Kázání – Čeho se bojíme
Neděle 26.2.2012
Ev.Matouše 14,22-33 22 Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. 23Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám. 24Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní. 25K ránu šel k nim, kráčeje po moři. 26Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. 27Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ 28Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ 29A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. 30Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“ 31Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ 32Když vstoupili na loď, vítr se utišil. 33Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: „Jistě jsi Boží Syn.“ 2.List Timoteovi 1,7 7Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy.
Stará židovská moudrost říká, že se bojíme věcí, které mohou rozhodovat o tom, zda budeme šťastnými nebo nešťastnými, zdravými nebo nemocnými, živými nebo mrtvými. Přitom jediný, kdo ve skutečnosti takovou moc nad naším životem má, je Pán Bůh. Pokud jsme v pokušení přisoudit obdobnou moc i jiným věcem nebo osobám, není to nic jiného než zapovězená modloslužba. Tolik stará židovská moudrost… …
Původně jsem byl nakloněn v dnešním kázání připustit, že určitý druh obav a strachu – zvláště jde-li o druhé – je v našem životě namístě. Nenašel jsem ale ve Starém ani v Novém Zákoně nic, co by mě k tomuto závěru opravňovalo. Ba naopak. V evangeliích a v epištolách je použito celkem pět různých sloves, které vystihují různý stupeň obav, strachu a úzkostí. Vždy přitom jde o něco jasně negativního, co je v přímém rozporu s vírou, nadějí a láskou. Jediné k čemu nás Boží Slovo nabádá – a musíme říci o to silněji nabádá - je Bázeň před Hospodinem.
Paradoxně právě pokud nám skutečná bázeň před Hospodinem chybí, vidíme v každém závanu větru přízrak a roztřesou se nám hned kolena. A nemusí to být nic velkého – pamatujeme si to z dětství, stačí drobné zašustění, blýsknutí nebo jiný tajemný zvuk a krve by se v nás nedořezal… Jako dospělí už většinou svého „bobříka odvahy“ nelovíme za vlahých večerů na letních dětských táborech ☺. O to těžší je zůstat neohroženým „Nebojsou“ v našich reálných životech – uprostřed starostí, v rodinách, v zaměstnáních, v ordinacích lékařů apod. … Dnešní příběh Ježíšových učedníků si tedy všichni můžeme a máme brát velmi osobně. Zkusme v něm hledat sami sebe hledat a ptát se kde v něm asi tak nacházíme. Komu z toho příběhu se nejvíce podobám ? -
lidem v zástupu ? , kteří se týdny honí, aby cosi senzačního od Ježíše slyšeli, aby konečně něco pořádného zažili, vystrašeným učedníkům ?, kteří chlapsky tvrdě veslují proti větru, ale jejich mysl je dětsky vystrašená a to tak, že i v samotném Kristu vidí nejhorší přízrak, a nebo snad Šimonu Petrovi ?, který jako první pochopil, že jedinou možnou obranou proti strachu je víra…
Pro ty náročnější je tu ještě postoj samotného Pána Ježíše Krista, který se celé dny stará o zástupy, protože v nich vidí stádo bez pastýře. A večer místo odpočinku si nechává ujet poslední loďku, aby měl čas to ještě všechno probrat se svým otcem, v modlitbách a rozjímání. Myslíte, že právě to byste mohli být vy ? Pozor ještě než si tu roli vyberete, základní podmínkou je zvládnutí plynulé chůze po rozbouřené hladině ☺ !
Je to tak trochu jako na divadle. Vyberme si každý svou roli, ve které se aktuálně životně nacházíme a pojďme z ní společně pozorovat ten příběh. Moře_, tma_, vítr_, vlny_ – většina učedníků byli profesionální rybáři, na moři trávili celé noci, co je tedy tentokrát tak dokázalo vyvést z míry, že křičeli strachy jak malé holky ?
25K ránu šel (Ježíš) k nim, kráčeje po moři. 26Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem.
To, co ve skutečnosti učedníky vyděsilo na smrt byly jejich vlastní představy a potlačované obavy, které za daných okolností narostli do obludných rozměrů. „Já jsem to věděl !“, „ Oni to ti staří rybáři říkali !“, „To je přece ta obluda o které vyprávěli !“ Tak nějak to asi bylo, ne ?
Svůj problém si nosíme ve své hlavě. Navenek třeba léta nedáváme nic vidět. Čím těžšími podmínkami procházíme, tím se tváříme odhodlaněji, ale v naší hlavě to tiká a tiká… Zásadní nosníky, které měli být zbudovány z ryzí víry, byly nahrazeny úspornějším materiálem - báchorkami, domněnkami a polopravdami. Bylo to tak lehčí, příjemnější a levnější. Navíc to do teď ničemu nevadilo. Problém nastává až z příchodem zkoušky. Ta totiž prověří, jak na tom skutečně jsme ! Jak se ukazuje ve většině případů se bojíme sami sebe, svých představ a svých hříchů, které by nás snad v budoucnu mohli dohnat.
27Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“
Je to jedna z nejčastějích výzev Nového zákona k následovníkům Krista – „Pokoj Vám!“, „Nebojte se !“, „Neděste se !“, „Netřeste se !“… Nebojme si to opakovat. Potřebujeme to slyšet několikrát denně, neoposouchá se nám to.
Známý vtip vypráví o psychiatrovi, který chtěl prospustit z léčení pacienta, trpícího bludnou představou, že je žížala. V závěrečném rozhovoru se ho tedy ptá, zda si je vědom toho a ví jistě, že žížalou není. A on, protože už chce jít domů, přesvědčivě říká „Ano už jsem si jistý, že žížala nejsem…“. V tom na parapet okna usedne kos a pacient se vrhá pod stůl. „No počkejte,“ volá psychiatr, „vždyť jste teď říkal, že už víte, že žížala nejste ?“. „To ano,“ odpovídá pacient, “ jen jestli to ví i ten kos !“
Je to částečně humorné, ale zároveň velmi závažné. My se tady ve shromáždění věřících utvrzujeme ve velkých pravdách Božího Slova. Rádi k tomu dodáváme „Amen !, Tak to je!“ , ale pokud jde o to, co je venku za oknem, nejsme si už moc jisti, jestli tam ty velké Boží pravdy budou také platit. Co myslíte ? Já myslím, že bychom to tam venku měli s těmi velkými Božími pravdami vyzkoušet ! Třeba nás ti kosáci nesezobnou ☺
28Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ 29A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi.
A teď to přijde! Prosím tedy ty z vás, kdo si zvolili roli učedníků v loďce, aby se dobře zapřeli na svých židlích, naopak pro ty z vás, kdo se s Petrem chystají vystupovat– pozor připravte se!
Důležité je říci, že většina teologů na tomto místě nepodezírá Šimona Petra, že by se snad svou opovážlivostí snažil pokoušet Pána Boha. To by jistě nebylo dobře. Znamenalo by to, že je si jistý, že v dálce vidí Pána Ježíše Krista a ve své sebejistotě a pýše by dospěl k bludnému závěru, že i on může vstát a jít po vodě. Čtěme ten text pozorně: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“
Petr si přece ještě vůbec není jistý tím, že vidí Krista. Je si ale jistý daleko zásadnější věcí a shrnuje to jednoduchou myšlenkou „Je-li ten koho vidím Kristus a přikáže mi to, pak to bude fungovat !“. V tom je vyjímečnost a síla jeho víry.
Každé slovíčko je přitom v té větě důležité ! Viděl jsem v životě křesťany - někdy jsem k nim také žel patřil - kteří se bezhlavě vrhali do situací, které pro ně nebyly připraveny od Boha a ke kterým nebyli Pánem Bohem vyzváni. Jen proto, aby sobě nebo někomu jinému „dokázali“, že přece věří ! Ono to ale v životě nechodí tak jednoduše, abychom hned věděli, kdo za čím stojí a co si v té oné věci můžeme dovolit.
V tomto smyslu obstál Petr velmi dobře. Jeho podmíněná víra nám může být v užitku v tom smyslu, že si vždy nejprve musíme ujasnit, o co svou víru opíráme, vyčkat na Boží pokyn a teprve potom na ni můžeme a máme plně spoléhat.
Jenže když to tak dobře začalo, proč Šimon Petr bez problémů nedošel po vodě až k Pánu Ježíši Kristu ?
☺ Ruku na srdce. Co jsme na něj volali my, kteří jste zůstali v té lodi ? „Neblni Petře !... Nevidíš ty vlny ? …Ty jsi totální blázen !“ No to jsme mu asi moc nepomohli.
Máme tady vůbec někoho, kdo se vcítil do role Petra a nebál se s ním opustil loď?
☺ tak bratře/sestro, vysvětli nám, čím to, že jsi také bez problémů nedošel/nedošla. Nejtěžší je snad vyjít, nebo ne ? Znalci Písma mě doufám opraví. To nejtěžší není vyjít, i když to chce často velkou kuráž, ale to zdaleka nejtěžší je vytrvat ! Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. 30Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“
Ve chvíli kdy Petr opouštěl loď už si byl jistý a věděl, že ten kdo mu dává příkaz je jeho Pán. Ale strach, který přepadl Petra po opuštění lodi, byl v mnohém ještě horší než ten prvotní strach z přízraku. Ve chvíli kdy kráčel směrem k Ježíši, přepadl ho strach z jeho vlastního selhání. Opravdu to zvládnu ? Neutopím se ? Dojdu ? Petrova víra byla dost velká na to, aby dokázal opustit loď, na jeho strach z vlastního selhání ale nestačila. Proč ?
Strach z vlastního selhání přichází tam, kde od sebe člověk mnoho očekává, kde spoléhá na vlastní síly. Naopak ti, kdo spoléhají na Hospodina se vznášejí „jako orlové“ (Iz 40,31), - ne snad proto, že by si tak věřili, ale protože tak věří v Něho. Víra není vyasfaltovaný chodník z loďky až ke Kristu. Cesta víry se skládá z mnoha jednotlivých neviditelných stop na rozbouřené vodní hladině, do kterých vkládáme své nohy, ale nikoliv s bláznivou představou, že můžeme odporovat přírodním zákonům, protože „my přece jsme evangelikální křesťané…“ X Cesta víry se skládá z neviditelných stop, do kterých smíme vkládat své nohy z Boží milosti s důvěrou, že On je vůdce a dokonavatel naši víry, nebo jak říká ekumenický překlad že On je ten, „který vede naši víru od počátku až do konce“ (Žd 12,2)
Proto naše víra roste jen tehdy, je-li upnuta na Krista. Upneme-li svou víru na sebe, pohltí nás dříve nebo později naše pochybnosti a strachy. Tak jako stáhly pod vodu Petra. 31 Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“
Napadá mě jak pevně ukotveny musely být Ježíšovo kroky a jeho víra v Pána Boha, když držel nad hladinou nejen sám, sebe ale ještě k tomu z ní vytahoval Petra… To si Ježíš tak věřil ? Nikoliv, ale On tak věřil svému Otci. V Janovi 14,11 říká: Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky!
To je to tajemství – Pán Ježíš nestojí na hladině rozbouřeného moře ve své lidské síle, nebojuje v tu chvíli se zdravou nebo nezdravou sebedůvěrou. On tam stojí v moci a síle svého Otce, z jeho povolání a pro jeho slávu.
Z vnějšího pohledu je to často nepostřehnutelný rozdíl, ale pro vlastní službu v církvi to má zásadní důležitost. Z jakého zdroje čerpáš, z jakého zdroje sloužíš. Kam si napojen ? Veškeré naše životní síly a vzedmutí bychom mohli přirovnat k jedné tužkové baterii (u někoho možná ke dvěma). Uděláte s ní pár snímků, poslechnete si několik písniček a můžete jí hodit do popelnice. Myslíte, že ta baterie selhala ? Ne, ale vybila se ! Ona prostě navíc neměla ! Šimon neměl na to dojít ke Kristu, stačil jeden náročný krok a došly mu baterky !
Dlouho Ježíšovo učedníci nechápali, kde sám Ježíš tu sílu bere. Pak jim to ale o Letnicích došlo. Od té doby už církev ví, co jediné ji může „udržet nad hladinou“ Je to On, Duch svatý. Ne náhodou se řecky řekne „Pneumátos“ A pro pochybovače - o DS je už ve druhém verši Bible psáno, že se vznášel nad hladinami ! Dokud na církev nebyl Duch svatý vylit, seděli učedníci zamčeni v domě a plni strachu z toho, co bude následovat. Když na ně byl pak Duch svatý vylit, vrhli se nebojácně a statečně do rozbouřených vln světa, neúnavě a nezastrašeně svědčit a kázat o tom, koho v Kristu poznali. I my pro svou cestu víry po hladině rozbouřeného moře našich životů nezbytně potřebujeme plnost Ducha svatého. V žádném případě to není jen nějaký volitelný bonus pro hlubší zájemce. Duch svatý je pečetí – strvzením našeho spasení. Kdo nemá Ducha svatého – není jeho. Tak praví Písmo. Jenže nejde jen o tu deklaraci, o jistotu spasení. Ducha svatého potřebujeme především proto, že tam kam On přichází mizí strach, pochybnosti a obavy. Z do té doby zastrašených Kristovo následovníků se stávají živí svědkové evangelia. Přesně tak jsme to četli v 2.listu Timoteovi: Bůh nám v Duchu svatém nedal dalšího ducha bázlivosti, ale je ducha lásky, síly a rozvahy ! - DS je Duchem, který naše oči pozvedá ke Kristu a učí nás ho rozeznat, - DS je Duchem, který nám dává sílu vstát a jít. - DS je Duchem v němž k Bohu voláme Abba totiž tatínku. Ať už jsme si dnes v tom příběhu vybrali jakoukoliv roli. Boj o zachování své víry nemůžeme ustát sami. Petr to taky nedokázal a že to byl velký horlivec ! Abychom uspěli potřebujeme všechny tři věci - odhodlanou víru v Boha, - upřený pohled na Krista - a zmocnění Duchem svatým, tak to prožíval Pán Ježíš v době, kdy vyučoval učedníky, tak to pak prožil i Petr a ostatní učedníci o Letnicích a znovu a znovu i později.
AMEN
