Pocta P. G. Wodehousovi

Pocta P. G. Wodehousovi

Sebastian Faulks

Z anglického originálu Jeeves and the Wedding Bells, vydaného nakladatelstvím Hutchinson v Londýně roku 2013, přeložil Jan Klíma. Obálka Jana Kloučková Kudrnová Sazba Oliver Švolík. Odpovědná redaktorka Alena Heroutová. Technická redaktorka Alexandra Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, [email protected], v roce 2015 jako svou 2494. publikaci. Vytiskla tiskárna Těšínské papírny. Vydání první. ISBN 978-80-257-1389-1 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: KOSMAS s.r.o. Za Halami 877 252 62 Horoměřice tel: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: [email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

Vprostřed noci mě probudil rachot, jako kdyby se tucet plechových popelnic řítilo dolů po kamenných schodech. Po chvíli šátrání ve tmě jsem nahmatal původce toho pekelného randálu: dvojici měděných zvonků na velkém budíku. Následoval zápas ve volném stylu, něco na způsob „Jákob vs. anděl“, než se mi podařilo tu věc umlčet a zasunout ji pod matraci z koňských žíní. Byl to hekající a maličko zpocený B. Wooster, jenž se pak podíval na své náramkové hodinky, aby zjistil, že je šest ráno – hodina, kdy se měl vymanit z osidel spánku, povstat a věnovat se svým novým povinnostem. To se snadno řekne, ale proklatě těžko dělá. Už jenom zdvihnout trup do polosedu provázela bolest vystřelující do kříže. Ať už ten slamník, na němž jsem sedm hodin spočíval, vyrobil kdokoliv, zjevně zastával názor, že spánek, ten sladký obnovovatel sil, jak jsem ho jednou slyšel pojmenovat Jeevese, lze absolvovat v pětiminutových dávkách. Musel jsem se chytit železného rámu lože, než jsem se vzchopil natolik, abych bos přešel po prkenné podlaze k županu a oblékl si ho. Nevylučuji, že vnímavý pozorovatel by zaslechl pár

7

zaúpění, když jsem s toaletní taštičkou v ruce kráčel po chodbě ke koupelně pro služebnictvo. Naštěstí jsem byl zřejmě první, kdo se odhodlal k ranní očistě. Z plynové karmy nad vanou vytékal pramínek vařící vody, ale kohoutky s nápisy „horká“ a „studená“ na umyvadle by měly být spíše označeny jako „studená“ a „ledová“. Takže to byl k smrti vysílený Bertram, jenž na mě zíral ze zrcadla, když mu po tváři klouzal ocelový břit a houba mu otírala líce. Nakonec jsem tváře osušil jakousi textilií, která spíše než ručník připomínala mnohokráte použitý brusný papír. Je komické, jak rychle si člověk na některé věci zvykne. Jako žáci soukromé školy a později v Eatonu jsme byli donuceni pod hrozbou šesti ran rákoskou starat se pečlivě o své oblečení a v každou denní i noční dobu vědět, kde máme ponožky (šedé, šest párů) a trenýrky (modré, dva páry). Potom, co se o mé oblečení v Oxfordu staral univerzitní sluha Tucker, a po několika letech podobné Jeevesovy péče, začal jsem být v tomto směru poněkud bezradný. Kdybych řekl, že navléci se do uniformy osobního sluhy bylo utrpení, byl by to slabý výraz. Ačkoliv za okny už bylo jitřní štěbetání v plném proudu, v koupelně pro služebnictvo bylo stále ještě šero a vložení knoflíčku do límečku košile vyžaduje plné světlo a notnou dávku sebedůvěry. Nakonec po několika pokusech a za doprovodu několika jadrnějších výrazů se košile, knoflíček a motýlek ocitly v jakéms takéms souladu, načež zbytek oblečení už byla hračka. Pak už jen stačilo otřít si boty o zadní část kalhot a mohl jsem opatrně vykročit na podestu a dolů po zadním schodišti pronikavě vonícím po lipovém dřevu. Do kuchyně vedla dlouhá chodba, na jejímž konci jsem se opřel do dvoukřídlých dveří a vstoupil do kuchařčina království tak svižným krokem, na jaký jsem se zmohl. K mé úlevě nebylo zde ani stopy po nějaké lidské přítomnosti. Rozsvítil jsem a dal se do práce. Nalít vodu do konvice a dát ji na sporák bylo dílem mžiku; problémy

8

nastaly, když jsem se snažil lokalizovat čajovou konvici, čaj, mléko a tak podobně. Až do této chvíle jsem si nikdy nedal tu práci, abych se zamyslel nad tím, kolik věcí je potřeba na přípravu ranního čaje. Otevřel jsem nadějně vypadající skřínku, ale objevil jsem jen sadu rozmanitých podlouhlých pekáčků, které patrně sloužily k přípravě ryb. Něco mi říkalo, abych se podíval do hluboké zásuvky pod oknem, ale tam jsem nalezl jen několik stovek ubrusů. Zamířil jsem tudíž do spíže, kde jsem vypátral láhev mléka s hrdlem zacpaným smotkem papíru. Přičichnutím jsem zjistil, že mléko už má nejlepší dny za sebou, a právě když jsem začal podléhat depresi, že tohle dobrodružství je nad mé síly, zaslechl jsem v kuchyni kroky. V obavě, že kuchařka paní Padgettová ponese nelibě přítomnost vetřelce, zamířil jsem ke dveřím do jídelny, ale k mému překvapení příchozím byla hospodyně, paní Tilmanová. „Pan Wilberforce! Propáníčka, vy jste ale ranní ptáče!“ „Á, dobré ráno! To víte, musím přece někam doskákat. Zrovna jsem hledal čaj.“ „Není na čaj pro lorda Etringhama trochu brzy?“ „Řekl mi, že ho chce v sedm.“ „Podle mě je na čaj i v půl osmé brzy ažaž. Já ho udělám. A vy byste se zatím mohl věnovat leštění bot, co říkáte? Jéminkote, vy jste tam dal vody pro celý regiment.“ „Bylo mi to divné, že se pořád nevaří.“ „Takže utíkejte do komory služebnictva. Druhé dveře vlevo. Krém na boty je ve skříni. Donesl jste dolů boty jeho lordstva, že ano?“ „Samozřejmě. Dva páry.“ „Kdybych tu příště nebyla, tak čaj je tady,“ ukázala hospodyně na zastrčenou polici. „Díky.“ Nechal jsem přípravu čaje v rukách té dobré ženy a odešel jsem, abych trochu přepucoval černé oxfordské polobotky a hnědé střevíce

9

číslo osm, které jsem tam předchozího večera vlastnoručně donesl. Podle mé zkušenosti v sobě komora služebnictva často skrývá kromě vývrtek, zelených zástěr, svíček a dalších domácích potřeb také jednu nebo dvě lahvičky dobrého pití; ale na druhé straně i na tak pevnou konstituci, jako je ta moje, bylo na drink trochu brzy. Ale už jen ta představa mě poněkud vzpružila. Neřekl bych přímo, že by Woosterovi bylo při práci do zpěvu, ale věnoval se leštění s jistým zápalem. Když jsem se vrátil do kuchyně, paní Tilmanová už měla připravený tác se všemi náležitostmi včetně sušenek a jablka zbaveného jádřince, to pro případ, že by jeho lordstvo nedokázalo vyčkat, až se bude podávat snídaně dole. „Kristepane, podívejte se na sebe, pane Wilberforci. Že vy jste si nevzal zástěru? Máte na košili krém na boty. Pojďte sem.... Ukažte...“ Paní Tilmanová hadříkem setřela většinu černé mastnoty z postižených oblastí, pak mi zapnula sako a usoudila, že jsem schopen další služby. Vzal jsem ze stolu tác se snídaní a pokusil se ho zdvihnout a nést na dlani, jak jsem to vídal dělat. „Jsme trochu nešikovní, že? Nesmíte být tak nervózní. Tak pojďte, tady tudy...“ S těmi slovy mě hospodyně vyslala na chodbu ke dveřím potaženým zeleným suknem, které jsem musel otevřít nedůstojným šťuchnutím svou zadní částí, abych vstoupil – či spíše vcouval – do hlavní haly. Cestou po parketách i po koberci se mi podařilo udržet všechno v náležité rovnováze a začal jsem stoupat nahoru. Ze čtvercové podesty vedlo kratší schodiště do prvního patra. Mým cílem byly poslední dveře na pravé straně, rohová místnost s okny směřujícími jednak do růžové zahrady, jednak do parku se srnčí zvěří. Když jsem odložil tác na zem, abych zaklepal, většina čaje pořád ještě sídlila v konvici.

10

„Dále,“ ozval se povědomý hlas. Stiskl jsem kliku, znova uchopil tác a vkročil do doupěte jeho lordstva. Už jsem pár ložnic ve venkovských sídlech viděl, ale musím říct, že lord Etringham tu přistál náramně komfortně. Teď právě seděl v posteli v rudém županu se světlým kašmírovým vzorem, který jsem poznával, protože byl můj, a četl knížku s názvem – pokud si dobře vzpomínám – Kritika čistého rozumu od nějakého Immanuela Kanta. „Váš čaj, lorde Etringhame,“ řekl jsem. „Děkuji. Prosím, buďte tak laskavý a odložte ho vedle postele,“ odvětil Jeeves – protože to byl on a žádný skutečný příslušník aristokracie, kdo si hověl v nažehleném povlečení na mahagonovém loži s nebesy. „Doufám, že jste spal dobře?“ řekl jsem s falešnou starostlivostí. „Mimořádně dobře, děkuji za optání, pane.“

Moment! Koukám, že už se mi to zase stalo: vyrazil jsem jako elektrický zajíc na wimbledonské chrtí dráze a platící zákazníci mají jen mlhavou představu, o čem to mluvím. Brzdi, Woostere, říkají si: tohle není žádný závod. Co to má být to posluhování a proč ta zaměněná jména? Jsme snad na nějakém maškarním plese? Objasni nám to, prosím, i kdyby to bylo sebezamotanější... Tak dobře. Povím vám to pěkně popořádku. V měsíci máji, asi čtyři týdny před zmíněnou nádeničinou v kuchyni, jsem si udělal jarní výlet do jižní Francie. Však víte, jak to chodí. Těch deset dní, co uplynulo od lednové návštěvy v Grand Hotelu des Bains v Alpách, mi už připadalo jako celá věčnost a životní tempo v rodné metropoli mě začínalo trochu zmáhat. Takže jsem pověřil Jeevese, aby rezervoval dva pokoje v nějakém nepříliš drahém hotelu nebo penzionu na Promenade des Anglais a jednoho pátečního večera jsme usedli do Train Bleu a vyrazili z Paříže.

11

Plánoval jsem takový spartánský pobyt: chození po kopcích, trochu se smočit v moři, pokud bude dost teplé, pár pěkných knížek, brzy na kutě a k tomu ještě spousta minerálky z Vichy. A tak to taky pár dní fungovalo, dokud jsem si jednou v podvečer při návratu do hotelu špatně nevyložil, co vyžaduje etiketa při procházení otočnými dveřmi, v důsledku čehož skončila jedna z návštěvnic hotelu rozplácnutá na mramorové podlaze. Když jsem jí pomohl na nohy, hleděl jsem do očí zřejmě té nejkrásnější dívce, jakou jsem kdy viděl. Jak dobré mravy vyžadovaly, pozval jsem ji do Baru Croisette na něco k pití, co by během mých opakovaných omluv zhojilo její šrámy. Georgiana Meadowesová, jak znělo jméno té nešťastnice, byla zaměstnaná v nějakém londýnském nakladatelství a sem na jih přijela na pár dní, aby se tady věnovala práci na posledním rukopisu jejich autora bestsellerů. Měl jsem jenom naprosto mlhavou představu, co taková práce obnáší, ale díky pár dobře načasovaným „jistě“ a „to snad ne“ jsem byl v konverzaci rovnocenným partnerem. „Často jezdíte redigovat sem na Côte d’Azur?“ zeptal jsem se. Zasmála se. Znělo to, jako když bystrý potůček protéká strunami obzvláště dobře naladěné harfy. „Kdepak, vůbec ne. Obvykle sedím v rohu malé kanceláře na Bedford Square, kde si musím svítit. Ale můj šéf je hrozně hodný a myslel si, že by mi to tady udělalo dobře – že si tu vyčistím hlavu nebo tak něco.“ Jakmile se máme čeho chytit, myslí to nám, Woosterům, mimořádně rychle. Z těch pár slov jsem vydedukoval dvě věci: za prvé, že tahle G. Meadowesová má nějaké osobní problémy, a za druhé, že si její šéf hodně váží její práce. Ale člověk nechce vyzvídat – aspoň ne, když se s dívčinou vidí poprvé, a když ji před chvílí poslal nekompromisně k zemi na mramorovou podlahu. Takže jsem téma změnil na večeři. Kterýmžto pádem se stalo, že o dvě hodiny později jsme se převlečení a vykoupaní ocitli v restauraci na břehu moře asi deset

12

minut autem po Croisette a tête à tête jsme pojídali korýše. Po dvou večerech o místní minerální vodě jsem došel k závěru, že posilující účinek tohoto večera by bylo vhodné podpořit nějakým koktejlem a po něm lahví něčeho chladného a bílého. Ti, kdo jsou obeznámeni s mými, jak jsem to zaslechl Jeevese nazývat, výsledky životního snažení, vědí, že během let jsem měl to štěstí důvěrně se seznámit s několika vzácnými exempláři opačného pohlaví – a že jsem dokonce až s přehnaně velkým počtem z nich byl zasnoubený. Člověk nemá dávat k lepšímu ženská jména, ale jelikož fakta jsou veřejně známá, obávám se, že tato jména se už do řečí stejně dostala, takže si dovolím zmínit Coru „Korky“ Pirbrightovou a Zenobii „Nobby“ Hopwoodovou, dvě velké favoritky soutěže o nejpřitažlivější mladou dámu, která se kdy objevila ve Woosterově hledáčku. Také bych měl zmínit Paulinu Stokerovou, jejíž půvab mi natolik zatemnil mysl, že jsem ji v Oak Room v hotelu Plaza v New Yorku požádal o ruku. Dokonce ani Madelaine Bassetová nebyla žádným outsiderem, pokud šlo o vzhled, ale jakmile promluvila, zástup jejích obdivovatelů rychle řídl. Mohu na svou čest prohlásit, že tam, kde tyto půvabné představitelky něžného pohlaví končí, Georgiana Meadowesová teprve nastupuje. Člověka mimoděk napadlo, jestli by měla mít vůbec dovoleno vycházet na veřejnost – takové nebezpečí představovala pro mužskou populaci. Byla spíš vyšší, štíhlá, s tmavými vlnitými vlasy a očima hlubokýma jako Bermudský trojúhelník. Pleť měla bledou, ale mírně měnila barvu, když Georgiana přemýšlela nebo se smála. Chudák číšník vybryndal aspoň jeden a půl skleničky vína na ubrus a všiml jsem si, že ve dveřích do kuchyně se shlukla část mužského personálu a něco si tam šušká. Děvče samo si snad ani neuvědomovalo, jaký poprask vyvolává. Mým úkolem bylo to krásné zjevení bavit a k tomuto úkolu jsem se mužně postavil, i když mi časem začalo být jasné, že to je nad moje síly – připadal jsem si jako udýchaná herka, co se snaží

13

udržet krok s vítězem dostihu Guineas. Ale stala se taková zvláštní věc: ačkoliv jsem polovinu celé té doby neměl ponětí, o čem to děvče mluví, vypadalo to, že na tom vlastně nezáleží. Možná že právě tomuhle se říká, že si dva rozumějí. Ale abych se vyjádřil stručně a jasně, když došlo na kávu, byli jsme už nejlepší přátelé, navíc dohodnutí, že ona si dá zítra na hodinku pohov od té své redaktorské nádeničiny a poobědváme spolu v hotelové zahradě. Byl to Bertram v pěkně povznesené náladě, co se šel o dvacet minut později projít k moři, díval se na hvězdičky a poslouchal, jak spolu rosničky stromové klábosí v borovém háji. Jakmile jsem Jeevese informoval, jak se věci mají, taktně se v následujících dnech vytrácel. Odjížděl ve vypůjčeném autě s rybářským prutem a podběrákem, piknikovým košem, který mu hotel připravil, a nepochybně i s jedním až dvěma objemnými Kantovými spisy. Tím pádem měl mladý pán volné ruce, kdyby něco, a ani se mu nechtělo příliš vzdalovat od hotelu. Město bylo téměř liduprázdné. Jak se zdálo, Francouzi neprojevovali valný zájem o pláže, koupání ani tenis – vlastně o cokoliv, co by je nějak výrazněji vytrhovalo z konzumace nepřetržité řady vytříbených pokrmů. Zahajovali den silnou kávou s čerstvým croissantem kolem deváté a pak zaměstnávali svůj trávicí systém až zhruba do deseti večer. Jakmile se Jeeves vrátil z rybaření, vyrazil jsem ve voze s Georgianou. Druhý večer mě přemluvila, abych ji nechal řídit. „No tak, Bertie, nemůže to být zase až tak těžké. Už jsem řídila stovky aut...“ Kdybych řekl, že řídila jako Francouzi, byla by to pomluva té dobré země. Chodci přeskakovali vlnolamy jako kobylky; řidiči strhávali volant ke straně; šoféři náklaďáků troubili. Ale ze všech těch úhybných manévrů člověk vycítil určitý respekt: Georgiana byla prostě jedním z nich. Cestu trvající normálně čtvrt hodiny jsme absolvovali za poloviční dobu s jediným škrábnutím dveří

14

spolujezdce, které jsme pořídili, když jsme se přiřítili na parkoviště u restaurace. I když byla Georgiana štíhlá, jako by se živila jen šťávou z květů, projevovala živý zájem o jídlo. „Bertie, možná bychom si mohli dát pár langust dohromady,“ navrhla, když jsme spořádali hlavní chod. Večery a dny uháněly jako vítr nad našimi hlavami, když jsme se vracívali ve starém kabrioletu domů, Wooster nekompromisně za volantem, a nad zdravým zvukem šestiválce jedoucího na plný plyn se vznášel Georgianin smích. Večer před odjezdem z Francie se mi svěřila se svým problémem. Její tatík byl docela známý londýnský chirurg, rodina bydlela ve Vale of Evesham, kde Georgiana prožila šťastné dětství, většinou na hřbetě poníka nebo koně. Když jí bylo čtrnáct, německá ponorka potopila zaoceánský parník Lusitania a Georgiana přišla o oba rodiče. Nechali jí sice slušné jmění, ale to bylo uloženo do svěřeneckého fondu s tím, že peníze dostane až ve třiceti, což bylo stále ještě pár let vzdálené datum. Její strýc a ochránce, který se osiřelé dívky ujal, a jemuž se proto cítila hluboce zavázaná, na tom byl momentálně finančně značně bídně a hrozilo mu, že bude muset prodat rodinný dům i s rozlehlým pozemkem. Jeho dcera se zamilovala do pohledného, ale nemajetného mladíka, takže jediným východiskem z této situace bylo, aby se Georgiana vdala za nějakého movitého muže – a takový nápadník se skutečně objevil. Takt jí zabránil, aby osoby vystupující v tomto dramatickém příběhu jmenovala. „Problém je v tom, Bertie,“ řekla a nabrala na lžičku poslední sousto jahodového dortíku, „že ho nemiluju.“ Zadívala se mi při posledních slovech upřeně do očí, takže jsem měl značné potíže něco rozumného podotknout. „Aha,“ řekl jsem. „Ale mám hrozně ráda strýčka. Připadalo by mi strašně nevděčné, hrozně... sobecké, abych mu nepomohla, když ten dům je celý

15

jeho život. A pak, kolik manželských párů se po čase doopravdy miluje? Takže proč bychom nemohli začít i bez nějakého milostného vzplanutí?“ Melancholicky se odmlčela a já se dál díval do těch bezedných očí, v nichž se teď třpytily slzy. Odkašlal jsem si a vzpamatoval se. „Myslíš, že ho časem milovat budeš?“ „Myslím, že ano,“ řekla nepříliš přesvědčivě a z nejhlubších hlubin své duše si povzdechla. „Taky jsem přišel o rodiče, když jsem byl dost mladý,“ řekl jsem po chvilce mlčení. „Ale pokladna se naštěstí otevřela, když mi bylo jednadvacet a byl jsem ještě na Oxfordu.“ „Tys byl taky na Oxfordu?“ Znělo to, jako by ji ten fakt upřímně překvapil, ale nechal jsem to bez komentáře. „Přesně tak,“ přikývl jsem. Rozhostilo se zádumčivé ticho, pokud je zádumčivé to správné slovo. Pak Georgiana náhle vstala a řekla: „Heleď, Bertie, nebuďme smutní. Pojďme do toho café, jak tam hraje to cikánské trio!“ Vzala mě za ruku, a jakmile jsem položil na účet bankovku, utíkali jsme ven k autu. Asi tak za hodinu jsme byli zpátky u hotelu, vyměnili jsme si adresy, popřáli si dobrou noc a já ještě dodal bon voyage. Políbila mě zlehka na tvář a vyrazila přes halu k výtahu, tentokrát aniž by ji někdo poslal k zemi. Zvenku jsem sledoval, jak se za ní zavírají dveře. Ve vzduchu po ní zůstala jemná vůně konvalinek. Pak jsem přešel přes silnici na pláž, abych si dal cigaretu na dobrou noc. Byl další z těch příjemných večerů, ale měl jsem hrozně zvláštní pocit – pocit, jaký jsem ještě nezažil: jako by někdo otevřel skřínku s pojistkami, našel tu s nápisem „Wooster B.“ a vytrhl ji ze zdi. V Londýně se život vrátil do obvyklých veselých kolejí. Z května se stal červen; blížil se královský dostih v Ascotu a oslava narozenin

16

Ponga Twistelona v klubu Drones. Na Bedford Square jsem totálně zapomněl. Jednoho rána jsem si v posteli zpříjemňoval vstup do nového dne šálkem indického čaje a snažil se učinit jedno či dvě obtížná rozhodnutí – zda si dát svých osvěžujících devět jamek ve Walton Heath nebo ve Worpelsdonu, zda si navléknout žluté ponožky nebo kaštanově hnědé –, když mi zrak padl na sloupek oznámení v Timesech a jenom díky dobře vyvinutému pudu sebezáchovy vděčím za to, že vařící tekutina neskončila ve Woosterově ložním prádle. „Jeevsi!“ zavolal jsem – i když mám pocit, že „zaječel“ by byl správnější výraz. „Pane?“ zhmotnil se ve dveřích. „Georgiana Meadowesová se zasnoubila.“ „Vskutku, pane?“ „V nanejvýš neblahém skutku.“ „Je to pozoruhodný vývoj událostí, i když nikoliv překvapivý.“ „Cože?“ „Dalo se očekávat, že jednoho dne už mladá dáma nebude schopna vzdorovat tlaku, který na ni vykonávají její vytrvalý nápadník a energický poručník.“ Poškrábal jsem se na hlavě s neobvyklou důkladností. „Chcete říct, že se ocitla jakoby v kleštích...“ „Obávám se, že tento vojenský výraz je namístě, pane.“ Znova jsem se podrbal na hlavě. „Nejsem si tím tak jistý. Myslím, že jde spíš o... Jak se tomu říká, když někoho přimějete, aby se cítil provinile, když neudělá to, co po něm chcete, aby udělal, i když víte, že to udělat nechce?“ „Morální vydírání?“ „To je ono. Morální vydírání. A ten Venables. To jméno je mi nějak povědomé. Víte o něm něco?“ „Pokud vím, je autorem cestovních průvodců, pane.“

17