Poust evník
Petr Piť
Pocta svaté Anežce Přemyslovně emyslovně
Petr Piťha Pocta svaté Anežce Přemyslovně
přednášky a studie — proslovy — modlitby a kázání Praha 2013
Copyright © Petr Piťha, 2013 © Poustevník, 2013 ISBN
Buď pozdravena, svatá sestro Anežko, buďte vítáni, čtenáři.
Tuto knihu jsem si nepřál já, ale několik lidí, kteří slyšeli její části. Co mám říct úvodem? Snad poodhalit něco o tom, jak vznikl můj vztah k Anežce, dceři Přemysla I., krále českého. Je to však obtížné, protože byl založen tak dávno, že mi to připadá i daleko, kam je nesnadno dohlédnout a přesně vidět. Počátek mého okouzlení leží tam, kde vzpomínky se snoubí se sny a z jejich štěstí se rodí ideály. Byla válka. Maminka mě vodívala Prahou a vyprávěla mi z českých dějin. Byla žačkou Šustovou a poslouchala Pekaře. Jednou mě zaujal hrozivý prapor se znamením černým jak prokletí, který rachotil v ostrém větru prosáklý deštěm. Asi jsem se bál, že mi řekla: „Neboj se, jednou tu bude vlát jiný prapor.“ Vcházeli jsme do Pražského hradu a vstoupili do katedrály. Vodívala mě věncem kaplí za oltářem a netušila, že tam přijímám úkol hájit dědictví knížat a králů a že se zavazuji rytířskou přísahou mužům z opukových náhrobků, kterým jsem někdy záviděl hlídače hrobu, protože jim hřál nohy, na které mně bylo zima. Naše jarní procházky často směřovaly na Letnou, protože tam svítilo slunce. Odtud mi maminka ukazovala klášter na protějším břehu Vltavy a s vroucností mi vyprávěla příběh vzácně laskavé a neméně statečné české princezny. Nepatřím k chlapcům, které uchvacovaly zbraně. Opatrně a rychle jsem míjel několik rozestavěných německých tarasnic, jejichž jícny se natahovaly nad řeku a mohly chrlit smrt na město na druhé straně řeky. Opět jsem byl ujištěn, že není třeba se bát, protože nás blahoslavená Anežka chrání. Většinu večerů mého raného dětství naplnily pohádky, které vyprávěl tatínek. Z nich jsem si odnesl jiná velká poznání. Například, že králem se stává ten, kdo slouží, nebo že odměnou za hrdinský čin je polovina království a ruka princeznina. Při usínání a v prvém spánku spojovalo se obojí v jediný celek. Smutně oděná úchvatná princezna Anežka byla ohrožována černou kletbou nad hradem a já, králův panoš, vykonám mnohé čestné činy a budu uznán hodným pokleknout a slavný vítězný meč se dotkne mého ramene. Pak povstanu, nastavím dlaň a pocítím, jak se na ni položí něžná ruka princezny. Uvidím rozkvést mladou radostí její utrápenou tvář a na žerď hradu, odkud budu sloužit své zemi, uvidím stoupat její prapor. Jenom to poslední se naplnilo brzy a ani to ne plně. Brzo stoupala na Hradě jiná cizí vlajka, opět krvavé barvy. Dorůstal jsem. Nyní už jsem věděl o hrůzách a bezohlednosti policejní moci. V mé mysli se už nesnoubila skutečnost a sen, ale mísila se tam zběsilost lži v zápase s pravdou. Dětskou plynovou masku, kterou mi věšeli přes rameno, když jsme při náletech šli do krytu, vystřídala maska budovatele komunismu, kterou jsem si nasazoval, kdykoli jsem musel jít mimo skrýše, v nichž
9
Tvář Anežky Přemyslovny
2. 2. 2011
Jsou světci, jejichž tvář je dobře známa. Světci nedávné doby jsou zachyceni na fotografiích: Edita Steinová, pater Kolbe, sestra Faustyna, … Mnohé světce známe z rytin, které jsou portrétně věrné: Klement Maria Hofbauer, Jan Vianney, … I ze středověku dochovaly se nám některé tváře na dobrých podobiznách. Známe tvář Tomáše Moora a obstojně i tvář Karla IV. Za věrný je považován obraz svatého Františka od Cimabua. Ale od určité doby máme buď jen tvář sotva odpovídající skutečnosti anebo nemáme vůbec nic. Tvář svaté Anežky Přemyslovny neznáme a nikdy ji nepoznáme. A tak bychom si přáli do ní pohledět! Výtvarníci, literáti, historikové a kazatelé usilují o to, aby nám ji představili. Výtvarníci jsou přitom na tom ještě o něco hůř, než byli kdysi jejich antičtí předchůdci. Ti, když tvořili své Venuše a sochy bohů a dovedností rukou vnucovali kameni tvary plně harmonické lidské postavy a tváře, mohli pracovat s ideou krásna. Mohli se opřít o dokonalé úměry, pravidlo zlatého řezu, znalosti zrcadlení. V našem případě nezbývá, než přijmout pravdu o Anežčině zcela konkrétní podobě, která se s ideou krásna vždy nějak rozchází. Přesto je na vývoji anežské ikonografie vidět, jak silně je ovlivňována dobovou představou ideálu krásy. Sličnou a mladou tvář vidíme v iniciále S v Oseckém lekcionáři z konce 13. století. Krásnou tvář zralé mladé ženy vidíme na obrázku z Breviáře velmistra Lva z roku 1356. Podobnou tvář vidíme i na jedné desce z oltáře pořízeného Mikulášem Puchnerem v roce 1482. Právě ta se stala velmi známým obrazem Anežky Přemyslovny. Nové bádání však přesvědčivě dokazuje, že je na něm znázorněna svatá Alžběta Duryňská. Dobře to ilustruje, jak byly podoby tehdejších světic stylizované. Podobně je tomu v době barokní, z níž máme rozsáhlý obrazový cyklus o Anežčině životě od Jana Jiřího Heintsche. Přestože jde o dobu velkých portrétních mistrů, je na jeho plátnech Anežka podobna neznámé, tj. typické ženě té doby. Opravdové rozlišení přinesla, myslím, teprve druhá polovina 19. století a počátek století dvacátého. Z té doby máme zatím nikým nepřekonanou a sotva překonatelnou produševnělou Anežčinu masku od Josefa Václava Myslbeka. V nové době, zvláště v létech předcházejících Anežčinu svatořečení, bylo téma svaté Přemyslovny převážně v rukách žen. Vzpomenu namátkou Hanu Blažkovou, Bedřišku Znojemskou, Kateřinu Vítečkovou. Literární díla bez rozdílu musela vyjít od podání historiků a ti zase od svého hlavního pramene, kterým je legenda připravovaná jako životopis pro kanonizaci. Byla napsána latinsky neznámým minoritou v Praze ne dlouho po Anežčině smrti. Autor sice Anežku nepoznal, ale měl zprávy od jejích současníků. Je to z hlediska literárního poutavý, dramatický a zároveň
Předneseno v Odrách při vyhlášení vítězů literární soutěže k poctě svaté Anežky
15
Slavnostní události
Vážení hosté, dámy a pánové,
24. 2. 2011
připomínáme si letos osmisté výročí narození Anežky Přemyslovny. Osm set let nevymazalo v paměti národa její stopy. Naopak za těch osm století vyrostla tato žena v národní symbol. Má to celou řadu příčin. Zde bych při otevření výstavečky dětských obrázků rád vyzdvihl jednu z nich. Anežka se narodila do největšího možného bohatství a měla se samozřejmě stát významnou v oblasti nejvyšší společnosti. Byla to královská dcera. Ona sama si však uvědomila, že nejsou žádní bezvýznamní lidé. Pochopila, že jsou lidé slabí, chudí, hloupí, velmi nedokonalí, ale vždy mají lidskou důstojnost, protože jsou to díla Boží a děti Boží. Pochopila také, že naprostá většina těch nahoře, těch mocných, vlivných, silných a bohatých, těch známých, slavných a proslulých, ztrácí svou lidskou důstojnost, protože pohrdají druhými. Rozhodla se a s celým svým bohatstvím a silou ducha se postavila mezi ty, jejichž člověčenství bylo pohrdavě přecházeno. A odtud, opravdu zespoda, začala budovat své dílo. Velkorysé, dodnes trvající dílo služby a lásky. Je to velmi poučné, protože hloupá přezíravost a tupý nezájem dnes nejen zatěžuje, ale dokonce ničí životní radost. Kolem této výstavy budou chodit lhostejní lidé a budou spěchat, aby nepropásli špatné zprávy. Když přece někdo nakoukne, řekne takový dětský malůvky, popřípadě: ňáký mazanice, a vůbec nepochopí, oč tu jde. Že jde o lidi, kteří se něčemu věnují, že jde o děti, že jde o vrstvu kultury, tu, z níž vyrůstá všechno vyšší a na čem jako na svém základu stojí i to nejvyšší. Kdybychom neměli učitele výtvarných výchov, možná bychom si ani nevšimli, že nějaké dítě má nadání. Máme mistry a galerie slavných! Ale kdo do nich bude chodit, když dětem neotevřeme svět krásna a řeč linií a barev? Občas nevím, zda jsme se zbláznili nebo úplně zhloupli. Kolik lidí si myslí, že správně se stavělo v Kocourkově. Nejdřív střecha, aby na zedníky nepršelo a pak ji pěkně v suchu zvedat a podezdívat. To je přesně logika Evropské unie — něco pověsíme do mračen a pak to budeme spouštět po lanech předpisů a norem až do všech domácností. Skutečný život, život lidí a dětí, kteří všichni mají svou tvář, své jméno, své touhy, svou starost, své slzy a úsměvy, vždycky roste. Zapouští kořeny a zvedá se ke slunci. Člověk je zázrak v každém svém okamžiku. Jen laskavý, moudrý a svým způsobem i statečný člověk je schopen to chápat. Tuto výstavu může pochopit a ocenit jen ten, kdo se jako svatá Anežka Přemyslovna skloní v hluboké úctě k tomu, co je všední, ale zároveň velké a slavné, protože je to tak úžasně lidské, protože je to dětské, a proto plné budoucnosti.
Předneseno v galerii Crux v Brandýse nad Labem na výstavě dětských výtvarných prací Veselá Anežka
51
Bože, štědrý dárce dobrých darů.
Děkujeme Ti, že jsi člověka stvořil jako muže a ženu, že jsi je spojil vzájemnou láskou, že jsi jim požehnal, aby měli děti.
Děkujeme Ti, že jsi rodinu ukázal jako základní jednotku lidské společnosti.
Děkujeme Ti za každou v souladu žijící rodinu, neboť z ní vycházejí dobří a na život připravení lidé.
Děkujeme Ti za svatou Anežku Přemyslovnu a její příklad.
Nauč nás dbát o mír v rodinách, odpouštět a vytrvat, pečovat o dobro druhých, učit a vychovávat děti.
Pomoz nám dát domov těm, kdo ho nemají a odpusť těm, kdo zavinili, že ho ztratili.
Staň se tak na přímluvu svaté Anežky skrze Krista, našeho Pána.
Žehnám tuto sochu, žehnám tomuto místu a všem, kdo tu žijí. Ať vám Bůh dopřeje pokojné časy, zdraví a moudrost. Ať žehná a chrání vaše domovy, děti a další generace.
Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý. Amen.
Modlitba a požehnání při posvěcení sochy svaté Anežky v Hartmanicích u Svitav
98
Vážený pane starosto,
15. 8. 2012
pane řediteli, lékaři, ošetřovatelé, milí pacienti,
nemocnice není radostné místo. Pobývá tu utrpení a bolest, smrt je tu častým hostem. S obavami vcházíme touto branou a padá tu na nás tíseň. S úsměvem tu lidé chodí jen když jdou ven, uzdravení, uklidnění, že jejich blízkým se ulevilo, hotovi se svou těžkou prací. Je dobře, když zde bude stát někdo, kdo příchozím dodá odvahy a ujistí je, že budou vlídně přijati a nebudou opuštěni. Je dobře, že pracovníci této nemocnice jsou si tak silně vědomi svého úkolu, že do vstupu sem postavili svatou Anežku Přemyslovnu jako symbol své snahy. Dávají tím najevo každému, kdo vejde, že vědí, že profesionální zdatnost není všechno. Že podstatným rysem jejich práce je lidský přístup k druhým lidem. Lékař přece není opravář a ošetřovatelka není ani údržbář ani zřízenec k pacientům. Pacient není klient. Ležící pacient je host tohoto domu. Nemocní i ošetřující jsou především a vždycky lidé. Na mnoha místech nás děsí, že se na to zapomíná. Zapomíná se, že člověk má kromě jiného tu odlišnost od zvířete, kterým do jisté míry je, že může zcela vědomě měnit svět a život k lepšímu. Nemusí být jako zvíře, které pro svůj prospěch a z titulu své síly ničí a ovládá. Bohužel člověk také může být nejvíce škodlivým zvířetem, protože je vybaven úžasným rozumem. Měl bych říct obrovským mozkem, protože slovo rozum by bylo lépe ponechat jako jméno pro krásný lidský znak. Anežka Přemyslovna byla opravdový a velký člověk. Mnoho o ní víme. Opustila pohodlí a výhody královského dvora a přešla do obětavé služby bližním; vystavěla špitál, iniciovala založení a růst celé sítě sociální péče. Zpravidla se při zájmu o její charitní nasazení přehlédne, že nepomáhala jen lidem nemocným a chudým. Jiným způsobem pomáhala lidem bohatým, mocným a zcela zdravým. I ty viděla jako potřebné. Štědře jim dávala radu i ostrou kritiku a vracela je k pravdě, kterou opouštěli. Potřebujeme to připomenout, abychom plně pochopili, proč a jak byla Anežka velkým člověkem. Byla jím proto, že ve všech viděla člověka. Může to znít překvapivě, ale člověk se stává člověkem, když se s úctou a zájmem obrátí k druhým a pozná v nich člověka. Toho, kdo potřebuje pomoc, soucit, zájem, vděčnost, pochopení, různotvarou službu. V tu chvíli totiž zjistíme, že se můžeme uplatnit a že náš život má smysl, že smyslem života je proudění lásky, kterou přijímáme a podáváme dál. Sobec, který lásku jen přijímá, musí nakonec prasknout jako bublina, opouzdří se, nekrotizuje, přestane patřit do jednoty společnosti, dokonce i do celku lidstva, o kterém Anežka mluvila jako o mystickém těle Kristově. Znám dost lidí, kteří se tak bojí pohledu na nemoc a utrpení, že nejdou do nemocnice navštívit ani blízké příbuzné. Děsí se toho ne veselého místa. Vím, že pohled na nešťastné lidi je smutný.
Předneseno v Městské nemocnci v Hořicích při posvěcení pamětního stromu a sochy svaté Anežky Přemyslovny
99
Je tu však jistá pomoc: udělejme je aspoň trošku šťastnými. Již to, že pacienty, návštěvy a také zaměstnance bude vítat sestra Anežka, bude k tomu pomáhat. Stále bude říkat „nebojte se, zde není místo neštěstí, zde panuje zájem o dobro a pohodu druhých.“ Jenže socha by zůstala sochou, do kamene vytesanou myšlenkou, kdybychom my živí lidé nepropůjčili myšlence své ruce a svá srdce. Je ostatně docela symbolické, že spolu se sochou byl o kousek dál vysazen strom. Spíš náhodou než úmyslně dobře sem zapadající strom, červený povislý buk. Má pevné dřevo v kmeni, je to útlý strom a červené listí mu tvoří královský háv. Dobře odpovídá postavě svaté Anežky. A je živý. Přeji vám všem, aby jeho růstu odpovídal růst vašeho zdaru v realizaci toho, k čemu jste se dnes přihlásili, aby haluze Anežčina buku povívaly jako ona korouhev, o níž Anežka říkala: „Mám za korouhev lásku k Tobě a Ty jsi v mých drahých nemocných.“
100
Bože, náš milosrdný Otče.
Moudře a s láskou jsi stvořil vše, co je. Tobě patří naše životy i smrt. Obracíme se k Tobě, který všechno udržuješ v bytí, se soucitem se skláníš k nemocným a umírajícím otvíráš milosrdnou náruč.
Dal jsi nám velký vzor svaté Anežky a svou vděčnost za její dílo chceme vyjádřit tím, že půjdeme v jejích stopách.
Žehnej práci lékařů, sester a všech, kdo tu slouží. Dej jim sílu lásky ve chvílích, kdy se vyčerpá jejich trpělivost. Dej jim, aby vytrvali u těch, kdo umírají, až do konce. Dej jim laskavá slova, aby osušili slzy těch, kdo budou plakat. Dej jim moudrá slova pro ty, kteří by plakat měli. Dej jim i přísná slova pro ty, kdo z pohodlnosti a sobectví chtějí zničit počatý život.
Učiň tak na přímluvu svaté Anežky Přemyslovny skrze našeho Pána Ježíše Krista. Amen.
Modlitba a požehnání při posvěcení pamětního stromu a sochy svaté Anežky v Hořicích
101
Žehnám tuto sochu a zasazený strom, žehnám této nemocnici, žehnám i tomuto městu a všem, kdo tu žijí a přicházejí sem pracovat.
Ať vás Bůh chrání všeho zlého, ať vám dopřeje radost a pokoj, ať se smiluje nad vašimi přehmaty a vrátí vás na cesty spravedlnosti. Ať vloží korunu lásky na dílo vašich životů. Tak se staň!
Požehnej vás všemohoucí a milosrdný Bůh Otec i Syn i Duch Svatý. Amen.
102
25. 8. 2012
Pane starosto, otče biskupe, vážení hosté,
nijak zvlášť mě nepřekvapilo, když v návaznosti na rok svaté Anežky Přemyslovny — loni uběhlo osm set let od jejího narození — rozhodli chrudimští radní postavit na toto náměstí její sochu. Chrudim je staré historické město a je si vědomo svých bohatých dějin. Je přirozené, že se přihlásí k tomu, co je v našich národních dějinách vznešené. Je to rovněž místo se skvělou tradicí uměleckou, jak o tom svědčí hlavní městský chrám, dílna mistra Hradeckého oltáře nebo naproti stojící muzeum barokních soch. Taky mě nijak nepřekvapilo, že socha bude stát právě tady. K nejstarší zdejší škole je to pár kroků. Je dobře, že ji budou mít na očích děti — je to velký vzor. K domu s pečovatelskou službou to není dál. Na dohled má gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie a kousek dál barokní kostel svatého Josefa postavený pro řád františkánů kapucínů, který žil podle týchž ideálů jako Anežka. Z dolního náměstí budou lidé k pomníku svaté Přemyslovny stoupat. I to má dobrou logiku, protože k tak čisté a ryzí osobnosti lze dojít jen směrem nahoru. Do třetice mě nepřekvapuje ani odvaha postavit tu sochu, protože chrudimští bývali stateční v obraně i v útocích. Jenže v tomto třetím bodě si nejsem zcela jist, zda svou odvahu nepřecenili a budou s to ji dokázat. Postavili si totiž na rynk, kde zpravidla bývaly míry a váhy, morální měřidlo Anežčina nároku. Není tak snadné postavit se vedle dokonale přímé, nezviklatelně pevné, vždy pravdivé v slově i skutku a vždy a za všech okolností společnosti sloužící ženy, která pochopila, že výhody mocných jsou pro ně samé nebezpečné, a postavila se mezi běžné potřebné lidi. Těch si vážila, těm sloužila, ty pozvedala a vedla. Dala jim vše, celý život. Bude to, přátelé, bolestné poznání i pro ty, kdo se k Anežčině míře postaví sami, natož pak pro ty, kteří sem budou přivedeni. Nebude příjemné uvidět vlastní slouhovský patolízalský hrb vedle jejího sebevědomí, bláto lží vedle jejích výroků, sevřenou pěst škrtící nahamouněný měšec vedle krásy její štědré dlaně, masku obratně napatlanou od drahého vizážisty vedle pravé tváře a uhýbavý pohled chyceného zloděje vedle pravdu vidoucích očí svaté sestry královského urození. O jednom chrudimském rodákovi vím, že by bezpečně obstál. Je to prvorepublikánský ministr Dr. František Nosek. Kéž byste měli víc takových. Vezměme namátkou jeden z jejích charakterových rysů, např. její zodpovědnost a z ní plynoucí přínos celku společnosti, a zkusme to pro dnešek. Může být, že kde kdo žije v divném sebeklamu. Občas se sám u sebe ptám: Jsou si bankéři tak jisti, že je pro nás přínosné, když riskantně hazardují naše úspory? Připustí si myšlenku, že u nás mají velké dluhy?
Předneseno v Chrudimi při posvěcení sochy svaté Anežky České
103
Jsou zákonodárci pevně přesvědčeni, že je pro nás přínosem, když na nás valí jeden malicherný předpis za druhým, ale zákon, který potřebujeme, nejsou s to dokončit? Myslí si prodejci stále horšího zboží, že jsme tak nesmírně hloupí, že si nesvedeme vybrat jogurt nebo sušenky a říct si mezi sebou, že tyhle jsou dobré? Myslí si ředitelé obchodních domů, že ani netušíme, že ceny jsou tak vysoké, abychom jim zaplatili všechno, co se jim zkazí, co jim kdo ukradne, co stojí benzín za převážení zboží sem a tam a co vydají na vzdělané odborníky, kteří chystají reklamní podvody? Myslí si naši političtí vůdci, že bychom nemohli žít bez jejich hádek a pomluv? Jsou si právníci tak jistí, že bychom se nemohli dohodnout bez jimi nesrozumitelně formulovaných dohod o příslibu smlouvy o smlouvě budoucí? Vědí učitelé, že nejsme nadšeni z toho, co umí naše děti, o kterých nám říkají, že jsou naprosto úžasné? Myslí si úředníci, že jejich přínosem pro společnost je všechno zdržovat a že v nich ctíme celníky na cestě v bludišti formulářů? Bez konce byly by takové otázky, a proto si kladu dvě, které se týkají i mne a za svou pravdivou odpověď se občas stydím. Prvá: Není to všechno umožněno tím, že jsem líný uvažovat a má schopnost nedat se ošálit zvolna upadá? Druhá: Jsem dost statečný, abych se tomu nepořádku vzepřel vždycky a hlavně tam, kde dosáhnu nápravy přímo na místě? Anežčina úměra jakoby říkala: bez zdravého rozumu a bez mravní obrody to nemůže dopadnout dobře. A já bych tak rád, aby to dobře dopadlo. Vy snad ne?
104
Svatá Anežko,
stavíme si před oči tvůj vzor a přiznáváme, že se dvacet let lživě naparujeme, že se svobodou, kterou jsme s tvou ochranou získali, neumíme zacházet, že jsme bezradní, zmatení a zesláblí.
Ujímala ses chudáků, ujmi se i nás, kteří jimi nejsme, ale můžeme se jimi stát.
Dobře jsi radila hospodářům, správcům i soudcům, učencům a učitelům, otcům a matkám. Radila jsi králům, kteří vládli. Poraď i nám, ať najdeme cestu, která vede ke spokojenému životu nás všech. Prosíme o to všemohoucího Boha skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Žehnám tuto sochu a žehnám všem, kdo se u ní zastaví s dobrým úmyslem. Žehnám vašemu městu a vám všem.
Ať vám Bůh dá Ducha Pravdy a Lásky, moudrosti, rady a síly, abyste zde žili v míru a dostatku. Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.
Modlitba a požehnání při posvěcení sochy svaté Anežky v Chrudimi
105
Sousedé bítovanští, milí hosté,
25. 8. 2012
jsem moc rád, že socha svaté Anežky Přemyslovny bude stát ve vaší obci. Právě zde vynikne jeden podstatný rys její osobnosti — její přístup k lidem. Anežka se už jako děvčátko obracela ke všem se stejnou ušlechtilou laskavostí a každému prokazovala úctu. Byla královskou princeznou, před níž se poklekalo, ale ona neprošla bez úsměvu ani kolem nejposlednějšího pážete či děvečky. Lidé si jí pro to vážili. V klášteře mezi sestrami nechtěla být abatyší, ale žila s nimi se zvláštním titulem starší sestra. V její době byly už veliké sociální rozdíly a existovaly také rozdíly stavovské. Nehleděla na to. Měřila podle skutků. Chválila, co bylo čestné a dobré. Jednání nečestné a zlé kárala přísně. Usuzovala podle zákona Božího, který platí pro všechny, a neodsoudila nikoho, protože soudit může jen ten, kdo ví všechno. Byly také rozdíly ve vzdělání a byly rovněž nebetyčné. Vysoce vzdělaná Anežka jednala s negramotnými hlupáky, aniž by koho zarmoutila či urazila. Ze zpupnosti a nadutosti se v její době jistě děly hrozné věci. Ale nemysleme, že to byla doba temná a nelidská. Někoho dali zmlátit bičem, někoho drželi ve vězení za strašných podmínek, zloděje uměli pověsit na první příhodné větvi, když u něho našli ukradené věci. Ale vždy se to týkalo zcela určitého člověka. V tom byl křesťanský středověk lidštější a demokratičtější než současnost. My se už dlouho honosíme svým demokratickým pojetím rovnosti před zákonem a pojem rovnosti se nám převrátil až k požadavku stanovení normy pro všechno. Ne každý si uvědomí, že jsme se krok za krokem dostali k nespravedlnosti, jakou středověký svět neznal. Je to vynalézavě zakrývaná nespravedlnost. Vypadalo a pro mnohé stále vypadá, že to bude úžasné, až se vymaníme ze zákona Božího, který se musí buďto přijmout nebo odmítnout — smlouvat se nedá. Bylo lákavé svrhnout krále z Boží milosti i Boha, nastolit vládu rozumu a o zákonech se dohodnout. Jenže k dohodě nikdy nadlouho nedošlo a bolestné a dokonce tragické rozčarování nastalo, když v totalitních diktaturách byla část společnosti zákonem postavena mimo zákon. Rasové zákony nacistů a třídní právo komunistů jsou velkým varováním. Doufám, že podobným zločinným přehmatům se v budoucnu lidstvo už vyhne, respektive že jim zabráníme. Vážnější nebezpečí vidím v tom, že novověk postavil do prázdna, které se uvolnilo svržením Boha, systémy. Začalo to budováním státní byrokracie, která měla odborně a racionálně řídit život společnosti. Pokračovalo to vznikem a růstem armád, ve kterých se rovnost vyjadřovala uniformou, dávkou jídla na muže a den. Důležitý byl počet a počítají se čísla. Hlášení z bojišť uváděla počty padlých, zraněných, zajatých a nezvěstných — čísla! Ale z války se domů nevrátil
Předneseno v Bítovanech při posvěcení sochy svaté Anežky Přemyslovny
106
Vincek Suchánků a Hance se nevrátil Jirka, mladej Pávek tam zůstal a starej přišel domů bez ruky. První světová válka za sebou přivlekla myšlenku, že na jednom člověku nezáleží. Pojem neznámého vojína a jeho uctívaný hrob je největší hanbou minulého století, protože odtud se vine cesta ke ztrátě člověka vůbec. Myslím, že neurčitá tíseň, kterou dnes pociťuje stále víc lidí, je vyvolána tlakem systémů, které z nás lidí dělají čísla. Je dobře, že je zatím nemáme vytetovaná na zápěstí, ale měníme se v ně. Ve statistikách figurujeme jako čísla, v nemocnicích jsme vedeni pod číslem pacienta, na každém kroku jsme sledovatelní podle čísla mobilního telefonu. Svržený Bůh je nekonečný a systémy, které se nás zmocňují bez konce, narůstají, aby ho nahradily. Co znamená ve statistických výpočtech ztráta jednoho čísla? Nic. Pojem bezvýznamnosti jednotlivých lidí je zaveden. Vyvolává to buď bláznivé revolty, aby na sebe někdo upozornil, nebo hlubokou depresi. Ale v podstatě je přijímán. Přitom všichni víme, že dějiny stojí na bezvýznamných lidech. Víme také, že spokojený život běží svým každodenním chodem občas ozdobeným slavnostní chvílí. Rámus politických špiček, křiklavé senzace, děsivé zprávy o zločinech, celý ten cirkus vydávaný za něco důležitějšího ruší a obtěžuje. Co na tom, že jen hrstka lidí ví, že jsou vůbec nějaké Bítovany, že se o vás nepíše v novinách, že jste „bezvýznamná obec”. Důležité je, že poctivě žijete, že si dovedete vzájemně pomoct a vyhovět si, že tu jste rádi a přiznejte si to — že se vlastně vespolek máte rádi. Vidím, že mi trochu nevěříte, protože každý máte někoho, koho zrovna potkat nemusíte a kdo vám leží v žaludku. Ale představte si, že přijde nějaká živelná pohroma. Necháte toho člověka bez pomoci? Tak vidíte. A proto, jak jsem řekl, jsem rád, že tu bude mezi vámi svatá sestra Anežka, které taky nevoněl páchnoucí potulný žebrák s bércovým vředem, nebo užvaněná blábolivá stařena, ale pomohla jim, protože to byli lidé. Ne, žádný člověk není bezvýznamný a na každém z nás záleží. To si připomínejte a žijte tu v pokoji.
107
Bratři a sestry, lidé dobří,
13. 11. 2011
po celý letošní Anežčin rok měli jste před očima její obraz. Obraz české princezny-řeholnice či řeholnice-české královny. Den poté, co k její poctě byly konány slavné bohoslužby za účasti kardinálů, biskupů, státníků a velkého množství lidí, scházíme se zde v den jejího svátku liturgicky potlačeného nedělí. V tomto nevelkém společenství připadá mi sestra Anežka pojednou tak silně přítomná, že se musím obrátit k ní. Oslovit světce znamená modlit se k němu. Co jiného je modlitba než hovor duše se světcem či samotným Bohem. Co jiného je hovor než střídavé naslouchání. Co jiného je pravda, kterou hledám, než odkrytí skutečnosti, a naší skutečností je naše nitro. Pokud se obáváte uvidět, co je v člověku, raději vstaňte a odejděte. Pokud se ostýcháte pohlédnout do nitra druhého člověka, zahleďte se do svého nitra — jsou si v mnohém podobné. Neposlouchejte mne, ale poslouchejte, co říká oslovená Anežka. Ztište se a buďte pozorní, abyste mohli k mé modlitbě zodpovědně říci: Ano, staň se anebo stejně vědomě své amen nevyslovit. Sestro Anežko, když jsem za tebou putovával v době ponížení, byl jsem sklíčený mlhami lží a měl jsem strach z postav, které se v nich přibližovaly jako zlý přízrak, říkávalas mi: Neboj se ani mlhy ani temnot kolem sebe, ale chraň světlo svého nitra. To povede tvůj rozum, aby se tam nevplížily mlhy, a tvé srdce zachová lásku, abys viděl, kudy vede cesta dobra. Když se dnes dívám kolem sebe a vidím, co všechno bylo skryto v mlhách, které se na tvou přímluvu rozvanuly jako zázrakem, přicházím unaven a smutný. Opakuješ mi, že nemám poklesat na mysli a mám trpělivě pracovat. Jak útěšně znějí tvá slova: Čekal jsi jaro a jsi zklamán? Ale vzpomeň si, že zima byla tvrdá a sněhu se nakupilo převeliké množství. Nemohou hned vykvést jabloně. Po takové zimě jsou cesty rozblácené, oranice těžká, je syrovo a první květy se choulí nízko u země. To patří k jaru. Tvá usebraná tvář je při tom tak klidná. A najednou mám plno otázek. Vadí mi hluk, jak mu mám uniknout? Mám jako ty odejít za zdi kláštera? Myslíš, že opilci v mé době byli tišší a že z krčem nezněly skřeky dud a výskání škádlených pouličních holek? Či myslíš, že byly bez hlesu sváděny bitvy, nezněly urážky a meče při nárazu nevydaly zvuk? Nic není horší, než v mé době. Ticho se rodí v nitru člověka. Ztiš své myšlenky a ztlumí se i tvůj hlas. Neměla jsem to jiné. Co se spory, hádkami a rozbroji? Myslíš, že bratrův spor s jeho synem, který přerostl v občanskou válku, měl menší sílu než tahanice vašich předáků? Vyprávíte si, že jsem ubránila mír. Snad — ano, ale jen proto, že jsem ho ubránila v sobě a nepřijala stranictví. Čím víc se hroutí pokoj v tobě, tím víc útočí zloba zvnějšku.
Předneseno při mši v kostele sv. Markéty v Břevnovském klášteře v Praze
138
Říká se o tobě, že jsi ho uchránila chudobou, ale dnes už nelze být tak chudý ani v klášteře, natož mimo něj. Chudoba, chlapče, není otázkou majetku. Myslíš, že vaše obchodní domy plné špatného zboží lákají víc než barvité trhy mé doby, kde kupci vystavovali ručně vyrobené zboží, které přetrvalo generace, a vyvolávali jeho chválu a neslýchaně výhodnou láci, a každému tajemně šeptali, že právě a jedině pro něj prodají ještě levněji? Co dnes dělají vaše noviny, za mých časů zvládli šílení fanatici z kazatelen, našeptavači v krčmách a potřeštěné ženské u městské studny. Všechno je stejné. Stačí nepopřát jim sluchu. Všechno, co trápí vás, trápilo i mne, protože lidé se ve svých vášních nemění a nepřítel, ten hlavní, je stále stejný. Vím, proč jsi přišel. Chceš mi říct, že jsi zmatený a nevíš kudy kam. Ne, sestro Anežko, už ne. Vím, co mám dělat, vím, kudy a jak jít — cestou opravdovosti a služby. Vím, kam jdu. Jdu k témuž Kristu, k němuž jsi spěchala ty na zemi v potřebných a na nebi ve věčné slávě. Nebudu se víc ptát, ale o jedno tě požádám. Požehnej mi svou svatou rukou, tak jemnou, že propustí světlo slunce, a tak silnou, že zastíní jeho žár. Vztáhni ji nad celou českou zem a vypros nám světlo za noci a stín v palčivých dnech. Přimlouvej se za svou zem a zjednej pokoj a dobro, dobro a pokoj. Pokoj a dobro v Kristu, našem Pánu navěky. Amen.
Biblická čtení: 2 Kor 10, 17 — 11, 2, Mt 25, 1 – 13
139
Obsah Přednášky a studie 15
Tvář Anežky Přemyslovny, Odry, 2. 2. 2011
18
Význam pozitivních vzorů, Hradec Králové, 23. 3. 2011
26
Svatá Anežka Přemyslovna, princezna a řeholnice, Velehrad, 30. 5. 2011
30
Svatá Přemyslovna Anežka a český stát, Doksany, 11. 6. 2011
34
Světice Anežka Přemyslovna, svíce a hvězda v českých dějinách, Praha, 20. 9. 2011
43
Úcta ke svaté Anežce Přemyslovně v současné době, Praha, 22. 11. 2011
Slavnostní události 51
Zahájení výstavy dětských výtvarných prací v galerii Crux, Brandýs nad Labem, 24. 2. 2011
52
Zahájení výstavy dětských kreseb v Národní galerii, Praha, 2. 3. 2011
54
Idea slavnosti odhalení pamětní desky kardinálu Josefu Beranovi, Myštěves, 14. 5. 2011
57
Posvěcení sochy svaté Anežky, Myštěves, 28. 5. 2011
60
Procellae non terrent, posvěcení pamětní desky kardinála Berana, Myštěves, 28. 5. 2011
64
Posvěcení sochy svaté Anežky v Senátu Parlamentu České republiky, Praha, 20. 7. 2011
67
Vernisáž výstavy v galerii Hollar, Praha, 17. 8. 2011
69
Vysazení pamětní lípy, Jevíčko, 23. 8. 2011
72
Posvěcení sochy svaté Anežky, Bystré u Poličky, 10. 9. 2011
75
Posvěcení sochy svaté Anežky, Červený Kostelec, 8. 10. 2011
78
Zahájení výstavy v galerii Crux, Brandýs nad Labem, 14. 10. 2011
80
Posvěcení sochy svaté Anežky, Lázně Bělohrad, 30. 10. 2011
83
Vysazení pamětní lípy v zahradě kláštera Na Františku, Praha, 7. 11. 2011
86
Posvěcení sochy v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, Praha, 1. 2. 2012
89
Posvěcení busty svaté Anežky v Arcibiskupském paláci, Praha, 6. 3. 2012
93
Posvěcení sochy svaté Anežkyv senátní kanceláři Miluše Horské, Pardubice, 14. 5. 2012
96
Posvěcení sochy svaté Anežky, Hartmanice u Svitav, 11. 8. 2012
99
Posvěcení sochy a pamětního stromu svaté Anežky v Městské nemocnici, Hořice, 15. 8. 2012
103
Posvěcení sochy svaté Anežky, Chrudim, 25. 8. 2012
106
Posvěcení sochy svaté Anežky, Bítovany, 25. 8. 2012
109
Požehnání sloupu svatého Františka a svaté Anežky, Rovečné, 1. 9. 2012
112
Posvěcení sochy svaté Anežky v klášteře sester Premonstrátek, Doksany, 13. 11. 2012
116
Posvěcení sochy svaté Anežky v Cisterciátském opatství, Nový Dvůr, léto 2013
118
Posvěcení sochy svaté Anežky, Pavlov, 6. 7. 2013
Liturgické slavnosti 125
Kázání v kostele sv. Bartoleměje, Odry, 2. 2. 2011
126
Kázání v kostele sv. Františka u Karlova mostu, Praha, 2. 3. 2011
128
Kázání v kostele Nanebevzetí Panny Marie, Hradec Králové, 23. 3. 2011
130
Kázání v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, Praha, 2. 12. 2011
132
Kázání v Anežském klášteře, Praha, 2. 3. 2012
134
Bohoslužba slova s duchovní hudbou v kostele sv. Mikuláše, Praha, 26. 3. 2012
136
Kázání při mši na návsi, Hartmanice u Svitav, 11. 8. 2012
138
Kázání v kostele sv. Markéty v Břevnovském klášteře, Praha, 13. 11. 2011
