PO CELÉM SVĚTĚ BUDEME ZAKLÁDAT MLADÉ NĚMECKO

„PO CELÉM SVĚTĚ BUDEME ZAKLÁDAT MLADÉ NĚMECKO“

B

erlín, 15. listopadu 1884. Tohoto kalného podzimního dne se ve velkém slavnostním sále Říšského kancléřství v Berlíně shromáždil celý zástup diplomatů ve fracích. Byl zde každý, jehož hodnost a jméno mezi světovými mocnostmi něco znamenaly: zástupci Velké Británie, Francie, Ruska a mnoha dalších evropských států, dále vyslanci USA a Osmanské říše. Všichni netrpělivě čekali na vystoupení německého kancléře. Otto von Bismarck totiž toho dne zahajoval památnou konferenci, která měla od zeleného stolu rozhodnout o osudu celého kontinentu.

‹ Domorodí válečníci v Německé východní Africe

10

Na zadní stěně sálu visela pět metrů vysoká mapa zobrazující africký kontinent. Ta se měla v následujících týdnech stát nejdůležitějším pracovním nástrojem. Neboť ačkoliv se měl kongres oficiálně věnovat jen zřízení zóny svobodného obchodu v Kongu, koloniální mocnosti příležitosti využily, aby v Africe vytýčily své koloniální nároky – tužkou a pravítkem. Tuto jedinečnou událost dodnes připomínají jako podle pravítka narýsované hraniční linie mnoha afrických států: „Nikdy předtím v historii lidstva se nesešly státy jednoho kontinentu k rozdělení jiného světadílu, jehož právoplatní vládci o tomto dělení neměli ani tušení,“ zdůrazňuje americký historik Godfrey Uzoigwe. Afričané totiž na tento kongres, jenž vešel do dějin pod názvem Konžská konference, přizváni nebyli. Evropané se v Berlíně sešli proto, aby zastupovali své vlastní zájmy, a nikoli zájmy původních obyvatel, kteří byli jakýchkoli práv zbaveni. Hegemoniální mocnosti vycházely docela samozřejmě z předpokladu, že domorodci by si stejně nedovedli sami vládnout. Proto bylo jako takříkajíc celoevropský „rozvojový úkol“ vypracováno „provolání“, v němž se přítomné velmoci zavazovaly, že „budou domorodce učit, aby pochopili hodnoty civilizace a vážili si jich“.

SEN O SVĚTOVÉ ŘÍŠI „PO CELÉM SVĚTĚ BUDEME ZAKLÁDAT MLADÉ NĚMECKO“

Nikoli bezdůvodně má Afrika tyto rovné, jako podle pravítka narýsované hranice. Mnohé z nich mají původ na berlínské konferenci o Kongu a v následujících smlouvách mezi jednotlivými koloniálními mocnostmi. Horst Gründer, historik

Pro Otto von Bismarcka znamenalo vyústění mezinárodní konference o Kongu jeden veliký zahraničněpolitický úspěch: zpečetila přijetí říše do vybraného kruhu koloniálních mocností, do něhož teprve před několika málo měsíci vstoupila. 24. dubna 1884 vydal totiž německý císař z kancléřovy iniciativy Schutzbrief, dokument o zřízení protektorátu, jímž bylo pod ochranu Německé říše převzato první zámořské území. Vývoj vrcholného evropského imperialismu se v tu dobu totiž podstatně zrychloval, staré koloniální mocnosti – především Francie a Velká Británie – měly plné ruce práce, aby si zajistily prebendy po celém světě. V Africe si Britové, Francouzi, Belgičané, Španělé a Portugalci svá území už dávno vymezili. Na berlínské konferenci šlo už jen o to, aby byly potvrzeny hranice a stanovena kritéria pro další dělení. Vypadalo to tedy, že se Německá říše se svými nároky na alespoň malý kousek koláče hlásí za pět minut dvanáct. V berlínské hře o Afriku však „opožděný národ“ nedopadl vůbec tak špatně: Německé říši byly přiřčeny Togo, Kamerun, Německá jihozápadní a východní Afrika a Rwanda a Urundi na březích velkých jezer. Konference o Kongu položila základy k proměně císařského Německa na světovou koloniální říši. Dvacet let po památném se-

tkání vlála černo-bílo-červená vlajka císařství nejen nad africkými koloniemi, které byly vyjednány na konferenci, ale mimo jiné také nad zátokou Ťiao-čou v Číně, na Samoi a na Nové Guineji. Šlo o obrovské území, bezmála šestkrát větší než mateřská země! Podle rozlohy nových zámořských držav byla nyní Německá říše čtvrtou největší koloniální mocností světa a vládla nejméně 14 milionům domorodců. Ale proč vlastně vůbec usilovala Německá říše o koloniální državy? Jaká přání, naděje a cíle, ale také jaké obavy a starosti se skrývaly za koloniálním projektem? Jaké motivy přiměly císařství, aby se snažilo prosadit své panství ve všech koutech světa? Kolonie jsou nejlepší prostředek k rozvoji průmyslu, exportu a importu a také uznávané námořní moci. Friedrich List, národohospodář, 1840

Německé koloniální dějiny jsou pevnou součástí evropských snah o expanzi, jež začaly někdy v polovině 15. století – v době objevování a dobývání, „civilizování“ a křesťanských misií, jež s sebou ovšem nesly také vykořisťování a utlačování cizích národů. Němci se na koloniálních plánech podíleli hned od začátku: například německé bankovní domy provozovaly své koloniální obchody v „Novém světě“, v Africe a v Indii již počátkem 16. století. Norimberští Welserové založili ve Venezuele pod španělskou svrchovaností svou vlastní kolonii, ale už po třiceti letech o ni zase přišli. Stejně krátkodeché byly pokusy braniborského kurfiřta o proniknutí do Afriky v 17. století; pruská pevnost v Ghaně nicméně svědčí o přítomnosti Němců dodnes.

11

Lákal především lukrativní obchod s otroky, ale bez silného loďstva bylo po několika málo desetiletích nutno tohoto zámořského podniku opět zanechat. Tyto rané koloniální experimenty nezanechaly v německých dějinách žádnou výraznější stopu. Po dlouhou dobu pak udržovali kontakt mezi Německem a zbytkem světa jen nepočetní obchodníci, misionáři a objevitelé. Ve čtyřicátých letech 19. století se pozornost stále více upírala na novou oblast – na Afriku, do té doby pro Evropany opravdu „temný světadíl“. Pro své nesnesitelné podnebí a řadu tropických chorob byla totiž Afrika dlouho pokládána za „hrob bílého muže“. Přítomnost evropských koloniálních mocností se proto po staletí omezovala jen na pobřežní oblasti, kde vládlo poněkud příjemnější klima. Situace se změnila teprve poté, co se ve čtyřicátých letech 19. století začal k profylaktickým účelům používat chinin. Až nyní se otevíralo i vnitrozemí pro misionáře, kteří chtěli zachránit duše „ubohých černochů“, pro obchodníky, jejichž touha po zisku neznala hranic, i pro badatele, jimž každý velký objev zajišťoval mezinárodní slávu a úctu doma. Když šli občané roku 1848 na barikády za demokratický a jednotný německý národní stát, zdálo se mnoha lidem jen logické spojovat národní ambice také s myšlenkou německé „světové politiky“. Touha po koloniích sloužila jako projekční plocha uskutečnění národní jednoty a velikosti. Byly zakládány první koloniální spolky, iniciovány projekty na zřízení „Nového Německa“ v zámoří – od plánů na německé osídlení Palestiny až po skutečné založení kolonie „Dona Francisca“ v Brazílii jednou akciovou společností z Hamburku. V rámci tohoto experimentu se do Jižní Ameriky vydalo 8000 kolonistů. Vysoko v kurzu bylo rovněž

12

volání po koloniálních ziscích v jihovýchodní Asii, v Pacifiku, ale také v Africe. Nyní vyrazíme na lodích přes moře a mladé Německo budeme zakládat po celém světě. Chceme to udělat lépe než Španělé, pro něž byl nový svět jen kněžoury ovládanými jatkami, lépe než Angličané, pro něž se stal jednou kramářskou boudou. My to chceme udělat po německu a velkolepě. Richard Wagner, 1848

Znovuoživený program budování loďstva musíme chápat v rámci atmosféry vzestupu buržoazie, jež chtěla dopřát blahodárné působení „skvělé moci“ německého národa celému světu. Loďstvo bylo přitom pokládáno za ztělesnění principů národní jednoty a občanské svobody. „Moře je dálnicí okolo zeměkoule,“ napsal otec Německého celního spolku Friedrich List, „je to místo přehlídek národů; moře je jevištěm síly a podnikatelského ducha národů světa.“ Někteří poslanci doufali, že „styk s jinými národy“ přispěje i k „duchovnímu pokroku“ ve vlastní zemi: „Historie nám ukazuje, že největším výdobytkům civilizace a největší politické svobodě se těšily ve starších i novějších dějinách právě ty národy, jež provozovaly (mezinárodní) obchod.“ S kolonizací je nutno prakticky začít co nerychleji a co nejenergičtěji, aby proud našich vystěhovalců neodplýval ještě po léta a neobohacoval bez překážek cizí rasy a aby přestalo obsazování těch nejlepších mimoevropských území cizími státy. Carl Peters, 23. března 1884


Po porážce revoluce ovšem muselo blouznění o německé koloniální říši na nějakou dobu zase utichnout. Místo toho začaly koncem padesátých let 19. století soukromé obchodní firmy budovat na západním pobřeží Afriky a v Pacifiku rozsáhlé obchodní sítě. Němci opět vstupovali do hry. Hamburský obchodní dům Godefroy vybudoval, jak píše Horst Gründer, „v jižních mořích opravdové obchodní impérium“. Za slonovinu a zlato z Afriky a kokosový olej, perleť a bavlnu z dalekých ostrovů jižních moří směňovali Evropané většinou zbraně, cetky a kořalku. Po založení říše roku 1871 se koloniálnímu nadšení dostalo nové vzpruhy. Sjednocená Německá říše překypovala sebevědomím a činorodostí. Brožura jednoho vedoucího misie Potřebuje Německo kolonie? se roku 1879 stala bestsellerem. Úvahy se ubíraly několika směry. Za prvé se objevovaly obavy, že průmyslová revoluce povede k explozivnímu nárůstu obyvatelstva, k „nadprodukci lidí“ (Heinrich von Treitschke), takže mnozí budou muset hledat štěstí v zámoří. 95 procent všech vystěhovalců, kteří z hospodářských nebo politických důvodů opustili od poloviny 19. století území Německé říše, však směřovalo do Spojených států amerických. Tento vývoj byl pociťován jako „těžká ztráta národní energie“, jak píše koloniální historik Horst Gründer. V budoucnu proto měli vystěhovalci směřovat do „zámořského Německa“, aby se nerozptýlili jako „živná půda jiných národů“ po světě. Období německého kolonialismu spadá do přechodné epochy. Jakmile začala průmyslová revoluce, měnil se svět dosud nevídanou rychlostí, lidé byli mobilnější, kontinenty se přibližovaly jeden druhému. Dosud mladým světovým hospodářstvím však otřásaly finanč-

ní a odbytové krize. Zastánci koloniálních držav byli přesvědčeni, že v zintenzivňujícím se konkurenčním boji o surovinové a odbytové trhy mohou modernímu průmyslovému národu zajistit blahobyt jen „rezervní prostory“ v zámoří. Avšak nejsilnějším motorem pro koloniální cíle byla patrně potřeba čerstvě vytvořeného národního státu vyrovnat se ostatním koloniálním mocnostem. „Mít koloniální říši, byť by ji tvořila hlavně bílá místa na mapě, to bylo nyní atributem silného státu,“ napsal historik Michael Stürmer. Mladé Německo hledalo v období „evropské světovlády“ vlastní identitu, přičemž pocit národní síly často kráčel ruku v ruce s přehnaným „vědomím národního poslání“: „Němectví uzdraví svět,“ zformuloval tento sen básník Emanuel Geibel již roku 1861. Ospravedlnění pro světovládu nacházel evropský expanzionismus v tehdy moderním učení sociálního darwinismu, jenž pokládal „právo silnějšího“ za přirozené, a tudíž i za legitimní. „Silnější rase“ bylo podle tohoto učení dovoleno vládnout nad „slabšími“ národy. Naproti tomu říšský kancléř Otto von Bismarck žádným velkým přívržencem německých koloniálních držav v zámoří nebyl. Byl přesvědčen, že podmaňování cizích národů se prostě nevyplatí – a v tom s ním souhlasila většina německého hospodářského a finančního světa. Když mu za německo-francouzské války v roce 1870 vyslanec císařovny Evženie nabídl za uzavření míru Kočinčínu, kníže Bismarck odpověděl: „Och! Och! Kočinčína! To je pro nás ale pořádně tvrdé sousto; nejsme ještě dost bohatí, abychom si mohli dovolit luxus kolonií,“ a místo toho požadoval Alsasko. Podle Bismarckova názoru byly kolonie pro

13

S kružítkem a pravítkem – rozdělení kolonií Na pozvání kancléře Německé říše Otto von Bismarcka se 15. listopadu 1884 sešla v Berlíně mezinárodní konference o Africe. Až do 26. února následujícího roku rozhodovali diplomati 14 účastnických států o novém uspořádání afrického kontinentu. Politici sedící pod 5 metrů vysokou mapou vzali měřítko a rozdělili si mezi sebou nové državy, jež byly na mapě zakresleny jako „bílá místa“. Konference zapůsobila coby rozhodující výstřel, jenž odstartoval závod o Afriku. Jestliže v roce 1876 bylo v evropských rukou 10 procent kontinentu, pak se situace

14

v následujících desetiletích dramaticky změnila. V roce 1902 vládly koloniální mocnosti již nad 90 procenty teritoria. Časopis Gartenlaube tehdy konferenci hrdě komentoval: „Byla doba, kdy horliví vlastenci výstražně pozvedali hlas a mluvili o životním ohrožení německé národnosti, jehož příčinou bylo rostoucí rozšiřování anglického koloniálního panství. Politici staré školy potřásali nad touto podivnou výstrahou hlavami, neboť nebyli schopni pochopit, že by se rostoucí vliv Anglie v zámoří a její dominantní postavení na moři mohly někdy stát pro německý národ


nebezpečím. Brzy propukl prudký spor a dlouze se řečnilo pro i proti německým koloniím. Avšak tentokrát neměl nový proud zase záhy zaniknout, po slovech následovaly rychle činy a Německo se přes všechna očekávání rychle zařadilo mezi koloniální mocnosti. Rozvinutí německé vlajky v zámořských zemích nevyvolalo žádnou válku. Naopak, na německé půdě se dnes scházejí národy, aby se pokojně poradily o naléhavých koloniálních otázkách; a jen málo bylo takových, kdo volání německého císaře vyslechli s nelibostí, většina přišla jako přátelé, dokonce i galský arcinepřítel se dostavil jako spojenec. A dnes se radí o osudech Afriky v domě německého kancléře – událost, kterou musíme považovat za ztělesnění velkého historického obratu, jenž má nezměrný význam pro celý svět. Vždyť na závěrech této konference bude záviset budoucí osud celého světadílu a tato konference je povolána, aby zavedla nové právo na území, kde dosud vládly vesměs jen svévole a síla zbraní.“

‹ Konference o Kongu v Berlíně. Bismarck zahajuje zasedání ve velkém sále paláce říšského kancléře. › V dubnu 1884 Bismarck vydal „Schutzbrief“ pro Lüderitzovo území. Říšská vlajka a orlice na místě ukazují, kdo tu je novým pánem.

15

Německo jako „hedvábný sobolí kožich pro polského šlechtice, který pod ním nemá košili“. A ještě o deset let později, když už byla říše dávno sjednocená, kancléř prohlásil: „Dokud budu říšským kancléřem, žádnou koloniální politiku dělat nebudeme. Máme loďstvo, které ani nevypluje, a nesmíme mít daleko ve světě žádné zranitelné body, které by, až by na to došlo, připadly Francouzům jako kořist.“ Nedávno kníže [Bismarck] řekl Bötticherovi: „Tahleta celá koloniální historie je sice podvod, ale potřebujeme ji kvůli volbám.“ Friedrich von Holstein, německý diplomat, září 1884

Diskuse o koloniích v německé veřejnosti však neutichala. Pokračovala i německá obchodní ofenziva v zámoří. Pro německé podnikatele byly vypravovány stovky lodí. Obchodníci jako Woermann operovali v jižních mořích a v Africe, brémský obchodník s tabákem Lüderitz dal vybudovat opěrný bod na pobřeží západní Afriky. Roku 1882 založil Lüderitz obchodní pobočku na pobřeží jihozápadní Afriky. Avšak již o rok později musel žádat říši o ochranu. Když kníže Bismarck vydal v dubnu 1884 Schutzbrief, jímž bral pod ochranu první území mimo mateřskou zemi, mohlo koloniální dobrodružství začít. Během krátké doby se říše prostřednictvím ochranných listů domohla rozsáhlých držav: roku 1884 byla pod ochranu říše přijata zájmová území na západoafrickém pobřeží, což lze považovat za zakládací akt kolonií Kamerun a Togo. O rok později přibyla Německá východní Afrika, zatímco ve stejnou dobu zavlála německá vlajka také v Pacifiku: na Nové

16

Guineji, Bismarckově souostroví a na Marshallových ostrovech. Nikoli náhodou nazýval Bismarck získané osady „chráněnými územími“, označení „kolonie“ se totiž snažil vyhnout. Podle kancléřova názoru měly přednost soukromé hospodářské zájmy, říše a císař měli poskytovat pouze „ochranu“. Po státem spravovaných koloniích netoužil – jeho cílem bylo, aby „v oněch zemích vládli obchodníci, a ne byrokrati, nikoli vojáci a pruští úředníci“. Kolonie se měly spravovat pokud možno samy a měly si vystačit i hospodářsky. Kolonie, kde se kořistění vyplatilo, jako je Indie, už naštěstí nejsou k mání, a kolonie, které jsou ještě volné, nabízejí díky nízkým kulturním potřebám obyvatel a usedlíků tak nepatrné šance na odbyt, že není ani pomyšlení, že by více či méně dobrodružná koloniální politika přinesla našemu obchodu a průmyslu nějaké podstatné zlepšení. August Bebel, spd, 1881

Avšak Bismarckův plán ztroskotal už po několika letech. Jeho koncepci rozbilo selhání německých investorů, konkurence etablovaných koloniálních mocností a četná povstání domorodých kmenů. Už po čtyřech letech bylo nutno přeměnit všechny protektoráty na říšské kolonie, o něž se nyní v Německu staralo koloniální oddělení, jež bylo součástí zahraničního úřadu (ministerstva zahraničí) v Berlíně. Tyto zkušenosti knížete Bismarcka v jeho kritickém postoji jen utvrdily, a tak už o dalších koloniálních výbojích nechtěl ani slyšet. Když ho chtěl cestovatel Eugen Wolf,


jenž podnikl několik výzkumných cest do afrického vnitrozemí, nalákat na další území mezi Káhirou a Kapským Městem, kancléř ho kategoricky odmítl: „Vaše mapa Afriky je sice moc pěkná, ale moje mapa Afriky je v Evropě. Tady leží Rusko a tady – ukázal nalevo – leží Francie, a my jsme uprostřed; to je moje mapa Afriky.“ Že by se celého „koloniálního podvodu“ nejraději zase rychle zbavil, dokládá také skutečnost, že správu kolonií nabídl hamburskému senátu. Otcové hanzovního města však s díky odmítli. V budoucnu bude muset financování kolonií chtíc nechtíc převzít Německá říše – učiní to ovšem s co možná nejmenšími náklady. „Nemilované kolonie“ trpěly celá desetiletí nedostatkem financí; německé panství v zámoří bylo i z toho důvodu po dlouhou dobu křehké. Koloniální skeptici, a to především sociální demokraté, se cítili utvrzeni ve svém postoji. „Podstatou veškeré koloniální politiky je v zásadě maximální vykořisťování cizího obyvatelstva,“ prohlásil roku 1889 v říšském sněmu vůdce sociálních demokratů August Bebel. „Ať se podíváme na historii koloniální politiky posledních desetiletí kdekoli, všude se setkáváme s násilím a útlakem příslušných etnik, jež nikoli ojediněle končí jejich úplným vyhubením.“ Bebela zvlášť hryzla myšlenka, že kolonie budou stát spoustu peněz, ale nic nepřinesou. „A aby bylo možné v plném rozsahu a nerušeně vykořisťovat africké obyvatelstvo, mají být z kapes říše, z kapes daňových poplatníků vynaloženy miliony. Že se jako odpůrci jakéhokoli útlaku odmítáme na tom jakkoli podílet, jistě pochopíte.“ Avšak jakákoli cesta zpátky byla v tu dobu už vyloučena. Po Bismarckově propuštění v roce 1890 se zdrženlivá politika říše naopak změnila. „Také

my žádáme své místo na slunci,“ hřímal například státní tajemník na zahraničním úřadě a pozdější říšský kancléř Bernhard von Bülow v berlínském říšském sněmu za hlasitého volání „bravo!“. „Mluví-li Angličané o Greater Britain, mluví-li Francouzi o Nouvelle France, přisvojují-li si Rusové Asii, vznášíme i my nárok na větší Německo.“ „Světová politika“ byla deklarovaným cílem i pro císaře Viléma II., jenž nastoupil na trůn roku 1888. Za jeho vlády začala „druhá vlna“ kolonizace: roku 1897 Německá říše anektovala Ťiao-čou v Číně, jen o dva roky později k tomu přibyla souostroví Mariany a Karoliny, jakož i Palau a téměř celá Samoa v Tichém oceánu. Národ, který „přišel příliš pozdě“, vybudoval v krátkém čase koloniální říši, jež slibovala skvělou budoucnost ve vybraném kruhu světových mocností. Vysoká očekávání měla nicméně zůstat nenaplněna. Téměř všechny kolonie Německé říše byly beznadějně ztrátovým podnikem, v letech 1884 až 1914 se náklady po odečtení příjmů z daní a cel vyšplhaly stále na pořádných 646 milionů marek. Výměna zboží mezi mateřskou zemí a koloniemi nestála za řeč, export a import nepředstavovaly v obchodní bilanci říše ani jedno celé procento. Četná povstání a války v koloniích si navíc vyžádaly nejen značnou daň krve, ale spolykaly i nesmírné sumy peněz. Například náklady na nasazení vojska se jen v Německé jihozápadní a Německé východní Africe a v Číně vyšplhaly na celkových 825 milionů marek. Zatímco daňový poplatník musel financovat koloniální dobrodružství po celá desetiletí, z koloniálního obchodu profitovala jen hrstka obchodníků a podnikatelů – zčásti však s enormními zisky.

17

PO CELÉM SVĚTĚ BUDEME ZAKLÁDAT MLADÉ NĚMECKO

Recommend Documents