Příspěvek k analýze spolupráce Československa a Sovětského Svazu v letech l960-1968 Dějiny vztahů Sovětského Svazu a Československa po Druhé světové válce jsou příběhem o spolupráci mezi supervelmocí a jejím satelitem, nejde o vztah národů, ale o spolupráci byrokratické špičky KSSS a jejích zástupců v ČSSR. Podmínky a způsob uspořádání vzájemných vztahů se podobal vztahům metropole a její kolonie, především tedy v padesátých letech, desetiletí formování velmocenského bloku. Změna přichází v polovině padesátých let a je spojeno s nástupem N.S.Chruščova k moci v SSSR, kdy se částečně mění charakter interakce mezi Moskvou a Prahou (i ostatními zeměmi sovětského tábora), dochází k rozšíření obchodování, vědecko-technické spolupráce, omezenému politickému dialogu komunistických představitelů zemí. Relativní uvolnění atmosféry v sovětském bloku pak přispívá k nastartování ekonomických, někde i politických reforem, ovšem v rámci socialistického uspořádání. V čele reformního procesu z hlediska dosaženého pokroku se ocitá právě Československo, s opatrnou reformou hospodářství začnou i v Sovětském Svazu. Jedním z dopadů reformních úsilí v obou zemích bude značné rozšíření bilaterální spolupráce, zvýšení intenzity obchodování, pronikání československých výrobků na sovětský trh, kulturní a studentské výměny, cestování sovětských občanů do Československa, a Čechoslováků do největších sovětských měst, vzájemné poznání obou národů. A právě dané období bude analyzováno v tomto příspěvku, jehož záměrem je zhodnocení pozitivních a negativních stránek spolupráce Sovětského Svazu a Československa do roku 1968, přiblížení politických a ekonomických podmínek rozvoje československého státu a vliv SSSR na jejich formování. Pro mnohé pamětníky období šedesátých let, které bude popisováno a analyzováno v této práci, a to jak pro sovětské lidi, tak i Čechoslováky, se asociuje s pocity optimismu, romantiky a víry v světlou budoucnost. Toto desetiletí je dnes nejčastěji považováno za vrchol socialistického období v zemích sovětského bloku: z hlediska dosaženého relativně vysokého (v porovnání s minulostí) stupně blahobytu a sociální jistoty řadových občanů, z hlediska politické stability, rozvoje kultury. Z hlediska ekonomického - částečně světová ekonomická konjunktura, ale hlavně rychlý a prudký růst ekonomiky a rozvoj průmyslu vedl ke vzestupu životní úrovně. V politické rovině mlčenlivý souhlas s existencí režimu (do roku 1968) většiny obyvatelstva plynula právě z toho, že socialismus naplnil jistá očekávání jednotlivců a rodin z hlediska sociální jistoty a spravedlnosti, umožnil zpestřit nabízenou paletu spotřebních výrobků a potravin, což zajišťovalo stabilitu země. Tato podpora se pak projevovala v politické pasivitě a ve zvýšených snahách vyprodukovat, odpracovat a přispívat více k rozvoji stávajícího společenského systému a ekonomiky; stát pak na to reagoval postupně se zvyšujícími mzdami, 1
které v pozadí systému zafixovaných cen přispívali k pokračujícímu růstu životní úrovně, stále více propracovanější sociální a pracovní politikou, nabídkou nových výrobků a služeb. V mezinárodní politice je naopak začátek šedesátých let považován za období největších krizí ve vztazích mezi jednotlivými supervelmocemi a bloky; díky zlepšující se ekonomické situaci sovětského tábora Sovětský Svaz mohl soustředit více prostředků na zahraniční politiku a oblast mezinárodních vztahů, kde usiloval o dosažení světové a vnitroblokové dominance. Právě otázka dominance a požadavek absolutní podřízenosti spojenců zájmům Sovětského Svazu byly příčinou významné události, která zasáhla do vývoje socialistického světa silněji než odtržení Jugoslávie na začátku padesátých let. Na přelomu desetiletí došlo totiž k roztržce mezi KSSS a KS Číny, jejž gradovala vojenskými střety na sovětsko-čínské hranici, která hrozila rozpadem bloku na dvě části: příčinou byly rozdílné názory špiček obou stran na uspořádání a směřování světové komunistické soustavy – Mao prosazoval pokračování vývoje v tradicích stalinské ortodoxie, odmítání vztahů s USA, agresivní zahraniční politiku, neuznání Chruščovovy deklarace z XX. sjezdu KSSS, čínští komunisté také usilovali o vytvoření alternativního centra socialistického světa a pokoušeli soupeřit s SSSR o rozšíření vlastního vlivu v rozvojovém světě. Před ostatními socialistickými zeměmi vyvstala otázka výběru orientace v rámci komunistického bloku, jejž by mohla vést k rozpadu monolitní struktury světové socialistické soustavy, nakonec však jen Albánská komunistická strana se postavila proti Sovětskému Svazu a podpořila ve vnitrokomunistickém boji Čínu. Tato krize neměla bezprostřední účinky na politickou situaci v evropské části sovětského satelitního systému, významně však posílila pozice neostalinistů uvnitř KSSS, které zdůrazňovaly návrat k tvrdé linii ze stalinské doby, což se později ukázalo být významným činitelem při formulaci sovětské odpovědi na procesy z druhé poloviny šedesátých let, probíhající v Československu. Mnohem vážnější a složitější situaci do světové mezinárodní politiky však přinesly krize z let 1961 a 1962, kdy se svět ocitl na pokraji jaderného střetu dvou supervelmocí. Důvody Berlínské krize z roku 1961 pramenily ze vzájemného rychlého a neočekávaného zhoršení poměrů mezi USA a Sovětským Svazem: neuskutečnění konference čtyř velmocí o budoucím statutu Berlína a Německa v důsledku konfliktu spojeným s U2, jenž bylo sestřeleno u Sverdlovsku, ostré projevy Chruščova směřující na adresu nového amerického presidenta Kennedyho, nesmířlivý postoj obou stran v souvislosti s Berlínem a Německem. Berlínská krize vyvrcholila v srpnu roku 1961 postavením zdí kolem východního sektoru Berlína. Berlínské události z léta 1961 byly však jen předzvěstí hlubší krize. Ztroskotání kontrarevoluce na Kubě, podniknuté americkým vedením kroky k diplomatické a ekonomické izolaci kubánského režimu vedly k navázání úzké spolupráce s SSSR, který výměnou za věrnost 2
Kuby, měl dodávat moderní zbraně pro odražení nového pokusu o invazi na Kubu1. Znepokojení americké vlády bylo však spojováno nikoliv s dodávkami zbraní, ale s úmyslem SSSR vybudovat na Kubě raketovou odpalovací základnu, která by vážně ohrozila vojenskou a především jadernou bezpečnost a nedotknutelnost amerického území. Konflikt byl projednáván na té nejvyšší úrovni, došlo k několika telefonním rozhovorům mezi nejvyššími státními činiteli obou zemí, Chruščovým a Kennedym; nakonec vyhodnocení přínosů a ztrát v případě ozbrojeného konfliktu vedlo oba státy k zodpovědnějšímu jednání a nalezení mírového východiska, které spočívalo v tom, že Spojené státy přestanou ohrožovat režim Castra, který se bude vyvíjet nezávisle na vůli USA, na což Sovětský Svaz stáhne vlastní již dodané letouny a jaderné rakety z kubánského území2. Během Karibské krize si tak poprvé oba státy, ale i celý svět uvědomil to, že existuje hrozba vzájemného zničení a vyhlazení lidské populace, tato skutečnost vedla politiky k hledání konsensů a kompromisů v rámci politiky mírového soužití kapitalistické a socialistické soustavy. Rok 1964 přinesl řadu událostí, které mohly změnit fungování systému mezinárodních vztahů, i přes svůj význam nepřispěly ke změně podstaty politiky mírového soužití obou světových táborů. Jednou z těchto událostí bylo zapojení Spojených států amerických do Vietnamské války v rámci nové zahraniční politiky zformulované a aplikované novým prezidentem Johnsonem; další a mnohem významnější byla pak změna nejvyššího vedení SSSR v důsledku vnitrostranického převratu, kdy se do čela dostal bývalý první tajemník Komunistické strany Moldavska L.I.Brežněv: 14. října byl totiž odvolán N.S.Chruščov a nastoupilo nové vedení v čele s tzv. „Trojkou“ (Brežněv, Kosygin, Mikojan) od kterého se s napětím čekalo, jak se změní politika Sovětského Svazu především ve vztahu s USA a Západu celkově, ale i vůči vlastnímu satelitnímu systému. Rozhodnutí „Trojky“ zatím navázat na dosavadní Chruščovovu tradici v zahraniční politice nevedlo k přerušení nastartovaných politických a ekonomických procesů v sovětském bloku, včetně Československa, kde v této době docházelo ke značnému politickému oživení, které postupně přerůstalo v pokusy o reformu socialistické ekonomiky3, nazvanou Šikovou reformou, která se stala impulzem pro následující změny v politickém ovzduší ČSSR. Ekonomické reformy v Sovětském Svazu (Kosyginovy reformy) a ČSSR byly jedním z důležitých, ne-li nejdůležitějších milníků v procesu politického a hospodářského rozvoje Východního bloku. Míra úspěšnosti aplikace odstartovaných procesů v polovině šedesátých let
1
na těchto dodávkách se podílel i československý vojenský průmysl zajímavostí ohledně Karibské krizí je, že právě po ni byla zavedena zvláštní telefonní linka mezi SSSR a USA, tzv. červený telefon, spojující vrcholné představitele obou států 3 náznaky uvolnění situace, tykající se možnosti vyjadřovat ohledně částečné změny ekonomického uspořádání, byly zaznamenány s příchodem ministra hospodářství v Sovětském Svazu a později předsedy vlády A.N.Kosygina 2
3
byla později rozhodující pro směr vývoje ekonomik zemí sovětského tábora v následujících desetiletích. Reformní projekty sledovaly podobné cíle, v podstatě zaměřovaly se na přechod od extenzivní formy ekonomického rozvoje k intenzivní prostřednictvím obnovení některých funkcí trhu a cenového mechanismu, kvintesenci těchto opatření lze shrnout do několika tezí: zajištění podmínek pro fungování soutěže mezi podniky, družstvy a jinými hospodářskými subjekty, včetně zahraniční konkurence; redukce počtu direktivně stanovených úkolů ve výrobě a směně; likvidace územních orgánů hospodářského řízení4 a obnovení
odvětvových
ministerstev; určení cen a výše důchodů prostřednictvím působení tržního mechanismu (například, velkoobchodní ceny měly zajišťovat podniku stanovenou rentabilitu výroby); motivace různých skupin obyvatelstva ekonomickými prostředky a stimuly, nikoliv příkazy či zákazy; podpora zakládání a podnikání v družstvech Reformní proces byl bedlivě sledován na Západě, byl uvítán vedením západoevropských socialistických a komunistických stran. Zároveň rychlost s jakou se měnila československá společnost a jaké podpory dostávala reforma od obyvatelstva vyvolávalo rostoucí znepokojení v Moskvě, ale i v dalších socialistických zemích – satelitech. Postup československého vedení v čele s Dubčekem narazil na sílicí odpor ze strany konzervativních představitelů „bratrských“ komunistických stran. Reformování hospodářství a politického uspořádání v Československu tak ukázal meze, kam až může sáhnout sovětské vedení v procesu „modernizace“ vlastního států a svých satelitů. Znepokojení československým vývojem v nejvyšších sovětských politických kruzích přerostlo ve volání k otevřenému vojenskému zásahu proti Pražskému jaru. Důsledky srpnové intervence měly z hlediska dopadů sovětský blok dvojí význam. Již 26. srpna byl podepsán tzv. moskevský protokol, který odstartoval politiku „normalizace“ v Československu, plnění protokolu měla garantovat sovětská armáda, která tak zůstala na území ČSSR. Bezprostřední důsledky potlačení demokratizačního procesu a ekonomických změn se tak nelišily od událostí v Maďarsku, Polsku či NDR v polovině padesátých let (obnovení statutu quo, rezignace a odsouzení politické špičky, přechodná omezení v rámci politické spolupráce na půdě Varšavské smlouvy a RVHP apod.), rozpory byly rychle překonány a zažehnány. V dlouhodobém horizontu tento krok znamenal definitivní odklon od politiky demokratizace v sovětském táboře, zároveň byly ukončeny ekonomické reformy, „stabilita“ sovětského bloku 4
tzv. sovnarchozů, zřízených za vlády N.S.Chruščova
4
byla garantována doktrínou omezené suverenity zemí předpokládající co největší politickou a ideologickou homogenitu bloku, jednoznačnou podřízenost SSSR, obligatornost budování sovětského modelu socialismu, a v případě odklonu od vyhlášeného kurzu Sovětský Svaz si ponechával možnost vojenského zásahu. Nová zahraničněpolitická doktrína ztvárňovala nový politický kurz sovětských předáků zaměřený na zmrazení současného stavu, odmítání budoucích změn a posílení konzervativních elementů, jenž bylo charakteristické pro následující desetiletí vývoje sovětské části světa. Intervence se ukázala nakonec být jedním z faktorů, který vedl k pádu komunismu. Cena udržení ČSSR intervencí v rámci sovětského mocenského uspořádaní tak byla vysoká. Došlo k narušení soudržnosti socialistických zemí (odsouzení intervence Rumunskem, Jugoslávií, potvrzení kurzu ze začátku 60. let Albánií a Čínskou lidovou republikou), k poklesu důvěry a prestiže Sovětského Svazu, a to jak v západní Evropě, tak i v rozvojových zemích; dělnická, komunistická, mírová hnutí přestaly spoléhat se na SSSR jako zastánce utlačovaných. „progresivních“ a revolučních sil ve světě. I uvnitř Sovětského Svazu došlo k relativnímu „štěpení“ politických názorů, přispělo v podstatě ke vzedmutí nové vlny přívrženců tichého odporu proti režimu, jež byly sdružovány v rámci tak zvaného disidentského hnutí. Na druhou stranu nečinný postoj Západu v československé otázce potvrdil bipolární rozdělení světa, svoji neochotu zasahovat zdůvodňovala západní vlády tím, že se jednalo o „vnitřní záležitost socialistického tábora“. Nejtěžší úder však zasadil zásah armád organizace Varšavské smlouvy proti Pražskému jaru do mezilidských vztahů sovětských, respektive ruským a československým, respektive českým národem. Přetrvávající pozitivní vztah k sovětskému státu a ruskému národu se v ČSSR změnil na jednoznačné odsouzení, nepřízeň a dokonce nenávist vůči ruskému, případně sovětskému, což dodnes komplikuje jak mezistátní vztahy obou zemí, tak komunikaci obyčejných lidí. I přestože šedesátá léta byly z politického hlediska obdobím plné zvratů a nečekaných událostí jak v sovětském, respektive socialistickém bloku, tak i na celém světě, přinesla světová hospodářská konjunktura a ekonomický rozmach zemí RVHP zesílený uskutečňovanými reformami a vrcholící tzv. zlatou pětiletkou v SSSR (1966-1970) zvyšovaní životní úrovně obyvatelstva na nejvyšší bod v porovnání s vyspělými západními demokraciemi. Také hospodářská spolupráce a vzájemný obchod Sovětského Svazu a ČSSR dosáhly svého vrcholu z hlediska objemu a intenzity směny a kooperace právě v tomto období. Obchodní vztahy a objem vzájemného obchodu rostly v šedesátých letech velmi vysokým tempem, což bylo spojeno s celkovým ekonomickým růstem, rozvojem nových odvětví, ale i novým přístupem v zahraniční ekonomické politice Sovětského Svazu ve druhé polovině 5
padesátých – první polovině šedesátých let, spočívající v důrazu na rozvoj mezinárodní dělby práce a obchodování se svým satelitním systémem obecně, a konkrétně s jejími nejvyspělejšími představiteli, mezi něž bezpochyby patřilo i Československo. Pro toto období byl charakteristické nerovnoměrné každoroční přírůstky obchodu: průměr každoročního růstu činil 9,5%, zatímco v jednotlivých letech toto číslo kolísalo od 18% v letech 1961-1962 do 3% v letech 1964-1965. Příčinu takovéto vývoje lze hledat v mezinárodní politické situaci, například v letech 1961 a 1962 byly zvyšovány výdaje na vojenské účely a na vojenskou výrobu, jejíž část směřovala do Sovětského Svazu, opačný trend lze pozorovat v letech 1964 a 1965. Vzhledem k vysokému růstu obchodu dosahuje podíl zahraničního obchodu Československa s SSSR maximální hodnoty v roce 19635, po událostech z roku 1968 pak jen stagnuje. Bylo to způsobeno tím, že po reformním pokusu v Československu nové vedení SSSR sáhlo po roce 1968 po jiné strategii, která spočívala v politickém a ekonomickém diktátu z jednoho centra, spíše než důrazu na mnohostrannou dělbu práce. I z tohoto důvodu je období šedesátých let považováno za kulminaci poválečného vývoje sovětsko-československých vztahů jak v rámci bilaterálního obchodu, tak i na půdě Rady vzájemné hospodářské pomoci. Struktura vzájemného obchodu se v zásadě od předchozího období neměnila, ovšem význam obchodu Československa s SSSR se značně zvýšil: vzhledem k tomu, že tradiční směnné vztahy ČSSR se západními sousedy a celkově se Západem byly narušeny a v 60. letech představovaly přibližně jen 20%, dodávky určitých druhů zboží bylo možné zajistit jen prostřednictvím obchodu s první komunistickou zemí. Export SSSR do Československa. Vývoz byl jedním z prostředků velmocenského nátlaku Sovětského Svazu na satelitní země, plnil dotační a subvenční funkce pro ekonomiky států sovětského bloku prostřednictvím dovozu levných a významných pro rozvoj národního hospodářství výrobků. Výměnou za výhodnou hospodářskou výměnu byla absence vlastních politických ambicí politických elit států sovětského bloku a uspořádané zahraničně politické koncepce, jejímž ústředním bodem byla vazba na Sovětský Svaz. Paleta sovětského vývozu do Československa v šedesátých letech se v podstatě neměnila ve srovnání s minulostí6, rostl však její objem; v roce 1966 byl zaznamenán nejvyšší údaj z hlediska podílu Československa na sovětském zahraničním obchodě – 9,9%7, což je vyšší přibližné o polovinu v porovnání s padesátými léty. Největší podíl na exportu do ČSSR měly suroviny, paliva a kovy, z nichž nejdůležitější byly ropa, plyn, uhlí a železná ruda – základní surovinové materiály pro československý průmysl. 5
39%, pramen: Šimáček R., Obchodujeme s celým světem, Praha 1970 ani v budoucnu se dramatickým způsobem neměnila 7 Informace o vnějších hospodářských vztazích socialistických zemí, SSSR, Československá obchodní komora Praha 1973, s.50-53 6
6
Ropa: v roce 1958 byla dokončena výstavba ropovodu Družba s kapacitou 45 mln. tun, v polovině 60. let pak rozšířena na 100 mln.tun; větší část investic byla zajištěna ze sovětského rozpočtu, přičemž cena vyvážené ropy se určovala nikoliv světovým trhem, ale administrativně8 (v roce 1958 zafixována usnesením zasedání RVHP, o pět let později zvýšena o pět procent, pro léta 1966-1970 činila cena ropy pro ČSSR 10,5 rublů9 za tunu, pro úplnost dodejme, že světová cena v roce 1968 byla zhruba o 50% vyšší). Prostřednictvím daného systému uměle stanovených cen, tzv. sovětského deštníku“ bylo Československo, stejně jako ostatní země RVHP, chráněno před výkyvy světových cen za suroviny pro průmysl. Tento systém se pozitivně odrazil na stabilitě cenové hladiny během ropných krizí na začátku 70. a 80. let, z druhé strany stal se v budoucnu brzdícím prvkem v procesu intenzifikace národního hospodářství. Vybudováním ropovodu se také značně snížily dopravní náklady ČSSR; oproti výdajům na železniční dopravu, prostřednictvím které byl uskutečňován dovoz ropy dříve, klesly náklady o polovinu, ušetřené peníze pak byly směřovány mimo jiné i na vybudování továren petrochemického průmyslu10. Plyn: v roce 1967 byl uveden do provozu plynovod „Bratrství“ s kapacitou 2 mld. m3/rok, na jehož výstavbě se společně podílely Sovětský Svaz, ČSSR a další evropské socialistické země, do roku 1970 dodávky plynu z SSSR dosáhly 1 mld. m3, ceny byly stejně jako u ropy určovány na základě bilaterálních smluv, které zároveň předpokládaly spolupráci obou zemí na prodloužení plynovodu do západní Evropy, cena za tranzit přes československé území byla placená zvýšením dovozu této suroviny do Československa o dvojnásobek a sovětskou finanční spoluúčastí na plynofikaci především zaostalejších oblastí na východním pohraničí s Ukrajinou. Železná ruda: rychlý rozvoj hutnictví a těžkého průmyslu v československém hospodářství byl spojen s možností dovozu levné železné rudy ze Sovětského Svazu; ceny železné rudy byly odvozeny od vývozní ceny švédské železné rudy, jež byla porovnatelná svou kvalitou se sovětskou, ovšem cena sovětské byla stanovována na úrovni osmdesáti procent švédské ceny a byla platná pro celou další pětiletku; obdobně byly určovány dopravní náklady – vypočítávala se cena dopravy ze švédského přístavu Lulea do dané oblasti a vydělila se dvěma. Sovětská železná ruda byla o 60% levnější pro československé hospodářství, ceny hutnických výrobků vyvážených ČSSR se více blížily světovým cenám, rozdíl je považován za dotační příspěvek Sovětského Svazu do československé ekonomiky. Uhlí: z hlediska vybavení surovinami bylo Československo nejbohatší právě zásobami uhlí, avšak jeho kvalita byla specifická z toho důvodu, že bylo vhodnější pro koksování, než pro výrobu energie, proto stejně muselo dovážet z tuto surovinu ze Sovětského Svazu; dodávky se 8
rentabilita ropovodu Družba se tak značně snížila, výnosy nad náklady převýšily až na začátku 80. let, rentabilita projektu tak činila přibližně dvacet let 9 kurz rublu k dolaru – 50 centů za 1 rubl v roce 1966 10 pramen: Ekonomičeskije problemy transportnych svjazej socialističeskych stran, Leningrad 1968
7
postupně zvyšovaly v souvislosti s budováním elektráren, chemického průmyslu, stavebního průmyslu či s potřebami expanze Československých drah (ČSD). Cena sovětského uhlí byla v porovnání se světovými cenami (na konci šedesátých let před ropnými krizemi došlo k prudkému nárůstu cen uhlí) menší přibližně o 20-25%, což bylo dáno především nižšími dopravními náklady11. Zmíněné čtyři komodity tvořily největší složky vývozu SSSR do Československa v rámci skupiny surovin, paliv a materiálu. Menší podíl měly syntetický kaučuk, síra, barevné kovy, apatit, hliník, bavlna, suroviny pro chemický průmysl, fosfáty, suroviny pro textilní průmysl a další. Zvláštní dovozní položku v rámci surovin tvoří drahé kovy, jejichž potřeba v ČSSR byla uspokojována výhradně dodávkami ze Sovětského Svazu; patří sem import stříbra, platiny, paladia (v roce 1968 bylo například dovezeno 17 kg), rhodia, iridia, mědi (31,2 tun) či zlata. Další významnou položkou dovozu ze Sovětského Svazu byly potraviny a suroviny pro potravinářský průmysl, hlavně tedy obilí. Objem dováženého obilí jako suroviny pro výrobu chleba se v letech 1960-1968 neustále zvyšoval, pokrýval v průměru 50 až 55% vnitřní potřeby Československa12; import se prováděl na základě zvláštní bilaterální clearingové dohody v rámci spolupráce mezi členskými zeměmi RVHP, která určovala cenu obilniny objemem průmyslových výrobků určených k vývozu do Sovětského Svazu. V rámci potravinového importu dovážela ČSSR pšenici (podíl SSSR na celkovém importu této komodity činil v průměru v šedesátých letech 90,7%13), celulózu a řezivo (62,5%), máslo (83%), maso, chemické suroviny, živočišné tuky, kukuřici (86%), ječmen (83%), ovoce, rybu a rybí produkty, čaj a další potravinářské výrobky. Třetí nejdůležitější importní skupinou výrobků tvořily stroje a zařízení, které v roce 1968 podílely 24,1% na dovozu z SSSR a 30,1% na celkovém objemu dovezených strojů. V rámci této položky byly Československem importovány: traktory (7 tis. za období 1966-1970), obilní kombajny (10 tis. za období 1966-1970), osobní automobily (43,5 tis. za období 1966-1970 aut značek VAZ, Moskvič, Záporožec, Volga, GAZ), počítací stroje (typ Minsk), civilní letecká dopravní technika (letadla značek TU, IL, AN), vojenská technika (letadla značek SU, MIG, vrtulníky MI), obráběcí stroje, rypadla, transformátory pro elektrárny, zařízení továren na produkci prefabrikátů a dílců, stavební stroje, kovací, rýsovací zařízení a další typy strojů a zařízení.
11
pramen: Ekonomičeskije problemy transportnych svjazej socialističeskych stran, Leningrad 1968 pramen: Adamovicová R., Zahraniční obchod ČSSR se Sovětským Svazem a jeho význam pro rozvoj národního hospodářství Československa, Ediční středisko VŠE v Bratislavě, 1973, str. 39 13 pramen: Šimáček R., Obchodujeme s celým světem, Praha 1970 12
8
Další dovozní skupinu výrobků tvořilo spotřební zboží, které představovalo jen zlomek obchodního obratu obou zemí v rámci vývozu Sovětského Svazu do ČSSR; ovšem některé spotřební výrobky byly přece jen dováženy, a to především tranzistory, televizory, radiopřijímače, fotoaparáty, chladničky a holicí stroje. Export Československa do SSSR Vzhledem k nasazovanému modelu ekonomického vývoje československého hospodářství v rámci mezinárodní socialistické dělby práce (orientace na strojírenství) byly nejdůležitější složkou československého vývozu do Sovětského Svazu stroje a zařízení. V roce 1965 přibližně 40% strojů vyvezených z ČSSR do zahraničí směřovalo do SSSR; role československé produkce pro sovětský trh byla často klíčovou pro zabezpečení normálního provozu továren, podniků, oborů, odvětví a měst. Podíl strojů a zařízení ve struktuře československého exportu se neustále v průběhu let zvyšoval z 19,9% v roce 1950 na 61,1% v roce 196914, měnila se i struktura vývozu strojů vzhledem k vývoji vědy a technologií; v průběhu šedesátých let vyváželo Československo do Sovětského Svazu energetické a elektronické zařízení, kovoobráběcí a obráběcí stroje, lodě a bagry (osobní, nákladové, technické), kompletní zařízení podniků strojírenského odvětví, zařízení pro podniky chemického odvětví, petrochemického odvětví, hutnického odvětví (postavené továrny ve Zlatoustu, Čerepovci, Novolipecku), železniční vozidla (motorové lokomotivy, rychlíkové elektrické lokomotivy, příměstské vlaky, tramvaje, trolejbusy), osobní automobily a motocykly, stroje na výrobu hnojiv, umělých vláken, kompresní, chladírenská zařízení, zdravotnická mechanika, textilní stroje a další produkty strojírenského odvětví. V letech 1960-1968 podíl exportu do Sovětského Svazu v rámci celkového vývozu dané kategorie výrobků tvořil15: pro hutní zařízení – 70-75%, pro chemické zařízení – 50-55%, plavidla – 60-75%, zařízení pro potravinářský průmysl – 25-33%; sovětské objednávky byly největší pro významné československé podniky, například, polovina exportu podniku Škoda Plzeň (elektrické lokomotivy, válcovací zařízení, obráběcí stroje) směřovala do SSSR, více než třetina exportní produkce závodů VHJ ČKD Praha, VHJ CHEPOS Brno (výroba chemických a potravinářských zařízení), Východoslovenské železárny Košice, ZVL Nové Město, ČZGP Gottwaldov, ČKD Dukla Praha, ČKD-Kompresory (kompresory pro ropo- a plynovody), továrny na výrobu motocyklů Jawa a ČZ či trolejbusů Škoda v Ostrově nad Ohří a dalších také byla určena pro vývoz do Sovětského Svazu.
14
pramen: Dokumenty a materiály o vztazích ČSSR a SSSR – „Nauka“, díl 3, Moskva 1988, str. 65 pramen: Adamovicová R., Zahraniční obchod ČSSR se Sovětským Svazem a jeho význam pro rozvoj národního hospodářství Československa, Ediční středisko VŠE v Bratislavě, 1973, str. 27 15
9
Druhou nejvýznamnější exportní položkou bylo spotřební zboží, jež podílelo na konci desetiletí jednou pětinou na celkovém objemu vývozu. Exportovalo se do Sovětského Svazu především sklo, bižutérie, kožená galantérie, textil, laky, obkládačky, výrobky z keramiky, 60% vyvážené obuvi16, 65% exportu nábytku, 90% československé konfekce a jiné výrobky. Objem exportu zboží s vysokým podílem přidané hodnoty se neustále zvyšoval v průběhu šedesátých let, i v předchozím desetiletí, ovšem vývoz surovin a potravin naopak prudce klesl, a to ze dvou příčin: za prvé, v důsledku technologického pokroku došlo k přeorientaci od používání uhlí či koksu (kterými bylo ČSSR relativně dobře vybavené) k využití ve funkci hlavní komodity pro průmysl – ropy, jejíž ložiska byly v tuzemsku velmi omezené, za druhé, československé investice v energetické oblasti se směřovaly do hledání významných ložisek surovin
v západní
Sibiři,
také
na
spolufinancování
projektů
jejich
transportu
do
Československa17, a spojení s již existujícími dopravními systémy. Přesto, suroviny, paliva a materiály tvořily přibližné 18-20% exportovaného zboží v období třetí a čtvrté pětiletky: vyvážely se především uranová ruda, uhlí, koks, kabely, ropovodní a plynovodní roury, válcovaný materiál. Potraviny, speciální potraviny a zemědělské výrobky byly čtvrtou největší skupinou zboží v rámci vývozu Československa do SSSR. Jejich podíl na konci šedesátých let se snížil z 9,4% v roce 1950 na 1,4%; nejvíce se vyváželo pivo, zelenina, moučné výrobky (například, perníky), ale také maso, tuky či krmivo. Po zohledněni charakteru a forem obchodní spolupráce shrňme výhody a negativa pro rozvoj národního hospodářství plynoucí z daného uspořádání směny se Sovětským Svazem: nízké náklady pro československou ekonomiku; přizpůsobení se v delším časovém období výkyvům na světových trzích; vysvobození peněžních prostředků na rozvoj zaostalejších oblastí; absence vnějších hospodářských šoků; hladký vývoj hospodářství v důsledku možnosti dlouhodobého plánování; stabilita sociální situace ve společnosti v důsledku trvale nízkých cen; smazávaní gapu dosaženého stupně ekonomického rozvoje v porovnání s kapitalistickými státy. Negativa: umělé nasazování ekonomické orientace československého hospodářství; prosazení extenzivní formy rozvoje; zpomalení v dlouhodobém horizontu inovačního procesu; 16 17
tvořilo zároveň asi 50% celkového dovozu tohoto výrobku Sovětským Svazem v průběhu desetiletí podílelo Československo na výstavbě ropovodu v Tumenskoi oblasti a Chanty-Mansijsku
10
neschopnost aplikace výsledků vědecko-technického pokroku v praxi; nízká konkurenceschopnost československých výrobků v porovnání se západním zbožím; stagnace nebo degradace výrobních postupů v důsledku zajištěného odbytu výrobků; zanedbání vývoje tradičních odvětví; zhoršení podmínek životního prostředí. Analýza importu a exportu ČSSR ze Sovětského Svazu svědčí o tom, že za daných politických podmínek a v rámci tehdejšího bipolárního uspořádání světa byla ekonomická spolupráce a obchod s SSSR z jedné strany prospěšnou pro československou ekonomiku: umožňovala totiž rozvoj vlastního obrábějícího a zpracovatelského průmyslu (velká část závodů, továren vzniklých v té době fungují dodnes), vyrovnání regionálních rozdílů prostřednictvím industrializace zaostalých oblastí Československa, zároveň v rámci mezinárodní socialistické dělby práce byl zajištěn odbyt hlavních výrobků výměnou za velmi levné v porovnání se světovými cenami suroviny, paliva a kovy, což umožnilo československé vládě věnovat více prostředků na investice do rozvoje terciární sféry (školství, zdravotnictví, cestovní ruch, obchod, kultura a další oblasti). Z druhé strany stabilita vývozních podmínek, zajištěný odbyt vedl k pomalé degradaci kvality československých výrobků (obecně to platilo i pro ostatní socialistické země), absence vnějších šoků v podobě ropných krizí se ukázala být rozhodujícím faktorem pro celý socialistický blok včetně SSSR v jejich přechodu k intenzivní formě hospodářství ve dlouhém období, rozvoj nejmodernějších odvětví a aplikaci výsledků vědecko-technického pokroku v čase. Klíčové období šedesátých let poskytovalo zemím socialistické soustavy vhodné podmínky v
mezinárodně
politickém
prostředí,
světovou
ekonomickou
konjunkturu,
stabilní
vnitropolitickou situaci pro vlastní rozvoj, poskytovalo prostor pro změnu modelu ekonomického rozvoje a ústupu od prvotního modelu z období zřízení a stabilizace velmocenského bloku jednostranné orientace na rozvoj těžkého průmyslu a odvětví vojensko-technického komplexu. Dění v československo-sovětských vztazích je klíčové při pochopení neúspěchu socialistické reformace v daném období: Praha jako průkopník daného procesu ukázala meze reformace připouštěné komunistickou stranou Sovětského Svazu, na nátlak konzervativců v KSSS byla československá cesta ukončena, stávající politický a ekonomický model zůstal v podstatě nezměněný již do konce osmdesátých let, kdy v Moskvě se přiznali k chybě učiněné v roce 1968. Analyzované období je velmi rozporuplné, stejně jako celé socialistické období. Interpretace událostí a vývoje Československa se liší u různých autorů, objevují se diametrálně protichůdné názory na to jak úspěšná, resp. neúspěšná byla daná etapa v dějinách země, jak by se 11
vyvíjela, kdyby nedošlo ke komunistickému převratu, jaký vliv měl Sovětský Svaz na rozvoj států, jež v ekonomické úrovni byly o několik desetiletí před ním. Dnes neexistuje v České republice jednotný názor na socialistickou minulost, zvlášť na období před intervencí. Sovětskočeskoslovenské vztahy nejsou vnímány jednoznačně, mnohé skutečnosti jsou kritizovány, na některé věci se zapomíná. Na závěr příspěvku je proto vhodné zhodnotit vliv sovětskočeskoslovenských vztahů na vývoj československého režimu inspirovaného sovětským modelem a rozvíjejícím se pod taktovkou SSSR a KSSS ve zmíněném období. Úspěchy: zajištění potřeb československé ekonomiky v surovinách a potravinách za ceny nižší než na světových trzích; politika stop cen v zásobování nejdůležitějšími surovinami; vhodná struktura obchodu založená na zhodnocení vzájemných komparativních výhod, ze strany Československa stroje a zařízení, Sovětského Svazu – suroviny a potraviny; finanční a odborná sovětská pomoc při industrializaci Slovenska a překonání nadměrné diferenciace ekonomické úrovně českých a slovenských zemí; široká vědecko-technická spolupráce, jež vedla ke zvyšování vzájemné provázanosti a závislosti ekonomik, k rozvoji specializace; důraz na sociální oblast: zvyšování mezd, důchodů, podpora rodin; dosažení vysokého tempa bytové výstavby, jež přispěla ke značnému zvýšení životních standardů obyvatelstva; rozvoj systémů zdravotnictví, školství, vědy, kultury, a dalších oblastí. Negativní skutečnosti: neschopnost akceptovat a uskutečnit reformu existující formy komunistického režimu orientované na částečné politické uvolnění, hospodářskou liberalizaci, zavedení prvků tržní ekonomiky; jednostranná orientace na Sovětský Svaz, nápodobení jeho stranické a ekonomické struktury, nerespektování národních odlišností; zákaz jiných než komunistických politických organizací, politická neprůchodnost jakékoli reformy organizačního uspořádání státu, vytvoření atmosféry strachu ve vztahu k ideologickým oponentům; zveličování úlohy společenského vlastnictví, podcenění významu a zákaz soukromého vlastnictví, jež dlouhodobě vedl k potlačení soukromé iniciativy; příliš velký důraz na rozvoj odvětví těžkého a zbrojního průmyslu, značné výdaje na zbrojení vedoucí k narušení fungování hospodářství; zkorumpovanost státní správy, byrokratizace, rozvoj stínové ekonomiky; nízká adaptační schopnost ekonomik na změny ve světovém hospodářství; pomalé zavádění výsledků vědeckotechnického pokroku v praxi; zanedbání ochrany životního prostředí.
12
