSTI

Recommend Documents