Pochválen buď, velký Otče Knedlíku! V. Havel: Spiklenci. Den v Holešově

3/09

12. 9. Pochválen buď, velký Otče Knedlíku! 14. 11. V. Havel: Spiklenci 28. 11. Den v Holešově

ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3—VLTAVA

BOŘIVOJ ŽUFAN soukromá sbírka

STRANA

05

02 DVOREK ANDREJE KROBA

04

XAVER

08

TAJNÝ RUKOPIS OMEGA

11

06

GEORGES BERNANOS

LITERÁRNÍ KNEDLÍK

12

ROBERT CHALLE

JOSEF VAŠICA

13

16

14

FRANTIŠEK BENDA

DNY SLOVENSKÉ KULTURY

FRANZ XAVER RICHTER DEN V HOLEŠOVĚ

18 25

ROZHLASOVÝ PODZIM

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

PROGRAM STANICE ČRO 3 – VLTAVA KLUB VLTAVA

. . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

23

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

VÝROČÍ FRANTIŠKA HALASE

33

30

PROFIL: BOŘIVOJ ŽUFAN

28

VZPOMÍNKA NA JOSEFA KOTKA

PRŮVODCE SVĚTEM KULTURY

— LUBOŠ STEHLÍK —

MASARYKOVA UNIVERZITA SLAVÍ

27

LAHVOVÁ POŠTA

už v letech adolescence mě víc než pohyblivé obrázky v biografu a v televizi uhranul rozhlas. Zprvu intuitivně, později vědomě jsem přilnul k Vltavě. Po sametovém převratu v roce 1989 sice moje setkání s Vltavou přestala být kvůli budování moderního „hudebního časopisectví“ každodenní, o to vzácnější jsou chvíle s hudbou, literaturou a dokumenty. Od doby, kdy jsem editorem čtvrtletníku pro posluchače a příznivce stanice Vltava a poznávám blíže redaktory této stanice, vážím si jejich profesionální práce stále více. Každý měsíc nabízí Vltava řadu skvostů, které si můžete buďto v klidu domova, u Vašeho pracovního stolu, při cestování nebo v přírodě vychutnat. I v podzimním vydání Vašeho magazínu najdete upoutávky na mnoho hodin zajímavé redakční práce Vltavy. Určitě si nenechte ujít například uvedení hry Václava Havla Spiklenci, desetidílnou dramatizaci špionážního románu Normana Mailera Duch děvky, košatost Literárního knedlíku či Den v Holešově, města, z kterého vzešel mimo jiné skladatel František Xaver Richter.

EUGENE FROMENTIN

JAZZ

24

VÁŽENÍ POSLUCHAČI,

22 20

HRY O MARII

1

strana strana strana strana

38 40 46 47

ZDRAVICE PRO VÁCLAVA DAŇKA

37 34 O VARHANÁCH A VÍNU S MICHALEM NOVENKEM

ČESKÁ CENTRA

ROZHOVOR

STRANA

Být dvorním režisérem na Havlově dvoře aneb

DVOREK ANDREJE KROBA Rozhovor s režisérem A. Krobem při příležitosti uvedení hry Václava Havla Spiklenci 14. listopadu 2009 v Českém rozhlase 3 – Vltava.

V

Vzpomeneš si na své první setkání s Václavem Havlem? Nesčíslněkrát položená otázka si zaslouží inovovanou odpověď. Například mě napadá hladomorna chebského hradu. Na začátku šedesátých let, při jednom z mých prvních zájezdů s Divadlem Na zábradlí pozval tehdejší kastelán chebského hradu své přátele z Prahy na hrad na večírek. Do mělké hradní hladomorny s chatrným zábradlím poskákali postupně téměř všichni rozjaření účastníci zájezdu. Když viděl V. H. moje rozpaky nad průběhem večírku, věnoval mi několik přátelských rad a vysvětlení, které se mi později při vlastních pádech do nezajištěných hladomoren docela hodily. Nebylo to sice první setkání s Václavem Havlem a s životem u divadla, ale rozhodně stálo za to.

Tehdy měl za sebou jen hru psanou pro potřebu armádní soutěže, básně a písňové texty, nepletu se? Vojína Havla jsem potkával na prochladlých chodbách kasáren z doby Marie Terezie v Českých Budějovicích, kde jsme oba u 15. ženijního praporu sloužili. Vždy předpisově ustrojený a upravený vojín Václav Havel byl často vídán se svým přítelem a s pozdějším režisérem Karlem Bryndou, se kterým si pořád něco pobaveně šuškali. Nakonec z toho vzešla hra Život před sebou. Příběh vojáka základní vojenské služby, který na hlídce zaskočil za svého randícího kamaráda. Okolnosti tomu chtěly, že se mu během služby podařilo zastřelit diverzanta. „Hrdinský“ skutek a s tím spojené pocty a vyznamenání musel na sebe vzít ale ten, který si někde ve křoví užíval se svou milou. Jak vidíte, už tehdy šlo o absurdní zápletku. Při práci na televizním seriálu o samizdatech jsem narazil na takzvané „Šestatřicátníky“. Havel, Kuběna, Topol a další se už od svých patnácti let věnovali psaní. Vydávali dokonce sešity zvané Rozhovory 36. Pokud vím, vycházely v nich také Havlovy rané verše.

2

A tvoje první setkání s jeho dramatickým textem? To by mohly být spojováky k písním v představení Nejlepších rocků paní Hermanové. Šlo o texty hodně politické, na svou dobu dost odvážné, parodující například Chruščevovy zásahy do kultury. Tímto představením začala má kulisácká kariéra. Historie zná řadu případů, kdy ta či ona hra, nebo dokonce jenom představení, získala zásadní společenský význam. Ty jsi byl u zrodu takového případu, případu o to zvláštnějšího, že šlo o ochotnické představení. Je sobota 1. listopadu 1975. V hospodě U Čelikovských v Horních Počernicích má světovou premiéru Havlova hra Žebrácká opera. Jak k tomu všemu tenkrát došlo? Jak je všeobecně známo, původně Žebráckou operu napsal Václav Havel pro pražský Činoherní klub. Husákova normalizace však již tehdy pokročila k výraznějším zákazům a omezením. Uvést Havlovu hru uprostřed sedmdesátých let bylo spojeno s velkými existenčními riziky přesto, že neexistoval žádný oficiální zákaz. A tak od její realizace Činoherní klub ustoupil. Nakonec jsme se „osiřelé“ hry ujali my, převážně kulisáci z Divadla Na zábradlí. Téměř po roce zkoušení jsme Havlovu Žebráckou operu uvedli 1. listopadu 1975 v divadelním sále hospody U Čelikovských v Horních Počernicích. Přitom jsme se distancovali od jakékoli politizace našeho představení a zdůvodňovali náš zájem o hru pouze její kvalitou. Pokus udělat z ochotnického představení provokaci řízenou severoamerickým imperialismem tak směšně ztroskotal. Po četných výsleších, které jsme v Bartolomějské ulici všichni absolvovali, nebylo kulturním institucím doporučeno, aby mne zaměstnávaly. Několik lidí mi tehdy začalo říkat pane režisére. Těžko jsem si na to zvykal. Pro příštích třináct let jsem se totiž stal montérem kovového těsnění do oken a dveří. Jak se ke zkoušení Žebrácké opery stavěl Václav Havel? Nejdříve tomu moc nevěřil. Když jsme mu v dubnu 1975 na Hrádečku předvedli, jak jsme se zkoušením daleko, začal nás brát vážně. Napsal mi deset stránek připomínek a rad, ale jinak se na

ROZHOVOR

STRANA

3

FOTO — TOMKI NĚMEC

zkouškách nijak nepodílel. Na generálku den před představením přijel s Janem Grossmannem. Ten tehdy po zkoušce řekl, že máme hru dobře přečtenou a že je nejvyšší čas s ní jít před diváky. Publikum bylo skutečně premiérové. Havel vnímal naše představení jako světovou premiéru své hry. Které hry Václava Havla už jsi inscenoval? Kterou máš nejraději? Během téměř 35 let jsem inscenoval téměř všechny Havlovy hry. Některé dokonce několikrát. Nejraději mám ty jeho hry, na kterých právě pracujeme. V Divadle Na tahu jsme si dovolili poněkud jiný výklad Havlových „Vaňkovek“ včetně odepisovaného Protestu. Chystáme se na podzim všechny tři aktovky v jednom večeru předvést také pražskému publiku. Nutno podotknout, že představení vznikla ve spolupráci s karlovarským Divadlem V patře. Hra Spiklenci, kterou ve tvé úpravě a režii chystá Český rozhlas 3 – Vltava, má ale v tvorbě Václava Havla trochu zvláštní postavení. Spiklence dopsal Václav Havel na jaře roku 1972. Jeho pokus vyrovnat se s událostmi kolem tak zvaného Pražského jara v roce 1968 se mu však nezdál příliš zdařilý. Hru považoval za nedopsanou, zanevřel na ni a nikdy se k jejímu dokončení nevrátil. Proto bylo jistým překvapením, že nakonec souhlasil s jejím uvedením v Divadle Na tahu, přesto, že hru tehdy evidentně neměl rád a dokonce se jí „pomstil“ tím, že ji nezařadil do prvního souborného vydání svých her, které vyšlo záhy po sametové revoluci. Možným důvodem Havlových rozpaků nad vlastní hrou mohl být nedostatečný odstup od tragických událostí při psaní hry. S přibývajícím časem také mohla hra Spiklenci Havlovi připadat příliš zaujatá proti těm, kteří slovy náměstka Baláše z Havlovy hry Vyrozumění to mysleli dobře, ale dělali špatně. To všechno odnesl čas. Neschopnost tehdejších reformátorů překročit svůj vlastní stín a pokusit se napravit nenapravitelné vlastně vyústila, podobně jako ve hře, k návratu svržených poměrů v zemi. Představení Havlových Spiklenců, které Divadlo Na tahu uvedlo 1. listopadu 1992 v Divadle Na zábradlí svému

Andrej Krob a Václav Havel, Hrádeček, 1995

obecenstvu, bylo diváky a kritikou dobře přijato. Nakonec vzal svou hru na milost sám autor. Co tvá pověst dvorního režiséra Václava Havla? Být „dvorním“ na Havlově dvoře, na to já prostě nemám povahu a tak tuto nálepku neberu příliš vážně. Václavův dvůr musí být vždy vzorně uklizen, musí v něm vládnout řád, vše musí být na svém místě, všechno musí mít nějaký smysl. Jinak by snad ani nemohl být prezidentem. Já mám naopak svůj, ne tak uklizený „dvorek“, který jsem si se svými přáteli kulisáky před více než třiceti lety pořídil a nazval ho Divadlem Na tahu. Dá se říci, že toto amatérské divadlo je desítky let mým svobodným prostorem, který není vyhrazen pouze pro Havlovy hry, ale kde si mohu dělat, co se mi zachce, a kde nemusí být ani zdaleka tak uklizeno jako na Havlově dvoře. Mám z doby svých divadelních začátků další oblíbené autory, o které se občas pokouším. Samuel Beckett, Eugéne Ionesco, Franz Kafka… a z těch současných například můj

dlouholetý přítel René Levinský. Pravda je ta, že všichni výše jmenování mají něco společného. Všichni přemýšlí o tom, jak to vlastně s námi lidmi na tomhle světě je. Pravdou také zůstává, že Havlovy hry jsou mi nejbližší. Po svém jim rozumím, po svém je inscenuji. Nejen v Divadle Na tahu. A kdyby sis mohl vybrat hru, bez ohledu na potřeby a možnosti toho kterého divadla, měl k dispozici optimální obsazení a prostor – která by to právě teď byla? Bylo by toho víc. Například Beckettovo Čekání na Godota, Landovského nedozkoušenou hru Pro tentokrát zbohatneme, Levínského Fysika a jeptišku, Svitákův a Havlův scénický grenóbl Dveře na půdu nebo hra Jerome Lawrence a Roberta Edwina o opičím procesu na začátku minulého století v Americe Kdo seje vítr. Kdo ví? Třeba na ně někde a někdy dojde. Tím spíše, že v Divadle Na tahu jsme při minimálních podmínkách zvládli už Martin Velíšek nejeden náročný projekt. €

SERIÁL

STRANA

Na nedělní dopoledne připravuje Literárně-dramatická redakce stanice Vltava nový desetidílný seriál. Na motivy dvoudílného románu amerického autora Normana Mailera ho napsal dramatik a novinář Jan Kolář, který už má na svém kontě dva úspěšné seriály s podobnou tematikou, McEwannova Nevinného a Hostovského Půlnočního pacienta. Také Mailerův Duch děvky nemá nic společného s příběhy lehkých žen, jak by snad název napovídal, ale týká se jako v předešlých případech špionáže. Tentokrát jde o dílo skutečně rozlehlé, zachycuje období studené války od padesátých do konce osmdesátých let. Přesto, že hlavním hrdinou knihy je jeden z nejzkušenějších a nejdůležitějších pracovníků CIA, charismatický Hugh Tremont Montague – krycím jménem Děvka – jde zde vlastně o osobité, otevřené a upřímné memoáry jiného, řadového příslušníka CIA, Harryho Hubbarda. Ten vypráví Děvkův i svůj profesní a osobní příběh na pozadí reálných historických událostí dvacátého století, a proto se zde setkáme i se skutečnými postavami, jako je například Allan Dulles, William Harvey, E. Howard Hunt nebo John F. Kennedy, a octneme se spolu s ním v různých zemích i světadílech v obtížných krizových situacích. Harry, slušný hoch z dobré rodiny, nastupuje do Firmy (ostatně je zde angažován i jeho otec a jeho pozdější žena Kittredge) a stává se součástí spletitých špionážních her zpravodajských služeb, což dlouho chápe jako určité „ideologické“ poslání, aby nako-

N

nec uzavřel svůj vztah s geniálním, prací posedlým a nedostižitelným Montaguem a hodně překvapivě vyřešil i svůj vlastní osud ve Firmě. Svou roli v tom hraje i tajný rukopis Omega… Norman Mailer, který zemřel před dvěma lety, bývá označován za svědomí Ameriky. Často kritizoval americkou politiku, patřil mezi vehementní odpůrce války ve Vietnamu i v Iráku, sám se pokoušel dvakrát stát starostou New Yorku. I přes svou politickou angažovanost byl však především spisovatelem se širokým záběrem (napsal 32 knih, od biografií až po prózu o přistání člověka na měsíci), který ve svých dílech uplatňoval spolu s Trumanem Capotem a Tomem Wolfem postupy tzv. nového žurnalismu. Dvakrát obdržel Pullitzerovu cenu. Proslavil se už svým prvním románem Nazí a mrtví,

zákulisí zpravodajských služeb filozoficky povýšit a dát mu až mystický rozměr. V seriálu se objeví řada našich předních hereckých osobností, kromě jiných Ladislav Frej, Josef Somr, Naďa Konvalinková, Vladimír Dlouhý, Martin Štěpánek, Ladislav Mrkvička, Blanka Bohdanová, Vladimír Kratina a další. Ústřední role Harryho Hubbarda a Děvky Hugha Montagua ztvárnili Jan Hartl a Václav Postránecký. Harryho osudovou lásku Kittredge hraje mladá členka Divadla na Vinohradech Lucie Štěpánková, Johna F. Kennedyho Jan Šťastný a významnou postavu Rusa Masarova vytvořil dokonce režisér a umělecký šéf Dejvického divadla Miroslav Krobot. Už po druhé se s autorskou prací Jana Koláře potkává režisérka Markéta Jahodová.

Blanka Bohdanová

Jan Hartl

v němž zúročil vlastní válečnou zkušenost z bojů v Tichomoří. Spolu Hellerovou Hlavou XXII je považován za nejlepší válečný román všech dob. Mailer byl označován za špičkového reportéra, měl nesmírný přehled a o tématu nepsal bez důkladného studia materiálu. To se týká také Ducha děvky, kde se objevují i fakta do té doby nedostupná, a proto tato jeho autorská fikce působí „reálněji než samy dějiny“. Román nemá nic z obvyklých atributů špionážního žánru, od oblíbených komerčních thrillerů je na hony vzdálený, přesto jde o dílo strhující a plné napětí. Navíc Mailer dokáže svůj pohled do

Jak se vám s Janem Kolářem spolupracuje? Režírovala jsem už jeho adaptaci románu Egona Hostovského Půlnoční pacient. Stejně jako tehdy ani nyní se neobjevily žádné známky nesouladu. Pokud jsem měla v textu nějaké pochybnosti, vždy je pozorně a s pochopením zvažoval a vždy jsme došli ke kompromisnímu řešení. Jan Kolář je autor, který má velmi přesnou představu o tvaru inscenace, jejím hudebním vybavení. Hudba není jen stavebním, interpunkčním, emotivním prvkem, ale otvírá dobovou atmosféru, působí i jako dramatický prvek, vytváří

FOTO — ARCHIV

TAJNÝ RUKOPIS OMEGA

4

STRANA

ROK V EVROPĚ

kontrasty, ironické posuny. Část skladeb zapůjčil Jan Kolář ze svého bohatého archivu. Je příjemné, že svoji představu realizace chápe jako návrh a rád a se zaujetím o něm diskutuje. Z dialogu s ním vzniká pocit samozřejmého spoluvytváření a to je vždycky radost. Jaký je váš vztah ke špionážní tematice? Musím přiznat, že špionážní literatura mne nikdy nijak nelákala. Ani v době, kdy jsem četla všechno, co mi přišlo pod ruku. O filmech lze říci totéž. Když o tom dnes přemýšlím, asi mě podvědomě odrazovalo to, že je to oblast lidské činnosti, jejíž prazáklad je zrada. Špion je člověk placený za podvádění. Mailerův Děvka, tento Bůh klamu, jmenuje s lehkou nadsázkou a uštěpačným úsměvem dvě hlavní podmínky špionáže: totální podezírání všech a všeho a absolutní cynismus. Jeho „Čarodějův učeň“ Hubbard, mladý idealista, který vidí v práci v CIA každodenní zodpovědnou péči o bezpečnost vlasti, je nepatřičný, odsouzený v tomto hájemství falše k deformaci ducha a nevratné prohře. Tak jsem přečetla Ducha Děvky Normana Mailera a tak jej inscenuji. Je to hluboce poučená sonda do práce CIA během 28 let, sahající od skutečných historických fakt k velmi pravděpodobné fikci osudů jejích agentů. Je to obraz praktik jedné ze špionážních organizací, jimiž je protkaná planeta země. Vždy bude mít smysl připomínat lidem hry o moc a majetek, které se pokrytecky schovávají za vlastenecké ideály. A v tomto pojetí špionážní tematiky nacházím svoje téma. € Jana Paterová

GEORGES BERNANOS: LIST EVROPANŮM V cyklu Psáno kurzívou si pod názvem List Evropanům poslechneme na konci září třídílný esej francouzského spisovatele Georgese Bernanose. Jde o úryvek z rozsáhlého souboru textů věnovaných téměř beznadějné situaci evropské civilizace v rozpoutaném válečném pekle. Psáno v listopadu roku 1941. Pořad je zařazen do projektu Rok v Evropě: „Evropané! Evropané! Chtěl bych vám vydat svědectví ve chvíli, kdy ostatní svět přestal ve vás věřit. Je pravda, Evropané, že ten, kdo není zasvěcen do vašich dějin a do vašich osudů, nemůže vidět bez hnusu, jak požíráte jedni druhé. Ale já, já se vás pokouším pochopit. Koneckonců vás dělí jenom malá řádka století od těch, kteří byli vašimi otci a které nazývali císařští úředníci barbary – což znamenalo mnohem méně divochy nežli buřiče, nepřátele zákona. Slovo barbar znělo římským uším asi tak, jak zní dnes uším mnoha lidí slovo revolucionář. Byli opravdu revolucionáři, byli jimi, aniž to věděli; zdědili s krví svých bojových předků, tuláckých a plných horoucnosti, jistý cit svobody, který se mohl snadno takovému římskému prokurátorovi zdát čímsi anarchistickým, neboť to byl spíše pud nežli cit. Co bylo tenkrát slýchat v jejich ubohých chatrčích, podobalo se bezpochyby tomu, co je dnes slyšet v leckteré vinárně...“ Francouzský romanopisec, esejista a dramatik Georges Bernanos (1888– 1948) dosáhl prvního výrazného úspěchu románem Pod sluncem Satanovým (1926, česky 1928). Jeho patrně nejznámějším dílem je Deník venkovského faráře (1936, česky 1937), příběh prostého venkovského kněze silné víry. Významnou – a u nás prakticky neznámou – částí Bernanosova díla jsou esejistické knihy (souborně vyšly

ve dvou svazcích v gallimardovské edici Pléiade pod názvem Écrits de combat – Bojové spisy), v nichž od půli třicátých let 20. století s nesmírnou energií, jazykovou dovedností a myšlenkovou hloubkou tepal zlořády doby, prosazoval svobodu individua a varoval před technicistním přístupem ke světu. K Bernanosovým nejdůležitějším esejistickým dílům patří Velké hřbitovy ve svitu měsíce, Skandál vyvolaný pravdou, My Francouzi, Pokořené děti, List Angličanům. V prvně jmenované knize z roku 1938 autor píše o děsivém průběhu občanské války ve Španělsku, kterou sledoval na vlastní oči na ostrově Malorca. V knize s názvem My Francouzi pak Bernanos tvrdě odsuzuje Mnichov: „Mnichovský diktát znamená porážku Francie. Není to jen naše hanba. Jakákoliv jiná zem, ať ji

5

pokládáme za sebevznešenější, může být dnes či zítra přinucena podrobit se podmínkám vítěze. Tentokrát se naše zem podrobila, ale my, my jsme nepříteli vydali sami sebe. 30. září bylo na Elysejských polích slyšet něco, co tam nikdy slyšet nebylo a co už u nás nikdy slyšet nebude: Te Deum zbabělců, které překryje každou Marseillaisu. Běda malým Francouzům, kteří byli té noci počati…“ Obsah Bernanosových Bojových spisů však není výlučně rozhořčený: autor píše i o hrdinech svých románů, vrací se k pramenům své inspirace, k dětství... V knize Pokořené děti Bernanos píše: „Co záleží na tom, aby mé dílo přežilo? Milost, na niž čekám, je, aby znovu ožilo, i když v nějakém jiném století, v jiné době, v jiné zemi v nějaké jiné duši, která o mně nebude nic vědět, která nebude dokonce znát mé jméno. Tisíckrát větší čest je v tom zase ožít, než přežít.“ V roce 1938 padesátiletý Bernanos odjíždí po anschlussu Rakouska do exilu. Z Paraguaye odjíždí několik dní před Mnichovem v září 38 do Brazílie. Po červnu 1940, kdy nacisté obsadili Francii, spisovatel publikoval řadu článků, v nichž podporoval boj za svobodu Francie a Evropy. Z původně jednoho textu psaného pro irskou Dublin Review se posléze stala celá kniha: jde o sedm „listů“, adresovaných Angličanům, Američanům, Evropanům, psaných od prosince 1940 do listopadu 1941. Kniha vyšla poprvé souborně v Rio de Janeiro roku 1942, o dva roky později pak v Alžíru a v Paříži až v roce 1946. Vybrali jsme pasáž z listopadu 1941, v níž se Bernanos obrací k Evropanům. V Evropě je téměř beznadějná situace – nacistická vojska stojí před Moskvou... Z překladu Jana Čepa připravil Petr Turek. Vyšlo původně v prvním poválečném čísle časopisu Vyšehrad, ročník I, 1945. €

 Rok v Evropě: ve dnech 30. 9. – 2. 10., vždy v 10.00 hod.

SERIÁL

STRANA

6

HEZKÝ DEN VÁM PŘEJE

XAVER O novém rozhlasovém seriálurománu Xaver s Janem Vedralem Počátkem normalizace začal Československý rozhlas vysílat několikaminutové agitky, které prosluly svojí třídní záští i stupiditou. Do éteru s nimi každé ráno vstupoval hlas představující se jménem Xaver. Kdo se pod tímto zlopověstným jménem skrýval? Pod tím jménem byl ukryt muž, který se jmenoval Miroslav Mráz. Dobrodruh a podivná existence. V té době to bylo už jeho druhé angažmá v Československém rozhlasu. Vrátil se na popud tehdejšího ředitele Bohuslava Chňoupka. Jeho úkolem bylo „vyčistit“ rozhlas od lidí, jejichž občanské postoje a činy byly pro komunisty nepřijatelné. V praxi to znamenalo provést první rozsáhlou normalizaci důležitého média. Mrázovy „xaveriády“ tak byly vedlejším produktem jeho tehdejšího tvůrčího a politického přetlaku. Bývalý herec a rozhlasový režisér Mráz patřil však k té skupině normalizátorů s natolik komplikovanými životopisy a složitým charakterem, že se jich Husákova vláda zase velmi brzy zbavovala. Jejich aktivismus a fanatismus na úrovni padesá-

P

tých let byl pro normalizační pragmatiky neúnosný i nebezpečný. Navíc výplody jejich ducha veřejnost vnímala jako zdroj nechtěného komična. Mrázovy rozhlasové agitky proto měly opačný účinek, než si jistě přál. Bizarnost, komičnost a nepatřičnost jeho minutových proslovů jenom zdůrazňovala ubohost normalizátorů a posluchači z nich měli legraci. Vznikaly kluby příznivců Xavera a na pánských záchodcích se pod tehdy oblíbeným nápisem „Servít je vůl“ objevoval dodatek: „Servíte, promiň. Vůl je Xaver!“ I tyto úsměvné události jsou dokladem toho, že propaganda, tak, jak ji dělal Mráz-Xaver, byla už v té době naprosto neúnosná. Zachovaly se Xaverovy agitky v rozhlasovém archivu? Ani jediná. Rozhlasový dokumentarista Zdeněk Bouček, který o Mrázovi natočil zajímavý dokument, odhadoval, že jich Xaver přitom natočil kolem čtyř set. Normalizátoři po sobě důkladně zametali stopy a až na výjimky byla celá propagandistická tvorba z inkriminovaných let smazána. Nezachoval se ani list z tisíce stránek analýz a rozborů, o nichž Mráz tvrdil, že je tvořil na objednávku ředitele Chňoupka. Vzhledem k tomu, že Mráz byl

grafoman, je pravděpodobné, že je skutečně napsal. Díky Zdeňkovi Boučkovi, který se při svém pátrání po zvukových materiálech obrátil na veřejnost, hlavně na fonoamatéry, máme dnes k dispozici čtyři Xaverovy agitky natočené přímo z vysílání. Nekrácené zazní znovu v připravovaném seriálu. Jak jsi se k téhle obludné postavě z rozhlasových dějin dostal a kdy tě napadlo o ní napsat nejenom hru, ale rovnou celý seriál? S Xaverem jsem se nejprve potkal v době svého dospívání. Samozřejmě jako posluchač rozhlasu. S normalizací jsem měl své problémy. Rodiče byli vyhozeni ze strany a mně byl různě odpírán a komplikován přístup ke studiu na střední a později i na vysoké škole. Když jsem později sám v rozhlase působil jako dramaturg v redakci rozhlasových her, potkal jsem tam pamětníky, kterým se normalizačním čistkám podařilo uniknout. Přitom i jejich jména byla napsána v seznamech, na nichž se Mráz patrně také podílel. Ten dokument se zachoval. Dozvídáme se z něj, jak normalizátoři plánovali čistky v několika vlnách. Nejprve se zaměřili na zpravodajství a publicistiku, ale neunikli jim ani lidé z uměleckých složek. Používali

SERIÁL

STRANA

otcem, tehdy divadelním režisérem v Realistickém divadle. Otec dokonce našel korespondenci, kterou s ním Mráz vedl poté, co odmítl režírovat jeho hru. Tu pak stejně Realistické divadlo uvedlo. Zjistil jsem, že jeho působení v rozhlase coby Xavera je vlastně jenom epizodou a nebylo jedinou bizarní událostí, kterých byl jeho život plný. Mluvil jsem s dalšími pamětníky. Ačkoliv Mráz vychází v jejich vzpomínkách pokaždé trochu jinak, shodují se v tom, jak poznamenal, poškodil, poničil a deformoval životy mnoha lidí.

různé metody, někoho vyhodili okamžitě, někoho až za půl roku, když za něj našli náhradu. Profesionalita nově příchozích byla ovšem vedlejší. Moji kolegové, na něž se při tomhle běsnění zapomnělo, Mráze a tu hrůzu, kterou v nich vyvolával, nesli v sobě jako tíživou vzpomínku. Tehdy jsem se ptal, proč se tito lidé, jejichž práce jsem si vážil, v některých situacích chovají jako oportunisté. Co je zlomilo. A zjistil jsem, že jednou z těch událostí bylo i setkání s Mrázem. Mráz byl bizarní zjev. Mohutná postava, zarostlá tvář. Kulhal. Jeho kráčející figura takřka zaplnila rozhlasovou chodbu, do jejíž podlahy bušil svou holí, takže protijdoucí propadal úzkosti, že nemá kam uhnout. Tak si ho pamatoval třeba Josef Henke. Na něj navíc ještě Mráz hulákal: „Tady přichází revoluční spravedlnost!“ Tahle scéna se pro mne stala takovým obrazem toho, co generaci, která pracovala v rozhlase na konci šedesátých let, postihlo a poznamenalo. Spolehlivé doklady o Mrázově životě téměř neexistovaly, kde všude jsi pátral, než jsi začal psát? To byl delší proces. Začal jsem se Mrázem zabývat hlouběji. Dozvěděl jsem, že byl i v kontaktu s mou rodinou. Jako herec a dramatik se setkal s mým

V době, kdy seriál vznikal, jsem hovořil s jedním pamětníkem, tvým i mým bývalým rozhlasovým kolegou. Zapochyboval, zda má smysl „o takovém mizerovi“ vůbec psát. Co bys na to odpověděl? Xaver je svým způsobem mýtická postava. S nadsázkou bychom ho mohli dnes vnímat jako konceptuálního umělce, který sám sebe koncipoval jako nějaký existenciální objekt, kterým zasahoval do skutečnosti. Je pozoruhodné, že přese všechno byl Mráz člověkem jistého talentu a píle, i když ta nebyla systematická. Zkoušel to jako herec, spisovatel, dramatik i režisér. Byl však také agent, udavač, politický pracovník a cyklicky se v jeho životě opakovaly pády z kariérních míst, kam se vydrápal. Jednou si za ně mohl sám, podruhé s ním zametla moc, která ho předtím využila. Mrázův život je podivný obraz poměrů, které v totalitním státě panovaly. Osudy tohoto recyklovatelného lumpa mnohé o poměrech v totalitním Československu vypovídají. Dospěl jsem k tomu, že mám-li napsat drama o tom, co se s touhle společností stalo během čtyřiceti let od konce války do doby vrcholné normalizace, že to lze zachytit právě na tomhle obludném člověku s bizarním životem. Svému seriálu jsi dal podtitul rozhlasový román. Co si pod tímto označením má posluchač představit? Seriál se odehrává z větší části v rozhlasu, s nímž byl Mráz existenčně několikrát propojen. Svým způsobem je to také obraz historie tohoto média. Pokusil jsem se popsat komplexně fenomén rozhlasu. Podtitul odkazuje k mé oblíbené Bulgakovově knize Divadelní román. V hyperbolické

7

komediální nadsázce jsem se pokusil vyjádřit, co pro mne znamená Československý a nyní Český rozhlas, médium, s nímž jsem již přes třicet let pracovně spjat. Jaké jsou v něm věci krásné a věci, které mne děsí. Jak to vypadá před kulisami a za kulisami. Zamyslel jsem se nad tím, jaká je veřejnoprávní úloha rozhlasu v dnešní době a jaké hlasy v jeho zdech stále znějí. Jedním z těch hlasů, které já tu neustále ve zdech slyším, je hlas Xavera. Vnímám strach, který tu zasel a který se pak projevoval různou mírou autocenzury. Bohužel to je úkaz, který je tu dodnes do jisté míry živý. Použil jsem slovo román, protože příběh není striktně dramaticky vyprávěn. Seriál má kapitoly, jsou v něm části reflexivní, komentáře a samozřejmě i části vypjatě dramatické. Využil jsem celou řadu rozhlasových žánrů a vyprávěcích postupů, od reportáže přes literárně-dramatický až po hudební pořad. Je to zároveň parodie na prostředky, kterými rozhlas pracuje. Nedávno odvysílaná dokumentární série o Miladě Horákové v ČT vyvolala neomalenou reakci komunistů, kteří se dožadovali jejího stažení z programu. Myslíš si, že Xaver má stejnou „provokační potenci“ pro osoby s rudou minulostí? Myslím si, že má, i když životní příběhy Milady Horákové a Miroslava Mráze se vůbec nedají srovnávat. Mráz je samozřejmě česká postava v tom typickém, groteskním, nehrdinském vidění. Milada Horáková byla osobnost, která musí dodnes část tohoto národa iritovat tím, že zastávala jasné hodnoty a byla konsekventní. Takové postavy to nemají v Čechách nikdy lehké. A neměli to lehké ani tvůrci onoho dokumentu. Já bych byl velmi rád, kdyby seriál vzbudil nějaký ohlas, i polemický, i kritický. Kdyby podnítil nějakou diskusi. Velmi bych si to přál; obávám se sice, že rozhlas nemá dnes na veřejnost takový dopad jako televize, ale neztrácím naději, že seriál diskusi vyvolá. A rád bych viděl nějakého vysokého funkcionáře komunistické strany, který by se dneska s Mrázem ztotožnil. I když nepochybuji, že v hlavách těchto lidí Xaver chodí mnohem častěji, než v budově na Vinohradské třídě. € Hynek Pekárek, dramaturg

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA

STRANA

literární

knedlík

8

poli německy mluvící Vídeňané kdysi užívali pro Kloss nebo Knödel i tvar Knedlik, neboť byli přesvědčení, že slovo je českého původu, snad prý proto, že dobré knedlíky jsou jen české. Autor knihy Česko: návod k použití, Jiří Gruša, se při putování po Nepomucku věnuje nejen místnímu rodákovi, světci Janu Nepomuckému: „Osud ať si řádí a vře! Ať se vaří jako slaná voda, do které Čech hází svoje knedlíky. Však se nerozbřednou, nic je nerozmělní, nezmůže je chaos par. Jen je zakulatí, nadme, nafoukne, jenom začnou klouzat, vláčné, úlisné, schopné odolávat vřavě elementu. Kulatost a kluzkost našich knedlíků, to je odkaz české dovednosti. Každý jednou chytal tuto amébu, každý z nás se cvičil v jejich výlovu a lovu. V jejich krocení na hladkém linoleu, když vyklouzly a vy jste je chtěli chytit. Nebo jste je krájeli na prkýnku. Knedlík kouřil – knedlík dýmal, Golem z krupice, ale ukrotit se dal vždy po zápase.“ Jistě, knedlík-Golem má své místo v české kuchyni nezpochybnitelně zajištěno, ale o solidní postavení ve společnosti musí tvrdě bojovat, i v literárním světě se musí snažit, přičemž už teď můžeme připustit, že ovocné knedlíky, zejména švestkové, trumfují na stránkách knih knedlíky houskové i bramborové.

SINALÝ KNEDLÍK V ČECHÁCH VERSUS ÚCTYHODNÝ KNEDLÍK V NĚMECKU

Listujeme-li v české literatuře, brzy získáme dojem, že knedlík s námi pobývá odjakživa. Nebo my s ním. Knedlík sice nenajdeme v nejstarších pověstech českých, ale skutečnost, že Mistr Jan Hus knedlík zmiňuje v jednom svém traktátu jako samozřejmou věc, nás opravňuje k jistotě o dlouhověkosti knedlíku: „Též nynie hodni by byli mrskánie Pražané a jiní Čechové, jenž mluvie odpoly česky a odpoly německy, řiekajíc tobolka za tobołka, liko za łyko, hantuch za ubrusec, šorc za zástěrku, knedlík

K

za šišku…“ Jan Hus v traktátu tak nastiňuje českoněmeckou rivalitu, která se samozřejmě netýká jen autorství vynálezu knedlíku. Ke knedlíku-šišce z hlediska původnosti názvu zaujal stanovisko o šest století později i Pavel Eisner ve své knize o češtině Chrám i tvrz: „...do každé jen trochu lidské kuchyně vnikne plným právem hromada cizích slov a jmen zcela nezbytných. Purismus v kuchyňském názvosloví je vždy neklamným indexem, že se v té zemi nejí, nýbrž že se v ní jen způsobem lidských tvorů nedůstojným ukájí hlad… Ostatně, cizí jméno sem, cizí jméno tam – mnohý ani neví, že ten jeho českočeský knedlík je pustý germanismus a že bychom mu měli říkat šiška.“ Slovo knedlík je tedy německého původu, ale zase tak jednoduché to není. V podunajské metro-

Malíř Kamil Lhoták v jednom rozhlasovém vystoupení vyprávěl o tom, jak každý člověk potřebuje k životu umění a krásu. Žít bez umění jen s přízemním knedlíkem nelze. Americký germanista Peter Demetz, narozený v Praze, popisoval kuchyni svých předků z otcovy strany. Jeho babička žijící v Praze ještě vařila ladinská jídla. Demetz o nich mluvil s despektem: jsou těžká a bez fantazie. Ladini mají knedlíkovou kuchyni, dodal. Knedlík je u nás symbolem měšťáckého životního stylu a na příkladu Petera Demetze vidíme, že k zaujímání rezervovaného postoje ke knedlíkům nejspíše stačí původ z Prahy. Knedlíky mají v české literatuře své hvězdné chvíle i trapné pády. V naší úvaze se dostaneme ke knedlíkové apoteóze Jana Nerudy. O knedlíkovém ponížení se dovíme v knize Evy Vrchlické v pasáži, ve které básník Jaroslav

STRANA

FOTO — TEREZA KONRÁDOVÁ

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA

9

sko, které zažene jeden nebo i více dobře nebo hůře mířených knedlíků, si určitě nezaslouží obdiv. Socha ženy vrhající knedlíky proti nepříteli (nejde o sousoší, prchajícího nepřítele si musíme jen představovat) se stala významným symbolem města. Na pohlednici ze začátku 20. století, vystavené v deggendorfském muzeu, od hradeb města překotně prchá oddíl husitů, který vede sám Přemysl (!), na pohlednici není uvedeno, jestli jde o Oráče nebo nějakého jiného Přemyslovce.

NADPŘIROZENÉ KNEDLÍKY

Jaromír Dušek z šumavského penzionu U Dušků připravuje své proslulé „drbáky”. Tajemství šéfkuchaře: každý knedlíček se obalí v solamylu.

Vrchlický vzpomíná na pobyt v semináři a popisuje ho s nasazením E. A. Poea z období Zániku domu Usherů: „Nešťastní hoši v klerikách jedli jen jednou za týden, a to v neděli kůrku z buchty; ta kůrka, mastná, pocukrovaná a dozlatova vypečená, byla prý znamenitá; ale ostatek nebylo možná než zahodit; po celý týden se plavalo v připálených polévkách a omáčkách, které zlověstně bublaly a vydávaly dech zavilého močálu a maskovaly zsinalost knedlíků, těžkých jako hlava mrtvoly.“ Český čtenář by očekával, že zsinalý knedlík těžký jako hlava mrtvoly mu naservíruje zmíněný Poe nebo třeba německý expresionista. Omyl. V Německu, zejména v Bavorsku si knedlík vydobyl úctyhodné postavení. Tam se za knedlíky nestydí, určitě je nepovažují za symbol něčeho pokleslého, k čemu by se slušný člověk neměl ani hlásit.

KNEDLÍK, HUSITÉ A RUKOPISY V 19. století se dva básníci, Linda s Hankou, rozhodli doplnit chybějící články českých dějin. Děje Rukopisů královédvorského a zelenohorského zaplnili hrdiny a hrdinkami, kteří se utkávají ob-

čas mezi sebou, ale hlavně s Němci. Nemysleme si, že vymýšlení hrdinných příběhů, které se nestaly, je jen naší doménou. V bavorském Deggendorfu ve stejném století, ve kterém Hanka s Lindou pracovali na Rukopisech, „vymýšleli“ hrdinské kousky takříkajíc regionálního charakteru. Do rolí směšných postav obsadili naše krajany. Můžeme se jen domnívat, jestli tak nereagovali na naše Rukopisy. České obrozenské snahy žádné nadšení v Deggendorfu rozhodně nevyvolávaly. Ve středověku bylo bavorské město obléháno Čechy. O době i průběhu obléhání existuje řada legend. Největší oblibě se těší pověst, která líčí obléhání města husity. Deggendorfané se ukryli za hradbami. Husité je chtěli vyhladovět. Jenže když se husitští zvědové drápali na hradby, aby se pokochali pohledem na hlady umírající obránce, místní ženy na ně zaútočily knedlíky. Čeští zvědové nejenže utekli od hradeb, ale schlíple sbalili obležení. Město, které se brání vrháním knedlíků, přece nemůže být vyhladovělé. A může být něco potupnějšího, než úprk z bitvy poté, co na vás ženská hodí knedlík? A zejména pro nás, Čechy, je to potupa velká. Voj-

V průběhu výprav za knedlíky do české literatury jsem si všiml jedné zvláštní věci. Knedlíky obvykle pokládané za symbol života bez duchovního vzletu poměrně často přicházejí na scénu v nečekaných situacích, pro knedlíky tedy. Literární knedlíci se zjevují ve snech, mají co do činění s nadpřirozenými silami, náboženskými předměty. Úryvek z Haškovy povídky Vzpoura trestance Šejby je toho dokladem. Trestanec Šejba ministruje ve vězeňské kapli. Za odměnu dostává knedlík. Vedení věznice si ale jednoho dne řekne, že musí šetřit a Šejbovo ministrování už nehodlá odměňovat knedlíkem. Šejba se vzbouří. O vítězství musí bojovat. Chtějí ho vyhladovět. „Zamhouřil oči a viděl knedlík. Usnul. Zdálo se mu, že seděl v kostele. U oltáře posluhoval ministrant v bílé komži a ten ministrant měl místo hlavy knedlík. Při obětování měl už dva knedlíky a před posledním evangeliem tři. Najednou se začly ty knedlíkové hlavy kutálet, až se zakutálely k němu. Vedle něho seděl správce trestnice, maje okovy na nohou a rukou. Prosil proboha o jeden knedlík.“ Také v pointě jedné groteskní situace románu Obsluhoval jsem anglického krále Bohumila Hrabala knedlík duchovně povýší. „Po pádu pingla Karla se knedlíky z talíře a posléze z tácu svezou na klín jednoho významného hosta a jeden knedlík se mu posadil na hlavě jako čepička, jak jarmulka, jak ji nosil rabín, jak kvadrátek velebný pán…“

„ŠVESTKOVÝ KNEDLÍK MILUJU. JE TO MŮJ JÍDELNÍ IDEÁL“ (JAN NERUDA) Ovocné knedlíky, zejména ty švestkové, berou čeští spisovatelé na milost. Pokud se v českých písničkách

objevují knedlíky, pak to jsou nejčastěji švestkové. Dokonce Prezident Zakladatel si na ně potrpěl. Labužníkem a výtečným znalcem české kuchyně byl Ignát Hermann – knedlíky nemohou chybět v jeho kdysi tak oblíbeném čtení o životě pražské měšťanské rodiny. Asi nejpůvabnější knedlíková pasáž pochází z pera Jana Nerudy. Jestliže houskové knedlíky někdy evokují Golema nebo kukly nočních motýlů (viz další text), pak asociace vyvolané švestkovými knedlíky ve fantazii Nerudy můžeme směle označit za erotické. Něžně erotické. „Panenky! Vskutku myslím, že švestkový knedlík je co do svého rodu ženská. Že náleží k slabému, ale krásnému pohlaví. Ty jeho měkké, oblé formy! Ta pikantnost! Ta okolnost, že teprv pak je člověku zcela dobrý, když mu dá člověk trošičku cukru! Ten starostlivě, samolibě upravený zevnějšek!... Ta měkkost a hladkost, a přece zase přitom příjemná těsta odpíravost – ta vábná líc – ta lahoda – ta vůně – Píšu a sbíhá se mi v ústech.“

STRANA

FOTO — TEREZA KONRÁDOVÁ

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA

jako Golem bez šému. Jako etruské umění před Římany. Jako Akropole před příchodem Řeků. Jako sen umělce před básní.“ V Praze Rodina provázel malíř Alfons Mucha. „Největší lahůdkou pro Alfonse Muchu byly švestkové knedlíky se švestkami z ivančických Nových hor pod Jakubem… Takové pařížští kuchaři neuměli. Někdy si je Mucha s Luďkem Maroldem připravovali sami, mák však v Paříži sháněli po náprstcích v lékárnách, protože mák tam jako potravinu neznali.“

Tvarování knedlíků – to je výtvarná tvorba! Chce to šikovné ruce.

RÁJ NA KNEDLÍKY

KNEDLÍK A KUKLA Před časem jsem napsal román o německy píšícím básníkovi z Kyjova Hugo Sonnenscheinovi-Sonkovi. V knize jsem jednu pasáž věnoval příjezdu slavného francouzského sochaře Augusta Rodina do Prahy. „Odvážejí ho do hotelu Central v Hybernské ulici…V hospodě mu přeloží jídelní lístek. Nemůže se rozhodnout. Ať si všichni objednají. On se nechá inspirovat jídly, která číšníci přinesou. Nejvíc ho zaujmou knedlíky se zelím a uzeným. Ochutná kousíček. Dlouho převaluje sousto v ústech. Opatrně ho polkne. Potlesk hostů a personálu… Sochař se usmívá, ale nevyjadřuje se, jestli mu chutnalo. Další nabíd-

10

Z 15 housek, 2 kg brambor a 6 vajec vzniklo 22 výstavních kousků! Teď už jen nakrájet na plátky a servírovat s vepřovým a zelím!

Malíře Kamila Lhotáka jsem vylíčil jako nepřítele knedlíků. Ale Lhotákův vztah ke knedlíkům byl ambivalentní, svědčí o tom jeho litografie z roku 1957 Muž se švestkovými knedlíky. Lhotákova muže rozhodně nemůžeme považovat za přízemního tvora, jehož intelektuální obzor neprodyšně uzavírají knedlíky. Když se chcete mít blaze, tak podle lidových rčení shromážděných Jaroslavem Zaorálkem musíme Míti někde ráj na knedlíky a blaženost na koláče. Také nálezy ve snáři knedlíkové fandy určitě potěší: Knedlíky houskové viděti – dobrá kuchařka do domu. Z úvahy o literárních knedlících nutně vyplývá, že výklad snu týkajícího se švestkových knedlíků musí být ještě optimističtější než rozbor snu o houskovém knedlíku: Knedlíky švestkové viděti – dobrá nálada z peněz. € Jiří Kamen

ku odmítá. Nechá si popsat přípravu knedlíku. Jde se do kuchyně podívat na těsto. Znovu si prohlíží hotový knedlík na talíři. Něco takového ještě nikdy neviděl. Vypadá to jako rozřezaná kukla můry. Rodin napichuje sousedův knedlík na svou vidličku

a drží řeč: Sochař hledá krásu všude, nové umění se nesmí bát žádné krásy. Knedlík představuje jakousi mateční materii, ze které v budoucnu vznikne nové jídlo. To se pak objeví na jídelních lístcích všech dobrých restaurací po celém světě. Zatím je knedlík

 Víkendová příloha stanice Vltava na knedlíkové téma (12. 9. 2009) a k výstavě v Chebském krajském muzeu Knedlík – Kloss – Knödel aneb Knedlíkové nebe (28. 8. 2009 až 11. 1. 2010)

STRÁNKY NA DOBROU NOC

STRANA

ROBERT CHALLE Deník z cesty do východní Indie Robert Challe zemřel v lednu 1721 v Chartres, kde žil ve vyhnanství po svém vyhoštění z Paříže. Proč začínám jeho úmrtím? Z prostého důvodu – nedlouho po jeho smrti, v březnu 1721, vyšel knižně a anonymně, jak bylo u Challa obvyklé, jeho Deník sepsaný na cestě do východní Indie. Ovšem rukopis textu, který v dohledné době vyjde česky a z něhož posluchači uslyší několik úryvků, které ve zkratce zachycují celou cestu, se našel teprve koncem 20. století v Bavorské státní knihovně v Mnichově. Challe se narodil 17. února 1659 jako syn pařížského měšťana Jeana Challa a jeho druhé ženy Simone Raymondové. V šestnácti letech složil úspěšně závěrečné zkoušky na lyceu, pak studoval práva, i když z některých jeho poznámek lze soudit, že dosáhl nižšího svěcení. Pak se v roce 1677 účastnil flanderského tažení, což naznačuje, že prodělal výcvik ve vojenské akademii. Jeho vojenskou kariéru však ukončila mírová smlouva. Pak pokračoval ve studiu práv, stal se kancelistou u advokáta a po složení závěrečných zkoušek „advokátem v Parlamentu“, jak se sám označoval. Jeho život byl i nadále pestrý. Začal pracovat – z části i jako podílník – pro Společnost pobřežního rybaření v Akadii, v tzv. Nové Francii, tedy v Kanadě; jeho opakované pobyty, během nichž mimo jiné podnikl pro Společnost i cestu do Quebeku, a to pěšky přes hory pouze v dopro-

konec mu jeho strýc z matčiny strany Pierre Raymond pomohl získat místo lodního písaře, tzv. écrivain du Roi, na jedné z lodí eskadry, která v únoru 1690 vyplula do východní Indie. Do Francie se vrátila v srpnu 1691. Úkolem eskadry o šesti lodích bylo nejen

R

vodu jednoho Indiána, však neskončily předpokládaným obchodním úspěchem – angličtí bukanýři z Nové Anglie na francouzské osadníky opakovaně útočili, mnohé zajali a jejich osady a zařízení plenili. Challe přišel o všechno – o peníze i o kožešiny, především bobří, které hodlal ve Francii výhodně zpeněžit. Po zatčení v Bostonu se pak vrátil přes Anglii domů. Jeho další osudy jsou poněkud nepřehledné. Dostal se patrně do konfliktu se zákonem, snad pro své názory a také kvůli souboji. Po otcově smrti, který zemřel 1. května 1681, měl i problémy s vlastní rodinou, které souvisely s dělením několika pozůstalostí. Na-

obnovit obchodní styky s Indií, ale posílit francouzský vliv nejen v Asii, který utrpěl mimo jiné i státním převratem v Siamu, při němž byl sesazen Francii a křesťanům přátelsky nakloněný král, ale i na Antilách, kde neustále docházelo k ozbrojeným střetům s Angličany. Méně veřejně proklamovaným záměrem eskadry bylo pokusit se zajmout – a vyplenit – co nejvíc anglických a holandských lodí. Tedy jakési státní pirátství, ovšem omezené na lodi nepřátelských zemí. Tomu odpovídalo i složení eskadry – na všech lodích byly totiž nejen obvyklé posádky, ale i vojáci a odpovídající výzbroj – tedy děla, ručnice a pod.

11

Lodní písař neměl pouze na starosti lodní deník: byl odpovědný i za běžné zásobování, dále plnil i povinnosti notáře jako spisování závětí, pořizoval inventář majetku osob, které během cesty zemřely atd. Challe si vedl i osobní deník, který je snad identický s deníkem, který byl určen jeho strýci. Mimo líčení vlastní plavby a poměrů na lodi je deník plný zajímavých postřehů o navštívených zemích, o tamní přírodě, obyvatelích, jejich zvycích, náboženství a podobně. Challe byl, jak ve svém Deníku opakovaně zdůrazňuje, dobrý katolík. Nikoliv však zaslepený a nekritický, naopak, jeho Svízele s náboženstvím předložené páteru Malebranche dosvědčují jeho hluboce kritický vztah k Církvi, odklon od katolické ortodoxie a příklon k přírodnímu náboženství a deismu. Vraťme se ale k jeho Deníku. Challe nezapře budoucího spisovatele, jeho líčení je vždy živé, nikdy pedantsky nudné, nechce poučovat, zachycuje své dojmy a poznatky. Některé jeho názory jsou pro nás úsměvné – proč jsou vysoké hory i v horkých krajích zasněžené, kurděje pokládá za nakažlivou chorobu, i když zároveň upozorňuje na léčivé vlastnosti některých rostlin, které lodní felčaři na ostrovech sbírají. Jak by si asi Challe připadal dnes, kdy by onu cestu mohl absolvovat, i s několikerým mezipřistáním, za 24 hodin? Ale kde by pak bylo dobrodružství, ta nedílná součást veškerého cestování v 17. století? A to nemuselo ani jít o plavbu do východní Indie s návratem přes Antily. € Dagmar Steinová

 Stránky na dobrou noc: od 27. 9. vždy ve 23.00 hod

PSÁNO KURZÍVOU

STRANA

12

JOSEF VAŠICA Svatý Václav v památkách církevněslovanských Katolický kněz, teolog a literární historik, profesor staroslověnského překladu Písma sv. a slovanské liturgie Josef Vašica (30. 8. 1884 Štítina ve Slezsku – 11. 4. 1968 Praha) vystudoval gymnázium v Opavě, poté se rozhodl pro kněžskou dráhu. Bohosloví začal studovat v Olomouci, vážil si zde například Aloise Musila, profesora Starého zákona, arabisty, archeologa a cestovatele. Vašica se seznámil i se staroříšským překladatelem a vydavatelem Josefem Florianem. Po skončení studií v roce 1906 začal Vašica působit na kroměřížském arcibiskupském gymnáziu. Začal zde rozvíjet i vědeckou činnost, v roce 1907 již studoval i na vídeňské univerzitě, kde se zaměřil na studium jazyků (staroslověnština, čeština, ruština, latina, řečtina). Literární historik Antonín Škarka později (1949) o přístupu ojedinělého badatele napsal: „Ve Vašicově snaze pochopit dějinné epochy, jejich pracovníky a výtvory, je víc nežli pouhá estetická záliba zaníceného objevitele a vykladače literárních a uměleckých hodnot, dokonce víc nežli pošetilé ochutnávání literárního labužníka, víc nežli pouhý dar a smysl, který

K

ostatně Vašica opravdu má, odkrývat a postihovat literární a kulturní tradice a souvislosti, plynulý tok přítomnosti a minulosti, mezi nimiž není hranic, víc nežli vědomí, že vývoj a růst výtvorů lidského ducha je také určován zvláštními a odchylnými podmínkami dobovými v jejich plné šíři a spletitosti i nepostižitelnosti, víc nežli záliba a radost vyzkoušet nejrozmanitější poučky a metody a teorie vědeckého zkoumání, ačkoliv i o těch je Vašica poučen a používá jich. Vyciťuji v tom všem především palčivou žízeň po absolutní spravedlnosti, něco z moci svěřované Bohem zpovědníkovi, který má nejen právo, nýbrž přímo povinnost zkoumat a soudit Jeho jménem a na Jeho místě. Touha po zadostiučinění a po právu a spravedlnosti, které se musí konečně dostat také minulým literárním generacím, ať s nimi jinak osobně souhlasíme nebo jimi opovrhujeme, je vůdčím motivem Všech Vašicových prací (...). Proto vším tím Vašicovým úsilím proniká stále charakteristické gesto konání spravedlnosti, zasedání k soudu, před nějž jsou povoláváni svědkové ze všech stran, straničtí

i nestranní, neboť jde o poznání pravdy a o zjednání práva.“ Vídeňská filologická studia završil obhajobou disertační práce Olomoucký evangeliář, jeho jazyk a původ. Po návratu do Kroměříže působil opět na gymnáziu. V roce 1919 se habilitoval a přešel na olomouckou bohosloveckou fakultu na stolici staroslověnského jazyka a literatury, kde působil nejprve jako mimořádný (1921) a později řádný (1928) profesor do roku 1937, kdy odešel přednášet na bohosloví do Prahy. V roce 1950 nepřešel na nově organizovanou bohosloveckou fakultu v Praze, ale rozhodl se pro soukromou vědeckou práci. Zemřel roku 1968. Odborně se zabýval staroslověnským jazykem a literaturou, vývojem staročeského překladu biblického textu, staročeskými památkami, barokní literaturou, slovanskými jazyky a literaturami, překládal, působil jako editor a organizátor. Přispíval do řady periodik (Rozmach, Archa, Akord, Řád, Slezský sborník aj.). Vedle edic a studií vydal dvě rozsáhlé syntetické práce: České literární baroko (1938, reed. 1995) a Literární památky epochy velkomoravské (1966, reed. 1996).

Sv. Václav je ve Vašicově líčení velkou osobností evropských dějin: „Sv. Václav se pokládá za světce typicky západního. A vskutku, všecko jeho úsilí vladařské směřovalo k tomu, aby přičlenil českou zemi k rodině evropských národů, spojených duchovně společnou myšlenkou obecné církve. Jakou oddaností lnul k papežskému stolci, vysvítá dosti jasně ze slov jedné z nejstarších legend, že, pro lásku boží chtěl zanechati panování a odebrati se do Říma, aby jej papež oděl rouchem mnišským.‘ Latinští kněží, kteří se k němu pro jeho známou štědrost odevšad sbíhali z Bavor, ze Švábska a z jiných krajů, rozšířili brzy po jeho tragickém skonu jeho úctu a slávu jeho zázraků po celém katolickém světě.“ Stať Svatý Václav v památkách církevněslovanských vyšla původně v časopise Hlídka, r. 46, 1929. Přetisk v knize Josef Vašica – Eseje a studie ze starší české literatury (Tilia, Opava – Šenov u Ostravy 2001). Dvoudílnou studii českého literárního historika připravil Petr Turek. €  Psáno kurzívou: 28. a 29. 9., vždy v 10.00 hod.

VÝROČÍ

STRANA

13

FRANTIŠEK BENDA Od tkalcovského stavu na dvůr pruského krále Letošní jubileum 300. výročí narození Františka Bendy (1709–1786) je možno chápat v jistém smyslu jako česko-německou záležitost. České prostředí tomuto umělci poskytlo první hudební zážitky, v Čechách získal základy svého neobyčejného houslového umění, od svého 24. roku však byl umělecky formován v Německu u pruského královského dvora tamními znamenitými hudebníky a múzickým králem Bedřichem Velikým (Fridrichem II.), který mu byl velkorysým zaměstnavatelem a ochráncem. Malý Benda chodil už osmiletý s otcem hrávat do hostinců – postupem času i se svými třemi bratry – a taneční hudba mu podle vlastních slov pomáhala formovat dobré rytmické cítění. V té době získal solidní základy houslové hry a zpěvu, v devíti letech se stal choristou v benediktinském klášteře u sv. Mikuláše na Starém městě. Během dětství a mládí vystřídal několik působišť, přičemž neváhal volit útěk, cítil-li se svázán. Tak se dostal k jezuitům do chlapeckého sboru v Drážďanech, po návratu se v Praze jako altista zúčastnil obou slavnostních

L

představení – Fuxovy opery Costanza e fortezza a Zelenkovy Sub olea pacis při příležitosti korunovace Karla VI. roku 1723. Následující léta prožil v různých službách ve Vídni a mimo jiné i v královské kapele ve Varšavě. V Polsku se dvacetiletý rozhodl konvertovat k protestantství. Když roku 1733 zemřel král August I. Silný, odcestoval Benda nejprve do Drážďan, kde se oficiálně přihlásil k nové víře a po letech se setkal s rodiči, kteří sem za ním přijeli. Po různých nesnázích v panských službách nyní považoval za nejdůležitější vyvázat se z poddanství, což v několika týdnech učinil. Na jaře 1733 navštívil naposledy Čechy. Za svou svobodu zaplatil 200 zlatých a prostřednictvím Johanna Joachima Quantze, který byl učitelem flétny pruského následníka trůnu (od 1740 krále Bedřicha Velikého) byl pozván na princovo sídlo do Ruppinu. Tam se mu 17. dubna 1733 představil. Téhož dne večer po společné produkci byl přijat do jeho služeb, nejprve jako primista, později jako koncertní mistr. Již tento fakt předznamenává zcela neobvyklý vztah dvou osobností – tkalcova syna a krále, kteří se na

umělecké půdě setkali jako sobě rovní virtuosové. „Není pro mne malou satisfakcí, že jsem měl milost být ve službách tohoto vpravdě velikého Fridricha a doprovázel po třicetiletí na deset tisíc flétnových produkcí Jeho Veličenstva“ – píše Benda v autobiografii z roku 1763. Když se v době válečného tažení roku 1741 v Čechách král zdržoval blízko bydliště rodiny Bendových, dal si představit jejich nejmladšího syna. Poručil mu odcestovat do Pruska jako dalšímu budoucímu členu své kapely; František Benda se chopil příležitosti a požádal, aby bylo umožněno vycestování celé rodině. To král ihned zařídil na své náklady; úlohu hrála asi i okolnost, že šlo o jeho v Čechách šikanované souvěrce. Tak byl položen základ ke svobodě a blahobytu celého rodu. Mnoho jeho členů se stalo významnými hudebníky – hlavně houslisty. Mladší Jiří Antonín dokonce v budoucnu proslulostí bratra předstihl, neboť se stal tvůrcem prvních životaschopných melodramů. Františkův syn Karel byl považován za stylově nejbližšího pokračovatele otcova v citovém přednesu adagia: „Vielleicht der beste Adagiospieler,

denn der Geist seines Vaters ruht auf ihm“, jak praví hudební almanach na rok 1782, vydaný pravděpodobně Bendovým zetěm Reichardtem. František Benda vešel do dějin jako zakladatel tzv. „berlínské houslové školy“. Měl několik desítek žáků, které cvičil mimo jiné i pomocí vlastních pedagogických skladeb, capriccií. Jeho díla, psaná v době stylových proměn od baroka ke klasicismu, se vyznačují spíše slohovými znaky baroka. Těžiště Bendovy tvorby je logicky v oblasti sólové a komorní, nechybí v ní však ani sinfonie a houslové koncerty, konzultované s mladším z bratrů Graunových, Karlem, s nímž Bendu pojilo dlouholeté přátelství. Základním pramenem k poznání jeho života zůstává autobiografie z roku 1763, která nám umělce ukazuje z nejkrásnějších stránek jako člověka skromného, zbožného, odvážného i plného dětsky nevinného „haydnovského“ humoru. Hudební tradice ctihodné rozvětvené rodiny se udržela až do dnešních dob. € Olga Zuckerová

VÝROČÍ

STRANA

FRANZ XAVER RICHTER

PO 300 LETECH Dílo tohoto letošního jubilanta sice není obecně známým kulturním statkem, ale pro ty, kdo svůj život znásobili setkáváním s uměleckou hudbou, je nesporným „pojmem“. Český i evropský klasicismus by bez něj byl citelně chudší. Už proto, že patřil mezi nejkultivovanější skladatele své doby a představoval tak tvůrčí typ, jakých v české hudbě nebylo nazbyt. Podle tradice se narodil v Holešově, ale v tamějších matrikách se zápis o jeho narození nenašel. Teprve roku 1991 byl Jiřím Sehnalem v archivních materiálech z 20. let 18. století vystopován věkem odpovídající student „Franciscus Richter Moravus Holeschoviensis, Altista et Instrumentista“. Je nanejvýš pravděpodobné, že se tento zápis týká mladých let námi ctěného F. X. Richtera, který tudíž byl synem „Matieje Rychtra“, jenž byl v jedné dobové školní matrice zapsán jako „vojak zamku w Holešovie“. Z těchto i z dalších historických dokladů vyplývá, že město Holešov se k proslavenému skladateli Franzi Xaveru Richtrovi (1. 12. 1709 – 13. 9. 1789) hlásí právem, právem je v něm umístěna jeho busta od Jana Habarty a jedno náměstí právem nese jeho jméno. Dosud postrádaný matriční zápis o jeho narození není žádnou pohromou ani zcela nezvyklou skutečností, neboť matriční zápisy toho

Č

či onoho druhu chybí u řady velkých hudebníků 18., ba i 19. století. Například u Richtrova mladšího skladatelského vrstevníka Glucka jsou jeho předkové známi jen v otcovské linii, žijící a působící většinou v Čechách, protože ledabylý farář ve falckém Weidenwangu se neobtěžoval zapsat do matriky také příjmení jeho matky. A protože tam nezapsal ani obec, z které otec Alexander Gluck své novorozeně ke křtu přinesl, je dnes obec Erasbach uváděna jako rodiště slavného skladatele Glucka jen na základě dedukce… Majíce tuto specifickou problematiku na paměti nemáme důvod zpochybňovat poznatek, že matričními zápisy doložený student gymnasia při jezuitské koleji v Uherském Hradišti „Franciscus Richter Moravus Holeschoviensis, Altista et Instrumentista“ a proslulý skladatel, houslista, pěvec-basista, pedagog a hudební teoretik Franz Xaver Richter (1. 12. 1709 Holešov /?/ – 13. 9. 1789 Štrasburk) jsou jednou a touž osobou. V Uherském Hradišti Richter studoval a jako seminarista hrál a zpíval na kůru v letech 1722–27. Co se s ním dálo v dalších deseti letech lze spíše jen odhadovat. Jeho uvažovaná součinnost s holešovskou zámeckou kapelou mladého hraběte Franze Antona Rottala (1717–1762), která existovala až od roku 1731, mohla být nanejvýš jen epizodická. Zato z předmluvy k Richtrovu pozdějšímu spisu Harmonische Belehrungen víme, že ho jeho hudební zájmy zavedly na čas i do Itálie. Další zatím nepotvrzenou dedukcí je, že – jako později znamenitý kontrapunktik – čerpal poučení i u J. J. Fuxe ve Vídni. Od roku 1736 už se zase s Richtrovou biografií pohybujeme v lépe zmapovaném terénu. V tom ro-

14

ce je doloženo jeho působení jako zpěváka-basisty ve službách württemberského vévodského dvora (Stuttgart, Ludwigsburg) a o rok později začala jeho první významná kapitola kapelnická. Na základě doporučení rakovnického rodáka Ignáce Kalouska (Klauska) ho představený benediktinského opatství v bavorském Ettalu povolal osobním dopisem do funkce ředitele jejich hudby. Nemohl mu sice nabídnout vyšší plat než měl jeho předchůdce, ale zaručil mu vyšší „distinkce“, to jest že bude sedat „u stolu pánů kavalírů“ atd. Richtrovo dvoudílné latinské velikonoční oratorium, jemuž se od jeho novodobé premiéry k oslavě dokončení restaurace klášterní basiliky v říjnu 1968 říká Ettaler Oratorium, je jeho největší dochovanou skladbou z oněch let. Vykazuje prvky dramatické, meditativní i didaktické, má rozsáhlé recitativy a árie Krista, Anděla, Hříšníka, Spravedlivého ad., oba díly končí sborem. I z Ettalu Richter po čase odešel za lepším existenčním uplatněním. V dubnu 1740 nastoupil jako vicekapelník do služeb knížete-opata v Kemptenu (Allgäu), kde se pak roku 1743 oženil s Annou Josefou Motzovou. Tam složil nejen ceněné Te Deum, ale i 12 symfonií pro smyčce, které byly 1744 vydány v Paříži tiskem, což k němu možná obrátilo pozornost frankofonního falckého kurfiřta Karla Theodora, do jehož kapely v Mannheimu v roce 1747 přešel. Lze se domnívat, že ho do Mannheimu přilákaly dvě skutečnosti: a) pro hudbu tam byly vytvořeny mimořádně příznivé podmínky včetně vyšších platů než byly jinde, b) mezi hudebníky byla řada Richtrových krajanů. V čele smyčcové skupiny kurfiřtova početného orchestru (36 hráčů!) stál „Concert-Meister Bohemus“ Jan Václav Stamic, který Richtrovi nepochybně v mnoha směrech imponoval, o čemž svědčí i to, že ho v únoru 1750 požádal, aby se stal kmotrem jeho syna Jana Václava. Richter však v Mannheimu původně nastoupil jako zpěvák-basista, ovšem nejen na kostelním kůru jako dosud, ale i v opeře (1749 zpíval např. v Galuppiho L’Olimpiade). Pak však po léta zasedal v orchestru k partu 2. houslí, komponoval – a vyjížděl na umělecká turné. Jsou doklady o jeho pobytech nejen v různých zemích Německa, ale i ve Francii, Nizozemí a dokonce i v Anglii, kde jeho symfonie, koncerty a komorní skladby vycházely tiskem od 1759,

DEN V HOLEŠOVĚ

některé z nich dokonce opakovaně. V Mannheimu strávil Richter celkem 22 let a dobová korespondence dokládá, že tam za ním jezdili i jako za učitelem skladby (viz osudy dalšího českého hudebníka-emigranta F. X. Pokorného). Z těchto zkušeností vzešel v letech 1761–67 jeho rozsáhlý traktát Harmonische Belehrungen oder gründliche Anweisung zu der musikalischen Tonkunst und regulairen Composition. Rukopis, dedikovaný kurfiřtu Karlu Theodorovi, je dnes chován v knihovně bruselské konzervatoře. Ve zkrácené verzi ho 1804 vydal v Paříži ve svém překladu mladý Friedrich Kalkbrenner jako Traité d‘harmonie et de composition. Když se v roce 1769 nově obsazovalo nejprestižnější hudebnické místo v Alsasku, to jest místo ředitele hudby ve štrasburské katedrále, byla šedesátiletému Richtrovi dána přednost před jinými uchazeči. Snad k tomu přispěla i krátce před jeho jmenováním v Mercure de France publikovaná pochvalná recenze jeho zhudebnění žalmu Super flumina Babylonis, provedeného v jednom z pařížských Concert Spirituel. V roce 1778 zažil W. A. Mozart, vracející se z Paříže přes Štrasburk, v katedrále jeho novou mši a otci o ní do Salcburku napsal, že je „charmant geschrieben“. S Leopoldem Mozartem se pak Richter setkal ještě v březnu 1786 v Mnichově, kam zajel předat svému někdejšímu mannheimskému zaměstnavateli, falckému – a od 1778 i bavorskému – kurfiřtu Karlu Theodorovi řadu svých štrasburských skladeb. Ve velkolepé štrasburské katedrále působil Richter až do smr-

STRANA

ti, maje od roku 1782, kdy ovdověl a pociťoval úbytek sil, několik pomocníků, z nichž se Haydnův žák J. I. Pleyel stal jeho nástupcem. Pro případ své smrti zkomponoval Richter smuteční hudbu, která – když nadešla ta chvíle – byla skutečně provedena a holešovský rodák byl pochován na štrasburském hřbitově sv. Havla. Jako skladatel Richter v mnoha směrech respektoval tradici. A to nejen v chrámové tvorbě, v níž zanechal řadu mší, rekviem, Te Deum, motet atd. a v níž se osvědčil mimo jiné jako nápaditý kontrapunktik. V symfonické tvorbě se novátorskému zaměření Stamicovu přizpůsobil jen částečně (stavba tématu, uplatnění dechových nástrojů, v melodice „vzdechy“, dynamika apod.) Nadále však psal i jen třívěté symfonie, končící menuetem či dokonce fugou. Jeho harmonie je ovšem i v orchestrálních skladbách bohatší a vynalézavější než Stamicova. Nejosobitěji se ovšem zapsal do dějin komorní hudby, a to především do vzniku smyčcového kvartetu. Šestice jeho osobitých kvartetů op. 5 vyšla tiskem roku 1768 v Londýně a krátce na to i v Paříži, ale vznikla patrně už kolem roku 1757. Richtrem zde uplatněný způsob tematické práce vskutku neměl předchůdce, a to ani v Haydnovi. Škoda, že právě s tímto dílem si naše zasloužilá ediční řada Musica antiqua bohemica udělala v roce 1969 velkou ostudu: pod názvem Divertimenti vydala 5 kvartet, netušíc, že vydává torso Richtrova op. 5, o jehož významu se prof. J. Racek zasvěceně vyjádřil v úvodu svazku… € Tomislav Volek

15

HOLEŠOV: MĚSTO ŽIDOVSKÉ TRADICE A STATEČNÝCH VÝSADKÁŘŮ Jedním ze zavedených způsobů portrétování měst, která se vyznačují přitažlivým geniem loci, se v pravidelném pořadu Víkendová příloha stanice Vltava staly procházky uličkami těchto měst a návštěvy jednotlivých domů v doprovodu architekta. Tento architekt se ovšem nevěnuje pouze slohovým parametrům staveb nebo urbanistickému rozměru města, ale je schopen vyprávět o historii domů. A prostřednictvím výpravy za architekturou se dostaneme nejen k událostem, které jsou s domy spojeny, ale také k širším kulturním souvislostem. Letos na začátku dubna v Poličce v rámci celodenního vysílání o Bohuslavu Martinů nás takhle prováHolešov, 1905 zel historik moderní architektury profesor Rostislav Švácha. Podobný způsob zvolíme i v pořadu, ve kterém se vypravíme do hanáckého Holešova, o kterém připravujeme celodenní vysílání ve vztahu k spoluzakladateli mannheimské školy, skladateli, kapelníku a interpretovi, rodáku z Holešova F. X. Richterovi. Naším průvodcem v Holešově bude architekt Jaroslav Klenovský. S ním se zaměříme především na židovské památky Holešova. Holešov byl totiž důležitým centrem židovského obyvatelstva na Moravě. První zmínky o osídlení Holešova Židy jsou z roku 1391. Ale až za vlády Ladislava Pohrobka v polovině patnáctého století, kdy byli masově vypuzeni z královských měst, nabývá jejich komunita v Holešově na významu. A ten se ještě zvyšuje během obnovy po třicetileté válce. V roce

1848 žilo v Holešově 1694 Židů. Pro zdejší židovskou komunitu, ostatně jako ve všech místech v Čechách a na Moravě, skončilo katastrofou období druhé světové války. Po osvobození se z nacistických koncentračních táborů vrátilo pouhých čtrnáct holešovských obyvatel židovského původu. S Jaroslavem Klenovským navštívíme především Šachovu synagogu a židovský hřbitov, památky, které přečkaly nacistické běsnění. Vypravíme se na místa spojená s pobytem Ludwiga Windera, německy píšícího židovského spisovatele, kterého Max Brod zahrnul do své knihy Pražský kruh, československého vlastence a odpůrce nacistů, jednoho z prvních studentů holešovské Vyšší zemské reálky Fr. Ferdinanda. Česky vyšlo několik Winderových knih, včetně té nejvíce ceněné, historického románu Následník trůnu. V jedné knize si Winder klade zásadní otázku, která bohužel ani dnes neztrácí aktuálnost: „Kdy bude lidská bolest opět něco znamenat?“ I další holešovské budovy byly svědky významných událostí. V roce 1524 postavili v Holešově svůj dům Čeští bratři. Dům čp. 180 přežil exodus Bratří a dosud stojí na náměstí sv. Anny. Do moderní historie se zapsali výsadkáři z elitního holešovského pluku, kteří se při srpnové invazi vojsk varšavského paktu nechtěli vzdát. Lokalitu spojenou s výsadkáři při naší procházce Holešovem nemůžeme vynechat. € Jiří Kamen

SLOVENSKO

STRANA

DNY SLOVENSKÉ KULTURY 2009 Výrazné příběhy slovenské literatury

2. 11. – 13. 11. OSUDY — PAVEL BRANKO Když jsme v roce 2004 vysílali v cyklu Psáno kurzívou první sérii hesel ze Slovníku floskulí Vladimíra Justa, ozval se nám ze Slovenska Pavel Branko s tím, že něco podobného píše o slovenštině. Protože to byly i úvahy o vlivu češtiny na slovenštinu, rozhodli jsme se jeho Úklady jazyka vysílat v esejistické řadě Psáno kurzívou v minulém roce v rámci Dnů slovenské kultury. Pavel Branko píše e-maily česky i slovensky, poslouchá digitálně Vltavu, orientuje se výborně v české literatuře. Chtěla jsem tohoto vtipného slovenského intelektuála poznat blíže, hledala jsem na internetu, ale tam pod heslem Pavel Branko figuroval pouze

člověk, narozený v roce 1921. Byla jsem přesvědčená, že ten, s nímž si píšu, musí být mladší, ale poté, co jsem se dočetla, že za své Úklady jazyka dostal v roce 2007 Cenu Romboidu (literární časopis s tradicí od časů meziválečné avantgardy), bylo mi jasné, že ten svěží duch a vtipný glosátor našeho vysílání je filmový kritik a novinář, překladatel a pedagog Pavel Branko, narozený 1921 v italském Terstu. V deníku Sme se v životopisném článku Odsouzený na doživotí píše: „Zpočátku dlouho nevnímal, že je Žid, ale Slovenský štát si ho našel. Za práci v ilegální komunistické straně ho odsoudili na doživotí. Jako zázrakem přežil koncentrák, ale už se k tomuto tématu nechce vracet. Je to minulost, která ho dnes nejméně trápí, vždyť nacismus zmizel v propadlišti dějin. To, s čím se dnes nedokáže smí-

16

řit, je současná konzumní společnost. Kapitalismus drancuje zdroje a podle něj je trvale neudržitelný. I když ho osud těžce zkoušel, nepotřebuje útěchu v podobě víry. Jeho otec byl Žid, ale židovství nijak neprožíval, byl dokonce pokřtěný. Matka byla Ruska – ale vlastně ne tak docela, byla jen součástí ruského úřednického aparátu na polském území. Mezi jejími předky se našli Němci, Rusové i Češi. Před bolševikem utekla na Sibiř, kde se setkala s otcem, který zde byl jako zajatec rakousko-uherské armády. Tak se jeho rodiče seznámili a vzali. U otce to byla láska, u matky spíše příležitost emigrovat. Dětství prožil na Hačavě, v dělnické kolonii, kde otec pracoval jako vedoucí skladu. V jedenácti letech se dostal do Bratislavy, kde otec, který chtěl, aby syn měl větší šance, koupil v Trnávce domek na hypotéku. Tam poprvé zaslechl, že je židák.“ S Pavlem Brankem jsme připravili desetidílné Osudy, v nichž bude řeč také o slovenském filmu, překladatelství, o Slovensku v šedesátých letech i za Husákovy normalizace, o literárních přátelstvích i životě v Bratislavě po roce 1989. Zde si připomeňme, co Pavel Branko možná sám vyprávět nebude: poté, co se dostal z „černé listiny“ jako publicista i překladatel, získal v roce 1997 čestný doktorát VŠMU, v roce 2000 Zlatou kameru na Mezinárodním filmovém festivalu Artfilm a Cenu slovenskej filmovej kritiky za soubor kritik a esejů Straty a nálezy 1948–98 a v roce 2007 filmovou cenu Slnko v sieti na celoživotní dílo.

2. 11. – 11. 11. ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ RUDOLF SLOBODA: RUBATO Rudolf Sloboda je jedním z nejosobitějších slovenských spisovatelů druhé poloviny 20. století. Osamělý bard z Nové vsi vystavovaný celá sedmdesátá a osmdesátá léta ústrkům režimu, zároveň ale autor šestadvaceti knih, z nichž mnohé na Slovensku, kde nebyla cenzura tak důsledná jako v Čechách, vyšly v té době v oficiálních edicích. Na to, jak výrazný autor Sloboda byl, proniká do povědomí českých čtenářů jen velmi pozvolně.

SLOVENSKO

Za jeho života byly přeloženy do češtiny dvě knihy – Narcis (1968) a Rozum (1989). Pak dlouho nic, až v roce 2006 román Láska (pod tímto názvem vyšel na Slovensku posmrtně rukopis Slobodových Pamätí), a nyní Rubato. Tento nepříliš rozsáhlý román napsal Sloboda na úplném konci osmdesátých let, kniha vyšla ve slovenštině v roce 1990. Pět let poté se osamělý a ztrápený Sloboda oběsil. Svůj vlastní příběh vypráví v Rubatu (název je odkazem k hudební terminologii – s měnící se rychlostí, s neklidným vzrušením) hlavní hrdinka, čtyřicetiletá inženýrka z dimitrovky Uršula Pátková. K její povahové výbavě patří – a na tom vybudoval Sloboda celý román –, že má potřebu neustále komentovat dění okolo sebe a rozehrávat bizarní dialogy a situace. V tom všem nalézá uspokojení, jež jí ubohá a morálně i materiálně zdecimovaná slovenská vesnice osmdesátých let 20. století dát nemůže. Zároveň je tato strašlivá a v podstatě nešťastná ženština sama sobě obhájcem i soudcem. Nad její „inteligencí“ a úsudkem už nic nestojí, a to ani v momentech, kdy opakovaně hledá a „obnovuje“ svůj vztah k Bohu. Tak se postupně dozvídáme, že usmrtila svého bývalého manžela Jána Hodžu (není jisté jestli ve vzteku nebo v sebeobraně před útokem opilce), že strávila nějaký čas ve vězení a po propuštění se provdala za alkoholického stavbyvedoucího z Devínské Nové Vsi Miša Pátka. Tomu ve svém monologu přiznává Uršula, jež se cítí morálně i lidsky vysoko nad ním, i některé dobré vlastnosti. To jí ovšem nezabrání, aby svedla gymnaziálního studenta Marcela Novotného, který je podle vesnických klepů Pátkovým úředně nepřiznaným synem. Marcel žije v polorozpadlé chalupě s duševně nemocnou matkou Máriou. Inženýrka Uršula mladému Marcelovi imponuje nejen svojí „vyzrálou krásou“, ale především inteligencí. Stane se jeho partnerkou, nejen sexuální, ale především v „intelektuálních“ diskusích. Se vší vážností vedených dialogů Marcela a Uršuly o ateismu, víře, smyslu lidského snažení, filosofii atd. Sloboda mistrně využívá ke karikování slovenské společnosti v době pozdní normalizace.

STRANA

Slobodova přesnost, se kterou popisuje všechny pokroucené vesnické charaktery, jejich gesta, zvyky, myšlenková schémata, fráze, ve kterých mluví, dokazuje, že sám autor v tomto prostředí strávil většinu svého života a dokonale do něj pronikl. Že tím celý život trpěl, je zřejmé snad více z jeho částečně autobiografických knih, ale lze to číst i z toho, jak nemilosrdně prokresluje tyto postavy v Rubatu. Uršula Pátková se vesnickým milostným dramatem, které rozehrála, náramně dobře baví. Čím je vše šílenější, tím se cítí více inspirována k dalším činům a k intenzivnějšímu přitahování a povolování šroubů na potrubí lidských osudů a vášní. Pak se ale kolem ní přeci jen začne utahovat smyčka. Inženýrka prchá. Na druhou stranu postava „nonkonformní“ a vzpurné inženýrky Pátkové slouží autorovi v závěru knihy k tomu, aby jejími ústy vykřičel do světa snad některé vlastní, obecnější odsudky pokrytecké a morálně rozložené společnosti konce osmdesátých let. Ty se týkají například kultu socialistické rodiny, slovenského rasismu nebo vyzdvihování „moderní“ medicíny a lékařů. Rubato Rudolfa Slobody do češtiny přeložila Tereza Boučková.

17

HRY O MARII

Hlavní hudební událost podzimu v Praze, premiéru čtyřdílné operní série Her o Marii Bohuslava Martinů v pražském Národním divadle, připravuje šéfdirigent londýnského BBC Symphony Orchestra Jiří Bělohlávek. Čtenářům Magazínu Klubu Vltava posílá svoje krátké vyznání. (redakce)

Páteční večer, který pro Vltavu připravili slovenští tvůrci, doplňuje obraz moderní slovenské literatury o další tři výrazná jména: Stanislav Rakús, Ivan Kadlečík a Pavel Vilikovský. Všichni tři jsou literárními kritiky, překladateli, literárními experimentátory. Páteční večer je představí jak osobně v rozhovorech o jejich díle i tvůrčích metodách, tak v ukázkách, interpretovaných předními slovenskými herci. Obraz současné slovenské literatury doplníme třemi esejemi Etely Farkašové z knihy Etudy o bolesti a jiné eseje v českém překladu a povídkou Braňo Hochela Prípad pani Katky ve slovenštině. €

Operu, respektive cyklus čtyř jednoaktových mini-oper Hry o Marii jsem poznal poprvé jako zadaný úkol – dostal jsem v roce 1982 nabídku od Supraphonu pořídit nahrávku tohoto díla s mým tehdejším orchestrem – Pražskými symfoniky, ve spolupráci s Pražským rozhlasovým sborem a předními pěveckými osobnostmi Národního divadla té doby. Byla to pro mne samozřejmě šance a výzva, kterou jsem s nadšením přijal a vrhl se do toho s ohromným elánem. Již během tohoto prvního nastudování jsem si skladbu doslova zamiloval pro její osobitou krásu, její jistou nepoddajnost, ale hlavně pro stylovou rozmanitost a vynikající charakterizační sílu hudebního jazyka, které tyto partitury přinášejí. Podruhé jsem Hry o Marii nastudoval pro scénické provádění ve Státním divadle v Brně s ansámblem Janáčkovy opery, v němž dominoval vynikající sbor. Myslím si, že jevištní realizace je báječným úkolem, který před inscenátory staví požadavek využít vrchovatě rozličnost charakteru jednotlivých her a současně zachytit, neztratit a naplnit sjednocující ideu lásky a odpuštění, které jsou hlavní inspirací, tématem a nosným prvkem druhé a čtvrté Hry. Hudební složka opery tento záměr plně podporuje, a vlastně pokud se podaří vynikajícím způsobem realizovat partituru v celé její barevné instrumentační košatosti i dramatickém náboji, je její účinnost zaručena. €

Alena Zemančíková

Jiří Bělohlávek

6. 11. PÁTEČNÍ VEČER — FENOMÉN OUTSIDER

UDÁLOST

STRANA

OPERNÍ REVOLTA BOHUSLAVA MARTINŮ – K ŘÍJNOVÉ INSCENACI V NÁRODNÍM DIVADLE V PRAZE

HRY O MARII Oslavy padesátého výročí úmrtí skladatele Bohuslava Martinů (1890–1959) pokračují i v sezoně 2009/2010. Na začátku roku jsme mohli shlédnout vynikající představení opery Juliette v ND v Brně, v Praze bude mít premiéru 29. října 2009 další z Martinů ojedinělých hudebně-dramatických děl. Hry o Marii napsané v Paříži v letech 1933–34 jsou i pro zkušeného operního návštěvníka ne-

N

obvyklou podívanou a posluchačsky nezapomenutelnou záležitostí. Hry o Marii patří k tomu nejsvébytnějšímu a nejvýznamnějšímu v Martinů hudebně-dramatické tvorbě. V duchu meziválečné avantgardy Martinů rozvolňuje operní konvence a velmi svobodně nakládá se širokou škálou výrazových prostředků – od sólového zpěvu, přes postavy tvořené skupinou zpěváků, tanec, mluvené slovo, stylizaci lidového divadla a poezie až k principům epického divadla. V tomto prvním duchovním operním díle nalézáme také některé konstantní znaky jeho pojetí opery: vysoká míra stylizace, zařazení tance a pantomimy, princip „divadla na divadle“,

18

UDÁLOST

dvojsmyslnost snu a skutečnosti, vnitřní rozpolcenost hlavních postav. Hudba Her o Marii čerpá z lidových motivů, avšak Martinů zvolená témata zpracovává s osobitou vynalézavostí a jemnocitem. Než opera je pro Hry o Marii spíše výstižnější označení „cyklus čtyř miráklových her“, které jsou tematicky propojeny s legendami o Panně Marii. Brilantně je vypracován part sboru – v žádné jiné opeře (odhlédnuto od Řeckých pašijí) mu není přisouzena tak významná role. Obzvláště ženský sbor ve čtvrté části Sestra Paskalina patří k tomu nejvzácnějšímu, co Martinů na poli sborové tvorby zkomponoval. Sbor má zde také hned několik „funkcí“: buď tvoří samotné obecenstvo, nebo tlumočí komentáře ke hrám, někde se zúčastní hry vlastní akcí a někde přijímá i úlohy hlavních osob. Martinů vnímal svůj miráklový cyklus dvojdílně – první část Panny moudré a panny pošetilé vychází z novozákonního příběhu a je to také název jedné z nejstarších liturgických her (12. století); navazuje vlámský mirákl Mariken z Nim`egue. Druhá část začíná hrou Narození Páně, na texty ze Sušilovy sbírky lidových písní, a rozsáhlá část Sestra Paskalina vycházející z předlohy Julia Zeyera (opírá se o španělský středověký mirákl – Soror Beatrix). Libreto Sestry Paskaliny je výsledkem jakési textové koláže s umělými texty a texty lidovými (Bartošova sbírka). Proto v této části „lidová složka tvoří občas jakési vybočení, podobné vložkám do starých her a i commedia dell’arte“, píše Martinů v úvodu k Sestře Paskalině. Svůj umělecký záměr objasňuje Martinů výstižně v rozhovoru s Vilémem Závadou, pořízeném před premiérou v Brně: „Opera, jak ji známe z pozdního období romantismu, má křečovitou formu a převažují v ní složky literární a psychologické výklady. Hledal jsem tedy syžet, který sám už byl dříve lidovým divadlem. Počátek jsem učinil se svým Špalíčkem, zkomponovaným na text starých legend a pohádek. Ve Hrách o Marii jsem přišel ke skutečnému středověkému divadlu, primitivnímu, bez romantických okras. Jsou to hry komorní na rozhraní mezi operou a oratoriem. (…) Proti opernímu slohu současnému jsou tyto hry spíše statické. (…) Já sám nijak nesleduji náboženské cíle a vyvolil jsem ty syžety spíše proto, že se mi dobře hodí pro moji

STRANA

Hry o Marii

muziku, to jest udělat je v lidovém tónu, a pak mi dovolují, jako vlastně pohádky, docela logicky vyhodit všechen škvár ze současné opery.“ Premiéra Her o Marii se konala v Brně v tehdejším Zemském divadle 23. února roku 1935. Skladatel spolupracoval s vynikajícími osobnostmi tehdejšího uměleckého světa – scénu vytvořil František Muzika, choreografie se ujal Emerich Gabzdyl, který svěřil jednu z hlavních tanečních rolí legendární Zoře Šemberové. Martinů již před premiérou vytvořil mnoho literárních textů vztahujících se k současné podobě opery a k popisu a poselství jeho nového operního díla. Nikdy potom již Martinů nevěnoval tolik vlastních literárních úvah, článků a rozhovorů žádnému jinému vlastnímu dílu. Tato veřejná aktivita byla zcela záměrná a měla zajistit popularitu a pochopení hudební veřejnosti. Do velké míry se to podařilo. Kritiky byly vesměs nadšené, Praha provedla ope-

19

ru již o rok později, mimo jiné i zásluhou Václava Talicha. K brněnské premiéře tehdy Listy Hudební matice napsaly: „Směle zdravíme jeden z nejživotnějších pokusů o novou formu hudebně divadelní (…) V baletní složce bylo dosaženo za vedení Gabzdylova zvláště sl. Šemberovou velmi krásné úrovně a primitivní náznakovost výpravy Muzikovy zasadila jevištní obraz do nevtíravého a poddajného prostředí.“ Oceněn byl také dirigent Antonín Balatka a režisér Rudolf Walter. Tanečnice Zora Šemberová vystupovala v sólové roli ve hře Mariken z Nim`egue – v příběhu naivní dívky z venkova, která se nechá poblouznit lákadly velkoměsta a zaprodá se ďáblu. Po setkání s Pannou Marií skrze pouliční představení se dá Mariken na pokání. Když umírá, ďáblovi sice již patří její tělo, ale její duše je spasena. Zaznamenána je četná korespondence s výtvarníkem scény Františkem Muzikou. Martinů se mu zde snaží velmi obsáhle vyložit svoje představy o scénické podobě všech čtyř her. V poznámce k první části Panny moudré a panny pošetilé vlastně odhaluje své zakořeněné vnímání prostoru, které získal během svého dětství na věži poličského kostela: „Co bych hlavně chtěl docílit, je, nevím jak bych to řekl, pocit prostoru do výšky, jako by se chtěl člověk odlepit od země a vzletět, tedy dekor, který jaksi zřejmě utíká nahoru, Vy si asi myslíte, že se to lehko povídá, ale je to něco takového.“ S dalším věčným motivem jeho hudebně-dramatických děl se setkáváme ve hře o sestře Paskalině: „Sestra Paskalina, legenda. Je to historie o sestře, která utekla z kláštera a po mnoha letech se vrací a shledá, že byla po onen čas stále Marie na jejím místě místo ní a nikdo nic nezpozoroval. Všechno se odehrává spíše jako ve snu a výsledný dojem musí být jako rozervaný sen, s logikou, to jest nelogikou snu.“ O společenském ocenění nové opery svědčí i jiný velký úspěch Martinů – v říjnu 1935 mu byla udělena státní cena za Hry o Marii, společně s Podzimní symfonií Vítězslava Nováka. Před válkou provedlo Hry o Marii ještě divadlo v Olomouci (1938), po roce 1945 poté České Budějovice (1968), Plzeň (1968) a znovu Praha (1969). Ze zahraničních provedení musíme zmínit inscenaci ve Wiesbadenu (1966). € Lucie Berná

FESTIVAL

STRANA

PODZIM Prolog nového rozhlasového projektu

Nejistota vládne nejen v ekonomice a finančnictví, ale i v hudbě. Ještě před několika lety by nikoho nenapadlo, že festival Pražský podzim, který chtěl konkurovat Pražskému jaru, zanikne. Stačí, když hlavní sponzor zavře penězovod. Jak tomu bývá, i v tomto případě se otevřel prostor pro vznik něčeho nového. Souběhem uvažování dnes již bývalého generálního ředitele Českého rozhlasu Václava Kasíka a ředitele Symfonického orchestru Českého rozhlasu Jana Simona povstal nový hudební Pegas – Rozhlasový podzim, jehož páteří budou (11. – 30. září 2009) rozhlasové orchestry. Dva večery nabídne náš SOČR, přirozeně s důrazem na českou hudbu, lipský MDR předvede pod vedením renomovaného dirigenta Juna Märkla kromě Beethovena Dvořákův Koncert h moll se známým cellistou Danielem Müller-Schottem, orchestr Maďarského rozhlasu přiveze „svého“ Kodályho a Lisztův 2. koncert zahraje v Evropě jeden z nejznámějších maďarských pianistů Jenö Jandó. Bonbonkem pak bude večer Komorní filharmonie Holandského rozhlasu s efektním barokně klasickým programem: Händel a jeho Hudba k ohňostroji, díla Bachova syna Johanna Christiana a Mozart. Navíc koncerty Mozarta a jeho vzoru Johanna Christiana Bacha zahraje vynikající klavírista (a také cembalista) Melvyn Tan. O festivalu jsem si povídal se dvěma velmi důležitými osobnostmi pořadatelského team worku –

N

ředitelkou společnosti Radioservis, jež je rozhlasovým vydavatelstvím, Kateřinou Konopáskovou a Jakubem Čížkem, vedoucím mezinárodního oddělení Českého rozhlasu. Paní Konopásková, jak se dostal Radioservis k pořádání festivalu? Český rozhlas byl řadu let mediálním partnerem festivalu Pražský podzim. Generálním partnerem této akce byla Zentiva. Protože převládalo přesvědčení, že je škoda po zániku Pražského podzimu opustit rozhlasovou myšlenku a zklamat posluchače, kteří byli zvyklí v září navštěvovat kvalitní koncerty, tak se ředitelé obou institucí setkali a dohodli se na vytvoření společného nového projektu, který by preferoval rozhlasová tělesa. Český rozhlas vypomáhá s organizací, zajišťuje podstatnou část propagace a marketingu a samozřejmě zajišťuje rozhlasové přenosy; finanční rámec naplnila Zentiva. Organizačním zabezpečením celé akce byl pověřen Radioservis. Problémem byl nedostatek času, protože vše vzniklo v dubnu a program musel být koncipován už v květnu. Půl roku pro přípravu zcela nové akce je skutečně šibeniční termín. Už do začátku června, kdy byla vytištěna programová brožura, musely být vyřešeny všechny základní věci. Dát festivalu jednotící základní rámec nebylo těžké. Přirozeně

20

jím je prezentace evropských rozhlasových těles. Samozřejmě i ty mají svůj dramaturgický plán, závazky, takže bylo třeba vyjednávat. Mantinely prvního ročníku, nebo spíše prologu, byly finanční budget a vymezený čas na přípravu. Připravili jsme tedy pět koncertů a podle mého mínění bylo v rámci daných omezení dosaženo maximum možného. Jsou zde velmi dobré orchestry včetně našeho domácího rozhlasového tělesa a renomovaní sólisté. Kolik lidí se festivalu věnuje? V Radioservisu dva, jeden člověk z rozhlasového marketingu, jedna dívka z produkce Concertina Praga. Pouze jediný člověk se tomu věnuje na sto procent (především prodej lístků a s tím související propagace) a dělá jakéhosi hlídacího psa, abychom neprošvihli různé termíny a podobně; jinak existuje jakýsi organizační „triumvirát“ – já, Jakub Čížek, který má zkušenosti s pořádáním hudebního festivalu a prosazuje festival do sítě EBU, a ředitel SOČRu Jan Simon, který má hlavní slovo v dramaturgii. Zázemí velké organizace, jakou je Český rozhlas, je v tomto případě nedocenitelné. I když letošní prologový festival vznikal v časové tísni, nabízíte pětici renomovaných dirigentů a pětici kvalitních sólistů, kteří mají v evropském hudebním životě dobré jméno. Jak jste je vybírali? Obecně lze říci, že zahraniční orchestry nabídly dramaturgii a sólisty, výběr sólistů dvou koncertů Symfonického orchestru Českého rozhlasu je věcí Jana Simona. Dramaturgie koncertů je poměrně konzervativní. Budete v dalších letech originálnější? I když posluchači jdou po jistotách, tak bych ráda byla v budoucnu odvážnější. Myslím, že bude dost času na diskusi, jakým jít směrem. Jaká je vaše představa? Jednotící myšlenka festivalu rozhlasových orchestrů by byla asi do budoucna pro posluchače málo, i když takováto tělesa mají v Evropě vysokou úroveň. Festival by měl dát prostor i pro další soubory. Například s Českým rozhlasem je

FESTIVAL

spjat Big band a BROLN. Rádi bychom se pustili i touto komornější cestou. Přirozeně tomu bude odpovídat výběr prostor, kde se koncerty konají. Pro regulérní první ročník by bylo ještě smělé vykročit za hranice Prahy, ale i to je námět k přemýšlení, jak festival rozvíjet. Už jen využít potenciál Českého rozhlasu, který má v každém kraji studio, může být velkou výzvou. Nejenom kvůli často dobrým koncertním prostorám, ale i kvůli posluchačům, kteří by zajímavé živé rozhlasové akce možná uvítali více, nežli v hudbou přesycené Praze. Pane Čížku, pořádání hudebního festivalu je pro Český rozhlas do určité míry vstupem do nové role. Co bylo podle vás podnětem? Český rozhlas pořadatelské zkušenosti má. Příkladem může být Concertino Praga, Concerto Bohemia, soutěž Prix Bohemia. Určitá paralela se nabízí s Pražským podzimem, který se letos už neuskuteční. Jistě nejen kvůli názvu „podzim“, ale kvůli linii partnerství a velkému množství živých přenosů a záznamů. Pro Český rozhlas to byl zajímavý artikl doma a v zahraničí. Další linií byl rozhlasový projekt, kdy na Pražském podzimu v rámci desetileté smlouvy pravidelně vystupovala rozhlasová tělesa. Myslím, že právě toto vedlo bývalého generálního ředitele ČRo k úvaze, jak na to navázat a jak tuto rozhlasovou linii ještě prohloubit. Mezeru tedy vyplňuje nový festival, který sice přišel s poněkud jinou ideou, ale návaznost na Pražský podzim tu bezesporu je. Rozhlasová myšlenka je asi to hlavní, co by mělo vyniknout a oslovit posluchače.

STRANA

Melvyn Tan (27. 9.) Pavel Kašpar (19. 9.)

Jaké jsou pilíře této rozhlasové ideje? Prvním je promyšlené zvaní zahraničních rozhlasových orchestrů a ansámblů do Prahy, druhým je možnost natáčení všech koncertů, které budou nabídnuty do Evropské vysílací unie, přičemž koncert orchestru Holandského rozhlasu 27. září se bude vysílat i videopřenosem na webu Českého rozhlasu. Třetím pilířem do budoucna by mohla být ambice, že by festival nabízel příspěvek naší hudební kultuře v podobě světových a českých premiér, případně výjimečných interpretací. Narážím tím na skutečnost, že rozhlasové orchestry veřejnoprávního charakteru jsou všude v Evropě průkopníky soudobé vážné hudby, tedy nejenže ji živě hrají, ale i natáčejí. Jak budete vybírat současnou hudbu? To už hodně předbíháme. Ale dovedu si představit, že by zahraniční orchestr uvedl českou premiéru svého domácího skladatele a že by Český rozhlas vybídl našeho špičkového komponistu k napsání skladby pro Rozhlasový podzim a je jedno, zda ji provede SOČR nebo hostující těleso.

Jun Märkl (11. 9.)

Sophia Jaffé (30. 9.)

Daniel Műller-Schott (11. 9.)

21

Stephen D’Agostino (22. 9.)

Jestliže osou festivalu budou rozhlasová tělesa, je z čeho vybírat? Když se podíváte na rodinu veřejnoprávních vysílatelů – rozhlasy a televize, sdružené do Evropské vysílací unie, která zahrnuje více než 70 aktivních členů a další přidružené instituce Severní Ameriky, Japonska a Austrálie – tak téměř všude najdete aspoň jedno rozhlasové těleso, orchestry, sbory, jazzové big bandy. Jen v Německu vysílá třináct rozhlasů. Myslím, že bude do budoucna nezbytné, aby byl Rozhlasový podzim žánrově pestřejší. € Luboš Stehlík

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ

STRANA

EUGÈNE FROMENTIN:

DOMINIK

„Poprvé jsem se s Dominikem setkal na podzim. Náhodou jsem ho poznal v ročním období, které měl nejraději a o němž často hovořil, asi proto, že se v něm opakuje všechno bytí ve zmírněné podobě a naplňuje se a dokonává v přírodním rámci průzračného ticha a stesku. ,Mám nešťastný sklon,‘ říkával mi od té doby často, ,a nedaří se mi ho vždycky zažehnat. Snažil jsem se ze všech sil, abych nebyl melancholikem, i v mladém věku je to přece směšné, což teprve v mých letech. Ale některým lidem leží na duši jakási

P

tesklivá mlha mlh a ta se pak jako déšť rozlije i po jejich jejic myšlenkách.‘ “ Těmito sslovy začíná román Dominik francouzského malíře, prozaika a výtvarného kritika Eug`ena Fromentina (1820–1876). Dominik je něžný, steskem a nostalgií obestřený příběh mladé lásky, zarámovaný hrdinovou současností. Odehrává se na jihofrancouzském venkově, v okolí Fromentinova rodného města La Rochelle, v melancholické rovinaté krajině u moře, kterou romanopisec umně evokuje v proměnách ročních období s básnickou i malířskou jasnozřivostí zároveň, a v Paříži. Nejpůsobivější jsou autobiograficky laděné evokace chvil strávených na venkově, kde autorovu ruku vedla nešťastná láska přerušovaná okamži-

ky prchavého štěstí: „Dva měsíce strávené s Madeleinou v našem osamělém domě v široké krajině, na břehu moře, v tak krásné roční době, ten skvělý pobyt v mých vzpomínkách zůstává jako neustálé střídání rozkoší a muk, a jimi jsem se očistil. Nebylo ani jediného dne, aby mě nepoznamenalo větší či menší pokušení, ani jediné minuty, aby mi nebušilo srdce, nerozechvěl jsem se, nedoufal a nezoufal láskou. Já, který jsem si ty slavné vzpomínky zachoval v paměti, mohl bych vám dnes říct přesné datum a ukázat i místa, kde se zachovala stopa tolika nepatrných pocitů. Ukázal bych vám zákoutí parku, schody na terasu, místo na poli, ve vsi, na břehu moře, kde se i v duši necitelných věcí uchovaly vzpomínky na Madeleinu a na mě, a kdybych je ještě hledal, Bůh mě toho chraň, našel bych je tak patrné, jako by to bylo druhý den po našem odjezdu.“ Pro jemnou citovou analýzu a stylovou propracovanost je Dominik považován za jeden nejlepších francouzských psychologických románů 19. století. Tohoto románu si vysoce cenil i český básník a překladatel Ivan Slavík, jak o tom svědčí zápis v jeho publikovaném deníku Hory roků (nakl. Triáda, Praha 1999). Euge` ne Fromentin byl nejprve znám jako malíř, krajinář okouzlený barevností africké přírody. Teprve dvě cestopisné knihy (Léto na Sahaře, 1857; Rok v Sahelu, 1859) jej přivedly k literatuře. Vedle výtvarných kritik shrnutých do svazku Staří mistři (1876) napsal Fromentin jediný román, Dominik (1863). Působivě komponovaný příběh nešťastné platonické lásky mladého muže ke starší provdané ženě je v podstatě autobiografický. Na konečné verzi textu se radami podílela spisovatelka George Sand,

22

která Fromentinovi poskytla řadu rad týkajících se zejména kompozice románu. Autobiografičnost románu je jednoznačná: potvrzuje ji řada svědectví současníků i Fromentinova korespondence (Dopisy z mládí, 1912). Románová usedlost Trembles, to je venkovský dům Fromentinových rodičů poblíž La Rochelle – Saint-Maurice. Městečko Ormesson – to je autorova rodná La Rochelle. A to nejdůležitější – Madeleine se sice ve skutečnosti takto nejmenovala, ale předobraz románové hrdinky opravdu existoval: byla to dcera námořního kapitána, po matce s kreolskou krví, hnědovláska s bělostnou pletí, veselá, oduševnělá žena dosti koketní povahy... Byla o čtyři roky starší než Fromentin. Ve věku sedmnácti let se provdala za staršího muže, který ji nedokázal učinit šťastnou. V nepřítomnosti svého muže přijímala doma nebohého zamilovaného Fromentina, v jehož návštěvách spatřovala vítané zpestření domácí nudy. Zdá se však, že jejich vztah zůstal čistě platonický. Nešťastný Fromentin nakonec odjel studovat do Paříže, odkud se vracel na prázdniny za svou láskou. To trvalo až do roku 1844, kdy žena zemřela ve věku sedmadvaceti let po těžké operaci. Fromentin v šoku z její smrti uvažuje o vstupu do řádu, nakonec se uchýlí do samoty v Meudonu nedaleko Paříže, odkud si dopisuje s přáteli. Oba jsou pochováni v Saint-Maurice nedaleko La Rochelle. Desetidílnou četbu na pokračování z románu francouzského spisovatele z překladu Evy Formánkové připravila Ilona Janská. € Petr Turek

 Četba na pokračování: od 20. 9., vždy v 18.30 hod.

STRANA

VÝROČÍ

HALASOVO VRTAČIVÉ SLOVO Stojíme-li na kunštátském hřbitově nad hrobem básníka Františka Halase, jehož ústa už dávno sevřelo pletivo kořenů a kde stěna mezi vezdejším a tamtím je tenká jak okvětní plátek, slušelo by se mlčet, postát, nerušit. Vždyť to nevyslovené a promlčené je také plné významů a nese v sobě intenzitu, která se vyrovná vyslovenému. Ostatně sám básník kdesi naznačil, že čas „vyplaví ji/lasturu hlíny hřbitovní/kdo k uchu přiloží ji/co zví co zví od ní.“ A motivy ticha, mlčení a tmy přece patří k erbovním znakům Halasovy poezie. Krásný text o tom napsal Jan Tomeš a nazval jej příznačně: Básníkova cesta k mlčení. Čím Halas před lety zaujal dospívajícího jinocha, který jeho knihy nosil po kapsách? Neokázalostí, věrností přátelům, družností k mladším veršotepcům, ostrozrakem, drkotáním rytmu, rozlámaností verše. Jeho psaní mi připomínalo práci širočiny při osekávání trámu. Literární kritik Jan Franz přirovnával Halasovu tvorbu ze 40. let k orbě paseky rádlem, které se každou chvíli zachytne o nějaký křemen či kořen v zemi nebo jako když

S

se hryže kus tvrdého masa jen tak několika zuby a ty se div nevylomí. Jednoduše řečeno – cítil jsem za jeho básněním přímo fyzickou práci, námahu a úsilí, jakési rukodělné ručení, které však nikterak viditelně netrčelo. O jeho básnickém profilu Šalda dokonce říká, že se vyštrachává „z vlastních

kořenů, které jsou uzlovité, temné, hlubokého ponoru“. A sám básník k tomu dodává: „Nevyznal jsem se nikdy příliš v technice básnického řemesla. Proto ty verše tak často skřípaly a kodrcaly, ale co jiným trhalo uši, já slyšel jako nebeskou muziku a vrtačil si to po svém dále.“ Připadalo mi, že

23

Halas při práci intuitivně sestupoval do sklepení paměti či podvědomí. Kdysi jsem četl o básníkově rodu a Jan Halas mi nedávno půjčoval genealogický strom rodu Halasů, tu zajímavou sondu do hlubin časů. Drnčí tam dvě vsi – Brťoví, v jehož jméně ještě šumí lesy a včely, a Rozseč, kdysi vykácená plošina pro stříbrnou těžbu na ostře vyfukovaném návrší. Tam odtud pochází první známí Halasové – Jíra Halas a Matěj Halas, rok 1631. Dokonce se tam dozvídáme, že Jíra Halas musel odvádět vrchnosti do Kunštátu 7 slepic, 12 vajec a ovsa jeden korec. Ale proč to připomínám – většina známých básníkových předků byli tkalci. Možná, že právě ten kodrcavý, skřípavý rytmus tkalcovského stavu přecházel z generací básníkovi takříkajíc do krve. Dokonce v jednom válečném dopise Jana Franze adresovaném Halasovi čteme: „Když tvé verše dneska čtu, už mi to připadá, jako když se tká na stavu nějaká nepravidelně vzorkovaná látka, nebo jako pocuchaná vlna, anebo posléze jako bujná kštice potřebující černého hřebene.“ Chci tím vším říci, že Halasova svojská střídmost a prosetost, jakási odvaha slova odvažovat, jazykem nechrlit, nýbrž obtěžkávat, stále odolává korozi času, nezvětrává a pevně stojí proti tomu dnes tolik rozlezlému mušinci žvástu, zábavnosti literatury a umění vůbec, proti inflaci slova, rozlezlé i v dnešní básnické produkci. Halas usvědčuje. A nejen svým tvůrčím zaujetím, ale i řízným vyhraněním, pojmenováním, nebojácností. Na konci října uplyne šedesát let od smrti Františka Halase a my si jeho tvůrčí odkaz připomeneme v básnickém Souzvuku i esejistické řadě Psáno kurzívou. € Miloš Doležal

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ

STRANA

PETR CHUDOŽILOV

FOTO — PETR VÁCHA ZDROJ — ČTK, fotoarchiv do roku 1989

LAHVOVÁ POŠTA

Petr Chudožilov – cigareta

Literární redakce Českého rozhlasu 3 Vltava připravuje dvanáctidílnou četbu na pokračování z knihy českého spisovatele Petra Chudožilova žijícího ve švýcarské Basileji. Děj tohoto románu v epizodách se odehrává od druhé poloviny 60. let do počátků takzvané normalizace. Spisovatel a publicista Petr Chudožilov se narodil 2. února 1943 v Prostějově v rodině ruského exulanta. Do roku 1957 žil na Moravě, potom v Praze. Po maturitě na pražské jedenáctiletce (1960) pracoval jako redaktor ČTK, dřevorubec, závozník, přidavač, mlé-

L

kař. V letech 1966–1970 při zaměstnání studoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy v Praze, ale studium ukončil bez závěrečných zkoušek. V období 1967–1969 byl redaktorem Literárních novin, Literárních listů a Listů. Poutavé reportáže, ale i úvahy, fejetony a povídky také uveřejňoval ve Filmových a televizních novinách, Plameni, Orientaci, Sešitech pro mladou literaturu, Práci aj. Od roku 1969 byl ve svobodném povolání. Od roku 1971 pracoval jako noční hlídač, řidič, stavební dělník. Byl signatářem Charty 77 a v roce 1982 se s rodinou pod nátlakem Státní bezpečnosti vystěhoval do Švýcarska. V exilu pracoval opět v rozmanitých, často dělnických profesích a zároveň studoval a znovu nedostudoval na basilejské univerzitě historii. Později se živil jako nezávislý publicista a spisovatel. V polovině 80. let začal psát fejetony pro české vysílání Hlasu Ameriky. Po listopadu 1989 přispíval zejména do Lidových novin, ale také do Revolver Revue a její Kritické přílohy a dalších periodik. Spolupracuje s Českým rozhlasem. Je autorem večerníčků, vysílaných Bavorským rozhlasem. V německy mluvících zemích se stal úspěšným autorem literatury pro děti, především pohádek a fantastických povídek: v roce 1991 byl jako tvůrce dětské literatury zapsán na Čestnou listinu IBBY, v roce 1993 získal Evropskou cenu za nejlepší německy psanou pohádku za povídku Der Mantel ze souboru Charlotte von Huglfing. Česky vydal knihu povídek Kapři v kvetoucích trnkách (1969, 1970, 1996), pohádky Na velrybě, soubory fejetonů Boj o fusekli (1996) a Kulturní

24

šok aneb setkání třetího druhu (2000), nostalgický dětský příběh Balada o Bobíkovi (1998), výbor z publicistiky Proč necítím národní hrdost (1999) a povídky Papír je poslední domov (2003). Autobiografická kniha Lahvová pošta podle autorova vročení vznikala od roku 1966 až do roku 2008. Odehrává se v atmosféře agónie novotnovského Československa druhé poloviny šedesátých let, událostí roku šedesát osm, zejména ruské okupace a postupně přicházející normalizace. Autor v ní vypráví příběhy pražských intelektuálů, literátů, výtvarníků, vědců i umělců, kteří v těchto letech hledali azyl i vzájemnou podporu ve staroměstských hospodách. Sjednocujícím i obranným prostředkem proti nepřátelskému vnějšímu světu je alkohol, v obrovském množství prolévaný hrdly nešťastníků, jimž spisovatel, včetně sebe, přidělil expresivně laděná jména a přezdívky. Zasvěcení je většinou dokáží identifikovat, avšak všechny postavy románu přesně neodpovídají postavám skutečným – někdy skuteční aktéři sloužili jen jako inspirace k vytvoření jedné postavy. Název knihy odkazuje ke dvěma hlavním konotacím – jednak k té alkoholické, ke všem těm vypitým lahvím a půllitrům, které snad pomáhaly přežít, a zároveň upomíná na poselství vložené do zazátkované lahve vhozené do moře. Je tu na jedné straně marnost takového počínání, avšak zároveň i naděje, že se zpráva jednou někde objeví. € Jiří Vondráček

 Český rozhlas 3 Vltava, 12.–23. 11., vždy v 18.30

JAZZ

STRANA

Posluchači se mohou opět těšit na nový přísun komentované hudby v tradicionalisticky zaměřeném dopoledním Jazzofonu, kaleidoskop veškeré světové i tuzemské produkce přinese Jazzový podvečer a nespavcům zanotuje Noční vlna jazzu. Vše v tradičních časech, beze změn, a ani páteční podvečery v tomto směru nebudou představovat žádnou výjimku – opět zaměří svou pozornost k živým koncertům, respektive k jejich záznamům. Na přelomu srpna a září se v pražském Paláci Akropolis uskutečnila významná hudební událost. Své padesátiny oslavil ve velkém stylu hudebník, který posledních dvacet let udává se stupňující razancí tón i tempo současného českého jazzu – Jaromír Honzák. Kromě toho, že by mu nikdo ono jubileum netipoval (posledních deset let vypadá stále stejně), jeho oslava nesla i další pozoruhodnosti. V jeden večer totiž zahrály snad všechny hudební soubory, s nimiž dříve působil nebo právě působí. A těch bylo minimálně sedm! Vedle jeho současných jazzových projektů Jaromír Honzák Quartet, Face of the Bass a Sato-San To vystoupili například aktuální Honzákovi nejazzoví spolupracovníci Bratři Ebenové anebo jen pro tuto příležitost znovuobnovená kapela Čikori s Ivou Bitovou a Vladimírem Václavkem. Třetí a historicky neméně pozoruhodnou dominantou Honzákovy oslavy narozenin byl křest nového CD Little Things, jenž na jaře nahrál s českopolským kvartetem a přizval si též velevzácného zahraničního hosta Chrise Cheeka. A právě jarní nahrávání aktuálně vydávané desky zachytil štáb Českého rozhlasu v jeho živelném stádiu na jednom z koncertních představení, která Honzákův kvartet s Chrisem Cheekem absolvoval. Hned v úvodu září (4. 9. a 11. 9.) proto v souvislosti s pořádaným slavnostním koncertem a křtem desky Little Things přinášíme záznam hudebního představení Jaromíra Honzáka, Chrise Cheeka, kytaristy Davida Dorůžky, pianisty Michala Tokaje a bubeníka Lukasze Zyty uskutečněného na festivalu Jazzinec 2009. Říjnová vysílání pořadu Jazz Live budou zaměřena na mezinárodní festivaly. Po koncertu Dave Hollanda, který se představil na letošním Pražském jaru a jehož záznam vysílala Vltava v srpnu, budeme pokračovat dalším záznamem z Pražského jara

P JAZZ páteční

FOTO — MILOŠ ŠÁLEK

NA VLTAVĚ

Po dvou měsících prázdnin, kdy byly především reprízovány ty nejlepší jazzové pořady, které Vltava za uplynulý rok odvysílala, znovu od září tradičně začínají hudební publicisté zprostředkovávat své aktuální postřehy ze světa jazzu všech období, stylů a žánrů.

Chris Cheek

25

– koncertem kapely Rhythm Desperados. Tento soubor vznikl v roce 2003, kdy působil se zpěvačkou Tonyou Graves (známou především z populárního funky bandu Monkey Business). Stylově se zaměřil na fúzi jazzu, rocku, latinskoamerické hudby a soulu. Repertoár přejal od Milese Davise, Herbie Hancocka nebo Weather Report a tyto jazzové standardy doplnil o osvědčené hity Borise Urbánka z 90. letech minulého století. Rhythm Desperados dnes již s Tonyou Graves nevystupují, ovšem zbytek osazenstva zůstal zachován. Po boku klávesisty Borise Urbánka v kapele hrají bubeník Michal Hejna, baskytarista Martin Lehký, saxofonista Michal Žáček a perkusista Pavel Plánka. Tito jazzrockoví desperáti by jistě nadzvedli ze židlí nejednoho zarputilého milovníka opery či romantické klavírní písně. Záznam koncertu proběhne na Vltavě v prvních dvou pátcích měsíce října (2.10. a 9.10.). Nedlouho po odeznění poslední akce Pražského jara se uskutečnil další hudební festival, menší rozsahem, avšak v pravdě evropského významu. Jazz Bridge, jak zní jeho oficiální název, se od dob svého vzniku specializuje výhradně na bigbandy. Svou historii započal v roce 2004 jako festival oslavující vstup České republiky do Evropské unie. Za symbol nového politického spojení byl zvolen tzv. mediální most, jímž Český rozhlas 3 – Vltava zprostředkoval přenosy koncertů do zemí Evropské vysílací unie. Vltava byla letos opět přítomna a pro své posluchače zaznamenala hudbu spolu s atmosférou všech tří koncertů, které na Mánesu zazněly. Pro podzimní část vysílání redakce vybrala koncert bigbandu Kentonmania s významným hostem – americkým saxo-

STRANA

FOTO — IVAN MALÝ | MHF PRAŽSKÉ JARO

JAZZ

Rhytm Desperados

fonistou Donem Menzou (působil jako sólista a aranžér například v orchestrech Maynarda Fergusona, Stana Kentona nebo Buddyho Riche). Orchestr Kentonmania se jmenuje po slavném Stanu Kentonovi, jenž jako první zařadil do svých aranžmá lesní rohy a historicky tak obohatil bigbandový zvuk. Název je tedy opravdu velmi příznačný, protože hornista a lídr souboru Rudolf Mazač zařadil do svého bigbandu neobvykle rozsáhlou sekci lesních rohů čítající osm těchto hráčsky velmi náročných nástrojů. Koncert orchestru Kentonmania si mohou posluchači Vltavy vychutnat ze záznamu v pátek 16. října. Na konci listopadu 2009 u nás zahraje letos již podruhé v rámci celoročního festivalu Jazz Meets World jeden

z nejpozoruhodnějších jazzových hudebníků současnosti Avishai Cohen. Bude proto zajímavé sledovat, zda naváže na úspěšný koncert z března tohoto roku, kdy si bezvýhradně podmanil publikum v Paláci Akropolis novým projektem Eastern Unit, který se blíží world music mnohem více, než jeho tradiční trio. Oproti dřívějšku se projevil hlavní hudební rozdíl, mimochodem zaznamenaný na nejnovějším albu Aurora, tím, že Cohen přibral do svého týmu zpěvačku Karen Malaka a s ní dokonce odhalil vlastní vokál. Světu tak přinesl tradiční izraelské písně v jazzovém hávu. Organizátoři Jazz Meets World navíc vsadili na slavnostnější kartu a situovali druhý letošní Cohenův koncert do reprezentativních prostor Dvořáko-

26

vy síně pražského Rudolfina. Opět se vedle Avishaie Cohena a Karen Malaka představí pianista Shai Maestro, hráč na arabskou loutnu oud Amos Hoffman a mladičký perkusista Itamar Doari. Český rozhlas 3 – Vltava odvysílá záběry z tohoto koncertu v prvních dvou listopadových pátečních Jazzových podvečerech (6. 11. a 13. 11.). Nesmíme opomenout, že pod hlavičkou Jazz Live se také objevují záznamy koncertů z Mezinárodního festivalu jazzového piana. Seriál o jazzových pianistech, který připravuje a uvádí Vladimír Truc, prostupuje vysílání Vltavy celým rokem, a tak ani závěr roku nebude ochuzen o koncertní ukázky umění jazzového klavíru z celého světa. Kolekci podzimní nabídky pak doplňují koncerty z krajských studií Českého rozhlasu – Brno a Českého rozhlasu – Olomouc a páteční přenosy Euroradio Jazz Season. Z dosud neodvysílaných nahrávek, pořízených letos přenosovým vozem Českého rozhlasu, na posluchače čekají v dohledné době koncerty z festivalu Jazz Černošice 2009, kde se představili například kytarista Jonathan Crossle (Jižní Afrika) nebo třeba pozoruhodné slovenské trio PaCoRa s cimbálem a svérázným propojením jazzu a hudebního folkloru. Náš štáb byl také přítomen na festivalu Jazz Polička 2009, odkud přivezl hudební záznamy souborů Elisabeth Lohninger Quartet (USA) nebo Ruchadze Band Amsterdam Beyond (Holandsko, ČR). Redakce jazzové a populární hudby Českého rozhlasu 3 – Vltava připravila bohatý program a snad i z těchto několika odstavců vyplynulo, že jazzový podzim 2009 bude pestrý a plně nasycený příležitostmi k nevšedním hudební zážitkům. € Václav Vraný

HOMMAGE

STRANA

JOSEF KOTEK 11. 4. 1928 — 3. 6. 2009

Nejvýznamnější historik české populární hudby, muzikolog a publicista PhDr. Josef Kotek, CSc. zemřel ve středu 3. června 2009 po déle trvající nemoci v Praze ve věku 81 let. Autor řady sociologických studií, analýz českého šlágrového trhu a především dvousvazkových Dějin české populární hudby a zpěvu patří neodmyslitelně k pilířům české hudební vědy a publicistiky. Cesta za jeho zálibou, která se stala celoživotním posláním, přitom nebyla jednoduchá. Narodil se v Praze, maturoval na gymnáziu v Mladé Boleslavi a v roce 1947 začal studovat právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Po únorových událostech roku 1948 byl však ze studií z politických důvodů vyloučen a nucen pracovat jako dělník a sloužit vojenskou službu v Pomocných technických praporech (nechvalně proslulé PTP), např. v kladenském dole. Ke studiím se tak mohl vrátit až v roce 1953, kdy si zvolil hudební vědu a zároveň i dirigování na HAMU. Když pomineme krátkodobé angažmá sbormistrovské a redaktorské (Hudební rozhledy v letech 1957–1961), můžeme říci, že většinu svého aktivního života, od roku 1962 až do odchodu do důchodu v roce 1993, zasvětil poslání odborného a později vědeckého pracovníka, specializovaného na českou populární hudbu. Stále stejné pracoviště postupně

N

Josef Kotek – podobenka z konce 60. let

27

proměňovalo názvy – nejprve šlo o Ústav pro hudební vědu ČSAV, pak o hudební oddělení Ústavu teorie a dějin umění ČSAV a konečně, od roku 1990, Ústav pro hudební vědu AV ČR. Josef Kotek byl publikačně velmi aktivní, spolupracoval s řadou médií jako autor i jako člen redak-čních rad (Melodie, Gramorevue, Hudební rozhledy, Hudební věda), napsal a odmoderoval řadu rozhlasových pořadů a připravil mnohé gramofonové edice (např. Sjezd swingařů nebo Písničky a songy E. F. Buriana). Byl příkladně systematický a pečlivý, zejména co se důkladného zpracování pramenů týče, jeho práce vždy obsahovaly zajímavé obrazové přílohy, grafy a podobné názorné příklady. Jako kolega byl velmi laskavý a trpělivý a nezištně obětavý. Bezpochyby se zasloužil o to, že začala být u nás populární hudba vedle hudby vážné akceptována a vnímána jako seriózní předmět vědeckého bádání. A hlavně – odpracoval tu základní černou dřinu, kterou jeho následovníci již nemusí absolvovat: prokousal se spisy Zdeňka Nejedlého a spoustou tiskovin 19. i 20. století, které jsou pro dnešního čtenáře velmi nezáživné, a vytahal z nich to podstatné, co se týká české populární hudby. Na práce Josefa Kotka tak lze jen s radostí navazovat. Josef Kotek byl ze staré školy a vždycky se díval s velkou nedůvěrou na elektronické vymoženosti. Jeho historický záběr sahal až po rockovou hudbu, kterou respektoval, ale za její hranice již nikdy nešel. Počítače nikdy nepřijal za své. Všechny své práce psal až do posledního dechu na jednom stařičkém kufříkovém psacím stroji. K jeho obvyklým průpovídkám patřilo „zvyk je železná košile“ anebo „vot těchnika“ – touto glosou projevoval skoro až škodolibou radost, když nejmodernější technika někde selhala. A dlužno dodat, že v éře rozvinutého socialismu se to stávalo velmi často. Josef Kotek byl dvakrát ženat. V letech 1958–78 s Janou, rozenou Havlovou, a od roku 1979 s Alenou, rozenou Havlíčkovou, významnou českou šansoniérkou. Má dva syny, Petr Kotek je filmovým režisérem a scénáristou. Podrobnou bibliografii Josefa Kotka naleznete např. na stránkách www.ceskyhudebnislovnik.cz € Aleš Opekar

HOMMAGE

STRANA

POKUS O GRATULACI S NEZBYTNOU PŘEDMLUVOU 9. července 2009 uzavřel osmé desetiletí svého životaběhu překladatel, básník a, jak se rádo říká, „mnohaletý“ rozhlasový redaktor Václav Daněk. To „mnohaletý“ v jeho případě znamená, že přesně polovinu svého dosavadního života, tedy celých čtyřicet let, strávil ve službách Československého (později Českého) rozhlasu, který se tak stal vlastně jediným jeho zaměstnavatelem! Když roku 1954, po absolutoriu oboru dramaturgie na pražské DAMU, poprvé usedl do redaktorské židle v právě se rodící rozhlasové literární redakci, probíral se teprve rozhlas ze svých nejhorších poúnorových let, z tupé ideologické služebnosti, z monolitní myšlenkové i formální sterility „umění lidového, ideového a stranického“ a samozřejmě i z tvrdé a neomezené nadvlády politické cenzury. Celých dvanáct let taky ještě muselo proběhnout, než byly položeny základy ke „stanici náročného posluchače“, z nichž nakonec vyrostla dnešní Vltava, v jejímž rámci teprve mohlo získat vysílání poezie, jemuž především se hodlal Daněk zasvětit, cílevědomou a široce založenou koncepci a systém. A právě odjakživa ke svobodomyslnosti tíhnoucí Václav Daněk se stal jedním z těch nečetných, kteří se ze všech svých sil snažili tento ideologický monolit narušovat a, jak jen to bylo možné, vnášet do vysílání všechny méně konformní, modernější, myšlenkově i formálně uvolněnější trendy. Dlouho to tedy neměl nikterak lehké a nejrůznějšími konflikty s dogmatickými nad-

28

řízenými a omezenci všech odrůd „procházel“ často jen se značným, občas až neuvěřitelným štěstím. Skutečně dařit se mu začalo – pochopitelně – teprve od poloviny 60. let, to byl pro něj onen čas, v němž vytvářel nové literární programové typy a zkoušel různé netradiční postupy, při čemž se mimo jiné inspiroval i dědictvím meziválečné avantgardy (pásmo-koláž, „polyekranový“ typ montáže apod.), a co bylo pro jeho obor zvlášť významné, získal pro pravidelnou spolupráci s rozhlasem prakticky všechny tehdejší špičkové překladatele poezie (J. Koláře, J. Hiršala, J. Vladislava, Z. Urbánka, L. Čivrného, E. Fryntu, I. Slavíka, J. Pokorného, L. Kubištu, V. Mikeše ad.), a zároveň ovšem cílevědomě „vychovával“ i řadu překladatelů mladých. Rozsah básnické produkce literární redakce byl v těch „kulturocentrických“ 60. letech tak široký, že odpovídal kapacitě nemalého nakladatelství a nejedna významná překladová knížka byla také rozhlasovými pořady (například v cyklech Panoráma zahraniční poezie, Klenotnice klasické poezie apod.) inspirována! Československý rozhlas tedy nejenom v oblasti rozhlasových her, ale i v prezentaci poezie patřil mezi nejpřednější evropské rozhlasy a jeho prestiž v českém kulturním světě až do nástupu normalizace jen dále rostla. A to bylo nepochybně i zásluhou Václava Daňka, který byl po celý svůj rozhlasový život prakticky u všeho, čím se toto médium ve svých slovesných složkách hýbalo dopředu a výš…

HOMMAGE

I on sám se v této době stal jedním z předních překladatelů-rusistů své generace. Věnoval se přitom jak ruské básnické klasice (Blok, Jesenin, Anněnskij), tak i poezii moderní – nejprve básníkům, kteří se snažili jen překonávat stalinistický dogmatismus, jako byli A. Vozněsenskij, B. Achmadulina, ale i písničkáři B. Okudžavovi, později i těm, kteří byli v sovětském literárním kontextu spíš jen trpěni, třeba A. Tarkovskému či A. Kušnerovi, nakonec se téměř zcela soustředil na oběti stalinského teroru (O. Mandelštam) a na básníky režimem vysloveně pronásledované (D. Charms, A. Veděnskij, J. Brodskij). Přebásňoval ovšem i básníky ukrajinské, maďarské, pákistánské a mongolské a s jejich tvorbou průběžně seznamoval i rozhlasové posluchače… Neměli bychom tu rozhodně opomenout ani Daňkovo „společenské angažmá“ ze 60. let. Agilně působil v rozhlasových odborech i ve Svazu československých spisovatelů. Podepsal prohlášení českých rusistů proti srpnové invazi (a nikdy, na rozdíl od jiných, svůj podpis neodvolal); ve své absurdní grotesce Blátotlačka zesměšnil tehdejší drážďanskou okupační vysílačku, podílel se na gramofonové desce k poctě činu Jana Palacha… A pak, v těžkých normalizačních časech, se významně zasloužil o to, že se v literární redakci podařilo přes všemožné tlaky zvenčí udržet profesionální kvalitu práce, jakož i ovzduší vzájemné solidarity a lidské slušnosti. A hlavně: srdnatě poskytoval ve vysílání prostor řadě zakázaných překladatelů i autorů rozhlasových pásem, kteří pak po celá dvě desetiletí významně zkvalitňovali profil rozhlasového vysílání, ovšemže pod jmény takzvaných „pokrývačů“, k nimž ostatně patřil i on sám (šlo např. o J. Hiršala, B. Grögerovou, M. Červenku, L. Čivrného ad.). A tak se stalo, že signatář Charty 77 J. Hiršal, ukrývající se pod více než dvaceti jmény povolených překladatelů, se stal v 70. a 80. letech dík Daňkovi dokonce zřejmě vůbec nejčastěji vysílaným překladatelem poezie! V 70. letech začal Daněk vydávat i knížky své vlastní poezie, které ovšem nebyly v ni-

STRANA

čem poplatné dobové normalizační ideologii, ani politicky „žádoucí“. Na vroucně intonované úvodní sbírky milostné inspirace Jak jsme lili zvon a Svět jsou dva navázaly v osmdesátých letech další knížky smyslově kypivé metaforiky a formální virtuozity, Dům sonetů a Gazely a kola, v prvním desetiletí našeho století pak knihy životních bilancí, soubor „věnců sonetů“ Z hnoje snů tobě a loni vydané Balady a svízelky. Byl to jistě hlavně značný lidský a umělecký kredit, jímž disponoval, který ho krátce po listopadu 1989 předurčil a legitimoval k převzetí funkce předsedy komise pro rehabilitaci politicky postižených rozhlasových pracovníků. A konečně, jeho vztah k různým podobám rozhlasového, fónického pokusnictví, který se snažil ve vysílání uplatnit už v 60. letech, ho v letech 1990–1994 přivedl do čela „redakce rozhlasové paměti a literárního a hudebního experimentu“, takzvaného Audiostudia. S Daňkovým jménem se ovšem posluchači literárních pořadů stanice Vltava setkávají i nadále, v řadě repríz, a také v premiérách jeho nových textů a překladů… Vědí o něm ale dobře i ti, kteří sledují aktivity českého centra Pen klubu i Umělecké besedy a kteří znají její revue Život. V obou těchto významných uměleckých institucích totiž patří Václav Daněk k jejich nejagilnějším a nejobětavějším osobnostem. V žádném případě tedy neodešel, a taky rozhodně nemíní odejít do nějakého „tvůrčího důchodu“, byl by ostatně naprosto předčasný. A upřímné jubilejní přání od všech rozhlasáků, kteří ho pamatují a znají, přání, k němuž se jistě rádi připojí i čtenáři Magazínu, totiž aby mu ta jeho neobyčejná vitalita a životní radostenství vydržely co nejdéle, mu jistě bude milé, ale, jak jsem ho za těch třiačtyřicet let poznal, vím, že je spíš jenom potěšeně uloží „ad akta“ – a jeho loď mine tuto bójku s číslicí 80 bez většího povšimnutí, a vesla vzápětí znovu a zplna zaberou… A tedy: „ad multos annos“, milý Vašku, duše kamarádská! € Rudolf Matys

29

ZPRÁVY º Pokud vás v našem letošním vysílání zaujaly cykly Evropská opera a Evropské katedrály, můžete se těšit na jejich pokračování. Novou desetidílnou řadu návštěv ve velkých evropských operních domech budeme vysílat už od 12. října – tedy právě na začátku nové operní sezony – a do dalších desítky slavných katedrál vás zavedeme v čase adventním: od 30. listopadu. º Máte rádi bajky? Pak tedy nezapomeňte poslouchat Páteční večer 23. října. Miroslav Stuchl ho věnuje dvěma tisícům let evropských bajek. A pokud dáváte přednost pohádkám, budeme mít Páteční večer i pro vás. Po loňském setkání s mezinárodní pohádkovou hvězdou Popelkou připravuje letos Eliška Závodná setkání v Perníkové chaloupce – přesněji řečeno v chaloupkách, do kterých lze zabloudit nejen u nás, ale i v dalších evropských zemích. Na Vltavě se bude bloudit v pátek 4. prosince. º Od října se do našeho vysílání vrací velice úspěšný cyklus, který po několik let připravoval pro Vltavu prof. Martin Hilský – Divadlo Svět. Do barvitého světa Shakespearových postav a příběhů se budeme vydávat každou druhou sobotu vždy v 16 hodin. Pro tuto reprízu Martin Hilský zvolil nový klíč a jednotlivé Shakespearovy hry seřadil jednak chronologicky a jednak podle žánrů. Začneme komediemi, následovat budou historické hry, tragédie, romance a úplně na závěr Shakespearovy básně. Projekt tak ve 43 částech obsáhne celé Shakespearovo dílo. º Hned dvakrát vás v letošním roce pozveme do krásného a slavného města na řece Arno. V prvním zářijovém týdnu uvedeme v programové řadě Rok v Evropě pětidílný cyklus Miloše Doležala „Florencie – pět květů toskánské lilie“. A protože pět dílů na všechny pozoruhodnosti města, přezdívaného kolébka nebo perla renesance, opravdu nestačí, připravuje Miloš Doležal, který v Toskánsku pilně natáčel, na konec listopadu ještě Páteční večer. º Příští rok bude určitě ve všech kulturních institucích probíhat ve znamení Karla Hynka Máchy, od jehož narození uplyne v listopadu rovných 200 let. K velkému výročí se celou sérií pořadů připojí i naše stanice; ještě než se tak stane, doporučujeme naše webové stránky Čtenářský deník s vynikající četbou Máchových Cikánů v podání Lukáše Hlavici a se studiovou nahrávku Máje z brněnského Divadla U stolu.

VÝROČÍ

STRANA

30

MÁME-LI MÍT

JEDNU, MUSÍME MÍT

DVĚ… Setkání s prezidentem Masarykem v Lánech

Český rozhlas 3 – Vltava připomene 90. výročí založení Masarykovy univerzity v Brně – druhé české univerzity Byl to jeden z prvních zákonů, který byl přijat v nově vzniklé Československé republice: zákon ze dne 28. ledna 1919, kterým se v Brně zřizuje československá státní Masarykova univerzita o čtyřech fakultách: právnické, lékařské, přírodovědecké a filosofické. Posláním nové univerzity mělo být, řečeno slovy pamětní listiny z roku 1919, aby „žila, mohutněla a kvetla v ušlechtilém závodění se starší sestrou pražskou“. Rok 1919 je tedy rokem, od něhož se počítají dějiny univerzity. Nikoli však datem, kdy se tato myšlenka rodila … Historie boje za českou univerzitu v Brně má svůj počátek už v 60. letech 19. století. Právě tehdy přišel Masaryk s tezí, že máme-li mít jednu univerzitu – tedy Karlovu – musíme mít dvě. Chtěl, aby vzniklo konkurenční

B

národní centrum, aby v zemi nebyla jen jedna izolovaná univerzita s českým vyučovacím jazykem, která by tak nutně upadala do podprůměru. Pro svoji myšlenku získal sice podporu akademické obce české univerzity v Praze, ale situace na Moravě byla složitá: Brno bylo totiž městem dvojjazyčným a brněnští Němci se obávali, že zřízení české univerzity oslabí jejich pozice ve městě, které do té doby politicky zcela ovládali. Cesta k úspěchu se otevřela tedy až po vzniku nového státu – a v letošním roce se univerzita může ohlédnout za svými devadesáti roky existence. Na rozhlasových vlnách ČRo 3 – Vltava bude tomuto ohlédnutí věnována sobota 26. září. Masarykovou univerzitou prošla za tu dobu řada vynikajících osobností z oblasti vědy a kultury. Prv-

ním čestným doktorem MU se stal v roce 1925 skladatel Leoš Janáček (uslyšíme například příběh jeho skladby, nazvané „1. X. 1905“, jejíž vznik byl inspirován tragickou událostí, která se stala při demonstracích, spojených se založením druhé české univerzity). Panorama vzpomínek nabídne úvahy dramatika Milana Uhdeho, sociologa Miloslava Petruska, spisovatele Zdeňka Kožmína nebo slavný esej literárního historika a rektora MU v tragických letech 1938–1939 Arne Nováka. Antonín Přidal připomene postavu význačného literárního historika, překladatele a zakladatele anglistiky v Brně na filozofické fakultě prof. Františka Chudobu. Rozhlasová hra Ovidiův návrat uvede dramatika, kritika a prozaika Miloše Rejnuše, který působil do roku 1961 – až do nuceného odchodu – na katedře historie. Režie příběhu z antického Říma se ujal režisér J. A. Pitínský, který vysoce kultivovaný text hry nově přečetl a příběh o střetnutí básníka s mocí (Ovidia s císařem Augustem) usadil na pozadí konfliktu civilizace a barbarství, jehož vpád nemusí být jen

destruktivní. Přitom nezapomíná na jednu z hlavních myšlenek Rejnušovy hry, totiž, že úlohou člověka v časech proměn je vědět, co je důležité, a jen tak může obhájit smysl svého jednání. Odpolední koncert je věnován hudebnímu vědci, skladateli a zakladateli brněnské muzikologie prof. Vladimíru Helfertovi, který zemřel v roce 1945 na následky věznění v koncentračním táboře. Zakladatel právnické fakulty, rektor univerzity v roce 1923, spoluautor prvních zákonů nové republiky a blízký spolupracovník Karla Engliše – to byl prof. František Weyr, který vzpomínky na svůj bohatý život uložil do svých pamětí, z nichž jsme vybrali jednu část. Brněnští muzikologové na filosofické fakultě před několika lety rekonstruovali a poprvé provedli unikátní Šostakovičovu operu Antiformalistický ráječek, která je parodií na vystoupení tehdejších představitelů sovětské moci. V rozhlasovém nastudování uslyšíme v hlavní roli Miroslava Donutila. V pořadu Čajovna se představí studenti MU se svými netradičními aktivitami – arteterapií

FESTIVAL

STRANA

31

HUDEBNÍ FÓRUM HRADEC KRÁLOVÉ

Slavnost základního kamene nového univerzitního kampusu

a streetworkem. Mnoho významných univerzitních profesorů a vědců, kteří působili na brněnské univerzitě, dnes už připomínají jen názvy ulic, které jsou po nich pojmenovány. Po brněnských ulicích se projdeme s historičkou Milenou Flodrovou v pořadu Jména na štítě. Jazzovým podvečerem budou znít skladby autorů, rovněž spojených svým působením s univerzitou – například Miloše Štědroně či Pavla Blatného, v operním večeru představíme dílo skladatele a profesora muzikologie Zdeňka Blažka Verchovina. Antonín Trýb byl nejen významným brněnským dermatologem a profesorem lékařské fakulty, ale také básníkem a prozaikem. S jeho tvorbou se seznámíme v pořadu Svět poezie. Absolvent právnické fakulty spisovatel Ivan Kříž je autorem povídky Zítra neděle bude v cyklu Stránky na dobrou noc. Současnost Masarykovy univerzity, této druhé největší univerzity v České republice, která má devět fakult s více než 200 katedrami, ústavy a klinikami, přijde v úvodu dne představit její rektor profesor Petr Fiala.

Nahlédneme také do budoucnosti nově vznikajícího univerzitního kampusu, jednoho z nejrozsáhlejších a nejmodernějších univerzitních „městeček“, která vznikají ve střední Evropě a na jehož výstavbě se podílejí přední čeští architekti a výtvarníci. Auditorium maximum (celouniverzitní aula) má na své čelní stěně od roku 1938 obraz o velkosti 7,5 x 13 metrů. Jeho autorem je malíř Antonín Procházka, který si jako motiv vybral Prométhea přinášejícího lidstvu oheň se skupinou postav dychtících po ohni poznání. Na poslání univerzity se za dobu její existence na tomto symbolu nic nezměnilo. I v nelehkých dobách nedávno minulých bývala ostrůvkem naděje na poznání a vzdělání. Posledních dvacet let se rozrostla do jedné z největších institucí města Brna, které se i díky „své“ univerzitě a mnoha dalším vysokým školám může právem pyšnit přívlastkem „město studentů“. Do jeho uliček nahlédneme v Českém rozhlase 3 – Vltava v sobotu 26. září. € Olga Jeřábková

Festival Hudební fórum Hradec Králové se koná letos už popáté. Opět na něm bude znít světová hudba v podání pořádající Filharmonie Hradec Králové, která, pokud jde o hudbu 20. století a soudobou, se tak postupně stává nejzasvěcenějším tuzemským orchestrem. Na zahajovacím koncertě festivalu uvede v jejím čele Krzysztof Penderecki svou 5. a 8. symfonii, na závěr pak dirigent Pavel Šnajdr skladby Henriho Dutilleuxe a Witolda Lutoslawského. Během celkem pěti koncertů mezi 3. a 13. listopadem se FHK vystřídá se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu (v čele s Bernhardem Kontarskym), Komorní filharmonií Pardubice (s Andreasem Sebastianem Weiserem) a Janáčkovou filharmonií Ostrava (s Peterem Vrábelem). Mezi pozvanými sólisty jsou pěvci Michaela Kaune, Agnieszka Rehlis, Lauren Flanigan, Gabriela Beňačková a Ivan Kusnjer. I letos pokračuje symbióza s Českým rozhlasem 3 – Vltava: všechny koncerty se vysílají přímým přenosem a vybrané koncerty se dostanou i do nabídky Eurorádia (EBU). Dramaturgickou prioritou festivalu je vyváženost mezi novými formami a tématy soudobého hudebního umění a posluchačskou přístupností, skladby uváděné na HFHK jsou většinou už prověřeny úspěšným životem na světových koncertních pódiích. Hradecké publikum tak uslyší například symfonie Johna Adamse (Doctor Atomic) a Philipa Glasse, samostatné večery budou věnovány hudbě Bernda Aloise Zimmermanna a schubertovskému projektu Hanse Zendera (Zimní cesta). Tradicí HFHK je

Krzysztof Penderecki

světelný design, který činí z koncertů nevšední audiovizuální záležitost. Královéhradecké hudební fórum za uplynulé čtyři roky svého trvání vyrostlo v jedinečný festival, který v tuzemském hudebně-kulturním kontextu nemá obdoby. Nabízí hudbu sdělnou a přitom atraktivní, jednotlivé koncerty i festival jako celek jsou vyvážené, do Hradce Králové přijíždějí vynikající sólisté, provedení mnohých skladeb, které zde zazněly v české premiéře, vejdou nepochybně do atlasů hudební historie. € — wd —

Filharmonie Hradec Králové a Český rozhlas 3 – Vltava

3/11/09

Michaela Kaune soprán Agnieszka Rehlis mezzosoprán Ivan Kusnjer baryton

FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ, PRAŽSKÝ KRZYSZTOF PENDERECKI – DIRIGENT Program: Penderecki

5/11/09 9/11/09 11/11/09 13/11/09

FILHARMONICKÝ SBOR

Jan Filip Ťupa violoncello, Trio Praesenz SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU / BERNHARD KONTARSKY – Program: Zimmermann

DIRIGENT

Aleš Briscein tenor KOMORNÍ FILHARMONIE PARDUBICE / ANDREAS SEBASTIAN WEISER – DIRIGENT Program: Zender

Lauren Flanigan soprán JANÁČKOVA FILHARMONIE OSTRAVA / PETER VRÁBEL – DIRIGENT Program: Takemitsu, Adams, Glass

Gabriela Beňačková soprán, Kateřina Kněžíková soprán FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ / PAVEL ŠNAJDR – Program: Dutilleux, Lutoslawski

:: :: :: :: ::

DIRIGENT

Sál Filharmonie Hradec Králové :: Přímé přenosy na ČRo 3 – Vltava :: Koncerty se světelným designem :: Začátky koncertů ve 20:00 :: Vstupenky: tel. 495 221 901, www.hkpoint.cz ::

www.hfhk.cz

PROFIL

STRANA

V časech studií na pražské Akademii byl malíř Bořivoj Žufan „bouřlivákem školy“, napsala v jeho monografii Věra Hasalová. Bořivoj Žufan (1904– 1942) se narodil v rodině železničáře na pražské periférii, v Holešovicích. „V rozsáhlém komplexu nádražních dílen pracoval otec,“ píše Věra Hasalová, „vedlejší nezastavěné plochy půdy vzrušovaly ambicemi růstu, heřmánek na březích Vltavy mu později přiblížil vesnici, od Stromovky to vanulo dechem rostlin, ale o kus dále pronikaly už smutné, dráždivé pachy z jatek.“ Rod Žufanů je ale spojen s vesnicemi Myslívem a Polánkou nedaleko Nepomuku. Malířova sestra navštěvovala básníka Ladislava Stehlíka, který patnáct let učil na myslívské škole. Na její návštěvy vzpomíná i básníkova dcera Blanka. Historici umění na Žufanových plátnech a akvarelech nalézají fauvistické (Matisse, Špála) a expresionistické inspirace (Kirchner, Kokoschka). Sám se hlásil k Derainovi a Cézannovi. Počátečním zájmem o velkoměstskou periferii předznamenává témata malířů a fotografů Skupiny 42. Výjevy z české vesnice, často ve světle letního slunce, se staly leitmotivem jeho tvorby. V Žufanově díle se setkáváme s dvorky venkovských stavení, s postavami prázdninově uvolněných chlapců a dívek, se zátišími s houbami nebo okurkami, s lesem protékaným potokem. Zvláštní pozornost si zaslouží Žufanova záliba v malování květin. V žádném případě ale nejde o nějaké folkloristické nostalgie, ale „mapování“ krajiny českého venkova a jeho rituálů moderními výrazovými prostředky. „Maluji jaksi prudce…, říká. A dodnes vidíme stékat plátek růže na jedné z kytic, jak se nebál pracovat rychle, se štětcem hodně namočeným,“ napsala ve své monografii Věra Hasalová. Žufan často zajížděl do Přelouče nad Labem, odkud pocházela jeho matka. Polabské krajiny s leskem vodní plochy, zrcadlení stromů rozechvělých větrem v hladině řeky, plynutí oblak patří k těm nejlepším Žufanovým dílům a nejsugestivnějším portrétům Polabí mezi Kolínem a Pardubicemi. Život Bořivoje Žufana se vyznačuje podivuhodnými peripetiemi. Od roku 1935 byl malíř vážně nemocen. Onemocněl chronickým zánětem čelních dutin. Trpěl velkými bolestmi. Jeho stav se zhoršoval.

V „MALUJI JAKSI PRUDCE…“ Medailon malíře, medika a nimroda Bořivoje Žufana

33

Možná kvůli své nemoci se rozhodl, že vystuduje medicínu a stane se plastickým chirurgem. Hodlal si otevřít noční ordinaci. Můžeme si položit otázku, jak to s tou plastickou chirurgií myslel, jestli nechtěl své estetické představy realizovat takříkajíc neumělecky, přímo do tváří a postav lidí. V pětatřiceti letech byl přijat na medicínu, absolvoval čtyři semestry, jenže pak nacisté zavřeli české vysoké školy. Bolesti hlavy zesilují do nesnesitelnosti. Nová operace už by byla riskantní. Malíř se stává chorobně přecitlivělým. Navíc ho stravuje chorobný strach. Ztrácí chuť do života. Dusná nálada protektorátu posiluje defétistickou náladu. Obává se, že ho někdo pronásleduje. Svůj byt tak trochu podivínsky zabezpečuje přístroji, které sám sestavuje. Zakopává své nimrodovské pušky na koroptve a zajíce, ale neusne bez revolveru pod polštářem. V podobě mrtvých děvčátek nebo obrazů z pitevny nebo umrlčích prken u Nýrska přichází do jeho obrazů téma smrti. Ve venkovských výjevech s mrtvými zvířaty, zejména s drůbeží, se obsahově i rukopisem přibližuje k tvorbě židovského malíře Chaima Soutina působícího ve Francii, který také umírá během okupace. Soutina fascinovala mrtvá zvířata: beran, kohout, králík. Můžeme spekulovat o tom, jestli Soutine i Žufan ve zpodobení těchto zvířecích mrtvol hledali zárodky vzkříšení. Obrazy malíře Žufana se v poslední době začínají objevovat v nabídce českých obchodníků s uměním a na aukcích dosahují slušných výsledků. Malířovy stopy nalezneme nejen v galeriích, v kunsthistorické literatuře a v memoárech souvisejících s českým venkovem, kde umělec maloval, ale například také v rozhovoru pro časopis Babylon s Ivanem Martinem Jirousem, který na malíře vzpomíná jako „na téma přijímacího pohovoru“ na FAMU, nebo v románu Ivony Borské Osud jednoho Čecha. € Jiří Kamen

 K pořadu Polánka, který bude vysílán v rámci Víkendové přílohy stanice Vltava 10. 10. FOTO 

soukromá sbírka

POHYBLIVÝ SVÁTEK

STRANA

Cestování za varhanami a vínem s Michalem Novenkem

VARHANY POD POSTELÍ Nejdřív chtěl být klavíristou, jenže ve třinácti ho okouzlily varhany a propadl jim. Postupně odkrýval jejich jedinečnost.

C

Celý život putuje za varhanami i za vínem: „Platí, co říkají léčitelé: jinou vlastnost má pokrm a nápoj, který člověk konzumuje v místě, kde vznikl. Vychutnat si jídlo v regionu, kde vzniklo, je jiné, než se pokusit ho doma napodobovat. Navzdory globalizaci je i dnes třeba za chuťovými požitky cestovat“. Varhaník Michal Novenko se zrovna vrátil z Francie. Kde jste hrál? A co jste ochutnával? Koncertoval jsem v katedrálách v Sens a Bourges. K tomu jsem se ještě chvíli zdržel v regionu Champagne. Poprvé jsem byl ve Francii jako student díky švýcarskému stipendiu, dnes už cesty do Francie ani nejsem schopen spočítat. I tentokrát jsem si vedle koncertů vyhradil chvilky na víno. Cestovali jsme s manželkou, a tak jsme se mohli střídat za

volantem, aby vždy aspoň jeden z nás mohl něco „okoštovat“. Navíc jsem chtěl vybrat v Champagni nějakou specialitu mému tatínkovi k osmdesátinám. Výlet jsem spojil s „lovem varhan“ v katedrále Chahlons-en-Champagne, v Épernay a v několika okolních vesnicích. Vy jste je jel ulovit? Tedy koupit? To se povedlo! Ne, na koupi varhan opravdu nemám... „Lovit varhany“ pro mne znamená seznámit se osobně s nástrojem, který neznám. Je to také určitý druh degustace. Mimochodem starým zvykem bývalo, že stavitel varhan dostal po jejich dokončení jako „příplatek“ tolik vína, kolik se vešlo do největší píšťaly. Jak váš letní lov dopadl? Rozšířil jsem svoje poznání o patnáct nástrojů – barokních, romantických i nových. Každé varhany jsou jiné. Neuvěřitelně se liší už velikostí: od přenosného typu se dvěma rejstříky až po ty, co mají tisíce píšťal. Píšťaly se podle svého zvuku spojují do nejrůznějších skupin. Varhaník si musí celý život tříbit smysl pro rejstříkování – onu zvukovou alchymii, která dělá varhany varhanami.

34

Jaké jsou francouzské varhany? Varhany jsou, stejně jako víno, svázané s prostředím, kde vznikly: už od 17. století mají svůj národní styl. Zcela jiné než francouzské jsou například varhany italské a české – mají hodně vokální charakter. Francouzský styl je naprosto svébytný a pro mě velmi přitažlivý právě tím, co naše varhany dříve neznaly. Francouzské barokní nástroje jsou bohatě vybavené takzvanými jazýčkovými rejstříky a jejich barva silně připomíná dechovou sekci orchestru, včetně trumpet a hobojů. Francouzské romantické a moderní nástroje tento základ ještě rozšířily do bohaté zvukové palety a vysloužily si název „symfonické varhany“. Je to problém, když chcete „degustovat“ v cizí zemi cizí varhany? Jak kde. Například v Německu či ve Slovinsku se na menších místech celkem snadno najde někdo kompetentní, kdo mě k varhanům pustí. Samozřejmě se musím představit jako renomovaný varhaník a profesor konzervatoře – každého k varhanám pustit nelze. Ve velkých katedrálách se obvykle musí návštěva domluvit předem. Ve Španělsku většinou musím za knězem, ten dohlíží na všechno. Ve Francii je to složité, každé varhany mají titulárního varhaníka. Toho lze obejít jen výjimečně, takže i na malých vesnicích většinou vše zařizuji dopředu. Ale často jsou z toho milá setkání: varhaník třeba řekne: „Až si zahrajete, zvu vás na kafe… Nebo si dáme raději skleničku vína“. A je tu neplánovaná degustace. Tentokrát mě jeden kolega pozval na šampaňské, které vyrábí přímo místní hoteliér. Jaký dárek jste tatínkovi nakonec vybral? Přivezl jsem mu „tekutou mapu“ naší cesty. Obsahovala malou kolekci šampaňského z Épernay: tam je vyhlášená Avenue de Champagne, kde stojí v řadě vedle sebe proslulé vinařské domy („Maisons de Champagne“), což jsou opravdové paláce a zámky nejvýznamnějších vinařských rodin. Vzal jsem také lahev z Vertus, což je malé městečko jižně od Ěpernay (s krásnými varhanami v románském chrámu). Leží v té nejexponovanější poloze „premier cru“, což jsou státem označené nejlepší vinice.

POHYBLIVÝ SVÁTEK

STRANA

35

Jsou jich tu hektary a hektary – je krásné tudy i jen projíždět, navíc v každé vesnici najdete také několik menších vinařství. Tekutá mapa cesty obsahovala také Sens, kde jsem měl koncert v katedrále. Je to na okraji burgundské oblasti, blízko Chablis, odkud jsem vzal stejnojmenné špičkové bílé víno. Klasické červené burgundské jsem vzal z oblasti Dijonu. Kuriozitou cesty byl pobyt v penzionu z patnáctého století v Bourges a po koncertě přípitek v Café „u Guillotina“ (vynálezce guillotiny tam skutečně pobýval). Vztah k vínu jste zdělil po otci? Rodiče byli spoluzakladatelé Státního souboru písní a tanců. Folklor byl i za socialismu takovou naší výkladní skříní. Díky tomu i v dobách, kdy se mohlo cestovat jen omezeně, naši sjezdili velkou část světa. Tatínek byl vždy zvídavý, věděl, že k cestování patří poznávání a ochutnávání místních jídel a nápojů. Postupně si tříbil chuť a na cestách se rád seznamoval s novými lidmi, v západní Francii poznal Slováka, který odešel „za chlebem“ v době velké předválečné krize. Tatínek se nebál mu pomoci obnovit kontakt s jeho rodinou v Československu, přerušený po osmačtyřicátém roce. Svoje přátelství s emigrantem dokázal i obhájit i před soudruhy, vysvětlil jim, že je to vystěhovalec z doby té „zlé kapitalistické krize“. No a do jeho rodiny se přiženil Francouz – profesor vinařské školy v Barbezieux... Ohromný kontakt táta získal také se slavným barmanem hotelu „Georges V.“ v Paříži s panem Rudolfem Slavíkem, nositelem řádu Čestné legie za odbojovou činnost za války (vznikla o něm i knížka). Vysokým německým důstojníkům mistrně míchal drinky, které jim rozvazovaly jazyky, a pan Slavík mohl dodávat odboji důležité strategické informace. Po válce se stal předsedou světové barmanské asociace. Mého tátu si oblíbil a dal mu tzv. „Rudolfův pas“ – kartičku s doporučením. Tatínka díky tomu zdarma hostili ve špičkových a slavných podnicích. Jednou kdesi v Americe už se cítil trochu trapně, tak nejdřív normálně zaplatil. Až pak ukázal „pas“ a oni mu s velkými omluvami vrátili peníze a dostal od nich ještě dárkový balíček. Říkali – když máte „pas“, to je jakoby přišel Rudolf osobně!

Otec pak dokonce organizoval do Francie za vínem výjezdy. Putování za vínem bylo na špičkové úrovni, zúčastnil se ho i náš respektovaný vinařský odborník profesor Kraus. Táta totiž dokázal zorganizovat návštěvy sklepů, kam nemá normální veřejnost šanci se dostat (také díky onomu kontaktu s profesorem vinařské školy v Barbezieux). Navíc má velmi dobrou schopnost domluvit se. Pilně se celý život učil jazyky (tohle nadání jsem po něm zdědil). Povídání k vínu neodlučně patří – pít mlčky, to hraničí s alkoholismem. Dnes je z otce vinař… V důchodu si táta splnil sen a koupil vinohrádek u Břeclavi. Má tři ary vinice u vesnice Týnec. Říká o sobě, že není vinař, ale vinaříček a nikdo ho tam

nemůže pokládat za konkurenta. Vyrobí jen trošku pro vlastní potěšení, díky tomu mu nezištně radili ti nejlepší vinaři z okolí a byli překvapeni, jak špičková vína se mu podařilo udělat. Dělá hlavně směsky (vznešeněji „cuvée“): však na Slovácku mají rčení, že „čím víc muzikantů, tím lépe hrajů“. Na vinici má Ryzlink vlašský, Ryzlink rýnský a Vetlínské zelené. Z červených Frankovku, Portugal a Zweigelt. Snaží se vína nechat dozrávat až do pozdních sběrů, aby byla skutečně čistá, přírodní bez přislazování. Další vinná oblast, ke které má vaše rodina vztah, je Tokaj… Táta se narodil na jižním Slovensku, maďarsky se za války musel učit dokonce pod nátlakem. Ovšem pak se mu to hodilo. Po stránce gastronomie a vína

je Maďarsko opravdovou velmocí. Byli jsme tam spolu také na krásných vinařských výletech a i tam táta získal řadu přátel. Když se domluvíte plynnou maďarštinou, věci jdou opravdu jinak. Maďaři na cizí jazyky moc nejsou. Ale těch druhů vína! Počínaje Pannonhalmou (starobylé opatství s pěknými varhanami), přes Balaton k jihu, na východ přes Matru, Eger až do Tokaje... Zrovna z Tokaje mám velký zážitek: inauguroval jsem tam zrestaurované varhany. Hostil nás pan Pál – tátův kamarád vinař, který slavnost sponzoroval. Přivítáni jsme byli obědem s typickou rybí polévkou halászlé z ryby, kterou to ráno chytil pan Pál v řece Tisze. Po koncertě byl hlavním chodem večeře kančí perkelt – týden předtím kance skolil opět sám pan Pál. A vše se zapíjelo výběrem z jeho tokajských vín. U nás se toho o Tokaji příliš moc neví. Mimochodem mezi významná střediska tokajské oblasti patří Sárospatak, což je onen „Blatný potok“, kde působil Jan Ámos Komenský. Zdejší víno získává vysokou sladkost přírodní cestou díky zvláštním klimatickým podmínkám. Na hroznech se vytváří ušlechtilá plíseň – takzvaná botrytida, která hrozny odvodňuje a zahušťuje v nich obsah cukrů i minerálů. Zatímco jinde je botrytida bonbónek, tady se na plíseň vysloveně čeká, aby vzniklo to typické tokajské. Pěstovat se zde smí jen furmint, lipovina a žlutý muškát. Z nich se mohou dělat samostatně odrůdová vína, ale ono slavné „královské“ tokajské je z jejich směsky. Sladké víno vzniká zásadně bez přídavku cukru takzvanou dvojí fermentací: udělá se normální víno a vybrané sladké rozinky se nechají stranou. Základ

STRANA

FOTO — ZDENĚK CHRAPEK

POHYBLIVÝ SVÁTEK

Michal Novenko

se v nedoplněných sudech nechá záměrně zoxidovat. A pak se do něho přidávají po takzvaných putnách botrytické hrozinky. Nejvyšší počet je šest puten, z toho vzniká to nejvzácnější tokajské víno. Pro specifický výrobní postup je vzácné tokajské víno i lékařsky uznáváno jako přírodní léčivo. Působí prokazatelně jako silný antioxidant a stimuluje kardiovaskulární systém. Má vysoký obsah přírod-

ního cukru, ale i kyselin a dostatek alkoholu (12–14 procent). Díky těmto třem přírodním konzervantům je to možná jediné víno na světě, které vydrží nekonečně dlouho. „Šestiputňovku“ můžete nechat otevřenou měsíc a nic se jí nestane. Tohle víno se nepije, ale ucucává. Nejstarší víno, které jsem pil, bylo právě tokajské. Ročník 1956, víno starší než já. Půl decovou skleničku jsme vydrželi vychutnávat půl hodiny – tolik vůní a chutí se postupně otvíralo.

36

V tokajském vinném muzeu mají vína až ze 17. století, kdy specifická metoda výroby byla objevena. Tam mě napadlo, že i Komenský si možná mohl pochutnat na jednom z prvních tokajských vín. Jen pozor: nenechte se oklamat značkou „Tokay“ u vín z Itálie, Německa či Francie. I tam se jako bonbónek můžou vyskytnout botrytické hrozny. Pravé tokajské je ale nezaměnitelné a jediné na světě. Které oblasti jsou nejzajímavější na spojení vína a varhan? Ve Francii je bezkonkurenčním spojením těchto dvou fenoménů Alsasko. Proslulá Alsaská vinná cesta by klidně mohla nést druhé pojmenování – alsaská varhanní cesta. Mou milovanou lokalitou je Mallorca – ráj specificky španělských historických varhan a osobitých vín, na našem trhu neznámých. Ve švýcarském Valais se nacházejí vedle sebe dvě „nej“: nejvýše položené vinice Evropy a oficiálně nejstarší hrající varhany světa ve městě Sion. A naše milá jižní Morava? Mikulov, Valtice, Drnholec – tam všude jsou historické varhany. Asi nejkrásněji je to spojeno v klášteře Louka u Znojma, kde v podzemí jsou sklepy Znovínu Znojmo a na kůru kostela jedny z nejvzácnějších moravských varhan ze sedmnáctého století. Varhany nejsou hudební nástroj, který varhaníci mají často doma. Kde cvičíte? Doma cvičím na klavír nebo v kostele. Bydlím v Praze, v domě Husova sboru, a varhany mám doslova přímo pod postelí. Máme byt nad kůrem. € Jolana Matějková

STRANA

ČESKÁ CENTRA

ROK 1989 V ČESKÝCH CENTRECH VE SVĚTĚ Nosnou kostrou podzimního programu se pro Česká centra stalo výročí roku 1989. Generální ředitel Českých center Ing. Jaroslav Kantůrek k podzimnímu programu řekl: „Ačkoliv jsme se tématu výročí pádu železné opony věnovali už během předsednického půlroku, s blížícím se datem 17. listopadu se, počet akcí spojených s tímto tématem zvyšuje. Ředitelé, kteří působí na našich Centrech v zahraničí, připravují celou řadu individuálních projektů – ať už jsou to výstavy, přednášky, debaty, filmové projekce či hudební nebo divadelní vystoupení. Programové oddělení Českých center však pro ně připravilo i několik putovních výstav, které mapují vývoj demokracie v České republice v posledních 20 letech.“ Mezi tyto putovní projekty patří výstava Zeď: Jak jsem vyrůstal za železnou oponou, pořádaná u příležitosti vydání stejnojmenné knihy Petra Síse, složená z ilustrací a textů, které knihu doprovázejí. Expozici, kterou jsme připravili s nakladatelstvím Labyrint, návštěvníkům nabídla již Česká centra Bratislava, Košice, Mnichov, Praha a Vídeň. Na podzim ji potom bude možno vidět například v Berlíně, Paříži a Sofii. Cirkus totality – Opona představuje program, který je koncipovaný jako pocta těm, kteří se zasadili o pád železné opony. Komponované pásmo Cirkus totality se uskuteční v průběhu roku 2009 ve dvanácti hlavních městech Evropské unie. Dvaceti letům života v demokratické společnosti jsou věnovány fotografické výstavy Jedni z nás, která mapuje osudy politických vězňů z padesátých let, Jeden den v ČR, během nějž bylo osloveno 120 nejlepších českých fotografů, aby v jeden den vyfotografovali obyčejný den v ČR, či výstava prací předních českých fotografů s názvem Od pražského

N

jara k sametové revoluci, jejíž kurátorkou je Dana Kyndrová. Česká centra již také několik let podporují i festival s lidskoprávní tematikou pořádaný nadací Člověk v tísni Jeden svět. V roce 2009 jsou ozvěny festivalu cíleny na téma Střední Evropa –

37

zpráva pro demokracii a na vývoj v zemích Střední Evropy po roce 1989. Dlouhodobý ucelený program chystají například v Českém centru Haag. Série akcí tu nazvali 1989+20 Dvacet let svobody. Petra Prinsová, ředitelka tamního Centra, ho popsala následovně: „Smyslem projektu, zaměřeného v různých programových částech na odborné i široké publikum, je připomenout si přelomové události podzimu 1989 v zemích střední a východní Evropy a následnou radikální proměnu společnosti v dalších dvaceti letech. O celém programovém zaměření lze říci, že hlavní pozornost věnuje fenoménu náhlého nabytí svobody a způsobu, jak se s ním vypořádat, jak se zorientovat v překotně se vyvíjející popřevratové době. Dále se projekt věnuje současnému směřování Evropy jako celku a pozici, kterou v něm jednotlivé země zaujímají.“ Rok 1989 bude také převažujícím prvkem již 11. ročníku festivalu Dnů české a německé kultury v Drážďanech a v Euroregionu Elbe/Labe, který pravidelně spoluorganizuje ČC Drážďany. Ředitelka drážďanského Centra Hana Klabanová dodává: „Oficiálně bude festival zahájen 30. října koncertem Kvarteta Martinů a oslavou státního svátku České republiky, hlavní festivalové akce potrvají do 16. 11. 2009. Připraveno je 101 akcí a očekáváme, že návštěvnost se bude opět pohybovat kolem 11 000.“ Mezi další zajímavé akce bude patřit veřejná beseda Václava Havla a Richarda von Weizsäckera, která proběhne v Berlíně 1. října 2009, v Budapešti chystají na listopad sérii programů nazvanou Sedmnáct zastavení podzimu, přehlídky toho nejlepšího z české kinematografie za posledních 20 let chystají pod názvem Best of Czech Cinema 1989–2009 v Londýně a The Ironic Curtain: Czech Cinema since the Velvet Revolution v New Yorku. Významné prezentace české literatury připravují Česká centra v Madridu, Římě, Stockholmu, Varšavě či ve Vídni. V Tokiu se o České republice a roku 1989 bude mluvit ve spojitosti s rozsáhlou výstavou Bořka Šípka, která se za přispění ČC Tokio koná v Museum of Tokyo University of Arts. Více informací o připravovaných programech naleznete na www.czechcentres.cz € Radka Labendz

PRŮVODCE

PRŮ– VODCE SVĚTEM KULTURY

STRANA

K POCTĚ PETRA EBENA

rozloučenou, celosvětově ohlášeného na rok 2009–2010.

14. Mezinárodní varhanní festival do 24. 9. 2009

www.svatovaclavske.cz

V bazilice sv. Jakuba v Praze na Starém Městě začal v srpnu mezinárodní varhanní festival. Pořádá se již počtrnácté a do 24. září představí osm renomovaných evropských varhaníků. Letošním tématem festivalu je vzpomínka na Petra Ebena jako výrazného představitele české i světové hudby druhé poloviny 20. století. Ke cti skladatele, který by se letos v lednu dožil 80 let, bude také v ambitu kláštera minoritů výstava s akcentem na jeho varhanní dílo.

LÍPA MUSICA

www.auditeorganum.cz/festival

SVATOVÁCLAVSKÉ SLAVNOSTI 2009 5. 9.–28. 9. 2009 Praha, Tábor, Bechyně Svatováclavské slavnosti jsou mezinárodní festival duchovního umění propojující hlavní směry, které historicky utvářely a ovlivňovaly kulturní život v Praze (pravoslaví, katolicismus, protestantismus a judaismus). Posláním festivalu je představovat publiku duchovní hudbu v celé její pestrosti a ve vysoké interpretační kvalitě. Letošní již 18. ročník přináší mnoho novinek, premiér a dramaturgických zajímavostí. Mimořádný zážitek slibuje vystoupení fenomenálního mužského sboru Lashari z Tbilisi (22. 9.), který představí publiku gruzínské chorály doplněné světskými písněmi. Ve světové premiéře bude provedeno oratorium na liturgické motivy Ner Mitzva (Svaté svíce) izraelského dirigenta a skladatele Eli Jaffeho. Vrcholem festivalu se určitě stane koncert slavného amerického kvarteta Golden Gate Quartet (23. 9.), které se v Praze vůbec poprvé představí v rámci svého turné na

19. 9.–17. 10. 2009 Zahajovací koncert 8. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica se uskuteční 19. září 2009 v Kulturním domě Crystal v České Lípě. Části z cyklu Má Vlast Bedřicha Smetany a 8. symfonii Antonína Dvořáka zahraje Česká filharmonie s dirigentem Leošem Svárovským. V rámci festivalu se posluchačům představí i Schola Gregoriana Pragensis, Pavel Haas Quartet, Collegium 1704, Eternal Seekers s Lenkou Dusilovou a mnoho dalších špičkových interpretů. Festival kromě České Lípy navštíví dohromady devět obcí Libereckého kraje. Závěrečný koncert nabídne vzpomínku k nedožitým 80. narozeninám skladatele Petra Ebena.

www.lipamusica.cz

STRUNY PODZIMU XIV. ročník mezinárodního hudebního festivalu 22. 9.–20. 11. 2009 Dlouho očekávané české debuty, kontakt se světovou interpretační špičkou i prověřená jména v nových uměleckých souvislostech – to jsou základní stavební kameny 14. ročníku festivalu. Zahájení festivalu bylo 22. 9. svěřeno umělkyni, jejíž jméno je s festivalem Struny podzimu provázáno od prvních ročníků, Ivě Bittové. 29. a 30. 9. nabízí festival českou premiéru projektu Schwarz auf Weiss Heinera Goebbelse v nastudovaní komorního orchestru Berg a režijního tandemu SKUTR. 31. 10. vystoupí královna jazzového vokálu Cassandra Wilson. O pár dní později 4. 11. na festivalu spo-

38

lečně vystoupí proslulý herec Michael York a pianista Libor Nováček. Srovnání tzv. dobově poučené a „moderní“ interpretace hudby nabídne koncert 415 versus 442! 10. 11. Houslový virtuos Gil Shaham vystoupí 21. 10. Bohatý program zabrousí i do žánru world music, 8. 10. nabízí pod názvem Heimatklänge kombinaci tradičního alpského zpěvu s experimentálními technikami, 16. 11. pak nabídne strhující argentinské rytmy skupina Astillero Tango. V rámci série SPOTLIGHT, představující mladé talentované umělce, vystoupí 15. 10. jazzman a hráč na elektrické varhany Ondřej Pivec. Festival uzavře významný celosvětově uznávaný hudebník – italský skladatel a pianista Ludovico Einaudi 20. 11.

www.strunypodzimu.cz

DER FILM 4 1.–7. 10. 2009 / kina Aero a Světozor Vedle unikátní kolekce snímků německého poválečného studia DEFA nabídne letošní festival německy mluvených filmů DER FILM i reflexi převratného roku 1989. Dvacet hraných snímků a již tradičně silně obsazená sekce dokumentárních filmů zprostředkují podnětný pohled na nedávnou minulost i přítomnost, se všemi klady i traumaty, očima filmařů z Německa, Rakouska a Švýcarska. Hlavní programovou sekci DER FILM pak doplní trilogie se známým rakouským hercem a kabaretiérem Josefem Haderem v hlavní roli. Kolekce EastSideStories pak připomene zlatou éru slavného, dnes již neexistujícího studia DEFA. Dvacáté výročí symbolického pádu Berlínské zdi, jeden z hlavních leitmotivů festivalu, připomene například dokument Einstürzende Neubauten, který dokumentuje první koncert kapely v prosinci 1989 „za zdí“.

www.derfilm.cz

PRŮVODCE

FUNKEHO KOLÍN / STOPY A ZÁZNAMY 8. Fotografický festival 3. 10.–2. 11. 2009 Fotografický festival Funkeho Kolín je pořádán od roku 1993 a postupně se vyprofiloval jako jediná pravidelná akce zaměřená na prezentaci fotografie. Během let se zde vystřídala celá řada kurátorů i vystavujících autorů. Letošní rok není, na rozdíl od předchozích, zaměřen na specifická témata (Krajina či Rodina), ale obrací se k fotografii jako svébytnému médiu, uvažuje nad možnostmi konstrukce reality a snaží se o návrat k původnímu vnímání fotografie. Festival představí více než 20 autorů na nejrůznějších místech v Kolíně, jeho součástí jsou i dvě doprovodné akce – výstava Stopy v Galerii Školská v Praze a workshop pro nejširší veřejnost mapující proměny periferií města Kolína. K festivalu bude připraven katalog – jeho grafické úpravy se letos ujal Jan Šerých.

www.funkehokolin.com

KYTARA NAPŘÍČ ŽÁNRY 18. 10.–28. 11. 2009 Program 12. ročníku mezinárodního festivalu nabídne nejen v Praze věhlasné zahraniční kytaristy, domácí kytarové legendy a další zajímavé interprety. O zahájení se 18. 10. v Dejvickém divadle postará bluesman Steve White (USA). Vyvrcholením festivalu pak bude 28. 11. koncert v Paláci Akropolis, kde virtuózní kytaristky z USA – Jennifer Batten (spolupráce s Michaelem Jacksonem a Jeffem Beckem) a Vicki Genfan (držitelka titulu Guitar Superstar 2008) – představí nový společný projekt. Zajímavým hostem festivalu je italský kytarista Beppe Gambetta, pohybující se na rozhraní blues, popu a rocku. 26.

STRANA

10. vystoupí sólově v Kaštanu a 27. 10. se k němu v Paláci Akropolis přidají –123 minut a L‘arrache-coeur. Dvě české kytarové legendy si připomenou významná životní jubilea. Jiří Jirmal oslaví 20. 10. v Atriu za podpory Pražského kytarového kvarteta 65 let na koncertních pódiích a Milan Zelenka 3. 11. v Písecké bráně 70. narozeniny. Hudební gratulaci obdrží od Pavla Steidla, Lenky Filipové a dalších hostů. V rámci festivalu zazní i nástroj kytaře příbuzný – niněra. Představí ji mj. rakouský umělec Matthias Loibner (6. 11. Písecká brána).

www.kytaranapriczanry.cz

FENOMÉN MARTINŮ do 26. 10. 2009 České muzeum hudby představuje neobyčejně silný lidský příběh a originální dílo českého hudebního skladatele světového významu Bohuslava Martinů. V roce 2009 si světová kulturní veřejnost připomíná 50. výročí jeho úmrtí. Dynamicky pojatá expozice se opírá o dva pilíře – o skladatelův bohatý život a fenomenální dílo na straně jedné a o dobovou i současnou reflexi jeho scénického díla na straně druhé. Výstava je koncipována tak, aby se návštěvník mohl nejen seznámit s faktografií, ale hlavně aby emocionálně prožil setkání s hudbou a specifickým světem hudebního divadla Bohuslava Martinů. Díky architektonickému pojetí akad. arch. Daniela Dvořáka se návštěvník ocitá ve stejných prostředích jako Bohuslav Martinů během svého života. Výstava se pomocí působivého grafického ztvárnění a krátkých audiovizuálních dokumentů věnuje také skladatelovým baletům i operám a představuje osobité inscenace na české i zahraniční scéně od jejich premiér do současnosti. Hudební svět Bohuslava Martinů se tak prolíná s histo-

rickou i současnou výtvarnou a scénografickou tvorbou.

www.nm.cz/ceske-muzeum-hudby

13. MFDF JIHLAVA 2009 27. 10.–1. 11. 2009 Ve dnech 27. října až 1. listopadu se na Vysočině uskuteční již 13. ročník největšího festivalu autorského dokumentu ve střední a východní Evropě. Hlavní část programu Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava tvoří čtyři soutěžní sekce – Opus Bonum přinese do jihlavských kinosálů ty nejlepší dokumenty z celého světa; Mezi moři se zaměří na výběr nejkvalitnějších filmů střední a východní Evropy; tradičně největší domácí lákadlo festivalu nabídne Česká radost, soutěžní klání českého dokumentu; soutěžní výběr pak doplní loňským rokem zahájená soutěž experimentálních dokumentů s názvem Fascinace. Z nesoutěžních částí filmového programu je třeba zmínit především retrospektivu výjimečné osobnosti dějin francouzského dokumentu, Georgese Rouquiera (např. fascinující Farrebique z francouzského venkova) nebo Studia Bély Balázse, někdejšího útočiště oficiální produkcí perzekvovaných autorů v komunistickém Maďarsku. MFDF Jihlava i letos nabídne bohatý doprovodný program. Paralelně s festivalovým děním se především pořádá prestižní sekce pro filmové profesionály, největší setkání filmových tvůrců, producentů a distributorů ve středoa východoevropském regionu.

www.dokument-festival.cz

PRAŽSKÝ DIVADELNÍ FESTIVAL NĚMECKÉHO JAZYKA

v období 29. 10.–8. 11. 2009 to nejlepší z německojazyčného divadla. Festival ve Vinohradském divadle zahájí představení G. Büchnera Vojcek v režii mladého a talentovaného Daniela Špinara. Mnichovští Kammerspiele v režii Andrease Kriegenburga zde také představí Prozess F. Kafky. Dalším lákadlem je koprodukční projekt PDFNJ s ansámblem Rimini Protokol, Národním divadlem a Staatsschauspiel Dresden. Inscenace Vùng biên gió‘i nahlíží do zvláštního vietnamského světa, který vznikl podél česko-německé hranice. Divadlo Archa hostí inscenaci současné nejdůležitější a nejprovokativnější izraelské režisérky Yael Ronen z berlínské Schaubühne (představení Třetí generace). Festival uzavře inscenace Sbor se šeredně plete v režii René Pollesche a se Sophií Rois v hlavní roli.

www.theater.cz

DÁLE DOPORUČUJEME (sledujte také aktuální nabídku na www.rozhlas.cz/vltava a www.rozhlas.cz/mozaika) Festivaly a koncerty:

Musica Florea www.musicaflorea.cz Hudební most Praha – Drážďany www.collegium1704.com Expozice a aktuální výstavy:

Galerie Rudolfinum www.galerierudolfinum.cz Národní galerie v Praze www.ngprague.cz

29. 10.–8. 11. 2009 Již 14. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka přiváží

39

Galerie hlavního města Prahy www.ghmp.cz

PROGRAM

PRO– GRAM

STRANA

VÁŽNÁ HUDBA Vedoucí Redakce vážné hudby Petr Veber ([email protected])

POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY 83. KONCERTNÍ SEZONA SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU úterý 20.00 vysílání záznamů koncertů v abonentního cyklu ve Dvořákově síni Rudolfina

15. 9. Záznam koncertu SOČRu ze 7. 9. 2009 A. Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr h moll op.104 B. Martinů: Symfonie č.1 Sólista: Michal Kaňka – violoncello Dirigent: Vladimír Válek 20. 10. Záznam koncertu SOČRu z 12. 10. 2009 M. de Falla: Suita č.2 z baletu Třírohý klobouk M. Ravel: Koncert pro klavír a orchestr G dur F. Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 4 A dur, Italská, op.90 Sólista: Hugues Leclére – klavír Dirigent: Manuel Hernandez Silva 27. 10. Záznam koncertu SOČRu z 24. 10. 2009 M. I. Glinka: Předehra k opeře Ruslan a Ludmila A. Chačaturjan: Koncert pro housle a orchestr P. Hindemith: Malíř Mathis. Symfonie Sólista: Václav Hudeček – housle Dirigent: Jiří Malát 16. 11. Záznam koncertu SOČRu z 2. 11. 2009 (výjimečně v pondělí) G. Rossini: Předehra k opeře Straka zlodějka C. M. von Weber: Koncert pro klarinet a orchestr č.2 Es dur J. Brahms: Symfonie č.4 e moll, op.98 Sólista: Irvin Venyš – klarinet Dirigent: Amos Talmon

SPECIÁLNÍ PROJEKTY 10. 9. „Setkání se sousedy“ Komorní koncert v rakouském pohraničním městě Raabs Přímý přenos ČRo 3 a ORF NÖ Účinkuje Wihanovo kvarteto a další 30. 9. Zámecký koncert Přímý přenos Českého a Slovenského rozhlasu z Nového Města nad Metují 17. 11. Hudbou k výročí Sametu Přímý přenos koncertu Studenti hrají studentům, který se koná v Rudolfinu Hraje Orchestr 17. listopadu (Janáček, Eben, Smetana, Dvořák) 28. 11. Den v Holešově Program věnovaný rodišti skladatele F. X. Richtera (1709–1789)

KONCERTNÍ SEZONA pondělí – 20.00 Z programových nabídek Eurorádia, z českých hudebních festivalů a koncertních sezon orchestrů

2. 9. Dvořákova Praha 2009 Záznam koncertu Rozhlasového symfonického orchestru Vídeň z 25. 8. (Berlioz, Brahms) 3. 9. Dvořákova Praha 2009 Přímý přenos koncertu Pražské komorní filharmonie a J.Bělohlávka (Martinů, Dvořák) 7. 9. Dvořákova Praha 2009 Záznam koncertu Evropského mládežnického orchestru a V. Ashkenazyho z 24. 8. (Dvořák, Roussel, Šostakovič, Ravel) 9. 9. Sezona České filharmonie Záznam zahajovacího koncertu sezony s šéfdirigentem E. Inbalem z 5. 9. (Dvořák, Martinů, Janáček) 11. 9. Rozhlasový podzim 2009 Přímý přenos zahajovacího koncertu festivalu. MDR Sinfonieorchester Leipzig (Dvořák, Beethoven) 13. 9. Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2009 Záznam koncertu Kvarteta Martinů z 6. 8. (Dvořák, Martinů, Mozart) 14. 9. Dvořákova Praha 2009 Záznam koncertu Orchestre Philharmonique de Radio France z 30. 8. (Ibert, Rachmaninov, Čajkovskij)

40

21. 9. Rozhlasový podzim 2009 Záznam koncertu SOČRu z 19. 9. (Novák, Martinů, Čajkovskij) 22. 9. Rozhlasový podzim 2009 Přímý přenos koncertu Symfonického orchestru Maďarského rozhlasu (Kodály, Liszt, Mahler) 24. 9. Sezona Moravské filharmonie Olomouc Přímý přenos zahajovacího koncertu z olomoucké Reduty, dirigent Petr Vronský (Krejčí, Martinů, Dvořák) 5. 10. Rozhlasový podzim 2009 Záznam koncertu Komorní filharmonie Nizozemského rozhlasu z 27. 9. (G. F. Händel, J. Ch. Bach, W. A. Mozart) 6. 10. Rozhlasový podzim 2009 Záznam koncertu SOČRu z 30. 9. (Šostakovič, Dvořák) 12. 10. Operetní večer 26. 10. BBC Proms 2009 Záznam koncertu Symfonického orchestru BBC a Jiřího Bělohlávka v londýnské Royal Albert Hall 17. 7. (Stravinskij, Chabrier, Čajkovskij, Poulenc, Elgar, Bruckner, Brahms) 2. 11. Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2009 Záznam koncertu Pražské komorní filharmonie a J. Hrůši z 22. 8. (Mendelssohn-Bartholdy, Schumann, Dvořák) 3. 11. Hudební fórum Hradec Králové 2009 Přímý přenos zahajovacího koncertu festivalu. Filharmonie Hradec Králové, dirigent K. Penderecki 9. 11. Hudební fórum Hradec Králové 2009 Přímý přenos koncertu Komorní filharmonie Pardubice, dirigent A. S. Weiser (Zender) 11. 11. Hudební fórum Hradec Králové 2009 Přímý přenos koncertu Janáčkovy filharmonie Ostrava, dirigent P. Vrábel (Takemitsu, Glass, Adams) 13. 11. Hudební fórum Hradec Králové 2009 Přímý přenos koncertu Filharmonie Hradec Králové, dirigent P. Šnajdr (Dutilleux, Lutoslawski)

PROGRAM

14. 11. Concerto Bohemia 2009 Slavnostní koncert vítězů 18. ročníku rozhlasové a televizní soutěže v paláci Žofín. Uvádí Lukáš Hurník. 23. 11. Lucernský festival 2009 Záznam koncertu Magdaleny Kožené a Claudia Abbada z 21. 8. (Mahler) 24. 11. Hudební fórum Hradec Králové 2009 Záznam koncertu SOČRu z 5. 11., dirigent B. Kontarsky (Zimmermann)

OPERNÍ VEČER sobota

5. 9. 20.00 Operní nabídka EBU – Vídeň Giuseppe Verdi: Stiffelio 12. 9. 19.30 Operní nabídka EBU – Vídeň G. F. Händel: Partenope 19. 9. 19.30 Operní nabídka EBU – Řím Ch. W. Gluck: Ifigenie v Aulidě 28. 9. 19.00 Den české státnosti – přímý přenos z Národního divadla B. Smetana: Prodaná nevěsta 3. 10. 19.00 Operní nabídka EBU – Madrid C. Monteverdi: Odysseův návrat do vlasti 10. 10. 20.00 Operní nabídka EBU D. Auber: Fra Diavolo 17. 10. 19.00 Operní nabídka EBU – záznam z Lyric Opera Chicago A. Berg: Lulu 24. 10. 20.00 Operní nabídka EBU – Amsterdam záznam z 8. 5. 2009 C. Saint-Saëns: Samson a Dalila 31. 10. 19.30 Třikrát z archivu Metropolitní opery (1953) A. Ponchielli: Gioconda 7. 11. 19.00 Operní nabídka EBU – záznam z Národního divadla z 29. 10. 2009 B. Martinů: Hry o Marii 21. 11. 20.00 Třikrát z archivu Metropolitní opery (1959) G. Verdi: Macbeth 28. 11. 19.30 Třikrát z archivu Metropolitní opery (1974) G. Verdi: Sicilské nešpory /I Vespri Siciliani/

STRANA

41

AKADEMIE – STUDIO LIVE

RONDO

MATINÉ

středa, 20.00 – 21.45 Výběr z pořadů:

pondělí až pátek, 9.00 – 9.30 Kritické sondy do světa kompaktních disků. Pořad pro zájemce o stříbrné nosiče a nahrávky klasické hudby.

úterý až pátek, 10.15–11.30 Dopolední hudební pořad naplněný známými a posluchačsky přístupnými skladbami, který se snaží být především příjemným společníkem při práci i relaxaci. Průvodci týdenními bloky pořadů budou hudební redaktoři Českého rozhlasu 3 Vltava i některé známé hudební osobnosti.

16. 9. Earl Wild – fenomén klavírního umění Portrét amerického klavíristy 23. 9. Studio A Českého rozhlasu v Karlíně Účinkuje Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu, sbormistři Blanka Kulínská a Lukáš Jindřich, Lenka Navrátilová (klavír) a hosté Bohuslav Martinů, Jan Vičar, Pavel Vranický, Antonín Dvořák aj. 7. 10. Studio live z Betlémské kaple Hrají Eduard Bayer (housle), Jakub Tylman (violoncello) a Stanislav Gallin (klavír) 14. 10. Bohuslav Matoušek – portrét houslisty 21. 10. Studio live z Ostravy 4. 11. Studio live z Brna 25. 11. Studio live Hrají Jitka Hosprová (viola) a Michal Mašek (klavír)

HUDEBNÍ FÓRUM S… pondělí až pátek, 23.15 – 24.00

31. 8.–4. 9. Hudební fórum s Wandou Dobrovskou 7.–11. 9. Hudební fórum s Jiřím Temlem 14.–18. 9. Hudební fórum z Ostravy 21.–25. 9. Hudební fórum s Josefem Třeštíkem 28. 9.–2. 10. Hudební fórum z Plzně 5.–9. 10. Hudební fórum s Vítězslavem Mikešem 12.–16. 10. Hudební fórum z Olomouce 19.–23. 10. Hudební fórum z Brna 26.–29. 10. Hudební fórum s Otomarem Kvěchem 2.–6. 11. Hudební fórum s Wandou Dobrovskou 9.–13. 11. Hudební fórum z Ostravy 16.–20. 11. Hudební fórum s Jaromírem Havlíkem 23.–26. 11. Hudební fórum z Plzně

1. 9. Serenáda s Radkem Baborákem 2. 9. Anna Nětrebko s Pražskou komorní filharmonií 4. 9. Mešní kompozice Jacoba Obrechta v podání souboru The Sound and the Fury 9. 9. Sergej Bortkjevič: Klavírní koncerty 2 & 3 10. 9. Purcellova operní a vokální tvorba 11. 9. Joseph Summer: Tolik cest... CD profil anglického skladatele 15. 9. Braniborské koncerty dvou generací 16. 9. Slavné hlasy Roberto Alagna, Beverly Sills a další 18. 9. Jon Balke: Siwan 22. 9. Nové nahrávky Johannesa Brahmse s Markem Janowskim 25. 9. Švýcarský skladatel Alfred Zimmerlin 29. 9. Nové nahrávky českých instrumentalistů 6. 10. Lehár a Strauss od Temže 7. 10. Mahlerova Píseň o zemi ze San Franciska 13. 10. Klasické hobojové koncerty s Františkem Hantákem 14. 10. J. Haydn: Die Jahreszeiten 20. 10. Leoš Janáček z Anglie 27. 10. Mirella Freni v Pucciniho Triptychu 3. 11. Romance s Josefem Sukem 10. 11. Previn – Maestro 24. 11. Rudolf Kempe diriguje Richarda Strausse Další programy dle aktuálního výběru

Výběr z připravovaných pořadů:

1.–4. 9. Matiné s Jiřím Pilkou 15.–18. 9. Matiné s Iljou Šmídem 22.–25. 9. Matiné z Ostravy s Igorem Františákem 6.–9. 10. Matiné s Jiřím Hlaváčem 20.–23. 10. Matiné s Vojtěchem Babkou 27.–30. 10. Matiné s Wandou Dobrovskou

CD LASER neděle, 21.00–23.00 Výběr z chystaných pořadů:

Klíč od domova VOKÁLNĚ-INSTRUMENTÁLNÍ TVORBA B. Martinů – dokončení cyklu Uvedeno k 50. výročí úmrtí B. Martinů 6. 9. Kytice (řídí Karel Ančerl) Polní mše (řídí Sir Charles Mackerras) Hymnus k sv. Jakubu (řídí Pavel Kühn) 13. 9. Izaiášovo proroctví (řídí Pavel Kühn) Epos o Gilgamešovi (řídí Jiří Bělohlávek) 20. 9. Kantáty z Vysočiny (řídí Pavel Kühn) Houslistka Anne-Sophie Mutter: klasicky i moderně 27. 9. Lutoslawski, Dutilleux, Prokofjev, Mendelssohn-Bartholdy 4. 10. Gubaidulina, Franck, Beethoven 11. 10. Rihm, Bartók, Brahms 18. a 25. 10. Violoncellista Mischa Maisky

PROGRAM

1. 11. Čtyřicetiletí Komorní filharmonie Pardubice J. V. Voříšek: Symfonie D dur (řídí Libor Hlaváček) D. Šostakovič: Symfonietta pro smyčce a tympány (řídí Libor Pešek) A. Dvořák: Serenáda E dur pro smyčce (řídí Leoš Svárovský) W. A. Mozart: Symfonie č. 35 D dur Haffnerova (řídí Libor Pešek) Symfonický architekt Bernard Haitink Uvedeno k letošním 80. narozeninám dirigenta 8. 11. V Amsterodamu Antonín Dvořák: Symfonie č. 7 d moll Béla Bartók: Koncert pro orchestr Claude Debussy: Moře (s Orchestrem Concertgebouw) 15. 11. V Londýně F. Liszt: Tasso, lamento e trionfo D. Šostakovič: Symfonie č. 7 C dur Leningradská (s Londýnskou filharmonií) 22. 11. V Bostonu a ve Vídni J. Brahms: Symfonie č. 3 F dur A. Bruckner: Symfonie č. 3 d moll (s Bostonským symfonickým orchestrem a Vídeňskými filharmoniky) 29. 11. Mahlerovský dirigent Mahler: Symfonie č. 3 d moll (se sólisty, sbory a Orchestrem Concertgebouw)

DUCHOVNÍ HUDBA neděle, 8.00–9.00

6. 9. První presbyterský chrám v San Antoniu O své cestě do Texasu hovoří varhaník Michal Novenko. 13. 9. a 20. 9. Jihoamerické a africké mše Provází hudební skladatel, režisér a muzikolog Milan Slavický. 27. 9. a 4. 10. Hudba andělských chórů “Hudba pro oči“ na nástěnných malbách v kryptě sv. Kateřiny v kostele sv. Štěpána v Kouřimi, v křížové chodbě kláštera Na Slovanech a na Karlštejně. Připravily historička umění Zuzana Všetečková a muzikoložka Marcela Kubartová

STRANA

1. 11. , 8. 11, 15. 11., 22. 11. Radost ze služby Rozhovory o životě pražských chorregentů a varhaníků v uplynulém půlstoletí Připravuje muzikoložka Jitka Slavická

LITURGICKÝ ROK neděle, 7.00–7.35 | repríza sobota, 1.05–1.40 Liturgický rok na českých a moravských kůrech v 19. století. Cyklus o 55 dílech, který od listopadu 2008 připravuje Tomáš Slavický. Uvádí Vojtěch Babka.

6. 9. Narození Panny Marie (8. 9.) Tři duchovní zpěvy a první dvě části Mše D dur Antonína Dvořáka 13. 9. Jména Panny Marie (12. 9.) Mše D dur Antonína Dvořáka (Credo, Sanctus, Benedictus, Agnus Dei) 20. 9. Sv. Ludmila (16. 9.) V pořadu zazní závěrečná část oratoria sv. Ludmila A. Dvořáka: Hospodine, pomiluj ny 27. 9. Sv. Václav (28. 9.) Korunovační mše V. J. Tomáška (1. část) 4. 10. Korunovační mše V. J. Tomáška (2. část) 11. 10. P. Maria Růžencová (7. 10.) V pořadu zazní liturgické písně o Panně Marii 18. 10. Sv. Lukáš (18. 10.) Křečovická mše B-dur Josefa Suka 25. 10. Sv. Voršila (21. 10.) V pořadu zazní duchovní árie J. Myslivečka 1. 11. Slavnost Všech svatých V pořadu zazní anonymní varhanní skladby a offertorium Festa sanctorum Augustina Šenkýře 8. 11. Vzpomínka na všechny věrné zemřelé („Dušičky“) Slavnostní requiem c moll J. Zacha 15. 11. Sv. Cecílie (22. 11.) V pořadu zazní Missa papae Marcelli G. P. da Palestriny 22. 11. Kristus Král V pořadu zazní Te Deum Antonína Dvořáka 29. 11. Liturgický rok v anglikánské církvi První díl nového cyklu pořadů, který připravuje varhaník Michal Novenko

42

DALŠÍ HUDEBNÍ POŘADY

HUDEBNÍ PUBLICISTIKA

TRYLEK

TELEFONOTÉKA pondělí, 10.15–11.30 Živě vysílaný hudebně-publicistický pořad se soutěží o kompaktní desky a s možností telefonických dotazů posluchačů na hosty ve studiu, jimiž budou v těchto měsících především interpreti a organizátoři hudebního života, spjatí s koncertními cykly zahajovanými po prázdninách. Pozvání přijal např. ředitel Symfonického orchestru hl.m. Prahy FOK Ilja Šmíd, hobojista Vilém Veverka, dirigent Martin Turnovský, organizátoři mezinárodního hudebního festivalu evropských rozhlasových těles Rozhlasový podzim, prof. Ilja Hurník či Schulhoffovo kvarteto. Neopomeneme ani nové kompaktní desky a hosty, o kterých jsme přesvědčeni, že je posluchači rádi přivítají. Ať už je to např. skladatel Otomar Kvěch nebo muzikoložka Michaela Freemanová, která stála spolu se svým mužem Davidem při prosazování autentické interpretace a přijímání tzv. staré hudby u nás. DA CAPO úterý, 17.00–17.30 | repríza ve středu, 00.35–01.05 Rozjímání Lukáše Hurníka a jeho hostů nad hudebními pojmy, jevy, nad pravidly a záhadami skladatelské a interpretační praxe. Díly odvysílané v posledním roce, včetně cyklu Hudební dějiny v kostkách, si můžete poslechnout na internetové stránce stanice Vltava (www.rozhlas.cz/vltava)

pondělí až pátek, 13.00–13.30 | repríza /kromě soboty a neděle / druhý den 5.00–5.30 HUDEBNÍ GALERIE pondělí až pátek, 13.40–15.00 SOUDOBÁ HUDBA pondělí až pátek, 01.05–2.00 PARTITURY pondělí až neděle, 6.05–6.50 | repríza druhý den 4.00–4.45 PASTICCIO pondělí až sobota, 12.10–12.50 PAUZA pondělí až pátek, 16.30–17.00 MUSICA ANTIQUA čtvrtek, 21.20–22.45

Komentované záznamy koncertů z EBU a z českých a moravských festivalů. Komponované pořady z hudby středověku, renesance, baroka a klasicismu. Výběr z pořadů:

1. 10. Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2009 Záznam vystoupení souboru Musica Florea. 8., 15., 22. a 29. 10. Duchovní hudba francouzského baroka Připravil a uvádí Josef Prokop. KOMORNÍ HUDBA pátek, 22.00–22.47 VARHANY pondělí, 17.00–17.30 DEPOZITÁŘ HUDEBNÍ GALERIE pondělí, 22.00–22.45

SÓLO PRO sobota, 7.15–8.00 PROMENÁDNÍ KONCERT sobota, 11.00– 11.30

ODPOLEDNÍ KONCERT

sobota, 16.30–

17.45

ZVONY

neděle, 12.00–12.05 | repríza

v pondělí 0.00–0.05

KONCERT SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU neděle, 12.10–12.50 KRÁSNÉ HLASY neděle, 13.05–14.00 VÝROČÍ TÝDNE neděle 15.15–15.30 | 15.45–16.00

CONCERTINO PRAGA neděle, 15.30–16.00 KOMORNÍ KONCERT neděle, 16.30–17.45

SLOVO O HUDBĚ středa 17.00–17.30 Hudebně-publicistická půlhodinka, věnovaná aktuálním otázkám našeho i zahraničního hudebního života, přiblíží v neposlední řadě i zájmovou uměleckou činnost našich amatérských orchestrů a sborů, zajímavé premiéry nebo nové nahrávky či knihy s hudební tématikou. Ve vysílání se objeví rovněž reportáže z našich i zahraničních hudebních festivalů. PÁTEK 17.00–17.30 Český rozhlas 3–Vltava zde bude pokračovat ve vysílání cyklu pořadů s názvem Posluchárna, které připravuje houslista, pedagog a hudební popularizátor prof. Ivan Štraus. Vybírá skladby zajímavé postavením ve světě hudby i osudy a ve svém často pronikavém průvodním slově se věnuje i osudům jejich autorů – tentokrát např. francouzských či s Francií spjatých skladatelů 20.století – Milhauda, Debussyho a Ravela. Nechybí ani paralely s naší současností.

STUDIO M

čtvrtek 17.00–17.30 | repríza v sobotu, 0.35–1.05 Magazín mladých muzikantů

PROGRAM

STRANA

pátek, 17.00–17.30 | repríza v úterý, 00.35–01.05

JAZZOVÝ PODVEČER

NOČNÍ VLNA JAZZU

17.45–18.30

každou noc 2.00–3.00

EUPHONIA sobota, 13.00–14.00 V této programové řadě vysíláme v premiéře rozsáhlý rozhlasový cyklus věnovaný dvojímu výročí Bohuslava Martinů (8. 12. 1890–28. 8. 1959). Deset pořadů připravila specialistka Eva Velická z Institutu Martinů v Praze a zaměřila je na poměrně neznámé pohledy na skladatele: najdeme zde např. téma Martinů a humor, Martinů a ženy či Odraz nové doby v díle Martinů. Cyklus bohatě využívá korespondence a jiných dobových dokumentů.

PONDĚLÍ střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou ÚTERÝ střídavě Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Hudba bez hranic s Petrem Zvoníčkem a Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem STŘEDA střídavě Electric Jazz Václava Vraného, Jazzový pozdrav Michala Matznera a soutěžní pořad Tour de Jazz s Alešem Bendou ČTVRTEK Jazz notes – týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí Jiří Starý a Martin Starý. PÁTEK střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana, který připravuje Vladimír Truc SOBOTA Sladké je žít (jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz) NEDĚLE Jazzové lelkování s Alešem Bendou

POSLUCHÁRNA

POŘADY PRO DĚTI A MLÁDEŽ RANNÍ PÍSNIČKA

pondělí až pátek

+ neděle 6.55–7.00

HLASY A HLÁSKY sobota, 6.55–7.15 VLTAVA DĚTEM – SLUCHÁTKO neděle, 9.00–9.32

JAZZ, ALTERNATIVA, ETNO, WORLD MUSIC, FOLK, ROCK vedoucí Redakce jazzové a populární hudby Aleš Opekar ([email protected])

JAZZOVÁ HUDBA JAZZOFON všední dny 9.30–10.00

PONDĚLÍ Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem ÚTERÝ střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou STŘEDA střídavě Swing Session s Kamilem Hálou, Swing z Brna a Swing z Ostravy ČTVRTEK střídavě Ochutnávka z jazzových kompaktů s Lubomírem Dorůžkou a Popjazz s Petrem Zvoníčkem PÁTEK klasický jazz uvádí Luboš Zajíček

EURORADIO JAZZ SEASON pátek 22.30–24.00 satelitní přenosy jazzových koncertů střídavě z různých zemí Evropy

25. 9. Přenos jazzového koncertu z Goethe Institutu v Thessaloniki (Řecko). Účinkuje soubor Jazz Society (Tony Lakatos, Thomas Stabenow, Oleg Chaly a Alexander Mashin) 30. 10. Přenos jazzového koncertu z Lublaně (Slovinsko). Účinkuje Slovenian Radio-Television Big Band 27. 11. Přenos jazzového koncertu z Rigy (Litva). Účinkuje Kristaps Vanadzins Orchestra

JAZZOVÁ SNÍDANĚ víkend 4.45–5.55 střídavě z Brna, Ostravy a Prahy

OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY ČAJOVNA 19.00–20.00 Hudba a styl nové generace HUDEBNÍ FÓRUM víkend 23.15–24.00 | sobota – střídavě:

SVĚT JINÉ HUDBY Alternativní hudební směry a mezižánrové fúze uvádějí Zdeněk Slabý nebo Petr Slabý

ETNOHRÁTKY Tematické pořady a záběry z koncertů world music, etnické a folkové hudby domácí i zahraniční scény uvádí Ivana Radechovská

noc ze soboty na neděli 0.05–1.30 K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jan Hála, Ondřej Konrád, Jana Koubková a Otakar Svoboda.

11. 10.–15. 10. Petra Soukupová: Zmizet (5 částí) 16. 10.–21 .10. Jacques Cazotte: Zamilovaný ďábel (6 částí) 22. 10.–25. 10. Jordan Radičkov: Kozel (4 části) 26. 10.–29. 10. Václav M. Havel: Mé vzpomínky (4 části) 30. 10.–1. 11. Jáchym Topol: Kukaččí mládě (3 části) 2. 11.–11. 11. Rudolf Sloboda: Rubato (10 částí) 12. 11.–23. 11. Petr Chudožilov: Lahvová pošta (12 částí) 24. 11.–5. 12. Ivan Martin Jirous: Pravdivý příběh Plastic People (12 částí)

neděle:

OÁZA

OSUDY

Hudbu pro relaxaci a meditaci, povzbuzení i uklidnění, střídavě uvádějí Vlastimil Marek a Jiří Mazánek

všední dny 11.30–12.00 repríza následující všední den 0.05–0.35

MEZI DRAKEM A HADEM

3.00–4.00 Magickou předjitřní hodinku s relaxační hudbou k meditaci připravují Ivana Radechovská s kolektivem externích autorů: Elenou Kubičkovou, Jiřím Mazánkem, Petrem Dorůžkou a Kareřinou Andršovou

SPEKTRUM

pondělí až pátek, 15.00–16.00 Kulturní servis doplňují jazz, etnická hudba a world music, které vybírají Ivana Radechovská s kolektivem externích autorů: Vladimírem Kouřilem,Petrem Dorůžkou, Kateřinou Andršovou a Petrou Svoboda

LITERATURA A ROZHLASOVÁ HRA

Rozhlasové memoáry 7. 9.–18. 9. Přemysl Pitter: Sám proti zlu (10 částí) 21. 9.–25. 9. Pavel Brázda (5 částí) 29. 9.–2. 10. Příběhy učených žen (4 části) 5. 10.–9. 10. Miloň Čepelka (5 částí) 12. 10.–16. 10. Nora Musatova: O svém otci G. M. (5 částí) 19. 10.–23. 10. Jarmila Vrchotová-Pátová (5 částí) 26. 10.–30. 10. Jiří Gruša (5 částí) 2. 11.–13. 11. Pavel Branko (10 částí) 16. 11.–20. 11. Eva Kantůrková (5 částí) 23. 11.–27. 11. Jarmila Mucha-Plocková (5 částí) 30. 11.–4. 12. Václav Hroch (5 částí)

MODERNÍ POVÍDKA čtvrtek 16.00–16.30

vedoucí Literárně-dramatické redakce Martin Velíšek ([email protected])

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ denně 18.30–19.00

JAZZOVÝ KLUB

43

14. 9.–19. 9. Viktor Dyk: Krysař (6 částí) 20. 9.–30. 9. Eugéne Fromentin: Dominik (10 částí) 1. 10.–10. 10. Ismail Kadare: Krvavý podzim (10 částí)

3. 9. Jaakov Šabtaj: Odchod 10. 9. Zdena Salivarová: Na zájezdě 17. 9. Dimitré Dinev: Nad hlavou světlo 24. 9. Magdaléna Platzová: Cesta na jih 1. 10. Johannes Urzidil: Veřejný posluha Kubát 8. 10. Markéta Pilátová: Dlužníci upíra 15. 10. Torny Lindgren: Mérabina krása 22. 10. Philippe Delerm: První lok piva a další drobné radosti

PROGRAM

29. 10. Hermann Ungar: Tajná válka, Bratři 5. 11. Braňo Hochel: Případ paní Katky 13. 11. Josef Hasslinger: Fiona a Ferdinand 19. 11. Milena Štráfeldová: Agáta 26. 11. Antoine Volodine: Menší andělé

POVÍDKA neděle 11.30–12.00

6. 9. Gustav Roger Opočenský: Imre má strach 13. 9. Leila Aboulela: Návštěvníci 20. 9. Isaak Branner: V sobotu večer 27. 9. Josef Škvorecký: Sam píše recenzi 4. 10. Kathleen Anne Porterová: Jak babička Whetherallová dostala košem 11. 10. Hugo Salus: Královská lázeň 18. 10. Karel Horký: Zlá osoba 25. 10. Ray Bradbury: Příběh lásky 1. 11. Ivan Bunin: Jermil 8. 11. Imre Kertész 15. 11. Higuči Ičijó: Za úplňku 22. 11. Emil Artur Longen: Paměti Vinci Špandy 29. 11. Bruno Schulz: Traktát o manekýnech

NOČNÍ BIBLIOTÉKA neděle 1.30–2.00

6. 9. Karel Klostermann: Z červánků mého mládí 13. 9. Věroslav Mertl: Dveře 20. 9. Josef Věromír Pleva: Eskorta 27. 9. Karel Schulz: Rekviem 4. 10. Jiří Mahen: Vašíček a lěší 11. 10. Eduard Petiška: Pověst o štěstí 18. 10. Věroslav Mertl: Stoly 25. 10. Josef Lada: Drezúra předmětů 1. 11. Jindra Tichá: Novozélandský antikvariát 8. 11. Blanka Kubešová: Život v domě 15. 11. Egon Erwin Kisch: Probudit zase Golema 22. 11. Ladislav Grosman: Ořechová postel 29. 11. František Gellner: Konkurenti

STRANA

SCHŮZKY S LITERATUROU neděle 20.00–21.00

6. 9. Slawomir Mroźek: Moje jméno bude: Baltazar 13. 9. Bytosti schopné zemřít 20. 9. Stefan Andres: El Greco maluje Velkého inkvizitora 27. 9. Po stopách Josefa Váchala 4. 10. Divoký chór (S. Undsetová, K. Hamsun) 11. 10. Vladimír Papoušek: Zavržení 18. 10. Liao-i Wu: Krveprolití 25. 10. E. T. A. Hoffmann: Rytíř Gluck 1. 11. Wojciech Wenzel: Matarna 8. 11. Avram B. Jehošua: Milenec 15. 11. Jan Novák: Samet a pára 22. 11. Není pivovar jako Pivovar 29. 11. Maďaři

19. 9. Kaloty 26. 9. Yveta Shanfeldová: Místo nedělí 3. 10. Wolf Biermann: Balada o pruském Ikarovi 10. 10. Karel Zlín: Nedaleko pyramid 17. 10. Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki: O polských rodinách 24. 10. Jakub Trojan: Evropě 31. 10. Vít Janota: Miniová pole 7. 11. Erik Ondrejička: Pět dokonalostí 14. 11. Sabina Eschgfällerová: Řečeno do kouta 21. 11. Helena Lawsonová: Odvaha za úsvitu 28. 11. Sylvester Pollet: Když kopeš v Maine

NEDĚLNÍ VERŠE 12.05–12.10

SOUZVUK neděle 9.32–10.30

6. 9. Evropští humanisté na své pouti 13. 9. Leonardo da Vinci: Ó čase, polykači věcí 20. 9. Jiří Kolář: Jsem obraz pro sluch 27. 9. Ať stálou láskou miluji (německá středověká dvorská lyrika) 4. 10. Edgar Allan Poe: Havran 11. 10. Suzanne Renaudová: Lehounké stíny 18. 10. Ráj i peklo lásky 25. 10. František Halas: V deštivých dnech záduší 1. 11. Vít Cíza: Smrti, smrti, tys hladová 8. 11. Jehuda ben Šlomo al-Charízí: Mé srdce je svitkem 15. 11. Skrytá tvář Friedricha Nietzscheho 22. 11. Zbyněk Hejda: Z Cerekve pěšky do Horní Vsi 29. 11. Ivan Sergejevič Turgeněv: Sbohem čtenáři

SVĚT POEZIE sobota 22.45–23.00

5. 9. Jan Zábrana: Sám jako hřebík v zahozené botě 12. 9. Aleš Debeljak: Slova obklopená tichem...

6. 9. Julius Slowacki: Závěť 13. 9. Vladimír Holan: Do zpěvu 20. 9. Hermann Hesse: Pomíjejícnost 27. 9. Oldřich Mikulášek: Babí léto 4. 10. Antonín Sova: Pohled do kraje 11. 10. Louise Glücková: Zahrada 18. 10. Giuseppe Ungaretti: Lucca 25. 10. František Halas: Prosba 1. 11. Sep Skalitzky: Horský hřbitov 8. 11. Jan Skácel: Tenkrát 15. 11. Pierre de Ronsard: Tolikrát věrný být... 22. 11. Miroslav Holub: Stěna v rohu u schodů 29. 11. Jan Marius Tomeš: Umírající stromy

15. 11. Michel Tournier 22. 11. Fernando Pessoa 29. 11. Sny římských císařů podle Gaia Suetonia Tranquilla

ETICKÁ KNIHOVNA sobota 1.40–2.00

5. 9. Marcus Fabius Quintilianus: O výchově 12. 9. Xenofón: O výchově k manželství 19. 9. Josef Heyduk: Fragmenty o životě 26. 9. Henry David Thoreau: Walden čili Život v lesích 3. 10. Myšlenky řeckých tragiků o pravdě, moci a právu 10. 10. Aristotelés: O normách mravních hodnot 17. 10. Zdeněk Mařatka: Životní krédo 24. 10. Myšlenky antických filozofů o lásce 31. 10. Gustav Adolf Lindner: O záhadě štěstí 7. 11. Ralph Waldo Emerson: O radosti a cti 14. 11. Seneca: O shovívavém životě 21. 11. David Hume: O spravedlnosti 28. 11. Starý zákon – O moudrosti života

PSÁNO KURZÍVOU všední dny 10.00–10.15 Úvahy a fejetony

SLADKÉ JE ŽÍT sobota 17.45–18.30 Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz

SNY neděle 0.00–0.05 Slova ze sna a do snů

6. 9. Karel Brušák 13. 9. Jiřina Hauková 20. 9. Gottfried Keller 27. 9. Jan Zrzavý 4. 10. Jan Pavlík 11. 10. Jan Zábrana 18. 10. John Millington Synge 25. 10. Richard Weiner 1. 11. Eva Syřišťová 8. 11. Friedrich de la Motte Fougué

44

ZPRÁVA ČTENÁŘE... všední dny 13.30–13.40 Pět minut s knihami, na které nesedá prach

STRÁNKY NA DOBROU NOC 23.00–23.15 Krátké prózy a výňatky z próz

FONOGRAMY pátek 16.00–16.30 Návraty po stopách zvuku

OSTROV, KDE ROSTOU HOUSLE neděle 9.00–9.30

PROGRAM

STRANA

KLUB ROZHLASOVÉ HRY

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ

úterý 21.30

sobota 14.00

1. 9. Daniil Charms: Alžběta Bam 8. 9. Alena Zemančíková: Noc a den 15. 9. Kristina Žantovská: Umění konverzace 22. 9. Klaus Händel: Muž se smutnýma očima – Divoši 29. 9. Ivan Bunin: V temné aleji 6. 10. Magdalena Frydrychová: Panenka z porcelánu 13. 10. Karl Hoff: Alvhilda 20. 10. Jiří Just: Klauni a vlastenci 27. 10. Jan Vedral: Delfy 3. 11. Daniela Fischerová: Čeho se bojí Mistr 10. 11. Michal Lázňovský: Zahrádkáři aneb Až se jaro zeptá 17. 11. Jan Vedral: Xaver – 1. část 24. 11. Jan Vedral: Xaver – 2. část

5. 9. Titus Maccius Plautus: Lišák Pseudolus 12. 9. Josef Kainar: Ubus se vrací 19. 9. Václav Kliment Klicpera: Zlý jelen 26. 9. Miloš Rejnuš: Oidipův návrat 3. 10. Federico García Lorca: Pláňka 10. 10. Václav Cibula: Auccasin a Nicoletta 17. 10. Oscar Wilde: Strašidlo cantervillské 24. 10. Jan Drda: Hrátky s čertem 31. 10. Viktor Dyk: Posel 7. 11. Friedrich Schiller: Marie Stuartovna 14. 11. Václav Havel: Spiklenci 21. 11. Honoré de Balzac: Otec Goriot – 1. část 28. 11. Honoré de Balzac: Otec Goriot – 2. část

HRA PRO TENTO VEČER

ROZHLASOVÉ SERIÁLY

čtvrtek 20.00

neděle 10.30

3. 9. 2x Averčenko: Teorie dr. Mutonena + Sebevrah 10. 9. Dorothy Leigh Sayersová: Pyrenejský příběh 17. 9. Roman Cílek: Den, kdy se zatmělo slunce 24. 9. E. A. Longen: Dezertér z Volšan + Delikátní záležitost 1. 10. Petr Pýcha – Jaroslav Rudiš: Salzburský guláš 8. 10. Ivo Fischer: Byl jednou jeden 15. 10. Agatha Christie: Krysy 22. 10. Rolf Defrank: Vaše jméno je uvedeno v protokolu 29. 10. Jiří Roth: Odepsaní 5. 11. Raymond Chandler: Španělská krev 12. 11. Jan Kolář: Pražské impromptu pana Gustava M. 19. 11. Benjamin Kuras: Antonín a František jsou naživu 26. 11. Vlastimil Venclík: Setkání v sádře

6. 9. Leo Rosten: Pan Kaplan má stále třídu rád (10. část) 13. 9.–20. 9. Marie Říhová: Femme fatale (1.–2. část) 4. 10.–1. 11. Karel Josef Beneš: Uloupený život (1.–5. část) 8. 11–22. 11. Eyvind Johnson: Břehy a příboj (1.–3. část) 29. 11. Norman Mailer: Duch Děvky (1. část)

MOZAIKA pondělí až pátek, 7.00–9.00 Informace, rozhovory, glosy, recenze, výběr z kulturních stránek domácího i zahraničního tisku, soutěže pro posluchače prokládané hudbou minulých století a alternativních žánrů. Mimořádný kulturní servis, s jakým se na jiných stanicích nesetkáte.

SPEKTRUM pondělí až pátek, 15.00–16.00 Moderovaná hodina kulturních aktualit a reportáží provázená jazzovou nebo etnickou hudbou.

SETKÁVÁNÍ neděle, 14.00–15.15 Profilový rozhovor s výraznou osobností kulturního a společenského života.

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STANICE VLTAVA sobota, 8.00–11.00 Kulturně-publicistický týdeník. 180 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, dokumentů, literárních ukázek a hudby jazzové i vážné připravují a uvádějí Blanka Stárková a Jiří Kamen.

DOKUMENTY, ZPRAVODAJSTVÍ A PUBLICISTIKA Vedoucí Redakce dokumentu a speciálních projektů Jiří Kamen ([email protected]) Vedoucí Redakce zpravodajství a kulturní publicistiky Antonín Pfeifer ([email protected])

ZPRAVODAJSTVÍ VLTAVY všední dny v 6.00, 7.00, 8.00, 12.00, 15.00 a 17.30 | přehled hlavních událostí také v 10.15, 13.30, 16.30 a v 19 hodin

RADIODOKUMENT středa 21.45

2. 9. Ondřej Vaculík: Kladno a Záporno 9. 9. Milan Hanuš: Umění vytvářet společenství 16. 9. Jiří Kamen: Luzernský kruh 23. 9. Hana Železná: Haiku kojící matky 30. 9. Alena Zemančíková – Alena Wagnerová: A zapomenuti vejdeme do dějin 7. 10. Eva Nachmilnerová: Najponkovo tvrdohlavé blues 14. 10. Marie Poláková: Kraj pod Kašperkem v proměnách času 21. 10. Gabriela Albrechtová: Sváťovo Dividlo 28. 10. Vlasta Gallerová – Karel Kříž: Res publica aneb Kdo jsme 4. 11. Marek Janáč: H + Z 11. 11. Jiří Kamen: Chtěl jsem se potkat s Jiřím Ortenem … 18.11. David Vaughan: Pod mými okny kráčely dějiny 25.11. Hana Soukupová: Rackové s křikem poletují kolem mne …

KRITICKÝ KLUB

RADIOATELIÉR

pondělí, 16.00–16.30 | repríza čtvrtek 0.35–1.05 Diskuse odborníků o současné literatuře, filmu, architektuře a výtvarném umění, které připravují moderátoři: Pavel Janáček, Vladimír Hendrich, Bibiana Beňová, Tomáš Dimter, Václav Jamek, Eva Beránková a další.

sobota 00.05

FILMOVÝ MAGAZÍN úterý, 16.00–16. 30 | repríza pondělí 0.35–1.05 Aktuality ze světa filmu připravují Tomáš Pilát a Josef Vomáčka.

HISTORICKÝ KLUB středa, 16.00–16.30 Reflexe historických událostí, výročí, osobností, novinek historické literatury apod. Připravuje Jan Tůma.

HOVORY O VÍNĚ každá druhá sobota v měsíci, 16.00–16.30 O vinné kultuře rozmlouvají Lukáš Hurník a Jiří Mejstřík.

45

5. 9. Polská scéna 1958–2008 #1 12. 9. Polská scéna 1958–2008 #2 19. 9. Polská scéna 1958–2008 #3 26. 9. PremEdice – Petr Wajsar: Nedokončené rádio 3. 10. Polská scéna 1958–2008 #4 10. 10. Polská scéna 1958–2008 #5 17. 10. Polská scéna 1958–2008 #6 24. 10. Polská scéna 1958–2008 #7 31. 10. PremEdice – Kurt Schwitters: Ursonate (s hlasy Pavla Novotného a Jaromíra Typlta) 7. 11. Portugalské rezonance #1 14. 11. Portugalské rezonance #2 21. 11. Portugalské rezonance #3 28. 11. PremEdice – Petr Cusack – Miloš Vojtěchovský: Nejmilejší zvuky Prahy

KLUB

STRANA

Staňte se členy

NA VÝLET S VLTAVOU

Získáte řadu členských výhod a podpoříte vydávání tohoto výjimečného čtvrtletníku posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3–Vltava. 150 Kč ročně, ukázkové číslo zdarma. Pro všechny nové předplatitele je připraven dárek. [email protected] www.rozhlas.cz/vltava

ČESKY ROZHLAS 3 – VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) BRNO — 102 | BRNO-MĚSTO — 90,4 | Č. BUDĚJOVICE — 96,1 | HODONÍN 100,4 | CHEB — 106,2 CHOMUTOV — 96,3 | JESENÍK — 98,2 | JIHLAVA — 95,4 | KAPLICE — 105,9 | KARLOVY VARY — 105,7 KAŠPERSKÉ HORY — 107,2 | KLATOVY — 88,6 | LIBEREC — 103,9 | OSTRAVA — 104,8 | PARDUBICE — 102,7 PÍSEK — 105,2 | PLZEŇ — 95,6 | PLZEŇ-RADEČ — 93,3 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 | TRUTNOV — 101,9 ÚSTÍ N. LABEM — 104,5 | VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 96,8 | VARNSDORF — 88,4 | VSETÍN — 98,3 | ZLÍN — 94,8 ZNOJMO — 99,2 | NEBO — WWW.ROZHLAS.CZ/VLTAVA

KLUB VLTAVA

klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí.

 Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Česky rozhlas 3 – Vltava a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program.





Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje

Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3 – Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti.



Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými institucemi,

46

které vybírá tak, aby umožnil svým členům ještě intenzivnějši kontakt s aktualním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje.



Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu naleznete na www strankách Klubu.



Osobní členství: roční členský příspěvek

Na rozhlasové „Výlety s Vltavou“ jsme v našem vysílání zvali po celý červenec a srpen. V září zveme členy Klubu Vltava na výlet do Plasů: po předloňském Valdštejnu a loňském Kuksu to bude už třetí krásné místo, které společně navštívíme. Výlet se koná 12. září: zastavíme se v Mariánském Týnici, v Plasích si prohlédneme proslulý klášter a nakonec vás pozveme na varhanní koncert Jaroslav Tůmy. Odjezd v 8.30 od budovy Českého rozhlasu (Vinohradská 12), návrat kolem 20 hodiny. Účastnický poplatek: 100Kč. Zájemci, hlaste se na telefonním čísle 221 552 677 nebo 221 552 686!

NA DVOJKU DO ÁČKA Po létě Vás opět zveme na pravidelné klubové večery, které se konají vždy 1. čtvrtek v měsíci v 19.00 ve Studiu A, Český rozhlas, Hybešova 10, Praha 8. První setkání proběhne 1. října, programem provede Eliška Závodná.

činí 150Kč. Rodinné členství: roční členský příspěvek činí 290Kč (obdržíte průkazy člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky).



Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol. Klub Vltava, Česky rozhlas 3 – Vltava Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 informační linka Klubu Vltava tel.: +420 221 552 686, 221 552 677 e-mail: [email protected] www.rozhlas.cz/vltava/klubvltava

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

PART– NEŘI KLUBU VLTAVA Na uvedené otázky odpovídejte výhradně na lince Klubu Vltava.

STRANA

HUDBA PRAŽSKÝ KOMORNÍ ORCHESTR – AGENTURA S. R. O. 20% sleva na nákup vstupenek na abonentní koncerty Černokostelecká 6, 100 00 Praha 10 tel.: +420 274 772 697 www.pko.cz, [email protected] SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU 30% sleva na dopolední veřejné generální zkoušky. Cena vstupenky po slevě 50Kč Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: +420 221 551 412, fax: +420 221 551 413 www.rozhlas.cz/socr, [email protected] TALICHŮV KOMORNÍ ORCHESTR 15% sleva z ceny abonentní vstupenky na Sezonu 2009–2010 10% sleva z ceny jednotlivých vstupenek na koncerty abonentního cyklu sezony Koncerty se konají v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce, Malostranské nám. 13, Praha 1 tel: +420 244 062 601, +420 777 068 451 www.talich.com, [email protected] ČESKÁ KULTURA S. R. O. Pořadatel a spolupořadatel festivalů konaných v rámci Českých kulturních slavností Houskova 1876, 413 01 Roudnice n. Labem tel: +420 606 269 016, +420 777 269 032 www.ceske-kulturni-slavnosti.cz [email protected] [email protected] COLLEGIUM MARIANUM Pořadatel cyklu koncertů Barokní podvečery 10% sleva z ceny vstupného Melantrichova 971/19, 110 00 Praha 1 tel.: +420 224 229 462, +420 731 448 346 www.collegiummarianum.cz ARS/KONCERT, SPOL. S R.O. Pořadatel MHF Brno (30% sleva z ceny vstupného na uvedený festival Hybešova 29, 602 00 Brno tel.: +420 543 420 951 www.arskoncert.cz, [email protected]

NÁRODNÍ MUZEUM – ČESKÉ MUZEUM HUDBY Výstava Fenomén Martinů Karmelitská 2, 118 00 Praha 1 www.nm.cz Pro členy Klubu Vltava pořádá ČMH komentovanou prohlídku ve středu 30. 9. 2009 od 14.00 hod. za účasti autorky výstavy PhDr. Kateřiny Maýrové a kurátorky výstavy PhDr. Jany Vojtěškové, CSc. Vstup pro členy Klubu zdarma. Svoji účast prosím potvrďte na emailu: [email protected]

DIVADLA NÁRODNÍ DIVADLO Spolupráce s Klubem přátel opery Národního divadla: besedy, speciální představení, návštěvy festivalů, slevy a mnoho dalšího pro příznivce opery. Pro bližší informace kontaktujte Klub přátel opery Národního divadla. Ostrovní 1, 112 30 Praha 1 (kancelář v 5. patře provozní budovy ND, místnost č. 522) tel./fax: +420 224 901 390 www.narodni-divadlo.cz [email protected] Činohra Národního divadla nabízí členům Klubu Vltava vstupenky s 20% slevou na následující tituly: H. Ch. Andersen: Sněhová královna 11. a 26. září 2009 v 18 hod., Stavovské divadlo J. Zeyer: Radúz a Mahulena 4. a 30. října 2009 v 19 hod., Národní divadlo Barevný život (Benefice B. Bohdanové) 16. a 29. listopadu 2009 v 19 hod., Divadlo Kolowrat Na jeden členský průkaz lze se slevou zakoupit maximálně dvě vstupenky na jeden titul. Počet vstupenek je omezený. Ovocný trh 6, 112 30 Praha 1 tel.: +420 224 901 419 www.narodni-divadlo.cz [email protected]

47

NÁRODNÍ DIVADLO V BRNĚ 10 % sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem Dvořákova 11, 657 70 Brno tel.: +420 542 158 111, www.ndbrno.cz DIVADLO KOMEDIE 20% sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem Jungmannova 1, 110 00 Praha 1 tel.: +420 224 222 734 www.prakomdiv.cz, [email protected] DIVADLO ARCHA 10% sleva ze vstupného na vybraná představení, více na infolince klubu nebo v Divadle Archa Na Poříčí 26, 110 00 Praha 1 tel.: +420 221 716 333 www.divadloarcha.cz [email protected] DIVADLO NABLÍZKO 50% sleva z ceny vstupného Představení se konají v hostitelských divadlech. tel./fax: +420 257 007 684 www.nablizko.cz, [email protected] DIVADLO PONEC 30% sleva z ceny vstupného Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3 tel.: +420 224 817 886 (9–17h), +420 222 721 531 (17–20h) www.divadloponec.cz, [email protected] MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC 50% sleva z ceny vstupného Třída Svobody 33, 771 11 Olomouc tel.: +420 585 223 533 (předprodej vstupenek) www.moravskedivadlo.cz [email protected] JIHOČESKÉ DIVADLO ČESKÉ BUDĚJOVICE Aktuální slevy na představení a klubové akce ve spolupráci s Klubem přátel Dr. Stejskala 23, 370 47 České Budějovice tel.: +420 386 355 245 www.jihoceskedivadlo.cz, [email protected]

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

VÝTVARNÉ UMĚNÍ GALERIE RUDOLFINUM 50% sleva z ceny vstupného, ke každé výstavě komentovaná prohlídka Alšovo nábřeží 12, 110 00 Praha 1 tel.: +420 227 059 309 (pokladna) www.galerierudolfinum.cz [email protected] ČESKÉ MUZEUM VÝTVARNÝCH UMĚNÍ V PRAZE 50% sleva z ceny vstupného na aktuální výstavy Husova 19-21, 110 01 Praha 1 tel.: +420 222 220 218, fax: +420 222 221 190 www.cmvu.cz, [email protected] GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY 20% sleva ze vstupného na aktuální výstavy Výstavní místa: Městská knihovna, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově. Mariánské nám. 1, Praha 1 tel.: +420 222 310 489, +420 222 313 357 www.citygalleryprague.cz PRAŽSKÝ DŮM FOTOGRAFIE – PRAGUE HOUSE OF PHOTOGRAPHY, O. P. S. 30% sleva z ceny vstupného Václavské nám. 31, Praha 1 tel.: +420 222 243 229 www.phpweb.cz, [email protected] GALERIE AMU Malostranské náměstí 12, 118 00 Praha 1 www.amu.cz TOPIČŮV SALON Vstupné dobrovolné Národní 9, 110 00 Praha 1 tel.: +420 224 232 500 [email protected]

STRANA

GALERIE VERNON Vstup zdarma Janovského 23, 170 00 Praha 7 tel.: +420 774 155 591 [email protected] www.galerievernon.com ARS VIVA CESTY ZA UMĚNÍM Specializovaná cestovní kancelář Slevy až 12,5% budou poskytnuty ve výši uvedené u zájezdu dle katalogu Muchova 9, č. p. 223 (1. patro), 160 00 Praha 6 tel.: +420 233 324 099, fax: +420 224 311 585 www.arsviva.cz, [email protected]

KNIHY, ČASOPISY, CD SPOLEČNOST FRANZE KAFKY 30% sleva na veškerou knižní produkci z nakladatelství Široká 14, 110 00 Praha 1 tel.: +420 224 227 452 www.franzkafka-soc.cz [email protected] RADIOSERVIS, A. S. Hudební a knižní vydavatelství Českého rozhlasu, vydavatel Týdeníku Rozhlas 25% sleva v zásilkovém obchodě na vlastní zboží, zájemcům zašleme zdarma katalog Objednávky: Jeseniova 36, 130 00 Praha 3 tel.: +420 222 713 037, +420 221 551 384 [email protected] 10% sleva na celý sortiment ve firemní prodejně Vinohradská 13, Praha 2 tel.: +420 222 254 480 A2 KULTURNÍ TÝDENÍK Americká 2, 120 00, Praha 2 tel.: +420 222 510 227 www.tydenikA2.cz

SANQUIS Časopis o umění a zdravém životním stylu 20% slevu na předplatné a dárek pro nové předplatitele (cena ročního předplatného po slevě činí 680Kč, možnost zaslání ukázkového čísla zdarma) Při objednávání uvádějte kód „Vltava“ www.sanquis.cz NAKLADATELSTVÍ ROMEO 30% sleva z ceny knih Pod Bání 21, 180 00 Praha 8 tel.: +420 283 840 193, +420 605 960 211 www.jirijosek.com, [email protected] NAKLADATELSTVÍ LIKA KLUB až 25% sleva na všechny publikace Kostnické nám. 5, 130 00 Praha 3 tel.: +420 222 541 166 [email protected] NAKLADATELSTVÍ CARPE DIEM Edice klubové poezie, Edice knih doplněných o DVD 20% sleva na veškeré tituly Carpe diem, 691 11 Brumovice 175 tel.: +420 519 423 378 www.carpe.cz, [email protected] LIBRI, SPOL. S. R. O. 15% sleva z ceny knih Na Hutmance 7, 158 00 Praha 5 tel.: +420 251 613 113, fax: +420 251 611 013 www.libri.cz, [email protected] ŽAKET – KARTOGRAFICKÉ VYDAVATELSTVÍ 30% sleva z ceny všech map při přímém odběru Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 tel.: +420 210 083 570 www.zaket.cz, [email protected]

MAGAZÍN KLUBU VLTAVA Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3 – Vltava – XIV. ročník, číslo 3, září–listopad 2009 Vychází 4x ročně. Evidenční číslo MK ČR E 14038. – Šéfredaktor: Luboš Stehlík – Redakce: Marcela Hájková, Eva da Silva Melo Grafická úprava a sazba: Colmo, www.colmo.cz – Tisk: Tiskárna Macík, s. r. o. – Distribuce: SEND, předplatné s. r. o. – Český rozhlas 3 – Vltava, ředitel stanice Lukáš Hurník – Vinohradská 12, 120 99 Praha 2, tel.: 221 552 677 – www. rozhlas.cz/vltava – e-mail: [email protected]

48

NAKLADATELSTVÍ ATLANTIS, SPOL. S R. O. 20% sleva na produkci nakladatelství, při objednávce dvou a více knih neplatíte poštovné PS 374, Česká 15, 602 00 Brno tel./fax: +420 542 213 221 www.atlantis-brno.cz, [email protected] NAKLADATELSTVÍ BASET až 15% procent sleva na vybrané publikace redakce: Sokolská 66, 120 00 Praha 2-Nové Město, tel.: +420 244 402 705, +420 244 402 707 expedice – prodejní sklad: Plovdivská 3400, 143 00 Praha 4, tel./fax: +420 244 402 706 www.baset.cz, [email protected] MLADÁ FRONTA A.S. 20% sleva z ceny knih Při objednávce nad 600Kč balné a poštovné zdarma Objednávky: [email protected] tel.: +420 225 276 284 Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4-Modřany www.bookcafe.cz, www.mf.cz NAKLADATELSTVÍ LABYRINT 20% sleva z ceny knih Dittrichova ulice č. 5, 120 00 Praha 2 tel./fax: +420 224 922 422 http://labyrint.net, [email protected] NAKLADATELSTVÍ TITANIC 20% sleva na všechny knihy Plzeňská 222, 150 00 Praha 5 tel.: +420 257 211 257 www.titanic.n.cz, [email protected]

Členské výhody Veškeré soutěžní plnění je možné čerpat prostřednictvím informační linky Klubu Vltava. Odpovědi volejte na klubovou linku +420 221 552 686 nebo pište na e-mailovou adresu [email protected]. Chcete-li využít členských výhod u našich partnerů, uvádějte při písemných objednávkách členské číslo. Při osobním odběru se prokažte průkazkou Klubu Vltava. Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolupráce vyhrazena.

Staňte se předplatitelem časopisu Art+Antiques a získáte: slevu na vstupném do partnerských galerií spolehlivou distribuci do vaší schránky slevu 165 Kč oproti koupi na stánku zdarma tři starší čísla časopisu

Jak objednat? na webu: www.artantiques.cz emailem: [email protected] telefonicky: +420 585 203 697 faxem: +420 585 203 721 poštou: Art+Antiques, Na Střelnici 48, 779 00 Olomouc

Předplatné Roční: 825 Kč Půlroční: 500 Kč Art+Antiques je měsíčník, pouze v létě vychází jako dvojčíslo. Předplatné je klouzavé, lze je uzavřít kdykoliv v průběhu roku. Půlroční předplatné se vztahuje na 6 čísel, přičemž letní dvojčíslo je počítáno jen jako jedno číslo.

12. 9. 14. 11.

– zvýhodněná cena – kartička Předplatitel 2009 – 10% sleva při nákupu knih z produkce Nakladatelství Lidové noviny ve Vinohradském knihkupectví – volné nebo zlevněné vstupné do muzeí, galerií a dalších partnerských institucí

Zajistěte si předplatné za zvýhodněnou cenu!

150 Kč ročně, ukázkové číslo zdarma. Pro všechny nové předplatitele je připraven dárek. [email protected] | www.rozhlas.cz/vltava

Objednávky: SEND, distribuce tisku, www.send.cz tel.: 225 985 225, fax: 267 211 305

další informace na www.dejiny.nln.cz

28. 11.

DEN V HOLEŠOVĚ

K 300. výročí narození F. X. Richtera.

od 29. 11.

10.30 hodin /neděle N. MAILER: DUCH DĚVKY

Rozhlasový seriál podle slavného románu.

Každý měsíc 52 stran poutavého čtení

2

PROGRAMOVÉ TIPY STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3–VLTAVA

od 4. 9.

14.00 hodin V. HAVEL: SPIKLENCI

Premiéra méně známé hry V. Havla v režii A. Kroba.

Předplatitelské výhody:

17.45 hodin / pátek JAZZ LIVE

Víkendová příloha na téma knedlíky nejen v literatuře.

od 24. 11.

předplatné Dějiny a současnost

9.20 hodin POCHVÁLEN BUĎ, VELKÝ OTČE KNEDLÍKU!

Střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana.

26. 9.

DEN BRNA

18.30 hodin / denně I. M. JIROUS: PRAVDIVÝ PŘÍBĚH PLASTIC PEOPLE

Dvanáctidílná četba na pokračování.

POTĚŠTE SEBE I SVÉ NEJBLIŽŠÍ!

od 11. 9.

K 90. výročí založení Masarykovy univerzity v Brně.

Získáte řadu členských výhod a podpoříte vydávání tohoto výjimečného čtvrtletníku posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3–Vltava.

ROZHLASOVÝ PODZIM

Přímé přenosy a záznamy koncertů z festivalu

rozhlasových hudebních těles.

Staňte se členy Klubu Vltava!

STRANA