Pobřeží bez slonů aneb O kouzelné Vinolii Psáno v Africe v říjnu 2008
71
Pobřeží bez slonů aneb O kouzelné Vinolii Můj dobrý přítel Zurab, který byl v té době místopředseda Strany Zelených Gruzie, mi na letišti v Tbilisi pomáhal, když měla přiletět na návštěvu Patricie. Zurab zajistil, že mohla jít přes VIP – tak v letadle po přistání vyvolali její jméno, ona nasedla do přistaveného mikrobusu, který ji odvezl do odbavovací místnosti, tedy spíš baru, kde jsme na ni už čekali a mezitím na policii vyřídili její víza. Zurab je ekonom, velice schopný ekonom, v jedné Tbiliské inženýrské organizaci, kterou vytvořili bývalí zaměstnanci bývalého výzkumného ústavu bývalé Akademie věd Gruzie v bývalém Sovětském Svazu. Já jsem vodař a se Zurabem, přesněji s jeho organizací, jsme navrhovali některé úpravy při zakládání národního parku Borjomi – Charagauli. Například jsme opravovali vodovody v šesti městech okolo té nádherné krajiny uprostřed Gruzie. Ta města se zase na oplátku vzdala části svého území ve prospěch národního parku. Až jednou napíši knížku o Gruzii, budu vám v ní vyprávět, jak jsme tam jezdili po horách třeba u Achalciche, jak jsme s partou kamarádů připravovali šašlik, jak jsme pili z hliněného rohu víno rudé jako krev, jak jsem nábožně poslouchal jejich nádherné písně o svobodě… Patricie přiletěla z Pobřeží Slonoviny, v té době uměla pouze francouzsky, byla poprvé ve světě, a tak potřebovala na letišti asistenci při vyřizování víza. Seděli jsme ve VIP, když ji od letadla přivezl mikrobus a ona tam před námi stála – vysoká, štíhlá, havraní vlasy smotané do pro černošku netypického copu. Zurab mi povídá: „Věděl jsem, že jsou v Africe krásní lidé, ale až takhle krásní, to jsem tedy překvapen.“ Zurab je tichý až vážný člověk, a když něco řekne, tak vždy opatrně, bez přehánění. A pak dodal: „Když se takováhle ženská někde objeví, tak to může způsobit i válku.“ V určitém slova smyslu se jeho slova potvrdila, i když Patricie za to určitě nemohla. Tím ale Zurabova překvapení nekončila. Z letiště jsme do mého bytu v centru Tbilisi jeli kolem zoologické zahrady. „Mají tam slony?“ zeptala se Patricie. „Samozřejmě,“ na to Zurab, „co by to bylo za ZOO bez slonů. „Tak tam bych se moc ráda podívala, já jsem ještě neviděla slona,“ řekla dívka z Pobřeží slonoviny. Příští neděli jsme šli do ZOO, kde bylo zrovna i pár školních zájezdů. V té době nebylo v Tbilisi zas tolik černochů, a tak byla pro návštěvníky skoro největší atrakcí Patricie. Když se děti dozvěděli, odkud je, nastalo fotografování u sloní klece… To by snad na úvod mohlo stačit. A teď už konečně vzhůru do Země slonoviny. Nebojte se, o bazilice v Yamasoukro bude zmínka jenom jednou, nešlo se tomu vyhnout. Často se v různých bedekrech popisuje, jak krásné výletní místo je Grand Bassam. Ale jen do té doby, než poznáte ztracený ráj, který se jmenuje Berebi.
72
Pobřeží bez slonů aneb O kouzelné Vinolii Není to ani tak moc daleko, jen asi 30 km od San Pedra. Když pojedete z Abijanu po silnici, které se říká la Côtière, přijedete po cca 300 kilometrech do města San Pedro. Anebo se tam můžete dostat okruhem přes Yamasoukro, Gagnoa, Daloa a zase zpátky na San Pedro. Po silnici, po které se ve dne sváží dřevo a kde v noci operují silniční loupežníci. Po silnici, která je lemována plantážemi kakaovníků a vesničkami mrtvých. Kultem smrti jsou ostatně Gagnoa a Daloa známé a pohřební hostiny jsou tam vyhlášené. Jedné z nich se zúčastnila i moje známá, dívka jménem Vinolia… Ale začnu od začátku. Byl jsem ředitelem projektu na vypracování studie odkanalizování tří měst – Daloa, Gagnoa a San Pedro. Snažil jsem se spolu s týmem specialistů navrhnout pokud možno trvalé řešení. jak zlikvidovat tekuté a pevné odpady, tedy zajistit jejich sběr, odvoz, případně odvod a ukládání nebo i čistění a v tom nejlepším případě třeba i recyklaci. Proč ne, že? Stáli jsme s mým kolegou, německým odborníkem na likvidaci tuhých odpadů, na konci tržnice ve městě Gagnoa. Je to na hraně velkého údolí, kudy se přes hromady odpadků z tržnice prodírá říčka s tekutinou, které se jen s oběma zavřenýma očima a s ucpaným nosem dá říkat voda. V těch odpadcích se hrabala prasata a živila se slupkami z banánů a pomerančů a jinými zbytky, které africké tržiště nabízí. Mimo nich tam byla ještě skupinka dětí, která vyhrabávala umělohmotné pytlíky černé barvy, tak typické pro Afriku, že se jim v některých místech říká „africké květy”. Ty vyhrabané sáčky pak děti myly v řece–stoce, sušily je a dodávaly zpět na tržnici. „A není tohle snad recyklace?” povídá můj expert na likvidaci pevných odpadů. „Ještě, že máš v podmínkách studie, že naše řešení musí zlepšit zdravotní a hygienické podmínky, jinak bychom tu byli zbyteční”. Ve městě Gagnoa je jediný slušný hotel, který se tak dá bez uzardění nazývat, ale je věčně obsazený. Pohřební hostiny jsou totiž v Gagnoa vyhlášené a sjíždějí se na ně nejen příbuzní, ale i známí těch příbuzných a známí těch známých. Samozřejmě to souvisí s kultem uctívání mrtvých. Slyšel jsem, že mnohé rituály jsou morbidní, dokonce se mají konzumovat i části těla mrtvého. Opakuji, slyšel jsem, neviděl jsem. Při mém prvním příjezdu do Gagnoa mi tedy nezbylo nic jiného, než se ubytovat v jednom místním africkém hotelu. Já při podobné příležitosti vždycky zjistím, jak jsem stále zhýčkaný. V levém kohoutku označeném červenou barvou, teče studená voda a v pravém, označeném barvou modrou teče voda horká. Naštěstí většinou neteče žádná, jinak bych se pravidelně opařil. Osleplé zrcadlo mi sahá tak do výše prsou a holit se musím v předklonu, tedy pokud tam nějaké zrcadlo vůbec je. Klimatizace by decibely trumfnula i startující vrtulník. Jediným světlým okamžikem byla recepční jménem Vinolia. Ne zrovna nejmladší, bylo jí tak 35, ale pořád mimořádně hezká. To vůbec nejkrásnější na ní byl její zvonečkový smích. Hotel byl prázdný, a tak jsem ji mohl pozvat na limonádu
73
Pobřeží bez slonů aneb O kouzelné Vinolii a na kus řeči u stolečku hned vedle recepčního pultu. Vyprávěla mi o svém synovi, kterému bylo už 10 let, chodil do školy u známých ve Francii a ona byla ráda, že je o něj postaráno. Ale stýská se jí. Povídala o svém tatínkovi, který kvůli jakémusi úrazu přišel o oči, o tom, že ona vydělá 100 dolarů měsíčně, a tak je vlastně bohatá, ale určitě bude bohatší, protože umí péct, to ji naučila nebožka maminka. Když se v tom jejím vyprávění občas objevil smutný tón, uměla ho hned zahnat právě tím svým zvonečkovým smíchem. Řekl jsem jí, že je okouzlující, a netušil jsem, s jakou hrůzou na tahle slova budu jednou vzpomínat. Slíbil jsem, že se při své příští cestě určitě zase ubytuji v tomhle hotelu. Ale už tam nepracovala, hlídač mi řekl, že prodává koláčky na tržnici. Zašel jsem za ní, ale tentokrát toho moc nenapovídala, protože se u ní takříkajíc dveře netrhly. Jen mne pozvala, abych se u ní zastavil příště, to už bude mít vlastní cukrárnu. Slíbil jsem a zastavil se. Už měla i prodavačku. Tenhle sladký obchod se přesně hodil k její nátuře, k té pozitivní síle, která z ní vyzařovala, k tomu zvonečkovému smíchu. Tam jsem si také poprvé všimnul jejích rozzářených dětských očí. Vypadaly jako šťastné studánky. Samozřejmě, že příště přijedu zas. Přijel jsem, ale Vinolia už tam nebyla. Obchůdek byl zavřený a na dvorku seděl slepý tatínek. Vyprávěl a z jeho prázdných očních důlků se kutálely slzy. Vyprávěl, jak se jim opravdu dařilo, ale jak jim potom lidi začali závidět. Tvrdili o ní, že umí čarovat a že do těch svých koláčků přidává kouzelné byliny. To by ještě šlo, protože bylo hodně těch ostatních, kteří těm pověrám nevěřili. Až jednou – do Vinolie se zamiloval mladý muž ze sousední vesnice a chodil za ní pravidelně skoro každý den. Byl to kus cesty a v tom horku si asi jednou opláchl ruce a obličej nebo se snad i přímo napil z jednoho potoka, který se po ukončení mého projektu měl proměnit v jiskřivou bystřinu. Ten mladý muž zemřel na tyfus. Na jeho pohřeb se sjeli všichni známí i neznámí, protože smrt mladého člověka je vždycky tragédií. A tragédie, ať chcete nebo nechcete, lidi přitahují. Jela i Vinolia, nejspíš proto, že ho měla tak ráda, jako on ji, a chtěla se s ním rozloučit. To ale neměla dělat. Při pohřbu ji mladíkova rodina obvinila z čarodějnictví. Mladý člověk přeci neumírá jen tak, za tím musí být nějaká zlá síla a o Vinolii se přece povídá, že zná kouzla a čáry. Starší té vesnice tomu uvěřili (přece není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu) a nebohou Vinolii odsoudili. Přivázali ji k mrtvému tělu a za živa ji pohřbili s jejím mládencem. To říkal slepý tatínek a ruce se mu třásly. Nevěděl jsem, co říct, a tak jsem mu nechal trochu peněz. Ani nepoděkoval, jen mi pořád dokola říkal: „Víte, já ji mám stále před očima, tu moji malou krásnou holčičku…“ Zkuste tenhle zážitek zahnat se mnou. Mně samotnému se to už léta nedaří.
74
Pobřeží bez slonů aneb O kouzelné Vinolii Poté, co na Pobřeží slonoviny vypukla občanská válka, se Patricie chvíli se mnou potloukala světem, aby nakonec zůstala v Čechách. Když vypukla válka i v Gruzii, vzpomněl jsem si na prorocká slova přítele Zuraba… Na závěr otázku - víte, proč se chodí do baziliky v Yamasoukro bočním vchodem?
75
