Počátkové českého básnictví a německá metrika

česká literatura  

 3/2012  

 355

Počátkové českého básnictví a německá metrika k proměnám českého verše v nadnárodním kontextu Dalibor Dobiáš

K nejvýraznějším zásahům do rozkolísané normy české poezie na přelomu desátých a dvacátých let 19. století, doby tradičně nazírané prizmatem dů‑ sažných kulturotvorných počinů (srov. JIREČEK  1898: 417), patřily dvě v jed‑ notlivostech rozdílné, ba zdánlivě rozporné události. Rukopisy královédvorský a zelenohorský (1817, 1818) z okruhu V. Hanky a J. Lindy na jedné straně aktuali‑ zovaly osobitou „staročeskou“ minulost. Pod vlivem lidové písně a prohlubu‑ jícího se poznání starších českých a dalších slovanských památek reagovaly na didakticky směřovanou sylabotónickou prozodickou teorii J. Dobrovského a celý model básníka jako následovníka obecných pravidel, přičemž v souladu s touto teorií vlastně pojaly časomíru jako jev v české poezii zvláštní (srov. JAKOBSON 1935; DOBIÁŠ 2010, 2011). Na druhé straně problematizovali v pole‑ mice s Dobrovského sylabotónismem starší požadavky na národní poezii ča‑ soměrní Počátkové [tj. principy] českého básnictví, obzvláště prozódie (1818), jeden z projevů Bratislavy jako významného centra soudobé české literatury, jejichž autory se ukázali být mladý, již uznávaný básník P. J. Šafařík a F. Palacký jako iniciátor a Šafaříkův spolupracovník (podrobněji srov. BAKOŠ  1961).1 V  následujícím výkladu diskuze o  poezii v  desátých letech 19. století chceme navázat na práce M. Červenky, které přenášejí otázky studia verše rozpracované poválečným strukturalismem na pole literárněvědné kompara‑ tistiky (ČERVENKA 2003: 269 aj.). Komparativní studium veršových proměn se 1

Nechceme přitom zastírat společné evropské i domácí pozadí obou těchto počinů, souvislosti generační apod. Je zjevné např. Hankovo a Šafaříkovo společné průkopnictví v sběru lidové písně v „ustavičném zápasu s Protičechy“, jejich současný vztah k hudbě jako poli konfliktů s klasicistní estetikou na poli umělého básnictví (srov. CHRISTENSEN 1995: 5; VÍT 1987; HLOBIL 2004).

356  

 Dalibor Dobiáš

přitom v současné literární vědě dotýká i jejich širších motivací: tak N ­ icola Kaminská spojila zásadní veršovou reformu Opitzovu, geneticky spjatou i s Böhmische Prosodie J. Dobrovského, dokonce přímo s formováním kultur‑ ních identit v Evropě (KAMINSKI 2004; srov. DOBIÁŠ 2010). Na úvod našich dal‑ ších sond do ukotvení veršových systémů a jejich proměn v středoevropských kontextech postavíme zmíněný koncept Počátků, ostatně explicitně ukotvený evropsky. Pro anonymní revoltu „vznešeného Čecha“ hledajícího dále výra‑ zové možnosti vysoké češtiny, tedy teorii P. J. Šafaříka a F. Palackého, byla rozhodující časoměrná starořecká metrika, resp. její hudebnost s komplex‑ ními, proti J. Dobrovskému údajně přesvědčivými zásadami (srov. LUDVÍKOV‑ SKÝ 1933).2 Budeme pouze registrovat, že oba autoři museli svoji problema‑ tizaci dosavadní české poezie a návrh poezie nové prosadit i jako básníci a spolu se svými současníky o to usilovali.3 Dříve než se obrátíme k vlastnímu obsahu Počátků českého básnictví, obzvláště prozódie, nastíníme s ohledem na výše stanovenou otázku pozadí a zasazení této pamfleticko­‑básnické realizace ideálu klasičnosti (srov. BAKOŠ 1961; ROSENBAUM 1963).4 Je každopádně známo, že normativní přízvuk dle zásad J. Dobrovského, resp. relevantních německých gramatik odmítli už před Po­ čátky autoři jako Václav Stach, další jej problematizovali až po Samuela Rož‑ naye a jeho současníky (srov. MUKAŘOVSKÝ 1941; DOBIÁŠ 2010 ad.). Ani Puchma‑ jerův invenční překlad prvního zpěvu Iliady (1814), který uplatnil ve snaze o dokonalý český hexametr vokalickou kvantitu proti přízvuku, nedokázal v očích mladší generace přízvučnou poezii na základě Dobrovského pravi‑ del odůvodnit.5 Pro časomíru vystupující J. Jungmann, jako spíše latentní, ideově však zjevně nejvýznamnější hlas těchto diskuzí (přímo nedochované Nepředsudné mínění o prozodii české [1804]; srov. ZELENÝ 1873 s popisem díla), a Počátkové se nato roku 1818 shodli v tom, že sylabotónická poezie se ujala jen díky autoritě J. Dobrovského a ovšem i snahou o komplexnější rytmiku jako základ esteticky náročnější poezie při alespoň teoretickém důrazu na oblast hudební (přímý vliv J. Jungmanna na polemický spis P. J. Šafaříka a F. Palac‑ kého doložit nelze).6

2

„Myť nemáme v řeči naší žádné prozódie, žádné metriky. Stará Rosova byla pravá; ale chtíce jí s tváře komára sehnat, zabili ji“ (ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961a: 37). 3 P. J. Šafařík se už ve svých starších sylabotónických „přízvučných“ básních jeví jako experimentátor s jednotící veršovou intonací (ČERVENKA 1963). 4 K dalším souvislostem prozodického díla P. J. Šafaříka a F. Palackého viz zde. 5 „Co bylo dostatečně různotvárné pro ideové a tematické diference v rámci osvícen‑ ství a rokoka, nemohlo postačit osvobozující se básnické myšlence 19. století“ (ČER‑ VENKA 1963: 146). 6 Ke konkrétním shodám textovým patří mj. odkaz na dnes pozapomenutého pol‑ ského kritika klasicistní prozódie Tadeusze Nowaczyńského.

studie  

 357

Jak je zřejmé právě z  příkladu Jungmannova, osvícenský ideál učence a jeho úlohy v chodu státu, jak se objevoval i u J. Dobrovského a jeho vzorů,7 byl s rozvíjející se rolí jednotlivce v národním hnutí zpochybňován. V době napoleonských válek docházelo k revizi učení starších, univerzálního osví‑ cenského ukotvení jejich metod a metodické skepse, naopak byl nově ucho‑ pen jejich vlastenecký aktivismus (JØRGENSEN — BOHNEN — ØHRGAARD 1990: 327; k příslušné rovině, resp. proměnám Dobrovského díla srov. WIRTZ 1999). V českém prostředí docházelo k těmto procesům s jistým zpožděním a kata‑ lyzovaně i politickým systémem nastupujícího Metternichova absolutismu (srov. HEER 2001: 159n). Jakkoli tato situace tlumila počiny mladších — právě jako v případě Jungmannově, ne zcela vyhraněném ani ve věcech prozódie —, je patrný rozdíl. Na místě objektivizujícího učence, kněze jakožto nástroje absolutistického státu v josefínské tradici, se objevil učenec chápající se ná‑ rodní, lidově pojaté myšlenky. Z polemiky V. A. Svobody z roku 1824 s J. Dob‑ rovským ve věci Rukopisu zelenohorského je zřejmé, že jako konfrontace zvláště mladších učenců s nepřízní dějin nebyla dobově vyloučena fabrikace; po‑ dobně ani — pamflet.8 Klasické nároky byly takto spojeny s novým naplněním subjektivizovaným duchem: takto i autoři Počátků zvolili motto svého díla z dříve jako později autoritativního, nyní v  smyslu Šafaříkovy dřívější poezie aktualizovaného Friedricha Gottlieba Klopstocka (nahlížen je jako nekonvenční, svobodo‑ myslný pěvec přirozenosti a helénství).9 Klopstockova „bohem nadšená“ re‑ forma verše znamenala dle Počátků návrat ke klasické době, kdy u Řeků byly básně harmonicky spjaty s hudbou jakožto uměním veskrze časovým; ná‑ ročný, zákonitostí hudby dbající umělec se takto těšil vyšší svobodě (nade vše je v Počátcích postaven už pro Dobrovského Böhmische Prosodie významný libozvuk na základě vlastností češtiny).10 V duchu Klopstockově odmítli v re‑ formě J. Dobrovského P. J. Šafařík a F. Palacký „prznění“ původní zpěvné časoměrné poezie, která umožňovala komplexní básnické výkony, triviálním 7 „Bürgerpriester“ (WINTER 1971: 206n). Podobně však i u F. G. Klopstocka v Die deutsche Gelehrtenrepublik (1774), kterou již jeho současníci označovali za konzervativní, ad. K Dob‑ rovského vztahu k společenským ideálům J. Ch. Adelunga viz DOBIÁŠ 2010. 8 Počátkové přitom vyšli s fiktivní atribucí, jejich domnělý vydavatel J. Benedikti se o díle dozvěděl až po jeho zveřejnění (srov. BAKOŠ 1961). 9 „Gesänge des höhern Flugs/ In dem Lautmaß der Natur [Písně vyššího letu v rytmu přírody]“ (spis současně svými přesnými pravidly spolu s  Johannem Heinrichem Voßem poněkud kritizuje jeho libovůle [ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961a: 70, 106 aj.; srov. níže a BAKOŠ 1961: 19–20]). 10 „Naši staří básníři své slabiky jen spočítali a rýmovali, dvě a dvě po prstech be‑ rouce, a jak jim padají, pozorujíce; jako to až podnes lid činí. U nich metrum nehledej; tím více ale libozvučnosti. Naši novější básníři též slabiky počítají a rymují, způsobem ode starobylého jen naoko rozdílným“ (ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961a: 100).

358  

 Dalibor Dobiáš

poetičnem přízvuku, barbarskými rýmy. Autor Böhmische Prosodie přitom, tře‑ bas přímo nejmenován, vystupuje v Počátcích už v Jungmannově Nepředsudném mínění o prozódii české jako autorita, která jedině svojí mocí brzdí básnickou přirozenost a svobodu, a možnost češtiny vyniknout a „ouplně řeckou ča‑ somíru zřejmě nésti“ (ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961a: 45; JUNGMANN — MAREK 1882: 445); stává se nyní objektem hrubého útoku.11 Počátkové se zde v kritice „neživé“ normy národní poezie, připomínáme, spojily s Jungmannovým programem. Připomínají jej tak, jak nedlouho před‑ tím zazněl v polemice s Aloisem Uhlem (Slovo k statečnému a blahovzdělanému Bohemariusovi [1814]): spojují národ a kulturně definovaný jazyk; přitom jako ostatně implicitně i Rukopisy královédvorský a zelenohorský postulují významné místo „neodrodilé“ prostonárodní tvorby v  jazyce; staví původní homér‑ ské helénství a jeho slovanskou obdobu proti tomu, co již přízvuku vytýkal V. Stach jako „poněmčilost“. Vyslovují ovšem potřebu variability forem, di‑ ferenciace a tříbení jazyka (s dominující mocí obraznou). Pokud jde o spole‑ čenskou kritiku, J. Jungmanna Počátkové v českém kontextu přitom přesahují: v duchu německého odporu proti všemu francouzskému mizí poměrná vy‑ váženost Jungmannovy polemiky s A. Uhlem: němčina je dle Počátků ve svých možnostech stavěna pod češtinu, chopí­‑li se čeští autoři své příležitosti.12 Příslušné stanovisko, při zmínění kritického ostnu, provází i později zvláště dílo Šafaříkovo: „Jedině za pomoci časoměrného veršování […] můžeme my Čechové a jiní Slované [přeložiti] klasické básníky řecké i římské v domácí jazyk s takovou dokonalostí, s jakouvouž sotvy který jiný národ europejský“ (ŠAFAŘÍK 1833: 42). Povšimněme si po tomto obecném generačním úvodu a prvním vstupu do nadnárodního antikizujícího zasazení Počátků v jejich mottu detailněji vazby F. Palackého a zejm. P. J. Šafaříka na jejich hlavní prozodickou autoritu — Gottfrieda Hermanna. Tento Jungmannův vrstevník patřil k věhlasným pro‑ fesorům v gottschedovsko­‑gleimovské „malé Paříži“, Lipsku, jako vůdčí, filo‑ zoficky a filologicky orientovaný představitel tzv. Wortphilologen.13 Zabýval 11 Počátkové

šmahem kritizují Dobrovského jako toho, kdo „zněmčile“ před dvaadva‑ ceti lety svázal a do vězení vsadil „génia Slávie, vlastního bratra řeckého“ a vytvořil pro něho „hanebná pouta“ (ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961a: 104), dále J. Ch. Adelunga — jeho vzor, pokud jde o přízvuk —, básnické výtvory založené na Dobrovského prozódii: ty jsou „kladami roklemi dolů se šrotujících fůr třískání“ (IBID.: 45), a vůbec úspěchy starší vlastenecké generace, pranic si v tomto duktu nezadávajíce se svými německými vrstevníky a pozoruhodně obnažujíce svoji vlastně politickou metaforiku. 12 „Neboť Čech a germanoman byly vždycky synonyma“, „řeč naše hodnější, než aby ci‑ zímu a prve neznámému jhu podrobená, nízce pod Teutonkou se plazila, vysoko nad touto, ve spolku řečtiny a latiny, hrdě vznášeti se může“ (ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961a: 53, 45–46). 13 Tj. exegeze textů na základě jejich kritického jazykového rozboru; vznik a vývoj školy ovlivnila kritická jazyková zkoumání J. H. Voße a jeho následovníků.

studie  

 359

se hlavně starořeckými texty,14 přičemž zvláštní pozornost věnoval metrice, rozpracovávaje ji od druhé poloviny devadesátých let 18. století v podstatě na základě Kantova učení o apriorních kategoriích jako prostředcích vnímání a  úsudku. Příslušné pojetí je důležité především novým, formalizovaným osmyslením individuálního tvůrčího aktu, jakkoli ideově vychází ještě z doby bezprostředně po francouzské revoluci, před vystoupeními J.  G.  Fichta, F. L. Jahna ad.: „Der Hellenen Dichter, Phóbus Apollo, sagt Klopstock,“ vari‑ oval i Hermann na téma pozdějšího motta v Počátcích, „sang in dem Lautmaß der Natur. Denn der wahre Dichter findet von selbst die Gesetze des men‑ schlichen Geistes, und übertritt sie nicht. Sein Künstlersinn ist eben darum frey, weil er in seinen nothwendigen Schranken bleibt“ (HERMANN 1799: III).15 Časové formy spojující poezii s dobově významnými otázkami hudby se při‑ tom Hermannovi jevily jako společný organizující prvek jednotlivých systémů umění; vybízejí ho i k filologicky přesnějšímu popisu. „Jede Abweichung von den nothwendigen Gesetzen des menschlichen Geistes erzeugt, wie jede Abweichung von den nothwendigen Gesetzen der Natur eine Mißgeburt. Damals gab es noch keine Grammatiker und keine Wissenschaft, die das Gefühl der Dichter hätte fesseln oder auf Irrwege lei‑ ten können. Ihre Werke waren erst die Muster, nach denen die Grammatiker ihre Wissenschaft bilden konnten“ (IDEM 1799: III).16 Hermann vyzdvihl — jako s poukazem na Sulzera proti J. Dobrovskému a jeho předlohám i J. Jung‑ mann — schopnost přírodní, přirozené poezie v němčině a zdůraznil, s od‑ voláním na Římany, a tím spíše nerytmické Francouze či Angličany, škodlivý vliv umělých školských pouček na národy a jejich kulturu (IBID.: IV). Hermannův spis je jednotnější než dílo filologových předchůdců, sleduje vývoj pravidel rytmu a převádí tato pravidla na obecné rytmické zásady za‑ ložené na vztazích jednotlivých umění mezi sebou, přičemž je zdůrazněna hudba u Řeků se svými složitými matematickými formami. Pojmenovává nové veršové formy u starých ve směru, který inicioval už J. H. Voß, či ještě o sto‑ letí dříve Richard Bentley: a to proti klasicistnímu názoru, že imitace těchto forem v jejich specifikách je výstředností. Jungmannův výčet staroindických forem dle průkopníka indických studií Henryho Thomase Colebrooka (1821), 14 Dlouhodobě

vlivné byly Hermannovy názory na původ a  atribuci Homérových textů, jeho kritické, komentované edice starořeckých textů. Roku 1799 také Hermann založil Řeckou společnost (srov. KÖCHLY 1874). 15 „Básník Hellénů, Fébus Apollo, říká Klopstock, zpíval podle přirozené zvukové míry. Neboť skutečný básník sám od sebe nalezne zákony lidského ducha, aniž je pře‑ kračuje. Jeho umění je svobodné právě tím, že zůstává v nutných mezích.“ 16 „Každá odchylka od nutných zákonů lidského ducha plodí, tak jako každá odchylka od nutných zákonů přírody, zrůdu. Tenkrát ještě nebyli gramatikové ani věda, která by bývala mohla spoutat cit básníků anebo jej vést k omylu. Jejich díla byla teprve vzo‑ rem, dle něhož mohli gramatikové stavět svoji vědu.“

360  

 Dalibor Dobiáš

zdůrazňující možnou rytmickou variabilitu češtiny mimo tradiční skando‑ vání, jako by zde nalézal svoji inspiraci. Výrazná je přitom proti českému autorovi Nepředsudného mínění Hermannova expozice filozofie Kantovy, resp. spíše Reinholdových Elementarphilosophie, do prozodického díla.17 Filozofie, značně se rozvinuvši v novější době, měla přispět rozpracování metriky k do‑ konalosti, mj. právě v klasifikaci umění a zdokonalování jeho forem (HERMANN 1799: 11–12; z tohoto směru vycházela ovšem i Hermannova kritika iracionál‑ ního poznávání mýtů u části romantiků, proti němuž filozof a filolog postavil v soudobých sporech analýzu forem myšlení). Metrika byla v prostředí Šafaříkova německého studia, třeba dodat, rozvi‑ nuta a pozdější autor Počátků mohl nahlédnout Hermannovo dílo i prostřed‑ nictvím polemik s  ním, např.  Johann August Apel právě vydal spis Metrik (1814–1816), který byl Hermannem příkře odmítnut. Apelova kritika jeho uči‑ tele jako omezeného znalce hudby, jeho vlastní teorie o hudebních rytmech v starořecké poezii a shodě jejích taktů se současnými a o možnostech re‑ konstrukce hudby na základě veršového rytmu působila radikálně, řada Ape‑ lových pozorování se přesto později ukázala jako přínosná (srov. SCHMIDT 1875: 501). Tyto další koncepty současně umožňovaly — bez rozporu s tím, že se Počátkové odvolávali především na autoritu G. Hermanna — integrovat kantovský „formalismus“, a to např. s důrazem na „citelnou moc duše“, ke které se v Čechách hlásil v starší tradici i J. Jungmann.18 Při zřejmé znalosti děl Böckhových, Voßových ad., jež rovněž zdůrazňovala analogie v prozodických délkách antických a německých slabik, nabízely široký základ pro postavení časově komplexně organizovaného časoměrné básnění nad přízvučné, tuto, v soudobé české a slovenské poezii na předělu doby, rytmicky omezeně vari‑ abilní „znouzectnost“ (ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961a: 70). Poznání vztahu Počátků k jednotlivým Němcům a rolí těchto osobností pro spis můžou být do jisté míry zpřesněny i doklady spolupráce P. J. Šafa‑ říka s G. Hermannem a přímého vlivu německého učence na Šafaříkovu kri‑ tiku českého sylabotónismu (srov. IBID.: 90). P. J. Šafařík spolu s F. Palackým jistě u Hermanna nalezli podporu, vzhledem k jeho rozpracování časovosti řeckého verše, v němž dlouhé a krátké slabiky hrály důležitou roli, i k jeho 17 „Etwas,

das a priori beweisen werden muß, empirisch beweisen wollen, ist eine vergebliche Arbeit, und wer den philosophischen Beweis nicht fassen kann, dem hilft auch der andere nichts [Snažit se empiricky dokázat to, co musí být dokázáno a ­priori, je marnou prací, a kdo není schopen pochopit filozofický důkaz, tomu ani jiný důkaz nepomůže]“ (HERMANN 1799: 8). 18 „Prozódie, která […] učí, jak z řádného skladu všelikých momentů ve slovích ono, což rytmus vůbec slove, v řeči povstati může, a kterážto z filozofického ohledu pová‑ žená také učení jest, musí také […] své principium míti. Toto aneb podle Hermanna v moci poznání lidského, anebo raději, ač s malým rozdílem, podle Apela v citelné moci duše naší složeno jest“ (ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961a: 52).

studie  

 361

pojetí utváření „klasického“ období. Ostatně Hermannův názor je v Počát­ cích citován z  jeho dopisu: „Prozódie na časomíře založená jest znamení vzdělanosti národu a řeči jeho; prozódie naproti tomu na přízvuku zalo‑ žená znamení jest syrovosti obého toho. Před na zemi sstoupením homé‑ ridů básnili Řeci bezpochyby beze vší míry časové; když se s homéridy záře vzdělanosti mezi Řeky zabřeskovati počala, vzniklo časoměrné prozodické veršování. S zapadnutím jejím zapadlo i čisté, anť bezmála dva tisíce hořelo let, světlo řecké poezie“ (IBID.: 69). Chvála řeči s  dlouhými vokály končí: „Slované, kdo prozódii v řeči své zakládati chcete, jděte za Homérem a ško‑ lou jeho: potomstvo památku Vaši požehná“ (IBID.: 70). Názory, jak je pak vyjadřují Počátkové, by byl mohl v mnohém pronést J. Jungmann.19 Počátkové jsou přitom impulzem, v stopách G. Hermanna ad., pro vědeckost tohoto tázání při zohlednění specifik češtiny: kvantity nevázané na přízvuk; to pak ve srovnání s Jungmannovou polemikou s A. Uhlem sílí ve dvacátých letech 19. století v Kroku. Dokladem příslušných důrazů v Počátcích, které připomenou spíše němec‑ kou diskuzi, G. Hermanna, s jeho snahou vyvodit metriku vědecky z pojmu rytmu, a jeho následovníky, jsou v Počátcích na uvedeném pozadí např. i ná‑ padné, dlouze rozváděné požadavky rozumového poznání a vědeckosti:20 po‑ dobně i definice jako: „Prozódie zajisté, která k rytmu nevede, nesmysl jest a sama sebou se vyvracuje“ (ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961a: 59), v nichž se G. Her‑ mann shoduje i s J. A. Apelem. Takto se ostatně oba čeští autoři v téže době přimykají k národní vědě, plédují pro Jungmannův projekt encyklopedie ad. Emfatická láska k vlasti, inkluzivní pluralis majestaticus epistolárního spisu o české prozódii a poezii v její možné šíři upomíná rovněž na vystoupení ně‑ meckého studentstva. Je tedy patrná jistá omezenost soudobých názorů, které Počátky odsuzují jako plod mladistvé horkokrevnosti a vlivu Jungmannova (PALKOVIČ 1818: 303), jakkoli J. Jungmann o vydání Počátků předem věděl, spis před jeho publikací schvaloval a později se odkazu díla proti Hněvkovskému ad. plamenně ujal v Kroku (JUNGMANN 1948). Tuto intelektuálně­‑školskou in‑ spiraci z Německa ovšem na druhé straně nelze ani přeceňovat: Počátkové do uvedených rozporů mezi G. Hermannem a J. A. Apelem hlouběji nevstupují; přebírají z Apela do značné míry, v duchu svého počinu, především formali‑ zovaný zájem o vlastnosti mluveného jazyka mimo tradiční skandování, které limitovalo „puchmajerovské“ básnictví (APEL 1843: 43). 19

„Jazyk jest semeniště časného bytu národů; zrcadlo ctnosti jejich, které kdo ztros‑ kotá, jestost jejich ztroskotá, kdo poškvrní, jméno jejich poškvrní“ (ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961a: 41), „bludné učení vyvracovati není na cti někomu utrhovati nebo spravedlivé zásluhy jeho zprzňovati: ty zajisté, dělej co dělej, bouři časů odolají“ (IBID.: 42) apod. 20 „Základ učení kteréhokoli musí taková všeobecná pravda býti, o kteréž by jasný, schopný rozum nijakým právem pochybovati nemohl“ (ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961a: 52).

362  

 Dalibor Dobiáš

Blízkost J. Jungmannovi je v Počátcích proti tomu v obecné rovině patrná např. v ironii vůči starším „studeným gramatikům“, výtce nečešství protiv‑ níka, jež se u autora Nepředsudného mínění objevily už roku 1811 v polemice s J. Dobrovským (srov. VODIČKA 1954). Nakolik bylo mladým básníkům známo Jungmannovo dílo, ukazují i narážky („drahé Slavěnce podobnými zvuky za‑ vděčiti [jsme] se hořeli“ [ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961a: 44; viz i  ČERVENKA 1963]), autor Nepředsudného mínění je na základě svého díla ve spise na několika mís‑ tech vyzdvižen.21 Takto dochází i k spojení teoretických konceptů na ústřední bázi časovosti umění a jeho jednoty v rozmanitosti dle hudby („rytmus ale estetický čili pěkný jest pravidelné vyvinutí se momentů v jisté času míře, takové mním, v němžto se v rozmanitosti hnutí jednota nachází“ [ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961a: 60; srov. ZELENÝ 1873: 393n; HLOBIL 2004]).22 Ani zde tak nelze přehlédnout vlastní převzetí myšlenek J. Jungmanna a jejich interpretaci mla‑ dými autory. Nejednoznačná terminologie J. Dobrovského ad., pojící ještě přízvuk a délku ve stopě (srov. DOBIÁŠ 2010), a samozřejmě společenská es‑ tetická opatrnost staršího okruhu, dodávala P. J. Šafaříkovi a F. Palackému dostatek příležitostí ke střetu tam, kde se němečtí metrikové zaměřovali spíše na některé otázky prozódie jako výstavbu konkrétních stop („co dím? Systém­‑li?, taková pravidla, ať se co nejmírněji vyjádřím, dětinská jsou a sama sebou se vyvracují“ [ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961b: 57]).23 V praktickém pojetí časomíry Počátkové každopádně obecně navazují, po‑ dobně jako J. Jungmann a soudobé básnické pokusy, na starší českou tra‑ dici, jíž se proti J. Dobrovskému dovolávají jako terminologicky zastaralé, v podstatě však správné:24 rytmus je založen na dvojí izochronii slabik, kde jedna přirozeně či pozičně dlouhá slabika časově odpovídá dvěma krátkým (ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961a: 62).25 Existence tzv. pozičních délek mimo vlastní 21 Např.:

„první mezi estetiky našimi, Jungmann“ (ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961a: 55). rytmu a metra na časovém základě u Jungmanna srov. SULZER (1794: 90), který opodstatňuje na základě rytmu mj. i tvorbu prózy. 23 K souvislostem této společensko­‑estetické kritiky viz i ROSENBAUM 1963. 24 Několikráte jsou zmíněni J. A. Komenský i V. J. Rosa: „Čas tomu, čas svrchovaný, aby se zatemnělá otců našich vyjasnila sláva: aby se holobradý potomek za Nudože‑ rýny, Drachovské, Rosy a Komenské a jiné věrné a statečné předky své styděti, aby nimi — nebo tam nás již slepota a převrácenost chuti zavedla — pohrdati přestal. […] Cizozemci se šetrností o vzdělanosti národu našeho za 14.–16. století rozprávějí: na nynější naše dávno prohlášené, ale bohužel až posud ještě vždycky nehrubě dokázané vlastenectví s útrpným usmíváním vzhlédají“ (ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961a: 105). 25 Tedy tvořeným dvěma a více konsonanty: a) na začátku slova (co z toho), b) v jeho prostředku (šťastný), c) na konci slova (chřest, milost), d) na předělu slov (od něho), při‑ čemž likvidy l a r (ř) jsou obojetné v složených i nesložených pozicích (zapříti, bydlo), naopak slabičné l a r (ř) předchozí pozici nevytváří (podržím), samo se však může stát pozičně dlouhým (srdce) (srov. ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961a: 79). 22 K rozlišení

studie  

 363

vokalickou kvantitu je odůvodněna jen stručně a vychází zřejmě jen ze zkuše‑ nosti a starší praxe. Bylo­‑li poukazováno na nejednotu časoměrných pravidel v starších gramatikách, zvláště v praxi (KRÁL 1923: 39n), ani v Počátcích nejde překvapivě o úplný vědecký systém, nýbrž o určitý fragment otevřený národní interpretaci; jeho zpřesnění je přisouzeno budoucnosti.26 Systém licencí, jež nabízejí (např. pro slova, která by jinak měla ze své jazykové podstaty zůstat mimo hexametr: milujete­‑li s pěti krátkými dobami), ovšem znal i pro nejed‑ notnost pravidel kritizovaný J. Dobrovský. K soudobým teoretickým otázkám ohledně řecké časomíry (např. spor G. Hermanna a J. A. Apela o to, zda řecká délka mohla substituovat tři krátké slabiky) nezastávají jako k „vyšším“ sta‑ novisko. Nehotovost systému se ve spise projevuje v terminologických dvoj‑ značnostech (přízvuk najdeme jako slovní jev i obecný princip metriky [srov. i JEDLIČKA 1948]).27 Zájem o Řecko a časové formy kráčel ruku v ruce se zájmem o lidovou píseň; přiblížení se k ní je vlastní stejně Rukopisům jako v teoretické rovině Počátkům: „pročpak tito [písničkáři],“ tážou se P. J. Šafařík a  F. Palacký, „dobře cítíce pravdu základů přízvučných, všecko své rýmování podle pří‑ zvuku nezřídili?“ (ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961a: 53–54). Tam, kde na slovo orien‑ tovaný J. Dobrovský v Böhmische Prosodie vytýkal básníkům, že přenechávají organizaci díla hudebnímu doprovodu, vyslovují se Počátkové pro hudební libozvuk, daný strukturou slabiky v češtině; kritizují básníky, kteří málo dbají na hudebnost svých veršů (IBID.: 65). I takto stojí P. J. Šafařík a F. Palacký se svým dílem v tradici, která se — už u F. G. Klopstocka — zaměřila proti deklamaci německé poezie po stopách (IBID.: 46). Počátkové jsou uvedeným vztažením k současné německé metrice a rozpracováním hudební problema‑ tiky nepochybnou inspirací i pro J. Jungmanna. Přes všechnu útočnost se přitom, zabývajíce se otázkami možností vyjádření klasických forem v češ‑ tině a tradicí staročeské lidové poezie, snaží být pouze návrhem národního programu mimo přísné následování učitelů žáky a obecně platné systémy. Na různých místech se obracejí, poukazujíce na skutečné a často i domnělé např. autoři uvádějí slovo jikry jako trochejské, poněvadž k na i zde „tuze do‑ ráží“ (ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961a: 76). Zaslouží pozornost, že na poziční délky, okrajové v starších obrozenských prozodických pojednáních Dobrovského směru, P. J. Šafařík neměl vyhraněný názor (srov. dopis F. Palackému z 22. 4. 1817 [iidem. 1961b: 35]). 27 Jako jsou už v Dobrovského Böhmische Prosodie kroky směrem k zapojení kvantity do systému (metrické využití délky [DOBIÁŠ 2010]): i P. J. Šafařík a F. Palacký se na okraji vyrovnávali s přízvukem. Nepojí se dle nich na rozdíl od délek s časem, je v češtině sice nejčastěji na první slabice, avšak možný je kdekoli. Další příklady přitom doklá‑ dají jeho kladení na kořennou, významově zatíženou slabiku: jako je tomu v něm‑ čině (opravdu, necítíš, nelíbání), ale i u některých starších dobových básníků (ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961a: 47). Jinde autoři Počátků uvádějí, že je víceméně stylovým příznakem (IBID.: 72). 26 Tak

364  

 Dalibor Dobiáš

časoměrné snahy jiných slovanských národů, na způsobilé vlastence: J. Jung‑ manna, A. J. Puchmajera, který údajně, „[přízvuku] apoštol, první ho opou‑ ští“, „následovníky Komenského i Rosy“ (IBID.: 104), tajemně i na jiné.28 Při‑ tom poukazují k velkým, po mnoho let vznikajícím dílům klasickým na místě chvatných útvorů starší doby; v tom, jungmannovsky, spočívá „naše klasič‑ nost!“ (IBID.: 72; srov. HÝSEK 1914). Uzavíráme sondy do ukotvení veršových systémů a jejich proměn v šir‑ ších kontextech na příkladě Počátků českého básnictví obzvláště prozódie, uvozené názorem M. Červenky, že pohyb vývoje veršových systémů je třeba hledat v evropských souvislostech. Jako v případě Dobrovského Böhmische Prosodie (viz DOBIÁŠ 2010) se především ozřejmilo, že vztah národního pojetí verše k soudobému estetickému a poetologickému myšlení evropskému je kom‑ plexnější, než uváděly tradiční výklady dějin české literatury. Současně se potvrdilo, že teoretické koncepty, které na tomto základě vznikají, předsta‑ vují nutně ne uceleně platné systémy, nýbrž kulturně motivované snahy ná‑ rodní básnictví integrativně směřovat a nezbytně se — s větším či menším dosahem — zakládají na starších, na specifika jazyka reagujících básnických řešeních. Prozodické dílo G. Hermanna, jeho následovníků a jejich ideové základy jako pozadí k Počátkům nám umožní přesněji zrcadlit komplexní vliv díla P. J. Šafaříka a F. Palackého na české básnictví, v době, pro niž otázky ná‑ rodní prozódie patřily v Českých zemích i na Slovensku k ústředním tématům a kdy sama teorie měla pro přední místní autory mimořádnou váhu.29 Prameny

APEL, Johann August 1843 Metrik I (Leipzig: Waygand) [1814] HERMANN, Gottfried Handbuch der Metrik (Leipzig: Gerhard Fleischer Jr.) 1816 Elementa doctrinae metricae (Leipzig: Gerhard Fleischer Jr.) 1799

JUNGMANN, Josef [Recenze Hněvkovského Zlomků o českém básnictví]; in idem: Boj o obrození národa; ed. Felix Vodička (Praha: F. Kosek), s. 82–101 [1822]

1948

JUNGMANN, Josef — MAREK, Antonín „Listy Josefa Jungmanna k Antonínu Markovi“; ed. J. Emler; Časopis Musea Království českého LVI, s. 26–44, 161–184, 445–476

1882

28 „ Jiných

přemnohých tajné mínění Tobě známo jest“ (ŠAFAŘÍK — PALACKÝ 1961b: 55). dosud omezeně uchopenou ilustraci příslušné problematiky nabízí bohatá diskuze, která po uveřejnění Počátků následovala (zvláště v sporu Š. Hněvkovského a J. Jungmanna, ale i v soudobé satiře [srov. zde např. STREJČEK 1907]; interpretace na jedné straně Rukopisů, na straně druhé Počátků J. Jungmannem ad.). 29 Další,

studie  

 365

PALKOVIČ, Jiří 1818 „Nejnovější zprávy z Čech o literatuře“; Týdeník VII, s. 302–303 SULZER, Johann Georg Allgemeine Theorie der schönen Künste III (Leipzig: Weidmann) [1774]

1794

ŠAFAŘÍK, Pavel Josef „Ohledy metrického veršování illyrských Slovanův“; Krok, č. III/1, s. 21–43

1833

ŠAFAŘÍK, Pavel Josef — PALACKÝ, František Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie; ed. Z. Pištek (Bratislava: Vydava‑ teľstvo SAV) [1818] 1961b Korespondence Pavla Josefa Šafaříka s Františkem Palackým; edd. V. Bechyňová a Z. Hauptová (Praha: Nakladatelství ČSAV) 1961a

Literatura

BAKOŠ, Mikuláš 1961 „»Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie« a ich význam vo vývine českej a slovenskej poézie“; in: P. J. Šafařík — F. Palacký: Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (Bratislava: Vydavateľstvo SAV), s. 7–38 ČERVENKA, Miroslav „K Šafaříkovu přínosu do vývoje českého verše“; in B. Vacková (ed.): Odkaz P. J. Šafárika (Bratislava: SAV), s. 145–154 2003 „Tři poznámky k Dobrovského Prozódiím“; Slovo a slovesnost LXIV, č. 4, s. 269–275 1963

DOBIÁŠ, Dalibor „Česká prozódie v kontextu soudobého studia verše“; in L. Jungmannová (ed.): Česká literatura rozhraní a okraje: IV. kongres světové literárněvědné bohemis­ tiky (Praha: ÚČL AV ČR), s. 513–522 2011 „Komentář“; in idem (ed.): Rukopis královédvorský. Rukopis zelenohorský (Brno: Host), s. 189–322 2010

HEER, Friedrich Der Kampf um die österreichische Identität (Wien et al.: Böhlau) [1981]

2001

HLOBIL, Tomáš „Pražské univerzitní přednášky z estetiky a poetiky A. G. Meißnera podle zá‑ pisků J. Jungmanna“; Česká literatura LII, č. 4, s. 466–483

2004

HÝSEK, Miloslav „Jungmannova škola kritická“; Listy filologické XLI, s. 230–270, 350–372, 442–450

1914

CHRISTENSEN, Thomas S. „Introduction to J. G. Sulzer’s general theory of the fine arts“; in N. Kovaleff Baker et al. (edd.): Aesthetics and the Art of Musical Composition in the German Enlightenment: Selected Writings of Johann Georg Sulzer and Heinrich Christoph Koch (Cambridge: Cambridge University Press), s. 3–24

1995

366  

 Dalibor Dobiáš

JAKOBSON, Roman Osipovič 1935 „Staročeský verš a Rukopisy“; Slovo a slovesnost I, s. 46–53 JEDLIČKA, Antonín Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárněvědná a linguistická (Praha: Česká akademie věd a umění)

1948

JIREČEK, Josef „O stavu literatury české v letech 1815–1820“; in A. Truhlář (ed.): Výbor z lite­ ratury české III (Praha: Bursík & Kohout), s. 416–421 [1878]

1898

JØRGENSEN, Sven­‑Age — BOHNEN, Klaus — ØHRGAARD, Per Geschichte der deutschen Literatur 1740–1789 (München: Beck)

1990

KAMINSKI, Nicola Ex bello ars oder Ursprung der „Deutschen Poeterey“ (Heidelberg: Winter)

2004

KÖCHLY, Hermann Gottfried Hermann. Zu seinem hundertjährigen Geburtstage (Heidelberg: C. Win‑ ter)

1874

KRÁL, Josef O prosodii české I (Praha: Česká akademie věd a umění) [1897]

1923

LUDVÍKOVSKÝ, Jaroslav Dobrovského klasická humanita (Bratislava: Filosofická fakulta Univerzity Ko‑ menského)

1933

MUKAŘOVSKÝ, Jan „Polákova Vznešenost Přírody“; in idem: Kapitoly z české poetiky II (Praha: Me‑ lantrich), s. 107–210 [1934]

1941

ROSENBAUM, Karol „Šafárikove nahľady na literatúru“; in B.Vacková (ed.): Odkaz P. J. Šafárika (Bratislava: SAV), s. 137–144

1963

SCHMIDT, Heinrich „Apel, Johann August“; in Allgemeine Deutsche Biographie I (Leipzig: Duncker & Humblot), s. 501–502

1875

STREJČEK, Ferdinand „Prešpurští Počátkové a Vojtěch Nejedlý“; Listy filologické XXIV, s. 231–256, 356–376

1907

VÍT, Petr Estetické myšlení o hudbě. České země 1760–1860 (Praha: Academia)

1987

VODIČKA, Felix „Stanovisko J. Dobrovského k překladu Numy Pompilia od Jana Nejedlého“; Česká literatura II, č. 1, s. 82–89

1954

WINTER, Eduard Barock, Absolutismus und Aufklärung in der Donaumonarchie (Wien: Europa­ ‑Verlag)

1971

studie  

 367

WIRTZ, Marcus 1999 Josef Dobrovský und die Literatur. Frühe bohemistische Forschung zwischen Wissen­ schaft und nationalem Auftrag (Dresden/München: Dresden University Press) ZELENÝ, Václav Život Josefa Jungmanna (Praha: Matice česká)

1873

Résumé

The work Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (The Principles of Czech Verse, with Special Reference to Prosody, 1818) by Pavel Josef Šafařík (1795–1861) and František Palacký (1795–1861) (and Jan Blahoslav Benedikti [1796–1847]) and its influence on early­‑nineteenth discussions about the character of Czech verse have till now usually been considered in the context of Czech (and Slovak) literature. By contrast, this article, after a  characterization of the work, considers its relation to the German concepts of prosody and meter (Friedrich Gottlieb Klopstock, Gottfried Hermann, and Johann August Apel), and also to Josef Jungmann’s (1773–1847) no­‑longer extant Nepředsudné mínění o prozódii české (An Impartial Opinion on Czech Prosody, 1804). This article explores Šafařík and Palacký’s treatment of those relationships. Although the authors of Počátkové turned to it only selectively, Herrmann’s work appears to have been an important intellectual basis for Šafařík and Palacký’s endeavour to develop a  complex delineation of modern Czech verse, which had much in common with the principles of music. In its conclusions, the article thus follows on from Miroslav Červenka’s later ideas that it would be useful to study the history of Czech verse in its European context, without detracting from what made Czech verse special.

Klíčová slova / Keywords

dějiny českého verše — literární komparatistika — Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie — národní obrození — Šafařík, Pavel Josef — Palacký, František — Hermann, Gottfried — Dobrovský, Josef history of Czech verse — comparative literature — Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie — Czech National Revival — Šafařík, Pavel Josef — Palacký, František — Her‑ mann, Gottfried — Dobrovský, Josef